Bakalářská práce TREST SMRTI

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Katedra trestního práva

Bakalářská práce

TREST SMRTI

Jílek Petr 2007

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Trest smrti zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.“ ………… Jílek Petr

OBSAH:

I. ÚVOD

……..str. 3

II. DRUHY TRESTU SMRTI

……..str. 5

a) Dnes již vesměs nepoužívané

……..str. 5

b) Stále používané

……..str. 8

III. HISTORICKÁ DEBATA VE SVĚTĚ

……..str. 13

a) Zastánci trestu

……..str. 13

b) Odpůrci trestu

……..str. 15

IV. VĚDECKÉ ARGUMENTY

……..str. 17

a) Odstrašující účinek

……..str. 17

b) Pojistka

……..str. 20

c) Odplata

……..str. 21

V. GILLOTINA – NEJLIDŠTĚJŠÍ POPRAVA

……..str. 24

VI. MEZINÁRODNÍ SITUACE

……..str. 26

VII. HISTORIE V ČESKÝCH ZEMÍCH

……..str. 28

VIII. ZÁVĚR

……..str. 32

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

……..str. 34

RESUMÉ

……..str. 35

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

……..str. 37

2

I. ÚVOD

Každý rok je ve světě na základě řádného rozsudku popraveno přes dva tisíce mužů, žen, ale i dětí. Kolik je jich popraveno tajně nebo bez rozsudku, nelze ani zjistit. Počet poprav se za poslední léta stále zvyšuje. Zatímco ještě donedávna byl trest smrti vynášen spíše ojediněle a jeho výkonu nebyla věnována pozornost nebo byl utajován, dnes se stává všedním jevem. V mnoha státech se pořádají hromadné veřejné popravy, někde jsou dokonce vysílány v televizí. Díky rozvoji vědy a techniky a hlavně rozmachu internetu je možno tyto kolikrát sledovat po celém světě. Stále se vyskytují starobylé tresty s tisíciletou tradicí, jako je stětí, pověšení, ukamenování, bičování, ale vedle toho se využívá nejmodernější techniky a vědeckých poznatků jako je elektrické křeslo, smrtící injekce nebo plynová komora. Přestože mnohé národy oficiálně trest smrti zrušily, domnívá se mnoho lidí, především Evropanů, že tento nejvyšší trest již patří minulosti nebo že je to jen jedna ze zvyklostí, které jsou odsouzeny k zániku. Opak je pravdou. Hrdelní trest je součástí legislativ nejpočetnějších národů světa, představujících devět desetin světové populace. Stále je třeba v Číně, USA, Indii, Iráku, Iránu, Izraeli, Kanadě, Rusku, Velké Británii. Dokonce Vatikán zrušil trest smrti až v roce 1969. V devadesátých létech minulého století jej některé státy, které jej dříve zrušily, dokonce opět zavedly do svého systému. Praxe trestu smrti v ostatních státech ovlivňuje i Evropské společenství. Například při neutuchajících debatách o udělování azylu je třeba si stále uvědomovat, že žadatelům o azyl hrozí při jeho odmítnutí, vyhoštění a vrácení do vlasti, trest smrti. Stejně tak naši občané, kteří se dopustí v některé ze zemí s uzákoněným trestem smrti nějakého těžkého zločinu, jsou vystaveni nebezpečí trestu smrti. Porušování lidských práv ve státech, které trest smrti nezrušily, vede i u nás k debatám o otázkách zahraniční politiky a přehodnocování diplomatických vztahů, jak to dokázaly exekuce demonstrantů v Číně. Avšak i v zemích, které trest smrti zrušily, se čas od času, většinou po nějakém zvláště brutálním a hlavně medializovaném případu vraždy, obnovují diskuse o jeho

3

opětném zavedení. Téma, týkající se trestu smrti, je tedy stále aktuální. Tento nepřestávající spor bude přetrvávat potud, pokud budou lidé kdekoliv na světě vystaveni trestu smrti a myslím, že bude trvat i po jeho zrušení na celém světě. Cílem této práce není najít konečné řešení pro legislativu celého světa, ale spíše zmapovat historii a navrhnout pár podnětů k diskusi, která by se měla o tak závažném tématu vést a samozřejmě i vede.

4

II. DRUHY TRESTU SMRTI

a) Dnes již vesměs nepoužívané

Garota Tento způsob popravy se používal ve Španělsku a Portugalsku. Dnes se již pravděpodobně nikde pomocí garoty nepopravuje. Garota je nástroj používaný k popravě zardoušením. Odsouzenec sedí na lavici a je opřen o kůl. Na kůlu je připevněn železný kruh (obojek), který odsouzenci svírá krk. Obojek je pomalu utahován šroubem, dokud se odsouzenec neudusí. V jiné formě je garota drát se dřevěnými rukojeťmi na koncích a je držena popravčím.

Ukřižování Ukřižování se používalo v antickém světě, dnes se již takto nepopravuje nikde. Kříž, který se k tomuto trestu používal, tvořili dvě nebo tři břevna, někdy i čtyři, pokud byl odsouzený ukřižován do čtverce. Některé kříže měly tvar písmene T, jiné X nebo Y. Kříž tvaru T se někdy používal v obrácené poloze, takže hlava odsouzeného směřovala dolů. Odsouzený člověk byl nejdříve zbičován. Potom obvykle vlekl příčný trám svého kříže až na popraviště. Tam byla už v zemi připevněna svislá část kříže. Na popravišti byl odsouzený svlečen ze šatů a k příčnému trámu s roztaženými pažemi byl přivázán nebo přibit hřebíky (ty procházely zápěstími). Trám byl potom vyzdvižen a pevně připevněn ke svislé části kříže asi 2,5 až 3,5 metru nad zemí. Pak byly nohy přivázány nebo přibity hřebíky (každá noha jedním hřebíkem). Nad zločincovu hlavu bylo umístěno oznámení, kde bylo jeho jméno a zločin. Smrt byla zřejmě způsobena vyčerpáním nebo selháním srdce. Lékařské příčiny smrti na kříži nejsou plně pochopeny, nejpravděpodobnější příčina smrti bylo postupné udušení. Tímto způsobem se popravovali političtí nebo náboženští agitátoři, piráti, otroci nebo ti, kteří neměli žádná občanská práva. K asi nejznámější popravě tímto způsobem odsoudil Pilát Pontský, když nechal ukřižovat Ježíše Nazaretského.

5

Zvířata Používání zvířat k mučení nebo popravám patřilo jako jedno z prvních. Byly používány všechny druhy zvířat. K sežrání byly používány ryby, jako např.piraně, žraloci a murény. Dále šelmy jako lvi, tygři, medvědi i psi. Větší šelmy dokázali odsouzeného zabít hned, menší ho trhali a požírali zaživa. K usmrcení jedem byli používáni hadi, škorpioni a různý hmyz. Velké obliby se dostalo též smrti rozdupáním, usmýkáním nebo roztrháním koňmi, býky nebo voly, slony apod. Na něco byla používány zvířata divoká, na jiné způsoby byla zvířata speciálně cvičená.

Vyhladovění Smrt hladem a žízní byla jednou z velmi rozšířených technik, mezi které patřilo zazdění zaživa, vysazení a ponechání na opuštěném místě, vsazením do klece, vhozením do kobky nebo hladomorny atd. K těmto nenásilným metodám se ještě přidávaly různé prostředky k zabránění přijímání potravy. Byly to různé masky, hrušky úzkosti, ale i zašívaní a ucpávání otvorů, a to nejen těch k přijímání potravy. K asi největšímu užívání tohoto trestu v novodobé historii došlo během 2.světové války v nacistickém Německu použitím v koncentračních táborech a potom v průběhu 80. a 90. let v mnoha státech střední Afriky. Další variantou tohoto trestu bylo pohřbení, nebo zahrabání zaživa. Tento způsob trestu se znovu objevil ve velké míře za druhé světové války, za války ve Vietnamu, a v nedávné minulosti i za války v bývalé Jugoslávii. Dokazují to nálezy hromadných hrobů, kdy ne všechny oběti války a etnických čistek byly zahrabány až po smrti. Ukazuje to nejen cynismus katů k hodnotě lidského života, ale i jejich ekonomickou situaci, kdy kulka byla příliš cenná, než aby se s ní plýtvalo na zajatce.

Narážení a stahování z kůže Jedním z nejstrašnějších způsobů usmrcení na jaký přišla lidská krutost bylo narážení na kůl. Ve své době velmi oblíbený, v dnešní době naštěstí již nepoužívaný stejně jako stahování z kůže. Ať již z celého povrchu těla, nebo jen

6

částečné. Nejznámějším případem bylo skalpování indiány. Tito tento čin ovšem prováděli až po usmrcení oběti a to z náboženských tradic.

