Středoevropská spolupráce z perspektivy historie a přítomnosti Zamyšlení nad souborem článků a studií Pavla Lukáče, sebraných v knize Dějiny a zahraničná politika v strednej Európe. Kalligram, Bratislava 2004 Kniha z produkce vydavatelství Kalligram, pod titulem Dejiny a zahraniční politika v strednej Európe je vítaným příspěvkem, který nabízí příležitost k hlubšímu průniku do vývojových tendencí regionu střední Evropy. Výpovědní hodnota textů je znásobena specifickou pozicí interpreta, slovenského historika a zároveň politického analytika. Jedinečnost slovenského úhlu pohledu, na minulé i současné dění ve středoevropském regionu, obzvláště z hlediska českého, polského i maďarské pozorovatele, spočívá v jeho méně, či více akcentované potřebě, býti vědomým centrem, minimálně však pasivním prostorovým průsečíkem středoevropských, historicko-politických koncepcí. Autorovy historicko-politické exkurzy do myšlenkového světa slovenského myšlení, pojetí a praktické participace při utváření obrazu střední Evropy, exkurz do období počátečního formování slovenské zahraniční politiky (v rámci československé zahraniční politiky) odhaluje v mnoha ohledech neznámé avšak poutavě inspirativní podhoubí slovenského politického myšlení a jeho aktivit v dlouhém období posledních, více než 80 let.
Články a studie Pavla Lukáče, podle mého názoru, představují obzvláště pro českou veřejnost jednoznačně vítaný a bohužel i nedostatkový druh analýzy středoevropských vztahů (přiblížení kulturních, historických, politických specifik v míře odpovídající rozdílné geografické poloze), které českému politickému uvažování o významu středoevropském prostoru, prostě zůstávají skrytá, a proto nepochopená. Myšlenky prezentované autorem si nejenže vynucují, nýbrž přímo inspirují k přemýšlení o relevanci a váze pojmů a přístupů k středoevropanství. To vše při zachování komparace se současným, hlavně politicky motivovaným nakládáním s dějinnou a myšlenkovou tradicí, jakož i s uznávanou geopolitickou hodnotou celku střední Evropy.
V intencích témat knihy lze přemýšlet o míře ochoty poznávat a podílet se na vytváření reálné perspektivy tohoto prostoru, o možnostech kooperace politicky motivovaného seskupení středoevropských státních celků v rámci seskupení V4. Pavol Lukáč, nejen svou kompetencí erudovaného historika, ale i politického analytika, plasticky propojuje témata historicky zakotvená s tématy politicky aktuálními. Právě propojováním vzdálené minulosti s aktuální politickou přítomností vytváří vhodný rámec pro analýzu současné středoevropské, politické a kulturně-společenské spolupráce, i když, jak dokazují nejen jeho studie a články, v prostředí, které je až extrémně zatížené dějinami. Na tomto stavu nemůže objektivně mnoho změnit ani jinak pro přítomnost významné evropské integrační úsilí a jeho velké květnové finále, stejně jako i jednou stranou zatracovaná (pragmatičtí politici), na straně druhé zase glorifikovaná (stoupenci kooperující střední Evropy) regionální forma
spolupráce, jejíž motivační báze v sobě již delší dobu kumuluje až příliš jednoznačně, aktuálně politické (i když pragmatické argumenty ve vztahu k procesu evropské integrace) potřeby vzájemné spolupráce. Tento stav však logicky implikuje otázku o smyslu další budoucí regionální spolupráce v rámci seskupení Visegrádu (V4), po dosažení stanoveného cíle, tedy vstupu do EU.
Dalším, avšak v mém chápání zcela zásadním problémem minulosti, současnosti i budoucnosti visegrádského seskupení, který v současném přísně politicko-pragmatickém uchopení visegrádské spolupráce absentuje, je otázka, nakolik jsou společenské elity (především v oblasti humanitních věd) ve středoevropských státech ochotné přistoupit ke kritické a na přísně vědeckých základech položené reflexi dějin středoevropských vztahů, a to jak pro oblast politických vztahů (rodících se v moderním slova smyslu rokem 1918), tak především v oblasti kulturních i širších společenských vztahů. Bylo by velmi vítaným přínosem dějiny středoevropských vztahů, projevy ve vztazích zainteresovaných států polidštit, vdechnout jim život více i méně známých „středoevropských“ osobností. Jistě by se jich našlo celkem dost, například i Lukáčem zmíněný, neznámý středoevropan Leo Gestetner, anebo opět objevený, československý středoevropský symbol Anton Straka. Jen je chtít vidět, dát si tu práci je nalézat a nemlžit zbytečně prostoduchými frázemi, pro svět politiky tak příznačnými. Tak aby svět střední Evropy a diskuse vedené o tomto prostoru jako o abstraktním termínu, bylo možné zaplnit konkrétním světem lidí, aktivit a komplikovaných osudů. V případě výtky o smysluplnosti takového úsilí, lze odkázat na podobné a již několik let trvající aktivity v oblasti výzkumu česko-německých vztahů, které jsou v mnoha významných aspektech (menšiny) zrcadlovým odrazem vztahů československo-maďarských.
