© Ivan Brož © Nakladatelství Petrklíč ISBN (tištěné) 978-80 -7229-262-2 ISBN (epub) 978-80-7229-387-2 ISBN (mobi) 978-80-7229-388-9
Pár slov na úvod Jestliže slavný anglický dramatik irského původu George Bernard Shaw prohlásil, že atentát je extrémní formou cenzury, a jeho krajan spisovatel R. G. Grant definuje atentát jako politickou vraždu s využitím momentu překvapení, pak je zřejmě na místě rovněž logická otázka, co představuje nezdařený atentát? Jistě jde o stejně odsouzeníhodný čin jako atentát zdařilý, i když soud jej obvykle posuzuje „pouze" jako pokus o vraždu. Faktem je, že ti, kteří přežijí pokus o atentát, mají prostě štěstí. Ostatně sprovodit ze světa někoho ze slavných obvykle zařazovaných mezi V.I.P. nebývá nijak snadný úkol. Svědčí o tom například desítky nebo možná dokonce stovky pokusů zabít Fidela Castra. Nechť to bylo výbušninou v doutníku, nebezpečnou plísní v dýchacím přístroji na potápění, jedem ve zmrzlině, nebo střelbou v mafiánském stylu. Někdy osobnost zachrání kus kovu, jako například jordánského krále Husajna, když kulka palestinského extremisty v roce 1951 zasáhla medaili, kterou mu věnoval dědeček král Abdalláh. Prvního předsedu československé vlády Karla Kramáře zase spasila peněženka plná bankovek v jeho náprsní kapse, která ztlumila rychlost kulky atentátníka. Bezpečnostní opatření kolem nejvíce ohrožovaných osob se mnohdy některým lidem zdají být až přehnaná. Avšak reálná možnost hrozby atentátu je v tomto případě stále přítomná, a tak se nic nesmí podcenit. A strůjci nepodařených atentátů? Někdy má takový konkrétní atentátník obyčejnou smůlu, když selže detail. Jindy se mu zase jedná jen o to, aby se zviditelnil. Nicméně za každým nepodařeným pokusem o atentát se ukrývá neopakovatelný příběh, a to jak v osudech napadané osoby, která takový útok přežila, tak i útočníka, který sice většinou začíná jako tajemný hráč v pozadí, ale končí obvykle před tribunálem ve světle mediálních ramp. Následující stránky jsou věnovány jak dvaceti osobám, pro které útok atentátníka (mnohdy dokonce několikrát opakovaný) představuje přežití, tak i dvaceti strůjcům, pro které zase jde o nezdařený pokus.
Napoleon Bonaparte
„Na všech stranách mne obklopují nepřátelé." (Napoleon Bonaparte)
V době, kdy byly prováděny nezdařené pokusy o atentát na slavného francouzského generála, byl Napoleon Bonaparte prvním konzulem. Co říci o této funkci? Napoleon začal oslnivou kariéru jako poručík dělostřelectva v Grenoblu, když vypukla Velká francouzská revoluce. Bojoval ve vojsku revoluční Francie s Anglií a pak s Itálií. Osvědčil svůj mimořádný talent vojevůdce, a když byl v roce 1793 jeho zásluhou dobyt Toulon, stal se brigádním generálem. A to mu bylo teprve čtyřiadvacet let. Sblížil se s představiteli direktoria, což byl způsob vlády 5 direktorů (od roku 1795 do roku 1799), který v podstatě již znamenal odliv revoluce. Pak se postupně stal velitelem armády, která několikrát porazila rakouská vojska, a získal pověst neporazitelného vojevůdce. Když byla za jeho nepřítomnosti (Egypt) francouzská armáda poražena v několika bitvách (Suvorovem), Napoleon se rychle vrátil a ve dnech 9.–10. listopadu 1799 provedl státní převrat. Za pomoci dvou direktorů (Emmanuel Sieyés a Roger Ducos) svrhl vládu a nastolil vládu tří konzulů (Napolen, Sieyés a Ducos). Podle nové ústavy (13. prosince 1799) byl postaven do čela státu s titulem první konzul. Uzavřel mír s Ruskem a v čele vojska s 32 000 muži překročil v roce 1800 Alpy přes průsmyk sv. Bernarda a 14. června 1800 rozdrtil u Marenga rakouskou armádu. Co se však stalo v Paříži 24. prosince 1800? První konzul Napoleon Bonaparte odjel z paláce Tuilerie do pařížské Opery na představení oratoria Josepha Haydna, kterému tento slavný rakouský skladatel dal pojmenování Die Schöpfung (Stvoření) a které mělo právě na Štědrý den svoji francouzskou premiéru. Napoleon považoval za mimořádně nutné ukázat se mezi lidmi, zejména po nedávném odhalení spiklenců, kteří ho měli zavraždit, a to rovněž v hledišti Opery. A další důvod, proč jel na Štědrý den do prvního stánku pařížského hudebního umění, spočíval ve všeobecně známé skutečnosti, že Haydna obdivoval. Kočár jel rychle a do cíle mu scházelo jen několik desítek metrů, když se v zákrutě ulice Saint-Nicaise rozlehla obrovská exploze. Ozvaly se výkřiky, sténání, pláč, ržání koní, hluk padajících předmětů. V hustém dýmu zahalujícím úzkou ulici se zprvu nedalo nic rozpoznat. Ale jakmile se dým vznesl, objevila se hrůzyplná scenerie: poškozená dlažba, krvavé kaluže, rozbitá zeď domu a na zemi několik těl – mrtvých i raněných. Všude se povalovaly úlomky kočáru a bezmocně ležící zmrzačení koně.
