MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2011
PAVLA XAVEROVÁ
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
Synantropní pavouci města Brna - co žije na domech Bakalářská práce
Vedoucí práce: Ing. Vladimír Hula, Ph.D.
Vypracovala: Pavla Xaveorvá
Brno 2011
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem Synantropní pavouci města Brna - co žije na domech, vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu použité literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
dne .................................................... podpis ...............................................
PODĚKOVÁNÍ Děkuji panu Ing. Vladimíru Hulovi, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady, které mi poskytl při tvorbě bakalářské práce. Dále bych ráda poděkovala panu Rudolfu Mackovi za umožnění publikování fotografií pavouků ve své bakalářské práci. V poslední řadě děkuji paní Mgr. Anně Xaverové za asistenci při sběru pavouků.
ABSTRAKT Název práce: Synantropní pavouci města Brna - co žije na domech Bakalářská práce zahrnuje vlastní výzkum, ve kterém byl prováděn pravidelný sběr pavouků vyskytujících se na zdech budov v centru města ve třech vybraných ulicích: Česká, Jezuitská a Kozí, a to ve čtyřech obdobích: předjarním, jarním, letním a podzimním. Na základě výsledků byl určen počet vyskytujících se druhů ve zvolených ulicích a zhodnocen vliv frekventovanosti ulice vzhledem k výskytu druhů. Konkrétní druhy byly zjišťovány pouze u adultních jedinců. Mezi nejhojnější patřily cedivečka zápřední (Dictyna civica) a snovačka půdní (Steatoda triangulosa). Oba tyto druhy jsou problematické vzhledem k tvorbě neestetických pavučin. Z výsledků vyplývá, že na omítaných budovách je jejich výskyt nejčetnější. Důležitá je také přítomnost drážek na zdech a rovněž rozhraní dvou budov, zde se pavučiny nachází velmi hojně. Frekventovanost ulic neměla zásadní vliv na četnost pavouků.
Klíčová slova: pavouci, synantropní druhy, Dictyna civica, Steatoda triangulosa
ABSTRACT Name of thesis: Synantropic spiders of the Brno city - what lives on buildings Bachelory work includes own research, in which has been done regular collection of spiders occurring on the walls of buildings in the city center at three selected streets: Česká Street, Jezuitská Street and Kozí Street, in four periods: early spring, spring, summer and autumn. I determined based on the results the number of species in selected streets and the influence of rush street due to the occurrence of species. Particular species were found out only in adult individuals. Among the most abundant species were the Wall spider (Dictyna civica), and the Triangulate cobweb spider (Steatoda triangulosa). Both these species are problematic due to the formation of unsightly cobwebs. The results show that the buildings are plastered on their most frequent occurrence. Also important is the presence of grooves on the walls and also borders between two buildings, there are cobwebs very abundant. Rush streets had no significant effect on the incidence of spiders. Key words: spiders, synanthropic species, Dictyna civica, Steatoda triangulosa
OBSAH 1 ÚVOD A CÍLE ................................................................................................... 8 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED .................................................................................. 9 2.1 Synantropie....................................................................................................9 2.1.1 Dělení synantropie.................................................................................... 9 2.1.2 Městský tepelný ostrov ............................................................................ 9 2.2 Charakteristika pavouka .............................................................................10 2.2.1 Systematické zařazení .............................................................................. 10 2.2.2 Stavba těla ................................................................................................ 10 2.2.3 Dýchací soustava...................................................................................... 11 2.2.4 Cévní soustava.......................................................................................... 11 2.2.5 Centrální nervová soustava ...................................................................... 12 2.2.6 Smyslové orgány pavouků ...................................................................... 12 2.2.7 Trávicí a vylučovací soustava .................................................................. 14 2.2.8 Rozmnožování ..........................................................................................15 2.3 Život pavouka ...............................................................................................16 2.3.1 Vývin ve vajíčku ...................................................................................... 16 2.3.2 Larva ........................................................................................................ 16 2.3.3 Nymfa ...................................................................................................... 16 2.3.4 Dospělec .................................................................................................. 17 2.4 Pavučina ........................................................................................................18 2.4.1 Snovací aparát a pavoučí vlákno ............................................................. 18 2.4.2 Kribelum, kalamistrum, kolulus .............................................................. 19 2.4.3 Pavoučí síť a její pevnost ......................................................................... 19 2.5 Synantropní pavouci v Evropě a ve světě .................................................. 20 2.6 Charakteristika čeledí synantropních druhů v ČR .................................. 22 2.6.1
Čeleď snovačkovití (Theridiidae).......................................................... 22
2.6.2
Čeleď cedivečkovití (Dictynidae).......................................................... 23
2.6.3
Čeleď pokoutníkovití (Agelenidae) ...................................................... 24
2.6.4
Čeleď třesavkovití (Pholcidae) ............................................................. 25
2.6.5
Čeleď skákavkovití (Salticidae) ............................................................26
2.6.6
Čeleď křižákovití (Araneidae) .............................................................. 27
2.6.7 Čeleď lepovkovití (Scytodidae) ............................................................. 28 2.6.8 Čeleď zápřednicovití (Miturgidae) ........................................................ 28 2.6.9 Čeleď šestiočkovití (Dysderidae) ......................................................... 29 2.6.10 Čeleď temnomilovití (Nesticidae) ......................................................... 29 2.6.11 Čeleď zápředkovití (Liocranidae) .......................................................... 29 2.6.12 Čeleď plachetnatkovití (Linyphiidae) ................................................... 29 3 MATERIÁL A METODIKA ............................................................................ 31 3.1 Popis sledovaného území ............................................................................. 31 3.2 Metodika sběru .............................................................................................31 4 VÝSLEDKY ....................................................................................................... 33 4.1 Počet nasbíraných jedinců ...........................................................................33 4.1.1 Vliv frekventovanosti ulice ......................................................................33 4.1.2 Výskyt v daných obdobích ...................................................................... 34 4.2 Pohlaví ...........................................................................................................35 4.3 Druhové spektrum ....................................................................................... 36 4.4 Vliv typu stavby na výskyt pavouků .......................................................... 40 5 DISKUZE ........................................................................................................... 41 6 ZÁVĚR ............................................................................................................... 43 7 POUŽITÁ LITERATURA ............................................................................... 44 PŘÍLOHY .............................................................................................................. 47
1 ÚVOD A CÍLE Jako první odkazy na internetu při zadání slova pavouci se objevují fotky krásného křižáka pruhovaného, obrázky sklípkanů jako domácích mazlíčků a další většinou tropické druhy. Co ale žije přímo v našem nejbližším okolí, není patrně tak atraktivní téma jako druhy nádherně zbarvené či vzácné vyskytující se zřídka. Proto jsem si vybrala práci na toto téma, abych na základě sběru pavouků vyhodnotila, které druhy se vyskytují synantropně. Vzhledem k tomu, že se pavouci nalézají v těsné blízkosti člověka, bylo by vhodné věnovat jim více pozornosti a nebrat je pouze jako nežádoucí. Jejich přítomnost může být v letních měsících také užitečná, protože nás zbavují přemnoženého hmyzu. Cílem práce je na základě sběru pavouků ve třech vybraných ulicích města Brna určit dle frekventovanosti ulic vliv na jejich výskyt a početnost. Sběry jsou prováděny ve čtyřech odlišných ročních obdobích. Výskyt je závislý na době páření daných druhů pavouků a na klimatických podmínkách. Dostupnými informacemi potom zjistit, zda nalezené druhy odpovídají
synantropnímu
způsobu
života.
Druhům
žijících
synantropním způsobem vyhovují městské podmínky. Zastavěné plochy pohlcují více tepla, čímž navyšují průměrnou teplotu a oproti volné přírodě tak mohou pavouci přezimovat či se rozmnožovat nezávisle na ročním období. Součástí práce je roztřídění sesbíraných druhů na samce, samice a juvenilní druhy a vyhodnocení jejich početnosti. Dalším zkoumaným faktorem je typ budovy, kde se pavouk nalézá. Jeho přítomnost je často doprovázena tvorbou nevzhledných sítí, na které se ve městech chytá prach a esteticky budovu znehodnocuje. Podle výsledků by bylo možné odvodit nejvhodnější stavební materiál a design stavby, tedy zvolit prostředí, které nevyhovuje životu pavouků. Zamezilo by se tak tvorbě pavučin a jediným možným řešením jejich odstranění by nebyla mechanická likvidace.
8
2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Synantropie Druhy živočichů a rostlin, které nalezneme v naší blízkosti a blízkosti našich obydlí, vytváří soubor synantropních druhů. Nejedná se o druhy domestikované, ale pouze žijící poblíž využívající člověkem pozměněných přírodních podmínek, dostupnost potravy, ochranu před nepříznivým počasí atd. V naší blízkosti se běžně setkáváme s holubem domácím (Columba livia f. domestica), vrabcem domácím (Passer domesticus) či s hrdličkou zahradní (Streptopelia decaocto). Z hlodavců jsou to například krysa obecná (Rattus rattus), potkan (Rattus norvegicus), myš domácí (Mus musculus), ale také druhy parazitující na člověku nebo na zvířatech - štěnice (Cimex spp.) či blechy (Siphonaptera) (Laštůvka a Krejčová, 2000).
2.1.1 Dělení synantropie Synantropii můžeme rozdělit podle několika hledisek. Pokud jsou druhy plně přizpůsobeny soužití s člověkem a v přirozených podmínkách se už nevyskytují, jedná se o synantropii obligátní, v případě že ale existují i populace druhu žijícího ve volné přírodě, mluvíme o synantropii fakultativní. Dále ji rozdělujeme na permanentní a temporární. V prvním případě jsou všechna životní stadia druhu spojena s lidským obydlím, v tom druhém využívají sídel pro přečkání nepříznivých podmínek. Poslední způsob dělení závisí na tom, zda jejich život, reprodukce a příjem potravy probíhá pouze v sídlech - totální synantropie nebo přežívají uvnitř sídel, rozmnožují se zde, ale potravu si obstarávají jinde - parciální. Proces postupné adaptace druhů na městské prostředí se nazývá synurbanizace (Laštůvka a Krejčová, 2000).
2.1.2 Městský tepelný ostrov Městské aglomerace se neustále rozšiřují, dochází ke zvyšování zastavěné plochy a redukci přirozeného prostředí pro živočichy a rostliny. Velké množství budov ve městech má za následek vyšší pohlcování slunečního záření - zvýšení teploty ve městě; jejich struktura ovlivňuje povětrnostní podmínky a vlhkostní poměry. Všechny tyto okolnosti vytváří tzv. městský tepelný ostrov (Beranová a Huth, 2003).