Nahlížení středoevropského prostoru, promýšlení jeho budoucí role a geopolitické váhy v celoevropské, i když především v regionální struktuře, bylo vždy v uvažování středoevropských osobností spojeno s ohledem na subjektivní národní zájmy a momentální potřeby (hospodářské, zahraničně-politické aspirace a regionální ambice) v něm konstituovaných státních jednotek, přičemž často podléhalo aktuální politické situaci uvnitř těchto jednotek a z toho vyplývajícím změnám v zahraničněpolitické orientaci, vždy v přímé souvislosti s celoevropským politicko-ekonomickým vývojem. Komplikovaný počáteční vývoj, s tím spojené často i dramatické projevy v bilaterálních vztazích nově konstituovaných států ve středoevropském prostoru po roce 1918, dočasně „zmrazené“ obdobím komunistické moci, avšak s plnou silou opět probuzené v okamžiku zhroucení komunistického bloku, se všemi nastřádanými a neřešenými, nejen nacionálními relikty. Po desetiletí živené předsudky, vyplývající převážně z nevědomosti a nezájmu, které však dodnes latentně přežívají v myšlení jednotlivých národních společenství. Právě ty se přirozeně podepsaly a stále podepisují na současné podobě bilaterálních i multilaterálních vztahů středoevropských států. Pokud odhlédneme od politické úrovně vztahů, je patrné, že i když nejvíce problematické kauzy byly politicky ošetřené a spory dočasně zmírněné politickými smlouvami, nebo deklaracemi (např.: slovensko-maďarská,
česko-německá, maďarsko-rumunská), ve vnímání společnosti se obraz „těch druhých, tedy bezprostředních sousedů“ příliš nezměnil a ani v současnosti nemění. Pokrok na tomto poli je skutečně velmi malý. Obraz politické jednoty a spolupráce V4, vytvářený a živený především médii, se ve skutečnosti jeví jako dobře hrané divadelní představení určené především pro vnější prezentaci a posílení váhy regionu, především vůči EU a dalším regionálním seskupením, avšak s již minimálním, pokud vůbec nějakým, významem a vlivem na širokou veřejnost zainteresovaných států. Význam Visegrádu a středoevropské spolupráce (v celém jejím rozsahu) tak v mysli středoevropské společnosti získal a získává ryze politický, a proto umělý smysl. Toto přesvědčení navíc posilují často velmi necitlivé a minimálně fundované projevy politických špiček. Jejich příležitostné otvírání Pandořiny skříňky (Benešovy dekrety; politicky motivovaná etnická rétorika; v poslední době například kauza „lex Beneš“ a jeho širší středoevropský, dějinami zatížený význam), které jen potvrzuje to, jak je minulost a současnost tohoto prostoru spjatá nejen s nevyřešenými dějinnými kolizemi, ale především s až alarmující nevědomostí, o konkrétním významu a dosahu často specifických, společenskohistorických vazeb v rámci středoevropského regionu.
Lze si proto položit otázku. Existuje v současnosti obecný zájem na odstranění této nevědomosti ? Je vůbec o takovýto druh poznání a studia zájem ? Má například česká společnost zájem o takovýto druh poznání ?
Domnívám se, že zájem by, již s ohledem na často komplikované porozumění české společnosti (často záměrně nepřiznané) vývojovým procesům v oblasti střední Evropy, měl být zcela přirozený. Skutečnost, zdá se, je však jiná. Ačkoliv, z hlediska tradičního českého přístupu k jeho východnímu (ačkoliv středoevropskému) prostoru, není nikterak překvapivá. Stalo se bohužel již zvykem, že česká společnost věnuje (již i v období 1. Československé republiky) až očividně zanedbatelnou pozornost historickému vývoji regionu střední Evropy, vnitřnímu vývoji států tohoto regionu, kulturním a z toho vyplývajícím regionálním specifikům (jazykovým, literárním), jakož i vývoji svébytného politického myšlení v rámci státních celků tohoto regionu (Slovensko, Maďarsko, Polsko). Nevyslovený, avšak nikoliv skrytý důvod tohoto nezájmu české společnosti, respektive politiky, o prostor za jeho východní vnější, v minulosti však i vnitřní hranicí (s ohledem na minulou příslušnost Slovenska, Podkarpatské Rusi), vyplývá přesvědčení o příslušnosti českých zemí a společnosti k západnímu civilizačnímu a politickému okruhu, a proto východní prostor nemůže být prioritou. V mnoha případech však právě podobný druh nezájmu o „východní politiku“ způsobil nemalé komplikace již i Československé republice v letech 1918-1939 a stal se i jedním z rozhodujících faktorů v období „samovolně“ se rozpadajícího Československého státu v období 1991-1992, bez zodpovědnosti k důsledkům tohoto kroku nejen na ryze česko-slovenský vztah, ale i stabilitu postkomunistického středoevropského prostoru. Zůstává nepřiznanou skutečností, že česká politika a její reprezentanti nedokázali nalézt v několika etapách své demokratické státní existence (1918-1939, 1945-48, 1990-1992, 1993-1999-
současnost ?) přijatelný koncept východní (i vnitřní) a středoevropské politiky, který by byl a priori založený na respektu a partnerství, nikoliv jen na přesvědčení o vlastní výjimečnosti, ať již v rámci státu, či širšího středoevropského regionu.
