Trest smrti v českém a mezinárodním právu

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra trestního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Trest smrti v českém a mezinárodním právu

Nicole Rezová

2014/2015

„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Trest smrti v českém a mezinárodním právu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“ ……………………. 1

Poděkování: Ráda bych poděkovala vedoucí mé diplomové práce, JUDr. Evě Ţatecké Ph.D. za odborné vedení a cenné rady, které mi byly nápomocny při zpracování mé práce. Dále bych chtěla poděkovat své rodině, která mě při psaní diplomové práce podporovala.

2

Abstrakt Diplomová práce "Trest smrti v českém a mezinárodním právu" je zaměřena na charakteristiku trestu smrti z hlediska jeho funkce, kterou by měl jako trest plnit, na jeho postavení v rámci systému trestních sankcí, na alternativy k tomuto absolutnímu trestu a na nejuţívanější druhy trestu smrti v dnešní době. Dále se práce zabývá historií a právní úpravou trestu smrti na území České republiky aţ po současnost a stávající legislativou upravující trest smrti na evropské i celosvětové úrovni. V závěru práce jsou shrnuty argumenty pro a proti ukládání trestu smrti a jejich zhodnocení. Cílem práce je celkové shrnutí problematiky týkající se trestu smrti a vyřešení otázky, zda by tento trest měl být uţíván, či nikoli. Klíčová slova: trest smrti, funkce trestu, poprava, zvlášť závaţný zločin, justiční omyl, dlouhodobý trest odnětí svobody, trest odnětí svobody na doţivotí, abolice, lidská práva, zneuţití trestu smrti Abstract The Master´s thesis named "Death Penalty in Czech and International Law" is focused on characteristic´s of the death penalty from the viewpoint of its function, which death penalty should fulfill, on its position within the system of criminal penalties, on alternatives to this punishment and on the most widely used ways of executions in the present time. Hereafter this work deals with the history and the legislation of death penalty on the area of Czech Republic from the beginning to the contemporaneity and present legislation on European and global level. In the end are several summarized arguments containing the pros and cons of using death penalty and their appreciation. The purpose of this work is a general summary of the problems of using the death penalty and finding the answer to the question of if the death penalty should be used or not. Key words: death penalty, function of punishment, execution, especially grave crime, miscarriage of justice, long-term inprisonment, inprisonment for life, abolition, human rights, abuse of the death penalty

3

Obsah Úvod .............................................................................................................................................. 6 1. Obecně o trestu smrti................................................................................................................. 8 1.1 Pojem trestu smrti ............................................................................................................... 9 1.2 Funkce trestu smrti ............................................................................................................ 10 1.2.1 Retributivní funkce trestu ........................................................................................... 11 1.2.2 Preventivní funkce trestu ............................................................................................ 13 1.2.3 Rehabilitační funkce trestu ......................................................................................... 15 1.2.4 Eliminační funkce trestu............................................................................................. 17 1.2.5 Restituční funkce trestu .............................................................................................. 18 2. Druhy trestu smrti ................................................................................................................... 20 2.1 Moderní způsoby tresty smrti ............................................................................................ 20 2.1.1 Elektrické křeslo ......................................................................................................... 20 2.1.2 Plynová komora.......................................................................................................... 22 2.1.3 Smrtící injekce............................................................................................................ 23 2.2 Další druhy trestu smrti ..................................................................................................... 24 2.2.1 Ukamenování ............................................................................................................. 24 2.2.2 Ubití............................................................................................................................ 25 2.2.3 Oběšení ....................................................................................................................... 25 2.2.4 Zastřelení .................................................................................................................... 25 3. Alternativní druhy trestu k trestu smrti ................................................................................... 27 3.1 Trest smrti a jeho alternativy podle zákona č. 140/1961 Sb. a zákona č. 40/2009 Sb. ..... 27 3.1.1 Trest odnětí svobody nad 20 aţ do 30 let ................................................................... 29 3.1.2 Trest odnětí svobody na doţivotí ............................................................................... 29 4. Historie trestu smrti v českých zemích ................................................................................... 31 4.1 Vývoj do roku 1918........................................................................................................... 32 4.2 Trest smrti za 1. republiky................................................................................................. 33 4.3 Protektorát Čechy a Morava .............................................................................................. 35 4.4 Období let 1945 – 1948 ..................................................................................................... 38 4.5 Období socialismu ............................................................................................................. 39 4.6 Současnost ......................................................................................................................... 42 5. Trest smrti z celosvětového hlediska ...................................................................................... 43

4

5.1. Mezinárodněprávní úprava trestu smrti ............................................................................ 43 5.1.1 Všeobecná deklarace lidských práv ........................................................................... 43 5.1.2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ............................................. 44 5.1.3 Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech 45 5.2 Státy vykonávající trest smrti v současnosti – situace k roku 2013 .................................. 46 5.2.1 Spojené státy americké ............................................................................................... 47 5.2.2 Čínská lidová republika .............................................................................................. 48 5.3. Právní úprava trestu smrti na evropské úrovni ................................................................. 49 5.3.1 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod ................................................. 49 5.3.2 Protokol č. 6 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod ......................... 50 5.3.3 Protokol č. 13 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod ....................... 50 5.3.4 Listina základních práv Evropské unie ...................................................................... 50 6. Argumenty pro a proti ukládání trestu smrti ........................................................................... 52 6.1. Argumenty pro ukládání trestu smrti................................................................................ 52 6.1.1 Argument odstrašení .................................................................................................. 52 6.1.2 Trest smrti jako odplata .............................................................................................. 53 6.1.3 Ekonomický aspekt trestu smrti ................................................................................. 54 6.1.4 Ochrana společnosti ................................................................................................... 55 6.2 Argumenty proti ukládání trestu smrti .............................................................................. 56 6.2.1 Politické zneuţití trestu smrti ..................................................................................... 56 6.2.2 Justiční omyly ............................................................................................................ 57 6.3.3 Nehumánnost a nemorálnost trestu smrti ................................................................... 57 Závěr ........................................................................................................................................... 59 Seznam pouţitých pramenů ........................................................................................................ 61

5

Úvod Trest smrti patří mezi nejstarší ze sankcí, která se v trestním právu dochovala aţ do dnešní doby. Je téměř neuvěřitelné, ţe jeho vývoj v souvislosti s rozvojem civilizace je v různých částech světa tak diametrálně odlišný a současný stav rozhodně nespěje k jeho jednotnému směřování. Některé státy trest smrti zcela zrušily, jiné jej opět zavádějí, v dalších je trest smrti na vzestupu a některé jej ve svém právním řádu ponechávají jako určitou pojistku pro případ nutnosti. Také některé způsoby vykonání poprav jsou stejné jako v dobách dávno minulých a je zaráţející, ţe se pro ně našlo uplatnění i v 21. století. Trest smrti je nejpřísnějším postihem pachatele trestného činu a mnohdy také nejkrutějším. Existuje mnoho argumentů pro i proti ukládání trestu smrti a jedná se o námět mnoha diskusí. Ve společnosti ovšem aţ doposud nedošlo ke konsenzu o tomto tématu a bylo by velmi troufalé říci, ţe se tak někdy stane. I přesto, ţe k abolici trestu smrti z českého právního řádu došlo jiţ více neţ před 20 lety, mám za to, ţe se nás i nadále téma trestu smrti úzce dotýká, a proto jsem jej také zvolila jako téma své diplomové práce. Ve společnosti neustále probíhá debata (někdy více, někdy méně intenzivní), zda by nebylo vhodné trest smrti opět včlenit do systému trestních sankcí. Mimo to se jedná o celosvětový problém, protoţe v souvislosti s trestem smrti velmi často dochází k porušování lidských práv, a proto si myslím, ţe by tento problém neměl být opomíjen jen proto, ţe k výkonu tohoto trestu na našem území jiţ nedochází. Domnívám se, ţe současná situace ve světě, kdy některé státy opět zavádí trest smrti jako jeden z moţných postihů pachatele a celkově dochází k nárůstu počtu popravených, je alarmující a měla by být řešena i ze strany České republiky na poli mezinárodního práva. Cílem této práce je shrnutí problematiky trestu smrti, jeho charakteristikou v rámci právní vědy, vývojem trestu smrti na území České republiky aţ do současnosti a stávající právní úpravou jak na vnitrostátní, tak na evropské i celosvětové úrovni. Základním problémem je vyřešení otázky, zda by bylo vhodné trest smrti opětovně zavést i do českého právního řádu a nastínění dalšího vývoje týkajícího se trestu smrti ve světě. První kapitola se věnuje definování pojmu trest smrti, popsání obecných funkcí trestu a zhodnocení toho, do jaké míry jsou tyto funkce naplněny právě vykonáním trestu smrti. Záměrem je tedy zjištění celkové efektivnosti trestu smrti z hlediska funkcí,

6

které by měl jako trest naplnit. Dále jsou popsány některé z druhů trestu smrti. Záměrně jsem vybrala ty, které se stále uţívají v dnešní době. Určitě by bylo zajímavé, zmínit a rozebrat všechny způsoby výkonu poprav, které kdy existovaly, nicméně to nepovaţuji v této práci za účelné. Důleţité jsou naopak alternativní formy trestu vůči trestu smrti. Tyto tresty nahradily trest smrti v zemích, kde došlo k jeho zrušení. Jde o dlouhodobé tresty odnětí svobody a trest odnětí svobody na doţivotí. V různých státech se liší pouze horní hranicí doby, na kterou je moţno je uloţit, a proto se věnuji podrobnější právní úpravě těchto trestů v České republice. Pro detailnější historický vývoj trestu smrti jsem si opět vybrala Českou republiku a to z důvodu omezeného rozsahu práce. Historie je rozčleněna podle nejdůleţitějších dějinných období, u jejichţ popisu je kladen důraz na právní úpravu trestu smrti. Evropské a mezinárodní právní úpravě je věnována další část práce, kde zmiňuji nejdůleţitější právní dokumenty upravující trest smrti a stručně popisuji výkon trestu smrti v dalších zemích světa. Závěrem jsou popsány a vyhodnoceny argumenty abolicionistů i retencionistů s vlastním názorem na dané otázky.

7

1. Obecně o trestu smrti Je smutným faktem, ţe i v dnešní době se na místech po celém světě setkáváme s výkonem trestu smrti a to jak na základě právoplatných rozsudků, tak s tresty smrti provedenými „neoficiální“ cestou, tajným způsobem a bez předchozího rozhodnutí dle platného

právního

řádu.

„Dle

Amnesty

International

představuje

počet

zdokumentovaných poprav jen zlomek skutečných čísel, řada států totiž počet vykonaných poprav tají. Mezi státy, které se utajených trestů smrti dopouštějí, patří Čína, Mongolsko nebo Vietnam.“ 1 Tento způsob potrestání pachatele trestného činu provází lidskou společnost odjakţiva, a proto pro něj bývá uváděn přívlastek, ţe je starý, jako lidstvo samo. Těţko bychom našli národ, kde by byla otázka trestu smrti zcela opomenuta a jedná se o námět, který mimo právní oblast zasahuje do mnoha dalších vědních disciplín jako je např. filosofie, etika, teologie, kriminologie, penologie, psychologie, sociologie a další. Ve spoustě zemí světa došlo v průběhu 19. a 20. století k tomu, ţe se z trestu smrti stal úplně nebo částečně zakázaný, či alespoň v praxi neprováděný způsob trestání pachatelů závaţných trestných činů, a proto zde můţe převládat názor (zejména v Evropě), ţe problematika trestu smrti jiţ v současnosti není příliš aktuálním tématem, protoţe vývoj spěje k jeho úplnému zániku, a netýká se civilizovaných a vyspělých států světa, coţ je ovšem velký omyl. „Otázka trestu smrti dodnes patří mezi sporné otázky trestní politiky, jak o tom svědčí nejednotný postoj států ve světovém měřítku. Obecně se dá říci, že trest smrti se setkává s odmítavými názory velké části odborné veřejnosti, kdežto ostatní společnost bývá trestu smrti nakloněna.“ 2 V některých státech dokonce dochází k jeho opětovnému zavádění, případně se vedou časté debaty o této moţnosti. Je typické, ţe pokud se někdo dopustí nějakého mimořádně brutálního a násilného trestného činu, oţiví se ve společnosti diskuse, zda by nebylo vhodné trest smrti opět zavést jako legální prostředek trestání těchto pachatelů. Trest smrti je obvykle aplikován v případech nejzávaţnější zločinů, ale bohuţel mnoha lidem na světě hrozí trest smrti i za absurdní zločiny jako je politické či náboţenské přesvědčení – dokonce i za ateismus, sexuální orientaci a podobně a často 1

NAVRÁTILOVÁ, Jana. Výjimečný trest. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 256 s. ISBN 978-80-87212-41-7.

2

KUCHTA, Josef a Karel SCHELLE. Trest smrti včera a dnes. [Brno: Univerzita J.E. Purkyně], 1982, s. 17-24.

8

k jeho vykonání slouţí podle mého názoru praktiky patřící spíše do doby středověku jako je např. stětí, ukamenování, ubití, oběšení atd. Počet vykonaných trestů smrti má stoupající tendenci a není výjimkou ani v zemích, u kterých předpokládáme vysoký stupeň vyspělosti. Zároveň nejde pouze o problém na jakém základě, za jaký čin a jakým způsobem je trest smrti vykonán, ale jde také o to, kdo je k tomuto trestu odsouzen. Není výjimkou, ţe je trest smrti uloţen i mladistvým osobám, čímţ je mimo jiné porušováno mezinárodní právo upravující lidská práva. Co se týče České republiky, i po abolici trestu smrti v našem právním řádu, se nejedná o tematiku, která by Českou republiku zcela míjela a která by pro ni nebyla aktuální. I český občan můţe být odsouzen k trestu smrti, pokud se dopustí trestného činu ve státě, v němţ je za něj moţno uloţit trest smrti a pokud dojde k situaci, ţe bude v tomto státě odsouzen. Zároveň je nutné brát zřetel na to, ţe na mnoha místech je trest smrti přípustný (např. při řízení o udělení azylu musí být přihlíţeno k tomu, ţe pokud by ţadateli o azyl nebylo vyhověno, hrozila by mu v zemi jeho původu poprava), coţ má nezanedbatelný vliv v rovině lidských práv i na zahraniční politiku a diplomatické styky. Proto si myslím, ţe i kdyţ v naší zemi trest smrti není praktikován, nemělo by být toto téma ignorováno. 1.1 Pojem trestu smrti Abychom mohli definovat pojem trestu smrti, je nezbytné vymezit obecně pojem trestu. Trestní právo chrání nejzásadnější hodnoty společnosti, a to zejména tím, ţe stanoví sankce za neţádoucí chování a pravidla jejich aplikace. Trest je tedy určitým prostředkem státního donucení, slouţícím k ochraně společnosti a zároveň je spolu s politickými a ekonomickými nástroji důleţitý pro řádné plnění funkcí státu. Primárně by měl trest splňovat poţadavek efektivní a adekvátní reakce na spáchaný trestný čin. „Trest lze definovat jako právní následek trestného činu, vyjadřující negativní hodnocení pachatele a jeho činu, působící coby prostředek dosažení účelu trestního práva, ukládaný výlučně trestním soudem, jehož výkon je vynutitelný státní mocí."3 Existuje celá řada definic pojmu trest a kaţdá v odlišné míře obsahuje různé prvky trestu, nicméně hlavním a převaţujícím aspektem trestu je úmyslné způsobení újmy za porušení pravidel stanovených právní normou. Tato újma můţe mít rozmanitou podobu, 3

KUCHTA, Josef a Karel SCHELLE. Trest smrti včera a dnes. [Brno: Univerzita J.E. Purkyně], 1982, s. 17-24.

9

od usmrcení přes tresty odnětí svobody různé délky aţ po mírnější tresty jako je např. zabrání věci, zákaz činnosti a další. Pojem trestu smrti tedy můţeme určit jako aprobované usmrcení, jeţ je provedeno na odsouzené osobě, která se dopustila takového trestného činu, za který jí byl dle platného právního řádu trest smrti uloţen. Tento trest byl po velmi dlouhou dobu nejpouţívanější formou trestání a teprve v poměrně nedávné historii začal být nahrazován alternativními tresty, jako je trest odnětí svobody na doţivotí a dlouhodobé tresty odnětí svobody. Trest smrti je jedním ze způsobů postihu pachatele, který se formoval ve staletém vývoji trestního systému a který má i dnes své místo v soustavě trestních sankcí i přesto, ţe k prvnímu zrušení trestu smrti došlo jiţ za dob starověkého Říma. „V této mnohdy značně složité soustavě trestních sankcí bezesporu specifickou úlohu vždy sehrál trest smrti jakožto trest nejvyšší, trest absolutní, dnes označovaný jako trest výjimečný.“4 Takto bývá označován z důvodu jeho definitivnosti – po vykonání trestu smrti není moţná potenciální náprava v případě, ţe by došlo k odsouzení nevinného člověka, tedy v případě tzv. justičního omylu, který nezřídka kdy skončí aţ justiční vraţdou. 1.2 Funkce trestu smrti Funkce trestu smrti se nijak výrazně neliší od obecných funkcí trestu. Proto se v této části své práce budu věnovat funkcím trestu, které demonstruji právě na trestu smrti. Trest je prostředek, který je uţíván státem při plnění svých povinnosti a k zajištění plnění svých funkcí. Řádné, spravedlivé a včasné potrestání pachatelů trestných činů je důleţitý aspekt, který ovlivňuje výchovu a ochranu společnosti. V odborné literatuře, která se věnuje penologii, je členění funkcí trestu pojímáno různými způsoby. Ve své práci vycházím z didaktického členění funkcí trestu, které je následující:  Funkce odplatná neboli retributivní  Funkce preventivní  Funkce nápravná neboli rehabilitační  Funkce eliminační neboli vylučovací  Funkce restituční 4

KUCHTA, Josef a Karel SCHELLE. Trest smrti včera a dnes. [Brno: Univerzita J.E. Purkyně], 1982, s. 17-24.