9
2.2 Charakteristika pavouka
2.2.1 Systematické zařazení Taxonomicky spadají pavouci do kmene členovců (Arthropoda), nejpočetnějšího kmene živočišné říše, podkmene klepítkatci (Chelicerata), třídy pavoukovci (Arachnida) a řádu pavouci (Araneida). Kromě tohoto řádu tvoří třídu pavoukovci také řády: štírci (Pseudoscorpionida), sekáči (Opilionida) a roztoči (Acarina) (Laštůvka a kol., 2004). Ke konci roku 2000 bylo v České republice registrováno okolo 830 druhů (Buchar a Růžička, 2002). V současné době je doloženo 855 druhů rozdělených do 38 čeledí (Macek, 2006). Ve světě bychom se potom mohli setkat až s 42 055 druhy pavouků (Platnick, 2010).
2.2.2 Stavba těla Tělo pavouků je rozděleno na hlavohruď (prosoma) a zadeček (epistoma). Zúžený prostor mezi hlavohrudí a zadečkem představuje tenká stopka, která slouží jako „dopravní tepna“ pro nervy, trávicí trubici, vzdušnicové trubice, proudění krvomízy. Povrch těla je chráněn kutikulou tvořící vnější kostru těla pavouků. Část kutikuly je vchlípena dovnitř hlavohrudi, kde se na ni upíná svalovina savého žaludku, na povrchu viditelná jako podélná rýžka zvaná flovea. Kutikula vzniká vylučováním pokožkových buněk. Na hlavohrudi je výrazně silnější a vytváří souvislý krycí štít karapax ze shora a sternum zespodu. Šest párů končetin vyrůstá z hlavohrudi. První dva páry jsou odlišeny od zbylých osmi noh kráčivých a mají svoji specifickou funkci. První pár klepítka (chelicery) je dvoučlánkový, kde druhý článek zakončuje drápek s vývodem jedové žlázy, slouží k obraně či útoku. Rozlišujeme typy chelicer: labidognátní
- typické pro většinu našich pavouků, chelicery směřují proti sobě
a chelicery ortognátní nebo plagiognátní, které směřují dopředu. Druhý pár končetin zastupují makadla (pedipalpy), která mají o jeden článek méně než ostatní nohy. První článek, značně rozšířený a směřující k ústnímu otvoru se nazývá gnatokoxa a spolu s chelicerami vytváří předústní prostor. U samců je poslední článek přeměněn v miskovité cymbium, uvnitř kterého se nachází kopulační orgán váčkovitého tvaru bulbus. U samic připomínají makadla spíše další kráčivou nohu (Buchar a Kůrka, 1998).
10
„Každá noha se skládá ze sedmi článků. Při samém těle se nachází kyčel (coxa). Na ní navazuje nejkratší článek celé nohy, nazvaný příkyčlí (trochanter). Je na kyčli upevněn důležitým kloubem, ve kterém se noha pohybuje dopředu a dozadu. Dalším článkem, největším ze všech, je stehno (femur). Pak následuje koleno (patella) s holení (tibia), mezi nimiž není pohyblivý kloub. Klouby na obou koncích této dvojice článků umožňují zvedání nohy. Zbývající články tvoří chodidlo a nazývají se metatarsus a tarsus.“ (Baum a Buchar, 1973). Tarsus je zakončen dvěma až třemi drápky (Buchar a Kůrka, 1998). Zadeček je kryt tenčí vrstvou kutikuly. Na břišní straně zadečku, spíše na konci, nalezneme dva až čtyři páry snovacích bradavek. V přední části břišní strany jsou umístěny vývody pohlavních orgánů - u samic sklerotizovaná destička zvaná epigine, u samců je vývod varlat téměř neviditelný (Buchar a Kůrka, 1998). 2.2.3 Dýchací soustava Dýchání pavoukům umožňují dva typy orgánů: plicní vaky a vzdušnice (tracheje). Otvory pro vyústění plicních vaků nalezneme po stranách vývodů pohlavních orgánů. Podle odlišného zbarvení kutikuly nad váčky odhadneme rozměry vaků. (Baum a Buchar, 1973). Prostor uvnitř plicních vaků je vyplněný příčně uloženými lupínky, ze kterých vyrůstá velké množství sloupků a výrůstků, aby nedošlo ke slepení jednotlivých lupínků. Krvomíza protéká volným prostorem mezi lupínky, kyslíkem se zásobuje přenosem přes povrch lupínků a naopak se zbavuje nadbytečného oxidu uhličitého. „Čím je starší skupina pavoukovců, tím se vyznačuje větším počtem plicních váčků.“ (Baum a Buchar, 1973). Vzdušnice nalezneme před snovacími bradavkami. Nenavazují svou činností na cévní soustavu, jak je tomu u plicních vaků, a přivádí kyslík přímo k vnitřním orgánům. Můžeme si je představit jako soustavu tenkých větvených trubiček. Jejich kompetence však není zdaleka tak vysoká jako u plicních vaků (Buchar a Kůrka, 1998).
2.2.4 Cévní soustava Cévní soustava je otevřená, krvomíza (hemolymfa) neprobíhá uzavřeně v cévách, ale proudí volně ve štěrbinách mezi orgány a tkáněmi. Jak už naznačuje sám název krvomíza, dochází vzhledem v otevřené cévní soustavě k mísení krve a mízy. Kyslík přenášený krevním barvivem hemocyaninem bývá využíván jen ojediněle, většinou jim postačí kyslík rozpuštěný v krvomíze. Hemocyanin pravděpodobně slouží jako
11
zásobárna kyslíku zužitkovaná při nečekaném pohybu jako je útěk před nepřítelem (Svojtka & Co., 1998). Při oxidaci dochází ke zmodrání tohoto barviva (Buchar a Kůrka, 1998). Trubicovité srdce se nachází v přední části zadečku, těsně pod povrchem. Při pohledu na zadeček můžeme srdce velmi snadno rozpoznat pro jeho barevně odlišenou protáhlou skvrnu. Srdce je uloženo v osrdečníku (perikardu). Pomocí 3-5 párů štěrbinovitých otvůrků (ostií) spojujících osrdečník se srdcem, dochází k nasávání krvomízy do srdce, ze kterého je pak hemolymfa vytlačována hlavovou tepnou (aortou), jež zásobuje především centrální nervovou soustavou a končetiny. Aorta se v hlavohrudi několikanásobně větví na menší tepénky (artérie). Ze srdce vystupují také tepénky, které vedou krvomízu do orgánu zadečku (Baum a Buchar, 1978).
2.2.5 Centrální nervová soustava Centrální nervová soustava je soustředěna v hlavohrudi a vyplňuje její značnou část celou břišní stranu. Kdybychom při podélném řezu těla pavouka využili jícen jako dělící nástroj, rozdělí nám nervovou soustavu na dvě části. Menší část tvoří vlastní mozek, nadjícnová zauzlina (cerebrální ganglion), která vede nervy k očím a chelicerám. Větší část - podjícnová nervová zauzlina přenáší nervy ke končetinám a k orgánům zadečku (Baum a Buchar, 1978).
2.2.6 Smyslové orgány pavouků Smyslové vnímání je důležitou součástí každodenního života pavouka. Vjemy, kterými registruje blížící se kořist, zvuky a vibrace varující před nebezpečím. Spolu s nervovou soustavou, mu umožňuje reakci na různé životní situace (Baum a Buchar, 1978).
Zrak Obvykle mají osm očí, ale případně jich může být i šest, jako je tomu například, jak říká sám název, u čeledi šestiočkovití (Dysderidae) nebo jsou oči redukované u některých jeskynních druhů nebo jedinců, kteří žijí v povrchové vrstvě půdy. Rozlišujeme dva typy očí: hlavní a vedlejší. Hlavní oči tvoří centrální pár přední řady, jež jsou obstarány sítnicí, ovládanou svalovinou (na rozdíl od očí vedlejších), a čočkou, kde jsou světločivné čípky (rhabdomy) přivrácený přímo k čočce. Čočka obou typů očí je tvořena průsvitnou kutikulou. Vedlejší oči mají světločivnou část naopak odvrácenou od světla, paprsky na ni nedopadají přímo, jsou ovšem nápomocný pro vidění za šera 12
(Svojtka & Co., 1999). Sítnice obsahují mimo pigmentové buňky i krystalky guaninu (Buchar a Kůrka, 1998). Význam a postavení očí je odlišné pro jednotlivé druhy. Záleží, zda k lovu využívá sítě, potom je zrak méně vyvinutý, než u druhů, které sítě nestaví. U těchto druhů jsou oči nasměrovány dopředu, kdežto vedlejší oči směřují rozdílnými směry, aby zachytili jakýkoli pohyb z okolního prostředí. Seřazení očí je důležité při rozpoznávání pavouků. Například zástupci čeledi slíďákovitých (Lycosidae) mají dvě výrazné veliké oči, za kterými se nachází další pár jen o něco menší a všechny tyto oči vytváří lichoběžník. Poslední dva páry drobných očí tvoří seskupenou řadu vpředu uprostřed čela hlavohrudi (Baum a Buchar, 1973).
Smyslové chloupky Umožňují vnímání sluchových, hmatových, čichových a tepelných počitků. Jejich tvar a délka je různá (šikmý, přímý zahnutý). Stejně tak povrch chloupků zpeřený, hladký, šupinkatý; či jejich zachycení v kutikule. Hledali bychom je zejména na končetinách, senzorické chloupky se ale nalézají po celém povrchu těla (Buchar a Kůrka, 1998). Trichobotrie jsou speciální, tenké, dlouhé, kolmo odstávající chloupky vyrůstající z jamky. Registrují vibrace zvukových vln vyvolané pohybujícím se hmyzem (Svojtka & Co., 1999). Hojně se u druhů vyskytují stridulační orgány. Třením různých kutikulárních výběžků o příčně rýžkované chelicery vznikají zvuky. Vnímání těchto zvuků vzniklých při stridulaci, je s největší pravděpodobností místo sluchového vjemu pavouka. Například u snovačky pokoutní zvuky vyluzují půlkruhovitě uspořádané zoubky na předním okraji zadečku (blízko před stopkou napojující zadeček na hlavohruď) o jemné rýžky na přilehlém zadním okraji hlavohrudi (Baum a Buchar, 1973).
Otvůrky v kutikule Tarzální orgány Mají zpravidla kroužkovitý tvar umístěný na hřbetní straně koncového článku makadel i noh. Domnívá se, že tento orgán zastává funkci chemoreceptorickou. „Zatím není jasné, zda chuťové a čichové smysly jsou od sebe u pavouků odděleny. Víme, že pavouci chuť vnímají, neboť nevhodné potravy se ihned zbaví. Chuťové smysly jsou
13
umístěny na stěnách hltanu, ale zřejmě i na konci makadel a nohou.“ (Svojtka & Co., 1999).
