Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta
Nové výsadby dřevin – nedostatky při zakládání a v období péče Diplomová práce
Vedoucí práce:
Vypracoval:
Doc. Ing. Pavel Šimek, Ph.D.
Bc. Jiří Lahodný
Lednice 2013
Zadání
2
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „NOVÉ VÝSADBY DŘEVIN – NEDOSTATKY PŘI ZAKLÁDÁNÍ A V OBDOBÍ PÉČE“ vypracoval samostatně a pouţil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy Univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Lednici, dne 9. 5. 2013
Podpis diplomanta:…………………… Bc. Jiří Lahodný
3
PODĚKOVÁNÍ
Mé poděkování patří především panu doc. Ing. Pavlu Šimkovi, Ph.D. za odborné vedení a trpělivost při konzultacích této diplomové práce. Dále bych chtěl poděkovat Ing. Lukáši Šteflovi za odborné připomínky a doporučení literatury, Ing. Alexandře Koutné a Mgr. Václavu Zbránskému za spolupráci při výběru modelových ploch a poskytnuté materiály k těmto plochám, Ing. Stanislavu Flekovi a Ing. Karlu Zdraţilovi za informace týkající se školkařské produkce. Velké poděkování také patří mé rodině a přátelům za morální podporu.
4
Obsah 1
Úvod ........................................................................................................................................... 7
2
Cíl práce ..................................................................................................................................... 8
3
Literární přehled ......................................................................................................................... 9 3.1
Význam zeleně ................................................................................................................... 9
3.2
Specifika stanoviště pro výsadbu dřevin .......................................................................... 10
3.3
Školkařské výpěstky ......................................................................................................... 11
3.3.1
Všeobecné ukazatele jakosti ..................................................................................... 11
3.3.2
Názvosloví školkařských výpěstků .......................................................................... 13
3.3.3
Rozdělení školkařských výpěstků (ČSN 46 4902–1:2001):..................................... 14
3.3.4
Pěstební předpisy a ukazatele jakosti školkařských výpěstků (ČSN 46 4902–1:2001) 15
3.3.5 3.4
Technologie výsadby........................................................................................................ 23
3.4.1
Příprava stanoviště pro výsadbu dřevin.................................................................... 23
3.4.2
Transport a péče o výsadbový materiál .................................................................... 26
3.4.3
Doba výsadby ........................................................................................................... 28
3.4.4
Výběr dřevin pro stanoviště ..................................................................................... 29
3.4.5
Situování výsadby vzhledem k sítím technické infrastruktury................................. 29
3.4.6
Výsadbová jáma a vlastní výsadba stromu ............................................................... 32
3.4.7
Řez stromů při výsadbě ............................................................................................ 35
3.4.8
Kotvení stromu ......................................................................................................... 37
3.4.9
Závlahová mísa a závlahové (+ provzdušňovací) systémy ...................................... 40
3.4.10
Ochrana půdy před zhutněním ................................................................................. 43
3.4.11
Ochrana proti účinkům posypové soli ...................................................................... 46
3.4.12
Ochrana kmene ......................................................................................................... 47
3.5
5
Přístupy k hodnocení kvality výpěstků .................................................................... 22
Následná péče................................................................................................................... 48
3.5.1
Dokončovací péče .................................................................................................... 48
3.5.2
Rozvojová péče ........................................................................................................ 50
3.5.3
Udrţovací péče ......................................................................................................... 62
4
Zdravotní stav nových výsadeb ................................................................................................ 63
5
Návrh metodiky hodnocení nových výsadeb ........................................................................... 66
6
Výsledky práce ......................................................................................................................... 78 6.1
6.1.1
Staré Město [UH] ..................................................................................................... 78
6.1.2
Otrokovice ................................................................................................................ 79
6.1.3
Uherské Hradiště ...................................................................................................... 80
6.1.4
Brno .......................................................................................................................... 81
6.1.5
Celkové výsledky hodnocení.................................................................................... 82
6.2
6
Terénní průzkumy ............................................................................................................ 78
Návrh modelových technologických postupů .................................................................. 83
6.2.1
Výsadba v městském prostředí ................................................................................. 83
6.2.2
Výsadba v krajině ..................................................................................................... 89
7
Diskuze ..................................................................................................................................... 92
8
Závěr ........................................................................................................................................ 95
9
Souhrn ...................................................................................................................................... 96
10
Seznam pouţité literatury ..................................................................................................... 97
11
Seznam tabulek, obrázků a grafů v textu ........................................................................... 102
12
Přílohy ................................................................................................................................ 105
1 Úvod Tato diplomová práce se zabývá problematikou nedostatků při zakládání a péči o nové výsadby stromů v prostředí města i volné krajiny. Na základě studia odborné literatury jsou popsány problémy při ujímání nových výsadeb na různých stanovištích a celkově problematika zdravotního stavu této kategorie zeleně. Vzhledem k aktuálnosti tématu nekvalitních a špatně provedených výsadeb v rámci veřejných zakázek, které se v dnešní době stále častěji objevují, nabývá toto téma na výrazné důleţitosti. Tento problém vzniká především v záměrném podhodnocování veřejných soutěţí a následném sniţování kvality a ceny výpěstků a technologií zakládání zeleně. Proto v rámci této práce byla vypracována metodika pro hodnocení kvality nových výsadeb s ohledem na stanoviště, typ výpěstku, stáří výsadby a dalších kritérii. Často se dnes setkáváme se situacemi, ţe výsadby byla provedena správně, avšak následné sniţování rozpočtu a omezování finančních prostředků správy zeleně a dalších organizací, které by měli zajišťovat odbornou péči o veřejnou zeleň, způsobí to, ţe o nové výsadby je špatně pečováno a je zanedbána jejich následná péče, a proto dochází ke zhoršení zdravotního stavu výsadeb a následně znehodnocení celého díla. Veškeré zde publikované výsledky jsou vyhodnocením převáţně terénních šetření, které byly provedeny jak v městském prostoru, tak i ve volné krajině v rámci vypracované metodiky na vybraných modelových objektech převáţně v moravských městech a jejich okolí.
7
2 Cíl práce Cílem této diplomové práce je na základě studia dostupné odborné literatury popsat problematiku zdravotního stavu a procesu ujímaní u nových výsadeb stromů.
Dále
vypracovat modelové technologické postupy pro zakládání a následnou péči pro stromy a keře na různých typech stanovišť v městském prostředí a v krajině. Předmětem této diplomové práce je také vypracování metodiky hodnocení nových výsadeb dřevin s ohledem na zvolený typ výpěstku, stáří výsadby a místo výsadby. A na základě této metodiky zhodnotit při terénních průzkumech nové výsadby dřevin na vybraných modelových objektech ve městě a v krajině. Následně nasbíraná data zanalyzovat a zhodnotit úspěšnost výsadeb s ohledem na pouţité výpěstky a technologie výsadeb. Následně zformulovat doporučení pro zlepšení. Po konzultacích s vedoucím práce je tato práce zaměřena především na výsadbu a péči stromů. A nakonec vhodnou grafickou formou vyjádřit zjištěné skutečnosti, pořídit a popsat fotodokumentaci modelových objektů.
8
3 Literární přehled 3.1 Význam zeleně Správně organizované plochy zeleně v soustavě obytného, pracovního a rekreačního prostředí působí přímo i nepřímo souborem příznivých vlivů. Zeleň ve městech má proto velký význam, ten spočívá zejména ve významu mikroklimatickém, hygienickém, psychickém a rekreačním, estetickém a kulturním a nakonec v ekonomickém (Hurych a kol 1994). Stromy jsou nedílnou součástí našeho ţivotního prostoru. Jsou to sloţité organismy s podzemními a nadzemními orgány a čím zdravější a vitálnější jsou, tím lépe plní své funkce (Thieme-Hack 2005). Ve městě se zeleň stala synonymem parků, alejí, zahrad a všech dalších člověkem záměrně vytvářených a udrţovaných útvarů, kde přírodní sloţka je hlavním utvářecím prvkem. Co do formy a prostorového uspořádání je moţno základní kostru zeleně charakterizovat jako soustavu ploch a linií, případně bodů, prostupující rovnoměrně sídlem. Plochy, představují velké městské parky nebo velké celky krajinné zeleně zasahující dovnitř městského organismu. Mohou to být i historické zahrady, botanické zahrady, arboreta, rekreační areály, příměstské a rekreační lesy. Při detailnějším pohledu se objeví ještě menší útvary zeleně, jako jsou parková náměstí, menší parkově upravené plochy, zeleň vnitrobloků a další. Linie, zahrnují uliční stromořadí – jedno, dvou, čtyř i víceřadé aleje, doprovodnou zeleň vodních toků, zeleň podél komunikací nebo jiných liniových staveb (Vorel 2009). S některými prvky městského prostředí lze snadno manipulovat, s některými však nikoliv. Vegetace je jedním s prvků, se kterými lze plánovitě a z finančního hlediska také efektivně manipulovat. Vegetace je obnovitelná a má potenciál přinést spoustu výhod, ale je však nutné znát soubor vlastností o úloze městské zeleně a jejich funkcích (McPherson, Nowak, Rowntree 1994) Vegetace přímo ovlivňuje klimatické činitele a sniţuje negativní důsledky v urbanizovaném prostředí. Rostliny působí na teplotu vzduchu, brání přehřátí půdy a mírní teplotní výkyvy. Ve větších prostorech bývá teplota v létě přibliţně o 3,5 °C niţší neţ ve volném prostranství. V noci naopak zeleň sniţuje ztráty tepla vyzařováním. Rostliny také ovlivňují koloběh vody tak, ţe jej zpomalují, umoţňují dokonalejší vsakování vody do půdy a účinkem transpirace zvyšují vlhkost vzduchu. Značný vliv má zeleň také na proudění vzduchu, a to jak vertikální tak i horizontální. Vhodným umístěním dřevin můţeme zmírnit nebo přesměrovat účinky proudění vzduchu.
9
Vegetace také působí příznivě na jakost vzduchu. Zelené rostliny spotřebovávají při fotosyntéze velké mnoţství oxidu uhličitého a vracejí naopak do ovzduší kyslík. Částečně také zbavují vzduch škodlivých plynů. Na čistotu ovzduší má velký vliv protiprašná funkce zeleně, kdy se částečky prachu usazují na listech a větvích a při dešti jsou tyto částečky smývány do půdy. Zdravotně významný je vliv vegetace na sniţování hlučnosti. Zvukové vlny se o zeleň tříští a tím se zmírňuje jejich účinek. Hurych (1994) tvrdí, ţe výraznou funkcí zeleně je i její estetická a kulturní hodnota. Je s ní počítáno jako s důleţitým kompozičním prvkem. Spoluvytváří prostor a člení plochy. Doplňuje a zvýrazňuje stavby, zakrývá nedostatky a začleňuje technická díla, vesnice a města do krajiny. Vorel (2009) však upozorňuje na to, ţe zeleň na rozdíl od technických prvků v průběhu svého ţivota prochází zásadními změnami, se kterými je nutné počítat jiţ při jejím plánování. Schmidt (2000) a FLL (2005) také upozorňují na výrazný vliv městské zeleně na biologickou diverzitu a vysokou ekologickou hodnotu zeleně. Tato zeleň se stává útočištěm pro nesčetné mnoţství různých druhů ţivočichů, zejména ptáků, hmyzu a dalších druhů savců.
3.2 Specifika stanoviště pro výsadbu dřevin Zeleň v městských ulicích a na jim podobných stanovištích jsou vystaveny působení celé řady negativních faktorů, především mikroklimatických a půdních, dále pak účinku posypových solí, imisí a mechanickému poškozování. Jejich zmírnění, případně aţ úplné odstranění je přitom prostředky péče o dřeviny reálné jen v kořenovém prostoru a spodní části kmene (Pejchal 1994), zmírnění ostatních negativních faktorů je nad lidské síly. Půdy jsou jedním z nejdůleţitějších přírodních zdrojů a působí jako rozhraní mezi atmosférou, litosférou a rostlinami. Rychlé rozrůstání městských oblastí vede k degradaci půdy nebo celkovým ztrátám půd (Sieghardt a kol. 2005). Suchara (2012) označuje městské půdy za umělé substráty, které jsou sloţeny převáţně z písku, stavební suti z odpadů s malým podílem humusu. Dále dodává, ţe většina ploch je pokryta zpevněnými povrchy, které znemoţňují zasakování nebo zpětný výpar vody. Takové plochy také trpí nedostatkem půdního vzduchu, protoţe kontakt půdy s atmosférou je omezován pouze na stromovou mísu a v případě, ţe tato mísa není chráněna proti zhutnění, jsou následky ještě větší.
10
V městském prostředí je velké mnoţství objektů s velkou tepelnou kapacitou, tyto objekty pohlcují sluneční záření a přeměňují ho na teplo a pomalou cirkulací vzduchu se teplo v těchto místech udrţuje. Tento jev je nazýván „městský tepelný ostrov“
Průměrná roční teplota vzduchu Průměrné teploty vzduchu v zimě Počet dní se sněhovou pokrývkou Počet mrazových dnů Doba slunečního svitu Intenzita ultrafialové sloţky slunečního záření Relativní vzdušná vlhkost v létě Relativní vzdušná vlhkost v zimě Výskyt mlhy v zimě
o 0,5-1,5 C vyšší o 1,0-2,5 C vyšší o 15 % méně o 14-25 % méně o 5-15 % méně o 30 % niţší o 8-15 % niţší o 2-3 % niţší o 80-100 % vyšší
Tab. č. 1 – Rozdíly vybraných klimatických charakteristik ve velkých městech (centrální Evropa) proti okolní venkovské krajině (převzato ze Suchara 2012)
3.3 Školkařské výpěstky Sazenice dřevin pro výsadbu jak do městského prostředí, tak i do krajiny jsou pěstovány v okrasných školkách nebo školkách lesnických. Okrasné školky se řídí normou „Výpěstky okrasných dřevin – Všeobecná ustanovení a ukazatele jakosti” z r. 2001, přidruţené k ČSN 464902–1:2001, vydanou Svazem školkařů ČR ve spolupráci s VÚKOZ Průhonice, lesní školky se řídí ČSN 48 2115:2002 „Sadební materiál lesních dřevin. Materiál určený pro výsadby do městského prostředí musí být pěstován a při dodávce deklarován podle této normy a je přípustné pouţít pouze velikosti vymezené v tomto metodickém podkladu (Obdrţálek, Valný 2003). Odchylky od těchto ukazatelů jakosti smějí být dodávány jen po vzájemné dohodě dodavatele a odběratele (Smýkal a kol. 2008).
3.3.1
Všeobecné ukazatele jakosti
Proměnlivost druhů i jednotlivých rostlin ztěţuje vytvoření striktního předpisu pro ideální výpěstek. Navíc přirozený růst nemusí odpovídat poţadavkům na sazenice, zejména v architektuře koruny (Vlasák 2011b).
11
Ukazatele jakosti dřevin jsou následující: výška, šířka, počet a délka výhonů, rozvětvení, obrost a také olistění nebo jehličí musí odpovídat danému druhu či kultivaru v příslušném stáří a mít navzájem vyváţený poměr. To platí i pro poměr podnoţe k roubu, kmene ke koruně a pro stavbu koruny. Stanovené velikosti obsahují toleranci od-do, která je nezbytná pro třídění výpěstků. Třídění je správné, pokud všechny rostliny jednoho stupně třídění splňují udanou nejmenší velikost. Pokud je stanoven jen jeden údaj velikosti, měří se druhy či kultivary rostoucí do výšky v dosaţené výšce od země. Rozkladitě rostoucím druhům či kultivarům se měří průměrná šířka. U stromů se udává obvod kmene měřený ve výšce 1 m nad zemí. U vícekmenných tvarů se udává součet obvodů jednotlivých kmenů. Roztříděné dřeviny musí být opatřeny trvanlivou jmenovkou, na které je uvedeno celým latinským názvem (popřípadě zkráceným názvem, který nejde zaměnit) o jaký rod, druh, kultivar jde. Dále je zde uveden tvar výpěstku, údaje o přesazování a třídění (Smýkal a kol. 2008, ČSN 46 4902–1:2001). Dřeviny musí být s ohledem na půdní poměry a přesazovací techniku tak často, aby v odborné výsadbě, potřebném řezu a následné péči byl zaručen vývin typického habitu v poţadovaném růstovém tvaru. Přesázení znamená vyjmutí rostliny z půdy a zasazení na jiném místě, kdeţto podřezání znamená přerušení kořenů od okolní půdy a ponechání rostliny na místě a není moţné jím nahradit přesázení (Vlasák 2011a, Smýkal a kol. 2008, ČSN 46 4902–1:2001). Kořeny musí být dobře vyvinuty a jejich stav musí odpovídat vzrůstu, druhu či kultivaru, stáří, půdním poměrům a způsobu pěstování. Zemní baly školkařských výpěstků musí být velké přiměřeně druhu či kultivaru, velikosti rostliny a půdním poměrům a tyto baly by měli být pokud moţno rovnoměrně prokořeněné. Je třeba je opatřit balovou plachetkou a navíc mohou být ještě jištěny balícími krouţky. Jako balící plachetky a balící krouţky jsou přípustné jen takové materiály, které se do půldruhého roku po výsadbě samovolně rozloţí a neovlivní růst a vývoj kořenů vysazované dřeviny. Pokud je vyuţito ještě drátěného balení, tak je nutné vyuţít nepozinkované pletivo, v nejlepším případě ţíhané (Smýkal a kol. 2008, ČSN 46 4902–1:2001). Dřeviny produkované okrasnými školkami dále nesmějí vykazovat ţádné nedostatky a poškození způsobené chorobami, škůdci nebo pěstebními opatřeními, které by sniţovali hodnotu nebo způsobilost pro jejich předpokládané vyuţití. Musejí být tak zdravé, vyzrálé a otuţilé, aby nebylo ohroţeno jejich ujmutí a další růst.
12
Za solitérní dřeviny jsou povaţované takové výpěstky, které jsou charakteristicky rostoucí, s druhově specifickým obrostem, případně s odpovídající korunou. Musí být pěstovány v takových sponech, které umoţňují jejich typický vzrůst a další přesázení. U kontejnerovaných rostlin musí být velikost nádoby v přiměřeném měřítku k velikosti rostliny. Dřeviny by se měli vysazovat tak, aby kořeny v nádobách byli rovnoměrně rozloţené. Obsah nádoby by měl mít obsah minimálně 1,5 litru a musí být dobře prokořeněný. Rostliny vypěstované v nádobách menších neţ 1 litr jsou označovány jako rostliny hrnkované. Kontejnerované i hrnkované rostliny musí být pravidelně přesazovány, aby se zabránilo kořenovým deformacím uvnitř nádoby (Smýkal a kol. 2008, ČSN 46 4902–1:2001).
3.3.2
Názvosloví školkařských výpěstků
Výpěstky z okrasných školek (ČSN 46 4902–1:2001)
Keře – jsou rozvětvené, bezkmenné tvary výpěstků s více výhony
Špičáky – jsou stromovitě rostoucí dřeviny bez koruny
Pyramidy – jsou tvary stromovitě rostoucích dřevin, které jsou přirozeně pyramidálně, nebo s takto upravovaným obrostem s minimální výškou 150 cm
Vysokokmeny – tvary stromovitě rostoucích dřevin s kmenem a korunou
Výpěstky lesnických školek (ČSN 48 2115:2002)
Semenáčky
Sazenice
Poloodrostky – 4-6 ti leté sazenice, výška nadzemní části50 – 130 cm, 2x školkované
Odrostky – 6 ti a víceleté sazenice s tvarovanou korunou, výška nadzemní části 150 – 220 cm, 2x – 3x školkované
13
3.3.3
Rozdělení školkařských výpěstků (ČSN 46 4902–1:2001):
Keře a jejich kmenné tvary
Lehké opadavé keře o
Prostokořenné
Standardní keře opadavé o
Standardní keře opadavé prostokořenné
o
Standardní keře opadavé v kontejnerech
Solitérní keře
Kmenné tvary keřů
Špičáky a keřové tvary stromů
Špičáky
Keřové tvary stromů o
Keřové tvary stromů
o
Nízkokmenné tvary stromů
o
Špičáky a keřové tvary stromů v kontejnerech
Solitérní keřové tvary stromů s více kmeny
Pyramidy o
Pyramidy dvakrát přesazované
o
Solitérní pyramidy třikrát přesazované
o
Solitérní pyramidy čtyřikrát přesazované
o
Vysokokmeny dvakrát přesazované
o
Vysokokmeny třikrát přesazované
o
Solitérní vysokokmeny - vysokokmeny čtyřikrát přesazované
Vysokokmeny
Alejové stromy - vysokokmeny pro osazování ulic
Vysokokmeny - kulovité a převislé tvary
Jehličnaté dřeviny
14
Jehličnaté dřeviny, kompaktní a rozloţité tvary
Kmenné tvary jehličnanů
3.3.4
Pěstební předpisy a ukazatele jakosti školkařských výpěstků (ČSN 46 4902– 1:2001)
Keře a jejich kmenné tvary
Keře jsou rozvětvené, bezkmenné tvary výpěstků s více výhony. Různé druhy a kultivary keřů mohou být pěstovány jako kmenné tvary. Kmenné tvary keřů Kmenné tvary keřů jako Hydrangea, Laburnum, Prunus, Syringa, Vibumum aj. musí mít korunu podle druhu či kultivaru nejméně se třemi silnými výhony. Výpěstky mohou být dodávány prostokořenné, se zemním bálem nebo v kontejnerech. Třídění: podle výšky kmínku (40, 60, 80, 125, 150, 175, 200) a podle počtu výhonů (3, 5, 8).
Špičáky a keřové tvary stromů
Špičáky Špičáky jsou tvary stromovitě rostoucích listnatých dřevin bez koruny, případně s postranním obrostem. Špičáky musí být nejméně jednou přesazené (lehké Špičáky), od velikosti 125- 150 cm dvakrát přesazené a pěstovány v širokém sponu. Špičáky smějí zůstat po přesazení nejvýše dvě vegetační období na místě. Výjimky jsou pro zvlášť silně rostoucí druhy např. Salix alba, Populus nigra aj., které zůstávají na místě jedno vegetační období. Špičáky dvakrát přesazované smějí zůstat po přesazení na místě nejvýše tři vegetační periody. Třídění: podle počtu přesázení a výšky: 1× přesazované (lehké špičáky) výšky 80-100 cm, 100-¬125 cm; 2× přesazované výšky 125-150cm, 150-200 cm.
