Je život po smrti?
www.BiblickaKnihovna.cz
Obsah Co je tou velkou událostí Velikonoc? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Co znamená vzkříšení? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Vzkříšení Krista a naše budoucnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prokazatelná událost (1K 15,1–11) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zásadní víra (1K 15,12–19.29–34) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Životně důležitá souvislost (1K 15,20–28) . . . . . . . . . . . . . . . . Budeme i nadále sami sebou (1K 15,25–38) . . . . . . . . . . . . . . . Nový počátek (1K 15,39–49) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Převratná naděje (1K 15,50–58) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se nás Kristovo vzkříšení týká osobně
3 4 8 10 12 13 16
. . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
Název: Je život po smrti? Původně: Is There Life After Death? Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org. Publikační řada: Discovery – Christian Living (Křesťanský život). Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická bible. Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová. Sazba provedena typografickým systémem TEX. Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.
Je život po smrti? Mnozí lidé jsou fascinováni zážitky těch, kteří prožili klinickou smrt. Příběhy těchto lidí se zabývala řada knih a televizních programů. Někteří lidé mluví o tom, že se dostali mimo své tělo, které zůstalo na operačním sále a kolem něhož horečnatě pobíhali lékaři a zdravotní sestry. Jiní dosvědčují, jak se při vážné nehodě ocitli na určitou dobu mimo tento život. I když jsou tyto zkušenosti neprůkazné a diskutabilní, přesto máme k dispozici přesvědčivé důkazy, že je život po smrti – máme k dispozici záznam o tom, co se stalo po ukřižování Ježíše Krista. Tímto záznamem a významem událostí, jak je rozebírá apoštol Pavel v 1. Korintským 15, se bude v této publikaci zabývat redaktor Herb Vander Lugt. Martin R. De Haan II
Co je tou velkou událostí Velikonoc? Z Bible se dozvídáme, že jednoho pátku, před téměř 2000 lety, Ježíš z Nazaretu zemřel na kříži a týž den byl před západem slunce pohřben. Bible také zaznamenává, že Ježíš v neděli ráno vstal z hrobu. Podle křesťanů je právě Kristovo vzkříšení tou velkou událostí, kterou si připomínáme o Velikonocích. Ne každý s tím ale souhlasí. David Rankin, někdejší pastor jednoho velkého sboru v Grand Rapids v USA, má ale na Velikonoce jiný náhled. Redaktorovi náboženské rubriky listu Grand Rapid Press řekl, že skutečnou velikonoční událost zažil asi před 30 lety, když se dozvěděl, že jeho otec zemřel. Po počátečním šoku a pocitu ochromení si najednou začal uvědomovat „vnitřní pocit smíření, očisty a uzdravení a postupný příval jakéhosi pokoje a vnitřního klidu“. To pro něj bylo „velikonoční událostí“, která mu umožnila uvěřit, že smrt je nějakým způsobem „pokořena, že láskou se budují trvalé zážitky a každý život má v plnosti času smysl“. Tato slova nám nemusí moc dávat smysl a Rankin připouští: „Kdybych skutečně věřil, že někdo byl vzkříšen z mrtvých, musel bych to všude vykřikovat. Bylo by to něco úžasného. Nechodil bych jen do kostela, kde bych zazpíval jen pár písní.“ Podle Rankina je víra v doslovné vzkříšení staromódní, nevědecká a pro dnešní způsob myšlení nevhodná. Tvrdí, že v Ježíšově době „desítky sekt“ na Středním východě proklamovaly své hrdiny, kteří se údajně narodili z pan1
ny, prováděli zázraky, nechali se zabít a opět vstali. Proto zastává názor, že Ježíšovo tělo se rozpadlo stejně jako tělo kohokoli jiného. Rankinovo vyjádření o tom, že víra ve vzkříšení je staromódní a nevědecká, může vyvést z míry věřící, kteří si neprozkoumali dostupné důkazy. Falešnost Rankinova náhledu, že „desítky sekt“ proklamovaly spasitele, který se měl narodit z panny, zemřel a zvítězil nad smrtí, jasně prokázal C. S. Lewis a řada dalších odborníků na legendy a mýty starověku. Ale zapůsobilo na mě, jak by byl Rankin nadšen, pokud by vzkříšení bylo skutečností. Jsem totiž naprosto přesvědčen, že vzkříšení je skutečností. Ale nemusím to zrovna „všude vykřikovat“. Jako většina mých křesťanských přátel ‚chodím do kostela, kde si zazpívám pár písní‘ a kde hlavně rozjímám o tom, k jaké radosti víra ve vzkříšení vede. Křesťané již přibližně 20 století hlásají, že Velikonoce si připomínáme proto, že Ježíš Kristus byl vzkříšen, a to ve skutečném těle. Křesťané žijí a umírají s vírou, že jednoho dne budou také tělesně vzkříšeni z mrtvých. Tato víra měnila život lidí v minulosti a mění život lidí i dnes. Tato víra činila z běžných lidí hrdiny v minulosti a je tomu tak i dnes. V průběhu dějin si miliony věřících zvolili, že raději zemřou mučednickou smrtí, než aby popřeli svou víru ve vzkříšení. Jsme tedy přesvědčeni, že vzkříšení – které si připomínáme právě o Velikonocích – je skutečnou historickou událostí, která má obrovský význam pro nás všechny i dnes. Víra ve vzkříšení je doslova záležitostí života a smrti. Na této víře totiž závisí náš věčný úděl.