Napoleon vyvázl bez úhony. Ve vzduchu visela neodbytná otázka. Co se děje? Stalo se něco prvnímu konzulovi? Jak to, že přežil tak strašlivý výbuch? První vysvětlení říká, že nastražená nálož vybuchla zřejmě až několik vteřin poté, co přejel kolem Napoleonův kočár. A dále se ukázalo, že kdyby kočí tak divoce neštval koně, atentát na prvního muže Francie by se zdařil. Avšak Napoleon neztratil duchapřítomnost. Nařídil, aby se pokračovalo v cestě. Ještě než se zvedla opona, vstoupil do lóže. Když se obecenstvo dozvědělo, co se stalo, povstalo a uspořádalo mu ovace. Napoleon s klidným výrazem ve tváři se jen odměřeně ukláněl. Ale po návratu do Tuilerií to již byl jiný Napoleon. Běsnil, zuřil, láteřil, nadával, a to nejvíce na adresu Josepha Fouchého, ministra policie. Joseph Fouché (1759 –1820), od roku 1809 vévoda z Otranta, byl představitelem „zběsilých" ve francouzské revoluci. Později se však podílel na svržení jakobínů a pomáhal Napoleonovi při jeho státním převratu v roce 1799. Od této události až do roku 1815 vykonával – s přestávkami – funkci ministra policie. Dovedně organizoval donašečský a represivní systém. Stal se zákulisním hráčem, navazoval tajné kontakty s Bourbony v exilu, ale pro svoji zkompromitovanost si nakonec po jejich návratu k moci jejich sympatie stejně nezískal. Napoleon se po nezdařeném pokusu na adresu Fouchého vyjadřoval velmi ostře. Zač stojí takový šéf policie, když dovolí, aby mu přímo pod nosem podminovali celou čtvrť? Jsou to všechno anarchisté, křičel Napoleon a pak prstem ukázal na samotného ministra. Není nakonec i on sám jejich tajný společník? Zsinalý Fouché se zapřísahal, že vše vypátrá. Napoleon mu vzápětí nařídil, aby vypracoval seznamy podezřelých. A ve státní radě požádal uvalit kruté represálie včetně okázalých poprav a vyhnanství. Fouché se svým rozsáhlým aparátem tajné policie intenzivně pátral po organizátorech výbuchu v ulici Saint-Nicaise. Za pomoci jistého Pierra Reála, jenž se chtěl rehabilitovat za „hříchy" spáchané v éře jakobínského teroru, se Fouché dostal na stopu iniciátorů pokusu o zabití prvního konzula. Ukázalo se, že za atentátem stála mocná roajalistická organizace, která tuto akci chystala již několik měsíců s cílem vytvořit podmínky k znovunastolení bourbonského prince na obnovený francouzský trůn. Hlavou tohoto spikleneckého seskupení byl 29letý Georges Cadoudal, vůdce „šuanů", jak byli označováni roajalisté, kteří pod vedením Juana Chouana vedli již několik let gerilovou válku proti Francouzské republice v několika departementech západní Francie. Měl několik kompliců. K těm nejbližším patřili 32letý Pierre Picot de Limoelan a stejně starý inženýr, jehož plné jméno znělo Pierre Robinault de Saint-Régeant. První z obou těchto spiklenců měl s republikou nevyřízený účet, za revoluce mu totiž gilotina popravila otce. A druhý zase z hloubi duše nenáviděl Napolena a sám byl velkým obdivovatelem Ludvíka XVIII. Tato dvojice si k provedení atentátu najala „šuana" jménem Francois-Joseph Carbon. Tento 44letý podsaditý obr se zrzavými vousy a jizvou nad obočím byl veterán s řadou zkušeností z válečných akcí včetně účasti na roajalistickém povstání ve Vendée (1793) proti mladé Francouzské republice. Vlastní nálož, které tehdy všichni říkali „machine infernale" aneb „pekelný stroj", zhotovil
