Izrael a Arabské jaro
• Jaký dopad budou mít změny v arabských zemích na bezpečnost Izraele? • Izrael jedinou demokracií na BV – arabské revoluce jako krok k vysněným BV demokraciím? • Obavy z nástupu islamistických režimů, status quo od 1973 • Benjamin Netanjahu 31.10.2011: „Pokud bych měl shrnout, co můžeme očekávat v regionu, použil bych dva výrazy: nestabilita a nejistota.“ EGYPT • Radikální islamistické skupiny na Sinaji + beduíni (pašování, militarizace, rozpory s Káhirou) • Na Sinaji libyjské zbraně → Gaza • Po revoluci částečná ztráta kontroly nad Sinají – útoky na plynovod, policisty, na izraelské cíle (Izrael vinil Palestince) • V srpnu 2012 velký útok na egyptskou vojenskou základnu
• Společný zájem na klidné Sinaji – spolupráce bezpečnostních složek • Obavy Izraele po nástupu MB – Muhammada Mursího (kontakty s Hamásem, protižidovská rétorika) • Po svržení Mursího eskalace na Sinaji – např. Džajš al-islám • Nevyřčená podpora Izraele vojenskému převratu 2013 SÝRIE • „strategické ticho“ – žádná výrazná oficiální prohlášení izraelské vlády • Nesouhlas se západní neochotou více se angažovat • Aktivity Íránu a Hizballáhu (finance, zbraně, výcvik) • Rizika plynoucí z bujení radikálního islamismu • Klíčovou otázkou integrita Sýrie, síla externích aktérů (Írán, Rusko, Saúdská Arábie, Turecko, Katar) • Strašák chemických zbraní – rezoluce RB 2118 • Příležitostné zásahy na syrském území (30.1.2013 na konvoj u Libanonu)
Hizballáh • Bezpečnostní riziko na jihu Libanonu • Poslední přímý konflikt 2006 (arabsko-izraelský konflikt nebo konflikt Izrael-Írán?) • íránská výzbroj / nebezpečí získání syrských zbraní • dilema Hizballáhu – rétorika utlačovaných / pomoc režimu v Sýrii • otevřená účast v Sýrii, Homs, hranice • na druhou stranu „ticho“ po izraelských operacích v Gaze 2008/2009 (Lité olovo), 2012 (Pilíř obrany), 2014 (Ochranné ostří)
• Nebezpečí rozpadu hranic po oslabení centrálních vlád – neshody náboženské, etnické, kmenové (model Mali) → Libye, Sýrie, Sinaj – každý stát upřednostní dobře definovatelného nepřítele s jasnou hierarchií a konvenčními metodami boje před decentralizovanými nestátními aktéry, chaosem • Ve 2. pol. 20. století sunnitské země aspiranty na pozici arabského lídra → Egypt, po 1967 saddámovský Irák, Saúdská Arábie, ambice Turecka • Nejednotnost vedla ke zvýšeným ambicím šíitů → osa Írán – Irák – Sýrie – Hizballáh (odpor sunnitských zemí – politické i teologické rozpory) → Írán i Hizballáh riskuje podporou Asada – posílení spolupráce sunnitských zemí • Pro Izrael nejvážnějším nepřítelem šíitská osa (konfrontace s Hizballáhem, íránské jádro, židovské cíle mimo Izrael) → např. Revoluční gardy pro vnější operace Quds
• Otázkou zůstává, zda by pro Izrael nebyla významným rizikem sunnitská osa – obecným nebezpečím šíření militantní salafíje Arabské revoluce a mírový proces • V souvislosti s destabilizací regionu mírový proces přestal být prioritou • Konflikt mezi Hamásem a Fatahem po 2006 • Na jaře 2011 demonstrace také v Palestině → náznaky smiřování mezi oběma stranami • Fatah se zříká násilí, uznává Izrael – Hamás násilí jako legitimní, Izrael neuznává • Oslabování legitimity Fatahu (korupce, pokračující okupace – osady) + Mahmúda Abbáse – v listopadu 2012 OSN přiznává Palestině statut nečlenské pozorovatelské země (odmítnutí USA a Izraele) • Pozice Hamásu silná (finanční pomoc ze Zálivu, vojenská pomoc Íránu, na čas přehodnocení egyptské zahraniční politiky) → Izrael opatrnější při zásahu v Gaze 2012 • Vláda palestinské národní jednoty – červen 2014