Rozřezání, rozčtvrcení,roztrhání Mezi další způsoby popravy patřilo rozřezání, rozčtvrcení a roztrhání. Nelze tyto tresty ztotožňovat, protože zatímco k rozřezání se používalo sekyry nože šavle nebo pily a jednalo se o čisté odříznutí údů, roztrhání znamenalo vytrhávání kousků kůže a svaloviny, dokud nenastane smrt. Prvního z trestů se často používalo též jako součást jiného trestu, kdy po oddělení některých údů dále následovalo např. pověšení, rozčtvrcení nebo upálení. Části těl se často vystavovala pro výstrahu.

Upálení Mezi velmi oblíbené tresty patřilo nepochybně upálení. Trestání smrtí ohněm je velmi staré. Najdeme je ve zvykových právech, ať již tradovaných nebo zapsaných písemně, již těch nejstarších společenství. Jisté historické prameny uvádí, že počátky tohoto trestu byly spíše náhlé výpadky vzbouřeného davu lidu, který vzal trestání do svých rukou, nežli oficiální tresty. Trestalo se dvojím způsobem. Rychle a pomalu. I když rychlost je zde relativní. Rychlým trestem zde myslím hranici a podobné tresty. Pomalým trestem byla například francouzská varianta, která spočívala v přivázání odsouzence k dlouhému trámu, která se sklápěl jako vahadlo přes jiný trám. Odsouzence tak bylo možno spouštět do ohně a zase vytahovat, aby hořel pomaleji. Dále se používalo nízkého ohně, nad kterým se člověk v ležící poloze škvařil. Nejlépe to vystihuje slovo grilování v tom nejodpornějším slova smyslu. Tento trest se používal nejen pro obyčejné zločince, ale i pro kacíře a odsouzené za čarodějnictví. Hony na čarodějnice mnohokrát končili velkým a hromadným upalováním. Nepochybně i proto, že majetek odsouzených propadl koruně a velká část i soudcům a inkvizitorům. Tyto případy známe i z české historie. Asi nejznámější český odsouzenec za kacířství a popravený tímto způsobem byl mistr Jan Hus.

7

Otrava jedem Jako jeden z mírnějších trestů smrti byla považována otrava. Jed je něco, co nemůžeme sníst či vypít, aniž bychom ohrozili svůj život. Jed se dával odsouzenému nejvíce v tekuté formě a s podrobným návodem od kata, jak ho použít. Mezi odsouzené a popravené jedem byl například i Sokrates.

b) Stále používané

Ubití Jako jeden z trestů, který se užívá až dodnes je ubití. Nejznámější varianta je bičování. Tento trest byl užíván i jako součást jiného trestu, nebo ne jako přímo trest smrti, ale přežít egyptských „tisíc ran rákoskou“ bylo nemožné. Mnohdy se na konce bičů z kůže nebo provázků dávali olověné kuličky, nebo ovčí kůstky. V Saudské Arábii byli čtyři muži obžalovaní z pumového útoku odsouzeni v roce 1989 k tisíci a jeden z nich dokonce k tisíci a pěti stům ranám důtkami. Byli tedy nepřímo odsouzeni k smrti, neboť tento trest žádný z nich nepřežil. Další variantou je poprava klacky či holí. Podobá se bičování, ale výprask se může stupňovat nejen počtem ran, ale i silou úderů a místy na těle. Dodnes je to jeden z trestů v Singapuru za zvlášť závažné delikty. Většinou se vyměřuje čtyřiadvacet ran obuškem. V osmdesátých letech v Kampučii Rudí Khmerové popravili na desítky tisíc osob ranami hole nebo obušku. Odsouzený byl napřed omráčen několika údery do hlavy a pak usmrcen jednou ranou do týla, která mu zlomila vaz. Jiný způsob ubití je ukamenování. Dodnes např. v Íránu. Dav kamenuje svázanou oběť. V Íránu se nesmí používat velké kameny, aby odsouzenec nezemřel příliš rychle. Smrt může být způsobena poškozením mozku, nedostatečným dýcháním nebo kombinací různých zranění.

8

Setnutí hlavy Jako určitá varianta rozřezání je setnutí hlavy. Setnutí mečem je dodnes běžné např. v Saúdské Arábii. Odsouzenec je sražen na kolena, popravčí zvedne meč a udeří jím do krku. Často jedna rána nestačí. V mozku pravděpodobně zůstává okysličená krev, takže je možné, že mozek setrvává v činnosti a registruje bolest ještě několik sekund. I dnes se používá velmi stará technika pouhého podřezání. A jelikož se v průběhu historie meče staly velmi těžké a potom kordy úzké, začali se používat dýky. Setnutí hlavy gilotinou. Jedná se o mechanické popravčí zařízení zavedené za Velké francouzské revoluce. Prosazeno a nazváno podle Y. I. Guillotina. Gilotinou se popravovalo i ve francouzských koloniích. Dnes se tento způsob popravy již pravděpodobně nepoužívá. Princip: asi 60 kg těžká sekera se šikmým ostřím se pohybuje ve svislých vodících kolejích. Po odjištění sekera spadne a odsouzenci setne hlavu, ta spadne do koše před gilotinou. Svého druhého největšího rozmachu se dočkala za nacistického Německa pro svou rychlost při hromadných popravách. I v českých zemích za protektorátu tento stroj byl a popravil mnoho českých vlastenců.

Oběšení Je to rozšířený způsob popravy. Postup používaný v USA je následující (může se v každé zemi trochu lišit). Den před popravou je odsouzenec zvážen a je provedena zkouška s pytlem písku o stejné hmotnosti. Je to k určení nezbytné délky pádu (provazu) pro zajištění rychlé smrti. Jestliže je provaz příliš dlouhý, může být vězeň dekapitován. Jestliže je provaz příliš krátký, může se vězeň dusit až 45 minut. Provaz (2 až 3 cm v průměru) musí být dostatečně natažen, aby nepružil. K zajištění hladkého průběhu je uzel u smyčky (oprátky) namazán mýdlem nebo voskem. Těsně před popravou jsou vězňovi zabezpečeny ruce a nohy, zavázány oči a je mu kolem krku umístěna smyčka (uzel za levým uchem). Je otevřen poklop a vězeň se propadne. Vězňova hmotnost by měla rychle způsobit zlomení krčních obratlů a následnou smrt.

9

Nicméně rychlá smrt se vyskytuje zřídkakdy. Když má vězeň silné krční svaly, je velice lehký, pád je velice krátký nebo když byla smyčka špatně upevněna, zlomení krčních obratlů není rychlé a smrt je způsobena pomalým zadušením. V případě, že toto nastane, může být poprava doprovázena defekací a vystrčením jazyka; jsou patrné prudké vězňovy pohyby. Jsou země (např. Írán), kde je používán "zastaralý" způsob popravy oběšením. V těchto zemích se nenastavuje délka provazu a ten je příliš krátký pro zajištění zlomení obratlů. Smrt je způsobena pomalým zadušením.

Elektrické křeslo Vynález T. A. Edisona. V USA byl hledán způsob popravy, který by byl humánnější než oběšení. První elektrické křeslo bylo vyrobeno v New Yorku v roce 1888, první popravený byl William Kemmler v roce 1890. Odsouzenec je připoután ke dřevěné židli. Na hlavu a nohy mu jsou přiloženy elektrody, které jsou navlhčeny slaným roztokem. Místa dotyku s elektrodami jsou oholena, aby se co nejvíce zmenšil elektrický odpor. Popravčí tým se přesune do místnosti, odkud může popravu pozorovat. Dozorce dá znamení a je zapojen zdroj, napětí 500 - 2300 voltů (v každém státě jinak); k popravě se používá střídavý proud. Po asi třiceti sekundách je zdroj vypojen, lékař čeká několik sekund až se tělo ochladí a zkontroluje, jestli vězňovo srdce stále bije. Jestliže ano, je znovu připojen zdroj a takto se pokračuje, dokud není člověk mrtvý. Tento postup je ale v každém státě jiný, např. ve státě Florida je zaveden automatický postup, který má tři fáze. První fáze: napětí 2300 V, proud 9,5 A po dobu 8 sekund, druhá: 1000 V, 4 A, 22 sekund, třetí: 2300 V, 9,5 A, 8 sekund. Skutečné hodnoty napětí a proudů jsou ale při popravě jiné, závisí na elektrickém odporu těla odsouzence. Vězeň cítí bolest a trpí v případě, že neztratí vědomí. Rychlost ztráty vědomí je nejistá. Při popravě je v místnosti cítit spálená kůže a maso. Poprava může být doprovázena kouřem nebo párou, krvácením (z úst nebo očí), zvracením, urinací nebo defekací. Někdy vězňovi vypadnou oční bulvy a zůstávají na jeho tvářích. Vězeň otéká, někdy začne hořet. Smrt je způsobena zástavou srdce a paralýzou respiračního systému.

