Je trest smrti trestem spravedlivým? Diplomová práce

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA OBČANSKÉ VÝHOVY

Je trest smrti trestem spravedlivým? Diplomová práce

Brno 2010

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Milan Valach, Ph.D.

Vypracovala: Jana Náhlíková

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

........................ podpis 2

Děkuji panu PhDr.Milanu Valachovi, Ph. D. za cenné rady a vedení diplomové práce. Poděkování patří také studentům boskovického gymnázia, kteří byli ochotni vyplnit dotazník. V neposlední řadě děkuji svému příteli, svým rodičům a svému bratrovi, kteří mi byli při psaní diplomové práce oporou.

3

1. Úvod 2. Techniky, jakými byl a je trest smrti vykonáván

7 8-17

2. 1 Zvířata jako popravčí

8

2. 2 Římská spravedlnost

8

2. 3 Rozpárání břicha

9

2. 4 Volným pádem ke smrti

9

2. 5 Smrtící půst, uvrţení do klece a zazdění

9-10

2. 6 Ukřiţování

10

2. 7 Pohřební zaţiva

10

2. 8 Kůl v těle

11

2. 9 Staţení z kůţe

11

2. 10 Rozřezání, rozčtvrcení a roztrhání, rozdrásání, rozdrcení

11

2. 11 Upálení

11-12

2. 12 Pod pilou

12

2. 13 Usmrcení šípy a probodení

12

2. 14 Otrávení

12

2. 15 Estrapáda

13

2. 16 Ubití

13

2. 17 Lámání kolem

13

2. 18 Koňská spravedlnost

13

2. 19 Zardoušení, oběšení

13-14

2. 20 Utopení

14

2. 21 Stětí, gilotina- alias dcera doktora Louise

14

2. 22 Zastřelení

14-15

2. 23 Plynová komora

15

2. 24 Elektrické křeslo

15-16

2. 25 Smrtící injekce

16

2. 26 Techniky trestu smrti, které jsou stále pouţívány

17

3. Trest smrti a USA 4. Státy světa a trest smrti

18 19-22

4

5. Povolání kat 5. 1 Několik katovských „nej“

23-25 24-25

5. 2 Nejznámější mistr ostrého meče v českých zemí- Jan Mydlář 25 6. Argumenty pro a proti trestu smrtianeb Oko za oko, zub za zub versus Nezabiješ

26-34

6. 1 Právo na ţivot

26-27

6. 2 Argument odstrašení

27-28

6. 3 Argument pojistky

28-29

6. 4 Argument odplaty

29

6. 5 Argument pochybení lidského faktoru

29-30

6. 5. 1 Případ Lesurques

30

6. 6 Praktická vhodnost trestu smrti

31-32

6. 7 Politické zneuţívání trestu smrti a rasová diskriminace

32-33

7. Trest smrti versus potraty

35

8. Jak se ke trestu smrti staví široká veřejnost?

36-37

8. 1 Názory na trest smrti

36-37

9. Náboţenství a trest smrti

38-39

10. Historie trestu smrti v naší zemi

40-53

10. 1 Trest smrti za první republiky

42-43

10. 2 Období protektorátu

43-44

10. 3 Období 1945-1948

44-45

10. 4 Veřejné popravy

45

10. 5 Politické procesy po únoru 1948

46-49

10. 5. 1 Heliodor Píka

46-47

10. 5. 2 Milada Horáková

47-49

10. 6 Období do roku 1989 10. 6. 1 Olga Hepnarová 10. 7 Situace po roce 1989 11. Problematika týkající se trestu smrti v právních dokumentech

49-52 50-52 52-53 54-56

11. 1 Mezinárodní úroveň

54-55

11. 2 Evropská úroveň

55-56

11. 3 Státní úroveň

56

5

12. Alternativní varianty k trestu smrti

57-60

12. 1 Odnětí svobody na doţivotí

58-59

12. 2 Kritikové doţivotního odnětí svobody

60

13. Trest smrti a spravedlnost

61-63

14. Výzkumná část

64-77

14. 1 Cíl výzkumu a výchozí hypotézy

64

14. 2 Metoda výzkumu

64-65

14. 3 Výzkumný vzorek

65-76

14. 4 Ověření hypotéz

76-77

15. Zařazení tématu do výuky

78

16. Závěr

79

Poznámky

80-82

Literatura

83-84

Přílohy Summary/ resumé

6

1. Úvod Pro svou diplomovou práci jsem si zvolila název Je trest smrti spravedlivým trestem?, z čehoţ jasně vyplývá, jakou problematikou se budu v diplomové práci zabývat. Práce si klade za cíl zjištění, zda je trest smrti trestem spravedlivým, či nikoli. Ona otázka, která je současně i názvem diplomové práce, bude neustále celou práci provázet. Téma trestu smrti jsem si vybrala především proto, ţe velké procento široké veřejnosti se staví k trestu smrti pozitivně, coţ je dosti zaráţející. Chtěla bych porovnat názory odpůrců i zastánců trestu smrti. Práce bude obsahovat teoretickou část a část praktickou. V části teoretické se budu postupně zabývat technikami, jakými je trest smrti vykonáván, zmíním státy, v nichţ je trest smrti povolen. Další kapitoly jsou věnovány argumentům, jednak argumentům, které pouţívají odpůrci trestu smrti, jednak argumentům, jimiţ se zašťiťují zastánci tohoto trestu. Na trest smrti budu pohlíţet i z úhlu historického, kdy se zaměřím především na historii trestu smrti v českých zemích. Diplomová práce neopomene ani problematiku tzv. justičních omylů neboli justičních vraţd. Část praktická se bude orientovat na názory studentů gymnázia. Studenti budou vyplňovat dotazníky, které obsahují otázky týkající se trestu smrti. Vedle otázek uzavřených bude dotazník doplněn i otázkami otevřenými, v rámci nichţ budou moci studenti projevit svými vlastními slovy své stanovisko, svůj názor. Jak jiţ bylo zmíněno výše, celou práci bude provázet otázka, zda je trest smrti trestem spravedlivým, či nikoli. Na otázku se budu snaţit během psaní práce nalézt odpověď.

7

2. Techniky, jakými byl a je trest smrti vykonáván Existuje několik způsobů, jimiţ bylo nebo v některých zemích ještě je moţné trest smrti vykonat. V ČSSR, kdy byla poslední poprava provedena v roce 1989převaţoval oběšení, dříve bylo moţné i zastřelení. V následujícím textu zmíním a stručně popíši některé další způsoby výkonu trestu smrti. 2. 1 Zvířata jako popravčí Jiţ od nejstarších dob bylo k usmrcení člověka vyuţíváno zvířat. Asyrský král nechvál své vězně napospas dogám, oproti tomu v Egyptě sehrávali hlavní prim krokodýlové. Důleţitou roli popravčích zastávali v Kartágu a Indii sloni. Římané vyuţívali zvířat k hrdelním trestům tak nebývalou měrou, ţe téměř není v lidských silách si něco takového představit. Odsouzenec k utopení byl před vhozením do vody zašit do koţeného pytle s opicí, kohoutem, psem, kočkou nebo hadem. Je sice pravda, ţe zvíře bylo vybíráno podle velice přísných kritérií, ale jeho úkolem zároveň bylo přivodit odsouzenému co nejhlubší rány, pokousat ho. 1) Ke smrtícím účelům byla uţívána zvířata jako kanci, berani, lvi apod. Tento způsob byl vyuţíván dávno před naším letopočtem a byl zaznamenán ještě v 5. století po Kristu. 2. 2 „ Římská spravedlnost“ Tento trest spočívá v podříznutí nebo v proříznutí hrdal. Na rozdíl od stětí při něm nedochází k oddělení hlavy od těla, ale příčiny smrti jsou stejné, protoţe smrt nastává vykrvácením, a tedy udušením z nedostatečného okysličení mozku v důsledku náhlého přerušení krkavice a průdušnice. 2) Právě tento trest byl typický pro Řím, odtud tedy pochází jeho název „římská spravedlnost“. Avšak v Římě nebylo podříznutí nikdy řádně kodifikováno v trestním zákoníku jako řádný hrdelní trest. Podříznutí bylo především uţíváno k hromadným a mimosoudním popravám. Avšak oficiálnost bychom našli při usmrcování gladiátorů v arénách. Kdyţ jeden z bojovníků s více či méně váţným zraněním klesl, zdvihl ruku a prsteník levé ruky

8

namířil k divákům, coţ bylo gesto, jímţ přiznával poráţku a zároveň prosil os litování. Vítěz se pak otočil čelem k císaři a ten, v zásadě po vyslechnutí názoru diváků, rozhodl o tom, zda bude poraţený ušetřen nebo usmrcen. Ukázal-li palcem dolů, znamenalo to pro poraţeného smrt. Zdviţená ruka znamenala milost. Pokud zněl verdikt smrt, císař nebo ten, kdo předsedal hrám, zvolal: „Jugula!“(Podříznout!) 3) Tato technika byla uţívána i u primitivních afrických kmenů, v Asii. Ve 20. století byl ještě zaznamenán v Kambodţi. 2. 3 Rozpárání břicha Tato technika byla realizována v Řecku, Římě a v Orientu, kde bylo rozpárání břicha realizováno tak, aby byla smrt bolestivá a pomalá. Jednalo se o zabodnutí zbraně do břicha, zbraň měla proniknout aţ do útrob. Jistou podobnost nalezneme s japonským způsobem sebevraţdy-s harakiri. Dříve neţ bylo harakiri uznáno jako sebevraţedná metoda, která měla prokázat věrnost, byla pouţívaná jako způsob popravy, kdy se odsouzený sám tímto způsobem musel usmrtit. 2. 4 Volným pádem ke smrti Tento způsob popravy bychom v minulosti našli na všech světadílech. Jedná se o svrţení odsouzeného z nějakého vyvýšeného místa-např. skála, hradby apod. Realizace tohoto trestu je velmi jednoduchá, coţ můţe být jednou z příčin, proč tento způsob byl po světě tak rozšířen. 2. 5 Smrtící půst, uvržení do klece a zazdění Všechny tři způsoby, pomocí nichţ byl odsouzenec usmrcen, mají jeden společný aspekt-vţdy se jedná o upření potravy. Smrtící půst jiţ dle názvu napovídá, ţe se jedná o pomalou smrt, která nastane z důsledku nedostatku potravy. Smrtící půst byl ještě v 80. letech 20. století uţíván v Angole a Čadu. Uvrţení do klece podobně jako zazdění bylo ve většině případu provázeno také odepřením potravy. Odsouzenec uvrţený do klece byl často usmrcen i pomocí kamenů, které na něho házeli kolemjdoucí. Doba rozkvětu tohoto trestu spadá do doby vlády francouzského krále Ludvíka XI.

9

Od 17.století jiţ tento trest nenalezneme, ačkoli byly zaznamenány události, kdy byl tento způsob pouţit v Číně ještě na začátku 20.století. Smrt zazděním, která je vyvolána v důsledku nedostatku jídla, pití a vzduchu, bychom nalezli jiţ v antické tragédii Antigona, jejímţ autorem je Sofokles. Velký rozmach tohoto trestu je moţné zaznamenat v 16. století, kdy jej pouţívaly zejména inkviziční tribunály. 2. 6 Ukřižování Téměř všichni by si jistě vzpomněli na nejslavnější ukřiţování, jedná se o ukřiţování Jeţíše Krista, jeţ např. ve svém filmu Umučení Krista ztvárnil reţisér Mel Gibson. Jeţíš byl ukřiţován na kříţi ve tvaru písmene T. Jeho učedník Petr byl také ukřiţován na kříţi ve tvaru písmen T, avšak na jeho přání visel na kříţi hlavou dolů. Jedním z nejbolestivějších okamţiků při ukřiţování je zatloukání hřebů do zápěstí a nártů. Za 2. světové války bylo spousta Ţidů ukřiţováno Němci na území Sovětského svazu. Ukřiţování je stále součástí trestního zákoníku v Jemenu. Avšak odsouzený je ukřiţován aţ po smrti, kdy byl popraven v souladu s rozsudkem, tedy zastřelením nebo pověšením. V Súdánu je předepsán trest ukřiţováním zaţiva pro ty, kdo se dopustili haddu, tj. protivili se boţské vůli. Odsouzení k smrti ukřiţováním je moţné v sedmi islámských zemích. 4) (srov.) 2. 7 Pohřbení zaživa Opět trest, který byl pouţíván na všech kontinentech. Zajímavostí je Chammurapiho zákoník, kde je popsána tato situace: architekt postaví dům, dům architektovou vinou spadne a zabije majitelova syna, architektův syn za trest zahyne stejnou smrtí a bude zahrabán zaţiva. 5)(srov.) V období středověku byl ve Francii tento trest vyhrazen ţenám, nebylo by mravné je zabít pověšením, tudíţ byla volena zmíněná alternativa. Pohřbívání zaţiva byli nacistickými Němci i partyzáni a odbojáři. V 70. letech 20. století bylo moţné tento způsob absolutního trestu zaznamenat i v Kambodţi.

10

2. 8 Kůl v těle Naraţení na kůl je povaţováno za jeden z nejvíce krutých způsobů usmrcení. Způsob byl hojně vyuţíván v Orientu a Asii, avšak záznamy o tomto krutém způsobu popravy lze najít i na dalších kontinentech. V carském Rusko se naraţením na kůl usmrcovalo ještě v 18. století, v Turecku dokonce ještě ve století 19. 2. 9 Stažení z kůže Staţení kůţe je hrdelní trest, který spočívá v částečném nebo úplném staţení kůţe z těla odsouzence. Zvláštní oblibě se těšil především v Chaldeji, Babylonii a Persii.6) Popis trestu bychom nalezli uţ u antického básníka Ovidia, který líčí spor mezi Apollónem a Marsyasem, Marsyas spor vyhrál a za trest byl staţen z kůţe. V 16. století byli tímto způsobem usmrcování odsouzení Turci. V tereziánském zákoníku se vyskytuje záznam o částečném staţení z kůţe. 2. 10 Rozřezání, rozčtvrcení a roztrhání, rozdrásání, rozdrcení Dalo by se říci, ţe tyto techniky mají mnoho společného. Vţdy se jedná o téměř úplné rozmělnění těla viníka, k němuţ jsou pouţity ať jiţ ostré nástroje, nebo v případě rozdrcení těţké předměty apod. Některé z těchto způsobu se pouţívaly ještě počátkem 20. století. Roztrhání se realizovalo pomocí koní. 2. 11 Upálení Podobně jak je s ukřiţováním spjaty osoba Jeţíše Krista, tak je v naši zemi s upálení spjat Mistr Jan Hus, který byl 6. července 1415 v Kostnici pro své myšlenky kritizující tehdejší katolickou církev upálen na hranici jako kacíř. Upálení je trest, který je starý jak lidstvo samo. I v Chammurapiho zákoníku, v nejstarším zákoníku světa, je zmínka o upálení jako o trestu pro viníky. Upálení a útrpné právo(velmi kruté mučení, kdy bolest zatemní rozum a mučený se přiznává k čemukoli) popisuje Václav Kaplický ve své knize Kladivo na čarodějnice, podle níţ byl později natočen filmový snímek. Jak název napovídá, jednalo se o trestání údajných čarodějnic. Honem na čarodějnice a následnými čarodějnickými procesy je proslulá zejména katolická církev nejen u nás,

11

ale po celé Evropě. Vedle ţivotů kacířů a čarodějnic na hranici končívaly i ţivoty heretiků. Avšak ještě v letech 1982 aţ 1989 byli v Angole upáleni lidé obvinění z disentu. 7) Jednou z variant upálení bylo i usmrcení na malém ohni, jednalo se o jakési „pomalé opékání lidského těla“. 2. 12 Pod pilou Jasná je podobnost s rozřezáním. Jak je zřejmé z pojmenování trestu, uţívalo se při této metodě pily. Odsouzený byl rozřezán buď od hlavy směrem k tříslům, nebo opačným způsobem-tedy od třísel směrem k hlavě. První způsob byl méně drastický neţ způsob druhý, jelikoţ smrt u prvního způsobu nastala téměř hned. Tento drastický způsob byl vyuţíván ještě příslušníky gestapa v období 2. světové války. 2. 13 Usmrcení šípy a probodení Technika usmrcení pomocí luku a šípů, v případě probodení jen šípů, které do těla osoby vráţely osoby k tomuto činu oprávněné. Poprava šípy byla realizována ještě v 19. století, a to např. na Nové Guineji a v Tibetu. 2. 14 Otrávení Podání jedu v podobě potravy či nápoje nebo ve věcech denní potřeby má svůj původ v antickém Řecku, konkrétně v Athénách. Pomocí jedu v podobě tzv. bolehlavu byl usmrcen i filosof Sokrates, jenţ byl odsouzen za mravní ohroţení mládeţe. Konečně nadešel den, kdy měl při západu slunce vypít jed. Přišli všichni jeho ţáci a také jeho manţelka Xantipa. Sokrates byl klidný a hovořil o smrti. Nakonec mu přinesli jed. Sokrates se zeptal kata: „Řekni mi, příteli, co mám teď dělat?“ Protoţe kat lektvary z bolehlavu připravoval, měl s nimi jiţ své zkušenosti, a tak filosofovi doporučil, aby po vypití nápoje příliš po místnosti nechodil, protoţe chůze tlumí účinky bolehlavu a smrt nastává později. Sokrates prý vzal katovy rady na vědomí. Kat mu dále doporučil, aby příliš nemluvil, protoţe by pak musel vzít druhou nebo i třetí dávku jedu. Sokrates uchopil pohár a jedním douškem ho vypil. Kdyţ mu ztěţkly nohy, lehl si a obličej zakryl tógou. Plačící ţáky vyzýval ke klidu a Kritonovi řekl: „Kritone, Eskulapovi dluţíme kohouta, vyrovnejte mé dluhy, nezapomeňte!“ Za okamţik byl jiţ mrtvev. 8)

12

2. 15 Estrapáda Technika byla zřejmě vynalezena v Itálie a byly známá na Sicílii, na Sardínii, v některých německých státech a Rusku. Odsouzený byl vytaţen provazem, jenţ procházel pod rukama svázanýma za zády, na vrchol stoţáru nebo šibenice. V okamţiku, kdy byl vytaţen nahoru, nechali ho spadnout, ovšem ne aţ na zem. Nárazem při zastavení pádu těla se odsouzenci vykloubily ruce.9) (srov.) 2. 16 Ubití Opět jeden z trestů, který je starý jak lidstvo samo. Trest byl realizován např. pomocí biče, holí a dalších nástrojů. Dodnes bychom našli trest v Singapuru- za obchod s drogami, za vraţdu, za znásilnění atd., nejedná se však o ubití k smrti, odsouzený dostane vyplaceno 24 ran obuškem. 2. 17 Lámání kolem Touto technikou hrdelního trestu se inspiroval náš nejvýznamnější romantický básník Karel Hynek Mácha, který tímto způsobem za vraţdu otce nechal usmrtit Viléma, jednoho z hlavních hrdinů naší nejslavnější básně Máj. Odsouzený byl vpleten do kola a byly mu lámány kosti. Trest byl i v trestním zákoníku Marie Terezie. 2. 18 Koňská spravedlnost Z názvu je příznačné, ţe hlavní roli při realizaci tohoto trestu sehrávají koně. Končetiny odsouzeného jsou přivázány ke koním, tím dojde k roztrţení těla. Tímto způsobem mohli být lidé usmrcení ještě v průběhu 19. století. 2. 19 Zardoušení, oběšení Techniky mají společnou příčinu smrti, a to zadušení. Právě oběšení je jedním z nejčastějších způsobu, jakými je trest smrti vykonáván. Spolu s upálením a se stětím patří k jedněm z nejstarších způsobů, kterými byl hrdelní trest realizován. Trestem smrti oběšením byl vykonáván i u nás, a to aţ do roku 1989, kdy byl zrušen. V některých státech je vyuţíván dodnes. Mezi přednosti tohoto způsobu patří bez pochyby