10

V praxi tyto funkce nepůsobí odděleně, ale naopak se prolínají, doplňují a kaţdý jednotlivý trest v sobě nemusí nutně obsahovat všechny výše uvedené funkce v plném rozsahu. V souvislosti s funkcemi trestu je nezbytné zmínit i účel trestu, protoţe funkce trestu představují určitý mechanismus, prostřednictvím kterého je dosahováno účelu trestání. Tento účel je jednak spatřován v rovině odplaty za spáchaný trestný čin a jednak v rovině znemoţnění páchaní další trestné činnosti. První zmíněný účel se zakládá na tzv. retributivní teorii, která se dá charakterizovat následovně: „Trest by měl v tomto pojetí představovat spravedlivou odplatu a způsobit pachateli stejnou újmu, kolik jí bylo zapříčiněno trestným činem, čímž se vyhoví požadavkům absolutní spravedlnosti.“5 Druhé pojetí účelu trestu se zaměřuje do budoucna a má za cíl, aby se zamezilo páchání další potencionální trestné činnosti. Toto pojetí nazýváme jako tzv. utilitární teorii. Dle této koncepce není účelem pouze samotné potrestání pachatele, ale trest je spojen i s jinými preventivními aktivitami, které mají za úkol zajistit, aby nadále jiţ nedocházelo k páchání trestné činnosti a ochránit společnost jak před touto trestnou činností, tak před jejími negativními důsledky. Podle mého názoru je ideální spojení obou koncepcí do tzv. smíšené teorie účelu trestu, která spojuje zásady týkající se odplatného účinku trestu, ale zároveň neopomíjí prevenci a zaměřuje se na další potenciální pachatele. 1.2.1 Retributivní funkce trestu Retributivní funkce trestu patří k prvním z funkcí trestu, které se ve společnosti začaly projevovat. Je zaloţena na principu odplaty za spáchaný trestný čin, čímţ si neklade ţádné další nároky na to, čeho by trestem mělo být dosaţeno. Odstrašení pachatele od páchání další trestné činnosti a jeho moţná náprava v rámci prevence jsou v případě retributivní funkce aţ jejími sekundárními účinky. Tím, ţe byl viník potrestán, mělo dojít k rovnováze, která byla narušena jeho protiprávním činem. „Jde vlastně o snahu uložit pachateli trestného činu trest, který co nejvíce odpovídá spáchanému

5

KUCHTA, Josef a Helena VÁLKOVÁ. Základy kriminologie a trestní politiky. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2005, xxii, 546 s. ISBN 80-7179-813-4.

11

trestnému činu. Je do určité míry založena na myšlence, že ti, co páchají trestné činy, jsou lidé zlí a že zasluhují potrestání analogické tomu, co sami spáchali.“ 6 Tato funkce trestu je projevem představy, ţe společnost, ve které existují jisté morální zásady a hodnoty, musí trestat jejich porušení, resp. stát má povinnost potrestat osoby, které poruší zákon. Trest je pouze přirozeným důsledkem pachatelova jednání, který se spácháním trestného činu dobrovolně podřizuje tomu, ţe je velice pravděpodobné, ţe bude následovat jeho potrestání, protoţe trestný čin a trest by měly být neodmyslitelně spojeny. Aby trest splňoval svou odplatnou funkci, musí být udělen takový druh trestu a v takové výši, aby pachatel pocítil citelnou újmu, která se teoreticky rovná újmě jím způsobené. Podle této teorie není přípustné, aby byl uloţen trest mírnější, neţ je závaţnost zločinu, i kdyby tím došlo k nápravě pachatele, ale i trest přísnější za předpokladu,

ţe

by

tím

bylo

dosaţeno

zabránění

další

trestné

činnosti

např. u notorického recidivisty. Jedná se zde o uplatnění principu, ţe zlo má být oplaceno zlem, který je ve vědomí lidí hluboce zakořeněn především z dob, kdy byl velký důraz kladen na náboţenské představy. K zadostiučinění tak můţe dojít pouze, kdyţ pachateli způsobíme stejné, nebo velmi podobné utrpení, které má sám na svědomí. V dnešním pojetí se retributivní funkce můţe jevit jiţ jako zastaralá a překonaná a samozřejmě se trest nerovná absolutně rovnocenné újmě, kterou pachatel způsobil a jejímţ výrazem je zásada „oko za oko, zub za zub“, nicméně je pro pachatele jistým druhem spravedlivé „odměny“ za jeho jednání, a proto se odplata v určité modifikované formě objevuje jako prvek trestu i v současnosti. Měla by být pomocníkem pro odpovídající kvalitativní i kvantitativní výměru trestu. Tento druh odplaty můţe být chápán jako tzv. sociální msta, která má být zaručena právě státem prostřednictvím jeho orgánů. Jejím cílem je nalezení jisté proporcionality mezi spáchaným činem a následným trestem. Zjednodušeně můţeme říci, ţe jejím prostřednictvím jde o uspokojení negativních pocitů poškozeného i celé společnosti vůči pachateli, o morální satisfakci. Z historie a ze zkušeností jiţ máme ověřeno, ţe uplatňování této funkce trestu v jejím neomezeném původním pojetí, nijak významně nenapomáhá 6

POPELKA, Jiří. Penologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, ^^^sv. ISBN 978-80-244-2932-8.

12

k vyřešení hlavních problémů současnosti, se kterými se trestní právo potýká a to velmi vysokou kriminalitou a s ní související potřebu ochrany společnosti před nebezpečnými jedinci. „Odstrašující účinek trestu smrti je tedy problematický. Bylo totiž objektivně statisticky prokázáno, že doby používání nejkrutějších odstrašujících trestů vykazovaly značnou zločinnost (např. Anglie 18. století), naproti tomu se nikdy nezpozorovalo, že by po odstranění trestu smrti zločinnost nápadně stoupla.“ 7 Pokud se zamyslím nad trestem smrti jako odplatou za spáchaný čin, věřím, ţe pro mnoho obětí velmi závaţných a zavrţení hodných trestných činů a jejich blízké osoby, můţe být trest smrti dostatečnou satisfakcí, i kdyţ z praktického hlediska by bylo vhodnější donutit pachatele nahradit škodu, kterou způsobil (např. výţivou rodiny pozůstalého), coţ ale můţe být reálně těţko uplatnitelné, a tak tato povinnost často přechází na stát a škoda je hrazena na účet celé společnosti. 1.2.2 Preventivní funkce trestu Cílem této funkce je trestem podnítit pachatele k tomu, aby nadále vedl řádný ţivot, trestnou činnost jiţ neopakoval a zároveň výchovně působit na ostatní členy společnosti, kteří prozatím ţádný trestný čin nespáchali, tak, aby k jeho spáchání z jejich strany vůbec nedošlo. Preventivní funkce se tedy projevuje jednak prostřednictvím individuální prevence a jednak prostřednictvím prevence generální. Individuální prevence působí na konkrétního pachatele tím, ţe uloţený trest by ho měl odradit od recidivy, aniţ by vůči němu musely být uplatněny další výchovné prostředky. „Individuální prevence v trestním právu představuje nástroj prevence generální. Opačný přístup je vyloučen, to už by se jednalo o tzv. exemplární trest.“ 8 Prostřednictvím individuální prevence je tak uskutečňována i prevence generální, coţ je důsledkem zásady veřejnosti v trestním právu. To, ţe se ostatní členové společnosti setkávají s případy trestání, je potom odrazuje od páchání trestné činnosti, vzbuzuje to v nich strach z potencionálního trestu. Co se týče míry působení generální prevence, tak se případ od případu liší. Je závislá na tom, kolik osob se o potrestání dozví, čili na tom, s jakou intenzitou je určitý případ 7

KUCHTA, Josef a Karel SCHELLE. Trest smrti včera a dnes. [Brno: Univerzita J.E. Purkyně], 1982, s. 17-24 8

KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, xl, 921 s. ISBN 978-80-7179-082-2.

13

veřejně probírán, medializován. „Obecně se uznává, že zvláště v nekonsolidovaných společnostech se nemůže trestní zákonodárství trestu smrti vzdát, nechce-li oslabit svoji účinnost. Právě prostřednictvím trestu smrti lze nejvýrazněji manifestovat převahu státní moci nad jednotlivými členy společnosti.“ 9 Trest je z hlediska prevence ukládán ve snaze, aby došlo k omezení, v ideálním případě co největší moţné míře vyloučení páchání trestné činnosti. Pro většinu lidské populace je představa toho, ţe vzhledem k jejich osobě dojde k potrestání a jejich okolí se o této negativní skutečnosti dozví, velmi nepříjemná, v důsledku čehoţ můţe ve spoustě případu dojít k upuštění od úmyslu spáchat trestný čin a k následnému sniţování kriminality. Jde však o velmi individuální záleţitost a proces odstrašení potencionálního pachatele je závislý na mnoha dalších faktorech. U některých osob a v určitých situacích je velmi sloţité či takřka nemoţné zapůsobit na ně v rámci prevence, např. těţko ovlivníme osoby, u nichţ je zisk z trestné činnosti tak velkým lákadlem, ţe hrozba trestu, který dost často ani nemusí přijít, je pro ně zanedbatelná. Proto je velmi důleţité, aby stát dbal na odhalení co největšího počtu pachatelů a tudíţ bylo ve společnosti obecně známo, ţe za porušením práva bude automaticky a bezpodmínečně následovat trest. Také u osob, které páchají trestnou činnost pod vlivem duševního onemocnění, je preventivní hrozba trestu neefektivní. U těchto členů společnosti tato funkce trestu není schopna plnit svůj účel ani prostřednictvím velmi důkladného procesu odstrašení. Stejně tak u činů spáchaných pod vlivem velmi silného emotivního rozrušení čili v afektu bez předchozího promyšlení nebo u takových činů, které jsou méně závaţné, ale objevují se s širokou latencí a nejsou v dané společnosti případně subkultuře vnímány aţ tak negativně. To ale neznamená, ţe by prevence svou funkci vůbec neplnila. Zejména u jedinců, kteří se trestné činnosti dopustí poprvé, u prvopachatelů, je potrestání účinným prostředkem k tomu, aby tuto činnost jiţ nikdy neopakovali. U individuální prevence trestu smrti, se dá říci, ţe svou funkci plní na sto procent. Pokud usmrtíme pachatele, je jisté, ţe jiţ trestnou činnost nezopakuje a společnost bude před jeho dalšími útoky zcela ochráněna. Také si myslím, ţe hrozba trestu smrti můţe být pro osoby, které uvaţují o spáchání trestné činnosti a které nejsou postiţeny ţádnou 9

KUCHTA, Josef a Karel SCHELLE. Trest smrti včera a dnes. [Brno: Univerzita J.E. Purkyně], 1982, s. 17-24

14

duševní poruchou, opravdu účinnou prevencí v generální rovině. Pokud někomu hrozí reálné uloţení trestu smrti, dobře si rozmyslí, zda trestný čin spáchat, či nikoli. 1.2.3 Rehabilitační funkce trestu „V rámci rehabilitační funkce trestu (nazývaná též resocializační, nápravná, korektivní, regulativní či penitenciární) je jako hlavní cíl trestu zdůrazňována resocializace a reedukace pachatele tak, aby byl schopen vyvarovat se recidivy a bylo u něj dosaženo změny chování z asociálního na chování společensky akceptovatelné a žádoucí.“

10

Podle rehabilitační teorie lze v osobnosti pachatele rozpoznat určité

vlastnosti, které ho v interakci s rizikovými faktory motivujícími a usnadňujícími páchání trestné činnosti předurčují k porušování zákona. Jedná se o stimuly, které člověka obklopují obecně i bezprostředně před spácháním trestného činu. Mezi tyto kriminogenní faktory mimo jiné řadíme sociálně patologické prostředí (často je prvotní příčina v nevyhovujícím rodinném prostředí a s tím souvisejícími pochybeními ve výchově), alkoholismus, jinou drogovou závislost, recidivu, nezaměstnanost, jejímţ důsledkem v mnoha případech bývá hmotná nouze, nevzdělanost, indispozice týkající se duševního zdraví i nedostatek moţností jak trávit volný čas. Pokud je pachatel v odborných rukou, je moţné tyto nevhodné charakterové vady a okolnosti vyskytující se v okolním prostředí pachatele pozměnit a pachatele tímto napravit. Je tedy nezbytné u takovéto osoby určit, které metody v rámci korektivního procesu pouţít, co přesně udělat a jak s ní zacházet, aby mohlo dojít k účinné nápravě. Tato náprava by měla proběhnout právě v průběhu výkonu trestu, ale není omezena čistě jen na tuto dobu. Existuje i tzv. postpenitenciární péče, fungující prostřednictvím různých programů a opatření, které mají pachateli pomoci v jeho nápravě. „Rehabilitace a resocializace mají obecně velkou podporu. Tyto výrazy mají pozitivní konotaci, jsou pozitivně laděny, a to je společností obecně akceptováno. Jejich zastánci tvrdí, že je to jediný možný přístup a jediný humánní přístup k pachatelům trestné činnosti, který vede ke změně kriminálního jednání.“ 11

10

MEZNÍK, Jiří, Věra KALVODOVÁ a Josef KUCHTA. Základy penologie. Vyd. 1. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity, 1995, 75 s. ISBN 80-210-1248-x. 11

POPELKA, Jiří. Penologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, ^^^sv. ISBN 978-80-244-2932-8

15

Pro splnění této funkce trestu je také velmi důleţitá role soudu. Soud by si měl zajistit dostatečné mnoţství informací o pachateli, o okolnostech vedoucích k jeho jednání a o všem, co je relevantní pro rozhodnutí o vhodném trestu, k čemuţ by měl mít k dispozici širokou škálu trestních sankcí, ze kterých pro daný případ vybere ten nejvhodnější. Trest je tak pro pachatele vhodnou příleţitostí, jak se např. zbavit svých závislostí, k celkovému pozitivnímu vývoji jeho osobnosti i k tomu, aby jiţ nadále nebyl společensky nepřizpůsobivou osobou a převládalo u něj společensky ţádoucí chování. „Náprava pachatele je zaměřena na posílení smyslu pro odpovědnost, vytvoření pozitivních sociálních návyků, etických postojů, vztahu k práci, a budování reálných životních perspektiv.“ 12 Tato funkce trestu se specializuje na osobnost člověka a díky tomu byly vypracovány různé postupy zaměřující se na rozličné problémy týkající se určité skupiny pachatelů – jiný postup v procesu trestání se tedy uţije na agresivní pachatele, na závislé na alkoholu či jiných návykových látkách, na pachatele s poruchou osobnosti atd. Obecně proces nápravy dospělého jedince s jiţ vyvinutým charakterem, s jiţ vytvořenými ţivotními prioritami a hodnotami je velice sloţitým úkolem a ne vţdy je tento proces úspěšně ukončen. Proto je také ze strany veřejnosti tento proces kritizován. Jde o to, ţe je finančně poměrně nákladný a mnoho lidí by tyto finance investovalo uţitečnějším způsobem, zvlášť, kdyţ i po pokusu o nápravu pachatele, dojde k recidivě. Trest smrti z pohledu rehabilitační funkce rozhodně nepatří do vhodných opatření, které by se proti pachateli měly uplatnit. Trestem smrti je osoba zcela a navţdy vyřazena ze společnosti, coţ odporuje smyslu nápravy jedince a jeho resocializaci. Proto trest smrti neplní rehabilitační funkci a to ani z části. Na druhé straně by trest smrti, pokud uţ je udělován, měl přijít na řadu jen v těch nejzávaţnějších případech, u kterých jiţ není ţádná šance na to, ţe by se pachatel napravil a mohl fungovat v kaţdodenním ţivotě tak, aby neohroţoval společnost, a proto u něj naplnění rehabilitační funkce celkově postrádá smysl.

12

MEZNÍK, Jiří, Věra KALVODOVÁ a Josef KUCHTA. Základy penologie. Vyd. 1. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity, 1995, 75 s. ISBN 80-210-1248-x.

16

1.2.4 Eliminační funkce trestu Funkce eliminační, téţ nazývaná izolační nebo vylučovací je stejně jako funkce retributivní jednou z prvních funkcí trestu, jeţ společnost od svého počátku povaţovala za natolik důleţitou, ţe ji zařadila jako nezbytnou součást trestání aplikovatelnou v praxi. Z historického hlediska se nejprve projevovala prostřednictvím trestu, jeţ byl pro osoby jím postihnuté mnohdy fatální. Od trestu jako bylo vyhnání z kmene, poslání do vyhnanství popř. exilu se tato funkce vyvinula aţ do dnešní podoby eliminace prováděné především prostřednictvím trestu odnětí svobody (jak dočasného, tak trvalého), umístění do detenčních zařízení i v krajních případech prostřednictvím trestu smrti. V tomto případě je vycházeno z předpokladu, ţe ten, kdo se dopustí trestného činu, jej spáchá opakovaně, a proto je nezbytným krokem přistoupit k jeho vyřazení ze společnosti či z okruhu osob, které by mohl nadále ohroţovat. Eliminace pachatele je postihem, který plní jednak funkci citelné újmy za spáchaný trestný čin a jednak funkci ochrany společnosti před dalšími útoky těchto osob. Izolací pachateli způsobíme velmi značný postih, jeţ je následkem za spáchaný čin a zároveň ji vyuţijeme jako jeden z nejspolehlivějších prostředků ochrany ostatních proti vyloučené osobě. „Eliminační funkci ale neplní jen trest odnětí svobody, nebo v extrémním případě trest smrti, ale například i trest zákazu činnosti – bezohlednému řidiči je odebrán řidičský průkaz, pedofilovi bude zakázáno pracovat jako učitel či sbormistr a podvodníkovi jako účetní. Podobný význam může mít i propadnutí věci, jíž byl spáchán trestný čin, a trest zákazu pobytu.“ 13 Ne vţdy je ale nutné zacházet k uloţení výše zmíněných trestů, které jsou v některých případech pro pachatele nadmíru přísné. Splnit účel, který si eliminace klade za cíl, mohou i mnohem mírnější tresty jako je propadnutí věci, zákaz činnosti nebo zákaz pobytu. V dnešní době je izolace pachatelů nutná v případech spáchání závaţných trestných činů a tam, kde selţe jiţ zmíněná funkce rehabilitační. Některé osoby není moţno napravit ani s nasazením veškerého úsilí a všech dostupných prostředků, v důsledku čehoţ musí být internovány ve vhodném zařízení, jako např. jsou věznice, detenční a léčebná zařízení, protoţe nejsou schopny v běţném ţivotě fungovat tak, aby pro jiné

13

LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: LexisNexis, 2007, 114 s. ISBN 978-80-86920-24-5.

