MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2012
EVA LOSMANOVÁ
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Fyzioterapie koní Bakalářská práce
Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová
Vypracoval: Eva Losmanová Brno 2012
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Fyzioterapie koní“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
Brno, dne ………………………………………. podpis …………………………………………..
PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych poděkovat svojí vedoucí bakalářské práce, paní Ing. Dagmaře Pospíšilové, za odbornou pomoc, poskytnuté konzultace, odborné vedení, cenné rady a připomínky k bakalářské práci.
Abstrakt Obsahem bakalářské práce je shrnutí dosavadních poznatků o různých fyzioterapeutických metodách. Věnuje se popisu jednotlivých metod a technik využívaných v praxi. Téma bylo zpracováno formou literárního přehledu. Nejprve byly objasněny základní pojmy, které se fyzioterapie koní týkají. Další část práce byla věnována několika fyzioterapeutickým metodám a technikám, s kterými se u koní můžeme setkat. V poslední části práce je objasněna prevence a možnost nápravy koně. Celá práce je orientovaná na mnou vybrané metody a techniky masáží – o které se velmi zajímám a kterým se také věnuji. Inspirace pro tuto práci začala s mým prvním vlastním koněm a první zkušeností s koňskou masáží. Tato práce není vypracována v myšlence jak nahradit cenné rady zvěrolékaře. Je napsána tak, aby poskytla základní informace či praktickou pomoc každému majiteli koně. Klíčová slova: kůň, svaly, kosti, fyzioterapie, másáž, rehabilitace
Abstract This bachelor work includes summary of present knowledge about various physiotherapeutic methods. It describes individual methods and techniques used in practice. The topic was processed in the form of an overview of literature. First, basic terms concerning physiotherapy of horses were explained. Second part of the work focused on several physiotherapeutic methods and techniques that we can come across while treating horses. The last part of the work clarifies prevention and a possibility of remedy of a horse. The whole work is oriented at the massage methods and techniques that I chose, that I am very interested in and that I devote to. Inspiration for this work began with my first own horse and my first experience with a horse massage. This work has not been completed with the intention of replacing valuable advice of a veterinarian. It has been written in order to provide basic information or practical help to each owner of a horse. Keywords: a horse, muscles, bones, physiotherapy, a massage, rehabilitation
Obsah 1. Úvod .......................................................................................................................................8 2. Pohybový aparát ...................................................................................................................9 2.1 Kosterní soustava ..............................................................................................................9 2.2 Svalová soustava .............................................................................................................12 3. Léčebné techniky.................................................................................................................23 3.1 Chiropraxe.......................................................................................................................23 3.1.1 Využití chiropraxe ....................................................................................................25 3.2 Akupunktura....................................................................................................................26 3.2.1 Metoda EAD.............................................................................................................27 3.3 Masáže koní ....................................................................................................................29 3.3.1 Trvání masáže...........................................................................................................31 3.3.2 Způsoby provedení masáží .......................................................................................33 3.3.3 Masážní techniky......................................................................................................34 3.3.3.1 Masáže TTouch systému podle Lindy Telligton Jones .....................................34 3.3.3.2 Bodová myofasciální technika podle Bowena...................................................35 3.3.3.3 Manuální lymfatická drenáž (ML).....................................................................35 3.3.3.4 Technika Emmett ...............................................................................................36 3.3.3.5 Shiatsu je masážní terapie..................................................................................36 3.3.3.6 Meagherova metoda - metoda hluboké masáže .................................................37 3.3.3.7 Hydroterapie ......................................................................................................38 3.3.2.7.1 Možnosti léčby ............................................................................................38 3.3.2.8 Termoterapie ......................................................................................................40 3.3.2.9 Elektroterapie.....................................................................................................40 4. Rehabilitace a prevence......................................................................................................43 5. Závěr ....................................................................................................................................44 6. Seznam použité literatury ..................................................................................................45 7. Seznam obrázků..................................................................................................................51
1 ÚVOD Fyzioterapie je určitý druh rehabilitace, která se zabývá léčbou, prevencí a diagnostikou poruch pohybového aparátu zvířete. V minulosti byla fyzioterapie zaměřena jen na lidskou část populace, ale s postupem času se přeorientovala i na práci se zvířaty. Slovo fyzioterapie pochází z řeckého physis (příroda) a therapeia (léčení). Jedná se o takový druh léčby, která využívá přirozených přírodních podnětů k zachování či obnově zdraví. Tenhle druh rehabilitace úzce spolupracuje především s medicinskými obory a snaží se využívat postupů z nejnovějších vědeckých poznatků. Jednotlivé klouby, svaly a vazy se mohou při neustálém, opakujícím se pohybu přetěžovat. Hmatem je možné zjistit nejen tuhost a napětí svalstva, ale také svalový třes, teplotu, vlhkost kůže poukazující na reflexní změny daných míšních segmentů. Cílem fyzioterapie je především léčba poruch pohybového aparátu, ale i urychlení léčebného procesu a tím snížit až zcela odstranit bolest a ztuhlost svalů, kloubů. Mezi takové poruchy, které mohou ovlivnit pohodu koně, můžeme zařadit např. zablokování kloubů, svalové křeče i ztuhlost atd. Fyzioterapeuti nenabízejí léčbu jako veterinární lékaři, ale jejich služby mohou pomoci každému jedinci, jak v řešení preventivních problémů, tak k obnovení pohybových funkcí do původního stavu. Používají se různě ověřené techniky, které umožňují zlepšit pohybovou funkci svalů i kloubů a to do maximálně možného rozsahu pohybu. Vzhledem k tomu, že všechna zvířata přispívají do našich životů ať už čistě jen společností, sportem nebo poskytováním služeb, jako vděčnost jim můžeme poskytnout relax ve formě různých fyzioterapeutických metod.
8
2 POHYBOVÝ APARÁT Nejdůležitějším základem pochopení pohybu je znalost jednotlivých anatomických částí, z nichž se skládá tělo (Stefan Stammer, 2004). Pohybový aparát je orgánový systém, který má především mechanickou funkci. Mezi stavební součásti pohybového aparátu patří kostra a svaly. Svalová soustava čili svalstvo je nejvíce rozvinutá orgánová soustava těla, tvoří cca 30 - 50 % živé hmotnosti (Marvan, 1992). Kostra se skládá z jednotlivých prvků, z kostí, vazů, chrupavek a kloubního spojení, které jako celek tvoří kosterní soustavu.
2.1 Kosterní soustava Kosterní soustava tvoří mechanický a také opěrný systém celého těla. Představuje soubor kostních a chrupavčitých orgánů, které jsou účelně tvarově, velikostně odlišné a navzájem pevně anebo pohyblivě spojené (Marvan, 1992). Kostní systém slouží jako rámec a definuje celkovou velikost a tvar těla zvířete. Kostra také plní funkci ochrany vnitřních tkání a pro život důležitých orgánů. Mezi příklady je možné uvést (např. lebeční kost - chrání mozek, hrudní koš - chrání srdce a plíce). Kost je samostatný orgán, jehož základní stavební hmotou je kostní tkáň (Najbrt a kol., 1980). Tvar kostí je velice rozmanitý, je podmíněný rozměry a povrchovým uspořádáním (Marvan, 1992). Kosti dle délky a tvaru rozdělujeme do tří skupin: kosti ploché (lopatka, lebeční kosti), dlouhé (najdeme na končetinách) a krátké (většinou v kloubech, ovšem ne v každém kloubu se nachází krátký typ kosti). Vnější povrch kosti kromě těch míst, kde je kost kryta chrupavkou pokrývá vazivová blána okostice. Poškození okostice může mít za následek nevhodný růst kostí a může způsobovat trvalé kulhání. Kostra představuje celkově jednotný, avšak funkčně diferencovaný systém (Marvan 1992). Podle původu, funkce a uložení jednotlivých kostí, dělíme celou kostru i její spoje na kostru hlavy, trupu a končetin. Jednotlivé kosti jsou utvořené tak, aby odolávaly vysokému tlaku, síle a napětí. Dlouhé kosti končetin pracují hlavně jako páky, krátké kosti absorbují otřes, kosti ploché chrání životně důležité orgány. 9
Kostra trupu se skládá z páteře, žeber a hrudní kosti. Kostra páteře a hrudníku tvoří oporu celého těla. Základem kostry trupu je páteř, kterou tvoří obratle a jejich spoje. Páteř u koně se skládá ze 7 krčních obratlů, 18 hrudních obratlů, 6 bederních, 5 křížových, 17-19 ocasních. Počty obratlů se mohou v mnohých případech lišit. Může to být způsobené tím, že hraniční obratel se přesune do sousedního úseku páteře a tím se může stát, že se budou měnit i počty žeber. Téměř u všech obratlů vznikala žebra, žebra však většinou zakrněla, jejich rudimenty srostly s obratli a tvoří pouze jejich výběžky. Jedině v hrudním úseku páteře se žebra plně vyvinula, spojila se kloubně s páteří a vytvořila tak kostru hrudníku, hrudní koš (Najbrt kol., 1982). Hrudní koš se skládá z 18 párů žeber. Rozeznáváme žebra pravá (kloubí se přímo s hrudní kostí) a nepravá (s hrudní kostí se nespojují, jsou navzájem spojeny svaly a vazy). Ke kostře trupu někdy řadíme i kostru lebky. Lebka však svoji stavbou, tvoří složitý útvar, proto je vedena jako samostatná kapitola (Černý, 2002). Kostru hlavy (lebky) tvoří párové a nepárové kosti, z nichž dolní čelist a jazylka jsou vedeny samostatně. Ostatní kosti srůstají v jeden celek. Kosti hlavy dělíme na část mozkovou (neurocranium) a obličejovou část (splanchnocranium). Mozková část je menší část hlavy a je v ní uložen mozek. Skládá se z 6-7 kostí a to: tylní, základní klínové kosti, předklínové, spánkové, temení, mezitemení, čelní kosti, čichové kosti. Obličejová část se skládá z 11kostí, kostí ohraničující ústní a nosní dutinu. Najdeme zde: řezákovou kost, nosní kost, ventrální nosní skořepu, slznou kost, jařmovou kost, patrovou kost, křídlatou kost, dolní čelist, radličnou kost, jazylku. Kostra končetin je určená k řadě pohybů. Končetiny jsou členěny na řadu úseků, jejichž počet a základní členění jsou na obou končetinách shodné (Marvan, 1992). Rozdělují se na hrudní a pánevní končetiny. Hrudní končetiny mají větší % zatížení koňské hmotnosti než končetiny pánevní. Kostra hrudní končetiny se skládá z kostry pletence (ta se skládá pouze z jedné kosti a to lopatky), kostry volné končetiny (kost pažní, kosti předloktí - ty se skládají ze dvou kostí a to loketní a vřetení kost, zápěstní kosti, záprstní (kůň má pouze 3 záprstní kosti, z nichž plně vyvinutá je třetí záprstní kost, zakrnělá druhá a čtvrtá kost bývají 10
označovány jako kosti bodcové nártní a kosti prstů) a kosti prstů označované jako články. Proximální článek čili spěnková kost je největším článkem prstu, střední článek čili korunková kost se podobá předchozí spěnkové kosti a distální článek se u koně označuje jako kopytní kost. Kostru prstu doplňují ještě z psezamské kosti (Marvan, 1992). Kostra pánevní končetiny se skládá z kostry pletence, ten spojuje kostru pánevní končetiny s kostrou trupu. Tvoří ho tři kosti (kyčelní, stydká a sedací kost). Tyto jednotlivé kosti do sebe navzájem srůstají a vytvářejí jednotnou pánevní kost. Dále se skládá z kostry volné končetiny (sem patří kost stehenní, čéška najdeme zde i kosti bérce (ty se rozdělují na holenní a lýtkovou kost) dále sem patří kosti zánártní (u koně kosti zánártní tvoří 6 - 7 kostí, protože první a druhá kost jsou zpravidla srostlé v jednu kost), nártní (tvoři přibližně stejný soubor kostí jako záprstní na hrudní končetině avšak tyto kosti jsou delší a mají válcovitou strukturu) a kosti prstů, které jsou stejně vyvinuty jako na hrudní končetině (Najbrt kol., 1982).