Lyrovité orgány Vytváří různě dlouhé, těsně seskupené soubory štěrbin v kutikule, v ojedinělých případech se vyskytují jednotlivě. Umístění lyrovitých orgánů je na končetinách, v blízkosti kloubních spojení. Předpokladem jejich funkce je vjem napětí v kutikule, které způsobil tah svalů, jež je na kutikulu připojen. Napomáhá pavoukovi kontrolovat prostorové rozložení nohou, jejich pohyb a registrovat případný chvění pavučiny. Těmito orgány bývá také zachycováno zvukové vlnění (Buchar a Kůrka, 1998). 2.2.7 Trávící a vylučovací soustava Způsob příjmu potravy pavouků je obzvlášť zajímavý. Jejich trávící soustava je uzpůsobena přijímání pouze tekuté stravy. Kořist usmrtí dávkou jedu, poté do ní vstříknou trávící enzymy (proteinázy, amylázy, lipázy a karboxypolypeptidázy), pomocí činnosti savého žaludku. Až fermenty kořist zcela rozpustí, může ji pavouk nasát. Trávicí soustava začíná ústy, rozdělených na horní a spodní pysk, nalézajících se na břišní straně hlavohrudi. Ústa kryjí předústní chloupky, jež zajišťují filtraci nežádoucích částic, zabraňují ucpání slepých větévek trávicí trubice. Na ústa plynule navazuje hltan směřující kolmo k podélné ose těla. V hltanu se tvoří podtlak mezi svrchní a spodní deskovitou stěnou vyztuženou kutikulou. Na zadní konec hltanu se upíná mohutný sval, který má za následek nasávací činnost. Hltan plynule přechází v barevně i velikostně odlišený jícen. Na jícen navazuje savý žaludek, rozložen oproti hltanu podélně, opatřen svalem upínajícím se na podélnou vchlípeninu na vnitřní straně karapaxu (Buchar a Kůrka, 1998). Savý žaludek ukončuje první oddíl trávicí trubice. Za ním dochází k bohatému větvení na slepé výběžky, v hlavohrudi zasahují i do kyčlí noh, na zadečku je větvení mnohem výraznější. Epitelové buňky slepých výběžků mají dvoutvarý (dimorfní) charakter, obsahují jak buňky vstřebávající potravu, tak buňky, které ji rozkládají. Poslední oddíl soustavy utváří kloaka, velká dutina shromažďující výkaly a místo kam vyúsťuje pár rozvětvených malpigických trubic. Malpigické trubice mají podobný charakter jako lidské ledviny, odebírají z krvomízy, která proudí kolem, produkty látkové přeměny pro tělo nežádoucí či jedovaté (Baum a Buchar, 1973). V kloace se odstraní poslední zbytky vody z nestrávené potravy. Vylučovací otvor -
14
řitní (anální) hrbolek bychom nalezli těsně za snovacími bradavkami. Z kloaky dojde k vyprázdnění krátkým konečníkem (Buchar a Kůrka, 1998). Dalším možným typem vylučování jsou tzv. koxální žlázy. Odebrané nežádoucí látky z krvomízy hlavohrudi putují z těla ven složitým kanálkem a vyúsťujícího při kyčlích prvního páru noh. Dále se mohou zbavovat nevhodných látek pomocí ukládání. U pavouků se to týká hlavně stříbrolesklých krystalků guaninu, které se podílí na zbarvení těla. „U křižáka obecného vyniká bílá skvrna guaninu v podobě známého kříže, u křižáka čtyřskvrnného jako nespojité víceméně kulovité skvrny.“ (Buchar a Kůrka, 1998).
2.2.8 Rozmnožování U pavouků je charakteristický pohlavní dimorfismus, kdy se samice patrně liší od samce. Nápadným znakem je rozdílná velikost, samci dosahují menších rozměrů, kromě toho vynikají výraznějším zbarvením, u některých druhů vyrůstají na hlavohrudi hrbolky a v poslední řadě na první pohled viditelný druhotný kopulační orgán na druhém článku makadla. Bulbus slouží jako hlavní rozpoznávací znak jednotlivých druhů. U samic je to epigine. Bulbus i epigine jsou tvarově specifický pro každý druh. Kopulační orgány se vyvíjí pouze u dospělých jedinců. Samci mají varlata (testes) umístěná v zadečku, v jeho břišní části, chámovody (vasa deferntia) se sloučily v nepárový chámomet (ductus ejaculatrius). Zralé spermie vypouští na speciální pavučinu a přemisťují je na bulbus. Spermie jsou chráněné před pohybem na vzduchu bílkovinným obalem. Samičí vaječníky (ovaria) jsou uložené stejně jako samčí orgány, vejcovody se spojují a vzniká nepárová děloha (uterus). Samičí pohlavní vývod epigine leží mezi vyústěním plicních vaků (Buchar a Kůrka, 1998). Proces páření je pro samce nebezpečným činem, při nestřeženém momentu mohou být lapeni samicí a posloužit jim tak jako potrava. Při úspěšném dosažení strnulosti samice (první dva páry nohou jsou natažené dopředu), vystoupí samec na její hlavohruď a střídavě zavádí levý a pravý bulbus do pohlavního otvoru (Baum a Buchar, 1973). Spermie uchovávají
zásobní
váčky s dělohou
propojené oplozovacími
chodbičkami, vajíčka většinou dozrávají později po předání spermií, jejich životnost může být i více než jeden rok. Vajíčka se často snáší na vícekrát (Buchar a Kůrka, 1998).
15
2.3 Život pavouka (dle Buchara a Kůrky, 1998, není-li uvedeno jinak) 2.3.1 Vývin ve vajíčku Život vyvíjejícího se pavouka ve vajíčku probíhá různě dlouho, na délce se podílí také vliv podmínek okolního prostředí. Při nepříznivých podmínkách se pozastaví a následuje po zlepšení situace. Splynutím jádra vajíčka s jádrem spermatozoidu dochází k oplození a počátku života pavouka. Jádro se několikrát dělí, zdvojnásobuje počet jader, až jich vznikne 32 (po pátém dělení). Jádra se přesouvají na povrch ze žloutkové masy, tvoří se první zárodečné buňky. Tento proces nazýváme rýhování. Vyvíjí se základy chelicer, makadel, čtyř párů noh, článek bez končetin, ze kterého se vyvine tenká stopka a další čtyři páry noh - z prvních dvou vznikají dýchací orgány a snovací bradavky utváří poslední dva páry.
2.3.2 Larva Žijí uvnitř kokonů, vytvořených z pavoučí sítě, u některých druhů se můžeme setkat s kokony vyztuženými i pomocí hlíny, písku, kousků dřeva, krovek brouků. Barva i tvar se liší, hojně nalézáme kokony bílé barvy, ale i žluté, hnědé, modré atd. Samice jej buď nosí připevněné na svém těle, nebo je pomocí vlákna zavěsí. K proražení stěny vajíčka slouží larvám hroty, vzniklým otvorem pak opustí prostor vajíčka. Larvy jsou bez pigmentu, takřka nepohyblivé, tělo bez chloupků a drápků. Vnitřní orgány nejsou plně vyvinuté, zásobu živin jim poskytuje zbytek vaječného žloutku uvnitř zadečku.
2.3.3 Nymfa Před opuštěním kokonu se z larvy stává nymfa s dostatečně vyvinutými orgány. Samice často asistuje při vyprošťování nymf z kokonů. Samice některých druhů nosí mladé nymfy po nějakou dobu na hřbetě, hlídají je v pavučinových hnízdech či je zásobují potravou (Baum a Buchar, 1978). Nejmladší nymfy tráví poslední zbytky vaječného žloutku, po jeho vyčerpání následuje první svlékání (ekdyze). Při svlékání jsou pavouci velice zranitelní, jejich nová vrstva kutikuly je bledá a zprvu měkká. Během života se svlékají několikrát.
16
Dochází k růstu hlavohrudi a končetin, zadeček se může zvětšovat i mimo dobu svlékání vzhledem k poddajnější vrstvě kutikuly. Svlékání předchází omezený příjem potravy, celý tento proces je řízen hormonálně. Nejprve dochází k rozpuštění její mocnější, ale méně tuhé vnitřní vrstvy. Tím vznikne prostor, do něhož pokožka vytváří novou kutikulu. Kutikula praská na obvodu karapaxu odchlípená směrem dozadu, spojená pevně se stopkou. Postupně pak vysouvá zbytek těla. Odložená stará kutikula se nazývá svlečka (exuvie). Každé svlékání otevírá nový růstový stupeň - instar. Podle toho se rozlišují nymfy různých instarů. Jakmile nymfy přijímají potravu, pohybují se v blízké vzdálenosti od hnízda. Druhy České republiky stráví většinu života v nymfálním stadiu, mnohdy ani nedosáhnou dospělosti. Před adultní fází nastává subadultní stadium nymf, kdy se postupně tvoří u samic sklerotizovaná destička v okolí pohlavního otvoru a u samců vznikají zduřeniny na konci makadel.
2.3.4 Dospělec V této fázi se průběh života samců a samic značně odlišuje, na rozdíl od jejich předešlého nymfálního stadia, kdy žili obě pohlaví stejným způsobem. Samci po dosažení dospělosti nepřijímají potravu, jejich jediným cílem je vyhledat samici (někdy i více samic) a předat spermie. Redukován je i snovací aparát. Taky velikost těla se přizpůsobuje odlišnému způsobu života samců a samic. Samci žijí toulavě, proto mají menší rozměry, aby je veliké zavalité tělo nezatěžovalo při chůzi. Samice žijí skrytě, jejich úlohou je naklást vajíčka.
17
2.4 Pavučina Přítomnost pavučiny v obydlích či venku na zdech je pro člověka nežádoucí, esteticky problematická záležitost. Z pohledu pavouka je to ovšem nepostradatelný materiál, který mu umožňuje stavbu obydlí, tvorbu ochranných obalů vajíček, lov kořisti, produkci jistícího vlákna, které ho ochrání před pádem a umožní rychlý návrat na své stanoviště nebo se pomocí vláken s přispěním větru můžou přemisťovat na vzdálená místa (Baum a Buchar, 1978). Největší pavučiny na světě dosahující neuvěřitelné délky až 25 metrů a s plochou i 2,8 metrů čtverečních bychom nalezli na Madagaskaru. Tvůrcem těchto sítí je druh Caerostris darwini (křižák Darwinův), jež buduje pavučinu přes vodní hladinu. Jedná se o nedávný nález, do té doby byla považovaná jako největší sít o délce asi jednoho metru (Kuntner a Agnarsson, 2010).
2.4.1 Snovací aparát a pavoučí vlákno Vlákno produkují abdominálními snovacími žlázami, na povrch vyúsťující snovacími bradavkami. Žláz je známo nejméně sedm druhů, každý z nich má specifickou funkci. U žádné čeledě se nesetkáme se všemi typy žláz (Quatum Books Ltd., 1999). Snovací bradavky dělíme na přední, střední a zadní. Na předních bradavkách nalezneme žlázy, které plní funkci hlavních nosných vláken při tvorbě pavučiny, příchytných terčíků vláken, jemných a silných komponentů paprsků a signálních vláken (Hajer in Buchar a Kůrka, 1986). Nalézá se zde mohutná žláza ampulátní (glandulae ampulaceae majores), charakteristická snad pro všechny druhy pavouků. Je tvořena třemi oddíly - trubicovitým vnitřním vývodem, rezervoárem, a úzkým koncovým oddílem. Mezi posledníma dvěma částmi dochází k přeměně hmoty uložené v rezervoáru a produkci vlákna. Vlákna jsou tvořena především aminokyselinami (alanin, glycin, serin). Dále se na prvním páru nalézají piriformní vlákna (gl. piriformes), oproti předešlým jsou mnohem drobnější a slouží k přichycování k podkladu. Na středních bradavkách umožňují žlázy tvorbu silnějších, hrubších vláken k produkci kokonů, jedná se o žlázy tubuliformní (gl. tubuliformes) a produkci přediva pro omotání kořisti - jedná se o žlázy acidiformní (gl. acidiformes) vyskytující se rovněž i na zadních bradavkách (Buchar a Kůrka, 1998). Poslední pár snovacího aparátu
18
tvoří žláza produkující lepivou hmotu a osní vlákna chytací spirály (Hajer in Buchar a Kůrka, 1998).
