JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér fyzického divadla
OTEVÍRÁNÍ EMOCÍ V TĚLE SKRZE DECH A HLAS
Bakalářská práce
Autor práce: Silvie Kudelová, DiS. Vedoucí práce: Mgr. Martina Musilová, Ph.D. Oponent práce: Mgr. Anna Čonková
Brno 2016
BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM KUDELOVÁ, Silvie. Otevírání emocí v těle skrze dech a hlas. [Opening emotions in the body through breathing and voice]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér fyzického divadla, 2016, s. 57. Vedoucí diplomové práce Mgr. Martina Musilová Ph.D.
ANOTACE Bakalářská práce „Otevírání emocí v těle skrze dech a hlas“ se zabývá teoretickými i praktickými zkušenostmi práce s dechem a hlasem. Opírá se o zkušenosti ze setkání na workshopech a kurzech s Ivanou Vostárkovou, s Feng-yün Song a s Idou Kelarovou. V rámci práce je popsán průběh jednotlivých kurzů, způsob práce každé z lektorek i osobní reflexe na tato setkání.
ANNOTATION Bachelor thesis "Opening emotions in the body through breathing and voice," deals with theoretical and practical experience of working with breath and voice. It is grounded in the experience of meeting Ivana Vostárková, Feng-yun Song and Ida Kelarová on their workshops and courses. Thesis describes a process of each course, method of work of each lecturers and personal reflections on these meetings.
KLÍČOVÁ SLOVA Dech, hlas, dechová cvičení, emoce, přirozený hlasový projev, zpěv.
KEYWORDS Breath, voice, breathing exercises, emotions, natural vocal expression, singing.
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem pouze uvedené informační zdroje. V Brně, dne 2. června 2016
Silvie Kudelová, DiS.
PODĚKOVÁNÍ Ráda bych zde poděkovala Mgr. Martině Musilové, Ph.D. za podnětné konzultace a vedení mé práce. Dále bych ráda poděkovala paní Ivaně Vostárkové, paní Feng- yün Song a paní Idě Kelarové za předávání osobních zkušeností práce s dechem a hlasem.
OBSAH ÚVOD ...................................................................................................................... 6 1. IVANA VOSTÁRKOVÁ...................................................................................... 9 1. 1. SOUKROMÉ HODINY HLASU U IVANY VOSTÁRKOVÉ ................................ 11 1. 2. REFLEXE SETKÁNÍ S IVANOU VOSTÁRKOVOU ........................................... 12 2. FENG-YÜN SONG ............................................................................................ 16 2. 1. WORKSHOP S FENG-YÜN SONG.................................................................... 19 2. 2. REFLEXE SETKÁNÍ S FENG-YÜN SONG ........................................................ 24 3. IDA KELAROVÁ .............................................................................................. 27 3. 1. WORKSHOP S IDOU KELAROVOU ................................................................ 29 3. 3. REFLEXE SETKÁNÍ S IDOU KELAROVOU ..................................................... 35 4. DECHOVÁ CVIČENÍ ........................................................................................ 39 4. 1. POSAZENÍ HLASU NA DECH ......................................................................... 39 4. 2. DECHOVÁ ÚPRAVA ....................................................................................... 40 4. 3. OSM KUSŮ BROKÁTU.................................................................................... 40 4. 4. DECHOVÉ VÝDRŽE........................................................................................ 42 4. 5. POUŽITÍ DECHOVÝCH CVIČENÍ .................................................................... 43 ZÁVĚR .................................................................................................................. 44 PŘÍLOHY............................................................................................................... 45 ROZHOVOR S IVANOU VOSTÁRKOVOU .............................................................. 45 ROZHOVOR S FENG-YÜN SONG ........................................................................... 51 ROZHOVORY S IDOU KELAROVOU ...................................................................... 53
POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ....................................................................... 62
ÚVOD Už od dětství byl mým koníčkem zpěv. Chodila jsem do pěveckých kroužků, zpívala ve školním sboru a v kostele. Když jsem po střední škole začala studovat herectví na Soukromě vyšší odborné škole umění ve Zlíně, zpěv byl součástí povinné výuky. Zde jsem se setkala také s interpretací mluveného slova v předmětu přednes a mluvní technika. Můj hlas nebyl tak znělý, jak bych si přála. Byl slabý, zahalený. Od té doby, co jsem se díky škole s tímto problémem byla nucena konfrontovat, začal mě můj hlas více zajímat. Cítila jsem, že se nedovedu vyjádřit zcela a otevřeně, tak jak bych chtěla a mohla. A to se netýkalo jen hlasu a jeho znělosti. Šlo o celkový projev. Moje tělo bylo sevřené strachem a úzkostmi, které vytvořily v těle bloky. Ty zabraňovaly uvolněnému přirozenému projevu. Tento stav jsem toužila změnit. Už během studií herectví se věci postupně začaly měnit, protože s možností vystupovat a projevovat se, jsem se učila pracovat sama se sebou, s vlastními strachy. Čím častěji jsem veřejně vystupovala, tím se více posilovala moje doposud chabá sebedůvěra. Získávala jsem více odvahy se projevovat. Určitě to ale není zásluha jen možnosti vystupovat a hrát divadlo nebo zpívat. Jde o celkovou souhru odžitých životních událostí, které člověku přijdou do cesty a které ho posouvají, pokud je v sobě zpracovává. Cesta k svobodnému projevu skrze tělo, dech a hlas mě začala oslovovat čím dál více. Mám blízko jak práci s tělem, tak hlasem i psychikou. Postupně jsem začala vnímat, jak úzce všechny tyto stránky člověka souvisejí s jeho psychikou. Kvůli herectví jsem poznala, že abych mohla zahrát dobře roli, je pro mě velice podstatné mít fyzicky zdatné a připravené tělo (nejen hlas). Kvůli zpěvu jsem se zas učila pracovat s dechem a dechovou oporou. Vždy, když se mi podařilo se při zpěvu uvolnit, cítila jsem, jak se mi lehce dýchá, a uvědomovala jsem si, že moje nálada v tu chvíli je radostná. V té době jsem ale ještě měla chabé zkušenosti, jak pracovat
6
čistě s dechem. Stále mi šlo o znělost hlasu a o projev, který by byl opravdu vidět a slyšet. Můj cíl byl stále zaměřen ven na výkon. Při dalším pokračování v hledání znělosti hlasu a svobodného projevu se můj cíl začal obracet dovnitř. Začala jsem vnímat fakt, že pokud jsem já v psychické pohodě, můj projev může být spontánní a zajímavý. Pokud však nejsem, výsledný efekt je nevýrazný. Čím dál tím více mě zajímaly mé psychické bloky, příčiny jejich vzniku a konkrétní následky. Primárním cílem se pro mě stala má vnitřní harmonie, ne už nutnost být dobrá na jevišti. Bloky mě trápily i v osobním životě, cítila jsem se uvězněná a slabá. Rozhodla jsem se tedy najít člověka, který by porozuměl mému celkovému stavu a pracoval se mnou na mém projevu, protože touha se vyjádřit znělým hlasem ve mně neutuchala. Senzibilitu svého těla jsem začala podporovat prací na fyzické kondici i fyzickém projevu skrze moderní tanec. Touto cestou jsem se dostala k hlasové pedagožce a hlasovému kouči Ivaně Vostárkové. Od prvních společně strávených hodin, kde jsme se zaobírali mým projevem a hlasem, jsem věděla, že je to osoba, která mi dovede pomoci se posunout. Její přístup propojoval psychiku, hlas i tělo, přesně jak jsem potřebovala. Jeden z důvodů je určitě i ten, že Ivana Vostárková má osobní zkušenost s hledáním svobodného a přirozeného hlasu u sebe samotné a právě díky této zkušenosti přicházela na zákonitosti propojení osobnostních složek. Pracovala jsem na sobě nejen cvičeními, na která mě naváděla, ale také jsem se od ní učila, jakým způsobem ona sama dovede druhé vést. Snažila jsem se tím víc pochopit, jak funguje lidské tělo a psychika, kde přesně jsou souvislosti a co a jak na sebe působí. To proto, abych si i já sama uměla zadávat cvičení, když cítím sevření a napětí v těle. Časem jsem se dozvídala ještě o dalších přístupech práce s psychikou prostřednictvím hlasu a dechu. Zaujal mě náhled čínské zpěvačky a pedagožky Fengyün Song. Navštívila jsem její jednodenní hlasový seminář, který mi dal nahlédnout do jejího způsobu práce. Feng-yün Song jsem poprvé viděla už dříve a to na jejím koncertě s jazzovým triem. Její hudba mě naprosto okouzlila. Po nějaké době jsem se dozvěděla o jejích seminářích a kurzech a rozhodla se je navštívit. Jednodenní seminář mě zaujal. Daleko více než o hlas tady šlo o dech. 7
Postupem času jsem i já sama přicházela na to, jak moc je dech důležitý. Stal se základním stavebním kamenem a odrazovým můstkem pro veškeré mé další zkoumání cesty k přirozenému svobodnému projevu. Ideálním způsobem, jak se o dechu dozvědět více, bylo jet na Letní hlasovou školu Feng-yün Song s podtitulem Autoterapie hlasem a dechem. Zde jsem si na vlastní kůži zažila, jakou může mít dech moc. Co všechno se může měnit jen díky vědomému využití této nejobyčejnější a běžné dostupné energie. Moje cesta nabírání zkušeností s dechem a hlasem pokračovala ruku v ruce s prohlubováním poznatků o souvislostech mezi tělem a psychikou. Měla jsem potřebu pátrat ještě hlouběji po kořenech svých úzkostí. A objevila se ve mně touha nahlédnout do svého nitra až na samé dno. Nevím, jestli lze toto dno nějak objektivně popsat. Je to pro mě samotnou naprosto intuitivní a pocitová záležitost. Věděla jsem jen, že to bude náročná cesta odvahy, možná dost nepříjemná a místy i bolestná. Na druhou stranu mi bylo jasné, že chci dospět k jejímu cíli, abych se mohla posunout dál. Musím začít brát v potaz stránky své osobnosti, které zaháním do nevědomí. Kterých se bojím a ve kterých nejspíš kotví podstata mého strachu, jež mi dává pocit nesvobody. Z toho důvodu jsem se rozhodla absolvovat workshop Idy Kelarové Song of my Soul. A i tady jsem dostala, co jsem očekávala. Ida Kelarová díky své životní cestě dovede nabídnout prostor člověku, aby se setkal se sám se sebou. Díky tomu, že má romské kořeny, a je tak často konfrontována se zpochybňováním své osobnosti, musí být nesmírně sebejistá, aby obstála před společností i před svou rodinou. A aby tuto sebejistotu měla, musí obstát nejprve sama před sebou. Součástí její cesty je zprostředkovávat svou životní zkušenost dalším lidem a to nejen skrze vyprávění, ale na workshopu Song of my Soul dává možnost si ji prožít. Podívat se do svých temnot a nejistot a vynést je ven z nitra na světlo. Protože téma otevírání emocí skrze dech a hlas je pro mě zásadní a všechna tato setkání se zmiňovanými ženami jsou pro můj umělecký i osobnostní růst velice podstatná, rozhodla jsem se této oblasti věnovat ve své bakalářské práci.
8
1. IVANA VOSTÁRKOVÁ
Ivana Vostárková se věnuje hlasové terapii, je pedagožkou a hlasovým koučem. Narodila se v Praze v roce 1951. Na přání maminky šla studovat nejprve chemii, ale po několika semestrech studia přešla na pražskou DAMU, a to na Katedru loutkového divadla. Během studia se věnovala také zpěvu. Při práci s hlasem mívala ale nepříjemné pocity. Po skončení studia lékaři potvrdily její obavy, že má velice poškozené hlasivky. Bylo jí řečeno, že se hlasem už nikdy nebude moci živit. Tento fakt jí velice šokoval, zároveň jí ale podnítil ke studiu svého vlastního hlasu a k hledání příčiny, proč vlastně k jeho poruchám dochází. Nakonec zjistila, že se svým hlasem ještě dovede něco udělat. Její problémy totiž byly převážně psychosomatické, a vznikaly tehdy z jejího nulového sebevědomí, trémy a toho, jak moc se snažila splňovat představy a požadavky ostatních. Proto vyvíjela na hlasivky nepřiměřeně velký tlak. „Snaha nám nezní.“ I.V.1 Postupně během zkoumání vlastního hlasu došla k poznatku, že pokud mluvíme a jsme nervózní, nervozita se projeví v našem těle. Hlavně dech a svalstvo, které se podílí na tvorbě hlasu, se dostanou do jakési nepružnosti a hlasivky pak pracují omezeně. To vede k jejich poškození. „Zatímco klasická medicína hlasivky léčí především medikací, obstřiky nebo hlasovým klidem, hlasová terapie hledá spíš psychické důvody, proč k nějaké poruše došlo, a ty se snaží odstranit.“ I.V.2 Aby pomohla svému hlasu, začala nejprve studovat projevy zvířat, nebo se v rámci muzikoterapie učila od mentálně postižených. Ti také nejsou omezeni sebekontrolou, projevují se přirozeně. Také navštěvovala různé psychoterapeuty a neustále studovala odbornou literaturu týkající se hlasu. Díky terapii hlasem si jednak dovedla vyléčit poškozené hlasivky, a jednak získala důvěru v sebe sama. Jednou z osobností, která jí v práci s hlasem inspirovala, je hlasová pedagožka doc. Libuše Válková. 1. Z osobního setkání s Ivanou Vostárkovou ze dne 3.11.2012 2. VOSTÁRKOVÁ, Ivana. Od věci. Respekt 2014, 8, str. 72
9
„Hlavním cílem je, aby se klient dokázal co nejvíce uvolnit. Třeba mu řeknu, ať si lehne na zem, začne se po ní válet a zkusí vyfňukat to, co ho zrovna trápí. Nebo když vidím, že vůbec neví, co je to pružnost, posadím ho na velký balon a řeknu mu, ať se houpe, a začne si do rytmu pískat. Jindy klienta nechám, aby si hrál na to, že je velký slídící pes, který štěká. Nebo ho vedu k tomu se jenom nahlas smát. Jde zkrátka o to, aby dělal to, co si jinde nedovolí. Pomáhám mu hledat cestu k tomu, aby si začal být vědom sám sebe, uvolnil se a začal si víc věřit.“ I.V.3 Ivana Vostárková dnes působí sama jako hlasový terapeut v psychoterapeutickém centru Pod křídly, také se věnuje práci s handicapovanými (nevidomými a neslyšícími). Od roku 1995 působí na DAMU jako pedagog hlasové výchovy. Vyučuje také soukromě a to jak profesionální zpěváky a herce, tak v oboru začínající, kteří mají zájem se dozvědět o svém hlase tělesné a psychické souvislosti a kteří hledají správné posazení a barvu vlastního hlasu. I ti, kdo k ní přicházejí pouze pro rozvoj svých hlasových schopností, se brzy začnou proměňovat po mnoha dalších stránkách. „Pokud jdete po ulici a chcete si něco broukat, tak to udělejte, broukejte si dle svých představ.“ I.V.4 Ivana Vostárková vede své studenty k hledání přirozenosti bez ohledu na vnější soudy. Má pozoruhodnou schopnost věci pojmenovat bez náznaku kritiky. Díky přímosti a laskavému přístupu umožňuje ve svých hodinách se projevit, otevřít a pravdivě se na sebe podívat. Zjistit, jak se sebou člověk nakládá a jedná. Jak se chová sám k sobě.
3. Tamtéž 4. Tamtéž
10
1. 1. SOUKROMÉ HODINY HLASU U IVANY VOSTÁRKOVÉ Na podzim roku 2012 jsem začala chodit na soukromé hodiny hlasu k paní Vostárkové. Jedenkrát za dva až tři týdny jsem k ní chodila konzultovat svůj hlasový projev, kterému jsem se už nějakou dobu věnovala a hledala jsem proto odborné vedení. Běžné hodiny zpěvu s klavírem a vybranými písněmi, nebo o často používané pěvecké rozcvičky mě nezajímaly. Chtěla jsem poznat nový přístup k hlasu, který mi pomůže hlas skutečně otevřít tak, abych se mohla projevit podle svých představ o vlastních hlasových možnostech. Ke zkoumání mých bloků v hlasovém projevu stačila Ivaně Vostárkové jedna píseň, kterou jsem při našich setkáních zpívávala. Patří mezi moravské lidové písně. Zpívala jsem ji během některých setkání několikrát, během jiných jsme se k ní naopak ani nedostali. Ivana Vostárková nezkoumala totiž můj hlas, pouze když jsem zpívala. Dost času jsme trávili i mluvením. Většinou už podle pozdravu rozpoznala moje hlasové rozpoložení, které odráželo i mé rozpoložení psychické. Intuitivně přizpůsobovala hodinu mému vnitřnímu nastavení. Mívala u sebe vždy svůj zápisník, kde zaznamenávala, k čemu jsme společně došly, jaká cvičení jsou pro mě dobrá a čemu bychom se měly věnovat dále. Dost často také vymýšlela cvičení mně přímo na míru, pokud narazila na nějaký problém. Jak konkrétně probíhá hodina hlasu u Ivany Vostárkové? Soukromé hodiny probíhají přímo u ní doma, v pěkném, barevně vyladěném obývacím pokoji, který poskytuje harmonickou atmosféru. Důležitá otázka pro začátek je: „Jak se máte?“ Je to praktická záležitost. Můžeme se dozvědět, co se v člověku odehrává. Jednak z obsahu slov, jednak taky z projevu hlasu. Je hlas pevný, přesvědčivý, nebo je utlumený, zahalený? V průběhu docházky jsem pochopila, že ne vždy musí nutně zahalený hlas znamenat aktuální problém v psychice. A naopak ne vždy je pravdou, že jasný a zvučný hlasový projev je znakem psychické pohody. Někdy se v našem hlasu objevují dozvuky minulých nezpracovaných zážitků, někdy naopak skrze svůj projev demonstrujeme pohodu a spokojenost, která ale nemusí mít v nás samotných pevný základ. Pro práci Ivany Vostárkové je typické také zkoumání tělesného postoje. Tělesný postoj přímo ovlivňuje náš hlas. Proč? Ovlivňuje totiž náš dechový sloupec. Dech je nejzákladnější stavební jednotkou pro hlasový projev. Na některých hodinách jsme 11
po první položené otázce pokračovaly v hovoru. Měla jsem pocit, že v podstatě záleží na mně, jak moc se chci otevřít a vypovědět, co se ve mně děje. Protože jsem však hodiny hlasu nechtěla brát jako terapii, i když ve své podstatě tomuto přístupu věřím a věnuji se mu, dávala jsem přednost práci na dechových a hlasových cvičeních, u kterých ústně probíraný psychologický kontext hrál pouze vedlejší roli. Proto většina mých hodin pokračovala dechovými cvičeními. V prvé řadě šlo o to prodýchat se a uvolnit tak, abych cítila pevnou dechovou oporu. Ta má základ až v pánevním dnu, nejen v bránici. Po takovýchto cvičeních se většinou hlas usadil do přirozenější polohy a rozšířil se. Člověku navodil celkově harmoničtější stav. Postupně jsme se dostávaly k dalším částem těla, které trpěly nejsilnějšími bloky. Ty se mohly projevovat i v oblasti tělesných periferií, v rukou, nohou či hlavě. Pokud jsem měla stažená ústa, ztuhlou bradu a jazyk, věnovaly jsme se uvolnění těch svalů, které to zapříčinily. Pokud jsme se dostaly k písničce a zpěvu, pak byl pod drobnohledem můj postoj, dech i výraz. Obecně vzato jsme se v rámci cvičení potýkaly s více složkami osobnosti tak, aby přístup k hlasu byl co nejkomplexnější. Těmito složkami, jak už jsem naznačila, jsou psychické rozpoložení, svalový tonus, představivost nebo dech. Jedna ovlivňuje druhou. Pokud použijeme například dechová cvičení, ovlivní to přímo i svalový tonus, tělesný postoj, psychické rozpoložení a znělost hlasu. Zásadní pro tento přístup k hlasu z hlediska pedagoga je tedy pozorování vztahů mezi těmito složkami osobnosti.
