Obsah: Když dva dělají totéž, není to vždy totéž… .............. 3 Úvod ................................................. 3 Athanasius Kircher .................................... 6 Stručný životopis Athanasia Kirchera ................... 8 Klient ................................................ 14 Univerzální učenec .................................... 17 Kircher a astronomie .................................. 20 John Wilkins ........................................ 23 Stručný životopis Johna Wilkinse ...................... 24 Charakter a dílo Johna Wilkinse ....................... 28 Wilkins a astronomie .................................. 31 Kircher a Wilkins – věděli o sobě? .................... 32 John Wilkis – The Discovery of the World in the Moon ... 35 Stručný obsah Discovery ............................... 38 Discourse ............................................. 42 Ohlas ................................................. 43 Athanasius Kircher – Itinerarium extaticum ............. 44 Stručný obsah knihy Itinerarium extaticum ............. 46 Ohlas ................................................. 52 Cenzura Itineraria extatica ........................... 54 Myšlenka mnohosti .................................... 57 Shody a odlišnosti v pohledu na množství a nekonečnost světů ............................................... 63 Obraz vesmíru ....................................... 65
1
Způsob argumentace a metoda zkoumání .................. 68 Minulost a budoucnost ................................ 71 Exoterismus contra esoterismus ........................ 72 Literární styl ...................................... 74 Písmo a smysly ...................................... 75 Vztah obou autorů ke Galileo Galileovi ................ 77 Závěr ............................................... 79 Resumé .............................................. 82 Seznam děl obou autorů ............................... 84 Athanasius Kircher: ................................... 85 John Wilkins: ......................................... 86 Literatura .......................................... 86 Primární literatura: .................................. 87 Sekundární literatura: ................................ 87 Přílohy a obrázky .................................... 91
2
Když dva dělají totéž, není to vždy totéž… To ask or search I blame thee not, for Heav'n Is as the Book of God before thee set, Wherein to read his wondrous Works, and learne His Seasons, Hours, or Days, or Months, or Yeares: This to attain, whether Heav'n move or Earth, Imports not, if thou reck'n right, the rest From Man or Angel the great Architect Did wisely to conceal, and not divulge His secrets to be scann'd by them who ought Rather admire. (John Milton, Pradise Lost, kniha VIII.)
Úvod Když
dva
totéž…Těmito Wilkins
dělají
dvěma
totéž,
jsou
(1614-1672)
míněni a
není
to
vždycky
současníci
Athanasius
John
Kircher
(1602-1680). Na příkladu jimi napsaných literárních cest na Měsíc a do vesmíru je možné dobře pozorovat, jak dvě v podstatě podobné osobnosti s podobnými východisky došly na poli věd k podobným závěrům. To samo o sobě by nebylo tak zvláštní, kdyby nebyl jeden z nich považován za zakladatele moderní vědy a druhý odsouzen jako pověrčivý blázen, který by rozvoj věd zavedl do slepé uličky. Jak je možné, že k něčemu takovému došlo, bude otázkou této práce. Jak je možné, že podobné výsledky mohou vyvolat zcela rozdílné reakce? Tato práce bude tedy pátrat po tom, kde se cesty dělí, po společných rysech a rozdílech, které vedly k tomu, že jsou dnes obě tyto osobnosti považovány za nesrovnatelné.
3
Přesto
se
pokusím
hledat
srovnání
a
hledat
souvislosti v období, kde se souvislosti ztrácí. Tato práce si nečiní nárok na široká zobecnění, která se právě v tomto období ukázala jako mnohdy zavádějící a nepřesná. Nebude ani vyčerpávající, protože na skutečně detailní rozbor mi chybí jak zkušenosti, tak prostředky. Měla by v rámci možností poskytnout náhled na dvě osobnosti a jejich díla hledající své místo uprostřed sedmnáctého století. Časovým
vymezením
práce
bude
období
kolem
vydání dvou pro tuto práci klíčových knih. Tedy období od roku 1638, kdy John Wilkins vydal své dílo A Disourse Concerning A New World and Another Planet: The First Book, The Discovery of a New World, or A Discourse tending to prove, that tis probable there may be another habitable World in the Moon 1 až do roku 1656,
kdy
v Římě
spatřila
světlo
světa
kniha
Athanasia Kirchera Itinerarium extaticum, quo Mundi Opificium, id est, Coelestis expansi. 2 Tato časová hranice však označuje daleko víc než jen čas vydání dvou
děl.
Je
to
zároveň
hranice,
kdy
dochází
k definitivnímu odmítnutí aristotelského a přijetí nového kopernikánského systému světa. Budu tedy tuto hranici překračovat tam, kde to bude vyžadovat zachování souvislostí. 3 Za metodu jsem zvolila srovnávání nejen obou výše jmenovaných děl, ale i srovnávání životů, vědeckých a církevních drah obou autorů. Vycházela 1
V této práci budu používat vydání z roku 1640 v edici: Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins. London: Frank Cass, 1970. 2 Vydání: Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg, Joannis Andreae Endleri, 1671. Starý tisk ze Státní vědecké knihovny Olomouc, sign. 9.517. 3 Další informace k jednotlivým vydáním a rozšíření obou děl jsou součástí práce a je možné je najít v kapitolách: John Wilkins - The Discovery of the World in the Moon a Athanasius Kircher – Itinerarium extaticum.
4
jsem přitom z předpokladu, že jedno od druhého nelze zcela oddělit a že podobné odtržení by ani nebylo žádoucí. Životem a dílem Athanasia Kirchera a Johna Wilkinse se zabývá četná literatura. Pokud je mi však známo, nikdy nedošlo na vzájemné srovnání obou autorů. Studium osobnosti a díla Athanasia Kirchera získává v posledních letech na popularitě a tak je i literatura týkající se specifických částí jeho díla poměrně četná. Biografií a knih pokoušejících se o komplexní přístup je však poměrně málo. Ačkoli jsou
práce
zabývající
se
jednotlivými
částmi
Kircherova díla často samy o sobě velmi kvalitní, v celkovém rámci poskytují mnohdy zcela odlišné pohledy a názory na postavení života a díla Athanasia Kirchera v dějinách. Navíc zcela chybí nové edice a překlady jeho děl do moderních jazyků, což je ovšem vzhledem k jejich rozsahu i obsahu pochopitelné. Velkým příslibem do budoucnosti je projekt pro zveřejnění a překlady Kircherovy korespondence na internetu. 4 U
Johna
jednodušší.
Wilkinse
Existuje
je
např.
situace dobrá
podstatně
biografie
od
Barbary J. Shapiro, edice i rozbory jeho děl. Jediným úskalím se tak jeví poměrná zastaralost všech těchto studií a zdání, že téma již bylo vyčerpáno. Z obecné
literatury
zabývající
se
problematikou vývoje novověkého vědeckého myšlení považuji za základní díla Alexandra Koyrého, Petra Vopěnky nebo Arthura Lovejoye. 5 4
Institute and Museum of the History of Science, Florence, Italy. The Correspondence of Athanasius Kircher, The World of a Seventeenth Century Jesuit. 19.11.2005. http://archimede.ims.fit.it/kircher/ 5 Koyré, Alexandre. Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru. Baltimore: John Hopkins Press, 1968. Lovejoy, Arthur O. The great Chain of Being, A Study of the History of an Idea. Cambridge: Harvard
5
Ze samotného zhodnocení pramenů a literatury je tak možné vypozorovat, jaké místo obě osobnosti zaujaly mezi svými současníky i následovníky. Dnes je jeden z nich rozporuplná podnětná osobnost a druhý zaprášený klasik.
Athanasius Kircher Pokusit
se
načrtnout
životní
dráhu
tohoto
mimořádného muže je těžší než by se mohlo zdát. Vyčerpávající
biografie
totiž
doposud
chybí.
Nejrozsáhlejší životopis Athanasia Kirchera pochází od
Connora Reillyho. 6 Ačkoli se jedná o nákladnou
knihu, textu zcela chybí poznámky a ani seznam literatury není nijak impresivní. Kniha se navíc, stejně
jako
většina
ostatních
Kircherových
biografií, do značné míry opírá o Kircherův vlastní životopis zasílaný v dopisech H. A. Langemantelovi, Lucasu
Schröckovi,
Ankelovi
a
Hieronymu
Theophilu
Velschovi,
Spizelovi.
7
J.
G.
Hieronymus
Ambrosius Langemantel dopisy vydal v roce 1684 v Augsburgu pod názvem Fasciculus epistolarum A. Kircheri
complectentium
materias
philosophico-mathematico-medicas. Do němčiny pak Kircherův životopis přeložil a v roce 1901 vydal Nikolaus
Seng.
8
Stejně
jako
všechny
vlastní
životopisy má i tento svá úskalí. Ačkoli mu nechybí čtivost, Kircher v něm nezapře mimořádnou dávku ješitnosti a sebeuspokojení. Ve své autobiografii University Press, 1966. Vopěnka, Petr. Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci. Praha: Práh, 1999. 6 Reilly Connor P. S.J. Athanasius Kircher S.J., Master of Hundred Arts 1602-1680. Wiesbaden: Edizioni del Mondo, 1974. 7 Hein, Olaf. Die Drucker und Verleger der Werke des Polyhistors Athanasius Kircher S.J. Köln: Böhlau, 1993, str. 71. 8 Seng, Nikolaus. Selbstbiographie des P. Athanasius Kircher aus der Gesellshaft Jesu. Fulda: Fuldaer Actiendruckerei, 1901.
6
totiž líčí, jak přinejmenším šestkrát unikl smrti. To považoval již od dětství za projev mimořádné Boží milosti. Cítil se vyvolený a tím zároveň Bohu a Panně Marii zvláště zavázaný. Většinu svých smrtelných nebezpečí si ale Kircher přivodil sám svou bezmeznou zvědavostí. Zdá se tak tedy, že jeho titul “doktor sta umění” 9 má mnoho co do činění s jeho pověstí nesmrtelného 10 , kterou si vysloužil právě díky své mimořádné schopnosti přežít takřka cokoli. 11 Zůstává otázkou nakolik
se Kircherovo vlastní vyprávění
blíží pravdě. Zřejmě chtěl ale podobným stylem líčení svého života zajistit svým dílům, a tím i sobě, popularitu a uznání. Zdá se však, že s pravdou byl Kircher občas na štíru, právě pokud jde o vytváření jeho vlastního obrazu. Když se ve čtyřicátých letech staly součástí jeho děl i
pravidelné upoutávky na díla další,
sliboval v nich Kircher překlady mnoha rukopisů ze starověkých biblické nesplnil. základě
jazyků
moudrosti.
nebo Ani
Nepovažoval jeho
se
zázračných
osvětlení jeden za
tajemství
z těchto
vyvoleného
úniků
ze
slibů jen
na
smrtelných
nebezpečí, ale později především na základě své schopnosti nebo domnělé schopnosti číst v jakémkoli starém jazyce. Díky tomu se také prezentoval jako muž,
9
Jak ho nazval Daniel Georg Morhof, polyhistor. (Brauen Fred. Athanasius Kircher (1602-1680).In: Journal of the History of Ideas (XLIII) 1982, str.131.) 10 Fletcher, John.E. Athanasius Kircher und seine Beziehungen zum gelehrten Europa seiner Zeit. Wiesbaden: Harasowitz, 1988, str. 5. 11 Jak uvádí ve svém vlastním životopise: Přežil jako dítě pád do náhonu vodního mlýna, pád pod běžící koně při dostizích, těžké omrzliny a kýlu, které si přivodil při bruslení, když mu bylo patnáct, další silné nachlazení, když ho při cestě do Kolína odnesla kra na částečně zamrzlém Rýnu, přepadení protestantskými vojáky při cestě do Heiligenstadtu, pád do zavlažovacího zařízení ve Francii, dvojnásobné ztroskotání při pokusu dostat se z Marseille do Itálie, mor v Římě, kdy pomáhal přímo ve špitálech a v neposlední řadě také zemětřesení a výbuch sopky, při jeho cestě na Sicílii…
7
který zná mnoho tajemství. 12 Jaké sebevědomí musel mít, když se přiznal k tomu, že se mu zdál sen, ve kterém se stal papežem, je zřejmé. 13 Stručný životopis Athanasia Kirchera Není vlastně ani jisté, kdy přesně se tato zajímavá osobnost narodila. Ve svém životopise uvádí Kircher svátek svatého Athanasia - 2. květen 1602. Že si tímto rokem nebyl sám jistý, dokazují další prameny odkazující k roku 1601, stejně jako jeho vlastní žádost z roku 1665 na faráře z Geisy, místa jeho narození, aby mu rok jeho narození zjistil. Tuto žádost však farář nemohl splnit vzhledem k tomu, že záznamy se na faře vedly až od roku 1629. 14 Co je však jisté je to, že se narodil Johannu Kircherovi
a
Anně
Gansekinové,
jak
sám
uvádí,
zbožným katolíkům, jako jejich deváté a nejmladší dítě. V době jeho narození žila rodina v Geise nedaleko
Fuldy.
Johann
Kircher
15
byl
stejně
všestranný muž jako později jeho syn, na jehož vzdělání velmi dbal. Nejprve vyučoval chlapce sám doma a to především
základům hudby, latiny a
geografie. Později se malý Athanasius na jezuitském
12
Findlen, Paula. The Last Man Who Knew Everything…or Did He?: Athanasius Kircher, S.J. (1602-80) and His World. In: Findlen, Paula: Athanasius Kircher, The Last Man Who Knew Everything.London: Routledge, 2004, str. 25 – 26. 13 Tamtéž, str. 37. 14 Fletcher, John E. Athanasius Kircher und seine Beziehungen zum gelehrten Europa seiner Zeit. Wiesbaden: Harasowitz, 1988, str. 10. 15 Kircherův otec Johann promoval v Mohuči z teologie a filozofie a vyučoval jako laický profesor u Benediktínů v Seligenstadtu. Pro své schopnosti byl brzy povolán do úřadu Balthasarem von Dermbach, fuldským opatem a obráncem katolicismu, kterému Johann zůstal věrný i v nepříznivých dobách. Finančně byl na tom dokonce tak dobře, že si mohl dovolit v roce 1579 stáhnout se z úřadu a věnovat se pouze studiu a čtení knih. (Hein, Olaf. Die Drucker und Verleger der Werke des Polyhistors Athanasius Kircher S.J. Köln: Böhlau, 1993,str. 72.)
8
gymnáziu
věnoval hlavně studiu řečtiny, a navíc
dostával i hodiny hebrejštiny od rabína. 16 Jeho
první
přihláška
do
jezuitského
řádu
v Mohuči byla odmítnuta údajně proto, že chlapec nejevil žádné zvláštní nadání. I přes toto odmítnutí byl však nakonec v roce 1618 přijat do noviciátu v Paderbornu. 17 začal
Po uzavření dvouletého noviciátu
navštěvovat
kurz
filozofie
a
logiky.
Z
přesvědčení, že by úspěch ve studiu, a z něho vyplývající
uspokojení,
mohl
zmenšit
dosud
mimořádnou Boží milost, které se mu dostávalo, předstíral hloupost tak dokonale, že byl pro studium filozofie dokonce považován za nezpůsobilého. 18 Ani jeho
studium logiky nebylo nijak vynikající. V roce 1621 vpadla do Paderbornu válka a kolej
musela být rozpuštěna. 19
Kircherovi se podařilo
s několika dalšími uniknout a vydat se na cestu do Kolína, kde znovu nastoupil studium přírodních věd a filozofie. To také tentokrát úspěšněji zakončil. 20 Roku 1623 byl poslán do Koblenze, kde se věnoval studiu matematiky a jazyků. Zde již nechal své nadání plně projevit a obecný údiv nad jeho schopnostmi brzy vystřídala
závist,
takže
byl
znovu
přeložen,
tentokrát do Heiligenstadtu, aby tam učil řeckou
16
Athanasius Kircher navštěvoval nejprve elementární školu v Geise a od roku 1612 jezuitské gymnázium ve Fuldě, jejímž rektorem tehdy byl z Holandska pocházející historik Christoph Brouwer, který napsal dějiny Fuldy. ( Scharlau, Ulf H. A. K. Ein Gelehrter der Barockzeit. In: Fuldaer Gesch.bll. LVII. 1981, str. 126.) 17 Reilly, Connor P. S.J. Athanasius Kircher S.J., Master of Hundred Arts 1602-1680. Wiesbaden: Edizioni del Mondo, 1974, str. 27. 18 Seng, Nikolaus. Selbstbiographie des P. Athanasius Kircher aus der Gesellshaft Jesu. Fulda: Fuldaer Aktiendruckerei, 1901, str. 15. 19 Město obsadil nepřítel katolíků vévoda Christian von Braunschweig. 20 Wittstadt, Klaus. A. K. (1602-1680), Theologieprofessor und Universalgelehrter im Zeitalter des Barock. In: Würzburger Diözesanbll. XLVI. 1984, str. 111.
9
gramatiku. 21 Přitom však stále pokračoval ve svých matematických
a
jazykových
studiích,
především
hebrejštině a syrštině. Ačkoli mu bylo doporučeno, vzhledem
k
nepokojům,
obléci
se
na
cestu
do
Heilgenstadtu do světských šatů, nechal se Kircher raději téměř pověsit, než aby svlékl svůj hábit. Naštěstí se nad ním jeden voják, pohnut jeho upřímnou zbožností, smiloval. 22 V Heiligenstadtu zůstal Kircher pouze jeden rok. Poté, co bylo poselstvo mohučského arcibiskupa a kurfiřta Johanna Schweikarda svědkem Kircherových optických a pyrotechnických experimentů 23 , povolal arcibiskup Kirchera na dvůr do Aschaffenburgu. Tam však jeho prvotním úkolem nebylo bavení dvora, ale vyměření horské cesty do Heidelbergu. 24 Po smrti kurfiřta v roce 1624 se Kircher vrátil do Mohuče, aby tam studoval teologii. V roce 1628 byl vysvěcen na kněze a třetí, jezuity vyžadovaný, zkušební
rok
absolvoval
ve
Špýru.
Vedle
teologických studií se Kircher i nadále věnoval přírodním vědám. 25 21
Godwin, Joscelyn. Athanasius Kircher, A Renaissance Man and the Quest for Lost Knoledge. London: Thames and Hudson, 1979, str. 10. 22 Seng, Nikolaus. Selbstbiographie des P. Athanasius Kircher aus der Gesellshaft Jesu. Fulda: Fuldaer Aktiendruckerei, 1901, str. 23-24. 23 Při té příležitosti se musel bránit nařčení z čarodějnictví a černé magie. (Godwin, Joscelyn. Athanasius Kircher, A Renaissance Man and the Quest for Lost Knoledge. London: Thames and Hudson, 1979, str. 10.) 24 V Aschaffenburgu také vzniklo jeho první dílo zabývající se problémem magnetismu Ars magnesia, které vydal v roce 1631 ve Würzburgu. 25 Zvláštní zájem se u něj přitom vyvinul pro astronomii, když se krátce před tím poprvé podíval do dalekohledu. Ani ve Špýru však zájem o studium neztratil. Jednoho dne narazil v knihovně na knihu s egyptskými hieroglyfy. Jednalo se pravděpodobně o Mercantisovo dílo Degli Obelischi de Roma z roku 1589. Od objevu této knihy se datuje dalších dvacet let trvající Kircherův zájem o egyptologii, jehož výsledky jsou shrnuty v Kircherově díle Oedipus aegyptiacus (Řím 1652-54). (Wittstadt, Klaus. A. K. (1602-1680), Theologieprofessor und Universalgelehrter im Zeitalter des Barock. In: Würzburger Diözesanbll. XLVI. 1984, str. 111.)
10
V roce
1629
byl
povolán
na
univerzitu
do
Würzburgu jako učitel matematiky, morální filozofie, syrštiny a hebrejštiny. Teprve zde se začal věnovat vlastní vědecké práci. Roku 1630 zaslal generálovi řádu žádost o poslání na jezuitskou misii do Číny. Jeho žádost, stejně jako další z roku 1637, byla zamítnuta, což však neumenšilo jeho dlouhotrvající zájem o všechny zprávy přicházející z této oblasti. V roce 1631, po bitvě u Breitenfeldu, musela být univerzita kvůli blížícím se vojskům Gustava Adolfa
uzavřena.
Kircherovi
se
díky
věšteckému
vidění podařilo včas uprchnout do Špýru. 26 Vzhledem k politické situaci v říši poslali jezuité Kirchera do Francie, nejprve do Lyonu a brzy poté na jezuitskou kolej do Avignonu, kde měl učit matematiku, filozofii a orientální jazyky. Tehdy ještě netušil, že se již do Německa nikdy nevrátí. Se vstupem do Avignonu vstoupil Kircher do kosmopolitního světa, ve kterém se seznámil se senátorem
Nicolou
Claude
Fabri
de
Peirescem,
filozofem Pierrem Gassendim či gdaňským astronomem Johanem Heveliem. Peiresca a Kirchera spojoval živý zájem
o
hieroglyfy
a
orientální
jazyky,
který
přerostl v dlouhotrvající výměnu dopisů a informací. Peiresc,
který
bembinskou
získal
Isidinu
od
tabulku,
jednoho přizval
misionáře Kirchera
k jejímu rozluštění a Kircher mu za to na oplátku zapůjčil vzácné knihy, které si přivezl ze Špýru. 27 Jejich
plán
vzájemné
26
spolupráce
byl
narušen
Jedné noci, ještě před příchodem švédských vojsk, měl Kircher vidění, že dvůr je plný švédských vojáků. (Seng, Nikolaus. Selbstbiographie des P. Athanasius Kircher aus der Gesellshaft Jesu. Fulda: Fuldaer Aktiondruckerei, 1901, str. 29-30.) 27 Godwin, Joscelyn. Athanasius Kircher, A Renaissance Man and the Quest for Lost Knoledge. London: Thames and Hudson, 1979, str. 11.
