Šifra mistra Leonarda V posledních dnech se pozornost kulturního světa obrátila k filmové adaptaci bestselleru mezi bestsellery (paradoxně hned po Bibli), svatého grálu moderní literatury – k Šifře mistra Leonarda. Nedokážu si představit člověka, který by ještě neslyšel o nejkontroverznějším literárním počinu poslední doby, o knize, která po dlouhé době rozčeřila poklidnou hladinu uměleckého odvětví, jež pomalu ale jistě opouští výsostné místo v kulturním dění a pod nátlakem masmédií a internetu ustupuje do pozadí... Dílo amerického spisovatele Dana Browna není z jazykové a umělecké stránky nijak výjimečné, co se ale týče obsahu, je přinejmenším velmi zajímavé. Kniha okamžitě po svém uvedení na trh zvedla nesmírnou vlnu nevole a kritika, která se na ni snesla kvůli překrucování historických fakt, nemá v dějinách obdoby, přesto si našla zalíbení u milionů a je natolik poutavá, že zaujme i sváteční čtenáře, ba i některé zatvrzelé odpůrce tištěného slova. Otázkou, zda jsou tvrzení uvedená v tomto románu pravdivá, či nikoliv, a zda Brown podkopává autoritu církve a tímto pošlapává i veškeré morální hodnoty křesťanské společnosti, se nemíním zabývat. O této knize bylo již napsáno mnoho statí, vyjadřovali se odborníci i laikové, a soudě podle diametrálně rozdílných názorů, nejsem s to objektivně vyvodit nějaké hodnotné závěry. Jsem však přesvědčen, že Šifru mistra Leonarda bychom v prvé řadě měli soudit jako beletrii a ne jako faktografického průvodce dějinami raného křesťanství. Toliko skromný úvod k problematice knižní předlohy. Vraťme se ale k filmu. Po nevídaném úspěchu na poli literatury, bylo jen otázkou času, než se filmoví producenti (s vidinou pohádkového zisku) pustí do adaptace románu na stříbrné plátno. Nelehkého úkolu natočit netrpělivě očekávaný snímek, který bude často srovnáván s knižní předlohou, se zhostil Ron Howard. Ten má za sebou již několik režisérských úspěchů, a tak většina vcelku právem věřila, že uspěje i nyní. Herecké obsazení zvolil, nejspíš díky bezedným kapsám producentů, vskutku hvězdné. V hlavní roli, pod maskou experta na symboly v umění, Roberta Langdona, se na plátně představil Tom Hanks (Forrest Gump, Trosečník). Ten však působil ve filmu poněkud toporně, a i přes všechny kvality herce jeho formátu, nebyl schopen se postavě plně přizpůsobit. Jeho sličnou společnici, francouzskou kryptoložku Sophii Neveu, ztvárnila Audrey Tatou (Amélie z Montmartru). Ani ona se nevyhnula jakési odtažitosti od filmové reality. Celou dobu jsem měl pocit, že obě postavy reagují na dějové zvraty příliš povrchně a odměřeně. Snad to způsobil rychlý střih, nedostatek odpočinkových momentů nebo moje zkušenost s mnohem obsáhlejší knižní podobou. Naštěstí vážnou atmosféru filmu zjemňoval svými vtipnými replikami vynikající Ian McKellen (trilogie Pán Prstenů), coby anglický aristokrat Sir Leigh Teabing s věru neobyčejným koníčkem - celoživotním hledáním svatého grálu. To vše z povzdálí sleduje poněkud zatrpklý a zasmušilý policejní komisař Bezu Fache v podání výborného Jeana Rena (Purpurové řeky). Podle mne právě tito dva pánové zachránili celý snímek před velkým fiaskem.
