K historickým alternativám uzlových momentů československých dějin K otázkám typu „co by se stalo, kdyby“ panuje mezi českými historiky dlouhodobě zakořeněná nedůvěra. Jsou považovány za cosi nevědeckého, fantaskního a zbytečného, protože nereálného… Přitom promýšlení alternativ minulých událostí nejenže nutně patří k reflexi snad každého člověka o jeho dřívějším životě, ale ve větší či menší míře je také obvyklou součástí i docela tradičních líčení a hodnocení historických procesů – například když dojde na rekonstrukci toho, jak se rodilo významné historické rozhodnutí, jehož protagonisté přece museli zvažovat mezi různými možnými postupy a brát v potaz jejich pravděpodobné důsledky. Slovy britského historika Iana Kershawa, „zvažování možností v pozadí konkrétního rozhodnutí napomáhá vyjasnit, proč právě ono bylo nakonec přijato“. 1 Ne náhodou se pro klíčové momenty, s nimiž bývají taková rozhodnutí spjata, užívá metafora „dějinných křižovatek“, která vyjadřuje poznání, že se v nich určoval směr dalšího vývoje. Tři z osudových křižovatek soudobých dějin aneb Tak to mohlo skončit... Klasickým příkladem budiž posuzování zásadních kroků Winstona Churchilla po nástupu do úřadu britského premiéra v květnu 1940, jestliže víme, že hlavním favoritem krále Jiřího VI. na post ministerského předsedy byl méně bojovný a vždy raději kompromis hledající lord Halifax, jenž se navíc v Konzervativní straně těšil podstatně silnější podpoře. Sjednal by mír s Německem, jestliže dnes víme, že i z pozice ministra zahraničí prosazoval v posledních květnových dnech (tj. po faktickém zhroucení západní fronty, ale ještě před úspěšnou evakuací 210 000 britských vojáků od Dunkerque) při jednáních vlády, aby byly s italským zprostředkováním zahájeny takové sondáže?2 A jak hrozivé důsledky by to mělo pro budoucí vývoj nejen v Evropě, ale na celém světě? Při důkladném promýšlení dějin druhé světové války, ale i celého 20. století, tento historický rozcestník prostě nelze obejít. Deset let nato, a pouhých pět let po skončení druhé světové války, byly britské, ale především americké i další jednotky zemí svobodného světa znovu ve válce – tentokrát pod vlajkou OSN, na obranu Jižní Koreje napadené komunistickými vojsky ze severu. Když proti vojskům koalice vedené Spojenými státy v říjnu a listopadu 1950 zaútočily ze severu od řeky Ja-lu zničující silou stovky tisíc „čínských dobrovolníků“, samozřejmě vybavených těžkou technikou (a později podporovaných ze vzduchu sovětskými letadly i piloty), stanul svět opět na rozcestí. Jeho směrovky před časem brilantním způsobem vystihl John Lewis Gaddis – historik, který si v posledních čtyřiceti letech získal na poli soudobých dějin zcela výjimečné postavení, jakému se v poválečné době těšil snad jen A. J. P. Taylor. V alternativní pasáži své jinak „seriózní“ syntézy dějin studené války nechá Gaddis generála Douglase MacArthura zaútočit v prosinci 1950 na postupující čínské kolony pěti jadernými pumami – zcela v logice předchozího prohlášení prezidenta Harryho S. Trumana, že vojenský velitel má pravomoc 1
KERSHAW, Ian: Fateful Choices: Ten Decisions that Changed the World, 1940–1941. New York, The Penguin Press 2007, s. 6. 2 Blíže viz HILL, Christopher: Cabinet Decisions on Foreign Policy: The British Experience. October 1938 – June 1941. Cambridge, Cambridge University Press 1991, kapitola „To continue alone? May–July 1940“, s. 146–187. Viz též vynikající práce rozpracovávající deset přelomových rozhodnutí, která jen v letech 1940 a 1941 zásadním způsobem formovala v celosvětovém měřítku běh následujících desetiletí, a to včetně domýšlení možných alternativ: KERSHAW, I.: Fateful Choices, zde s. 11–53.