17

nepředstavovaly hrozbu. Pokud se jedná o člověka, který je postiţen duševní poruchou, nejedná se v jeho případě o trest, ale o umístění do vyhovujícího zařízení prostřednictvím ochranného opatření. Trest smrti je prostředkem absolutní eliminace. Myslím, ţe ve vyspělých společnostech dnešního světa by tento způsob eliminace měl být povaţován za nehumánní a neslučitelný s přiměřeností trestního práva z důvodu jeho nezvratnosti. Z pohledu účelu eliminační funkce plní roli újmy pro pachatele a stoprocentně chrání celou společnost. 1.2.5 Restituční funkce trestu Restituční funkce, také označována jako restorativní, obnovující či kompenzační, spočívá v odstranění následků způsobených trestním jednáním a v náhradě škody, kterou utrpěla oběť trestného činu. Trest má v pojetí této funkce směřovat k obnovení rovnováhy sociálních vztahů, která byla porušena a k uspokojení nároků poškozených osob. Vzorové uplatnění restituční funkce můţeme vidět např. u majetkových zločinů, kdy můţe být škoda reálně vyčíslena, a tudíţ vykompenzována. U kompenzace nemajetkové újmy je často velmi problematické určit vhodnou výši náhrady škody. „Restorativní přístup k řešení konfliktů s trestním zákonem neznamená odmítnutí klasických trestních postupů a sankcí, ale jde o jejich vhodné doplnění, rozšíření možností volby reakce na trestný čin a možností pro individualizovaný přístup k pachateli, což ve svých důsledcích pozitivně ovlivňuje účinnost trestního postihu.“14 V klasickém pojetí trestního práva nejsou ale zájmy poškozeného představovány náhradou škody v centru pozornosti. Tou se naopak zabývá tzv. restorativní justice, která klade do popředí institut obnovení, na rozdíl od pojetí trestu jako odvety vůči pachateli. Potrestání pachatele zde ustupuje do pozadí a převládá zaměření na oběť, která se se svými právy aktivně zapojuje do řízení. Pachateli je umoţněno převzít odpovědnost za své skutky, napravit následky svého jednání a dát tak obětem přijatelnou satisfakci, v důsledku čehoţ poškozená osoba vnímá výsledek celého řízení daleko pozitivněji, neţ v případě běţného trestního řízení. Pachatel se tím pádem také dostane do většího kontaktu s obětí a můţe si tak lépe uvědomit, jaké nepříznivé následky svým jednáním způsobil, coţ má nezanedbatelný vliv při jeho nápravě. „Mezi

14

KUCHTA, Josef a Helena VÁLKOVÁ. Základy kriminologie a trestní politiky. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2005, xxii, 546 s. ISBN 80-7179-813-4.

18

pachatelem a obětí je žádoucí navázat kontakt, který může vést k tomu, že pachatel uvidí své jednání i očima poškozeného, porozumí jeho závažnosti a bude se je snažit aktivně odčinit. Pokud se tato interakce zdaří, může ji poškozený vnímat daleko uspokojivěji, než by vnímal výsledek klasického trestního řízení.“

15

Typickým způsobem aplikace

restorativní justice je probace a mediace. Bohuţel existují i případy trestných činů, u kterých jiţ negativní následky jimi způsobené, není moţné napravit ţádným způsobem. To se týká právě tak závaţných zločinů, za které můţe být uloţen trest smrti. Zde restituční funkce pozbývá smyslu. Určitou její část můţeme vidět v morální satisfakci, kdy dojde k takto přísnému potrestání pachatele, nicméně následky jím způsobené se jiţ nenapraví.

15

LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: LexisNexis, 2007, 114 s. ISBN 978-80-86920-24-5.

19

2. Druhy trestu smrti Existuje celá řada způsobů, jimiţ byl a stále je trest smrti vykonáván. Jedná se o proceduru, která má svá pravidla a techniky, a která si prošla svým vývojem. Lidé se v tomto ohledu ukázali velmi vynalézavými a vymysleli řadu moţností, jak usmrtit jiného člověka. Zpočátku měl trest smrti představovat pro odsouzeného velké utrpení, a proto byla poprava prováděna velice brutálními způsoby, kdy v tomto postupu mohla dotyčná osoba umírat i po dobu několika dní. Postupem času, kdy se do popředí dostala lidská práva, se začal klást důraz na to, aby výkon tohoto trestu proběhl co moţná nejrychleji a aby se obešel bez utrpení, které jej můţe provázet. Byla bych ráda, kdybych mohla uvést, ţe vývoj dospěl (pokud uţ trest smrti musí být proveden), k výkonu trestu smrti, který je pro pachatele spíše psychickou újmou z hlediska smíření se s faktem, ţe jeho ţivot bude nedobrovolně ukončen, neţ újmou fyzickou. Bohuţel, praxe tomu stále neodpovídá. V této části své práce chci popsat zejména způsoby trestu smrti, které jsou vyuţívány v současnosti, ale i některé z těch, které měly na vývoj trestu smrti zásadní vliv. Myslím, ţe je nadbytečné, abych se věnovala beze zbytku všem druhům trestu smrti, které kdy byly praktikovány a které jsou v dnešní době jiţ zastaralé a jejich aplikování v moderní společnosti zcela nepřijatelné, avšak i s takovými se naneštěstí v praxi setkáváme dodnes. Od roku 2000 jsou ve světě oficiálně zaznamenávány tyto způsoby trestu smrti: setnutí hlavy, elektrické křeslo, oběšení, smrtící injekce, zastřelení, ukamenování a ubodání. 2.1 Moderní způsoby tresty smrti Tyto druhy trestu smrti jsou nebo byly pouţívány v civilizovanějších částech světa, v zemích, kde je trest smrti moţno uloţit. Je však otázkou, zda vůbec země, které tento druh trestu ze svého právního řádu nevyloučily, můţeme nazývat jako civilizovanější a vyspělejší oproti jiným částem světa. Moderní způsoby trestu smrti jsou z hlediska jeho celkového vývoje nejmladšími, a jejich cílem je především rychlé usmrcení člověka, aniţ by proţíval fyzickou bolest. 2.1.1 Elektrické křeslo Technický pokrok 19. století vedl neodvratitelně k myšlence vyuţití elektrické energie i v rámci technik usmrcování osob. Poprvé byla poprava elektrickým křeslem

20

legálně provedena roku 1890 a bylo blízko k tomu, aby byla zároveň i tou poslední. První elektrický výboj odsouzeného nezabil, ale pouze popálil a bylo zapotřebí nepřetrţitého výboje v délce 17 ti vteřin, aby dotyčný zemřel, coţ v přihlíţejících vyvolalo velký odpor. Konstrukce elektrického křesla ale byla v brzké době vylepšena a tak se tento druh popravy zachoval. Průběh popravy je následující: osoba je připoutána k dřevěné ţidli a na její hlavu a nohy jsou připevněny elektrody. Poté jsou do těla odsouzeného vpouštěny elektrické výboje. Po kaţdém z nich lékař kontroluje, zda je jiţ člověk mrtvý, nebo má být aplikován další výboj. Smrt je způsobena proudem, který je veden z elektrod a prochází tak srdcem a plícemi. Tento proces ovšem provází řada problémů. Není stanovena přesná výše, kterou má elektrický impulz vyslaný do lidského těla mít. „Už dávno se ví, že člověk vydrží náraz i velmi vysokého napětí, pokud mu neodpovídá efektivní proudové zatížení. Různí lidé navíc reagují na elektrické impulzy velmi odlišně.“ 16 Proto nelze vţdy s jistotou zajistit popravu tak, aby člověk netrpěl a byl usmrcen jiţ po prvním elektrickém výboji. „I když je elektrické křeslo méně brutální, než stětí či gilotina, přesto lze mít proti němu vážnou výhradu, neboť přesný okamžik smrti nemůže být stanoven s jistotou.“ 17 „Tvrdí se, že oběť zemře okamžitě po aplikaci prvního šoku, ale není to vždy pravda. Jedna z obětí potřebovala 5 šoků a její předsmrtná agónie trvala 17 minut. Jiné zprávy hovoří o plamenech

dlouhých

šest

palců,

které

po

zapnutí

proudu

vyšlehnou.“18

Neopomenutelné je také to, ţe elektrické výboje způsobí popáleniny, které jsou zajisté velmi bolestivé, pokud člověk nemá to štěstí a ihned nezemře. Z mého pohledu je velmi zaráţející, ţe druh trestu v takovéto podobě přetrval po tak dlouhou dobu, obzvlášť kdyţ vezmeme v potaz, ţe vykonání popravy je veřejnou záleţitostí. Myslím, ţe být přihlíţejícím popravy vykonávané na elektrickém křesle, musí být velice otřesným záţitkem pro všechny smyslové vjemy, nehledě na to, ţe odsouzenec není ani zdaleka ušetřen fyzické bolesti a utrpení.

16

SCHREIBER, Hermann. Trest smrti v dějinách lidstva. Praha: Naše vojsko, 2008, 166 s., 32 s. obr. příl. ISBN 978-80-206-0975-5. 17 MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-8618205-3 18 LYONS, Lewis. Historie trestu: justiční tresty od dávných dob po současnost. 1. české vyd. Praha: Svojtka & Co., 2004, 190 s. ISBN 80-7352-021-4.

21

2.1.2 Plynová komora „Třicet čtyři let po prvních experimentech s usmrcením člověka elektrickým křeslem se Američané nechali znovu inspirovat duchem pokroku a zdokonalili umění usmrcovat tím, že do svého trestního arzenálu zavedli popravu udušením čili v praktickém provedení plynovou komorou.“ 19 Tento nový „vynález“ mohl vzniknout díky spojení techniky a lékařské vědy. Prvotní impuls k vytvoření této techniky se objevil po první světové válce, která vzbudila zájem o vyuţití bojových plynů a jejich účinků na lidský organismus. K první popravě tímto způsobem došlo ve Spojených státech amerických roku 1924. „Plynová komora, většinou natřená na zeleno, je ocelová kabina osmiúhelníkového tvaru s kupolí, do níž se vchází oválnými dveřmi, jež se neprodyšně uzavírají. Uvnitř jsou dvě sedadla, protože většina plynových komor byla konstruována tak, aby v nich mohli být popraveni najednou dva odsouzenci. V jejích stěnách jsou široké prosklené otvory, které umožňují vnějším pozorovatelům sledovat, co se uvnitř děje.“

20

Princip

vykonání tohoto druhu popravy není nikterak sloţitý. Odsouzená osoba je umístěna do plynové komory, do níţ se následně vpouští jedovaté výpary – jako nejúčinnější plyn byl vybrán kyanid. „Vdechováním dojde k paralyzaci činnosti dýchacích enzymů, které zajišťují přenos kyslíku z krve do tělesných buněk. Buňky, jakmile nemají kyslík, začínají ihned odumírat. Mozková centra jsou jedno po druhém vyřazována z činnosti a mozková smrt obvykle předchází srdeční zástavu.“

21

Tato procedura je provázena křečemi,

protoţe v důsledku vdechování plynu se stahují svaly. Usmrcení pomocí plynové komory nesplňuje poţadavky na humánní popravu člověka a odsouzený je před smrtí vystaven bolestivým a nepříjemným pocitům. Navíc byla tato technika zneuţita nacisty k hromadnému vyvraţďování, coţ vyvolává značný odpor k jejímu pouţívání. V důsledku hrůz druhé světové války potom došlo v některých státech USA ke zrušení tohoto druhu trestu smrti, který nahradilo elektrické křeslo, a tento trest smrti zde nebyl vyuţit jiţ po dobu 5 dekád.

19

MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-8618205-3 20 ibid. 21 ibid.

22

2.1.3 Smrtící injekce „Po „mechanickém“ pokroku, jež vedl ke zrodu gilotiny, po pokroku elektřiny, jež umožnila vynález elektrického křesla a chemie, jejímž dítětem je plynová komora, byl v roce 1977 učiněn další krok při výzkumu „humánních prostředků usmrcení.“ 22 Trest smrti provedený prostřednictvím smrtící injekce je výsledkem momentálně posledního pokroku

při

snaze

vymyslet

co

nejhumánnější

způsob

usmrcení člověka

a pravděpodobně nebude po dlouhou dobu překonán, zda vůbec někdy. Jedná se o metodu, která víceméně nahradila popravy na elektrickém křesle a v plynových komorách. Bylo by pěkné si myslet, ţe smrtící injekce byla vyvinuta zejména s přihlédnutím

k

poţadavku

humánního

vykonání

trestu

smrti,

nicméně

nezanedbatelnou roli hrála i finanční stránka celé věci. Náklady na ostatní dva druhy z modernějších druhů trestu smrti a jejich realizace spočívající ve zkonstruování elektrického křesla nebo plynové komory a jejich provoz jsou velmi vysoké, tudíţ bylo nutností vymyslet jiný a hlavně levnější druh trestu smrti. Smrt způsobená smrtící injekcí bývá přezdívána jako tzv. „pokojná smrt“ a měla by být relativně rychlou, bezbolestnou a levnou záleţitostí, za jejíţ vývoj vděčíme především lékařské vědě. Tento způsob popravy je typickým pro Spojené státy americké, kde také došlo k jejímu prvnímu pouţití, konkrétně roku 1982 v Texasu, odkud se tato metoda začala šířit do dalších států. „Poprava injekcí se provádí tak, že odsouzenec dostane intravenózně jednou nebo dvěma injekcemi smrtelnou dávku rychle účinkujících barbiturátů kombinovaných s paralyzujícími chemickými látkami.“

23

Jde

o podobný způsob uţívaný při celkové anestezii, avšak dávka, která se aplikuje, je pro člověka smrtelná. Princip spočívá v tom, ţe nejprve začnou působit látky vedoucí ke ztrátě vědomí, následuje ochabnutí svalů, jehoţ smyslem je paralyzovat bránici a následné přerušení dýchání a konečnou fází je zástava srdce. Ani smrtící injekce ale není tak humánním řešením, jak by se mohlo zdát. V průběhu aplikace můţe dojít k situaci, ţe látka, která má způsobit ztrátu vědomí, zcela nezabere a odsouzenec je při svém usmrcení v plném vědomí, ale je paralyzován a neschopen pohybu, takţe o svém stavu nemůţe dát nikomu vědět a následné přerušení dýchání a zástava srdce je pro něj velmi bolestivým záţitkem. Dále mohou nastat problémy, 22

MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-8618205-3 23 ibid.

23

pokud osoba, jíţ je smrtící injekce podávána, brala v minulosti drogy intravenózním způsobem. V důsledku toho můţe mít zborcené či zjizvené cévy a vstříknutá látka tím pádem není podána do ţíly, ale do svalu, coţ způsobuje značnou bolest. Také se můţe stát, ţe se smrtící dávka srazí a její aplikace se tím pádem prodlouţí zároveň s agónií vězně. „Amnesty International i další humanitární pozorovatelé zaznamenali doby popravy delší, než jednu hodinu, kdy se dávka musela několikrát opakovat.“24 Ačkoli nejsem zastáncem trestu smrti, jsem toho názoru, ţe se smrtící injekce můţe jevit jako nejvhodnější způsob provedení trestu smrti, pokud uţ k němu musí bezpodmínečně dojít a to i přesto, ţe jsou zdokumentovány případy, kdy se takto provedený trest smrti nepodařil tak, jak by měl. K pochybením dochází všude a není v lidských silách je zcela vyloučit. 2.2 Další druhy trestu smrti Na tomto místě chci ve stručnosti převáţně zmínit tresty smrti, se kterými bychom se v dnešní době podle mého názoru jiţ vůbec neměli setkávat, ale přesto jsou ve světě stále pouţívány. Děje se tak zejména v zemích, které jsou silně ovlivněny náboţenstvím a kde není příliš velká vzdělanost obyvatelstva. Cílem trestu smrti zde není jen potrestání pachatele usmrcením a ochrana společnosti, ale také zbavit jej veškeré lidské důstojnosti a způsobit mu v jeho posledních okamţicích ţivota četné psychické i fyzické útrapy. Tyto druhy trestu smrti jsou většinou prováděny veřejně, aby splnily svůj účel poníţení pachatele, a jsou hojně medializovány, aby vedly k odstrašení ostatních od páchání trestné činnosti. 2.2.1 Ukamenování Ukamenování je trestem, který pochází z doby sahající aţ za počátek našeho letopočtu, který se ujal natolik, ţe se provádí i v současnosti. Dochází k němu zejména v Saúdské Arábii, Pákistánu a Íránu. „V roce 1981 hlásila Amnesty International z Pákistánu, že byly odsouzeny k ukamenování dvě osoby, obviněné z uzavření nelegálního sňatku. Z Íránu hlásila táž organizace v roce 1986 osm ukamenování. Od té doby se tímto způsobem udála řada dalších poprav.“

24

25

Ukamenování je také

LYONS, Lewis. Historie trestu: justiční tresty od dávných dob po současnost. 1. české vyd. Praha: Svojtka & Co., 2004, 190 s. ISBN 80-7352-021-4. 25 MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-8618205-3

24

připodobňováno k lynčování; nelze s jistotou určit, která osoba zapříčinila smrt odsouzeného, a kamenující si jsou vědomi, ţe je za kamenování nečeká ţádný postih. Tento druh trestu je typickým pro země, jejichţ právní systém vychází z islámského práva, i kdyţ Korán tento trest smrti výslovně nezmiňuje. Je ukládán za zločin cizoloţství, porušení sabatu a vzpoury dítěte proti rodičům. Poprava je provedena na veřejném místě a je zajištěno, aby odsouzenec nemohl uniknout. Poté se kaţdý z přihlíţejících můţe přímo zúčastnit výkonu tohoto trestu a dotyčná osoba je kamenována tak dlouho, dokud nedojde k její smrti. 2.2.2 Ubití Trest ubitím se většinou provádí prostřednictvím bičování, kterého se uţívá jako trestu vedlejšího, ale často končí aţ smrtí odsouzeného. „Bičování, které končí smrtí, se běžně užívá ve Svazijsku, v Afghánistánu, v Malajsii, v Singapuru, na Trinidadu a Tobagu a na Grenadě.“

26

Nejčastěji bývá udělováno jako trest za smilstvo, pokus

o vraţdu, znásilnění, ozbrojený útok či obchod s drogami a k jeho výkonu se uţívá mnoho různých nástrojů, které odsouzenému působí krutou bolest. 2.2.3 Oběšení Oběšení je jako hrdelní trest uţíváno celou historii lidstva. Jednalo se o nejrozšířenější druh popravy a můţeme se s ním setkat kdekoli na světě. Ještě v nedávné době byl tento způsob trestu legálním prostředkem usmrcení člověka ve více neţ 80 státech světa. „Musíme uznat, že čistě technicky vzato má oběšení výhodu ve své jednoduchosti, úspornosti a snadnosti a podobně jako zastřelení umožňuje i oběšení provádět hromadné exekuce.“ 27 I přesto si myslím, ţe jde o způsob popravy, který by v dnešním světě jiţ měl být překonán. Takto prováděné popravy jsou často veřejnou zábavou, mnohdy se oběšenec dusí po dobu několika minut, neţ zemře a oběšená těla jsou vystavována s úmyslem odstrašujícího účinku. 2.2.4 Zastřelení Poprava zastřelením se jako nová technika popravy a trestu ujala ihned po vynálezu střelných zbraní. Zpočátku byl tento způsob usmrcení povaţován za „vznešenější“, neţ 26

MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-8618205-3 27 ibid.