15
Keřové tvary stromů -
Keřové tvary stromů Jsou vícekmenné stromy s kmeny zaloţenými do 50 cm od země a minimální
výškou 250 cm od země. -
Nízkokmenné tvary stromů Jsou semenáče nebo roubovanci s korunou zaloţenou ve výšce minimálně 80 cm
(tj. výškou kmene minimálně 80 cm). Musí být přesazovány jako Špičáky a pěstovány ve zvlášť širokém sponu. Smějí zůstat po posledním přesazení nejvýše čtyři vegetační periody na místě. -
Špičáky a keřové tvary stromů v kontejnerech Pro tyto tvary školkařských výpěstků vypěstovaných v kontejnerech, platí výše
uvedené ukazatele jakosti s označením “Ko“ a obsahem nádoby v litrech. Třídění: podle počtu přesazení a obvodu kmene: Počet přesázení
Obvod kmene v cm
2
6-8; 8-10; 10-12
3
12-14
4
14-16
Tab. č. 2 – Velikosti výpěstků a počet přesázení u špičáků a keřových tvarů stromů v kontejnerech (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Solitérní keřové tvary stromů s více kmeny Musí být pěstovány ve zvlášť širokém sponu. Vyţadují další přesazení nejpozději po čtyřech vegetačních periodách. Dodávají se s drátěnými baly nebo v kontejnerech. Rozvětvení musí být zvlášť výrazné specificky podle druhů. Třídění: 3× přesazované, obvod kmene v cm 12-14; 14-16; 16-18; 18-20, dále po 5 cm, od 50 cm po 10 cm Výjimky: Carpinus betulus, Fagus sylvatica, obvod kmene v cm 12-16; 16-20
16
Pyramidy Jsou tvary stromovitých dřevin, které rostou přirozeně pyramidálně, nebo takto od země upravovaným obrostem. Dle ČSN 83 9001:1999, je pyramida školkařský výpěstek listnatého stromu s jedním terminálním výhonem, který má spodní větve nasazené na kořenovém krčku nebo maximálně do 40 cm nad ním. Tento název neoznačuje tvar koruny dospělého stromu. -
Pyramidy dvakrát přesazované Musí být pěstovány v širokém sponu. Smějí zůstat po posledním přesázení nejvýše
čtyři vegetační periody na místě. Pyramidy některých druhů listnatých stromů např. rod Populus, mohou být expedovány bez balu (prostokořenné). -
Solitérní pyramidy třikrát přesazované Musí být jako dvakrát přesazené dřeviny potřetí přesázeny ve zvlášť
širokém sponu. Smějí zůstat na místě nejvýše čtyři vegetační periody. Potřebný tvarovací řez se musí provést ve školce nejpozději na začátku poslední vegetační periody. Výpěstky se dodá-vají s drátěnými baly nebo v kontejnerech. -
Solitérní pyramidy čtyřikrát přesazované Musí být nejméně třikrát přesazeny a nejpozději od obvodu kmene 20 cm čtyřikrát
přesazené. Obrost kmene musí být zvlášť výrazný. Smějí zůstat na místě bez přesazení nejvýše čtyři vegetační periody. Solitérní pyramidy se dodávají s drátěnými baly nebo v kontejnerech. U výpěstků z volné půdy se udává počet přesazení a u výpěstků v kontejnerech se udává objem ná-doby. Třídění: dle počtu přesazení a výšky výpěstku Počet přesazení Výška v cm 2 125-150; 150-175; 175-200; 200-250 Tab. č. 3 – Velikosti výpěstků u solitérních pyramid čtyřikrát přesazovaných (dle ČSN 46 4902–1:2001)
17
Počet přesazení Výška v cm Obvod kmene v cm 220-225; 225- 12-14; 14-16;16-18; 183 250; 250-275; 20 275-300; dále pak po 50cm 300-350; 350- 20-25; 25-30 400; 400-450; 450-500
4
Tab. č. 4 – Velikosti výpěstků u solitérních pyramid čtyřikrát přesazovaných II. (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Vysokokmeny Vysokokmeny jsou tvary listnatých stromů s kmenem a korunou. Musí mít rovný
kmen, odpovídající druhu, alespoň 180 cm vysoký s druhově specifickým prodlouţením kmene uvnitř koruny. Střídavý řez kmene smí být proveden jen do jednoletého dřeva. Možná výška nasazení korunky u vysokokmenů různých obvodů kmene Obvod kmínku v 1 m 6-8 cm 8-10 cm 10-12 cm 12-14 cm 14-16 cm 16-18 cm 18-20 cm 20-25 cm 25-30 cm 30-35 cm 35-40 cm
Možná výška kmene 1,2-1,5 m 1,5-1,8 m 2,0-2,2 m 2,2-2,4 m 2,2-2,5 m 2,2-2,5 m 2,2-2,7 m 2,2-3,0 m 2,2-3,5 m 2,5-3,5 m 2,5-4,0 m
Tab. č. 5 – Moţná výška nasazení koruny u vysokokmenů (převzato z Málek a kol. 2012)
-
Vysokokmeny dvakrát přesazované Musí být dvakrát přesazované nebo podřezávané a pěstované v širokém sponu. Ště-
pované vysokokmeny mohou být pěstovány jako roubovanci v koruně nebo na bázi.
18
Roubování v koruně je obvyklé zejména u kulovitých a převislých tvarů a také u druhů a kultivarů Malus, Prunus, Crataegus aj. Ostatní druhy stromů jsou pěstovány zpravidla jako roubovanci na bázi. Vysokokmeny smějí zůstat po posledním přesazení nejvýše čtyři vegetační periody na místě. -
Vysokokmeny třikrát přesazované Musí být jako dvakrát přesazené vysokokmeny potřetí přesazeny ve zvlášť širokém
sponu. Výška kmene musí být alespoň 200 cm. Koruna musí být zapěstována pravidelně a přiměřené síle kmene. Další vyvětvování kmene by mělo být moţné podle specifiky druhu, nebo kultivaru. Vidlicovité, nebo přeslenité rozvětvení v koruně není přípustné. (Výjimky: roubovanci v koruně, kulovité a převislé tvary stromů.) Vysokokmeny třikrát přesazované smějí zůstat po posledním přesazení nejvýše čtyři vegetační periody na místě. Poslední tvarovací řez koruny ve školce můţe být proveden nejpozději v předposlední vegetační periodě (výjimky: Robinia). Výpěstky se dodávají s drátěnými baly nebo v kontejnerech. Třídění: dle počtu přesazení, výšky kmene a obvodu kmene Počet přesazení Výška kmene v cm Obvod kmene v cm 2
min. 180 cm
8-10; 10-12
3
min. 200 cm
10-12; 12-14; 14-16; 16-18; 18-20; 20-25
Tab. č. 6 – Velikosti výpěstků u vysokokmenů třikrát přesazovaných (dle ČSN 46 4902–1:2001)
-
Solitérní vysokokmeny - vysokokmeny čtyřikrát přesazované Musí být jako třikrát přesazené vysokokmeny přesázeny do zvlášť širokých sponů.
Další přesazení ve školce nejpozději po čtyřech vegetačních periodách. Solitérní vysokokmeny se dodávají s drátěnými baly nebo v kontejnerech. U dřevin s drátěnými baly se udává počet přesázení (Čtyřikrát přesázený atd.). Třídění: dle počtu přesazení a obvodu kmene
19
Počet přesazení Obvod kmene v cm 16-18; 18-20; 18-20; 20-25; dále 4 po 5 cm, od 50 cm po 10 cm Tab. č. 7 – Velikosti výpěstků u vysokokmenů čtyřikrát přesazovaných (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Alejové stromy - vysokokmeny pro osazování ulic Alejové stromy jsou vysokokmeny, které se později musí na místě pouţití dále vyvětvovat na zvlášť vysoké nasazení koruny. Protoţe pěstební moţností druhů či kultiva-rů jsou výrazně rozdílné, je třeba dbát při pěstování zejména na rovné prodlouţení kme-ne bez přeslenitých rozvětvení, coţ umoţňuje vyvětvování při pěstování a později i na místě pouţití bez problémů. Poţadované vyvětvení se musí provést ve školce nejpozději na začátku poslední vegetační periody. Třídění: se podle výšky kmene, počtu přesazení a obvodu kmene Výška kmene v cm
Obvod kmene v cm
minimálně 220
do 25
minimálně 250
nad 25
Dále se třídí jako třikrát a čtyřikrát přesazované vysokokmeny Tab. č. 8 – Velikosti výpěstků u alejových stromů (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Vysokokmeny - kulovité a převislé tvary Kulovité a převislé tvary vysokokmenů se pěstují bez rovného prodlouţení kmene. Výška kmene můţe být podle poţadavků rozdílná. Jinak platí směrnice pro vysokokmeny případně solitérní vysokokmeny.
20
Jehličnaté dřeviny
Jehličnaté dřeviny - kompaktní a rozloţité tvary Jehličnaté dřeviny musí být podle růstových vlastností druhu a kultivaru od země plné rozvětvené. Jehličí musí vykazovat typické druhové a kultivarové zbarvení. Jehličnaté dřeviny se silnými výhony nebo kmenem musí být aţ k poslednímu letorostu plně zavětvené a rozestupy přeslenů i délka posledního letorostu musí být v přiměřeném poměru k celkové rostlině. Vzpřímeně rostoucí druhy a kultivary je třeba dodávat s průběţným středním výhonem; s výjimkou Taxus, Thuja, Tsuga aj. Jehličnaté dřeviny se musí přesazovat podle nároků druhu, jejich příslušného stáří a stanoviště pokud moţno kaţdé dva roky - nejpozději však kaţdé tři roky. Dodávají se s baly, v kontejnerech a hrnkované. Solitérní jehličnaté dřeviny se musí přesazovat nejméně kaţdé čtyři roky a pěstovat ve zvlášť širokých sponech. Dodávají se s baly, v drátěných bálech nebo v kontejnerech.
Kmenné tvary jehličnanů Koruna musí odpovídat tvarem příslušnému druhu nebo kultivaru. Výpěstky se dodávají se zemním balem nebo v kontejnerech. Třídění: podle výšky nebo šířky v cm Výška/šířka v cm 5-8
20-25
40-60
80-90
150-175 225-250
8-10
20-30
50-60
80-100
150-200 250-275
10-12
25-30
60-70
90-100
175-200 250-300
12-15
30-40
60-80
100-125 200-225 275-300
15-20
40-50
70-80
125-150 200-250
od 300cm po 50cm; od 600cm po 100 cm. Tab. č. 9 – Velikosti výpěstků jehličnanů (dle ČSN 46 4902–1:2001)
21
3.3.5
Přístupy k hodnocení kvality výpěstků
Rostliny lze těţko normovat, protoţe u kaţdého druhu i uvnitř kaţdého druhu, všech rostlin jsou různé odlišnosti. Tato přirozená rozmanitost neumoţňuje jednoznačné dělení. Popis kvality je proto moţný, pokud popisujeme a hodnotíme jednotlivé rostliny s širokou tolerancí jakostních skupin. Benediktz a kol. (2005) uvádějí, ţe největším problémem definování kvality jsou, vzhledem k rozdílnému charakteru, rostliny samotné a prostředí, ve kterém musí růst. Rostlinnou kvalitu popisují ze čtyř různých hledisek, a to morfologického, genetického, fyziologické kvality a zdravotního stavu.
Hodnocení kvality koruny stromu (FLL - Butner 2004, Flek 2011) Stav terminálu v koruně má výrazný vliv na pozdější vývoj jedince na stanovišti, obvykle se nezakracuje, přiměřeně zakrátit můţeme jen v případech, kdy výrazně převyšuje zbytek koruny. Koruna výpěstku musí být typická pro druh, stejnoměrně rozvětvená, měla by mít vhodnou tloušťku kmene při nasazení koruny, pro druh specifickou přímou návaznost kmene na korunku, ţádné deformace v rozvětvení (ani „dvoják“), větve navazující na kmen jsou řezány do jednoletého dřeva, místo řezu musí být částečně zahojené. Měla by mít dostatek kosterních větví (přibliţně 5), vyjma kulovitých a převislých kultivarů. Za kosterní větve se však nepovaţují jednoleté výhony. Výchovný řez na výpěstcích se ve školce provádí při obvodu kmene od 18 cm v posledním vegetačním období, při obvodu kmínku nad 18 cm v předchozích vegetačních obdobích.
Hodnocení kvality kmene stromu (FLL - Butner 2004) Kmen stromu musí být přímý; bezchybný, především nesmí být poškozená kůra a ţádná zatrţená místa; vyvětvení a odstranění postranního obrostu, bylo provedeno nejpozději
na
začátku
minulého
vegetačního
období;
obvod
kmene
uvedený
v centimetrech, měřený v 1 metru nad zemí; nasazení koruny by mělo být u vysokokmenů 2x přesazovaných minimálně 180 centimetrů, u 3x přesazovaných minimálně 200 centimetrů, u alejových stromů velikosti 16 – 25 cm nejméně 220 centimetrů a u alejových stromů velikosti nad 25 cm minimálně 250 centimetrů.
22
Hodnocení kvality sazenice stromu podle kořenů (FLL - Butner 2004, Flek 2011) Podmínkou úspěšného růstu je dobrý kompaktní kořenový systém. Toho je dosaţeno pravidelným přesazováním. Stromy by měli být nejméně 2x přesazeny. Kořeny těchto stromů by měli být vhodného typu, stáří, velikosti a přiměřeně větvené podle druhu půdy a druhu dřeviny. Kořeny musí mít dostatečný podíl jemného vlášení.
Hodnocení kvality sazenice se zemním balem (FLL - Butner 2004) Sazenice pěstované s balem musejí mít bal hustě prokořeněný a ze soudrţné půdy. Rozměry balu by měli odpovídat druhu a velikosti rostliny, ale i druhu půdy. Rostliny by měli mít také kořeny umoţňující stejnoměrné prokořenění. Od třetího přesázení by měl být bal opatřen obalem z ţíhaného drátu (ne zinkovaný) se stahovacími oky.
Hodnocení kvality kontejnerovaných sazenic stromů (FLL - Butner 2004) U kontejnerovaných sazenic stromů musí obsah kontejneru odpovídat druhu a velikosti rostliny, kontejner by měl být rovnoměrně prokořeněný. Kořeny nesmí v kontejneru rotovat, ani jiným způsobem se deformovat. Substrát v kontejnerech obsaţený by měl být zásobený ţivinami nejméně na 3 měsíce.
3.4 Technologie výsadby 3.4.1
Příprava stanoviště pro výsadbu dřevin
Pro zdravý vývoj dřevin a jejich dlouhodobé ţivotaschopnosti je potřebné vytvoření dostatečného prostoru pro šíření kořenů. Velikost kořenového prostoru však závisí na druhu dřevin. Stromy s velkým objemem koruny vyţadují většinou větší kořenové prostory, neţ dřeviny malokorunné. Uvádí se, ţe 12m³ je dostatečně velkým kořenovým prostorem pro počáteční vývoj stromu (Lösken 2010). Zajištění dostatečného kořenového prostoru v městské zástavbě lze dosáhnout několika způsoby. Jedním z nich je vytvoření prokořenitelné vrstvy pod pochozími plochami, které zvyšují efektivitu o 20-30 %. Urban (2012b) uvádí, ţe pro tyto účely se vyuţívá strukturálních substrátů. Tyto substráty jsou sloţeny ze směsi stěrku, půdy a příměsí polymer gelu. Takovýto substrát je i při 95%
23
zhutnění umoţňuje prorůstání kořenů. Dále vhodným sloţením konstrukčních vrstev navazující na kořenový prostor, které poskytují vhodné podmínky pro růst kořenů. Další moţností je vytvoření kořenových cest. Jde o levnou technologii, která umoţní nasměřování kořenů z omezeného prostoru do volného prostoru. Kořenové cesty jsou úzké rýhy, do kterých je vsunut drenáţní panel a zbytek rýhy je vyplněn hlinitou půdou. Tím můţeme také dopomoct kořenům překonávat různé bariéry, kterých v městském prostředí je více neţ dost. Podobnou technologií jsou kořenové mosty, pomocí kterých lze zvětšit kořenový prostor pod chodníky. Jsou rýhy obvykle 1,5 m široké, se šikmými stěnami. Na dně je instalován drenáţní systém a po zasypání lehkými zeminami je přemostěna ţelezobetonovými panely odlévanými na místě (Urban 2012a). S těmito technologiemi je však nutno počítat jiţ při samotném plánování stavebních prací, kterým tyto technologie předchází. Je nutné také počítat s negativními vlivy prorůstání kořenů do nevhodných míst, které můţe narušovat (Urban 2012). Těmito místy jsou inţenýrské sítě a produktovody, zpevněné plochy a základy staveb. Tyto místa je nutné fyzicky chránit kořenovými bariérami (Borský 1999). Složení
Frakce
% objemových
láva láva písek ornice kompost vermikulit
Vrchní substrát 8/16 4/8 0/3 x x 0/2
15 15 30 15 25 5 kg/m²
láva láva pemza písek zemina vermikulit
Spodní substrát 8/16 4/8 2/4 0/3 x 0/2
15 15 20 30 20 5 kg/m²
Tab. č. 10 – Sloţení substrátu pro městské prostředí (převzato z Tauschnitz in Šimek a Šimek 2001)
Kořenový systém slouţí k především k ukotvení, příjmu vody a ţivin, syntéze a k ukládání zásobních látek. Příprava stanoviště je proto velmi důleţitá, jelikoţ plnění těchto funkcí je silně závislé na vlastnostech kořenové prostoru. Nejdůleţitější je kvalita vegetační vrstvy do hloubky 0,4 m, kde se soustřeďuje aţ 80 % kořenů stromů. Zemina
24
musí být propustná pro vodu a vzduch, měla by být přiměřeně vododrţná, zásobená ţivinami, s odpovídajícím sorpčním komplexem a umoţňující dostatečné vzlínání podzemní vody. Pro kořenění jsou však důleţité i hlubší vrstvy půdy, uvádí se potřebná hloubka pro většinu taxonů pro kořenění 0,8 m, některé taxony, zejména stromy, aţ 1,5 m. Toto je důleţité zajistit zejména na mělkých půdách, půdách s vysokou hladinou spodní vody, v silně urbanizovaném prostředí a u výsadeb na konstrukci. V kořenovém prostoru by neměli být vrstvy materiálu, kterými nedokáţí kořeny dřevin prorůst, dále materiály znečišťující půdu a v případě, ţe se na stanovišti nachází půda toxická, tak je nutné tuto půdu zcela vyměnit (Smýkal a kol. 2008). Přípravu stanoviště můţeme rozdělit do následujících kroků (Smýkal a kol. 2008):
Odstranění vytrvalých plevelů, včetně jejich vegetačních, regenerace schopných částí
Odstranění neţádoucích materiálů a výměna znečištěné a nevhodné půdy
Úprava pláně (dle ČSN 83 9011:2006 Technologie vegetačních úprav v krajině – Práce s půdou)
Rozrušení (dle ČSN 83 9011:2006 Technologie vegetačních úprav v krajině – Práce s půdou)
Naváţka vegetační vrstvy půdy (dle ČSN 83 9011:2006 Technologie vegetačních úprav v krajině – Práce s půdou)
Rozprostření materiálů na zlepšení vegetační vrstvy půdy a její vyhnojení do zásoby (dle zákona č. 156/1998 o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení půd a ČSN 46 5735 O usazování kalů v kanalizačních čistírnách, o hnojivech, sledovaných látkách; při pouţití hnojiv pouţívat hnojiva uvedena v Seznamu registrovaných hnojiv)
Nakypření nebo zpracování vegetační vrstvy půdy (dle ČSN 83 9011:2006 Technologie vegetačních úprav v krajině – Práce s půdou)
25
Regenerace vegetační vrstvy půdy pěstováním předplodin
Ošetřování a ochrana vegetačních ploch do doby výsadby
3.4.2
Transport a péče o výsadbový materiál
Výpěstky dřevin musí být pro skladování a manipulaci zabezpečeny tak, aby nedošlo k jejich poškození. Zejména dřeviny s balem a dřeviny kontejnerované by měli být před expedicí vydatně zality. S dřevinami při expedici, přepravě a skladování by mělo být zacházeno tak, aby nebyla ohroţena jejich kvalita. Je nutné provést opatření, aby nedošlo zejména k dehydrataci rostlin, poškození rostlin vlivem nízkým nebo naopak vysokých teplot a mechanickému poškození. Nejčastějšími mechanickými poškozeními jsou polámání nebo poškození větví a pupenů a poškození balů. Proto se doporučuje před manipulací svázání korun a obalení kmene jutovou tkaninou, to musí být ale provedeno tak, aby nedošlo k poškození (Smýkal a kol. 2008).
Dehydratace K dehydrataci dochází ke ztrátě vody z pletiv. K přirozenému úbytku dochází pomocí transpirace, která se zvyšuje působením větru, přímým osluněním a dlouhodobým skladováním v prostorách s nízkou relativní vzdušnou vlhkostí. Nejohroţenější tímto jevem jsou dřeviny prostokořené, které mají příjem vody kořeny zcela přerušen. Proto je nutné u těchto dřevin zajistit přípravu pro expedici, manipulaci, přepravu a skladování tak, aby ke ztrátám vody docházelo co nejméně. Mají-li být prostokořenné sazenice přepravovány v teplejších dnech, je vhodné je po naloţení zvlhčit jemnou mlhou, která nesmyje zbytky půdy z kořenů, ta můţe obsahovat zárodky hub pro velmi potřebnou mykorhizu (Smýkal a kol. 2008).
Poškození vlivem nízkých/vysokých teplot Expedice sazenic smí probíhat jen se souhlasem příjemce, pokud klesne teplota v období mezi 1.10. a 15.3. pod -1°C a v období mezi 16.3. a 30.9. pod -2°C. Při nebezpečí vzestupu teploty nad 25°C je také nutné k expedici souhlasu příjemce. Dojde-li při přepravě k zmrznutí sazenic, je nutné s nimi poté manipulovat co nejopatrněji, aby nedošlo k poškození namrzlých pletiv. Je nutné, aby sazenice rozmrzali co nejpomaleji. Takovéto sazenice proto uloţíme do nevytápěné místnosti a zasypeme
26
dobře izolujícím materiálem (piliny, rašelina aj.). Pokud není moţnost uskladnit zmrzlé sazenice do takovýchto prostor, je nutné je mlţit studenou vodou, aby se obalili ledem. Doporučuje se ještě navíc takovéto sazenice překrýt propustnou fólií, textilií nebo chvojím (Smýkal a kol. 2008).
Uskladnění na staveništi Doba od vyzvednutí prostokořenných sazenic z půdy do jejich vysázení by měla být co nejkratší. Nejlepší výsledky v ujímání se uvádějí při „výsadbě z půdy do půdy“. Rostliny by měli být vysázeny co nejdříve po dodání, není-li to moţné, mohou být sazenice přechodně uskladněny na 48 hodin, nejlépe ve stínu. Během této doby je nutné chránit sazenice před dehydratací, mrazem, větrem nebo přehřátím. Stačí k tomu jednoduché opatření, jako je mlţení, překrývání prodyšným materiálem nebo obojí najednou. Jestliţe dojde k překročení 48 hodin, je nutné opatření zintenzivnit. Pokud však opatření jiţ nestačí je nutné sazenice zaloţit nebo zaškolkovat. Sazenice dodávané se zemním balem a kontejnerované je nutné rozloţit, zkontrolovat a ošetřit výše zmíněnými opatřeními (Smýkal a kol. 2008).