Těžištěm filmu je beze sporu příběh. Časté dějové zvraty, náhlá odhalení a tajemné hádanky udržují diváka neustále ve střehu. Také proto se omezím pouze na konstatování, že děj tohoto snímku je směsicí napínavého thrilleru, zapletené detektivky a dobrodružného filmu ve stylu Indiana Jonese. I když má film přes dvě hodiny, celý příběh je do něj vměstnán velmi natěsno a místy ubíhá až závratnou rychlostí, méně vnímavý divák by proto mohl mít z pochopením událostí trochu obtíže. Ovšem, čtenář knihy je o napínavou a záhadnou složku ochuzen, ale kdo by zase odolal tomu, vidět svou oblíbenou postavu na plátně. Pokud však budete pozorně sledovat děj nezachytíte mnoho z práce kamery a střihu. Rovněž hudba nepříliš výrazně ovlivňuje celkový dojem (kromě finální scény) a pouze jemně dokresluje celkovou atmosféru. Technické zpracování bych mohl všeobecně charakterizovat dvěma slovy - profesionální průměr. Šifra mistra Leonarda je lehce nadprůměrný film, se skvělým scénářem, dokonalými hereckými výkony Iana McKellena a Jeana Rena, ale s ne příliš přesvědčivým Tomem Hanksem a Audrey Tatou. Pro fanoušky Dana Browna, kteří Howardovi zajisté prominou drobné nedostatky, je to povinnost, pro ostatní docela dobrý film, který stojí za zhlédnutí. Nachystejte ručníky! Asi se někteří (a doufám, že Vás je pramálo) ptáte, co má tenhle výrok znamenat. Je to neuvěřitelné, ale není na tom nic složitého - stačí otevřít šuplík kam ukládáte své (pokud možno čisté) ručníky, vyndat ten svůj oblíbený, škodolibí jedinci můžou cizí oblíbený, a nachystat ho někam, kde ho ráno nepřehlédnete. Když Vás jitro příjemně polechtá prvními paprsky slunce a konečně se odhodláte opustit svůj sladký domov, hledě vstříc každodenním nástrahám ve škole či snad (nedej Bože) v práci, popadnete ručník a elegantně si ho položíte na libovolné rameno (fanoušci komixů můžou uvázat kolem krku, stydlivci kolem pasu). Ptáte se proč? Vysvětlování je zbytečné, nač bych dělal něco, co někdo vykonal místo mne. Vše potřebné zjistíte zde. Na závěr snad již jen tento obligátní citát: Hele, sasuješ toho húpyho Douglase Adamse? To ti byl teda frúd, kterej fakticky věděl, kde má ručník. Kniha a já aneb jak jsem ke Krakatitu přišel Přiznám se, že moc nečtu. K nepovinné literatuře se obrátím jen ve zcela výjimečných případech, tedy pouze doporučí-li mi ji někdo z nejbližšího okolí nebo je kniha sama o sobě dostatečně slavná, takže její jméno něco znamená i pro barbara mého kalibru. V obou případech je však třeba mi dotyčnou knihu doručit až pod nos, jelikož jsem člověk od přírody líný a postrádám jakoukoli iniciativu v oblasti sebevzdělávání. Do jiné kategorie spadají tituly ze seznamu zakázané, ehm chtěl jsem říci povinné četby. Většinu lidí odradí již vědomí, že k četbě je někdo nutí, avšak učitelský aparát má skvělé donucovací metody, které občas přesvědčí i nejtvrdšího odpůrce literatury všech velikostí a forem. I já jsem jednou zhřešil i otevřel jsem ony zapovězené stránky nasáklé krví předchozích viníků a kajícníků. I dokonal jsem ono dílo během čtyř dnů, musil jsem pak zpytovati své nečisté činy a probádati důkladně své já i došel jsem k závěru, že člověk občas musí krvácet, aby na konci uzřel světlo i byl osvícen věčným moudrem předků... Dosti už bibličnosti - mou poslední obětí (nebo to bylo naopak?) byl Krakatit Karla Čapka (budiž mu země lehká). Kniha na první pohled dlouhá, avšak zdání klame, příběh totiž utíká velmi svižným tempem. Hlavní postavou románu je inženýr Prokop, talentovaný chemik, který má na svém kontě již nejeden významný objev. Prokop během svých nekonečných pokusů z třaskavinami všeho druhu objeví vysoce brizantní hmotu, kterou pojmenuje krakatit, zřejmě podle sopky Krakatoa. Ona záhadná nestabilní látka však samočinně exploduje v jeho domácí laboratoři a i ve velmi malém množství způsobí velké škody. Prokop je při výbuchu těžce raněn a v mrákotách bloudí noční Prahou, kde šťastnou náhodou potká starého známého, inženýra Tomeše, který se ho na noc ujme. Tomeš však není tím, čím se zdá, a z Prokopa blouznícího v horečkách vymámí chemické složení krakatitu a posléze neznámo kam utíká. Ráno jeho byt navštíví neznámá dívka v závoji, a když zjistí, že Tomeš zmizel, pověří Prokopa, aby mu doručil malou zásilku. Prokop se do
