DĚJINY EVROPSKÉ CIVILIZACE

Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné

DĚJINY EVROPSKÉ CIVILIZACE

Distanční studijní opora

Lubomír Nenička

Karviná 2008

Obor: historie Klíčová slova: Evropa, civilizace, antika, křesťanství, středověk, novověk, evropanství, osvícenství, modernizace, evropská integrace Anotace: Předkládaná studijní opora zprostředkovává studentům výběrem klíčových historických etap a událostí širší orientaci v dějinách Evropy. Přibližuje proměny mentality evropské společnosti z pohledu formování nadnárodních a nadregionálních struktur a projektů evropanství.

© Mgr. Lubomír Nenička Lektoři: Jména lektorů ISBN

OBSAH 1 ZÁKLADY EVROPSKÉ CIVILIZACE.............................................................................9 1.1 Evropa – její hranice a minulost..................................................................................9 1.2 Evropa a její čas..........................................................................................................10 1.3 Civilizační zdroje Evropy............................................................................................11 2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY...............................13 2.1 Starověké Řecko..........................................................................................................13 2.1.1 První civilizační centra a počátky řecké civilizace................................................13 2.1.2 Nástup městských států.........................................................................................14 2.1.3 Sparta a Athény v klasickém období.....................................................................16 2.1.4 Rozmach Makedonie a tažení Alexandra Velikého ..............................................18 2.1.5 Odkaz starověkého Řecka......................................................................................19 2.2 Evropa v době římského impéria...............................................................................20 2.2.1 Počátky starověkého Říma....................................................................................21 2.2.2 Římská hegemonie nad Itálií a Středomořím........................................................21 2.2.3 Římská republika – její vzestup a pád...................................................................22 2.2.4 Od prvních římských císařů po zánik západořímské říše......................................23 2.2.5 Odkaz starověkého Říma ......................................................................................26 3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY .........................................................................29 3.1 Nástup křesťanství .....................................................................................................29 3.1.1 Zrod křesťanství a jeho proniknutí do Evropy......................................................30 3.1.2 Upevnění církevní moci a christianizace Evropy..................................................32 3.1.3 Křesťanská Evropa a nástup islámu ..................................................................34 3.2 Evropa v době raného středověku .........................................................................35 3.2.1 Stěhování národů ..................................................................................................36 3.2.2 Pokusy o ustavení nové univerzální říše................................................................36 3.2.3 Vznik a vývoj prvních středověkých států ...40 4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY ............................................................46 4.1 Nástup vrcholného středověku v Evropě..................................................................46 4.1.1 Ekonomický rozmach a změny sociálního vývoje................................................46 4.1.2 Středověká kultura a společnost............................................................................47 4.1.3 Spory mezi papežstvím a císařstvím.....................................................................48 4.1.4 Situace v nejvýznamnějších evropských zemích ..................................................49 4.2 Vztah Evropanů k jiným kulturám a národům........................................................53 4.2.1 Křížové výpravy ...................................................................................................53 4.2.2 Vliv islámské kultury na evropskou společnost....................................................55 4.2.3 Postavení židovského obyvatelstva.......................................................................56 4.3 Krize středověké Evropy............................................................................................56 4.3.1 Nové vnější hrozby – nájezdy Mongolů a Osmanských Turků ...........................57 4.3.2 Morová epidemie a její důsledky ..........................................................................58 4.3.3 Sociální nepokoje a nástup protikatolických hnutí................................................59 5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU...................................62 5.1 Počátky novověku .......................................................................................................62 5.1.1 Zánik Byzance a situace na evropském východě..................................................63 5.1.2 První návrh na vytvoření jednotného společenství křesťanských států a jeho ohlas .........................................................................................................................................64 5.1.3 Zámořské objevy ..................................................................................................65 3

5.2 Renesance a humanismus ..........................................................................................67 5.2.1 Renesanční umění..................................................................................................68 5.2.2 Evropský humanismus a jeho představitelé .........................................................69 5.3 Nástup reformace .......................................................................................................71 5.3.1 Počátky reformace ................................................................................................72 5.3.2 Rozpad křesťanské církve na Západě a první náboženské konflikty....................73 5.3.3 Katolická reformace .............................................................................................77 6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY.............................................80 6.1 Evropa v krizi 17. století.............................................................................................80 6.1.1 Třicetiletá válka.....................................................................................................81 6.1.2 Situace evropských mocností v druhé polovině 17. století....................................84 6.2 Na cestě k osvícenství..................................................................................................88 6.2.1 Barokní kultura .....................................................................................................88 6.2.2 Rozvoj vědy a počátky osvícenství.......................................................................89 6.2.3 Nové projekty evropské integrace.........................................................................91 6.3 Změny mocenských pozic evropských států na přelomu 17. a 18. století .............92 6.3.1 Definitivní odvrácení turecké expanze..................................................................93 6.3.2 Rozmach carského Ruska .....................................................................................94 6.3.3 Nové evropské konflikty a snahy o dosažení rovnováhy sil .................................95 7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY ..98 7.1 Rozmach osvícenství a jeho vliv na novověkou Evropu..........................................98 7.1.1 Francouzské osvícenství a jeho představitelé........................................................99 7.1.2 Osvícenský absolutismus.....................................................................................101 7.2 Završení první vlny kolonizace a soupeření mezi evropskými mocnostmi .........102 7.2.1 Zápas o vládu nad zámořím a střet velmocí ve střední Evropě ..........................103 7.2.2 Vznik Spojených států amerických ....................................................................104 7.3 Francouzská revoluce a její dopad na evropskou společnost................................105 7.3.1 Revoluce ve Francii – její příčiny a průběh.........................................................106 7.3.2 Francouzská nadvláda v Evropě za vlády Napoleona Bonaparta........................109 7.3.3 Evropa po francouzské revoluci a napoleonských válkách ................................110 8 MODERNIZACE EVROPY V 19. STOLETÍ................................................................114 8.1 Nástup industrializace a její důsledky.....................................................................114 8.1.1 Tzv. průmyslové revoluce....................................................................................115 8.1.2 Sociální a ekonomické aspekty industrializace .................................................116 8.2 Politický a společenský vývoj Evropy v 19. století .................................................117 8.2.1 Revoluční hnutí let 1830 a 1848..........................................................................118 8.2.2 Sjednocení Itálie a Německa...............................................................................121 8.2.3 Evropská společnost na přelomu 19. a 20. století................................................122 8.2.4 Evropa na cestě k první světové válce.................................................................124 9 EVROPA V LETECH 1914-1945.....................................................................................127 9.1 První světová válka a její důsledky..........................................................................127 9.1.1 Příčiny a průběh I. světové války........................................................................128 9.1.2 Výsledky války a nastolení tzv. versailleského systému ....................................130 9.2 Hlavní rysy meziválečného vývoje Evropy..............................................................131 9.2.1 Nové příspěvky k evropské integraci – Panevropa a Briandův plán...................132 9.2.2 Velká hospodářská krize a rozmach fašismu.......................................................135 9.3 Evropa v druhé světové válce ..................................................................................137 9.3.1 Tzv. blesková válka a budování nacistické „Nové Evropy“................................137 9.3.2 Vítězství protinacistických sil a jeho důsledky...................................................138 4

10 EVROPA NA CESTĚ OD ROZDĚLENÍ K NOVÉ INTEGRACI ............................142 10.1 Evropa po roce 1945................................................................................................142 10.1.1 Poválečná obnova Evropy.................................................................................143 10.1.2 Počátky „studené války“....................................................................................144 10.2 Evropa v bipolárním světě......................................................................................145 10.2.1 Hlavní rysy vývoje západoevropských zemí.....................................................145 10.2.2 Situace v tzv. východním bloku.........................................................................147 10.3 Evropa na cestě na k novému sjednocení..............................................................148 10.3.1 Počátky evropské integrace po II. světové válce...............................................148 10.3.2 Konec „studené války“ a ustavení Evropské unie ............................................149

5

ÚVODEM Postupující evropská integrace vyvolává debaty o tom, zda existuje společná evropská identita a jaké jsou její typické rysy. Často se přitom poukazuje na to, že Evropu charakterizují především její společné civilizační základy, na nichž vyrostla a jež spoluutváří i její současnou podobu. Úvahy o budoucnosti sjednocující se Evropy tak oživují i snahy o hledání její minulosti. Mnohé z ní ovlivňuje i současné vztahy mezi řadou evropských zemí a poznamenává i pozici Evropy v dnešním světě. Přiblížit společné kořeny evropské civilizace je také hlavním cílem předkládané opory. Představí nejvýznamnější události evropských dějin a přiblíží také to, jak se vyvíjela idea Evropy a jak se proměňovalo vnímání společné evropské identity. Distanční opora má specifickou strukturu, jež by měla maximálně usnadnit samostudium určené látky. K jejímu komplexnímu pochopení lze využít také další literaturu, jež bude uvedena v závěru opory.

6

RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY Následující stránky přiblíží hlavní rysy dějin evropské civilizace od jejího počátku po 20. století. Úvodní kapitola vymezí Evropu jako geografický a civilizačně-kulturní prostor a představí její hlavní civilizační zdroje. V dalších kapitolách bude postupně věnována pozornost antickým počátkům evropské civilizace a jejímu dalšímu vývoji v době středověku a novověku. Zde budou představeny nejdůležitější události evropských dějin a nejvýznamnější fenomény celoevropského dosahu. Stranou přitom nezůstane ani ekonomická a sociální problematika. Do výkladu budou rovněž zahrnuty i stručné kapitoly z dějin evropské kultury a vědy. V průběhu jednotlivých kapitol budou také sledovány proměny křesťanství jako jednoho ze základů evropské identity. Zvláštní pozornost bude fenoménu evropanství. V rámci jednotlivých kapitol budou představeny nejvýznamnější projekty jednotného evropského společenství i jejich autoři. Různé podoby evropanství a integračních návrhů budou zasazeny do širšího kontextu vývoje evropské civilizace. Samostatné kapitoly pojednají o proměnách Evropy v éře osvícenství a po nástupu modernizace. Dramatickým průběhem dvacátého století se budou zabývat dvě samostatné kapitoly, jež celý výklad uzavřou. První z nich objasní okolnosti a příčiny evropské dezintegrace v době dvou globálních konfliktů. Závěrečná kapitola se bude věnovat vývoji poválečné Evropy, na jedné straně rozdělené v důsledku studené války, na straně druhé postupně směřující ke skutečné integraci.

7

1 ZÁKLADY EVROPSKÉ CIVILIZACE

1 ZÁKLADY EVROPSKÉ CIVILIZACE RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Následující kapitola by měla zprostředkovat základní povědomí o Evropě jako světadílu i svébytném civilizačním celku. Nejprve bude vymezen geografický prostor Evropy a jeho hranice. Dále bude stručně přiblížen vývoj představ o evropské identitě a její minulosti. V poslední části této úvodní kapitoly budou představeny hlavní civilizační zdroje Evropy.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: ● ● ●

vymezit hranice Evropy určit počátky užívání termínu Evropa a objasnit jeho význam definovat hlavní civilizační zdroje Evropy

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Evropa, identita, kontinent, civilizace, periodizace, civilizační zdroje

1.1

Evropa – její hranice a minulost

Geograficky je Evropa okrajovou součástí rozsáhlé euroasijské pevniny a územně patří k nejmenším světadílům. Svébytnost evropského prostoru určuje řada geografických faktorů jako např. členitost jeho pobřeží, přístup většiny zemí k mořím či jednolitý řetězec pohoří tvořící předěl mezi Středozemím a severními oblastmi. Ze západu, severu a jihu je Evropa ohraničena trojicí moří – Atlantským oceánem, Severním mořem a Středozemním mořem. Pohled na její východní hranici se naopak v průběhu dějin měnil. Podle představ panujících od starověku evropské území na východě sahalo k řece Don a Černému moři. V první polovině 18. století bylo navrženo posunutí východní hranice Evropy k pohoří a řece Ural. Toto vymezení je do jisté míry základem i současného konvenčního pojetí, podle něhož evropskou hranici na východě tvoří kromě Uralu, řeka Kemba a Kaspické moře. Jisté rozdíly v náhledech na východní hranici však stále přetrvávají. Evropu je proto vhodnější chápat jako geopolitický prostor, jehož podobu a hranice charakterizují převažující civilizační rysy.

9

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Samotný pojem „Evropa“ je patrně asyrského původu a lze jej překládat jako „země soumraku“ nebo „západní země“. Ve starověku byla tímto názvem označována původně oblast severního Řecka. Už v 5. století př. Kr. však řecký dějepisec Hérodotos Evropou pojmenoval jednu ze tří známých částí světa. V dnešním významu začal být pojem Evropa užíván až v průběhu 17. a 18. století, kdy nahradil nábožensky založené vnímání společné identity opírající se o příslušnost ke křesťanství. V mýtické rovině je pojem Evropy spojován s řeckou bájí o foinické princezně Europé z Tyru unesené bohem Diem v podobě býka na ostrov Kréta. Tento starověký mýtus vypovídá mnohé o původu evropské civilizace. Odkazuje totiž na fakt, že její počátky spoluutvářel také vliv Europé (Nástěnná malba asijských kultur. v Pompejích) Existence společných evropských dějin byla a je řadou historiků zpochybňována. Podle nich je definice evropské civilizace nejasná, její hranice neurčité a vývoj jednotlivých států příliš rozdílný. Jejich oponenti naopak poukazují na to, že společné rysy evropské minulosti překonávají rozdíly, jež jsou spíše dědictvím z doby vytváření moderních národních států v 18. a 19. století. Zkoumání evropských dějin v dřívějších dobách deformovalo také jejich zaměňování s dějinami tzv. západní civilizace, jež byla v různých obdobích definována nezřídka politicky účelově. Např. její poválečné vymezení rozšířené v západních demokraciích fakticky přehlíželo dění ve východní Evropě a opomíjelo tak důležité aspekty evropské identity. Obrázek 1-1:

1.2

Evropa a její čas

Evropskou identitu charakterizuje také lineární pojetí času, odvíjející se od křesťanského pohledu na svět. V souladu s ním se zde prosadil letopočet pokládající za určující mezník Kristovo narození. K zavedení křesťanského letopočtu došlo až v průběhu 6. století, kdy byl vypočítán rok narození Ježíše Krista jako počátek „našeho letopočtu“. Před zavedením křesťanského letopočtu byl čas určován různě – např. Řekové svůj věk počítali podle „první olympiády“ (776 př. Kr.) a Římané podle „založení Říma“ (753 př. Kr.). Lineární pojetí času poznamenalo také periodizaci evropských i světových dějin. Od 17. století se začalo postupně prosazovat dodnes obecně užívané rozdělení historie lidstva na: ●

pravěk

●

starověk

●

středověk

●

novověk

●

doba nejnovější

Jako mezníky jednotlivých období byly určeny významné události, jež symbolizovaly nástup nového dějinného období. Např. středověk je vymezen na počátku zánikem Západořímské říše v roce 476 a na konci zpravidla objevením Ameriky v roce 1492. Tato periodizace je však příliš schématická a zvolené vymezení mnohdy neodpovídá skutečnému významu a vlivu vybraných událostí. Přesto je i dnes obecně přijímaná, a také proto i s 10

1 ZÁKLADY EVROPSKÉ CIVILIZACE ohledem na větší přehlednost a srozumitelnost dalšího výkladu se ji v zásadě budeme držet rovněž v následujícím textu. Tradiční časové vymezení doplňují i další typy periodizací. Podle jedné z nich jsou dějiny členěny podle druhu materiálu užívaného při výrobě nástrojů: ●

doba kamenná

●

doba bronzová (asi od roce3 000 př. Kr.)

●

doba železná (asi od roce 1 000 př. Kr..)

Naproti tomu klasická marxistická teorie pocházející z 19. století rozdělovala jednotlivá dějinná období podle převažujících společensko-ekonomických formací. Podle tohoto pojetí pravěku zhruba odpovídá prvobytně pospolná společnost, po ní následuje otrokářská společnost (odpovídající starověku), dále feudalismus (sahající od raného středověku zhruba do 18. století), kapitalismus (společnost 19. a 20. století, jejímiž charakteristickými rysy jsou rovnost občanů před zákonem, soukromé vlastnictví a systém námezdní práce) a nakonec socialismus (jenž podle marxistické teorie měl po zániku kapitalismu zavést podmínky vhodné k nastolení beztřídní společnosti. Za počátek éry socialismu byla považována bolševická revoluce v Rusku v roce 1917.) Tato periodizace je i přes své ideologické vyznění užívána také některými nemarxistickými historiky.

1.3

Civilizační zdroje Evropy

Kořeny Evropy vyrostly z odkazu antického světa, křesťanských hodnot a principů osvícenské filozofie. Při utváření Evropy však hrály důležitou roli i další vlivy: etruské, keltské, germánské i mimoevropské. Zakládající význam měl však odkaz symbolizovaný třemi městy – Athénami, Římem a Jeruzalémem. Řecký přínos: ●

Řecká demokracie inspirovala úvahy o rozdělení moci mezi vládcem a lidem

●

Řekové položili základy evropské vědy – geometrie, matematiky, filozofie, lékařství

●

Řecké umění ovlivnilo na dlouhá staletí evropskou kulturu

Římské dědictví: ●

Starověký Řím se stal na dlouhou dobu vzorem „organizované stabilní moci“ a byl napodobován jako první evropské impérium

●

Římské právo se stalo základem evropských právních systémů

●

Římané ovlivnili také vývoj evropské architektury

11

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička

Křesťansko-židovský odkaz: ●

Dlouhá staletí křesťanství, ovlivněné židovským náboženstvím, prostupovalo celou evropskou společnost

●

Křesťanství utvářelo společnou identitu Evropy

●

Evropa byla jediným kontinentem, který byl zcela křesťanský

Specificky evropský fenomén, který doplňoval tyto základní civilizační zdroje, je humanismus jako myšlenkový proud (prosazující se zhruba od 15. století), jenž do centra pozornosti stavěl člověka. Odkaz humanismu dále rozvinulo osvícenství jako filozofický směr, jenž hlásal vládu rozumu a rovnost všech lidí. Humanismus a ještě ve větší míře osvícenství změnily také pojetí evropské identity, založené v době středověku na příslušnosti ke křesťanství. Vyzdvižení a idealizace antického dědictví je také dílem humanismu a osvícenské filozofie. Důležitým rysem vnímání evropské identity – typické pro všechny zmíněné civilizační zdroje – je vymezování se vůči jiným civilizacím, jež bylo často spojeno s přesvědčením o vlastní kulturní a politické nadřazenosti.

SHRNUTÍ KAPITOLY Evropa je součástí euroasijského kontinentu a současně svébytným civilizačním celkem. Z geografického hlediska je ze severu, západu a jihu vymezena trojicí moří, pohled na její východní hranici se v průběhu času měnil. Původ jména Evropa odkazuje jednak na její zeměpisnou polohu („západní země“) či na mýtus o unesené fénické princezně Europé, jež v mytologické rovině naznačuje vliv asijských kultur na formování evropské civilizace. Evropskou civilizační svébytnost charakterizuje také lineární pojetí času, z něhož vychází i nejužívanější periodizace evropských dějin. Podstata evropské civilizace je vymezována odkazem antické (řecko-římské) kultury, křesťanství a osvícenství. Zakládající význam má dědictví symbolizované odkazem třech měst – Athény (řecká kultura a demokracie), Řím (idea univerzálního impéria, římské právo a architektura) a Jeruzalém (křesťanský základ evropské identity). Tyto základní civilizační zdroje doplnily a dále rozvinuly humanismus a osvícenství, jež přinesly odklon od náboženského vnímání světa a evropské identity.

12

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Následující kapitola se bude zabývat Evropou v době antiky. Přiblíží hlavní rysy vývoje civilizací starověkého Řecka a Říma od jejich počátku až po jejich zánik. Současně zde představen jejich civilizační odkaz.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: ● ●

charakterizovat hlavní rysy dějin starověkého Řecka a Říma objasnit význam jejich kulturního dědictví pro evropskou civilizaci jako celek

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY antika, mínojská kultura, Řecko, polis, Sparta, Athény, demokracie, řecká filozofie, Etruskové, Řím, republika, císařství, křesťanství, západořímská a východořímská říše, římské právo

2.1

Starověké Řecko

Antické Řecko bývá označováno za kolébku evropské civilizace. Idea athénské demokracie, řecká filozofie a kultura skutečně zásadně poznamenaly vývoj evropské společnosti a v řadě ohledů jejich odkaz přetrvává dodnes. V době starověkého Řecka se poprvé objevily také představy o nadřazenosti západní evropské civilizace nad údajně despotickou a zaostalou civilizací východní. Pozitivní odkaz řecké kultury tyto rozporuplné tendence převyšuje. Vrcholnými zástupci řecké moci byly městské státy Athény a Sparta, první civilizační centra v evropském prostoru se však vytvářela mimo vlastní řecké území.

2.1.1

První civilizační centra a počátky řecké civilizace

K prvním civilizačním centrům ve Středomoří patřila Kréta. Vyspělost její kultury se projevila po roce 2000 př. Kr. výstavbou rozsáhlých paláců i užíváním lineárního písma B, jež představuje první zachovaný druh záznamu řeckého jazyka. Podle legendárního krále Mínoa (syna unesené princezny Európy) byla tato civilizace nazývána rovněž mínójskou kulturou. S Krétou jsou spojeny také mýty o Daidalovi – tvůrci bájného labyrintu, jenž ostrov opustil se 13

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička svým synem Ikarem s pomocí umělých křídel. Krétská civilizace je vnímána prostřednictvím těchto mýtů, jež dále rozvíjela řecká civilizace. V době výstavby krétských paláců začaly jižní část pozdějšího pevninského Řecka osidlovat řecky mluvící kmeny (Achajové). Splynuly s místním obyvatelstvem a vytvořily tzv. mykénskou kulturu. Její architekturu charakterizovaly šachtové hroby panovníků a pevnosti se silnými hradbami. Kolem roku 1 400 př. Kr. Mykéňané dobyli upadající Krétu a fakticky ovládli oblast Egejského moře. Sama mykénská kultura z dosud neznámých důvodu zanikla ve 12. stol. př. Kr. Z archeologických nálezů vyplývá, že mínójská i mykénská kultura byly v řadě ohledů blízké civilizacím Předního východu. Jejich vlivy poznamenávaly i vývoj Řecka po zániku Mykén.

K ZAPAMATOVÁNÍ 1 K nejstarším civilizačním centrům v Evropě patřila mínojská kultura (se sídlem na Krétě) a mykénská kultura.

Novým fenoménem v té době bylo výraznější pronikání řeckého obyvatelstva do hornatých oblastí, na okolní ostrovy i na západní pobřeží Malé Asie. Tato migrace je označována jako první řecká kolonizace. Nejvýznamnější městský stát vytvořený na území Malé Asie – Milétos – byl působištěm významných filozofů a umělců. Až do příchodu Peršanů přesahoval Milétos velikostí Athény a byl významným iniciátorem další vlny řecké kolonizace ve Středomoří. Dějiny vlastního starověkého Řecka bývají rozděleny na tři období:

2.1.2

●

Temné – nezachovaly se žádné písemné prameny, a je známé spíše v rovině mýtů a legend (právě v té době došlo např. ke známé trojské válce – údajně v letech 1 250-1 200 př. Kr.). Toto období bývá nazýváno také jako geometrické podle užívání tzv. geometrického stylu ve výtvarném umění a architektuře.

●

Archaické – 8.-6. století př. Kr. , charakterizuje je nástup městských států a počátky pronikání řecké civilizace do celého Středomoří i do oblasti Černého moře. V jeho průběhu se také poprvé konaly olympijské hry ( v roce 776 př. Kr.), které byly později určeny za počátek řeckého datování

●

Klasické – se datuje od 5. stol. př. Kr., bývá považováno za považováno za nejslavnější epochu starověkých dějin Evropy. Počátky tohoto období jsou spojeny s řecko-perskými války a utvářením společné řecké identity. Současně je toto období považováno za éru největšího rozkvětu athénské demokracie.

Nástup městských států

Charakteristickým státním uspořádáním starověkého Řecka byl městský stát neboli polis. Jejich vznik byl do značné míry ovlivněn geografickými podmínkami daného prostoru, jež limitovala značná členitost pobřeží, velké množství ostrovů a ostrůvků, i pevnina členěná řadou pohoří, rovin a údolí. Tyto geografické faktory komplikovaly možnost vytvoření 14

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY jednotného státního celku. Je známo až 1 500 městských států, které se na území Řecka vytvořily od počátků archaického období. Jejich průměrná rozloha byla kolem 50-100 km2 a v každém z nich žilo zhruba 600-1 200 obyvatel. Řecká polis měla dvojí základní podobu: 

Monarchická-oligarchická (v čele stál panovník či úzká skupina vládců)



Aristokraticko-oligarchická (v klasickém období se transformovala v demokracii)

DEFINICE 2-1 polis – městský stát, typická forma státního uspořádání ve starověkém Řecku

Mezi řeckými městskými státy nejvýznamnějšího postavení dosáhly dva – Sparta a Athény. První z těchto městských států (nazývaný také Lakedaimon) se nacházel na jihovýchodě Peloponéského poloostrova. Počátky Sparty sahají do 10. století př. Kr., kdy se přistěhovalci z kmene Dórů přicházející zřejmě ze středního Řecka začali zmocňovat peloponéského území. Podmanili si přitom původní achájské obyvatele, kteří později sloužili dobyvatelům jako nevolníci – tzv. heilóti. Ti neměli žádná politická práva, byli spolu s půdou přidělováni jednotlivým Sparťanům a museli jim odvádět naturální dávky. Jejich podřízenost byla symbolizována také nošením zvláštního oděvu. Po ovládnutí sousední Messénie heilóti svým počtem převyšovali několikanásobně počet plnoprávných Sparťanů. Potřeba čelit hrozbám povstání početnějšího zotročeného obyvatelstva vedla ke zdůrazňování vojenské síly Sparty a Sparťanů. I v důsledku toho měla Sparta výrazně militaristický ráz a její vojsko svou silou překonávalo armády ostatních městských států v antickém Řecku. Vládní vrstvou ve Spartě byli potomci dórských dobyvatelů, jež tvořili pouze menšinu spartského obyvatelstva. Od tohoto faktu se odvíjela i převládající vojenská forma jejich života. Spartští muži byli podrobeni vojenské výchově, jež zahrnovala společné stolování či preventivní výpady proti heilótům. Chlapci od osmi let procházeli vojenským výcvikem a také po zařazení mezi muže ve dvaceti letech podléhali tvrdé disciplíně. Tělesných cvičení se na rozdíl od jiných městských států mohly věnovat i ženy. Plnoprávní obyvatelé Sparty a dalších dórských obcí byli rozděleni do tzv. rodových fýl. V čele polis stáli dva králové, jejichž moc omezovala rada starších a shromáždění všech spartských občanů. Později vládní instituce doplnil pětičlenný sbor tzv. eforů, jež byli voleni ze všech spartských občanů. Jejich cílem byl dohled nad dodržováním zákonů a kontrola královské vlády. Už na konci archaického období stanula v čele městských států sdružených v tzv. Peloponéském spolku. Protikladem Sparty byly demokratické Athény, jež byly založeny v oblasti Attiky. Také v čele Athén stáli původně králové a jejich obyvatelé byli rozděleni podle rodové příslušnosti. Králové byli později nahrazeni úředníky, jež byli vybíráni z řad aristokracie a nazýváni archonty (vládci). Bývalí archonti se stávali členy rady nazývané areopag. Také v Athénách žila část obyvatel v otroctví – otroky se stávali dlužníci bohatých statkářů či váleční zajatci. V 7. století př. Kr. došlo v důsledku sociálních problémů a sporů mezi vládnoucími aristokraty ke kodifikaci dosavadního zvykového práva. Sepsáním právních norem byl pověřen Drakón (tzv. Drakontovy zákony). Jejich striktnost vystihuje dodnes užívaný pojem drakonický jako synonymum přísnosti. Další významný krok k uspořádání athénských poměrů učinil v 6. století archont Solón, jenž zrušil dlužní otroctví a nechal vykoupit všechny 15

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Athéňany prodané jako otroky. Tím byly položeny základy demokratického uspořádání Athén jako společenství plnoprávných občanů. Zásadním příspěvkem k demokratizaci athénské polis byla Solónova ústava, jež rozdělovala občany do čtyř majetkových tříd podle výnosu z půdy. Významnější funkce mohli zastávat jen příslušníci vyšších tříd. Bezzemci a nádeníci se mohli účastnit jednání sněmu a soudů. I oni však díky nové ústavě získali základní politická práva. Původní mocenské kritérium urozeného původu bylo nahrazeno faktorem soukromého vlastnictví. Nová ústava trestala také činy ohrožující stabilitu politického uspořádání, mezi nimi zvláště spiknutí usilující o nastolení diktatury. Autorita Solónových zákonů byla uznávána i v klasickém období. Po Solónově odchodu se znovu objevily politické spory, jež zhruba v polovině 6. stol. př. Kr. vyústily ve státní převrat. Moci se ujal Peisistratos, jenž porazil své soupeře a prohlásil se tyranem (samovládcem). Přesto zachoval řadu Solónových zákonů a jeho vládnutí bylo hodnoceno spíše příznivě. Po víceméně násilném ukončení vlády jeho neoblíbených synů byla v Athénách znovu nastolena demokracie. Klíčovou postavou tohoto období se stal Kleisthenes – autor nové správní reformy a demokratičtější ústavy. Athénští občané byli rozděleni podle územního principu, přičemž nejnižší správní jednotkou byly tzv. démy. Politickým orgánem obcí se stala nově zřízená rada pěti set, jejímž členem se mohl každý občan stát pouze dvakrát v životě. Ve stejné době byl zřejmě zaveden i tzv. ostrakismus, tj. střepinový soud. Ten umožňoval každému občanu napsat na hliněný střep jméno muže, jenž byl podle jeho mínění hrozbou athénské demokracii. Pokud potencionálního diktátora označilo aspoň 6 000 hlasujících, musel na deset odejít do vyhnanství. Přijetím Kleisthenovy ústavy vyvrcholilo v Athénách nastolování přímé demokracie, v jejímž rámci mohli chod státu ovlivňovat všichni plnoprávní občané. Archaické období bylo rovněž érou završení řecké kolonizace Středomoří a Malé Asie. Jejím primárním cílem byla snaha najít vhodnou zemědělskou půdu a zajistit obživu relativnímu přebytku obyvatel městských států. Řekové pronikali také na Sicílii, do jižní Itálie i na pobřeží Černého moře. Řada nových kolonií dosáhla značné důležitosti (např. Syrakusy) a některé z nich se staly základem významných evropských měst. Např.: Massaliá – Marseille, Neapolis – Neapol – či Byzantion – Konstantinopol (Istanbul).

2.1.3

Sparta a Athény v klasickém období

Vrcholnou érou řeckých dějin je klasické období, do něhož řecké státy vstoupily na začátku 5. století př. Kr. Počátky tohoto období poznamenaly zásadně války s Persií. V polovině 6. století perská říše ovládla prakticky celý Přední východ včetně řeckých měst v Malé Asii. Ta později – i s pomocí Athén – povstala proti perské nadvládě. Athénská podpora povstalců přiměla perského krále Darea k rozhodnutí zaútočit na samotné Řecko a střetnout se s tamními městskými státy o nadvládu nad Středomořím. Nejprve se střetů s Peršany účastnily jen několik městských států v čele s Athénami, jež vybojovaly první významné vítězství ve slavné bitvě u Marathonu (490 př. Kr.). Síla perské říše vzrostla v dalším desetiletí, kdy se vlády nad ní ujal nový vládce Xerxes. Řecké státy v reakci na rostoucí nebezpečí zanechaly vzájemných sporů a některé z nich uzavřely spojenectví. Do čela společného vojska se postavila Sparta. Po úvodním vítězství v námořní bitvě byli Řekové poraženi u Thermopyl, kde padl také spartský král Leonidás s třemi stovkami svých nejvěrnějších bojovníků. I přes následné vypálení Athén odpor u Thermopyl zdržel postup 16

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY perské armády a znemožnil zničení řeckého loďstva. Perská flotila pak byla zničena athénským loďstvem pod vedením stratéga Themistokla v bitvě u Salaminy (480 př. Kr.) Zbývající perské jednotky byly v následujícím roce poraženy Sparťany v bitvě u Platají. Válka tak skončila řeckým vítězstvím, ačkoli dílčí boje mezi Řeky a Peršany pokračovaly i v dalších desetiletích. Perská hrozba pomohla Řekům najít společnou identitu. Vědomí společné příslušnosti vedlo však nezřídka k přesvědčení o nadřazenosti Řeků (v dobové terminologii Helénů) vůči všem cizincům, označovaným hanlivě jako barbaři. Už ve starověkém Řecku byl střet s Peršany interpretován jako konflikt mezi svobodným a civilizovaným antickým světem a despotickým Východem. Tento pohled je značně zjednodušující a řeckou civilizaci poněkud idealizuje. Přesto se toto pojetí stalo základem později rozvíjené interpretace, jež ztotožňovala „civilizovanost“ a „vyspělost“ s Evropou či Západem.

K ZAPAMATOVÁNÍ 2 Vědomí společné identity pomohly Řekům najít války s Peršany v 5. století př. Kr., které skončily řeckým vítězstvím.

Tvrzení o nadřazenosti evropské civilizace ve starověku podporovalo i hodnocení athénské demokracie v klasickém období. Největšího Obrázek 2-1: rozmachu dosáhly Athény v polovině 5. století, kdy se vlády v polis ujal Perikles. Bylo to rovněž období velkého kulturního rozmachu. Za Periklovy vlády působila v Athénách řada proslulých tvůrců jako např. filozof Sokrates, historik Herodotos, dramatik Sofokles či sochař a malíř Feidias. Perikles byl nejen politik a diplomat, ale také voják, jenž se v počátcích své vlády významně zasloužil o bezpečnost svého města. Významně také přispěl k další demokratizaci athénské společnosti. První z reforem, jež prosadil ještě se svým spoluvládcem Efialtem, omezila moc areopagu a zvýšila vliv lidového shromáždění. Už dříve byl také snižován Perikles majetkový census nutný pro zastávání úřadů a byly zavedeny diety pro úředníky a porotce. Funkci archonta postupně nahradili stratégové, původně volení na jeden rok. Jejich mandát mohl být ale jako v případě Perikla obnoven. Jeho vládu charakterizuje vzestup athénské prosperity a moci, přijetí nových reforem i rozsáhlá stavební činnost. Z jeho podnětu byla např. zahájena výstavba Akropole, dodnes považované za nejvýznamnější památku antického Řecka. V Periklových Athénách působila řada věhlasných učenců a tvůrců. Také vrcholná athénská demokracie měla však své limity. Např. plná občanská práva nebyla přiznána cizincům. Sám Perikles prosadil vydání zákona, podle nějž mohli občanství získat pouze potomci plnoprávných athénských občanů. Cizinci trvale usazeni v Athénách – tzv. metoikové – nemohli vykonávat veřejné funkce, ale platili daně a museli v případě válečného konfliktu vykonávat vojenskou službu. Právo účastnit se aktivně i pasivně politického života bylo odpíráno také ženám. V Periklových Athénách existovali nadále také otroci, kteří byli soukromým vlastnictvím svých pánů. Přes tyto nedostatky představuje athénská demokracie cennou inspirací pro další epochy. Především poskytovala všem plnoprávným občanům právo svobodného vyjádření se k věcem veřejným a ustavila rovnost 17

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička před zákonem. Důležitější než politická praxe byl však myšlenkový přínos athénské demokracie, jež fakticky umožnil zrod politického myšlení a inspiroval úvahy o rozdělení moci mezi vladařem a lidem. Tento odkaz ostatně symbolizuje i řecký původ slova demokracie, překládaného jako „vláda lidu“.

K ZAPAMATOVÁNÍ 3 Nejslavnějším obdobím athénské demokracie byla doba Periklovy vlády, kdy také došlo k výraznému kulturnímu rozmachu Athén.

Slavnou éru starověkých Athén ukončila tzv. peloponéská válka, jež vypukla v roce 431 př. Kr. Tímto konfliktem vyvrcholilo dlouhodobé soupeření o hegemonii nad Řeckem mezi Athénami a Spartou. Na jejím počátku Periklovu strategii rozvrátila morová epidemie, v jejímž důsledku utrpěli Athéňané značné ztráty. Perikles se proto musel poprvé po patnácti letech vzdát dočasně funkce stratéga a později sám podlehl morové nákaze. Ve válce, jež trvala téměř tři desetiletí, se nakonec projevila vojenská převaha Sparty. V roce 405 př. Kr. v bitvě u Aigospotamoi (Kozích říček) Athény ztratily své loďstvo a byly donuceny ke kapitulaci. Demokratické instituce byly nahrazeny třicetičlennou vládou oligarchů, která však byla brzy nespokojeným obyvatelstvem svržena. Sparta tak z konfliktu vzešla jako nejmocnější městský stát klasického Řecka. Nepodařilo se jí však sjednotit celé Řecko pod svou nadvládou a naopak ve 4. století byla sama poražena ve válce s Thébami. Další období bylo ve znamení stále hlubšího úpadku moci řeckých městských států.

DEFINICE 2-2 Peloponéská válka – konflikt mezi Athénami a Spartou (431-405 př. Kr.), završený spartským vítězstvím

2.1.4

Rozmach Makedonie a tažení Alexandra Velikého

Další vývoj antického Řecka zásadně poznamenal vzestup Makedonie, která byla původně okrajovou oblastí ovládanou Peršany. Řekové na Makedonce pohlíželi jako na barbary a bránili se navázání bližší spolupráce. Zhruba v polovině 4. století př. Kr. se stal makedonským králem Filip II., pod jehož vedením Makedonci rozšířili své území a pronikli i do vlastního Řecka. Vojenská konfrontace skončila porážkou Řeků. Vítězství Makedonie, jež se stala novým hegemonem antického světa, ukončilo klasickou éry řeckých dějin. Pod vedením Filipovy Makedonie bylo na Korintu utvořeno společenství řeckých obcí, jež začaly vystupovat pod jménem Helénové. Toto společenství bylo později označováno také jako Korintský spolek. Poprvé tak byl na území Řecka vytvořen jednotný svaz států (mimo Spartu), mezi nimiž vůdčí postavení zaujímala Makedonie. Filip hodlal vliv Helénů posunout dále na východ a rozhodl se proto vstoupit do otevřeného konfliktu s Persií. Byl však zavražděn a tažení proti Peršanům tak mohl uskutečnit až jeho syn Alexandr.

18

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY Alexandr Makedonský (vládl v letech 336-323 př. Kr.), zvaný též Veliký, byl jedním z nejvýznamnějších vojevůdců antických dějin. Jeho výchova byla svěřena řeckým učitelům, mezi něž patřil také proslulý filozof Aristoteles. Po otcově smrti zahájil jako dvacetiletý úspěšnou výpravu proti Persii. V přímých střetnutích se mu podařilo Peršany porazit a ovládnout Malou Asii. Pronikl také do Egypta, kde založil Alexandrii jako první z měst nesoucí jeho jméno. Poté uštědřil Peršanům definitivní porážku, dobyl sídlo perských vládců a nechal se provolat králem Asie. Své tažení prezentoval jako odvetu za zničení Athén v době řecko-perských válek. I proto následující výpravy směrem dál na východ podnikl už sám bez svých řeckých spojenců. Pronikl přitom až k Indickému oceánu a hranice své říše posunul k řece Indu. Konsolidaci makedonské moci v Asii zabránila náhlá Alexandrova smrt. Zemřel v Babylonu, jenž hodlal přeměnit ve správní centrum své říše. Po jeho smrti se makedonská říše rozpadla a vlády nad jednotlivými oblastmi se ujalo několik navzájem si konkurujících dynastií. Mírnou převahu mezi nimi postupně získala Ptolemaiovská dynastie vládnoucí v Egyptě.

K ZAPAMATOVÁNÍ 4 Slavnou éru řeckých městských států ukončil nástup Makedonie, jež dosáhla největšího rozmachu ve 4. století př. Kr. za vlády Alexandra Velikého

Díky Alexandrovým tažením pronikla řecká civilizace daleko na východ. Porážka Persie znamenala konec starého Orientu charakterizovaného právě perskou nadvládou. S postupem Alexandrových vojsk došlo ke splynutí řecké a orientální kultury. Z jejich spojení vzešel tzv. helénismus – specifická podoba řecké kultury obohacená asijskými kulturními vlivy. Jedním z jeho typických rysů bylo užívání řečtiny, která se na dobytých územích stala úředním jazykem. Také řeckou společnost začalo ovlivňovat šíření orientální kultury. Díky tažení do Asie se otevřely také nové obchodní cesty a došlo k prohloubení hospodářských vazeb s Východem. Makedonská éra období moci řeckých městských států. Kult královské moci, přejatý Alexandrem z Východu, znamenal nástup nového typu vlády – absolutní monarchie. Na tuto formu vládnutí později navázalo římské císařství. Právě porážka Alexandrových nástupců Římany definitivně ukončila helénskou dobu.

2.1.5

Odkaz starověkého Řecka

Řecká civilizace je jedním ze základních zdrojů utváření evropské identity. Dodnes živé jsou řecké mýty, které sice ztratily svůj původní náboženský obsah, ale byly v následujících epochách inspirací pro uměleckou tvorbu i pro úvahy o lidském údělu. Náboženství původně pronikalo do všech oblastí života ve starověkém Řecku. Jeho podstatou byl polyteizmus (víra ve více bohů), jež v řeckém pojetí představoval svět jako „velké město bohů a lidí“. Jeho konkrétní podobu formovaly také orientální a egyptské vlivy. Řecké náboženství později převzali Římané, kteří je dále obohatili o prvky z jiných kultů, uctívaných v podmaněných oblastech. V opozici proti tradičnímu náboženskému myšlení se rozvinula řecká filozofie. Její základy byly položeny na území Malé Asie. Řečtí učenci zde přitom čerpali a dále rozvíjeli podněty z Orientu. První řečtí filozofové se zaměřovali na hledání podstaty světa a jeho 19

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička vzniku. Filozofie v té době zahrnovala veškeré vědění a proto se tehdy v jejím rámci rozvíjely také přírodní vědy. Jedním z prvních slavných představitelů řecké vědy byl Pythagoras, jenž formuloval základní matematické zákony. V klasickém období se o rozvoj přírodních věd zasloužil Demokritos z Abdéru, jenž poprvé vyslovil teorii, podle níž se jednotlivé látky skládají z nedělitelných částic – atomů. Na tyto učence navázal ve 3. stol. př. Kr. Eukleidés z Alexandrie, který významným způsobem přispěl k dalšímu rozvoji matematiky a geometrie. Jeho dílo Základy bylo údajně po dlouhou dobu nejčtenější knihou světa (s výjimkou bible). Nejvýraznější postavou následující generace byl Archimédes ze Syrakus (287-212 př. Kr.), jenž objevil některé základní fyzikální zákony. Byl také autorem také řady praktických vynálezů. Např. navrhl katapulty a další zbraně, díky nimž bylo odraženo obléhání Syrakus Římany. Později se řečtí filozofové ve větší míře obraceli k člověku a jeho postavení ve společnosti. Jedním z nejvýznamnějších řeckých filozofů klasického období byl Sokrates. Působil v Athénách, kde byl odsouzen k vypití poháru jedu, neboť prý „zaváděl nová božstva a kazil mládež“. Nezanechal po sobě žádné písemné dílo, jeho učení však dál tlumočili jeho žáci v čele s Platónem. Sokratova metoda vhodného kladení otázek zpochybňovala argumenty filozofů předchozí éru a položil základy logického myšlení. Platón je považován za zakladatele idealistické filozofie. Podstatou jeho učení byla teze, že svět vnímaný lidmi je pouze odrazem světa idejí. Učení o dualismu bylo dále rozvíjeno v době středověku, kdy se stalo obecně platným přesvědčením. Naproti tomu Sokrates Platónův žák Aristoteles, učitel Alexandra Velikého, zdůrazňoval význam smyslového poznání světa. Ve svém díle systematicky utřídil poznatky z mnoha oborů a položil zde základy některých věd jako např. etiky, estetiky či logiky. Obrázek 2-2:

Také řecká literatura se stala na dlouhé období vzorem evropského písemnictví. Ve starověkém Řecku vznikly prakticky všechny hlavní literární žánry, převzaté evropskou kulturou. Nejvýznamnějším archaického období řeckých dějin eposy básníka Homéra Ilias a Odysea, líčící průběh trojské války a návrat jednoho z jejích hrdinů. Homérovy eposy jsou nejstaršími dochovanými písemnými památkami antického Řecka. Ve své době byly základním kamenem řeckého vzdělání a jejich vliv poznamenal podobu epických děl ve starověkém Římě i ve středověku. K dalším významným tvůrcům patřili dramatici Sofoklés, Eurypidés, Aischylos a další. Řecké drama se původně rozvinulo ze slavností pořádaných během náboženských svátků. Posléze se z nich vyvinuly samostatné žánry – tragédie a komedie. Řeckých tragédií se zachovaly asi jen tři desítky, řada z nich patří k základním dílům světové literatury. V 8. století př. Kr. přejali Řekové abecedu Féničanů a doplnili ji o znaky pro samohlásky. Řecká alfabeta, dále přetvořená Etrusky a Římany, se později stala základem dodnes užívané latinské abecedy.

2.2

Evropa v době římského impéria

Dědicem starověkého Řecka se stal jeho přemožitel antický Řím, jenž z velké části pouze přejal prvky a podněty řecké civilizace. Přesto i jeho odkaz významně ovlivnil utváření Evropy. Na rozdíl od řeckých městských států se Řím vyvinul jako centralizované impérium, jež postupně ovládlo většinu tehdejšího euroasijského prostoru. V tomto směru se stal antický Řím vzorem i pro říše pozdějších epoch, usilující o pozici univerzální mocnosti. 20

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY

2.2.1

Počátky starověkého Říma

Novým civilizačním centrem v Evropě se měl v dalším období stát Apeninský poloostrov. Jeho prvními významnými obyvateli byli Etruskové, jejichž původ je dodnes nejasný. Už v době řecké hegemonie ovládli rozsáhlá území včetně střední Itálie zvané Latium. Zde také postupným několika sídlišť zhruba v 6. století př. Kr. vznikla osada Roma. Zřejmě etruský původ tohoto názvu naznačuje, že město založili Etruskové. Římané odmítali etruský vliv na vznik svého města a vytvořili vlastní mýty o jeho počátku (např. o bratrech Romulovi a Removi, z nichž první se stal bájným zakladatelem Říma v roce 753 př. Kr.). Faktem však zůstává, že Etruskové vývoj města v jeho počátcích výrazně ovlivnili. Podle tradice vláda etruské dynastie nad Římem skončila v roce 510 př. Kr., kdy zde byla svržena monarchie a byly položeny základy nového politického a správního uspořádání. Právě v té době se také postupně zformovala nová sociální struktura města, jehož obyvatelstvo se rozdělilo na dvě základní vrstvy: ●

Patricijové – plnoprávní potomci urozených otců

●

Plebejové – příslušníci nižších tříd s omezenými občanskými právy

V této epoše římských dějin byly vytvořeny také hlavní státní instituce – mezi nimi na prvním místě senát. V čele republiky stanula namísto svržených králů dvojice konzulů. Pokročila také výstavba města, dlážděné náměstí Forum Romanum doplnily hradby i chrám Jovy Kapitolského či Circus Maximus. Zbudování tzv. velkého kanálu (cloaca maxima) ve stejné době zbavilo město a jeho okolí močálů a umožnilo tak jeho další rozvoj.

K ZAPAMATOVÁNÍ 5 Republika byla v Římě nastolena podle tradice v roce 510 př. Kr. Její nejdůležitější institucí byl senát. Sociální strukturu římské republiky charakterizovalo rozdělení na plnoprávné občany (patricije) a příslušníky nižších tříd (plebeje)

2.2.2

Římská hegemonie nad Itálií a Středomořím

V 5. století př. Kr. ovládli Římané své bezprostřední okolí. V následujících dvou staletích se nejprve za cenu vysokého odstupného zbavili hrozby Keltů, jež předtím město vyplenili, aby poté postupně ovládli celé Latium. Jedinými soupeři Římanů v Itálii zůstali Řekové. Po řadě vítězných střetnutí vzdoroval Římu pouze Tarent jako poslední samostatné řecké město tomto prostoru. I on v roce 272 př. Kr. kapituloval a o několik let později se fakticky završilo postupné sjednocení Itálie pod římskou nadvládou. Vliv Říma začal dále zasahovat i na Sicílii a začal tak ohrožovat nejen sicilské Řeky, ale také zájmy Kartága – mocného města nacházející na pobřeží severní Afriky (nedaleko dnešního Tunisu). Kartágo, jež bylo založeno Féničany už v 9. století př. Kr., zahrnovalo totiž Sicílii do vlastní sféry vliv. Mocenská konfrontace Římanů s Kartaginci (v římských pramenech nazývaných Púny) vyústila v otevřený konflikt. V letech 264-241 př. Kr. vypukla první púnská válka, jež

21

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička skončila vítězstvím Říma. Kartágo se muselo vzdát svého území na Sicílii a přišlo také o vládou nad Sardinií a Korsikou. Předmětem nového konfliktu se měla o několik desetiletí později stát Hispánie, jež si předtím obě mocnosti rozdělily vzájemnou smlouvou. V roce 218 se vojevůdce Hanibal rozhodl Římany z Hispánie vypudit a zahájil tzv. druhou púnskou válku. Své soupeře překvapil slavným tažením přes Pyreneje a Alpy až na italské území, kde jim uštědřil několik těžkých porážek. V Itálii se mu však nepodařilo podporu italských kmenů a proto se i vzhledem k domácím potížím musel vrátit zpět do Kartága. Římané se pod vedením nového konzula Publia Cornelia Scipia rozhodli přenést konflikt na africké území. Už předtím dosáhl Řím důležitého strategického vítězství dobytím sicilských Syrakus – tehdy největší řecké kolonie a spojence Kartága. Syrakusy dlouho úspěšně odolávaly zejména díky Archimédovým obranným strojům. V roce 212 př. Kr. byly v důsledku zrady a morové epidemie dobyty a Kartágo tak ztratilo hlavní zdroj obchodu a logistické podpory. Pádem Syrakus bylo také dokončeno římské ovládnutí Sicílie. O deset let později Římané porazili na africkém pobřeží také Hanibalovo vojsko. Kartágo bylo poté nuceno zničit takřka veškeré své válečné loďstvo a přislíbilo vést případné války na africkém území jen s římským souhlasem. Zároveň ztratilo definitivně vliv na Sicílii a Hispánii. Druhá púnská válka tak skončila v roce 201 kapitulací Kartága. V dalších desetiletích se v Římě prosadilo přesvědčení o nutnosti úplného zničení poraženého rivala. V letech 149-146 př. Kr. se proto uskutečnila třetí púnská válka, na jejímž konci bylo Kartágo srovnáno se zemí a jeho území připojeno k Římu. Už dříve Řím ovládl většinu helénistických států – mj. také židovský stát. Na přelomu 3. a 2. století př. Kr. Římané porazili Makedonce a později rozvrátili společenství řeckých městských států. Rozpuštěním Achajského spolku (severní pobřeží Peloponésu) se Řecko dostalo definitivně pod římskou nadvládu. Makedonie i Peloponés se změnily v římské provincie. Jako poslední v roce 30 př. Kr. podlehla Římu říše Ptolemaiovců s centrem v Egyptě. Římská republika se tak stala nejsilnější mocností ve Středomoří, když si podrobila i kulturně vyspělejší helénistické státy na východě.

K ZAPAMATOVÁNÍ 6 V průběhu 3. a 2. stol. př. Kr. Řím postupně porazil Kartagince, Makedonce a Řeky a stal se nejsilnější mocností ve Středomoří.

2.2.3

Římská republika – její vzestup a pád

V průběhu válek o hegemonii nad Itálií a Středomořím se postupně zformovala římská společnost a její instituce. Díky územní expanzi mohli Římané využívat značné množství nové státní půdy a vyrovnat se tak s rostoucí lidnatostí. Vnitřní poměry však nadále ovlivňovaly spory mezi patriciji a plebeji. Pouze patricijové mohli zastávat klíčové veřejné funkce, uzavírat plnoprávný občanský sňatek a také tvořili většinu v tzv. setninovém sněmu, jenž rozhodoval o kandidátech na jednotlivá úřední místa. Politická nerovnoprávnost plebeje sjednotila. Splnění svých požadavků prosazovali pomocí hrozby opuštění Říma a založení vlastního města. Podle tradice byla tato hrozba (tzv. plebejská secese) použita celkem třikrát. 22

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY Patricijové ustoupili a souhlasili se jmenováním nového úředníka – tribuna lidu jako zástupce plebejů, jejichž zájmy mohl hájit pomocí práva veta. V důsledku tlaku plebejů bylo také kodifikováno dosavadní zvykové právo a zpřístupněno veřejné kontrole. V roce 449 př. Kr. tak byly vydány zákony dvanácti desek jako základ římského soukromého i veřejného práva. Plné rovnoprávnosti dosáhli plebejové v průběhu 3. století př. Kr. kdy jejich shromáždění získalo právo vydávat zákony platné i pro celý římský senát. Poté se hlavním kritériem pro výkon úřadu staly majetkové poměry. Postupně se vytvořila privilegovaná plebejsko-patricijská vrstva nejvyšších úředníků, jejímž nejvyšším politickým orgánem byl senát. Územní expanze Říma umožnila také rozsáhlejší výstavbu silnic a rozvoj obchodu. Časté války si na konci 2. století př. Kr. vyžádaly zřízení žoldnéřské armády. Zároveň se ve větší míře začaly prosazovat mocenské ambice čelných senátorů. V posledních desetiletích 2. stol. př. Kr. se začala výrazněji prosazovat krize římské republiky. I v důsledku narůstajících hospodářských problémů, způsobovaných mj. zvyšujícím se počtem velkostatků, docházelo k stále otevřenějším sporům mezi představiteli lidových shromáždění a senátem. V době vojenských ohrožení začali být ve větší míře ustavováni diktátoři, kteří měli opět konsolidovat politické poměry. Mezníkem v postupném přechodu k vládě jednotlivců bylo v roce 60 př. Kr. ustavení tzv. prvního triumvirátu – spolku tří nejmocnějších mužů v Římě. Byli to: Gnaeus Pompeius – stál v čele mocné armády, zmobilizované z vlastních prostředků

● ●

Marcus Licinius Crassus – mj. vítěz nad povstáním otroků vedených Spartakem

Gaius Julius Caesar – tehdejší konzul a vojevůdce, později získal slávu díky úspěchu v galských válkách

●

Po Crassově smrti rivalita zbylých dvou vojevůdců přerostla v občanskou válku, jež skončila Caesaroým vítězstvím. Byl ustaven diktátorem na deset let, přesto se nechal každoročně v této funkci potvrzovat a dodržoval další formální republikánské postupy. V roce 45 př. Kr. byl Caesar ustaven diktátorem doživotně. Ačkoli neužíval královský titul, jeho vláda znamenala faktický konec římské republiky a předznamenala brzký nástup monarchie. Caesarovo jméno se stalo synonymem panovnické moci. Titul císař užívaný i v dalších epochách byl odvozen právě z jeho jména. Caesar získal kontrolu nad armádou i státní pokladnou, omezil moc senátu a dokonce zavedl i nový kalendář. Tento tzv. juliánský kalendář byl ve většině evropských zemí užíván až do 15. století. Proti rostoucí Caesarově moci se postavila část nespokojených senátorů (mezi nimi byl i jeho chráněnec Brutus). Dne 15. března roku 44 př. Kr. (tzv. březnové idy) Caesara přímo v senátu zavraždili.

2.2.4

Obrázek 2-3:

Gailus Julius Caesar

Od prvních římských císařů po zánik západořímské říše

Po Caesarově smrti se republikánským vůdcům postavil tzv. druhý triumvirát, jenž tvořili jeho synovec Octavian, Marcus Antonius a Marcus Lepidus. V roce 42 př. Kr. se jim podařilo Caesarovým vrahům označeným za „nepřátele státu“ uštědřit rozhodující porážku. Brzy poté však mocenské ambice Octaviana a Marca Antonia vyústily v jejich vzájemnou 23

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička roztržku. Marcus Antonius se spojil s egyptskou královnou Kleopatrou a získal kontrolu nad východní částí říše. V bitvě u Actia (v roce 31 př. Kr.) byl však Octavianem poražen a Egypt byl jako poslední helénistická monarchie začleněn do římského impéria. Nejmocnějším mužem Říma se tak stal Octavian, jehož vláda fakticky zahájila éru římského císařství. V roce 27 př. Kr. Octavian přijal přízvisko Augustus (Vznešený) a soustředil moc ve většině říše do svých rukou. Senátu ponechal kontrolu pouze nad určitými provinciemi. Sám Octavian neužíval ještě titul císař, ale vládl jako první občan říše – princeps. Proto bývá první období římského císařství označováno jako principát. Za Augustovy vlády došlo k všeobecnému vzestupu římského impéria. Jeho éru charakterizovalo heslo pax Romana (doslova přeloženo „římský mír“), jež prezentovalo Řím jako říši míru, pořádku a kultury v protikladu k údajné nestabilitě a zaostalosti světa za jeho hranicemi. V době Augustova panování se podle evangelií v Palestině narodil Ježíš Kristus a evropské dějiny tak podle křesťanského datování vstoupily do éry „našeho letopočtu“. Ježíšovi následovníci, křesťané, postupně pronikli do Říma, kde byli pronásledováni. Zhruba ve stejné době se vyostřily konflikty mezi Římany a Židy, jejichž důsledky (např. zničení Chrámu v Jeruzalémě) prohloubily židovskou diasporu – rozptýlení židovských obcí po téměř celém území římské říše.

DEFINICE 2-3 Principát – první období římského císařství, v němž císař vládl jako první občan mezi rovnými

K ZAPAMATOVÁNÍ 7 Octavianus Augustus položil základy římského císařství. S vládou Augusta a jeho přímého nástupce jsou spojeny také počátky křesťanství a přechod na nový letopočet.

Vlády Augustových nástupců byly často velmi rozporuplné. Ani excesy císařů jako byli např. Caligula či Nero však v tomto období výrazněji stabilitou říše neotřásly. Naopak postupně k dalšímu územnímu rozmachu Říma. Např. za vlády Neronova předchůdce Claudia došlo k definitivnímu připojení Británie. V tomto období vzrostla také moc armády, která začala aktivněji vstupovat do politického života. Původně vojenským velitelem byl také císař Vespasian, jehož zvolením v roce 69 začala vláda nové flaviovské dynastie. Její panování však skončilo už násilnou smrtí mladšího Vespasianova syna. Poté na konci 1. století nastala éra tzv. adoptivních císařů. První z nich – Traianus – připojil k říši dácké království (zhruba území dnešního Rumunska), dále Arménii i Mezopotámii na Blízkém východě. V první polovině 2. století tak římské impérium dosáhlo svého největšího územního rozsahu. Ve stejné době se však začala projevovat nová hrozba útoků germánských kmenů, jejichž příslušníky Římané označovali jako „barbary“. Napětí mezi Římany a Germány se vyostřilo za vlády Marca Aurelia, kdy proběhly tzv. markomanské války (v letech 166-180) Ty začaly vpádem Markomanů a dalších kmenů na římské území. Římané jejich nápor zastavili a v následné protiofenzívě daleko za Dunaj, až do oblasti dnešního Trenčína. 24

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY Germáni byli nakonec poraženi, nicméně jejich útok výrazně otřásl vírou v bezpečnost jejich říše. Panování Marca Aurelia přineslo i jiné závažné změny. Poprvé v římský dějinách byl ustaven spoluvladař, jímž se stal císařův nevlastní bratr. Rozdělení moci mezi dva a více panovníky se opakovalo i v pozdějších obdobích. Toto dvojvládí bylo současně příznakem oslabení císařské moci, jež se dále prohloubilo v průběhu 3. století. Nejsilnější politickou silou se v té době vojenští velitelé, jež oslabovali impérium vzájemnými mocenskými zápasy. Řím začal být ve větší míře ohrožován také útoky zvenčí – především Germány a Peršany. V souvislosti s tím začala na významu nabývat východní část říše. Na začátku 3. století, za vlády císaře Caracally, došlo k další významné změně. Podle jeho ediktu z roce 212 se všichni obyvatelé říše rodili jako plnoprávní římští občané. Kromě Římanů a Germánů byli důležitým mocenským činitelem v antické Evropě Keltové (Galové), kteří v 8.-1. stol. př. Kr. hráli nejvýznamnější roli v pevninské Evropě. Z území dnešní Francie pronikli do Británie, do střední Evropy, Malé Asie a ohrozili i samotný Řím. V 1. stol. př. Kr. byli však i oni podmaněni Římany tehdy v čele s Caesarem. V roce 284 nastala nová éra římského císařství – tzv. dominát. Jeho hlavním rysem bylo nové pojetí pozice císaře, jenž už nevystupoval jako první občan mezi rovnými (princeps), nýbrž jako pán a bůh (dominus). Označení „dominát“ pro pozdně antické období začalo být užíváno až v 19. století. Jeho prvním představitelem byl císař Diokletianus (vládl v letech 284-305), jenž se správní reformou pokusil obnovit moc impéria v jeho rozsahu i různorodosti. Oddělil také státní moc od vojenské – mj. tak, že vedením legií v jednotlivých provinciích pověřil velitele nezávislé na místodržících. Stejně jako někteří jeho předchůdci se i Diokletianus rozdělil o moc s dalším císařem. Jeho spoluvládcem byl Maximianus, jenž vládl západní části říše. Kromě toho byli jako nástupci obou císařů určeni dva mladší spoluvladaři, přičemž však poslední slovo při konečném schvalování všech rozhodnutí si ponechával nadále Diokletianus. Přesto ustavení čtyř vládců (tetrarchie – vláda čtyř) předznamenalo budoucí rozdělení říše. Centrum říše se zároveň přesunulo na území Malé Asie.

DEFINICE 2-4 Dominát – období římského císařství, v němž panovník vystupuje jako pán a bůh. Jeho prvním představitelem byl císař Diokletianus, vládnoucí na přelomu 3. a 4. století.

