DÁRCOVSTVÍ VLASTNÍHO TĚLA Z ANTROPOLOGICKÉ PERSPEKTIVY

Masarykova univerzita Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie

DÁRCOVSTVÍ VLASTNÍHO TĚLA Z ANTROPOLOGICKÉ PERSPEKTIVY Bakalářská práce Brno 2011

Autor:

Vedoucí bakalářské práce:

Pavla Kavalová

Mgr. Bc. Alena Řiháková, Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci – Dárcovství vlastního těla z antropologické perspektivy – vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Bc. Aleny Řihákové, Ph.D. a s pouţitím literatury uvedené v seznamu literatury. V Brně dne 27. 4. 2011

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí své bakalářské práce – Mgr. Bc. Aleně Řihákové, Ph.D. – za odborné vedení, cenné připomínky a rady při zpracování. Dále pak za poskytnutí materiálů, které mi napomohly k řešení problematiky etnik.

Obsah

Abstrakt .................................................................................................................................. 6 Klíčová slova ......................................................................................................................... 6 Úvod....................................................................................................................................... 7 1

Dárcovství v rámci odběru orgánů a krve ...................................................................... 9

2

Historie vzniku transfuzí a transplantační medicíny .................................................... 10 2.1

3

4

5

Pohledy na lidské tělo ve 20. století ...................................................................... 11

2.1.1

Problematika etiky ......................................................................................... 11

2.1.2

Filozofická antropologie ................................................................................ 12

2.1.3

Legislativa ...................................................................................................... 13

Sociálně – etický problém odnímání orgánů ............................................................... 15 3.1

Inter vivos.............................................................................................................. 15

3.2

Ex mortuo .............................................................................................................. 16

3.3

Mrtvý dárce vs. nedotknutelnost ţivota ................................................................ 17

Náboţenské rozdíly...................................................................................................... 19 4.1

Judaismus .............................................................................................................. 20

4.2

Křesťanství ............................................................................................................ 21

4.3

Islám ...................................................................................................................... 22

4.4

Buddhismus ........................................................................................................... 24

4.5

Hinduismus ........................................................................................................... 24

4.6

Svědci Jehovovi .................................................................................................... 25

Globální problém transplantací .................................................................................... 26 5.1

Prodej orgánů a morálka ....................................................................................... 26

5.2

Rozdílnosti transplantačních programů ................................................................. 28

5.3

Transplantační turistika ......................................................................................... 31

5.3.1

Čínské věznice ............................................................................................... 32

5.4

Organ transplant games ......................................................................................... 33

5.5

Organizace podporující transplantace ve světě ..................................................... 34

5.6

Organizace zajišťující dárcovství krve .................................................................. 36

6

7

Česká republika a dárcovství ....................................................................................... 38 6.1

Darování orgánů .................................................................................................... 38

6.2

Darování krve a krevní plazmy ............................................................................. 40

6.2.1

Bezpříspěvkové dárcovství ............................................................................ 41

6.2.2

Placená forma odběrů krve ............................................................................ 42

Závěr ............................................................................................................................ 44

O autorce .............................................................................................................................. 46 Slovník ................................................................................................................................. 47 Rejstřík ................................................................................................................................. 50 Seznam pouţité literatury .................................................................................................... 52 Monografie....................................................................................................................... 52 Internetové zdroje ............................................................................................................ 55 Pouţité zákony ................................................................................................................. 58 Přílohy.................................................................................................................................. 59 Seznam přiloţených materiálů ......................................................................................... 59

Abstrakt

Práce se zabývá dárcovstvím, které se stalo součástí altruismu v případě darování krve či krevní plazmy, ale i bliţším pohledem na problematiku darování sebe sama v souvislosti s transplantační medicínou. Stěţejní roli v oblasti odběru orgánů hraje etický a sociální postoj občanské společnosti podloţený legislativou, stejně jako náboţenství, které ovlivňuje rozhodování, zda k poskytnutí orgánů přistoupit či ne. V oblasti dárcovství se angaţuje řada nestátních neziskových organizací, především v případě transplantace orgánů, ale i firem, které fungují jako ziskové u odběrů krevní plazmy, jejichţ záměry jsou taktéţ zmíněny.

Klíčová slova

Dárcovství – etika – krevní transfuze – legislativa – náboţenství – občanská společnost – transplantace

Úvod

Pohled na transplantační programy či odběr krve se můţe lišit globálně rozdílnou mentalitou jednotlivých států, ale i uvnitř menší komunity. Cílem práce proto bylo na základě prostudovaných písemných pramenů a zpracovaných statistik Koordinačního střediska transplantací podat pohled na rozdílnosti nejen na území České republiky. Analýza literatury a vhodně vybraných internetových zdrojů se stala hlavní metodou především při zpracování vlivu náboţenství na jednotlivá etnika v rámci dárcovství, který je úzce spjat s úpravou zákonů kaţdého státu – to také vede k odlišnostem postojů v rámci darování vlastního těla, zejména pak v počtu ţivých a mrtvých dárců. Práce by stejně tak měla obeznámit se situacemi, které jsou nedílně spojeny s koncem ţivota a rozhodováním o jeho pokračování, jakoţto i o způsobu odběru krve a jejích sloţek či odnímání orgánů a tkání. Do této problematiky je proto zařazen i přehled o fungování zainteresovaných sloţek, jako jsou nestátní neziskové společnosti věnující se v rámci občanské společnosti dárcům i recipientům či společnosti ziskové, které jsou spojovány s odběrem krevní plazmy. Jednotlivé kapitoly pojednávají o následujícím: První kapitola – Dárcovství v rámci odběru orgánů a krve – nastiňuje vztah mezi klasickým vzorem daru a přenesení jeho významu do oblasti medicínské, tedy k dárcovství krve či orgánů. Druhá kapitola s názvem Historie vzniku transfuzí a transplantační medicíny má za úkol seznámit s vývojem transfuzních technik od zvířecích aţ k lidským pacientům, ale i o počátcích transplantologie spojené s filozofickými otázkami a pohledem na člověka ve 20. století. Sociálně – etickým problémem odnímání orgánů se zabývá kapitola třetí, a to v rozsahu odebírání orgánů od ţivého i mrtvého dárce. Kapitola čtvrtá – Náboženské rozdíly – je zaměřena na propojení etnik a nejrozšířenějších náboţenských vyznání, jejich pohledem na posmrtný ţivot a dárcovství orgánů či krve. Pátá kapitola s názvem Globální problém transplantací rozebírá otázky legálního i nelegálního obchodování s lidskými orgány z morálního hlediska; v rámci tohoto 7

obchodování je zmíněna transplantační turistika, která na jedné straně mírní značný nedostatek orgánů, na druhé však vykořisťuje obyvatele chudých zemí. V podkapitole Rozdílnosti transplantačních programů najdeme lišící se postupy, které mají v řadě zemí zamezit umírání příjemců orgánů. V dalších podkapitolách tohoto celku je uveden přehled nestátních neziskových organizací, které se zabývají celosvětově lidmi, kteří jsou ochotni darovat orgány či krev jiným. Šestá, poslední kapitola Česká republika a dárcovství, je zaměřena zvlášť na fungování dárcovství orgánů a krve na území České republiky s uvedením nestátních neziskových organizací i soukromých ziskových společností, které se tomuto u nás věnují.

8

1 Dárcovství v rámci odběru orgánů a krve

Stejně jako ve vyspělých západních zemích, i v primitivních společenstvích má dar určitou sociální funkci. V dnešní společnosti je dar chápán jako něco dobrovolného, individuálně můţe motivace k „darování“ být spojena se solidaritou. Mezi příklad čistého altruismu v rámci charitativního dárcovství řadíme i darování krve. Ve většině zemí jde o bezúplatný proces, při kterém jsou lidé vedeni tím, ţe krev se nedá jinak získat a transfuze můţe zachránit ţivoty jiných (Gillon 2000, 118–129; Hubinková et al. 2008). Na druhé straně můţeme odběr krve za úplatu v občanské společnosti označit, vzhledem k altruismu, který v tomto medicínském odvětví panuje, za sobecký; nicméně zohledňuje se to, ţe dárce dobrovolně svolí k odběru krve, jakoţto soukromého majetku (statku). Dále se berou v úvahu náklady například na cestování či stravu, které bývají spojené s odběrem (Hubinková et al. 2008). Darování krve či orgánů lze také zařadit do principu reciprocity (vyrovnaný vztah dle zásady „jak ty mně, tak já tobě“). I kdyţ jde o pojem abstraktní, v rámci lidského těla a dárcovství je vztah reciprocity definován tímto: „Kdybychom, někdy v budoucnu, potřebovali krev či orgány pro záchranu vlastního života, budeme doufat, že ostatní lidé budou stejně tak ochotní, jako jsme byli my“ (překlad podle Komter 2004, 36). V jednotlivých zemích západního světa nalézáme rozdíly v chápání pojmu dárcovství – někde najdeme fungující systém dobrovolnictví v odběrech krve (Velká Británie), jinde naopak jde o záleţitost postavenou na komerčním základě (USA). V České republice fungují oba tyto systémy (viz Kapitola 6.2 Darování krve a krevní plazmy) (Komter 2004). Z mnoha výzkumů vyplývá, ţe komerční darování převaţuje u lidí s niţším vzděláním, ve většině případů u nezaměstnaných, studentů a u minoritních skupin – tímto si lidé chtějí jakoby zajistit větší uznání ve společnosti (udělali něco ušlechtilého), nebo jde o jedince, kteří jiţ někdy krev dostali formou transfuze a jsou si vědomi jakéhosi dluhu (Příloha 1). Všeobecně jsou to nakonec ţeny, které jsou liberálnější a darují nejen krev častěji neţ muţi, a to i přes to, ţe jsou z hlediska zdravotního stavu omezeny na tři odběry ročně (viz Kapitola 6.2 Darování krve a krevní plazmy) (Komter 2004; FG-Forrest 2011).

9

2 Historie vzniku transfuzí a transplantační medicíny

Medicína, jako samostatný vědní obor, vznikla na přelomu 5.–4. století př. n. l. v antickém Řecku; o to se postaral Hippokratés (460–377 př. n. l.), dnes známý jako „otec medicíny“. Ve 4. století př. n. l. také vznikl soubor knih – Corpus Hippocraticum, do něhoţ vloţil Hippokratés všechny své dosavadní zkušenosti, znalosti i názory. Na základě Hippokratovy přísahy, která se udrţela jako nepsaná norma chování v medicíně dodnes, stojí vznik lékařské etiky: „Nemocné budu léčit podle svého vědění a svých znalostí k jejich užitku a prospěchu…Nikomu nepodám, i kdybych byl o to žádán, smrtící lék a ani mu neudělím takovou radu; právě tak nedám ženě lék, aby potratila…“ (Hippokratés 5.–4. století př. n. l. dle Munzarové 2005, 19) (Duntley 1998, 663–667; Munzarová 2005). Průlomovým se stal rok 1666, kdy Richard Lower (1631–1691) provedl v Oxfordu svou první transfuzi krve u zvířat. Tento fyziolog vyuţil dvou psů – dárcovu krční tepnu spojil stříbrnou trubičkou s krční ţilou příjemce; v tomto případě šlo jen o pokusné vykrvácení zvířete (Hamouzová 2008; Niklíček et al. 1985). O rok později, 15. června 1667, se uskutečnila první transfuze u člověka. Osobní lékaři francouzského krále Ludvíka XIV., Jean Baptiste Denis (1640–1704) a P. Emmeres, u patnáctiletého anemického chlapce provedli podobnou metodou se stříbrnou trubičkou převod krve do ramenní ţíly. Tehdy šlo o krev beránčí, protoţe ovce byly ve Francii povaţovány za velice čistotná zvířata. Chlapec sice celý zákrok přeţil, ale další pokusy měly jen riskantní charakter a roku 1678 došlo k úplnému zákazu transfuzí aţ do počátku 19. století. V té době, roku 1818, došlo k „přímé“ transfuzi krve z člověka do člověka britským porodníkem Jamesem Blundellem (1770–1878) (ČT 2009; Hamouzová 2008; Niklíček et al. 1985). Výzkumy a pokusy spojené s transplantací orgánů zahájil roku 1908 Alexis Carrel (1873–1944), který také za své objevy v oblasti transplantací cév získal Nobelovu cenu. Roku 1922 Vladimir Petrovich Filatov (1875–1956) provedl první keratoplastiku, která byla také zajímavá tím, ţe šlo o pouţití tkáně, v tomto případě rohovky, z těla mrtvého člověka. Aplikace transplantací do kaţdodenního ţivota lékařů nebyla zprvu nijak 10

úspěšná – o tom svědčí i pokus o voperování zdravého srdce pacientovi roku 1967 Christiaanem Neethlingem Barnardem (1922–2001). Pacient operaci úspěšně zvládl, avšak po 18dnech na komplikace zemřel (Maryshev et al. 2004; Podolsky 1972; Niklíček et al. 1985).

2.1 Pohledy na lidské tělo ve 20. století

2.1.1 Problematika etiky

Fungování medicíny a jejích postupů, jak je známe dnes, je dáno souhrou více různorodých oborů. Samotné lékařství se v dnešní době nemůţe spoléhat jen na znalosti získané studiem – posun smýšlení občanské společnosti směrem kupředu spolu s vědou si ţádá určitou dávku etiky, morálky a respektu, zejména v odlišnostech, jako je například náboţenství. Uţ zde nejde o ignoraci problému a jeho zařazení dle daných pouček, ale o postoj k jednotlivci, který potřebuje individuální hodnocení (Izutkin et al. 1986; Munzarová 2000). Hojně diskutovaná témata ve společnosti – dárcovství orgánů, euthanasie, experimentování na psychicky nemocných lidech, kteří si nedovedou sami obhájit vlastní autonomii – s sebou přinášelo řadu rozporů; s těmi se můţeme setkat jiţ na počátku minulého století: „Medicína je zatahována do náboženství, politiky, práva, zkrátka do všech lidských institucí. Dávali ji do služeb dobrých citů i špatných lidských vášní; je nezbytnou průvodkyní křesťanského milosrdenství i veřejné dobročinnosti, ale čas od času se stává nástrojem nadvlády nebo dokonce pomocnicí zločinu“ (Bernar 1937, 339). V 70. letech 20. století, se stále rostoucími poznatky vědců, především antropologů a lékařů, se nejen odborná veřejnost snaţila zhodnotit nový problém – transplantace (v této době zejména transplantace srdce a lidského mozku). Prozatím hypotetické otázky, zda s orgány manipulovat či ne, předcházely experimenty prováděné pouze v zájmu pacienta, s jeho souhlasem a po opakovaném testování na zvířatech. Robert Joseph White 11

(1925–2010), který se tomuto tématu věnoval na území USA, povaţoval transplantaci hlavy za něco jiného, neţ například transplantaci jater nebo srdce – zaniká osobnost recipienta, ale osobnost dárce zůstává. Naproti tomu ruský lékař Nikolai Mykola Amosov (1913–2002) se řídil tímto: „Lepší pouhý mozek, než smrt.“ (1978) (Izutkin et al. 1986; White 2000). Celkový vývoj etiky byl ovlivněn neustále rostoucí úctou k ţivotu. Tento princip se dostával do popředí stále více a spolu s nově formulovanou Hippokratovou přísahou, která se přizpůsobila novodobějším poţadavkům nejen pacientů, měl ukázat sociálněmravní smýšlení společnosti 20. století (Izutkin et al. 1986).