1. 2. REFLEXE SETKÁNÍ S IVANOU VOSTÁRKOVOU Když jsem se koncem léta v roce 2012 přestěhovala do Prahy, těšila jsem se mimo jiné z toho, že zde budu mít možnost být blízko lidem, od kterých se můžu hodně naučit. Převážná část těchto lidí se profesionálně zabývala hudbou. Sama jsem se chtěla více a více věnovat zpěvu a tak jsem si od své kamarádky vzala kontakt na Ivanu Vostárkovou. Od kamarádky jsem věděla, že setkání s ní mi přinese úplně jiný pohled na práci s hlasem, než na jaký jsem byla doposud zvyklá. A tato cesta mě lákala. Než jsem začala k Ivaně Vostárkové chodit na hodiny, tušila jsem, že hlas je velice spojen s psychikou. Že můj zpěv ovlivňují moje strachy a úzkosti. Ale 12
zároveň, že díky tomu, že zpívám se moje strachy a úzkosti mohou ventilovat. Díky Ivaně Vostárkové jsem otevřela dveře do této „kuchyně“ vlastního těla. Když jsem k ní poprvé přišla, udivilo mě a zároveň i potěšilo, že v pokoji, kde setkání probíhají, nemá ani klavír. Byl to první náznak toho, že výuka povede jinudy, než přes klasické hlasové rozcvičky. Začali jsme povídáním o tom, kvůli čemu jsem vlastně přišla. Pověděla jsem jí o svém hluboce zakořeněném strachu, kterého se chci zbavit. O tom, že mi pomáhá, když zpívám a zároveň, že zpěv miluji a ráda bych se taky kvůli němu strachu zbavila, abych se mohla projevit. Při celé konverzaci mě nejen dobře poslouchala, ale také pozorovala. Tušila jsem, že dělá nějaké závěry a taky je dělala. V takových chvílích začínám být ještě více sevřená strachem a snažím se působit dobře, ale čím více se snažím, tím je to horší. Pokaždé si pak říkám, jak je to možné, že tohle dělám. Naštěstí, i když Ivana Vostárková nepřestávala s pozorováním, já postupně nacházela více odvahy se otevřít a uvolnit. Nebylo to jen o zvyku na takovou situaci, ale také díky přístupu lektora. Ivana Vostárková nabídne kritiku, která je ale bez soudu. Zhodnotí projev a pomáhá se uvolnit. Díky tomu, jak vnímá, lze rychle pochopit, že v člověku umí číst až příliš dobře. Hned je ale taky zřejmé, jak se vyhýbá jakémukoli odsuzování, i když vidí nešvary zřetelně. Každý nějaké má. Někdo více, někdo méně. Každý je ale také v jiné životní situaci a v jiném stádiu své osobní cesty. A toto si ona velice uvědomuje. A je to také jeden z opěrných bodů její výuky. Jednou z prvních věcí, kterou jsem si proto odnášela z hodin Ivany Vostárkové, bylo pravidlo: méně se posuzovat, více se poslouchat. Přestat se v jednom kuse hodnotit, ale pozorovat, co dělá moje tělo. S tímto pravidlem jsem se rychle ztotožnila. Na své cestě jsem byla v bodě, kdy se člověk učí vnímat sám sebe a své tělo jako samostatnou jednotku, kterou mohu oddělit od svých vnitřních soudů. Posuzování však neustále vzápětí přicházelo a nedovedla jsem se jej zbavit. Nepřetržitě jsem si lámala hlavu tím, jak chci zpívat, jak chci vypadat, jak chci působit, jak by to mělo být správné a nejlepší. A co je pro mě ideálem. Díky následné práci na hlase a hodinám s Ivanou Vostárkovou jsem ale postupně začala chápat, že ideál musím nalézat v sobě a své přirozenosti. Že jeho mírou nemá být okolí, ale moje vnitřní svoboda a radost. Jedním ze zásadních poznatků, který jsem si z hodin odnesla je pochopení skutečnosti, že tento problém se týká všech, ale také, že máme prostředky, kterých 13
smíme
využívat
k tomu,
abychom
si
pomohli.
Jak
zvládnout
odsunout
sebeposuzování do pozadí a dát prostor spontánnímu projevu? Musíme zaměstnat svůj mozek, říká lektorka. Proto, když jsem zpívala na hodinách, a nebo jen dělala určitá cvičení, přestalo mě postupně udivovat, že u toho mám máchat rukama, skákat na balónu, nebo si představovat sebe v roli někoho jiného. Nejprve jsem si myslela, že jako cvičení je to fajn, ale neviděla jsem v tom přímý prostředek k tomu, jak si pomoci od vlastních strachů. Neviděla jsem souvislost s tím, jak se skrze takovou práci dostat ke skutečně svobodně vyjádřenému hlasu, po kterém jsem toužila. Dnes mám za to, že čím více a častěji dovedeme vědomě pracovat se svým myšlením, i když je nutné jej nejprve ošálit, je to správně, pokud to vede k dobrému cíli. Učila jsem se tedy ukládat si představy, které nesouvisely s mým zpěvem. Můj strach mě sice pořád blokoval, ale místy se mi podařilo, díky tomu, že jsem nemyslela na to, jak zpívám, zazpívat opravdu plným hlasem, nasyceným krásnou barevností. Je zkrátka nutné přesunout pozornost někam jinam, pokud nás zaměření pozornosti na projev v danou chvíli omezuje. Dá se říci, že tento způsob práce dnes aplikuji i na divadelní a jinou tvorbu. Předem vím, jaký je můj cíl, např. zazpívat píseň. A protože se už dobře znám, vím, že kdybych myslela na to, jak ji zazpívám, zda dobře, nebo že se mi někde v těžkém místě sevře hlas, nebo že zapomenu text atd., pravděpodobně by se všechny jmenované věci staly. Proto zaměřuju svůj vnitřní fokus na jiná místa. A nechávám tak svému tělu a hlasu prostor se v rámci písně projevit. Nezatěžuji tak svůj projev soudy o tom, jaký je. Když člověk trénuje, je dobré se poslouchat a být si vědom chyb, které dělá. Když ovšem přichází sdělit píseň, text apod., neměl by se v přítomném čase zároveň hodnotit. Postupem času, když se člověku daří pracovat se svým myšlením, hlas se skutečně osvobozuje a dostává se do přirozené polohy, tam, kde má být. Po následných úspěších se znělostí hlasu se dostavují i pocity většího bezpečí a klidu ve spontánním projevu. Přichází větší sebejistota a soudy v hlavě už nemají takovou moc. Díky hodinám s Ivanou Vostárkovou jsem přijala skutečnost, že zpívání je pokaždé znovu a znovu jako riskantní krok do temnoty. Můžeme jej oddalovat, ale náš hlas zůstane zavřený a nevyjádřený. Zkrátka neprojevíme potenciál. Pokud ale 14
dovedeme riskovat, vždy se nám to vyplatí. To je taky báječná věc. Zatím opravdu nevím o momentu, kdyby se nevyplatilo sebrat odvahu tento krok udělat. Co to reálně v praxi znamená? Nebát se pustit své myšlenky a soudy „k vodě“ a být tím, kým v tu chvíli jsem, ať už je to podle mého rozumu jakkoli nepatřičné, nebo nemístné. V hlase je totiž upřímnost rozhodně slyšet a má svou sílu.
15
2. FENG-YÜN SONG
Čínská zpěvačka a hlasová pedagožka se zaměřením na dech a tělo. Narodila se a vyrostla ve městě Jiamusi, v severovýchodní Číně. V letech 1983 1985 pokračovala po maturitě ve vysokoškolském studiu oboru bohemistiky na Institutu cizích jazyků v Pekingu. Od roku 1985 začala studovat obor český jazyk a literatura na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, které pak v roce 1994 dokončila doktorátem a disertační prácí „Srovnávání somatických frazémů a idiomů v čínském a českém jazyce“ pod vedením prof. Františka Čermáka. Od roku 1995 aktivně působí na české hudební a kulturní scéně. Svou škálou hudebních, pedagogických a kulturních aktivit usiluje o společenskou osvětu od mezikulturního dialogu, mezilidského porozumění a tolerance, až po tématiku kvality života. Je zastánkyně přírodní cesty ke zdraví a zdravého životního stylu vycházející z tradic čínské kultury a medicíny. „Cit pro čas, procítění celku, to je v tradiční čínské kultuře důležitá vlastnost. Když člověk dokáže prociťovat, nachází ve věcech přirozené souvislosti.“ F.S. 5 Už jako malá měla Feng-yün Song blízko k přírodnímu léčitelství. Jeden z jejich předků z matčiny strany byl velmi známý lidový léčitel. V rodině se dodnes traduje i jistý tajný rodinný recept. Členové rodiny Čao, rodina z matčiny strany Feng-yün Song, se nejvíce vyznali v léčení gynekologických problémů. Matka Feng-yün Song tak často pozorovala dědečka, jak o půlnoci váží kopečky bylin a vyrábí léky. Matka byla vnímavá, silně intuitivní žena, se kterou měla paní Song mnoho společného, a dobře si rozuměly. Rodina z otcovy strany je velmi muzikálně založená. Od mala poslouchávala paní Song svého otce, jak si pobroukává operní árie. Znal také spoustu lidových písní ze svého rodného kraje.
5. BRZÁKOVÁ, Pavlína: Hlas a dech čínské zpěvačky Feng-yün Song. Eminent. Praha. 2013. Str. 27.
16
Od svých šesti let se učila pekingskou operu6, kterou pak dvanáct let studovala u paní Šang Chuej-min, uznávané čínské operní osobnosti, pěvkyně a herečky, následovnice významné rodové školy Šang. Za osm let ji paní Šang naučila pěvecké vzorce stařeny. Učila ji také typ zpěvu mladé ženy. Stařena používá kombinované polohy, v nichž převažuje přirozený hlas7. Typ mladé ženy a typ dívky používají výhradně hlas umělý8. „Když jsem studovala pekingskou operu, byl pro mě dech nejdůležitější. Moje učitelka, paní Šang, kladla na správnost dýchání veliký důraz. Doslova mě nabádala: ,Dýcháš špatně, prožívej dech!‘ Nikdy mi neříkala: ,Prožívej hlas!‘“ F.S.9 Kvůli krátkozrakosti se neměla šanci dostat na Ústřední divadelní akademii. Její učitelka paní Šang jí neustále zdůrazňovala, aby odešla studovat do Pekingu, kde by mohla být blízko pekingské opeře. V roce 1983 byla přijata na Institut cizích jazyků, který je jednou z deseti předních čínských vysokých škol, a také jedinou čínskou vysokou školou, kde vyučují všechny světové řeči. Byla přijata na obor polský jazyk a literatura, který si zvolila, neboť milovala západní hudbu a umění. Chopinův klavír ji dojímal až k slzám. Vedoucím katedry ji ale bylo oznámeno, že ji přeložili na bohemistiku. Bylo prý potřeba vyvážit úroveň studentů na oborech a její výsledky byly vynikající. V roce 1985 jí bylo uděleno stipendium ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1994 zde absolvovala jako doktorka filozofie a kandidátka věd.
6. Pekingská opera (v čínštině ťing-si) je nejznámějším druhem tradičního čínského divadla. tradiční čínské divadlo je hudební a divadelní produkce dohromady. Jejím jevištním projevem je zpěvohra, v níž jsou pěvecké dovednosti stejně důležité, jako herecké; do cizích jazyků se často překládá i jako čínská opera. V pekingské opeře jsou významné herecké a pěvecké typy. Dělí se na ženské a mužské. Každému přísluší určité herecké a pěvecké techniky. 7. Přirozený hlas používají zpěváci lidových písní. V tradiční pekingské opeře ho užívají hlavně v roli stařeny. Rozsahem se co nejvíce přibližuje střední hlasové poloze, někdy i spodní altové. 8. Umělý hlas je hlas, který se rozsahově a barevně nejvíce přibližuje sopránové, často i mezzosopránové poloze. 9. BRZÁKOVÁ, Pavlína: Hlas a dech čínské zpěvačky Feng-yün Song. Eminent. Praha. 2013. str.65.
17
Od roku 1992 působí jako pedagožka na řadě uměleckých škol: na Státní konzervatoři Jaroslava Ježka (1992-1998), JAMU v Brně (1999 a 2012), Vyšší odborné herecké škole v Praze (1999-2003) a na Pražské konzervatoři (od roku 2003 do současnosti). Od roku 1994 také začala studovat evropskou klasickou hudbu a zpěv, zkoumá různé hlasové kultury a techniky, hledá jejich styčné plochy. Od roku 2005 pořádá hlasové semináře zaměřené na dech a tělo. Ty se programově vyvíjely pod názvy Mystika za hlasem, Hlas dítěte v nás a Léčba hlasem. Metodicky se formovaly do současného názvu Autoterapie hlasem – péče o vlastní regulační systém těla. Používanými prostředky jsou hlas a dech. „Největší překážkou při práci s hlasem bývá často sám seminarista. Je paradoxní, že občas stojí v cestě vlastnímu přání. Často touží po lásce, přitom se jí podvědomě vyhýbá. Má mysl uzamčenou, a proto jsou jeho pokroky v klíčových momentech velmi malé. Když mu lektor nabídne šanci, aby udělal podstatný skok, sám se tomuto procesu brání a potlačí ho.“ F.S.10 Hlasový projev Feng-yün Song vychází z asijských hudebních kořenů, tradiční pekingské opery. Je výrazově bohatý, má nežánrový pěvecký charakter a rozpětí od lidových čínských a východoasijských písní, lidové poezie Moravy, evropské klasiky až po moderní jazz. V roce 2008 založila Občanské sdružení s názvem Feng-yün Song o.s. a od téhož roku spolupracuje s pražským Palácem Akropolis a dalšími českými a moravskými scénami. Pořádá festival Songfest.cz, jedinečný český multikulturní hudební festival, který se zaměřuje, stejně jako Feng-yün Song o.s., na kulturní dialog mezi Východem a Západem, mezinárodní a mezilidské porozumění. „Zvykli jsme si na roli trpícího nemocného, takže sami zanedbáváme tělo a zapomínáme na jeho obranyschopnost.“ F.S.11 Její motto je: Hudba vibruje tělem a čistí duši, je bez hranic a dává duchu lehkost.
10. Tamtéž, str.89. 11. Tamtéž, str.136.
18
Mimo hudební a kulturní činnost se věnuje Feng-yün Song také principu autoterapie hlasem. Pořádá pravidelné kurzy, zabývá se přírodní prevencí a kultivací těla, dechovou rehabilitací a tonální terapií čchi-kung, číselnou akupunkturou a diagnostikou I-ťing.
2. 1. WORKSHOP S FENG-YÜN SONG (5. – 10. 7. 2015) V létě 2015 jsem se zúčastnila workshopu s názvem Letní hlasová škola s podtitulem Autoterapie hlasem a dechem. Týdenní kurz se konal v Lobči, ve zdejších zámeckých prostorách. Jedná se o pravidelný kurz paní Song, která jej nabízí široké veřejnosti. Někteří z účastníků k ní docházejí i během roku na její pravidelné kurzy, někteří se zde s její prací setkávají poprvé. Většinou se těchto workshopů účastní ženy, v naší asi dvacetičlenné skupině byli pouze dva muži. Kurz probíhá ve velmi poklidném, ale vytrvalém tempu. Každodenní program je složen z několika částí. Začíná se ranním cvičením Osmi kusů brokátu12, starého čínského cvičení, které vede paní Song v zámeckém parku. Po snídani následuje setkání ve společenské místnosti, krásném zámeckém sále, kde jsou po obvodu rozestavěny židle. Na ně usedáme a začínáme dopolední program kolečkem krátkého sdílení. Několika větami popíšeme, jak jsme spali a také jaký je náš momentální stav. Protože základní cíl práce paní Song spočívá v harmonizaci osobnosti, dbá taky o harmonickou a sdílnou atmosféru mezi frekventanty. Na principu sdílení také pokračuje dopolední program. Mnohem více se už ale zaměřujeme na samotný hlas a jeho projev nejen skrze slova. Začínáme zpívat. Postupně každý předstupuje před skupinu a zazpívá kus písně, kterou si k tomuto účelu vybral. Paní Song pak komentářem pomáhá každému k většímu uvolnění, také se ptá ostatních účastníků kurzu, na pocit, který mají z toho kterého daného projevu. Například zadává úkol, abychom při zpěvu písně volně pohybovali pažemi. Rozpoznává tím míru uvolnění zpívajícího i korespondenci levé a pravé poloviny těla, která je důležitá pro harmonický stav člověka. 12. Viz kapitola Dechová cvičení
19
Tak jako dopoledne, i odpoledne probíhá podobné „kolečko“, kdy jednotlivci předstupují před kolektiv a sdílejí píseň. Na závěr někdy zpíváme všichni společně píseň, kterou si určíme, nebo tu, kterou nás chce paní Song naučit. V průběhu celého dne se soustředíme na dechovou úpravu13, někdy opakujeme některé části ranního cvičení. Součástí každého dne je také meditace. Délka se přizpůsobuje našemu stavu. Zprvu je meditace kratší, v průběhu týdne se ale schopnost se soustředit zvětšuje a k závěru týdne jsme schopni společně meditovat i celou hodinu. Každý z jednotlivých dnů má také své téma a cíl. Jsou jimi postupně 1. Pojetí těla, hlasu a dechu, 2. Energie, čchi, 3. Emoce, 4. Srdce. Z jednotlivých témat lze vyčíst záměr, k čemu měl týdenní proces soustředění dospět. Proces začíná soustředěním na sebe, na dech, na vnímání svého těla. Zvyšuje se citlivost a koncentrace na vnitřní procesy. Tomu napomáhá právě ranní cvičení Osmi kusů brokátu a taky pravidelná dechová úprava i každodenní večerní meditace. Důležitou podmínkou pro dobře probíhající proces je také klidné prostředí, které zámek v Lobči poskytuje. V první řadě je to však osobnost paní Feng-yün Song, která velmi bedlivě pozoruje celou skupinu, je plně k dispozici a střeží soustředěnou atmosféru během celého týdne. Účastníci se mohou plně ponořit do svého průzkumu skrze vlastní dech, který se v průběhu procesu má šanci velmi rozšiřovat a prohlubovat. Postupně se začínají dít menší či větší změny. Skrze zklidnění a uvolnění dáváme větší průchod emocím. Není to vědomá záležitost. Vědomá je pouze práce na pravidelné dechové úpravě a dodržování denního režimu. Emoce začínají vyplouvat na povrch vícero způsoby. Kde jsme je ale mohli pozorovat všichni společně jeden na druhém, bylo právě skrze zpěv. Stávalo se, že jsme nebyli schopni dozpívat píseň, objevovaly se různé typy neznámých křečí, nebo třasu v těle, které evidentně v běžném každodenním životě jsou kdoví jak hluboko ukryty a zatlačeny do nevědomí. Tady přicházely, u někoho se proměňovaly v pláč, jindy jsme naopak zažili společný srdečný smích, vycházející z hluboké vnitřní radosti z daného okamžiku.