Zakládka rostlin Zakládka se volí ve stínu, v závětří, lehčí půdě či substrátu, který je dostatečně vododrţný (např. kompost, rašelina, vlhké piliny, kůrový substrát aj.), na místech s moţností zálivky a v blízkosti zpevněných ploch. Spodní vrstvy zakládky by měli být dobře propustné. Mimo venkovní plochy lze zakládku zřídit i v chladných halách. Rostliny v zakládce je třeba zaloţit těsně vedle sebe do země/substrátu aţ po kořenový krček. Kořenový systém by měl být dobře prosypán substrátem, aby nevznikaly vzduchové kapsy a kořeny nevysychaly. Proto je vhodné sazenice po zaloţení ihned zavlaţit, aby zemina/substrát přilnul ke kořenům. Pokud během výsadeb postupně odebíráme sazenice ze zakládky, je nutné ponechané sazenice opět přihrnout.
27
Při podzimní dodávce je nutné zaloţit zimní zakládku, protoţe je nutné počítat s odkladem výsadeb vlivem povětrnostních podmínek na pozdější dobu nebo aţ na jarní období. Takovéto zakládky se dělají zásadně do rýh, následně se pak ještě překryjí izolačním materiálem. Také je vhodné chránit sazenice proti okusu zvěří (Smýkal a kol. 2008).
3.4.3
Doba výsadby
Výsadba se nejčastěji provádí ve dvou hlavních období roku, a to na jaře a na podzim (Bulíř, Jech 2003). Nejvhodnější doba pro výsadbu prostokořenných sazenic je doba vegetačního klidu, to znamená v době od opadu listů po jejich rašení v předjaří. Podzimní výsadby jsou však vhodnější, protoţe půda v době výsadby bývá ještě dostatečně prohřátá a umoţňuje kořenům po určitou dobu intenzivně růst, zatímco nadzemní část je jiţ ve stádiu dormance. Tím dojde k potřebnému předstihu vývoje kořenového systému před nadzemní částí (Bulíř, Jech 2003; Málek a kol. 2012). Opadavé listnaté dřeviny s kořenovým balem a dřeviny kontejnerované je moţné sázet během celého roku, mimo velmi suché a teplé období s vysokou intenzitou slunečního záření a období mrazu. Nejlepší je však tyto dřeviny sázet na podzim po opadu listů a v předjaří. V této době také dochází k hlavnímu období expedice z okrasných školek. Důvodem je i vysoká náročnost úpravy korun stromů, vysazených v narašeném stavu (Málek a kol. 2012). Dřeviny jehličnaté a stálezelené je nejvhodnější vysazovat v předjarním období po rozmrznutí půdy. Nebo na podzim, nejpozději do konce září, aby stačili ještě dostatečně zakořenit. Není vhodné tyto dřeviny vysazovat v době rašení. V mírných zimách a v období bez sněhové pokrývky není vhodné, aby došlo k vyschnutí kořenového balu, proto je nutné dbát na vyšší potřebu zálivky, jinak dojde k odumření dřevin (Bulíř, Jech 2003; Málek a kol. 2012).
28
3.4.4
Výběr dřevin pro stanoviště
Pokud je našim cílem dlouhodobá funkce vysazovaných dřevin, je nutné k jejich správnému pouţití dobře znát jejich nároky na optimální stanoviště, ve kterých mohou růst. Optimálním stanovištěm je takové stanoviště, na kterém se dřevina nejlépe vyvíjí, jakoţ i podmínky umoţňující jejich co nejzdárnější vývoj. Zdárným vývojem se rozumí, ţe všechny parametry dřeviny dosahují nejoptimálnějších charakteristik. Jedná se především o habituální růst, tvar a velikost listů, normální plodnost. Dřevina na optimálním stanovišti zároveň dosahuje maximálního věku (Souček, Krejčiřík, Viewegh 2008). Velkou část charakteru stanoviště lze ovlivnit lidskou činností, toto ovlivnění je ale vzhledem k dlouhověkosti a mohutnosti dřevin nedokonalé, tedy jen částečné (Souček, Krejčiřík, Viewegh 2008). Výběr dřevin pro antropogenní stanoviště je velmi náročný, dřeviny do městského prostředí musí splňovat mnoho kritérií, je proto nutné brát při výběru do úvahy funkce a cíle výsadby, pěstitelské hledisko, ekonomické hledisko a stanovištní podmínky. Stanovištní podmínky v městském prostředí se zásadně liší od přirozeného stanoviště většiny dřevin, proto při výběru dřevin je důleţité, aby dřeviny splňovali následující kritéria: široká ekologická amplituda, odolnost vůči vysokým letním teplotám, suchovzdornost, odolnost vůči účinkům posypových solí, odolnost vůči znečištění ovzduší. Pejchal (2010) uvádí, ţe neexistuje dřevina, která by optimálně splňovala všechna naznačená kritéria. Významným vodítkem pro výběr dřevin na stanoviště jsou tzv. rajonizace dřevin, přehledy vegetačních stupňů dle jejich výskytu na našem území a zóny mrazuvzdornosti. Tyto metody však nelze brát jako absolutní návod, je však nutné tyto metody kombinovat a spojit s terénním průzkumem (Souček, Krejčiřík, Viewegh 2008).
3.4.5
Situování výsadby vzhledem k sítím technické infrastruktury
Vysazují se vţdy správné dřeviny přiměřeného stáří a velikosti na správné stanoviště, na kterém bude vysazený druh dlouhodobě a kvalitně růst a rozvíjet své vlastnosti. Málek a kol. (2012) doporučují dodrţovat vzdálenosti stromů od rohu ulice alespoň 12 m, od vjezdů 2,5 m a od stoţárů veřejného osvětlení minimálně 5 m. Dále je velmi důleţité dodrţovat předepsané vzdálenosti od sítí technického vybavení a respektovat jejich
29
ochranná pásma. Lze však se správci jednotlivých sítí sjednat výjimky. Ochranná pásma sítí technického vybavení jsou uvedeny v tabulce č. 11, 12, 13 a 14.
Tab. č. 11 – Ochranná pásma inţenýrských sítí – elektrická energie (převzato z Černohorská 2010)
Tab. č. 12 – Ochranná pásma inţenýrských sítí – plyn (převzato z Černohorská 2010)
30
Tab. č. 13 – Ochranná pásma inţenýrských sítí – telekomunikační vedení a vodovodní a kanalizační stoky (převzato z Černohorská 2010)
Tab. č. 14 – Ochranná pásma inţenýrských sítí – teplo (převzato z Černohorská 2010)
Vzdálenosti výsadeb podél silnic a dálnic se řídí dle ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic. Zde jsou uvedeny zásady provádění vegetačních úprav a některé limitující vzdálenosti, zejména vzdálenost kmene od koruny silnice (Švédová 2012). Jednotlivé vzdálenosti jsou uvedeny v grafu č. 1.
31
Graf č. 1 – Vzdálenosti překáţek od vozovky (převzato z ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic)
3.4.6
Výsadbová jáma a vlastní výsadba stromu
Při výsadbě stromu je prvním krokem výkop tzv. výsadbové jámy, do které bude nový strom vysazen. Obecně platí, ţe čím je výsadbová jáma větší, tím větší je i její vliv na pozdější růst a vývoj nového jedince. Primárním cílem přípravy stanoviště pro výsadbu je zajištění určitého objemu připravené zeminy, která podpoří rychlý počáteční růst kořenů a nebrání nebo neomezuje prorůstání kořenů mimo prostor výsadbové jámy. V ideálním případě bychom toho měli dosáhnout při minimálních nákladech. Pro zabránění poklesu stromu musí kořenový bal nést nenarušená půda. Jelikoţ většina nových kořenů stejně poroste horizontálně z boku kořenového balu, nenarušená půda pod balem v zásadě neovlivňuje celkový růst kořenů. Většina kořenů roste ve svrchní 30 cm silné vrstvě půdy, a proto je důleţité se zaměřit právě na ni. Na mnoha městských stanovištích s utuţenými půdami se špatnou propustností a provzdušněním bude růst kořenů ve spodní polovině balu (v hloubce větší neţ 30–40 cm) omezen na minimum. (Watson 2002). V mnohé literatuře (ČSN 83 9021:2006; Málek a kol. 2012; Smýkal a kol. 2008, Wágner 2003) se uvádí
32
velikost výsadbové jámy minimálně 1,5x větší neţ je kořenový bal vysazovaného jedince. Hloubka výsadbové jámy by měla být přibliţně stejná jako je výška kořenového balu, tím zabráníme pozdějšímu neţádoucímu sesedání, a tím „utopení“ vysazovaného jedince. To má následně za následek nedostatek kyslíku pro kořeny a „utopený“ kořenový krček můţe být napadán houbovými chorobami. Wágner (2003) doporučuje při výsadbě do silně zhutnělých půd šířku výsadbové jámy 3-5x větší neţ průměr kořenového balu nově vysazovaného jedince. Dále Wágner upozorňuje na výzkum americké lesnické společnosti (USDA Forest Service), která zjistila, ţe výsadbová jáma, která je větší pouze o 25 % oproti kořenovému balu, umoţní kořenovému systému dřeviny dosáhnout pouze 10 % své původní velikosti do chvíle, neţ zakoření do okolní půdy, která růst výrazně zpomalí. U výsadbové jámy, která je 3x větší neţ kořenový bal vysazovaného jedince, dojde k rychlému růstu kořenového systému aţ do 25 % jeho původní velikosti, neţ dojde ke zpomalení růstu okolní půdou. Je totiţ dokázáno, ţe růst a vývoj kořenového systému je pomalejší a kvalitativně chudší v okolní půdě, mimo výsadbovou jámu.
Obr. č. 1 – Vliv velikosti a tvaru výsadbové jámy na rozrůstání kořenů (převzato z Watson 2000)
Tvar a povrch výsadbové jámy je taktéţ důleţitý. Tvar by měl být takový, aby byl co nejúčelnější a co nejvíce místo šetřící. Proto se z tohoto pohledu jako nejvíce vhodný jeví kruhovitý průměr výsadbové jámy. Tato jáma musí mít kónický tvar, kde je u povrchu širší a na jejím dně uţší. Jako nejvhodnější tvar výsadbové jámy se jeví takový tvar, kdy je výsadbová jáma 2 – 3x širší u povrchu neţ na jejím dně. Vhodné je tyto stěny zdrsnit, důleţité je to zejména na těţkých nebo zhutnělých zeminách. Při neprovedení zdrsnění hrozí riziko stáčení kořenů ve výsadbové jámě, tedy efektu známému jako „květináčový efekt“. Hloubení jam či rýh se provádí většinou ručně, nebo za pomocí malé mechanizace.
33
Při hloubení výsadbových jam či rýh mechanizací je vhodné následně upravit tvar a povrch ručně (Wágner 2003).
Obr. č. 2 – Úprava povrchu výsadbové jámy (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
Sazenice musí být do výsadbové jámy umístěna kolmo, nejlépe uprostřed a tak, aby byl kořenový krček v úrovni terénu, tedy byl v takové výšce jako na předchozím stanovišti. Zeminu je vhodné, pokud je to jen trochu moţné, pouţívat původní. Tedy zeminu z výkopu výsadbové jámy pro její zasypání. Při výkopu je nutné oddělit svrchní vrstvu půdy bohatou na organické látky od zeminy spodních vrstev. Pro následné zasypání by měla být ukládána v původním pořadí, tedy minerální zeminu ze spodních vrstev do spodních částí výsadbové jámy a svrchní vrstvu bohatou na organickou hmotu do horní části výsadbové jámy. Pejchal (1995) upozorňuje na to, ţe není vhodné do hloubek větších neţ 0,4 m pouţívat zeminu nebo substráty s vysokým obsahem organických látek, protoţe při jejich rozkladu je spotřebováván kyslík a produktem případného anaerobního rozkladu můţe být pro rozvoj kořenů nepříznivý metan, následkem můţe být aţ odumírání kořenového systému.
Obr. č. 3 – Postup výkopu a ukládání zeminy ve výsadbové jámě (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
34
V podmínkách kdy není moţné půdu z vyhloubené jámy pouţít, je nutná její částečná výměna. Částečná výměna znamená, ţe alespoň 50 % vykopané původní zeminy je nutné zakomponovat do nového substrátu (Wágner 2003). Na zamokřených půdách je třeba před výsadbou zřídit odpovídající drenáţ. Do výsadbových jam, kde se objeví voda, není vhodné sázet. Jinak můţe dojít k poškození kořenů vlivem nedostatku kyslíku. Proto je nutné omezit hladinu spodní vody v místech výsadby před výsadbou, a to meliorací, vertikálními drenáţemi, výsadbou „na kopečky“, vyplněním dna výsadbové jámy neprokořenitelným materiálem nebo jejich kombinacemi. Při výsadbě „ na kopečky“ se výsadba provádí do velmi mělkých jam, kdy jsou minimálně 2/3 kořenového balu ve výsadbové jámě a maximálně 1/3 nad úrovní původního terénu. Od kořenového krčku se navršená zemina mírně svaţuje aţ na úroveň okolního terénu (Smýkal a kol. 2008, Wágner 2003). V případě, ţe je nutné zavést větrací a provzdušňovací prvky, nebo závlahovou sondu do výsadbové jámy, umístí se zde ještě před zasypáním výsadbové jámy substrátem nebo zeminou. Taktéţ se doporučuje před zasypáním výsadbové jámy instalace kotvení, aby nedošlo k poškození kořenů při instalaci po zasypání (Málek a kol. 2012). Popis a principy těchto prvků viz 3.4.8 Kotvení stromu a 3.4.9 Závlahová mísa a závlahové (+ provzdušňovací) systémy. Po zasypání jámy se tato vysazený jedinec důkladně prolije dostatečným mnoţstvím vody a povrch výsadbové jámy upraví odpovídajícím způsobem, viz 3.4.9 Závlahová mísa a závlahové (+ provzdušňovací) systémy.
3.4.7
Řez stromů při výsadbě
Řez stromů při výsadbě řadíme do tzv. zakládacích řezů, mezi které patří srovnávací řez a řez výchovný (Málek a kol. 2012). Výchovný řez se provádí u mladých jedinců v prvních letech po výsadbě na trvalé stanoviště a následně plynule přechází do řezů udrţovacích (Wágner, Ţďárský 2010, 2008a). Cílem výchovného řezu je zaloţení cílové struktury koruny, která musí odpovídat danému taxonu nebo poţadované funkci (Šimek 2005). Tento řez je nesmírně důleţitý, protoţe nám dává moţnost zasáhnout bez rozsáhlejších poranění do kosterního větvení stromu a ovlivnit tak velmi jednoduše a levně budoucí architekturu koruny. Úprava koruny spočívá v citlivém prosvětlování, kdy odstraňujeme celé větve nebo jen zakracujeme výhony na dostatečně silné větve rostoucí
35
ve stejném směru. Při zakracování zakracujeme na vnější pupen nebo dostatečně silnou a zdravou větev, pouze u sloupovitých kultivarů zakracujeme na pupen nebo větev směřující dovnitř koruny. U dřevin se vstřícně postavenými pupeny je nutné „vyslepit“ pupen vnější popřípadě vnitřní. Dále odstraňujeme větve tak, aby zůstaly budoucí kosterní větve v pravidelných odstupech v genetické spirále a byly od sebe vzdáleny alespoň 30-40 cm. Kosterní větve nesmí vyrůstat z jednoho místa, tedy nesmějí růst v přeslenech. Zpravidla se ponechává 5-6 kosterních větví (dle velikosti výpěstku). Dále dbáme na odstranění nebo redukci konkurenčních výhonů a tlakových větvení, které by mohli v budoucnu způsobovat problémy a jejich odstranění by bylo náročné a drahé. Terminální výhon nezakracujeme, pokud k tomu nemáme pěstitelský důvod, jinak je to bráno jako hrubá technologická chyba. Při jednom řezu ve vegetačním období nikdy nesmíme odstranit více jak 25 % stávající hmoty koruny, jinak můţe dojít k narušení hormonální a energetické bilance stromu. V době vegetačního klidu lze odstranit maximálně 50 % hmoty koruny. Specifickým případem výchovného řezu je úprava podchozí a podjezdné výšky stromu, coţ je výška, ve které se kmen větví v korunu. Výška podchozího profilu je 2,5 m, podjezdného profilu místní komunikace obsluţné a veřejné účelové je 4,2 m, podjezdného profilu silnice III. třídy a místních komunikací rychlostních a sběrných je to 4,5 m a výška podjezdného profilu dálnice, rychlostní silnice a silnice I. a II. třídy je 4,8 m. U některých kultivarů stromů, jako jsou například kultivary s kulovitou nebo převislou korunou, nelze jiţ podchozí nebo podjezdová výška upravovat, proto je nutné jiţ při objednávkách s tímto faktem počítat a předem se se školkaři domluvit (Wágner, Ţďárský 2010). Cílem srovnávacího řezu je úprava poměru mezi nadzemní a podzemní částí při výsadbě, kdy je nutné zajistit předstih vývoje kořenového systému před vývojem asimilačního aparátu. Při řezu na podzim můţeme v koruně ponechat více větví, důvodem je dormantní stav nadzemní části a aktivita podzemní části v zimním období. Na jaře naopak řeţeme radikálněji, aby se stačila vyvinout nová síť asimilačních kořínků schopných příjmu vody potřebné k vytvoření nového listového aparátu (Wágner, Ţďárský 2010, 2008a).
36
Obr. č. 4 – Výchovný řez (převzato Wágner, Ţďárský 2008b)
3.4.8
Kotvení stromu
Kotvení stromu je důleţité ze dvou důvodů. Prvním z nich je, ţe strom postrádá velkou část své kořenové soustavy, proto není na stanovišti dostatečně fixován a při větru dochází k pohybům kmene (současně i kořenového balu) a tím k poškozování nově vznikajících kořenů. Proto je nutné po přiměřenou dobu zajistit kořenovou část bez pohybu, aby mohla probíhat regenerace kořenové soustavy. Ta je totiţ zredukována při pěstování v okrasné školce. Druhým důvodem je ochrana nově vysazeného stromu před mechanickým poškozením vandaly, sekačkami, křovinořezy, provozem a stavebními pracemi (Málek a kol. 2012; Smýkal a kol. 2008). Konstrukce kotvení musí být dostatečně robustní a svým vzhledem, materiálem a provedením musí odpovídat místu, účelu a době, po kterou je plánovaná jeho funkčnost (Smýkal a kol. 2008).
37
Dle místa ukotvení se kotvení rozděluje na podzemní a nadzemní. Dle pouţitého materiálu na kotvení kůlové, lankové, hrotové a s ocelovými trubkami. Kombinací místa kotvení a materiálu se rozděluje kotvení na následující způsoby (Smýkal a kol. 2008):
Kotvení prostokořenných stromů -
Jedním kůlem svisle
-
Dvěma kůly svisle blízko kmene
-
Dvěma kůly svisle s příčkou
-
Dvěma kůly svisle bez příčky
-
Třemi a více kůly svisle, nebo mírně šikmo
Kotvení stromů s balem: -
Jedním kůlem šikmo
-
Dvěma kůly šikmo
-
Dvěma kůly svisle
-
Třemi a více kůly svisle, nebo mírně šikmo
-
Systém Optimal
-
Podzemní kůly
-
Lanky, popruhy za bal
-
Hrotové
Požadavky na materiál pro kotvení dřevin Dle ČSN 83 9021 (2006), která udává poţadavky na materiál pro kotvení, je nutné, aby kůly, které se pouţívají pro kotvení, byly oloupané od kůry a měli trvanlivost minimálně 2 roky. Pokud je vyţadována trvanlivost delší, lze ošetřit kůly hloubkovou impregnací, opalováním místa styku kůlů s půdou nebo nátěrem lazurovacími laky s fungicidy (např. Lazurol S1023, Luxol Extra). Většinou jsou kůly vyrobeny se špicí pro usnadnění instalace. Dále také tato norma udává poţadavky na materiál pro upevňování rostlin. Tyto materiály musí mít taktéţ trvanlivost minimálně dva roky, nesmí poškozovat kmen a musí
38
být ploché, nebo tlusté. Nejvhodnější jsou popruhy a provazy z přírodních materiálů, jako například bavlna, len, juta, kokosové vlákno, konopí aj., které se přirozeně rozkládají. Na trhu se však vyskytují i materiály syntetické. Nevhodné jsou však provázky z viskózy. Málek a kol. (2012) doporučují místa na kmenu pod úvazky podkládat jutovinou, aby nedocházelo k oděrkům kmene při pohybu dřeviny. Není ani vhodné úvazky příliš utahovat, aby mohlo dojít k posunu při mírném sesedání nakypřené zeminy a tím i celé rostliny.
Instalace a kontrola kotvení Kotvení se vţdy instaluje po usazení dřeviny do výsadbové jámy, ale ještě před zasypáním, aby se předešlo poškození kořenů instalací. Kůly se zatloukají minimálně 30 cm hluboko do nezkypřené půdy. Kůly se zatloukají zpravidla proti směru převládajících větrů; nebo směrem od vozovky; v případě ţe mají chránit před korní spálou, tak se instalují z jiţní strany; v záplavových územích se instalují proti směru toku. Kůly musí dosahovat nejméně 25 cm a nejvýše 10 cm pod místo nasazení koruny. Úvazky se instalují vţdy aţ nakonec (Smýkal a kol. 2008). Při pouţití lankového kotvení nejdříve nainstalujeme kotvy ve výsadbové jámě (po umístění sazenice), které se zarazí do potřebné hloubky. Ke kotvě je poté excentricky připevněno lanko, jehoţ zpětným tahem se kotva v zemině vzpříčí a vytvoří tak pevný bod kotvení (Smýkal a kol. 2008). Kotvení stromů je následně nutné kontrolovat, a to nejméně 1-2x za rok a případně opravovat. Kotvení by mělo být po 1-2 letech jeho působení odstraněno. Pokud nedochází k pravidelné kontrole a následnému včasnému odstranění, můţou být pletiva nově vysázených dřevin mechanicky poškozené a můţe dojít k zarůstání do jistících prvků (Málek a kol. 2012).