2.4.2 Kribelum, kalamistrum, kolulus U některých druhů se můžeme setkat s pomocným snovacím orgánem umístěným těsně před snovacími bradavkami, produkující kribelové vlášení. Jedná se o soustavu nespočetného množství mikroskopických vývodů, jež vyúsťují na povrchu příčné destičky - kribela (sítka). Vlákno se vyčesává přes hřebínkovitý útvar - kalamistrum umístěný na metatarzu čtvrtého páru noh, tvořený pravidelnými prohnutými brvami. Přes kalamistrum je na nosné vlákno vyčesáváno kribelové vlášení sloužící pro přilnutí kořisti k síti. Díky tomuto vlášení má síť namodralé zbarvení, které vzniká lomem světelných paprsků. Zástupci, u kterých nebylo vyvinuto kribelové vlášení nahrazuje tento otvor čípkovitý útvar - kolulus. Jeho funkce je dosud neznámá, ale snovací činnost byla vyloučena (Buchar a Kůrka, 1998).
2.4.3 Pavoučí síť a její pevnost Pokud pavouci tkají sítě, mohou být rozmanitých tvarů, např. kruhové, ty jsou typické pro křižáky nebo prostorové, kdy vlákna směřují různými směry jako u snovaček. Typů jednotlivých sítí je však mnoho, v přírodě bychom se mohli setkat například s různými nálevkami nebo trubicemi vedoucích do nor, ze kterých pavouci loví svoji kořist; také bychom nalezli pavoučí plachty rozprostřené na rostlinách těsně nad zemí upevněné jemnými vlákny, či lešení - sluk řídkých vláken. Umístění sítě hraje významnou roli při lovení létajícího hmyzu, ten dokáže pavučinu na určitou vzdálenost rozeznat a vyhnout se jí, případně proletět dírou v pavučině. Aby pavouci, aktivní ve dne, zlepšili své podmínky pro lov, umisťují sítě na místa, jež hmyzu ztěžují je zpozorovat včas, jako jsou keře, místa s vhodným tmavým pozadím (Svojtka & Co., 1998). Co se pevnosti pavoučího vlákna týká, konkuruje pevnosti oceli stejného průměru. V porovnání s hedvábnými vlákny housenky bource morušového dokáže pavoučí vlákno odolat tahu od 40 do 261 kilogramů, kdežto hedvábí bource morušového jen hmotnosti v rozmezí 33 až 43 kilogramů (Baum a Buchar, 1973).
19
2.5 Synantropní pavouci v Evropě a ve světě Pavouky doprovázející člověka nalezneme napříč všemi čeleděmi. V Evropě i ve světě se v našich obydlích setkáme s druhy drobných či velkých rozměrů, nebezpečnými i neškodnými jedinci. Přehled jmen jednotlivých druhů pavouků včetně autora a roku popsání je uveden v příloze. Mezi nebezpečné druhy patří pavouk koutník jedovatý (Loxosceles reclosa), který se nachází v oblastech USA od Kalifornie po západní Arizonu. Jeho jed obsahuje vzácný toxin, který vyvolává odumírání tkání (Saupe, 2011). Mezi další jedovaté druhy pavouků patří tvz. widow spiders neboli černé vdovy: snovačka kalichová (Latrodectus mactans) vyskytující se v USA, snovačka Hasseltova (Latrodectus hasselti) s výskytem v Austrálii či snovačka jedovatá (Latrodectus tredecimguttatus) rozšířená po Evropě. Tyto tři druhy byly dříve brány jako jeden, liší se však ve tvarech jejich typické červené skvrny na břišní straně zadečku (Marik, 2007). Ačkoliv se jedná o druhy neagresivní žijící samotářsky, příležitostně se stává, že zalezou do oblečení, bot či na jiné místo a při nečekaném kontaktu s lidskou pokožkou v ohrožení kousnou. Jed má neurotoxické účinky, způsobuje bolesti v místě kousnutí, po chvíli místo znecitliví. Dalšími příznaky bývá pocení, nevolnost, zvracení. Účinky při včasné léčbě pominou. Smrt zapříčiněná kousnutím černou vdovou nastává pouze ojediněle a to, jedná-li se o člověka ve špatné fyzické kondici nebo se zdravotními problémy. Bývá uváděno, že jed snovačky jedovaté je 15 krát toxičtější než chřestýše. Na druhou stranu je snovačka jedovatá přínosem v odstraňování škodlivého hmyzu, jako jsou komáři, brouci, housenky atd. (McCorkle, 2002). Ve Velké Británii se můžeme běžně setkat s některými druhy - snovačkou domácí (Steatoda grossa), snovačkou pokoutní (Steatoda bipunctata) nebo snovačkou ostrovní (Steatoda nobilis), ta pochází z Madeiry a Kanárský ostrovů. Tyto druhy obývají také lidské příbytky a často jsou mylně označovány za černé vdovy (The Natural History Museum, 2007). S dlouhonohým pavoukem pazorou slíďákovitou (Zoropsis spinimanna) bychom se setkali v Kalifornii, ale i v Evropě, kde se tento introdukovaný druh šíří (Nentwig, 2010). Je původním druhem ze severní Afriky a Středomoří. Byl doposud nalézán pouze uvnitř obydlí, ale vědci nevylučují jeho výskyt ve volné přírodě. Tento druh je pro člověka neškodný (Vetter, 2010).
20
Vzokan obecný (Oonops domesticus) je malý druh dosahující velikostí maximálně 2 mm. Jeho výskyt je evidován po Evropě. Stejně jako předešlý druh je vázán pouze na lidské příbytky (Nentwig a Kobelt, 2010). Celosvětově
rozšířený
druh
šestiočka
velká
(Dysdera
crocata)
není
nebezpečným druhem pro člověka, avšak její mohutné chelicery způsobují bolestivé kousnutí, nepříjemné zarudnutí a otoky (Jackson a Pollard, 2009). Na další kosmopolitně rozšířený druh pakřižáka chluponohého (Uloborus plumipes), bizardního vzhledu, bychom mohli narazit ve sklenících nebo v hypermarketech na květinách (Machač, 2011). S mezinárodním obchodem dochází k neustálému zanášení druhů na nová místa, tak je tomu i v tomto případě (Kobelt a Nentwig, 2008). Původním areálem rozšíření jsou tropy a subtropy Asie a Afriky (Machač, 2011). S druhy křižáků - křižák obecný (Araneus diademus) a křižák podkorní (Nuctenea umbratica) se hojně setkáváme i v našich podmínkách. Jsou to druhy žijící téměř po celé Evropě. Křižák podkorní je běžně zaznamenáván i v severní Africe a jižní Asii. Křižák obecný v Asii i v určitých oblastech Severní Ameriky. Křižák obecný není náročný na životní podmínky. Vyskytuje se na loukách, na keřích či v zahradách. Na podzim zalézají často do budov (The Natural History Museum, 2011). Synantropní druhy skákavek zastupují: skákavka zední (Pseudeuophrys lanigera) s výskytem po Evropě (převážně západní a jižní) a v Rusku, skákavka pruhovaná (Salticus scenicus) je holarktickým druhem. Nejčastěji obývá slunné biotopy a stěny budov. Skákavka Adansonova (Hasarius adansoni) se nachází v evropských zemích ve sklenících (Nentwig, 2010). V teplých světových oblastech (Japonsko, Taiwan, Austrálie) se vyskytuje volně v přírodě (śabka, 1997). Dalšími evropskými druhy jsou třesavka velká (Pholcus phalangoides) a třesavka Simonova (Psilochorus simoni), obývají lidské příbytky, kde bychom ji nalezli v rozích místností (Bellmann, 2003). Třesavka jižní (Holocnemus pluchei) žije v jihozápadní USA a v jižní Evropě. Bývá dominantním druhem venkova a je přítomna v městských stavbách (Vetter (ed.), 2011). Z pokoutníků v domácnostech dominují kosmopolitně roršířený pokoutník domácí (Tegenaria domestica), pokoutník stájový (Tegenaria ferruginea) a pokoutník tmavý (Tegenaria atrica) nacházející se v Evropě a Severní Americe (Nentwig, 2010). Všechny tři druhy žijí i v podmínkách České republiky (Buchar a Kůrka, 1998).
21
2.6 Charakteristika čeledí synantropních druhů v ČR 2.6.1 Čeleď snovačkovití (Theridiidae) Na našem území nalezneme 66 druhů, v Evropě by to bylo 222 druhů této čeledě. Velikost snovaček se pohybuje od 1 do 14mm. Řadí se do nadčeledě Araneoida, jejíž druhy mají tarzální články noh ukončeny třemi drápky, postrádají trichobotrie a není vyvinut kolulus. Střední snovací bradavky jsou zakryté předními a zadními kuželovitými, krátkými snovacími bradavkami. Charakteristickým znakem většiny je kulovitý zadeček, výjimku představuje například snovačka pokoutní (Steatoda bipunctata), jejíž zadeček je zploštělý. Na posledním páru noh mají ze spodní strany chodidel umístěné pilovité brvy, těmi stírají lepová vlákna ze snovacích bradavek a nanášejí je na vlákna sítě nebo na kořist. Postrádají výraznější ostny na chodidlech. Klypeus je obvykle stejně vysoký jako průměr hlavních očí; labium nemá na předním okraji vyvinut žádný vyvýšený lem. Pokud je vyvinuto stridulační ústrojí, nachází se v oblasti napojení zadečku na hlavohruď. Zadní okraj hlavohrudi je rýhován a přes tyto rýžky mohou přejíždět osténky umístěné na přídi zadečku. Tvoří prostorové sítě, jejichž vlákna směřují všemi směry (Buchar a Kůrka, 1998).
Vybraní zástupci Snovačka pokoutní (Steatoda bipunctata) Velikost samců 4-5 mm, samic 4-7 mm. Hlavohruď je červeno hnědá, zadeček typicky zploštělý, černohnědý se světlou skvrnou uprostřed. Po obou stranách těla od předního okraje až po střed zadečku má další světlý pruh. Samci mají nápadná makadla a dobře vyvinutý stridulační orgán (fotografie pavouků jsou uvedeny v příloze 3). Páření probíhá začátkem jara a na podzim (Nentwig, 2010). Vyskytuje se v budovách i na místech nepříznivých pro ostatní synantropní pavouky nebo v přírodě na kmenech stromů, na skalách. Jedná se o hojný druh (Bellmann, 2004).
