KARDINÁL
DUKA
V
ŽELIVĚ
SVĚTOVÉ
SETKÁNÍ MLÁDEŽE ROZHOVOR S MUŽEM INTERNOVANÝM
V
ŽELIVĚ
HORA
PROMĚNĚNÍ REPORTÁŽ Z NÁVŠTĚVY 260 FRANCOUZŮ
NOVINKY
ZE
ŽIVOTA
KLÁŠTERA DRUHÝ KURZ ALFA SE BLÍŽÍ
1
KDYŽ KLÁŠTER OBSADÍ FRANCOUZSKÁ MLÁDEŽ Jak se k nám vlastně dostali? Na Světové dny mládeže putovalo 37 tisíc mladých Francouzů jako třetí nejpočetnější národ po domácích Polácích a po Italech. Ještě na podzim loňského roku nás kontaktovalo královéhradecké Diecézní centrum pro mládež, které oslovili organizátoři z francouzského sdružení RALLYE AUTO JMJ, zda nemáme možnost někde v diecézi ubytovat 260 poutníků putujících do Polska starými i novějšími automobily. Protože centrum pro mládež má své největší místo až v Orlických horách, Zdenička Daňková, která tam pracuje a pochází z Humpolce, se zeptala nás. Optimisticky jsem s panem opatem řekl, že to nebude problém, a že bychom velmi rádi viděli klášter plný mladých lidí. V euforii, že můžeme pomoci, jsme vůbec neřešili praktické záležitosti, jakými je strava, ubytování tolika lidí, toalety, sprchy atd.
Raději hledejte jiné místo? Když nás 6. a 7. února navštívila čtyřčlenná skupinka francouzského organizačního týmu (Paul, Amelie, Iris, Marguerite), já a pan opat jsme najednou začali mít velké obavy z jejich návštěvy. V neděli ráno jsme se usilovně snažili všechny hosty přesvědčit, že náš klášter pro ně nebude ideální místo vzhledem k malému počtu toalet a sprch a kvůli nedostatku našich lůžek (měli jsme k dispozici jenom 95 postelí). Euforické plánování jejich pobytu v našem klášteře se tak proměnilo na nečekané drama. Před mší svatou 7. února jsem hostům jasně řekl, že máme strach a že si uvědomujeme velkou zodpovědnost za celou organizaci. Na místě dnešní Klášterní restaurace tehdy bylo jenom staveniště a 2
pan Pršala, který u nás doposud vařil, měl v klášteře končit na konci května. Paul nás tehdy paradoxně uklidnil a řekl, že chápe naše obavy, ale že nemusíme mít strach, že prý Francouzi nejsou vůbec nároční. Doslova: „V naší skupině je hodně skautů a kluci se nemusí mýt každý den.“ )Ačkoliv jsme jim vylíčili celý klášter v těch nejčernějších barvách, naši hosté si Želiv na první pohled zamilovali a na pobyt se těšili. (Rozhodně to nebyl náš marketingový tah. ) S vyřizováním celého programu a veškerou přípravou nám na prvním místě pomohla Klárka Urbanová. Ta několikrát „skypovala“ s Amélií z Francie. Někteří naši spolubratři byli po celou dobu hodně skeptičtí a žádali nás, abychom včas celou akci zrušili. Nejistota nás doprovázela až do příchodu Francouzů do Želiva. Něco uvnitř mně, P. Davidovi a panu opatovi říkalo, že to zvládneme i přes počáteční problémy a personální změny na opatství. Navíc, odvolávat setkání by v té době bylo značně neférové vzhledem k tomu, že Francouzi měli v plánu jet na přibližně 60 autech, a v Praze by rozhodně nemohli zaparkovat tak luxusně jako u nás na louce pod klášterem a také aby všichni aby ubytovaní pohromadě.
Jak přijeli? Očekávali jsme tedy náročné mladé lidi ze západní Evropy, kteří budou zvyklí na úplně jiný standard a na dokonalou přípravu organizátorů. Naše mylné představy se začaly rozplývat ještě před příchodem Francouzů. Očekávalo je více než 15 dobrovolníků v čele s perfektně francouzsky mluvícím želivským terciářem Františkem Šámalem, který nám pomohl s tlumočením. Na budově kláštera vlála vlajka Francie, České republiky a Evropské unie, které tam dopoledne pověsil bratr Gorazd. 20. července kolem 17:00 hod. měla dorazit skupina asi 50ti Francouzů po čtyřdenní cestě přes Metz, Stuttgart a Norimberk. Bylo 19:00 hod. a nikde nikdo. Všechny mobily zmiňovaných organizátorů byly vypnuty. Nervozita rostla. 3
Dorazí vůbec? Nevystřelil si z nás někdo? Co udělá pan Zdarsa se vším tím jídlem, které nakoupil? V našich končinách jsme zvyklí, že když má někdo takové zpoždění, zatelefonuje. Kolem půl osmé se na nádvoří najednou objevily první troubící citroeny známé z filmů s Louisem de Funesem. Žádná rychle jedoucí jeptiška v nich neseděla, ale naštěstí dorazilo přes 30 Francouzů. Očekávaná přesnost a důslednost typická pro Němce rozhodně není francouzskou vlastností, a tak nám v kuchyni zůstalo přibližně 20 porcí večeří. Nikdo totiž nenahlásil, že kvůli problémům s auty zbytek dorazí až na druhý den. Ještě v 10 hodin museli organizátoři odtáhnout jednu zelenou „kachničku“, která svou pouť skončila 5 km před cílem, v Křelovicích. Nikdo z Francouzů však vůbec nestresoval. To nám bylo ještě víc podivné. Nemá cenu zde zmiňovat všechny detaily programu. To si budete moci přečíst od Klárky Urbanové v dalším příspěvku. Rád bych však zmínil alespoň několik zajímavostí. Na bezstarostnost francouzských hostů jsme si museli zvykat ještě asi dva dny. Když se mě provozní restaurace zeptal, jestli má narazit sud klášterního piva pro Francouze, rozhodně jsem to odmítl, protože podle programu přece budou mít duchovní cvičení. Jen co dorazila první auta, ze sudu začalo ubývat a narazit se musel další. Při vstupu do pivovaru začali Francouzi automaticky zpívat známou francouzskou píseň o přátelství a pití. A když jsem je v jeden večer v klášterní restauraci požádal, aby píseň zopakovali, zpívat nepřestali ještě další dvě hodiny. Pozor, nikdo se neopil! Ale Francouzi se prostě umí bavit. A stejně horlivě také modlit. Když jim začal modlitební program v kostele, všichni naklusali do kostela a nádherně a horlivě zpívali všechny modlitby. Nerecitovalo se nic. Většina venkovských kostelů ve Francii byla zničena, a tak je ten náš všechny okouzlil. Kněze a přisluhující okouzlily všechny staré ornáty a bohoslužebné předměty. Když něco potřebovali najít, neváhali otevřít všechna šuflata a skřínky. Vytáhli i to, co jsme nemohli už několik let najít. Zkrátka, cítili se u nás jako doma. A to nebudu rozvádět to, že jeden kněz sloužil mši svatou zády k lidu jako před koncilem a druhý, shodou okolností novokněz, zase čelem k lidu. Takže vše, co šlo stěhovat, bylo přestěhováno. Uchvátilo mě však, že oba byli přátelé a nikdo druhému nic 4
nevyčítal. Určitě si vzpomenete na jáhna kázajícího při nedělní mši svaté. Rozhodně si pohled ze staré kazatelny užíval.