Co znamená vzkříšení? Co pro křesťany znamená vzkříšení? Křesťané věří, že opět vstanou k životu ve skutečném těle; budou touž osobou, která ale bude určitým způsobem proměněna. Vzkříšení nesmíme zaměňovat s resuscitací, tedy snahou o obnovení životně důležitých funkcí. V Novém zákoně je popisováno vzkříšení Lazara (J 11) a několika dalších osob. Tito lidé zemřeli, přestali žít, a opět vstali k životu. Navenek se to mohlo zdánlivě podobat návratu z klinické smrti. Ale vzkříšení Lazara bylo úžasným zázrakem – vždyť k němu došlo až čtyři dny po jeho úmrtí! Lazar ovšem později opět zemřel, jako každý člověk. Křesťanská naděje na vzkříšení znamená také mnohem více, než že by lidé měli navždy žít v jakési podobě připomínající ducha či přízrak. Kreslíři často 2
mrtvé vyobrazují, jak se v jakési nehmotné formě volně vznášejí v prostoru, přičemž se nějak podobají tomu, jak vypadali za svého života na zemi. Očekáváme, že budeme žít ve skutečném těle, budeme vědět, kdo jsme, a navzájem se poVzkříšení nesmíme známe. Ale naše nové tělo nebude přesnou kopií zaměňovat našeho těla současného. Na základě údajů v Nos resuscitací. vém zákoně věříme, že toto nové tělo bude mít Naše nové, vlastnosti a schopnosti, které dnes ani neznáme. vzkříšené tělo Nebudeme potřebovat telefony ke komunikaci, bude mít vlastnosti k přesunu nebudeme potřebovat automobily. Naa schopnosti, které še nové tělo bude dokonale přizpůsobeno k živodnes ani neznáme. tu v novém bezhříšném prostředí – v nebesích. Udělejme si malé shrnutí. Bůh, původce veškerého života, se dotkl svou mocí Ježíšova mrtvého těla, které bylo přeměněno – stalo se dokonalým nástrojem pro Ježíšova nesmrtelného lidského ducha. Toto nové tělo pak mohlo prostoupit látkami a obinadly, do nichž bylo předtím zabaleno, a vyjít ze zapečetěného hrobu. Jednoho dne Bůh opět použije svou tvůrčí moc a dá všem svým dětem podobné tělo, jaké dostal Ježíš při svém vzkříšení a v němž žije i dnes. Jistě, zní to až příliš dobře. A také je třeba přiznat, že křesťané o tom nekáží ze střech domů a ani kvůli tomu neprojevují takovou radost, jakou by měli projevovat. Ale podle Bible může každý věřící skutečně očekávat, že bude vzkříšen. Krom toho Bible pro svá vyjádření ohledně vzkříšení přináší velmi solidní podporu. Patrně nejobsáhlejší pojednání o tomto námětu je v 1. Korintským 15. Proto se zaměříme na tuto důležitou pasáž.
Vzkříšení Krista a naše budoucnost Ježíš Kristus opět vstal ve skutečném těle a stejné vzkříšení očekávají všichni, kteří v Krista věří. To je jádrem toho, co apoštol Pavel rozebírá v 1. Korintským 15. Tímto námětem se zde zabývá detailně, protože někteří členové sboru v Korintu zastávali názor, že by křesťané neměli po smrti očekávat tělesné vzkříšení. Nevíme sice, jaké názory ohledně života po smrti prosazovali, ale možná učili, že duše či duch věřícího bude žít po smrti v nebi. Patrně si ale nemysleli, že smrtí vše končí – to by asi nebyli přitahováni ke křesťanství, které jim v té době neposkytovalo vůbec žádné výhody. Vždyť lidé, kteří věřili v Krista, byli předmětem posměchu. 3
Lze tedy předpokládat, že tito křesťané v Korintu věřili v Boha a věřili v Krista, který svou Proč někteří členové smrtí zaplatil cenu za jejich hříchy. Ale patrně sboru v Korintu do své nové víry vnesli určité prvky ze svého dřínevěřili, že Kristus vějšího pohanství, kdy byli vyučováni, že hmota byl vzkříšen v těle? patří mezi zlo a že při smrti jsme osvobozeni od svého fyzického těla a přecházíme do čistě duchovní podoby existence. Tyto pohanské prvky se pak patrně snažili nějak začlenit do své křesťanské víry. Následkem toho pak vyučovali, že budoucí tělesné vzkříšení je nemožné i nežádoucí. Pavel se proto snaží jejich nesprávné smýšlení napravit, a to v šesti krocích. Za prvé jim ukazuje, že Ježíš Kristus byl vzkříšen ve skutečném těle (v. 1–11). Za druhé vysvětluje, jak důležité je věřit ve vzkříšení – že popřením vzkříšení popřeme celé křesťanské poselství (v. 12–19.29–34). Za třetí poukazuje na to, jak zásadní je spojitost mezi Kristovým vzkříšením a jistotou našeho vzkříšení (v. 20–28). Za čtvrté zdůrazňuje, že i po vzkříšení budeme mít tělo, i když jiné (v. 33–38). Za páté popisuje určité charakteristické znaky našeho nového těla (v. 39–49). A za šesté vše uzavírá triumfálním provoláním (v. 50–58).
Prokazatelná událost (1K 15,1–11) Připomínám vám, bratři, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, v němž stojíte a skrze něž jste i zachraňováni, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – ledaže byste uvěřili nadarmo. Předal jsem vám především to, co jsem také sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem, zjevil se Kéfovi a potom Dvanácti. Dále se zjevil více než pěti stům bratří najednou; většina z nich doposud žije, někteří však již zemřeli. Potom se zjevil Jakubovi a potom všem apoštolům. Naposledy ze všech, jako nedochůdčeti, zjevil se také mně. Neboť já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem hoden nazývat se apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Boží milostí jsem to, co jsem. A jeho milost, kterou mi prokázal, nebyla marná, vždyť jsem usilovně pracoval více než všichni ostatní – nikoli já, nýbrž Boží milost, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni – takto hlásáme a tak jste uvěřili. (1K 15,1–11) Pavel zde nejprve zdůrazňuje následující skutečnost: ‚Víme, že Ježíš vstal z mrtvých v těle. Jedná se o nedávný historický fakt, a proto nikdo nemá 4
právo říkat, že tělesné vzkříšení je nemožné nebo sporné.‘ Připomíná svým čtenářům poselství, které slyšeli, když uvěřili v Krista. Bylo to následující poselství: Ježíš Kristus zemřel, zaplatil cenu za náš hřích, byl pohřben a opět vstal, jak to bylo prorokováno ve starozákonních Písmech. Pavel jim dále připomíná určité skutečnosti, které již nepochybně slyšeli – jak se Ježíš po svém vzkříšení objevoval svým následovníkům, i když se nesnaží uvést všechny tyto okolnosti, jak jsou uváděny v evangeliích. Jmenovitě uvádí, jak se Kristus setkal s Petrem, Jakubem a samotným Pavlem. Zmiňuje, jak Ježíš dvakrát navštívil apoštoly a jak jednou navštívil skupinu, kde bylo přes 500 osob. Je zajímavé si povšimnout, že apoštol Pavel považoval své setkání s Kristem na cestě do Damašku za naprosto konkrétní, osobní setkání se vzkříšeným Kristem, nikoli tedy za nějaké pouhé vidění. Když to spojíme ještě s osobními svědectvími apoštolů, umíme si představit, že heretici k tomu patrně neměli co říci. Dobře totiž věděli, že apoštolové ani Pavel nebyli lháři. Také nemohli předložit žádné