13

jednoduchost a samozřejmě i úspornost. Další výhodou je i fakt, ţe oběšení nabízí hromadné popravy. 2. 20 Utopení Existuje hned několik technik topení. Jedním ze způsobů je násilné ponoření hlavy pod vodní hladinu. Další moţností bylo oběť zavázat do pytle a ten pak hodit do vody. Odsouzený mohl být také svázán a zatíţen kameny a podobnými předměty, poté ho čekalo jako u předchozích způsobu vrţení do vody. V roce 1991 bylo tímto způsobem usmrceno několik odsouzených v Iráku. 2. 21 Stětí, gilotina- alias dcera doktora Louise V obou případech se jedná o oddělení hlavy od těla. Své místo při stětí zastává kat, který je vykonavatelem trestu. Pokud byl kat zručný, podařilo se mu jedním úderem oddělit hlavu od těla, za coţ se mu dostalo ovací od přihlíţejícího publika. Gilotina je mechanický nástroj určení k oddělení hlavy od těla. Gilotina dostávala několik přezdívek- francouzská královna, hora nářků, břitva národa, vlastenecké stínidlo, špehýrka, vdova, Capetova kravata. Gilotina byla vynalezena ve Francii a budila respekt nejen ve své rodné zemi, ale i v ostatních krajinách. Poslední gilotinovanou obětí se stala Germaine Godefroyová v roce 1949. 2. 22 Zastřelení Střelné zbraně přinesly nové moţnosti i pro vykonávání trestu smrti. Avšak účinnost prvních poprav střelnými zbraněmi byla dosti pochybná, protoţe nebyly příliš přesné. Aţ do začátku 19. století zjišťujeme, ţe se exekuce musely často opakovat, protoţe první salva odsouzence pouze zranila- a to popravčí čety bývaly opravdu početné, aţ padesát lidí. 10) Zastřelení bylo dříve privilegovaným způsobem popravy pro vojáky, bylo pokládáno za vznešený způsob smrti, na rozdíl od toho pověšení bylo způsobem značně potupným. Za zmínku jistě stojí, ţe nacističtí váleční zločinci byli v norimberském procesu odsouzeni k trestu smrt- a to pověšením, nikoli zastřelením. Dodnes je

14

v některých státech zastřelení uzákoněno jako způsob popravy, ať uţ je to jediný moţný způsob nebo jeden z moţných. V trestních zákonících existuje přesný postup při vykonávání trestu smrti zastřelením, a to proto, aby nedošlo k případným nejasnostem či k improvizacím. Americký vojenský zákoník například ţádá, aby byl odsouzenec postaven zády ke zdi. Musí být přivázán tak, aby po salvě nepadl čelem dopředu. Pokud na něj před popravou přijdou mdloby, je nařízeno přivázat ho řemeny k prknu. Na hlavě musí mít povinně kápi černé barvy, kápě musí být dostatečně silná a krýt i krk. Popravčí četa nesmí stát dál neţ dvacet kroků od odsouzence. Vojáci dostanou zbraně uţ nabité, z toho jednu slepými náboji, a musejí mířit na srdce. Pokud není odsouzenec zraněn hned první salvou, střílí se znovu, a to tak dlouho, dokud nenastane smrt. 11) 2. 23 Plynová komora Pokrok nenastává jen ve vědě, ale i v technikách, kterými je vykonáván rozsudek smrti. Jednou z novinek se stala plynová komora, její počátky nalezneme v době první světové války, kdy se začaly provádět pokusy s bojovými plyny. Jistě je všem známo, ţe za druhé světové války skončilo v plynových komorách obrovské mnoţství nevinných lidí, lidí, kteří nebyli rovni lidem Třetí říše, lidé, kteří dle nenávistných názorů Hitlera vlastně v postatě vůbec lidé nebyli, byla to podřadná rasa, s kterou je třeba skoncovat. Princip popravy je velmi jednoduchý. Odsouzenec je umístěn do místnosti, kde dýchá jedovaté plyny, po jejichţ nadýchání nastává smrt. Plynová komora je k rozsudku smrti dosud v některých státech uţívána. 2. 24 Elektrické křeslo První elektrický generátor byl předveden v New Yorku v roce 1882 a jiţ v roce 1890 bylo elektřiny vyuţito jako legálního technického prostředku k výkonu popravy.12) Za vynálezce elektrické ho křesla je označován Harold Brown, jeţ spolupracoval s Edisonem a vyuţíval jeho laboratoře. Zajímavé je, ţe právě Edison byl odpůrcem trestu smrti. Poprava elektrickým křeslem vzbudila u veřejnosti obrovské ohlasy, vytvořily se dva tábory, kdy jeden popravu elektrickým proudem nadšeně vítal a stejně

15

silný druhý tábor, který tento způsob hlasitě odsuzoval. V současné době je elektrického křesla k usmrcení odsouzených vyuţíváno v některých amerických státech. Popravu elektrickým proudem vyvolává diskuse i dnes, odsuzováno je především krutost trestu, která spočívá v tom, ţe smrt nenastává ihned. 2. 25 Smrtící injekce Pokrok nezastavíš, věta, která opět platí i při vykonávání rozsudku smrti. Rok 1977 přináší pro odsouzence nový moţný způsob, jak mohli být popraveni. Objevuje se smrtící injekce, která způsobí rychlou, bezbolestnou a poměrně finančně nenákladnou smrt. Smrtící injekce byla poprvé uţita ve Spojených státech amerických, konkrétně ve státě Texas. Do historie se tedy zapsal rok 1982 uţitím nové techniky při popravě. Odsouzenému je vpíchnuta jedna, eventuálně dvě injekce smrtelné dávky rychle účinkujících barbiturátů kombinovaných s paralyzujícími chemickými látkami. Poprava je podobná postupu uţívanému v nemocnicích při celkové anestezii, avšak štrikovaná dávka je smrtelná. Je to roztok a obsahuje tři sloţky: barbituráty, které vedou ke ztrátě vědomí, bromid pankurnia, coţ je svalové relanxs (způsobuje jejich ochablost), jehoţ úkolem je paralyzovat bránici a přerušit tak pohyby plic, nakonec obyčejný chlorid sodný, jenţ má přivodit srdeční zástavu. 13) Důvody, které vedou některé americké státy k uţívání smrtící injekce, jsou na jedné straně humanitární, na straně druhé i ekonomické. Jak jiţ bylo zmíněno výše, jedná se o způsob rychlý, bezbolestný a finančně nenáročný. Tvrdí se, ţe právě smrtící injekce je jedním z nejhumánnějších způsobu výkonu trestu smrti. Problém však nastává v tom, ţe u popravy musí být přítomen lékař, a tu nastává rozpor s Hippokratovou přísahou, kde je řečeno, ţe lékař nepodá smrtící lék. Stejně jako například u eutanázie je tedy ţivot člověka v rukou lékaře. Lékař na sebe bere obrovskou zodpovědnost, zároveň i jakési břemeno. Smrtící injekce je uţívána jako legální způsob popravy ve Spojených státech amerických.

16

2. 26 Techniky trestu smrti, které jsou stále používány  Ubití  Ukamenování  Pověšení  Zastřelení  Stětí  Elektrické křeslo  Smrtící injekce

17

3. Trest smrti a USA Spojené státy americké jsou státem, ve kterém je moţné odsouzené popravit pěti technikami. Z padesáti států federace je ve třiceti osmi státech trest smrti ukotven v zákoníku. Pro představu uvádím následující státy: Alabama, Arkansas, Colorado, Connecticut, jiţní Dakota, Jiţní Karolína, Kalifornie, Kentucky Luisiana, Maryland, Mississippi, Missouri, Montana, Nebraska, Nevada, New Hampshire, New Jersey, Nové Mexiko, Ohio, Oklahoma, Kreton, Pensylvánie, Severní Karolína, Tennessee, Texas, Utah, Virginie, Washington, Wyoming. Trest smrti není součástí federální legislativy. Kaţdý stát si tedy vybírá techniku, kterou povaţuje za nejvhodnější. Čtrnáct států pouţívá elektrické křeslo, osm států plynovou komoru, devatenáct států smrtící injekci, tři státy oběšení a dva státy zastřelení. Ve dvaceti pěti státech Spojených států amerických můţe být k trestu smrti odsouzena i osoba mladší 18 let. V roce 1946 byly dokonce popraveny osoby, jeţ měly teprve 14 a 15 let. V letech 1982 aţ 1986 bylo třicet šest mladistvých odsouzeno za vraţdu k trestu smrti. Na povrch vyplouvá otázka: Jak je moţné, ţe ve Spojených státech amerických, jeţ jsou povaţovány za jednu z nejdemokratičtějších zemí, je trest smrti legální? Ţe by snad tak demokratická země nebyla bezpečná a byla by plná zločinců, proti nimţ se můţe bojovat jen trestem smrti?

18

4. Státy světa a trest smrti Ve spoustě států světa je stále trest smrti legálním trestem. Vedle států, které k trestu smrti odsuzují své zločince, existují i státy, kde je sice trest smrti zachován, avšak v praxi uţ se nepouţívá. Do první skupiny států, tedy skupiny, kde je trest smrti zachován, patří např. Za jaké trestné činy může být trest smrti udělen Afghánistán- vraţda, ozbrojená loupeţ, dovoz výbušnin, protistátní činnost Arménie- vraţda, znásilnění, zločiny proti státu Barma- vraţda, zrada, výroba drog a obchod s nimi Barbados- vraţda, zrada, vzpoura Bahamy- vraţda, zrada, pirátství Bahrajn- vraţda, zločin proti bezpečnosti státu, atentát proti emírovi či následníkovi trůnu Bangladéš- vraţda, únos dítěte, vybízení ke vzpouře, sabotáţ, kuplířství, pašování, černý trh, penězokazectví Bulharsko- vraţda, zrada, špionáţ, sabotáţ, násilná loupeţ, příprava kmene bakterií s cílem vyvolat epidemii Bělorusko- vraţda, znásilnění, únos letadla, korupce, špionáţ Čína- vraţda, loupeţ, zpronevěra, korupce, obchod s drogami, obchod se ţenami a dětmi, kontrarevoluční činnost, šíření tajných informací Egypt- vraţda, ţhářství, opuštění dítěte, znásilnění, rabování, odmítnutí poslušnosti v době války Irák- zrada, špionáţ, padělatelství Írán- vraţda, uţívání omamných látek, cizoloţství, zločin proti Alláhovi Jižní Korea- vraţda, povstání, znásilnění, protistátní činnost Kuba- vraţda, znásilnění, útok proti bezpečnosti státu, sabotáţ, hospodářské delikty Lotyšsko- vraţda, zločin proti státu, zrada Pákistán- vraţda, únos, braní jména Muhammadova nadarmo, sexuální delikty, zločin proti Alláhovi, zločin proti státu, vzpoura

19

Ruská federace- vraţda, znásilnění, únos letadla, hospodářské zločiny Sýrie- vraţda, znásilnění, ţhářství, zločin proti státu, zrada, špionáţ, útok proti posvátným místům. Vedle jmenovaných technik, které jsou pouţívané ve Spojených státech amerických, a to elektrické křeslo, plynová komora, pověšení, zastřelení a smrtící injekce, se k výkonu trestu smrti uţívá i ukamenování, např. v Íránu a Jemenu, setnutí hlavy, např. v Kataru, ukřiţování v Sudánu. Do druhé skupiny států, tedy států, kde je trest smrti zachován, ale v praxi se neuţívá, se řadí např. Albánie, Bhútán, Dţinuti, Filipíny, Maledivy, Pobřeţí Slonoviny, Panenské ostrovy a další. Státy, které trest smrti zrušily Země

Rok

Andorra

1990

Angola

1992

Austrálie

1985

Ázerbájdţán

1998

Belgie

1996

Česká republika

1990

Dánsko

1978

Dominikánská republika

1966

Ekvádor

1906

Estonsko

1998

Finsko

1972

Francie

1981

Gruzie

1997

Guinea-Bissau

1993

Haiti

1987

20

Honduras

1956

Hong-Kong

1993

Chorvatsko

1990

Irsko

1990

Island

1928

Itálie

1994

Kambodţa

1989

Kapverdy

1981

Kolumbie

1910

Kostarika

1877

Lichtenštejnsko

1987

Lucembursko

1979

Maďarsko

1990

Mauricius

1985

Moldavsko

1995

Monako

1962

Mosambik

1990

Namibie

1990

Německo NDR

1987

Německo SRN

1949

Nepál

1997

Nikaragua

1979

Nizozemsko

1982

Norsko

1979

Nový Zéland

1989

Paraguay

1992

Polsko

1997

Portugalsko

1976

Rakousko

1968

Rumunsko

1989

21

Řecko

1993

San Marino

1865

Slovenská republika

1990

Slovinsko

1989

Sv. Tomáš a Princův ostrov

1990

Španělsko

1995

Švédsko

1972

Švýcarsko

1992

Uruguay

1907

Vanuatu

1981

Vatikán

1969

Venezuela

1863

14)

Za povšimnutí jistě stojí, ţe ve Švýcarsku, jedné z nejvyspělejších a nejdemokratičtějších zemí, dochází ke zrušení trestu smrti aţ v roce 1992, i kdyţ je fakt, ţe poslední poprava se ve Švýcarsku konala jiţ v roce 1944. Myslím, ţe připomenuto by mělo být i Polsko, stát s obrovským procentem katolických věřících, kde byl trest smrti zrušen aţ o sedm let později neţ u nás, tedy v roce 1997.

22

5. Povolání kat Odedávna spojuje obecné mínění lidu s osobností kata jakoţto vykonavatele trestů tělesných, vyřknutých rozsudkem spravedlnosti lidské, jakýsi příznak démonický, coţ se zakládá ovšem zcela přirozeně na hrůznosti výkonů, jimiţ musel kat zadost činiti úloze své. Nejtěţší trest, jejţ mohl soud pronést nad člověkem vinným, totiţ ztráta ţivota, vzbuzoval jiţ sám o sobě hrůzu nejvyšší a i ta byla ještě zostřena způsobem, jakým byl trest tento vykonáván, zostřením takovým byla předně veřejnost, s jakou se kaţdá poprava dála, za druhé kruté obyčeje při odnímání ţivota odsouzencova, nechť jiţ se to dálo mečem, provazem neb ohněm na hranici. Vše to mělo za následek, ţe osoba katova stála v očích lidu zjevem děsným, a to tím děsnějším, kdyţ se průběhem věků stávaly také způsoby trestu ukrutnějšími. Ve věci samé, nehledí-li se k ustanovení právnímu, jevil se lidem výkon arciť zrovna tak hrozným, jako čin vraha samého, ba ještě krutějším, poněvadţ se dál s krví chladnou, s nástroji k odnětí ţivota nejpřiměřenějšími a konečně na oběti zcela bezbranné. Lid nehloubal v mysli své mnoho o tom, ţe kat koná jen povinnost svou, která na něj byla vloţena ustanovením právním a zákonně uznaným, on spatřoval v něm jen osobnost démonickou, brodící se v krvi lidské a utracující ţivoty lidské se srdcem ledovým, proto ji také vyloučil hned od počátku ze spoluobcování svého, pokládaje ji za nečestnou, slovem za vyvrhel společnosti lidské, kteréţ i jen osobně se dotknouti bylo dle domnění obecného spojeno se ztrátou cti. 15) Kat byl odjakţiva chápán jako jakýsi vyvrhel společnosti, někdo, kdo si nezaslouţí pozornost ostatních. Všichni se mu raději vyhýbali. Uţ v dobách starověkého Říma bylo určeno, ţe kat musí bydlet alespoň jednu míli od města. Dokonce na sebe musel pomocí zvonku sám upozorňovat, aby ostatní občané věděli, ţe kat zrovna prochází městem a mohli se mu vyhnout. V Řecku problém s katem řešili tak, ţe katem býval otrok, osoba nerovnocenná. Zajímavostí je, ţe východní národy naopak osobu kata velmi respektovali. Byl symbolem neomezené panovnické moci- proto obvykle vţdy doprovázel panovníka a v Istanbulu měl svůj příbytek uvnitř sultánova paláce. 16)

23

U Slovanů se povolání kata objevuje aţ mnohem později, konkrétně v 10. století, kdy se dozvídáme z Kanapriova díla Ţivot svatého Vojtěcha o popravě ţeny. Dříve se totiţ na slovanském území trest smrti nevyskytoval, nejtěţší zločinci byli vyhnáni z kmenového společenství. V průběhu 11. století bychom v písemných památkách nalezli pro značení kata výrazy jako carnifax, eventuálně tortor. Kat vedle jasné činnosti, tedy poprav zločinců, vykonával někdy i povolání pohodného. Skloubení těchto dvou povolání bylo velmi výdělečné. Avšak i kdyţ byl kat velmi bohatý, byl neoblíbený. Kat a jeho rodina sice mohli navštěvovat bohosluţby, avšak museli sedět ve vyhrazené lavici, která byla dostatečně vzdálená od jiných. Katovské řemeslo bylo řemeslem dědičným, automaticky přecházela povinnost z otce na syna. Další činností, jiţ musel kat vykonávat, bylo pohřbívání sebevrahů. Sebevrazi byli pokládáni za nečisté lidi, za zločince. Kat musel sebevrahovo tělo buď spálit, nebo pohřbít na půdě popraviště, které bylo chápáno jako zneuctěné místo. Těmto výkonům často předcházelo setnutí sebevrahovy hlavy. Jak je známo i z pozdějších pramenů, sebevrah nesměl být pohřbíván na hřbitově. Ani po smrti nenacházel kat uznání a byl stále chápán jako nečestný člověk. Na hřbitově bylo pro jeho hrob vyhrazeno odlehlé místo. A jak si vlastně máme postavu mistra popravčího představit. Ve filmech nebo v krásné literatuře je kat zobrazován v obleku barvy rudé symbolizující krev, popřípadě je vyobrazen s rudou kápí na hlavě. Avšak s největší pravděpodobností byl kat i při popravě oblečen v běţném oděvu. Je pozoruhodné, ţe kat zejména v období středověku byl u ostatního obyvatelstva vlastně chápán podobně jako zločinec, kterého kat popravoval. Dokonce byl některými z řad obyvatel označován jako větší zločinec. 5. 1 Několik „katovských nej“ Nejslavnostnější- F. Van Kaufleurer. Německý kat dal vyrýt na všechny své sekyry a meče heslo „ Solo deo gloria“ (Jen pro slávu Boţí) Nejrozporuplnější- J. Berry. I kdyţ se mohl v letech 1884 aţ 1892 pochlubit více neţ dvě stě provedenými popravami, byl zároveň i kazatelem. Jeho nejoblíbenějším námětem byla obhajoba zrušení trestu smrti.