Co děláš v mé ložnici? Pro ubytování jsme připravili celou opatskou zahradu. Nakonec však na zahradě bylo jen pár stanů. Všichni ostatní si našli místa i tam, kde jsme to nečekali. Když v jednu ráno bratr Gorazd procházel průchozí chodbičkou z konventu na opatství, překvapili ho pohledy rozespalých Francouzů ve spacáku, kteří se na něho dívali vyčítajícím pohledem naznačujícím otázku: Co děláš v mé ložnici?
Dezert jako večeře? Jak podotknul jeden mladík, Francouzi si rádi užívají cizí kuchyni. I proto jsme jim připravili české speciality. Jednou z nich byly k večeři kynuté, povidly plněné buchty s tvarohem a cukrem. To bylo jediné faux pas. Každý dostal ze začátku na talíř tři velké buchty. Pak ale většina vracela talíř se dvěma nebo jednou a půl. Něco si za stolem šeptali a hodně se divili. Pak za mnou dorazila dívka, kterou jsem si velmi dobře pamatoval, protože po pěti dnech jízdy ve starém veteránu si vzpomněla, že jí chybí rezervní pneumatika. Zeptala se mě, zda my v Čechách jíme sladké k večeři. U nich by to prý byl dezert. Odpověděl jsem kladně. Ale na druhý den jsme zjistili pravou příčinu té nechuti. Francouzi si mysleli, že jsme zkombinovali sýr s cukrem a olejem. A to je pro ně naprosto nepřijatelné. Když jsme jim pak vysvětlili, že se jedná o tvaroh, trochu víc to přijali, ale stejně kroutili hlavou.
Stres? Ten v Želivě neznali. Bezstarostnost a absence stresu tam, kde se běžně našinec stresuje až moc, jsme mohli poznat při přípravě workshopů s našimi dobrovolníky. Zmiňovaná Amelie, se kterou Klárka po celou dobu vyjednávala kompletní program, totiž do kláštera vůbec nedorazila. A Francouzi tak žádné workshopy nečekali. Když se Paul dozvěděl, že nějaké budou, s velkým úžasem řekl: „Workshopy? No to je překvapení. Moc děkujeme.“ Jak to mezi nimi probíhalo s plánováním, to jsem již nestihl vypátrat. Ale popravdě, ke konci pobytu se mi alespoň trochu podařilo naladit na jejich bezstarostnou vlnu. Něco z té frekvence by se mi rozhodně hodilo i zde v Želivě. 5
Každopádně si tímto vzpomínáním nechci vůbec stěžovat. Právě naopak. Ve všem jsem vnímal něco z jejich ušlechtilosti a tak trochu záviděl, jakou pohodu dovedou vytvořit. Ve skutečnosti měli všechno pod kontrolou. Bezpečnost měly na starost čtyři dívky. Ano, dobře čtete, dívky. Jedna z nich bude za chvíli policistkou. Všichni organizátoři měli vysílačky a tak bylo jasné, kde se kdo nachází. Několikrát se jim sice pokazila jedna z těch starých ale hezkých rachotin, ale nikdo nad motorem nestál bezradně. Když výše zmiňovaná dívka zjistila po celé cestě z Francie, že jí chybí rezervní pneumatika, a nevěděla, jaký typ má přes internet objednat, zatelefonovala tátovi. Ten ji jasně řekl: „Hlavně že seš v pořádku ty. Auto je jenom kus plechu.“ Myslím, že ještě dlouho budeme v klášteře vzpomínat na tuto netradiční, ale skvělou návštěvu, které se nám dostalo. P.S.: Při nedělní mši to vypadalo tak, že těch 260 lidí neumělo zazpívat svou národní hymnu. Faktem je, že ještě nikdy nezažili, aby se jejich hymna v kostele pro své revoluční myšlenky z dob Francouzské revoluce zpívala. Byli sice v rozpacích, ale svorně všichni po mši děkovali. Moc pozdravovali všechny ženy z farnosti, které jim každý den přinesly české speciality. Všechno to zmizelo, jako po kobylkách. Jak říkají Francouzi: merci beaucoup! (P. Tadeáš R. Spišák)
6
POBYT FRANCOUZŮ DALŠÍM OKEM Je středa 20. července večer a na nádvoří želivského kláštera začínají přijíždět citroeny CV2, takzvané „kachny“, s francouzskou SPZ. Začíná totiž několikadenní pobyt mladých z Francie, kteří auty putují až do Krakova na celosvětové setkání mládeže s papežem Františkem. První večer přijela pouze menší třicetičlenná skupina, jejíž součástí byli hlavní organizátoři z francouzské strany. Přijeli o den dříve, aby měli dostatek času na přípravu a organizaci pro všechny ostatní. K večeru už byla slyšet krásná zpěvná francouzština úplně všude. Kolem deváté večer byli na místě téměř všichni, tedy skupina 260 Francouzů. Zahájili společný pobyt mší v klášterním kostele a pokračovali večeří. Až dlouho do noci se ze zahrady ozýval zpěv a štěbetání nadšených poutníků, nevadily jim ani déšť a bouřka, právě naopak, byli nadšeni z rozsvěcející se oblohy a zvuku hromů.