Snovačka půdní (Steatoda triangulosa) Samci dosahují velikostí 3,5-4 mm, samice 4-5 mm. Hlavohruď je červenohnědá (u samců může být skoro černá). Samičí zadeček výrazně vyklenutý. Kresba na zadečku vytváří typické čtyři za sebou ležící bělavé skvrny. Nohy jsou zbarveny světle hnědě.
22
Spodní pysk má trojúhelníkovitý tvar. Tento druh nalezneme v budovách - na půdách, ve sklepích (Bellmann, 2004).
Snovačka skleníková (Parasteatoda tepidariorum) Samci dosahují délek 3-4 mm, samice 5-7 mm. Hlavohruď mají žlutohnědou, nepravidelně skvrnitou. Nohy jsou hnědé, dlouhé, silné. Zadeček je světle hnědě a tmavě hnědě skvrnitý. Vyskytuje se na stěnách budov, v budovách, na kmenech stromů. Nalezneme je v době od června do září (Nentwig, 2010).
Snovačka skálová (Theridion melanurum) Velikost těla snovaček skálových je v rozmezí 2,5-4,5 mm. Hlavohruď je tmavě hnědá, naproti tomu zadeček je barevně variabilní. Vyskytuje se ve štěrbinách mezi zdmi (Nentwing, 2010).
2.6.2 Čeleď cedivečkovití (Dictynidae) Tato čeleď zahrnuje kribelární druhy dosahující malých rozměrů. V našich podmínkách bychom se mohli setkat s 21 druhy v deseti rodech (Macek, 2006). Dříve byli řazeni do společné čeledi s cedivkama - cedivkovití (Amaurobiidae), avšak na základě nových poznatků se z ní vyčlenili. Odlišují se absencí trichobortrií, sníženým počtem srdečních ostií v důsledku toho, že tracheální dýchací soustava zasahuje také do hlavohrudi, a proto není zapotřebí takového množství kyslíku dodávaného cévní soustavou do mozkových zauzlin. Cedivečky v přírodě nalezneme v blízkosti dubů, z nichž sají rostlinné šťávy, v povrchové vrstvě půdy nebo na bezu černém či na kopřivě v okolí lidských obydlí (Buchar a Kůrka, 1998).
Vybraní zástupci: Cedivečka zápřední (Dictyna civica) Zástupci dosahují rozměrů od 2,3 do 3,5 mm. Hlavohruď je tmavě hnědá s načernalými okraji, zadeček mají zbarvený do šeda se širokým tmavým pruhem na hřbetě. Nohy jsou světle hnědé. Vyskytují se na zdech budov nebo na skalách (Nentwig, 2010).
23
Cedivečka zelená (Nigma walckenaeri) Hlavohruď samiček je žlutavé barvy, u samců červenohnědá. Zadeček a nohy jsou zelené. Samci dosahují velikostí 3,5-4 mm, samičky 4,5-5 mm. Tyto druhy nalezneme v zahradách na keřích, kopřivách. Příležitostně také pod okenními římsami nebo ve spárách budov (Macek, 2006).
2.6.3 Čeleď pokoutníkovití (Agelenidae) Pokoutníky u nás zatupuje deset druhů, se třemi z nich se často setkáváme v našich domácnostech nebo v hospodářských budovách. Tělo mají 5-18 mm dlouhé, hlavohruď velkou skoro jako zadeček, a spolu s délkou nohou mohou největší druhy dosahovat 13 -15 cm (Buchar a Kůrka, 1998). Staví si plachetkovité sítě s rourkou, ve které se ukrývají, rozmnožují, tráví kořist nebo uchovávají kokony. Rourka je průchozí a v případě nebezpečí slouží k úniku. Vlákna sítě neobsahují lep, pokud pavouk zaregistruje kořist, zaútočí na ni přímo nebo ji prvně omotá vlákny a pak usmrtí dávkou jedu (Jäger a Řeháč, 2008). Podle velikosti pavučiny můžeme odhadnout velikost nohou pavouka, čím delší má nohy, tím větší staví obvykle sítě (Buchar a Kůrka, 1998). Charakteristickým znakem druhů jsou dvoučlánkové zadní snovací bradavky (většinou přerůstají přední snovací bradavky). Tělo pokrývají peříčkovité chloupky a na tarzálních článcích nalezneme řadu trichobotrií (Buchar a Kůrka, 1998). V přírodě vyhledávají místa pod kameny, kořeny, převisy, v prostorách dutých stromů (Jäger a Řeháč, 2008).
Vybraní zástupci Pokoutník stájový (Tegenaria ferruginea) V roce 2008 byl rod pokoutníků zvolen jako evropský pavouk roku s tím, že si každý stát vybere svého zástupce. Pro naši republiku byl zvolen právě pokoutník stájový. Poměrně velký druh, s výrazným tmavým hnědo-šedočerveným zbarvením. Zástupci budují rozsáhlé sítě hlavně ve venkovských hospodářských budovách, z důvodu, že jim lidé pravidelně nelikvidují pavučinu, jak tomu bývá v domácnostech (Jäger a Řeháč, 2008).
24
Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) Ve srovnání s pokoutníkem stájovým, jde o menší druh se světlejším zbarvením. Díky svým rozměrům dokáže využít prostory za skříněmi či obrazy pro stavbu své drobné sítě a uniknout tak pozornosti při domácím úklidu (Jäger a Řeháč, 2008). Pokoutník tmavý (Tegenaria atrica) Dosahuje větších rozměrů než pokoutník stájový a má méně výrazné šedožluté zbarvení s tmavohnědou kresbou. Jedná se o hojný druh v obytných budovách případně v kanalizacích. Buduje sítě v rozích místností, ve výklencích oken (Bellmann, 2003).
2.6.4 Čeleď třesavkovití (Pholcidae) Na první pohled připomínají svým vzhledem sekáče, při bližším prozkoumání je však vidět, že hlavohruď odděluje od zadečku tenká stopka. Nohy těchto pavouků jsou neobvykle dlouhé, poslední článek chodidel umožňuje díky nepravému článkování jejich ohýbání. Třesavky mají oči rozmístěné po stranách hlavohrudi po třech a dvě oči uprostřed, pokud je zrak redukovaný na šest očí, scházejí tyto prostřední dvě. Na základním článku chelicer nalezneme malý zub - nepohyblivý prst klepítka, pozůstalý znak pavoučích předků. Samice v chelicerách nosí kokon s vajíčky spojených lepkavým sekretem, a to až do vylíhnutí mláďat (Buchar a Kůrka, 1998). V Evropě se setkáme s 83 druhy, v České republice se třemi druhy, z toho se dva druhy vyskytují velmi hojně v sídlech (Macek, 2006) Vytváří řídkou a nepravidelnou síť, nejčastěji umístěnou v rozích místností. Při nějakém podráždění dokáže třesavka sebe i vlákna sítě rozkmitat tak, že se v podstatě ztratí z dohledu (Marik, 2007)
Vybraní zástupci Třesavka sekáčovitá (Pholcus opilionoides) Drobný druh o rozměrech 3-5,5 mm. Zadeček bývá většinou jednobarevný. Kromě domácností, domovních chodeb a světlých sklepů jej nalezneme i v přírodě spíše v polostínu na kamenech, ve skalách, v lomech (Macek, 2007).
25
Třesavka velká (Pholcus phalangioides) Druh vyskytující se u nás pouze v lidských obydlích. Velikost těla se pohybuje přibližně mezi 8-12 mm a má šedobílé zbarvení s tmavší kresbou na hlavohrudi a neurčitými skvrnami na zadečku (Marik, 2007). Třesavka se k nám dostala dovozem ovoce a zeleniny. Protože se vyskytují uvnitř sídel, dokážou přezimovat a dožít se více jak jednoho roku (Buchar a Kůrka, 1998). Jejich početnost se neustále zvyšuje, v poslední době dokonce konkurují populacím třesavky sekáčovité a pokoutníkům (Macek, 2006).
2.6.5 Čeleď skákavkovití (Salticidae) Skákavky patří k nejpočetnější čeledi vůbec. Celosvětově se vyskytuje asi 5 121 druhů, v Evropě 309 druhů a Českou republiku reprezentuje 68 zástupců (Macek, 2006). Poslední dva páry končetin jsou uzpůsobeny ke skákání, které jim dalo název. Nohy jsou jinak docela silné a krátké. Hlavohruď je vyvýšena a se zadečkem tvoří protáhlé tělo dosahující velikostí 2-18 mm. Pestřeji zbarvení samci mají oproti tělu mnohem delší chelicery a na předních nohách chlupy různých délek mající význam při zásnubních tancích. Pro jejich aktivní způsob života je zrak nepostradatelný. Rozmístění očí na hlavohrudi - čtyři velké oči v čelní části, dvě menší po stranách a dvě v zadní části, jim poskytují široký rozhled po okolním prostředí. Poslední pár, jim umožňuje zaregistrovat pohyb a případně okamžitě zareagovat. Kořist loví skokem. Naše skákavky předou pouze zámotky, ve kterých odpočívají, přezimují, svlékají kutikulu, hlídají kokon s vajíčky, sítě k lovu vytváří pouze tropické druhy (Buchar a Kůrka, 1998).
Vybraní zástupci Skákavka pruhovaná (Salticus scenicus) Hojný druh žijící často v blízkosti lidských sídel na zdech, plotech, v přírodě na skalách nebo stromech. Zadeček mají hnědý někdy až černý s pravidelnými příčnými bílými pruhy. Nohy jsou stejné barvy jako tělo, pokryté bílými chloupky. Samčí chelicery směřují šikmo dopředu. Obývají pavučinovou rourku ve štěrbinách staveb, za slunných dní je můžeme spatřit na zdech (Bellmann, 2003).
26
Skákavka zední (Pseudeuophrys lanigera) Druh velký 4-5 mm pocházející zřejmě ze střední Evropy. Starší literatura se o tomto druhu nikde nezmiňuje. Samci bývají téměř černí, samice šedé až hnědé na zadečku se světlými a tmavými pruhy. Okolo předních očí samců vyniká červená linka a mají bílá makadla. U nás není příliš hojným druhem. Narazit na skákavku zední bychom mohli na budovách, stěnách (Bellman, 2004).
2.6.6 Čeleď křižákovití ( Araneidea) Snad všichni se někdy setkali s našim nejznámějším druhem této čeledi - křižákem obecným (Araneus diadematus), jehož bílá skvrna na zadečku ve tvaru kříže dala jméno celé čeledi. Předou dvojrozměrné, kolovité sítě z paprsčitých vláken a na kořist číhají ve středu sítě nebo schovaní v nedaleké štěrbině s nataženým signálním lankem informujícím o jakémkoliv záchvěvu vláken. Křižáci se o své sítě pečlivě starají, za příznivých podmínek předou síť každý den. Stará vlákna smotají do kuličky, rozloží trávicími enzymy a mimotělně natráví (Buchar a Kůrka, 1998). V současné době se celosvětově vyskytuje přibližně 2990 druhů, nejvíce zástupců obývá tropické oblasti. V Evropě bychom jich nalezli 136 a u nás pouze 43 druhů (Macek, 2006). V této čeledi žijí druhy drobné i velké (2-38 mm). Uprostřed čela formují střední oči čtverec, postranní oči jsou od něj výrazně oddáleny. Mají silné chelicery, vybaveny 3-4 zoubky po obou stranách žlábku. Zadeček bývá vyšší než hlavohruď, často kulovitý nebo vejčitý. Nohy jsou nápadně ostnité (Buchar a Kůrka, 1998).