líbezné slečny zamiluje na první pohled a je ochoten pro ni úkol splnit, i když ještě není úplně zdráv. Jediným vodítkem ke zmizelému je Tomešův otec, vesnický lékař z Týnice, a tak Prokop neváhá a okamžitě vyráží na cestu. Brzy po příjezdu se však naplno projeví těžká poranění, na smrt nemocen upadá na mnoho dnů do bezvědomí a z krátkého výletu je rázem několikaměsíční ozdravný pobyt. Tak začíná dlouhé putování Prokopovo. Z tohoto úvodu se může zdát, že kniha je jakýmsi předchůdcem vědecko-fantastické prózy, avšak těžiště románu spočívá někde jinde. Dívka v závoji mu nedá spát, a i když až překvapivě často na ni zapomene v náručí jiné krasavice, stane se jeho femme fatale a všechny jeho činy jsou podřízeny jejímu opětovnému nalezení. Do milostné zápletky vstupují rovněž špioni, kteří se snaží všemožně získat Prokopa na svou stranu a tím i kompletní způsob výroby krakatitu, jakožto nejmocnější zbraně v dějinách. Prokop se musí rozhodovat mezi vášnivou láskou a povinností vůči lidstvu, které nemůže nechat napospas militantním státům. Vše komplikuje jeho unáhlenost rozhodování, zbrklost a velká pýcha. Kniha je dokonalou psychologickou analýzou člověka, kterému se postupně hroutí svět, je jako v začarovaném kruhu, ze kterého se nemůže nijak vymanit. Avšak neodvratitelný konec může znamenat nový začátek a novou naději na opravdovou lásku. Krakatit můžu všem vřele doporučit, je to znamenitá četba, která má co nabídnout i po tolika letech, protože příběh člověka hledajícího štěstí byl a bude vždy aktuální a v Čapkově podání je naprosto výjimečnou úvahou o rozporu mezi našimi touhami a realitou... Jára Cimrman - píšící tedy existující Po dlouhé úvaze a přemýšlení o smyslu života a jeho dopadu na nestabilní společenské poměry počátku 21. století jsem se rozhodl na těchto stránkách publikovat dílko sic již poněkud starší, avšak se vší skromností mně vlastní, neméně zdařilé :o). Doufám, že s přihlédnutím ke všem nesporným kvalitám mé práce mi prominete poněkud chudší jazyk a nepříliš košatý sloh, jelikož v době vzniku oněch řádků byl jsem o celý rok mladší, a tímto i omezenější, hloupější a bůhvíco ještě. (To ovšem nevylučuje možnost, že tyto atributy jsou mi vlastní nadále, ale teď to nechme stranou.) Jsem hluboce přesvědčen, že tento kratičký referát přinejmenším polovině neznalých omezenců rozšíří obzory a jednou provždy smete všechny jejich pochybnosti a počítám, že minimálně v třetině osvícených probudí o našeho nejskvělejšího génia zájem aspoň z pětiny takový, jaký mám já. Každý jistě zná nebo při nejmenším slyšel nějakou zmínku o plodném vynálezci, nadaném umělci, vynikajícím spisovateli, neúnavném cestovateli a největším českém géniovi všech dob. Zcela beze sporu je oním velikánem, kterého mám na zřeteli, náš krajan, vlastenec tělem, duší i jménem – Jára Cimrman. Bylo by naprosto nemyslitelné pochybovat o jeho zásluhách na rozvoji naší malé matičky – Rakouska-Uherska, dokonce opovrženíhodné by bylo vést spory o míře přičinění jeho intelektu v obrovském rozmachu vědy a umění na přelomu 19. a 20. století, nemluvě o jeho mnohačetných příspěvcích do zlatého fondu světové literatury. Nyní jsme svědky historického okamžiku, chvíle, kdy se Cimrman stává nezpochybnitelnou součástí našich dějin, protože mezinárodní vědecký tým vedený neutuchajícím cimrmanologem, mimochodem českým patriotem, Františkem Rosenbaumem, objevil nesporné důkazy o géniově existenci. Většina lidí si je vědoma Cimrmanových úspěchů, avšak pořád se najdou takoví jedinci, kteří se svou zarputilou závistí a nepřejícností snaží bagatelizovat jeho velikého ducha, zkreslovat jeho osobnost i životní příběh, či dokonce různými mystifikacemi přesvědčovat masy o tom, že Jára Cimrman je pouhý mýtus, neboli výplod fantazie dvou intelektuálů, kteří se údajně pokoušeli pouze pobavit lidi. Již na první pohled je zřetelné, jak chabé, povrchní a nepodložené jsou argumenty