7
Páteční den se nesl ve znamení zábavy a poznávání české kultury. Naši přátelé z Francie měli možnost absolvovat prohlídku kostela a kláštera včetně klášterního pivovaru, podle libosti mohli vystřídat různé workshopy a aktivity, kde nechybělo tradiční české zdobení perníků, stavění puzzlů, hraní deskových her, kreslení, studium českého jazyka a mnoho dalšího. Bylo krásné pozorovat, jak si dospělí dokážou hrát a užívat volno. Odpoledne bez váhání přijali pozvání na koupání v řece, nedaleko vesnice. Po večeři společně zakončili den, ostatně jako pak všechny ostatní, vigilií za doprovodu nástrojů a zpěvu v krásně nasvíceném kostele. Sobotu využili k návštěvě našeho hlavního města, po snídani a společné mši vyrazili na cestu. Podle rozzářených očí a spousty fotek v telefonech bylo zřetelné, že je Praha okouzlila a moc si to tam užili. S nadšením vykládali a dělili se s námi o svoje zážitky. Korunou nedělního dopoledne byla česko-francouzská mše, které se zúčastnili mladí Francouzi, želivští farníci, ale i přespolní, protože to byla velká událost pro celý klášter. I přesto, že všichni vždy nerozuměli řečeným slovům, bylo cítit souznění a hluboké porozumění. Poslední dopoledne jsme strávili na pěším výletě v okolí Želiva. Vysočina, krásné lesy, přehrada a čerstvý vzduch našim hostům očividně svědčily. Večer jsme nemohli zapomenout na společné focení na schodišti Trčkova hradu i po celé zahradě, největší atrakcí ale byl velký rám, který sloužil jako foto koutek. Pondělní ráno se neslo ve znamení balení, hromadných informací a velkého loučení. Po snídani a závěrečné mši se naši přátelé vydali na cestu do Krakova. 8
Když se ohlížím za těmito několika dny, tak mohu říci jediné: „Bylo to úžasné!“. Děkuji všem, kteří mi s otcem Tadeášem pomohli s přípravou a organizací celé akce, všem dobrovolníkům a kamarádům, kteří připravovali program, klášterní restauraci a obsluze, která perfektně zařídila veškeré stravování, všem bratřím v klášteře, kteří byli velmi vstřícní, i těm, kteří se postarali o přípravu ubytování, uklízeli a zařizovali technické zázemí. Francouzi byli z našeho přijetí velmi mile překvapeni, moc se jim v klášteře líbilo, česká kuchyně jim také chutnala. Odjížděli nadšeni plni hlubokých zážitků. Myslím, že jsme dalece předčili jejich očekávání. Pro mě osobně to byl nezapomenutelný zážitek, obrovská zkušenost a možnost navázat nové vztahy, jsem moc ráda, že jsme měli odvahu do toho společně jít a udělat něco dobrého pro ostatní. Klára Urbanová (Autorem černobílých kreseb je jeden z Francouzů, Aloïs Marignane) Víc informací o akci Rallye Auto JMJ: www.rallyejmj.com a na našem Facebookovém profilu: Přátelé želivského kláštera
9
A u mládeže ještě zůstaneme, protože na Světovém setkání mládeže v Krakově byl náš terciář Jan Hladký ze Zmišovic:
REPORTÁŽ ZE SVĚTOVÉHO SETKÁNÍ MLÁDEŽE V KRAKOVĚ O pouti na setkání mladých s papežem v Krakově bylo již napsáno mnoho, pokusím se popisovat to, o čem noviny nepsaly, i tak je toho ještě dost. Podobně jako se v Želivě na týden zastavili poutníci z Francie, bylo takových předprogramů více. Hojně navštěvovanými místy byly třeba v rámci těchto akcí koncentrační tábory, aby se na tuto část minulosti nezapomnělo. Počet míst na předprogramech byl omezený a člověk se musel hodně dopředu přihlásit. My, co jsme tak rychlí nebyli, nebo nám nezbývalo tolik času, jsme vyrazili až v pondělí 25. července. Již během cesty byla znát zesílená bezpečnostní opatření včetně kontrol na hranicích. Někteří jsme si tak mohli připomenout nervozitu na hraničních přechodech z doby, kdy ještě pro nás neplatil Schengenský prostor. Na dálnici bylo také možné vidět policejní kolony čítající i dvacet čtyři aut. Po příjezdu na místo nás čekalo přijetí v Českém národním centru. To bylo velice důležité místo, protože do pátku se tam pro nás odehrávala většina programu. Naše centrum dostalo k dispozici útulné prostory kláštera Cisterciáků. Prostory to byly rozsáhlé, protože se tam muselo vejít … poutníků. Až do pátku to byl pro Čechy středobod Krakova, protože tam probíhala většina českého programu. Po příjezdu bylo potřeba se ubytovat. Jak už to na těchto akcích bývá, rozeseli nás po školách, tělocvičnách, ale také rodinách. Ubytování v rodinách mělo 10
především tu výhodu, že člověk poznal více polskou kulturu, jak Poláci žijí a hlavně, jak dokáží pohostit. Zvěsti o polské pohostinnosti prý nelhaly a kdo bydlel v rodině, nelitoval. Den obvykle probíhal tak, že ráno po snídani následoval přesun do Českého centra, kde byla ranní modlitba a na ní navazovala scénka s následnou katechezí obvykle na nějaké téma týkající se milosrdenství, což bylo hlavním mottem setkání a linulo se programem po celý týden. Abychom jen pasivně nepřijímali informace, po katechezi nás moderátoři vyzvali, abychom se rozdělili do skupinek po pěti lidech s těmi, které máme zrovna nejblíže. Zpravidla to znamenalo, že lidé ve skupinkách se znali jen zřídka, díky čemuž tak člověk probral témata i z jiných úhlů, než byl zvyklý. Dopolední program pak zakončila mše, kterou sloužil vždy některý z našich biskupů. Oběd pak byl vydáván v klášteře všem Čechům hromadně. Podávaly se vždy jídla z typické polské kuchyně. Některá jídla nás trochu zaskočila, ale kdyby Poláci ochutnali některé naše speciality, asi