Vybraní zástupci Křižák mostní (Larinioides sclopetarius) Pavouk převážně šedé barvy s délkou těla u samců 6-8 mm a u samic 10-13 mm. Zadeček je zploštělý, na horní straně s bíle lemovaným vzorem. Vyhledává mostní konstrukce, většinou blízko tekoucí vody; zděné budovy (Buchar a Kůrka, 1998).
Křižák podkorní (Nuctenea umbratica) V Evropě četný druh, s typickým velkým zploštělým zadečkem a s kresbou tvarově podobnou dobovému listu ohraničenou bílou linkou. Na spodní straně tmavě hnědého zadečku jsou dvě bílé skvrny. Nohy mají pruhované. Dosahují velikostí až 16 mm, samci méně (8-9 mm). V přírodě se vyskytuje ukrytý v kůrách stromů. 27
V naší blízkosti ho najdeme na dřevěných plotech, kůlnách nebo na stavbách ve štěrbinách, kde žije přes den skrytě a v noci se přemisťuje do středu sítě, kde číhá na kořist (Machač, 2011).
2.6.7 Čeleď lepovkovití (Scytodidae) U následujících čeledí se v České republice setkáme většinou s jedním druhem, jež žije synantropně. Charakteristika je zaměřena právě na tyto zástupce.
Lepovka jižní (Scytodes thorarica) Stejně jako tomu bylo například u již zmíněných třesavek, křižáků či skákavek i této čeledi byl dán název podle určité charakteristické vlastnosti. V tomhle případě se jedná o způsob lovu kořisti. Lepovka nestaví sítě, drobný hmyz loví vypuštěním lepových, na vzduchu rychle tuhnoucích vláken, které kořist znehybní a lov zakončí vstříknutím jedu do těla hmyzu. Produkci žláz umožňují speciální žlázy v hlavohrudi. Lepovka se v našich podmínkách vyskytuje pouze synantropně, ve středomoří bychom ji nalezli pod kameny na stepích. U nás vyhledává teplejší místa (hlavně skleníky a pekárny), v jižních oblastech ji najdeme i na zdech. Přes den se skrývá ve štěrbinách zdí nebo pod kameny, proto mnohdy uniká naší pozornosti. Tělo je u samců 3,5-4 mm dlouhé a u samic 4-5,5 mm, je zbarveno béžově s tmavě hnědými skvrnami. Tmavé proužky pokrývají i nohy. Hlavohruď se dozadu šikmo zvedá a vytváří charakteristický atypický vzhled tohoto druhu. Mají šest očí (Machač, 2011). Lepovka jižní je našim jediným zástupcem (Macek, 2006).
2.6.8 Čeleď zápřednicovití (Miturgidae) Zápřednice Mildeova (Chieracantium mildei) Druh s velikostí těla okolo 10 mm. Hlavohruď a nohy jsou nazelenalé a oválný zadeček žlutavý až šedavý. Nohy hlavně u samců jsou dosti dlouhé. Kromě stepí a strání v nížinných oblastech obývá hlavně budovy, jak zvenčí, tak zevnitř. Stejně jako lepovka se přes den ukrývá ve štěrbinách a loví v noci. Zápřednice Mildeova je u nás poměrně nedávno objeveným druhem, výskyt je datován od roku 2002 (Šefrová a Laštůvka, 2005), který se docela rychle šíří (Machač, 2011).
28
2.6.9 Čeleď šestiočkovití (Dysderidae) Šestiočka ryšavá (Harpactea rubicunda) Pavouk o velikosti těla 10-12 mm. Hlavohruď má hnědočervenou vpředu mírně zúženou s výraznými chelicerami. Zadeček je oválný, šedé až rezavé barvy, působí lesklým dojem, protože zadeček pokrývají krátké chloupky. V přírodě vyhledává kamenité stráně, lomy, poblíž člověka se nachází na zítkách, kamenech. Na podzim se mohou objevit i uvnitř sídel. Šestiočka ryšavá dokáže prokousnout lidskou kůži, dávka jedu má však pouze lokální účinky a brzy odezní (Machač, 2011).
2.6.10 Čeleď temnomilovití (Nesticidae) Temnomil sklepní (Nesticus cellulanus) Velikost těchto druhů se pohybuje okolo 5 mm, u samců o něco málo míň. Tělo má žlutavé zbarvení s šedými a černými skvrnami, na hlavohrudi vytváří tmavší zbarvení podélný pruh. Svým kulovitým tvarem těla se podobají snovačkám, od kterých se odlišují lesklým valem na spodním pysku. Nachází se na temných a vlhkých místech jako jsou jeskyně, skalní štěrbiny, hromady kamení, sklepy (Bellmann, 2003).
2.6.11 Čeleď zápředkovití Liocranidae) Zápředka domácí (Liocranum rupicola) Teplomilný druh 5-7 mm velký. Obývá suchá místa, kamenité sutě, občas také venkovská obydlí. Na světle hnědém těle zápředky domácí vynikají tmavě hnědé kresby. Nohy jsou distální (Nentwig, 2010).
2.6.12 Čeleď plachetnatkovití (Linyphiidae) Plachetnatka skalní (Lepthyphantes leprosus) Samci mají tělo 2,4-3,5 mm dlouhé, samice 2,5-4 mm. Hlavohruď je zbarvena světle hnědě s tmavšími okraji. Zadeček je žlutošedý s tmavými skvrnami, žlutohnědé nohy pokrývají pravidelné nejasné prstence. Častý druh na budovách, vzácněji se vyskytuje v přírodě (Nentwig, 2010).
29
Aeronautické druhy Hojně se setkáváme s pavučenkou létavou (Erigone atra) nebo s plachetnatkou obecnou
(Meioneta
rurestris)
z čeledi
plachetnatkovití
(Linyphiidae),
druhou
nejpočetnější čeledí po skákavkách. Oba druhy patří mezi aeronauty, za pomocí větru se přemisťují na svých vláknech na velké vzdálenosti, jak mladí jedinci, tak dospělci, a proto se s nimi setkáváme i ve městech, kam je proudění vzduchu zaneslo (Buchar a Kůrka, 1998). Avšak jako synantropní je brát nemůžeme.
30
3 MATERIÁL A METODIKA 3.1 Popis sledovaného území Brno se nachází v centrální části Evropy, v České republice, na území jižní Moravy se zeměpisnými souřadnicemi 49° 12´severní šířky a 16° 34´ východní délky. Je hlavním městem Moravy, druhým největším městem České republiky a správním centrem Jihomoravského kraje. Městem protékají řeky Svratka a Svitava, leží v kotlině s nadmořskou výškou od 190-425m. Ze severu ho obklopuje výběžek Drahanské vrchoviny, ze severu a západu Českomoravská vrchovina. Na jih se rozprostírá rozsáhlá jihomoravská nížina (Magistrát města Brna, 2006). Počet občanů trvale žijících v brněnské metropoli byl evidován ke konci roku 2008 na 370 592 obyvatel. Lokalizace města umožňuje příjemné podmínky pro život s průměrnou teplotou 9,4 °C a množstvím srážek 505 mm (Magistrát města Brna, 2006). Střed města Brna je kulturním, turistickým, obchodním a vzdělávacím centrem. Nachází se zde většina památek, velký počet divadel, muzeí, klubů, nespočetné množství restaurací a mnoho dalších služeb. Několikrát do roka jsou pořádány zábavné a společenské akce, jako jsou tradiční vánoční trhy, velikonoční trhy, svatomartinské slavnosti atd. V této městské části je ke dni 9. 8. 2009 zaznamenáno 91 171 trvale žijících obyvatel. (Brno-střed, 2009).
3.2 Metodika sběru Cílem výzkumu bylo ve třech vybraných ulicích města Brna, městské části Brno-střed, provádět pravidelný sběr pavouků vyskytujících se na zdech budov v měsíčních intervalech. Avšak vzhledem k výzkumu konanému ve městě v tzv. tepelném ostrově, kde druhy nejsou natolik ovlivněni vnějšími podmínkami a vzhledem k zadání, které se vztahuje na zjištění druhů vyskytujících se v centru města, byly zvoleny jen čtyři sběry a to v předjarním období (28. 2. 2010), na jaře (5. 5. 2010), v létě (15. 8. 2010) a na podzim (10. 10. 2010). Výběr ulic byl učiněn na základě frekventovanosti od ulice nejvíce rušné po nejméně navštěvovanou, která je dalším parametrem výzkumu.
31
Ulice Česká Jedna z hlavních ulic středu města Brna orientovaná ze severozápadu na jihovýchod (viz. Mapa ulic v příloze). Na ulici se nachází velké množství obchodů a výlohami. Vykytuje se zde hojné množství omítaných budov, často s přítomností drážek. Sběr byl prováděn vždy po obou stranách ulice.
Ulice Kozí Ulice méně frekventovaná se stavbami různých materiálů. Téměř stejně situovaná jako ulice Česká. Vyskytuje se zde jeden parkový strom.
Ulice Jezuitská Poslední ulice zvolená jako nejméně navštěvovaná. Oproti výše uvedeným orientovaná z východu na západ. Ulice doprovázená v jedné části stromovou vegetací.
K výzkumu byl zapotřebí materiál: plastové zkumavky, 75% líh, pinzety, papír a tužka na poznámky. Sběr byl prováděn pomocí pinzety. Nalezený pavouk byl vložen do připravené zkumavky s lihem a označen datem a místem sběru. Po provedení posledního sběru bylo pomocí mikroskopu určeno, zda se jedná o samce, samice nebo o jedince s doposud nevyvinutými pohlavními orgány tzv. juvenilní jedince. Do Petriho misky s obsahem 75% lihu byli ze zkumavky přeliti popřípadě pinzetou přemístěni sesbíraní pavouci. U juvenilních druhů se zaznamenával pouze počet, u adultních jedinců pak následovalo určování konkrétních druhů, které prováděl Ing. Vladimír Hula, Ph.D.
32
4 VÝSLEDKY 4.1 Počet nasbíraných jedinců 4.1.1 Vliv frekventovanosti ulice Tab. 1 a graf č. 1 zaznamenávají výskyt všech sesbíraných druhů v daných ulicích.