Obr. 1 Kostra koně http://eliska.pise.cz/76528-kostra-kone.html Důležitou součásti jsou také spoje kostí, bez kterých bychom nikdy nemohli dát kostru dohromady. V kostře jsou spojeny pomocí kloubů a spon (spony vazivové, kostní a chrupavkové). Klouby spojují kosti, které se musí funkčně a účelně pohybovat (Marvan, 1992). Většina kloubů v koňském těle je pohyblivých a díky nim je umožněna řada pohybů. 11
V kloubu se kosti spojují pouze dotykem kloubních ploch, které pokrývá sklovitá chrupavka. Spony umožňují jen malou pohyblivost, spojení je velmi pevné (Marvan, 1992). Vazivová spona kosti jsou spojeny kolagenním méně často elastickým vazivem. Vazy mají neomezený přítok krve. Pokud se vaz během pohybu zraní, rána se špatně a velmi pomalu hojí a někdy nesprávně. Největší vazy jsou umístěné kolem kloubů, aby umožnili podporu pohybu. Vazy jsou pružné ale dost neohebné, proto spolupracují se svaly. Při chrupavková sponě jsou kosti spojeny vazivovou chrupavkou. Ta umožňuje spojení kostí namáhaných střídavě tlakem a tahem (Marvan, 1992). Kostní spona je nepohyblivá a nejpevnější.
2.2 Svalová soustava Je specializovaná soustava velkého množství orgánů, příčně pruhovaných svalů a několika pomocných svalových orgánů. Tudíž, je označována jako aktivní složka pohybového ústrojí, sloužící k vykonávání různých pohybů, ale také i k zabezpečování žádoucí polohy těla (Marvan, 1992). Svaly jsou jedním z nejvýznamnějších složek v těle koní. Bez nich by kůň nebyl schopen pohybu, žvýkání sousta atd. Svaly tvoří největší hmotnost tkáně v celém koňském těle. Existují různé druhy svalů, které provádí širokou škálu funkcí, ale v podstatě všechny funkce pracují na stejném principu – smršťování, zkrácení svalových vláken, poté následuje svalové uvolnění či prodloužení svalových vláken (Les Sellnow, 2006). Svaly vznikají, až na pár nepatrných výjimek, ze středního zárodečného listu mezodermu (Komárek, 1999). Sval se skládá ze svalového bříška, které má vlastnost stahovat se a je „vyztuženo“ vazivovou tkání, která na konci svalu přechází ve šlachový úpon. Ten je pevně spojený s kostí. Úpony a odstupy (mohou být šlašité či masité). Masitá část svalu mívá červenou barvu a oblý vřetenovitý tvar, jestliže je ve svalovém bříšku více odstupů či úponů, hovoříme o tzv. svalu trojhlavém, dvojhlavém i čtyřhlavém (Miholová a kol., 1976). 12
Jediné svaly, které nemají odstupy a úpony jsou svaly kruhové. V místě, kde se nachází úpon a odstup se sval s kostí spojuje tak pevně, že spíš dojde k narušení svalu s kostí, než aby přetrhlo spojení svalu s kostí (Bukvaj, 1971). Každá svalová buňka je vyplněná různým počtem paralelně uložených vláken. Vlákno bývá dlouhé 1-40cm. Tato vlákna se skládají ze svalových bílkovin aktinu a myozinu, spojených v komplex zvaný aktomyozin, ten zajišťuje kosternímu svalu příčné pruhování. V cytoplazmě svalových vláken je uloženo červené svalové barvivo myoglobin, které je zásobárnou kyslíku (Bukvaj, 1971). Schopnost svalů smršťovat se a vytvářet tímto smrštěním svalový pohyb je vázána na myofibrily svalových vláken, která mají takovou strukturu a složení, že tím jim umožňují využívat energii na svalovou práci. Podle množství myofibril, myoglobinu a další buněčných struktur rozeznáváme vlákna bílá (pomalá) a červená (rychlá). Několik vláken vytváří tzv. svalové snopce, z těchto jednotlivých snopců se skládá celý sval. Svalová bříška jsou obalena vazivovými blánami, které od sebe oddělují jednotlivé svaly a tím jim umožňují hladké klouzání. Menší snopce obalují vazivové blanky a nejtenčí snopce obalují svalová vlákna. Ve všech vazivových blánách se nacházejí krevní cévy, které dodávají svalu krví potřebný kyslík, energii a odvádějí odpadní produkty (Švehlová, 2010). Ve svalech nacházíme i tzv. svalová vřeténka. Jsou to receptory, které zaznamenávají napětí svalu a po nervových vláknech ho přenášejí do mozku a míchy. Díky takovým receptorům, můžeme bez kontroly zraku, dělat různé pohyby jednotlivých částí těla. Svalová soustava u savců zahrnuje celkem 400 - 500 svalů a z tohoto počtu jen 60 70 největších svalů (Marvan, 1992). Jednotlivé skupiny svalů či samotné svaly se mohou z původního podélného uspořádání přemísťovat do různých poloh. Převážná většina svalů je připojena ke kostře (kosterní svaly) a tím se můžou podílet na utváření exteriéru zvířete. Kosterní svaly pohybují kostmi, zajišťují tím pohyb jednotlivých částí těla i přesun celého těla v prostoru dále umožňují kostře udržovat tvar těla, ohraničují tělesné dutiny, upevňují 13
vnitřní orgány uvnitř těla (svaly hrudního koše, břišní stěny), podporují funkci jiných orgánů, například dýchací svaly pomáhají dýchání. Další část svalů bývá spojena s kůží. Takové svaly označujeme jako kožní. V těle, nacházíme i svaly, které se do svalové soustavy nezahrnují, jde o tzv. orgánové svaly (Miholová a kol., 1976). Uspořádání svalů v těle organismu se řídí stupněm fylogenetického vývoje druhu, potřebou a podmínkou pohyblivosti. Síla svalů závisí na počtu svalových vláken, závisí také na fyziologickém průměru svalu (Bukvaj, 1971). Součástí svalu je šlacha. Ta se vyznačuje pružností, pevností a podílí se na pohybu tak, že přenáší svalový stah na kost. Prokrvení šlachy je ale velmi omezené. U koní je v samotném, svalovém bříšku velké zastoupení šlachové tkáně. Spodní část končetin je opatřena pouze šlachami. Díky tomu se kůň pohybuje, jeho pohyb lze přirovnat k pohybu „na pružinkách“ a svaly se méně unaví. Šlachy jsou obalené šlachovými pochvami, vyplněny synoviální tekutinou, která umožní stahování a natahování šlachy (Švehlová, 2010). Šlachy vydrží nadměrně velké napětí, obvykle víc než samotný sval. Díky pevností a pružnosti se šlachy těžko poruší či roztrhnou. Sice nejsou tak pružné jako vlákna svalu, ale více pružná, než vlákna vazu. Pro podporu a usnadnění svalové činnosti slouží samotné anatomické útvary, povázky (fascie), šlachové pochvy a mazové váčky (Marvan, 1992). Ochabnutím a smrštěním se projevuje pohyb svalů. Smrštění svalu vyvolávají nervové vzruchy, přivedené nervovými vlákny z centrální nervové soustavy – CNS. Tenhle nervový vzruch vychází z mozku nebo míchy a je přiváděn do svaloviny motorickým nervem. Jeho vlákna se v nervosvalové ploténce napojí na svalová a vytvoří tzv. nervosvalový komplex. Jeden nerv může inervovat s mnoha svalovými vlákny, čím více vláken, tím je stah svalu silnější. Svalová vlákna nejsou uspořádaná vedle sebe, jsou rozprostřeny ve větší části svalu. Díky svalovým vláknům, mohou pracovat jen některé svalové jednotky a ostatní mohou odpočívat. Po určité době se mohou svalové jednotky prostřídat, aniž by to ovlivnilo sílu či stah celého svalu. Svalové vlákno by nemělo být stažené neustále a mělo by mít přestávky k obnovení sil (Miholová a kol., 1976). 14
Podle funkce a výsledku pohybu rozeznáváme svaly flexory x extenzory, adduktory x abduktory, sfinktery x dilatátory. Nejméně dvěma svaly je pohyb ovládán, nejčastěji skupinou svalů s opačným účinkem. Některé svaly, plní mnoho funkcí např. pracují proti sobě (ohýbače x natahovače) či ve stejném směru nebo vyvolávají pohyb či se podílejí na stabilizaci určitých částí těla, které se momentálně nehýbou (Bukvaj, 1971). Pohyb svalu kostí, závisí v první řadě na místě úponu obou svalových konců, ale také i na úhlu úponu ke kosti, na uspořádání svalových vláken na stahu, uvolnění svalů a vzdálenosti úponu od kloubu.
Svaly pohybují kostmi jako jednoramennou a
dvouramennou pákou. Upíná-li se sval na kost na stejné straně tzn. na delší stranu páky, pohybuje se kostmi jakou pákou jednoramennou. Při úponu na kratší stranu páky, pohybuje kostmi pákou dvouramennou (Miholová a kol., 1976). Aby mohl kůň překonat parkurovou překážku, musí vší silou zatnout hýžďové svaly. Hodně záleží i na tom, zda se patřičný sval stáhne pouze na jedné nebo na obou polovinách těla. Výsledný pohyb ovšem závisí na typu svalové kontrakce. Rozeznáváme tři typy svalových kontrakcí a to excentrickou, izometrickou a koncentrickou: –
izometrická kontrakce zajišťuje stahování svalu nikoliv jeho zkracování, sval stahuje, ale nezkracuje.
–
koncentrická kontrakce při ní dochází ke zkrácení svalu, úponů a konce kostí se přibližují k sobě, sval zajišťuje pohyb.
–
excentrická kontrakce zajišťuje stahování svalu, ale nezkracuje ho. Sval zůstává stejně dlouhý či má tendenci prodlužovat se. Takový typ svalu většinou brzdí pohyb, například při došlápnutí končetiny na zem má hmotnost těla tendenci ohnout klouby, ale svaly je svým stahem drží narovnané, aby mohla končetina tělo podepřít. Tato práce je pro svaly velmi namáhavá a právě při ní dochází k „natažení svalu“ (Švehlová, 2010).