13. Viz kapitola Dechová cvičení
20
Z celého procesu nesmím vynechat také spánek a odpočinek, který se stal podstatnou složkou. Ruku v ruce s prohlubováním dechu, schopnosti koncentrace a projevu emocí se také měnila kvalita spánku. Nejen, že je člověk mnohem více odpočatý a čerstvý, protože během dne otevřel cestu emocím ven ze svého těla, takže se stával uvolněnějším.
V mém případě se také děly změny týkající se snění.
Z hlubin nitra se mi vyplavovaly i dost bolavé nebo těžké otázky, které jsem v sobě už dlouhou dobu nosila, někdy mi dokonce už ani nepřipadaly aktuální, ale tady se znovu projevilo, že aktuální jsou a nastal čas je znovu otevřít a zabývat se jimi. Jak říká sama paní Song, důsledky tohoto týdne se budou objevovat i nadále, během následujících týdnů, měsíců a možná i let. Záleží, jak se komu podaří dál na sobě pracovat. Další ze zajímavostí a změn v těle člověka bylo i zpracovávání energie z jídla. Takřka během celého týdne jsem jedla velmi skromně, pouze nějaké suchary, trochu sýra a jablka. Všechno v mnohem menší míře, než jak jsem běžně zvyklá. Ale nic mi nechybělo. Neměla jsem méně energie, ani jsem se necítila slabá. Naopak. Měla jsem neobvyklý pocit svěžesti, síly a pohody. Tento stav přisuzuju opět práci na prohloubení dechu a s ní spojenou energetickou výměnou. K čemu nás nejvíce paní Song nabádala? „Naslouchejte tichu v zádech a v centru. Nebuďte otrokem hlasivek.“ Být v centru je jedna z často se opakujících vět paní Song. Znamená pobídku, abychom zůstávali ve své vlastní přirozenosti. Centrem je míněno tělesné centrum člověka v oblasti břicha. Shoduje se zde se stejnou oblastí centra, jak je popisován v moderním tanci. Ticho v centru je tady míněno jako stabilní atmosféra v nás samotných. Je to něco neměnného, stálého. Zároveň slovo ticho naznačuje uvolnění svalové tenze v břišní oblasti. Podobně je tomu u pojmu pobídky ticha v zádech. Často při dechu zapomínáme na důležitou oblast zad. Přitom záda, pokud jsme si jich vědomi, nám mohou poskytnout obrovský pocit klidu a jistoty, jsou doslova naší zadní oporou. Pokud takto hledáme harmonii celého těla a hledáme jeho „mrtvé části“, které jsou izolovány svalovou tenzí a křečí, můžeme postupně díky dobrému prodýchání tyto části oživit. Mohou tak mezi sebou znovu komunikovat a každá jednotlivá oblast těla může být dalším a dalším rezonátorem pro náš hlas.
21
Během ranních cvičení paní Song také často opakovala větu: „Nebe, země, člověk tvoří jeden celek.“ Ve stavu hlubokého prodýchání těla máme mnohem více otevřené senzory k vnímání nejen sebe samých, ale také sebe v prostoru a prostor kolem nás. Po cvičení Osmi kusů brokátu jsme měli možnost vnímat mnohem více okolí. Je to další z pozitivních dopadů dechových cvičení, která otevírají tělo. Na jednu stranu jsme schopni více vnímat svět kolem sebe, na druhou stranu se cítíme být součástí tohoto světa a dění. Celkově to znamená umět vystoupit ze svých schránek a klecí a být v přítomném čase. Paní Song nám vysvětlovala dechové fáze. „Nádech nahoru, výdech ven, mezidech ticho.“ Každý náš nádech u cvičení měl směřovat nahoru. Znamenalo to představit si dechový proud, který do sebe vtahuji nosem a který cestuje až do lebečních dutin. U výdechu platilo především pravidlo vnímat jej a vydechovat pusou. Nezahazovat výdech. Zvláště mě zaujala poznámka: „Všechno děláte silou a vůlí. Samé nádechy. Vydechujte!“ Tato poznámka byla pro mě velmi důležitá, protože sama zapomínám vydechovat. Člověk dost často cítí, že se nemůže zhluboka nadechnout, ale málokdy ho napadne, že je vlastně přeplněn. Že je třeba nejprve uvolnit energii, aby mohl skutečně nabrat novou a čerstvou. To samozřejmě úzce souvisí i s psychickou stránkou člověka. Možná málokdy dovedeme věci pustit, opustit, odpustit, nechat být, nechat žít, nechat, zanechat. A než bychom pak mohli pokračovat, je nám Feng-yün Song ještě doporučen mezidech. To je dechová fáze, následující po výdechu, kdy cítíme již zmíněné ticho. Je to stav klidu a vnitřní svobody, jež má základ v sebejistotě. Ta pramení z uvědomění si, že jsem součástí celku, celého vesmíru, nejsem sama, ale podílím se už pouhou svou existencí (dechem) na existenci a dění světa. „Dokončit, dotáhnout jeden proces.“ Stejně jako jiné připomínky, i tato věta se dá vztáhnout jak na konkrétní dechovou frázi (nádech-výdech-mezidech), tak na jakoukoli naši činnost. Pro vnitřní posun člověka a jeho vývoj je nutné uzavírat celky, dotahovat věci do konce a neutíkat v polovině rozdělané práce.
22
„Vědomý pohyb rozpohybovává energii.“ Někteří frekventanti se paní Song ptali, jak si mohou pomoci, pokud se cítí slabí a jejich energie není dostatečná. Pomoc můžeme najít ve vědomém pohybu, to je například tanec nebo sport. Ten napomáhá svižnému proudění naší energie. Skrze vědomé procesy tak ovlivníme nevědomé. Každý den bychom se měli alespoň chvíli zabývat vlastním tělem prostřednicvím cvičení. K tomu paní Song dodává: „Autoterapie hlasem a dechem pracuje z 98% s tělem, protože emoce jsou biologická reakce těla na podnět. Přemíra emocí obtěžuje. Pokud nezvládám zpracovávat emoce, nefunguje zdravá komunikace. Pokud nefunguje komunikace, nenaplňuje se seberealizace v práci, ani vztahy celkově. Pokud je vaše tělo ztuhlé, přijímá jen negativní emoce.“ „Udělejte si prostor. To je vaše věc. Nikdo za to nemůže, pokud ho nemáte. Žádná křivda. Když se něco nedaří, je třeba to zkoušet. Až si skutečně řeknete, že to půjde, jde to rychle. Je to v mysli. Jak o sobě soudíme? Jak se vidíme?“ Toto je jedna z pobídek, která se mi taky postupně během celého roku vracela. Slýchávala jsem ji postupně i od jiných lidí a všem musím dát za pravdu. Jsme schopni ovlivnit to, co zvládneme, či ne. Záleží na tom, jak o sobě smýšlíme, po čem skutečně toužíme a jak moc velkou máme odvahu a odhodlání. „Přemíra emocí = chtíče. Tělo nežere. Žerou emoce. A náš žaludek? Kdy odpočívá? Pořád jíme.“ V rámci workshopu jsme se snažili srovnat svoje emoce, utřídit, rozlišit, přijmout je a uvolnit. Jak už jsem se zmiňovala, celý tento proces měl i dopad na moje stravování během tohoto týdne. Měla jsem mnohem menší potřebu jíst. Moje emoce nepotřebovaly „žrát“. Nebylo třeba je jídlem utlumovat, odhánět. Byly v poklidu a tak byl klid dopřán i žaludku. Při závěrečném zhodnocování paní Song pronesla tuto větu: „K srdci jsme se nedostali.“ V poslední fázi našeho kurzu jsme se měli dostat od emocí k srdci. Všichni jsme byli trochu překvapení. Všichni jsme do celého kurzu přinesli spoustu energie, která byla upřímná. Proto se nám ta slova zdála neadekvátní. Následně nám ale došlo, jaký je rozdíl mezi věcmi emocí a věcmi srdce. Záležitosti týkající se srdce jsou opravdu 23
ještě o krok dál. Paní Song nás posléze povzbudila, že pokud budeme bdělí, věci srdce se k nám dostaví v průběhu dalších dnů, týdnů a měsíců, po našem odjezdu. K opravdovým věcem srdce se od emocí dostáváme díky odstupu od nynějších silných prožitků. Pokud silně v přítomnosti prožíváme emoce a neumíme s nimi ještě pracovat, rozhazují nás. Emoce námi někdy zmítají, někdy se schovávají hluboko v nás. Na každý pád, pokud s nimi neumíme zacházet a nedáváme jim prostor, umí způsobit paseku v našem nitru. Věci srdce, jak je nazývala paní Song, jsou hluboké, stálé a pevné. K těm se dostáváme až teprve ve chvíli, když umíme vědomě pracovat se svými emocemi.
2. 2. REFLEXE SETKÁNÍ S FENG-YÜN SONG Poprvé jsem se s Feng-yün Song osobně setkala na jaře roku 2013. Navštívila jsem její pravidelný jednodenní seminář Autoterapie hlasem a dechem, který pravidelně jednou za měsíc nabízí široké veřejnosti. Tento seminář je zaměřen na práci s dechovými cvičeními a hlasem, jako hlavními nástroji k harmonizaci těla, ducha a mysli. Feng-yün Song se opírá o čínskou tradici práce s dechem, zároveň přináší vlastní pedagogický přístup při práci s klienty. Ti většinou navštěvují semináře z různých důvodů, a ne vždy se jedná o hlas, nebo zpěv. Kdo zná Feng-yün Song, ví, že její cesta skrze hlas a dech vede přímo k terapii, díky které uvádí do praxe svou životní filosofii. Ta má hluboké kořeny v čínské kulturní tradici, ve které vyrůstala a která jí byla předávána nejen rodinou, ale také posléze dalšími mistry, u kterých se dále vzdělávala. V létě roku 2015 jsem se rozhodla vydat se na její týdenní workshop, protože mě zajímal její přístup při práci s dechem a hlasem, který má za cíl jak duševní vyrovnanost, tak fyzické zdraví. Feng-yün Song ve svých kurzech předává také základní znalosti o souvislostech mezi tělem a dechem, které pocházejí z čínské medicíny. Klade tedy důraz na dobré zacházení s tělem, na pravidelné cvičení, nejen dechové, na dobré stravování a celkově si všímá toho, jak se chováme ke svému tělu. Protože jsem se už nějakou dobu zabývala propojením fyzické a psychické stránky osobnosti, byla jsem zvědavá, co nového mi kurz přinese.
24
Letní workshop v Lobči na mě velmi zapůsobil. Byl něčím jako zastavením v čase. Najednou nastal týden ticha a klidu. Vše plynulo v pomalém tempu a s pocitem jistoty, že vše plyne právě tak, jak má. Feng-yün Song dala účastníkům možnost zakusit atmosféru opravdového klidu. V praxi nám ukázala smysl svého učení. A my jsme jej měli možnost na vlastní kůži zažít. Čínská tradice, podle toho, jak nám alespoň její střípek Feng-yün Song předala, je založená na souladu těla a mysli. Člověk je součástí celku, vesmíru, ze kterého přijímá energii, ale také, kterému svou energii dává. Probíhá neustálá výměna, kterou bychom měli uchovat v rovnováze. Pokud v rovnováze není, projevuje se u člověka na jeho zdraví. Velkým přínosem bylo pro mě nahlédnout do způsobu myšlení a vnímání světa Feng-yün Song. Měla jsem z ní pocit, že je neustále schopná vnímat svět kolem sebe. I přesto, že moc dobře bere na vědomí vlastní psychiku a emoce, všechno vidí ještě v jakési širší souvislosti. Nevnímá člověka, natož sebe, jako středobod světa. Zároveň, jakkoli to může vyznívat protikladně, si je vědoma toho, že tělo je odrazem celého světa. Souvisí to s vnímáním těla jako mnohovrstevnatým nástrojem a jeho energetickými centry, jak je vnímá východní učení. Například každý orgán člověka je zrcadlem pro určitou emoci. Ta zase přináší svou energii do těla. U všech procesů je přítomná cirkulace energie, která probíhá jak v jednotlivých malých částech zvlášť, tak se spojuje ve velké cirkulační celky. Je to cirkulace energie v orgánech, cirkulace energie v celém těle člověka, cirkulace probíhající ve společnosti mezi lidi, národy, až celková cirkulace zahrnující celý vesmír. V tomto duchu vedený týden na mě působil blahodárným způsobem. Bylo to soustředění na ty nejběžnější a přitom nejvíce opomíjené skutečnosti v životě. Na obyčejný nádech a výdech. Na obyčejnou existenci v čase a místě, ve kterém jsem se právě nacházela. Bylo to učení umět „jen“ vnímat svou existenci. Mohla jsem odstoupit od svého já, podívat se na něj bez osobního zaujetí, vnímat, kde se nacházím na své cestě v životě a pak přistoupit zpět k sobě. Díky této schopnosti odstupu se do člověka vléval i pocit vnitřní jistoty. Ten nepramenil z dobře odvedené práce, jako tomu u nás běžně bývá, tedy z výkonu, o který jsme se sami zasloužili. Pocházel z vědomí a umění prožití vyššího záměru, který obsahuje naše bytí. Opravdu se nám dostalo pocitu, o kterém často čteme 25
v knihách, když potřebujeme získat pozitivní impuls do našich až příliš obyčejných životů. Pocitu, že vše je jak má být a je to tak správně. Můžeme a máme se z toho radovat a děkovat za to. I když vím, že existuje spoustu cest k vnitřní harmonii, tato zkušenost mě utvrdila v názoru, že práce s tělem je pro člověka zásadní a měla by být nejzákladnějším prvkem naplnění života. Týden v Lobči byl jedinečný. Znovu a znovu se k němu v myšlenkách vracím a i v praktickém životě se snažím dodržovat alespoň některé z částí tamějšího programu kvůli osobnímu pocitu harmonie.
26
3. IDA KELAROVÁ
Ida Kelarová je zpěvačkou, aranžérkou, učitelkou, sbormistryní, organizátorkou, vůdčí osobností v oblasti hudby a romskou aktivistkou. Narodila se v roce 1956 v Bruntále. Je z národnostně smíšené rodiny. Otec Koloman Bitto byl známý romský muzikant, původem z jižního Slovenska; matka Ludmila byla učitelkou v mateřské školce, původem ze Slovácka. Dětství Ida prožila ve Vrbně pod Pradědem, Prešově a v Horních Salibách. Studovala LŠU v Opavě a na Janáčkově konzervatoři v Brně, obor hra na klavír a violoncello. V letech 1975-1982 působila jako herečka a zpěvačka v Divadle na provázku v Brně. V roce 1982 emigrovala za manželem do Walesu. V roce 1985 odjela do Dánska, kde začala koncertovat a učit romské písně. Později působila v Norsku a opět ve Walesu. V roce 1995 se vrátila do České republiky. Nyní žije v Bystrém na Českomoravské vysočině. Ida Kelarová zakládá svou práci na přesvědčení, že každý může zpívat. V každém jsou ukryty tyto schopnosti, jde jen o to, pod jak velkým nánosem nesebevědomí a nedůvěry v sebe jsou uloženy. To, zda umíme, nebo neumíme zpívat je jen otázkou toho, čemu jsme uvěřili. Pokud si člověk myslí, že nemá sluch, uvěřil pravděpodobně sluchu někoho jiného, většinou už někdy v dětství. Od té doby se nepouští této představy o sobě samém. A je přesvědčen, že je to pravda. Klíč k uzamčenému hlasu se proto skrývá v rozpoznání předsudků a představ o sobě samém, které jsme mnohdy získali z okolí. Skutečnou pravdu však nacházíme pouze v nás samotných. „Ani dnes pořádně nevíme, kdo jsme. Jednoduše se bojíme a jsme zaseknutí v našich obavách a strachu. Bojíme se toho, že se bojíme. Obáváme se pocitů, jako jsou smutek a bolest. Bojíme se zlosti. Bojíme se spokojenosti a také lásky a pocitu milovat a být milován. Došli jsme tak daleko, že jsme se stali obětí našeho systému. Být obětí znamená, že je nám líto nás samotných, stejně tak jako že se cítíme slabí.“ I.K.14
14. http://kelarova.com/cs/zraneny-lecitel, 15. 5. 2016
27
Idin přístup k práci vychází přímo z jejího osobního života. Sama, aby se vyrovnala se svými traumaty, musí zpívat. Tvrdí, že by jinak umřela. A zároveň, aby mohl její zpěv vycházet z pravdy, z hloubi její duše, musí se skrze něj konfrontovat s osobními problémy. Idin komplikovaný vztah k matce není žádným tajemstvím. Dlouhé roky mají mezi sebou spor, týkající se původu Idina otce, Kolomana Bitta, který byl Rom. Paní Ludmila Bittová ale dodnes tvrdí, že se provdala za Slovenského Maďara, jak se i on sám představoval. O jeho romském původu nemohla být řeč. Koloman Bitto se ke svým kořenům skrze frustraci nedokázal hrdě přihlásit. Díky tomuto strachu v sobě dusil emoce a tím podle Idiných slov „zabíjel sám sebe“. Matka naopak neměla zábrany dávat najevo svoje postoje v plné míře a tím podle Idy „zabíjela všechny kolem“. „Když můj otec zemřel, nemohla jsem plakat, ale zpívala jsem a od té doby zpívám doteď. Vždycky mi říkal: ,Otevři své hrdlo, otevři své srdce, neboj se ničeho a zpívej’.“ I.K.15 Kvůli těmto osobním zkušenostem s popíráním sebe a svých kořenů, jako tomu bylo v případě Idina otce, nebo s popíráním pravdy kvůli strachu z okolí, jako je tomu v případě Idiny matky, Ida razí zcela jinou cestu. Tvrdí, že pravda je jen jedna a že má být vynesena na povrch. Chce lidem otevírat cestu k jejich vnitřnímu hlasu, který je třeba přijmout takový, jaká opravdu je, a se vším, co nám chce říct. V tom, co chce skutečně předat, nejde o technickou pěveckou dokonalost. Zpěv je jen záminkou k hledání vnitřního hlasu v člověku, který nikdo jiný nikdy neuslyší. Hlasu, který vede k vlastním emocím. Ty jsou totiž především zdrojem její inspirace. Idu Kelarovou v jejím životním hledání provázel pocit, že jí něco chybí. V souvislosti s tím začala také pátrat po kořenech svého otce, který ji k hudbě přivedl. Snaha utéct před komplikovaným vztahem s matkou byla jedním z důvodů její emigrace do Walesu v roce 1982. Během divadelního festivalu v Evropě se seznámila se svým prvním manželem, kterého si hned v zápětí vzala a odstěhovala se do Walesu. 15. Tamtéž, 15. 5. 2016
28
Následovaly smutné roky stěhování se po evropských zemích, než pochopila, že jejich vztah nevyléčí změna místa, že se musí rozejít a jít zpět tam, kde je doma, do Čech. V umění přijmout svůj smutek a vztek se stala Ida Kelarová výborným učitelem. Svou prací, hudbou, ale i celým svým působením, motivuje ostatní, aby se nebáli a sáhli do temnot svým osobností a tyto temnoty ukázali na světle. V Bystrém na Českomoravské vysočině založila Mezinárodní školu pro lidský hlas a spolek Miret. Organizuje mezinárodní workshopy, multietnické projekty, romské festivaly a v různých zemích zakládá pěvecké sbory s repertoárem romských písní. Také koncertuje se svou skupinou Jazz famelija, kterou vytvořila mj. se svým nynějším partnerem Desideriem Duždou. V roce 2011 založila romský dětský pěvecký sbor Čhavorenge, který dnes úspěšně spolupracuje s Českou filharmonií.