25

ostatní, a proto byl určen jen pro privilegované skupiny, např. pro vojáky a mnohými vojenskými zákoníky je zastřelení předepisováno jako trest dodnes. Způsob, jakým je tato poprava vykonána, se překvapivě můţe v kaţdé zemi lišit. Pokud je odsouzený střelen do hlavy, je usmrcen bez dalšího fyzického utrpení. V opačném případě po zasaţení do jiných důleţitých orgánů můţe jeho agonie před smrtí trvat i mnoho hodin. Není výjimkou, ţe členové popravčí čety často vědomě míří právě tak, aby nedošlo k okamţité smrti vězně. Dnes je trest smrti zastřelením stále vyuţíván. Ve Spojených státech amerických je legalizován pouze jedním ze států a to v Oklahomě. Zde si vězeň odsouzený na smrt můţe vybrat, zda chce být popraven smrtící injekcí, nebo zastřelením, přičemţ zastřelení se nabízí aţ jako druhá moţnost, přednost má smrtící injekce. V USA se ale objevují tendence směřující k zavedení trestu smrti zastřelením i v jiných státech federace z důvodu finančních a také proto, ţe k úmrtí dochází rychleji, neţ v případě popravy v plynové komoře či za pomoci smrtící injekce. Je pravdou, ţe pokud je vězeň střelen tak, aby byla poškozena mozková tkáň, smrt nastává ihned a je zde menší pravděpodobnost, ţe se poprava nevydaří tak, jak by měla, jako se to často stává u smrtící injekce. Dalším důvodem pro znovuzavedení trestu smrti zastřelením je fakt, ţe farmaceutické firmy, mající sídlo zejména v Evropě, které dodávají látky uţívané při výkonu trestu smrti smrtící injekcí v USA, začínají tyto dodávky pozastavovat, protoţe tím, ţe je jejich jméno spojeno s trestem smrti, je poškozována jejich prestiţ. Také v Číně má trest smrti zastřelením svou tradici. V průběhu svého vývoje se zde od zastřelení do hlavy modifikoval i do zastřelení pomocí kulometů mířených na úroveň srdce – tento způsob zastřelení byl Čínou poprvé uţit v roce 1984, tedy v nedávné historii a v době, kdy by tresty smrti měly být spíše rušeny nebo alespoň prováděny co moţná nejméně krutým způsobem. Po popravě býval rodině popraveného zaslán provaz, kterým byl odsouzený při popravě svázán, náboje, jimiţ byl zasaţen a účet pro úhradu nákladů spojených s vykonáním popravy, čím se z toho trestu stala poměrně krutá záleţitost, která rozhodně nesplňovala poţadavky, které by měl trest smrti splňovat v civilizované společnosti.

26

3. Alternativní druhy trestu k trestu smrti „Trest smrti byl po dlouhou část lidské historie nejužívanějším trestem a teprve v relativně nedávné době byl ve frekvenci užívání nahrazen tresty spojenými s odnětím svobody, které zdaleka nemají tak dlouhou tradici.“ 28 Jak jsem jiţ výše uvedla, trest smrti je také označován jako trest výjimečný. Pod slovním spojením výjimečný trest si ale nemůţeme představovat pouze trest smrti. „Výjimečné tresty představují jeden ze dvou subsystémů, jež ve svém souhrnu tvoří systém trestů. Výjimečnost trestů je chápána tak, že se jimi musí reagovat na mimořádné případy kriminálního jednání, vždy však v souladu s funkcemi a základními zásadami trestního práva. Každý stát musí mít k dispozici výjimečný právní prostředek k ochraně společnosti před pachateli nejzávažnějších deliktů.“

29

V zemích, kde byl trest smrti zrušen, plní funkci

výjimečného trestu trest odnětí svobody na doţivotí a dlouhodobé tresty odnětí svobody, tedy nejpřísnější tresty, které mohou být podle daného právního řádu uloţeny či nejhorší moţný postih ze strany státu, který nám hrozí za spáchání trestného činu v určité zemi podle jejího právního řádu. Tyto tresty jsou ukládány za spáchání nejzávaţnějších trestných činů, za které bylo moţno dříve uloţit aţ trest smrti. Dle českého právního řádu, který trest smrti nepřipouští, je výjimečným trestem zvláštní typ trestu odnětí svobody. Jedná se o trest odnětí svobody s trestní sazbou nad 20 aţ do 30 let nebo o trest odnětí svobody na doţivotí a je ukládán za spáchání zvlášť závaţných zločinů za situace, ţe je u pachatelů těchto činů velmi malá moţnost nápravy Tyto alternativy jsou obecně uznávány jako uspokojivé a účelné náhrady za trest smrti. Zde však vyvstává otázka, zda je těmito sankcemi moţno trest smrti nahradit tak, aby byla splněna funkce trestu a zajištěna ochrana společnosti před pachateli, kteří se dopustili tak váţných činů, hodných trestu smrti. 3.1 Trest smrti a jeho alternativy podle zákona č. 140/1961 Sb. a zákona č. 40/2009 Sb. Co se týče zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákoníku, byl podle něj aţ do roku 1990 za výjimečný trest povaţován zejména trest smrti. Nebyl v něm zakotven trest odnětí svobody na doţivotí a trest odnětí svobody bylo původně moţno uloţit pouze na maximální dobu 15 let. „Trest smrti mohl soud uložit jen za trestný čin, u něhož to 28

NAVRÁTILOVÁ, Jana. Výjimečný trest. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 256 s. ISBN 978-80-87212-41-7. KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 271 s. ISBN 80-210-3025-9. 29

27

zmíněný trestní zákon ve zvláštní části dovoloval, a to pouze za podmínky, že stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost byl vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku mimořádně vysoký a uložení trestu vyžadovala účinná ochrana společnosti nebo nebyla naděje, že by na pachatele bylo možno výchovně působit.“

30

Trest smrti bylo zakázáno uloţit těhotné ţeně

a mladistvým pachatelům – těm, kteří v době spáchání trestného činu nepřekročili osmnáctý rok věku. Od 1. 7. 1973 nabyla účinnosti novela trestního zákoníku, kterou bylo doplněno nové ustanovení, dle kterého bylo moţno uloţit trest odnětí svobody do délky aţ dvaceti pěti let namísto trestu smrti, pokud soud uznal, ţe tímto trestem bude splněn jeho účel. Nejzásadnější změnu tento zákon ovšem prodělal v souvislosti se změnou politického reţimu od roku 1989. Novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. byl trest smrti vyjmut ze seznamu trestů, které bylo moţno podle trestního zákona uloţit a zároveň došlo k přeměně trestů smrti uloţených před účinností této novely na tresty odnětí svobody na doţivotí. Tímto došlo k nahrazení trestu smrti trestem odnětí svobody na doţivotí, který spolu s dlouhodobými tresty odnětí svobody v současnosti v České republice plní výše zmíněnou funkci výjimečného trestu. „Přijetí novely trestního zákona č. 175/1990 Sb., která přinesla novou úpravu výjimečného trestu v českém trestním právu, předcházely rozsáhlé diskuse a návrhy, jak trestat pachatele nejtěžších trestných činů. Zvažována byla různá řešení, včetně zachování trestu smrti.“ 31 Zrušení trestu smrti bylo zanedlouho zakotveno i do ústavního pořádku a to včleněním Listiny základních práv a svobod, která stanoví, ţe trest smrti se nepřipouští a byla přijata varianta trestního zákona, dle které máme v našem právním řádu dvě jiţ výše uvedené formy výjimečného trestu. Trest smrti byl zavrhnut jako nehumánní způsob trestání pro svůj neprokazatelný odstrašující účinek a nemoţnost nápravy v případě justičního omylu. „Poukazováno bylo také na skutečnost, že trest smrti je trestem absolutním, avšak neexistuje absolutní vina, každý pachatel byl tak či onak formován okolím, je tu proto i díl viny společnosti na trestném činu.“ 32 Oba výjimečné tresty uţívané v českém právním řádu musí splňovat podmínku výslovného dovolení 30

NAVRÁTILOVÁ, Jana. Výjimečný trest. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 256 s. ISBN 978-80-87212-41-7. KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 271 s. ISBN 80-210-3025-9.. 32 ibid. 31

28

uloţení těchto sankcí ve zvláštní části trestního zákona a to za zvlášť závaţný zločin. Další podmínky pro uplatnění těchto trestů jsou pro kaţdý z nich stanoveny odlišně. 3.1.1 Trest odnětí svobody nad 20 až do 30 let Tento trest je moţno uloţit v případě, ţe závaţnost zvlášť závaţného zločinu je velmi vysoká, nebo moţnost nápravy pachatele je mimořádně ztíţena. Dříve musely být tyto oba znaky naplněny kumulativně, nicméně dle současné právní úpravy postačí alternativní naplnění jen jednoho z nich. „Při posuzování konkrétního činu z hlediska materiální stránky je proto třeba hodnotit, zda intenzita naplnění znaků skutkové podstaty podstatně převýšila intenzitu, jaká se obvykle u trestných činů daného typu vyskytuje.“

33

Pokud posuzujeme nemoţnost nápravy pachatele, musíme celkově

zhodnotit jeho osobnost a osobnostní charakteristiky a vzít v potaz i jeho chování v minulosti. 3.1.2 Trest odnětí svobody na doživotí Trestní zákoník v taxativním výčtu § 54 odst. 3 uvádí trestné činy, za které umoţňuje uloţit trest odnětí svobody na doţivotí. Mezi ně patří vraţda podle § 140 odst. 3 a následující zvlášť závaţné zločiny: obecné ohroţení podle § 272 odst. 3, vlastizrada, teroristický útok podle § 311 odst. 3, teror, genocida, útok proti lidskosti, pouţití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje podle § 411 odst. 3, perzekuce obyvatelstva podle § 413 odst. 3 a za zneuţití mezinárodně uznávaných státních znaků podle § 415 odst. 3, při kterých pachatel úmyslně zavinil smrt jiného člověka. Dále pro uloţení doţivotního trestu odnětí svobod musí být naplněny tyto podmínky: a) takový

zvlášť

závažný

zločin

je

mimořádně

závažný

vzhledem

k zvlášť

zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 20 až do třiceti let. 34

33

KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 271 s. ISBN 80-210-3025-9.. 34 § 54 odst. 3 písm. a, b zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2014-12-16].

29

Můţe se zdát, ţe uloţením trestu odnětí svobody na doţivotí je popřena moţnost nápravy pachatele. „Všeobecně se ale uznává, že ani vězeň odsouzený k trestu odnětí svobody na doživotí by neměl být ponechán bez reálné naděje, že po určité, byť i delší době, může být z výkonu tohoto trestu propuštěn.“ 35 Trest odnětí svobody má i svá pravidla pro jeho výkon. „Odsouzenci vykonávající doživotní trest odnětí svobody jsou většinou umístěni do věznic se zvýšenou ostrahou, kde se zařazují do tří prostupných skupin vnitřní diferenciace.“

36

Po deseti letech

pobytu ve věznici za dobré chování a za podmínky, ţe řádně plní své povinnosti se vězni mohou dostat aţ do první diferenciační skupiny, z čehoţ jim plynou jisté výhody oproti ostatním jako je moţnost častěji sledovat televizi, absolvovat vycházky s dalšími spoluvězni i lepší vybavení cel. Trest odnětí svobody na doţivotí je stejně jako trest smrti diskutovaným problémem mezi jeho příznivci a odpůrci. Někteří zastávají názor, ţe trest odnětí svobody je horší, neţ trest smrti, protoţe trestem smrti vše končí a to můţe být pro odsouzeného jistým vysvobozením, ale pokud má strávit zbytek ţivota ve vězení, jedná se o jeho sociální vraţdu, nicméně stát musí mít k dispozici určitou výjimečnou sankci, kterou můţe uplatnit v nejzazších případech. „Doživotní trest odnětí svobody je trestem velmi tvrdým. Avšak i podmínky pro jeho uložení jsou velmi přísné. Předpokládá se skutečně krajní porušení norem trestního práva. Pozitivně lze pak hodnotit celou koncepci výjimečného trestu o dvou formách, která vytváří větší prostor pro diferenciaci při trestání nejzávažnějších trestných činů.“ 37

35

SUCHÝ, Oldřich. Dlouhodobé tresty odnětí svobody a jejich výkon. 1. vyd. Praha: Leges, 1992, 84 s. ISBN 80-85638-02-9. 36 BLATNÍKOVÁ, Šárka. Dlouhodobé tresty odnětí svobody. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2004, 195 s. ISBN 80-7338-024-2. 37 KALVODOVÁ, Věra. Trest odnětí svobody na doživotí. Vyd. 1. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity, 1995, 92 s. ISBN 80-210-1197-1.

30

4. Historie trestu smrti v českých zemích Počátky vykonávání trestu smrti na českém území nelze datovat k určitému roku, protoţe z této doby nemáme dostatečné prameny, jeţ by nám poskytly přesné informace. Pro původní obyvatelstvo byl typický ţivot v rodovém a kmenovém společenství, v němţ vypuzení z takového seskupení znamenalo nejvyšší trest a to z toho důvodu, ţe vyloučená osoba byla odkázána jen sama na sebe a tudíţ neměla prakticky ţádnou šanci na přeţití. Trest vyhoštěním sice nebyl přímým trestem smrti, nicméně v této době vedl nakonec ke smrti odsouzeného, a proto v něm můţeme spatřovat předchůdce trestu smrti, který byl zaveden později. „V nejstarších dobách byl trest smrti jakýmsi universálním trestem, který se aplikoval jednak jako odstrašující prostředek vůči jiným členům komunity, aby podobné činy nepáchali a jednak jako prostředek absolutního vyloučení člena komunity. V té mírnější formě mohl být trest usmrcením nahrazen vyobcováním, vyhnáním provinivšího se člena mimo společenství, což se v praxi projevilo samozřejmě smrtí člena.“ 38 Trestní právo bylo soukromého charakteru a převaţovala soukromá msta za spáchané zločiny. S postupem času začaly být některé delikty povaţovány za narušující obecné zájmy natolik, ţe by mohly ohrozit státní moc a autoritu a nezbytně tak muselo dojít k jejich veřejnoprávní regulaci. „Když se podíváme na tradiční systém trestů, jak byl praktikován před nástupem moderní doby v Evropě od pozdního středověku přes osvícenství až do počátku 19. století, bude nám svou krutostí, surovostí a pověrčivými rituály a pochmurnými ceremoniemi, jež byly neodmyslitelně spjaty s výkonem trestů, připadat jako divadlo hrůzy.“

39

V souvislosti se vznikem státního zřízení došlo

i k zavedení trestu smrti, který byl velmi častý a v systému trestních sankcí se v České republice dochoval aţ do roku 1990. „Od počátku českého státu můžeme sledovat proměny obyčejů předstátní společnosti, vývoj hodnocení pachatelů podle jejich společenského postavení, jejich trestných činů a stoupající význam právní ochrany.“ 40

38

POPELKA, Jiří. Penologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, ^^^sv. ISBN 978-80-244-2932-8. 39 DÜLMEN, Richard van. Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 2001, 230 s. ISBN 80-86182-44-4.ššštg 40

FRANCEK, Jindřich. Zločin a trest v českých dějinách. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1999, 463 s. ISBN 80-86182-91-6.

31

4.1 Vývoj do roku 1918 České hrdelní soudnictví prošlo různými vývojovými etapami, na něţ měla vliv zejména politická a ekonomická situace. Od uplatňování obyčejového a nalézacího práva dospělo aţ ke kodifikovaným právním normám tak, jak je známe dnes. Nejprve bylo hrdelní právo čistě v pravomoci panovníků a podmínky aplikace tohoto práva byly pro různé společenské vrstvy odlišné. Šlechtici příslušeli pod zemský soud, jeţ měl ve své pravomoci mimo jiné i rozhodování o věcech trestních. Tento soud byl zaveden ve druhé polovině 13. století a předsedal mu sám panovník. Rozhodovalo se podle obyčejového a nalézacího práva – vynesený rozsudek byl podkladem pro další rozhodnutí v obdobné věci. Duchovní byli souzeni před konzistorním soudem a také existovaly speciální soudy pro určité skupiny obyvatel se zvláštními právy. Touto skupinou byli například Ţidé. Později došlo k přenesení pravomoci týkající se hrdelního práva z panovníka na města, z počátku s výhradou některých těţkých zločinů, o kterých příslušelo rozhodovat stále jen panovníkovi. Takto se vyvinul celý systém městských soudů. Pro vykonání trestu smrti slouţilo mnoho způsobů, mezi které patřilo pohřbení zaţiva, kůl v těle, rozčtvrcení, upálení, lámání kolem, oběšení, setnutí, utopení a další. Důleţitým rokem pro vývoj hrdelního práva byl rok 1707. Aţ do této doby nebylo trestní právo pro Země Koruny české uceleně kodifikováno. Císař Josef I. v tomto roce vydal "Constitutio criminalis Josephina", o rok později vydané i v českém jazyce pod názvem "Nové útrpné a hrdelní právo pro Království české, Markrabství moravské a Kníţectví Slezské". Tento zákoník ale nebyl novou právní úpravou a neměl za cíl změnit právo předchozí. Spíše jej unifikoval a upřesnil bez derogačního účinku. Právně zde bylo zakotveno 5 druhů trestu smrti a to upálení za zločiny proti bohu, čarodějnictví a ţhářství, lámání kolem pro zvlášť ohavné mordy, rozčtvrcení, které bylo převáţně vykonáváno posmrtně s cílem odstrašení, oběšení jako výsadní trest pro loupeţníky a zloděje a setnutí, které bylo nejrozšířenějším způsobem popravy. Constitutio criminalis Josephina není povaţováno za trestní zákon, který by přinesl výraznou novelizaci, ale za dovršení vývoje středověkého trestního práva. Přínos je zejména spatřován v poskytnutí základu pro další trestněprávní vývoj. Dalším významným milníkem ve vývoji trestu smrti byl rok 1787, kdy osvícenský panovník Josef II. zrušil trest smrti vydáním Všeobecného zákoníku o zločinech

32

a trestech na ně. Trest smrti byl ponechán jako druh trestu pouze ve výjimečných případech. „Mezi přednosti josefínského trestního zákoníku patřila jeho technická dokonalost, stručnost a úplnost. Při stanovení trestů vycházel ze zásady úměrnosti mezi společenskou nebezpečností trestného činu a přísností trestu. Tresty měly již především přispívat k převýchově pachatele.“

41

Josef II. byl do značné míry ovlivněn dílem

Caesara Becarii. Ten ve svém spise "O zločinech a trestech" odmítal trest smrti a zastával názor, ţe by bylo vhodné jej nahradit alternativním trestem doţivotního otroctví. „Beccaria obecně popírá právo státu na vynesení trestu smrti, neboť jestliže není člověk oprávněn vzít si sám život, nemůže mít ani právo na zabití jiného, nebo toto právo převést společenskou smlouvou na stát.“ 42 Zrušení trestu smrti ovšem nemělo dlouhé trvání a po smrti Josefa II. byl o několik let později v roce 1795 opět zaveden za velezradu. Roku 1803 následovalo rozšíření trestu smrti i za další zločiny jako bylo veřejné násilí zlomyslným uškozením na cizím majetku, za dokonanou vraţdu, loupeţnou vraţdu, ţhářství a postupně bylo upuštěno od různých technik provedení tohoto trestu a převáţil výkon trestu smrti oběšením, v úvahu připadalo i zastřelení, zejména v době stanného práva. I přesto, ţe zrušení trestu smrti trvalo krátkou dobu, mělo pozitivní dopad na praxi, jelikoţ k ukládání tohoto trestu nadále nedocházelo tak často jako dříve. 4.2 Trest smrti za 1. republiky Dnem 28. 10. 1918 vznikla samostatná Československá republika a s tím vyvstal také problém, které právo bude v novém státě závazné, protoţe na jeho území doposud platily právní normy vydané za Rakouska – Uherska. Tato otázka byla vyřešena prvním vydaným zákonem č. 11/1918 Sb. o zřízení samostatného státu československého. „Účel zákona je vyjádřen hned v úvodu: Aby zachována byla souvislost dosavadního řádu právního se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu…, stanoví pak čl. II., že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony zůstávají prozatím v platnosti.“

43

Současné právo bylo tedy recipováno do

právního řádu Československé republiky a pro oblast trestního práva to znamenalo, ţe 41

VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 2., nezměn.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 66 s. ISBN 80-210-3506-4. 42 BEST, Cornelie C. Trest smrti v německo-českém porovnání: [inaugurační práce k získání doktorátu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně]. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1996, 177 s. ISBN 8085765-56-x. 43 VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 2., nezměn.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 66 s. ISBN 80-210-3506-4.