1
použít na bojišti veškeré zbraně, jež má k dispozici. V následujících dvou odstavcích pak autor rozvádí strašlivé důsledky takového kroku, se sovětskými odvetnými údery atomovými bombami na jihokorejské přístavy a další eskalací jaderné války nejprve na Dálném východě a záhy též v Německu coby žhavém ohnisku studené války – než čtenáře ubezpečí, že jde o fikci a že po prezidentově nešťastném vyjádření při tiskové konferenci 30. listopadu si naopak Trumanova administrativa pospíšila, aby ujistila veřejnost, spojence i nepřátele, že nasazení jaderných zbraní není v plánu a že o něm může rozhodnout jen nejvyšší velitel, tj. prezident sám. Celá pasáž však není samoúčelná; Gaddis ji do textu zakomponoval na podporu své teze, podle níž to byl právě Truman, kdo zvrátil dosavadní dějinný trend v nasazování veškerých zbraní, jež měly válčící strany v dané době k dispozici.3 A do třetice zmiňme událost, která rovněž úzce souvisí s jadernými zbraněmi a jejíž alternativní vývoj představuje ten nejděsivější přízrak poválečných dějin, respektive lidských dějin vůbec – kubánskou raketovou krizi z podzimu 1962. Obě supervelmoci využily dekády od korejské války ke zmnohonásobení svých jaderných arzenálů a jejich neomezené nasazení v hrozící válce už tehdy mohlo znamenat likvidaci dost možná veškerého života na zemi. Padesáté výročí krize přineslo nové poznatky o skutečných pohnutkách Nikity Sergejeviče Chruščova, který svým rozhodnutím o tajném rozmístění sovětských jaderných raket na Kubě nebezpečnou krizi rozpoutal,4 jakož i o šíři iniciativ, jež prezident John Fitzgerald Kennedy se svými nejbližšími spolupracovníky podnikl ve snaze vyhnout se válečnému vyústění krize. Patřilo mezi ně i tajné kontaktování Fidela Castra prostřednictvím brazilského emisara, s cílem přimět kubánského vůdce, aby se sám zasadil o urychlenou demontáž a stažení raket. 5 Paradoxně to však byl právě Castro, kdo nabádal Chruščova, aby nechal na Spojené státy preventivně odpálit už připravené jaderné rakety – i za cenu, že „jeho“ Kuba, respektive veškeré její obyvatelstvo, vzápětí padne na oltář „revoluce“. Naštěstí se tehdy Castro jevil i sovětskému vůdci jako přinejmenším pošetilý člověk, „který nemá představu o tom, co znamená nukleární válka, nebo je ... zaslepen revoluční vášní“. 6 Podobně prezident Kennedy dlouho odolával nátlaku nejvyšších představitelů amerických ozbrojených sil, ať dá rozkaz k útoku na sovětské raketové základny na Kubě. Pokud by se však nepodařilo nalézt kompromisní řešení, a naopak práce na základnách by pokračovaly, dříve či později by byl nucen takový rozkaz vydat – na tom se dnes badatelé jednoznačně shodují.7 Přitom následky tohoto kroku by zřejmě byly strašlivé: Nikita Chruščov ve svých nahraných vzpomínkách, opublikovaných až v roce 1990, popisuje, jakou škodu by sovětské termonukleární hlavice na již zprovozněných raketách napáchaly v New Yorku, Washingtonu a dalších administrativních a průmyslových centrech. A jakkoli by také Sovětský svaz zaznamenal 3
GADDIS, John Lewis: Studená válka. Praha, Slovart 2006 (kniha je překladem anglického originálu The Cold War. New York – London, Allen Lane – Penguin 2005), s. 53–54 a 59. 4 Viz NAFTALI, Timothy: Padesátiny kubánské raketové krize: Nějaké další sovětské záhady? In: Dějiny a současnost, roč. 24, č. 9 (2012), s. 28–31; viz též rozsáhlé, jakkoli už v některých aspektech překonané zpracování krize: FURSENKO, Aleksandr – NAFTALI, Timothy: ‘One Hell of a Gamble’: Khrushchev, Castro, Kennedy and the Cuban Missile Crisis, 1958–1964. London, Pimlico 1997. 5 Viz KORNBLUCH, Peter (ed.): Cuban Missile Crisis Revelations: Kennedy’s Secret Approach to Castro. Declassified RFK Documents Yield New Information on Back/Channel to Fidel Castro to Avoid Nuclear War. National Security Archive Electronic Briefing Book, č. 395 (viz http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB395/). 6 Viz TŮMA, Oldřich (ed.): „Imperialismus je tygr, který se ti může pořádně zakousnout do zadnice“. In: Dějiny a současnost, roč. 24, č. 5 (2002), s. 44–47, zde s. 47. Jde o záznam Chruščovova projevu v Kremlu k českolovenské delegaci 30. 10. 1962 uložený v Národním archivu, v archivu ÚV KSČ, ve fondu Antonín Novotný. 7 Viz např. „2012–2013 Drell Lecture“ Thirteen Days – and Fifty Years Later: What Have We Learned from the Cuban Missile Crisis?, kterou 22. 10. 2012 uspořádalo v Tresidder Memorial Union na Stanfordově univerzitě Centrum pro mezinárodní bezpečnost a spolupráci (Center for International Security and Cooperation) a debatovali při ní David Holloway, Scott Sagan a Strobe Talbott, úlohy moderátora se zhostil Joe Cirincione.