3. 1. WORKSHOP S IDOU KELAROVOU (15. – 24. 1. 2016) Z množství tematických workshopů, které Ida Kelarová nabízí jsem si vybrala pověstný „Darknes“, jak se mu přezdívá, jinak nazván Song of my soul. Tento workshop se od ostatních nabízených dost odlišuje. Náplní není jen zpěv a práce s hlasem a emocemi vyjádřenými zpěvem. Song of my soul je zaměřen na hluboké ponoření se do sebe sama a hledání vnitřních temnot. Není taky určen nejširší veřejnosti. Před tím, než je možné se na něj dostat, musí uchazeč vyplnit podrobný osobní dotazník pro ubezpečení se, že je schopen se workshopu účastnit. Darkness je omezen i počtem účastníků. Většinou skupinu tvoří deset osob. V lednu letošního roku jsem tedy měla možnost se zúčastnit zhruba poloviny workshopu.16 V Jedlové u Poličky, kde se workshop běžně koná, je v pěkném penzionu prostor pro soustředění.
16. Kvůli hraní v divadle jsem musela odjet a vrátila jsem se zpět na poslední večer, než jsme se na druhý den dopoledne vydali na cestu domů všichni.
29
Jedlová je malá vesnička, kolem samotného penzionu stojí jen pár domů a za nimi jsou rozlehlá pole, která v rámci workshopu slouží účastníkům ke každodenním vycházkách i praktickým úkolům, které denně od Idy dostanou. Každé ráno v osm hodin je sraz u dveří a jde se na vycházku. Dřív jak v devět se nikdo nemá v penzionu ukázat. Skupina jde bez doprovodu, pouze s instrukcemi, kudy má jít. Myslím, že jsme zabloudili hned na první odbočce, ale tak nějak jsme tušili, že na tom až tak nezáleží. Jde o to, aby se skupina stmelila a dovedla fungovat společně. Domluvit se, kudy půjde, a společně se pro něco rozhodla. Také je nutné dodržet přiměřeně podobné tempo, protože úkol je vrátit se společně naráz. Po deváté hodině už čeká v jídelních prostorách snídaně. Ida si dává záležet i na drobnostech, možná protože je vlastně za drobnosti nepovažuje, a tak každé jídlo chystá sama s pomocí svých asistentů. Je vynikající. Mnoho z jídel, které jsem zde dostala naservírované, jsem měla možnost ochutnat poprvé. Po snídani skupina odchází do společenské místnosti, kde probíhá dopolední program. Ten je převážně tvořen specifickou diskusí. Ida má na tento workshop připravenu zvláštní taktiku vedení. Všichni sedí v kroužku na podleze, jak je každému pohodlné. Ida většinou sedává na židli a tak trochu působí jako šaman. To není jen tím, že sedí výš než ostatní. Je to tím, jakým způsobem jedná. Klade všem poměrně jednoduchou otázku: Co teď cítíš? Každý pak odpoví. Druhé kolo otázek začíná být záludné. V něm každý jednotlivec postupně komentuje ostatní účastníky, zda jim tento pocit věřil. Dále se diskutuje nad prvním i druhým kolem výpovědí a naráží se na otázky, co konkrétně tedy znamenají jednotlivé pocity, a z čeho pramení důvěryhodnost či nedůvěra v slova ostatních. K těmto kolečkům se skupina vrací téměř každý den, někdy i několikrát podle potřeby a míry diskuze a pochopení. V dalších dnech přicházejí na řadu další otázky a diskuze se přiostřují. Pokračuje se totiž v třetím kole výpovědí, kdy každý ze skupiny potvrdí nebo vyvrátí své původní tvrzení, zda to, co cítil, byla skutečně pravda. Postupně se zavádí systém jak sdělovat své pocity. Jde o to, aby každý dokázal být přesný, stručný a přesvědčivý. Například ve třetím kole sdílení každý používá formuli: I shared with you, that I felt fear, but it is not true. Emoci si každý doplnil podle aktuálního stavu a taktéž to, zda říkal pravdu, nebo pochopil, že to, co skutečně cítil, bylo něco jiného. Při tomto společném sdílení dochází k menším či větším konfliktům. Některé pramení z nepochopení zadání. Není snadné vždycky logicky pochopit, o co Idě jde, protože většinou používá svou silnou intuici a ne všechny věci terminologicky 30
srozumitelně vysvětlí. Některé spory pramení ale zkrátka z tvrzení proti tvrzení. Ida se nebojí vyjádřit svůj názor výpověď druhého. A říká, co si myslí s takovou jistotou, že stavět se do opozice vůči ní není vůbec snadné. O to ale, jak člověk snad později pochopí, tady právě jde. Jde o to, umět se ozvat a stát si za tím, co říkám. A Ida dokáže druhého tak znejistit, že člověk skutečně, pokud si za tím sám stojí, musí sebrat veškerou odvahu a sílu, aby to ustál a dokázal jí oponovat. To je ale právě to, co je skvělým darem, pokud to účastník workshopu zvládne. Má možnost sebrat svou sílu a být si vědom, že ji má. Další postup v této diskuzi je čtvrté a poslední „kolečko“ s výpovědí, zda jsme byli pravdiví či ne v hodnocení ostatních. Tedy pro shrnutí a názorný příklad: 1. „I´m Silvie and I feel fear.“ Každý takto vyjádří svůj pocit. 2. Reakce každého jednotlivce pouze slovy „yes“ nebo „no“ s pohledem do očí tomu, ke komu se vyjadřuji, zda mu jeho pocit věřil, nebo nevěřil. 3. „I´m Silvie and I shared with you, that I felt fear, but it is not true.“ Takto se opět po kroužku vyjádřil každý o svém prvém výroku. 4. „I´m Silvie and I was true to all of you.“ Tento komentář se vyjadřuje k bodu dva, to znamená, že znovu hodnotíme, zda jsme před několika minutami každého ze skupiny pravdivě posoudili. Toto „cvičení“ ve sdílení svých pocitů je velmi ošidné. Téměř pokaždé skupina bouřlivě diskutuje o tom, co je a není pravda, a o tom, zda to a to cítil, nebo necítil. Problém je totiž v tom, že mnohdy něco skutečně cítíme, ale neumíme to sdělit. Kouzelná věta zní: I shared with you… Mnozí tak skutečně cítili smutek, radost, vztek, ale jejich hlas o tom nevypovídal, protože svůj smutek, radost, vztek nesdíleli, a tak v třetím kolečku měli správně říci, že lhali. Pokud se při druhém kolečku někdo k někomu vyjádřil slovem yes jen proto, že věděl, že druhý cítí například strach, ale z jeho hlasu to v tu chvíli slyšet nebylo, byl podle Idy taky na omylu. Pochopit systém této diskuse je náročné. Zpětně mám dojem, že by se dalo předejít mnohým konfliktům, kdyby byl pořádně vysvětlen. Z druhé strany bych ale sama neměnila Idin přístup „hození do vody“, protože konflikty jsou na tomto workshopu živnou půdou a právě skrze ně jde člověk hlouběji a hlouběji do svého nitra a ke svým vnitřním temnotám i silám. Čtvrtá fáze diskuze je vlastně varováním a dobrým příkladem toho, jak moc jsme upřímní ve svých slovech a projevech. Protože, jak říká sama Ida: „Opravdu můžeš 31
s jistotou říct, žes byl pravdivý ke všem? Že jsi v tu chvíli byl schopen zhodnotit, soustředit se na každého jednotlivce zcela a že tedy tvoje výpověď byla ke všem zcela pravdivá? To přece nedovede nikdo…“ Všem v tu chvíli jde hlava kolem a začínají se na svá slova a vyjadřování dívat trochu jinak. Začínají přemýšlet co, jak a proč vlastně říkají. K odpoledním činnostem patří práce s dechem. Ida používá princip zadržování dechu17 pro odblokování vnitřních bariér a posunutí hranic vlastní výdrže. Navazuje se taky na práci se sdílením emocí jeden druhého při dalším speciálním cvičení. Toto cvičení se provádí ve dvojicích v hluboké koncentraci. Skupina se rozdělí na dvojice, které si pohodlně sednou naproti sobě tak, aby se mohli sobě dívat upřeně do oka. Dívají se koncentrovaně a přímo pouze do jednoho oka, sedí tudíž velice blízko sebe. Pomalu se nadechují a vydechují ve společném rytmu. Prvý, kdo z dvojice chce, začíná písmenkem U od spodních rejstříků hlasu k horním a zase zpět vyjadřovat lásku. Když skončí, druhý na něj naváže. Po té, co takto skončí i druhý z dvojice, ten, který začal, okamžitě navazuje v plynulé řeči o tom, koho nebo co miluje. Pak se opět vystřídají. Jiný den se opakuje stejné cvičení, skrze které se tímto způsobem vyjádří vnitřní hluboký smutek. Tento úkol provázejí velké emoce. Drtivá většina účastníků pláče, někdy pláč nelze ani zastavit. Člověk se dotýká věcí, které má v srdci a mnohdy o nich ani neví. A tady vyplouvají na povrch. Zakončení odpoledne bývá velmi uvolňující. Každý den přichází Idin partner Desiderius Dužda a některý z Idiných asistentů a společně učí účastníky romské písně. Učí je vícehlasně, někdy je to náročnější, vždy do nich ale každý může vložit to, co má právě na srdci. Záměrně je nepřekládají, aby člověk nebyl svázán významem slov a mohl v nich zrcadlit svůj vlastní příběh. Ranní procházky obsahují různé speciální úkoly. Jeden den je to vykřičení svého jména co nejvíce nahlas do polí. Někdo křičí do všech světových stran, někdo má ostych a tak běží dál od skupiny, všechny je ale slyšet pořádně nahlas, protože pole v Jedlové jsou jako širé pláně. Má to neuvěřitelnou atmosféru. Jiný den dostává skupina za úkol vymyslet si zeleninu a skrze vyvolávání jejího jména bude hledat v sobě svůj vztek. 17. viz kapitola Dechová cvičení
32
K názvu zeleniny se pak při vyvolávání v polích připojují nejrůznější sprostá slova. Je dobré, pokud se podaří alespoň se dotknout svého hlubinného vzteku. Těžko jej v tuto chvíli někdo vyjádří zcela. Vztek je velmi potlačovaná emoce a je ukryt tak hluboko v nás, že to chce hodně práce, aby se dal jen tak ventilovat. Některé odpoledne, místo výše popsané diskuze, následuje povídání si o trochu něčem jiném. Ida vypráví svůj příběh a popisuje, za čím v životě jde, co má pro ni smysl a co chce předat i všem těm, kteří za ní přijeli. Vysvětluje, co znamená pravdivý hlas a co jen ten, který nás mate a žene vnitřně do kouta. Tomuto druhému pro svobodnou bytost negativnímu hlasu říká Mistr Voice. Mistr Voice je ten hlas, kterého se neváháme hned chopit a který dost často poslechneme hned na povel. Nenutí nás totiž konfrontovat se s nepříjemnými situacemi, dodržuje konvence a nevybočuje z řady. Mistr Voice bývá u někoho tak silný, že ani neví, že se podle něj neustále orientuje a svému vnitřnímu pravdivému hlasu tak nedává žádný prostor. Ida říká, že Mistr Voice vládne světem. A z toho taky vyplývá, že se cítíme nesvobodní a nešťastní. Abychom s ním mohli bojovat, musíme si sáhnout do svědomí, být nejprve sami k sobě upřímní a zjistit, kdo skutečně jsme a po čem toužíme. Tento proces ale obsahuje cestu na vnitřní dno a spoustu přiznání sobě samým. Vyplouvá na povrch náš vztek. Jak Ida ráda říká: „Vztek je sexy.“ To je pro většinu lidí dost nový náhled na věc. Ale dává to smysl. Vztek dovede přinést obrovskou energii, a pokud je přijímán s nadhledem, může být následně i komický. Jedním ze základních bodů Idiny filosofie je najít svůj vztek, nebát se ho a pustit jej ven. A to nejlépe skrze hlas. Pokud je vztek přijímán, může být hnací silou. Pokud je potlačován, mučí nás a to jak psychicky, tak fyzicky. Při dalším odpoledním sezení v kroužku jsou účastníkům zadaná nová pravidla sdílení. Každý má s upřímností a pohledem do očí druhému říct, co se mu na něm líbí a co na něm nemá rád. Následně si všichni poděkují. Některé tento úkol zaskakuje. To má dva důvody. Buď mohou mít strach z toho, co o sobě uslyší, nebo z toho, že nedovedou říct druhému skutečnou pravdu a mají obavy, že to vyjde najevo. A ono to najevo vyjde! U naší skupiny, která byla prý velice silná, jsme ale k úkolu přistoupili statečně a vzájemné poděkování, které na konci zaznívá, bylo opravdu upřímné. Nejen skrze zpěv, ale také skrze tanec přichází uvolnění. Idin asistent Oto je skvělý tanečník cikánských tanců a o své umění se se skupinou rád podílí. Učí 33
základní kroky a kreace tance čapáše, což je tradiční romský tanec. Má podobnou filosofii jako Ida a tu se snaží předat jak skrze tanec, tak skrze slovo. Tvrdí, že každý má rytmus, protože jsme schopni v rytmu obyčejně chodit a nic nás na tom nezaráží. Naše srdce bije do pravidelného rytmu. Ve složitějších rytmech si připadáme nejistí, protože se necháme zastrašit. Koho poslechneme, když máme odpovědět na výzvu k tanci, který je rytmicky složitý? Dost často si člověk zvolí cestu nabízenou skrze Mistra Voice. Ten ihned našeptává, že se to nedá zvládnout, že na to nestačíme, nebo že se to nehodí, abychom se tady takto natřásali… Ale proč by se to nedalo zvládnout, a nebo se to nehodilo? Máme nějaký racionální důvod? Je dobré si přiznat, že většinou ne. Jen si prostě nevěříme. V další fázi se skupina připraví na několik dní v tichu a tmě. Každý účastník dostává černý šátek na oči, který vůbec nesundává až do posledního večera. V těchto dnech Idě pomáhají její asistenti, aby mohli být účastníci nepřetržitě ve tmě a tichu. Tím se jim dostává skvělé možnosti na několik dní úplně eliminovat zrakový vjem, který je pro naši kulturu tak důležitý, a podpořit tak mnohem víc všechny ostatní vjemy. Posílí se vnímání chuti, hmatu i všechny sluchové vjemy, podle kterých se člověk začíná orientovat v prostoru. Tento „vstup do temnoty“ předchází skoro rituální přísaha, která má každého podržet v těžkých chvílích následujících dní. Každý přísahá, čímž se zavazuje skupině k plné účasti pro další dny. Protože jsem měla následujícího dne odjet, nemohla jsem se bohužel zúčastnit dalšího programu. Byl mi ale všemi velmi doporučen, když bude další možnost být na tomto workshopu. Vím tedy jen z doslechu, že každý píše dopis rodičům. S tím může pak naložit, jak chce, předat jej, nebo spálit, ale měl by k němu zaujmout nějaký postoj. Nejdůležitější částí těchto temných dní je probouzení a vyjadřování vzteku. Ida každému poskytne obyčejnou pet lahev, kterou každý jednotlivec deformuje. Bývají to dlouhé hodiny plné pláče, bolesti a křiku, kdy je skupina zavřená ve velké místnosti, každý má zde svůj prostor a je ponechán své emoci. Skupina, ke které jsem patřila, tímto úkolem procházela prý nepřetržitých osm hodin. Během těchto dní taky účastníci zpívali píseň Joj, mamo, kterou Ida používá pro duchovní spojení s matkou. Podle Idy, ale i mnohých dalších lidí je vztah s matkou jedním z nejpodstatnějších. Ten nás ovlivní na celý život kvůli spojení, které mezi dítětem a matkou existuje. 34
Předposlední den se během odpolední schůzky účastníkům rozváží oči. Před tím však ještě mají za úkol rozběhnout se naplno z mírného kopce. Je to další zkouška, kterou všichni projdou, protože i když mají strach, chtějí s ním bojovat. Závěrečný večer workshopu Song of my soul je okouzlující záležitost. Je připravena skvělá hostina, na stolech je rozsvíceno spousta malých svíček, v místnosti jsou květiny. Skupina stále udržuje ticho i po celou dobu večeře. Až když teprve dojí poslední, je možné začít mluvit. Úplně posledním úkolem před odjezdem na druhý den dopoledne je několikaminutové sdílení každého z přítomných. Každému se stopuje několik minut, které má účastník vyplnit svým sdílením, ať už je jakékoli. Většinou zaznívají slova velkých díků. Není se čemu divit, opravdu už od prvního pohledu vypadají všichni nějak změnění. Jako by jim všem spadl kámen ze srdce. Věřila jsem v takový efekt, proto mě to nešokovalo, ale i přesto to bylo ohromující. Vypadalo to skoro, jako by všichni omládli, dostali jas do očí, měli pevnější hlas a hlavně velký elán do dalšího života.