11
Kircherovým povoláním do Vídně, kde měl nastoupit na místo dvorního matematika na dvoře Ferdinanda II. Zatímco se Kircher vydal poslušně na cestu, Peiresc v obavě, že by se Kircher k hieroglyfům už nikdy nevrátil, napsal dopisy papeži Urbanovi VIII. a kardinálovi Barberinimu s prosbou, aby povolání změnili. Díky dvěma ztroskotáním se Kircher takřka náhodou ocitl roku 1635 v Římě, kde s údivem zjistil, že je již očekáván. 28 Místo něho byl do Vídně poslán Kircherův
spolucestující
Christoph
Scheiner
a
Kircher sám nastoupil na původně Scheinerovo místo na Collegiu
Romanu
matematiku,
věnovat
v Římě. se
Tam
rozluštění
měl
vyučovat
hieroglyfů
a
zůstat do konce svého života. 29 Další ze svých cest podnikl Kircher v roce 1637 na Sicílii a Maltu, kde složil své čtvrté a poslední sliby.
30
Ani tato cesta se však neobešla bez
nebezpečí. Kircher zažil jak zemětřesení v Kalábrii, tak
výbuch
Etny,
Stromboli
28
a
dokonce
hrozící
Protože po pevnině byla cesta nebezpečná, rozhodli se Kircher a Scheiner vydat se z Marseille do Janova po moři a z Janova do Vídně pak po souši. V průběhu plavby je však potkala silná bouře a Kirchera postihla mořská nemoc. Kapitán je nechal odpočívat na jednom z ostrůvků. Zatímco Kircher spal, loď odplula i s jeho majetkem. Rybáři pak odvezli oba jezuity zpátky do Marseille. Při druhém pokusu je opět zastihla taková bouře, že jen stěží vyvázli životem. Složili přitom slib, že učiní pouť do Loretta, pokud se zachrání. Proto pokračovali v plavbě na jih od Janova. Další bouře je však hnala ke Korsice a odtud až do Civita Vecchia, přístavu 40 mil vzdáleného od Říma. Rozhodli se tedy, že této situace využijí a navštíví Řím.( Seng, Nikolaus. Selbstbiographie des P. Athanasius Kircher aus der Gesellshaft Jesu. Fulda: Fuldaer Aktiendruckerei, 1901,str. 35-38.) 29 Všechna Kircherova díla, mimo již zmiňované prvotiny Ars magnesia, dalšího spisu Primitie gnomicae Catopticae vzniklém v Avignonu 1635 a díle Spekula Melitensis encyclica, které vzniklo na Maltě a vyšlo v roce 1636/38 v Messině a Neapoli, vznikla mezi lety 1634-1679 v Římě.(Wittstadt, Klaus. A. K. (1602-1680), Theologieprofessor und Universalgelehrter im Zeitalter des Barock. In: Würzburger Diözesanbll. XLVI. 1984, str. 113.) 30 Když Friedrich, vévoda Hesse-Darmštadtský, roku 1636 konvertoval i díky Kircherovi ke katolicismu, byl v Římě přijat do církve s velkou slávou. Přál si při té příležitosti poznat Itálii a jako svého průvodce a zpovědníka si vybral právě Athanasia Kirchera. Společnost se vydala na Sicílii a krátce pobyla na Maltě.
12
doutnání Vesuvu, na který se šel zblízka podívat. 31 Jeho další cesty už ale napříště byly pouze lokální a poklidné. Mimo psaní děl se také věnoval svému muzeu. Roku 1651
zdědilo
Collegio
Romano
rozsáhlou
sbírku
etnologických antických nálezů. Kircher se stal správcem této bohaté sbírky, která se rozvinula v Museum
Kircherianum,
atraktivní
a
hojně
navštěvovanou památku v Římě. 32 Vedle muzea Eliase Ashmolea v Oxfordu to bylo jedno z prvních veřejných muzeí vůbec. 33 Kircher ke konci svého života věnoval pozornost ještě
jedné
památce.
Roku
1661
objevil
trosky
starého kostela. Podle nápisu na zdi se mělo jednat o místo vidění svatého Eustacha. Kircher
nechal
na
tom
místě
kostel
vystavět, udělal z něho poutní místo 34 a místo posledního odpočinku svého srdce.
znovu
zároveň
35
Poslední roky sužovaly Kirchera nejen útoky proti jeho dílu, ale i postupující nemoci stáří. Kircher zemřel 27. listopadu 1680.
31
I na základě jeho pozorování tamních horkých větrů a fata morgany vzniklo roku 1646 vyšlé dílo Ars magna lucis et umbrae. Dalšího pozorování, především zemětřesení a výbuchu sopky, pak využil ve svém slavném díle Mundus Subterraneus 1664. 32 Scharlau, Ulf H. A. K. Ein Gelehrter der Barockzeit. In: Fuldaer Gesch.bll. LVII. 1981, str. 126-127. 33 K tomuto tématu se vztahuje jedna z posledních Kircherových knih Museum Celeberrimum z roku 1678. 34 V roce 1665 Kircher vydal na toto téma knihu Historia Eustachio-Mariana. 35 Podle jeho přání bylo jeho srdce uloženo v Mariánském kostele v Monterella, který nechal vystavět na místě vidění sv. Eustacha.( Seng, Nikolaus. Selbstbiographie des P. Athanasius Kircher aus der Gesellshaft Jesu. Fulda: Fuldaer Aktiondruckerei, 1901,str. 66.)
13
Klient Život v Římě však mohl pro Kirchera skýtat stejná nebezpečí jako mlýnské kolo, z pod kterého jako dítě unikl. Často mohla být tato nebezpečí větší než časté záplavy a epidemie moru. Nebylo to tak dlouho, co papež Urban VIII. ztratil svého prestižního klienta Galileiho.
36
Kircher se v podstatě záhy dostal na jeho kdysi slunné místo. Pozoruhodnější je to, že Kircher na tomto místě dokázal setrvat více než čtyřicet let, během
kterých
se
vystřídalo
několik
silných
papežů. 37 Dle mého názoru vyjadřuje název článku Johna Fletchera
Athanasius Kircher: A Man under
Pressure přesně situaci v níž se Kircher nacházel. 38 Kdo jiný než on však mohl být na podobné situace lépe připraven? Kircher byl vyzbrojený nejen dvanácti jazyky, díky kterým se mohl stát zajímavým pro téměř jakéhokoli patrona, ale i mírnou a jemnou povahou, která mu dokázala získat daleko více přátel než nepřátel. Mnoho poznámek o jeho milé a nápomocné povaze je toho důkazem, ať už byly vysloveny Johnem Evelynem
nebo
Kircherovým
Peirescem. 39
Právě tato jemnost spolu s jezuitským
36
prvním
patronem
A že Galileo o příchodu Kirchera do Říma věděl, dokazuje dopis Raffaella Magiottiho, který Galilea o této události zpravuje. (Biagioli, Mario. Galileo, Courtier. Chicago: Chicago University Press, 1993, str. 347-348.) 37 Urban VIII.(1623-1644), Inocenc X.(1644-1655), Alexandr VII. (1655-1667), Clemens X.(1670-1676). 38 Fletcher, John E. Athanasius Kircher und seine Beziehungen zum gelehrten Europa seiner Zeit. Wiesbaden: Harasowitz, 1988, str. 1-15. 39 Fater Kercherus…shew´d us many singular courtesies…with Dutch patience shew´d us his perpetual motions…and a thousand other crotchets and devises…( Bray, William. The Diary of John Evelyn from 1641 to 1706, London: Frederick Warne and co., 1891, den 8.11.1644.) “che porta suĺ fronte gli segni evidentissimi della summa sua pietá et innocenza di vita, et nulla di meno quella magnanimmitá et acutezza d´íngegno…( Fletcher, John E. Athanasius Kircher und seine
14
smyslem pro podřízení se vyšší autoritě mu zřejmě umožnila
snadno
se
přizpůsobovat
měnícím
se
podmínkám i požadavkům patronů. Pro znalosti
Peiresca
byl
hieroglyfů,
cenný která
díky mu
své
domnělé
mohla
pomoci
v rozluštění jeho vlastní sbírky egyptských tabulek. Pro Francesca Barberiniho, který se stal jeho prvním ochráncem
v Římě,
byl
pak
zajímavý
znalostí
orientálních jazyků. Ta mohla být velmi užitečná v Komisi
pro
zvyky
orientální
církve
založené
papežem UrbanemVIII. 40 Zájmy obou těchto mužů se pak sloučily v díle toho třetího, když roku 1636 Kircher vydal Prodromus coptus sive aegiptiacus. Dílo, které stojí na myšlence, že koptština představuje klíč k rozluštění hieroglyfů a zároveň poskytuje přehled v gramatice tohoto jazyka, je věnováno komu jinému, než kardinálu Barberinimu.
Titulem Prodromus dal
Kircher již v roce 1636 jasně najevo, že se chystá k práci daleko větší. Jeho egyptologická studia pak vyvrcholila v díle Oedipus aegyptiacus, které však vyšlo až v roce 1652 a je věnováno císaři Ferdinandu III. Ten, udiven Kircherovými schopnostmi, nejen že zaplatil celý náklad knihy, ale po celý zbytek Kircherova života mu nechal vyplácet 100 scudi ročně.
41
předcházela
Císaře totiž nadchla příhoda, která vydání
jiného
egyptologického
díla
Obeliscus Pamphilius z roku 1650, věnovaného papeži Inocenci X. Papež poskytl Kircherovi mimořádnou příležitost vyrovnat se se svými kritiky. Nejenže Beziehungen zum gelehrten Europa seiner Zeit. Wiesbaden: Harasowitz, 1988, str.2.) 40 Fletcher, John E. Athanasius Kircher und seine Beziehungen zum gelehrten Europa seiner Zeit. Wiesbaden: Harasowitz, 1988, str. 2. 41 Wittstadt, Klaus. A. K. (1602-1680), Theologieprofessor und Universalgelehrter im Zeitalter des Barock. In: Würzburger Diözesanbll. XLVI. 1984, str. 114. Ferdinandovi III. a jeho synovi Leopoldovi věnoval Kircher i několik svých dalších děl.
15
Kirchera pověřil dozorem nad restaurací Domitiánova obelisku, který zdobí Berniniho fontánu Čtyř řek na Piazza Navona, ale měl taktéž doplnit chybějící hieroglyfy na znovu vztyčeném Caracallově obelisku na Forum Agonale. Tento obelisk byl totiž roztříštěn na pět částí a řada chybějících kousků byla v rukou antikvářů. K nelibosti Kircherových kritiků se po vztyčení obelisku ukázalo, že jeho doplnění textu se zcela shoduje s chybějícími úlomky. 42 Podobný kousek se pak Kircherovi podařil ještě jednou po nástupu Alexandra VII. na papežský stolec. 43 I tento papež si přál mít svůj obelisk na Piazza della Minerva. Vzhledem k tíze obelisku, měl Kircher k dispozici pouze tři strany textu - na čtvrté obelisk ležel. I přesto se mu podařilo čtvrtou stranu ještě před jejím odhalením přesně popsat. 44 Ačkoli Kircher pochopil vztah mezi koptštinou, řečtinou a hieroglyfy, setrvával celý život v mylné představě,
že
hieroglyfy
nejsou
písmo,
ale
náboženské symboly, a že jejich podobnost s čínským písmem je důkazem existence původního univerzálního jazyka. Jeho překlady hieroglyfů jsou samozřejmě mylné, zdá se však, že ačkoli mu unikal obsah, formu pochopil dokonale. Kircherova
egyptologická
studia
dobře
dokládají, jak si Kircher získával a udržoval své patrony. Ačkoli se Barberini, Kircherův první patron 42
Reilly, Connor P. S.J. Athanasius Kircher S.J., Master of Hundred Arts 1602-1680. Wiesbaden. Edizioni del Mondo, 1974, str. 58-59. 43 Papež Alexandr VII.(Fabio Chigi) se seznámil s Kircherem už v roce 1637 při jeho cestě na Maltu, od té doby lze datovat jejich přátelství. Tento muž s velmi širokými zájmy zaměstnával Kirchera více než kterýkoli jiný jeho patron a je pravděpodobné, že jeho smrtí se vyčerpanému Kircherovi ulevilo. Věnoval mu jak dílo Interpretatio Hieroglyphica 1666, tak jedno z nejvýznamnějších Kircherových děl Mundus Subterraneus 1664
16
v Římě,
musel
roku
1646
uchýlit
pod
ochranu
kardinála Mazarina do Francie, Kircherova hvězda stoupala utěšeně dál. Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že byl Kircher všemožně podporován. Je třeba si
ale
uvědomit, že ani jeho díla neunikla pozornosti cenzury. 45 Univerzální učenec O
Kircherovi
se
říká,
že
byl
poslední
renesanční muž nebo ideální barokní univerzální učenec. Tak nebo onak, uvízl Kircher kdesi mezi dvěma epochami. Na jednu stranu představuje univerzálního učence, jehož ideálnost ovšem v éře baroka musí pokulhávat. nebylo
možné
V polovině obsáhnout
sedmnáctého všechno
století
vědění.
už
Hojně
vznikající encyklopedie a slovníky jsou toho důkazem. Kircher tak stojí mezi všeobecností a specializací. Snoubí se v něm renesanční víra v propojenost všech věcí, v mikro a makrokosmos, v analogii a sympatii 46 s užíváním nových experimentálních metod či odporem k transmutatorické alchymii 47 . Právě ona hermetická
44
Seng, Nikolaus. Selbstbiographie des P. Athanasius Kircher aus der Gesellschaft Jesu. Fulda: Fuldaer Aktiondruckerei, 1901,str. 60-61.) 45 Cenzura posuzovala dvanáct Kircherových děl. Deset z těchto děl bylo vydáno v Římě. U čtyřech jeho děl: Itinerarium extaticum, Obeliscus Pamphilius, Oedipus Aegyptiacus i u nikdy nevydaného díla Iter Hetruscum vyslovila větší výtky. (Hein, Olaf. Die Drucker und Verleger der Werke des Polyhistors Athanasius Kircher S.J. Köln: Böhlau, 1993, str. 307-308.) Důkladnější rozbor cenzury díla Itineraria extatica v kapitole Cenzura Itinerarium extaticum. 46 Kircher věřil v palingenezi - nový růst rostlin z jejich prachu. Rozuměl astrologickým vlivům na zdraví člověka, věřil v mořské panny, gryfy, spontánní generaci hmyzu a totální pravdivost Starého zákona. (Godwin, Joscelyn. Athanasius Kircher, A Renaissance Man and the Quest for Lost Knoledge. London: Thames and Hudson, 1979.) 47 Tedy té, která věří v přeměnu nějakého kovu ve zlato nebo stříbro. Více se touto problematikou Kircher zabývá například ve svém díle Mundus subterraneus.
17
část jeho osobnosti mu nikdy nedovolila oddělit vědu od víry, spekulativní metodu od empirické, objekt od subjektu.
48
Protože to je onen kritický okamžik, kdy
vstupuje na scénu moderní věda se všemi jejími klady i neřestmi. Díky tomu je také Kircherovo dílo dnes tolik aktuální. Mnozí badatelé, a dokonce i někteří Kircherovi současníci spekulovali nakolik všemu, co píše, sám věří a nakolik jsou některé jeho teze jen úlitbou cenzuře.
49
Nezdá se mi pravděpodobné, že by si
Kircher nebyl vědom změn, kterými svět a věda v průběhu jeho života prošly, což ovšem neznamená, že je musel akceptovat. Absolutní komplexnost jeho osobnosti by jakékoli oddělení, které by sebou přihlášení se k moderní vědě neslo, nedovolila. Čemu uvnitř své duše věřil, zůstává otázkou, zdá se však, že si stál za tím, co napsal a byl na to náležitě pyšný. To, že jeho díla jsou často zaplavena nejen množstvím relevantních
informací,
nesmyslů
báchorek,
a
Kircherova zvědavostí
ale
množstvím
holých
dokládá
jistou
naivitu
která
spolu
s jeho
charakteru, a
naprostou
i
důvěrou
v
psané
slovo
spoluurčovala povahu jeho celého díla. Všechny oblasti vědění měly být podle Kirchera systematicky universalis,
sjednoceny kterou
pod
nejlépe
ideu
mathesis
vyjadřovalo
pojetí
magnetismu jako jednotícího principu organického a anorganického
světa.
50
Ať
už
se
jednalo
o
přitažlivost mezi pohlavími fyzického světa nebo přitažlivost ve vesmíru, magnetismus se stal 48
jako
Kircherova filozofie byla pod značným vlivem tzv. Prisca theologia nebo Prisca sapientia, která se snažila o propojení pohanského a křesťanského učení. Viz. Kapitola Minulost a budoucnost. 49 Např. Christian Huygens ve svém díle The celestial worlds discover´d, o němž bude řeč později.
18
princip jednoty protikladů modelem vysvětlení jevů dalších
partikulárních
věd.
Optiky
pomocí protikladu světla a stínu nebo hudební teorie pomocí protikladu konsonance a disonance.
51
Vedle teoretických studií optiky se Kircher věnoval
také
konstrukci
optických
přístrojů,
například laterny magiky nebo mikroskopu. Tento přístroj využil k pozorování krve pacientů při velké epidemii moru, která vypukla v Římě roku 1656. Ačkoli to, co Kircher viděl, zřejmě nebyl bacil moru, přispělo jeho pozorování k vyjádření teze, že mor je nemoc původu tělesného, a ne duševního, jak se domníval Johann Baptist Helmont. 52 Mimo léčebné
hudební
vlastnosti
teorie hudby,
zkoumal
Kircher
akustické
také
vlastnosti
hudebních nástrojů a odposlouchávacích nebo zvuk přenášejících zařízení. 53 Geologická studia zahrnovala jak mineralogická, hydrologická
a
geografická
bádání,
tak
také
praktické nástroje jako pumpy nebo rozvodňovací zařízení. 54 Kircher však sestrojoval také přístroje ke generaci vědeckých údajů a řešení matematických úloh. Tyto jeho mechanické vynálezy mají co do činění s koncepcí univerzální řeči, která měla sloužit nejen k všeobecnému lepšímu dorozumění, ale také se stát nástrojem exaktního výzkumu. 55 Kircher nebyl 50
Ars magna sciendi, 1669. Ars magna lucis et umbrae 1646, Musurgia universalis 1650.(Mittelstraß, Jürgen.Enzyklopädie Philosophie und Wissenschaftstheorie. Svazek II. Heslo Kircher ) 52 Wittstadt, Klaus. A. K. (1602-1680), Theologieprofessor und Universalgelehrter im Zeitalter des Barock. In: Würzburger Diözesanbll. XLVI. 1984, str. 115. 53 Musurgia universalis, 1650, Phonurgia nova 1673. 54 Mundus subterraneus, 1665. 55 Polygraphia nova et universalis ex combinatoria arte detecta, 1663, Ars magna sciendi 1669. Mittelstraß, Jürgen. Enzyklopädie Philosophie und Wissenschaftstheorie. Stuttgart: J.B.Metzler, 1995, Sv.II., heslo Kircher. 51
19
v této Lulliánské tradici osamocen. Univerzální řeč byla v této době obecně jedním z hlavních vědeckých témat. Jak Kircherova díla na toto téma, tak jeho logická zkoumání měla například vliv na pozdější Leibnizovy
práce.
Ještě
vlivnější
pak
byly
Kircherovy kulturněhistorické a filologické práce. Jeho gramatiku koptštiny a další egyptologické práce využíval J.F. Champollion a jeho studia týkající se Číny,
mají
dodnes.
svou
etnologicko-kulturní
relevanci
56
Kircher a astronomie Zájem
o
z prvotních
astronomii
Kircherových
byl
vlastně
zájmů.
jedním
Okolnosti,
o
kterých bude ještě řeč, však vedly k tomu, že dvě klíčová Kircherova díla na toto téma vznikla až poměrně
pozdě.
V roce
extaticum
a
1656
obsáhlé
pravděpodobně
jednostránkový tisk Iter cometae. objevuje
i
v
dalších
Itinerarium
v roce 57
1665
Astronomie se
Kircherových
dílech
zabývajících se např. optikou, slunečními hodinami nebo geologií. 58 Kircher nepřispěl k rozvoji astronomie nějakým zásadním objevem nebo teorií. Přispěl svou osobní angažovaností a nadšením, a stal se tak pro evropskou vědu sedmnáctého století tím, čím byl Marin Mersenne pro filozofii – centrálou, v níž se setkávaly, přijímaly
a
odesílaly
informace
o
nejnovějších
objevech a pozorováních. Tak jako v mnoha jiných oborech i v astronomii Kircher byl a zůstal diletant. 56
China illustrata, 1667. Hein, Olaf. Die Drucker und Verleger der Werke des Polyhistors Athanasius Kircher S.J. Köln: Böhlau, 1993, str. 422.
57
20
Nicméně, tak jako v astronomii, i v jiných oborech byl
nesmírně
dobře
informovanost,
informovaný
spolu s vysokou
diletant. literární
Tato a
pedagogickou úrovní, předurčovala jeho díla, včetně Iter
extaticum,
aby
byla
zařazena
do
školních
knihoven celé Evropy a především její katolické části. Co zde bylo řečeno ještě neznamená, že by Kircher o astronomii neměl ponětí. Jeho zájem o astronomii začal nadšením pro problematiku času a konstrukci slunečních hodin. V roce 1623 vztyčil na jezuitské
koleji
v Koblenzi
čtvercové
sluneční
hodiny. Další pak následovaly v Heiligenstadtu a Würzburgu. 59 Skutečným počátkem Kircherova zájmu o astronomii je datum 25. dubna 1625, kdy Kircher poprvé namířil svůj primitivní dalekohled na Slunce, aby pozoroval sluneční skvrny.
Zřejmě zamýšlel
v tomto studiu pokračovat, protože si v roce 1631 sestavil těles.