právě zmíněný de Saint-Régeant. Samotný název „machine infernale" byl převzat z jedné epizody revolty ve Flandrech proti španělské nadvládě v 16. století. Když v roce 1585 Španělé obléhali Antverpy, sestrojil italský ženista ve španělských službách výbušný systém, který se skládal ze sudu sevřeného železnými obručemi. Byl naplněn střelným prachem, hořlavými látkami a střelami. Jako roznětka sloužila puška se seříznutou hlavní a dlouhý provázek uvázaný na spoušti. Na podobném principu pak byl sestaven „pekelný stroj" použitý i 24. prosince 1800 v pařížské ulici Saint-Nicaise. Namísto zmíněné pušky byla použita zápalná šňůra. Fouché předložil Napoleonovi všechny důkazy a všechna usvědčení s tím, že si roajalisté ve Francii a zvláště v Paříži počínají zcela beztrestně a opovážlivě. Avšak první konzul rozhodně odmítl závěr, že pokus o atentát na jeho osobu je dílem spiklenců v žoldu monarchistických kruhů. Trval na svém názoru, že strůjci události z ulice Saint-Nicaise jsou jakobíni. A dodal, že to jsou určitě spojenci stejných lidí, kteří již byli odhaleni v říjnu jako členové tajné organizace „spiklenců dýky". Proto nařídil, aby tehdy odhalení atentátníci Aréna, Cerachci, Topino-Lebrun a Demerville byli popraveni. A dále aby asi 130 jakobínů ze seznamu předloženého Fouchém bylo posláno do vyhnanství na Seychellské ostrovy či vypovězeno z Paříže a dáno pod policejní kontrolu. Avšak již zanedlouho se potvrdilo, že pravdu měl Fouché. Na světlo se dostaly důkazy, že za explozí „pekelného stroje" z 24. prosince 1800 stáli vskutku roajalisté z okruhu kolem Georgese Cadoudala. Za předehru k události na ulici Saint-Nicaise možno označit aféru, která vstupuje do povědomí tehdejší doby a konec konců i do kroniky napoleonské éry jako Conspiration des Poignards čili Spiknutí dýk. O co šlo? Jen několik kroků od lóže prvního konzula bylo onoho 10. října 1800 v průběhu představení v pařížské Opeře zadrženo několik mužů, kteří byli ozbrojeni dýkami. K atentátu sice nedošlo, protože Napoleon nebyl přítomen, ale on sám pak přesto vykřikoval: „Na všech stranách mne obklopují nepřátelé." Zadržení, které prozrazuje nasazený policejní agent-provokatér jménem Harel, nezapírají. Potvrzují odhad policie, že mají v úmyslu prvního konzula sprovodit ze světa, protože prý zrazuje revoluci a republiku. Účastníci tohoto pokusu o atentát jsou bývalí jakobíni: Joseph Antoine Aréna (bratr Berthelemyho Arény, jenž býval sice jedním ze starých Napoleonových přátel z mládí na Korsice, ale v roce 1799 plánoval jeho vraždu). Druhým nejvýznamnějším komplicem je nesporně Dominique Demerville, bývalý tajemník jakobínského Výboru pro veřejné blaho a přítel kdysi vlivného Bertranda Barérea, předsedy Konventu. Další je Giuseppe Cerachci, italský sochař a jeden ze zakladatelů římské republiky z roku 1798. Patří k nim také malíř François Topino-Lebrun a člen bývalého revolučního tribunálu Jacques Louis David. Skupinu ještě doplňují notář Joseph Diana, sochař Armand Daiteg, obchodník Denis Lavigne a Madeleine Fumeyová, Demervillova milenka a kuchařka v jedné osobě. Týden před dnem prvního vánočního svátku, tedy 17. prosince, na který byl plánován atentát na prvního konzula, se jiní spiklenci, tentokrát lidé z řad roajalistických odpůrců republiky a podporovatelů návratu Bourbonů, připravovali k fyzickému odstranění
nenáviděného generála v čele země, který se nechával titulovat „první konzul". K vlastní akci byli nakonec vyčleněni tři muži: Pierre Picot de Limoelan, Pierre Robinault de Saint-Régeant a François-Joseph Carbon. Postup měli naplánovaný takto: nejdříve se rozhodnou koupit povoz a starou oslici od pařížského obchodníka s obilím jménem Lamballe. Jako kupec vystupuje Carbon, jenž se vydává za pouličního prodavače. Tvrdí, že má koupit zásobu žlutého surového cukru, kterou musí dodat do Lavalu v departementu Brittany. Má jít o výměnný obchod za látky. To je prý důvod, proč potřebuje vůz a tažné zvíře. Oba muži se dohodnou a Lamballe