MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

BRNO 2013

VAVŘÍNOVÁ DANIELA

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Posouzení diverzity živočichů na jednotlivých biotopech NP Podyjí Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Dr. Ing. Pavla Šťastná

Daniela Vavřínová

Brno 2013

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem „Posouzení diverzity živočichů na jednotlivých biotopech NP Podyjí“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MENDELU v Brně. dne:………………………………………………... podpis autora:……………………………………...

PODĚKOVÁNÍ

Velice ráda bych poděkovala všem, kteří mi s touto prací jakkoliv pomohli. Mé poděkování patří zejména vedoucí mé bakalářské práce Dr. Ing. Pavle Šťastné za její odborné konzultace, důležité rady a připomínky. A také bych ráda poděkovala Ing. Martinu Škorpíkovi ze Správy Národního parku Podyjí za zapůjčení literárních zdrojů k této práci.

ABSTRAKT

Hlavním cílem této práce je určení druhové rozmanitosti na vybraných biotopech Národního parku Podyjí. Lokality jsou vybrány na základě Katalogu biotopů České republiky. Avšak na území Národního parku Podyjí se vyskytuje osm skupin biotopů, které se dále dělí na další podskupiny. Celkem se zde vyskytuje až 60 různých biotopů. Proto jsem se v této práci věnovala těm, které svou rozlohou zabírají největší území, anebo jsou územně menší, ale o to druhově rozmanitější a specifičtější. Konkrétní specifikace těchto území je v mé práci dána výskytem jednotlivých druhů živočichů, kteří jsou podle vyhlášky ministerstva životního prostředí řazeny do skupiny ohrožených, silně ohrožených a kriticky ohrožených živočichů. Jejich výskyt vysvětluje nutnost ochrany tohoto území.

KLÍČOVÁ SLOVA biotop, diverzita, ohrožené druhy, Národní park Podyjí

ABSTRACT The main objective of this thesis is to determine species diversity in the particular biotopes of the Podyjí National park. The localities were chosen on the basis of the Habitat catalogue of the Czech Republic. In the area of the Podyjí National park, there are 8 groups of biotopes that are further divided into subgroups. In total there can be found up to 60 different biotopes. Thus, this thesis is concerned with those which are the vastest or with those which are not so vast, but more diverse and specific when it comes to species. The concrete specification of these areas is in this thesis given by the occurrence of species, which are counted among endangered, deeply endangered and critically endangered animals according to the ordinance of the Ministry of the Environment. The necessity to protect these areas is explained by their occurrence.

KEY WORDS biotope, diversity, endangered species, the Podyjí National Park

OBSAH 1 ÚVOD ............................................................................................................................ 7 2 CÍL BAKALÁŘSKÉ PRÁCE..................................................................................... 9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED .......................................................................................... 10 3.1 Vymezení pojmů .................................................................................................. 10 3.1.1 Diverzita ........................................................................................................ 10 3.1.2 Populace......................................................................................................... 10 3.1.3 Biotop ............................................................................................................. 10 3.1.4 Národní park ................................................................................................. 11 3.2 Charakteristika Národního parku Podyjí ........................................................ 12 3.2.1 Geologie ......................................................................................................... 12 3.2.2 Geomorfologie ............................................................................................... 14 3.2.3 Pedologie ........................................................................................................ 14 3.2.4 Klima ............................................................................................................. 14 3.2.5 Vodstvo .......................................................................................................... 15 3.2.6 Flóra ............................................................................................................... 16 3.2.7 Fauna ............................................................................................................. 17 3.3 Charakteristika biotopů Národního parku Podyjí .......................................... 17 3.3.1 Doubravy ....................................................................................................... 17 3.3.2 Dubohabřiny ................................................................................................. 19 3.3.3 Suťové lesy .................................................................................................... 21 3.3.4 Louky ............................................................................................................. 22 3.3.5 Vřesoviště ...................................................................................................... 23 3.3.6 Kulturní lesy.................................................................................................. 25 3.3.7 Bučiny ............................................................................................................ 26 3.3.8 Mokřady ........................................................................................................ 27 3.3.9 Lužní lesy ....................................................................................................... 28 3.3.10 Vodní toky ................................................................................................... 29 3.3.11 Pseudokrasové jeskyně „Ledové sluje“ .................................................... 30 3.4 Popis ohrožených druhů ..................................................................................... 33 3.4.1 Ohrožené druhy ............................................................................................ 33 3.4.2 Silně ohrožené druhy .................................................................................... 33 3.4.3 Kriticky ohrožené druhy .............................................................................. 34

3.5 Vliv člověka .......................................................................................................... 34 4 DISKUZE ................................................................................................................... 36 5 ZÁVĚR ....................................................................................................................... 40 6 POUŽITÉ ZDROJE .................................................................................................. 42 7 PŘÍLOHY .................................................................. Chyba! Záložka není definována.

1 ÚVOD

Každý ze čtyř národních parků České republiky je typický svým reliéfem i zastoupením rostlinnými a živočišnými druhy. V případě Krkonoš se jedná o nejvyšší české hory, které byly výrazně modelovány zaledněním ve čtvrtohorách a u nás ojedinělé horské biotopy. České Švýcarsko je naopak charakteristické svými pískovcovými skalními městy. Na Šumavě nalezneme rozlehlé horské pláně s jezery ledovcového původu a hluboké lesy. Podyjí je zajímavé pro své hluboké, místy kaňonovité údolí, které je zahloubené do okolního rovinatého terénu, který se vyskytuje na jihu Moravy (Kos a Lazárek, 2011). Národní park Podyjí je jedním z nejzajímavějších ukázek zachovalé a na rostliny a živočichy hojně bohaté krajiny. Obzvláště v kraji jižní Moravy je toto bohatství o tolik vzácnější, neboť zde nalezneme spíše zemědělsky velmi využívanou krajinu, která není příliš druhově bohatá. Národní park Podyjí se nachází jižně od Znojma na pomezí hranic s Rakouskem. Národní park zasahuje do katastrálních území několika obcí, kterými jsou Havraníky, Hnanice, Horní Břečkov, Hradiště, Konice, Lesná, Lukov, Mašovice, Nový ŠaldorfSedlešovice, Onšov, Podmolí, Podmyče, Popice, Vranov nad Dyjí a Čížov, který leží jako jediná obec uvnitř národního parku. Do velkoplošného zvláště chráněného území Národního parku Podyjí spadají i některá maloplošná zvláště chráněná území přírodních památek, kterými jsou Fládnitzské vřesoviště, Horáčkův kopeček a Horecký kopec. Na přírodní památku je navržena i Mašovická střelnice. Mezi další zajímavosti Podyjí patří hrady a zámky. Na rakouské straně řeky Dyje stojí hrad Hardegg, v lesích je ukryta pevnost Kaja, dále v Podyjí nalezneme zříceninu Nový Hrádek a také asi nejnavštěvovanější památku Podyjí – zámek Vranov nad Dyjí. Na území národního parku, hlavně v okolí vesnic, se vyskytuje řada drobných sakrálních památek, které připomínají duchovní sepětí člověka s krajinou (Lazárek, 2011). Mezi biotopy, kterými se budu v této práci zabývat, jsem zařadila sladkovodní biotopy zastoupené vodními toky a mokřady. Mezofilní louky spadají pod trávníky a vysokobylinné porosty. Vřesoviště je zařazeno do skupiny vřesovišť, křovin a tundry. Skupina hájů, lesů a jiných porostů lesních dřevin je zastoupena doubravami, dubohabřinami, bučinami, lužními a kulturními lesy. Ledové sluje a suťové lesy jsou řazeny do skupiny biotopů bez vegetace nebo jen s řídkou vegetací (Čeřovský et al., 2007). Každý z těchto biotopů má své specifické zastoupení jak z pohledu botanického, tak i ze zoologického (Härtel et al., 2009).

7

Dále jsem se zaměřila na typické druhy, které se jinde nevyskytují, nebo se jedná o druhy ohrožené, silně ohrožené či kriticky ohrožené živočichy. Mezi tyto, které se na území Národního parku Podyjí vyskytují, patří řada druhů bezobratlých, na které je Podyjí obzvláště bohaté. Zastoupeny jsou i ryby, obojživelníci a plazi. Velkou skupinu tvoří i ptáci, menší zastoupení je z řad savců. V diskuzi následně shrnuji jejich výskyt v uvedených biotopech.

8

2 CÍL BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Cílem bakalářské práce je shromáždění dostupné literatury o Národním parku Podyjí, následné vyhodnocení diverzity vybraných biotopů na území parku a zdůraznění ohrožených, silně ohrožených a kriticky ohrožených druhů živočichů ze všech živočišných skupin, které nejlépe charakterizují oblast národního parku a jejich vázanost na jednotlivé biotopy.

Dílčí úkoly •

Shromáždění dostupné literatury

•

Vymezení biotopů v národním parku

•

Určení druhového zastoupení

•

Výběr ohrožených živočichů

•

Zhodnocení jejich výskytu

9

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Vymezení pojmů 3.1.1 Diverzita

V roce 1989 byl Světovým fondem ochrany přírody (WWF) definován pojem biologická diverzita jako bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí (Slábová, 2006). Biodiverzita neboli biologická rozmanitost je různorodost všech životních forem. Obvykle je biodiverzita dělena na úroveň druhů, která má představovat bohatství všech jednotlivých druhů rostlin, živočichů a mikroorganismů. Biodiverzita společenstev a ekosystémů obsahuje jednotlivé druhy rostlin a živočichů. Genetická variabilita je biodiverzita uvnitř druhů a jejich populací (Šeflová, 2008). Biodiverzita tedy zahrnuje vše živé, co tvoří svá společenstva v životním prostředí.

3.1.2 Populace

Populace je soubor jedinců téhož druhu na určitém území, mezi kterými je možná trvalá výměna genetických informací. Populace je přizpůsobena svému obývanému prostředí, proto se může lišit specifickými adaptacemi od jiných populací téhož druhu. Populace má svůj specifický a jedinečný genofond. Genofond je soubor genetických informací všech příslušníků populace (Laštůvka et al., 2004).

3.1.3 Biotop

Biotop je jednotka klasifikace vegetace a stanovišť uvedená v Katalogu biotopů České republiky (Chytrý, 2010). Podle jiné definice to je stanoviště, v němž žije společenstvo organismů a tedy i její populace a jedinci. Biotop může být charakterizován několika abiotickými a biotickými vlastnostmi prostředí, kterými jsou podmínky podnebí, podmínky půdního podkladu a vlivy okolních organismů. Biotopy se dělí na terestrické, vodní, luční, lesní, polní, jezerní, mořské a další (Jakrlová a Pelikán, 1999).

10

3.1.4 Národní park

Termín národní park byl poprvé použit již v roce 1872, kdy byl v USA založen Yellowstonský národní park. Je to nejvyšší forma ochrany velkoplošných zvláště chráněných území přírody. Národní parky jsou definovány jako rozsáhlá území, která jsou jedinečná v národním a mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, a v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením (zákon č. 114/92 Sb.). Obvyklými nástroji péče o národní parky jsou příslušné právní normy, které vydávají nejvyšší kompetentní orgány země, a plány péče, které vydávají správy národních parků. Plán péče je základní programový dokument parku, který integruje zájmy a úkoly ochrany přírody, péče o půdu, les a vodní toky, výstavby a ekologicky optimální využívání území, usměrňování turistiky, myslivosti a rybářství s ohledem na zájmy ochrany přírody, rozvoj strážní služby, informační služby a ekologické výchovy. Plán péče by měl vytvářet předpoklad k sjednocení všech aktivit při respektování prioritního poslání národního parku. Plán péče je závazný podklad pro další plánovací dokumenty a pro činnost orgánů ochrany přírody. Plán je otevřený dokument, který se skládá ze dvou částí – obecné a speciální. Obecná část obsahuje popis území a jeho hodnot, speciální část pak obsahuje vlastní plán péče s vyjádřením dlouhodobých a krátkodobých nebo střednědobých cílů, včetně úkolů k jejich naplnění (Reiterová a Škorpík, 2012).