3. 2. REFLEXE SETKÁNÍ S IDOU KELAROVOU Už dlouhou dobu před rozhodnutím vydat se v lednu na specifický workshop Idy Kelarové, jsem měla zájem o její práci. Zaujala mě nejvíce na živo při koncertech, protože její pěvecký a muzikantský projev člověka dovede opravdu zasáhnout. A pak samozřejmě její práce s dětským sborem Čhavorenge je ohromná. Všichni ti mladí lidé jsou příkladem toho, jak se člověk může vypracovat a skrze to obdarovávat druhé, když chce. Postupně jsem se dozvídala o tom, že nabízí workshopy různého druhu. Nejvíce mě zaujal ten s názvem Song of my soul. Nechtěla jsem se jít od Idy učit techniku zpěvu, upřímně bych ani nečekala, že by něco takového nabízela. Myslím, že i na ostatních workshopech jde převážně o to, skrze píseň vyjádřit svou niternou emoci. Jak jsem se ale dočetla z jejich webových stánek, Song of my soul má ale přece jen svoje specifika. Workshop trvá deset dní, Ida si do něj vybírá lidi skrze dotazník, protože ne každý je zřejmě na takovou práci připraven.
35
Já osobně jsem se těšila, že budu moct prožít sama se sebou něco, co jsem dříve neprožila. Doufala jsem, že se budu moci ponořit do svého nitra a najít věci, o kterých ani nevím, které je třeba vynést ven i za cenu toho, že to bude nepříjemné. To se nakonec splnilo, ačkoli zcela jiným způsobem, než jsem předpokládala, i přes to, že jsem musela na podstatnou část workshopu odjet pryč. Mám podezření, že mi Ida Kelarová chtěla dopřát z workshopu co největší efekt a tak se do mě neváhala pořádně opřít. Jakým způsobem? Idina práce na tomto workshopu spočívá ve zvláštním způsobu koučování konfliktních situací. Často sama ráda konflikt vyvolá a neváhá pak pořádně projevit své emoce. Dává tím jasný příklad, jak se člověk může a má rozvášnit, když něco chce opravdu tvrdit. Často vyvolává hádku, aby druhý musel reagovat a skutečně říct svůj názor. Pak si za ním musí poctivě stát, protože tento postoj, pokud se Idě zdá nepevný, bude ještě několikrát prověřen. A tak se stalo i v mém případě, kdy se z totální maličkosti nafoukl konflikt trvající několik dní. Postupně se do něj zapojili všichni, hádali se a říkali si navzájem své názory na to, co si kdo myslí o tvrzení druhého, proč říká to a to a jaké má za tím skryté falešné úmysly. Z pouhého nedorozumění, ve kterém se jednalo o to, zda jsem něco vyslovila já, nebo kolegyně sedící vedle mě, se stal ústřední bod společné konverzace. Někdo z Idiných asistentů tvrdil, že jsem to byla já, a já si zas na nic takového nevzpomínala. Navíc šlo o větu, kterou vůbec nejsem zvyklá používat. Ale jistá jsem si nebyla a hádat se taky nechtěla. Řekla jsem sice v první chvíli, že tuto větu řekla moje kolegyně, ale když se na mě pak obořila i Ida, ustoupila jsem a řekla, že si na nic takového zkrátka nepamatuju. Ida konflikt dohnala do obřích rozměrů. Chtěla tím postupně ve mně vyvolat vztek a stála o to, abych se stejně tak, jako se do mě opřela ona, dovedla opřít do ní a všechno jí vrátit. Abych se zkrátka za sebe postavila. S čímž jsem měla opravdu problém. Následně jsem v polovině workshopu odjížděla s tím, že se vrátím poslední večer a do té doby si nechám vše rozležet v hlavě. Ida mě upozorňovala, abych si věc nechala otevřenou se slovy: „Pokud jsi lhala, je to zlé. Horší je ale ještě možnost, že tvrdíš: já nic neřekla, protože i sobě lžeš. Už jsme tu měli případ, kdy jedna žena takto zapírala asi tři dny a pak se přiznala.“ To nebylo jednoduché poslouchat. Původní konflikt byl naprosto banální, připadalo mi nesmyslné se kvůli tomu
36
rozčilovat. Zároveň však i tento banální problém dovedla Ida použít k prověření mých postojů k sobě samé. Celá situace mi byla nanejvýš nepříjemná. Někteří ze skupiny za mnou chodili a divili se mi, že s Idou ještě vůbec mluvím, že se nesbalím a neodjedu navždy, nebo že nejsem totálně rozčilená. Když jsem odjela, věděla jsem, že chci být k situaci poctivá. Slíbila jsem, že si to nechám otevřené a tak se i stalo. Musím ale říct, že to byly krušné časy. Opravdu si nepamatuji, kdy bych si tak moc sahala do svědomí. Snad někdy v dětství. Nejvíce mě zaráželo, jak je pro mě těžké se přinutit si celou situaci s vyslovením či nevyslovením dané věty znovu v hlavě přehrát. Úzkostně jsem se bála, že si skutečně vybavím, jak jsem větu řekla a bude mi strašná hanba se vrátit a doznat. Navíc si už skutečně budu připadat jako definitivní blázen, protože by mě normálně ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Ostatně, jako blázen jsem si připadala na každý pád. Měla jsem v sobě zavřený vztek, že z takové banality udělala Ida něco tak monstrózního a že mi tolik křivdila. Během uplývajících hodin a postupně i dní jsem ale měnila názor na věc. Dozvěděla jsem se o sobě díky tomu tolik skutečností, že jsem se nestačila divit. Jak málo si sama za sebou stojím? Jak málo si věřím? Jak rychle se nechám zahnat? Jak moc se bojím konfliktů? A hlavně: Jak moc se bojím sama sebe? Všechny tyto otázky mi postupně kolovaly v hlavě a já si musela přiznávat pravdu o sobě. Byla pro mě bolestná. Následovalo vyřešení konfliktu. Během tří dnů, které jsem byla mimo workshop, ale přesto intenzivně v mysli stále tam, jsem stále bojovala se vztekem na Idu. Racionálně jsem věděla, že to udělala (možná i naschvál) proto, aby mi dopřála možnost projevit svůj vztek navenek. Přesto mi vztek nedal spát. Přišla jsem na další zásadní věc: I když člověk něco racionálně chápe, neznamená to, že je s věcí vyrovnaný. Rozum je sice v klidu, tělo ale uzavírá emoci, která, pokud je takto potlačena, může skutečně člověka udusit. Vztek je velice nebezpečný, pokud je neprojevený. Než jsem se vrátila zpět do Jedlové, do značné míry jsem měla v hlavě srovnány důvody i důsledky situace. Šla jsem sdělit své resumé Idě. Tentokrát s rozhodnějším pohledem do očí jsem řekla, že jsem si situaci mockrát promítala v hlavě jako film a 37
opravdu si nejsem vědoma toho, že bych cokoli takového vyslovila. Přidala jsem s odvahou také větu, že mě mrzí, jak se Ida zachovala, ale rozumím tomu. Upřímně jsem se stále bála, zpochybňovala jsem v sobě svá slova, přišlo mi to pořád trochu tragikomické, ale věděla jsem, že bez této rozmluvy bych nemohla odjet s klidným svědomím. Vztek jsem totiž nakonec měla hlavně na sebe a na to, jak málo za sebou stojím a jak se nedovedu bránit. Ida mi svým postojem nakonec nastavila ještě další zrcadlo, protože jestliže jsem čekala vlídné přijetí a vzájemné odpuštění z očí do očí, tak to nakonec nenastalo. Celá věc totiž ještě nebyla u konce. Možná až dnes je tomu jinak. I po definitivním odjezdu ve mně pracovaly emoce, ptala jsem se sama sebe, proč jsme se nedokázaly rozloučit vřele. Dneska to chápu více. Kdyby nastalo srdečné rozloučení, věc by ve mně nepracovala dále. Takto jsem se musela potýkat dál s tím, jak se vyjadřuju, proč byl závěrečný rozhovor s Idou pořád plný nejistoty. A nakonec, proč jsem taky byla zklamaná z obyčejného ne příliš emocemi překypujícího rozloučení. Stále jsem v sobě měla pocit, že se jí chci zavděčit. Ida mi nedovolila naplit tuto touhu. Teď s odstupem vnímám, jak moc dobré to pro mě bylo. Kdybych odjela v atmosféře happyendu, zřejmě by ve mně už moje emoce nepracovaly tak intenzivně a já se tak nedozvěděla o spoustě slabostech, a jejich odstínech, které mám v sobě hluboko zakořeněné. A tak i přesto, že jsem nebyla na důležité části tohoto workshopu, odnesla jsem si základní esenci Idiny filosofie. Vztek není něco, co máme popírat. Není to zlo. Má být přijatý a sdělený. Pokud je ovšem potlačen, dokáže velké zlo napáchat.
38
4. DECHOVÁ CVIČENÍ
4. 1. POSAZENÍ HLASU NA DECH (podle Ivany Vostárkové) Abychom měli správně posazený hlas, musíme jej posadit na dech. Nejprve musíme cítit dechovou oporu v těle, pak teprve vydávat tón hlasivkami, které tímto způsobem pracují přirozeně a nepřepínají se. Hlas tak není přiškrcený a netlačíme na něj. Jedině při správně posazeném hlasu na dech se chováme ke svým hlasivkám šetrně. Pro to, abychom měli co nejpevnější dechovou oporu, existuje jednoduché cvičení. Posadíme se na okraj židle nebo křesla, nohy máme mírně rozkročené, chodidla jsou pevně na zemi. V myšlenkách si představíme, že jsme se stali psem, který štěkotem hlídá své území. Hlasem pak skutečně napodobujeme psí štěkot. Jakkoli může na někoho toho cvičení působit úsměvně, je velice účinné. Jeho účinnost spočívá v dobré skladbě hlásek. Slovo „haf“ má totiž na počátku dyšné „h“ a skrze samohlásku „a“ dále otevíráme hlas. Nejpodstatnější v tomto cvičení je ale písmeno „f“ na konci citoslovce. Při vyslovování „f“ zapojujeme brániční svaly a svaly pánevního dna. O ty opíráme dech a tak vniká správná dechová opora, kde v první řadě opíráme dech a až následně zapojujeme hlasivky. Pro kontrolu správné práce svalů si můžeme vložit dlaně do třísel, kde bychom měli při každém „štěknutí“ cítit tlak svalů směrem k dlaním. Představa hlídajícího psa je dobrá k tomu, abychom odvedli myšlenky od snahy správně dýchat, správně vyslovovat, nebo od posuzování, zda náš hlas zní či nezní, jak má. V tomto smyslu je velice výhodné zaměstnat mozek danou představou, kterou můžeme různě modifikovat. Je rozdíl, pokud si představíme sebe jako velkého nebo malého psa. Pokud se v představách skutečně soustředíme, náš hlas se přizpůsobuje představě. Je dobré mít ji co nejpřesnější a měnit ji, abychom zapojili různé hlasové rejstříky. Při představě malého psa zapojujeme vyšší rejstřík, naopak, pokud máme představu velkého psa, náš hlas klesá k nižším rejstříkům.
39
4. 2. DECHOVÁ ÚPRAVA (podle Feng-yün Song) U dechové úpravy je nejdůležitější správný základní postoj. Tento postoj je totožný se základním postojem u cvičení čchi-kung. Chodidla máme mírně rozkročená, prostor mezi nimi odpovídá šíři ramen, a špičky jsou zlehka vytočené ven směrem od sebe. Stojíme vzpřímeně, v kolenou však nejsme napjatí, naopak je máme mírně povolená, abychom dávali prostor proudění energie. Pánev je mírně podsazená, směřuje dolů. Hrudník je rovný, nevytlačujeme spodní žebra vpřed, ani se nehrbíme opačným směrem. Ramena máme uvolněná, zasazená do kloubních jamek, ruce jsou povolené. Hlava je vztyčená, nepředsazujeme bradu dopředu, ani ji netlačíme dolů, je uvolněná. V představě můžeme pro správný postoj hlavy mít pocit, že nás z temene přímo vzhůru někdo drží za nit, jako loutku. Díky této představě můžeme povolit i krční svaly a krční páteř, která bývá často zatuhlá. Takto připraveni se můžeme začít nadechovat a to vždy nosem s pocitem, že dech proudí vzhůru. Při nádechu používáme paže, které opisují pomyslnou kružnici. Nejprve máme dlaně otočené směrem k zemi, v momentu kdy se po kružnici dostávají do vodorovné polohy, otáčíme dlaně vzhůru. Stále pokračujeme v nádechu nosem. Těsně před tím, než bychom dlaně nad hlavou spojili, s nimi pokračujeme přímo dolů vertikálně. Postupně procházejí před obličejem, hrudníkem a pánví, až se dostávají do výchozí pozice. Ruce nepřekřižujeme. V okamžiku, kdy ruce klesají dolů, vydechujeme ústy směrem ven. Tímto se dostáváme do počáteční pozice, kde chvíli setrváme bez nového nádechu. Dechovou úpravu můžeme dle potřeby několikrát opakovat.
4. 3. OSM KUSŮ BROKÁTU (podle Feng-yün Song) Tradiční čínská sestava cviků pro celkové naladění, protažení a harmonii těla. Základ tohoto cvičení spočívá v integraci a koordinaci těla a mysli. Procvičuje svaly i klouby a procvičuje vnitřnosti, jako ostatně i většina evropských rozcviček. Chceme-li však pochopit, čím se od těchto západních systémů liší, je třeba se vrátit k čínské představě o podstatě lidského těla a jeho zdraví. 40
Pro klasickou čínskou medicínu je člověk nedílnou součástí okolního světa a jeho vnitřní energetický systém je zcela napojený na energetický systém kosmu. Zdravý člověk je jako louka, kterou protéká pramen a zavlažuje rovnoměrně všechny rostliny a rovnoměrně z louky odtéká dál. Kolik energie z kosmu přijímá, tolik ji vydává. Člověk, který energie vydá více, než kolik jí je schopen přijmout, se podobá louce, ze které voda odtéká rychleji, než přitéká. Vysychá a jeho životně důležité orgány hynou. Naopak člověk, který přijímá více energie, než vydává, je jako louka se stojatou vodou. Nadbytek ničí stejně, jako nedostatek. Člověk se však, podobně jako louka skládá z mnoha částí a zákoutí. Stačí, aby nečistota zahradila jeden z malých přítoků potoka, a louka se v tom místě zabahní. Stačí, aby napnuté neuvolněné svaly a šlachy zastavily průchod energie, Číňany nazývanou čchi, a část těla má pak energie přebytek, nebo naopak nedostatek. Osm kusů brokátu využívá staletých zkušeností s akupunkturními drahami a postupně a pečlivě tělo od těchto nahromaděných energií čistí a uvolňuje cestu energii tak, aby se její příjem a výdej vyrovnal. Protože většina moderních lidí nashromáždí za svůj život v těle spoustu překážek, nemůžeme čekat žádné výsledky, pokud budeme cvičit Osm kusů brokátu jen krátký čas, nebo s dlouhými přestávkami. Teprve po delším čase pravidelného cvičení, pocítíme účinky volně tekoucí energie. Cvičením se zvyšuje samoléčící schopnost organismu, je účinné při léčbě vysokého krevního tlaku, rakovině žaludku, srdečních obtíží i nervových poruch.
41
4. 4. DECHOVÉ VÝDRŽE (podle Idy Kelarové) Toto cvičení provádíme vleže. Nejprve uvolníme celé tělo, snažíme se povolit všechny svaly, převážně ty, které míváme i běžně zaťaté. Je výhodné, pokud se cvičení provádí minimálně ve dvojici nebo ve skupině. Pro snadnější uvolňování svalů i následné výdrže je totiž dobré, pokud jeden z dvojice nebo skupiny nahlas cvičení komentuje a vede. V takovém případě tedy vedoucí cvičení nahlas vyjmenovává části těla, které ostatní postupně uvolňují. Cvičící se zaměřují vždy na konkrétní část. Vedoucí cvičení postupně upozorňuje na důležité svalové partie v celém těle. Je dobré začínat od břišních svalů, svalů pánevního dna, posléze hrudníku, a tak uvolnit celý trup. Perifériemi těla pokračujeme dále. Často se tak stává, například u uvolňování obličejových svalů, že si běžně ani neuvědomujeme permanentně zaťaté svaly. Tyto nevědomě stažené svaly je složitější uvolnit, ale při trpělivé pravidelné a vědomé práci s uvolňováním toho lze dosáhnout. Samozřejmě nám k tomu pomáhá dech. Pokud se nám podařilo uvolnit se, pokračujeme s dechovými výdržemi. Začínáme s obyčejným uvolněným nádechem a výdechem. Posléze si určujeme časový limit nádechu, výdrže i výdechu. Při pravidelném provádění cvičení můžeme navyšovat limity časů všech fází dechu. Pro začátek nám bude stačit, pokud se vydržíme nadechovat přiměřeně 10 vteřin, 10 vteřin dech zadržet a následně 10 vteřin vydechujeme. Po dokončení této dechové fáze ji znovu opakujeme. Tělo se snažíme udržovat stále uvolněné a sledujeme pouze dech. Před novou dechovou fází zkontrolujeme tělo, zda je uvolněné a obyčejně se nadechneme a vydechneme. V další fázi prodlužujeme nádech o 5 vteřin, výdrž 10 vteřin ponecháme. Při výdechu se pokoušíme o plynulé proudění dechu až 25 vteřin a dále přidáváme čtvrtou dechovou fázi, a tj. výdrž po výdechu před novým nádechem. Ta trvá asi 10 vteřin. Při těchto delších výdržích si pomáháme svaly, tělo se v různých partiích dostává do stahů. Před každým novým nádechem tělo ale opět uvolníme. Při výdržích vedoucí cvičení nahlas odpočítává časový limit. Svým hlasem může podporovat cvičící a pomoci jim vydržet všechny fáze cvičení. Je dobré, pokud vedoucí skutečně prožívá s cvičícími a intonací povzbuzuje k výdrži. Přispívá tak velkou měrou
42
k účelu cvičení a tím je probourání vnitřních bloků pomocí dechu. Dech a jeho uvolněnost je odrazem vnitřní i vnější uvolněnosti člověka. Často míváme pocit, že se nemůžeme zhluboka nadechnout, stejně tak, jako máme často pocit, že kolem nás jsou skutečnosti, které nedokážeme změnit, ačkoli k tomu nemusí existovat žádný objektivní důvod. Máme v myšlenkách bloky, mnohdy ani nevíme, odkud se vzaly. Zkrátka si připadáme na určité věci slabí. Je to jako kód v hlavě, který nelze rozluštit. Respektive, my jsme utvrzení v tom, že jej nelze rozluštit. Co když tomu tak ale není? Pokud si připustíme tuto možnost, může se v našem životě spoustu věcí posunout k lepšímu. Otevíráme tím dveře novému myšlení, vnímání a novému dechu. Toto cvičení pomáhá jak k fyzickému rozšiřování dechu, tak má dopad na schopnost uvolněnějšího otevřenějšího dechu v přeneseném slova smyslu, tj. na možnost otevření se novým věcem.