doklady, že lidé, kteří dosvědčovali o svém setkání se vzkříšeným Ježíšem, by se nějak mýlili. Nezbývalo jim tedy než uznat, že Ježíš Kristus byl vzkříšen ve skutečném těle. Zároveň mohli vidět chybu ve svém uvažování, když si mysleli, že vzkříšení z mrtvých je vědecky nemožné a filozoficky nežádoucí. Jakmile uznali, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, sami sebe usvědčili z mylného myšlení, že by tělesné vzkříšení bylo nemožné. A když uznali, že Ježíš vstal z mrtvých ve skutečném těle, viděli, jak nesprávné je myšlení, že tělo by ve své podstatě mělo být špatné. Bůh by přece nedal Ježíši Kristu nové tělo, pokud by tělo považoval za cosi špatného. Tito lidé žili příliš blízko době, kdy byl Kristus vzkříšen, aby mohli vzkříšení popírat. Žilo ještě dost těch, kteří mohli osobně dosvědčit, že vzkříšeného Krista viděli. Tuto úchvatnou historickou událost nemohli nijak oddiskutovat, stejně jako není možné popírat holocaust. Někteří lidé se dnes sice snaží holocaust popírat, ale bezúspěšně. Proč? Pořád ještě totiž žije mnoho těch, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. V roce 1981 se 10 000 těchto mučedníků nacismu sešlo na čtyři dny v Jeruzalémě. V jednom rozhovoru Ernest Michael, který přežil hrůzy koncentračních táborů Osvětim a Buchenwald, zvedl své ruce a řekl: „Tyto ruce odnesly [k pohřbu] více těl, než si vůbec mohu pamatovat. Ale někteří tvrdí, že k holocaustu nikdy nedošlo! My to víme, protože jsme tam byli!“ Lidé, jimž psal apoštol Pavel, přitom žili mnohem blíže době Kristova vzkříšení než lidé, kteří přežili holocaust a kteří se v roce 1981 setkali v Jeruzalémě. Dnes to je ovšem téměř 2000 let od Kristova vzkříšení. Nemůžeme tedy mluvit s očitými svědky, jako si s nimi mohli 5
promluvit lidé, jimž psal apoštol Pavel své dopisy. Jak si tedy můžeme být jisti, že Kristus byl skutečně vzkříšen? Můžeme si tím být jisti, protože máme psaný záznam od lidí, kteří byli přímo při tom. Nový zákon napsali lidé, kteří žili v prvním století a z nichž většina viděla Ježíše po jeho vzkříšení. Křesťané tomu vždy věřili, i když to nemohli prokázat. V 19. a 20. století kritici Bible tvrdili, že příběhy o vzkříšení údajně pocházejí od pisatelů, kteří žili ve 2. a 3. století. Proto se má jednat jen o pouhé mýty. Ale kritici již dnes taková tvrzení používat nemohou. Nedávno byly totiž nalezeny kopie částí Nového zákona, jež byly prokazatelně zapsány v době, kdy ještě žili Ježíšovi současníci. William Albright začal své zkoumání s předpokladem, že novozákonní dokumenty se vyvíByli muži, kteří jely postupně, během několika století. Ale po pronapsali pojednání zkoumání všech dostupných dokladů dospěl ke o Kristově vzkříšení, zcela jinému závěru. Prohlásil: „Již neexistuje naivními hlupáky, žádný solidní základ, abychom u jakékoli knihy anebo dokonce Nového zákona uváděli pozdější datum vzniku záměrně lhali? než rok 80 n. l.“ (Recent Discoveries In Biblical Lands [Nedávné objevy v biblických zemích], s. 136). Dalším učencem, který po pečlivém výzkumu zásadně změnil svůj názor, je John A. T. Robinson. Řadu let předpokládal, že Nový zákon byl sepsán velmi dlouho po Kristově době, ale rozhodl se celou záležitost důkladně prozkoumat. To, co zjistil, jej ohromilo. Došlo mu, že lidé, které předtím uznával, nenakládali s fakty poctivě. Dospěl k závěru, že všechny knihy Nového zákona, včetně knih připisovaných apoštolu Janovi, byly dokončeny před rokem 54 n. l. – což je ranější datum, než jaké uvádí většina evangelikálních učenců. Za svým závěrem si natolik stojí, že napsal článek do časopisu Time, v němž vybízí své kolegy, aby mu prokázali, že se mýlí (21. března, 1977). Důkazy jsou skutečně k dispozici. Novozákonní pojednání o Kristově vzkříšení napsali totiž očití svědkové. Buď tomu, co napsali, budeme věřit, nebo je budeme muset považovat za naivní hlupáky, anebo dokonce za záměrné lháře. Byli to tedy naivní hlupáci? Přečtěte si celý Nový zákon a udělejte si svůj vlastní závěr. Záměrně lhali? To je naprosto nemožné! Tajná dohoda s cílem někoho podvést se totiž zhroutí, jakmile se její účastníci dostanou do potíží. Chuck Colson, který byl zatčen a uvězněn za svou spoluúčast na konspirač6
ní aféře Watergate za vlády prezidenta Nixona, se vyjádřil, že jakmile tento skandál začínal vycházet najevo, začali se účastníci spiknutí postupně navzájem obviňovat. Loajálnost byla ta tam! Každému už šlo jen o svou vlastní kůži. Ale v případě apoštolů tomu bylo naprosto jinak. Nehrozilo jim jen několikaleté vězení. Byli jeden po druhém popraveni. Ale nikdo z nich neřekl něco jako: „Byla to jen lež.“ Nikdo z nich neřekl: „Nechali jsme se ošálit.“ Jednali a chovali se jako duševně naprosto zdraví lidé, kteří byli nezdolně přesvědčeni, že to, co říkají, je pravda. Vzkříšení Ježíše Krista je prokazatelnou historickou událostí. Možná se ale zeptáte: „Pokud Apoštolové se tomu tak je, proč tomu tolik předních intelektuchovali jako duševně álů nevěří?“ Mohou k tomu mít morální důvonaprosto zdraví lidé, dy. Nechtějí věřit, protože víra s sebou nese urkteří byli nezdolně čité mravní požadavky. A tito lidé chtějí raději přesvědčení, že to, žít podle svých vlastních měřítek než se podřico říkají, je pravda. zovat měřítkům svatého Boha. Dnes je oblíbené přehlížet důkazy, vyhýbat se závažným otázkám a předkládat Kristův život jako pouhý zajímavý příběh. Například Hugh Schonfield a Gore Vidal napsali knihu, která je ve světských médiích vychvalována. Ježíše v ní vyobrazují jako nečestného a nemravného člověka a s lehkostí sobě vlastní zcela přehlížejí autentické záznamy od těch, kteří Krista znali osobně. A dělají to pochopitelně zcela záměrně. Druhým důvodem, proč se mnozí učenci odmítají vážně zamyslet nad záznamy týkajícími se Kristova vzkříšení, je snaha držet krok s myšlením doby. Mladí se chtějí začlenit do skupiny svých vrstevníků. Na světských školách a univerzitách dostanete nejlepší známky a získáte nejlepší postavení, pokud vystihnete, co se právě nejvíce uznává. Takoví lidé se pak tedy raději vzdají veškerého myšlení, že nadpřirozené vzkříšení by mohlo vůbec přicházet v úvahu. Jako alkoholik, který si myslí, že jedna další sklenička mu nemůže uškodit, uspokojují tito lidé svou žízeň po vědění ze světského zdroje. Nemají ale naději na věčnost. Chybí jim smysl života a spokojenost. Dostali se však do takového stavu, kdy o možnosti, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, nechtějí ani uvažovat. Dělají to ovšem ke své věčné škodě. Je skutečností, že Ježíš Kristus byl vzkříšen. Jeho vzkříšení si totiž můžeme ověřit.