15
Svalovou únavu mohou způsobit opakující se a dlouhotrvající kontrakce. Únava je vyvolána změnami v samotných svalech. Takový stav, může nastat nedostatkem kyslíku a hromaděním kyseliny mléčné ve svalu a i metabolitů. Při kontrakcích svalu stoupá vnitrosvalové napětí, průtok krve je narušen a tím, je ovlivněn i proces vyrovnávání změn. Takové změny jsou vyrovnány cirkulací krve (Bukvaj, 1971). Pravidelným pohybem svalové bříška zvětšují svůj objem, úsporněji pracují, oddalují vznik únavy a zlepšují práci svalů. Práce svalů je závislá na proudění krve což velmi souvisí s prací srdce a celého oběhového ústrojí (Stammer, 2007). Podle topografického umístění v těle, rozdělujeme svaly do následujících skupin: svaly hlavy, hřbetní svaly, ocasní svaly, krční, hrudní, břišní svaly, svaly hrudní a pánevní končetiny (Komárek, 1999). Kožní svaly jsou široké ploché svaly, které nemají vztah ke kostře, spojují se pevně s kůží, povázkou těla a mohou samostatně pohybovat kůží (Bukvaj, 1971). Svaly hlavy se rozpadají do dvou samostatných svalových skupin a to: obličejové svaly (mimické) a svaly žvýkací. Mimické svaly jsou směsí malých a plochých svalů, které odstupují od obličejových částí lebky a také od čelní kosti upínající se do kůže. Pomocí těchto svalů se mohou pohybovat pysky, které slouží k uchopení potravy, dále umožnují pohyb nozdrami, očními víčky a tvářemi, čímž ovládají především mimiku tváře. Žvýkací svaly jsou nejvýkonnější a nejsilnější svaly hlavy, přitahují spodní čelist k horní čelisti (Marvan, 1992). Svaly krku leží ventrálně od krční páteře a ovlivňují pohyb, postavení (tvar), ale také i mohutnost krku. Aby mohl být krk koně dostatečně pohyblivý, tak ho ovládá několik svalů, z nichž mnohé umožňují přesný pohyb každého obratle. Společně se šíjovým vazem nesou tíhu hlavy a krku, ovlivňují jejich pohyb a držení rovnováhy koně. Také se podílí i na pohyblivosti a pozici hřbetu. Do krčních svalů zařazujeme tyto svaly. Dlouhý krční sval, dlouhý nosičový sval, dlouhý hlavový sval, dorzální kloněný sval, střední kloněný sval, sval kývač a stahovač hrtanu a jazylky (Švehlová, 2010). Svaly krku můžeme rozdělit dle umístění horní, spodní, hluboké, ohýbače hlavy a jazylkové svaly. Hlavní funkcí spodních krčních svalů je schopnost při oboustranném 16
stahu snížit krk, hlavu a tím umožnit koni vyklenout hřbet. Avšak při jednostranném stahu se podílejí jen na pohybu krku do stran. Úkolem horních svalů je natahovat, zvedat krk a hlavu. Hluboké krční svaly se podílejí na otáčení a ohybu krční páteře, udržují stabilitu obratlů, k tomu jim pomáhá dlouhý krční sval, nejdelší krční sval a část krčního trnového svalu. Hýbače hlavy jsou krátké svaly v oblasti zátylku zajišťující pohybu hlavy na všechny strany. Dlouhé svaly spojující jazylku či hrtan s hrudní kostí nebo ramenní povázkou (Marvan, 1992). Mezi rozsáhlou skupinu svalů se zařazují svaly hřbetu. Jsou rozloženy na páteři a v podobě silné vrstvy se táhnou od hlavy až po ocasní obratle a jsou inervovány větvemi míšních nervů. Dělí se dle původu na vlastní a druhotné svaly hřbetu (Bukvaj, 1971). Vlastní svaly hřbetu při jednostranném smrštění, umožní prohnutí páteře a stočení hlavy na příslušnou stranu. Při oboustranném smrštění, vzpřimují páteř, zvedají krk a hlavu. Do vlastních svalů hřbetu patří pět svalů. První sval je nejdelší, rozepíná se od pánve až ke kosti tylní a rozpadá se na čtyři samostatné svaly a to: krční, hrudní a bederní, nosičový a hlavový sval. Dalším úzkým a dlouhým svalem, který je uložen na koncích žeber, odstupuje na kyčelní kosti a žeberních výběžcích bederních obratlů, se nazývá kyčložeberní sval. Funkce tohoto svalu spočívá v tom, že podporuje výdech tím, že táhne žebra dozadu. Třetí sval této skupiny se nazývá řemenovitý, má tvar ploché široké desky a je uložen pod svalem kosočtverečným, který spadá do druhotných svalů hřbetu. Dorzálně od nejdelšího hlavového svalu leží sval polotrnový hlavový sval. Poslední v této skupině svalů je sval trnový, polotrnový hrudní a krční. Mohutný, dlouhý sval uložený v kaudální části mediálně od nejdelšího hrudního a v kraniální části mediálně od polotrnového hlavového svalu. K vlastním svalům hřbetu patří i jiné drobné svaly např. svaly otáčecí, šíjový sval, mezitrnové, mezipříčné a mnohoklané svaly (Marvan, 1992). Druhotné svaly hřbetu jsou vesměs ploché svaly, povrchově rozložené na krku a hrudníku. Podílí se na připojení hrudní končetiny k trupu. Mezi druhotné svaly patří sval kápovitý, který je uložen těsně pod kůží a má tvar plochého trojúhelníku. Další sval patřící do této skupiny se nazývá lopatkopříčný, je to plochý sval, který se nachází na 17
laterární ploše krku. Do této skupiny patří ještě nejširší hřbetní, krční ventrální pilovitý a kosočtverečný sval, ten je rozložený v kohoutkové a šíjové krajině (Marvan, 1992). Svaly trupu jsou samostatná skupina svalů páteře, břišní stěny a dýchacích svalů. Tyto svaly zajišťují, ovlivňují pohyb páteře a rozdělují se na dorzální a ventrální. Dorzální svaly páteře, jsou inervovány spinálními nervy, zajišťují zpevnění a zvedání páteře. Do této skupiny patří nejdelší sval, je označován jako nejmohutnější sval těla, který se rozpadá na čtyři samostatné části a to hřbetní, hlavovou, nosičovou, krční. Dále sval trnový, mnohoklaný, řemenovitý (Bukvaj, 1971). V hrudní a bederní páteři jsou rozdělené hluboké svaly. Tyto svaly hlídají a korigují vzájemné postavení obratlů, stabilizují páteř, vyvolávají její rotaci a pomáhají ji narovnávat či prohýbat hřbet. Na prohnutí hřbetu se také podílí tzv. povrchové svaly, které se nacházejí na horní straně hrudní a bederní páteře. Jsou to mohutně členěné svalové pruhy, které vyplňují prostory mezi trnovými, příčnými výběžky obratlů a táhnou se od pánevní kosti až ke kohoutku. Pod názvem krční svaly pokračují až k lebeční kosti (Švehlová, 2010). Společný mezižeberní sval spojuje žebra s postranními výběžky krčních také hrudních ale i bederních obratlů. Stabilizuje páteř, hýbe žebry a tím se podílí na výdechu. Hlouběji pak jde od pánve až ke krku podél obratlů nejdelší sval hřbetní. Hřbetní sval je mohutný svalový pruh hned vedle páteře, na němž sedí jezdec svými sedacími kostmi. Směrem ke kohoutku se zužuje. Tento silný sval je zodpovědný i při vzpínání nebo při vyhazování (Švehlová, 2010). Svaly hrudníku se s hrudní kostí, žebry podílí na utváření bočních stěn hrudní dutiny. Funkčně se rozdělují na jednotlivé svaly a to vlastní a přídatné. Vlastní svaly hrudníku se též uplatňují jako svaly dýchací. Jejich úkolem, je rozšíření dutiny hrudní, tím vyvolat vdech a při zmenšení hrudní dutiny pak výdech (Marvan, 1992). Mezi vlastní svaly hrudníku patří vnější a vnitřní mezižeberní svaly, kaudální dorzální pilovitý sval, kraniální dorzální pilovitý sval a bránice. Nejvýznamnější z této skupiny je bránice, která odděluje hrudní dutinu od břišní. Je natažená mezi spodní plochou bederních obratlů, vnitřní plochou posledních tří žeber, žeberními chrupavkami a mečovou chrupavkou hrudní kosti. Při nádechu se bránice stahuje, její vyklenutí do 18
hrudníku se vyrovná a plíce se tím mohou roztáhnout a nasát vzduch. Bránici také pomáhají mezižeberní svaly, které táhnou žebra dozadu a tím podporují výdech. Dále kraniální dorzální pilovité svaly (podporují vdech) a kaudální dorzální pilovité svaly (podporují výdech), zatahovače a zvedače žeber, přímý a příčný hrudní sval (Švehlová, 2010). Přídatné svaly hrudníku zajišťují připojení hrudníku ke hrudním končetinám. Zařazujeme do této skupiny hrudníkový ventrální pilovitý sval, povrchový prsní sval, ten se skládá ze dvou částí a to sestupný prsní sval a příčný prsní sval. Poslední sval této skupiny je objemný protáhlý sval a nazývá se hluboký prsní sval (Marvan, 1992). Svaly břicha jsou čtyři ploché, relativně tenké přes sebe přeložené svaly, které tvoří podstatu břišní stěny a ohraničují prostornou břišní dutinu. Mezi svaly břicha patří zevní šikmý břišní sval, vnitřní šikmý břišní sval, přímý břišní sval, příčný břišní sval (Marvan, 1992). Vnější, vnitřní šikmé a příčné břišní svaly se navzájem stýkají šlašitými částmi uprostřed bílá čáry. Přímé břišní svaly jsou po celé délce propleteny šlašitými proužky. Všechny břišní svaly drží pohromadě vnitřní orgány břišní dutiny. Podílejí se na výdechu, vytlačují obsah střev, močového měchýře či dělohy. Tlakem zdola podporují vyklenutí a stabilizaci hřbetu tím, že vytlačují vnitřní orgány proti páteři, podílejí se na ohnutí trupu do stran a omezeně se podílí na pohybu pánevních končetin (Marvan, 1992). Ocasní svaly jsou pokračování hřbetních svalů, obalují ocasní obratle a ovládají pohyby celého ocasu. Dělí se na vlastní a přídatné svaly. Mezi vlastní svaly ocasu patří mediální a laterární
zvedač ocasu, schylovač ocasu, meziobratlové svaly. Do
přídatných svalů zařazujeme ocasní sval (Bukvaj, 1971). Svaly končetin slouží jako opora těla nejen při pohybu, stání ale i odpočinku. Rozeznáváme svaly hrudní končetiny a svaly pánevní končetiny. O pohyb hrudní končetiny se starají dvě hlavní skupiny svalů: svaly pletence, které zajišťují pohyb končetiny, protože spojují „horní” kosti končetiny s krční a hrudní páteří
19
a hrudním košem a dále jsou vlastní svaly hrudní končetiny, které spojují jednotlivé kosti končetiny a zajišťují jejich vzájemný pohyb (Švehlová, 2010). Svaly pletence připojují hrudní končetinu k trupu formou pružného závěsu, pomáhají stabilizovat končetinu u stojícího koně a podílejí se na pohybu koně vpřed i do strany. Povrchově uložené svaly ramenního pletence také určují tvar krku, plecí i hrudníku. Svaly pletence hřbetu jsou: kývač hlavy, ramenní zvedač hlavy, lopatkopříčný, nejširší hřbetní, kosočtverečný a kápovitý sval. U svalů hrudníku sestupný prsní sval, příčný prsní sval, hluboký prsní sval hluboké svaly a hrudníkový ventrální pilovitý sval (Marvan, 1992). Vlastní svaly hrudní končetiny se při pohybu ohýbají v kloubech a takovou funkci jim umožňují další jednotlivé svaly. U koní se většinou starají pouze o natažení a ohnutí kloubů. Natahovače a ohýbače ramenního a loketního kloubu jsou silné svaly, které spojují vnější nebo vnitřní plochu lopatky s pažní kostí, popřípadě až s kostmi předloktí. Ramenní kloub natahuje sval nadhřebenový, ohýbají ho podhřebenový, deltový a malý oblý sval. Všechny tyto svaly leží mezi lopatkou a kůží a propůjčují tak této oblasti tvar. Velký oblý sval je protáhlý, vřetenovitého tvaru. Jeho funkce spořívá v ohybu ramenního kloubu. (Marvan, 1992). Kromě ohýbání jednotlivých kloubů mají tyto svaly další důležitou úlohu: v podpěru stabilizují celou končetinu tak, aby svaly ramenního pletence se mohly přes končetinu „přenést” trup. Díky nim může končetina nést celou hmotnost těla koně. Tyto svaly jsou také propleteny šlašitou tkání, tudíž mohou působit jako „pružiny”. Do svalů hrudní končetiny zařazujeme také svaly paže. Jsou to dlouhé masivní svaly, rozložené kolem pažní kosti. Patří sem pažní sval, zobcovitý sval, dvouhlavý, trojhlavý pažní sval. Dále do této skupiny zařazujeme svaly předloktí a prstů. Natahovače zápěstního kloubu, ohýbače a kloubů prstu spojují konec pažní kosti, kosti předloktí s kostmi záprstí a prstu (Marvan, 1992). Koně mají svalová bříška jen ve své horní části. Od záprstního kloubu dolů se jedná o úponové různě dlouhé šlachy. Ty kratší mají ohýbače, natahovače zápěstního kloubu 20