Přenesení těžiště impéria na východ potvrdila vláda císaře Konstantina (vládl v letech 306-337). I na počátku jeho panování pokračovala tetrarchie, mezi rostoucím počtem uchazečů o trůn však docházelo k stále vážnějším rozbrojům. Z nich vzešel vítězně jako jediný vládce právě Konstantin Veliký. Do evropských dějin se zapsal především tím, že ukončil pronásledování křesťanů a křesťanství zrovnoprávnil s pohanskými kulty. Sám Konstantin také jako první římský císař přijal křest. Jeho dalším významným krokem bylo rozhodnutí vybudovat nové sídlo císaře na pomezí Evropy a Asie. Na místě staré řecké kolonie Byzantion nechal v roce 330 postavit nové centrum impéria, jež nazval svým jménem - Konstantinopol (později nazývané Cařihrad, po ovládnutí osmanskými Turky přejmenované na současný Istanbul). Jeden

Obrázek 2-4:

Konstantin Veliký 25

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička z Konstantinových nástupců, císař Theodosius I., prohlásil zvláštním ediktem křesťanství státním náboženstvím. Stále výraznější rozdíly mezi východní a západní části impéria vyústily po Theodosiově smrti v roce 395 v jeho rozdělení na východořímskou a západořímskou říši.

K ZAPAMATOVÁNÍ 8 K zásadním změnám došlo za vlády císaře Konstantina, jenž legalizoval křesťanství a zbudoval nové centrum impéria – Konstantinopol. Na konci 4. století došlo k definitivnímu rozpadu říše na východní a západní.

Zatímco první z nich (známá později spíše jako Byzantská říše) přetrvala až do poloviny 15. století, západní část s centrem v Římě upadala pod tlakem vnitřních problémů i stále častějších nájezdů germánských kmenů. Germáni byli na západ tlačeni kočovnými Huny, postupujícími do Evropy ze střední Asie. Římané se snažili jejich vpádům předcházet tím, že povolovali usidlování některých z nich (např. Vizigótů) na svém území. Jednotliví germánští velitelé také získali vlivné pozice v římské správě. Útoky Germánů však neustávaly. V dalších desetiletích byl Řím opakovaně vypleněn Vizigóty a Vandaly. V polovině 5. století Římané spolu s germánskými spojenci sice porazili Huny, vedené legendárním vojevůdcem Attilou, definitivní konec slavné éry starověkého Říma měl však už brzy přijít. V roce 476 byl germánským velitelem Odoakerem svržen poslední římský císař Romulus Augustulus. Jeho svržení je podle tradičního pojetí považováno za zánik západořímské říše i celého starověku. Jde však spíše o symbolický mezník, jehož význam si tehdejší obyvatelé Evropy v plné míře neuvědomovali.

K ZAPAMATOVÁNÍ 9 Sesazením posledního římského císaře v roce 476 formálně zanikla Západořímská říše. V tradičním pojetí je tento rok považován za konec starověku.

2.2.5

Odkaz starověkého Říma

Římská civilizace navázala na civilizaci starověkého Řecka, jejíž kulturní odkaz přejala a dále rozvinula. Římané uctívali i stejné bohy, kterým pouze dali nová jména. Specifickým prvkem římského náboženství byl kult panovníka, jenž se v Římě rozšířil díky vlivu egyptské a syrské kultury. V závěrečné fázi římských dějin dominantní postavení získalo křesťanství, jehož vítězství nad pohanskými kulty předznamenávalo nástup nové epochy. Na Řeky navázali Římané také ve filozofii a umění. Z filozofickým směrů se v Římě rozšířil zejména stoicismus, jehož nejznámějšími představiteli jsou Seneca a císař Marcus Aurelius („filozof na trůně“). K největšímu rozmachu římského písemnictví došlo za vlády císaře Augusta. Tehdy působili význační básníci Vergilius, Horatius a Ovidius, jejichž dílo se stalo inspirací evropským umělcům zvláště v době renesance. Své řecké učitele Římané 26

2 FORMOVÁNÍ EVROPSKÝCH CIVILIZACÍ V DOBĚ ANTIKY překonali ve stavitelství. Římská architektura výrazně ovlivnila podobu evropských stavebních slohů v dalších staletích. Jejich rozvoj byl umožněn i díky novým technickým metodám římského stavitelství. V Římě se např. začala poprvé používat vápenná malta pojící zdivo, budování kupolí římského Pantheonu i pozdějších křesťanských chrámů umožnil vynález visutého svorníku. Také později běžné architektonické prvky jako zdobená průčelí veřejných budov a chrámů, či památníky a vítězné oblouky, oslavující slavná vítězství či jiné památné události se na evropském území objevily poprvé v Římě. Trvalým přínosem evropské civilizaci je také římské právo. Význam římského zákonodárství spočíval především v tom, že bylo uplatňováno nezávisle na politické moci a vládnoucí ideologii. Vrcholem římského zákonodárství se stal Codex iuris civilis, soubor zákonů vydaných vládcem východořímské říše Justiniánem v letech 529-533. Římské právo bylo znovuobjeveno v 11. století a posléze se stalo základem evropské právní vědy. Z římského práva vycházely právní systémy většiny evropských zemí a až do 19. století zde bylo považováno za právo přirozené. Dalším významným dědictvím starověkého Říma je idea univerzálního impéria. Na rozdíl od Řecka a Makedonie byla římská říše budována jako jednotný politicko-správní celek. Udělování římského občanství obyvatelům provincií umožňovalo jejich integraci a posilovalo pocit příslušnosti k impériu. Přitom byla částečně zachována regionální specifika jednotlivých připojených oblastí. Obyvatelé dobytých území museli platit daně a později podléhali také vojenské povinnosti. Právě silná armáda byla jedním ze základních pilířů římské moci. Obrana rozsáhlých území vyžadovala početné vojenské síly a všichni římští občané tak byli povoláváni k vojenské službě, za niž byli odměňováni pozemky přidělované z rezerv tzv. státní půdy (ager publicus). Od doby císaře Vespasiána byli do vojska povoláváni také obyvatelé provincií. Jejich rostoucí počet však vedl k tomu, že v armádě začali převažovat vojáci „barbarského“ původu, kteří stále výrazněji zasahovali do vnitropolitických poměrů říše. I tak představovalo římské impérium v ideologické rovině inspiraci pro budování univerzálních říší v dalších epochách.

SHRNUTÍ KAPITOLY Počátky evropské civilizace sahají k přelomu 3.-2. tisíciletí př. Kr., kdy se na Krétě rozvíjela tzv. mínojská kultura. Později achájské kmeny začaly osidlovat i vlastní řecké území. Charakteristickým státním uspořádáním starověkého Řecka byl městský stát neboli polis, z nichž nejvýznamnějšího postavení dosáhly Athény a Sparta. Zatímco pro Athény bylo typické demokratické zřízení, Spartu charakterizoval militaristický režim. Vrcholem řeckých dějin bylo tzv. klasické období (od 5. století př. Kr.), na jehož počátku Řekové v čele s Athénami a Spartou postavili vpádu Peršanů. Klasické období je spojováno také s rozkvětem athénské demokracie za panování Perikla. Éru řeckých městských států ukončil ve 4. století př. Kr. nástup Makedonie, jejíž moc dosáhla vrcholu za vlády Alexandra Makedonského. Řekové zásadně ovlivnili vývoj evropské kultury, filozofie, medicíny a přírodních věd. Zhruba v 6. stol. př. Kr. vznikla ve střední Itálii osada Řím, jež se postupně stala novým civilizačním centrem Evropy. Jeho počátky poznamenal vliv Etrusků. Po svržení království se na několik staletí v Římě prosadilo původně republikánské zřízení. Římané postupně ovládli celou Itálii a poté i Středomoří, když v púnských válkách porazili Kartágo a později i Makedonii. Krize republiky podporovala mocenské ambice diktátorů, jimž byla dočasně 27

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička svěřena vláda nad Římem. Největší moci z nich dosáhl G. Julius Caesar. Po jeho smrti se stal nejmocnějším mužem Říma se stal Octavian (v roce 27 př. Kr.), jehož vláda fakticky zahájila éru římského císařství. Zásadními změnami prošel Řím za císaře Konstantina ve 4. století po Kr., kdy bylo se stávajícími římskými kulty zrovnoprávněno křesťanství a na východě byla založena Konstantinopol. Na konci 4. století se stalo křesťanství státním náboženstvím a impérium bylo rozděleno na Východořímskou a Západořímskou říši. Její pozice stále výrazněji slábla i v důsledku náporu germánských kmenů. V roce 476 Západořímská říše zanikla a podle tradičního pojetí tím skončil i samotný starověk. Římská civilizace přejala a dále rozvinula kulturní odkaz starověkého Řecka. Trvalým přínosem evropské civilizaci je také římské právo, jež bylo uplatňováno nezávisle na politické moci a vládnoucí ideologii.

28

3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY

3

POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola v úvodu přiblíží okolnosti vzniku křesťanství a jeho rozšíření v Evropě. Bude se také věnovat vzniku islámského náboženství a jeho vlivu na evropské dějiny. Poté představí nejdůležitější aspekty evropského vývoje v době raného středověku. Závěrečná část této kapitoly se bude zabývat podrobněji vznikem a počátky jednotlivých středověkých států.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: ● ● ●

popsat zrod křesťanské Evropy vymezit počátky středověku a jeho hlavní rysy přiblížit vznik prvních středověkých států

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Středověk, křesťanství, judaismus, bible, papež, stěhování národů, franská říše, feudalismus

3.1

Nástup křesťanství

Evropskou identitu kromě antického odkazu utvářelo také křesťanství. Vydělilo se z židovského náboženství – judaismu, jenž od ostatních kultů odlišovala především víra v jednoho Boha. První křesťané byli původně vyznavači judaismu, od nějž se odklonili ztotožněním Ježíše Krista se Spasitelem (Mesiášem). Židovský vliv je však v křesťanství stále patrný. Také základní náboženský text judaismu - Starý zákon - se stal později součástí křesťanské Bible. Z judaismu a křesťanství čerpá evropská civilizace své základní mýty: ● ● ● ● ● ●

mýtus o stvoření světa, jehož symbolickým vyjádřením je sedmidenní týden mýtus o člověku jako pánu tvorstva stvořeném podle obrazu Božího mýtus o ráji, ztraceném v důsledku dědičného hříchu prvních lidí Adama a Evy mýtus o ženě stvořené z muže, z něhož vycházelo přesvědčení o podřízeném postavení ženy mýtus o zániku světa, jež se projevoval opakujícími se apokalyptickými proroctvími mýtus o mesiášovi, jenž byl představován jako budoucnost světa a lidí

29

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Tyto mýty se staly nedílnou součástí evropské kultury od dob středověku. Jeho počátky jsou spojeny právě s nástupem křesťanství, jež se stalo rozhodující duchovní silou v Evropě po zániku Západořímské říše. 3.1.1

Zrod křesťanství a jeho proniknutí do Evropy

Křesťanství se zrodilo ve 30. letech prvního století „našeho letopočtu“ v Palestině za vlády římského císaře Tiberia. Jeho ústřední postavou je Ježíš, jenž se podle křesťanské tradice narodil židovským rodičům v Betlémě zřejmě kolem roce 4 př. Kr. Podle základního křesťanského dogmatu byl Ježíš synem Božím, jenž vzešel z neposkvrněného početí Panny Marie. O Ježíšově životě a činech vypovídají pouze evangelia, které tvoří páteř Nového zákona. Podle nich zhruba ve svých třiceti letech přijal křest z rukou Jana Křtitele a poté působil jako náboženský prorok na území Galileje (severní oblast Palestiny), jejichž správa byla Římany svěřena králům z Herodova rodu. Ježíš hlásal lásku k bližním a brzký příchod království nebeského, v němž měli dosáhnout spásy všichni lidé bez rozdílu. Získal řadu stoupenců, nejoddanější z nich byli označováni jako apoštolové. Ti působili jako Ježíšovi učedníci, zplnomocnění k šíření jeho myšlenek. Židovští náboženští představitelé považovali Ježíšovo učení za pobuřující a neslučitelné s judaismem. Vytýkali mu, že se prohlašuje za židovského krále a mesiáše. V době velikonoc v rozmezí let 30-33 byl Ježíš zajat a na naléhání židovské rady byl římským místodržícím odsouzen k trestu smrti ukřižováním. Podle evangelií tři dny po vykonání trestu vstal z mrtvých a dosáhl věčného života. Víra v Ježíšovo vzkříšení a nanebevstoupení je dalším klíčovým dogmatem křesťanské věrouky. Ježíš se tak podle apoštolů stal Kristem (toto přízvisko je odvozeno od řeckého slova Christos, „Pomazaný“, což je řecký překlad slova mesiáš), jenž svým obětováním sňal vinu lidstva za dědičný hřích a otevřel mu cestu ke spáse duše a věčnému životu. Kristovi následovníci, šířící dál jeho učení se označovali jako křesťané. Základním křesťanským textem je Bible (Písmo svaté), jež tvoří dvě základní části – Starý a Nový zákon. Druhý z nich líčí v evangeliích sv. Matouše, Lukáše, Marka a Jana život a působení Ježíše Krista a obsahuje také další texty, např. spisy sv. Pavla či Zjevení sv. Jana (Apokalypsa). Konečná podoba Nového zákona byla dotvořena kolem roku 200. I po rozštěpení křesťanské církve zůstává Bible pro všechny vyznání základním pramenem křesťanské víry, zprostředkovávající slovo boží. Vývoj křesťanství lze rozdělit do několika etap. V první z nich bylo křesťanství jedním z obnovitelských náboženských hnutí, které se vymezovalo proti politické i náboženské hierarchii a prosazovalo bezprostřední vztah s Bohem. V tomto období zůstával jeho vliv omezen na Palestiny a helénizované asijské území. První křesťanská komunita vznikla patrně v Jeruzalémě, kde však musela čelit atakům stoupenců judaismu. Hlavními šiřiteli křesťanství v té době byli Ježíšovi učedníci v čele s apoštolem Petrem. Klíčovou postavou druhé etapy vývoje křesťanství je apoštol Pavel z Tarsu (vlastním jménem Šavel), jenž byl původně pronásledovatel křesťanů. Po svém zázračném obrácení přijal nové jméno a stal se horlivými propagátorem Ježíšova učení. Právě on Jedno ze starších přesvědčil ostatní apoštoly o nutnosti šířit křesťanství nejen mezi vyobrazení sv. příslušníky židovské komunity, jak tomu bylo doposud zvykem. Pavla 30 Obrázek 3-1:

3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY Křesťanství v té době upustilo od aramejštiny a začalo se šířit pomocí řečtiny. Dalším významným centrem nového vyznání se stala syrská Antiochie (nachází se dnes v Turecku), již obývalo převážně nežidovské obyvatelstvo. Odtud podnikal své misijní cesty do Středomoří také sv. Pavel. Rozhodnutí oddělit se od judaismu a otevřít se i příslušníkům jiným národům než pouze Židům, prosazované sv. Pavlem a jeho stoupenci, umožnilo rozšíření křesťanství v evropských oblastech římské říše. Patrně v 60. letech prvního století se zformovala také křesťanská komunita v samotném Římě, v jejímž čele stanul sv. Petr – podle křesťanské tradice zakladatel pozdějšího římského papežství. V Římě byli křesťané vystaveni různým formám pronásledování. Pro Římany vyznívající polyteizmus byli křesťané podezřelí svou vírou v jednoho boha, odlišným způsobem života i tajností svých bohoslužeb. Současně však křesťanství nacházelo mnoho nových stoupenců zvláště mezi chudými a sociálně slabšími vrstvami. Získávalo je hlásáním nároku na spasení a věčný život pro všechny, kdo dodržují boží zákon (tedy obecně platné etické zásady). Rostoucí obliba křesťanství a budování vzájemně propojených křesťanských obcí probouzely obavy římské moci. Perzekuce se poprvé vyostřila za vlády císaře Nerona, kdy mučednické smrti podlehli i apoštol Petr i Pavel z Tarsu. Pronásledování křesťanů neustalo ani v dalších staletích, např. za vlády císaře Marca Aurelia. K centrálně řízené perzekuci křesťanů však došlo až v době krize impéria v polovině 3. století. Svého vrcholu dosáhlo pronásledování křesťanů za vlády císaře Diokletiana, jenž ediktem z počátku 4. století nařídil rozbořit všechny křesťanské svatyně a zničit všechny bohoslužebné knihy. Zároveň byly zakázány křesťanské bohoslužby a všem obyvatelům říše bylo nařízeno pod hrozbou přísných trestů obětovat tradičním římským bohům. Změna nastala za vlády Konstantina Velikého, kdy bylo křesťanství zrovnoprávněno s pohanskými kulty. Brzy na to bylo dokonce prohlášeno státním náboženstvím. Vstoupilo tak do své třetí vývojové fáze, jejímž hlavním rysem bylo spojení s politickou mocí římské říše.

K ZAPAMATOVÁNÍ 10 Pro šíření křesťanství za hranice Palestiny mělo klíčový význam rozhodnutí sv. Pavla a jeho stoupenců předávat Ježíšovo učení i mimo židovskou komunitu. V důsledku toho křesťanství proniklo do Říma a po třech staletích pronásledování se stalo jeho státním náboženstvím. Už v 1. století se základem křesťanských komunit staly organizace vedené duchovními autoritami, jimiž byli zpočátku apoštolové. Princip následovnictví Krista položil základy pozdější hierarchické struktuře křesťanských církví. Jednotliví apoštolové jako přímí Ježíšovi učedníci symbolicky pověřovali šířením jeho učení nově ustavované kněze, kteří toto pověření předávali dál. Kněz pak prováděl hlavní liturgické obřady – především křest (symbolizoval sejmutí dědičného hříchu a přijetí do křesťanské obce). Kněz dále vedl mši se svatým přijímáním jako symbolickou připomínku Ježíšovy Poslední večeře s učedníky. Od 2. století se jako nejvyšší duchovní autority ustavili biskupové, jež získali vedoucí pozici v jednotlivých územně vymezených oblastech. Nejvýznamnější postavení mělo římské biskupství, jež se v průběhu 4.-5. století transformovalo v papežství. Papežové se stali nejvyššími autoritami katolické (univerzální) církve jako nástupci sv. Petra. 31

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Počátky křesťanství charakterizovaly spory mezi jednotlivými konfesemi. Překonat vnitřní rozpory a zajistit jednotu křesťanské církve měl první ekumenický koncil biskupů svolaný v roce 325 císařem Konstantinem do Níkaie. Koncil skončil vítězstvím katolického směru, jehož hlavním rysem byla víra v trojjediného Boha – Otce, Syna a Ducha svatého. Další z vyznání, arianismus (podle něj Kristus nebyl stejné podstaty jako Bůh), byl odvržen jako hereze (kacířství). Po spojení s politickou mocí tak křesťanství začalo ztrácet svůj původní pluralitní charakter. Přesto se ariánství oproti katolicismu i poté v některých oblastech úspěšně prosazovalo. Např. sám císař Konstantin byl před smrtí pokřtěn ariánským biskupem a křesťanství ariánského směru se později šířilo mezi některými germánskými kmeny.

K ZAPAMATOVÁNÍ 11 V průběhu prvních staletí se dotvářela hierarchie křesťanské církve, na jejímž vrcholu stanul papež jako nástupce prvního římského biskupa apoštola Petra. Níkajský koncil z roce 325 rozhodl o jednotném křesťanském vyznání, jímž měl být napříště katolicismus.

3.1.2

Upevnění církevní moci a christianizace Evropy

Po transformaci ve státní náboženství římské říše začalo křesťanství pronikat výrazněji do ostatních oblastí veřejného života. Zavedení velikonočního cyklu a nových náboženských svátků mělo prohloubit vědomí sounáležitosti věřících a novým pojetím času změnit zvyky lidí. K dalším změnám ve vnímání času došlo v 6. století, kdy začaly být roky počítány v rámci nového křesťanského letopočtu, jenž se však do obecného povědomí rozšířil až v osmém století. Po rozdělení římské říše se prohloubily také rozpory mezi západokřesťanskou (latinskou) a východokřesťanskou (řeckou) církví. Představitelé východní církve neuznávali výsadní postavení římského biskupství a naopak jako nejvyšší autoritu uznávali císaře. Vzájemné spory v dalších staletích vyústily v definitivní rozkol mezi západní a východní církví. Na západě se v průběhu 5. století definitivně upevnila pozice papeže (odvozeného z řeckého pappas – otec) jako hlavy katolické církve. Prvním významným papežem byl Lev I., jenž svou funkci vykonával v letech 440-461. Jeden z jeho nástupců, Gelasius I., na konci pátého století formuloval tezi o dvojí moci – duchovní a světské. Ve znamení této teze se v průběhu celého středověku odehrávaly mocenské spory mezi katolickou církví a světskými panovníky. Důležitou roli při konsolidaci raně středověkého křesťanství hrálo mnišství. Od 4. století se někteří křesťané vzdali zcela vzdali světského života a odešli zpravidla do egyptských pouští jako poustevníci. K převratné změně ve vývoji mnišství došlo v 6. století, kdy Benedikt z Nursie založil klášter v Monte Cassinu (v roce 529) a vytvořil pro něj základní pravidla (řeholi) mnišského života. Vznikl tak první mnišský řád – benediktýni – jejichž činnost charakterizovalo heslo „ora et labora“ (modli se a pracuj). Mniši vedení opatem se tak v souladu s touto zásadou neměli zabývat jen bohoslužbami a meditacemi, nýbrž jim byly určeny i další pracovní povinnosti. Benediktýni v dalších staletích utvořili rozsáhlou síť klášterů, jež se staly jedním z hlavních center středověké vzdělanosti.

32

3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY K ZAPAMATOVÁNÍ 12 Po rozdělení římské říše se vyostřily rozpory mezi západní a východní církví, které předznamenávaly budoucí církevní schizma (rozdělení). Západní církev charakterizovalo nastolení papežství jako nejvyšší duchovní autority a nástup mnišství, jež ovlivnilo novou podobu náboženského života.

V souvislosti se začleňováním „barbarů“ do administrativy římské říše docházelo i k jejich pokřesťanštění (christianizaci). Od 4. století začali křesťanství přijímat i celé germánské kmeny jako např. Gótové, kteří se přihlásili k ariánskému směru. K ariánství se v té době přiklonily i další „barbarské“ kmeny. Na území některých z nich jako např. Vandalů v severní Africe byli přitom katolíci pronásledováni. I přes dočasnou hegemonii ariánství se však nakonec katolicismus prosadil i v tomto prostředí. Důležitým mezníkem bylo přijetí křesťanství katolického směru panovníkem kmene Franků na konci 5. století. Pod tlakem Franků a Byzantské říše byly germánské kmeny vyznávající ariánství postupně vytlačeny. Už v 5. století se zformovaly první křesťanské obce v Irsku, kde jsou počátky křesťanství tradičně spojovány s působením sv. Patrika. Irští misionáři významně přispěli k christianizaci celé Británie a úspěšně šířili křesťanství i na pevnině zvláště mezi Germány. Jednotlivé germánské kmeny byly pokřesťanštěny také díky irským misionářům v průběhu 78. století. Právě irští mniši na germánských územích iniciovali zakládání klášterů i prvních „německých“ biskupství. Křesťaňští misionáři zde přitom často museli překonávat tuhý odpor místního pohanského obyvatelstva. Šíření křesťanství mělo často také politické motivy, neboť jeho stoupencům sloužilo také jako záminka k posilování vlastního mocenského vlivu. Křesťanství zpravidla přijímali nejprve panovníci formujících se germánských či slovanských států a teprve poté byly christianizovány i ostatní vrstvy obyvatelstva. Důležitou roli při šíření křesťanství hrála také Byzantská říše, jež se zasloužila o christianizaci jihovýchodní a východní Evropy. Už v 9. století se pokusila svůj vliv rozšířit také v středoevropském prostoru, na území tzv. Velké Moravy a zasloužila se také o christianizaci Kyjevské Rusi. Dlouhodobé spory mezi východním a západním křesťanstvím vyvrcholily v roce 867, kdy konstantinopolská synoda exkomunikovala papeže. Rozdílné pohledy na řadu otázek (vztah světské a duchovní moci, odlišné pojetí Svaté Trojice, odmítání celibátu kněží ve východní církvi atd.) se v následujících staletích dále prohlubovaly. K definitivní roztržce došlo v roce 1054, kdy katolická církev exkomunikovala konstantinopolského patriarchu. Od té doby se datuje rozdělení křesťanské církve na západní a východní. Toto církevní schizma poznamenává vývoj křesťanství až do dnešní doby.

DEFINICE 3-1 Církevní schizma – rozdělení západní (římskokatolické) a východní (řeckokatolické) církve, k němuž došlo v roce 1054

33

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička 3.1.3

Křesťanská Evropa a nástup islámu

V 8. století začali do Evropy pronikat také muslimové čili stoupenci nového monoteistického náboženství – islámu. Střetávání křesťanů s muslimy zásadně poznamenávalo vývoj Evropy po celý středověk i v období raného novověku. Islám se zrodil v 7. století po Kr. v severní části Arabského poloostrova, již obývaly kočovné kmeny. Jejich střediskem bylo město Mekka. Právě zde se v roce 570 podle křesťanského kalendáře narodil Muhammad, jenž se stal později ústřední postavou nového náboženství. Na počátku 7. století začal hlásat nové univerzální náboženství, uznávající jediného boha, Alláha. V roce 622 byl Muhammad pro své radikální náboženské názory nucen opustit rodnou Mekku a odešel do města Medíny. Tento odchod (arabsky hidžra) se stal počátkem muslimského letopočtu. V Medíně vznikla první organizovaná obec muslimů (umma) a byla zde postavena první mešita. Na konci 20. let 7. století se Muhammad v čele desetitisíc stoupenců triumfálně vrátil do Mekky, jež se podřídila svrchovanosti první muslimské obce. Svatyně Kaaba v Mekce byla zbavena pohanských model a proměněna v hlavní svatostánek nové víry. Brzy poté se k islámu připojila také většina kmenů Arabského poloostrova. K základním charakteristickým rysům islámu patří: ●

víra v Alláha a Muhammada jako jeho proroka

●

nezpochybnitelnost Koránu jako jeho základní posvátné knihy

povinnost pěti základních přikázání (mezi nimi konání předepsaných modliteb, měsíční půst (ramadán) či povinnost alespoň jednou za život vykonat pouť do Mekky)

●

Koránu podle muslimské tradice zprostředkovává boží poselství tlumočené Muhammadem a jeho konečná podoba pochází z poloviny 7. století. V islámu je patrná jistá inspirace judaismem i křesťanstvím, s nimiž Muhammad přišel do kontaktu na svých dřívějších obchodních cestách. Korán např. uznává Ježíše jako jednoho z proroků a souhlasí s tolerancí vůči křesťanům („lidem knihy“). Tolerance vůči jiným vyznáním byla pro islám té doby typická.

K ZAPAMATOVÁNÍ 13 V první polovině 7. století se na Arabském poloostrově zrodilo nové monoteistické náboženství – islám. Jeho ústřední postavou je prorok Muhammad a posvátnou knihou Korán. Ještě za Muhammadova života se islám rozšířil mezi většinou arabských kmenů.

Po Muhammadově smrti v roce 632 se islám začal šířit i za hranice Arabského poloostrova. Muslimská vojska si nejprve podmanila byzantskou Sýrii, Palestinu a později Egypt a Írán, ovládaný sasánovskou dynastií. Obyvatelstvo dobytých zemí postupně přestoupilo na islám, aniž k tomu bylo nuceno. Pro obyvatele Malé Asie či severní Afriky byli Arabové většinou přijatelnější než nadvláda Byzance či sasánovských šáhů. Islám navíc zůstával tolerantní i k nemuslimům, jimž pouze stanovil povinnost platit daň z hlavy a daň z půdy. Islám získal brzy v dobytých územích hegemonní postavení. Platilo to zcela i pro Malou Asii, odkud islám během krátké doby vytlačil dědictví antické a křesťanské kultury. Na počátku 8. století se arabská expanze rozšířila dál na východ i na evropské území. Ve stejné době, kdy byla k arabské říši připojena Střední Asie, dobyli muslimové v roce 711 Hispánii ovládanou 34

3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY původně germánskými Visigóty. Další arabský postup v této oblasti zastavila o dvacet let později franská armáda. Kromě Pyrenejského poloostrova ovládli muslimové v 9. století dočasně také Sicílii. Samotným islámem však v době úspěšných tažení otřásal vnitřní rozkol, jehož příčinou byly spory o Muhammadově nástupci. V čele říše stál chalífa jako Alláhův zástupce na zemi. Podle části muslimské obce se jím měl Muhammadův synovec Alí jako prorokův nejbližší příbuzný. Jeho nároky však neměly podporu všech muslimů. Spory vyústily v otevřený konflikt, v jehož průběhu byl Alí (v roce 661) zavražděn. Poté se moci chopila umajjovská dynastie, jejíž zakladatel se ujal v syrském Damašku funkce chalífy. Vnitřní rozpory uvnitř muslimské obce však pokračovaly dál. Rozdílné představy o výkladu víry a přístupu k Alláhovu poselství vedly k rozdělení muslimů na dva navzájem znepřátelené proudy. V polovině 8. století byla svržena umajjovská dynastie a novým chálifou se stal vůdce rodu Abbásovců. Centrum říše se přesunulo do Bagdádu a došlo k profesionalizaci státní správy, hospodářství i armády. Umajjovští vládci zůstali u moci v Hispánii, jež Arabové podle germánského kmene Vandalů nazývali Andalúsie (arabsky al-Andalús). Hlavním městem muslimských držav na Pyrenejském poloostrově se stala Córdoba. Ta patřila spolu s Bagdádem k největším městům své doby. V roce 929 se tamní emír prohlásil chálifou a tím začala sto let trvající éra córdobského chalifátu, vyznačující se vysokou kulturní úrovní a tolerancí. V první polovině 11. století se córdobský chalifát v důsledku vnitřních sporů rozpadl a otevřela se tak cesta pro křesťanská království, která se na hispánském území utvořila v předcházejícím období. Už v 8. století zbytky Vizigótů udržely království Astúrie a díky tažením Karla Velikého se podařilo vysvobodit z muslimské nadvlády Barcelonu. Postupně byla na Pyrenejském poloostrově utvořena i další křesťanská království. Jejich postup umožňovala nejednotnost islámu Pro Evropu měla muslimská expanze opačné důsledky. Přiměla totiž Evropany k společnému postupu a pomohla jim také k uvědomění si společné identity, vymezené nově v opozici vůči civilizačně a kulturně odlišnému muslimskému světu.

3.2

Evropa v době raného středověku

Podle tradičního pojetí vstoupila Evropa po zániku Západořímské říše do éry středověku, jehož nástup charakterizuje řada politických, hospodářských, sociálních i kulturních změn. Některé z nich začaly už v pozdním období římských dějin. Nástup středověku proto nelze striktně vymezit rokem 476, neboť šlo o proces postupující v jednotlivých oblastech s různou intenzitou. V rámci tradiční periodizace se středověk dělí na: ●

raný

●

vrcholný

●

pozdní

První období lze vymezit jako časový úsek trvající od 5. do 11. století, kdy došlo ke christianizaci Evropy a zformování prvních středověkých států.

35

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička 3.2.1

Stěhování národů

Pro počátky středověku v Evropě byla typická rozdílná ekonomická úroveň a politická vyspělost jednotlivých oblastí. Z odkazu římské civilizace mohly čerpat země, které byly součástí římského impéria a jeho sféry vlivu – především Itálie, Galie, Hispánie a Panonie. V těchto oblastech po zániku Západořímské říše ještě nějakou dobu fungovala původní římská správa, jež zpravidla přešla do rukou místních vládců. Další vývoj poznamenala zásadně rozsáhlá migrace jednotlivých kmenů a etnik, pro niž se vžil název stěhování národů. Na jeho počátku stála expanze kočovných kmenů z východu (Hunů, Avarů, Maďarů), jež přiměla germánské a slovanské kmeny k migraci na západ. V rámci tohoto stěhování došlo postupně k osidlování dosud volného evropského prostoru. První migrační procesy zahájili před vlastním stěhováním národů Germáni, kteří v 5. století př. Kr. obsadili prostor mezi Rýnem a Vislou, v dalším období je načas zastavil odpor Keltů a především Římanů. Od 2. století po Kr. germánské kmeny opakovaně pronikly za hranice římské říše. Asi o dvě století později se příslušníci některých „barbarských“ národů a kmenů začali usazovat se svolením Říma na okrajových územích impéria. Definitivní pád západořímské říše otevřel prostor pro zahájení první fáze skutečně celoevropské migrace obyvatelstva. Významným impulsem, který krátce předtím urychlil pohyb obyvatelstva v Evropě, byl příchod kočovných Hunů z Asie. Zhruba ve stejné době nabyla na síle také migrace Anglů, Sasů a dalších germánských kmenů směřující po moři na britské ostrovy. Odtud se už na začátku 5. století na pevninu stáhla římská vojska a uvolnila tak Británii postupujícímu anglo-saskému osídlení. Anglové, Sasové a další v následujícím století na britských ostrovech během několika desítek let zlomili odpor tamních Keltů, které vytlačili do mnohem neúrodnějších oblastí na Západě země (Wales, Cornwall). I poté však Keltové museli čelit postupující kolonizaci Skotů, Piktů a Irů. Do poměrů na britských ostrovech zasáhli poté také germánští Vikingové, kteří zde i do ostatních oblastí pronikali z domovské Skandinávie. V prostoru střední a (jihovýchodní Evropy se naproti tomu postupně prosadili Slované. Jejich původ je nejasný a stejně tak nepanuje zcela shoda v otázce jejich původní pravlasti. Podle dřívějšího pojetí se nacházela v prostoru mezi Vislou a Dněprem, jiní ji umisťují jižněji k oblasti Karpatského pohoří. Z tohoto rozsáhlého prostoru pronikly jednotlivé slovanské kmeny do střední a jihovýchodní Evropy, kde postupně založili nové nezávislé státy. V některých případech se přitom částečně mísili s původním germánským a keltským obyvatelstvem.

K ZAPAMATOVÁNÍ 14 Jedním z hlavních rysů vývoje Evropy po zániku Západořímské říše byla rozsáhlá migrace etnických skupin – tzv. stěhování národů, jež proběhlo v letech 5.-9. století.

3.2.2

Pokusy o ustavení nové univerzální říše

Od konce 5. století jako pokračovatelka starověkého Říma vystupovala Byzantská říše. Ideologie impéria zde vycházela z pojetí nastoleného za vlády císaře Konstantina Velikého. Podle této koncepce byla královstvím Božím na zemi a jeho jediným vládcem zde měl být císař (basileos), jenž stál i v čele církve. Byzantská říše měla být zároveň nadřazena 36

3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY všem ostatním křesťanským zemím. V duchu tohoto pojetí se byzantští císaři zpočátku pokoušeli opětovně získat vládu také nad Západem. Jistých úspěchů však dosáhl jen císař Justinián (527-565), jenž se jako poslední z byzantských panovníků pokusil obnovit někdejší římskou říši v jejím původním rozsahu. Podařilo se mu znovu dobýt území ovládaná germánskými kmeny, vyznávající ariánské křesťanství. Byzantským vojskům podlehla říše Vandalů v severní Africe a později i germánské državy v Itálii a jižním Španělsku. Vláda Byzance v tomto prostoru však byla pouze dočasná. Území západní a jižní Evropy opět ovládla „barbarská“ království, která se dotvořila v průběhu stěhování národů. Nejvýznamnějším z nich byl franská říše, jež zásadně ovlivnila vývoj Evropy v 5.-9. století. Mezi germánskými kmeny zaujímají Frankové výjimečné místo. Patřili k předkům dnešních Němců a zároveň dali jméno Francii. Ve 4. století získali statut spojence Říma a usadili se v prostoru mezi řekami Šeldou a Maasou, zhruba na území dnešní Belgie. Sjednotitelem Franků byl král Chlodvík z merovejské dynastie. Porazil posledního římského místodržícího v Galii a tím otevřel cestu rozšíření francké říše i tímto směrem. Na konci 5. století přijal Chlodvík katolický křest a následně se po jeho vzoru stali katolíky také ostatní Frankové. Upřednostněním katolictví na úkor ariánství, jež vyznávala většina germánských kmenů, se Frankové přihlásili k mocenskému odkazu římské říše. Spojení s katolickou církví posílilo Franky v boji proti germánskému kmenu Visigótů, po jejichž porážce mohli konečně ovládnout celé území Galie. Za vlády Chlodvíkových nástupců se francká říše rozrostlo o další území. Vláda nad novým rozsáhlým státním útvarem byla svěřena královým synům. V důsledku toho byla říše rozdělena na tři části, což vedlo k postupnému oslabení panovnické moci. Působila přitom i rostoucí hrozba expanze muslimů, kteří v 8. století dobyli Hispánii, překročili Pyreneje a postupovali dál na sever. Arabské tažení zastavil správce královského dvora (majordomus) Karel Martell v bitvě u Poitiers (r. 732). Význam této bitvy byl sice později značně přeceněn, ale stal se důležitým mezníkem první fáze vzájemných střetů mezi muslimy a křesťany. S Karlem Martellem je spojováno také zavedení rytířské jízdy jako nové nejúčinnější složky evropských vojsk. Prostředky k jejímu vydržování čerpal Karel z půdy zabírané církvi a tím položil základy lenního (feudálního) systému. Martellův syn Pipin Krátký poté souhlasem papeže sesadil merovejského panovníka a nechal se korunovat franckým králem. Pod Pipinovým vedením franská říše v druhé polovině 8. století pomohla papeži zbavit se jeho nepřátel a vytvořila tak podmínky pro vznik papežského státu se sídlem v Římě.

K ZAPAMATOVÁNÍ 15 Od 5. století se mezi germánskými kmeny začali výrazněji prosazovat Frankové. Jejich král přijal křesťanství katolického směru a další vývoj franské říše charakterizovalo spojenectví s papežem.

K největšímu rozmachu francké říše došlo na přelomu 8. a 9. století za panování Karla Velikého. Byl to vůbec nejvýznamnější panovník období raného středověku a bývá také označován jako „otec Evropy“. Karlův význam potvrzuje fakt, že z jeho jména je v řadě slovanských jazyků odvozeno slovo „král“. Za jeho vlády byla po úspěšných válkách s Langobardy, Avary a Sasy byla k říši připojena území ve střední Itálii, Bavorsko a do sféry

37

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička jejího vlivu se dostaly i některé východnější oblasti (Panonie). Tyto války byly někdy spojeny s násilnou christianizací – jako tomu bylo v případě Sasů. Franské spojenectví s papežem vyvrcholilo na začátku 9. století. V roce 800 byl Karel v Římě papežem korunován na císaře. Obrázek 3-2: V symbolické rovině se tak stal nástupcem antických římských císařů a zároveň tím byla obnovena myšlenka univerzálního impéria. Na Západě tak došlo k obnovení císařské moci, jež se opíralo se o katolické křesťanství a bylo nezávislé na byzantské říši. Karlovou korunovací byla současně zahájena tradice nabývání císařského titulu. Císařem na Západě se tak mohl stát pouze panovník, korunovaný v Římě papežem. Vztahy mezi papeži a císaři však poznamenávaly rozdílné představy o poměru duchovní a světské moci. Pravděpodobně v 8. století vznikla tzv. Konstantinova donace – padělaný dokument císaře Konstantina Velikého, Pozdější který papežům přiznával nárok na město Řím a jeho okolí a zároveň zobrazení Karla deklaroval nadřazenost duchovní moci nad světskou. V pozdějších Velikého sporech s císaři se papežové odvolávali i na tento dokument, jehož pravost byla definitivně vyvrácena v 15. století. Formálně byli hlavou křesťanstva na evropském Západě uznáváni císaři, byť řada z nich později nedosáhla plného uznání ani v samotné říši.

K ZAPAMATOVÁNÍ 16 V roce 800 byl franský panovník Karel Veliký korunován v Římě na císaře. Na evropském Západě tak bylo znovu obnoveno císařství, jež bylo zamýšleno jako univerzální impérium, opírající se o katolické křesťanství.

S vládou Karla Velikého byla spojena řada dalších politických a správních reforem i rozmach kultury a vzdělanosti, jenž byl nazýván také jako karolinská renesance. Území říše bylo už dříve rozděleno na hrabství a její okrajové části byly v Karlově době rozčleněny na marky. Došlo také k zavedení nové jednotné měny, jíž se stal stříbrný denár. Denárová měna v modifikované podobě přetrvala do 13. století. Ve snaze vrátit se k antické vzdělanosti byly položeny základy nového školského systému. Postupující centralizaci napomáhal návrat k čisté formě latiny a reforma písma (zavedení tzv. karolinské minuskuly). Za Karlova panování došlo také k rozmachu výtvarného umění, architektury i literatury. Vláda Karla Velikého znamenala rovněž důležitý mezník při utváření společné evropské jednoty. Na jeho dvoře se znovu začalo užívat slovo Evropa, jež se však tehdy vztahovalo jen na její západní část. Karlova říše se tak snažila vymezit se od pohanských oblastí i Byzance. Karlova Evropa však nepřežila svého tvůrce a rovněž myšlenka univerzálního křesťanského impéria se v dalších staletích prosazovala jen v rovině idejí. V době vlády prvního středověkého císaře na Západě došlo však k dovršení důležitých ekonomických a sociálních změn, které naopak přetrvaly a byly rozvíjeny i v dalších staletích. Právě tehdy se rozšířil tzv. lenní systém, jehož podstatou bylo stanovení vztahu mezi lenním pánem – panovníkem a vazalem. Panovník uděloval svým vazalům půdu - léno (latinsky feudum), výměnou za slib věrnosti a závazek služby, představované obvykle vojenskou 38

3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY povinností. Podobné lenní svazky uzavírali představitelé vysoké šlechty s níže postavenými velmoži. Feudálové půdu dále propůjčovali poddaným jako přímým výrobcům, kteří byli povinováni odvádět rentu – zpočátku především v podobě roboty na vrchnostenských statcích. Podle systému socio-ekonomických vazeb, jež prostupovaly celou společnost, bývá středověk označován také jako období „feudalismu“.

DEFINICE 3-2 Feudalismus – systém socio-ekonomických vazeb, jehož podstatou bylo udělování půdy vazalům panovníka výměnou za závazek věrnost a služby

Po Karlově smrti nastoupil na trůn jeho syn Ludvík Pobožný, za jehož vlády se začaly ve větší míře projevovat slabiny říše, plynoucí z její civilizační nesourodosti a rostoucích ambicí vysoké šlechty. Tyto problémy na konci Ludvíkova panování prohloubily také rostoucí dynastické spory, které vyvrcholily po jeho smrti. V důsledku mocenské roztržky mezi Ludvíkovými syny došlo v roce 843 na základě verdunské smlouvy k rozdělení říše na tři samostatné celky. Císařský titul a střední část říše (Itálii a území na sever od Alp) získal nejstarší syn Lothar, východní území Ludvík Němec a západní oblasti Karel Holý. Jednotná Franská říše tak definitivně zanikla. Rovněž Lotharovy državy se brzy rozpadly na menší politické celky. Naopak Ludvíkova a Karlova království položily základy pozdějšímu Německu a Francie. Nadále byl také rozvíjen systém lenních vztahů a nezanikla ani myšlenka jednotného křesťanského impéria v čele s katolickým císařem. K obnovení franské říše v téměř původním rozsahu došlo nakrátko v 80. letech 9. století za vlády syna Ludvíka Němce Karla III. Tlustého, jenž také dosáhl císařské koruny. Brzy však musel odstoupit a vláda jeho nástupce zůstala omezena pouze na východní državy říše. Na začátku 10. století karlovská dynastie ve východní části části impéria vymřela a dosud jednotný stát se rozpadl na řadu víceméně nezávislých útvarů, jež byly spíše formálně podřízeny autoritě císaře. Faktická rozdrobenost německého území přetrvala až do 19. století. Ústřední moc se do té doby prosazovala s různým úspěchem. Pozici panovníka přitom nově ovlivňoval fakt, že po vymření Karlových nástupců ve východofranské říši ustoupil dědičný princip nastolování panovníka jeho volbě shromážděním vysokých šlechticů. Z nich nejsilnější pozici získal v první polovině 10. století saský vévoda. Nejvýznamnějším panovníkem saské dynastie v tomto období se stal Ota I., jemuž slávu přineslo zejména vítězství nad Maďary v bitvě na řece Lechu u Augšpurku v roce 955. Definitivně tak byly zastaveny maďarské nájezdy, zasahující i na německé území. V roce 962 dosáhl Ota vrcholného úspěchu, když byl v Římě papežem korunován na císaře. Touto korunovací byla zahájena tradice, podle níž nárok na císařský titul mohl vznášet pouze panovník zvolený v německých oblastech. Zároveň právě tehdy fakticky vznikla Svatá říše římská (tento název začal být používán až v polovině 12. století), v jejímž čele stál panovník ovládající německá území. Císařský titul získali také přímí Otovi nástupci. Ideu univerzálního římskokřesťanského impéria se snažil rozvinout zejména císař Ota III (983-1002). Záhy po své korunovaci na konci 10. století začal realizovat plány na obnovu římského impéria. Jeho centrem se měl stát znovu Řím jako dědic starověkého římského císařství a nejvýznamnější křesťanské sídlo na evropském území. V čele říše měli stanout společně císař a papež – v 39

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Otově pojetí základní pilíře křesťanského univerzalismu. V jeho duchu se mělo nové impérium stát vůdčí mocností celého známého světa. Otovy plány však nezískaly výraznější podporu v německých oblastech ani v Itálii. Po jeho předčasné smrti byla vize univerzálního římsko-křesťanského impéria opuštěna. Vůdčí role císařství a papežství však byla na evropském Západě uznávána i nadále.

K ZAPAMATOVÁNÍ 17 V první polovině 10. století se vlády nad někdejší východofranskou říší ujala saská dynastie. Jejíž nejvýznamnější představitel císař Ota I. fakticky položil základy Svaté říše římské.

3.2.3

Vznik a vývoj prvních středověkých států

Rozdělení franské říše v 9. století dalo vzniknout dalšímu mocnému státu evropského Západu – Francii. Tak začala být nazývána někdejší Západofranská říše, již po uzavření verdunské smlouvy vládl Karel Holý. Už za jeho vlády došlo k oddělení některých území (Akvitánie, Bretaň) a k oslabení královské moci. Král se snažil připoutat si vysoké šlechtice církevní hodnostáře udělováním zvláštních lén, které odděloval od svých držav. V důsledku toho vzrostla ekonomická síla církve i šlechty, která si navíc prosadila dědičnou držbu svých lén. Situaci ve Francii komplikovaly také častější nájezdy Normanů. Na začátku 10. století s nimi francouzský král Karel Prostý uzavřel dohodu, podle níž byla Normanům postoupeno za slib vazalské věrnosti území na severním pobřeží Francii – později nazvané Normandie. Sám král byl však později sesazen a uvězněn šlechtou, která jej pak nechala ve vězení zavraždit. Jeho smrtí tak skončila i ve Francii vláda karlovské dynastie. Ke konci 10. století byl novým králem zvolen Hugo Kapet a ve Francii tak začalo panování kapetovské dynastie, jež zde vládla až do 14. století. V průběhu prvních staletí jejich vlády však zůstávala panovnická moc omezena na okolí Paříže a Orleánsu. Ostatní oblasti ovládali velcí feudálové. V 10.-11. století se dále zvýšila ekonomická síla Francie, která ve stejné době zažila i výrazný kulturní rozkvět. Začala se rozvíjet tzv. rytířská kultura, s níž byly spojeny také epické básnické skladby opěvující činy Karla Velikého, jeho přátel a následníků. Pro rytířskou kulturu bylo charakteristické také prosazování národních jazyků, jejichž akcentování bylo ovlivněno ovlivněno malou znalostí latiny mezi šlechtou. V 11. století se vyvinul také nový architektonický styl – románský sloh, který užíval některé prvky antického stavitelství. Už v 9. století skončila vláda Karlovců v Itálii. K vytvoření silného státu v dalším období zde nedošlo. Itálie se naopak stávala předmětem expanzivní politiky sousedních říší. Řada oblastí byla tradičně pod byzantskou nadvládou, jež v části jižní Itálie a na Sicílii ukončil vpád muslimů. Střed a sever země se stal součástí nově vytvořené Svaté říše římské. Mimořádné postavení získaly Benátky, jež se postupně zbavily byzantské svrchovanosti a na přelomu 10. a 11. století se osamostatnily jako nezávislá městská republika v čele dóžetem. Benátky brzy ovládly i další velké přístavy v oblasti Jaderského moře a staly se jedním z nejvýznamnějších obchodních center středověké Evropy. Nad jihem Itálie v poslední čtvrtině 11. století získali kontrolu Normané, kteří ovládli celou Sicílii a stanuli zde v čele nově zřízeného království sicilského. 40

3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY Normané (tj. lidé ze severu), jak byli v Evropě nazýváni Vikingové, představovali od 8. století vážnou hrozbu pro řadu evropských zemí. Vikingové sídlící v prostoru Skandinávie se přitom dělili do několika skupin navzájem soupeřících, jež své státy zakládaly v průběhu 7.9.století. Z nich se postupně vyvinuly pozdější Švédsko, Norsko a Dánsko. Nejmocnějším z nich byl v době raného středověku dánský stát, jenž se svých počátcích úspěšně postavil francké expanzi. V první polovině 10. století období se však jeden z dalších dánských králů podrobil Jindřichu Ptáčníkovi a přijal křesťanství. Ke konci 10. století se Dánsko vymanilo z německé nadvlády, územně se rozšířilo na úkor Norska. Ve stejné době se zde také rozšířilo křesťanství. Největšího rozmachu dosáhl raný dánský stát za vlády Knuta Velikého (vládl v letech 1018-1035), jenž vládl také Anglii a Norsku. Po Knutově smrti se obě země vymanily z dánské nadvlády. Významných pozic dosáhlo také Norsko, jehož převážná část byla sjednocena na přelomu 9.-10. století. Norové osídlili také Island i další ostrovy v Atlantickém oceánu (např. Shetlandy či Orkneje). Později pronikli také do Grónska a odtud kolem r. 1000 podnikli několik výprav na pobřeží Newfoundlandu v Severní Americe. Byli tak pravděpodobně prvními Evropany, kteří dosáhli amerických břehů. Na přelomu 10. a 11. století se Norové střetávali s Dány o vliv nad britskými ostrovy, naproti tomu Švédové jako další z vikingských národů se zaměřovali více na oblast Baltského moře a na východoevropské oblasti v okolí velkých ruských řek a později také v blízkosti Černého i Kaspického moře. Rané Švédsko mělo ve srovnání s ostatními skandinávskými státy o něco slabší pozici. Panovnickou moc zde zpočátku omezoval silný vliv obecních sněmů. K posílení pozice panovníka došlo na přelomu 10. a 11. století, kdy se také ve Švédsku rozšířilo křesťanství. Už předtím dánští a švédští Vikingové postoupili na jih do Atlantského oceánu. Zhruba v polovině 9. století se vylodili např. v Lisabonu či v Seville a odtud pronikali do Středozemního moře. Postupně se začali na některých dobytých územích ve Francii, Anglii či na Sicílii. Později však byli z většiny z nich vytlačeni. Vývoj Anglie byl v době raného středověku ve znamení konfliktů mezi už křesťanskými keltskými Brity a zpočátku pohanskými Anglosasy, usídlenými v jižních a východních částech země. V 6.-8. století v Anglii existovalo sedm samostatných království (např. Kent, Wessex, Essex atd.). Právě v tomto období podle tradice vládl legendární král Artuš. Ovládnout celou Anglii se podařilo až králi Wessexu v první polovině 9. století. Zemi však brzy poté začaly vážně ohrožovat nájezdy Vikingů. Jejich vpády byly dočasně zastaveny na konci 9. století za vlády Alfréda I. Velikého. K další eskalaci konfliktu došlo poté, co jeden z jeho nástupců nechal na začátku 11. století povraždit všechny Dány žijící v Anglii. Dánský panovník v odvetě napadl Anglii, sesadil jejího krále a nechal se zvolit na jeho místo. Za následné vlády krále Knuta Velikého se Anglie stala dočasně součástí mocné dánské říše. Ta se však po Knutově smrti rozpadla a k moci se tak vrátila anglosaská dynastie. V druhé polovině 11. století však došlo k dalšímu zvratu. Anglický král Eduard Vyznavač svým nástupcem jmenoval pozdějšího norského panovníka Haralda, ač korunu už předtím slíbil normanskému vévodovi Vilémovi. Ten se po Haraldově nástupu na trůn přeplavil do Anglie a nového anglického krále v roce 1066 porazil v bitvě u Hastingsu. Vítězstvím Viléma, zvaného poté Dobyvatel, začala normanská vláda nad Anglií. Další části britských ostrovů procházely odlišným vývojem. Ve Skotsku vznikla v 6. století nezávislá království Skotů a Piktů, která brzy poté přijala křesťanství. Ke sjednocení Skotska došlo poprvé zhruba v polovině 9. století. Situaci v Irsku v té době charakterizovala politická roztříštěnost, kterou byla částečně překonávána nastolováním centrální moci v průběhu 5. století.

41

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička K ZAPAMATOVÁNÍ 18 Francii, jež se vyvinula ze Západofranské říše, v 9.-10. století charakterizovala slabá panovnická moc. Vnitřní rozdrobenost byla typická pro situaci v Itálii, kde se jako nový mocenský činitel začaly od 10. prosazovat století Benátky. Ve Skandinávii se utvořily tři vikingské státy: Dánsko, Norsko a Švédsko. Nejsilnějším z nich byl dánský stát, pod jehož svrchovanost se dostalo načas Norsko a Anglie. Nájezdy Vikingů (Normanů) ohrožovaly značnou část západní i jižní Evropy. Na počátku 10. století francouzský král postoupil část svého území Normanům za slib vazalské věrnosti. V roce 1066 se stal normanský vévoda Vilém Dobyvatel anglickým králem.

V 9.-10. století se začínají formovat také první slovanské státy ve střední a východní Evropě. Určitější zprávy o situaci v českých zemích pocházejí z počátku 9. století. Podle po tažení Karla Velikého do Čech museli tamní slovanští vládcové platit franské říši tzv. tribut (daň míru). Další kontakty s franskou říší dokládá zpráva o údajném křtu 14 českých knížat v Řezně zhruba v polovině 10. století. Prvním skutečně významným státem na území českých zemí byla tzv. Velká Morava, která se zformovala na počátku 9. století po zániku avarské říše. Rostoucí význam Velké Moravy narážel na mocenské zájmy Východofranské říše. V důsledku jejího tlaku se moravští vládci snažili navázat spojenectví s Byzantskou říší. Tyto snahy se projevily zejména v církevní sféře. Ve snaze rozšířit křesťanství mezi poddanským obyvatelstvem pozval kníže Rostislav byzantské věrozvěsty Konstantina (Cyrila) a Metoděje v roce 863. S jejich příchodem byl spojován předpoklad vytvoření samostatné církevní organizace nezávislé na vlivu Východofranské říše. V souladu s přístupem byzantské církve zastupované na Moravě Metodějem jako arcibiskupem tak zde byla prosazována slovanská liturgie. Proti tomu se stavěli latinští kněží z Bavorska. Vzájemné spory pokračovaly až do Metodějovi smrti, kdy i na Moravě převážila liturgie latinská. Později došlo postupně k oddělení některých oblastí. Definitivní ránu Velké Moravě zasadily bezprostředně poté nájezdy Maďarů. Už předtím se osamostatnily Čechy, jejichž knížata v roce 895 uznala závislost na Východofranské říši. Tímto krokem se otevřela cesta pro začlenění českých zemí do západního civilizačního okruhu. Nový slovanský stát zformovaný v oblasti středních Čech se ustavil v průběhu 10. století. Prvním historicky doloženým českým knížetem byl Bořivoj, vládnoucí v poslední třetině 9. století. Tehdejší podřízenost Čech Velké Moravě dokládá fakt, že kníže Bořivoj přijal křest právě zde. Jeho zásluhou se pak křesťanství začalo systematicky šířit i mezi ostatním obyvatelstvem Čech. Bořivojovi nástupci z rodu Přemyslovců (nazvaného podle bájného knížete Přemysla) se v době úpadku Velké Moravy přimkli k Východofranské říši. Nejvýznamnějším přemyslovským panovníkem dalšího období byl kníže Václav (vládl zhruba v letech 923-935). Za jeho vlády se území českého státu, jehož původním centrem byla Praha, rozrostlo o sousední knížectví dalších českých zemí. Zároveň bylo ve stejné době rozhodnuto platit roční tribut saskému vévodovi Jindřichu I. Ptáčníkovi. Tato politika se stala zřejmě předmětem sporu mezi Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem, jenž skončil zavražděním prvního z nich zřejmě 28. září 935. Václav byl svatořečen a stal se symbolem a patronem českých zemí, od nějž v symbolické rovině čerpali svou moc další čeští panovníci. 42

3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY Faktickým tvůrcem českého státu však byl kníže Boleslav I. (vládl v letech 935-972). Nejprve se postavil Jindřichu Ptáčníkovi a jeho nástupcům, po stabilizaci vnitřní moci uznal v polovině 10. století svrchovanost pozdějšího císaře Oty I. a obnovil platbu tributu. Už předtím byla k přemyslovským državám připojeny Morava, Slezsko, Krakovsko i další oblasti. Na začátku 11. století český stát oslabovaly dynastické spory i expanzivní politika sílícího Polska i Uher (Maďarska). Česká knížata v té době uznala lenní závislost na říši a souhlasila s tím, aby císař stvrzoval dodatečně české panovníky na knížecím stolci. Mocenský úpadek českého státu zastavil kníže Oldřich a k novému rozmachu jej přivedl jeho syn Břetislav (vládl v letech 1034-1055). V době jejich vlád byly k českému státu připojeny předtím oddělené Morava i Slezsko.

K ZAPAMATOVÁNÍ 19 Prvním významným státním útvarem na území českých zemí byla Velká Morava, jež zanikla na začátku 10. století v důsledku maďarských nájezdů. Místo Velké Moravy zaujal český stát s centrem v Praze vedený knížaty z rodu Přemyslovců. Počátky českého státu jsou spojovány s vládou sv. Václava, za jeho skutečného tvůrce lze však považovat knížete Boleslava.

V sousedním Polsku se první státní celky slovanských kmenů formovaly v 6.-9. století. Za tvůrce polského státu bývá považován kníže Měšek z rodu Piastovců (vládl asi v letech 963992), kteří v Polsku vládli do druhé poloviny 14. století. Centrem nově utvářeného státu byla oblast Velkopolska kolem měst Hnězdna a Poznaně. Měšek se oženil s dcerou českého knížete Boleslava I. a v Čechách přijal také křest. Počátky christianizace Polska jsou tak spojeny s českým knížectvím. V dalších desetiletích došlo ke sjednocení polského území, které bylo završeno na konci 10. století připojením Slezska, Malopolska a Krakovska dobytých na českém státě. Před svou smrtí odevzdal kníže Měšek Polsko pod ochranu papeže a tím zajistil jeho samostatnost a nezávislost na říši. Největšího rozmachu dosáhl polský stát za vlády Měškova syna Boleslava Chrabrého (vládl v letech 992-1025). Boleslav se později dostal pro svou ambiciózní politiku do otevřeného konfliktu s císařem. Konflikt skončil polským vítězstvím a Boleslav následně získal papežské potvrzení své královské hodnosti. Už předtím však Polsko ztratilo některá svá území (Moravu, Slovensko) a po Boleslavově smrti došlo k výraznému úpadku polské státní moci. Nový panovník se musel vzdát královského titulu a Polsko bylo rozděleno na tři části. Překonat vnitřní krizi se podařilo až dalším panovníkům, za jejichž vlády se novým sídelním městem stal namísto Hnězdna Krakov. Jiná než pouze slovanská etnika se prosadila na území dnešního Maďarska. V druhé polovině 6. století do prostoru Panonie pronikli z východu Avaři, kteří zde vytvořili rozsáhlou říši zahrnující dolní a střední Podunají. Avarská říše byla poražena Karlem Velikým a její zánik umožnil také v oblasti Panonie šíření křesťanství. V 9. století byla část pozdějších Uher součástí nitranského knížectví, jemuž vládl kníže Pribina. Brzy na to však do oblasti Panonie dorazili další nájezdníci z východu – Maďaři. Šlo o kmeny ugrofinského původu, které byly na západ vypuzeny ze svého původního domova v oblasti střední Volhy. Od začátku 10. století si podmanily Velkou Moravu, Bavorsko a Sasko. Rozvrácením velkomoravské říše Maďaři zásadně změnili etnické a politické uspořádání střední Evropy a současně ovlivnili počátky nových států v tomto prostoru. Hrozba maďarských nájezdů také 43

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička sjednotila německá knížata. Vítězství nad Maďary v bitvě u Lechu otevřelo také jeho hlavnímu strůjci Otovi cestu k císařské koruně. V důsledku drtivé porážky Maďaři upustili od dalších nájezdů a usadili se v prostoru Panonie, kde kromě nich zůstávali i další etnika – především Slované. Zpočátku zde neexistoval jednotný stát, ale volný svaz jednotlivých kmenů. Už v druhé polovině 10. století však došlo k postupnému sjednocení země a nastolení feudálních vztahů. Prvním známým panovníkem Maďarů, jenž se také nechal pokřtít, byl Gejza I. z rodu Arpádovců. Skutečným sjednotitelem země a nejvýznamnějším panovníkem raného uherského státu byl však jeho syn Štěpán I. (vládl v letech 997-1038). Za jeho vlády byla k Uhrám připojena některá nová území jako např. Sedmihradsko či jižní Slovensko. V roce 1001 získal Štěpán od papeže královskou korunu. Uherské království bylo v té době stejně jako Polsko zcela nezávislé na říši. Štěpán však zemřel bez potomků a v důsledku toho se v zemi rozhořely dlouhodobé spory o nástupnictví. Od poloviny 11. století zde panovala hluboká vnitřní krize a dočasně se Uhry staly také říšským lénem. Byzantská říše se už v době vlády nástupců císaře Justiniána musela potýkat s nájezdy Avarů, Slovanů a Peršanů. Od 7. století se novou hrozbou Byzanci stali muslimové. Po jejich nájezdech ztratila říše své asijské kolonie i oblasti v severní Africe. Na počátku 8. století musela útoku muslimů odolávat také samotná Konstantinopol. V době sílících vnějších útoků byla stabilita Byzantské říše ohrožována i vnitřními spory. Nejvážnější z nich se týkal obrazoborectví (ikonoklasmus) – tažení proti svatým obrazům (ikonám) nastolené v polovině 8. století byzantskými císaři, kteří se tím snažili mj. omezit moc klášterů. Důsledky tohoto konfliktu prohloubily také rozpory mezi Byzantskou říší a papežstvím. Od 9. století musela Byzanc čelit útokům Bulharů, kteří byli definitivně pacifikováni až po několika desetiletích. Bulhaři byli původně turkotatarský kmen, jenž na Balkán pronikl z Povolží v druhé polovině 7. století. Podmanili si zde místní slovanské obyvatelstvo a založili stát nezávislý na Byzantské říši. V druhé polovině 9. století byl bulharský chán pokřtěn byzantskými misionáři. Největšího rozmachu dosáhlo raně středověké Bulharsko za vlády Simeona Velikého (vládl v letech 893-927), kdy se pod bulharskou nadvládu dostala větší část balkánského území. . Za vlády císaře Basilea II. Bulharobijce v první polovině 11. století byl bulharský stát začleněn do Byzantské říše. V 9. století byly na východě Evropy položeny základy dalšího slovanského státu, známého jako Kyjevská Rus. Její počátky jsou spojeny s vládou panovníků zřejmě skandinávského původu. Z nich nejvýznamnější byl Rurik vládnoucí v Novgorodu. Za panování jeho syna Olega se centrem nového státu stal Kyjev, jehož svrchovanosti byly podřízeny další slovanské kmeny. K mocenskému vzestupu Kyjevské Rusi došlo v 10. století za vlády Svjatoslava a Vladimíra Svatého. Druhý z nich přijal křesťanství z rukou byzantské církve a tím položil základy christianizace Kyjevské Rusi. V důsledku počátečního vlivu Byzantské říše se v tomto prostoru prosadilo ortodoxní vyznání, z něhož se zde vyvinulo pozdější pravoslaví. Také Kyjevskou Rus od 11. století oslabovaly dynastické spory.