2
škody, válka by podle něj byla mnohem strašlivější pro Američany, kteří bojují stále jen v cizích zemích a „nevědí, co skutečně znamená vybuchlá bomba či dělostřelecký granát“. 8 V již dříve publikované verzi pamětí rozehrál sovětský vůdce neméně děsivý alternativní scénář: „Abych řekl pravdu, kdyby Američané tehdy zahájili válku, nebyli jsme připraveni zaútočit odpovídajícím způsobem na Spojené státy. V takovém případě bychom byli nuceni zahájit válku v Evropě. Tak by, samozřejmě, začala světová válka.“ 9 O tom, jak apokalypticky by takový střet nejspíš vypadal, víme dnes již dost... 10 Nejnovější zjištění však především ukazují, jak se situace v kritických okamžicích vymykala z rukou vůdců obou velmocí – s potenciálně nedozírnými následky. Jeden příklad za všechny: V asi nejdramatičtějším dni krize, 27. října 1962, nejenže byl nad Kubou sestřelen americký špionážní letoun U-2 a jeho pilot major Rudolf Anderson přitom zahynul, což samozřejmě vyvolalo pozdvižení v Kennedyho Výkonném výboru Rady národní bezpečnosti, jakož i tápání, co tímto krokem Sověti sledují a jak na něj reagovat; 11 na linii prezidentem vyhlášené námořní blokády Kuby došlo též k mimořádně nebezpečné konfrontaci mezi americkými hladinovými plavidly a sovětskou ponorkou B-59, která byla vyzbrojena torpédem s jadernou hlavicí přibližně o síle hirošimské pumy. Velitel ponorky Vitalij Savickij měl rozkaz použít je v případě útoku na ponorku. V nesnesitelném vedru, jež v ponorce neuzpůsobené na teplé karibské vody panovalo, považoval za takový útok hlubinné nálože, které byly sice neškodné, o to však hlučnější, a které americké torpédoborce použily ve snaze přimět ponorku k vynoření. Ačkoli americký State Department o tři dny dříve varoval sovětskou vládu, že právě takto budou americká plavidla postupovat, ponorka B-59 neměla spojení s Moskvou a její nervózní kapitán dal podle pozdějších svědectví v kritické chvíli rozkaz k přípravě torpéda s výkřikem: „Zemřeme, ale všechny je potopíme!“ Ostatním důstojníkům dalo práci rozmluvit kapitánovi jeho šílený záměr, zatímco Kennedy byl brzy nato šokován riskantní procedurou, k níž se uchýlily americké torpédoborce.12 Pokud by drama v sovětské ponorce skutečně skončilo odpálením torpéda s jadernou hlavicí, dokázal by americký prezident zvládnout „jestřáby“ ve své administrativě a v ozbrojených silách, kteří by dozajista volali po odpovědi stejnou mincí, anebo by se nechal strhnout jejich naléháním? Mohla by pak vůbec ještě někdo zastavit spirálu dalších a dalších odvetných útoků jadernými zbraněmi? Není divu, že promýšlení možných alternativních vývojových scénářů kubánské raketové krize bylo organickou součástí většiny akademických diskusí, jež se při příležitosti jejího padesátého výročí v říjnu 2012 konaly na řadě míst Spojených států – od Národního bezpečnostního archivu ve Washingtonu po kalifornskou Stanfordovu univerzitu.
8
SCHECTER, Jerrold L. – LUCHKOV, Vyacheslav V. (ed.): Khrushchev Remembers: The Glasnost Tapes. Boston – Toronto – London, Little, Brown & Company 1990, s. 176. 9 Citováno dle: FIDLER, Jiří – MAREŠ, Petr: Dějiny NATO. Praha – Litomyšl, Paseka 1997, s. 125. 10 K reálným plánům zemí Varšavské smlouvy na jadernou válku viz LUŇÁK, Petr (ed.): Plánování nemyslitelného: Československé válečné plány 1950–1990. Praha, Dokořán 2007 a 2008; viz též rozhovor Karla Siebera a Víta Smetany s armádním generálem Karlem Pezlem „K hrůze nepoznaného by měl mít člověk trochu úcty“. In: Dějiny a současnost, roč. 24, č. 9 (2012), s. 32–35. 11 MAY, Ernest R. – ZELIKOW, Philip D. (ed.): The Kennedy Tapes: Inside the White House during the Cuban Missile Crisis. Cambridge (Massachusetts) – London, Harvard University Press 1997, s. 570–580, zápis ze zasedání Výkonného výboru Rady národní bezpečnosti 27. 10. 1962 v 17 hodin washingtonského času. 12 Viz BLANTON, Thomas – BURR, William – SAVRANSKAYA, Svetlana (ed.): The Underwater Cuban Missile Crisis: Soviet Submarines and the Risk of Nuclear War. National Security Archive Electronic Briefing Book, č. 399 (viz http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB399/); viz též BURR, William – BLANTON, Thomas S. (ed.): The Submarines of October. U.S. and Soviet Naval Encounters During the Cuban Missile Crisis. National Security Archive Electronic Briefing Book, č. 75 (viz http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB75/).
