ARCHITEKTONICKÝ KONCEPT Z PERSPEKTIVY UDRŽITELNOSTI

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010

ARCHITEKTONICKÝ KONCEPT Z PERSPEKTIVY UDRŽITELNOSTI ing. arch. Martin Čeněk školitel: prof. ing. arch. ‐ir. Zdeněk Zavřel obor: Teorie architektonické tvorby Ústav 528 – Navrhování II Tato práce se bude zabývat vztahem udržitelnosti a architektury. Rád bych na těchto řádcích ukázal, že udržitelnost architektury nespočívá pouze v těch jejích parametrech, o nichž slyšíme z médií, či těch, které nám kladou na srdce inženýři a technici, ale je podmíněna i krásou stavby a jejím společenským vnímáním – jakkoliv tyto pojmy zní subjektivně a neuchopitelně. Udržitelná architektura by měla představovat komplexní přístup, který je ekologický a ekonomický, ale též udržitelný po stránce sociální a kulturní, a především je plnohodnotně schopen splnit estetická očekávání společnosti. Neměl by se zabývat jen technickým řešením stavby. O udržitelnosti a jejím hodnocení bude pojednávat úvodní část této práce, ve které budou zároveň prezentovány dosavadní výsledky mého vědeckého snažení, tedy pokus o vlastní uchopení udržitelné architektury. Estetickým vyjádřením udržitelnosti a jeho propojením s technickou stránkou věci bych se rád zabýval i ve svém budoucím výzkumu. Vnějším vyjádřením estetiky stavby je pro mě její forma a forma je zas mnohdy prezentována obálkou budovy. Ve druhé části se tedy budu ptát, zda udržitelná architektura může mít vlastní formu, či zda nějaké formální vyjádření může pro udržitelnost architektury být přínosné. Mou hypotézou pro budoucí práci je, že významnou roli v architektuře – nejen té udržitelné – hraje „obálka“ budovy. Ta nejen určuje podobu stavby, kterou vnímáme, ale má i potenciál efektivně řešit budoucí technické požadavky. Zajímá mě proto koncept „domu v domě“, a to ve všech měřítcích – od RD po utopické město. Právě obalem stavby se bude zabývat třetí část této práce. I. Udržitelnost, architektura, stavitelství. Udržitelnost ‐ definice a praxe Ze všeho nejdřív je třeba definovat, co to vlastně je „udržitelnost“ (sustainability), případně „(trvale) udržitelný rozvoj“ (sustainable development). Teprve pak bude možné se pokusit polemizovat o udržitelné architektuře. Již v roce 1987 vydala Světová komise pro životní prostředí a rozvoj Spojených národů (WCED ‐ World Commission on Environment and Development) zprávu, v níž byl poprvé definován pojem „trvale udržitelný rozvoj“ (tedy sustainable development, což ne zcela odpovídá českému překladu). Nebudu se zde pouštět do oblíbené polemiky, zda spojení „udržitelný rozvoj“ není vlastně oxymóron, ani zda tento požadavek dává smysl či nikoliv. Berme tedy jako fakt, že: „Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby“ [1] Velmi podobná definice se od té doby dostala i do české legislativy. Zákon o životním prostředí uvádí: „Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“ [2] Ustálil se názor – i vzhledem k pozorovaným změnám klimatu, k nimž zřejmě v současnosti dochází – že hlavními tématy pro udržitelnost jsou spotřeba energie, emise skleníkových plynů, devastace přírody apod. A jelikož budovy (resp. stavební průmysl) spotřebovávají prakticky polovinu veškeré

1

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 energie a jsou výrazným zdrojem emisí CO2, udržitelnost se velmi rychle objevila jako požadavek na současné stavby. Zelené či ekologické stavění se stalo trendem, mnohdy více módním než skutečně promyšleným. Politické, ekonomické a marketingové tlaky (mimo jiné) způsobily, že pro veřejnost (i včetně té odborné) je udržitelné stavění ztotožňováno s úsporou energie a trendem se stávají nízkoenergetické budovy. Případně budovy pasivní. Dnes se již docela úspěšně daří navodit dojem, že jen pasivní dům je udržitelný, že síla izolace a spousta technologií jsou tím, co nás spasí. Tento přístup je ale založen na čistě technické (ne‐li technokratické) interpretaci a na „honbě“ za kvantifikovatelnými výsledky. Ne nadarmo se (zejména u nás) stal doménou techniků a inženýrů. Udržitelnost stavění se v této podobě soustředěné víceméně především na úsporu energie dostala i do českých stavebních norem. Dle ČSN je tedy „…vhodné navrhovat taková řešení budov, aby bylo požadavku nízké energetické náročnosti dosahováno efektivně, tedy zejména s nízkou investiční náročností a s malou zátěží pro životní prostředí, po celý životní cyklus budovy. Výsledné energetické vlastnosti budovy lze zpravidla nejlépe ovlivnit při vytváření celkové koncepce v přípravné fázi projektu, zejména dobrou koordinací koncepcí nosné funkce, vytápění a osvětlení budovy. Taková koncepce by měla být charakterizována mj. vyvážeností objemového a konstrukčně technologického řešení všech prostorů a konstrukcí, při nejnižší energetické náročnosti budovy.“ [3] Jeden z předních českých odborníků na nízkoenergetické stavění, prof. ing. Jan Tywoniak ale říká: „Výraz udržitelná výstavba si pro sebe čtu také jako přirozená a přiměřená, zodpovědná a respektující.“ Ovšem hned dodává: Chápání architektury jako šťastného spojení funkce a estetiky může platit stále.“ [4] Domnívám se, že architektura, ve svých principech, nejen že „může“ fungovat stále, ale že architektura právě ze svého principu, je udržitelná, mnohem udržitelnější nežli stavba, navržená pouze s ohledem na nízkoenergetičnost, jak k tomu svádí dnešní normy, doporučení mnohých inženýrů, i politická podpora, jakou je dnes program „Zelená úsporám“. Architektura, jako spojení estetiky a funkce musí fungovat stále. Druhým extrémem, alespoň z mého pohledu, je pak přístup vycházející zřejmě především z experimentů let 60. a 70., kdy se již objevilo výrazné ekologické hnutí, hlásající hlavně návrat k přírodě. Stavby inspirované touto filozofií se pak o udržitelnost snaží maximální eliminací moderních technologií, materiálů a poznatků, jakýmsi (alespoň pro mě) až poněkud násilným návratem do minulosti. Vznikají tak stavby z hlíny, slámy, odpadu, bez elektřiny, topení či složitějších systémů, snažící se imitovat přírodní tvary, případně prehistorická obydlí z různých koutů světa. Ani toto řešení však příliš nezohledňuje vztah architektury a udržitelnosti, resp. význam architektury a architektonického konceptu v perspektivě udržitelného vývoje. Navíc se domnívám, že správným řešením je technický pokrok (což se nevylučuje s poučením se z minulosti a tradice, připomenutím si metod a přístupů, které jsme za poslední století třeba trochu pozapomněli). V tomto bodě dokonce souhlasím s Václavem Klausem, který říká: „Bohatství a technický pokrok ekologické problémy řeší, nikoli vytvářejí. Lidská adaptabilita je další nadějí.“ [5] A jak říkají Michael Braungart a William McDonough v knize Cradle to Cradle, (udržitelné) navrhování pro budoucnost by mělo být především „potěšením, oslavou a zábavou“. [6] Na závěr této úvodní stati si ještě dovolím poněkud polemický citát z letošní konference CESB (Central Europe Towards Sustainable Building), která se konala v červnu 2010 v Praze. Thomas Lützkendorf, jeden z hlavních přednášejících, ve svém příspěvku mimo jiné uvedl, že: „Žádná z definic udržitelnosti není dostatečná“ [7], což celkem výstižně ukazuje, že mezi odborníky – a nejen architekty – zdaleka nepanuje shoda ohledně samotné podstaty udržitelnosti. Úvahy o udržitelnosti a její interpretaci v architektuře jsou tedy zcela na místě. Udržitelnost a udržitelné stavby – metody hodnocení