44

3 POČÁTKY STŘEDOVĚKÉ EVROPY SHRNUTÍ KAPITOLY Křesťanství se vydělilo z židovského náboženství – judaismu, od nějž se odklonili ztotožněním Ježíše Krista se Spasitelem (Mesiášem). Základním křesťanským textem je Bible (Písmo svaté), jež tvoří dvě základní části – judaistický Starý a Nový zákon. O rozšíření křesťanství se zasloužil především sv. Pavel, jenž prosadil jeho šíření i mimo židovskou komunitu. Díky tomu se křesťanství dostalo také do Evropy a do Říma, kde byli jeho stoupenci zpočátku pronásledováni. Přesto získávalo mnohé stoupence hlásáním nároku na spasení a věčný život pro všechny. Pozice křesťanství se změnila po proměně ve státní náboženství římské říše. Vnitřní rozpory mezi různými křesťanskými proudy skončilo vítězstvím katolického směru, jehož nejvyšší autoritou byl římský biskup – papež. V polovině 11. století došlo k definitivnímu rozkolu mezi západním (katolickým) a východním křesťanstvím, jehož centrem byla Východořímská (Byzantská) říše. V první polovině 7. století se na Arabském poloostrově zrodilo nové monoteistické náboženství – islám. Muslimové postupně ovládli Arabský poloostrov, severní Afriku a v 8. století pronikli do Evropy. Centrem jejich říše zde byl Pyrenejský poloostrov. Po zániku Západořímské říše vstoupila Evropa do éry středověku. V jeho počátcích došlo rozsáhlé migraci jednotlivých etnik a k christianizaci většiny evropského prostoru. Zatímco na Východě jako pokračovatelka římského císařství vystupovala Byzantská říše, na Západě se univerzální impérium pokusili obnovit od roce 800 germánští Frankové za vlády císaře Karla Velikého. V průběhu 8.-10. století se i v ostatních částech Evropy postupně zformovaly středověké země, jež se staly základem pozdějších národních států.

45

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička

4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Následující kapitola představí hlavní společenské, hospodářské i kulturní změny, jimiž Evropa prošla od začátku 11. století zhruba do 15. poloviny. V hrubých rysech bude přiblížen také vývoj některých evropských zemí v daném období. Samostatný prostor dostane líčení vzájemných vztahů mezi evropskou civilizací a jinými kulturami.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: ● ● ●

nastínit hlavní rysy evropského vývoje v době vrcholného středověku vymezit vztah Evropanů k jiným kulturám a národům objasnit pozadí krize evropské společnosti v době pozdního středověku

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY vrcholný středověk, města, gotika, univerzity, papežství, císařství, stoletá válka, křížové výpravy, Židé, Mongolové, morová epidemie, husitství

4.1

Nástup vrcholného středověku v Evropě

Období od počátku 12. století zhruba do druhé poloviny 14. století bývá označováno jako éra vrcholného středověku. Počátky této éry jsou spojeny s hospodářským rozmachem a obrodou měst. K významným změnám došlo i ve sféře kultury a v církevním životě. V politické rovině pokračovaly do jisté míry tendence minulého období, vztahy mezi některými mocnostmi středověké Evropy však dostaly výrazně konfliktní charakter.

4.1.1

Ekonomický rozmach a změny sociálního vývoje

Jedním z hlavních rysů evropského vývoje ve 12. a 13. století byl hospodářský vzestup. V zemědělství se prosadil tzv. trojpolní systém obdělávání půdy (střídání ozimů, jařin a úhorů) a začaly být používány nové výkonnější nástroje. Díky tomu vzrostla produktivita zemědělské výroby a následně se začal výrazněji rozšiřovat obchod se zemědělskými produkty. V souvislosti s tím nastal opětovný rozmach měst, jež se začaly rozvíjet jako centra obchodu a řemesel. Některá z nich navazovala na starověká městská sídliště a osady, jiná byla zakládána zcela nově. Obnova měst byla také důsledkem stále intenzivnějšího obchodu mezi 46

4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY jednotlivými oblastmi. Měšťané se etablovali jako nová samostatná sociální vrstva, řemeslníci se sdružovali podle profesí do cechovních organizací, jež rozhodovaly o objemu výroby a dalších otázkách. Nejvýznamnějšího postavení dosáhla města v severní Itálii, která těžila ze zprostředkovatelského obchodu Evropy s Orientem. V důsledku vzestupu zemědělské výroby a následného rozmachu obchodu vzrostl význam peněžního hospodářství. Novým fenoménem hospodářského vývoje Evropy v té době je zemědělská kolektivizace, jež byla důsledkem výkonnější ekonomiky a následného zvyšování počtu obyvatelstva. Jeho nárůst vyžadoval novou půdu k obdělávání, jež byla osidlována především v dosud nevyužitých oblastech střední Evropy. Ekonomické změny v počátcích vrcholného středověku sociální uspořádaní v Evropě ovlivnily jen částečně. V oblastech, v nichž vládlo západní křesťanství, přetrvávalo rozdělení společnosti z předchozího období. Jeho podstatou bylo členění křesťanů na trojí lid: ●

stav duchovní – pečoval o spásu duše věřících

●

stav světský – panovník a šlechta, jež měli zajišťovat pořádek a bránit společnost před vnějším nebezpečím

●

stav dělný - poddaní a měšťané, jež měli svou prací a daněmi živit obě vyšší vrstvy

S postupujícími změnami příslušníci třetího stavu začali stále otevřeněji vystupovat proti tomuto tradičnímu uspořádaní, což se projevilo zvláště v krizových obdobích v druhé polovině 14. století. V Byzantské říši klasické feudální vazby neexistovaly, rozhodující moc zde držel v rukou panovník. Hlavním zdrojem příjmů pro byzantskou šlechtu a církev byly nikoli výnosy z půdy, ale podíly na daních, jež jim plynuli v souvislosti s vykonáváním různých státních úřadů.

4.1.2

Středověká kultura a společnost

Výraznými změnami prošla v době vrcholného středověku katolická církev. Reakcí na vzrůstající mocenské ambice papežství (viz podkapitola 4.1.3) bylo hledání nových forem církevního života, jež se inspirovalo původním odkazem křesťanství. Příkladem takového přístupu může být působení sv. Františka z Assisi, mnicha hlásajícího chudobu a milosrdenství, jenž stál u počátků žebravých mnišských řádů. Jinou podobu změn církevního života v té době reprezentuje dominikánský řád, ustavený na počátku 13. století. Z jeho řad vyšla řada významných teologů, kteří svým dílem ovlivnili vývoj evropského myšlení. Zároveň však dominikáni zastupovali represivní složku katolické církve. Právě oni byli pověřeni vedením inkvizice, vytvořené v roce 1231 ke kontrole nad dodržováním víry a k vyhledávání kacířů. Ve stejné době však došlo také k rozvoji křesťanského myšlení, které začalo čerpat inspiraci z nově překládaných děl antických autorů. Znovu objeveno tak bylo učení řeckých filozofů v čele s Aristotelem. Vrcholem spojení antické filozofie a křesťanského učení je dílo dominikánského mnicha sv. Tomáše Akvinského (1224-1274). Symbolickým výrazem posunů v církevním životě byl i nástup nového uměleckého směru. Od 12. století se nejprve ve Francii prosadil nový stavební sloh – gotika. Jeho charakteristickými rysy byly lomený oblouk, žebrová klenba a vzestupné linie kostelních věží. Nový styl se zvláště uplatňoval při stavbě katedrál (centrálních chrámů biskupství a arcibiskupství). Za první gotickou stavbu je považován chrám Saint Denis u Paříže, jenž sloužil jako hrobka francouzských králů. Gotika se však neprosazovala pouze v architektuře, 47

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička ale také ve výtvarném umění i v řadě řemeslných oborů. Z Francie se rozšířila do většiny evropských zemí a stala se tak uměleckým vyjádřením ideje křesťanského univerzalismu. Změn se dočkal také vzdělávací systém. V době vrcholného středověku přestávala být vzdělanost postupně výsadou duchovních Od 11. století začaly být zakládány nové vzdělávací instituce – univerzity. První z nich byla založena v italské Bologni v roce 1159. Další významné univerzity byly brzy poté založeny v Paříži (Sorbonna) a v anglickém Oxfordu. Nejstarší univerzitou ve střední Evropa se stala pražská univerzita založená českým králem a císařem Karlem IV. v roce 1348. Univerzity byly nadále pod správou duchovních a za vrcholnou disciplínu byla považována teologie. Univerzity byly zakládány jako samosprávné obce učitelů a studentů, které poskytovaly vzdělání všem bez ohledu na společenskou příslušnost. Pro evropskou společnost zůstávalo ještě dlouho příznačné, že ženám bylo univerzitní vzdělání odepřeno.

4.1.3

Spory mezi papežstvím a císařstvím

Také v době vrcholného středověku se dále vyostřovaly spory mezi papežstvím a císařstvím o to, kdo z nich je skutečným nositelem křesťanského univerzalismu. Už na konci 11. století vypukl otevřený střet mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII, jehož původní příčinou byl boj o investituru – tedy o právo jmenovat biskupy a jiné církevní hodnostáře. Na území říše bylo zvykem, že tato pravomoc patřila světskému panovníkovi. Řehoř VII. Tuto praxi odmítl a navíc vznesl požadavek podřízení světské moci církevní autoritě. V souladu s ním prosazoval právo papeže sesadit panovníka, pokud se ukáže nehodným trůnu. Jindřich reagoval svoláním německých biskupů, kteří Řehořovu volbu prohlásili za neplatnou. Papež vzápětí uvrhla na císaře klatbu, exkomunikoval ho z církve a jeho poddané zbavil závazku poslušnosti. Od Jindřicha IV. se poté skutečně odvrátila většina jeho leníků a král byl v roce 1077 nucen pokořit se před papežem a kajícně požádat o zrušení klatby. Papežovo vítězství však bylo pouze dočasné, Jindřich IV. nejprve porazil nově zvoleného říšského krále a poté dal sesadit samotného Řehoře VII. Po několika letech dobyl také Řím, kde se nechal korunovat novým papežem na císaře. Boj o investituru však pokračoval dále. Kompromisním řešením sporu se stal konkordát wormský jako smlouva uzavřená mezi novým císařem a papežem v roce 1122. Na jejím základě byla investitura rozdělena na část duchovní a světskou – podstatou první z nich bylo předání biskupského prstenu a berly jako symbolů duchovní moci, při druhé z nich bylo předáváno žezlo jako symbol pravomocí nad světskými statky. V německých oblastech říše na prvním místě nadále stála investitura světská. Představy papeže Řehoře VII. o nadřazenosti církevní moci nad světskou byly dále rozvíjeny na počátku 13. století. Ideu papežské světovlády tehdy formuloval papež Innocenc III. (vládl v letech 1198-1216), podle nejvyšší autorita katolické církve byla zároveň hlavou všeho křesťanstva i vůdcem celého západního světa. Tyto názory posvětil IV. lateránský koncil uspořádaný v roce 1215, jehož se účastnilo na pět stovek biskupů. Výsledkem jejich jednání bylo další upevnění církevní moci. Zároveň došlo k úpravě některých otázek – např. byla zavedena každoroční ústní povinná zpověď. Mimoto koncil rozhodl o některých protižidovských nařízeních a zákonech proti kacířům.

48

4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY Tezi o nadřazenosti papežské moci nad mocí světskou začal znovu prosazovat na začátku 14. století Bonifác VIII. Dostal se přitom do sporu s francouzským králem Filipem IV. Sličným, jenž se později zasadil o přemístění sídla papeže do Avignonu. Faktické podřízení papežství světské moci vedlo k jeho dlouhodobé krizi. Ke konci 14. stol. papežové znovu přesídlili do Říma, přetrvávající spory mezi italskými a francouzskými kardinály však brzy poté vedly k další krizi. Každý ze znesvářených táborů zvolil vlastního kandidáta a výsledkem bylo tzv. papežské schizma. Na začátku 15. století byl navíc zvolen třetí papež, ani on však nedosáhl plného uznání. Existenci tří papežů měl vyřešit další koncil, který byl svolán na r. 1414 do říšského města Kostnice. Jeho světským garantem se stal nový římský a uherský král Zikmund. Zatímco jeden z papežů sám rezignoval, další se pokusil útěkem zmařit další jednání, byl však chycen a uvězněn. V souvislostí s tímto krokem byla deklarována nadřazenost koncilu nad papežskou mocí. V souladu s tím koncil sesadil i posledního papeže a novým jmenoval italského kardinála, jenž přijal jméno Martin V. Papežské schizma bylo projevem hlubokého úpadku papežství, jež se muselo vzdát svých mocenských ambicí.

DEFINICE 4-1 Koncil – církevní shromáždění významných duchovních autorit, jež mělo být nadřazeno papežské moci

4.1.4

Situace v nejvýznamnějších evropských zemích

Změny, jimiž středověká společnost procházela od 11. století, poznamenaly také vývoj jednotlivých států. Zatímco nejmocnější západoevropské země směřovaly k centralizovanému státu, pro německé oblasti Svaté říše římské zůstával i vzhledem k odlišnému zvykovému právu nadále typická vnitřní rozdrobenost. Součástí říše byla rozsáhlá území ve Německu, Francii, střední Evropě a Itálii, jež však zůstávaly částečně nezávislé. Navíc se v říši jako v jediném státě na Západě zůstával zachováván princip volitelnosti panovníka. První polovinu 12. století zde charakterizoval mocenský zápas mezi mocnými rody Welfů a Štaufů. Jejich vzájemné rozbroje dočasně skončily za vlády Fridricha I. Barbarossy (1152-1190), jenž se znovu pokusil obnovit říši jako univerzální impérium v duchu představ Karla Velikého i Otonů. Dosáhl sice v Římě císařské koruny, musel ale překonávat odpor italských měst v čele s Milánem, které neuznávaly jeho císařskou svrchovanost. Milán sice (i s pomocí českého knížete Vladislava II.) pokořil, vzápětí však utrpěl porážku od svazu lombardských měst. Obě strany nakonec uzavřely dohodu, podle níž lombardská města získala potvrzení své samosprávy a Fridrich uznání své císařské svrchovanosti. Po Fridrichově smrti se v říši rozhořely opět boje o trůn. Z nich na začátku 13. století vzešel vítězně Fridrich II., za jehož došlo k dalšímu mocenskému vzestupu říše. Období po jeho smrti však bylo víceméně znovu ve znamení zápasů o vládu nad říší. Důležitá změna nastala v roce 1257, kdy se okruh volitelů nového panovníka zúžil na sedm kurfiřtů – tři z nich byli duchovní (němečtí arcibiskupové) a čtyři světští (nejvýznamnější z nich byl český král). V dalším období se prosazovala snaha kurfiřtů zvolit říšským panovníkem slabého vladaře, jenž by neměl sílu omezit vliv říšských knížat. Tyto kalkulace se nenaplnily v případě Jindřicha VII. Lucemburského, jehož syn Jan se stal navíc později českým králem. Ještě významnějšího postavení dosáhl Jindřichův vnuk, jenž byl v roce 1355 49

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička v Římě korunován jako císař Karel IV. O rok později vydal nový říšský zákoník, zvaný Zlatá bula Karlova, který upravoval podmínky volby římského krále a potvrzoval územní nezcizitelnost a soudní svrchovanost říšských knížectví. Nový zákoník tak uznával nemožnost centralizace říše a byl výrazem respektu k moci říšských knížat. Jeho hlavní zásady platily až do rozpadu Svaté říše římské na počátku 19. století. Karel IV. se zároveň jako český král zasloužil také o rozvoj českých zemí. České království vyzdvihl jako centrum své moci a Prahu proměnil na jedno z nejvýznamnějších měst tehdejší Evropy. Větší část Francie v 11. století nadále podléhala správě vévodů a hrabat. Pozici panovnické moci v polovině 12. století v době vlády Ludvíka VII. oslabil sňatek jeho bývalé ženy a dědičky akvitánského vévodství Eleonory s jeho vazalem Jindřichem Plantagenetem. Ten se navíc stal brzy poté králem Anglie a akvitánské vévodství tak rozšířilo anglické državy na francouzském území (už dříve pod anglickou svrchovanost spadala Normandie a Bretaň). Jindřichův sňatek s královou někdejší ženou se stal později záminkou k anglickým nárokům na francouzskou korunu, jež vyústily v dlouhodobý konflikt mezi oběma zeměmi. Předtím se francouzskému králi Filipu II. Augustovi podařilo na přelomu 12-13. století rozšířit panovnické državy o území ovládaná jeho vazaly. Později v otevřeném boji s anglickým králem Janem Bezzemkem dobyl všechna jeho území ve Francii – mimo Akvitánie. Své úspěchy završil v roce 1214 vítězstvím v bitvě u Bouvines nad koalicí anglického krále, říšského panovníka a flanderského vévody. Mocenský vzestup Francie pokračoval na přelomu 13.-14. století za vlády Filipa IV. Sličného. Upevnila se centrální moc a k zemi byly připojeny další oblasti. V roce 1302 byly ve Francii poprvé svolány generální stavy jako shromáždění zástupců šlechty, církve a měst. Pohnutkou k jejich prvnímu svolání byla králova snaha získat podporu v jeho konfliktu s církví. Teprve mnohem později začala tato instituce prosazovat zájmy jednotlivých stavů. Příčinou zmíněných sporů s církví byla nákladnost Filipovy ambiciózní politiky, jejímž nesplněným cílem bylo dobytí zbytků anglických držav ve Francii a podrobení bohatých Flander. Získat potřebné finanční prostředky na vedení svých válek chtěl Filip IV. právě na úkor církve (konkrétně přiřkl placení tzv. desátek – dávek určených církvi – královské komoře). Tím se dostal do otevřeného sporu s papežem Bonifácem VIII., jenž byl později dokonce fyzicky napaden královými lidmi. Po Bonifácově smrti Filip IV. nechal v roce 1305 papežem zvolit jednoho z francouzských arcibiskupů a prosadil přemístění sídla papeže z Říma do Avignonu. Následující několik desetiletí trvající éra je v dějinách papežství známá jako avignonské zajetí (1309-1377). Papežové byli nově voleni výhradně z řad francouzských církevních hodnostářů a také v kardinálském sboru tvořili většinu Francouzi. Sama papežská kurie se ocitla pod přímou kontrolou francouzských králů. Ještě výrazněji se snaha Filipa IV. získat finance projevila ve vztahu k templářům – rytířskému řádu vytvořenému v době křížových výprav do Palestiny. Templáři se postupně začali věnovat finančnictví a v průběhu více než staletí získali značný majetek. Aby ho získal, obvinil Filip templáře účelově z kacířství a jejich předáky nechal uvěznit. V roce 1312 byl templářský řád zrušen a jeho majetek zabaven ve prospěch francouzské koruny. Nejvyšší představitelé řádu v čele s jeho velmistrem byli poté upáleni jako kacíři. Po smrti Filipových nástupců v roce 1328 vymřela přímá větev rodu Kapetovců a otevřela se tak cesta nárokům Anglie na francouzskou korunu. Anglie v polovině 12. století za vlády Jindřicha Plantageneta ovládala více dvě třetiny francouzského území. Část svých držav zde však ztratila už za vlády Jindřichových synů Richarda Lví srdce(1189-1199) a Jana Bezzemka (1199-1215). Zatímco první z nich získal 50

4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY slávu především díky své účasti v třetí křížové výpravě, za vlády jeho bratra došlo v Anglii k výraznému oslabení panovnické moci. Po porážkách ze strany francouzského krále Filipa II. Augusta vzrostla nespokojenost šlechty i duchovenstva, které si na Janu Bezzemkovi vynutily písemný závazek dodržování svých práv. V roce 1215 tak byla vydána Velká listina svobod (Magna charta libertatum), v níž se král zavázal k tomu, že nebude vládnout v rozporu se zvykovým právem, neuvězní žádného svobodného obyvatele země bez řádného soudu a nebude vybírat daně bez souhlasu vyšší šlechty a duchovenstva. Velká listina svobod, jež významně omezila panovnickou moc, představuje počátek anglického parlamentarismu. Poprvé parlament jako veřejný zastupitelský sbor sešel v druhé polovině 13. století za vlády Janova nástupce. Došlo k tomu poté, co se král znovu pokusil omezit práva šlechty. Tento pokus vyústil v otevřený konflikt mezi panovníkem a feudály, jenž skončil královou porážkou a zajetím. Vůdce vítězné opozice poté svolal veřejné shromáždění – parlament – jehož zasedání se poprvé účastnili také zástupci nižší šlechty a měst. Parlament nebyl zrušen ani po pozdějším králově vítězství nad odbojnou šlechtou, nicméně jeho význam a vliv dočasně upadl. Pravidelně se začal anglický parlament scházet za panování Eduarda I. (1272-1307). Za vlády jeho nástupců se stal parlament stabilní institucí, jež se rozdělila na dvě komory. Magna charta byla na konci 13. století znovu potvrzena a navíc doplněna o zásadu, podle níž panovník bez svolení parlamentu nemohl vypisovat nové daně. Sídlem parlamentu se v té době stal londýnský Westminster. V průběhu 13. a 14. století se Anglie pokusila rozšířit svou vládu i nad ostatními částmi britských ostrovů. Eduard I. připojil k zemi Wales a pokusil se anglické svrchovanosti podřídit také Skotsko. To se jako stát zformovalo dříve než Anglie a nedotkl se ho nijak ani normanský zábor. Až do doby Eduarda I. si Skotsko udržovalo samostatnost. Poté však anglický král po vymření vládnoucí dynastie zasáhl do sporů o skotskou korunu a jednoho z uchazečů nechal uvěznit. V první polovině 14. století se však Skotům pod vedením Roberta Bruce a jeho nástupců podařilo vymanit se z anglické nadvlády. Přispěla k tomu i francouzská pomoc, jejíž poskytnutí se stalo jednou z příčin otevřeného konfliktu mezi Anglií a Francií. Novým skotským králem se později stal Robert Stewart (1371-1390) – zakladatel dynastie Stuartovců, která měla později v anglických dějinách sehrát významnou roli. Války mezi Anglií a Skotskem ovlivnily také situaci v Irsku. Angličané zde do vleklých vnitřních sporů zasáhli už ve 12. století, kdy se zde také ve větší míře začali usazovat angličtí osadníci. Ve 13. století ovládali už tři čtvrtiny země. Vítězství Roberta Bruce nad Angličany podnítilo k povstání irské velmože, kteří si za krále zvolili jeho bratra. Po několika letech byl však poražen a kontrolu nad Irskem získala znovu Anglie. V druhé polovině 14. století ve snaze zabránit postupující asimilaci anglických osadníků v Irsku vydal král Eduard III. soubor předpisů, v nichž mimo jiné nařídil povinné užívání angličtiny či zakázal uzavírání smíšených anglo-irských manželství. V důsledku toho došlo ke zhoršení anglo-irských vztahů. Po vymření dynastie Kapetovců ve Francii a nástupu jeho rodu Valois jako jeho vedlejší větve vznesl anglický král Eduard III. nárok na francouzskou korunu (jeho matka byla dcerou Filipa IV. Sličného). V anglických rukou v té zůstávaly ve Francii pouze Akvitánie a Gaskoňsko. Napětí mezi oběma zeměmi se dále vyostřovalo. Roli přitom hrály i snahy francouzských panovníků dostat pod svou svrchovanost území celé země a kromě toho také spor o vliv nad hospodářsky významnými Flandrami. Rozpory se nakonec změnily v otevřený konflikt známý jako stoletá válka (1337-1453). Toto označení pro střet mezi Anglií a Francií začalo být užíváno až v 19. století. Ve skutečnosti nebyla válka nikdy formálně vyhlášena a neprobíhala nepřetržitě celou dobu. Konflikt začal vyloděním anglických vojsk ve Flandrech, jeho prvním skutečně vážným střetnutím byla bitva u Kreščaku v roce 1346. Bitva skončila 51

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička drtivým vítězstvím Angličanů. Mezi padlými na francouzské straně byl flanderský vévoda i český král Jan Lucemburský. V následující bojích Franice utrpěla další porážku a její král se ocitl v anglickém zajetí. Plán Eduarda III. dobýt Paříž s nechat se v Remeši korunovat na francouzského krále se však realizovat nepodařilo. Mír uzavřený v roce 1360 byl přesto pro Anglii velmi výhodný, neboť potvrzoval držení jejích dosavadních území i zisk nově dobytých. V dalších desetiletích se však pozice Angličanů ve Francii výrazně oslabila a většinu jejich opěrných bodů postupně znovu dobyly francouzské jednotky. Zvrat ve válce přineslo tažení nového anglického krále Jindřicha V. Ten v roce 1415 porazil Francouze v bitvě u Azincourtu, poté se spojil s burgundským vévodou a postupně ovládl celý sever Francie včetně Paříže. Zároveň se oženil s francouzskou princeznou a zajistil si tak pro sebe i své nástupce nárok na francouzský trůn. Jindřich brzy na to zemřel a dědicem francouzské královské koruny se stal jeho tehdy desetiměsíční syn. Ve francouzských rukách v té době zůstávala jediná významná pevnost – Orleáns. Brzy však došlo k zásadními obratu. Popud k novému francouzskému odporu vůči anglické převaze dala prostá venkovská dívka Jana z Arku. Přesvědčila Francouze i následníka trůnu dauphina Karla o tom, že je vyvolena Bohem a svatými, aby zemi znovu pomohla získat svobodu. Pod jejím vedením francouzské jednotky zahnaly v roce 1429 Angličany obléhající Orleáns (odtud její pojmenování Panna orleánská) a brzy poté opětovně dobyly Remeš. Zde byl také dauphin korunován jako nový francouzský král Karel VII. Jana z Arku však byla vzápětí zajata Burgunďany a prodána Angličanům, kteří ji v roce 1431 upálili jako čarodějnici. Úspěšné tažení Francouzů navzdory tomu pokračovalo dál a jejich konečné vítězství se v polovině 30. let 15. století přiblížilo po uzavření spojenectví s burgundským vévodou. V roce 1450 Angličané opustily Normandii a o tři roky byli poraženi v závěrečné bitvě války u Castillonu. Po následné kapitulaci Bordeaux konflikt v roce 1453 definitivně skončil vítězstvím Francie. Jedinou anglickou državou zde do poloviny 16. století zůstal přístav Calais. Stoletá válka měla pro obě země dalekosáhlé důsledky. Ve Francii klesl počet obyvatelstva o polovinu, k obnově země však došlo poměrně rychle. Bylo zřízeno žoldnéřské vojsko, podřízené králi, a zavedeny pevné daně. Ještě zásadněji konflikt poznamenal Anglii, která se v jejím průběhu zbavila francouzského vlivu a přetvořila se v národní stát. Po ztrátě svých kontinentálních držav se stala výlučně ostrovním královstvím. Také vládnoucí anglo-normanská vrstva už získala ryze anglickou identitu. Stoletá válka změnila také středověké válečnictví. Oproti těžkopádným rytířům se prosazovali lukostřelci, kteří rozhodli např. bitvu u Kreščaku. Při obléhání a obraně měst se začala výrazněji používat děla a do bojů začala být úspěšně nasazována žoldnéřská vojska.

DEFINICE 4-2 Stoletá válka – pozdější označení pro středověký konflikt mezi Francií a Anglií, probíhající v letech 1337-1453

Itálie zůstávala v době vrcholného středověku rozdělena, navíc se prohloubily rozpory mezi upadajícím jihem a ekonomicky silným severem. Po skončení normanské vlády nad Sicílií a Neapolskem se ve 13. století sicilské království osamostatnilo, jeho moc však slábla v 52

4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY důsledku sílících vnitřních rozporů. Vnitřní nejednotnost byla také příčinou ekonomické slabosti, jež jih Itálie charakterizovala i v dalších epochách. Na severu získaly dominantní postavení kromě Benátek, také Janov a Pisa, které ovládly obchod s Východem. Města se stala významným ekonomickým i mocenským činitelem také v Pobaltí. Ve 13. stol. se zde zformoval spolek pobřežních měst – tzv. hanza, jež v oblasti Baltského a Severního moře kontrolovala obchod mezi Skandinávií, Anglií a Rusí. Nejvýznamnější z hanzovních měst byly Lübeck, Hamburk či Gdaňsk. Ve středovýchodní Evropě zaznamenalo v poslední čtvrtině 14. století výrazný mocenský vzestup Polsko, které se spojilo personální unií s Litvou. Stalo se tak sňatkem polské královny Hedviky s litevským velkoknížetem Jagellem, jenž teprve krátce předtím přijal křest a zavázal se nastolit římskokatolické vyznání také ve své zemi. Tímto krokem se uzavřel po staletí trvající proces christianizace Evropy. Mocná polsko-litevská unie patřila k největším státům tehdejší Evropy, její sílu potvrdilo vítězství nad řádem německých rytířů v bitvě u Grunwaldu v roce1410.

4.2

Vztah Evropanů k jiným kulturám a národům

V době vrcholného středověku zintezivnily kontakty evropské společnosti s jinými civilizacemi – především s islámem. Tyto kontakty měly často také výrazně konfliktní charakter. Ten se otevřeně projevil vyhlášením křížových výprav, jež se staly symbolem střetávání mezi křesťanstvím a islámem. 4.2.1

Křížové výpravy

V 11. století došlo k významným změnám ve vztazích mezi křesťany a muslimy. Na jeho začátku se v důsledku vnitřních sporů se rozpadl córdobský chalifát, což využily křesťanské státy na Pyrenejském poloostrově k novému útoku proti muslimské nadvládě. Právě v té době tak byla zahájena tzv. reconquista – tzn. zpětné dobývání hispánského území křesťany. Vyvrcholením její první fáze bylo v poslední čtvrtině 11. století dobytí Toleda, jednoho z nejvýznamnějších měst arabské říše na Pyrenejském poloostrově, nacházející se v jeho samotném středu. Pozici původních arabských vládců Hispánie ohrožovaly ve stejné době také útoky berberských kmenů ze severní Afriky, jež byli v náboženských otázkách o poznání nesmiřitelnější.

DEFINICE 4-3 Reconquista – křesťanské znovudobývání hispánského území ovládaného muslimy, zahájené v 11. století

Důležité změny se odehrály také v asijských oblastech muslimského panství. V 9.-10. století islám přijala řada turko-tatarských kmenů sídlících v prostoru Střední Asie, jež se staly novým mocenským činitelem muslimského světa. Mezi nimi se nejvýrazněji prosadil turecký rod Seldžuků, který zhruba v polovině 11. století dobyl Bagdád a podřídil si Abbásovské chalífy. V roce 1071 Seldžukové v bitvě u Manzikertu porazili byzantské vojsko a posléze ovládli území Malé Asie. Porážka Byzance byla také jedním z hlavních impulzů vyhlášení 53

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička tzv. křížových výprav, jejichž cílem bylo osvobození Jeruzaléma z muslimské nadvlády. Jedno z nejsvatějších míst křesťanství bylo sice už v 7. století obsazeno Araby, ti však křesťanským poutníkům umožňovali nadále město navštěvovat. Situace se změnila právě po nástupu seldžuckých Turků. Také proto se po porážce u Manzikertu byzantský císař obrátil s žádostí o pomoc na papeže a další křesťanské vládce. Pod dojmem zpráv o pronásledování křesťanů v Jeruzalémě papež Urban II. vyzval v roce 1095 na koncilu ve francouzském Clermontu křesťany k osvobození Svaté země a Božího hrobu. Tak začaly křížové výpravy katolických křesťanů do Palestiny, které se staly symbolem střetů mezi křesťanskou a muslimskou civilizací. Na papežovu výzvu odjely v r. 1096 do Svaté země oddíly vedené šlechtici z Francie, Německa a Itálie. O tři roky později dosáhli Jeruzaléma, jehož dobytí provázely masakry místních muslimů a Židů. Dobyté město se stalo sídlem nově zřízeného království jeruzalémského. Záhy po dobytí Jeruzaléma byly založeny první rytířské řády (johanité, templáři), jejichž původním cílem bylo chránit křesťanské poutníky ve Svaté zemi. Zhruba v polovině 12. století po pádu jednoho z nově utvořených křesťanských hrabství (Edessa) byla vyhlášena druhá křížová výprava. Navzdory účasti některých významných evropských panovníků, křižáci tentokrát neuspěli. Navíc na konci 12. stol. (v roce 1187) muslimové pod vedením sultána Saladina dobyli zpět Jeruzalém. Ztráta Jeruzaléma byla impulsem k vyhlášení třetí křížové výpravy, které se zúčastnili také nejmocnější panovníci tehdejší Evropy – německý císař Fridrich Barbarossa, francouzský král Filip II. August i anglický král Richard Lví srdce. I tentokrát však bylo křížové tažení neúspěšná a Jeruzalém dál zůstal v muslimských rukou. Podle tradičního pojetí bylo do Svaté země vysláno celkem osm křížových výprav. Výjimečné postavení měla čtvrtá z nich, jež se odehrála v letech 1202-1204. Jejím cílem se totiž tentokrát namísto Jeruzaléma stala byzantská Konstantinopol. Křižácké dobytí hlavního města Byzantské říše v roce 1204 bylo důsledkem dlouhotrvající averze mezi západními a východními křesťany i dynastických sporů v samotné Byzanci. Jeho hlavním iniciátorem byly Benátky, jež oslabením byzantské moci sledovaly vlastní obchodní zájmy. Na císařský trůn usedl poté jeden z křižáckých vůdců a samotná říše byla dočasně rozdělena. Křižáci se tak zcela zpronevěřili svým původním cílům a navíc prohloubili nedůvěru mezi východním a západním křesťanstvím. Vláda byzantských císařů nad Konstantinopolí byla sice brzy obnovena – říše však byla osudově oslabena, což se projevilo zejména později v době nástupu osmanských Turků. Také další křížové výpravy byly neúspěšné Od druhé poloviny 13. století muslimové postupně dobyli jednotlivé latinské státy v Palestině, jež se tak opět dostala pod vliv islámu. Završením křížových výprav se stal pád posledního křesťanského státu na Předním východě Akkonu v roce 1291.

K ZAPAMATOVÁNÍ 20 Křížové výpravy katolických křesťanů do Palestiny byly zahájeny na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z muslimské nadvlády. Přes počáteční úspěchy křižáků muslimové postupně ztracená území včetně Jeruzaléma dobyli zpět a do konce 13. století získali znovu kontrolu nad celým Předním Východem.

54

4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY Křížové výpravy do Palestiny představují zvláštní fenomén středověkých dějin. Primárně měly sice náboženský charakter, ale v jejich průběhu se uplatnily také ekonomické, sociální i politické motivy. Výrazný počet účastníků výprav z různých koutů Evropy svědčí o pevném zakotvení křesťanství v západoevropské společnosti. Sjednocení se proti islámu jako „nepříteli křesťanstva“ prohlubovalo také pocit společné evropské identity. Současně však byly výpravy také výrazem rostoucí náboženské netolerance, namířené nejen proti muslimům, ale také proti Židům. Navíc pod pláštíkem náboženských proklamací se nezřídka skrývaly kořistnické pohnuty nemalé části křižáků, jež se otevřeně projevily při dobytí Konstantinopole. Sociální a ekonomický rozměr křížových výprav souvisel také se společenskými změnami, jež se v Evropě začaly prosazovat od 11. století. Pro řadu křižáků představovaly výpravy do Svaté země nejen cestu ke spáse duše, ale také jediný prostředek ke zlepšení vlastního sociálního postavení. Negativních důsledkem tažení do Svaté země bylo prohloubení rozporů mezi východním a západním křesťanstvím. Křižácké výpravy také nijak významněji nepřispěly ke vzájemnému kulturnímu obohacení křesťanské a muslimské civilizace a naopak posílily konfliktní rozměr vztahů mezi nimi.

4.2.2

Vliv islámské kultury na evropskou společnost

Vztahy mezi muslimy a křesťany ve středověku neměly vždy jen konfliktní charakter. Vysoká úroveň islámská kultura poskytla křesťanské civilizaci řadu významných podnětů, které příznivě ovlivnily její další rozvoj. Zvláště v počátcích arabské vlády nad Pyrenejským poloostrovem se projevovala výraznější vyspělost islámské kultury. Córdoba v době chalifátu svou velikostí a bohatstvím překonávala ostatní velká města tehdejší Evropy. Arabové tehdy považovali Evropany za „necivilizované“, sami svým životním stylem předjímali později běžné životní návyky. Právě v arabské Andalusii začaly být poprvé na evropském kontinentě používány např. vidlička a nůž či pasta na zuby. Výjimečnost arabské civilizace se však neprojevovala jen v materiální rovině. V obsazených oblastech získávali Arabové znalosti o tradicích antické kultury, jejíž díla byla do arabštiny překládána řeckými, syrskými i židovskými učenci. Stejně byla přeložena i řada duchovních spisů včetně samotné Bible. Arabští učenci navázali na odkaz antických myslitelů a inspirováni jejích dílem se zasloužili o rozvoj řady disciplín, zvláště matematiky, astronomie či medicíny. Zřejmě nejproslulejším z nich v tomto období filozof, lékař a znalec řady dalších oborů ibn Siná, známý svým latinským jménem Avicenna (980-1037). Díla Avicenny i dalších učenců začaly získávat ohlas také v křesťanském prostředí. Zájem o islámskou kulturu v Evropě vzrostl v 12. století. Právě tehdy byl ve španělském Toledu pořízen první latinský překlad Koránu. Navazování intenzívnějších kontaktů s islámskou kulturou souviselo s narůstajícím zájmem o dědictví antické civilizace. Díky arabským překladům mohli evropští učenci znovu objevovat zapomenutá díla starověkých filozofů. Právě v této zprostředkovatelské roli spočíval hlavní přínos islámské kultury pro společnost středověké Evropy. Díky Arabům pronikly do Evropy také nové vynálezy z Dálného východu – mj. papír (v muslimském Španělsku se objevil v 10. století). Značný praktický význam mělo také převzetí „arabských“ číslic, pocházejících původně z Indie.

55

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička 4.2.3

Postavení židovského obyvatelstva

Od starověku židovské obyvatelstvo žilo v tzv. diaspoře – tedy rozptýleno po celé Evropě. Tradičními centry židovského osídlení bylo Španělsko, Byzanc, Itálie a v menší míře také Francie a říše. Od 10. století začali Židé zakládat osady v oblasti Porýní a Podunají. Až do 11. století nebyli Židé nijak výrazněji diskriminováni, ačkoli ani tehdy nebyli pro svou náboženskou odlišnost považováni za rovnoprávnou součást křesťanské společnosti. Např. po rozdělení franské říše Židé sice neměli stejná práva jako křesťané, ale mohli se zde natrvalo usazovat a získávat majetek. První vlna protižidovského násilí vypukla na počátku křížových tažení v letech 10951096. Svatá válka proti „nevěřícím“ vyhlášená papežem Urbanem II. se brzy obrátila také proti Židům, kteří začali být pronásledováni jako nepřátelé křesťanské víry. Židé byli zpravidla pod hrozbou smrti nuceni přijmout křest a v mnoha oblastech byli hromadně zabíjeni. Masakry židovských obyvatel páchané křižáky především ve Francii a Německu měly také ekonomické motivy a v jejich průběhu docházelo k loupení židovského majetku. Snaha řešit vlastní ekonomické problémy uloupením židovského majetku byla důležitým motivem při perzekuci Židů také v dalším období. Důležitou roli přitom hrál fakt, že Židům byl svěřen obchod s penězi (půjčka na úrok). Křesťanům bylo obchodování s penězi zakázáno církevním koncilem, proto se této činnosti mohli věnovat pouze Židé. Tím byl zároveň do značné míry položen základ jejich pozdějšího ekonomického vlivu. Mezníkem ve středověké diskriminaci Židů byl IV. lateránský koncil (1215), jenž rozhodl o jejich vyčlenění z křesťanské společnosti. Židé měli být podle rozhodnutí koncilu označeni zvláštním znamením (např. kotouč různé barvy na šatech), které měli být symbolickým vyjádřením jejich vyloučení. Už dříve Židé získali cejch Kristových vrahů, byli obviňováni z rituálních vražd křesťanských dětí a později byli pronásledováni také jako traviči studní a šiřitelé epidemií. Obvyklou formou protižidovské perzekuce se stalo hromadné vyhánění Židů z některých zemí, k němuž došlo v průběhu 13. století např. ve Francii či Anglii. Nová vlna středověkého antisemitismu se vzedmula v polovině 14. století v souvislosti rozšířením smrtící morové nákazy. Židé ze Západu prchali před pronásledováním zvláště do Polska, které se postupně změnilo na jedno z hlavních center židovského obyvatelstva v Evropě. Později začali být Židé v rámci středověkých měst uzavíráni do vyhrazených čtvrtí zvaných ghetta, která se objevila nejprve ve Španělsku a Itálii .

K ZAPAMATOVÁNÍ 21 Systematické pronásledování židovských obyvatel začalo v Evropě od 11. století v souvislosti s vyhlášením křížových výprav. Cílem nábožensky motivovaného pronásledování Židů bylo jejich vyloučení z křesťanské společnosti. Středověká perzekuce Židů dosáhla vrcholu v polovině 14. století v době morové epidemie.

4.3

Krize středověké Evropy

Právě morová epidemie, jež od roku 1347 zachvátila většinu Evropy, byla jednou z hlavních příčin krize evropské společnosti. Novým hrozbám však musela středověká Evropa 56

4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY čelit už dříve. Některé z nich přišly už v průběhu 13. století zvnějšku v podobě nových expanzivních asijských národů. Později se však projevovaly výrazněji vnitřní problémy evropské společnosti, které přerostly v krizi dosavadního politického a náboženského uspořádání.

4.3.1

Nové vnější hrozby – nájezdy Mongolů a Osmanských Turků

Ve 13. století vtrhli do Evropy Mongolové, kteří předtím pod vedením proslulého vojevůdce Čingischána ovládli Asii. Brzy začali pronikat také do východní Evropy, kde uštědřili první porážky vojskům Kyjevské Rusi. Ve 30.-40 letech 13. století Čingischánův vnuk Batu se svou armádou překročil Ural, srovnal se zemí Moskvu a posléze dobyl i samotný Kyjev. Mongolové a etnicky odlišní Tataři, jež tvořili vlastní jádro mongolských vojsk, po dobytí Rusi pokračovali dále na západ. V roce 1241 vpadli do Polska, kde nejprve vyplenili Halič, vydrancovali Krakov a poté v bitvě u Lehnice porazili slezská knížata vedená polským králem Jindřichem Bradatým. Ve stejném roce Mongolové postoupili na jih do Uher, kde dosáhli dalšího vítězství tentokrát nad vojsky uherského krále. Mongolské nájezdy znamenaly citelný zásah do vnitřních poměrů obou států. Polsko i Uhry přišly o značnou část obyvatelstva, jež v některých oblastech začali ve větší míře nahrazovat němečtí kolonizátoři. Osadníci přicházející z říše se nově usazovali např. také ve Slezsku, Pomořanech či Sedmihradsku. I v důsledku postupující kolonizace došlo zde k dalšímu rozvoji měst. Ruská knížectví se zatím dostala pod svrchovanost nově utvořené Zlaté hordy, jež byla jako samostatný údělný stát s centrem v oblasti dolní Volhy součástí mongolské veleříše. Podřízenost mongolské nadvládě měla pro středověkou Rus dalekosáhlé důsledky, neboť znemožnila sjednocení východních Slovanů a na dlouhé období izolovala zemi od vývoje v ostatních evropských zemích. V první polovině 14. století ovšem moc Zlaté hordy natolik oslabila, že se na její úkor mohly postupně prosazovat sílící litevský stát a také stále mocnější knížectví moskevské. Ve 14. stol. se v rámci turkických kmenů prosadil rod Osmanů, jenž nejprve ovládl Malou Asii. Osmanští Turci měli v dalších staletích významně zasáhnout do dějin Evropy a po dlouhou dobu byli považováni za jednu z největších hrozeb křesťanské civilizaci. Už ve 14. stol. osmanští Turci podnikli také úspěšná tažení na Balkáně. Porážkou Srbů v bitvě na Kosově poli (v roce 1389) a dalšími vítězstvími zahájili několik staletí trvající éru turecké vlády nad Balkánským poloostrovem. Srbsko a později také Bulharsko se staly tureckými koloniemi a stejný osud hrozil izolované a oslabené Byzantské říši. Z nadvlády osmanské říše se většina balkánských států vymanila až v průběhu 19. a 20. století. Panování Osmanů přitom zásadně ovlivnilo národnostní a náboženskou strukturu daného území. Na konci 14. století začaly turecké nájezdy zasahovat také na jižní hranici Uher. Nápor Turků se neúspěšně pokusila zastavit křížová výprava pod vedením uherského krále Zikmunda. Využít porážku křižáků k dalšímu postupu Turkům znemožnil svaz středoasijských kmenů, jenž vedl slavný vojevůdce Tímur Lenk (v Evropě známý jako Tamerlán). Vítězství Tamerlánových vojsk nad Turky na začátku 15. století v bitvě u Ankary vedlo k oslabení osmanské říše a k dočasnému zastavení její expanze.

57

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička K ZAPAMATOVÁNÍ 22 Vývoj ruských knížectví a středovýchodní Evropy v 13. století ovlivnily ničivé nájezdy Mongolů. Od 14. století se novou hrozbou křesťanské Evropě stali osmanští Turci, kteří v první fázi ovládli Malou Asii a Balkán.

4.3.2

Morová epidemie a její důsledky

V polovině 14. století zasáhla Evropu ničivá morová epidemie, která zde způsobila mimořádný pokles obyvatelstva. Epidemie se rozšířila na evropské území z Asie v roce 1346, poté co Tataři při obléhání janovské kolonie Caffy (dnešní Feodosija) na Krymu údajně za její hradby katapultovali své mrtvé nakažené morem. Janovské lodě v následujícím roce zavlekly nákazu do sicilské Messiny, brzy poté se nemoc rozšířila do Marseille, Valencie a následně také do ostatních částí Evropy. Černá smrt, jak byla morová epidemie ve své době nazývána, zachvátila většinu evropských zemí. Postiženy byly Francie, Anglie, Itálie, Balkán, Skandinávie i Rusko. Naopak zcela se nákaza vyhnula Českému království či Polsku. Nemoc se šířila zejména po hlavních obchodních trasách, proto zvláště rychle postupovala ve Středomoří či prostřednictvím hanzovních měst pronikla až do Ruska. Mor přenášený krysími blechami se v objevoval ve dvou základních formách – dýmějové a smrtelnější plicní. Jeho šíření urychlovala především přelidněnost středověkých měst a nedostatečné hygienické podmínky. Ztráty obyvatelstva byly obrovské, proto lze mluvit o skutečné pandemii. Stanovit přesnější počet mrtvých je s ohledem na nedostatek relevantních pramenů krajně obtížné. Z dochovaných záznamů vyplývá, že v některých oblastech padla moru za oběť téměř polovina veškerého obyvatelstva, např. ve Florencii dosáhly ztráty na životech 50-60%. Podle obecně přijímaných odhadů morová pandemie zahubila v letech 1347-1352 téměř třetinu obyvatel Evropy. V případě správnosti těchto odhadů tak mohlo na následky nákazy během několika let zemřít možná až 30 miliónů Evropanů. Pandemie podobného rozsahu se ve světě znovu objevila až v 19. století. Černá smrt měla dalekosáhlé společenské a ekonomické důsledky. Evropané považovali nemoc za boží trest a v souladu s tímto přesvědčením se upevnila lidová zbožnost a rozmohly se projevy kajícnictví. Jeho extrémním projevem bylo flagelantské hnutí, jehož příslušníci se snažili sebetrýzněním odčinit své i cizí hříchy. Jiným projevem silného psychologického traumatu byla snaha najít viníky morové nákazy mezi „nepřáteli“ křesťanské společnosti. Z šíření moru začali být už v roce 1348 obviňováni Židé, jež byli nejprve ve Francii na mučidlech donuceni přiznat se k trávení studní. V reakci na podobná obvinění vypukly v řadě evropských zemí pogromy, jimž padly za oběť tisíce Židů. Významným důsledkem morové epidemie bylo postupné rozrušení feudálního systému v západní Evropě. Od poloviny 14. století zde upadal obchod a kvůli nedostatku pracovních sil klesala zemědělská i řemeslná výroba. Hospodářský pokles i úbytek obyvatelstva se v Evropě projevovaly už před rozšířením morové nákazy, její důsledky tak pouze prohloubily už stávající krizové jevy.

58

4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY K ZAPAMATOVÁNÍ 23 V roce 1347 vypukla v Evropě morová epidemie, která měla za následek razantní pokles evropské populace.

4.3.3

Sociální nepokoje a nástup protikatolických hnutí

Od začátku 14. století v Evropě začaly sílit projevy hospodářské stagnace. Ustala kolonizace a zemědělská výroba postupně klesala. Hospodářské a sociální problémy dále prohloubily důsledky ničivé morové nákazy. Výrazně poklesl počet obyvatelstva a spolu s ním i počet lidí platících daně. Vrchnost na to reagovala zpravidla dalším zvyšováním daňového zatížení a opatřeními, jež měla připoutat poddané pevněji k půdě. Za zvyšováním stál také celoevropský pokles reálné hodnoty mincí, jež byl způsoben rovněž vyčerpáním ložisek drahých kovů. I v souvislostí s morovou epidemií se v řadě evropských zemí rozhořely vážné sociální nepokoje. Jejich dopady prohloubily rozdíly mezi západní a východní Evropou. Zatímco v západoevropských zemích zpravidla přispěly ke zlepšení pozic poddaných rolníků, na Východě moc feudálů naopak vzrostla a předpoklady k dalším hospodářským změnám se zde snížily. Došlo zde mj. k úpadku měst a trhu a východoevropské země tak začaly výrazněji ekonomicky zaostávat. Především ve Francii ovlivnily tyto nepokoje také důsledky stoleté války. Po zajetí francouzského krále Angličany v polovině 14. století pařížští měšťané ovládli generální stavy a jejich kontrole chtěli podřídit i panovnickou moc. Poté co dauphin Karel vládnoucí místo krále jejich požadavky odmítl, vypuklo otevřené povstání vedené kupcem Etiennem Marcelem. Na venkově ve stejné době vypuklo povstání rolníků (tzv. jacquerie), jejichž postavení zhoršovaly vysoké daně, navýšené v souvislosti s morem a válkami s Anglií. K největším nepokojům došlo v oblastí severní a střední Francie. V roce 1358 byli povstalci francouzskou šlechtou s pomocí navarrského krále poraženi. Daňové zatížení rolníků bylo přesto o něco sníženo. O několik let později byl v Paříži zavražděn také Etienne Marcel a královská moc ve Francii tak byla obnovena. Vzhledem k tomu, že se veškeré boje v rámci stoleté války odehrávaly na francouzském území, sociální poměry v Anglii důsledky konfliktu tak výraznou měrou nepoznamenaly. O to víc anglický venkov postihly morové epidemie, jež zemi zasáhly nejen v polovině 14. století, ale také opakovaně v dalších desetiletích. Problémy spojené s nedostatkem pracovních sil se šlechta a panovníci pokoušeli překonat na úkor poddaných. Odpor rolníků i v Anglii přerostl v roce 1381 v povstání, v jehož čele stanul Wat Tyler. Povstalci dobyli sídlo arcibiskupství Canterbury a poté vtrhli také do Londýna. V následných jednáních král přijal jejich požadavky (zrušení nevolnictví, právo získat do nájmu půdu a právo dát se najmout bez mzdových omezení). Tyler byl však vzápětí ve střetu s londýnským starostou zabit a povstání skončilo. Na přelomu 14. a 15. století se objevily náznaky nové revolty, jež měla tentokrát výrazně náboženský charakter. Proti stávajícím poměru začali vystupovat tzv. lollardi – stoupenci reformního kazatele Johna Wyclifa (1325-1384), jenž otevřeně kritizoval jednání katolické církve a hlásal návrat ke křesťanství z apoštolských časů. Odmítal církevní hierarchii a za hlavní autoritu považoval boží zákon, zprostředkovaný Biblí. Navrhoval také zabavení církevního majetku světskou mocí. Díky tomu získal světské ochránce před možným postihem ze strany církve, která jeho názory označovala za kacířské. Jeho stoupenci byli 59

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička pronásledováni a někteří z nich byli na počátku 15. století upáleni. Wyclifovo učení ovlivnilo také českého kazatele Jana Husa a bylo jedním z duchovních zdrojů husitství. Situace v Českém království se na konci 14. století za vlády německého císaře a krále Václava IV. zřetelně zhoršila. Král se stále častěji dostával do konfliktů s vysokou šlechtou, několikrát byl přitom feudály zajat. V roce 1400 byl Václav navíc sesazen z říšského trůnu a prestiž Čech tak značně poklesla. Zhoršily se také hospodářské poměry a objevily se také sociální problémy. V této situaci se začalo prosazovat české reformní hnutí, v jehož čele stanul kněz Jan Hus. Inspirován učením Johna Wyclifa hlásal i on reformu katolické církve a návrat k jejím počátkům. Církev se podle něj měla vzdát světské moci i hromadění majetku, jehož symbolem byly tzv. odpustky. Husovo učení zpochybňovalo autoritu církevní hierarchie i stávajících právních vazeb (za nejvyšší soudní instanci považoval Krista a jeho boží zákon). Husovy myšlenky se setkaly s příznivou odezvou na dvoře Václava IV., mezi českými šlechtici i mezi českými obyvateli Prahy a dalších měst. Církev české reformní hnutí považovala za nebezpečný projev kacířství a proto jeho hlavní představitele Jana Husa a Jeronýma Pražského pozvala na probíhající jednání církevního koncilu v Kostnici. Hus zde odmítl odvolat své učení, byl odsouzen k trestu smrti a 6. července 1415 jako kacíř upálen. O něco později byl stejným způsobem popraven i Jeroným. Husova mučednická smrt vyvolala v Čechách mezi jeho stoupenci vlnu nevole, jež se v roce 1419 přerostla v otevřené proticírkevní povstání. Rozmach husitského hnutí zásadně ovlivnil situaci v zemi a předznamenával pozdější změny v katolické církvi. Husitské povstání zahájila tzv. první pražská defenestrace, při níž byli pražskou chudinou vedenou knězem Janem Želivským z oken novoměstské radnice vyhozeni tamní městští radní. Po následné smrti Václava IV. husitská revolta vypukla naplno. Především začal být zabavován pozemkový majetek církve a už dříve na řadě panství katolické faráře nahrazovali husitští kněží. Rozšířilo se také přijímání pod obojí (tzn. přijímání z kalicha i laiky) zaváděné ještě před Husovou smrtí jako výraz rovnosti všech křesťanů před Bohem. Centrem radikálního proudu husitského hnutí se stalo v roce 1420 nově založené město Tábor. Nejsilnější pozice měli husité v Čechách, zatímco v ostatních částech českých zemí se těšili menší podpoře. Velká moravská města i slezská knížectví zůstávala nadále katolická. Do čela odpůrců husitů se postavil král Zikmund, které už dříve většina české i moravské šlechty přijala za svého panovníka. Zikmund ve snaze podrobit si Prahu i další husitská města nechal papeže v roce 1420 vyhlásit křížovou výpravu proti husitům, jež měla definitivně zlomit odpor odbojných měst a zajistit jeho korunovaci českým králem. Husité pod vedením skvělého stratéga Jana Žižky se však křižákům úspěšně postavili a porazili v bitvě na Vítkově. Shrnutím husitského programu se staly čtyři pražské artykuly (1420), v nichž mj. požadovali potrestání smrtelných hříchů bez ohledu na stavovskou příslušnost či konec světské vlády kněží. Evropa však husitský program nepřijala a v následujících letech byly do Čech vyslány další křížové výpravy, jež však husité i po Žižkově smrti (1424) úspěšně odrazili. Navíc při tzv. spanilých jízdách husité pronikali i do Saska, Polska či Uher. Husitství však stále více oslabovaly vnitřní rozpory. Sílící spory mezi umírněnými a radikálními husity vyvrcholily v roce 1434, kdy se oba tábory střetly v bitvě u Lipan. Radikálové zde byli poraženi a otevřela se tak cesta k dohodě mezi husitskou delegací a zástupci basilejského koncilu. Výsledkem jejich jednání bylo v roce 1436 vyhlášení tzv. Basilejských kompaktát, která povolila přijímání pod obojí a v pozměněné podobě uznávala i převážnou většinu pražských artykulů. Husité byli přitom považováni nadále za součást západní církve, jejich pozici však zde komplikoval fakt, že papež kompaktáta nikdy neuznal. Zároveň byl jako 60

4 VZESTUP A KRIZE STŘEDOVĚKÉ EVROPY český král přijat Zikmund, který byl krátce předtím zvolen i císařem. V českých zemích však musel akceptovat zábor církevního majetku i vzrůst vlivu zemských sněmů. Husitství však nepoznamenalo jen vývoj českých zemí. Předznamenalo nástup evropských reformací v následujícím století a zároveň nabídlo alternativu k tradičnímu stavovskému rozdělení společnosti.

SHRNUTÍ KAPITOLY Počátek éry vrcholného středověku (12.-13. století) charakterizoval hospodářský vzestup, jehož typickými rysy byly: růst zemědělské výroby, rozmach obchodu a opětovný vzestup měst. K významným změnám došlo také ve sféře kultury i v církevním životě. Od 12. století začaly být zakládány univerzity jako nová centra evropské vzdělanosti. V době vrcholného středověku se vyhrotil spor mezi císaři a papeži o to, kdo je hlavním nositelem křesťanského universalismu. Představy o nadřazenosti církvení moci nad mocí světskou se rozvíjely zejména za vlády Řehoře VII. a Innocence III. Od 14. století se však papežská moc ocitla v krizi. Nejprve bylo sídlo papeže přesunuto do Avignonu, kde se papežové ocitli pod silným vlivem francouzských králů (tzv. avignonské zajetí). Krize pokračovala i po návratu papežství do Říma. Na konci 14. století došlo ke zvolení několika papežů a nastalo tzv. papežské schizma, které vyřešil až kostnický koncil z počátku 15. století. Významnými změnami od 13. století prošly některé západoevropské státy. Svatou říši římskou charakterizovala přetrvávající politická roztříštěnost. V Anglii vydání Velké listiny svobod z roku 1215 položilo základy anglického parlamentarismu. Ve Francii vymření dynastie Kapetovců v první polovině 14. století oživilo anglické nároky na francouzský trůn, jež byly z hlavních příčin vleklého konfliktu obou zemí známého jako stoletá válka (1337-1453). V jejích počátcích byla úspěšnější Anglie, která do konce 14. století ovládla značnou část francouzského území. Konflikt však skončil vítězstvím Francie – Anglie v důsledku porážky ztratila své kontinentální državy. Mocenského vzestupu dosáhlo také Polsko, jež se spojilo v personální unii s Litvou a vytvořilo tak jeden z největších států tehdejší Evropy. V době vrcholného středověku také zintezivnily kontakty s jinými kulturami, jež často získaly i výrazně konfliktní charakter. Nejvýznamnějším projevem této tendence byly křížové výpravy katolických křesťanů do Palestiny byly zahájeny na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z muslimské nadvlády. Přes počáteční úspěchy křižáků muslimové postupně ztracená území včetně Jeruzaléma dobyli zpět a do konce 13. století získali znovu kontrolu nad celým Předním Východem. Křížové výpravy jsou vnímány jako rozporuplný fenomén, jenž mj. vyostřil rozpory mezi křesťanským Západem a Východem. S jejich nástupem je spojen také počátek nábožensky motivované perzekuce židovského obyvatelstva. Vrcholu dosáhlo toto pronásledování v době morové pandemie, jež vypukla v polovině 14. století a zachvátila většinu Evropy. Za oběť ji padla možná až třetina evropského obyvatelstva. Důsledkem poklesu evropské populace byly výrazné sociální problémy a postupné rozrušení feudálního systému v západní Evropě. Pro situaci v Evropě na přelomu 14. a 15. století byly typické časté sociální nepokoje, jež byly často spojené s kritikou katolické církve. Výrazně protikatolický ráz mělo husitské hnutí, jež se rozšířilo v Čechách po upálení jeho duchovního vůdce Jana Husa v roce 1415. Husitství předznamenalo nástup reformace v následujícím století.