24

Nejcitlivější- J. F. Heidenreich. Do úřadu byl uveden v roce 1848, ale těţce jej nesl. Po kaţdé popravě musel ulehnout a setrvat několik dní na lůţku. Přitom jeho nejoblíbenějším jídlem byl mozeček. Dával si ho servírovat vţdy, kdyţ obědval s ţurnalisty. Nejmladší- N. Roch. Jako katův pomocník začal pomáhat svému otci, kdyţ mu bylo jedenáct let. Nejrychlejší- C. H. Sanson. Naplnil Paříţany obdivem, protoţe se mu podařilo useknout hlavy 12 odsouzencům za 13 minut. Nejpoboţnější- H. Worms. V roce 1517 vyvolal dokonce zásah papeţe, aby dosáhl povolení přijímat v kostele, coţ bylo do té doby katům zakázáno. Povolení dostal, ale s tím, ţe smí na přijímání jen dvakrát do roka. Největší podvodnice- M. J. Le Paistou. Jako úřední kat města Lyonu vykonávala dva roky povolání kata, kdyţ se nechala najmout v převlečení za muţe a vystupovala pod muţským jménem. 17) 5. 2 Nejznámější mistr ostrého meče v českých zemí- Jan Mydlář Jan Mydlář se narodil nejspíše v roce 1572 v Chrudimi a umírá v roce 1664 v Praze. Do paměti českého národa se vepsal zejména účastí na popravě dvaceti sedmi českých pánů v roce 1621. Právě po této známé popravě se zapsal nejen do mysli Čechů, ale i Evropanů. Legendy o katu Mydlářovi se nesly celou Evropu. Na ţivot a činy kata Mydláře se zaměřil i spisovatel Josef Svátek ve své knize Paměti katy Mydláře. Za zmínku jistě stojí setkání kata Mydláře a lékaře Jana Jesenia. …Jednoho večera Mydláře navštívil Jan Jesenský s prosbou, zda by mohl být přítomen popravě stětím. Při jejich setkání se stala podivná věc. Kdyţ Jesenský vstoupil do katova domu, výrazně se na zdi pohnul meč, kterým se stínaly hlavy. To znamenalo, ţe dotyčný člověk jednou skončí na popravišti a bude sprovozen ze světa právě tímto mečem. Jan Jesenský se katově obavě smál, povaţoval to za hloupou pověru. Bohuţel, tato věštba se naplnila – i on byl 21. června 1621 mezi popravenými pány. Jan Mydlář se stal dodavatelem mrtvol pro Jana Jessenia, který je pouţíval ke svým anatomickým studiím. V roce 1600 se Jan Mydlář zúčastnil první veřejné pitvy s výkladem profesora Jessenia. 18)

25

6. Argumenty pro a proti trestu smrti- aneb Oko za oko, zub za zub versus Nezabiješ Stejně tak jako o jiných problematických tématech vedou se i diskuse o přijatelnosti trestu smrti. Diskuse je vedena často velmi ostře, na jedné straně stojí zarytí odpůrci trestu smrti, na straně druhé figurují lidé, kteří trest smrti připouští jako jeden z moţných trestů. Stojí proti sobě dva nesmiřitelné tábory, kaţdý se snaţí prosadit svou pravdu a pouţívá k tomu často nevyvratitelné argumenty. Pokusím se tedy nejstěţejnější argumenty obou táborů zmínit a okomentovat je. Na jedné straně stojí abolicionisté snaţící se o zrušení trestu smrti, na straně druhé retencionisté, tedy zastánci trestu smrti. 6. 1 Právo na život Jedním z nejzásadnějších argumentů proti trestu smrti je právo na ţivot. Právo na ţivot, které figuruje v Listině základních práv a svobod na prvních místech. Nikdo nemá právo zbavit ţivota druhého člověka. Vrah se sice tohoto porušení práva prokazatelně dopustil, avšak to by pro společnost ještě nemělo být impulsem pro to, aby jednala stejně, aby vrahovi oplácela podobnou mincí, tedy odsoudila ho k trestu smrti. Ovšem zastánci trestu smrti mohou stejně tak dobře tvrdit, ţe by tedy nebylo moţné na zločince uvalit ţádný trest. V Listině základních práv a svobod ve dle zmíněného práva na ţivot figuruje i právo na svobodu pohybu a další práva. Znamená to tedy v důsledku, ţe by zločinec neměl být drţen v místnosti pro vyšetřování, neměl by být ani vězněn ve věznicích. Je nám jistě jasné, ţe taková argumentace je pak dovedena ad absurdum. Avšak zločinec jako takový musí býti rozhodně potrestán. Zločinec je člověk, který se cíleně dopustí něčeho nesprávného, poruší zákon, spravedlnost. Za porušení spravedlnosti musí, resp. by měl následovat trest. Bez zločinu by nebylo trestu, trest je retribucí zločinu, jeho odplatou. Trest má být zadostiučinění oběti a potrestání zločince za to, ţe jednal proti spravedlnosti. Při trestu se vţdy jedná o porušení práv zločince, kdyby se neporušilo nějaké právo zločince, nemohlo by se jednat o trest. Př. porušení práva na svobodu- vězení, porušení práva na majetek- pokuta, atd.

26

Vraťme se však na samotný začátek k právu na ţivot. Je nesporné, ţe právo na ţivot je právem nejvyšším. Avšak oběti vraha bylo toto právo odepřeno. Jak se tedy k vrahovi postavit, jak ho potrestat? Máme vrahovi oplatit stejnou mincí a zbavit ho také práva na ţivot? Máme se řídit oním biblickým „oko za oko, zub za zub“? Nebo by snad mělo platit „ ty po mně kamenem, já po tobě chlebem“? Je téměř jisté, ţe jinak by se k trestu zločince postavili pozůstalí oběti, jinak široká veřejnost. 6. 2 Argument odstrašení Zastánci trestu smrti tvrdí, ţe při existenci absolutního trestu by se sníţila zločinnost. Hrozba odnětí ţivota by tak údajně mohla zastrašit další potencionální vrahy od spáchání trestného činu. Ovšem nastává tu problém, dle psychologů a vyšetřovatelů většině vrahů jedná v afektu, jejich počínání je neplánované a ne racionálně připravované několik dní či měsíců dopředu. Lidé také často vraţdí pod vlivem alkoholu, kdy se u nich se zvyšující hladinou alkoholu v krvi zvyšuje i agresivita. Člověk, který vraţdí, jen těţko uvaţuje o případném trestu, jeţ by ho čekal, kdyţ by byl usvědčen ze spáchání trestného činu. Existuje i skupina vrahů, kteří si jsou téměř jistí, ţe se jim před právem a spravedlností podaří uniknout. V jedné studii, citované Amnesty International, analyzoval japonský psychiatr sto čtyřicet pět případů vraţd v letech 1955 aţ 1957. Z výsledků bylo jasné, ţe se ani jeden ze zkoumaných před vlastním činem neuvědomil hrozbu trestu smrti. Přestoţe věděli o existenci trestu smrti, vrahové jednali výhradně emocionálně, nebyli schopni dohlédnout za přítomnost a nedali se myšlenkami na hrozící trest smrti od spáchání svého činu odradit. Jeden britský lékař dospěl po pětatřiceti letech praxe v trestněprávní praxi k názoru, ţe tento odstrašující účinek nefunguje zdaleka tak jednoduše, jak si mnozí myslí. Vysoké procento těch, kteří se dopouštějí vraţdy, je v době spáchání činu pod takovým tlakem, ţe si hrozících následků činu vůbec nejsou vědomi. Jiným se daří namluvit si, ţe se jim podaří uniknout bez potrestání. 19)

27

Kdyby tento argument platil, musela by se v zemích, kde byl trest smrti zrušen, zvyšovat zločinnost, to však není prokázáno. Zároveň by muselo platit, ţe počet zločinců je větší ve státech, ve kterých byl trest smrti zrušen, neţ ve státech, ve kterých trest smrti stále figuruje v trestním zákoníku. V roce 1962 byla na popud Spojených národů vypracována a zveřejněna první zpráva o účincích zrušení trestu smrti na určitou kategorii zločinů Souhrnně se v ní uvádí: „Veškeré dosaţitelné informace, zdá se, potvrzují, ţe zrušení skutečně nikde nevedlo k tomu, ţe by počet zločinů, které nejsou jiţ trestány smrtí, nějak prokazatelně stoupl. 20) Argument odstrašení je i v rozporu s kategorickým imperativem německého myslitele Immanuela Kanta. „Jednej tak, abys povaţoval lidstvo, a to jak ve své vlastní osobě, tak v osobě kaţdého dalšího, vţdy zároveň za účel i smysl, nikdy jen za pouhý prostředek.“ A právě zločinec odsouzený k trestu smrti je pokládán za prostředek, jehoţ pomocí se má dalším potenciálním zločincům zabránit v jejich trestném chování. Shrneme-li argument odstrašení, dostaneme se k závěru, ţe argument jako takový je v podstatě neplatný. Nelze však vyloučit, ţe několik málo potenciálních vrahů trest smrti dostatečně odradil od jejich případných zločinů, strach, ţe sami přijdou o ţivot, byl větší neţ touha někoho zabít. Tak či onak, argument odstrašení nemá pevný základ a nemělo by se na něm stavět. 6. 3 Argument pojistky Argumentem, kterým se představují hlavně zastánci trestu smrti. Tvrdí, ţe popravený jedinec jiţ nemůţe v budoucnu spáchat další trestný čin. Jinak řečeno, jen trestem smrti se zbavíme nevyhovujícího člena společnosti, zabráníme mu tak v konání další trestné činnosti. V případě, ţe připustí společnost tento argument, musí připustit i fakt, ţe soudy jsou neomylné a ţe nemůţe dojít k justičnímu omylu. Ovšem přijmout fakt, ţe lidský faktor je neomylný, není reálné. V kaţdé profesi můţe dojít k pochybení, soudci jsou také jen lidé, je tedy téměř jisté, ţe dříve nebo později můţe k justičnímu omylu dojít. Případů, kdy došlo k odsouzení nevinného člověka a následně k jeho popravení, bychom nalezli několik.

28

Při důkladném zamyšlení se nad výše uvedeným argumentem, dospějeme i k závěru, ţe v okamţiku, kdy argument bereme v potaz, přijímáme i tvrzení, ţe společnost není schopná ochránit své členy před zločinci ţádným jiným způsobem, jedině odsouzením k trestu smrti. Z výše popsaného tedy vyplývá, ţe argument pojistky, nepatří rozhodně do řad univerzálních a pravdivých tvrzení. 6. 4 Argument odplaty Argument odplaty čili ono známé „oko za oko, zub za zub“, dalo by se pouţít i pořekadla „kdo s čím zachází, s tím také schází.“ Na rozdíl od předcházejícího argumentu, kdy šlo o zajištění toho, aby viník jiţ dále nemohl páchat trestnou činnost, jedná se tu čistě o spravedlivou odplatu. Za závaţný trestný čin, má následovat krutý trest, v našem případě tedy trest nejvyšší, trest smrti. Zde má zabití zločince demonstrovat spravedlnost, tedy ţe je spravedlivé, ţe společnost zločin odsoudila. Tato myšlenka odplaty má dlouhou historii, vycházelo z ní například i skoro celé babylonské trestní právo. Tak byla například lékaři, kterému se nepodařila operace, useknuta ruka. 21) Pomsta, odplata, za vraţdu zase vraţda. Ovšem měl by se absolutní trest udílet i u jiných závaţných trestných činů, jako je například znásilnění? A jak se postavit k mnohanásobné vraţdě? Je spravedlivé zločinci, který zavraţdí jednoho člověka, udělit stejný trest jako zločinci, který spáchá mnohonásobnou vraţdu? Odplata od začátku lidského věku figurovala v mysli člověka, je zakořeněna hluboko v nás a má silný emocionální náboj. Kaţdý jedinec je jiný, originál, tudíţ kaţdý chápe odplatu jinak, připadá mu spravedlivé něco jiného. 6. 5 Argument pochybení lidského faktoru Jiţ výše u argumentu pojistky byla ve stručnosti zmíněna problematika justičního omylu. Soudní systém v kterékoli společnosti a v kterékoli době není dokonalý a ani dokonalý být nemůţe, protoţe je zabezpečován lidskými jedinci, kteří se vyznačují nedokonalostí. Vţdy musíme brát v potaz existence případů, kdy bude

29

odsouzen nevinný člověk. I kdyţ mohou být na první pohled nevyvratitelné všechny důkazy proti obviněnému, časem se můţe odkrýt skutečná pravda, a to ţe soudce odsoudil nevinného. V případě, ţe by existoval trest smrti, odsoudíme tedy nevinného člověka na smrt. Ovšem ţivot uţ mu nevrátíme, kdyby však byl tento člověk ve vězení, je tu reálná šance, ţe z vězení můţe být propuštěn. Není známo přesné číslo, které by představovalo, kolik justičních vraţd se vlastně odehrálo. 6. 5. 1 Případ Lesurques Odsouzení Josepha Lesurquese je klasickým příkladem justiční vraţdy. Joseph Lesurques byl popraven za účast na vraţedném loupeţném přepadení poblíţ Paříţe v dubnu 1796. Dne 10. března 1797, přestoţe se zapřísahal o své nevině a ţe jeho nevina byly potvrzena jedním ze spoluodsouzenců, byl popraven. 22) Jednalo se o přepadení poštovního kočáru, který převáţel velký obnos peněz. Na přepadení se podílelo pět můţů, kdy jeden z nich byl v kočáře a měl za úkol zabít kočího. Vše se odehrálo za přítomnosti několika svědků, kteří pak samozřejmě svědčili u soudu. Zmiňovaný Joseph Lesurquese byl do případu vztaţen náhodou. Mezi podezřelé osoby byl totiţ zařazen i Josephův přítel Guesnot, jeţ poţádal Lesurquese, aby ho k soudu doprovodil. Toto rozhodnutí stalo se však Lesurquesovi osudným. U soudu se ve stejnou chvíli nacházelo několik svědků, kteří přesvědčivě tvrdili, ţe právě přicházející Guesnot a Lesurques byli přítomni přepadení poštovního vozu. Je jasné, ţe porota, která brala v potaz jednohlasné tvrzení svědků týkající se Lesurquesovi viny, odsoudila jej k trestu smrti. Avšak předseda soudů věděl více informací neţ porota. Přišla za ním milenka obviněného Couriela a zapřísahala se, ţe Lesurquese rozhodně nebyl přepadení přítomen. Stejně pak ve prospěch Lesurquese vypovídal i samotný Couriel, vyjmenoval své spolupachatele a jméno Lesurquese zmíněno nebylo. I přes tato jasná tvrzení předsedající soudce jednání povaţoval za ukončené a nevinný Lesurquese byl poslán na smrt. I kdyţ je případ starý více neţ dvě stě let, stále v něm můţeme nalézt jakési ponaučení. Výpovědi svědků zdající se nám sebevíc přesvědčivější nemusí být vţdy pravdivé.

30

6. 6 Praktická vhodnost trestu smrti Argument, který se z etické roviny, přesouvá spíše do roviny materiální. Nebudeme si zastírat fakt, ţe pobyt odsouzeného ve vězení si ţádá nemalou finanční částku. Nejen pobyt ve vězení, ale i soudní řízení, dopravu obviněného k soudu, zajištění policejní ostrahy a samozřejmě je nám jasné, ţe soudních přelíčení bývá několik, obviněný se můţe odvolat, tudíţ nastává řetězec soudních stání, která se často vlečou několik měsíců. Vše si ţádá nemalé finanční výlohy, které platí stát, respektive daňoví poplatníci. Velkou finanční zátěţí pro státní pokladnu je i financování věznic. České věznice jsou ve většině případů moderně vybavené. Odsouzenci pobývající v českých věznicích si mohou vybírat z řad vymoţeností- sledování televize, navštěvování zájmových útvarů, dokonce si mohou vybrat z několika jídel. Zastánci trestu smrti tedy tvrdí, ţe trest smrti by byl nepochybně mnohem méně finančně náročný. Ovšem realizace trestu smrti nepatří také zrovna mezi nejlevnější záleţitostí, záleţí ovšem také na technice, kterou by byl trest smrti prováděn. Zastánci trestu smrti argumentují i tím, ţe vězeň je nebezpečný jak pro společnost, tak pro pracovníky věznic. Pro společnost je vězeň nebezpečný v případě útěku. Moţná se nám můţe zdát, ţe útěk ve věznicích s nejvyšší ostrahou, kam jsou lidé odsouzení za vraţdu většinou umisťovány, je prakticky nemoţný. Avšak všichni bychom si vzpomněli alespoň na jeden takový útěk, například útěk Jiřího Kajinka, který sice tvrdí, ţe je nevinný, ale není v pravomoci nás soudit, zda tomu tak je nebo není, stanovisko k tomu má zaujmout soud, my jako občané můţeme říci pouze svůj názor. Nebezpečí však hrozí i pracovníkům věznic, kdyţ byl odsouzený schopen zavraţdit jednou, můţe to udělat i podruhé. Ačkoli by se vězni nemělo dostat ţádného nebezpečného předmětu, kterým by mohl ublíţit jak sobě, tak spoluvězňům či dozorcům, existují případy, kdy bylo na celu „propašováno“ několik nebezpečných předmětů. Velké procento široké veřejnosti jistě zastává názor, ţe čím menší finanční částku budeme za odsouzence platit, tím lépe. Tedy značná část můţe vidět řešení právě v odsouzení k trestu smrti. Vedle finanční stránky sehrává svou roli i výše zmíněná nebezpečnost odsouzených.

31

Ovšem nesmím opomenout opět hrozbu justičního omylu, který tu nad námi visí jako Damoklův meč. Jak jiţ bylo zmíněno výše, nikdy není stoprocentně zajištěna pravdivost rozsudku. 6. 7 Politické zneužívání trestu smrti a rasová diskriminace Lidský jedinec je tak vynalézavý, ţe dokáţe zneuţít všeho. Stejně jako se dá zneuţít například eutanázie, na první pohled nevinné pomoci těţce mocnému člověku, který trpí v nesnesitelných bolestech, dá se zneuţít i trestu smrti. Nejprve se zaměřím na politické zneuţití, které se dělo i u nás za vlády totalitního reţimu, kdy na popravišti skončily nevinné oběti komunistické moci. Bohuţel takové zneuţívání se děje doteď, stačí se podívat do islámských států nebo do některých států Afriky, kde se nepohodlní občané brojící proti nekorektní vládní moci dočkají trestu smrti. Státy se často snaţí tímto způsobem lidi umlčet či zastrašit. Další prostor pro zneuţití trestu smrti se nabízí v rámci rasové diskriminace. Ovšem nejen rasová diskriminace, ale i náboţenská diskriminace můţe být důvodem k odsouzení trestu smrti. Pro příklad nám můţe slouţit vraţda Aneţky Hrůzové. Aneţka Hrůzová, mladá dívka, byla zavraţděna 29. března 1899 v Polné u Jihlavy. Vraţda byla provedena zvláště brutálním způsobem a připomínala ţidovský rituál spočívající v získání krve mladé nevinné dívky. Takové domněnce ještě nahrával fakt, ţe právě končil ţidovský svátek Pesach. Z vraţdy byl obviněn Leopold Hilsner, mladičký Ţid. Vypovídalo proti němu hned několik svědků, kteří tvrdili, ţe ho viděli v osudný den blízko místa vraţdy. U soudu bylo přítomno obrovské mnoţství lidí, kteří byli přesvědčeni o Hilsnerově vině. Hilsner byl odsouzen k trestu smrti. Pod nátlakem svých spoluvězňů se Hilsner k vraţdě přiznal a dokonce označil další dva spolupachatele, posléze však své přiznání odvolal. Na obranu Hilsnera se postavil Tomáš Garrigue Masaryk, který tvrdil, ţe se za obviněním skrývá antisemitismus a hon na nevinného člověka. Díky dalším znaleckým posudkům a obhajobě Masarykově byl rozsudek zrušen v dubnu 1900. Masarykovi se v hilsnerádě, jak bývá celá aféra nazývána, dostalo spíše výsměchu neţ ocenění.