2

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Jak ale udržitelnost, natož udržitelnou stavbu, hodnotit? „Jak rozlišit, které řešení budovy je «udržitelnější» než jiné, k tomu je zapotřebí i nějakého kvantifikovaného vyjádření. Vývojem metod hodnocení budov z těchto hledisek se zabývá řada týmů na celém světě. Snaží se do uchopitelných vyjádření vtěsnat velmi mnoho parametrů – z oblastí environmentálně orientovaných, ale i ekonomických a sociálně kulturních. Takové hodnocení může být vodítkem při jinak intuitivním rozhodování v procesu návrhu budovy. A oprávněně také dobrou marketingovou pomůckou“. [8] Z již uvedeného faktu, že udržitelná architektura bývá dnes mnohdy ztotožňována s nízkoenergetickým stavěním, vychází i většina způsobů jejího hodnocení. Existuje celá řada hodnotících systémů, certifikací a společností, které tyto certifikáty vydávají; samozřejmě nikoliv nezištně pro dobro lidstva, ale především proto, že se dnes jedná o skvělý obchod. Systémy hodnocení se (ostatně poměrně logicky) věnují především kvantifikovatelným vlastnostem staveb, tedy především těm, které souvisí s energií, emisemi, materiálem a cenou. Mezi nejpropracovanější patří systémy hodnocení v Německu či Švýcarsku, známé jsou ale i certifikační systémy britské (BREEAM) či americké (LEED). Americký certifikační systém LEED, který je v současné době – asi hlavně kvůli dobrému marketingu – zřejmě nejznámějším a „nejprestižnějším“ (certifikací LEED se v ČR pyšní např. stavba ČSOB od Josefa Pleskota) je založen na osmi základních oblastech, v jejichž rámci jsou hodnocena různá kritéria stavby, jejího umístění i užívání. Uvedená kritéria se týkají obytných staveb, stejně jako většina dalších příkladů a hodnocení, jimiž se zde budu zabývat. Kritéria ponechávám v angličtině: “1. Innovation & Design Process (…) 2. Location & Linkages (…) 1. Sustainable Sites (…) 2. Water Efficiency (…) 3. Energy & Atmosphere (…) 4. Materials & Resources (…) 5. Indoor Environmental Quality (…) 6. Awareness & Education (…)” [9] Za první kategorii lze přidělit 11 bodů, za druhou 10, za třetí 22, za čtvrtou 15, za pátou pak 38, za šestou 16. za sedmou 21 a za poslední, osmou, pouhé 3 body (celkem tedy maximálně 136). LEED je velmi komplexní a na první pohled se zdá, že zohledňuje i to, co nás, architekty, zajímá nejvíce – tedy architektonický koncept, návrh. Jestliže se ovšem podrobněji podíváme na toto bodové hodnocení i způsob, jakým jsou certifikace LEED přidělovány, nelze si nevšimnout, že cílem je především co nejvíce bodů, nikoliv nutně po všech stránkách vyvážený návrh. Navíc LEED je v současnosti obrovský byznys, certifikaci mohou mít dodavatelé, projektanti, jednotlivé materiály atd. atd. Největší důraz je v hodnocení kladen na kategorii „energie“, což je opět zcela v souladu se současnou interpretací udržitelnosti jako převážně záležitosti úspory energie. Je ale zřejmé, jak poznamenává Philip Jodidio v předmluvě ke knize Green Architecture Now!, že architekti by rozhodně, pokud chtějí i v dnešní době „zelené“ horečky stavět své stavby, a to pokud možno kvalitní a krásné stavby, nesmí ignorovat tento trend, jelikož „by se mohli ocitnout nahrazeni chytrými staviteli s tučně tištěným LEED AP na vizitce.“ [10] Domnívám se ale, že udržitelná architektura by měla mít větší ambice než pouze spořit energii a peníze (což spolu, jak ostatně konstatuje např. Martin Rajniš v rozhovoru pro Český rozhlas [11], velmi úzce souvisí) či se snažit nahradit veškeré materiály a moderní technologii přírodními zdroji a „primitivní“ technologií.

3

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Jak uvedl sir Norman Foster, „udržitelnost je pojem, který se za posledních deset let značně rozšířil. Nicméně, podle mé vlastní zkušenosti, si jen málo lidí uvědomuje, co vlastně toto slovo znamená nebo chápe problémy, kterým čelíme. (…) Udržitelnost vyžaduje, abychom čelili této rovnici a mysleli holisticky. Umístění a funkce stavby, její přizpůsobivost a životnost, její orientace, forma a struktura, její vytápění a větrání a použité materiály ‐ to vše dohromady má dopad na množství energie nutné k výstavbě, na údržbu, provoz a na cestování do a od ní.“ [12] A jak výstižně poznamenává Václav Cílek, udržitelná (či ekologická, případně zelená) architektura není pouze věcí energií a jejich úspory všemi dostupnými technickými prostředky, ani bezmyšlenkovitým návratem k přírodě: „Když řekneme «ekologická» architektura, tak pravděpodobně budeme mít na mysli dvě úplně rozdílné záležitosti – buď stavbu, která bude svými organickými tvary připomínat přírodu, anebo nějaký druh nízkoenergetického či pasivního domu, který ve většině případů bude vypadat jako obvyklý pravoúhlý dům, ale bude obsahovat všechny možné solární panely a tepelná čerpadla. Řekl bych, že v obou případech bude výsledek nepřirozený a tudíž «antiekologický».“ [13] Vlastní výzkum a způsob hodnocení Ve svém doktorském výzkumu jsem se dosud věnoval hlavně samotnému uchopení tématu udržitelnosti a architektury, snažil jsem se definovat, jaký je jejich vzájemný vztah, zda existuje nějaký jednoznačný způsob, jak nazírat na architektonický koncept – jakožto základ tvorby architekta a první krok v realizaci staveb – z perspektivy udržitelnosti. Dospěl jsem k tomu, že je třeba se věnovat nejen „objektivním“ kritériím (a to navíc nikoliv tím čistě stavitelským či inženýrským způsobem, ale daleko obecněji a obsáhleji, zahrnout mezi ně i hodnoty, které se hůře vyčíslují, těžko počítají a jen obtížně porovnávají), ale – a to možná ze všeho nejvíc – také kritériím zcela subjektivním, vlastním jen uměleckým oborům, mezi něž architektura nesporně patří. Subjektivním kritériím a jejich vztahu k udržitelnosti se budu věnovat ve druhé části této práce. Přístup architekta k udržitelnosti, resp. k architektonickému návrhu, na který hledíme prizmatem dnešní doby, a tedy požadavků na udržitelné stavění, by se měl dle mého názoru zakládat na několika (ale výčet jistě není ani dokonalý, ani úplný; jedná se jen o můj osobní – a navíc pracovní – názor) základních objektivních kritériích, která vychází ze zdravého rozumu, klasického architektonického vzdělání, i dnešních ekologických poznatků. Rozdělil jsem je do pěti skupin. Ta první, obecná, obsahuje následující tři body: 1. Technologie (vyspělost použité technologie) 2. Životnost 3. Komfort Životnost a komfort jsou dva ze základních požadavků na architekturu, resp. na všechny stavby, které uváděl již Vitruvius.[14] Vyspělost používaných technologií je pak dle mého názoru nezbytná a současným stavbám prospěšná, pro udržitelnost dle mého názoru není nutný návrat k pazourku a bizoním kůžím, naopak, pokrok, věda a průmysl (samozřejmě ne způsobem vlastním průmyslové revoluci, ale opět jedině v souladu s myšlenkou udržitelnosti, či ještě lépe „odpad rovná se potrava“ [15]) mohou přinášet řešení, která budou stavbám prospěšná. Druhá skupina se pak věnuje, zcela nevyhnutelně, energii: 4. Energetická stopa (potřeba energie na výstavbu) 5. Závislost na externím (importovaném) zdroji energie 6. Celková potřeba energie při užívání odpovídajícímu době vzniku Třetí skupinou, neméně logickou a nevyhnutelnou, je cena. 7. Ekonomie výstavby 8. Ekonomie provozu