61

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička

5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Následující kapitola přiblíží vývoj Evropy v době nastupujícího novověku. Výklad zahájí podkapitola věnovaná pádu Byzantské říše a jeho důsledkům. Dále bude představen první návrh evropského sjednocení, jenž byl předložen v druhé polovině 15. století. Následující části se budou zabývat humanismem a renesancí a jeho vlivem na vývoj evropské společnosti. Tématem závěrečných podkapitol bude nástup reformace a rozkol křesťanské církve na Západě.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: ● ● ● ●

objasnit důsledky zániku Byzantské říše a zámořských objevů popsat první projekty společenství evropských států charakterizovat éru humanismu a renesance přiblížit okolnosti rozpadu západní církve a vylíčit následné náboženské konflikty

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Osmanská říše, zámořské objevy, humanismus, renesance, reformace, protestanté, třicetiletá válka

5.1

Počátky novověku

Husitské hnutí a konflikty v západní Evropě byly předznamenáním nástupu éry zvané novověk. Tento termín je projevem osvícenského pohledu na dějiny, který se také vžil do obecného povědomí. Za fenomény určující tuto epochu je považován humanismus a protestantská reformace. Podle některých interpretací je dějinným mezníkem, jenž symbolicky uzavíral éru středověku, dobytí Cařihradu Turky v roce 1453 – podle jiných objevení Ameriky na konci 15. století. Ve skutečnosti mnoho prvků středověkého uspořádání evropské společnosti přežívalo i poté a určovalo poměry v řadě evropských zemí až do počátky moderní éry.

62

5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU 5.1.1

Zánik Byzance a situace na evropském východě

Ve 40. letech 15. století opět vzrostla hrozba opět turecké expanze. Zastavit další postup muslimů se pokusila uherská šlechta, jež do čela Obrázek 5-1: státu zvolila polského krále Vladislava III. a pod jeho vedením vypravila nové křižácké tažení proti osmanským Turkům. Po počátečních úspěších byla uherská vojska v roce 1444 drtivě poražena v bitvě u Varny a jejich přemožitelům se tak otevřel prostor k poslednímu náporu na Byzantskou říši. Její představitelé se už dříve obrátili s žádostí o pomoc na papežskou stolici, která v oslabení Byzanci viděla příležitost ke znovu sjednocení křesťanské církve. Ortodoxní církev byla přitom donucena k ústupkům v řadě zásadních otázek. V r. 1439 došlo k formálnímu spojení západní a východní církve, které však nezískalo skutečnou podporu a zvláště mezi řeckými mnichy vzbudilo otevřený odpor. Dobyvatel Vynucená dohoda tak neměla žádný praktický význam a nevedla ke Cařihradu společnému postupu vůči tureckému vpádu. V roce 1453 tak mohli Turci Mehmed II. pod vedením sultána Mehmeda II. Dobyvatele zahájit závěrečné obléhání Konstantinopole – Cařihradu. Po více než padesáti dnech hlavní město Byzance padlo. Dobytím Cařihradu v roce 1453 definitivně zanikla dědička starověkého Říma a nejstarší křesťanská říše v Evropě. Tento rok je zároveň pokládán za jeden ze zásadních dějinných zlomů, jenž symbolicky ukončil epochu středověku a zahájil období novověku. Cařihrad byl přejmenován na Istanbul a stal se novým hlavním městem Osmanské říše. Největší svatostánek východokřesťanské církve Chrám Boží moudrosti byl proměněn na mešitu. Výboje osmanských Turků pokračovaly i po dobytí Byzance. Turecká vojska pod vedením Mehmeda II. dobyla Peloponés, zcela ovládla Srbsko, Bosnu a Hercegovinu. Vazaly Turků se stalo také rumunské Valašsko a Moldávie, dočasně jim dokázala vzdorovat pouze Albánie.

K ZAPAMATOVÁNÍ 24 V roce 1453 osmanští Turci dobyli Cařihrad a tím definitivně zanikla Byzantská říše jako nejstarší křesťanský stát v Evropě. Tato událost bývá za symbolický počátek éry novověku.

Další rozmach Osmanské říše nastal 16. století, zejména za vlády sultána Sülejmana II. (vládl v letech 1520-1566). Pod jeho vedením si Turci podmanili Egypt i celé severoafrické pobřeží. Ve stejné době ovládli také svatá místa islámu Mekku a Medínu a Osmanská říše se tak stala nejsilnější mocností muslimského světa. Kromě toho se Turci pokusili rozšířit i své panství v Evropě. V roce 1526 porazili v bitvě u Moháče vojska uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského, který zde také padl. Po dobytí Budína a Pešti se jim otevřela cesta do střední Evropy. Pád Byzance měl zásadní dopady na ortodoxní církev i na vývoj celé Východní Evropy. Pravoslavná církev se už zhruba od poloviny 15. století téměř ocitla pod cizí nadvládou. S tím se však nechtělo smířit Moskevské knížectví, které i přes formální podřízenost tatarské Zlaté hordy dosáhlo určité míry autonomie. Moskevský kníže Ivan III.(1462-1505) se tak mohl 63

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička začít prezentovat jako ochránce ortodoxních křesťanů před muslimy i před polsko-litevskými katolíky. Předpoklady k této roli získal Ivan III. díky sňatku s neteří posledního byzantského císaře. Navíc v roce 1480 se Moskva vymanila ze závislosti na Zlaté hordě. Ivan začal užívat titul „car“ (ruský ekvivalent cézara-císaře) a tím se jako další evropský panovník přihlásil k odkazu římského impéria. Nová ruská říše vystupovala jako pokračovatelka zaniklé Byzance a Moskva začala být označována jako „třetí Řím“. Ivan III. zároveň vznesl nárok na celé Rusko a v souladu s tím nastolil expanzivní politiku zaměřenou proti Litvě. K dalšímu rozmachu Moskevské Rusi došlo za cara Ivana IV. zvaného Hrozný (1533-1584), jenž prosadil reformu státní správy a dále rozšířil také území říše. Postupující ruský absolutismus však poznamenávaly přetrvávající vlivy orientálního despotismu a proto se také i s ohledem na řadu specifických faktorů (rozlehlost země, zaostalost hospodářství apod.) výrazně odlišoval od vládních forem rozšířených v západní Evropě. I v důsledky zániku Byzantské říše se ovšem Moskevská Rus stala důležitým mocenským faktorem ve východní Evropě a její proměny ji v dalším období nasměřovaly mezi nové evropské mocnosti. I v důsledku hrozby moskevské expanze byla v roce 1569 lublinskou unií v Polsku vytvořena Rzeczpospolita jako nové státní uspořádání, jež vycházelo z republikánských principů a omezovalo panovnickou moc. Zároveň byla potvrzením spojení Polska a velkovévodství litevského, jež si uchovalo vlastní správu a armádu. Polsko-litevská unie byla budována jako monarchie s voleným panovníkem, jejíž řízení bylo svěřeno společnému sněmu (sejmu). Zde vládnoucí šlechta prosadila princip jednomyslnosti, který umožňoval každému členovi sejmu vetovat předložené návrhy. I přes své nedostatky jako bylo např. pozdější zneužívání práva veta představoval tento systém absolutistickým formám vlády rozšířeným zvláště ve východní Evropě.

5.1.2 První návrh na vytvoření jednotného společenství křesťanských států a jeho ohlas Obrázek 5-2:

Jiří z Poděbrad

V době nastupujícího novověku se objevily také první návrhy na vytvoření mírového společenství evropských států. Iniciátorem jednoho z prvních evropských projektů byl český král Jiří z Poděbrad (vládl v letech 1458-1470). Podnětem k jeho vypracování byla snaha čelit rostoucímu tlaku papežské kurie, která v roce 1462 rozhodla o zrušení basilejských kompaktát. Papež tak odvolal dříve dojednané ústupky vůči liturgickým odlišnostem husitství a autonomnímu postavení utrakvistické církve, jež ohrožovaly pokusy o univerzalismus katolické církve. Jiří v obavě z možné izolace proto pověřil evropské učence na svém dvoře v čele s francouzským diplomatem Antoinem Marinim vypracováním projektu mírového ujednání evropských zemí, jež mělo být namířeno proti mocenským ambicím papežství.

Plán byl vytvořen v letech 1462-1464 a nesl název Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu. Podstatou tohoto plánu byl návrh na vytvoření společenství křesťanských zemí, jež mělo být garancí mírového uspořádání v Evropě. Výslovně přitom bylo zdůrazněno, že zřízení takového společenství bude nejúčinnějším nástrojem proti odvrácení hrozby další turecké expanze. Základem případně utvořeného spolku evropských zemí měla spojenecká smlouva mezi českým a francouzským králem a Benátkami. Francouzský panovník měl být také jedním z vůdčích představitelů nově 64

5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU vzniklého svazku evropských zemí. Dalším stupněm předpokládané integrace mělo být vytvoření širších spolků zemí „Germánie“, „Galie“ a Itálie. V další fázi se také počítalo s účastí zemí Pyrenejského poloostrova. Návrh se v dané chvíli netýkal Anglie ani skandinávských zemí. Na svou dobu byl projekt detailně propracovaný a obsahoval řadu moderních rysů. Návrh např. počítal s vytvořením Spolkového shromáždění, v němž by zasedali vyslanci jednotlivých panovníků. Shromáždění mělo jednat střídavě v různých městech zúčastněných zemí, přičemž prvním z nich měla být Basilej. Při vybraných příležitostech měla být svolávána Rada shromáždění, zahrnující panovníky jednotlivých zemí. Kromě toho bylo navrhováno také vytvoření Spolkového soudu a funkce spolkového kancléře. Vyřešeno mělo být i financovány celého společenství, jež měla zajišťovat spolková pokladna. Zde měl každý panovník přispívat částkou v hodnotě jednoho procenta svých příjmů. Spory mezi členskými i nečlenskými státy měly být řešeny pomocí arbitrážních řízení. Vedle těchto moderních mechanismů však i tento návrh obsahoval řadu procedurálních bodů typických pro dobu svého vzniku. Např. předpokládal, že váha hlasu členských zemí se bude odvíjet od „cti a zásluh“ jejich zástupců. Vlastní jednání vyslanců krále Jiřího s evropskými panovníky proběhla v první polovině 60. let 15. století. V letech 1463-1464 byli jeho poslové přijati na panovnických dvorech ve Francii, v Polsku, Uhrách, v Benátkách i v Braniborsku. Ve všech těchto zemích se plán českého krále setkal s poměrně vstřícnou odezvou. Ve snaze utlumit papežské protiakce vyslal v roce 1465 Jiří další poselstvo, které dorazilo až do Portugalska. Plán na vytvoření mírového evropského společenství tak byl propagován na nejvyšší úrovni ve většině významných evropských zemí. Navzdory zřejmě vstřícným reakcím některých panovníků k vážnějšímu jednání o vzniku evropského spolku nedošlo. Přispěla k tomu i obtížná situace českého krále, jehož papež jako údajného kacíře sesadil v roce 1466 z trůnu a vyhlásil proti němu křižáckou výpravu. V návaznosti na papežskou klatbu proti Jiřímu vytáhl uherský panovník Matyáš Korvín, jenž se na konci 60. let nechal v Olomouci korunovat na českého krále. Fakticky však vládl pouze v části českých zemí, neboť český sněm jeho volbu odmítl. Jiří navíc za svého nástupce prosadil Vladimíra Jagellonského z dynastie vládnoucí v Polsku, jenž byl také po jeho smrti v roce 1471 zvolen novým českým králem. Stejný titul užíval po uzavřeném příměří s Vladimírem Jagellonským také Matyáš Korvín, jemuž zůstala vláda ve vedlejších zemích České koruny (na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích). České království bylo znovu sjednoceno po smrti Matyáše Korvína v roce 1490, kdy Vladimír získal navíc také uherskou korunu. Právě vnitřní problémy českého státu, nepřátelská politika papežské kurie i celková mezinárodní situace bránily uskutečnění jednoho z prvních projektů mírového svazku evropských států, jenž v některých ohledech výrazně předběhl svou dobu.

5.1.3

Zámořské objevy

V souvislosti s tureckou expanzí ve Středomoří začaly být v polovině 15. století hledány nové cesty do Indie. Hlavními iniciátory zámořských plaveb byli zpočátku Portugalci, kteří už předtím pronikali na pobřeží severní Afriky a kolonizovali ostrovy v jeho blízkosti. Později se do čela námořních výprav postavil princ Jindřich Mořeplavec a portugalská expanze pokračovala dál na africké území, odkud Portugalci začali dovážet do Evropy otroky. Zhruba 65

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička od roku 1450 se Portugalsko zaměřilo na možnost obeplutím Afriky dosáhnout Indie. Podařilo se to v roce 1498, kdy na králův příkaz výprava pod vedením Vasco da Gamy dorazila k indickým břehům. Později Portugalci pronikli také na ostrov Moluky, kde se nacházely hlavní zdroje koření, a ovládli světový trh s tímto cenným zbožím. O dosažení přímé cesty do Indie se pokoušelo také Španělsko. To se sjednotilo v roce 1479, kdy uzavřeli sňatek panovníci nejmocnějších křesťanských států na území Pyrenejského poloostrova Ferdinand Aragónský a Isabela Kastilská. V roce 1492 byla křesťany dobyta Granada jako poslední muslimská země na španělském území a tím byla završena reconquista. Ve stejném roce získal podporu královského dvora pro svou plavbu Janovan Kryštof Kolumbus, jenž se domníval, že Indie lze dosáhnout i západní cestou. Na podzim 1492 Kolumbova výprava dorazila na jeden z Bahamských ostrovů, brzy na to dostala také na Kubu a na Haiti. Při pozdějších plavbách pronikl Kolumbus i do dalších oblastí (např. do Panamy) stále v domnění, že doplul na Asie. Jeho Kryštof výprava odstartovala dalším plavby západním směrem. Pět let po Kolumbus Kolumbově objevu jeho krajan v anglických službách Giovanni Caboto dorazil k pobřeží Labradoru a portugalský mořeplavec Pedro Cabral dospěl k brazilským břehům. Na začátku 16. století se dalších výprav účastnil také florentský zeměpisec a hlavní španělský lodivod Amerigo Vespucci, jenž jako jeden z prvních vyslovil domněnku, že Kolumbus a jeho následovníci objevili nový světadíl. Ten byl nejprve označován jako Nový svět a od roku 1507 byl na Vespucciho počest pojmenován Amerikou. Obrázek 5-3:

Zámořské plavby pokračovaly úspěšně i v první polovině 16. století. V roce 1513 Vasco Nuněz de Balboa přešel Panamskou šíji a jako první Evropan spatřil Tichý oceán. V letech 1519-1522 španělská výprava vedená portugalským mořeplavcem Fernandem Magalhaesem obeplula svět a prokázala tak, že země je kulatá a Amerika je samostatným kontinentem nacházející se mezi Atlantickým a Tichým oceánem. Ze zámořských objevů v té době těžily především Portugalsko a Španělsko. Portugalci už v prvních letech 16. století ovládli Brazílii, Mauricius, později také Sumatru a Indonésii. Španělé o něco později v Mexiku vyvrátili říši Aztéků a v Peru říši Inků. Po Magalhaesově výpravě došlo k novému vymezení sfér vlivu mezi oběma zeměmi. Podle dohody z roku 1529 získalo Španělsko kontrolu nad Filipínami a pod portugalskou vládou zůstaly Moluky. Pomaleji postupovalo osidlování Severní Ameriky, kde se první evropskou osadou stal Montreal založený bretonským mořeplavcem Jacquesem Chretienem. Na přelomu 16. a 17. století se začali na kolonizaci zámoří podílet také Holanďané a Angličané. První holandská osada – Batávie (dnešní Jakarta) – byla založena na konci 16. století na Jávě. Později začali Holanďané rozšiřovat svůj vliv ve východní Indii na úkor Portugalců. Naproti tomu Angličané se v tomto období zaměřili na území Severní Ameriky. Už v 80. letech 16. století zde byla založena Virginie jako první anglická kolonie na americké půdě. V následujících desetiletích vznikly Massachusetts a Rhode Island, na jejichž založení se stejně jako v případě první z kolonií podíleli náboženští uprchlíci z Anglie. I přes nastupující anglickou a holandskou kolonizaci zůstávala dominance Španělska a Portugalska v té době zachována.

66

5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU K ZAPAMATOVÁNÍ 25 Snaha najít novou cestu do Indie vedla v roce 1492 k objevení nového kontinentu, jenž dostal později jméno Amerika. První zámořské plavby organizovaly Španělsko a Portugalsko, které také dominovaly v počáteční fázi evropské kolonizace zámoří.

Objevení nového světadílu zásadně ovlivnilo hospodářský vývoj Evropy. Hlavními ekonomickými důsledky zámořských objevů byly: ●

zformování počátků světového obchodu

příliv nových druhů plodin a zvířat – do Evropy začaly být dováženy brambory, kukuřice, rajčata a další plodiny

●

příliv drahých kovů – po objevení stříbrných dolů v Mexiku a jižní Americe došlo k výraznému nárůstu dovozu stříbra do Evropy. Důsledkem toho byl pokles hodnoty cenných kovů a nárůst cen (tzv. cenová revoluce).

●

přesun obchodních center ze Středomoří do Atlantiku – v prvním období se na úkor italských měst ve Středomoří začala jako hlavní evropská střediska mezinárodního obchodu začaly prosazovat španělské a portugalské přístavy (Cádiz, Sevilla, Lisabon). Po přechodném vzestupu Antverp a Janova se od konce 16. století začaly jako nejvýznamnější obchodní centra prosazovat Amsterdam a Londýn.

●

Zámořské objevy tak měly dalekosáhlé politické, hospodářské a sociální důsledky. Objevení nového kontinentu změnilo také představy Evropanů o okolním světě a bylo impulsem k novým úvahám o vlastní identitě.

5.2

Renesance a humanismus

S počátky novověku je neoddělitelně spojen s nástupem renesance a humanismu. Oba fenomény symbolizují odklon od tradičního středověkého myšlení a předjímají nové tendence vývoje evropské společnosti v následujících epochách. Renesancí je obvykle označován umělecký směr usilující o návrat k hodnotám a umění antického světa. Tento rys vyjadřuje její samotný název, překládaný jako „znovuzrození“ či „obnovení“. Humanismus byl myšlenkový směr, jenž ve srovnání s minulým obdobím stavěl do středu pozornosti člověka. Také v tomto případě se filozofický posun od záležitostí božských k záležitostem lidským inspiroval odkazem antiky. Ani po nástupu obou směrů však nezanikly zcela středověké hodnoty a zvyky. I v éře renesance a humanismu zůstalo jedním z hlavních rysů evropské identity křesťanství. Začaly být ovšem s pomocí odkazu antické kultury zpochybňovány tradiční autority i vzorce chování a myšlení, jež charakterizovaly středověkou společnost.

67

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička 5.2.1

Renesanční umění

Renesance se začala nejprve prosazovat od 14. století v Itálii. Ekonomická výjimečnost její severní části zde podněcovala i přesvědčení o kulturní výjimečnosti posilované vědomím příbuznosti se slavnou minulostí starověkého Říma. Právě v oživení antického odkazu byla spatřována cesta k překonání tehdejší politické roztříštěnosti a ke znovuzískání pozice světové mocnosti. První fáze italské renesance je nazýváno jako trecento, jež označuje období 14. století (název se odvozuje od letopočtu začínajícího třináctkou). Typické rysy renesančního umění byly: ●

inspirace antickým uměním

●

výraznější tendence k realistickému zobrazení

●

univerzálnost

Za kolébku nového uměleckého směru je považována Florencie, kde působili první renesanční umělci. Jedním z těch nejvýznamnějších byl malíř Giotto di Bondone (asi 12661337), jenž ve svých freskách překonal schématičnost tradiční středověké malby užitím větší plastičnosti a některých realistických prvků. Jeho ještě proslulejším současníkem a krajanem byl básník Dante Alighieri (1265-1321), jehož nejslavnější dílo – Božská komedie – v sobě ještě nese výrazné rysy gotického symbolismu. Přesto lze v jeho díle najít také jisté nové přístupy stejně jako inspiraci antikou. K nejvýznamnějším literátům období trecenta patřili dále Florenťané Giovanni Boccacio (1313-1375) a Francesco Petrarca (1304-1374). Jejich hlavní díla – Boccaciův povídkový soubor Dekameron a Petrarcovy Sonety – svým zájmem o pozemské záležitosti reprezentovaly typicky renesanční literaturu. Nový směr se postupně rozšířil i v dalších uměleckých oborech. Zakládající osobností renesančního stavitelství se stal architekt Filippo Brunelleschi (1377-1446), jehož nejslavnějším dílem je florentská katedrála. Také Brunelleschi se ve svém díle inspiroval antickými vzory, které však kombinoval s novými prvky. Hlavní principy jeho stavitelství – lineární perspektivu a důraz na symetrii – dále rozvinuli renesanční architekti v následujícím období.

K ZAPAMATOVÁNÍ 26 Renesanční umění se prosazovalo nejprve v Itálii od 14. století. Jeho charakteristickými rysy byly návrat k antice, univerzálnost a tendence k realistickému zobrazení.

Brunelleschiho tvorba už spadá do období quattrocenta (zahrnující 15. století), kdy se ve výtvarném umění prosadily nové tvůrčí prvky. Začala být používána perspektiva a proměnilo se také vnímání lidského těla, jehož zobrazování bylo i při stále užívaných biblických motivech vedeno nově snahou o postižení dobového ideálu tělesné krásy. Později se renesanční umělci ve větší míře uchylovali k antickým tématům Kulturnímu rozmachu Florencie napomáhala i přízeň mocného rodu Medici, jehož významní příslušníci štědře podporovali začínající renesanční malíře jako byl např. Sandro Botticelli či Leonardo da Vinci (1452-1519). Právě on patří k nejproslulejším renesančním tvůrcům to i přesto, že se z jeho díla se zachovalo asi jen deset obrazů. Byl také 68

Obrázek 5-4:

Autoportrét Leonarda da Vinci

5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU konstruktérem, jehož návrhy předběhly dobu o několik staletí a předznamenaly řadu moderních vynálezů. Všestranné nadání prokázal také Michalangelo Buonarroti (14751564), jenž je považován za jednoho z největších umělců všech dob. Uplatnil se nejen jako malíř a sochař, ale také jako architekt i básník. Jeho nejznámějším dílem jsou fresky zdobící Sixtinskou kapli v Římě (pojmenované podle papeže Sixta IV.) Ve službách papeže tvořil také malíř a architekt Raffaelo Santi (1483-1520). Renesanční umění se tedy prosadilo také v samotném Římě i v dalších italských městech, kde jednotliví umělci působili zpravidla na dvorech místních velmožů. V době tzv. cinquencenta (v 16. století) se renesance rozšířila i do dalších evropských zemí. Docházelo k tomu díky přímému působení Obrázek 5-5: italských umělců za hranicemi Itálie (např. Leonardo v posledním období svého života tvořil ve Francii), nebo naopak umělci ze zaalpských oblastí přicházeli na italské území a inspirovali se zdejšími výtvarnými podněty. Nejčastěji však byla ostatními evropskými tvůrci napodobována díla italských umělců, která se do jednotlivých zemí dostávala zpravidla v podobě darů. Při pronikání renesance mimo Itálii hrál důležitou roli vliv panovnických dvorů jako tomu bylo např. ve Francii, v Polsku či v Uhrách. Z neitalských renesančních malířů největšího ohlasu dosáhl Němec Albrecht Dürer (1471-1528). Renesance se prosadila také v William literatuře, pro niž byl typický rozvoj národních jazyků. Vedle už Shakespeare zmiňovaných italských tvůrců vstoupila do dějin světového písemnictví díla dalších spisovatelů tvořících na sklonku renesanční éry na přelomu 16. a 17. století. Nejslavnější z nich je anglický dramatik Wiliam Shakespeare (1564-1616), jehož díla jsou dodnes uváděna divadly na celém světě. Do některých částí Evropy renesance prakticky nepronikla. Téměř žádné stopy nezanechala v zemích spadajících pod svrchovanost osmanské říše a jen nepatrně ovlivnila také ruskou kulturu. Přesto vliv a důsledky renesance poznamenal různou měrou celou Evropu. Svým přednostním zájmem o člověka a jeho život renesanční umění ve všech svých podobách předznamenalo nejen nástup nových uměleckých směrů, ale symbolizovalo také počátek nového pohledu na svět.

5.2.2

Evropský humanismus a jeho představitelé

Ve Florencii se v průběhu 15. století prosadil tzv. renesanční humanismus, jenž se hlásil k antickému ideálu harmonie tělesné a duševní krásy. Antická inspirace se zde projevila založením novoplatónské akademie, jejíž příslušníci se odvrátili od tradiční středověké scholastické filozofie. Zájem o antiku nebyl zcela nový, v době renesance a humanismu se však výraznější pozornosti dostalo dosud opomíjeným autorům jako byl např. Cicero či Homér. Rozvíjení antické inspirace provázelo také intenzívní studium řečtiny, jež doplnilo dosavadní znalosti latiny. Systematické studium a porovnávání starověkých textů posilovalo také kritické myšlení. Z těchto intelektuálních podnětů a nové vzdělanosti vyrostl humanismus jako nový myšlenkový proud, který se různou měrou rozšířil ve většině evropských zemí.

69

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička

Jak už bylo řečeno v úvodu této podkapitoly podstatou humanismu byl odklon od teokratického vnímání světa. Humanisté svou pozornost zaměřili naopak prioritně na člověka a jeho místo ve společnosti. Nově začal být zdůrazňován význam jedinečnosti každého jednotlivce a zdůrazňována hodnota lidské osobnosti. S nástupem humanismu jsou spojeny také počátky ideje pokroku a princip empirického přezkoumávání vědeckých poznatků. Tyto humanistické ideje v dalších staletích rozvinula osvícenská filozofie, jež završila rozchod s tradičním středověkým myšlením. Humanismus předznamenal osvícenství také svým zájmem o přírodní vědy a lidské tělo. Charakteristický byl důraz na praktický užitek získaných vědomostí. Rozvíjely se proto astronomie, anatomie či Mikuláš přírodopis. Začaly se také prosazovat nové pohledy na zemi a vesmír – v Koperník 16. stol. Mikuláš Koperník poprvé označil Zemi za oběžnici Slunce. Kopernikovské pojetí sluneční soustavy rozvíjeli dále astronomové v následujících staletích,i navzdory odmítavým postojům katolické církve. Ani humanističtí učenci se však stále ještě nezříkali astrologie, věštění či lidového léčitelství. V řadě ohledů zůstávaly humanismus i renesance spojeny s érou středověku, z níž vyrostly. Obrázek 5-6:

K ZAPAMATOVÁNÍ 27 I pro humanismus byl příznačný návrat k antice. Tento nový myšlenkový směr v řadě ohledů (zaměření na člověka, kritické myšlení) předznamenal pozdější osvícenství.

Šíření humanistických myšlenek umožnil vynález knihtisku, jehož autorem byl zhruba v roce 1450 Němec Johann Gutenberg. Dřívější pracné a dlouhotrvající ruční psaní knih se tak stalo minulostí. Díky novému vynálezu mohla výrazně klesnout cena knih a usnadnil se tak přístup ke vzdělání. Rychlejší šíření humanistických idejí prohloubilo také kulturní propojenost tehdejší Evropy. Díky knihtisku také větší vliv získaly myšlenky jednotlivých humanistických učenců. Nejvýznamnějšími z nich byli: Lorenzo Valla (1407-1457) – italský učenec působící ve službách neapolského krále. Zabýval se především studiem biblických rukopisů. Přitom odhalil, že latinský překlad Bible užívaný ve středověku (tzv. Vulgata) odlišuje od původní předlohy řada nepřesností. Valla dokázal také podvrženost tzv. Konstantinovy donace, z níž papež odvozoval své světovládné nároky. Vallovy objevy inspirovaly v 16. století nastupující reformátory k dalšímu zkoumání Písma a původního odkazu křesťanství.

●

Erasmus Rotterdamský (asi 1466-1536) – vlastním jménem Gerhard Gerhards, proslulejším se stal pod svým latinským jménem, jež odkazuje také k jeho rodnému městu. Jedná se patrně o nejvlivnější duchovní autoritu tehdejší doby, jenž byl nazýván také „kníže humanistů“. Erasmus byl přitom katolický kněz,

Obrázek 5-7:

●

70

Erasmus Rotterdamský

5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU jenž studoval a jako pedagog také působil na řadě evropských univerzit. Udržoval písemné kontakty s více než třemi tisícovkami evropských humanistů. Stejně jako mnohé z nich také jeho charakterizoval zájem o antickou kulturu, v křesťanské věrouce se pak zasazoval o návrat k původnímu biblickému učení. Ve svých dílech i ve vystoupeních propagoval nenásilí a evropský mír, jehož nastolení prosazoval i s ohledem na nebezpečí turecké expanze. Sám se považoval za Evropana, ačkoli se netajil kritikou k poměrům vládnoucím v tehdejší Evropě. Řešení evropských problémů měl podle Erasma napomoci důraz na vzdělání, smírné dohody evropských států řešící vzájemné spory a vláda dobrých panovníků, zodpovědných vůči obyvatelům svých zemí. Popularitě jeho názorů napomohl právě vynález knihtisku. Erasmovo nejznámější dílo – Chvála bláznovství – se jen od svého napsání v roce 1511 do autorovy smrti dočkalo 43 vydání. Největší ohlas získal ve své době Erasmův překlad Nového zákona z řeckého originálu, jenž byl výrazem jeho přání zprostředkovat znalost evangelií všem lidem bez národnostních či náboženských rozdílů. Erasmova kritičnost vůči katolické církvi vedla k tomu, že jeho spisy zůstávaly celá staletí na církevním indexu. Volně však byly vydávány v Anglii, Nizozemí a Švýcarsku. Thomas More (1478-1535) – anglický humanistický filozof a právník, Erasmův současník a přítel. Na rozdíl od něj však získal i významný politický vliv, neboť byl kancléřem anglického krále Jindřicha VIII. Za kritiku některých králových kroků směřujících k absolutistické vládě byl však odsouzen k smrti a popraven. Nejznámějším Morovým dílem je latinsky psaný spis Utopie, jež představuje ideální stát charakterizovaný rovností všech lidí. Jeho myšlenky, jež rozvíjely i dávné Platónovy úvahy, inspirovaly také vize řady moderních autorů – často negativně se vymezujících vůči Morovým představám o ideálním státním uspořádání.

●

Nicolo Machiavelli (1469-1527) – filozof, historik a politik pocházející z Florencie. Jeho dílo představuje protiklad Morových idealistických myšlenek. Jeho nejznámější práce Vladař předjímá moderní politologické přístupy oproštěné od tradičních náboženských interpretací. Machiavelli zde především tvrdí, že podstatou politiky a vládnutí nejsou ideály, ale moc. Její získání a udržení je podle něj pro každého vladaře hlavním cílem, jehož dosažení ospravedlňuje prostředky k tomu použité. Vzhledem k těmto názorům byl z jeho jména odvozen pojem machiavellismus jako synonymum pragmatické či přímo bezohledné politiky. Sám Machiavelli byl však při svých politických aktivitách zcela neúspěšný. Jeho plán na sjednocení Itálie ztroskotal a po dobytí Florencie císařskými vojsky musel uprchnout do vyhnanství, kde také v chudobě zemřel.

●

5.3

Obrázek 5-8:

Nicolo Machiavelli

Nástup reformace

Humanismus svou kritičností vůči církevní hierarchii připravil půdu pro nástup reformace, jejíž rozšíření vedlo k rozpadu křesťanské církve na Západě. Reformací vyvrcholily dlouhodobé snahy o nápravu církve, o niž se pokoušel John Wyclif či Jan Hus a jeho následovníci. Všechny předchozí snahy však zůstaly časově či místně omezené. Nespokojenost s katolickou církví však nemizela a v dalších staletích naopak narůstala. 71

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Prohlubovalo ji i chování řady papežů, kteří různým způsobem zpronevěřili vůči svému původnímu poslání. Autorita papežské moci tak dále upadala a v důsledku toho začaly být na půdě křesťanské církve hledány cesty zpět k původní podobě křesťanství. Bezprostředním podnětem reformačního hnutí se stal spor o kupčení s odpustky, jejichž zakoupením se každý mohl zbavit svých hříchů.

5.3.1

Počátky reformace

Odpor proti odpustkům, jež kritizoval už Hus a jeho stoupenci, se znovu vzedmul na počátku 16. století. Do jeho čela se postavil německý kněz Martin Luther (1483-1546), jenž se stal duchovním otcem reformace i nového křesťanského vyznání. Už jako profesor teologie v saském Wittenbergu kritizoval papeže a nejvyšší představitele katolické církve. Jeho averze vůči katolické hierarchii přerostla v otevřený konflikt v okamžiku, kdy se i v Německu objevily pokusy o prodávání odpustků. Saský kurfiřt ve snaze zamezit odlivu peněz svých poddaných do církevní pokladny tuto praxi na svém území zakázal. Také Luther dal své rozhořčení veřejně najevo a v říjnu roku 1517 vydal 95 tezí proti odpustkům, které jeho stoupenci údajně přibili na vrata wittenberského Martin Luther kostela. Tímto gestem začala Lutherova roztržka s Římem. V roce 1520 podstoupil několik veřejných disputací a sepsal zásadní traktáty počínající reformace, v nichž formuloval své přesvědčení o nutnosti odvrátit se od katolické církve a vybudovat náboženský život v německých oblastech na nových základech. Ve stejné době už byl exkomunikován z církve papežskou bulou, již veřejně spálil. Obrázek 5-9:

K papeži se z politických důvodů připojil také císař Karel V. z rodu Habsburků, jenž na Luthera uvalil říšskou klatbu. V roce 1521 jej povolal na říšský sněm ve Wormsu, aby zde obhájil své učení. Luther zde odmítl odvolat své názory s poukazem na autoritu Písma stejně jako před ním Hus, k jehož odkazu se otevřeně hlásil. Lutherovým vystoupením na říšském sněmu ve Wormsu v roce 1522 vyvrcholil jeho spor s Římem. Našel přitom řadu vlivných světských zastánců, kteří sympatizovali s jeho kritikou papeže a v jeho učení viděli pomoc při svých sporech s panovníkem. Luther svým učením položil základy nové křesťanské církve. Odmítl božský původ papežství i autoritu koncilů a za jediný zdroj víry označil Písmo svaté – evangelia. Proto jako pověry odsoudil všechny církevní zvyklosti, které nebylo možné přímo vyvodit z Bible. Neuznával také kněze jako prostředníky mezi Bohem a lidmi a stejně jako husité prosadil přijímání pod obojím. V rozporu s katolickými teology tvrdil, že jedinou cestou ke spáse je víra.

K ZAPAMATOVÁNÍ 28 K definitivnímu rozkolu uvnitř katolické církve došlo v první polovině 16. století. Na jeho počátku stál boj proti odpustkům, do jehož čela se postavil německý kněz Martin Luther

72

5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU Lutherovy myšlenky získaly široký ohlas ve všech vrstvách společnosti, zpočátku zejména v Německu a v rakouských zemích. Staly se také inspirací k povstání sedláků, jež v letech 1524-1526 přerostlo v tzv. německou selskou válku. Sám Luther rolnickou revoltu odsoudil a veřejně hájil stávající společenský řád a privilegia šlechty. Povstání bylo později poraženo a jeho vůdci byli popraveni. Ani porážka selského povstání však reformaci nezastavila, ačkoli se do boje proti ní zapojil sám španělský král a pozdější císař Karel. Habsburkové, z jejichž rodu pocházel, získali v 16. století kromě španělské koruny také vládu nad českým královstvím a usilovali rovněž o císařský titul. I proto se Karel jako nejmocnější panovník katolické Evropy postavil do čela odpůrců reformace. Jeho pozici však oslabovaly současně probíhající války s Francií a s Turky. Lutherovi šlechtičtí stoupenci využili králova zaneprázdnění a na dalším říšském sněmu v roce 1526 schválili klauzuli poskytující nekatolickým knížatům svobodu náboženského vyznání. Tak se poprvé prosadila později formulovaná zásada „čí vláda, toho náboženství“, podle níž náboženské poměry v jednotlivých knížectvích určovalo vyznání jejich vládců. O tři roky později se katolická strana pokusila toto usnesení zrušit, luteráni proti tomu podali úspěšně protest a proto jsou od té doby nazýváni také jako protestanti. V roce 1530 byly v Augšpurku předloženy hlavní principy nové víry – tzv. augšpurská konfese, která se stala protestantským manifestem. Protestantská vyznání, jejichž základem byla luteránská reformace, navzdory řadě odlišností charakterizovalo několik společných znaků: ●

odmítnutí autority papeže a koncilů

●

odmítnutí kněží jako prostředníků mezi Bohem a lidmi

●

odstranění celibátu a umožnění uzavírání sňatku pro kněze

●

přijímání pod obojí

DEFINICE 5-1 Protestanti – pojmenování Lutherových stoupenců, odvozené od jejich protestu na říšském sněmu podaném v roce 1529 proti pokusu zrušit dříve přijaté náboženské svobody pro nekatolíky. Lutherovi příznivci byli nazýváni také jako luteráni či evangelíci.

Katolická strana se ale nehodlala vzdát. V roce 1530 byl král Karel korunován císařem jako poslední panovník, jenž získal císařskou korunu z rukou papeže. Císař Karel V. zůstával navíc spojen se zájmy katolické církve prostřednictvím své vlády nad katolickým Španělskem, o jehož bohatství opírali Habsburkové své velmocenské postavení. Vliv Lutherových myšlenek však nezůstal omezen jen na Německo a reformace se tak brzy rozšířila i do dalších zemí.

5.3.2

Rozpad křesťanské církve na Západě a první náboženské konflikty

Už ve 20. letech reformace pronikla za německé hranice do sousedních států. Zde se mnozí z radikálních Lutherových následovníků od jeho původního učení poněkud odklonili a

73

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička posunuli je dál. K tomu došlo především ve Švýcarsku, kde se prosadili dvě výrazné osobnosti: Ulrich Zwingli (1484-1531) – postavil se proti katolické církvi už v roce 1522, brzy poté založil samostatnou církevní obec v Curychu. Stejně jako v případě Luthera se jeho kritické postoje týkaly zpočátku především odpustků. S Lutherem se však rozešel v otázce skutečné přítomnosti Krista ve svátosti oltářní, kterou Zwingli považoval jen za symbolickou. Odmítal také ve Švýcarsku velmi rozšířenou žoldnéřskou službu, čímž vyvolal odpor svobodných sedláků z tzv. horských kantonů. Jejich vojsko v roce 1531 porazilo Zwingliho stoupence v ozbrojeném střetu, přičemž v bojích padl také sám Zwingli. Částečně pod vlivem jeho učení se zformovala sekta novokřtěnců, jež se kromě Švýcarska a Německa rozšířila výrazně také v Nizozemí. Její příslušníci odmítali křtít děti v přesvědčení, že pravý význam křtu může pochopit jen dospělý. Novokřtěnci vytvářeli v jednotlivých zemích náboženské komuny jako pospolitosti rovnocenných křesťanů dělící se o společný majetek. Nejznámější komuna byla vybudována v první polovině 30. let v německém Münsteru, kde však byla po několika letech revolta novokřtěnců krvavě potlačena.

●

Jan Kalvín (1509-1564) – učenec pocházející z Francie, který však své dílo vydal a do života uvedl ve Švýcarsku, kde položil také základy nejrozšířenější formy protestantismu. Přitom byl mnohem radikálnější než Luther, s nímž se mj. rozcházel v názoru na symbolickou Kristovu přítomnost ve svátosti oltářní. Jádrem jeho učení byla myšlenka predestinace – předurčení. Její podstatou bylo přesvědčení, že Bůh už předem určil lidi ke spáse či k zatracení. Pouze vyvolení ke spáse měli podle Kalvína tvořit skutečnou křesťanskou církev, již mělo charakterizovat odříkání a přísný mravní život podle biblických vzorů. Svého předurčení si však nemohl být nikdo vědom a proto se podle Luthera musel každý chovat tak, jako by se vyvoleným měl stát. Do praxe začal uvádět své zásady od začátku 40. let jako představený církevní obce v Ženevě. Život zde byl podřízen přísné kontrole nových církevních orgánů. Byly zakázány veškeré zábavy, zpěv, tanec, pití, pestré oblečení, hlasitý hovor i živá gestikulace. Také z kostelů byly odstraněny všechny „modloslužebné“ předměty jako obrazy, sochy či mešní roucha. Život všech určených ke spáse se měl nést ve znamení zbožnosti, odříkání, tvrdé práce a šetrnosti. Každý, kdo se odmítal těmto přísným zásadám podřídit, byl prohlášen za kacíře.

●

I přes svou přísnost se kalvinismus rozšířil z Ženevy i do dalších švýcarských kantonů a brzo poté také do ostatních zemí. Prosadil se např. ve Francii (zde Kalvínovi stoupenci nazýváni hugenoti), v Anglii (zde byli označováni jako puritáni) či v Nizozemí. Ke kalvinismu přivedl své švýcarské stoupence rovněž jeden z Zwingliho žáků, proto je označován také jako helvétské vyznání. Značný ohlas získalo Kalvínovo učení také v Polsku, v Uhrách a v menší míře také v některých německých oblastech a v českých zemích, kde se částečně pod jeho vlivem zformovala jednota bratrská.

74

5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU K ZAPAMATOVÁNÍ 29 Nejrozšířenější formou protestantismu se stal kalvinismus. Jeho tvůrcem byl Jan Kalvín, jenž své učení začal uvádět do praxe ve Švýcarsku. Kalvinismus se později rozšířil ve Francii, Anglii, Nizozemí, Polsku i v Uhrách.

Luterská reformace se naproti tomu rozšířila především v německých zemích a ve Skandinávii. V Dánsku a Norsku bylo luteránství v roce 1537 prohlášeno státním náboženstvím. Rozšířilo se také v Pobaltí, kde se k němu v roce 1525 přihlásil sám velmistr Řádu německých rytířů Albrecht Hohenzollernský. Jako leník polského krále vládl rozsáhlému území a vytvořil tím podmínky pro spojení pobaltského Pruska s Braniborskem jako hohenzollernskými državami. V samotném Německu se luteránství úspěšně šířilo zejména v severních oblastech. Prosadilo se např. v Sasku, Anhaltsku, Hesensku či v Brémách. Tamní vládci je přijímali také proto, že stvrzovalo legitimitu jejich vlády a současně respektovalo stávající společenský řád. Protestanti vytvořili v roce 1531 tzv. šmalkadskou jednotu jako obranný svazek hájící jejich zájmy proti katolíkům. Nepříznivá mezinárodní situace bránila Habsburkům vystoupit proti jednotě dříve než v polovině 40. let. V letech 1546-1547 proběhla tzv. šmalkadská válka, která skončila vítězstvím katolické strany. Protestantská opozice se však ani poté nevzdala, přičemž její odpor podpořil vpád francouzských vojsk do Porýní. Vleklé boje protestantských knížat s císařem ukončilo v roce 1555 uzavření kompromisního augšpurského míru, jenž uznal rovnost katolického a protestantského vyznání a potvrdil zásadu „čí vláda, toho náboženství“. Sám Karel V. vzápětí rezignoval na císařský i královský titul a vlády nad Říší se vzdal ve prospěch svého bratra, českého krále Ferdinanda. Napětí mezi katolíky a protestanty však nezmizelo ani i po uzavření augšpurského míru a na začátku 17. století vyústilo znovu v otevřenou roztržku.

K ZAPAMATOVÁNÍ 30 Války mezi protestanty a katolíky v Německu v 16. století skončily uzavřením augšpurského míru, jenž potvrdil dříve přijatý princip „čí vláda, toho náboženství“.

Specifické okolnosti provázely nástup reformace v Anglii. Bezprostřední příčinou rozchodu s katolickou církví se zde stala touha anglického krále Jindřicha VIII. po novém sňatku a mužském dědici. Papež odmítl králi udělit souhlas s rozvodem a Jindřich se proto se stejnou žádostí obrátil na anglické duchovenstvo, které jeho přáním vyšlo vstříc. Na začátku 30. let byla zrušena církevní privilegia a následně byl konfiskován také veškerý majetek katolické církve v Anglii. Dalšími zákony byla zcela popřena autorita papeže a hlavou nově zřízené anglikánské církve byl prohlášen anglický král. Autor Utopie Thomas More i jiní představitelé katolické církve, kteří nové zákony odmítli, byli odsouzeni k smrti a popraveni jako zrádci. Anglikánská církev se dále

Obrázek 5-10: Alžběta I. 75

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička vyvíjela pod vlivem luteránské reformace. Za Jindřichova nástupce bylo stejně jako v německých zemích zavedeno přijímání pod obojí, kněžské manželství a dosavadní latinské bohoslužby ustoupily obřadům v anglickém jazyce. Vytvoření anglikánské církve a konfiskace církevního majetku vedlo k posílení panovnické moci. Velkého rozkvětu dosáhla Anglie za vlády Jindřichovy dcery Alžběty I. (1558-1603). Právě za jejího panování došlo k skutečnému vybudování anglikánské církve a upevnění její moci. V druhé polovině 16. století dosáhla Anglie značného hospodářského a kulturního rozmachu. Prosazovala se také úspěšně v zámoří a stala se postupně vážným konkurentem dosud dominujícího katolického Španělska. Se svolením královny napadali angličtí piráti španělské lodě a tím dali na přelomu 16.-17.století podnět k otevřené válce mezi Anglií a Španělskem. V jejím průběhu anglické loďstvo v roce 1588 porazilo španělskou flotilu, dosud neporazitelnou Armadu a tím otřásla dosavadní převahou Španělska v námořním obchodě.

K ZAPAMATOVÁNÍ 31 V Anglii odklon od katolické církve inicioval král Jindřich VIII. V průběhu 30. let 16. století byla sérií zákonů popřena autorita papeže a v čele nově vytvořené anglikánské církve stanul panovník.

Už dříve pronikala reformace také do Skotska, kde vznikla další odnož protestanského vyznání – presbyteriánská církev. Skotsko samo si tehdy udržovalo svou nezávislost. Situace se změnila poté, co na anglický trůn nastoupil skotský panovník z rodu Stuartovců a obě země tak byly spojeny personální unií. Angličané se výrazněji prosazovali rovněž v Irsku. Už Jindřich VIII. se prohlásil irským králem, skutečné spojení však bránil odpor Irů posilovaný také jejich přetrvávajícím katolicismem. Náboženské spory nepříznivě poznamenaly také situaci ve Francii. Francouzský král získal už na začátku 16. století řadu pravomocí nad katolickou církví a proto neměl důvod podporovat reformaci jako Jindřich VIII. Přesto se od poloviny 16. století i ve Francii začalo výrazněji prosazovat kalvínství, jež nalézalo příznivce mezi vysokou šlechtou včetně příslušníků panovnického rodu. V čele francouzských protestantů – tzv. hugenotů – stál pozdější francouzský král Jindřich Navarrský. Zájmy katolíků hájila především matka předchozích panovníků Kateřina Medicejská. V 60. letech 16. století došlo k několika otevřeným konfliktům mezi katolíky a hugenoty, jimž byla nakonec slíbena částečná svoboda vyznání. Katolíci v čele s Kateřinou Medicejskou se s tím však nesmířili a dosaženému smíru krvavě zabránili v srpnu 1572 během tzv. bartolomějské noci, kdy bylo v Paříži povražděno na 2 000 hugenotů. Mezi oběma skupinami tak vypukla znovu otevřená válka, v jejímž průběhu byl zabit rovněž tehdejší král Jindřich III. a tím po meči vymřel panovnický rod z Valois. Nárok na trůn získal Jindřich Navarrský, který se také skutečně novým králem jako první příslušník nové dynastie Bourbonů. Jindřich se však musel vzdát svého vyznání a formálně přestoupit ke katolictví. Jeho krok umožnil uzavření kompromisu, jimž se stal v roce 1598 edikt nantský. Na jeho základě mohli hugenoti vykonávat státní úřady a jižní Francii byla udělena autonomie. Sám Jindřich byl však pro své přetrvávají sympatie k protestantismu v roce 1610 zavražděn fanatickým mnichem.

76

5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU Náboženský rozměr měl také boj Nizozemí proti španělské nadvládě. Nizozemí bylo od poloviny 16. století součástí říše španělských Habsburků, jejichž vláda zde vzbuzovala politicky, ekonomicky i nábožensky motivovanou nelibost. Na šíření kalvinismu reagovali španělští vládci tvrdými represáliemi vůči opozici, popravami jejich vůdců, zaváděním nových daní a zákazem obchodu s Anglií. Situace se však neuklidnila a napětí dále vzrostlo. Do čela nespokojenců se postavil Vilém Oranžský, jenž s pomocí Anglie napadal španělské loďstvo. V roce 1572 povstaly tři provincie na severu země (Holland, Frísko a Utrecht), jež spolu s několika dalšími o sedm let později vyhlásilo nezávislou utrechtskou unii. Nový státní útvar, jež se přihlásil ke kalvinismu, začal být brzy poté nazýván jako Spojené provincie nizozemské. Boj povstalců vyvrcholil na začátku 80. let 16. století, kdy byl v Nizozemí sesazen španělský král Filip II. a jeho místo zaujal Vilém Oranžský. Po jeho zavraždění se zde začaly výrazněji prosazovat republikánské tendence. Také proto je celé povstání označováno jako nizozemská revoluce, jež měla být předzvěstí tzv. buržoazních revolucí 17. a 18. století. Zatímco protestanské Spojené provincie nizozemské (nazývané později jako Holandsko) získaly nezávislost, katolické jižní oblasti – nazývané Španělské Nizozemí – zůstaly pod nadvládou Habsburků a v dalším období se staly základem pozdější Belgie.

K ZAPAMATOVÁNÍ 32 Na přelomu 70. a 80. let 16. století vypukla tzv. nizozemská revoluce – protestantské povstání proti nadvládě španělských Habsburkům. Jejím výsledkem bylo vytvoření Spojených provincií nizozemských, jež se hlásily ke kalvinismu.

Nástup reformace měl dalekosáhlé důsledky. Především znamenal konec ideálu jednotného křesťanstva na Západě. Od 30. let 16. století se vedle katolicismu a pravoslaví prosadil protestantismus, jenž se záhy v různých podobách rozšířil takřka do celé Evropy a zásadně poznamenal politický, hospodářský i kulturní život v jednotlivých zemích. Deklarovaná nutnost přímého poznání bible podnítila další rozmach vzdělání a přispěla i ke zvýšení gramotnosti mezi prostým obyvatelstvem. Odklon od dosavadních autorit a důraz na individualitu napomohly emancipaci měšťanstva a příznivě ovlivnily rozvoj podnikání. Změnilo se také politické uspořádání evropského prostoru a do vnitřních poměrů v řadě zemí neblaze zasáhly náboženské konflikty. Spolu s těmito změnami postupně mizelo i středověké vymezování společné evropské identity příslušností k jednotnému křesťanstvu. 5.3.3

Katolická reformace

Obrázek 5-11:

Ignác z Loyoly

Rozšíření protestantismu přimělo k zásadním změnám i samotnou katolickou církev. Ta od 2. poloviny 16. století procházela obrodným procesem známým jako katolická reformace (zejména v protestantských kruzích byla nazývána také jako protireformace). Tento pokus o obnovu katolické církve nebyl pouze reakcí na nástup protestanských vyznání, ale byl také do jisté míry pokračováním církevních reforem zahájených v době koncilů na sklonku 14. století. Počátky katolické reformace jsou spojeny především se vznikem nového církevního společenství, jímž byl jezuitský řád (řád Tovaryšstva Ježíšova). Jeho zakladatelem byl 77

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička španělský šlechtic Ignác z Loyoly (1491-1556), jenž se původně jako důstojník účastnil válek s Francií a teprve pod dojmem těžkého zranění se rozhodl pro duchovní život. Později se svými stoupenci založil nový řád, jenž byl v roce 1540 potvrzen papežem. První jezuitská kolej byla založena v Římě, v následujících letech a desetiletích byly řádové domy zakládány také v dalších částech Evropy. Sám Ignác z Loyoly byl v roce 1622 svatořečen. Cílem nového řádu bylo šíření katolického křesťanství, misijní činnost mezi pohany a péče o vzdělání. Ještě v průběhu 16. století začali jezuitští misionáři působit takřka v celém světě. Úspěšní byli jezuité také v pedagogické činnosti. Vyučovali jednak na existujících univerzitách a jednak zakládali vlastní školy při svých kolejích. Při výuce se inspirovali antickými i humanistickými vzory, které měly být ovšem podřízeny autoritě Kristova odkazu. Navzdory svým úspěchům vzbuzovali jezuité v části evropské společnosti obavy a později nejen protestanti jejich činnost a vliv hodnotili kriticky.

K ZAPAMATOVÁNÍ 33 Nástup protestanských vyznání inicoval snahy o obrodu katolické církve – známý jako protireformace či katolická reformace. Jedním z jejich projevů byl také vznik jezuitského řádu, jehož hlavním cílem byla misijní činnost a rozvoj vzdělání.

Odvrátit rozkol v západokřesťanské církvi a zastavit nastupující reformaci měl tridentský koncil, jenž zasedal ve třech etapách – v letech 1545-1547, 1551-1552 a 1562-1563. Do italského Tridentu (dnešního Trenta ) jej původně svolal císař Karel V., na jehož iniciativu poté opakovaně navázal papež Pius IV. Koncil formuloval soubor dogmat, s jejichž pomocí se měla katolická církve znovu obrodit. Nová doktrína konzervativně stvrzovala dosavadní směřování katolicismu a otevřeně se vymezila proti postupující reformaci. Právo výkladu Písma bylo uděleno pouze církvi, bylo potvrzeno tradiční pojetí prvotního hříchu a bylo zavrženo protestanské učení o symbolické Kristově přítomnosti ve svátosti oltářní. Koncil také odmítl Kalvínovo učení o predestinaci a naopak vyzdvihl význam svobodné vůle člověka. Současně byl schválen římský katechismus (příručka pro výuku základů pravé víry), jenž určoval závaznou podobu katolické mše. Stejně tak byla sjednocena katolická liturgie a koncil rovněž potvrdil základní katolické svátosti jako křest, biřmování, zpověď či svátost oltářní. Zároveň ve snaze posílit důvěryhodnost církve a obnovit autoritu jejich představitelů bylo zavrženo svatokupectví. Navzdory původním předpokladům došlo k posílení papežových pravomocí. Na papežskou stolici v dalším období dosedly významné osobnosti jako Řehoř (Gregorius) XIII., jenž v roce 1582 zavedl nový (gregoriánský) kalendář. Ten nahradil starý juliánský kalendář, který se postupně prosadil ve většině evropských zemí a je zde používán dodnes.

DEFINICE 5-2 Tridentský koncil – původně ekumenický koncil katolické církve, jenž proběhl ve třech etapách v letech 1545-1563. Je považován za jeden z hlavních projevů tzv. katolické reformace a jedním z jeho hlavních výsledků bylo sjednocení římskokatolické liturgie.

78

5 ZMĚNY EVROPSKÉHO VÝVOJE NA PRAHU NOVOVĚKU

Katolická reformace postupovala celou Evropou. Nejsilnější pozice si katolická církev uchovávala tradičně ve Španělsku a v Itálii. Katolicismus ve svých državách prosazovali také rakouští Habsburkové. V Rakousku a v českých zemích se přitom projevoval zejména vliv jezuitů, kteří získali kontrolu nad veškerým vzděláním ve Vídni i v Praze. Rekatolizační tažení proběhlo na začátku druhé poloviny 16. století také v Anglii za vlády Jindřichovy dcery královny Marie I. zvané Krvavé. Její nástupkyně Alžběta I. se opět přiklonila k reformaci. Jiné země jako Francie či Švýcarsko naopak zůstávaly nábožensky rozdělené. Tlak z katolické strany se projevoval také v Rusku. Zde však vedl k tomu, že syn cara Ivana Hrozného v roce 1589 zřídil moskevský patriarchát a tím fakticky ustavil samostatnou ruskou pravoslavnou církev. Tento krok však vzbudil nevoli příslušníků ortodoxní církve v polsko-litevské unii, jež se odmítli Moskvě podřídit. Proto vyšli vstříc návrhu jezuitů, na jehož základě byla na konci 16. století v Brestu Litevském unie pravoslavné církve a katolicismu. Vznikla tak řecko-katolická církev, jejíž vliv se později rozšířil také do východních Uher. Nová církev uchovala své dosavadní obřady i sňatky duchovních, ale nově nově uznala papežskou svrchovanost.

SHRNUTÍ KAPITOLY V první polovině 15. století v Evropě pokračovala expanze Osmanských Turků, která vyvrcholila v roce 1453 dobytím Cařihradu. Jeho pádem zanikla definitivně Byzantská říše jako pokračovatelka římského impéria a její území se stalo novým centrem turecké moci. Turecká expanze poškozovala také obchodní spojení s Orientem a byla impulsem k hledání nových cest na Východ. Zámořské plavby iniciovali Portugalci, kteří obeplutím Afriky dosáhly spojení s Indií. V roce 1492 vyplula výprava Janovana Kryštofa Kolumba působícího ve španělských službách, jenž chtěl dosáhnout Indie západní cestou. Místo toho dosáhl břehů nového kontinentu nazvaného později Amerika. Její „objevení“ změnilo Evropanům dosavadní vnímání světa a mělo dalekosáhlé politické i ekonomické důsledky. Obě události bývají pokládány za dějinný mezník, jenž symbolicky uzavíral éru středověku a zahajoval éru novověku. Počátky novověku charakterizoval také nástup nového uměleckého stylu a myšlenkového proudu – renesance a humanismu. Renesance, jež se už ve 14. století prosadila nejprve v Itálii, je definována jako umělecký směr usilující o návrat k antické kultuře. K antickému odkazu se hlásil také humanismus, jehož podstatou byl odklon od dosavadního teokratického vnímání světa. Ve srovnání s předchozím obdobím se humanističtí učenci zaměřovali prioritně na člověka a na jeho místo ve společnosti. Renesance a humanismus byly ryze specifické fenomény, jež se projevily pouze v Evropě a odlišily ji ostatních civilizací. Humanismus svou kritičností vůči katolicismu otevřel prostor pro nástup reformace. K definitivnímu rozkolu uvnitř katolické církve došlo v první polovině 16. století. Na jeho počátku stál boj proti odpustkům, do jehož čela se postavil německý kněz Martin Luther. Právě on po roztržce s katolickou církví položil základy nového křesťanského vyznání – luteránství neboli protestantismu. Protestanské vyznání se v různých podobách (např. kalvinismus) prosadilo i v dalších evropských zemích. Protestanská reformace znamenala konec křesťanské jednoty na Západě.

79

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička

6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Následující kapitola se bude věnovat vývoji Evropy v 17. století. Hlavním tématem její úvodní části bude největší konflikt tohoto období známý jako třicetiletá válka, jenž byl značné míry vyvrcholením předchozích střetů mezi katolíky a protestanty. Podrobně budou přiblíženy příčiny a průběh války i její důsledky. Samostatná podkapitola poté pojedná o baroku, jež se jako nový umělecký směr prosadilo právě v tomto období ve většině evropských zemí. Další samostatná podkapitola přiblíží počátky osvícenství a představí nejvýznamnější osobnosti vědeckého života té doby. Nebude chybět ani přehled nových projektů evropského sjednocení. V dalších částech bude také sledován vývoj vybraných evropských zemí v druhé polovině 17. století, zvláštní pozornost přitom bude věnována definitivnímu odvrácení turecké expanze a mocenskému vzestupu Ruska za vlády dynastie Romanovců.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: ● ● ● ●

charakterizovat průběh a důsledky třicetileté války objasnit význam barokní kultury vymezit počátky osvícenství nastínit situaci významných evropských států v druhé polovině 17. století

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Protestantská unie, Katolická liga, Třicetiletá válka, vestfálský mír, baroko, anglická revoluce, osvícenství

6.1

Evropa v krizi 17. století

Svár mezi katolíky a protestanty, jenž vedl k rozpadu křesťanské jednoty na Západě, byl také jednou z hlavních příčin velkého evropského konfliktu první poloviny 17. století známého jako třicetiletá válka. Představovala největší válečnou událost své doby – ale v kontextu tehdejšího vývoje nijak výjimečnou. Sedmnácté století bylo totiž érou válek a nepokojů, během jeho trvání pouhé tři roky proběhly v podmínkách úplného míru. Třicetiletá válka i další konflikty prohlubovaly také hospodářské a sociální problémy. Rozmach zemědělské výroby z předchozího období se zastavil a stagnace zasáhla i dříve kvetoucí obchod a řemeslnou manufakturní výrobu. Často se proto mluví o evropské „krizi 17. 80

6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY století“, která je zpravidla vysvětlována změnami dosavadního politického a hospodářského systému. Za jeden z nejvýraznějších projevů této „evropské krize“ je považována právě třicetiletá válka.

6.1.1

Třicetiletá válka

Na počátku 17. století se v Německu opět vyostřily spory mezi katolíky a protestanty. Na výbojnou politiku bavorského vévody Maxmiliána reagovala nekatolická panství v roce 1608 založením Protestantské unie. Do jejího čela se postavil kalvínsky orientovaný kurfiřt Fridrich Falcký. V následujících letech se k Unii připojilo Braniborsko i další říšská města, mimoto ji nezakrytě podporoval francouzský král Jindřich IV. Unie dosáhla navíc spojenectví s Anglií a Spojených nizozemských provincií. Katolíci v reakci na kroky Unie založili rok po jejím zřízení Katolickou ligu v čele s bavorským vévodou Maxmiliánem. Ligu ihned podpořily císař, Španělsko i papež. V říši tak znovu ožily spory mezi protestanskými knížaty a katolickou stranou reprezentovanou Habsburky. Prohlubující se rozpory mezi katolíky a protestanty byly jednou z významných příčin celoevropského konfliktu známého jako třicetiletá válka. Podle tradičního pojetí třicetiletá válka proběhla ve čtyřech etapách: ●

Česko-falcká válka (1618-1623)

●

Dánská válka (1625-1629)

●

Švédská válka (1630-1635)

●

Francouzsko-švédská válka (1635-1648)

Třicetiletá válka začala v roce 1618 v Praze povstáním českých protestanských stavů, které si tak chtěly na Habsburcích vymoci dodržování svých náboženských práv. Samotnou vzpouru zahájila tzv. pražská defenestrace, při níž byli z okna Pražského hradu vyhozeni císařovi místodržící. Tento čin měl symbolický rozměr, neboť defenestrací pražských konšelů začala v roce 1419 také husitská revolta. K českým protestantům se brzy poté připojily také slezské a lužické stavy a později i většina Moravanů. V říši se do otevřeného střetu se dostaly také Protestantská unie a Katolická liga. Po počátečních vojenských úspěších českých protestantů, jež vyvrcholily obléháním Vídně, se do povstání zapojily také rakouské stavy. Finanční podporu českým stavům poskytlo Nizozemí a vojenskou pomocí přispěly sedmihradský kníže i savojský vévoda. V létě 1619 povstalci přijali novou stavovskou ústavu, sesadili habsburského panovníka Ferdinanda II. z českého trůnu a místo něj zvolili českým králem vůdce Protestanské unie Fridricha Falckého. Na stranu Habsburků se však postavily kromě Španělska také papež, polský král i předáci Katolické ligy v čele s bavorským vévodou Maxmiliánem. V srpnu roku 1619 byl Ferdinand II. zvolen císařem, přičemž mu svůj hlas dala i některá protestantská knížata – konkrétně saský a braniborský kurfiřt. Ti také nijak nezasáhli proti vpádu bavorského kurfiřta do Čech. Dne 8. listopadu 1620 armáda Maxmiliána I. spolu s císařským vojskem v bitvě na Bílé hoře uštědřila povstalcům drtivou porážku. Fridrich Falcký uprchl ze země a brzy na to bylo povstání potlačeno také na Moravě a ve Slezsku. Boje pokračovaly v říši a v Horních Uhrách, kde císařským úspěšně vzdoroval sedmihradský vévoda. Po vítězství na Bílé hoře císař tvrdě zúčtoval s českou šlechtou. Jejich majetek byl zabavován a vybraní povstalci z řad vyšší i nižší šlechty byli popraveni. V zemi byla nastolena tvrdá rekatolizace a germanizace. Tento 81

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička kurz vyvrcholil v roce 1627 vyhlášením Obnoveného zřízeného zemského, jež omezilo autonomii českého království a posílilo císařskou moc. Zároveň byla zrovnoprávněna němčina s češtinou a katolictví bylo prohlášeno za jediné legální náboženství. V důsledku toho mnoho českých protestantů opustilo zemi a zbytek života strávilo v exilu.