4. 5. POUŽITÍ DECHOVÝCH CVIČENÍ Pro každé z výše popsaných cvičení je vhodné jiné využití. Dechová úprava je vědomou ventilací dechu a příjmem dechu, hluboký nádech a výdech. S nádechem přijímáme novou energii a s výdechem vypouštíme všechnu již vyčerpanou. Toto cvičení zle použít kdykoli během dne, před začátkem či po skončení nějaké činnosti, nebo kdykoli, kdy se máme potřebu na chvíli zastavit. Cvičení Osm kusů brokátu je vhodné cvičit pravidelně. Teprve s opakováním se projevují hlubší účinky, cirkulační dráhy naší energie se postupně zprůchodňují. Je možné však toto cvičení použít i jednorázově například pro zklidnění nervozity, je totiž, podobně jako meditace, založeno na koncentraci a ztišení se. Posazení hlasu na dech využíváme převážně jako součást hlasového tréninku. Před jakoukoli prací s hlasem je vhodné začínat právě takovýmto dechovým cvičením, které nám pomáhá posílit dechovou oporu, na kterou můžeme posadit hlas. Dechové výdrže jsou specifickým cvičením pro odbourání vnitřních bariér. Není u něj úplně podstatná pravidelnost použití. Může být spíše dobrým pomocníkem před těžkou zkouškou člověka, ať už se týká čehokoli. Podstatné je, že osoba má před sebou něco, co sama hodnotí jako zátěžovou situaci a chce posílit své sebevědomí a pocit síly k překonání těžkostí.
43
ZÁVĚR Díky psaní bakalářské práce jsem měla čas zpracovat podstatné informace pro mou cestu za hlasem a dechem. Oživila jsem si zážitky ze setkání s ženami, které jsou mi inspirací v tom, čím se zabývají a jakým způsobem dovedou své poznatky předávat. Každá z nich používá rozličnou metodu, s každou z nich jsem se také setkala v jiném období svého vlastního hledání. Při psaní této práce jsem objevila další možnosti, jak prohloubit své znalosti a zkušenosti v každém z těchto tří různých směrů. Samozřejmě, mimo tyto tři přístupy k práci s hlasem a dechem jich existuje spousty dalších. Každý, kdo se poctivě vydává cestou za svým hlasem, jeho přirozeností a zajímají ho fyzické a psychické souvislosti, které se v hlase projevují, nachází svou osobitou cestu k hlasovému projevu. I já postupně nacházím své východisko k této práci. Zajímají mě znalosti o hlase a dechu, které hodlám dále prohlubovat a také praktikování dechových a hlasových cvičení, zařazených mezi pravidelné každodenní činnosti. Také hledám svůj vlastní způsob, jak předat svou zkušenost s dechem a hlasem. V průběhu let, kdy se touto oblastí zabývám, zaznamenávám posun v kvalitě vnímání vlastního těla, cirkulace energie, rozpoznávání fyzických bloků a souvislostí mezi fyzickou a psychickou stránkou člověka. Tyto poznatky mi pomáhají jak v mém osobním životě, tak v mé profesi. Celkově totiž vedou k sebepoznání, uvědomění si vlastní osobnosti a prohlubují sebedůvěru. Například v průběhu uplynulých měsíců, kdy vznikal můj absolventský projekt, jsem velmi často narážela na své osobní hranice. Jsem si jistá pozitivním vlivem výše popsaných setkání na mou vlastní tvorbu a na schopnost se svými hranicemi bojovat a překračovat „svůj stín“. V následujících měsících se chci cestě za hlasem věnovat ještě intenzivněji. Mám v plánu zrealizovat hudební projekt, ve kterém se budu zabývat zpěvem.
44
PŘÍLOHY K bakalářské
práci
přikládám
rozhovory
s každou
z lektorek.
V těchto
rozhovorech jsou jejich vlastními slovy dobře a srozumitelně zachyceny podstatné informace o způsobu jejich výuky i tvorby.
ROZHOVOR S IVANOU VOSTÁRKOVOU
HLASOVÁ TRENÍRKA IVANA VOSTÁRKOVÁ: POŘÁDNĚ SI ZAŠTĚKAT! „Slovem lze lhát, hlasem nikdy,“ tvrdí Ivana Vostárková, jejíž žáci se učí používat hlas i tím, že napodobují naštvané opice či psa dvořícího se fenkám. Proč hlas zní ze záznamníku cize? Jaké jsou hlasové trendy a manýry? Kdo z českých zpěváků má nejzničenější hlasivky? Jak vyzrát na trému? Čím se vyznačují hlasy manažerů? Tvrdíte, že hlas prozradí o člověku leccos. Co o mně říká ten můj? Do osobních rozborů bych se nerada pouštěla. Tak alespoň prozraďte, čeho jste si za tu chvíli všimla. Máte ruku před pusou. Trochu ledabyle vyslovujete, při mluvení nevyužíváte všechny svaly v puse, natož v celém těle. Je to i tím, jak sedíte. Když je člověk skrčený, schoulený do sebe, změní se mu postavení bránice do nepřirozené polohy. Pak mluvíte nevýrazně a slabě. Je třeba se narovnat, pořádně nadechnout a hlas opřít o čelo. Pak zníte barevněji, kulatěji, pestřeji. Když se poslouchá v diktafonu, slyším jiný hlas. Proč? Není to diktafonem. Jste zvyklý poslouchat svůj hlas jen zevnitř. Učím lidi, aby poslouchali svůj hlas zvenku, protože tak ho slyší ostatní. To ovšem neznamená, že by ho měli nějak měnit. Stačí lépe pracovat s prostorem a energií. Důležitá je přirozenost projevu. Když člověk hodně investuje do toho, aby byl nějak vnímán, většinou zanedbává to, kým opravdu je. Sebekontrola umí pořádně sešněrovat, každá křeč se na hlase okamžitě projeví. Který politik se vám dobře poslouchá? Na DAMU si se studenty ukazujeme na jejich proslovech rozmanité deformity. Poslouchat politiky mi nedělá radost.
45
Snad tedy někdo z herců? Líbí se mi třeba hlas Jaroslava Plesla nebo Viktora Preisse. Barvou hlasu, nebo tím, jak s hlasem dokážou pracovat? Obojí, to spolu souvisí. A ráda poslouchám hlasy herců, kteří už nežijí: Eduarda Cupáka, Josefa Adamíry, Václava Vosky. Ti první dva měli velmi hluboký hlas, podobně jako třeba Jan Kačer… Ten už má projev, který se dnes hodně nosí – civilní a ležérní, aby to nevypadalo, že přehnaně artikuluje. Jenomže tou ležérností se připravuje o bohatost hlasu. Na druhou stranu, přehnanou artikulaci nemám ráda vůbec, ta z vás dobrého herce ani moderátora neudělá. Správné mluvě učíte mimo jiné i televizní moderátory. Jak byste srovnala projev Lucie Borhyové a Marcely Augustové? Marcela Augustová na mě působí přirozeně, kultivovaně a odpovídá požadavku té profese. Lucie Borhyová mohutně akcentuje artikulaci, jenže to je jen jedna složka důležitá pro práci s hlasem a mluvou. Když to s ní přeháníte, může být takový projev pro posluchače i diváky vnímán nepřesvědčivě. Užijete si vůbec film nebo divadlo, aniž byste analyzovala, jak herci používají svůj hlas? Ano, zvládnu vnímat i příběh. Ale jsou herci i zpěváci, kteří jen ukazují svůj hlas a nic moc nám nesdělují. Permanentně předvádějí, jak úžasně artikulují a jak to prožívají. Takoví herci mě totálně nebaví. Kdo třeba? Nebudu jmenovat. Jejich řeč bývá zatížená pózou, kterou staví před diváky, ale i sami před sebe. Je to exhibice, těžká manýra. Když jsem končila DAMU, brigádničila jsem jako asistentka režie v Divadle Na zábradlí u Evalda Schorma a ten dokázal herce dovést k tomu, aby hlas sloužil ke ztvárnění role, nikoli k osobní exhibici. Dnes herci často používají civilní projev i tam, kde není součástí role, jiní mají zase rozmanité pózy. Říkala jste, že dnes je módní být v řeči ležérní. Jaké jsou další trendy? Žádaný je chraplák. Ale je třeba rozlišovat chroptiče Dalibora Jandu od Édith Piaf či Jiřího Schellingera – ti dva uměli používat hlas výborně, ale hlasivky měli poškozené. Kdežto u Jandy nebo třeba teď u Lenny to je podle mě manýra. Mně se líbí, jak Lenny zpívá. Ani nechtějte vědět, co to o vás vypovídá.
46
Co? Zdravé věci vás nezasahují, potřebujete deformitu. Ale nejste sám. Naše uši zkrátka už nejsou dostatečně citlivé, potřebují silnou provokaci. Jsme tak otupení přívalem různých impulsů – sluchových, vizuálních, čichových -, že ty normální, přirozené věci neregistrujeme nebo nás nezajímají. Ničí si Lenny takovým zpěvem hlasivky? Myslím, že ano. Nerada bych viděla její hlasivky po koncertu. Viděla jsem hlasivky Dana Bárty po vystoupení u foniatra: krvavá kaše. Poškodil si je ve svém rockovém období, speciálně na muzikálu Jesus Christ Superstar. Pracoval potom poctivě na nápravě, ale jak ho poslouchám teď, k plnosti jeho hlasu mu stále něco chybí. Lucie Bílá taky občas při zpěvu použije tlak. Nemyslím, že je to dobře, emoce se dají lépe vyjádřit jinak než křikem. Tím spíš, že má podobně jako třeba Iva Bittová velký dar: romské geny. Čili velmi silnou emocionalitu, což je výživa hlasu. Kdyby za vámi Lenny přišla, co byste jí řekla? Že si nejsem jistá, zda za dva roky bude ještě zpívat. Nejdřív bych ji ale poprosila, ať mi ten „chraplák“ ukáže v akci, abych to slyšela napřímo, nezprostředkovaně. Existuje přirozený chraplák? Ne, většinou to znamená, že dotyčný má na sebe nepřiměřený tlak. Chraplavý hlas ovšem může souviset také s nějakou nemocí. Když chraptí mimino, doktoři zkoumají, jestli nemá na hlasivkách nádor. Lenny říká, že ani neví, jak to dělá. Máte pro to vysvětlení? Svým způsobem je to projev mimo naše vědomí. Prostě zabrání hlasivkám, aby přirozeně kmitaly. Když je násilím sevřu, můžu mít hlas třeba jako Křemílek. Paní Bohdalová si také při namlouvání této role hlas poškodila. Možná bych Lenny požádala, aby zkusila jiné možnosti svého zpěvu – takové, ve kterých se prožije jinak. Může do toho vložit vášeň či sexappeal, ale zároveň si nemusí ničit hlas. Na tom jsme pracovaly třeba s Anetou Langerovou. Pochvalovala si, že díky vám do zpěvu dostala víc emocí. Přesně tak. Říkala, že jí je daleko lépe na jevišti než v soukromí. Tak jsem jí odpověděla: „Fajn, tak tam ale vlož i to soukromí. Nemůžeš sama sebe šálit.“ A přesně o totéž jsem se snažila s Lenkou Dusilovou. Stěžovala si, že má hlas uvězněný. Že je plná emocí a prožitků, které chce vyzpívat, ale najednou se jí stáhne krk a nic z ní neproudí. Jak jste to odblokovaly? Pracuji hodně s představivostí a s prožitky. Osobní problémy, pochybnosti, malé sebevědomí nebo stres náš hlas velmi ovlivňují. Lence i Anetě jsem nabízela různé
47
prostorové představy, protože každá úzkost nám zmenšuje vnitřní prostor, máme pocit stažení. Je potřeba se nadechnout a prostor si otevřít. Co to konkrétně znamená? Pomocí představ se převtělujeme do různých postav, hýbeme se. Chvíli jste čaroděj, země je pod vámi. S Anetou jsme si představovaly, že létáme. I to jí pomohlo se víc otevřít. Snažím se docílit, aby lidé pochopili, kým skutečně jsou, a neinvestovali energii jen do toho, jak chtějí být vnímáni. Inspiraci hledám všude, našla jsem ji i u našeho psa Guinnesse. O víkendu jsme chodili na dlouhé procházky a dělali takzvanou hlasovku. Co to je? Sedl si přede mě a štěkal na mnoho způsobů, podle toho, jak jsem ho vybídla. Hodně se od něj dalo vypozorovat, protože se projevoval zcela autenticky. A o to mi jde i u lidí. Není vůbec podstatné, co a jak člověk říká, ale co je pod tím, jaký je skutečný záměr, jak to myslí. Můžu kalkulovat a zkusit na vás mluvit rádoby mladistvým hlasem, což ženy v mém věku běžně dělají, ale neuvěříte mi to: budu působit nevěrohodně, možná trapně. Chcete po lidech, aby byli přirození. Ale někdo třeba nemá příjemný hlas, a proto se ho snaží posadit níž. Ale čím to je, že nemá příjemný hlas? Většinou nás dráždí právě nějaká deformita, nikoli přirozenost. Někdo mluví nosem, někdo ječí. Například hysterické paní učitelky: jejich tělo je bezmocné, sevřené, tak si jejich hlas našel náhradní cestu. Když začnete na hlasivky tlačit, hlas se deformuje. Teď mluvím o sobě, zažila jsem to během svého studia na DAMU. Čím to bylo? Původně jsem chemička, šla jsem na DAMU úplně bez praxe. Odmala zpívám, takže rychle zjistili, že nemám problém intonovat a naučit se text. Dávali mi hodně rolí a já se snažila zavděčit. Vyvíjela jsem na sebe veliký tlak a už během studia jsem mívala příjemný pocit, doslova mě bolely hlasivky. Kupodivu mi nikdo neřekl, co dělám špatně. A když jsem školu skončila, lékaři mi potvrdili, že mám hlasivky tak poškozené, že se hlasem už nikdy nebudu moct živit. Co jste dělala? Rozhodla jsem se, že se pokusím pomoct si sama a začala hlas zkoumat. Nejprve jsem studovala projevy zvířat, nebo se v rámci muzikoterapie učila od mentálně postižených. Ti také nejsou omezeni sebekontrolou, projevují se spontánně, což je podstata mé hlasové terapie. Také díky ní se mi podařilo svoje hlasivky uzdravit a naučit se ten křehký nástroj používat tak, abych měla hlas v pořádku.
48
Viděl jsem video z konference, kde jste posluchače nabádala, aby vyli a štěkali. To taky pomáhá? A jak! Dělám s nimi různé zvířecí zvuky, napodobujeme třeba naštvané opice, fňukající štěně nebo psa dvořícího se fenkám. Klidně se u toho válíme po zemi nebo skáčeme na míči, hlasitě vzdycháme nebo si vyvoláváme záchvat smíchu. Ze začátku jsou lidé ostýchaví, ale většinou se nechají strhnout. To je metoda odvedení pozornosti: vstoupíme do role, v níž si může intelekt, zvláště sebekontrola, odpočinout. Intelekt nás střeží, abychom se neztrapnili. V roli zvířete si dovolíme nesrovnatelně víc. A po tom štěkotu je ten hlas silnější. Čím to je? Štěkáním jsme v sobě dovolili probudit vše, co máme hlasově k dispozici. Tělo se spontánně uvolnilo a probudilo vnitřní dynamiku. A protože má paměť, tak ty nové možnosti využije, i když pak máte něco říct sami za sebe. Co všechno se dá z hlasu poznat? Mnoho. Do jisté míry i charakter, určitě nálada a hlavně sebepojetí. Jaké má člověk sebevědomí, do jaké míry je úzkostný. U přijímaček na DAMU byste viděl, jak jsou někteří uchazeči ustrašení. Jak vyzrát na trému? Potřebujete se zaměřit na věc, na téma, nikoli na okolnosti. Nepředstavuji si, jak mě budou lidi vnímat, protože to stejně nevím, do hlavy jim nevidím. Nemá smysl myslet na to, jestli náhodou na někoho nepůsobím divně, potom mi chybí pozornost pro to, co mám dělat. Občas dostanu nějakou malou filmovou nebo televizní roli: vím, že když se budu soustředit na situaci a roli, bude mi úplně jedno, jestli na mě kouká kamera. Poznala byste podle hlasu profesi? To si netroufám říct. Snad jen u učitelek, ty mají někdy dost typicky deformované hlasy. Poznala bych asi i manažery z velkých korporací. Podle čeho? Mají velmi odosobněný až strojový projev. V jejich hlasu vnímám velké přepětí, které souvisí s tlakem prostředí. Velmi často používají i omezený profesní slovník a naučenou mimiku a gestikulaci. Říkala jste, že se v hlasu odráží charakter. Znamená to, že lidé s krásným hlasem nemůžou být zlí a omezení? Neříkám, že to musí být velcí intelektuálové, ale s velkou pravděpodobností žijí v harmonii.