60
přenosné
nářadí
pro
měření
nebeských
Dalšího podnětu se jeho zájmu dostalo na
podzim roku 1631, když musel opustit Würzburg a odcestovat do Avignonu. Tam nejenže zkonstruoval pomocí
zrcadel
planetárium
na
bílé
stěně
věže
jezuitské koleje, ale především navázal kontakt s dalšími s gdaňským Salomonem
významnými
učenci.
astronomem Azubins
de
Tady
se
setkal
Johanem
Heveliem,
Rabi
Tarascon,
Peirescem
nebo
Pierrem Gassendim. 61 Jeho společníkem na cestě do Říma pak nebyl nikdo jiný než další jezuita Christopher Scheiner, 58
Primitiae Gnomonicae Catoptricae 1635,Ars magna lucis et umbrae, 1646. Mundus subterraneus, 1665. 59 Fletcher,John E. Astronomy in the life and works of Athanasius Kircher. In: Isis. Washington D.C. LXI 1970, str.53. 60 Tamtéž, str. 54. 61 Tamtéž, str. 54.-55.
21
který se stal nejen dvorním matematikem Ferdinanda II.,
ale
především
byl
známý
svou
kontroverzí
s Galileem o prvenství v pozorování slunečních skvrn. Kircher
sám
zastával
v této
otázce
názor,
že
sluneční skvrny existují mimo Slunce jako kouř vyfukovaný z pece. 62 Samotný Řím však Kircherovy další astronomické aspirace na dlouhou dobu zchladil. Jeho prvotním úkolem, kvůli kterému byl také do Říma povolán, bylo rozluštění egyptských hieroglyfů. Tomuto úkolu se také věnoval několik následujících let. Jeho zájem o astronomii však zdaleka neutichl. Nalézal odezvu v četných
pozorováních
experimentech
v optice
astronomických a
samozřejmě
jevů, také
v
korespondenci. Mezi jeho dopisovateli se nacházeli jezuitští misionáři, kteří astronomických
jevech
mu zasílali zprávy o a
pozorováních
z nejrůznějších částí světa. Adam Schall zasílal zprávy
z Číny,
Kircherův
bývalý
žák
Nicolaus
Mascardi z Chile, Antonio Ceschi z Agry. Zprávy o nejrůznějších
zatměních
a
kometách
zasílali
i
vzdělanci z celé Evropy, mezi nimi např. i Balthasar Conrad z Prahy nebo profesor matematiky Theodor Moretus z Prahy. Je přirozené, že mezi dopisovateli jsou převážně neznámá jména. Pokud se ale takovým dopisovatelem stane Kircher, jsou příjemci jeho dopisů
nositelé
zvučných
jmen,
například
Jan
Caramuel Lobkowitz, Giovanni Battista Riccioli, Gian Domenico Cassini nebo již zmiňovaný Johann Hevelius.
62
Oproti Ricciolimu nebo Cassinimu by se
Tamtéž, str. 56.
22
však Heveliův vztah ke Kircherovi dal označit jako přátelský. 63 V Kircherově optické encyklopedii Ars magna lucis et umbrae z roku 1646 lze nalézt několik důkazů jeho pozorování. Ať už se jedná o pozorování mlžného oparu kolem Měsíce, který Kircher mylně považoval za exhalace
Měsíce,
dvě
zobrazení
Jupitera
nebo
zobrazení Saturnu, zde ještě ovšem bez kompletního prstence. 64 Jedinou věnoval
větší
astronomii
prací, bylo
kterou
Kircher
Itinerarium
plně
extaticum
z roku 1656, o kterém bude detailněji pojednáno v jiné kapitole.
John Wilkins Přiblížit život Johna Wilkinse je jednodušší pouze relativně. Již zmiňovaná kniha Barbary Shapiro poskytuje dobrý základ ke studiu. 65 Bohužel je toto víc než pětatřicet let staré dílo stále nejnovějším biografickým zdrojem. Mimo P.A.Wright Hendersona 66 , J.G. Crowthera 67 a Dorothy Stimson 68 nám jako další zdroj informací zbývají pouze Wilkinsovi současníci nebo brzcí následovníci. 69
63
Fletcher, John E. Astronomy in the life and works of Athanasius Kircher. In: Isis. Washington D.C. LXI 1970,str. 52-67. 64 Tamtéž, str. 58. 65 Shapiro, Barbara J. John Wilkins 1614-1672, An Intellectual Biography. Berkeley: University of California Press, 1969. 66 Henderson, Wright P.A. The Life and Times of John Wilkins, London: W. Blackwood and Sons, 1910. 67 Crowther, James G. Founders of British Science, London: Cresset Press, 1960. 68 Stimson, Dorothy. Dr Wilkins and the Royal Society, J. Modern History 3 (1931), str. 539-563. 69 Např. deníkové záznamy Johna Evelyna, Samuela Pepyse, History of the Reformation of the Church of England a History of my Own Times od Gilberta Burneta, The History and Antiquities of the Colleges and Halls in the University of Oxford od Antony Wooda, krátké životopisy Johna Aubryho atd. In: Shapiro, Barbara J. John
23
Ačkoli je Johna Wilkinse možné považovat za obecně známějšího než Athanasia Kirchera, bylo toho k němu
napsáno
o
dost
méně.
Snad
je
to
dáno
skromnějším počtem jeho děl. 70 Stručný životopis Johna Wilkinse John
Wilkins
se
narodil
dvanáct
let
po
Kircherovi v roce 1614 ve Fawsley v Northemptonshire dceři slavného puritánského duchovního Johna Doda 71 Jane a oxfordskému zlatníkovi Walteru Wilkinsovi 72 jako jejich první dítě. Počátek výchovy mladého Wilkinse byl nejspíš v rukou jeho dědečka Johna Doda. Už v devíti letech nastoupil Wilkins na Silvestrovu střední
školu
v Oxfordu,
kde
se
mu
dostalo
důkladného vzdělání především v latině a řečtině. Ve třinácti letech, v roce 1627, začal studovat na univerzitě. Titul bakaláře získal v roce 1631 na Magdalen Hall a magistra v roce 1634 tamtéž. Poté se stal tutorem a nejspíše zamýšlel vědeckou dráhu. Jeho první dvě díla vznikla z velké části v této době.
73
To, co Wilkinse v průběhu jeho vzdělávání
ovlivnilo
nejvíce,
byly
nejspíše
Saviliánské
přednášky z astronomie a geometrie, které se nesly v duchu kopernikánství a nejnovějších vědeckých teorií. 74 Spory mezi Laudiány a Puritány zasáhly ve Wilkins 1614-1672, An Intellectual Biography. Berkeley: University of California Press, 1969, str. 321-323. 70 Seznam na konci práce. 71 John Dod (1555-1645) byl významný puritánský duchovní a autor mistrovských kázání v prostém stylu. Stál u počátků puritánského hnutí. 72 “…he was a very ingeniose man, and had a very Mechanicall head. He was much for Trying of Experiments, and his head ran much upon the perpetuall motion.” (Aubrey,John. Aubrey´s Brief lives. London: Secker and Warburg, 1950, str. 319. 73 Discovery of a New World 1638 a Mathematical Magic 1648. 74 Post Saviliánského profesora zastával mezi lety 1620-1630 Henry Briggs, který učil Koperníkovu hypotézu. Po něm místo zastával John
24
třicátých letech i Oxford a nejspíš byly i důvodem, proč se v roce 1637 Wilkins rozhodl univerzitu opustit a nastoupit církevní dráhu. První církevní hodnost získal jako vikář ve Fawsley
v
Northamptonshire
na
panství
Richarda
Knightleyho, kde následoval svého děda Johna Doda. V
Richardu
Knightleym
s parlamentární
se
opozicí.
spojovalo Wilkins
puritánství
však
na
jeho
statcích nezůstal dlouho. Jeho novým patronem se stal lord Saye, u kterého zastával post kaplana. 75 Puritánství lorda Saye mělo silné antiklerikální a erastiánské podtóny. s vedoucími
76
postavami
U něho se také seznámil pozdějšího
“Dlouhého
parlamentu”. Už v roce 1641 ale sloužil jako kaplan u
lorda
Berkeleyho,
tentokrát
royalisty
a
umírněného anglikána. Jeho služby opustil v roce 1644, aby nastoupil ke kurfiřtu Karlu Ludvíkovi Falckému, královu synovci, brzy poté co se v témže roce vrátil do Anglie. Zdá se, že si Karel Ludvík Wilkinse vybral právě pro jeho vědecké zájmy, které taktéž sdílel. Wilkins se díky této službě naučil pohybovat s lehkostí ve dvorském prostředí a zároveň
Bainbridge, který sice nebyl kopernikán, ale přesto zprostředkovával studentům nejpokročilejší vědecké myšlenky.( Shapiro, Barbara J. John Wilkins 1614-1672, An Intellectual Biography. Berkeley: University of California Press, 1969, str. 15. 75 Stalo se tak prý při honu na zajíce, kdy Wilkins zapředl rozhovor s neznámým mužem. Ten byl udiven Wilkinsovými znalostmi a vtipem a doporučil mu nezůstávat na univerzitě a raději si najít patrona. Wilkins odpověděl, že netuší, jak by takového patrona našel a na koho by se měl obrátit. Jeho společník pak odpověděl:”Doporučil bych vám sebe.” Jak se tedy ukázalo, lovil Wilkins zajíce s lordem Sayem.( Aubrey,John. Aubrey´s Brief lives. London: Secker and Warburg, 1950, str. 319.) 76 Základní myšlenkou erastianismu je, že stát má převahu nad církví. Šlo především o otázku exkomunikace. Erastiáni tvrdili, že exkomunikovat může pouze stát, protože civilní právo má přednost před církevním, že tedy církev nesmí odmítnout přijímání svátostí hříšníkům. V Anglii 17. století to znamenalo zastávat kontrolu státu nad církví. Směr získal svůj název podle švýcarského protestantského teologa Thomase Erasta (1524-1583).
25
získal příležitost cestovat do Falce a Holandska a zhodnotit tak následky náboženské nesnášenlivosti i výsledky náboženské tolerance. Někdy v období kolem roku 1645 se Wilkins přidal v Londýně ke skupině badatelů, která se setkávala každý týden, aby diskutovala nejnovější pokroky
vědy
Londýnská
a
skupina
podnikala roku
experimenty.
1645
je
Právě
považována
za
předchůdce Royal Society. Po návratu Karla Ludvíka do Falce v roce 1648 se stal Wilkins správcem Wadhamské koleje v Oxfordu, kterým
zůstal
až
do
roku
1659.
Většina
členů
Londýnské skupiny 1645 ho v této době do Oxfordu následovala. 77 Mimo léta 1642-46, kdy město obsadili royalisté, byl Oxford pod vlivem parlamentu. Ten sestavil v roce 1647 komisi, která měla celou univerzitu reformovat v puritánském duchu. Johnu Wilkinsovi nejenže se podařilo na univerzitě v těchto zmatených časech udržet, ale dokonce se mu podařilo uchránit svou kolej před zničujícími důsledky podobné reformy a všudypřítomného vojska. 78 Nejspíše i díky tomu, že se v roce 1656, navzdory statutům koleje, oženil s Cromwellovou sestrou Robinou, což mu způsobilo nemalé potíže později v období restaurace.
77
John Wallis se stal profesorem geometrie, William Petty profesorem anatomie a o tři roky později se stal Jonathan Goddard správcem Mertonské koleje. (Crowther, James G. Founders of British Science. London: Cresset Press, 1960, str. 34.) 78
He was a most obliging person, who had married the Protector´s sister, and took greate pains to preserve the Universities from the ignorant sacrilegious Commanders and Souldiers, who would faine have demolish´d all places and persons that pretendent to learning.( Bray, William. The Diary of John Evelyn from 1641 to 1706. London: Frederick Warne and co., 1891, den 10.2.1656.
26
Londýnská skupina roku 1645 se nadále scházela i
v Oxfordu
organizačním
a
díky
mimořádným
schopnostem
lákala
i
Wilkinsovým další
nadané
studenty a muže ke členství. 79 Po Cromwellově smrti v roce 1658 jmenoval jeho syn
Rupert
Wilkinse
vedoucím
Trinity
College
v Cambridge. Ačkoli tam zůstal jen deset měsíců, podařilo se mu i tam celkově pozvednout stav koleje a získat si mnohé sympatie. Po pádu protektorátu však byl z koleje vyloučen. Nyní mu pomohli ti, kterým on pomáhal v Oxfordu. kazatelské
místo
Seth Ward pro něho zařídil
v Gray´s
Lawrence a o něco později i
Inn,
vikářství
v St.
děkanství v Riponu. I
přes zlepšující se Wilkinsovu situaci ho neminula pohroma v podobě velkého požáru Londýna, při kterém nejenže vyhořela část jeho vikářství St.Lawrence Jewry, ale především i jeho dům s knihovnou, řadou instrumentů a jeho “miláčkem” - rozpracovanou knihou An Essay towards a Real Charakter, která byla připravena k vydání. 28. listopadu 1660 se “Neviditelná kolej” stala viditelnou, když se dvanáct osob na Gresham College rozhodlo
založit
společnost
za
účelem
pokroku
fyziko-matematického experimentálního učení. Roku 1662 dal král této společnosti oficiální rámec, a tím i souhlas ke vzniku Royal Society. Při volbě získal Wilkins post jednoho ze dvou sekretářů, který pak zastával několik let. Prvním sekretářem se stal Henry Oldenburg. Osm let po restauraci, v roce 1668, se i díky přízni vévody z Buckinghamu stal Wilkins biskupem 79
Mezi nimi například matematik a pozdější biskup ze Salisbury Seth Ward, mladý nadějný Christopher Wren nebo Thomas Sprat, pozdější autor dějin Royal Society. (Crowther, James G. Founders of British Science. London: Cresset Press 1960, str. 35.)
27
v Chesteru. Už v roce 1672 ale umírá ve věku 58 let s posledními slovy, že je připraven na další velký experiment. Charakter a dílo Johna Wilkinse Jak již z jeho životopisu vyplývá, musel se Wilkins, stejně jako Kircher, vyrovnávat se změnami, které byly v Anglii poloviny sedmnáctého století téměř neustálé.
Zatímco Kircherovi pomáhala jeho
milá povaha, jistá naivita a členství v jezuitském řádu,
Wilkinsovi
náboženská
tolerance
z přesvědčení a mimořádný šarm, který z něj činil žádaného
společníka.
Tak
jako
Kircher
ani
on
nevlastnil mozek vědeckého genia, byl však schopen takového genia odhalit u jiných a ty pak svádět dohromady. Jeho osoba se tak stala jakýmsi salónem, v němž se setkávaly nejvýraznější osobnosti jeho doby. Jeho zásluhy o vědu jsou tedy převážně na poli organizace,
ve
schopnosti
podpořit
ostatní
ve
společném experimentování. To dokázal právě svou náboženskou tolerancí, protože jedině
tak mohl
přivést dohromady vědce nejrůznějších náboženských zaměření.
Zkušenosti
s náboženskými
rozpory
a
občanskou válkou udělaly z Wilkinse přesvědčeného latitudiariána, kterým byl v podstatě po celý svůj život. 80 Ačkoli se často spekuluje o jeho puritánském založení,
nezdá
se,
že
80
by
podobné
spekulace
Latitudiariánství vzniklo původně jako termín cambridgeských platoniků. V podstatě jim šlo o to zachovat jednotu církve, soustředit se na minimum podstatných a všem společných teologických otázek a opomenout nepodstatné věci jako církevní pořádek nebo liturgie. Důraz kladli na rozum, toleranci a antidogmatičnost.
28
odpovídaly realitě. 81 Pokud se jedná o vyznání, byl Wilkins to, čemu se v angličtině říká moderate, tedy umírněný. Dokázal být totiž jak umírněný puritán, tak umírněný anglikán. Jeho náboženská umírněnost byla v podstatě jediným zdrojem kritiky, který se jeho osoby, jinak obecně oblíbené, týkal. Podobný postoj obecné náboženské umírněnosti a tolerance se nakonec ukázal jako úspěšný. Okolnosti celého
tohoto
období
si
říkaly
o
oddělení
náboženských a morálních otázek od vědy, jinak by v této době v Anglii byla věda jen stěží možná. Jako by
se
náboženské
rozpory
staly
hnacím
motorem
moderní vědy a Wilkins zosobněním tohoto rozcestí. Spolu s jazykem prostým emocí a vzrušení, který se stal jazykem vědy, se však vytratily ostatní aspekty života spojené s emocemi – politika, náboženství a morálka. Dokladem tohoto přístupu bez emocí jsou nejen Wilkinsova kázání, ale i jeho díla psaná v krátkých výstižných odstavcích. Wilkins je ostatně považován za prvního muže, který změnil styl anglické prózy na krátké, přesné a vypointované texty. Tak
jako
Kircher
i
Wilkins
byl
zručným
zhotovitelem nejrůznějších přístrojů, od slunečních hodin,
přes
vzduchovou
mluvící
pušku,
sochy,
pneumatický
ruční
tachometr,
zdvihák,
až
po
průhledné včelíny, které měly zaručit, že včely nebudou při odběru medu rušeny. Tak jako Kircher i on se zajímal o vznik univerzálního
jazyka,
což
je
oblast
Wilkinsovy
tvorby, která je mezi lingvisty populární dodnes. Jeho univerzální gramatika, stvořená na přání Royal
81
Shapiro, Barbara J. John Wilkins 1614-1672, An Intellectual Biography. Berkeley: University of California Press, 1969.
29
Society, která měla nejen ulehčit pokrok vědy, ale také
odstranit
nedorozumění
v komunikaci,
je
shrnuta v nedokončeném díle An Essay Towards a Real Charakter and a Philosophical Language z roku 1668. Jazykem a obzvláště kryptografií se zabývá i další jeho dílo Merkury or The Secret and Swift Messenger z roku 1641. Jde v podstatě o pojednání, jak může A komunikovat s C, aniž by B mohlo mít tušení nebo rozumělo. Tato kniha byla určena především pro účely probíhající
občanské
války.
Ve
svém díle
Mathematical Magic z roku 1648, věnovaném problémům fyziky a mechanických aplikací, se snaží dokázat, že teprve praktické aplikace naplňují smysl vědy. Toto dílo věnoval Karlu Ludvíkovi Falckému. Oproti Kircherovi, s nímž sdílí nepochybně řadu zájmů, vydal i díla týkající se náboženství a kazatelské
praxe
z představitelů
a
je
považován
natural
religion.
za 82
jednoho Natural
religion je vlastně jen dalším dokladem obratu, ke kterému v tomto období docházelo. Zatímco starý literalismus odvozuje Boží pravdu o přírodě z Písma, natural religion z poznání přírody směřuje k Boží pravdě. Podle toho náboženství vědcům nemůže pomoci, vědci však mohou pomoci náboženství. O Wilkinsově prvním, a pro tuto práci klíčovém, díle z roku 1638 The Discovery of a New World promluvím důkladněji v jiné kapitole.
82
Discourse Concerning the Beauty of Providence 1649, Ecclesiastes: or, A Discourse of the Gift of Preaching 1646, Discourse Concerning the Gift of Prayer 1651, Of the Principles and Duties of Natural
30
Wilkins a astronomie O Wilkinsově vztahu k astronomii toho můžeme říci
pouze
velmi
málo.
Jeho
korespondence
či
jakékoli osobní poznámky nejspíše z velké části podlehly velkému požáru Londýna v roce 1666 a žádné další dosud nebyly objeveny. 83 Na jeho astronomické zájmy tak můžeme usuzovat pouze z jeho díla a životních okolností. Jediná práce na toto téma, nepočítáme-li její rozšíření, The Discovery of a New World vznikla v roce 1638, když bylo autorovi 24 let a teprve odcházel z univerzity. Dá se tedy soudit, že
astronomie
nebyla
Wilkinsovým
celoživotním
zájmem a že jeho jediné, ačkoli zdařilé, dílo na toto téma bylo spíše produktem univerzitních studií a nadšení z nich plynoucího. To samozřejmě vypovídá mnohé
o
úrovni
astronomického
vzdělávání
na
Oxfordské univerzitě. V roce 1619 Sir Henry Savile založil první profesorská
místa
astronomie
a
geometrie
na
univerzitě v Oxfordu. Ustanovil tehdy, že profesor astronomie má učit nejen na základě Ptolemaiova Almagestu, ale že má prezentovat i nové teorie Koperníkovy opustil
a
dalších
Gresham
astronomů.
College,
aby
se
Henry
Briggs
stal
prvním
Saviliánským profesorem geometrie. John Bainbridge se
stal
prvním
profesorem
astronomie.
V době
Wilkinsových studií učili geometrii Peter Turner (1620-1630) a John Graves (1630 -1643), astronomii pak Henry Gellibrand (1626 – 1636), Samuel Foster
Religion 1675, ve kterém se snaží ukázat, že mezi zjeveným a přírodním náboženstvím není rozpor, nýbrž že jedno druhé doplňuje. 83 Shapiro, Barbara J. John Wilkins 1614-1672, An Intellectual Biography. Berkeley: University of California Press, 1969, str. 321.
31
(1636-1637) a Mungo Murray (1637-1641). 84 Díky nim získal Wilkins vzdělání, které plně obsahovalo učení Koperníkovo,
Gilbertovo,
Keplerovo
Galileovo,
i
protiaristotelsky
Tychona a
zaměřené.
de
navíc 85
Brahe,
bylo
Víc
ještě
inspirativní
látky nemohl tehdy získat na žádné jiné anglické univerzitě, protože právě profesoři geometrie a astronomie Gresham
opouštěli
College,
v této
aby
době
učili
svá
místa
v Oxfordu
na
jako
Saviliánští profesoři.