K ZAPAMATOVÁNÍ 34 Třicetiletá válka začala v Praze v roce 1618 povstáním českých protestanským stavů. Do revolty proti císaři a katolíkům v říši se zapojily také stavy některých vedlejších zemí i Protestanská unie. Protestanti byli poraženi v roce 1620 v bitvě na Bílé hoře.

Do exilu odešel také Fridrich Falcký, jehož území obsadilo bavorské vojsko. Tvrdý postup katolické strany vyvolal nelibost protestantských knížat v Německu. Česká vzpoura tak přerostla v celoříšský konflikt, do něž nepřímo zasáhly i další země. Na začátku 20. let 17. století skončilo také příměří mezi Španělskem a Nizozemím, jejichž střet se propojil s německou válkou. V reakci na úspěchy katolíků se v roce 1625 do bojů zapojil také dánský král Kristián IV. Zapojením Dánska, jež bylo finančně podporováno Anglií, Nizozemím a Francií, začala další fáze třicetileté války. Dánské vojsko však bylo hned v následujícím roce poraženo ligistickou armádou. Nad německými protestanty zvítězilo rovněž císařské vojsko, v jehož čele stál český šlechtic Albrecht z Valdštejna. Ten poté dobyl řadu německých oblastí i celé baltské pobřeží až po Stralsund a prohlásil se „generalissimem Baltu a oceánských moří“. V roce 1629 byl uzavřen v Lübecku mír mezi císařem a Dánskem, jež bylo donuceno stáhnout se výměnou za vrácení území ztracených během konfliktu. Ještě předtím vydal Ferdinand II. tzv. restituční edikt, kterým upravil náboženské poměry v říši podle stavu z doby uzavření augšpurského míru. Měly tak být znovu obnoveny kláštery a biskupství zrušené v předchozích desetiletích. Došlo tak k posílení císařské moci a k opětovnému nastolení výsadního postavení katolické církve. Restituční edikt vzbudil mezi protestanty vlnu nevole. I v důsledku narůstající nespokojenosti byl v roce 1630 Valdštejn propuštěn z císařských služeb. Ve stejné době nastal nový zvrat ve válce, neboť na německé území pronikla švédská armáda vedená králem Gustavem II. Adolfem. Švédsko už předtím svedlo úspěšné boje s Polskem a Litvou. Jeho vstup do války proti katolíkům v říši byl veden snahou získat kontrolu nad baltským pobřežím, obrana protestanského vyznání byla pouze záminkou k jeho tažení. S nepřímou podporou Francie začal Gustav II. Adolf dobývat zpět protestanská území. V roce 1631 porazil ligistickou armádu v bitvě u Breitenfeldu a poté pokračoval do Falce, kde se na jeho stranu přidal saský kurfiřt. Do švédského vojska kromě Němců vstupovali také Angličané, Skoti, Francouzi, Holanďané i Češi. V následujícím roce švédský král provázený Fridrichem Falckým vtrhl do Bavorska, kde se mu poddal Mnichov i Norimberk. Jednotky saského vévody mezitím obsadily Prahu a sami Švédové se chystali k postupu na Vídeň. V této situaci byl císař nucen povolat znovu Valdštejna. V roce 1632 se oba vojevůdci střetli v bitvě u Lützenu, jež neměla jednoznačného vítěze. V jejím průběhu však padl Gustav II. Adolf a v důsledku toho se další švédský postup dočasně zastavil. Po smrti švédského krále postupně klesl také vliv Albrechta z Valdštejna, jenž vzhledem ke svým mocenským nárokům i nerozhodnosti ztratil císařovu podporu. Poté, co zahájil jednání se Švédy, byl obviněn ze zrady a na císařův pokyn v únoru 1634 v Chebu zavražděn. 82

6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY Ve stejném roce císařské vojsko zvítězilo se španělskou pomocí nad Švédy a německými protestanty v bitvě u Nördlingen. Vzápětí Švédsku otevřeně podpořila Francie, která mu poskytla novou finanční pomoc a v roce 1635 vyhlásila válku Španělsku. Francouzské království tak vstoupilo do konfliktu na straně protestantů a to přesto, že patřilo k předním katolickým zemím Evropy a její politiku řídil od poloviny 20. let kardinál Richelieu. Francie však především chtěla oslabit vliv Habsburků, jejichž vláda ve Španělsku a v říši ohrožovala francouzské zájmy. Ke katolické straně se naopak připojili saský a braniborský kurfiřt, kteří s císařem uzavřeli tzv. pražský mír. Ve válce se tak na úkor původních náboženských motivů prosadily mocenské zájmy jednotlivých účastníků. Od druhé poloviny 30. let konflikt probíhal na třech frontách – v Nizozemí, v Porýní a v Sasku. V roce 1637 zemřel císař Ferdinand II. a vzrostly tak naděje na konečný mír. Francouzské jednotky se v dalším období úspěšně prosazovaly v říši a v roce 1643 dosáhly v Ardenách zásadního vítězství nad Španělskem. Také Švédové na přelomu 30. a 40. let zahájili ofenzívu na říšském území, pronikli do českých zemí a po bitvě u Jankova ve středních Čechách postupovali k Vídni. Rakouské Habsburky před definitivní porážkou zachránil separátní mír se sedmihradským vévodou. Už předtím začala jednání mezi protestanskými zástupci v Osnabrücku a katolickými v Münsteru. Výsledkem mírových rozhovorů trvajících několik let bylo v roce 1648 uzavření tzv. vestfálského míru. V době jeho podepsání doznívaly ještě boje v Praze, kde krátce předtím Švédové obsadili Malou Stranu i Hradčany a neúspěšně se pokusili dobýt Staré a Nové Město. V Praze tak třicetiletá válka začala i skončila.

K ZAPAMATOVÁNÍ 35 Poslední fázi války charakterizovaly vojenské úspěchy Švédů a Francouzů. Třicetiletá válka skončila v roce 1648 uzavřením tzv. vestfálského míru, jimž vyvrcholila dlouholetá jednání probíhají ve vestfálských městech Osnabrücku a Münsteru.

Vestfálským mírem byly položeny základy nového mezinárodního uspořádání, jež v Evropě vydrželo i v následujících staletích. Z konfliktu nejvýrazněji těžila Francie, jež získala vládu nad Métami, Toulosem a Verdunem a zároveň také kontrolu nad řadou měst v Alsasku. Úspěšní byli rovněž také Švédové, jimž připadly Brémy i západní Pomořansko. Územní zisky si připsaly také některé německé země – protestantské i katolické. Naopak Habsburky vleklý konflikt oslabil. Podařilo se sice bez zásadních změn zachovat středoevropské soustátí, císařská moc v říši však upadla a stala se ještě výrazněji závislou na říšském sněmu. Knížata získala právo podepisovat zahraniční smlouvy a se souhlasem sněmu jim bylo povoleno podílet se na legislativě říše. Navíc byla potvrzena nezávislost Švýcarska i Spojených nizozemských provincií, které přestaly být považovány za součást říše. Třicetiletá válka a její výsledky zásadně změnily mocenské poměry v Evropě. Úpadek zaznamenala především říše, která se proměnila v konglomerát fakticky nezávislých států poznamenávaný vnějšími zásahy cizích států. Kontrolu nad strategickými pozicemi na německém území získali Francouzi, Nizozemci a Švédové. Politiku samotné říše určovaly partikulární zájmy větších německých zemí (Rakouska, Bavorska, Saska a Braniborska). 83

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Došlo zde také k prudkému poklesu obyvatelstva, podle odhadů počet obyvatel jen v německých zemích klesl o osm miliónů. Většina z nich však nebyla oběťmi vojenských akcí, ale zemřela v důsledku nejrůznějších epidemií a hladomorů. Výraznými změnami prošlo také evropské vojenství. Problémy spojené s působením žoldnéřských vojsk, které byly během války hojně využívány na obou stranách, otevřely cestu k pozdějšímu vytváření stálých armád. Válka měla také výrazné hospodářské dopady. Téměř ustal obchod, zpomalil se rozvoj podnikání, v řadě oblastí bylo znovu obnoveno nevolnictví a svobodné postavení měst bylo omezeno. Prohloubilo se také ekonomické a sociální zaostávání střední Evropy. Zvláště zde došlo v důsledku úbytku obyvatel k těsnějšímu připoutání rolníků k půdě a životní podmínky poddaných se zhoršily. Také v řadě západoevropských zemí vypukly sociální nepokoje a revolty. Španělsko muselo pacifikovat povstání Portugalska a Katalánie, Anglií zmítala občanská válka a ve Francii vypukla vzpoura měst a vysoké šlechty (tzv. fronda), jež byla namířena proti královské moci a vládě kardinála Mazarina. Konflikty otřásaly i východní Evropou. Agresivní politikou svých sousedů trpěla především polsko-litevská unie, která od 50. let 17. století musela čelit povstáním kozáků a poté švédské invazi. Prodělané válečné útrapy poskytly rovněž řadu podnětů k pronásledování osob obviněných z čarodějnictví. Průběh a výsledky třicetileté války ovlivnily i náboženské poměry v Evropě. V říši skončila definitivně éra náboženských konfliktů, jež byly překonány kompromisem v duchu augšpurského míru. Důsledkem protestantských úspěchů byl fakt, že kalvinisté získali stejná práva jako katolíci a luteráni. V samotných habsburských državách si však výsadní postavení udržela katolická církev. Její předchozí plány na sjednocení křesťanstva však vzaly za své. Také křesťanská morálka během vleklých válek upadla a dřívější vymezování evropské identity příslušností ke křesťanstvu se po vestfálském míru stalo minulostí.

6.1.2

Situace evropských mocností v druhé polovině 17. století

Ze všech vnitřních krizí a povstání, které v 17. století zasáhly většinu evropských států, měla na další vývoj Evropy zvláště významný vliv občanská válka a revoluce v Anglii. Hlavní podnět k ní dal anglický král Karel I. svými pokusy o nastolení absolutistické vlády. Od konce 20. let se král pokoušel vládnout bez parlamentu pouze s podporou vysoké šlechty a anglikánské církve. Mimo oficiální strukturu anglikánské církve se přitom rozvíjely církevní obce v čele s demokraticky volenými kněžími, jejíž příslušníci byli nazýváni presbyteriány. Presbyteriánská církev už předtím vznikla v sousedním Skotsku, které se Karel I. pokusil v druhé polovině 30. let podřídit anglikánské liturgii. V důsledku toho došlo k otevřenému povstání Skotů, kteří bez královského svolení zřídili vlastní parlament a v roce 1640 vpadli na anglické území. Nábožensky motivovaná válka se Skoty se propojila s vleklým konfliktem mezi panovníkem a parlamentem. Králův požadavek na zvýšení daní parlament a navíc obvinil jeho hlavního ministra z vlastizrady a nechal jej popravit. Situaci vzápětí dále vyhrotilo povstání irských katolíků. Na několika frontách se tak rozhořel otevřený konflikt. Karel I. se pokusil zatknout předáky parlamentní opozice, ale neuspěl a byl nucen uprchnout z Londýna. V roce 1642 tak v Anglii začala skutečná občanská válka.

84

6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY Královi příznivci – roajalisté – měli převahu ve většině anglických panství, parlament však ovládal Londýn a brzy vybudoval „armádu nového typu“, v jejímž čele stanul úspěšný vojevůdce Oliver Cromwell (1599-1658). Pod jeho vedením povstalci, opírající se o spojenectví se skotskou armádou, dosáhli rozhodujících vítězství. Pod tíhou porážek se čtyři roky po začátku občanské války Karel I. vzdal Skotům. Cromwell, jenž mezitím získal i politickou moc, rozhodl později i s ohledem na radikalizaci stoupenců parlamentu o králově popravě. Karel I. byl popraven za začátku 1649 a po jeho smrti byla v Anglii vyhlášena republika (Commonwealth). Brzy poté se však Cromwell postavil i proti Oliver Cromwell narůstající moci parlamentu a provedl čistku mezi presbyteriány i mezi radikály ve vlastním vojsku. Nakonec rozpustil celý parlament a začal vládnout sám jako lord protektor. V průběhu 50. let znovu porazil skotské i irské povstalce, kteří se odmítli podřídit anglické nadvládě. Obrázek 6-1:

Cromwellova diktatura bylo érou vlády puritánů, pro něž byla typická upřímná zbožnost, uměřenost, důraz na mravní čistotu, pracovitost a podnikavost. Tyto vlastnosti se staly jedním z důležitých zdrojů bohatství a moci Anglie v dalších staletích. Puritánský asketismus však v tehdejší anglické společnosti sympatie nebudil a po Cromwellově smrti v roce 1658 byl jeho syn donucen vzdát se úřadu diktátora. Z exilu se poté vrátil zpět král Karel II. a v roce 1660 byla v Anglii znovu obnovena monarchie, i když v omezené, parlamentní podobě. Anglická revoluce představovala první úspěšnou vzpouru parlamentu vůči panovnické moci, která skončila svržením a popravou krále. Byla předznamenáním revolucí 18. a 19. století a výrazem emancipace měšťanstva.

K ZAPAMATOVÁNÍ 36 V letech 1642-1648 došlo v Anglii k občanské válce, jež skončila svržením a popravou krále Karla I. Rozhodující vliv získal v době královy porážky Oliver Cromwell, jenž rozpustil parlament a vládl jako diktátor. Po jeho smrti byla v 1660 v Anglii opět obnovena monarchie.

V druhé polovině 17. století vývoj Anglie ovlivňovaly rozporuplné tendence. Na jedné straně se zvyšovala její ekonomická síla a její hlavní město Londýn začal velikostí i významem překonávat Amsterdam jako hlavní obchodní centrum tehdejší Evropy. Na druhé straně se angličtí králové nevzdali pokusů o potlačení moci parlamentu a zavedení absolutistické formy vlády. Otevřeně se tyto snahy projevily za panování Jakuba II., jenž po svém nástupu na trůn v roce 1680 přestoupil ke katolictví a v zahraniční politice se začal orientovat na Francii. Nespokojenost vyvolaná Jakubovými záměry obnovit panovnický absolutismus vyvrcholila v roce 1688 jeho svržením. Anglický trůn byl nabídnut královu zeti nizozemskému místodržiteli Vilému III. Oranžskému, jenž potvrdil právo parlamentu schvalovat daně a anglickým občanům zaručil svobodu projevu. Jakub II. mezitím uprchl do Francie a odtud se pokusil znovu získat anglický trůn. Následný konflikt mezi oběma uchazeči o anglickou korunu skončil v roce 1690 vítězstvím Viléma III. a nastolením nové panovnické dynastie. Svržení Jakuba II. a definitivní porážka panovnického absolutismu v Anglii je označována jako „slavná revoluce“. Mocenské změny byly při korunovaci Viléma 85

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička III. Oranžského potvrzeny schválením Deklarace práv (Bill of Rights), jenž písemně stvrdila práva anglického parlamentu. „Slavná revoluce“ přinesla také potvrzení anglické nadvlády nad britskými ostrovy. V jejím důsledku ztratilo svou nezávislost Irsko a později se také změnilo postavení Skotska. K definitivnímu vyrovnání mezi Angličany a Skoty došlo v době války o španělské dědictví vzhledem k dynastickým komplikacím při obsazování anglického trůnu. V roce 1707 byl přijat zákon o unii mezi Anglií a Skotskem a oficiálně tak byl vyhlášen vznik Spojeného království Velké Británie. Skotský parlament měl být rozpuštěn, ale místní presbyteriánská církev měla být zachována stejně jako skotský právní řád. Dosavadní anglickou a skotskou identitu měla ale nahradit příslušnost k novému britskému národu. Velké Británii fakticky vládl londýnský parlament, kde většinu měli tradičně angličtí poslanci. Novým králem se ovšem stál příslušník hannoverské dynastie, jež v Británii panovala do první poloviny 19. století. Irsko bylo z anglo-skotské unie vyloučeno. Byl mu sice zachován vlastní parlament, ale jeho zákonodárství podléhalo kontrole královských ministrů v Londýně. Situaci Irska těžce poznamenávaly také tvrdé spory mezi katolíky a protestanty.

K ZAPAMATOVÁNÍ 37 Snahy o absolutistickou vládu anglického krále Jakuba II., orientujícího se na katolictví a Francii, vedly v roce 1688 k jeho svržení. Jedním z důsledků mocenských změn (známých také jako „slavná revoluce“) bylo v roce 1707 přijetí zákona o unii mezi Anglií a Skotskem, jímž bylo oficiálně ustaveno Spojené království Velké Británie.

Vývoj v západní Evropě byl zhruba od první poloviny 17. století také ve znamení mocenského vzestupu Francie. K jejímu rozmachu přispěli v té době zejména kardinálové Richelieu a Mazarin, kteří tehdy fakticky určovali politiku země jako zplnomocnění ministři francouzských králů. Nárůst francouzské moci byl možný také díky oslabení jeho soupeřů – především Španělska, německých zemí a habsburské monarchie. Ani Francii se přitom nevyhnuly vnitřní problémy. Povstání vysoké šlechty a měst namířené proti politice kardinála Mazarina (tzv. fronda) však nedokázalo předložit společný politický program a bylo poraženo. Naopak po nástupu Ludvíka XIV. v roce 1661 začala ve Francii éra panovnického absolutismu. Ludvík XIV. označovaný jako „král Slunce“ je považován za ztělesnění tohoto typu vlády. V jeho rámci byl panovník ztotožněn se samotným státem a rozhodoval sám o všech otázkách. Posílení královy moci vyjadřovalo také posílení významu panovnického dvora. Centrem dvorského života ve Francii byla nově zbudovaná královská rezidence ve Versailles, jejíž styl v pozdějších letech napodobovaly panovnické dvory v dalších evropských zemích. Dříve revoltující aristokracii si Ludvík XIV. získal udělováním velkorysých doživotních rent i luxusním životem na svém dvoře. Ohromné výdaje na dvorskou reprezentaci, jež dále rostly za vlády jeho nástupců, v dalším období prohlubovaly ekonomické problémy země a posilovaly nespokojenost jejich obyvatel. Jakékoli opoziční projevy byly však za vlády Ludvíka XIV. tvrdě potlačovány. Francouzský král přitom navazoval na politiku obou kardinálů a dále využíval opory státní moci – oddanou byrokracii, silnou stálou armádu a mocnou ústřední pokladnou. Ludvík XIV. potlačil také do jisté míry autonomní postavení 86

6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY hugenotů a posílil kontrolu státu nad katolickou církví. V 80. letech 17. století byl zrušen edikt nantský, zrovnoprávňující protestantství s katolictvím, a krátce předtím uzavřením tzv. galikánské deklarace Francie omezila autoritu papeže pouze na duchovní otázky a podřídila ji rozhodnutím papežských koncilů. Dočasně se tak prohloubila závislost katolické církve ve Francii na panovnické moci. Hospodářská politika Francie v té době se opírala o zásady tzv. merkantelismu, jehož podstatou byla snaha o dosažení aktivní obchodní bilance a o navýšení množství drahých kovů v zemi. Za vlády Ludvíka XIV. uvedl do praxe merkantelistické teorie jeho ministr financí Jean-Baptista Colbert (1619-1683). Ve své funkci zřídil nové instituce usnadňující koordinaci výběru daní a zároveň prosadil daňové úlevy pro rodiny s dětmi. Také se snažil podřídit soukromý obchod státní regulaci. Podporoval především řemeslné velkovýrobny (tzv. manufaktury) a nově utvářené státní obchodní společnosti orientující se na zahraniční obchod. V souvislosti s tím vzrostl také zájem Francie o expanzi v zámoří. V 70. letech 17. století byla na území severní Ameriky zřízeny francouzské kolonie Nová Francie (vytvořená z osady Quebec) a Louisiana (nacházela se na dolním toku Mississipi).

DEFINICE 6-1 Merkantelismus - ekonomická teorie, která se prosazovala v západní Evropě asi od 16. století. Její podstatou bylo přesvědčení, že bohatství států se odvíjí od množství drahých kovů v zemi. Dalším pilířem tohoto učení byl důraz na aktivní obchodní bilanci.

V zámoří se však už dříve výrazněji prosazovalo Spojené Nizozemí. Zde byla na počátku 20. let 17. století zřízena Západoindická společnost, která poté založila na americkém území řadu osad včetně Nového Amsterodamu (pozdějšího New Yorku). Po uzavření vestfálského míru společnost ztratila své monopolní postavení, vzápětí ohlásila bankrot a byla nucena postoupit své americké državy Angličanům a Portugalcům. Úspěšněji si vedla nizozemská Východoindická společnost, která v polovině 17. století vytlačila Portugalce z Cejlonu i z okolních ostrovů. Nizozemí v té době bylo jednou z hlavních obchodních mocností. Nizozemští kupci a námořníci ovládali dvě třetiny světového obchodu a jeho centrem byl Amsterodam. Právě zde se rozvinula technika burzovního obchodu s cennými papíry a zbožím, již postupně přejaly i další státy. Hospodářský vzestup Nizozemí umožňovala především náboženská tolerance a likvidace společenských omezení. Rozhodující mocenské postavení si zde nárokovala obchodnická oligarchie V 17. století dosáhlo vrcholu své moci také Švédsko jako další z protestantských velmocí. I po skončení třicetileté války pokračovalo ve své expanzivní politice zahájené králem Gustavem II. Adolfem. V průběhu tzv. první severské války (1655-1660) Švédsko postupně porazilo své tradiční konkurenty – Polsko, Rusko a Dánsko. Zachovalo si tak postavení klíčové mocnosti v severovýchodní Evropě, ačkoli se mu nepodařilo ovládnout celé baltské území a naplnit tak původní záměr Gustava II. Adolfa. Po porážkách v konfliktech z přelomu 17. a 18. století se navíc Švédsko muselo vzdát některých svých území ve prospěch nově nastupujících velmocí Ruska a Braniborska (Pruska). V průběhu 17. století se zkomplikovala také pozice polsko-litevské unie. Pokusy o reformu narážely na odpor mocné šlechty, jejíž příslušníci často využívali možnosti blokovat 87

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička panovnické návrhy pomocí svého práva veta. Polsko už předtím citelně oslabily neúspěšné války se Švédy, sílící nápor Rusů i vzpoury ukrajinských kozáků. Územní ústupky vůči Rusku přiměly krále k abdikaci a pokračující mocenské spory mezi panovníkem a feudály vyvrcholily na konci 17. století, kdy šlechta zvolila polským králem saského kurfiřta.

6.2

Na cestě k osvícenství

Sedmnácté století nebylo pouze dobou konfliktů a nepokojů, ale zároveň představuje mezník i dějinách kultury a vědy. Už jeho počátky jsou spojeny s nástupem nového uměleckého směru – baroka. Do jisté míry rozvíjelo odkaz pozdní fáze renesance, odlišovalo se však okázalostí, vnitřní rozporuplností a větší nezávislostí na antických vzorech. Barokní umění mělo také výrazněji náboženský rozměr. Ve své původní podobě bylo ostatně úzce svázáno s katolickým prostředím, ačkoli se později rozšířilo také v protestanských zemích. Právě zde se však díky tolerantnějšímu prostředí začal později prosazovat nový myšlenkový proud známý jako osvícenství, jenž otevřel cestu k pozdější modernizaci Evropy. V 17. století se tak zároveň rozvíjelo dědictví humanismu, jež bylo jedním z hlavních podnětů vědeckého pokroku typického právě pro toto období.

6.2.1

Barokní kultura

Baroko se v Evropě začalo šířit po roce 1600. Samotné slovo „baroko“ bývá nejčastěji odvozováno od španělského či portugalského slova barroco (barrueco) označující velkou perlu nepravidelného tvaru. Zpočátku měl tento termín hanlivý význam, jako označení nového výtvarného stylu se prosadil až v 18. století. Ve svých počátcích barokní umění navazovalo na závěrečnou fázi renesance, známou jako manýrismus. Také baroko se rozvinulo nejprve v Itálii a odtud se rozšířilo do dalších zemí. Jeho nástup je sice spojován s katolickou reformací, baroko však proniklo také do protestanských zemích. Typické rysy barokního umění byly: ●

kombinování jednotlivých uměleckých oborů (zejména ve výtvarném umění)

●

okázalost a výrazná dekorativnost

Jedním z tvůrců barokního malířství římský tvůrce Michelangelo Amerisi zvaný Caravaggio (1573-1610), v jehož dílech se prosazovaly výrazně realistické přístupy. Tvorba Caravaggia a dalších italských umělců ovlivnila španělské, holandské a v menší míře rovněž francouzské malířství. Specifické rysy mělo barokní malířství v Nizozemí. Vzhledem k tomu, že barokní obrazy zdobily zejména příbytky holandských měšťanů, charakterizovala je menší okázalost i výraznější přítomnost světských motivů. Rozšířeny tak byly zvláště krajinářství, žánrové malířství a tvorba psychologických portrétů, jež dosáhla vrcholu v díle Rembrandta van Rijna (1609-1669). Také barokní architektura se zrodila v Itálii, kde největšího ohlasu dosáhl architekt a sochař Gian Lorenzo Bernini (1598-1680) působící ve službách papeže. Jeho nejvýznamnějším dílem byla barokní přestavba svatopetrského náměstí v Římě, jež zahrnovala především vybudování monumentálních kolonád před chrámem sv. Petra. Berniniho práce významně ovlivnila nejen západoevropskou architekturu, ale také barokní stavitelství ve střední Evropě. V Rakousku se barokní architektura rozvíjela především díky císařským zakázkám. Na přelomu 17. a 18. století zde tak byly budovány rezidence sloužící panovnickému dvoru i 88

6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY honosné kláštery, jež symbolizovaly bohatství a moc monarchie. Barokní stavitelství se úspěšně prosazovalo také v protestanské Anglii, již řadou významných staveb ozdobil architekt Christopher Wren. Proslul především stavbou katedrály sv Pavla, zbudovanou po velkém požáru Londýna z roku 1666. Baroko se neomezovalo jen na výtvarné umění. Barokní literatura či divadlo však na rozdíl od malířství a architektury nevycházela z italských vzorů. Bylo to dáno zejména tím, že už v době renesance se v jednotlivých zemích rozvíjely díla psaná v národních jazycích. Evropské písemnictví v té době obohatila především španělská literatura, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Miguel Cervantes – tvůrce románu o rytíři donu Quijotovi. Jde o jedno z nejslavnějších děl světové literatury, jež vzniklo v době přechodu od renesance k baroku. Za umělce dvou epoch lze považovat také nejslavnějšího dramatika všech dob Williama Shakespeara. Právě divadlo představovalo jednu charakteristických forem barokního umění a významně určovalo také tehdejší životní styl a myšlení. S rozmachem divadla souvisel rovněž vznik opery jako nové umělecké formy, jež se v průběhu 17. století stala novým symbolem barokní kultury. Výraznou proměnou prošla v době baroka hudba. V 17. století došlo k rozdělení instrumentální a vokální hudby. Zároveň začaly být pořádány první veřejné koncerty a byly založeny první koncertní sály. Z té doby pocházejí dodnes živá díla slavných barokních skladatelů Johanna Sebastiana Bacha či Antonia Vivaldiho.

DEFINICE 6-2 Baroko – umělecký směr, jež se v Evropě rozšířil po roce 16. století a dominoval zde zhruba do roku 1750. První barokní díla vznikla v Itálii. Typickým rysem baroka byla zvláště ve výtvarném umění výrazná dekorativnost a okázalost. Jeho počátky úzce souvisely s nástupem katolické reformace.

6.2.2

Rozvoj vědy a počátky osvícenství

Přestože se barokní umění obracelo především k náboženským tématům, byly v 17. století položeny také základy moderního racionalismu. Omezovat vědění na nekritické odvolávání se k tradičním dogmatům posvěceným církví odmítl ve svých dílech anglický učenec a politik Francis Bacon (1561-1626), jenž bývá považován za zakladatele moderních vědeckých metod. V podobném duchu evropské myšlení ovlivnil francouzský filozof René Descartes (1596-1650). Jeho filozofii charakterizoval přísně racionální přístup založený na matematických principech, vyjádřený slavným výrokem: „Myslím, tedy jsem.“ Descartes větší část svého života strávil v Nizozemí, které díky svému liberálnímu prostředí přitahovalo i řadu dalších barokních učenců. Jedním z hlavních středisek vědeckého života zde byla univerzita v Leydenu, fungující bez církevního dohledu od roku 1575. Z matematických principů vycházelo také učení Descartova krajana Blaise Pascala (1623-1662), jenž sestrojil první počítačový stroj. V návaznosti na myšlenky humanistických učenců se v 17. století rozvíjely také přírodní vědy, zvláště astronomie a přírodověda. Významní astronomové jako Johann Kepler (15711630) či Galileo Galilei (1564-1642) podpořili kopernikovský systém sluneční soustavy a novými poznatky obohatili dosavadní poznání vesmíru. První z nich dokázal elipsovitý tvar 89

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička oběžných drah planet a formuloval zákony pohybu kosmických těles. Galilei jako první využil pro svá pozorování hvězdářský dalekohled a současně úspěšně propagoval kopernikovskou teorii mezi širší veřejností. Za to si však vysloužil předvolání k inkvizičnímu soudu, kde musel své učení odvolat. Jedním z nejvýznamnějších barokních myslitelů, v jehož díle se projevovalo tehdy typické střetávání víry a rozumu, byl český filozof a pedagog Jan Amos Komenský (1592-1670). V důsledku habsburského vítězství na Bílé hoře a následné rekatolizace byl jako poslední biskup Jednoty bratrské nucen v roce 1627 odejít do exilu. Působil dlouhá léta v Polsku, Švédsku, Anglii a Nizozemí, kde také zemřel. Jeho celoživotním dílem bylo budování tzv. pansofie jako univerzální vědy, jež v sobě zahrnovala barokní tendence k encyklopedičnosti i víru v možnosti výchovy a zlepšení lidí navazující na myšlenky humanistů. Své pansofické učení Komenský představil v monumentálním díle nazvaném Jan Amos Všeobecná porada o nápravě věcí lidských, kde předložil utopickou vizi Komenský univerzálního míru a spravedlnosti. Komenského hlavní přínos však spočíval v jeho pedagogickém díle. Je považován za jednoho zakladatelů moderní pedagogiky. Zdůrazňoval význam výuky jazyků a propagoval názorné vzdělávání, jež v konkrétní podobě představil ve svých učebnicích – Brána jazyků či Svět v obrazech (Orbis pictus). Komenský byl však zároveň autorem apokalyptických náboženských proroctví, jež předpovídala svržení habsburského císaře a katolické moci. Vliv náboženství méně poznamenával rozvoj nauky o státu a právu. K rozvoji právní vědy přispěl významně nizozemský učenec Hugo Grotius (1583-1645), jenž byl autorem učení o přirozeném právu jednotlivců i národů. Obrázek 6-2:

Jedním z nejvýznamnějších myslitelů druhé poloviny 17. století, jehož dílo předznamenalo nástup moderního myšlení, byl John Locke (16321704). Tento anglický filozof, pedagog a lékař působil také ve Francii i v Nizozemí a po „slavné revoluci“ se uplatnil také jako ve službách Viléma Oranžského jako komisař pro obchod a kolonie. Ve svém díle Dvě pojednání o vládě hájil právo občana vzbouřit se proti absolutistické moci – jeho dílo později inspirací pro zakladatele Spojených států amerických. Locke je také autorem teorie o dělbě moci, která se v Anglii prosadila v praxi po Cromwellově smrti při nastolení parlamentní monarchie. Locke rozděloval moc na zákonodárnou, výkonnou a „zahraničněpolitickou“, realizovanou vladaři. Toto rozdělení doplněné později francouzskými John Locke osvícenci se stalo teoretickým základem moderních demokracií. Locke v dalších dílech odmítl starší učení o vrozených idejích a vyzdvihl nezastupitelnost empirického poznání. Obrázek 6-3:

Obrázek 6-4:

90

Isaac Newton

K rozvoji přírodních věd založených právě na empirickém zkoumání zásadně přispěl Lockův současník Isaac Newton (1642-1727). Tento anglický fyzik byl označen také jako „první ve věku rozumu“ a „poslední ve věku mágů“, neboť jeho dílo příznačně spojovalo moderní vědecké metody s iracionálními přístupy typickými pro předchozí období. Jeho pohybové zákony a zákon o gravitaci položily základ moderní fyziky, od nichž se až do 20. století odvíjelo také poznání vesmíru. Newton objevil také diferenciální počet a zabýval se rovněž zkoumáním podstaty světla.

6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY Zároveň se však zajímal vážně o středověkou magii, alchymii a věštění. Sám byl autorem knihy proroctví, v níž předpovídal brzký konec papežství a konec světa na rok 1867. Tato skutečnost ukazuje, že teorie novověkých učenců ovlivňovaly i jejich náboženské, příp. mystické představy. Proto také Newton či Descartes odmítali zavrhnout tradiční křesťanské pojetí světa. Pro novověké myšlení bylo současně typické přesvědčení o tom, že zákony přírodního světa jsou předobrazem společenského a politického uspořádání. Není tak náhodou, že Newtonův pojem „rovnováha sil“ se stal erbovním heslem mezinárodní politiky Velké Británie, prosazované na evropské scéně od počátku 18. století. Locke a do jisté míry také Newton byli prvními představiteli osvícenství, které se jako nový myšlenkový proud začalo prosazovat v Evropě už na konci 17. století. Typický pro ně především důraz na lidský rozum, jenž měl odhalit skryté zákony v přírodě i ve společnosti. Nástup osvícenství provázel odklon od náboženských dogmat a rozvoj přírodních věd. Samotný název tohoto nového myšlenkového proudu odkazuje k přesvědčení o tom, že „světlo rozumu“ může překonat dosavadní temnotu církevních dogmat a iracionálních pověr. Neotřesitelná víra v lidský rozum byla typickým znakem osvícenského myšlení, jež dosáhlo svého vrcholu v dílech francouzských filozofů. Jeho rozšíření a vliv na změny evropské společnosti v 18. století budou podrobněji přiblíženy v příští kapitole.

6.2.3

Nové projekty evropské integrace

V průběhu 17. století se objevily nové návrhy na vytvoření jednotného společenství evropských států. Velké ambice měl projekt, jenž v roce 1632 zveřejnil ministr financí francouzského panovníka Jindřicha IV. Navarrského vévoda de Sully (1560-1641). Cílem jeho návrhu nazvaného Velký plán byla reorganizace Evropy, založená na principu rovnováhy sil. Společný svazek evropských zemí měl zahrnovat 15 rovnocenných států, jejichž hranice měly být částečně upraveny. Např. Španělsko mělo být omezeno jen území Pyrenejského poloostrova a Rakousko mělo být zcela odděleno od říše. Garantem navrhovaných změn měla být nově utvořená Generální rada Evropy, v jejímž čele měla stanout federální rada složená se čtyř zástupců velmocí a dvou zástupců ostatních členských států. Sully navrhoval také vytvoření společné armády, jež by mohla především čelit stále aktuálnímu tureckému nebezpečí. V rámci předpokládané reorganizace Evropy mělo dojít také k zrovnoprávnění všech hlavních západokřesťanských konfesí – tedy katolicismu, luteránství a kalvinismu. Sullyho projekt i přes svou propracovanost vyjadřoval především zájmy francouzské politiky v 17. a 18. století, jež byla namířena na prvním místě proti moci španělských Habsburků. Také proto francouzský návrh uvítala pouze anglická královna Alžběta I., jež sama měla zájem na oslabení Španělska. V ostatních zemích nevzbudil plán výraznější ohlas a šance na jeho realizaci tak byla v podstatě nulová. Další návrhy na vytvoření společné Evropy se objevily na konci 17. století. Autorem jednoho z nich byl anglický reformátor a zakladatel kolonie Pennsylvania na americkém území William Penn (1644-1718). Ve svém díle vydaném v roce 1693 pod názvem Esej o současném a budoucím míru v Evropě vybízel evropské panovníky k vytvoření společného evropského parlamentu podle anglického vzoru.

91

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Výraznější ohlas získaly v první polovině 18. století návrhy, jež hned v několika knihách publikoval francouzský katolický duchovní abbé de Saint-Pierre – celým jménem Charles Ireneé Castel de Saint-Pierre (1658-1743). Jeho hlavní prací je několikasvazkové dílo nazvané Projekt věčného míru vydané v letech 1713-1716. Do určité míry zde vycházel z některých myšlenek předchozího Sullyho projektu. Saint-Pierrův plán však výrazněji poznamenávala zkušenost vleklých konfliktů, které Evropou otřásaly od počátku třicetileté války. Proto navrhoval uzavření trvalého příměří, jež Evropu zbaví vnitřních sporů i nežádoucí turecké abbé de Saint- přítomnosti. Sám Saint-Pierre už předtím horlivě podporoval úspěšná protiturecká tažení a také jeho pozdější projekt evropské integrace byl Pierre ovlivněn nepřátelským vnímáním Osmanské říše. Mírové soužití mezi jednotlivými evropskými státy mělo podle jeho návrhu zaručovat nově vytvořené Evropské sdružení, jehož zástupci měla zasedat v pravidelně se scházejícím Generálním sněmu. Jeho kompetence se měly týkat výhradně mezinárodněpolitických otázek. Mezi devatenáct členských Evropského sdružení řadil Saint-Pierre poprvé také Rusko. Tím byla především oceněna jeho aktivní účast a úspěchy v bojích proti Turecku. Zařazení Ruska také vyjadřovalo změnu vnímání evropského prostoru a jeho východní hranice, jež byla geografy v první polovině 18. století posunuta k Uralu a Kavkazu. Saint-Pierre také na rozdíl od svých předchůdců zdůrazňoval význam hospodářské spolupráce evropských zemí. Odmítal nastupující trend vytváření mezistátních celních bariér a uzavřených národních trhů. Evropa se podle něj měla proměnit v jednotnou zónu volného obchodu. K tomu měl přispět vznik mezinárodních obchodních komor, jež by formulovaly základy mezinárodního obchodního práva a řešily by spory mezi obchodníky z jednotlivých zemí. Saint-Pierre šance na naplnění svého plánu hodnotil realisticky. Sám prohlásil, že nastolení evropské jednoty bude trvat asi 200 let. K vážnějšímu jednání o vytvoření společné Evropy tehdy skutečně nedošlo, ačkoli s jeho myšlenkami sympatizovala řada významných osobností i vlivných politiků Obrázek 6-5:

K ZAPAMATOVÁNÍ 38 V 18. století byly předloženy nové návrhy evropské sjednocení. Zřejmě největší ohlas získal plán, jehož autorem byl francouzský duchovní abbé de Saint-Pierre. Podle jeho projektu mělo být založeno Evropské sdružení, jehož členy mělo být 19 evropských států – poprvé také včetně Ruska.

6.3 Změny mocenských pozic evropských států na přelomu 17. a 18. století Třicetiletou válkou evropské konflikty 17. století. V jeho druhé polovině naopak došlo k řadě dalších střetů, které znovu změnily mocenské uspořádání Evropy. Nové rozložení sil ovlivnil začínající mocenský úpadek Osmanské říše na jedné straně a vzestup carského Ruska za panování dynastie Romanovců na straně druhé. Nové evropské konflikty byly spojeny také s ambiciózní politikou Švédska a zejména Francie za vlády Ludvíka XIV.

92

6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY 6.3.1

Definitivní odvrácení turecké expanze

V 16. století žila Evropa nadále v obavách z další expanze Osmanské říše, která byla v té době největší mocností islámského světa. Ačkoli obléhání Vídně v roce 1529, turecké vpády na západ pokračovaly i v dalších letech. Dočasně ustaly po uzavření míru, na jehož základě Osmanská říše obsadila střední Uhry včetně Budapešti. Moc Turecka však začala postupně upadat. Důkazem toho byla i porážka turecké armády v bitvě u Lepanta, kterou ji v roce 1571 uštědřila koalice Španělska, Benátek a Janova. Jejich spojenectví vyvolal agresivní postup Turecka ve Středomoří a zejména obsazení Kypru. Turecká expanze ve Středomoří tak byla zastavena. Vítězství v bitvě u Lepanta získalo v katolickém světě značný ohlas, ale nepodařilo se jej využít k dalšímu společnému postupu proti rozpínavosti Osmanské říše. V první polovině 17. století se vnitřní krize Turecka prohloubila. Přesto se v té době Osmanské říši podařilo uhájit smlouvou s Persií svou východní hranici a po dlouhé válce s Benátkami získala také vládu nad Krétou. Na začátku 60. let 17. století se do tureckobenátského konfliktu zapojila také habsburské monarchie. Po neúspěšném povstání uherské šlechty císař upevnil habsburskou vládu v Uhrách. V důsledku toho zde však došlo v roce 1678 k nové revoltě tzv. kuruců pod vedením Imricha Tökölyho. Povstalce brzy poté podpořili Turci, kteří vzápětí vytáhli směrem k Vídni. V roce 1683 turecké vojsko znovu oblehlo hlavní město habsburské monarchie, což v Evropě vyvolalo poslední vlnu křesťanské solidarity. Na pomoc obležené Vídni se vydali dobrovolníci z řady evropských zemí, zvláště účinnou pomoc poskytl polský král Jan Sobieski. Právě díky němu a zásluhou lotrinského vévody Karla Leopolda byli Turci u Vídně poraženi a expanze Osmanské říše na západ tak byla definitivně zastavena. Rok po turecké porážce byla z papežovy iniciativy založena Svatá liga, jejímiž členy se staly habsburská monarchie, Polsko a Benátky. V následujících letech utrpěli Turci další porážky a postupně ztratili i své uherské državy. Vůdce protirakouské vzpoury Tököly uprchl do Turecka a uherské stavy uznaly Habsburky za dědičné krále. Významná vítězství nad Osmanskou říší dosáhl na přelomu 17. a 18. století císařský maršál Evžen Savojský. Turecké porážky vyvolaly povstání v některých balkánských zemích (zejména v Srbsku), která však byla tvrdě potlačena. Prchajícím Srbům Habsburkové umožnili usazovat se na nově získaných balkánských územích a tím zde došlo k promísení srbského a chorvatského obyvatelstva. Na konci 17. století po uzavření míru získala habsburská monarchie zpět větší část Uher, Sedmihradsko i Chorvatsko. Územní zisky si na úkor Osmanské říše připsaly také Rusko, Polsko a Benátky.

K ZAPAMATOVÁNÍ 39 Osmanskému nebezpečí musela Evropa naposledy čelit v roce 1683, kdy Turci znovu oblehli hlavní město habsburské říše. Díky pomoci polského krále Jana Sobieského a lotrinského vévody byla Vídeň osvobozena a turecká expanze na západ tak byla definitivně odražena.

93

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička 6.3.2

Rozmach carského Ruska

Na konci 16. století po smrti nástupce cara Ivana Hrozného se Rusko propadlo do hluboké vnitřní krize. Zemi těžce oslabovaly vnitřní spory a nájezdy Švédů, Poláků i Tatarů. Ke Upadla také autorita centrální moci, což se projevilo i častým střídáním panovníků na carském trůně. Na začátku 17. století se carem stal polský korunní princ a brzy poté Poláci načas obsadili Moskvu. Z polské nadvlády se Rusové vymanili v roce 1613 pod vedením pozdějšího cara z dynastie Romanovců, za jejichž panování se země definitivně zařadila mezi evropské velmoci. Rusko za vlády Romanovců charakterizoval tvrdý panovnický absolutismus, založený na nezpochybnitelné autoritě vládnoucích carů. Slabá pozice měšťanstva znemožňovala emancipaci podnikatelského středního stavu, jenž se v té době úspěšně prosazoval ve velkých západoevropských zemích. Moskevské carství se odlišovalo i svébytnými náboženskými poměry. Pravoslavná církev v čele s moskevským patriarchou byla podřízena panovnické moci. Jakékoli reformní snahy uvnitř církve byly tvrdě potlačovány a patriarcha vystupující proti carské nadvládě byl sesazen. Od poloviny 17. století se začalo Rusko úspěšně prosazovat proti svým do té doby silnějším sousedům Polsku a Švédsku. Prvním střetem o vládu nad východní Evropou byla rusko-polská válka, na jejímž konci získalo Rusko kontrolu nad částí Ukrajiny včetně Kyjeva. Ovládnutí Ukrajiny zvrátilo rovnováhu sil ve východoevropském prostoru a položilo základy pozdějšího ruského impéria. Vstup Ruska mezi evropské mocnosti je spojen především s vládou cara Petra I. Velikého (vládl v letech 16891725). Osobně navštívil řadu vyspělých zemí západní Evropy a jejich poznání povzbudilo jeho velmocenské ambice. Prostředkem k posílení ruských pozic mělo být podle něj silné válečné loďstvo, s jehož pomocí mělo Rusko ovládnout oblast Baltského a Černého moře. Zároveň Petr I. Petr I. Veliký vytvořil s přispěním evropských expertů moderní armádu a založil nové hlavní město nazvané jeho jménem Petrohrad (Sankt Petěrburg) – budované důsledně jako „okno do Evropy“. Sílící moc Ruska se projevila na začátku 18. století v konfliktu s ambiciózním Švédskem. Obrázek 6-6:

Ofenzivní politika švédského krále Karla XII. byla zpočátku úspěšná. V roce 1700 Švédové dobyli hlavní město ruského spojence Dánska a vzápětí drtivě porazili početnější carskou armádu. V dalších letech švédský král vytlačil ruská i saská vojska z Polska a na polský trůn dosadil svého stoupence, poznaňského vévodu Stanislava Leszcynského. Nakonec Karel XII. vpadl na ukrajinské území a zahájil tak ofenzívu proti samotnému Rusku. Nezískal však většinovou podporu obyvatel Ukrajiny a v roce 1709 jeho armáda podlehla ruské přesile v bitvě u Poltavy. Sám švédský král uprchl na území ovládaná Osmanskou říší, aby vzápětí přiměl jejího vládce k úspěšnému tažení proti carské armádě vedené samotným Petrem I. Konečné vítězství si však připsalo Rusko. V roce 1714 vpadlo ruské vojsko do Finska a jeho flotila poté porazila švédské loďstvo. Definitivní mír byl uzavřen po smrti Karla XII. Díky působení Francie a Británie vyvázlo poražené Švédsko bez zásadních ztrát, které by znamenaly jeho nezvratný mocenský pád. Hlavním vítězem konfliktu bylo Rusko, jež se stalo nejsilnější mocností ve východní Evropě a získalo přístup k Baltskému moři. Úspěchy ve válce se Švédy posílily také autoritu Petra I., jenž jako první začal užívat titul „imperátor vší Rusi“. Sám Petr byl rozporuplným panovníkem, jenž v sobě spojoval proevropského reformátora i nemilosrdného diktátora schopného popravit vlastního syna. Pokusil se sice zavést významné reformy, které měly Rusko přiblížit ostatní Evropě, 94

6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY prosazoval je však nevybíravými metodami bez ohledu na mínění a zájmy ruských obyvatel. Změny, jež prosadil, často vedly jen k povrchnímu napodobování evropského životního stylu a v některých případech prohlubovaly ruskou odlišnost. Např. namísto zastaralého byzantského letopočtu byl zaveden juliánský kalendář, zatímco ve většině ostatních evropských zemí byl už dávno užíván modernější kalendář gregoriánský. Podobně tomu bylo i v případě písma. Do té doby užívaná cyrilice nahradila za vlády Petra I. nikoli latinka (běžná v ostatní Evropě), ale azbuka. Navzdory mnoha specifikům carského režimu získalo Rusko za vlády Romanovců velmocenské postavení, jež se dále upevnilo v následujícím století.

6.3.3

Nové evropské konflikty a snahy o dosažení rovnováhy sil

Vládu Ludvíka XIV. charakterizovala také výrazná expanzivní politika, jež v západní Evropě vyvolala novou vlnu vleklých válek. První z nich začala na konci 60. let francouzským vpádem do Španělského Nizozemí, proti němuž se postavila koalice Anglie, Nizozemí a Švédska. Na konci tohoto i následných konfliktů si Francie připsala jen dílčí územní zisky. Vyvrcholením francouzské výbojné politiky byla válka o španělské dědictví, jež proběhla v letech 1701-1713. Impulsem k ní byla smrt posledního španělského krále Karla II., jímž vymřela španělská větev Habsburků. Ludvík XIV. posledního habsburského panovníka krátce před jeho smrtí přesvědčil, aby španělský trůn odkázal svému synovci a Ludvíkovu vnukovi Filipovi z Anjou. Proti jeho korunovaci španělským králem vystoupila největší a nejsilnější ze všech protifrancouzských koalic. V jejím čele stály Anglie, Nizozemí a Svatá říše římská. Tyto země hájily nároky rakouských Habsburků – konkrétně arcivévody Karla. Poté, co se Karel stal v roce 1711 císařem, Anglie i Nizozemí svou podporu přehodnotily v obavách ze spojení rozsáhlých španělských a rakouských držav pod vládou jediného panovnického rodu. V roce 1713 byl do nizozemského Utrechtu svolán mírový kongres, jehož se zúčastnily všechny válčící země. Jeho výsledkem bylo uzavření mírových smluv, jež měly upevnit mocenskou rovnováhu v Evropě. Vláda Filipa z Anjou měla zůstat omezena pouze na Španělsko, Francie si i tak udržela některá dobytá území jako např. Lille či Alsasko. Také Nizozemí si uhájilo vládu nad svými pohraničními pevnostmi. Rakouským Habsburkům připadla část dědictví po jejich vymřelých příbuzných – konkrétně Španělské Nizozemí, Milánsko, Neapolsko a Sardinie. Své pozice posílily rovněž pruské a savojské království. Významně vzrostla také prestiž Anglie (tehdy vystupující už jako Velká Británie). Britům byla ponechána vláda nad Gibraltarem i nad Newfoundlandem, kromě toho mohli kontrolovat španělský koloniální obchod. Velká Británie v té době definitivně převzala roli nejsilnější námořní velmocí, která na kontinentu vystupovala proti francouzským pokusům o nadvláda a naopak prosazovala politiku rovnováhy sil.

K ZAPAMATOVÁNÍ 40 Absolutistická vláda francouzského krále Ludvíka XIV. se projevovala také výbojnou zahraniční politikou, která na začátku vyvrcholila válkou o španělské dědictví. Na jejím konci zvítězila britská politika rovnováhy sil, která zabránila ovládnutí Španělska Francouzi i rakouskými Habsburky.

95

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Po zkušenostech z válek o španělské dědictví vydal císař Karel VI. v roce 1713 nový nástupnický řád (pragmatická sankce), na jehož základě byly habsburská říše prohlášena za nedělitelnou a dědičnou i v ženské linii. V následujících letech pozici habsburské monarchie oslabila účast ve válce o polský trůn a nový konflikt s Osmanskou říší. V roce 1740 zemřel bez mužských potomků císař Karel VI. a vlády nad říší se ujala jeho dcera Marie Terezie. Její nárok na habsburský trůn odvozovaný od pragmatické sankce začal být ale vzápětí zpochybňován bavorským vévodou Karlem Albertem, který se brzy poté nechal korunovat českým králem i římskoněmeckým císařem. Začala tak válka o rakouské dědictví (17401748), do níž se na bavorské straně vojensky zapojily také Francie a Prusko. Na stranu Marie Terezie se v první fázi konfliktu postavila Velká Británie a Nizozemí, které však habsburskou říši podpořily pouze diplomaticky a finančně. Po počátečních porážkách se císařovně s pomocí Saska a Sardinie podařilo vytlačit z Čech bavorské a francouzské jednotky a poté obsadit i samotné Bavorsko. Po smrti bavorského vévody v roce 1745 byl novým císařem zvolen manžel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský. Vládu nad říší, jež fakticky zůstala v rukou císařovny, tak znovu i formálně získali Habsburkové. Integrita monarchie byla o tři roky později potvrzena mírem v Cáchách, jenž však zároveň rozhodl o připojení větší části rakouského Slezska k pruskému království.

SHRNUTÍ KAPITOLY Klíčovou událostí 17. století byla tzv. třicetiletá válka (1618-1648), jež začala v Praze povstáním českých protestantských stavů. V první fázi konfliktu byla úspěšnější katolická strana v čele s Habsburky. Od 30. let se poměr sil změnil v jejich neprospěch, když do války vstoupily Švédsko a později také Francie. V té době se už na úkor původních náboženských motivů konfliktu prosadily mocenské zájmy jednotlivých zemí. Válku ukončil v roce 1648 vestfálský mír, který potvrdil územní zisky Švédska a Francie i nezávislost někdejších habsburských držav. Výsledky války také oslabily moc habsburské monarchie v německých zemích a prohloubily jejich politickou roztříštěnost. Vleklé boje přinesly také výrazné zhoršení sociální úrovně a v důsledku toho došlo v řadě zemí k nepokojům a povstáním. Specifické příčiny měla občanská válka v Anglii, jež vypukla v 40. letech 17. století. Podnět k ní dala snaha krále Karla I. potlačit moc parlamentu a obnovit absolutistickou vládu. Válka skončila svržením krále a dočasným nastolením republiky. Další pokusy o zavedení absolutistické vlády ukončila tzv. slavná revoluce z roku 1688, jež v Anglii definitivně nastolila konstituční monarchii. Jedním z jejích důsledků bylo na počátku 18. století ustavení Spojeného království Velké Británie. Vývoj Evropy v druhé polovině 17. století ovlivňoval také mocenský vzestup Francie za Ludvíka XIV., jenž byl zřejmě nejvýznamnějším představitelem éry panovnického absolutismu. Jeho vládu charakterizovala také ambiciózní zahraniční politika, jež Francii dovedla na přelomu 17. století a 18. století k řadě konfliktů s ostatními evropskými státy. Velmocenského postavení dosáhlo v té době také Švédsko a posílila se také pozice Spojeného Nizozemí. Naopak ve stejné době začal mocenský úpadek Osmanské říše, který zahájilo neúspěšné obléhání Vídně v roce 1683 a definitivní zastavení turecké expanze na západ. Mezi evropské velmoci se zařadilo Rusko, jež dosáhlo největšího rozmachu za vlády Petra I. Za jeho panování svedlo Rusko úspěšné války s Poláky a Švédy a současně byla přijata řada reforem, které měly zemi přiblížit ostatní Evropě. 96

6 HLEDÁNÍ VÝCHODISEK EVROPSKÉ ROVNOVÁHY Politický vývoj v Evropě poznamenal také nové projekty evropské integrace. Často byla zdůrazňována nutnost křesťanské jednoty, jež byla prezentována jako obrana proti stále aktuální hrozbě turecké expanze. Nové byly konkrétnější návrhy společných evropských institucí jako jednotný parlament či mezinárodní obchodní komory. Autor jednoho z nejvlivnějších projektů tohoto druhu – abbé de Saint-Pierre – do předpokládaného evropského společenství řadil poprvé také Rusko. Počátky 17. století jsou spojeny s nástupem nového uměleckého směru – baroka, jež se začalo prosazovat nejprve v katolických zemích. Jeho typickými rysy byla mj. okázalost, výrazná dekorativnost a akcentování náboženských témat. Baroko zasáhlo všechny umělecké obory. V 17. století byly zároveň položeny základy moderního racionalismu, jenž přinesl odklon od náboženského vnímání světa. V souvislosti s tím se rozvíjely také přírodní vědy – biologie, fyzika a astronomie. Astronomové jako Johann Kepler či Galileo Galilei podpořili kopernikovský systém sluneční soustavy a novými poznatky obohatili dosavadní poznání vesmíru. I jejich odkaz dále rozvinul anglický učenec Isaac Newton, jenž položil základy moderní fyziky. Právě v Anglii se začalo prosazovat od 2. poloviny 17. století osvícenství jako nový myšlenkový proud, kladoucí důraz na lidský rozum. Jedním z jeho prvních představitelů byl filozof John Locke. Ve svém díle vyzdvihoval nezastupitelnost empirického poznání a byl také autorem teorie o dělbě moci. Jeho učení bylo dále rozvíjeno v 18. století, kdy se osvícenské myšlení rozšířilo po celé Evropě.

97

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička

7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V další kapitole se studijní opora zaměří především na francouzskou revoluci, její duchovní zdroje a důsledky. Úvodní části se budou znovu podrobněji zabývat osvícenstvím a jeho vlivem na evropskou společnost. Zvláštní pozornost bude věnována francouzskému osvícenství a jeho představitelům. Samostatná podkapitola následně pojedná také o završení první vlny kolonizace a střetech velmocí o vládu nad zámořím a střední Evropou. Opomenuto nebude ani povstání anglických kolonie v Americe, které vyústilo ve vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických. Tématem další podkapitoly bude přímo francouzská revoluce – její příčiny, průběh i důsledky. Následující část bude patřit líčení napoleonských válek a jejich vlivu na vývoj v Evropě na počátku 19. století. Závěr se bude zabývat poválečným uspořádáním Evropy a také novým pohledům na budoucnost evropského prostoru.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: ● ● ● ●

vymezit podstatu osvícenství a představit nejvýznamnější osvícenské myslitele přiblížit okolnosti konfliktů mezi evropskými velmocemi v 2. polovině 18. století nastínit průběh Velké francouzské revoluce a objasnit její význam popsat důsledky napoleonských válek

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Osvícenství, osvícenský absolutismus, sedmiletá válka, Spojené státy americké, francouzská revoluce, Deklarace lidských práv, napoleonské války, vídeňský kongres, Svatá aliance

7.1

Rozmach osvícenství a jeho vliv na novověkou Evropu

Počátky osvícenství sahají ke konci 17. století, kdy se začalo prosazovat jako nový myšlenkový proud vyzdvihující lidský rozum a jeho boj proti pověrám a dogmatům. Nejprve se šířilo v zemích jako Velká Británie a Nizozemí, kde jeho rozvoj usnadňovaly převládající principy tolerance a občanských svobod. Zřejmě největšího rozmachu dosáhlo osvícenství na přelomu 18. a 19. století a v celé Evropě se rozšířilo především zásluhou Velké francouzské 98

7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY revoluce a napoleonských válek. Už předtím pokročil vývoj přírodních věd a v praxi začaly využívány principy Newtonových objevů. S rozvojem vědeckého poznání souvisel také rostoucí zájem o encyklopedické shrnutí dosavadních znalostí. Vytváření slovníkových přehledů veškerých existujících poznatků bylo jedním z typických přístupů osvícenské vědy, jež vyvrcholilo v druhé polovině 18. století vydáním velké francouzské encyklopedie. Jejich vydávání souznělo také s osvícenským požadavkem vyšší vzdělanosti dostupné všem bez rozdílu. Svým důrazem na vzdělání a rozvoj věd se osvícenství vymezovalo také proti tradičním náboženským dogmatům. Osvícenská nedůvěra vůči nim však zpravidla nepřerůstala v ateismus, ale častěji měla podobu ideologie známé jako deismus. Jeho podstatou byl názor, že Bůh jako prvotní hybatel stvořil svět, ale do jeho dalšího vývoje už nijak nezasahuje. Takto pojatá víra zpochybňovala smysl existence církevních institucí i kněžské hierarchie a její zprostředkovatelské role. Osvícenské vyzdvihování racionality a empirického poznání však vedlo k mechanickému pojetí světa a života, jež do určité míry rezignovalo na hledání jejich hlubšího smyslu. Jádrem úzce racionalistického přístupu byla snaha o maximální účelnost a praktičnost. Právě v době osvícenství se prosadila také dodnes živá idea pokroku jako určujícího faktoru lineárního pojetí dějin. Jeho podstatou bylo přesvědčení, že společnost směřuje různými civilizačními stupni k idealizované budoucnosti. Už v 17. století tyto představy rozvrhl anglický filozof David Hume do přehledného schématu, podle nějž se lidská civilizace vyvíjela od společnosti lovců, přes období převládajícího zemědělství k závěrečnému stadiu převahy obchodu. Humovu teorii v následujícím století dále rozvinul zakladatel ekonomického liberalismu Adam Smith (o něm podrobněji viz podkapitola 8.1.1), jenž rozdělil lidské dějiny do čtyř stádií podle způsobů obživy – lovu, pastevectví, zemědělství a obchodu. Závěrečného a nejvyššího stupně civilizace podle Humova a Smithova pojetí dosáhla pouze Evropa. Toto schéma začalo být v době postupující evropské koloniální expanze aplikováno také na ostatní národy žijící v dalších částech světa, jež byly přiřazovány k předpokládaným evropským civilizačním stádiím. Rozdílný charakter jiných etnik byl interpretován jako důsledek toho, že se nacházejí na nižším stupni vývoje, jimž evropská společnost dávno prošla. Z tohoto postoje se také odvíjela víra v nadřazenost evropské civilizace nad „primitivními“ kulturami mimoevropských národů a tím byla následně obhajována legitimnost nadvlády Evropy nad ostatním světem. Osvícenský důraz na rovnost všech lidí tak byl zpochybňován tím, že novověké pojetí racionality odvozené z evropské zkušenosti přeměnilo na princip obecně platný pro všechny doby a kultury. Tento přístup tak do jisté míry prohloubil některé problematické rysy evropského vymezování se vůči jiným civilizacím. Pro další vývoj samotné Evropy mělo však osvícenství zásadní význam. Přineslo rozvoj občanských svobod, tolerance a vědeckého myšlení a otevřelo Evropě cestu k moderní demokracii.