dostane od Carbona 200 franků. Carbon pak se svými šéfy odjede s povozem do domu číslo 19 na ulici Paradis, nedaleko Saint-Lazare, kde si zřizují svůj úkryt. Po dobu pěti dní zde konají nezbytné přípravy spojené se sestavením bomby pro Napoleona. Silnými železnými obručemi stahují velký sud na víno. Uplatňují tak starou myšlenku spojenou s „pekelným strojem". Jinak řečeno, připravují sud k náplni střelného prachu, který mají ukrytý na jiném místě. A pak 22. prosince odjíždějí na náměstí Place du Carrousel, kde si vyhledávají příhodné místo k uložení nálože. Najdou je u jednoho domu na ulici Saint-Nicaise, severně od Napoleonova sídla v paláci Tuilerie. Je to asi dvacet metrů od náměstí Place du Carrousel. Spiklenci se dohodnou, že jeden z nich bude stát na hlídce u domu de Longueville, jenž se nachází na vzdálenějším konci náměstí. Odtud je totiž nejlepší výhled k paláci Tuilerie, takže muž z této „pozorovatelny" bude schopen vyslat signál osobě, která pak dlouhou zápalnou šňůrou uvede bombu v činnost. V pozdním odpoledni onoho Štědrého dne spiklenec Carbon připřáhl starou oslici k povozu s vinným sudem a v doprovodu Limoleana a Saint-Régeanta odjeli k Porte SaintDenis na severním okraji Paříže. A tam v jedné opuštěné budově naplnili sud střelným prachem a ostrými střepinami. Jejich další cesta vedla do ulice Saint-Nicaise. Muž, který pak přešel náměstí Place du Carrousel ke zmíněnému domu de Longueville, odkud měl dát v čas „Č" znamení druhému spiklenci k odpálení nálože, byl Pierre Picot de Limolean. K nejdůležitějšímu úkonu, tedy k vlastní aktivizaci „pekelného stroje", zůstávali na místě Pierre de Saint-Régeant a François-Joseph Carbon. První z obou mužů pak spatřil asi třináctiletou nebo čtrnáctiletou dívku Pensol, jejíž matka ve vedlejší ulici prodávala čerstvé pečivo a zeleninu. Nabídl matce dvanáct sous, když mu její dcera na chvíli ohlídá povoz s oslicí, který nechávají stát na ulici Saint-Nicaise, přesně v místě, kudy má projet Napoleon. Saint-Régeant se vymlouval na bolesti břicha a že si prý musí rychle si někam „odskočit". Ale namísto záchodu vyhledal úkryt, kde se chopil zápalné šňůry. A vyčkával. Do dvacáté hodiny, kdy se očekával příjezd prvního konzula, zbývalo jen pár minut. Kolem osmé večerní na Štědrý den vskutku vyjelo z paláce Tuilerie několik kočárů. Spolu s Napoleonem seděl v jeho kočáře ministr války Alexandre Berthier, generál Jean Lannes a plukovník Jacques Lauriston, vojenský pobočník prvního konzula. Za nimi v dalším kočáře se zpožděním jela Napoleonova manželka Josefína, nevlastní dcera Hortensie a Caroline Muratová (sestra prvního konzula). Napoleon měl během jízdy údajně zavřené oči. Dřímal
nebo dospával předchozí probdělé noci? Alespoň to tak uvádí ve svých memoárech Adolphe Garnier, přední francouzský psycholog 19. století. Před Napoleonovým kočárem jel oddíl jízdních granátníků. Když Napoleonův kočár zahýbal do ulice Saint-Nicaise, cestu částečně blokoval vůz se starou oslicí. Napoleonův kočí – jmenoval se údajně César – by normálně zpomalil, aby tuto nečekanou překážku minul, ale toho večera byl opilý, a tak úzkou mezeru projel zběsilým tryskem. O několik okamžiků později explodovala výbušná nálož skrytá v sudu na voze. Podle jedné verze zemřelo devět lidí na místě, včetně dívky Pensol, která do poslední chvíle stála u povozu a držela uzdu oslice. Podle jiného výkladu mělo být zabito tucet lidí a osmadvacet osob zraněno. Limoelan, jenž držel hlídku pozorovatele na vzdáleném konci náměstí Place du Carrousel, sice napjatě sledoval situaci, ale v rozhodujícím okamžiku mu zřejmě selhaly nervy. Jakmile spatřil tryskem se řítící švadronu