4

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Ekonomie staveb je velmi důležitá, stejně tak jako ekonomie provozu. Samozřejmě úzce souvisí také s trvanlivostí stavby, její flexibilitou a dalšími vlastnostmi. U promyšlené stavby s potenciálem fungovat velmi dlouho je pravděpodobně možné, ba i logické, navýšit náklady na stavbu použitím kvalitnějších a dražších materiálů, které tuto dlouhou životnost umožní. Je jasné, že vše je u architektury provázáno se vším. Další skupinou kritérií je materiál. Zde se snažím vyhodnotit to, co bylo vlastní našim předkům a tradiční architektuře – totiž používání lokálních materiálů, navíc ohleduplných k přírodě a v podstatě umožňujících věčný koloběh. Globalizace bohužel přinesla snahu stavět po celém světě stejně a ze stejných materiálů: 9. Závislost na importovaných stavebních materiálech a „cizích“ technologiích 10. Obnovitelnost použitých materiálů Poslední skupinou jsou pak místní podmínky, resp. způsob, jakým se jim stavba přizpůsobuje. 11. Přizpůsobení místním klimatickým podmínkám 12. Možnost přímě interakce uživatele s vnějším prostředím 13. Reakce na místní sociální, kulturní a estetické zvyklosti 14. Univerzálnost / flexibilita / adaptabilita Místními podmínkami nemyslím jen ty klimatické (o tom, že jim má být stavba přizpůsobena, věděl již Vitruvius) [16], ale též místní sociální a estetické zvyklosti, stejně tak jako vztah uživatele stavby k místu, které pro stavbu vybral. Flexibilita a adaptabilita v této kategorii figurují, jelikož umožňují stavbě fungovat, i když se místní podmínky v čase promění. „Udržitelnost vyžaduje budovat na dlouhá období. Flexibilita je klíčová.“ [17] Jak si můžeme snadno všimnout, tato kritéria, byť se snaží o komplexnější a – řekněme – holističtější a také trochu méně „úřednické“ hodnocení, jsou stále poměrně technická a bylo by možné jich většinu kvantifikovat. Větší váhu i zde mají kritéria týkající se energie, ekonomie a materiálů (jelikož v těchto skupinách je kritérií více a jsou relativně monotematická), ale na rozdíl např. od jmenovaného certifikačního systému LEED mým cílem není „nasbírat“ co nejvíce bodů, ale vytvořit vyvážený výsledný graf, tj. dosáhnout rovnováhy mezi všemi kritérii, a to i za cenu ne zcela maximálních hodnot. To můžeme vidět na následujících grafických vyobrazeních. Jedná se o aplikaci hodnotícího systému na různé stavby pro bydlení (historické, současné i utopické). Hodnocena byla jednotlivá kritéria vždy na stupnici 1‐10, kde 10 je hodnocení nejlepší. Samotné přidělování bodů bylo víceméně pocitové, ale jistě by šlo nahradit i poměrně exaktním systémem založeným na nasbíraných datech a u některých kritérií třeba na sociologických průzkumech.

5

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Nejprve tedy samotný graf:

A jeho ideální, udržitelná podoba:

6

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Příklady jednotlivých hodnocených staveb:

Je ale zcela zřejmé, že tato část hodnocení je pořád poměrně blízká onomu kritizovanému „objektivnímu“ a kvantifikovatelnému inženýrskému přístupu, který se z pohledu architektonického konceptu jeví jako příliš mechanický. Navíc z těchto grafů je patrno, že hodnotí jakýsi průměr a dvě zcela vizuálně a kvalitativně odlišné stavby mohou dosáhnout stejných – nebo obdobných – výsledků.

7

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Jako příklad si můžeme uvést dvě jednoduché dřevostavby. Horní ilustrace ukazuje prefabrikovaný domek bez architektonického projektu, dolní pak obdobně velký domek s prakticky shodnými technickými parametry, navržený architektem (ing. arch. Kamil Mrva):

Potřeba subjektivního hodnocení Potřeba nějakých subjektivních kritérií pro hodnocení vztahu udržitelnosti a architektury je tedy evidentní. Ostatně to cítíme z již uvedeného dva tisíce let starého a stále platného klasického Vitruviova „firmitas, utilitas, venustas“, či, jak napsal Andrea Palladio: „U každé stavby se musí uvážit (jak říká Vitruvius) tři věci, bez nichž si žádná budova nezaslouží chvály: je to užitek neboli pohodlí, trvanlivost a krása; neboť by nemohlo být nazýváno dokonalým dílo, které by bylo užitečné, ale na krátkou dobu, nebo které by na dlouhou dobu bylo nepohodlné, nebo které by mělo obě tyto vlastnosti, ale bylo by bez půvabu.“ [18] Jestliže trvanlivost a pohodlí jsme schopni zahrnout mezi objektivní kritéria, krása je jednoznačně jednou z nekonečně významných vlastností architektury (a mám na mysli architekturu podle uvedené Palladiovy definice, případně podle definic, které si ještě uvedeme, nikoliv architekturu jako synonymum pro stavitelství), kterou nelze vyjádřit numericky (i když zejména v minulosti, kdy forma byla ztotožněním slohu či stylu), které jsou naprosto subjektivní. Krásu vnímá každý odlišně a u krásné architektury to zřejmě – třeba na rozdíl od krásného automobilu – platí dvojnásob. Kráse se ještě budeme věnovat. Dalším významným subjektivním (i když o poznání méně) kritériem pro mě je kulturně‐společenská hodnota stavby. Architektura, tedy dobrá architektura, jelikož by ze své podstaty měla být trvanlivá a krásná, má totiž potenciál získat obecné a veřejné uznání, jestliže prokáže svou funkci po určitou dobu. Dá se myslím říci, že kulturně‐společenskou hodnotu staveb lze hodnotit pouze s odstupem času, odhadnout takovýto potenciál stavby dopředu je opět extrémně obtížný a subjektivní úkol, který může selhat, jak například dokazuje Charles Jencks ve své publikaci o „ikonických“ stavbách [19].

8

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Samozřejmě ideálním příkladem staveb s kulturně‐společenskou hodnotou je architektura reprezentativní, paláce, chrámy, hrady, muzea, pomníky apod. Nikdo jistě nebude pochybovat o tom, že třeba Palazzo Barberini, chrám Sv. Petra nebo třeba Sv. Mikuláš na Malé Straně jsou stavby s nedozírnou kulturně‐společenskou hodnotou, byť třeba v době svého vzniku nemusely nutně být považovány za krásné. Vznikaly ale, vzhledem ke své funkci, jako ikonické stavby, jako stavby, které by měly po staletí být nositeli kulturních hodnot. O něco diskutabilnější se ovšem tato teze jeví u staveb mladších a zejména u staveb s odlišnou, méně reprezentativní funkcí – např. tedy stavby pro bydlení, jimiž se především zabývám. Příklad uvedený níže však ukazuje, že i zde je takovéto hodnocení možné a, jak doufám, i správné:

Peter Zumthor říká: “Jsem přesvědčen, že dobrá budova musí umět absorbovat stopy lidského života a nabýt tak zvláštní bohatství.“ [20] Takové umění je pravděpodobně podstatou „vzniku“ kulturně‐ společenského významu kvalitní architektury. V souvislosti s různými způsoby hodnocení udržitelné architektury bych ještě rád zmínil Martina Rajniše, jenž definuje dvanáct hodnot „přirozené architektury“. Osobně jeho přirozenou architekturu chápu jako architekturu udržitelnou, v tom správném, holistickém pojetí, nikoliv jen omezenou na kvantifikovatelné veličiny a vlastnosti. Ostatně, tyto hodnoty jsou veskrze abstraktní: „1. Diverzita (…) 2. Entropie (…) 3. Rozhraní (…) 4. Symbióza (…) 5. Inteligentní kůže (…) 6. Adaptabilita (…) 7. Svoboda (…) 8. Materiály (…) 9. Ekonomie a ekologie (…) 10. Proud energie (…) 11. Vznik, existence, zánik (…) 12. Stavění (…)“ [21]

9

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 II. (Udržitelná) architektura, krása a forma Co je vlastně architektura a proč tak silně cítím potřebu odlišit přístup architekta k udržitelnosti od přístupu inženýrského? Architektura Steven Holl elegantně vystihuje spirituální vztah architektury a přírody: „Architektura je od konceptu až po prožívaný svět detailů a materiálů obestřena tajemstvími přírody.“ [22] A podobně i Louis Kahn poznamenává: „To je architektura, a je ztělesněním neměřitelného“ [23] A jak výstižně říká Le Corbusier: „Použije se kámen, dřevo, cement; udělají se z nich domy, paláce; je to stavba. Zapojí se invence. A pak najednou působíte na mé city, děláte mi radost, jsem šťastný a říkám: to je krása. To je architektura. A nastupuje umění. Můj dům je praktický. Děkuji. Stejně jako děkuji inženýrům od železnic i od telekomunikací. Moje srdce jste nezasáhli. Ale řád, s jakým zdi stoupají k obloze, mne dojímá. Cítím váš záměr. Byli jste laskaví, krutí, okouzlující nebo důstojní. Vaše kameny mi to sdělují. Přitahujete mne k tomuto místu a moje oči se dívají. Moje oči se dívají na něco, co hlásá myšlenku. (…) S pomocí neopracovaných materiálů, s pomocí jakéhosi utilitárního programu, ze kterého vystupujete, budujete vztahy, které mne dojímají. To je architektura.“ [24] Tedy, architektura je vlastně stavitelství s jakýmsi duchovním bonusem, architektura by měla být nositelem myšlenky, krásy. A to zejména v dnešní velmi vizuální a mediální společnosti. Úvahy o vztahu architektury a stavitelství a jejich roli v dnešní společnosti se věnuje také například Richard Williams, který dodává, že u architektury „očekáváme její estetickou nedostižnost – jinými slovy, jsme zklamáni, když tyto předpoklady architektura nesplňuje.“ [25] Krása Jestliže jsme řekli, že jedním ze dvou hlavních subjektivních kritérií hodnocení udržitelné architektury by měla být krása stavby (tedy, odborněji řečeno, její estetická kvalita), je třeba vysvětlit, co považovat za krásné. Krása je totiž naprosto abstraktní pojem, jehož existenci vlastně jen tušíme. Navíc její vnímání je zcela individuální. Nebo snad lze krásu kvantifikovat? Leon Battista Alberti krásu definoval tak, jak to bylo v době architektonických řádů zvykem, tedy víceméně exaktně: „Krása je soulad, daný určitým vztahem všech částí vůči tomu, k čemu tyto části náležejí, takže nic nemůže být zvětšeno, zmenšeno nebo změněno leč k horšímu.“ Říká však také: „…co však krása je, pochopíme jasněji svým nitrem, než bych to já dovedl vyjádřit slovy.“ a, konečně (a to je opět velice výstižné a pro vědecké zkoumání krásy jako podmínky pro udržitelnou architekturu to značně komplikuje situaci) „Kořením vší krásy je rozmanitost…“. [26] Podobnou „matematickou“ definici krásy nabízí i Andrea Palladio: „Krása vyplyne z krásné formy a z přiměřenosti celu k částem, částí mezi sebou a vzhledem k celku, ježto e budovy mají podobat ucelenému a dobře udělanému tělu.“ [27] Vztah krásy, estetiky a udržitelnosti Vnímání krásy ve vztahu k přírodě je pro udržitelnou architekturu příznačné. Vidíme, že se ale nejedná vůbec o nic nového. Nejde ale o imitaci přírody, přirozená stavba není kopií přírodních útvarů, nikdy v historii jí nebyla. Vždy se jednalo o příbytek – ochranu – člověka před prostředím a stavba měla vždy formu, která člověku vyhovovala a splňovala onu funkci, kterou od ní očekával.

10

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Někteří ekologicky zaměření architekti estetiku zpochybňují. Například Christopher Day, průkopník ekologie a udržitelného stavění, se ptá: „Ale není estetika tak trochu zbytečný luxus?“ [28] Zároveň ale říká: „V minulosti se společenství buď udržela, nebo zahynula. Protože jejich stavby byly tak harmonicky včleněny do okolí, byly kulturně autentické a odrážely hodnoty spirituální i ekologické, nemohou než ztělesňovat krásu, která k nám promlouvá i dnes.“ [29] Jestliže říkám, že krása je pro udržitelnost architektury zásadní (ideálně spolu s kulturně‐ společenskou hodnotou), je třeba uvést i konkrétní příklad a vysvětlení. Je totiž nesporné, že z technického hlediska a naplňování všech definic udržitelnosti, postačí jakákoliv „stavba“, která bude naplňovat základní objektivní kritéria. Taková stavba bude jistě oprávněně považována za ekologickou – nejen po stránce technologie, energie, materiálu, ceny, ale třeba i po stránce společenské. Podívejme se ale na opačnou situaci – na stavbu, která evidentně není po technické stránce udržitelná a která (pro jednoduchost tohoto vysvětlení) nemá ani zásadní obecný kulturně‐ společenský význam (tedy ona jej bezesporu má, ale řekněme, že především mezi „odbornou“ veřejností, nikoli v celospolečenském a historickém měřítku). Takovým příkladem může být třeba vila Savoye v Poissy od Le Corbusiera z roku 1928. Samozřejmě můžeme namítat, že pro moderní architekturu se jedná o stavbu nedozírné kulturní hodnoty, „ikonu“. Ale ve skutečně celospolečenském měřítku je v zásadě bezvýznamná a valná většina laické veřejnosti ji pravděpodobně ani nezná.

vila Savoye, Poissy, Francie, foto Martin Čeněk, 2004

Většina těch, kteří ale stavbu znají, se pravděpodobně shodne na tom, že je krásná. Nebo alespoň po estetické stránce velmi zajímavá (bylo by samozřejmě třeba toto tvrzení podložit důkazem, dovolím si jej ale prozatím ponechat jako hypotézu) a má krásný vztah ke svému okolí (ovšem odhlédneme‐li od toho, že bylo od doby její výstavby velmi změněno, a to bez respektu k této stavbě i okolní přírodě). Co to pro tuto stavbu znamená? Přinejmenším to, že bude udržována a respektována, že bude trvanlivá, že ji zachováme budoucím generacím, aniž bychom kvůli ní něco dalšího poškozovali. Naplníme tedy definici udržitelnosti. Navíc, nejen, že budoucím generacím umožníme „naplňovat jejich vlastní potřeby“, ale navíc jsme pro ně vytvořili i určitou přidanou hodnotu.