7.1.1

Francouzské osvícenství a jeho představitelé

Ačkoli osvícenství bylo v podstatě celoevropským fenoménem, v jednotlivých zemích se šířilo v různém tempu a s různou intenzitou. Zřejmě nejradikálnější podobu nabyl nový myšlenkový směr ve Francii, kde se osvícenství posléze prosadilo výrazně také v politické praxi. Mezi francouzskými osvícenci bylo řada významných osobností, které patří k základním postavám moderního evropského myšlení. Nejvlivnější z nich byli:

99

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Charles Louis de Montesquieu (1689-1755) – jeho nejslavnějším dílem je spis O duchu zákonů, v němž navázal na Lockovo učení o rozdělení moci na zákonodárnou a výkonnou a jako první k nim připojil také nezávislou moc soudní. Kromě toho se zde také snažil dokázat, že nelze vytvořit univerzální systém společenských zákonů, neboť rozdílné existenční podmínky jednotlivých národů jsou důvodem rozmanitosti jejich zákonů i forem vlády.

●

Francois-Marie Arouet známější pod pseudonymem Voltaire (1694-1778) – proslavil se jako filozof, romanopisec, dramatik, básník i jako historik. Byl jedním z nejpopulárnějších a nejvlivnějších myslitelů své doby. Vzdělání získal v Paříži, kde také krátce působil ve funkci královského historiografa ve Versailles. Většinu života však strávil ve vyhnanství na různých místech – v Anglii, Lotrinsku, Švýcarsku i v Prusku. Jeho dílo zahrnuje více než sto svazků, z nichž řada byla opakovaně zakázána. K jeho hlavním dílům patří filozofická novela Candide či Filozofický slovník jako stručná protiváha v té době vycházející monumentální Encyklopedie. Ve svých spisech propagoval Voltaire náboženskou toleranci i reformu absolutistické monarchie podle anglického vzoru. Teprve ke konci života se otevřeně přiklonil k republikánskému zřízení.

Obrázek 7-1:

●

Jean Jacques Rousseau (1712-1778) – rodák ze Ženevy, jehož dílo se stalo jedním z intelektuálních zdrojů pozdější Francouzské revoluce a později bylo významnou inspirací pro vznik romantismu jako nového uměleckého stylu. Také Rousseau prokázal všestranný talent. Proslul jako filozof, spisovatel i jako hudebník, a rovněž působil v řadě evropských zemí ještě ve větší míře než Voltaire. Od něj a ostatních osvícenců se však posléze odvrátil, když ve svých spisech začal dokazovat neblahý vliv civilizace na lidskou přirozenost a jako řešení začal hlásat návrat k přírodě. Ve svých filozofických pojednáních pranýřoval údajně rozkladné účinky civilizace a předložil idylickou vizi ušlechtilého Jean Jacques života primitivního člověka. Tyto názory rozvinul i ve svém Rousseau nejznámějším pedagogickém spise Emil čili O vychování, kde zavrhl vliv údajně úpadkové civilizace na výchovu dětí. Propagoval zde proto tzv. „přírodní vzdělání“, jež zahrnovalo mj. zákaz užívání učebnic před dosažením dospělého věku. Své politické názory Rousseau shrnul v proslulém spise z roku 1762 O společenské smlouvě. Zde obhajoval v té době revoluční myšlenku, že nositelem suverénní moci ve státě je lid, jenž by se neměl vzdávat svých práv ve prospěch vladařů. Odmítl tak svrchovanost absolutistických panovníků, jež měla ustoupit „obecné vůli“ jako součtu individuálních zájmů všech. Svou nekompromisní kritikou nerovností lidí, jež prý souvisela se vznikem soukromého vlastnictví, se stal Rousseau jedním z předchůdců revolučního hnutí ve Francii i v dalších zemích. Podle některých interpretací jeho názory inspirovaly v ideologické rovině pozdější diktatury mas. Rousseau se také zapojil do debat o možném vytvoření společného evropského svazku. Byl obdivovatelem abbého de Saint Pierre a jeho díla. Sám působil krátce jako jeho sekretář a později vydal i jeden z jeho spisů, k němuž připojil svůj komentář

Obrázek 7-2:

100

●

7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY Dobrozdání o projektu věčného míru. Zde podpořil myšlenku evropského spolku, jenž však neměl založen na vládě panovníků jednotlivých zemí. Denis Diderot (1713-1784) – filozof a spisovatel, jehož hlavní přínos spočívá v práci pro velkoryse pojatou Encyklopedii vydanou postupně ve dvaceti svazcích v letech 1751-1772. Právě Diderot byl hlavním inciátorem vytvoření univerzální encyklopedie a také autorem většiny hesel. Jeho nejbližším spolupracovníkem a autorem obsáhlého úvodu celého díla byl matematik, fyzik a filozof Jean d´Alembert. Do práce na encyklopedii se zapojilo více než 160 autorů, mezi nimiž byli také nejvýznamnější francouzští myslitelé a vědci té doby jako např. také Montesquieu či Voltaire. Monumentální kolektivní dílo se dočkalo řady vydání v mnoha evropských státech od Dublinu po Petrohrad. Francouzská Encyklopedie byla ve své době nejkomplexnějším a nejsystematičtějším pokusem o shrnutí veškerého lidského poznání a stala se inspirací pro vydávání podobně rozsáhlých encyklopedických děl i v jiných zemích. Ještě před jejím definitivním dokončením vyšla např. v Londýně slavná Encyklopedia Britannica. Encyklopedie představovaly typický projev osvícenského přístupu, neboť svým opěvováním pokroku a vědění přispívaly k osvobozování lidského ducha od pověr a dogmat. Sám Diderot se kromě zásadního podílu na přípravě velké francouzské encyklopedie proslavil také jako romanopisec.

●

K ZAPAMATOVÁNÍ 41 K nejvýznamnějším představitelům francouzského osvícenství patřili Charles Montesquieu (rozvinul Lockovo učení o dělbě moci), Voltaire, Jean Jacques Rousseau (hlásal návrat k přírodě a rovnost všech lidí bez rozdílu) a Denis Diderot (proslul především jako hlavní tvůrce velké francouzské encyklopedie).

7.1.2

Osvícenský absolutismus

Duchovní revoluce 18. století se projevila také jistým ústupem od absolutistické formy vlády, pro niž bylo typické soustředění veškeré moci do rukou panovníka. Postupně se v některých evropských zemích začal prosazovat poněkud odlišný model vládnutí, jenž byl inspirován politickým systémem britské konstituční monarchie. Její hospodářský rozmach a úspěšná velmocenská politika vedly některé státy k napodobování britského příkladu. Reformní politika, jež byla zaváděna v zemích se silnou panovnickou mocí, je známá jako osvícenský absolutismus. Jeho nastolování souviselo také se zásadními hospodářskými změnami, jimiž Evropa procházela od druhé poloviny 18. století. Podstatou těchto změn bylo postupné zavádění průmyslové výroby (blíže viz podkap. 8..), jež vyžadovalo předchozí zvýšení kupní síly obyvatelstva opírající se o produkci dostatečného množství potravin. Předpokladem k potřebnému zvýšení produktivity zemědělské výroby bylo osvobození rolníků a následné zvětšení výměry orné půdy. Proto se také agrární politika stala jádrem reformních snah pruského krále Fridricha II. a habsburského císaře Josefa II. Jejich reformy v zemědělské oblasti byly také vedeny potřebou překonat nepříznivé hospodářské a sociální důsledky tzv. sedmileté války, kterou se podrobněji bude zabývat následující podkapitola. 101

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička

DEFINICE 7-1 Osvícenský absolutismus – forma absolutistické monarchie, charakterizovaná zaváděním reforem inspirovaných osvícenskými idejemi

Reformní politika absolutistických panovníků měla v jednotlivých zemích různé podoby. Např. ruská carevna Kateřina II. (1762-1796) byla mnohými evropskými učenci považována za prototyp osvícené panovnice. Ve skutečnosti se však za její vlády postavení nevolníků zhoršilo a žádné reformní kroky přijaty nebyly. Úspěšněji si vedl pruský král Fridrich II., jenž byl zejména v počátcích své vlády hodnocen evropskými osvícenci stejně příznivě jako ruská vladařka. K významným změnám došlo v habsburské monarchii za vlády syna a nástupce Marie Terezie Josefa II. Ten se v roce 1765 jako nově zvolený císař stal spoluvladařem své matky a po její smrti začal od roku realizovat razantní reformy Jejich cílem mělo být vytvoření moderního centralizovaného státu s jednotným státním jazykem, opírajícího se o kvalifikované úředníky a silnou armádu. Jeho prvními významnými opatřeními bylo v roce 1781 omezení vrchnostenských pravomocí a vydání tolerančního patentu a patentu o zrušení nevolnictví. První z nich legalizoval protestanské i pravoslavné konfese, výsadní postavení v oblasti církevní správy a školství si však nadále uchovávala katolická církev. Hlavním cílem reformních snah Josefa II. nebylo splnění osvícenských představ o rovností všech lidí, ale naopak vybudování silného státu, schopného konkurovat ostatním vyspělým zemím.

7.2 Završení první vlny kolonizace a soupeření mezi evropskými mocnostmi Od začátku 17. století se zvýšilo evropské poznání okolního světa. Do roku 1800 Evropané prozkoumali více než 80 % zemského povrchu a tím se završila první vlna evropské koloniální expanze. Jejímu rozmachu napomohla především technologická převaha, jež umožňovala jednotlivých evropským mocnostem získat kontrolu na světových mořích. Nejúspěšněji si při pronikání na území jiných kontinentů vedly tradiční velmoci, které se prosazovaly už v zámoří už od 16. století. Navzdory jistému oslabení si tak své v jižní Americe své pozice nadále udržovalo Španělsko. Na území severní Ameriky rostl počet anglických osad a Francie kolonizovala území pozdější Kanady. Postupně se do koloniální expanze zapojilo také carské Rusko, jež v 17. století obsadilo většinu Sibiře. V průběhu 17. století začali Evropané i na další, dosud neznámé světadíly. Už v roce 1606 dorazil Španěl Luis Torres k břehům Austrálie, jeho objev však zůstal z politických důvodů utajen. Španělsku totiž postačovala kontrola nad Filipínami a ostrovy v Mikronésii a proto nemělo zájem na objevování dalších oblastí, z nichž by těžily spíše jejich konkurenti. Skutečným „objevitelem“ Austrálie se tak stal v roce 1770 Angličan James Cook, jehož zásluhou se v britské sféře vlivu ocitl také pátý z dosud známých kontinentů. Už předtím (v roce 1741) Dán v ruských službách Vitus Bering jako první Evropan dorazil k Aljašce a zahájil tak ruskou kolonizaci této části Severní Ameriky.

102

7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY Jednání Evropanů s obyvateli ostatních světadílů určovalo jejich přesvědčení o vlastní civilizační nadřazenosti. Právě kontakt s jinými kulturami, jež byly označeny za primitivní, vedl už v době prvních zámořských objevů k novému vymezování evropské identity založené na víře v mravní a intelektuální převahu nad ostatními civilizacemi. V souladu s tímto přesvědčením rostly koloniální ambice jednotlivých velmocí, jež výrazně poznamenaly mocenské uspořádání Evropy v druhé polovině 18. století.

7.2.1

Zápas o vládu nad zámořím a střet velmocí ve střední Evropě

V polovině 18. století vyvrcholil zápas o hegemonii v zámoří mezi Francií a Velkou Británií. Už dříve docházelo ke střetům mezi francouzskými a anglickými osadami na americkém území. V 50. letech 18. století se konflikt přenesl do Evropy, kde se do něj zapojily také další země. Poprvé k sobě našli cestu i tradiční soupeři – Francie a habsburská monarchie, které uzavřely spojenectví v reakci na sblížení Velké Británie a Pruska. Právě tyto čtyři země byly hlavními účastníky konfliktu, jenž proběhl v letech 1756-1763 v Evropě, Asii i na americkém území a je známý také jako sedmiletá válka. Ve střední Evropě se konflikt odehrával především v rovině střetu Pruska a habsburské monarchie, na jejíž stranu se z osobní iniciativy carevny Alžběty I. postavilo také Rusko. Pruský pokus o dobytí Prahy a obsazení českých zemí byl sice neúspěšný, ale ani Habsburkům se nepodařilo získat znovu Slezsko. V první fázi války však měla největší důsledky událost, jež se odehrála mimo evropské území. V roce 1757 anglická armáda porazila vojsko bengálského místodržícího a tím zahájila takřka dvě sta let trvající britskou vládu nad Indií. O dva roky později Angličané dobyli také hlavní francouzskou pevnost v Severní Americe Quebec a Velká Británie si tak upevnila pozice nejsilnější koloniální mocnosti. Na evropském kontinentu došlo ke zvratu ve válce v roce 1762, kdy po smrti carevny Alžběty převzal moc obdivovatel pruského krále Fridricha Velikého Petr III. Záhy po svém nástupu na trůn zrušil spojenectví s Habsburky a začal připravovat válku s pruskými nepřáteli. Sice byl záhy svržen a posléze zavražděn stoupenci své manželky a nástupkyně Kateřiny II., ani poté však nedošlo k obnovení spojenecké smlouvy mezi Ruskem a habsburskou monarchií. Konflikt v té době dospěl ke svému konci. V roce 1763 podepsaly zúčastněné strany mírové smlouvy v Paříži a v saském Hubertsburgu, jejichž uzavření znamenalo konec sedmileté války. Hlavním vítězem konfliktu byla Velká Británie, která významně rozšířila své koloniální panství. Naopak Francie přišla o své rozsáhlé državy v Severní Americe a ztratila také vliv ve většině indických oblastí. Své územní zisky z předchozí války si uhájilo také Prusko, které se zejména díky vládě nad hospodářsky vyspělým Slezskem zařadilo mezi nejvýznamnější evropské velmoci. Rozmach Pruska byl spojen především s vládou Fridricha II. Velikého (1740-1786). Základem jeho vlády byl výrazný militarismus, jenž pruskou politiku charakterizoval i v dalším století. Na Fridrichově dvoře však zároveň působili někteří významní osvícenští filozofové – několik let zde žil např. i sám Voltaire.

103

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička DEFINICE 7-2 Sedmiletá válka – konflikt probíhající v letech 1756-1763 probíhající především ve střední Evropě a v zámoří jako střet mezi Anglií a Francií o vládu nad koloniemi. Na jeho konci Velká Británie dosáhla hegemonního postavení v severní Americe a v Indii, zatímco Prusko uhájilo své předchozí územní zisky a definitivně se prosadilo jako nová evropská velmoc.

V druhé polovině 18. století se také upevnila mocenská pozice carského Ruska, které za vlády Kateřiny II. zaznamenalo do té doby nejrozsáhlejší územní zisky ve východní Evropě. Pod ruskou nadvládu se postupně dostala západní Ukrajina (mimo Haliče), Bělorusko, Lotyšsko a Litva. Většinu nově obsazených oblastí získalo Rusko na úkor polskolitevské unie. Už v 60. letech 18. století Kateřina dosadila na polský trůn svého milence knížete Stanislava Poniatowského, jenž byl fakticky posledním polským králem. Polský odboj proti vnucenému panovníkovi byl s pomocí dalších zemí potlačen a v důsledku jeho porážky došlo v roce 1772 k prvnímu dělení Polska. Kromě Ruska se na něm podílely také habsburská monarchie a Prusko. Expanzivní politika Ruska nakonec vedla ke zničení samostatného Polska, jehož území bylo podrobeno v 90. letech 18.století ještě dvojímu dělení. Po posledním z nich v roce 1795 přestalo Polsko existovat jako samostatný stát a Rusko tak dosáhlo přímých hranic s habsburskou monarchií i pruským královstvím. Vzrůstající ruská moc za panování Kateřiny II. ohrožovala také upadající Osmanskou říši. V roce 1774 jejich další vzájemný konflikt skončil porážkou Turecka, které v následné mírové smlouvě uznalo Rusko jako ochránce pravoslavných křesťanů na tureckém území a tím souhlasilo s jeho vměšováním do svých suverénních práv. V dalším desetiletí Rusko obsadilo Krym, jež hodlalo přetvořit na základnu pro novou expanzi proti Osmanské říši. . Rusko v druhé polovině 18. století svou expanzivní politikou upevnilo pozici nejmocnější země ve východní Evropě, jejíž dominanci napomáhal prohlubující se mocenský úpadek Osmanské říše.

7.2.2

Vznik Spojených států amerických

Hegemonii Velké Británie v zámoří zasadil v poslední čtvrtině 18. století citelnou ránu úspěšný boj britských kolonií v Severní Americe za nezávislost. Už po sedmileté válce zde mezi částí osadníků narůstala nespokojenost s vládou britské koruny, jež dále zvýšilo zavedení dovozních cel na určité zboží (např. cukr, čaj aj.) i další nepopulární opatření. Sílící odpor rebelů vyvrcholil uspořádáním prvního kontinentálního kongresu, jehož se účastnili zástupci třinácti osad. V roce 1775 se vzájemné napětí přetavilo v otevřený konflikt mezi nespokojenými osadníky a britskými jednotkami. V průběhu začínajícího konfliktu byl svolán druhý kontinentální kongres, jenž 4. července 1776 vyhlásil nezávislost Spojených států amerických. Současně byla vydána Deklarace práv, jež proklamovala rovnost všech lidí a potvrzovala jejich práva na život, svobodu a hledání štěstí. Autoři Deklarace se při jejím vytváření inspirovali dílem anglických filozofů i francouzských osvícenců, v největší míře přitom čerpali ze spisů Johna Locka. Kromě toho navazovali na dlouhá staletí trvající boj

104

7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY anglických obhájců parlamentních svobod proti panovnické hegemonii, na jehož počátku stála Magna charta libertatum z roku 1212. Válka mezi rebely a britskou korunou však v době vydání Deklarace stále pokračovala. Na straně Britů bojovali také loajalisté z řad osadníků a většina původního indiánského obyvatelstva. V řadách povstalecké armády naopak bojovalo mnoho dobrovolníků z Francie, Polska, Pruska i z dalších evropských zemí. Ke konečnému úspěchu třinácti vzbouřených osad přispělo spojenectví Francie a Španělska, jež poskytli rebelům vojenskou i námořní pomoc. Do války se nepřímo zapojilo také Rusko, které iniciovalo vznik Ligy neutrálních států, ignorujících britskou blokádu amerických kolonií. Velká Británie nakonec spojenému tlaku svých nepřátel a konkurentů podlehla. Po kapitulaci britské armády v roce 1781 u Yorktownu byla zahájena mírová jednání, která dva roky poté vyvrcholila v Paříži podepsáním mírové smlouvy. Velká Británie jejím uzavřením uznala v roce 1783 nezávislost nově utvořených Spojených států amerických a zároveň souhlasila s postoupením části svých kolonií Francii a Španělsku. Na území severní Ameriky tak oficiálně vznikl nový stát, jenž vyrostl z evropských kořenů a jehož počátky byly poznamenány evropským vlivem. Rovněž tzv. „otcové zakladatelé“, kteří se zasloužili o vznik USA, byli původem Angličané narození mimo americké území. K nejvýznamnějším z nich patřili Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, John Adams (autoři Deklarace práv) a zvláště George Washington, který se stal prvním prezidentem nového státu. USA byly vytvořen jako federativní republika, jejíž charakter určovala moderní ústava vyhlášená v roce 1787. Prezident Washington a další představitelé Spojených států dali v oficiálních prohlášeních najevo, že budou řídit svou politiku nezávisle na dění v Evropě a nehodlají se angažovat „ve starém světě“. Boj za osvobození od anglické nadvlády získal ovšem v řadě evropských zemích značný ohlas a už na konci 18. století se stal významnou inspirací francouzským revolucionářům.

K ZAPAMATOVÁNÍ 42 V roce 1776 zástupci britských kolonií na americkém území, jež povstali proti nadvládě britské koruny, vyhlásili nezávislost Spojených států amerických a vydali Deklaraci práv. V důsledku vojenských porážek a pod silným mezinárodním tlakem byla Velká Británie nucena o sedm let později potvrdit nezávislost nového státu, jenž byl vytvořen jako federativní republika v čele s prezidentem.

7.3

Francouzská revoluce a její dopad na evropskou společnost

Vytvoření nezávislých Spojených států bylo předznamenáním francouzské revoluce, jejíž důsledky dalekosáhle ovlivnily další vývoj Evropy. Revoluční vzepětí na konci 18. století se však neomezovalo pouze na Francii a jeho příčiny se zpravidla odvíjely od konkrétní situace v jednotlivých zemích. Např. v roce 1788 se proti reformám císaře Josefa II. vzbouřily katolické stavy v Rakouském Nizozemí (pozdější Belgii). Jejich odpor v následujícím roce zlomil zásah rakouské armády. Ještě k výraznějším změnám došlo v polsko-litevské unii, která se ve stejné době pokusila využít dočasného oslabení carského Ruska k prosazení rozsáhlých reforem a k opětovnému dosažení faktické nezávislosti. Navzdory ruské nepřízni posléze 105

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička polský sejm zavedl většinové hlasování a vzápětí rozhodl o vytvoření státní armády. Vyvrcholením zákonodárné činnosti sejmu, jenž se otevřeně inspiroval americkým vzorem, bylo 3. května 1791 přijetí ústavy. Byla to vůbec první moderní ústava na evropském území a Polsko tím předstihlo i Francii, kde byl podobný krok připravován od počátku revoluce v roce 1789. Polsko-litevská unie se tak stala dědičnou konstituční monarchií. Volební právo, které bylo předtím vyhrazeno pouze šlechtě, získali nově také příslušníci měšťanského stavu a konečně také bylo zneužíváno v minulosti často zneužívané právo veta. Polský pokus o dosažení svobody a nezávislosti však už v následujícím roce tvrdě potlačila ruská intervence. Po porážce nového národního povstání bylo polské území v roce 1795 potřetí rozděleno mezi sousední země. V té době ve Francii probíhala už třetí fáze revoluce, jež na rozdíl od polské revolty svými důsledky měla ovlivnit vývoj celé Evropy v následujících letech a desetiletích.

7.3.1

Revoluce ve Francii – její příčiny a průběh

Pozici Francie v druhé polovině 18. století nepříznivě poznamenávaly koloniální ztráty i prohlubující se vnitřní problémy. Nepříznivé hospodářské a sociální důsledky expanzivní politiky Ludvíka XIV. se plně projevily za vlády jeho vnuka Ludvíka XVI. (vládl v letech 1774-1792). Za jeho panování sice došlo k realizaci dílčích reforem v duchu osvícenského absolutismu, ty však nedosáhly prakticky žádných významnějších úspěchů. Odvrácení hrozby finančního kolapsu měl zajistit bankéř Jacques Necker. Ani jemu se však nepodařilo zreformovat státní hospodaření, které nadměrně zatěžoval nákladný život panovnického dvora. Po marných pokusech omezit tyto výdaje Necker o jejich výši informoval v roce 1781 veřejnost a vzápětí byl i on zbaven funkce. Odvolání populárního Neckera zvýšilo nespokojenost obyvatelstva a navíc brzy poté došlo k vyhrocení finanční krize, k níž přispěly také výdaje spojené s účastí ve válce o americkou nezávislost. Situace se nezlepšila ani poté, co byl Necker přijat zpět do své funkce. Na konci 80. let stála Francie na pokraji státního bankrotu. Zažehnat je mělo vypsání nových daní, k jejichž schválení svolal Ludvík XVI. v květnu 1789 Generální stavy. Zástupci šlechtického, duchovního a městských stavů se sešli poprvé od roku 1614. Jejich jednání se však neodvíjelo podle panovníkových předpokladů. Třetí (městský) stav prolomil dosavadní zvyklosti a pozval zástupce šlechty i duchovenstva ke společnému jednání. Bezprostředně poté se prohlásil za Ústavodárné shromáždění a posléze jeho představitelé odpřisáhli pokračovat v jednání tak dlouho, dokud nebude přijata ústava. Odpor proti panovnické svrchovanosti se přelil i mezi pařížské obyvatelstvo, jehož nespokojenost vzrostla po opětovném odvolání populárního ministra Neckera. Nespokojenci začali hromadně vstupovat do Národní gardy vedené maršálem Lafayettem. Zároveň byl zřízen Výbor pro obecné blaho jako nová instituce podporující požadavky třetího stavu. Nepokoje v pařížských ulicích vyvrcholily 14. července 1789, kdy povstalci dobyli pevnostní vězení Bastilu – symbol absolutistické vlády francouzských králů. Paříž se tak dostala do rukou povstalců a Ludvík XVI. byl nucen jejich požadavkům ustoupit - začala tzv. Velké francouzské revoluce.

106

7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY K ZAPAMATOVÁNÍ 43 Revoluční nálady ve Francii podnítil neúspěch reforem a katastrofální finanční situace. Otevřený odpor proti králi, k němuž dalo impuls rozhodnutí třetího (městského) stavu prosadit ústavu, vyvrcholil 14. července 1789 dobytí královské pevnosti Bastily.

Podle tradičního pojetí proběhla revoluce ve třech fázích. Počáteční z nich se původně odvíjela podle příkladu úspěšného boje britských kolonií za nezávislost. Prvním zásadním mezníkem úvodní fáze revoluce se tak stalo v srpnu 1789 vydání Deklarace práv člověka a občana. Právě zde se projevila inspirace americkou revolucí, ostatně jeden z autorů této deklarace maršál Lafayette se války v Americe osobně účastnil Prohlášení francouzských povstalců formulovalo lidská i občanská práva univerzálněji než americká Deklarace z roku 1776, která byla výrazněji poznamenána okolnostmi svého vzniku a k jejím hlavním cílům patřilo shromáždit argumenty pro boj s britskou mocí. Francouzská deklarace k obecným lidským právům na svobodu, osobní vlastnictví, bezpečnost i odpor proti útlaku připojila také základní práva občanská – mezi nimi právo podílet se na tvorbě zákonů, schvalovat daně či právo „žádat, aby každý veřejný činitel skládal účty ze svého úřadu“. Prohlášení z roku 1789 charakterizoval také slavnostní a nadčasový tón, jenž byl oproštěn od jakéhokoli dobového kontextu a dodával jeho textu univerzální platnost. Krátce před vydáním deklarace byl třiceti zvláštními dekrety zrušena šlechtická privilegia i nevolnictví. V dalších měsících došlo k reorganizaci politické, vojenské i soudní správy a své privilegované postavení ztratila také katolická církev. Kněží se stali placenými státními úředníky, jež museli později přísahat věrnost ústavě. Církevní půda byla zabavována a nabízena soukromníkům. Naproti tomu šlechtické vlastnictví půdy bylo nadále respektováno. Původní požadavek třetího stavu se podařilo naplnit na začátku září 1791, kdy byla přijata nová ústava. Ústavodárné shromáždění tak dosáhlo svého cíle a Francie se stala konstituční monarchií. V následných volbách však byli dosavadní umírnění vůdcové poraženi a v nově utvořeném Zákonodárném shromáždění získali početnější zastoupení radikálové. Nejsilnější politickou silou zde byli liberálové, neboli girondisté (nazvaní podle departamentu Giron). K dalším mocenským frakcím v Zákonodárném shromáždění patřily: ● Montagnardi – „Hora“ – radikální levice, byli také označování jako jakobíni ● Roajalisté – stoupenci monarchie, vedle zastánců konstituční monarchie se řada králových stoupenců uchýlila už předtím do emigrace Právě aktivity emigrantů a jednání mezi habsburskou monarchií, Pruskem a Saskem o společném protifrancouzském postupu přiměly Zákonodárné shromáždění na jaře 1792 k vyhlášení války. Počáteční úspěchy rakouských a pruských vojsk vzbudily obavy z invaze a posílily nespokojenost obyvatelstva s vládou girondistů. Atmosféry strachu a politickou nestabilitu využili jakobíni kteří vyzvali ke zrušení monarchie. Paříž ovládli radikálové, kteří dobyli panovnické sídlo. Král byl sesazen a později i s rodinou uvězněn. Zákonodarné shromáždění mezitím nahradil nově utvořený Národní konvent, jenž 22. září 1792 vyhlásil republiku. O dva dny předtím francouzské vojsko porazilo prusko-rakouské jednotky v bitvě u Valmy a v jejich vzájemném konfliktu tak k prvním zásadnímu zvratu.

107

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička K ZAPAMATOVÁNÍ 44 Významnými mezníky první fáze revoluce bylo vydání Deklarace práv člověka a občana v srpnu 1789 a přijetí ústavy o dva roky později. V důsledku narůstající radikalizace a vnějších hrozeb došlo v roce 1792 ke svržení monarchie a vyhlášení republiky.

Vyhlášením republiky začala další fáze francouzské revoluce. Na počátku roku 1793 byl sesazený král Ludvík XVI. popraven a hlavním výkonným orgánem v zemi se stal Výbor pro veřejné blaho. Vláda jakobínů přinesla řadu zásadních změn. Především byly zrušeny feudální nároky nároky na rentu z půdy, dokumenty o feudálních povinnostech poddaných byly zničeny a rolníci se tak stali bezplatně novými vlastníky půdy, na níž hospodařili. Už předtím byly zkonfiskovány a rolníkům výhodně odprodávány pozemky velké části šlechty, která po vypuknutí revoluce emigrovala. Dalším významným opatřením bylo vyhlášení všeobecné branné povinnosti. Radikální jakobínský režim pod vedením Maxmilliena Robespierra zároveň tvrdě postihoval všechny domnělé i skutečné odpůrce revoluce (jeho obětí se stali později mnozí radikálové jako např. vůdčí jakobín Georges Danton). Toto období bylo také nazváno jako velký teror. Jakobínská vláda znamenala v konečném důsledku odklon od původních revolučních ideálů. Obavy z dalšího teroru vedly v roce 1794 k Robespierrově zatčení a popravě. Místo vládnoucího Výboru pro veřejné blaho zaujalo pětičlenné Direktorium a začala tak další fáze revoluce. Direktorium jako nová vládní instituce musela čelit roajalistickým vzpourám i tlaku radikálů. Svou moc proto opřela o armádu, do jejíhož čela se v druhé polovině 90. let prosadil korsický rodák Napoleon Bonaparte. Právě on na sebe postupně strhl i politickou moc. V roce 1799 uskutečnil státní převrat a získal funkci prvního konzula republiky. Tento mezník je považován za faktický konec francouzské revoluce. (směřování k Napoleonově diktatuře) Tento vývoj se završil v roce 1804, kdy byl Napoleon po vítězném tažení v Evropě korunován císařem. Éra francouzské republiky tak skončila. I v době Napoleonova císařství však pokračovala reformní politika. Došlo k vytvoření školského systému, byla založena Národní banka a v roce 1804 byl vydán Občanský zákoník, jenž potvrzoval základní občanská práva (právo na osobní svobodu, na rovnost před zákonem a na soukromé vlastnictví). Katolická církev sice získala zpět svou společenskou prestiž, ale zůstávala existenčně závislá na státu.

Obrázek 7-3:

Napoleon Bonaparte

K ZAPAMATOVÁNÍ 45 Poslední fázi revoluce charakterizoval mocenský nástup Napoleona Bonaparta, jenž se v roce 1804 nechal korunovat císařem a tím ukončil éru první francouzské republiky. I za jeho vlády byly přijímány reformní zákony – především Občanský zákoník potvrzující základní občanská práva.

108

7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY 7.3.2

Francouzská nadvláda v Evropě za vlády Napoleona Bonaparta

Poprava Ludvíka XVI. vyhrotila nepřátelské postoje ostatních monarchií proti stále radikálnějším revolučním změnám. K habsburské monarchii a Prusku se připojily další země a vytvořily první protifrancouzskou koalici, jejímž členy byla mj. také Velká Británie, Španělsko, Nizozemí či některé německé a italské státy. Tato koalice však nebyla příliš soudržná a proto jejich společný boj proti Francii v letech 1792-1797 zůstal neúspěšný. Hlavní příčinou toho byly rozdílné mocenské zájmy jednotlivých států a vzájemné spory mezi nimi. Na francouzských úspěších v té době se významnou měrou podílel Napoleon Bonaparte jako jeden z velitelů revoluční armády. Poprvé na sebe upozornil v roce 1793 při obléhání přístavu Toulon. O čtyři roky později už v čele francouzského vojska donutil habsburskou monarchii k podepsání mírové smlouvy, jíž se vzdala Rakouského Nizozemí a Milánska. První z nich bylo přímo připojeno k Francii a Milánsko bylo přetvořeno v tzv. sesterskou republiku, jež byly později zřizovány i v dalších zemích. Nejnebezpečnějším protivníkem Francie byla Velká Británie, jejíž moc se Napoleon pokusil oslabit neúspěšným tažením do Egypta. Zde však byl anglickými vojsky pod vedením admirála Nelsona několikrát poražen. Úspěšnější byla Francie v druhé koaliční válce (1799-1802), do níž se na straně jejich tradičních soupeřů zapojila také Osmanská říše či Neapolsko. V roce 1802 byl uzavřen mír, který potvrzoval francouzské územní zisky v Evropě . Po nastolení císařství se však poněkud změnil přístup k poraženým zemím. V jednotlivých dobytých zemích byla zakládána tzv. bratrská království, neboť jejich panovníky byli zpravidla jmenováni Napoleonovi sourozenci. Své úspěchy Francie završila vítězstvím v třetí koaliční vládě (1805), jejímž vrcholem byla bitva u Slavkova, kde Napoleon porazil armády Ruska, habsburské monarchie a Pruska. V důsledku této porážky se v následujícím roce habsburský panovník František II. vzdal říšské koruny a prohlásil se rakouským císařem. V roce 1806 tak i formálně zanikla Svatá říše římská národa německého. Ve stejné doby z německých zemí vytvořen tzv. Rýnský spolek jako francouzský spojenec. Vrcholu své moci dosáhl Napoleon v roce 1810 po uzavření sňatku s arcivévodkyní Marií Louisou, dcerou rakouského císaře Františka I. V té době se pod francouzským vlivem ocitly německé země, Itálie, Španělsko, Nizozemí, Švýcarsko i Polsko. Ve státech nacházejících se pod franouzskou nadvládou bylo zaváděno revoluční zákonodárství, rušící dosavadní feudální výsady. Některé země jako např. habsburská monarchie, jež byla oslabena porážkou v třetí koaliční válce, byly nuceny uzavřít s Francií nevýhodné mírové smlouvy. V Evropě tak v té době Francii odolávala v podstatě jen Velká Británie. Několik jejich vzájemných střetů skončilo vítězstvím Anglie (např. bitva u Trafalgaru) a Napoleon tak ve snaze omezit britskou ekonomickou převahu vyhlásil kontinentální blokádu Velké Británie, do níž byly nuceny zapojit se i další země. Právě nedodržování kontinentální blokády Francie v roce 1812 využila jako záminku k výpravě do Ruska, kde se začaly předtím prosazovat snahy o ekonomické sblížení s Velkou Británií. Zpočátku byl sice Napoleon úspěšný, ale později jeho tažení zastavily drsné klimatické podmínky i nespolehlivost jeho spojenců. Porážka v bitvě u Borodina a vyčerpávající ústup výrazně oslabil Napoleonovu armádu a povzbudil jeho protivníky, k nimž se postupně připojily opět Prusko i Rakousko. V roce 1813 Francie utrpěla osudnou porážku v bitvě u Lipska a v následujícím roce vojska protifrancouzské koalice obsadila Paříž. Napoleon byl donucen rezignovat, ale brzy po svém sesazení se znovu pokusil získat vládu nad Francií. V roce 1815 byl však definitivně poražen v bitvě u Waterloo a následně byl Brity internován na ostrově Svaté Heleny, kde také 109

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička o šest let později zemřel. Napoleonovou porážkou tak skončila éra francouzské hegemonie v Evropě. V samotné Francii byla znovu nastolena monarchie a na trůn se vrátil panovník z rodu Bourbonů. Řada reforem přijatých od roku 1789 však zůstala v platnosti a feudální zřízení ve své původní předrevoluční podobě už obnoveno nebylo.

K ZAPAMATOVÁNÍ 46 Od roku 1792 vedla revoluční Francie řadu úspěšných válek s koalicemi nepřátelských států v čele s habsburskou monarchií, Pruskem a Velkou Británií. Jejich ústřední postavou se od druhé poloviny 90. let stal Napoleon Bonaparte, jenž se jako velitel revoluční armády a později jako císař zasloužil o dosažení francouzské nadvlády nad většinou Evropy. Ta skončila po neúspěšném tažení do Ruska a byla potvrzena definitivní Napoleonovou porážkou v roce 1815 v bitvě u Waterloo.

7.3.3

Evropa po francouzské revoluci a napoleonských válkách

Velká francouzská revoluce byla jedním z nejvýznamnějších mezníků v dějinách novověké Evropy. V jejím průběhu bylo důsledně přebudováno dosavadní společenské zřízení, byly zrušeny tradiční feudální výsady a v praxi byly uskutečněny osvícenské ideály. Naplněním osvícenských představ o rovnosti lidí byla Deklarace práv člověka a občana, jejíž vydání bylo nejvýznamnější událostí první fáze revoluce. Její charakter určovala umírněná politika stoupenců konstituční monarchie, která však postupně ztratila podporu větší části obyvatelstva. Obavy z invaze znepřátelených států i přetrvávající vnitřní problémy umožnily nastolení vlády radikálů, jež Francii nasměřovaly ke krvavému zúčtování s monarchií. Také jakobínský teror však představuje svébytnou podobu francouzské revoluce a jejího dědictví. Průběh pozdějších revolucí v ostatních zemích poznamenal často stupňující se radikalismus a násilí, jež byly v rozporu s původními revolučními ideály. Navzdory jisté rozporuplnosti se Velká francouzská revoluce stala hlavním příkladem pro pozdější revoluční změny v ostatních zemích. Její vliv se přitom neomezoval jen na Evropu, neboť byla významnou inspirací pro národně osvobozenecký boj zemí v Latinské Americe proti španělské a portugalské nadvládě. V první polovině 19. století dosáhla samostatnosti řada středo- a jihoamerických zemí (např. Mexiko, Kolumbie, Argentina a Brazílie), jež byly ve svém boji o nezávislost povzbuzeny také francouzským příkladem. Na evropském území napomohly šíření revolučních ideálů napoleonské války, jež zároveň v jednotlivých zemích přispěly k rozvoji moderního nacionalismu. Ohrožení ze strany koalic nepřátelských států sjednotilo nejprve Francouze, jež původně obrannou válku vnímali jako celonárodní poslání. Podobně se začalo formovat společné vědomí národní identity také v ostatních zemích, ohrožených Napoleonovým tažením. Napoleon se zároveň pokusil předložit svou vizi společné Evropy, jež však byla založena na imperiální koncepci charakterizované francouzskou nadvládou. Právě to bylo podstatou jeho prvního plánu představeného na začátku 19. století. Později svůj plán poněkud upravil návrhem na vytvoření „konfederace“, v jejímž čele však měla opět stanout Francie. Po své internaci na Sv. Heleně se Napoleon prezentoval jako liberální a demokratický státník, jenž za cíl své politiky označoval federalizaci Evropy. Její vytváření hodlal podle vlastních 110

7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY slov zahájit po úspěšném tažení do Ruska, které pokládal za hlavní překážku jakéhokoli liberálně demokratického uspořádání v Evropě. Ze svého vyhnanství Napoleon navrhoval konkrétně vytvoření Evropského kongresu jako společného federálního parlamentu a ustavení Nejvyššího evropského soudu. Evropané měli vytvořit jeden společný politický národ, jenž se měl řídit jednotným občanským zákoníkem a společnými ústavními principy. Žádný z jeho předchozích kroků však k těmto projektům nikdy nesměřoval. Skutečným cílem jeho politiky bylo ovládnutí Evropy pod vedením Napoleonovy Francie. Na konci 18. století však byly publikovány také návrhy, jež skutečně směřovaly k vytvoření společného evropského svazku založeného na demokratických principech. Autorem jednoho z nich byla zřejmě nejvýznamnější německý filozof Immanuel Kant (1724-1804). Jeho nejslavnějším filozofickým dílem byl spis Kritika čistého rozumu. Do filozofie zavedl novou kategorii všeobecně závazného mravního zákona, který označoval jako mravní imperativ. Svůj pohled na možnosti evropské integrace předložil ve spise K věčnému míru vydanému v roce 1795. Zde především rozvinul tezi, že podmínkou evropského míru a základním předpokladem k vytvoření jednotného evropského spolku je Immanuel Kant důsledné zavedení republikánského zřízení v jednotlivých zemích. Mírové soužití v Evropě měly garantovat nově ustavené zásady mezinárodního práva, jež měly být založeny na občanském principu. Na těchto základech měla být vybudována celoevropská konfederace, jež měla směřovat k předpokládanému vytvoření Spojených států evropských. Armády jednotlivých členských států měly být zrušeny a namísto nich mělo být vytvořeno stálé evropské vojsko. Zároveň měl být zachován princip nezasahování do vnitřních záležitostí členů federace. Také Kantův plán dosáhl značného ohlasu a do diskuze nad jeho návrhy se na přelomu 18. a 19. století zapojili téměř všichni významní němečtí filozofové. Největší přínos jeho návrhu spočíval v důrazu na republikánské zásady a především v návrzích na reformu veřejného práva, jež začala být důsledně realizována až ve 20. století. Obrázek 7-4:

Po skončení napoleonských válek zveřejnil nový projekt evropské integrace francouzský myslitel, hrabě Claude Henri de Saint-Simon (1760-1825). Ve svém díle rozvinul názory de Saint-Pierre a současně svými spisy inspiroval pozdější návrhy evropského společenství. V roce 1814 předložil veřejnosti i účastníkům právě probíhajícího mírového kongresu ve Vídni spis nazvaný O reorganizaci evropské společnosti. Dosažení kýženého celoevropského míru bylo podle něj možné pouze za předpokladu odstranění absolutistických vlád v jednotlivých zemích. Zároveň navrhoval zřízení celoevropského Velkého parlamentu o třech komorách (v dolní měli zasedat volení zástupci, v další z nich panovníci), jenž měl rozhodovat o záležitostech celoevropského rozsahu. Vše ostatní mělo i nadále zůstat v kompetenci národních parlamentů či nižších instancí. Nová celoevropská zákonodárná instituce měla být řízena univerzálním morálním kodexem. Jistý utopismus tohoto návrhu se projevoval i v přesvědčení, že do Velkého parlamentu budou zvoleni jen významní učenci, zkušení soudci a správní úředníci. Jádrem předpokládaného evropského společenství měla být britskofrancouzská unie, k níž se později měly připojit německé země s parlamentním zřízením. Saint-Simonův návrh svým prosazováním parlamentarismu mohl sotva získat podporu konzervativních vládců, kteří po napoleonských válkách rozhodovali o dalším směřování Evropy. Bezprostředně po Napoleonově porážce se evropskou budoucností zabýval vídeňský kongres, jenž probíhal v letech za účasti hlavních evropských velmocí v letech 1814-1815. 111

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Na jeho organizaci a průběhu se velkou měrou podílel rakouský státní kancléř, kníže Clemens Metternich. Spolu s představiteli ostatních velmocí – Velkou Británií, Ruskem, Pruskem a také Francií – jako hlavní zásadu mírového uspořádání stanovil obnovení politických poměrů z počátku roku 1792, jež měla především zahrnovat znovunastolení panovnických dynastií svržených revolucí a Napoleonem. Francouzskou dominanci měl opět nahradit princip rovnováhy sil, jehož dodržování mělo znovu dodržovat pět tradičních velmocí. Mezi nimi nechyběla ani Francie jako konstituční monarchie, jež se však musela vrátit do svých hranic z doby před rokem 1792. Ostatní mocnosti si naopak připsaly územní zisky a jejich pozice se upevnila. Velká Británie rozšířila své koloniální panství v Indickém oceánu (Cejlon) i na jihu Afriky, Rusko ke svému území připojilo někdejší velkovévodství varšavské a znovu tak ovládlo Polsko, také pruské království ziskem nových provincií v Porýní znovuobnovilo své velmocenské postavení. Rakousko získalo opětovně kontrolu nad politicky roztříštěnou Itálií a Německem. Na jeho území byl po vídeňském kongresu zřízen Německý spolek, jemuž měla předsedat právě habsburská říše jako ochránce menších států před eventuálními sjednotitelskými ambicemi Pruska.

K ZAPAMATOVÁNÍ 47 Mírové uspořádání Evropy po napoleonských válkách určil vídeňský kongres (18141815), jenž jako hlavní zásadu stanovil obnovení mocenských poměrů z počátku roku 1792.

Snahy absolutistických monarchií o potvrzení své nadvlády v kontinentální Evropě vyvrcholily vznikem tzv. Svaté aliance, jejíž vytvoření inicioval car Alexandr I. K němu se připojili rakouský císař František I. a pruský král Fridrich Vilém III. Uvedení panovníci uzavřeli v roce 1815 v Paříži smlouvu zvanou Svatá aliance, v níž se zavázali poskytovat si vzájemnou „podporu, pomoc a přispění“ při prosazování „věčného míru“ a absolutistické vlády ve svých zemích. Důležitou součástí této dohody byla panovnická solidarita spojená se závazkem intervenovat všude, kde vypukla vzpoura či revoluce. Velká Británie sice smlouvu podporovala, ale sama zůstávala stranou. V roce 1818 se ke Svaté alianci naopak připojila Francie, jež se stala čtvrtým garantem evropské kolektivní bezpečnosti, jenž byl nazýván také jako „koncert velmocí“. Jeho podstatou byla snaha zachovat tradiční společenský systém a zamezit jakýmkoli reformním pokusům. Zakládací listinu Svaté Aliance postupně podepsali panovníci takřka všech evropských zemí. Na dalších kongresech Svatá aliance rozhodla o intervencích na Apeninském poloostrově a ve Španělsku. I přesto se v první polovině 19. století v jednotlivých evropských zemích nadále úspěšně šířily revoluční nálady, podněcované také příkladem Velké francouzské revoluce.

SHRNUTÍ KAPITOLY Duchovní vývoj Evropy na přelomu 18. a 19. století určovalo osvícenství, jež se naplno rozvinulo právě v tomto období. Osvícenství se svým vyzdvihováním racionality a empirického poznání vymezovalo proti tradičním náboženským dogmatům. Právě v době osvícenství se prosadila také idea pokroku jako určujícího faktoru lineárního pojetí dějin. 112

7 OSVÍCENSKÁ EVROPA NA CESTĚ K IDEÁLŮM SPOLEČENSKÉ SVOBODY Vrcholu dosáhla osvícenské myšlení v díle francouzských filozofů jako Montesquiue, Voltaire, Diderot a Rousseau. Především posledně jmenovaný svým dílem významně ovlivnil nástup revolučního hnutí ve Francii i v dalších zemích. Osvícenské ideje se projevily také v reformní politice, jež byla zaváděna v zemích se silnou panovnickou mocí a je známá jako osvícenský absolutismus. S rozmachem osvícenství je spojeno také rozsáhlejší poznání okolního světa. V 18. století byla „objevena“ Austrálie i další území a došlo k završení první vlny kolonizace. Mocenské konfrontace mezi evropskými velmocemi v druhé polovině 18. století se týkala právě z velké části vlády nad zámořím, kde se jeho vyvrcholením stala tzv. sedmiletá válka (1756-1763) mezi Anglií a Francií. Konflikt skončil vítězstvím Velké Británie, jež získala rozhodující vliv v severní Americe a Indii a upevnila si tak postavení hlavní koloniální mocnosti. Sedmiletá válka proběhla také na evropském kontinentu, kde měla především podobu střetu prusko-rakouského střetu. Zhruba ve stejné době došlo také k významným změnám na americkém území. Zástupci třinácti původně anglických kolonií povstali proti nadvládě britské koruny a v roce 1776 vyhlásili nezávislost Spojených států amerických. Jejich vytvoření Velká Británie později oficiálně uznala. Charakter nového státu, jenž vznikl federativní republika v čele s prezidentem, charakterizovala Deklarace práv z roku 1776 a moderní ústava přijatá o několik let později. Úspěšný boj anglických osadníků v Americe za nezávislost byl předznamenáním i inspirací Velké francouzské revoluci. Dlouhodobé problémy, ve Francii projevující se především katastrofální finanční situací, vyvrcholily v roce 1789. Právě tehdy vypukl otevřený odpor proti panovnické moci, k němuž dalo impuls rozhodnutí třetího (městského) stavu prosadit ústavu. Za počátek revoluce je považováno dobytí královské pevnosti Bastily 14. července 1789. Klíčovou událostí první fáze revoluce bylo vydání Deklarace práv člověka a občana v srpnu 1789. O dva roky později byla přijata ústava a v roce 1792 došlo v důsledku narůstající radikalizace a vnějších hrozeb ke svržení monarchie a vyhlášení republiky. Další fázi revoluce charakterizovala vláda radikálů (jakobínů), jež se zaměřovala na rušení zbývajících feudálních výsad a posléze i na pronásledování skutečných i domnělých odpůrců revoluce. Jakobínská vláda znamenala v konečném důsledku odklon od původních revolučních ideálů, jeho vůdci posléze sami skončili na popravišti. Od konce 90. let 18. století se do čela revoluční Francie prosadil úspěšný vojevůdce Napoleon Bonaparte. V roce 1804 byl korunován císařem a ukončil tak éru první francouzské republiky. Napoleon byl také ústřední postavou válek, jež vedla Francie od roku 1792 s koalicemi nepřátelských států. jako velitel revoluční armády a později jako císař zasloužil o dosažení francouzské nadvlády nad většinou Evropy. Ta skončila po neúspěšném tažení do Ruska a byla potvrzena definitivní Napoleonovou porážkou v roce 1815 v bitvě u Waterloo. Mírové uspořádání Evropy po napoleonských válkách určil vídeňský kongres (1814-1815), jenž jako hlavní zásadu stanovil obnovení mocenských poměrů z počátku roku 1792.

113

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička

8 MODERNIZACE EVROPY V 19. STOLETÍ RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Osmá kapitola se bude zabývat vývojem Evropy v 19. století. V úvodu se zaměří na proces modernizace evropské společnosti, jejíž součástí byla také tzv. průmyslová revoluce. V samostatné podkapitole bude přiblížen její průběh a důsledky. Dále bude věnována podrobnější pozornost revolučnímu hnutí v letech 1830 a 1848-49, jeho příčinám a výsledkům. Popsány budou také další významné změny politického vývoje Evropy v druhé polovině 19. století jako bylo sjednocení Německa a Itálie či vyhrocení vzájemných vztahů mezi evropskými velmocemi v dalším období. Kapitoly z politických dějin doplní přehled nejdůležitějších změn v éře vědy a kultury.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: ● ● ●

vysvětlit podstatu tzv. průmyslové revoluce a přiblížit její důsledky nastínit průběh revolucí z let 1830 a 1848 popsat okolnosti sjednocení Itálie a Německa

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Modernizace, průmyslová revoluce, kapitalismus, liberalismus, „jaro národů“, socialismus, nacionalismus

8.1

Nástup industrializace a její důsledky

V důsledku rozšíření osvícenských idejí nastal v 19. století nový rozmach moderní vědy, jež se osvobodila od vlivu náboženství a dále se vnitřně specializovala. Už v předchozím období se na prvním místě rozvíjely přírodní vědy – především biologie a chemie, jejichž objevy se začaly výrazněji využívat v praxi (v medicíně). Rozvoj přírodních věd usnadňovalo zavedení nového názvosloví, jehož autorem byl už v první polovině 18. století švédský učenec Carl Linné. Na snahy o systematické uspořádání dosavadního vědění posléze úspěšně navázali francouzští encyklopedisté v čele s Denisem Diderotem. Vědecký rozvoj byl jedním z hlavním předpokladů nástupu modernizace, kterou lze charakterizovat jako proces přechodu od tradiční, agrární společnosti k novému typu urbanizované, průmyslové společnosti. Proces modernizace představuje celý souhrn změn, mezi nimiž klíčové místo náleží industrializaci („průmyslové revoluci“).

114

8 MODERNIZACE EVROPY V 19. STOLETÍ 8.1.1

Tzv. průmyslové revoluce

Tzv. průmyslová revoluce je poněkud zjednodušující a nepřesné označení pro dlouhodobý proces, jehož podstatou byl postupný přechod od ruční výroby k výrobě strojní. Jejími základními rysy byly: ●

pokles významu zemědělského hospodářství

●

přechod k rozsáhlému využívání strojů poháněných mechanickou energií

●

využívání nových zdrojů energie

●

využívání syntetických materiálů

●

vytvoření nových společenských tříd

Přechod ke strojní výrobě umožnil objev nového zdroje hnací síly – vynález parního stroje. K jeho širšímu došlo po roce 1760 po jeho zdokonalení, jež provedl skotský vynálezce James Watt (1736-1819). Také jeho zásluhou se „kolébkou průmyslové revoluce“ stala Velká Británie, odkud se od druhé poloviny 18. století začala postupně šířit i do ostatních evropských zemí. Rozmach industrializace umožnil rozsáhlejší využívání nových paliv (konkrétně koksovatelného uhlí) a rostoucí význam železa jako konstrukčního materiálu. Stále efektivnější zpracování železa a nové technologické postupy vytvořily podmínky pro výrobu strojů stroji a tedy pro pozdější vznik strojírenství jako samostatného průmyslového odvětví. Vynález a využití parního stroje přinesl také revoluci v dopravě, která začala výrobou lodí a lokomotiv na parní pohon. První železniční trať na světě byla zprovozněna právě ve Velké Británii v roce 1830 (vedla mezi Liverpoolem a Manchesterem). Do poloviny 19. století v Anglii strojní velkovýroba v podstatě nahradila řemeslnou a manufakturní výrobu ve všech významných průmyslových odvětvích. V té době se už industrializace úspěšně šířila i v zemích kontinentální Evropy.

DEFINICE 8-1 Průmyslová revoluce (industrializace) – proces postupného přechodu od ruční výroby ke strojní velkovýrobě, jenž začal v Anglii v druhé polovině 18. století

Na kontinentu jako první britský model industrializace převzala Belgie, která se osamostatnila v roce 1830. Pro rozvoj průmyslu zde existovaly příznivé předpoklady – dlouhá tradice řemeslné výroby, hospodářská vyspělost belgických měst (např. Flandry) a bohatá naleziště uhlí i dalších surovin. Průmyslový rozmach v prvních letech belgické samostatnosti způsobilo především rozhodnutí vlády vybudovat ze státních prostředků rozsáhlou železniční síť (právě v Belgii byla v roce 1835 vybudována první železnice v kontinentální Evropě) a institucionální modernizace bankovního systému a finančnictví – v jejím důsledku došlo k výrazné investiční konjunktuře Brzy poté se začala industrializace prosazovat také v dalších evropských zemích. V Německu a vyspělejších částech habsburské monarchie se přechod ke strojní velkovýrobě završil v 70. letech 19. století. Do hospodářsky zaostalejších částí Evropy (jako byly např. Rusko, Polsko či Uhersko) průmyslová revoluce dorazila ještě později a industrializace zde ve

115

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička srovnání s vyspělými státy dosáhla do počátku I. světové války jen velmi skromných výsledků. Nástup průmyslové revoluce podnítil také rozkvět klasické ekonomické teorie, jež se začala rozvíjet už na konci 18. století opět ve Velké Británii. Zakládajícím představitelem moderního ekonomického myšlení byl skotský filozof Adam Smith (1723-1790), jehož stěžejním dílem je kniha Bohatství národů. Zde se především snažil dokázat, že zrušení nejrůznějších omezení soukromého podnikání podpoří soutěživost ekonomiky a tím zmaximalizuje kýžené „bohatství národů“. Tyto myšlenky dále rozvinul David Ricardo (1772-1823), jenž spolu se Smithem položili základy ekonomického liberalismu. Jeho podstatou bylo přesvědčení, že nezbytnou podmínkou zdravého ekonomického rozvoje je odbourání státní regulace a důsledné zavedení volného trhu. Adam Smith Smithovo a Ricardovo učení se stalo v průběhu 19. století východiskem teorií dalších významných evropských ekonomů. Zásady ekonomického liberalismu se v Anglii ve 20.-30. letech 19. stol. uplatnily také v legislativní praxi. (např. byly zrušeny ochranářské zákony v obchodě s obilím). V kontinentální Evropě se liberalismus prosazoval obtížněji, neboť role státu zde byla zpravidla silnější. Obrázek 8-1:

DEFINICE 8-2 Ekonomický liberalismus – ideologie prosazující volný pohyb zboží, lidí a kapitálu, jež odmítá státní zásahy do ekonomiky

8.1.2

Sociální a ekonomické aspekty industrializace

S procesem industrializace souvisel také prudký nárůst obyvatel Evropy, k němuž došlo v průběhu 19. století. Příkladem může být situace ve Velké Británii, kde se počet obyvatel z roku 1750 (7, 4 miliónů ob.) zvedl o sto let později téměř třikrát (na 20, 6 miliónů). Populační exploze nebyla ovšem přímým důsledkem průmyslové revoluce. Výrazněji se na ní podílelo zvýšení zemědělské produkce, jež umožnilo rozšíření obdělávané půdy a uplatnění vědeckých metod v zemědělství. Zavádění průmyslové velkovýroby vedlo rovněž k zásadním změnám sociálního vývoje. Především se zformovaly dvě nové společenské třídy – kapitalisté (průmyslníci) a námezdní dělníci. Jejich vztah charakterizovaly četné sociální konflikty. V souvislosti se stále masovějším užíváním strojů klesl význam kvalifikované práce a otevřel se prostor pro výraznější zaměstnávání žen a dětí. Přitom v podstatě chyběla péče o bezpečnost práce, neexistovalo sociální pojištění pro případ úrazu či nemoci a dělníci neměli nárok na dovolenou. Navíc se postupně snižoval podíl kapitálu určeného na mzdy ve prospěch investic do technického vybavení závodů. Navzdory možnostem vyplývajícím z využívání strojů došlo i k prodloužení denní pracovní doby na 14-16 hodin. Zároveň přechod ke strojové velkovýrobě v mnoha podnicích vyústilo v hromadné propouštění dělníků a jeho důsledkem byla zvyšující se nezaměstnanost a rostoucí sociální problémy. Dělníci na to zpočátku masovým rozbíjením strojů, jež se v podobě živelného hnutí v první polovině 19. století 116

8 MODERNIZACE EVROPY V 19. STOLETÍ rozšířilo z Anglie do dalších evropských zemí. Nespokojenost dělníků se brzy přetavila ve zformování organizovaných dělnických hnutí. I v důsledku jejich aktivit se začalo v 30. letech 19. století postupně uplatňovat ochranné sociální zákonodárství, v jehož rámci byla zkrácena pracovní doba na 12 hodin či byla zakázána námezdní práce dětí do 9 let. Ve stejné opět nejprve ve Velké Británii začaly rozvíjet svou činnost odbory jako nové organizace hájící zájmy námezdních dělníků. Sociální rozpory provázející nástup industrializace vnímali také někteří liberální ekonomové jako J. S. Mill (1806-1873), jeden z Obrázek 8-2: nejvýznamnějších pokračovatelů školy klasické anglické ekonomie. Stejně jako ostatní liberálové odmítal státní zásahy do svobody jednotlivce, současně ale navrhoval řešit nepříznivou sociální situaci námezdních dělníků reformami (např. stanovením podílů zaměstnanců na ziscích podnikatelů či podporou dělnického družstevnictví). Vedle toho se etabloval socialismus jako jiný směr politické ekonomie a v jeho rámci radikální křídlo, brojící proti samotnému principu kapitalistického vlastnictví. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto křídla byli němečtí Karl Marx myslitelé Karl Marx (1818-1883) a Fridrich Engels (1820-1895). Vytvořili učení o klíčové úloze materiální výroby ve společnosti a o přechodnosti společenských formací. Klíčovým ekonomickým dílem Karla Marxe je spis Kapitál (po jeho smrti dokončený Engelsem) Marx tvrdil, že existuje rozpor mezi společenským charakterem výroby a soukromým přivlastňováním výsledků práce. Tento stále se vyhrocující rozpor měla podle Marxe vyřešit socialistická revoluce, jež měla nastolit společenskou formu vlastnictví výrobních prostředků. Vyvrcholením socialistického řádu měl být komunismus jako společnost s bezpeněžním hospodářstvím, rozdělujícím materiální statky dle potřeb.

K ZAPAMATOVÁNÍ 48 Řešení nepříznivých sociálních důsledků industrializace hledal socialismus jako nový směr politické ekonomie. Nejvýznamnějšími představiteli jeho radikálního křídla byli němečtí myslitelé Marx a Engels.

8.2

Politický a společenský vývoj Evropy v 19. století

Už v první polovině 19. století vzedmula nová vlna revolucí, jež zasáhla většinu Evropy. Jednou z jejich hlavních příčin byl nový nárůst národního uvědomění v jednotlivých zemích, provázený také rozšířením spisovné formy národního jazyka. Právě v 19. století se začal používat pojem „národ“ v současném významu. Idea národa se zrodila a prosadila v Evropě, odkud se později rozšířila do dalších zemí. Národ je tedy ryze evropský fenomén, který získal svůj dnešní obsah v 19. století. Podle klasické definice národ tvoří obyvatelé téhož státu nebo země, jež jsou spříznění společným původem a mluví stejným jazykem. V různých částech Evropy se pojetí národa liší (v západních zemích, např. ve Francii – byl národ úzce spjatý se státem). Proti objektivním definicím národa se prosadilo i odlišné pojetí,

117

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička zdůrazňující vědomí příslušnosti k určitému společenství (národ jako subjektivní kategorie). Právě 19. století je považováno za období vzniku moderních národů a národních států.