7
Zásadní víra (1K 15,12–19.29–34) Když se tedy hlásá o Kristu, že vstal z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení mrtvých? Není-li vzkříšení mrtvých, pak nevstal ani Kristus. Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra a my jsme se také stali falešnými Božími svědky – vždyť jsme vydali svědectví o Bohu, že probudil k životu Krista, on ho však neprobudil, jestliže totiž mrtví nevstávají. Neboť jestliže mrtví nevstávají, není vzkříšen ani Kristus. Není-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších. (1K 15,12–17) V Kristovo vzkříšení odmítají ke své věčné újmě věřit dvě skupiny lidí: nevěřící a ti, kteří se hlásí k víře v Krista, ale odmítají učení, že všichni věřící budou vzkříšení ve skutečném těle. Právě tak smýšleli i někteří členové církve v Korintu, jak jsme si již ukazovali. A právě tak smýšlejí i některé přední církevní osobnosti i dnes, když tvrdí, že víra v druhý Kristův příchod a tělesné vzkříšení je již překonaná. Ale apoštol Pavel jasně ukazuje, že člověk, který z jakéhokoli důvodu nevěří ve vzkříšení věřících, tím činí celé poselství evangelia neplatným. Na Kristovo vzkříšení musíme nahlížet stejně jak na naše budoucí vzkříšení. Jestliže byl vzkříšen Kristus, budeme vzkříšeni i my. Jestliže je budoucí vzkříšení nemožné nebo nežádoucí, musí totéž platit o zprávách ohledně Kristova vzkříšení. Jakmile popřeme, že vzkříšení je možné a žádoucí, dostáváme se tím do myšlenkového procesu, kdy evangelium již nemá smysl. Je tím vlastně zpochybňována inteligence či pravdivost apoštolů, takže již není důvod věřit čemukoli, co napsali. Pavel chtěl, aby si Korinťané uvědomili závažnost svého omylu. Evidentně se domnívali, Kdo nevěří ve že je možné popírat budoucí tělesné vzkříšení, vzkříšení věřících, a přitom si ponechat základní prvky křesťanské činí tím evangelium víry – odpuštění hříchů, moc Ducha svatého a koneplatným. nečné vítězství na hříchem a smrtí. Ale Pavel jim říká, že tímto popřením strhli samotný základ novozákonní spásy. Zřejmě odmítli svědectví apoštolů, kteří jim říkali, že Kristus opět vstal. Pro jejich přátele, kteří zemřeli v naději, to vlastně musel být úplný konec. Máme-li evangelium pouze pro tento život, není to vlastně žádné evangelium. „Pak tedy zahynuli i ti, kteří 8
v Kristu zemřeli. Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí“ (v. 18–19). Po krátké odbočce (v. 20–28) se Pavel ke svému hlavnímu tématu opět vrací ve verších 29–32: Co potom budou dělat ti, kteří se dávají křtít za mrtvé? Jestliže mrtví vůbec nevstávají, proč se za ně dávají křtít? A proč i my se v každou hodinu vydáváme do nebezpečí? Denně umírám – jakože vy, bratři, jste moje chlouba, kterou mám v Kristu Ježíši, našem Pánu. Jestliže, po lidsku řečeno, jsem v Efesu bojoval s šelmami, co mi to prospěje? Jestliže mrtví nevstávají, ‚jezme a pijme, neboť zítra zemřeme‘. Apoštol Pavel zde velmi důrazně ukazuje, že popřením budoucího tělesného vzkříšení takoví věřící vlastně odmítají celé poselství apoštolů. A bylo by dokonce naprostou pošetilostí chtít se stát křesťanem, pokud by člověk zastával takovýto názor. Pavel píše o těch, „kteří se dávají křtít za mrtvé“. Tomuto vyjádření není snadné porozumět; jeden učenec uvádí, že k tomuto výroku nalezl 30 až 40 různých vysvětlení. My si zde uvedeme pouze tři z nich. 1) Někteří se domnívají, že následkem rozsáhlé epidemie zemřelo mnoho křesťanů ještě předtím, než byli pokřtěni. Místo nich byli pak pokřtěni jejich přátelé či příbuzní. 2) Pavel mohl mít na mysli běžnou skutečnost, že noví křesťané byli pravidelně křtěni, čímž v daném sboru zaplnili místo těch křesťanů, kteří právě zemřeli. 3) Pavel také mohl použít řeckou předložku hyper, která je zde přeložena českou předložkou „za“, s příčinným významem „kvůli“. Jinými slovy, lidé byli křtěni (tedy docházeli ke spáse) kvůli svědectví křesťanů, kteří zemřeli. Nevíme tedy jistě, co zde měl Pavel na mysli, ale zásadní myšlenka této pasáže je i přesto zcela jasná: Křest je zcela zbytečný, jestliže nevěříme, že naše budoucí vzkříšení je jistou skutečností. Pavel pak říká, že by bylo naprosto pošetilé každodenně čelit smrti, když by neměl naději na vzkříšení. Není-li evangelium pravda a nemáme-li žádný skutečný základ pro naději, bylo by pak určitě lepší žít podle filozofie, „jezme a pijme, neboť zítra zemřeme“ (v. 32). Z toho vidíme další důvod, proč je vzkříšení tak zásadní. Korinťané, kteří opustili víru ve vzkříšení zároveň s tím patrně opustili i další důležité biblické doktríny. Začali se vracet k některým svým dřívějším pohanským způsobům 9
