Jihoamerické civilizace (zejména incká) z antropologické perspektivy

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV ANTROPOLOGIE

Jihoamerické civilizace (zejména incká) z antropologické perspektivy Diplomová práce

Bc. Dominika Dostálová Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala zcela samostatně a s pomocí pramenů uvedených v seznamu literatury.

2

Děkuji prof. PhDr. Jaroslavu Malinovi, DrSc. za vedení práce a cenné rady a připomínky. Dále děkuji za užitečné rady doc. PhDr. Oldřichu Kašparovi, CSc.

3

Obsah 1. Abstrakt ………………………………………………………………………………..7

2. Klíčová slova …………………………………………………………………………...7 3. Úvod …………………………………………………………………………………....8

4. Osídlení Ameriky …………………………………………………………………….10 4. 1. Zemědělství ……………………………………………………………………...15 4. 2. Andská oblast …………………………………………………………………...18

5. Předincké kultury ……………………………………………………………………21 5. 1. Předklasické období ……………………………………………………….……23 5. 1. 1. Chavín ….……………………………………………………………….24 5. 2. Klasické období …………………………………………………………………27 5. 2. 1. Tíwanaku ………………………………………………………….........28 5. 2. 2. Mochika ………………………………………………………………...32 5. 2. 3. Paracas ………………………………………………………………….44 5. 2. 4. Nazca ……………………………………………………………………46

5. 3. Poklasické období ……………………………………………………………....48 5. 3. 1. Huari –Tíwanaku ………………………………………………………49 5. 3. 2. Chimú …………………………………………………………………...50

6. Inkové ………………………………………….……………………………………...55 6. 1. Historie …………………………………………………………………………..55 6. 2. Incká říše – Tahuantinsuyu ……………………………………………………58

6. 3. Vzhled a jazyk …………………….…………………………………………….61 6. 4. Oděv ……………………………………………………………………………..63

6. 5. Společnost ………………………………………………………………...……..64 6. 5. 1. Ayllu …………………………………………………………………….64 6. 5. 2. Inka ……………………………………………………………………..65 6. 5. 3. Šlechta …………………………………………………………………..68 6. 6. Denní život ………………………………………………………………………70 6. 7. Mita – pracovní povinnost ……………………………………………………..71

6. 8. Žena v incké společnosti ………………………………………………………..72 6. 8. 1. Porod a děti ……………………………………………………………..72

4

6. 8. 2. Manželství ………………………………………………………………73 6. 8. 3. Aclla cuna ………………………………………………………………75

6. 9. Svátky a hudba ………………………………………………………………….75 6. 10. Právo …………………………………………………………………………...78

6. 11. Náboženství …………………………………………………………………….80 6. 12. Pohřební ritus ………………………………………………………………….86 6. 12. 1. Pohřebiště Puruchuco Huaquerones ………………………………...88 6. 12. 2. Pohřební ritus panovníka …………………………………………….92

6. 13. Technologické a kulturní objevy ……………………………………………..93 6. 13. 1. Medicína a magie ……………………………………………………..94 6. 13. 2. Zemědělství ……………………………………………………………99 6. 13. 2. 1. Zvířata ……………………………………………………..103 6. 13. 3. Řemesla ………………………………………………………………104 6. 13. 3. 1. Tkalcovství ………………………………………………...104 6. 13. 3. 2. Hrnčířství ………………………………………………….105 6. 13. 3. 3. Zpracování kovů ………………………………………….107 6. 13. 4. Obchod ……………………………………………………………….108 6. 13. 5. Architektura …………………………………………………………109 6. 13. 5. 1. Cuzco ………………………………………………………114 6. 13. 5. 2. Silnice ……………………………………………………...116 6. 13. 5. 3. Tampu ……………………………………………………..117 6. 13. 5. 4. Mosty ………………………………………………………118 6. 13. 6. Doprava ………………………………………………………………119 6. 13. 6. 1. Chasquiové ...……………………………………………...120 6. 13. 7. Quipu a literatura …………………………………………………...121 6. 14. Vojenské výboje ……………………………………………………………...126

6. 15. Krize a pád incké říše ………………………………………………………..131

7. Španělská kolonizace ………………………………………………………………...133 7. 1. Francisco Pizarro ……………………………………………………………...133 7. 2. Cajamarca ……………………………………………………………………..135 7. 3. Po conquistě ……………………………………………………………………137 7. 4. Důsledky conquisty a kolonizace ……………………………………………..141 8. Závěr ………………………………………………………………………………….145

9. Přílohy ………………………………………………………………………………...148 10. Slovníček …………………………………………………………………………….151

11. Rejstřík ………………………………………………………………………………156

5

12. Literatura ……………………………………………………………………………158

13. O autorovi …………………………………………………………………………...161

6

1. Abstrakt Cílem této práce bylo popsat nejpodstatnější kultury, které se rozvíjely v jednom

z nejdůležitějších civilizačních center, a to sice v andské oblasti Jižní Ameriky. Právě na andský areál je tato práce zaměřena. Hlavní text pojednávající o incké říši je začleněn do

širšího historického kontextu, od počátků osídlování Ameriky, přes předincké kultury, až po období španělské kolonizace a následná staletí bojů mezi indiány a kolonizátory.

Největší část práce zaujímá oddíl věnovaný samotné incké říši. Vedle základních

geografických a historických údajů jsem se zaměřila na jednotlivé vrstvy společnosti a vztahy mezi nimi, na faktory, které zásadně ovlivňovaly způsob myšlení tehdejších lidí,

jako bylo náboženství, dále na úroveň hospodářství a umění a na přínos Inků lidské civilizaci.

Informace jsem čerpala z české i cizojazyčné literatury a z internetu. Do práce jsem

záměrně zařadila i nejnovější poznatky z nedávných výzkumů, které se mohou v některých případech dosti odlišovat od původních teorií. Největším problémem byly rozdílné údaje v jednotlivých publikacích. O těch zvlášť výrazných se zmiňuji přímo v textu. Samozřejmě

spousta dalších otázek a problémů zůstává nevyřešena a je těžké na ně najít jednoznačně správnou odpověď.

2. Klíčová slova Andský areál – ayllu – conquista – Inka – Peru – Pizarro, Francisco – mumie – Nový

svět – předincké kultury – sluneční náboženství – Tahuantinsuyu

7

3. Úvod Střední Amerika (amerikanisty je spíše používán termín Mezoamerika) a andská

oblast v Jižní Americe patří bezpochyby mezi nejzajímavější civilizační centra v Novém

světě. Protože právě zde se rozvinuly kultury, u kterých nás nepřestává udivovat jejich umění a znalosti na tak vysoké úrovni, a které potkal stejně neblahý osud. Jsou to ovšem i kultury, o kterých stále mnoho nevíme, a které zůstávají v mnoha ohledech záhadou.

Mnoho poznatků o dávných civilizacích předkolumbovské Ameriky můžeme čerpat

hlavně ze zpráv dobyvatelů těch největších říší – incké, mayské a aztécké. Ovšem stále nové a nové archeologické výzkumy ukazují, že ještě před nimi na tomto území žila

neznámá neméně zajímavá etnika, která vytvořila kultury, jež nejsou zaznamenány v žádném prameni, v žádném svědectví evropských dobyvatelů ani dnešních indiánů.

Nové archeologické techniky, metody a možnosti umožnily odhalit mnohá tajemství

těchto minulých civilizací. Bylo možno geograficky poměrně přesně vymezit a popsat rozšíření mnoha kultur, určit jejich způsob obdělávání půdy nebo druh řemeslné výroby. Rovněž bylo možné provést rozsáhlé rekonstrukce např. textilií, které se díky suchému

klimatu na peruánském pobřeží poměrně dobře zachovaly. Bohužel ani archeologie nemůže

rekonstruovat konkrétní průběh dějin nebo přesně určit sociální a hospodářskou organizaci společnosti. To nám umožňuje až porozumění písmu a jazyku dané civilizace a poznání

písemných pramenů. Ovšem to je v oblasti And dost problematické, protože dosud žádné písemné prameny nalezeny nebyly. Platí to i o nejvýznamnější jihoamerické říši – říši Inků.

Písemné prameny se dají rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny patří vše, co bylo

zapsáno před příchodem Evropanů. Takové prameny však byly dosud objeveny pouze

v Mezoamerice. Druhá skupina pramenů byla sepsána až po příchodu Evropanů. Byly to hlavně vzpomínky, dopisy a vyprávění samotných dobyvatelů, sepsané buď jimi samotnými, nebo poskytnuté historikům a kronikářům té doby, kteří je využili pro více či

méně přesné vylíčení conquisty. Ovšem tyto prameny je nutno brát s určitou rezervou. Jednak dobyvatelé mohli sotva porozumět způsobu myšlení a života indiánů, nedokázali se

úplně oprostit od evropského myšlení, a také patrně přeháněli vše, co se týkalo bohatství, které získali, i průběhu bojů.

Další část písemných pramenů tvoří zprávy kronikářů, které byly sepsány až po

conquistě. Tito kronikáři byli často členy náboženských řádů, které do Ameriky přicházely

8

obracet indiány na katolickou víru. Naučili se indiánské jazyky, získali dost informátorů, a pak zaznamenali výsledky svých výzkumů. Nejvýznamnějším kronikářem v Peru byl Pedro Cieza de León, který v padesátých letech 16. století zemi prošel jako voják.

Třetí skupinou pramenů jsou zápisy španělských úředníků o konkrétních, většinou

hospodářských aspektech života indiánů. Aby vůbec Španělé mohli převzít dědictví těchto států, museli poznat činnost dřívějších institucí, a proto své úředníky posílali prakticky do všech oblastí. Zvlášť významná jsou hlášení týkající se indiánské státní správy, sociální organizace a vybírání různých poplatků.

Zvláštním druhem pramenů jsou zprávy potomků bývalých vládců velkých říší,

kterým se dostalo španělského vzdělání a povýšení do šlechtického stavu. Z peruánského prostředí je to hlavně Garcilaso de la Vega, potomek incké princezny. Ovšem i v dílech těchto autorů je patrná jistá idealizace jejich říší.

A nakonec jisté zprávy o zámořských říších, zejména o jejich dobytí a následných

konfliktech můžeme najít např. i v tehdejší evropské publicistice. Právě tady se poprvé objevují obvinění z činů spáchaných v Americe především Španěly, která dosud nebyla patrná (Kašpar 1980, s. 39).

Dále můžeme do pramenů zařadit i mýty a různá náboženská vyprávění, která byla

zachycena ve španělštině nebo latině. Je v nich jistě patrný evropský vliv, nicméně aspoň zhruba nám mohou přiblížit způsob indiánského myšlení.

Co se týká konkrétně incké říše, tak jako písemné prameny nám mohou sloužit pouze

zápisky conquistadorů, následně kronikářů a vzdáleně i překlady novějších textů v kečujštině, která je dnes stále živým jazykem, má pět hlavních dialektů a mluví jí asi 6 až 7 milionů lidí.

9

4. Osídlení Ameriky O osídlení Ameriky a o původu jejích obyvatel panuje dodnes řada sporů. Seriózní

archeologické výzkumy začaly v této oblasti až v 19. století, a proto ještě stále existuje o

původu člověka v Americe mnoho fantastických teorií (Kašpar 2002, s. 15). Mezi ty

nejranější, ale spolehlivě vyvrácené, patří např. teorie argentinského paleontologa Florentina Ameghina z roku 1884, podle které se obyvatelé Ameriky vyvinuli z vlastních

„amerických“ předků (Stingl 1966, s. 18). Je to ale velice nepravděpodobné, o čemž svědčí i fakt, že v Americe nežijí žádní současní lidoopi (Katz 1989, s. 19).

Další teorie tvrdí, že obyvatelé Ameriky jsou potomky obyvatelstva zaniklých

kontinentů – Atlantidy, Mu, Arquinézie nebo Lemurie. Zastánci této hypotézy se ale sami mezi sebou nemohou dohodnout, o který ostrov vlastně šlo.

Jiným místem původu obyvatel Ameriky mohla být rovněž Austrálie, odkud prý lidé

došli přes Tasmánii a pás Antarktických ostrovů. Zastáncem této myšlenky byl portugalský antropolog Mendes Corrêya (Stingl 1966, s. 20).

V roce 1924 zveřejnil svou práci Elliot Smith. Tvrdí, že všechny kultury světa

pocházejí z Egypta a že právě Egypťané migrovali na americký kontinent, kde založili

civilizace Střední a Jižní Ameriky. Tuto teorii se snažil převést do praxe známý norský

cestovatel a etnolog Thor Heyerdahl (1914–2002) plavbou na papyrové lodi Ra (Kašpar 2002, s. 16).

Podle další koncepce jsou obyvatelé Ameriky potomky třinácti izraelských kmenů.

Poprvé s tímto názorem přišel v 16. století španělský dominikánský mnich Bartolomé de las Casas. Stoupencem této teorie byl i anglický šlechtic Edward King Lord Kingsborough (1795–1837), který se dokonce kvůli úsilí ji prokázat zadlužil a zemřel v londýnském vězení pro dlužníky (Kašpar 2002, s. 16).

Žádná z těchto teorií před současnými vědeckými poznatky neobstojí. Existence

zaniklých kontinentů byla vyvrácena historiky i samotnými geology. Pokud jde o zmizelé izraelské kmeny, nebyly prokázány ani chronologicky ani kulturně nějaké vztahy s Amerikou a rovněž egyptská Smithova teorie byla zamítnuta.

Nejuznávanější teorie pochází od amerického antropologa českého původu Aleše

Hrdličky, podle kterého byla Amerika osídlena z Asie přes Beringovu úžinu někdy před deseti až čtrnácti tisíci lety. Svědčí o tom důkazy z několika vědních oborů – antropologie,

10

archeologie, etnografie a geologie. Některé tělesné znaky (rovné a tmavé vlasy, vystouplé

lícní kosti, „mongolská skvrna“) jsou společné pro indiány i pro Asiaty a rovněž prvky jejich hmotných a duchovních kultur jsou podobné – podobné náboženské představy,

uctívání stejných zvířat a podobné šamanské obřady (Stingl 1966, s. 22). Nejstarší artefakty se našly na severu Ameriky a čím blíže Beringově úžině, tím jsou starší. Dále bylo

dokázáno, že aljašské břehy Beringovy úžiny nebyly vůbec zaledněné a hladina moře se nacházela asi o 85 metrů níž než dnes. Tudíž je velmi pravděpodobné, že Beringova úžina

vystoupila nad mořskou hladinu a stala se přirozeným suchozemským mostem. Teprve asi před 11 000 lety došlo k oteplení a k následnému vzestupu hladin oceánů a k uzavření spojení mezi Asií a Amerikou (Stingl 1966, s. 24).

Přibližně před 11 000 lety se objevila první skutečně americká kultura – kultura

folsomská, nazývaná podle stejnojmenného naleziště v Novém Mexiku, kde byly objeveny

hroty kopí, často vedle kostí vyhynulých druhů zvířat, jako byl např. mamut nebo vyhynulý

druh bizona. Původně se soudilo, že jsou tyto kultury starší, protože mamuti vyhynuli v Evropě již dříve, ale nakonec se ukázalo, že v Americe tato zvířata přežívala mnohem déle. Podobným nalezištěm byla i lokalita Clovis. Všechny tyto kultury byly poměrně podobné s evropským mladým paleolitem.

Miloslav Stingl uvádí ve své knize Indiáni bez tomahavků (1966) následující

rozčlenění amerických kultur:

A) období asijské tradice (kultura sandijská)

B) indiánské kultury I.

jednoduché kultury

1. vstupní (folsomská kultura 15 000 let BP) 2. jednoduché sběračsko-lovecké

II.

III.

3. jednoduché zemědělské (cochiská kultura 3 500–3 000 let BP)

střední kultury

vysoké kultury

1. základní teokratické (Olmékové, Chavín)

2. rozvinuté teokratické (teotihuacanská, Mochica) 3. dynastické (Toltékové, Chimú) 4. vrcholné

11

a) imperiální (Aztékové, Inkové) b) intelektuální (Mayové)

Lovci pokračovali dále na jih do Střední Ameriky, kde se však nezastavili a dostali se

až do Jižní Ameriky. Počet etnik původní Jižní Ameriky byl odhadován různě – asi 150 až

200 etnických skupin, ovšem objevuje se i cifra 3 000. Nejvyšší hustota obyvatelstva spadala do oblasti incké říše a celého západního pobřeží, kromě jihu a velmi suchých míst

v Chile. V Jižní Americe se rozlišuje pět kulturních areálů: oblast jihu, tropického deštného lesa, jižní Andy, circumcaribský areál a střední Andy. Etnika z jihu (Charrúa, Puelche) byli

hlavně sběrači a lovci menších savců, základem jejich společnosti byly malé skupiny, určované příbuzenskými vztahy (Vrhel – Kašpar 1985, s. 60). Východ Jižní Ameriky

pokrývají z větší části pralesy, kvůli kterým podnebí v této oblasti nebylo zrovna nejvhodnější k rozvoji civilizací. Proto zde bylo pravděpodobně poměrně řídké osídlení.

Amazonie byla osídlena někdy kolem roku 5 000 př. n. l. (Coe – Snow – Benson 1997, s. 167). Travnaté roviny v oblasti jižních And a jižněji – pampy – přece jen umožňovaly lepší

rozvoj osídlení. Jedním z kmenů, zde sídlících, byli Araukáni. Nazvali je tak Španělé, pro které představovali během kolonizace zdatné nepřátele. Ani Inkové nedokázali Araukány

porazit, právě o ně se zastavila jižní hranice incké říše. Nicméně v životě Araukánů je jasně

patrný vliv incké kultury, například v tom, že při práci si vždy pomáhala celá osada, stejně jako v inckém ayllu. Araukáni byli výborní lovci, ale pěstovali i kukuřici, brambory, boby

nebo tykve (Wolf 1979, s. 183). Circumcaribský areál byl charakteristický militaristickoteokratickou orientací, objevuje se i kanibalismus a lidské oběti (Vrhel – Kašpar 1985, s. 60).

Daleko významnější z hlediska rozvoje civilizace je oblast středních And, zahrnující

dnešní státy Peru, Bolivíi, Ekvádor, Chile, Kolumbii a severozápadní Argentinu. Tady už

v předkolumbovské době žila většina indiánského obyvatelstva Ameriky. Typické pro tuto oblast je rozvinuté závlahové zemědělství, řemeslná specializace, monumentální architektura, složitá politická hierarchie a velká moc kněží.

O příchodu prvních lidí do Jižní Ameriky a do oblasti středních And je známo zatím

jen velmi málo. První lovci se sem dostali asi před 9 500 lety. Přišli jedinou možnou cestou – přes Panamskou šíji podél toku kolumbijských řek Caucy a Magdaleny a dále pobřežím Ekvádoru. Pravděpodobně to byli lovci s kulturou na úrovni folsomské kultury ze Severní

12

Ameriky. V údolích řeky Chicama, Pacasmayo a Nazca bylo nalezeno několik dílen na výrobu kamenných nástrojů a obsidiánových zbraní (Stingl 1966, s. 154).

Stále se však objevují nové a nové informace, které teorii o příchodu člověka do

Ameriky a jeho rozšíření poněkud zpochybňují. Nejnovější výzkumy odhalily nálezy ještě

starších artefaktů jak v dnešních USA, tak i v Jižní Americe. Nové objevy kanadských

geologů rovněž zpochybnily možnost cesty mezi ledovými poli, když při studiu historie systému severoamerických řek vědci zjistili, že ledovce byly neprůchodné a že proluka mezi nimi se otevřela až poté, co cloviská kultura na jihu už byla v rozkvětu.

V sedmdesátých letech minulého století učinil archeolog Thomas D. Dillehay

senzační nález na jihu Chile. Vrstva rašeliny tu skrývala obrysy chatrčí, dřevěná kopí,

plané brambory a provazy z mořské trávy (vochy). Radiokarbonové zkoušky prokázaly, že nález pochází již z doby před 13 000 až 14 000 lety.

Další vážnou trhlinu utrpěla teorie o tom, že lidé přišli do Ameriky jen přes

Beringovu úžinu v roce 1996, kdy našli dva kluci u města Kennewick v americkém státě Washington při sledování závodu motorových člunů v písku na břehu řeky Columbia lidskou lebku. Kostra asi čtyřicetiletého muže vykazovala europoidní znaky. Byla velice

dobře zachovaná, odkryto bylo asi 90 % skeletu. Soudní antropolog James Chatters se nejprve domníval, že má před sebou pozůstatky jednoho z průkopníků evropské kolonizace amerického kontinentu. Podle tvaru lebky, výrazného nosního hřbetu a úzkých lícních kostí bylo na první pohled zřejmé, že to nebyl indián. Zemřelý patrně vedl dosti dobrodružný život. Kdysi přestál zlomeninu lebky (obr. 1) a vícečetné zlomeniny žeber, levá ruka byla

po zranění málo pohyblivá. Hluboko v pravé kyčli vězel cizí předmět, podle odhadů

Chatterse snad kulka nebo kus granátu. K jeho překvapení rentgenový snímek žádný kov

neodhalil. Teprve počítačová tomografie ukázala pečlivě opracovaný kamenný hrot kopí.

Teď již bylo jasné, že tento člověk rozhodně nebyl současníkem evropských dobyvatel

Ameriky z moderní doby. Radiokarbonová metoda určila stáří nálezu na 8 340 až 9 200 let, a tak pozůstatky „muže z Kennewicku“ jsou zatím považovány za nejstarší objevené na území Spojených států. Hrot nebyl příčinou smrti, muž ho nosil v těle ještě asi 20 let.

Jelikož byla kostra nalezena v erodované půdě, nedá se určit, zda byla pohřbena. Chatters provedl i rekonstrukci podoby (obr. 2) . ¹

13

Obr. 1 Lebka „Muže z Kennewicku“

Obr. 2 Rekonstrukce podoby „Muže z Kennewicku

Našlo se i několik úlomků kostí, které byly zhruba stejně staré jako kennewický muž

a jejichž tvary se sotva daly přiřadit k existujícím indiánským populacím. Zpočátku se

nikdo z antropologů nechtěl pouštět do jejich výkladu, neboť by to znamenalo radikální

rozchod s dosavadní oficiální teorií. Dnes už ale existuje vedle uvažované cesty přes Beringovu úžinu několik dalších teorií osídlení Ameriky: •

Pobřežní teorie, podle níž dávní mořeplavci z Asie osídlovali tichomořské

•

Polynéská teorie, která předpokládá příjezd člunů z jižního Tichomoří k

•

Uvažuje se dokonce i o příchodu prvních obyvatel z Evropy. Oporou této

pobřeží od severu k jihu.

pobřeží Jižní Ameriky a následné osídlování směrem k severu.

teorie je technika, kterou příslušníci kultury Clovis opracovávali své kamenné nástroje a především hroty šípů. Technika oboustranného

opracování byla v pravěku ojedinělá a je typická pro tzv. solutréenskou kulturu, jejíž příslušníci žili před 16 500 až 22 000 lety na území dnešní Francie, Španělska a Portugalska.

Teorii o jiném původu prvních obyvatel Ameriky podpořil i nález kosterních

pozůstatků ženy v Brazílii, jejichž stáří bylo určeno na 10 500 let. Kostra dostala název

Luzia a měla dlouhou, úzkou lebku podobně jako kennewický muž. Argumenty některých antropologů, že šlo o zcela výjimečné jedince, neobstojí. Objevují se i další podobné

nálezy. Úzké dlouhé lebky staré 8 000 let se našly i v dalších částech Jižní Ameriky a v

Mexiku. Například šest lebek starých 8 200 až 9 500 let našel tým brazilských vědců v

jeskynním úkrytu v Santana do Riacho v Brazílii. Tyto lebky mají dlouhou úzkou mozkovnu, ale nízkou obličejovou část a nepřipomínají žádné dosavadní nálezy, ani

14

indiány, ani lebku muže z Kennewicku. Z tohoto pohledu se zdají nejpřijatelnější teorie několika migračních vln z různých oblastí. ²

Četné vykopávky a bohaté stopy svědčící o přítomnosti člověka v Jižní Americe – o

mnoho starší než na severu – popírají mínění, že cesta prvních obyvatel vedla jenom ze severu na jih. Těžko si představit, že úrodné kraje Severní Ameriky, s příjemným klimatem

a bohaté na zvěř, by byly pro někdejší lovce méně přijatelné než horské skalnaté oblasti na jihu.

O tom, že by člověk na americký kontinent přišel jen z jednoho místa a v jednom

období pochybuje i lingvistika. Existuje obrovské množství odlišných indiánských jazyků a

je dost nepravděpodobné, že by doba zhruba 15 000 let stačila na takovou diferenciaci (Boas 1949, s. 199-239).

Vedle přesného data příchodu člověka na americký kontinent je předmětem dohadů

také oblast, odkud z Asie vlastně lidé přišli a zda si již s sebou přinesli vyspělou

technologii opracovávání kamene, nebo ta se vyvinula až v Americe. Jisté je jen to, že první lidé v Americe nepocházeli ze stejného místa a nepatřili jen k jedné skupině. Rovněž

se badatelé shodují v názorech na zemědělství. To se muselo vyvinout až po nějaké době přímo v Americe.

4. 1. Zemědělství Původní obyvatelé Ameriky neznali ještě zemědělství, jejich hlavním způsobem

obživy byl sběr, lov a rybolov. Jednotlivé formy byly velice rozmanité, podle povahy

prostředí. V 7. tisíciletí patrně došlo na americkém kontinentě k dalekosáhlým klimatickým změnám, které mohly být příčinou vyhynutí velkých zvířat (Katz 1989, s. 26). Lovci velké

zvěře tak museli přejít na sběr a začali lovit menší zvířata, nebo vymřeli a na jejich místo nastoupily společnosti orientované právě na sběr a lov menších zvířat. Závažné klimatické změny určitě mohly být na mnoha místech Ameriky popudem k hledání nové formy získávání obživy, což mohlo vést k rozvoji zemědělství (Katz 1989, s. 26). Existuje několik

teorií, jakým způsobem zemědělství na americkém kontinentě vzniklo a jak se rozšířilo.

Základem pro tu nejstarší je hypotéza britského archeologa Gordona Childa o vzniku

zemědělství ve Starém světě. Podle něj k objevu zemědělství došlo na dvou nebo na třech

místech Starého světa, odkud se potom rychle rozšířilo. A podobně to mělo podle

15

některých badatelů vypadat i v Novém světě, kde mělo zemědělství vzniknout buď ve Střední Americe, nebo v andské oblasti asi jedno až dvě tisíciletí př. n. l.

Další teorie tvrdí, že znalost zemědělství existovala přinejmenším ve čtyřech velmi

odlišných oblastech Ameriky – je to pobřeží Peru (ořechy), jižní část středního Mexika

(kukuřice), severovýchodní Mexiko (tykve) a jihozápad dnešních Spojených států amerických (slunečnice). Mnoho rostlin bylo pravděpodobně kultivováno na více místech současně.

Podle jiné hypotézy je zemědělství na americkém kontinentu mnohem starší než se

dosud soudilo. Na peruánském pobřeží bylo obdělávání půdy známo již ve 4. tisíciletí př. n. l. (Katz 1989, s. 27) a v oblasti Tehuacánu již v 7. tisíciletí př. n. l.

Kromě toho se objevil i názor, že objev zemědělství nevedl k podstatným a rychlým

proměnám skupin obyvatel, kteří jej provozovali. Na začátku tvořily zemědělské produkty nanejvýš deset procent potravy a trvalo to ještě více než 3 000 let, než se staly hlavním

prostředkem obživy (Katz 1989, s. 27). Proto někteří badatelé v rámci Nového světa nemluví o neolitické revoluci, ale neolitické evoluci.

Rozdíly v zemědělství Nového a Starého světa nespočívají pouze v tempu vývoje a

odlišných plodinách, ale i v různých technologiích. Zemědělství v Novém světě vůbec

nevyužívalo dobytek. Neexistovala tu tažná zvířata, pluh zůstal neznámý až do doby španělské kolonizace a nebyly využívány ani žádné prostředky živočišného hnojení, kromě

exkrementů ptáků v Peru. Ze zvířat byly domestikovány pouze lamy, které se využívaly jen na nošení nákladů. Dalším domestikovaným zvířetem byl pes. Bylo to první ochočené

zvíře, které buď žilo společně s člověkem, nebo ho následovalo už v době příchodu prvních lidí na americký kontinent (Boas 1949, s. 326). Metalurgie byla sice rozvinuta, sloužila

však převážně k výrobě ozdob. Známa byla jen měď, bronz a drahé kovy. Železo se nezpracovávalo. Kolo bylo v Mezoamerice známé pouze jako hračka, nikdy nebylo prakticky využíváno (Katz 1989, s. 35).

Nicméně zemědělství Nového světa nemůžeme v žádném případě označit za

primitivní nebo zaostalé. Naopak se tu pěstovalo např. více plodin než ve Starém světě a

zemědělství bylo tak intenzivní, že prudce stoupala hustota obyvatelstva a na začátku španělské conquisty byla v některých centrech srovnatelná s Evropou. Zemědělství se ale

v celé Americe nevyvíjelo stejnoměrně, ještě na začátku 16. století byly některé oblasti

16

osídleny loveckými a sběračskými kmeny a i mezi jednotlivými zemědělsky obdělávanými oblastmi panovaly velké rozdíly.

Existence zemědělství vytvořila příhodné podmínky pro vznik tzv. vysokých kultur.

Mezi hlavní rysy těchto společenství patří růst sídlišť vedoucí až ke vzniku měst, centralizovaná akumulace kapitálu, vytváření státu spojené se stratifikací společnosti, náhrada rodových organizací za organizace teritoriální a dále ještě řada uměleckých a

duchovních výkonů (Katz 1989, s. 30). Vývoj takových společenství proběhl na americkém

kontinentě ve dvou oblastech. Jednou je Mezoamerika, zahrnující větší část dnešního Mexika, Guatemalu a Honduras, a druhou oblast Středních And, rozprostírající se na území dnešního Peru, Bolívie, Ekvádoru, Argentiny a Chile.

Jak je ale možné, že ve světě, který neznal základní techniky, jako bylo kolo, pluh

nebo železné nástroje, mohlo dojít ke zrodu států a mocných říší? Právě Mezoamerika a andský areál byly totiž nejvhodnějšími oblastmi pro intenzivní zemědělství bez pluhu,

skýtaly nejlepší podmínky pro závlahové zemědělství a obdělávání půdy zde bylo mnohem

výnosnější než v tropických nížinách, kde se půda velmi rychle vyčerpávala a zanášela plevelem. Důležitou roli hrála i relativně malá potřeba pracovní síly. Pěstované plodiny se

daly snadno uchovávat, buď spontánně (kukuřice) nebo za použití konzervačních technik.

Indiáni andského areálu vyráběli z brambor zvláštní produkt zvaný chuño, který vydržel léta. Všechny tyto skutečnosti umožňovaly zajistit velké zemědělské přebytky, které byly

předpokladem pro vznik vysokých kultur, i když předem neurčovaly jejich zrod a určitě nebyly jediným faktorem, který tento proces ovlivnil.

Vliv umělého zavlažování na sociální organizaci a strukturu společnosti patří

k nejdiskutovanějším otázkám antropologie a historie. Vedla nutnost vytvářet takováto zařízení ke vzniku organizovaného státu nebo musel již stát existovat, aby se vůbec daly

tyto plány a stavby uskutečnit? Společným rysem všech kultur založených na umělém zavlažování byla výrazná státní centralizace a vznik byrokracie, která ovládala všechny

sféry života prostřednictvím správy vodních zdrojů. Voda byla i jednou z hlavních příčin

válek v andské oblasti. Největší část půdy nebyla soukromým vlastnictvím vládnoucí vrstvy, ale státu, který měl také právo disponovat pracovní silou svých obyvatel.

Další problematické otázky se týkají pozdějších kontaktů mezi Starým a Novým

světem. Někteří badatelé předpokládají, že existovaly intenzivní vztahy mezi říšemi jižní a východní Asie a vyspělými kulturami amerického kontinentu. Byli to například vídeňský

17

badatel Robert Heine-Geldern a americký archeolog Gordon Ekholm, kteří vycházeli z přesvědčení, že veškeré objevy byly učiněny pouze jednou a díky difúzi se rozšířily do

ostatních oblastí. Poukázali i na celou řadu podobností mezi kulturami Starého a Nového světa, ať už jsou to pyramidové chrámy nebo umělecké motivy lotosových květů v Indii a u

Mayů. Další badatelé uvádějí shody v náboženských systémech Indie, Číny a Střední Ameriky a rovněž biologové našli příbuznost mezi kulturními rostlinami Asie a Ameriky.

Sladké brambory pěstované na náhorních plošinách Jižní Ameriky se dají najít i v Polynésii. Ale na druhou stranu se tu přímo nabízí otázky, proč nebyl na americkém

kontinentu objeven dosud jediný předmět asijského původu a naopak, anebo proč nenajdeme jediné svědectví o zaoceánských cestách v čínských a indických pramenech. V

tomto sporu existují argumenty pro i proti a bude ještě asi dlouho trvat, než se podaří tuto otázku zodpovědět.

4. 2. Andská oblast Andy vstupují do Jižní Ameriky v severozápadní Kolumbii a procházejí celou

západní částí tohoto kontinentu až k Ohňové zemi. Táhnou se v délce skoro 7 000 km,

široké jsou 150–900 km. Nejvyšší vrchol Aconcaqua dosahuje výšky 6 959 m. Mnohé z hor jsou ještě i dnes činné sopky. Andy jsou tvořeny dvěma hlavními hřebeny (v

Kolumbii třemi), které mezi sebou svým spojováním a rozestupováním vytváří náhorní plošiny, jež byly jednou z hlavních oblastí indiánského života – zejména plošina bolivijská

a quitská (Stingl 1966, s. 28). V horách přicházejí srážky od října do dubna (Chalupa 2001, s. 88). Mírné pásmo leží v Andách v travnatých oblastech nad 2 700 m n. m. V této oblasti je možné intenzivní zemědělství.

Jádrem území středních And je Peru, a proto bývá celá tato oblast označována

některými autory jednotným názvem „Peru“, i když zahrnuje část Bolívie, Ekvádoru,

Argentiny a Chile. Dnes je Peru třetí největší země Jižní Ameriky o rozloze 1 285 mil km² a prezidentská republika s dvoukomorovým parlamentem. Z 22,3 mil. obyvatel (v roce

1995) mají drtivou převahu indiáni a mesticové (indiáni Kečuánci 48 %, Aymarové 5 %, mesticové 33 %, ostatní indiáni 1,5 %, běloši 11 % a zbytek asi 1,5 %). Oficiálním

náboženstvím je římskokatolické, které vyznává 92,5 % obyvatel, ale objevují se i prvky původních indiánských náboženství (Chalupa 2001, s. 101).

18

Vlastní Peru se z geografického hlediska dá rozdělit na tři různorodá území – podél

pobřeží se táhne poměrně úzká nížina, směrem na východ se prudce zvedá Sierra Madre,

horské pásmo západních And a dále východní svahy And s nížinami, označované většinou společným jménem Montaña (Stingl 1966, s. 153). Zde již začíná tropický prales.

Pobřežní pás Peru široký asi 20 – 150 km patří dnes k nejpustším místům na Zemi, i

když právě zde kdysi vyrostly předincké kultury. A to v místech, kde je pobřežní poušť přerušována řekami a menšími říčkami, díky nimž se zde vytvořily oázy. Mezi

nejvýznamnější patří na severním pobřeží Piura, Lambayeque, Pacasmayo, Chicama, Moche, Virú, Santa, Nepeña a Casma, ve střední části pak Huarmey, Paramonga, Supe,

Chancay, Ancon, Rimac a Pachacamac, a konečně na jižním pobřeží oázy Cañete, Chincha,

Pisco, Paracas, Ica a Nazca. Proto také názvy většiny předinckých kultur v této pobřežní oblasti jsou odvozeny od jmen řek. Na pobřeží je srážkový průměr pod 50 mm. Suché podnebí i poměrně nízké teploty jsou zapříčiněny studeným Peruánským proudem, kvůli

kterému se vzduch z Tichého oceánu nad pevninou spíše oteplí, nedochází ke kondenzaci, a nemůže vydávat srážky (Chalupa 2001, s. 88 - 89).

Ve vnitrozemí v horách se pak mezi jednotlivými větvemi And nacházejí tzv.

„bazény“, oblasti vhodné pro zemědělství, kde žila převážná část obyvatelstva oblasti středních And. Mezi nejvýznamnější patří od severu k jihu bazén cajamarský, pak povodí

řeky Callejon de Huaylas, řeky Santa, a pak bazén Cuzca, jihoperuánský bazén na sever od Titicacy, což je největší jihoamerické jezero s rozlohou asi 8 400 km² v nadmořské výšce

asi 4 000 m. Na bazén Cuzca poté navazuje nejrozsáhlejší andská náhorní rovina – bolivijské altiplano (Stingl 1966, s. 154).

Západní hranici andského kulturního areálu tvoří Tichý oceán, východně je tato oblast

ohraničena tropickými pralesy Amazonie. Jižní hranice byla dána spíše kulturně, tvořil ji začátek silnější koncentrace araukánských indiánů, jimž se dařilo zastavit všechny invaze, jak incké, tak i pozdější španělské (Katz 1989, s. 33). Severní hranici vytváří andské pásmo v dnešní Kolumbii.

K obdělávání byl vhodný pouze zlomek půdy, v Andách to byla asi jen dvě procenta.

Z toho zase jen část měla dostatečné množství srážek. Bylo tudíž nutné používat zavlažovací zařízení. Nížiny v Peru patří k nejsušším místům na světě a pouze díky

usměrnění velkých toků bylo možno tuto oblast zemědělsky využít. Regulace řek na

peruánském pobřeží vyžadovala rozsáhlé a důkladné veřejné práce. Trochu jiná situace

19

byla na altiplanu, kde mohly být pěstovány bez zavlažování brambory a další hlíznaté

rostliny. Rozvíjel se chov dobytka. Domestikována byla především velká stáda lam a alpak,

která měla význam jednak pro dopravu, ale i pro odívání a obživu. Lamy se sice nehodily k jízdě ani nemohly tahat těžká břemena, nicméně unesly asi 75 kilogramů a ušly asi 16

kilometrů denně. K významnému zvýšení produktivity zemědělství a zlepšení výživy vedlo používání trusu mořských ptáků. Toto guano patří mezi nejlepší hnojiva na světě.

Dalším důležitým prvkem a podmínkou rozvoje vysokých kultur byla dostačující

komunikace mezi jednotlivými oblastmi. Ve srovnání s Mezoamerikou byla doprava mezi vysočinou a nížinami daleko snazší, zejména díky mírnému proudu řek, domestikovaným

zvířatům a i díky blízkosti moře, které také mohlo sloužit jako dopravní spoj. Není proto divu, že rozšíření jednotlivých kulturních vymožeností, uměleckých stylů a náboženských

hnutí probíhalo v andské oblasti jinak než v Mezoamerice a že těsně před španělskou conquistou představoval andský kulturní areál politicky, sociálně a ekonomicky sjednocený celek.

Podobně jako Mezoamerika, měla i andská oblast rozsáhlé hranice s regiony, jež byly

obývané kočovnými lovci a sběrači nebo méně vyspělými zemědělci. Ale v Jižní Americe hraniční etnika a jejich loupežné výpravy neznamenaly pro vysoké kultury vážnější

ohrožení, na rozdíl od Mezoameriky, kde tyto kmeny prováděly zábory a nakonec se vysokých kultur zmocnily.

Jak v Mezoamerice tak v Andách nakonec kultury z náhorních plošin ovládly nížinné

oblasti, a mohly se tak rozvinout velká impéria Aztéků a Inků. V Peru byl ale tlak na nížinné oblasti mnohem menší a dobyvačné války tam začaly mnohem později, zejména

z důvodu vyrovnané nabídky a poptávky produktů z jednotlivých oblastí (bavlna a kukuřice z nížin, brambory, maso a vlna z hor).

20

5. Předincké kultury V údolí Chillón na pobřeží ve středním Peru byly nalezeny zatím nejstarší pozůstatky

lidského osídlení v andské oblasti. Jsou to nástroje, patrně z doby asi kolem roku 8 500 př.

n. l. (Katz 1989, s. 109). Ovšem člověk se v Jižní Americe usadil patrně již dříve. Tuto teorii podpořil i nález kosterních pozůstatků ženy v Brazílii, jejichž stáří bylo určeno na 10 500 let. Kostra dostala název Luzia. O něco mladší než z údolí Chillón jsou nálezy na altiplanu, pocházející z jeskyně Lauricocha ve výšce 4 000 m n. m. Datovány jsou na 7 500

př. n. l. Jedná se o kamenné nástroje z nejnižších vrstev jeskyně opracované ještě velmi primitivní technikou. Podle výzkumů Frédéricka Engela a Edwarda Lanninga žili tito lovci

a sběrači z altiplana sezónně i na pobřeží v oázách zvaných lomas, které měly před 10 000

až 8 000 lety daleko větší rozlohu než dnes. Byly zde nalezeny kamenné nástroje, sloužící hlavně k drcení semen na prášek, a tudíž dokazující, že základním způsobem obživy těchto lidí bylo zemědělství (Katz 1989, s. 110).

Nejstarší zemědělská kultura je podle jedné ze svých osad nazývána kulturou Huaca

Prieta. Vědci zatím objevili pět malých osad na peruánském pobřeží – Puemape, Milago,

Cerro Prieto, Aspero a Huaca Prieta, pocházející z doby asi před 5 000 lety. Nositelé této kultury pěstovali dýně, papriku, ovoce zvané lucuma a bavlník. Kukuřici ani brambory dosud neznali. Jako potrava sloužily i dary moře, zejména měkkýši. Nástroje si lidé vyráběli výlučně z kamene a obývali polopodzemní chýše, které měly jednu nebo dvě místnosti (Stingl 1966, s. 155).

Podle nejnovějších výzkumů profesorky W. Creamerové z Northern Illinois

University existovala přinejmenším stejně stará kultura ve vnitrozemí a s pobřežím

udržovala čilé obchodní styky. Lidé z kultury v oblasti Norte Chico budovali zavlažovací

systémy a byli i výborní stavitelé. Některé z mohutných a složitě strukturovaných staveb dosahovaly výšky až 26 metrů. Radiokarbonovou metodou bylo určeno stáří této kultury na více než 5 000 let. Kolem roku 1 800 tato civilizace svá sídla opustila a předpokládá se, že se přestěhovala do jiných částí Peru. ³

V období asi 3 500 př. n. l. došlo v Peru ke klimatickým změnám. Na pobřeží stále

silněji působil studený mořský proud, který vedl k zániku mnoha oáz, získávajících vláhu

z mořské mlhy. Na druhou stranu byl tento jev příznivý pro rozvoj rybolovu a právě v této době se na pobřeží usazují skupiny lidí, žijících hlavně z rybolovu. Tato společenství se

21

živila nejen rybami, ale i jinými mořskými živočichy, jako byly hvězdice, ježovky, mlži,

krabi. Znalost obdělávání půdy se zde objevila někdy kolem roku 4 000 př. n. l. (Katz 1989). Byla zde pěstována hlavně čočka, pepř a dýně.

Někdy v roce 2 500 př. n. l. se na pobřeží objevil nový produkt – bavlna. Její

pěstování mělo hluboké důsledky pro způsob života pobřežních společenství. Používala se

nejen ke zhotovování běžných oděvů, ale i těch slavnostních nebo na výrobu rybářských sítí. Kde se bavlna vzala, zůstává dosud jedním z nejdiskutovanějších problémů archeologie andské oblasti (Katz 1989, s. 110).

Hrnčířství se v Peru objevuje někdy v letech 1 800 – 1 500 př. n. l., pravděpodobně

z dnešní Kolumbie nebo Ekvádoru, kde mělo mnohem starší tradici. Z Kolumbie pochází

nálezy keramiky přibližně z roku 3 100 př. n. l., z Ekvádoru z roku 2 700 př. n. l. Do této doby se v Peru jako nádoby využívaly především dýně. Zdobené dýně byly nalezeny pouze

dvě, rytí a příbuzné techniky byly velice vzácné. Na jedné z těchto dýní jsou obrazce

interpretované jako dvě lidské postavy proplétající se přes dno dýně a prostřídané s dvěma hady z profilu (obr. 3).

Obr. 3 Nádobka vyřezaná z dýně, asi 2 000 př. n. l., kultura Huaca Prieta, severní pobřeží Peru

Lidé na pobřeží žili v malých rozptýlených skupinách. O jejich náboženství nevíme

nic bližšího, nicméně pohřebiště zčásti ozdobená obětinami ukazují, že tito lidé věřili

v posmrtný život. Právě součástí těchto obětin byly ty nejjemnější exempláře textilií.

Dochovaly se však ve špatném stavu, proto je jejich studium dost obtížné. Od pozdějších

22

tkanin se lišily tím, že se vyráběly pouze ručně, nejčastěji proplétáním vláken. Jako

materiál sloužila předená bavlna, lýko nebo ptačí pírka. Barevné odstíny se získávaly

použitím bílé a hnědé bavlny, červeného, žlutého, oranžového a modrého barviva. (Bushnell 1970, s. 141)

K dalšímu rozvoji vysokých kultur a vzniku centralizovaných státních útvarů mohlo

dojít teprve až tehdy, kdy byly využity další produktivnější možnosti obdělávání půdy a tím

pádem byly uvolněny větší skupiny lidí z bezprostřední produkce potravin. Otázka zůstává, kdy k takovému kroku došlo. Už kolem roku 2 000 př. n. l., kdy ještě nebyla známa keramika ani kukuřice, vznikaly na pobřeží první rozsáhlé stavby a chrámové komplexy,

např. na lokalitě Las Aldas nebo v Chuquitantě. Vznik velkého střediska v tak rané vývojové fázi v andské oblasti umožnil pravděpodobně dosti výnosný rybolov.