11

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Forma, výraz, funkce – a krása Čím je tedy krása daná? Mary McLeod argumentuje, že je to forma, co definuje architekturu v opozici ke stavitelství a že právě forma je nositelkou „krásy“: „[Forma] V architektuře (…) ovšem znamená ještě víc, a sice narážku na cosi, co přesahuje funkci. Formální atributy budovy jsou jejími estetickými vlastnostmi. Jedním z významů formy, který nyní působí zastarale, je krása, jež byla tradičně ztotožňována se stylem a dekorací. Od počátků modernismu a Loosova odsudku ornamentu se forma vztahuje ke kompozičním poměrům, jako jsou hmota a objem, rytmus, proporce, repetice, kontrapunkt, rovnováha – tedy k abstraktním vlastnostem návrhu, které propůjčují dílu prostorovou a vizuální kvalitu. Dokonce se dá říci, že forma je v podstatě tím, co odlišuje architekturu od stavitelství. (…) Ona je tím, co tvoří umění v architektuře.“ [30] Sepjetí formy a funkce není jen objevem funkcionalismu, bylo přítomné v architektuře vždy, jak jsme již mohli vidět u citovaného Palladia či Vitruvia. Americký architekt Louis H. Sullivan je pak autorem známé fráze, kterou moderní architektura mnohokrát zpochybnila, aby ji opět oprášila, totiž: „forma následuje funkci“. [31] Mary McLeod k tomuto dodává „Formu nelze zcela oddělit od funkce a právě tak je jasné, že funkce vyžaduje nějakou formu. (…) Abychom se vrátili k rozdílu mezi stavitelstvím a architekturou, lze říci, že úkolem architekta je dávat funkci formu, tj. učinit ji něčím více než jen funkcí. Architektura v sobě obsahuje funkci, ale také má potenciál ji rozšiřovat a transformovat...“ [32] Jestliže tedy spolu forma a funkce úzce souvisí, měli bychom si položit otázku, zda udržitelnost není „funkcí“, a tedy zda by udržitelná architektura neměla mít svou vlastní formu. Tuto zcela logickou otázku si klade i Christopher Day: „Neměly by stavby být tvarovány nároky na udržitelnost? Neměly by «udržitelné» budovy mít speciální tvar? Nemusí ho mít.“ A dodává: „Ale tam, kde forma soupeří s klimatickými podmínkami, je i technologie krátká. Pokud se tvar budovy určuje podle klimatu, je vše mnohem snazší.“ [33] Souhlasím s Christopherem Dayem, udržitelná architektura nemusí mít vlastní formu, vlastní tvar. Troufám si dokonce říct, že by jej mít neměla, neboť jinak se stane jednotvárnou a přestane naplňovat Albertiho úvahu o kráse a rozmanitosti. Ovšem, někteří architekti na formu hledí zcela odlišně. „Koncept – nikoli forma, jak tvrdí někteří – je tím, co odlišuje architekturu od pouhého stavitelství,“ píše Bernard Tschumi. [34] Přesto, koncept, funkce a forma jsou u architektury vždy v souladu a je nesporné, že forma hraje pro vnímání krásy i pro společenskou hodnotu architektury významnou roli.

12

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 III. Plášť, kůže, dům v domě Forma a obal Jak ale formu vnímáme? Čím se forma projevuje navenek? Jak se stavba prezentuje laikovi? Domnívám se, že formu reprezentuje vnější obal stavby. A jestliže spolu souvisí forma a funkce, tento vnější obal odráží u architektury i samotnou funkci. Nebojím se říci, že architektura, jejíž funkce skrze obal a formu nejsme schopni ani vzdáleně odhadnout, je špatná. Samozřejmě je možné vnímat architekturu i tak, jak to dělali Robert Venturi či Denise Scott‐Brown, tedy z hlediska symboliky. Forma jako symbol samozřejmě pozbývá něco ze svého propojení s funkcí. Přesto ale zůstává význam pláště. „Dávám přednost výrazu plášť nebo vnější obal před výrazem fasáda, který přivádí na mysl celou řadu kompozičních klišé. Ale podobně jako fasády, ani pláště nejsou zbavené společensko‐kulturních a geopolitických vlivů.“ [35] napsal Bernard Tschumi. Obal či plášť může v dnešní době mít ale i další funkce než pouze estetické a symbolické. Proto se mi zdá zájem o obaly budov jako dvojnásob významný. Obal může za určitých okolností budovy daleko lépe propojit s jejím okolím, jak to říká Jean Nouvel v příspěvku Davida Leatherbarrowa: „Jeho cílem je, aby budova a prostředí lépe spolupracovaly. (…) Nasytit povrch budovy kvalitami okolní krajiny v takové míře, že je budova přijme za své.“ [36] K tomu velmi dobře poslouží transparentní obaly ze skla či plastických hmot (např. membrán EFTE). David Leatherbarrow k tomu ještě z Nouvelova semináře uvádí „Sklo, tento nejméně hmotný materiál, bude klíčem k znovuvybudování spojení mezi architektem a přírodním i městským životem…“ [37] Skleněné fasády a inteligentní kůže, dvojité pláště a dům v domě Ale sklo či prostě průhledný obal budovy nemají jen tyto dvě jmenované funkce – tedy spojení budovy s okolím a pak samozřejmě funkci reprezentativní. Skleněné pláště již od dob prvních závěsových fasád (první velkoplošné užití skleněné závěsové fasády bylo na Le Corbusierově útulku Armády spásy v Paříži z roku 1929) jsou i nositeli technických funkcí stavby. A domnívám se, že je možné funkcí stavby do pláště přesunout ještě daleko větší množství a výrazně lépe tak využít jeho potenciál. Jean Nouvel: „Skleněné stěny před sebou mají fenomenální budoucnost. Mohou fungovat jako «chytré» nosiče, lze je zahřívat, mohou být použity jako přepážky či projekční plochy…“ 38 Ale byl to již Le Corbusier, kdo začal jako první uvažovat o dvojité skleněné (či jiné) fasádě, která by se zároveň starala o tepelnou a zvukovou pohodu stavby. Jeho úvahy o tzv. neutralizujících zdech se poprvé objevily v návrhu na palác Centrosojuzu v Moskvě, kde ale nebyly realizovány. K realizaci, byť jen dočasné, došlo právě u zmíněného útulku Armády spásy v Paříži. Principem byla v zásadě dvojitá fasáda, kde mezi plášti proudil předchlazovaný anebo vytápěný vzduch. Toto se mělo dít mechanicky a s pomocí technologie. Princip je ale u dnešních dvojitých fasád (používaných u prakticky všech administrativních budov) velmi podobný. Le Corbusier k tomu řekl: „«Neutralisující zdi» jsou ze skla, z kamene nebo z obojího. Tvoří je dvojitá membrána s volným prostorem několika centimetrů. Touto úzkou mezerou mezi membránami prochází horký vzduch, je‐li to v Moskvě. Reguluje se tak, že vnitřní přepážka membrány uchovává teplotu osmnácti stupňů. Ruský nebo pařížský dům, dům v Suezu nebo v Buenos Aires, parník v rovníkovém pásmu budou tedy hermeticky uzavřeny. Bude tam ustavičně teplota osmnáct stupňů, vzduch v místnostech bude čistý a dokonalého složení. Nevnikne tam prach, moucha ani komár. A žádný hluk.“ [39]