32

Podobným případem, kdy byl také obviněn člověk jen proto, ţe se hlásil k ţidovské komunitě, je Dreyfusova aféra ve Francii, o jejíţ spravedlivé vyřešení se naţil Emil Zola. Všechny výše zmíněné argumenty mají v sobě jistě něco pravdivého. Na druhou stranu nesmí být opomenut fakt, ţe oba tábory- jak zastánci trestu smrti, tak odpůrci toho to trestu se snaţí zapůsobit na širokou veřejnost i emocionálními projevy. Odpůrci trestu smrti prosazují nepochybně pravdivou tezi, ţe kaţdý má právo na ţivot. My nemáme právo na ţivot nikomu upřít. Kdybychom se tedy sníţili k výkonu trestu smrti, byli bychom stejně krutí jako obvinění samotní, byli bychom také vrazi. My tedy právo na to vzít někomu ţivot nemáme, ale jak je moţné, ţe to právo má vrah? Kdo mu to právo dal? Jakým adekvátním trestem by měl být tedy vrah potrestán? Jaké pocity se odehrávají asi v mysli pozůstalých po oběti? Chtějí se za svého blízkého pomstít? Na tyto a další otázky neexistuje univerzální odpověď a neodpoví nám na ni univerzálně ani zastánci trestu smrti ani jeho odpůrci. Oba dva tábory se snaţí prosadit svůj názor, nechtějí nalézt nějaký kompromis a myslím, ţe spolu ani nediskutují, kaţdý z nich jen chrlí své argumenty, aniţ by bral v povědomí stanoviska druhého. Zastánci negují názory odpůrců a naopak odpůrci se snaţí vyvrátit argumenty zastánců. Zastánci trestu smrti tvrdí, že:  Společnost musí být vţdy ochráněna činům jednotlivce, který je v prokazatelném rozporu s normami a zákonem, tím ţe vraţdí  Trest smrti je odplata za všechnu bolest a provinění  Trest smrti je pojistkou, ţe vrah svůj čin nezopakuje  Trest smrti má odstrašující účinek a uveden v povědomí lidem, varuje tím, jak bude vrah ve společnosti uznávající trest potrestán  Trest smrti není tak ekonomicky nákladný jako trest doţivotí  Oko za oko, zub za zub  Trest smrti je ve shodě s morálkou

33

Odpůrci trestu smrti tvrdí, že:  Trest smrti je konečný, nelidský, krutý a poniţující trest a porušuje právo na ţivot  Trest smrti je neodvolatelný a můţe být uvalen na nevinného  Trest smrti se nikdy neukázal jako efektivnější zastrašující prostředek neţ jiné tresty  Trest smrti je akt násilí, legální vraţda  Trest smrti je často nástroj represe proti opoziční, rasové, etnické nebo náboţenské skupině  Trest smrti je msta, nikoliv náprava  Při neexistenci trestu smrti odpadá zcela moţnost justičních vraţd 23)

34

7. Trest smrti versus potraty Zajímavý je vztah odpůrců trestu smrti k otázce potratů. Většina těchto odpůrců je však zároveň obhájci potratů. Je jasné, ţe musí nastat vnitřní rozpor. Jak někdo, kdo odmítá trest smrti, zaštiťuje se právem na ţivot, můţe zároveň mít sympatie k potratům? Vţdyť i potrat je zjevným ukončením ţivota, a to dokonce nevinného dítěte. Jak je moţné, ţe ještě nenarozené a nevinné dítě můţeme odsoudit k smrti a brutálního vraha před trestem smrti chráníme? Stoupenec potratů zastává jednu ze dvou pozic: buď řekne, ţe lidský ţivot lze ukončovat na základě konvence, tj. proto, ţe to tak lidé chtějí, anebo bude tvrdit, ţe samotný lidský ţivot je věcí konvence, tedy společnost definuje lidský ţivot. Nemůţe však současně tvrdit, ţe lidský ţivot je něco absolutního a nezcizitelného, Kaţdopádně musí operovat s konvencemi společnosti, tedy s její vůlí. Pak ale nemůţe principiálně odmítat trest smrti, neboť popravy vrahů (či kohokoli jiného) mohou být konvencí společnosti, mohou být v souladu s její vůlí. A naopak, principiální odpůrce trestu smrti nemá moţnost obhajovat přípustnost potratů. 24) Vím, ţe zastánci potratů mohou namítat, ţe je to matka nenarozeného dítěte, která si přeje potrat, ať uţ se matka k takovému činu rozhodne z jakýchkoli důvodů, které tu teď ale zmiňovat nebudu, protoţe bych odstoupila od tématu jako takového. Na druhou stranu nepřejí si často pozůstali oběti vrahovu smrt? Někdy si dokonce vrahovu smrt přeje veřejnost, která je brutálním činem vraha dosti rozhořčena. Je to tedy dosti rozporuplné, na jedné straně obhajují právo na ţivot, na straně druhé nevinnému člověku, byť nenarozenému, toto právo upírají. Není tedy moţné, aby někdo, kdo principiálně odmítá trest smrti, zároveň principiálně připouštěl vykonávání potratů.

35

8. Jak se ke trestu smrti staví široká veřejnost? Jaké stanovisko zaujímá k problematice trestu smrti široká veřejnost? Chtějí obyčejní lidé, aby byl znovu tento absolutní trest zaveden? Nebo většina z nich takový trest odmítá, nepovaţuje ho za morální, či se snad bojí justičních vraţd? Většinou se otázka týkající se problematiky trestu smrti řeší v případě, ţe byl spáchán nějaký obzvláště brutální zločin, o kterém je vţdy obyvatelstvo informováno dosti barvitě pomocí médií-ať jiţ je to televize, tisk, nebo internet. Právě po informování o nějaké takové události se zvyšuje procento obyvatelstva, které si buď výslovně přeje znovuzavedení trestu smrti, nebo alespoň zpřísnění trestů pro tyto zločince. Příčinou otevření této problematiky jsou často média, která pokládají svým divákům či čtenářům otázky typu: Bylo by vhodné zavést v naší zemi opět trest smrti? Jakým způsobem by se měli trestat nebezpeční zločinci? Souhlasíte s výší trestů, která je u nás vrahům udělována? A na mysl by nám jistě vystalo mnoţství otázek, jeţ v sobě skrývají stejnou nebo podobnou tematiku. Vţdy kdyţ se stane nějaká obzvláště brutální vraţda, volají lidé po spravedlnosti a zvyšuje se procento těch, kteří by chtěli znovuzavedení trestu smrti. Především, kdyţ se jedná o vraţdy dětí nebo ţen. Téměř učebnicovým příkladem je vraţda devítiletého chlapce Jakuba Šimánka, kterého nejprve znásilnil a poté zavraţdil pedofil slovenské národnosti Antonín Novák. Zmíněný vrah dostal sice nejvyšší trest, jaký můţe být v České republice udělen, tedy doţivotí, ale velké procento lidí, by nejraději Nováka viděli „pod šibenicí“. 8. 1 Názory na trest smrti Milan Hamerský v knize Přijatelnost trestu smrti- Otázky a odpovědi, Názory osobností, jejíţ je editorem, poslal několika lidem email s otázkami, které se týkaly trestu smrti. Do své ankety Hamerský vybíral respondenty mezi politiky, psychology, právníky, novináři, vysokoškolskými učiteli, lékaři či teology. Otázky byly zaslány celkem na 850 emailových adres. Pro lepší představu uvedu alespoň několik názorů, které nás mohou vést k zamyšlení se nad tímto problém z více úhlů pohledu a poskytnou nám autentický názor na tuto kontroverzní problematiku.

36

Jan Spousta- sociolog Trest smrti jako krajní a neodvolatelné opatření by podle mého názoru měl vţdy a za kaţdých okolností být pouţíván co nejméně. Nelze ho ovšem odsuzovat paušálně: zejména v podmínkách chudých a primitivně organizovaných společností není moţné z ekonomických a organizačních důvodů realizovat alternativní opatření v podobě trestu doţivotním vězením. Ovšem současné USA ani ČR nejsou chudé či neorganizované společnosti, a proto mi trest smrti v těchto státech připadá jiţ překonaný. Riziko soudního omylu nebo dokonce justiční vraţdy mi v podmínkách současné vyspělé společnosti připadá vyšší neţ moţný morální nebo ekonomický zisk z tohoto trestu. 25) P. Pavel Mayer OP- Klášter dominikánů v Plzni Jsou těţké a ohavné zločiny, které by podle všeobecného mínění zasluhovaly trest smrti. Z druhé strany nám mravní zákon, přirozený i zjevný, zapovídá zabít druhého člověka (i sebe sama). Klíč k řešení tohoto dilematu je v úmyslu, s kterým někdo jedná, kdyţ zbavuje druhého ţivota. Je- li řídící úmysl jednání zabít člověka, potrestat ho tímto absolutním trestem, pomstít se, pak je to špatné, mravně nedovolené. Pokud je hlavním úmyslem bránit lidský ţivot (svůj, příbuzných a přátel či nevinných lidí ve společnosti), pak můţe být trest smrti, podobně jako zabití v přiměřené sebeobraně, ospravedlnitelný. 26)

37

9. Náboženství a trest smrti Pozoruhodným je bezpochyby zamyšlení se nad vztahem mezi náboţenstvím a trestem smrti. Česká republika sice patří mezi jedny z nejateističtějších zemí vůbec, avšak názor církve a církevníků na zmíněnou problematiku by neměl být zastřen. Jelikoţ se v naší zemi vyskytuje nejvíce věřících mezi katolíky, zaměřím se tedy na církev katolickou. Dva texty, Katechismus katolické církve z roku 1993 a encyklika Evangelium vitae z roku 1995 se mimo jiné zabývaly také problematikou týkající se tretu smrti. Katechismus se staví jako k trestu smrti jako k trestu, který by měl být zachován. Avšak ukládán by měl být jen těm nejtěţším zločincům. Encyklika Evangelium vitae se zamýšlí nad důstojností člověka a následným vztahem Boha a člověka jako takového, který je stvořen k obrazu Boţímu. Trest smrti nepokládá za důstojný a volila by raději jiné formy trestu, které by zachovávaly jakousi důstojnost. Encyklika dokonce nezatírá ani názor, ţe by mělo postupně dojít k úplnému odstranění trestu smrti. V roce 1997 vychází druhé vydání Katechismu, jeţ sice stále trest smrti připouští, avšak bere v potaz vývoj jak soudnictví, vězeňství i celé společnosti, tudíţ tenduje k postupnému vymizení absolutního trestu. Právě tento trend, odstranění trestu smrti, Katechismus chápe jako cestu, po které se chce celá církev vydat a v jejímţ cíli by došlo k jednohlasnému odmítnutí zmíněného trestu. Dalším zajímavým faktem, nad kterým se stojí za to zamyslet, je problematika týkající se samotné realizace trestu smrti. Komu přísluší popravu vykonat? Má vůbec člověk právo, aby prováděl trest smrti? Je vůbec moţné, aby věřící člověk vykonával tento rozsudek? Neměl by se řídit podle Desatera Boţích přikázání, kde mimo jiné figuruje jedno z nejzávaţnějších přikázání, a to „Nezabiješ!“. Vykonat tedy popravu nebo dodrţovat přikázání? Člověk najednou stojí před dvěma odlišnými rozhodnutími, musí se rozhodnout, kterou cestou se vydá. Dostává se prakticky do souboje se svým vlastním svědomím. Podobně jako lékař, který musí jednat v souladu s Hippokratovou přísahou, a příčí se mu vykonání eutanázie, coţ je v podstatě usmrcení. Na druhou stranu u člověka vykonávajícího popravu můţe sehrát jednu z hlavních rolí i fakt, ţe společnost ochrání od nebezpečného zločince. Avšak stále tu zůstává „hryzání

38

svědomí“, zda mám právo druhého, byť i nevinného člověka trestat trestem nejvyšším, tedy smrtí. Ovšem vrátíme-li se o pár století dál, zjistíme, ţe i v církevních kruzích byl trest smrti téměř na denním pořádku. Nebyli to snad církevní hodnostáři, kteří posílali v houfech lidi na hranici? A důvod, proč končilo tolik nevinných lidí na rozpálené hranici, je prostý, ohroţovali církev jako takovou. Za zmínku jistě stojí odsouzení Mistra Jana Husa, který byl povaţován za kacíře a pro pravdu, která však nebyla vhod v tehdejších církevních kruzích. K trestu smrti byly vedle kacířů odsuzovány i ţeny, jeţ církev označila jako čarodějnice, spolupracovnice ďábla. Od těchto ţen se jim dostalo často i přiznání, které si vynutili útrpným právem, tedy nepopsatelným mučením. V literatuře se tzv. čarodějnickými procesy a útrpným právem, které bylo na ţeny z čarodějnictví obviněné aplikované, zabýval spisovatel Václav Kaplický ve své knize Kladivo na čarodějnice, podle níţ vznikl i stejnojmenný film, kde je strašlivé mučení barvitě vylíčeno. Je tedy těţké hodnotit vztah církve jako takové k trestu smrti. Během staletí se totiţ samotný vztah dosti měnil. Od pouţívání trestu smrti se církve naštěstí jiţ distancovala a dle výše zmíněné encykliky se snaţí o to, aby trest smrti vymizel. Přikázání „Nezabiješ!“ zní dosti jasně a výstiţně, Bůh zde přikazuje lidem, ţe nesmí nikdy zabít. Dal by se tedy od tohoto přikázání vyvodit závěr, ţe ţádný věřící člověk by neměl podporovat trest smrti, jelikoţ věřící by měli důsledně plnit Desatero přikázání boţích a zejména jedno z nejstěţejnějších přikázání, tedy jiţ zmiňované „Nezabiješ“! Ovšem otázkou je, zda by věřící člověk dodrţoval důsledně přikázání i v případě, ţe by rukou brutálního vraha přišel o někoho blízkého. Totiţ v Bibli je moţné najít i ono známé, dnes i okřídlené slovní spojení, „oko za oko, zub za zub“, coţ je chápáno jako přiměřená odplata, moţná i jako pomsta. Záleţí na kaţdém lidském jednici, jak se k této problematice postaví a zda bude vţdy tak čestný a bude dodrţovat Desatero Boţích přikázání, které by mělo být inspirací i pro nevěřící, protoţe se mimo jiné snaţí o vzájemnou čistotu mezilidských vztahů. A myslím, ţe především v dnešní době si zlepšení vzájemných mezilidských vztahů zaslouţí mimořádnou pozornost, jelikoţ lidé jsou k sobě čím dál vice lhostejní a nepřejícní.

39

10. Historie trestu smrti v naší zemi Aţ do počátku 14. století bylo hrdelní právo pouze v rukou panovníka. Rok 1337 se však nese ve znamení změny, je moţné ho chápat jako důleţitý mezník v historii hrdelního práva. Právě toho roku se král Jan Lucemburský zavázal vydanými dokumenty k tomu, ţe hrdelní právo je nyní v moci královských měst, kde existují městské soudy. Ovšem v poddanských městech existovaly samostatné hrdelní soudy, které ovládala vrchnost. 15. století se nese v duchu odkazu Mistra Jana Husa, program husitů je jasně vyjádřen v roce 1420 ve Čtyřech praţských artikulách, z nichţ uvedu artikulu čtvrtou: …Aby všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Boţímu odporní byli v kaţdém stavu řádně a rozumně od těch, kterým to přísluší, stavováni a potíráni. A kdoţ je činí, hodni jsou smrti, nejen ti, kdoţ je činí, nýbrţ i ti, kteří souhlasí s těmi, kteří je činí, jako jsou v obecném lidu smilstva, obţerstva, zlodějstva, vraţdy, lţi, křivé přísahy, řemesla zbytečná, lstivá a pověrečná, hrabivé zisky, lichvy a ostatní jim podobné. 27) Po bitvě na Bílé hoře byl zaznamenán značný úbytek hrdelních soudů, avšak koncem století 17. se stav obrátil a dochází k nárůstu těchto soudů. V téţe době začíná svou moc uplatňovat i apelační soud, který byl jakýmsi zastřešujícím soudem soudů městských, v podstatě apelační soud byl soudem, který rozhoduje o všech závaţných procesech. V roce 1707 vydal panovník Josef I. Constitutio criminalis Josefina, tedy hrdelní řád Josefa I., v češtině byl vydán o rok později, 1708. Tento hrdelní řád mimo jiné upravoval torturu, byly vzestupně uspořádány a popsány stupně mučení. Tortura neboli právo útrpné bylo na našem území pouţíváno od 14. století. V roce 1548 Daniel Adam z Veleslavína, významný humanistický spisovatel a slovníkář, přeloţil z němčiny Traktát o tázání aneb o právu útrpném. Tortura jako taková byla u výslechů podezřelých vyuţívána aţ do roku 1778. Smolné knihy (známy téţ pod názvem krevní, černé nebo registra tajemství lotrovského) nám mohou podat svědectví o tom, co se odehrávalo v mučírnách. Do smolných knih se vedle záznamů z útrpných výslechů zaznamenávaly i zápisy kata.

40

Tzv. útrpných výslechů se účastnilo hned několik pověřených osob, vedle konšelů byl přítomen rychtář, kat a samozřejmě písař. Samotný rychtář v soudnické oblasti v minulých dobách sehrával důleţitou roli. Právě on byl tím, kdo měl ohledávat místa trestných činů, sledovat a zajišťovat provinilce. Byl také zodpovědný za jejich věznění, byl povinen se účastnit výslechů a exekucí. Pokud rychtáři některý ze zločinců utekl, měl povinnost jej stíhat. 28) Osvícený panovník Josef II., který je známý především zrušením nevolnictví a uznáním náboţenské svobody, se v roce 1787 Všeobecným zákoníkem o zločinech a trestech zaslouţil o zrušení trestu smrti. Josefovo rozhodnutí značně ovlivnil spis O zločinech a trestech od Caesara Beccariiho a osvícenským dílem Josefa Sonnenfelse. Caesar Beccaria, jehoţ ţivot je ohraničen léty 1738 a 1794, byl významný italský filosof a profesor na právech v Miláně. Své dílo zabývající se i problematikou trestu smrti O zločinech a trestech vydal nejprve anonymně, a to v roce 1764 v Toskánsku. Beccario se ve svém díle k trestu smrti vyjádřil dost jasně, tento trest odmítal a nepovaţoval ho za nutný a nesouhlasil ani s odstrašujícím účinkem, který podle zastánců trest smrti má. Beccario zastával názor, ţe trets smrti by měl být nahrazen doţivotním otroctvím. Existovaly však dva případy, kdy Beccario trest smrti povaţoval za přijatelný. Smrt občana nemůţe se povaţovati za nutnou neţ ze dvou příčin. První, kdyţ on, ač zbaven svobody, má stále ještě takové styky a takovou moc, ţe uvádí bezpečnost národa v nebezpečí; kdyţ jeho další ţivot mohl by přivoditi nebezpečný obrat pro ustálenou formu vládní. Smrt některého občana stává se tudíţ nutnou, kdyţ národ dobývá nebo ztrácí své svobody, aneb za času bezvládí, kdyţ vlastní nepořádky zastupují místo zákonů: při formě vlády, v níţ přání národa jest spojeno, dobře chráněné uvnitř a zevně mocí a veřejným míněním, které snad účinlivější jest moci samé, kde vláda nepřísluší neţ pravému panovníku … nevidím ţádné nutnosti, aby se zhubil občan, leč kdyţ smrt jeho byla by pravou a jedinou překáţkou, aby oddálila ostatní od spáchání zločinu: toť druhá příčina, pro kterou můţe se trest smrti povaţovati za spravedlivý a nutný. 29)

41

Trest smrti byl znovu zaveden několik let po smrti Josefa II., a to dekretem z 2. ledna roku 1795. Trest smrti byl udělován za velezradu nebo pokus o ni. 10. 1 Trest smrti za první republiky 28. říjen 1918 den, kdy se začíná psát historie samostatné Československé republiky. I kdyţ vznikla samostatná republika, přijala za své většinu zákonů z dob Rakouska-Uherska. Mezi přejaté zákony patřil i zákon č. 117/1852 trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, který udílel soudu pravomoc ukládat trest smrti, a to v případě trestných činů jako je vraţda, loupeţné zabití, zlomyslné poškození cizího majetku, kdy byla způsobena smrt, kterou mohl pachatel předvídat, za vzbouření v období stanného práva a za ţhářství, pokud byla způsobena smrt člověka a pachatel mohl tuto skutečnost předvídat. Na tomto místě by neměl být opomenut názor našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Prezident Masaryk se řadil mezi odpůrce trestu smrti a v tomto duchu se také na přednáškách a v diskuzích k tématu vyjadřoval. Avšak jako prezident republiky musel respektovat názor veřejného mínění, tudíţ byl to on, kdo musel podepisovat rozsudky smrti. Masaryk se k pocitům, jeţ vyvolávalo podepisování rozsudků, vyjádřil takto: A kdyţ jsem to musel udělat poprvé, načrtl jsem psaní, adresované odsouzenému k smrti provazem, abych mu to vysvětlil. Ale upustilo se od toho. V jednom případě mně odsouzený sám od sebe vzkázal, ţe se na mne nehněvá. Ten trestající spravedlnost pochopil. 30) V knize rozprav, Rozhovory s T.G.M., jejímţ autorem je Karel Čapek, se Masaryk dotkl také zmiňované problematiky. Těţká byla pro mne otázka trestu smrti; stálo mě mnoho nocí, kdyţ jsem měl podepisovat trest smrti, a dni, kdy jsem to učinil, mám ve svém kalendáři poznamenány černým kříţkem. Sledoval jsem pozorně, má-li trest smrti vliv na zločinnost; studoval jsem statistiku zločinů a zejména vraţd po celou dobu, ale nevidím, ţe by trest smrti měl účinek odstrašující na lidi zločinné; zločinec ve chvíli vraţdy nemyslí na trest, ale na úspěch svého zlého činu. Jistý účinek je na občany ostatní, zejména o věci myslící. Můj argument pro trest smrti není, ţe je odstrašující, ale ţe v něm je mravní expiace:

42

vzít člověku ţivot je bezpráví tak strašlivé, ţe můţe být usmířeno jen výkupným stejně těţkým. Dělám ovšem patřičný rozdíl mezi vraţdou a zabitím a uznávám polehčující okolnosti při kaţdém zločinu, jak to moderní kriminální psychologie vyţaduje; ale ve výjimečných případech nemohu vyvracet, ţe trest smrti je ve shodě s metafyzickým uznáním hodnoty lidského ţivota. Věřím a čekám, ţe bude zrušen vyšší vzdělaností a mravností obyvatelstva, souhlasem nás všech. 31) Masaryk tedy zastával názor, ţe se sice trest smrti do společnosti nehodí, ale zrušení trestu smrti přijde, aţ bude souhlasit obyvatelstvo. Rozhodnutí o zrušení absolutního trestu by mělo přijít „ze spodu, ne z vrchu“. 10. 2 Období protektorátu Období protektorátu lze podle mého mínění charakterizovat jako jedno z nejčernějších, ne-li opravdu nejčernější období našich dějin. Vyznačuje se především statisícem nevinných obětí, které musely ze zlovůle Hitlera zemřít, a to často velmi drastickým způsobem. Během okupace se popraviště se staly brněnské Kanicovy koleje, kde bylo nejdříve vězení, avšak po nástupu říšského protektora Reinharda Hendricha se z Kanicových kolejí stalo i popraviště. Spousta poprav se odehrála také v pankrácké věznici v Praze, kde se rozhodli nacisté zřídit sekyrárnu. Nacističtí Němci se pro zřízení sekyrárny na Pankráci rozhodli především proto, aby české vlastence, jeţ měli být popraveni, nemuseli převáţet do sekyráren v Německu. Jejich rozhodnutí mělo také ekonomický podtext, přeprava osob čekajících na popravu totiţ vyţadovala nemalé finanční částky. V pankrácké věznici se popravovalo pomocí gilotiny, jelikoţ poprava gilotinou byla podle nacistických funkcionářů, kteří o celé záleţitosti rozhodovali, rychlá, levná, naprosto spolehlivá a díky hluku, který ji provázel, také dostatečně odstrašující.(srov.) 32) Dnem, který se zapsal jako den prvních poprav, byl 5. duben 1943. V tento den bylo popraveno hned pět osob. Celkový počet nevinných obětí, jejichţ ţivot skončil pod gilotinou v pankrácké věznici, se zastavil aţ na počtu 1097. Vedoucím katem se stal pomocník mnichovského kata Alois Weiss.