33

na českém území i nadále a potom po celou dobu trvání 1. republiky zůstal platný zákon č. 117/1852 ř. z. o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852. Trest smrti podle tohoto zákona zůstal zachován a soudy měly pravomoc jej uloţit za vraţdu, loupeţné zabití, zlomyslné poškození cizího majetku, kdyţ byla způsobena smrt, kterou mohl pachatel předvídat, za vzbouření v období stanného práva a za ţhářství, pokud byla způsobena smrt člověka a pachatel mohl tuto skutečnost předvídat. Dle § 13 zákona o zločinech, přečinech a přestupcích se trest smrti vykonával jediným moţným způsobem a to provazem. Pokud pachatel v době spáchání trestného činu nedosáhl věku 20 let, mělo být od trestu smrti upuštěno a měl být potrestán trestem těţkého ţaláře v rozmezí 10 – 20 let. Na území Slovenska a Podkarpatské Rusi zůstal po celou dobu trvání 1. republiky platný Trestní zákoník o zločinech a přečinech z roku 1878. Tento zákon umoţňoval uloţení trestu smrti pouze za vraţdu. Výkon trestu probíhal v uzavřené místnosti provazem. Přítomni mohli být příbuzní odsouzeného a také osoby muţského pohlaví, coţ mělo podpořit odstrašující efekt trestu. V důsledku tohoto právního dualismu potom logicky následovaly snahy o unifikaci trestního práva, aby pro celé území republiky platila pouze jedna právní úprava. Proběhlo několik novel platných právních předpisů, nicméně jednotná úprava trestního práva přišla aţ v roce 1950 s trestním zákonem č. 86/1950 Sb., který konečně znamenal jednotu trestního práva v Československu. V rozmezí let 1918 – 1938 bylo vykonáno celkem 15 trestů smrti, coţ je za dobu 20 let velmi malý počet. Většina udělených trestů smrti byla totiţ změněna milostí prezidenta republiky. „Po vyčerpání řádných odvolacích prostředků zbývala odsouzenci poslední naděje, žádost o milost adresovaná prezidentu republiky. Lze shrnout, že ze všech československých prezidentů projevoval nejvíce shovívavosti Tomáš Garrique Masaryk – statisticky nedaroval život jen každému dvacátému k smrti odsouzenému.“ 44 Prezident Masaryk k trestu smrti zastával velice negativní postoj, byl jeho dlouhodobým odpůrcem a za dobu svého funkčního období udělil okolo 400 milostí. Se svým názorem vystupoval i veřejně a svůj postoj vysvětloval následovně: „Těžká byla pro mne otázka trestu smrti; stálo mě to mnoho nocí, když jsem měl podepisovat trest 44

PLACHÝ, Jiří a Ivo PEJČOCH. Masarykovy oprátky: problematika trestu smrti v období první a druhé Československé republiky 1918-1939. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2011 [i.e. 2012], 207 s. ISBN 978-8087567-21-0.

34

smrti, a dni, kdy jsem to učinil, mám ve svém kalendáři poznamenány černým křížkem. Sledoval jsem pozorně, má-li trest smrti vliv na zločinnost; studoval jsem statistiku zločinů a zejména vražd po celou dobu, ale nevidím, že by trest smrti měl účinek odstrašující na lidi zločinné; zločinec ve chvíli vraždy nemyslí na trest, ale na úspěch svého zlého činu. Jistý účinek je na občany ostatní, zejména o věci myslící. Můj argument pro trest smrti není, že je odstrašující, ale že je v něm mravní expiace: vzít člověku život je bezpráví tak strašlivé, že může být usmířeno jen výkupným stejně těžkým. Dělám ovšem patřičný rozdíl mezi vraždou a zabitím a uznávám polehčující okolnosti při každém zločinu, jak to moderní kriminální psychologie vyžaduje; ale ve výjimečných případech nemohu vyvracet, že trest smrti je ve shodě s metafysickým uznáním hodnoty lidského života. Věřím a čekám, že bude zrušen vyšší vzdělaností a mravností obyvatelstva, souhlasem nás všech.“ 45 Trest smrti dále ovlivnil zákon č. 91/1934 Sb. o ukládání trestu smrti a o doţivotních trestech. Ten v případě váţných polehčujících okolností, kvůli kterým by byl trest smrti neúměrně přísný, umoţňoval místo trestu smrti uloţit mírnější trest těţkého ţaláře doţivotí nebo dočasného v rozmezí od 15 do 30 let. Výkon trestu smrti byl navíc podmíněn tím, ţe mohl být vykonán aţ poté, co prezident republiky rozhodl o tom, ţe odsouzenému neudělí milost. Je vidět, ţe po vzniku samostatné Československé republiky byl trest smrti udělován a vykonáván se značným rozmyslem, coţ potvrzuje i nízký počet jeho provedení. Neţ došlo k popravě, byla zajištěna kontrola správnosti soudního rozhodnutí, čímţ byla výrazně omezena skutečnost, ţe by mohlo dojít k justičnímu omylu a tendence směřovaly spíše k zavrhnutí trestu smrti a jeho vyřazení ze soustavy trestů. Následující události však celou situaci rapidně změnily. 4.3 Protektorát Čechy a Morava Období protektorátu znamenalo absolutní obrat v předchozím umírněném výkonu trestu smrti a bylo tak jeho ostrým kontrastem. Trest smrti se stal součástí kaţdodenního ţivota a k popravám docházelo ve velkém. Okupační reţim s sebou přinesl zničení československé zákonnosti a všechny demokratické zásady trestního práva pozbyly významu. Soustava českého soudnictví sice zůstala naoko zachována, ale byla zastíněna

45

ČAPEK, Karel. Hovory s T.G.M. V nakl. Fragment 1. vyd. Praha: Fragment, 2009, 306 s. ISBN 97880-253-0752-6.

35

stále se rozrůstajícím komplexem nacistických soudů, jejichţ pravomoc společně s vlivem německého trestního práva den ode dne narůstala. „Právní dualismus mezi československým resp. autonomním a německým oktrojovaným právem, který je v období nesvobody typický pro celý právní řád, se projevil v oblasti trestního práva zvláště.“46 Trestní právo se doslova otřáslo v základech. Byla prolomena právní jistota a základní zásady „nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege“, neexistovala rovnost před zákonem z důvodu uplatňování rasové politiky. Vzniklo mnoho nových skutkových podstat a ukládané tresty byly neúměrně přísné. „Formulace obsažené v trestněprávních normách, byly velmi široké, což umožňovalo libovůli soudců.“ 47 Toto právo, svou charakteristikou typické pro dobu středověku, bylo uplatňováno svévolí a trest smrti bylo moţno uloţit za obrovské mnoţství jednání, zejména za činy, které se mnohdy nesmyslně povaţovaly za útok a ohroţení nacistického reţimu. „Zcela záměrně nedostatečně bylo upraveno trestní právo procesní, což rovněž dávalo soudcům možnost nastoupit cestu úplné zvůle. Začala být používána, pro trestní právo zcela nepřípustná, zásada analogie legis, umožňující trestat i taková jednání, která jako trestná právní normy neoznačují.“

48

Z výše uvedeného vyplývá, ţe vůbec

nezáleţelo, čeho se člověk dopustil a mohl být popraven. Nelze tedy zcela vyjmenovat, za jaké trestné činy byl v této době trest smrti udělován, protoţe takovým činem mohlo být prakticky cokoli. Pro ilustraci zde uvádím alespoň některé skutkové podstaty definované zákonem: velezrada a zemězrada, útok na osobu vůdce, nepřátelský čin vůči spřátelenému státu, přechovávání nebezpečné osoby, hanobení říše a nacistické strany, návod k neposlušnosti zákonů a mnohé další. Německé právo mělo na území protektorátu hlavní úkol, kterým bylo zastrašení českého obyvatelstva, aby nedocházelo k odporu proti nacistické moci. Tento úkol plnilo bezesporu velmi dobře. Trest smrti byl nejčastěji udělovaným trestem často za triviální činy, jako byl např. poslech zahraničního rozhlasu. Nechvalně proslulým místem poprav se stala pankrácká věznice, kde se popravovalo prostřednictvím gilotiny v tzv. sekyrárně. Místa zvaná sekyrárny byly v té době hojně uţívány k popravám na celém území německé říše. „V průběhu druhé světové války začalo být zřejmé, že 46

VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 2., nezměn.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 66 s. ISBN 80-210-3506-4. 47 ibid. 48 ibid.

36

kapacita katoven na území „tisícileté říše“ potřebám nacistické justice zdaleka nestačí. Protektorát v tomto smyslu nebyl výjimkou. Nacisté měli problémy s převážením českých vlastenců odsouzených k smrti k exekucím na území tehdejšího Německa. Sekyrárna v Drážďanech, která byla nejblíže, již nepostačovala ke stínání stále narůstajícího počtu odsouzených a doprava do sekyráren v Berlíně, Vídni a Mnichově celý proces „prodražovala a zdržovala“. Proto nacistické ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o zřízení sekyrárny v Praze na Pankráci.“ 49 „Popravy se zde prováděly od 5. dubna 1943 do 26. dubna 1945. Kat Alois Weiss si s německou důkladností zaznamenal do popravší knihy o 39 stranách jména všech 1079 popravených, včetně přesného času.“ 50 Den v části pankrácké věznice, která slouţila k výkonu poprav, měl předem stanovený harmonogram. Po časné snídani vězňů přijel státní zástupce se seznamem lidí, kteří měli být ten den popraveni. Těm byla následně přečtena tato formule: „Ve jménu vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“

51

Poté byli odsouzenci

odvedeni do přípravné cely, coţ bylo poslední místo jejich pobytu před smrtí. Bylo jim dovoleno, aby zde se svázanýma rukama napsali poslední dopis. Za jeden den zde průměrně došlo k usmrcení 4 aţ 6 osob. Rekordním dnem byl 4. srpen 1944, kdy zde přišlo o ţivot 29 osob. Po osvobození byla gilotina rozmontována a její části byly shozeny z Karlova mostu do Vltavy. Dalším důleţitým místem, které se stalo popravištěm, byly studentské Kounicovy koleje v Brně. Od Heydrichova převzetí úřadu zastupujícího protektora toto místo slouţilo k narychlo vykonaným trestům smrti zastřelením. Do té doby koleje slouţily pouze jako vězení. Později zde docházelo i k popravám oběšením. Většinou šlo o veřejné představení, na které si bylo moţné zakoupit vstupenku. Tímto nacisté podporovali odstrašující účinek trestů.

49

LIŠKA, Otakar. Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. 2., opr. a rozš. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV PČR, 2006, 294 s. ISBN 80-8662109-x. 50 MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-8618205-3 51 LIŠKA, Otakar. Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. 2., opr. a rozš. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV PČR, 2006, 294 s. ISBN 80-8662109-x.

37

4.4 Období let 1945 – 1948 Po osvobození v roce 1945 pozbyly vyhlášením ústavního dekretu o obnovení právního pořádku všechny zavedené změny v trestním právu platnosti. Tím došlo k formálnímu navrácení práva do stavu, který trval před zřízením protektorátu a vypuknutím 2. světové války. Důsledek okupace naší země se logicky projevil vznikem tzv. retributivního soudnictví. Poválečná situace si ţádala potrestání zločinů, které byly spáchány za okupace. Opět v této věci došlo na československém území k dualismu právní úpravy. Retribuce byla právně zaloţena nejdříve na Slovensku nařízením č. 33/1945 Zb., v němţ bylo stanoveno 5 nových skutkových podstat tzv. retribučních deliktů, za které bylo moţno uloţit aţ trest smrti. Jednalo se o: zločin fašistické okupace, domácí zrady a zrady na povstání, trestný čin kolaborace a provinění kolaborace. Protoţe toto nařízení bylo vydáno aţ po spáchání činů, které podle něj měly být souzeny, působilo se zpětnou platností, retroaktivně. „Základem retribuce v českých zemích se staly dekrety prezidenta republiky č. 16 Sb. o potrestání nacistických zločinců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech a č. 17 o Národním soudu, oba z 19. června 1945.“ 52 Tyto dekrety měly také zpětnou působnost jako nařízení na Slovensku a bylo v nich jasně vymezeno, ţe se vztahuje na činy spáchané od 21. května 1938. Úvodní slova v preambuli tzv. velkého retribučního dekretu č. 16 zní následovně: „O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, všechna ta stupňovaná zvěrstva, kterým bohužel pomáhali anebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili přitom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořenů.“

53

Na rozdíl od slovenské

úpravy ale nebyly vymezeny nové skutkové podstaty a trestalo se podle předválečných zákonů č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky a č. 117/1852 ř. z. trestního zákoníku. Postihováno bylo např. jednání proti státu, udavačství a zločiny proti osobám na majetku. 52

VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 2., nezměn.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 66 s. ISBN 80-210-3506-4. 53 FRANCEK, Jindřich. Zločin a trest v českých dějinách. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1999, 463 s. ISBN 80-86182-91-6.

38

Roku 1947 došlo k obnovení retributivního soudnictví zákonem č. 33/1948, jimţ se prodluţuje účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví. Tento zákon znamenal jednotný podklad pro retribuci na celém území a na základě retribučních dekretů došlo k celkem 739 vykonaným trestům smrti, poslední z nich byl proveden roku 1958. „Retribuční soudnictví však zásadně a negativně ovlivnilo i naši politickou scénu, protože ten, kdo byl obviněn podle retribučních dekretů, dokonce i ten, kdo dostal zatím pouze obsílku k soudu, pozbyl volebního práva. Rozhodnutí bylo samozřejmě velice výhodné pro Komunistickou stranu Československa, neboť ji usnadnilo vítězství v parlamentních volbách v květnu 1946.“ 54 Po válce se bohuţel věci nezměnily k lepšímu tak, jak většina obyvatel očekávala a v Československu se začala psát další černá kapitola dějin, ve kterých hrál trest smrti významnou roli. 4.5 Období socialismu Komunistický převrat v únoru roku 1948 přinesl do Československa další vlnu bezpráví, mimo jiné představovanou politickými procesy a justičními vraţdami. Zpočátku zůstaly hlavními trestními zákony i nadále ty, které platily za první republiky, a proto byly 14. července 1948 v rámci tzv. právnické dvouletky zahájeny přípravy nového trestního zákoníku, který by byl konečně závazný v celém Československu. Dne 12. července 1950 se jím stal zákon č. 86/1950 Sb. trestní zákon. Ani nyní však nová úprava trestního práva nepřinesla zrušení trestu smrti, který byl zařazen společně s tresty odnětí svobody a nápravnými opatřeními mezi tresty hlavní. Trest smrti byl podle nového trestního zákona uplatňován v mnohem širším měřítku a bylo jej moţno uloţit za podstatně více trestných činů, neţ za 1. republiky. „Soud mohl uložit absolutní trest v dvaceti pěti případech, přičemž u mnohých trestných činů byl trest smrti jedinou možnou sankcí bez jakékoli další alternativy.“

55

Existovaly

dva zákonné způsoby jeho výkonu a to oběšením a v době zvýšeného ohroţení vlasti také zastřelením. Nemohla k němu být odsouzena těhotná ţena – místo toho byl 54

LIŠKA, Otakar. Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. 2., opr. a rozš. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV PČR, 2006, 294 s. ISBN 80-8662109-x. 55 Fico, R. Účel trestu: Trest smrti v československom trestnom práve : závěrečná správa výskumnej úlohy spracovanej na Právnickom ústave MS SR. Bratislava: Právnický inštitút Ministerstva spravodlivosti SR, 1992. 36 s.