by byli zaskočeni podobně. To k tomu už patří. Odpoledne pak bylo volnější, kdy jsme mohli navštívit třeba jiná národní centra, či se rozhlédnout po městě. Protože Krakov je známý především díky papeži sv. Janu Pavlu II a sv. Faustyně Kowalské, jeden z dní jsme se vypravili do jejího kláštera, kde působila. Pro mne osobně to mělo velký význam, protože spiritualita jmenované světice je mi blízká. V kostele byla také vystavena klerika sv. Jana Pavla II., kterou měl na sobě v den, kdy na něj byl spáchán atentát. Na jednotlivá místa jsme se dostávali městskou hromadnou dopravou, která nám byla poskytnuta zdarma. Právě hromadná doprava se stala předmětem různých komických situací. Jednak nápad cestovat s MHD na nějaké místo mělo mnoho lidí, a tak slovní spojení „nacpaná tramvaj“ dostalo trochu jiné kontury, na něž jsme nebyli zvyklí. Mělo to své výhody. Nebylo třeba se držet, protože padnout nebylo kam. Od té doby se mi po každém otevření plechovky sardinek vybaví 11
tato situace. Kromě toho skandovat v tramvaji „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop“ se ukázalo jako nerozumné, neboť kývající se tramvaj není lehké řídit. Řidič se zachoval profesionálně a nerušeně nás dovezl do cíle. Další den jsme byli krátce upozorněni, že národní hrdost máme dávat najevo raději jinými způsoby. I nám ovšem doprava připravovala různá zpestření. Dostat se na kýžené místo jedním spojem nebylo umění, ale přestupy si žádaly opravdový orientační talent. Hromadná doprava disponovala tzv. Rondy, tedy skupinou zastávek uspořádaných do kruhu a spojených systémem podchodů. Člověk se tedy vynořil z podchodu a po zjištění, že požadovaná zastávka se na daném místě nenachází, ponořil se do podzemí a hledal dál. Pro všechny případy bylo dobré vzít si s sebou mapu, ale protože Polsko bylo za války vybombardované, tak i Krakov byl postaven v rámci jedné zástavby, díky čemuž ulice vypadají velmi podobně a orientovat se spolehlivě dá jen dle názvů ulic, jejichž jména jsou pro Čecha trochu obtížně vyslovitelná. Nicméně vždy jsme se dostali na místo a včas. Drobná nepohodlí ovšem k poutím patří a vždy je možné je na nějaký úmysl obětovat. Zde těch útrap ovšem nebylo nějak moc, tedy cvičený asketa v tomto bodě musel být zklamán. V sobotu nás pak čekal přesun na Campus Misericordiae, kde později probíhalo hlavní setkání s papežem. Protože Češi měli zamluveny velice lukrativní sektory, asi dvě stovky českých účastníků se na místo vydaly již o páteční půlnoci zabrat lepší místa v sektorech, abychom po zkušenostech z předchozích setkání nestáli někde vzadu u vstupu. Zde probíhala bezpečnostní opatření nejpřísněji. Nás první odvážlivce tak podrobně neprohledávali, ale sobotní skupiny již prohledávali přísněji a fronty se táhly několik kilometrů. Navečer začala vigilie s papežem. Z našeho sektoru byl papež vidět sice jako bílá tečka na pódiu nahoře, ale i tak to stálo za to. Komu bílá tečka nestačila, tak z každého místa bylo dobře vidět na některou velkoplošnou obrazovku, která celou slavnost přenášela. Se soumrakem nám byly rozdány svíčky a celá událost tak dostala další rozměr. Papež opět projevoval svoji srdečnost i v promluvách, a tak již vigilie byla nezapomenutelný zážitek. Po 12
skončení vigilie se pokračovalo koncertem z hlavního pódia, a kdo chtěl, mohl zalézt do spacáku, spalo se totiž pod širým nebem. V neděli pak celý program vyvrcholil mší. Podobně jako vigilie i mše byla sloužena v polštině a italštině. Aby mohli rozumět všichni přítomní, překlad byl vysílán po frekvenci, kterou bylo možno přijímat rádiem. Češi a Slováci měli frekvenci společnou, tedy tyto dva jazyky se rovnoměrně střídaly a připomínalo to trochu vysílání Československého rozhlasu. Na mši patrně přišli ještě další účastníci, tedy sektory se zaplnily ještě o trochu více. Trochu jsem měl obavu, aby eucharistie zbyla na všechny, ale i v tomto se vše povedlo. Po závěrečném požehnání jsme pak zůstali nějakou dobu v sektorech. Celá akce jistě byla hodně promodlená, protože s odchodem posledních skupin poutníků se strhnul tak prudký déšť s větrem, že většinou jsme si nestihli ani obléci pláštěnky. Kdyby nás tento déšť zastihnul dříve, znamenalo by to jistě značné komplikace. Střídavý déšť nás provázel po zbytek pěší cesty na místo, kde jsme byli ubytováni. Cesta byla lemována stánky s občerstvením a pohostinnými Poláky, kteří sem tam přijali nějakého poutníka, aby jej posilnili. Právě pohostinnost celé akci dodala ještě něco navíc. Po příchodu na místo ubytování jsme vzali koupelnu útokem a vzhled některých z nás se opět přiblížil podobě člověka, neboť v Campusu hygiena nebyla zcela proveditelná, i když pro ni ze strany pořadatelů bylo učiněno maximum. Autobusy do Čech nás postupně odvážely v noci a tak jsme opět dorazili domů plni zážitků a na dlouhou dobu duchovně posilněni. Celá akce se uskutečnila za podstatné péče organizačního týmu pod taktovkou Sekce pro mládež České biskupské konference, kterým děkuji za prokázanou péči. Nebylo by to ovšem možné bez příspěvků lidí v kostelích, kteří darovali dohromady částku, která cenu pouti snížila tak, aby se jí mohl zúčastnit co největší počet poutníků. Děkuji tedy vám všem, protože ani bez vás by se dost lidí na tuto pouť nepodívalo. Ještě jednou Pán Bůh vám to zaplať.