5. 1. Předklasické období Předklasické období je datováno asi od 900 př. n. l. (někdy se uvádí až 1 200 př. n. l.)

do 1. století n. l. Nejstarší kulturou v Andách byl Chavín, který mnozí badatelé pokládají za

mateřskou kulturu všech civilizací v tomto areálu. Mezi další styly patří například Salinar nebo Paracas Cavernas, o kterém se zmiňuji dále.

O oblasti altiplana v této době máme jen málo poznatků. Archeologický průzkum

zde byl prováděn v mnohem menším měřítku než na pobřeží a ani tu nebylo tak suché

klima jak na jižním pobřeží, které by pomohlo uchovat některé předměty a objekty. Především severní část altiplana zůstává dost problematickou oblastí. Na nálezy o něco

bohatší je jižní část altiplana, především v oblasti jezera Titicaca. Na rozdíl od ostatních

regionů ve středních Andách zde neexistovalo umělé zavlažování. Jezero sice mohlo poskytnout dostatek vody, ale klima bylo pro závlahové hospodářství příliš drsné. Kvůli tomu se zde kukuřice, která byla na umělém zavlažování závislá, pěstovala jen zcela

výjimečně, spolehlivě ji dokázaly nahradit brambory. Nepřítomnost závlahového

hospodářství však vyrovnávala řada jiných faktorů, díky nimž zde mohla být hustota osídlení stejná jako v úrodných pobřežních údolích. Bylo to zejména pěstování brambor a

znalost způsobu jejich konzervace a dále rozsáhlé náhorní stepi vhodné pro chov dobytka. Právě zde měly být nejdříve domestikovány lamy a alpaky.

23

Chov dobytka a pěstování brambor však nevyžadovaly výrazně centralizovanou

správu státu, jak tomu bylo v oblastech se závlahovým zemědělstvím. Tendence

k centralizaci se zde objevují až později, orientovány spíše na expanzi než na vnitřní

konsolidaci a budování velkých staveb. Proto je docela pozoruhodné, že právě v této oblasti vznikla některá z nejdůležitějších center.

5. 1. 1. Chavínská kultura 9.–1. st. př. n. l. Na začátku 1. tisíciletí př. n. l. dochází v Peru k značným změnám. Objevují se velké

náboženské stavby a v mnoha částech andské oblasti se šíří nový umělecký styl – Chavín.

Byl nazván podle naleziště Chavín ležícího severovýchodně od Limy v provincii Chavín.

Dříve náležel do provincie de Huantar, proto byl nazýván Chavín de Huantar. Na této lokalitě pod Cordillerou Blankou na peruánském altiplanu byl vykopán jeden z největších

chrámů. Nemáme však žádný důkaz toho, že Chavín byl skutečným ohniskem tohoto stylu a

také sám název Chavín byl sotva původním jménem tohoto místa, o jehož obyvatelích dodnes nevíme, jakým jazykem mluvili a odkud přišli (Katz 1989, s. 112). Chavín

pravděpodobně ani nebyl městem v pravém slova smyslu, spíše náboženským centrem, kolem kterého byl organizován politický a ekonomický život. Nikde nebyly nalezeny žádné základy obytných domů.

Chavínský chrámový komplex, dnešními Peruánci nazývaný El Castillo, tvoří řada

pravoúhlých struktur, patrně základů chrámu, který se ale do dnešní doby nedochoval.

V nich jsou umístěny chodby, komory a větrací šachty. Z vnější strany zdobí stavbu

kamenné lidské a zvířecí skulptury. Na některých místech v chrámu se dá pozorovat zajímavý jev – někdy je jedna strana světlá, druhá tmavá. Stavitelé použili kameny dvou

různých odstínů. Je to vykládáno jako vztah světla a stínu, dne a noci, mužského a ženského principu. Tento jev se nazývá andská dualita a je patrný i v kultuře Inků (Chalupa 2001, s. 111).

Základem náboženských představ Chavíňanů bylo uctívání zvláštního kočkovitého

božstva. Vedle zobrazení kočkovitých šelem byli obvyklým motivem ptáci, zřejmě orli a

jestřábi. Chavínské mýtické bytosti byly zobrazovány na kamenech i na keramice (textilie

se nedochovaly). Jsou vysoce stylizované, s antropomorfními i zoomorfními rysy, a proto

je těžké určit, o co se přesně jedná. V Chavínu byla nalezena dvě zpodobení. Ve středu 24

chrámu bylo umístěno jedno z nich, archeology nazvané El lanzón (kopí). Jednalo se patrně o hlavní kultovní objekt. Byl to kamenný monolit z bílé žuly, pět metrů vysoký a pokrytý

rytinami, znázorňující lidskou postavu s tesáky nějaké kočkovité šelmy. Druhou památkou s vyobrazením božstva je tzv. Raimondiho stéla, skoro dva metry vysoká obdélníková deska s reliéfy, zobrazujícími stojící postavu s obličejem a drápy kočkovité šelmy a s vyobrazením vlasů v podobě hadů (obr. 4).

Obr. 4 Zobrazení božstva na Raimondiho stéle

Kultovní objekty a další památky chavínské kultury se nacházely nejen v samotném

Chavínu, ale i na dalších místech, na severním pobřeží stejně jako v severních oblastech altiplana. Zatímco v samotném Chavínu se tento umělecký styl projevil hlavně

v kamenných skulpturách, na pobřeží byl jeho vliv na jiné kultury patrný zejména na keramice a textiliích. V jižní oblasti altiplana je vliv této kultury sotva znatelný, avšak v kultuře jižního pobřeží se projevuje, v pozměněné a pozdní formě, v kultuře paracaské.

25

Nositelé chavínské kultury už znali domestikovaná zvířata, ochočen byl pes i lama.

Zajímavé je, že v této době lama měla ještě pět prstů, zatímco dnešní lama má už jen dva

(Stingl 1966, s. 158). Péče o lamy patřila už v této kultuře k nejdůležitějším činnostem

společnosti, a tak pastevec, který způsobil smrt třeba jen několika kusů, mohl být potrestán i ukamenováním. Sepjatost mezi zvířetem a člověkem, který se o něj staral, vešla i do

lidové slovesnosti a lama bývala někdy označována jako „druhá pastevcova manželka“ (Stingl 1966, s. 158). Prameny uvádí, že sexuální styk lamy a člověka byl poměrně obvyklý a je tu tedy možnost, že syfilis se indiáni nakazili poprvé právě od lam. Ovšem zatím se

neprokázalo, že lama je původním nositelem nákazy. U žádné lamy dosud totiž nebyla prokázána spirocheta Treponema pallidum, původce syfilis.

Nástroje Chavíňané vyráběli z kamene nebo z kostí. Z kovů znali pouze zlato, a to

používali především k výrobě šperků. V údolí Lambayeque byly nalezeny například náušnice zdobené ptačími a hadími hlavami. Poprvé se v tomto období objevuje už znalost

keramiky. Nazývá se cupisnická, podle údolí Cupisnique, kde byla poprvé objevena. Jedná

se o jednobarevné, černé nebo šedé kusy zdobené rytím nebo zdrsněním povrchu vpichy. Černě nebo červeně malovaná keramika též existuje, ale jen ve velmi omezené míře.

Typickým tvarem chavínské keramiky je uzavřená nádoba s plochým dnem a třmenovitou hubicí (obr. 5). Mezi drobnější kamenné památky chavínské kultury patří misky, talíře

nebo hmoždíře. Za zmínku stojí jeden hmoždíř (obr. 6), pocházející pravděpodobně přímo z Chavínu, ve tvaru jaguára. I když měří pouze 35 centimetrů, působí daleko mohutnějším dojmem (Bushnell 1970, s. 153).

Obr. 5 Nádoba s třmenovitou hubicí, Chavín

Obr. 6 Hmoždíř, Chavín

26

Chavínská kultura se v Andách objevuje náhle, bez viditelných předchozích

vývojových stupňů (Katz 1989, s. 114). Důsledkem toho je množství rozmanitých teorií o

vzniku a interpretaci této kultury. Jedná se zejména o zvířecí motivy. S kultem jaguárů a

hadů se můžeme setkat i u pralesních etnik východního úpatí And nebo u Olméků, kde se

nápadné podobnosti projevují i jinde, např. ve tvaru keramiky. Další badatelé předpokládají

vznik chavínské kultury v Číně, protože se prý jedná o motivy čínského charakteru. Rovněž umělé deformování lebek, které se v Jižní Americe objevuje právě v období Chavínu, je

v Mezoamerice už poměrně běžné. Další spornou otázkou je rozšíření a vliv této kultury. Z

výzkumů z období po druhé světové válce v údolí Virú vyplývá, že ještě před chavínskou kulturou se zde objevuje kukuřice. Její pěstování se hodně rozšířilo pravděpodobně

v dobách Chavínu (Katz 1989, s. 116). Společně s novým náboženským kultem se právě produktivní pěstování kukuřice mohlo stát příčinou velkého rozšíření chavínské kultury.

Mohlo by to vysvětlovat i skutečnost, že tento kult se nerozšířil v jižní části altiplana, které bylo svou nadmořskou výškou k pěstování kukuřice nevhodné.

Někdy v období 200 – 300 př. n. l. mizí chavínská kultura stejně náhle, jako se

objevila. Příčiny jejího zániku nejsou dodnes objasněny. Poté se v andském areálu

projevovala řada kultur spíše lokálního charakteru. Tato perioda je archeology označována jako klasické období. Dochází k rozvoji umění a zejména techniky a ke změnám vedoucím

ke stálému zlepšování produkce potravin. Rozšířilo se pěstování kukuřice, začaly se budovat rozsáhlá zavlažovací zařízení a mohutné terasy na horských svazích, aby se zabránilo erozi a vysychání půdy. Klasické období bylo plné válek. Svědčí o tom řada zbraní v hrobech, obrazová znázornění válek a bitev a opevněné stavby.

5. 2. Klasické období Toto období spadá časově do rozmezí 1. století n. l. až 1 000 n. l. Z náboženských

center v této době začínají vznikat obchodní střediska a tím pádem se objevují první města

v pravém slova smyslu. K vzrůstající hustotě populace se přidal ještě dobrý systém

komunikace, což umožňovalo nejen rozvoj sociálních vazeb ale i snadnější politickou kontrolu většího území. Důležitou složkou společnosti se stává armáda. Vojenská expanze byla spojena i rozšiřováním náboženských myšlenek. Rovněž stále rostla moc kněží. Většinu společnosti tvořili zemědělci. V údolí Virú bylo obděláváno 40 % půdy, což je více

27

než dnes (Boglár 1983, s. 15). Pro klasické období je charakteristický i vzrůstající význam

řemeslníků. Množství a bohatství dolů stejně jako rostoucí technologické poznatky přispívaly k výrobě kovových předmětů, textilií nebo keramiky. Mezi nejvýznamnější

kultury tohoto období lze zařadit kulturu Mochica, Paracas Necropolis, Nazca nebo tíwanackou kulturu.

5. 2. 1. Tíwanacká kultura 5. st. př. n. l.–asi 1 000 n. l. Nejdůležitějším a nejznámějším centrem v jižní části altiplana bylo Tíwanaku. Jeho

ruiny leží v dnešní Bolívii, 20 kilometrů od jezera Titicaca, v nadmořské výšce 4 000 m n.

m. Město se rozléhalo na ploše asi 4 – 6 km² a mělo 30 – 60 000 obyvatel. Dnešní jméno

tohoto města pochází až z inckého období a dá se přeložit jako „Město mrtvých“. Bylo tak nazváno pravděpodobně podle toho, že když sem poprvé přišel čtvrtý inka Mayta Capac, město už nežilo. Inkové přisoudili stavbu tak velkolepého místa samotnému Viracochovi. Původní jeho název zněl Wiñaymarca, tedy „Věčné město“ (Stingl 1966, s. 214).

Nejvýznamnějším architektonickým dílem Tíwanaku je Brána Slunce (obr. 7) na

vyvýšené ploše 135 x 130 metrů, zvané Calasasaya, která snad kdysi bývala hlavním

chrámem nebo palácem. Zeď kolem této plošiny byla vybudována typickou tíwanackou technikou – v několikametrových úsecích od sebe byly do země zapuštěny masivní

kamenné pilíře a mezery mezi nimi vyplněny menšími opracovanými bloky kamene

(Malina – Pavel 1994, s. 261). Brána je vytesána z jednoho kusu andezitu, který je 3 metry vysoký a skoro 4 metry široký a je ozdoben reliéfem.

Obr. 7 Brána Slunce, Tíwanaku

28

V centrální části vlysu se nachází postava s lidskými rysy (obr. 8), interpretovaná většinou jako bůh Slunce. Jeho hlava je obklopena paprsčitými výběžky, takže lze usuzovat na solární charakter této figury. Postava ještě drží v každé ruce berly nebo jakési paprsky, znázorňující pravděpodobně vrhač oštěpů a toulec se dvěma šípy. Zvláštní roli mají na

tomto reliéfu zobrazení pumy a kondora, ať už kolem hlavy boha nebo na koncích paprsků, které drží v rukou. Mnoho motivů Brány Slunce, především geometrické zobrazení pumích a kondořích hlav, lze najít v celém andském areálu (Katz 1989, s. 146).

Obr. 8 Božstvo na Sluneční bráně, Tíwanaku

Většina staveb měla náboženský charakter, výjimku tvoří pevnost na vrcholu

Acapana s úbočími obehnanými zdmi a zásobárnou na vodu. Byla to asi největší stavba ve

městě, pyramida se základnou 180 x 135 metrů, vysoká 15 metrů. Kromě těchto staveb stojí za zmínku ještě další budovy, například trosky „Paláce sarkofágů“, kde byly nalezeny hroby přikryté deskami z barevného kamene.

Mnoho staveb se zdá nedokončených. I samotná Brána Slunce vypadá, že není

umístěna na správném místě a chybí jí konečné úpravy (Métraux 1988, s. 33).

29

Kromě hlavních budov jsou další tíwanackou dominantou i obrovské kamenné sochy,

které kdysi zdobily prostor Calasasaye. Jedná se o největší kamenné sochy

předkolumbovské Ameriky, nazvané po svých objevitelích Monolito Bennett a Monolito Ponce Sangines. Svým vzhledem připomínají spíše pilíře zdobené reliéfy než pravé

trojrozměrné sochy. První z nich, Monolito Bennett, je přes sedm metrů vysoká socha (obr.

9). Její téměř pravoúhlá hlava je ozdobena jakousi korunou, z očí jakoby vytékaly slzy. Ruce jsou složeny na prsou. Jelikož vedle tohoto monolitu byla vykopána malá hlavička

pumy s modrýma očima a červenými ústy, zdá se, že i tyto velké sochy byly nabarvené (Stingl 1966, s. 217).

Obr. 9 Monolito Bennett, Tíwanaku

Impozantní kamenné stavby i sochy byly zhotovovány z obrovských kamenných

kvádrů. Některé kameny držely u sebe pomocí přesně vysekaných zářezů, jiné byly spojeny

měděnými skobami ve tvaru T, které byly do kamenů zapuštěné (Bushnell 1970, s. 182).

Na žádnou jinou stavbu na světě, s výjimkou egyptských pyramid, nebyly použity větší a

těžší kamenné bloky. Nejbližší lom byl od Tíwanaku vzdálen šest kilometrů. Podle výpočtů dokázal lidský potah s 3 000 lidmi odvléct kamenný blok vážící asi 150 tun na tuto vzdálenost za jeden jediný den (Stingl 1966, s. 217). Tíwanaku tedy pravděpodobně vzniklo díky velice dobře organizované činnosti několika tisíc dělníků. Ovšem další lomy,

30

zejména na kvalitní andezit, se nacházely až na druhé straně jezera Titicaca na lokalitě Copacabana a podle peruánského profesora T. Bera indiáni tento kámen opravdu používali

(Malina – Pavel 1994, s. 265). Otázkou však zůstává, jakým způsobem ho na takovou vzdálenost dopravovali.

I když je tíwanacká kultura známa hlavně svou architekturou a sochařstvím,

obyvatelé této říše byli i zruční hrnčíři. Tíwanacké nádoby mají ploché dno a typickými

tvary jsou otevřená miska s mírně rozbíhavými stěnami a vlnitým okrajem nebo vysoký pohár s konkávními stěnami, tzv. kero (obr. 10). Výrobky jsou mnohobarevné, nejčastěji je

používána černá, bílá, hnědá a červená. Mezi nejběžnější motivy patřily kočkovité šelmy a ptáci zobrazovaní z profilu a různé geometrické obrazce. Typické pro tíwanacký styl je, že

hlavy kočkovitých šelem už mají oko vertikálně rozdělené na černou a bílou část. Rovněž

zobrazení jejich nozder jasně ukazuje na tíwanacký styl – jsou znázorněny jako kroužek na špičce čenichu. (Bushnell 1970, s. 180)

Obr. 10 Kero, Tíwanaku

Tíwanacká říše zůstává objektem více či méně vědeckých domněnek a teorií.

Archeologové o ní vědí dosud velice málo a ani Inkové, národ, který nastoupil na místo Tíwanaku, nám o této říši nezanechali nějaké další indicie nebo informace. Pro Inky bylo

toto město legendárním centrem, kde žil bůh Viracocha. Podle dosavadních výzkumů to vypadá, že se tíwanacká města objevila náhle a bez nějakých předchozích vývojových

stupňů a že celá tato kultura byla výsledkem vojenských tlaků dvou nebo tří států. Pomocí

radiouhlíkové metody bylo stanoveno, že výstavba Tíwanaku začala asi kolem počátku našeho letopočtu, velké stavby pochází až ze 3. a 4. století našeho letopočtu, v ostatních částech andské oblasti se tíwanacká kultura objevila až o několik staletí později.

31

5. 2. 2. Mochická kultura 300 př. n. l.–1 000 n. l. Jednotu politických, ekologických i kulturních faktorů představovala na severním

pobřeží Peru mochická kultura. Rozvíjela se od 3. století n. l. nejdřív v údolích Chicamy a

Moche, později i v ostatních údolích této oblasti. Představovala klasickou městskou, silně militarizovanou a otrokářskou kulturu s rozvinutým zemědělstvím. Byl to jediný veliký

státním útvarem v klasické době vývoje Ameriky, závislý téměř úplně na umělém zavlažování (Katz 1989, s. 121).

O kultuře Mochiků toho víme daleko více než o jiných kulturách andské oblasti v této

době. Je to především díky zcela jedinečné keramice. Jednu z nejlepších sbírek na světě sestavil Němec Max Uhle, k pochopení a poznání mochické kultury přispěl nemalým dílem

i Peruánec Rafael Larco Hoyle. Mochikové na keramiku používali jen dvě barvy – krémovou a oranžovou, a vyráběli ji pomocí forem a odlitků, což umožnilo její silnější

rozšíření i mezi prostý lid a přestala být výsadou bohatých vrstev. Typickým tvarem je opět třmenovitá hubice.

Obr. 11 Démon války, Mochika

Malby a plastická vyobrazení představují rozmanité aspekty každodenního života i

představy o nadpřirozeném světě (obr. 11). Kromě vysokého stupně realismu oplývá mochické umění i dynamickým charakterem, kdy Mochikové dokázali velice působivě zobrazit pohyb a masové scény. Patrné je to zejména v malbách, plastické figury vypadají

více staticky. Realismus je vždy soustředěn na nějaký význačný rys, zatímco ostatní části

32

výrobku nejsou zhotoveny už s takovou pečlivostí (Bushnell 1970, s. 160). Samotnou kapitolou svědčící o jedinečnosti mochického umění jsou vyobrazení erotických scén, tvořící však jen menšinu výrobků, například koitu muže s několika ženami, mužské i

ženské masturbace nebo sodomie. Homosexuální styk se v keramice objevuje pouze v jednom případě, kdy je zobrazen styk dvou žen. Podle Donnana (1990, s. 23) se však jedná pouze o erotické aktivity, které byly součástí náboženských rituálů a sexuální akty v běžném životě Mochikové vůbec nezobrazovali. Častým námětem keramiky i maleb byli

zvířecí portréty. Pro Mochiky hrála zvířata v jejich životě dost aktivní roli, proto se můžeme setkat s přesným vyobrazením ostražité a lstivé pouštní lišky, sovy obývající

kaktus, žab, volavek nebo různých měkkýšů. Mochikové však vytvářeli i lidské portréty – jakési keramické plastiky hlav (obr. 12). A nejednalo se pouze o několik vybraných jedinců, třeba o hrdiny, ale jsou zde zastoupeny všechny vrstvy obyvatel.

Obr. 12 Nádoba s třmenovitou hubicí ve tvaru hlavy, Mocnila

Právě podle keramiky můžeme usuzovat na přísnou stratifikaci společnosti a existenci

vládnoucí vrstvy. V čele celé říše stál panovník, který byl zároveň i nejvyšším vojenským velitelem.

Na

keramice

můžeme

najít

výjevy,

kdy

vládce

nesou

v bohatě

zdobených nosítkách otroci a před sluncem ho ochraňují velikými slunečníky. Postavy

33

hodnostářů jsou zobrazovány se zdobenou pokrývkou hlavy, připomínající turban, a často jsou obklopení skupinou poddaných. Podobné postavy se nachází i na zobrazení loveckých

a válečných scén, náboženských rituálů a slavností, tudíž nemůžeme ještě usuzovat, zda již

v rámci vládnoucí vrstvy existovala diferenciace kněží a válečníků, nebo zda byla vládnoucí vrstva ještě uniformní (Katz 1989, s. 124). Keramika ukazuje i nejnižší vrstvy společnosti,

což byli sloužící a otroci, například byla nalezena soška otroka nebo válečného zajatce, který nese kolem krku dřevěné jho.

Největší podíl pracovní síly mochického lidu, která nebyla vyhrazena na produkci

potravin, byl určen na náboženské účely. Největšími stavbami z tohoto období jsou obrovské pyramidy, sloužící jednoznačně náboženským cílům. Dvě největší pyramidy se nacházejí v údolí Moche. Nejdůležitější z nich, „Chrám slunce“ (Huaca del Sol), má

základnu 228 x 136 m, výška této pětistupňové pyramidy je 18 metrů. Podle odhadů bylo

k jejímu zbudování potřeba 130 milionu cihel adobe (Katz 1989, s. 124). Pyramida slunce

byla největší stavbou na peruánském pobřeží ještě i po conquistě a převyšovala i křesťanské chrámy. To se však nelíbilo křesťanským kněžím, kteří se ji pokusili v roce 1602 zničit. Naštěstí neúspěšně.

Menší pyramida, „Chrám měsíce“ (Huaca de la Luna), má základnu 82 x 60 m, ale na

výšku měří 21 m. Uvnitř byly objeveny fresky zobrazující legendu o vzpouře zbraní proti

lidem. Bez ohledu na velikost obou pyramid byl u Mochiků nejdůležitějším božstvem měsíc, protože slunce pro ně představovalo v horkých a suchých pobřežních údolích spíše hrozbu. Kromě nejdůležitějšího měsíčního božstva existovalo ještě mnoho dalších duchů,

ať už lidského vzezření, zoomorfních démonů nebo duchů rostlin. Právě náboženství Mochiků tvořilo mezistupeň mezi staršími kulturami, které ještě uctívaly jakési kočkovité šelmy, a pozdějšími kulturami, jejichž bohové byli stále více antropomorfizováni.

Obě pyramidy byly bohužel v průběhu let citelně poškozeny lupiči, nicméně v roce

1987 u Sipánu poblíž Lambayeque byla objevena nevyloupená hrobka významné osobnosti mochické kultury. Archeolog Walter Alva zde později nalezl pozůstatky válečníka-kněze, osoby, která hrála hlavní roli při obřadu obětování válečných zajatců. Kněz jim podřízl

hrdlo a zachytával krev do poháru, který pak podal králi. Poté byla těla zajatců rozsekána na kusy a hlavy a končetiny vystavené jako trofeje.

Na začátku 90. let 20. století byl na stejné lokalitě objeven další velmi bohatě

vybavený hrob muže (obr. 13). Byl nazván El Viejo Señor de Sipán (Starý Pán Sipánu),

34

protože byl nalezen pod hrobkou, objevenou již v roce 1987. Alva věří, že na stejné lokalitě

bude ještě několik podobných hrobů. V tomto případě se archeologům podařilo odkrýt v hrobě nejdříve několik nádob, které pravděpodobně obsahovaly oběti a v místě horní poloviny trupu mrtvého náhrdelník tvořený zlatými pavouky ve středu pavučin, s lidskými tvářemi na hřbetu (obr. 14).

Obr. 13 „Starý Pán Sipánu“, Mochika

35

Obr. 14 Zlatý náhrdelník „Starého Pána Sipánu“, Mochika

Dalšími postupně odkrývanými nálezy byly pozlacená měděná pohřební maska

s mušlí na místě pravého oka, náhrdelník z malých zlatých a stříbrných hlaviček a po boku

svazek oštěpů, které byly rituálně zlomeny. V oblasti břicha mrtvého se pak nacházela

jakási vějířovitá chrastítka s malými dutými koulemi po obvodu, v nichž byly ukryty ještě měděné kuličky, které vydávaly chrastivý zvuk. Nohy byly pokryty pozůstatky textilií. Součástí výbavy byly i části zlaté výstroje, což značilo, že se jednalo o vysoce postaveného

válečníka, neboť prostí vojáci nosili výstroj pouze měděnou. Pod maskou pak bylo nalezeno kromě zlomků lebky několik zlatých a stříbrných ozdob a zlaté kočičí hlavičky, symboly moci a božství nejen v mochické kultuře. Asi nejpůsobivějším nálezem byla

miniaturní zlatá soška s pohyblivou ozdobou v nose a čelenkou s motivem sovy (obr. 15). Figurka držela v rukou štít a válečný kyj, který byl na jednou konci tak ostrý, že mohl být použit i jako oštěp. Velice neobvyklá byla i další soška nalezená pod maskou. Neobvyklá

na ní je hlavně její velikost – přes 60 centimetrů – naprosto netypická pro mochické figurky. Jedná se o nějaké krabí božstvo, soška má lidskou hlavu a dvě nohy, ale krabí klepeta, krunýř a další končetiny. (Alva 1990, s. 2-15)

36

Obr. 15 Figurka z hrobu „Starého pána Sipánu“, Mochika

Dalším neobyčejným nálezem jsou hrobky z lokality Dos Cabezas, asi 65 kilometrů

jižně od Sipánu. V letech 1997–1999 zde byly objeveny tři hroby dospělých mužů, jejichž výška daleko překonávala tehdejší průměrnou populaci. Všichni tři muži dorostli výšky

179 až 182 cm, zemřeli ve věku 18 až 22 let v rozmezí jednoho měsíce. Podle archeoložky Cordy-Collinsové trpěli tito muži nemocí podobnou Marfanovu syndromu (onemocnění

pojivových tkání) a pravděpodobně to byli sourozenci nebo bratranci. Vedle těchto tří „obrů“ se našly ještě další kostry dětí, které byly pravděpodobně obětovány. Kromě nich byla v hrobech ještě řada darů a obětin – nádoby, sošky, hlavy nebo těla lam.

Nejdůležitější pravděpodobně byl a také nejzáhadnější zůstává muž z druhé hrobky,

objevené v roce 1998 (obr. 16). Jeho pohřební maska (obr. 17) je jedna z nejkrásnějších

dosud v Peru nalezených a také jeho výbava je daleko bohatší než v okolních hrobech, což svědčí o obrovské moci, kterou zřejmě vládl.

37

Obr. 16 Hrobka muže objevená v roce 1998 na lokalitě Dos Cabezas

Byl pohřben s keramickou soškou netopýra, čelenkou s pozlacenými měděnými

netopýry a zlatou ozdobou nosu ve tvaru netopýra (obr. 18). Netopýři se jako symbol

objevovali při rituálech lidských obětí a rituálním pití krve, což by mohlo naznačovat

příslušnost ke kněžské vrstvě. Na zádech jeho tuniky byla všita lidská postava s pozlacenou hlavou, rukama a chodidly – typický znak pro mochické válečníky. Součástí výbavy byla i

ta nejlepší výzbroj – válečné kyje, oštěpy nebo štíty vykládané zlatem. Tyto zbraně však

pravděpodobně měly pouze symbolický význam, jelikož na nich nebyly patrné žádné poškození a zásahy z boje, a účast v nějaké bitvě také nejspíš znemožňovaly tomuto muži

jeho slabé kosti. V rukou tento muž držel dláto, užívané řemeslníky pro práci s kovy –

mohl to být tedy i mistr řemesla. Možností je mnoho, muž s pohřební maskou zůstává dodnes záhadou. (Donnan 2001, s. 58-73)

Mezi početnými náboženskými rituály, které byly mezi Mochiky

praktikovány,

vystupují do popředí zejména tři druhy. Prvním byl rituál obětování, hlavně dětí a

válečných zajatců. Zdá se, že oběti byly určeny zvířatům. Jedno ze znázornění na keramice zachycuje jaguára, vrhajícího se zřejmě na válečného zajatce (Katz 1989, s. 126).

38

Obětování u Mochiků ale nikdy nedosáhlo takových rozměrů jako např. u Aztéků v Mexiku.

Obr. 18 Ozdoba ve tvaru netopýra, Mochika

Obr. 17 Pohřební maska, Mochika

Druhým typem rituálů byly noční ceremonie, během nichž se užívala jako opojný

prostředek koka. Poměrně zvláštním druhem rituálu byla sportovní zápolení religiózního obsahu. Zatímco v Mezoamerice to byly míčové hry, v severozápadním Peru se konaly závody v běhu.

Světské stavby zdaleka nedosahovaly takové působivosti jako stavby náboženské.

Velká města v této době vůbec neexistovala. Mochikové sice měli dostatečně produktivní

zemědělství, aby mohli uvolnit dostatek lidí na výstavbu měst, ale chyběl další důležitý

prvek při vzniku měst, a to obchod, vznik obchodních center, ze kterých se pak mohla

vyvinout města. Obchod byl výhradní výsadou státu, kterou měla v rukou byrokracie. Mohlo to být dáno také ještě nepříliš vyhraněnou a organizovanou správou státu. A nebo se možná teokratická hierarchie, jež ovládala mochický stát, obávala, že by příliš velká světská střediska mohla ohrožovat její moc (Katz 1989, s. 133). Proč v mochické říši nevznikla města, zůstává nadále nezodpovězenou otázkou.

Zatímco pro vládnoucí vrstvu byly zřizovány větší komplexy staveb, obyčejní rolníci

žili v jednoduchých domech postavených z adobe, které byly zařízeny prostě a účelně. Součástí vybavení těchto prostor byly vyvýšené hliněné dlaždice, na nichž byly položeny

39

polštáře a rohože z vláken ceiby, někdy i jemně zdobené vlněné přikrývky. K uschování

drobných předmětů sloužily košíky nebo dřevěné krabičky, na pověšení šatů háky. Z domácích zvířat se chovali krocani, kachny, morčata, lamy a psi.

Stát budoval i různé veřejně prospěšné stavby. Vedle zavlažovacích kanálů to byly i

silnice. Šířka silnice byla přesně 9,8 metru. Zdá se, že 9,8 nebo 98 byla základní míra

Mochiků, protože všechny strany některých mochických pyramid měří právě 98 metrů (Stingl 1966, s. 166).

Obr. 19 Válečné scény zachycené na mochické keramice

Mochikové byli pravděpodobně dost bojovný národ. O válčení vypovídá nejen řada

objevených pevností, ale i válečné výjevy a plastické zobrazení bojů na keramice (obr. 19). Mochičtí válečníci nosili bohatě zdobené přilby, bavlněný pancíř a štíty. Jejich nejdůležitější zbraní byl kyj s měděnými hroty a používali se také oštěpy.

Potrava Mochiků byla velmi bohatá. Na jejich jídelníčku se objevovala kukuřice,

sladké brambory, chilli papričky a nejrůznější druhy ovoce. Toto bylo ještě doplňováno

četnými rybami a masem. Masitá potrava zahrnovala především lamy, krocany, morčata, psy a nejrůznější druhy divoké zvěře. Díky dokonalému zavlažování a dostatku masa a ryb neznali pravděpodobně Mochikové hlad, který byl velkým problémem v Mezoamerice.

40

Tato skutečnost měla patrně za následek, že nepropukaly žádné sociální vzpoury a nepokoje.

Nicméně zločiny musely v mochické kultuře existovat. Vypovídá o tom zase

keramika, kde je zobrazena řada trestů, od useknutí nosu nebo horního rtu až po stáhnutí z kůže a ukamenování. Vězení neexistovalo, a jakmile byl rozsudek vynesen, byl i vykonán. Přísně se trestala krádež – potrestán byl jak zloděj, tak i ten, kdo usvědčenému

zloději poskytl úkryt. Pohlavní styk mezi svobodnými lidmi nebyl nic zvláštního, ale cizoložství se trestalo upálením zaživa nebo svržením do moře.

Mochikové nezaostávali ani v řemeslné práci. Hodně rozvinuté bylo tkalcovství. Ze

zobrazení na keramice můžeme soudit, že to byla především ženská práce, ale nejkrásnější

výrobky byly určeny mužům. Mochikové zpracovávali jak bavlnu, tak i vlnu z vikuní a

lam, kterou s bavlnou mnohdy kombinovali. Mezi nejkrásnější práce patřily tapisérie

pletené z mnoha barevných vláken. Charakteristickým rysem mochických textilií je keprová vazba (Donnan 1990, s. 23), což je vazba tvořící na tkanině šikmé řádky. Často se do oděvů

také zatkávaly pozlacené destičky, což vyvolávalo dojem, že je celý oděv ze zlata. Keramika nám předkládá informace i o oděvech typických pro jednotlivé skupiny obyvatel.

Jak již bylo zmíněno, privilegované vrstvy jsou zobrazeny s různě zdobenou pokrývkou hlavy a pláštěm, na němž byly vyznačeny různé geometrické ornamenty, pravděpodobně

„erby“ jednotlivých rodin. Obuv Mochikové nepoužívali, jen na nohy státních funkcionářů byly zpravidla namalovány jakési ponožky (Stingl 1966, s. 170). Prostí lidé chodili

oblečeni do jednoduchých košil, připomínajících dnešní ponča, u žen sahala až ke kolenům. Všichni Mochikové si malovali obličeje a někteří i nohy a propichovali si uši, ve kterých

nosili dřevěné kolíčky. Ty vyndávali jen při slavnostních příležitostech a nahrazovali ozdobnými náušnicemi. Často si lidé propichovali také chrupavčitou část nosní přepážky a vkládali si do ní zlatou ozdobu v podobě půlměsíce. Podobná byla nalezená i v hrobu Starého Pána Sipánu. Otroci a váleční zajatci byli zcela nazí. Ovšem jen pokud nebyli

urozeného původu, protože jsou známa vyobrazení válečných zajatců nošených i během

zajetí v nosítkách. Mochikové nenosili vousy, sami si je vytrhávali, o čemž svědčí množství stříbrných a měděných pinzet nalezených v hrobech.

41

Obr. 20 Pozlacená měděná soška hmyzu, Mochika

Rovněž metalurgie byla již na dost vysoké úrovni. Mochikové zpracovávali zlato,

stříbro a měď. Bronz neznali. Kovové předměty se používaly nejprve jako ozdoby (obr. 20), poté i jako zbraně nebo nástroje v zemědělství, což je typické právě pro severní pobřeží. Na rozdíl od keramiky byly drahé kovy, zejména zlato a stříbro, stále odznakem moci a bohatství a mohli si je dovolit jen ti nejmocnější obyvatelé mochické říše. Mochikové upravovali kov kamennými kladivy do jednotných plátů, které pak používali

pro další výrobu. Vynikali zejména v přípravě slitin, různě nakombinovaného zlata, stříbra a mědi a také zdokonalili techniku pozlacování. Předměty ze slitin byly napřed chemicky očištěny, aby se z povrchu odstranily kovy kromě zlata. Následným zahříváním získalo

zbylé zlato vzhled zlata pravého. Drahé kovy se využívaly i ve spojení s drahokamy. Zvlášť cenný byl tyrkys, který se vyskytoval už v ozdobách chavínské kultury.

Zatímco materiální kultura a umělecké projevy Mochiků dosáhly velkého rozmachu,

jeví duchovní vývoj mnohem menší pokrok (Katz 1989, s. 131). Veškeré vědění bylo

zaměřeno na praktickou stránku a postrádalo nějaký výraznější teoretický obsah. Znalosti

se využívaly především v zemědělství, ale i v medicíně, kde Mochikové dosáhli významných pokroků. O lékařství Mochiků si můžeme udělat obrázek nejen podle výjevů na nádobách (obr. 21) a plastikách, ale našly se dokonce výborně zachovalé mumie. Na

mnohých kresbách je zobrazen lékař u lůžka nemocného, časté jsou také výjevy týkající se

chirurgie nebo porodnictví. Zachovala se i kresba trepanace, amputace, obrny lícního

nervu, slepce nebo následky kožní formy leishmaniózy (Pollak 1973, s. 269). Podle nalezených kosterních pozůstatků byli muži vysocí průměrně 160 cm a dožívali se 40–50 let, ale hodně jich umíralo ještě v období adolescence. Ženy dorůstaly výšky asi 152 cm a umíraly mezi 50–60 lety (Donnan 1990, s. 28).

42

Obr. 21 Léčení, Mochika

Mezi badateli stále ještě není jasno v tom, zda měli Mochikové písmo. Objevily se

takové hypotézy, že jako písmo mohli Mochikové používat zvláštní pomalované fazole (pallares), jejichž zobrazení na keramice je velice časté. Ovšem podle jiných teorií to byl jen předmět zábavy.

Otázkou také zůstává, proč se mochická kultura nerozšířila i do dalších oblastí Peru,

např. na altiplano. Patrně to souvisí s nepříznivou strategickou polohou pobřežních údolí oproti výše položenému altiplanu, s velkými klimatickými rozdíly těchto dvou oblastí a

také s poměrně silnou ekologickou závislostí údolí na altiplanu, jehož obyvatelé mohli

Mochiky v případě invaze odříznout od vody a tím je zbavit jedné ze základních životních potřeb.

Příčinou zániku mochické kultury byly pravděpodobně přírodní katastrofy, které tuto

oblast postihly někdy kolem roku 700 n. l. – zemětřesení, sesuvy půdy, rozšiřování písečných dun a El Niño (Donnan 1990, s. 33).

Osídleno bylo rovněž jižní pobřeží Peru, i když se tyto kultury v mnohém od těch

severních značně lišily. Vyplývá to už celkově z geografické polohy a ekologických podmínek. Údolí na jižním pobřeží jsou menší, řeky méně vodnaté a tím pádem zde byly

omezené možnosti umělého zavlažování a vysoké produktivity zemědělství. Rovněž 43

hustota obyvatelstva zde byla nižší a i stupeň sociální integrace zůstával za stupněm integrace na severním pobřeží. Neexistoval zde žádný větší centralizovaný stát, ale možná

právě díky tomu jsou zde patrné známky městského vývoje. Města poskytovala svým obyvatelům útočiště v případě útoku z vnějšku, zatímco na severu to byli lidé před vnějším nebezpečím chráněni hlavně díky dobré organizaci státu.

Keramika jižního pobřeží nedosahuje po řemeslné ani umělecké stránce takové

úrovně jako mochická. Na druhou stranu tkalcovství jižního pobřeží není srovnatelné s žádným jiným v andském areálu. Na rozdíl od severního pobřeží zde nikdy neprší, tudíž se zde mohly textilie uchovávat po staletí v nedotčeném stavu. V období 1925–1930 byla

v paracských jeskyních a paracaské metropoli vykopána dvě velká pohřebiště s řadou velice dobře zachovaných mumií i textilií, do nichž byla mrtvá těla zabalena. Dále zde byly

nalezeny ještě další textilie, keramika a předměty z ušlechtilých kovů, sloužících patrně

jako obětiny. Na textilie se využívala více než stovka barevných odstínů a zpracovávaly se nejrůznější materiály – bavlna, vlna a dokonce i lidské vlasy.

Sociální organizace jižních údolí byla mnohem demokratičtější než na severu a měla i

výraznější teokratický charakter. Svědčí o tom zejména rozsáhlý kult mrtvých, kterému

byla věnována převážná část pracovní síly, méně výrazné rozdíly v postavení a bohatství mrtvých i náboženská orientace v umění.

5. 2. 3. Paracaská kultura 700 př. n. l.–300 n. l. Tato kultura navázala záhy na kulturu chavínskou a její název je odvozován od místa

nálezu dvou velmi bohatých pohřebišť na paracaském poloostrově. Díky vhodným

klimatickým podmínkám na jižním pobřeží Peru se zachovalo mnoho cenných artefaktů. Podle způsobu pohřbívání dělíme paracaskou kulturu na dvě etapy: Paracas Cavernas a Paracas Necropolis. Hroby Paracas Cavernas (700–300 př. n. l.) byly poprvé objeveny v roce 1925. Název této etapy paracaské kultury je odvozen od tvaru hrobů – byla to

soustava podzemních kobek. V hrobech se našlo 12–30 pohřebních bavlněných zámotků. Dnes se vědci kloní k názoru, že se mumifikovalo působením kouře a vysoušením. Tělo bylo skrčeno do embryonální polohy, pevně svázáno provazem a zabaleno do textilií.

Někdy byli lidé pochováváni se šperky, často mají v ústech zlatý plíšek. Mezi hrudník a

skrčené končetiny se ukládala miska s obětinami, další byly rozložené okolo. K mumiím

44

byly někdy přivázané tkané bavlněné masky a na nich namalován schematizovaný obličej. Mumie mají často trepanované lebky, podle výzkumů J. Tella 40 % lidí trepanaci přežilo. Keramika paracaské kultury má černý povrch, motivy jsou vyryté a natřené

pryskyřicovými barvami. Barvy byly nanášeny až po vypálení nádob (Chalupa 2001, s. 118).

Druhé pohřebiště této kultury Paracas Necropolis je o něco mladší (600 př. n. l.–300-

500 n. l.). V letech 1925–1928 zde J. Tell se svým týmem objevil 429 mumií, rovněž ve smotcích z bavlny. Nevyskytuje se zde tolik trepanovaných lebek jako na předcházející lokalitě, ale zato se zde objevují deformace lebek. Dají se rozlišit dva druhy deformací: prodloužené lebky a kulaté hlavy. Deformace se prováděly v raném věku, používaly se k tomu destičky a obvazy. Podle F. K. Doiga byla deformace výrazem přání odlišit se.

Právě tkaniny (obr. 22, 23) z tohoto pohřebiště patří mezi nejkrásnější a nejvzácnější

nálezy. Pláště a tkaniny velkých rozměrů (i 2,5 x 1,3 m) jsou zdobeny nádherně barevně provedenými ornamenty a zobrazeními zvířat a nadpřirozených bytostí. Paracaské textilie

jsou ceněny pro svou barevnost i techniku tkaní. Asi nejvýznamnějším rysem paracaských textilií bylo vyšívání. Paracaští barvíři byli mistry svého umění, dovedli vyrobit až 190

odstínů barev, zejména dokonalé odstíny modré, zelené, žluté a hnědé. Tkaniny se vyráběly v dílnách, kde zkušený řemeslník naznačil vzory a ostatní dělníci pak vyplňovali

ohraničená místa. Výroba jednoho kusu tkaniny mohla trvat až několik měsíců. V některých případech byly k mumiím přiloženy ještě nedokončené kusy, což by mohlo

svědčit o tom, že látky se zhotovovaly aspoň v některých případech pro konkrétního člověka ještě za jeho života (Bahn 1997, s. 80). Většina mumií je zase ozdobena zlatými šperky, některá těla mají zlaté předměty na všech tělesných otvorech.

45

Obr. 22 Paracaské textilie

Obr. 23 Paracaské textilie

5. 2. 4. Nazcaská kultura poč. l.-9. st. n. l. Právě mezi kulturami jižního pobřeží Peru byla výrazně rozvinuta astronomie. Svědčí

o tom zvláštní obrazce, tzv. geoglyfy (obr. 24), vyryté do země v údolí Nazca na planině El

Ingenio, viditelné pouze ze vzduchu. Od roku 1994 je tato památka zapsaná na seznamu UNESCO. Obrazce se rozkládají na ploše asi 500 km². Jedná se o zvířecí figury doplněné nejrůznějšími liniemi a značkami ve formě trojúhelníků, lichoběžníků apod. Vytvoření bylo

poměrně jednoduché. Svrchní vrstvu zemského povrchu tvoří zoxidované načervenalé drobnější kameny, podloží je světle nažloutlé, písčité. Odebráním svrchní vrstvy se odhalí ta písčitá, což umožní dokonalé rozeznání obrazců (Chalupa 2001, s. 120).

46

Obr. 24 Obrazce v údolí Nazca

Archeologové soudí, že zvířecí

figury

byly chápány

jako objekt pozorování

nadpozemských bytostí v nebi (Katz 1989, s. 136). Význam ostatních značek je však sporný. Soudilo se, že by to mohly být cesty spojující hroby, ale žádné nebyly dosud nalezeny. Podle další teorie by značky mohly mít souvislost s vodou, např. trojúhelníky by

mohly označovat prameny. Když byly obrazce zkoumány z astrologického hlediska, zjistilo

se, že by mohly ukazovat na slunovraty a rovnodennosti. Většina těchto přímek měří přesně 182 metrů, další pak 26 metrů. Podobné obrazce se dají najít i na textiliích a keramice

nazcaské kultury, stejně jako různě barevné a geometricky uspořádané fazole, které jsou do látek přímo všité. Vzhledem k těmto skutečnostem můžeme říci, že rozvoj znalostí

astronomie, písma a vědění vůbec neodpovídá stupni sociální integrace státu. Tam, kde

vzrůstala moc vládnoucí vrstvy, a došlo k rozvoji byrokracie, se zájem přesouval do mnohem světštějších oblastí.

47

Jako Paracas vynikal v textiliích, nazcaská kultura po sobě zanechala ojedinělé

hrnčířské výrobky. Bez pomoci hrnčířského kruhu zde vznikla tvarově dokonalá keramika (obr. 25). Základní barvou nazcaské keramiky byla sytá červeň, hrnčíři však používali ještě deset dalších barev (Stingl 1966, s. 165).