Kircher a Wilkins – věděli o sobě? Zodpovězení této otázky rozhodně neusnadňuje chybějící Wilkinsova korespondence. Pokud je mi známo,
neexistuje
žádný
přímý
důkaz
o
jejich
vzájemném kontaktu. Z mnoha dalších zdrojů se však zdá pravděpodobné, že o sobě věděli. Spíše ale věděl Wilkins o Kircherovi než naopak. Zvolím-li jako hraniční rok pro Kircherovy kontakty s Anglií rok Wilkinsovy smrti 1672, pak je možné načrtnout velké množství souvislostí, z nichž ovšem jen některé mají pro mojí otázku větší význam. Když
totiž
v roce
1650
vyšla
Kircherova
Musurgia universalis, nechal Kircher dvacet pět exemplářů tohoto díla zaslat i na Britské ostrovy, čímž
si
získal
okruh
čtenářů,
který
zahrnoval
například Johna Seldena, Kenelma Digbyho 86 či Sira 84
Johnson, Francis R. Astronomial Thought in Renaissance England. New York: Octagon Books, 1968, str. 266. 85 Tamtéž, str. 270-272. 86 Kenelm Digby (1603-1665) byl představitelem přírodní filozofie. V letech 1618-1620 studoval v Oxfordu, znal se s Mersennem, Hobbsem, Descartem. Stojí mezi scholastickou a novou fyzikou a filozofií Gassendiho, Galileiho či Descartese. Autor pojednání On Bodies (1644), ale i vynálezce sympatetického prášku na léčení jizev. 1661 přednesl referát na téma vegetace rostlin před Royal Society.
32
Roberta
Moraye.
87
Právě
Moray
si
s Kircherem
dopisoval od svého zajetí v Bavorsku v roce 1644, kde četl jeho Magnes sive de Arte Magnetika, a s Wilkinsem nejpozději
musel v roce
přijít 1645,
do kdy
těsného se
oba
kontaktu intenzivně
účastnili schůzek Londýnské skupiny 1645. Stejně jako Kenelm Digby, který byl nejen u založení Royal Society, ale v roce 1644 také ambasadorem Karla I. ve Vatikánu. Po Robertu Morayovi se jako druhý možný kontakt jeví John Graves. Ten navštívil Kirchera nedlouho po jeho návratu z Malty. Graves se v té době právě vracel z Persie do Oxfordu 88 , kde v letech 1630-1643 zastával post Saviliánského profesora geometrie. 89 Ačkoli Wilkins v roce 1638 již na univerzitě nebyl, je pravděpodobné, že se s Gravesem setkával v letech předtím a možná také potom. Za třetího z prvních možných informátorů by snad bylo možné považovat Karla Ludvíka Falckého, jehož kaplanem byl Wilkins v letech 1644-1648. Karel Ludvík si totiž s Kircherem vyměnil nejméně čtyři dopisy. Přesný obsah ani doba vzniku těchto dopisů mi však nejsou známy, proto je pro mě obtížné tento vliv nějak prokázat.
Robert Murray (Moray)(1609-1673) byl vzdělán částečně na St. Andrews a částečně ve Francii, kde byl také zaměstnán v armádě Ludvíka XIII. Na rytíře byl pasován Karlem I. v Oxfordu v roce 1643. Během třicetileté války byl zajat v Bavorsku. Byl členem "Neviditelné koleje" z roku 1646 a některými je považován za zakladatele Royal Society. John Selden (1584-1654) byl taktéž vzdělán v Oxfordu a byl znám jako vynikající jurista a znalec orientálních jazyků a mytologie. Od roku 1640 zastupoval v tzv. Dlouhém parlamentu Oxfordskou univerzitu. 87 Fletcher,John E. Athanasius Kircher and the distribution of his books. In: The Library. Oxford. XXI-II 1968, str. 112. 88 Fletcher,John E. Astronomy in the life and works of Athanasius Kircher. In: Isis. Washington D.C. LXI 1970, str. 57. 89 Johnson, Francis R. Astronomial Thought in Renaissance England. New York: Octagon Books, 1968, str. 266.
33
Stejně těžké je zhodnotit možnosti vlivu Jamese Albana Gibbse, anglického básníka, který byl sice v úzkém kontaktu s Kircherem, jeho vztahy s Ostrovy je ale těžké identifikovat. Od založení Royal Society až do Wilkinsovy smrti
se
možnosti,
jak
mohl
Wilkins
získat
o
Kircherovi informace, do značné míry rozšířily. Robert Southwell, přítel Roberta Boyla a pozdější prezident Royal Society, si do svého deníku v roce 1661 zaznamenal: “…the universall dyall…of Fater Kircher call´ Bacon from his Excellence.” 90 Za
exemplář
Musurgia
universalis
zaplatil
sedmnáct let od jeho vydání Samuel Pepys, další prezident Royal Society, třicet pět šilinků. 91 To
Henry
Oldenburg,
první
sekretář
Royal
Society, nebyl v roce 1665 ochoten zaplatit částku padesáti šilinků za jeden díl Mundus subterraneus v obchodě
londýnského
knihkupce
Thompsona
a
smlouval o nižší cenu. 92 To že se
John Evelyn setkal s oběma muži,
vyplývá již z poznámky č. 77. a 38. Později se navíc objeví i Kircherovy kontakty s Robertem Boylem a Christianem Huygensem. S největší pravděpodobností toho tedy Wilkins v době vzniku svého prvního díla The Discovery of a New World
o Kircherovi mnoho nevěděl. Nakolik jím
mohl být inspirován ve svých pozdějších pracích,
90
Fletcher, John E. Astronomy in the life and works of Athanasius Kircher. In: Isis. Washington D.C. LXI 1970, str. 57. 91 Pepys, Samuel.The Diary of Samuel Pepys. London: G. Bell, 1903, den 22.2.1667. 92
I have already offerd Mr. Thompson the value of forty shillings in books I intend to part with and yet he rekurs to make the exchange. (Fletcher, John E. Athanasius Kircher and the distribution of his books, The Library. Oxford. XXI-II, 1968, str. 113.) .
34
například v An Essay Towards a Real Charakter, by si vyžadovalo další bádání.
John Wilkis – The Discovery of the World in the Moon Nejdříve
bych
ráda
vyjasnila
otázku
jednotlivých edic a jejich názvů. Wilkins napsal vlastně dvě astronomická pojednání. Jedno z nich budu zkráceně označovat jako Discovery a druhé jako Discourse. První dvě vydání Discovery z roku 1638 nesou název The Discovery of a World in the Moon, or, a Discourse tending to prove, that tis probable there may bee another habitable World in that Planet. Že se jedná o dvě vydání je spolehlivě prokázáno. 93 Třetí rozšířené vydání z roku 1640 nese stejný název, ale s lehkou obměnou - The Discovery of a New World, or, A Discourse tending to prove, that tis probable there may be another habitable World in the Moon, With a Discourse concerning the posibility of a Passage thither. Rozšířeno je nejen o kapitolu zabývající se
možností cesty na Měsíc a několik
poznámek, ale také o druhou knihu, která nese název A Discourse concerning a New Planet, tending to prove, that it is probable our Earth is one of the Planets. V roce
1640
tak
tvoří
Discovery
a
Discourse
v podstatě jedno dílo o dvou svazcích. Je to Wilkinsovo jediné astronomické dílo a zároveň první dílo vůbec. Z počtu za sebou rychle následujících edic (dvě v roce 1638, 1640, 1684, 1707 a 1802) i nových rozšíření je možné usuzovat na jejich značnou popularitu. Mimo výše zmiňované edice 93
McColley, G.: The second Edition of the Discovery of a World in the Moon, In: Annals of Science, Vol.1, No. 3, 1936.
35
vyšlo Discovery v roce 1656 ve francouzštině. Téměř nepochybně se stalo inspirací pro Cyrana z Bergeracu i
Bernarda Fontenella a v roce 1713 se Discovery
dočkalo i překladu do němčiny. Tato skutečnost se v podstatě kryje s úmyslem autora. Wilkins, tehdy čtyřiadvacetiletý, nechtěl svým dílem přispět k vlastnímu pokroku vědy, spíše k jejímu většímu rozšíření. Chtěl podpořit aktivní duše v hledání skrytých a neznámých pravd už jen proto, že největší překážkou růstu vědy je stavění na špatných principech a strach následovat nové pravdy, i když těm starým zdánlivě odporují. 94 Chtěl ukázat laické veřejnosti, že není žádný důvod, ani náboženský,
proč
nepřijmout
nové
astronomické
objevy a teorie. Oba svazky se tak dají za populárně vědecké publikace. svým dílem nevědomě století
95
považovat
Ačkoli dal Wilkins
nový popud celému žánru, zároveň ho i
zbrzdil,
protože
ho
autoři
osmnáctého
kopírovali tak otrocky, že téměř nebrali
v potaz Newtonovy objevy. 96 Zcela jistě však byl rozhodující veřejného
silou, mínění
která
přehoupla
v Anglii
druhé
misky
vah
poloviny
sedmnáctého století k přijetí kopernikanismu. 97 Wilkins si přál podpořit studium astronomie a to
hned
z několika
důvodů.
Studium
astronomie
prokazuje existenci Boha a jeho prozřetelnosti,
94
Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World,London: Frank Cass, 1970,str. 2. To the Reader. 95 Nicolson, Marjorie H. Voyages to the Moon. New York: Macmillan Co., 1960, str. 93. 96 Tamtéž,str. 95. 97
McColley, Grant. The Debt of Bishop Wilkins to the Apologia pro Galileo of Thomaso Campanella. In: Annals of Science. Vol.4. No. 2. 1939, str. 150.
36
přináší potěšení a je navíc velmi užitečné pro navigátory.
98
Naříkal doprovázel,
na a
esoterismus,
kvůli
němuž
který
byly
často
celé
vědu
generace
ochuzeny o mnoho vynikajících vynálezů, znalostí a o matematické učení platonistů či pythagorejců. Stále znovu kritizoval vědce staré i moderní, kteří psali
temně
a
nesrozumitelně.
Především
odtud
pramení jeho nedůvěra k alchymii. Pro pokrok ve vědě je tak pro Wilkinse klíčová publicita a jasné vyjadřování v jazyce, kterému může rozumět každý. V tomto
smyslu
jsou
psána
i
jeho
astronomická
pojednání. Discovery není obranou kopernikanismu, spíše je kritikou tradičního středověkého pohledu na svět s pevnými
sférami
sublunární
a
a
kvalitativně
superlunární
sférou.
odlišnou Wilkins
v Discovery snaží ukázat podobnost mezi Měsícem,
přičemž
je
obě
považuje
za
se
Zemí a planety
kvalitativně shodné v tom smyslu, že jsou obě ze stejné látky s možností mít své obyvatele. Díky tomu je
Wilkins
považován
za
jednoho
z předních
anglických zastánců myšlenky o pluralitě světů. 99 Mimo
inspirace
Plútarchem,
Galileem,
Keplerem,
Koperníkem a Rheticem, které sám jmenuje, je v obou dílech silně patrný i vliv Bacona a Campanelly, kterého McColley
dokonce považuje za hlavní zdroj
inspirace. 100
98
Shapiro, Barbara J. John Wilkins 1614-1672, An Intellectual Biography. Berkeley: University of California Press, 1969, str. 31. 99
McColley, Grant. The seventeenth-century doctrine of a Plurality of Worlds. In: Annals of Science. Vol.1. No.4., 1936.
100
McColley, Grant. The Debt of Bishop Wilkins to the Apologia pro Galileo of Thomaso Campanella. In: Annals of Science. Vol.4. No. 2., 1939.
37
Stručný obsah Discovery Při prosazování myšlenky plurality světů musel Wilkins nejprve přesvědčit čtenáře, že její novost a
zvláštnost
by
neměla
automaticky
znamenat
odmítnutí a že neodporuje principům náboženství a platnosti Písma. Naopak, říká, je to právě Ďábel, který v nás vyvolává víru, že vše nové je špatné. I Kolumbus
musel
dlouho
přesvědčovat
křesťanské
vládce, aby mu uvěřili a nechali ho provést jeho experiment. Mnoho myšlenek, dříve považovaných za absurdní,
je
dnes
obecně
přijímáno,
například
kulatost Země nebo existence protinožců a naopak ty, které byly dříve přijímány, jsou dnes směšné, jako to, že k zatmění Měsíce dochází proto, že se při něm Měsíc
rodí.
připravoval
101
To
čtenáře
byl na
způsob,
přijetí
jakým
nových
Wilkins zdánlivě
absurdních pravd. Sám však přiznává, že ačkoli již dlouho přemítal nad obydleností Měsíce, bál se své myšlenky vyslovit, aby nebyl zesměšněn. Až teprve četba
Plútarcha,
Galilea
či
Keplera
mu
dodala
odvahy. 102 V druhé
kapitole,
ve
které
prohlašuje,
že
myšlenka plurality světů neodporuje ani rozumu, ani víře, se potýká hlavně s Aristotelem. Pro Aristotela existuje pouze jeden svět a jedno centrum gravitace. Kdyby byl Měsíc světem, byl by i dalším centrem gravitace, ke kterému by vše tíhlo.
Právě to však
pro Wilkinse nepředstavuje žádný problém, protože je pravděpodobné, že center gravitace je skutečně více a že kousek Měsíce vyvržený do prostoru spadne zpět 101
Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World.London: 1970, str.3-9. 102 Tamtéž, str.12.
38
na Měsíc, a ne na Zemi. 103 Později dokonce líčí, že se tak stane s kulkou vystřelenou z Měsíce. Pokud však tato kulka překoná vzdálenost přitažlivosti Měsíce a dosáhne přitažlivosti Země, pak spadne na Zemi. 104 Ačkoli jsme podle Wilkinse starým filozofům za mnohé
zavázáni,
a
Aristotelovi
obzvláště,
není
nevděčné postavit se proti nim, pokud se mýlí. 105 Nejen Aristoteles není myšlence plurality světů nakloněn.
Ani
Písmo
nepodává
světech.
Pokud by nám Duch Svatý chtěl zjevit
tajemství
přírody,
jistě
by
zprávy
o
neopomenul
dalších zmínit
planety. To zřejmě neměl v úmyslu. Aby se přiblížil co největšímu množství lidí, i těm nevzdělaným, zabývá se pouze viditelnými částmi přírody a k tomu ve velmi prosté řeči, aby jí bylo rozumět. Proto nemůžeme
od
Písma
očekávat
odhalení
přírodních
tajemství. 106 Ve třetí kapitole pak rozebírá z jaké látky se skládají
nebeská
tělesa.
Díky
dalekohledu
a
Galileovým či Scheinerovým pozorováním jsou nám nebesa blíž než kdy dříve a ukazuje se, že nejsou bez kazu, jak tvrdil Aristoteles. Není tedy ani žádný důkaz,
že
by
byly
složeny
z nějakého
pátého
neměnného elementu. Díky pozorováním komet a planet, které jsou nám někdy blíž a někdy dál, neexistují ani žádné pevné sféry, a tím ani žádná hudební harmonie mezi nimi. 107 V kapitole čtyři a pět pak
dochází k závěru,
že Měsíc je pevné neprůhledné těleso, které samo není 103
Tamtéž, str. 14. Tamtéž, str. 61-62. 105 Tamtéž, str. 16. 106 Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World. London: Frank Cass, 1970, str. 19. 104
39
zdrojem světla, nýbrž světlo pouze odráží. V šesté kapitole líčí, jaké názory na Měsíc jako svět měli staří i noví filozofové, jako Pythagoras, Plútarch, Lukián,
Mikuláš
Kusánský,
Giordano
Bruno,
Campanella, Galieo nebo Kepler. Ti všichni měli svým způsobem dokazovat správnost Koperníkovy hypotézy i toho, že Země je jednou z planet. 108 Pokud tedy je Země jednou z planet, proč by nemohly být planety Zeměmi? V kapitolách sedm až dvanáct řeší, co činí jinou planetu, jako je například Měsíc, Zemí. Rozdíly mezi světlými a tmavými plochami určují na Měsíci pevninu a moře. Ze stínů, které se objevují při zatmění Měsíce, pak plyne důkaz o existenci hor na Měsíci, které podle Wilkinse nejsou vyšší než ty na Zemi. I díky tomu nemohou být hory na Zemi důsledkem potopy, a tedy lidského hříchu, nýbrž vznikly
již
při
prozřetelnosti
a
stvoření
a
jsou
všemohoucnosti
dokladem
Boží.
109
Z pozorování jemného oparu kolem Měsíce i zjevného nedostatku skvrn při okrajích měsíčního kotouče je pak možné vyvodit, že je obklopen atmosférou, že se na něm střídají roční období a probíhají změny počasí. 110 Třináctá kapitola se zabývá možnými obyvateli Měsíce. Ve vydání z roku 1640 je pak přidána i čtrnáctá kapitola o možnostech cesty na Měsíc a kontaktu s Měsíčňany. Z toho jak velmi se Měsíc podobá Zemi, usuzuje Wilkins, že není důvodu, proč by neměl mít i své obyvatele. Stranou ponechává otázky, zdali jsou Měsíčňané potomci Adama a co by 107 108 109 110
Tamtéž, Tamtéž, Tamtéž, Tamtéž,
str.28-32. str. 50. str. 63-64. str. 79 a 99.
40
odpověď na tuto otázku znamenala pro jejich spasení. Vzhledem k tomu jak málo toho víme, se neodvažuje říci nic bližšího k těmto možným obyvatelům. Zabývá se však úvahami Plútarcha, Kusána a Campanelly i otázkou, zdali by křesťanský ráj nemohl být na Měsíci. 111 Způsobem
jak
se
dozvědět
něco
více
o
obyvatelích Měsíce je samotná cesta na Měsíc, jejíž možnosti
probírá v poslední čtrnácté kapitole.
Wilkins připouští, že cesta na Měsíc je hudba budoucnosti. Souhlasí s Keplerem, že brzy poté, co bude zvládnuto létání, se najde národ, který založí na Měsíci svou první kolonii. 112 Ještě předtím však bude
muset
člověk
překonat
řadu
překážek.
Přinejmenším tři: tíhu lidského těla, extrémní chlad vesmírného vzduchu a jeho krajní řídkost. Pokud člověk bude jednou schopen překonat tu první, dostat se
přinejmenším
do
výšky
dvaceti
mil,
překoná
nejspíše i ty ostatní. Jakmile se totiž dostane z dosahu zemské přitažlivosti a nedosáhne ještě té měsíční, ztratí jeho tělo váhu a cestující se bude moci pohybovat rychle a pohodlně jen pomocí drobných pohybů jako při plavání. Bude však muset podle Wilkinse urazit vzdálenost 179 712 mil, což chvilku potrvá.
Vzhledem
k tomu,
že
cestující
zbavený
tělesné tíže nevydá tolik energie, nebude muset ani tolik jíst. Nejspíš by mohl v tomto stavu dokonce hybernovat, jako zvířata v zimě. Tak jako později Cyrano z Bergeracu i on uvažuje o možnosti živit se cestou vůněmi či plyny, vzhledem k tomu, že vesmírný éter je zřejmě zvláště výživný. To vše jsou však spíše
111 112
věci
fantazie.
Vážně
Tamtéž, str. 108. Tamtéž, str. 111.
41
se
Wilkins
zabývá
sestrojením
létacího
stroje,
který
vyřeší
jak
problém lidské tíže, tak potravy, kterou si bude moci vést sebou. Ve chvíli, kdy bude znám princip, nebude na velikosti lodi záležet, protože korek plave na vodě stejně jako koráb. Na závěr pak vyjadřuje přesvědčení, že překonání všech těchto překážek a dosažení
Měsíce
přinese
člověku
tolik
výhod
a
potěšení jako objevení Ameriky. Discourse Druhá Wilkinsova kniha o astronomii Discourse je pak již čistě obranou a výkladem kopernikanismu. Wilkins se v něm zaměřuje především na odstranění obecných předsudků, které přijetí kopernikanismu brání.
Vyvrací
například
tezi
o
přirozenosti
centrálního umístění Země. Stejně jako Galilei i Wilkins překračuje hranici pouhé hypotézy a považuje kopernikánský systém nejen za nejpraktičtější pokud jde o matematické výpočty, ale i za odpovídající realitě. Rozebírá také klíčová místa v Bibli, která se zdají tomuto systému odporovat. Umístění Slunce ve středu vesmíru zároveň nejlépe vyjadřuje harmonii mezi čísly a vzdáleností planet, která by byla narušena, kdyby byla ve středu Země. Řeší také předsudky kolem denního a ročního pohybu Země, ať už jde o pohyb sféry stálic nebo klamavost našich smyslů. Vzhledem k užšímu tématu této práce však budu pracovat převážně s první knihou Discovery.
42
Ohlas Lze nalézt různé úrovně, na nichž se Wilkinsovu dílu dostalo značné pozornosti. Na té vědecké to byl především problém létajícího stroje, který byl vážně řešen. V padesátých letech na něm Wilkins pracoval v Oxfordu
společně
s Robertem
Hookem.
Nicméně
Francis Potter se vyjadřoval k podobnému projektu kriticky s tím, že co je možné na malých modelech, nemusí být proveditelné v reálných dimenzích. 113 Do vážné vědecko-teologické kontroverze se Wilkins kvůli svému dílu dostal s Alexandrem Rossem. Alexandr
Ross
zastával
pozici
aristotelismu
a
doslovného výkladu Písma. Původně byl jeho útok směřován
na
Philipa
Lansberga,
zastánce
kopernikanismu. Poté, co Wilkins ve svém Discovery a
Discourse
trpělivě
vyvracel
Rossovy
námitky,
obrátil Ross své ostří proti němu a vydal v roce 1644 dílo The New Planet No Planet, or The Earth no wandring Star: Excerpt in the wandering Heads of Galileans. Jeho vědecké argumenty jsou obecně zcela mylné
a
svědčí
o
jeho
základních
neznalostech
v astronomii. 114 Osmá kniha o astronomii v Miltonově Ztraceném ráji je v podstatě stručným výtahem této kontroverze. 115
Jde v ní v zásadě o rozpor mezi
doslovným výkladem Písma a novou vědou. Wilkins se při tomto sporu opíral ve svém Discovery do značné
113
Shapiro, Barbara J. John Wilkins 1614-1672, An Intellectual Biography, Berkeley: University of California Press, str. 41-42. 114 Johnson, Francis R. Astronomial Thought in Renaissance England. New York: Octagon Books, 1968, str. 277-282. 115
McColley, Grant. The Ross-Wilkins Controversy. In: Annals of Science. Vol.3. No.2., 1938, str. 153.