Cimrmanových odpůrců. Uznejte sami: kdo by byl schopen vymyslet tak komplikovanou osobnost, tak spletité životní cesty, tak geniální literární díla? Pouze Cimrman. Naštěstí se dnes všem skeptikům ztrácí pevná půda pod nohama, protože nastal čas, kdy pominou všechny pochybnosti. Dosud nejnovější poznatky o Cimrmanově životě a těžko polapitelné důkazy jeho existence byly představeny 30. května na tiskové konferenci uspořádané kvůli enormnímu zájmu médií v Kongresovém centru v Praze. Čtyřhodinová přednáška rozjasnila mnoho nejasných úseků z Cimrmanova života a vysvětlila některé nevysvětlitelné záhady a naléhavé otázky. Tým třinácti vědců z patnácti zemí pečlivě zkoumal Cimrmanův stále neprobádaný život celých šest let. Putováním v jeho stopách objevili mnoho nový indicií, které pomohly rozluštit četné hádanky týkající se jeho cest. Příkladem budiž průzkum populace v jedné středoafrické vesnici na březích Konga, ve které Cimrman nedobrovolně pobýval dva roky kvůli poruše jeho vlastnoručně vyrobené dvoumístné vzducholodě vyplněné vodíkem, jež byla mimochodem prototypem jeho společného projektu s hrabětem Zeppelinem. Porovnáním Cimrmanových měr (zapsaných jeho otcem těsně před definitivním opuštěním domova počátkem března někdy kolem roku 1900) a s mírami domorodců došli vědci k překvapivému závěru: celých 67,8% obyvatel vesnice jsou s největší pravděpodobností Cimrmanovi potomci! Hlavní antropolog a biolog týmu, Němec Günter Malina, je přesvědčen, že tento fakt svědčí o skvělé fyzické kondici a vynikajícím stavu Cimrmanovy DNA a připustil, že se v brzké době pokusí z tkání domorodců extrahovat géniův genetický kód. Všechny dílčí úspěchy expedice však rázem zastínil objev srovnatelný snad jen s objevem liptákovské truhly. V jedné polabské vesničce, kterou vědci odmítli jmenovat s tím, že by následná záplava turistů a cimrmanologů-amatérů mohla narušit křehký ekosystém a krásný kolorit místního obyvatelstva, byla jistá stará stodola identifikována jako přechodná štace Cimrmanova kočovného divadla. Po prohledání okolních obydlí byl objeven zaprášený balíček s třiapadesáti zežloutlými dopisy, jež byly napsány rukou samotného mistra. Cimrman je zde patrně zanechal při neodkladném útěku před davem diváků, kteří ve své omezenosti nedokázali pochopit géniovo složité dílo plné metafor a básnických obrazů. Nynější majitel dopisů v domnění, že se jedná o starý sběr papíru po babičce, používal onen balíček jako náhradní nohu pro svůj opotřebovaný gauč. Naneštěstí během posledních povodní byl celý dům zaplaven do výšky patnácti centimetrů, a tak bylo devětačtyřicet dopisů nenávratně zničeno. Zbylé čtyři horní byly podrobeny pečlivé expertíze, která nakonec prokázala, že se jedná o korespondenci mezi Cimrmanem a jeho dobrým přítelem a snaživým žákem Edisonem. V jednom dopise od Edisona byl dokonce jako příloha nepovedený náčrtek hranaté skleněné věci s drátkem uvnitř. Díky tomu, že Cimrman vynalezl kopírák a hojně jej i používal, mohli si vědci přečíst i jeho odpověď, ve které se kromě pokárání za nedodělek nacházel přesný nákres žárovky a tato památná slova (přeloženo z němčiny): „Thomasi, Ty Trdlo, takhle to má vypadat! Tvým dalším úkolem bude vypracovat návrh pojistky – a ne abych to zase musel překreslovat!“. Jediným kazem na velikosti tohoto objevu je, že Cimrmanovi z chudoby nikdy nezbyl inkoust ani na podpis, musel si půjčovat pera, dokonce i rukopis měl Cimrman pokaždé jiný a jeho anglicky mluvící žák si na oplátku učitelovo jméno nikdy nezapamatoval, proto jej také ani jednou nikde neuvedl. Problém se stoprocentním určením pisatele byl vyřešen až po chemické analýze papíru, jež potvrdila domnění, že papír byl vyroben v Liberci v manufaktuře Ladislava Včeličky, kde si Cimrman v téže době prokazatelně objednal hned tři vozy tohoto artiklu. Úspěch vědecké výpravy je patrný již na první pohled – konečně se podařilo s jistotou potvrdit skutečnost, že génius Jára Cimrman není pouhým mýtem, ba i podařilo se prokázat již dlouho předpokládané spojení s jistým patrně bezvýznamným vědcem z USA. Nalezení Cimrmanovy korespondence lze beze sporu zařadit mezi pět největších objevů v dějinách Polabí a předčí snad i objev rukopisu zelenohorského a královédvorského. Je to milník v moderní cimrmanologii, jenž snad poodhalí roušku tajemství, za kterou se skrývá dosud nepoznaný velikán, geniální myslitel, umělec a vědec, přítel a učitel slavných, výkvět rakouského češství – Jára Cimrman.