2.1.2 Filozofická antropologie

Člověk a jeho biologická perspektiva byla z pohledu antropologů povaţována za nedokonalou a „nedotčenou bytost“. Svou nedokonalost lidé nechávali ovlivňovat kulturním a sociálním prostředím, ve kterém ţili; zmíněnou „nedotknutelnost“ však tímto ovlivňováním lidé naopak získávali, a to spolu s rozvojem filozofie člověka (Izutkin et al. 1986). Pro odpovědi na otázky, týkající se lidského těla, vyčlenili antropologové tři odvětví:

Existencionalismus Základem tohoto směru bylo učení o člověku, jehoţ existence je dána jako individuální bytí izolované od ostatních lidí. Člověk se tak staví do mezních situací, jako je strach a smrt; etika je omezena, protoţe ţivot je „pouze bytím k smrti“. Vztah lékaře a pacienta byl zaloţen pouze na komerčním vztahu, protoţe na hranici mezi ţivotem a smrtí převládá přirozenost těla – pacient je ten, který můţe „něco“ nabídnout, a to bez ohledu na sociální nebo ekonomické zázemí (Izutkin et al. 1986; Sartre 2004). Náboženská antropologie V myšlenkách této antropologie nacházíme řadu rozporů. Na jedné straně je člověk zachycen v zájmu teologie, kdy z pozice boha neznamená nic; na straně druhé jde o pohled 12

biologický, kdy člověk stojí na vrcholu evoluce. Myšlení náboţenské antropologie se snaţilo do společnosti navrátit morální hodnoty, které respektují náboţenské smýšlení ve vztahu k tělesné i duchovní smrti člověka: „Lékař musí mít neustále na mysli, že životy a těla pacientů mu nejsou podrobena jako lékaři, ani nejsou podrobena státu, lékařské vědě nebo samotnému pacientovi. Jsou podrobena výhradně bohu“ (O´ Donnell 1960, 53) (Izutkin et al. 1986). Silný vliv náboţenských názorů tedy ovlivňoval meze v zásahu do těla člověka při genetických manipulacích, transplantacích orgánů a dalších invazivních zákrocích. Evoluční humanismus Evoluční humanismus se snaţí problém povinnosti, cti a svědomí lidí začlenit do vědy. Podle stoupenců je morální chování dáno biologií člověka, sociální chování je pak jen vnějším projevem biochemicky zakódovaných vzorců chování. Tak se začala vědci řešit geneticky zakódovaná etika, která hraje roli v ţivotě kaţdého jedince: „Člověku vlastní jsou snahy konat ušlechtilé hrdinské činy…ve značné míře jsou určovány jeho přirozenou evolucí“ (Efroimson 1971, 137) (Izutkin et al. 1986). Podle Vladimira Pavlovich Efroimsona (1908–1989) jsou tedy činy člověka dány genetikou – existují geny pro altruismus i zločinnost. Lidem vlastní jsou altruismus, svědomí, ušlechtilost, čest, dobro a zlo, a etické výkyvy či poruchy aţ zločiny jsou způsobeny defekty v genetice člověka (Horyna 2000; Howell 2007, 208–222; Izutkin et al. 1986).

2.1.3 Legislativa

„Právo na tělesnou integritu a autonomii při disponování s vlastním tělem patří tradičně k osobním právům, chráněným v některých zemích přímo Ústavou, obecně pak předpisy práva občanského, ale i rodinného, pracovního, trestního; v poslední době trvale narůstá rozsah regulace předpisy administrativně-právními, zejména v odvětví zdravotnictví. Nové poznatky biologie a medicíny přinesly na tomto poli celou řadu vážných problémů etického, právního a sociálního rázu, vymykajících se tradičním principům“ (Štěpán 1986, 5) 13

V 80. letech 20. století se začalo na veřejnosti stále více diskutovat o nutnosti právních reforem, které by alespoň částečně regulovaly moderní medicínu. Pokrok v tomto ohledu narušoval do této doby všechna tabu ve společnosti, především církevní dogmata. To způsobilo například táhlé prosazování krevní transfuze, která je v dnešní době (21. století) plně legalizována jako prostředek dobročinnosti i záchrany ţivotů (Štěpán 1986). Původní záměr čestného dárcovství, tj. nehonorovaného, který byl a je preferovaný po celém světě, vypovídal o občanské solidaritě vůči ostatním. K bezpříspěvkovému dárcovství, při obyčejných odběrech, se postupem času začalo poskytovat vydatné občerstvení; ve výjimečných případech, s ohledem na sociální a ekonomický stav dárce, přicházely v úvahu i peněţité příspěvky za mnoţství darované krve. U dárců vzácných krevních skupin to mělo podnítit častější návštěvy krevních odběrových středisek; peněţitá odměna byla také chápána jako jakési odškodnění za případná rizika či prostředek, který měl dopomoci k regeneraci tkáně (Štěpán 1986). Neméně probíraným tématem byla práva dárců orgánů. Jak uţ bylo zmíněno (viz Kapitola 2.1.1 Problematika etiky), hojně se zvaţovaly transplantace mozku od neţijících dárců, které byly z hlediska právních předpisů v západní Evropě zcela zakázány (spolu s transplantací varlat) (O´Donovan 1998, 233–234; Štěpán 1986).

14

3 Sociálně – etický problém odnímání orgánů

Transplantace orgánů, které dnešní generace povaţuje za samozřejmé a rutinní zákroky, se provádějí teprve něco málo přes padesát let. Kdyţ pomineme etické problémy a právní legislativu, které transplantace a dárcovství korigují, prvotním problémem se stává nedostatek orgánů, a tím i neubývající seznam čekatelů. Proto se pro transplantace hlavním zdrojem tkání a orgánů stávají kadaverózní dárci, které zasáhla smrt mozku (Příloha 2) (Hartwell 1999; Schacter 2010; Třeška et al. 2008). Medicína jiţ nelpí na pokrevní příbuznosti dárce a recipienta, celosvětově se upravují zákony spojené s dárcovstvím orgánů, ale i přesto se prozatím nenašel adekvátní způsob, jak zaznamenaný úbytek odběrů vyrovnat počtu příjemců. Za sníţení mohou i takové faktory, jako je pokles smrtelných úrazů mozku, pokročilý vývoj neurochirurgie

nebo

úprava

silničních

zákonů

(Crofut-Brittingham

2007;

Třeška et al. 2008).

3.1 Inter vivos

V tomto případě jde o odběr tkání od ţijícího dárce. Transplantace ve vztahu ex vivo je realizována bez anonymity obou stran, kdy orgán či tkáň je dána určitému příjemci. U těchto odběrů se jedná o párové orgány, nejčastěji ledviny, kdy odběr nesmí nijak ohrozit zdravotní stav dárce (Štěpán 1989; Třeška et al. 2008). Zde se uplatňuje celosvětově uznávaný poţadavek „vyčerpávající informace“ – celý postup transplantace musí být co nejšíře probrán s dárcem i příjemcem (nebo jejich zákonnými zástupci); lékař pacientům uvádí eventuální rizika a jejich případná řešení, nesmí vzbuzovat naděje a jeho vědecký zájem by měl být aţ druhořadý – vţdy jde o získání svobodného a informovaného souhlasu (Třeška et al. 2008).

15

3.2 Ex mortuo

V oblasti transplantací orgánů z mrtvého těla má význam pojem „právo na tělesnou integritu“, tedy zda se můţe připustit zásah do mrtvého dárce s cílem záchrany ţivota příjemce, a to se souhlasem či nesouhlasem zemřelého nebo příbuzných (Munzarová 2002; Třeška et al. 2008). Oprávnění k odběru orgánů se liší dle legislativy jednotlivých zemí a s rozdílnými pohledy se můţeme setkat i v rámci Evropské unie. V současné době fungují dva odlišné principy, na základě kterých se lékaři rozhodují, jak jednat s mrtvým tělem: Princip předpokládaného souhlasu (opting-out) – v tomto případě se předpokládá, ţe člověk, který za celý svůj ţivot nevyslovil přímý nesouhlas s odběrem tkání a orgánů v době své smrti, s tímto souhlasí. Někdy je však nutné informovat nebo o další souhlas ţádat rodinu zemřelého. Přímo tento princip byl poprvé pouţit v Singapuru a v dnešní době funguje také v Rakousku, Slovensku, Polsku, Maďarsku, Belgii, Francii, Portugalsku, Španělsku, Itálii a Řecku. V České republice platí pro osoby zletilé a svéprávné (Hartwell 1999; Munzarová 2002; Třeška et al. 2008). Princip předpokládaného nesouhlasu (opting-in) – zde se automaticky předpokládá nesouhlas zemřelého. Odběr orgánů přichází v úvahu jen v případě, pokud zemřelý během ţivota vyplnil „dárcovskou kartu“, uvedl své přání v poslední vůli nebo nakonec o osudu těla rozhoduje rodina. Tohoto principu se vyuţívá ve Skandinávii, Velké Británii, Holandsku, Německu, USA a Kanadě. V České republice princip předpokládaného nesouhlasu funguje u nezletilých a nesvéprávných, kdy je potřeba souhlasu

rodičů

či

zákonných

zástupců

(Hartwell

1999;

Munzarová

2002;

Třeška et al. 2008). Nastavení legislativy, lišící se těmito principy, má poté vliv na transplantační aktivitu a počet čekatelů na orgány v zemi (Příloha 3). Poté tedy kaţdá minimální změna zákonodárců můţe ovlivnit přeţití nemocných oběma směry (Molnárová 2001; Schacter 2010; Třeška et al. 2008). 16

V České republice na základě zákona vznikla povinnost zřídit Registr odmítačů darování orgánů (ROD), do kterého má moţnost, jiţ od roku 2004, zapsat se kaţdý občan. K roku 2009 bylo v tomto seznamu zapsáno 900 lidí. Tímto muselo vzniknout i Koordinační středisko transplantací (KST), které vede čekací listiny a z nich poté provádí výběr příjemců dle „nabízených“ orgánů (viz Kapitola 6.1 Darování orgánů) (Molnárová 2001; Ševela et al. 2009; Třeška et al. 2008; Zákon 285/2002 Sb.).

3.3 Mrtvý dárce vs. nedotknutelnost života

Problematiku nedotknutelnosti ţivota v dnešní době není jednoduché jednoznačně vymezit. Díky moderním technikám, jako je resuscitace, můţe dojít aţ k extrémnímu prodluţování stavů mezi ţivotem a smrtí. „Obecně je přijat názor, že je neetické provádět resuscitaci poté, co nastane mozková smrt, vzhledem k tomu, že případně úspěšná resuscitace by nesplnila základní účel, ale člověk by se stal žijící mrtvolou“ (Molnárová 2001). Proto se rozlišují dva typy mrtvých dárců, od kterých je moţné orgány odebrat: Heart-beating donor (HBD) – tzv. bijící dárci, jimţ v okamţiku odběru orgánů srdce stále bije, ale je konstatována nezvratná smrt mozku. Tělo se tak například na ţádost rodiny můţe pomocí přístrojů a léčiv udrţovat při základních ţivotních funkcích organismu i dlouhé měsíce aţ roky. Non-heart-beating donor (NHBD) – dárci s nebijícím srdcem jsou tací, u kterých v době odběru není známa srdeční aktivita. U těchto dárců došlo k nezvratné

zástavě

kardiopulmonálních

funkcí,

které

se

nepodařilo

ani přes resuscitaci, trvající minimálně 30 minut, obnovit (Třeška et al. 2008). Pro řešení zejména etických problémů s programem nebijících dárců se pouţívají „Maastrichtská kritéria“, která mrtvé dárce dělí do pěti skupin:

17

Tabulka 1: Maastrichtská kritéria dělení NHBD (Podle Třeška et al. 2008, 17).

I.

„Mrtvý přivezený“ – nemocný je mrtvý jiţ při přivezení do nemocnice

II.

Neúspěšná kardiopulmonální resuscitace (KPCR)

III. Očekávaná zástava srdeční činnosti u nemocného s rozsáhlým a nezvratným poraněním mozku, nebo ireverzibilními intrakraniálními procesy IV. Náhlá zástava srdeční u dárce se smrtí mozku (bijícím srdcem) připravovaným k odběru orgánů V.

Náhlá zástava srdeční u hospitalizovaného nemocného (JIP) U II. skupiny nebijících dárců se nejčastěji řeší otázka, jak dlouho resuscitovat,

kdy resuscitaci ukončit a za jak dlouho po rozhodnutí o smrti začít s odběrem orgánů. V tomto případě jde o pacienty, kteří například vlivem traumatu nebo infarktu myokardu byli převezeni do nemocnice uţ mrtví nebo zde zemřou, protoţe se nepodaří obnovit základní ţivotní funkce ani resuscitací (Třeška et al. 2008; Viklický et al. 2008). III. skupina nebijících dárců zahrnuje pacienty, u kterých jedno rozhodnutí o ukončení plicní ventilace zastaví krevní oběh. Zde musejí být zachována všechna práva jedince a naděje v ireverzibilní stav; tedy pokud po odpojení ventilace po dobu 10minut nedojde k opětovné srdeční aktivitě, pak teprve dochází ke smrti mozku a tělo můţe být dále pouţito k odběru orgánů dle podmínek uvedených v legislativě (viz Kapitola 3.2 Ex mortuo) (Třeška et al. 2008; Viklický et al. 2008).

18

4 Náboženské rozdíly

Otázkám víry a přesvědčení jednotlivce ve vztahu k vlastnímu tělu, ať uţ během ţivota či po smrti, se v rámci medicíny jiţ v dnešní době nevyhneme. Kaţdý člověk je ovlivněn určitým způsobem tím, v co věří; jádrem se pak stávají otázky smyslu ţivota, jeho směřování, konečnosti či nekonečnosti, otázky k sobě samému i k abstraktním hodnotám. To vše se můţe nakonec projevit na postoji dotyčného člověka či rodinných příslušníků v situaci, jako je těţké onemocnění, resuscitace nebo odpojení od přístrojů a odběr orgánů a tkání (Ivanová 2005; Munzarová 2005). Vlivem globalizace a migrace pak můţeme po celém světě zaznamenat prolínání náboţenských kultur, které se odráţejí v chování jednotlivých etnik bez ohledu na to, ke které národnosti patří: „Ačkoli náboženství a národ jsou na první pohled různorodé pojmy, někdy se prolínají, shodují nebo rozcházejí. Náboženství se upevňuje v duchovní orientaci, kultovní praxi, vzájemných vztazích mezi lidmi. Stává se součástí historie kmenů, národností a národů, které naopak do něj vnášejí své charakteristické etnické rysy“ (Ivanová 2005, 206). „Podstatu vztahu mezi etikou a náboženstvím nelze určit vzájemným porovnáním etických a náboženských nauk. Spíše je třeba proniknout do obou sfér tam, kde se obě soustředí v konkrétní situaci osoby. To, oč nám jde, je tedy faktické mravní rozhodování jedince na jedné straně a jeho faktický vztah k absolutnu na straně druhé“ (Buber 2002 podle Munzarové 2005, 24). Toto absolutno neboli duchovní oblast, pomáhá vybírat a hierarchicky řadit ţivotní hodnoty kaţdému z nás – často i lidé, pokládající se za nevěřící, povaţují ţivot po smrti i existenci duše za reálné (Ivanová 2005). Náboţenství dokonce stálo na čestném místě při tvorbě „Úmluvy o lidských právech a biomedicíně“ a pouţité názory představených jednotlivých vyznání, které se vnímají s respektem, jsou vţdy zvaţovány při řešení etických problémů na poli medicíny (Munzarová 2005).