39

v takovém případě udělen trest odnětí svobody na doţivotí, a mladistvý pachatel. Samotný výkon trestu byl upraven § 268 a násl.: „Nepřekáží-li nic výkonu trestu smrti, oznámí předseda senátu nebo jiný jím pověřený soudce odsouzenému, že trest smrti bude vykonán. Prokurátor povolí nejbližším příbuzným odsouzeného, obhájci, duchovnímu a pokud možno i jiným osobám, s nimiž si odsouzený přeje mluvit, jeho návštěvu. Trest smrti se vykoná za přítomnosti předsedy senátu, prokurátora, zapisovatele, velitele vězeňského ústavu, lékaře, který má zjistit smrt a žádá-li to odsouzený, též duchovního. Které další osoby smějí být přítomny výkonu trestu smrti, stanoví zvláštní předpis. Za zvýšeného ohrožení vlasti určí prokurátor, zda se trest smrti vykoná oběšením nebo zastřelením. Před popravou přečte předseda senátu rozsudek, pokud se týká odsouzeného, a to bez odůvodnění. Protokol o výkonu trestu musí obsahovat též údaje o tom, kdy podle zjištění lékaře nastala smrt. Trest smrti vyhlášený ve stanném řízení se vykonává zpravidla veřejně, a to 3 až 12 hodin po vyhlášení rozsudku.“ 56 I přesto, ţe byla zákonem stanovena pevná pravidla pro ukládání trestu smrti, došlo k jeho zneuţívání a kromě nejzávaţnějších trestných činů jako je vraţda, byl ukládán zejména za politické trestné činy proti republice a vojenské trestné činy. Od období roku 1948, kdy se komunisté plně chopili moci v Československu aţ do roku 1960, kdy proběhla poslední justiční vraţda, došlo k usmrcení mnoha nevinných lidí, kteří se znelíbili vládnoucí straně. „Výsledkem bylo na dvě stě čtyřicet soudně provedených poprav, na osm tisíc násilně ukončených životů ubitím při výsleších, zastřelením na hranicích, zlikvidováním ve věznicích a táborech, přes dvě stě tisíc soudních rozhodnutí o odnětí svobody na dlouhá léta za nepředstavitelně krutých podmínek s tragickými důsledky pro rodiny všech postižených. To vše bylo prováděno ve jménu dělnické třídy, při „radostném budování socialismu“ v naší vlasti.“ 57 Mezi nejznámější oběti této části historie českých dějin řadíme Miladu Horákovou, Heliodora Píku a Rudolfa Slánského. Poslední popravenou politickou obětí tohoto reţimu se stal v roce 1960 Jan Bočan. Stejně jako za dob protektorátu nebyl brán ohled na obecné zásady trestního řízení. Procesy byla zinscenované a o osudu obţalovaných bylo rozhodnuto dlouho dopředu před vynesením rozsudku. Proces popravy oběšením byl záměrně proveden krutým 56

Zákon č. 86/1950, trestní zákon. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 201412-18]. 57 BRET, Jan. 22 oprátek. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - AVIS, 1999, 190 s. ISBN 8086049-82-5.

40

způsobem tak, aby osoba umírala po co nejdelší dobu. Oprátka byla zavěšena na kladce připevněné na vztyčeném prkně, v důsledku čehoţ si odsouzený nezlomil vaz, ale začal se dusit a trvalo několik minut, neţ mohla být konstatována smrt. „Srovnáme-li záznamy popravčích a lékařů, kteří přesně zaznamenávali okamžik smrti, docházíme k závěru, že odsouzený se obvykle 10 až 15 minut dusil, než zemřel. Šlo tedy o krutou popravu udušením.“ 58 Do roku 1954, kdy proběhlo nejvíce poprav, byla šibenicí vybavena kaţdá krajská věznice. Poté byl výkon tohoto trestu přenesen pouze do Prahy. Od roku 1954, kdy oficiálně došlo k centralizaci všech výkonů trestu smrti do Prahy, kam byli všichni odsouzení přiváženi, byly všechny popravy vykonávány ve zvláštní místnosti umístěné v suterénu věznice č. 2 (popravčí cele) v Praze - Pankráci. Nově instalované popravčí zařízení už bylo bez dřevěných součástek.

59

Tím, ţe šibenice nebyla nadále

zkonstruována ze dřeva, bylo zmírněno utrpení odsouzených, které zaţívali před smrtí. V roce 1956 došlo k řadě novelizacím, které pozitivně ovlivnily udělování trestu smrti. Byly zrušeny některé skutkové podstaty, za něţ jej bylo moţno uloţit a uţ nebyl u ţádného trestného činu uveden jako jediná moţnost potrestání, bez moţnosti volby jiného druhu trestu. Trest smrti se stal fakultativním, čímţ postupně docházelo k jeho stále méně častému výkonu a kaţdý rozsudek smrti musel být přezkoumán. Dokonce s postupným uvolněním poměrů se objevily snahy o nápravu dřívějších nezákonností způsobených vládou komunistů, nicméně k ničemu takovému nakonec nedošlo kvůli následné normalizaci. Trestní zákon platný od roku 1961 udělal z trestu smrti trest výjimečný, ale počet trestných činů, pro které mohl být uloţen, vzrostl na počet 33. „Podle statistiky byly v letech 1962-1973 ročně vykonány v průměru 4,1 popravy, přičemž byly i roky, kdy nedošlo k žádné popravě. V letech 1974-1989 byl trest smrti vykonán v průměru ročně jen 2,6 krát.“ 60 Zákon číslo 140/1961 Sb. trestní zákon v České republice platil aţ do roku 2009, kdy byl nahrazen trestním zákonem číslo 40/2009 Sb. Poslední poprava

58

MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-8618205-3 59 LIŠKA, Otakar. Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. 2., opr. a rozš. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV PČR, 2006, 294 s. ISBN 80-8662109-x. 60 CHMEL, Ladislav. Nejslavnější popravy. Vyd. 1. Praha: Petrklíč, 2004, 175 s. ISBN 80-7229-107-6.

41

v Československu byla provedena 2. února 1989, kdy byl v pankrácké věznici pověšen pětinásobný vrah Vladimír Lulek.“ 61 4.6 Současnost Zrušením trestu smrti po roce 1989 jsem se zabývala jiţ v kapitole alternativní druhy trestu k trestu smrti, a proto tento časový úsek jiţ vynechávám a budu se věnovat rovnou k současné situaci týkající se trestu smrti v České republice. Trest smrti byl u nás naposledy vykonán před 26 lety a i přes nešťastnou historii poprav v naší zemi se ve společnosti objevují názory klonící se ke znovuzavedení tohoto trestu. Čas od času je proveden průzkum veřejného mínění týkající se této otázky a vţdy se k trestu smrti pozitivně staví více jak 50 procent respondentů, kteří tento trest nepovaţují za nehumánní. Myslím si, ţe to je především z důvodu jejich nedostatečné vzdělanosti a neznalosti této problematiky. Za největší překáţku pro jeho obnovení je uváděna nedostatečná úroveň našeho právního systému a soudnictví, které je společností povaţováno za nevyspělé, s čímţ roste obava ze selhání justičního systému. Pokud uţ v některé zemi dojde ke zrušení absolutního trestu, je malá pravděpodobnost, ţe je potom znovu zaveden. K této situaci dochází převáţně za výjimečných stavů, jako je např. válka.

61

MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-8618205-3

42

5. Trest smrti z celosvětového hlediska Dnes dělíme státy podle postoje k trestu smrti do 4 skupin: - Státy, který trest smrti zrušily za všechny zločiny - Státy, které trest smrti ponechaly pro výjimečné případy - Státy, které ve svém právním řádu mají trest smrti, nicméně k jeho výkonu v praxi jiţ po dlouho dobu nedochází - Státy, které nadále uţívají trestu smrti jako formu postihu pachatele 5.1. Mezinárodněprávní úprava trestu smrti V případě výkonu trestu smrti, je nejdůleţitější otázkou, zda je stát ze své pozice oprávněn autoritativně zbavit jiného člověka ţivota a tím zcela porušit jeho právo na ţivot, které je nejdůleţitějším lidským právem vůbec. Proto je trest smrti v centru pozornosti mnoha mezinárodních organizací a jeho právní úprava musela být zakotvena i v mezinárodních smlouvách. Nejprve měly tyto akty mezinárodního práva pouze doporučující charakter a státy se podle nich řídily podle svého uváţení. Dnes jsou většinou pro státy, které k nim přistoupí závazné a obsahují mnohá kogentní ustanovení. 5.1.1 Všeobecná deklarace lidských práv Všeobecná deklarace lidských práv je vůbec nejznámějším dokumentem upravujícím lidská práva a jde o první ucelený katalog věnovaný výlučně lidským právům v celosvětovém měřítku. Jedná se o výtvor Organizace spojených národů (dále jen OSN), jejímţ Valným shromáţděním byla přijata 10. prosince 1948 v Paříţi. Od roku 1950 je potom 10. prosinec uznáván jako Den lidských práv. Jedním ze států, které podepsali Všeobecnou deklaraci lidských práv, bylo i Československo. Po přijetí vyzvala OSN členské státy, aby text deklarace zveřejnily na svém území a snaţily se jej dostávat do povědomí obyvatel. Jak jiţ rok přijetí napovídá, byla vydána v souvislosti s hrůzami a hromadným porušováním lidských práv za 2. světové války, jako prevence, aby jiţ k ničemu podobnému nemohlo znovu dojít. Právě tato deklarace patří k dokumentům, které státy právně nezavazují, nicméně její přínos je v poskytnutí výchozího bodu pro další mezinárodní úmluvy s lidsko-právní tematikou. Jedná se o akt, který byl vypracován Komisí OSN pro lidská práva, jejímţ cílem nebylo vytvořit závaznou právní normu, podle které se státy budou muset bezpodmínečně řídit, ale dokument, který demokratické státy akceptující lidská práva ze 43

svobodné vůle podpoří. Pro svůj význam je dnes v teorii často označována za součást mezinárodního práva obyčejového. Trest smrti v ní sice přímo upraven není a sloţitost otázky zda pouţívat trest smrti nebo ne byla stále ponechána k vyřešení vnitrostátním právním úpravám, ale obsahuje důleţité články týkající se práva na ţivot a odmítnutí udělování krutých trestů. Její článek 3 stanoví: „Každý má právo na život, osobní svobodu a bezpečnost.“ 62 Článek 5 potom říká: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ 63 I přesto, ţe deklarace výslovně nezmiňuje trest smrti, byla důleţitým krokem vpřed pro jeho další mezinárodněprávní úpravu. 5.1.2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Mezinárodní pakt o občanských a politických právech společně s Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv. Byl rovněţ přijat na půdě OSN roku 1966 v New Yorku a pro smluvní strany není pouhým aktem doporučujícího charakteru, ale jiţ zcela závazným právním předpisem. Jeho obsahem jsou pouze práva občanská a politická, jak jiţ napovídá název, a právě v rámci práv občanských je jiţ upravena problematika týkající se trestu smrti. Článek 6 tohoto paktu stanoví: „Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života. V zemích, kde nebyl zrušen trest smrti, může být rozsudek trestu smrti vyhlášen pouze za nejtěžší trestné činy v souladu s právem platným v době, kdy byl trestný čin spáchán, a nikoli v rozporu s ustanoveními tohoto Paktu a Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocida. Tento trest může být vykonán pouze na základě konečného rozsudku vyneseného příslušným soudem. Každý, kdo byl odsouzen k trestu smrti, má právo žádat o milost nebo zmírnění trestu. Amnestie, milost nebo zmírnění trestu mohou být uděleny ve všech případech. Rozsudek trestu smrti nebude ukládán za trestné činy spáchané osobami mladšími osmnácti let a nebude vykonán na těhotných ženách. Tohoto článku se nelze dovolávat proto, aby se zabránilo zrušení trestu smrti nebo aby zrušení trestu smrti bylo zdrženo

62

Všeobecná deklarace lidských práv (Universal Declaration of Human Rights) přijatá dne 10. 12. 1948 Valným shromáţděním Organizace Spojených národů v New Yorku. In: Unites Nations [cit. 2015-01-12]. Dostupné z http://www.un.org/en/documents/udhr/. 63 ibid.

44

kterýmkoli státem; účastníkem tohoto Paktu.“ 64 Zakázán je trest smrti také za situace, ţe by jeho výkon znamenal genocidu, v tom případě nemůţe být proveden za ţádných okolností. V následujícím článku 7 je opět obsaţen zákaz mučení, krutého, nelidského či poniţujícího zacházení nebo trestu. Jak je vidět, ani zde není obsaţen úplný zákaz trestu smrti, nicméně je tento trest výrazně omezen a při jeho udělení musí být dodrţována pevně stanovená pravidla. Většina členských států OSN smlouvu podepsala, ale některé to odmítly nebo smlouvu podepsaly, ale poté uţ neratifikovaly. Tímto státem je například Čína, ve které kaţdoročně dochází k mnoha výkonům trestu smrti. Československou socialistickou republikou byl pakt podepsán 7. října 1968, ale k ratifikaci došlo aţ 23. prosince 1975. Protoţe je tato dohoda závazná, byl jejím článkem 28 zřízen Výbor Spojených národů pro lidská práva, v jehoţ kompetenci je kontrola dodrţování lidských práv garantovaných v tomto dokumentu. Této kontroly se účastní samotné smluvní státy, které Výboru předkládají pravidelné zprávy. Dnem 1. 1. 1993 se Česká republika stala jak smluvním státem Všeobecné deklarace lidských práv, tak smluvním státem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, protoţe ke dni svého vzniku vstoupila do všech závazků České a Slovenské federativní republiky. 5.1.3 Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech Cílem

Druhého

opčního

protokolu

k Mezinárodnímu

paktu

o občanských

a politických právech bylo úplné zrušení trestu smrti. Byl vyhlášen dne 15. 12. 1989 v New Yorku a všem státům, které přijaly Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, je umoţněno k němu přistoupit. Česká republika takto učinila v roce 2004. Úvodní slov, a protokolu zní následovně: „Smluvní státy tohoto Protokolu, věříce, že zrušení trestu smrti přispívá k posílení lidské důstojnosti a pokračujícímu rozvoji lidských práv, připomínajíce článek 3 Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté dne 10. prosince 1948, a článek 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, 64

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights) přijatý dne 19. 12. 1966 Valným shromáţděním Organizace spojených národů v New Yorku. Vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-12].

45

přijatého dne 16. prosince 1966, konstatujíce, že článek 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech hovoří o zrušení trestu smrti způsobem zřetelně nasvědčujícímu tomu, že zrušení je žádoucí, přesvědčeny, že veškerá opatření směřující ke zrušení trestu smrti by měla být považována za pokrok v požívání práva na život, vedeny přáním tímto přijmout mezinárodní závazek zrušení trestu smrti,…“ 65 Dále je v protokolu stanoveno, ţe ţádná osoba pod jurisdikcí některého ze smluvních států nesmí být popravena a státy musí přijmout nezbytná opatření, aby v nich došlo ke zrušení trestu smrti. Zákaz trestu smrti ovšem není absolutní a státům je k dispozici moţnost výhrady při ratifikaci nebo přístupu. Uplatněním této výhrady je státu ponechána pravomoc uplatnění trestu smrti v době války na základě odsouzení za vysoce závaţný trestný čin vojenské povahy spáchaný v době války. Takový stát musí generálního tajemníka OSN informovat o ustanoveních svého právního řádu, která umoţňují výkon trestu smrti a dále také o všech válečných stavech, zahájených či ukončených, na svém území. 5.2 Státy vykonávající trest smrti v současnosti – situace k roku 2013 V posledním desetiletí klesl počet států vykonávajících trest smrti o celou třetinu, avšak počet popravených osob rok od roku narůstá. Podle zpráv organizace Amnesty International, která kaţdý rok v březnu podává informace týkající se trestu smrti za uplynulé roční období, byl zaznamenán nárůst poprav i přesto, ţe více jak dvě třetiny zemí světa trest smrti jiţ úplně zrušily. Velký vzrůst počtu odsouzených k trestu smrti je v poslední době zaznamenán v zemích Blízkého východu, mezi které patří hlavně Írán (369 - poprav za rok), Irák (169), Saudská Arábie (79). Zejména v Íránu a Iráku rapidně vrostl výkon poprav, kvůli čemuţ došlo k alarmující situaci, protoţe v důsledku toho narostl v roce 2013 celosvětově počet poprav celkem o 15%. „Horečné zabíjení, jako jsme zaznamenali v zemích jako je Írán a Irák je ostudné. Tyto země, které dál lpí na trestu smrti, jsou ale zcela jistě na špatné straně dějin a stávají se tak díky tomu stále izolovanějšími.“66 U těchto států se vyskytuje mnoho problémů spojených s ukládáním a výkonem trestu smrti. Velká část poprav není oficiálně přiznána, tudíţ jejich počet můţe být výrazně 65

Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech ze dne 15. 12. 1989. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-15]. 66 Amnesty International [online]. Trest smrti v roce 2013: několik málo zemí způsobilo velký nárůst počtu poprav [cit. 2015-01-15]. Dostupné z: http://amnesty.cz/z877/trest-smrti-v-roce-2013-nekolikmalo-zemi-zpusobilo-velky-narust-poctu-poprav

46

vyšší a k trestům smrti jsou odsouzeny i osoby mladší osmnácti let. Také důvod uloţení nejvyššího trestu je v dnešní době dost zaráţející, bývá to např. za cizoloţství a čarodějnictví. Spravedlivý proces zde není zaručen a k přiznání obviněných slouţí často mučení či jiný nátlak. Zemí, kde dochází k největšímu počtu poprav kaţdý rok, je tradičně Čína, ale přesná čísla nelze zjistit, protoţe je Čína tají v rámci státního tajemství. Dle Amnesty International se však jedná o tisíce popravených. Čína ale není jediná země, která utajuje počet poprav, jde o velký problém, protoţe mnohdy není o popravě informována ani rodina odsouzeného, právníci a veřejnost uţ vůbec ne. Celkově počet zemí aktivně pouţívajících trest smrti klesl na 22, ale k jeho obnovení došlo v Indonésii, Vietnamu, Kuvajtu a Nigérii. „Jen devět zemí světa popravovalo každý rok v uplynulých pěti letech. Dlouhodobý trend je jasný – trest smrti se stává minulostí. Apelujeme na všechny vlády, které stále zabíjejí ve jménu spravedlnosti, aby na trest smrti okamžitě zavedly moratorium a snažily se ho co nejdříve úplně zrušit“ 67 uvádí Salil Shetty – generální tajemník Amnesty International. „Lidé dostali trest smrti, byli často odsouzení za méně závažné zločiny jako je třeba krádež, drogové delikty nebo hospodářská trestná činnost a často také dokonce za věci, které by vůbec trestné být neměly – například rouhání. Některé země také použily nejasně formulované „politické“ zločiny, aby se tak zbavily ať už skutečných nebo jen domnělých disidentů.“ 68 5.2.1 Spojené státy americké Ve spojených státech amerických se postupně projevuje celosvětový trend směřující ke zrušení trestu smrti, nicméně byly v roce 2013 jedinou zemí ve svém regionu, která k popravám přistoupila, celkově jich bylo 39. Trest smrti úplně zrušil další stát federace, v pořadí jiţ osmnáctý a to Maryland. USA jsou povaţovány za jeden z nejvyspělejších demokratických států, ale fakt, ţe trest smrti dosud nebyl absolutně zrušen v tolika jeho členských státech, je podle mého názoru aţ zaráţející, a to tím víc, čím častěji vycházejí najevo justiční omyly. Jsou na předním místě v moţných způsobech provedení trestu smrti, protoţe se zde popravuje 5 67

Amnesty International [online]. Trest smrti v roce 2013: několik málo zemí způsobilo velký nárůst počtu poprav [cit. 2015-01-15]. Dostupné z: http://amnesty.cz/z877/trest-smrti-v-roce-2013-nekolikmalo-zemi-zpusobilo-velky-narust-poctu-poprav 68 ibid.