49
Když jste si vybírala partnera, hrál nějakou roli hlas? V tu dobu jsem se o hlas ještě nezajímala. Ale když o tom přemýšlím, tak můj první manžel, Honza Kašpar, herec od Cimrmanů – měl hezký hlas. U druhého manžela to nevnímám. Jak se uvolňujete vy? Taky doma štěkáte? Každé ráno si zpívám. Zpěv je daleko přirozenější než mluva. Centrum hlasu a zpěvu v mozku je na stejném místě, naopak centrum řeči je jinde. I proto umí dítě dřív zpívat než mluvit. A dál? Když jsem ve stresu, někdy si vybavím vzpomínku na rodinnou dovolenou na ostrově Jadranu. Byla jsem tam naposledy před mnoha lety, ale pořád z toho čerpám energii. Zažila jsem tam svobodu, kterou kvůli civilizačním vlivům většinou postrádám. Co jste tam dělali? Nebyla tam elektřina, noviny ani časopisy, mobil jsem tehdy ještě neměla, bydleli jsme pod stanem. Pochopila jsem, co pro mě znamená cítit vůni kytek, kamenů, ryb. Žili jsme nazí a na všechno jsme měli spoustu času, především na sebe. Neřešili jsme signály zvenku, ale to, co vysíláme zevnitř. Byl to návrat ke kořenům. Proč nám tohle nejde i v běžném životě? Máme pozornost zaměřenou a vnější svět. Často někoho napodobujeme, žijeme podle přání někoho jiného. A to je velká chyba. *
EISENHAMMER, Milan: Hlasová trenérka, Poslouchat politiky mi nedělá radost. Instinkt, 2014, 34. str. 28-33
50
ROZHOVOR S FENG-YÜN SONG
FENG-YÜN SONG: NALAĎTE SI HLAS PODLE TĚLA Paní Feng-yün Song se zabývá psychologií hlasu. Chodí za ní profesionální zpěváci, ale i amatéři a úplní začátečníci, aby je naučila zpívat. Tedy jak ona říká, naladit hlas a tělo. Feng-yün Song studovala nejdříve operu a bohemistiku na Institutu cizích jazyků v Pekingu, ale věděla, že chce odjet a žít ve střední Evropě. Původně to mělo být Polsko, nakonec se ocitla v Praze na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studovala opět bohemistiku. Proč jste si pro život vybrala právě Českou republiku, když je vaší domovinou severní provincie Číny? Byla jsem mladá holka a chtěla jsem poznávat, dělat nevšední věci, Česká republika mě uchvátila, hlavně její kulturní a umělecké bohatství. Po studiích jsem zůstala a jsem tu šťastná. Vdala jsem se, máme dvě děti, obě hrají na klavír, dcera si navíc oblíbila balet. Ona je živel, syn spíš filosof. Jak se vám povedlo, že je v Česku vaše jméno velmi známé, máte spousty žáků i obdivovatelů? Z Pekingu jsem si přivezla velmi důležité poznatky ze studia čínské opery. Vycházím ze skutečnosti, že hlas je pěvecký nástroj, tělo instrument, hlas je součástí těla a mysli. To je základ, ze kterého vycházím. Jinak to ani nemůže být. Hlas není ani něco neuchopitelného, tedy imaginárního, ani něco, co je tak máme. Známé jsou vaše semináře o praktické psychologii o hlasu a dechu. Trochu složitý název, rozpleťte ho. Je to jednoduché. Tělo, hlas a mysl, to je trojkombinace, kterou musíme sladit. Výsledkem je tón, tělo je hudební nástroj. Tělo, hlas i mysl fungují současně, my je naladíme na jednu hladinu, já jsem jako ladička. Hlas a tón a tedy i zpěv jsou výsledkem synchronního, přirozeného stavu těla. Dechu a mysli. Každý jsme ale jiný, předpokládám tedy, že s každým člověkem pracujete individuálně. Ano, je to individuální práce, první efekt je patrný už za tři hodiny práce při jednodenním semináři. Ten proces vytváření hlasu, tedy souhry těla, dechu a mysli, přirovnávám k cibuli. Stejně tak jako ona je to proces mnohovrstevný, na jehož konci je stoprocentní efekt. Znamená to tedy, že každý může zpívat? Ano, každý, je mnozí o tom ještě neví, pochybují o sobě. Kde se ty pochybnosti berou? Třeba já vím, že zpívat neumím, protože nemám hudební sluch. To právě není pravda. To, že nemáte hudební sluch, vám někdo kdysi v dětství řekl a pro vás je tahle informace bernou mincí. Důvody proč si lidé myslí, že zpívat neumí, jsou různé, třeba je někdy někdo okřikl, aby nezpívali, protože se to nedá poslouchat. Já tomu říkám zaražený zpěv. A abych tenhle ostych a nejistotu zmírnila, 51
vnímám lidi, kteří na mé semináře chodí, jako děti, začínáme tam, kde lze začít velmi dobře. Učí je, aby si uvědomili to zaražení, aby si uvědomili, že dech, tělo a mysl jedno jsou, že tuto trojkombinaci mají naprosto v pořádku, a když v pořádku, pak mohou zpívat. Důležité je také porozumění sama sobě, říci si rozumím svému tělu, a pak následuje technika dýchání. Tak teď jen tak pod čarou: naučíte i mě zpívat, zatím se to opravdu nedá poslouchat? Ano, spolehněte se, přijeďte na seminář. Jak vypadá výuka? To je intenzivní pětidenní práce. Denně je to sedm hodin práce s dechem, hlasem a s tělem, jen s přestávkou na oběd. Proč tak tvrdě? To není tvrdost, to je nutnost, nebo samozřejmost, protože práce s psychikou není žádný časově ohraničený definitivní úkol. Psychika člověka je jako rostlina, o kterou se musí pečovat. Na semináři jdeme do hloubky emocí. Zjišťujeme, co kdo vlastně chce. Jak jsem říkala, hledáme souznění těla, dechu a hlasu. Musíme si uvědomit, že hlas má daleko větší potenciál, než jaký využíváme. Jak se hlas vlastně tvoří? Tvorba hlasu má tři fáze – jednak je to příprava dechu, mysli a těla, zadruhé tvorba tónu a nakonec zpěv po skončení hudební fráze. Vy se ale nevěnujete jen tomu, abyste naučila lidi zpívat. Sama koncertujete, jste sólová zpěvačka, váš vokální projev je nad jiné bohatý výrazy a barvami, disponuje rozsahem tří oktáv, máte úspěchy. Ano, jedno bez druhého by nebylo možné. Koncerty miluju a svoji práci také. Dělám, co mě baví a dávám lidem radost, alespoň to tak na koncertech vnímám. Umělecky vycházím z východních kořenů, a pokud bych se měla zařadit do nějakého žánru, pak je to pohyb napříč mnoha hudebními žánry, od lidové a klasické hudby přes jazz až po etnický a přírodní zpěv. Vydala jste čtyři autorská alba, s jakým repertoárem? Jsou to lidové písně Číny, Taiwanu, Indonésie, Tibetu, Mongolska, Ujgurska, ale také lidové písničky moravské, české a moje autorské písně. Před dvěma lety jste založila Občanské sdružení. Oč usilujete? Občanské sdružení Feng-yün Song se zaměřuje na sblížení východní a západní kultury. Navazuje na tradiční hudební oslavy a vítání čínského Nového roku v Praze a pořádá hudebně divadelní festival s tématikou sblížení kultur Číny a Česka. Vaše příjmení Song znamená v překladu píseň, to je úžasná shoda. Song je moje čínské rodné jméno. V angličtině znamená píseň, a tak mě přátelé a kolegové vnímají jako Song – píseň, což mě těší. Zpívám ze srdce ráda. * BOGDANOVÁ, Iva: Feng-yün Song, Nalaďte si hlas podle těla. Ona.idnes, 8.11.2009, dostupné z: http://ona.idnes.cz/feng-yun-song-naladte-si-hlas-podle-tela-fcd-/modnitrendy.aspx?c=A090907_105812_ona_ony_jup, 20.5.2016
52
ROZHOVORY S IDOU KELAROVOU „Dnešní svět ubíjí to, co je v nás přirozené. Každý hledá své štěstí, ale neumíme se otevřít.“ „V osmém poschodí, v originálně řešených prostorách, trochu výš, než se tyčí okolní střechy, najdete nejen příjemné posezení,“ jak praví leták pražské Café galerie Černá labuť. Jedné letošní červnové neděle jste tam mohli také najít exkluzivní workshop zpěvačky, klavíristky a hudební pedagožky Idy Kelarové. Působení Idy Kelarové založené na seznamování veřejnosti s romskou hudbou a kulturou začalo před osmnácti lety v Anglii. O tom, že je zvyklá studentům vysvětlovat vše v angličtině, svědčilo v průběhu workshopu i to, že do českého výkladu se jí občas připletlo anglické slovíčko: „Každý jsme zavřený ve svém – jak se to řekne česky box?“ Když se sborově ozve „krabice!“, Ida Kelarová pokračuje: „Každý je zavřený v té své krabici a nechce se mu z ní ven. Dávám možnost, aby si každý zkusil otevřít se, vyjít z toho svého uzavřeného prostoru a pak, když se mu to nebude líbit, ať se zase do toho boxu zavře zpátky. Ale box, to zní v angličtině líp, že.“ Podobně se později snaží motivovat k prožití písně Joj mamo, v níž se sólově za jejího klavírního doprovodu může každý přítomný pokusit procítit hluboký vztah k matce i vyplavit svůj smutek. „I když ti máma umřela, její spirit – spirit, to je česky duch? – je tady, hotovo!“ Když jsem ji pak požádala o interwiev, poskytla mi jej ve svém domě v Bystrém u Poličky na Vysočině, kde s rodinou žije a kde zároveň působí její Mezinárodní škola pro lidský hlas. Bodrá zpěvačka usedla za rozložitý a masivní dřevěný stůl, a zapálivši si viržinko, ochotně mi vyložila své svérázné muzikantské aktivity i názory. Říkáte, že hlas vypovídá o člověku všechno. Jaké hlasy, resp. lidé se sešli na červnovém workshopu a jak se vám s nimi pracovalo? Pro mě byl zážitek, že jsem po dlouhé době pracovala výhradně s českými účastníky a velice mile mě potěšili. Odcházela jsem a byla hrdá na to, že existují opravdu super lidi tady u nás, protože za poslední dobu jsem měla strašně negativní zkušenosti, dokonce jsem znova uvažovala, že bych odešla z vlasti. Připadalo mi, že tady s někým pohnout, to je doživotní práce a možná, že se toho ani nedočkám. Ten den práce na workshopu mi nakonec dal tolik síly a naděje, že mě to samotnou nabilo pozitivní energií. Uvědomila jsem si, že cesta i k té romské kultuře je vlastně otevřená a že se mi podařila přes tu muziku a přes tu píseň a přes ten hlas najít a že ti čeští účastníci – a bylo jich tam nějakých pětatřicet – se za ten jeden den tak spojili, což bylo prostě nádherné vidět. Potěšilo mě, že ti lidé mají v sobě tu sílu, ten cit a že neměli strach to projevit. Věta, která uváděla workshop: „Otevři své hrdlo, otevři své srdce, ničeho se neboj a zpívej,“ původně pochází od vašeho tatínka romského původu, Kolomana Bitta. Romské písničky jste slýchala už od dětství? 53
Do mých patnácti let moje největší inspirace byla u tatínka na Slovensku, kde se hrálo prostě od rána do noci, tam jsem načerpala veškerou inspiraci pokračovat v této muzice, a co se týče emocí, tam jsem vlastně viděla tatínka, kdy byl opravdu sám sebou, kdy byl doma. Tam jsem ho viděla pravdivého, se slzami v očích kolikrát, prostě s otevřeným srdcem. Utkvělo to ve mně tak silně, že toto v těch lidech také hledám. Jak jste se za ta léta dostala od prosté výuky písniček až k tomu terapeutickému pojetí? Víte, já si myslím, že jakmile začnete pracovat s lidmi, tak začnete pracovat s psychologií, s porozuměním tomu všemu, jak to funguje, jaký ten hlas má význam, a začnete se učit a tím se vám otevírají cesty. Poslouchala jsem intuici. Přesvědčila jsem se o tom, že zrovna jako já, tak každý člověk v sobě má tolik, z čeho by měl čerpat. A o tom to právě je, abychom si začali věřit a začali čerpat z toho dobrého, co nám bylo darováno, a nehledat to pořád někde kolem sebe a být nešťastní, že to nemůžeme najít. Vy se snažíte přimět své žáky, aby byli ve svém hudebním projevu maximálně bezprostřední. Máte zřejmě vysokou míru spontaneity vrozenou (je např. známo, že svého času jste se zamilovala a provdala během krátké služební cesty s divadlem Na provázku za anglického herce při „svátku bláznů“), ale jak se vám pracuje s lidmi, kteří třeba tolik toho vrozeného nadání a spontaneity nemají? Já si myslím, že to má každý. Že to má třeba někde v sobě zabarikádovaný. U mě to ale bylo naopak. Když jsem byla mladá, tak jsem byla strašně spontánní, nezodpovědná, všechno jsem brala nalehko. A pak jsem opustila republiku a přestěhovala se do Anglie, kde jsem se probudila z toho snu a zjistila jsem, že zničehonic stojím v těžké realitě, o čem ten kapitalismus celý je. Že se tam o mě nikdo starat nebude a že se musím postavit na vlastní nohy a sama si něco vybudovat. Už to nebylo divadlo, parta lidí, která se támhle vybouřila nebo támhle měla úspěch. Tam jsem si uvědomila, že za všechno, co učiním, už si budu odpovídat sama. Spontánnost a nezodpovědnost šla stranou. Dneska radši soustředím svou energii a myšlenky do té práce. Ale nelituji ničeho, z těch chyb jsem se nejvíc poučila. Nechtěla bych už nikdy zažít, že se musím stěhovat někam, kam nechci, nebo to, že mě odsud vyhazovali, a prožít, co jsem prožila v Anglii, protože tam mně opravdu nebylo dobře. Ale zase díky tomu jsem našla tuhle práci a vytvořila něco, co jsem mohla s sebou odvézt zpátky sem. Proč myslíte, že vaše metody výuky někdo považuje za „poněkud drastické“, nebo jak se onehdy vyjádřil moderátor P. Anděl v baru Krásný ztráty, že „je to drsný“? Je to drsný, protože aby se člověk dostal do hloubky, tak si musí projít taky svými negativními pocity, musí se s tím vypořádat. Nemůže ho to zastavit v procesu, do kterého se se mnou pustil, musí přes to přejít, transformovat to. Není to pohodlný. Když narazíte na něco, co se vám na sobě nelíbí, a musíte se s tím během pár hodin srovnat nebo můžete odjet domů, nemáte na vybranou. Chcete se dostat ještě dál, proto jste přijeli. A v tom je to drsný. Najednou se otevře něco, co člověk nečekal, musí ukázat těm ostatním i své slabé a tmavé stránky, a to není vždycky příjemné.
54
Ale proč bychom se měli schovávat, proč bychom měli něco tajit? Já jsem otevřený člověk a snažím se o to, abych měla co nejmíň tajemství, protože o to jsem svobodnější. Vidím to i na těch studentech, když odjíždějí, jak se jim uleví, jak se jim změní i oči, tváře, všechno. Myslím, že musíme růst celý život. Procházíme obdobími od dětství, puberty, mládí, středního věku do stáří, měníme se a musíme s tím neustále pracovat, abychom se duševně cítili líp a líp. Protože fyzicky se samozřejmě cítíme hůř a hůř. A když člověk duševně roste a neustále se obohacuje, tak věřím, že i ta smrt nakonec může být krásná. Hodně cikánských písní je o smrti, o smutku. Jakou roli obecně hrají texty v těch písních? Romské texty jsou vysloveně spojené s romským životem, s romskou tematikou i utrpením. Romové mezi 9. a 12. stoletím odcestovali z Indie a od té doby trpí tím, že nejsou nikde a nikdy vítáni. Tohle utrpení „nebýt vítán“ mají v sobě hluboko zakořeněné a každý si je s sebou nese. Časté jsou písničky o mámě, máma znamená v romštině strašně moc jako osobnost, je to taková ta největší síla rodiny, hlava rodiny. O smrti je také hodně písniček. Když posloucháte romské písničky, je jednoduché to generalizovat tak, že pomalé písničky bývají smutné nebo o lásce, o bolesti a ty rychlé jsou veselé, živé. Tam je to rozděleno jako černá – bílá. Je v tom záměr, že neprozrazujete předem překlad romských textů písní, které učíte? To vniklo náhodou. Ve Walesu jsem tenkrát přemýšlela anglicky, takže celá práce vlastně vznikla v angličtině. A písničky, které jsem znala, byly pouze moravské a romské. Začala jsem čerpat z materiálu, který pocházel z mých kořenů. Protože jsem pořádně tu řeč neznala, začala jsem úplně neplánovaně vyučovat písně, kterým ti lidé nerozuměli. A říkala jsem si, jak já jim to přeložím, abych do toho vložila i tu poetiku a to všechno. Říkám, víte co, já bych to spíš zkazila, tak vám to nebudu překládat. A ono se to ujalo natolik, že účastníci kurzů mě na konci prosili, a do dneška se to stává, že ani nechtějí vědět, o čem to je. První den mají problém, druhý den mají problém, ale za takových pět šest dní už vůbec nechtějí vědět, protože oni si našli svůj vlastní hluboký význam té písně sami v sobě. V tom vlastně byla mystérie té práce a dneska vím proč. Těžko se budou přibližovat tomu citu, který potřebují vyjádřit, když budou přemýšlet nad tím, o čem ta píseň je. Otevřelo se tím pro ty lidi strašně moc svobody a prostoru. Co si myslíte o názoru Romů, že ne-Romové nemůžou nikdy romskou muziku zahrát dobře? Pokud tam člověk nemá ty kořeny, tak to nikdy nemůže cítit. Já cítím, že mám i romský, i ty moravský, a dneska už možná i ty anglický, protože ta historie, kterou jsem prožila, tak to si samozřejmě nesu celý život. Ale oslovuje mě nejvíc romská muzika, ta je ve mně nejsilnější. To je stejné, jako když Afričan vyroste v těch jejich šílených rytmech, tak nějaký perkusionista, tomu bude trvat roky, než se naučí to, co ten Afričan má v sobě, protože v tom vyrostl. Není pravda, že nemůže ne-Rom zahrát, ale musel by v té kultuře a v té mentalitě nějaký čas strávit, aby to cítil. Já osobně nemůžu říct, že mám sto procent krve romské, řekla bych tak osmdesát, patnáct moravské a pět ještě nějaké z toho cestování po světě.