39
Obr. č. 5 – Typy nadzemního kotvení (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
3.4.9
Závlahová mísa a závlahové (+ provzdušňovací) systémy
Závlahová mísa je upravený povrch okolo kmene vysázeného stromu, nejčastěji kruhového tvaru, který má za úkol především ochranu kořenového systému ve výsadbové jámě a jejím bezprostředním okolí a vytvoření pokud moţno ideálních podmínek pro růst a vývoj stromu na stanovišti. Úprava povrchu kořenové mísy musí chránit půdní profil před jeho zhutněním, které má negativní vliv na vsakování sráţkové vody a výměnu plynů. Oba tyto faktory omezují růst kořenů a vedou ke zhoršení zdravotního stavu a vitality dřeviny. Závlahová mísa se většinou buduje jako mírně vyvýšená nad okolní terén, přibliţně 5-10 cm, tím zamezíme i splachování nečistot z chodníkových ploch do kořenové mísy, především posypových solí. Povrch se také upravuje tak, aby zamezil vstupu chodců a vjezdu motorových vozidel (Málek a kol. 2012). Závlahové a provzdušňovací systémy se pouţívají při výsadbách pro zlepšení vodního a vzdušného reţimu v kořenovém prostoru. Závlahové systémy se obvykle zřizují u stromů s obvodem kmene nad 20 cm, u jehličnanů a keřů výšky přes 2 metry. Na špatných stanovištích se tyto systémy budují bez ohledu na velikost vysazované dřeviny. Cílem budování těchto systémů je zajištění lepšího ujmutí a rychlejšího překonání povýsadbového šoku. Na stanovištích s horší propustností pro vodu a vzduch, jako jsou
40
kryty z asfaltu, betonu, dlaţeb s nevhodnými konstrukčními vrstvami (s ohledem na růst dřevin), se obvykle kombinují závlahové a provzdušňovací prvky, které mohou tvořit celé systémy.
Obr. č. 6 – Větrací prvky v zadláţděných prostorách (převzato ze Štěpán 2000)
Nejčastějším materiálem, který se vyuţívá pro budování závlahových a provzdušňovacích systémů, je flexibilní perforovaná trubka z PVC, PE nebo PP. Průměr těchto trubek bývá většinou 50-100 mm. Tyto trubky se instalují po obvodu kořenového systému, tak aby vytvořila prstenec, a jeden její konec je vyveden nad úroveň terénu. Tento konec je nutné zabezpečit tak, aby nedošlo k ucpání systému odpadky plastovým víčkem, nebo vyplněním trubky keramzitem nebo štěrkem. Tyto flexibilní perforované trubky umoţňují aţ pětinásobně rychlejší zasakování vody do závlahové mísy (Smýkal a kol. 2008).
41
Obr. č. 7 – Větrací prvky v zadláţděných prostorách II. (převzato ze Štěpán 2000)
Obr. č. 8 – Větrací prvky v zadláţděných prostorách III. (převzato ze Štěpán 2000)
Pejchal (1995) však upozorňuje i na moţná rizika tohoto systému, kde dochází k výskytu hustě prokořeněného kořenového systému v okolí trubky, proto pokud dojde k omezení nebo vyloučení zálivky, můţe dojít k vyschnutí těchto kořenů, protoţe neustále dochází k provětrávání těchto míst. Pejchal (1995) proto uvádí, ze při dostatečně velké stromové míse a dobrých fyzikálních vlastností půdy nejsou speciální zavlaţovací prvky
42
nutné, stačí vhodně modelovaný povrch substrátu, případně nad něj vyvýšené okraje závlahové mísy.
3.4.10 Ochrana půdy před zhutněním
Chránit půdu před zhutněním lze 3 následujícími způsoby: mechanickými zábranami, mulčováním a rostlinným pokryvem půdy.
Mechanické zábrany Jedná se o ochranu, jejíţ účelem je zamezení zhutnění sešlapáváním a pojíţděním automobily. Pro tuto ochranu lze vyuţít řadu známých prvků, jako jsou zábradlí, sloupky, ochranné oblouky, vyvýšené stromové mísy, samonosné kovové mříţe, betonové panely s otvory aj (Pejchal 1994).
Mulčování Mulčováním se rozumí kruhovité rozmístění mulčovacího materiálu kolem stromu, nejčastěji v prostoru závlahové mísy. U mladého stromu ideálně aţ po okapovou linii. Plocha mulče by vţdy měla přesahovat plochu výsadbové jámy, ideálně o 1/3 jejího průměru. Vrstva mulče by neměla být větší neţ 7-10 cm (Málek a kol. 2012, Thieme-Hack 2005, Lösken 2010). Při větších mocnostech strom do mulče koření a je pak náchylnější na sucho, navíc dochází k odumírání kořenů ve spodních vrstvách vlivem nedostatečně provzdušněné půdy, tím se sniţuje stabilita jedince. Pejchal (1995) upozorňuje také na to, ţe při vyšší mocnosti mulče dochází k vyššímu zachycovaní dešťových sráţek tímto materiálem a tím menší přísun vody do kořenového prostoru. Dále upozorňuje na to, ţe organický mulč má široký poměr C:N a proto je při jeho rozkladu dusík odčerpáván mikroorganismy z půdy, coţ můţe na chudých stanovištích vést k růstovým depresím. Tomuto se dá předejít aplikací dusíkatých hnojiv, které ale naopak podporují rychlejší rozklad mulče. Pozitivními vlastnostmi mulče je omezení růstu plevelů v kořenovém prostoru a tím omezení konkurence o vodu a ţiviny. Dále vrstva mulče zmenšuje teplotní výkyvy, brání
43
přehřívání půdy, nebo naopak zamrzání půdy. Redukuje výpar vody a zvyšuje schopnost hromadit vodu, to vede ke stabilizaci půdní vlhkosti. Vlivem mulče také dochází ke stabilizaci popřípadě ke zvyšování pH půdy. Je moţné také, při zvolení vhodného mulče dodávat ţiviny, které se uvolňují postupným rozkladem mulče, tím také dochází ke zvýšení biologické aktivity půdy (Smýkal a kol. 2008, Pejchal 1994).
44
Mulčovací materiál a jeho vlastnosti Stupeň
Označení
organické
drcená kůra
drcené dřevo
piliny
plevy
travní řezanka
listí
kompost
papír, lepenka
seno, sláma
anorganické
Vlastnosti pomalý rozklad, vţdy podle poměru C:N, váţe kyslík, zvyšuje hodnotu pH ve spodní vrstvě půdy, částečně drţí fenoly, částečně na nich ulpívají škodliví činitelé, trvalé půdní zlepšení, pomalé teplotní přizpůsobení půdy. Dekorativnost cenově příznivé, podle velikosti odolné vůči odvátí, částečně na nich ulpívají škodlivý činitelé, váţe kyslík, zvyšuje hodnotu pH ve spodní vrstvě půdy, pomalé teplotní přizpůsobení půdy cenově příznivé, zlepšují podíl humusu, plstnatí, překáţí infiltraci vody, váţe kyslík, zvyšuje hodnotu pH ve spodní vrstvě půdy, neodolné vůči odvátí, rychle kompostovatelné, škodí mladým rostlinám, pomalé teplotní přizpůsobení půdy podporuje půdní rozklad, částečně zadrţuje klíčivá semena, váţe kyslík, pomalé teplotní přizpůsobení půdy často po ruce, moţná několikanásobná dávka, rychle přístupné ţiviny, částečně zadrţuje klíčivá semena, plstnatí, překáţí infiltraci vody, nepouţívá se čerstvá, pomalé teplotní přizpůsobení půdy často po ruce, moţná několikanásobná dávka, různá přístupnost ţivin, zvyšuje nebo sniţuje hodnotu pH (dle druhu), částečně zadrţuje klíčivá semena, plstnatí, částečně se uplatňují škodlivý činitelé, podle velikosti odolné vůči odvátí, pomalé teplotní přizpůsobení půdy často po ruce nebo vyrobitelný, vysoké drţení soli, rychle přístupné ţiviny, částečně zadrţuje klíčivá semena, částečně zadrţuje škodliviny, částečně se uplatňují škodliví činitelé, dekorativnost příznivé, částečně zadrţují toxické látky, pomalé teplotní přizpůsobení půdy, akumulují vodu, nezadrţují ţádná semen, odolný vůči odvátí, atraktivní pro půdní hmyz, málo dekorativní umoţňují dobrou infiltraci vody, zadrţí většinu klíčících semen, tvoří dusík, pomalé teplotní přizpůsobení půdy, plstnatí, dekorativnost
rašelina
moţná několikanásobná dávka, akumuluje vodu, různá přístupnost ţivin, částečně zadrţuje klíčivá semena, sniţuje hodnotu pH, pomalé teplotní přizpůsobení půdy, dekorativnost
černá fólie
Velmi efektivní, snadná manipulace, nepropustná pro vodu a vzduch, vyţaduje umělou závlahu, ohřívání půdy, po pár měsících se stává křehkou, prorůstání plevelů dírami a trhlinami, málo dekorativní
průhledná fólie
vlastnosti obdobné jako černá fólie, protěţuje na světle klíčící semena
tkaný polypropylen
velmi efektivní, dlouho ţivotné, propustné pro vodu a vzduch, málo dekorativní
kamení, štěrk
časem prorůstání plevelů, silně záhřevné, cenové náročné, dekorativní
Tab. č. 15 - Mulčovací materiál a jeho vlastnosti (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
45
Rostlinný pokryv půdy Pejchal (1995) uvádí, ţe tento způsob ochrany je z dlouhodobého hlediska nejlepší variantou. Důvody jsou obdobné jako u mulče, v tomto případě můţeme nalézt ale i další pozitiva, jsou jimi výrazný estetický efekt a zachycování padajícího listí, umoţňující částečný přirozený koloběh látek na stanovišti. Uvádí však i negativa tohoto způsobu, mezi ně patří výrazná konkurence pouţitých rostlin, především o vodu a ţiviny (významné u mladých výsadeb stromů), dále vysoké náklady na zaloţení a především údrţbu a jejich nízkou odolnost vůči sešlapávání. Rostlinný pokryv můţe být následující:
Uchycení spontánní vegetace – těţko akceptovatelné obyvatelstvem
Výsev krátkověkých rostlin pro zelené hnojení – krátkodobé řešení, následné směřování k uchycení a rozvoji spontánní vegetace.
Výsev trávníku – ošetřovaný trávník je nejvýraznější konkurent o vodu a ţiviny. V období sucha přispívá ke stresové zátěţi stromů.
Výsadba nebo výsev peren – pouţité pereny by měli být dostatečně robustní s dobrou regenerační schopností, s dlouhodobou účinností během roku, dostatečně vytrvalé a s dobrou přizpůsobivostí na stanoviště. Bylinný porost je však poměrně významným konkurentem pro strom o vodu a ţiviny.
Výsadba pokryvných dřevin – obdobné jako kritéria jako u výsadby peren, konkurenci lze řešit zvýšenými dávkami zálivky a ţivin.
Sezónně obměňované záhony květin – není příliš vhodné, protoţe kaţdoroční obdělávání půdy poškozuje kořeny stromů a tento způsob je finančně velmi náročný.
3.4.11 Ochrana proti účinkům posypové soli
Mimo regulace a zákazu solení v blízkosti stromů lze vyuţít mechanické zábrany, jako jsou zvýšené obrubníky stromových mís nebo ochranné mantinely. Důleţitá je taky dobře fungující kanalizace, která co nejrychleji odvede rozpuštěnou posypovou sůl do kanalizace (Pejchal 1994).
46
3.4.12 Ochrana kmene
U nově vysázených stromů vystavených účinkům slunečního záření můţe dojít ke korní spále na kmenech. Na korní spálu jsou náchylné zejména tenkokoré dřeviny (např. Carpinus, Fagus). Aby k tomuto poranění nedošlo je vhodné kmeny před těmito účinky dostatečně chránit. Proto se kmeny nově vysazovaných stromů obalují jutovou tkaninou, rákosovými nebo bambusovými rohoţemi, které chrání kmen před přímým intenzivním slunečním zářením, vysokými letními teplotami a vysycháním povrchových buněk (Málek a kol. 2012). Obalování kmene má však i své nevýhody. Obalové materiály udrţují hustý stín a vysokou vlhkost na povrchu kmene, to vytváří velmi příznivé podmínky pro rozvoj mykoflóry a houbových hnilob a výskyt některých druhů podkorního hmyzu. Z pozorování vyplývá (Lappen 2011 in Málek a kol. 2012), ţe při srovnání teplot pod povrchy obalových materiálů vycházejí nejlepší hodnoty u rákosové rohoţe, nejhorší hodnoty pak u jutového materiálu. Obalové materiály na ochranu kmene je nutné pravidelně kontrolovat a postupně je z kmene odstraňovat tak, aby se materiály nezařezávali do kmene a strom si pomalu zvykal na světelné podmínky stanoviště. Na místech, která nejsou vystaveny přímému slunečnímu záření, není ochrana kmene nutná (Málek a kol. 2012). Důleţitou ochranou kmene je především při výsadbách v krajině ochrana proti okusu zvěří. V takovém případě se pouţívá chrániček z různých materiálů (PVC chrániče, pletivo). Při plošných výsadbách je vhodné tyto výsadby oplocovat (Bulíř, Jech 2003). Kmen je třeba také chránit před mechanickým poškozením. Takové poškození způsobuje různorodá lidská činnost. Takovým mechanickým poškozením zabraňující povětšinou kotvící systémy a částečně také materiály pro ochranu před korní spálou.
47
3.5 Následná péče Výsadba dřevin bez zajištění odpovídající následné péče je hrubou technologickou chybou, ať uţ k ní dochází vlivem nedostatku finančních prostředků, nebo neznalosti investora. U jiţ vzrostlých dřeviny je v takových případech nutné provést nákladná nápravná opatření. Komplexní povýsadbová péče je tedy předpokladem perspektivních vysázených jedinců (Kačerová 2011). Následnou péči o nově vysazené dřeviny můţeme rozdělit na péči dokončovací, rozvojovou a udrţovací.
3.5.1
Dokončovací péče
Dokončovací péče je soubor operací, která se provádí v období od dokončení výsadby do jejího předání (Šimek 2009). Cílem těchto operací je ujmutí vysázených dřevin a dosaţení stavu, který při navazující péči zaručuje další růst a rozvoj vysázených dřevin. Druh, rozsah, četnost a termíny jednotlivých operací se řídí taxonem, velikostí, kvalitou a typem sazenice, způsobem výsadby, stanovištními podmínkami a průběhem počasí (Smýkal a kol. 2008). Provádí se zejména ty operace, které zajistí odeznívání povýsadbového šoku, dle ČSN 83 9021:2006 jsou těmito operacemi:
Závlaha a oprava závlahových mís
Kontrola kotvení, úvazků, ochrany proti okusu a jejich opravy
Kontrolu funkce opatření omezující výpar, případně její posílení
Kypření a odplevelování
Odstraňování suchých a poškozených částí
Odstraňování neţádoucích kořenových a kmenných výmladků a podrůstajících podnoţí
48
Odstraňování nebo zakracování neţádoucích korunových výmladků
Výţiva
Ochrana proti chorobám a škůdcům
Mulčování, případně doplnění mulče
Smýkal a kol. (2008) tvrdí, ţe úspěšné ujmutí vysázených dřevin lze rozpoznat ke konci června podle růstu dlouhých letorostů, tzv. makroblastů. Dokončovací péče by se proto měla provádět aţ ve stavu, kdy je ujmutí prokazatelné a lze dílo předat.
3.5.1.1 Zálivka
Nově vysázené stromy trpí nedostatkem vody, to je pro ně významným stresovým faktorem. Strom má při výsadbě jen malou část svého původního kořenového systému, který navíc není prorostlý do okolní půdy a nemá schopnost přijímat vodu z půdy. Tento stres se označuje za povýsadbový šok. Nejvíce patrný je u prostokořených stromů, u kterých je ztráta kořenů při dobývání v okrasné školce největší. Stromy s balem nebo v kontejnerech bývají tomuto stresu vystaveny díky menším dávkám zálivky na trvalém stanovišti, oproti zálivce které se jim dostávalo ve školce a ztrátám vody z kořenového prostoru ve výsadbové jámě do okolní půdy. Proto je nejvýhodnější z hlediska náročnosti zálivky vysazovat stromy na podzim. Stromy si do příchodu horkých letních dnů stačí alespoň z části vytvořit kořenový systém schopný přijímat vodu. Při vlastní výsadbě je vhodné zálivku provádět ještě před samotným uloţením stromu do výsadbové jámy, aby se dostatečně tato jáma provlhčila a následně po zasazení stromu a vytvoření závlahové mísy. Dávky vody se volí s ohledem na stanovištní podmínky a velikost vysazovaného stromu/výsadbové jámy (Málek a kol. 2012, Lösken 2010). Počet zálivek Počet zálivek Litrů na jednu 1 rok po výsadbě 2 rok po výsadbě závlahovou mísu Strom a soliterní keř keř
10-15
10-12
100-200
6-8
4
20
Tab. č. 16 – Počet a objem zálivek (upraveno dle Lösken 2010)
3.5.1.2 Hnojení
Při výsadbě je doporučováno hnojení tabletovými hnojivy, jejichţ minerální ţiviny se postupně uvolňují v průběhu několika let.
Jiné způsoby výţivy nejsou vzhledem
k energetickým zásobám stromů, které ještě nemají vytvořený dostatečný kořenový systém, v prvních dvou letech nutné. Dále také proto, ţe substráty dodávané do
49
výsadbových jam jsou dostatečně zásobené ţivinami (Málek a kol. 2012). V dalších letech je však potřeba výţivy, zejména ve městech, kde se dřevinám nedostává ţivin z přírodního cyklu, kde se odklízí spadané listí (Lösken 2010). Mimořádný význam má hnojení výsadeb podél silnic, které se v zimě solí. Takové hnojení se uskutečňuje jednorázově plnými hnojivy v předjaří, nebo dvakrát během jednoho roku dělenou dávkou, přičemţ se větší část dávky aplikuje v předjaří a druhá, menší dávka, začátkem léta (Bulíř, Jech 2003). N [g/m²/rok]
P2O5 [g/m²/rok]
K2O [g/m²/rok]
MgO [g/m²/rok]
V sídlech
do 5
3-4
6-8
0,8-1
Ve volné krajině
0-3
0-4
0-6
0-0,8
Výsadby
Tab. č. 17 – Úroveň hnojení (upraveno dle ČSN 83 9051)
3.5.1.3 Převzetí výsadby
Záruční doba na výsadbové práce a materiály se sjednává mezi zadavatelem a realizátorem výsadeb a to většinou pomocí smlouvy. Záruční doba se většinou stanovuje na období odeznívání povýsadbového šoku. Součástí převzetí je kontrola pravosti vysazovaných taxonů, velikosti sazenic, fyziologické vitality a zdravotního stavu, zapěstované koruny, úpravy kořenové mísy a prokořenitelného prostoru a kontrola instalovaných trvalých ochranných prvků (Flek 2012). Smýkal a kol. (2008) upozorňuje, ţe pokud zadavatel dokončovací péči nepoţaduje a převezme dílo ihned po výsadbě, nese riziko s tímto spojené.
3.5.2
Rozvojová péče
Rozvojová péče je péče, která se provádí od převzetí do dosaţení plné funkčnosti vysázené dřeviny na stanoviště (Šimek 2009). Rozvojová péče se zajišťuje po celou dobu odeznívání povýsadbového šoku a po dobu dalšího růstu do dosaţení přibliţně 2/3 předpokládané velikosti (Smýkal a kol. 2008). Málek a kol. (2012) dodávají, ţe jedině kvalitní a zodpovědná péče tvoří minimálně polovinu úspěchu výsadby. Stres z přesázení zaniká v době, kdy je dřevina na trvalém stanovišti plně aklimatizována a vytvoří plný kořenový systém. Tento proces je však procesem trvajícím několik let. Během procesu tvorby kořenového systému dochází ke zpomalení nebo aţ ustání růstu nadzemních částí.
50
Rozvojová péče je velmi důleţitá pro další přeţití nových výsadeb. Wells (2012) uvádí, ţe výsadby v amerických ulicích, 3-6 let staré dosáhli úspěšnosti pouze 74,3 %, v oblastech se silným provozem 60,3 % a v centrálních ulicích jen 53,1 %. Jde o vysoké ztráty, které je nutné pomocí nákladných opatření obnovovat. Proto jen důslednou následnou péčí dosáhneme poţadované kvalitní zeleně.
3.5.2.1 Závlaha
Všechny rostliny, dřeviny nevyjímaje, potřebují ke svému růstu a vývoji vodu, tu získávají z půdy a vypařují ji přes listy. Veškerá voda, která se dřevinám dostane je buď přirozeného původu (déšť), nebo je dodávána pomocí závlahy. Mnoţství vody, které je pro rostliny k dispozici, závisí na vodní kapacitě půdy nebo ve vlastnostech podloţí a na šířce hloubce kořenů. Většina kořenů dřevin se nachází ve svrchních 40 cm půdy (Smýkal a kol. 2008). V průběhu vývoje dřevin je bezpodmínečně nutné pozorování suchých období reakce dřevin na něj, aby se včas dřeviny zavlaţily. Vizuálně lze na dřevinách pozorovat znaky sucha v těchto podobách: stáčení listů, vytáčení listů od slunce, ztráta listového aparátu, změna barvy listů a dřívější shazování listů (Smýkal a kol. 2008). Potřeba zálivky se po dobu odeznívání povýsadbového šoku stanovuje dle vývoje koruny, stavu listu a vlhkosti půdy pod mulčem nebo povrchem půdy. Pokud jiţ pozorujeme povadnutí listů, je potřeba zálivky neodkladná, jinak dochází k poškozování dřevin a tím prodluţování výsadbového šoku, v nejhorších případech i smrt jedince. Závlahové dávky se stanovují v takovém rozsahu, aby se provlhčil celý prokořenělý prostor. Menší dávky jsou nevhodné, dochází k podporování mělkého kořenění, tím k menší odolnosti vůči suchu v období přísušků. Vysoké dávky jsou také nevhodné, dochází k vyplavování ţivin, a pokud budeme aplikovat vysoké dávky soustavně, vytěsníme půdní vzduch z půdního profilu coţ má za následek poškozování kořenů, nebo jejich odumírání (Smýkal a kol. 2008). Málek a kol. (2012) tvrdí, ţe četnost a objem závlahové dávky závisí na mnoha okolnostech, zejména na procentu ztráty kořenů při přesazování, půdním typu a druhu trvalého stanoviště, teplotě půdy a vzduchu, mnoţství atmosférických sráţek a přítomnosti mulče či jiného půdního pokryvu. Nelze tedy stanovit přesné termíny a objemy
51
jednotlivých závlahových dávek, ale pouze vycházet z daných podmínek. Jako jedno z moţných vodítek lze uvést tabulku zavlaţování dle půdního typu a hloubky prokořenění.
Tab. č. 18 – Závlahové dávky dle půdního typu a hloubky prokořenění (Převzato ze Smýkal a kol. 2008)
Po odeznění povýsadobového šoku se omezuje jen na kritické období sucha, kdyţ hrozí úhyn dřevin. Symptomy nedostatku vody viz výše (Smýkal a kol. 2008).