11

3.2 Charakteristika Národního parku Podyjí Národní park Podyjí je jeden ze čtyř českých národních parků, který je svou rozlohou nejmenší. Nachází se v jihozápadní části Moravy v okrese Znojmo podél státní hranice s Rakouskem. Vyhlášen byl nařízením vlády České republiky č. 164/1991 Sb., k 1. červenci 1991 na místě předchozí Chráněné krajinné oblasti Podyjí. Území má celkovou rozlohu 62,76 km2, ochranné pásmo má rozlohu 28,22 km2 (tab. I.). Střed národního parku je tvořen kaňonovitým údolím, kterým protéká řeka Dyje v délce 40 km. Mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí se Dyje zařezává do Jevišovické pahorkatiny, jejíž georeliéf je spíše ploššího charakteru. Nadmořská výška národního parku stoupá od 208 až do 536 m n. m. Pravý břeh Dyje, který již leží na území Rakouska, byl v roce 2000 vyhlášen Národním parkem Thayatal (Balatka a Rubín, 2006, Mackovčin, 2007). Biotopy, které se na území národního parku vyskytují, můžeme rozdělit do několika skupin. Spadají sem sladkovodní biotopy zabírající asi 1 % území. Rašeliniště a slatiniště zabírají dokonce méně než 1 % území parku. Trávníky a vysokobylinné porosty zde zaujímají asi 5 % rozlohy. Vřesoviště, křoviny a tundra se vyskytují na 2 % území. Největší plochu, a to celých 85 % rozlohy parku, zabírají háje, lesy a jiné porosty lesních dřevin. Obdělávané zemědělské biotopy tvoří 4 % parku. Po jednom procentu jsou zastoupeny biotopy bez vegetace nebo jen s řídkou vegetací a biotopy silně ovlivněné nebo vytvořené člověkem (Chytrý, 2010). Podyjí získalo Evropský diplom Rady Evropy a také je zařazeno do celoevropské soustavy Natura 2000, která je na území národního parku vedena jako Ptačí oblast (PO) a některé oblasti také jako Evropsky významné lokality (EVL). Mezinárodní unie ochrany přírody vede Národní park Podyjí v seznamu území kategorie II, což jsou mezinárodně uznávané národní parky. Ve znaku má Národní park Podyjí čápa černého. Ten totiž patří k jednomu z vzácnějších druhů ptáků, které v národním parku pravidelně hnízdí (obr. 1.).

3.2.1 Geologie

Území národního parku leží na spojení dvou geologických geomorfologických celků, a to Českého masivu a Karpatské soustavy. Tento úsek je budován horninami moravika a dyjského masívu. Sedimenty tohoto masívu se přeměnily na ruly, svory, kvarcity a krystalické vápence, následně do pláště pronikly dyjské granitoidy.

12

Nejstarším a plošně nejrozsáhlejším souborem hornin jsou metamorfity moravika dyjské klenby. Tato klenba je esovitého tvaru a sahá od Moravského Krumlova až k Schönbergu. Její délka je kolem 75 km a široká je asi 30 km. Horniny, které se v této dyjské klenbě metamorfovaly, jsou zastoupeny třemi jednotkami, které jsou od sebe odděleny tektonickými liniemi (Voženílek, 2002). Od západu k východu je to vranovská jednotka (na území parku tvoří podloží jen v úzkém pruhu na severozápadě a západě), a dále bítýšská ortorula a jednotka lukovská (Škorpík, 2012). Vranovská jednotka je známá hlavně pro její dvojslídné granátické svory z Granátové zátoky nedaleko Vranovské přehrady. Ty jsou extrémně kyselé a minerálně chudé. Dále je pro tuto jednotku typické střídání metrových až centimetrových poloh masívu a břidličnaté biotitické pararuly, muskovit-biotitické pararuly a drobné vložky svoru s granátem. Hlavní složkou obsaženou v pararule je křemen, o něco méně pak slídy a nejvzácněji zastoupené jsou živce. Jihovýchodní okraj vranovské jednotky je v kontaktu s bítýšskou ortorulou. Vznikla nejspíše přeměnou usazených sopečných materiálů. Bítýšská ortorula je dvojslídná leukorantní ortorula. Vytváří deskovité monotónní těleso, jež je protažené od jihozápadu k severovýchodu. Obsahuje velké množství amfibolitů, vzácněji polohy krystalických vápenců a erlanů, které jsou minerálně značně bohaté. Z minerálů je nejvíce zastoupen křemen, plagioklasy, mikroklin a slídy. Lukovská jednotka je rozdělena na dva oddíly. Spodní oddíl je tvořen dvojslídnými svory s polohami kvarcitů. Ve svrchním oddíle vystupují granátstaurolitové svory s polohami krystalických vápenců a při styku s bítýšskou ortorulou mocný erlánový horizont. Dyjský masív je tvořen protáhlým tělesem od severovýchodu k jihozápadu. Táhne se od Jevišovky až ke Kremsu. Jeho celková délka je 51 km, šířka se pohybuje kolem 5 až 6 km, ale u Znojma sahá až k 14 km. Hlavním horninovým typem dyjského masívu je biotitická žula, která je na západě metamorfovaná, se shluky muskovitu a biotitu. Směrem na východ masívu přechází do granodioritu a její struktura se mění na zrnitou. Minerálně jsou zde zastoupeny živce, křemen a slídy (Voženílek, 2002). Stáří geologického podloží národního parku se vyvíjelo od čtvrtohor do starohor. Ve čtvrtohorách vznikly pouze spraše. Jíly, písky a štěrky spodního miocénu vznikaly ve třetihorách. A ve starohorách vzniklo vše ostatní. Sem patří hlavně žula dyjského masivu, která tvoří skoro celou východní polovinu parku. Dále vznikla bítešská ortorula na západní polovině a na úplném severo-západním cípu byla doplněna o vložky amfibolitu a pararuly. Dále za ní dochází ke střídání ortoruly, pararuly a svoru. Svor s granátem dále nalezneme

13

v samém středu území národního parku a na něj se napojuje krystalický vápenec a erlan ze severovýchodu (Batík a Rudolský, 2001), (obr. 2.).

3.2.2 Geomorfologie

Podle regionálního třídění georeliéfu ČR se území NP Podyjí nachází v jihovýchodní části Českomoravské vrchoviny v geomorfologickém celku Jevišovická pahorkatina, podcelku Znojemská pahorkatina a okrsku Šatovská pahorkatina (Mackovčin, 2007). Východní část parku tvoří okrajový zlomový svah České vysočiny, kde skalní horniny stupňovitě klesají do Dyjsko-svrateckého úvalu a jsou postupně překrývány neogenními a kvartérními sedimenty. Národní park má tvar plošiny, do které se zařezává meandrující řeka Dyje. V tomto kaňonu můžeme najít časté skalnaté ostrožny a balvanité sutě, které jsou hlavně na prudkých svazích (Grulich, 1997).

3.2.3 Pedologie

Rozloha Národního parku Podyjí zabírá plochu 6276 ha. Z této plochy tvoří 84 % lesní půdy. Pod lesními porosty mají největší zastoupení oligotrofní a mezotrofní subvariety kambizemě typické, které vznikly na kyselých vyvřelých a metamorfovaných horninách, jakými jsou granity, granodiority, ruly, svory a fylity. Tvoří více než 70 % plochy národního parku. Na nezpevněných sedimentech, mezi které patří písky a štěrkopísky, jsou hnědé půdy. Silně kyselá kambizem je vázána na slepence, ruly a diority. Hnědozem, která se vyskytuje podél severní hranice národního parku a na jihozápadním výběžku, vznikla na spraších a sprašových hlínách. Černozemě vznikají na spraši a patří do nejúrodnějších oblastí (Mackovčin, 2007). Na plošších částech reliéfu jsou vyvinuty hnědozemě nebo luvizemě, na místech se slabou vrstvou zvětralin kambizemě, v pramenných sníženinách gleje. Na hřbetech a svazích údolí převládají rankery, litozemě a kambizemě, na krystalických vápencích rendziny. V nejvýchodnější části území na tercierních sedimentech se uplatňují černozemě a luvizemě (Grulich, 1997).

3.2.4 Klima

NP Podyjí patří do mírně teplé klimatické oblasti MT 9 a 11, jež se vyznačují dlouhým suchým létem, velice krátkým přechodným obdobím teplého až mírně teplého jara a podzimu, 14

a krátkou mírnou až mírně teplou, suchou až velmi suchou zimou s krátkodobou sněhovou pokrývkou. Klimatické charakteristiky se zde mění od západu k východu, nejvíce klima závisí na klesající nadmořské výšce (Grulich, 1997). Průměrné denní teploty vzduchu se pohybují v červenci kolem 17 až 18 °C a v lednu kolem -2 až -4 °C. Západní část území národního parku je během zimy a na jaře o 2 °C chladnější a má vyšší průměrné roční srážkové úhrny než ve střední části parku. Východní okraj je naopak o něco teplejší než střední část parku. Teploty v červenci zde stoupají v průměru k 18 až 19 °C a v lednu se pohybují od -2 do -3 °C. Některé oblasti východního okraje se řadí k absolutně nejteplejším a nejsušším klimatickým jednotkám v rámci Národního parku Podyjí, ale i v rámci celé České republiky. Průměrná teplota v červenci zde šplhá až k průměru 19 až 20 °C, což je klima výrazně teplejší oproti sousedním oblastem, které leží ve stejné klimatické oblasti. Klesá tím ovšem i průměrný roční úhrn srážek. Tvar a členitost terénu na území národního parku výrazně ovlivňují mezoklimatické podmínky. Nejvýrazněji se zde uplatňuje hluboce zaříznuté údolí řeky Dyje, kde jsou výškové rozdíly až 230 m. Dochází díky tomu ke vzniku teploklimatických rozdílů, lokálních teplotních inverzí a vzniku a výskytu mlh a dalších jevů, které vznikají rozdílným osluněním svahů a rozdílných porostů lesů, luk a ploch bez vegetačního pokryvu. Tyto klimatické rozdíly, které dosahují rozdílu teplot až o 3 °C a lze je nazvat inverzí, mají společně s dalšími ekologickými faktory velký vliv na druhovou diverzitu biotopů a to vše vede ke vzniku unikátního přírodního jevu (Mackovčin, 2007). Jde o klimatický specifický efekt (föhnový efekt) přepadových západních větrů, které se při sestupu oteplují a ztrácejí vlhkost. To velmi vysušuje půdu časně na jaře. Na lehkých půdách to podmiňuje velmi časný nástup vegetačního období. Proto se zde daří teplomilným plodinám a podmiňuje to zemědělské využití krajiny (Grulich, 1997). 3.2.5 Vodstvo

Hlavním vodním tokem Národního parku Podyjí je řeka Dyje, do které se vlévá řada dalších menších potoků z české i rakouské strany. Celková délka toku na území Národního parku Podyjí včetně jeho ochranného pásma je necelých 44 kilometrů (Kočková a Žáková, 2000). Tok Dyje uzavírají Vranovská a Znojemská přehrada. Mezi oběma přehradami má koryto z větší části přirozený charakter, který je ovlivněn pouze jezy a mlýny vzniklými již ve středověku (Kos a Lazárek, 2011).

15

Národní park Podyjí patří do hydrogeologického rajónu 654 Krystalinikum v povodí Dyje. Je budován puklinově propustnými krystalickými horninami, které místy překrývají propustné kvartérní sedimenty (Mackovčin, 2007). Území národního parku je na vodní plochy velmi chudé. Přesto se na území parku vyskytuje řada drobných vodních toků, rybníků, tůní, mokřadů a pramenišť. V minulosti došlo k melioračním úpravám, které upravily prameniště mnoha toků. Ani to však nezabrání povodním, které se zde často opakují. Na území parku však nemají větší negativní vliv (Kos a Lazárek, 2011).

3.2.6 Flóra

Národní park Podyjí patří k nejpozoruhodnějším územím v České republice a nejspíše i ve střední Evropě. Květena je velmi bohatá, v oblasti národního parku bylo zjištěno téměř 1300 druhů rostlin. Za tuto rozmanitost může měnící se nadmořská výška a soubor klimatických, zeměpisných a ekologických závislostí vzniklých vlivem trychtýřovitého tvaru údolí, které směrem na hřeben dlouhodobě usměrňuje a zrychluje přízemní vítr. Díky těmto faktorům se můžeme v nejvýše položené západní části setkat s podhorskou vegetací, která patří do fytocenologické oblasti Moravské podhůří Vysočiny. Naopak ve východní oblasti parku se vyskytuje stepní a lesostepní teplomilná vegetace, spadající do fytocenologické oblasti Znojemsko-brněnská pahorkatina (Voženílek, 2002). Poloha oblasti parku leží na kontaktu flóry středních poloh mezofytika a teplých poloh termofytika. Tato hranice spojuje hercinské a panonské flóry (Kos a Lazárek, 2011). V jihozápadní části území dominují bučiny. V Podyjí jsou ve střední části významné dubohabřinové plošiny, které jsou na většině rozlohy původní. Pouze část byla vykácena a nahrazena nepůvodními smrky lesními, borovicemi lesními a modříny opadavými (Picea abies Linnaeus, 1881, Pinus sylvestris Linnaeus, 1753, Larix decidua Miller, 1768), které můžeme nazvat kulturními porosty, a na východě nepůvodním trnovníkem akátem (Robinia pseudoacacia Linnaeus), který je spíše nevítaným a těžko zničitelným druhem. Tato suchomilná a středně vlhkomilná společenstva jsou pouze na některých úsecích přerušena údolními luhy v údolích potoků. Kyselomilné doubravy jsou zastoupeny na chladnějších vlhčích severních svazích. Spodní části těchto svahů jsou ještě o něco chladnější. Může za to teplotní inverze a hlubší půda nahromaděná ze svahů. Zde jsou zastoupeny dubohabřiny. V některých částech plošin, kde byly odstraněny původní lesy, vznikly louky, extenzivní pastviny a orná půda. Hlavně z důvodu extenzivní pastvy zde začala vznikat 16

vřesoviště. Poměrně bohatou flóru skalních stepí nalezneme na extrémně skalnatých svazích. Některé skalnaté svahy obsahují ostrůvky s primárním bezlesím (Voženílek, 2002). Na kamenitých bázích svahů severních expozic se objevují suťové lesy (Reiterová, 2012). Samotný kaňon, který Dyje na území národního parku vytváří, má velice dobře zachovanou původní přirozenou vegetaci. Na horních částech jižních svahů, ve střední a východní části, se vyskytují teplomilné doubravy, které proti proudu Dyje ustupují před suchomilnými bory (Voženílek, 2002).