43

Kaţdý den se v pankrácké věznici vyznačoval přesným harmonogramem. Po brzké snídani přijel do věznice státní zástupce a přednesl seznam lidí, kteří měli být ten den zbaveni ţivota. Poté byla obviněným přečtena ustálená formule: „Ve jménu vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“ Po 16. hodině opravdu následovala poprava, popravená těla byla umístěna do truhel, které byly převezeny do strašnického krematoria, kde byly pod dozorem příslušníků gestapa v noci zpopelněny a popel byl následně vysypán do jam, jeţ byly vyhloubeny hned vedle krematoria. Většinou během jednoho dne bylo popraveno čtyři aţ šest osob. Avšak 4. srpna 1944 přišlo o ţivot pod rukama kata Aloise Weisse dvacet devět lidí. Gilotina, jeţ připravila o ţivot tolik nevinných lidí, skončila na popud vládního rady Sauerbrucha v dubnu 1945 ve vodách Vltavy. Po květnovém osvobození roku 1945 byla gilotina z Vltavy vyzvednuta a v současné době je vystavena v pankráckém památníku. 33) (srov.) 10. 3 Období 1945-1948 Po osvobození nastává v ČSR období tzv. retribučních soudů. Původ názvu bychom našli v latinském slově retributio, jeţ lze do češtiny přeloţit jako náprava, odplata. Jednalo se o potrestání nacistických zločinců, kolaborantů a zrádců. Jiţ během války se spojenci dohodli na potrestání osob, jeţ se vědomě podíleli na zabíjení nevinných lidí a na vyhlazování celých etnických skupin. Zločinci byli souzení u tzv. lidových soudů, jeţ zasedaly téměř ve všech státech Evropy. Retribuční soudnictví bylo i právě podloţeno retribučním dekretem, který 19. června 1945 podepsal prezident republiky. V preambuli retribučního dekretu je řečeno následující: O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraţdění, zotročování, loupení a poniţování, jehoţ obětí byl československý lid, všechny ta stupňovaná zvěrstva, kterým bohuţel pomáhali anebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichţ někteří zneuţili přitom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouţeného trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořenů. 34)

44

Obvinění mohli být v retribučních soudech odsouzeni na pět aţ dvacet let odnětí svobody, existoval téţ trest odnětí svobody na doţivotí, a to do těţkého ţaláře. Odsouzení však také mohli skončit „pod šibenicí“. 10. 4 Veřejné popravy Veřejnost byla popravami ohromena, našlo se vţdy velké mnoţství lidí, jeţ chtělo být přítomno vykonání hrdelního trestu. Obyvatelstvo lákalo především zadostiučinění, kterým se dosáhlo popravením zločince. Diváci ocenili i práci kata, pokud byla jeho práce vykonána prestiţně. Na území Československa se poslední veřejná poprava konala 6. září1945, kdy byl na pankráckém Soudním náměstí (dnešní název-Náměstí Hrdinů) oběšen Josef Pfitzner. Josef Pfitzner byl před válkou jedním z nejuznávanějších odborníků na historii, zabýval se především německými menšinami. Mimo jiné patřil mezi ţáky významného historika Josefa Pekaře. Avšak nechal se okouzlit myšlenkami nacismu. Na popravu Pfitznera se dle dobových pramenů vypravilo aţ stovky tisíc občanů, kteří chtěli být přítomni onomu okamţiku. Reakce diváků byly opravdu dosti nenávistné a schylovalo se k davové psychóze, z toho důvodu bylo rozhodnuto, ţe není ţádoucí, aby byla veřejnost dalším popravám přítomna. Avšak veřejnost, ovšem v podstatně menším mnoţství a pouze na povolenky, mohla být přítomna ještě u popravy Karla Hermana Franka, jeţ byl také označován jako kat českého národa. K. H. Frank byl jedním z nejpodlejších nacistů. Právě on dal po atentátu na Hendricha zatknout a následně popravit spisovatele Vladislava Vančuru. Mezi jeho další největší zvěrstva bez pochyby patří vypálení Lidic a Leţáků. Poprava se konala 22. května 1946 a nakonec jí bylo přítomno pět tisíc diváků. Retribučními soudy bylo v letech 1945 aţ 1947 odsouzeno k trestu smrti 714 osob.

45

10. 5 Politické procesy po únoru 1948 Po komunistickém převratu v únoru 1948 došlo k mnoha justičním vraţdám. Spoustu nevinných lidí, kteří se znelíbili totalitnímu reţimu, který u nás vládl, skončilo v celách smrti a následně na popravišti. Dle pohlavárů komunistického reţimu bylo nutné se zbavit lidí, jeţ by mohli svými názory rozvracet republiku a především ohrozit nastolený reţim. Sovětský svaz nám byl vzor ve všem, tudíţ i v popravách nevinných lidí. Tyto hrůzné popravy se odehrávaly především koncem let čtyřicátých a začátkem padesátých let. Politický teror hlásící se k rudé barvě připravil o ţivot řadu nevinných osob. Výsledkem této destrukce bylo na dvě stě čtyřicet soudně provedených poprav na osm tisíc násilně ukončených ţivotů ubitím při výsleších, zastřelením na hranicích, zlikvidováním ve věznicích a táborech, přes dvě stě tisíc soudních rozhodnutí o odnětí svobody na dlouhá léta za nepředstavitelně krutých podmínek s tragickými důsledky pro rodiny všech postiţených. To vše bylo prováděno ve jménu dělnické třídy, při „radostném budování socialismu“ v naší vlasti. 35) 10. 5. 1 Heliodor Píka Mezi popravenými byla řada generálů a dalších hodnostářů armády, kteří se zapojili do odboje za druhé světové války, snaţili se o autonomii naší země, za to jim komunistický reţim poděkoval navlečením oprátky. Za všechny zmíním alespoň generála Heliodora Píku. Divizní generál Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 ve Štítině v rodině venkovského koláře. Po absolvování povinné školní docházky začal studovat gymnázium v Opavě. Roku 1915 byl mobilizován do armády, v dubnu roku 1916 byl odeslán na ruskou frontu, od září roku 1917 bojoval na západní frontě. V lednu roku 1919 se vrací do své domoviny jako poručík francouzských legií. V nebezpečném roce 1938 velmi důrazně vystupoval proti Německu a bojoval za aktivní obranu Československa a snaţil se o to, aby naše země aţ do poslední chvíle kladla odpor. Jak víme z historických pramenů, byl to boj marný. V období protektorátu odchází do zahraničí, kde se aktivně zapojil do odbojových organizací. V dubnu roku 1940 ho prezident Beneš pověřil organizací akce v Rumunsku, kde osvobodil koncentrační tábor československých ţidů. 36)(srov.)

46

Od roku 1941 se zapojuje do odboje v Moskvě. Po skončení druhé světové války se vrátil do Československa, získal řadu vyznamenání za boj proti fašismu. Vyznamenání mu udělily následující státy: Československo, Francie, Rumunsko, Sovětský svaz, Jugoslávie, Velká Británie a Spojené státy americké. Od roku 1947 byl jiţ intenzivně sledován komunistickými špičkami. Od roku 1948 byl generál Píka vyslýchán státní bezpečností a obviněn z velezrady a z navozování kontaktů se špionáţními špičkami v západním imperialistickém světě. Při výsleších bylo porušeno hned několik článků ze Všeobecné deklarace lidských práv, kterou přijala OSN a Československo se dokonce podílelo na vypracování tohoto dokumentu, a to např. článek 10, kdy nebylo připuštěno, aby vypovídali v případu generála Píky svědci, jeţ navrhla obţaloba. V případu vypovídali záměrně jen svědci, kteří hodnotili generála Píku značně negativně. Tehdejší ministr spravedlnosti JUDr. Alexandr Čepička se k případu divizního generála Heliodora Píky vyjádřil následovně: Odsouzený

se

dopustil

nejtěţších

trestných

činů

jako

vysoký

důstojník

v nejzodpovědnějším postavení. Se zločinnou činností začal ihned na samém začátku druhé světové války a pokračoval v ní i v době po válce. Postavil se sice do řad bojovníků proti okupantům, avšak jak je z jeho činů patrno, nejednalo se mu o skutečné osvobození národa od okupantů, nýbrţ o to, aby se národ dostal do područí západních imperialistů…Svým jednáním způsobil státu a našemu spojenci SSSR trvalé a nedozírné škody.37) Divizní generál Heliodor Píka, jenţ se nepochybně zapsal do našich dějin jako bojovník proti fašismu, byl oběšen z příkazu komunistických vůdců 21. června 1949. Poslední slova generála Píky byla tato: „Jestli to národ sjednotí, umírám rád.“ 10. 5. 2 Milada Horáková V procesech vykonstruovaných komunistickou totalitní mocí, z nichţ velká část skončila trestem nejvyšším, trestem smrti, byly vedle bývalých legionářů a elitních pilotů, souzeny i ţeny- nejznámější je případ poslankyně JUDr. Milady Horákové, tvrdé odpůrkyně komunismu. Milada Horáková, rozená Králová, a její manţel Bohuslav Horák se během druhé světové války zapojili do protifašistického odboje, za to byli také gestapem zatčeni a vězněni. Milada Horáková byla vţdy zastánkyní demokracie,

47

spolupracovala s prezidentem Masarykem, prezidentem Benešem. Komunistická strana se snaţila získat si ji do svých stran, ona však tvrdošíjně stála za svým přesvědčením a nenechala se jejích líbivými nabídkami zlákat. Komunistické špičky ji povaţovali za nebezpečnou, tudíţ vykonstruovali proces a obvinili ji z rozvracení republiky. Milada Horáková aţ do poslední chvíle svého ţivota stála za svým přesvědčením a zaštiťovala se názory prezidentů Masaryka a Beneše. Za Miladu Horákovou a další obviněné se postavili i významné světové osobnosti v čele s profesorem Albertem Einsteinem, bohuţel ani toto počínání nedokázalo odvrátit trest smrti. Ţivot Milady Horákové vyhasl 27. června 1950 na dvoře pankrácké věznice. Poslední přání Milady Horákové bylo následující: Předkládám dopis adresovaný rodině a ţádám, aby byl jí po předchozí cenzuře vydán a aby jí byla vydána také má osobní korespondence, a to k rukám mé dcery, zejména dopisy z doby před mojí svatbou a památky věnované dr. Benešem. Přeji si rozloučit se se setrou Věrou Tůmovou a švagrem Josefem Tůmou a dcerou Janou. Ţádám, aby mně byla ponechána u mých tělesných pozůstatků fotografie a tři kvítky v kapesníku. Konečně ţádám o kněze církve českobratrské evangelické, o vydání utišujícího léku, který je mně povolen, ale ve větších dávkách, které lékař doporučí, o šunku k večeři a k ránu černou kávu a sklenku červeného vína. Nakonec prosím, aby mně bylo sděleno, co jest s mým manţelem, zda snad zemřel nebo uprchl. 38) Případ Milady Horákové se v současné době opět ve větším měřítku dostává do povědomí obyvatelstva proto, ţe byla v roce 2007 za podíl na vraţdě Milady Horákové odsouzena bývalá státní prokurátorka Ludmila Polednová-Broţová. Avšak pod šibenici se dostali i bývalí komunističtí funkcionáři, např. Vladimír Clementis či bývalý tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský. Období 50. let 20. století se zapsalo jako jedno z nejčernějších období naší novodobé historie. Na popravišti skončily desítky nevinných lidí, tisíce lidí byly těmi nejdrsnějšími prostředky umučeny. Trest smrti nebyl pro komunistické vyšetřovatele a soudy ničím výjimečným, naopak byl to pro ně jeden z běţných způsobů, jak se zbavit nevyhovujících osob, které by mohly ohrozit politický teror, jeţ tu v té době vládl.

48

Ovšem kdyby trest smrti nefiguroval v trestním zákoníku, mohly být moţná ony lidské ţivoty ušetřeny. Otázkou je, zda by si komunistická moc nenašla jiný, spolehlivý způsob, jak tyto osoby potrestat. 10. 6 Období do roku 1989 Z roku 1950 pochází trestní zákon č. 86 Sb., který rozlišoval hlavní tresty, kam spadá trest smrti, odnětí svobody a nápravná opatření, a tresty vedlejší, jimiţ se myslí následující- ztráta státního občanství, ztráta občanských práv, vyloučení z vojska, ztráta vojenské hodnosti, propadnutí jmění, peněţitý trest, zákaz činnosti, vyhoštění, zákaz pobytu, uveřejnění rozsudku a propadnutí věci. 39) (srov.) Většinou byl rozsudek trestu smrti vynášen v případech vraţdy, rozhodnutí bylo na soudci, zde bude vrah odsouzen k trestu smrti nebo k odnětí svobody. Trest smrti byl vykonáván oběšením, v případě ohroţení státu se připouštělo zastřelení. Roku 1956 byl zmíněný trestní zákon novelizován, a to zrušením trestu odnětí svobody na doţivotí, jeţ byl nahrazen odnětím svobody na dvacet pět let. Trestní zákon č. 140/ 1961 Sb. stanovoval pro trestný čin vraţdy trest odnětí svobody na maximálně na 15 let nebo trest absolutní. Podle statistiky byly v letech 1962-1973 ročně vykonány v průměru 4,1 popravy, přičemţ byly i roky, kdy nedošlo k ţádné popravě. Od roku 1974, kdy vešla v platnost novela trestního zákona č. 45/ 1977Sb., byl zaveden nový druh mimořádných trestů; trest odnětí svobody od patnácti do dvaceti pěti let, který bylo moţné uplatnit, pokud byly splněny podmínky pro uplatnění absolutního trestu. Tak v letech 1974-1989 byl trest smrti vykonán v průměru ročně jen 2,6 krát. 40) Zákon č. 140/ 1961 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 § 29 (1) Trest smrti může soud uložit jen za trestný čin, u něhož to tento zákon ve zvláštní části dovoluje, a to pouze za podmínky, že stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku mimořádně vysoký a

49

a) uložení trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti, nebo b) není naděje, že by na pachatele bylo možno trestem působit. (2) Vojákovi, který takový trestný čin spáchal za branné pohotovosti státu nebo za bojové situace, může soud uložit trest smrti také za podmínky, že takovým trestným činem byly zmařeny nebo podstatně ohroženy bojové akce nebo zvýšenou měrou ohrožena kázeň nebo pořádek v ozbrojených silách nebo v ozbrojeném sboru. (3) Trest smrti nelze uložit těhotné ženě ani osobě, která v době, kdy spáchala trestný čin, nepřekročila osmnáctý rok svého věku. § 30 (1) V uloženém trestu smrti je zahrnuta ztráta čestných titulů a vyznamenání a ztráta vojenské hodnosti. (2) Vedle trestu smrti lze uložit pouze trest propadnutí majetku. (3) Trest smrti se vykonává oběšením, za branné pohotovosti státu může být vykonán zastřelením. 41) Trest smrti se tedy dle výše uvedených faktů udílel především vrahům, většinou několikanásobným vrahům. Mezi ty, kteří stanuli pod šibenicí, patří Olga Hepnarová. 10. 6. 1 Olga Hepnarová Při vyřknutí jména Olga Hepnarová se nám nejspíše vybaví zběsilá ţena sedící za volantem nákladního automobilu a řítící se na lidi stojící na zastávce městské hromadné dopravy. Ovšem za zamyšlení se stojí i určitě fakt, proč se zmíněná mladá dívka rozhodla k tak strašlivému činu, jehoţ následkem zahynulo osm nevinných lidí. Co můţe mladou jednadvacetiletou ţenu vést k tomu, aby zabila nevinné lidi? Roman Cílek se ve své knize, Oprátka za osm mrtvých: Případ Olgy Hepnarové, dívky, která zabíjela, protoţe neuměla ţít, věnuje celému případu, líčí ţivot Olgy a snaţí se i odhalit pohnutky, jeţ Olgu vedly k vykonání onoho zločinu. Nejstěţejnější je především fakt, ţe Olga Hepnarová trpěla s největší pravděpodobností nějkou psychickou poruchu, uţ jako třináctiletá dívka byla léčena v psychiatrickém sanatoriu. V průběhu se dozvídáme, ţe Olga byla v podstatě nešťastná, nenacházela smysl svého ţivota, ţivot

50

pro ni neměl ţádnou cenu. Za své neštěstí obviňovala společnost, která se ke všem problémům okolních staví lhostejně, odvrací se od nich. Její vlastní rodina ji odmítá, nemá ţádné přátele, přemýšlí o smrti, má časté deprese. Rozhodne se tedy k činu, kterým na sebe chce upozornit a konečně přimět k činnosti lhostejnou společnost. Svůj čin měla dopředu do podrobností naplánovaný. V půjčovně si zapůjčila nákladní vůz, jímţ se chystala vjet do skupinky lidí. Před samotným provedením činu napsala dopis. Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, ţe za můj ţivot je x lidí málo. Acta non verba. A nakonec mám jedno směšné přání. Páni novináři, prosím, oznamte to veřejnosti, nebo alespoň SPISOVATELI Branaldovi, aţ bude psát příští knihu o dnešních zločincích. Děkuji. 10. 7. 1973

Olga Hepnarová 42)

Acta non verba. Činy, ne slova. V duchu tohoto hesla Olga tedy jednala, rozhodla se pomstít za svůj nešťastný ţivot. Ovšem nastává polemika a ostrá diskuse, proč museli umřít zrovna nevinní lidé čekající na zastávce na tramvaj? Olga ţila v přesvědčení, ţe zmíněným činem zasáhne společnost na jednom z jejích nejcitlivějších míst. Po svém brutálním činu vystoupila z auta a nechala se zatknout přivolanou policií. Během výslechů se projevila její psychická porucha, kdy tvrdila, ţe není Olga Hepnarová, ale Sandy Winiferová. Avšak psychiatři, kteří ji vyšetřovali, ţádnou psychickou poruchu nepotvrdili. Soud se v případu rozhodl sáhnout po největším trestu, jaký tehdejší právní řád umoţňoval, tedy po trestu smrti. Před soudem se Olga Hepnarová ke svému činu vyjádřila následovně: „Chápu spravedlnost jako oko za oko, zub za zub... Na provedení tohoto činu jsem se předem připravovala. Pokud jde o osoby, které přišly o ţivot, nebo utrpěly nějaká zranění, u nich necítím nijakou lítost. Mrzí mě jen, ţe vznikla věcná škoda, tu jsem způsobit nechtěla… Stalo se to zcela náhodou… Po činu u mě nastalo určité uvolnění a spokojenost, ţe se mi plánovaný akt msty vydařil. Lituji jen toho, ţe se mi nepodařilo přejet více lidí…“ 43) Matka Olgy se snaţila trest smrti odvrátit a ţádala o prezidentskou milost, avšak

51

té prezident Gustav Husák nevyhověl. Mladá dívka, která si nese punc největší masové vraţedkyně v českých novodobých dějinách, byla popravena 12. března 1975. Na jedné straně je čin Olgy Hepnarové odsouzeníhodný, na straně druhé nesmíme opomenout i moţnost, ţe Olga trpěla psychickou poruchou, kterou by se moţná v současné době podařilo diagnostikovat, tudíţ by nemusel její ţivotní příběh skončit tak tragickým způsobem. Stavem současné psychiatrie a trestní justice se zabývá i docentka Válková, spoluzakladatelka Sdruţení pro rozvoj sociální práce v trestní justici, v doslovu Cílkovy knihy. Změny po roce 1989 naštěstí přinesly i změny v takových oblastech, jakými jsou psychiatrie a trestní justice. Jejich klientům se dostává odborně diferencovanějšího a tím i humánnějšího zacházení, ať jiţ jde o nové diagnostické metody, jinak chápanou a poskytovanou psychiatrickou a psychologickou pomoc nebo o zrušení trestu smrti a jeho nahrazení doţivotním trestem. Ve společnosti obecně se tyto změny kromě jiného projevily i ve výrazněji tolerantnějším přístupu k odlišně sexuálně, náboţensky či politicky orientovaným jedincům. Snad i to můţe být důvodem k naději, ţe se v budoucnu tragický příběh dívky, která zabíjela, protoţe ji nikdo nenaučil ţít, nebude opakovat. 44) 10. 7 Situace po roce 1989 Novela trestního zákoníku pocházející z května roku 1990 zrušila absolutní trest. Od té doby je nejvyšším moţným trestem, který můţe soud v České republice zločinci uloţit, odnětí svobody na doţivotí. Doţivotní trest je ukládán v podobných případech, jakých byl ukládán trest smrti, tedy v případech několikanásobných vraţd. Posledním popraveným na území Československé republiky byl Slovák Štefan Svitek, který brutálním způsobem zavraţdil a poté sexuálně zneuţil svou těhotnou manţelku, vlastní a nevlastní dceru. Popraven byl v červnu roku 1989. Posledním Čechem, který byl popraven, byl Vladimír Lulek, který zavraţdil svou manţelku, tři nevlastní děti, vlastní dceru a pokusil se zabít i sousedku, jeţ se snaţila vraţdícímu monstru zabránit v jeho činech.