3.5.2.2 Hnojení
Ačkoliv nejsou stromy ve městech pěstovány pro produkci dřeva, vyuţívá se výţivy pro zlepšení růstu a pro zvýraznění jejich atraktivních funkcí, jsou jimi především jejich tvar, listy, květy a plody (Benedikz a kol. 2005). Pro mladé dřeviny je zvýšená spotřeba minerálních látek přirozená. Ta je zajištěna, pokud není omezen růst kořenů a půda je relativně bohatá na ţiviny. Na mírné přihnojovaní mohou dřeviny reagovat rychlejším růstem. Dospělé stromy se na chudých půdách přizpůsobují zpomalením svého růstu. U těchto stromů můţe dojit ke zvýšení poţadavků na minerály – především na dusík, neboť je (zvláště u velkých stromů) spotřebován. Mírné přihnojování můţe byt v tom případě uţitečné, přílišné hnojení můţe vést ke zvýšenému růstu a tím ke sníţení odolnosti vůči škůdcům a chorobám, navíc se zvyšuji náklady na péči o takový strom. Stromům, u nichţ je stres způsoben špatným provzdušněním, zastíněním nebo nemocemi kořenů, nemůţe přihnojování pomoci, doku
52
nejsou tyto faktory odstraněny. Přihnojování můţe být vhodné na podpoření růstu mladých jiţ zakořenělých jedinců. Dále v případech, kdy se dřeviny nacházejí na zpevněných plochách, při pravidelném odváţení organické hmoty, na chudých půdách, nebo pokud jsou ţiviny odčerpávány podrostem. Doplňková výţiva se také provádí v případech, kdy je nutno doplnit nedostatky jednotlivých minerálů, nebo zlepšit zdravotní stav a vzhled dřevin, anebo také při poranění kořenů a přesazování pro lepší doplnění a rozvoj kořenů (Hagen 2000). Potřeba hnojení se nejčastěji určuje dle vizuálního posouzení délky přírůstku, velikosti a barvy lisů a podle vyzrálosti letorostů na konci vegetačního období. Přesnější je však stanovení zásoby ţivin a případné přihnojení rozborem půdy, případně provedením listové analýzy. Při hnojení je nutno brát v úvahu průběh počasí, zálivky a rozsah provedeného řezu (Smýkal a kol. 2008). Stanovení dávky hnojení lze orientovat dle tabulky č. 17 odvozené z ČSN 83 9051:2006. Při hnojení se dává většinou přednost dlouhodobě působícím hnojivům, které lze aplikovat i do závlahových prvků. Nedoporučuje se však pouţívat jednosloţková dusíkatá hnojiva a aplikace hnojiv s obsahem dusíku po 15. Srpnu, protoţe pak můţe dřevina vytvořit dlouhé tlusté výhony s křehkými nevyzrálými pletivy, coţ má pak za následek vymrzání těchto letorostů. Pokud je zavedena automatická závlaha, je moţné aplikovat hnojiva tekutou formou těmito prvky (Smýkal a kol. 2008).
3.5.2.3 Výchovný řez
Řez je stromy vţdy vnímán jako poranění a není tomu jinak ani u řezu výchovného, kdy dochází k plošně velmi malým řezným ranám ve srovnání s řezy udrţovacími. Řez je proto nutné provádět v co moţná nejmenší míře a je-li to moţné tak vůbec. Zbytečným řezem dochází k technologickým chybám, které nejde vrátit zpět. Výchovný řez je proto preventivním pěstitelským zásahem, kterým se snaţíme sniţovat nebo odstranit všechny růstové a vývojové rizika, která mohou v budoucnu znamenat pro jedince sníţení vitality a stability a tím i ohroţení bezpečnosti provozu v jeho bezprostředním okolí (Wágner, Ţďárský 2008b).
53
Výchovný řez a defektní větvení stromů Při růstu a vývoji nadzemních os dřevin dochází poměrně často k samovolnému vzniku chybných větvení, která mohou mít v průběhu ţivota jedince značný negativní vliv na biomechanickou vitalitu (statiku) jedince. Tato staticky nestabilní větvení, ohroţující okolní provoz, můţeme výchovným řezem poměrně snadno a hlavně levně odstranit (Wágner, Ţďárský 2008b). Je totiţ důleţité si uvědomit, ţe tvar stromu a rozloţení jeho nadzemních os zůstane po desítky let stále v relativně stejné výšce, pod stejným úhlem v jakém jsou v mládí jedince. Proto je výhodnější provést řez v tomto stádiu, kdy odstraňujeme výhony silné 2 cm. Taková poranění je dřevina schopna úspěšně zacelit. V případě zanedbaného výchovného řezu budeme za desítky let odstraňovat větev silnou 30 i více centimetrů a takovou ránu jiţ dřevina není schopná zacelit a je tak vstupní branou pro choroby a škůdce (Wágner, Ţďárský 2010, 2008a). Rohr (2001) uvádí, ţe odstraňování kodominantních a tlakových větvení je nejdůleţitější součást výchovného řezu. K závaţným provozně nebezpečným defektům větvení stromů, které se snaţíme výchovným řezem odstranit, jsou: tlaková větvení, kodominantní výhony a mechanicky poraněná větvení. O tlakové větvení jde v případě, kdy větev nasedá v příliš ostrém úhlu, a proto kambium v místě nasazení větve dceřiné na větev mateřskou není schopné z důvodu nedostatku místa vytlačit kůru do korního hřebínku. Následkem toho pak lýko a nad ním leţící kůra následně vrůstají mezi vrstvy dřeva mateřské i dceřiné větve a tím dochází k tomu, ţe dceřiná větev není spolehlivě spojená s větví mateřskou. Strom se pak snaţí kompenzačním růstem po stranách větví o stabilizaci větvení, tím pak dochází ke vzniku typických závalů po stranách takovéhoto větvení. Nebezpečí tohoto defektu spočívá v tom, ţe k rozlomení dochází aţ několik let po jeho vzniku. Pokud nedojde k odstranění toho defektu v raných stádiích vývoje takového defektu, není pak jiţ moţné defekt odstranit, aniţ bychom způsobili rozsáhlé poranění. Jediným moţným způsobem jak zamezit rozlomení ve vyšším věku je redukční řez a statické zajištění koruny. Tím však řešíme pouze následek, nikoliv příčinu. Proto je nutný pravidelně se opakující výchovný řez a kontrola vyvíjejících se korun mladých stromů po výsadbě. Tlaková větvení vznikají z několika důvodů. Prvním z nich jsou genetické vlohy jedinců, týká se to především jedinců s úzkým, vzpřímeným růstem (např. Populus nigra L. var. Italica Koehne), ale velmi často také u jedinců s přeslenitým větvením (např. Tilia tomentosa Moench). Dalším
54
důvodem můţe být nedostatek místa ve větvení. Tento případ se týká rychle rostoucích druhů, solitérně rostoucích stromů a stromů rostoucích ve stínu, které postrádají dostatečnou péči. K chybnému větvení v těchto případech dochází výhradně vlivem nedostatku prostoru pro tloušťkový růst. Posledním důvodem, díky kterému dochází k tlakovému větvení, je potlačení apikální dominanty. Pokud dojde k poškození terminálního výhonu u dřevin, jejichţ tvar je výrazně formován existencí a růstem vrcholového výhonu, dochází k narušení rovnováhy fytohormonů a můţe dojít k poruchám růstu. Nejčastější poruchou je ztráta plagiotropního růstu postraních výhonů a jejich následné napřimování do role vrcholového výhonu. V důsledku zmenšování úhlu větevního nasazení pak lehce dochází ke vzniku tlakového větvení. Proto je bezdůvodné odstraňování terminálního výhonu u mladých stromů považováno za hrubou technologickou chybu (Wágner, Ţďárský 2008b, 2008a)! Dalším nebezpečným defektem jsou kodominantní výhony. Jde o větvení růstového vrcholu ve dvě osy stejné dominance. Svým postavením připomínají vidlici, proto často v souvislosti s tímto větvením se hovoří o tvz. „vidlicovitém větvení“. Jedná se o typické chybné větvení, protoţe zde nedochází k vytváření větevního kornoutu ani ochranné zóny větve na rozdíl od ostatních větvení s různou dominancí větví. Po řezu je proto rána vystavena vysokému tlaku patogenů. Důleţitá je taktéţ skutečnost, ţe obě části kodominantního větvení rostou vzpříma a tak můţe dojít ke vzniku výše zmíněnému tlakovému větvení. A to dokonce i v případech, kdy z počátku vývoje šlo o větvení tahové, které je staticky stabilní a u kterého se vytváří korní hřebínek.
Obr. č. 9 – Způsoby odstranění kodominantního větvení (převzato ze Wágner, Ţďárský 2008b)
55
Skutečnost, ţe se v kodominantním větvení nevytváří ochranná zóna, znamená, ţe po odstranění jednoho z výhonů dochází k většímu riziku vzniku infekce. Proto jediným obranným mechanismem, který je schopna dřevina aktivovat je tzv. kompartmentalizace. Proto je nezbytně nutné tato větvení odstraňovat v co nejmladším věku stromů. Vitalita mladých jedinců je silná a strom je tak schopen na poranění rychle a efektivně zareagovat zavalením rány kalusem. Odstranit najednou takovéto větvení ve stáří stromu není moţné, došlo by tak v místě poranění ke vzniku otevřené dutiny. Jedinými moţnými způsoby stabilizace je instalace bezpečnostních vazeb a v průběhu několika let prováděné postupné sesazování kodominantní větve pomocí řezu aţ po její odstranění (Wágner, Ţďárský 2008b, 2008a).
Obr. č. 10 – Tlakové větvení (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
Poslední defektní větvení, které jsou třeba odstranit, jsou mechanicky poraněná větvení. Mezi takováto větvení se řadí zejména ta, která vznikají v místech nasazení kosterních větví na kmen a někdy i u báze kmene. Strţení kůry a odumření pletiv můţe způsobit oslabení větve nebo mladého kmene v důsledku porušené komunikace s ostatními částmi stromu. Mechanické poranění mladých jedinců je způsobeno zejména vandalismem, dopravou, špatným kotvením, okusem, sekačkami, třením kříţících se dvou větví a také slunečním zářením, které způsobuje korní spálu. Významné je i odumření kambia v místě poranění a následný deficit tloušťkového růstu. Z výše uvedených důvodů je proto nutné tyto poškozené části včas odstraňovat (Wágner, Ţďárský 2008b, 2008a).
56
Technika výchovného řezu Cílem techniky řezu je volba způsobu provedení řezu ve správný čas na správném místě a také následné ošetření řezné rány. Při řezu je nutné respektovat tyto aspekty:
Vedení řezu
Maximální velikost řezných ran
Termín řezu
Ošetření řezné rány
Při řezu v koruně dochází k odstraňování dvou rozdílných typů větví, a to větví ţivých a větví mrtvých.
Při řezu ţivých větví je nutné brát zřetel na podporu přirozeného
obranného systému a ochranné zóny větve stromu. Proto pokud odstraníme dceřinou větev tak, aby nedošlo k poranění větevního límečku větve mateřské, můţeme se relativně spolehnout, ţe tyto dva mechanismy spolehlivě zabrání průniku patogenů osidlující čerstvá poranění a nedojde ke vzniku otevřených dutin, ale dojde k zacelení rány kalusem. Pokud však dojde k poranění větevního límečku, tak uţ ochranná zóna větevního nasazení na aktivní obranu nestačí a strom musí aktivovat další obranné mechanismy, které jiţ nejsou tolik efektivní. Odstraňování ţivých větví představuje zátěţ na energetický systém stromu. Dochází k redukci listové plochy a tím ztráta částí produkující energii a také vyvolává energicky náročné obranné reakce. Proto je nutné odstraňovat co nejmenší objem větví a pokud to není nutné, tak neodstraňovat takové větve vůbec. Velmi často se při výchovném řezu můţeme setkat s tím, ţe je potřeba odstranit dvě i více větví vyrůstající téměř z jednoho místa (velmi často například u Tilia cordata L.). V takovém případě odstraňujeme kaţdou větev zvlášť na větevní límeček, tím nám mezi nimi zůstane část mateřské větve neporušena. Mezi větvemi se tak vytvoří tzv. korní můstek, který urychlí zavalení řezných ran (Wágner, Ţďárský 2008b, 2008a). Jiná situace nastává při řezu mrtvých větví. Ty se však v korunách mladých stromů vyskytují velmi málo. Pokud však ano, svědčí to o sníţené vitalitě a špatném zdravotním stavu jedince. Po odumření větve dochází k aktivaci ochranné zóny větve v okolí větevního nasazení mateřské větve. Protoţe mrtvá větev jiţ druhotně netloustne, dochází současně k zavalování báze mrtvé větve kaţdoročním přírůstem mateřské větve. V takovém případě je nutné suchou větev co nejdříve odstranit, aby mohlo dojít k zavalení rány ránovým
57
dřevem. Mrtvé a odumírající větve se řeţou co nejtěsněji k ţivým pletivům, ty však nesmí být v ţádném případě poškozeny. Odstraňování mrtvých větví je velmi důleţité, nejenom ţe to má vliv na provozní bezpečnost, ale i na zdravotní stav mladého jedince. Mrtvé větve mohou být totiţ napadeny různými chorobami a škůdci (Wágner, Ţďárský 2008b, 2008a). V praxi se můţeme setkat se třemi různými typy řezů. Je to paralelní řez (tzv. „lízanec“), pahýl (tzv. „věšák) a řez na větevní límeček. První dva typy řezů jsou řezy technicky špatně provedené. „Lízenec“ je řez vedený paralelně s mateřskou větví a dochází při něm k poškození větevního límečku a často aţ k poškození korního hřebínku. Tím způsobíme poranění ponechané mateřské větve, která je poté vystavena velkému infekčnímu tlaku ze strany patogenů. Nelze jej nijak opravit, a proto je povaţován za hrubou technologickou chybu. Pahýl vzniká řezem, při kterém nebyla zcela odříznuta odstraňovaná větev a její větší či menší část zůstává nad větevním límečkem a brání tak včasnému zavalení rány ránovým dřevem. Zbytek ponechané větve je také místem pro průnik patogenů do oblasti větevního nasazení. Pahýl však jde na rozdíl od „lízance“ napravit. Řez na větevní límeček je veden v místě nasazení dceřiné větve na větev mateřskou a končí před korním hřebínkem tak, aby nebyl spolu s větevním límečkem poškozen. Tímto řezem se snaţíme respektovat přirozenou stavbu stromu a biologii růstu a vývoje jeho větvení a architektury. Odstraňování silnějších větví je nutné provádět tzv. řezem „na třikrát“, jinak by mohlo dojít ke strţení kůry, nebo dokonce i dřeva ponechané větve. Strţení kůry, lýka či dřeva při výchovném řezu je bráno jako hrubá technologická chyba (Wágner, Ţďárský 2008b, 2008a).
58
Obr. č. 11 – Vedení řezu (převzato ze Shigo in Smýkal a kol. 2008) – 1. První vedení řezu, 2. Druhé vedení řezu, 3. Konečný řez na větevní límeček
Termín řezu Jako optimální doba provedení výchovného řezu se jeví zejména předjaří a první polovina vegetačního období, coţ je období přibliţně mezi březnem a červnem. Nejde však toto období vymezit přesně. Vymezení období je silně vázáno na klimatické podmínky daného stanoviště, zejména na nadmořskou výšku, reliéf prostředí a klimatické faktory příslušného roku, zejména průběh zimního období vegetačního klidu. Předjaří je vhodným obdobím zejména proto, ţe jiţ pominuly zimní mrazy nejen přes den, ale i v noci a pouze ojediněle se vyskytují pozdní jarní mrazíky. Teplota vzduchu stoupá nad nulu, vlhkost vzduchu je poměrně vysoká a rozloţení sráţek je také příznivé. Konec tohoto období začíná rašením listů. První polovina vegetačního období pak končí s příchodem letních veder s přísuškem a silným poklesem vzdušné vlhkosti. Pejchal (2008) uvádí, ţe v tomto období jsou dřeviny v nejvyšší aktivitě a proto můţe nejlépe reagovat na poranění. V tomto období mají dřeviny nejvyšší schopnost kompartmentalizace, ale i tvorbu kalusu a ránového dřeva. Wágner a Ţďárský (2008) doporučují jako nejlepší variantu předjarní období, kdy lze v koruně přehledně pozorovat architekturu koruny se všemi jejími defekty a to hlavně u stromů s velmi hustě se větvící a těţkou korunou (např. Tilia cordata L.). V této době lze také provést radikálnější řez, neţ v první polovině
59
vegetačního období, kdy bychom odstranili i významnou listovou plochu. V předjaří jsou také stále v kořenech, kmeni a kosterních větvích mladých stromů uchovány důleţité zásobní látky pro rozvoj nových výhonů s listy na jaře. V první polovině vegetace můţeme ošetřovat zejména teplomilné dřeviny s lehkou texturou a silnými, málo větvícími se stonky, u kterých lze i během tohoto období dobře pozorovat architekturu koruny s moţnými defekty a nehrozí u nich v tomto období namrzání řezných ran (například rody Catalpa, Juglans, Ailanthus, Gledistsia apod.). Realizace řezu v zimním mrazovém období není ideální, protoţe dochází k vysychání a namrzání řezných ran, k obvodovému odumírání obnaţených parenchymatických buněk i kambia a tím k sekundárnímu zvětšování ran a to aţ do doby probuzení kambia. Navíc spory dřevokazných hub nalétávají a klíčí jiţ při minimálních vzestupech teploty vzduchu, zatímco stromy potřebují k plné aktivaci obranných mechanizmů nepoměrně delší období teplých dnů, proto se zvětšuje moţnost napadení dřevokaznými houbami při řezu v tomto období. Není vhodné řezat ani v období letních veder, kdy je nízká vzdušná vlhkost, kdy nedochází k namrzání jako v zimě, ale řezné rány rychle vysychají a praskají. Kambium odumírá stejně rychle jako v zimě (Wágner, Ţďárský 2008b, 2008a). Velmi diskutovaným tématem je řez tzv. krvácejících dřevin neboli dřevin se silným jarním mízotokem. Mezi tyto dřeviny patří například břízy, javory, ořešáky. Existují dvě teorie, které tuto problematiku řeší. Jedna z nich hovoří o tom, ţe řez v období jarního mízotoku způsobuje těmto dřevinám vysoké energetické ztráty vyplavením zásobních látek, které jsou transportovány z kořenů, kmene a kosterních větví do větví na periferii koruny, kde jsou určeny k tvorbě nových asimilačních aparátů. Z řezných ran tyto látky díky přetlaku samovolně vytékají. Dochází ke ztrátám energetických látek pro růst a vývoj, navíc vzniklá poranění se hůře a delší dobu hojí. Vitalita je sniţována a dřeviny jsou výrazně oslabeny. Proto tato teorie doporučuje řez těchto dřevin aţ po vytvoření listového aparátu (Wágner, Ţďárský 2008a, 2010). Druhá teorie naopak hovoří o tom, ţe řez v době jarního mízotoku stromy výrazně neoslabuje, protoţe ztráty energetických látek výtokem jsou vzhledem k mnoţství v organizmu zanedbatelné. Dřeviny se naopak s řezem lépe srovnávají, protoţe díky mízotoku nedochází k embolizaci cév, rány nevysychají a infekce rány patogeny v tomto období je nemoţná. Tato teorie je v současné době více prosazována. Wágner se Ţďárským
60
(2008b) ale řez v tomto období nedoporučují, je to dáno estetickým hlediskem, kterým je veřejnost velmi často silně znepokojena (Wágner, Ţďárský 2008a, 2010) Je důleţité také zmínit, jak často výchovný řez opakovat. Délka časových intervalů není jednoznačná, lze však vycházet ze stanoviště, na kterém konkrétní jedinec roste; z druhu stromu, jeho věku, vitalitě, provozní bezpečností a vybranou technologií řezu. Nelze proto obecně říci v jakých časových intervalech výchovný řez provádět. Přesto lze alespoň modelově určit časové rozpětí mezi ošetřováním tímto řezem. Stromy po výsadbě v době aklimatizace není vhodné řezat. Ošetřujeme postupně a ve velmi malém rozsahu aţ po překonání prvních kritických fází aklimatizace po výsadbě na stanoviště a současně je nutné sledovat jejich reakci na vzniklá poranění. Čím jsou stromy starší, tím mohou být prováděná opatření rozsáhlejší, ale vţdy by měli být prováděné s časovými přestávkami, při kterých je nutné opět pozorovat reakci stromů. Lze tedy obecně říci, ţe u mladších exemplářů provádíme řez přibliţně jednou za dva roky, u starších exemplářů jednou za tři aţ pět let, dle potřeby a konkrétní situace (Wágner, Ţďárský 2008b, 2008a).
Ošetřování řezných ran Ošetření rány spočívá zejména v mechanické úpravě rány a v chemickém ošetření rány. Rána by měla být po řezu na mladém stromě (a nejen na mladém) vţdy hladká, bez zatrţených částí dřeva a kůry. Toho se dá docílit kvalitním a ostrým nářadím pouţívaným při řezu. Účelné je zahlazení řezné rány pomocí ostrého zahradnického noţe, tzv. „ţabky“. U výchovného řezu mladých stromů není počet řezných ran příliš vysoký a lze řez provádět ze země nebo jen ze ţebříku, proto lze pro tyto účely „ţabku“ bez problémů vyuţít. Hladký povrch rány sniţuje riziko odumírání kambia po řezu na minimum a urychluje tak překrytí povrchu rány ránovým dřevem (Wágner, Ţďárský 2008b, 2008a, 2010). Chemické ošetření se v současné době jiţ neprovádí, protoţe doposud u nich nebyl zpozorován jejich výrazný pozitivní vliv na hojení rány. Chemické ošetření ale i tak není bráno jako technologická chyba, pokud se pouţijí nátěry, které nejsou škodlivé pro ošetřovanou dřevinu, člověka, savce a chráněné ţivočichy ţijící v blízkosti nebo přímo na ošetřované dřevině. Dále musí být tento přípravek roztíratelný za jakýchkoliv teplot a ve venkovních podmínkách se nesmí jeho vlastnosti v průběhu roku měnit. V zimě nesmí namrzat a praskat, v létě se zase samovolně roztékat teplem.
61
3.5.2.4 Ostatní
Další činnosti, které se vykonávají během rozvojové péče, podle Smýkala a kol. (2008), jsou:
Kontrola ukotvení, jeho oprava a včasné odstranění
Obnova závlahové mísy a odstranění neţádoucích rostlin z ní
Sledování poškození kmene a jeho ošetření, případně zamezení opakovaného poškození
Kontrola a obnova ochrany proti okusu zvěří
Odstraňování kmenových a kořenových výmladků
Odstraňování podrůstající podnoţe
Kontrola účinnosti opatření proti nadměrnému výparu a oslunění a jejich případné odstranění
Kontrola účinnosti větracích a zavlaţovacích zařízení a jejich oprava
Kontrola mulče a jeho doplňování
Odstraňování neţádoucích dřevin, které ohroţují vývoj cílových dřevin
Zásahy proti chorobám a škůdcům
3.5.3
Udržovací péče
Udrţovací péče je soubor operací navazující na rozvojovou péči, do jisté míry se s touto péčí i prolíná (Smýkal a kol. 2008). Udrţovací péče je soubor pracovních operací nutných k zachování plné funkční účinnosti vegetačního prvku, v rámci této práce tedy dřevin. Činnosti udrţovací péče se zpravidla opakují v pravidelných časových intervalech. V rámci udrţovací péče se stanovují technologické postupy, tyto technologie udrţovací péče jsou popisy postupu při udrţovací péči konkrétního vegetačního prvku, který specifikuje pracovní operace, pouţití zlepšujících a pomocných materiálů popřípadě další podstatné náleţitosti a pravidla související se zachováním plné funkčnosti vegetačního prvku (Šimek 2009). Dále nebude udrţovací péče řešena z důvodu orientace práce na nové výsadby, kterých se udrţovací péče netýká.