3.2.7 Fauna

Národní park Podyjí je řazen k oblastem s největší rozmanitostí bezobratlých ve střední Evropě. Dosud zde bylo zjištěno skoro 9000 druhů. Některé skupiny, například z blanokřídlých, nejsou ještě úplně zdokumentovány. Naopak skupiny dvoukřídlých, brouků, motýlů a pavouků, jsou jedny z nejlépe zdokumentovaných. Tyto čítají kolem osmi tisíc druhů. Bohaté zastoupení mají i ostatní skupiny živočichů. Typickou zvláštností pro údolí Podyjí je výskyt teplomilných živočišných druhů v Panonské oblasti a druhy chladnomilnější, sestupující z horských poloh. Pro bezobratlé živočichy jsou nejvýznamnější biotopy vřesovišť, teplomilné doubravy a suťové lesy (Mackovčin, 2007).

3.3 Charakteristika biotopů Národního parku Podyjí 3.3.1 Doubravy

Ve východní třetině území se vyskytují lesy, ve kterých zastoupením převládají různé typy doubrav. Tyto typy rozdělujeme podle druhu podloží a reliéfu na acidofilní a teplomilné ve formě nízkých lesů neboli pařezin. Tyto lesy si zachovávají charakter světlého lesa, obsahují mnoho světlin a dalších otevřených ploch. K tomuto rozvolnění lesa došlo v průběhu let od konce 19. století z důvodu pastvy a ponechání pařezů a jejich následná regenerace. Na prudkých svazích nalezneme silně zakrslé porosty, které připomínají spíše lesostep. Pokud jsou tyto svahy navíc skalnaté, je zde výskyt borovice lesní (Pinus sylvestris), která tvoří ostrůvky reliktních borů. V údolí lze nalézt i plochy, které jsou primárně bezlesé. Zvláště

17

v teplomilných doubravách se můžeme setkat s nejrůznějšími druhy rostlin a hmyzu a patří proto k nejcennějším biotopům, které se na území národního parku vyskytují. V doubravách Podyjí se vyskytují všechny naše druhy dubů. A to včetně našich vzácných druhů, mezi které můžeme zařadit dub cer (Quercus cerris Linnaeus, 1753), dub jadranský (Quercus virgiliana Tenore, 1835), dub pýřitý (Quercus pubescens Willdenow, 1805), vzácný dub balkánský (Quercus frainetto Tenore, 1813), ale nejvíce převažujícím druhem je dub zimní (Quercus petraea (Mattusch.) Liebl.). Mezi nimi se může vyskytovat jalovec obecný (Juniperus communis Linnaeus, 1753), hlavně na vápnitém podkladu roste ohrožený dřín obecný (Cornus mas Linnaeus, 1753), jeřáb břek (Sorbus torminalis (L.) Crantz.) a višeň mahalebka (Prunus mahaleb (L.), Miller). Bylinné patro je velice bohaté díky dostatku světla. Vyskytují se zde proto světlomilné druhy jako ostřice Micheliova (Carex michelii Host, 1797), kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum Linnaeus, 1753), zvláště chráněné druhy jako lýkovec vonný (Daphne cneorum Linnaeus), volovec vrbolistý (Buphthalmum salicifolium Linnaeus, 1753), oměj jedhoj (Aconitum anthora Linnaeus, 1753) a třemdava bílá (Dictamnus albus Linnaeus). Mezi zástupce bylinného patra v acidofilních typech doubrav můžeme najít kručinku chlupatou (Genista pilosa Linnaeus), kostřavu ovčí (Festuca ovina Linnaeus), metličku křivolakou (Avenella flexuosa (L.) Drejer), černýše lučního (Melampyrum pratense Linnaeus) a dominující lipnici hajní (Poa nemoralis Linnaeus). Ze zástupců mechů se zde vyskytuje ploník chluponosný (Polytrichum piliferum (L.) Hedwig), rokyt cypřišovitý (Hypnum cupressiforme Hedwig) a dutohlávky (Cladonia spp. Linnaeus), z hub pstřeň dubový (Fistulina hepatica (Schaeff.) With., 1792), který parazituje na dubech. Z živočichů v doubravách vynikají zejména bezobratlí. V světlejších teplomilných doubravách se vyskytují nejbohatší společenstva společně s obratlovci. Existuje několik druhů brouků vázaných přímo na duby, a to hlavně roháč obecný (Lucanus cervus Linnaeus, 1758), tesařík obrovský (Cerambyx cerdo Linnaeus, 1758), tesařík broskvoňový (Purpuricenus kaehleri Linnaeus, 1758) nebo krytonosec (Gasterocercus depressirostris Fabricius, 1792). Charakteristickým a vzácným druhem této xerotermní lokality je přástevník mařinkový (Watsonarctia casta Esper, 1785), jehož housenky žijí na svízeli syřišťovém. Mezi motýly, které v těchto doubravách můžeme vidět, patří ostruháček dubový (Neozephirus quercus Linnaeus, 1758), hřbetozubec Milhauserův (Harpyia milhauseri Fabricius, 1775) nebo stužkonoska úskopásná (Catocala promissa Denis & Schiffermüller, 1775), (Stejskal, 2012). Z řad ptáků se zde vyskytuje strakapoud prostřední (Dendrocopos medius Linnaeus, 1758), dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes Linnaeus, 1758), lejsek bělokrký 18

(Ficedula albicollis Temminck, 1815), rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus Linnaeus, 1758), šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris Linnaeus, 1758) a dudek chocholatý (Upupa epops Sibley and Monroe, 1990). Z dravců se zde vyskytuje tažný včelojed lesní (Pernis apivorus Linnaeus, 1758), káně lesní (Buteo buteo Sibley and Monroe, 1990) či jestřáb lesní (Accipiter gentilis Linnaeus, 1758), dále sojka obecná (Garrulus glandarius Linnaeus, 1758), drozd brávník (Turdus viscivorus Linnaeus, 1758) a přezimující brkoslav severní (Bombycilla garrulus Linnaeus, 1758). Sokol stěhovavý (Falco peregrinus Tunstall, 1771) se v Podyjí vyskytoval do 60. let 20. století, ale v posledních letech se zde znovu objevuje (Mackovčin, 2007). Plazi jsou zastoupeni ještěrkou zelenou (Lacerta viridis Laurenti, 1768) a užovkou stromovou (Elaphe longissimus Laurenti, 1768), (Mikátová a Vlašín, 2012). Zástupení savců je hojné. Z hmyzožravců se zde vyskytuje ježek východní (Erinaceus concolor Linnaeus, 1758), rejsek obecný (Sorex araneus Linnaeus, 1758), krtek evropský (Talpa europaea Linnaeus, 1758) a bělozubka šedá (Crocidura suaveolens Pallas, 1821). Z letounů v této nejteplejší oblasti najdeme vrápenece malého (Rhinolophus hipposideros Bechstein, 1800), netopýra večerního (Eptesicus serotinus Schreber, 1774) a dlouhouchého (Plecotus austriacus Fischer, 1829). Ze šelem se v této oblasti vyskytuje tchoř světlý (Mustela eversmanni Lesson, 1827). Hlodavci jsou zastoupeni syslem obecným (Spermophilus citellus Linnaeus, 1766), křečkem polním (Critesus critesus Linnaeus, 1758), norníkem rudým (Clethrionomys glareolus Schreber, 1780), hrabošem polním (Microtus arvalis Pallas, 1779), myšicí lesní (Apodemus flavicollis Melchior, 1834), křovinnou (A. sylvaticus Linnaeus, 1758) a malookou (A. microps Kratochvíl et Rosický, 1952). Dále zde najdeme králíka divokého (Oryctolagus cuniculus Linnaeus, 1758) a srnce evropského (Capreolus capreolus Linnaeus, 1758), (Benda, 1997).

3.3.2 Dubohabřiny

Svou plochou zabírají největší část lesů Národního parku Podyjí. Vyskytují se hlavně ve střední části údolí, kde patří k základnímu lesnímu společenstvu.

V minulosti byly

dubohabřinami pokryty i přilehlé plošiny. Nejčastějším typem jde o hercynské dubohabřiny, v nichž převládá dub zimní (Quercus petraea), habr obecný (Carpinus betulus Linnaeus, 1753) a lípa malolistá (Tilia cordata Miller). Původní panonské dubohabřiny jsou ve většině případů odlesněné plochy s polními kulturami. Dubohabřiny jsou stejně jako doubravy charakteristické pro svou malou výšku. I v tomto případě za to mohou pařeziny a s nimi spojené výmladky z dřívějšího hospodaření. 19

Jde taktéž o velmi bohatý a druhově pestrý typ lesa. Z dřevin je zde zastoupen javor babyka (Acer campestre Linnaeus, 1753) a líska obecná (Corylus avellana Linnaeus, 1753). Bylinné patro, které je pro pro dubohabřiny typické, je tvořeno jaterníkem podléškou (Hepatica nobilis Schreber, 1771), černýšem hajním (Melampyrum nemorosum Linnaeus), sasankou hajní (Anemone nemorosa Linnaeus), prvosenkou jarní (Primula veris Linnaeus, 1753), zvonkem broskvolistým (Campanula persicifolia Linnaeus), konvalinkou vonnou (Convalaria majalis Linnaeus), hrachorem jarním (Lathyrus vernus (L.) Bernh.), plicníkem lékařským (Pulmonaria officinalis Linnaeus, 1753), ptačincem velkokvětým (Stellaria holostea Linnaeus), srhou hajní (Dactylis polygama Horvátovszky) a strdivkou nicí (Melica nutans Linnaeus). Mezi rostliny typické pro karpatské dubohabřiny patří ostřice chlupatá (Carex pilosa Scopoli, 1772) a ohrožený brambořík nachový (Cyclamen purpurascens Miller). Mechy jsou zastoupeny bezvláskou vlnkatou (Atrichum undulatum Hedwig), ploníkem ztenčeným (Polytrichum formosum Hedwig), rokytem cypřišovitým (Hypnum cupressiforme) a krondlovkou prutníkovitou (Fissidens bryoides Hedwig). Mezi živočišnými druhy doubrav a dubohabřin není příliš velký rozdíl. Na dubohabřiny jsou vázány druhy vyžadující bohatší bylinný podrost a vlhčí typ lesů. I zde nalezneme druhy fixované přímo na duby. Z brouků je to

nosatčík Trichopterapion

holosericeum (Gyllenhal, 1833), krasec Agrilus obscuricollis (Kiesenwetter, 1857) a nosatec Barypeithes albinae (Formánek, 1903). K dalším druhům patří i jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne Linnaeus, 1758), (Stejskal, 2012). Na jasan ztepiý či jimy (Fraxinus excelsior a Ulmus spp.) je vázán zlatokřídlec jasanový (Atethmia centrago Haworth, 1809), (Krampl a Marek, 2001). Měkkýše zastupuje hladovka chlumní (Ena obscura Müller, 1774), boděnka malinká (Punctum pygmaeum Draparnaud 1801), vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus Müller, 1774) a plamatka lesní (Arianta arbustorum Linnaeus, 1758), (Ložek a Vašátko, 1997). Mezi hojně se vyskytující obojživelníky patří mlok skvrnitý (Salamandra salamandra Laurenti 1768), (Stejskal, 2012). Z ptáků je zde zastoupena žluna šedá (Picus canus Malherbe, 1849). Ze sov se zde vyskytuje puštík obecný (Strix aluco Linnaeus, 1758) a sýc rousný (Aegolius funereus Linnaeus, 1758), (Martiško et al., 1995). Savce zastupují hmyzožravci, letouni a hlodavci, jakými jsou například rejsek malý (Sorex minutus Linnaeus, 1766) a obecný (S. araneus), bělozubka šedá (Crocidura suaveolens), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros) a netopýr brvitý (Myotis emarginatus Geoffroy, 1806). Někdy zde najdeme i sysla obecného (Spermophilus citellus), hraboše polního (Microtus arvalis) a myšici lesní (Apodemus flavicollis) a křovinnou (A. sylvaticus Linnaeus, 1758), (Benda, 1997). 20