13

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Od dvojité fasády je pak již jen krok k tzv. „inteligentní kůži“ (inteligent skin). Mohli jsme si již povšimnout, že třeba pro Martina Rajniše představuje jednu z podmínek pro přirozené stavění. Říká: „…všechny organismy mají inteligentní kůži. Je to vícevrstvý obal, který se neustále proměňuje a reaguje na měnící se okolí. Pokud naše domy mají být přirozené, musí si vytvořit podobný obal, který reaguje na změny uvnitř i venku.“ [40] Inteligentní kůže tedy znamená takový obal stavby, který už je schopen zabezpečit prakticky všechny její energetické potřeby, samozřejmě navíc ke svým běžným funkcím. Jediným zásadním rozdílem oproti původní Le Corbusierově myšlence jsou použité technologie, materiály a pak také přístup, který se dnes snaží eliminovat nucené větrání přirozeným a klimatizaci spíše chytrými metodami proudění vzduchu a uchovávání tepla či využívání sluneční energie. Ale ani to nejsou nové poznatky a v tradiční architektuře mnohých národů jsou používané již po staletí. [41],[42] A tak například „Nová budova knihovny Fakulty filologie na Freie Universität v Berlíně (1997‐2005) uskutečňuje mnohé z myšlenek přítomných v Climatroffice. Její čtyři patra jsou zasazena do přirozeně větraného, bublinovitého pláště, který je krytý hliníkovými a prosklenými panely a nesený ocelovými rámy s radiální geometrií. Dvojitý plášť budovy působí nejen jako vzduchové potrubí, ale také jako tepelný tlumič, zatímco hmota stavby slouží buď pro vytápění, nebo chlazení díky možnosti temperování betonu. Záklopky na vnějším plášti mohou být buďto otevřené nebo zavřené v závislosti na teplotě. Temperování betonu může být rovněž upravováno, aby zajišťovalo vytápění nebo chlazení v závislosti na klimatických podmínkách. Tyto a další systémy regulace teploty jsou koordinovány pomocí řídícího elektronického systému budovy. V důsledku těchto opatření se přirozené větrání využívá po 60 procent roku a není potřeba úplné klimatizace nebo kontroly vlhkosti. Všechny tyto prvky dohromady vytváří úspory energie ve výši 35 procent v porovnání s knihovnou postavenou konvenčně moderně.“ [43] Další dimenzi pak inteligentní kůži dává právě idea klimatronu, tedy vlastně úplného dvojitého obalu, či zjednodušeně řečeno, vlastně „dům v domě“. Ani tato idea však není zcela nová, průkopníky – a to v obrovském a utopickém měřítku byli zejména v 60. a 70. letech 20. století architekti Richard Buckminster Fuller a Frei Otto, se svými projekty na zastřešení celých měst průhlednými konstrukcemi. V případě Fullera šlo o návrh geodetické báně nad částí New Yorku, známý projekt „Dome over Manhattan“ z roku 1960. Frei Otto pak navrhoval zcela nové město zakryté pneumatickou membránou v Antarktidě („Stadt in der Antarktis“) z roku 1971.

14


Dome over Manhatta, Richard Bucminster Fuller, 1960 na dobovém plakátu. Zdroj: V&A, Londýn

Stadt in der Antarktis, Frei Otto, 1971. Zdroj: www.freiotto.com

I další architekti té doby zabývající se metastrukturami se dotkli tématu domu v domě (tedy spíše města), jako například Yona Friedman. Vždy se vlastně jedná o jakési obrovské skleníky fungující právě na principu dvojitého pláště, „…prostorový rošt Yony Friedmana vytváří klimatickou clonu. Obdobný smysl mají také báně Buckminstera‐Fullera, «stany» Freie Otty a clony z proudícího vzduchu navržené Wernerem Ruhnauem.“ [44]

15

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Jednou z prvních experimentálních realizací pak byl Fullerův pavilon na výstavě EXPO v Montrealu, zvaný „Montreal Biosphere“. Šlo o geodetickou konstrukci, která zastřešovala a chránila vnitřní pavilon.

„Montreal Biosphere“, R. B. Fuller, 1967. Zdroj: http://gordonbrander.com/wp/wp‐content/uploads/2009/07/fuller_pavilion.jpg

Dnes se v podstatě totožné principy používají u větších staveb skleníků s „umělou“ atmosférou, ale v podstatě i ve zcela běžných stavbách, jakými jsou třeba obchodní centra či školy. Typickými příklady jsou například „Eden Project“ v Cornwallu ve Velké Británii od Nicholase Grimshawa z roku 2001. Jedná se vlastně o obří skleník zakrytý kopulemi z EFTA membrán, v němž jsou vytvořeny podmínky různých světových podnebných pásem.

„Eden Project“, Nicholas Grimshaw, 2001. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Eden_Project

Podobným způsobem funguje v i projekt Biosphere/Biosphere 2 v Arizoně v USA. Ale princip domu v domě může fungovat i v malém měřítku a běžnějším tvarosloví. Důkazem může být třeba projekt francouzské kanceláře Jourda‐Perraudain na vzdělávací středisko (akademii)

16

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 v Herne v Německu z roku 1999. Zde je do jednoduché kvádru skleníku vestavěno několik budov, které jsou díky ochraně a relativně stálému vnitřnímu klimatu řešeny jako nábytek, téměř bez tepelné izolace. Stínění nabízí fotovoltaické články tištěné přímo na sklo a ventilace je řešena přirozeným prouděním vzduchu. V létě je tedy objekt v noci předchlazován tak, jak je to dnes běžné u mnoha veřejných budov. Konstrukce stavby je pak dřevěná.

„Academie Herne“, Jourda ‐ Perraudin, 1999. Zdroj: www.perraudinarchitectes.com

17

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Princip domu v domě se však může s úspěchem a zcela funkčně uplatnit i u staveb pro individuální bydlení, jejichž udržitelné řešení mě zajímá nejvíce. Kromě skutečně zajímavého architektonického vyznění nabízejí tyto stavby ve skleníku i možnost řešit samotné domy více jako vložený nábytek než jako složitou stavbu. To umožňuje zjednodušit jak statické požadavky, tak samozřejmě i požadavky na tepelnou izolaci. Hlavním problémem staveb ve skleníku je samozřejmě větrání a stínění, aby v letních dnech nedocházelo k přehřívání. Je proto nutné, aby zejména prosklená střecha byla zaclonitelná a aby bylo možné skleník co nejvíce otevřít k přirozenému proudění vzduchu. Pro ilustraci zde uvedu tři příklady. Tím prvním je levný domek „Maison DLB“ od mladých francouzských architektů IP architectes z roku 2008. Vlastní domek z překližkových desek je vestavěn do typového skleníku.

„Maison serre DLB“, IP architectes,2008. Zdroj: www.ip‐architectes.fr

18

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Podobným příkladem jsou pak dvě stavby japonského architekta Hiroshi Iguchiho. Jednou je dům‐ skleník zvaný „Camouflage house“:

„Camouflage house“, Hiroshi Iguchi ,2008. Zdroj: http://besttopdesign.com/architecture/glasses‐greenhouse‐residence‐by‐hiroshi‐iguchi/

Druhým zajímavým projektem téhož architekta je projekt sociálního bydlení „Millenium City“ poblíž Tokia, kde skleníky zastřešují celý soubor miniaturních jednoduchých domků a vytváří před povětrností chráněnou komunitu.

„Millenium City“, Hiroshi Iguchi ,2008. Zdroj: http://spaceinvading.com/entry/project_id/Millennium_City200905011241198973

19

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Domnívám se, že princip inteligentní kůže a domu v domě nabízí pro udržitelnou architekturu velmi zajímavé možnosti rozvoje, a to jak po stránce architektonické, tedy co se týče zejména estetických kvalit, tak po stránce technické. Navíc tato řešení nabízí obnovení skutečného kontaktu mezi člověkem a přírodou. „Technický pokrok vede k netechnickému cíli: k obnovení kontaktu s přírodou. Tento progresivní redukcionismus nás má přivést zpět do těsného kontaktu s přírodním světem, protože absence «věcí» znamená ničím nerušenou přítomnost prostředí.“ [45] Dalším přínosem inteligentní kůže pak může být zvýšená přizpůsobivost stavby v případě pokračujících výkyvů počasí i trvalých změn klimatu.