43
míry o Campanellovu Apologii pro Galilea. 116 Ross pevně zastával jednotu pravdy a pravdy Písma. To znamená, že popřel všechny vědecké objevy, které Písmu odporovaly.
Wilkins nepopíral pravdu Písma,
nicméně připouštěl, že filozofickou pravdu v něm nelze nalézt. Pro Wilkinse nebylo třeba oddělit náboženství od vědy, pokud Písmo sdělovalo pouze náboženské pravdy. Pokud však chtěl člověk v Písmu zachovat obojí, literární interpretaci i novou vědu, pak musel připustit, že co je pravda pro náboženství, nemusí být pravda pro vědu, a tím obojí oddělit. To se nakonec stalo, aniž by to Wilkins zamýšlel. Jako první v podstatě vyjádřil pozici natural religion, čímž později inspiroval především Johna Raye. Daleko
větší
ohlas
Wilkinsova
díla
byl
literární. Ať už se jedná o výše zmiňovaného Johna Miltona, Cyrana z Bergeracu, Christiana Huygense nebo Bernarda Fontenella. Z těch méně známých je možné
jmenovat
Margareth
Cavendish,
vévodkyni
z Newcastlu, nebo Davida Russena. Tím jsem zcela jistě nevyčerpala všechny. Pro důkladnější studium literatury inspirované meziplanetárními lety je nepostradatelná Marjorie Hope Nicolson. 117
Athanasius Kircher – Itinerarium extaticum Tak jako v případě Discovery od Johna Wilkinse i
v případě
Itineraria
Extatica
od
Athanasia
Kirchera bych ráda začala ujasněním jednotlivých vydání. Itinerarium Extaticum vyšlo poprvé v roce 116
McColley, Grant. The Debt of Bishop Wilkins to the Apologia pro Galileo of Thomaso Campanella. In: Annals of Science. Vol.4. No. 2., 1939.
44
1656
v Římě
a
bylo
věnováno
královně
Kristýně
Švédské. V roce 1657 pak vyšla ještě jedna kniha s názvem českému
Iter a
Extaticum
uherskému
II
(Terreste)
králi
věnovaná
Leopoldovi.
předmluvou k pozdějšímu Kircherovu dílu
Ta
je
Mundus
Subterraneus a zabývá se geografií. Již v této, a pak i
v
dalších
edicích,
dílem Itinerarium
je
vydávána
Extaticum
společně
jako
jeho
s
druhá
kniha. 118 Třetí vydání knihy Iter Extatium Coeleste (Itinerarium Extaticum) vyšlo v roce 1660, zřejmě i kvůli
potížím
s cenzurou
a
nezájmem
vydavatele
Johanese Janssonia Van Waesberga z Amsterdamu, ve Würzburgu a čtvrté v roce 1671 tamtéž. Třetí i čtvrté vydání je věnováno Joachimovi von Gravenegg, opatu Fuldskému, a je, jak hlásá titulní list, očištěno od omylů vydání prvního a doplněno o vysvětlující komentáře Kircherova žáka a přítele Gaspara Schotta. Další
vydání
pak
následovala
v roce
1729
v Trnavě a 1753 v Košicích. Již z tohoto stručného popisu je zřejmé, že Kircherovo
Itinerarium
Extaticum
je,
co
do
popularity, smělým konkurentem Wilkinsova Discovery. Jak však Marjorie H. Nicolson poznamenává, jeho výrazné
rozšíření
se
týkalo
v podstatě
pouze
katolických oblastí. 119 Díky vysoké literární úrovni a přehlednému podání bylo opravené a Schottovými dodatky opatřené Iter Extaticum Coeleste populární i
jako
učebnice
astronomie
na
jezuitských
117
Nicolson, Marjorie H. Voyages to the Moon. New York: Macmillan Co., 1960.
118
Merrill, BrianL. Athanasius Kircher (1602-1680) Jesuit Scholar, Provo: Friends of Brigham Young University Library, 1989, str. 26-32.
119
Nicolson, Marjorie H. Voyages to the Moon. New York: Macmillan Co., 1960, str. 57.
45
gymnáziích. 120 Jak však bude naznačeno, jedná se o dílo
zcela
jiného
charakteru
než
Wilkinsovo
Discovery. Když Kircher psal své Itinerarium bylo mu již padesát
čtyři
let
a
na
možnost
napsat
dílo
o
astronomii čekal bezesporu dvacet let. Dostal se k této
práci
Aegyptiacus,
až
při
kdy
dokončování tlak
na
knihy
Oedipus
výsledky
jeho
hieroglyfických studií již nebyl tak velký. Podnětem se mu stala prosba císaře Ferdinanda III., zdali by mu Kircher mohl vysvětlit divy podzemního světa a vesmíru. 121 Stručný obsah knihy Itinerarium extaticum Kostrou příběhu je cesta jezuitského studenta Theodidacta a jeho andělského průvodce Cosmiela vesmírem. Navštíví při ní jak Měsíc, Slunce a planety, tak i sféru stálic, na které je veden výklad o výstavbě, původu a účelu vesmíru. Osvětlení obsahují jak empirickou a matematickou astronomii (Dialogus I.)
122
,
tak
i
spekulace
nad
kosmologicko-teologickými otázkami (Dialogus II. De providentia souhlasící
Dei).
123
Pak
s Kircherovými
následují
autority
hypotézami,
apologie
proti cenzuře, apologie Melchiora Cornäi a nakonec je připojeno Iter Extaticum II, což je ona výše zmiňovaná předmluva k Mundus subterraneus, ve které se Kircher snaží propojit křesťanskou Genesis se 120
Bauer, Barbara. Copernicanische Astronomie und cusanische Kosmologie in A.K.Iiter extaticum. In: Pirckheimer Jahrbuch 5.,1990, str. 70. 121 Kircher, Athanasius Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, Prefatio auctoris ad studiosum coelestis philosophia lectorem, str. 14. 122 Tamtéž, str. 63-364. 123 Tamtéž, str. 365-472.
46
staroegyptským mýtem o stvoření. Vznik pozemského života je tu líčen jako plod snoubení se pasivního a aktivního principu, jako sjednocení tvořivého světla s plodivou vodou. 124 Itinerarium Extaticum je v podstatě snová vize, inspirovaná bezesporu Cicerovým Somnium Scipionis, a navazující na širokou tradici literárního žánru snu.
Schottus
uvádí
záznam
svého
rozhovoru
s Kircherem před napsáním této knihy. Líčí, že Kircher neměl v úmyslu psát kosmologickou práci už proto, že téma považoval za ožehavé a že nechtěl svou mysl odvracet od další práce na
Oedipus a Mundus
Subterraneus, které právě začal psát. Po jednom ze svých obvyklých odpoledních rozhovorů se Schottem usedl v jedné ze zahrad Collegia, aby si poslechl koncert loutnistů. Krásná hudba ho uvedla do transu a následující noci se Kircherovi zdál podivuhodný sen, v němž se mu zjevil anděl a nesl ho nebesy. Jak jsem již dříve uvedla, věštecké sny byly součástí Kircherova
života
zachránily,
proto
a
jednou
zřejmě
mu
život
neotálel
a
dokonce uposlechl
Schottovu výzvu k napsání Itinerarium. 125 Jak vidno, Kircher měl důvodů vždy více. Jedním mohl být extatický sen a druhým žádost císaře Ferdinanda III. Úmyslně či neúmyslně nemohl pro tak ožehavé téma zvolit lepší formu. Sen a k tomu dialog. Paradoxně byl pro Kircherův dialog Theodidacta a Cosmiela
zřejmě inspirací Galileův Dialog o dvou
velkých systémech. Ten však svému autorovi zdaleka neprokázal ochrannou funkci, kterou měl prokázat 124
Bauer, Barbara. Copernicanische Astronomie und cusanische Kosmologie in A.K. Iter extaticum. In: Pirckheimer Jahrbuch 5.,1990, str. 71. 125 Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, Prefatio scholiastae ad benevolum lectorem, str. 3-5.
47
Kircherovi. Kircher sám ale uvádí, že dialog zvolil proto,
aby
učinil
náročnou
látku
čtenáři
stravitelnější. 126 Je to vždy jeho zvědavé nepoučené alter ego Theodidactus, kdo klade odvážné otázky a předestírá ještě
odvážnější
hypotézy,
zatímco
Cosmiel,
do
značné míry Kircherova jezuitská část, uvádí to, co je považováno za správné, co souhlasí s Písmem a určuje tak meze Theodidactových “výtržností”. Je otázkou nakolik právě porušení pravidel hry dialogu vedlo
k problémům,
které
mělo
Itinerarium
s cenzurou. Ta totiž postihla právě ta místa, kde začne mít značně neortodoxní názory i Cosmiel. Blíže promluvím o cenzuře Itineraria později. Samotné
Itinerarium
má
známý
začátek.
Theodidactus upadne do spánku při poslechu krásné hudební harmonie a ta se ve spánku promění v harmonii sfér. Tu k němu přistoupí anděl s očima jako uhlíky, křídly hrajícími barvami a
praví, že byl k němu
poslán, aby mu ukázal velikost a majestát Božího díla, který byl dosud pro člověka nepřístupný. Než se Theodidactus naděje, uchopí ho Cosmiel a začne ho unášet
k jejich
první
zastávce,
Měsíci.
Theodidactovi je nejprve zima, když se dostanou do větších výšek, nemůže dýchat a největší strach musí překonat, když poprvé opustí zemskou přitažlivost a dostane se do sféry přitažlivosti Měsíce. Když si trochu přivykne, pozoruje z výšky Zemi, kolem které plují temné mraky. Poté zaměří svůj pohled ke Slunci a vzhledem k tomu, že se s Cosmielem pohybuje k Měsíci
po
dráze
ekliptiky,
126
stane
se
svědkem
Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, Prefatio auctoris ad studiosum coelestis philosophia lectorem, str. 16.
48
prstencovitého zatmění Slunce. 127 Pak znovu pozorují zemský povrch s jednotlivými kontinenty, které se jeví světlejší než oceány, s pohořími, a dokonce i s ledovci při pólech. 128 Oproti běžnému znázornění v podobných dílech, se však Země, kterou vidí, neotáčí, nýbrž kontinenty jsou představeny jako mapa rozložená před očima pozorovatele. V dalším odstavci se, tak jako Wilkins, Kircher věnuje úvaze o umístění ráje. Wilkins připouští jako ráj místo vysoko nad zemí, tedy i Měsíc, přičemž na něj střídavě umisťuje jak nebeský ráj, tak i Eden. To
Cosmiel
jednoznačně
ukazuje rajskou
Theodidactovi
zahradu
poblíž
z výšky Kaspického
moře. 129 Pak již obrátí své zraky k Měsíci a začnou přitažlivostí klesat k jeho povrchu. Znovu se zde opakuje stejný motiv jako u Wilkinse, nyní ale s drobnou obměnou. Kámen dovezený z Měsíce na Zem by se zákonitě musel vrátit zpět na Měsíc, ovšem tentokrát nejen na základě přitažlivosti k svému vlastnímu centru, ale i na základě sympatie, kterou má tento kámen k Měsíci jako má část k celku. 130 Ačkoli na Měsíci bouří oceány a je stvořen ze stejných čtyř prvků jako Země,
nerostou tam žádné
rostliny, ani nežijí lidé, stejně jako na dalších planetách. Jenom Země je uzpůsobena k životu a jenom pro blaho jejích obyvatel je stvořen vesmír.
127
Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri 1671, Extaticum iter in Lunam, str. 78. 128 Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, Extaticum iter in Lunam, str. 84-85. 129 Tamtéž, str. 87. Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World. London: Frank Cass, 1970,str. 107-109. 130 Kircher, Atahanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg. Joannis Andreae Endleri, 1671, Introductio in ipsam Lunam, str. 91.
49
Tak jako Wilkins i Kircher se zabývá počasím na Měsíci. To sice existuje, ale je zcela jiného druhu než na Zemi. Stejně tak je Měsíc pevné, neprůhledné těleso, které pouze odráží sluneční paprsky. Theodidactus se o kus dál táže, jak je možné, že se Země a Měsíc nesrazí, když neexistují žádné pevné
sféry?
přednášku
V tu
na
téma
chvíli
však
gravitace,
nelze
ale
očekávat
daleko
spíše
přednášku na téma platonismus. Gravitace je tu zaměněna
za
sympatii,
stejným.
Následuje
za
přitažlivost
analogické
stejného
srovnání
vesmíru
s rozličnými orgány lidského těla a známá teorie o makro a mikrokosmu. 131 Teprve
na
Venuši
se
projeví
rozdíl
mezi
Wilkinsovou a Kircherovou koncepcí. Kircher zastává model vesmíru, který se nazývá semi–tychonský. 132 Podle tohoto modelu vykonává Venuše, stejně jako Merkur a Mars, tři pohyby. Jeden kolem své osy, jeden kolem
Zemi
obíhajícího
Slunce
a
jeden
kolem
centrální Země. Jak je z obrázku jasné, jeví tento systém přes veškerou svou komplikovanost, či právě kvůli
ní,
značnou
příbuznost
se systémem
kopernikánským. I přes mimořádnou krystalickou záři a moře čisté jak svěcená voda je i Venuše ze stejných prvků jako
Země.
133
Theodidacta
udivuje,
že
vůbec
nepociťuje otáčení Venuše kolem své osy a že Slunce při pohledu z Venuše vychází, kulminuje a zapadá. 134 Cosmiel ho upozorní, jak ho jeho smysly klamou Galileovým příměrem o pohybujícím se břehu a stojící 131
Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg. Joannis Andreae Endleri, 1671, De visis in aversa a Sole facie, str. 119. 132 Viz. Příloha. 133 Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, De itinere ex Luna in globum Veneris,str. 141.
50
lodi.
Když
Theodidactus
vidí,
jak
při
pohledu
z Venuše vychází, kulminuje a zapadá i Země, dojde k závěru, že úsudek o pohybu Země kolem Slunce bude nejspíš pravdivý! 135
Cosmiel ho však znovu musí
opravit, že se ve svém úsudku velmi mýlí, protože Země má ve vesmíru mimořádné postavení. Pak se konverzace mezi nimi stočí na to, jaký vliv má Venuše na Zemi a na andělské inteligence, které zajišťují pohyb planet. Poté, co v podobném duchu navštíví Merkur, se vydají ke Slunci, na němž žhnou ohnivé oceány. Z nich pak stoupají výpary a kouř, který způsobuje ze Země pozorovatelné skvrny na Slunci.
136
Kvůli těmto
nehostinným podmínkám musí Cosmiel pro Theodidacta sestrojit speciální azbestovou vesmírnou loď. 137 Po
prozkoumání
Slunce
se
vydají
k Marsu,
Jupiteru a Saturnu. Zatímco Mars je složen ponejvíce ze síry, arseniku a podobných nekalých látek, zářivý Jupiter je z čistých vod a stříbrných hor a údolí. Mimo svých čtyř měsíců je obklopen i blahodárnou vůní. Saturn je naopak nevábný, skalnatý, plný olova, s oceány ze rtuti a škodlivými výpary. Jeho prstenec je pak popisován ještě jako shluk měsíců. 138 Z výše uvedeného je zřejmé, že se Kircher při popisu planet řídil jejich astrologickou funkcí a jejich domnělými vlivy na Zemi a její obyvatele. Popisy chórů andělských inteligencí ovládajících jednotlivé planety jsou pak s tímto v plném souladu. 134
Tamtéž, str. 143. Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, De itinere ex Luna in globum Veneris,str. 146. 136 Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, De itinere ex globo Mercuri in Solem et de mirabilis Solis struktura, str. 210-224. 137 Tamtéž, str. 192. 138 Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, De itinere in globo Saturni, str. 317. 135
51
U každé planety jsou dále uvedeny i její škodlivé, či léčivé účinky. Po
popisu
planet
následuje
klíčové
místo.
Cosmiel unáší Theodidacta po prohlídce všech planet do sféry stálic. Ukáže se při ní, že vesmír má nekonečnou hloubku a že je v něm nekonečný počet hvězd, která jsou slunci svým vlastním planetám. Při pohledu ze Siria se pak naše Slunce jeví jen jako hvězda druhé velikosti, a ztrácí tak své výsadní postavení. 139 Denní pohyb, který má sféra stálic kolem Země vykonávat, je pro Theodidacta zcela nepředstavitelný, už jen proto, že tento pohyb přes jeho
předpokládanou
obrovskou
rychlost
vůbec
nepociťuje. 140 Rozhovor na toto téma pokračuje i v Dialogu II. 141 Cosmiel znovu předloží svému žáku příklad s lodí a břehem a dodá přitom, již lehce rozladěn, že smysly se mýlí a že nemůže nikdy zcela pochopit Boží
142
dílo.
Dialog
II.
rozebírá
kosmologicko-teologické otázky jako je vznik světa, jeho
velikost,
tělesnost
nebe,
harmonie
světa,
nekonečno, nic, co je mimo svět a christologické otázky. Ohlas Christian Huygens, objevitel prstence Saturnu, je původcem asi nejznámější reakce na Kircherovo astronomické
dílo.
Huygens
je
autorem
díla
Kosmotheoros, ve kterém se plně hlásí k myšlence 139
Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, De itinere in Firmamenti seu stellarum fixarum regionem, str. 347-348. 140 Tamtéž, str. 356. 141 Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, Dialogus II., Caput V., str. 404.
52
nekonečnosti vesmíru a obydlenosti mnoha dalších světů. Jeho práce se proti Kircherově zdá nesmírně odvážná, je však třeba brát v úvahu, že byla vydána v roce 1698, kdy už bylo všem kontroverzím na toto téma téměř odzvoněno. Proto je pro něho snadná kritika Kircherovy nekonsekventnosti. Kritizuje, že ačkoli Kircher ve svém díle představuje nehybnou Zemi, planety bez života a tychonský systém, svým tvrzením, že stálice jsou další slunce, která mají své
vlastní
planety,
kopernikánských
tvoří
systémů.
nekonečné
Pro
Huygense
množství je
zcela
absurdní, aby tolik sluncí zářilo jen pro pusté planety. Tvrdí dokonce, že kdyby se byl býval Kircher mohl svobodně vyslovit, jistě by si dovolil daleko lepší věci. Když tu svobodu neměl, měl raději nechat celou věc být. 143 Marjorie H. Nicolson se domnívá, že Kircherovo Itinerarium
Extaticum
se
stalo
inspirací
pro
Voltairovu slavnou satiru z roku 1752 Micromégas nebo pro dílo Marie-Anne Roumier z roku 1765 Les Voyages de Milord Ceton dans les sept Planettes: ou le Nouveau Mentor. 144
V tomto díle cestuje Milord
Ceton a jeho sestra Monime na křídlech ducha Zachiela a jejich cesta po sedmi planetách je astrologická v podobném duchu jako ta Kircherova. Dalo
by
se
očekávat,
že
další
ohlasy
na
Kircherovo Itinerarium Extaticum se objevily v jeho široké
korespondenci.
Mimo
již
zmiňovaného
Christiana Huygense a Melchiora Cornäi, který napsal úspěšný obranný doslov ke Kircherovu dílu, se však nad Kircherovým dílem rozprostřelo podezřelé ticho, 142
Tamtéž, str. 405. Huygens, Christian. The Celestial Worlds Discover´d. London: Frank Cass, 1968, str.101-105. 143
53
které
bylo
pravděpodobně
způsobeno
potížemi
Itineraria Extatica s cenzurou. 145 Cenzura Itineraria extatica
146
Zdá se, že ani cenzoři nedůvěřovali čistotě Kircherových úmyslů, pokud jde o jeho prezentaci vesmíru. Nebylo to poprvé ani naposledy, co vnitřní řádová
cenzura
Kircherova
díla
vyjádřila Microcosmos
své
znepokojení.
Mathematicus,
Iter
Hetruscum a Physiognomia Humana nebyla dokonce nikdy vydána. 147 Větší námitky se objevily i proti
jeho
Obeliscus Pamphilius, který nakonec vydán byl. 148 Je však třeba otevřeně přiznat, že to nebyly vždy ideologické
důvody,
které
vedly
cenzory
k nedoporučení děl. Často to byla kritika neznalosti, protimluvů,
nepravděpodobností
a
především
neposlušnosti vůči cenzuře. Cenzory Itineraria Extatica a Iter Extatica II. byli: Franciscus Le Roy S.J., Celidonius Arbicio S.J. a Franciscus Dunellus S.J., teolog a matematik, poradce
generálů
jezuitského
řádu
Alessandra
Gottifrediho S.J., Goswina Nickela S.J. a Giana Paola Olivy S.J. a důvěrník kardinála Mazarina. 149 U prvního vydání se shodli na tom, že Kircher sice odmítá Koperníka, ale že tak činí dosti vlažně a z celé věci se vykrucuje. Navíc to své odmítání
144
Nicolson, Marjorie H. Voyages to the Moon. New York: Macmillan Co., 1960, str. 50. 145 Fletcher,John E. Astronomy in the life and works of Athanasius Kircher. In: Isis. Washington D.C. LXI, 1970, str. 59. 146 Dokumenty k cenzuře Kircherových děl se nacházejí v archívu generální kurie jezuitského řádu v Římě (Archivum Romanum Societatis Iesu , Curia Praepositi Generalis Societatis Iesu). 147 Hein, Olaf. Die Drucker und Verleger der Werke des Polyhistors Athanasius Kircher S.J. Köln: Böhlau, 1993, str. 309. 148 Tamtéž, str. 308. 149 Tamtéž, str. 311.