života, a dokonce se dopouštěli nemravnosti. Stala se z nich špatná společnost. Dávali najevo, že vlastně Boha vůbec neznají. Proto je Pavel varuje: Neklamte se: ‚špatná společnost kazí dobré mravy‘. Vystřízlivějte, jak se sluší, a nehřešte. Někteří nemají ani ponětí o Bohu. Říkám to k vašemu zahanbení! (1K 15,3–34 ČEP) Pavel uvádí, že evangelium je pravda jako celek. Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy. Opět vstal a zjevil se mnoha lidem. Pokud popíráte, že Ježíš svou smrtí zaplatil cenu za hřích, není vám odpuštěno. Pokud popíráte, že Ježíš vstal z hrobu, přicházíte o veškerý základ na naději. Kdysi jsem se jednoho pastora zeptal na to, co podle jeho názoru znamená Kristova smrt a vzkříšení. Nevěřil, že by Bůh potrestal Ježíše za naše hříchy, a nevěřil, že by Ježíš byl vzkříšen ve skutečném těle. Domníval se, že se ale muselo stát něco, co apoštoly přesvědčilo, že jejich Pán zvítězil nad smrtí. A proto dle svého mínění údajně může s dobrým svědomím prohlašovat, že život nakonec zvítězí nad smrtí. Taková odpověď by však Pavla neuspokojila. Apoštol by jej jistě pokáral za jeho herezi a za to, že slovům apoštolům nevěří. Víra ve vzkříšení je záležitostí života a smrti. Kdo vzkříšení popírá, nemá spásu ani naději.
Životně důležitá souvislost (1K 15,20–28) Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi. (1K 15,20–23) Pavel zde uvádí, že mezi Kristovým vzkříšením a naší nadějí na vzkříšení je životně důležitá souvislost. Kristovo vzkříšení je pro nás Božím příslibem, že podobný zázrak zakusíme i my sami. Věřící obrácení z judaismu věděli přesně, co měl Pavel na mysli, když mluvil o ‚prvotině‘. Pod Mojžíšovým zákonem chodili ženci na pole ještě před obdobím hlavní žně, sklidili ‚prvotinu‘ (první ovoce), kterou pak předložili v chrámu jako vyjádření své vděčnosti a důvěry, že brzy bude shromážděna plná žeň takového obilí. Výraz prvotina v tomto Pavlově výroku zahrnuje všechny věřící – ty, „kdo zemřeli“ (v. 20), a ty, kdo budou naživu „při jeho příchodu“ (v. 23). V našem současném těle jsme jako Adam, který zhřešil, a proto umíráme. Ale díky víře v Ježíše budeme při vzkříšení jako on. Budeme jako žeň, kde Ježíš je onou prvotinou. 10
Povšimněme si, že Pavel uvádí: „Každý však ve svém pořadí.“ K našemu vzkříšení nedojde okamžitě poté, co zemřeme. Dojde k němu „při jeho příchodu“ – až se Kristus navrátí. Věřící je po smrti „s Kristem“, jak to uvádí Pavel ve Filipským 1,23 – což je „mnohem, mnohem lepší“ než život na zemi. Bible neuvádí podrobnosti ohledně doby mezi smrtí a vzkříšením. Věřící mrtví jsou každopádně „s Kristem“. To nám stačí k jistotě, že se jedná o stav blaženosti, který ale nikdy není popisován jako „požehnaná naděje“ ani jako cíl naší spásy. Naděje je totiž vždy spojována s návratem Ježíše Krista, kdy obdržíme své vzkříšené tělo. Kristus nebude při svém návratu sám. Budou s ním duchovní bytosti všech, „kdo zesnuli“ (1Te 4,13). A „za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice“ dostanou tyto duchovní bytosti své nové tělo (v. 16) a hned nato věřící, kteří budou v té době žít na zemi, obdrží své tělo vzkříšení. V tomto novém těle pak „budeme. . . uchváceni v oblacích do vzduchu k setkání s Pánem“, s nímž pak budeme „už navždy“ (v. 17). Dnes žijeme „v Kristu“. Až zemřeme, budeme „s Kristem“. A až budeme vzkříšeni, budeme stále „s Kristem“. Jakmile mu patříme, nebudeme od něj již nikdy odděleni. Ale Pavel ve svém výkladu u vzkříšení nekončí. Dívá se ještě dále, až na konečný cíl, hledí do věčnosti, kdy trojjediný Bůh – Otec, Syn a Duch svatý – budou každému vším. Potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc. Neboť on musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt. Neboť ‚všechno podřídil pod jeho nohy‘. Když však řekl, že je všechno podřízeno, je zřejmé, že všechno kromě toho, kdo mu všechno podřídil. A až mu podřídí všechno, pak i sám Syn se podřídí tomu, jenž mu podřídil všechno, aby byl Bůh všechno ve všem. (1K 15,24–28) Ježíš jako náš Prostředník a Bohočlověk bude vládnout nad zemí 1000 let (společně se vzkříšenými lidmi, kteří se budou na této vládě podílet) a na konci tohoto období uvrhne ďábla na věčnost do ohnivého jezera. Pak zde budou nová nebesa a nová země (Zj 21,1). Kristovo dílo našeho Prostředníka a Krále nad zemí bude dokončeno. Pak se Kristus podřídí Bohu Otci a zaujme místo, jaké měl v rámci Trojice, než přišel na zem jako člověk. A přesto bude nadále v nebi jako Bohočlověk, v těle, jemuž se pak bude naše tělo podobat. Po celou věčnost pak budeme celým svým životem spojeni s naším Spasitelem. 11