8.2.1

Revoluční hnutí let 1830 a 1848

Revoluční nálady, jež se znovu rozšířily v první polovině 19. století, souvisely s nástupem nového uměleckého styl a myšlenkového proudu známého jako romantismus. Tento nový kulturní proud prosazující se v celé Evropě byl reakcí na přílišný racionalismus a mechanismus osvícenství. Romantismus byl do značné míry jeho protikladem. Proti osvícenskému důrazu na rozum, harmonii a uměřenost stavělo romantické umění zájem o vypjaté emoce, divokost a exotičnost. Romantičtí tvůrci se také znovu vraceli k náboženství, ačkoli když pohrdali konvenční křesťanskou praxí. Jeho počátky významně ovlivnil JeanJacques Rousseau, jenž svým hlásáním návratu k přírodě a varováním před údajně rozkladnými účinky civilizace předznamenával tvorbu romantických umělců. Už na konci 18. století se v dílech anglických, francouzských a německých tvůrců objevovaly typické rysy nového uměleckého stylu – opěvování přírody a výrazná citovost (sentimentalita). Specifické podmínky pro rozvoj romantismu se nacházely v Německu. Platformou německého romantismu se stalo hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor), k němuž patřili také klasikové německé literatury Friedrich Schiller (1759-1805) a Johann Wolfgang Goethe (1749-1832). Zatímco první z nich se proslavil jako dramatik, druhý se do dějin světového písemnictví zapsal především jako autor románu Utrpení mladého Werthera a zejména jako tvůrce rozsáhlé tragédie Faust, jež byla básnickým zobrazením lidské touhy po poznání a moci. V Německu se romantické ideje prosadily také ve filozofii. Hlavními představiteli německého romantického idealismu byli Johann Gotfried Herder (1744-1803) a Gerorg Wilhem Friedrich Hegel (1770-1831). Značný ohlas získali také díla anglických romantiků jako byli básník George Gordon Byron (1788-1824), který se účastnil řeckého povstání za nezávislost, či autor historických románů Walter Scott (1771-1832). Návrat k idealizovanému středověku, jenž charakterizoval jeho dílo, byl dalším typickým rysem romantického umění. Časté užívání středověkých námětů, patos i bohatý děj se objevoval také v díle nejvýznamnějšího francouzského romantického spisovatele Victora Huga (1802-1885), autora románů Chrám Matky boží v Paříži či Bídníci. Proslulá romantická díla vznikla také v Polsku a v Rusku. Za vrcholného představitele ruského romantismu je považován Alexandr Puškin (1799-1837) a nejvýznamnější postavou polské literatury Romantický patos poznamenal také podobu klasické hudby 19. století. Výjimečnou osobností, která stála na pomezí klasicismu a romantismu, byl německý skladatel Ludwig van Beethoven (1770-1827) – proslulý především díky svým symfoniím. Vyvrcholením německého hudebního romantismu bylo operní dílo Richarda Wagnera (1813-1883), jenž ve svých operách užíval často historické a mytologické motivy.

118

8 MODERNIZACE EVROPY V 19. STOLETÍ DEFINICE 8-3 Romantismus - umělecký směr a myšlenkový proud vymezující se proti racionalismu osvícenství. Jeho typickými rysy byla výrazná citovost, zájem o vypjaté emoce a exotičnost, návrat k idealizovanému středověku.

Na počátku 20. let začala v Evropě opět narůstat nespokojenost s vládou absolutistických monarchií. Už v roce 1822 povstali proti osmanské říši Řekové a navzdory tvrdému tureckému odporu vyhlásili nezávislost. Řecké povstání podpořily ostatní evropské země i mocnosti Svaté aliance. I sám ruský car poskytl Řekům účinnou vojenskou pomoc, i když na rozdíl od liberálů přitom zdůrazňoval princip křesťanské solidarity. Také vzhledem k tlaku ostatních států osmanská říše nakonec uznala řeckou nezávislost i autonomii Srbska i rumunských knížectví Valašska a Moldavska. Úspěšná řecká revolta byla dalším důkazem upadající moci osmanského Turecka. V roce 1830 vypukla v Evropě nová povstání, která už přímo otřásla systémem Svaté aliance. Nová, tzv. červencová revoluce vypukla opět ve Francii jako reakce na pokus francouzského krále znovu obnovit absolutistickou vládu. Tento plán však ztroskotal a naopak byla nastolena konstituční monarchie v čele s novým panovníkem. Právoplatnost vládního převratu ve Francii uznaly také ostatní západoevropské státy. Ve stejné době proběhlo úspěšné povstání v Belgii, které se po napoleonských válkách dostalo pod nizozemskou nadvládu. S francouzskou pomocí se Belgie v roce 1830 osamostatnila a garantem její neutrality se stala rovněž Velká Británie. Revoluce ve Francii inspirovala také povstání v některých italských a německých zemích i na polském území, jež se nacházelo pod ruskou nadvládou. Tyto revolty však byly potlačeny a absolutistická moc v uvedených oblastech zůstala zachována.

K ZAPAMATOVÁNÍ 49 Na konci 20. let 19. století se z turecké nadvlády vymanilo Řecko a dosáhlo nezávislosti. V roce 1830 proběhla úspěšná revoluce ve Francii, kde byla nastolena konstituční monarchie. Ve stejné době došlo k úspěšné revoltě v Belgii, která získala samostatnost. Naopak poražena byla povstání v Itálii, německých zemích a v Polsku.

V boji proti systému Svaté aliance se výrazně angažoval také italský revolucionář Giuseppe Mazzini, jehož plány byly zároveň specifickým příspěvkem k projektům evropské integrace. Mazzini totiž už od počátku 20. let 19. století usiloval o vytvoření nadnárodních institucí, jež měly přispět k dosažení přátelské spolupráce mezi evropskými národy. Ve 30. letech ve francouzském exilu inicioval založení tajné organizace Mladá Itálie, jejímž cílem bylo sjednocení Apeninského poloostrova. Zároveň se podílel na vytvoření tajné sítě podobných spolků bojujících proti systému Svaté aliance. Jejím ústředím měla být Mladá Evropa, založená v Bernu v roce 1834. Ve stejném roce byl založen Německý celní spolek, jehož vytvoření bylo důležitým mezníkem na cestě k budoucímu sjednocení Německa. Nová krize systému Svaté aliance vypukla na konci 40. let 19. století. Odpůrci absolutistické vlády o sobě dali poprvé vědět ve Švýcarsku, kde tamní liberální kantony 119

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička prosadily přijetí nové ústavy podle amerického Na přelomu let 1847-1848 začala povstání v řadě italských států (v Neapolsku, na Sicílii, či v Lombardii), jejímž cílem je i zde přijetí ústavy. Tento požadavek je na začátku roku 1848 úspěšně splněn v Království obojí Sicílie. V dalších měsících se revoluce rozšířily i do ostatních evropských zemí. Revoluční vlna první poloviny roku 1848 je nazýváno také jako „jaro národů“. V únoru se dějištěm nové ozbrojené revolty stala Paříž, kde povstalci donutili odstoupit krále a Francii tak byla znovu nastolena republika. V následujícím měsíci vypukla povstání v Rakousku, Uhrách, v německých zemích i ve Španělsku. V habsburské monarchii vedla revoluce k pádu jednoho z nejvlivnějších stoupenců systému Svaté aliance knížete Metternicha a k jednáním o nové ústavě. Slabosti centrální moci zde využili především Maďaři, kteří po významných ústupcích ze strany císaře zajistili pro Uhry v podstatě autonomní postavení. Také Čechům slíbil císař splnění jejich národnostních a politických požadavků. V Praze byl také v červnu 1848 uspořádán Slovanský sjezd, jehož se účastnili i delegáti z východní a jihovýchodní Evropy. Zároveň se však začaly v rámci revolučních hnutí projevovat jisté problémy. Zostřující se nacionální rozpory mezi Čechy a Němci, či mezi Maďary a Chorvaty apod. byly často silnější než jejich odhodlání vzepřít se absolutistické nadvládě. Právě nejednotnost oslabovala revoluční hnutí a přispěla k jeho porážce. Druhá polovina roku 1848 a začátek roku následujícího tak byly ve znamení úspěšného nástupu kontrarevoluce. Rakouská vojska nejprve rozehnala Slovanský sjezd a potlačila pražskou revoltu. Ve Vídni sice ještě na podzim 1848 povstalci donutili císaře Naopak Maďary Habsburkové porazili po vleklých bojích až následující rok díky chorvatské podpoře a ruské intervenci. Jediným úspěchem revoluce v habsburské monarchii tak bylo zrušení roboty a následné přijetí dalších ekonomických reforem. Součástí revolty v Německu byl i pokus o jeho sjednocení. V květnu roku 1848 zde bylo zvoleno Zákonodárné národní shromáždění, na jehož půdě probíhaly spory mezi levicovými radikály a stoupenci německého sjednocení. Mezi nimi zvítězila myšlenka německého císařství v čele s pruskými panovníky – pruský král však nabízenou císařskou korunu z jejich rukou nepřijal. První pokus o německé sjednocení „zdola“ tak ztroskotal. Povstalci neuspěli v dalších zemích. Italské republikány opakovaně porazila rakouská armáda (pod vedením maršálka Radeckého) a liberální ústava zůstává v platnosti jen v piemontském království. Povstání neuspělo ani v Rakousku a jeho členských zemích, kde byl obnoven absolutismus. Výsledkem zde bylo jen přijetí některých hospodářských a sociálních reforem (zrušení cechů a poddanství). Specifická byla situace ve Francii. Na konci roku 1848 se stal prezidentem republiky Napoleonův synovec Ludvík Bonaparte. O čtyři roky později zosnoval státní převrat a prohlásil se císařem Napoleonem III.

K ZAPAMATOVÁNÍ 50 Další revoluční vlna zasáhla Evropu v letech 1848-1849. Revoluční bouře, jež zasáhly většinu Evropy, otřásly systémem Svaté Aliance. Navzdory specifickým příčinám v jednotlivých zemích jejich hlavním motivem byl odpor proti absolutistickým vládám. Revoluce však byly vojensky poraženy a systém Svaté Aliance tak zůstal zachován.

120

8 MODERNIZACE EVROPY V 19. STOLETÍ I v době revolucí se objevovaly plány na vytvoření společného evropského uskupení. Typické pro ně už od první poloviny 19. století bylo to, že vnímání rostoucího významu USA, které začaly ohrožovat dominantní postavení Evropy. Objevovaly se prognózy, že stále sílící Amerika odsune Evropu na okraj dění. Tomuto vývoji mohlo prý zabránit pouze prohloubení evropské spolupráce. Amerika nebyla vnímána jen jako konkurent, ale také jako vzor. V roce 1848 skotský myslitel a básník Charles Mackay rozšířil do obecného povědomí termín Spojené státy evropské po vzoru Spojených států amerických. Podle něj USA měly být Evropě příkladem především v oblasti svobodného obchodu a principu zastoupení lidu. Mackay z navrhované evropské federace vyjímal Rusko, jemuž podle něj v zapojení do integračního procesu bránilo jeho absolutistické zřízení. K termínu Spojené státy evropské se přihlásil ve svém projevu na II. mezinárodním mírovém kongresu v roce 1849 také slavný francouzský spisovatel a dramatik Victor Hugo (1802-1885), jenž byl rovněž hlasitým propagátorem myšlenky evropské integrace. Také on ve svých návrzích evropského sjednocení doporučoval inspirovat se Spojenými státy americkými, jež podle něj překonaly Evropy v uplatňování principů pokroku a svobody. Sám Hugo přitom konkrétní situaci v severní Americe z osobní zkušenosti neznal a při kritickém srovnávání evropských poměrů vycházel spíše z idealizovaného obrazu USA. Na počátku 40. let 19. století vydal spis Rýn (1842), kde jako nutný předpoklad kýženého „evropského bratrství“ označil sblížení Francie a německých států. V Hugově návrhu se odrážely tradiční představy o výjimečném postavení Victor Hugo Francie i o civilizační nadřazenosti Západu, jehož východní hranicí tvořila podle něj řeka Rýn. Právě tu považoval za jakýsi civilizační předěl. Země, nacházející se na východ od Rýna, byly prý nezralé a předurčené k výchově ze strany vyspělejších evropských „protektorů“ v čele s Francií. Své návrhy na francouzsko-německé sblížení Hugo znovu připomněl po svém návratu do Paříže v roce 1871. Uzavření spojenectví mezi oběma velmocemi – navzdory jejich tehdejším rozporům – znovu označil za jádro budoucího evropského sjednocení. Obrázek 8-3:

Někteří další stoupenci evropské integrace zůstávali o poznání vůči USA rezervovanější . Spolu s Ruskem je považovali za příští světové velmoci a hrozbu Evropě. V druhé polovině 19. století se také v dalších projektech evropského sjednocení objevovaly ve větší míře prvky ekonomické motivace. Hospodářský rozmach USA vzbuzoval obavy ze snížení evropské konkurenceschopnosti ve světové ekonomice. Hlavní evropské mocnosti jako Velká Británie a Francie přitom preferovaly své velmocenské zájmy a proto se další plány evropské integrace objevovaly častěji v zemích na „východ na Rýna“. 8.2.2

Sjednocení Itálie a Německa

V polovině 50. let 19. století se evropské mocnosti (Francie, Anglie, Rakousko) postavily proti vpádu Ruska do rumunských knížectví, patřících pod svrchovanost Osmanské říše. V nastalém konfliktu známém jako krymská válka bylo Rusko poraženo a muselo se vzdát role ochránce křesťanů žijících na tureckém území. Došlo tak k rozpadu systému Svaté aliance a počátkům nového mocenského uspořádání v Evropě.

121

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Rozpad systému Svaté aliance předznamenal sjednocení Itálie a Německa. Iniciativa ke sjednocení Itálie vzešla ze Sardinského království. Jeho ministerský předseda Camillo Cavour uzavřel kompromis s radikálními revolucionáři jako byli Mazzini a Giuseppe Garibaldi. Společně i s francouzskou pomocí porazili v roce 1859 rakouské vojsko a otevřeli tak cestu k vytvoření sjednocené Itálie. Postupně se k Sardinii připojily i další oblasti (Toskánsko, Parma, větší část papežského státu). Posléze povstalci pod Garibaldiho vedením ovládli také Sicílii a Neapolské království.

Obrázek 8-4:

V Německu bylo iniciátorem sjednocovacích snah Prusko. V roce 1866 porazilo nejprve Rakousko v konfliktu o Šlesvicko-Holštýnsko. Vládnoucí kancléř Otto von Bismarck se postavil proti převažujícímu Otto von názoru pokračovat v tažení na Vídeň a prosadil uzavření míru, neboť Bismarck dobytí a možné rozdělení habsburské monarchie podle něj nebylo v pruském zájmu. Po vítězství u Hradce Králové byl rozpuštěn Německý spolek v čele s Rakouskem a na jeho místě byl ustaven Severoněmecký spolek ovládaný Pruskem. V důsledku porážky také Habsburkové ustoupili uherským nárokům na vyrovnání a došlo k transformaci říše na Rakousko-Uhersko (1867). Rostoucí moc Pruska nesla nelibě Francie Napoleona III. Následné války s Francií se účastnily už všechny německé státy. Otevřený střet skončil v roce 1870 francouzskou porážkou a triumfálním tažením německých vojsk do Paříže. Pruský král byl v lednu 1871 ve Versailles korunován německým císařem. Vzniklo tak německé císařství, v jehož prospěch se Francie musela vzdát Alsaska a Lotrinska. Sjednocení Německa tedy proběhlo rovněž „shora“ pod vedením a z popudu pruského království. Nový stát se ustavil jako konstituční monarchie. Jeho ústava však byla vnucena panovníkem a kancléř Bismarck, jenž fakticky řídil německou politiku, se zodpovídal pouze císaři. Sjednocené Německo zaznamenalo značný hospodářský růst. Rychlejší industrializaci v Německu umožnila zejména ta skutečnost, že nebylo zatíženo zastaralými zařízeními a mohlo tak rychleji přejímat nové technologie. Na začátku 20. století německé císařství předstihlo Velkou Británii a stalo se zemí s největším objemem průmyslové výroby v Evropě.

8.2.3

Evropská společnost na přelomu 19. a 20. století

Vývoj moderního nacionalismu ovlivnila nepřímo také evoluční teorie Charlese Darwina (dílo O původu druhů - 1859), jež představovala Obrázek 8-5: přelom v nazírání na svět a roli člověka v něm. Její podstatou bylo učení o vzniku a vývoji druhů na zemi, o jejichž úspěšnosti rozhoduje přirozený výběr. Darwinova teorie byla v rozporu s tradičními náboženskými představami o vzniku života na zemi. Teze o přežívání nejsilnějších druhů byla později aplikována i na lidskou společnost (tzv. sociální darwinismus) a ve své vyhrocené podobě získala rasistický obsah (učení o nerovnosti ras). Sociální darwinismus tak poskytoval argumenty rostoucímu nacionalismu a zároveň podporoval představy o nadřazenosti evropské civilizace. Zhruba od poloviny 19. století už v hospodářsky vyspělých zemích Charles Darwin začala další fáze industrializace, nazývaná také jako tzv. druhá průmyslová revoluce. Jejím hlavním rysem byl objev nových zdrojů energie. Uhlí jako 122

8 MODERNIZACE EVROPY V 19. STOLETÍ hlavní palivo začal už předtím doplňovat plyn a později se začala využívat také ropa. Svítiplyn byl ve Velké Británii běžně dostupný už v první polovině 19. století a plynové osvětlení se později prosadilo také v dalších zemích. V roce 1859 byl v americké Pennsylvánii otevřen první komerčně užívaný ropný vrt, od 60. let 19. století se začala ropa těžit také v Evropě. Ropná pole byla zprovozněna v Haliči, v Rumunsku a na pobřeží Kaspického moře. Ke konci století uspěly experimenty se spalovacími motory, jež jako palivo využívaly ropné produkty – benzín a naftu. Zdokonalení spalovacích motorů zahájilo éru osobních i nákladních aut a autobusů, jejichž výroba se později stala jedním z nejrozsáhlejších průmyslových odvětví 20. stol. V té době už do běžného života pronikla také elektřina jako zdroj tepla, světla i tažné síly. V roce 1879 Američan Thomas Alva Edison vynalezl žárovku a ve stejném roce Němec Werner von Siemens zkonstruoval první elektrickou tramvaj, jež znamenala přelom v městské dopravě. Technologický rozmach druhé poloviny 19. století potvrdil vynález parní turbíny. Převratné změny nastaly také v oblasti komunikace, jejíž rozvoj umožnil nové vynález elektrického telegrafu (1832), telefonu (Graham Bell – 1876) a bezdrátové telegrafie - radia (G. Marconi).Významný pokrok zaznamenala chemie, jejíž rozvoj podnítil vznik řady nových průmyslových odvětví. Začaly být vyráběny nové syntetická materiály (bakelit, celofán) i umělá hnojiva. Švéd Alfred Nobel na konci 80. let vynalezl dynamit a výtěžek z jeho objevu se stal k podkladem k udílení Nobelových cen. Jednou z jejich laureátek se později stala polská vědkyně Marie Curie-Sklodowská, jež na konci 19. století objevila radium a zásadně tak přispěla k rozvoji jaderné fyziky. Ke stejnému období se vážou počátky kinematografie spojené s působením bratří Lumiérů, kteří v roce 1895 předvedli první veřejnou projekci krátkých filmových sekvencí. Změnilo se opět také umění. Zatímco v hudbě romantismus přetrval až do počátku 20. století, v architektuře, malířství a literatuře se začaly prosazovat jiné styly. Nové přístupy se projevily zvláště ve výtvarném umění Odklon klasické malby předchozích období přinesl impresionismus, jenž se v druhé polovině 19. století objevil ve Francii. Impresionističtí malíři se pokoušeli zobrazit svět novým způsobem, jenž měl zprostředkovat pravdivý dojem (impresi) reality. Průkopníky nového uměleckého směru se stali malíři Edouard Manet a Claude Manet. K impresionismu se také v první fázi své tvorby hlásili Paul Gauguin a Holanďan Vincent van Gogh. Vliv impresionismu se ke konci 19. století projevil také v hudbě. Východiskem hledání nových cest v architektuře se stala secese, jež se původně z Belgie rozšířila do dalších zemí. Název „secese“, užívaný v habsburské monarchii, vyjadřoval odhodlání odpoutat se od dosavadních stylů (pocházel latinského secessio-odstoupení). V dalších zemích byl nový styl však známý také pod jinými jmény (např. ve Francii a Belgii byla nazývána art nouveau, v Německu Jugendstill). Jeho hlavním rysem byla výrazná dekorativnost – nejčastěji inspirovaná přírodními motivy – jež byly na rozdíl od starších staveb nedílnou součástí architektonické struktury. V literatuře romantismus od poloviny 19. století začal postupně nahrazovat realismus, jehož představitelé se ve svých dílech pokoušeli podat realistický obraz své doby. Za klasická díla realistické literatury jsou považovány romány anglického spisovatele Charlese Dickense a francouzských tvůrců Honoré de Balzaca a Gustava Flauberta. Vrcholnými představiteli tohoto žánru jsou ruští romanopisci Lev Tolstoj a Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Nejslavnějším dílem prvního z nich je rozsáhlá epopej z dob napoleonských válek Vojna a mír. Dostojevskij proslul jako autor psychologických a filozofických románů Zločin a trest, Idiot či Bratři Karamazovi, jež jsou dodnes pokládána za vrcholná díla světové literatury. Také realismus se prosadil i v dalších uměleckých oborech, zvláště v malířství.

123

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Rozklad romantismu otevřel prostor pro šíření nových duchovních proudů. Ve vědě a filozofii se v druhé polovině 19. století prosazoval pozitivismus jako myšlenkový směr i nová vědecká metoda. Jeho průkopníkem byl francouzský filozof a zakladatel vědecké sociologie August Comte, jehož učení bylo inspirováno osvícenskou vírou v pokrok, evolucionistickou teorii Charlese Darwina i díly anglických empirických filozofů. Podle Comta mělo být předmětem vědeckého poznání pouze studium objektivních faktů. Společenské vědy se tak měly oprostit od všech subjektivních aspektů a jejich metody měly být striktně podřízeny postupům přírodních věd. K dalším významným vědeckým objevům došlo v prvních letech 20. století. Na jeho počátku publikoval Sigmund Freud položil základy psychoanalýzy a publikoval své teorie výkladu snů. V roce 1905 zveřejnil Albert Einstein speciální teorii relativity, která představovala zásadní přelom v lidském poznání vesmíru. Typickým jevem druhé poloviny 19. století byla zároveň migrace obyvatelstva z Evropy, odkud se v průběhu 19. stol. vystěhovalo asi 60 miliónů osob. Jejich častým cílem se staly Spojené státy, které přijaly 35 miliónů přistěhovalců. Další fenomén související se změnami, jimiž prošla evropská společnost v 19. století, byl růst měst – neboli urbanizace. Zvýšila se také průměrná délka života, která na konci 19. století ve vyspělých částech Evropy dosáhla zhruba 50 let (necelých sto let před tím se pohybovala kolem 35-40 let). Druhá polovina 19. století bývá charakterizována jako zlatá éra volného obchodu. Poslední třetina 19. stol. je obdobím, kdy vzniklo skutečné světové hospodářství. To se zformovalo jako soustava vzájemně propojených národních ekonomik. Jeho vznik přinesl zásadní změny – zavedení světových cen, rozšíření hospodářského cyklu po celém světě, rozšíření mezinárodního pohybu kapitálu a migrace obyvatel a zformování světového trhu služeb. Centrem světového hospodářství zpočátku byla západní Evropa, později se jako druhé centrum prosadily Spojené státy. V západoevropských zemích a USA byla také před I. světovou válkou koncentrováno asi 72 % světové průmyslové výroby. Nastal další rozmach koloniálních mocností, usilujících o politické a ekonomické ovládnutí tzv. třetího světa. V tomto směru si výsadní postavení udržovaly Velká Británie a Francie, které vytvořily rozsáhlé koloniální říše.

8.2.4

Evropa na cestě k první světové válce

V poslední čtvrtině 19. století se klíčovou mocností na evropském kontinentě stalo Německo. Zahraniční politika kancléře Bismarcka spočívala v uzavírání spojeneckých smluv s ostatními mocnostmi, jež měly dále omezit vliv Francie. Záhy po vytvoření německého císařství začal Bismarck usilovat o sblížení s Rakouskem-Uherskem a Ruskem. Už v první polovině 70. let 19. století uzavřeli panovníci uvedených zemí vzájemné smlouvy o vojenské pomoci. Bližší spolupráci tzv. Spolku tří císařů však bránily obavy Ruska z expanzivní německé politiky i rusko-rakouské spory o vliv na Balkáně. Rusko se znovu pokusilo využít slabosti osmanské říše a na konci 70. let iniciovalo vytvoření „Velkého Bulharska“, sahajícího od Černého k Egejskému moři. Tento plán však vážně narušoval princip rovnováhy sil a narazil proto na otevřený odpor Velké Británie. Napjatou situaci vyřešil berlínský kongres z roku 1878, jehož účastníci rozhodli omezit území chystaného „velkého“ Bulharska a podřídit je tureckému vlivu. Největších zisků dosáhla v Berlíně Velká Británie. Se souhlasem Turecka obsadila Kypr a získala tak důležitý opěrný bod pro námořní cesty do Asie a Afriky. Osmanské říši zůstala sice svrchovanost nad Bosnou a Hercegovinou, zároveň však bylo Rakousku-Uhersku přiznáno právo toto území kdykoli vojensky obsadit a řídit její správní 124

8 MODERNIZACE EVROPY V 19. STOLETÍ orgány. Tato nejasnost v sobě skrývala zárodek dalších konfliktů a berlínský kongres tak situaci na Balkáně stabilizoval pouze dočasně. Mocenský vzestup sjednoceného Německa začal být hrozbou další státy. Německé snahy získat hegemonní postavení na evropském kontinentě, znepokojily především Velkou Británii, tradičně odmítající jakékoli porušení rovnováhy sil. Narůstající spory mezi velmocemi vyostřoval zápas o kolonie a sféry vlivu v Asii a Africe. V Evropě se postupně zformovaly dva bloky, prosazující odlišné politické a ekonomické zájmy. V letech 1879-1882 vznikl tzv. Trojspolek, jehož členy byly původně Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie. Zpočátku byl zaměřen proti Rusku a Francii, od r. 1893 se změnil v otevřené vojenské spojenectví.

SHRNUTÍ KAPITOLY Devatenácté století v Evropě bylo érou modernizace, jejíž klíčovou součástí byla tzv. průmyslová revoluce (industrializace). Její podstatou byl postupný přechod od ruční výroby v řemeslných dílnách k tovární velkovýrobě. Předpokladem industrializace byl vynález parního stroje a využívání nových zdrojů energie. Průmyslová revoluce začala v Anglii v druhé polovině 18. století a v dalším století se rozšířila i do dalších zemí. Nástup průmyslové revoluce podnítil také rozkvět klasické ekonomické teorie. Zakládající osobností ekonomického liberalismu byl skotský učenec Adam Smith, jehož dílo rozvinul David Ricardo. Podstatou liberalismu je odmítání státních zásahů v ekonomice a podpora volnému pohybu zboží, pracovních sil a kapitálu. V souvislosti s nepříznivými sociálními důsledky industrializace se však už v první polovině 19. století začal prosazovat socialismus jako odlišný směr politické ekonomie, odmítající liberální vyzdvihování volného trhu. Nejvýznamnějšími představiteli jeho radikálního křídla byli němečtí učenci Karl Marx a Fridrich Engels. Existující třídní rozpory podle nich měla vyřešit socialistická revoluce, jež měla nastolit beztřídní společnost. Jejich učení bylo základním ideovým zdrojem pozdějších komunistických režimů. Éru modernizace charakterizoval také rozmach národního uvědomění. Právě 19. století bylo dobou vzniku moderních evropských národů. Nástup moderního nacionalismu podnítil také národně revoluční hnutí, jež se v Evropě rozšířilo v první polovině 19. století. Jedním z duchovních zdrojů revolučního hnutí byl romantismus, jenž se jako nový myšlenkový proud a umělecký směr vymezoval proti osvícenskému racionalismu (charakterizovaly ho vypjatá citovost, zájem o exotičnost, opěvování přírody). První revoluce, která otřásla systémem Svaté aliance, vypukly v roce 1830. Další revoluční vlna zasáhla Evropu v letech 1848-1849, jejím hlavním motivem byl odpor proti absolutistickým vládám. V ostatních zemích (např. habsburská monarchie, německé země) však byla revoluce poraženy a systém Svaté aliance tak zůstal zachován. I v souvislosti revolučními vlnami první poloviny 19. století se objevily další plány na vytvoření jednotného evropského celku, nově byl přitom akcentován rostoucí význam USA. Od roku 1848 začal být ve spojení s integračními plány používán pojem Spojené státy evropské po vzoru USA. Dalšími významnými změnami prošla Evropa v druhé polovině 19. století. V té době začala druhá fáze průmyslové revoluce, charakterizovaná objevem nových zdrojů energie a surovin (elektřina a ropa). K technickému rozvoji přispěla řada vynálezů (spalovací motory-automobily, žárovka, telegraf, telefon, film atd.). Přelomem v pohledu na vývoj člověka byla evoluční teorie Charlese Darwina, jež se postavila proti tradičnímu 125

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička náboženskému pojetí vzniku a vývoje života na zemi. Také v umění se prosadily nové umělecké směry (realismus, impresionismus). V 60. a 70. letech došlo ke sjednocení Itálie a Německa. Iniciátorem německého sjednocení bylo Prusko pod vedením kancléře Bismarcka. Pod pruským vedením došlo po úspěšných válkách s Rakouskem a Francií v roce 1871 k vyhlášení německého císařství. Na počátku druhé poloviny 19. století se definitivně rozpadl systém Svaté aliance. Postupně se zformovaly dva odlišné mocenské bloky (Trojdohoda a Trojspolek), jejichž konfrontace dovedla Evropu na počátku následujícího století k novému globálnímu konfliktu.

126

9 EVROPA V LETECH 1914-1945

9 EVROPA V LETECH 1914-1945 RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V deváté kapitole bude výklad pokračovat líčením hlavních událostí evropských dějin v první polovině 20. století. Úvodní část přiblíží příčiny, průběh a výsledky první světové války. Další podkapitola se bude věnovat meziválečnému vývoji. Představeny budou opět podrobně nové plány evropského sjednocení a posléze se výklad přesune k důsledkům velké hospodářské krize a k vyostření mezinárodního napětí po nástupu nacismu v Německu. Tématem závěrečné části bude druhá světová válka, její jednotlivé fáze i její vliv na další vývoj Evropy.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: ● ● ●

nastínit průběh a důsledky první světové války přiblížit hlavní rysy vývoje Evropy v meziválečném období objasnit okolnosti vzniku druhé světové války a v hrubých rysech popsat její průběh

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY První světová válka, bolševická revoluce, Versailleská smlouva, Společnost národů, Panevropa, velká hospodářská krize, nacismus, Mnichovská dohoda, druhá světová válka

9.1

První světová válka a její důsledky

První světová válka byla první z konfliktů moderní éry, jejichž charakteristickými rysy byly: ●

mobilizace sil a zdrojů v dosud nevídaném rozsahu

●

užití nové válečné techniky

●

psychologická válka (poprvé byly využívány metody moderní válečné propagandy)

Především se ale jednalo o první skutečně globální konflikt, do nějž se různou měrou zapojili obyvatelé všech kontinentů. Jeho příčiny a počátky však mají ryze evropský ráz. I po celou dobu trvání války šlo především střet mezi evropskými státy, jehož nejtěžší boje se odehrály na evropském území. Podle některých interpretací je proto možno tento konflikt

127

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička chápat jako počátek jakési „Velké evropské občanské války“ – tedy éry evropské dezintegrace trvající až do roku 1989.

9.1.1

Příčiny a průběh I. světové války

Hlavním ohniskem neklidu v Evropě byl Balkán, jenž byl pro ostatní země zajímavý zejména pro svou strategickou polohu. Už v průběhu 19. století řada zemí jihovýchodní Evropy – Řecko Rumunsko, Bulharsko, Srbsko – využila mocenského úpadku osmanské říše a dosáhla samostatnosti. Část Balkánského poloostrova zůstávala pod tureckou nadvládou. V roce 1908 navíc Bosnu a Hercegovinu anektovala habsburská monarchie, což vyvolalo bouři nevole v Rusku a ještě ve větší míře v Srbsku. Právě ono se posléze stalo vůdčí silou v bloku balkánských zemí (kromě Srbska jeho členy bylo Řecko, Bulharsko a Černá Hora), jež se v roce 1912 rozhodly vojensky vytlačit Turecko z dané oblasti. Osmanská říše byla sice poražena, ale rozpory ve vítězném táboře přerostly v příštím roce v novou válku. Osamocené Bulharsko tentokrát porazili jeho bývalí spojenci, k nimž se připojilo Turecko a Rumunsko. Vítězné státy se posléze vesměs přiklonily k zemím spojeným s Trojdohodou. Tzv. balkánské války z let 1912-1913 byly předehrou k novému celoevropskému konfliktu, jenž měl vypuknout v následujícím roce. Nástup Srbska ohrožoval rakouské zájmy na Balkáně a vzájemné vztahy byly stále vypjatější. Dne 28. června 1914 byl v Sarajevu srbskými atentátníky zavražděn rakouský následník trůnu Ferdinand d´Este s manželkou. Rakousko vzápětí poslalo Srbsku ultimátum, jehož splnění by znamenalo faktické srbské suverenity. Do sporu se zapojily i další země, aby splnily své spojenecké závazky. 28. července 1914 Rakousko-Uhersko vypovědělo válku Srbsku a brzy ve válečném stavu ocitly také ostatní státy. Začala I. světová válka jako první skutečně globální konflikt. I. světová válka (nazývaná také jako „Velká válka“) byla především střetem dvou mocenských bloků – Trojdohody a Trojspolku a jejich spojenců. Zatímco k Trojspolku se přidalo pouze Bulharsko, k Dohodě se už v roce 1914 připojila Belgie, Srbsko, Černá Hora a Japonsko. V následujícím roce na její stranu přešla Itálie, poté ji posílily Rumunsko, Portugalsko, Čína či Řecko. Spojené státy původně dohodové mocnosti podporovaly jen hospodářsky, v roce 1917 do konfliktu vstoupily přímo a jejich účast měla pro konečný výsledek války rozhodující význam.

K ZAPAMATOVÁNÍ 51 Podnětem k vypuknutí I. světové války byl sarajevský atentát na rakouského následníka trůnu z konce června 1914. Následné rakouské ultimátum a později vyhlášení války Srbsku rozpoutalo první globální konflikt známý jako Velká válka.

První fáze války byla ve znamení ofenzivního postupu zemí Trojspolku (neboli také centrálních mocností). Válku zahájilo Německo vpádem do Belgie a Lucemburska a následným tažením proti Francii. Současně Rakousko-Uhersko napadlo Srbsko a Černou Horu. Obě země část svých sil soustředily na válku s Ruskem. Už v létě 1914 bylo zřejmé, že 128

9 EVROPA V LETECH 1914-1945 boj na třech frontách není pro centrální mocnosti z dlouhodobého hlediska udržitelný. Ve Francii byla německá armáda zastavena v bitvě na Marně a také Rakousko-Uhersko nepostupovalo v Srbsku podle očekávání, i v důsledku přesunu části jeho armády na ruskou frontu. Zde byli sice Rakušané zpočátku úspěšní, ale brzy museli ustoupit převaze Ruska a stáhnout se z Haliče. Ruské jednotky však byly poté zastaveny Německem. K zásadnímu průlomu však nedošlo ani na východní frontě a boje se změnily v poziční zákopovou válku. V druhém roce války si Německo podřídilo rakouská vojska pod jednotné velení v čele s německými generály a rozhodlo vyřadit z konfliktu Rusko, které vázalo jeho síly na východě. Spojená ofenziva centrálních mocností skutečně prolomila východní frontu v Haliči a vojska obou zemí posléze pronikla hluboko do ruského vnitrozemí. Poté, co se na stranu Trojspolku přidalo také Bulharsko, byly poraženy i srbská a černohorská armáda. Rozhodující střetnutí války se však mělo odehrát na západní frontě. Zde byly rovněž poprvé použity nové zbraně, které symbolizovaly nástup nového typu vedení války. Konkrétně Němci poprvé užili bojový plyn a Angličané později jako první do bojů nasadili tanky. V závěrečné fázi války začala být ve větší míře užívána také letadla k bombardování i vzdálenějších cílů. Na začátku rok 1916 se německá armáda pokusila o průlom na západ u Verdunu, zde však narazila na tuhý odpor francouzských jednotek. Francouzi a Angličané navíc zahájili ofenzivu na řece Sommě a donutili tak Německo rozdělit jeho zálohy. K neúspěchu německého průlomu přispělo také ruské vojsko svou ofenzivou v Haliči, jež zároveň dočasně zastavilo rovněž úspěšný postup rakouské armády v Itálii. Následující rok znamenal rozhodující mezník v celém konfliktu. Především k Dohodě přistoupilo USA, které v dubnu 1917 vyhlásilo válku Německu. Díky americké pomoci mohly dohodové mocnosti překonat důsledky rozvratu Ruska a strategické porážky na východní frontě. Rusko bylo válkou citelně postiženo a jeho armáda už v prvních letech konfliktu utrpěla vážné ztráty. V důsledku porážek se zhroutilo válečné hospodářství a zásadně poklesla morálka obyvatelstva. Hluboké vnitřní problémy vedly v březnu roku 1917 ke svržení carského režimu. Car Mikuláš II. byl donucen k abdikaci a tři sta let trvající éra vlády Romanovců v Ruska tak skončila. Moci se ujala nově ustavená Prozatímní vláda, která se rozhodla účastnit se nadále války po boku svých spojenců. Pokračující účast v konfliktu však jen dále prohlubovala nespokojenost obyvatelstva. Této situace využívali zejména radikální politické síly v čele s bolševiky (radikální sociální demokraté), které navíc začala podporovat německá tajná služba. S pomocí Německa, v jehož zájmu bylo definitivní vyřazení Ruska z války, se už na jaře 1917 ze švýcarského exilu vrátil vůdce bolševiků Vladimír Iljič UljanovLenin. Záhy po svém zahájil otevřenou kampaň proti Prozatímní vládě a její politice. Leninovi se podařilo sjednotit radikální socialistickou opozici a bolševická agitace získala značný ohlas mezi nespokojenou veřejností. Už v létě 1917 se bolševici poprvé pokusili o státní převrat, ale vládní jednotky jejich pokus potlačily. Úspěšnější bylo druhé bolševické povstání, které vypuklo o několik měsíců později v Petrohradu. Bolševická revoluce z listopadu 1917 svrhla Prozatímní vládu, k moci se dostala krajní levice v čele s Leninem. Povstání bylo prezentováno jako první krok k světové proletářské revoluci. Jedním z prvních bolševických opatření bylo vydání Dekretu o půdě, na jehož základě byl zabaven a mezi rolníky přerozdělen pozemkový majetek carské rodině, církvi a statkářům. Brzy poté bylo bankovnictví prohlášeno za státní monopol a začalo rozsáhlé znárodňování průmyslu. Poprvé tak byl v Evropě nastolen komunistický režim, jehož vládci se hlásili k učení Marxe a Engelse o třídním boji a jeho překonání socialistickou revolucí.

129

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Vítězství bolševiků také významně ovlivnilo situaci na východní frontě. Už na konci roku 1917 noví vládci Ruska zahájili separátní mírová jednání s centrálními mocnostmi. V jejich průběhu Německou vojensky obsadilo Pobaltí, Ukrajinu a Bělorusko a mohlo tak z pozice síly donutit Rusko k rozsáhlým ústupkům. V březnu 1918 byl podepsán tzv. brest-litevský mír, jenž znamenal konec ruské účasti v I. světové válce. Rusko bylo navíc nuceno souhlasit s nezávislostí Ukrajiny, Finska a pobaltských zemí. I za cenu značných územních ztrát a mezinárodní prestiže tak bolševici splnili svůj slib, že ukončí válku. Ještě před uzavřením brest-litevského míru však v samotném Rusku proti bolševikům vystoupili jejich odpůrci (kozáci, bělogvardějci) a zahájili tak občanskou válku, která trvala až do počátku 20. let. Chaotických poměrů využily také země Dohody, jejichž jednotky pronikly v létě 1918 z východu a ze severu na ruské území a i s pomocí nově utvořených československých legií opět otevřely východní frontu. Díky tomu část sil centrálních mocností byla nadále vázána na východě.

K ZAPAMATOVÁNÍ 52 Hluboké vnitřní problémy Ruska vedly na začátku roku 1917 ke svržení carského režimu. V listopadu 1917 zde vypukla bolševická revoluce. Brzy poté uzavřelo Rusko a Německem separátní mír, jenž znamenal konec ruské účasti ve válce.

V roce 1918 vstoupila válka do své závěrečné fáze. Na jeho začátku americký prezident Woodrow Wilson uveřejnil svých 14 bodů, v nichž shrnul mírové podmínky Dohody. Centrální mocnosti však nabídku k jednání odmítly a Německo se naopak pokusilo využít zhroucení východní fronty k nové ofenzivě na západě. Dohodovým vojskům pod vedením francouzského maršála Foche se však v létě v druhé bitvě na řece Marně podařilo německý útok zastavit a brzy na to sama přešla do protiofenzivy. Záhy poté pod tlakem spojenců uzavřelo příměří Bulharsko a fronta se posunula až k jižním hranicím Uher. Maďarské jednotky začaly samy ustupovat a také zbývající rakouská vojska byla definitivně poražena v Itálii. Na konci října proto Rakousko-Uhersko požádalo amerického prezidenta o příměří. Ochotu habsburské monarchie zahájit jednání o kapitulaci využili Češi a Slováci, kteří 28. října 1918 vyhlásili samostatnost. O něco později deklarovali svou nezávislost také Poláci. Vznikem samostatné rakouské (12.11.) a maďarské republiky (18.11. 1918) se habsburská monarchie definitivně rozpadla. Ve stejné době padla monarchie také v Německu, které už předtím rovněž zahájilo mírová jednání. Dohodu o příměří tak podepsala už nová německá vláda. Kapitulací Německa 11. listopadu 1918 první světová válka skončila.

9.1.2

Výsledky války a nastolení tzv. versailleského systému

Válka si vyžádala na 10 miliónů obětí, dalších 20 miliónů zemřelo v důsledku hladu a nemocí. Vojenské operace stály podle odhadů 180-230 miliard dolarů, nepřímé náklady přesáhly hodnotu 150 miliard dolarů. Skutečné škody však byly pravděpodobně ještě mnohem vyšší. Válka navíc ochromila světové hospodářství. Orientace na zbrojení narušila strukturu výroby a pracovních sil, ponorková válka vedená Německem a blokáda přístavů ohrožovala námořní obchod, zhoršila se rovněž sociální situace obyvatel válčících zemí. Nejhůře byla 130

9 EVROPA V LETECH 1914-1945 válkou postižena území v severní Francii, Belgii, severovýchodní Itálii a oblasti ve východní Evropě. Naopak pro mimoevropské státy byla léta války obdobím rozvoje, neboť vyřadila evropskou konkurenci. Válka a vítězství Dohody měly zásadní dopady na mocenské uspořádání v Evropě. V jejím důsledku zanikly také čtyři mocné monarchie: ●

Carské Rusko – bylo svrženo už před koncem války revolucemi z roku 1917

●

Habsburská monarchie – rozpadla se na sedm samostatných států

●

Německé císařství – po císařově abdikaci zde byla vyhlášena republika

●

Osmanská říše – také zde bylo později nastoleno republikánské zřízení

Poválečné podmínky byly určeny pařížskými mírovými smlouvami. Nejvýznamnější z nich – Versailleská smlouva - byla uzavřena s Německem (28. 6. 1919). Tvrdost versailleské smlouvy byla dána především francouzskou snahou o maximální oslabení mocenských pozic Německa. Francie tak získala zpět Alsasko a Lotrinsko, navíc dostala po dobu 15 let kontrolu nad Sárskem s jeho bohatými nalezišti uhlí. Část západního Pruska a Horního Slezska dostalo obnovené Polsko. Německo tak přišlo o 13 % svého území a 10% předválečné populace. Ztratilo i kolonie v zámoří, navíc přišlo o své válečné loďstvo, velkou část zbraní a munice a o většinu své obchodní flotily. Výrazně byla omezena i německá armáda. Zvláštním trestem se staly válečné reparace. Pařížská konference určila výši reparací na 226 miliard zlatých marek. Další jednání reparace snížila na 132 miliard marek. V řadách spojenců existovaly ve vztahu k poraženému Německu různé přístupy – Británie byla vůči němu shovívavější. Versailleská smlouva byla v Německu chápána jako ponižující křivda a boj za její odčinění se stal jedním ze základů úspěchu pozdější nacistické politiky. Velké změny nastaly také v dalších státech. Osmanská říše přišla prakticky o všechna území v Evropě a ztratila i svá arabské državy na Blízkém východě. V roce 1922 zde vypukla revoluce, z níž vzešel moderní turecký stát. Rozpadlo se Rakousko-Uhersko, čímž zmizel velký prostor volného obchodu v Podunají. Garantem míru v Evropě se měla stát nově založená Společnost národů. Tzv. versailleský se stal základem mírového uspořádání v Evropě v následujících desetiletích.

9.2

Hlavní rysy meziválečného vývoje Evropy

Dvacátá léta v Evropě charakterizovala řada rozporuplných tendencí, které předznamenaly její vývoj v dalších desetiletích. Většina evropských států zažila po překonání poválečné krize období hospodářské konjunktury. „Zlatá éra“ světové ekonomiky však v roce 1929 skončila a ve 30. letech Evropa začala směřovat k nové válce. Představitelé nejvlivnějších evropských států se už předtím snažili diplomatickými jednáními vypuknutí nového konfliktu zabránit. Nejvýznamnější diplomatickou aktivitou byla Locarnská konference, uspořádaná v roce 1925 z iniciativy francouzského ministra zahraničí Brianda. Jejím hlavním výsledkem bylo definitivní stanovení západních hranic Německa v duchu Versailleské smlouvy, přičemž garanty této dohody se stala Velká Británie a Itálie. Východní hranice Německa s Polskem a Československem naproti tomu garantovány nebyly. Také postupné francouzsko-německé sbližování, jež začalo právě v Locarnu, nemělo dlouhého trvání. 131

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Mezinárodní vztahy komplikoval nástup diktatur, které se od 20. let začaly prosazovat v řadě evropských zemí. V roce 1922 se v Itálii poprvé k moci dostal fašismus – nová ideologie i politické hnutí, odmítající liberalismus i socialismus, prosazující zájmy národního celku na úkor zájmů jednotlivců a opírající se o vůdcovský princip. Vůdčí postavou italského fašismu byl Benito Mussolini, jenž v polovině 20. let vyhlásil první fašistickou diktaturu v Evropě. Specifický ráz měl německý fašismus, jenž se prosadil v podobě nacionálně socialistického (nacistického) hnutí. Zcela odlišným způsobem než ostatní státy se vyvíjelo Rusko. Občanská válka zde skončila vítězstvím bolševiků a nastolením prvního komunistického režimu v dějinách. V roce 1922 bylo Rusko přejmenováno na Svaz sovětských socialistických republik (SSSR). Už počátky existence Sovětského svazu charakterizoval teror namířený proti politickým odpůrcům i „třídním nepřátelům“. Totalitní charakter prvního komunistického režimu se dále rozvíjel za vlády Leninova nástupce, jímž se stal Josif Vissarionovič Stalin (vl. jménem Džugašvilli). Pod jeho vedením SSSR dospěl na konci 20. let k masivní industrializaci, zavedení pětiletých plánů a k násilně prováděné kolektivizaci zemědělství, jejímž důsledkem byl také hladomor a milióny obětí (zvláště na Ukrajině). Represe v Sovětském svazu za stalinské diktatury měla mnoho podob, ať už to šlo o masakry rolníků, masové popravy bez soudu, perzekuce „nepohodlných“ v koncetračních táborech typu gulag či o politické procesy. Sovětský svaz sice dosáhl mezinárodního uznání, nedůvěra vůči však byla stále silná. Také nové projekty evropské integrace, které se objevily v druhé polovině 20. let, se proto vůči možnému zapojení SSSR stavěly velmi rezervovaně.

9.2.1

Nové příspěvky k evropské integraci – Panevropa a Briandův plán

V průběhu 20. let se objevil nový plán evropské integrace, jehož hlavním tvůrce a propagátorem byl rakouský šlechtic Richard Coudenhove-Kalergi (1894-1972). Jako syn rakouského diplomata a japonské matky, jenž se narodil v Tokiu a část dětství strávil také v Čechách, tíhl ke kosmopolitismu. Svůj projekt evropské integrace propagoval na začátku 20. let nejprve články v rakouských a německých časopisech a poté v samostatném spise Panevropa, jenž se stal brzy po svém vydání bestsellerem. Jeho plán předpokládal postupný proces evropského sjednocování, jež mělo proběhnout ve čtyřech fázích: ●

propagace evropské myšlenky

●

uzavření smlouvy o volném svazku evropských zemí

●

vyhlášení celní unie

●

Obrázek 9-1:

Richard CoudenhoveKalergi

přijetí panevropské ústavy

Jeho návrh postupné integrace vycházel z realistického posouzení mezinárodní situace bezprostředně po skončení I. světové války. Coudenhove-Kalergi zavrhoval volání řady svých současníků po revizi poválečných hranic s tím, že každé případné územní změny budou opět zpochybňovány jako nespravedlivé. Řešením podle něj mohlo být jedině postupné odstranění hranic (resp. jejich relativizace) v rámci formující se evropské konfederace. V rozporu v některými svými předchůdců také odmítal přistupovat k mimoevropským mocnostem jako ke konkurentům sjednocující se Evropy. Jeho projekt však zároveň přímo nezahrnoval Velkou Británii a Sovětské Rusko, ačkoliv první z obou států podle něj „kulturně-civilizačně“ do 132

9 EVROPA V LETECH 1914-1945 Evropy jednoznačně patřil. Problémem však byla prý britská politika, jež se vůči užší spolupráci evropských států stavěla tradičně rezervovaně a od dění na kontinentu se spíše distancovala. Pozice Ruska byla podle Coudenhove-Kalergiho ještě složitější, neboť jeho začlenění do integrující se Evropy komplikovala především absence tradic demokratického vládnutí. Projekt Panevropy začal být uskutečňován už ve 20. letech, kdy byla zahájena první, propagační fáze celého integračního procesu. V jednotlivých zemích vznikaly postupně panevropské organizace, první z nich byla založena v Rakousku. Pro svůj plán získal Coudenhove-Kalergi podporu některých významných politiků z řady evropských zemí. Poslední panevropský výbor vznikl v roce 1939 ve Velké Británii, kde se při jeho založení angažoval také Winston Churchill. Od roku 1926 byly v různých evropských zemích pořádány panevropské kongresy. První z nich se konal ve Vídni za účasti 2 000 delegátů z 24 národních organizací. Byly zde ustaveny orgány nově zřízené Panevropské unie, jejímž čestným předsedou byl později zvolen francouzský ministr zahraničí Aristide Briand. Na propagaci projektu se tak na rozdíl od předchozích plánů podíleli se tak podíleli vlivní politikové takřka ze všech významných evropských zemí. Prvním konkrétnějším krokem směřujícím k druhé fázi integračního procesu bylo v roce 1930 předložení návrhu Panevropského paktu, jenž předpokládal vytvoření základních celoevropských institucí. Hlavní z nich měla být Spolková rada jako klíčový normotvorný a rozhodovací orgán, v níž měla zasedat zástupce každého z členských států. Kromě ní návrh čítal s vytvořením Spolkového shromáždění, Spolkového soudu a Spolkového úřadu, v jehož rukách měla být soustředěna výkonná moc. Hlavou nově utvořeného „Evropského svazku států“ měl být kancléř, jenž měl stát v čele Spolkové rady a Spolkového úřadu. Nové evropské společenství mělo být otevřeno všem evropským zemí. Začlenění Turecka a Sovětského svazu bylo možné pouze za předpokladu jednomyslného souhlasu Spolkové rady. Vážnějšímu jednání o tomto návrhu zabránily nepříznivé mezinárodní poměry, vyhrocené zejména v důsledku velké hospodářské krize a nástupu nacismu. Právě rozmach nacistického Německa znemožnil další rozvoj panevropského hnutí. Sám Richard Coudenhove-Kalergi musel po dobytí Francie nacisty na počátku druhé světové války opustit Evropu a odejít do exilu v USA. V druhé polovině 20. let své plány evropského sjednocení předložil také francouzský státník Aristide Briand (1862-1932), jenž sám patřil Obrázek 9-2: také k přesvědčeným stoupencům panevropského hnutí. Byl jednou z nejvýznamnějších postav francouzské politiky v meziválečném období. Byl ministrem ve více než dvaceti vládách a celkem jedenáctkrát zastával funkci premiéra. V druhé polovině 20. let se jako šéf francouzské diplomacie významně zasloužil o sblížení mezi Francií a Německem. Za své aktivity v tomto směru získal v roce 1926 spolu s německým ministrem zahraničí Gustavem Stressemannem Nobelovu cenu míru. Právě on byl také jedním z hlavním iniciátorů locarnské konference, jež znamenala počátek nové etapy francouzsko-německých vztahů po přijetí Aristide Briand versailleské smlouvy. Jeho jméno je také spojeno s uzavřením tzv. BriandKellogova paktu, na jehož základě měly být od příště všechny mezinárodní spory řešeny výhradně mírovou cestou. Už v druhé polovině 20. let Briand začal v návaznosti na své plány mírové spolupráce mezi evropskými státy připravovat vlastní plány sjednocení Evropy. Klíčovým předpokladem 133

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička budoucí evropské integrace byla podle něj co nejužší spolupráce mezi Francií a Německem. S plánem na vytvoření federální unie evropských států poprvé vystoupil v roce 1929 na zasedání Rady Společnosti v Madridu. Jádrem budoucí integrace měla být podle něj dohoda mezi Francií, Německem a Velkou Británií, jež by mezi sebou uzavřely celní unii. K ní se podle Briandových představ měly postupně připojit i další státy. Zrušení celních bariér mělo být podle něj prvním předpokladem k vytvoření společného evropského celku. Návrh se nesetkal s jednoznačným přijetím. Německý premiér Stressemann v reakci na Briandovo vystoupení byl ochoten vyjádřit plánu podporu jedině v případě francouzského souhlasu s revizí versailleské smlouvy. Také v samotné Francii však narazil Briand na rezervovanost některých svých kolegů v čele s tehdejším premiérem, kteří zůstávali nedůvěřiví vůči Německu. Oficiálně Briand celý projekt prezentoval na počátku září 1929 na plenárním zasedání Společnosti národů v Ženevě, kde opět propagoval prospěšnost vytvoření federativního svazku evropských států. Zástupce ostatních zúčastněných zemí vyzval, aby se k jeho návrhu vyjádřili, a sám se zavázal vypracovat konkrétní memorandum v duchu svého pojetí. Briandovu pozici však poněkud oslabila Stressemannova smrt, nastupující hospodářská krize i vnitropolitické problémy. V květnu 1930 přesto předložil slíbené memorandum, v němž nastínil konkrétní podobu jednotného společenství evropských států nazvaného Evropská federativní unie. Nové evropské sdružení nemělo nijak omezit kompetence Společnosti národů ani suverenitu jednotlivých členských států. Jeho řídící institucí měla být Evropská konference složený ze zástupců všech členských zemí, které byly zároveň členy Společnosti národů. Výkonným orgánem unie se měl stát Politický výbor a jako její třetí základní instituce byl navržen Sekretariát, jenž se měl zabývat řešením každodenních organizačně administrativních záležitostí. Návrh počítal s ustavením celní unie a současným vytvořením společného evropského trhu. Memorandum však zůstávalo otevřené různým výkladům, především vzhledem k míře předpokládaného sjednocení. Návrh byl záhy po svém dokončení oficiálně předložen 27 evropským zemím, jež byly členy Společnosti národů. Jednotlivé vlády byly požádány zaslat do poloviny července své reakce, na jejichž základě mělo být memorandum přepracováno do nové podoby předložené na připravované konferenci evropských delegátů. Odpovědi oslovených státy zveřejněné v následujících měsících obsahovaly řadu připomínek i výhrad. Jejich typickým rysem byl důraz na zachování autority Společnosti národů, jejíž postavení nemělo být vytvořením nového evropského svazu nijak ohroženo. Reakce jednotlivých zemí ovlivňovaly i jejich rozdílné postoje k poválečnému uspořádání. Výsledky ankety Briand shrnul na začátku září 1930 v diskuzi konané v rámci zvláštní evropské konference na půdě Společnosti národů. V následné diskuzi však převážily spíše kritické názory, poukazující na nerealističnost celého projektu. Na Briandův návrh byla poté vytvořena Komise pro přípravu Studie o Evropské unii, jenž na základě analýzy jednotlivých námětů a připomínek předložit Shromáždění Společnosti národů definitivní návrh. Práci komise však brzdilo vleklé projednávání dílčích otázek. K definitivnímu ukončení její činnosti došlo po Briandově smrti v roce 1932. I přes konečný neúspěch má Briandův plán v rámci projektů evropského sjednocení výjimečné místo. V moderních dějinách poprvé podobný plán předložil vrcholný představitel jedné z evropských velmocí a jeho projednáváním se oficiálně zabývaly všechny evropské státy sdružené ve Společnosti národů. Realizaci Briandova plánů i jiných integračních projektů na počátku 30. let bránily nedořešené vztahy mezi někdejšími protivníky z dob I. světové války a zejména nepříznivé

134

9 EVROPA V LETECH 1914-1945 hospodářské poměry a narůstající vliv nacistického hnutí v Německo, jež Evropu směřovalo k novému, ničivému konfliktu.

K ZAPAMATOVÁNÍ 53 Nejvýznamnější projekty evropské integrace v meziválečném období bylo panevropské hnutí, jenž inicioval Richard Coudenhove-Kalergi a plán francouzského ministra zahraničí Aristida Brianda Evropské federativní unie. Typickým rysem prvního z projektů byl důraz na postupnost integračního procesu. Základem Briandova plánu měla být úzká spolupráce mezi Francií a Německem.

9.2.2

Velká hospodářská krize a rozmach fašismu

Hospodářskou konjunkturu druhé poloviny 20. let ukončil krach na newyorské burze. Pád cen nepřirozeně nadhodnocených akcií 24. října 1929 (tzv. černý čtvrtek) je považován za počátek velké hospodářské krize, jež zasáhla celou světovou ekonomiku od počátku 30. let. Samotný krach nebyl příčinou krize, ale byl spíš příznakem dlouhodobějších ekonomických problémů. Spojené státy ve snaze ochránit vlastní ekonomiku začaly stahovat z Evropy svůj kapitál a omezovat dovoz z ostatních zemí. V důsledku toho se krize začala šířit i za americké hranice. Došlo ke zhroucení tzv. zlatého standardu, pádům bank a následným úvěrovým krizím. Výrazný pokles spotřeby vedl ke zhroucení spotřebního průmyslu a posléze i dalších odvětví. Úpadek průmyslové výroby způsobil masovou nezaměstnanost, jež se projevila ve všech zemích zasažených krizí a vedla k nárůstu sociálního napětí. Jednotlivé státy začaly po vzoru USA přijímat protekcionistická opatření, která však znemožňovala mezinárodní spolupráci při řešení krize a znamenala konec pro integrační plány připravované v předchozích letech. První polovina 30. let tak byla v Evropě dobou návratu státního intervencionismu. Politika státních zásahů se v teoretické rovině opírala o učení britského ekonoma Johna Maynarda Keynese (1883-1946), jenž svou kritiku liberalismu a obhajobu státních zásahů do hospodářského života shrnul v roce 1936 v knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Jeho teorie získaly značný ohlas a staly se základem hospodářské politiky řady evropských států po II. světové válce. Krize na jednotlivé evropské státy dopadala s různou intenzitou. Hospodářské krize měla i významné politické důsledky. Vyhrocené sociální napětí posilovalo různá extrémistická hnutí vystupující proti systému parlamentní demokracie i proti poválečnému uspořádání Evropy. Nejvýrazněji se to projevilo v Německu, kde byla za skutečnou příčinu krize považována nenáviděná versailleská smlouva. Nespokojenosti většiny německého obyvatelstva využila nacionálně socialistická strana (NSDAP) v čele s Adolfem Hitlerem, jež zde začala prosazovat výrazněji právě na počátku 30. let.

135

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička K ZAPAMATOVÁNÍ 54 V roce 1929 vypukla velká hospodářská krize, jež se z USA rozšířila také do Evropy. Jednotlivé státy se krizi snažily čelit protekcionistickými opatřeními, která však její důsledky ještě prohloubila.