62
4 Zdravotní stav nových výsadeb Stromy jsou ţivé organismy, které jsou náchylné na poškození celou řadou biotických, abiotických i antropogenních činitelů nebo aktivit. Dokonce i malé poškození mohou vyvolat dlouhodobou stagnaci nebo i úhyn jedince (NJUG 2007). Zdravotní stav vyjadřuje aktuální odchylku od normálu neboli stupeň poškození (Šimek 2011). V terénu se tato odchylka stanovuje vizuálně, kde se zjišťuje rozsah, charakter a příčina poškození. Příčina poškození můţe být jedna nebo více, jejichţ negativní vlivy působí synergicky (Smýkal a kol. 2008). Mezi nejčastější příčiny poškození nových výsadeb Smýkal a kol. (2008) uvádí:
Nevhodně zvolený taxon vzhledem ke stanovištním podmínkám
Nepřizpůsobení stanovištních podmínek nárokům zvoleného taxonu
Nedostatečně velký prostor pro rozvoj kořenů
Zhutnělá půda v kořenové zóně
Pro vodu a vzduch nepropustný povrch v kořenové zóně
Poškození sazenice během manipulace s ní
Špatně zapěstovaná sazenice ze školky – malý, poškozený nebo špatně zapěstovaný kořenový systém, špatně zapěstovaná koruna, vady na kmeni
Nevhodně provedená výsadba – příliš malá výsadbová jáma, nekvalitní půda, utopený kořenový krček
Neprokořenitelné stěny výsadbové jámy jako důsledek nevhodné technologie hloubení jámy – vzniká „květináčový efekt“
63
Nevhodně provedený nebo neprovedený řez
Neprovedená nebo pozdě provedená zálivka po výsadbě
Nevhodně provedené nebo neprovedené kotvení
Nevhodně pouţité nebo nekontrolované vázací materiály poškozující sazenici
Choroby a škůdci
Dehydratace
Přemokření kořenového prostoru
Poškození mrazem
Spálení slunečním zářením
Přehnojení, zasolení
Nesprávná aplikace kapalných hnojiv na list, chemických prostředků na ochranu rostlin, antitranspirantů, defoliantů a jejich nesprávná kombinace
Znečištěné ovzduší
Posypové soli (přímým kontaktem s rostlinou nebo zasolením půdy)
Poškození stavebními materiály nebo jinými chemickými látkami
Poškození bleskem
Výsadba v nevhodný termín výsadby, bez zajištění eliminujících opatření
Poškození péčí o vegetační prvky – např. sekačkami, nevhodným řezem aj.
Mechanické poškození vandaly
Poškození psí močí
Poškození nadzemních i podzemních části dopravními prostředky, stroji
Smýkal a kol. (2008) také dodávají, ţe nejlépe se příčiny poškození a úhynu dřevin hodnotí od druhé poloviny června. Podkladem pro zjištění příčiny poškození mohou být stavební deník, reklamační protokoly, zápisy o dopravě, doklady o následné péči a jiné. V některých případech je nutné si pro určení příčiny přizvat znalce. U uhynulých dřevin je vhodné vykopat rýhu přes celý kořenový prostor a na základě vizuální kontroly kořenového prostoru určit příčinu úhynu. Suchara (1999) uvádí, ţe faktory městského prostředí působí negativně především na kořenovou zónu stromu, zvláště v uličních stromořadích. Stres z nedostatku vody a ţivin podporuje růst kořenů, na druhé straně nedostatek organických látek z fotosyntézy a toxické půdní prostředí růst kořenů inhibují. To má za následek špatný růst dřevin a hlavně zhoršený zdravotní stav. Jako hlavní stresové faktory městského prostředí působící na růst a vývoj kořenového systému uvádí:
Půdní poměry o Narušení stratigrafie půdních vrstev a koloběhu látek o Zakrytí nebo utuţení půdních pokryvů o Únik zemního plynu o Sníţení půdní vlhkosti o Zasolení půdy o Změna půdní rekce o Znečištění půdy o Zvýšení teploty
64
o Sníţená vlhkost vzduchu
Kvalita ovzduší
Přímé poškozování činností člověka
Nejlevnějším opatřením k ochraně a zlepšení půdních podmínek, které uvádí Suchara (2012) je zvýšení okrajů stromové mísy, které zabraňuje stoku slané vody, kypření povrchu půdy a zakrytí mísy ochranným roštem.
65
5 Návrh metodiky hodnocení nových výsadeb 5.1 Základní údaje 5.1.1
Vegetační prvek
U „nové výsadby“ bude provedeno zařazení do následujících skupin: SO - strom solitérní: samostatně stojící jedinec, představující samostatný kompoziční prvek (Pejchal, 2004) SS - strom ve skupině stromů: skupina stromů je vegetační struktura ze dvou a více jedinců, které tvoří samostatně chápaný kompoziční prvek (Pejchal, 2004) ST - strom ve stromořadí: stromořadí jsou skupiny stromů uspořádány většinou v pravidelných rozestupech v jedno i víceřadé linii.
5.1.2
Pořadové číslo primárního vegetačního prvku
Primárním vegetačním prvkem je jednoduchý vegetační prvek tvořený jedním jedincem (solitéra), nebo sloţený vegetační prvek tvořený vegetačními prvky stejné ţivotní formy. (Šimek, 2010) Primární vegetační prvky jsou vedeny jak ve výkresové, tak i v popisné části pod konkrétním číslem. Číselná řada je průběţná.
5.1.3
Pořadové číslo sekundárního vegetačního prvku
Sekundární vegetační prvek je tvořen jedincem, který spoluvytváří primární vegetační prvek (Pejchal, 2004) Sekundární vegetační prvky jsou vedeny jak ve výkresové, tak i v popisné části pod konkrétním číslem. Číselná řada je průběţná.
66
5.1.4
Taxon
Taxonomické pojmenování vegetačního prvku. Pojmenování provedeno dle jednotného zdroje.
5.2 Údaje o výsadbě 5.2.1
Typ stanoviště (Funkční typ)
Vegetační prvek (dále jen VP), bude zařazen dle lokality výskytu do konkrétního funkčního typu zeleně. Zkratky funkčních typů jsou následující:
ST - Stromořadí, alej
Funkční typ zahrnuje uliční stromořadí v intravilánu města, silniční stromořadí v extravilánu i historická stromořadí s kompozičním významem bez ohledu na dřevinnou skladbu.
-
STS – stromořadí v sídle
-
STK – stromořadí v krajině
P - Parky Jde převáţně o objekty zahradního umění (parky, historické zahrady, veřejné sady)
s výhradně parkovou funkcí. Základní plochy jsou souvisle sadovnicky a architektonicky pojaty, mají větší výměru. Jejich hlavní funkcí je harmonizace biologických a urbanistických prvků městského prostoru. Skladba vegetačních prvků, dosahovaná intenzita péče, moţnost rozvinutí programového řešení a kompozice činí z tohoto funkčního typu nejvýznamnější kompoziční celek krajinářské architektury.
U - Parkově upravené plochy Plochy, které nedosahují rozlohy parku, ale jsou upraveny ve vyšší intenzitní třídě.
Převaţuje dekorativní funkce.
T - Ochranná zeleň Plocha účelové zeleně zaměřená na sníţení negativních vlivů různých provozů a
zařízení. Vegetace plní nejčastěji funkci ochranné clony - psychologické, hygienické; zakončení dálkových pohledů, protihlukové clony apod.
67
R - Zeleň městská s rekreační funkcí Plochy rekreační zeleně zahrnují zejména rekreační areály, koupaliště, intenzivně
provozované pláţe, kempinky, stálé stanové tábory. Převaţují na nich vegetační prvky a stavební objekty nepřekračují 25 % rozlohy plochy. Součástí plochy je zpravidla vybavenost: občerstvení stánky, příp. hostinec nebo drobná komerce.
ZB – Zeleň obytných souborů
ZK – Zeleň školních a kulturních zařízení
ZZ – Zeleň zdravotnických zařízení
ZS – Zeleň sportovních areálů
ZD – Zeleň dopravních staveb
ZC – Zeleň ostatní občanské vybavenosti
ZV – Zeleň vodotečí a vodních ploch
Krajinná zeleň
KE - Vegetační prvky svahů
Vegetační plochy a linie, které zůstaly zachovány v zemědělsky vyuţívaném území protierozní meze, kamenice, hrázky, vodoteče a další terénní tvary s vegetačními prvky, které slouţí k úpravě hydrického reţimu svahu a k rozptylování soustředěného odtoku vody. Mimo této základní funkce mají i krajinotvornou a ekologickou funkci, jsou refugiem hmyzu, ptactva. Z hlediska vegetace jde často o plochy ve vývoji.
KS - Extenzivní sady
KP – Zelené pásy
ZVK – Zeleň vodotečí a vodních ploch
DZ – Zeleň dálnic a rychlostních silnic
(Kučera, 2010; Šimek, 2012)
68
5.2.2
Vhodnost taxonu
Hodnocení tohoto atributu vyjadřuje vztah mezi zvoleným taxonem dřeviny a stanovištěm. Hodnocení je zaloţeno na znalostech a zkušenostech hodnotitele s dřevinami a jejich nároky. Jako pomůcka bude dále slouţit seznam dřevin vhodných do městského prostředí uvedeného v publikacích (řazeno dle důleţiosti):
Pejchal, M. Arboristika: pro další vzdělávání v arboristice. 1. vyd. Mělník: Vyšší odborná škola zahradnická a střední zahradnická škola, 2008, 168 s.
Hieke, K., Atanasová, H. Lexikon okrasných dřevin. Praha: Helma, 1994, 730 s.
Málek, Z., Horáček, P., Kiesenbauer, Z. Stromy pro sídla a krajinu. Olomouc: Petr Baštan ve spolupráci s firmou Arboeko, 2012, 357 s.
Bodové hodnocení: 1 – Taxon vyhovuje stanovištním podmínkám, velký předpoklad pro zdárný růst a vývoj. 2 – Taxon ne zcela vyhovuje stanovištním podmínkám. 3 – Taxon nevyhovuje stanovištním podmínkám, není zaručen předpoklad pro zdárný růst a vývoj.
5.2.3
Typ výpěstku
P – prostokořenný B – s balem K – kontejnerovaný
69
5.2.4
Velikost výpěstku a tvar
Školkařské výpěstky Třídí se dle obvodu kmene v cm, měří se ve výšce 1 metr nad zemí. U vícekmenných dřevin se udává celkový obvod kmene ze součtu objemu jednotlivých kmenů. Př: 8-10, 10-12, 12-14, 14-16, 16-18, 18-20, 20-22 atd. K velikosti výpěstku se pomocí zkratky dále uvede, o jaký tvar vysazovaného jedince se jedná. Zkratky jsou následující: Šp
Špičáky
Jsou tvary stromovitě rostoucích listnatých dřevin bez koruny, případně s postranním obrostem. Kts Keřové tvary stromů Vícekmenné stromy s kmeny zaloţenými do 50 cm od země a minimální výškou 250 cm od země. Nk Nízkokmenné tvary stromů Semenáče nebo roubovanci s korunou zaloţenou ve výšce minimálně 80 cm (tj. výškou kmene minimálně 80 cm). Šp-k
Špičáky a keřové tvary stromů v kontejnerech
Vkts
Solitérní keřové tvary stromů s více kmeny
Pyr Pyramidy Pyramidy jsou tvary stromovitých dřevin, které rostou přirozeně pyramidálně, nebo takto od země upravovaným obrostem. Vk
Vysokokmeny
Vysokokmeny jsou tvary listnatých stromů s kmenem a korunou. Vysokokmeny musí mít rovný kmen, odpovídající druhu, alespoň 180 cm vysoký s druhově specifickým prodlouţením kmene uvnitř koruny. Vk-a
Alejové stromy – vysokokmeny pro osazování ulic Alejové stromy jsou vysokokmeny, které se později musí na místě pouţití dále
vyvětvovat na zvlášť vysoké nasazení koruny. Protoţe pěstební moţnosti druhů či
70
kultivarů jsou výrazně rozdílné, je třeba dbát při pěstování zejména na rovné prodlouţení kmene bez přeslenitých rozvětvení, coţ umoţňuje vyvětvování při pěstování a později i na místě pouţití bez problémů. Vk-ku, Vk-př Vysokokmeny – kulovité a převislé tvary Kulovité a převislé tvary vysokokmenů se pěstují bez rovného prodlouţení kmene. Výška kmene můţe být podle poţadavků rozdílná. Jinak platí směrnice pro vysokokmeny případně Solitérní vysokokmeny. J-k
Jehličnaté dřeviny – kompaktní a rozloţité tvary Jehličnaté dřeviny musí být podle růstových vlastností druhu a kultivaru od země
plně rozvětvené. Jehličí musí vykazovat typické druhové a kultivarové zbarvení. Jehličnaté dřeviny se silnými výhony nebo kmenem musí být aţ k poslednímu letorostu plně zavětvené a rozestupy přeslenů i délka posledního letorostu musí být v přiměřeném poměru k celkové rostlině.
J-km
Jehličnaté dřeviny – kmenné tvary Koruna musí odpovídat tvarem příslušnému druhu nebo kultivaru. Výpěstky se
dodávají se zemním balem, nebo v kontejnerech a třídí se podle výšky nebo šířky v cm (60-70; 175-200). Konečný zápis tedy vypadá takto: 16-18 Vk-a → velikost 16- 18 alejový strom
71
8- 10 Šp →
velikost 8- 10 špičák
60- 70 J →
velikost 60- 70 jehličnan – kmenný tvar
Lesnické výpěstky Třídění dle ČSN 48 2115 Sadební materiál lesních dřevin: LS
Semenáčky – velikost 26 – 50, 51 – 80
LSa
Sazenice – velikost 15 – 25, 26 – 35, 36 – 50
LP
Poloodrostky – velikost 51 – 80, 81 – 120
LO
Odrostky – velikost od 121 – 250 cm
5.2.5
Stáří výsadby
Uvádí se stáří výsadby v letech od zaloţení. 1 - hodnocená výsadba 1. rokem od zaloţení 2 - hodnocená výsadba 2. rokem od zaloţení 3 - hodnocená výsadba 3. rokem od zaloţení 4 - hodnocená výsadba 4. rokem od zaloţení 5 - hodnocená výsadba 5. rokem od zaloţení
5.2.6
Doprovodné prvky výsadby
Doprovodnými prvky výsadby se rozumí veškeré technické prvky, které pomáhají při výsadbě a ujímání vysazovaných dřevin. Jsou jimi kotvení, závlahová mísa, mulčování, větrací prvky, zavlaţovací prvky, ochrana kmene, prvky pro omezení výparu. Hodnocení tohoto atributu však závisí na podmínkách, není vţdy nutné budovat všechny jmenované prvky. Hodnoceny nejsou ani prvky, které byli po několika letech z pěstebních důvodů odstraněny (př. kotvení). Př.: větrací prvky jsou vhodné zejména při zakládání v zadláţděných prostorech.
72
Bodové hodnocení: 1 – Doprovodné prvky důleţité pro zdárné ujmutí a růst dřeviny jsou zbudovány a jsou funkční. U výsadeb na stanovištích, kde není nutné zřizovat všechny doprovodné prvky (převáţně tedy závlahovou a větrací sondu), nejsou zřízeny, výpěstek je hodnocen bodem 1, neboť nedochází k ţádnému ovlivnění jeho dalšího růstu a vývoje 2 – Doprovodné prvky zbudovány jen z části, nebo jsou z části nefunkční. Zvyšuje se riziko zhoršení podmínek pro ujmutí a růst dřevin. 3 – Doprovodné prvky nezbudovány nebo jsou zcela nefunkční. Podmínky pro ujmutí a růst nejsou vhodné.
5.2.7
Založená koruna
U tohoto atributu je hodnoceno, zda bylo u jedince provedeno zaloţení koruny či jakým způsobem byla koruna zaloţena. V ideálním stavu by u nové výsadby do 20cm obvodu kmínku mělo být rozmístěno ve „spirále“ přibliţně 5 větví tvořící základ koruny. U stromů nad 20cm obvodu kmínku je potřeba ponechat více větví dle velikosti výpěstku a velikosti kořenového systému. Bodové hodnocení: 1 – Koruna vhodně zaloţená 2 – Koruna zaloţená pouze s drobnými chybami 3 – Koruna zcela nevhodně zaloţená či vůbec nezaloţena
5.3 Vhodnost založení Souhrnný atribut hodnocení, kde se promítá hodnocení dílčích atributů výsadby a parametrů vysazovaných dřevin (2.1 Typ stanoviště, 2.2 Vhodnost taxonu, 2.3 Typ výpěstku, 2.4 Velikost výpěstku, 2.5 Doba výsadby, 2.6 Stáří výsadby, 2.7 Doprovodné prvky výsadby, 2.8 Založená koruna).
73
Bodové hodnocení: 1 – Zaloţení dřeviny proběhlo dle pravidel a norem. Velký předpoklad pro zdárné ujmutí a vývoj při následné péči. 2 – Zaloţení dřeviny neproběhlo zcela dle pravidel a norem. Ale dá se předpokládat při vhodné následné péči ujmutí a vývoj dřeviny 3 – Zaloţení dřeviny proběhlo zcela špatně. Ani při dobré následné péči není zaručeno ujmutí a vývoj jedince.
5.4 Následná péče Následná péče zahrnuje zálivku, péči o závlahovou mísu, kontrolu kotvících prvků a jejich včasné odstranění, výchovný řez, ošetření mechanických poškození a ochranu proti chorobám a škůdcům (Šimek, 2009). V hodnocení se zohledňuje, zda následná péče probíhá a jaký vliv má péče na ujímavost a vývoj jedince. Bodové hodnocení: 1 – Následná péče probíhá, bez negativního vlivu na ujímavost a vývoj jedince. 2 – Následná péče probíhá, ale s drobnými nedostatky. Bez výrazného vlivu na ujímavost a vývoj jedince. 3 – Bez následné péče. Výrazný negativní vliv na ujímavost a vývoj jedince.
5.5 Kvalitativní údaje 5.5.1
Poškození kmene
Hodnocení mechanického poškození kmene (včetně kořenového náběhu), které zasahuje do kambia, případně aţ do hlubších vrstev dřeva. Tato poškození vznikají vlivem provozu, mechanizovanou péčí v okolí dřevin, případně cíleným poškozováním člověka (Šimek, 2010).
74
Bodové hodnocení: 0 – Bez poranění 1 – Drobné poranění nezasahující do dřeva. 2 – Poranění většího rozsahu, nebo větší mnoţství drobných poranění. 3 – Velká poranění kmene, která mají vliv na ţivot jedince.
5.5.2
Poškození koruny
Mechanické poškození koruny stejného rozsahu jako u 5.1 Poškození kmene. Zde navíc můţe docházet k poškození koruny neodborným zásahem (Šimek, 2010). Bodové hodnocení: 0 – Bez poranění 1 – Drobné poranění nezasahující do dřeva. 2 – Poranění většího rozsahu, nebo větší mnoţství drobných poranění. 3 – Velká poranění kosterních větví, která mají vliv na ţivot jedince.
5.5.3
Proschnutí koruny
Hodnocení výskytu suchých větví. Bodové hodnocení: 0 - Koruna proschlá z 0-10 % 1 – Koruna proschlá z 10-25 % 2 – Koruna proschlá z 25 - 60 % 3 – Koruna proschlá z 60-100 %
75
5.5.4
Jiné
Veškeré
atributy,
které
nejsou
zohledněny
ve
výše
zmíněných
dílčích
charakteristikách zdravotního stavu a je dle hodnotitele důleţité tento atribut zahrnout do hodnocení. Bodové hodnocení: 0 – Zdravý jedinec bez ohroţujících, negativních vlivů 1 – Výskyt negativního vlivu neohroţující ţivot jedince 2 – Negativní vliv většího rozsahu, který zpomaluje ujmutí a vývoj jedince 3 – Výrazně negativní vliv na ţivot jedince
5.5.5
Zdravotní stav celkem
Jedná se o souhrnný atribut hodnocení, kde se promítá hodnocení dílčích, kvalitativních atributů výsadby a samotné poškození vysazovaných dřevin a přihlíţí se i k průběhu následné péče. (4. Následná péče, 5.1 Poškození kmene, 5.2 Poškození koruny, 5.3 Proschnutí koruny, 5.4 Jiné) Bodové hodnocení: 1 – Dřeviny nepoškozené, nebo jen s drobným poraněním bez vlivu na vývoj jedince. 2 – Dřeviny poškozené výrazným způsobem, ale bez vlivu, nebo s mírným negativním vlivem na vývoj jedince. 3 – Dřeviny velmi silně poškozené. Poškození mají výrazný negativní vliv na vývoj jedince.
76
5.6 Perspektiva nové výsadby Perspektiva vegetačního prvku vyjadřuje, zda je tento jedinec zaloţen správně a je o něj patřičným způsobem pečováno, tak aby se mohl takovýto jedinec ujmout na daném stanovišti a zároveň byl zajištěn předpoklad úspěšného dalšího vývoje jedince. Jedná se o výslednou známku hodnocení kvality a perspektivy hodnoceného jedince, kde se definitivně porovnávají a hodnotísouhrnné atributy a to : ( 2.2 Vhodnost taxonu, 3 Vhodnost založení, 5.5 Zdravotní stav celkem) Bodové hodnocení: 1 – Ujatý jedinec. S typickými znaky pro daný taxon. Předpoklad dlouhodobé existence jedince. 2 – Ujatý jedinec. S typickými znaky pro daný taxon. Avšak s drobnými poraněními nebo s drobnými chybami provedenými při výsadbě. 3 – Průměrně hodnotný jedinec se zhoršeným zdravotním stavem, nebo s nedostatky při zakládání, či následné péči o něj. Zahrnuje téţ všechny výsadby stáří 1 a 2 let, bez poškození a správně zaloţené, s dostatečnou následnou péčí. 4 – Výsadba provedena s velkými chybami. Nebyly dodrţeny základní pravidla, je ohroţeno ujmutí a následný vývoj jedince. Popřípadě je jedinec poškozen takovým způsobem, který dovolí jen krátkodobou existenci jedince. 5 – Nedostatky ve výsadbě a následné péči jsou tak fatální nedostatky a chyby, ţe neumoţnili ani krátkodobou perspektivu jednice a následkem těchto chyb se jedinec neujal. Nebo došlo k mechanickému poškození v takovém rozsahu, který způsobil smrt jedince.