10

Plynová komora V jiných státech USA šli, při hledání humánnějšího způsob popravy, jinou cestou. V roce 1924 představila Nevada použití kyanovodíku. První popravený tímto způsobem byl Gee Jon. Snažili se mu napumpovat kyanovodík do cely, když spal. Toto se ukázalo jako nemožné, protože plyn z jeho cely unikal. Proto byla zbudována plynová komora. Je to vzduchotěsná místnost se židlí, na které je upoután odsouzenec. K němu je připojen dlouhý stetoskop, takže lékař vně komory může vězně prohlásit za mrtvého. Komora je uzavřena. Dozorce dá znamení a popravčí klepne do páky. Ta uvolní kyanid sodný (NaCN) (nebo kyanid draselný (KCN)), který je upuštěn do pánve s kyselinou chlorovodíkovou (HCl), uniká jedovatý kyanovodík (HCN); např. NaCN + HCl -> HCN + NaCl. Vězeň je instruován, aby hluboce dýchal pro urychlení procesu. Hodně vězňů se ale snaží zadržet dech. Neztrácí hned vědomí a je patrný extrémní horor, bolest, třes, zvracení a lapání po dechu trvající řadu sekund. Při nádechu se kyanovodík váže na hemoglobin (krevní barvivo) a znemožňuje přenos kyslíku, člověk se udusí. Caryl Chessman předtím, než zemřel v kalifornské plynové komoře v roce 1960, řekl reportérům, že kývne hlavou, kdyby to bolelo. Svědci řekli, že kýval hlavou několik minut. Po odsouzencově smrti odsají větráky jedovatý vzduch z komory ven a na mrtvolu je rozprašován amoniak (čpavek, NH3) k neutralizování zbývajícího kyanidu. Asi za půl hodiny vstoupí do komory úklidová četa s plynovými maskami a s gumovými rukavicemi. Před přemístěním těla musí mrtvému rozcuchat vlasy, aby uvolnili zachycený kyanovodík.

Smrtící injekce V roce 1977 se stala Oklahoma prvním státem, který přijal smrtící injekci jako možnost popravy. Prvním popraveným touto metodou se stal Charles Brooks v Texasu v roce 1982. Tato metoda se používá v pěti státech světa, v USA je to nejčastější způsob popravy. Postup používaný v USA je následující. Odsouzenec je připoután ke stolu. Dvě jehly (jedna záložní) jsou vloženy do žil, obvykle na paži. Jehly s roztoky spojují dlouhé hadice, roztoky jsou umístěny ve zdi vedle stolu. Nejdříve je podán neškodný fyziologický roztok. Na signál

11

dozorce je zvednuta záclona v přilehlé místnosti, ve které jsou svědci. Potom je odsouzenci vstříknut pentanthiol sodný (CH3-(CH2)4-S-Na), po němž během 10 až 15 sekund usíná. Následuje další látka (pankuronium, C35H60 N2O4Br 2), která zcela ochromuje svaly a zastavuje dýchání. Další je chlorid draselný (KCl), který zastavuje činnost srdce. Lékař se popravy neúčastní, jen ověřuje, zda je vězeň mrtvý. Tento nedostatek lékařské účasti může být problematický, protože často jsou jehly vkládány nezkušenými techniky. Jestliže člen popravčího týmu vstříkne roztok do svalu místo do žíly, způsobuje vězňovi velké bolesti. V důsledku užívání drog má mnoho vězňů zničené žíly a někdy je obtížné najít použitelnou žílu. To způsobuje velká zpoždění, zatímco je vězeň připoután řemeny.

Zastřelení, popravčí četa Je to rozšířený způsob popravy a postup se v každé zemi liší. Příčina i rychlost smrti jsou závislé na tom, kam je vězeň zasažen. Kulky vpálené do hlavy (např. Čína, viz dále) způsobí poměrně rychlou smrt v důsledku velkého poškození mozkových tkání. Nicméně rychlost smrti je nejistá. V Číně je odsouzenec donucen si kleknout. Jsou mu zavázány ruce za zády a je střelen zezadu do hlavy. V případě, že se jedná o veřejnou popravu, tak je někdy vězňovi utažen (silně) provaz kolem krku, aby nemohl křičet. Postup popravy v USA je následující. Vězeň je přivázán k židli koženými řemeny. Židle je obklopena pytli s pískem pro pohlcení krve. Vězňovi je nasazena na hlavu černá kukla. Odsouzenci je na místo srdce umístěn bílý látkový terč. Ve vzdálenosti 6 metrů (20 stop) je pět střelců. Jednomu je podán slepý náboj. Každý střelec zamíří a vystřelí. Příčin smrti může být více: vykrvácení, roztržení srdce, srdečnice (aorty) nebo plic. Vězeň ztratí vědomí jen v případě, že dojde k přerušení dodávky krve do mozku. Když střelci nezasáhnou srdce, umírá vězeň pomalu na vykrvácení. Někdy někteří členové popravčí čety vědomě nemíří na srdce odsouzence a nechávají jiné, aby vystřelili smrtící střelu.

12

III. HISTORICKÁ DEBATA VE SVĚTĚ

a) Odpůrci trestu Ve starověku i středověku se trest smrti hojně používal. Jeho výkon záležel na druhu a závažnosti zločinu a na stavu porušitele zákona. Za tak zvané „archaické“ tresty byly v novodobé historii považovány mj. vyhnanství, kamenování, svržení ze skály, ukřižování, pověšení, stětí hlavy, natahování na skřipec, čtvrcení, rozkouskování, utopení, pohřbení zaživa, upálení nebo vyrvání střev. O počtech osob popravených ve starověku a středověku neexistují žádné spolehlivé údaje. Od poloviny 16. století nastoupilo místo fyzických trestů jako hlavní trest odnětí svobody. První rozhodující obrat však přineslo až osvícenství 18. století, trest smrti byl uplatňován již takřka výlučně za delikty usmrcení. V době osvícenství také započal teoretický spor kolem trestu smrti. Nejdůležitější byl spis italského právníka Cesara Beccarii „Dei delitti e delle pene“. Téma, které Beccaria předložil v objevném díle v roce 1764, již v roce 1841 existovalo v osmi různých překladech. Beccaria obecně popírá právo státu na vynesení trestu smrti, protože když není člověk oprávněn vzít si sám život, nemůže mít ani právo na zabití jiného, nebo toto právo převést nějakou společenskou smlouvou na stát. Dále Beccaria popírá nutnost trestu smrti, jelikož trest smrti je méně působivý než doživotní odnětí svobody. Prý nikoliv tvrdost trestu, ale spíš jeho délka má větší dopad na lidskou mysl. Nařízení „veřejné vraždy“ by spíš občany ke zločinu povzbuzovalo, než od něj odstrašovalo. Vlastní hlavní argument proti trestu smrti, nevratnost v předchozí stav v případě justiční vraždy, resp. justičního omylu, však v prvních vydáních „Dei delitti e delle pene“ zmíněn není. Je to zajímavé, ale Beccaria se přimlouvá za ponechání rozsudku smrti pro politické delikty. Beccaria byl zastáncem extrémních náhradních trestů, kterým lze těžko vyčítat přílišnou humanitu. Mnohem víc považuje za nutné, aby potrestání sloužilo za důrazný a trvalý příklad a aby byl trest smrti nahrazen tresty, které jsou ve skutečnosti horší než smrt. Beccariovy myšlenky, týkající se

13

zrušení testu smrti, si rychle našly cestu k zákonodárcům své doby: velkokníže Leopold I. Toskánský a císař Josef II. Rakouský, oba synové Marie Terezie, trest smrti ve svých státech, i když jen nakrátko – zrušili. Přesto zůstalo zachování trestu smrti normou. Ale nové myšlenky měly takový vliv, že byl snižován počet trestem smrti trestaných zločinů,mj. v Prusku, Bavorsku a Anglii. První statistické a právně-srovnávací podrobnosti většího rozsahu o rozsudcích smrti a popravách se objevily v roce 1840 v práci profesora C. J. A. Mittermaiera. Na aktuálnosti získala otázka oprávněnosti trestu smrti jako ochrany proti nejtěžším

formám

úmyslného

zabíjení.