Na počátku 30. let se nacistická strana stala nejsilnější politickou silou v Německu. V lednu 1933 se Hitler stal německým kancléřem a brzy na to nacisté ovládli celé Německo. Německo pod vládou nacistů začalo otevřeně porušovat versailleský systém. Vystoupilo ze Společnosti národů, začalo znovu zbrojit a v roce 1936 obsadilo demilitarizované Porýní. To vše se dělo za nečinného přihlížení Francie i Velké Británie, které v obavě z nové války zvolily vůči Německu politiku appaesementu (ustupování). Mezinárodní napětí v polovině 30. let se dále vyhrocovalo. V roce 1935 fašistická Itálie napadla Habeš (Etiopii). Společnost národů útok odsoudila a přijala sankce namířené proti agresorovi, které však nebyly důsledně dodržovány a Mussoliniho vládu v Itálii nijak neoslabily. V roce 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku mezi republikány a levicí na jedné straně a monarchisty a katolickými konzervativci na straně druhé. Konflikt do určité míry symbolizoval pozdější střet fašismu a demokracie. Do války se totiž na straně povstalců z řad monarchistické pravice zapojily také Itálie i Německo, zatímco republikány podporovaly tisíce dobrovolníků z různých evropských zemí. Západní velmoci však ani tentokrát neposkytly legální španělské vládě účinnou pomoc. Válka skončila v roce 1939 vítězstvím povstalců vedených generálem Francem, jehož diktatura trvala ve Španělsku až do 70. let. Hitlerovy snahy o ovládnutí středoevropského prostory zaznamenaly první významné úspěchy v roce 1938. V březnu toho roku došlo k tzv. anšlusu (připojení) Rakouska k německé třetí říši. O několik měsíců později vyvrcholil nacistický tlak na Československo. Hitler přitom využil jeho německé menšiny, jejíž údajné diskriminaci chtěl zamezit i za použití síly. Pozice německého obyvatelstva v Československu se tak stala předmětem mezinárodních jednání. V jejich průběhu západní mocnosti opět ustoupily nacistickému vydírání a přiměly československou vládu k rozsáhlým ústupkům. Německé požadavky se však stále stupňovaly a hrozící krizi odvrátila až mnichovská konference z konce září 1938, jíž se účastnili vrcholní představitelé Německa, Itálie, Anglický premiér Velké Británie a Francie (Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier). Chamberlain a Výsledkem jejich jednání bylo podepsání Mnichovské dohody, na jejímž Hitler základě byla ČSR donucena k odstoupení svých pohraničních území. Země tak ztratila své přirozené hranice a postupně se dostala pod vliv nacistického Německa. Zhruba o půl roku později – v březnu 1939 – nacisté obsadili české země a Slovensko získalo samostatnost jako německý satelit. Anšlus Rakouska a rozbití Československa byly jen předehrou k nadcházející nacistické agresi, jejímž cílem bylo ovládnutí celé Evropy. Obrázek 9-3:

136

9 EVROPA V LETECH 1914-1945

9.3

Evropa v druhé světové válce

Na konci 30. let se Evropa přiblížila k nové válce, která měla získat znovu celosvětový rozměr. Nový konflikt měl svým rozsahem překonat první světovou válku a jeho ráz určovaly opět nové formy válčení, plně využívající výdobytky druhé průmyslové revoluce. O výsledcích bojů rozhodovalo intenzivní nasazování nových typů zbraní – běžně byly využívány tanky i letadla. Větší vzdálenosti mezi bojišti zvýšily význam logistiky a v tomto ohledu se projevila především technická převaha USA. Specifičnost druhé světové určoval i její totální charakter, jež se projevil ještě výraznější mobilizací lidských i materiálních zdrojů než tomu bylo v letech 1914-1918. Druhý globální konflikt odlišoval také fakt, že důsledky totální války postihovaly ve stejné míře vojáky i civilní obyvatelstvo. Také důsledky druhé světové války byly výrazně citelnější a zásadním způsobem ovlivnily pozici Evropy ve světě.

9.3.1

Tzv. blesková válka a budování nacistické „Nové Evropy“

Hlavním původcem nového konfliktu bylo nacistické Německo, které tak završilo svou agresivní politiku z počátku 30. let. Druhá světová válka bývá proto také prezentována jako střet demokracií a totalitních režimů. Tuto interpretaci však narušuje fakt, že na straně protihitlerovské koalice se války účastnil také totalitní Sovětský svaz. Právě SSSR pod Stalinovým vedením uzavřel v srpnu 1939 s Německem smlouvu o neútočení – tzv. pakt Molotov-Ribbentropp (nazvaný podle ministrů zahraničí obou zemí), jehož součástí byl tajný protokol rozdělující sféry vlivu mezi oběma státy. Pod sovětskou nadvládou se mělo ocitnout Finsko, Lotyšsko, Estonsko, zatímco Německo mělo získat podle původní dohody Litvu. Obě země si ale chtěly především rozdělit Polsko, jež se mělo stát první obětí nového konfliktu. Prvního září 1939 německá vojska vpadla do Polska a zmařila tak poslední pokusy o mírové řešení vzájemných sporů. Západní mocnosti se konečně rozhodly postavit se agresivní nacistické politice a 3. září vyhlásily Německu válku. Vypukla tak druhá světová válka, jež znovu začala na evropském území. Anglie a Francie do bojů na polském území nijak účinně nezasáhly a Polsko tak bylo záhy poraženo. Část jeho území na základě předchozí dohody obsadil Sovětský svaz, jenž vzápětí zahájil válku proti Finsku a v následujícím roce anektoval pobaltské státy. Německo mezitím na jaře 1940 obsadilo další skandinávské státy (mimo Švédsko) a pokračovalo tažením do západní Evropy, kde se jeho obětí staly země Beneluxu (Belgie, Nizozemí a Lucembursko). Vyvrcholením německé ofenzivy nazývané také jako „blesková válka“ byla porážka Francie, která kapitulovala 20. června 1940. Do války se v té době zapojila na straně Německa fašistická Itálie, jež se neúspěšně pokusila dobýt Libyi a Řecko. Italské neúspěchy na Balkáně i v severní Africe musely napravovat německá vojska, která na jaře následujícího roku zaútočila na Řecko a Jugoslávii. Do poloviny roku 1941 tak nacistické Německo ovládalo většinu evropského území.

K ZAPAMATOVÁNÍ 55 První fáze konfliktu je známá také jako „blesková válka“. V jejím průběhu Německo do poloviny roku 1940 porazilo Polsko a obsadilo většinu území severní a západní Evropy včetně Francie. 137

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Mimo nacistický vliv zůstávaly některé neutrální země, Velká Británie a také Sovětský svaz, jehož vztahy s Německem v té době stále určovala pakt o neútočení z roku 1939. Fakticky tak jedinou zemí v Evropě, která odolávala nacistické agresi, zůstávala Velká Británie. Zde se do čela protihitlerovského boje postavil Winston Churchill, jenž byl už dříve zvolen novým anglickým premiérem. Některé země v německé sféře si zachovaly jistou samostatnost a vystupovaly jako spojenci říše jako např. Maďarsko, Rumunsko či Slovensko. Postavení poražených zemí nebylo vždy stejné. Území některých z nich byly přímo obsazeny a byla zde nastolena tvrdá okupační správa. V jiných byla naproti tomu zachována jistá míra omezené suverenity, jako tomu bylo např. v Protektorátě Čechy a Morava nebo ještě výrazněji v nově utvořeném Francouzském státě se sídlem ve Vichy (většina francouzského území včetně Paříže byla přímo obsazena Němci). Odlišný přístup Německa k poraženým státům souvisel s rasistickou podstatou nacistické ideologie. Německá „Nová Evropa“ měla být v duchu tohoto pojetí budována na rasovém základě, kdy vládnoucí postavení mělo být svěřeno „nadřazené nordické rase“ - reprezentované právě Němci. Příslušníci „méněcenných ras“ měli být využiti jako pracovní síly (Slované) nebo měli být přímo vyhlazeni jako Židé, jež byli hlavní obětí nacistické rasové politiky. Genocida židovského obyvatelstva v Evropě známá jako holocaust bylo přímou součástí německého vedení války i nacistické vlády nad Evropou. V Německu začali být Židé diskriminováni bezprostředně po Hitlerově nástupu k moci. Po vypuknutí války se perzekuce židovského obyvatelstva rozšířila i do okupovaných zemí, kde probíhala často i s aktivní pomocí místních úřadů. Vyhlazovací fázi své protižidovské politiky zahájili nacisté na konci roku 1941, kdy začaly hromadné popravy Židů shromážděných a deportovaných ve východních oblastech. Tehdy také byla v Polsku vybudována soustava vyhlazovacích koncentračních táborů. Nejznámější z nich – tábor v Osvětimi – se stal symbolem nejznámější genocidy 20. století, již padlo za oběť zhruba šest miliónů Židů. Rok 1941 představuje jeden z klíčových mezníků druhé světové války. Po ztroskotání plánů invaze na britské ostrovy se nacisté zaměřili na Východ, kterým měl být od počátku hlavním cílem jejich expanze. 21. června 1941 Německo napadlo Sovětský svaz a otevřelo tak východní frontu. Překvapená sovětská armáda nebyla zpočátku schopná odrazit německý útok a utrpěla značné ztráty. Na podzim proniklo německé vojsko až k předměstí Moskvy, když předtím obsadilo Ukrajinu, Bělorusko, pobaltské státy a značnou část evropského Ruska. Ohrožený Sovětský svaz se snažila podpořit Velká Británie, která se prohlásila za jeho spojence a poskytla mu spolu s USA materiální pomoc. Britské jednotky se navíc na přelomu let 1941-1942 úspěšně prosazovaly na africkém území, kde osvobodily Habeš z italské nadvlády a dosáhly řady významných vítězství v severní Africe. Rozhodující obrat v poměru sil nastal na konci roku 1941, kdy do války vstoupily Spojené státy.

9.3.2

Vítězství protinacistických sil a jeho důsledky

Po roce 1941 válka vstoupila do nové fáze. Další průběh konfliktu ovlivnila zejména aktivní účast USA, které už předtím Velké Británii a SSSR poskytovaly materiální pomoc. Do přímých bojů Spojené státy vtáhlo Japonsko – další spojenec nacistů, jež už na začátku 30. let zaútočilo proti Číně a svou následnou expanzí v jihovýchodní Asii se dostalo do konfliktu s americkými zájmy. Japonské napadení námořní základny v Pearl Harboru na začátku prosince 1941 zlomilo předchozí izolacionistické zaměření politiky Spojených států. Po vypuknutí americko-japonského střetu vyhlásilo USA válku samo Německo. Původně 138

9 EVROPA V LETECH 1914-1945 evropský konflikt tak získal globální rozměr. Japonsko mělo v Tichomoří sice zpočátku převahu, ale od poloviny roku 1942 Američané přešli do ofenzivy a postupně těžiště svých válečných akcí přesunuli do Evropy, kde svou strategii úzce koordinovali s Velkou Británií. Základem jejich spolupráce byla Atlantická charta uzavřená v srpnu 1941, jež stanovila základní válečné priority. Na jejím základě byla později vypracována deklarace podepsaná 26 státy, jež se zavázaly vést válku do úplného vítězství.

K ZAPAMATOVÁNÍ 56 V roce 1941 německá vojska vpadla do Sovětského svazu a o několik měsíců později Japonsko napadlo USA. Do války tak vstoupily dvě pozdější světové supervelmoci, které rozhodujícím způsobem přispěly k porážce nacistického Německa a jeho spojenců.

Ke změnám došlo také na východní frontě. V listopadu 1942 byly německé jednotky obklíčeny sovětskou armádu u Stalingradu a ve stejné době Britové dosáhli rozhodujícího vítězství v severní Africe, které připravilo podmínky pro následné vylodění anglo-amerických jednotek. U Stalingradu Němci také poprvé kapitulovali, v létě 1943 se však na východě pokusili o novou ofenzivu. Německá vojska ve svém posledním pokusu o průlom na sovětském území neuspěla a musela se naopak v následujících měsících stáhnout zpět na západ. Ve stejné době se západní spojenci vylodili na italském území a donutili Itálii ke kapitulaci. V roce 1943 se konalo prvním jednání Velké trojky (nejvyšších představitelů USA, Velká Británie a SSSR) na konferenci v Teheránu. Zde bylo uzavřena rámcová dohoda o koordinaci válečných akcí. Předmětem jednání se stalo také poválečné uspořádání, v jehož rámci bylo konkrétně rozhodnuto přenechat osvobození střední a východní Evropy Sovětskému svazu. K přesnějšímu vymezení zájmových oblastí došlo o rok později, kdy byly při jednáních mezi Churchillem a Stalinem rozděleny sféry vlivu na Balkáně (pod sovětským vlivem se mělo ocitnout Rumunsko a Bulharsko, naopak Řecku mělo být umožněno přiklonit se k Západu). Už předtím SSSR zahájil ofenzivu a začal postupovat směrem k německému území. Klíčovou událostí roku 1944 však byla na počátku června invaze spojenců v Normandii, která přinesla otevření druhé fronty na západě. Na začátku roku 1945 sovětská armáda podnikla úspěšný průlom v Polsku a také západní spojenci se začali blížit k německému území. V únoru 1945 se konala nová konference Velké trojky tentokrát v Jaltě, jejíž průběh ovlivnily vojenské úspěchy Sovětského svazu. Stalinovi se zde podařilo prosadit rámcovou demarkační linii, jež znamenala zařazení většiny zemí střední a východní Evropy do sovětské zóny. Navzdory pozdějším tvrzením však jaltská konference nerozdělila poválečnou Evropu do konkrétně vymezených sfér vlivu, jejich přibližné hranice stanovila pouze v obecné rovině. Oficiálním výsledkem jednání bylo přijetí Deklarace o osvobozené Evropě, jež předpokládala jistou míru angažovanosti velmocí v evropských záležitostech. Na jaře 1945 rychleji na území Německa pronikaly jednotky západních armád a sovětské velení se proto zaměřilo na dobytí Berlína. Zde také – v sovětském obklíčení – spáchal Hitler na konci dubna sebevraždu. O několik dní později bylo hlavní město nacistické třetí říše dobyto sovětskou armádou a 8. května 1945 Německo definitivně kapitulovalo. Válka v Evropě tak skončila. Boje v Tichomoří pokračovaly ještě několik měsíců. Japonská vláda kapitulovala na začátku září po předchozím svržení atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki. 139

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička Závěrečné jednání Velké trojky proběhlo v Postupimi, která jednala především o poválečném uspořádání poraženého Německa. Jeho základem měla být: ● demokratizace ● denacifikace ● demilitarizace ● dekartelizace V tomto duchu bylo také Německo spravováno v prvních letech po II. světové válce (viz blíže podkap. 10.1.1). Celého konfliktu se zúčastnilo 40 zemí, do jejichž armád bylo zmobilizováno 110 miliónů osob. Ztráty na životech i na majetku byly ve srovnání s první světovou válkou obrovské. Podle odhadů celková výše vojenských nákladů a škod dosáhla 3 000 až 5 000 miliard předválečných dolarů. Během konfliktu zemřelo násilnou smrtí 50 až 55 miliónů lidí. Do toho údaje nejsou přitom počty mrtvých z Číny, jejichž ztráty nebyly zatím odhadnuty ani přibližně. Nejvíce postižena válkou byla Evropa, kde také probíhaly hlavní boje. Z jednotlivých zemí měl největší ztráty na životech i na majetku Sovětský svaz. Přesto jeho moc vzrostla a po válce se stal vedle USA druhou světovou supervelmocí. Druhá světová válka naopak potvrdila mocenský úpadek Evropy a definitivně ukončila éru její hegemonie.

SHRNUTÍ KAPITOLY Mocenská konfrontace mezi zeměmi Trojspolku a Trojdohody vyústila v roce 1914 v otevřený konflikt, který brzy získal globální charakter. Na jeho počátku byl sarajevský atentát na rakouského následníka trůnu Následné rakouské ultimátum a později vyhlášení války Srbsku rozpoutalo první světovou válku (1914-1918), již se zúčastnilo 28 států z celého světa. V počáteční fázi války si úspěšněji vedly státy Trojspolku (centrální mocnosti) v čele s Německem. K zásadním zvratům v konfliktu došlo v roce 1917, kdy se do války po boku Dohody zapojily USA a revoluce v Rusku svrhla carský režim. Ruskou účast ve válce ukončila bolševická revoluce na podzim 1917, v jejímž důsledku Rusko uzavřelo separátní mír s Německem. Válka skončila v roce 1918 porážkou centrálních mocností. Skončila éra německého císařství a rozpadlo se také Rakousko-Uhersko, z něhož vzniklo sedm samostatných států. Poválečné uspořádání určily mírové smlouvy uzavřené v Paříži. Nejvýznamnější z nich – tzv. versailleská smlouva byla v roce 1919 uzavřena s Německem, jež kromě územních ztrát a omezení armády muselo také platit také válečné reparace. Ve 20. letech významně pokročilo plánování evropského sjednocení, při němž se poprvé angažovali vrcholní představitelé významných evropských států. Hlavními projekty bylo panevropské hnutí, jenž inicioval Richard Coudenhove-Kalergi a plán francouzského ministra zahraničí Aristida Brianda Evropské federativní unie. Zatímco první z nich zdůrazňoval postupnost integračního procesu, druhý jako jádro budoucí evropské integrace předpokládal spolupráci mezi Francií a Německem. Situaci v Evropě v první polovině 30. let zásadně poznamenala velká hospodářská krize, v jejímž důsledku také vzrostla v Německu podpora nacistické strany. Nacisté v čele s Hitlerem se na počátku 30. let stali nejsilnější politickou silou v zemi a v roce 1933 převzali moc. Cílem nacistické politiky byla rozbití versailleského systému a rozpoutání

140

9 EVROPA V LETECH 1914-1945 nové války, která měla Německu zajistit vládu nad Evropou. Západní mocnosti věřily, že německé agresi a novému konfliktu zabrání politikou ústupků (appeasementu). Ústupnost západních velmocí ukončilo německé přepadení Polska 1. září 1939, kterým také začal nový globální konflikt – druhá světová válka. Poměr sil se změnil v roce 1941, kdy Německo napadlo SSSR a do války proti němu se zapojily Spojené státy. Společné úsilí protihitlerovské koalice vedlo v roce 1945 k porážce nacistického Německa a jeho spojenců. O společném postupu a poválečném uspořádání Evropy jednaly konference Velké trojky (představitelé USA, SSSR a Velké Británie) v Teheránu, Jaltě a v Postupimi. Pro poválečný vývoj Evropy měla klíčový význam jaltská konference. Sovětský svaz prosadil rámcovou demarkační linii, jež znamenala zařazení většiny zemí střední a východní Evropy do sovětské zóny. Tím byly položeny základy sovětského ovládnutí střední a Východní Evropy po II. světové válce.

141

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička

10 EVROPA NA CESTĚ OD ROZDĚLENÍ K NOVÉ INTEGRACI RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Závěrečná kapitola představí hlavní rysy vývoje Evropy po roce 1945. Úvod nastíní, jak se změnily poměry Evropě v prvních letech po II. světové válce. Další části se zaměří na vývoj západoevropských zemí a na situaci v tzv. východním bloku. Samostatná podkapitola přiblíží počátky evropské integrace od vzniku tzv. Montánní unie až po vytvoření Evropského společenství. Závěr se bude věnovat rozpadu východního bloku a nové etapě budování společné Evropy po ustavení Evropské unie.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: ● ● ●

přiblížit situaci v Evropě na počátku tzv. studené války představit hlavní rysy poválečného vývoje západoevropských států a zemí tzv. východního bloku popsat průběh evropské integrace od jejích počátků až po vytvoření Evropské unie

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Marshallův plán, studená válka, bipolární svět, východní blok, Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství, Evropská unie

10.1

Evropa po roce 1945

Druhá světová válka znamenala definitivní konec evropské hegemonie ve světě. Místo tradičních evropských mocností zaujaly po roce 1945 nové světové supervelmoci – USA a SSSR. Spojené státy vzešly z války stejně jako v případě prvního globálního konfliktu na rozdíl od ostatních vítězných států posíleny také ekonomicky. Naproti tomu Evropa byla válkou vyčerpána a její poválečnou obnovu umožnila z velké části právě americká pomoc. Svou pozici výrazně posílil také Sovětský svaz, ačkoli jeho lidské i materiální ztráty byly nejvyšší ze všech válčících zemí. Jako jediný z nich si však připsal značné územní zisky. K SSSR tak byly připojeny Východní Prusko, území dobytá ještě před vstupem do války s Německem na úkor Polska, Finska, Rumunska a pobaltských států, i oblasti vynucené na spojeneckých vládách v Polsku a Československu. Sovětský svaz začal navíc záhy po roce 1945 uplatňovat svůj vliv v zemích středovýchodní Evropy a na Balkáně. Sovětské zasahování do evropských poměrů vyvolalo mělo za následek i výraznější americké 142

10 EVROPA NA CESTĚ OD ROZDĚLENÍ K NOVÉ INTEGRACI angažování. Následná konfrontace obou velmocí ovlivnila vývoj Evropy v dalších desetiletích.

10.1.1

Poválečná obnova Evropy

Stejně jako po první světové válce bylo Německu uloženo splácení válečných reparací. Vítězné mocnosti si však vzaly poučení z předchozího vývoje a výši těchto reparací stanovily relativně mírnou. Německu byl zároveň konfiskován majetek v zahraničí, muselo se vzdát námořního loďstva a demontovat zbrojní průmysl. Kromě reparací bylo Německo postiženo i rozdělením jejího území do čtyř okupačních zón. Německo se tak dostalo pod správu čtyř mocností (USA, SSSR, Anglie, Francie). Za řeky Odru a Nisu se měla také posunout východní německá hranice. Konference velmocí v Postupimi a Jaltě schválily navíc odsun Němců z Polska, Československa a Maďarska. Součástí poválečného uspořádání Německa bylo potrestání nacistických pohlavárů, jež byli označeni za válečné zločince. Vinu přeživších představitelů třetí říše měl posoudit tzv. norimberský proces, jenž se konal v roce 1946. Mezinárodní vojenský tribunál složený ze zástupců USA, SSSR, Velké Británie zde vynesl dvanáct rozsudků smrti. V dalších letech následovaly menší procesy s veliteli koncentračních táborů a ostatními válečnými zločinci. Fakt, že představitelé poraženého státu byli vystaveni soudnímu postihu, potvrzuje výjimečnost druhé světové války, jež měla v nacistickém pojetí skutečně genocidní charakter.

K ZAPAMATOVÁNÍ 57 Podmínky uložené poraženému Německu po roce 1945 měly sice podobný ráz jako po I. světové válce (územní ztráty, omezení armády, válečné reparace) byly však záměrně o něco mírnější než v roce 1945. Nově však bylo Německo postiženo rozdělením do čtyř okupačních zón.

Většina evropských zemí se musela po válce potýkat s politickou, sociální a ekonomickou nestabilitou. Na pomoc hitlerovské agrese přišla mezinárodní organizace UNRRA (United Relief and Rehabilitation Administration - Správa OSN pro pomoc a obnovu). Tato organizace sdružující 48 států poskytla osvobozeným zemím podporu ve formě více než 25 mil. tun zboží. Politická a ekonomická nejistota v Evropě však neustávala. Ve snaze pomoci Evropě překonat ekonomické důsledky války vyhlásily v červenci 1947 Spojené státy program hospodářské obnovy Evropy, známý jako Marshallův plán (pojmenovaný podle státního tajemníka USA). Jeho cílem bylo dodávkami zboží a poskytnutím úvěrů pomoci stabilizaci evropské ekonomiky a zabránit vzestupu revolučních nálad v Evropě. Na rozdíl od UNRRA byl Marshallův plán určen i Německu. V rámci plánu USA poskytly v letech 19481952 téměř 17 miliard dolarů, z čehož drtivá většina byly dary. Plán zpětně pomohl i americké ekonomice, neboť státní nákupy zboží dodávané do Evropy tlumily domácí nadvýrobu. Pomoc celkem přijalo 16 zemí západní Evropy. Naopak SSSR a ostatní země v jeho sféře vlivu pod sovětským tlakem účast na plánu odmítly. Stalin v něm viděl pokus o rozdrolení sovětského bloku a utužení závislosti Evropy na USA. Při odmítnutí vyslovil obavu z možného rozšíření kontroly USA nad ekonomikami východoevropských zemí. Konflikt 143

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička kolem Marshallova plánu byl jedním z mezníků počínající studené války a urychlil rozdělení Evropy.

DEFINICE 10-1 Marshallův plán – americký program hospodářské pomoci Evropě vyhlášený v roce 1947. Pomoc přijaly jen západoevropské státy, země střední a východní Evropy ji pod sovětským nátlakem odmítly. Marshallův plán tak urychlil rozdělení Evropy.

10.1.2

Počátky „studené války“

Na konci 40. let se svět rozdělil na dva bloky, které v následujících desetiletích prošly odlišným politickým a ekonomickým vývojem. Éra jejich vzájemného soupeření byla nazvána studenou válkou. Její počátky sahají už do roku 1946. Naplno vypukla v následujících letech, kdy se rozpadla Velká válečná aliance a naplno se projevily rozdílné postoje jednotlivých členů někdejší protihitlerovské koalice. Studená válka se nejprve projevila rivalitou na Blízkém Východě, další konflikty se odehrály v Evropě (občanská válka v Řecku, napětí v Německu). Na vzrůstající rozpory mezi Západem a Sovětským svazem otevřeně upozornil ve svém projevu v americkém Fultonu Winston Churchill. Zde Obrázek 10-1: poprvé použil termín „železná opona“, jež podle něj ve střední a jihovýchodní Evropě vymezovala hranici sovětské sféry. Tvrdil, že západní svět je povinen zastavit sovětskou rozpínavost a vytvořit všude podmínky pro šíření svobody a demokracie. Churchillův projev je považován za symbolický mezník vymezující počátek éry studené války. Na konci 40. let se završilo mocenskopolitické rozložení sil v Evropě. Sovětský svaz postupně získal dominantní vliv v zemích střední a východní Evropy a na Balkáně. V západní Evropě revoluční vlna odezněla a situace se zde stabilizovala V roce 1949 byl jako vojenská Winston organizace USA a západoevropských států ustaven Severoatlantický Churchill pakt (NATO). Mezi jeho ustavujícími členy byly vedle někdejších západních členů Velké aliance z evropských zemí také Norsko, Dánsko, Island, země Beneluxu, Portugalsko a Itálie. K uzavírání vojenských spojeneckých smluv došlo i v rámci východního bloku, formálně byly zakotveny v roce 1955 založením Varšavské smlouvy. Následující desetiletí byla ve znamení hrozby otevřeného střetu obou bloků, který hrozil přerůst v nový globální konflikt. Byla zároveň dobou zcela odlišně se rozvíjejících ekonomik. Zatímco v západní Evropě a USA zůstávalo zachováno tržní hospodářství, v zemích východního bloku se prosazovalo centrální plánování podle sovětského vzoru.

144

10 EVROPA NA CESTĚ OD ROZDĚLENÍ K NOVÉ INTEGRACI K ZAPAMATOVÁNÍ 58 Počátky mocenské konfrontace mezi Západem v čele s USA a východním blokem vedeným Sovětským svazem sahají k roku 1946. Mocenskopolitické rozvržení sil v Evropě se ustálilo na konci 40. let.

10.2

Evropa v bipolárním světě

„Studená válka“ se stala určujícím faktorem politického vývoje ve světě v druhé polovině 20. století. Její podstatou bylo střetávání mezi USA a SSSR, jež však nikdy nepřerostlo v otevřený konflikt a to vzhledem k ničivosti zbraní, jimiž obě supervelmoci disponovaly. Obecně lze „studenou válku“ charakterizovat jako střet liberálního kapitalismu s totalitním komunismem. Evropa v jejím důsledku byla na dlouhá desetiletí rozdělena na dva odlišně se vyvíjejí bloky.

10.2.1

Hlavní rysy vývoje západoevropských zemí

Západoevropské státy ztratily v důsledku své někdejší mocenské pozice i hospodářskou sílu. Jejich základním cílem se stalo oživení ekonomického života, jehož obnova měla být především úkolem vlád jednotlivých států. I v ekonomice západoevropských států se tak bezprostředně po válce výrazně prosazovala politika státních zásahů inspirovaná učením J. M. Keynese. Zásahy do hospodářství se prováděly většinou legislativní cestou při zachování soukromého vlastnictví a tržní ekonomiky. Státní sektor se však rozšiřoval i v západních zemích, a to jednak přímým zestátňováním a jednak státními investicemi do některých oborů hospodářské činnosti. V některých zemích se získala silné pozice i komunistická levice. Např. ve Francii a v Itálii byly komunisté v druhé polovině 40. let vládními stranami. Komunističtí ministři v těchto zemích však už v roce 1947 opustili své funkce v důsledku nepřímého ekonomického působení Spojených států (USA naznačily, že odchod komunistů z vlády usnadní poskytnutí hospodářské pomoci.). Západní státy se tak v poválečném období rozvíjely jako parlamentní demokracie opírající se o spojenectví se Spojenými státy. Další vývoj západní Evropy ovlivnily závratné změny ve vědě a technice. V poválečném období se definitivně završila druhá průmyslová revoluce. Už v 50. letech byla dokončena elektrifikace, rozšířila se televize, civilní letecká doprava, bytová telefonizace a automobilismus. Západoevropskou společnost v dalších desetiletích výrazně poznamenal příchod nových vynálezů a technologií (počítače, objev nových elementárních částic, jaderný reaktor, konstrukce raket a kosmických lodí, plně automatizované výrobní linky, plastické hmoty, robotizace atd.). Typickým rysem poválečných desetiletí byl také postupný rozpad koloniálního systému. Už v době druhé světové války se osamostatnily některé bývalé francouzské kolonie na Blízkém Východě. Po válce získaly samostatnost i další kolonie v tomto regionu. V roce 1948 vznikl na základě rozhodnutí OSN nezávislý židovský stát Izrael, který záhy po svém založení musel čelit útoku svých arabských sousedů. Jejich nápor úspěšně odvrátil a zachoval si svou existenci. Britské mandátní území Palestina bylo ve stejné době rozděleno na arabskou a židovskou část. Také Velká Británie se po válce pod tlakem sílícího osvobozeneckého hnutí 145

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička vzdala své vlády v Indii. V roce 1947 po krvavých vnitřních bojích vznikly na území někdejšího britského panství dva státy: převážně hinduistická Indie a převážně muslimský Pákistán. Rozklad kolonialismu pokračoval i v dalších letech. V roce 1960 byla přijata deklarace Valného shromáždění OSN, požadující úplnou likvidaci kolonialismu. Právě rok 1960 byl později nazván jako „rok Afriky“, neboť zde získalo samostatnost 17 nových států. V 70. letech se koloniální systém prakticky rozpadl. V té době bylo v koloniálním postavení už jen 1% území planety a půl procenta světové populace. Rozpad koloniálního systému měl rovněž výrazné ekonomické důsledky. Znamenal další oslabení tradičních evropských velmocí.

K ZAPAMATOVÁNÍ 59 Typickým rysem poválečného vývoje západní Evropy byl nárůst vlivu levice, jenž se projevoval především politikou státních zásahů v ekonomice. Poválečný vývoj charakterizovaly také závratné změny ve vědě a technice, které se prosazovaly nejprve na Západě. Dalším typickým fenoménem byl rozpad koloniálního systému. Obrázek 10-2: Začínající studená válka ovlivnila také další vývoj rozděleného Německa. Už v roce 1947 byla anglická a americká zóna sloučena pod společnou správu do tzv. bizónie, k níž byla v následujícím roce připojena i francouzská zóna (vznikla tzv. trizónie). Zde byla posléze znovu obnovena německá správa. K podobnému vývoji došlo také v Berlíně, jenž byl předtím také rozdělen do čtyř zón. Na znovuzavedení německé marky v trizónii reagoval Sovětský svaz na počátku roku 1949 blokádou Berlína, čímž vyvrcholily rozpory mezi dřívějšími spojenci ohledně další budoucnosti Německa. Odlišný vývoj německých zón se završil právě v roce 1949. Tehdy byl nejprve vydán ustavující zákon Spolkové republiky Konrád Německo (SRN) a o něco později byla na území bývalé sovětské zóny Adenauer ustavena komunistická Německá demokratická republika. (NDR). Pozice západního Německa začala sílit od 50. let začala zejména díky podpoře USA. Pod vedením kancléře Konráda Adenauera se stalo pevnou součástí demokratického Západu. Díky zahraniční pomoci i zásluhou vlastní hospodářské politiky se zde výrazně zrychlil hospodářský růst a Spolková republika Německo se tak znovu zařadila mezi evropské velmoci. Navzdory politické a hospodářské stabilizaci západní Evropy v druhé polovině 60. let vzrostly kritické postoje mladé generace, které později vyústily v některých zemích v otevřené nepokoje namířené proti vládnoucí politice. Studentské revolty z let 1967-1968, dosáhly největšího rozmachu v SRN a ve Francii. V dalším desetiletí situaci v západní Evropě komplikovala nová hospodářská krize, kterou výrazným způsobem ovlivnilo zvýšení cen ropy arabskými státy. Tento tzv. ropný šok přispěl k dalšímu zvýšení všeobecné cenové hladiny. Krizi se vyspělým státům podařilo překonat v druhé polovině 70. let, v letech 1980-82 však následkem dalšího zvýšení cen ropy začala krize nová. Východiskem z ní se stala modernizace a racionalizace výroby v celém průmyslu. Právě na přelomu 70. a 80. let začala v západní Evropě éra neoliberalismu, jež se vzdala hospodářské politiky v duchu keynesiánských zásad praktikované na evropském Západě po II. světové válce. 146

10 EVROPA NA CESTĚ OD ROZDĚLENÍ K NOVÉ INTEGRACI 10.2.2

Situace v tzv. východním bloku

Tzv. Východní blok se utvářel už v době druhé světové války. V jejím průběhu uzavřel Sovětský svaz spojenecké smlouvy s Československem, Polskem a Jugoslávií. V druhé polovině 40. let je doplnily podobné smlouvy s Rumunskem, Maďarskem a Bulharskem. Do konce roku 1948 tak SSSR získal vliv nad celou východní Evropě. V jednotlivých zemích byl zaveden totalitní režim a jako vládnoucí politické síly se zde prosadily komunistické strany. Upevňování komunistické moci i zde provázela perzekuce politických odpůrců a později také čistky uvnitř strany. Vytvořil se tak východoevropský socialistický blok, jehož členem se v 50. letech stala ještě NDR. V jednotlivých zemích ještě před jejich začleněním do sovětské sféry vlivu provedeny v rámci poválečné obnovy pozemkové reformy a byla zde také znárodněna část průmyslu. Státy východní Evropy přešly v druhé polovině 40. let také k centrálně plánované ekonomice budované podle sovětského vzoru. Hospodářskou spolupráci mezi státy východního bloku mělo podpořit založení Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v lednu 1949. Nová organizace měla koordinovat hospodářský vývoj, poskytovat pomoc ekonomicky méně vyspělým členům a čelit obchodnímu embargu ze strany západních států. Začleňování národních ekonomik do RVHP a provádění shodné hospodářské politiky zpravidla nerespektovalo zvláštnosti jednotlivých zemí, které musely přebírat direktivní soustavu řízení s vysokou centralizací a detailním plánováním podle sovětského vzoru. Společnými rysy zemí východního bloku byly: ●

faktická nadvláda SSSR

●

mocenský monopol komunistické strany a destrukce systému parlamentní demokracie

●

perzekuce skutečných i domnělých politických odpůrců a „třídních nepřátel“

●

centrálně plánovaná ekonomika (pětileté hospodářské plány)

●

likvidace soukromého sektoru

Už v první polovině 50. let se začaly v rámci východního bloku začaly projevovat negativní důsledky jeho politického a hospodářského směřování. První snahy o korekci nastoupeného kurzu se objevily po Stalinově smrti v roce 1953. K odklonu od stalinismu došlo o několik let později. Na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 nový nejmocnější muž Sovětského svazu Chruščov odhalil Stalinovy zločiny a otevřeně kritizoval jeho „kult osobnosti“. Vnitřní problémy v rámci východního bloku vyvrcholily v tomtéž roce protisovětským povstáním v Maďarsku. Povstalci byli zpočátku úspěšní. Maďarsko dokonce opustilo Varšavskou smlouvu a vyhlásilo neutralitu. Povstání však záhy potlačeno sovětskou armádou a komunistická vláda nad Maďarskem byla opět obnovena. V reakci na zhoršení hospodářské situace začaly být od 60. let v jednotlivých zemích východního bloku připravovány hospodářské reformy, jejichž společným rysem bylo posílení samostatnosti a iniciativnosti podniků. Nejdál tyto reformy pokročily v Československu, kde se staly v roce 1968 součástí široce koncipovaných snah o demokratizaci komunistického režimu známých jako „Pražské jaro“. Po intervenci vojsk Varšavské smlouvy v ČSR v srpnu téhož roku se však reformní snahy v zemích RVHP zpomalily a později byly pod tlakem SSSR zcela zastaveny. V první polovině 70. let však došlo zároveň i k jistému zmírnění napětí mezi západním a východním blokem. V roce 1975 byl v Helsinkách schválen Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jež stanovil principy mírového soužití v Evropě (respekt 147

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička k územní celistvosti, nedotknutelnost hranic) a vyzýval k respektování lidských práv. Navzdory této dohodě došlo na přelomu 70. a 80. let k dalšímu ochlazení vztahů mezi Východem a Západem.

10.3

Evropa na cestě na k novému sjednocení

Oslabení Evropy po II. světové válce znovu oživilo plány evropské integrace. Západoevropské státy v čele s Francií a Německem si uvědomily, že nezbytnou podmínkou úspěšného vývoje Evropy ve stínu hegemonie USA a SSSR je co nejužší spolupráce. Integrační proces zahájený v 50. letech měl původně především ekonomické motivy. Jeho počátky navíc zásadně ovlivnila probíhající studená válka. Jádrem evropského sjednocování byly západoevropské státy, které se jako americký spojenec vymezovaly vůči východnímu bloku. Zapojení východní Evropy do integračního procesu umožnil až konec „studené války“ a rozpad sovětského tábora na konci 80. let. Dosud probíhající sjednocování Evropy, jež se dnes dále vyvíjí v podobě Evropské unie, uvedlo v život po staletí trvající snahy o vytvoření jednotného evropského celku.

10.3.1

Počátky evropské integrace po II. světové válce

O evropské integraci se začalo znovu vážně uvažovat brzy po II. světové válce. Úzkou politickou a ekonomickou spolupráci západoevropských zemí podporovaly v té době také Spojené státy, pro něž byla silná demokratická Evropa potřebným spojencem v boji proti Sovětskému svazu. Návrhy k vytvoření jednotného evropského společenství se objevily už bezprostředně po II. světové válce, kdy např. Churchill vyzval k vytvoření Spojených států evropských. Předznamenáním budoucí evropské integrace bylo uzavření smlouvy o celní unii mezi Belgií, Nizozemím a Lucemburskem v roce 1948. Další jednání vedená na evropském Západě dosáhla prvního významného výsledku v následujícím roce, kdy byla ustavena Rada Evropy jako politický poradní orgán usilující o „zachování společného evropského dědictví“.Členy nové instituce sídlící ve Štrasburku se stalo nejprve deset západoevropských vlád, k nimž se později připojily také další země (např. Řecko, Turecko, Švýcarsko, SRN či Rakousko). V další fázi převzaly iniciativu Francie a Západní Německo, jež vidělo v evropské integraci cestu k obnovení svého mezinárodního postavení. Proto přistoupila na francouzský plán na podřízení francouzské a německé těžby uhlí a výroby oceli společnému nadnárodnímu orgánu. V roce 1951 tak bylo vytvořeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) známé jako tzv. Montánní unie. Šlo o první fungující evropskou nadnárodní instituci. Při jejím uzavření se významně angažovali francouzští ministři Jean Monnet a Robert Schumann, jež jsou dodnes Jean Monnet a pokládáni za hlavní iniciátory evropské integrace. Na uzavření dohody se významně podíleli také představitelé dalších zemí – především belgický Robert ministr zahraničí a pozdější tajemník NATO Paul-Henri Spaak a italský Schumann premiér a ministr zahraničí Alcide de Gasperi. Pro úspěch celého projektu byla důležitá také podpora USA, jež snahy o hospodářskou spolupráci v Evropě přivítaly. Signatáři smlouvy byly vedle Francie a Německa zmíněných zemí také Itálie, Nizozemí, Obrázek 10-3:

148

10 EVROPA NA CESTĚ OD ROZDĚLENÍ K NOVÉ INTEGRACI Belgie a Lucembursko. Cílem nové organizace bylo vytvoření společného trhu uhlí a oceli, k čemuž došlo do konce roku 1954. Pozitivní zkušenosti z ESUO vedly členské země k úvahám o vytvoření společného evropského trhu. V roce 1957 státy ESUO podepsaly „Římskou smlouvu“, na jejímž základě vznikla dvě nová společenství – Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM). Smlouva o EHS předpokládala postupné odstranění cel a omezení dovozu a vývozu mezi členskými státy. Dále hodlala odstranit všechny překážky volnému pohybu osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy. Průběh evropské integrace výrazně ovlivňovala existence bipolárního světa. Jeho jádrem byla ekonomická spolupráce mezi západoevropskými státy, jež byla charakterizována snahou čelit tlaku sovětského bloku.

K ZAPAMATOVÁNÍ 60 Základem evropské integrace po II. světové válce se stala úzká spolupráce mezi Francií a Německem. Jejím výsledkem bylo nejprve vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli, do něž se zapojily země Beneluxu a Itálie. Pokračující ekonomická spolupráce vyústila v roce 1957 v ustavení Evropského hospodářského společenství.

Jako určitá protiváha vůči EHS bylo v roce 1960 založeno ve Stockholmu založeno Evropské sdružení volného obchodu (ESVO-EFTA). Jeho zakládajícími státy byly Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. Cílem této organizace mělo být postupné odstranění překážek volného obchodu a snížení cel na průmyslové výrobky. ESVO nehodlalo dospět k hospodářské unii a neusilovalo ani o sjednocení cel V roce 1967 vlády šesti zakládajících zemí sdružily dosavadní tři společenství (ESUO, Euratom a EHS) do jedné organizace – Evropského společenství (ES). Ve stejné době byly vytvořeny také nadstátní vrcholné orgány této organizace. Byly jimi: Rada ministrů a její výkonný orgán Komise ES, Evropský parlament a Soudní dvůr. V roce 1967 podaly žádost o přijetí do ES tři zakládající státy Evropského sdružení volného obchodu (Velká Británie, Dánsko a Norsko) a kromě nich také Irsko. Jednání o vstupu zmíněných zemí byla zahájena v roce 1970 a o tři roky později byly tři z těchto žadatelů přijati. V Norsku byl vstup do ES odmítnut v referendu. ESVO tím sice zcela nezaniklo, jeho význam ale ustoupil do pozadí.

10.3.2

Konec „studené války“ a ustavení Evropské unie

Na konci 70. let se zhoršila také hospodářská situace zemí RVHP. Po vzedmutí nové vlny studené války Západ začal znovu omezovat hospodářské styky s východním blokem a znovu se zvýšilo i zbrojení. Ekonomika většiny členských zemí stagnovala, vzrostlo zadlužení některých zemí (Polsko, Maďarsko aj.) Od roku 1985 byla situace ve všech zemích sovětského bloku výrazně ovlivněna politickými změnami v SSSR. Po nástupu M. S. Gorbačova začala být prosazována politika přestavby (perestrojka), jejíž podstatou byly politické a ekonomické reformy usilující o demokratizaci komunistických režimů a o zvýšení efektivity centrálně řízené ekonomiky. Začala se také znovu rozvíjet mezinárodní jednání o odzbrojení, která vyvrcholila v roce 1988 summitem na Maltě mezi Gorbačovem a americkým prezidentem Bushem. Politické uvolňování v druhé polovině 80. let uspíšilo 149

Dějiny evropské civilizace, Lubomír Nenička svržení komunistických režimů ve všech evropských státech RVHP. K pádu komunismu v Evropě přispěl významně také ekonomický tlak západních zemí v čele se Spojenými státy. Rozpad východního bloku začal v roce 1989 vyhlášením svobodných voleb v Polsku. Symbolem konce éry „studené války“ se stal pád Berlínské zdi v listopadu téhož roku. V říjnu 1990 došlo k oficiálnímu znovusjednocení Německa. Sjednocením Německa se ustavil největší státní útvar Evropě a to jak rozlohou a počtem obyvatel, tak rovněž silou své ekonomiky. Zároveň tím byly konečně překonány důsledky druhé světové války, symbolizované duchem jaltské konference. Definitivní tečkou za érou bipolárního světa bylo zrušení Varšavské smlouvy a následný rozpad SSSR (1991). V 80. zintenzívnil také proces evropské integrace. Harmonizace národních hospodářských politik jednotlivých členských zemí se zvláště po druhém ropném šoku ukazovala jako obtížná. Šéfové vlád států ES a ESVO se v roce 1984 i přes znatelný nárůst euroskepticismu v některých kruzích rozhodli posílit dále integraci a jako protiváhu vůči ekonomické převaze USA a Japonska vytvořit z obou seskupení jednotný evropský hospodářský prostor. Na přelomu 80. a 90. let bylo pak v debatách o dalším směřování ES rozhodnuto přejít k hospodářské a měnové unii. Další hospodářské sbližování měla provázet i politická integrace všech 12 členských států. Výsledkem rokování byla Maastrichtská smlouva o Evropské unii z roku 1992, která byla ratifikována ve všech členských zemích do konce roku 1993. Jejími hlavními body byly: ●

dohoda o vytvoření měnové unie a zavedení společné evropské měny nejpozději do konce roku 1999

●

přiznání práva na připojení k unii východoevropským zemím

●

zakotvení společné sociální politiky v Sociální chartě, jež musely schválit vlády jednotlivých zemí

●

posílení pravomoci Evropského parlamentu a rozšíření pole působnosti pro hlasování v Radě ministrů

V roce 1995 byly do EU přijaty další země ESVO (Rakousko, Finsko a Švédsko). Norové opět členství v unii odmítli v referendu. V dalším období se EU začala postupně otevírat také zemím střední a východní Evropy. První země bývalého východního bloku vstoupily do EU v roce 2004. Integrační proces však i nadále pokračuje a budoucnost sjednocující se Evropy vzbuzuje stále řadu otázek. Pohled na společnou evropskou minulost může pomoci při hledání odpovědí na otázky, jakým směrem se má Evropa dále ubírat a jaké může být její místo ve světě.

SHRNUTÍ KAPITOLY Po II. válce se na úkor dosavadního hegemonního postavení Evropy prosadily dvě supervelmoci – USA a SSSR. Za hlavního války bylo stejně jako v případě prvního globálního konfliktu určeno Německo. Stejně jako v roce 1919 mu byla stanovena povinnost platit válečné reparace, jejich výše však byla poměrně nízká. Německo bylo zároveň rozděleno do čtyř okupačních zón – spravovaných USA, SSSR, Velkou Británií a Francií. V rozdílném přístupu vůči Německu mezi Západem a Sovětským svazem se začaly projevovat první rozpory předznamenávající pozdější „studenou válku“. 150

10 EVROPA NA CESTĚ OD ROZDĚLENÍ K NOVÉ INTEGRACI Tímto termínem je nazývána dlouhodobá mocenská konfrontace USA a SSSR, jenž nikdy nepřerostla v otevřený konflikt obou velmocí. „Studená válka“ a existence bipolárního světa zásadně ovlivňovaly vývoj Evropy až do roku 1989. Její západní a východní části se vyvíjely zcela odlišným způsobem. V západních zemích, jež se opíraly o spojenectví s USA, se prosadily parlamentní demokracie a tržní ekonomika. Země střední a (jiho-)východní Evropy se ocitly pod faktickou nadvládou SSSR. Charakterizoval je mocenský monopol komunistických stran a centrálně řízené hospodářství. Po válce byl konečně realizován plán evropského sjednocení. Základem evropské integrace po II. světové válce se stala úzká spolupráce mezi Francií a Německem. Jejím výsledkem bylo nejprve vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli, do něž se zapojily země Beneluxu a Itálie. Pokračující ekonomická spolupráce vyústila v roce 1957 v ustavení Evropského hospodářského společenství (EHS). V roce 1967 bylo EHS sloučeno s dvěma dalšími institucemi a vzniklo tak Evropské společenství, do nějž později vstoupily i další evropské země. Integrační proces pokračoval na začátku 90. let vytvořením EU. Po rozpadu východního bloku v roce 1989 (v následujícím roce došlo ke sjednocení Německa a zániku Varšavské smlouvy) se do evropské integrace začaly zapojovat také země střední a (jiho-)východní Evropy.

151

SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY 1. Podstata evropské civilizace je vymezována odkazem antické (řecko-římské) kultury, křesťanství, humanismu osvícenství. Evropskou civilizační svébytnost charakterizuje také lineární pojetí času, z něhož vychází i nejužívanější periodizace evropských dějin 2. Počátky evropské civilizace jsou kladeny do období starověkého Řecka, kde byly hlavními civilizačními centry městské státy Athény a Sparta. Vrcholem řeckých dějin bylo tzv. klasické období (5. stol. př. Kr.). Jeho počátky vymezují řecko-perské války, jež pomohly Řekům najít vědomí společné identity. Klasické období je spojováno také s rozkvětem athénské demokracie a kultury. Dalším civilizačním centrem byl Řím, jenž se postupně stal nejsilnější mocností v Evropě a vzorem pro pozdější vytvoření univerzálního impéria. Největšího mocenského vzestupu dosáhl v době císařství (od r. 27 př. Kr.). Zásadními změnami prošel Řím za císaře Konstantina ve 4. století po Kr., kdy bylo se stávajícími římskými kulty zrovnoprávněno křesťanství a na východě byla založena Konstantinopol. Na konci 4. století se stalo křesťanství státním náboženstvím a impérium bylo rozděleno na Východořímskou a Západořímskou říši. V roce 476 Západořímská říše zanikla a podle tradičního pojetí tím skončil i samotný starověk. 3. Křesťanství formovalo evropskou identitu v dalších obdobích. O rozšíření křesťanství se zasloužil především sv. Pavel, jenž prosadil jeho šíření i mimo židovskou komunitu. Vnitřní rozpory mezi různými křesťanskými proudy skončilo vítězstvím katolického směru V polovině 11. století došlo k definitivnímu rozkolu mezi západním (katolickým) a východním křesťanstvím, jehož centrem byla Východořímská (Byzantská) říše. V první polovině 7. století se na Arabském poloostrově zrodilo nové monoteistické náboženství – islám. Muslimové postupně ovládli Arabský poloostrov, severní Afriku a v 8. století pronikli do Evropy. V jeho počátcích došlo rozsáhlé migraci jednotlivých etnik (stěhování národů) a k christianizaci většiny evropského prostoru. Zatímco na Východě jako pokračovatelka římského císařství vystupovala Byzantská říše, na Západě se univerzální impérium pokusili obnovit od roce 800 germánští Frankové za vlády císaře Karla Velikého. 4. Počátek éry vrcholného středověku (12.-13. století) charakterizoval hospodářský vzestup. V té době se vyhrotil spor mezi císaři a papeži o to, kdo je hlavním nositelem křesťanského universalismu. Situaci v západní Evropě významně ovlivnil konflikt mezi Francií a Anglií (stoletá válka), jenž skončil francouzským vítězstvím. Anglie v důsledku porážky ztratila své kontinentální državy. Naopak mocenského vzestupu dosáhlo také Polsko, jež se spojilo v personální unii s Litvou. V době vrcholného středověku také zintezivnily kontakty s jinými kulturami, jež často získaly i výrazně konfliktní charakter. Nejvýznamnějším projevem této tendence byly křížové výpravy katolických křesťanů do Palestiny byly zahájeny na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z muslimské nadvlády. Od 14. století začala evropskou společnost prostupovat krize, již prohloubila morová epidemie (1347-1352), jež měla dalekosáhlé sociální důsledky. 5. Nástup novověku je datován k první polovině 15. století. Tehdy se také rozvinula expanze Osmanských Turků, která vyvrcholila v roce 1453 dobytím Cařihradu. Jeho pádem zanikla definitivně Byzantská říše jako pokračovatelka římského impéria a její území se stalo novým centrem turecké moci. Turecká expanze byla impulsem k hledání nových cest na Východ. Zámořské plavby vyvrcholily v roce 1492 výpravou Janovana Kryštofa Kolumba, jenž ve španělských službách objevil nový kontinent – Ameriku. Obě události bývají pokládány za dějinný mezník, jenž symbolicky uzavíral éru středověku a zahajoval éru novověku. Počátky novověku charakterizoval také nástup nového 152

uměleckého stylu a myšlenkového proudu – renesance a humanismu. Renesance (od 14. století v Itálii), je definována jako umělecký směr usilující o návrat k antické kultuře. K antickému odkazu se hlásil také humanismus, jehož podstatou byl odklon od dosavadního teokratického vnímání světa. Humanismus svou kritičností vůči katolicismu otevřel prostor pro nástup reformace. Na jeho počátku stál boj proti odpustkům, do jehož čela se postavil německý kněz Martin Luther. Právě on po roztržce s katolickou církví položil základy nového křesťanského vyznání – luteránství neboli protestantismu. Protestanská reformace znamenala konec křesťanské jednoty na Západě. 6. Vývoj novověké Evropy v 17. století zásadně ovlivnila tzv. třicetiletá válka (16181648), jež byla vyvrcholením předchozích náboženských konfliktů. Vleklé boje přinesly výrazné zhoršení sociální úrovně a v důsledku toho došlo v řadě zemí k nepokojům a povstáním. V dalším období se změnilo postavení evropských velmocí – v Anglii vypukla občanská válka, později zde byla definitivně nastolena konstituční monarchie a ustavena Velká Británie. Mezinárodní vztahy významně ovlivňovala také ambiciózní politika Francie za vlády Ludvíka XIV. Ke konci 17. století začal mocenský úpadek Osmanské říše, který zahájilo neúspěšné obléhání Vídně v roce 1683 a definitivní zastavení turecké expanze na západ. Mezi evropské velmoci se zařadilo Rusko, jež dosáhlo největšího rozmachu za vlády Petra I. Politický vývoj v Evropě poznamenal také nové projekty evropské integrace. Často byla zdůrazňována nutnost křesťanské jednoty, nové byly konkrétnější návrhy společných evropských institucí. Počátky 17. století jsou spojeny s nástupem nového uměleckého směru – baroka, jež se začalo prosazovat nejprve v katolických zemích. Anglii se později začalo prosazovat osvícenství jako nový myšlenkový proud, kladoucí důraz na lidský rozum (jeho představitelé byli Isaac Newton, John Locke). 7. Osvícenství se naplno rozvinulo v 18. století. Osvícenství se svým vyzdvihováním racionality a empirického poznání vymezovalo proti tradičním náboženským dogmatům. V době osvícenství se prosadila také idea pokroku jako určujícího faktoru lineárního pojetí dějin. V 18. století došlo také k významným změnám na americkém území. Zástupci třinácti původně anglických kolonií povstali proti nadvládě britské koruny a v roce 1776 vyhlásili nezávislost Spojených států amerických. Úspěšný boj anglických osadníků v Americe za nezávislost byl předznamenáním i inspirací Velké francouzské revoluci. Za počátek revoluce je považováno dobytí královské pevnosti Bastily 14. července 1789. Klíčovou událostí první fáze revoluce bylo vydání Deklarace práv člověka a občana v srpnu 1789. O dva roky později byla přijata ústava a v roce 1792 došlo v důsledku narůstající radikalizace a vnějších hrozeb ke svržení monarchie a vyhlášení republiky. Od konce 90. let 18. století se do čela revoluční Francie prosadil úspěšný vojevůdce Napoleon Bonaparte (od roku 1804 císařem). Napoleon byl také ústřední postavou válek, jež vedla Francie od roku 1792 s koalicemi nepřátelských států. jako velitel revoluční armády a později jako císař zasloužil o dosažení francouzské nadvlády nad většinou Evropy. Ta skončila po neúspěšném tažení do Ruska a byla potvrzena definitivní Napoleonovou porážkou v roce 1815 v bitvě u Waterloo. Mírové uspořádání Evropy po napoleonských válkách určil vídeňský kongres (1814-1815), jenž jako hlavní zásadu stanovil obnovení mocenských poměrů z počátku roku 1792. 8. Modernizace charakterizovala vývoj Evropy v 19. století. Její klíčovou součástí byla průmyslová revoluce (postupný přechod ke strojní výrobě), jež začala v Anglií v druhé polovině 18. století. Nástup průmyslové revoluce podnítil také rozkvět klasické ekonomické teorie. Podstatou liberalismu je odmítání státních zásahů v ekonomice a podpora volnému pohybu zboží, pracovních sil a kapitálu. V souvislosti s nepříznivými sociálními důsledky industrializace se však už v první polovině 19. století začal prosazovat

153

socialismus. Éru modernizace charakterizoval také rozmach národního uvědomění. Právě 19. století bylo dobou vzniku moderních evropských národů. Nástup moderního nacionalismu podnítil také národně revoluční hnutí, jež se v Evropě rozšířilo v první polovině 19. století. Hlavní revoluční vlna zasáhla Evropu v letech 1848-1849, jejím hlavním motivem byl odpor proti absolutistickým vládám. I v souvislosti revolučními vlnami první poloviny 19. století se objevily další plány na vytvoření jednotného evropského celku, nově byl přitom akcentován rostoucí význam USA. Od roku 1848 začal být ve spojení s integračními plány používán pojem Spojené státy evropské po vzoru USA. Dalšími významnými změnami prošla Evropa v druhé polovině 19. století. V té době začala druhá fáze průmyslové revoluce a nastal nový vědecký rozmach. Změnilo se také mocenské uspořádání Evropy – v 60. a 70. letech došlo ke sjednocení Německa a Itálie. Iniciátorem německého sjednocení bylo Prusko, které po úspěšných válkách s Rakouskem a Francií v roce 1871 prosadilo vyhlášení německého císařství. Postupně se zformovaly dva odlišné mocenské bloky (Trojdohoda a Trojspolek), jejichž konfrontace dovedla Evropu na počátku následujícího století k novému globálnímu konfliktu. 9. Evropská dezintegrace 20. století začala první světovou válkou (1914-1918), jejíž podstatou byl evropský konflikt mezi zeměmi Trojspolku a Trojdohody. Ruskou účast ve válce ukončila bolševická revoluce na podzim 1917, jež nastolila první komunistickou diktaturu v Evropě. Válka skončila vítězstvím Dohody. Základem poválečného uspořádání byl tzv. versailleský systém, nazvaný podle mírové smlouvy uzavřené s poraženým Německem. .Ve 20. letech významně pokročilo plánování evropského sjednocení, při němž se poprvé angažovali vrcholní představitelé významných evropských států. Hlavními projekty bylo panevropské hnutí, jenž inicioval Richard Coudenhove-Kalergi a plán francouzského ministra zahraničí Aristida Brianda Evropské federativní unie. Situaci v Evropě v první polovině 30. let zásadně poznamenala velká hospodářská krize, v jejímž důsledku také vzrostla v Německu podpora nacistické strany. Cílem nacistické politiky byla rozbití versailleského systému a rozpoutání nové války, která měla Německu zajistit vládu nad Evropou. Ústupnost západních velmocí ukončilo německé přepadení Polska 1. září 1939, kterým také začal nový globální konflikt – druhá světová válka. Společné úsilí protihitlerovské koalice (Sovětský svaz a západní spojenci) vedlo v roce 1945 k porážce nacistického Německa a jeho spojenců. V průběhu války Sovětský svaz prosadil rámcovou demarkační linii, jež znamenala zařazení většiny zemí střední a východní Evropy do sovětské zóny. Tím byly položeny základy sovětského ovládnutí střední a Východní Evropy po II. světové válce. 10. Evropa po II. světové válce definitivně ztratila své někdejší hegemonní postavení. Její další vývoj určila mocenská konfrontace mezi novými světovými supervelmocemi – USA a SSSR (tzv. studená válka). V jejím důsledku byla Evropa rozdělena na západní a východní blok. Existence bipolárního světa ovlivnila také průběh evropské integrace, jež začalo už na konci 40. let. Jejím základem byla spolupráce mezi Francií a Německem, jež v roce 1951 vyústila ve zřízení Montánní unie. Pokračující ekonomická spolupráce vyústila v roce 1957 v ustavení Evropského hospodářského společenství (EHS). V roce 1967 bylo EHS sloučeno s dvěma dalšími institucemi a vzniklo tak Evropské společenství, do nějž později vstoupily i další evropské země. Integrační proces pokračoval na začátku 90. let vytvořením EU, do něhož se po rozpadu sovětského bloku postupně zapojily také země střední a východní Evropy.

154

DALŠÍ ZDROJE Doporučená literatura: 1. CARBONELL, Charles-Olivier. Evropské dějiny Evropy 1, Mýty a základy: (od počátků do 15. století). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003, 251 s. ISBN 80-246-04116. 2. CARBONELL, Charles-Olivier. Evropské dějiny Evropy. 2, Od renesance k renesanci?: (15. - 20. století). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003, 329 s. ISBN 80-2460411-6. 3. DAVIES, Norman. Evropa: dějiny jednoho kontinentu. 1. vyd. Praha: Prostor, 2005, 1365 s. ISBN 80-7260-138-5. 4. GONĚC, Vladimír. Evropská idea: idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy. 1, (Do roku 1938). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 193 s. ISBN 80-210-2355-4. 5. GONĚC, Vladimír. Evropská idea: idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy. 2,1938-1950. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 271 s. ISBN 80210-2750-9. 6. KOL. AUTORŮ: Dějiny evropské civilizace. I.-II. díl. 1. vydání. Praha-Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-218-X. 7. VEBER, Václav. Dějiny sjednocené Evropy: od antických počátků do současnosti. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 2004, 645 s. ISBN 80-7106-663-X. Použitá literatura (včetně titulů doporučené literatury) 1. ENGLUND, Peter. Nepokojná léta: historie třicetileté války. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 2000, 679 s. ISBN 80-7106-355-X. 2. DĚJINY 20. století. Encyklopedie politického, ekonomického a kulturního dění. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1991, 424 s. ISBN 80-204-0403-1. 3. FALTUS, Josef, PRŮCHA, Václav. Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století. 1. vydání. Praha: VŠE, 1996. ISBN 80-7079-931-5. 4. FONTANA, Josep. Evropa před zrcadlem. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 2001, 199 s. ISBN 80-7106-395-9 5. GILBERT, Felix; LARGE, David Clay. Konec evropské éry: dějiny Evropy 18901990. vydání. Praha: Mladá fronta, 2003, 654 s. ISBN 80-204-0887-8. 6. HONZÁK, F. a kol. Evropa v proměnách staletí. 1. vydání. Praha: Libri, 1997. ISBN 80-85794-06-9. 7. HORYNA, Břetislav: Idea Evropy. Pohledy do filozofie dějin. 1. vyd. Praha: Argo, 2001, 212 s. ISBN 80-7203-299-2. 8. KULHÁNEK, Ivan. Klopýtání přes budoucnost dějiny Evropy od Vídeňského kongresu 1815 do roku 2005: Evropa 19. a 20. století v politických a sociálněekonomických souvislostech. 1. vyd. Praha: Academia, 2008, 362 s. ISBN 978-80200-1608-9. 9. MAREK, Václav; OLIVA, Pavel; CHARVÁT, Petr. Encyklopedie dějin starověku. 1. vyd. Praha: Libri, 2008, 535 s. ISBN 978-80-7277-201-8. 10. OLIVA, Pavel. Zrození řecké civilizace. 1. vyd. Praha: Academia, 1976, 176 s.

155

PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON A POUŽITÝCH ZKRATEK

156

Čas potřebný ke studiu

Cíle kapitoly

Klíčová slova

Nezapomeňte na odpočinek

Průvodce studiem

Průvodce textem

Rychlý náhled

Shrnutí

Tutoriály

Definice

K zapamatování

Případová studie

Řešená úloha

Věta

Kontrolní otázka

Korespondenční úkol

Odpovědi

Otázky

Samostatný úkol

Další zdroje

Pro zájemce

Úkol k zamyšlení