V souvislosti s tímto historickým vývojem přirozeně vyvstává otázka, jestli si nutnost existence tohoto konceptu středoevropské (východní) zahraniční politiky současný český kabinet i prezident uvědomili (aktivity politických činitelů ČR v rámci V4 v posledních měsících podobnou skutečnost indikují) a akceptují ho i do budoucna jako perspektivní krok při dalším angažování ve středoevropském regionu. Anebo se jedná jen o momentální a pro budoucnost nijak závaznou formu sousedské kooperace. Domnívám se, že i vzhledem k pokusům z let dávno minulých, avšak v mnoha aspektech dnes více než aktuálních (např. P. Lukáčom prezentované aktivity Coudenhove-Kalergiho; M. Hodži – v jeho případě nejde přirozeně jen o známý plán středoevropské federace, ale i o jeho aktivity z letech 1918-1919, kdy osamoceně, ale takřka prorocky, volal po okamžitém vypracování konceptu středoevropské hospodářské a politické spolupráce ze strany československé zahraniční politiky; koncept neznámého středoevropana Leo Gestetnera a dalších), o nastartování užší středoevropské spolupráce, tak jak to dokládá na stránkách své knihy Pavol Lukáč, představuje pro současnost i budoucnost významné memento, které nelze nadále opomíjet.
Středoevropská společnost (a v zásadě nejde jen o politické, kulturní a vědecké elity, které již částečně pochopily význam a prospěch takovéhoto typu spolupráce) potřebuje, aby smysluplnost podobné regionální spolupráce byla naplněna konkrétním obsahem, tak aby i „běžný“ občan mohl aktivně do tohoto procesu zasahovat, svými aktivitami jej dále rozvíjet a přirozeně z něho i těžit. Přirozeně se rýsuje i další významné pozitivum, které by mohlo vzejít z intenzivnější občanské zúčastněnosti na podobném typu regionální spolupráce. Naskytuje se příležitost k postupnému prolomení informační a ideové izolace národních společenství, příležitost k postupnému korekci pokřiveného obrazu sousedů, a tak se při vzájemném respektování zbavovat neudržitelných a často již jen s ohledem na historický vývoj ospravedlnitelných ideových pilířů národních (státotvorných) ideologií - (idea Velkého Maďarska/Uher, rezonance velkomoravské „státní“ tradice, nekritické hodnocení vnitřní i zahraniční politiky ČSR v meziválečném období, sen o získaní politickoekonomické dominance v prostoru středo-východní Evropy).
Do této sféry „priblíženia sa visegrádskej myšlienky občanom“, pod mottem „posilnenie občianskeho komfortu“, jak upozornil Pavel Lukáč v příspěvku „Visegrádska spolupráca – východiská, stav a perspektívy“, patřilo i založení „Mezinárodního visegrádského fondu“ v roce 1999, pro podporu projektů z oblasti kultury, vědy a sportu. Ačkoliv jde z hlediska dějin středoevropské spolupráce o významný krok, neměl by nadlouho zůstat posledním. Naopak, mohl by iniciovat úvahy o možné perspektivě formování středoevropského „mozkového“ trustu na institucionální bázi
(univerzita,
výzkumná
akademická
centra,
perspektiva
konstituování
interdisciplinárních
„Středoevropských areálových studií“ na stávajících fakultách univerzit ve státech V4, s cílem posílení středoevropské kulturně-společenské identity. Bylo by vhodné uvažovat o případném konstituování společných, vědecko-technologických center s návazností na potřeby a perspektivy rozvoje hospodářství středoevropských zemí. A to nejen s cílem oslabit stále sílící, „káry sestavující“ charakter středoevropského hospodářství.
O budoucích politických konturách spolupráce regionálního seskupení V4, stejně tak o jeho pozici a politické váze v rámci nově se konstituujících středoevropských struktur po květnovém vstupu jeho členů do Evropské unie, bude možné prakticky uvažovat až v okamžiku, kdy vstupní horečku vystřídá běžná provozní teplota nejen v unijních labyrintech, ale především ve vládních kabinetech členů V4. Perspektivy spolupráce členů V4 v oblasti školství, vědy, kultury a sportu se budou odvíjet především od přitažlivosti projektů, za podmínky zachování názorové pestrosti a tedy i inspirace ze strany nejbližších sousedů.