Obr. 25 Keramika kultury Nazca

5. 3. Poklasické období K zániku klasických kultur v oblasti středních And dochází zhruba ve stejné době a

ve stejné míře jako v Mezoamerice. Mezi 6. až 10. stoletím n. l. přestává většina vysokých

kultur andského areálu vyrábět dosavadní keramiku (Katz 1989, s. 151) a jiné umělecké výrobky. Vše ovládnul tíwanacký styl, pravděpodobně byl tento stav důsledkem

dobyvačných válek. Dosud spornou otázkou zůstává původ dobyvatelů, zda přišli přímo z Tíwanaku nebo z jiné oblasti pouze ovlivněné tíwanackou kulturou. Jisté ale je, že konec

předinckých kultur nedoprovázely radikální sociální otřesy, migrace obyvatelstva a hromadné opouštění kulturních center jako v Mezoamerice. Nejspíše to bylo díky

48

dostačující produkci potravin a světštější roli vládnoucí vrstvy, kterou tudíž mohlo nové náboženství méně zpochybnit a ohrozit její stabilitu.

Klasické období v historii jihoamerických kultur je spjato s vysoce ceněnými

uměleckými výkony prakticky ve všech zmíněných kulturách. Ať už je to mochická

keramika, paracaské textilie nebo monumentální stavby. Tyto kulturní aspekty nebyly

v pozdějších dobách nikdy překonány. Ovšem v protikladu k vysoké úrovni umělecké stojí způsob produkce obživy a různé technologie. V těchto oblastech nebylo v klasickém

období dosaženo kulminačního bodu. Značná část zavlažovacích kanálů byla vystavěna až v poklasické době, což platí i o budování teras na altiplanu. Stejně tak znalost bronzu se objevila až později, i když zpracování zlata, stříbra, mědi a některých slitin bylo poměrně běžné. A i v oblasti sociální je tento vývoj patrný – velká impéria se objevila také až v době poklasické.

Asi od 10. století nastupuje nová epocha, která trvá přibližně do 16. století a končí

evropskou kolonizací Ameriky. V mnohém se toto období zcela liší od předchozího. Je to doba formování velkých impérií, kdy se militarismus stává trvalou součástí společnosti a válčení nabývá rozhodujícího významu. Kněžstvo, co se týče důležitosti, nahradili vojáci.

Tato sekularizace života se projevuje ve větším množství světských staveb, ve vzniku

nových měst, která jsou už stavěna podle pravidelného modelu. Ke změnám dochází také v oblasti technologií – v andské oblasti jsou zhotovovány předměty z bronzu, budují se

velká zařízení na zavlažování a regulaci vody a také sociální integrace dosahuje vyšších

stupňů. V tomto období se poprvé v andské oblasti objevuje quipu, uzlové symboly nahrazující pravděpodobně písmo. Jednoznačně oblast altiplana získává moc a převahu nad nížinami.

5. 3. 1. Huari-Tíwanaku

1 000–1 300 n. l.

Počátek poklasického období se ve středních Andách vyznačuje přítomností kultury,

která úzce souvisí s tíwanackou kulturou a která se objevuje náhle bez nějakého

předchozího vývoje. Expanze této kultury probíhala asi okolo roku 1 000 n. l. zároveň se značnými přesuny obyvatelstva v celé Americe. Existuje několik teorií proč je kultura

Huari spojována s kulturou Tíwanaku. Na počátku 50. let 20. století byly v Huari objeveny

pozůstatky velkého centra. Na rozdíl od Tíwanaku zde byly nalezeny rozsáhlé pozůstatky

49

obytných prostor, a tak většina badatelů usuzuje na existenci města, které by mohlo být skutečným ohniskem šíření tíwanackého stylu a skutečným centrem tíwanacké říše. Ovšem otázkou zůstává, jakým způsobem se mohl tíwanacký styl rozšířit z Tíwanaku do Huari a později z Huari do celé andské oblasti. Podle jiných názorů byla Huari i Tíwanaku dvě rovnocenná střediska.

Jedinou technickou inovací této doby bylo používání bronzu, i když nemělo žádný

rozhodující význam. Bylo nalezeno jen málo bronzových předmětů a nedá se ani předpokládat, že by tíwanačtí válečníci měli bronzové zbraně, které by jim umožnily

rozsáhlejší výboje (Katz 1989, s. 300). Nejdůležitější změny proběhly v oblasti sociální.

Docházelo postupně k zanikání teokratické formy vlády a společnost se více soustřeďovala

na světské záležitosti. S tím byl spojen i další proces, a to sice budování měst. Nejčastěji to byla města opevněná, budována na výše položených místech, s dobrou možností obrany. Uvnitř se nacházely obytné domy, větší architektonické komplexy, nejspíše paláce, a

pyramidy. Větší centra měla své parky, zahrady a skladovací prostory. Archeologové objevili i „pivovar“. Jeho stáří není ještě přesně určeno, ale pravděpodobně náležel právě kultuře Huari-Tíwanaku. Stavba se nalézala asi o 600 m výš než město, ke kterému patřila, daleko od zdroje vody, takže všechny suroviny se sem musely vynášet. Z kukuřice a bobulí pepřovce obecného se zde vařilo až 8 000 litrů tekutiny najednou.

Tíwanacká kultura mizí z oblasti někdy ve 13. století. Příčiny jejího zániku zůstávají

neznámé.

5. 3. 2. Chimú 1 000 n. l.-1465 Po zániku tíwanacké kultury ve 13. století dochází k formování větších a mocnějších

státních útvarů. Jeden z nejcentralizovanějších, stát Chimor nebo Chimú, jak ho nazývali

Inkové, založil panovník Nancen Pinco, když kolem roku 1370 dobyl údolí Sano,

Pacasmayo, Chicama, Virú, Chao a Santa. Rozkládal se v délce 900 km podél pobřeží. V rané etapě svého vývoje zaujímal Chimor celé bývalé území Mochiků, na jejichž kulturu také navázal. Výboje tohoto státu dokázala zastavit až říše Chincha v údolí Limy. Kolem

poloviny 15. století byl Chimor poražen a podroben Inky, kteří byli velice ovlivněni kulturním vlivem této civilizace. Sám Inka Tupac Yupanqui nechal přesídlit množství chimúských hrnčířů do Cuzca, aby v samotném srdci říše obnovil hrnčířské umění. Ale vliv

50

této kultury na inckou říši se neomezoval jen na umění a řemesla. Předpokládá se, že

Inkové převzali od říše Chimú i administrativní organizaci. Inkové nazývali obyvatele chimorského království Yunky (kečujsky Yunca).

Podle legend přišli Chimúové do Peru odněkud ze severu, podobně jako Chavíňané,

vyvstává tu tedy opět možná spojitost s Mezoamerikou. Dalším faktem, který by tomu nasvědčoval, je kult hada, který byl v Mezoamerice velice hojný, ale v Andách se s ním

prakticky nesetkáváme. Ale zdá se, že v miniaturních komůrkách objevených v palácích

Chan-Chanu se chovali právě hadi, a také slovo chan označuje v některých mexických jazycích hada (Stingl 1966, s. 176).

Základními charakteristikami Chimú byla mohutná zavlažovací zařízení a silná

centralizace. Na severním pobřeží Peru vyrostly v této době jedny z největších měst

v andské oblasti. Největším z těchto měst byl Chan-Chan v údolí Moche, centrum chimorského státu. Počet obyvatel je odhadován na 50 000 až 100 000 lidí, jeho rozloha činila asi 17 km², Chalupa (2001) uvádí až 100 km². Celé město bylo zbudováno z cihel

adobe. Jejich kvalita byla tak vysoká, že ještě ve 20. století byly vepřovice z Chan-Chanu prodávány na volném trhu za desateronásobnou cenu (Katz 1989, s. 304). Chan-Chan

tvořila jakási miniměsta, každé obehnané až desetimetrovou zdí. Uvnitř každého malého města se nacházely obytné domy, paláce, pyramidy a dokonce i vlastní pole – canchones. Stavby byly pravoúhlé, orientované severojižním směrem. Zdá se, že mezi jednotlivými

komplexy se nacházely hroby. Zatím se nepodařilo zjistit, co takové rozdělení mohlo znamenat. Možná šlo o oddělení jednotlivých klanů a rodů nebo profesních skupin. Nic

však nenasvědčuje tomu, že by toto uspořádání sloužilo k oddělení chudých a bohatých. Chan-Chan ležel v blízkosti moře. Pro Chimuánce byl oceán božstvem, zvaným Ni, a předkládaly se mu obětiny – kukuřice a červená hlinka.

Vedle měst stojí za pozornost i chimúské pyramidy. V samotném Chan-Chanu byly

postaveny čtyři a pojmenovány byly podle pozdějších španělských vlastníků, kteří obsadili toto město: Huaca del Obispo, Huaca de Toledo, Huaca de la Rosa a Huaca de Concha. Nejzajímavější je pyramida Toledova, protože zřejmě sloužila jako velkolepá hrobka příslušníků panující dynastie, což je v Americe zcela výjimečné (Stingl 1966, s. 173).

I když ani Chimúové neznali kolo a vůz, i přesto budovali rozsáhlé silnice široké 5 –

8 metrů, které se v okolí Chan-Chanu rozšiřují až na 25 metrů. K dopravě po moři se používaly čluny z rákosí.

51

V čele chimorského státu stál panovník, nazývaný sám Chimu. Právě od tohoto

jediného jména je odvozen dnešní název této říše, jejíž původní název zatím neznáme. Podle historických pramenů měl vládce značnou moc a byl uctíván jako bůh, ale jeho božství nebylo neodvolatelné. Jako bůh musel umět ovládat přírodu natolik, aby zajistil

lidem obživu. Pokud této své povinnosti nedostál, ztratil jakýkoliv nárok na to, aby se s ním jednalo jako s bohem. V kronikách se můžeme dočíst o jednom případu, kdy byl

panovník odstraněn svými poddanými, právě když nebyl schopen zajistit dostatek potravin. Pravděpodobně z důvodu ničivých dešťů, které jako bůh neodvrátil. Uctívání panovníka jako boha ukazovalo na těsnou propojenost mezi státem a náboženstvím.

Na nižší společenské úrovni byla chimorská šlechta a členové královské rodiny. Podle

mýtů pocházel panovník, jeho rodina a šlechta ze dvou hvězd, běžný lid ze dvou jiných. Na nejnižším společenském žebříčku stály neurozené vrstvy sluhů a vazalů.

Na rozdíl od obyvatel altiplana, kteří uctívali jako nejvyšší božstvo Slunce, byl pro

společnost Chimú nejvýznamnějším božstvem Měsíc. Oproti slunci byl měsíc vidět jak

v noci, tak ve dne a často způsobil zatmění slunce, kdežto slunce ho nikdy nezakrylo. Při zatmění slunce se oslavoval měsíc, při zatmění měsíce naopak lidé praktikovali smuteční

tance a také tloukli psy, aby vyli, a tím způsobem přivolali měsíc zpátky. Měsíci byly také předkládány lidské oběti, i když v malé míře v porovnání s Mezoamerikou. Nejčastěji

bývaly obětovány malé děti, společně s potravinami. Kromě měsíce byly jako božstvo uctívány i kameny, které byly chápány jako nejstarší předkové.

Každé údolí spravoval královský místodržícího, zvaný cie. Bohužel se nedá zjistit, jak

velká byla jejich moc a závislost na panovníkovi. Podobné je to i u řemeslníků a

obchodníků, ale vše nasvědčuje tomu, že svobodný obchod ani řemesla pravděpodobně ve státě Chimor neexistovala. O životě zemědělců se toho ví ještě méně, ale zdá se, že na rozdíl od obyvatel altiplana pracovali jako nevolníci na půdě vládnoucí vrstvy.

Z kronik se dozvídáme také o postavení dalších skupin obyvatelstva – např. o

lékařích: Lékaři v pobřežních rovinách, kteří praktikovali přirozenou léčbu za pomoci bylin, byli ve velké úctě. Kromě honorářů, jež dostávali z veřejných peněz, měli úctyhodná

privilegia. Avšak ti z nich, jimž pacient pro nedbalost nebo nevědomost zemřel, byli

utlučeni holemi nebo ukamenováni, Potom byli přivázáni k zemřelému, jehož pochovali,

zatímco mrtvolu lékaře nechali na hrobě na pospas dravých ptáků (Katz 1989, s. 312). Podobně přísné byly i tresty za jiné zločiny, např. zloděje nechali viset tak dlouho, dokud

52

se zpola neudusil. Stejný trest pak hrozil i tomu, kdo o zločinu věděl a tajil ho. Odstrašující

účinek těchto trestů byl značný a musel takový být, protože lidé měli své příbytky postavené z křehkého rákosu a bez dveří.

Milostný život hrál u obyvatel této říše významnou roli, větší než v kterékoliv jiné

části andské oblasti. Jejich sexualita a erotické zvyklosti se naprosto lišily od poměrně puritánských Inků.

Obr. 26 Keramika s třmenovitou hubicí, Chimú

Říše Chimú byla sice nejlépe integrovaným státem na peruánském pobřeží, ale oproti

předcházejícím státním útvarům byla na nižší umělecké úrovni. Je to patrné zvláště na keramice. Černě nebo méně častá červeně zbarvená keramika (obr. 26) působila hodně

těžkopádně, jen s minimem modelovaných nebo malovaných zobrazení člověka a výjevů ze života. Někdy je přirovnávána k zašlému stříbru. Pro chimúskou keramiku je typická

opět třmenovitá hubice a na místě styku očka se svislou částí hubice bývá často posazeno malé zvíře, obyčejně opička (Bushnell 1970, s. 199). Ovšem velkého pokroku dosáhli

Chimúové vedle architektury a tkalcovství i v metalurgii a hlavně v kovotepectví (obr. 27). Jako první v Jižní Americe vyráběli „pravý“ bronz – 10 % cínu a 90 % mědi (Stingl 1966,

s. 174). Z bronzu a mědi se vyráběly různé nástroje, ze zlata pak šperky, ozdoby a kultovní

53

předměty. Zhotovovaly se penízky k našívání na oděvy, ozdoby do uší a dokonce i přívěsky na masky mumií. Z drahých kovů se vyráběly i některé typy keramických nádob. Daleko více než zlato však Chimúové využívali stříbro, což ukazuje na existenci měsíčního kultu.

Obr. 27 Soška tukana, Chimú

Obyvatelé severního pobřeží Peru náleželi ke zcela jiným etnickým skupinám než

lidé na altiplanu a také jejich jazyky se značně lišily. Zatímco na altiplanu se používala

kečujština a aymarština, nejrozšířenějším jazykem severního pobřeží byla mochičtina.

Nedochovala se žádná literatura, pouze několik křesťanských modliteb, které do ní byly později přeloženy. Kromě toho v této oblasti existovala ještě celá řada dalších nářečí.

54

6. Inkové 6. 1. Historie O původu Inků toho bohužel moc nevíme. Jediné zprávy nám podávají ústně

předávané pověsti, báje a legendy, u kterých je často dost obtížné odlišit, co je pravda a co

jen smyšlené vyprávění. Nějakou přesnější odpověď nám zatím nedokáže ve většině případů poskytnout ani archeologie.

Stejně jako Aztékové byli i Inkové přesvědčeni, že právě oni představují jakýsi

vrchol, nejvyšší stupeň ve vývoji lidstva a vše, co bylo před nimi, bylo barbarské a

směřovalo k úpadku. Podle Inků existovala čtyři předcházející stádia lidských dějin, z nichž každé skončilo katastrofou. V prvním období žili tzv. počínající lidé, pacarimac runa. Jednalo se o mírumilovné zemědělce, jejichž svět zničily války a nemoci, ale kteří po

sobě zanechali několik potomků. Druhé období bylo ve znamení tzv. původních lidí, huari

runa. Byli to rovněž zemědělci, kteří už budovali zavlažovací zařízení a terasovitá pole. Konec této éry znamenal okamžik, kdy slunce odepřelo lidem své světlo a nakonec je zcela spálilo. Třetí období, doba divochů, skončilo katastrofální povodní. Ve čtvrté době již lidé zpohodlněli a přešli od obdělávání půdy k válečnictví. Nakonec se na jejich místě objevují Inkové. (Katz 1989, s. 322)

Podle tradic Inkové přišli odněkud od jezera Titicaca do údolí Cuzca, kde položili

základy své říše. Bůh Slunce prý stvořil prvního Inku Manco Capaca a jeho sestru Mama Ocllo na Slunečním ostrově v jezeře Titicaca. Měli se vydat do světa, kde by učili dosud

v barbarství žijící Indiány civilizovanému životu. Manco Capac s sebou nesl zlatou hůl. Bůh Slunce mu přikázal, aby nalezl místo, kde se mu podaří celou hůl zarazit do země a

tam že mají založit nové město. Bratr se sestrou tedy putovali na sever, až došli právě do

údolí Cuzca, kde se Manco Capacovi podařilo hůl do země zarazit, a tak bylo založeno Cuzco. Tento příběh má několik dalších, ale dost podobných variant. Mama Ocllo byla I

nkovi nejen sestrou, ale zároveň i ženou. Byl tak zaručen „pravý“ božský původ jejich potomků a celé dynastie. Přísným zákazem sňatků mimo vlastní rod se dynastie Inků příliš

nerozrůstala, v době španělské conquisty čítala jen 518 členů (Stingl 1966, s. 181). Nástupci Manco Capaca na trůnu byli:

55

Sinchi Roca,

Lloque Yupanqui

jeho žena

Mayta Capac

Mama Coca

Mama Caua

Mama Tucucaray

Capac Yupanqui

Curihipsy

Yahuar Huacac

Mama Chicya

Pachacuti Inka Yupanqui

Mama Anacuarqui

Inka Roca

Viracocha Inka

Mama Micay

Mama Rondocaya

Tupac Inka Yupanqui

Mama Ocllo (II.)

Huascar

Chucuy Huypa

Huayna Capac Atahualpa

Arauna Ocllo

Ve skutečnosti byli Inkové pravděpodobně malý kmen obývající úrodné území kolem

jezera Titicaca, který se při hledání nové půdy dostal až do údolí Cuzca, kde porazil

původní obyvatele tohoto kraje. Pojem Inka označoval původně jen vládce, ale později se rozšířil na všechny obyvatele říše.

V počátcích incké expanze žilo v andské oblasti nepřeberné množství malých kmenů,

ale všechny byly na zhruba stejné úrovni. Archeologie tedy naprosto nemůže potvrdit to, co o sobě říkají sami Inkové: že byli vyvoleni, aby pozvedli ostatní indiány z barbarství a přinesli jim civilizaci (von Hagen 1963, s. 23). Díky archeologii je jisté, že Inkové se

vyvinuli právě v údolí Cuzca. Vykopávky amerického archeologa Johna Rowea to jasně potvrzují. Peruánská civilizace vznikla zdokonalením a zintenzivněním dřívějších kultur amerických indiánů, nevytvořil ji cizí vliv (von Hagen 1963, s. 25). V minulosti se ale

poměrně hojně objevovaly nejrůznější názory na původ tohoto kmene – Inkové mohli být potomky Egypťanů, Číňanů nebo izraelských kmenů. Dnes je jasné, že se Inkové vyvinuli v údolí Cuzca, podrobili si dřívější obyvatele a položili základy své říši. Jejich kultura nebyla o nic pokročilejší než kultura ostatních indiánských kmenů. Obdělávali a zavlažovali půdu, chovali lamy a vyráběli stejné nástroje z hlazeného kamene. Čím se ale odlišovali, byla jejich dokonalá a precizní organizace státu. Díky úspěšným vojenským

tažením, disciplinovanému plnění každodenních povinností a smyslu pro organizovanost se

56

incká moc a říše postupně rozrostla na obrovské území a Inkové ovládli většinu okolních oblastí.

O předkolumbovských dějinách andské oblasti máme daleko méně zpráv než je tomu

v Mezoamerice. Platí to nejen o předinckých kulturách, ale ani doba vlády prvních šesti nebo sedmi Inků není zatím dostatečně prozkoumána.

Následníkem Manco Capaca byl Sinchi Roca. Jméno sinchi znamenající hlavní velitel

je na místě, protože prvních šest nebo sedm Inků byli pouze válečníci, kterým šlo jen o to,

přemoci nějaký jiný kmen nebo se dokázat ubránit před útokem (Métraux 1988, s. 47). Sinchi Roca nejdříve upevnil svou pozici a vnitřně sjednotil malý stát, a poté směřoval své

vojenské výboje na jih k jezeru Titicaca. To pokračovalo i za jeho třech následovníků. Inka

Roca změnil směr tažení na severovýchod od Cuzca, ale teprve Yahuar Huacac začal říši

systematicky rozšiřovat. Vybudoval profesionální armádu, která pak pod velením dvou schopných vojevůdců Apo Mayty a Vicaquiry připojila k říši další státy.

Incká říše dosáhla největšího rozkvětu ve třech obdobích. V letech 1438–1471, kdy ji

spravoval Inka Pachacuti, pak jeho syn Tupac Yupanqui v letech 1471–1493 a nakonec za vlády jeho syna Inky Huayna Capaca, jenž panoval v letech 1493–1525.

Činy zejména prvních dvou jsou opředeny řadou legend a je dost obtížné odlišit, co je

skutečná historie a co jenom báje. Každopádně Pachacutimu je připisován vznik incké

kultury a sociálního systému. Pachacuti byl jediným Inkou, který svůj úřad neobdržel dědičně, ale získal jej díky svým bojovým úspěchům, když zachránil Cuzco před Chanky. O království Chanků toho víme velmi málo, ale rozkládalo se někde mezi řekami Pampa a

Mantaro, severně od Cuzca. Nevíme ani do jaké jazykové skupiny Chankové patřili. Na začátku 15. století dosáhla jejich říše značné moci a Chankové začali svými výboji

ohrožovat okolní kmeny. Inkové si nebezpečí uvědomili až v posledních letech vlády Viracochy, když Chankové napadli kmen Kěčuů, později východní sousedy a spojence incké říše. Toto spojenectví a připojení Kečuů k Tahuantinsuyu mělo pro Inky velký

význam, protože zakrátko převzali kečujštinu a přijali ji jako svůj vlastní jazyk. Po porážce

kmene Kečuů se Chankové rozhodli zničit i svého nejmocnějšího soupeře – říši Inků. Po porážkách několika inckých oddílů stanuli Chankové až před branami Cuzca. Podle kronik

se Inka Viracocha a jím určený nástupce Urco zalekli a chtěli město opustit. Incká

aristokracie se ale obrátila na jiného syna Viracochy, Inku Yupanquiho a požádala ho o vedení války. Tomu se podařilo opět s pomocí velitelů Vicaquiry a Apo Mayty Chanky od

57

města vytlačit a porazit je. Odolal také neúspěšnému atentátu Urca a palácovým převratem

převzal vládu. Sám se prohlásil Inkou pod jménem Pachacuti, „Proměnitel (světa)“ (Katz 1989, s. 329). Byl výborným stratégem a organizátorem, ale přesto nemůžeme jednoznačně

tvrdit, že autorem celého sociálního systému a sociálních institucí byl jenom on. Mnoho prvků inckého systému vlády lze najít i v říši Chimor (Katz 1989, s. 367). Ta byla

podmaněna v posledních letech Pachacutiho vlády. V období jeho panování bylo také

vybudováno množství staveb – pevnosti, zavlažovací kanály, terasy a byla uskutečněna i přestavba Cuzca. I když je v pramenech zobrazován jako ideální panovník, i on dokázal být

velice krutý. Například svého bratra Capaca Yupanquiho nechal popravit jen proto, že neuposlechl jeho rozkaz, což dobře odráží incký smysl pro disciplínu.

V podobném duchu se nesla i vláda Pachacutiho syna Tupac Yupanquiho. Rozšířil

říši na sever a připojil k ní značnou část území dnešního Ekvádoru. Podle některých zpráv se Inkové dostali v této době i na řadu ostrovů v oceánu, archeologické doklady zatím ale nalezeny nebyly a jednota nepanuje ani v tom, které ostrovy by to měly být. Tupac

Yupanqui dokázal dobýt i dlouho odolávající říši Chimor (tehdy byl zničen i Chan-Chan, jako trest za to, že jeho obyvatelé odmítli přijmout sluneční náboženství Inků) a na jihu v Chile se i přes odpor kmene Araukánů dostal až k řece Maule, kde stanovil jižní hranici

říše. Za jeho panování byla dokončena pevnost Sacsahuaman, s jejíž stavbou začal už Inka Pachacuti.

Teprve panování jeho vnuka Huayna Capaca nabývalo rysů despocie. Inka se

nadřazoval nad vše pozemské, distancoval se od členů ayllu a za jeho vlády se snížil počet veřejných prací a naopak se zvýšilo vykořisťování podrobených společenství.

6. 2. Incká říše – Tahuantinsuyu Celá incká říše (obr. 28) byla rozdělena na čtyři části, „čtyři díly světa“, a rozkládala

se na ploše asi 950 000 km² (Stingl 1966, s. 179). Dohromady vytvářely tyto kraje Tahuantinsuyu, což byl oficiální název říše. Rozdělení státu bývá přisuzováno Inkovi Pachacuti Yupanquimu. Tyto čtyři díly ani hlavní silnice, které je ohraničovaly a které se sbíhaly v Cuzcu jako centru všeho, neodpovídaly přesně světovým stranám. Jejich hranice se přizpůsobovaly spíše charakteru terénu.

58

Obr. 28 Říše Inků

Každý díl spravoval jeho místodržící apo, který byl Inkův pokrevní příbuzný,

většinou bratr nebo strýc, a Inkovi také za vše odpovídal. Španělé tyto úředníky přirovnávali k místokrálům, kteří měli pomáhat panovníkovi ve spravování říše. Nicméně tito místodržící se zaobírali jen lokálními záležitostmi a veškerá důležitá rozhodnutí dělal

Inka sám. Úřad místodržitele byl dědičný. Každý díl měl své hlavní město, vzdálené asi 30 až 50 km od Cuzca, a z tohoto centra spravoval apo svěřené území. Všude se vedly

statistické záznamy, takže místodržící přesně věděl, kolik lidí žije v jeho kraji, znal počet lam ve stádech i přesný počet vojáků, které by mohl povolat. První sčítání lidu provedl Inka Tupac Yupanqui. Neví se přesně, kolik obyvatel místodržícímu podléhalo, protože není

znám ani přesný počet obyvatel říše, ale nejpravděpodobnější údaj uvádí dva miliony, tedy 59

asi 500 000 lidí na každého místodržícího. Apo měl samozřejmě několik podřízených.

Celkově to vychází, že na 10 000 Indiánů připadalo 1 331 úředníků. Celá hierarchie státní správy byla pečlivě propracovaná od základních článků až po ty nejvyšší, ale zásadně tam

chyběla možnost komunikace mezi úředníky stejného řádu. Nevýhody tohoto systému se dříve či později musely projevit (von Hagen 1963, s. 121).

S tím, jak se celá říše rozšiřovala, musel i místodržící zastávat jiné funkce – nejen

správce, ale i kolonizátora. Musel použít vhodné metody kolonizace a začlenit obyvatelstvo na nově dobytém území do incké říše. Pokud se kmen dobrovolně podřídil, směl jeho náčelník zůstat v čele, ale podléhal inckému místodržícímu. Jeho synové byli posláni do

Cuzca na převychování a zároveň jako rukojmí. Podrobený kmen si mohl ponechat své zvyky, mohl mluvit i svým jazykem, ale všichni jeho hodnostáři se kečujsky naučit museli. Všichni museli vyznávat sluneční náboženství, ale někdy se stávalo, že místní bohové byli přibráni do inckého panteonu. Jestliže se ale poražený kmen odmítal podřídit, byl

zdecimován nebo přesídlen jinam a na jeho místo bylo dosazeno kečujsky mluvící obyvatelstvo, které zde mělo za úkol šířit inckou kulturu.

Přibližně na severovýchod od Cuzca se rozléhal kraj Anti-suiu. Sahal východně od

And až k pralesům. Zde žilo množství divokých indiánských kmenů, které se nedaly inckou říší zastrašit a pravidelně napadaly její tamější hranice. Před vpádem těchto pralesních

kmenů chránily okolí Cuzca tři největší říšské pevnosti: Sacsahuaman, který bránil samotné Cuzco, Ollantaytambo střežící údolí řeky Urubamby, jež vedlo přímo ke Cuzcu, a Pisac,

který hájil průsmyk vedoucí na východ k Paucartambu, hlavnímu městu tohoto dílu světa. Občas se Inkům dokonce podařilo nad pralesními kmeny zvítězit a donutit je k poplatkům

ve formě zlata, dřeva chonto, ptačího peří nebo různých plodů. Některé kmeny však Inkům nepodlehly nikdy. Byli to např. Aguarunové, v překladu doslova „vodní lidé“ (von Hagen 1963, s. 119). Další

kraj

Kunti-suiu

ležel

jihozápadním

směrem

od

Cuzca.

Zahrnoval

pravděpodobně území mezi Cuzcem a pobřežím, na jihu sahal k dnešní peruánsko-chilské hranici, na severu k dnešní Limě. Centrum tohoto kraje bylo Paucrictampu, které se

pokládá za jedno z míst, odkud Inkové zahájili tažení k ovládnutí údolí Cuzca. I z této strany doléhaly na obyvatele incké říše neustálé boje. Teprve v roce 1476 Inkové dobyli říši

Chimú a definitivně tak potlačili všechen odpor v této oblasti. Místodržící tohoto kraje měl

za úkol dohlížet nejen na asimilaci původního obyvatelstva a vybírání daní, ale musel

60

zajistit i fungující transport produktů z pobřeží. Zvláště čerstvé ryby a mořské chaluhy byly

důležitou součástí Inkova jídelníčku a musely být přepravovány speciální štafetou běžců (von Hagen 1963, s. 120).

Třetím a největším krajem bylo Kolja-suiu, rozkládající se na jihovýchodě. Patřilo

sem území kolem jezera Titicaca, severní část dnešního Chile a část dnešní Argentiny. Byl

to kraj poměrně bohatý, získávalo se odtud zlato, cín a měď, vikuní a alpačí vlna nebo peří

nandu. Místodržící ale musel vynaložit veškerou svou moc, aby početné aymarské obyvatelstvo udržel aspoň v určité poslušnosti. Stále zde totiž přežíval duch zašlé slávy Tíwanaku a připomínal, že Inkové sem přišli až jako poslední.

Posledním dílem světa bylo Chincha-suiu, do kterého patřila severozápadní oblast

mezi Cuzcem a Quitem. Kraj dostal jméno podle jezera Chinchaikocha, jenž leží zhruba ve

středu Peru, a byl spravován z města Rimacpampy. Místní kmeny dlouho incké nadvládě vzdorovaly, ale nakonec byl jejich odpor zlomen a staly se součástí říše.

Z některých krajů byli dodáváni říši specialisté na různá povolání. Např. z kraje

Kunti-suiu pocházeli statní Rukanové, zvyklí na cestování po příkrých horských svazích. Z těch se stávali úřední nosítkáři. Z jiných kmenů se zase vybírali profesionální vojáci, počtáři nebo řemeslníci.

6. 3. Vzhled a jazyk Obyvatelé incké říše, podle jazyka, kterým mluvili, Kečuové, byli velmi dobře

adaptováni na vysokou nadmořskou výšku v Andách. Byli střední spíše zavalité postavy

s až neúměrně vyvinutým hrudníkem. Velká kapacita plic je chránila před anoxií. Na krátké a široké hlavě vynikaly vystouplé lícní kosti a patrná plica mongolica. Barva jejich pleti se

pohybovala mezi světle čokoládovou až tmavě bronzovou. Větší nadmořská výška měla podle výzkumů současné kečuánské populace vliv i na růst a vývoj dětí. Domorodé ženy z náhorních rovin měly oproti ženám z nížin zvětšenou placentu, plod rostl pomaleji a

rodily se děti s nižší porodní váhou. Jejich ontogenetický vývoj byl delší, zuby se prořezávaly později a později nastupovala i puberta. Jednou vlastností vynikali a vynikají

Kečuové nad ostatními indiány, a to sice fyzickou zdatností. Ve vysokých nadmořských výškách jsou nejen schopni žít, ale i podávat velké výkony. Například některé ženy jdou už po čtyřiadvaceti hodinách po porodu pracovat na pole (von Hagen 1963, s. 29).

61

Ovšem Kečuové byli jen jedním ze společenství, které si původně malý kmen od

jezera Titicaca podmanil a plně začlenil do své říše, a to až do té míry, že převzal jejich řeč a ustanovil ji úředním jazykem. Celá incká říše byla etnicky velmi různorodá, tvořilo ji

velké množství dříve či později podmaněných kmenů. Kmen Kečuů pocházel z oblasti Curahuasi poblíž údolí řeky Apurimac. Byl to poměrně mocný kmen, ale přesto neodolal nájezdům Chanků, kteří si jeho obyvatele podrobili. Brzy nato ale přišli Inkové, ovládli

území a začlenili původní kečujské obyvatelstvo do své říše a přitom pravděpodobně převzali i jazyk. Otázkou zůstává, jak mluvili Inkové předtím.

Slovo kečua (quechua) znamená „lidé z teplého údolí“ a původně označovalo kmen

sídlící v travnaté krajině (von Hagen 1963, s. 32). Dnes se tento termín používá právě pro

označení jazyka. Kečujština se stala úředním jazykem za vlády Inky Pachacutiho, v roce 1438. Musel ji znát každý úředník. Učitelé jazyka také doprovázeli armádu na jejích dobyvačných cestách, a tak se tento jazyk velmi rychle šířil a nahrazoval místní nářečí. A i

dnes je to stále živý jazyk, mluví jí v této oblasti běloši i indiáni a existuje mnoho kečujských slovníků.

Kečujština, stejně jako ostatní jazyky, má svá pevná gramatická pravidla. Ale tím, že

Inkové neznali písmo a nedochovaly se nám proto žádné literární památky, bylo dost obtížné tato pravidla sestavit. Jednotlivé přepisy se více či méně rozcházejí a liší. První

učebnice kečujštiny vyšla v roce 1595, i když Španělé ji začali připravovat již brzy po kolonizaci. Od té doby se objevila ještě řada dalších, ale nejkompletnější sestavili dva němečtí lékaři J. J. von Tschudi a E. W. Middendorf v 19. století.

Všechna kečujská slova mají přízvuk na předposlední slabice. Kečujština nezná

hlásky b, d, f a j a místo nich užívá p, t, v a h. Hrdelní hláska psaná kk (např. ve slově kkapak – bohatý) zní jako hluboké zakašlání, slova začínající na tt jsou pro člověka, který

kečujštinou nemluví aspoň pár let, skoro nevyslovitelné. Množné číslo se vytváří přidáním částice – kuna. Kečujština rozlišuje i rody, používá přídavná jména, zájmena, slovesa, příslovce a částice.

Kečujština, i když velice složitý jazyk, se udržoval v ústním podání dlouhou dobu a

ve všech oblastech And a byl to tak jeden z nástrojů, kterým Inkové šířili svůj způsob života a udržovali svou moc.

62

6. 4. Oděv Prostí Kečuánci se oblékali jednoduše. Hlavní součástí oděvu byla tzv. onka, jakýsi

druh ponča, obvykle utkaný z alpačí vlny. Byl to kus látky s prostřiženým otvorem pro hlavu a po straně sešitý, takže vytvářel otvory pro ruce. Dál byl součástí oděvu pruh látky,

který se protahoval mezi nohama a v pase ho přidržoval barevný opasek z vlněné látky. Muži tuto část ošacení oblékali poprvé ve čtrnácti letech (von Hagen 1963, s. 31). Mezi

prostým obyvatelstvem znamenalo obléknutí spodek jen to, že chlapec přebírá mužskou

práci, zatímco v bohatších vrstvách to bylo symbolem mužnosti a často byl tento akt doprovázen různými slavnostmi. V noci nebo za chladným dnů si lidé přehazovali přes ramena ještě iacollu, vlněnou pláštěnku. Při slavnostních příležitostech nosili prostí lidé vlastnoručně zdobenou delší tuniku, která sahala až ke kotníkům.

Oděv žen byl stejně jednoduchý a prostý. Dlouhý a široký kus vlněné tkaniny se

navlékal přes hlavu a stahoval šerpou. Byl dost široký, aby se po stranách překrýval a sahal

až ke kotníkům. Stejně jako muži nosily i ženy iacollu. Šál přehozený přes ramena byl vpředu sepnut měděnou, stříbrnou nebo zlatou jehlicí. Toto tupu je v Peru dosud velmi oblíbené.

Dlouhé vlasy si muži svazovali jen barevnými vlněnými šňůrkami, ženy nosily vlasy

svázané do copu. Účesy z různých oblastí a různých kmenů se lišily a byly nejvýraznějším

poznávacím znakem mezi indiány. Rozdílná úprava vlasů a různé ozdoby hlavy byly nařízeny samotným Inkou a musely se dodržovat. Podle španělských kronik např. Kollové z okolí jezera Titicaca nosili čapky ve tvaru balíku vlny, Huankové ze středního Peru měli

vlasy spletené do copů a na hlavě krátké provazy, které jim visely až k bradě, nebo Kanchové měli čelo obtočeno širokými červenými nebo černými stuhami.

Vlasy se stříhaly měděnými nebo obsidiánovými noži, hřebínky byly zhotovovány z

trnů nebo z leštěného pralesního dřeva chonta. Ženy si propichovaly uši a v nich nosily měděné, zlaté nebo perleťové ozdoby.

Urození muži se oblékali podobně jako prostý lid, ale do přepychových látek.

Samotný Inka měl šaty utkané z vikuní vlny. Na rozdíl od prostého obyvatelstva však Inka neoblékl stejnou tuniku vícekrát. Po jednom nošení byla hned zničena, aby se nikdo jiný

nemohl dotknout toho, co nosil Inka, syn Slunce. Urození muži nosili rovněž náušnice, a to

63

velice masivní, nejčastěji ze zlata vykládaného drahokamy, vlasy měli nad čelem rovně zastřižené.

6. 5. Společnost 6. 5. 1. Ayllu Základní společenskou jednotkou incké říše bylo tzv. ayllu – klan několika

velkorodin, které žily pohromadě na omezeném území a dělily se o půdu, zvířectvo i úrodu. Jeden z nejstarších inckých slovníků překládá slovo ayllu jako „kmen, rodokmen, dům,

rodina“ (Métraux 1988, s. 61). Jednotlivá ayllu se lišila svou velikostí, některá mohla zahrnovat i celé vesnice nebo města. I samo hlavní město Cuzco bylo jen rozsáhlé ayllu.

Toto uspořádání ale nebyl vynález samotných Inků. Ayllu existovalo už dlouho před

nimi a bylo výsledkem dlouhého vývoje lidské společnosti v této oblasti Jižní Ameriky. Inkové jej ale dovedli k dokonalosti a celou svou říši a společnost na něm postavili. Každý

Indián patřil k nějakému ayllu. Tam, kde se narodil, také dospěl a zemřel, nepadl-li v boji někde jinde nebo nebyl-li přesídlen.

Každé společenství mělo v čele voleného vůdce a radu stařešinů. Několik těchto

společenství podléhalo vůdci okresu, z několika okresů byla složena oblast a ty zase tvořily jeden ze „čtyř dílů světa“. V čele každého tohoto dílu stál místodržící (apo), který byl

podřízen už jen samotnému panovníkovi. Základnu celé politické a hospodářské struktury

tvořil prostý dělník (purik). Puriky kontroloval předák (konka-kamaiok), deset předáků řídil

dohlížitel

(pakaka

kuraka),

deset

dohlížitelů

podléhalo

vůdci

(mallku).

V hierarchickém žebříčku nad ním stál náčelník kmene (hono kuraka), pak správce oblasti, místodržící jednoho ze čtyř dílů světa a nakonec panovník – Sapa Inka.

Jelikož neexistovaly žádné záznamy o narození, sňatcích a úmrtích, a tudíž nikdo

nemohl přesně určit svůj věk, bylo obyvatelstvo (hatunruna) rozděleno podle pracovního zaměření do dvanácti věkových tříd. Nejdůležitější skupinou byli ženatí muži a otcové rodin ve věku od dvaceti pěti do čtyřiceti let. Ti museli vykonávat nejvíce práce. Ale i

ostatní věkové skupiny se musely menší či větší mírou na práci podílet. Malé děti např. sbíraly pro Inku divoce rostoucí rostliny, mladší chlapci pracovali jako pastýři, starší muži zase jako dohlížitelé.

64

Všechna půda v celém Tahuantinsuyu byla rozdělena na tři části. Část patřila

božskému slunci, část státu a Inkovi a třetí část náležela lidem. Jednotlivec nikdy nevlastnil

půdu, ta byla společná. Kromě půdy panovníka, Slunce a ayllu existovala i půda, kterou uděloval Inka některým vyvoleným, což byli často jeho přátelé z řad šlechty, váleční

hrdinové nebo lidé, co se významně zasloužili svou prací o veřejné blaho, a také kněží nebo

královské konkubíny, které byly propuštěny a poslány zpět do svého rodného kraje. Pozemky darované Inkou nemohly být majiteli odebrány nebo zdaněny. Po smrti vlastníka připadla tato půda právoplatným dědicům, kteří ji měli společně obdělávat a rovným dílem

se dělit o produkty. Majitelé darované půdy zároveň neztráceli práva na společnou půdu v jejich ayllu.

Každý rok na podzim se část společné půdy rozdělovala mezi příslušníky

společenství. Každé manželské dvojici přidělil náčelník pozemek o rozměrech asi 100 x 50

metrů (tupu). Další určitou výměru půdy mohla rodina získat za každé dítě, které měla uživit (za chlapce tupu, za děvče půl tupu). Rovněž mladý muž, který se oženil, mohl

požadovat půdu v rozsahu jednoho tupu. Každá rodina dostávala od Inky i vlnu, kterou měla zpracovat pro stát. Tato činnost splňovala zároveň dvojí funkci – jednak tak panovník

získával potřebný materiál a také se díky posvátnému charakteru vlny vytvářelo mezi poddanými a panovníkem jakési pouto. 6. 5. 2. Inka V čele Tahuantinsuyu stál neomezený vládce, označovaný jako Sapa Inka („Jediný“).

Byl přímým potomkem božského slunce a byl také sám bohem. Odtud jeho druhé jméno – Intip Cori („Syn slunce“). Samotný titul Inka odrážel slovo Inti (Slunce). Panovník byl pro lid své říše absolutním vládcem, bohem, přímým potomkem Slunce – boha Stvořitele. Patřilo mu všechno – půda, lid, celá země. Jeho vláda byla neomezená teokracie. Moc vládce upravovaly a omezovaly pouze staré tradice a zvyky a do jisté míry také strach ze vzpour obyvatelstva. Právě z lidu pramenilo postavení vládce, jeho moc a bohatství. Inka si

toho byl dobře vědom, proto se staral o své poddané, o jejich organizaci a do jisté míry i o rozkvět jejich života. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že stát uměle vytvářel pracovní

příležitosti, aby stále platila zásada, že dobrá vláda má své poddané neustále zaměstnávat.

65

Inka od svých poddaných vyžadoval naprostou oddanost a poslušnost, ale na oplátku je chránil před nouzí a hladem, rozděloval většinu produktů a udržoval v zemi mír.

Inkova hlavní žena byla coya. V raných obdobích říše si Inka často volil za manželku

ženu z cizího kmene, později v dobách největšího rozkvětu říše, kdy byl Inka již považován

za absolutního vládce, se jeho ženou stávala nejstarší z jeho sester, aby byl zachován „čistý“ božský původ panovnické linie. Jakmile mu sestra porodila syna a dceru, přerušil

s ní Inka veškeré styky. Pokud zůstalo manželství neplodné, stala se jeho hlavní ženou druhá nejstarší sestra (Bellinger 1998, s. 129). Toto bylo v incké říši ojedinělé, bylo to právo vyhrazené pouze pro panovníka. Podle oficiálního Inkova příkazu nikdo nesměl

pojmout za manželku svou sestru, matku, tetu, sestřenici z prvního kolena, neteř ani kmotru svého dítěte pod trestem oslepení.

Kromě hlavní ženy měl Inka i velké množství souložnic a potomků. Všichni tvořili

Inkovu rodinu, a pokud to bylo možné, vybíral Inka z těchto svých vedlejších synů nejvyšší

úředníky. Inka byl vedle žen a příbuzných obklopen i armádou služebnictva. Byli to komoří, garderobiéři, správci vzácných vikuních látek, dodavatelé soli, správci královských insignií, zahradníci, pastevci, správci královských sýpek, stavitelé, nosiči vody, kuchaři a

posluhovači. Mnoho z těchto postů bylo dědičných. Na muže vykonávající tyto funkce byly

kladeny velké nároky a každá vesnice, ze které indián sloužící na Inkově dvoře pocházel, se tak stávala zodpovědnou za jeho chování. Jakýkoli prohřešek sluhy pak museli odčinit

obyvatelé kraje, ze kterého pocházel. I když zvlášť některé z těchto postů mohly být dost pokořující, byla to místa žádaná, protože ti, kdo je vykonávali, se dostali nejen do Inkova domu, ale i do jeho přítomnosti, což bylo považováno za největší poctu, jaká jim mohla být udělena.

Pravidla nástupnictví nebyla v incké říši nijak pevně stanovena. Nástupcem byl

zpravidla jmenován ne nejstarší, ale nejschopnější ze synů hlavní manželky. Někdy

panovníci dali spíše než na blaho říše na přání své oblíbené ženy. To je třeba případ Inky

Viracochy, který chtěl za svého nástupce syna Urca, protože jeho matku velmi miloval.

Rovněž Pachacuti nevybral za svého nástupce nejstaršího syna Tupaca Amaru, protože jeho mladší syn Tupac Inka Yupanqui se ukázal být lepším generálem. Tato nevyjasněná otázka nástupnictví byla pak ještě s jinými okolnostmi v době španělského vpádu příčinou zkázy celé říše.