54
nečiní z přesvědčení od srdce, ale jen kvůli výnosům svaté církve římské. 150 A povolili první vydání pouze pod
podmínkou
posuzování
odstranění
druhého
vydání
určitých v roce
pasáží. 1657
Při
vyjádřil
Franciscus Dunellus jasný nesouhlas hlavně proto, že inkriminované
pasáže
z prvního
vydání
nebyly
náležitě odstraněny a zopakoval kritiku z cenzury prvního
vydání,
dětinskosti,
která
se
týkala
vychloubačnosti,
Kircherovy
neposlušnosti,
špatného vysvětlení pohybu mořských vod a mnoha názorů,
které
byly
v rozporu
s aristotelským
pohledem na svět. 151 Mezi ně patřily následující: Říká mimo pochybnost, že
se všechny stálice
nenacházejí na stejné úrovni nebeské klenby, že nejsou ve stejné vzdálenosti od Země, ale že se nacházejí
v obrovských
vzdálenostech
od
Země
odstupech a
že
a
je
nekonečných
jich
nekonečné
množství. Odmítá sice Koperníkovo učení o pohybu Země, ale v průběhu celé knihy opatrně konstruuje důkazy, které jako první přinesl právě Koperník na obranu pohybu Země a oslabuje ty, které Koperníka obvykle vyvracejí. Od koho pokud ne od Koperníka a jeho následovníků přijal Kircher myšlenku nekonečnosti nebes, kterou hlásá společně s mylným učením o vzdálenosti stálic od Země? 152 Z tohoto je zřejmé, co bylo hlavním kamenem úrazu.
Nejen
v Kircherově
nekonečnost vesmíru
světů
Giordana
vzbuzovala
Bruna
pochybnosti.
Objevila se i daleko subtilnější teologická námitka. 150
Rowland, Ingrid D. The Ecstatic Journey, Athanasius Kircher in Baroque Rome. Chicago: Chicago Library Press, 2000, str. 21-22. 151 Siebert, Harald. Kircher and his Critics. In: Findlen, Paula. Athanasius Kircher, The Last Man Who Knew Everything. London: Routledge, 2004, str. 83.
55
Cenzorům vadilo, že pokud pro Kirchera nejsou primární
kvality
kvality,
které
akcidentální, vznikají
pak
sekundární
z primárních,
taktéž
nebudou akcidentální, ale budou tak jako primární pouze druhem effluvia, přičemž sekundární vznikají míšením
tohoto
effluvia.
Tím
manifestuje,
že
v přírodě nejsou žádné akcidenty, což je ovšem nepřípustné vzhledem k učení o transsubstanciaci, svátosti
eucharistie.
Kircherovo
extrémně nebezpečné doktríně.
učení
je
tedy
153
Anonymní cenzor dále namítal, že teplo a chlad jako základní principy nejsou pro Kirchera ani akcidenty, ani kvality, ale substance. 154 Kritizoval, že označuje přírodu za umění Boží, za ducha univerza a duši světa, čímž se svět stává oduševnělým a živým. Konsekventně pak samo nebe živí všechna tělesa světa. 155 Přesto Kircher oproti Galileovi neutrpěl touto cenzurou žádnou větší újmu. Dokonce si velmi často dovolil doporučení cenzury ignorovat nebo měnit text, když už byl v tisku. Naučil se prostě využívat mezer, které
cenzorský
systém
měl,
a
přízně
svých
patronů. 156 Sláva jezuitského řádu, kterou svými díly
152
Rowland, Ingrid D. The Ecstatic Journey, Athanasius Kircher in Baroque Rome. Chicago: Chicago Library Press, 2000, str. 100. 153 Tamtéž, str. 100. For if the primary qualities are not accidental, then the secondary qualities that arise from the primary will also not be accidental, but just as the primary bodies are a kind of effluvium, then the secondary are made by mixing such effluvia. Hence it is manifest that there will be no accidentals in nature. But this cannot stand according to the doctrine of transubstanciation in the Eucharistic sacrament, as is evident enough without further explanation. Therefore Kircher´s teaching is planily extremely dangerous to doctrine. 154 Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, Apologeticon contra censuram nonnullarum Proposit str. 499. 155 Tamtéž, str.504. 156 Siebert, Harald. Kircher and his Critics. In: Findlen, Paula. Athanasius Kircher, The Last Man Who Knew Everything. London: Routledge, 2004.
56
Kircher šířil, tak byla zřejmě důležitější než pravidla cenzury. Třetí edici Iter extatica coeleste navíc Kircherův žák a přítel Gaspar Schott opatřil učenými poznámkami vyvracejícími námitky cenzury. Melchior Cornäi
pak přispěl obranným doslovem.
Myšlenka mnohosti Ptát se po tom, existuje-li jeden nebo více světů a jsme-li ve vesmíru sami, či nikoli, je jedna z nejvznešenějších a největších otázek filozofie nejen pro Alberta Velikého, ale například i pro spisovatele Artura C.Clarka. Je to jedna z myšlenek, kterou mají oba naši autoři společnou a která pro oba, ačkoli to u Wilkinse není tak zřejmé, znamenala značné potíže. Způsob, jakým se oba s touto idejí vyrovnávají, je velmi pozoruhodný a bude jedním z hlavních cílů mého dalšího pátrání. Malý obecný úvod do problematiky je však na tomto místě více než žádoucí. Byla to totiž právě tato velmi stará myšlenka, která sehrála rozhodující roli
v procesu
k novověkému
přechodu
myšlení,
a
od
daleko
středověkého více
než
o
geocentrické či heliocentrické modely světa v ní šlo o
místo
člověka
kosmografií
a
ve
světě.
jednotlivými
157
Spojení
systémy
s novou
světa
této
myšlence jen udělilo nový rozměr a hybnou sílu. V celé této problematice jde o boření hranic nejen ve vesmíru, ale především v lidských hlavách. Středověký svět měl svou pevnou strukturu, své hranice a svůj jasný střed, který však zdaleka nebyl
57
tak výsadním místem, jak se často domníváme. Spojení aristotelismu a křesťanství učinilo ze Země jako středu vesmíru nepříliš příjemné místo. Nejenže podléhalo mnoha změnám sublunární sféry a bylo sedlinou všech elementů a špíny, ale zároveň bylo nejvzdálenějším místem od nebes. Skutečným centrem tohoto světa bylo peklo, protože stejně jako Země mělo být položeno na nejvzdálenějším místě od nebes. Společně
s Lovejoyem
můžeme
poeticky
říci,
že
středověký svět byl nejen geocentrický, ale zároveň diabolocentrický. 158 Kdykoli pak někdo poukazuje na důstojnost člověka v geocentrickém světě, musí mít na mysli právě toto. To, co udělovalo člověku jeho důstojnost, nebylo jeho místo ve vesmíru a nemělo nic společného
s geocentrickým
či
heliocentrickým
modelem. Podstatné bylo, že Zemi jako jedinou obývá populace racionálních bytostí, napůl materiálních, napůl
duchovních,
stojících
přesně
uprostřed
řetězce bytí. S Koperníkem se nezměnilo mnoho. Vesmír zůstal nadále sférický a ohraničený, jen Země se stala jednou z planet. Proti očekávání se s tím nezměnilo ani postavení člověka. Tím, že se Země posunula blíže k nebesům, si v podstatě polepšila a vzhledem k výše řečenému nepřišel člověk o nic ze své důstojnosti. Koperníkův svět byl i nadále světem viděným ze Země a Země zůstala jeho pomyslným centrem. Ohrožující bylo to, že zatímco Země byla jednou z planet, staly se
i
planety
Zeměmi
s potenciálními
obyvateli.
Heliocentrický systém v pravém slova smyslu byl až ten Keplerův, který měnil Aristotelův systém, ne 157
K vývoji myšlenky plurality světů: McColley, Grant. The seventeenth-century doctrine of a Plurality of Worlds. In: Annals of Science. Vol.1. No.4., 1936.
58
však
ten
křesťanský.
Centrum
–
Slunce
v
něm
analogicky odráželo Boha Otce, sféra stálic Syna a prostor mezi planetami Ducha Svatého. Úkolem sféry stálic pak bylo odrážet zpět do světa teplo a energii vyzařovanou Sluncem. 159 Aristotelův nehybný hybatel za kulisami v tomto modelu již neměl místo. Kopernikánský
systém
sice
neměnil
místo
člověka ve světě, ale zásadně zpochybnil jistotu tohoto
místa.
v konfliktu
Nejenže
se
smysly,
se
jeho
zároveň
teze
zdála
v sobě
být
nesla
i
značnou dávku relativity ve vztahu vnímání a místa, ze
kterého
je
vnímáno.
Sféra
stálic
se
s
kopernikánským systémem přestala hýbat nejen proto, že se začala hýbat Země, ale také proto, že pro Koperníka byl svět indefinitní, tedy konečný, ale bez známých – nekonečně vzdálených hranic. S tím zavedl Koperník axiom, že co je nekonečné, je i nehybné, sebe.
160
protože
obsahuje
všechny
věci
a
samo
V takovém vesmíru zůstala sféra stálic
jedinou možností, jak uniknout relativitě místa vnímání. I tato poslední jistota však zmizela ve chvíli, kdy sféra stálic ztratila své hranice. Evropa znala čtyři koncepce světa, v nichž jde o počet a rozměr, již před rokem 1543. 1) Fyzický vesmír
je
jeden,
konečný,
s obydlenou
Zemí
a
množstvím hvězd, které jsou větší než naše planety. 158
Lovejoy, Arthur O. The great Chain of Being, A Study of the History of an Idea. Cambridge: Harvard University Press, 1966, str. 102. 159 Oproti Koperníkovi, který se stále snažil zajistit Zemi výsadní postavení ve svém systému, přisoudil Kepler hlavní úlohu Slunci, které daleko lépe koresponduje s křesťanskou představou Boha. Našel dokonce křesťanský důvod i pro omezenost vesmíru. Vnější sféra vesmíru má totiž důležitý úkol odrážet zpět energii vyzařovanou Sluncem. (Lovejoy, Arthur O. The great Chain of Being, A Study of the History of an Idea. Cambridge: Harvard University Press, 1966, str. 105-106. 160 McColley, Grant. The seventeenth-century doctrine of a Plurality of Worlds. In: Annals of Science. Vol.1. No.4., 1936, str. 408. Oproti Kusánovi, který nekonečnost naopak spojoval s pohybem.
59
2) Svět je jeden a konečný, ale obsahuje množství těles, podobných Zemi. 3) Svět je jeden, nekonečný, nebo obsahuje nekonečné množství zemských těles. 4) Svět obsahuje buď množství, nebo nekonečné množství vesmírů. 161 Z hlediska teologie čelil kopernikánský systém v podstatě jen výkladům Písma známým z Galileova procesu
a
vzhledem
problému ke
vysvětlitelný.
nanebevstoupení,
změněné 162
topografii
který
světa
byl
těžko
Myšlenka mnohosti sebou nesla
ještě daleko závažnější potíže. Pokud by existovaly další světy osídlené myslícími a cítícími bytostmi, byla by myšlenka Kristova vtělení a vykoupení těžko myslitelná.
Pokud
by
neohraničenost sféry stálic a
člověk
připustil
to, že stálice jsou
Slunce jako naše mající své vlastní planety, ztratil by svět své centrum zcela a nebylo by možné uniknout absolutní relativitě ( hvězdná paralaxa byla poprvé úspěšně změřena až v roce 1838). 163 Boží plán by přestal být čitelný, což však naopak mohl být jeho klad. Je třeba si na tomto místě uvědomit, že všechny tyto
úvahy
se
odehrávaly
na
úrovni
hypotéz,
myšlenkových experimentů a filozofických spekulací, jejichž relativní správnost, či mylnost mohla být 161
McColley, Grant. The seventeenth-century doctrine of a Plurality of Worlds. In: Annals of Science. Vol.1. No.4., 1936, str. 405. 162 Galilei byl přesvědčen, že pravdu Písma i přírodních věd lze vzájemně sladit. Hlásal, že ve všech případech, kdy nedisponujeme empiricky prokázaným poznáním, je možno přidržet se Bible. Když ale existuje poznatek empiricky prokázaný, je třeba se dát vést realitou faktů a hledat pravý smysl Písma, který se jistě ukáže být v souladu s vědeckým poznáním. Problém byl, že Galilei žádný takový důkaz neměl. Spor se strhl především o výklad místa v knize Jozue. Jozue bojuje s Gibeonem a za vítěze bitvy je považován samotný Bůh, který zastavil Slunce na jeho dráze, aby bitva mohla být vítězně dobojována. To bylo považováno za svědectví Písma o geocentrismu a pohybu Slunce. Na otázku, zda Bůh zastavil na prosbu Jozua Slunce, odpověděl Galilei: Ne, protože Slunce je nehybné. (Namer, Émile. Případ Galilei, Praha: Mladá fronta, 1982, str. 89.)
60
prokázána často až o několik století později. Bylo tedy obtížné argumentovat na této úrovni vědeckou evidencí. Ve hře byly daleko spíše filozofické a teologické otázky. To se začalo měnit právě na přelomu 16. a 17. století ve chvíli, kdy si podobné hypotézy začaly dělat nárok na to být potvrzovány přírodními vědami jako odpovídající skutečnosti a musely nutně narazit na křesťanské dogma. Tak byl Giordano Bruno upálen za myšlenky velmi podobné těm Kusánovým proto, že je považoval za kosmologicky relevantní
a
odpovídající
realitě.
Stejně
tak
Galileova analogie Jupitera a Země už nemohla být díky pohledu do dalekohledu považována za pouhou myšlenkovou
hru.
V průběhu
17.
století
se
z kacířství stalo evangelium a osvícení křesťanští laici
pěli
na
jeho
konci
ódy
na
Stvořitele
nekonečných světů. 164 Chtěla bych pátrat po tom, jak k tomu došlo a jak se právě naši dva autoři vyrovnali s nekonečností světů a nekonečnou Boží mocí. Boží moc byla hypoteticky nekonečná, a její manifestace tudíž také. Kdo popíral možnost stvoření mnoha světů, byl dokonce po roce 1277 oficiálně sankcionován
podle
papežsky
schváleného
výnosu
pařížského biskupa Étiena Tempiera. 165 Znovu je třeba připomenout, že v celé této otázce šlo v průběhu středověku pouze o nekonečnou Boží moc, a ne o kosmologickou realitu. Množství světů sebou navíc neslo
mnoho
neortodoxních
163
následků.
Kusánus
se
Lovejoy, Arthur O. The great Chain of Being, A Study of the History of an Idea. Cambridge: Harvard University Press, 1966, str. 111. 164 Guthke, Karl S. Der Mythus der Neuzeit. Das Thema der Mehrheit der Welten in der Literatur und Geistesgeschichte von der Kopernikanischen Wende bis zur Science Fiction. Bern: Francke, 1983, str. 15. 165 Guthke, Karl S. Der Mythus der Neuzeit. Das Thema der Mehrheit der Welten in der Literatur und Geistesgeschichte von der Kopernikanischen Wende bis zur Science Fiction. Bern: Francke, 1983.
61
odvážil ještě o něco dál. Ačkoli se i jeho myšlenky pohybují v okruhu metafyziky a teologie, oproti svým předchůdcům vyzdvihuje myšlenku, že co je možné, musí Bůh i uskutečnit. 166 Podle Kusána neměl jeho jeden kontrahovaně nekonečný svět žádný obvod ani centrum, protože kdyby měl, bylo by něco za tímto obvodem, což je nepřípustné. Protože však tento svět nemůže být ani nekonečný, protože je stvořený, deklaruje, že svět je sféra,v níž centrum spadá v jedno s obvodem. 167 Mimo tyto radikální myšlenky zastával Kusánus i osídlenost planet nebo pohyb Země. Vraťme se k místu člověka ve světě, o které zde jde v první řadě. Kusánus v této otázce neřeší problém hříchu a vykoupení, ale spíše se zaobírá stupněm
dokonalosti
a
nobility
člověka
v tomto
nekonečném světě. Země je pro něho ušlechtilá hvězda a je nemožné dokázat, že je snad horší než jiná nebeská tělesa. Tím pro něho člověk není nehodné, hříšné a nedokonalé stvoření a rozhodně není o nic horší než obyvatelé jiných planet. 168 I přesto je s nimi nesrovnatelný, tak jako jsou nesrovnatelné jednotlivé části lidského těla. Navíc o možných obyvatelích planet nikdo nic neví. Se vzrůstem vesmíru musela zákonitě stoupat i pokora člověka, který byl tváří v tvář nekonečnosti zcela bezvýznamný. S myšlenkou osídlenosti jiných planet pak byla značně ohrožena i jeho jedinečná role materiálně-duchovní bytosti, zároveň však vzrostla jeho naděje, že není v tomto slzavém údolí sám. U Keplera a později i u Wilkinse se spolu s touto 166
Lovejoy, Arthur O. The great Chain of Being, A Study of the History of an Idea. Cambridge: Harvard University Press, 1966, str. 50-55. 167 Kuzánsky, Mikuláš. O učenej nevedomosti. Bratislava: Pravda, 1979, str. 122.
62
myšlenkou objeví i myšlenka koloniální a obchodní. Zatímco teologicky z obydlenosti planet člověku žádné výhody neplynou, mohly by plynout prakticky z eventuálního meziplanetárního obchodu. Cesta, o kterou se zde jedná, není cestou od geocentrického světa k heliocentrickému, ale od geocentrického k excentrickému. Jen z tohoto úhlu pohledu je možné uvědomit si tu obrovskou změnu, kterou muselo projít lidské myšlení.
Shody a odlišnosti v pohledu na množství a nekonečnost světů Je fascinující, že v mnoha ohledech oba mnou sledovaní autoři porušují pravidla, která bychom jim rádi připisovali. Například námi stvořená pravidla kauzality idejí a pokrok v lidském vědění je zcela míjejí. Logicky už proto, že pokrok ještě nebyl traumatem jejich doby. Stane se tak, že Kircherův vesmír je otevřen k nekonečnu, je hluboký a stálice jsou roztroušeny v jeho prostoru v různé hloubce. Wilkinsův je naopak po vzoru Koperníka sice také ve stejném smyslu nekonečný, ale jeho stálice neznají hloubku Kircherova vesmíru. Všechny se nacházejí v přesně stejné vzdálenosti od Země. Kdybychom tedy měli
vzít
za
bernou
minci
kritérium
pokroku
v astronomii podle Alexandra Koyrého 169 , který vidí vývoj právě v opuštění uzavřeného vesmíru a příklonu k otevřenému kosmu, pak by byl Kircher jistě dál než Wilkins. Oba zastávají existenci pouze jednoho vesmíru. Jejich argumentace se však mírně liší. Zatímco 168
Tamtéž, str. 125-131.
63
Kircher přijímá myšlenku jen jednoho vesmíru proto, že je pouze jeden Bůh, a v návaznosti na Kusánského, jen jeden vesmír, který je kontrakcí Boha. Wilkins se vrací k argumentaci Tomáše Akvinského, který tvrdil, že kdyby bylo více stejných vesmírů, pak jsou zbytečné a odporovaly by tím Boží prozřetelnosti. Kdyby byly jiné, pak žádný z nich nemůže být nazván univerzem,
protože
by
neměl
univerzální
dokonalost. 170 Vymezíme-li pojem univerza vůči pojmu světa, který má jakýsi lokální charakter, pak
Kircherův
vesmír je vesmírem s jedním světem – naší Zemí, obývanou bytostmi a s velkým množstvím planetárních obsahuje
systémů.
pouze
jeden
Wilkinsův planetární
dalších
oproti systém
tomu
s mnoha
obydlenými světy, například na Měsíci či dalších planetách
Sluneční
soustavy.
Rozhodnout,
která
z obou myšlenek by stála výše na stupnici pokroku, je téměř anebo zcela nemožné. Oba se však shodnou zcela, pokud jde o otázku hranic
vesmíru
a
tedy
jeho
konečnosti,
či
nekonečnosti. U obou se odehraje velmi podobný proces úvah, který nakonec končí Descartovou vizí indefinitního
vesmíru,
který
oproti
tomu
infinitnímu, má hranice už jen proto, že je to stvořený vesmír a jako takový nemůže být infinitní. Jeho nekonečnost a mysl
nepostižitelné
hranice jsou však pro lidskou a
nepochopitelné,
a
proto
indefinitní. 171 Co se stane, když smrtelník nahlédne 169
Koyré, Alexandre. Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru. Baltimore: John Hopkins Press, 1968. 170 Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World. London: Frank Cass, 1970, str. 17. 171 Descartovou vizí, jen proto, že ji proslavil, ne proto, že by neexistovala před ním. Wilkins napsal své dílo dříve než vyšla Descartova Principia v roce 1644.
64
do hlubin nekonečného vesmíru, nám krásně předvádí Theodidactus, kterému tento pohled umožní Cosmiel. Po chvilce zmatený Theodidactus úpěnlivě prosí svého průvodce, aby proces náhledu ukončil, jinak by mu zřejmě hrozilo šílenství nebo smrt. 172 Existuje-li nějaká hranice vesmíru, pak se samozřejmě nabízí otázka, co je za ní. Po zmatených peripetiích vyjádří Kircher diferenci mezi vztahem maximum
absolutum
(světem)
pojmem
(Bohem) spatium
a
maximum
imaginarum,
contractum který
má
zajistit, že svět nebude spadat vjedno s Bohem. Zatímco u Kirchera se astronomické otázky mísí s kosmologickými, Wilkins ponechává kosmologické otázky
v podstatě
astronomickým,
stranou
a
mechanickým
a
věnuje
se
faktickým.
pouze Boha
samotného ze svých úvah sice vynechává, rozhodně však nevynechává Písmo.
Obraz vesmíru Podíváme se nyní na další shody a rozpory v dílech obou autorů, které se tentokrát budou týkat hlavně stavby vesmíru. Oba naši autoři podnikli onen klíčový krok, který učinil ze Země jednu z planet. Tímto krokem je tvrzení, že celý vesmír a všechny planety včetně hvězd jsou ze stejné látky jako Země. Neexistuje tedy žádný aristotelský pátý element nebo éter, ani žádné rozdělení na sub a supralunární sféru. Vesmír je jednotný. Jak říká Wilkins: Pátý element
172
Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671,Dialogus II – De coelo empyreo str. 429.