Jordánsko • Jen poměrně mírné protirežimní protesty • Napětí mezi Jordánci a Jordánci palestinského původu • Nejvýraznější opozicí Fronta islámské akce (džabhat al-amal alislámí) s možným napojením na Hamás • Odkládaná demokratizace z obavy stěžejních hráčů ze ztráty privilegií • Podpora země z GCC • Obavy Izraele z oslabování režimu – z posílení role jordánských Palestinců a jordánského MB
• Protiizraelské nálady v arabských zemích mají dlouhou tradici (Izrael, židé, sionismus jako zdroj všech problémů) • Arabské země tradičním obhájcem palestinské věci • Obavy Izraele z kombinace islamistické ideologie a populismu → možná větší izolace (př. Turecka jako dřívějšího strategického partnera) • Zájem na zachování mírových smluv • Možnost nových aliancí (spíše na úrovni tajných služeb, bezpečnostních složek) – Kurdové, Drúzové, křesťané, sunnitské monarchie Zálivu • Arabské jaro jako příležitost oslovit nové aktéry, různé složky občanských společností, naděje na demokratizaci muslimských zemí vs nebezpečí fragmentace, prostupných hranic, nových politických sil (neochota k vážně míněnému mírovému procesu)
+ Rusko
Financial Times, srpen 2013 (brát s rezervou!)
Turecká zahraniční politika a Arabské jaro
• Turecko v 80. a 90. letech objevuje své BV kořeny, muslimskou identitu • Turgut Özal premiérem 1983-1989, prezidentem 1989-1993 (Strana vlasti) • Mesut Yilmaz premiérem 1997-1999 (Strana vlasti) • Mustafa Bülent Ecevit premiérem 1999-2002 (Demokratická levice) • Volby 2002 – Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP, Adalet ve Kalkinma Partisi) 34% - 363 křesel (2007 – 341, 2011 – 327) • Abdullah Gül premiérem 2002-2003, prezidentem 2007-2014 • Recep Tayyip Erdogan premiérem 2003-2014 • 2002 jako začátek nové zahraniční politiky
• Muslimská identita jako ideologické pojítko – Turecko vzorem pro středoasijské země (moderní, muslimské, ekonomicky vyspělé) • Vědomé šíření vlivu na BV a severní Afriku – apelování na společnou identitu, kulturu, historii („civilizační geopolitika“) • Architekt doktríny „strategické hloubky“ ministr zahraničí Ahmet Davutoglu (od 2009) - snaha umístit Turecko do středu nově utvářeného geopolitického prostoru s uplatněním turecké soft power (ekonomický rozměr) - legitimizace ekonomických zájmů v oblasti dřívější Osmanské říše („novoosmanská diplomacie“) → obavy domácích liberálů (nový Írán) i Západu (Turecko přidruženým členem EU 1963, přihláška 1987, uznání za kandidáta 1999) • Odmítnutí USA ohledně základny Incirlik před invazí do Iráku – projev úsilí být významným regionálním hráčem
• Snižování vlivu armády na politiku • Od roku 2002 hospodářský růst, 8% roční růst, 18 ekonomika světa, omezení inflace, silná role obchodu • Orientace na země BV, rušení vízových povinností (Sýrie, Jemen, Írán, Jordánsko, Libye), úvahy o zóně volného obchodu • Obhajování mírového íránského jaderného programu • Investice v severním Iráku, budování infrastruktury, v Libyi investice do stavebního sektoru (až 75% vlastnictví), také Egypt • Postupné odvracení od spojenců na Západě a Izraele, snaha o větší ekonomicko-politickou integraci regionu i zlepšení bezpečnosti (např. PKK, Strana kurdských pracujících) • Zprostředkování rozhovorů mezi Sýrií a Izraelem 2008-2009 • Otevřeně proti izraelským akcím v Gaze → růst popularity Erdogana • Kulturní export – skloubení modernity a tradic (telenovely – Tisíc a jedna noc, historické Velkolepé století…) • Klopýtnutí v souvislosti s arabskými revolucemi
2016