granátníků, propadl panice, zůstal nehnutě stát jako přibitý k zemi a nebyl schopen vyslat smluvený signál. Saint-Régant již možná slyšel dusot koňských kopyt na dlažbě, ale pohled měl stále zavěšený do bodu, kde se nacházel komplic Limoelan. Na rozdíl od něho zachovával chladnokrevný klid a čekal. Ale co se děje? Proč Limoelan nesignalizuje? Asi kočár s Napoleonem ještě nejede. I takové kombinace letěly Saint-Régantovi hlavou, když se snažil naklonit do ulice a sám zjišťovat, jak se vyvíjí situace. A pak to přišlo. Když druhá strana náměstí stále mlčela, ale najednou se objevili gardisté na koních, SaintRégant vsadil všechno na jednu kartu. Byla to však karta pozdě vynesená. Zapálil šňůru a zmizel. Ztráta cenných vteřin, nebo možná minuty, se krutě vymstila. Kočár s potenciální obětí atentátu bez úhony projel. Pak nastal strašlivý výbuch a oběťmi se stali nevinní lidé z ulice a okolních domů. Když Fouchého vyšetřovatelé v čele se schopným policejním prefektem LouisemNicolasem Duboisem našli rozházené zbytky povozu a to, co zbylo z oslice, ihned se zaměřili na všechny obchodníky s vozy a tažnými zvířaty v Paříži. Již 8. ledna 1801, tedy dva týdny po explozi, zatkli Carbona, kterého identifikoval právě shora zmiňovaný Lamballe, jenž spiklencům prodal vůz a oslici. Carbon viděl, že je v pasti, protože ho usvědčil i jeden kovář, který policistům dosvědčil, že mu pomáhal zapřahat oslici. Pro vyšetřovatele pak již nebyl žádný problém dostat z Carbona údaje i o ostatních spiklencích. Všichni byli odsouzeni a popraveni. Včasným útěkem se zachránil pouze ten, jenž v čase „Č" nejvíce zklamal – tedy Limoelan. Údajně se mu podařilo dostat se do Ameriky, kde měl být v roce 1812 vysvěcen na kněze. K dalšímu spiknutí proti Napoleonovi došlo v květnu 1802. Jistý kapitán Rapatel obdržel máselník s devíti dopisy určenými skupině generálů s výzvou ke svržení Napoleona. O této akci se jako první dozvěděl od svých špehů již jmenovaný Louis-Nicolas Dubois, policejní prefekt a sok ministra policie Fouchého. Nedbal na služební postup a prokličkoval přímo k prvnímu konzulovi, aby se „ukázal" a zároveň dostal do špatného světla ministra policie. Fouché se však nevzdal a novým pátráním po své linii zjistil, že všechny indicie ukazují na lidi kolem generála Jeana-Baptista Bernadotta, bývalého ministra války. Ale vše bylo záhy
prozrazeno. Náčelník jeho štábu generál Simon vzal vše na sebe za příslib nižšího trestu. Napoleon však neměl zájem na nějaké exemplární odvetě, protože se zrovna jednalo o zřízení jeho doživotní funkce konzula a nechtěl, aby se na veřejnosti poukazovalo na rozpory uvnitř armády. Generálové tedy nebyli odsouzeni, ale vysláni na vojenskou výpravu do Santo Domingo, odkud se již nikdy nevrátili. V roce 1804 se Georges Cadoudal – inspirátor neúspěšného pokusu o atentát na Napoleona z prosince 1800 – znovu pokusil o Napoleonovo odstranění. Tentokrát se rozhodl pro únos s tím, že pak „se uvidí". Cadoudal, který v té době velel padesáti ke všemu odhodlaným hrdlořezům, přeplul z Anglie na anglické lodi do Beville na pobřeží Normandie. V přestrojení se dostal se svými muži až do Paříže. Pak vyčkával na šanci unést nebo zabít Napoleona po cestě do Malmaisonu. Akce však nakonec selhala a do vězení putovalo několik tuctů spiklenců. Byli mezi nimi dokonce i dva generálové, a sice Jean Moreau a Jean Pichegru. Vůdce komplotu a plánovač celé akce, tedy vzpomínaný Georges Cadoudal, byl zadržen, odsouzen a 25. června 1804 popraven. O generálovi Pichegruovi se soudí, že se oběsil v cele, zatímco generál Moreau byl díky císařově rozhodnutí poslán do vyhnanství. Nakonec skončil v Americe.