47

různými způsoby, a to oběšením, elektrickým křeslem, plynovou komorou, zastřelením a smrtící injekcí. Dalším faktem vzbuzujícím obavy je, ţe je trest smrti ukládán i mladistvým pachatelům. Nejvyšší soud USA judikoval, ţe trest smrti můţe být udělen osobě od šestnácti let, coţ je opravdu znepokojující a jde o jednoznačný rozpor s mezinárodním právem. Také se velmi často objevují stále nové a nové zprávy, potvrzující, ţe zde docházelo a dochází k justičním omylům. Následky některých mohou být alespoň částečně napraveny propuštěním odsouzeného, ale v mnoha případech je uţ poprava vykonána a na nápravu je pozdě. Za nehumánní je rovněţ povaţována skutečnost, ţe odsouzenci čekají v cele smrti i po dobu desítek let, coţ velmi negativně ovlivňuje psychiku člověka. Na druhé straně ale v takovém případě můţe být osvobozen, pokud se nakonec prokáţe jeho nevina, nicméně je těţké říci, zda je to dostačující, protoţe člověk, který je ve vězení např. po dobu 30 let a poté je propuštěn, je nespravedlivým trestem poznamenán a je otázkou, zda je vůbec schopen se začlenit zpět do společnosti a ţít uspokojujícím ţivotem. Tím chci říct, ţe i kdyţ je neprávem odsouzená osoba nakonec propuštěna, nemění to nic na faktu, ţe nesprávně fungující justice jí zničila ţivot a v případě vykonání nespravedlivého trestu smrti jsou následky fatální. Bezpochyby jsou Spojené státy americké světovou velmocí, a proto ze své pozice nemusí dbát na doporučení, aby zde byl trest smrti zrušen. Doufejme, ţe do budoucna budou i další státy trest smrti rušit a nakonec zde dojde k jeho úplné abolici. 5.2.2 Čínská lidová republika Čína je kvůli komunistickému reţimu, své rozloze a velkému počtu obyvatel oprávněně označována za největší popraviště světa. Kaţdý rok jsou zde popraveny tisíce lidí, tedy mnohem více, neţ ve všech zbylých zemích světa dohromady. Jak jsem jiţ výše zmínila, Čína počet poprav tají, nicméně uvádí, ţe zde rok od roku tento počet klesá. Pokud ovšem vezmeme v úvahu fakt, ţe je zde trest smrti problémem, který má být před ostatními skrýván, je na uváţení, zda tomu můţeme věřit. Ve srovnání s USA je způsob vykonání popravy výrazně omezen – provádí se zde buď zastřelením nebo smrtící injekcí a délka od vynesení rozsudku smrti do jeho vykonání činí průměrně jeden rok, čímţ je poskytnuta velmi malá šance na odhalení nespravedlivě odsouzených, coţ je zřejmě pro zdejší poměry vyhovující. Je zde prokazatelně postupováno v rozporu s mezinárodním právem a lidskými právy. Dochází

48

k procesům bez stanovených pravidel, popravovány jsou mladistvé osoby a v hojném počtu také ţeny. Trest smrti je moţno uloţit zhruba za 50 trestných činů, tedy za obrovské mnoţství skutkových podstat, jedná se např. o finanční trestné činy jako jsou daňové úniky, dále potom za pašování či padělání. „Na druhé straně jsou ale i v této zemi patrny drobné známky pokroku. Zavedena byla nová právní ochrana v případě udělení trestu smrti a Nejvyšší soud oznámil konec praxe odebírání orgánů od popravených vězňů.“ 69 Je pravdou, ţe zde byla provedena novelizace trestního práva, která např. zakazuje uloţení trestu smrti osobě starší 75 let, k doznání vynucenému mučením se nesmí přihlíţet a postupně klesá počet činů, za které je moţno trest smrti uloţit, nicméně si myslím, ţe to reálně počet vykonávaných poprav nijak výrazně nesníţí. Hlavním problémem je postoj Číny k trestu smrti a zde vládnoucí reţim. 5.3. Právní úprava trestu smrti na evropské úrovni 5.3.1 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod je velice důleţitým dokumentem, který byl sjednán v rámci Rady Evropy a k jehoţ podepsání došlo dne 4. listopadu 1950. Československo se stalo vůbec prvním státem z oblasti střední a východní Evropy, který tuto úmluvu ratifikoval a to dne 18. března 1998. Úmluva upravuje trest smrti v hned v článku druhém: „Právo každého na život je chráněno zákonem, nikdo nesmí být úmyslně zbaven života, kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude spočívat v použití síly, které není víc, než zcela nezbytné, při: - obraně každé osoby proti nezákonnému násilí - zabránění útěku osoby zákonně zadržené

69

Amnesty International [online]. Trest smrti v roce 2013: několik málo zemí způsobilo velký nárůst počtu poprav [cit. 2015-01-15]. Dostupné z: http://amnesty.cz/z877/trest-smrti-v-roce-2013-nekolikmalo-zemi-zpusobilo-velky-narust-poctu-poprav

49

- zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.“ 70 Trest smrti je tedy podle ní připuštěn. Dodrţování ochrany práv dle této úmluvy zajišťuje Evropský soud pro lidská práva. 5.3.2 Protokol č. 6 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod Tímto protokolem z roku 1983 se ruší trest smrti a jeho výkon je tak pro státy, jeţ k němu přistoupily obecně zakázaný. V článku prvním je vysloven zákaz odsoudit kohokoli k trestu smrti a zákaz poprav. Článek druhý potom povoluje trest smrti v následující situaci: „Stát může zákonem stanovit trest smrti za činy spáchané v době války nebo bezprostřední hrozbě války; tento trest smí být uložen pouze v případech předvídaných zákonem a v souladu s jeho ustanoveními. Stát sdělí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy příslušná ustanovení tohoto zákona.“ 71 Od tohoto protokolu není moţno odstoupit a státům není dána moţnost ţádné výhrady, ale mohou určit území, na které se protokol bude vztahovat a toto území v případě potřeby v budoucnu rozšířit. 5.3.3 Protokol č. 13 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod Tento protokol se zásadně od protokolu č. 6 liší v tom, ţe neumoţňuje výkon trestu smrti v ţádné situaci a to ani ve válečném období. Byl přijat roku 2002 a společně s předchozím protokolem má pozitivní vliv na vývoj rušení trestu smrti na evropském kontinentu. Jeho ustanovení zní takto: „Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol, přesvědčeny, že právo každého člověka na život je základní hodnotou demokratické společnosti a že zrušení trestu smrti je nezbytné pro ochranu tohoto práva a pro plné nezadatelné důstojnosti všech lidských bytostí se, jsou rozhodnuty učinit poslední krok ke zrušení trestu smrti za všech okolností.“ 72 5.3.4 Listina základních práv Evropské unie Tato listina byla vypracována v průběhu roku 2000 a na jejím vzniku se Evropská rada dohodla uţ o rok dříve. Její původní právní závaznost byla ovšem nulová, protoţe byla připojena ke smlouvě z Nice jako nezávazná politická deklarace. Díky Lisabonské 70

Evropská úmluva o ochraně lidských práv ze dne 4. 10. 1950. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších protokolů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-17]. 71 Protokol č. 6 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod ze dne 28. 4.1983. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-17]. 72 Protokol č. 13 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod ze dne 3.5. 2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-17].

50

smlouvě se později stala primárním pramenem práva Evropské unie, formálně je však samostatným dokumentem, nikoli součástí Lisabonské smlouvy. „Listinou se nerozšiřují pravomoci Unie upravené Smlouvami, nýbrž zakotvují se zejména principy obsažené již v judikatuře soudního dvora a vycházející kromě jiného z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přijaté Radou Evropy v roce 1950.“

73

Článek dvě listiny stanoví: „Každý člověk má právo na život. Nikdo nemůže být odsouzen k trestu smrti nebo popraven.“

74

Zde je tedy konečně přímo základním

textem právně upraven absolutní zákaz trestu smrti pro všechny případy. Vydáním Listiny základních práv Evropské unie byly završeny dlouholeté tendence usilující o zrušení trestu smrti ve všech situacích. Sice se můţe zdát, ţe Evropská unie je z celosvětového pohledu na výkon trestu smrti zanedbatelným územím, ale její snahy směřují i k zrušení trestu smrti v neevropských státech. Prostřednictvím diplomacie a mezinárodní spolupráce se snaţí, aby byly dodrţovány standardy pro aplikaci trestu smrti stanovené mezinárodním právem a pokud moţno, aby byl udělován v co nejmenším počtu, v nejlepším případě vůbec, a tudíţ byl zrušen. Ze strany Evropské unie je také podporována diskuse o negativech trestu smrti a šíření těchto informací mezi veřejnost. Na celém jejím území je zakázáno obchodovat s výrobky, které se pro výkon trestu smrti uţívají.

73

Euroskop.cz [online]. Listina základních práv EU https://www.euroskop.cz/204/sekce/listina-zakladnich-prav-eu/ 74

[cit.

2015-01-20].

Dostupné

z:

Listina základních práv Evropské unie ze 7. 12. 2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-20].

51

6. Argumenty pro a proti ukládání trestu smrti Rozporuplné názory na ukládání trestu smrti existují ve společnosti odjakţiva, a přesto doposud tato otázka nebyla jasně vyřešena. Stále se objevují podpůrné hlasy pro jeho vykonávání a tak zastánci negativního postoje k trestu smrti musí pořád usilovat o šíření znepokojujících informací týkající se tohoto druhu trestu a o jeho zrušení. Mnohé argumenty ve prospěch trestu smrti totiţ nemají velkou váhu, jsou dokonce vyvráceny na základě nezpochybnitelných podkladů a často se k trestu smrti lidé kloní v emočním rozpoloţení, např. kdyţ dojde ke spáchání extrémně ohavného zločinu, bez relevantních znalostí a racionálního zhodnocení problematiky. Skupinu zastánců trestu smrti označujeme jako retencionsty a odpůrce abolicionisty. 6.1. Argumenty pro ukládání trestu smrti Mezi argumenty podporující trest smrti se řadí: - Argument odstrašení - Ochrana společnosti - Trest smrti jako odplata - Menší finanční náklady oproti alternativním trestům 6.1.1 Argument odstrašení Argumentace odstrašujícím efektem trestu smrti je projevem odstrašující funkce, kterou by měl uloţený trest obecně plnit. Obhájci trestu smrti zastávají své kladné stanovisko vůči tomuto trestu v prvé řadě na základě tohoto argumentu a to i přesto, ţe je prokazatelně doloţeno, ţe trest smrti v tomto směru nepůsobí aţ do takové míry, jak by podle nich měl. Chybně totiţ vycházejí z domněnky, ţe nejzávaţnější trestné činy, u kterých je moţno uvaţovat o potrestání pachatele usmrcením, jsou páchány s předchozím rozmyslem a tudíţ je hrozba potrestání natolik velká, ţe pachatel od konání trestné činnosti raději upustí. Relevantním faktem ovšem je, ţe drtivá většina velmi závaţných zločinů je spáchána v negativním citovém rozpoloţení, právě bez předchozí úvahy o následcích takového jednání, či osobou, která je postiţena duševní poruchou nebo z jiného důvodu není schopna v inkriminovanou chvíli racionálně uváţit následky svého jednání. Tato skutečnost je mimo jiné podloţena mnohými statistikami a výzkumy, pro ilustraci zde uvádím následující: „V jedné studii citované Amnesty International, analyzoval

52

japonský psychiatr 145 případů vražd v letech 1955 až 1957. Z výsledků výzkumu bylo jasné, že si ani jeden ze zkoumaných před vlastním činem neuvědomil hrozbu trestu smrti. Přestože věděli o existenci trestu smrti, vrahové jednali výhradně emocionálně, nebyli schopni dohlédnout za přítomnost a nedali se myšlenkami na hrozící trest smrti od spáchání svého činu odradit.“ 75 I další obdobné studie z různých částí světa dospěly ke stejnému závěru a celkově je tedy argument odstrašení trestu smrti prakticky vyvrácen a v praxi není tento jeho charakteristický znak, který by podle zastánců trestu smrti měl mít, pozorován. Proč je jím tedy stále do velké míry odůvodňována vhodnost trestu smrti? Myslím, ţe je to povrchní znalostí problematiky. Zastánci trestu smrti odstrašení posuzují podle sebe samých, zřejmě si nedovedou představit, ţe by někdy spáchali tak hrozný trestný čin a trest smrti je pro ně nepředstavitelnou sankcí a myslí si, ţe je to tak automaticky u kaţdého. Uţ si nedají práci s tím, aby si nastudovali důleţité informace o tomto problému, na jejichţ základě by o něm mohli kvalifikovaně hovořit. Pokud dojde ke spáchání trestného činu s rozmyslem po předchozím plánování, je trest smrti pro pachatele vědomou hrozbou, nicméně ten předpokládá, ţe se vyhne potrestání, coţ opět sniţuje účelnost tohoto argumentu, protoţe takový člověk sice vnímá existenci trestu smrti, ale vůbec si reálně nepřipouští, ţe by mu mohl být opravdu uloţen a s tímto trestem vůbec nepočítá. Myslím, ţe kdyby v takových případech pachatel, který je schopen reálně zváţit následky svého jednání, dopředu s jistotou věděl, ţe za trestný čin, o jehoţ spáchání uvaţuje a promýšlí jej, bude odsouzen k trestu smrti, určitě by od jeho vykonání upustil. Z promyšlené trestné činnosti většinou pachatel získá určitý prospěch, chce pro sebe získat nějakou výhodu, pokud by ale věděl, ţe kvůli tomu bude popraven, všechna jeho snaha by postrádala smysl, a proto se dá říci, ţe ani u zamýšlených trestných činů není odstrašení trestem smrti účelným nástrojem. 6.1.2 Trest smrti jako odplata Smyslem odplaty v podobě trestu smrti je čistě jen sama odplata, touha pomstít se. Není jí sledován ţádný další cíl, který by mělo potrestání splňovat. Zároveň pokud uvaţujeme o trestu smrti jako o formě rovnocenné odplaty, je to moţné pouze 75

BEST, Cornelie C. Trest smrti v německo-českém porovnání: [inaugurační práce k získání doktorátu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně]. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1996, 177 s. ISBN 8085765-56-x.

53

u trestného činu vraţdy, ale zastánci trestu smrti o něm uvaţují jako o trestu i za jiné váţné zločiny. Také v případě mnohonásobných vraţd není usmrcení jednoho pachatele plnohodnotnou odplatou za jeho čin. Stát, který odpovídá za trestání zločinců, nemůţe při výkonu svých funkcí prvotně vycházet z myšlenky odplaty. Myslím, ţe pro většinu z nás je absurdní myšlenkou, ţe by trestání pachatelů probíhalo tak, ţe ten, kdo znásilnil, by byl znásilněn, ten, kdo jinému ublíţil na zdraví, by byl zraněn obdobně atd. „Státní moc neoplácí stejným způsobem a stejným dílem, zde neplatí (nebo by přinejmenším nemělo platit) prastaré oko za oko, zub za zub. A jestliže platí, že stát smí trestat ve jménu spravedlnosti přiměřeně všechny zločiny právoplatně odsouzeného odnětím svobody, není důvod, proč by najednou měl udělat jakousi odbočku a vrátit se k trestu smrti v podobě primitivní odplaty.“ 76 V dnešní době je podle mého názoru argument odplaty ve své původní podobě jiţ přeţitkem a je nepřípustné automaticky oplácet zlo zlem. Samozřejmě je nutné adekvátně trestat pachatele trestných činů, ale primitivní myšlenka spočívající v tom, ţe kdyţ někdo někoho např. zavraţdí, tak ho na oplátku taky zabijeme, nemá v moderní společnosti co pohledávat. Je logické, ţe v emočním rozpoloţení se lidé chtějí mstít a hrůznost některých trestných činů v nich vyvolává tyto pocity. Z mého pohledu je ale trest smrti tak krajním řešením, které by rozhodně nemělo slouţit jako msta. 6.1.3 Ekonomický aspekt trestu smrti Dalším důvodem, který často podporuje existenci a výkon trestu smrti, jsou niţší náklady spojené s popravou oproti nákladům, které jsou vynaloţeny v rámci alternativních trestů, a je velmi zajímavé, ţe z ekonomických důvodů se zároveň usiluje o zrušení trestu smrti. Finanční stránkou týkající se trestu smrti tedy argumentují současně abolicionisté i retencionisté. Zpočátku se můţe jevit zcela logické, ţe finance spojené s popravou jsou nesrovnatelně niţší, neţ ty, které jsou potřebné na ţivot vězně, nicméně se na tento problém musíme podívat ze dvou hledisek. Tento argument je hojně podporován laickou veřejností, která se cítí ukřivděna tím, ţe by měla z daní hradit dlouhodobé případně doţivotní pobyty odsouzených ve věznicích, málokdo z nich si však uvědomí, 76

TROJAN, Jakub S. Spravedlnost povznáší národ: bilance theologa uprostřed 90. let. 1. vyd. Benešov: Eman, 2002, 219 s. ISBN 80-86211-25-8.