55
A jak daleko je od romské hudby k jazzu? Ani moc ne. O naší kapele třeba dneska už říkají, že se blížíme jazzu, přitom nikdo z nás není jazzový, já nejsem jazzová zpěvačka. Ty škatulky mi moc nevyhovují, proto si dovolím zabíhat do různých žánrů. Uvidíme, do čeho nás zase zaškatulkují příště. Když řekne někdo Ida Kelarová – zpěvačka, tak mně to víc sedí, než když řekne “romská zpěvačka”. Protože já chci v životě ještě zpívat i jinou muziku, mě teď třeba ten jazz tak nadchl, že bych chtěla do toho trošičku nakouknout. Máte klasické hudební vzdělání a spolupracujete s hudebníky, kteří nejsou zvyklí používat noty. Jak probíhá hudební komunikace třeba na zkouškách? Z toho by se mohl učit každý školený muzikant. Já jsem od svých pěti let studovala muziku, zahnána do toho klasického vzdělání, takže jsem vždycky četla noty. Nebyl nikdy prostor pro to, aby vám je vzali a řekli, hele, teď si něco vymýšlej. To ohraničení muziky pro mě bylo tak silný, že když jsem dostudovala, cítila jsem se zablokovaná, když jsem ty noty před sebou neměla. Milovala jsem klasiku, Mozarta, Beethovena, ty Rachmaninovy a to všecko, to jsem cítila v hloubce duše, ale potom jsem odešla „Na provázek“ s tím, že přestávám s muzikou a chci se víc věnovat experimentálnímu divadlu a tomu, co to přinese. Začala jsem využívat úplně jiných kvalit, které jsem měla v sobě a do té doby o nich nevěděla, takže divadlo mně dalo opravdu hodně. Ale nejvíc mi dala ta kapela, když jsem zjistila, že každý z těch muzikantů má hudbu v sobě, že vlastně nestudoval – je to zázrak, že příroda obohatí lidi tak, že jsou schopni toto ze sebe všechno vytáhnout. Oni se nenaučili ani prstoklad. Já jsem musela cvičit hodiny a hodiny prstoklady, tu techniku a dva tři roky trvalo, než jsem zahrála něco bez toho, aby mě učitelka klepala tužkou po prstech. A pak potkáte muzikanty, kteří vám z fleku zahrají takové věci, že nevíte ani, kde byste měla začít. Potvrdilo se mi i to, v co jsem věřila s tím zpěvem, když jsem říkala: každý to máte v sobě. Díky tomu, že pracuji s Romy, jsem zjistila, že tato cesta je pro mě daleko příjemnější. Naše kapela je velice aktivní, skládají se písničky, rodí se nová muzika, vždycky přijde nějaký nápad, všecko se to nějakým způsobem rozvíjí, každý do toho vloží něco svého. Jsem tím fascinovaná a ze své zkušenosti vím, že kdyby tam seděl normální profesionální muzikant a neměl by to před sebou v notách, tak to v životě třeba nezahraje nebo to zahraje z těch not, a když mu je odeberete, je naprosto ztracený, kdežto ti kluci musí v ten moment spoléhat jenom a jenom na sebe. Kde ve vaší výuce zpěvu začíná nebo končí potřeba hlasové techniky? Technika je v tom, že ti lidi musí zpívat. Je spousta lidí, kteří nezpívají třeba celý život, pak přijdou a řeknou: „Kelarová mě naučí zpívat!“ Já vždycky říkám: já nikoho nenaučím, protože každý umí. Jde o to, že si musí uvědomit, že mají na výběr. Můžou se jít učit zpívat, normálně na klasické hlasové školení, můžou studovat strašně moc všelijakých profesionálních škol anebo si zvolit tuto cestu, kterou já nazývám přirozenou. Každý je krásný tím, že je přirozený, že se nemusí nastavovat v nějakých pózách, přestože v té klasice je to nutnost. Mně se líbí daleko víc, když někdo zpívá ze srdce, z duše. Ale je nutnost, že musí zpívat. Já už ani nevím, kdy jsem začala zpívat – a zpívám každý den. Tak se člověk vyzpívá, pozná svůj hlas, naučí se s ním zacházet, začne pracovat i s dechem, aby věděl, že čím hlouběji se nadýchne, tím hlouběji ten hlas bude zakořeněn. Někdo přijede a já mu za deset dní pomůžu k tomu, aby si věřil, že umí zpívat – protože umí 56
zpívat, a to dokážu! – ale když odjede domů a zpívat přestane, tak bude tam, kde byl. Pokud se ti lidi chtějí s hlasem opravdu naučit pracovat, musí pokračovat. Máte přehled o profesním složení vašich studentů? Věříte, že to je opravdu velmi bohatý. Mám tam herce, tanečníky, zpěváky, malíře – co se týče umělecké činnosti, ale měli jsme tam dokonce paní z kravína, dělníky, vědce. Hodně účastníků jsou psychiatři, terapeuti, ti se zajímají o moji práci. Taky různé národnosti z celého světa. Věkově – nejmladší asi sedmnáct a nejstarší sedmdesát pět let. Ale průběžně se to pohybuje od těch dvaceti do padesáti let, pak už jsou to spíš výjimky. Jak jste vytížená koncertováním? Třeba právě v červnu jsme měli dvacet koncertů. Někdy si vyhradíme celý měsíc a jenom koncertujeme, pak měsíc jenom workshopy, pak měsíc, kdy máme obojí. Věčně jsme na cestách. Hodně o nás vědí v zahraničí, myslím, že i víc než u nás. Tam to funguje tak, že když někoho něco nadchne, tak o tom prostě mluví s dalším a ten zas mluví dál, takže já za těch osmnáct let, kdy jsem neznala nikoho ve světě, můžu říct, že jsem si bez jakéhokoliv manažera vybudovala postavení, že lidi o mně vědí a váží si mě za tu práci, a teď když se ke mně přidala kapela, váží si jí taky. Když někam vyjedeme, je to, jako bychom jeli někam, kde už jsme něco zažili, je to velká rodina po celém světě, to je příjemný. Lidi oslovím nejenom tím koncertem, ale i workshopem, kde se s nimi setkávám daleko blíž. Teď si říkám, že bych měla zase začít tady u nás, protože žiju tady. Jenomže tady je to daleko těžší. Třeba zavoláte organizátorovi a on vám řekne „nemám peníze“ a rozumíte – my jsme devítičlenná kapela a já tady vystupuju kolikrát za tisíc, tisíc pět set korun za koncert. A to jste vyfluslá, já když jdu na jeviště, tak tam nechám všechno. A jedete domů někdy ráno a jste hotová celý den a ještě musíte cestovat půlku země a ten organizátor si myslí, kolik nevyděláte. To by mě ani neuživilo, to bych musela hrát každý den, a to nejde. Proto musíme vyjíždět ven. Neřkuli, že tady zavoláte organizátorovi a on vám řekne „cikány my nechcem“, to se taky stane. Tak je to takový je to těžký tady začínat. * V mottu nejnovějšího alba Staré slzy Ida Kelarová vyznává: „Pevně věřím, že nastal čas, kdy všichni potřebujeme otevřít svá srdce a společně začít tvořit lepší svět. Zjistila jsem ale, že otevřít své srdce je v dnešní době veliká dřina. A tak jezdíme po světě a otevíráme lidská srdce.“ Já děkuji za rozhovor a přeji k tomu otvírání hodně síly a velkou kliku.
BRANDEJSOVÁ, Simona Ester: Ida Kelarová. Muzikus, 2002, 10. Str. 23
57
IDA KELAROVÁ: NEJVĚTŠÍM ZLEM JE DÁVAT LIDEM NĚCO ZADARMO Mezinárodně uznávaná zpěvačka a pedagožka Ida Kelarová je citlivá, ale i velmi racionální žena s nestádními názory. Jelikož žije se svou rodinou v malinkém městečku na Českomoravské vrchovině, má její otevřenost ještě větší hodnotu, než kdyby bydlela v anonymní Praze. „Vtloukali mi do hlavy, že být cikán je ošklivé.“ Nejnevděčnější způsob, jak trávit čas, je dělat něco pro ostatní lidi. Vy jste na tom postavila svůj život. Investujete energii do organizačně velmi náročných projektů. První otázka tedy zní: Proč to děláte? Protože to dlužím tátovi. Jak dlužíte? Tatínek zemřel na znásilnění duše. Na to, že celý život zapíral, že je Rom. Promiňte, ale o jeho původu přece všichni věděli. Ale ne oficiálně. On se cizím představoval jako Slovenský Maďar. Lidi si říkali, možná je, možná ne, ale neotravovali ho. Jako Rom by vězel ve škatuli. Nebrali by ho vážně. Nebyl by na prvním místě skvělým mužem a od boha talentovaným muzikantem, ale Cikánem. Chtěl ochránit své děti od ústrků. Obětoval se nám, ale zničilo ho to. Vaše dětství a dospívání spadá do konce padesátých a počátku šedesátých let. Většina Čechů neměla šanci vytáhnout paty ze země, což je ideální podmínka k bujení předsudků všeho druhu. Tuhle smutnou hru lze tedy pochopit. Ale byla tu přece i jeho rodina. Ta ji hrála ještě důsledněji. Jako dítě jsem byla blonďatá. Když jsem jezdila na Slovensko k dědovi a babičce na prázdniny, dělala jsem jim alibi. Chlubili se mnou po vsi: bílým, plavovlasým andělíčkem. Nesměla jsem si nikdy hrát s ostatními romskými dětmi. Babička mi jednou vyprávěla, že když ona byla malá, lidé po Cikánech stříleli ze vzduchovky jako po potkanech. Proto se rodina zapřela. Vtloukala mi do hlavy, že být Cikán je ošklivé, špinavé. Kdy jste se dozvěděla pravdu? Když babička úplně zastárla, začala trpět silnou sklerózou. Nenaskakovala jí maďarština a občas se duchem ocitla úplně mimo. V těch chvílí nadávala cikánsky. Celá rodina na ni řvala: „Buď zticha, Ida je tady.“ Když jsem se ptala, jak to, že babička umí cikánsky, odbyli mne. Od té doby vím, že se děti nesmějí podceňovat. Že jsem dál nevyzvídala, neznamenalo, že ve mně nepracovalo podezření. Rostlo a jednoho dne jsem se zeptala přímo. Přiznali se. Ale s tím, že je to nesmírně tajné tajemství. Aby se už nemohli nikdy vykroutit, nahrála jsem si je na diktafon. Druhý den je odvaha opustila a přiznání popřeli. Smůla, bylo to tam. Vy jste ho pak po návratu stejně zveřejnila. Ve mně bobtnal vzdor. Měla jsem vztek. Rozhodla jsem se, že na ně řeknu pravdu! Tátu jsem neskutečně milovala a ctila. Vzhlížela jsem k němu jako k bohovi. Milovala jsem i dědu s babičkou a všechny tety a strýce. Štvalo mě, že se skrývají.
58
Chtěla jsem, aby všichni věděli, kdo jsou, kdo byl můj děda, praděda. Tak jsem po návratu z emigrace všechno práskla. A nestalo se nic. Okolí to už vůbec neřešilo. V rodině pochopitelně nastal poprask. Maminka mi ten čin neodpustila dodnes. Už se s ní nehádám. Asi má nějaký svůj vlastní, soukromý důvod, do kterého mi nic není. Teď vás poprvé slyším mluvit o mamince. Otce zmiňujete vždycky. Proč? Maminka hrála v rodině velice nevděčnou roli. Hlavně já jsem ji odsunula za tátu, svého hlavního hrdinu. On byl svoboda, láska, emoce. Ona disciplína, povinnosti. Maminka je původně učitelka. K mateřství přistupovala přísně. S pevným názorem, jak jsou věci správně a jak špatně. Vše řešila příkazem. Jenomže já jsem povahou ze všech sester určitě nejromštější. Drilu jsem se urputně vzpírala. Až dnes se jí hluboce omlouvám. Bez ní by o tátovi nikdo nevěděl. Jak se vlastně stalo, že se taková akurátní paní provdala za Roma? Seznámili se ve Vrbně pod Pradědem při cimbálovce. Maminka je Moravačka. Také muzicírovala a strašně ráda zpívala. Jsem přesvědčená, že i jí v prvopočátku nakecal, že je Maďar, ale nevím. Máma o tom nikdy nemluvila. Ona je velice inteligentní a rychle pochopila, jakou je táta výjimečnou osobností. Že jí žádný standardní Čech víc než on dát nemůže. Neskutečně ho podporovala a za tátovou kariérou stojí ona. Táta třeba neuměl noty. Hrál jak pánbůh, ale jako většina Romů citem. Byla to maminka, kdo ho noty naučil, protože jí bylo jasné, že bez toho by do smrti hrál jen poloamatérsky. Dokopala ho na konkurz v Opavě, kde působil v orchestru. A když cítila, že stagnuje, přesvědčila ho, aby se ucházel o místo v brněnském rozhlase. V Opavě se vypracovala na ředitelku školy, ale abychom měli v Brně vůbec šanci získat byt, šla pracovat jako jeřábnice k Pozemním stavbám. Tak moc ctila tátův talent a zároveň nás děti chtěla vychovat k pracovitosti a praktičnosti, že zahodila vzdělání, natáhla montérky a tvrdě manuálně pracovala, aby on nemusel. Vrátím se zpět k jeho znásilněné duši. Teď si někdo řekne: No bože, tak zapřel, že je Rom. Jiní zapřeli, že jsou věřící. A jiní, že pocházejí z buržoazní rodiny. Všichni něco zapírali a neumírali na to. Jak to víte, že neumírali? Někdo jako můj táta doslovně, někdo zaživa. Přetvářka, i když racionálně zdůvodněná stravuje zevnitř. Je jedno, jestli tajíte, že jste Rom, homosexuál, nebo že věříte v jiného boha než většina. Citlivého člověka to ničí jako rakovina. I když neumře fyzicky, promění se jeho psychika i postoj ke světu. Vnitřní rozpor mezi tím, kým ve skutečnosti je a co smí dávat najevo navenek, vede ke změně charakteru. K zlobě a zatrpklosti. Spousta míšenců tvrdí, že jim namíchanost situaci ztěžovala: pro bílé byli moc Romové a pro Romy zase málo. Tátovi a máme se asi podařilo nad námi dětmi dostatečně rozevřít ochranný deštník. Za jakou cenu, o tom jsem už mluvila. Pak už jsem se pohybovala v divadelním a hudebním prostředí. Lidé tam mají různé nešvary, ale rasová předpojatost k nim rozhodně nepatří. Nakonec jsem roky žila na Západě a procestovala křížem krážem svět. Poznala multikulturní prostředí a cítila se jako ryba ve vodě. Jako světoběžnice máte odstup a srovnání. Připadá vám fér, když se v Čechách od Romů, kteří žijí kultivovaně, očekávají recepty na řešení problémů svých méně slušných soukmenovců? 59
To je velice komplikovaná věc. Před všemi Romy, kteří se odrazili ode dna a pracují na sobě, se hluboce skláním. Stojí proti předsudkům a špatné zkušenosti bílých s Romy. Zároveň ale i proti Romům samotným, protože jen, kdo se snaží, trpí za ty, kteří se nesnaží. Když jsem si stavěla novou kapelu, s některými členy jsme se teprve oťukávali. Sledovala jsem na šňůrách, že se harmonikář sprchuje i pětkrát denně! S houslistou nešlo ani jezdit autem, antiperspiranty si stříkal pomalu i do uší. Byli tragikomičtí, ale nesmála jsem se. Rvalo mi to srdce. Myslela jsem na všechny ty upocené smraďochy z tramvají a metra, kteří by na ně ukazovali jako první. Jenže jiná cesta, než přesvědčovat vlastním příkladem asi není. Společnost však mnohem víc sleduje ty nesnažící se. Velkým zdrojem napětí mezi Romy a ostatními je hlavně praxe živobytí z přídavků na děti. Vázala byste sociální dávky na vzdělání? Jsem pro. Na naše workshopy a festivaly jezdí lidé z celého světa. Jeden rok mi volali Němci, jestli bych neupravila termín podle německých školních prázdnin. Pak mi telefonovali Švýcaři a prý srpen ne. Že by jinak nemohli vzít děti. Říkám jim, ať je písemně na čtyři dny omluví. „Ido, to nejde,“ zněla odpověď. „Nepošlu děcko do školy, a pokud nebudu mít potvrzení od lékaře, okamžitě jdu do kriminálu!“ Švýcaři tímto zákonem neřeší, jestli je rodina švýcarská nebo přistěhovalců z Asie, nebo romská. Prostě se týká všech. Bez rozdílu. V televizi proběhl dokument o mladičké, talentované romské zpěvačce Věrce Berkyové. Ujala jste se jí, aby mohla svůj talent rozvíjet. Na to konto se na vás s prominutím přisála celá její rodina. Všechno klapalo do momentu, kdy jste sehnala rodičům práci. Jakmile padlo slovo: tak a teď už je všechno na vás, Věrku i její bratry si od vás zase odvedli. Jaký jste z toho vyvodila pro sebe závěr? Byla to pro mne obrovská životní zkušenost. Viděla jsem, co jsem z lásky k Romům nechtěla vidět. Že už asi nemá smysl zachraňovat dospělé! Největší zlo je dát někomu něco zadarmo! Což se ovšem týká úplně každého, nejen Romů. Jakmile člověk nevyvine ani trochu úsilí, alespoň symbolicky, zvykne si. Bere pomoc druhých jako svoje bytostné právo. Co dostaneme snadno, toho si nevážíme. Lidí, kteří pořád čekají, že se o ně někdo postará, je plná republika, ale u Romů je to nejvíc viditelné. Zároveň jimi společnost pohrdala. Takto si hojila černé svědomí. Dávkami jim zacpávala hubu a alibisticky si tak zjednodušovala práci. Teď sklízí plody: celé generace si ochočila na bezpracné přežívání. Potíž je, že jsou vždycky ve hře právě děti jako úspěšný nástroj k vydírání. Jo, to je průšvih. Když Berkyovi zjistili, že u mne dohráli, pomstili se. Jsou tak sobečtí a zkažení, že nepochopili, že škodí jenom dětem. Věrčini bratři se doma učili na pětky. U mne to vytáhli na trojky a dvojky. Ten starší se dostal na učňák kuchařčíšník. Byl by první v rodině s nějakou kvalifikací. Jenže když jsem zastavila penězovod, strhla ho jeho vypečená rodina zpátky dolů. Tak teď nechodí ani do školy, ani do práce. Necítíte marnost? Lítost ano, a velkou. A hlavně strašný vztek. Ale marnost ne. Byla to drahá sranda, ale já do toho šla, ať to skončí, jak to skončí. Víte, mě dospělí naprosto nezajímají, ti jsou mi lhostejní. Ale nemohla bych v klidu spát, kdyby se nedávaly šance dětem. Chtěla jsem, aby si u mne zažily, že se dá vegetovat i jinak. Že mizerie 60
není v tom, že je Rom, ale v ochotě nebo neochotě se sebou něco dělat. Určitě to aspoň v jednom z nich něco nechalo. Mimochodem, co jejich rodina teď? Když jsem viděla Věrku naposledy, byla oblečená v hadrech. Na nohách boty o čtyři čísla větší, aby všichni viděli, jaká je ta nádherně zpívající holka chudinka. Ale už jsem ji nelitovala. Má dost rozumu na to, aby si té manipulace byla vědoma. Takže Berkyovi vyhráli? Oni se jako vítězové rozhodně cítí. Ale mně je padesát a už dávno jsem pochopila, že negativní energie je mnohem silnější než ta pozitivní. Ale co budu živa, budu tomu vzdorovat! Kvůli tátovi a všem Romům, kteří se nevzdávají. *
PROŠKOVÁ, Desina: Ida Kelarová, Největším zlem je dávat lidem něco zadarmo, Ona.idnes, 1.10.2006, dostupné z: http://ona.idnes.cz/ida-kelarova-nejvetsim-zlem-je-davat-lidem-neco-zadarmopgk-/spolecnost.aspx?c=A060731_152920_ona_ony_jup, 19.5.2016
61
POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ● BRZÁKOVÁ, Pavlína: Hlas a dech čínské zpěvačky Feng-yün Song. Eminent. Praha. 2013 WEBOVÉ STRÁNKY ● http://kelarova.com/cs/zraneny-lecitel, 10. 5. 2016 ● http://fengjunsong.cz/cs/o-feng-yun-song, 1. 5. 2016 ● http://www.maitrea.cz/ivana-vostarkova, 5. 5. 2016 ●http://www.energiestromu.cz/?page_id=49, 3. 5. 2016
62