19

4.1 Judaismus

Za základ Judaismu se povaţuje Tóra, která vystihuje pojetí víry Ţidů; jde o jakýsi základ, dle kterého Ţidé ţijí. Konkrétní chování v dnešním ţivotě určuje Halacha, součást Talmudu; ta se promítá do slavení svátků, do trestního i občanského práva. Halacha se tedy snaţí definovat, jaké chování je pro Ţidy to správné (Ivanová 2005; Lancaster 1993). Z Tóry a Talmudu také vychází ţidovská lékařská etika, která je pevně zakořeněna v tradici a jejímiţ činiteli jsou rabíni. Ti se dle historických podkladů nakonec věnovali i řemeslu medicínskému. Dnes se tito učenci v oboru etiky stále zdokonalují a v některých případech mají jejich slova větší váhu, neţ slova ošetřujícího lékaře (Ivanová 2005; Munzarová 2005). V mnohých knihách o etice můţeme nalézt ţidovskou modlitbu, zaloţenou na Hippokratově přísaze a biblickém desateru – modlitbu Maimonidovu: „Všemohoucí Bože, Ty jsi ve své nekonečné moudrosti stvořil lidské tělo. Desettisíckrát jsi v něm spojil tisíc orgánů, které bez přestávky pracují a v harmonii zachovávají celek ve vší své nádheře – tělo, které je schránkou nesmrtelné duše. Vždy fungují v dokonalém pořádku, souhlasu a shodě…“ (Munzarová 2005, 27). Dle ţidovského zákona musí Ţidé vţdy vyhledávat kvalifikovanou lékařskou péči, protoţe jsou povaţováni za velké ochránce ţivota. Povinnost uchovat ţivot se klade dokonce před rituální příkazy, jako je svěcení soboty či dietetická nařízení. Pouze v případě, kdy je smrt očekávaná během tří dnů, nebývají Ţidům podávány ţádné další medikamenty a jsou odstraňovány přístroje, které by mohly umírání bránit (Ivanová 2005; Munzarová 2005). U Ţidů je povoleno přijímat krevní transfuze, mohou být prováděny biopsie i amputace. Darování krve je zakotveno i v části Talmudu, která říká, ţe člověk by se neměl starat jen sám o sebe, ale měl by učinit něco pro ostatní a své blízké; jinak by klesla jeho vlastní hodnota a význam. Důleţité je zde i načasování lidských skutků – aby byly vykonány hned, před uplynutím těch správných okamţiků (Ivanová 2005; Koordinační středisko transplantací 2005).

20

Rozdílné názory na dárcovství se objevují u jednotlivých skupin Ţidů – ortodoxní věřící striktně dodrţují Tóru a Talmud a věří, ţe Bohem dané tělo se musí vrátit do země – jak vcelku na svět přišlo, tak i vcelku odejde. Proto je pro ortodoxní Ţidy důleţité pochování všech tělesných orgánů a transplantace je tudíţ zakázaným zákrokem. Zdravotníci tedy musí zajistit navrácení například amputovaných končetin či vyjmutých orgánů rodinám, které je pohřbí s tělem. V některých případech je povolán ţidovský lékař, aby potvrdil smrt (Ivanová 2005; Shafran 2011). Reformní, tedy méně přísné skupiny Ţidů, povolují transplantace z ţivých dárců jedině se souhlasem a s ujištěním, ţe při odejmutí orgánu nebude nenapravitelně poškozeno zdraví dárce. Pro jiţ zmíněné zachování ţivota mohou být některá pravidla nedodrţena: „Ten, kdo zachrání jeden život – jako by zachránil celý svět“ (Munzarová 2005, 31); v tomto případě se jedná i o pouţití orgánů od nebijících dárců (pouze u reformní skupiny Ţidů). Stále ale platí, ţe bez dostatečných důvodů nesmí být prováděny pitvy, a to ani pro stanovení diagnózy úmrtí (Koordinační středisko transplantací 2005; Munzarová 2005).

4.2 Křesťanství

Křesťanství patří mezi nejrozšířenější náboţenství na světě – v dnešní době se k němu hlásí přes miliardu lidí (Příloha 5). Hlavní principy navazují na Judaismus, a dále se pak dělí na hlavní větve – římskokatolickou, ortodoxní (pravoslavnou) a protestantskou. Stejně jako Ţidé i křesťané vyzdvihují důstojnost kaţdého člověka; tím, ţe Jeţíš obětoval vlastní ţivot pro záchranu druhých, povaţují křesťané uzdravení a záchranu ţivota za velký dar (Gustafson 1998, 420–422; Ivanová 2005; Koordinační středisko transplantací 2005; Munzarová 2005). Křesťanská etika má velmi dlouhou tradici. Ve všech situacích se snaţí vyuţívat systematické myšlení, kdy se mravní problémy řeší řadou teologických principů a vše musí být podřízeno „nejvyšší autoritě“ (Gustafson 1998, 420–422; Munzarová 2005). Například v Principu správcovství je kaţdý člověk správcem svého ţivota, ale ne jeho vlastníkem. Proto má člověk povinnost svůj ţivot chránit a v případě potřeby se léčit. Nejdůleţitějším principem z hlediska dárcovství je Princip totality a integrity. Ten se týká 21

případů, kdy lze zasahovat do lidského těla a jakým způsobem. „Část těla existuje pro dobro celku a může být obětována jen tehdy, je-li to pro dobro celku nutné“ (Munzarová 2005, 34). Tímto si křesťané původně vysvětlovali problematiku transplantace a pouţití orgánů od ţijících dárců. Toto negativní stanovisko se změnilo s odlišením integrity na anatomickou a funkční; například u transplantace ledviny – jedna ledvina vystačuje pro zachování dobra celku, protoţe dovede nahradit funkci i ledviny druhé (Munzarová 2005). Křesťané tedy v dnešní době mohou darovat orgány, aby zachránili ţivoty ostatních lidí, ale z ţádných postupů nesmí odporovat Biblickému učení ani vyjádření církve (dokumenty koncilů, papeţské encykliky, atd.). Většina těchto spisů však v jádru odpovídá „přirozenému zákonu“, kdy se dá kaţdá eticky sloţitá otázka řešit zdravým rozumem a intuicí

(Fletcher

1998,

277–282;

Koordinační

středisko

transplantací

2005;

Munzarová 2005). Princip dvojího efektu je často citován v situacích, jako je resuscitace či ulehčení umírání tlumením bolesti. Jde o případy, kdy z jednoho chování vychází dva výsledky – pozitivní, kvůli kterému se dané postupy provádějí a negativní, který vychází z prvotního pozitivního záměru. Na příkladu resuscitace je prvotním záměrem navrácení ţivota člověku, ale negativním výsledkem můţe být stav, kdy člověku jen znemoţňujeme klidnou smrt připojením na přístroje (Gillon 2000, 118–129; Munzarová 2005). I názory křesťanů se budou v pohledu na nedotknutelnost ţivota lišit; uţ jen tím, jakou odlišnou hodnotu přikládají věřící „přirozenému zákonu“. U všech křesťanů – katolíků, pravoslavných i protestantů však platí, ţe bez pomoci toho, co bylo zjeveno v Bibli, nemůţe být „přirozený zákon“ odhalen (Fletcher 1998, 277–282; Munzarová 2005).

4.3 Islám

Islám patří mezi nejmladší monoteistická náboţenství, i kdyţ v počtu vyznavačů je druhé největší na světě (Příloha 5). Ani v tomto náboţenství nejde jen o to, učit se víře, ale předepsané způsoby chování, obsaţené v Koránu, Sunně a Ijtihadu, určují ţivotní styl věřících (Ivanová 2005; Koordinační středisko transplantací 2005).

22

Počátky medicínské etiky jsou obsaţeny jiţ v nejstarších Súrách, a proto můţeme islámskou medicínu jiţ před několika staletími označit jako pokrokovou. I kdyţ v islámu není potlačena individualita jedince, více se ohlíţí na celé společenství, „protože Alláh štědře odplatí

těm, kdo zachrání druhé před smrtí“

(Koordinační

středisko

transplantací 2005). Muslimové věří, ţe ţivot i smrt jsou vůle boţí a základním principem šárijí (práva) je uchování ţivota. Proto jsou lékařům povoleny všechny postupy léčby (záchrana ţivota v tomto případě je povaţována za dobrý skutek – ´amal salih), včetně transfuze krve (ja´iz), a to i od lidí jiného přesvědčení; nicméně muslim by měl mít v tomto případě privilegium. Všeobecně jsou zakázány všechny chirurgické zákroky, které porušují lidské tělo, ať uţ u ţivého či mrtvého muslima. Islám totiţ zaručuje znovuvzkříšení a smrt je vůlí Alláha, které se věřící musí podřídit (Marcotte 2010, 27–49; Ivanová 2005; Koordinační středisko transplantací 2005). Ovšem i zde existují výjimky spojené s povinností zachránit ţivot druhých, avšak pouze lidem, kteří nezaútočili na islámskou víru či nebojují proti muslimům. Odebrané orgány také nesmí dostat ten, kdo opustil Alláha či zradil svou víru. K darování orgánů se vztahuje zásada al-darurat tubih al-mahzurat (nouze je víc neţ zákaz), která se skládá z následujících principů víry (Marcotte 2010, 27–49): „Zdravotnická profese je řádnou autoritou ke konstatování známek smrti. Smrt mozkového kmene je přijímána za vlastní definici smrti. Transplantace je prostředek ke zmírnění bolesti nebo k záchraně života. Nejbližší příbuzní mohou dát souhlas k odběru orgánů z těla zemřelého. Orgány musí být poskytnuty svobodně a bez nároku na odměnu. Obchodování

s orgány

je

zakázáno“

(Koordinační

středisko

transplantací 2005). K výjimkám se řadí i pitvy, které mohou být prováděny k diagnostickým účelům, ale pouze ve státech, kde je to předepsáno zákonem. V určitých případech se nepovaţuje za povinnost udrţovat pacienta na přístrojích, a tím udrţovat tělo ve vegetativním stavu – jiţ zde nejde o kvalitní ţivot a v dalších záchranných úkonech se dále nepokračuje (Marcotte 2010, 27–49; Ivanová 2005).

23

4.4 Buddhismus

Jedním z typických znaků buddhismu je víra v reinkarnaci, transmigraci, převtělování a v putování duší. Tyto tradice, tedy ţe se kaţdý člověk po smrti narodí znovu, ale jako někdo jiný, jsou provţdy dány a přijímány všemi stoupenci. Smrt se tedy nestává pro člověka koncem, ale slouţí jako přestup do nového bytí (Friedlander 2010, 51–67; Miltner 2001). Buddhismus není pokládán za náboţenství jako takové; jde především o filozofický systém názorů. Vychází ze slova ayurveda, tedy ze znalosti dlouhověkosti. Do medicíny se promítá klasická věda o třech temperamentech lidského těla (dosa), známá jiţ ze starověkého Řecka – černá ţluč (vata), ţluč (pitta) a flegma (kapha) (Friedlander 2010, 51–67). Od křesťanství nebo islámu se liší buddhismus především tím, ţe nejde v některých extrémních případech o víru vedoucí aţ k fanatismu, ale o to, kdy si je člověk jistý, ţe zvolená cesta bude ta správná (Friedlander 2010, 51–67; Miltner 2001). Darování orgánů je v buddhismu přijímáno individuálně, avšak umoţnění ţití jiné osobě, třeba i po vlastní smrti, je povaţováno za vrcholný projev soucítění. Jako vzor stojí sám Buddha, který podle Sútry zlatého věku daroval své tělo, aby zachránil hladovějící tygřici a její mláďata. Navzdory tomuto učení je v dnešní době v buddhistických zemích (Příloha 4) nedostatek dárců, protoţe pro většinu je reinkarnace stále větší svátostí (Koordinační středisko transplantací 2005).

4.5 Hinduismus

Hinduistické učení, podobně jako buddhistické, věří v posmrtný ţivot a proces převtělování. Tělo je povaţováno za smrtelné, duše však nikoliv – zákon karmy většinou určí, kterou cestou v příštím ţivotě duše půjde. V posvátných spisech se objevuje mnoho 24

zmínek, které darování těla po smrti, a tím i transplantace, podporují. Principy karmy se v případě darování orgánů přenáší i na příjemce; tuto laskavost, tedy záchranu ţivota, musí člověk dárci vrátit v příštím ţivotě (Hinduism and organ donation 2003; Ivanová 2005; Koordinační středisko transplantací 2005). Na seznamu deseti činů Niyamas se darování vyskytuje na třetím místě; o transplantacích pojednávají dokonce i Védy a v nich obsaţené spisy Sage Sushruta; ty jsou upraveny a pojímány tak, aby se jejich vědění dalo aplikovat i na dnešní ţivot (Hinduism

and

organ

donation

2003;

Ivanová

2005;

Koordinační

středisko

transplantací 2005).

4.6 Svědci Jehovovi

Společnost svědků Jehovových vznikla jako odnoţ křesťanství jiţ roku 1881, avšak občanská společnost tuto organizaci dodnes vlídně nepřijala; jedním z důvodů je i to, ţe jejich propagované učení se vymyká Bibli a některé způsoby chování členů této společnosti působí nelidsky aţ fanaticky (Ferfecki 1997). V problematice transfuze krve u svědků Jehovových hraje hlavní roli část Bible, která nabádá křesťany i Ţidy, aby se zdrţovali krve: „Jenom rozhodně odmítej jíst krev, neboť krev je život; proto nebudeš jíst s masem i život. Nebudeš ji jíst, nýbrž ji vyliješ na zem jako vodu“ (Mojţíš 5. kniha, 12. kapitola, verš 23–24 podle Knihy Mojţíšovy 2002). V původním smyslu se však jedná o krev zvířecí, pouţívanou k obětním svatým účelům – k očišťování lidu od hříchu. U svědků Jehovových tento platný zákaz nabádá členy i jejich rodinné příslušníky k tomu, aby volili odlišný způsob léčby. Věří, ţe přijetím transfuze by se automaticky vyloučili z Jeho organizace i přízně, ţe by ztratili věčný ţivot pro sebe a své blízké a odsoudili by se k věčnému zničení (Ferfecki 1997; Koordinační středisko transplantací 2005). V otázkách transplantace orgánů by mělo hrát hlavní roli právo svobodného rozhodnutí, jak se svým tělem nakládat; běţná praxe je však jiná. Jako v případě přijetí transfuze – věřící jsou ze Společnosti svědků Jehovových vyloučeni (Ferfecki 1997; Koordinační středisko transplantací 2005).