13
VTIPY Maminka dává dcerce poslední napomenutí před mší svatou: „A pročpak musíme být v kostele potichu?“ „Protože tam lidé spí!“ Skupina dětí je na prohlídce katedrály a ze všeho nejvíc je zajímají votivní svíce. Všechny děti si chtějí jednu zapálit. Farář jim vysvětlí, že je zvykem při zapalování svíčky říci nějakou osobní modlitbu, prosbu nebo poděkování. Nakonec se zeptá: „Má někdo otázky?“ „Ne,“ odpoví jedno dítě. „Ale jestli vonku stojí poník, tak je můj.“ Za knězem přijde jedna dívka a ptá se: „Pane faráři, často se dívám do zrcadla, a čím déle se dívám, tím více si připadám opravdu hezká a přitažlivá. Je to hřích?“ „Ne. To je omyl, nebo zázrak.“ Jeden mladý pár je zavražděn krátce před svatbou. Přijdou oba do nebe, ale jsou nešťastní, že nemohli zpečetit svou lásku sňatkem. Proto požádají Boha, zda by se mohli vzít v nebi. Bůh jim řekne, že je to sice neobvyklý požadavek, ale po jejich dlouhém naléhání souhlasí. Musí však přijít až za pět let. Po pěti letech se pár znovu ohlásí u Boha se svou žádostí o sňatek, ale Bůh jim zase řekne: „Je mi líto, prijďte za pět let.“ Po dalších pěti letech se znovu dostaví před Boha. Konečně nastane vytoužený okamžik sňatku. Po několika měsících se však manželé objeví znovu a přiznají se Bohu, že jim to moc neklape a že by se chtěli rozvést. Bůh rozmrzele prohlásí: „Poslyšte! Trvalo mi deset let, než jsem v ráji našel kněze, abyste se mohli vzít. Jak dlouho myslíte, že mi bude trvat najít advokáta?“ Silně krátkozraký fráter konečně zajde za očním lékařem. Ten ho prohlédne a pak se zeptá: „Bratře, jak jste to mohl nechat zajít tak daleko?“ A fráter na to: „Já vím, doktore, ale už přes deset let se snažím vidět Boží vůli ve svém nadřízeném...“
14
KARDINÁL DUKA V ŽELIVĚ: „JE NEBEZPEČNÉ POSTAVIT ŽIVOT JEN NA EMOCÍCH.“ Kardinál s akademickým sochařem Svetozárem Ilavským, autorem návrhu na nový obětní stůl do opatského kostela.
Více než 400 věřících prišlo na již tradiční Pouť smíření do želivského kláštera premonstrátů. Vzpomínky na 464 kneží a řeholníků, kteří zde byli internováni v 50 letech 20. století, se zúčastnil i pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka. Předsedal také slavnostní mši svaté, při které několikrát zopakoval poselství papeže Františka z polského Krakova mladým: „Uchovejte si paměť a odvahu“.
Připomněl nebezpečí postavit život jednotlivce, společnosti a Evropy jen na emocích. „Emoce mají predevším sloužit něčemu vyššímu,“ zdůraznil český primas. Odpoledne se v opatském kostele představil slavnostním varhanním koncertem „Na paměť konce časů“ prof. Vladimír Franz. Na jeho začátku předčítal opat Jáchym Jaroslav Šimek jména všech zde vězněných kněží a řeholníků. Postupně se k němu připojili prof. Vladimír Franz, prof. Max Kašparů, Dr. Petr Živný, Dr. Alexej Kelin a další přítomné osobnosti. Kromě koncertu prezentoval Vladimír Franz v klášteře také vernisáž výstavy svých akvarelů a obrazů. V Klášterní galerii moderního umění potrvá do konce roku. 15
DUKA: KDYŽ EVROPA NEBUDE KŘESŤANSKÁ, NEBUDE DEMOKRATICKÁ ANI PROSPERUJÍCI Pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka čelí v České republice kritice médií za své postoje, podle kterých v sobě islám ukrývá násilnické tendence. V rozhovoru s naším bratrem Gottschalkem připomněl výrok Vladimíra Iljiče Lenina: "Když Tě chválí nepřítel, ptej se, co děláš špatně. A když tě hanobí, nevěř mu víc, než je potřeba.“ Bude Evropa muslimská? Důležité je vést dialog. Papež by měl vydat nějaký konkrétní dokument k otázce islámu. V zásadě si nemyslím, že mám jiný postoj než on. Jde spíš o to, že já se na prvním místě neptám, co s imigranty, ale na to, jak to udělat, aby k migraci nedocházelo. Když se totiž pohne dalších 80 milionů muslimů z Blízkého Východu a Maghrebu, tak se celá evropská civilizace zřítí. A nedojde ke střetu Evropanů a muslimů, ale k vnitřnímu střetu mezi námi. A komu to prospěje? Vždyť islám, a to budu citovat kardinála Ventroa, je množina mnohých, často protichůdných, ale také neznámých členů. Kdyby Evropě hrozilo, že v ní bude víc muslimů, mělo by nás zajímat kterých, a jak by takové soužití vypadalo. Je možné očekávat, že by katolíci bránili svoji víru tak, jak to známe z historie pod termínem „křižácké výpravy“? Nejsem si jistý. Situace, která nastala, nás však vybízí, a je to velká šance, reflektovat některé postoje z 18. století. Například otázka tureckých válek, která doposud nebyla reflektována. Podobně jako nebyla reflektována ani úloha samotné církve v tomto bodu. Protože právě ona nesla tehdy největší tíhu včetně mnoha ztrát. Evropa, pokud nebude křesťanská, nebude demokratická a nebude ani prosperující.
16
Co je tedy potřebné? Uvědomit si hodnoty židovsko-křesťansko-antické civilizace. Nebyla nijak monolitní. Byla schopna přijímat impulzy a přes všechna úskalí a překážky fungovala. Znamená to zbavit se ideologií a sebestředných hlasatelů vlastních pravd. Být pevný v postojích a hlásat pravdu. Když budu mluvit o potratech, nechci soudit, protože znám okolnosti, ale uvědomme si, že kdyby za jedno pololetí v Evropě nebylo tolik potratů, kolik se uskutečnilo, neměli bychom problém s migrací. Nakonec, evropské vlády těch 50 let lákaly migranty do svých krajin, protože nebyly schopny jinak řešit nahromaděné problémy. Paměť a odvaha jsou ty největší devízy současné Evropy. K čemu, obrazně řečeno dochází? Poslali jsme do „exilu“ rozum. Všechno stavíme na zážitcích a emocích. Ale pochopme, že emoce zničily svět. Emoce sice něčemu sloužit mají, ale nedá se na nich stavět. Velké nebezpečí Evropy je úsilí nadále ji budovat jenom na emocích, tak jak to vidíme v politice, která je do velké míry postavena právě na nich. Potřebujeme se vrátit k mravní obnově společnosti, rodiny, jednotlivce i církve. Jaká jsou největší ohrožení dnešního světa? Když jsem mluvil s vedením NATO, tak jsem situaci viděl následovně: tím největším vojenským nebezpečím (jde o válku hybridní) zůstává nadále islámský terorismus. Na druhé straně stojí nebezpečná problematika hranic Ukrajiny a Ruska, která by v budoucnu mohla změnit hranice mezi několika státy Evropy. Osobně jsem přesvědčen, že samotné Rusko si uvědomuje a musí uvědomovat, jakou geopolitickou polohu má. Podobně by ji na vědomí měla vzít i západní Evropa. Se střední a východní Evropou by měla jednat v partnerském duchu. Nijak jinak. (S Dominikem kardinálem Dukou vyprávěl náš spolubratr P. Gottschalk Karol Lovaš, O.Praem.)