5.7 Poznámka V poznámce jsou uvedeny veškeré poznatky hodnotitele a bliţší charakteristika hodnocených atributů, které je potřeba vyjádřit.
77
6 Výsledky práce 6.1 Terénní průzkumy 6.1.1
Staré Město [UH]
Staré Město leţí v dolnomoravském úvalu na pravém břehu řeky Moravy v nadmořské výšce 180 – 190 m n. m. Leţí v teplé oblasti s dlouhým, teplým a suchým létem a krátkou zimou. Veřejná zeleň spadá pod Obecní úřad Staré Město, konkrétně pod odbor ţivotního prostředí, které řídí správu zdejší zeleně. Tato zeleň je průběţné udrţována soukromou firmou Sluţby Staré Město, s.r.o. V rámci obnovy zelně není tato obec z dlouhodobého hlediska aktivní a zeleň obnovuje nikoliv průběţně, ale pouze nárazově při získání financí z evropského fondu. Výsadby provádí odborné zahradnické firmy. Proto se zde můţeme setkat pouze s výsadbou zcela nových dřevin a dřevin přestárlých. V rámci hodnocení nových výsadeb byly zjištěny následující skutečnosti. Povýsadbová péče o nově zaloţené dřeviny téměř neprobíhá, to má za následek i zhoršení zdravotního stavu, konkrétně je to 55 % nových výsadeb, které trpí zhoršeným zdravotním stavem. Na špatný zdravotní stav má vliv i časté poškození kmene, které je zastoupeno ve 40 % případů. Za zmínku stojí také, ţe poškozené kmeny vlivem nešetrného kosení v blízkosti dřevin jsou téměř u všech dřevin v krajině. Důleţitým faktem, který byl zjištěn v rámci hodnocení je, ţe výskyt poškození se zvyšuje také se stářím výsadby, kde po několika letech dochází k odstranění kotvení a tudíţ mechanické zábrany proti poškození sekačkou. U tříletých výsadeb je takto poškozena téměř třetina z nich a u čtyřletých výsadeb téměř všechny. Dalším důleţitým zjištěním při hodnocení výsadeb v tomto městě jsou nevhodně zaloţené nebo nekontrolované a neupravované doprovodné prvky, které nejsou schopny plnit svoji funkci a zhoršují tak podmínky pro ujímání nových výsadeb, konkrétně tento stav byl zjištěn u 73 % nových výsadeb. Z průzkumu také vyplývá, ţe u nových výsadeb byla nevhodně zaloţena koruna, převáţně se jedná o přehuštěné koruny, které nebyly ošetřeny výchovným řezem při výsadbě. Takto zaloţené (nebo spíše nezaloţené) koruny se vyskytovali u 41 % nových hodnocených výsadeb.
78
V rámci celkového zhodnocení vhodnosti zaloţení je třeba říci, ţe ve většině případů došlo k menším či větším pochybením, celkově je nevhodně zaloţených 59 % nových výsadeb. S nevhodným zaloţením jde ruku v ruce i perspektiva nových výsadeb, která je jiţ samotným zaloţením výraznou měrou ovlivněna. Dalším faktorem špatné perspektivy i nevhodného zaloţení je uţ výběr dřevin pro jednotlivá stanoviště. Jako příklad lze uvést výsadbu lipového stromořadí u hlavní cesty, kde jsou lípy vystaveny velkému tlaku posypových solí a výparů zplodin. Špatný výběr dřeviny byl zaznamenán v 21 % případů.
6.1.2
Otrokovice
Otrokovice leţí 10 km jihozápadně od Zlína na soutoku Moravy a Dřevnice v nadmořské výšce 190 m n. m. Leţí v teplé oblasti s dlouhým, teplým a suchým létem a krátkou zimou. Veřejná zeleň spadá pod Obecní úřad Otrokovice, konkrétně pod odbor rozvoje a správy majetku, který řídí správu zdejší zeleně. Tato zeleň je průběţně zakládána a udrţována soukromou firmou Technické sluţby Otrokovice, s.r.o. V rámci obnovy zeleně je město Otrokovice na velmi vysoké úrovni, kaţdý rok je zde vysazeno přibliţně 400 nových stromů. Tím dochází k nahrazování starých a nevhodných výsadeb a vytváření nových zelených ploch, které mají pozitivní vliv jak na ţivotní úroveň, tak na image města. Téměř veškeré výsadby jsou zřizované Technickými sluţbami Otrokovice, které intenzivně spolupracují se správním orgánem, tedy odborem rozvoj a správa majetku města. Tato velmi dobrá spolupráce a vysoká úroveň odbornosti se také odráţí na stavu nově zaloţených vegetačních prvků. Většina hodnocených nových výsadeb nevykazuje známky nevhodného zaloţení či nevhodné následné péče. Dokazují to i čísla z výsledných statistických údajů. Jedinou výtku lze připsat poměrně velkému zastoupení poškození kmene v bazální části způsobené nešetrným obsekáváním. Dalším faktorem, který způsobuje poškození kmene je nevhodně zvolený materiál pro uchycení dřeviny ke kotvení. Pro uchycení je vyuţito PVC provázků, které jsou upevněny natěsno a nemají ţádnou pruţnost, proto velmi často dochází k zarůstání do kůry a v některých případech aţ do dřeva. Takto je poškozeno 21 % nových výsadeb. Dále bylo zjištěno, ţe 34 % výsadeb má chybně nebo
79
vůbec nainstalované doprovodné prvky. Vlivem těchto poškození a nedostatků je u 16 % výsadeb zjištěn špatný zdravotní stav.
6.1.3
Uherské Hradiště
Uherské Hradiště je okresní město leţící ve Zlínském kraji 23 km jihozápadně od Zlína. Leţí na levém břehu řeky Moravy. Nadmořská výška katastrálního území má rozpětí od 178 do 230 m n. m. Uherské Hradiště se nachází v teplé oblasti se suchými a teplými léty a krátkou zimou. Veřejná zeleň spadá pod Obecní úřad Uherské Hradiště, konkrétně pod odbor ţivotního prostředí, který řídí správu zdejší zeleně. Tato zeleň je průběţně udrţována soukromou firmou HRATES, a.s. V rámci obnovy zelně není město z dlouhodobého hlediska aktivní a zeleň obnovuje nikoliv průběţně, ale pouze nárazově při získání financí z evropského fondu. Důvodem jsou nedostatečné finanční prostředky vyhrazené pro správu a obnovu zeleně ve městě. Výsadby provádí odborné zahradnické firmy. V rámci hodnocení nových výsadeb byly zjištěny následující skutečnosti. Povýsadbová péče o nově zaloţené dřeviny téměř neprobíhá, v 88 % se jedná o dřeviny s omezenou péčí, které mohou ohrozit následný vývoj jedinců. Dalším zjištěným nedostatkem jsou nevhodné, nedostatečné nebo nefunkční doprovodné prvky, které jsou zastoupeny v 71 % případů. Dalo by se očekávat, ţe vlivem těchto faktorů budou mít dřeviny špatný zdravotní stav, avšak v tomto případě tomu tak není. Jediným faktorem s vyšším počtem zastoupení je poškození kmene a to v 8 % případů. Lze ale říci, ţe se nejedná o nikterak vysoké číslo, je to dáno také tím, ţe se jedná převáţně o mladé výsadby, jejichţ kmen je stále chráněn oproti mechanickému poškozování kotvícím systémem. Další faktory týkající se zdravotního stavu jsou zastoupeny pouze v zanedbatelném mnoţství. V rámci technologie zakládání zde lze vytknout nevhodné zaloţení koruny, které se vyskytuje v 31 % případů hodnocených nových výsadeb. To má také za následek, ţe 21 % nově vysazených hodnocených dřevin nebylo zaloţeno správným způsobem a 31 % dřevin je do budoucna neperspektivních a tyto výsadby je třeba nahradit.
80
6.1.4
Brno
Brno je druhým největším městem v České republice, nachází se na soutoku Svratky a Svitavy. Je krajským městem a samo o sobě je také okresem. Nadmořská výška katastrálního území má rozpětí od 190 do 479 m n. m. Veřejná zeleň spadá pod jednotlivé obecní úřady příslušných městských částí, konkrétně pod odbory ţivotního prostředí, které řídí správu zdejší zeleně. Pro údrţbu, výsadbu a rekonstrukce jednotlivých částí veřejné zeleně, zřídilo město příspěvkovou organizaci Veřejná zeleň města Brna. V rámci obnovy zeleně je město Brno na velmi vysoké úrovni, kaţdý rok je zde vysazeno několik stovek nových stromů. Tím dochází k nahrazování starých a nevhodných výsadeb a vytváření nových zelených ploch, které mají pozitivní vliv jak na ţivotní úroveň, tak na image města. Samotné výsadby provádí Veřejná zeleň města Brna samostatně, nebo dochází k výsadbě soukromými zahradnickými firmami. V rámci hodnocení nových výsadeb byly zjištěny následující skutečnosti. Následná péče o nově zaloţené dřeviny probíhá jen velmi omezeně, bylo takto zjištěno u 75 % případů. To má za následek i zhoršení zdravotního stavu, konkrétně je to 24 % nových výsadeb, které trpí zhoršeným zdravotním stavem. Se špatnou následnou péčí u některých dřevin se projevuje i klesající perspektiva dřevin (24 % s hodnocením 4 a 5). Na špatný zdravotní stav má vliv i časté poškození kmene, které je zastoupeno v 33 % případů. Dalším faktem ovlivňující zdravotní stav mohou být nedostatečné doprovodné prvky, jedná se především o chybějící větrací a prokořeňovací prvky u výsadeb s téměř uzavřeným povrchem a o kotvící systémy, které nesplňují poţadavky na ně kladené. V číslech to znamená, ţe 54 % nových výsadeb trpí tímto nedostatkem. Nedostatečná následná péče má bezpochyby vliv i na proschnutí koruny. Důleţitým faktem, který byl zjištěn v rámci hodnocení je, ţe výskyt poškození se zvyšuje také se stářím výsadby, kde po několika letech dochází k odstranění kotvení a tudíţ mechanické zábrany proti poškození sekačkou. U pětiletých výsadeb je takto poškozena téměř polovina z nich. V rámci celkového zhodnocení vhodnosti zaloţení je třeba říci, ţe k menším či větším pochybením došlo u 24 % nových výsadeb. S nevhodným zaloţením jde ruku v ruce i perspektiva nových výsadeb, která je jiţ samotným zaloţením výraznou měrou
81
ovlivněna. Dalším faktorem špatné perspektivy i nevhodného zaloţení je jiţ výběr dřevin pro jednotlivá stanoviště. Nevhodný výběr dřeviny byl zaznamenán v 34 % případů. Je zde ale nutné říci, ţe tento stav je způsoben zkoušením novým druhů a kultivarů v městském prostředí.
6.1.5
Celkové výsledky hodnocení
Celkově bylo zhodnoceno 1600 ks nových výsadeb stromů. Nejčastěji vysazovanými dřevinami byla Tilia cordata a její kultivary (´Greenspire´, ´Rancho´), Acer campestre ´Elsrijk´, Prunus serrulata ´Kanzan´ a Platanus x acerifolia. Nejčastěji vysazovanou velikostí byli výpěstky s OK 12/14 a 14/16. Terénním hodnocením bylo dále zjištěné, ţe ve 24 % případů nebyl vhodně zvolen taxon pro výsadbu na stanoviště. Dalším zjištěním jsou nevhodně instalované nebo vůbec neinstalované doprovodné prvky výsadby, tento jev byl zaznamenán u 56 % nových výsadeb, tedy více neţ u poloviny hodnocených jedinců. Dále bylo zjištěno, ţe 15 % nových výsadeb bylo vysazeno s nevhodně zaloţenou korunou, většinou šlo o případy, kdy se dřeviny vůbec neřezali, a proto jejich koruny byly přehoustlé. Největší problém byl zaznamenán u následné péče, kde 71 % jedinců, tedy téměř ¾ nových výsadeb nejsou opečovávány způsobem, který by plně podpořil jejich ujímání a následný rozvoj. To má za následek i zhoršený zdravotní stav, ten byl zaznamenán u 25 % výsadeb, ve stejném rozsahu bylo zjištěno také proschnutí koruny, jakoţto dílčí charakteristika zdravotního stavu. V rámci zdravotního stavu bylo zjištěno také časté poškození kmene, a to ve 12 % případů. Největší výskyt poškození kmene se vyskytoval u výsadeb 3 a více let po výsadbě, kdy jiţ bylo odstraněno kotvení. Z celkového hodnocení nových výsadeb bylo zjištěno, ţe 23 % nových výsadeb je neperspektivních, nebo jiţ odumřelých.
82
6.2 Návrh modelových technologických postupů Na základě terénního hodnocení a zjištění základních nedostatků při zakládání a následné péči a srovnání s dostupnou literaturou byly vytvořeny následující technologické postupy pro zakládání a péči stromů ve městském prostředí i v krajině. 6.2.1
Výsadba v městském prostředí
6.2.1.1 Výsadba
Výsadba do zeleného pásu (var. 1) Zelené pásy představují jednu z příznivějších ploch pro výsadbu dřevin. V těchto místech je relativně dosti místa pro růst kořenů, ne vţdy je to však pravda. Technologii výsadby pro takovéto stanoviště navrhuji následující: Č.
Opereace
1
Výsadbová jáma 3x větší neţ je kořenový bal
2
Rozšíření kořenového prostoru kořenovými rukávci (rýhy spojující výsadbová místa navzájem)
3
Částečná výměna půdy – 50 % původní zeminy, 50 % vylepšujících materiálů
4
Výsadba školkařského výpěstku s balem, typu vysokokmen, OK 14/16
5
Provedení výchovného řezu
6
Hnojení 100 g Sylvamix
7
Instalace kotvení 3 kůly
8
Instalace plastové kořenové chráničk
9
Instalace ochrany kmene rákosovou rohoţí
10
Vytvoření závlahové mísy, která bude o 1/3 větší neţ je kořenový bal vysazovaného stromu
11
Mulčování závlahové mísy drcenou borkou – mocnost 100 mm
12
Zálivka - 80 litrů vody
Tab. č. 19 – Návrh technologie výsadby do zeleného pásu (Autor)
83
Obr. č. 12 – Návrh technologie výsadby do zeleného pásu (Autor)
84
Výsadba do zpevněného povrchu (var. 2) Při výsadbě do zpevněných povrchů je nutné zajistit dostatečný kořenový prostor a vhodné podmínky pro růst kořenů pod těmito zadláţděnými plochami. Tyto přípravy je však nutné provést jiţ před nebo zároveň se stavebními pracemi. Navrţená technologie je následující (nezahrnuje stavební práce): Č.
Operace
1
Vytvoření dostatečně velkého kořenového prostoru – min. 12 m³
2
Instalace kořenových bariér proti prorůstání do nevhodných míst (stavební základy, technické sítě atd.)
3
Instalace větracích a závlahových prvků
4
Výsadba školkařského výpěstku typu vysokokmen, OK 14/16
5
Výchovný řez
6
Instalace ochrany kmene rákosovou rohoţí
7
Mulčování štěrkem frakce 16/32
8
Osazení ochranné pochozí kovové mříţe a kovového kmenového koše
9
Zálivka – 80 litrů vody
Tab. č. 20 – Návrh technologie výsadby do zadláţděné plochy (Autor)
85
Obr. č. 13 – Návrh technologie výsadby do zadláţděné plochy (Autor)
86
6.2.1.2 Dokončovací péče
Důsledná dokončovací péče je nejdůleţitějším předpokladem pro zabezpečení zmírnění povýsadbového šoku a ujmutí sazenice. V městském prostředí, kde jsou vysazení jedinci vystaveni extrémním podmínkám, to platí dvojnásob. Délka dokončovací péče by měla trvat aţ do doby, kdy je zajištěn další růst a rozvoj vysázených dřevin. Jako optimální dobu lze stanovit 5 let. Vhodnou technologii dokončovací péči navrhuji následující:
Č.
Operace
Var. 1
Var. 2
1
Závlaha – 15x 80 l/rok
X
X
2
Hnojení – dle aktuálního stavu ţivin v kořenovém prostoru
X
X
3
Kontrola kotvení, úvazků a jejich opravy – 2x/rok
X
X
4
Kontrola funkce opatření omezující výpar, případně její posílení
X
X
– 2x/rok 5
Odstraňování suchých a poškozených částí – 2x/rok
X
X
6
Odstraňování suchých a poškozených částí – 2x/rok
X
X
7
Odstraňování neţádoucích kořenových, kmenných a korunových
X
X
výmladků a podrůstajících podnoţí – 2x/rok 8
Mulčování, případně doplnění mulče – 2x/rok
X
9
Ochrana proti chorobám a škůdcům – dle potřeby
X
Tab. č. 21 - Návrh technologie dokončovací péče o výsadby v městském prostředí (Autor)
87
X
6.2.1.3 Rozvojová péče
Rozvojová péče navazuje na dokončovací péči a provádí se aţ do dosaţení plné funkčnosti nových výsadeb. Během této doby můţe ještě odeznívat povýsadbový šok, proto ani tato péče nesmí být brána na lehkou váhu, především v prvních letech. Jako optimální průběh rozvojové péče navrhuji následující:
Č.
Operace
1
Závlaha – 5x 100 l/rok
X
X
2
Výchovný řez – 1x za 3 roky
X
X
3
Hnojení – 5 g N/m²/rok (P a K dle aktuální zásoby v půdě)
X
X
4
Obnova závlahové mísy a odstranění neţádoucích rostlin
Var. 1
z ní – 1x/rok 5
X
Sledování poškození kmene a jeho ošetření, případně zamezení opakovaného poškození - 1x/rok
6
Odstraňování kmenových a kořenových výmladků - 1x/rok
7
Odstraňování podrůstající podnoţe - 1x/rok
8
Kontrola účinnosti opatření proti nadměrnému výparu a oslunění a jejich případné odstranění - 1x/rok
9
X X
X X
X
X
X
X
Kontrola účinnosti větracích a zavlaţovacích zařízení a jejich oprava - 1x/rok
X
10
Kontrola mulče a jeho doplňování - 1x/rok
X
11
Zásahy proti chorobám a škůdcům – dle potřeby
X
Tab. č. 22 - Návrh technologie rozvojové péče o výsadby v městském prostředí (Autor)
88
Var. 2
X
6.2.2
Výsadba v krajině
6.2.2.1 Výsadba
Volná krajina představuje nejpříznivější a nejpřirozenější podmínky pro růst a vývoj dřevin. Nevyţaduje ţádné speciální opatření. Technologii výsadby proto navrhuji následující
Č.
Operace
1
Výsadbová jáma 1,5 x širší neţ je kořenový bal, bez výměny půdy
2
Výsadba školkařského prostokořeného výpěstku typu vysokokmen, OK 10/12
3
Výchovný řez
4
Hnojení 70 g Silvamix
5
Instalace kotvení 2 kůly
6
Instalace plastové chráničky kmene proti okusu
7
Vytvoření závlahové mísy, která bude o 1/3 větší neţ je kořenový bal vysazovaného stromu
8
Mulčování závlahové mísy drcenou borkou – mocnost 100 mm
9
Zálivka – 50 l vody
Tab. č. 23 - Návrh technologie výsadby v krajině (Autor)
89
Obr. č. 14 - Návrh technologie výsadby v krajině (Autor)
6.2.2.2 Dokončovací péče
Jak bylo jiţ zmíněno u dokončovací péče v městském prostředí, tak i zde platí, ţe důsledná dokončovací péče je nejdůleţitějším předpokladem pro zabezpečení nových jedinců na stanovišti. V tomto případě ale nelze a ani není nutné provádět péči v takovém rozsahu jako je tomu ve městech. Jednak z důvodu vysoké finanční náročnosti, protoţe výsadby v krajině většinou zahrnují několik stovek aţ tisíc kusů nových jedinců, tak i z toho důvodu, ţe se zde vysazují domácí druhy dřevin aklimatizované na podmínky stanovišť. Navíc dřeviny v krajině nepodléhají tolika kritériím, jako je tomu u výsadeb stromů ve městě. Jako vhodnou dokončovací péči pro nové výsadby v krajině navrhuji následující technologie na dobu 3 let:
90
Č.
Operace
1
Závlaha – 5x 50 l/rok
2
Kontrola kotvení, úvazků, ochrany proti okusu a jejich opravy – 1x/rok
3
Kontrolu funkce opatření omezující výpar, případně její posílení – 1x/rok
4
Odplevelování závlahové mísy – 1x/rok
5
Odstraňování neţádoucích kořenových a kmenných výmladků a podrůstajících podnoţí – 1x/rok
6
Mulčování, případně doplnění mulče – 1x/rok
Tab. č. 24 - Návrh technologie dokončovací péče o výsadby v krajině (Autor)
6.2.2.3 Rozvojová péče
Rozvojová péče navazuje na dokončovací péči a provádí se aţ stavu plné funkčnosti nových výsadeb. Během této doby můţe ještě odeznívat povýsadbový šok, proto ani tato péče nesmí být brána na lehkou váhu, především v prvních letech. Jako optimální průběh rozvojové péče navrhuji následující: Č.