Budeme i nadále sami sebou (1K 15,25–38) Někdo však řekne: ‚Jak vstanou mrtví?‘ ‚V jakém těle přijdou?‘ Pošetilý člověče! To, co zaséváš, neobživne, jestliže to neumře. A co zaséváš, není to tělo, které má vzniknout, nýbrž holé zrno, například pšeničné nebo nějaké jiné. Bůh mu však dává tělo, jak to sám chtěl: každému semeni jeho vlastní tělo. (1K 15,33–38) Po vzkříšení budeme pořád sami sebou. Vzkříšení je tedy mnohem lepší, než co nabízí hnutí New Age ve svém učení o reinkarnaci, kdy daná osoba má na sebe údajně vzít nějakou zcela jinou podobu. Křesťanská víra nám dává ujištění, že v nebi si budeme pamatovat svou minulost a poznáme své přátele. Již ze samotné skutečnosti, že budeme stát před soudnou stolicí Kristovou (2K 5,10), kde budeme souzeni podle toho, co jsme dělali v těle, je zcela zřejmé, že budeme pořád sami sebou a že si budeme pamatovat, co jsme dělali během svého života na zemi. Ve verších 35–38 uvádí Pavel dva body. Nejprve znázorňuje princip kontinuity. A pak se zabývá pojetím různorodosti – tedy že se i v nebi budeme od sebe navzájem lišit. Princip kontinuity je znázorňován na příkladu pšeničného zrna. Toto zrno zasadíme do země, kde z něj vyraší nová rostlina, ale samotné zrno se tím pádem vlastně rozpadne. Tělo člověka se po smrti také rozpadne. Ale až přijde Ježíš Kristus, vstanou tato těla opět k životu. A budeme tedy opět stejnými lidmi, jako když jsme byli na zemi. Ze semínka slunečnice vyroste slunečnice – je zde tedy určitá kontinuita, návaznost. A přesto rozdíl mezi naším současným tělem a tělem, které obdržíme, bude patrně stejně výrazný jako rozdíl mezi semínkem slunečnice a samotnou slunečnicí. Za druhé Pavel poukazuje na skutečnost, že při vzkříšení bude každý jednotlivec naprosto unikátní osobou, když píše, že Bůh dává „každému semeni jeho vlastní tělo“. Ponecháme si tedy svou vlastní osobnost. Budeme pořád sami sebou, přestože naše nové tělo se bude od našeho dřívějšího těla lišit jako se liší i semínko od výsledné rostliny. Žádné dvě rostliny nejsou naprosto identické, a proto ani nikdo z nás nebude pouhou kopií někoho jiného. V každém slova smyslu bude každý z nás unikátní, jedinečný.
12
Nový počátek (1K 15,39–49) Po vzkříšení sice budeme i nadále sami sebou, ale přesto začneme zcela novou existenci. V našem pozemském těle jsme hřešili, trpěli a snášeli různá příkoří, čemuž bude konec! Budeme noví velkolepým způsobem. Budeme se těšit z dokonalosti. A budeme skvěle přizpůsobeni k životu v našem novém prostředí. Skvostné tělo (1K 15,39–42) Není každé tělo stejné, nýbrž jiné je tělo lidské, jiné je tělo dobytka, jiné tělo ptáků a jiné tělo ryb. A jsou těla nebeská a těla pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je sláva slunce, jiná je sláva měsíce a jiná je sláva hvězd. Neboť hvězda od hvězdy se liší ve slávě. Tak je tomu i při vzkříšení mrtvých: Zasévá se v porušitelnosti, vstává v neporušitelnosti. (1K 15,39–42) Pavel zde ukazuje, že po vzkříšení budeme mít skvostné tělo, které však nijak podrobněji nepopisuje. Lidským jazykem prostě nelze vystihnout záležitosti týkající se nebe; nezbývá nám než používat výrazy, které pro nás mají nějaký význam. Proto Pavel poukazuje na různorodost těl na zemi, aby nás ujistil, že týž Bůh, který stvořil tuto pozemskou rozličnost, může i pro nás vytvořit zcela nové, skvostné tělo. Pavel se možná zmiňuje o mnoha různých druzích pozemských těl, aby nám naznačil, že po Lidským jazykem vzkříšení budeme mít natolik skvostné tělo, že nelze vystihnout budeme moci dělat i to, o čem se nám dnes ani záležitosti nesní. Jen si připomeňme, co mohl dělat Ježíš! týkající se nebe. Náhle se objevil a stejně náhle i zmizel. Dokázal projít zavřenými dveřmi. A mohl ze země vystoupit na nebesa. Mezi „těla nebeská“ (v. 40) nepochybně patří slunce, měsíc a hvězdy. V daném kontextu se nemluví o andělech a je otázkou, zda andělé mají těla ve smyslu tohoto slova. Mezi „těla pozemská“ budou patři oceány, jezera, řeky a hory. Každé takové nebeské i pozemské „tělo“ má svou jedinečnou krásu. Pavel také mluví o různé slávě, pokud jde o slunce, měsíc a hvězdy, čímž možná poukazuje na různé stupně odměny, kterou obdržíme před soudnou stolicí Kristovou. V 2. Korintským 5,19 se dozvídáme, že „všichni se musíme objevit před soudnou stolicí Kristovou, aby každý přijal odplatu za to, co vykonal v těle“ – což může poukazovat na různé stupně slávy. 13
V nebi si budeme všichni rovni a budeme prožívat dokonalé štěstí. Ale přitom se možná budeme lišit ve slávě, kterou obdržíme po soudu před soudnou stolicí Kristovou. Každý z nás vstoupí do věčné slávy a budeme dokonale šťastni s tím, co máme.