(tj. vřetenní a loketní natahovač zápěstí, vřetenní a loketní ohýbač zápěstí) a ty delší ohýbače a natahovače prstů sahají až ke kopytům. U koní rozeznáváme společný natahovač prstu, postranní natahovač prstu, povrchový ohýbač prstu, hluboký ohýbač prstu a mezikostní sval (Švehlová, 2010). Pánevní končetiny jsou obdařené silnými a velmi výkonnými svaly. Svaly pánevní končetiny se dělí na bederní svaly, svaly stehna, pánve, bérce a na krátké svaly prstů. K pohybu slouží především mohutné svaly v oblasti pánve (svaly bedrovce a hýžďové svaly), dohánějí je slabší stehenní a lýtkové svaly, které ohýbají a narovnávají klouby kolenní a hlezenní. Nevýznamné svaly pro pohyb pánevních končetin jsou svaly břišní (Marvan, 1992). Bederní svaly zahrnují dva protáhlé, zaoblené svaly a to velký, malý bedrovec. Svaly pánve obklopují pánevní kost a ovládají kloub kyčelní. Do této skupiny zařazujeme také svaly hýžďovce (především střední, povrchový, hluboký), ty odstupují v bederní krajině, spojují zezadu kyčelní kost pánve se stehenní kostí. Narovnávají kyčelní kloub a podílejí se na pohybu pánevní končetiny do strany (Bukvaj, 1971). Jejich protějškem je napínač široké povázky, spojuje kyčelní hrbol s kolenní povázkou, a tímto spojením umožní ohybu kyčelního kloubu a natažení kolenního. Díky tomuto svalu, je schopna pánevní končetina udělat krok kupředu. Posledním svalem v této skupině, je sval hruškovitý je to též silný, zaoblený sval, který odstupuje na těle kyčelní kosti a na středním hřebeni kosti křížové a upíná se na velký chocholík (Marvan, 1992). Svaly stehna tvoří nejmohutnější svalovou partii celého těla, obklopují stehenní kost a z funkčního hlediska se rozdělují na tři skupiny svalů (zadní, přední a vnitřní svalovina). Zadní stehenní svaly přemísťují mnoho kloubů tím, že se táhnou od křížové, pánevní kosti až ke stehenní. Některé svaly se mohou táhnout až ke kostem hlezenního kloubu. Funkce zadních stehenních svalů spočívá především v tom, že otvírají, narovnávají kyčelní kloub, zároveň ohýbají kloub kolenní a pomáhají při otevíráním hlezenního kloubu. Jejich spodní část vytváří šlachu, která se upíná k patní kosti a taktéž narovnává 21
hlezenní kloub a tím se podílí na posunu těla kupředu. Sem patří dvojhlavý stehenní sval, poloblanitý sval a pološlašitý sval (Bukvaj, 1971). Přední stehenní svaly jsou slabé a především přitahují pánevní končetinu k tělu. Hlavním svalem této skupiny je čtyřhlavý stehenní sval. Funkce tohoto svalu spočívá v tom, že má natahovat kolenní kloub a ohýbat kloub kyčelní (Bukvaj, 1971). Vnitřní svaly stehna tvoří skupina odstupujících svalů od spodiny pánve a upínající se na stehenní kost a bércové povázky. Díky této skupině svalů odtažení končetiny a rotaci stehenní kosti kolem podélné osy. Sem patří sval krejčovský, hřebenovitý, štíhlý a přitahovače (Bukvaj, 1971). Svaly bérce jsou ve většině případů protáhlé vřetenovitého tvaru. Svalovými bříšky obklopují kost holenní a lýtkovou a jejím úkolem je ohýbat, natahovat hlezenní kloub. Ohýbače a natahovače prstu jsou stejné jako na hrudních končetinách. Patří sem kraniální holenní sval, třetí lýtkový sval, dlouhý lýtkový sval, dlouhý natahovač prstů, postranní natahovač prstů, trojhlavý lýtkový sval, povrchový ohybač prstů, hluboký ohybač prstů (Marvan, 1992). Krátké svaly prstů jsou uspořádány na pánevní končetině podobně jako u končetiny hrudní. Nejvýznamnějším krátkým svalem je třetí a čtvrtý mezikostní sval (Marvan, 1992).
Obr. 2 Svaly koně http://www.wgte.org/designer/public.php?id=4533_7593_3537_6689
22
Svalová soustava je specializovaná soustava velkého množství orgánů, příčně pruhovaných svalů a několika pomocných svalových orgánů. Slouží k vykonávání pohybu a k zabezpečování žádoucí polohy těla (Marvan, 1992). Sval je tvarová a funkční jednotka svalstva. Je kontraktilní příčně pruhovaná svalová tkáň, doplněná vazivem, cévami a nervy. Střední většinou i širší část svalu má červenou barvu a nazývá se masitá část – svalové bříško (Marvan, 1992). Svaly dle tvaru dělíme na dlouhé, krátké, kruhové a ploché. Svaly vznikají, až na pár nepatrných výjimek, ze středního zárodečného listu. Převážná většina svalů je připojena ke kostře (kosterní svaly). Další část svalů bývá spojena s kůží. Takové svaly označujeme jako kožní. V těle, nacházíme i svaly, které se do svalové soustavy nezahrnují, jde o tzv. orgánové svaly. Svalstvo ve větší míře obaluje kostru koně a tím se podílí na utváření exteriéru zvířete. Základní jednotkou kosterní svaloviny je svalové vlákno. Svalová soustava u savců zahrnuje 400-500 svalů z toho jen 60-70 největších svalů. (Marvan, 1992). Podle topografického umístění v těle, rozdělujeme svaly do následujících skupin: kožní svaly, svaly hlavy, hřbetní svaly, ocasní svaly, krční, hrudní, břišní svaly, svaly hrudní a pánevní končetiny (Komárek, 1999).
3 LÉČEBNÉ TECHNIKY 3.1 Chiropraxe Pojem chiropraxe je v České republice docela neznámý, ať už máme na mysli chiropraxi lidskou nebo veterinární. V širším slova smyslu můžeme chiropraxi definovat jako jednoduchou metodu přírodního léčení, kdy postiženého léčíme pouze pomocí rukou. Tato metoda působí blahodárně především na bolesti zad. Nejčastější jsou bolesti v oblasti křížové, ať už u lidí nebo zvířat. Chiropraxe rozhodně není alternativou k tradiční medicíně, může ji pouze účelně doplňovat a podporovat (http://www.i-minerva.cz/obsah/SK/2009/07/SK_2009_07_02.pdf).
23
Americká veterinární chiropraktická asociace (AVCA) definuje chiropraktický zákrok jako takový takto: Chiropraktický zásah je definován jako rychlé působení tlakem/tahem/krátkou pákou - rukou nebo méně často nástrojem, které je zamířené na určité spojení (klouby), aby korigovalo vertebrální subluxace (páteřní, částečné vykloubení). Při chiropraxi ošetřujeme koňského pacienta pouze ručně bez použití léků a chirurgických zákroků. Chiropraxe je tedy jako manuální přírodní léčebná disciplína. Zabývá poruchami funkce páteře a vlivem těchto poruch na mechaniku kostry, svalů, nervového systému a celého organismu zvířete. Vychází z předpokladu, že obnovení pohyblivosti kloubů a páteře a tím odstranění lokální bolesti dokáže reflexně ustanovit rovnováhu v celém organismu, neboť dojde k zprůchodnění nervového systému jako celku (http://www.i-minerva.cz/obsah/SK/2009/07/SK_2009_07_02.pdf). Zahrnuje manipulaci s meziobratlovými ploténkami (spoji), klouby končetin a lebečními švy. Chiropraktické vyšetření sestává z neurologického vyšetření, vyšetření držení těla a způsobu chůze a vyšetření pohmatem při pohybu i staticky. American Veterinary Chiropractic Association (AVCA) AVCA je profesionální asociace působící v USA, která usiluje o propagaci zvířecí (veterinární) chiropraxe mezi odborníky (veterináře) a mezi veřejnost. Působí jako akreditované středisko pro postgraduální studium zvířecí chiropraxe. Členové AVCA se snaží o rozvoj této disciplíny a také o její aplikaci v praxi dále pak o její propagaci mezi odborníky, veřejností i vládou. A to jak na místní úrovni, tak na národní i mezinárodní (http://www.animalchiropractic.org).
24
3.1.1 Využití chiropraxe Nejčastěji mívají koně stejně jako lidé zablokovanou krční páteř a poměrně časté jsou i problémy v křížové oblasti. Pokud tyto potíže vznikly jednorázově (např. pádem), lze je také jednorázově odstranit. Pokud ale tyto příčiny celého problému vznikly necitlivostí jezdce, záleží pak na něm, zda je ochoten takový problém řešit a odstranit. Je však nějaké procento koní, kteří mohou mít jiný problém, z tohož důsledku k blokaci mohlo dojít. Koně totiž často "zamaskují" např. kulhání, a proto se opakovaně blokují v dalších partiích těla. Může se proto stát, že návštěva chiropraktika koně rozkulhá, což je začátek "rozmotání klubíčka", na jehož konci je stanovena diagnóza. Odhalí se tak příčiny kulhání, které mohou být způsobené nesprávným kováním, kloubním onemocněním apod. (Kamen, 2001).
Obr. 3 Chiropraxe http://www.veterinary-chiropractic.co.uk/workingwithhorses.asp
Další více méně významné důvody pro použití chiropraxe u koní jsou svalové spasmy vznikající v oblasti krční páteře při trvalém statickém napětí svalů zajišťujících držení a postavení hlavy, nervové problémy, potíže s čelistmi a se žvýkáním, sportovní zranění, pooperační péče, potíže s vnitřními orgány, střevní potíže či potíže s močovým měchýřem, léčba chronických vnitřních chorob anebo "jen" pro zachování zdraví kloubů a páteře jak u mladých tak starších až starých koní (Kamen, 2001). 25
Jako příklad koňské chiropraxe lze uvést tzv. Soft Tissue Therapy – terapii pro měkké tkáně – patří do ní techniky pro svalové uvolnění a masáže. Techniky svalového uvolnění – fungují na principu, že pokud chceme pohnout kostí na správné místo, musíme nejdříve uvolnit sval. Protože sval, který je zatnutý, nám způsobí, že kost, kterou jsme pohnuli, nám ho vrátí zpět, což je nežádoucí (http://www.animalchiropractic.org). Koňské masáže – jejich hlavní přínos spočívá v účinku na svalový a nervový systém. Dochází k přechodu z první fáze sympatické (napětí) pokračuje do druhé fáze parasympatické (uvolnění). Tomuto jevu se říká tzv. relaxation response (odezva uvolnění). Masáže mají příznivý vliv jak na fyzickou, tak psychickou stránku koně. Pacienti po vykonání této terapie by měli projevovat pocit uvolnění a spokojenosti. Mezi příznaky uvolnění a spokojenosti řadíme: olizování, žvýkání, zývání, ospalost a přenášení váhy z jedné nohy na druhou (Kamen, 2001).
3.2 Akupunktura Koně stejně jako lidé mohou trpět řadou chorob, které mají svůj původ v chybné funkci určitých řídicích okruhů organizmu. Vstupní branou do takového řídicího okruhu je vždy určitý anatomický orgán, podle kterého se okruh může nazývat (Tucker, 2011).