3.3.3 Suťové lesy

Vyskytují se na celém území národního parku ve formě ostrůvků. Jejich výskyt je vázán hlavně na kamenité či balvanité půdě na strmých svazích, v roklích a stržích a také na okrajích kamenných moří. Tento druh lesa zůstal velmi dobře zachován a na některých místech má charakter pralesu. Můžou za to omezené možnosti z minulých let jakkoli les využít. Dřeviny, které se zde hojně vyskytují, jsou především javory (Acer sp. Linnaeus), lípy (Tilia sp. Linnaeus), břízy (Betula sp Linnaeus), jasany (Fraxinus sp. Linnaeus), habry (Carpinus sp. Linnaeus), jilm horský (Ulmus glabra Hudson), tis červený (Taxus baccata Linnaeus), klokoč zpeřený (Staphyllea pinnata Linnaeus), meruzalka angrešt (Ribes uvacrispa Linnaeus) a brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa Scopoli), který je vázán na teplejší oblasti suťových lesů. Z bylin sem patří kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum (L.) Roth), osladič obecný (Polypodium vulgare Linnaeus, 1773), udatna lesní (Aruncus sylvestris Kostel), zvonek kopřivolistý (Campanula trachelium Linnaeus), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum Linnaeus) a zvláště chráněné druhy měsíčnice vytrvalé (Lunaria rediviva Linnaeus), oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum Linnaeus) a ploštičník evropský (Cimicifuga europaea Schipczinskij). Mechové patro je díky vyšší vlhkosti velmi bohaté. Zastupuje jej podhořanka plocholistá (Porella platyphylla (L.) Pfeiff), měřík bodlavý (Plagiomnium cuspidatum (Hedw.) T. J. Kop.), plazivec obecný (Isotheciuma lopecuroides (Lam. ex Dubois) Isov.), kulistec jablíčkovitý (Bartramia pomiformis Hedwig, 1801), žilnatka převislá (Antitrichiacurti pendula (Hedw.) Brid.) a šikoušek zelený (Buxbaumia viridis (DC.) Moug. et Nestl.). Na vyšší vlhkost má svůj vliv i vysoký podíl mrtvého a tlejícího dřeva, které je tvořeno těly uhynulých stromů. V něm se vyskytuje velké množství hmyzu, který se živí dřevem. Mezi tento hmyz patří hlavně brouci – některé druhy tesaříků, krasců či nosatců (Kajzarová, 2012). Na lehce chladnější klima je vázán střevlík nepravidelný Carabus irregularis (Fabricius, 1792), kovařík Sericus subaeneus (Redtenbacher, 1842) a nosatec Otiorhynchus labilis (Stierlin, 1883). Z řad ohrožených živočichů se zde vyskytuje krasec měďák (Chalcophora mariana Linnaeus, 1758), jehož domovem jsou skalní bory (Stejskal, 2012). Společenstvo nočních motýlů je zastoupeno píďalkou Discoloxia blomeri (Curtis, 1832) a hřbetozubcem mniším (Odontosia carmelita Esper, 1799), (Šumpich, 2011). Měkkýši se zde vyskytují ve větším množství, což je způsobeno vlhkostí, kterou si skály udržují během

21

celého dne. Jmenovat mohu například vrkoče lesního (Vertigo pusilla Müller, 1774), zuboústku sametovou (Causa holosericea Studer, 1820), hrachovku malinkou (Pisidium personatum Malm, 1855) a závornatku drsnou (Clausilia dubia Draparnaud, 1805), (Ložek a Vašátko, 1997). Ze sov zde najdeme pušťíka obecného (Strix aluco) a výra velkého (Bubo bubo), (Martiško et al., 1995). Suťové lesy jsou obzvláště vhodným biotopem pro netopýry. V Národním parku Podyjí se vyskytuje především netopýr černý (Barbastella barbastellus Schreber, 1774), velkouchý (Myotis bechsteini Kuhl, 1818), vousatý (M. mystacinus Kuhl, 1819), hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus Schreber, 1774), brvitý (Myotis emarginatus), ušatý (Plecotus auritus Linnaeus, 1758), parkový (Pipistrellus nathusii Keyserling & Blasius, 1839) a vroubený (P. kuhlii Kuhl, 1817). Vrápence zastupuje vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), (Reiter, 2011). Ze savců se zde nachází kuna skalní (Martes foina Erxleben, 1777), plch velký (Glis glis Linnaeus, 1766) a muflon (Ovis aries Linnaeus, 1758), (Benda, 1997).

3.3.4 Louky

Louky Národního parku Podyjí se nacházejí hlavně v nivě řeky Dyje a na stanovištích lužního lesa. Díky tomu jsou pravidelně každoročně zaplavovány, což přináší loukám živiny. Dříve hojně sečené louky začaly zarůstat dřevinami a expanzivními druhy trav. Snížila se tak jejich původní diverzita. V dnešní době můžeme vidět úspěšnou snahu k uvedení do původního stavu. Na loukách rostou běžné luční trávy, jako je ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius (L.) P. Beauv. ex J. Presl & C. Presl, 1819), kostřava červená (Festuca rubra Linnaeus), ovsíř pýřitý (Avenula pubescens (Huds.) Dumort.), bojínek luční (Phleum pratense Linnaeus) a srha laločnatá (Dactylis glomerata Linnaeus). Dalšími známými druhy jsou kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi Linnaeus), zvonek rozkladitý (Campanula patula Linnaeus), kopretina bílá (Leucanthemum vulgare Lamarck), kakost luční (Geranium pratense Linneaus), vikev plotní (Vicia sepium Linnaeus) a pastiňák setý (Pastinaca sativa Linnaeus). U sušších typů luk se můžeme setkat s ovsířem lučním (Avenula pratensis (L.) Dum.), vousatkou prstnatou (Bothriochloa ischaemum (L.) Keng), mateřídouškou vejčitou (Thymus pulegioides Linnaeus), šalvějí luční (Salvia pratensis Linnaeus), smldníkem alsaským (Peucedanum alsaticum Linnaeus) a mochnou skalní (Potentilla rupestris Linnaeus), která je řazena

22

k ohroženým druhům. Mechové patro zastupuje pouze trněnka odstálá (Eurhynchium hians (Hedw.) Sande Lac.) a měřík příbuzný (Plagiomnium affine (Blandow) T. J. Kop.). Z živočichů se zde hojně vyskytují denní motýli jako hnědásek jitrocelový (Melitaea athalia Rottemburg, 1775), okáč bojínkový (Melanargia galathea Linnaeus, 1758), vzácnější ohniváček modrolemý (Lycaena hippothoe Linnaeus, 1761), otakárci fenyklový (Papilio machaon Linnaeus, 1758) a ovocný (Iphiclides podalirius Linnaeus, 1758) a perleťovec kopřivový (Brenthis ino Rottemburg, 1775), (Šumpich, 2011). Z brouků zde byl objeven nosatec Neoglanis viennensis (Herbst 1795) žijící u nás pouze jako endemit národního parku. Zastoupena je zde řada kobylek či sarančat. Z plazů můžeme jmenovat běžnou ještěrku obecnou (Lacerta agilis Linnaeus, 1758) a slepýše křehkého (Anguis fragilis Linnaeus, 1758), (Stejskal, 2012). Savce zde také nalezneme, a to lasici kolčavu (Mustela nivalis Linnaeus, 1766), norníka rudého (Clethrionomys glareolus), hraboše polního (Microtus arvalis), hrabošíka podzemního (Microtus subterraneus de Sélys-Longchamps, 1836), myšici křovinnou (Apodemus sylvaticus) a další druhy, které jsou vázané na vlhčí prostředí (Benda, 1997).

3.3.5 Vřesoviště

Suché trávníky a vřesoviště se vyskytují podél východního okraje národního parku. Většinou vznikly jako sekundární biotopy díky dlouhodobé pastvě hospodářských zvířat. Jedná se o půdu, která nemohla být využita jiným způsobem kvůli prudkým svahům nebo přílišné skalnatosti. Pastva byla tedy nejvhodnější způsob využití i za cenu toho, že se po letech intenzivní pastvy naprosto změnila její diverzita. Svou rozlohou nemohou vřesoviště lesům vůbec konkurovat, jde o mnohem menší plochu území. O to významnější však je vysoká druhová skladba. Flóra vřesovišť je velice bohatě zastoupena. Díky vyšší teplotě zde druhy kvetou od jara až po začátek podzimu. Mezi kvetoucí jednoleté rostliny sem patří pochybek prodloužený (Androsace

elongata

Linnaeus)

a

rozrazil

Dilleniův

(Veronica

dillenii

Crantz).

Z přezimujících rostlin se zde vyskytují ohrožené druhy – křivatec český (Gagea bohemika (Zauschn.) Schult. & Schult. F.), vstavač kukačka (Orchis morio Linneaus), koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis Wender.), silně ohrožený kosatec nízký (Iris pumila Linnaeus) a ohrožená divizna brunátná (Verbascum phoeniceum Linnaeus). Jako zástupce dřevin se zde vyskytuje růže šípková (Rosa canina Linnaeus) či růže bedrníkolistá (Rosa pimpinelifolia Linnaeus) a čilimník poléhavý (Cytisus procumbens (Willd.) Spreng.). Během babího léta 23

rozkvétá vřes obecný (Calluna vulgaris (L.) Hull), trávnička obecná (Armeria vulgaris Willdenow), kavyl vláskovitý (Stipa capillata Linnaeus) a zahořanka žlutá (Orthanta lutea (L.) Wettst.). Mechorosty zastupuje rohozub nachový (Ceratodon purpureus (Hedw.) Brid.) a rokyt cypřišovitý (Hypnum cupressiforme). Vyskytují se zde i houby jako pýchavka dlabaná (Calvatia utriformis Bull.) nebo jedlé bedle (Macrolepiota procera (Scop. ex Fr.) Kumm.), (Stejskal, 2012). Jelikož jde o nízkou vegetaci, není se čemu divit, že nejpočetnější společenstva živočichů tvoří bezobratlí. Výskyt je navíc vytříděn na teplomilné druhy jako je kudlanka nábožná (Mantis religiosa Linnaeus, 1758), pakudlanka jižní (Mantis pastyriaca Poda, 1761) a saranče modrokřídlá (Oedipoda coerulescens Seoane, 1878). Dále se zde může vyskytovat ploskoroh pestrý (Libelloides macaronius Scopoli, 1763) a pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena Denis & Schiffermüller, 1775). Suché trávníky jsou ideálním domovem pavouků stepníků (Eressus kollari Rossi, 1846, Eressus moravicus Walckenaer, 1805) a různých druhů slíďáků (Lycosidae). Mezi brouky patří teplomilné stepní druhy kozlíčků z rodu Dorcadion, střevlík Harpalus albanicus (Reitter, 1900), nosatec Bagous diglyptus (Boheman, 1845) a nosatčík Exapion compactum (Desbrochers, 1888). Motýly zastupuje hnědásek podunajský (Melitaea britomartis Assmann, 1847), hnědásek květelový (Melitaea didyma Esper, 1779), vřetenuška čtverotečná (Zygaena punctum Ochsenheimer 1808) a bourovec trnkový (Eriogaster catax Linnaeus, 1758), (Stejskal, 2012). Vyskytuje se zde také náš největší motýl – martináč hrušňový (Saturnia pyri Denis & Schiffermüller, 1775), (Šumpich, 2011). Na dominující rostlinu, vřes obecný (Calluna vulgaris), jsou potravně vázány druhy jako zelenáček Rhagades pruni callunae (Spuler, 1906), píďalička vřesová (Eupithecia nanata Hübner, 1813) či můra vřesová (Anarta myrtilli Linnaeus, 1761), (Krampl a Marek, 2001). Mezi motýly, kteří jsou známi pouze z Národního parku Podyjí, patří Trifurcula corothamni (Z. & A. Laštůvka, 1994) a Chrysoesthia verrucosa (Tokár, 1999), (Šumpich, 2007). Mezi nejdůležitější obyvatele z řad ptáků patří pěnice vlašská (Sylvia nisoria Bechstein, 1792), strnad luční (Emberiza calandra Linnaeus, 1758), ťuhýk obecný (Lanius collurio Linnaeus, 1758), bramborníček černohlavý (Saxicola torquata Berchstein, 1802) a kos černý (Turdus merula Linnaeus, 1758). Z vzácnějších ptáků se zde daří nočnímu lelku lesnímu (Caprimulgus europaeus Linnaeus, 1758) a skřivanu lesnímu (Lullula arborea Linnaeus, 1758). Z dalšího ptactva se zde vyskytuje zvonek zelený (Carduelis chloris Linnaeus, 1758), strnad obecný (Emberiza citrinella Linnaeus, 1758), konopka obecná (Carduelis cannabina Linnaeus, 1758), kukačka obecná (Cuculus canorus Linnaeus, 1758) a 24

hrdlička divoká (Streptopelia turtur Linnaeus, 1758). Ta je velmi často potravou pro krahujce obecného (Accipiter nisus Linnaeus, 1758), (Škorpíková a Křivan, 2011). Ze savců, které můžeme na vřesovištích najít, lze jmenovat ježka východního (Erinaceus concolor), lasici kolčavu (Mustela nivalis), tchoře světlého (Mustela eversmanni), sysla obecného (Spermophilus citellus), myšici malookou (Apodemus microps) a také králíka divokého (Oryctolagus cuniculus), (Benda, 1997).