3
K metodě alternativních dějin Byl to právě intenzivnější kontakt s anglofonní historiografií, co přivodilo postupný obrat v dosavadním skeptickém vnímání žánru alternativních dějin v českém historickém prostředí. Zásadní milník přinesl v tomto směru rok 2001, kdy vyšly v českém překladu dnes už klasické Virtuální dějiny z roku 1997 – kompendium textů napsaných předními britskými a americkými historiky (Jonathan Haslam, Andrew Roberts, Michael Burleigh a další) a editované Niallem Fergusonem, který je opatřil vlastním promyšleným úvodem.13 Šlo o jeho zdařilý pokus o metodologické uchopení stále populárnějšího žánru. Osmdesátá a devadesátá léta totiž zažila zejména v anglofonní historiografii – slovy Stevena Silvera z úvodu k jinému, podobně zaměřenému sborníku – doslovnou „explozi alternativní historie“.14 Tato konjunktura alternativních či virtuálních dějin15 jistě pramenila i ze snahy historiků o obhajobu, větší zpřístupnění či zatraktivnění vlastní vědecké disciplíny pro veřejnost – v čase postmodernistických útoků na historiografii jako takovou a následného metodologického tápání ve jménu „jazykového obratu“.16 Výsledkem byly a jsou zpravidla sborníky textů, v nichž jednotliví historikové probírají možné alternativní scénáře těch dějinných epizod, jež jsou předmětem jejich historického výzkumu. Zvláštní oblibu v tomto žánru si přitom získaly úvahy na teritoriu, kde se alternativní scénáře přímo nabízejí, protože k jejich realizaci bylo tak blízko – na bitevních polích. V dalším z klasických kompendií s názvem Co by bylo, kdyby?, přeloženém i do češtiny, se tak přední vojenští historikové (Geoffrey Parker, John Keegan, Stephen E. Ambrose a další) zamýšlejí nad důsledky odlišných okamžitých rozhodnutí vojevůdců, drastických změn počasí v průběhu klíčových operací či vítězství „horkých hlav“ v situaci vrcholného mezinárodního napětí.17 Vždyť koho by nenapadlo, co se mohlo stát, pokud by Hitler v květnu 1940 na dva dny nezastavil útok tankových kolon na ustupující spojenecké jednotky v severní Francii a jižní Belgii, pokud by invazní loďstvo v Normandii 6. června 1944 muselo čelit navrátivší se mořské bouři nebo pokud by některý z velitelů sovětských či amerických tanků mířících na sebe v říjnu 1961 na berlínském Checkpoint Charlie ostrou municí nevydržel napětí a dal povel k palbě… Úspěšná kniha dala vzniknout několika pokračováním.18 Ovšem promýšlení kontrafaktuálních vývojových linií se dnes zejména v anglofonní historiografii stává běžnou součástí historického mainstreamu – coby vhodný nástroj jak porozumět jednání klíčových dějinných aktérů. Kupříkladu britský historik Andrew David Stedman tak před nedávnem opublikoval ceněnou monografii o alternativách k britskému 13
FERGUSON, Niall a kol.: Virtuální dějiny: Historické alternativy. Praha, Dokořán 2001 (v originále Virtual History. London, Picador 1997). Fergusonův úvod nese název „Virtuální dějiny: O ‘chaotické’ teorii minulosti“ (s. 19–78); kromě toho Ferguson publikaci uzavřel zábavnou historickou sci-fi, sestavenou na podkladě příspěvků ostatních autorů („Závěr: Virtuální dějiny, 1646–1996“, s. 299–316). 14 Viz DOZOIS, Gardner – SCHMIDT, Stanley (ed.): Roads Not Taken: Tales of Alternate History. New York, Del Rey 1998 (viz http://www.sfsite.com/~silverag/intro.html). 15 Pro účel prezentace našeho tématu nepokládáme za nutné vést diskusi o pojmech, kterými se v literatuře obvykle označují tyto přístupy k historii. Obecně je možno říci, že jejich užívání není dosud ustálené a že frekvence toho či onoho záleží i na jejich oblibě u jednotlivých autorů. Pojmy „alternativní“, „kontrafaktuální“ či „virtuální“ dějiny se zhusta používají jako synonyma, což v podstatě platí i pro zde předkládané články; přece jen jsme však většinou dávali přednost prvním dvěma uvedeným pojmům, které podle našeho názoru vhodněji vystihují intenci příspěvků jistým sepětím – ve svém původním významu – s (historickou) realitou jako korektivem zde rozvíjených možných, avšak nerealizovaných vývojových scénářů. 16 K tomu přehledně viz EVANS, Richard J.: In Defence of History. London, Granta Books 1997; viz též druhé vydání z roku 2003, rozšířené o doslov reagující na výtky kritiků. 17 COWLEY, Robert (ed.): Co by bylo, kdyby? Představy vojenských historiků o tom, co se mohlo stát. Praha, Academia 2005. Bohužel překlad Petrušky Šustrové prošel jen velmi ledabylou redakcí. 18 TÝŽ (ed.): More What If? Eminent Historians Imagine What Might Have Been. London, Macmillan 2002; TÝŽ (ed.): What If? America: Eminent Historians Imagine What Might Have Been. London, Macmillan 2004.