Obr. 4 Akupunktura http://www.copperfieldequinetherapy.com/acupuncture-in-horses/
26
Historie koňské akupunktury má v Číně dlouhou historii. V praxi byla tato technika velmi populární na Dálném východě po staletí, ale byla ji věnována jen malá pozornost. Do veterinární praxe pronikla až nedávno. Hlavním cílem akupunktury je léčba pohybového aparátu koně.
Akupunktura
stimuluje určité tlakové body v těle, což způsobuje pozitivní reakci a pomoc při chronické nemoci (Tucker, 2011). Vzájemné vztahy mezi orgány a orgánovými okruhy popisuje Tradiční čínská medicína (TČM). Specifické chápání nemoci řadí akupunkturu mezi takzvané celostní léčebné metody. Pohlíží na organizmus jako na celek a ne jen na jednotlivé orgány (http://www.tcm-point.cz/). TČM používá na závažné poruchy několik léčebných postupů. Patří sem bylinná terapie léčebná dieta, gymnastika, akupunktura a různá dechová cvičení. TČM vždy kombinuje více léčebných metod a proto má tak velký úhel záběru a velkou úspěšnost. Západní školská medicína bohužel akupunkturu vytrhla z konceptu TČM a tím značně snížila účinnost léčby. Já se ale snažím uplatnit celý koncept TČM i když pro bylinnou terapii užívám evropské byliny (Sychra, 2011).
3.2.1 Metoda EAD EAD neboli elektroakupunkturní diagnostika je metoda vycházející z tradice čínské medicíny a je založená na měření ,,energické náplně“, akupunkturních drah. Pomocí této metody je možné stanovit, který orgán v těle pracuje chybně a je příčinou zdravotních potíží. Měření se u koní provádí na korunkách kopyt hrudní a pánevní končetiny. K úspěšnému měření je potřeba, aby zvíře bylo čisté, suché a sneslo dotyk měřící elektrody. Z vyšetření je možno si udělat představu o celkovém stavu organismu koně a podle toho se rozhodnout, jaká bude následující léčba. Také je možné zjistit bez podání léku jeho vhodnost nebo ověřit různá krmiva, potravních doplňky jakým způsobem mohou ovlivnit stav zvířete. Lze pomocí metody EAD testovat byliny, homeopatika i různé alergeny. Během léčby tato metoda umožňuje sledovat její průběh a provádět průběžnou kontrolu (Sychra, 2011). 27
Akupunkturu využíváme k ovlivnění nemocí, zvláště věčně opakujících se (chronických), ale také ji používáme při akutních poruchách a úrazech. Podstatné pro úspěšný zásah je, aby se jednalo hlavně o poruchu funkce a ne struktury. Tedy u úrazů a pooperačních stavů může být akupunktura méně účinná (Tucker, 2011). U koní se léčí především různé alergie, astma, oční onemocnění (měsíční slepota), nervová onemocnění jako je ataxie (porucha koordinace), různé poruchy hybnosti, také různé kožní nemoci (letní vyrážka). U různých jedinců se léčí dušnost, kolikové stavy akutní bolesti zad. Ve všech těchto případech je akupunktura skvělým pomocníkem. Může a nemusí být doplněna bylinnou léčbou pro zlepšení a rozšíření účinku (http://www.equinenaturaltherapy.com/equine_acupuncture.htm). Koně akupunkturu snášejí docela dobře. Aplikace není děj jednorázový, jak se mnozí lidé někdy domnívají. Aby měla léčba trvalý účinek, je třeba ji pravidelně vícekrát opakovat. U akutních nemocí se obvykle aplikuje jedenkrát za týden, u chronických potíží opakujeme jedenkrát za 14 dní popř. za 2 - 3 týdny (Sychra, 2011). Akupunktura je také užitečná při prevenci nemocí a různých zranění, které nejsou pouhým okem viditelné. Koně, kteří soutěží, ale i koně rekreační si mohou způsobit různá zranění, kterých si nemusíme ihned všimnout. Po určité době se může z takového zranění vytvořit mnohem závažnější problém. Přes léčbu a pravidelné prohlídky, mohou být tyto úrazy odhaleny hned na počátku celého koloběhu (Tucker, 2011). Akupunktura může být použita k léčbě téměř vždy, existuje však několik výjimek. Mezi takové výjimky patří zhoubné nádory, selhání orgánů a zlomeniny. V takových případech tato technika může vše ještě více zhoršit. Je důležité používat akupunkturu v kombinaci s tradiční veterinární péčí, aby byl kůň stále pod dohledem bezpečné léčby. V praxi koní, je akupunktura běžně používaná pro úlevu od bolesti a pohybového aparátu a také může ovlivňovat funkci vnitřních orgánů. To je užitečné zejména při plicních problémech, chronickém kašli, problémy s plodností, průjmech a zácpách, zánětech nervů, problémech zažívacího traktu, bolesti a ztuhlosti, neurologických poruchách, problémech s chováním, artritidě, chronické bolesti a při kolice (Sychra, 2011). 28
3.3 Masáže koní Masáže jsou jedním ze základních rekondičních, ale také i regeneračních postupů, sloužící k nápravě jedince. Různé druhy masáží mohou pomoci v mnoha případech, například pomáhají snížit riziko infekce, napomáhají při rychlém zotavení ze zranění či nemoci, podílí se na zmírnění nebo vymizení bolestí jedince, zvyšují pohyblivost kloubů a umožňují snížit chronické svalové napětí. Kromě toho působí také na psychickou stránku zvířete (Bromiley, 2010). Zvířata jsou přesně tak citlivá na dotek jako člověk, možná že ještě mnohem citlivější. Pro některé majitele zvířat se masáže mohou zdát jako zbytečný přepych, nicméně v zahraničí jsou masáže zvířat zcela běžnou záležitostí, některé zahraniční země disponují masážními salony. Jednou z výhod zvířecích masáží je zlepšení krevního oběhu. Čím vyšší je cirkulace krve, tím by měla být lepší imunitní funkce. Lepší průtok krve také přispívá ke zlepšení hojení ran. Je prokázáno, že krevní oběh napomáhá trávení a zlepšení metabolismu. Kromě toho zlepšuje pohybovou aktivitu a dokáže zpomalit degenerativní proces artritidy (Michelin, 2009). Mnohé studie byly provedeny k ověření výhody masáže. Například bylo prokázáno, že se masáže podílí na snížení krevního tlaku, zvyšují chuť k jídlu, snižují vnímaní a nepohodlí od bolesti. Masáž může zlepšit funkce nervů a mozkové funkce. Studie ukazují, že obohacení programů v zoologických parcích může přispívat k dlouhověkosti jednotlivých zvířat a snížit tím bezpečnostní rizika u zvířat, která mohou být agresivní v důsledku stresu nebo nudy (Michelin, 2009). Masážemi a léčebnými dotyky by však majitel nikdy neměl nahrazovat veterináře. Prvořadá je vždy pomoc odborného lékaře, který určí délku a způsob léčby zvířete. Každý sportovní a psychický výkon vede v organizmu ke vzniku mnoha odpadních látek, které je po výkonu či regeneraci nutné z těla odstranit. Při nadměrné tělesné práci dochází ve svalu k anaerobním pochodům, kdy vzniká kyselina mléčná. Ta se ve svalu hromadí a odstraní se tím, že se vyplaví do krve. Po těžké zátěži se kyselina mléčná ještě nějaký čas ve svalu tvoří a tím více se hromadí. To je příčinou většiny svalových 29
bolestí, které každý z nás po těžké práci, sportovním výkonu zná. Koně na tom nejsou o nic lépe (http://www.jdch.cz/clanky/massage.html.). Sportovní koně jsou vrcholoví sportovci a tudíž jak po závodech, tak po těžším tréninku by měli mít podobnou péči jako jejich lidští kolegové (Sychra, 2011). Jednou z metod, která regeneruje svalové vlákno, pomáhá vyplavit laktát a odstraňuje spasmy je i některá z mnoha druhů masáží (Plachá, 2010). V dřívější době, byly masáže nedílnou součástí denního režimu koně. Sedlák po každodenní práci odvedl koně do stáje, kde jej vysušil od potu tak, že krouživými pohyby masíroval jeho tělo slaměným nebo senným věchtem. Dnes, kdy už známe celou řadu masáží se s věchtováním setkáme jen výjimečně. Z kapitoly o akupunktuře už víme, že kůže spadá pod orgánový okruh plic. Její masáž tedy vede nejen k ovlivnění svalů, ale též působí harmonizačně na systém plic a tím zvyšuje odolnost těla proti infekcím plic a horních cest dýchacích. Sdruženým orgánem okruhu plic je orgánový okruh tlustého střeva a tak jsou příznivě ovlivněny i sliznice, a jelikož tlusté střevo se podílí svojí bioflorou na celkové imunitě, tak masáž ovlivňuje příznivě také ji. Také už víme, že se na akupunkturních dráhách kůži nacházejí akupunkturní body, které ovlivňují ostatní orgánové systémy. Působení masáže je tedy širší. Pod kůží a ve svalech jsou vedle krevních cév umístěny též cévy lymfatické, které jsou vlastně jakýmsi svodným kanalizačním systémem těla, který odvádí metabolický „popel“ a které patří též k imunitnímu systému. Masáží proto posilujeme celkovou imunitu těla (Sychra, 2011). Aby se člověk mohl stát profesionálním masérem zvířat, musí do zahraničí. Nejednodušší je studium absolvovat v návaznosti na veterinární vzdělání, vědomosti získané v medicínských oborech, protože ty pak znásobují kvalitu takto aplikované medicíny. Koňští maséři ve světě fungují jako regulérní součást týmu, který se klientům komplexně stará o koně. Je třeba pamatovat na to, že masér není veterinář, a práce maséra na zvířeti musí být vždy se souhlasem veterináře, který má koně v péči (Žežulková, 2009). V zahraničí je velké množství škol, které takové vzdělání nabízejí. Při výběru vhodné školy je třeba zvážit jazykové znalosti a finanční možnosti, ale i délku a typ 30
kurzů. Mezi nejznámější patří americká společnost Equinology s několika pobočkami po celém světě. Tato společnost nabízí mnoho typů kurzů v několika zemích světa. Studium je rozděleno na dvě hlavní divize, zaměřené především na péči o koně a psy. Po úspěšném složení zkoušky může člověk na svou vizitku napsat za své jméno zkratku EBW, která tady v ČR zatím není téměř známá, ale ve světě je to značka koňských masérů, pracovníků, kteří úspěšně prošli náročným kurzem a mají vysoké odborné znalosti a kvalifikaci. Licence je mezinárodní a platná prakticky po celém světě. Jako jediná Češka, která obdržela mezinárodní licenci EBW koňský masér je Monika Plachá. Úkolem maséra je pomocí různých druhů masáží ošetřovat jedince, kteří mají potíže zpravidla při určitých pohybech v důsledku velkého napjetí svalů, špatné polohy páteře, dřívějších zranění anebo z důvodu prevence těchto či obdobných potíží (Žežulková, 2009). Náplní práce maséra je především ruční masáž celého těla, zejména svalů, kůže, vaziva, kloubů a páteře nebo také tlaková masáž, která je zaměřená přesně na ohraničená místa povrchu těla (akupresura) při znalosti diagnózy nebo po stanovení diagnózy a doporučení veterinárního lékaře. Nejpoužívanějšími pracovními prostředky jsou především citlivé ruce, články prstů ale také různé vibrační i jiné masážní zařízení. Aby masáž dosáhla svých léčivých účinků, měla by se provádět při všech nálezech na svalech, v pojivové tkáni, po poranění, při ošetřování výkonnostních sportovců a také při chronicky bolestivých syndromech pohybového aparátu. Vyskytují se také jedinci, u kterých by se masáže provádět neměli a to při akutních zánětech, různých poraněních, onemocnění krevních cév, nádorů ale také u samic v druhé polovině březosti (Stammer, 2007).