Zkouška dospělosti Dnes začaly na naší škole maturity - a já jsem byl u toho, avšak ne jako nebohý roztřesený maturant, snažící se dohonit na poslední chvíli to, co zameškal během posledních čtyř let, ba ani jako neúprosný zkoušející, který z pozice moci za zeleným stolem rozhoduje o cizí budoucnosti, nýbrž jako obyčejný pomocník v občerstvení, jež sleduje vše nezúčastněně z pohledu třetí osoby. Práce je to snadná, příjemné povídání jen občas přeruší povinnosti, zajisté velmi obvyklé u tohoto druhu povolání. Mám tím na mysli např. vaření kávy pro spokojené profesory, čaje pro nervózní, kolabující studenty, přípravu tuhých pokrmů (zvláště chlebíčků) pro všechny (nevyjma sebe :) a nakonec i tolik neoblíbené mytí nádobí. To vše je jistě velmi zajímavé a jsem přesvědčen, že byste si přáli o mých číšnických (ne)schopnostech dozvědět první a poslední, avšak vzhledem k vážnosti události, jíž jsem se stal byť jen nepatrnou součástí, je mé barmanské skoroumění absolutně nepodstatné. Tak, teď už k věci. Maturita není, jak by se asi mnohým zdálo, pouhým ověřením věcných znalostí těžce získaných během násilného vtloukání holých dat do tupých lebek utlačovaných a ponižovaných středoškoláků, je to totiž, pokud se podíváme mnohem hlouběji pod povrch, i test našich psychických schopností, vlastností, jež můžeme na rozdíl od suchých, bezvýznamných informací, které nám nejsou v běžném životě k žádnému užitku, uplatnit i v jiných velkých Trochu netradiční učivo životních zkouškách. Je to především psychická odolnost, racionální uvažování, umění dokonale naplánovat a rozvrhnout práci v delším časovém horizontu. Příčinu případného neúspěchu u maturity nehledejme ve vnějších okolnostech, ani v náhodě či našich horších výsledcích během studia, ve valné většině případů je na vině selhání v těchto základních dovednostech, jejichž zvládnutí se nám v životě určitě nastokrát vyplatí. Zdá se, že pokud v takto důležitý okamžik selžeme, je vše již předem ztraceno. Opak je pravdou - neberte maturitu jako nepřekonatelnou překážku na cestě do světa dospělosti, ale jako skvělou příležitost vyzkoušet si své schopnosti, potažmo i vědomosti, jako jedinečnou zkušenost. Vězte, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř... :) Tímto nereaguji na žádnou konkrétní událost či osobu - je to jen malá úvaha na věčné téma životních proher. Berte na vědomí, že autora tohoto článku maturita teprve čeká a je si vědom, že ani on sám není dokonalý a výše zmíněné schopnosti nemá nebo je v sobě doposud nenalezl :) Zklamání i úspěch Čeští hokejisté nezvládli poslední zápas šampionátu se Švédskem a prohráli 4:0. Po dvou vydařených zápasech v playoff je to zajisté pro fanoušky (tedy i mě) zklamání. Nesmíme však zapomínat, že českému týmu před turnajem nikdo nedával velké šance, a tak můžeme na stříbrné medaile pohlížet i jako na velký úspěch. I přes vlnu kritiky, která se snesla na jeho osobu po nevydařené Euro Hockey Tour, Hadamczik dokázal sestavit silný tým, aniž by měl k dispozici posily z NHL. "Polský šišlok" :) se ukázal býti vcelku dobrým trenérem. Snad to vyjde příště - Hoši, děkujem!
Druhý gól Švédů
Naši hokejisté porazili v semifinále Finsko 3:1 a postupují do finále!!! V napínavém zápase dokázali svěřenci Aloise Hadamczika díky Plekancově úniku ve vlastním oslabení stáhnout jednogólový náskok soupeře, posléze necelé 3 minuty před koncem využít přesilovku (skvělá teč Výborného) a vše pojistit trefou do prázdné brány (Hlinka). Nyní je čeká už jen jeden soupeř Švédsko, jež porazilo v semifinále Kanadu poměrem 5:4. Finále se hraje v neděli 21. května v 19:00. Držím palce našim reprezentantům - Hoši, do toho!!! Plekanec oslavuje vyrovnávací gól