Operace
1
Sledování poškození kmene a jeho ošetření, případně zamezení opakovaného poškození – 1x/rok
2
Kontrola a obnova ochrany proti okusu zvěří – 1x/rok
3
Odstraňování kmenových a kořenových výmladků – 1x/rok
4
Odstraňování podrůstající podnoţe – 1x/rok
5
Odstraňování neţádoucích dřevin, které ohroţují vývoj cílových dřevin – 1x/rok
6
Zásahy proti chorobám a škůdcům – dle potřeby
Tab. č. 25 - Návrh technologie rozvojové péče o výsadby v krajině (Autor)
91
7 Diskuze Celkem bylo v rámci hodnocení nových výsadeb zhodnoceno 1600 ks stromů na území měst Brno, Uherské Hradiště, Otrokovice a Staré Město. Téměř většina hodnocených stromů se nacházela v uličním stromořadí, pouze pár desítek stromů bylo hodnoceno na parkových a parkově upravených plochách a ve stromořadí v krajině. Nejčastěji se na těchto plochách vysazovali kultivary rodu Tilia cordata (´Rancho´, ´Greenspire´), které se i přes svoji schopnost snášet městské prostředí vysazovali na místa pro ně nevhodná. Jde však o jakousi tradici vysazování národního stromu do ulic, dle mého názoru však tento přístup není vhodný, protoţe dnešní extremita prostředí, vlivem obrovského
nárůstu
dopravy
a
zástavby,
je
daleko
větší,
neţ
tomu
bylo
v minulosti. Z mého pohledu je to dáno tím, ţe osoby zodpovědné za výsadby ve městech nejsou seznámeni s tímto faktem a pokud ano, tak se brání novinkám. Dalšími druhy nejčastěji vysazovanými jsou Acer campestre ´Elsrijk´, Prunus serrulata ´Kanzan´, Quercus robur a jeho sloupovité formy a Plantanus x acerifolia. Důleţité je upozornit na to, ţe Platanus x acerifolia byl ve všech případech ve výborném a vitálním stavu, coţ dokazuje, ţe je výborným druhem pro výsadby v městském prostředí. Co se týče velikosti výpěstků, tak v naprosté většině se pouţívali výpěstky velikosti 12/14 a 14/16, coţ koresponduje s nejpouţívanějšími výpěstky v Evropě, kde nejčastěji pouţívaným výpěstkem je velikost 14/16. Velikosti 12/14 však převaţují, přisuzuji to úsporám financí. Ve všech těchto případech bylo pouţito výpěstků s balem. Velkým problémem jsou doprovodné prvky, které v 56 % případů neplní dostatečně svoji funkci, nebo úplně chybí. Jde především o špatně instalované kotvení, které by mělo kotvit rostlinu, jenţe v mnoha případech naopak stromy kotví instalované kotvení. V případech kdy jsou stromy sázeny do zadláţděných ploch, nejsou instalovány provzdušňovací prvky, které by byli schopny zvýšit koncentraci kyslíku v půdním vzduchu. V poměrně hojném počtu, především v menších městech, jsem se setkal s výsadbami s nevhodně zaloţenou korunou. U těchto výsadeb nebyl pravděpodobně proveden povýsadbový řez, proto u těchto jedinců jsou přehuštěné koruny s jiţ vyvinutými tlakovými a kodominantními výhony, kříţícími se výhony. S případy nevhodně zakráceného terminálu jsem se ovšem nesetkal, i kdyţ v některých případech bylo
92
zakrácení ţádoucí, především z toho důvodu, ţe byli terminály přerostlé a nevyzrálé, proto se ohýbali do horizontální polohy. Je to pravděpodobně dáno výraznou propagací toho nevhodného řezu různými publikacemi, články i samotnými odborníky, kteří zakracování terminálu povaţují za hrubou technologickou chybu. Dále se dostáváme k následné péči, u které byly zjištěny největší problémy. Z výsledků hodnocení vyplývá, ţe o 71 %, tedy o téměř 2/3 nových výsadeb není pečováno tak, aby se zmírnil povýsadbový šok a zajistili se dostatečné podmínky pro rozvoj vysazených jedinců. Jako nejčastější nedostatek byly zjištěny zarůstající úvazky, které nebyly kontrolovány a povolovány, dále pak neudrţované závlahové mísy, které zarůstali plevelem a dle mého názoru také chybějící pravidelná zálivka, jejíţ provádění nebo neprovádění nešlo ţádným způsobem dohledat. Pouze na některých lokalitách byly zjištěny od místních obyvatel základní údaje, ale vzhledem k jejich moţné zaujatosti vůči prováděným pracem v jejich okolí, nelze brát jejich informace na zřetel. Co se týče zdravotního stavu a jeho dílčích charakteristik, tak největší potíţe byli zjištěny u poškození kmene, především v jeho bazální části a proschnutí koruny. Poškození kmene je nejrozšířenějším poškozením dřevin, v hodnocených lokalitách jsem se s tímto úkazem setkal především v případech, kde nebylo pečováno o závlahovou mísu, která byla zarostlá plevelem, kterou neodborní pracovníci údrţbových sloţek kosili strunovými sekačkami a tím poškozovali také bazální část kmene. Dále byl tento úkaz častý u výsadeb starších 3 a více let, u kterých jiţ bylo odstraněno kotvení jakoţto mechanická zábrana proti poškozování kmene. Pokud jde o proschnutí koruny, tak to bylo zaznamenáno ve čtvrtině případů, tento připisuji přehoustlým korunám, u kterých nebyl proveden povýsadbový řez a především absencí pravidelné zálivky v prvních letech po výsadbě. Toto tvrzení je také podpořeno statistickými tabulkami (viz přílohy). Posledním hodnoceným atributem a výsledkem hodnocení je perspektiva nových výsadeb. Z 1600 zhodnocených kusů stromů bylo u 23 %, tedy téměř u 1/3 nových výsadeb určena hodnota 4 a 5, coţ znamená, ţe tento počet nově vysazených stromů nemá v daných lokalitách perspektivu pro svůj zdárný růst a vývoj, nebo jsou jiţ odumřelé. Záměrem této práce tedy bylo zjistit nedostatky při zakládání a péči o dřeviny, v tomto případě tedy o stromy, zjištěné nedostatky zformulovat a navrhnout moţná řešení. První dva záměry jsem se pokusil zformulovat výše, co se týče návrhu moţných řešení, tak
93
doporučuji další vzdělávání osob zodpovědných za zeleň ve městech, i kdyţ je dnešní situace lepší, stále jsou ale výrazné nedostatky v odbornosti těchto osob. Zeleň pro ně není často priorita a proto ani při zakládání a péči o zeleň nekontrolují prováděné práce. Tento problém se vyskytuje především v menších městech, ve kterých osoba za zeleň zodpovědná má na starost i mnoho jiných záleţitostí. Dále je dle mého názoru nutné lépe nastavit podmínky výběrových řízení, která bohuţel vyhrávají nekvalitní firmy, tato kvalita se pak přenáší i na provedené práce. Závěrem je tedy nutné shrnout, ţe jedině šířením osvěty v rámci zakládání a údrţby zeleně a důsledného dodrţování a kontroly prováděných prací dosáhneme kvalitní zeleně, jak ve městech, tak v krajině.
94
8 Závěr Hlavní účelem této práce je snaha popsat nedostatky při zakládání nových výsadeb v městském prostředí a jejich následné péči. Jelikoţ se jedná o velice aktuální téma z hlediska posouzení kvality díla různých firem, které především kvůli podhodnocování veřejných zakázek neodvádějí poţadovanou kvalitu a dochází tím ke sniţování celkové úrovně veřejné zeleně. Nutná zde byla jednoznačná formulace konkrétních nedostatků, k čemuţ slouţí nově navrţená metodika pro účely této práce, na jejímţ základě byly vyhodnoceny nejčastější problémy v zakládání a péči o nové výsadby hlavně terénním šetřením, které probíhalo od černa do září 2012 v různých městech s odlišnou intenzitou dopravy a hustotou obyvatelstva po celé Moravě. V rámci průzkumu byla brána v potaz rovněţ intenzita a úroveň péče a samotné stanoviště výsadby. V první části práce byly popsány obecné zásady pro zakládání a následnou péči o výsadby dřevin v rámci studia odborných zdrojů a literatury. Rovněţ byly popsány obecné zásady y význam zeleně a její funkce ve městech a v krajině. Další část se zabývá kvalitou a hodnocením kvality školkařských výpěstků, jakoţto neodmyslitelnou součástí celkového pohledu na kvalitu výsadeb. Protoţe primárně, pokud není pouţito kvalitních materiálů, jen stěţí lze dosáhnout kvalitních výsledků. V rámci této části byly navštíveny některé školky okrasných dřevin, kde bylo provedeno hodnocení výsadbového a prodejního materiálu, který se následně můţe objevit při nových výsadbách. Na základě zjištění byla zformulována konkrétní doporučení pro zlepšení technologických postupů pro zakládání a následnou péči o nové výsadby dřevin na různých stanovištích v rámci městského prostoru tak i krajiny.
95
9 Souhrn Tato diplomová práce se zabývá problematikou nových výsadeb dřevin. Soustředí se zejména na nedostatky při zakládání a následné péči u stromů jak v městském prostředí, tak i v krajině. V kapitole „Literární přehled“ jsou popsány dle dostupné literatury podmínky městského prostředí, základní postupy a principy výsadby dřevin a následné péče o ně, nejčastější příčiny poškození a také popis a hodnocení kvality školkařských výpěstků, jakoţto základu úspěšnosti výsadby. Následně v rámci hodnocení nových výsadeb na vybraných modelových lokalitách byla vytvořena metodika pro hodnocení nových výsadeb a dle této metodiky následně při terénním hodnocení tyto výsadby zhodnoceny. Ze získaných údajů byly vytvořeny doporučení a návrh technologie výsadby a péče o nově vysazené dřeviny. Klíčová slova: výsadba dřevin, městské prostředí, školkařské výpěstky, zdravotní stav dřevin
This diploma thesis is concerned in problems of new established woody plants. The main points are defections during planting and consecutive cultural techniques mainly in urban areas. The conditions of urban areas, basic methods and principles of planting trees, cultural techniques, the most common causes of damages and the description and classification of quality of nursery products as a base of successful growing are described in a chapter called Literary review, based on reachable literature. The method for classification of new established plants at chosen localities was made for this purpose. These established plants were evaluated according to this method during field survey. Recommendation and a suggestion of technology of planting and consecutive cultural techniques of new established plants were made from new data. Key words: establishing of woody plants, urban area, nursery products, health of trees
96
10 Seznam použité literatury [1] Baumschule Lapen in Málek, Z., Horáček, P. a Kiesenbauer, Z. Stromy pro sídla a krajinu. Olomouc: Vydavatelství Baštan, 2012, s. 17-18. [2] Benediktz, T. a kol. Plant Quality and Establishment. In Urban Forests and Trees. Berlín: Springer, 2005, s. 231-256 [3] Borský, J. Kořenové bariéry a moţnosti jejich pouţití. In: Strom pro ţivot Ţivot pro strom – Kořenová zóna stromu 1999. Mělník: SZKT. 1999, s. 21-22 [4] Brno. Informace a zajímavosti o městě Brně [cit. 16. 2. 2012]. Dostupné z WWW: http://www.brno.cz/turista-volny-cas/informace-a-zajimavosti-o-meste/ [5] Bulíř, P. a Jech, D. Zakládání a pěstování dřevin v krajině. In: Metodické podklady pro navrhování a realizaci výsadbových opatření v rámci krajinotvorných programů. Průhonice: Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice, 2003, s. 39-52. [6] Butner, T., Gütebestimmungen für Baumschulpflanzen: aus der Arbeit des RWA 'Gütebestimmungen für Baumschulpflanze'. 3. Aufl. Bonn: FLL, 2004, 53 s. [7] Černohorská, H. Vliv technické infrastruktury na vegetační úpravy vybraných veřejných prostorů v Brně – Ţidenicích. Diplomová práce. Lednice: ZF v Lednici. 2010. [8] ČSN 48 2115:2002 Sadební materiál lesních dřevin [9] ČSN 46 4902–1:2001 Výpěstky okrasných dřevin [10]
ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic
[11]
ČSN 83 9001:1999 Terminologie – Základní odborné termíny a definice
[12]
ČSN 83 9011:2006 Technologie vegetačních úprav v krajině – Práce s
půdou [13]
ČSN 83 9021:2006 Technologie vegetačních úprav v krajině – Rostliny a
jejich výsadba [14]
ČSN 83 9051:2006 Technologie vegetačních úprav v krajině – Rozvojová
a udrţovací péče o vegetační plochy [15]
Flek, S. Kvalita vysazovaných alejových stromů a specifika školkařské
produkce. In: Svět zeleně 2/2011. Olomouc: Vydavatelství Ing. Petr Baštan. 2011, s. 48-49. [16]
97
Flek, S. Ústní sdělení – Povýsadbový řez. Obříství, 2012.
[17]
Hagen, W. B. Zpět k základům – výţiva stromů. In: Zahrada-Park-Krajina
2/2003. SZKT, 2003, s. 16-18. [18]
Kačerová, M. Zeleň – symbol moderní obce. Péče o nově vysazené dřeviny.
In: Ţivotní prostředí 7/2011. Economia. 2011, s. 42-43. [19]
Kučera, P., http://tilia.zf.mendelu.cz/~xkucera0/.2005 [cit. 25. 4. 2012].
Hodnocení ekologického potenciálu území. Dostupné z WWW: http://tilia.zf.mendelu.cz/~xkucera0/rozcestnik3.htm [20]
Lösken, G. Empfehlungen für Baumpflanzungen. 2. vyd. Bonn: FLL, 2010,
62 s. [21]
Málek, Z., Horáček, P. a Kiesenbauer, Z. Stromy pro sídla a krajinu.
Olomouc: Vydavatelství Baštan, 2012. [22]
McPherson, E. G., Nowak, J. D. a Rowntree, R. Chicago´s Urban Forest
Ecosystem: Results of the Chicago Urban Forest Climate Project. U.S. Department of Agriculture, Forest Service, Northeastern Forest Experiment Station, 1994. [23]
Obdrţálek, J. a Valný, P.. Jakostní ukazatele školkařských výpěstků
vyuţitelných pro krajinotvorné programy in Metodické podklady pro navrhování a realizaci výsadbových opatření v rámci krajinotvorných programů. Průhonice: Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice, 2003, s. 23-38. [24]
Otrokovice. O městě a okolí [cit. 16. 2. 2012]. Dostupné z WWW:
http://www.otrokovice.cz/newWebOtr/turistika/oMeste.aspx [25]
Pejchal, M. Arboristika I. Mělník: VOŠ Za a SZaŠ Mělník, 2008.
[26]
Pejchal, M. Zabezpečení příznivých stanovištních podmínek pro uliční
stromořadí. In: Stromy v ulicích. Praha: SZKT, 1994, s 21-31. [27]
Pejchal, M. Studijní materiál pro předmět „pouţití rostlin“ - Zásady a
metodika navrhování dřevinných vegetačních prvků. Lednice: ZF Lednice, 2004. [28]
Rohr, Ch. Městská zeleň neboli „Urban forest“. In: Strom pro ţivot Ţivot
pro strom – Omezený prostor pro růst 2001. Mělník: SZKT. 2001, s. 15-19. [29]
Schmidt, H. Entwicklung und Pflege der Gehölzpflanzungen in Karlsruhe.
In: Stadt und Grün. 2000. s. 148-153. [30]
98
Smýkal, F. a kol. Arboristika II. Mělník: VOŠ, Za a SZaŠ Mělník, 2008.
[31]
Souček, J., Krejčiřík, P. a Viewegh, J. Metody výběru dřevin pro jednotlivé
typy stanovišť. In: Arboristika II. VOŠ, Za a SZaŠ Mělník, 2008, s. 146-242. [32]
SPPK A02 002. Arboristické standardy: Řez stromů. Brno: AOPK ČR,
2013. [33]
Staré Město. Základní údaje [cit. 16. 2. 2012]. Dostupné z WWW:
http://www.staremesto.uh.cz/?page_id=39 [34]
Šimek, P. Pěstební opatření u dřevinných vegetačních prvků – koncept.
Lednice: ZF Lednice, 2005 [35]
Šimek, P., Systém zeleně sídla – osnova doporučené metodiky hodnocení
základních ploch, Lednice: ZF Lednice, 2012. [36]
Šimek, P., Vyhodnocení dendrologického potenciálu objektu, osnova
učebního textu-koncept, Lednice: ZF Lednice, 2010. [37]
Šimek, P. Zakládání a reţim péče – koncept osnovy přednášek. Lednice: ZF
Lednice, 2009. [38]
Štěpán, V. Stromy v ulicích a na parkovištích. Plzeň: Správa veřejného
statku města Plzeň. 2000. [39]
Suchara, I. Hlavní ekologické charakteristiky prostředí měst a jejich ulic –
stanovištní poměry pro růst dřevin. In: Zahrada-Park-Krajina 1/2012. SZKT. 2012, s. 47-49. [40]
Suchara, I. Hlavní stresové faktory městského prostředí působící na růst a
vývoj kořenového systému stromu. In: Strom pro ţivot Ţivot pro strom – Kořenová zóna stromu. Mělník: SZKT. 1999, s. 35-38 [41]
Švédová, D. Strom jako doprovod pozeminích komunikací. In: Zahradnictví
11/ 2012. 2012 s. 45-47 [42]
Tauchnitz in Šimek, P. a Šimek, M.. Zakládání stromořadí v obtíţných
podmínkách – především s ohledem na kvalitu půdního prostředí. In: Strom pro ţivot Ţivot pro strom – Omezený prostor pro růst 2001. Mělník: SZKT. 2001, s. 20.
99
[43]
The National Joint Utilities Group. NJUG Guidelines for the planning,
installation and maintanence of utility apparatus in proximity to trees. U.K.: NJUG Ltd., 2007. [44]
Thieme-Hack, M. Empfehlungen für Baumpflanzungen. 1. vyd. Bonn: FLL,
2005, 49 s. [45]
Uherské Hradiště. Informace o městě [cit. 16. 2. 2012]. Dostupné z WWW:
http://www.mesto-uh.cz/Folders/1180-1-Informace+o+meste.aspx [46]
Urban, J. R. Zajištění prokořenitelného prostoru pro stromy v ulicích I. In:
Zahrada-Park-Krajina 1/2012. SZKT. 2012a, s. 44-46 [47]
Urban, J. R. Zajištění prokořenitelného prostoru pro stromy v ulicích II. In:
Zahrada-Park-Krajina 2/2012. SZKT. 2012b, s. 32-33 [48]
Vlasák, M. Norma jakosti školkařských výpěstků. In: Inspirace 1/2011b.
SZÚZ. 2011, s. 14-15 [49]
Vlasák, M. Pěstební předpisy a ukazatele jakosti stromů. In: Inspirace
2/2011. SZÚZ. 2011a, s. 14-15 [50]
Vorel, I. Část C – Funkční sloţky: C.5 Zeleň. In: Principy a pravidla
územního plánování. [online]. Praha: Ústav územního rozvoje, 2006. [cit. 26. 4. 2013]. Dostupné z WWW:
. [51]
Wágner, P. Technika výsadby dřevin na trvalá stanoviště. In: Péče o dřeviny
rostoucí mimo les 1. díl. Vlašim: ČSOP, 2003, s. 116-138. [52]
Wágner, P. a Ţďárský, M. Řez stromů. In: Arboristika III. Mělník: VOŠ, Za
a SZaŠ Mělník, 2008a, s. 11-47. [53]
Wágner, P. a Ţďárský, M. Řez stromů. In: Péče o dřeviny rostoucí mimo les
1.díl. Vlašim: ČSOP, 2003, s. 139-166. [54]
Wágner, P. a Ţďárský, M. Výchovný řez stromů. In: Aleje v krajině. Brno:
Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2008b, s. 54-65.
100
[55]
Watson, G. W. Establisment after transplanting. In: ISA Arborist News.
Číslo 3. ISA: 2000, s. 30-33. [56]
Wells, M. Using urban forestry in New York City. In: Trees, people and
bulit environment – Proceedings of the Urban Trees Research Conference. Edinburgh: Foresrty Commission, 2012, s. 9-17
101
11 Seznam tabulek, obrázků a grafů v textu Seznam tabulek
Tab. č. 1 – Rozdíly vybraných klimatických charakteristik ve velkých městech (centrální Evropa) proti okolní venkovské krajině (převzato ze Suchara 2012)
Tab. č. 2 – Velikosti výpěstků a počet přesázení u špičáků a keřových tvarů stromů v kontejnerech (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Tab. č. 3 – Velikosti výpěstků u solitérních pyramid čtyřikrát přesazovaných (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Tab. č. 4 – Velikosti výpěstků u solitérních pyramid čtyřikrát přesazovaných II. (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Tab. č. 5 – Moţná výška nasazení koruny u vysokokmenů (převzato z Málek a kol. 2012)
Tab. č. 6 – Velikosti výpěstků u vysokokmenů třikrát přesazovaných (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Tab. č. 7 – Velikosti výpěstků u vysokokmenů čtyřikrát přesazovaných (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Tab. č. 8 – Velikosti výpěstků u alejových stromů (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Tab. č. 9 – Velikosti výpěstků jehličnanů (dle ČSN 46 4902–1:2001)
Tab. č. 10 – Sloţení substrátu pro městské prostředí (převzato z Tauschnitz in Šimek a Šimek 2001)
Tab. č. 11 – Ochranná pásma inţenýrských sítí – elektrická energie (převzato z Černohorská 2010)
Tab. č. 12 – Ochranná pásma inţenýrských sítí – plyn (převzato z Černohorská 2010)
Tab. č. 13 – Ochranná pásma inţenýrských sítí – telekomunikační vedení a vodovodní a kanalizační stoky (převzato z Černohorská 2010)
Tab. č. 14 – Ochranná pásma inţenýrských sítí – teplo (převzato z Černohorská 2010)
102
Tab. č. 15 - Mulčovací materiál a jeho vlastnosti (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
Tab. č. 16 – Počet a objem zálivek (upraveno dle Lösken 2010)
Tab. č. 17 – Úroveň hnojení (upraveno dle ČSN 83 9051)
Tab. č. 18 – Závlahové dávky dle půdního typu a hloubky prokořenění (Převzato ze Smýkal a kol. 2008)
Tab. č. 19 – Návrh technologie výsadby do zeleného pásu (Autor)
Tab. č. 20 – Návrh technologie výsadby do zadláţděné plochy (Autor)
Tab. č. 21 - Návrh technologie dokončovací péče o výsadby v městském prostředí (Autor)
Tab. č. 22 - Návrh technologie rozvojové péče o výsadby v městském prostředí (Autor)
Tab. č. 23 - Návrh technologie výsadby v krajině (Autor)
Tab. č. 24 - Návrh technologie dokončovací péče o výsadby v krajině (Autor)
Tab. č. 25 - Návrh technologie rozvojové péče o výsadby v krajině (Autor)
Seznam obrázků
Obr. č. 1 – Vliv velikosti a tvaru výsadbové jámy na rozrůstání kořenů (převzato z Watson 2000)
Obr. č. 2 – Úprava povrchu výsadbové jámy (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
Obr. č. 3 – Postup výkopu a ukládání zeminy ve výsadbové jámě (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
Obr. č. 4 – Výchovný řez (převzato Wágner, Ţďárský 2008b)
Obr. č. 5 – Typy nadzemního kotvení (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
Obr. č. 6 – Větrací prvky v zadláţděných prostorách (převzato ze Štěpán 2000)
Obr. č. 7 – Větrací prvky v zadláţděných prostorách II. (převzato ze Štěpán 2000)
Obr. č. 8 – Větrací prvky v zadláţděných prostorách III. (převzato ze Štěpán 2000)
Obr. č. 9 – Způsoby odstranění kodominantního větvení (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
Obr. č. 10 – Tlakové větvení (převzato ze Smýkal a kol. 2008)
Obr. č. 11 – Vedení řezu (převzato ze Shigo in Smýkal a kol. 2008) – 1. První vedení řezu, 2. Druhé vedení řezu, 3. Konečný řez na větevní límeček
103
Obr. č. 12 – Návrh technologie výsadby do zeleného pásu (Autor)
Obr. č. 13 – Návrh technologie výsadby do zadláţděné plochy (Autor)
Obr. č. 14 - Návrh technologie výsadby v krajině (Autor)
Seznam grafů:
Graf č. 1 – Vzdálenosti překáţek od vozovky (převzato z ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic)
104
12 Přílohy
105