3.3.1 Trvání masáže První masáž, by se měla pohybovat v intervalu 10 - 20 minut. V této masáži by se měl masér zaměřit více na chování a reakce jedince, vyhnout se nepříjemným dotekům a způsobovat mu tím nepříjemné šimrání či bolest. Měl by věnovat větší pozornost zpětným signálům, které kůň vydává. V této fázi je třeba klást velký důraz na 31
ohleduplný kontakt s jedincem, který vede k získání a upevnění důvěry. Pokud si získáme důvěru koně, můžeme zvýšit trvání masáže na 45 - 60 minut, ale to pouze v případě, že nám to zvíře dovoluje a stojí v uvolněném postoji (Ettl, 2005). Hlava bývá zpravidla masírovaná 10 - 30 minut. I tady musíme zohlednit jedince. Některý kůň nemá problém, když se ho masér dotýká na hlavě, jiný jedinec to zase vnímá úplně jinak a panikaří. Celková masáž těla se může pohybovat od 30 - 40 minut do 60 - 90 minut. Zádové svaly a svaly hýždě by se neměli masírovat déle než 10 - 15 minut, protože může dojít k tzv. přepracování, přehřátí tkáně. Aby kůň předešel preventivně ztuhlosti a mohl se bez problémů pohybovat, měla by se masáž pohybovat mezi 20 a 30 minutami (Ettl, 2005). Masáž má pozitivní vliv na fyzickou a psychickou pohodu koní, bez ohledu na věk. Během masáže můžeme rozeznávat různé dotekové pocity jako je teplota, napětí, pružnost a citlivost. Normální tělesná teplota koně je 38 ° Celsiové stupnice. Případné vysoké či nízké teploty koňské kůže mohou znamenat, že se v koňském těle, děje něco negativního. Například, místo které je chladné na dotek, věští nedostatek krevního oběhu v dané oblasti a to ve srovnání se zbytkem těla, může signalizovat problémy jako je např. stažení svalu nebo chronické napětí. Na pružnosti kůže můžeme zjistit, zda není jedinec dehydrovaný či nemá nějaké kožní problémy nebo různé otoky. U citlivosti sledujeme, jak jedinec reaguje na naše doteky a různé tlaky. Pokud je velmi jedinec velmi citlivý na dotek, vše nasvědčuje podráždění, poškození nervů. Svalové napětí je výsledkem těžké pracovní zátěže. Příliš mnoho těsnosti míní menší krevní oběh, méně živin a kyslíku. Napětí zvýší nahromadění toxinu a příliš mnoho napětí ve svalu může být znamením a následkem zápalu (Hooper, 2005). Při masáži je nutné dbát na velkou opatrnost a nepoužívat příliš mnoho síly, protože velkým tlakem může dojít k narušení vláken svalu. Masírovat by se mělo současně nebo střídavě použitím jedné ruky nebo oběma zároveň, také i jedním palcem či dvěma, dlaní ruky, pěstí i loktem. Po každé masáži by masírovanému jedinci mělo být dopřáno intenzivního odpočinku (Bromiley, 2010).
32
3.3.2 Způsoby provedení masáží TŘENÍ Masáž se provádí pomalými dlouhými rytmickými pohyby. Masáž uvolňuje svalstvo a používá se na začátku a na konci celého procesu masáže. Masážní pohyby je možné provádět i jednou rukou. Masírovat musíme rytmicky, lehkým, ale větším tlakem. POKLEPÁVÁNÍ Tato masáž je velmi známá i u lidí. Masáž tepáním stimuluje svalstvo. Ruce se pohybují po těle koně rychle a nezastavují se. MAČKÁNÍ Masáž stimuluje svalstvo. Funguje
na principu uchopení kůže, povytažení
následné uvolnění úchopu.
Obr. 5 Provedení masáží (Losmanová, 2012)
33
a
3.3.3 Masážní techniky Druhů masáží je velké množství, v této práci jsou ovšem uvedeny jen masáže nejpoužívanější. Sportovní masáž se používá tam, kde pomáhá zvyšovat celkovou tělesnou i duševní kondici. Neocenitelná je při regeneraci sil a odstraňování pocitů únavy. Vede ke zvětšenému prokrvení a k podpoře mízního odtoku z orgánů. Tím se v nich daleko dříve upraví biochemické poměry po zátěži. Takovouto masáž můžeme provádět u koní buď rukou, anebo věchtem. Zásadou je, že jednotlivé tahy musí vést po směru srsti (Sychra, 2011).
Obr. 6 Masážní techniky (Losmanová, 2012) 3.3.3.1 Masáže TTouch systému podle Lindy Telligton Jones Fascie neboli svalová povázka je tenká blanka, která pokrývá sval a odděluje ho od kůže nebo od ostatních svalů. Její napětí a kluznost odpovídá stavu psychického stresu, který změnu napětí vyvolal. V případech psychického stresu je kůže ke svalům jakoby přilepená. Rozmasírováním těchto podkožních bloků dojde k uvolnění bloků psychických. TTouch doteky mají různé účinky, překonávají útěkový reflex, navozují uvolnění a vedou mezi koněm a člověkem k navození atmosféry klidu a důvěry. Doteky by se měli provádět krouživými pohyby prstů, které masírují kůži ve směru hodinových ručiček. Pohyb proti směru hodinových ručiček podle Tellingtonové navozuje znecitlivění ale tohle tvrzení, nebylo nikdy prokázáno. Další hmaty jako obláčkový levhart, ležící levhart, dotek mývala, dotek krajty, olíznutí kravským jazykem, práce na 34
uších, práce s hubou, práce s ocasem, zdvihání hřbetu a takzvaný dotek chobotnice pomáhají k aktivaci celého těla a k jeho vnímání (Tellington, 2009).
3.3.3.2 Bodová myofasciální technika podle Bowena Je charakterizována jako „soubor pohybů, vedoucí k aktivaci samoléčících schopností vlastního těla.“ Bowenova tlaková masáž je dynamický systém masáže svalu a pojivové tkáně, která je jako masážní technika uznávána a úspěšně užívána ve zdravotnictví po celém světě. Metoda se využívá pro různé stavy jako je hučení v uších, bolesti kolen, artritida, ztuhlá ramena, bolesti bederní páteře, alergie, astma, infekce močového měchýře a psychické problémy, ekzémy (http://www.equinebowentherapy.com/index.php/what-isequine-bowen-therapy). Často se uleví jedincům s vážnými bolestmi zad a krku, zlepšuje imunitu, funkci ledvin, snižuje všechny typy bolestí, zklidňuje psychické potíže a potíže se stresem, zlepšuje kloubní potíže, bolesti krku a kloubní záněty. Základním principem je tzv. Bowenův pohyb, kdy palec nebo ukazovák pohybuje kůží přes specifické body na těle. Pomocí polštářků prstů masér přetáhne kůži přes šlachu, svalové bříško, hlavu svalu nebo jeho úpon na přesně definovaném místě. Pak vyvine tlak na tkáň a po krátké době - cca za tři až pět sekund, vrátí kůži zpět (Mulcahy, 2011).
3.3.3.3 Manuální lymfatická drenáž (ML) Lymfa je tekutina, která vzniká ve většině orgánů a z nich je odváděna lymfatickými cévami zpět do krve. Tvoří se z tkáňového moku, který vzniká z krve, obklopuje buňky a zabezpečuje jejich výživu. Většina tkáňového moku se vstřebává zpět do krve přímo v tkáních. Nevstřebaná část obsahující vodu, bílkoviny a některé další látky tvoří lymfu. Při průchodu mízními uzlinami se lymfa filtruje a obohacuje o lymfocyty. Lymfa odnáší z mezibuněčného prostoru odpadní produkty metabolických pochodů, a proto je třeba, aby se nikde nehromadila. Jediným aktivátorem pohybu lymfy je činnost svalů. Masáž se neprovádí při akutních zánětech, ale až po jejich stabilizaci. Lymfatická masáž je velmi jemná a účinná technika a nesmí být nikdy prováděna silou (Stammer, 2004). 35
3.3.3.4 Technika Emmett Tato technika pracuje na podobné bázi jako Bowenova terapie. U zvířat je nyní používána řadou odborníků z celého světa. Lékařští profesionálové, kteří využívají techniku Emmett, jsou schopni provádět léčbu, která působí rychle, protože se zaměřuje přímo na postiženou oblast. Zvířecí Technika Emmett, zahrnuje aplikaci tlaku na konkrétní body těla zvířete ve speciálním pořadí. To umožňuje uvolnění napětí, které bylo uloženo ve svalových skupinách
(http://www.methodsofhealing.com/Types_of_Healing/emmett-technique-
for-animals/). Tato technika je především určená k „vynulování svalové paměti“. Technika pracuje většinou samostatně nebo v součinnosti s dalšími terapiemi neuro-pohybového aparátu nebo svalového uvolnění.
3.3.3.5 Shiatsu je masážní terapie Shiatsu je masážní terapie, která je určena jen pro koně a měla by trvat jednu hodinu. Jejím cílem je vyrovnávat energii, která se pohybuje v těle koně pomocí tlaku. Místo používání jehel, se stejně jako v akupunktuře používají jednotlivé prsty, dlaň a loket. Shiatsu podporuje uvolnění a pomáhá přirozeně vyrovnávat tělesnou energii. Koně mezi sebou komunikují prostřednictvím řeči svého těla, a proto jsou citliví zvláště na dotek. Tento druh terapie je přínosem pro celkové zdraví, ale také přispívá k podpoře hojení a lepší dispozice a chování. Při masáži mnoho koní projevuje řadu odpovědí, těmito způsoby - protahováním, zíváním, olizováním se a žvýkání. Masáž Shiatsu je přínosem jak pro koně, tak pro jeho majitele a účinky by měly být vidět okamžitě (Vincer, 2006).
36
3.3.3.6 Meagherova metoda - metoda hluboké masáže Ztuhlá svalová tkáň je příčinou omezení pohybu a bolesti. Ke ztuhnutí dochází po svalové námaze při sportovním výkonu nebo při stání v boxu. Ve své podstatě se jedná o „slepená svalová vlákna“, která se přestávají po sobě posouvat a vznikají nefunkční svalové struktury. Kolem se vytváří otok z vazké tekutiny, který část svalu zablokuje. Pokud takové místo včas nezrehabilitujeme a vlákna vzájemně nerozvolníme, tak se blokáda rozroste. Kůň ztrácí motivaci k práci, může začít kulhat nebo je ztuhlý při určitém pohybu. Uvolnit zatuhlou tkáň bychom sice mohli také teplem, ale v hlubokých strukturách svalů to není možné. Neumožňuje to ani relaxace tkáně chladem, elektrickým proudem či léky (http://www.sportsmassageinc.com/Wilson-MeagherMethod.htm). Cílem tohoto druhu masáže je „stresový bod“ který se musí co nejdříve vyhledat a následně křeč uvolnit. K tomu je zapotřebí:zvětšit průtok krve v dané oblasti, obnovit normální pohyb smrštěných a „slepených“ svalových vláken, při rekonvalescenci zajistit přiměřený pohyb. Svalový spasmus nemusí vyvolat jen svalové problémy, ale může být i příčinou orgánových potíží. Při hledání stresového bodu vycházíme z toho, že křečové místo je bolestivé a kůň před tlakem na ně uhne. Najdeme ho také podle toho, že je tvrdé. Pak již následuje masáž. Léčba spočívá v tom, že přímým tlakem zbavíme sval křeče a třením napříč svalových vláken obnovíme jejich pohyblivost. Stresové body hledáme v určitých lokalitách a vycházíme z toho, že každý pohyb vede k silnějšímu zatížení určitého speciálního místa na těle koně. Platí, že stresové body se u všech koní nacházejí na stejných místech. Sval je totiž nejvíce namáhán na své základně – na takzvané hlavě svalu. Uvolnění svalové křeče docílíme přímým tlakem na stresový bod. V oblasti tlaku dojde ke zvýšení průtoku krve, uvolní se v ní histamin a acetylcholin, dojde k relaxaci svalových vláken a k lepšímu okysličení tkáně. Tření napříč vláken vyvolá zvýšené okysličení svalů a orgánů.