3.3.6 Kulturní lesy

Člověkem přeměněné lesy s dříve hospodářskou funkcí – kulturní lesy jsou převážně smíšené porosty listnatých a jehličnatých stromů. V Národním parku Podyjí zabírají výměru kolem 2200 ha. V kulturních lesích najdeme rostliny, které jsou pozůstatkem původní vegetace, ale převládají porosty, které nejsou blízké těm původním. Tvoří je výsadby smrku, borovice, modřínu a ve východní části je hodně zastoupen trnovník akát (Robinia pseudoacacia). Díky zmlazování se postupně vysazují původní či hodně blízké porosty. Bylinné patro zde tvoří lipnice hajní (Poa nemoralis Linnaeus). Smrkové porosty bývají bez podrostů, v podrostu akátů se vyskytuje pýr plazivý (Elytrigia repens (L.) Nevski), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica Linnaeus), měrnice černá (Ballota nigra Linnaeus) a vlaštovičník větší (Chelidonium majus Linnaeus). Mechorosty zde mají velice malé zastoupení v podobě rokytu cypřišovitého (Hypnum cupressiforme) a měříku příbuzného (Plagiomnium affine). Ze zástupců zvířat se setkáme s běžnou faunou jehličnatých lesů. Ta však není pro dyjské údolí vůbec typickoá. Mezi zástupce bezobratlých patří druhy brouků žijících ve dřevě a na toto dřevo vázaných jako tesařík hnědý (Arhopalus rusticus Linnaeus, 1758), tesařík smrkový (Isarthron castaneum Linnaeus, 1784), kozlíček dazule (Acanthocinus aedilis Linnaeus, 1758), krasec čtyřtečný (Anthaxia quadripunctata Linnaeus, 1758) a vzácní tesaříci Semenotus undatus (Linnaeus, 1758) a Pronocera angusta (Kriechbaum, 1844), kteří jsou fixovaní na smrky. Bekyně mniška (Limantria monacha Linnaeus, 1758) zastupuje motýly (Stejskal, 2012). Z ptáků jde o sýkoru parukářku (Parus cristatus Linnaeus, 1758), králíčka obecného (Regulus regulus Linnaeus, 1758) a ohnivého (R. ignicapillus Temminck, 1820). Dále zde hnízdí pěnkava obecná (Fringilla coelebs Linnaeus, 1758), červenka obecná (Erithacus

rubecula

Linnaeus,

1758)

a

budníček

lesní

(Phylloscopus

sibilatrix

Bechstein, 1739), (Martiško et al., 1995). Savce zastupuje běžný rejsek obecný (Sorex araneus), lasice hranostaj (Mustela erminea Linnaeus, 1758), kuna lesní (Martes martes Linnaeus, 1758), jezevec lesní (Meles meles Linnaeus, 1758), liška obecná (Vulpes vulpes 25

Linnaeus, 1758), veverka obecná (Sciurus vulgaris Linnaeus, 1758), norník rudý (Clethrionomys glareolus), plch velký (Glis glis), zajíc polní (Lepus europaeus Pallas, 1778), králík divoký (Oryctolagus cuniculus) a prase divoké (Sus scrofa Linnaeus, 1758), (Benda, 1997).

3.3.7 Bučiny

Základním druhem tohoto společenstva je buk lesní (Fagus sylvatica Linnaeus, 1753) s příměsí lípy malolisté (Tilia cordata), javoru klenu (Acer pseudoplatanus Linnaeus, 1753) a vzácně i jedle bělokoré (Abies alba Miller, 1768). Toto společenstvo se vyskytuje na západní části národního parku, která se řadí k nejchladnější oblasti celého parku. V jiných částech se nachází pouze jako přimísená dřevina. Dříve bylo jeho zastoupení dřeviny národního parku hojnější, ale vlivem člověka byl jeho stav snížen. Nalezneme zde velké množství mrtvého dřeva, které je významné jako stanoviště pro vzácné druhy dřevního hmyzu. Bučiny mohou na strmých svazích přecházet v suťové lesy. Z bylin se v tomto typu lesního společenstva vyskytují převážně acidofilní rostliny jako je lýkovec jedovatý (Daphne mezereum Linneaus), kapraď samec (Dryopteris filix-mas (L.) Schott), kostřava lesní (Festuca altissima All.), strdivka jednokvětá (Melica uniflora Retz.), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis Linneaus), samorostlík klasnatý (Actea spicata Linnaeus), mařinka vonná (Galium odoratum (L.) Scopoli), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera Linnaeus) a devítilistá (D. enneaphyllos Linnaeus), chráněná lilie zlatohlavá (Lilium martagon Linneaus) a jedovaté vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia Linnaeus). Díky kyselému podloží jsou velmi hojně zastoupeny mechorosty, které můžeme vidět obzvláště na mrtvém dřevě či na kamenech. Můžeme zde tedy najít baňatku obecnou (Brachythecium rutabulum (Hedw.) B. S. G.), sobíka chlumního (Dicranum montanum Hedwig) a ploníka ztenčeného (Polytrichum formosum). Z hub se zde vyskytuje silně ohrožená mozkovka rosolovitá (Ascotremella faginea (Peck) Seaver) nebo vzácný korálovec bukový (Hericium clathroides (Pallas.) Pers.), (Stejskal, 2012). Bučiny nezaujímají v národním parku příliš velké území. I přes tuto skutečnost v nich najdeme mnoho druhů živočichů, které můžeme nazvat bioindikátory. Mezi tyto indikátory lze zařadit i hmyz. Z něj to jsou hlavně střevlíci Cychrus atenuatus (Fabricius, 1792), Trechus pulchellus (Putzeys, 1846) nebo Harpalus marginellus (Dejean, 1829). V tlejícím dřevě se v hojném počtu vyskytují brouci nosatci Acalles camelus (Fabricius, 1792) a Cotaster uncipes (Boheman, 1838), tesaříci Strangalia aurulenta (Fabricius, 1792), Leptura scutellata 26

(Fabricius, 1781) a roháček bukový (Synodendron cylindricum Linnaeus, 1758), patřící k běžným druhům. Z motýlů se zde vyskytuje martináček bukový (Aglia tau Linnaeus, 1758) a štětconoš bukový (Stauropus fagi Linnaeus, 1758), (Stejskal, 2012). Na listnaté stromy je vázána zeleněnka buková (Pseudoips prasinana Linnaeus, 1758) nebo bourovec měsíčitý (Cosmotriche lobulina Denis & Schiffermüller, 1775), (Krampl a Marek, 2001). Ptáky v bučinách zastupuje lejsek malý (Ficedula parva Bechstein, 1792) a početná skupina šplhavců jako je strakapoud velký (Dendrocopos major Linnaeus, 1758), ale i vzácnější datel černý (Dryocopus martius Linnaeus, 1758) a žluna šedá (Picus canus). Na jejich stanoviště je vázán holub doupňák (Columba oenas Linnaeus, 1758), puštík obecný (Strix aluco), špaček obecný (Sturnus vulgaris Linnaeus, 1758) a sýc rousný (Aegolius funereus), kteří jejich dutiny využívají jako svá obydlí. Najdeme zde i kolem 5 párů čápů černých (Ciconia nigra Linnaeus, 1758), kteří v národním parku každoročně hnízdí (Škorpíková a Křivan, 2011). Savci mají v tomto biotopu také nemalé zastoupení. Z hmyzožravců zde nalezneme ježka západního (Erinaceus europaeus Linnaeus, 1758) a rejska obecného (Sorex araneus). Vyskytuje se zde i několik letounů, jako třeba netopýr vousatý (Myotis mistacinus), vodní (M. daubentoni Kuhl, 1819), hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), stromový (Nyctalus leisleri Kuhl, 1818) a ušatý (Plecotus auritus). Šelmy zastupuje lasice hranostaj (Mustela erminea), kuna lesní (Martes martes) a skalní (M. foina), jezevec lesní (Meles meles) a liška obecná (Vulpes vulpes). Z hlodavců mohu jmenovat veverku obecnou (Sciurus vulgaris), plcha velkého (Glis glis) a plšíka lískového (Muscardinus avellanarius Linnaeus, 1758). Vyskytuje se zde i zajíc polní (Lepus europaeus) a ze sudokopytníků i jelen evropský (Cervus elaphus Linnaeus, 1758), (Benda, 1997). 3.3.8 Mokřady

Mezi mokřady v Národním parku Podyjí můžeme zařadit asi jen 13 rybníků. Mokřadní biotop je plošně zastoupen velmi malým územím. Pobřežní vegetace je vytvořena jen omezeně anebo úplně chybí, což je zřejmě způsobeno přemnožením ryb ve všech nádržích. Z ekologického hlediska je nejhodnotnějším rybníkem Jejkal u Vranova nad Dyjí. V jeho okolí se vyskytuje několik podmáčených luk a drobných tůní. Takovéto stanoviště je ideální především pro obojživelníky. Dříve byly tyto oblasti mnohem rozsáhlejší, zahrnovaly i vlhké louky, potůčky a prameniště, ale kvůli kolektivizaci zemědělství a s tím spojenými melioračními opatřeními se jejich výskyt snížil na minimum. Z bylin se na slatinných loukách vyskytují některé zvláště chráněné druhy jako prstnatec májový (Dactylorhiza majalis (Rchb.) P. F. Hunt & Summerh.), kosatec 27

sibiřský (Iris sibirica Linneaus) a upolín nejvyšší (Trollius altissimus Crantz). Z trav zde roste ostřice dvouřadá (Carex disticha Hudson) a trsnatá (C. cespitosa Linnaeus). Na podmáčených loukách se vyskytuje silně ohrožený česnek hranatý (Allium angulosum Linnaeus). Přímo v rybnících rostou hydrofyty jako růžkatec ostnitý (Ceratophyllum demersum Linnaeus), rdest kadeřavý (Potamogeton crispus Linnaeus) a vzácně i bublinatka jižní (Utricularia australis R. Br.). Na březích rybníků se vyskytují porosty rákosu obecného (Phragmites australis (Cav.) Steud.), orobince širolistého (Typha latifolia Linnaeus) a různé druhy ostřic (Carex ssp. Linnaeus), které jsou pro tuto oblast typické. Mechorosty zastupuje baňatka potoční (Brachythecium rivulare B. S. G.), sušinec pobřežní (Leptodictyum riparium (Hedw.) Warnst.) a károvka hrotitá (Calliergonella cuspidata (Hedw.) Loeske), (Stejskal, 2012). Z živočichů zde mají největší zastoupení obojživelníci. V mokřadech národního parku se můžeme setkat se zástupci, jako je ropucha obecná (Bufo bufo Linnaeus, 1758), která je počtem lokalit i početností jedinců nejběžnějším druhem obojživelníků (Reiter a Hanák, 2000), dále se zde vyskytuje rosnička zelená (Hyla arborea Linnaeus, 1758) nebo i významný čolek dravý (Triturus carnifex Laurenti, 1768), (Stejskal, 2012). Nově bylo objeveno v rybníce Jejkalu trdliště kriticky ohroženého skokana ostronosého (Rana arvalis Nilsson, 1842) v porostu rákosu (Reiter, 2012). Z dalších významných druhů se zde vyskytuje žábronožka sněžní (Eubranchipus grubii Dybowski, 1860), vážka červená (Crocothemis erythraea Brullé, 1832) a vážka hnědoskvrnná (Orthetrum brunneum Fonscolombe, 1837), šidélko huňaté (Coenagrion scitulum Rambur, 1842) a potápník Laccophilus variegatus (Germar et Kaulfuss, 1817), (Stejskal, 2012). Z ptáků je na mokřady vázaná bekasina otavní (Gallinago gallinago Linnaeus, 1758) a slučka malá (Lymnocryptes minimus Brünnich, 1764), (Škorpíková a Křivan, 2011). Savci zastupují druhy vázané na mokřadní biotopy, jako je rejsec vodní (Neomys fodiens Pennant, 1771) a černý (N. anomalus Cabrera, 1907), vzácnější bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon Hermann, 1780), tchoř tmavý (Mustela putorius Linnaeus, 1758), hraboš mokřadní (Microtus agrestis Linnaeus, 1758) a například i prase divoké (Sus scrofa), (Benda, 1997).

3.3.9 Lužní lesy

Lužní lesy patří mezi společenstva silně ovlivňovaná vodou. V Podyjí se vyskytují podél toku řeky Dyje v úzké údolní nivě i podél přítoků. Vyskytují se zde nejčastěji olšiny (Alnus sp. Linnaeus), občas i ostrůvky vrbových křovin. Tyto dřeviny jsou dobře přizpůsobeny na občasné záplavy a krátkodobé zatopení dobře snáší. Mezi tyto dřeviny patří olše lepkavá 28

(Alnus glutinosa (L.) Gaertn.), vrba křehká (Salix frafilis Linnaeus) a často i jilm vaz (Ulmus laevis Pallas), který v těchto podmínkách může dorůstat velkých rozměrů. V bylinném patře se zde vyskytuje ohrožená sněženka podsněžník (Galanthus nivalis Linnaeus), blatouch bahenní (Caltha palustris Linnaeus), dále ptačinec hajní (Stellaria nemorum Linnaeus), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium Linnaeus), popenec obecný (Glechoma hederacea Linnaeus), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere Linnaeus), čistec lesní (Stachys sylvatica Linnaeus), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa (L.) P. Beauv.), kostřava obrovská (Festuca gigantea (L.) Vill.), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica Linnaeus) a bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria Linnaeus). Z mechů zde roste měřík čeřitý (Plagiomnium undulatum (Hedw.) T. J. Kop.), baňatka potoční (Brachythecium rivulare) a lesklec zubatý (Plagiothecium denticulatum (Hedw.) B. S. G.). Zástupcem hub je kačenka česká (Verpa bohemika (Krombh.) Boud.), (Stejskal, 2012). I v lužních lesích najdeme mrtvé dřevo. Podobně jako u bučin je na toto tlející dřevo vázáno mnoho druhů hmyzu. Mezi ně patří krasec Dicerca alni (Fischer von Waldheim, 1824), tesařík Necydalis major (Linnaeus, 1758), drabčík Siagonium quadricorne (Kirby et Spence, 1815), kovařík Ampedusel egantulus (Schönherr, 1817) a kovařík Calambus bipustulatus (Linnaeus, 1767). Na vrbách se vyskytuje tesařík pižmový (Aromia moschta Linnaeus, 1758) a krasec polník topolový (Agrilus ater Linnaeus, 1767). Nosatec Eucoeliodes mirabilis (A. Villa & J. B. Villa, 1835) je vázán pouze na brslen evropský (Eonymus europaeus Linnaeus), (Stejskal, 2012). Živočišné zastoupení z řad obojživelníků je stejné jako u mokřadů. Typickým zástupcem je ropucha zelená (Bufo viridis Laurenti, 1768), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), čolek obecný (Triturus vulgaris Linnaeus, 1758). Z ptactva žije v lužním lese strakapoud malý (Dendrocopos minor Linnaeus, 1758), (Škorpíková a Křivan, 2011). Výskyt savců je také podobný mokřadům. Můžeme zde nalézt rejsce vodního (Neomys fodiens), tchoře tmavého (Mustela putorius), jezevce lesního (Meles meles) a třeba i hryzce vodního (Arvicola terrestris Linnaeus, 1758), (Benda, 1997).