66

Synové panovníka byli už od dětství obklopeni bohatstvím a množstvím rituálů, které

doprovázely každou sebemenší událost v jejich životech. Výchova a vzdělávání zahrnovalo výuku kečujštiny a slunečního náboženství, znalost quipu i inckých dějin. Urození mladíci

ale znali jen oficiální upravenou historii, která je utvrzovala v přesvědčení, že oni jsou

potomci boha. Jelikož se od synů panovníka očekávalo, že jednou povedou svůj lid do bitev, museli se stát i výbornými bojovníky a stratégy. Trávili tedy mnoho času cvičením se

zbraněmi, učili se vést obléhání, obchvat i hromadný útok. Kromě toho synové často doprovázeli své otce na cestách a sbírali tak cenné zkušenosti. Ve věku šestnácti let se žáci

museli podrobit veřejné zkoušce, aby pak mohli být přijati do jakéhosi rytířského stavu. Chlapci museli obstát v zápase a boxu, v běhu na dlouhé vzdálenosti, v několik dní trvajícím půstu a i v předstíraném boji, kde ale nechyběla zranění, někdy i smrtelná. O

nástupnictví rozhodoval Inka a jeho rada, což bylo dvacet starých a moudrých mužů z jeho

příbuzenstva. Vybraný syn byl pak na sklonku Inkova života prohlášen za budoucího vládce. S vybraným nástupcem trůnu bylo po třicet dní, kdy trvala zkouška, zacházeno stejně jako s ostatními – musel chodit bos, spát na holé zemi, což v něm mělo probudit

soucit s chudými – ale vždy to bylo zařízeno tak, aby právě on vyšel z testů nejlépe. Po úspěšném složení zkoušky sám Inka propíchnul chlapcům uši, aby v nich mohli nosit obrovské zlaté náušnice – znak šlechty. Byly jim obuty i sandály rytířského řádu, kolem beder uvázán opasek – znak mužnosti a na hlavu položeny květinové věnce symbolizující

dobrotu a šlechetnost. Následník trůnu dostal ještě čelenku z vikuní vlny. Celý obřad byl pak zakončen na náměstí slavnostmi. (Prescott 1980, s. 24 - 25)

Po smrti Inky a s tím spojených obřadech a slavnostech byl nový Inka korunován

zvláštní třásňovitou čelenkou. Před tímto obřadem se musel nový Inka tři dny v osamocení

postít. Rovněž korunovace byla doprovázena řadou slavností a oslav. Poté si nový Inka

začal budovat nové sídlo v Cuzcu, dům zesnulého panovníka se stal zapovězenou svatyní.

Žena nového Inky se stala coyou a začaly přibývat i vedlejší ženy, které Inkovi často nabízeli šlechtici z vyšších vrstev. Inka také začal prosazovat svou vlastní politiku a řízení státu a přijal řadu titulů po svém otci – Pastýř Slunce nebo Přítel chudých.

Už od dětství byl Inka obklopen množstvím rituálů a nejinak tomu bylo v době jeho

vlády. Jedl ze zlatých a stříbrných nádob, které mu při jídle přidržovaly jeho vedlejší ženy.

Co nesnědl, bylo uloženo a později obřadně spáleno společně s oděvem. Spal na

vyvýšeném loži pokrytém pestře tkanými lněnými přikrývkami a sedával na trůnu

67

z vzácného rudého dřeva. Jestliže byl Inkou někdo přijat, musel přijít bosý. Jen velice

vzácně bylo povoleno dívat se Inkovi do tváře, obvykle byl kryt zástěnou. Oděv, který Inka daroval, získával pro toho, kdo jej přijal, téměř posvátnou hodnotu (Katz 1989, s. 350). Jen

výjimečně chodil Inka větší vzdálenosti pěšky. Cesty říší, které mohly trvat i několik let, podnikal na speciálních panovnických nosítkách, z nichž často řídil i bitvy. Podle

španělského kronikáře Pedra de Cieza de León byla Inkova nosítka velice zdobená: tyče z drahého dřeva byly prý ozdobeny zlatem a stříbrem a nad nosítky se klenuly dva vysoké

zlaté oblouky zdobené drahými kameny. I po velice kvalitních inckých silnicích cestoval Inka jen velice pomalu, asi jen dvacet kilometrů denně. Nosítkáři pocházeli z lidu Rukanů

západně od Cuzca, u nosítek se střídali vždy po osmi a byli oblečeni ve zvláštním modrém stejnokroji. Nosítka vždy doprovázela armáda.

Oděv měl Inka podobný jako ostatní obyvatelé říše, ale o poznání bohatší. Nosil

tuniku, spodky, sandály a v uších náušnice. Insignie panovnické moci tvořilo žezlo se

zlatou hlavicí ozdobené třemi péry velmi vzácného horského ptáka coraqueque, a třásňová

ozdoba llautu z červené vlny, obtočená kolem hlavy, místo koruny. Třásně rovněž zdobené

zlatem měly Inkovi stínit oči. Pravděpodobně existovala i zvláštní panovnická standarta, vlajka s namalovaným symbolem. Dalším odznakem královské moci byla bílá lama, napa,

která představovala první z těchto zvířat. Její uši byly ozdobeny šperky a na hřbetu nosila látku šarlatové barvy. 6. 5. 3. Šlechta K organizaci země a prosazování moci využíval Inka šlechtu. Byli to buď muži přímo

z jeho rodu, a nebo indiáni, kteří byli do šlechtického stavu povýšeni za své zásluhy. Vládnoucí třídu tvořili právě rodoví šlechtici, z nichž Inka vybíral nejvyšší úředníky. Měli

probodnuté uši – to bylo odznakem šlechtice – a otvory v boltcích si postupně zvětšovali až do velikosti vejce. Do nich si pak vkládali zlaté kotouče. Španělé je podle toho nazývali

orejones (velké uši). Stejně jako Inka měli několik žen a dostávalo se jim i mnoho jiných výsad, např. nemuseli odvádět pracovní daň. Ale na druhou stranu museli tito šlechtici

vykonávat svědomitě všechny své povinnosti, pokud se tak nestalo, zaplatil šlechtic životem.

68

Druhou skupinu šlechty tvořili tzv. kurakové, úředníci, kteří byli povýšeni pro svoje

schopnosti. Vznik této vrstvy byl vlastně praktickým důsledkem neustálého rozšiřování

říše, kdy se velmi brzo vyčerpal počet rodových šlechticů, kteří mohli být dosazováni do nových administrativních funkcí. Také tito šlechtici žili v přepychu, mohli mít několik žen

a byli zproštěni daní. Kuraky se často stávali i synové vládce nově dobytého území. Jejich důležitost a postavení v administrativní hierarchii se odvíjela od počtu rodin spadajících pod jejich správu.

Správci jednotlivých dílů říše i kurakové se museli každý květen dostavit do Cuzca na

dvůr panovníka a podat zprávy o jejich vedení. Tato návštěva byla spojena i s předáním

tributu. Na znamení pocty kurakové přinášeli zlatý nebo stříbrný prach nebo šperky. Při této příležitosti Inka vyslechl i případné stížnosti na své úředníky, aby pak mohl rozhodnout o jejich dalším osudu.

Synové kuraků většinou zůstávali na panovnickém dvoře, kde jednak byli jakýmisi

rukojmími za loajalitu svých otců, a také se zde učili, jak funguje státní administrativa. Po smrti kuraka získal jeho moc a postavení právě jeho syn, kterého Inka znal osobně a který strávil nějaký čas u dvora.

Přímou kontrolu nad hlavními místodržícími i kuraky měla další vrstva úředníků –

tukui-ru-kukové („ti, co všechno vidí“), které vysílal Inka pokaždé, když si to vynutily

okolnosti. Protože na svých cestách reprezentovali panovníka, vždy se o ně starali místní lidé. Tito lidé sbírali informace o vládě místních náčelníků a také o zločinech. Na základě

toho pak byly do oblasti vyslány speciální soudy, které měly rozhodnout o potrestání viníků.

Administrativní struktura říše byla rozčleněna do dvou systémů. Jednak to byly

hierarchicky uspořádané jednotlivé skupiny úředníků a potom paralelní skupiny dalších hodnostářů, které měly vše kontrolovat. Existoval tu tedy stálý dozor, jako v mnoha jiných totalitních státech.

Povinnosti úředníků nebyly přesně definovány a většinou zasahovaly širokým

záběrem do mnoha oblastí. Ale čím nižší úředník, tím i užší okruh činností. Kromě quipu-

kamaioků (počtářů) zde neexistovali žádní specialisté. Podle potřeby se úředník mohl stát výběrčím daní, velitelem, zákonodárcem nebo samotným soudcem.

Stratifikace společnosti se projevovala i v základním školství. Pouze děti šlechty

směly navštěvovat jedinou školu v Cuzku. Mladé šlechtice vyučovali speciálně k tomu

69

určení učitelé, zvaní amautové. Učili je kečujštině, základům náboženství, politiky a práva,

přednášeli a objasňovali jim dějiny, dohlíželi na vybranou mluvu a učili je dobrému chování, a aby uměli všechno ovládat a dále vychovávat své děti.

Stejně jako u panovníka i u šlechty byla povolena polygynie, ale většinou byly

aristokratům ženy přiděleny samotným Inkou.

Příslušníci aristokracie požívali hojných politických i ekonomických výsad.

V administrativě incké říše jim byla vyhrazena nejvýznamnější místa a byli také

osvobozeni od povinnosti obdělávat půdu. Naopak nejvyšší vrstva dokonce vlastnila část půdy, kterou obdělávali nevolníci, zvaní yanové. Pozemky ovšem nepatřily jednotlivci, ale byly majetkem celého klanu.

6. 6. Denní život Prostí zemědělci vstávali už za svítání. Ke snídani jim stačila chicha, mírně opojný

hustý nápoj páchnoucí po sladu, jakési kukuřičné pivo, a zbytky od večeře. Poté se celá rodina vydala na pole, v devět hodin se vrátili domů najíst a pak zase na pole. Inkové považovali tuto dřinu za samozřejmou, práci i odpočinek brali jako rituál.

Kolem poledne se rodina shromáždila k obědu. Jídla se většinou vařila, omastek a

smažení indiáni neznali (von Hagen 1963, s. 37). Jeden z pokrmů bylo tzv. mote – vařená

kukuřice s paprikou a bylinami. Ze sušeného lamího masa se dělala polévka, do níž se

někdy přidávala moučka ze sušených brambor, a tak vznikla jakási kaše. Na maso se

chovala i morčata. Inkové znali i praženou kukuřici a pokládali ji za pochoutku. Dále kukuřici používali na výrobu těsta, ze kterého pak v popelu pekli chléb.

Poslední denní jídlo přišlo na řadu mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne. Inkové

jedli na zemi, nabírali si z hrnců rukama nebo jedli z hliněných misek. Muži jedli sami,

ženy opodál zády k mužům. Když navštívil ayllu vyšší úředník, usedlo celé společenství do dvou řad čelem k sobě, jídlo si každý přinesl a úředníkovi náleželo místo na zlaté stolici v čele.

Po setmění lidé zakryli vchod do domů závěsem a celá rodina se sesedla kolem ohně

v ohništi nebo v otevřené hliněné nádobě. Dřeva na topení bylo jen velmi málo, a proto se spíše využíval jako palivo sušený lamí trus takia. Po večerech se vyprávěly příběhy o

bozích, válkách a smrti. Muži při tom opravovali nástroje, ženy připravovaly chichu.

70

Uvařily kukuřici a pak ji žvýkaly, dokud sliny neproměnily kukuřičný škrob v cukr. Rozžvýkaná kaše se pak uložila do velké nádoby, přidala se voda, směs se povařila, aby se urychlilo kvašení, a nechalo se to asi den stát (von Hagen 1963, s. 38). Enzymy obsažené

ve slinách pak rozložily sladový cukr na alkohol. Kromě chichy ženy připravovaly i ostatní potravu.

6. 7. Mita – pracovní povinnost Inkové neznali peníze. Zlato a stříbro byly známé pouze jako rudy a používalo se jich

jen k výrobě ozdob nebo rituálních předmětů. Ale Inkové znali pojem hodnoty a měřili ji

pracovním nasazením a výkonem. A právě daně se odváděly v podobě pracovní povinnosti

zvané mita. Tato povinnost byla tak hluboko zakořeněna v indiánské mentalitě, že po příchodu Španělů se indiáni radši zavázali k až dva týdny trvající povinné práci, než aby odevzdali bušl (14,5–27,2 kg) brambor (Métraux 1988, s. 94).

Purik platil svou prací dvakrát. Jednak měl za povinnost obdělávat společně

s ostatními pozemky, které náležely panovníku a Slunci, a kromě toho byl povinen pracovat na stavebních projektech řízených státem. Mohl pracovat v dolech, to byla ale

práce dost těžká a neoblíbená a proto byli pracovníci často střídáni. Nebo se mohl prostý

občan uplatnit na stavbě silnic, mostů, chrámů nebo pevností. Vše pod vedením profesionálních stavitelů, kteří byli pracovní povinnosti zproštěni. A nebo mohl člověk

sloužit jako chasqui, kurýr, kterých bylo stále nedostatek. Mita mohla spočívat i v dopravě vojenské výzbroje nebo ve výkonu funkce nosítkáře. Pracovat musely i ženy. Na jejich

bedrech spočívala část práce na poli, dále spřádaly nitě a tkaly látky a někdy také doprovázely své muže do války, kdy hlavně připravovaly jídlo.

Dělníci byli určováni na práci podle desítkového systému (von Hagen 1963, s. 53).

Bylo-li například potřeba tisíc dělníků, každé z deseti ayllu muselo postoupit sto mužů. Některé obce měly stálý pracovní úkol. Například vesnice Curahuasi ležela nejblíže

k visutému mostu přes řeku Apurimac a povinností jejích obyvatel bylo most udržovat a každé dva roky vyměňovat lana.

I v incké společnosti existovaly skupiny lidí, na něž se pracovní povinnost

nevztahovala. Byl to samozřejmě panovník s rodinou a místodržící, kněží, Inkova osobní stráž, quipu-kamaiokové, stříbrotepci, tkalci koberců a stavitelé.

71

Pro všechny ostatní občany byla mita nevyhnutelná. Ale zdá se, že byla ukládána

s mírou a že ji lidé nebrali jako příkoří, ale spíše jako běžnou součást života a byli

spokojeni, zvlášť když tu neexistovala touha a asi ani možnost hromadit majetek a bohatství. To, co lidé státu věnovali, se jim pak vracelo. Třeba v období sucha, kdy mohli

čerpat ze státních sýpek. Ti, kteří pracovali na nějakých velkých projektech nebo vykonávali vojenskou službu, byli navíc odměňováni zvláštními dary, např. vzácnými potravinami, jako bylo sušené lamí maso, které se jinak k prostým lidem skoro vůbec

nedostalo. Stát také pečoval o vdovy, sirotky, práce neschopné nebo vojáky, jejichž půdu museli obdělávat ostatní členové ayllu. Od nikoho se nepožadovalo, aby práci věnoval více

času, než bylo určeno a kladl se důraz na to, aby ani ty nejnáročnější práce – třeba práce v dolech – neničily zdraví pracovníků (Prescott 1980, s. 36). nepraktikovala otroctví, aspoň ne v tom smyslu, jak je chápáno dnes.

Incká společnost

6. 8. Žena v incké společnosti 6. 8. 1. Porod a výchova dětí Mezi úkoly ženy v incké společnosti patřila příprava jídla nebo ženské domácí práce,

např. předení, ovšem ženy se musely zúčastňovat i práce na polích. Ovšem hlavním úkolem

ženy bylo porodit děti. Neplodnou ženou Inkové opovrhovali a muž ji mohl kdykoli opustit. Pro inckou říši byl základním zdrojem bohatství lid a narození nového člena kmene

bylo doprovázeno řadou pravidel. O porodu zatím nevíme nic bližšího. Před narozením dítěte prosily ženy na posvátném místě o šťastný průběh porodu. Otec i matka drželi půst. Novorozeně pak bylo umyto ve studené vodě a zabaleno do plen. Stejný postup se

opakoval každé ráno. Pokud matka chtěla být k dítěti ohleduplná, vzala vodu do úst a

plivala ji po celém tělíčku kromě hlavy, kde dávala obzvláště pozor, aby se nedotkla fontanely (Bernardová 1994, s. 138). Asi první tři měsíce bylo dítě zabalováno do plen i s pažemi, prý proto, aby nezeslábly. Dítě se nechávalo ležet v kolébce, kterou měla matka vždy po ruce. Incké ženy kojily asi dva až tři roky. Ani při kojení, ani při jiných

příležitostech nebraly matky děti na klín nebo do náručí, protože se obávaly, že by si na to dítě mohlo zvyknout a nechtělo by být dál v kolébce. Při kojení se matka nad dítě nahýbala. Pokud měla matka dostatek mléka, dávala mu jinou stravu, až když ho přestala kojit. Ani

72

poté, co dítě odrostlo kolébce, ho matky nechovaly. Místo toho vyhloubily v zemi jámu a vystlaly ji tkaninami. Dítě se zde mohlo podle chuti pohybovat a hrát si. Při kojení si

k batolícím se dětem indiánky klekaly. Tato pravidla dodržovaly prosté ženy, i manželky šlechticů. (Bernardová 1994, s. 139)

Po dobu kojení se nový člen společenství označoval pouze jako dítě (huahua), teprve

ve dvou letech při slavnosti spojené s obřadným stříháním vlasů (rutu-chikoi) dostalo dítě „dočasné“ jméno. Trvalé získal člověk až v období puberty.

Výchova dítěte byla poměrně jednoduchá. Dítě se účastnilo všech aspektů života

společně s rodiči. Dokonce ani pohlavní styk před dětmi nebyl ničím pobuřujícím, ale byl považován za naprosto přirozený.

Průměrně ve čtrnácti letech dosáhl chlapec pohlavní dospělosti. Obdržel novou část

svého oblečení – spodky a také dostal trvalé jméno, buď po strýci, otci nebo po některém

zvířeti. U prostých obyvatel byl tento rituál spojen jen s jednoduchou slavností, složitější to bylo u chlapců z bohatších vrstev. Tento přechodový rituál pro ně byl spojen s poutí ke kolébce inckého státu v Huana-cuari v údolí Cuzca, kde za přítomnosti kněží obětovali

lamy a potírali si tváře jejich krví. Chlapec si potom oblékl výstroj a výzbroj bojovníků a

vzdal veřejný hold Inkovi. Na závěr šestidenní slavnosti mu byly probodnuty ušní boltce a stal se tak plnohodnotným bojovníkem v družině panovníka.

Zhruba ve stejném věku oslavovaly svou dospělost i incké dívky. Bylo to spojeno

s obřadem česání vlasů, při němž stejně jako chlapci dostaly své trvalé jméno. Na rozdíl od

mužů měla incká žena jednu výhodu. Mohla opustit své ayllu a zlepšit si tak své společenské postavení. 6. 8. 2. Manželství Důvodem k manželství v incké říši byly spíše hospodářské záležitosti než nějaký

citový vztah. Námluvy nebo dvoření jako v naší kultuře tu asi neexistovaly. Pokud si muž

vyhlédl nějakou ženu, začal pravidelně navštěvovat její dům a pomáhat jejímu otci při

práci. I když neexistovalo žádné nařízení, že by měla žena pocházet ze stejného ayllu, většinou tomu tak bylo.

73

Předmanželský pohlavní styk byl u Inků běžný. Stát, církev i společnost jej

tolerovaly, panenství se nepokládalo za nic zvlášť důležitého. Výjimku tvořily Panny Slunce – Aclla cuna.

Muž odevzdával Tahuantinsuyu svou sílu, práci na poli nebo službu na státních

zakázkách nebo ve vojsku, žena měla poskytovat krásu a půvab. Od muže se očekávalo, že se ožení do svých dvaceti let. U ženy to bylo ještě o dva roky méně, měla se vdát do svých

osmnácti let. Pokud se tak nestalo, byli partneři vybráni. Na vyřešení této záležitosti existoval v incké říši další úředník, zvaný tukui-ru-kuk, který mladé lidi spojil podle svého

uvážení. Proti tomuto rozhodnutí nebylo odvolání. Tato starost státního aparátu o udržení určitého počtu sňatků není nepochopitelná, protože teprve po sňatku nastupovala plná povinnost odvádění poplatků.

O uzavírání manželství u prostých obyvatel nemáme bohužel moc zpráv. Jejich

svatební obřad byl poměrně jednoduchý. Snoubenci si podali ruce a pak následoval zvyk vyměňování sandálů. Muž si musel vzít ženu ze stejné vesnice, jako byl on sám a žádné

manželství se nepovažovalo za platné bez souhlasu obou rodičů. Svatební obřad byl pak

zakončen hostinou. Manželství prostých lidí bylo přísně monogamní, polygamie existovala jen ve vládnoucích vrstvách. Každý člen vládnoucí vrstvy měl několik žen, ale jen ta první

byla hlavní. Zatímco smrt ženy prostého indiána znamenala pro rodinu dost velkou

pohromu, u panovníka to nebyl až zase takový problém. Stačilo jen ustanovit některou z dalších žen tou hlavní. Chlapci z vládnoucích vrstev vyrůstali až do své svatby se stejně

starými chůvami, které se pak staly jejich souložnicemi. Sirotci z nejvyšších vrstev společnosti žili často u bezdětných vdov, které je vychovávaly a poté i zasvěcovaly do pohlavního života. Purikův život byl tedy na rozdíl od nobility přísně monogamní, a tudíž tu neexistoval moc velký prostor na nějaké sexuální fantazie a variace. Pojem lásky a manželství však aspoň v dochované poezii odráží hluboký cit.

V literatuře i ve výtvarném umění byla sexuální, erotická a milostná tematika u všech

předkolumbovských civilizací zastoupena poměrně málo. Výjimečnou a neobvyklou stránkou v dějinách umění předkolumbovské Ameriky jsou proto velmi realistická zobrazení rozmanitých intimních scén ze sexuálního života (včetně análního pohlavního styku) na keramice mochické kultury.

74

6. 8. 3. Aclla cuna Každý rok navštěvoval incké vesnice úředník – apopanaca, aby zhodnotil a vybral ty

nejkrásnější dívky. Odtud také název Aclla cuna – „Vybrané panny“ (obr. 27). Jelikož

dívky musely být neposkvrněné, apopanaca vybíral z dívek od osmi do deseti let. Ty, které nakonec vybral, byly poslány do „kláštera“, kde se od starších žen učily různým činnostem, například jak správně tkát nejjemnější látky z vikuní vlny nebo jak vařit. Dívky, které nebyly vybrány, zůstaly až do svatby v ayllu svého otce. Asi za čtyři roky, jakmile se dívky

dostaly do období puberty, byl proveden druhý výběr. Některé z nich byly určeny pro Inkův harém nebo jako dar pro některé šlechtice. Ostatní pak zůstávaly v chrámu, kde asistovaly kněžkám (Mama cuna – „Matky – služebnice boha Slunce“) a pak se samy

kněžkami stávaly. V čele všech stála velekněžka – Coya pasca. Tyto kněžky musely přísahat, že budou žít ve věčné čistotě, ztráta panenství pro ně znamenala jistou smrt. Panna

i muž by byli buď ukamenováni, nebo žena zaživa pohřbena a muž oběšen. Inkové by potom zabili i celou rodinu tohoto muže, i domácí zvířata, vypálili dům a pozemky

posypali solí. V dějinách incké říše však není zaznamenán ani jediný takový případ (Bellinger 1998, s. 130). Tento zákaz však neplatil pro Inku, který si mezi Pannami Slunce

vybíral své vedlejší ženy. Inka se ovšem mohl kterékoliv z těchto svých žen zříct, a ta se pak nevracela zpět do kláštera, ale domů ke své rodině, kde stále žila v bohatství a úctě jakožto nevěsta Inkova.

6. 9. Svátky a hudba Svátků a s nimi spojených obřadů, rituálů a slavností existovalo v incké říši mnoho,

v každém měsíci se jich slavilo hned několik.

Vše souviselo s ročním rozvržením

zemědělských prací a pořádáním trhů. Čtyři hlavní slavnosti se vztahovaly ke Slunci a ke čtyřem ročním obdobím jeho roční pouti – slunovratům a rovnodennostem.

Rok se dělil na dvanáct měsíců, z nichž každý byl pojmenován podle příslušného

obřadu (von Hagen 1963, s. 67). K určení nejlepší doby pro začátek setby, a tedy roku, dal

pravděpodobně Inka Pachacuti postavit na hřebenu hor západně od Cuzca čtyři malé kamenné věže viditelné z hlavního náměstí v Cuzcu. Prostřední dvě věže k sobě byly blíže

75

než ostatní. Když Slunce dosáhlo první věže, byl čas připravit se na setbu, a když se dostalo mezi dvě prostřední, mohlo se začít sít (Métraux 1988, s. 133).

Rok začínal v prosinci, kdy přicházelo období dešťů, a nastával slunovrat. Inkové

věřili, že slunce má dvě „obydlí“, hlavní na severu a o něco menší na jihu. Rok začínal

letním slunovratem, kdy slunce přebývalo na jihu (Bernardová 1994, s. 125). Při této příležitosti se konaly i iniciační obřady, kdy chlapci dostávali své první spodky. Seznam peruánských měsíců sestavil dr. Luis Valcárcel:

měsíce gregoriánského měsíce peruánského kalendáře

kalendáře

překlad

prosinec

kapak raimi

velkolepá slavnost

leden

hučui pokoi

malé zrání

březen

paukar huarai

odívání květů

únor

hatun pokoi

velké zrání

duben

airiwai

tanec mladé kukuřice

červen

inti raimi

slavnost Slunce

iapakis

velké očištění – oběť

květen

červenec srpen

aimarai

kana warkis

září

koia raimi

listopad

aiamarka

říjen

píseň sklizně

očištění země

slavnost královny

auma raimi

slavnost vody

průvod mrtvých

Slavnosti se většinou pořádaly po celé říši, ale v Cuzcu byly nejokázalejší. Někdy

trvaly den, někdy týden. Asi největší slavnost se pořádala na začátku každého roku, v období slunovratu. Po tři předcházející dny museli lidé držet přísný půst a v obytných domech se nesměl zažehnout oheň. Nad ránem očekávali všichni obyvatelé města příchod Slunce na náměstí v Cuzcu, oděni do svých nejlepších šatů. Po přivítání prvních slunečních

paprsků se všichni odebrali před hlavní chrám, kde následovaly modlitby a zvířecí oběti.

Poté byl zapálen posvátný oheň, který byl svěřen do opatrování Pannám Slunce. Pokud

76

v průběhu roku vyhasl, pokládalo se to za zlé znamení. Celá slavnost pak byla zakončena bohatou hostinou.

Ke slavnostem patřily i působivé tance, písně, hry a sportovní zápolení. Vždy se také

vypilo nesmírné množství chichi, protože rituální opilost byla nutností. Sportovní zápolení připomínala olympijské hry. Při velkolepé slavnosti v prosinci se pořádaly závody v běhu, jednotlivé skupiny nebo vesnice mezi sebou zápasily nebo mladíci závodili ve vrhání bola, což byl řemen s třemi vhodně vyváženými kameny nebo kovovými koulemi. V prosinci se také pořádala slavnost zrajícího ovoce, v níž hlavní úlohu hrál pohlavní styk, ale pohlíželo

se na něj spíše jako na obřad než na tělesné ukojení. V určený den se shromáždili nazí muži

a ženy a na znamení vyrazili o závod směrem k blízkému pahorku. Když muž některou ženu předběhl, mohl se s ní hned na místě pomilovat.

V červnu se pořádala slavnost na oslavu Slunce a Inky jako jeho pozemského

spoluvládce. V tento den Inka vyšel v doprovodu všech svých příbuzných z paláce a na náměstí čekali na východ Slunce. Jakmile vyšlo, klekli všichni na kolena, zakrývali si

rukama obličej a uctívali Slunce jako jejich otce a boha. Inka pak povstal a nesouce v každé ruce svůj oblíbený nápoj, vyzval boha Slunce, aby se napil z jeho pravé ruky. Lidé věřili,

že bůh Slunce toto přijme a vybídne Inku a jeho rodinu, aby pila s ním, což bylo považováno za nejlepší důkaz náklonnosti a dobré vůle. (Métraux 1988, s. 135)

Hudební nástroje v incké říši nebyly moc rozmanité, byly to především pastýřské

nástroje bicí a foukací. Všechny bubny, ať už se jednalo o malé ženské nebo velké válečné,

byly vyrobeny z dutého kmene potaženého lamí nebo tapíří kůží. Paličky k těmto bubnům

měly konec obalený kaučukem. K tanci se dále používala tamburína, měděné a stříbrné zvonečky na oděvu nebo chřestítka z hlemýždích ulit. Z dechových nástrojů měl

nejmohutnější zvuk roh z obrovské ulity mořského měkkýše. Tento nástroj nazývaný

potóto vydával jen jeden tón, ale jejich chór uplatňující se zvláště při válečných obřadech

musel působit dost děsivě. Inkové pravděpodobně neměli, nebo aspoň nepoužívali velké

kovové a hliněné trubky známé obyvatelům peruánského pobřeží (von Hagen 1963, s. 69). Zato se používalo velké množství různých fléten. Byla tu koncová flétna kena připomínající flétnu zobcovou, flétna piroro zhotovovaná z jaguářích nebo i lidských stehenních kostí nebo pro Inky typická Panova píšťala – antara – z rákosu nebo z hlíny.

O tom, jak andská hudba zněla, máme jen málo informací. Badatelé Raoul a Marie

d´Harcourtovi sice sestavili sbírku incké hudby z toho, co lze dosud v peruánských Andách

77

slyšet, ale podle svých vlastních slov „z neověřených pramenů“. Nemáme ani žádné zmínky o sborových zpěvech a podle srovnání s dnešní andskou hudbou Inkové pravděpodobně neznali ani vícehlasý zpěv.

Hudba byla neoddělitelnou součástí náboženských rituálů, stejně jako tanec a zpěv.

Důležitou roli v tancích hrály i různé masky a kostýmy. Někdy se tanečníci převlékali za zvířata. Při tancích na oslavu válečného vítězství se zase válečníci v plné zbroji chytili za ruce a tančili v kruhu. Přitom se často bubnovalo na tělo mrtvého nepřítele, kdy bubnem

byla napjatá kůže na břiše, ozvučnou dutinu představovalo samotné tělo a zvuky vycházely

z úst. Při rolnických tancích zase lidé nosili své nástroje a napodobovali obdělávání polí.

Nejokázalejší byl tanec Inkovy rodiny huai-iaia. Řada tanečníků se pohybovala vždy dva kroky vpřed a jeden krok vzad směrem k zlatému stolci, kde seděl Inka. Pro všechny druhy inckých tanců je charakteristická určitá monotónnost.

6. 10. Právo Hlavní zásada incké spravedlnosti byla jasná – trest ať odpovídá přestupku. Někdy

ovšem udělený trest míru přestupku přesahoval. Není se ale co divit, protože v tomto teokratickém státě byl každý zločin pokládán nejen za neposlušnost a přestupek, ale i za svatokrádež.

Pravidla a morálka v incké společnosti vycházely z prastarých tradic. Pro děti byla už

odmalička autorita rodičů něčím naprosto nedotknutelným a plně své rodiče respektovaly. Neexistovala zde nějaká jasná hranice, která by oddělovala svět dětí a svět dospělých a na tom byla postavena i incká spravedlnost.

Ve všech lidských společenstvích se zločiny objevovaly a ani incká říše nebyla

výjimkou. Vražda se trestala smrtí oběšením, ukamenováním, svržením z útesu nebo byl

zločinec uvržen do kobky plné hadů a jiné divoké zvěře. Polehčující okolností byla sebeobrana, nebo pokud někdo zabil v afektu svou nevěrnou ženu. Pak byl trest mírnější.

Rovněž jakýkoli čin, který byl namířen nějakým způsobem proti panovníkovi a jeho

moci, byl přísně potrestán. Vzpoura, pokus o vzpouru, podezření ze snah panovníka

očarovat, odmítání placení daní nebo krádeže státního majetku byly trestány většinou smrtí, čemuž ještě předcházelo mučení. K nejzávažnějším zločinům patřila krádež veřejného majetku – bylo to vlastně okrádání boha. Na krádeži se odsuzovalo i to, že v incké říši

78

neexistovala bída, tedy jedna z hlavních pohnutek k tomuto zločinu, a také lidé neměli

důvod shromažďovat majetek. Stejně se jednalo s těmi, kdo se opovážili vloupat do Inkových zásobáren, ničili mosty nebo vnikli do posvátných sídel Slunečních panen.

Oproti tomu krádež osobního majetku byla jen malým přestupkem. K takovým věcem

docházelo jen zřídka, Indiáni nikdy své domy nezamykali ani nijak nehlídali, většinou to nebylo zapotřebí. Pokud ale ke krádeži došlo, rozlišovalo se podle důvodu. Zda to bylo ze

zlého úmyslu, nebo z nedostatku. Pokud se prokázala druhá možnost, byl potrestán nadřízený zloděje, protože způsobil krádež špatným výkonem své funkce (von Hagen 1963,

s. 73).

Trestným činem byla i lenost a zahálka. Tou vlastně indián okrádal Inku o výsledky

své práce. Provinilec byl nejprve potrestán veřejným pokáráním a domluvou, podruhé kamenováním, a pokud se ani tehdy nepolepšil, čekala na něho smrt. Zahálka mohla být i důsledkem opilství v pracovní době, tudíž i to bylo trestáno, ale pouze tehdy, dopustil-li se ho indián v době, když měl pracovat.

Incké právo pamatovalo i na ochranu zvířat. Neoprávněné zabití lamí nebo vikuní

samice a pytláctví se trestalo smrtí.

Na řešení zvlášť závažných trestných činů namířených proti státu, panovníkovi a

náboženství byli určováni samotným Inkou speciální soudy. Drobnější provinění měl na

starosti náčelník ayllu, řešil místní spory a snažil se mezi rodinami udržet dobré vztahy.

Všechny vynesené rozsudky musely být nahlášeny úředníkům na vyšší hierarchické úrovni a prostřednictvím celé administrativní sítě se dostaly až k Inkovi, který tak věděl o všech závažných zločinech i v těch nejvzdálenějších oblastech říše.

O vlastním soudním procesu v incké říši toho bohužel moc nevíme. Účastnili se ho

všichni, jichž se případ týkal. Mučení se používalo pro vynucení přiznání. Pokud toto selhalo, uchylovali se soudci k věštění.

Kromě trestu smrti, který se zpravidla vykonával hned, existovala ještě řada dalších

více či méně těžkých trestů, jako práce v dolech, ve vlhkém pralese, na kokových plantážích nebo jiné veřejné odsouzení. Výkon práva se nazýval hiwaia. Ovšem i incké

právo rozlišovalo mezi zločiny urozených a prostých obyvatel. Ale zde se informace z pramenů značně rozcházejí. Zatímco von Hagen ve své knize Říše Inků (1963) uvádí, že příslušníci vyšších vrstev byli trestáni přísněji než obyčejní lidé a uvádí to i na příkladech,

kdy třeba veřejná důtka pro purika mohla znamenat za stejný zločin pro šlechtice

79

vyhnanství, nebo tam, kde purik přišel o oko, aristokrat o život, v publikaci F. Katze je

uvedeno, že „za stejné delikty byli trestáni (příslušníci šlechty) méně přísně než prostí

obyvatelé“ (Katz 1989, s. 353).

6. 11. Náboženství Incké náboženství dokonale odráželo proměny, sociální rozdíly i skutečnost, že incká

říše byla poskládána z mnoha společenství. Existovalo zde totiž několik odlišných

náboženských směrů. Bylo to oficiální náboženství inckého státu, náboženství vzdělanců, jednotlivá náboženství podrobených kmenů a náboženství klanů.

Podstatou oficiálního inckého náboženství byl stejně jako u Aztéků agrární kult a

uctívání stejných přírodních sil. Nejdůležitějším božstvem bylo Slunce (Inti), které bylo

nejčastěji znázorňováno v podobě kulatého disku s lidskou tváří, vyzařující své paprsky na

všechny strany. Slunci byl zasvěcen nejkrásnější a největší chrám v Cuzcu – Coricancha. Panovník byl pokládán za syna Slunce a Inkové sami sebe považovali za jeho vyvolené služebníky, kterým bylo svěřeno šířit civilizaci. Slunci sloužilo nejvíce kněží (v samotném

Cuzcu to byly asi čtyři tisíce), a ti požívali nejvyšší úcty a měli větší moc než kněží sloužící

jiným božstvům, Slunci patřila nejlepší půda a největší stáda a dostávalo se mu nejvíce zlata, stříbra a drahých látek. Slunci se předávala i část z kořisti získané během výbojů.

Druhou mocnou silou byl Měsíc, kterého Inkové považovali za ženu Slunce, která mu byla

podřízena. I když na pobřeží byl Měsíc stále ještě nejdůležitějším božstvem (Katz 1989). Důležitou úlohu v náboženství hrála i další božstva, jako byla matka země, bůh hromu Inti

Illapa nebo božstva různých nebeských těles. Bůh hromu Inti Illapa byl zobrazován s kyjem a prakem, poroučel bouřím a dešti a vrhal blesky. Po celé říši se mu stavěly chrámy. Když hrozilo sucho, lidé se vypravili na vrcholky hor, kde se modlili a přinášeli mu oběti, aby seslal na zemi déšť.

Typické v incké říši bylo, že sluneční náboženství muselo být zavedeno v každé

podmaněné oblasti, kde musely být také vybudovány a poddanými udržovány sluneční

chrámy. Zcela specifickou roli zde měl Inka, který byl i zde od konce 15. století uctíván jako jeden z bohů, jako syn Slunce.

Toto oficiální náboženství však brzy přestalo stačit různým vzdělancům a začali

uctívat nové, abstraktnější božstvo. Byl to Inka Pachacuti, který zavedl nový kult boha a

80

kulturního hrdiny Con Ticsi Viracochy. Viracocha („Mořská pěna“) byl zvláštním ochráncem Pachacutiho, jemuž se zjevil ve snu před rozhodující bitvou s Chanky. Na

znamení vděčnosti pak dal Pachacuti zbudovat pro Viracochu chrám, kde mu byla

postavena i zlatá socha velikosti desetiletého dítěte, s pravou rukou zdviženou a velitelským gestem. Viracocha byl však znázorňován jen velmi vzácně, protože lidmi

vytvořený obraz by nikdy nemohl ukázat jeho skutečnou velikost a mnohostrannost (Owusu 2004, s. 11). Viracocha byl chápán jako tvůrce všech lidí a všech věcí. Nejdříve stvořil nebe a zemi a také rasu lidí, která zatím přebývala v temnotě. Tyto lidi ale pak kvůli

nějakému prohřešku zničil tak, že je proměnil v kámen. Potom vyzdvihl z jezera Titicaca

slunce a den, měsíc a hvězdy. Následně vytesal ze skály muže, těhotné ženy i novorozence. Všem lidem pak poskytl půdu ve všech čtyřech dílech světa. Poté, co byl celý svět osídlen,

změnil se Viracocha z boha Stvořitele na kulturního hrdinu, dal lidem zákony a jiné prvky

civilizace, putoval nějaký čas přes Andy, aby pak zmizel na moři za obzorem. V náboženství indiánských kmenů není moc časté, aby se Stvořitel stal zároveň nejvyšším

bohem. Ale byl to společný zájem kněžstva i vládce, a tak se Viracocha stal součástí inckého panteonu. Ovšem po zániku incké říše se toto projevilo v tom, že prostí lidé na něj

po několika letech zapomněli a vrátili se k uctívání místních božstev. Božstva podmaněných kmenů byla mnohdy zavzata do inckého panteonu, ale na výraz podrobení

přenesena do Cuzca a umístěna do chrámu Slunce Coricanchy. Typickým pro tento typ božstev se stal bůh Pariacaca z altiplana z oblasti Huarochirí. Jedním z jeho

nejdůležitějších výtvorů byl zavlažovací systém. Pro mýty andské oblasti je

charakteristické, že počítají právě zavlažovací zařízení mezi nejdůležitější věci, které bohové lidem dali.

Další rovinu inckého náboženství tvořilo uctívání huac. Pojem huaca označoval

posvátné místo nebo věc, ve které sídlilo animistické božstvo, jehož přízeň se musela udržovat modlitbami, uctíváním i obětinami. Huaca mohlo být prakticky cokoliv – chrám,

vrcholek hory, skála, pramen nebo hromádka kamení. Huacou se mohlo stát třeba i dítě narozené se šesti prsty. Pojem huaca se rozšířil i na staré hrobky. Od toho je odvozeno i

dnešní pojmenování vykrádačů hrobů – huaqueros (Métraux 1988, s. 71). Uctívání huac se v andské oblasti objevuje dodnes (obr. 29).

81

Obr. 29 Uctívání huac

Huacy kolem Cuzca byly organizovány podle zcela jedinečného systému, tzv. systému

ceque (Katz 1989, s. 370). Ceque byly jakési linie, které spojovaly každé huaca se středem města a téměř symetricky protínaly všechny čtyři městské čtvrti. Ve třech z nich bylo vždy

devět ceque, jež se opět rozdělovaly na tři, zatímco ve čtvrté bylo přímek čtrnáct. Podle

etnologa Zuidema se dají tyto linie interpretovat dvojím způsobem. Jednak to mohl být

kalendářní systém, kdy pro každý den kalendáře bylo určeno jedno huaca. Nebo tyto přímky odrážely složitou sociální organizaci hlavního města. Každé ayllu pak bylo zodpovědné za udržování huac v rámci jedné linie systému.

Součástí náboženství incké říše byla i božstva jednotlivých klanů. Členové ayllu

uctívali mytické prapředky, lidské nebo zvířecí. Tento předek – markayok (patron, strážce vesnice) je symbolizován skálou nebo kamenem. Pokud to byl kámen, staral se o něj vždy

stařešina ayllu a pak ho předával svým dědicům. Každá rodina měla množství dalších kouzel, které měly zajistit domácnosti blahobyt a odvrátit nemoci a neštěstí. Talismany

mohly být různé kameny zvláštního vzhledu a barvy. Kameny, které vypadaly jako domácí zvířata nebo plodiny, se sbíraly a měly chránit stáda a pole. Někdy se na nich pro lepší

podobnost prováděly úpravy. Tohoto původu jsou třeba sošky lam, nacházené po celé říši. Předpokládá se, že tyto sošky byly zahrabávány na pastvinách do země a měly tak zajistit

požehnání od Matky země pro stáda lam. Duch polí a kukuřice byl zase symbolizován velkým bochníkem chleba, který se uchovával v miniaturní sýpce vždy do další sklizně.

Podobné představy a náboženské rituály existovaly i u pobřežních kmenů, které zase uctívaly Matku moře.

82

Vedle uctívaných božstev patřily do incké víry i zlí duchové a nadpřirozené bytosti.

Byla to třeba hapiñuñu, žena s velkými ňadry, která jimi lákala osamocené cestovatele, které pak sežrala. Nebo bytost anchanchu, která se živila lidským tukem. Indiáni se obávali

i duší svých zemřelých, které se často pokoušely vzít s sebou i někoho z živých příbuzných.

K inckým náboženským rituálům patřily i oběti. Měly sloužit k tomu, aby si lidé

získali přízeň bohů. I v Peru existovaly lidské oběti, ale v porovnání s Mezoamerikou to byl

skoro zanedbatelný počet a byly přinášeny jen při zvláštních příležitostech, jako byla třeba

korunovace nového Inky, vážné onemocnění panovníka nebo nějaká přírodní katastrofa. Většinou se oběťmi stávaly děti ve věku asi deseti let, hlavně dívky, nebo vybraní váleční

zajatci. Obětovat vlastní dítě bylo důkazem loajality vůči inckému státu i bohům (Fagan 2002, s. 207). Pleť dětských obětí musela být v perfektním stavu, i malý kaz je mohl

z tohoto údělu vyloučit. Před smrtí bylo s dětmi velice dobře zacházeno a těsně před

samotným činem byly nakrmeny, dokonce i kojence ještě jejich matky nakojily. Některé z obětí byly upáleny zaživa, ve výjimečných případech jim bylo vyrváno srdce. Ještě tepající bylo nabídnuto modle a na její tváři rozmazána krev. Většina obětí byla nejdříve

opita chichou a poté uškrcena nebo zabita jednou ranou. Těla obětovaných pak byla pohřbena na samostatných hřbitovech. Nezvyklým nálezem je několik mumií nalezených

na vrcholcích hor. Nejznámější je „Ledová panna“ nalezená na vrcholu hory Ampato v roce 1995 Johanem Reinhardem (obr. 30).

Obr. 30 „Ledová panna“ z hory Ampato

83

Příčinou smrti asi čtrnáctileté dívky byla rána do pravého spánku, která způsobila

masivní krvácení. Jinak byla dívka naprosto zdravá, kosti ani zuby nevykazovaly žádné známky nemoci nebo podvýživy, což svědčí o skutečnosti, že k těmto rituálům byli vybíráni opravdu jen ti „nejlepší“ jedinci. Podobný nález několika dětských mumií a artefaktů byl učiněn Reinhardem i na lokalitě Cerro Llullaillaco na území Argentiny, která

je se svými 6 739 m n. m. nejvýše položeným archeologickým nalezištěm na světě (Reinhard 1999, s. 40).

Častěji byla obětována zvířata, hlavně lamy, bílé k poctě Slunce, hnědé k poctě boha

Viracochy, strakaté k poctě boha hromu, nebo vzácné předměty, jako byly jemně tkané látky. U méně významných bohů stačila k obětování třeba morčata. Ovšem i obětování

zvířat mělo svá přísná pravidla, například srst lam musela být jednobarevná a jemná jako hedvábí (Bernardová 1994, s. 35). S náboženstvím a mystikou byla spojována i další

zvířata. Znázornění „chiwakli“, černého ptáka, se nacházejí na tkaných látkách. Tato mýtická bytost se spojovala s úrodou. Ryby byly pro Inky posvátná zvířata přiřazovaná přímo Viracochovi, který kdysi stvořil ryby, aby zásoboval lidi potravou. Horský jelen byl považován za mystické zvíře, které nosilo poklady horských duchů (Owusu 2004, s. 234).