Zahraniční politika od 2011 • Přehodnocení politiky bez konflitků • Dilema mezi etickým (normativním) přístupem a vlastním zájmem • Obava z narušení pokroku na cestě k regionální mocnosti • Tradičně pragmatické dobré vztahy s autokraty, preferovaná stabilita (Mubárak, Ben Alí, Qaddáfí, Asad) → podpora zásahu v Libyi po souhlasu RB OSN, Kataru a SAE – risk kompromitace karty muslimského bratrství • Na jedné straně podpora demokracie v Tunisku, Egyptě, Libyi, Sýrii, na druhé nezájem o totéž v zemích Zálivu • Rétorika lidských práv a demokratických reforem vs např. pragmatický zájem o pád režimu napojeného na soupeře (Írán) Vztahy se Sýrií • Špatné vztahy do 1998 – podpora kurdských separatistů, azyl pro Abdullaha Öcalana, konflikt kvůli zdrojům Eufratu a Tigridu, stará otázka provincie Hatay
• Zlepšování po nástupu Erdogana k moci – přátelské vztahy s Asadem • Sýrie nejvýznamnějším obchodním partnerem (2002 výměna 0,7 miliardy dolarů, 2010 už 2,5) • V počátku konfliktu turecký tlak na reformy v Sýrii, záhy však podpora syrské opozice – hostitel konferencí Syrské národní rady, útočiště zběhů • Žádost k NATO o rozmístění systému Patriot na hranicích, připojení k ekonomickým sankcím (předpoklad pádu Asadova režimu), zmrazení syrského kapitálu v tureckých bankách, zavření hraničních přechodů • Sýrie (zklamaná) viní Turecko z porušování zásad o nevměšování do záležitostí cizí země → Erdogan: „co se odehrává v Sýrii, představuje pro Turecko vnitřní záležitost, nikoli záležitost zahraniční politiky“→ poprvé v historii Turecké republiky usiluje vláda o změnu režimu v jiné zemi • Turecko zřejmě sponzoruje/sponzorovalo ozbrojené skupiny • V Turecku pod ochranou Rijád al-As´ad (Svobodná syrská armáda) – atentát na Asada z července 2012
→ v prachu přístup měkké politiky a nulových problémů se sousedy • Mnozí obviňují Turecko, že zavírá oči před pohybem džihádistů na svém území, nebo je i podporuje → v tom případě by šlo o posilování sunnitsko-šíitského konfliktu • Potenciální otevřený konflikt Turecka a Sýrie by zkomplikoval vztahy Turecka s Íránem • Rozpad Sýrie by zřejmě zhoršil kurdskou otázku • V příhraničním Turecku odpor alawitů – ti si spíše přejí Sýrii jako sekulární asadovský stát • Odvrácená strana Erdoganova dosavadního úspěchu – kritika autoritářství, potlačování svobody tisku, projevu, kritika destrukce sekulárního charakteru republiky, školské reformy, účelových soudních řízení (např. za rouhání), plánované změny ústavy → protesty 28.5.2013
• Stále patrnější autoritářství vládnoucí AKP – konflikty s armádou, s hnutím Fethulláha Gülena (Hizmet), s Kurdy • Neúspěch ve volbách v červnu 2015 (→ „civilní puč“) AKP 41%, Republikánská lidová strana (CHP) 25%, Strana nacionalistické akce (MHP) 16%, Lidová demokratická strana (HDP) 13% • 20.7.2015 atentát v Suruc → odveta Kurdů • 10.10.2015 atentát v Ankaře (vláda jen přihlíží?) • Negace mírových jednání vlády s PKK z 2013 • Útoky na Stranu demokratické jednoty (PYD) v Sýrii, respektive na Lidové obranné jednotky (YPG), na PKK v severním Iráku, v Turecku
• Volby listopad 2015 - AKP 49,5% (317), Republikánská lidová strana (CHP) 25,32% (134), Strana nacionalistické akce (MHP) 11,9% (40), Lidová demokratická strana (HDP) 10,76% (59) • Premiér Binali Yildirim (od 24.5.2016) • 15.7.2016 nevydařený pokus o puč ze strany části armády (kritika porušování sekularismu, narušování demokratické vlády, porušování lidských práv, ztráta respektu na mezinárodní scéně) - 300 mrtvých, 2100 zraněných - 40 tis. zadržených, 15 tis. učitelů odvolaných, 21 tis. učitelů v soukromé sféře ztratilo licence… • Od léta 2015 účast v bojích proti ISILu • Rétorika revize smlouvy z Lausanne…