17
František Zedínek by
Kajetán
93letý František Kajetán Zedínek u památné stěny 464 internovaných kněží a řeholníků
naposledy v našem klášteře před 60 lety. Spolu s dalšími kněžími a řeholníky jej tam přivezli v noci autobusem z kláštera v Oseku. Patří mezi 464 kněží a řeholníků, kteří zde byli v letech 1950 – 1956 internováni. Bylo mu tehdy 27 let a měl před sebou život salesiánského bratra. Po propuštění ze želivské internace odjel do České Třebové. Ve městě pracoval jako učitel hudby. Jelikož nevěřil ve změnu systému, oženil se a spolu s manželkou měli syna Petra a dceru Kateřinu. Právě ona doprovázela 93letého otce po 60 letech na jeho cestě do Želiva. Kam si pro vás přišli? Sloužil jsem jako učitel – asistent v Ostravě. Vykonával jsem tam tříletou pedagogickou praxi. 13. dubna 1950 nás v noci naložili do autobusu a takto jsme opustili Ostravu. Řekli vám, kam vás vezou? To nám teda neřekli. Okna byla zatažená. Nejprve jsme jeli do Prahy, pak přes Slané, odkud pocházím, kolem mého rodného domku až do kláštera v Oseku. Státní bezpečnost nás na místě rozdělila a na mne připadl želivský klášter. 18
Zřejmě proto, že jsem v Oseku podnikal „podvratnou činnost“, když jsem prostřednictvím jedné paní učitelky – katoličky posílal ven zprávy. Jak dlouho jste v Želivě zůstal? 13 měsíců. Po propuštění jsem se vrátil k rodičům do Slaného. Našel jsem si práci v továrně. Pak přišla povinná vojenská služba a po ní jsem se v České Třebové zařadil do společnosti jako učitel hudby. Učení mě naplňovalo. Dodneška dávám soukromé hodiny. Bůh stál při mně. Doslova zázračně. Po mém příchodu odcházela jedna starší paní právě do důchodu a tak jsem na její místo mohl nastoupit já. Přijímala mě vyhlášená komunistka. A představte si, příliš ji nezajímalo, odkud jdu a co mám za sebou. Boží Prozřetelnost zafungovala dokonale. A provází mě stále. Čemu vás naučilo vězení v želivském klášteře? Pochopení důležité pravdy, že zlo je jenom epizoda dějin. Není třeba se ho bát. Nemít strach je zbraň v rukou křesťana. Naděje, kterou je povinný nabízet světu. Jaký je váš pohled na dnešní církev? Měla by ubrat ze své teatrálnosti a upřít svou pozornost na podstatu křesťanského života, kterou je eucharistické společenství. Kostel není žádná atrakce. Co papež František? Člověk jako on v církvi dlouho chyběl. Takže proto zasáhla Boží Prozřetelnost a z Bergoglia se stal papež. Jaká očekávání mají podle vás lidé od církve? Problém je, že je vlastně nemají. A ne jenom od církve. Pohanská Evropa už přestala očekávat. Jenom přežívá. Dospěli jsme do stadia, že si vystačíme sami. Islám nám ukazuje, jak velmi se mýlíme. Ztratili jsme víru a tím jsme ztratili všechno. Pomoci můžou otevřené hlavy, myšlení jaké má Tomáš Halík a jemu podobní lidé, kteří dokáží spojovat. Potřebujeme totiž jasný směr a hloubku. A 19
těch není možné dosáhnout bez předcházejícího vzdělání. Vzdělání je záchranným pásem současné Evropy. Pohanské Evropy. Nenechme se zmást zdánlivě plnými kostely. Podívejme se na Českou Třebovou. Má přes 15000 obyvatel a v kostele je nás jenom několik stovek. Hrstka. Ale i tato hrstka má šanci přinést ovoce. Očekává ho od křesťanů Bůh, ale také svět. Kdyby komunisté nerozhodli jinak Stařec pokojně dojedl v Klášterní restauraci lívanec s ovocem. Dcera sedící naproti nespustila zrak. Byla právem hrdá na otce, kterému v ten den naslouchal opat spolu s bratřími. Mohl být jedním z nich. Řeholník. Kněz. Kdyby komunisté nerozhodli jinak.
Zlo je jen epizodou dějin, které se nesmíme bát. Po 60 letech se František Kajetán Zedínek vrátil do Želiva, aby tento dar odevzdal těm, kterým může posloužit. Jako naděje do nejistých časů.
František Kajetán pod obrazem prof. Franze TOTALITA
(Rozhovor vedl P. Gottschalk.)
20
ZÁŽITEK NESTVOŘENÉHO TROJIČNÍHO SVĚTLA NA HOŘE PROMĚNĚNÍ Osobní zkušenosti a zážitky jsou součástí našeho života. Jsou obohacením, poučením a také posilou. Častokrát jsou pro člověka vyřešením otazníků a záhad života. Nepříjemné zážitky, kdyby už nebyly, a příjemné, kdyby se zvěčnily!