Další cestu, jak si naklonit bohy, představovala zpověď. V tomto bodě jeví incké

náboženství podobnost s křesťanstvím. Hříchem pro Inky bylo jakékoli porušení rituálů a

zavedených norem, které vedlo k božímu hněvu a přírodním katastrofám. Ten, kdo se

dopustil přestupku nebo zločinu, mohl zpovědí získat od kněží rozhřešení, přičemž mu byla

uložena řada trestů a úkonů (Katz 1989, s. 371). Ale další dvě skutečnosti jsou od křesťanské zpovědi naprosto odlišné. Kněz musel podniknout všechno možné, aby se dozvěděl, zda je zpověď úplná a mohl se uchýlit i k násilí. A v druhé řadě mělo rozhřešení u některých přestupků nejen duchovní, ale i světský význam a mohlo kajícníka uchránit před trestem.

Jistá podobnost s křesťanstvím se projevuje i v představách o posmrtném životě. O

tom, kam se člověk po smrti dostal, rozhodoval způsob, jakým žil. Pokud vedl dobrý život, dostal se do nebe poblíž Slunce a čekal jej život v hojnosti. Ten, kdo v životě hřešil, byl

vykázán do pekla, které se nacházelo uprostřed země. Výjimkou byli ale příslušníci

aristokracie, u kterých nezáleželo na tom, jaký život vedli. Ti měli jisté, že se dostanou vždy do nebe.

84

Složitému systému náboženství odpovídala i poněkud složitá hierarchie kněžstva.

Existovaly tři skupiny, tři stupně kněží. První byli příslušníky oficiální incké církve, druzí

církve podmaněných společenství a třetí skupinu tvořilo kněžstvo každého ayllu. V oficiální sféře měl nejvyšší postavení velekněz huillacumu („ten, kdo hovoří s bohem“),

který byl Inkovým příbuzným a společně s radou devíti dalších kněží stál v čele celé církve. U podmaněných států závisel systém náboženské hierarchie na velikosti a na stupni, na jakém bylo tamější náboženství v předinckých dobách.

Ke kněžstvu nenáleželi jen samotní kněží, ale i Panny Slunce, tzv. Aclla cuna. Byly to

dívky vybrané inspektory po celé říši, které pak sloužily náboženství. Sloužily jak Slunci, tak i jiným bohům. Ale protože převážná část z nich byla zasvěcena právě Slunci, nazývali je Španělé Sluneční panny. Sluneční panny znamenaly také ekonomický přínos, látky jimi

utkané byly pokládány za nejjemnější a nejhodnotnější, a kromě toho připravovaly i značné

množství chichy. Každý klášter byl pod správou ženy, která byla považována za nevěstu Boha Slunce. Největší a nejznámější klášter se nacházel samozřejmě v Cuzcu a čítal na 1 500 žen.

Vedle kněží a Slunečních panen pracovala v chrámech ještě řada dalších lidí, jako

byli například pastevci posvátných stád, vrátní nebo obránci. Dokonce se předpokládá, že v chrámech sloužilo více lidí než v armádě (Métraux 1988, s. 137).

Úkoly kněžstva byly dost rozsáhlé. K nejdůležitějším patřilo provádění rozmanitých

rituálů zejména na zajištění rozrůstání rodin a úrody, různé osevní a žňové ceremonie. Příznačný pro tento druh rituálů byl Velký svátek očišťování. Lidé se museli uskrovnit na

jedno jídlo denně, které nesmělo obsahovat maso. V noci byly připraveny zvláštní koláče z kukuřičné mouky, smíšené s lidskou krví, která měla vyhnat nemoci z těla. Po východu slunce se lidé k němu pomodlili a tím půst skončil. Čtyři Inkové královské krve pak prošli

městem po čtyřech hlavních silnicích vedoucích do každého dílu Tahuantinsuyu a na okrajích města pak zabodli svá kopí, což mělo značit hranici, za kterou byly zlé síly

vypuzeny (Katz 1989, s. 373-374). V každém domě se připravovala jakási pasta z kukuřice

zvaná sanko. Lidé si ji pak roztírali po těle a potírali jí i celý dům a jeho vybavení. To stejné bylo učiněno i s mumiemi Inků a sochami významných bohů, které byly vyneseny na náměstí. Před nimi byly potom obětovány bílé lamy s nejjemnější vlnou a jejich krev měla

zvlhčit sanko. Každý člověk, dítě i starci, pak musel sníst aspoň kousek této krví posvěcené pasty.

85

Zcela zvláštním obřadem byly rituální soutěžní běhy. Jejich trasa vedla většinou na

některou horu, která byla ztělesněním určitého boha. V průběhu závodu se pronášely modlitby.

K činnostem provozovaným kněžími patřilo i věštění. Inkové patřili společně

s Římany k nejpověrčivějším národům. Předpovídalo se různými způsoby, ale mezi nejoblíbenější patřily věštby z lamích vnitřností. Zvířata byla mnohdy zaživa rozpárána a

z jejich orgánů se pak věštci snažili vyčíst budoucnost. V této oblasti proslulým se stal

zejména Pachacamacův chrám, který byl proto už nejednou srovnáván s delfskou věštírnou

ve starém Řecku. Pro soukromější účely předpovídali věštci z pohybu pavouků, z uspořádání lístků koky na rostlině nebo z tvarových změn slin na jejich prstech. Jinou

metodou věštění bylo počítání zrn v palici kukuřice nebo kamínků na hromádce. Povaha osudu se pak určovala z toho, zda bylo napočítané množství sudé nebo liché.

Kněží se také starali o výchovu a vzdělávání šlechticů. Amautové, učitelé, pocházeli

právě z jejich řad.

Oproti oficiálním církevním hodnostářům byli kněží jednotlivých klanů daleko více

spjati s lidmi a naprosto nezávislí na církevní hierarchii. Byli to většinou staří muži, kteří

byli osvobozeni od většiny pracovních povinností a pokud to bylo možné, klany se staraly, aby byli osvobozeni úplně od veškeré práce. Právě díky provázanosti s obyčejnými lidmi

přetrvávala tato skupina po španělské kolonizaci daleko delší dobu než oficiální kněžstvo. Kněží byli často zároveň léčitelé i šamani.

Dodnes není jasno v mnoha otázkách týkajících se inckého náboženství, třeba jak

rozsáhlá byla kontrola velekněze nad podmaněnými územími, jakým způsobem se mezi

jednotlivé chrámy rozděloval majetek a nebo do jaké míry se ve skutečnosti podařilo Inkům vnutit své náboženství podrobeným kmenům. Jisté ale je, že při tak velkém rozsahu a různorodosti říše zde zákonitě musely vznikat konflikty a problémy, které mohly přispět k zániku incké říše.

6. 12. Pohřební ritus Pro Inky byla smrt pouhým transportem z tohoto života do jiného. Věřili, že vitální

síla, kterou nazývali camaquem, zůstává po smrti v těle a je nutno o ni pečovat. Stejně jako

pro řadu jiných civilizací nebyla pro Inky smrt definitivním koncem, ale začátkem nové

86

fáze života. Dobří lidé měli vést po smrti další život v pohodlí a míru, zatímco zlí si museli

svá provinění odpykávat těžkou dřinou ve středu zeměkoule (Prescott 1980, s. 50). Mrtvý

byl huaca, stal se posvátným a tajemným, ovládal kouzla a indiáni úzkostlivě dbali na to, aby nevzbudili hněv nedávno zemřelého a snažili se učinit zemřelému život na onom světě co nejpříjemnější. Zemřelí nebyli živým přátelsky nakloněni a museli mít všechno pohodlí,

aby si nepřivolali někoho z živých k sobě. Smrt byla nakažlivá (von Hagen 1963, s. 81). Přízeň předků zaručovala dobrou úrodu, mrtví pronášeli skrze tlumočníka proroctví a jejich

těla měla mít dokonce i léčivé vlastnosti. Každá rodina pak byla povinná starat se o své

zesnulé příbuzné a nosit jim do jeskyní jídlo, pití a oděvy. Je to vlastně součást snah o

zachování rodu. Ten, kdo měl hodně potomků, si tak zajišťoval, že jeho ostatky nezůstanou po smrti nezaopatřené. Přijít o mumie svých předků bylo ve starém Peru jedním z nejhorších neštěstí. Nejkrutějším trestem bylo spálení mrtvého, protože v tu chvíli jeho

vitální síla ztrácela svou hmotnou podobu a nastával opravdový konec života. Proto také poslední Inka Atahualpa raději přijal křesťanství výměnou za to, že ho Španělé neupálí, ale popraví na šibenici.

Společnost v říši Inků byla zřetelně stratifikována, což se projevovalo i v pohřebním

ritu. A tak ani ve smrti si nebyli prostý a urozený Indián rovni. Purik umíral víceméně tak,

jak žil – prostě a uprostřed svého společenství. Bohaté pohřební obřady byly jen pro

urozené (von Hagen 1963, s. 81).

Smrt silně zasahovala do života ayllu. Pozůstalí nosili jakýsi druh smutku, ženy si

stříhaly vlasy, zahalovaly tvář a nabízely jídlo každému, kdo přišel k smutečnímu obřadu.

Nad mrtvým se odbýval pomalý tanec, ženy provázely své žalozpěvy údery na bubínky.

Tělo mrtvého bylo uloženo do skrčené polohy, aby se kolena dotýkala brady, zahaleno

tunikou a ovinuto látkou. Díky klimatu bylo tělo přirozeně mumifikováno. Inkové

pohřbívali do jeskyní nebo pod skalní převisy, do malých kulatých, oválných nebo pravoúhlých hrobek z kamenů slepených hlínou. Pro šlechtické rodiny se budovaly tzv.

chullpy – pohřební věže (Jones – Molyneaux 2002, s. 223). Před příchodem španělských dobyvatelů Inkové těla pohřbívali vsedě tak, aby se dívala k horizontu, nikdy ve vertikální poloze s pohledem k nebesům.

Uvnitř hrobky bylo kolem těla rozloženo jídlo, nádoby s chichou a věci, které

provázaly mrtvého životem. Válečník tu měl své zbraně, tkadlec své výrobky, žena

tkalcovský stav, nádobky s barvivy nebo vlnu k předení. Jednou ročně v listopadu pak

87

probíhala velká oslava, při které si členové rodin naložili mumie předků na záda a odnesli

je do svých osad, kde je omyli, čistě oblékli a potom se tancovalo. Pravidelné rituály měly sloužit k zajištění existence rodu v budoucnosti.

Na začátku conquisty Španělé začali mezi inckým lidem zavádět povinné křesťanské

pohřby, na hřbitovech a ve vysvěcené půdě. Ale Indiáni potají své mrtvé vykopávali a přenášeli je na pro ně obvyklá pohřební místa, protože jejich mrtví prý pod vrstvou hlíny

trpěli. Přesto se Španělům podařilo za celkem krátkou dobu Indiány přesvědčit a vštípit jim

strach z onoho světa. Katolický pohřební ritus i tady nakonec převládl (Bernardová 1994, s. 77).

6. 12. 1. Pohřebiště Purucucho Huaquerones V letech 1999 až 2001 prováděl peruánský archeolog G. A. Cock záchranný výzkum

na lokalitě Puruchuco-Huaquerones u městečka Tupac Amaru na předměstí Limy. Mumie

zde pohřbené byly díky suchému podnebí dobře zachovány, ale kvůli splaškům a vodě z města se začaly rozpadat (některé jen asi 1,8 m pod zemí). Někteří usedlíci už několik z nich dokonce vykopali a spálili, aby se vyhnuli archeologickému výzkumu, který by

podle nich zpomalil rozvoj města. Bylo zde objeveno více než 2 200 jedinců různého věku,

kteří byli pochováni v časovém rozmezí asi 75 let. S rozlohou 20 akrů je to druhé největší pohřebiště v Peru (největší je Ancón) a vůbec největší z jednoho období. Datováno je mezi lety 1438–1532.

Těla byla pohřbívána buď přímo, nebo v „zámotcích“. Na jednom místě zde bylo

zachráněno více jak 120 těchto zámotků nebo balíků. Tvoří je vrstvy tkaniny obalující tělo

a osobní věci. Jsou typické pro pohřby z inckého a předinckého období. Archeologové je nazývají falsas, podle tkaniny naplněné bavlnou na vršku zámotku, která tak připomíná

svým tvarem hlavu a celý zámotek samotný pak vypadá jako obrovité lidské tělo (obr. 31).

U některých byly oči znázorněny mušlemi a nos malým trojúhelníkem ze dřeva. Někdy

byla na hlavě i paruka z rostlinných vláken a na ní ještě nasazena jakási čapka. Zámotky

váží asi 170 kilo a na jejich vyzvednutí z hrobů bez poškození bylo potřeba čtyř mužů. V některých zámotcích se našlo několik těl. Zda lidé zemřeli najednou nebo proč došlo ke společnému pohřbu, se neví.

88

Obr. 31 Pohřební zámotek

V řadě případů se dá na první pohled určit pohlaví. Často se dochovaly i vlasy i

nehty. Ať už byla těla uložena jen tak do hrobu nebo měla speciální zámotek, byla omotána

bavlněnou tkaninou a do hrobu nebo do zámotku byly vloženy předměty a zásoby potravin pro posmrtný život. Na některých zámotcích jsou kovové masky nebo paruka z rostlinných

vláken obarvených načerno. Pohřební zámotky byly uloženy na dně velkého čtvercového hrobu a do vrstvy blíže k povrchu pak byli pohřbíváni další lidé. Archeologové v hrobech nacházejí až tři vrstvy zámotků a těl.

Jednu opravdu unikátní mumii archeologové pojmenovali „bavlněný král“ (obr. 32).

Tento muž byl obalen přímo bavlnou, a ne bavlněnou tkaninou, jak je u Inků obvyklé. Navíc šlo o obrovské množství bavlny – až 136 kg. Archeologům trvalo celé týdny, než

bavlnu pečlivě odstranili, aby se nepřehlédl ani ten nejmenší artefakt. Zámotek skrýval dvě těla – muže a dítěte (obr. 33). Zpočátku se archeologové domnívali, že jde o členy rodiny, ale testy DNA zatím probíhají.

89

Obr. 32 „Bavlněný král“

Obr. 33 Mumie dítěte nalezeného s „bavlněným králem“

90

V zámotku bylo více než 170 předmětů denní potřeby pro posmrtný život, všechny

perfektně zachovalé. Byly zde nalezeny potraviny (obr. 34) – kukuřice pro výrobu chichy,

burské oříšky, sladké brambory, fazole a vydlabaná tykev sloužící jako nádoba na

vápencový prášek, keramika, stříbrná a měděná spona na oděv (obr. 35), zvířecí kůže, dřevěný hřebínek z ostnaté rostliny a stříbrné jehly, korozí zčernalé. Jiné věci ukazují na

jeho vysoké postavení ve společnosti: peří exotických ptáků zdobící jeho čelenku, kyj jako symbol mocného válečníka a sandály, které nosila jen vrchní třída. O jeho bohatství svědčí i lastury ústřic, dovezené z teplých pobřežních vod Ekvádoru. Dítě mělo dolní končetiny

natažené, ale pozice muže vědce dost zmátla. Nebyl uložen v embryonální poloze, jak to

bylo pro dospělé typické, ale spíše měl jen ohnutá kolena, jako kdyby klečel. Důvod tohoto je stále ještě nejasný. V rukou muž svíral kus tkaniny, lasturu a kousek vápence. Místní dodnes kamínky používají při žvýkání listů koky, aby se působící látky rychleji uvolnily.

Obr. 34 Potraviny „bavlněného krále“

Obr. 35 Spony na oděv nalezené v hrobě „bavlněného krále“

Na tomto pohřebišti skoro polovinu hrobů tvořily hroby dětské (obr. 36). Děti často

trpěly anémií a byly náchylné k infekcím. Stejně jako dospělí měly hroby bohatě vybavené a po smrti o ně bylo dobře postaráno.

91

Obr. 36 Lebka asi šestiletého chlapce, pohřebiště Puruchuco-Huaquerones

Cockův tým pracoval v Puruchuco Huaquerones tři sezony – 1999, 2000 a 2001.

Podle prohlášení archeologů nálezy podstatně změnily pohled na Inky a jejich zvyky.

Například podle kostí je jasné, že celkový zdravotní stav Inků jako populace se v té době zhoršoval a to ještě před příchodem španělských dobyvatelů. Mumie vykazují nejrůznější

infekce, podvýživu a zejména rozsáhlé zamoření parazity. Téměř polovina lidí, jejichž

mumie se našly, zemřela ve věku nižším než dvanáct let. Jen velmi řídké jsou případy, kdy se lidé dožili šedesáti či pětašedesáti let. Vyššího věku nedosáhl nikdo. 6. 12. 2. Pohřební ritus panovníka Když Inka onemocněl, musel být skryt v ústraní a ven z paláce se dostávaly jen dobré

zprávy o jeho zdravotním stavu. Pokud Inka zemřel, držela se tato zpráva po dobu asi jednoho měsíce v tajnosti. To bylo proto, aby správci všech krajů byli varováni a učinili

nutná opatření proti následným možným nepokojům, které i přesto často provázely spory o

nástupnictví. Celá říše se potom ponořila do smutku. Panovníkovo tělo bylo částečně mumifikováno. Způsob peruánské mumifikace je znám bohužel jen nedokonale, na rozdíl od její obdoby v Egyptě. Byly vyjmuty vnitřnosti, které se asi pohřbívaly do sběrných uren,

tělní dutina byla vyplněna tkaninou, tělo omyto a vysušeno tak, že bylo střídavě vystavováno nočním mrazům a slunečnímu žáru (Bernardová 1994, s. 76). Zatímco těla

zůstávala v Cuzcu, vyjmutá srdce byla uložena v podzemí na místě Ollantaytambo u řeky

Urubamby (Stingl 2003, s. 189). Mumifikace byl magický náboženský akt, který měl uchovat tělo neporušené, kdyby se snad duše do něho vrátila.

92

Mumie zemřelého (malquis) pak byla umístěna na zlatém trůnu v paláci v Cuzcu,

který byl jeho hlavním sídlem. Palác se od té chvíle stal jakousi svatyní a nový Inka si

musel vybudovat nové sídlo. O tom, jak mumie přesně vypadaly, nemáme bohužel zprávy,

protože se společně se zlatými sochami a jinými věcmi stávaly kořistí španělských conquistadorů. Vedle mumie byla postavena zlatá socha Inky v životní velikosti. Bylo o ni

pečováno jako o živého Inku, předkládala se jí potrava a dokonce se i účastnila důležitých státnických rozhodování a významných bitev. Při velkých slavnostech byly mumie

panovníků neseny Cuzcem a ukazovány lidu. Od Inkových souložnic a sluhů se očekávalo,

že ho podle tradic doprovodí. Byli opiti a po obřadném tanci uškrceni (von Hagen 1963, s. 92).

Mumie oficiálních manželek inckých panovníků byly rozestavěny v kapli zasvěcené

bohyni Měsíce Quille v chrámovém komplexu Coricancha v Cuzcu. Tato kaple byla určena

pouze pro Inkovu ženu a nikdo jiný do ní nesměl vstoupit (Stingl 2003, s. 188). Zatímco sluneční chrám byl celý vyzdoben zlatem, veškeré vybavení svatyně Měsíce bylo vyrobeno ze stříbra.

I u panovníků se projevovalo ohledně ztráty mumií to, co mezi prostými lidmi.

Ukořistění mumií vládců znepřáteleného kmene znamenalo jeho definitivní porážku i v případě, že by se nacházel na pokraji vítězství.

6. 13. Technologické a kulturní objevy Přínos světové technice, vědě a umění u Inků nespočíval v objevení něčeho nového,

jako spíše v propracování a zdokonalení něčeho, co už bylo známo dříve. Intenzivní zemědělství, budování teras, stavby měst, silnic – to vše existovalo již v předinckých

obdobích, ale teprve Inkové to vše budovali v obrovském množství a velikosti. Například jejich silniční síť byla naprosto něco jedinečného.

Věda byla u Inků orientována vysloveně na praxi (Katz 1989, s. 376). Kromě

stavitelství byla v popředí jejich zájmu i medicína, kde se dostali na poměrně vysokou úroveň.

Je pozoruhodné, že mezi praktickými technickými vynálezy a abstraktnějšími

kulturními objevy byl poměrně značný nepoměr. Jasně patrné je to na příkladu písma, které pravděpodobně Inkové vůbec neměli. Kulturní objevy jako písmo, kalendář a matematika

93

byly v Mezoamerice nepochybně výtvorem kněží. Po nějaké době je převzala světská moc

a tyto poznatky byly zjednodušeny a přizpůsobeny potřebám praxe. V incké říši tento původ není jasný. Možná byli původci těchto vymožeností kněží, možná byly světského původu.

O incké matematice víme o mnoho méně než o té mezoamerické. Je to pochopitelné,

neboť ani matematika po sobě nezanechala žádná písemná svědectví. Inkové pravděpodobně používali decimální systém.

Astronomické poznatky byly zřejmě výsledkem pozorování kněží. Znali sluneční a

lunární rok i oběh Venuše a jedno či dvě souhvězdí. Incký kalendář byl zaměřen zase čistě

prakticky, souvisel s během ročních období a se zemědělskými pracemi. Protože součet lunárních měsíců nesouhlasil s délkou roku, byl kalendář upravován podle pozorovatelen rozmístěných na náhorní plošině okolo Cuzca. Několik válcovitých sloupů sloužilo

k měření azimutu. Ze stínů, které získaly pozorovatelny, se přesně stanovily slunovraty (Prescott 1980, s. 63).

Ani v jiných oblastech řemesel nebo umění nedošlo k nějakým výrazným pokrokům,

ale spíše naopak. V keramice ani v hrnčířství se už neobjevují tak znamenité výrobky jako

v kulturách Chavín nebo Mochika. Snad jen v tkalcovství se projevuje zase ono incké zdokonalování techniky.

6. 13. 1. Medicína a magie Inkové žili od narození do smrti obklopeni nadpřirozenými silami. Pokud se

nevydařila úroda nebo pokud indián onemocněl bez nějaké vnější příčiny, mohla za to zlá kouzla a hříchy. K odvrácení těchto účinků se používala zase vedle léků i magie. V incké říši byl tedy léčitel často zároveň šaman i kněz. Šamanem se stávali lidé, do kterých někdy

udeřil blesk, což značilo, že si je vyvolil Bůh hromu Illapa. Předpovídali budoucnost, starali se o nemocné a prováděli některé rituály. Čas to se u nich také hledaly rady, jak odhalit a pak kouzly potrestat zloděje.

Pokud někdo onemocněl, byl přivolán hampi-kamaiok, léčitel, doslova „opatrovatel

léků“. Na začátku předvedl nemocnému své šamanské náčiní a předepsal půst, dávidlo nebo projímadlo. Poté následovalo zaříkání a masírování, na jehož konci léčitel „vytáhl“ z těla nemocného cizí předmět – např. jehlu nebo kamínek. Tímto odstranil „příčinu“ a pak

94

teprve předepsal lék. Užívání projímadel a pouštění žilou patřilo u indiánů k běžným způsobům léčení (von Hagen 1963, s. 74).

Mezi léčebné procedury se řadila i zpověď. Existovali pro to speciální kněží

zpovědníci (ichuri), kteří zpovídali jednak nemocné a ukládali jim pokání a také zdravé hříšníky, aby ostatní lid nepostihly tresty. Kněží byli vázáni mlčenlivostí a za porušení zpovědního tajemství je čekala smrt.

Specifickou léčebnou metodou starého Peru bylo „léčení morčaty“. Léčitel třel

morčetem tělo nemocného, a když se dotkl určité části těla, potají morče v ruce zadusil. Tím se měla nemoc z těla člověka vysát. Poté zvíře rozřízl a podle vnitřností zjistil, kde se nemoc ukrývá v těle pacienta (Pollak 1973, s. 276).

Pokud onemocněl panovník, mohli za to patrně jeho poddaní, kteří se zřejmě dopustili

těžkých hříchů. On sám, jako bůh a syn Slunce nemohl žádný hřích spáchat. Proto onemocnění Inky cítil každý člověk jako své vlastní neštěstí a všichni se také obávali, že

Inkovou nemocí je oslabeno i Slunce, což by mohlo pro jejich říši znamenat katastrofu. Jestliže nepomáhaly ani modlitby, muselo se tedy přistoupit k obětem. Božstvům se obětovala zvířata, hlavně morčata a lamy. Při této příležitosti docházelo ale i k lidským obětem.

Když onemocněla hlavní Inkova manželka, byla zapuzena, protože svou chorobou

mohla ohrozit ostatní lid (Pollak 1973, s. 274). Nová královna pak byla vybrána z Inkových

souložnic.

Odvracet nemoci měla i slavnost situa, konaná v měsíci koia raimi, odpovídající

našemu září. Do Cuzca byly nanošeny posvátné věci a obrazy božstev a všichni lidé byli

pro svou hříšnost z města vykázáni. Při novolunní se pak Inka se svým doprovodem odebral do chrámu Slunce, venku se zatím shromáždil dav okolo čtyř set válečníků,

rozestavených do čtverce tak, aby každá skupina stála čelem k jedné světové straně. Jakmile se na obloze objevil měsíc, vyšel Inka z chrámu a dav lidí vyrazil divoký řev, který

měl nemoci zahnat. Současně se s hlasitým křikem rozběhli i válečníci mávající zbraněmi.

Před městem je vystřídali další, a tak to pokračovalo, dokud všichni nedoběhli k nějaké řece. Tam se válečníci omyli a očistili i své zbraně. Ve stejné době se koupali všichni lidé.

Tato očista pak byla ještě doplněna potřením obličeje hustou kukuřičnou kaší, kterou se natřely také veřeje, spíže, studna a mumie. (Pollak 1973, s. 274)

95

Povolání léčitele bylo společensky poměrně výhodné, ale na druhou stranu také dost

nebezpečné. Kdo se mohl prokázat úspěchy, za odměnu dostával nové tuniky a zlaté či stříbrné šperky. Pokud se ale nemocnému přitížilo nebo dokonce zemřel, mohl z toho být obviněn právě medicinman a nebožtíkova rodina ho považovala za vraha.

Lékaři patřili do třídy učenců, museli ovládat quipu a svou praxi provozovali pouze

na panovnickém dvoře. Nejslavnější lékaři pocházeli z kmene Callahouaya sídlícího v údolí východně od jezera Titicaca. Oproti tomu venkovští léčitelé se řadili k nižšímu

kněžstvu nebo k řemeslníkům. Bylinkáři byli většinou lidé churaví, kteří nebyli schopni pracovat na poli ani vykonávat vojenskou službu, a tak se museli ve společnosti, kde platila všeobecná pracovní povinnost, uplatnit aspoň nějakým způsobem.

Indiáni znali velké množství rostlinných drog, některé využívali k léčení mnoha

neduhů. Byl to např. chinin proti malárii, kokain, posvátný kaktus Trichocereus pachanoi s halucinogenními účinky označovaný jako San Pedro, ipekakuanha využívaná jako dávidlo, belladona poskytující mírné narkotikum anodyn, šňupavý tabák sairi k čištění

nosní dutiny, šťáva z vodní rostliny matek-lju k ošetření očí nebo pryskyřice ze stromu

mulji k hojení ran. Znalost léčivých rostlin se dědila z otce na syna (Pollak 1973, s. 276). Zápornou stránkou tohoto vědění a profese byli míchači jedů. Byli sice stíháni a přísně trestáni, ale i přesto svou praxi zřejmě provozovali. Prudké jedy směl vlastnit pouze

panovník. Usvědčení traviči byli i se svými dětmi a vnuky ukamenováni, zardoušeni nebo ubičováni. Zneužití léků jako omamných látek se trestalo smrtí, omámení bylo dovoleno

jen jako součást rituálu. Kdo se pod vlivem omamných látek dopustil sexuálních zločinů, byl zabit tak, že mu kolemstojící museli rozšlapat břicho (Pollak 1973, s. 276).

Z léčiv živočišného původu se nejčastěji používala krev různých zvířat. Krev kondorů

pomáhala proti nervovým nemocem, vikuní krev se zase podávala proti horské nemoci. Teplé vnitřnosti morčat měly pomoci při bolestech břicha, tuk pštrosa a kondora zmírňoval

otoky, hadí preparát měl léčit neurotické choroby a sexuální impotenci a včelí bodnutí

revmatismus. Léčitelé používali i minerálních látek. Při léčení ran a vředů nebo průjmovitých onemocněních naordinovali měď, síru, arsen nebo jíl.

Důležitou pomůckou inckého lékaře byl i seznam nemocí. Když byla nemoc

pojmenována, byla aspoň částečně zbavena své hrůzy. Názvy některých nemocí zní v

kečujštině opravdu výstižně: epilepsie zní v překladu „on sebou mlátí“, ledvinovým

96

nemocem se říká „pramen přestal téci“ nebo malárie je „střídavá nemoc“ (Pollak 1973, s. 279).

Z nemocí se v incké říši vyskytovala běžně malárie a žlutá zimnice, průjmovitá

onemocnění a většina onemocnění dýchacích cest, jako zápal plic, zánět průdušek a i rýma.

Na tyto nemoci zde umíraly především děti. Změnu klimatu snášeli špatně např. vojáci,

kteří, zvyklí na horské klima, museli sloužit v nížinách. Mnoho jich podlehlo malárii, proto byly oddíly vždy po několikaměsíční službě staženy zpátky do hor.

Nemocní byli rozdělováni do zvláštních tříd podle chorob, kterými trpěli. Např. slepí;

hluší a němí; lidé s vrozenou vadou; nemocní dnou. Tito lidé mohli uzavírat sňatky vždy jen v rámci své skupiny, často hlavně ve větších městech žili ve speciálně pro ně vybudovaných chorobincích. Ovšem i jim byla přidělena práce odpovídající jejich zdravotnímu stavu.

Existovaly tu i endemické nemoci. Nemoc zvaná dnes uta je destruktivní vředové

onemocnění, forma leishmaniózy. Toto parazitární onemocnění způsobuje prvok

Leishmania, který je přenášen savým hmyzem. Má formu kožní a viscerální. Viscerální

forma, též kala azar – černá nemoc, se projevuje výrazným zvětšením jater, sleziny, mízních uzlin, krevními poruchami a šedavým zbarvením kůže. Bez léčby vede k pomalému chátrání až k smrti (Vokurka – Hugo 1995, s. 253). Kožní forma postihuje především oblast

obličeje, začíná kolem nosu a postupně působí rozpad nosních chrupavek a rtů a zanechává tvář zohavenou vředy. Kečujsky se tato nemoc nazývala akapana aiapcha – „rudě lemovaný mrak“, což popisuje krvavé okraje vředů na obličeji.

Další velmi obávanou chorobou byla verruga, obvykle se vyskytující v údolích okolo

2000 m n. m. a přenášená hmyzem. Projevuje se bolestmi v krku a v kostech, potom se objevuje načervenalá vyrážka přerůstající až ve vředy, které neustále hnisají a krvácejí. Nemocný pak umírá vyčerpáním a ztrátou krve.

Zejména na pobřeží se vyskytovalo další onemocnění, kdy člověku naskákaly po

celém těle velké puchýře. Kdo se uzdravil, měl tělo pokryté jizvami. Výjimečný nebyl ani

kretenismus, projevující se poruchou tělesného růstu i duševního vývoje, nebo sněžná

slepota zvaná surumpi nahoře v Andách v oblasti sněhu. Jedná se o prudký zánět očních víček provázený otoky a krvácením a neléčený může skončit i oslepnutím.

Projevy všech těchto nemocí byly věrně zaznamenány na mochické keramice, která

se může takto stát pramenem poznání další sféry života v této oblasti Ameriky.

97

Samozřejmě s příchodem Evropanů do této oblasti se tu rozšířily rychlostí blesku

další nemoci, které původní indiánské obyvatelstvo dost zdecimovaly. Byly to zejména

neštovice, příušnice, spalničky nebo tuberkulóza. Ale až do této doby nenajdeme na

americkém kontinentě jedinou nemoc, která by se vyskytovala zároveň ve Starém světě.

Výjimkou je malárie a žlutá zimnice, objevující se ve všech tropických oblastech. Potvrzuje to tedy domněnku, že až do konce 15. století neexistovalo žádné spojení mezi Starým a Novým světem.

Značné pokročilosti dosáhly v Peru takové oblasti medicíny, jako je chirurgie a

anesteziologie. Indiáni předinckých kultur i v incké říši samotné prováděli poměrně složité

a obtížné operace, jako byla trepanace lebky, kdy bylo potřeba odstranit úlomky kosti, ohrožující mozek. Mnoho raněných při této operaci zemřelo, ale část z nich přežila. Svědčí

o tom množství lebek se zhojenou kostní tkání, nalezených v hrobech. Právě lebky

nalezené v hrobech předinckých kultur dokazují, že technika trepanace byla známa už 2000 let před Inky. Zranění vyžadující trepanaci lebky byla nejčastěji důsledkem bojů. Jednou

z nejpoužívanějších zbraní byla makana, s oblou nebo hvězdicovitou hlavicí tesanou

z kamene nebo odlitou z bronzu. Touto zbraní bylo nejsnazší vést ránu na hlavu, a tak nejvíce lidí v bitvách umíralo právě na zranění lebky. Byly to buď depresivní fraktury, nebo prasklá klenba s radiálně vyzařujícími zlomovými liniemi (Horáčková – Strouhal – Vargová

2004, s. 84). V hrobech po celém Peru se našlo více než deset tisíc trepanovaných lebek společně s některými chirurgickými nástroji, jako byly různé obsidiánové šípové hroty upravené k prorážení lebky, bronzové nože tumi, skalpely, pinzety a jehly. V Jižní Americe

byla nejčastěji používána metoda řezání. Škrabání nebo vrtání bylo vzácnější. Na některých

lebkách byly dokonce otvory po trepanaci překryty stříbrnými ploténkami nebo slupkou

z tykve (Pollak 1973, s. 280). Inkové používali i nástroj na stlačení tepny, aby nekrvácela,

znali i jakýsi druh gázy a bavlněné tampony. Prováděli dokonce i amputace, které se objevují i v předinckých kulturách, jak je opět znázorněno na mochické keramice.

Peruánští lékaři Francis Graňa a Esteban Rocca vytvořili studii o chirurgii ve starém

Peru, jejíž součástí byla i trepanace lebek pacientů původními inckými nástroji i původní

technikou, ovšem za použití celkové narkózy. Podle jejich zprávy lze konstatovat, že incké

lékařství by si v ničem nezadalo s evropskou medicínou v době jejího rozkvětu v 16. století.

98

Jaká indiáni používali anestetika, bohužel přesně nevíme, ale jiné je to s narkotiky.

Patrně ale žádná z těchto rostlin nemohla přivodit celkové znecitlivění. Dobře známý byl

např. durman, z něhož se získával atropin, kterého se kdysi používalo k narkóze při porodech. Další byla tzv. „réva duší“, narkotická liánovitá rostlina Banisteria caapi

z pralesa. Její kořen obsahuje tři druhy alkaloidů ovlivňující centrální nervový systém. Tuto rostlinu používali i medicinmani při léčení nemocných, kdy z ní vypili odvar a věřili, že

vidiny jí způsobené jim prozradí příčinu nemoci i vhodné léčení. Semena ze stromu vilka

se pražila a mlela na prášek, který se pak šňupal. Název tohoto stromu objevující se v řadě

názvů inckých měst (Vilca-pampa, Vilcas-huaman) svědčí o tom, že to byla rostlina

poměrně hojně rozšířená a oblíbená. Velmi známým narkotikem byla také koka, poskytující kokain. Kokovník (Erythroxylon coca) se pěstuje na svazích východních And.

Je to nízký hustý keř, jehož lesklé listy se trhají třikrát až čtyřikrát ročně a opatrně se suší nejdříve na slunci, pak ve stínu, aby si zachovaly zelenou barvu. Jako hodně jiných věcí

byla i koka známa už v předinckých dobách. V hrobech se našly malé vlněné váčky s kokovými listy a s nimi malá tykev s vápnem z mořských ulit nebo vápence. Z listu se

udělal smotek a vložil se do úst společně se špetkou vápna, které usnadňovalo vyluhování

účinných látek. Indiáni koku žvýkali, ale nepolykali. Vědci se dodnes neshodli na tom, do jaké míry bylo žvýkání koky v incké říši rozšířeno. Převládá názor, že bylo vyhrazeno pouze vládnoucí vrstvě, věštcům, poslům, kteří potřebovali její povzbuzující účinky, a možná také starcům. Původně se koka využívala jen k náboženským účelům, kdy se pálila jako kadidlo a měla zahánět neštěstí a usmiřovat bohyni země. Ať tomu bylo jakkoli, jisté je, že používání koky bylo přísně řízeno. 6. 13. 2. Zemědělství Celá incká říše byla velkým centrem pěstování kulturních rostlin. Odhaduje se, že se

zde systematicky kultivovalo více rostlin než v jiné srovnatelně velké části světa. Mezi

původně americké plodiny patří z nejznámějších kukuřice a brambory, ale také tykve, fazole, podzemnice, ananas, kakaovník, avokádo, rajčata, papriky nebo papája.

Hlavní plodinou v této oblasti pěstovanou byly brambory, a to zejména proto, že

dokázaly růst ve vysokých nadmořských výškách. Původně se mělo za to, že brambory se začaly cíleně pěstovat v několika oblastech Jižní Ameriky, například v Chile, Bolívii nebo

99

Argentině, ale nejnovější výzkumy ukázaly, že pravlastí této plodiny je Peru (Janda 2006,

s. 10). Tato teorie je podepřena genetickou studií, která dokládá, že pěstované brambory mají geneticky nejblíže k jednomu druhu lilku, který se v současnosti vyskytuje jen v jižních oblastech Peru. Při výzkumu byly použity fosilizované zbytky brambor, jejichž stáří bylo odhadnuto asi na 7 000 let. Kdy se však tato plodina stala součástí jídelníčku jihoamerických civilizací, na to zatím odborníci odpověď nenalezli. Peruánští indiáni je

nazývali papa. Snadno se ale kazily, a proto je indiáni konzervovali sušením, až vzniklo tzv. chuño – první skutečně sušená potravina. Princip této metody konzervace spočíval

v tom, že pět dní po sobě se brambory nechaly přes noc zmrznout a ráno z nich ženy vyšlapaly všechnu vodu. Chuño se pak uchovávalo v celku nebo se z něj vyrobila bílá moučka, která vydržela i několik let.

Stejně významnou plodinou jako brambory byla i kukuřice, která ale nesnáší drsné

přírodní podmínky tak dobře. Stejně jako brambory byla pěstována v mnoha odrůdách: sladká kukuřice choklo, kukuřice na pražení koljo-sara, odrůda vhodná na výrobu chichy sara´aka nebo odrůda, z níž se připravovala kaše mote a která měla obilky velké jako lískové oříšky (von Hagen 1963, s. 43).

Kromě brambor a kukuřice byla ještě hojně pěstovanou plodinou také kinua, merlík

chilský, z jehož nažek se vyrábí škrobnatá mouka, a dále hlíznatá rostlina podobná bramboru – oka. Dále se ještě pěstovala paprika, která se používala i jako koření (po soli

druhé nejčastější), rajčata, fazole, tykve, ananasovník, jahody, ostružiny nebo papája. Jsou

to rostliny, které byly ve Starém světě až do kolonizace Ameriky naprosto neznámé. Jedinou výjimku v seznamech tvoří bavlník. Bavlna se objevuje poprvé asi v polovině 5.

století př. n. l. v údolí Nilu. Ale Junius Bird z Amerického přírodovědeckého muzea v New

Yorku našel bavlnu v peruánských hrobech datovaných kolem roku 2 000 př. n. l. (von

Hagen 1963, s. 46). Znamená to tedy, že obyvatelé Peru bavlnu pěstovali a spřádali ji ještě dříve než Egypťané. Ovšem otázkou zůstává, jak je možné, že stejná rostlina se stejnými geny rostla v Novém i ve Starém světě.

Faktorem, který příznivě ovlivnil rozkvět zemědělství, byla znalost hnojení. Inkové

používali guano, trus mořských ptáků. Tito ptáci byli ze zákona přísně chráněni. Nesměli se zabíjet a v době jejich hnízdění byl pod trestem smrti zakázán přístup na ostrovy.

Zemědělství bylo základní životní náplní Inků a mělo vliv téměř na vše. Rok

andského zemědělce se dělil na dvě období, vlhké a suché (von Hagen 1963, s. 48). Vlhké

100

období začínalo v říjnu a trvalo až do května, suché zas panovalo od května do října nebo listopadu.

V srpnu přicházel čas orby. Začínalo se slavností, kdy sám panovník nebo nějaký

vysoký úředník zahájil práci zlatým kopáčem. Inkové neznali pluh ani tažná zvířata. Pro orbu používali kopací hole, necelé dva metry dlouhé tyče s hrotem opáleným v ohni (obr.

36). Někdy mohl být hrot bronzový. Kousek nad hrotem byla opěrka pro nohu, aby bylo možno hůl snáze zarazit do země a hroudu hlíny vypáčit. Na rytí se podíleli všichni muži

ayllu. Postavili se do řady napříč pole a v práci se střídali. Muži ustupovali při práci nazpět, ženy čelem k nim je následovaly a roztloukaly hroudy jakousi motyčkou zvanou lampa (von

Hagen 1963, s. 48). Při této práci si Inkové zpívali píseň vítězství, von Hagen (1963) uvádí její volný překlad:

Muži:

Ženy:

Hej vítězství, hej vítězství Tady kopáč, tady brázda Tady pot, tady půda! Hurá, muži, hurá!

V září se sela kukuřice, brambory až po příchodu dešťů, tedy v říjnu nebo v listopadu.

Podstatou inckého zemědělství bylo budování teras (obr. 37) a umělé zavlažování

(obr. 38). Terasy zabraňovaly odnášení půdy během období dešťů a také zvětšovaly rozlohu pozemků. Za vlády Inků dosáhla stavba teras profesionální úrovně a mnohé z těchto staveb jsou patrné ještě dnes. Se stavbou teras souvisí i umělé zavlažování. Inčtí stavitelé dokázali svést vodu z horských ledovců k níže položeným polím, ať byla jakkoli

daleko. Například v provincii Condeguyu měřil kanál až 800 kilometrů (Prescott 1980, s. 65). Voda byla vedena pod zemí dlážděnými kanály. Říční toky byly upravovány hrázemi a stavěly se velké nádrže na vodu. Inkové nebyli objevitelé těchto systémů, umělé zavlažování prováděli i Mochikové nebo Chimúové dlouho před nimi. Ale Inkové dokázali

tato zařízení zdokonalit a rozšířit. Jejich stavba vyžadovala perfektní znalosti hydrografických a geologických podmínek. Spád musel být přesně stanoven, aby nedocházelo ani k strhávání břehů příliš silným proudem ani k zanášení kanálů.

Ovšem zavlažovací kanály nemohly být všude, a tak v suchých údolích se prováděly

odkopávky vyprahlé země a lidé se snažili najít vrstvu obsahující vláhu. Tyto „jámy“ (tak

101

je nazvali Španělé – hoyas) dosahovaly rozlohy někdy až jednoho akru a hloubky asi 4 – 6 metrů a byly vyztuženy nepálenými cihlami. Dno takové jámy bylo posypáno dostatečným

množstvím hnojiva a oseto obilím nebo zeleninou (Prescott 1980, s. 66). Říjen byl zvlášť

pro tyto suché a málo úrodné oblasti kritickým obdobím. Nepřišel-li včas déšť, znamenalo to neúrodu. Pokud sucho trvalo delší dobu, obracel se Indián na kněží a bohy. Bohům deště

se obětovávaly lamy. Kněží černé lamy svazovali a nechávali je o hladu a žízni, neboť se

věřilo, že bozi nesnesou žalostné bečení zvířat a sešlou déšť (von Hagen 1963, s. 52). Pokud ani to nepomohlo, byl obětován člověk, často dítě.

Obr. 38 Zavlažovací kanál

Obr. 37 Terasovitá pole

Když úroda uzrála, objevilo se další nebezpečí v podobě býložravých zvířat. Chlapci

zahalení do liščí kůže na ně číhali s prakem, v noci ženy tloukly u polí do bubínků (von

Hagen 1963, s. 52).

Pokud úroda přestála všechna nebezpečí, nadešel čas sklizně. Na ní se podíleli

všichni. Nadbytky, které nemohly být spotřebovány, byly uloženy ve veřejných sýpkách.

Pak musel indián nabídnout plody božstvu huaca. A protože život se ztotožňoval s náboženstvím, bylo i zemědělství něčím posvátným. Známá jsou božiště vybudovaná na polích, které lze dosud najít po celém peruánském pobřeží. Původně to asi byla místa, kam lidé při práci vyhazovali kameny z pole. Postupně se tyto hromady kamení staly posvátným

sídlem božstva, dostaly pyramidový tvar, na vrcholu se postavil baldachýn a pod ním

dřevěné nebo kamenné zpodobení božstva. A právě k těmto místům Inkové kladli část své úrody.

102

6. 13. 2. 1. Zvířata Inkové neznali tažná zvířata. Jediným ochočeným zvířetem tu byla lama a jí příbuzné

druhy. Nedala se ale využít jako tažné zvíře, protože Inkové nepoužívali ani kolový vůz. Lamy nikdy nebyly používány ani jako jízdní zvířata a ani neposkytovaly mléko.