20


POZNÁMKY: [1] BRUNDTLANDOVÁ, G., H. Naše společná budoucnost – Výtah ze zprávy komise WCED OSN pro životní prostředí., Academia, Praha, 1991, s.47 [2] Zákon č. 17/1992 o životním prostředí [online] Dostupný z WWW: http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701?kam=zakon&c=17/1992 [3] ČSN 73 0540:2 Tepelná ochrana budov. Část 2: Požadavky In: TYWONIAK, J. Nízkoenergetické domy: Principy a příklady, Grada Publishing, Praha, 2005, s.12 [4] TYWONIAK, J. Zelená nebo jiná (architektura). In: Zelená architektura.cz, katalog k výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera, GJF a Architektura, Praha, 2008, s.30 [5] KLAUS, V., Modrá, nikoliv zelená planeta, Dokořán, Praha, 2009, s. 70 (2. vydání) [6] BRAUNGART, M., McDONOUGH, W. Cradle to Cradle: Re‐making the Way We Make Things, Vintage, Londýn, 2009, s. 173 (“delight, celebration and fun” – překlad Martin Čeněk) [7] LÜTZKENDORF, T. citace z ústní prezentace příspěvku na konferenci CESB 2010, Praha, 30/6/2010 („No single definition of sustainability is sufficient.“ – překlad Martin Čeněk) [8] TYWONIAK, J. Zelená nebo jiná (architektura). In: Zelená architektura.cz, katalog k výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera, GJF a Architektura, Praha, 2008, s.28 [9] Brožura LEED for Homes Rating System, USGBC, 2008, Section IV, s.30 [online] Dostupný z WWW: http://www.usgbc.org/ShowFile.aspx?DocumentID=3638 [10] JODIDIO, P., Green Architecture Now!, Taschen, Kolín nad Rýnem, 2009, s.18 (“...it is likely that the trend to green will be a lasting one. Architects who ignore this trend might just find they have been replaced by clever builders with a bold LEED AP stamped on their visiting card. Then again, green architecture never represented more than just a small proportion of what is built in the world.” – překlad Martin Čeněk) [11] RAJNIŠ, M. In: Host Radiožurnálu, Český Rozhlas 1 radiožurnál, 21. 04. 2010, 10:06 [online] Dostupný z WWW: http://www.rozhlas.cz/default/default/rnp‐player‐2.php?id=2034709&d+rm [12] FOSTER, N., Třetí průmyslová revoluce, In: Green Industrial Revolution, Svobodná univerzita Berlín, 2008 [online] Dostupný z WWW: http://www.archiweb.cz/news.php?type=17&action=show&id=8310 , Poslední editace 05.05.2010 (překlad Filip Šenk) [13] CÍLEK, V. Stavět podle přírody nebo podle člověka? In: Zelená architektura.cz, katalog k výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera, GJF a Architektura, Praha, 2008, s.31 [14] VITRUVIUS, On Architecture (Kniha VI, Kapitola I.), Penguin, Londýn, 2009 (nový anglický překlad Richard Schofield) [15] BRAUNGART, M., McDONOUGH, W. Cradle to Cradle: Re‐making the Way We Make Things, Vintage, Londýn, 2009, kapiotola 5., s. 92‐117 [16] VITRUVIUS, On Architecture (Kniha VI, Kapitola I.), Penguin, Londýn, 2009, s.166 (nový anglický překlad Richard Schofield) [17] FOSTER, N., Třetí průmyslová revoluce, In: Green Industrial Revolution, Svobodná univerzita Berlín, 2008 [online] Dostupný z WWW: http://www.archiweb.cz/news.php?type=17&action=show&id=8310 , Poslední editace 05.05.2010 (překlad Filip Šenk) [18] PALLADIO, A. Čtyři knihy o architektuře, SNKLHU, Praha, 1956, s.12 (překlad L. Macková) [19] JENCKS Ch. The Iconic Building: The Power of Enigma, Frances Lincoln Publishers Ltd., Londýn, 2005 [20] ZUMTHOR, P. Pohled na věc. In: ZUMTHOR, P. Promýšlet architekturu, Archa, Zlín, 2009, s. 24 (překlad E. Hermanová) [21] RAJNIŠ, M. In: FIALOVÁ, I., TICHÁ, J. Martin Rajniš, Zlatý řez, Praha, 2008, s.49 [22] HOLL, S. Paralaxa, ERA, Brno, 2003, s.103 (překlad A. Všetečková)

21

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 [23] KAHN, L. I. Conversations with Students, Princeton Architectural Press, Houston, 1998 (2. vydání), s.33 („There is architecture, and it is the embodiment of the unmeasurable“ – překlad Martin Čeněk) [24] LE CORBUSIER. Vers une architecture, Flammarion, Paříž, 1995, s.123, 145, 165 („On met en œuvre de la pierre, du bois, du ciment ; on en fait des maisons, des palais ; c’est de la construction. L’ingéniosité travaille. Mais, tout à coup, vous me prenez au cœur, vous me faites du bien, je suis heureux, je dis : c’est beau. Voilà l’architecture. L’art est ici. Ma maison est pratique. Merci, comme merci aux ingénieurs des chemins de fer et à la Compagnie des Téléphones. Vous n’avez pas touché mon cœur. Mais les murs s’élèvent sur le ciel dans un ordre tel que j’en suis ému. Je sens vos intentions. Vous étiez doux, brutal, charmant ou digne. Vos pierres me le disent. Vous m’attachez à cette place et mes yeux regardent. Mes yeux regardent quelque chose qui énonce une pensée. (…) Avec des matériaux bruts, sur un programme plus ou moins utilitaire que vous débordez, vous avez établi des rapports qui m’ont ému. C’est l’architecture.“ – překlad prof. Ivana Čeňková, Martin Čeněk) [25] WILLIAMS, R. Architektura ve vizuální kultuře. In: FILIPOVÁ, M., RAMPLEY, M. eds. Možnosti vizuálních studií. Obrazy ‐ texty – interpretace, Barrister & Principal, Brno, 2007, s. 52 [26] ALBERTI, L. B. Deset knih o stavitelství, SNKLHU, Praha 1956 (překlad Dr. Alois Otoupalík) [27] PALLADIO, A. Čtyři knihy o architektuře, SNKLHU, Praha, 1956, s.12 (překlad L. Macková) [28] DAY, Ch. Duch a místo, ERA, Brno, 2004, s.113 (překlad L. Koutková, L.Mohelská) [29] DAY, Ch. Duch a místo, ERA, Brno, 2004, s.35 (překlad L. Koutková, L.Mohelská) [30] McLEOD, M. Forma a funkce dnes. In: TICHÁ, J. ed., Architektura v informačním věku, Zlatý řez, Praha, 2006, s. 79 (překlad J. Tichá, K. Pietrasová, K. Tůmová) [31] SULLIVAN, L. H. The Tall Office Building Artistically Considered, 1896 [online] Dostupný z WWW: http://academics.triton.edu/faculty/fheitzman/tallofficebuilding.html („form ever follows fiction“) [32] McLEOD, M. Forma a funkce dnes. In: TICHÁ, J. ed., Architektura v informačním věku, Zlatý řez, Praha, 2006, s. 80 (překlad J. Tichá, K. Pietrasová, K. Tůmová) [33] DAY, Ch. Duch a místo, ERA, Brno, 2004, s.113 (překlad L. Koutková, L.Mohelská) [34] TSCHUMI, B. Vektory a pláště. In: TICHÁ ed., Architektura v informačním věku, Zlatý řez, Praha, 2006, s. 75 (překlad J. Tichá, K. Pietrasová, K. Tůmová) [35] TSCHUMI, B. Vektory a pláště. In: TICHÁ ed., Architektura v informačním věku, Zlatý řez, Praha, 2006, s. 75 (překlad J. Tichá, K. Pietrasová, K. Tůmová) [36] LEATHERBARROW, D. Na materiálech záleží. [citace z Jeruzalémského semináře Jeana Nouvela, 1998] In: TICHÁ, J. ed., Architektura: tělo nebo obraz?, Zlatý řez, Praha, 2009, s. 60 (překlad M. Hofmeistrová, K. Pietrasová, J. Tichá) [37] LEATHERBARROW, D. Na materiálech záleží. [citace z Jeruzalémského semináře Jeana Nouvela, 1998] In: TICHÁ, J. ed., Architektura: tělo nebo obraz?, Zlatý řez, Praha, 2009, s. 52 (překlad M. Hofmeistrová, K. Pietrasová, J.a Tichá) [38] NOUVEL, J. Architektura a virtuální svět. In: TICHÁ, J. ed., Architektura: tělo nebo obraz?, Zlatý řez, Praha, 2009, s. 23 (překlad M. Hofmeistrová, K. Pietrasová, J. Tichá) [39] LE CORBUSIER. In: DARIA, S. Le Corbusier – Sociolog urbanismu, Odeon, Praha, 1967, s.70 (překlad E. Formanová) [40] RAJNIŠ, M. In: FIALOVÁ, I., TICHÁ, J. Martin Rajniš, Zlatý řez, Praha, 2008, s.49 [41]DAHL, T. ed., Climate and Architecture, Routledge, Oxon, 2009 [42]COMPAGNO, A. Intelligent Façades: State Of The Art, přednáška na GlassKon 2005, Mnichov [online] Dostupný z WWW: http://www.compagno.ch/EN/Vortrag_EN_state‐of‐the‐art.htm