25

5 Globální problém transplantací

Jak jiţ bylo zmíněno, s novými objevy na poli transplantační medicíny dochází k plnění čekacích listin lidí, kteří k přeţití potřebují zdravý orgán, a s tím i k prodluţování doby, neţ se takovýto orgán vyskytne (viz Kapitola 3 Sociálně – etický problém odnímání orgánů). Pokud se však najde vhodný dárce, jde o jeden z mnoha případů záchrany ţivota, protoţe celosvětový nedostatek orgánů přivádí na seznamy potencionálních příjemců přibliţně 200 lidí měsíčně v kaţdé zemi (Blumstein 2000, 130–141; Mach 2000, 373–381; Wilkinson 2003). Tento problém donutil například lékaře ve Velké Británii zahájit veřejnou diskuzi o legalizaci obchodu s orgány i přes podepsanou Istanbulskou deklaraci (mezi signatáře patří 78 států, včetně České republiky). Tato deklarace byla sepsána v srpnu roku 2008 a mimo jiné zakazuje pouţít lidské tělo k finančním ziskům (Britové chtějí prodávat lidské orgány 2011; Petr 2008). Nemocnice by si tak mohly dovolit větší mnoţství transplantací a v mezinárodním měřítku by šlo zejména o širší výběr dárců. Takovéto obchodování by však muselo být silně regulováno ze strany legislativy, aby došlo k zabránění dalšího černého obchodování s orgány, především v Asii, a tím i ke sníţení „transplantační turistiky“. Ta je v dnešní vyspělé společnosti na vzestupu a ţádná země jí není imunní (viz Kapitola 5.3 Transplantační turistika); protoţe lidé na pokraji ţivota jsou ochotni udělat vše pro to, co tak zoufale potřebují (Blumstein 2000, 130–141; Britové chtějí prodávat lidské orgány 2011; Mach 2000, 373–381).

5.1 Prodej orgánů a morálka

Prodej orgánů je v současné době populárním tématem a vyskytuje se v odlišných formách – buď lidé vědomě své orgány chtějí prodat ještě zaţiva, nebo v horším případě 26

jsou zabíjeni, a teprve poté se jejich orgány nabídnou k prodeji za nemalou sumu. Právě proto většina zemí povaţuje stále prodávání částí těla za ilegální (Wilkinson 2003). Na potencionálním a především kontrolovaném trhu s orgány by však mohl být prodej orgánu příjemci morálně přijatelný a i z pohledu „dárce“ by šlo o zachování osobní autonomie; i kdyţ uţ zde nepůjde o čistý altruismus, ale vztah definovaný potřebou. Dárce nebude nijak poškozen a jeho přínos druhému, i přes finanční obnos, neporuší ţádný zákon (Gillon 2000, 118–129; Wilkinson 2003). Problémy však mohou nastat v případě, kdy zváţíme samotnou nezávislost dárce – bude pravděpodobné, ţe mezi dárci budou převaţovat lidé ze sociálně slabých skupin či zemí třetího světa a k rozhodnutí darovat budou nuceni chudobou a tlakem společnosti v krizových obdobích ţivota (nemoc bliţního, svatba, obţiva rodiny,…). To by mohlo vést aţ k pocitu vykořisťovaní chudých, kdy by se z lidí stala trţní komodita bez respektu k celistvosti. Navíc hrozí, ţe lidé budou přednostně orgány prodávat a vţité dobrovolnictví a altruismus zcela zanikne (Gillon 2000, 118–129; Wilkinson 2003). Proti legalizacím platby za orgány stojí i Světová zdravotnická organizace (WHO), která uvedla důvody, proč si nový přístup odporuje s původní medicínskou etikou: „Základem pro patřičně informovaný souhlas k jakémukoli chirurgickému zákroku je plné pochopení rizika; placení dárci budou vždy relativně chudobní a mohou být neprivilegovaní či nedostatečně vzdělaní, a proto nelze zajistit, aby dárce rizika úplně chápal. Proto je potřeba zákonů na ochranu těchto jedinců před zneužíváním tím, že by byli za své orgány placeni, a to navzdory tomu, že je tím omezena svoboda jednotlivce. Lékaři zastávají názor, že operace by měly být provedeny na základě terapeutických indikací a nikoli pro finanční zisk, nezávisle na tom, jak dobře by mohly být tyto peníze použity. Od odměněného dárce, který pochází z chudých poměrů, nelze očekávat, že jeho souhlas bude opravdu dobrovolný, protože donucovací vliv, který představuje výplata značné sumy, pravděpodobně naruší vnímání rizika a zisku a v podmínkách velké nouze by to mohlo vést k nutkání darovat s cílem zlepšení životní úrovně. Na volném trhu s orgány je na prvním místě zisk a lékařské standardy zde selhávají bez ohledu na to, jak dobře je tento trh regulovaný. Legálně placené dárcovství znehodnotí altruistické chování.

27

Obchod s orgány rozděluje společnost, protože dárce bude vždy „relativně“ chudý a příjemce relativně bohatý“ (podle Sells 2000, 111–117; Wilkinson 2003).

5.2 Rozdílnosti transplantačních programů

S principy opting-in a opting-out (viz Kapitola 3.2 Ex mortuo), fungujícími v rámci odběrů orgánů po smrti, se můţeme setkat v obměněné podobě například ve Španělsku. Sice zde funguje systém předpokládaného souhlasu (opting-out), ale po smrti člověka je pozůstalá rodina několikrát dotazována, zda také oni souhlasí s tím, aby se jejich příbuzný opravdu dárcem stal. Španělský transplantační systém funguje na aktivní detekci potencionálních dárců, coţ znamená, ţe koordinační pracovník transplantačního centra denně navštěvuje nemocniční pokoje a zjišťuje zdravotní stav moţných dárců, včetně potencionální změny postoje vůči odnímání svých orgánů. Podle španělských statistik se tímto způsobem získávání dárců sníţil čas čekání potencionálních příjemců ze seznamu a mnoţství samotných transplantací vzrostlo; proto se také Španělsko stalo nejúspěšnější zemí na světě v oblasti této problematiky (Hartwell 1999; Votrubová 2010). Podobně i v Rakousku a Belgii se snaţí zkrátit seznam čekatelů na orgán. V rámci předpokládaného souhlasu mají lidé právo zapsat se do fungujících Registrů odmítačů darování orgánů, kde vyjádří svoje přání neodebírat orgány. Avšak v situaci, kdy dotyčný, podepsaný v tomto registru, bude sám potřebovat transplantaci, automaticky bude napsán aţ na konec seznamu čekatelů, ať je v jakémkoli zdravotním stavu. Proto ten, kdo by si přál dostat pomoc formou orgánu, musí být sám ochoten věnovat kus sebe (Hartwell 1999). Akce na podobném principu se rozjela v nové právní úpravě i v Izraeli („Don´t give, don´t get“). Přednostně zde dostávají zdravý orgán ti, kteří se dobrovolně stali dárci, i kdyţ jich moc není; mnoho lidí v Izraeli si totiţ stále myslí, ţe poškozovat tělo po smrti a touto cestou zdrţovat pohřební obřad, je nedůstojné (Schacter 2010). Tento ţidovský stát chce vsadit i na další zvýhodnění, a to rodin – například příbuzní či partneři dárce by měli také kratší čekání na seznamu příjemců v případě potřeby orgánu. Z pohledu Evropské unie či USA je tento systém mnohdy odsuzován, 28

protoţe jde o podmíněné aţ nucené chování v situaci, kdy by člověk onemocněl. V některých případech se mluví aţ o diskriminaci, kdyţ zváţíme vliv náboţenského přesvědčení. Tuto změnu však prosadili v Izraeli odborníci na etiku spolu s rabíny, politiky i lékaři (Ben-David 2005; První na světě. V Izraeli získají dárci orgánů výhody 2009). Problém, spojený s nedostatkem orgánů musejí řešit i země na severu Evropy – Velká Británie a Skotsko. Tyto kosmopolitní země, do kterých emigrují převáţně obyvatelé z Asie za prací, se potýkají s malým mnoţstvím dárců krve a orgánů právě od asijských etnik. Z celkového počtu dárců orgánů, kterých je zaregistrováno asi 500, jich pouze 12 zastupuje zrovna přistěhovalce. Asiaté, vyznávající především islám a hinduismus, jsou nemocnicemi přesvědčováni k podpisu dárcovských karet, protoţe tato náboţenství transplantace nezakazují (viz Kapitola 4 Náboženské rozdíly), ale systém opting-in v zemi sniţuje procento všech dárců (viz Kapitola 3.2 Ex mortuo) (Plea for more Asian organ donors 2009). U asijských etnik převaţuje krevní skupina B, která je navíc v severní Evropě poměrně vzácná a je také sloţité u Evropanů najít stejný typ tkáně, který by tělo odlišného imunitního systému nemuselo přijmout. Tímto se čas lidí z Asie, kteří čekají na vhodného dárce, můţe aţ zdvojnásobit (Plea for more Asian organ donors 2009). V samotné hinduistické Indii se setkáváme s vírou v reinkarnaci (viz Kapitola 4.5 Hinduismus). I kdyţ toto náboţenství povoluje transplantace a dokonce nabádá své přívrţence k darování orgánů, lidí, kteří by své tělo poskytli k pomoci ostatním, je stále minimum. V indické populaci, která skýtá 1,1 bilion lidí, v roce 2008 darovalo orgán pouze 80 jedinců. Mnoho rodin je ovlivněno převáţně informacemi o transplantační turistice,

která

v Indii

vzkvétá

(viz

Kapitola

5.3

Transplantační

turistika),

a proto ani nevěří lékařům, ţe pouţijí orgány správně a bez úplatků; někteří, hlavně obyvatelé okrajových slumů, nejsou ani tak vzdělaní, aby při poskytování informací lékaři pochopili výraz „smrt mozku“ (Westhead 2009). Podobně jako v České republice (viz Kapitola 6.1 Darování orgánů) je v USA zakázáno pouţívat orgány k účelům transplantací od vězňů. Výjimku však mohou tvořit vězňové, kteří projeví přání darovat své tělo po smrti, a to je pak ve většině případů určeno ke studijním medicínským účelům; toto právo se však v USA liší stát od státu. Například Univerzita ve státě Tennessee je známá svým programem dárcovství v rámci Katedry forenzní antropologie, kde se vyučují metody identifikace zemřelých. Lidé zde většinou svá těla věnují z finančních či osobních důvodů (jde o rodinné příslušníky, kteří někoho ztratili násilným způsobem) (Crofut-Brittingham 2007; University of Tennessee 2010). 29

Existuje i moţnost, kdy si vězeň vybere během ţivota příjemce svého orgánu a tomu jej odkáţe v poslední vůli. V problémech vězeňského darování orgánů hraje roli především

nezisková

organizace

UNOS

(United

Network

of

Organ

Sharing)

(viz Kapitola 5.5 Organizace podporující transplantace ve světě), která se prosazuje proti takovémuto způsobu dárcovství ve vězení a chrání samotné vězně před nátlakem občanské společnosti, která si sama přeje alespoň nějaký prospěch od trestaných jedinců (Crofut-Brittingham 2007). V běţném medicínském prostředí se řeší otázka, zda by měla být čekací lhůta v seznamu příjemců hlavním kritériem pro ty, kdo orgán dostanou (mimo shodu krevní skupiny či imunitní reakce). Často se totiţ stává, ţe v USA dostanou orgány od mladých dárců lidé, kteří mají menší šanci na přeţití či nepříliš dlouhý ţivot po operaci a naopak mladí lidé s potřebou kvalitního ţivota mají různá omezení a v nejbliţších letech je čeká další operace, samozřejmě se stejným čekáním na seznamu potencionálních příjemců (Crofut-Brittingham 2007). Japonsko, povaţováno za jednu z nejvyspělejších zemí, na poli medicíny v některých oborech stále zaostává – je tomu i v případě transplantací orgánů a především v situacích, kdy se má přesně definovat smrt. Japonci, ovlivněni hlavně ţivotní filozofií, tradicí a náboţenstvím – převládá náboţenství shinto (Příloha 5), přijímají odlišné názory v pohledu na ţivot a smrt. Proto se teprve nedávno začalo se studiem smrti mozku a transplantace hlavních orgánů byla zakázána (Česká tisková kancelář 2009; Hartwell 1999). Japonsko je také výjimeční tím, ţe ještě do nedávna zákonem zakazovalo dárcovství orgánů u dětí do 15let. Transplantace se tedy neprováděly ani u novorozenců, kteří bývají v ostatních zemích běţně operováni kvůli vrozeným vadám a jedinou moţnou cestou bývaly peníze, díky kterým by se při odcestování do USA daly zákony obejít (Česká tisková kancelář 2009; Vančurová 2009). 14. 7. 2009 však japonským parlamentem prošla novela tohoto zákona, která věkovou hranici zrušila na základě nátlaku Světové zdravotnické organizace (WHO); ta se snaţí jiţ několik let zastavit nelegální obchodování s orgány v rámci transplantační turistiky a právě předchozí zákony to znesnadňovaly (viz Kapitola 5.3 Transplantační turistika). Novela také zrušila princip dvojího souhlasu; ten fungoval u mrtvých dárců, kteří museli projevit souhlas s odběrem orgánů, ale souhlasit musela i rodina. Nyní zde funguje systém, kdy je kaţdý člověk po smrti povaţován za dárce automaticky s povinností

30

informovat rodinu, která by se zákrokem měla souhlasit (Česká tisková kancelář 2009; Vančurová 2009).