Nová dokonalost (1K 15,42–43) Mnozí lidé dnes propadli kultu těla. Časopisy a reklamy jsou plné krásných lidí. Každý chce mít dokonalé tělo, což ale není možné. Naše tělo v sobě totiž nese smrt. Proto podléháme nemocem a chorobám. Pokud jde o naše tělo, ani zdaleka se nemůžeme rovnat výkonům, které vidíme v říši zvířat. Naše tělo nám sice může sloužit velmi dobře, pokud jsme zdraví, ale jistě má daleko k dokonalosti. Jasným svědectvím jsou výdaje, které se každoročně vynakládají na zdravotní péči. Po vzkříšení ale budeme mít tělo, které nebude mít žádné stávající nedokonalé rysy. Tak je tomu i při vzkříšení mrtvých: Zasévá se v porušitelnosti, vstává v neporušitelnosti; zasévá se v potupě, vstává ve slávě; zasévá se v slabosti, vstává v moci. (1K 15,42–43) Při vzkříšení obdržíme ‚neporušitelné‘ tělo, které nebude podléhat stárnutí ani chátrání. I po milionech let (počítáno naším pozemským časem) budeme stejně silní, zdraví a plní energie jako ve chvíli vzkříšení. Dnes náš proces stárnutí a chátrání začíná již velmi záhy. Atleti končí se svou profesionální Při vzkříšení kariérou často kolem třiceti. I s veškerými souobdržíme dobými poznatky moderní medicíny se sta let do‚neporušitelné‘ tělo, žije jen málo lidí. Smrt je nevyhnutelnou skutečkteré bude i po ností. Tělo, které postupně rok za rokem chátramilionech let silné, lo, nakonec umírá. V tomto těle tedy prožijeme zdravé a plné energie. jen relativně pár let, ale po vzkříšení budeme ve svém novém těle žít navždy. Nyní máme tělo „v potupě“ či „nesličné“ (KB), ale při vzkříšení obdržíme tělo „slavné“. Výraz, který je v 1. Korintským 15,43 přeložen „v potupě“, je použit i ve Filipským 3,21, kde čteme o tělu naší „poníženosti“. Je obtížné zjistit, co přesně zde měl Pavel na mysli. William Barclay píše: „Možná měl na mysli, že v tomto životě můžeme velmi snadno přijít k potupě skrze naše tělesné cítění, vášně a pudy; ale v nadcházejícím životě již naše tělo nebude otrokem vášně či nutkání, ale bude nástrojem čisté služby Bohu, což bude velmi slavné.“ 14
Podle jiných komentátorů, například Godeta a Hodgeho, se termín „potupa“ vztahuje na naše pokoření, když musíme snášet stárnutí, nemoci, nehody nebo když ztrácíme své určité schopnosti, stáváme se bezmocnými a opět potřebujeme péči jako nemluvňata. V každém případě budeme mít po vzkříšení naprosto jiné tělo, které nebude nástrojem hříchu a ani nebude podléhat pokořujícímu tělesnému chátrání, které nakonec vede ke smrti. A co je tou třetí skutečností, pokud jde o naše vzkříšené tělo? Pavel uvádí že toto tělo vstaPo vzkříšení budeme ne „v moci“, což je v příkrém kontrastu s naší mít „mocné“ nynější slabostí. Některé lidi vychvalujeme, jak tělo. Je těžké si jsou silní, což je ovšem velice relativní popis. Ve vůbec představit, srovnání se schopnostmi zvířat jsme tělesně večeho všeho lice slabí. Kromě toho se můžeme zabít pádem či budeme schopni. pouhou kapkou jedu, můžeme zemřít po uštknutí hadem, následkem působení určitého viru a tak dále. Jsme velice křehcí. Po vzkříšení budeme mít „mocné“ tělo. Je těžké si vůbec představit, čeho všeho budeme schopni. Budeme mít podobné tělo, jaké obdržel při svém vzkříšení Kristus, a proto patrně nebudeme ke komunikaci potřebovat telefony, automobily pro transport ani počítače pro úschovu dat. Na určité místo se dostaneme jen na základě toho, že si to ve své mysli budeme přát. Když budeme chtít určité informace, bude stačit na ně jen pomyslet. Naše tělo, včetně mozku, bude „mocné“.
Nové tělo (1K 15,44–49) Nyní žijeme v těle, které je určeno k životu na zemi. Při vzkříšení obdržíme tělo pro život v nebi. Pohřbívá se tělo přirozené, křísí se tělo duchovní. Je-li přirozené tělo, je i tělo duchovní. Jak je psáno: „První člověk, Adam, se stal živou duší,“ ale ten poslední Adam se stal obživujícím duchem. Nejdříve však není to duchovní, ale to přirozené, teprve potom to duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk je z nebe. Jaký byl ten z prachu země, takoví jsou ti pozemští, a jaký ten nebeský, takoví i nebeští. Jako jsme nesli obraz toho, kdo byl z prachu země, tak poneseme i obraz toho nebeského. (1K 15,44–49) Pavel rozlišuje mezi pozemským a nebeským tělem tím, že používá výrazy přirozené tělo a duchovní tělo (v. 44). Při zběžném pohledu to vypadá, jakoby vzkříšené tělo mělo být nehmotné, že se tedy má jednat jen o ducha. Ale není 15
tomu tak. Výraz duchovní tělo je přeloženo z řeckého termínu pneumatikos. Přídavná jména s příponou ikos mají význam funkční či etický. Vzkříšené tělo tedy nebude duchem, nic takového zde Pavel neříká. Toto tělo bude oživováno vykoupeným lidským duchem. Náš duch bude v dokonalém souladu s Bohem a jeho vůlí. Tomuto vykoupenému duchu bude tedy dokonale odpovídat naše tělo v nebi. Naše současné tělo je naproti tomu rozněcováno a oživováno pozemskými potřebami a touhami, na něž také příslušným způsobem reaguje. Proto se v této pasáži mluví o ‚přirozeném‘ těle. Pavel dále rozvíjí myšlenku, že naše současné, pozemské tělo, je nižšího řádu než tělo, jež Naše současná obdržíme v nebi. Dá se předpokládat, že kdyby rozhodnutí mají Adam s Evou nezhřešili, dostali by se časem do zásadní vliv na stavu, kdy by jejich tělo bylo proměněno do neto, zda navždy beského stavu. Nyní žijeme v těle, které je určezůstaneme na té nižší no pro jakési zkušební období zde na zemi. Naše úrovni, anebo zda současná rozhodnutí mají zásadní vliv na to, zda budeme vyvýšeni k lepšímu životu. navždy zůstaneme na té nižší úrovni, anebo zda budeme vyvýšeni k lepšímu životu. Naše rozhodnutí ohledně Ježíše Krista má zásadní dopad jak na naši přítomnost, tak i na naši budoucnost. Pavel uvádí: „Jaký je ten nebeský, takoví [jsou] i ostatní v nebesích“ (v. 48 ČEP). I když nyní v souvislosti s naší tělesnou přirozeností podléháme pokušení, bolesti, nemocem a procesu stárnutí, již máme občanství v nebesích (Fp 3,20). V Efezským 2,6 se dozvídáme, že Bůh nás již „posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši“. Když si uvědomíme, kým jsme nyní v Kristu, jistě by to mělo být jasně vidět i na našem nynějším životě. Pavel dále popisuje naši budoucnost: A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského. (1K 15,49 ČEP) Budeme dokonale vybaveni k životu v nebi, protože poneseme podobu našeho Spasitele.