Hora Tábor
Na trojici apoštolů, Petra, Jakuba a Jana, mocně zapůsobila událost z posvátného vrchu „Proměnění“, který byl podle starokřesťanské tradice na hoře Tábor. Po letech si na tuto událost vzpomíná Petr ve svém druhém listě: „My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm Vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře.“ (2 Petr 1,16 -18) Daleko od světa, v ústraní vysokého vrchu byli svědky nádhery, světla a štěstí, které odhalovaly plnost Kristova bytí a krásu budoucího věku. Několik minut měli možnost hledět na proměněnou Kristovu přítomnost, kontrastující s tmavým pozadím tohoto světa. Kontemplovali a nazírali Hlas Nebeského Otce, Světlo Ducha Svatého a krásu Vtěleného Slova. Jako maják ve světě plném zloby a hříchu bylo tu Světlo Boží Trojiční Pravdy. Zároveň v Kristově Velebnosti uviděli naplnění Zákona a Proroků – to představovali sv. Mojžíš a sv. Eliáš. Bylo to úžasné, že nevěděli co na to říci. A přece se ozval Petr a jeho slova bychom mohli přetlumočit asi takto: Pane, zastav tuto chvíli, je to úžasné!
21
Ale najednou bylo po všem. Pán Ježíš Kristus znovu stojí mezi nimi jako dřív. Jeden z nich a spolu s nimi kráčí vstříc každodenním povinnostem, k utrpení a radosti všedních dnů. Petr, Jakub a Jan však jsou obohaceni o mocný duchovní zážitek. Kristus jim poodhalil závěs tajemství Nejsvětější Trojice a věčnosti natolik, že na vlastní oči viděli a v srdci prožili slávu jeho Božství a zároveň mohli vědět, proč a nač jsme tu na zemi. Ukázal jim a skrze ně i nám, že jsme děti nestvořeného Božího Světla a Boží děti a že jeho Sláva může být i naší slávou. Tyto chvíle světla a nádhery jim byly darované, aby se posilnili na zápasy, které je čekaly. Život totiž má nejen příjemné chvíle, ale i chvíle bolestivé, dokonce velmi bolestivé. I my potřebujeme posilu, vzpruhu a zážitek Nejsvětější Trojice, neboť jak dosvědčují hluboce věřící křesťané, trojiční křesťanská víra v nich zapustila kořeny a stala se životodárnou až po zážitku Nejsvětější Trojice v jejich životě. (Osobní Proměnění na Hoře Tábor)
Paul Claudel
André Frossard
Možná jste ve svém životě v tichu chrámu anebo v Boží přírodě po čase stráveném v důvěrné modlitbě zažili cosi zvláštního, příjemného a radostně hřejivého. Těžko se to dá lidským slovem vyjádřit, jen jedno si pamatujete, že jste Bohu říkali: Ó, můj Bože, Otče, Synu, Duchu Svatý, kdybys mi nic jiného v mém životě nedopřál, vyplatí se mi žít. Stačí mi jen jeden tento duchovní zážitek tvé Trojiční krásy. V Písmu svatém čteme, že Bůh není daleko od žádného člověka, vždyť v něm se pohybujeme, dýcháme, žijeme a jsme. Zažít Boha, zažít úžasné tajemství Nejsvětější Trojice může každý. Dodnes v pařížské katedrále Notre Dame ukazují místo, kde 18-ti letý Paul Claudel, do té chvíle přesvědčený ateista, uvěřil takovou silou, takovou jistotou, že už nic nemohlo zničit jeho vztah k Trojjedinému Bohu. Podobné to bylo s A. Frossardem, který se na Rue d´ulm nepopsatelným způsobem setkal s Trojjediným Bohem. Do detailů vypracovaný návod, jak dojít k zážitku s Bohem, neexistuje. Ale přece nám tajemství „Proměnění Páně“ nabízí dvě rady: vytvořit si oázu ticha a neztratit ze svého pohledu ideál křesťanského života – Pána Ježíše Krista. 22
Kde je hluk, tam Bůh mlčí. Kde je ticho, tam je slyšet Boží hlas. Chvíle ztišení nám umožňuje zahledět se na Pána Ježíše Krista, vnímat světlo Ducha Svatého a náruč Nebeského Otce, vnímat Boží moc a slávu, příslib Božího království, vykupitelskou lásku, ale i to, že Ježíš opustil Boží Trojičný trůn a chtěl být a chce být mezi lidmi. Možná právě proto nedovolil Petrovi, Jakubovi a Janovi postavit stany, aby nám připomenul, že nestačí být jen v chrámu a myslet si, jak je tam dobře, ale že nemáme zapomínat na povinnosti vůči lidem okolo nás. On nezaložil křesťanství duchovního úniku, ale naopak křesťanství činorodé lásky a odvahy svědčit o velkolepé budoucnosti nebe. Duchovní zážitek Nejsvětější Trojice na vrchu Proměnění pomůže každému udržet si vnitřní čistotu a energii, jasnost, lépe vidět sebe samého, lépe chápat druhé, prožít, že nás Bůh skutečně miluje. Budeme chválit Trojjediného Boha a Bůh, Otec, Syn a Duch Svatý bude pracovat v nás! P. Jan Křtitel František Václav Mrákava, O.Praem. (slavnost Proměnění Páně, 6.8. 2016)
ZE ŽIVOTA KLÁŠTERA A FARNOSTI Co bylo: • Na začátku července se konečně otevřela Klášterní restaurace a obnovený pivovar. Požehnání restaurace proběhlo na konci června při setkání kapituly kanonie. • 9. července na turisty čekali šermíři a kejklíři, kteří se ukázali v rámci prohlídek kláštera i při ohnivé večerní show. • V červenci se P. Tadeáš zúčastnil dalšího mezinárodního tábora dětí TEEN ERA MEETING (10-16 let) v Chorvatsku na ostrově Veli Lošinj. P. David se zúčastnil ERA MEETINGU ( mládež starší 17 let a víc) ve Vysokých Tatrách. • Od 11. do 17. července se v klášteře uskutečnil první dětský letní tábor. • 20.-25. července nás navštívili Francouzi. • Celé odpoledne 13. srpna u nás vysílal Český rozhlas Dvojka.