5.3 Transplantační turistika

Statistiky, vypracované v rámci transplantací orgánů ukazují, ţe z 8 000 lidí, kteří čekají na vhodného dárce, jich nejméně 500 ročně zemře. Právě tento problém přinutí některé, ve snaze zachránit si ţivot, vycestovat do zahraničí. Nejvyhledávanějšími zeměmi v rámci této „turistiky“ se stala zejména Indie, severní Afrika, Filipíny, Izrael, Brazílie nebo Čína. Díky zákonům či nezájmu vlády zde pacienti nemusejí na transplantace čekat takovou dobu a najít na internetu inzerát o prodeji ledviny uţ také není problém – například v Turecku si touto cestou běţně přivydělávají studenti, nezaměstnaní či otcové rodin; nikdy neopomenou udat svůj zdravotní stav, krevní skupinu nebo to, jak moc pijí či kouří. V těchto zemích uţ se neobchoduje pouze s ledvinami, na „trhu“ jsou k mání i celé oční bulvy (nejenom rohovky), kosti, kůţe, hypofýza nebo srdeční chlopně (Hartwell 1999; Novotná 2007; Wilkinson 2003). Mnoho pacientů, kteří navštíví zahraniční soukromé kliniky, musí po návratu domů podstoupit operaci znovu, většinou kvůli špatně odvedené práci či infekci, ale s klidnějším vědomím díky novému orgánu (Britové chtějí prodávat lidské orgány 2011). Ceny orgánů se liší v závislosti na poptávce a zemi a někteří překupníci jsou schopni například ledvinu prodat příjemci aţ za 30násobek ceny, kterou vyplatili dárci. V Jemenu lze získat orgán, pocházející z chudé části Egypta, za 60 000 dolarů, ale dárci je vyplaceno pouze 5 000; tyto peníze jsou ve většině případů lidem, jdoucím z nemocnice, ukradeny těmi samými osobami, které transplantaci zprostředkovaly (Britové chtějí prodávat lidské orgány 2011). Na Filipínách se za ledvinu zaplatí 2–10 000 dolarů, v Izraeli 125–135 000 dolarů, v Singapuru přijdou orgány na 300 000 dolarů, v Egyptě pak na 16 000 dolarů. Černý trh v USA například kvete díky lidem, kteří sem z Filipín jezdí, aby si vydělali – svou ledvinu zde nechají za 1 500 dolarů a poté se vrací zpět (Příloha 7). Do Číny kvůli transplantacím vyjíţdějí převáţně bohatí Japonci a Američané, kteří tady mají nejkratší čekací lhůtu

31

v nemocnicích, které spolupracují se státními věznicemi (viz Kapitola 5.3.1 Čínské věznice) (Britové chtějí prodávat lidské orgány 2011; Hartwell 1999). V rámci Evropy se s obchodováním s částmi lidského těla nejčastěji setkáme v Moldávii a Ukrajině, odkud se vozí zájemci do Kosova na soukromé kliniky, kde jim jsou odebrány nejčastěji ledviny. Kosovo je mezi překupníky známé zejména z doby války v bývalé Jugoslávii; ozbrojená armáda vozila zajatce za hranice do „domu se ţlutou fasádou“, odkud pak orgány putovaly k zájemcům ze všech míst světa (Novák 2008; Novák 2010).

5.3.1 Čínské věznice

Čína se v dnešní době, i přes svůj rozvoj a vliv na okolní svět, stává jedinou zemí, která legálně odebírá orgány popraveným vězňům. Vláda a nemocnice, které z těchto zdrojů čerpají, se brání tím, ţe jde o vlastní iniciativu popravených zapsat se do Registru dárců vlastnoručním podpisem (Hartwell 1999; China denies death-row organ sale 2006). V čínském vězení je ročně zabito kolem 1 000 vězňů, tedy především lidí, kteří stojí proti tamnímu reţimu (například stoupenci učení Falun Gong). Ihned po nástupu do věznice musejí všichni podstoupit krevní testy kvůli potencionálnímu riziku nákazy, protoţe uţ v této době se předpokládá smrt a vyuţití orgánů pro transplantace. Samozřejmostí je zjištění krevní skupiny a celkového zdravotního stavu „dárce“; všechny tyto

údaje

se

vedou

v masivních

databázích,

slouţících

lékařům

(Crofut-

Brittingham 2007). V den popravy jsou vţdy ve věznici přítomni lékaři; prvně jsou odsouzení vězni střeleni zezadu do hlavy, aby ihned poté mohla být provedena resuscitace a srdce tak bylo uvedeno znovu do chodu. V tomto stavu – vegetativním, je tělo udrţováno tak dlouho, dokud se orgány nedostanou ke správnému příjemci (Hartwell 1999; Wilkinson 2003). Tyto praktiky vešly ve známost v době, kdy zemi začali navštěvovat zahraniční turisté zejména z důvodu transplantací, na které by ve vlasti museli čekat neúprosně dlouho, nebo by jim byla operace z určitých důvodů zamítnuta. Roku 2006 však čínská vláda přišla s veřejným oznámením, kde zakazuje poskytovat orgány cizincům, protoţe prioritou jsou občané vlastní země; za tímto účelem byly zaloţeny hlavní transplantační 32

týmy v nemocnicích v Hong-Kongu, Macau a Taiwanu. Velkou roli však hrají nadále peníze, které jsou ochotni pacienti zaplatit; podle tamních lékařů tyto praktiky zvýhodňují společnost, a tak si nakonec i přes nerespektování zákonů sami vybírají příjemce orgánů (Hartwell 1999; China denies death-row organ sale 2006).

5.4 Organ transplant games

V oblasti informovanosti občanské společnosti o moţnostech darování orgánů vznikl celosvětově podporovaný program Transplantačních her, který umoţňuje spojení sportovců, lékařů a jejich úspěchů na poli transplantologie. Světová federace transplantačních her (WTFG – World transplant federation games), která tuto akci pořádá jiţ od roku 1978, spadá oficiálně pod Mezinárodní olympijský výbor. Jiţ přes 20 let se věnují sportovním dnům pro atlety, kteří v minulosti podstoupili transplantaci a díky ní mohou nadále sportovat. Za cíl si tato federace klade především ukázat světu pokroky a kladné výsledky transplantační chirurgie a zesílit tak i povědomí společnosti o potřebě zvýšit dárcovství orgánů (World Transplant Games Federation 2011). Letní světové transplantační hry se konají co dva roky, zimní pak v roce následujícím; program se liší především sporty, ve kterých se závodí. V létě je to například plavání, golf, tenis, cyklistika, v zimě pak snowboarding, curling či řada slalomů na lyţích. Her se pokaţdé zúčastňuje něco přes 1 500 profesionálních sportovců, kteří zastupují 69 zemí, včetně České republiky. Jde však i o setkání ostatních pacientů, kteří díky dárcům nadále ţijí plnohodnotný ţivot (World Transplant Games Federation 2011). 18. světové transplantační hry se budou konat ve Švédsku v červnu 2011. Za dobu svého působení tyto hry přinesly lepší rehabilitační péči pro příjemce po operaci, ale také byl zaznamenán růst dárcovství orgánů o 30 %, zejména v zemích, které hry v minulosti hostily (World Transplant Games Federation 2011). V prvé řadě Světová federace transplantačních her: Podporuje dárcovství od ţivých i mrtvých dárců s ohledem na etické chování v případě transplantací; transplantační turistiku z hlediska etiky

33

tedy nepovaţuje za správnou a je také proti obchodování s orgány v jakékoli podobě. Různými akcemi zvyšuje informovanost veřejnosti a poukazuje na výhody darování orgánů tím, ţe ukazuje zdravotní stav lidí prostřednictvím sportovních aktivit zúčastněných týmů her; federace dále vzdělává o způsobech dárcovství. Zlepšuje pooperační rehabilitaci rekreacemi a sportem; podporuje zotavení po transplantaci a zjednodušuje lidem návrat do běţného ţivota. Zdůrazňuje, ţe by všichni lidé po transplantaci měli mít stejné podmínky pro kvalitní ţivot bez ohledu na barvu pleti, náboţenství, pohlaví, věk a zemi, ve které ţijí (World Transplant Games Federation 2011). Tato federace spolupracuje s dalšími organizacemi s podobným záměrem: TACKERS (Transplant adventure camps for kids) EHLFT (The European heart and lung transplant federation) (viz Kapitola 5.5 Organizace podporující transplantace ve světě)

5.5 Organizace podporující transplantace ve světě

Svět ani občanská společnost nezůstává lhostejná vůči lidem, kteří potřebují či jiţ podstoupili transplantaci některého z ţivotně důleţitých orgánů. Proto v kaţdém státě vzniká mnoho nestátních neziskových organizací, které se této problematice věnují lokálně, ale i v mezinárodním měřítku. Všechny uvedené spolky si kladou za cíl především podporu a vzrůst transplantačních zákroků. Global Organization for Organ Donation (GOOD) je nestátní nezisková organizace, která se snaţí zachraňovat ţivoty lidí podporou dárcovství orgánů; veřejnost informují o způsobech darování orgánů, tkání a rohovek. Tato organizace je odlišná tím, ţe mezi dárci funguje jiţ několik let program „Circle of Life“, který veřejně označuje ty, kteří se stali dobrovolně dárci; tento symbol –

– je pak umístěn především u mrtvých

dárců na náhrobku v rámci nekrologu (GOOD 2011).

34

Charitativní organizace Kidney Dialysis Foundation (KDF) vznikla a funguje v Singapuru především pro velmi chudé obyvatele jiţ od roku 1996. Stará se o pacienty, kteří čekají na dárce ledviny a během potřebných dialýz jim poskytuje péči i bez finančních zdrojů. V opatrování má tato charita momentálně asi 580 pacientů, z nichţ 62 jiţ prošlo úspěšnou transplantací. Mimo tuto činnost KDF podporuje informovanost tamních lidí, které také přivádí k dárcovství ledvin mimo černý obchod (KDF 2011). Dobrovolnická společnost Transplant Adventure Camps for Kids (TACKERS) je specializovaná na seznamování dětí, které podstoupily transplantaci, a umoţňuje jim setkávání na zimních táborech. Touto cestou se dobrovolníci z řad lyţařských instruktorů snaţí pomoci nejenom dětem, ale i jejich rodinám a výukou zimních sportů dokazují ostatním, ţe i po transplantaci se dá ţít normálně (Transplant Adventure Camps for Kids 2011). Další federací, která působí v rámci Evropy je The European Heart and Lung Transplant Federation (EHLFT); tato organizace vznikla v Helsinkách roku 1994 a zabývá se zejména podporou řešení problémů transplantací v politickém rámci, kde dále zastupuje názory a potřeby pacientů – recipientů ve zdravotnických výborech v příslušných zemích (Fellinger 2010). The Living Bank je soukromou neziskovou organizací, působící v USA, kde se také řadí mezi největší a nejstarší. Funguje zejména kvůli posílení dárcovství orgánů a tkání tak, ţe se ctí informuje o potřebě orgánů rodiny potencionálních dárců ještě před smrtí, zejména v nemocnicích. Organizace vznikla roku 1968, tedy v době, kdy podobné instituce ještě nefungovaly, ale někteří lidé jiţ měli potřebu orgán ze solidarity věnovat, ale nevěděli jak (The Living Bank 2011). Jiţ zmíněnou nestátní neziskovou organizací je United Network for Organ Sharing, která na základě smlouvy s federální vládou USA spravuje národní systém transplantací. Tato organizace funguje na stejném základě jako v České republice Koordinační středisko transplantací, tedy má pod dohledem pořadník s příjemci, pro pacienty funguje 24 hodin denně, dbá na dodrţování etiky a práv všech etnik a vzdělává veřejnost o nutnosti dárcovství po celém území USA. V posledních letech se zasazuje i o dodrţování práv ve vězeňském

prostředí

(viz Kapitola 5.2 Rozdílnosti

transplantačních

programů)

(UNOS 2011). Neméně důleţitou roli v rámci vězeňských práv zastává American Society of Transplant Surgeons (ASTS). Tato nezisková organizace, působící v USA se především angaţovala v Číně, kde bránila v pokračování odebírání orgánů z tamních 35

věznic. Členové ASTS podporují rozvoj transplantační praxe v zájmu pacientů, informují a ovlivňují politickou scénu v rozhodnutích, která by měla přinášet pouze pokrok a uţitek. Zároveň jde o hledání cest mimo střet zájmů, a tím zvýšené důvěry ze strany dárců (ASTS 2011). World Children´s Transplant Fund (WCTF) je nestátní nezisková organizace, specializovaná na vývoj pediatrické transplantační chirurgie po celém světě. Finančně tak zajišťuje zřizování nových dětských center v zemích, které nemají dostatek prostředků, financují stávající transplantační centra a nakupují nové technologie (World Children´s Transplant Fund 2011).

5.6 Organizace zajišťující dárcovství krve

Globálně se projevuje solidarita občanské společnosti i darováním ţivotně důleţité tekutiny – krve. Organizace, fungující díky nesčetnému počtu dobrovolných dárců, mají především neziskový základ:

The Interantional Federation of Blood Donor Organization (IFBDO/ FIODS) je mezinárodní společnost, mající za cíl mezi svými členskými státy zajistit soběstačnost v rámci mnoţství dobrovolně darované krve. Spolupracuje s mezinárodními fóry Světové zdravotnické organizace (WHO), Evropskou unií a Radou Evropy a kromě podpory dobrovolnické činnosti také chrání lidská práva z hlediska diskriminace etnik a prodeje orgánů. Federace byla zaloţena roku 1955 v Lucembursku a předsednictví se po několika letech obměňuje – jiţ 6 let náleţí Dánsku (Vidal 2009). Mezinárodní neziskové centrum America´s Blood Centers (ABC), se základnou v USA, je od roku 1962 specializované na dárcovství krve. Pracuje na bázi komunity, kdy dárci, věnující krev, ví, ţe krev nejprve bude slouţit stejné komunitě, ze které dárce pochází. Krev tak nejdřív pomůţe rodinným příslušníkům, přátelům či sousedům a aţ následně, kdy krev v komunitě není potřeba, se můţe dostat k příjemci mimo místní společenství. Centrum se také zapojuje do aktivit pomoci při světových přírodních katastrofách – krev byla dováţena například na Haiti, nyní se přispívá z krevních bank v Japonsku (America´s Blood Centers 2011). 36

Advancing

Transfusion

and

Cellular

Therapies

Worldwide

(AABB).

Tato mezinárodní nezisková asociace zastupuje jak individuální, tak institucionální zapojení do transfuzní medicíny a buněčné terapie. Členové usilují o zlepšení zdraví příjemců krve, dárcům se snaţí věnovat nadstandardní péči a zároveň upravují normy v této oblasti. AABB má asi 8 000 členů, mezi kterými jsou lékaři, zdravotní sestry, vědci, technologové a další poskytovatelé zdravotní péče a jejich centra jsou rozmístěna ve 20zemích světa (AABB 2011). Světová krevní banka – World Blood Bank (WBB) je charitativní organizací, která funguje na základě motivací potencionálních dárců; ti jsou po darování krve zařazeni do seznamu, který je posléze přístupný pacientům, kteří krev z této banky dostávají. Dárci musí být výlučně vedeni altruismem a ochotou zachránit ţivot, nikoli za krev poţadovat odměnu. Všichni dárci se pak stávají čestnými členy „Life Savers Club“ (World Blood Bank 2011).