3.3.10 Vodní toky

Řeka Dyje se v průběhu milionů let pomalu zařezávala do původně ploché krajiny. Tím se vytvořilo kaňonovité meandrující údolí, na jehož ploše se vyvinula výjimečná flóra a fauna. Mezi typické zástupce vodního toku patří lakušník vzplývavý (Batrachium fluitans (Lam.) Wimm.), na kamenech rostou ruduchy (Hildenbrandia sp. Rabenhorst) a žabí vlas 29

(Cladophora sp. (L.) Kütz.). Mechorosty zastupuje pramenička obecná (Fontinalis antipyretika Hedwig). Břehy podél řeky Dyje jsou porostlé ostřicí banátskou (Carex buekii Wimm.) a chrasticí rákosovitou (Phalaris arundinacea Linneaus). Velmi časté jsou zde druhy introdukované, mezi které patří netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera Royle), křídlatka česká (Reynoutria × bohemika (Chrtek et Chrtková) J. P. Bailey) a bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum Sommier et Levier), (Stejskal, 2012). Fauna samotného toku je ovlivněna přítomností dvou přehrad, které se na řece Dyji vyskytují. Znojemská i Vranovská přehrada omezují migraci živočichů a mění hydrologické poměry vody i její teplotu pod přehradou. Původní zastoupení měla ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus Linnaeus, 1758) či parma obecná (Barbus barbus Linnaeus, 1758), které v toku téměř vymizely. Naopak se zde objevilo silné zastoupení druhů pstruhového pásma a početná je i vranka obecná (Cottus gobio Linnaeus, 1758). Vodním ptákem je skorec vodní (Cinclus cinclus Linnaeus, 1758), konipas horský (Motacilla cinerea Tunstall, 1771) a ledňáček říční (Alcedo atthis Linnaeus, 1758). Ze zimujících druhů ptáků je zde hlavně labuť velká (Cygnus olor Gmelin, 1789), kormorán velký (Phalacrocorax carbo Linnaeus, 1758), volavka popelavá (Ardea cinerea Linnaeus 1758), morčák velký (Mergus merganser Linnaeus, 1758) a potápka malá (Tachybaptus ruficollis Pallas, 1764), (Stejskal, 2012). Na vodní nádrže je vázán moták pochop (Circus aeruginosus Linnaeus, 1758) a rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus Linnaeus, 1758), (Škorpíková a Křivan, 2011). Na vodní tok jsou vázáni i někteří savci, z nichž lze jmenovat rejsce vodního (Neomys fodiens) a jezevce lesního (Meles meles). Přímo v řece se vyskytuje vydra říční (Lutra lutra Linnaeus, 1758), bobr evropský (Castor fiber Linnaeus, 1758) a ondatra pižmová (Ondatra zibethicus Linnaeus, 1758), (Benda, 1997).

3.3.11 Pseudokrasové jeskyně „Ledové sluje“

Ledové sluje se nachází na západním okraji Národního parku Podyjí, tvořeném skalním hřbetem kyselé a na živiny chudé bítešské ortoruly. Vznikly díky výrazné tektonické poruše, která se projevila jako odlučná zóna. Díky rozvolnění a pohybu skalního masivu vznikly hluboké skalní rozsedliny a kamenné proudy. V tomto rozvolněném svahu se vytvořily pseudokrasové jeskyně. Díky geomorfologické situaci a lokálnímu mikroklimatu jsou zde podmínky pro výskyt ledové výplně jeskyní a sutinných dutin, které setrvává až do pozdního léta. Právě díky tomuto jevu se zde vyskytuje řada chladnomilných druhů rostlin a živočichů. Jde o nejvýznamnější stanoviště netopýrů na Moravě. 30

Na povrchu se vyskytují suťová pole, která vytváří tzv. kamenná moře a postrádají lesní vegetaci. Najít zde můžeme řadu lišejníků vázaných na kyselé horniny, na bazické anorganické substráty, ale i na lišejníky epifytické – Diploicia canescens (Dicks.) A. Massal., (1852), Endocarpon psorodeum (Nyl.) Blomb. & Forss., (1880), Collema flacidum (Ach.) Ach., Umbilicaria polyphylla (L.) Baumg., Fl. Lips. (1790). Z mechorostů se zde vyskytuje Thamnobryum alopecurum (Hedw.) Nieuwl. ex Gangulee, Polytrichum alpinum Hedwig, (1801), kadeřavec obecný (Ulota crispa (Hedw.) Brid.), játrovka (Porella cordaeana (Huebener) Moore) a dvouhrotec hnědožlutý (Dicranum fulvum Hook). Na lokalitě Ledových slují se vyvinuly mezofilní dubohabřiny, acidofilní doubravy, teplomilné doubravy, suťové lesy a vegetace suťových polí (Gruna a Reiter, 1996). Dostatečné zastoupení mají plži Ena Montana (Draparnaud, 1801), Cochlicopa lubricella (Porro, 1838), Semilimax semilimax (Férussac, 1802) a srstnatka chlupatá (Trichia hispida Linnaeus, 1758). Méně zastoupeni jsou mlži, jako třeba hrachovka obecná (Pisidium casertanum Poli, 1791) a malinká (P. personatum). Z pavouků mají velký výskyt polosynantropní druhy jako meta jeskynní (Metellina merianae Scopoli, 1763) a meta temnostní (Meta menardi Latreille, 1804). Ze synantropních druhů je zde třesavka pekáčovitá (Pholcus opilionides Schrank, 1781) a Tegenaria silvestris (Koch, 1872). Brouci zde mají velké zastoupení. Choleva glauca (Britten, 1918), Catops longulus (Kellner, 1846) a Catops picipes (Fabricius, 1792) lze označit za druhy vyskytující se ve vstupních partiích jeskyní a sutí. Z obojživelníků byla v okolí Ledových slují nalezena ropucha zelená (Bufo viridis), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), čolek obecný (Triturus vulgaris), skokan hnědý (Rana temporaria Linnaeus, 1758), skokan štíhlý (R. dalmatina Bonaparte, 1839) a rosnička zelená (Hyla arborea). Z plazů byla v okolí zjištěna ještěrka obecná a zelená (Lancerta agilis a L. viridis), slepýš křehký (Anguis fragilis), užovka stromová (Elaphe longissimus) a užovka obojková (Natrix natrix), (Gruna a Reiter, 1996). Ptáky v této oblasti zastupují hlavně pěvci, déle je zde řada sov, které svá hnízdiště vážou na podzemní prostory, jako je výr velký (Bubo bubo), puštík obecný (Strix aluco) a kalous ušatý (Asio otus). V sutích je typický střízlík obecný (Troglodytes troglodytes Viellot, 1819) a rehek domácí (Phoenicurus ochruros). Ze savců jsou v této oblasti již řadu let nejvíce studovanou skupinou netopýři, kteří žijí v podzemních prostorách Ledových slují. Mezi ně patří vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), netopýr velký (Myotis myotis), ušatý (Plecotus auritus), hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus) a například rezavý (Nyctalus noctula Schreber, 1774). Dalšími druhy jsou rejsek obecný (Sorex araneus), myšice lesní (Apodemus

31

flavicolis), plch velký (Glis glis), lasice kolčava (Mustela nivalis), jezevec lesní (Meles meles) a tchoř tmavý (Mustela putorius), (Gruna a Reiter, 1996).

32

3.4 Popis ohrožených druhů Vyhláška č. 395/1992 Sb., která provádí zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje seznam druhů, jež jsou podle počtu jedinců, kteří se vyskytují v České republice, děleny na ohrožené, silně ohrožené a kriticky ohrožené druhy. Na území Národního parku Podyjí se vyskytuje přes sto těchto druhů.

3.4.1 Ohrožené druhy

Z bezobratlých se v Národním parku Podyjí vyskytuje roháč obecný (Lucanus cervus), nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis) a střevlík nepravidelný (Carabus irregularis), z motýlů jsou to otakárek ovocný a fenyklový (Iphiclides podalirius a Papilio machaon) Ohrožené druhy ryb zastupuje pouze vranka obecná (Cottus gobio). Z obojživelníků se v Podyjí vyskytuje ropucha obecná (Bufo bufo). Plazi jsou také zastoupeni jen jedním druhem a to užovkou obojkovou (Natrix natrix). Ptáci jsou zastoupeni mnohem hojněji. Kromě jejich obecné ochrany patří některé druhy i do ohrožených. Je to bezmála dvacet druhů, mezi které patří například bramborníček černohlavý (Saxicola rubicola), brkoslav severní (Bombycilla garrulus), jestřáb lesní (Accipiter gentilis), kormorán velký (Phalacrocorax carbo), moták pochop (Circus aeruginosus), strakapoud prostřední (Dendrocopos medius), ťuhýk obecný (Lanius collurio) a výr velký (Bubo bubo). Z ohrožených savců zde nalezneme plcha velkého (Glis glis), bělozubku bělobřichou (Crocidura leucodon) a veverku obecnou (Sciurus vulgaris), (vyhláška č. 395/1992 Sb.).

3.4.2 Silně ohrožené druhy

Bezobratlé silně ohrožené druhy zastupují v národním parku dva druhy. Jedním je motýl bourovec trnkový (Eriogaster catax) a druhým je brouk tesařík obrovský (Cerambyx cerdo). Obratlovci jsou zastoupeni čolkem obecným (Triturus vulgaris), mlokem skvrnitým (Salamandra salamandra), ropuchou zelenou (Bufo viridis), rosničkou zelenou (Hyla arborea) a skokanem štíhlým (Rana dalmatina). Ještěrka obecná (Lacerta agilis) a slepýš křehký (Anguis fragilis) jsou jedinými zástupci plazů. Ptáci jsou zastoupeni více než dvaceti významnými druhy, jako jsou třeba bekasina otavní (Gallinago gallinago), dudek chocholatý (Upupa epops), holub doupňák (Columba oenas), ledňáček říční (Alcedo atthis), lejsek malý

33

(Ficedula parva), pěnice vlašská (Sylvia nisoria), sýc rousný (Aegolius funereus) a včelojed lesní (Pernis apivorus). Mezi silně ohrožené savce Podyjí patří všichni letouni, kromě čtyř druhů kriticky ohrožených letounů. Jsou to netopýr vousatý (Myotis mistacinus), netopýr Brandtův (M. brandti Eversmann, 1845), řasnatý (M. nattereri Kuhl, 1818), velkouchý (M. bechsteini), vodní (M. daubentoni), hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), stromový (Nyctalus leisleri), rezavý (N. noctula), severní (Eptesicus nilssoni Keyserling et Blasius, 1839), večerní (E. serotinus), pestrý (Vespertilio murinus Linnaeus, 1758), který je spíše tažným druhem, netopýr ušatý (Plecotus auritus) a dlouhouchý (P. austriacus). Z dalších savců jsou silně ohroženy druhy jako vydra říční (Lutra lutra), bobr evropský (Castor fiber), křeček polní (Critesus critesus) a plšík lískový (Muscardinus avellanarius), (vyhláška č. 395/1992 Sb.).