54

ţe náklady vynaloţené na celý proces související s popravou mohou být daleko vyšší a ţe i tyto náklady jsou hrazeny z peněz daňových poplatníků. Důleţitým faktorem je, v jaké zemi a jakým způsobem k popravě dojde. Jako dobrý příklad pro podporu ekonomické výhodnosti trestu smrti slouţí např. Čína. V této zemi dochází k obrovskému mnoţství poprav a časový horizont mezi odsouzením a popravou je minimální. Navíc rodina vězně je povinna nahradit náklady vzniklé v souvislosti s exekucí a převládající způsob výkonu tohoto trestu je zastřelení, coţ není příliš drahé. Existují tedy případy, kdy tento amorální argument spočívající v tom, ţe je finančně výhodnější člověka zabít, neţ jej vyţivovat po zbytek ţivota ve vězeňském zařízení, můţe obstát. Pokud se ale zaměříme na vyspělé státy světa, které garantují základní lidská práva a svobody a mezi které je řazena i Česká republika, je situace diametrálně odlišná. Pod náklady spojené s popravou totiţ nespadá čistě jenom výkon popravy, ale vše, co souvisí s usvědčením obţalovaného, procedurálními postupy zahrnujícími moţnost opravných prostředků, pobyt odsouzeného ve věznici před popravou atd. Tato celková částka se můţe vyšplhat do sumy výrazně převyšující náklady na popravu a to i v případě, kdy je poprava vykonána nákladným způsobem prostřednictvím elektrického křesla či plynové komory. „Touto otázkou se zabývalo již několik výzkumů především ve Spojených státech amerických. Jednalo se např. o výzkum Duke University of North California v roce 1993, při kterém bylo zjištěno, že v Severní Karolíně stojí jeden trest smrti 2, 16 milionů dolarů, což je více, než doživotní trest. Na Floridě stojí jedna exekuce 3,2 milionů dolarů a je 6krát dražší než doživotní trest. V Texasu musí daňoví poplatníci zaplatit za trest smrti 2,3 milionů dolarů, což by pokrylo náklady na více než 40 let v nejvíce střežené věznici.“ 77 Jistým způsobem zastánci trestu smrti poměřují lidský ţivot s penězi, coţ výrazně sniţuje potenciální šanci na zavedení trestu smrti na základě tohoto argumentu a podle mého názoru by dnes měly diskuse na toto téma končit jednoznačným závěrem: je nepřípustné čistě na základě tohoto argumentu uvaţovat o zavedení trestu smrti. 6.1.4 Ochrana společnosti Obhajoba trestu smrti prostřednictvím ochrany společnosti je také označována jako tzv. argument pojistky, protoţe jedině tak je podle něj stoprocentně moţné uchránit 77

NAVRÁTILOVÁ, Jana. Výjimečný trest. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 256 s. ISBN 978-80-87212-41-7.

55

společnost. „Tento argument samozřejmě není možné vyvrátit, ale je nutné zároveň konstatovat, že trest odnětí svobody na doživotí, který je náhradou za trest smrti, je schopen rovněž splnit tuto individuálně preventivní funkci.“

78

V České republice je

výkon doţivotního trestu odnětí svobody soustředěn zejména do věznic se zvýšenou ostrahou a útěk vězně je tak téměř vyloučen. Je nesporné, ţe vykonáním trestu smrti je společnost zcela ochráněna před dalšími moţnými útoky ze strany pachatele. Podle zastánců trestu smrti je sice pravdou, ţe stejnou míru ochrany můţe poskytnout i doţivotní vězení, ale vţdy existuje jistá šance, ţe odsouzený můţe být za určitých situací propuštěn zpět na svobodu. Myslím ale, ţe stát by měl být schopen ochránit své občany před těţkými zločinci jinými prostředky, není moţné, spoléhat na jejich fyzickou likvidaci. „I trest smrti má svou oprávněnost pouze potud, pokud je nezbytný v zájmu ochrany společnosti. Právě z tohoto hlediska lze mít pochyby o současné společenské užitečnosti či oprávněnosti trestu smrti.“ 79 Pokud přijmeme trest smrti jako nejvhodnější způsob ochrany společnosti, uznáváme tím, ţe nás státní moc není schopna zcela ochránit jiným způsobem. Justice by musela fungovat bezpodmínečně neomylně a musel by být potvrzen předpoklad, ţe kaţdý hodlá svůj trestný čin v budoucnu zopakovat. Toto však reálně nebude nikdy moţné. 6.2 Argumenty proti ukládání trestu smrti Odpůrci trestu smrti svůj názor podporují následujícími argumenty: - Politické zneuţívání trestu smrti - Argument pochybení lidského faktoru - Nehumánnost trestu smrti - Nemorálnost trestu smrti 6.2.1 Politické zneužití trestu smrti S existencí trestu smrti jako moţností potrestání pachatele dle platného právního řádu se pojí i riziko jeho zneuţití. Velká část demokratických zemí světa se s tímto problémem jiţ vypořádala v průběhu svého historického vývoje, ale najdou se i takové státy, kde trest smrti slouţí k likvidaci politických oponentů dodnes.

78 79

NAVRÁTILOVÁ, Jana. Výjimečný trest. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 256 s. ISBN 978-80-87212-41-7. NOVOTNÝ, O. Trest smrti a platné trestní právo, Právník 6/1967, str. 521.

56

Odstrašujícím příkladem je opět tolik zmiňovaná Čína, také další asijské, islámské a africké země. Hrozba zneuţití trestu smrti je v těchto státech tak velká především kvůli nedemokratickým státním reţimům a náboţenskému přesvědčení. Pro oblasti, kde je uplatňováno islámské právo, není charakteristické pouze to, ţe dochází k likvidaci politických rivalů, ale obecně kaţdého, kdo vysloví nesouhlas se zdejším náboţenským systémem. Pro tyto státy je trest smrti nezbytnou součástí kaţdodenního ţivota, která jim velmi napomáhá k udrţení autoritářských reţimů a převahou státní moci nad občany a trest smrti zde v negativním slova smyslu velmi dobře plní odstrašující funkci. Co se týče České republiky, myslím, ţe fašistický i komunistický reţim byl dostatečnou ukázkou toho, jak můţe být trest smrti zneuţíván a mělo by to být pro nás dobrým varováním, proč trest smrti opět nezavést. Není tomu příliš dlouho, co na našem území byli popravováni lidé kvůli politické zvůli a nemělo by se na to v souvislosti s trestem smrti zapomínat. Někdo by mohl namítnout, ţe dnes je přece uţ úplně jiná doba, nicméně si myslím, ţe stav našeho soudnictví není zdaleka na takové úrovni, aby zde mohl být aplikován trest smrti, a jsem přesvědčena, ţe dříve či později by mohlo dojít i ke zneuţití trestu smrti, samozřejmě ne v tak velké míře jako kdysi. 6.2.2 Justiční omyly I kdybychom pominuli všechny ostatní argumenty v neprospěch trestu smrti, stačil by dle mého názoru pouze tento jediný jako dostatečný důvod, proč by trest smrti neměl mít místo v systému trestních sankcí. Zřejmě nikdy nebude moţné dosáhnout dokonalého soudního systému a toho, aby byli soudci jako lidé neomylní. Hrozba toho, ţe budou popraveni nevinní lidé, je tak z mého pohledu příliš velká na to, abychom mohli riskovat znovuzavedením trestu smrti. Je moţné se setkat i s názorem, který tento důvod proti trestu smrti označuje za nesmyslný. „Neboť je to argument, který říká: právě proto, že všechno, co člověk dělá, je nutně nedokonalé, je lepší, aby nedělal nic. Když člověk není schopen něco udělat naprosto dokonale, ať to raději nedělá.“ 80 6.3.3 Nehumánnost a nemorálnost trestu smrti „Člověk je svobodný, a jak už bylo řečeno, zbožštil sám sebe. Zákon je očividně podřízen člověku a člověk mu není ničím zavázán. Absolutním zločinem už není vražda, 80

LAZERE, Donald. Trest smrti: Camus a jeho kritici. Praha: Občanský institut, 2006, 18 s. ISBN 8086972-06-2.

57

ale trest smrti.“ 81 Nemorálnost trestu smrti je spjata s myšlenkou, ţe člověk nemá právo rozhodovat o smrti jiného člověka. Tím, ţe tak činí, si přičítá pravomoc, jeţ není hoden a která mu nepřísluší. V souvislosti s tímto argumentem je nutné zmínit myšlenky francouzského filosofa Alberta Camuse, který k trestu smrti zastával velmi negativní postoj. Camus ve svých úvahách tvrdil, ţe sám pachatel není plně zodpovědný za svůj čin, nýbrţ svůj díl viny nese i celá společnost, protoţe ta produkuje neţádoucí antisociální jevy jako je alkoholismus či nedostatek finančních prostředků a tím podporuje vznik kriminální činnosti. "Camus netvrdí, že jedinec nenese žádnou zodpovědnost za své zločiny nebo že společnost nemá právo bránit se, říká však, že pokud na zločinu nese sebemenší díl zodpovědnosti společnost, nemá právo klást sto procent odpovědnosti na zločince tím, že ho popraví; a že za minimální podíl společnosti na zodpovědnosti bychom měli považovat náklady na doživotní vězení. Nakonec Camus velmi důrazně tvrdí, že trest smrti je nejzazší zbraní nepřiměřené moci státu nad jedincem a měl by být zrušen jako první krok na cestě k odbožštění státu a ústupu od nacionalismu, který vedl ve dvacátém století ke dvěma světovým válkám, hrozbě války jaderné, totalitarismu a omezení svobody jedince dokonce i v demokratických zemích." 82 Tento pohled na věc nám nabízí velmi detailní rozbor toho, kam aţ můţe rozhodování člověka o smrti ostatních dojít a který by nás zřejmě při běţné úvaze o trestu smrti nenapadl. Osobně zcela souhlasím s Camusovým názorem, ţe trest smrti je nepřiměřenou demonstrací moci, kterou by neměl nikdo z nás disponovat. Co se týče nehumánnosti trestu smrti, můţe se zdát, ţe jde o problém, který se týká pouze poprav vykonaných krutým způsobem, ale jak je jiţ výše zmíněno, i u moderních druhů trestu smrti, které vznikly v souladu s poţadavkem humánnosti usmrcení, často dochází k pochybením a výkon trestu smrti je velkým utrpením.

81

LAZERE, Donald. Trest smrti: Camus a jeho kritici. Praha: Občanský institut, 2006, 18 s. ISBN 8086972-06-2. 82 LAZERE, Donald. Trest smrti: Camus a jeho kritici. Praha: Občanský institut, 2006, 18 s. ISBN 8086972-06-2.

58

Závěr Z charakteru práce je od počátku zcela jasně patrný autorčin negativní postoj k trestu smrti, který ji neopustil ani po podrobném prostudování dané problematiky. Naopak došlo k posílení přesvědčení o důleţitosti zrušení trestu smrti a jeho opětovnému nezavedení. Trest smrti sice dobře plní některé z funkcí trestu, nicméně stejného výsledku se dá dosáhnout i pomocí jiných, vhodnějších metod, neţ je právě trest smrti. Správně zvoleným alternativním trestem dosáhneme stejného účinku bez rizika, ţe bude neprávem popravena nevinná osoba. Většina argumentů zastánců trestu smrti je vyvrácena, u trestu smrti nebyl prokázán odstrašující účinek, nemusí být ve všech případech ekonomicky výhodnějším řešením neţ dlouhodobé tresty odnětí svobody, které rovněţ plní funkci odplaty za spáchaný trestný čin a jejich prostřednictvím je stát schopen ochránit společnost. Z mnoha statistik i z historie můţeme vidět, ţe lidé vzdělaní a znalí problematiky týkající se trestu smrti jsou ve většině případů jeho odpůrci. Od doby, kdy vznikla samostatná Československá republika, na našem území vše spělo k tomu, ţe trest smrti bude dříve či později úplně vyřazen ze systému trestních sankcí. Bohuţel se tak nestalo a právě následné období nacismu a socialismu by pro nás mělo být dostatečně dobrou ukázkou toho, ţe trest smrti je pro moderní demokratický stát nepřípustným řešením kriminality. České soudnictví není z mnoha důvodů ani zdaleka na tak vysoké úrovni, aby v jeho rámci mohlo být rozhodováno o tom, ţe někdo bude popraven. Verdikt v otázce, zda opět zavést v České republice trest smrti zní tedy jednoznačně ne. Česká republika by se měla snaţit o osvětu v zemích, kde je trest smrti stále uţíván a jít příkladem jako stát, který tento trest zrušil. Je téměř jisté, ţe v brzké době v České republice nedojde k tomu, ţe by se opět začal trest smrti vykonávat. Situace ve světě je ale váţná a počet vykonaných trestů smrti rok od roku stoupá. Mezinárodní organizace zabývající se lidskými právy se sice snaţí o propagaci zrušení trestu smrti, nicméně výsledky se nedostavují dle očekávání. Největším problémem jsou země, ve kterých panuje autoritářský reţim a kde je společnost silně ovlivněna náboţenstvím. Je prakticky nemoţné tyto země ovlivnit natolik, aby v nich byla dodrţována lidská práva a aby trest smrti nebyl zneuţíván.

59

Některé z těchto zemí, jako např. Čína, jsou světovými velmocemi a mohou si na svém území dělat, co se jim zlíbí, vliv ostatních subjektů mezinárodního práva jim v tomto ohledu nečiní ţádné starosti. Velkým problémem, který také můţe ovlivnit budoucí právní úpravy trestu smrti, je hrozba válečných konfliktů, která je v současnosti velmi aktuálním tématem. V době válek totiţ často dochází často k znovuzavedení trestu smrti a k jeho výkonu. Dá se těţko odhadnout, zda někdy dojde k celosvětovému zrušení trestu smrti. Pravděpodobně ne, moţná v daleké budoucnosti. Co je ovšem hlavním důvodem pro to, aby trest smrti byl nadobro zrušen? Fakt, ţe jsme jen lidé. Omylní a chybující.

60

Seznam použitých pramenů Seznam použité literatury 1. BEST, Cornelie C. Trest smrti v německo-českém porovnání: [inaugurační práce k získání doktorátu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně]. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1996, 177 s. ISBN 80-85765-56-x. 2. BLATNÍKOVÁ, Šárka. Dlouhodobé tresty odnětí svobody. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2004, 195 s. ISBN 80-7338-024-2. 3. BRET, Jan. 22 oprátek. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - AVIS, 1999, 190 s. ISBN 80-86049-82-5. 4. ČAPEK, Karel. Hovory s T.G.M. V nakl. Fragment 1. vyd. Praha: Fragment, 2009, 306 s. ISBN 978-80-253-0752-6. 5. DÜLMEN, Richard van. Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 2001, 230 s. ISBN 80-86182-44-4. 6. Fico, R. Účel trestu: Trest smrti v československom trestnom práve : závěrečná správa výskumnej úlohy spracovanej na Právnickom ústave MS SR. Bratislava: Právnický inštitút Ministerstva spravodlivosti SR, 1992. 36 s. 7. FRANCEK, Jindřich. Zločin a trest v českých dějinách. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1999, 463 s. ISBN 80-86182-91-6. 8. CHMEL, Ladislav. Nejslavnější popravy. Vyd. 1. Praha: Petrklíč, 2004, 175 s. ISBN 80-7229-107-6. 9. KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 271 s. ISBN 80-210-3025-9. 10. KALVODOVÁ, Věra. Trest odnětí svobody na doživotí. Vyd. 1. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity, 1995, 92 s. ISBN 80-210-1197-1. 11. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 404.

61

12. KUCHTA, Josef a Helena VÁLKOVÁ. Základy kriminologie a trestní politiky. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2005, xxii, 546 s. ISBN 80-7179-813-4. 13. LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: LexisNexis, 2007, 114 s. ISBN 97880-86920-24-5. 14. LAZERE, Donald. Trest smrti: Camus a jeho kritici. Praha: Občanský institut, 2006, 18 s. ISBN 80-86972-06-2. 15. LIŠKA, Otakar. Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918-1989. 2., opr. a rozš. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV PČR, 2006, 294 s. ISBN 80-86621-09-x. 16. LYONS, Lewis. Historie trestu: justiční tresty od dávných dob po současnost. 1. české vyd. Praha: Svojtka & Co., 2004, 190 s. ISBN 80-7352-021-4. 17. MEZNÍK, J., KALVODOVÁ, V., KUCHTA, J. Základy penologie, Brno : Masarykova univerzita,1995, s. 7. 18. MONESTIER, Martin. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost [ve světě a českých zemích]. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 1998, 405 s. ISBN 80-86182-05-3 19. NAVRÁTILOVÁ, Jana. Výjimečný trest. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 256 s. ISBN 978-80-87212-41-7. 20. NOVOTNÝ, O. Trest smrti a platné trestní právo, Právník 6/1967, str. 521. 21. PLACHÝ, Jiří a Ivo PEJČOCH. Masarykovy oprátky: problematika trestu smrti v období první a druhé Československé republiky 1918-1939. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2011 [i.e. 2012], 207 s. ISBN 978-80-87567-21-0 22. POPELKA, Jiří. Penologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, sv. ISBN 978-80-244-2932-8. 23. SCHELLE, Karel a Josef KUCHTA. Trest smrti včera a dnes. Universitas, Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1982, roč. 15, č. 3, s. 17 - 23

62

24. SCHREIBER, Hermann. Trest smrti v dějinách lidstva. Praha: Naše vojsko, 2008, 166 s., 32 s. obr. příl. ISBN 978-80-206-0975-5. 25. SUCHÝ, Oldřich. Dlouhodobé tresty odnětí svobody a jejich výkon. 1. vyd. Praha: Leges, 1992, 84 s. ISBN 80-85638-02-9. 26. TROJAN, Jakub S. Spravedlnost povznáší národ: bilance theologa uprostřed 90. let. 1. vyd. Benešov: Eman, 2002, 219 s. ISBN 80-86211-25-8. 27. VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 2., nezměn.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 66 s. ISBN 80-210-3506-4. Seznam použitých právních předpisů 1. Zákon č. 86/1950, trestní zákon. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2014-12-18]. 2. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2014-12-16]. 3. Všeobecná deklarace lidských práv (Universal Declaration of Human Rights) přijatá dne 10. 12. 1948 Valným shromáţděním Organizace Spojených národů v New Yorku. In: UnitedNations [cit. 2015-01-12]. Dostupné z http://www.un.org/en/documents/udhr/. 4. Evropská úmluva o ochraně lidských práv ze dne 4. 10. 1950. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších protokolů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-17]. 5. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights) přijatý dne 19. 12. 1966 Valným shromáţděním Organizace spojených národů v New Yorku. Vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-12]. 6. Protokol č. 6 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod ze dne 28. 4.1983. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-17].

63

7. Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech ze dne 15. 12. 1989. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 201501-15]. 8. Listina základních práv Evropské unie ze dne 7. 12. 2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-17]. 9. Protokol č. 13 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod ze dne 3.5. 2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2015-01-17]. Internetové zdroje 1. Amnesty International [online]. Trest smrti v roce 2013: několik málo zemí způsobilo velký nárůst počtu poprav [cit. 2015-01-15]. Dostupné z: http://amnesty.cz/z877/trestsmrti-v-roce-2013-nekolik-malo-zemi-zpusobilo-velky-narust-poctu-poprav. 2. Euroskop.cz [online]. Listina základních práv EU [cit. 2015-01-20]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/204/sekce/listina-zakladnich-prav-eu/.

64