4
appeasementu.19 Politika usmiřování Německa ve třicátých letech, jež skončila fiaskem, když nedokázala zabránit rozpoutání největšího válečného konfliktu lidských dějin, byla v uplynulém tři čtvrtě století kriticky pojednána ze všech možných úhlů ve stovkách knih a tisících článků a studií. Nechyběly mezi nimi ani texty promýšlející dílčí alternativní scénáře.20 Stedman toto úsilí završil „zastřešující syntézou“, jež důkladně rozebírá všechny hlavní alternativy, které se britské vládě nabízely (izolace a důsledný pacifismus; appeasement Německa na poli hospodářském a koloniálním; využití nástrojů Společnosti národů; spojenectví s dalšími mocnostmi včetně SSSR; včasná a razantní akcelerace zbrojení; hrozba válkou a její případné vyhlášení dříve než v září 1939), a sleduje jejich zvažování ve vládních kruzích i z hlediska nálad a postojů celého politického spektra, širší veřejnosti a tisku. Samozřejmě netřeba souhlasit s autorovou skepsí při hledání odpovědi na klíčovou otázku jeho knihy, totiž zda se premiéru Chamberlainovi a jeho kolegům na konci třicátých let skutečně reálně nabízela nějaká „lepší“ alternativa k prosazované vládní politice. Jisté však je, že Stedmanovo diskursivní pojetí seriózní historické analýzy je nepochybně inspirativní při promýšlení alternativních dějinných scénářů i pro jiná období a jiné oblasti – včetně klíčových rozcestníků československých dějin. Doménou kontrafaktuálních dějin zůstávají nadále především anglosaské země, v posledním čtvrtstoletí však poměrně výrazně pronikají i na německou a rakouskou půdu. Vedle populárně laděných publikací typu „co kdyby Napoleon zvítězil u Waterloo“ se objevují i pokusy o teoretické ukotvení tohoto relativně nového historického žánru. Výsadní místo mezi nimi zaujímá kniha předního odborníka na pozdně antický Řím, profesora starověkých dějin na Svobodné univerzitě Berlín Alexandra Demandta Dějiny, které se neudály, jež se od poloviny osmdesátých let dočkala řady vydání a vyznívá jako plaidoyer pro historickou fantazii pod kontrolou instrumentária historické kritiky a ve službách touhy po historickém poznání.21 Renomovaný historik zde systematicky probírá argumenty skeptiků, ukazuje, v kolika ohledech přemýšlení o možném tvoří organickou a nezbytnou součást tradiční historikovy práce, zkoumá různé formy historické kontrafaktuality a zdůvodňuje, proč je potřebné brát alternativní scénáře vývoje vážně, což dokládá na řadě historických příkladů. Nevyhýbá se promýšlení rozmanitých úskalí, na něž alternativní historické uvažování naráží, a nakonec formuluje i jistá pravidla jeho věrohodnosti a vědeckosti. Rostoucímu zájmu se alternativní dějiny těší také v sousedním Rakousku, když některé tamní publikace v konfrontaci s českými nabízejí poměrně nevšední možnost srovnávat dvojí národně situované pohledy za hranici reality některých událostí společných dějin. To je případ knihy historika a archeologa Reinharda Pohanky Žádný pomník pro Marii Terezii, v níž se ve virtuálním modu odvíjejí dějiny Rakouska od nejstarších dob po dvacáté století, přičemž mezi historickými výhybkami nechybějí například bitvy na Moravském poli nebo na Bílé hoře a vzájemné vazby prostupují zvláště historií habsburského soustátí.22 Naproti tomu ve Francii alternativní historie nezakořenila a v akademických kruzích vzbuzovala zatím spíše úsměšky, i slovníkové reference zde odkazují hlavně do anglofonního světa. Historická fikce zůstává do značné míry vyhrazena svébytnému literárnímu žánru uchronie (tedy utopie v čase), který je založen na volné fabulaci historických příběhů 19
STEDMAN, Andrew David: Alternatives to Appeasement: Neville Chamberlain and Hitler’s Germany. London, I. B. Tauris 2011. 20 Viz např. PARKER, R.A.C.: Chamberlain and Appeasement: British Policy and the Coming of the Second World War. London, The Macmillan Press Ltd 1993, s. 307-327 (kapitola „Alternatives to Appeasement“); viz též ROI, Michael L.: Alternative to Appeasement: Sir Robert Vansittart and Alliance Diplomacy, 1934-1937. London, Praeger 1997. 21 DEMANDT, Alexander: Ungeschehene Geschichte. Göttingen, Vandenhoek & Ruprecht 1984 (1. vydání). 22 POHANKA, Reinhard: Kein Denkmal für Maria Theresia: Eine alternative Geschichte Österreichs. Graz, Leykam 2007.