Tab. 1 Počet nalezených druhů ve vybraných ulicích Název ulice Počet druhů Česká
62
Kozí
52
Jezuitská
40
Celkem
154
Počet nalezených druhů ve vybraných ulicích Česká
N=40 Kozí
N=62
Jezuitská
N=52
Graf č. 1 Počet nalezených druhů ve vybraných ulicích
Z výsledků je viditelné, že na ulici Česká bylo nalezeno celkově 62 jedinců, na ulici Kozí 52 zástupců a 40 v ulici Jezuitská. Největší výskyt byl právě v nejrušnější ulici, což může znamenat indiferentní vztah druhů k frekventovanosti ulice nebo dalším možným odůvodněním. Příčinou proč se našlo nejvíce druhů právě v této ulici a ne v nejméně frekventované - jak se přepokládalo, může být jiný faktor (povětrnostní poměry, typ budovy atd.), který má vliv na výskyt druhů.
33
4.1.2 Výskyt v daných obdobích Tab. 2 obsahuje přehled počtu druhů nalezených ve čtyřech odlišných ročních obdobích v určených ulicích.
Tab. 2 Souhrn počtu nasbíraných jedinců v době sběru Doba sběru
Název Předjarní
Jarní
Letní
Podzimní
období
období
období
období
Česká
5
12
19
26
Kozí
3
12
14
23
Jezuitská
2
14
9
15
Celkem
10
38
42
64
ulice
Výskyt druhů v různých ročních obdobích
Předjarní období
N=10 N=64
N=38
Jarní období
Letní období
N=42
Podzimní období
Graf č. 2 Výskyt druhů v různých ročních obdobích
Výskyt pavouků se postupně od prvního sběru, provedeného na konci února, zvyšoval. Rozdíl mezi počtem druhů v předjarním období a na podzim činí 54 jedinců. Poměrně vyrovnaná četnost je registrována na jaře a v létě: 38 a 42 druhů. Početnost v předjarním období byla pravděpodobně ovlivněna teplotou a prouděním vzduchu, v den sběru bylo pouhých 9°C a foukal silný vítr.
34
4.2 Pohlaví Tab. 3 zaznamenává kvantitu samců, samic a juvenilních druhů v jednotlivých obdobích.
Tab. 3 Počet samců, samic a juvenilních druhů v jednotlivých obdobích Doba sběru Pohlaví
Předjarní období Jarní období Letní období Podzimní období
Samec
0
6
1
6
Samice
5
9
9
13
Juvenilní druh
5
23
32
45
Zajímavým zjištěním bylo, že dohromady za všechny sběry bylo nalezeno pouze třináct dospělých samců oproti samičkám, které byly zastoupeny 36 jedinci. Nejvyšší počet samců byl zaznamenán v druhém a čtvrtém sběru - v jarním a podzimním období po šesti jedincích v každém období. Samic bylo nalezeno nejvíce na podzim 13 dospělých zástupců. Jedinců s doposud nevyvinutým pohlavním ústrojím bylo sesbíráno nejvíce. V grafu č. 3 nalezneme procentuální vyhodnocení množství samců, samic a juvenilních druhů.
Procentuální zastoupení samců, samic a juvenilních druhů
8%
Samec
23% Samice
69%
Juvenilní druh
Graf č. 3 Procentuální zastoupení samců, samic a juvenilních druhů
35
4.3 Druhové spektrum Graf č. 4 znázorňuje přehled všech nalezených druhů a jejich procentuální zastoupení. Druhy sběrů odlišných ročních období a jejich počet je uveden v grafech č. 5-8. Kvantita jednotlivých druhů je uvedena v Tab. 4 spolu s počtem nalezených jedinců ve stanovených ulicích.
Dictyna civica Erigone atra
Druhové spektrum 2% 2%
Chieracanthium mildei Lariniodes sclopetarius Lepthyphantes leprosus Meioneta rurestris
4% 4%
29%
Metellina segmentata Pachygnatha degeeri Parasteatoda tepidariorum
24%
8%
6% 2% 2% 4% 2% 2%
2%
2% 2% 2%
Pardosa sp. Scytodes thoracica Steatoda bipunctata Steatoda triangulosa Theridion blackwalli Theridion melanurum Tibellus oblongus Zilla diodia
Graf č. 4 Procentuální zastoupení jednotlivých druhů V různých obdobích byl výskyt daných druhů odlišný, přítomnost druhu závisí na době rozmnožování, jiné druhy se objevovaly nezávisle na roční době. Nejhojněji zastoupené byly cedivečka zápřední (Dictyna civica) a snovačka půdní (Steatoda triangulosa), méně se vyskytovaly druhy pavučenka létavá (Erigone atra), snovačka pokoutní (Steatoda bipunctata), snovačka Blackwallova (Theridion blackwalli) a snovačka skálová (Theridion melanurum). U ostatních druhů byl výskyt ojedinělý, většinou po jednom zástupci dospělého jedince.
36
Předjarní sběr
Dictyna civica
N=2
N=3
Steatoda triangulosa
Graf č. 5 Druhy nalezené v předjarním období a jejich počet
Jarní sběr
Dictyna civica
N=1
Steatoda triangulosa
N=2
Theridion blackwalli N=8
N=2
Theridion melanurum N=1 Zilla diodia
Graf č. 6 Druhy nalezené v jarním období a jejich počet
37
Letní sběr
Dictyna civica
Larinioides sclopetarius N=2 N=3
Parasteatoda tepidariorum N=1
Scytodes thoracica N=1 N=2 N=1
Steatoda bipunctata
Steatoda triangulosa
Graf č. 7 Druhy nalezené v letním období a jejich počet
Erigone atra
Podzimní sběr
Chieracanthium mildei N=1
Lepthyphantes leprosus N=4 Meioneta rurestris Metellina segmentata
N=6 N=1
N=2
Pachygnatha degeeri
N=1 N=1 N=1 N = 1 N=1
Pardosa sp. Steatoda bipunctata Steatoda triangulosa Tibellus oblongus
Graf č. 8 Druhy nalezené v podzimním období a jejich počet
38
Tab. 4 Přehled celkového počtu určených druhů Druh - latinský název
Dictyna civica Erigone atra Chieracanthium mildei Larinioides sclopetarius Lepthyphantes leprosus Meioneta rurestris Metellina segmentata Pachygnatha degeeri Parasteatoda tepidariorum Pardosa sp. Scytodes thoracica Steatoda bipunctata Steatoda triangulosa Theridion blackwalli Theridion melanurum Tibellus oblongus Zilla diodia
Druh - český název cedivečka zápřední pavučenka létavá zápřednice Mildeova křižák mostní plachetnatka skalní plachetnatka obecná meta podzimní čelistnatka mokřadní snovačka skleníková slíďák
Česká
Kozí Jezuitská Celkem
5
8
1
14
2
1
1
4
1
1
1
1
1
1
1
1 1 1
lepovka jižní snovačka pokoutní snovačka půdní snovačka Blacwallova snovačka skálová listovník štíhlý křižák hajní
1 2
2
1
1
1
5
1 1
2
3
5
2
12
2
2
1
2
1 1 1
Celkem
1
1 1 49
39
4.4 Vliv typu stavby na výskyt pavouků V Tab. 5 je uveden počet druhů nalezených na odlišných typech budov. Graf č. 9 znázorňuje procentuální zastoupení vlivu typu stavby na výskyt pavouků. V příloze 2 se nacházejí doplňující tabulky č. 6-9.
Tab. 5 Množství nasbíraných druhů na odlišných typech budov Typ budovy
Množství druhů
Omítané
101
Mramorové
37
Stavby z kamene
13
Vliv typu buvody na výskyt pavouků Omítané
9% 25%
Mramorové
66% Stavby z kamene
Graf č. 9 Procentuální vyjádření výskytu pavouků na odlišných typech budov
Z celkového počtu 34 budov, ze kterých byli pavouci sbíráni, dvě třetiny byli omítané, zbylé části tvořily stavby z mramoru a kamene. Jelikož se jedná o lokalitu v centru města, téměř všechny budovy byly se skleněnými výlohami, na kterých se při pěkném počasí také nacházely některé druhy, jejich počet byl však zanedbatelný - tři druhy. Většina pavouků (104 jedinců) se vyskytovala na omítaných budovách, 37 pavouků bylo nalezeno na stavbách z kamene a zbylých 13 osminohých stvoření se vyskytovalo na mramoru. Velký význam na výskyt druhů má přítomnost drážek a spár, hojně se nacházely na rozhraní dvou budov a okolo okapů, pod výklenky, nástěnkami. Jsou to místa, která umožňují pavoukům dokonalý úkryt.
40
5 DISKUZE Zajímavým výsledkem výzkumu bylo, jak moc převažoval výskyt druhů Dictyna civica a Steatoda triangulosa. Dohromady čítaly přes 50% z celkového počtu nalezených druhů. U druhu Steatoda triangulosa přibylo v poslední době vícero nálezů (Paclík, 2008), přičemž různí autoři zmiňují tento druh spíš vzácně (Buchar a Růžička, 2002; Bellmann, 2003). V Praze je však výskyt tohoto druhu hojně evidován ve vnitřních prostorách (Kůrka, Buchar a Řezáč, 2007). Dictyna civica je posledních několik let hojně sledována ve městech, převážně z důvodu tvorby nevzhledných pavučin. Její výskyt je registrován především ve větších aglomeracích (Havlová, 2008). Jedná se o nepůvodní druh, který je v České republice zaznamenám od roku 1965 (Šefrová a Laštůvka, 2005). Dále je nutné zmínit nálezy několika významnějších druhů. Prvním z nich je Scytodes thorarica. Tento druh žije ve střední Evropě hlavně v domech (Bellmann, 2004). Nalezený zástupce se v letním období nacházel venku na zdi budovy. Lze předpokládat, že při optimálních podmínkách může být jejich výskyt mimo budovu vyšší (Bryja a kol., 2009), ale pro svůj nenápadný vzhled může unikat naší pozornosti. Druh Chieracanthium mildei byl v České republice objeven teprve nedávno, i přesto je v Brně ale relativně hojný (Růžička a Buchar, 2008). V centru města byl nalezen jeden zástupce. Mnohem vyšší početnost (23 juvenilních jedinců) byla zaznamenána v areálu Mendelovy univerzity, kde byl výzkum prováděn ve stejném období (Havlová, 2011). Nalezený druh Theridion blackwwali je podle Růžičky a Buchara (2002) v našich podmínkách vzácným druhem. Jeho početnost čítala dva jedince. Překvapivý byl nález druhu Larinioides sclopetarius v centru města, na okapové rouře. Jeho synantropní výskyt je dobře známý. Žije především na mostních konstrukcích či na budovách, avšak bezprostředně v blízkosti tekoucí vody (Kůrka, Buchar a Řezáč). Zda byl jeho nález ve středu města Brna jen náhodný, by ukázal pravidelný monitoring v této lokalitě. Ve městě se objevilo i několik druhů žijících v přírodě, ať už to byla Metellina segmentata, Pachygnatha degeeri, Tibellus oblongu nebo Zilla diodia. Podle nízké početnosti nalezených druhů lze těžko vyhodnotit, zda byl výskyt náhodný, nebo si zmíněné druhy přivykají synantropnímu způsobu života. Jejich výskyt mohl být také
41
ovlivněn přítomností nedalekého parku, který se rozprostírá od Moravského náměstí po Malinovského náměstí. Tyto druhy vyhledávají převážně travnaté porosty, okraje lesů, prosvětlené stanoviště, případně i zahrady (Kůrka, Buchar a Řezáč, 2007). V zahraničí na základě studií (např. Spider assemblages in urban habitats from Rennes (Brittany, France)) bylo prokázáno, že některé druhy neovlivňuje hustota zalidnění, ale zásadní vliv má krajina utvářející nejbližší okolí lidských obydlí. A tak se ve městech vyskytují i druhy běžně žijící ve volné přírodě (Varel, Pétillon a Burel, 2010).