Tak

se

pokoušel

Mittermaier

argumentovat pro zrušení trestu smrti výlučně na bázi psychologických a kriminopolitických úvah. Alespoň pro německé státy dokazuje Mittermaier statisticky velice malý počet rozsudků smrti a jejich vykonání. Je zde tedy otázka, jestli by se stát neobešel i bez tohoto prostředku. Náboženské nebo tradicionalistické zdůvodnění oprávněnosti trestu smrti Mittermaier striktně odmítá. Oprávněnost trestu smrti nepopírá, popírá však jeho nutnost poukazem na to, že doživotní odnětí svobody zaručuje stejnou pojistku, že trest smrti neodstrašuje, že všude tam, kde byl trest smrti zrušen, se počet zločinů nezvýšil. Dále poukazuje na to, že tam kde existuje hrozba trestu smrti, dochází často k udělení milosti, a tím se zvyšuje vyhlídka na beztrestnost, a tudíž i chuť ke zločinů. Zajímavé je Mittermaierovo konstatování, že se v případě zrušení trestu smrti nevyhneme přehodnocení a eventuálnímu novému stanovení ostatních trestů. Skutečnost, že německý stát přešel na neveřejnou popravu, kvalifikoval Mittermaier tak, že už se asi zákonodárce styděl vykonávat trest smrti dál veřejně. Navíc tato skutečnost svědčí o tom, že zákonodárce není o účinnosti myšlenky odstrašení přesvědčen. Mittermaier se hlavně zaměřil na boj proti trestu smrti za politické delikty. Podle jeho názoru vyrábějí propravy z politických důvodů mučedníky, místo aby podle očekávání odstrašovaly, spíše vzbuzují pro zločince sympatie.

14

Velmi zajímavý je názor, že stát nemá právo na život svých občanů, spíše má povinnost jejich životy ochraňovat. Proto je třeba trest smrti v každém případě zrušit. Podle přesvědčení notáře Eulera je humanita, kterou označuje za „životní princip nové doby“,1) nejsilnějším argumentem proti trestu smrti, který není schopen zločince napravit. “Trestem smrti se odstraší jen zbabělci, a vrazi či velezrádci nejsou žádní zbabělci, ale lidé silné vůle, kteří se tímto trestem ovlivnit nedají.“2) Vedle neúčelnosti trestu smrti vyzdvihuje také jeho nemorálnost a ptá se: „Když souhlasíte s tím, že nemáme právo za žádných okolností člověka zmrzačit, uříznout mu například jazyk, vypíchnout oko nebo useknout ruce či nohy, jak si lze zdůvodnit, že mu usekáváme hlavu?“3)

b) Zastánci trestu

Určité názory vycházely z přesvědčení, že by se armáda v případě války nedala beze strachu z trestu smrti udržet v pořádku. Trest smrti zachovat i v případě politických zločinů, poněvadž soudce nemůže vidět do srdce zločince, aby rozpoznal, zda jednal z důvodů politických nebo ze zločineckých motivů. Pro děti zavražděného otce bude sotva úlevou chtít vraha jejich otce omlouvat politickou motivací. Nejzávažnějším argumentem, který se uvádí, je cit lidí pro spravedlnost a předpoklad, že doba pro zrušení trestu smrti „ještě neuzrála“. Tento argument má svůj význam až do současnosti. Pastor Huchzermeyer byl jeden z mála duchovních, kteří se domnívali, že se musejí za trest smrti přimlouvat. „Varuje před špatně chápanou humanitou, neboť smyslem tohoto trestu není náprava zločince, ale sjednání respektu zákonu.“4) ______________________________ 1) Bestová, C.C., Trest smrti v německo-českém porovnání. Brno : Doplněk, 1996, s. 85. 2) tamtéž, s. 85. 3) tamtéž, s. 86. 4) tamtéž, s. 87.

15

Zajímavým se jeví názor Petera Reichenspergera. Zachování trestu smrti se mu jeví jako požadavek „moudrosti staletí“. Čím více bude společností respektován život jednotlivce, tím více by musel být za vraždu požadován trest smrti. Ve svých názorech jde ještě dál a požaduje použití trestu smrti i za velezradu. Nutnost implikuje zákonnost a správnost. Reichensperger považuje trest smrti za nezbytný také proto, že trest odnětí svobody prý umožňuje pokračování ve zločinecké kariéře, zatímco trest smrti má konečnou podobu. Proti argumentu jakékoliv nevratnosti trestu smrti uvádí pouze: “S možností, že odsoudíme někoho nevinného, se musí počítat, protože i mrtvé zahrabáváme bez ohledu na nebezpečí, že se mezi nimi může vyskytnout nějaký jen zdánlivě mrtvý.“5) Argumenty, které pro případ sebeobrany státu přiznávají právo na zničení života jednotlivce v zájmu zachování státu, jsou celkem běžné i dnes. A mají spíše vzestupnou tendenci v této době při hrozbách teroristických útoků.

_____________________________ 5) Bestová, C.C., Trest smrti v německo-českém porovnání. Brno : Doplněk, 1996, s. 95.

16

IV.

VĚDECKÉ ARGUMENTY

a) Odstrašující účinek

Zastánci trestu smrti nejčastěji argumentují oním odstrašujícím účinkem. Pachatele trestného činu je třeba zbavit života, aby se odstrašili další od spáchání stejného trestného činu. Na první pohled je zřejmé, že logika tohoto argumentu vychází z pochybného předpokladu, navíc se dá empiricky snadno vyvrátit. Logická chyba spočívá v domněnce, že se vraždy racionálně plánují a provádějí. Naopak, většinou jsou páchány v afektu, tedy tehdy, kdy se pachatele zmocní extrémní emoce. Proto, abychom se dostali do stavu nadměrného psychického rozrušení, nepotřebujeme žádnou kriminální energii, mnohem častěji dochází k vraždám za určitých mimořádných okolností, např. pod vlivem alkoholu, drog nebo v momentech paniky z odhalení činu. Trest smrti nemá také odstrašující účinek, když byl zločin spáchán lidmi s extrémně labilní psychickou konstitucí nebo duševně postiženým člověkem, jak se nezřídka stává. V jedné studii analyzoval japonský psychiatr 145 případů vražd v letech 1955 až 1957. Z výsledků výzkumu bylo jasné, že si ani jeden ze zkoumaných před vlastním činem neuvědomil hrozbu trestu smrti. Přestože věděli o existenci trestu smrti, vrahové jednali výhradně emocionálně, nebyli schopni dohlédnout za přítomnost a nedali se myšlenkami na hrozící trest smrti od spáchání svého činu odradit. Jeden britský lékař dospěl po pětatřiceti letech práce v trestněprávní praxi k názoru, „že tento odstrašující účinek nefunguje zdaleka tak jednoduše, jak si mnozí myslí…Vysoké procento těch, kteří se dopouštějí vraždy, je v době spáchání činu po takovým tlakem, že si hrozících následků činu vůbec nejsou vědomi. Jiným se daří namluvit si, že se jim podaří uniknout bez potrestání.“ 6) Z toho by se dalo vyvodit, že pachatelé trestných činů si jsou rizika odsouzení docela dobře vědomi, ale věří tomu, že nebudou dopadeni. ______________________________ 6) Bestová, C.C., Trest smrti v německo-českém porovnání. Brno : Doplněk, 1996, s. 16,

17

Metoda, jak tyto typy vrahů odstrašit, by pak spočívala v tom, že by se zvýšila pravděpodobnost jejich dopadení, odsouzení a popravení. „Trest smrti však za určitých okolností působí přesně naopak, totiž že odpoutává pozornost politiků a veřejnosti od nezbytného zlepšení v potírání zločinnosti.“7) Tento argument odstrašujícího účinku se nedá podpořit empirickými fakty. Za prvé by se musel v zemích, kde byl trest smrti zrušen, zvyšovat počet zločinů, za které hrozil trest smrti, a za druhé by musela zkoumání srovnatelných systémů trestního práva prokázat, že počet zločinů v zemích, v nichž byl trest smrti zrušen, je vyšší než tam, kde zrušen nebyl. Dosud však neexistují žádné studie, které by tuto tezi potvrzovaly. V roce 1962 byla na popud Spojených národů vypracována a zveřejněna první zpráva o účincích zrušení trestu smrti na určitou kategorii zločinů. Souhrnně se v ní uvádí: „Veškeré dosažitelné informace, zdá se, potvrzují, že zrušení skutečně nikde nevedlo k tomu, že by počet zločinů, které již nejsou trestány smrtí, nějak prokazatelně stoupl“.8) Ve Velké Británii těžila Královská komise informace o důsledcích zrušení trestu smrti z existující statistiky za léta 1949-1953. Šlo o právní systémy, kde buď byl trest smrti zrušen, nebo již nebyl uplatňován. Zkoumáno bylo sedm evropských zemí, Nový Zéland a některé státy USA a Austrálie. Komise zjistila: „Žádná námi vyhodnocovaná čísla jednoznačně neprokázala, že by zrušení trestu smrti zvýšilo počet deliktů s následkem zabití, resp. že by se počet vražd po opětném zavedení trestu smrti snížil.“9) Za snad obecně preventivní však tato Královská komise považuje jiný aspekt trestu smrti:“Věří, že by se vynášením rozsudků a vykonáním trestů smrti jakožto vyjádřením nesouhlasu s vraždou a jejím

odsouzením

časem

dalo

v celé

společnosti

vypěstovat

cítění

bezpodmínečné zavrženíhodnosti vraždy a tím jí zabránit.“10)

_____________________________ 7) Bestová, C.C., Trest smrti v německo-českém porovnání. Brno : Doplněk, 1996, s. 16. 8) tamtéž, s. 17. 9) tamtéž, s. 17. 10) tamtéž, s. 17.