Lama patří do čeledi velbloudovitých. Od velblouda se sice liší velikostí i vzhledem,

ale co je spojuje, je jejich vztah k člověku a úloha v jeho kultuře. Lamy stejně jako velbloudi jsou velice přizpůsobivé. Mohou žít ve vysoké nadmořské výšce, ale stejně dobře se přizpůsobí životu na poušti. Obě dvě zvířata poskytovala lidem maso, vlnu, topivo a

sloužila i k dopravě břemen. V určitou roční dobu se lamy stříhaly a vlna se odevzdávala do veřejných skladišť, odkud se potom vydávala jednotlivým rodinám, dle počtu jejich

členů. Ženy v každé domácnosti napřed musely spotřebovat vlnu na ošacení své rodiny,

poté začaly vyrábět šaty pro Inku. Z lamí vlny se vyráběly těžké přikrývky, pevné šňůry a pytle, jako palivo se využíval lamí trus.

V incké společnosti byla péče o lamy váženým zaměstnáním, protože lamy

nepředstavovaly jen materiální hodnoty, ale využívaly se i při náboženských obřadech a nebo se věštilo z jejich vnitřností, nejčastěji z plic. Stáda lam byla jedním z důležitých

činitelů v inckém hospodářství. Každé ayllu mělo jistý počet stád a jednotlivé kusy byly pečlivě sčítány. Podle zpráv kronikářů jich byly statisíce.

Stejně jako Inkové nevynalezli zavlažovací zařízení, jen ho zdokonalili, i chov lam

nebyl jejich vynálezem. Lamy měly svou úlohu v kulturách ještě dávno před Inky. V hrobech paracaské kultury se našly kostry ještě pětiprstých lam.

Kromě lam Inkové využívali ještě její příbuzné druhy: guanako, což byl asi divoký

předek lamy, alpaku nebo vikuni. Alpaka je jen o trochu větší než ovce a na rozdíl od lam

nenosila náklady. Vikuña žila jen divoce a její vlna se pokládala za nejjemnější na světě. Proto byla pro obyčejného purika tabu. Oděv z její vlny mohl nosit pouze Inka a jeho nejbližší rodina.

Všechna divoká zvířata byla majetkem panovníka a směla se lovit jen při zvláštních

příležitostech, velkých honech, které se konaly jen jednou za rok pod dohledem samotného Inky nebo nějakého vysokého hodnostáře. Lovy se nikdy nepořádaly v jednom kraji častěji

než jednou za čtyři roky. Lovu se účastnili všichni obyvatelé daného kraje, utvořili jakýsi živý kruh kolem celého honebního území a postupně jej uzavírali. Šelmy se bez výjimky

103

zabíjely, samci vysoké zvěře a zvěř s hrubší vlnou také – představovaly jedinou masitou stravu nižších vrstev obyvatelstva. Většina peruánských ovcí se však ostříhala a pustila na svobodu (Prescott 1980, s. 70-71). 6. 13. 3. Řemesla a umění Řemeslníci pracovali pouze pro stát, soukromníci neexistovali. Někteří pracovali

přímo na Inkově dvoře, jiní byli zaměstnaní u šlechticů a místních vládců. Řemeslníci a

umělci byli naprosto odtrženi od svého domova, žili neustále v paláci a veškeré náklady na jejich potřeby hradil stát. 6. 13. 3. 1. Tkalcovství Z celkového nashromážděného množství vlny v ayllu dostala každá rodina určitý

příděl odpovídající počtu členů a potřebám rodiny. Zbytek se uložil ve společném skladišti a byl pečlivě zaevidován.

Zprvu byla nejdůležitějším textilním materiálem vlna, později díky inckým výbojům

ji doplnila i bavlna. Na výrobu oděvů se používala vlna z alpak, zpravidla bílá, jen občas nažloutlá nebo hnědá. Byla totiž velmi jemná a měla dlouhé vlákno. Drsná a mastná lamí

vlna se spřádala na hnědobílé vlákno, vhodné na výrobu pytlů, dek nebo provazů. Nejjemnější druh vlny – vikuní – byl vyhrazen pouze na drahé oděvy.

Před česáním a předením se vlna často barvila. O způsobu barvení toho mnoho

nevíme. Inkové určitě využívali některých kovů, hlavně mědi a cínu, které dodávaly

rostlinným barvivům trvanlivost. Červené barvivo získávali z tobolek stromu achiote, černé

z pralesního stromu genipa, semena avokáda zas byla výborným zdrojem trvanlivé modře. Kromě toho inčtí barvíři asi využívali i barvivo z měkkýše rodu Concholepa.

Obarvená vlna se potom namotala na kužel a mohla se začít spřádat. Dodnes je

předení vlny v Andách nejcharakterističtější ženskou prací. Ženy předly při chůzi, mezi domácí prací, na pastvě i při odpočinku. Ale tkalcovství se věnovali i muži. Říkalo se jim

kumpi-kamaiok. Ženám se však svěřovalo zpracování té nejjemnější alpačí a vikuní vlny.

Sluneční panny vyráběly mimojiné i tuniky pro samotného Inku z vikuní vlny nebo z peří

pralesních ptáků, nebo látky bohatě zdobené zlatými přívěsky, plátky zvanými chakira

104

nebo malými zvonky. Vřetenem byla rovná hůlka s hliněným přeslenem, často pěkně zdobeným. Roztáčela se prsty, zatímco prsty druhé ruky, navlhčené slinami, táhly vlákno z chomáče vlny na kuželu.

V incké říši existovaly tři druhy tkalcovských stavů. Ten nejjednodušší měl jeden

konec připoutaný ke kmeni stromu nebo ke kůlu a druhý měl tkadlec uvázaný na opasku na

těle. Horizontální stav zase držely vidlicovité podpěry asi 30 cm nad zemí. A nakonec to byl stav vertikální, který byl obvykle připevněn na zdi a tkalci – většinou muži – na něm

předli vstoje. Většina nálezů byla pravděpodobně zhotovena právě na tom nejjednodušším stavu, který se často objevuje i s nedokončeným dílem v hrobech, obvykle ženských.

Tkaly se tři druhy vlněných látek, z nichž každá měla svůj vlastní název. Běžná

tkanina byla ahuaka, nejjemnější a nejpropracovanější bylo kumpi a jako přikrývky a deky se používala tlustá a těžká látka chusi. Je zajímavé, že látky se nikdy nestříhaly, ale hned tkaly v hotové formě a velikosti (Owusu 2004, s. 15). Vzorování tkanin byla asi jedna

z mála činností, kde měl člověk volnou ruku a nebyl ničím omezován. Dodnes udivují kontrastní kombinace barev, symetrické a geometrické vzory, abstrakce a originalita. 6. 13. 3. 2. Hrnčířství Inkové neznali hrnčířský kruh a ani žádné jiné využití kola a přesto jejich keramika

patří k nejkrásnějším na světě. Byla tvrdá téměř jako kov a vyráběla se spirálovitou technikou. Kus hlíny se vyválel do válečku, který se pak stáčel do tvaru nádoby. Jednou rukou řemeslník zároveň stáčel a vyhlazoval její vnitřek, druhou tvaroval nádobu zvenčí,

kde si pak ještě často pomáhal malým kotoučkem dřeva. Nádoba se pak nechala vyschnout, pomalovala se a vypálila.

Incká keramika používala nejrůznější tvary a barvy. Typickým tvarem incké kultury

byly lahvovité hrnce se špičatým dnem, tzv. arybally (obr. 39). Ty prázdné mohly jen ležet, byly však tak vyvážené, že když se naplnily, zůstaly stát (von Hagen 1963, s. 63). Incké

arybally měly dlouhé úzké hrdlo a dvě ucha, kterými se provlékal provaz, aby bylo možno nádobu nést. Kromě těchto charakteristických tvarů to byly ještě mělké misky na jídlo,

poháry na pití nebo trojnohá ohřívadla s širokým otvorem. Mezi obvyklé barvy patřila

červená, bílá, černá a žlutá. Ornamenty byly většinou geometrické, různé kosočtverce,

105

trojúhelníky nebo šachovnice, objevují se i rostlinné motivy nebo zpodobení menších zvířat, ptáků a hmyzu (Bushnell 1970, s. 215-218).

Obr. 39 Aryballa

Inkové nerozlišovali mezi uměním užitým a uměním „čistým“. Všechno se vyrábělo

za účelem běžného používání. Jen výjimečně se můžeme setkat s nádobami používanými k

náboženským a obřadním účelům. Vzory incké keramiky jsou tak charakteristické pro jednotlivá období, že mají podobnou výpovědní hodnotu jako třeba římské mince.

Keramika se také stala impulsem k rozvoji obchodu. Indián nemohl vlastnit půdu

nebo zvířata, se kterými by mohl volně nakládat, ale dokázal vyrobit více předmětů, než

sám mohl potřebovat a ty pak směňovat. Tak byly položeny základy obchodu, ze kterých Inkové vytvořili systém trhů katu. 6. 13. 3. 3. Zpracování kovů Inčtí řemeslníci neznali železo, i když ho byl v zemi dostatek. Používali nejčastěji

měděné nebo kamenné nástroje. Ale v nejobtížnějších případech pracovali s nástroji vyrobenými ze slitiny mědi s nepatrným množstvím cínu, která měla jen o trochu menší

106

tvrdost než ocel. Díky tomuto materiálu dokázali opracovat žulu, porfyr nebo smaragdy. (Prescott 1980, s. 72). Nejčastěji

získávaným

kovem

v incké

říši

bylo

zlato,

stříbro

a

měď.

Nejcharakterističtější kovové předměty Inků byly malé figurky ze stříbra nebo zlata, popř. kombinace obou, znázorňující lamy (obr. 40), alpaky nebo lidské postavy. Inkové znali

rovněž rtuť, kterou používali asi při pozlacování a postříbřování bronzu. Z mědi a cínu se

potom vyráběl bronz, jediný kov, který mohl prostý Indián používat na výrobu šperků a ozdob, nebo se z něj dělaly hlavice zbraní a chirurgické nástroje. Měď se nachází už

v hrobech okolo roku 2 000 př. n. l., Inkové jen dokázali její dobývání a i těžbu dalších kovů lépe zorganizovat.

Obr. 40 Soška lamy

Stříbro Inkové pro jeho jemný třpyt nazývali „slzy Měsíce“. Stříbrná ruda pocházela

z dolů. Ovšem Inkové neprokopávali šachty, většinou jen vyhloubili jeskyni přímo ve

svahu. Práce v dolech podléhala přísným zákonům. Horníci zde směli pracovat jen čtyři

nejteplejší měsíce v roce a nikdo nesměl přijít do důlní oblasti bez ženy (von Hagen 1963,

s. 116). Zlato se získávalo většinou rýžováním, nebo se napříč koryta řeky postavilo několik menších hrázek a po velkých deštích se jen vybraly oblázky se zlatem. Potom se

zlato tavilo do prutů v pecích vyhřívaných dřevěným uhlím. Pece stály na vysokých kopcích a byly otevřené k východu, odkud vanuly pasáty, díky kterým pak pece měly dostatečně velký tah a dokázaly se roztopit na teplotu potřebnou k roztavení kovu.

107

Inčtí zlatníci používali více technik zpracování zlata – lití, kování, nýtování, pájení i

tepání. Zlatníci byli soustředěni v Cuzcu a byli osvobozeni od placení daní.

Veškeré vytěžené kovy náležely Inkovi. O práci v dolech se vedly přesné záznamy,

na jednotlivých nalezištích pracovali úředníci, kteří sledovali množství kovu i práci

dělníků. Podle zpráv Španělů se v incké říši vytěžilo ročně asi 200 000 kg zlata (von Hagen 1963, s. 117).

I když množství bronzových předmětů bylo obrovské, zlaté a stříbrné je ještě

převyšovaly. Poklad Inků byl opravdu ohromující. Po španělské kolonizaci byla jeho

značná část roztavena do zlatých prutů, aby se dalo zlato lépe dopravovat a dělit. Některé zvlášť pěkné kusy byly sice ponechány pro španělského krále Karla V., ale na základě

královského nařízení z 13. února 1535 bylo všechno zlato a stříbro z Peru roztaveno v královských mincovnách. A tak jediná svědectví o těchto pokladech Inků představují

zprávy španělských vojáků, kteří jej viděli na vlastní oči: „V Cuzcu… nalezli mnoho soch a obrazů, celých ze zlata a stříbra, také sochu ženy v životní velikosti, velice krásně zhotovenou a uvnitř dutou…“ (von Hagen 1963, s. 118). 6. 13. 4. Obchod V incké říši neexistovala vrstva obchodníků. Stát reguloval výměnu zboží mezi

jednotlivými kraji, zejména aby se z těch oblastí, kde byla daná surovina nebo produkt zastoupen v hojném množství, dostala i do krajů, ve kterých jí byl nedostatek. Jelikož Inkové neznali žádné platidlo, směňovalo se zboží za zboží. Z pobřeží přicházela bavlna, barviva pro tkalce, rákosí na košíky, mořské řasy, měkkýši nebo mořské ryby. Lidé

z pralesa zase směňovali peří, tvrdé dřevo chonta, netopýří kožky, barviva a četné rostlinné

drogy, jako chinin, guayusu (proti horečce), kaučuk nebo listy tabáku. Obyvatelé horských oblastí zase přinášeli své přebytky – brambory a kukuřici, chuño, nádoby nebo tkaniny.

V celé Americe byly předmětem obchodování jednak předměty denní potřeby, ale

také přepychové zboží, jako obsidián, smaragdy, které se vyskytovaly jen na jediném místě v Kolumbii, nebo kakao, vanilka a zlaté a stříbrné předměty z mexických trhů.

Kromě státem řízeného obchodování existovaly i místní trhy, které se konaly

poměrně často. Stát do této směny nijak nezasahoval, nebyla stanovena žádná pravidla a záleželo jen na směňujících stranách, jak se dohodnou. V každém měsíci byly Inkou

108

vyhrazené tři sváteční dny, kdy se lid mohl bavit právě obchodováním. Každý měsíc byly

uspořádány tři trhy, kde si mimojiné měli obyvatelé vyslechnout úřední nařízení. Těmto trhům se říkalo katu. O tom, že trhy byly využívány jako místo a možnost předání informací svědčí i jméno jednoho z malých tržních míst v Cuzcu – jmenuje se Rimacpampa, náměstí projevů. 6. 13. 5. Architektura Inkové jsou známi i díky svému vyspělému stavitelství. Dokázali vybudovat

ohromující a pečlivě propracované stavby. V době rozkvětu incké říše vyrůstala tato impozantní stavení na obrovském území po celé říši. Vznikala tu velká sídliště, zvaná marky, se správními středisky, slunečními chrámy, paláci, skladišti a pevnostmi. Kromě

toho na celé síti silnic byly v rozestupech šesti až dvaceti kilometrů vybudovány stanice zvané tampu.

Peruánská města měla stejné rysy jako města v ostatních vyspělých civilizacích

Starého světa. Dělba práce, zvýšená produkce, přísná organizace a množství staveb – chrámů, paláců nebo hrobek, to vše existovalo i v městech incké říše. Typickým příkladem

může být Cuzco, centrum státu. Ostatní města vypadala velice podobně. Síť ulic se sbíhala

k hlavnímu náměstí obklopenému nejvýznamnějšími budovami, byl zde i chrám s obydlími

kněží, Inkův palác a domy Slunečních panen. Opevněná města v říši neexistovala (von Hagen 1963, s. 105). Na hoře, na jejímž úpatí bylo město postaveno, stála pevnost zvaná

pukara, jakási miniatura města, kam se měli jeho obyvatelé v případě nebezpečí přesunout a bránit se.

Jedna z nejneobvyklejších inckých staveb se nacházela ve městě Cacha asi 90 km od

Cuzca. Tamější chrám byl ze dvou stran vrouben řadami oblých sloupů. Dolní část zdí byla

tvořena řadou pečlivě opracovaných kamenů, horní byla z nepálených cihel. Střechu pokrývaly slaměné došky a spočívala na dřevěných sloupcích. Jinak se dřevo nepoužívalo, ani hřebíky. Objevuje se tu i charakteristický znak incké architektury – lichoběžníková okna a výklenky. I když inčtí stavitelé znali nepravý oblouk, který užívali např. při stavbě mostů, u budov ho nikdy neuplatnili.

Další skvosty incké architektury můžeme nalézt u řeky Urubamby, asi 35 km od

Cuzca. Je to město Pisac se svou výbornou obrannou polohou na vrcholu skalního masívu.

109

Bylo zde vybudováno množství obranných pevnůstek, tunelů a bran a mnohé ze staveb vyrostly přímo na skále. V celé incké říši nenajdeme nic podobného.

Dále po proudu řeky Urubamby leželo město Ollantaytambo (Ollantayova poštovní

stanice), původně vesnice, ale roku 1460 přestavěná na pevnost. Právě k tomuto místu se váže pověst o Ollantayovi a incké princezně, která patří k nejznámějším dílům incké

literatury. Když roku 1534 přišli Španělé, pevnost ještě nebyla dostavěna a dodnes jsou zde

vidět kamenné kvádry, tak jak je tu Indiáni zanechali. Dnešní vesnice, založená roku 1540, stojí na místě inckého města.

Asi nejznámějším a nejunikátnějším místem je Machu Picchu (obr. 41), město

objevené teprve v roce 1911 Hiramem Binghamem. Do té doby se o něm nenašla jediná

zmínka ani ve španělských pramenech, a tak vedle Pompejí a Herkulanea je to další místo,

které bylo objeveno přesně tak, jak jej jeho poslední obyvatelé zanechali. Dnes je toto místo zapsáno na seznamu UNESCO. Zříceniny tohoto města, o kterém nikdo neví, jak se

jmenovalo, leží v nadmořské výšce 2 550 m n. m. v horském sedle mezi vrcholy Machu Picchu a Huayna Picchu a otevírá se na východ. Bingham zde kromě staveb nalezl i desítky

lidských koster, většinou ženských. Je to jedno z mála opevněných měst, které kdy Inkové postavili. Domy byly pevně stavěné a celé město obehnáno zdí, vstupovalo se do něj masivní dřevěnou branou. Nacházíme zde všechny druhy staveb, od chrámů přes kasárny

až po domy prostých lidí. Celkem je zde asi 200 staveb, rozestavených na širokých terasách kolem centrálního náměstí. Velmi pozoruhodným příkladem incké architektury je nízká polokruhová věž vytvořená z dokonalého zdiva, známá jako El Torreón. Město bylo zřejmě

zcela samostatné. Největšího významu dosáhlo Machu Picchu až v době španělské kolonizace, protože právě zde ještě mohla daleko od všech bojů přetrvávat incká kultura. Ale ani toto město nakonec zániku neušlo. Podle japonských geologů však ruinám města nyní hrozí další a konečná zkáza. Podloží pod tímto městem se dalo do pohybu a hrozí, že Machu Picchu se rozpadne nejdříve na dvě části a pak zmizí docela 4.

110

Obr. 41 Machu Picchu

Podobně jako ostatní města vypadala i Cajamarca, město na polovině cesty z Cuzca

do Quita, kde byl zajat a popraven inka Atahualpa. I Cajamarca byla založena podle jednotného plánu. I když toto město velikostí nijak nevynikalo, Španělům, kteří sem přišli

v listopadu roku 1532, připadalo jeho náměstí obrovské, daleko větší než kdekoli ve Španělsku.

Nová města byla zakládána podle stejného stavebního plánu a stejně tak měněna

města dobytá. V pobřežních oblastech byla hlavním stavebním materiálem nepálená cihla, jen výjimečně se sem dovážel kámen.

Pro inckou architekturu platí několik základních charakteristik: incké stavby měly

vždy nějaký účel a funkci. Stavitelství bylo vždy naplánované a dokonale propracované a po

celém

území

incké

říše

se

objevuje

stále

stejná

stavební

koncepce.

Nejcharakterističtějším prvkem inckých staveb je lichoběžníkový otvor (obr. 42) pro dveře,

111

okna a výklenky, a přítomnost výstupků na stěnách. Zatím se ještě nepodařilo existenci těchto prvků jednoznačně vysvětlit. Mohly to být jakési háky, na kterých visela lana,

přidržující došky na střechách, nebo to byly jen ozdoby, nebo tyto výstupky sloužily při budování stavby jako jakési podpěry. Otvory a výklenky ve tvaru protáhlého lichoběžníku zas mohly zajišťovat stabilitu proti seismickým otřesům. Nejčastějším stavebním

materiálem byla žula a vápenec nebo výlevné horniny porfyrit nebo andezit, někdy také cihly z pevné hlíny promíšené s rákosem. Střechy byly často i na těch nejhonosnějších stavbách ze slámy nebo dřeva, kde se trámy svazovaly provazci z travin.

Obr. 42 Lichoběžníkový otvor

Obydlí prostého indiána byla jen jedna pravoúhlá místnost bez oken postavená

z neotesaných kamenů spojených blátem nebo z vepřovic. Jediný vchod zakrýval vlněný

závěs. Na dřevěných sloupcích spočívala sedlovitá nebo jehlanovitá střecha z tlustých došků z trávy ichu. Dům neměl komín a ani kouřový otvor, kouř z ohniště unikal mezerami mezi došky. Podlahu tvořila jen udusaná hlína pokrytá nejspíše kůžemi lam a alpak.

Nábytek indiáni neznali. Sedávali na bobku na holé zemi nebo na kusu látky, spali na

pokrývce nebo na kůži zvířat. Na naskládaných kamenech stály nádoby na vaření, kolem

byly rozloženy další kuchyňské potřeby – hliněné misky, měděné nebo bronzové nože a kamenný hmoždíř na drcení kukuřice. Výklenky ve stěnách byly určeny pro domácí bůžky.

Na kolících visely slavnostní oděvy, šály, praky, a pokud se jednalo o dům vojáka, tak také

112

válečnická tunika, přilba, štít a rozlišovací ozdoba hlavy. Celý dům i jeho vnitřní

uspořádání se vyznačovalo jednoduchostí a účelností. Součástí domácnosti byla i zvířata. Morčata běhala buď volně po domě, nebo jim byla vyhrazena mělká jáma. V těsné blízkosti

obydlí byly chovány lamy. Jednotlivá obydlí rostla náhodně blízko sebe dokud ayllu

nedosáhlo velikosti vesnice. Pak už se stavělo na pravoúhlém půdorysu, pravděpodobně podle pokynů profesionálních stavitelů, které posílal stát (von Hagen 1963, s. 36).

Mnohé z inckých staveb jsou postaveny z obrovských bloků kamene, pečlivě

opracovaných a uložených do zdiva tak, že spáry mezi nimi jsou sotva patrné. Když si uvědomíme, že Inkové neměli žádná tažná zvířata a pracovali poměrně primitivními

kamennými nástroji, je až neuvěřitelné, co všechno dokázali. Ale zase na druhou stranu opracovávání kamene kamennými nástroji bylo běžné i jinde na světě, např. reliéfy v Thébách znázorňují

egyptské zedníky

s kamennými

nástroji, podobnými těm

peruánským. A mnohdy se při práci lépe osvědčil kámen než bronz, který Inkové už znali. Kladiva a dláta se vyráběla z těžkých, jemně zrnitých nerostů, jako je krevel nebo čedič,

které se našly v hojném množství na mnoha inckých sídlištích. V různých etapách procesu opracovávání kamenného kvádru používali inčtí kameníci zřejmě různé nástroje, odstupňované podle hmotnosti.

Kámen se v incké říši dobýval stejně jako jinde na světě. Ve skále se vyhledaly

přirozené spáry a trhliny, do nich se zarazily dřevěné klíny a ty se polévaly vodou. Bobtnající dřevo potom skálu roztrhalo. Rovněž se používaly bronzové tyče jako páčidla. Incké kamenolomy jsou dosud patrné na několika místech. Byly vždy pečlivě vybírány a představovaly značně organizované pracoviště. Nacházely se zde hráze proti sesuvům

kamení, kanály na vodu a někdy i dílny na třídění a částečné opracování kamene. Kámen

Inkové dopravovali pomocí lidské síly. Jak přesně zůstává stále nejasné. Jedna z teorií

uvádí, že používali kamenných a dřevěných válců. Ovšem žádné pozůstatky těchto zařízení nebyly nalezeny a tak se spíše zdá, že indiáni kamenné bloky dopravovali přímo vlečením

po zemi, o čemž svědčí množství rýh, zpravidla na největších plochách kamenů. Kamenné bloky byly opracovávány až na místě. První kámen býval uložen zčásti pod zemí, na něj se

pak udělala rampa z hlíny a kamení a po ní se dopravovaly další, menší kamenné kvádry. Zatím nevyřešenou otázkou zůstává i způsob upevnění lan na bloky kamene. (Malina – Pavel 1994, s. 257-296)

113

Dokonalého precizního sestavení jednotlivých kvádrů bez pojiva do zdí dosahovali

inčtí kameníci vytvářením spár, jak vodorovných, tak svislých. Vodorovné ukládací spáry

byly vytvořeny vždy na kamenech nejvýše uložené řady tak, aby odpovídaly obrysům spodní plochy kamenů nové řady. (Malina – Pavel 1994, s. 257-296)

Při stavbě budov a teras používali inčtí stavitelé modely z hlíny, z nichž některé se

dochovaly. Způsob, jakým měřili, bohužel neznáme. Pravděpodobně používali jakési hrubé posunovací pravítko a olovnici. Stejně tak neznáme ani incké jednotky míry, ale nejspíš Inkové vycházeli podobně jako Egypťané z rozměrů lidských končetin.

Dodnes nedokážeme spolehlivě vysvětlit, jak mohli inčtí stavitelé a kameníci

manipulovat a pracovat s tak těžkými kamennými bloky, aby z nich vznikla tak přesná a pečlivě propracovaná díla, výborně odolávající tamějším přírodním podmínkám. Je jisté, že

umění inckých kameníků bylo dědictvím po předchozích generacích, které budovaly podobně nádherná díla ještě dávno před Inky. 6. 13. 5. 1. Cuzco Hlavním městem a centrem celé říše bylo Cuzco, „pupek světa“. Leželo v údolí 3 300

m n. m., ze tří stran obklopeném horskými svahy a otevřeném na jihovýchod. Podle pověsti

bylo Cuzco založeno kolem roku 1 100 prvním Inkou Manco Capacem, který zde se svými sestrami zbudoval první stavení – Coricancha, „Zlatý dvorec“. Počet obyvatel je odhadován na sto až tři sta tisíc lidí. Žilo zde velice různorodé společenství lidí. Byli to obyvatelé ze

všech částí říše i náčelníci nově dobytých území nebo jejich synové. Ti sice měli výsady

šlechticů, ale byli nuceni v Cuzcu zůstat. Cuzco bylo i centrem řemesel, byli zde

soustředěni i řemeslníci panovníka, kteří byli také osvobozeni od daní. Po celém městě bylo umístěno velké množství skladišť na nejrůznější produkty – bavlnu, mořské ulity a chaluhy nebo i zbraně. Do těchto skladů musela přispívat všechna podmaněná území říše.

Cuzco se dělilo na dvě části – Hanan (Horní Cuzco) a Hurin (Dolní Cuzco). Centrem

bylo dolní město, kde se nacházelo centrální náměstí – „Náměstí radosti“ (Huacapata), obklopené paláci Inků a domy šlechticů. Konečnou podobu před španělskou kolonizací

dostalo Cuzco po přestavbě na začátku 15. století. Město bylo rozděleno do dvanácti okrsků, uspořádaných do čtyř čtvrtí podle světových stran. To odpovídalo rozdělení na čtyři díly světa, stejně jako bylo rozdělené celé Tahuantinsuyu. Dva potoky přitékající ze

114

severu byly regulovány, ulice vytvářely pravidelnou síť okolo dvou centrálních náměstí. Lidé tu žili v malých nízkých čtvercových domcích z nepálené hlíny, červeně nebo žlutě nabarvených a pokrytých slaměnými došky. Větší a významnější domy mohly mít jedno i dvě patra. Středem ulic vedly kamenné vodovody.

Nejvýznamnější stavby, jako byl chrám Slunce, sídla panovníků, Slunečních panen a

šlechty budovali profesionální stavitelé. Nejnádhernější stavbou Cuzca byla Coricancha, středisko peruánského kněžstva. Ve velkém chrámu sídlil hlavní kněz. Dále zde bylo šest

budov – svatyně slunce, měsíce, hvězd, blesku, duhy a sídlo kněží boha Slunce. Tyto svatyně obklopovaly místnost Inti pampa, Sluneční pole, v jejímž středu stála zlatá kašna s obrazem Slunce. Zvenčí byly domy zdobeny jen zřídka, jen nejdůležitější z nich byly

pokryty zlatými pláty, z nichž každý vážil dva až pět kilogramů. Kvalitnější zlato se používalo na místa, kde dopadaly sluneční paprsky, zatímco na části skryté ve stínu bylo požito horší zlato (Métraux 1988, s. 123). Střecha byla pokryta došky z trávy, do které ale

byla ještě přimíchána zlatá stébla. Ze zlata byly vytvořeny i napodobeniny rostlin a zvířat

v životní velikosti na Slunečním poli. Vedle ruin Coricanchy se dochovaly i zbytky

observatoře pro pozorování sluneční rovnodennosti a „koleje“ pro výchovu mladých šlechticů (Stingl 1966, s. 198).

Samotné Cuzco nebylo opevněno. Jako pukara pro toto město sloužila pevnost

Sacsahuaman. Je to jedna z největších staveb, jaké kdy člověk vybudoval. Začal ji stavět Inka Pachacuti po roce 1438 a její stavba trvala sedmdesát let a pravděpodobně na ní

pracovalo asi 30 000 lidí. Hlavní opevnění tvořila na severní straně téměř 500 m dlouhá a

skoro 4 m vysoká zeď s trojitým valem, a byly tu jen tři vstupní branky. Uvnitř areálu se nacházel Inkův palác, skladiště zbraní a potravin, cisterny na vodu a obydlí pro vojáky i prostý lid. Vodní kanály spojené přímo s prameny zajišťovaly zásobování vodou.

Dnes již z původního indiánského města zbylo jen velmi málo, protože ho jednak

zapálili samotní Inkové, kteří se tak z posledních sil snažili ubránit útoku Španělů, jednak

ho částečně přestavěli Španělé, a také se na Cuzcu podepsalo několik zemětřesení, naposledy v roce 1952.

Někteří badatelé jsou toho názoru, že kamenné stavby v Cuzcu a v pevnosti

Sacsahuamanu jsou pozůstatky ještě z doby předincké a že je vytvořila nějaká dřívější civilizace. Ovšem archeologie nic z toho nemůže potvrdit, a tak převládá názor, že všechny

115

stavby jsou incké a drobné rozdíly jsou jen vývojovými stádii stejného slohu, odchylkami způsobenými rozdílným materiálem a rozdílnou prací inckých řemeslníků. 6. 13. 5. 2. Silnice Incká silniční síť byla společně s římskou nejstarší stavbou svého druhu. Táhla se

v délce asi 16 000 kilometrů přes celou říši od dnešní Argentiny až po Kolumbii. Základ

tvořily dvě silnice. Královská cesta kapak-ñan procházela od severních hranic říše na řece Ancasmayo (1° s. š.) územím dnešního Ekvádoru, Peru, Bolívie, Argentiny a Chile, kde

končila u řeky Maule (35° j. š.). Zde byla vybudována i nejjižnější incká pevnost a poštovní stanice Puru-mauca. Pobřežní silnice začínala v Tumbezu (3° j. š.), kde se stýkala severní

hranice říše s mořem, běžela pouští přes celé Peru a na jihu Chile se spojovala s královskou cestou. Královská silnice byla dlouhá 5 200 km, což bylo více než nejdelší římská silnice

vedoucí od Hadriánova valu ve Skotsku do Jeruzaléma (von Hagen 1963, s. 122). Až do 19. století to byla nejdelší dopravní tepna v dějinách lidstva. Pobřežní silnice byla o něco

kratší, táhla se v délce 4 000 km. Královská silnice vedoucí přes hory nebyla, stejně jako pobřežní silnice, dlážděná, a jen tam, kde musela procházet mokřinami, šla po vyvýšeném

náspu. Na rozdíl od pobřežní cesty byla tato široká jen 4,5 až 5,5 metru. Je možné, že

pobřežní silnice byla vybudována až později, a nebo u horské cesty prostě nebylo dost místa na takovou šířku, a tak se musela přizpůsobovat terénu.

Kromě těchto „dálnic“ existovalo množství menších cest, které jednak propojovaly

obě hlavní silnice a nebo sloužily i jiným účelům. Byly to např. zvláštní „zlaté“ cesty

zejména v oblasti Carabaye na východě od jezera Titicaca nebo široké vojenské cesty, dlážděné po celé délce. Právě co nejsnazší přesun co největšího vojska byl jedním

z hlavních účelů, proč Inkové silnice stavěli. Silnice zabíhaly i do pralesů nebo stoupaly do vysokých nadmořských výšek. Největší zaznamenané výšky dosáhla jedna z inckých silnic

u hory Salcantay – 5 150 m n. m. V těchto velkých nadmořských výškách bylo ještě ve 20. století možné najít drobné hromádky kamení, tzv. apachety. Byla to místa, kde Inkové

putující s těžkým nákladem zanechávali kámen a tím symbolicky i svou únavu (Jones – Molyneaux 2002, s. 177).

O tom, jak incké silnice vypadaly, existovala řada více či méně spolehlivých zpráv a

domněnek. Jisté ale je, že Inkové neznali ani kolo ani tažná zvířata, silnice tedy musely být

116

přizpůsobeny jen lidské chůzi a chůzi zvířat jako byly lamy. Incké silnice nemusely být tak důkladné jako římské, po kterých na rozdíl od těch inckých jezdily povozy.

Povrch silnic na pobřeží byl většinou dostatečně tvrdý, takže tady stavitelé nemuseli

řešit otázku zpevnění povrchu. Silnice byly vydlážděné jen ve velkých pobřežních městech a jejich okolí. Standardní šířka incké silnice byla 7,5 metru, takže podle španělských zpráv

zde mohlo jet bok po boku osm jezdců na koních (Métraux 1988, s. 115). Jen výjimečně

existovala užší místa, kde nějaká neodstranitelná přírodní překážka zabránila této šířky

dosáhnout. Tam, kde bylo potřeba, se dokonce měnila koryta potoků a voda, která by mohla cestu narušit, se odváděla jinam. Jiným charakteristickým rysem inckých silnic byly

postranní zídky. Ty jednak zadržovaly písek, vymezovaly silnici a nutily vojáky, aby se drželi v řadě. Silnice byly také po celé délce lemovány milníky, vzdálenými od sebe asi 6,5 km.

Mnohé ze silnic pocházely už z předinckého období, ale ty nebyly postaveny tak

důkladně a neměly jednotnou šířku. Inčtí stavitelé je buď nechávali bez povšimnutí, nebo

postavili své silnice přímo na nich. Kdy přesně byly tedy incké silnice postaveny, nemůžeme určit.

Stavba silnic byla pro Inky jakousi prestižní záležitostí. Velice často jim dávali svá

jména a Inka, který byl právě u moci, se snažil vybudovat cestu širší a delší než jeho

předchůdce. K zahájení stavby stačilo pouhé rozhodnutí panovníka. Pak profesionální stavitelé prošli určeným územím, vyznačili cestu a dali místním lidem za úkol, aby postavili silnici vlastními silami. Každý kraj měl na starosti svůj úsek. 6. 13. 5. 3. Tampu Tampu byly poštovní stanice umístěné v pravidelných rozestupech 20–30 km podél

inckých cest. Podobně tomu bylo i u římských silnic, kde stávaly tzv. mansiones – nocležny.

Tampu byly stanice státní a bylo je dovoleno užívat jen k zastávkám při úředních

cestách. A jelikož nikdo nemohl cestovat po inckých silnicích bez úředního povolení, byly všechny cesty vlastně úřední a nic nebránilo tomu, tampu využít. Existovaly ale různé typy

stanic. Vedle „královských“, určených pouze pro Inku a místodržitele, se rozlišovala ještě menší tampu pro prosté Indiány, a nebo jen pomocné zastávky.

117

Nejčastěji to byla stavení z hrubě opracovaných kamenů nebo nepálených cihel.

Někde stanici tvořila jen jedna budova o rozměrech asi 30 x 100 metrů, jinde to bylo více

menších místností s ohradou pro lamy nebo celá pevnost s kasárnami a dalšími stavbami,

využívaná pro přesuny vojska. O pořádek ve stanici a dostatečnou zásobu potravin a o přilehlý úsek silnice se staralo místní ayllu v rámci své pracovní povinnosti. 6. 13. 5. 4. Mosty V incké říši existovalo mnoho druhů mostů – visuté (obr. 43), pontonové, na

nepravých obloucích, kamenné nebo sklápěcí. Každý z nich měl svůj vlastní název, ale

vedle toho existoval společný výraz pro všechny – chaka. Mosty byly posvátné a každého, kdo je poškodil, čekala smrt.

Obr. 43 Visutý most

Největším mostem byl Most svatého Ludvíka krále přes řeku Apurimac, kterou

Inkové museli přemostit, aby mohli pokračovat ve svých výbojích i na severu za řekou. Byl zbudován kolem roku 1350 za vlády Inky Roky a dokonce přežil i španělskou kolonizaci.

118

Ve stavbě mostů byli indiáni omezováni několika faktory. Neznali dřevo a ani

architektonický oblouk. Používali sice oblouku nepravého, ale tím nemohli překlenout vodní toky širší než 12–15 metrů (von Hagen 1963, s. 129). Zdokonalili tedy hlavně most visutý. U něho byla nejdůležitější složkou lana. Vyráběla se z dužnatých listů agáve a dosahovala tloušťky jako lidské tělo. Pletla se přímo na místě, kde měla být řeka

přemostěna. Na obou březích pak indiáni lana zakopali hluboko do země, upevnili šesti dřevěnými trámy a vyvedli vzhůru na vysoké kamenné pilíře, které sloužily jako opora (von Hagen 1963, s. 130). Další tři lana tvořila podlahu mostu, byla přivázána k nosným lanům a

zpevněna dřevěnými tyčemi. I když se most vlastní vahou prohýbal a při poryvech větru nebezpečně houpal, indiánům a ani jejich lamám nedělalo problém přes něj přejít. Nosná

lana mostů se vyměňovala každý rok. Udržování mostu bylo vždy pracovní povinností nejbližší vesnice.

Na mnoha místech byly vždy dva mosty vedle sebe – jeden směli používat pouze

urození, druhý byl pro prosté lidi, kteří museli za jeho přechod platit.

Kamenné nebo výjimečně dřevěné mosty se stavěly jen na užších tocích. V místech,

kde nebyl most tak často potřeba, zřizovali Inkové tzv. oroiu – dvě napjatá lana, na nichž

byl zavěšen koš, který se provazy přetahoval na jednu či na druhou stranu. Inkové

používali i mosty pontonové. Nejznámější z nich byl položen přes řeku odvodňující jezero Titicaca. Pontony tu tvořily čluny z otepí trávy, které byly spojeny a přivázány ke

kamennému pilíři. Musely se vyměňovat každé dva roky. I tento most složil velice dlouho, až do roku 1875.

6. 13. 6. Doprava K dopravě nákladů se v incké říši využívalo především ochočených lam. S nákladem

asi 40 kg mohla lama urazit denně asi 20 km, což odpovídalo zhruba lidským schopnostem, takže v dopravě nákladů se využívali i indiáni.

Pro osobní dopravu byla k dispozici nosítka, ale ta byla vyhrazena jen nejvyšší

šlechtě. Ostatním lidem nezbývalo než chodit pěšky.

Vodní doprava neměla v incké říši moc velký význam. Moře indiáni vůbec nebrali na

vědomí, říkali mu jen prostě hatun-kocha, tj. velké jezero. Z toho důvodu taky při

španělské kolonizaci podcenili možnost příchodu Španělů od oceánu. Největší druh

119

plavidla, jaké Inkové znali, byl balzový vor, postavený z kmenů žlutovlníků (rod Ochroma) rostoucích ve vlhké oblasti Ekvádoru, za hranicemi říše. Vyschlé kmeny se svazovaly

popínavými rostlinami. Vor byl opatřen čtvercovou plachtou a primitivním kýlem. Kromě

toho byl na něm ještě zbudován přístřešek s ohništěm. Vedle vorů používali obyvatelé pobřežních oblastí a okolí jezer čluny z bažinných trav. Španělé jim říkali „mořští koníci“,

protože indiáni na nich seděli obkročmo. Tato plavidla se vyráběla ze stébel trav dlouhých až 2,5 metru a asi centimetr tlustých. Stébla se sušila a pak skládala do otepí. Člun byl

poháněn plachtou, pádlem nebo jen tyčí. Podle vyobrazení na mochické a chimúské keramice mohli na takovém člunu cestovat jeden až tři lidé. Na jezeře Titicaca se však stavěly čluny, které unesly i čtyřicet lidí (von Hagen 1963, s. 138). Těchto plavidel se používalo i jako pontonů k mostům. 6. 13. 6. 1. Chasquiové – kurýři Incký způsob přenosu zpráv je považován za nejrychlejší až do vynálezu telegrafu.

Inkové využívali štafety běžců – chasquiů (obr. 44). Podobné kurýrní služby byly zaznamenány např. i v Persii nebo ve starém Římě, ale nikde poslové nedosáhli takové rychlosti jako právě v incké říši. Mnoho pramenů se shoduje, že inčtí běžci byli schopni

urazit vzdálenost 2 000 km mezi Cuzcem a Quitem za pět dní, a to v nadmořské výšce 2

000–5 000 m n. m. Museli tedy běžet rychlostí asi 400 km za den, což prý bylo 2,5krát rychleji než římští běžci na dlážděných silnicích. Mnoho z těchto poznatků a závěrů je ale stále předmětem kritiky některých badatelů.

Běžci se už od útlého mládí cvičili v běhu ve vysokých nadmořských výškách a různé

hry a závody v běhu byly i součástí mnoha slavností. Pro chasquie se budovaly speciální příbytky kolem silnic, kde běžci, odění do speciálních uniforem, očekávali příchod posla ze sousední vesnice. O běžce se starala vždy ta vesnice, jejímž územím daný úsek silnice

procházel. Celodenní službu (24 hodin) vždy drželi dva indiáni. Jejich povinností bylo vyhlížet, zda se neblíží posel. Když běžec dorazil, předal ústní zprávu i quipu, místní posel

zprávu převzal a běžel k další stanici. Pokud zprávu nedodal nebo ji prozradil někomu jinému, byl potrestán smrtí.

120

Obr. 44 Inkcý posel

Jednotlivé stanice od sebe byly vzdáleny asi 1,5–2,5 km a posel neběžel nikdy dále

než od jedné stanice ke druhé. Během nedávných výzkumů se ukázalo, že indiáni jsou

schopni danou vzdálenost uběhnout asi za 6 a půl minuty, což dokazuje, že štafeta inckých

běžců mohla zdolat 2 000 km za pět dní. Účinnost inckých kurýrů dokazuje i fakt, že tento systém využívala španělská vláda až do roku 1800. 6. 13. 7. Quipu a literatura Quipu (obr. 45), „uzel“, byla jednoduchá, ale důmyslná mnemotechnická pomůcka.

Podle některých badatelů to byl jakýsi druh písma, ale podle rozšířenějšího názoru šlo pouze o pomůcku, která měla pomáhat paměti. Byly to jakési uzlové šňůry. Na hlavní

šňůře, která mohla být dlouhá několik desítek centimetrů nebo i několik metrů, byly

zavěšeny kratší barevné šňůrky, na nichž byly v různých vzdálenostech malé uzlíky, představující pravděpodobně čísla.

121

Obr. 45 Quipu

Důkladným studiem těchto uzlových šňůr bylo zjištěno, že čísla jsou zaznamenána

v desítkové soustavě a že existoval i symbol pro nulu, což byla šňůrka s prázdným místem

(von Hagen 1963, s. 142). Barva kratších šňůr měla pravděpodobně také svůj význam a

důležité bylo i různé splétání uzlů a jejich vzájemná vzdálenost nebo různé skroucení

šňůrky. Podle M. Stingla (1966, s. 208) „červená barva označovala vojáky, zlato bylo označováno žlutým, stříbro bílým provazcem, černá označovala čas (černá proto, že quipu

sdělovalo, kolik nocí už uplynulo ode dne, kdy došlo k události, o níž zpráva hovoří)“.

Dodnes není jasné, zda je quipu vynálezem ryze inckým nebo zda existovalo už v předinckých kulturách.

Uzly na quipu vyjadřovaly pravděpodobně počet, ale podle některých teorií mohly

zastupovat i pojmy a abstraktní myšlenky. Quipu se používalo zejména pro úřední záznamy, pro „zapsání“ např. počtu obyvatel daného území nebo lam ve stádech. Každý místodržitel měl svého vykladače uzlových záznamů – quipu-kamaioka, jehož povinností bylo informace zaznamenat, vědět, na kterém quipu je co zaznamenáno, a v případě potřeby musel být schopen záznamy interpretovat. Právě slovní výklad byl pro porozumění quipu nepostradatelný.

Kromě úředních záznamů a statistik se na quipu zaznamenávala také historie. Když

panující Inka zemřel, byla svolána rada mudrců, která rozhodla, co z památky zemřelého se

122

uchová a jak se bude vykládat období dějin jeho vlády. S rozhodnutím pak byli seznámeni

jednak quipu-kamaiokové a také řečníci, aby věděli, jak historii interpretovat. Právě tímto způsobem Inkové přetvářeli svoje dějiny, aby mohli sami vystupovat jako jediní nositelé kultur. Pouze Inka, který právě nastupoval na trůn, byl tajně informován o „neoficiální“ historii, která byla o mnoho blíže k pravdě.

Bohužel katolíci v 17. století pokládali quipu za „ďábelské knihy“ (von Hagen 1963,

s. 143) a ve snaze vymýtit kacířství je ve velké míře ničili. Quipu se sice dochovalo v některých hrobech, ale bez potřebného výkladu zůstává jen spletí provázků.