5
odvíjejících se od určité změněné události v dějinách a využívá často efektu „motýlích křídel“. Tento žánr zahrnuje romány, novely, fiktivní literaturu faktu i eseje, zrodil se ve Francii již ve třicátých letech 19. století a je velmi rozšířen také ve Velké Británii a Spojených státech. Pokud využívá rekvizity jako stroje času, evidentně překračuje do oblasti science fiction a v současnosti se rovněž mísí se stále oblíbenějším žánrem fantasy. Teoretické reflexe kontrafaktuálních přístupů proto také ve Francii spadají většinou do sféry literární vědy. Jistý průlom v bariérách nedůvěry vůči nim ve francouzských akademických kruzích znamenaly alternativní dějiny Francie za druhé světové války, které sepsal významný ekonom Jacques Spira spolu s novinářem Loïkem Mahé a informatikem Franckem Storou. 23 Se zohledněním širokých vojenských, ekonomických, sociálních a kulturních souvislostí a faktorů autoři rozvíjejí hypotetický scénář, v němž francouzská vláda v červnu 1940 nekapitulovala, ale již od jara soustředila své úsilí na přepravu vojenských jednotek a materiálu do severní Afriky a pokračovala v boji mimo mateřskou zemi. Hitlerovo Německo je pak nuceno svádět ve Středomoří bitvy s britsko-francouzskými vojsky, pozdržet ofenzivu na Balkáně a odložit operaci Barbarossa až na jaro 1942, s podstatnými důsledky pro poměr sil na sovětském bojišti. Jistým příznakem měnících se postojů vůči alternativnímu „anglosaskému importu“ ve Francii může být také cyklus seminářů o kontrafaktuálních přístupech, limitech a výzvách ve společenských vědách uspořádaný v první polovině roku 2011 v prestižní instituci Collège de France.24 V předmluvě k českému vydání Fergusonových Virtuálních dějin píše Jiří Vykoukal, že „skutečné“ alternativní dějiny mají svůj počátek tam, kde „začíná slábnout a praskat vlákno spojující úvahu s pramennou základnou“, z níž povstala, respektive „kde končí domýšlení variant buď zachycených v nějakých reálných pramenech, nebo identifikovatelných v krátkodobé budoucnostní perspektivě“.25 Jestliže uvedená formulace klade důraz na odlišení tohoto specifického žánru od jiných, tradičnějších přístupů k poznávání minulosti, zároveň to neznamená, že by se alternativní dějiny měly nechat unášet živlem nespoutané imaginace. Českým pandánem k Virtuálním dějinám se měla stát publikace nakladatelství Dokořán z roku 2007 nazvaná Co kdyby to dopadlo jinak? Křižovatky českých dějin a sestavená z článků, které předtím vycházely jako seriál v Mladé frontě Dnes.26 Jde však o texty pojaté vskutku spíše popularizační formou, navíc řada z nich se vydává právě do oblasti, v níž zmiňované „vlákno“ je dávno nejen přetržené, ale kde se dokonce onen konec vycházející ad fontes dávno ztratil v nedohlednu. Přitom při pěstování žánru alternativních dějin je zjevné, že čím je časový posun vzdálenější od klíčového „kontrafaktuálu“, tím širší vějíř historických alternativ se rozevírá, a úměrně tomu klesá i konkrétnost, spolehlivost či vůbec smysluplnost podobných „prognóz minulosti“. Kupříkladu uváděním přesných dat událostí, jež se nestaly a nebyly ani dříve plánovány, se celý žánr posouvá do oblasti science fiction. Těmito cestami se ubíral také třináctidílný „dokumentární cyklus rozehrávající alternativní scénáře české historie“ nazvaný Co by kdyby a uvedený Českou televizí v roce 2011, jakkoli některým epizodám určitě nelze upřít vtip ani nápaditost zpracování; naopak jiné zůstaly – i vzhledem ke krátkému, jen sedmnáctiminutovému rozsahu jednotlivých dílů – pouhými nevyargumentovanými črtami.27 23
SPIRA, Jacques – MAHÉ, Loïc – STORA, Franck: 1940: Et si la France continué la guerre. Paris, Tallandier 2010; s pokračováním: TÍŽ: 1941–1942: Et si la France continué la guerre. Paris, Tallandier 2012. 24 Program cyklu a audiovizuální nahrávky ze seminářů jsou zveřejněny na literárněhistorickém portálu fabula (www.fabula.org/actualites/usages-et-enjeux-du-raisonnement-contrefactuel-en-histoire-et-dans-lessciences-sociales_46075.php). 25 VYKOUKAL, Jiří: Předmluva k českému vydání. In: FERGUSON, N.: Virtuální dějiny, s. 9–15, zde s. 12 n. 26 RAK, Jiří ad.: Co kdyby to dopadlo jinak? Křižovatky českých dějin. Praha, Dokořán 2007. 27 Viz dvojdílné DVD Co by kdyby (režie Peter Kerekes, scénář Eva Vojtová a Peter Kerekes). Česká televize TS Brno – Centrum publicistiky a dokumentu 2011. V kontextu této knihy i jejího úvodu určitě není bez
6