18

Možnost chápat trest smrti jako výchovné opatření se však dá empiricky ověřit ještě hůře než uváděný odstrašující účinek. V neposlední řadě proto, že by se toto opatření projevilo až po velmi dlouhé době a že zde existuje příliš velké množství proměnných na to, aby se dal s jistotou zjistit nějaký kauzální vztah. Zpráva Spojených národů o trestu smrti z roku 1988 a o souvislosti mezi změněnou praxí trestu smrti a výskytem kriminality došla k závěru, že tato změna praxe trestu smrti není dostatečnou proměnnou pro konečný závěr, neboť změnu výskytu kriminality ovlivňují i faktory sociální a právní. Přesto „lze skutečnost, že veškeré důkazy ukazují nadále stejným směrem, připustit jako přesvědčivý důkaz, že se země, která se rozhodla vzdát se napříště trestu smrti, nemusí obávat žádných náhlých a závažných změn ve výskytu kriminality“.11) Jedná z mála studií, které se snažily prokázat vztah mezi počtem poprav a deliktů s následnou smrtí, je práce Isaaca Ehrlicha, uveřejněná v 70. letech. Za pomoci statistické metody, známé jako „regresní analýza“, zkoumal potenciální vliv poprav a jiných proměnných na počet vražd ve všech státech USA v období let 1932-1970. V těchto letech se počet vražd průběžně zvyšoval, zatímco se počet poprav snižoval. V článku zveřejněném v roce 1975 Ehrlich konstatoval, „že jeho studie prokázala existenci účinného odstrašujícího účinku trestu smrti. Tvrdil dokonce, že se jedinou popravou za rok navíc dalo ve zkoumaném období zabránit více jak osmi vraždám“.12) Studie Isaaca Ehrlicha je však neudržitelná již z metodologického hlediska. Pomíjí celou řadu proměnných, jako např. všeobecný nárůst kriminality v 60. letech, přičemž je třeba vzít v úvahu, že se počet vražd v porovnání s ostatními delikty zvyšoval pomaleji. Také bylo mimo jiné snazší opatřit si zbraň. Pracovní skupina, sestávající z kriminologů, statistiků, politologů, ekonomů, psychologů a dalších odborníků, která byla v roce 1975 pověřena Americkou akademií věd vypracovat objektivní posouzení studií o souvislosti mezi tresty a výskytem kriminality, dospěla v roce 1978 k výsledku, __________________________ 11) Bestová, C.C., Trest smrti v německo-českém porovnání. Brno : Doplněk, 1996, s. 18. 12) tamtéž, s. 18.

19

že Ehrlichova práce neobsahuje žádné použitelné doklady o odstrašujícím účinku trestu smrti. Kromě toho některá šetření dokonce naznačují, že popravy počet vražd ještě zvýšily. Výsledek sledování měsíčního výskytu vražd, prováděného v USA za období let 1907-1963, ukazoval, že v měsíci následujícím po popravě byly spáchány v průměru o dvě vraždy víc než v měsících ostatních. Vědci provádějící práci se domnívali, že to lze připsat na vrub „mravy zdrsňujícímu“ účinku trestu smrti. Podobné lze doložit prý i při sledování sebevražd, hromadných vražd a atentátů.

b) Pojistka

Když se jeví i všeobecný preventivní účinek trestu smrti jako problematický, pak je na první pohled nesporné, že lze trestem smrti provést úplně nejlepší možnou speciální prevenci: popravený zločinec byl zaručeně zneškodněn. Jsme-li ochotni přijmout účel pojistky jako argument pro trest smrti, předpokládáme neomylnost lidských úsudků a rozsudků a neschopnost státu zajistit bezpečnost. Ve studii Královské komise o trestu smrti ve Spojeném království byly vyhodnoceny informace o 129 k smrti odsouzených osobách mužského pohlaví v Anglii a Walesu, které byly omilostněny a propuštěny v letech 1934 až 1948. Na základě posledních známých informací 112 z nich již nepřišlo do křížku se zákonem v souvislosti s trestním právem a jen jeden jediný se dopustil další vraždy. Jeho případ byl prvním a posledním v tomto století a podle vyjádření bývalého britského ministra vnitra se jednalo dokonce o případ výjimečný, poněvadž k jeho propuštění došlo za zvláštních okolností během druhé světové války a pravděpodobně by se v mírových dobách neuskutečnilo. Kromě toho nebyl tento muž pod žádnou úřední kontrolou. Humanitární

zásady

národního

a

mezinárodního

práva

zakazují

popravovat duševně nemocné. Jako adekvátní možnost, jak těžce psychicky

20

postiženým nebo obecně nebezpečným osobám zabránit v opakovaném páchání deliktů, se jeví zavřít je do vězení nebo jiného, podobného zařízení. Pokud je tedy stát přesvědčen o tom, že může tímto opatřením společnost ochránit před recidivisty, je otázkou, proč by nemohla být tato možnost přiměřená, resp. účinná i pro „normální“ zločince. Zpravidla se zastánci trestu smrti v souvislosti s

oním pojistkovým

aspektem odvolávají na jednotlivé případy, při nichž vedlo zcela nepřiměřené projednávání žádosti o milost k propuštění vrahů s rizikem recidivy. Z toho by se dal pouze odvodit požadavek na zlepšení procesního projednávání při posuzování žádosti o milost, nikoliv však požadavek na další popravy. Vězení a další zařízení nabízejí ještě tu výhodu, že se dají justiční omyly přece aspoň zčásti napravit. Celkově i zde platí, že nejlepší možnost pojistky spočívá v tom, usvědčit co nejrychleji co možná největší počet vrahů. Jak katastrofálně se může selhání v tomto směru projevit, to ukazují příklady sérií vražd a masových vrahů, kde ani konečné vykonání trestu smrti oběti neuchránilo.

c) Odplata

Za jeden z nejdůležitějších smyslů trestu se často považuje odplata, to znamená, že se trestný čin odčiní odpovídajícím ekvivalentem. Argument odplaty se liší od argumentů odstrašení a pojistky zvláště v tom, že se zde již nejedná o zabránění dalším zločinům. Zde má zabití zločince demonstrovat spravedlnost, tedy že je spravedlivé, že společnost zločin odsoudila. Tato myšlenka odplaty má dlouhou historii, vycházelo z ní například i skoro celé babylónské trestní právo. Tak byla například lékaři, kterému se nepodařila operace, useknuta ruka. Za pomluvu rodičů se uřízl jazyk, za krádež byl trest smrti. S výjimkou trestu smrti tělesné tresty z dnešního evropského trestního práva zmizely. Odplata ve smyslu vzájemného vyrovnání, tzn. život za život, je v případě vraždy ještě poměrně jednoduchá, i když, jak poznamenává Alt, je to dost zvláštní situace, „kdy se velikost zločinu zabití člověka vyjadřuje zabitím člověka, kdy se posvátnost a nedotknutelnost lidského života má dokazovat,

21

právě zničením lidského života“.13) U ostatních zločinů, např. u mravnostních deliktů, je už uplatnění trestu smrti opravdu problematické. Těžko si můžeme přestavit, jak se dá například znásilnění odplatit, resp. vyvážit smrtí pachatele. Musíme vyloučit, že by vůbec kdy existoval takový systém, který by byl povznesen nad možnost chybných rozhodnutí učiněných člověkem a nad stranickost, vlastní každému právnímu systému, a který by byl tudíž schopen odsoudit člověka k smrti „oprávněně“. Trest smrti jako odplata vykazuje řadu vad a vliv různých faktorů. Které se vymykají soudní kontrole – například nemajetnost obžalovaného, která mu znemožňuje nechat se zastupovat tím nejlepším advokátem pro trestní právo. Thorsten Sellin zjistil, že je popraveno jen malé množství pachatelů. Z 7053 osob zatčených v letech 1950-1973 v Kalifornii, předvedených pro zločinný delikt s následnou smrtí, bylo k smrti odsouzeno 61 %, ale popraveno jen 1,5 %. Novější čísla tento trend ještě potvrzují. V roce 1987 bylo v USA popraveno jen 25 k smrti odsouzených, přičemž zpráva FBI pro stejný rok uvádí 20100 deliktů vraždy a úmyslného zabití. Tento rozpor mezi počty poprav a případy vraždy ve Spojených státech vysvětluje Sellin poukazem na „skutečné, ne-li přímo filozofické odmítání odplaty smrtí… Zdá se, že jsme smýkání mezi potřebou nechat pykat vraha tím, že ho dosoudíme k smrti, a určitým zdráháním učinit této potřebě zadost. Dokonce i ti, kteří se zasazují za odplatu formou smrti, často zdůrazňují, byť se to zdá sebeparadoxnější, že by se k trestu smrti mělo sáhnout jen zřídkakdy z obavy před tím, aby se jinak naše vnímání vraždy neotupilo a aby se tím nesnížil odstrašující účinek tohoto trestu.“14) Je jasné, že pachatel plní i na pozadí argumentu odplaty určitou společenskou funkci, protože se zdá nemožné sledovat logiku, obsaženou v myšlence odplaty, tzn., že v praxi popravíme jako náhradu určitý počet vrahů, resp. „je obětujeme“, abychom dostáli této společenské potřebě. __________________________________ 13) Bestová, C.C., Trest smrti v německo-českém porovnání. Brno : Doplněk, 1996, s. 25. 14) tamtéž, s. 26.