65
je nadbytečný už proto, že příroda nedělá nikdy nic zbytečně. 173 Nebesa jsou pro oba plná změn. Jen proto, že je nevidíme, neznamená, že neprobíhají. Pouhým okem jsou ale viditelné komety za Měsícem nebo skvrny na Slunci. Oba
se
také
shodují,
že
neexistují
oběžnice. Spíše mají buď fluidní nebo
pevné
vzdušný
charakter. Podle Wilkinse nemůžou být pevné proto, že jimi procházejí komety, ale i proto, že svit hvězd by v nich byl odrážen tolikrát, že bychom po tolika lomech světla nebyli schopni identifikovat, kde se která z nich nachází. Navíc i Tycho pozoroval, že Venuše je nám někdy blíž a někdy dál než Merkur a Slunce a to by s pevnými oběžnicemi nebylo možné. 174 Kircher
pak
doplňuje
vysvětlení tím,
že
planety se bez pevných sfér nesrazí díky tomu, že stejné je přitahováno pouze stejným. 175 Nejen díky tomuto platónskému vysvětlení jasně vyplývá, z jaké tradice vycházel. A nejen on. Oba autoři každého Zatímco
jsou
ovlivněni
z nich
má
Wilkinsův
platonismem.
ovšem je
zcela
silně
jiný
Platonismus charakter.
antiaristotelský,
Kircherův je novoplatónský. Díky tomu se stane, že myšlenkové
shody
obou
autorů
získají
v rámci
kontextu často zcela jiný význam. Rozpor pak nenastává jen v modelu vesmíru, který zastávají, ale například i v roli andělských inteligencí a hudby sfér.
173
Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World. London: Frank Cass, 1970, str. 31. 174 Tamtéž,str. 29. 175 Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, Introductio in ipsam lunam, str. 91.
66
Myslím, že není tak důležité to, jaký kdo z nich zastává model vesmíru, jako to, jak se k němu staví. Wilkins
je
jednoznačným
modelu,
Kircher
pak
zastáncem
takzvaně
Koperníkova
semi-tychonského.
Wilkins bojuje o to, aby čtenáře přesvědčil a co nejlépe
vysvětlil
výhody
Koperníkova
systému.
Kircher nic takového nečiní. Jeho argumentace je často dvojsečná a nepřesvědčivá. Daleko více než Wilkins
a
mnozí
jiní
si
Kircher
uvědomoval
relativitu různorodých systémů světa, tychonský z toho nevyjímaje. Kircherův vesmír vykazuje mnoho shodných prvků s Koperníkovým a tychonský zastával nejspíše
proto,
že
nadmíru
podporoval
jeho
antropocentrickou orientaci. Kircherovi by nejspíše bylo jedno, ačkoli to ve své knize odmítá, jestli se Země točí kolem Slunce, či Slunce kolem Země. Nikdy by ale nedopustil, aby člověk ztratil své výsadní postavení
v kosmu.
Tomu
přizpůsobil
celou
svou
koncepci. Na žádném z těchto světů však není život. Žádný z nich není obydlen, až na Zemi. Planety jako by tu byly proto, že se vztahují k člověku a jejich popis
je
díky
tomu
astrologický,
spíše
než
astronomický. Zatímco pro Wilkinse se vesmír řídí především pravidly úspornosti a funkčnosti, pro Kirchera se do velké míry řídí pravidly krásy. Rozpor mezi těmito dvěma
pohledy
se
ukáže
existence
andělských
z Kircherem
popisovaných
andělských
inteligencí,
například
při
inteligencí. planet který
otázce Každou
doprovází
zajišťuje
chór
jejich
pohyb. Tyto andělské inteligence jsou v jeho podání v podstatě personifikací planet. Ty které patří k Venuši, jsou stejně krásné a líbezné, zatímco Saturnovy jsou zlověstné a ošklivé. Wilkins však
67
podobné
úvahy
smete
ze
stolu
poznámkou,
že
přítomnost andělských inteligencí je nadbytečná už jen proto, že příroda využívá svých vlastních zdrojů. Navíc nic imateriálního nemůže hýbat materiálním. Andělské
inteligence
nemají
ruce,
kterými
by
pohybovaly planetu a pokud by tak činily pouhou vůlí, pak by to bylo zbytečné, protože něco takového by uměl i Bůh. 176 V podobném duchu se pak odvíjí téma hudby sfér. Pro Kirchera je hudba sfér nejen prvním, co na své imaginární cestě uslyší, ale především důkazem Boží prozřetelnosti a krásy a dokonalosti stvoření. 177 Harmonie
světa
se
musí
projevit
jako
hudební
harmonie. 178 Pro Wilkinse hudba sfér neexistuje, protože pokud sféry nejsou pevné, jak by asi mohly vydávat zvuk? Svět však podle něho rozhodně nemusí litovat, že o tuto hudbu přišel už jen proto, že ji nikdy neslyšel. 179
Způsob argumentace a metoda zkoumání Z výše řečeného jasně vyplývá, že rozpor nebyl ani tak ve věci samotné, jako v přístupu k ní. Kirchera více než tvrdá fakta zajímaly kosmologické otázky úzce spjaté s teologickými. Zajímalo ho vše fantastické, tajemné a neprozkoumané. Jeho myšlení
176
Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World. London: Frank Cass, 1970, str. 243. 177 Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, Introductio in ipsam lunam, str. 415. 178 Tamtéž, str.396. 179 Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World. London: Frank Cass, 1970, str. 31.
68
je svým laděním v zásadě mystické a
zároveň díky
notné dávce relativismu skeptické. Jeho hlavní metodou, můžeme-li ji tak nazvat, je princip analogie a jako doplňující k ní princip kombinatoriky. 180 Tyto dva základní způsoby zkoumání jsou zároveň způsobem existence všech věcí. Jsou tedy jak ontologickou, tak i noetickou kategorií. Analogie je v jeho díle vyjadřována jako catena rerum, omnia in omnibus, micro a macrocosmos nebo discors concordia. 181 Analogie podporuje kategorii vztahovosti
a
zahrnutosti
v celek.
Svět
je
jí
představován jako univerzální analogický řetězec bytí, ve kterém každá částečka vykazuje stejnou strukturu, je stvořen analogicky k Bohu, člověk analogicky ke světu atd. Kombinatorika pak není principem opačným, ale komplementárním vyjadřuje momenty,
k analogii.
momenty které
jednotlivost
ve
vztahy mimo
Zatímco
vztazích, tvoří.
vztahy.
Je Bůh
analogie
kombinatorika důrazem sám
na sebe
kombinatoricky zmnožuje na vnímatelné a chápatelné jednotky. Tyto dva základní principy zcela korespondují se středověkou platónskou tradicí Diviše Areopagity 180
Leinkauf, Thomas. Mundus combinatus, Studien zur Struktur der barocken Universalwissenschaft am Beispiel A.K. SJ. Berlin: Akademie Verlag, 1993, str. 161-190. 181 Příklad fungování analogie makro a mikrokosmu se nachází na str. 311. Kircher srovnává sedm nejdůležitějších lidských orgánů se sedmi planetami. Tak jako planety plní ve vesmíru svou funkci a působí rozličnými kladnými nebo zápornými vlivy, tak i sedm lidských orgánů plní své funkce a jejich vliv na chod těla je podobný jako vliv planet na vesmír. Mozek působí analogicky k Luně, žaludek k Zemi, srdce ke Slunci, plíce k Merkuru, ledviny k Venuši, žlučník k Marsu, játra k Jupiteru a slezina k Saturnu. To čím jsou orgány pro lidské tělo, jsou planety pro vesmír. Vzájemná vyváženost kladných a záporných vlivů pak zajišťuje harmonii celého systému.Dále viz. Příloha. Na str. 390. je pak vyjádřeno, že harmonie světa je zajištěna tím, že vnější slouží vnitřnímu a vnitřní je na vnějším závislé. Duše světa přitom zajišťuje propojení všech částí.
69
nebo
s myšlenkami
Mikuláše
Kusánského.
Kombinatorika je rozvinutím se Boha do světa a analogie zpětným zavinutím světa do Boha. Analogie představuje
jednotu,
Kombinatorika
proti
analýzu.
182
příčinu,
tomu
Analogie
mnohost,
syntézu. účinek
s kombinatorikou
a
tvoří
komplexní obraz vesmíru a zároveň možnost jeho komplexního poznání. Je to zároveň spojení dvou tradic, platónské, pokud jde o analogii, hermetické, pokud jde o kombinatoriku. Zřejmou inspirací byl na tomto místě právě Raimundus Lullus. Od Wilkinse se tak Kircher lišil především svým důrazem na kosmologii a tím, jak snadno přecházel od analogických
vysvětlení
k teologickým.
Přesně
něčemu takovému se snažil Wilkins zabránit tím, že teologické a kosmologické otázky do značné míry vyloučil a to, co mu zbylo, byla hrubá fakta a Písmo svaté. A rozpor mezi těmito dvěma se snažil odstranit přísností důkazů.
argumentace Jeho
mottem
a
důsledným
jsou
jemná
vyvozováním slova,
tvrdé
argumenty a odstranění předsudků. 183 Jde mu o to čtenáře přesvědčit, nikoli potřít. Máme-li najít principy, které následuje, pak je to bezesporu princip dostatečného důvodu a vyplývání. Na rozdíl od Kirchera, jehož svět je plný zázraků, pro Wilkinse žádné zázraky neexistují. Jak sám říká: Zázrak je často úkryt líné nevědomosti. 184 I to je pro rozdíl v jejich myšlení typické.
182
Leinkauf, Thomas. Mundus combinatus, Studien zur Struktur der barocken Universalwissenschaft am Beispiel A.K. SJ. Berlin: Akademie Verlag, 1993, str. 181. 183 Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World.London: Frank Cass, 1970, str. 134.
70
Minulost a budoucnost Vztah k Písmu svatému u obou autorů do značné míry vyjadřoval i jejich vztah k toku času a myšlence pokroku. Kircher měl téměř absolutní víru v psané slovo, tím pádem i v Písmo svaté. Jistě to do značné míry souviselo s jeho jezuitským vzděláním, prostým jakékoli
kritiky
korespondovalo sapientia,
Písma.
s jeho
která
Zároveň
vírou
měla
to
v takzvanou
zajistit
však Prisca
soulad
mezi
křesťanskou a pohanskou teologií. Podle tohoto učení existuje jen jedno slovo Boží a jedno zjevení, které však
bylo recipováno mnoha lidmi. Od Zoroastera,
přes Herma Trismegista, Mojžíše, Pythagora nebo Platóna. Prisca sapientia vyjadřuje principiální identitu
starých
moudrostí
a
zároveň
i
jejich
nezměrnou hloubku a bohatost. Je přístupem k vědění, který je znovuobjevováním starých a v průběhu věků ztracených pravd. Je pohledem do minulosti, která má poskytnout odpovědi na současné otázky. Přístup Wilkinse je ovšem diametrálně odlišný. Velká
část
diskreditaci
jeho
argumentace
starých
pravd.
stojí
Pro
něho
právě si
na věci
nežádají znovuobjevení, ale objevení samo, které, jak sám říká, může učinit mnoho jeho současníků slavnými. 185 Vynakládá velké úsilí, aby přesvědčil čtenáře o tom, že pokud je nějaká informace nová, ještě to neznamená, že je špatná. Jak sám často opakuje: Lidé dříve považovali za směšné ty věci, které se později ukázaly jako pravdivé, například existenci protinožců. Naopak za svaté pravdy byly přijímány dnes již vyvrácené absurdity. Pro něho 184 185
Tamtéž, str. 95. Tamtéž, str. 2.
71
není nevděčností otočit se k Aristotelovi zády, pokud nemluví pravdu. Jeho postoj je ve smyslu své doby moderní. Wilkins si přeje stát na ramenou starých, aby viděl dál než oni. 186 Pro něj je stále mnoho věcí k objevování a dobývání. Je to právě tato obrovská víra v budoucnost a pokrok, kterou se od Kirchera liší.
Exoterismus contra esoterismus Liší se ovšem také ve své představě o šíření znalostí. Ačkoli oba žili v době, kdy vzkvétala tzv. République des lettres, nelze ani o jednom z nich říct, že by patřil k jejímu střednímu proudu, pokud k ní vůbec náležel. Wilkins by se svým exoterickým přístupem k šíření poznatků
do této společnosti
zdánlivě dobře zapadal. Tak jako členové République des lettres snažil se i on otevřít své dílo a myšlenky kritické diskuzi a komunikaci. Na rozdíl od nich se však o vědění chtěl podělit s daleko širším okruhem čtenářů,
než
zahrnovala
Republika
dopisů.
Po
Baconovi zdědil Wilkins víru, že vědění je moc. Pod vlivem myšlenek Samuela Hartlova, a tím i Jana Ámose Komenského, byl však přesvědčen, že toto vědění má být přístupné všem a přispět ke zlepšení života člověka a světa vůbec. I Athanasius Kircher počítal s kategoriemi vědění
a
moci.
vytvořeny
pod
Trismegistos
Spadaly
podle
u
vlivem legendy
něho
v jedno
hermetismu. vytvořil
a
byly
Hermés
hieroglyfy
proto, aby svatá moudrost nepadla do rukou prostého lidu, který by ji nesprávně vykládal, nebo dokonce zneužíval. To se však nakonec stalo, a tak vnikl 186
Tamtéž, str. 3-12.
72
v Egyptě polytheismus. Z toho vzešlo pro Kirchera poučení, že vědění se nesmí nikdy dostat do špatných rukou. Nejvyšší moudrost je určena těm, kteří stojí na
nejvyšších
hierarchie.
příčkách
Tak
jak
církevní
je
a
moudrost
politické mezi
lidmi
odstupňována, je mezi nimi odstupňována i moc. Jako Wilkins dochází i Kircher k závěru, že vědění je moc. Pro Kirchera z toho však vyplývají zcela jiné závěry než pro Wilkinse. Kdo má kontrolu nad věděním, má i moc vlády. Proto je pro ty, kdo ji mají, důležité uchovat ji v tajnosti, aby se nedostala do špatných rukou. Vědění tak jde ruku v ruce s tajemstvím. 187 Zatímco je tedy Wilkinsův vztah k vědění na výsost demokratický, Kircherův je hierarchický. V této hierarchii se podle něho nejlépe zrcadlí harmonie světa. Kircherův značný esoterismus se projevuje i v jeho
korespondenci.
To
může
znít
nečekaně,
uvědomíme-li si, jak podivuhodné množství dopisů si Kircher se svými současníky vyměnil. Na rozdíl od svého
současníka
Marina
Mersenna
však
obdržené
dopisy nepřeposílal a nediskutoval jejich obsah s ostatními. I prostá dvousměrná korespondence je u Kirchera neobvyklá. Povětšinou pouze schraňoval informace ke svému vlastnímu studiu. 188 Informace v okruhu
Marina
jednotlivými
Mersenna
adresáty
a
levitovaly
odesílateli.
mezi
Informace
v okruhu Kirchera se akumulovaly v osobě tohoto jednoho muže.
187
Malcolm, Noel. Private and Public Knowledge, Kircher, Esoterism, and the Republic of Letters. In: Findlen, Paula. Athanasius Kircher, The Last Man Who Knew Everything. London: Routledge, 2004. 188 Malcolm, Noel. Private and Public Knowledge, Kircher, Esoterism, and the Republic of Letters. In: Findlen, Paula. Athanasius Kircher, The Last Man Who Knew Everything. London: Routledge, 2004, str. 298.
73
Iterinerarium extaticum je v Kircherově
do
značné míry esoterické koncepci dílem výjimečně popularizačním. Přesto je psáno v obtížné latině a obsahuje
množství
velmi
temných
nevysvětlených
míst.
Literární styl Literární styl obou děl souvisí jak s metodami v nich použitými, tak s jejich vztahem k šíření vědění. Pro Kirchera je charakteristický poetický, rozvláčný barokní styl plný zázračných zjevení, provolání a oslavných ód na stvořitele. Je to plynulý tok měnících se obrazů. Jeho literární styl nesmírně útočí na lidskou představivost. To čím je u Kirchera představivost a obraz, je u Wilkinse rozum a slovo. Zatímco Kircher vypráví příběh, Wilkins píše pojednání, ačkoli ne exaktní, jak sám podotýká. Jeho dílo je složeno z krátkých, výstižných,
dobře
vystavěných
odstavců.
Každý
z nich je snadno srozumitelný a vypadá jako dobře připravená lekce. To se dá zřejmě očekávat od člověka, který považoval hru za dobrý prostředek k předávání informací
a
který
byl
předchůdcem
moderních
učebních metod. Schéma jeho výkladu je vždy stejné. Začne uvedením svého názoru a pak ho podpoří výčtem dlouhé
řady
starověkých,
středověkých,
ale
i
moderních autorit. Silná role citací autorit je sice spíše postup, který bychom očekávali u Kirchera, ale u těchto dvou nejsou často věci tak, jak bychom je očekávali. I tezi o tom, že nové názory nejsou apriori špatné, podkládá
autoritami.
Mezi
jeho
oblíbence
patří
takoví jako: Platón, Cicero, Plútarch, Sv. Ambrož,
74
Beda Ctihodný, Boethius, Anselm, Galileo, Kepler a mnoho dalších. Nejspíš i způsob, jakým oba autoři zacházeli s textem, rozhodl do značné míry o jejich úspěchu. Univerzální jazyk, jehož hledání zaměstnávalo velké duchy, včetně našich dvou autorů, více než století, měl být přece zároveň jazykem vědy. Ačkoli nakonec pokusy o jeho vytvoření ztroskotaly, je jasné, který z obou uvedených stylů lépe vyhovoval nárokům nové vědy. Věci už nejsou popisovány v obrazech, ale dostávají jasná jména. Ne obraz, ale slovo.
Písmo a smysly Slovo je však také Slovem Božím, Písmem svatým a právě to ze svého zkoumání Wilkins obratně vyloučil. Autorita Písma nemůže být podle něho rozšiřována na věci, které nejsou pro náboženství fundamentální. Písmo se nezmiňuje o jiných světech, ale nezmiňuje se ani o planetách, které můžeme vidět pouhým okem. Rozdíl mezi planetami a hvězdami znali totiž jen astronomové. Obyčejným lidem takové rozdíly unikaly. Kniha Job nerozezná v Jitřence Venuši. Svou kritiku starozákonních
znalostí astronomie uzavře Wilkins
konstatováním, že starověcí Židé astronomii vůbec nerozuměli. 189 Bible byla podle něho napsaná tak, aby jí rozuměli i nevzdělaní. Jejím úkolem nebylo šířit pravdy o přírodě. Vždyť zpráva o stvoření pomíjí například stvoření minerálů jen proto, že nebyly obecnému lidu známé. Nedozvíme se nic ani o vzduchu, či stvoření andělů, protože jsou neviditelní a
75
nesrozumitelní. Navíc, připomíná dále Wilkins, i sv. Augustin přece říká, že v případě rozporu bychom měli jít spíše po smyslu sdělení Písma než po jeho doslovném znění, a dokazuje, jaké absurdity by z následování doslovného výkladu plynuly. 190 Proto je pro Wilkinse argument, že Písmo o dalších světech mlčí, stejně dobrý jako žádný. V zápětí s uspokojením dodává, že on je v této polemice vlastně mimo hru, vzhledem k tomu, že jeho svět je na Měsíci, o jehož stvoření Bible mluví. Může nám ale Písmo pomoci při poznávání světa? Jak se vyrovnat s klamavostí našich smyslů? Oba autoři tuto klamavost připouštějí. Pro Wilkinse však to, že nás zklamaly jednou nebo v určité situaci, ještě neznamená, že nás musí klamat vždy a že by to měl být rozum, který rozhodne nakolik v dané situaci smyslům důvěřovat. 191 To Kircher je k lidským smyslům daleko skeptičtější. V průběhu Theodidactovy cesty se ukáže, že nás neklamou tolik smysly, jako spíše rozum, který jejich činnost vykládá. Theodidactus pozorující vesmír ze Siria vnímá, že se stálice nehýbou. Na Venuši, která se podle tychonského modelu pohybuje kolem Slunce, pozoruje ty samé jevy jako na Zemi. Vidí vycházet a zacházet Slunce, vidí měnící se fáze Země přesně tak, jak vypadají fáze Venuše ze Země. Jeho smysly vidí, že planety se točí kolem Slunce a že sféra stálic stojí. Cosmiel mu však vyloží, že jde jen o šalbu smyslů, a rozumově zdůvodní, proč jsou věci jinak, než se zdají být. Zatímco pro Wilkinse je rozum korekturou smyslů, pro Kirchera jako by právě jeho práce podmiňovala výklad 189
Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World. London: Frank Cass, 1970, str. 18. 190 Tamtéž, str. 19-22.
76
smyslové zkušenosti. V poslední řadě je to tedy rozum, kdo se u Kirchera mýlí. Z tohoto důvodu by bylo možné Kirchera považovat za Kantova předchůdce. Jeho
vnímání
reality
a
obraz
světa
je
taktéž
transcendentálně podmíněný. 192 Proto je pro Kirchera v záplavě tohoto skeptického relativismu důležité Písmo. Ono a Bůh sám, ne rozum, je poslední instancí, kde hledat a najít pevný bod.
Vztah obou autorů ke Galileo Galileovi Otázka po vztahu smyslů a Písma není vůbec daleko od otázky po vztahu k určující osobnosti doby: Galileovi. Ačkoli byl Galilei v době vzniku obou zkoumaných děl buď v internaci nebo už po smrti (zemřel v roce 1642), zůstávala kontroverze, kterou po sobě zanechal, stále živá. Oba naši autoři dobře chápali, že v soudním procesu z roku 1633 nešlo zdaleka tolik o Koperníkův systém vesmíru, jako spíše o jeho smělou obhajobu. Ta se nezakládala na empirické evidenci, která v té době ani nemohla být přesvědčivá, ale na alternativním výkladu Písma. Kircher pro žádný takový alternativní výklad neměl pochopení. Jak již bylo řečeno, byla jeho víra v psané slovo a Písmo absolutní. Přesto zřejmě viděl v Koperníkově systému zajímavé řešení. Pravda je ale pro Kirchera pouze jedna a Koperníkův systém není možné přijmout jako fyzikální realitu, aniž by člověk Kircher
vážně
nepřehodnotil
rozhodně
dělat
svědectví
nechtěl.