23
• 14. srpna nás navštívil kardinál Dominik Duka, který sloužil mši svatou za ze internované kněze v padesátých letech. Odpoledne byla otevřena výstava prof. Franze v ambitech kláštera. • Bratr Gorazd složil do rukou opata Jáchyma slavné sliby 27. srpna 2016. Co je: • Stále probíhá ladění velkých varhan. • Vždy v neděli večer od 17:30 do 19:30 hod. vám v Klášterní restauraci na klavír zahraje Petr Žák. • V Kapitulní síni kláštera je možné vidět schválený návrh na nový obětní stůl a ambon. Zhotovení projektu očekáváme za rok. Co bude: • 17.9. 2016 – Koncert Jitky Zelenkové (vstupenky v předprodeji) • 23.9. 2016 (pátek) v 18:00 začínají KURZY ALFA • 29.9. 2016 (čtvrtek) Svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela: Mše svatá v 17:00 hod. na Kalvárii • 1.10. 2016 (sobota) – PRVOSOBOTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVA v novém stylu • 8.10. 2016 (sobota) – Setkání terciářů od 10:00 hod. • 22.10. 2016 (sobota) – MISIJNÍ JARMARK (čas upřesníme) • 5.11. 2016 (sobota) – PRVOSOBOTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVA v novém stylu • 6.11. 2016 (neděle) – Mše svatá na počest sv. Huberta • 11.11.2016 (úterý) – Svatomartinský průvod • 20.-25.11. 2016: DUCHOVNÍ CVIČENÍ S JEFFEM SCALDWELLEM Z BRITÁNIE Téma: Boží Otcovské srdce – Návrat domů Přihlašování:
[email protected], 731 598 889 • 26.11. 2016 (sobota) – Setkání terciářů od 10:00 hod.
24
SLAVNOSTI A SVÁTKY (Září – Listopad 2016) 8.9. 2016, čtvrtek: Slavnost Narození Panny Marie – titulární slavnost opatského kostela Mše svaté: 7. září – vigilie v 18:00 hod. 8. září – ve dne v 18:00 hod. • Želivská pouť: 10.9. 2016 (sobota) 18:00 Mše svatá 11.9. 2016 (neděle) 7:30 Mše svatá, celebruje: P. David Peter Palušák 9:00 Mše svatá, celebruje: P. Tadeáš Róbert Spišák 10:30 Mše svatá, celebruje: P. Jáchym Jaroslav Šimek, opat káže: P. Max Kašparů, kněz řeckokatolického obřadu 15:00 Adorace, Te Deum a Svátostné požehnání 12.9. 2016 (pondělí) 10:00 Veni Sancte Spiritus a Mše svatá (vizitace kanonie) 14.9. 2016 Svátek Povýšení svatého Kříže 18:00 Mše svatá 16.9. 2016 Svátek sv. Ludmily 18:00 Mše svatá 21.9. 2016 Svátek sv. Matouše, apoštola a evangelisty 18:00 Mše svatá 28.9. 2016 Slavnost sv. Václava, hlavního patrona českého národa Mše svaté: 27.9. 2016 (úterý) – vigilie v 18:00 hod. 28.9. 2016 (středa) – v den slavnosti 10:30 hod. 29.9. 2016 Svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů 17:00 Mše svatá na Kalvárii 25
Říjen: Pondělí až pátek v 17:30 hod. bude růžencová pobožnost a po ní mše svatá. 9.10. 2016 Slavnost Výročí Posvěcení opatského kostela 10:30 Mše svatá 18.10. 2016 Svátek sv. Lukáše, evangelisty 17:30 Růžencová pobožnost a mše svatá 23.10. 2016 Den modliteb za misie 10:30 Mše svatá 28.10. 2016 Svátek sv. Šimona a Judy Tadeáše, apoštolů 17:30 Růžencová pobožnost a mše svatá 1.11.2016 Slavnost všech svatých Mše svaté: 31.10. 2016 (pondělí) – vigilie v 18:00 hod. 1.11. 2016 (úterý) – v den slavnosti v 18:00 hod. 2.11. 2016 Vzpomínka na všechny věrné zemřelé 16:00 Mše svatá na hřbitově v Kostele sv. Petra a Pavla 8.11. 2016 Svátek všech svatých premonstrátského řádu 16:00 Mše svatá na hřbitově v Kostele sv. Petra a Pavla 9.11. 2016 Svátek Posvěcení lateránské baziliky 18:00 Mše svatá 20.11. 2016 Slavnost Ježíše Krista Krále – Zakončení Roku milosrdenství 10:30 Mše svatá Po mši výstav Nejsvětější svátosti oltářní, ukončení v 17:00 hod. 23.11. 2016 Slavnost sv. Klimenta, hlavního patrona diecéze Mše svaté: 22.11. 2016 (úterý) – vigilie v 18:00 hod. 23.11. 2016 (středa) – v den slavnosti v 18:00 hod. 26
PŘIHLASTE SE NA KURZ ALFA! Co je to kurz Alfa? Kurzy Alfa tvoří série promluv na klíčová témata, související s křesťanskou vírou. Hledáte odpovědi? Kurz Alfa je příležitostí pro kohokoliv, aby v příjemném prostředí během několika inspirativních setkání prozkoumal křesťanskou víru. Není to náročné, je to přátelské a zábavné. O Alfu je velký zájem. Přes 18 milionů lidí ve 167 zemích světa, kteří kurzy Alfa absolvovali v restauracích, církvích, obývacích pokojích nebo vězeních se shodují v tom, že jde o zkušenost, která stojí za to. Zveme vás, abyste se k nám na této objevitelské výpravě připojil(a). Alfa nabízí příležitost prozkoumat smysl života. Každé setkání začíná společným jídlem, které dává účastníkům kurzu příležitost vzájemně se seznámit. Promluva seznamuje účastníky s tématem večera. Na promluvu navazuje diskuse ve skupinkách. Zeptat se můžete na cokoliv, žádná otázka není ani nemístná ani nevhodná. Termíny setkání: 23.9. 2016: Jde v životě ještě o víc? 30.9. 2016: Kdo je to Ježíš? 7.10. 2016: Proč Ježíš zemřel? 14.10. 2016: Jak získat víru? 21.10.2016: Proč a jak se modlit? 28.10.2016: Proč a jak číst Bibli? 4.11.2016: Jak nás Bůh vede? Víkend s Duchem Svatým /pátek + sobota/: 11.11.2016: Kdo je to Duch Svatý? 12.11.2016: Co Duch Svatý dělá? 12.11.2016: Jak můžeme být naplněni Duchem Svatým? 12.11.2016: Jak prožít zbytek života co nejlépe? 27
18.11.2016: Jak odolat zlému? 25.11.2016: Proč a jak mluvit s druhými o víře? 2.12.2016: Uzdravuje Bůh i dnes? 9.12.2016: A co církev? KURZ ALFA je zdarma. Můžete dobrovolně přispět na občerstvení.
Pomůže nám potvrzení Vaší účasti na email:
[email protected] nebo na tel. čísle: 728 076 947 (Eva Svobodová)
28