22

Jestliže společnost uznává, že nemusejí zemřít všichni k smrti odsouzení (a fakta hovoří o tom, že všechny společnosti tuto skutkovou podstatu uznávají), pak se ptáme, podle jakých kritérií mají být vybráni ti, kteří mají být popraveni. Neexistuje žádný stát, který v tom může zaručit nějakou spravedlnost. Ale ani rozhodnutí, že za určitý druh zločinu popravíme každého pachatele, nemůže tuto spravedlnost zaručit. Svévolná rozhodovací praxe byla podporována zvláště v těch státech, kde bylo vyloučeno zohlednění polehčujících okolností. Tak například v Singapuru je držení více jak 15 gramů heroinu nutně potrestáno smrtí. Samotné nepatrné nedosažení nebo překročení tohoto množství tedy rozhoduje o životě a smrti. (Podobně jako u nás titul „větší než malé množství“.)

23

V. GILLOTINA – NEJLIDŠTĚJŠÍ POPRAVA

Je život člověka ukončen setnutím hlavy okamžitě, nebo je nepoškozená hlava ještě chvíli při vědomí? Podle jedné skupiny vědců a lékařů je gilotina nejhumánnějším prostředkem popravy, protože bez určitého krevního tlaku v cévách zásobující mozek krví není vědomí jako takové možné. Jakákoli změna tlaku pak podle nich vede ke ztrátě vědomí. Podle tohoto mizí vědomí odsouzeného ve stejném okamžiku, kdy mu nůž přeřízne krk. Ke ztrátě vědomí dojde dokonce ještě dříve, než se informace o useknutí dostane od příslušného orgánu do centra vědomí. Podle jiných učenců je pravděpodobné, že mozek funguje, i když je krevní oběh přerušen, a že v důsledku toho vědomí přetrvává nějakou dobu i poté,kdy byla hlava oddělena od těla. Profesor Piedelièvre ve zprávě Lékařské akademii v roce 1953 prohlásil: „ Po useknutí hlavy je ztráta vědomí velice rychlá, neboť mozku se již nedostává krve a myšlení během několika sekund ustává, i když se svaly ještě stahují“.15) Možná měl

na mysli zprávy, kdy v roce 1803 ve Vratislavi doktor Wendt

s kolegy prováděl pokusy s hlavou popraveného. Když hlavu přinesli, tvář popraveného měla pokojný výraz, oči měl otevřené a jasné, ústa zavřená. Když rychle přiblížil prst k očím viděl, jak se zavírala víčka. Když otočil hlavu proti slunci, oko do něhož padl slunečné paprsek se zavřelo. Po zvolání jeho jména se prý oči otevřeli a pomalu se otáčeli za hlasem a ústa se pohnula,jako by chtěl promluvit. Tyto pokusy, kdy hlava reagovala na podněty trvala minutu a třicet sekund. Jiný vědec S.T.Sömmering byl dokonce přesvědčen, že hlava by i promluvila, kdyby byla připojena na plíce. V té době dokonce dělali v Německu řadu pokusů s cílem ověřit možnost hlavy žít odděleně od těla. Profesor Piedelièvre však po několika letech změnil názor, když měl za sebou řadu studií na popravených. Prohlásil, že zaznamenal řadu různých podrobností,které ho nutí pochybovat,že hlava je ihned opravdu mrtvá. ______________________________ 15) Monestier, M., Historie trestu smrti. Praha : Nakladatelství Rybka Publishers, 1998, s. 279.

24

Je možné, že v případě stětí krev, která se nahromadila v mozku, odtéká jen pomalu krčními žilami, protože arteriální puls,jehož zdrojem byly krkavice, nyní přeseknuté, již nepůsobí a krev nemůže v hlavě proudit rychle. Stejně tak v případech zástavy srdce je možné člověka oživit po několika minutách bez následného poškození mozku. Je nutno si připustit,že mozková kůra si po určitou dobu uchovává svou aktivitu. Všichni přece víme, že v přítomnosti právě zesnulého ho nemáme pomlouvat, protože by to vše mohl „slyšet“.

25

VI. MEZINÁRODNÍ SITUACE

Od druhé světové války patří trest smrti k tématům, která se objevují jak na úrovni Spojených národů, tak na úrovni národní. Důležitým cílem sestavení norem bylo zformulovat omezení a překážky v souvislosti s trestem smrti a vypracovat záruky ochrany, které by měly státy s uzákoněným trestem smrti respektovat. Během doby sem ještě přibyl další podstatný prvek: vývoj dohod o skutečném zrušení trestu smrti. V rovině Spojených národů to je zvláště Všeobecná deklarace lidských práv a Mezinárodní dohoda o občanských a politických právech plus dodatky k nim. Na evropské úrovni vytvořily západoevropské státy již přijetím 6. Dodatku k Evropské konvenci o ochraně lidských práv a základních svobod právně závazný nástroj pro zrušení trestu smrti. V čl. 6 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (MPOPP) je zaručeno každému k smrti odsouzenému právo požádat o milost nebo změnu trestu, čemuž lze v každém případě vyhovět. Čl. 6 odst. 5 předepisuje, že trest smrti nesmí být uložen mladistvým, kteří se dopustili trestného činu před dovršením svých 18 let, a nesmí být vykonán na těhotných ženách. Rozhodující význam má čl. 6 odst. 6, který ukládá, že nesmí být uplatněno, resp. použito žádné ustanovení tohoto článku s tím, aby bylo zrušení trestu smrti oddáleno nebo znemožněno. Vcelku tedy je cílem čl. 6 MPOPP, zvláště v odst. 2 a 6, obecné zrušení trestu smrti. Ve státech, v nichž trest smrti zatím existuje, je omezen čl. 6 a ostatními ustanoveními úmluvy. Pro uložení trestu smrti je garantováno právoplatné soudní projednání. Ochrana před trestem smrti při mezinárodních ozbrojených konfliktech je zajištěna II. a IV. Ženevskou dohodou z 12. srpna 1949 různě: „Zatímco ve prospěch válečných zajatců se požadují podle č. 99-101 III. Ženevské dohody jen některé procesní zásahy, jako např. povinnost informovat o trestném chování, na něž se vztahuje trest smrti, a především zákaz zpětného účinku, předepisují čl. 68 a 75 IV. Ženevské dohody ve prospěch civilního obyvatelstva, že lze uplatnit trest smrti jen za špionáž, sabotáž a delikty zabití, a to ještě pouze tehdy, jestliže

26

platil pro tyto delikty trest smrti na obsazeném území ještě před jeho obsazením. Kromě toho lze odsoudit jen osoby, které byly v době spáchání činu starší 18 let, a odsouzení mohou podávat žádost o milost.“16) Navíc obsahují obě Dohody regulativa řádného soudního procesu. Čl. 3, jehož znění je ve všech čtyřech Ženevských dohodách stejné, předepisuje při konfliktech nemezinárodního charakteru pro všechny osoby alespoň to, že smějí být popravy prováděny jen na základě rozsudku řádného soudu, který skýtá pro všechny civilizované národy nezbytnou a uznávanou právní záruku. Podle čl. 1 věty 1 Protokolu č. 6 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a svobod (EULP) byl trest smrti zrušen. Přesto může smluvní stát podle čl. 2 Protokolu č. 6 ve svých zákonech ještě s trestem smrti počítat za určitých okolností. Týká se to činů spáchaných za války nebo v bezprostředním válečném ohrožení. Z výkladové zprávy k tomuto Dodatkovému protokolu vyplývá, že bez ohledu na výjimečnou úpravu zakotvenou v čl. 2, je každý ze smluvních států zavázán vyškrtnout trest smrti ze svých zákoníků. Jakékoliv další výhrady nejsou přípustné a ustanovení tohoto Protokolu č. 6 platí i za výjimečného stavu. Vzhledem k tomu, že jde o Dodatek, lze ustanovení Úmluvy uplatnit i na něj. Smluvním státem se může stát pouze členský stát Rady Evropy, který zároveň nebo již předtím ratifikoval EULP. V čl. 22 Deklarace základních práv a svobod Evropského parlamentu z 12. 4. 1989 konečně stojí: „Trest smrti byl zrušen.“ Tato deklarace se má stát Katalogem základních práv pro Evropskou unii. Tím se jí dostalo jak důležité morální funkce v současnosti, tak i významné praktické funkce pro budoucnost.