37

6 Česká republika a dárcovství

6.1 Darování orgánů

Se stále se zlepšujícími výsledky transplantací orgánů, jako je srdce, ledviny, pankreas, játra a plíce, se Česká republika dostává mezi země s největším počtem transplantací na milion obyvatel (Příloha 3). Úspěšné zákroky s sebou pro příjemce nesou zejména lepší kvalitu ţivota v sociálním i ekonomickém pohledu, avšak tyto kladné výsledky jsou ovlivňovány zejména počtem lidí, kteří jsou ochotni orgány darovat (Schelle et al. 2004; Třeška et al. 2008). V České republice dárcem nemůţe být dle Zákona 285/ 2002 Sb., O darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů: Dospělá a svéprávná osoba, která je evidována v Registru odmítačů darování orgánů (ROD) nebo jiným způsobem odmítla odběry orgánů či tkání v případě své smrti. Nezletilá či nesvéprávná osoba, pokud odběr odmítne rodič či zákonný zástupce. Osoba, kterou nelze žádným způsobem identifikovat. Je-li podezření, že zemřelá osoba trpěla onemocněním, které by mohlo poškodit zdraví příjemce (např. HIV, sepse, přenosná infekční onemocnění). Patří-li osoba svým chováním mezi rizikové (narkomanie, prostituce, trest odnětí svobody). Cizinec ze země, se kterou nemá Česká republika smlouvu o možném odběru orgánů a tkání. Oběť trestných činů, kdy by odběr mohl zmařit další vyšetřování. V současné době funguje v České republice 7 transplantačních center – v Praze, kde se specializují na odběr ledvin, jater, srdce a pankreatu (v Motole se zaměřením 38

na dětské ledviny), Hradci Králové (ledviny), Brně (ledviny, játra, srdce), Ostravě a Olomouci (ledviny). Pod kaţdé z těchto center patří „region s příjemci“ pro různé orgány, které se následně odebírají v dárcovských nemocnicích (Třeška et al. 2008). Ve všech transplantačních centrech je přítomen 24 hodin denně regionální transplantační koordinátor, který má na starosti celkovou organizaci spojenou s odběrem orgánů, spolupráci s příjemci a post-transplantační hodnocení výsledků (Příloha 6) (Třeška et al. 2008). V roce 2010 darovalo orgán 223 lidí, z toho přes 90 % orgánů pochází z „dárců nebijících“ (NHBD) (Příloha 2). V České republice se z kadaverózních dárců pro účely transplantací prozatím odebírají pouze ledviny (Koordinační středisko transplantací 2010). Na území České republiky, podobně jako ve světě, funguje podle České Transplantační Společnosti celkem 5 nestátních neziskových organizací či nadací, které se věnují problematice transplantací (Thomová 2011). Mezi ně patří Český tým transplantovaných, o. s. (CTT), který je nezávislou, neziskovou a humanitní organizací. Ta spojuje pacienty po úspěšných transplantacích, kteří se nadále chtějí věnovat sportu. Český tým transplantovaných se roku 1991 stal členem Světové federace transplantačních her a kaţdoročně se zúčastňuje akce zvané World transplant games (viz Kapitola 5.4 Organ transplant games) (Thomová 2011). Nadace Karla Pavlíka vznikla kvůli podpoře dárcovství a transplantací orgánů v roce 1992 a má za cíl podporovat informovanost veřejnosti o moţnosti darování orgánů, ale i vzdělávání zdravotníků v tomto oboru a financování dárcovských nemocnic. V zájmu společnosti pak provádí kaţdoroční výzkumy veřejného mínění v oblasti transplantací. Nadace je pojmenována podle prvního pacienta, kterému byla v Československu roku 1966 úspěšně voperována zdravá ledvina (Thomová 2011). Další organizací, věnující se sportovnímu vyţití pacientů po transplantaci je Sportovní klub dialyzovaných a transplantovaných (SK DaT), který vznikl v roce 1995 a pod jeho záštitou se připravují sportovci na World transplant games (viz Kapitola 5.4 Organ transplant games). Zároveň klub pořádá vlastní Zimní a Letní sportovní hry, maratony a další sportovní akce na území ČR i mimo ni (SK DaT 2007). Společnost dialyzovaných a transplantovaných nemocných, jejich rodinných příslušníků a přátel dialýzy vznikla původně pro podporu zájmů dialyzovaných pacientů v roce 1989, dále se věnovala lidem podstupujícím transplantace ledvin a v dnešní době se rozšířila i na sledování blaha pacientů po operaci jater a dalších orgánů. Společnost 39

se mimo jiné věnuje spolupráci na organizování Zimních a Letních her, vydává časopis a broţury pro rodinné příslušníky pacientů a vlastní několik dialyzačních středisek. Hlavními finančními zdroji jsou pro společnost dary, prodej časopisu Stěžeň a dotace z Ministerstva zdravotnictví, práce a sociálních věcí (Exner 2007). Posledním z výčtu je občanské sdruţení s názvem Alžběta, fungující v Pardubicích.

6.2 Darování krve a krevní plazmy

Krev je povaţována za velmi důleţitou tekutinu, zachraňující ţivoty. Odběry krve se v České republice provádí buď za úplatu, anebo zdarma (čestný, bezpříspěvkový odběr); ve většině případů jde o odběry samotné (plné) krve, kdy je dárci během několika minut odebráno asi 450 ml krve, nebo se odebírají jednotlivé krevní sloţky, například krevní plazma, která je u nás nejvíce propagovaná a je také prováděna za finanční odměnu (viz Kapitola 6.2.2 Placená forma odběrů) (Horáková 2011). Samotný odběr plné krve je prováděn na transfuzních stanicích, které najdeme v rámci nemocnic v kaţdém větším městě, a předchází mu pečlivý výběr dárce. Především jde o zdraví příjemce, takţe rizika nemocí, přenosných krví, se pečlivě hlídají (FGForrest 2011). Darovat krev můţe člověk, který: má 18–65 let, váží alespoň 50 kg netrpí vážnější alergií, chronickým onemocněním plic (astma,…) neprodělal tuberkulózu, infekční žloutenku či jiné onemocnění jater netrpí chronickým onemocněním ledvin a močového ústrojí netrpí onemocněním srdce a cév (vysoký krevní tlak, srdeční vada, infarkt) netrpí vážným kožním onemocněním neprodělal malárii ani jinou tropickou nemoc či pohlavní nemoc netrpí chronickým onemocněním zažívacího traktu (žaludku, slinivky,…) neměl tyfus, paratyfus netrpí endokrinním, revmatickým onemocněním, chronickou chorobou krve netrpí onemocněním nervového systému (epilepsie, roztroušená skleróza,…) neprodělal Jacobs-Creutzfeldovu chorobu (BSE) 40

nebyl v letech 1980–1996 více jak 6 měsíců v Anglii nebo ve Francii netrpí psychiatrickým onemocněním není alkoholik, HIV pozitivní; nepatří do rizikových skupin (narkomani, promiskuitní způsob života) neměl transplantaci orgánů, včetně rohovky, ani neprodělal neurochirurgický výkon s použitím štěpu tvrdé mozkové pleny (podle FG-Forrest 2011; Jukl et al. 2011). Z hlediska frekvence by počet odběrů za rok neměl přesáhnout čtyři u muţe a tři u ţeny, a interval mezi odběry by měl být nejméně 2 měsíce (FG-Forrest 2011; Horáková 2011). V roce 2006 bylo v České republice provedeno 405 000 odběrů krve a 69 500 odběrů krevní plazmy – zatímco krev byla vţdy darována bezplatně, u plazmy šlo o 8 % placených odběrů (Odběry plazmy za peníze jsou podle Červeného kříţe nebezpečím 2008).

6.2.1 Bezpříspěvkové dárcovství

Bezplatné odběry krve po celé České republice zajišťuje Český červený kříţ (ČČK). Tento druh darování krve se stal celosvětovým trendem v 60. letech 20. století a docela logicky stále funguje na bázi „daru“. Důvody, proč tento způsob odběrů přetrvává, jsou zejména v podpoře bezpečnosti transfuzního přípravku a také zdraví příjemce. Dárci jsou zde hodnoceni především morálně a po určitém počtu odběrů medailemi prof. Janského (Horáková 2011). Zabezpečení čestného dárcovství je dáno v prvé řadě tím, ţe finanční odměna nepřivádí mezi pravidelné dárce i osoby, které jsou ochotny za finanční obnos zatajit důleţité informace nejen o zdravotním stavu. Například vlna nákazy HIV v 80. letech byla způsobena placenými dárci; zde se ukazuje, ţe osobní dotazníky, které se vyplňují před kaţdým odběrem, dovedou nákazy eliminovat více neţ krevní testy, protoţe onemocnění nemusí být z krve v prvních dnech zřejmé (Horáková 2011; Odběry plazmy za peníze jsou podle Červeného kříţe nebezpečím 2008).

41

Český červený kříž (ČČK) je občanské sdruţení, které jako odnoţ mezinárodní federace funguje na území České republiky od roku 1993 a svým záměrem navazuje na Československý červený kříţ. Své působení orientuje především na záleţitosti humanitární, sociální a zdravotní spolu s vojenskou zdravotnickou sluţbou, se kterou také pomáhá obyvatelstvu v případě katastrof či jiných událostí formou peněţních částek z Fondu humanity, materiálně poskytnutím šatstva či dárcovstvím krve (Jukl et al. 2011).

6.2.2 Placená forma odběrů krve

Odběry krve, ale především krevní plazmy za finanční odměnu se u nás, i přes varování Červeného kříţe, stále více objevuje. Proti sobě pak stojí jiţ zmíněná bezpečnostní rizika, úbytek plné krve od dárců a vlastní zásobení České republiky krevními produkty, vyráběnými převáţně z plazmy (Horáková 2011; Odběry plazmy za peníze jsou podle Červeného kříţe nebezpečím 2008). Veřejnost tak zaplavily společnosti (většinou zahraniční), které fungují díky poptávce léků na trhu, takţe si mohou dovolit financování všech dárců. Především mladí lidé a studenti, na které jsou tyto společnosti zaměřeny, s vidinou lehce vydělaných peněz a dobrého skutku, odchází od klasických transfuzních center; tím se sniţuje mnoţství krve, protoţe odebírání plazmy je náročnější a současné odebrání plné krve nemůţe být prováděno ze zdravotních důvodů (Odběry plazmy za peníze jsou podle Červeného kříţe nebezpečím 2008). Společnosti, které se u nás věnují odběru krevní plazmy, mají povětšinou soukromý ziskový

charakter.

Nejznámějšími

jsou

například

Sanaplazma

s.

r.

o.

Jde

o biofarmaceutickou společnost, fungující ve Zlíně, Brně, Olomouci, Ostravě, Pardubicích, Liberci, Ústí n. Labem a Plzni s ústředím ve Švýcarsku. Účelem je bezpečné odebírání krevní plazmy na důvěrném vztahu s dárcem, která se po zpracování vyuţívá pro potřeby v zemích celé Evropy, především v podobě léků na hemofilii (Sanaplasma 2011). Unicaplazma s. r. o. se na rozdíl od předchozí společnosti zaměřuje především na Český trh s léky a nesnaţí se je vyváţet do zahraničí. Unicaplazma je drţitelem licence

42

Státního ústavu pro kontrolu léčiv a dodrţuje přísné normy neodporující zákonům jak České republiky, tak ani Evropské unii (Detko 2011). Obchodní společnost HumanPlazma sídlí ve Vídni, avšak její působení můţeme zaznamenat i v České republice, především v jihomoravském kraji. Tato společnost zajišťuje odběry zejména na území Rakouska, kde je také zaregistrovaná jako člen Obchodní komory. Předmětem podnikání je výroba a obchod s léky vyrobených z plazmy (Humanplasma 2011). Společnost s ručením omezeným Plasmafera s. r. o. sice odběry krevní plazmy označuje za bezpříspěvkové, avšak dárci jsou placeny výlohy za čas strávený odběrem nebo cestováním. Plasmafera také přispívá na občerstvení a odměna se tedy většinou rovná peněţní částce stejné či vyšší, jako je tomu u ziskových společností uvedených výše (Medek 2009).

43

7 Závěr

Dárcovství je v dnešním světě nepopiratelně velmi diskutovaným pojmem. Ať se ocitneme kdekoli a v jakékoli situaci, s podporou altruismu a soucítění s ostatními se setkáme v globálním měřítku. Občanská společnost si je vědoma moţnosti či povinnosti pomoci druhým a netýká se to ovšem jen společností vyspělých. Je pravdou, ţe více informovaní lidé věnují větší péči rozvoji dobrovolnictví, ale jak je vidět, i odlišně postavení jedinci smýšlejí podobně. K dnešnímu fungování transplantační chirurgie a transfuzních středisek však vedla poměrně dlouhá cesta. Zejména prvotní pokusy nebyly veřejností přijímány velkoryse s ohledem na to, jak se lišily jednotlivé názory v etice, legislativě či přírodních vědách. Zatím co počáteční objevy stály pouze na experimentech na zvířatech a skutečné operace s sebou přinášely lidské oběti, dnes, i přes to, ţe zákony většiny zemí vycházejí medicíně vstříc, lidé umírají také. Po vyřešení všech historických úskalí se v dnešní době projevil problém nedostatku dárců orgánů i krve, a tak se stále nedaří naplnit očekávání všech pacientů, čekajících na zdravý orgán. Většina lidských orgánů se tak získává z mrtvých těl, která se například v České republice stávají dárcovskými automaticky, či existuje dárcovská karta, která je pouţívána v severní Evropě. K nedostatku dárců však také přispívá náboţenské vyznání, avšak v menší míře, neţ je na první pohled zřejmé. Mezi jednotlivými náboţenstvími najdeme zajímavé rozdílnosti v pohledu na darování vlastního těla. Odlišnosti v názorech jsou tak zásadní, ţe se s nimi setkáme i v oblasti jedné víry, jako je tomu u Ţidů či křesťanů; naopak východní vyznání jsou v porovnání o mnoho vstřícnější vzhledem k pouţití vlastního těla po smrti ve prospěch jiným. Jak vyplývá z řady výzkumů, po celém světě se nedostatek orgánů či tkání odráţí ve fungování států. Převáţně chudé země jsou tak odsouzeny k černému obchodování s orgány a díky zemím vyspělým se tento trh stále rozrůstá v rámci transplantační turistiky. Na jedné straně jde o návrhy legalizace tohoto trhu s respektováním morálních hodnot

44

kaţdého člověka, na straně druhé díky nedostatečnému dohledu státníků a těţké finanční situaci v zemích třetího světa o obyčejné vykořisťování. Oporou se tak stávají nestátní neziskové organizace, působící po celém světě, které se snaţí prostřednictvím fungujících center pomáhat takto postiţeným lidem a dále je informovat o lepších moţnostech, jak orgán darovat. Mimo jiné tyto spolky nalézají jednodušší cesty ke zprostředkování transplantace dle etických kodexů a v neposlední řadě zajišťují pooperační péči a podporu návratu recipientů do běţného ţivota. Darování krve je naopak, z hlediska počtu dárců, vyuţívanějším předmětem pomoci. Tomuto účelu také slouţí velký počet transfuzních stanic, které ve spolupráci s humanitárními spolky umoţňují přesun krve do potřebných míst, například po přírodních katastrofách. Velmi rychlý rozmach problematiky darování vlastního těla s sebou nese řadu odlišných názorů a chování, ať lpících na původních základech řecké etiky, vlivu náboţenské víry či práva; všechny otázky však nakonec vedou k morálnímu cítění kaţdého člověka zvlášť, jakoţto člena občanské společnosti.

45

O autorce

Pavla Kavalová se narodila v Hranicích dne 24. 9. 1988. V roce 2008 úspěšně dokončila studium na Tauferově střední odborné škole veterinární a tentýţ rok byla přijata na Masarykovu Univerzitu v Brně ke studiu antropologie na Přírodovědecké fakultě. Pro antropologii se rozhodla jednak pro zajímavost oboru a široký přehled v rámci studia člověka, ale také kvůli vlastnímu zájmu rozšířit si znalosti i mimo sféru veterinární prevence.