52

Jak jiţ bylo výše zmíněno, problematice trestu smrti je ve větším měřítku věnována pozornost především po brutálně páchaných vraţdách. Otvírá se diskuse, kde často vítězí subjektivita nad objektivitou, argumenty jsou spíše pseudoargumenty a jedna strana osočuje druhou. Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR zkoumalo v květnu 2009 postoj občanů České republiky k problematice týkající se trestu smrti. 62 % dotazovaných odpovědělo, ţe by měl trest smrti v právním řádu České republiky existovat, opačný názor, tedy ţe by trest smrti v našem právním řádu figurovat neměl, sdílí 31% ze všech dotazovaných. Zbylých 7 % respondentů vyslovilo odpověď nevím, nezaujalo k problematice ţádný vyhraněný postoj.

53

11.

Problematika

týkající

se

trestu

smrti

v právních

dokumentech 11. 1 Mezinárodní úroveň Během druhé světové války se začala otvírat diskuse, jejíţ hlavním tématem a zároveň i cílem bylo zabránění další podobné katastrofě, jakou byla druhá světová válka. Po druhé světové válce, konkrétně 26. června 1945 v San Franciscu, tedy vzniká Organizace spojených národů, jeţ sdruţuje státy, které se snaţily o nastolení a následné udrţení celosvětového míru. Mezi členskými státy figurovala i Československá republika. Organizace spojených národů vytvořila Mezinárodní chartu lidských práv, jejíţ články byly závazné pro všechny členské státy. Charta se zaměřila především na lidskou důstojnost, základní práva člověka a zaměřila se i na právo zákonné ochrany, na presumpci neviny a na důstojné jednání s obţalovanými. Preambule U vědomí toho, že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě; že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit svobodě a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu….. Článek 1 Všichni lidé se rodí svobodni a rovni v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. Článek 3 Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. Článek 5 Nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Článek 6 Každý má právo, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost. Článek 7 Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakéhokoli rozdílu. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci,

54

která porušuje tuto deklaraci, a proti jakémukoli podněcování k takové diskriminaci. Článek 8 Každý má právo na účinnou ochranu před příslušnými vnitrostátními soudy proti činům, které porušují základní práva, jež jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem. Článek 9 Nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn. Článek 10 Každý má stejné právo, aby byl řádně a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, pokud jde o určení jeho práv a povinností nebo o jakékoli trestní obvinění proti němu. Článek 11 1. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly dány veškeré záruky nutné pro jeho obhajobu. 2. Nikdo nesmí být odsouzen pro nějaký čin nebo opomenutí, které v době, kdy byly spáchány, nebyly podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest vyšší, než jakého bylo možno použít v době, kdy byl trestný čin spáchán. 45) Charta jako taková se přímo o trestu smrti nezmiňuje, na druhou stranu neopomíná ona práva na lidskou ochranu a především presumpci neviny. Při hlubším zamyšlení se nad výše zmíněnými články dojdeme k závěru, ţe řada z nich byla v tehdejší Československé republice v průběhu 50. let v tzv. politických procesech porušována (samostatná kapitola viz výše). 11. 2 Evropská úroveň Česká republika a všechny další členské státy Evropské unie jsou zavázány slibem k dodrţování Listiny základních práv Evropské unii, jeţ je také známa pod názvem Charta základních práv evropské unie. Evropská unie se v roce 1999 rozhodla pro sepsáni dokumentu, který by shrnoval základní práva platící v rámci Evropské unie. Dokument byl vydán v roce 2000, upravené vydání Listiny pochází z roku 2007.

55

Článek 1 Lidská důstojnost Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna. Článek 2 Právo na život 1. Každý má právo na život. 2. Nikdo nemůže být odsouzen k trestu smrti, ani popraven. 46) Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe Evropská unie nepřipouští vykonávání trestu smrti, tudíţ ţádný členský stát Evropské unie nemůţe ve svém právním řádu trest smrti připouštět. Kdyby kterýkoli členský stát chtěl do svého trestního zákoníku zavést povolení trestu smrti, automaticky by tak odporoval znění Charty lidských práv Evropské unie, k jejímuţ plnění se zavázal. 11. 3 Státní úroveň V České republice je dodrţování základních lidských práv a svobod zašťiťováno Listinou základních práv a svobod. Tento dokument je součástí ústavního pořádku České republiky. Oddíl první- Základní lidská práva a svobody Článek 6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. (2) Nikdo nesmí být zbaven života. (3) Trest smrti se nepřipouští. 47) První část článku 6 se nese v podobném duchu jako článek 3 ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Rozšiřujícím prvkem u zmíněného článku je druhá a třetí část, která v naší zemi důsledně zakazuje trest smrti. Článek 7 (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. 48) Článek sedmý koresponduje se článkem pátým ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Stejně jako v deklaraci, kterou vydala Organizace spojených národů, tak i v Listině základních práv a svobod má své místo právo na právní ochranu a samozřejmě presumpce neviny.

56

12. Alternativní varianty k trestu smrti Dříve neţ se dostanou k samotným trestům, jeţ by mohly být adekvátní alternativou k trestu smrti. Zmíním se o samotném trestu jako takovém. Trest v trestním právu České republiky je zákonem stanovený a státem vynutitelný následek spáchaného trestného činu, který ukládají soudy v trestním řízení a který obsahuje negativní hodnocení činu, ale i pachatele, a tomuto by měl působit určitou újmu. 49) Jakou funkci má vlastně trest? Jeho hlavní rolí je především ochrana společnosti před trestnými činy. Trest má pachateli zabránit v konání dalších trestných činů a zároveň se má snaţit o převýchovu pachatele. Trest má, resp. by měl bezpochyby mít i preventivní funkci, tedy měl by příznivě působit na další členy společnosti. Většina z nás o všem v trestu vidí jakousi odplatu, mstu za to, co trestaný spáchal. Ovšem právě funkci odplaty by trest jako takový mít neměl, nejstěţejnější funkcí trestu je, jak jiţ bylo zmíněno výše, funkce ochranná a preventivní. Účelem trestu má být převýchova delikventa a jeho společenská rehabilitace po stránce fyzické, psychické a sociální. 50) Trest smrti má tedy plnit čtyři funkce: 1. výchovnou funkci- tzn. pokusit se napravit pachatele 2. preventivní funkci- tzn. odradit potenciální pachatele od spáchání trestných činů 3. ochrannou funkci- tzn. ochránit společnost před pachatelem 4. restaurativní funkci- tzn. obnovit spravedlnost, která byla spácháním trestného činu narušena. Kritikové právního trestu trest často přirovnávají k pomstě, čímţ by trest rozhodně býti neměl. Existuje několik diferenciací, které musí být zachovány, aby trest opravdu nebyl mstou. 1. trest se neukládá za újmu, ale za porušení nastavených pravidel, která v dané společnosti platí 2. trest ukládá a vykonává autorita, popřípadě společnost, nevykonává jej oběť 3. trest je co do rozsahu omezen. 51) (srov.)

57

A jaké by tedy mohly být adekvátní alternativy k trestu smrti? V naší republice není trest smrti povolen, nejvyšším moţným trestem je trest odnětí svobody na doţivotí. 12. 1 Odnětí svobody na doživotí Tento trest je ukládán zvláště brutálním vrahům. Nejen trest smrti, ale i odnětí svobody na doţivotí je tématem, které vybízí společnost k diskusi, a to k diskusi takové, jeţ se často neobejde bez bouřlivých emocí. Co vyvolává ony emoce? Význačnou roli hraje ekonomická stránka. Realizace samotného výkonu trestu, tedy odnětí svobody, vyţaduje dosti velké finanční částky, na které velkým podílem přispívají daňoví poplatníci. Peníze jsou vţdy mocnou zbraní, zastánci trestu smrti zahrát na správnou strunu, na peníze naše společnost slyší velmi dobře. Ovšem pokud bychom přijali tento argument týkající se financí jako jeden z nejstěţejnějších argumentů, zároveň tím uznáváme, ţe lidský ţivot je nějakým způsobem vyčíslitelný, ţe hodnota lidského ţivota je měřitelná, coţ je určitě zavádějící. Na druhou stranu pro jistou objektivitu by finanční stránka sehrávající významnou roli rozhodně neměla být zamlčena. Vysoké finanční náklady jednak vyţaduje zaopatření vězně jako takového- ubytování, strava a další výlohy, jednak si finance ţádá i zaopatření ochrany společnosti, tzn. dozor nad vězni. V naší společnosti se doţivotní odnětí svobody vedle kritiky týkající se ekonomiky kritizuje i hledisko jiné, které se týká konkrétní realizace doţivotního trestu. Andrej Drbohlav se ve své práci zabývající se problematikou trestu smrti k trestu doţivotního odnětí svobody vyjadřuje následovně: Doţivotí je spíše jen poklidným doţitím v relativně pokojném prostředí úplného servisu. Taková forma vězení vlastně mnohým sériovým vrahům nahrazuje vše, co nikdy neměli, coţ jistě vzbudí lítost, ale také to, na co i přes lítost nemají právo. Je jim vytvořeno prostředí, jeţ v souladu s obecným lidským právem zahrnuje stravu, šaty, bydlení, sociální přivýdělek a zájmové činnosti. 52) Tedy pachatel vlastně ţije vcelku poklidným a spokojeným ţivotem. Ovšem nahradí všechny vymoţenosti, které české vězeňství svým vězňům poskytuje, pocit svobody? Zločinci odsouzení na doţivotí nenávratně ztrácí jedno z nejcennějších práv, které lidskému druhu přísluší, a to svobodu. Není tedy právě z tohoto důvodu trest odnětí svobody na doţivotí spravedlivý? Dle mého názoru materiální zaopatření nemůţe

58

nahradit pocit svobody. Pachateli je v podstatě udělen trest ţivota, který skončí aţ jeho přirozenou smrtí. Pachatel můţe ve vězení strávit i několik desítek let, je zbaven svobody, moţná je často atakován výčitkami svědomí. Jak jiţ bylo zmíněno výše, trest má plnit výchovnou funkci. Jakým způsobem však oné převýchovy pachatele dosáhnout? Trest smrti rozhodně nemůţe být řazen mezi tresty, které by měly výchovnou funkci. V případu trestu smrti se jedná o okamţité vyřešení situace, vyřešení vlastně velmi jednoduché, „odstraněním pachatele“ sice moţná plníme ochrannou funkci, jeţ má trest také bezpochyby zajišťovat, ale výchovná funkce zůstává v pozadí. Dle mého názoru jsou všechny funkce trestu, tedy ochranná, výchovná, preventivní a restaurativní, stejně důleţité a ţádná z nich by neměla zůstávat v pozadí. Samozřejmě společnosti vţdy na prvním místě jde o ochranu před pachateli. Jakým způsobem by se však měla zajistit výchovná funkce? Na začátek neopomenu zmínit pravdivý fakt, ţe někteří pachatelé nejbrutálnějších trestných činů nejsou schopni převýchovy. Avšak diagnostikování, zda je člověk schopný převýchovy, nebo nikoli patří odborníkům, psychiatrům, psychologům, a nepřísluší široké veřejnosti. Psychologové a psychiatři pomocí různých vyšetření, testů, rozhovorů a dalších moţných způsobů, jimiţ se diagnostika provádí, určí do jaké míry je pachatel nebezpečný pro společnost a zda je moţné příznivým působením onoho jednice převychovat. Pokud je u pachatele diagnostikována nemoţnost převýchovy, měl by být zařazen do izolace, aby svým nesociálním a nevhodným chováním a jednáním neovlivňoval další spoluvězně, u nichţ se odborníci snaţí o převýchovu. Zastánci trestu smrti mohou opět oponovat a tvrdit, ţe člověk neschopný převýchovy je společnosti nebezpečný, ţe hrozí moţnost útěku z vězení a pachatel můţe opět zaútočit. Ovšem kategorie nenapravitelnosti je nelidská, protoţe a priori upírá člověku jakoukoli moţnost změny, vývoje a růstu. Jako taková znamená vyřčení absolutního úsudku (a absolutního trestu), který je mimo horizont našeho lidského poznání a vědění; opírá se jen o doxa, ne o epistémé, spočívá pouze v relativnosti našeho vědění a poznání. 53)

59

12. 2 Kritikové doživotního odnětí svobody Největší kritiku sklízí komfort, který je vězňům v našich věznicích dopřáván. Kritikové tvrdí, ţe se v podstatě nejedná o trest, ale o komfortní doţití. Ano, moţná i většina z nás má podobný názor. Pokud například srovnáme podmínky, ve kterých ţijí vězni v Thajsku a ve kterých ţijí naši vězni, zdá se nám naše vězení jako komfortní hotel. Jak tedy problém vyřešit? Jedním ze způsobů je tedy dozajista sníţení komfortu ve věznicích. Jistou alternativou, o které se vedou také diskuze, by bylo zapojení vězňů do fyzicky náročné práce- jako je například práce v dolech, kamenolomech atd. Ovšem v případě připuštění této varianty, by věznice museli přijmout nové zaměstnance, jejichţ hlavním úkolem by bylo střeţení vězňů. Právě v těchto případech by mohlo dojít k uprchnutí nebezpečných zločinců. Právě zaměstnání lidé, kteří by hlídali vězně při práci, by si vyţadovalo opět nemalou finanční částku, coţ by jistě vyvolalo kritiku u ekonomicky smýšlejících jedinců. Na druhou stranu by zaměstnání vězňů bylo jistě více prospěšné pro společnost, neţ je pouhé „zavření“ vězňů v zamříţovaných celách. Kritiku však nesklízí jen komfort, v jakém jsou vězni v českých věznicích vězněni, ale i celý systém ukládání trestů, jeţ je v naší republice aplikován. Většině lidí si myslí, ţe tresty, které jsou pachatelům udělovány, nejsou adekvátní. Dle Centra výzkumu pro veřejné mínění zastává 84% dotazovaných názor, ţe tresty udílené za násilnickou činnost jsou příliš nízké. Opačný názor, ţe tresty udílené za násilnickou činnost jsou nízké, nezastává nikdo z dotazovaných. 11% respondentů povaţuje tresty za přiměřené a 5% respondentů nezastává k problematice udílení trestů vyhraněné stanovisko. Především je velmi negativně hodnoceno udělování trestů za spáchání vraţdy. Lidé zastávají názor, ţe tresty jsou aţ příliš mírné a neodpovídají újmě, kterou pachatel svým jednáním způsobil blízkým oběti.

60

13. Trest smrti a spravedlnost Trestem smrti bereme člověku to nejcennější, ţivot, to nám můţe zavdávat domněnku, ţe trest smrti je tedy trestem nejvyšším a nejspravedlivějším. Je to tedy tak? Pro adekvátní určení velikosti trestu musíme určit velikost viny. Spravedlivý trest je pak takový trest, jenţ je úměrný velikosti viny. Kdybychom trvali na trestu smrti, musel by být pachatel několikanásobné vraţdy popraven hned několikrát, aby mohl být trest povaţován za spravedlivý. Trest smrti není v pravém slova smyslu trestem, v podstatě se jedná o zneškodnění pachatele. Aby byl trest spravedlivý, měl by existovat moţnost, aby si uvědomil svou vinu a svého činu litoval. Avšak v případě udělení trestu smrti odepíráme pachateli šanci na nápravu, na uvědomění si svého činu. Poprava a smrt zbavuje zločince všech důsledků a následků jeho (zločinného) jednání. Je to vlastně jakési nespravedlivé odlehčení (jemu i společnosti), jakési „laciné vyřešení“. 54) Ano, opravdu lze trest smrti povaţovat za jakési ulehčení, i kdyţ se nám takové přirovnání můţe jevit jako oxymóron. Pachatel je v podstatě jednorázově zbaven odpovědnosti, nemusí zpytovat své svědomí. Pokud na trest smrti pohlíţíme z etického hlediska, nezbývá nám nic jiného neţ konstatovat, ţe trest smrti rozhodně není etický. Jednak bereme člověku to nejcennější, co má, tedy lidský ţivot. Jistě, musíme vzít v potaz neopomenutelný fakt, ţe zločinec také někoho připravil o to nejcennější, o ţivot. Avšak v momentě, kdy připustíme trest smrti, přibliţujeme se jednání zločince, který taky vraţdil. Trest smrti lze vlastně povaţovat za legální vraţdu. Lidský ţivot není nahraditelný, tudíţ chtít zmařit další lidský ţivot, byť i zločincův, je absurdní a rozhodně nemůţe být povaţován za spravedlivý. Je to jen druh pomsty, odplaty. Spravedlivý trest by měl být i účinný, o účinnosti, kterou přináší trest smrti, se dá docela dobře pochybovat. Argument, kterým často zastánci trestu smrti operují, argument odstrašení, je argumentem lichým. Ve Velké Británii těţila Královská komise informace o důsledcích trestu smrti z existující statistiky za léta 1949-1953. Šlo o právní systémy, kde buď byl trest smrti zrušen, nebo jiţ nebyl uplatňován. Zkoumáno bylo sedm evropských zemí,

61

Nový Zéland a některé státy USA a Austrálie. Komise vydala následující prohlášení:„Ţádná námi vyhodnocená čísla jednoznačně neprokázala, ţe by zrušení trestu smrti zvýšilo počet deliktů s následkem zabití, resp. ţe by se počet vraţd po opětném zavedení trestu smrti sníţil.“ 55) Trest smrti tedy nelze povaţovat ani za trest účinný, který by zabránil potenciálním zločincům v jejich trestním jednání. Slova francouzského osvícenského myslitele J. J. Rousseaua jasně vypovídají o účinnosti hrdelních trestů: Zpřísňování trestů je jen marným pokusem omezených hlav, terorem si vynutit úctu k zákonům. Přitom je moţno pozorovat, ţe země, v nichţ jsou tělesné tresty nejhroznější, jsou zároveň zeměmi, v nichţ jsou tyto tresty nejčastější. 56) Pokud se zamýšlíme nad spravedlností trestu smrti, nesmíme opomíjet omylnost soudů a následné justiční vraţdy. Argumentovat tím, ţe soudy jsou v dnešní době nestranné, jsou nezávislé a teoreticky nemůţe dojít k omylu, je podobný argument jako člověk je dokonalá bytost a nemůţe se mýlit. Naprosto nevěrohodné tvrzení, člověk jako takový rozhodně nemůţe být povaţován za dokonalého a bezchybného. Všichni jsou omylní, a tudíţ vyplývá, ţe i soud můţe být omylný, jelikoţ na soudech, na policii a v dalších vyšetřovacích sloţkách pracují lidé. Moţnost omylu tu vţdy existuje, a jakmile někoho nevinného odsoudíme k trestu smrti, tento krok jiţ nevrátíme, trest smrti nelze vzít zpět. Pokud by však tomuto nevinnému člověku byl uloţen trest odnětí svobody, v případě prokázání jeho neviny můţe být z vězení propuštěn. Jak jiţ bylo v jedné z předcházejících kapitol zmíněno, je řada doloţených případů, kdy byl k trestu smrti odsouzen nevinný člověk. Člověk jako tvor vynalézavý dokáţe zneuţít téměř všechno, ne jinak je to i se zneuţitím trestu smrti. Trest smrti můţe být zneuţit politickým systémem té či oné země. Připomeňme si Československou republiku a 50. léta 20. století, vybaví se nám zmíněné vykonstruované politické procesy, ve kterých bylo popraveno spoustu nevinných lidí, kteří měli jednu velikou chybu, nesympatizovali s komunistickým reţimem, jeţ měl z jejich smýšlení obavy a potřeboval je umlčet. Taková situace, jeţ v naší zemi byla, zdá se nám moţná nyní utopická. Avšak v době vzrůstajícího

62

extrémismu, který na nás útočí ze všech stran, je obava z vykonstruovaných procesů nejspíš opět na místě. V případě, ţe by se dostala k moci nějaká z extremistických stran, vystávají na mysl váţné obavy týkající se národnostních menšin u nás ţijících. Při znovuzavedení trestu smrti tedy vţdy hrozí zneuţití, jeţ můţe nastat v rovině politické, etnické, rasové či náboţenské. I kdybychom opominuli všechny ostatní důvody, proč nelze akceptovat trest smrti, jeden důvod nemůţeme opomenout nikdy, a to moţnost justičního omylu. Tato moţnost nemůţe nikdy činit z trestu smrti trest spravedlivý. Jelikoţ odsouzením nevinného člověka a uloţením mu trestu smrti, pácháme nespravedlnost. Trest smrti se můţe spíše stát nástrojem nespravedlnosti neţ být pokládán za spravedlivý trest.