______________________________ 16) Bestová, C.C., Trest smrti v německo-českém porovnání. Brno : Doplněk, 1996, s. 60.

27

VII. HISTORIE V ČESKÝCH ZEMÍCH Právní prameny československého trestního práva tak, jak existovalo do zrušení

federativního

státu

v

r.

1993,

jsou

různorodé.

Při

vzniku

československého státu dne 28. října 1918 bylo převzato trestní právo platné do té doby v rakousko-uherské monarchii, přičemž vždy platila pro Čechy, Moravu a Slezsko, jakož i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, různá ustanovení. V letech 1918-1938, v době první republiky, bylo vyvíjeno značné úsilí o sjednocení roztříštěného trestního práva, za tím účelem bylo dokonce zřízeno speciální Unifikační ministerstvo. Tyto snahy však zůstaly zpočátku bezúspěšné. Po skončení druhé světové války byla v Československu ražena teze o právní kontinuitě, tedy všechny trestněprávní normy, platné do 29.9.1938, do dne podpisu mnichovské dohody, zůstávaly nadále v platnosti. Po „Únorové revoluci“ v roce 1948 a včlenění Československa do systému sovětského bloku sledovalo československé trestní právo vpodstatě vývoj trestního práva sovětského. Ke zrušení řady trestněprávních předpisů došlo dne 12.7.1950 přijetím nového trestního zákona č. 86/1950 Sb., který poprvé platil pro území celého státu. Formálně se tento nový socialistický trestní zákon přidržoval klasických základních principů tradiční trestněprávní kultury, jako např. zásady „nullum crimen, nulla poena sine lege“, jakož i principu viny, zákazu uplatnění zpětného účinku a řady dalších zásad právního státu. Četná porušení legality během stalinské éry byla nejostřeji kritizována Chruščovem na XX. sjezdu KSSS, což mělo pro Československo za následek rozsáhlou novelu trestního zákona (zákon č. 63/1956 Sb. ze dne 19.12.1956). „Tato novela a nové politické klima vedly k určitému zmírnění v uplatňování trestního práva, ale podkopané základy zásad zákonnosti přetrvávaly a objevovaly se stále nové snahy o reformu.“17) Dne 29.11.1961 přijalo československé Národní shromáždění nový trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.), který platil až donedávna. Tento zákon byl v době svého vzniku poměrně pokrokový a odstraňoval řadu nespravedlností. ____________________________ 17) Bestová, C.C., Trest smrti v německo-českém porovnání. Brno : Doplněk, 1996, s. 139.

28

Přesto však se ještě vyznačoval různými poststalinistickými rysy, a proto se stal během „Pražského jara 1968“ terčem kritiky. Veškeré plány na jeho reformu však vzaly krutě za své příchodem vojsk Varšavské smlouvy. Od tohoto momentu se stalo trestní právo opět tzv. „nástrojem převýchovy“ politické opozice. „Na sociální napětí, projevující se stále častěji v důsledku chybné hospodářské, sociální a kulturní politiky, reagovali mocní v sedmdesátých a osmdesátých letech zostřením trestněprávních represí.“18) Avšak trest smrti za politické delikty již po roce 1956 uplatněn nebyl. Již delší dobu se v Československu ozývaly stále silněji hlasy, požadující reformu trestního práva, a na intenzitě získaly zavedením Gorbačovovy reformní politiky. Avšak teprve „sametová revoluce“ z října 1989 otevřela cestu pro opravdovou reformu trestního práva. Novelizace trestního práva probíhala ve dvou etapách: první byla dovršena již v prosinci 1989 malou novelou trestního zákona (zákon č. 159/1989 Sb. ze 13.12.1989). Jednalo se v ní sice jen o omezené změny, kterým však lze přičítat velký význam. Druhá etapa změn trestního práva byla ukončena novelou trestního zákona ze dne 2.5.1990 (zákon č. 175/1900 Sb.). Hlavní snahou této novely jsou důležité změny směrem k humanizaci systému sankcí. Pro otázku trestu smrti má tato novela z r. 1990 rozhodující význam: trest smrti byl úplně zrušen a nahrazen mimořádným trestem odnětí svobody od 15 do 25 let, resp. na doživotí. Přesto se stále vede veřejná diskuse o opětném zavedení trestu smrti. Souvisí to v neposlední řadě s nárůstem kriminality, zaznamenaným od r. 1990. Řada kritiků hodnotí zrušení trestu smrti parlamentem za předčasné, někteří se přiklánějí ke zrušení trestu smrti jen na zkoušku. Ukazuje se, že odpověď na otázku po nejlepší cestě politiky trestního práva v souvislosti s trestem smrti záleží na řadě faktorů, jako je např. vývoj statistiky kriminality, a že ji dnes nelze jednoznačně dát.

___________________________ 18) Bestová, C.C., Trest smrti v německo-českém porovnání. Brno : Doplněk, 1996, s. 139.

29

V minulosti mělo každé z právních ustanovení o trestu smrti, které Česká republika převzala po svém založení a které platilo do 31.7.1950, jiný přístup k otázce podmínek, za jakých lze trest smrti vynést. V rakouském trestním zákoně byl předepsán trest smrti za kvalifikovanou vraždu jako absolutní pohrůžka trestem. Změna rozsudku trestu smrti na trest odnětí svobody byla možná výhradně cestou udělení milosti, které však bylo často využíváno. V českých zemích bylo za první republiky vyneseno ročně v průměru 20 rozsudků smrti, a z toho byl vykonán zhruba jeden za tři roky. Stejně jako rakouské trestní právo, uznávalo i maďarské trestní právo absolutní trest za úmyslnou vraždu jako jedinou formu sankce. Existovala však ustanovení o výjimkách v případech, kdy se zdál být trest smrti nepřiměřeně přísný. Náhradním trestem bylo podle trestního zákona odnětí svobody na doživotí, resp. trest vězení na min. 15 let. Tyto neshody, resp. nejasnosti v sankcionování odstranil zákon č. 91/1934 o vynesení rozsudku trestu smrti nebo doživotního odnětí svobody. Od té doby byly soudy oprávněny přihlížet i k polehčujícím okolnostem, takže pohrůžka trestem smrti již nebyla absolutní. Náhradou počítal zákon s těžkými tresty žaláře nebo doživotí, resp. tresty odnětí svobody od 15 do 30 let. Od účinnosti tohoto zákona počet rozsudků smrti vynesených v českých zemích značně klesl a vykonán byl z nich jen zlomek. Lze tudíž konstatovat, že trest smrti v ČSR mezi lety 1935 až 1938 existoval spíše formálně než fakticky. Za prvních 15 let existence předválečného Československa (1918-1933) se vykonalo 9 rozsudků trestu smrti. O počtech vynesených a vykonaných rozsudků trestu smrti v době tzv. druhé republiky a během okupace Čech a Moravy za druhé světové války a existence Slovenského státu žádné údaje k dispozici nejsou. V prvních letech po druhé světové válce, kdy v ČSR zasedaly mimořádné soudy, se zvýšil počet vynesených a vykonaných rozsudků trestu smrti trestáním válečných zločinců a kolaborantů. V tomto období se rozšiřuje oblast uplatnění trestu smrti za vraždy i na politické zločiny. V období let 1945-1947 vykazuje statistika 714 poprav, přičemž se nediferencovalo mezi politickým zločinem a

30

vraždou. V období mezi roky 1948 a 1955 nachází trest smrti jako nejpozoruhodnější forma trestněprávní represe, zvláště vůči skutečným, nikoliv jen potenciálním odpůrcům režimu, široké uplatnění. Vražda jako hlavní oblast uplatnění trestu smrti ustupuje do pozadí. První poválečné trestní právo umožňovalo podle zákona č. 86/1950 Sb. (platného až do 31.12.1961) vynést za vraždu rozsudek trestu smrti, ale bylo ponecháno zcela na uvážení soudce, jestli místo toho nevynese trest odnětí svobody na doživotí. Po přijetí zákona č. 63/1956 bylo navíc možné stanovit délku odnětí svobody na 25 let. Jestliže se soudu zdálo být vynesení rozsudku trestu smrti vzhledem k osobě obžalovaného nepřiměřeně přísným, nebo bylo-li přihlédnuto k polehčujícím okolnostem, existovala podle ustanovení Všeobecné části trestního zákona (§29) možnost – a to až do novely č. 63/1956 – vynést rozsudek odnětí svobody na doživotí nebo tento trest stanovit v délce 15 až 25 let. Trestní zákon č. 140/1961 Sb. stanovoval pro trestný čin vraždy trest odnětí svobody na maximálně 15 let nebo trest absolutní. Podle názoru některých kritiků vedla skutečnost, že byl ponechán pro vynesení trestů odnětí svobody prostor jen 10 až

15 let a tím pádem neexistovala možnost příslušné

diferenciace, k tomu, že byl absolutní trest uplatňován poměrně často, i když byla v §29 trestního zákona č. 140/1961 Sb. výslovně zdůrazněna možnost uznání výjimečného charakteru. V období let 1962-1973 byly ročně vykonány v průměru 4,1 popravy, přičemž se v tomto období vyskytly i tři roky, kdy nedošlo k vykonání popravy žádné. Novela trestního zákona č. 45/1977 Sb. – účinná od 1.7.1973 – zavedla nový druh mimořádných trestů: trest odnětí svobody od 15 do 25 let, který bylo možno uplatnit, byly-li splněny podmínky pro uplatnění absolutního trestu. Pro období let 1974-1989 je charakteristické, že byl trest smrti vykonán ročně jen 2,6 krát. Snížení počtu poprav se dá primárně vysvětlit zavedením těchto nových mimořádných trestů. Poslední poprava se v ČR uskutečnila dne 2. února 1989 a na Slovensku 8. června 1989.