Ambice a limity šesti vybraných esejů Jednou z hlavních zásad souboru textů předkládaného v této knize bylo udržet fantazii na uzdě a pohybovat se právě v onom příšeří, v němž je ještě možno se opírat o prameny jako o záchytné body, jakkoli čas od času nezbývá než přemostit jejich ubývání pravděpodobnostní úvahou, logickou konstrukcí či historickou analogií. Chtěli jsme, aby autoři především co nejlépe osvětlili siluety historických událostí, které se sice nestaly, z nichž však každá je odleskem, doslovným alter ego, té skutečné, nezpochybnitelně obtisknuté v pramenech a literatuře coby „událost“. V tomto směru snad můžeme říci, že všichni autoři vyhověli dvěma podstatným nárokům, jež na žánr alternativních dějin vznáší Niall Ferguson ve zmíněné teoretické stati: Zaprvé konstruují jen takové alternativní scénáře, o kterých lze na základě seriózní historické argumentace tvrdit, že byly v dané situaci uskutečnitelné, a zvažují pravděpodobnost jejich naplnění. Zadruhé podle dochovaných pramenů přihlížejí k tomu, jak zkoumané události hodnotili jejich klíčoví aktéři a jak se s ohledem na měnící se okolnosti chystali jednat. To znamená, že autoři „alternativního“ tematického bloku postupují metodicky, ctí vědeckou akribii a neuchylují se ke svévolným spekulacím. Někde je možné se pevně opřít o dochovanou dokumentaci, deníky, dopisy a podobně, jinde je třeba dedukovat – často ovšem v situaci, kdy je pravděpodobnost té či oné vývojové varianty za daných okolností velmi vysoká a vyplývá z logiky předchozích událostí, případně je viditelně se rýsující výslednicí siločar určitých historických okolností. Naší ambicí také bylo nabídnout alternativy „reprezentativní“ pro československé dějiny – tak aby z nezvyklého úhlu osvětlily pokud možno rozhodující křižovatky „krátkého“ 20. století a ohledaly případná východiska, jež za sebou pohřbil vítězný tah dějin. Čtyři z prezentovaných článků tak tvoří poněkud netradičně pojatý příspěvek k ohňostroji konferencí, oslavných akcí, mediálních pořadů i odborných pojednání, který se v jubilejním roce 2008 rozpoutal kolem „osudových osmiček“ – a v „půlkulatém“ roce 2013 má své pokračování. Další příspěvek se věnuje „roku zázraků“ (1989), jenž právem představuje stále důkladněji zkoumané téma české i světové historiografie, a celé kompendium doplňuje text poskytující kontrafaktuální pohled na nejvýznamnější demografickou změnu v dějinách Československa a zároveň nejdiskutovanější historický problém ve zdejší politice a médiích po roce 1989 – vysídlení německého etnika z československého území. Autoři všech zde předkládaných příspěvků uvažovali o alternativních scénářích, které se mohly odehrát jako výsledek souhry určitých reálných historických tendencí a racionálně motivovaných lidských rozhodnutí. Zákruty dějin se ovšem leckdy odvíjejí od faktorů nahodilých a předem stěží kalkulovatelných. Přáli jsme si zařadit i text, který by takovou roli náhody v historii zohlednil – tím, že by se pokusil nastínit kontury vývoje, pokud by do něj právě nahodilá událost osudově zasáhla či naopak nezasáhla. Klasickým případem je předčasná tragická smrt významné osobnosti, která se výrazně podílela na zrodu Československé republiky, její směřování však už nijak ovlivnit nemohla. Úspěšné přistání letadla pilotovaného Milanem Rastislavem Štefánikem dne 4. května 1919 na letišti v Bratislavě by do hry o její budoucnost patrně vneslo kartu, jejíž sílu je sotva možné podcenit.28 Nakonec jsme se však rozhodli pro návrh Dagmar Hájkové rozvinout mnohem méně otřelé téma: Totiž co kdyby naopak ještě před koncem světové války zemřel Tomáš zajímavosti, že se jednotlivé díly věnují nejen „osudovým osmičkám“ československých dějin či námětům na odlehčení (vítězství mandelinky bramborové či zavedení prohibice), ale také neprovedenému odsunu Němců či vypuknutí třetí světové války na podzim 1962. 28 Viz alespoň díl „Co kdyby Štefánik přistál“, jenž patřil k těm promyšleněji zpracovaným ve zmíněném cyklu České televize (tamtéž).
7
Garrigue Masaryk? Vždyť zvláště na podzim 1917 při cestě po Rusku kolem něj nejednou „hvízdaly kule“.29 Co kdyby některá z nich skutečně zasáhla hlavu budoucího Prezidenta Osvoboditele? Mohl takový – zdůrazněme, že vůbec ne nepravděpodobný – faktor náhody zvrátit proces směřující k rozpadu Rakousko-Uherska a vytvoření Československa? A pokud ne, jak by vypadala první republika bez Masaryka? Z výše uvedených mezí žánru, autorské disciplinovanosti i daností výchozí historické situace plynou určité společné rysy všech prezentovaných příspěvků, které však nikterak nepotlačují vzájemné rozdíly a originalitu jejich autorů. Nejlogičtějším předpokladem pro odlišný vývoj v osudových letech 1938, 1948 a do značné míry i v roce 1968 byly totiž nepoddajné postoje předních československých politiků v čele s Edvardem Benešem na konci září 1938 a (nejlépe) v červenci 1947 a s Alexandrem Dubčekem v létě 1968. Tři autoři (Pavel Šrámek, Vít Smetana a Oldřich Tůma) se však shodli v tom, že k takovému rozhodnutí neměli hlavní aktéři náležité předpoklady, respektive že předchozí kroky rázný odpor vylučovaly. Všichni tři také proti proudu času hledali, kdy a jak bylo třeba začít postupovat jinak než ve skutečnosti – Šrámek v retrospektivě dnů, Tůma týdnů či měsíců, a Smetana dokonce několika roků. Šrámek i Smetana také zasazují kýžený „kontrafaktuál“ poněkud jinam, než je v obligátním historizujícím přemítání, zda to mohlo dopadnout jinak, zvykem – první k britsko-francouzskému ultimátu osm dní před podpisem Mnichovské dohody, druhý nejprve k rozhodování, zda americké jednotky budou v květnu 1945 postupovat od Plzně dále na Prahu, a poté k jednání o účasti na Marshallově