22

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 [43] FOSTER, N., Třetí průmyslová revoluce, In: Green Industrial Revolution, Svobodná univerzita Berlín, 2008 [online] Dostupný z WWW: http://www.archiweb.cz/news.php?type=17&action=show&id=8310 , Poslední editace 05.05.2010 (překlad Filip Šenk) [44] RAGON, M. Kde budeme žít zítra, Mladá Fronta, Praha, 1967, s.138 (překlad Věra Smetanová) [45]LEATHERBARROW, D. Na materiálech záleží. [citace z Jeruzalémského semináře Jeana Nouvela, 1998] In: TICHÁ, J. ed., Architektura: tělo nebo obraz?, Zlatý řez, Praha, 2009, s. 58 (překlad M. Hofmeistrová, K. Pietrasová, J. Tichá)

23


POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE: KNIHY, MONOGRAFIE, ČASOPISY ALBERTI, L. B. Deset knih o stavitelství, SNKLHU, Praha 1956 BRAUNGART, M., McDONOUGH, W. Cradle to Cradle: Re‐making the Way We Make Things, Vintage, Londýn, 2009 BRUNDTLANDOVÁ, G., H. Naše společná budoucnost – Výtah ze zprávy komise WCED OSN pro životní prostředí., Academia, Praha, 1991 CÍLEK, V., Dýchat s ptáky, Dokořán, Praha, 2008 CÍLEK, V., Krajiny vnitřní a vnější, Dokořán, Praha, 2010 DARIA, S. Le Corbusier – Sociolog urbanismu, Odeon, Praha, 1967 DAHL, T. ed., Climate and Architecture, Routledge, Oxon, 2009 DAY, Ch. Duch a místo, ERA, Brno, 2004 FIALOVÁ, I., TICHÁ, J. Martin Rajniš, Zlatý řez, Praha, 2008 FILIPOVÁ, M., RAMPLEY, M. eds. Možnosti vizuálních studií. Obrazy ‐ texty – interpretace, Barrister & Principal, Brno, 2007 GUASTALLA, V. ed., Ecological Houses, TeNeues, Kempen, 2008 HAUSLADEN, G., Climate Skin, Birkhauser, Bazilej, 2008 HENDRIKS, Ch. F., Sustainable Construction, Aenas Technical Publishers 2001 HOLL, S. Paralaxa, ERA, Brno, 2003 JENCKS Ch. The Iconic Building: The Power of Enigma, Frances Lincoln Publishers Ltd., Londýn, 2005 JODIDIO, P., Green Architecture Now!, Taschen, Kolín nad Rýnem, 2009 KAHN, L. I. Conversations with Students, Princeton Architectural Press, Houston, 1998 (2. vydání) KLAUS, V., Modrá, nikoliv zelená planeta, Dokořán, Praha, 2009, s. 70 (2. vydání) LE CORBUSIER. Vers une architecture, Flammarion, Paříž, 1995 LIDDELL, H., Ecominimalism: The Antidote to Eco‐bling, RIBA Publishing, London, 2008 PALLADIO, A. Čtyři knihy o architektuře, SNKLHU, Praha, 1956 RAGON, M. Kde budeme žít zítra, Mladá Fronta, Praha, 1967 SCHITTICH, Ch., Building Skins, Birkhauser, Bazilej, 2006 SCHITTICH, Ch. ed. DETAIL Green 01/2009, , Institut für Internationale Architektur Dokumentation GmbH & Co, Mnichov, 2009 SCHITTICH, Ch. ed. DETAIL Green 02/2009, , Institut für Internationale Architektur Dokumentation GmbH & Co, Mnichov, 2009 SCHITTICH, Ch. ed. DETAIL Green 01/2010, , Institut für Internationale Architektur Dokumentation GmbH & Co, Mnichov, 2010 SCHLEGER E., LIESLER L., HLAVÁČEK D., ROTTOVÁ K., Zdraví a krása – přírodní materiály a zdravé stavby, FA ČVUT, Praha, 2008 ŠMELHAUS, P. a kol., Nízkoenergetický dům, ABF – nakladatelství ARCH, Praha, 2004 TICHÁ, J. ed. Architektura na prahu informačního věku: Texty o moderní a současné architektuře, Zlatý řez, Praha, 2001 TICHÁ, J. ed., Architektura v informačním věku, Zlatý řez, Praha, 2006 TICHÁ, J. ed., Architektura: tělo nebo obraz?, Zlatý řez, Praha, 2009 TYWONIAK, J. Nízkoenergetické domy: Principy a příklady, Grada Publishing, Praha, 2005 TYWONIAK, J. a kol., Nízkoenergetické domy 2: Principy a příklady, Grada Publishing, Praha, 2008 VITRUVIUS, On Architecture, Penguin, Londýn, 2009 WIGGINTON, M., Intelligent Skins, Architectural Press, 2002 WINES, J., Green Architecture (The Art of Architecture in the Age of Ecology), Taschen, Kolín nad Rýnem, 2000 ZAHRADNÍČEK, V., HORÁK, P., Moderní dřevostavby, ERA, Brno, 2007 ZUMTHOR, P. Promýšlet architekturu, Archa, Zlín, 2009

24

FA ČVUT PHD. | TENDENCE UDRŽITELNÉHO VÝVOJE V ARCHITEKTUŘE | ING. ARCH. MARTIN ČENĚK | 09_2010 Architectural Theory: From the Renaissance to the Present, Taschen, Kolín nad Rýnem, 2006 Natural Flair (Eco Architecture), Evergreen (Taschen Publishing), Kolín nad Rýnem, 2008 Small Eco‐houses, Evergreen (Taschen Publishing), Kolín nad Rýnem, 2007 Urban Style, (Eco Architecture), Evergreen (Taschen Publishing), Kolín nad Rýnem, 2008 Wood Houses, Slovart, Bratislava, 2009 Zelená architektura.cz, katalog k výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera, GJF a Architektura, Praha, 2008 INTERNETOVÉ ZDROJE: academics.triton.edu www.archiweb.cz www.fosterandpartners.com www.grimshaw‐architects.com www.ip‐architectes.fr www.jourda‐architectes.com portal.gov.cz www.rozhlas.cz www.usgbc.org cs.wikipedia.org en.wikipedia.org JINÉ ZDROJE: Konference CESB 2010, Praha, 30/6 – 2/7/2010

25

ARCHITEKTONICKÝ KONCEPT Z PERSPEKTIVY UDRŽITELNOSTI

Recommend Documents