Převratná naděje (1K 15,50–58) Pavel dochází ve svém výkladu ohledně vzkříšení k velkolepému závěru. Srdce mu plá radostí. Jeho slova jsou plná dychtivého vzrušení. Ve verších 50–53 nejprve své téma shrnuje: Toto vám říkám, bratři, že tělo a krev nemůže být dědicem Božího království ani porušitelné nebude dědicem neporušitelného. Hle, říkám 16
vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni. Neboť toto porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. (1K 15,50–53) Do věčného nebeského Božího království nemůžeme vstoupit v našem současném, přirozeném Do věčného těle z masa a krve. Musíme být proměněni. Munebeského Božího síme obdržet nové tělo. A obdržíme je! Bůh Pavkrálovství nemůžeme lovi zjevil úchvatnou pravdu, že nadchází den, vstoupit v našem kdy zazní nebeská polnice, kterou bude ohlášen současném, návrat Ježíše Krista. Zazní polnice, a mrtví bupřirozeném těle dou vzkříšeni. Žijící věřící budou „naráz, v okaz masa a krve. Musíme obdržet nové mžiku“ proměněni a obdrží nebeské tělo. V ten tělo. A obdržíme je! den obdrží všichni vykoupení lidé své nové, slavné tělo! (Viz též 1Te 4,13–18.) Už při samotném pomyšlení na tuto skutečnost propuká Pavel v nespoutaný jásot: Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?‘ Ostnem smrti je hřích a mocí hříchu je Zákon. Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. (1K 15,54–57) Vize toho, že dva úhlavní nepřátelé lidstva – hřích a smrt – budou zcela poraženi, vede Pavla k toJežíš zvítězil nad mu, že ve svém popisu používá velmi živé obrahříchem a nad zy. „Smrt byla pohlcena ve vítězství.“ Ježíš Krissmrtí. A proto tus skrze svou smrt a vzkříšení porazil smrt tak, zvítězíme i my! že v onom budoucím dni bude smrt zcela „pohlcena“. Bude po ní. Po radosti z vítězství vzkříšení se Pavel smrti vysmívá: „ ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?‘ Ostnem smrti je hřích a mocí hříchu je Zákon. Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (v. 55–57). Ostnem smrti je hřích, protože skrze hřích přišla smrt na lidstvo, a právě povědomí o hříchu nám ze smrti nahání takový strach. A hřích kromě toho získává na síle skrze zákon, 17
protože nikdo není schopen zákon dokonale dodržovat. Ale Ježíš Kristus naplnil zákon místo nás, když byl vůči zákonu dokonale poslušný, a svou smrtí pak zaplatil cenu za náš hřích a zároveň zlomil moc smrti. Ježíš zvítězil nad hříchem a nad smrtí. A proto zvítězíme i my! Již se nemusíme smrti bát! Chvála Bohu! Pavel tuto pasáž uzavírá velmi praktickou výzvou. Dosud se zabýval vyučováním a chválou Boha. Nyní zanechává teologie a chval a věřící vybízí: Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu zbytečná (v. 58). Očekáváme nepopsatelnou slávu. Ve světle tohoto úchvatného očekávání bychom měli za všech okolností vytrvale sloužit Pánu a s radostí dělat mnohem více, než co je jen naší povinností. A dělejme to s jasným vědomím, že odměna daleko převýší vše, co nyní zakoušíme, ať se jedná o jakékoli zkoušky či obtíže.
Jak se nás Kristovo vzkříšení týká osobně Pokud jste dočetli až sem, patrně víte, čemu křesťané věří ohledně Kristova vzkříšení a jakou důležitost mu přikládají. Také již víte, že první Ježíšovi následovníci byli o jeho vzkříšení natolik přesvědčeni, že poselství o jeho vzkříšení šířili s obrovskou horlivostí i za cenu velkých osobních obětí. A dále víte, že ačkoli jeden za druhým umírali mučednickou smrtí, každý z nich zůstal pevný až do samého konce. Velmi důležitá je i skutečnost, že křesťané ze Židů, kteří předtím světili sobotu, tedy sedmý Evangelium mění den v týdnu, nyní začali Boha uctívat prvního lidem život a dává jim dne v týdnu, kdy si připomínali Kristovo vzkříodvahu i dnes. Jen šení. A jistě si nemůžeme dovolit přehlížet svěběhem dvacátého dectví významných světských historiků starověstoletí zemřely ku, svědectví Tacita, Josepha Flavia, Suetonia tisíce věřících a Plinia mladšího, kteří uvádějí, že již kolem roku mučednickou smrtí. 64 n. l. bylo křesťanství v Římské říši značnou silou. Zamysleme se nad tím, kde prostí věřící lidé brali sílu, aby kvůli své víře čelili týrání, mučení a smrti. V roce 178 n. l. bylo galské otrokyni Blandině pod hrozbou mučení a smrti přikázáno, aby zapřela Krista. Před očima jí za18
bili její přátele. Týrali ji opékáním na roštu. Hodili ji šelmám. A nakonec ji narazili na kůl. Než zemřela, modlila se za své mučitele. Díky jejímu svědectví následoval jejího příkladu patnáctiletý Ponticus. Evangelium mění lidem život a dává jim odvahu i dnes. Jen během dvacátého století zemřely tisíce věřících mučednickou smrtí. Podle Davida Barretta, odborníka na misie, zemřelo během dvacátého století mučednickou smrtí tolik křesťanů jako za celých předchozích devatenáct století dohromady. Zamyslete se, prosím, nad těmito skutečnostmi. Přiznejte si, že vlastně postupně umíráte a že „Těm však, kteří ho žijete mezi těmi, kteří stejně jako vy také postuppřijali, dal pravomoc ně umírají. Přiznejte si, že hřešíte a že potřebustát se Božími dětmi, jete odpuštění. Uvěřte v Ježíše Krista. Veškeré těm, kteří věří v jeho potřebné důkazy máte k dispozici. Jakmile uvějméno.“ Jan 1,12 říte, stanete se Božím dítětem (J 1,12) a obdržíte Ducha svatého (1K 6,19). Otevřou se vám oči a získáte porozumění dalších skutečností. Život se vám úplně změní. A pokud vytrváte ve věrnosti, budete mít ve svém srdci stále větší jistotu, že patříte Kristu.