plánu sedm měsíců před komunistickým převratem. Vít Smetana přitom zdaleka největší část svého příspěvku věnuje zkoumání překážek, které podmínily zablokování příznivějších historických alternativ, a připojuje analogie s jinými zeměmi, jež se takovou cestou vydaly. Oldřich Tůma si zase připravuje půdu k úvahám o alternativních scénářích polemikou s těmi interpretacemi, které spatřují vlastní důvody vojenské intervence do Československa mimo jeho dění, totiž v samotné sovětské politice. Nakonec každý z těchto tří autorů črtá pravděpodobný alternativní průběh událostí: zatímco Pavel Šrámek vychází při nástinu německo-československého válečného konfliktu z konfrontace československých a německých operačních plánů a z analýzy síly obou armád, Vít Smetana pojal svou vizi země ušetřené komunistické vlády po případném přijetí Marshallova plánu vysloveně jako epilogické „snění o minulosti“ a Oldřich Tůma rozvíjí svou představu Československa nezaplaveného okupačními armádami v dilematu mezi směřováním k svobodné společnosti západního typu a regresivním převratem v režii domácích reformních komunistů. Jaroslav Kučera naproti tomu odvíjí svůj text od okolností, jež mohly ve svém součtu zastavit už probíhající proces odsunu Němců a který byl v červenci 1946 celkem pravděpodobný. Poté se autor na základě analýzy sociálních a ekonomických determinant komunistického režimu, jeho reálné politiky vůči německým obyvatelům a také jejich postojů vůči režimu zamýšlí nad tím, jakou úlohu mohla zhruba milionová německá menšina v českých zemích sehrávat v následných dějinných peripetiích 20. století. A konečně Jiří Suk v nejrozsáhlejším textu nejprve přesvědčivě obhájí hledání historických alternativ coby navýsost produktivní součást historického myšlení, aby poté metodicky rozebral devatero odlišných vývojových cest Československa v závěru osmdesátých let – s akcentem především na zásadní politická rozhodnutí přijatá v listopadu a prosinci 1989 a v prvních měsících roku následujícího. Nechybí mezi nimi nejmrazivější scénář, podle nějž by vedení KSČ – podobně jako v srpnu 1969 – nasadilo také ve třetí listopadové dekádě roku 1989 proti sílícím demonstracím československé tanky. I když by se tím zkomplikoval vývoj směrem k parlamentní demokracii, v daném mezinárodním kontextu, po pádu Berlínské zdi, už nebyl dlouhodobě možný návrat k „normalizačním“ poměrům.
29
BENEŠ, Vojta: Masaryk v revoluci. Praha, Česká grafická unie 1948, s. 82.
8
Zajímavé je srovnat vyznění jednotlivých příspěvků z hlediska perspektiv, jež se otevíraly se zvažovanými alternativními variantami vývoje – zatímco Vít Smetana a Oldřich Tůma s jejich případným uskutečněním spojují rozhodně nadějnější budoucnost, pro Pavla Šrámka a Jaroslava Kučeru by se na její podobě mnoho nezměnilo. Ani tragická smrt T. G. M. by pravděpodobně nezabránila vzniku demokratického Československa, jakkoli by první republika ztratila mnohé ze svého mravního étosu. A protože také podle Jiřího Suka vedou kontrafaktuální scénáře roku 1989 tak jako tak k nastolení demokratického systému a tržní ekonomiky – v některých případech trnitějšími cestami, jindy naopak s výsledným akceschopnějším politickým systémem, avšak ve všech případech po vývojové trajektorii „od totality k demokracii“ – lze říci, že alternativní „historický optimismus“ přece jen převažuje. Již ten fakt, že každý z autorů k zadání přistoupil jinak, potvrzuje variabilní potenciál i pestrost, jimiž se žánr alternativních dějin vyznačuje. Jsme rovněž přesvědčeni, že otištěné texty mají svou nepochybnou odbornou hodnotu, když se v mnoha případech opírají o nové, dosud nepoužité prameny. Snad proto mohou být inspirativní a užitečné i pro práci dalších historiků na „standardnějších“ historických textech. Na závěr dodejme už jen dvě stručné poznámky: Pět ze šesti předkládaných esejů představuje doplněné a aktualizované verze textů, které v letech 2008 a 2009 otiskl odborný časopis Soudobé dějiny;30 naopak text Dagmar Hájkové je exkluzivním příspěvkem napsaným pouze pro tuto knihu. A konečně jsme si v tomto specifickém díle z pomyslného pomezí našeho oboru, jež se však zároveň v tak velké míře odvíjí v kondicionálu, dovolili přistoupit k drobné jazykové inovaci: V zájmu hladké plynulosti textu jsme se neřídili poněkud těžkopádným pravidlem, které pro tvorbu minulého podmiňovacího způsobu předepisuje Česká mluvnice. A tak například namísto správného „byl by vedl“ užíváme jednodušší tvar „vedl by“, zatímco tam, kde by se v minulém kondicionálu trpného rodu správně měly znovu a znovu objevovat tvary typu „byl by býval veden“, se omezujeme na pouhé „byl by veden“. Snad toto zjednodušení, jež podle nás stále zůstává v mezích korektní české gramatiky, přispěje k poutavé čtivosti textů, o niž nám šlo doslova „až na prvním místě“. Vít Smetana – Milan Drápala
30
Původní verze studií Pavla Šrámka, Víta Smetany, Jaroslava Kučery a Oldřicha Tůmy byly otištěny v Soudobých dějinách, roč. 15, č. 2 (2008), s. 255–340; text Jiřího Suka viz tamtéž, roč. 16, č. 4 (2009), s. 557– 601.
9