31

VIII. ZÁVĚR

Otázky, které se kladly v minulosti, jsou kladeny i v přítomnosti a budou se klást i budoucnosti, a odpovědi na ně budou různé. Zdá se, že téma trestu smrti má nějakou trvalou aktuálnost. Má trest smrti odstrašující účinek? Lze účinně ochránit společnost před recidivisty bez existence trestu smrti? Je možné zabránit zneužití trestu smrti z politických důvodů? Je soudní praxe schopna vyloučit lidské selhání a tím justiční omyly? Řada těchto otázek by mohla být libovolně dlouhá, ale odpovědi mohou a musejí znít v každé zemi a každé společnosti na pozadí jejich historických, politických a kulturních specifik jinak. Doba změn v České republice i na Slovensku ještě určitě není ukončena. Jde o to, určité hodnoty si ponechat, jiné změnit, a další nahradit novými. To vše je velmi náročným procesem názorových střetů a společenské debaty, do níž problematika trestu smrti spadá. Na pozadí toho, že člověku nelze nahradit ztracená léta žádnou formou, např. penězi, se trest smrti jeví jako absolutně nezvratný, nenapravitelný a neodčinitelný trest. Řada odpůrců trestu smrti považuje toto hledisko za nejdůležitější argument. Chybné rozsudky a omyly provázejí trestní právo jeho celými dějinami. Skutečný počet justičních vražd není znám. Ze zkušenosti však vidíme, že dochází k chybným rozsudkům i v současnosti, čímž se obava, že by mohlo k justičním vraždám docházet i nadále, jen zvětšuje. Trest smrti je přítomen v celé historii lidstva, na všech kontinentech, ve všech kulturách i za všech vládnoucích režimů. Zrušení trestu smrti je spíše politická a filozofická otázka, nežli trestněprávní. Vždyť i dnes je vynášeno mnohem více rozsudků trestu smrti, nežli je potom poprav. I mnozí soudci majíli tu možnost raději volí tresty sice výjimečné, jako jsou tresty doživotí, či s velmi vysokou sazbou odnětí svobody, mnohdy bez možnosti odvolání, přesto však ne trest smrti. Je možno říci, že z určitých morálních zábran. Tento trest je ve své podstatě konečný a absolutní. I když nejde penězi vyčíslit čas strávený ve vězení pro člověka nevinného, je stále ještě možno nějakou morální omluvu

32

tomuto člověku dát. Jakmile se však zjistí, že byl člověk nevinný až po exekuci, je to fatální. Tento dluh nelze nijak vyrovnat, a chyba se nedá nijak napravit. A bohužel soudní praxe je plná těchto pochybení a justičních omylů. Vždyť pouhým technickým vylepšením práce vyšetřovatelů, jakým je test DNA bylo zjištěno a napraveno mnoho omylů, které před několika lety nebylo možno nikterak zjistit a lidé byli popraveni vez viny. Samozřejmě je pro mnohé výhodnější člověka popravit, nežli jej mnohdy i několik desítek let živit a stále být v nejistotě, zda se mu nepodaří nějakým způsobem uniknout a pokračovat ve své kriminální činnosti. Je to též mnohem výhodnější po ekonomické stránce. Nelze se však stále dívat na pošlapávaná lidská práva odsouzených, ale je třeba vzít v úvahu i pošlapaná práva obětí. Z průzkumů společnosti vyplývá, ať se nám to líbí nebo ne, že hlavní funkcí trestu je odplata a ne náprava. Z toho vyplývá potřeba vidět pachatele trpět. A protože si nejsou jisti tvrdostí českých věznic, sáhli by mnohokrát raději po trestu smrti. Trest smrti – ano či ne. To je otázka, na kterou musí odpovědět odborníci z psychologie a filozofie, zda je již společnost připravena na tento krok. Myslím, že naše společnost na toto připravena nebyla, což jasně dokazuje obrovský nárůst zločinnosti na počátku devadesátých let. Byl to pouze,v té době neuvážený, politický tah. Jak již bylo řečeno v České republice byl trest smrti zrušen v roce 1990. Dále se ČR připojila k Evropské úmluvě na ochranu lidských práv a svobod. Dle Dodatku II protokolu č. 6 čl. 1: „Trest smrti se zrušuje. Nikdo nemůže být k takovému trestu odsouzen ani popraven.“ Dle Dodatku II protokolu č. 6 čl. 3 „ od ustanovení tohoto protokolu nelze ustoupit…“. Z toho vyplývá teoretická nemožnost opětovného zavedení trestu smrti v naší legislativě. Ale jak víme z výroků soudů na nejvyšších úrovních, všechno je možné.

33

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:

Bestová, C.C., Trest smrti v německo-českém porovnání. Brno : Nakladatelství Doplněk, 1996

Monestier, M., Historie trestu smrti.

Přeložil Vladimír Čadský. Praha :

Nakladatelství Rybka Publishers, 1998

Šindelář, V., Cesta na popraviště. Praha : Nakladatelství Baronet, 1997

Zákony:

Ustavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., kterým byla vyhlášena Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku ČR

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Internet:

Internetové stránky Ministerstva vnitra ČR. Dostupné z http://www.mvcr.cz Intranetové stránky Ministerstva vnitra ČR. Veřejnosti nedostupné

34

RESUMÉ

Every year in the world, over two thousand men, women, but even children, are sent to a death sentence, due to verdicts made in the courts. How many people are executed without a verdict, in secret, cannot be determined. The number of executions is increasing. Whilst long ago a death sentence was rarely given and little notice was given to the actual execution, or was held in secrecy, today it has become an ordinary phenomenon. In many countries, group executions are carried out, somewhere they even show them on TV. Thanks to the advancement of science and technology, especially the expansion of internet, it is possible to watch them all over the world. Ancienit punishments, such as; decapitation, hanging, stone to death, whipping are still being executed , slony with the most modern techniques, such as the electric chair, the gas chamber or the lehal injection. Though most of the countries have abolished the death punishment, many people think, especially Europeans, that this highest punishment belongs to the pastor that i tis one of those practices bound for extinction. The opposite is the truth. In most of the countries, capital punishment is part of the legislation, making it nine tenths of the world´s population. The Vatican has abolished capital punishment not until 1969. In the 90s, some countries which have abolished the death sentence, have re-established it into the system. The death sentence has been present through out the histroy of man, on all the continents, in all the cultures, even in every reigning regime. The abolishment of the death sentence is more of a political and philosophical question, rather than a criminal one. There are many more death verdicts made than there are actual executions. Many judges, if they have the posibility, rather choose, even though it is exceptional, a life sentence, high imprisonment, many times without the chance to appeal at court, but not a death sentence. We could say, beacuse of certain moral obstructions. This punishment is final and absolute. No amount of money can be given to an innocent man for the time spent in prison, but there is still a chance for some kind of moral apology. When they find out that one is

35

innocent after they have already executed him, then it is fatal. One cannot settle this debt and the mistake cannot be put right. Unfortunately the judgical praktice is full of these doubts and miscarriages. With only the technical improvment of the investigaters, such as DNA, many mistakes were put right, which a few years back was not possible. In many aspects there are more advantages in executing the person, than feed him many decades, be insecure whether he will try to escape and continue his criminal acts. It is a lot more advantageous. We cannot continue watching trampled human rights of the convicted, but we must also consider the trampled rights of the victims. Death penalty-yes or no. A question to which experts in psychology and philosophy must reply, whether the society is ready for such a step. I think that our society is not ready, which clearly shows the rise of criminality in the beginning of the 90s. It was only a political move and it was not a very good one.

36