3.4.3 Kriticky ohrožené druhy

Mezi kriticky ohrožený druh bezobratlých patří motýl jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne), kudlanka nábožná (Mantis religiosa), pakudlanka jižní (Mantispa styriaca), ploskoroh pestrý (Libelloides macaronius), pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) a tesařík broskvoňový (Purpuricenus kaehleri). Obojživelníci národního parku mají své zastoupení ve skokanu ostronosém (Rana arvalis), který je v České republice vzácným druhem žáby (Reiter, 2012). Z plazů je sem řazena ještěrka zelená (Lacerta viridis) a užovka stromová (Elaphe longissimus). Z kriticky ohrožených druhů ptáků národního parku jsou morčák velký (Mergus merganser) a strnad luční (Emberiza calandra) a zahradní (E. hortulana Linnaeus, 1758), mandelík hajní (Coracias garrulus Linnaeus, 1758), raroh velký (Falco cherrug Gray, 1834) a luňák červený (Milvus milvus Linnaeus, 1758). Patří sem i sokol stěhovavý (Falco peregrinus), který se zde objevoval do šedesátých let. Nyní se jeho populace začíná do Podyjí vracet. Skupinu savců zastupují někteří letouni jako netopýr brvitý (Myotis emarginatus), velký (M. myotis), černý (Barbastella barbastellus Schreber, 1774) a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Dalším zástupcem savců z této skupiny je sysel obecný (Spermophilus citellus), (vyhláška č. 395/1992 Sb.).

3.5 Vliv člověka Mezi faktory, které ovlivňují druhovou rozmanitost, patří hlavně dlouhodobá hospodářská činnost člověka. Negativním zásahem v krajině bylo zavedení velkovýrobních metod do zemědělství hlavně v 70. letech minulého století. Trvalé travní porosty byly přeměněny na

34

ornou půdu a na mnoha místech byly odvodněny drenáží, což se záporně projevilo i v prameništích potoků jejich vysycháním (Mackovčin, 2007). Negativní vliv tyto úpravy měly i na podmáčené louky, z nichž téměř vymyzela řada významných druhů (Reiter, 2012). V roce 1934 byla uvedena do provozu Vranovská přehrada. Deklarovaným účelem této stavby bylo především zamezit povodním na středním toku Dyje a výroba elektrické energie. Postupně však převládlo rekreační využití přehradního jezera. Přehrada, ač postavena za hranicí Národního parku Podyjí, má jistý vliv na přírodní poměry uvnitř území. Roku 1967 byla dokončena stavba Znojemské přehradní nádrže, která svojí sypanou hrází znehodnotila přírodní siluetu údolí Dyje a nelogicky zaslepila vstup do údolí, které je zatopeno v délce 5 km. Přehrada slouží především k vyrovnávání špičkových energetických průtoků a druhotně k odběru pitné vody. Skalní a stepní vegetace na východním okraji národního parku byla rekultivována. Navíc bylo do půdy aplikováno velké množství průmyslových hnojiv, čímž došlo k nárůstu nitrofilních plevelů a změnou vegetace. Objevily se invazní druhy, jako například třtina křovištní (Calamagrostis epigejos (L.) Roth) a trnovník akát (Robinia pseudoacacia), dále třapatka dřípatá (Rudbeckia laciniata Linnaeus), pajasan žláznatý (Ailanthus altissima (Miller) Swingle), slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus Linnaeus), javor jasanolistý (Acer negundo Linnaeus), zlatobýl kanadský a obrovský (Solidago canadensis Linnaeus a S. gigantea Aiton), topol kanadský (Populus × canadesis Moench) a netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora de Candolle), (Reiterová a Škorpík, 2011). Naopak došlo k zániku populace sokola stěhovavého (Falco peregrinus) kvůli používání insekticidů v 60. letech. Další téměř vyhynulou skupinou byli brouci z čeledi majkovitých (Meloidae). V posledních letech jsou biocidní látky používány mnohem opatrněji. Díky tomu můžeme sledovat návrat majkovitých do národního parku a okolí. Hraniční pásmo, které po čtyřicet let rozdělovalo okraj Národního parku Podyjí od sousedního Rakouska, zapříčinilo útlum lidských aktivit. Nedošlo tak k rozvoji výstavby rekreačních objektů v dnes tak významném území (Mackovčin, 2007). Významným antropogenním faktorem, který v posledních desetiletích značně ovlivňuje i přírodu Podyjí, je obohacování atmosféry dusíkem z průmyslových zplodin. Největší negativní vliv se projevuje na vřesovištích a stepních ladách. Atmosférickou depozicí dusíku a jejím vlivem na ekosystémy Podyjí se v minulém období zabývalo několik výzkumných projektů, nicméně dosud se nepodařilo najít uspokojivé trvalé řešení problému (Reiterová a Škorpík, 2012).

35

4 DISKUZE Biodiverzita Národního parku Podyjí vychází v této práci z pohledu vyhodnocení výskytu ohrožených, silně ohrožených a kriticky ohrožených druhů živočichů na různých biotopech. Biotopy se velmi liší, některé jsou na tyto druhy nesmírně bohaté, na jiných biotopech se ohrožené druhy téměř nevyskytují. V Národním parku Podyjí se podle zjištění vyskytuje kolem sta ohrožených druhů. Každý z nich má však své specifické nároky a jejich výskyt se proto liší. Nejvyšší zastoupení ohrožených druhů živočichů má biotop Ledových slují. Tato lokalita je unikátní svými zachovalými přirozenými porosty několika typů a pozoruhodnými geomorfologickými jevy v podobě rozsedlinových pseudokrasových slují, balvanových proudů a skalních hřebenů. Toto prostředí vyhovuje velké skupině živočichů, která tvoří významnou část ohrožených druhů. Z nich se zde vyskytuje užovka obojková (Natrix natrix), výr velký (Bubo bubo) a plch velký (Glis glis). Ze silně ohrožených živočichů můžeme v Ledových slujích vidět čolka obecného (Triturus vulgaris), mloka skvrnitého (Salamandra salamandra), ropuchu zelenou (Bufo viridis), rosničku zelenou (Hyla arborea), skokana štíhlého (Rana dalmatina), (Stejskal, 2012), ještěrku obecnou (Lancerta agilis) a slepýše křehkého (Anguis fragilis). Největší zastoupení na prvenství Ledových slují mají letouni, a to netopýr Brandtův (Myotis brandti), řasnatý (M. nattereri), velkouchý (M. bechsteini), vodní (M. daubentoni), hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), stromový (Nyctalus leisleri), rezavý (N. noctula), severní (Eptesicus nilssoni) a ušatý (Plecotus auritus), (Gruna a Reiter, 1996). Zastoupení kriticky ohrožených živočichů je o něco nižší. Vyskytuje se zde ještěrka zelená (Lacerta viridis) a užovka stromová (Elaphe longissimus), (Mikátová a Vlašín, 2012). Opět nechybí letouni jako netopýr brvitý (Myotis emarginatus), velký (M. myotis), černý (Barbastella barbastellus) a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Pro letouny jsou nejvhodnějším úkrytem podzemní prostory, kde teplota neklesá pod bod mrazu ani v zimě. Dalšími přirozenými zimovišti jsou skalní rozsedliny a stromové dutiny. Letními úkryty netopýrů mohou být lidské stavby a různé štěrbiny pod kůrou (Reiter, 2011). Další ohrožené druhy se vyskytují v doubravách. Tato společenstva jsou druhově mnohem bohatší a pestřejší, jsou zastoupena všemi živočišnými skupinami. Z ohrožených druhů brouků se v doubravách vyskytuje roháč obecný (Lucanus cervus) a nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis), (Stejskal, 2012). Ptáky zastupuje brkoslav severní (Bombycilla garrulus), jestřáb lesní (Accipiter gentilis), strakapoud prostřední (Dendrocopos

36

medius) a také kriticky ohrožený mandelík hajní (Coracias garrulus), (Martiško et al., 1995). Tesařík obrovský (Cerambyx cerdo) a přástevník mařinkový (Watsonarctia casta) jsou jedinými zástupci silně ohrožených brouků v této lokalitě (Stejskal, 2012). Ze silně ohrožených ptáků zde nalezneme dudka chocholatého (Upupa epops) a včelojeda lesního (Pernis apivorus), (Škorpíková a Křivan, 2006). Vyskytují se zde i savci – křeček polní (Critesus critesus), netopýr večerní (Eptesicus serotinus) a dlouhouchý (Plecotus austriacus), (Benda,

1997).

Z kriticky

ohrožených

druhů

nalezneme

tesaříka

broskvoňového

(Purpuricenus kaehleri), (Stejskal, 2012), ještěrku zelenou (Lacerta viridis), užovku stromovou (Elaphe longissimus), (Mikátová a Vlašín, 2012), vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), sysla obecného (Spermophilus citellus), (Benda, 1997) a sokola stěhovavého (Falco peregrinus), který po letech obsazuje bývalá hnízdiště a jeho výskytů přibývá (Škorpíková a Křivan, 2011). Další ohrožené druhy jsou zastoupeny v bučinách, na vřesovištích a v oblasti suťových lesů. Jediným ohroženým broukem, který se zde vyskytuje, je střevlík nepravidelný (Carabus irregularis). Zastoupení kriticky ohrožených bezobratlých je zajímavé. Tvoří je kudlanka nábožná (Mantis religiosa), pakudlanka jižní (Mantis pastyriaca), ploskoroh pestrý (Libelloides macaronius) a pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), jehož larvy mají nezaměnitelný vzhled. Silně ohroženým broukem je bourovec trnkový (Eriogaster catax), (Stejskal, 2012), a motýl martináč hrušňový (Saturnia pyri), (Šumpich, 2011). Z ptactva zde žije ohrožený bramborníček černohlavý (Saxicola torquata), silně ohrožený čáp černý (Ciconia nigra), ťuhýk obecný (Lanius collurio), strnad luční (Emberiza calandra), holub doupňák (Columba oenas), lejsek malý (Ficedula parva), sýc rousný (Aegolius funereus) a pěnice vlašská (Sylvia nisoria), kvůli které (společně se strakapoudem jižním (Dendrocopos syriacus)) bylo Podyjí zařazeno do soustavy evropsky chráněných lokalit Natura 2000 jako Ptačí oblast Podyjí. Z kriticky ohrožených ptáků je zde zastoupen strnad zahradní (Emberiza hortulana), jehož hnízdištěm bývají lesostepi, a raroh velký (Falco cherrug), který k lovu vyhledává otevřené krajiny (Martiško et al., 1995). Z ohrožených savců se v těchto lokalitách vyskytuje plšík lískový (Muscardinus avellanarius), plch velký (Glis glis) a veverka obecná (Sciurus vulgaris) a řada netopýrů, jako jsou netopýři brvitý (Myotis emarginatus) a černý (Barbastella barbastellus) a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), (Benda, 1997). Dubohabřiny zabírají největší plochu lesů. I přes to se zde nevyskytuje přímo úměrné množství ohrožených druhů. Jde o jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne), mloka skvrnitého (Salamandra salamandra), sýce rousného (Aegolius funereus), netopýra brvitého (Myotis emarginatus), vrápence malého (Rhinolophus hipposideros) a sysla obecného 37

(Spermophilus citellus), jehož výskyt sahá až do stepních lokalit parku. Jedná se tedy o docela zajímavý poznatek (Stejskal, 2012). Diverzita ohrožených živočichů je bohatá i na biotopech, které jsou nějakým způsobem spojeny s vodou – vodní toky, mokřady a lužní lesy. Přímo na řeku Dyji je vázán kriticky ohrožený korýš žábronožka sněžní (Eubranchipus grubii), dále vranka obecná (Cottus gobio), (Stejskal, 2012), vydra říční (Lutra lutra) a bobr evropský (Castor fiber), (Benda, 1997). Z ptáků je to kormorán velký (Phalacrocorax carbo), moták pochop (Circus aeruginosus), silně ohrožený ledňáček říční (Alcedo atthis), morčák velký (Mergus merganser) a dokonce kriticky ohrožený luňák červený (Milvus milvus), (Martiško et al., 1995). Na vlhčí stanoviště je vázána ropucha obecná (Bufo bufo), čolek obecný (Triturus vulgaris), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), ropucha zelená (Bufo viridis), rosnička zelená (Hyla arborea) a dokonce kriticky ohrožený čolek dravý (Triturus carnifex), (Stejskal, 2012) a skokan ostronosý (Rana arvalis), (Reiter, 2012). Z hmyzožravců vlhčí biotopy vyhledává bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon), (Benda, 1997) a z ptáků pak bekasina otavní (Gallinago gallinago), (Škorpíková a Křivan, 2006). Nejnižší diverzitu ohrožených druhů najdeme v kulturních lesích národního parku. Je to dáno nepůvodností tohoto biotopu na jižní Moravě, kde se nevyskytují přirozené porosty smrku ztepilého (Picea abies), borovice lesní (Pinus sylvestris) a modřínu opadavého (Larix decidua), které postupně přechází v introdukovaný druh trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia) ve východní části parku. V biotopu kulturního lesa jsem zjistila pouze dva savce patřící do ohrožených druhů. Jde o celkem hojně se v parku vyskytujícího plcha velkého (Glis glis) a veverku obecnou (Sciurus vulgaris), (Benda, 1997). Všechny druhy obojživelníků v NP Podyjí patří mezi druhy zvláště chráněné. Péče o většinu bezobratlých živočichů spočívá především v péči o příslušný biotop, resp. společenstvo. Obtížnost ochrany a případného managementu bezobratlých vyplývá z jejich mimořádné druhové početnosti. Jenom z řádu brouků (Coleoptera) bylo v národním parku a jeho ochranném pásmu zjištěno 437 druhů, které jsou zařazeny do aktuálního červeného seznamu bezobratlých ČR. Některým druhům, resp. skupinám bezobratlých bude věnována v následujících letech speciální pozornost. Mezi tyto bezobratlé patří jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne), který je tzv. deštníkovým druhem živočichů (tj. druhem, jehož ochranou je zároveň do značné míry zabezpečena ochrana celého společenstva nebo ekosystému). V ostatních lokalitách pomalu mizí, protože vyžaduje dostatek raných sukcesních stádií lesa (tzv. světlinové druhy) a Podyjí mu vyhovuje díky výskytu řídkých lesů. Monitoring tohoto druhu probíhá od roku 2006 a doposud nebyl vyhodnocen. Dalším 38