46

Slovník

Amosov,

Nikolai

Mykola

(1913–2002)

–

byl

nejenom

spisovatelem,

který se zaměřoval na cvičení, které mělo překonat stárnutí a jehoţ nejznámější best-sellery Thoughts and the Heart a Notes from the Future se překládaly do 30jazyků, ale i vynálezcem několika chirurgických metod v kardiochirurgii. V roce 1955 zaloţil kliniku specializovanou na srdeční onemocnění, kde si nechal implantovat srdeční stimulátor a o několik let později i mitrální chlopně. Barnard, Christiaan Neethling (1922–2001) – narozen v Jihoafrické republice; po vystudování medicíny se přesunul do USA, kde získal znalosti v kardiochirurgii; po návratu do Kapského Města začal přemýšlet nad transplantací srdce, kterou taky roku 1967 jako první provedl. Srdce pocházelo od osmnáctileté dívky, která zahynula při autonehodě a putovala muţi, který umíral na selhání. Tato operace měla velký úspěch i přes to, ţe pacient brzy po operaci zemřel na komplikace se zápalem plic. Barnard je autorem dvou autobiografií, několika románů a také odborných publikací na téma eutanazie, etnicity či artritidy. Blundell, James (1791–1878) – fyziolog, narozen v Londýně. Původně začínal jako specialista na porodnictví a onemocnění u ţen, po mnoha úmrtích svých pacientek začal experimentovat s krevními transfuzemi, které, jak zjistil, by mohly zachránit více neţ polovinu případů hemoragie. Během vývoje transfuzních technik (například odběry jehlou, odstranění vzduchu z trubiček, vedoucích do ţíly) také vymyslel nástroje, které se pouţívají dodnes. Carrel, Alexis (1873–1944) – tento francouzský fyziolog a eugenik získal za své práce ve fyziologii a medicíně Nobelovu cenu. Tu mu přinesl především vývoj nové techniky šití cév – triangulace, která se spolu s dalšími věnuje odpojování a přišívání cév a ţil a jsou pouţívány v chirurgii i dnes. Za první světové války vyvinul techniku ošetření ran pomocí chloru, který předcházel poté vyuţívaným antibiotikům. Ve své knize The Culture of Organs popisuje perfuzní pumpu, která napomáhala k fungování orgánů mimo tělo pacienta během operace. 47

Česká tisková kancelář (ČTK) – je veřejnoprávní instituce zřízená zákonem, která poskytuje objektivní informace pro vytváření vlastních názorů občanské společnosti. ČTK byla zaloţena v den vzniku Československé republiky a po překonání odlišných státních reţimů dnes funguje jako nezávislá a nestranná forma zpravodajství. Z původního financování státem se dnes ČTK stala samostatným ziskovým podnikem. dárcovská karta – dokument, který je potřebný zejména v zemích, kde funguje systém opting-in; zde člověk předepsaným způsobem vyjádří svůj souhlas s odběrem orgánů po smrti. V některých zemích je součástí řidičských průkazů. Denis, Jean-Baptiste (1643–1704) – francouzský fyziolog, působící na dvoře Ludvíka XIV., po vzoru R. Lowera rozšiřoval znalosti a způsoby krevní transfuze aţ k pouţití u člověka. Po několika jeho pozdějších neúspěších byly další pokusy spojené s transfuzemi zakázány. Efroimson, Vladimir Pavlovich (1908–1989) – ruský vědec, který celý svůj ţivot zasvětil studiu vlivu biochemie a genetiky na mentální zdraví jedince. Jeho definice byly stále v rozporu s tehdejšími Sovětskými doktrínami v pohledu na přirozenost člověka. V jeho díle The Genetics of Genius jsou k nalezení všechny jeho rozporuplné myšlenky, které kniţně vyšly aţ roku 1998. Filatov, Vladimir Petrovich (1875–1956) – za své doby nejlepší chirurg v USSR, který se specializoval na oční onemocnění, a poté i jejich řešení pomocí transplantací rohovek z mrtvých těl. To mu přineslo působení v řadě vědeckých institucí, včetně učitelství na ruských i ukrajinských univerzitách. Mrtvá těla pouţíval i k získávání tělních tekutin, jako je ţilní krev z placenty, mozkomíšní mok nebo oční tekutiny, které se naučil uchovávat chlazené pro další pouţití – ke tkáňové terapii. Hippokratés (460–377 př. n. l.) – antický lékař, v dnešní době povaţován za „otce medicíny“ a autora tzv. Hippokratovy přísahy, která obsahuje základy medicínské etiky. Medicínu jako vědní obor definoval v díle Corpus Hippocraticum, kde také odmítá jakékoli pověry či magii pouţívanou v lékařství; odtud pochází i jeho nejznámější učení – definování nemoci jako nerovnováhy čtyř tělesných šťáv. KST (Koordinační středisko transplantací) – sloţka státu zřízená Ministerstvem zdravotnictví, která má za úkol zajišťovat a koordinovat transplantační program bez rozporů s etikou, medicínou a právem. 48

Lower, Richard (1631–1691) – britský fyziolog, který hrál hlavní roli v objevech na poli

kardiopulmonálního

systému,

včetně

vzniku

transfuze

krve.

Jeho experimenty na srdci a plicích vedly k tomu, ţe dokázal převést jako první krev mezi dvěma zvířaty. White, Robert Joseph (1925–2010) – americký chirurg, který se proslavil především prováděním transplantací hlav u opic. Tato zvířata po odstranění vlastní hlavy a transplantované cizí mohla normálně myslet, jíst, cítit, vidět a v krátkých intervalech i ovládat nové tělo, avšak problémem bylo v mnoha případech přišití nervu, který by zajistil dokonalou pohyblivost dolní části těla. Za svůj ţivot provedl bezmála 10 000 operací a napsal 900 knih v oboru neurochirurgie a medicínské etiky. WHO (Světová zdravotnická organizace) – koordinační orgán zřízený OSN (Organizace spojených národů), který je zodpovědný za zdraví lidí po celém světě v rámci

stanovování

norem

a standardů,

poskytování

technické

v problémových zemích a monitorování a hodnocení zdravotních trendů.

49

podpory

Rejstřík

A

H

altruismus ...................................... 4, 9, 13, 27, 43 antropologie ............................ 1, 5, 11, 12, 29, 44

hinduismus .................................. 5, 24, 29, 61, 62 Hippokratés ................................................. 10, 46 Hippokratova přísaha ...................... 10, 12, 20, 46 humanismus ................................................ 13, 52

B buddhismus ....................................................... 24

I

C

individualita ........................................... 11, 12, 36 informovaný souhlas ................................... 15, 27 islám..................................5, 22, 23, 24, 29, 61, 62

církevní dogmata .......................... viz náboženství Corpus Hippocraticum ....................................... 10

J

Č

Judaismus .............................................. 20, 21, 29

člověk . 7, 10, 11, 12, 13, 16, 17, 19, 20, 21, 22, 24, 25, 28, 29, 31, 39, 43, 44, 46

K

D

kadaverózní dárce..........................viz mrtvý dárce keratoplastika .................................................... 10 Koordinační středisko transplantací .............. 7, 16 krev .. 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 14, 19, 20, 23, 25, 29, 35, 36, 39, 40, 41, 43, 46, 53, 55, 57, 58 krevní plazma ..................................... 4, 39, 40, 41 krevní skupina ............................ 14, 29, 30, 31, 32 křesťanství ............................. 5, 21, 24, 25, 61, 62

dar ........................................................ 7, 9, 21, 40 dárce 5, 7, 9, 11, 14, 15, 16, 17, 18, 21, 22, 24, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 38, 39, 40, 41, 43, 52, 53, 57, 59, 60 mrtvý dárce ..................................................... 7 dárcovská karta ............................................ 16, 29 dárcovství . 2, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 11, 14, 15, 21, 22, 28, 29, 30, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 40, 43, 53 darovaní orgánů .............................................. 7 darování ........................................... viz dárcovství dobročinnost ............................. viz dobrovolnictví dobrovolnictví ................................................ 9, 27

L legislativa ...... 13, 14, 15, 16, 20, 26, 30, 41, 43, 55 lékařství ............................................. viz medicína lidské tělo..................................... 5, 11, 20, 23, 26

E

M

etika 4, 5, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 17, 19, 20, 21, 23, 33, 35, 43, 46, 47, 51, 52 etnika ....................................... 3, 7, 19, 29, 35, 36 euthanasie ......................................................... 11 evoluce ................................................... 12, 13, 52 existencionalismus ....................................... 12, 52

medicína 10, 11, 13, 19, 20, 23, 24, 26, 30, 36, 45, 46, 51, 52 morálka ...................................... 11, 12, 13, 19, 21 mrtvý dárce............................................ 10, 17, 30 bijící dárci ...................................................... 17 nebijící dárci .................................................. 17

F

N

filozofie ........................................................ 12, 30

náboženství.. 4, 5, 7, 11, 12, 19, 20, 21, 22, 24, 29, 30, 34, 43, 54, 57, 61, 62

G globalizace ............................................... 7, 19, 43

50

O občanská společnost ....4, 9, 11, 12, 13, 25, 26, 27, 30, 33, 41, 43, 45 obchod s orgány..................................... 26, 30, 43 odběr krve .................................................. 7, 9, 39 odběrová střediska .............. viz transfuzní stanice operace ................................ 11, 30, 31, 33, 38, 45 opting-in.................. viz předpokládaný nesouhlas opting-out ................... viz předpokládaný souhlas orgány .... 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 40, 43, 45, 46, 47, 52, 53, 54, 55 P pacient ..........10, 11, 12, 13, 18, 23, 34, 35, 38, 45 pitva ............................................................. 21, 23 prodej orgánů ........................ viz obchod s orgány předpokládaný souhlas ................................ 16, 28 předpokládaný nesouhlas………………………....29, 46 příjemce ............................................. viz recipient R recipient ........................................... 11, 15, 34, 43 reciprocita ............................................................ 9 Registr odmítačů darování orgánů .............. 16, 28 reinkarnace .................................................. 24, 29 resuscitace ................................. 17, 18, 19, 22, 32 S smrt 7, 9, 11, 12, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 35, 37, 46, 52 solidarita ........................................................ 9, 14 svědkové Jehovovi ............................................. 25 T tělo ... 2, 7, 9, 10, 12, 13, 16, 17, 19, 22, 23, 24, 27, 30, 32, 46, 47, 55 teologie ........................................................ 12, 21 tkáň ..... 7, 10, 14, 15, 16, 19, 29, 34, 35, 37, 43, 52 transfúze ...................... 4, 9, 10, 13, 20, 23, 25, 53 transfuzní stanice ......................................... 39, 43 transplantace ..... 4, 5, 7, 10, 11, 13, 14, 15, 16, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 37, 38, 40, 43, 45, 46, 47, 52, 53, 54, 55, 57, 59, 60, 63 transplantační centrum ............................... 37, 38 transplantační program ....................................... 7 transplantační turistika ................ 5, 26, 29, 30, 31 V vězeň ................................................ 29, 30, 32, 35 víra ................................................ viz náboženství

51

Seznam použité literatury

Monografie:

Amosov, N. M. (1978): Razdumja a zdorovje. Moskva: Mladá garda. Podle Izutkin et al. (1986). Ben-David, O. B. (2005): Organ Donation and Transplantation: Body Organs as an Exchangeable Socio-cultural. Westport: Praeger Publishers, 128 – 135. Bernar, K. (1937): Lekciji po experimentalnoj patologii. Moskva: Biomedgiz. Podle Izutkin et al. (1986). Blumstein, J. F. (2000): Legalizace plateb za transplantované orgány ze zemřelých In: Thomasma, D. C.; Kushnerová, T. (eds.) (2000): Od narození do smrti: Etické problémy v lékařství. Praha: Mladá fronta Buber, M. (2002): Temnota boží. Praha: Vyšehrad. Podle Munzarové (2005). Burns Coleman, E.; White, K. (eds.) (2010): Medicine, Religion, and the Body. Leiden: Koninklijke Brill NV. Brintlinger, A.; Vinitsky, I. (eds.) (2007): Madness and the Mad in Russian Culture. Toronto: University of Toronto Press Incorporated. 208 – 220. Duntley, M. A. (1998): Covenantal Ethics and Care for the Dying In: Lammers, S. E.; Verhey, A. (eds.) (1998): On Moral Medicine: Theological Perspectives in Medical Ethics. Cambridge: Wm. B. Eerdmans Publishing Co. Efroimson, V. P. (1971): Radoslovnaja altruizma: etika s pozicij evolucionnoj genetiky. Moskva: Novyj mir. Podle Izutkin et al. (1986). Ferfecki, S. (1997): Strážná věž, peníze a náboženský podvod: Svědectví bývalého Svědka Jehovova. Praha: PRÁH. Fletcher, J. (1998): Technological Devices in Medical Care In: Lammers, S. E.; Verhey, A. (eds.) (1998): On Moral Medicine: Theological Perspectives in Medicine Ethics. Cambridge: Wm. B. Eerdmans Publishing Co. 52

Friedlander, P. G. (2010): The Body and the World in Buddhism In: Burns Coleman, E.; White, K. (eds.) (2010): Medicine, Religion, and the Body. Leiden: Koninklijke Brill NV. Gillon, R. (2000): Transplantace a etika In: Thomasma, D. C.; Kushnerová, T. (eds.) (2000): Od narození do smrti: Etické problémy v lékařství. Praha: Mladá fronta Gustafson, J. M. (1998): Agency and an Interactional Model of Society In: Lammers, S. E.; Verhey, A. (eds.) (1998): On Moral Medicine: Theological Perspectives in Medical Ethics. Cambridge: Wm. B. Eerdmans Publishing Co. Horyna, B. (2000): Debestializace, humanismus, evoluce ve vlastní reţii, pastorace aneb In-der-Welt-Sein trochu jinak. Aluze: časopis pro literaturu, filosofii a jiné, 3, 70-74. Howell, Y. (2007): The Genetics of Genius: V. P. Efroimson and the Biosocial Mechanism of Heightened Intellectual Ativity In: Brintlinger, A.; Vinitsky, I. (eds.) (2007): Madness and the Mad in Russian Culture. Toronto: University of Toronto Press Incorporated. 208 – 220. Hubinková, Z. et al. (2008): Psychologie a sociologie ekonomického chování. Praha: Grada Publishing. Ivanová, K.; Špirudová, L.; Kutnohorská, J. (2005): Multikulturní ošetřovatelství I. Praha: Grada Publishing. Izutkin, A. M.; Petlenko, V. P.; Caregorodcev, G. I. (1986): Sociologie medicíny. Praha: Avicenum: Zdravotnické nakladatelství. Komter, A. E. (2004): Social Solidarity and the Gift. New York: Cambridge University Press. Knihy Mojţíšovy: Nová Bible kralická (2002). České Budějovice: Biblion. Lammers, S. E.; Verhey, A. (eds.) (1998): On Moral Medicine: Theological Perspectives in Medical Ethics. Cambridge: Wm. B. Eerdmans Publishing Co. Lancaster, B. (1993): Judaism. Liverpool: Element Books. Mach, J. (2000): Etické problémy současné medicíny z pohledu právníka In: Thomasma, D. C.; Kushnerová, T. (eds.) (2000): Od narození do smrti: Etické problémy v lékařství. Praha: Mladá fronta Marcotte, R. (2010):