37
Techniky používané metodou Wilsona Meaghera byly vědecky zkoumány za pomocí
grantu
od
bývalé
nadace
americké
asociace
masážní
terapie
(http://www.sportsmassageinc.com/Wilson-Meagher-Method.htm).
3.3.3.7 Hydroterapie Hydroterapie je odvozena od slova „hydro“ – čili voda. Zahrnuje metodické využití vody při různé teplotě a skupenském stavu. Vodoléčba je rychle rozvíjející se způsob léčby koně, voda totiž působí velmi pozitivně na celý organismus (Stammer, 2004). Studená vysokotlaková nezávadná tekoucí voda může být jedním z nejužitečnějších způsobů, jak snížit zánět. Nevyžaduje žádné speciální požadavky a dá se udělat téměř kdekoli a kdykoli. Mořská voda s velmi vysokým obsahem soli, má protizánětlivý účinek,
který
usnadňuje
hojení
ran
a
pomáhá
chránit
před
zraněním.
Rozeznáváme tři hlavní příznaky zánětu a to bolest, teplo a otok. Všechny tři příznaky jsou reakcí na zranění. Bolest upozorní koně na problém, a varuje ho, aby nepoužíval postiženou oblast. Teplo udává údaj o zvýšení průtoku krve do místa poranění a otoky napomáhají znehybnění oblasti. Tyto tři příznaky se vyskytují v různé míře, závislosti a v neposlední řadě také na místě a závažnosti zranění (Peplow, 2005).
3.3.2.7.1 Možnosti léčby Chladová terapie Terapeutická chladová terapie je velice používanou koňskou terapií, používanou k léčbě různých bolestivých a zánětlivých onemocnění dolních končetin hlavně u kopyt. V humánní medicíně je chladová terapie běžně používaná k léčbě akutních poranění měkkých tkání a pomáhá redukovat příznaky zánětu (Swenson a kol., 1996). Chladová terapie má i významné analgetické účinky a je také používána k zmírnění bolesti a po chirurgických zákrocích (Speer a kol., 1996). Chladová terapie může být použita v různých fázích patologických procesů. V akutní zánětlivé fázi po poranění měkkých tkání (do 48 hodin po úrazu) za studena hraje důležitou roli v regulaci zánětlivé odpovědi. Chladová terapie může být při poranění 38
měkkých tkání a také (mezi 48 hodin a šest týdnů po zranění). Analgetický účinek chladu umožňuje začít cvičit zraněnou končetinu i když je částečně citlivá.1Chladová terapie je také možnost léčby při některých chronických onemocnění, spouštěcích bodů a svalové křeče (Dean, 1994). Chladová terapie se běžně používá při léčbě poranění měkkých tkání a zánětů. Aplikace chladu byla doporučena k léčbě akutních poranění šlach (Bramlage, 1992). Chladová vodní terapie Chladová vodní terapie snižuje propustnost stěn krevních cév, omezuje tok enzymů a snižují tak množství tekutiny, která se hromadí v postižené oblasti.
"Studené i otupuje oblast do určité míry, působí jako analgetikum" Většina veterinárních lékařů doporučuje, aby nová zranění by chlazena studenou vodou asi 20 minut několikrát denně. Kratší doba chlazení němá už tak pozitivní účinek (Grant, 1964). Jiný způsob chladové terapie je možnost aplikace ledových zábalů, které mohou obalovat postiženou oblast. Jediná nevýhoda je, že koňské tělo má tendenci ohřát se po několika minutách. Proto musíme sledovat ledové zábaly a pravidelně po rozmrazení je nahradit novými. Led je zvláště efektivní při snižování otoků u čerstvých zranění a funguje nejlépe při použití na vlhkou kůži. Ledové zábaly by se měli měnit po 15 až 20 minutách nebo měnit každé dvě hodiny pro nejlepší efekt. Můžete dojít k poškození tkáně, pokud použijete led déle, než je zde psáno. "Nejlepší čas k použití chladová terapie je, když zranění je nové, teplé a bolestivé" (McMaster, 1978). Tepelná terapie Veterináři se domnívají, že osvědčená metoda fyzikální léčby je teplotní terapie, neboť aplikace tepelné terapie pro zvýšení krevního oběhu, snižuje bolest a svalové křeče. Výsledkem toho je uvolnění svalů po zranění. Lokální aplikace tepla stimuluje krevní oběh. Tento zvýšený průtok krve pomáhá mobilizovat tkáňové metabolity a zvyšovat okysličenou tkáň, a tím zvýšit rychlost metabolismu buněk a enzymatických systémů. Tyto faktory jsou velmi prospěšné pro hojení ran a dalších poranění měkkých tkání (Barnes, 1983). 39
Tepelná vodní terapie Pomáhá zvýšit průtok krve v místě poranění. Tepelná terapie by se neměla použít na zranění, které je teplé na dotek - to znamená, že je přítomen zánět a používáním více tepla se může zánět mnohonásobně zhoršit a způsobit zvířeti větší bolest. Rehabilitační bazény a pohyb ve vodě Chození ve vodě nebo pohyb v bazénu má pozitivní vliv na zdraví koně a je vynikající možností jak koně s určitými příznaky onemocnění bez velkého zatěžovaní přimět se pohybovat. Voda sama o sobě klade určitý odpor, proti kterému musí pracovat svaly, aniž by byly zatížené celou hmotností koňského těla (Stammer, 2004). Plavání pomáhá zvýšit všeobecnou kondici a vytrvalost, zlepšuje svalový tonus a pomáhá při odstraňování následků úrazu nebo operaci.
3.3.2.8 Termoterapie Pod pojmem termoterapie se rozumí cílené použití chladu a tepla k terapeutickým účelům při prevenci či rehabilitaci. Tepelná terapie by nikdy neměla být použita ihned po zranění. Použití tepla se zvýší průtok krve do oblasti umožňující průtok krve volně z roztrhaných cév do okolní tkáně. To může výrazně zvýšit otok u nového zranění. Teplo má příznivý vliv na zlepšení prokrvení, uvolnění, zmírnění bolesti a také ovlivňuje vnitřní orgány (Stammer, 2004).
3.3.2.9 Elektroterapie Elektroterapeutické metody pro humánní i veterinární medicíny se v tomto století nejeví příliš perspektivní. Je to způsobené především nedostatkem teoretických prací o interakci metabolizující živé tkáně s invazivně či neinvazivně aplikovanými elektrickými proudy (Slovák a kol., 2012). Elektrické proudy využíváme tak, že do těla zavedeme elektrický impulz, který je schopný léčit a přitom ovlivňujeme především tři různé funkce orgánů. Podle toho 40
jakou formu proudu použijeme, můžeme přímo vyvolat podráždění a to můžeme zvýšit či snížit (Stammer, 2004). Od začátku století dodnes užívaný Diadynamic je v podstatě zdroj konstantního elektrického proudu s jednocestně či dvojcestně usměrněnou 50Hz sinusovkou. Třebaže jsou přístroje oblíbené v praxi fyzioterapeutů, není stále jasné, zda vlastní fyziologický účinek je závislý na střední hodnotě proudu nebo se jedná o ohřev tkáně (závislý na efektivní hodnotě elektrického proudu) či jde o účinek závislý na tvaru impulzů. Takovéto přístroje jsou vesměs vybaveny měřidlem maximální hodnoty proudu IPEAK (Slovák a kol., 2012). Již od začátku století se jedná o zdroje elektrických proudů, které jsou řešeny jako CC (Constant Current) zdroje. Jsou to tedy zdroje s velkým vnitřním odporem dodávající konstantní proud nezávislý na přechodovém odporu aplikačních elektrod. Pouze jediná metoda (Rebox) užívá zdroje konstantního napětí CV (Constant Voltage) s minimálním vnitřním odporem (Slovák a kol., 2012). Retrospektivní porovnání je zajímavé i s ohledem na kmitočty použitých signálů. Přístroje, které jsou založené na metodě Trancutaneous Electric Nerve Stimulator vychází z teorií, že bolest lze léčit elektrickými impulzy s frekvencí 2 - 175 Hz dle vrátkové teorie. Teorie předpokládala nechemické účinky elektrického proudu ve tkáni, a tak jsou dodnes vyráběny přístroje s nulovou střední hodnotou elektrického proudu IAV (Slovák a kol., 2012). V praxi se tato metoda alkalizace tkáně provádí tak, že elektrické impulzy pod maloplošnou zápornou elektrodou - katodou jsou aplikovány na měkké tkáně končetiny. Po průchodu náboje 150 mikroCoulombů (za cca 3 sekundy) vznikne ve tkáni alkalizovaná oblast ve tvaru polokoule o poloměru asi 1,5 cm. Dostatečný počet aplikačních bodů je asi 50 na jednu končetinu a potřebná doba pro korekci lokální acidózy je asi 6 minut v obou končetinách. Účinky této jsou okamžité. Hojivé procesy ve tkáni při její neinvazivní alkalizaci vykazují příznivé efekty. Analgetický účinek založený na změně pH v ošetřované tkáni nastupuje již během dvou minut po aplikaci proudu v bolestivé oblasti. Dalším efektem bývá tzv. pocit "lehkých nohou", který je
41
způsoben rychlou obnovou mikrocirkulace krve a odplavováním svalových metabolitů zejména kyseliny mléčné (Slovák a kol., 2012). Elektrickými impulzy je řízen pohyb končetin, ale i svaly vnitřních orgánů (srdce, žaludku a střev). Elektrický proud je určitá řeč těla, pomocí které si orgánové systémy sdělují mezi sebou informace (Stammer, 2004). Každá popsaná masážní technika je jiná a má i jiné určení. Nelze proto jednoznačně říci, že zrovna ta či ona technika je lepší. Použití různých technik a metod je dobře zdokumentováno u lidských sportovců, ale jen málo studií bylo zaměřeno speciálně na koně.