63

14. Výzkumná část 14. 1 Cíl výzkumu a výchozí hypotézy Součástí mé diplomové práce je vedle teoretické části i část praktická, jejímţ záměrem bylo získání názorů týkající se problematiky trestu smrti. Cílovou skupinou, u níţ zjišťuji názory a postoje ke zmíněné problematice, jsou studenti vyšších ročníků víceletých gymnázií, tzn. studenti ve věku 17 aţ 19 let. Ve svém výzkumu se pokouším zjistit, jednak jaký názor mají studenti názor na samotný trest smrti, jednak zda jsou spojeni se systémem udílení trest v České republice. Vedle otázek, jeţ vypovídají spíše o názorech a postojích ke zmíněné problematice, obsahuje výzkum i otázky zaměřující se ryze na fakta (státy, ve kterých je trest smrti povolen, lidé, jeţ byli odsouzeni k trestu smrti). Je jisté, ţe studentům nebude téma trestu smrti cizí. Jednak jistě o tématu slyšeli nebo

i

diskutovali

v hodinách

základů

společenských

věd,

popřípadě

ve

společenskovědním semináři, jednak v době dnešních moderních technologií, jako je internet, jsou moţné informace o problematice absolutního trestu vyhledat právě na síti. Výchozí hypotézy: 1) Předpokládám, ţe většina respondentů se bude k trestu smrti stavět spíše negativně. 2) Předpokládám, ţe nebudou velké rozdíly v odpovědích muţů a ţen. 3) Předpokládám, ţe většina dotazovaných bude vědět, zda je v České republice moţné uloţit pachateli trest smrti. 14. 2 Metoda výzkumu Pro svůj výzkum jsem pouţila metodu dotazníkového šetření. Mezi výhody dotazníkového šetření bezpochyby patří časová nenáročnost, která tkví v tom, ţe na otázky, jeţ jsou součástí dotazníku, odpovídá současně větší počet dotazovaných. Dotazník jako takový tedy technikou kvantitativního výzkumu. Ovšem dotazníkové šetření má i své nevýhody. K nevýhodám můţe patřit nesrozumitelnost některých otázek, v důsledku nesrozumitelnosti pak studenti na danou otázku neodpoví. Aby nenastal zmíněný problém, tedy malá nebo ţádná srozumitelnost otázek, je účelné volit

64

vhodné otázky, nepouţívat přemíru cizích slov a především otázky neformulovat v příliš dlouhá souvětí. Srozumitelnost otázek si můţeme ověřit v předvýzkumu, který se stal součástí i mého výzkumu. Při sestavování dotazníku jsem neustále měla na mysli, aby dotazník nebyl pro studenty příliš nudný, ale naopak aby je téma a dotazník týkající se tématu zaujal a neodradil je. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla, ţe dotazník nebude zahlcen přemírou otázek, jelikoţ z vlastní zkušenosti vím, ţe dotazník obsahující velké mnoţství otázek se stává pro vyplňujícího se postupně s vyplňováním dalších a dalších otázek stává stále méně zajímavým a ţe respondenta obtěţuje. Nejprve jsem ţáky obeznámila, z jakého důvodu je oslovuji. Ujistila jsem je o naprosté anonymitě dotazníků, aby studenti ztratily při vyplňování zabrány. Následně jsem studentům vysvětlila pokyny, jak dotazník vyplnit. Neopomněla jsem zmínit fakt, ţe dotazník se stane součástí diplomové práce a ţe výsledky nebudou nikterak zneuţity. Dotazník obsahuje dvě identifikační poloţky, které u respondentů zjišťují věk a pohlaví. Dále dotazník obsahuje čtrnáct otázek vztahujících se k problematice trestu smrti. Vedle otázek uzavřených, kde studenti vybírali vţdy jednu variantu ze tří nebo čtyř nabízených moţností, jsem pouţila i otázky otevřené, ve kterých se respondenti mohli volně k dané otázce vyjádřit. 14. 3 Výzkumný vzorek Dotazníkové šetření jsem prováděla na gymnáziu v Boskovicích, kde jsem i vykonávala praxi. Jak jiţ bylo výše uvedeno, nejdříve jsem před samotným výzkumem provedla předvýzkum, ve kterém jsem o vyplnění dotazníku poţádala patnáct studentů tamní školy. Respondenti se při vyplňování dotazníků nepotýkáli se ţádnými komplikacemi, otázky povaţovali za srozumitelné, tudíţ jsem přistoupila k samotnému výzkumu. Výzkum byl proveden v listopadu 2009. K vyplnění byl studentům poskytnut dostatečný čas, vyplňování většině z nich zabralo přibliţně 15 minut. Dotazník byl rozdán celkem 65 studentům, jejichţ věk se pochyboval v rozmezí 17 aţ 19 let. Z celkového počtu 65 dotazovaných, převaţovaly ţeny. Muţů odpovídalo 26, respondentek z řad ţen bylo 39. Tabulka 1

muţi ţeny Celkový počet dotazovaných 26

39

65

65

V následující části se jiţ zaměřím na samotné vyhodnocení odpovědí studentů k jednotlivým otázkám, jeţ dotazník obsahoval. Otázka č. 1: Co se Vám jako první vybaví, když se řekne trest smrti? Volná otázka, jejímţ cílem bylo u respondentů navodit asociace týkající se trestu smrti. Shodnou představou, kterou u respondentů trest vyvolává, bylo elektrické křeslo. Další častou odpovědí byly filmové záběry, jeţ ukazují popravu. Další asociace byly následující: komunistický reţim, brutální zločiny, neprávem odsouzení, protesty proti trestu smrti, účinnost trestu, zločinec, Amerika, ukamenování, gilotiny a další. Otázka č. 2: Zaznamenali jste v médiích diskuse na téma trest smrti? a) ano b) ne c) hovoří se o něm jako o každém jiném tématu Tabulka 2

muţi ţeny a 18

29

b 3

7

c 2

3

otázka č.2 35 30 25 20

muži

15

ženy

10 5 0 a

b

c

Obrázek 1

66

Většina respondentů, a to 18 muţů a 29 ţen si myslí, ţe se v médiích o trestu smrti diskutuje. Názor, ţe se v médiích diskuse o trestu smrti nevedou, zastávají 3 muţi a 7 ţen. 5 muţů a 3 ţeny si myslí, ţe o zmíněném tématu hovoří jako o kaţdém jiném. Otázka č. 3: Co znamená pojem absolutní trest? a) trest smrti b) spravedlivý trest c) odsouzení na doživotí Tabulka 3

muži ženy a 14

22

b 4

2

c

15

8

otázka č. 3 25 20 15

muži ženy

10 5 0 a

b

c

Obrázek 2

Samozřejmě většina respondentů zodpověděla na otázku správně, tedy absolutní trest je označení pro trest smrti. Správně odpovědělo 14 muţů a 22 ţen. Ekvivalentní označení pro absolutní trest zvolili 4 muţi a 2 ţeny spravedlivý trest. Překvapivé je zjištění, ţe 8 muţů a 15 ţen si myslí, ţe absolutní trest je odsouzení na doţivotí. Otázka č. 4: Je v současné době trest smrti v ČR vykonáván? a) ano b) ne c) nevím 67

Tabulka 4

muži ženy a 0

0

b 26

38

c

1

0

otázka č.4 40 35 30 25

muži

20

ženy

15 10 5 0 a

b

c

Obrázek 3

Všichni muţi a 38 ţen odpovědělo na danou otázku správně, tedy ţe trest smrti není v současné době v České republice vykonáván. Pouze 1 ţena nevěděla, zda je trest smrti v České republice vykonáván, či nikoli. Otázka č. 5: Vzpomenete si na některé státy, kde je trest smrti vykonáván. Nejčastější odpověď byla Spojené státy americké, někteří respondenti státy i specifikovali a uvedli Texas, Tennessee, Kalifornii, Nevadu. Dále se objevovaly jména těchto států, resp. světadílů: Čína, Korea, Afrika, Asie, Rusko, Niger, Kuba. Několik respondentů také uvedlo kategorii některé rozvojové země či některé arabské státy. Většina tázaných měla o státech, kde je moţno uloţit pachateli trest smrti, povědomí. Pouze jeden respondent na otázku neodpověděl.

68

Otázka č. 6: Je podle Vás trest smrti trestem spravedlivým? a) ano b) ne c) nedokážu se rozhodnout Tabulka 5

muži ženy a 11

10

b 7

17

c

12

8

Otázka č. 6 18 16 14 12 10

muži

8

ženy

6 4 2 0 a

b

c

Obrázek 4 11 respondentů z řad muţů povaţuje trest smrti za spravedlivý, 7 muţů má opačný

názor, tedy trest smrti za spravedlivý nepovaţuje. Zajímavý je obrácený poměr u ţen, kde jen 10 respondentek nalézá v trestu smrti spravedlnost, avšak 17 ţen trest smrti za spravedlivý povaţovat nemůţe. Jasné stanovisko týkající se spravedlnosti hrdelního tresti nezaujalo 8 muţů a 12 ţen. Z celkového počtu se téměř jedna třetina vyjádřila tak, ţe trest smrti za spravedlivý povaţují.

69

Otázka č. 7: Myslíte si, že tresty v ČR jsou dostatečně vysoké? a) ano, jsou přiměřené b) ne, rozhodně by se měl systém udílení trestů změnit, tresty jsou příliš nízké c) nevím, nezajímá mě to Tabulka 6

muži ženy a 8

7

b 17

32

c

0

1

Otázka č. 7 35 30 25 20

muži

15

ženy

10 5 0 a

b

c

Obrázek 5

Pouze 8 ţenů a 7 ţen povaţuje systém udílení trestů v České republice za přiměřený. Avšak 17 respondentů a 32 respondentek nejsou se systémem udílení trestů, jeţ v naší zemi panuje, spokojeni, povaţují za vhodné systém udílení trestů změnit, tudíţ tresty udělované pachatelům zvýšit. Podobně jako se ke spokojenosti výše trestů vyjadřují studenti, vyjadřuje se i široká veřejnost. Jak jiţ bylo uvedeno výše, dle Centra výzkumu veřejného mínění 84% dotazovaných není spokojeno s výší trestů, které jsou udělovány pachatelům za násilnickou činnost. Pouze 1 respondent ze všech dotazovaných studentů se o téma týkající se výše trestu nezajímal.

70

Otázka č. 8: Vzpomenete si na některou významnou osobnost, která byla odsouzena k trestu smrti? Pokud ano, napište její jméno. Většina respondentů uváděla více osobností, které byly odsouzeny k trestu smrti. 8 dotazovaných, a to 3 muţi a 5 ţen, na otázku neopovědělo vůbec nebo odpovědělo nevím. U 45 respondentů se objevilo jméno Milada Horáková, dále následoval Saddám Husajn, na kterého si vzpomnělo 15 respondentů, a v 6 případech se objevilo jméno Jana Husa. Studenti dále uváděli Jeţíše Krista, Sokrata, Platona, Galilea, Bruna, Johanku z Arku, Ludvíka XV., Karla II., Marii Antoniettu, Marii Stuartovnu, Himmlera a K. H. Franka. Z výsledků odpovědí je zřejmě, ţe studenti mají nejvíce v povědomí Miladu Horákovou, jako ţenu, jeţ byla odsouzena k trestu smrti. O Miladě Horákové mohou studenti jednak slyšet v hodinách dějepisu, základů společenských věd či společenskovědního semináře, jednak v médiích, kde je diskutován případ bývalé prokurátorky Ludmile Broţové-Polednové, jeţ měla na udělení trestu smrti pro Miladu Horákovou lví podíl. Otázka č. 9: Znáte některé praktiky, kterými je trest smrti vykonáván? Pokud ano, uveďte je. Na otázku odpověděli všichni studenti, vyjma jednoho. Většina respondentů uváděla hned několik technik, kterými je moţné trest smrti vykonat. Nejčastější odpověď bylo elektrické křeslo, které se objevilo u 30 dotazovaných. V těsném závěsu figurovala odpověď smrtící injekce, kterou uvedlo 17 dotazovaných. Zastřelení uvedlo 10 respondentů, oběšení 8 respondentů. Dále studenti uváděli tyto techniky: gilotina, ukamenování, plynová komora, setnutí, upálení, vypití jedu, upálení. Z uvedených výsledků vyplývá, ţe povědomí studentů o technikách pouţívaných při výkonu trestu smrti je poměrně vysoké. Otázka č. 10: Dokdy byl trest v naší zemi vykonáván? a) do konce 17. století b) do konce 19. století c) do druhé světové války d) do roku 1989

71

Tabulka 7

muži ženy a 0

0

b 3

3

c

4

6

d 17

32

Otázka č. 10 35 30 25 20

muži

15

ženy

10 5 0 a

b

c

d

Obrázek 6

Většina respondentů, a to 17 muţů a 32 ţen, uvedlo správnou odpověď, ţe trest smrti byl v České republice vykonáván do roku 1989. 3 respondenti a 3 respondentky uvedli, ţe trest smrti byl v naší zemi vykonáván do konce 19. století. 6 muţů a 4 ţeny se domnívali, ţe trest smrti byl u nás udílen do druhé světové války. Je překvapivé, ţe 16 respondentů, tzn. přibliţně jedna čtvrtina z dotazovaných, neodpovědělo na otázku správně. Otázka č. 11: Souhlasíte se zavedením trestu smrti? a) ano b) spíše ne c) nedokážu se rozhodnout d) rozhodně ne

72

Tabulka 8

muži ženy a 8

11

b 10

14

c

4

5

d 3

10

Otázka č. 11 16 14 12 10

muži

8

ženy

6 4 2 0 a

b

c

d

Obrázek 7

Se zavedením trestu smrti souhlasí 8 respondentů a 11 respondentek. Většina dotazovaných se k trestu smrti staví negativně, 10 muţů a 14 ţen spíše se zavedením trestu smrti nesouhlasí, 3 muţi a 10 ţen se zavedením tohoto trestu rozhodně nesouhlasí. Celkem 9 respondentů, 5 muţů a 4 ţeny, se nedokáţou jasně k otázce vyjádřit. Z výsledků jasně vyplývá, ţe polovina dotazovaných má negativní postoj k trestu smrti a nepovaţují za vhodné jeho zavedení. Otázka č. 12: Myslíte si, že existence trestu smrti v trestním zákoníku by mohla zastrašit potencionální zločince? a) ano b) ne c) těžko rozhodnout, některé možná ano

73

Tabulka 9

muži ženy a 7

5

b 7

14

c

20

12

Otázka č. 12 25 20 15

muži

10

ženy

5 0 a

b

c

Obrázek 8

Celkem 12 respondentů 7 muţů a 5 ţen si myslí, ţe existence trestu smrti v trestním zákoníku můţe odradit potenciální zločince od spáchání trestného činu. 7 muţů a 14 zastává opačný názor, tedy ţe ani existence trestu smrti neodradí zločince od spáchání trestného činu. Většina dotazovaných, konkrétně 12 muţů a 20 ţen, nemá jednoznačný názor na vliv trestu smrti a případného odstrašení potencionálních zločinců. Z výsledků nejde jednoznačně určit, zda u studentů převládá názor, ţe existence trestu smrti by mohla sehrát určitou roli v odstrašení potenciálních zločinců, či nikoli. Otázka č. 13: Přináleží vůbec člověku odsoudit druhého člověka k trestu smrti? a) ne b) ano c) nevím

74

Tabulka 10

muži ženy a 12

19

b 10

10

c

10

4

Otázka č. 13 20 15 muži

10

ženy

5 0 a

b

c

Obrázek 9

Nejvíce respondentů, 12 muţů a 19 ţen, odpovědělo, ţe člověku právo odsoudit druhého člověka k trestu smrti nepřináleţí. Opačný názor, člověk má právo odsoudit druhého člověka k trestu smrti, vyznává 10 muţů a 10 ţen. Celkem 14 respondentů, 4 muţi a 10 ţen, se k problematice týkající se práva člověka odsoudit druhého k trestu smrti nedokázala vyhraněně vyjádřit. Někteří z respondentů k otázce č. 13 připsali své vlastní komentáře- člověku toto právo nepřináleţí, ale je to běţné; záleţí na konkrétním případě; přináleţí někomu zabít nevinného člověk; pokud připustíme ono právo, stáváme se my sami vrahy; ano člověku ono právo přísluší, jestliţe pachatel spáchal brutální zločin nebo někoho zavraţdil. Téměř polovina respondentů si tedy myslí, ţe člověk nemá právo druhého člověka odsoudit k trestu smrti.