Jak zatím potvrzují výzkumy, obyvatelé Jižní Ameriky nikdy neměli písmo v žádné

podobě. Informace o těchto kulturách tak můžeme čerpat pouze z ústně předávaných příběhů nebo z archeologie. Je to dost zvláštní, zvlášť ve srovnání s blízkými kulturami

Mayů a Aztéků, jejichž hieroglyfické a obrázkové písmo je dobře známé, a zvlášť když si

uvědomíme, že písmo vlastně považujeme za jakýsi stavební kámen každé vyspělé

civilizace. Fakt, že si Peruánci nevypůjčili nic z hieroglyfické soustavy Mexičanů je

dokladem toho, že Aztékové a Peruánci o sobě nevěděli (Prescott 1980, s. 61).

Inkové sice písmo neznali, ale přesto dokázali vytvořit literaturu. Jedná se o různá

díla, která se uchovávala a předávala v ústní podobě, je tedy pochopitelné, že se v průběhu

času dost změnila. Za dochované zlomky incké slovesnosti vděčíme raným španělským

kronikářům, kteří je zachytili tak, jak je slyšeli přednášet. Incká literatura je sice chudší než

například literatura aztécká, ale existuje až do dnešních dnů, kdy stále někteří autoři píší v jazyce kečua.

Typickým útvarem incké literatury byla poezie. Když už ne rýmovaná, tak aspoň

rytmizovaná, což velmi napomáhalo jejímu zapamatování. V inckých básních zcela chybí

temné náměty nebo výrazy deprese a zármutku, velice často se objevují milostné básně a

hymny oslavující přírodu. Můžeme rozlišit tři základní básnické útvary. První z nich tvoří

tailli – oslavné písně, hymny. Druhou skupinu představuje šest žánrů profánního charakteru: arawi, elegické básně, wayñu, často doprovázené hudbou a tancem, jsou

zpravidla výrazem milostného citu, úzce spojeného s přírodou, urpi, krátké básně s námětem milostného utrpení, wawaki, obvykle ve formě dialogu, qhashwa, podobné

anakreontské poezii a taki, písně se sentimentální tematikou. Třetí skupinu tvoří dva žánry – aranway, humorné básně, a wanka – dramaticky pojaté elegie. (Vrhel 2003, s. 35)

123

Tvůrci incké literatury byli především amautové a také tzv. arawicové, kteří byli

pravděpodobně autory světské literatury. Mnoho básní se nám zachovalo díky kronikám. Kronikář Garcilaso de la Vega zapsal následující verše, které podle něj byly zaznamenány i na quipu:

Krásná princezno, tvůj drahý bratr, tvůj pohár,

se nyní rozlomil. A proto hřímá,

blýská se, blesk

s hromem padá. Ale princezno, tvá voda

po kapkách prší tam, kde někdy,

bude také krupobití, bude také sníh. Stvořitel země Pachacamak Viracocha

pro tuto službu tebe ustanovil, tebe stvořil.

Jinou rytmizovanou skladbu zachytil kronikář Felipe Huamán Poma de Ayala, jedná

se o zpěv indiánky při setí kukuřice: Slituj se nad mými slzami, slituj se nad mou úzkostí. Nejubožejší z tvých dětí,

nejubožejší z tvých služebnic

124

zapřísahá tě v slzách,

učiň zázrak padající vody, dej svůj dar deště, této nešťastné,

tomuto stvoření, které jsi stvořil.

Ze stejného pramene pochází i milostná píseň: Při této mé písni budeš spát,

v tichu noci já přijdu.

Kromě skladeb osobního charakteru existovaly i písně určené podle Philipa

Ainsworthe Meanse k oficiálním náboženským slavnostem: Viracocho, vládče světa, ať jsi muž nebo žena,

panuješ nad životem a teplem, ty jsi ten,

který i slinou umí způsobit zázrak. Kde jsi?

Kéž se neskrýváš před tímto svým synem, ať jsi na výšinách, ať jsi v dolinách,

nebo záříš na obloze, kde je tvůj trůn, slyš mě!

Existuje ještě řada dalších básní, ale o původnosti některých z nich lze oprávněně

pochybovat. Dokonce i nejznámější incké drama Oljantai (Ollantay) se dlouho pokládalo

125

za pravé incké dílo a hrávalo se v půlkruhových arénách, považovaných za incká divadla.

Často se tvrdí, že toto drama sepsal Antonio Valdéz z Cuzka někdy kolem roku 1770.

Existují však minimálně ještě dva dochované rukopisy, oba anonymní. Incký je zde pravděpodobně jen námět. Opírá se o starou inckou tradici, i děj je položen do 14. století. Je to stará báje o hrdinovi Oljantaiovi a jeho tragické lásce k incké princezně. Oljantai byl

šlechtic, který požádal o ruku princezny. Tato troufalost ale rozhněvala panovníka a nechal svou dceru umístit do domu Slunečních panen. Oljantai se tam za ní dostal, byl však chycen, ale zachránil se útěkem a potom roznítil vzpouru proti Inkovi. Když se

panovníkovi nepodařilo dobýt Oljantaiovu pevnost přímým útokem, zmocnil se jí zradou. Děj divadelní hry je poněkud pozměněn, milostný příběh je více rozveden a má šťastný konec.

Divadelní představení s herci, tanečníky, šašky a pěvci se v incké říši skutečně

provozovala a byla doplňována výstupy mudrců, kteří v písních přednášeli o inckých dějinách.

6. 14. Vojenské výboje Incký stát byl založen na předpokladu, že válčení je pro člověka přirozenou činností.

Válce vděčil za svůj růst a rozšiřoval se na úkor svých sousedů. Inkové neměli lepší zbraně

ani taktiku, ale dodržovali disciplínu a měli dobrý systém zásobování a silnic. A právě to rozhodovalo o jejich vojenských úspěších. Přispěla k tomu i skutečnost, že Inkové se vždy snažili využít ty jednotky, které byly místu bojů nejblíže, takže zamezili velkým pomalým

přesunům armád přes říši a rovněž využívali vojsko z oblastí geograficky a klimaticky podobných těm, které chtěli dobýt.

Vojáky byli v incké říši obyčejní zemědělci, pro které byla služba ve vojsku

povinností. Jedinou „profesionální armádou“ byli důstojníci z řad aristokracie a Inkova osobní stráž, která čítala asi 10 000 mužů. Většinu vojska tvořili obyvatelé podmaněných států a etnických skupin a každý nově dobytý kmen měl za povinnost poskytnout vojáky

pro další výboje Inků. Povinnost rolníků sloužit v armádě byla organizována vždy tak, aby to nebylo na újmu produkce potravin pro stát a pro rodinu. V každé vesnici byl vždy

ponechán dostatek mužů, kteří na nějakou dobu zastávali práci vojáků. Stejně jako veškerá administrativa, byla i armáda organizována podle decimálního systému.

126

Při výkonu vojenské služby nosil purik dál svůj oděv, jen na hlavu dostal dřevěnou

nebo proutěnou přilbu s červenými vlněnými střapci. Ty nosil i kolem kotníků. K výstroji

patřila dále prošívaná bavlněná vesta jako pancíř, destičky ze dřeva chonta, které chránily

šíji a záda a oválný nebo čtvercový štít hualkanka ze dřeva nebo z vyztužené tapíří či jelení

kůže. Štít byl pomalován geometrickými vzory, jež označovaly uspořádání bojových

skupin (von Hagen 1963, s. 150). Tato výstroj byla pravděpodobně hodně užitečná, protože ji záhy začali používat i sami Španělé. Každý oddíl incké armády nesl do boje vlastní praporec a nade všemi vlála říšská korouhev s třpytným emblémem a duhou, znakem Inků (Prescott 1980, s. 43).

Zbraně opatřoval stát a shromažďoval je ve skladištích na strategicky významných

místech. Nejpoužívanější zbraní pro boj na větší vzdálenosti byl prak nebo bola. Prak byl

spleten z lamí vlny, měl vejčité lůžko pro kámen a napůl přeložený měřil 30 – 70 centimetrů (von Hagen 1963, s. 151). Prak se roztočil nad hlavou, a když bojovník jeden

jeho konec uvolnil, kámen vzlétl přímo na cíl. Podle svědectví Španělů, na 15 kroků

dokázal kámen prorazit ocelovou přilbu a člověka omráčit, přímý zásah do nechráněné hlavy znamenal smrt. Luky samotní Inkové nepoužívali, ale do svého vojska začlenili oddíly lučištníků z pralesních kmenů. Pokud se nepřítel přiblížil asi na deset kroků, vrhali

na něj indiáni, podobně jako Římané, asi dvoumetrový oštěp s měděným nebo kostěným hrotem. Pro boj zblízka byl nejpoužívanější zbraní mlat, asi metr dlouhá dřevěná násada s těžkou bronzovou nebo kamennou hvězdicí na konci. O její účinnosti a častém používání svědčí množství roztříštěných a trepanovaných lebek nalezených v hrobech. Další zbraní pro boj zblízka byl dvoubřitý meč z tvrdého dřeva.

Příčiny válek byly stejné jako jinde na světě, zejména snaha o rozšíření a udržení

moci. Inkové se totiž cítili povoláni, aby sluneční náboženství a vlastní civilizaci přinesli

všem (v tomto případě nelze nevidět paralelu s křesťanskou církví nebo i s případy šíření demokracie a západních myšlenek vojenskou cestou v dnešní době). Boje byly v incké říši

téměř permanentní. Buď se válčilo proto, aby si Inkové podrobili další národy, uhájili to, co dobyli, často to byly války „preventivní“, nebo se bojovalo prostě jen proto, aby bylo vojsko zaměstnáno a vojevůdci nemohli vytvářet spiknutí a intriky proti panovníkovi.

Vést vojsko do boje bylo úkolem panovníka, ale pokud se jednalo jen o místní války,

často se do čela vojska postavil někdo z Inkových příbuzných. Před každým tažením byli

do Cuzca svoláni vojevůdci a věštci – kalpa-rikokové. Ti věštili z plic posvátných černých

127

lam, zda bude bitva úspěšná či ne. Pokud byla věštba příznivá, udělily se rozkazy a vojáci

byli zařazeni do jednotek odpovídajících jednotlivým ayllu. Na pochodu bylo vojsko

podřízeno zpravidla tuhé disciplíně. Nikdo z vojáků nesměl odbočit z cesty nebo obtěžovat obyvatele. Neuposlechnutí tohoto rozkazu se trestalo smrtí. Inka Atahualpa poslal na smrt také všechny vojáky, kteří se zalekli španělských koní a couvli.

V momentě, kdy byl nepřítel na dohled, začalo incké vojsko troubit a vydávat hlasité

zvuky, což mělo nepřítele zastrašit. Bitvu zahajovali prakovníci, kteří nepřítele zahrnuli

sprškou kamenů, zatímco ostatní vojáci postupovali stále vpřed, při určité vzdálenosti začali vrhat své oštěpy a poté se chopili mlatů. Jakmile došlo na boj muže proti muži,

změnila se bitva v chaos. Někdy inčtí vojáci zapalovali trávu, aby nepřítele zatlačili do míst, kde na něj mohli snadno podniknout hromadný útok. Při dobývání pevností jim jako

ochrana před praky sloužily zvířecí kůže, které nesli napjaté nad hlavou. V případě, že se nepřítel schoval do nějaké budovy, metali na doškové střechy rozžhavené kameny, aby oheň vyhnal odpůrce ven (von Hagen 1963, s. 153).

Právě zmatek nastávající během bitvy byl největší taktickou slabinou inckého

válečnictví. Kromě toho podnikali Inkové většinu útoků v období úplňku, dodržovali

dvacetidenní rytmus bojů a jen velice zřídka útočili v noci. Hlavně Španělé tyto jejich

zásady rychle odhalili a náležitě jich využili. Ale na druhou stranu se Inkové velice rychle učili. Za krátkou dobu se naučili bojovat proti jezdcům a někteří dokonce i jezdit na koni. Dokázali také přimět zajaté španělské zbrojíře k práci.

Podle dochovaných zpráv byli Inkové dost nemilosrdní, i když ne tak krutí jako

Aztékové. Ovšem v průběhu boje byl Inka kdykoliv ochoten diskutovat o míru a nikdy

nedovolil svým vojákům, aby s nepřáteli zacházeli svévolně. Pokud se ale nepřátelé nevzdali, byli pobíjeni přímo v poli nebo obřadně zabíjeni až po boji. Každý bojovník byl

za zabití nepřítele vyznamenán, například za jednoho zabitého muže si mohl pomalovat

černě paži, za dva hruď a za tři dokonce tvář (von Hagen 1963, s. 153). Inkové brali zajatce. Vedli je triumfálním průvodem Cuzcem a před slunečním chrámem museli ulehnout tváří k zemi, aby Inka mohl na znamení vítězství projít po jejich šíjích. Prostí lidé

se pak mohli vrátit do svých domovů, které byly už připojeny k říši. Zajaté vojenské velitele ale často Inkové uvrhli do podzemních kobek v Cuzcu, kde jedovatí hadi vykonali

popravu. Vážným nepřátelům stínali hlavy a lebky se pak používaly na výrobu pohárů a těm nejnebezpečnějším jedincům stahovali kůži zaživa, vycpali ji popelem a slámou a při

128

rituálech před další bitvou ji používali jako buben. Podle španělských zpráv postihl tento osud kmen Chanků. Ze zubů nepřátel se vyráběly i náhrdelníky (Métraux 1988, s. 60).

Jako do všeho, vnesli Inkové organizaci, systém a řád i do svých výbojů. Počátek

válečných úspěchů se klade do poloviny 15. století, do roku 1438, kdy byl Inkou Pachacutim odražen útok Chanků. Pod Pachacutiho vedením byly dále podmaněny nejdříve okolní státní útvary a pak jižní oblast altiplana a později sever. Teprve pak se incká vojska

vydala proti nejobávanějšímu nepříteli, a to byl stát Chimor. Dokázali využít jeho ekologických slabin – ovládli vodní zdroje, a pak už bylo jen otázkou času, kdy se Chimor

vzdá. Jedinou oblastí, kterou se Inkům i přes veškerou snahu nepodařilo nikdy ovládnout, bylo území na východě v amazonských pralesech. Prales i způsob života tamních kmenů

byl pro ně nepřekonatelnou překážkou. Podle některých zpráv se Inkové dostali i na řadu ostrovů v oceánu, ale zatím pro to neexistují archeologické důkazy.

Jakým způsobem se ale Inkům podařilo udržet v tak etnicky rozmanitém společenství

poslušnost a nepřijít o ovládání a kontrolu nad obyvatelstvem i vojskem poražených států? Uplatňovali politiku „cukru a biče“. Kompenzací za podmanění byla možnost účastnit se na dalším dobývání. Vlastní ztráty bohatě nahradily dary Inků, prestiž, popř. Inkové využívali

i snahy podmaněného kmene o vyrovnání účtů s jiným státem a právě proti němu již

podřízený kmen nasadili. Podmínkou úspěchu této politiky ale musela být stálost těchto výbojů a také úspěšnost, jinak mohlo velice snadno dojít ke vzpourám, což se i párkrát stalo.

Další výhoda, kterou mohli Inkové podmaněným států nabídnout, byla Pax Incaica

(Katz 1989, s. 333), kdy incké posádky chránily hranice před útoky zvenčí. Největší

vymožeností pro podrobené obyvatelstvo bylo zajištění pravidelného přístupu k těm surovinám, které si lidé sami nemohli obstarat, přidělování půdy nebo stavby zavlažovacích

zařízení či teras. Rovněž stanovení tributu, které muselo podmaněné obyvatelstvo platit, mělo svůj jasný řád. Poté, co byla nějaká oblast dobyta tam byl vyslán úředník, aby zjistil

životní podmínky obyvatelstva, množství půdy, počet stád a celkovou schopnost platit. Panovník pak uspořádal shromáždění, kterého se účastnili i vládcové provincií a stanovil

tribut. Tato opatření pro získání podrobených kmenů byla ještě podporována silnou propagandou, zdůrazňující šlechetné činy panovníka. Někdy se stávalo, že kmen se incké říši podrobil už dopředu, bez jediné rány a krveprolití.

129

Pokud tedy místní obyvatelstvo nekladlo odpor, bylo s lidmi zacházeno poměrně

mírně, mohli si ponechat i některé své zvyky, tradice i jazyk, jen úředníci se museli naučit

kečujsky. Nově dobyté území bylo zachyceno na jakési plastické mapě z hlíny a ta

společně se zprávami o počtu obyvatel a dobytka dopravena do Cuzca. Na nové území byly

protaženy silnice a posláni stavitelé, aby dohlíželi na budování střediska, slunečního chrámu nebo zemědělských staveb. Byly sem dosazeny incké posádky i správní úředníci. U

moci mohl zůstat původní vládce, který ale musel poslat své syny na převychování, tedy

jako rukojmí, do Cuzca. Těm zde pak byla vštěpována incká ideologie, kultura, náboženství a jazyk. Při rozšiřování svého jazyka byli Inkové velmi úspěšní. Staré jazyky

sice stále existovaly, ale většina obyvatelstva už používala kečujštinu. Vládnoucí vrstvu

vyučovali sami kněží, jak se ale tento jazyk učili prostí lidé zatím zůstává neobjasněno.

Pravděpodobně k tomu přispívaly náboženské obřady v kečujštině a hlavně stálý kontakt s Inky, ať už s vojenskými posádkami nebo při nutných veřejných pracích.

Ovšem pokud se lidé proti nadvládě bouřili, byli buď zdecimováni, nebo přesídleni

do vzdálených oblastí říše. Pod hrozbou nejpřísnějších trestů byl deportovaným zakázán jakýkoli kontakt s domovskou oblastí, nesměli ji ani navštívit. Další možností bylo

začlenění loajálních skupin obyvatelstva mezi ty, co měly snahy se vzbouřit. Původní obyvatelé se museli o tyto nově příchozí po dva roky starat, tedy po dobu, než si

vybudovali zemědělské zázemí a stali se tak ekonomicky nezávislými. Tito kolonisté (říkalo se jim mitimaové, F. Katz uvádí pojem mitimakunové) nosili svůj vlastní oděv,

mluvili svým vlastním jazykem, ale podléhali místodržícímu daného kraje. Ačkoliv tyto skupiny obyvatelstva nemohou být přirovnávány k vojenským posádkám, často plnily

podobné povinnosti. Měly za úkol pozorovat místní původní obyvatele a jakýkoliv náznak vzpoury utnout už v zárodku. Tyto

masivní

deportace

a

úloha

mitimaů

byly

pravděpodobně

součástí

systematického plánu na vybudování jednotné celistvé říše. Ale toho nikdy nemohlo být

úplně dosaženo, protože samotní kolonisté se snažili od původních obyvatel odlišit a

nezačlenit se do jejich společnosti. Nicméně tímto způsobem za několik stovek let vybudovali Inkové svou obrovskou říši. V době těsně před španělskou conquistou zahrnovala incká říše území části dnešního Ekvádoru, dnešní Peru, značnou část dnešní Bolívie a část Argentiny a Chile. Odhady počtu obyvatelstva se dost rozcházejí, uvádí se od čtyř do šestnácti milionů.

130

6. 15. Krize a pád incké říše Podle pramenů je zřejmé, že na počátku 16. století se začaly ocitat v krizi jednotlivé

faktory, které zaručovaly incké říši jednotnost a funkčnost. Šlo jednak o pomalý, ale stálý

rozpad klanového uspořádání společnosti, který započal vlastně již s expanzí říše. Část

půdy, místo aby byla svěřena do péče lidem, kteří sice museli platit tribut, ale zároveň vlastnili své pozemky, byla obdělávána nevolníky, kteří vlastní půdou nedisponovali. Byli

to tzv. yanové, většinou příslušníci kmenů, jenž se postavily Inkům na odpor a kterým byla

půda následně odebrána. Jiným druhem nevolníků byli ti, kdo opustili svá klanová společenství, i když existují známky toho, že ani v těchto případech se vazba na původní společenství úplně nevytrácela. Někteří nevolníci za své služby mohli získat třeba ženu nebo několik dalších nevolníků. O tomto jevu víme ale bohužel zatím velmi málo. Jisté je,

že Inkova přízeň nebo náklonnost nějakého hodnostáře mohla z člověka prostého původu udělat významnou osobu. Byly to ale spíše výjimky. Většina z nich byla stále připoutána k pozemkům panovníka nebo šlechty. A s tím, jak se říše rozrůstala, přibývalo i nevolníků.

Tím se postupně původní klanové uspořádání měnilo v jakýsi raně feudální stát. Toto narušení původního uspořádání se ještě prohloubilo v období na začátku 16. století, kdy ustávaly dobyvačné války a rovněž klesala zemědělská produkce. Stát tedy hledal nové možnosti, jak zvýšit bohatství a možnosti rozvoje. Hlavní cestou k tomu bylo další

vyvlastňování půdy a vytváření nových nevolníků. Rostla rovněž rivalita mezi šlechtici,

což se projevilo například tím, že jeden z posledních Inků Huayna Capac si vytvořil osobní gardu strážců. Inka Huascar zase vyvlastnil majetek královských mumií, což byly paláce a vlastnictví zemřelého.

Nakonec tato krize vyvrcholila občanskou válkou. Hlavní příčinou byl boj o

nástupnictví po smrti Inky Huayna Capaca v roce 1525, kdy na severu říše propukla epidemie moru. Inka nestanovil za svého života nástupce. Novým vládcem se stal podle tradic jeho syn Huascar, kterého měl Huayna Capac se svou sestrou. Ale s tím se nemohl

smířit další potomek mrtvého Inky Atahualpa a Huascara nikdy za nástupce neuznal a vzbouřil se proti němu. Původně chtěl, aby říše byla rozdělena na dvě části a v té severní

aby vládl on, ale tento návrh Huascar odmítl. Ve svém boji byl Atahualpa hojně

podporován severními provinciemi, protože právě v Ekvádoru chtěl už Inka Huayna Capac vybudovat své nové sídlo a odešel tam i se svým synem, zatímco Huascar zůstával i nadále

131

v Cuzcu. K rozhodující bitvě došlo u Riobamby, v níž se Atahualpovi podařit Huascarovu armádu rozdrtit. Huascar byl zajat, musel přihlížet vybití celého svého klanu, včetně žen a

dětí, a nakonec byl i on sám popraven. Zde se prameny opět liší. Friedrich Katz uvádí, že „

z jeho lebky, jež byla upravena jako pohár, pil vítězný Atahualpa kukuřičné pivo“ (Katz 1989, s. 366). Podle knihy Wiliama Prescotta Dějiny dobytí Peru (1980) byl Huascar zabit až po událostech v Cajamarce, kdy Atahualpa již ze španělského vězení naplánoval jeho vraždu.

Tato konfrontace byla zčásti i výsledkem sporů mezi jižní a severní částí říše, mezi

Peru a Ekvádorem. Území dnešního Ekvádoru bylo dobyto jako poslední, muselo nést nejtěžší břemena vyplývající z podmanění a také získalo nejméně výhod. Proto není divu, že severní provincie se ochotně zapojily do občanské války, aby zlepšily své postavení.

Kolem roku 1492 dosáhla incká říše svého největšího rozšíření. A právě

v následujících létech začaly do Peru pronikat první zvěsti o bílých mužích, z nichž většina

byla dosti nejasných i mnoho i protichůdných. Inkové neměli o lidech za hranicemi své říše vůbec představu. Nevěděli ani o existenci Aztéků a Mayů, jejichž říše byly zničeny v letech

1521 a 1529. Kdyby mezi sebou tato společenství udržovala kontakt, pravděpodobně by se Inkové včas dozvěděli o osudu, které indiány ve Střední Americe postihl, a mohli by se na nájezd Španělů připravit. Takto se k nim však dostaly jen nejasné zvěsti.

Na sklonku vlády Huyany Capaca v roce 1525 napadli pevnost v Chaku Indiáni

kmene Chiriguano pod španělským vedením Aleja Garcíi. O dva roky později do Peru připlul se svými druhy Francisco Pizzaro, směnil zboží s indiány a zase odplul, ale

zamýšlel se později vrátit. Incká říše byla poznamenána občanskou válkou a zmítala se v krizi a právě v této době v roce 1531 se do Peru vrátil i Francisco Pizarro …

132

7. Španělská kolonizace Přesnější zpráva o Peru pochází teprve z roku 1511, kdy se Vasco Nuñez de Balboa

vrátil s množstvím zlata ze Střední Ameriky (Prescott 1980, s. 144). Překonal tehdy

panamskou šíji a dostal se až k Tichému oceánu, kde také vyslechl první zprávy o peruánské civilizaci. Ačkoli se on i další snažili objevit bohatou říši na jihu, nikdy se tam

nedostali. Nicméně zprávy o moci a bohatství civilizace v Jižní Americe se rychle šířily a

snadno ovládaly představivost lidí a bylo jen otázkou času, kdy se najde někdo, kdo dokáže překonat nebezpečí v podobě divokých domorodých kmenů, nepříznivého počasí a i další nesnáze, a na riskantní cestu se vydá.

7. 1. Francisco Pizarro Francisco se narodil v Trujille vysokému důstojníku Gonzalu Pizarrovi jako

nemanželské dítě a ten se ho proto zřekl. Chlapce vychovávala pouze matka, dcera dělníka,

Francisca Gonzalová. Malý Francisco nechodil do školy, už od mládí musel pracovat. Stal se pasákem vepřů, ale brzy z tohoto zaměstnání zběhl a dostal se do Sevilly, což byla

přestupní stanice mezi Španělskem a nově dobývanými zeměmi v Americe. Pizarro se dostal až do Panamy a společně s Vasco Nuñezem de Balboa až k Tichému oceánu. Tehdy

mu bylo 35 let. Balboa Pizarra také inspiroval k výpravě do „Piru“, zlatonosné země na jihu. V této době se už rozšířila zvěst o Cortézovi, který se zmocnil obrovského pokladu v Tenochtitlanu. To vše podnítilo Pizarra k přípravám na tažení do Jižní Ameriky. Na

rozdíl od Cortéze, který byl jediným vůdcem při dobývání Mexika, Pizarro si hledal společníky. Stal se jím Diego de Almagro, nevzdělaný krutý bojovník, ale v porovnání s

ostatními conquistadory stále ještě ten lepší. Almagro se měl starat o verbování vojáků a

vybavení lodí. Třetím členem Pizarrovy skupiny se stal obchodně talentovaný kněz Bernando de Luque. Kořist, kterou v Peru naleznou, si měli rovným dílem rozdělit. Z prostředků koupili dvě lodě, na nichž se Almagro a Pizarro vydali na jih. Luque zůstal v Panamě.

14. listopadu 1524 se vydala na cestu nejdříve Pizarrova loď, Almagrova ji měla

následovat. Po útrapách způsobených tropickými vedry, hladem a vyčerpáním přistál Pizarro, aniž by se s Almagrem setkal u malého poloostrova, kde objevil prázdnou vesnici

133

Punta Quemada. Indiáni překvapili Španěly vedené Pizarrovým zástupcem Montenegrem při jejich průzkumné cestě do okolí a poté i oddělené jádro výpravy. Sám Pizarro byl několikrát zraněn. Nicméně protože se jim mezitím podařilo objevit trochu zlata, mohli se ti, co přežili, vrátit zpět do Panamy.

Mezitím Almagro marně hledal nějaké Pizarrovy stopy. Dostal se také až do Punta

Quemada, kterou dobyl, ale sám zde přišel o oko. O mnoho dále na jih se už Almagro neodvážil, a tak se vrátil zpět do Panamy. Zde se oba conquistadoři konečně setkali. I přes všechna zranění a mrtvé se oba rozhodli, že budou ve své výpravě pokračovat.

10. března 1526 vyplula druhá výprava, pro kterou Pizzaro získal i vynikajícího

mořeplavce Bartolomé Ruize. Obě lodě se bez obtíží dostaly až k místu, kde skončil minule

Almagro. Španělé ihned úspěšně přepadli nejbližší indiánskou vesnici. Poté se výprava

rozdělila, Almagro se vrátil do Panamy naverbovat další vojáky a přivézt nové zásoby, Pizarro se vydal prozkoumat vnitrozemí a Ruiz se plavil dále na jih. Byl prvním

Evropanem, jenž překročil rovník v Tichém oceánu (Stingl 1966, s. 280). Po cestě se mu dostalo od indiánů zpráv o obrovském bohatství ležícím někde na jihu. S těmito nadějnými vyhlídkami se pak vrátil zpět k Pizarrovi.

Mezitím bylo Almagrovi v Panamě zakázáno nové verbování vojáků a byl mu

znemožněn návrat do Jižní Ameriky, kam byla místo něho poslána loď, která měla Pizarra dovézt třeba i násilím zpět. Tehdy předvedl Pizarro před vojáky svůj slavný výstup. Svým

mečem vyryl v písku čáru – hranici – a pravil: „Hle, zde je sever. A tam je Panama. Kdo

půjde na sever, vrátí se do nouze a chudoby. A tady je jih – tam je Piru se svým zlatem, se svými poklady. Vyberte si cestu. Já volím jih.“ (Stingl 1966, s. 281). Většina žoldáků se

vrátila zpět, k Pizarrovi se přidalo jen třináct mužů, kteří zde zůstali zcela osamoceni, bez lodí a bez prostředků. Ale asi po sedmi měsících strádání a samoty se vrátil Ruiz s lodí a

několika desítkami mužů. A znovu se celá výprava mohla vydat ke svému cíli – zlatu Tahuantinsuyu. Nejdříve se conquistadoři dostali do Tumbezu, kde přesvědčili inidány, že

přichází jako přátelé. Vyměnili zde různé předměty za zlato a potraviny a vzali s sebou i

pár indiánů, z nichž si chtěl Pizarro vychovat tlumočníky. S takovou kořistí se tedy Pizarrova výprava vrátila zpět do Panamy.

Aby se mohl i přes odpor Panamy i jejího správce do Tahuantinsuyu vrátit, musel

nejdříve navštívit Španělsko. Po vylíčení nedozírného bohatství nové říše španělskému

králi Karlu V. i jeho manželce nakonec Pizarro získal listinu, která stanovovala jeho práva

134

a nároky. A jelikož většinu zásluh v této situaci přisoudil sám sobě, ve smlouvě si přiřkl

největší díl kořisti a také spoustu titulů – například „adelantado“. Dopředu byl také

jmenován guvernérem území, které měl získat. Tato skutečnost pak byla po Pizarrově

návratu s novými vojáky (mezi nimi byli i Pizarrovi bratři) do Panamy příčinou sporů s ostatními jeho druhy, Almagra a Ruize nevyjímaje.

Teprve v lednu roku 1531 se Pizarro vydal už na třetí výpravu. Tentokrát Almagro

chyběl, ale k Pizarrovi se přidali s asi stovkou vojáků Hernando de Soto a Belalcazar. Když

dorazili do Tumbezu, zjistili, že město už někdo před nimi přepadl a vyloupil. Byli to indiánští nájezdníci z nedalekého ostrova Puna. Poté Pizarro založil o kousek dál na jih

první evropské město v Peru San Miguel. Zde také získal první konkrétní zprávy o incké říši. Mimojiné se dozvěděl, že v zemi vypukla občanská válka mezi dvěma bratry – Huascarem a Atahualpou, čehož později náležitě využil.

7. 2. Cajamarca 21. září 1532 opustil Pizarro s asi 180 muži San Miguel a vydal se na cestu. Díky

inckým chasquiům se Inka o Španělech dozvěděl poměrně záhy. Kurýři přinášeli informace o bílých lidech jedoucích na „obrovských zvířatech“, která mají nohy ze stříbra. Těmito zvířaty byli koně, pro které Inkové ještě neměli vlastní pojmenování, a dojem stříbrných nohou způsobily pravděpodobně podkovy. Podle některých pramenů se Španělé chovali

k domorodcům dobře, protože si byli patrně vědomi toho, že by jim takovéto jednání

mohlo pomoci uskutečnit jejich plán. Inkovi se ovšem donesly i zprávy o zvěrstvech páchaných conquistadory – například v Cajasu nechali na náměstí vyvléct z kláštera asi 500

panen Slunce, které pak znásilnili. I přesto se Atahualpa se Španěly zakrátko setkal, dokonce je sám pozval ke dvoru. V té době se zrovna léčil v Cajamarce, inckém lázeňském

městě s teplými prameny. Pizarrovi bylo jasné, že Inka bude obklopený obrovskou

armádou, ale zároveň se od svých špehů dozvěděl o nesmírném množství zlata všude kolem. To rozhodlo. I přes inckou přesilu asi 350 Inkových bojovníků na jednoho španělského (Stingl 1966, s. 285) se rozhodl uskutečnit svůj plán vedoucí k zajetí Inky a získání bohatství. V předvečer setkání s Atahualpou rozmístil své muže do dvou oddílů

okolo cajamarského náměstí, kde se měl zítřejšího dne setkat s Inkou. Jednomu z oddílů

velel Hernando Pizarro, druhému Hernando de Soto. Další den čekal na náměstí pouze

135

španělský mnich Valverde, duchovní řádu svatého Dominika, kněz výpravy. Předstoupil před Atahualpu s biblí a krucifixem v rukou a začal mu vykládat o stvoření světa, o Ježíši Kristu, o svaté Trojici a také, že s Pizarrem přicházejí jako vyslanci mocného španělského

krále, který sídlí na druhé straně moře. Valverde rovněž žádal Inku, aby se poddal španělské koruně a zřekl se svých pohanských kultů. Atahualpa si poté prohlédl i bibli,

kterou ale pak odhodil. To kněze nadmíru rozzuřilo. A právě jeho konfrontace ohledně pravé víry s pohanským Atahualpou znamenala pro Španěly signál k útoku. Vyřítili se na

neozbrojené, ranami z děl ohlušené a zmatené domorodce. I když Španělé využívali koně, sám Pizarro byl špatný jezdec, a tak bojoval jako pěšák, s mečem a dýkou (Hemming 1992, s. 109). Španělé nikoho nešetřili. Jen Inky se podle Pizarrova rozkazu nikdo nesměl

dotknout. Někteří indiáni, ačkoliv jim byly třeba uťaty ruce, se stále snažili nést nosítka se

svým panovníkem jen na ramenou. Počet indiánů, kteří během tohoto pouze dvouhodinového masakru padli, se v pramenech liší. Stingl (1966) uvádí 3 000, Hemming (1970) dokonce šest až sedm tisíc indiánů. Ani jediný Španěl, s výjimkou Pizarra, který

musel vlastním tělem bránit Inku před jedním ze svých mužů, nebyl raněn (Stingl 1966, s. 287).

Atahualpa nabídl výměnou za svou svobodu Španělům obrovské množství zlata –

celou místnost 5 x 6,7 x 2,7 m naplněnou zlatem a o něco menší místnost dvakrát naplněnou stříbrem. Pizarrův sekretář Xerez uvádí, že to představovalo celkem 5 529 kilogramů zlata a asi 12 000 kilogramů stříbra. Zatímco se zlato pomalu z celé říše

scházelo v Cajamarce, Španělé se opět vydali na další průzkum. V této době dorazil do Cajamarcy Almagro i s posilami. Veškeré zlaté šperky, předměty a ozdoby musely být

přetaveny do prutů stejných rozměrů. Pětina celkového množství byla oddělena pro španělského krále. Největší díl si ponechal sám Pizarro – 57 222 pesos ve zlatě (peso de oro = 4,18 g, tedy asi 239 kg) a 2 350 marek stříbra (marca = 230,675 g, tedy asi 542 kg),

jeho bratr Hernando a de Soto obdrželi menší podíly, většina jezdců dostala 8 880 pesos a

362 marek stříbra, pěchota pak o polovinu méně. Část zlata byla věnována na nový kostel

sv. Františka, první křesťanský chrám v Peru, část dostal i Almagrův oddíl a i město

osadníci města San Miguel. Zlato, které nedorazilo do Cajamarky ještě před popravou Atahualpy, Španělé nikdy nedostali. Traduje se, že jej indiáni ukryli a poklad stále čeká na objevení.

136

Poté, co se nashromáždilo a rozdělilo všechno zlato, měl Inka Atahualpa dostat

svobodu. Ale pro Španěly už nebyl užitečný a naopak na svobodě by představoval

nebezpečí, a tak byl odsouzen k smrti. Souzen byl třeba za mnohoženství, vraždu Huascara, přípravu povstání proti Španělům nebo za špatné hospodaření s financemi (Stingl 1966, s.

288). Bylo rozhodnuto, že Atahualpa má být zaživa upálen. Ovšem nebylo to rozhodnutí jednomyslné a část mužů účastnících se soudního procesu protestovala, například že Inka

jako panovník by měl být souzen ve Španělsku před králem. Ale tyto námitky byly zavrhnuty a rozsudek schválen. Španělská vláda v Panamě však tuto popravu odsoudila.

19. srpna 1533 měl být Atahualpa upálen. Těsně před svou smrtí ovšem přijal

křesťanství a byl pokřtěn, a protože byl den zasvěcený svatému Janu, dostal jméno Juan de

Atahualpa (Stingl 1966, s. 288). Trest smrti byl tak změněn „pouze“ na uškrcení. Jeho pozůstatky pak byly uloženy na hřbitově u kostela sv. Františka. Podle některých kronik

však byly jeho pozůstatky po odchodu Španělů z Cajamarky vyzvednuty a převezeny do Quita, jak si Inka přál. Poprava vyvolala neshody mezi samotnými španělskými vůdci,

protože zejména de Soto byl proti a obviňoval Pizarra z ukvapenosti, zatímco ten zase sváděl hlavní podíl viny na Valverda (Prescott 1980, s. 206).

Atahualpovo chování zůstává dodnes záhadou. Jak je možné, že nechal Španěly projít

celou svou říší? Jak je možné, že se nechal vlákat do pasti, která byla tak očividná? Dnes je

již jasné, že Inkové nepovažovali Španěly za bohy. Koně a arkebuzy vyvolaly v indiánech silný dojem, ale ti zároveň pochopili, že Španělé jsou zranitelní, neosedlaní koně nejsou

nebezpeční a že zbraně ztrácí na účinnosti tím, jak dlouhá doba je potřeba na jejich opětovné nabití.

Hlavní chybou Inky bylo, že se vůbec dostavil na náměstí v Cajamarce. I když ho

Pizarro očekával v poledne, přišel až večer, protože počítal s tím, že koně, největší výhoda

Španělů proti indiánům, nemohou být užíváni po západu slunce. Druhým Inkovým omylem bylo, když si myslel, že Španěly uklidní, když jim dá zlato. To je naopak ještě povzbudilo a chtěli víc.

7. 3. Po conquistě Po událostech v Cajamarce se Inkové dostali do stavu zvláštní apatie. Ani armáda, ani

lid nepodnikli nějakou akci na záchranu panovníka a nepokusili se odrazit nepřátele.

137

Rozpad incké říše po smrti Atahualpy jen zdůraznil nepružnost a slabost celého státu, jehož byrokratická mašinérie nemohla bez vedení fungovat. Následná nadvláda Španělů naplnila

zemi terorem. Indiáni přijali brutální zacházení španělských vojáků rezignovaně, bez

nějakých větších známek odporu, mnoho z nich se raději přidalo na stranu kolonizátorů. Novým Inkou se za přispění Španělů stal bratr Atahualpy Tupac Hualpa. Na cestě do Cuzca ale zemřel, nejspíše ho otrávil generál Chalcuchima, který za to byl odsouzen a upálen zaživa. Musela být spáchána obrovská zvěrstva a zločiny, aby se indiáni ze své letargie probudili a dokázali se okupantům postavit. První povstání proti bílým mužům vedl další syn Inky Huayna Capaca – Manco. Místo aby se Španělům otevřeně postavil, začal s nimi

spolupracovat a vedl válku proti vojsku svého nevlastního bratra Atahualpy. Odměnou za

své služby byl „korunován“ novým vládcem incké říše. Samotný Francisco Pizarro trval na

tom, aby obřad proběhl podle starých tradic, a tak byly v den korunovace vyneseny na

náměstí i mumie předků Inků. Ale od roku 1533 do roku 1536 byl Manco ještě méně než

panovník „loutka“. Dokonce i incká šlechta ho odmítala uznat za právoplatného Inku. Manco byl ještě ke všemu zatažen do sporů mezi Pizarrem a Almagrem a i kvůli tomu potrestán vězením za ojedinělé útoky indiánů na španělské vojáky. Ve vězení

v Sacsahuamanu musel od svých dozorců snášet mnoho příkoří. Musel se dívat, jak mu Španělé znásilňují jeho manželky nebo musel strpět, když na něj močili a nebo ho pálili

svíčkou. I když dříve se Španěly spolupracoval, toto mu již naprosto změnilo názor a myšlenky. Pod záminkou doručení zlaté sochy Pizarrovi z vězení uprchl a postavil se do

čela indiánského hnutí odporu. Utekl do údolí Yucay, kde sestavil obrovskou armádu, se kterou zaútočil na Cuzco. Obléhání Cuzca začalo v únoru 1536. Ale ani s převahou 40 000

-50 000 vojáků nedokázal porazit asi 200 Španělů. Bylo to dáno hlavně tím, že Manco už neměl k dispozici vycvičené vojáky, ale spíše jen ozbrojené zemědělce. Indiáni pochopili,

že musejí začít používat některé nové metody boje, takže se například snažili ukořistit

Španělům koně nebo arkebuzy. Jelikož s nimi ale neuměli zacházet, znamenaly pro ně větší

nebezpečí než pro jejich nepřátele. A kromě toho se Inkové nezbavili některých svých tradic v boji, takže stále útočili během úplňku a ztráceli tak výhodu momentu překvapení.

Po porážce se Manco uchýlil do Ollantaytamba, ale odtud musel také brzo odejít.

Nakonec se usadil v městě Vitcos, ležícího hluboko v Andách, na strmých svazích vysokých hor, kam se Španělé dlouho neodvažovali. Zde se Manco snažil obnovit zašlou slávu incké říše. Přesídlila sem část šlechty, kněží, Panen Slunce, a bylo zde schraňováno i

138

několik mumií ukořistěných Španělům. Manco byl posledním opravdovým státníkem své

dynastie. Pochopil, že se musí přizpůsobit nové situaci a pozměnit staré zvyky svých předků, a vytvořil tak jakousi novou civilizaci uprostřed And.

Ale ani z tohoto zapadlého místa nepřestával nepřímo bojovat proti Španělům.

Nechával ničit jejich komunikace, podporoval vzpoury mezi prostými indiány a tvrdě trestal kolaboranty. Snažil se také využívat rozpory mezi jednotlivými skupinami

kolonizátorů a do některých se i zapojil. To se mu ale vymstilo, protože několik Španělů, kterým zachránil život, ho pak v roce 1551 zavraždilo. Naštěstí se jim na útěku nepodařilo

odvézt i Mankovo tělo, a tak jeho mumie mohla být uložena vedle předků. Manco však přežil oba vůdce conquistadorů – Almagra i Pizarra.

Ani jediný z vůdců conquistadorů nezemřel přirozenou smrtí, ani jediný si nestihl

uloupeného zlata pořádně užít. Nejprve byl v boji se vzbouřenými Indiány zabit Juan Pizarro. Mnich Valverde, který se stal biskupem cuzcanské diecéze, byl zavražděn. Na nějaký čas se stal vládcem v Cuzcu Almagro, ale v roce 1538 se města zradou zmocnil

nejkrutější z Pizarrů, Hernando, a Almagra odsoudil k smrti. Ten byl ve vězení napřed

udušen a pak byla jeho mrtvola na veřejnosti sťata. Hernando Pizarro se musel dostavit

před krále do Španělska, aby zde vysvětlil obvinění vznesená Almagrovými stoupenci. Navzdory horentním úplatkům byl odsouzen do vězení a v pevnosti Medina del Campo pak strávil více než dvacet let. Ovšem křivdy spáchané na Almagrovi byly potrestány i jinak.

26. června 1541 se do Pizarrova domu v Cuzcu vkradl Almagrův syn Diego a s pomocí

svých přívrženců zabil nejprve Martina Pizarra a potom i Franciska Pizarra. Před smrtí ještě Francisco stačil poprosit o zpovědníka, ale záhy byl ubit k smrti. Ale i Diego de

Almagro neušel násilné smrti. Byl zajat královským vyslancem, za vzpouru proti království popraven, a pak slavnostně pochován vedle svého otce (Stingl 1966, s. 290). Z Pizarrů zbyl

už jen jediný – Gonzalo Pizarro. Ten se nakonec se svými přívrženci dostal až do Limy, nechal zabít peruánského místokrále Blasca Nuñeze, jednoho z mála lidí, kteří se snažili

zmírnit krutosti páchané na indiánech a zrušit systém encomiendy, a tak se stal vládcem

obrovského území bývalé říše Inků a ovládl i Panamu, jakousi bránu mezi Evropou a západní částí Jižní Ameriky. V ten okamžik začal představovat vážné nebezpečí pro Španělsko. Gonzalo sice přísahal Španělsku věrnost, ale vliv jeho rádce Carbajala byl poměrně značný a jeho rady byly zcela ovlivňovány touhou vykořisťovat indiány jen pro

svou vlastní potřebu bez ohledu na španělskou korunu. I když byl Carbajal dobrý velitel co

139

se týkalo organizace a strategie, nebyl ani mezi svými vojáky oblíbený. Velice tvrdě vymáhal poslušnost svých podřízených a všechny přestupky krutě trestal. Zlom nastal, až

když Španělsko vyslalo do Peru místo vojáků obyčejného kněze Pedra de la Gascu. Tomu

se obratnou diplomacií podařilo oslabit Gonzalovu moc a ten se poté Gascovi sám vzdal.

Gonzalo i s Carbajalem byli hned odsouzeni k smrti a v roce 1548 popraveni. Useknutá Pizarrova hlava byla dána do dřevěné klece a pověšena na hlavním limském náměstí s potupným nápisem (Stingl 1966, s. 292). Pedro de la Gasca nashromáždil za dobu svého působení mnoho důležitých údajů, díky kterým pak mohl provést řadu reforem. Pro indiány

zavedl jednotný systém zdanění, dokonce mírnější, než za dob Inků, přesně stanovil maximální požadovaný pracovní výkon a zavedl nařízení, podle kterého nesměli být lidé přestěhováni do míst s jinými klimatickými podmínkami, než na jaké byli zvyklí. Díky

reformám se opět podařilo aspoň zčásti obnovit fungující správu a hospodářství a připravit

vládu pro místokrále ze španělského rodu Mendozů, za jejichž vlády se uplatňovala mírná, avšak pevná politika, jak ji předtím zformoval Gasca (Prescott 1980, s. 405).