42
4 REHABILITACE A PREVENCE Rehabilitace pomáhá při vniku zranění, traumatu či nemoci. Podporuje imunitní systém, zvyšuje cirkulaci a tok krve, snižuje otok, záněty. Obnovuje rozsah pohybu a zmírňuje bolest či napětí. Také podporuje lymfatický oběh, odstraňuje toxiny a podporuje správnou tvorbu tkáně (McGowan, 2007). Nemocní nebo poranění jedinci jsou často omezení a jsou odkázáni na klidovým režim. Rehabilitační masáž může poskytnout tolik potřebné sociální interakce a pohodlí, stejně jako fyzické stimulace a cvičení. Vodoléčba má velmi široké rozpětí bezpečnosti (Stammer, 2004). Během léčby se vždy musí kontrolovat účinnost použité metody a v případě potřeby se přizpůsobit momentální situaci. Pokud se nedostaví požadovaný efekt nebo dokonce dojde k negativní reakci, lze včas zasáhnout a danou metodu změnit nebi i přestat používat. Léčebné techniky volíme podle toho, jak probíhá hojení tkáně. Existuje mnoho výzkumů, z nichž některé proběhly i na zvířatech, a my je můžeme využít pro potřebnou léčbu. Každá fáze hojení se vyznačuje určitými vlastnostmi, které lze dobře ovlivni určitým druhem léčby (McGowan, 2007). Preventivní práce s koněm má v každodenní činnosti fyzioterapeuta velký význam. K problémům a nemocím často přispívá především dlouhodobá každodenní zátěž. Harmonický pohyb, který koni umožňuje, aby si sám udržel rovnováhu, je nejlepší zárukou, jak se vyhnout zatěžujícím situacím (Stammer, 2004). Pokud je trénink v rozporu s psychickými vlastnostmi koně, může tak po určité době docházet k napětí, spazmům a různým onemocněním kdekoli v těle. I vnější faktory jako jsou ustájení koně a jeho výživa také jeho jezdecká výstroj (sedlo, typ uždění, kovaní atd.) se taktéž mohou přímo podílet na kvalitě pohybu koně. Posouzení koně z fyzioterapeutického hlediska je nejdůležitějším preventivním opatřením. Pokud chceme různým úrazům předejít, musíme vždy dávat do souvislosti jedincův pohyb jeho charakter, exteriér a podmínky jeho tréninku (Stammer, 2004). 43
5 ZÁVĚR Bakalářská práce na téma „Fyzioterapie koní“ je zaměřena na popis různých metod a technik, které v dnešní době napomáhají v léčebných procesech. V první části je čtenář seznámen se základními anatomickými pojmy. Je zde zmínka o složení kosterní i svalové soustavy a blíže popsáno na jakém principu obě soustavy pracují. V další části jsou popsány fyzioterapeutické metody jejich využití, projevy a aplikování v praxi. Popřípadě jsou uvedeny i možnosti nápravy. Na charakteristiku jednotlivých metod navazují blíže rozepsané techniky uvedených metod. V závěru práce je také nastíněna možná rehabilitace a prevence, která je nedílnou součástí nápravy shrnutí všech metod. Je poměrně málo literatury věnující se různým praktickým fyzioterapeutickým metodám, zaměřeným na práci se zvířaty. Mnohem více informací, se nachází v zahraničních publikacích a informačních zdrojích. České dostupné knihy mají velmi stručný přehled o jednotlivých metodách využívaných v praxi.
44
6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. KOMÁREK, V., DVORSKÝ, P., POSTNÍKOVÁ, V. (ed.): Koldův atlas veterinární anatomie. 1. vyd. Brno: Grada, 1999. 701s. ISBN 978-80-209-0355-6. 2. STAMMER, S. Fyzioterapie : zdravý kůň : prevence, rehabilitace, optimalizace tréninku. 1. vyd. Praha: Brázda, 2007. 175 s. ISBN 978-80-209-0355-6. 3. MARVAN, F., HAMPL, A., HLOŽÁNKOVÁ, E., KRESAN, J., MASSANYI, L., VERNEROVÁ, E. Morfologie hospodářských zvířat. Praha: Brázda, 1992. 304s. ISBN 978-80-213-1658-4. 4. MIHOLOVÁ, B., LIPSKÝ, J : Anatomie a fyziologie hospodářských zvířat. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1976. 258 s. 5. ČERNÝ, H. : Veterinární anatomie pro studium a praxi. Brno: Noviko, 2002. 529s. ISBN 80-86542-01-7 6. NAJBRT, R., BEDNÁŘ, K., ČERVENÝ, Č., KAMAN, J., MIKYSKA, E., ŠTARHA, O. Anatomie a fyziologie hospodářských zvířat. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1982. 596 s. 7. KOMÁREK, V., SOVA, Z., HAMPI, A., KRÁL, A., KRESAN J. Anatomie a fyziologie hospodářských zvířat. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1971. 574s. S. 8. SWENSON, C., SWARD, L., KARLSSON, J. Cryotherapy in Sports Medicine. Scand J Med Sci Sports 6: 1996. 193-200s. 9. BRAMLAGE, L.R. (ed.): Medical Treatment of Tendinitis. In, Current Therapy in Equine Medicine III. Philadelphia: Saunders Company, 1992.146-149s. 10. KNIGHT, K.L. Cold as a Modifier of Sports Induced Inflammation. In, Leadbetter, W.B., BUCKWALTER, J.A. AND GORDON, S.L.(ed): Sports Induced Inflammation. Park Ridge: American Academy of Orthopedic Surgeons, 1990. 463-477s. 11. SPEER, K., WARREN, R., HOROWITZ, L. The efficacy of cryotherapy in the postoperative shoulder. J Shoulder and Elbow Surg, 1996. 62-68s. 45
12. DEAN, B., et al. Pain rehabilitation. IV. Therapeutic options in pain management. Arch Phys Med Rehad 75: 1994, 21-30s. 13. GRANT, A.E. Massage with ice (cryokinetics) in the treatment of painful conditions of the musculoskeletal system. Arch Phys Med 45: 713-17, 1964. 14. BARNES, W.S. Effects of heat and cold application on isometric muscular strength. Perceptual and Motor Skills 56: 886, 1983. 15. CRANE, J., OGBORN, D., CUPIDO, C., MELOV, S., HUBBARD, A., BOURGEOIS, J., TARNOPOLSKY, M. Massage Therapy Attenuates Inflammatory Signaling After Exercise-Induced Muscle Damage. Sci. Transl. Med. 4, 119ra13 (2012). 16. MCMASTER, W.C., LIDDLE, S. AND WAUGH, T.R. Laboratory evaluations of various cold therapy modalities. Am J Sports Med 6: 291-294, 1978. 17. BLACKWELL, W. Anatomy and Physiology of Farm Animals. Hardcover:, 2009,. ISBN 978-0-8138-1394-3. 18. BROMILEY, W. Massage Techniques for Horse and Rider. Marlborough: British library cataloguing- in- publicatin data, 2002. ISBN 186126356 2. 19. LINDA TELLINGTON-JONES. Improve Your Horse's Well-Being(A Step-by-Step Guide to TTouch and TTeam Training. Stuttgart: Franckh- kosmos, 1998. ISBN 157076-133-7. 20. LIEBERT, M. The journal of alternative and complementary medicine. Number 4, BOOK REVIEWS. Veterinary Acupuncture ,1997. 411-415s. 21. SCHOEN, A. Veterinary Acupuncture: Ancient Art to Modern Medicine. Mosby, 2001. ISBN 032300945X. 22. FRANDSON, R., WILKE, W., FAILS, A. Anatomy and Physiology of Farm Animals, 6th Edition. Lippincott Williams & Wilkins, 2003. ISBN 0781733588. 23. CALDERON, F. Animal Painting & Anatomy. Courier Dover Publications, 1936. ISBN 0486225232.
46
24. WYCHE, S. The Horse's Muscles in Motion. Ramsbury. The Crowood Press Ltd, 2002. ISBN 9781861264565. 25. BROMILEY, M. Blyth Tait. Massage Techniques for Horse and Rider. Crowood Press, 2010. ISBN 1847971830. 26. ETTL, R. Practical Horse Massage: Techniques for Loosening and Stretching Muscles. The Lyons Press, 2005. 96s. ISBN 1592287735. 27. HOOPER, P., Sports Massage for Horses. Kenilworth Press, 2005. 60s. ISBN 1872119875. 28. HANNAY, P. Shiatsu With Horses (Allen Photographic Guides). Trafalgar Square, 2011. 24s. ISBN 0851317618. 29. KAMEN, D. The well adjusted horse: equine chiropractic methods you can do. ilustrované vydání, dotisk. Brookline Books, 1999. 307s. ISBN 157129063X. 30. TUCKER, R. Where Does My Horse Hurt?: A Hands-On Guide to Evaluating Pain and Dysfunction Using Chiropractic Methods. Trafalgar Square, 2011. ISBN 1570764867. 31. Horse Anatomy. Alpine Blue Ribbon Books, 1998. ISBN 1577790219. RHEE, H., STEEL, K., DERKSEN, F., ROBINSON, E., HISTOCHEM, J. Immunohistochemical Analysis of Laryngeal Muscles in Normal Horses and Horses With Subclinical Recurrent Laryngeal Neuropathy Cytochem. 2009 August; 57(8): 787– 800. doi: 10.1369/jhc.2009.953844 PMCID: PMC2713078 32. Equine Education Connection. Equine Chiropractic. [online]. [cit. 28. 08. 2011] Dostupné z:
. 33. Andy Petric. Pferde Praxis. [online]. [cit. 11. 09. 2011] Dostupné z: .
47
34. American Veterinary Chiropractic Association. American Veterinary Chiropractic Association. [online]. [cit. 11. 09. 2011] Dostupné z: 35. Časopis svět koní 7/2009. Povolání u koní. [online]. [cit. 11. 09. 2011] Dostupné z: http://www.i-minerva.cz/obsah/SK/2009/07/SK_2009_07_02.pdf
48
Internetové zdroje: Http://www.tomsychra.com/sluzby/zvirata/tradicni-cinska-medicina/. [online]. [cit. 2012-02-19]. Http://www.holistic-hoof-and-horsecare.com/horse-muscles.html. [online]. [cit. 201203-22]. Http://www.icehorse.net/second_tier/education/articles/heat_therapy.html. [online]. [cit. 2012-04-19]. http://www.wholehorsemassage.com/ [cit. 2012-01-22] http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0305049198000248 [cit. 2012-0123] http://www.taranet.co.uk/Hydrotherapy.html [cit. 2012-02-22] http://www.equinebowentherapy.com/index.php/what-is-equine-bowen-therapy [online]. [cit. 2012-03-18] http://www.equinenaturaltherapy.com/equine_hydrotherapy.htm [online]. [cit. 2012-0310] http://www.horseandhound.co.uk/horse-care-index/1370/61984.html [cit. 2012-03-12] http://www.netplaces.com/horse-care/alternative-health-care/hydrotherapy.htm [cit. 2012-03-12] http://horsetreadmills.com/hydrotherapy.htm [online]. [cit. 2012-03-18] http://www.horserehabilitation.com/benefits_of_hydrotherapy.html [cit. 2012-03-25] http://www.equifitnessrehab.com/ [cit. 2012-03-25] http://www.veterinary-chiropractic.co.uk/wwh-article.asp?pid=2550 [online]. [cit. 201204-01]. http://www.methodsofhealing.com/Types_of_Healing/bowen-therapy-on-animals/html. [online]. [cit. 2012-04-01]. Http://www.medsport.cz/clanky-slovak-p-jira-j-elektroterapie-ve-sportovnimedicine.html. [online]. [cit. 2012-04-01]. http://www.natural-animal-health.co.uk/equine_massage.html. [cit. 2012-03-25] http://www.jdch.cz/clanky/massage.html. [cit. 2012-03-25]
49
http://en.utmerketartikkel.com/The-benefits-of-massage-for-animals_626292/ [cit. 2012-03-21] Http://www.therapeuticadvantage.com/. [online]. [cit. 2012-04-12]. http://www.tcm-point.cz/ [online]. [cit. 2012-04-10]. http://www.equinenaturaltherapy.com/equine_acupuncture.htm [online]. [cit. 2012-0310]. http://www.methodsofhealing.com/Types_of_Healing/emmett-technique/ [online]. [cit. 2012-03-20]. http://stm.sciencemag.org/content/4/119/119ra13.full?sid=4584790e-63e2-4216-a92785e09477270c [online]. [cit. 2012-04-05]. http://www.ifauna.cz/clanek/kone/jak-funguje-kun-cast-9-krk-a-jeho-svaly/4557/ [online]. [cit. 2012-04-20]. http://www.sportsmassageinc.com/Wilson-Meagher-Method.htm [online]. [cit. 201203-12]. http://www.methodsofhealing.com/Types_of_Healing/emmett-technique-for-animals/ [online]. [cit. 2012-04-12].
50
7 SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1 Kostra koně Obr. 2 Svaly koně Obr. 3 Chiropraxe Obr. 4 Akupunktura Obr. 5 Provedení masáží Obr. 6 Masážní techniky
51