75

Otázka č. 14: Napadá Vás, jakými způsoby by se dali zločinci napravit? Pokud ano, svůj nápad uveďte. Celkem 30 respondentů na otázku buď odpovědělo „nenapadá“, nebo neodpovědělo vůbec. U ostatních respondentů se objevovaly následující odpovědi: tvrdší tresty, různé terapie, přísnější reţim ve věznicích, vězňům ukládat fyzicky náročnou práci. Často se objevoval názor, ţe zločinci se nedají napravit ţádným způsobem. 14. 4 Ověření hypotéz 1. hypotéza: Předpokládám, že většina respondentů se bude k trestu smrti stavět spíše negativně. Hypotéza se potvrdila, většina dotazovaných, konkrétně 24 respondentů, nepokládá trest smrti za spravedlivý a 37 respondentů odmítají znovuzavedení trestu smrti. 2. hypotéza: Předpokládám, že nebudou velké rozdíly v odpovědích mužů a žen. Z výzkumu vyplývá, ţe nepanovaly velké rozdíly v odpovědích muţů a ţen. Obě skupiny, muţi i ţeny, se v odpovědích téměř shodovaly. Hypotéza se tedy potvrdila. 3. hypotéza: Předpokládám, že většina dotazovaných bude vědět, zda je v České republice možné uložit pachateli trest smrti. Hypotéza se potvrdila, protoţe 64 respondentů odpovědělo, ţe v České republice není moţné pachateli trest smrti uloţit. Pouze 1 z dotazovaných odpověděl na otázku týkající se figurování trestu smrti v trestním zákoníku České republiky „nevím“. Výzkum splnil svůj předpokládaný cíl, opravdu nastínil názory studentů na problematiku trestu smrti. Můj předpoklad, ţe se studenti budou k trestu smrti stavit spíše negativně, se potvrdil. Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe studenti jsou ohledně znovuzavedení trestu smrti spíše opatrnější a nevolají po znovuzavedení. Avšak v předcházejících kapitolách byly uvedeny výsledky veřejného mínění, které ukazují, ţe pro znovuzavedení trestu smrti je 62% dotazovaných. Veřejné mínění a názory studentů se shodují v otázce týkající se systému udílení trestů, většina studentů a stejně tak výzkum veřejného mínění (o němţ byla řeč jiţ dříve) zastává názor, ţe tresty nejsou dostatečně vysoké a ţe by se měl systém udílení trestů změnit.

76

Celkově lze k výsledkům výzkumu říci, ţe studenti mají dostatečné povědomí o trestu smrti, jsou spíše negativističtí k jeho zavedení. Studenti se také více přiklání k názoru, ţe trest smrti nemá odstrašující účinek, a tudíţ není moţno ho pokládat za účinný.

77

15. Zařazení tématu do výuky Jako budoucí pedagog samozřejmě také uvaţuji o moţném zařazení tématu- trest smrti do výuky. Otázkou je, jakým způsobem a do jakého ročníku tuto problematiku zakomponovat. Pokud zohledníme Rámcový vzdělávací program, podle kterého jsou na školách tvořeny školní vzdělávací programy, zařazení tématu trest smrti jistě spadá do vzdělávací oblasti Člověk a společnost, jehoţ součástí je vzdělávací obor Výchova k občanství, a to konkrétně do okruhu Stát a právo. V občanské výchově při probírání trestního práva by jistě neměla být opomenuta problematika trestu smrti. Avšak jakou vyučovací metodu zvolit? Vhodná se můţe jevit diskuse, ve které ţáci mohou vyslovit své názory, v popřípadě se pokusit svá stanoviska obhájit. Avšak dobrá a hlavně smysluplná diskuse se neobejde bez základních znalostí tematiky, jeţ má v diskusi sehrávat hlavní roli. Samozřejmě k získání informací slouţí výklad učitele, já bych však raději upřednostnila získání povědomí o dané problematice jiným způsobem, a to konkrétně vypracováním projektů. Ţáci by se rozdělili do skupinek o 4 členech, kdy by kaţdá skupina měly vypracovat projekt na téma trest smrti, záleţelo by na ţácích, jak by dané téma uchopili a na co se konkrétně zaměřili. Po vypracování projektů by následovala jiţ výše zmíněná v diskuse, v níţ by ţáci uplatnili informace, jeţ načerpaly během vypracování projektů. Další moţností je i pozvání odborníka, který se orientuje v trestním právu a zaměřuje se na problematiku trestu smrti. Dle mého názoru by mohla ţáky debata s odborníkem zaujmout. Co se týče zařazení tématu do ročníku, volila bych pravděpodobně ročník devátý základní školy, popřípadě první ročník střední školy.

78

16. Závěr Práce se zaměřila na problematiku trestu smrti a snaţila se nalézt odpověď na otázku, zda je trest smrti trestem spravedlivým. Nejprve jsem se zabývala technikami, kterými je trest smrti vykonáván, zmínila jsem i státy, ve kterých trest smrti figuruje v trestním zákoníku. Vyjmenovala jsem argumenty odpůrců i zastánců trestu smrti, argumenty jsem okomentovala a následně porovnala. Samozřejmě nebyla opomenuta ani historie trestu smrti v naší zemi. Část diplomové práce se zabývá i justičními omyly, které jsou jedním z nejsilnějších argumentů, proč trest smrti nezavádět. Jedna z kapitol umoţňuje i nahlédnutí do právních dokumentů, kde je i pojednání o trestu smrti. Důleţitou částí diplomové práce je výzkumná část, která splnila svůj cíl, zjistila, jaký názor mají na trest smrti studenti gymnázia. Výzkumná část vedle názoru studentů na trest smrti, také zjistila, jaké znalosti mají studenti o problematice trestu smrti. Studenti se ve většině případů k znovuzavedení trestu stavěli negativně a nepovaţují tento trest za odstrašující, tudíţ trest smrti nepovaţují ani za dostatečně účinný. Je tedy moţné trest smrti povaţovat za trest spravedlivý? Myslím, ţe trest smrti nelze povaţovat za spravedlivý trest. Jednak proto, ţe trest by měl mít vedle dalších funkcí také funkci nápravnou, a ta by v případě trestu smrti rozhodně nemohla být moţná. Jednak tu vţdy hrozí existence justičního omylu, odsouzení nevinného a následně jeho smrt, kdy tento krok jiţ nikdy nejde vzít zpět. I při sebepřesvědčivějších důkazech a nestrannosti soudu, policie a vyšetřovatelů, se ve větším či menším procentu můţe pochybit a můţe dojít k justičnímu omylu, justiční vraţdě. Právě moţnost justičního omylu mě ujišťuje v negativním přístupu k trestu smrti. Kdyby byl zaveden trest smrti, nemůţeme nikdy stoprocentně zaručit, ţe nebude popraven nevinný člověk. Proč vraha nepotrestat smrtí? Vyspělá společnost by měla vědět, ţe smrt za smrt je jen odplatou, oběti ţivot nevrátí, pro vraha by se vlastně trest smrti mohl stát vykoupením, nemusí ho po zbytek ţivota trápit výčitky svědomí. Trest smrti jako takový nelze povaţovat za trest spravedlivý, a především trest smrti postrádá účinnost, u potenciálních zločinců nevyvolává odstrašení a zejména nesplňuje některé funkce, které by měl trest splňovat. Trest smrti nemůţe být označován za etický, v okamţiku odsouzení pachatele k trestu smrti, se my sami stáváme „vrahy“.

79

Poznámky 1)

Monestier, Martin: Historie trestu smrti, 1. vyd., Praha: Rybka publishers, 1998, 405

s., ISBN 80-86182-05-3, s. 21. 2)

Tamtéţ, s. 29.

3)

Tamtéţ, s. 29.

4)

Srov. Tamtéţ, s. 60.

5)

Srov. Tamtéţ, s. 63.

6)

Tamtéţ, s. 71.

7)

Tamtéţ, s. 123.

8)

Tamtéţ, s. 142.

9)

Tamtéţ, s. 143.

10)

Tamtéţ, s. 281.

11)

Tamtéţ, s. 283-284.

12)

Tamtéţ, s. 307.

13)

Tamtéţ, s. 327.

14)

Tamtéţ, s. 376-378.

15)

Svátek, Josef: Dějiny poprav a katů v Čechách, 1.vyd, Praha: Havran, 1994, s.7-8.

16)

Šindelář, Vladimír: Cesta na popraviště, 1. vyd., Praha: Baronet, 1997, 291 s., ISBN

80-7214-045-0, s.50. 17)

Monestier, Martin: Historie trestu smrti, 1. vyd., Praha: Rybka publishers, 1998, 405

s., ISBN 80-86182-05-3, s. 335-338. 18)

http://otta.cechove.cz/kat-mydlar.htm#jesenius

19)

Bestová, Cornelie: Trest smrti v německo-českém porovnání, 1.vyd., Brno: Doplněk,

1996, 177 s., ISBN 80-85765-56-X, s. 16. 20)

Drbohlav, Andrej: Etopedie I.-Trest smrti versus Trest života pro sériové vrahy, 1.

vyd., Hradec Králové: Astraprint, 2005, 150 s., ISBN 80-7041-163-5, s. 85. 21)

Tamtéţ, s. 92.

22)

Bestová, Cornelie: Trest smrti v německo-českém porovnání, 1.vyd., Brno: Doplněk,

1996, 177 s., ISBN 80-85765-56-X, s. 42.

80

23)

Drbohlav, Andrej: Etopedie I.-Trest smrti versus Trest života pro sériové vrahy, 1.

vyd., Hradec Králové: Astraprint, 2005, 150 s., ISBN 80-7041-163-5, s. 84. 24)

Hamerský, Milan: Přijatelnost trestu smrti, 1. vyd., Brno: Bachant, 2001, 106 s.,

ISBN 80-902631-7-8, s. 12-13. 25)

Tamtéţ, s. 87.

26)

Tamtéţ, s. 66-67.

27)

Francek, Jindřich: Zločin a trest v českých dějinách, 1.vyd., Praha: Rybka Publishers,

1999, 463 s., ISBN 80-86182-91-6, s. 17. 28)

Srov. Tamtéţ, s. 35.

29)

Beccaria, Cesare: O zločinech a trestech, Praha: Komissi, 1893, s. 45.

30)

Liška, Otakar a kol.: Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989, s. 13.

31)

Čapek, Karel: Hovory s T.G.M., 7. vyd., Praha: Československý spisovatel, 1969,

303 s., s.156. 32)

Srov., Liška, Otakar a kol.: Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989, s. 14.

33)

Srov. Tamtéţ, s. 14.

34)

Francek, Jindřich: Zločin a trest v českých dějinách, 1.vyd., Praha: Rybka Publishers,

1999, 463 s., ISBN 80-86182-91-6, s. 83. 35)

Bret, Jan: 22 oprátek, 1.vyd., Praha: Vojenský zeměpisný ústav, 1999, 190 s., ISBN

80-86049-82-5, s. 7. 36)

Tamtéţ, s. 22-24.

37)

Tamtéţ, s. 31.

38)

Chmel, Ladislav: Nejslavnější popravy, 1.vyd., Havlíčkův Brod: Petrklíč, 2004, 175

s., ISBN 80-7229-107-6, s. 139. 39)

Srov. Francek, Jindřich: Zločin a trest v českých dějinách, 1.vyd., Praha: Rybka

Publishers, 1999, 463 s., ISBN 80-86182-91-6, s. 95. 40)

Chmel, Ladislav: Nejslavnější popravy, 1.vyd., Havlíčkův Brod: Petrklíč, 2004, 175

s., ISBN 80-7229-107-6, s. 142. 41)

Liška, Otakar a kol.: Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989, přílohy.

42)

Cílek, Roman: Oprátka za osm mrtvých- Případ Olgy Hepnarové- dívky, která

zabíjela, protože neuměla žít, 1.vyd., Praha: C. H. Beck, 2001, 210 s., ISBN 80-7179285-3, s. 70-71.

81

43)

Chmel, Ladislav: Nejslavnější popravy, 1.vyd., Havlíčkův Brod: Petrklíč, 2004, 175

s., ISBN 80-7229-107-6, s. 166. 44)

Cílek, Roman: Oprátka za osm mrtvých- Případ Olgy Hepnarové- dívky, která

zabíjela, protože neuměla žít, 1.vyd., Praha: C. H. Beck, 2001, 210 s., ISBN 80-7179285-3, s. 210. 45)

Flégl, Vladimír: Člověk a lidská práva, 1 vyd., Praha: Spektrum, 1990, 206 s., ISBN

80-7107-000-9, s. 19-21. 46)

http://www.mkc.cz/uploaded/manifesta/Charta_zakladnich_prav_EU.pdf

47)

Nolč, Jiří a kol.: Ústava České republiky s úvodním komentářem, 1. vyd., Brno: CP

Books, 2005, 153 s., ISBN 80-251-0362-5, s. 22. 48)

Tamtéţ, s. 22.

49)

Francek, Jindřich: Zločin a trest v českých dějinách, 1.vyd., Praha: Rybka Publishers,

1999, 463 s., ISBN 80-86182-91-6, s. 5. 50) 51) 52)

Liška, Otakar a kol.: Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989, s. 22. Srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Trest Drbohlav, Andrej: Etopedie I.-Trest smrti versus Trest života pro sériové vrahy, 1.

vyd., Hradec Králové: Astraprint, 2005, 150 s., ISBN 80-7041-163-5, s. 99. 53)

Hamerský, Milan: Přijatelnost trestu smrti, 1. vyd., Brno: Bachant, 2001, 106 s.,

ISBN 80-902631-7-8, s. 54-55. 54)

Tamtéţ, s. 54.

55)

Bestová, Cornelie: Trest smrti v německo-českém porovnání, 1.vyd., Brno: Doplněk,

1996, 177 s., ISBN 80-85765-56-X, s. 17. 56)

Plachetka, Jiří: Velká encyklopedie citátů a přísloví, 2. vyd., Praha: Academia, 1999,

524 s., ISBN 80-200-0712-1, s. 416.

82

Literatura Beccaria, Cesare: O zločinech a trestech, Praha: Komissi, 1893. Bestová, Cornelie: Trest smrti v německo-českém porovnání, 1.vyd., Brno: Doplněk, 1996, 177 s., ISBN 80-85765-56-X. Bret, Jan: 22 oprátek, 1.vyd., Praha: Vojenský zeměpisný ústav, 1999, 190 s., ISBN 8086049-82-5. Cawthorme, Nigel: Zabijáci, Nejzvrácenější vrazi naší doby, 1. vyd., Praha: Mladá fronta, 2009, ISBN 978-80-204-2030-5. Cawthorne, Nigel: Nejznámější veřejné popravy, 1. vyd., Frýdek-Místek: Alpress, 2009, 312 s., ISBN 978-80-7362-711-9. Cílek, Roman: Oprátka za osm mrtvých- Případ Olgy Hepnarové- dívky, která zabíjela, protože neuměla žít, 1.vyd., Praha: C. H. Beck, 2001, 210 s., ISBN 80-7179-285-3. Čapek, Karel: Hovory s T.G.M., 7. vyd., Praha: Československý spisovatel, 1969, 303 s. Drbohlav, Andrej: Etopedie I.-Trest smrti versus Trest života pro sériové vrahy, 1. vyd., Hradec Králové: Astraprint, 2005, 150 s., ISBN 80-7041-163-5. Dülmen, Richard van: Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku, 1. vyd., Praha: Rybka Publishers, 2001, 230 s., ISBN 80-86182-44-4. Flégl, Vladimír: Člověk a lidská práva, 1 vyd., Praha: Spektrum, 1990, 206 s., ISBN 807107-000-9. Francek, Jindřich: Zločin a trest v českých dějinách, 1.vyd., Praha: Rybka Publishers, 1999, 463 s., ISBN 80-86182-91-6. Hamerský, Milan: Přijatelnost trestu smrti, 1. vyd., Brno: Bachant, 2001, 106 s., ISBN 80-902631-7-8. Chmel, Ladislav: Nejslavnější popravy, 1.vyd., Havlíčkův Brod: Petrklíč, 2004, 175 s., ISBN 80-7229-107-6. Ivanov, Miroslav: Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové, 1. vyd., Praha: XYZ, 2009, 338 s.,ISBN 978-80-7388-217-4. Kallab, Jaroslav: Zločin a trest- Úvahy o základech trestního práva, Praha: Nakladatelství Jos. R. Vilímek, 1916, 35 s.

83

Kerrigan, Michael: Nástroje mučení, 1. vyd., Praha: Svojtka, 2001, 190 s., ISBN 807237-400-1. Kuchta, Josef, Schelle, Karel: Trest smrti včera a dnes, zvláštní otisk z časopisu Univertas 3/ 1982. Lazere, Donald: Trest smrti: Camus a jeho kritici, 1. vyd., Praha: Občanský institut, 2006, zvláštní vydání časopisu Bulletin ISBN 80-86972-06-2. Liška, Otakar a kol.: Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989. Lyons, Lewis: Historie trestu: justiční tresty od dávných dob po současnost, 1. vyd., Praha: Svojtka, 2004, 190 s., ISBN 80-7352-021-4. Monestier, Martin: Historie trestu smrti, 1. vyd., Praha: Rybka publishers, 1998, 405 s., ISBN 80-86182-05-3 Nolč, Jiří a kol.: Ústava České republiky s úvodním komentářem, 1. vyd., Brno: CP Books, 2005, 153 s., ISBN 80-251-0362-5 Ondok, Josef, Petr: Bioetika, biotechnologie a biomedicína, 1. vyd., Praha: Triton, 2005, 214 s., ISBN 80-7254-486-1. Plachetka, Jiří: Velká encyklopedie citátů a přísloví, 2. vyd., Praha: Academia, 1999, 524 s., ISBN 80-200-0712-1. Rýpar, Vladimír: NORIMBERK-zločin a soud, 1. vyd., Praha: Futura, 1946, 64 s. Josef Svátek: Dějiny poprav a katů v Čechách, 1.vyd, Praha: Havran, 1994. Šindelář, Vladimír: Cesta na popraviště, 1. vyd., Praha: Baronet, 1997, 291 s., ISBN 807214-045-0. Trombley, Stephen: Popravy podle protokolu, 1. vyd., Brno: Schneider, 1993, 292 s., ISBN 80-85796-02-3. Waller, Martin: Absolutní trest, 1. vyd., Ostrava: Domino, 2006, 407 s., ISBN 80-7303310-0.

Internetové zdroje: http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100937s_ob90710.pdf www.wikipedia.cz http://otta.cechove.cz/kat-mydlar.htm#jesenius

84

Přílohy Dotazník Na následujících řádcích na Vás čekají otázky, které se týkají trestu smrti. Trest smrti je tématem mé diplomové práce. Dotazník je anonymní, uvede pouze věk a pohlaví. Předem děkuji za spolupráci. Vaše odpovědi nebudou nijak zneuţity. VĚK: POHLAVÍ:

1. Co se Vám jako první vybaví, kdyţ se řekne trest smrti?

2. Zaznamenali jste v médiích diskuse na téma trest smrti? a) ano b) ne c) hovoří se o něm jako o kaţdém jiném tématu 3. Co znamená pojem absolutní trest? a) trest smrti b) spravedlivý trest c) odsouzení na doţivotí 4. Je v současné době trest smrti v ČR vykonáván? a) ano b) ne c) nevím 5. Vzpomenete si na některé státy, kde je trest smrti vykonáván? Pokud ano, vyjmenujte.

85

6. Je podle Vás trest smrti trestem spravedlivým? a) ano b) ne c) nedokáţu se rozhodnout 7. Myslíte si, ţe tresty jsou v ČR dostatečně vysoké? a) ano, jsou přiměřené b) ne, rozhodně by se měl systém udílení trestů změnit, tresty jsou příliš nízké c) nevím, nezajímá mě to 8. Vzpomenete si na některou významnou osobu, která byla odsouzena k trestu smrti? Pokud ano, napište její jméno.

9. Znáte některé praktiky, kterými je trest smrti vykonáván? Pokud ano, uveďte je.

10. Dokdy byl trest smrti v naší zemi vykonáván? a) do konce 17.st. b) do konce 19.st. c) do druhé světové války d) do roku 1989

11. Souhlasíte se zavedením trestu smrti? a) ano b) spíše ne c) nedokáţu se rozhodnout d) rozhodně ne 12. Myslíte si, ţe trest smrti by mohl zastrašit potencionální zločince? 86

a) ano b) ne c) těţko rozhodnout, některé moţná ano

13. Přináleţí vůbec člověku odsoudit druhého člověku k trestu smrti? a) ne b) ano c) nevím 14. Napadá Vás, jakými způsoby by se dali zločinci napravit? Pokud ano, svůj nápad napište.

87

Summary / résumé The Diploma thesis entitled as – “Is the death penalty the rightful punishment?” focuses on a question of the death penalty. The work concentres mainly on the ethics aspect but economic point of view is involved here as well. The major part of my work was consecrated on history of the death penalty, mainly in our country. I also mentioned the arguments of death penalty supporters and opponents of the death penalty and commented on them. One of the chapters deals with the law documents that cover this issue as well. My Diploma thesis contains the theoretical part and the practical part which includes a questionnaire that aimed to discover opinion of students on the death penalty.

88

89