42
6 ZÁVĚR Znalosti o osminohých stvořeních jsou v Evropě na vysoké úrovni. Pravidelný monitoring jednotlivých druhů a publikování výsledků v rámci mezinárodních či evropských kongresů je důležité pro rozvoj arachnologického výzkumu. Díky internetovým stránkám se dnes může v kratších časových intervalech aktualizovat rozšíření a početnost jednotlivých druhů, snáze získávat odborné informace o našich i zahraničních pavoucích a jejich pozoruhodnostech. Při tvorbě bakalářské práce jsem získala mnoho zajímavých poznatků. Ať se už jednalo o část teoretickou či praktickou. Z provedeného výzkumu vyplynulo, že druhové zastoupení bylo značně převažující u druhů Dictyna civica a Steatoda triangulosa, druhy se vyskytovaly ve všech prováděných sběrech. Objevovaly se i další druhy z čeledě snovačkovití - Parasteatoda tepidariorum, Steatoda bipunctata, Theridion blackwalli, jejich počet byl oproti výše uvedeným ale zanedbatelný. Na podzim se ve městě vyskytovaly aeronautické druhy - Erigone atra, Meioneta rurestris. Ostatní dospělí pavouci byli nalezeni po jednom zástupci. Přítomnost druhu ve městě, ač jinak žije v přírodě, mohla být také ovlivněna stromovou vegetací, která jim přirozené podmínky v dostatečné míře nahradí nebo se ve městě vyskytly jen náhodně přenosem za pomoci člověka. Výskyt druhů se od prvního provedeného sběru na konci února zvyšoval, nejvíce bylo nalezeno juvenilních druhů, nejméně bylo samců. Frekventovanost ulice v centru města neměla podle výsledků výzkumu příliš velký význam, protože nejvíce druhů bylo nalezeno na ulici Česká - nejrušnější z nich. Důvodem takovéto početnosti mohou být pravděpodobně jiné faktory, jako orientace ulice dle světových stran, povětrnostní poměry a především typ stavby. Právě na omítaných budovách bylo zaznamenáno nejvíce pavouků a to ve většině případů v drážkách. Dále v okolí okapů, ve výklencích či štěrbinách. Nejméně se nacházeli na mramorových stavbách, avšak i tam byli přítomni ve štěrbinách, ale v menším počtu. U většiny budov byly prosklené výlohy, na kterých se pavouci nacházeli pouze při pěkném počasí. Dalo by se také uvažovat o možnosti, že zvolený materiál (mramor) a vzhled stavby (plocha beze spár a s co nejmenším počtem výklenků) by mohly ovlivnit přítomnost pavouků a tím i následnou tvorbu pavučin. Pro potvrzení těchto závěrů by ale musely být provedeny hlubší studie týkající se této problematiky.
43
7 POUŽITÁ LITERATURA BELLMANN H., 2003: Pavoukovci a další bezobratlí. Knižní klub, Praha, 152 s. BELLMANN H., 2004: Pavouci: naše nejvýznamnější druhy včetně hnízd a kokonů. NS Svoboda, Praha, 93 s. BERANOVÁ R., HUTH R., 2003: Pražský tepelný ostrov za různých synoptických podmínek. Meteorologické zprávy, 56: 137. BRNO-STŘED, 2009: Městská část. Dostupné online na http://www.stred.brno.cz/mestska-cast (citováno 15. 4. 2011) BRYJA V., SVATOŇ J, CHYTIL J., MAJKUS Z., RŮŽIČKA V., KASAL P., BUCHAR J., DOLANSKÝ J., CHVÁTALOVÁ I., ŘEZÁČ M., KUBCOVÁ L., ERHARD J., FENCLOVÁ I. 2005: Spiders (Araneae) of the Lower Morava Biosphere Reserve and closely adjacent localities (Czech Republic). Acta Musei Moraviae, Scientiae biologicae (Brno) 90: 13–184. BUCHAR J., KŮRKA A., 1998: Naši pavouci. Akademie věd České republiky, Praha, 154 s. BUCHAR J., RŮŽIČKA V., 2002: Catalogue of spiders of the Czech Republic. Peres, Praha, 349 s. HAVLOVÁ V., 2008: Ekologie a biotopová preference cedivečky zední (Dictyna civica) - estetický problém nových omítek v České republice. Bakalářská práce (in MS, dep. knihovna MENDELU v Brně), MU v Brně, Brno, 46 s. HAVLOVÁ L., 2011: Druhová diverzita, početnost a ekologická vazba synantropních pavouků v areálu MU Brno. Bakalářská práce (in press), MU v Brně, Brno. 40 s. JACKSON R., POLLARD S., 1982: The biology of Dysdera crocata (Araneae, Dysderidae): Intraspecific interactions. Journal of Zoology. 198 (2): 197-214. JÄGER P., ŘEZÁČ M., 2008: Pokoutník - Tegenaria spp., Evropský pavouk roku 2008. Dotupné online na http://www.european-arachnology.org/esy08/cesky.shtml (citováno 14. 4. 2011) KOBELT M., NENTWIG W., 2008: Alien spider introduction to Europe supported by global trade. Diversity and Distribution. 14 (2): 273-280. KUNTNER M., AGNARSSON I., 2010: Web gigantism in Darwin´s bark spider, a new species from Madagaskar, The journal of Arachnology, 38: 346-356. KŮRKA A., BUCHAR J., ŘEZÁČ M., 2007: Pavouci (Araneae) Prahy. 5-126 s. In Natura Pragensis 18. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 2007
44
LAŠTŮVKA Z., KREJČOVÁ P., 2000: Ekologie. Konvoj, Brno, 184 s. LAŠTŮVKA Z., 2004: Zoologie pro zemědělce a lesníky. Konvoj, Brno, 267 s. MACEK R., 2006: Pavouci - CZ. Dostupné online na http://www.pavouci-cz.eu/? str=info (citováno 10. 4. 2011) MACHAČ O., 2011: Uloborus plumipes, Nuctenea umbratica, Scytodes thorarica Chieracanthium mildei, Harpactea rubicunda. Natura Bohemica. Dostupné online na http://www.naturabohemica.cz/uloborus-plumipes/ (citováno 26. 4. 2011) MAGISTRÁT MĚSTA BRNA, 2006: O městě - Geografické údaje a obyvatelstvo. Dostupné online na http://www2.brno.cz/index.php?nav01=2222&nav02=8 (citováno 15. 3.2011) MARIK I., 2007: Pholcus phalangoides, Latrodectus mactans. Aranerium. Dostupné online na http://aranearium.cz/cz/gallery.aspx?gen=Pholcus&spe=phalangoides (citace 17. 4. 2011) McCORKLE M., 2002. Latrodectus mactans. Animal Diversity Web. Dostupné online na http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Latrodectus_mactans. html (citováno 16. 4. 2011) MILLER F., 1971: Řád Pavouci – Araneida, 51-306. In: DANIEL M., ČERNÝ V., 1971: Klíč zvířeny ČSSR. Díl IV : Želvušky, jazyčnatky, klepítkatci: sekáči, pavouci, štírci, roztoči. ČSAV, Praha, 603 s. NENTWIG W., BLICK T., GlOOR D., HÄNGGI A. a KROPF C.: Spiders of Europe vers. 10.2010. Dostupné na www.araneae.unibe.ch. (citováno 12. 3. 2011) NENTWIG W., KOBELT M., 2010: Spiders (Araneae). Chapter 7.3. In: Roques A et al. (Eds) Alien terrestrial arthropods of Europe. BioRisk 4(1): 131–147. doi: 10.3897/biorisk.4.48. Dostupné na http://www.pensoft.net/J_FILES/2/articles/613/48G-1-layout.pdf (citováno 27. 4. 2011) PACLÍK R., 2008: Porovnání synantropních druhů pavouků různých biotopů. Bakalářská práce (in MS, dep. knihovna MENDELU v Brně), MU v Brně, Brno, 55 s. PLATNICK N. I. 2011: The world spider catalog, vers. 11.5. American Museum of Natural History. Dostupné online na http://research.amnh.org/iz/spiders/catalog/COUNTS.html (citováno 14. 4. 2011) PRESTON-MAFHAM R., 1998: Kniha o pavoucích a štírech. Svojtka & Co., Praha, 143 s. QUANTUM BOOKS Ltd., 1999: Pavouci. Svojtka & Co., Praha, 64 s.
45
RŮŽIČKA V., a BUCHAR J., 2008: Dodatek ke katalogu pavouků České republiky 2001-2007. Supplement to the Catalogue of Spiders of the Czech Republic 2001-2007. Sborník Oblastního muzea v Mostě, řada přírodovědná 29/30 [2007/2008]: 3–32. SAUPE E., PAPES M., SELDEN A., VETTER R., 2011: Tracking a Medically Important Spider: Climate Change, Ecological Niche Modeling, and the Brown Recluse (Loxosceles reclusa). PLos One, 6 (3): e17731. Doi:10.1371/journal.pone.0017731 Dostupné na http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3064576/ (citováno 24. 4. 2011). ŠEFROVÁ H., LAŠTŮVKA Z., 2005: Catalogue of alien animal species in the Czech Republic. Acta Univ. Agric. Silvic. Mendel. Brun., LIII, No. 4, 151-170 s. THE NATURAL HISTORY MUSEUM, 2011: UK spider bites. Dostupné online na http://www.nhm.ac.uk/nature-online/life/insects-spiders/identification-guides-andkeys/spider-bites/index.html (citováno 26. 4. 2011) VARET M., PÉTILLON J., BURELL F., 2010: Spider assemblages in urban habitats from Rennes (Brittany, France) s. 459-461. In: śABKA M.: Book of Abstracts, 18th International Congress of Arachnology 2010, Siedlce, 507s. VETTER R. (ed.), 2010: Zoropsis spinimana, A Mediterranean Spider In California The Regents of the University of California. Dostupné online na http://www.ipm.ucdavis.edu/PMG/PESTNOTES/pn74143.html (citováno 16. 4. 2011) VETTER R., REIERSON D., RUST M., 2011: Cobweb Management and Control of the Spider Holocnemus pluchei (Araneae: Pholcidae) on Buildings. Journal of Economic Entomology. 104 (2): 601-606.
śABKA M., 1997: SALTICIDAE Pajaki skaczace (Arachnida: Areneae). Fauna Polski . Fauna Poloniae, Tom 19. Polska akademia nauk, Warszawa, 183 s.
46
PŘÍLOHY
47