6. ledna 1535 založil Francisco Pizarro nové hlavní město Limu, „Město králů“

(Ciudad de los Reyes). Pravděpodobně tohoto dne pouze vybral vhodné místo, samotné

město bylo založeno až o dvanáct dní později. Sem přeložil Pizarro i své sídlo, protože Cuzco leželo příliš vysoko v horách, daleko od přístavů a loďstva (Vrhel – Kašpar 1985, s.

99). Kastilský název města se však brzy přestal používat a městu zůstalo pojmenování Lima – španělské zkomolení původního indiánského jména Rimac.

Po smrti Manka se dostal na trůn jeho syn Sayri Tupac. Tohoto momentu hned

využili Španělé a naslibovali Sayri Tupacovi moc a bohatství, když s nimi bude

spolupracovat. V roce 1555 tedy kapituloval a vrátil se do Cuzca. Zemřel v roce 1560, pravděpodobně byl otráven.

Po jeho smrti se Inkou prohlásil další Mankův syn Titu Cusi, který dal incké říši

poslední naději k životu. Jeho bratr, právoplatný dědic Tupac Amaru byl zavřen do kláštera

Slunečních panen. Na konci své vlády přece jen upustil od svého tvrdého postoje proti Španělům a snažil se uzavřít mír. Nechal se pokřtít a umožnil kázání dvou křesťanských kněží. Potom ale onemocněl, a když ani modlitby misionářů nepomohly k jeho uzdravení a zemřel, Indiáni misionáře umučili k smrti.

Teprve po pohřbu Titu Cusiho byl z kláštera propuštěn Tupac Amaru. Jeho vláda

však byla velice krátká. Nový místokrál Francisco de Toledo se rozhodl zcela vyhladit a

140

zničit říši Inků a vybudoval španělský koloniální systém. Toledo rozhodl i o osudu indiánů, mnoho z jejich vůdců bylo umučeno k smrti nebo popraveno. První vážné povstání

propuklo v roce 1737, ale bylo tvrdě potrestáno. Po něm se objevila ještě řada dalších, ale

menších rebelií. Opravdu vážné ohrožení pro španělské postavení znamenala až vzpoura z období 1780 – 1781, které vedl místodržící José Gabriel Condorcanqui, známější pod jménem Tupac Amaru II. Po drobnějších počátečních vítězstvích byl však i on a jeho

jednotky poraženy, José Gabriel uvězněn, mučen a nakonec na náměstí v Cuzcu rozčtvrcen. Španělé se začali obávat narůstajících nepokojů, a tak podnikli všechny možné kroky, aby potlačili incký nacionalismus a zabránili tak dalším problémům. Indiánům byly zabaveny

všechny artefakty, které by jim mohli připomínat už zašlou slávu své bývalé říše, titul Inka

se už nesměl dále používat a kněží museli indiány vyučovat španělštinu, aby se postupně smazaly rozdíly mezi indiány a Španěly. Následovníci Inky byli pronásledováni a někteří i popraveni. Skupina asi devadesáti z nich včetně žen a dětí byla poslána do Španělska, kde ve vězení zemřeli. Španělský koloniální systém přetrval až do 19. století. Peru získalo nezávislost až v roce 1821.

7. 4. Důsledky conquisty a kolonizace Přestože španělská kolonizace a následná nadvláda znamenala naprostý konec incké

civilizace, potomci královské rodiny však přežívali až do 18. století. V době španělské

nadvlády se indiáni museli vzdát svých tradic a obyčejů, svých písní a tanců i svých božstev a museli čelit zneužívání, otroctví a zabíjení. Zničen byl i sociální a ekonomický

systém. Mnoho rodin i celých vesnic bylo přemístěno do větších měst, aby o nich měli

kolonizátoři lepší přehled. Veškeré svazky ve společnosti byly zpřetrhány. Také podstatu mity si Španělé brzy přizpůsobili svým potřebám. Nejhorším způsobem plnění mity byla

práce ve stříbrných nebo rtuťových dolech v Potosí. Existovaly zde sice předpisy, které měly zaručit dělníkům aspoň nějakou ochranu, třeba že den měl jen 12 pracovních hodin a neděle byly volnými dny. Ale ty se velice často, stejně jako jakékoli nařízení španělské

vlády během celé conquisty, v lepším případě porušovaly, v horším se úplně obrátily proti těm, které měly chránit. Dělníci k dolům cestovali několik dní i se svými ženami a dětmi,

z nichž mnohé nepřežily ani cestu. Byla také stanovena denní kvóta rudy, kterou museli narubat. Pokud toto nesplnili, museli zaplatit ze svého už tak ubohého platu. Mnoho z nich

141

proto utíkalo do oblastí, kde tento způsob mity neexistoval a kde mohli pracovat třeba na haciendách. Potrestáni smrtí byli i místní správci jednotlivých oblastí, pokud nedodali

potřebný počet dělníků. Přesto se mnoho lidí raději vybíralo službu v dolech než v tzv. obrajes, což byly továrny, kde se vyráběly látky, nebo čistila hlína. Podmínky zde byly

děsivé. Vlastníci těchto dílen často najímali na práci děti, jen aby nemuseli platit plnou

mzdu. Indiáni také museli zásobovat jídlem a zvířaty Španěly cestující říší. Pokud jim nemohli dát potřebné množství kusů zvířat, museli náklad táhnout sami.

Peru se stalo součástí místokrálovství Peru, které bylo ustanoveno v roce 1543 a

zahrnovalo značnou část území Jižní Ameriky. Veškerá půda patřila španělskému králi, který ji rozděloval kolonizátorům. V rámci tohoto systému encomiendy byli i indiáni přidělováni statkářům. Ovšem tito „encomenderos“, statkáři v koloniích, a jejich narůstající

moc brzy začali pro španělskou korunu představovat nebezpečí, a tudíž se všemožně snažila jejich vliv omezit. Například tím, že prosazovala zlepšení dosud špatného zacházení s domorodci. Zákony z roku 1542 byly vypracovány v podobném duchu jako jedno

z dřívějších nařízení Karla V., ve kterém bylo stanoveno: „Nechť se nikdo neodváží

uvrhnout žádného indiána do otroctví, a to ani během války, ani v míru, ani držet nějakého indiána v otroctví pod záminkou toho, že jej získal ve spravedlivé válce, nebo vykoupil,

koupil či směnil, ani z žádného jiného důvodu a pod jakoukoliv jinou záminkou…“ (Todorov 1996, s. 190). Tyto zákony samozřejmě vyvolaly mezi conquistadory vlnu

nevole. Domorodé obyvatelstvo však představovalo základní ekonomický prvek, na kterém ve značné míře závisel chod celého koloniálního hospodářství, a tím i moc španělské

koruny. Snahou o zlepšení podmínek indiánů koruna také zdůrazňovala svou bezprostřední svrchovanost nad domorodým obyvatelstvem. (Vrhel – Kašpar 1985, s. 107)

Jedním z prvních důsledků koloniální nadvlády byl prudký pád velikosti indiánské

populace. V roce 1561 podle oficiálních španělských statistik žil na území dnešního Peru a

Bolívie 1 490 137 Indiánů, zatímco v roce 1796 to už bylo jen 608 894 (Métraux 1988, s. 166). Mohly za to především hrůzy bojů, hlad a zejména infekční nemoci, jako neštovice,

spalničky nebo chřipka. Svou daň si vybraly i nucené práce v dolech. Celková demoralizace obyvatelstva vedla ke snížení porodnosti. Pokles indiánské populace byl

v místokrálovství Peru nejrychlejší na území dnešní Venezuely, Paraguaye, Chile a

severozápadní Argentiny. Naopak neindiánská společnost se s přibývajícím počtem Španělů a míšenců stávala čím dál více různorodější.

142

Dalším důsledkem kolonizace byla i christianizace místního obyvatelstva. Většina

indiánů na začátku přijala křesťanství poměrně klidně. Ale v první polovině 17. století se

už zase vrátili ke svým pohanským kultům. Proto byly sestaveny speciální soudy, které

měly za úkol vymítit uctívání model, přimět všechny ke křesťanské víře a potrestat ty, co se svého původního náboženství vzdát nechtěli. Trest závisel na míře pokání. Od bičování, přes vyhoštění až po galeje. Místní církevní správa také odmítala i přes nařízení Říma a

Španělského království vysvětit indiánské kněží. Incké chrámy byly ničeny a jejich majetek

a peníze připadly křesťanské církvi. Toto pokračovalo až do 18. století, ale nikdy se katolické církvi pohanské kulty v této oblasti nepodařilo úplně vymýtit.

Se zaváděním křesťanského náboženství souvisel i další následek španělské

kolonizace – přesídlování domorodého obyvatelstva do blízkosti španělských měst a

vytváření tzv. kongregací. Formálně bylo rozhodnutí zdůvodňováno hlavně péčí o duši a hmotné potřeby domorodců (Vrhel – Kašpar 1985, s. 109), ale ve skutečnosti se jednalo

spíše o hospodářské a politické důvody. Přesídlení obyvatelstva vedlo k silnější koncentraci původně rozptýlených pracovních sil, uvolnily se velké plochy půdy, která pak mohla být

přerozdělována kolonizátorům, a vedlo to také k tomu, že misionáři nemuseli podnikat dlouhé cesty do zapadlých krajů. Přesídlování obyvatelstva bylo dlouhodobým procesem a potýkalo se s řadou problémů, hlavně s odporem obyvatel, kteří nechtěli své domovy

opustit třeba už jenom proto, že by to pro ně znamenalo vzdát se posledních pozůstatků jejich starého života.

Španělé do jisté míry respektovali původní stratifikaci indiánské společnosti. Potomci

domorodých panovníků si mohli ponechat některá svá práva, i když už neměli politickou

moc. Někteří se dokonce stali samotnými encomenderos. Vysoké postavení zůstalo rovněž šlechtě – kurakům (Španělé je nazývali kasikové, což byl termín převzatý z Antil), ale jen tehdy, když s kolonizátory spolupracovali a plnili jejich požadavky. V opačném případě mohli být snadno vyměněni. Kasiky se tak stávali i prostí indiáni, kteří by v původním

systému nikdy na takovou funkci nedosáhli. Tento post se stal časem dědičným, ale vždy musel být nový kasik schválen místokrálem. (Vrhel – Kašpar 1985, s. 112)

Přes všechny krutosti a utrpení s sebou conquista přinesla i pár výhod a zlepšení.

Objevily se nové druhy rostlin a zvířat – tuřín, boby, víno, koně, osli, skot a ovce. Indiáni

se brzy zdokonalili v nových řemeslech, začali vyrábět třeba nábytek nebo oblečení

evropského stylu. Rozšířili se i peníze, i když výměnný obchod stále přetrvával. Conquista

143

měla vliv i na španělské straně. Došlo k poměrně revoluční změně jízdy na koni, kdy se

jezdec na koni přikrčil, zkrátili se třmeny a jezdec na koni jakoby klečel (styl a la jineta), díky čemuž byl pohyblivější. Vrcholu dosáhlo platnéřské umění i výroba mečů.

Do poloviny 16. století Španělé dobyli většinu bohatých civilizací v Jižní Americe, a

poté nastolili svůj koloniální systém, kde se začala více prosazovat moc španělského krále než prakticky ničím neomezovaná vláda conquistadorů. Španělský koloniální systém trval

až do 19. století. Španělé si dokázali zcela podmanit původní domorodé obyvatelstvo, indiáni byli vystaveni násilí a museli strpět vykořisťování. Stupeň a charakter nátlaku na

domorodé obyvatelstvo se však v jednotlivých krajích hodně lišil, což bylo způsobeno zejména velkým rozsahem španělské koloniální říše. Záleželo třeba na míře organizace a

vůbec na způsobu života jednotlivých civilizací, na vztahu domorodců nebo aspoň jejich

vládnoucí třídy ke Španělům nebo na hospodářských zájmech a charakteru španělských koloniálních úředníků. V oblastech, kde nebyla společnost tak dobře organizována jako v bývalé incké říši, například u Araukánů v jižní oblasti Chile, Španělé nedosáhli valných

výsledků. Bylo to dáno zejména tím, že domorodé obyvatelstvo v incké říši bylo zvyklé na

prakticky neomezenou moc shora, na odvádění pravidelných daní, ať už ve formě produktů nebo své vlastní práce, a daleko lépe se tak přizpůsobovalo španělským požadavkům.

Ne všechny conquistadorské výpravy byly úspěšné. Mnoho conquistadorů nenalezlo

něco cenného, většina conquistadorů ani nebyla pověřena správou země, kterou dobyla. Ta

byla svěřena španělskou korunou do rukou úředníků nebo duchovním. Značná část Španělů se do rodné země už nikdy nevrátila a usadila se v Americe, kde se tak postupně začala vytvářet nová společnost Latinské Ameriky (Vrhel – Kašpar 1985, s. 102).

144

8. Závěr Oblast And a západního pobřeží Jižní Ameriky je místem, kde se zrodily jedny

z nejzajímavějších a největších kultur Nového světa, a pravděpodobně lidské civilizace

vůbec. I přes velice nehostinné podmínky, ať už vysoké a strmé horské štíty nebo vyprahlé pouště, se tu přece jen usadili lidé a dokázali vytvořit vyspělé, zcela samostatné a dodnes v mnoha ohledech udivující civilizace. Civilizace, jejichž vliv se neomezoval jen na andský areál nebo jen na americký kontinent, ale zasáhl i Evropu.

Pravděpodobně nejznámější civilizace z této oblasti je incká říše, ovšem ta je

postavena na daleko starších základech. Už dávno před Inky existovala v andské oblasti řada kultur, z nichž mnohé nám zanechaly nádherné pozůstatky svého umění, dovedností a

znalostí. Mezi nejcennější památky této epochy lidské historie a této oblasti patří

bezpochyby mochická keramika, která věrně zachycuje rozmanité aspekty života tehdejších lidí, a která je pro nás v mnoha případech nedocenitelným zdrojem informací. Keramika

žádné jiné kultury se této nemůže rovnat. Nejpropracovanější a nejkrásnější textilie pocházejí zase z paracaské kultury na jižním pobřeží Peru. V této oblasti se rozvíjela i jiná

kultura – Nazca, která musela mít takové znalosti, že dokázala vytvořit jednu z nejzáhadnějších památek. Jedná se o kresby na planině El Ingenio, jejichž význam nemůže nikdo pořádně vysvětlit.

Byly to kultury, které přesně dokázaly využít prostředí, ve kterém se nacházely a díky

intenzivnímu zemědělství získat dostatek prostředků pro svůj další rozvoj. Bohužel zůstává

stále velkým problémem datování jednotlivých kultur, které se v pramenech v mnoha

případech hodně liší. Rovněž záhadou stále zůstává náhlý konec většiny z nich. Jak a proč zmizela kultura Chavín nebo Tíwanaku, která určitě měla potenciál ovládnout další území a

jejíž vliv je následně patrný v mnoha oblastech? Poznatky, které o těchto kulturách máme, jsou posbírané díky archeologii. Písemné záznamy nebo jiné zprávy o nich neexistují.

Pravděpodobně kvůli Inkům, kteří veškeré vzpomínky na neinckou historii záměrně potlačovali a upravovali ve snaze zdůraznit, že celá Jižní Amerika byla před jejich

příchodem pustinou, kam teprve oni přinesli kulturu a vyvedli místní obyvatelstvo z barbarství.

Vznik a následný prudký a expanzivní růst incké říše představuje ve vývoji

civilizačních center v andské oblasti závěrečnou epochu. Počátky této později nejmocnější

145

říše Jižní Ameriky jsou spíše skromné. Prapůvodní kmen Inků, o kterých ani nevíme, jak se

sami nazývali, přišel do údolí Cuzca od jezera Titicaca. Za krátkou dobu si dokázal podmanit další kmeny, a na přelomu 12. a 13. století už Inkové tvořili skupinu jedenácti

ayllu kolem svého kulturního centra Cuzka. Stejně jako u Mayů a Aztéků v Mezoamerice,

také u Inků bylo základem hospodářství zemědělství, v tomto případě založené především na pěstování brambor a kukuřice a chovu lam a alpak, budování terasovitých polí a

zavlažovacích kanálů. Jejich říše byla na rozdíl od aztécké přísně centralizovaná a také diferenciovaná. V čele státu stál panovník – Inka, syn Slunce, nejvyšší vládce a velitel.

Inka vládl jako absolutistický panovník, jeho vůle se k lidu dostávala zprostředkovaně přes místodržící jednotlivých krajů, jejichž moc byla nezpochybnitelná. Veškerá půda náležela panovníkovi, ale v zásadě byla rozložena do tří částí. Jedna patřila panovníkovi, druhá

Slunci a třetí lidem. Povinností každého zdravého člověka bylo nejen svou, ale všechnu půdu obdělávat. Tento systém byl podobný evropskému feudalismu, ale na rozdíl od něj,

lidé v incké říši pracovali pro panovníka dobrovolně a pokládali to za normální běžnou

součást života. Rovněž obchod byl přísně kontrolovaný státem, soukromé vlastnictví

neexistovalo a i řemeslníci byli pod nadvládou úřednické šlechty. V systému takovéto vlády byla patrná kombinace prvků absolutismu a despotismu, ale zároveň i jakýsi respekt k jednotlivci a lidskému životu. Lidé v incké říši byli plně závislí na panovníkovi, nemohli

sami nic rozhodovat, ale na druhou stranu o ně bylo dobře postaráno, část zemědělských produktů byla vždy rozdělena mezi lid a Inka většinu věcí uvnitř říše neprosazoval silou. Vysokou daní za životní jistoty byla naprostá podřízenost státu.

Na rozdíl od bojovných Aztéků v Mezoamerice byli Inkové daleko umírněnějším

národem, jejich život byl zaměřen více na náboženství, a to náboženství s jedním nejvyšším

bohem, bohem Slunce, a bez krvavých rituálů a většinou i bez lidských obětí. Ovšem i

Inkové podnikali válečné výboje. Jejich taktika byla však mírnější a často se válce předešlo i obratným vyjednáváním. Podrobené kmeny nebyly vyvražděny, ale začleněny do říše a byla jim ponechána většina jejich práv, ale přibyly samozřejmě i nové povinnosti.

Inkové byli výborní zemědělci, stavitelé a řemeslníci. Většina jimi používaných

technologií a objevů existovala již v předinckých dobách, ale Inkové dokázali vnést do všeho systém a řád a spoustu technik ještě vylepšit a zdokonalit. Díky tomu vytvořili

například mohutné stavby, které přečkaly několik století a jsou ještě dnes patrné. Pojmem je i incká síť silnic, jedna z nejlepších na světě. To vše, jako i správa tak velké a rychle se

146

rozrůstající říše, by se neobešlo bez dokonalé organizace, ve které Inkové naprosto vynikali. Ve všech aspektech incké civilizace se odráží důmyslný systém a organizace, vztah k panovníkovi i patřičné nakládání s lidskými i materiálními zdroji.

Existence incké říše však netrvala dlouho. Na začátku 16. století se začaly objevovat

známky krize, která naplno propukla v době sporů Huascara a Atahualpy. Toho dokázali ve

svůj prospěch využít španělští conquistadoři toužící po inckém zlatu, vedení Franciscem Pizarrem. Ten se v roce 1532 dostal až k samotnému Inkovi, v rychlé a kruté bitvě přemohl

se svými muži obrovskou přesilu incké armády a Inku zajal a další rok byl Inka Atahualpa popraven. Španělům už nic nestálo v cestě za zlatem. V následujících letech Španělé plně

ovládli bývalou inckou říši, ale stále se museli potýkat se vzpourami Indiánů a spory museli

řešit i mezi sebou. Španělská conquista se všemi svými důsledky a následná léta koloniálního systému znamenala naprostý konec incké říše.

Ani dnes ještě neznáme odpovědi na všechny otázky týkající se osídlení Ameriky,

předinckých kultur nebo samotné incké říše. I když výzkum jde stále dopředu, pořád zůstávají „bílá místa“ v mapě poznání této oblasti, a těžko můžeme s jistotou říci, že jednou

budou všechna doplněna, všechny otázky zodpovězeny a všechny problémy vyřešeny. Podle vyjádření dánského etnologa Kay Birketh-Smithe o jihoamerických civilizacích stojíme před neobyčejnou záhadou, již nejsme schopni vyřešit.

147

9. Obrazová příloha Obr. 1, 2: Lebka a rekonstrukce podoby „Muže z Kennewicku“, červená šipka označuje frakturu lebky (podle: http://stoplusjedna.newton.cz/stare/200324/so24a00a.asp ) Obr. 3: Zdobené dýně používané jako nádoby (podle: Bushnell, H. S. 1970: Umění staré Ameriky. S. 140) Obr. 4: Vyobrazení božstva na Raimondiho stéle (podle: Stingl, M. 1966: Indiáni bez tomahavků. S. 156)

Obr. 5: Nádoba s plochým dnem a třmenovitou hubicí, Chavín (podle: Bushnell, H. S. 1970: Umění staré Ameriky. S. 155) Obr. 6: Hmoždíř ve tvaru jaguára, Chavín (podle: Bushnell, H. S. 1970: Umění staré Ameriky. S. 153)

Obr. 7: Brána Slunce, Tíwanaku (podle: Stingl, M. 1966: Indiáni bez tomahavků. S. 215) Obr. 8: Vyobrazení božstva na Bráně Slunce (podle: Katz, F. 1989: Staré americké civilizace. S. 144)

Obr. 9: Monolito Bennett, Tíwanaku (podle: Stingl, M. 1966: Indiáni bez tomahavků. S. 216) Obr. 10: Kero, Tíwanaku (podle: Bushnell, H. S. 1970: Umění staré Ameriky. S. 181)

Obr. 11: Démon války, Mochika (podle: Métraux, A. 1988: The History of the Incas. S. 26) Obr. 12: Keramická plastika hlavy, Mochika (podle: Katz, F. 1989: Staré americké civilizace. S. 123)

Obr. 13: Starý Pán Sipánu, Mochika (podle: Alva, W. 1990: New Tomb of Royal Splendor. National Geographic June 1990, VOL. 177, NO. 6. S. 8; foto: N. Benn)

Obr. 14: Náhrdelník ze zlatých pavouků, Starý Pán Sipánu (podle: Alva, W. 1990: New Tomb of Royal Splendor. National Geographic June 1990, VOL. 177, NO. 6. S. 4; foto: N. Benn) Obr. 15: Zlatá soška se soví čelenkou, Starý Pán Sipánu (podle: Alva, W. 1990: New Tomb of Royal Splendor. National Geographic June 1990, VOL. 177, NO. 6. S. 12; foto: N. Benn)

Obr. 16: Hrobka muže objevená v roce 1998 na lokalitě Dos Cabezas (podle: Donnan, C. B. 2001: Moche Burials Uncovered. National Geographic 2001. S. 65; autor C. A. Klein) 148

Obr. 17: Pohřební maska, lok. Dos Cabezas (podle: Donnan, C. B. 2001: Moche Burials Uncovered. National Geographic 2001. S. 58-59; foto K. Garrett) Obr. 18: Zlatá ozdoba nosu ve tvaru netopýra, lok. Dos Cabezas (podle: Donnan, C. B. 2001: Moche Burials Uncovered. National Geographic 2001. S. 71; foto K. Garrett)

Obr. 19: Válečné výjevy na keramice, Mochika (podle: Donnan, C. B. 1990: Masterworks of Art Repeal a Remarkable Pre-Inca World. National Geographic June 1990, VOL. 177, NO. 6. S. 30; foto N. Benn)

Obr. 20: Pozlacená soška hmyzu, Mochika (podle: Donnan, C. B. 1990: Masterworks of Art Repeal a Remarkable Pre-Inca World. National Geographic June 1990, VOL. 177, NO. 6. S. 27; foto N. Benn) Obr. 21: Léčení, keramika Mochika (podle: Donnan, C. B. 1990: Masterworks of Art Repeal a Remarkable Pre-Inca World. National Geographic June 1990, VOL. 177, NO. 6. S. 28; foto N. Benn) Obr. 22: Paracaské tkaniny (podle: Stingl, M. 1966: Indiáni bez tomahavků. S. 162)

Obr. 23: Paracaské tkaniny (podle: Bushnell, H. S. 1970: Umění staré Ameriky. S. 176 ) Obr. 24: Geoglyfy na planině El Ingenio, Nazca (podle: Bernardová, C. 1994: Inkové, národ Slunce. S. 183)

Obr. 25: Nazcaská keramika (podle: Bushnell, H. S. 1970: Umění staré Ameriky. S. 173) Obr. 26: Tmavá keramika s třmenovitou hubicí, Chimú (podle: Bushnell, H. S. 1970: Umění staré Ameriky. S. 199)

Obr. 27: Soška tukana, Chimú (podle: Katz, F. 1989: Staré americké civilizace. S. 315) Obr. 28: Mapa incké říše (podle: Métraux, A. 1988: The History of the Incas. S. 40) Obr. 29: Huaca (podle: Métraux, A. 1988: The History of the Incas. S. 74)

Obr. 30: „Ledová panna“ z vrcholu hory Ampato (podle: Reinhard, J. 1997: Peruvian Mummies Revisited. National Geographic January 1997, VOL. 191, NO.1. S. 39; foto M. Stenzel) Obr. 31: Pohřební zámotek, falsas (podle: Cock, G. A. 2002: Inca Rescue. National Geographic May 2002. S. 82; foto I. Block)

Obr. 32: „Bavlněný král“ (podle: Cock, G. A. 2002: Inca Rescue. National Geographic May 2002. S. 85-86; foto I. Block)

149

Obr. 33: Dítě nalezené spolu s „bavlněným králem“ (podle: Cock, G. A. 2002: Inca Rescue. National Geographic May 2002. S. 90; foto I. Block)

Obr. 34: Potraviny nalezené s „bavlněným králem“ (podle: Cock, G. A. 2002: Inca Rescue. National Geographic May 2002. S. 88; foto I. Block) Obr. 35: Stříbrná a měděná spona na oděv nalezená spolu s „bavlněným králem“ (podle: Cock, G. A. 2002: Inca Rescue. National Geographic May 2002. S. 88; foto I. Block) Obr. 36: Lebka asi šestiletého chlapce, pohřebiště Puruchuco-Huaquerones (podle: http://magma.nationalgeographic.com/ngm/0205/feature5/index.html)

Obr. 37: Terasy (podle: Métraux, A. 1988: The History of the Incas. S. 67)

Obr. 38: Zavlažovací kanály (podle: Métraux, A. 1988: The History of the Incas. S. 68) Obr. 39: Aryballa (podle: Métraux, A. 1988: The History of the Incas. S. 101)

Obr. 40: Figurka lamy (podle: Bushnell, H. S. 1970: Umění staré Ameriky. S. 220) Obr. 41: Machu Picchu (podle: www.national-geographic.cz/detail.asp?id=12)

Obr. 42: Lichoběžníkový otvor pro dveře a okna (podle: Métraux, A. 1988: The History of the Incas. S. 101) Obr. 43: Visutý most (podle: Métraux, A. 1988: The History of the Incas. S. 116)

Obr. 44: Chasqui (podle: Katz, F. 1989: Staré americké civilizace. S. 342; kresby Felipe Huaman Poma Ayala) Obr. 45: Quipu (podle: Stingl, M. 1966: Indiáni bez tomahavků. S. 206)

150

10. Slovníček SLOVNÍČEK JMENNÝ

de Almagro, Diego – španělský conquistador, Pizarrův společník, popraven 1538

Ameghino, Florentino (1854–1911) – argentinský antropolog italského původu, autor teorie o vývinu člověka přímo v Americe

Atahualpa (asi 1500–1533) – poslední Inka, vládl 1532–1533, vedl válku se svým bratrem Huascarem, popraven Španěly v roce 1533 Carbajal – rádce Gonzala Pizarra, krutý velitel, popraven 1548

Cieza de León, Pedro (asi 1520–1584) – španělský voják a kronikář, dílo Crónica del Perú Cortéz, Hernando (1485–1547) – španělský conquistador, dobyvatel Mexika

Heyerdahl, Thor (1914–2002) – norský etnolog, archeolog, autor teorie o možnosti egyptského vlivu na civilizace předkolumbovské Ameriky

Hrdlička, Aleš (1869 Humpolec–1943) – antropolog českého původu, ve 14 letech emigroval do Ameriky, autor teorie příchodu obyvatel Ameriky z Asie přes Beringovu úžinu

Huaman Poma de Ayala, Felipe (asi 1530-?) – peruánský kronikář, dílo El primer nueva corónica i buen gobierno se zdařilými ilustracemi Huascar (?–1532) - bratr Atahualpy, vládl 1526 –1532, vedl s ním válku, na jeho příkaz zavražděn

Huayna Capac – otec Atahualpy a Huascara, vládl 1493–1525, v jeho vládě už zcela patrné rysy despocie

Chalcuchima – jeden z nejlepších inckých velitelů na poč. 16. století, na straně Atahualpy Manco – syn Huayna Capaca, vládl po smrti Atahualpy, bojoval proti španělské nadvládě

Manco Capac – legendární první Inka, zakladatel Cuzca

Pachacuti – vládl 1438–1471, svůj titul obdržel za zásluhy v bojích proti Chankům, je mu připisováno vytvoření inckého sociálního systému

Pizarro, Francisco (1478–1541) – španělský vůdce conquistadorů, zakladatel Limy, zabit Almagrovým synem Diegem

151

Pizarro, Gonzalo – bratr Francisca Pizarra, na čas ovládl peruánské místokrálovství a stal se tak nebezpečným pro španělskou korunu, 1548 popraven Pizarro, Hernando – bratr a společník Francisca Pizarra, odsoudil Almagra k smrti

Tupac Amaru II. (José Gabriel Condorcanqui) – místodržící v Peru, v letech 1780-81 vedl povstání proti Španělům, popraven Tupac Yupanqui – vládl 1471–1493, rozšířil a upevnil inckou říši

Valverde - španělský mnich řádu svatého Dominika, kněz Pizarrovy výpravy, zavražděn

De la Vega, Garcilaso (1539-?) – syn španělského conquistadora a incké princezny; dílo Comentarios reales que tratan del origen de los Incas – ve Španělsku četba trestána Viracocha – bůh a kulturní hrdina, stvořitel světa, ochránce Inky Pachacutiho SLOVNÍČEK VĚCNÝ

Aclla cuna – „Sluneční panny“, dívky vychovávané pro službu slunečnímu náboženství adobe – hliněná nepálená cihla, častý stavební materiál v andském areálu

alpaka – kopytník podobný lamě, ale nikdy se nepoužíval k nošení nákladu altiplano – nejrozsáhlejší andská náhorní rovina amautové – básníci, filosofové, učitelé mladých šlechticů, učili je kečujštině, základům náboženství, práva, a politiky, dějinám a dobrému chování apo – incký místodržící, Inkův příbuzný, správce každého ze čtyř dílů světa apopanaca – úředník, který vybíral Sluneční panny aryballa – typická incká nádoba se zašpičatělým dnem ayllu – sociální a ekonomické uskupení v incké říši, klan, velkorodina

Aymarové – obyvatelé náhorních rovin Bolívie a Peru, jejich předkové pravděpodobně vytvořili Tíwanackou říši cloviská kultura – nejstarší prokázaná kultura v Severní Americe (11 500–11 000 let), kultura lovců, podobná evropskému mladému paleolitu

152

conquista – španělský termín („vydobytí“, „kořist“) pro dobytí indiánských území v Novém světě Coricancha – „Zlatý dvorec“, Chrám Slunce v Cuzcu coya – hlavní manželka Inky

Cuzco – hlavní město incké říše, 100–300 000 obyvatel

encomienda – systém správy španělských kolonií, půda patřila španělskému králi a ten ji přerozděloval jednotlivým kolonizátorům i s indiány falsas – Falsas Cabezas, pohřební zámotky mumií ve tvaru lidských těl folsomská kultura – jedna z prvních amerických kultur (10 900–10 200), kultura lovců, podobná evropskému mladému paleolitu, nazvána podle lokality Folsom v Novém Mexiku guano – trus mořských ptáků, indiáni ho používali jako hnojivo hampi-kamaiokové – léčitelé

huaca – posvátný předmět nebo místo, sídlo božstva, jehož přízeň se udržovala modlitbami a obětinami Huari-Tíwanaku – 1 000–1 300 n. l., kultura středních And, úzce spojena s tíwanackou kulturou Chan Chan – hlavní město království Chimor, 50–100 000 obyvatel

Chankové – mocný kmen na poč. 15. století severně od Cuzca, poražen Inky chasquiové – inčtí poslové, běžci Chavín – 9.–1. st. př. n. l., jedna z nejstarších kultur v Andách, centrum pravděpodobně Chavín, kamenné skulptury, znalost keramiky, uctívání kočkovitého božstva chicha – opojný hustý nápoj vyráběný zkvašením kukuřice

Chimú (Chimor) – asi 1 000 n. l.–1465, severní pobřeží Peru, centrum Chan Chan, černá keramika, výroba bronzu, uctívání Měsíce, království dobyto Inky chullpy – pohřební věže

chuño – potravina z brambor vyráběná jejich sušením

153

Inkové – původně malý kmen obývající území kolem jezera Titicaca, postupně si podmanil okolní kmeny a vytvořil mocnou říši, pojem inka označoval původně jen vládce, ale později se rozšířil na všechny obyvatele říše kalpa-rikokové – věštci kasikové – indiánská šlechta za dob španělského kolonialismu Kečuové – kmen z údolí řeky Apurimac, podmaněný Inky, ti nakonec převzali jejich jazyk; dnes nejpočetnější indiánský kmen kumpi-kamaiokové – tkalci kurakové – vrstva incké šlechty, úředníci povýšení za svoje schopnosti Machu Picchu – opevněné město mezi vrcholy Machu Picchu a Huayna Picchu, objeveno v roce 1911 H. Binghamem mita – způsob odvádění daní, pracovní povinnost obdělávat půdu panovníka i Slunce a pracovat na veřejných stavbách Mochika – 300 př. n. l.–1 000 n. l., severní pobřeží, centrum Cerro Blanco, městská militarizovaná kultura, jedinečná keramika, rozvinuté tkalcovství a zpracování kovů, uctívání Měsíce, bohaté hrobky z lokality Sipán

Nazca – 1.–9. st. n. l., jižní pobřeží, centrum Cahuachi, známé geoglyfy na planině El Ingenio, sytě červená keramika Nový svět – termín označující celý americký kontinent, rozšířil se už v 16. století

Paracas – 700 př. n. l –300-500 n. l., jižní pobřeží, pohřebiště Paracas Cavernas a Paracas Necropolis, nádherné tkaniny purik – zemědělec, prostý občan

Purucucho Huaquerones – pohřebiště na předměstí Limy, největší pohřebiště z jednoho období v Peru quipu – uzlová šňůra, způsob záznamu informací

quipu-kamaiokové – vykladači uzlových záznamů, počtáři

Sacsahuaman – pevnost v blízkosti Cuzca, vybudována za vlády Inků Pachacutiho a Tupac Yupanquiho Tahuantinsuyu – oficiální název Incké říše, „Čtyři díly světa“

154

tampu – stanice kolem silnic v incké říši

Titicaca – největší jezero Jižní Ameriky, rozloha 8 288 km², 3 821 m n. m., průměrná hloubka 140–180 m. Původ názvu není přesně znám, v aymarštině znamená titi velká kočka a kak skály.

Tíwanaku – 5. st. př. n. l.–1 000 n. l., jižní altiplano, centrum Tíwanaku, impozantní kamenné stavby (Brána Slunce) a sochy, nádoby s rozbíhavými stěnami „kero“, značný vliv na ostatní kultury tukui-ru-kuk – úředník dohlížitel, „ten, kdo všechno vidí“, kontroloval i ty nejvyšší úředníky vikuña – divoce žijící kopytník s velice jemnou vlnou

155

11. Rejstřík huaca, 21, 22, 34, 51, 81, 82, 87, 102 149, 153 Huari-Tíwanaku, 49, 50, 153 Huascar, 56, 131, 151 Huayna Capac, 56, 131, 151

A

Aclla cuna, 5, 74, 75, 85, 152 adobe, 34, 39, 51, 152 Almagro, Diego 133, 134, 135, 136, 139, 151 alpaka, 20, 103, 104, 112, 146, 152 altiplano, 19, 43, 152, 155 amautové, 70, 86, 124, 152 apo, 57, 59, 60, 64, 152 apopanaca, 75, 152 aryballa, 106, 150, 152 Atahualpa, 56, 87, 111, 128, 131, 135, 136, 137, 147, 151 ayllu, 4, 7, 12, 58, 64, 65, 70, 71, 72, 73, 75, 79, 82, 85, 87, 101, 103, 104, 113, 118, 128, 146, 152 Aymarové, 18, 152

Ch

Chalcuchima, 138, 151 Chan Chan, 153 Chankové, 57, 153 chasquiové, 71, 120, 153 Chavín, 4, 11, 23, 24, 26, 27, 94, 145, 148, 153 chicha, 70, 71, 85, 91, 100, 153

Chimor, 50, 52, 58, 129, 153 Chimú, 4, 11, 50, 51, 52, 53, 54, 60, 149, 153 chullpy, 87, 153 chuño, 17, 100, 108, 153

C

Carbajal, 139, 151 cloviská kultura, 13, 152 conquista, 5, 7, 8, 16, 55, 88, 141, 143, 147, 153 Coricancha, 80, 93, 114, 115, 153 Cortéz, Hernando 151 coya, 66, 75, 153 Cuzco, 5, 55, 57, 60, 64, 109, 114, 115, 138, 140, 153

I

Inkové, 4, 12, 28, 31, 50, 55, 56, 57, 58, 60, 61, 62, 64, 70, 71, 72, 75, 76, 77, 78, 80, 85, 86, 87, 93, 94, 98, 101, 103, 104, 105, 106, 107, 108, 109, 110, 113, 114, 115, 116, 117, 119, 120, 123, 126, 127, 128, 129, 130, 132, 135, 137, 146, 149, 154, 158 K

E

kalpa-rikokové, 128, 154 kasikové, 143, 154 Kečuové, 61, 62, 154 kumpi-kamaiokové, 154 kurakové, 64, 69, 154

encomienda, 139, 142, 153 F

falsas, 88, 149, 153 folsomská kultura, 11, 153

M

G

Machu Picchu, 110, 111, 150, 154 Manco, 55, 57, 114, 138, 139, 151 Manco Capac, 55 mita, 4, 71, 72, 141, 154 Mochika, 4, 32, 35, 36, 39, 42, 43, 94, 148, 149, 154

guano, 20, 101, 153

H

hampi-kamaiokové, 153 Heyerdahl, Thor 10, 151 Hrdlička, Aleš 151

156

S

N

Sacsahuaman, 58, 60, 115, 154

Nazca, 4, 13, 19, 28, 46, 47, 48, 145, 149, 154 Nový svět, 7, 154, 159

T

Tahuantinsuyu, 4, 7, 57, 58, 65, 74, 85, 115, 134, 154 Tampu, 5, 109, 117, 118, 155 Titicaca, 23, 28, 31, 55, 56, 57, 61, 62, 63, 81, 96, 116, 119, 120, 146, 154, 155 Tíwanaku, 4, 28, 29, 30, 31, 48, 49, 50, 61, 145, 148, 155 tukui-ru-kuk, 74, 155 Tupac Amaru II, 141, 152 Tupac Yupanqui, 50, 57, 58, 59, 152

P

Pachacuti, 56, 57, 58, 66, 75, 80, 115, 151 Paracas, 4, 19, 23, 28, 44, 45, 47, 154 Paracas Cavernas, 44, 154 Paracas Necropolis, 44, 154 Pizarro, Francisco, 5, 7, 132, 133, 134, 135, 136, 137, 138, 139, 140, 151, 152, 158 purik, 64, 71, 79, 80, 87, 103, 127, 154 Purucucho Huaquerones, 88, 154

V

Q

Valverde, 136, 139, 152 Vikuña, 103, 155 Viracocha, 31, 56, 57, 81, 124, 152

quipu, 5, 49, 67, 69, 71, 96, 120, 121, 122, 123, 124, 150, 154 quipu-kamaiokové, 123

157

12. Literatura Alva, Walter (1990): New Tomb of Royal Splendor. National Geographic June 1990, VOL. 177, NO. 6. S. 2–15. Bahn, Paul G. (1997): Hroby, hrobky a mumie. Praha: Argo.

Bellinger, Bernard J. (1998): Sexualita v náboženstvích světa. Praha: Academia. Bernardová, Carmen (1994): Inkové, národ Slunce. Praha: Slováry.

Boas, Franz (1949): Race, language and culture. New York: The MacMillan Copany. Boglár, Lajos (1983): Indian Art from Mexico to Peru. Budapest: Dorvána.

Burland, Cottie A. (1975): Amerika před Kolumbem. Praha: Mladá fronta.

Bushnell, Geoffrey Hext Sutherland (1970): Umění staré Ameriky. Praha: Odeon.

Cock, Guillermo A. (2002): Inca Rescue. National Geographic May 2002. S. 78-91.

Coe, Michael – Snow, Dean – Benson, Elizabeth (1997): Svět předkolumbovské Ameriky. Praha: Knižní klub.

Donnan, Christopher B. (1990): Masterworks of Art Repeal a Remarkable Pre-Inca World. National Geographic June 1990, VOL. 177, NO. 6. S. 16–33. Donnan, Christopher B. (2001): Moche Burials Uncovered. National Geographic 2001. S. 58–73. Fagan, Brian M. (2002): Sedmdesát velkých záhad. Praha: Slovart. Hemming, John (1970): Dobytí říše Inků. Praha: Odeon.

Hemming, John (1992): Pizarro, Conqueror of Inca. National Geographic February 1992, VOL. 181, NO. 2. S. 90-121.

Horáčková, Ladislava – Strouhal, Eugen – Vargová, Lenka (2004): Základy paleopatologie-Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Brno: NAUMA. Chalupa, Petr (2001): Minulost a přítomnost Mexika a Peru. Brno: MU.

Janda, Martin (2006): Kde je pravlast našich brambor? 21. století. Leden 2006/1. Str. 10– 11. Jones, David M. – Molyneaux Brian L. (2002): Americká mytologie. Rebo productions.

158

Kašpar, Oldřich (1980): Nový svět v české a evropské literatuře 16. – 19. století. Praha: Univerzita Karlova. Kašpar, Oldřich (2002): Předkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy – Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Brno: NAUMA. Katz, Friedrich (1989): Staré americké civilizace. Praha: Odeon.

Lange, Karen A. (2003): Winged Mummy of Peru. National Geographic September 2003. S. 44–49.

Malina, Jaroslav – Pavel, Pavel (1994): Jak vznikly největší monumenty dávnověku. Praha: Svoboda. Métraux, Alfred (1988): The History of the Incas. New York: Schocken books.

Owusu, Heike (2004): Symboly Inků, Mayů a Aztéků. Praha: Fontana. Polišenský, Josef (1979): Dějiny Latinské Ameriky. Praha: Svoboda. Pollak, Kurt (1973): Medicína dávných civilizací. Praha: Orbis.

Prescott, Wiliam Hickling (1980): Dějiny dobytí Peru. Praha: Panorama.

Reinhard, Johan (1997): Peruvian Mummies Revisited. National Geographic January 1997, VOL. 191, NO.1. S. 36–43.

Reinhard, Johan (1999): Frozen in Time. National Geographic November 1999, VOL. 196, NO. 5. S. 36–55. Roedl, Bohumír (1998): Ve jménu inky Túpaka Amarua. Praha: Scriptorium. Stingl, Miloslav (1966): Indiáni bez tomahavků. Praha: Svoboda.

Todorov, Tzvetan (1996): Dobytí Ameriky – problém druhého. Praha: Mladá fronta.

Vokurka, Martin – Hugo, Jan (1995): Praktický slovník medicíny. Praha: MAXDORF. Von Hagen, Victor Wolfgang (1963): Říše Inků. Praha: Orbis.

Von Hagen, Victor Wolfgang (1967): Pouštní říše ve starém Peru. Praha: Mladá fronta. Vrhel, František – Kašpar, Oldřich (1978): Texty nativní Iberoameriky. Praha: SPN.

Vrhel, František – Kašpar, Oldřich (1985): Etnografie mimoevropských civilizací – Jižní Amerika. Praha: SPN.

159

Vrhel, František (2003): Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, dějiny. Brno: NAUMA. Wolf, Josef (1979): Lidé pěti světadílů. Praha: Práce.

Wolf, Josef (1984): Abeceda národů. Praha: Horizont.

De Xerez, Francisko (1970): Pravdivá zpráva o dobytí Peru. Praha: Mladá fronta. ¹ http://news.nationalgeographic.com/news/2002/09/0905_kennewick_2.html [15.2.2006] ² http://stoplusjedna.newton.cz/stare/200324/so24a00a.asp [15.2.2006] ³ www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2005021811 [28.4.2006] 4

www.national-geographic.cz/detail.asp?id=12 [9.1.2006]

http://magma.nationalgeographic.com/ngm/0205/feature5/index.html [2.5.2006]

160

13. O autorovi

Bc. Dominika Dostálová, studentka 5. ročníku antropologie, se narodila 2. 8. 1983 v Brně. V současné době žije v Chrudimi. V roce 2001 úspěšně zakončila maturitní zkouškou

studium na gymnáziu, a poté byla přijata ke studiu antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2004 úspěšně obhájila svou bakalářskou práci na téma Části lidských těl v magických praktikách středověku a raného novověku a získala titul Bc.

Tento obor jsem si vybrala proto, že mě na něm zaujal jeho široký záběr a hlavně

různorodá škála uplatnění jeho absolventů, prakticky ve většině oblastí lidské činnosti. Kontakt: [email protected]

161