druhem je tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), který je vázaný na dřeviny teplomilných doubrav, kde vyžaduje dostatek hostitelských dřevin, ale zároveň dostatek světla. V národním parku mu proto vyhovují dubové lesy. Okáč ovsový (Minois dryas Scopoli, 1763) vyžaduje teplé a suché lokality v pozdějších stádiích svého vývoje. Proto se v Podyjí vyskytuje v zarůstajících trávnících s nálety křovin a na řídkých okrajích lesa. Nosatec Cyphocleonus achates vyhledává řídké, narušované trávníky s mezernatým zapojením vegetace. Rak říční (Astacus astacus Linnaeus, 1758) se vyskytuje v Klaperově potoce. Ohrožovat ho může nadměrné zarybnění, které je ale možné regulovat pravidelným kontrolním vypouštěním nádrže, anebo konkurence nepůvodních druhů raka (Reiterová a Škorpík, 2012). Podyjí je významným územím pro velké druhy čolků (Triturus cristatus superspecies). Stejně jsou na tom všechny druhy plazů. Největší význam má Podyjí pro populace užovky stromové (Elaphe longissimus) a podplamaté (Natrix tessellata Laurenti, 1768) a ještěrky zelené (Lacerta viridis). Z ptačích druhů vázaných na lesní porosty a skály je potřeba chránit zejména všechny dravce, sovy, čápa černého (Ciconia nigra) a krkavce velkého (Corvus corax Linnaeus, 1758). Dalšími druhy, které vyžadují ochranu a vhodný management jsou druhy otevřené a polootevřené krajiny, zejména chřástal polní (Crex crex Linnaeus, 1758), sova pálená (Tyto alba Scopoli, 1769) a dudek chocholatý (Upupa epops). Z urbánních druhů vyžaduje ochranu rorýs obecný (Apus apus Linnaeus, 1758). O savcích, jakožto významné bioindikační skupině organismů, dosud chybí řada klíčových informací, které by mohly směrovat i část ochranářských aktivit. Od roku 1996 chybí informace o některých skupinách, zejména o šelmách (Reiterová a Škorpík, 2012).

39

5 ZÁVĚR Podyjí je navštěvováno zejména kvůli jeho přírodním hodnotám a kráse krajiny. Tu vytváří hluboké údolí Dyje, která v tvrdých krystalických horninách pomalu po tisíce roků vytvářela křivky meandrů. Vznikla zde pestrá mozaika mnoha biotopů, od podhorských lesů, až po lesostepi a teplomilné doubravy (Lazárek, 2011). Návštěvnost parku je každoročně velká. Správa NP preferuje takové formy turistiky, které respektují přírodní limity území. Jedná se zejména o pěší turistiku a cyklistiku. Současná síť pěších turistických tras na území NP Podyjí dosahuje celkové délky 76 km (Reiterová a Škorpík, 2012). Národní park Podyjí je území mezinárodního významu zejména v evropském kontextu. Jedná se o jeden z mála evropských národních parků, který zajišťuje územní ochranu říčního toku v nížinné oblasti a který leží na významném biogeografickém rozhraní. Právě pro výjimečnou koncentraci a setkávání druhů různých biogeografických oblastí i naprosto odlišných ekologických nároků na blízkých či dokonce totožných lokalitách byl celý NP Podyjí zařazen mezi botanicky významná území Evropy (Čeřovský et al., 2007). Z výsledků výzkumu obratlovců (zejména netopýrů a obojživelníků) vyplývá, že Podyjí je významnou migrační křižovatkou a místem styku biogeografických areálů druhů (čolek velký). Také lokalizace velkého počtu složek soustavy Natura 2000 (evropsky významné lokality a ptačí oblast) svědčí o významu území v evropském kontextu. Na území Národního parku Podyjí a jeho ochranného pásma se vyskytuje 77 druhů současně rostoucích cévnatých rostlin a 2 druhy hub zvláště chráněných dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (vyhláška č. 395/1992 Sb.). Na některé druhy cévnatých rostlin a mechu se vztahuje evropská ochrana v rámci soustavy Natura 2000 (Směrnice o stanovištích), další druhy jsou pod ochranou v rámci mezinárodních konvencí (Bernská úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť, Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES). V rámci živočichů se na území národního parku v současnosti vyskytuje 151 druhů obratlovců (z toho jsou 3 druhy ryb, 16 druhů obojživelníků, 8 druhů plazů, 95 druhů ptáků a 29 druhů savců) a 70 druhů zvláště chráněných bezobratlých. Celkem 13 druhů živočichů (z nichž tvoří 4 druhy bezobratlých, 1 druh ryb, 2 druhy obojživelníků, 2 druhy ptáků a 4 druhy savců), jsou předmětem ochrany území soustavy NATURA 2000 (ptačí oblast a evropsky významné lokality) na území NP Podyjí a jeho ochranného pásma (Reiterová a Škorpík, 2012). Z 208 druhů ptáků ve

40

sledovaném území prokazatelně zjištených jich v současnosti pravidelně hnízdí kolem sta druhů (Škorpíková et al., 2012). Díky tomuto zastoupení není pochyb, že je nutné oblast Národního parku Podyjí chránit. Veškeré činnosti a naplňování dlouhodobých cílů ochrany území Správou Národního parku Podyjí musí vycházet z hlavních zásad, jež by měly být vlastní všem územím v kategorii II. Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) – přísná ochrana a rozvoj přírodních hodnot a podpora přirozených procesů a zprostředkování návštěvy a poučení o podstatě panenské přírody a přirozených přírodních procesů zájemcům, kteří o takovéto poučení mají zájem (Reiterová a Škorpík, 2012). I z těchto důvodů pořádá Správa Národního parku Podyjí různé akce na zapojení veřejnosti do dění národního parku.

41

6 POUŽITÉ ZDROJE BALATKA, B., RUBÍN, J., 2006: Přírodní klenoty České republiky. Praha, Academia, 318 s.

BATÍK, P., RUDOLSKÝ, J., 2001: Podyjí. Praha, Český geologický ústav, 1 složená mapa.

BENDA, P., 1997: Lynx mammaliologické zprávy, nová série: Novitates mammaliologicae, series nova. Praha, Národní muzeum, svazek 28, 143 s.

ČEŘOVSKÝ, J., PODHAJSKÁ, Z., TUROŇOVÁ, D., 2007: Botanicky významná území České republiky: Important plant areas in the Czech Republic. Praha, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 407 s.

GRULICH, V., 1997: Atlas rozšíření cévnatých rostlin Národního parku Podyjí. Brno, Masarykova univerzita, 297 s.

GRUNA, B., REITER, A., 1996: Výzkum lokality Ledové sluje u Vranova nad Dyjí (NP Podyjí). Praha, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 163 s.

HÄRTEL, H., LONČÁKOVÁ, J., HOŠEK, M., 2009: Mapování biotopů v České republice: východiska, výsledky, perspektivy. Praha, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 195 s.

CHYTRÝ, M., 2010: Katalog biotopů České republiky: Habitat catalogue of the Czech Republic. Praha, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 445 s.

JAKRLOVÁ, J., PELIKÁN, J., 1999: Ekologický slovník, terminologický a výkladový. Praha, Fortuna, 144 s.

KAJZAROVÁ, E., 2012: Mrtvé dřevo – živý les. Vrchlabí, Správa Krkonošského národního parku, 30 s. KOČKOVÁ, E., ŽÁKOVÁ, Z., 2000: Řeka Dyje v oblasti mezinárodního přírodního parku Podyjí – Thayatal. Praha, Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, 86 s.

42

KOS, J., LAZÁREK P. (eds), 2011: Národní park Podyjí, základní fakta o nejmenším národním parku České republiky. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, 72 s.

KRAMPL, F., MAREK, J., 2001: Některé faunisticky a zoogeograficky významné druhy motýlů (Lepidoptera) Národního parku Podyjí, s. 75–84. In: HANÁK, V. (ed.): Thayensia, sborník původních vědeckých prací z Podyjí. Číslo 4/2001. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, ročenka. 271 s.

LAŠTŮVKA, Z., GAISLER, J., ŠŤASTNÁ, P., PELIKÁN, J., 2004: Zoologie pro zemědělce a lesníky. Brno, Konvoj, 264 s.

LAZÁREK, P., 2011: Turistika v Národním parku Podyjí/Thayatal. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, brožura.

LOŽEK, V., VAŠÁTKO, J., 1997: Měkkýši Národního parku Podyjí. Praha, Zlatý kůň, 67 s.

MACKOVČIN, P., 2007: Brněnsko. Praha, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 932 s.

MARTIŠKO, J., VAČKÁŘ, J., JAGOŠ, B., 1995: Ptáci národního parku Podyjí. Brno, Moravské zemské muzeum, 139 s.

MIKÁTOVÁ, B., VLAŠÍN, M., 2012: Plazi v regionu Národního parku Podyjí/Thayatal. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, brožura.

REITER, A., 2011: Netopýři tradičně žijí s námi Národní park Podyjí/Thayatal. Znojmo, Jihomoravské muzeum ve Znojmě, brožura.

REITER, A., 2012: Správa Národního parku Podyjí: Zoologové v Podyjí odkryli tajemství modré žáby. [online]. [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: www.nppodyji.cz/ zoologove-v-podyjiodkryli-tajemstvi-modre-zaby

REITER, A., HANÁK, V., 2000: Obojživelníci Národního parku Podyjí, s. 75–146. In: HANÁK, V. (ed.): Thayensia, sborník původních vědeckých prací z Podyjí. Číslo 3/2000. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, ročenka. 160 s. 43

REITEROVÁ, L, ŠKORPÍK, M. (eds.), 2012: Plán péče o Národní park Podyjí a jeho ochranné pásmo 2012-2020. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, 316 s.

REITEROVÁ, L., 2012: Správa Národního parku Podyjí: Rostliny. [online]. [cit. 2013-04-21]. Dostupné z: http://www.nppodyji.cz/botanika

SLÁBOVÁ, M., 2006: Tvorba a ochrana životního prostředí. České Budějovice, Vysoká škola evropských a regionálních studií, 237 s.

STEJSKAL, R., 2012: Správa Národního parku Podyjí: Biotopy. [online]. [cit. 2013-04-21]. Dostupné z: http://www.nppodyji.cz/biotopy

ŠEFLOVÁ, J., 2008: Průvodce ochranou životního prostředí pro veřejnou správu. Praha, IREAS, Institut pro strukturální politiku, 416 s.

ŠKORPÍK, M., 2012: Správa Národního parku Podyjí: Geologická stavba. [online]. [cit. 2013-04-21]. Dostupné z: http://www.nppodyji.cz/geologicky-vyvoj

ŠKORPÍKOVÁ, V., KŘIVAN, V., 2006: Ptačí oblast Podyjí. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, 12 s.

ŠKORPÍKOVÁ, V., KŘIVAN, V., 2011: Ptáci význačných biotopů Národního parku Podyjí/Thayatal. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí a ZO ČSOP Kněžice, brožura.

ŠKORPÍKOVÁ, V., REITER, A., VALÁŠEK, M., KŘIVAN, V, POLLHEIMER, J., 2012: Ptáci Národního parku Podyjí / Thayatal (Die Vögel des Nationalparks Podyjí / Thayatal). Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, 398 s.

ŠUMPICH, J., 2007: Významné nálezy motýlů (Lepidoptera) v Národním parku Podyjí a jeho nejbližším okolí, s. 249–286. In: HANÁK, V. (ed.): Thayensia, sborník původních vědeckých prací z Podyjí. Číslo 7/2007. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, ročenka. 337 s.

44

ŠUMPICH, J., 2011: Motýli význačných biotopů Národního parku Podyjí/Thayatal. H. R. G. Litomyšl, brožura.

ŠUMPICH, J., 2011: Motýli Národních parků Podyjí a Thayatal: Die Schmetterlinge der Nationalparke Podyjí und Thayatal. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, 428 s.

TÁBORSKÁ, J., 2004: Mapování biotopů v rámci přípravy soustavy Natura 2000 v Národním Parku Podyjí, s. 11–20. In: HANÁK, V. (ed.): Thayensia, sborník původních vědeckých prací z Podyjí. Číslo 6/2004. Znojmo, Správa Národního parku Podyjí, ročenka. 138 s.

VOŽENÍLEK, V., 2002: Národní parky a chráněné krajinné oblasti České republiky. Olomouc, Univerzita Palackého, 156 s.

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Vyhláška č. 395/1992 Sb., která provádí zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Nařízení č.164/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Podyjí a stanoví podmínky jeho ochrany, v platném znění

45