The „Religionated“ Body: Fatwas and Body Parts In: Burns

Coleman, E.; White, K. (eds.) (2010): Medicine, Religion, and the Body. Leiden: Koninklijke Brill NV. Miltner, V. (2001): Vznik a vývoj Buddhismu. Praha: Vyšehrad. 53

Munzarová, M. (2000): Vybrané kapitoly z lékařské etiky: Kodexy lékařské etiky a jiná etická doporučení. Brno: Vydavatelství MU. Munzarová, M. (2002): Vybrané kapitoly z lékařské etiky: Smrt a umírání. Brno: Vydavatelství MU. Munzarová, M. (2005): Zdravotnická etika od A do Z. Praha: Grada Publishing. O´Donell, T. J. (1960): Morals in Medicine. Westminster: The Newman Press. O´Donovan, O. (1998): Keeping Body and Soul Together In: Lammers, S. E.; Verhey, A. (eds.) (1998): On Moral Medicine: Theological Perspectives in Medical Ethics. Cambridge: Wm. B. Eerdmans Publishing Co. Podolsky, E. (1972): Red Miracle: the Story of Soviet Medicine. Hallandale: New world book manufacturing co., inc. 117 – 126. Pöhlmann, H. G.; Stern, M. (2006): Desatero v životě židů a křesťanů: Dialog ortodoxního rabína a křesťanského teologa. Praha: Vyšehrad. Niklíček, J.; Štein, K. (1985): Dějiny medicíny v datech a faktech. Praha: Avicenum: Zdravotnnické nakladatelství Sartre, J. P. (2004): Existencionalismus je humanismus. Praha: Vyšehrad. Sells, R. A. (2000): Klinická transplantace In: Thomasma, D. C.; Kushnerová, T. (eds.) (2000): Od narození do smrti: Etické problémy v lékařství. Praha: Mladá fronta Schelle, K.; Ostříţek, T.; Man, V. (2004): Darování a transplantace lidských orgánů. Právní rádce, 1, 4–11. Štěpán, J. (1989): Právo a moderní lékařství. Praha: Panorama. Thomasma, D. C.; Kushnerová, T. (eds.) (2000): Od narození do smrti: Etické problémy v lékařství. Praha: Mladá fronta Třeška, V.; Hasman, D.; Reischig, T.; Hes, O. (2008): Transplantace ledvin od nebijících dárců: Novinky v medicíně. Praha: Maxdorf. Viklický, O.; Janoušek, L.; Baláţ, P. et al. (2008): Transplantace ledviny v klinické praxi. Praha: Grada Publishing. Wilkinson, S. (2003): Bodies for sale: ethics and explointation in the human body trade. London: Routledge.

54

Internetové zdroje:

AABB (2011): Advancing Transfusion and Cellular Therapies Worldwide. (online). http://www.aabb.org/Pages/Homepage.aspx America´s

Blood

Centers

(2011):

It´s

about

Life.

(online).

http://www.americasblood.org/ ASTS

(2011):

American

Society

prodávat

lidské

of

Transplant

Surgeons.

(online).

http://www.asts.org/ Britové

chtějí

orgány

(2011).

tn.cz

(online).

http://tn.nova.cz/zpravy/zahranici/britove-chteji-legalni-trh-s-organy-kolik-stoji-ledviny-cijatra.html Crofut-Brittingham, A. (2007): Organ Transplatation: Organ Transplantation and Donation in the World. (online). https://pub.mtholyoke.edu/journal/Organ/ Česká tisková kancelář (2009): Japonsko povolilo transplantace u dětí. (online). http://zdravky.grenade.cz/zpravodajstvi/ze-zahranici/japonsko-povolilo-transplantace-udeti ČT24 (2009): Proběhla první transfúze krve, nejdříve beránčí. (online). http://www.ct24.cz/veda-a-technika/63568-probehla-prvni-transfuze-krve-nejdriveberanci/ Detko,

M.

(2011):

Pomozte

zachránit

lidský

ţivot.

(online).

http://www.unicaplasma.cz/index.php Exner, P. (2007): Společnost dialyzovaných a transplantovaných nemocných, jejich rodinných příslušníků a přátel dialýzy. (online). http://www.znovu.cz/sdat/ Fellinger, T. (2010): EHLFT. (online). http://www.ehltf.info/ FG-Forrest – Creative Technologies (2011): Informace pro nové dárce krve. (online). http://www.darujkrev.cz/ GOOD

(2011):

Global

Organization

http://www.global-good.org/

55

of

Organ

Donation.

(online).

Hamouzová, I. (2008): Blundell provedl první úspěšnou přímou transfúzi krve. (online).

http://www.ct24.cz:8001/kalendarium/29875-blundell-provedl-prvni-uspesnou-

primou-transfuzi-krve/ Hartwell, L. (1999): Global Organ Donation Policies around the World. (online). http://www.lorihartwell.com/GlobalOrganDOantionPolicies.pdf Hinduism

and

organ

Donation

(2003).

BBC

Religions

(online).

http://www.bbc.co.uk/religion/religions/hinduism/hinduethics/organdonation.shtml#top Horáková,

H.

(2011):

Bezpříspěvkové

dárcovství

krve.

(online).

http://www.cervenykriz.zlin.cz/jak-darovat-krev.html Humanplasma (2011): Pomáháme lidem přeţít…s Vaší pomocí kdyţ darujete plazmu. (online). http://www.humanplasma.at/cz/humanplasmacom/home.html China

Denies

Death-row

Organ

Sale

(2006).

BBC

News

(online).

http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/5388464.stm Jukl, M.; Oboril, H.; Parik, P. (2011): Oficiální stránky Českého červeného kříţe. (online). http://www.cervenykriz.eu/cz/cz_root.aspx KDF (2011): How can you help? (online). http://www.kdf.org.sg/index.aspx Koordinační středisko transplantací (2005): Náboţenství a transplantace. (online). http://www.kst.cz/web/?page_id=1300 Koordinační středisko transplantací (2011): Kompletní statistika za rok 2010. (online). http://www.kst.cz/web/home.php Lange, Ch. (2007): Hlavní náboţenství podle počtu věřících. (online). http://www.volny.cz/cce.zizkov/279c.shtml Major Religions of the World Ranked by Number of Adherents. (2007). Adherents.com (online). http://www.adherents.com/Religions_By_Adherents.html Maryshev Y. A. et al. (2004): Academician V. P. Filatov and the Problems of Corneal

Transplantation.

(online).

http://www.egms.de/static/de/meetings/dog2004/04dog532.shtml Medek, J. (2009): Plasmaferetické centrum. (online). http://www.plasmafera.eu/? Molnárová,

G.

(2001):

10518.

Transplantace

ex

mortuo.

(online).

http://www.epravo.cz/top/clanky/transplantace-ex-mortuo-10518.html?mail Novák, M. (2008): Případ odebírání orgánů v Kosovu se vrací. (online). http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=617366 Novák, M. (2010): V Kosovu soudí lékaři, kteří odebírali cizincům orgány. (online). http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=682731 56

Novotná,

J.

(2007):

Praha

debatuje

o

transplantacích.

(online).

http://www.velkaepocha.sk/200710033471/Praha-debatuje-o-transplantacich.html Odběry plazmy za peníze jsou podle Červeného kříţe nebezpečím (2008). Olomouc.cz (online). http://zpravodajstvi.olomouc.cz/view.php?uname=Odbery-plazmyza-penize-jsou-podle-Cerveneho-krize-nebezpecim-8742 Orgány na prodej, díl druhý: Ledviny z Egypta (2007). Aktuálně.cz (online). http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=482064 Petr, J. (2008): Konec transplantací? (online). http://vtm.zive.cz/clanek/konectransplantaci Plea

for

More

Asian

Organ

Donors

(2009).

BBC

News

(online).

http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/scotland/8338489.stm První na světě. V Izraeli získají dárci orgánů výhody (2009). Aktuálně.cz (online). http://aktualne.centrum.cz/zahranici/blizky-vychod/clanek.phtml?id=656055 Sanaplasma (2011): Darování krevní plasmy je moderní a zajímavý způsob pomoci druhým. (online). http://www.sanaplasma.cz/ SANEP

(2011):

Proč

darujete

krev?

(online).

http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/vetsina-cechu-nechodi-darovat-krev-lide-se-bojiinfekce_196765.html Schacter,

(2010):

A.

Israel´s

Organ

Donation

Law.

(online).

http://www.theworld.org/2010/01/israels-organ-donation-law/ Shafran,

A.

(2011):

Winter

Harvest.

(online).

http://www.simpletoremember.com/articles/a/judaism-brain-death/ SK DaT (2007): SK DaT. (online). http://www.skdat.cz/ Ševela, V.; Bezděková, M. (2009): Prodám ledvinu. A proč ne?! (online). http://www.tribune.cz/clanek/14296 Thomová,

K.

(2011):

Pacientské

organizace

a

nadace.

(online).

Tomorrow.

(online).

http://www.transplantace.eu/ledviny/organizace.php The

Living

Bank

(2011):

Give

Someone

a

http://www.livingbank.org/ Transplant Adventure Camps for Kids (2011): What is TACKERS? (online). http://www.tackers.org/about-tackers/ University of Tennessee (2010): Forensis Anthropology Center Overview. (online). http://web.utk.edu/~fac/default.html UNOS (2011): Donate Life. (online). http://www.unos.org/ 57

Vančurová, K. (2009): Japonské zákony nedovolují chlapci transplantaci srdce. (online). http://www.mediafax.cz/zahranici/2885414-Japonske-zakony-nedovoluji-chlapcitransplantaci-srdce Vidal, F. (2009): FIODS. (online). http://www.fiods.org/ Votrubová, A. (2010): Tělo na prodej: co se vám stane, aţ zemřete. (online). http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/telo-na-prodej-co-se-vam-stane-azzemrete_171432.html Westhead,

R.

(2009):

India´s

Taboos

Thwart

Transplants.

(online).

http://www.thestar.com/news/world/article/696352 White, R. J. (2000): Head Transplants. (online). http://www.langues-vivantes.ubordeaux2.fr/Interactive/P2/transplant2r.htm World Blood Bank (2011): Do you want to became a lifesaver? (online). http://www.worldbloodbank.org/ World Children´s Transplant Fund (2011): Life-saving Organ Transplants for Children. (online). http://www.wctf.org/ World Transplant Game Federation (2011): Rehabilitation of Transplant Patients through Physical Exercise. (online). http://www.wtgf.org/default.asp

Použité zákony:

Zákon 285/ 2002 Sb., Zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů (Transplantační zákon).

58

Přílohy

Seznam přiložených materiálů:

Příloha 1: Proč lidé darují krev? Příloha 2: Porovnání počtu dárců v ČR od roku 1997 do roku 2010 Příloha 3: Dárcovská a transplantační aktivita v Evropě v roce 2006 (na 1mil. obyvatel) Příloha 4: Zastoupení náboženství na jednotlivých kontinentech Příloha 5: Hlavní světová náboženství Příloha 6: Transplantační aktivita v ČR v roce 2010 Příloha 7: Muži, zprostředkovávající prodej ledvin ve slamu v hlavním městě Filipín Příloha 8: Pákistánec s jizvou po nelegálním odběru ledviny

59

Příloha 1

Dobrý pocit Nemám k tomu zvláštní důvody 11,90%

18,90%

11,90%

Touha pomáhat 16,10%

12,70%

Pocit sounáležitosti s nemocnými 13,20%

15,30%

Osobní důvody Finanční ohodnocení Nevím

Proč lidé darují krev? (Podle SANEP, 2011).

60

Příloha 2

Porovnání počtu dárců v ČR od roku 1997 do roku 2010 (Převzato z Koordinační středisko transplantací, 2011).

61

Příloha 3

stát opting-out HBD NHBD živý dárce Tx. ledvin Tx. jater Tx. srdce Tx. plic Tx. slinivky

R + 24,8 0,4 7,2 42,6 16,8 6,3 12,1 4,8

B + 26,4 2,7 5,7 40 18,6 6,2 7,4 2,3

ČR + 18,8 0,2 3,2 33,1 9,1 5,5 1,5 2,4

F + 23,2 0 4,5 38 15,1 5,6 2,6 1,4

N 15,3 0 7,3 26 12 4,7 2,8 1,8

S + 33,8 1,7 2,7 46 23,5 6,1 3,8 2,1

I + 21,7 0 3,9 27,6 18,5 6 1,6 1,5

H 16,3 17,1 28,2 13,3 6,9 5,2 2,6

SK + 11,8 0 5,4 20,4 0 1,7 0 0

GB 10,5 2,4 11,4 20,6 10,1 2,6 2 2,7

M + 17,7 1,5 29,6 4,5 2,2 0 1,3

Pozn.: R – Rakousko, B – Belgie, F – Francie, N – Německo, S – Španělsko, I – Itálie, H – Holandsko, SK – Slovensko, GB – Velká Británie, M – Maďarsko. HBD – heart-beating donor (bijící dárce), NHBD – non-heart-beating donor (nebijící dárce). Dárcovská a transplantační aktivita v Evropě v roce 2006 (na 1mil. obyvatel) (Podle Třeška et al. 2008, 27).

62

Příloha 4

Křesťanství

Islám Hinduismus Buddhismus a tradiční čínské náboţenství Tradiční náboţenství původních obyvatel

Zastoupení náboţenství na jednotlivých kontinentech (Převzato od Lange, 2007).

63

Příloha 5

Křesťanství

2.100 mil.

Islám

1.500 mil.

Bez vyznání

1.100 mil.

Hinduismus

900 mil.

Čínské tradiční náboženství (Taoismus, konfucianismus aj.)

394 mil.

Buddhismus

376 mil.

Tradiční náboženství původních obyvatel

300 mil.

Judaismus

14 mil.

Shinto

4 mil.

Hlavní světová náboţenství (Podle Major religions of the world ranked by number of adherents, 2007).

64

Příloha 6 Měsíce 2010

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

Zemřelí dárci

12

18

14

23

19

18

10

20

16

16

20

20

Tx ledviny mrtví dárci

23

28

15

41

31

31

16

26

29

25

29

35

Tx ledviny žijící dárci

3

1

3

1

0

0

2

2

2

0

2

1

Tx srdce

5

8

5

7

8

7

5

7

5

3

6

4

Tx jater

4

10

8

11

16

9

4

9

9

6

8

8

Tx slinivky a ledviny

1

2

1

2

1

1

2

2

1

1

2

0

Tx slinivky břišní

0

0

0

0

0

0

2

0

0

2

0

0

Tx Langerh. ostrůvků

1

2

1

2

1

1

1

0

1

1

1

1

Tx plic

0

2

0

4

4

3

0

1

1

1

1

0

Transplantační

aktivita

v ČR

v roce

2010

transplantací, 2011).

65

(Podle

Koordinační

středisko

Příloha 7

Muţi, zprostředkovávající prodej ledvin ve slamu v hlavním městě Filipín (převzato z Orgány na prodej, díl druhý: Ledviny z Egypta, 2007).

66

Příloha 8

Pákistánec s jizvou po nelegálním odběru ledviny (převzato z Orgány na prodej, díl druhý: Ledviny z Egypta, 2007).

67

68