Jeho
Bible.
To
neochota
oddělit Písmo od vědy se v Itinerariu extaticu 191
Tamtéž, str. 27. Bauer, Barbara. Copernicanische Astronomie und cusanische Kosmologie in A.K. Iter extaticum. In: Pirckheimer Jahrbuch 5, 1990, str. 91. 192
77
projeví
jako
zastávání
ono
již
zmiňované
semi-tychonského
nedůvěryhodné
systému
a
zároveň
dokazování kopernikánského. Pro Galilea měl ovšem Kircher výrazně menší pochopení
než
pro
Koperníka,
jak
se
dozvídáme
z korespondence Claude Fabri de Peiresca. Kircher v jednom
svém
dopise
Peirescovi
nadšeně
chválí
polemický traktát proti Galileovi od Christopha Scheinera. Peiresc se pak v jiném dopise svěřuje Gassendimu, že Kircherovy názory na “ubohého pana Galilea” snad ani nebude šířit. 193 Peiresc rozhodně nebyl nadšen ze soustavného Kircherova hřímání nad Galileovými teoriemi o pohybu Země. Kircher
s Galileem
nesouhlasil,
což
však
neznamená, že by jeho poznatků nevyužíval. Především pokud
jde
o
dialogický
styl
jeho
díla
a
jeho
pozorování. Občas ho ale také zneužíval. Zatímco Galilei používá známé přirovnání s lodí a břehem, aby prokázal pohyb Země, používá to samé přirovnání Kircher
k prokázání
pohybu
Venuše
a
zároveň
i
nehybnosti Země. 194 Někteří autoři se domnívají, že se Kircher podobnými analogiemi Galileovu učení stále více přibližoval. Mně se právě takové analogie zdají v Kircherových rukou jako dokonalá zbraň, kterou Galilea lehce vyvrátí. Vítězství je však v tomto případě Pyrrhovo, neboť pak není schopen podpořit svůj vlastní systém. Jediné, čeho tak
193
Fletcher, John E. Astronomy in the life and works of Athanasius Kircher. In: Isis. Washington D.C. LXI, 1970, str. 55. 194 Tak jako si pasažér na lodi myslí, že se pohybuje břeh, protože nevnímá jak se s ním pohybuje loď, nevnímá pozemšťan dvojí pohyb Země, protože ho projektuje na Slunce a sféru stálic. Kircher však tuto myšlenkovou hru využívá opačně. Cosmielovi se při pohledu z Venuše zdá, že se Země hýbe. Ale Theodidactus mu brzy vysvětlí, že Země je jako ten nehybný břeh, zatímco Venuše jako plovoucí loď, ze které břeh pozorují. (Kircher, Athanasius. Iter extaticum
78
dosáhne, je konstatování, že jeho systém není horší než jiný. A to je málo. Rozhodně je to málo pro Johna Wilkinse,
který
jednoznačným
byl
narozdíl
Galileovým
od
Kirchera
příznivcem.
Nejenže
Apologia pro Galilea od Tommase Campanelly byla zřejmým inspiračním zdrojem pro napsání Wilkinsova Discovery
a
Discourse,
ale
Galileo
samotný
se
objevuje v mnoha jeho citacích. Používá například i jeho kresby Měsíce z Nuncius Sydereus. 195 Zároveň k obhajobě Koperníkova systému využívá především Galileových
důkazů.
z Knihy Jozue.
196
Dokonce
vysvětluje
i
místo
Jako vynikající výrok hodnotí
Wilkins také Galileův příměr o lodi a břehu, sloužící k obhajobě nehybnosti Slunce a pohybu Země.
197
Zatímco pro Kirchera je Galilei mužem, který si troufá na alternativní výklady Bible, pro Wilkinse je především schopným obhájcem Koperníkova systému. I ve vztahu ke Galileovi se tak jednoznačně projeví zřejmé rozdílnosti a skryté podobnosti, které určují vztah mezi díly Johna Wilkinse a Athanasia Kirchera.
Závěr coeleste. Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671, De itinere ex Luna in globum Veneris,str. 146.) 195 Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World. London: Frank Cass, 1970, str. 68. 196 Tamtéž, str. 154-156. Ovšem zdaleka ne tak, že by se místo Slunce zastavila Země. Uvádí několik okolností, které způsobily, že se Jozuemu zdálo, že se Slunce a Měsíc nehýbou. 197 Tamtéž, str. 213.
79
John Wilkins a Athanasius Kircher měli mnoho společného.
Ani
jeden
z nich
nebyl
originálním
vědcem. Oba však byli velmi schopnými organizátory a
popularizátory
přežít.
Je
vědy
s mimořádnou
obdivuhodné,
jakým
schopností
způsobem
se
vyrovnávali se změnami, kterým museli celý svůj život čelit. Oba dosáhli vysokého postavení v církvi a oba sdíleli zájmy s mnoha Zaměstnával
je
problém
svými současníky.
univerzálního
slunečních hodin, odposlouchávacích
jazyka,
zařízení i
sestrojování nejrůznějších mechanismů vůbec. Napsali krásná díla o cestě do vesmíru. Ač jedna z nich byla extatická a druhá spíše kolonizační. Vesmír, který představují, je do značné míry moderní. Je podle nich celý stvořen ze stejných prvků jako Země a je nekonečný. Už pro oba autory neexistuje rozdělení vesmíru na sub a supralunární sféru. Neexistuje žádný pátý element ani žádné pevné sféry. Vesmír jednoho z nich má ve svém středu Slunce z důvodu funkčnosti a jednoduchosti, pro druhého je ve středu vesmíru Země. Ne proto, že by se vše muselo točit kolem ní, ale proto, že se vše musí točit kolem člověka, neboť ten je korunou Božího díla a jen na jeho osudu ve vesmíru záleží. Jejich vesmíry se neliší
z důvodu
s realitou,
nebo
nějaké
pochybné
z důvodu
lepších
korespondence výpočtů.
Tím
důvodem jsou jejich odlišné motivace. Oba kritizovali Aristotela a ctili Platóna a Kusána. Ale každý jinak. Oba používají argument o břehu a
lodi. Ale jednou ve prospěch pohybu Země a
podruhé v jeho neprospěch. Oba přibližují problém gravitace na příměru s kamenem vyhozeným z Měsíce. Zatímco kámen jednoho z nich dopadne zpět na Měsíc
80
kvůli magnetické přitažlivosti, kámen druhého kvůli přitažlivosti sympatické. Skutečně často dělali to samé a přesto jsem nakonec musela dojít k názoru, že jejich cesty totožné nebyly. Jeden z nich hledal krásu, harmonii, tajemství a jednotu ve všem - v pravdě, víře v Boha. Druhý hledal funkčnost, úspornost, prostotu, otevřenost, toleranci ve víře i v názoru, a především oddělení vědy od Písma. Jeden zkoumal přírodu skrze Boha a druhý Boha skrze přírodu. Jeden pracoval s kategorií podobnosti a druhý rozdílnosti. Ráda bych měl
na tomto místě uvedla, že Foucault
pravdu.
Že
jeden
z autorů
tkví
jasně
v renesanční a druhý v klasické, či dokonce moderní epistémě. Ale věci nejsou tak jednoduché, jak by si Foucault
jistě
přál.
Kircher
spolu
s hranicemi
vesmíru překračuje i hranice svého věku. Hluboký vesmír s nekonečným množstvím sluncí a slunečních soustav byl ještě hudbou budoucnosti. Stejně jako silná skepse k poznávacím vlastnostem rozumu. Tomu, koho bychom nejspíše rádi odsunuli do renesanční epistémy, by v tomto bodě Descartes i Kant nejspíše zatleskali. Hranice všech epistém a paradigmat se prostě překračují.
Možná
jsou
v našich
hlavách,
trénovaných kategoriemi rozdílnosti, ale nejspíše nebyly
v hlavách
Johna
Wilkinse
a
Athanasia
Kirchera. Ale
jejich
svět
se
změnil.
V polovině
sedmnáctého století už nebyl ani jednotný ani krásný a bylo jasné, že už nikdy nebude. Začal se řídit pravidly
ekonomie,
vírou
v pokrok
a
vzdělání.
Kircher upadl na tři staletí do zapomnění, abychom se k němu dnes, v době krize moderní vědy, vraceli
81
pro inspiraci. Jeho dílo by nám mohlo napovědět jak a zda vůbec je možná věda bez ztráty transcedence. Snad se mi podařilo alespoň nastínit složitosti tak přelomového období, jakým byla pro vědu právě polovina sedmnáctého století. Pokud jde o srovnání Athanasia
Kirchera
a
Johna
Wilkinse
existuje
nepřeberné množství dalších otázek, které by stály za prozkoumání. Jako například vliv natural religion a jezuitského školství na utváření jejich názorů, nebo právě způsob jakým využívali dílo Mikuláše Kusánského. Právě tuto otázku nabízím jako možnou cestu k dalšímu studiu.
Resumé 82
Diese
Diplomarbeit
beschäftigt
sich
mit
Ähnlichkeiten und Unterschieden in astronomischen Werken von John Wilkins (1614-1672) und Athanasius Kircher (1602-1680), Discovery of a New World (1638) und Itinerarium extaticum (1656). Dabei ist interessant, dass diese zwei sehr ähnlichen Persönlichkeiten ähnliche Ansichten über das Bild des Universums hervorgebracht haben. Noch interessanter ist, dass der eine als der Gründer der neuen
Wissenschaft
gefeiert
wurde,
der
andere
hingegen wurde als abergläubischer Narr bezeichnet, der die neue Wissenschaft in die Sackgasse geführt hat. Die Arbeit fängt mit
kurzen Biographien der
beiden Persönlichkeiten an. Weiterhin sind ihre Beziehungen
zur
Astronomie
dargestellt.
Dann
erfolgt eine kurze Zusammenfassung der untersuchten Werke. Anhand dieser Werke sind dann verschiedene Aspekte nähergebracht. Der eigentliche Kern dieser Arbeit liegt im Vergleichen der Meinungen beider Autoren
über die
Pluralität der Welten, das Bild des Universums, die Zukunft und die Vergangenheit oder die Methode. Es sei auch auf ihre Einstellung zur Deutung der Bibel, die Öffentlichkeit des Wissens und Beziehung zu Galileo
Galilei
verwiesen.
Aufgrund
dieses
Vergleiches hat sich gezeigt, dass auch wenn sie oft die gleichen Argumente benutzt haben, haben sie dabei ganz andere Motivationen gehabt. Es ging nicht so
sehr
darum,
Semi-tychonische
ob
das
Modell
Kopernikussche des
Kosmos
oder der
physikalischen Realität besser entspricht, sondern ob es die Lage der Gesellschaft trifft. So auch wenn,
83
Kircher mehr das fortgeschrittene Bild des Kosmos mit
vielen
Sonnensystemen
außergewöhnliche
angeboten
Skepsis
hat
zu
und den
Wahrnehmungsfähigkeiten der Vernunft gezeigt hat, wurde er trotzdem für drei Jahrhunderte vergessen. Heute könnte Kircher als eine Inspiration dienen, ob und wie die Wissenschaft ohne den Verlust der Transcendenz möglich ist. Meiner Meinung nach hat sich in dieser Arbeit gezeigt,
dass
es
gerade
die
verschiedene
Motivationen, die Einstellung zur Deutung der Bibel oder zur Öffentlichkeit des Wissens gewesen sind, die den Hauptfaktor für die Annahme oder für die Verwerfung
der
astronomischen
Ansichten
von
Athanasius Kircher und John Wilkins dargestellt haben.
Seznam děl obou autorů 84
Athanasius Kircher: Ars magnesia, 1631. Primitiae gnomoniciae catroptricae, 1635. Prodromus coptus sive Aegyptiacus, 1636. Specula Melitensis encyclica, hoc est syntagma novum instrumentorum physico- mathematicorum, 1637. Magnes sive de arte magnetica, 1641. Lingua Aegyptiaca restituta, 1643. Ars magna lucis et umbrae, 1646. Musurgia universalis, 1650. Obeliscus Pamphylicus, 1650. Oedipus Aegyptiacus, 1652-1654. Itinerarium extaticum I, 1656. Iter extaticum II, 1657. Scrutinium physico-medicum, 1658. Pantometrum Kircherianum ... explicatum a G. Schotto, 1660. Diatribe de prodigiosis crucibus, 1661. Polygraphia nova et universalis, 1663. Mundus subterraneus, 1665. Historia Eustachio-Mariana, 1665. Arithmologia, 1665. Obelisci Aegyptiaci ... interpretatio hieroglyphica, 1666. China monumentis ... illustrata, 1667. Magneticum naturae regnum sive disceptatio physiologica, 1667. Organum mathematicum, 1668. Principis Cristiani archetypon politicum, 1669. Latium, 1669.
85
Ars magna sciendi sive combinatorica, 1669. Phonurgia nova sive conjugium mechanico-physicum artis et naturae, 1673. Arca Noe, 1675. Sphinx mystagoga, 1676. Musaeum Collegii Romani Societatis Jesu, 1678. Turris Babel sive Archontologia, 1679. Tariffa Kircheriana sive mensa Pathagorica expansa, 1679. Physiologia Kircheriana experimentalis, 1680. John Wilkins: The Discovery of a New World, 1638. Discourse concerning a New Planet, 1640. Mercury: or the Secret Messenger, 1641. Ecclesiastes, or a Discourse Concerning the Gift of Preaching, 1646. Mathematical Magic, 1648. A Discourse Concerning the Beauty of Providence, 1649. A Discourse Concerning the Gift of Prayer, 1651. Essay towards a Real Character and a Philosophical Language, 1668. Of the Principles and Duties of Natural Religion, 1675. Sermons Preached upon Several Occasions Before King, 1680. Sermons Preached upon Several Occasions, 1680.
Literatura 86
Primární literatura: Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste.Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1671. Starý tisk ze Státní vědecké knihovny Olomouc, sign. 9.517. Sekundární literatura: Aubrey, John. Aubrey´s Brief lives. London: Secker and Warburg, 1950. Bauer, Barbara. Copernicanische Astronomie und cusanische Kosmologie in A.K. Iter extaticum. In: Pirckheimer Jahrbuch 5,1990. Bennett, Jim A. Magnetical Philosophy and Astronomy from Wilkins to Hooke. In:
Planetary
Astronomy from the Renaissance to the Rise of Astrophysics Part A.Cambridge: Cambridge University Press, 1989 Biagioli, Mario. Galileo, Courtier. Chicago: Chicago University Press, 1993. Brauen, Fred. Athanasius Kircher (1602-1680). In: Journal of the History of Ideas (XLIII) 1982. Bray, William. The Diary of John Evelyn from 1641 to 1706. London: Fraderick Warne and co., 1891. Casciato, Maristella. Enciclopedismo in Roma barocca, Venice: Marsilio Editori, 1986. Classen, Johanes. Das Mondflugprojekt des John Wilkins von 1638.Veröfentlichungen Der Sternwarte Pulsnitz Nr. 21, 1985. Covington, Arthur E. The partial acceptance of the copernican theory by Athanasius Kircher. In:
87
Journal of the Royal Astronomical Society of Canada. Toronto. LXVII, 1973. Crowther, James G. Founders of British Science. London: Cresset Press, 1960. Descartes, René. Princípy filozofie. Bratislava: Nakladatelstvo Pravda, 1987. Findlen, Paula. Athanasius Kircher, The Last Man Who Knew Everything. London: Routledge, 2004. Fletcher, John E. Athanasius Kircher und seine Beziehungen zum gelehrten Europa seiner Zeit. Wiesbaden: Harasowitz, 1988. Fletcher, John E. Athanasius Kircher and the distribution of his books. The Library. Oxford. XXI-II, 1968. Fletcher, John E. Astronomy in the life and works of Athanasius Kircher. In: Isis. Washington D.C. LXI, 1970. Galilei, Galileo. Dialog o dvoch systémoch sveta.Bratislava: Vydavatelstvo Slovenskej akademie vied, 1962. Godwin, Joscelyn. Athanasius Kircher, A Renaissance Man and the Quest for Lost Knoledge. London: Thames and Hudson, 1979. Guthke, Karl S. Der Mythus der Neuzeit. Das Thema der Mehrheit der Welten in der Literatur und Geistesgeschichte von der Kopernikanischen Wende bis zur Science Fiction. Bern: Francke, 1983. Hein, Olaf. Die Drucker und Verleger der Werke des Polyhistors Athanasius Kircher S.J. Köln: Böhlau, 1993. Henderson, Wright P.A. The Life and Times of John Wilkins. London: W. Blackwood and Sons, 1910. Huygens, Christian. The Celestial Worlds Discover´d. London: Frank Cass, 1968.
88
Johnson, Francis R. Astronomial Thought in Renaissance England. New York: Octagon Books, 1968. Koyré, Alexandre. Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru. Baltimore: John Hopkins Press, 1968. Kuzánsky, Mikuláš. O učenej nevedomosti. Bratislava: Pravda, 1979. Leinkauf,Thomas. Geometrisches Paradigma und geozentrisches Interese. In: Berichte zur Wissenschaftsgeschichte 14, 1991. Leinkauf, Thomas. Mundus combinatus, Studien zur Struktur der barocken Universalwissenschaft am Beispiel A.K. SJ. Berlin: Akademie Verlag, 1993. Lovejoy, Arthur O. The great Chain of Being, A Study of the History of an Idea. Cambridge: Harvard University Press, 1966. McColley, Grant. The Debt of Bishop Wilkins to the Apologia pro Galileo of Thomaso Campanella. In: Annals of Science. Vol.4. No. 2., 1939. McColley, Grant. The Ross-Wilkins Controversy. In: Annals of Science. Vol.3. No.2., 1938. McColley, Grant. The second Edition of the Discovery of a World in the Moon. In: Annals of Science. Vol.1. No. 3., 1936. McColley, Grat.
The seventeenth-century
doctrine of a Plurality of Worlds.
In: Annals of
Science. Vol.1. No.4., 1936. Merrill, Brian L. Athanasius Kircher (1602-1680) Jesuit scholár. Provo: Friends of the Brigham Young University Library, 1989. Mittelstraß, Jürgen. Enzyklopädie Philosophie und Wissenschaftstheorie. Stuttgart: J.B. Metzler, 1995.
89
Namer, Émile. Případ Galilei. Praha: Mladá fronta, 1982. Nicolson, Marjorie H. Voyages to the Moon. New York: Macmillan Co., 1960. Pepys, Samuel. The Diary of Samuel Pepys. London: G.Bell, 1903. Reilly Connor P. S.J. Athanasius Kircher S.J., Master of Hundred Arts 1602-1680. Wiesbaden: Edizioni del Mondo, 1974. Rowland, Ingrid D. The Ecstatic Journey, Athanasius Kircher in Baroque Rome. Chicago: Chicago Library Press, 2000. Shapiro, Barbara J. John Wilkins 1614-1672, An Intellectual Biography. Berkeley: University of California Press, 1969. Seng, Nikolaus. Selbstbiographie des P. Athanasius Kircher aus der Gesellshaft Jesu. Fulda: Fuldaer Aktiendruckerei, 1901. Scharlau, Ulf H.
A. K. Ein Gelehrter der
Barockzeit. In: Fuldaer Gesch.bll. LVII, 1981. Stimson, Dorothy. Dr Wilkins and the Royal Society. In: J. Modern History 3 (1931), str. 539-563. Vopěnka, Petr. Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci. Praha: Práh, 1999. Westfall, Richard S. Science and Religion in seventeenth-century England. New Heaven: Yale University Press, 1970. Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World. London: Frank Cass, 1970. Wittstadt, Klaus. A. K. (1602-1680), Theologieprofessor und Universalgelehrter im
90
Zeitalter des Barock. In: Würzburger Diözesanbll. XLVI, 1984. Yates, Francis A.Giordano Bruno and the Hermetic Tradition. London: Routledge and Kegan Paul, 1964.
Přílohy a obrázky 1.
Portrét Athanasia Kirchera. Původně: Sepibus, Giorgo de. Romani collegii museum
celeberrimum.
Amsterdam:
Ex
officina Janssonio-Waesbergiana, 1678. 2.
Titulní vydání:
strana
Iter
Kircher,
extaticum.
Athanasius.
Zde Iter
extaticum coeleste.Würzburg: Joannis Andreae Endleri, 1660. 3.
Šest různých modelů vesmíru: Kircher, Athanasius. Iter extaticum coeleste. Würzburg: Joannis Andrae Endleri, 1671, str. 36.
4.
Makro a mikrokosmos: Původně: Kircher, Athanasius. Ars magna lucis et umbrae. Řím: Ludovico Grignani, 1646. Zde z: http://expositions.bnf.fr/ciel/grand/ 4-102.htm. 22.11.2005.
5.
Portrét Johna Wilkinse. http://www.cl.cam.ac.uk/~rja14/wilkin s/wilkins.html. 22.11.2005.
6.
Titulní strana The Discovery of a World in the Moone. Zde z: McColley, Grant. The second Edition of the Discovery of a World in the Moon. In: Annals of Science. Vol.1. No. 3., 1936, str. 333. Původně z: Wilkins, John. The Discovery
91
of a World in the Moone. London: E.G. for Michael Sparke and Edward Forrest, 1638. 7.
Wilkinsův model Sluneční soustavy. Wilkins, John. The mathematical and philosophical works of the Right Rev. John Wilkins, Discovery of a New World. London: Frank Cass, 1970, str.252.
92
