DAN BROWN Šifra mistra Leonarda

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223729

Brown_Sifra_ML_vnitrek_kinder_book.indd 1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

31.10.2016, 11:47:55

DAN BROWN Šifra mistra Leonarda


31.10.2016, 11:47:55 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223729

DAN BROWN ŠIFRA MISTRA

LEONARDA Vydání pro mládež Přeložil Zdík Dušek

ARGO



THE DA VINCI CODE: YOUNG ADULT ADAPTATION Dan Brown © 2016 Czech edition © Argo, 2016 Translation © Zdík Dušek, 2016

ISBN 978-80-257-1997-8 (váz.) ISBN 978-80-257-2018-9 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223729

Milý čtenáři, odjakživa mám rád tajemství a šifry. Na chvíli, kdy náhle spatříte, co se ukrývá přímo před vašima očima, je cosi magického. Jako desetiletý jsem se setkal se svou první šifrou: sledem zvláštních symbolů načmáraných na papírku zavěšeném na našem vánočním stromku. Když jsem symboly konečně rozluštil, odhalil jsem zprávu od rodičů, že za pár hodin všichni vyrazíme na neočekávanou rodinnou dovolenou. Toho rána jsem propadl šifrám – tajným vzkazům, které je třeba nejdřív rozluštit, než jim porozumíme. Celý život jsem zkoumal jejich tajemný svět a před několika lety mě má pouť přivedla k nejzáhadnější šifře, s jakou jsem se kdy setkal. Ta šifra byla prastará… a matoucí. A nejlepší na ní bylo, že se ukrývala celému světu na očích. Legendy uváděly, že tato šifra ochraňuje úžasné tajemství. Podle některých jde o tajemství natolik převratné, že pokud ho odhalíte, už nikdy neuvidíte svět stejně jako předtím. Podle jiných je ono tajemství jen báje… nic než bezobsažný šepot v mlze. Ať je to tak či onak, kniha, kterou držíte v ruce, vypráví příběh muže a ženy, kteří se snaží onu šifru rozluštit a odkrýt její tajemství. Bez ohledu na to, jestli se rozhodnete věřit tajemstvím, jež brzy odhalíte, nebo ne, doufám, že vás cesta inspiruje k hledání vlastní pravdy, ať je jakákoliv. S plnou vážností Dan Brown



FAKTA: Převorství sionské – evropská tajná společnost založená roku 1099 – skutečně existuje. V roce 1975 byly v pařížské knihovně Bibliothèque Nationale objeveny dokumenty známé jako Les Dossiers Secrets, kde je uvedena řada jmen členů Převorství sionského, včetně přírodovědce sira Isaaca Newtona, výtvarníka a sochaře Sandra Botticelliho, spisovatele Victora Huga a výtvarníka a vynálezce Leonarda da Vinciho. Opus Dei je hluboce zbožná katolická sekta, která se kvůli zprávám o svých extrémních praktikách stala terčem kritiky. Organizace Opus Dei nedávno dokončila stavbu svého ústředí v New Yorku, na niž vynaložila 47 milionů dolarů. Veškeré popisy uměleckých děl, architektury, dokumentů a tajných rituálů v tomto románu odpovídají skutečnosti.

–9–



Prolog Muzeum Louvre, Paříž 22.46

Uznávaný správce muzea Jacques Saunière se potácel klenutou chodbou Velké galerie. Vrhl se k nejbližší malbě, kterou uviděl, k obrazu od Caravaggia ze sedmnáctého století. Šestasedmdesátiletý kurátor se chytil pozlaceného rámu, strhl mistrovské dílo ze stěny a pod jeho tíhou se zhroutil na záda. Přesně podle jeho očekávání se nedaleko s hromovým zaduněním zavřela ocelová brána a zablokovala vstup do sálu. Parketová podlaha se zachvěla. Kdesi v dálce se rozezvučelo poplašné zařízení. Správce chvíli ležel bez hnutí, lapal po dechu a horečně přemýšlel. Pořád jsem naživu. Vylezl zpod obrazu a rozhlédl se po rozlehlých prostorách kolem sebe, kam by se mohl ukrýt. Děsivě blízko se ozval hlas. „Ani hnout.“ Správce strnul vkleče na všech čtyřech a pomalu otočil hlavu. Ve vzdálenosti pouhých pěti metrů, hned za uzavřenou bránou, na něj skrz ocelovou mříž shlížela obrovská útočníkova silueta. Vysoký, mohutný muž měl pleť bledou jako duch a prořídlé bílé vlasy. Uprostřed růžových duhovek bylo vidět temně rudé zornice. Albín vytáhl z kabátu pistoli a namířil hlaveň mezi mřížemi přímo na správce. „Neměl jsi utíkat.“ Hovořil s obtížně zařaditelným přízvukem. „Teď mi pověz, kde je.“ – 11 –



31.10.2016, 11:47:55

„Už jsem vám to říkal,“ zajíkavě odpověděl správce. „Vůbec netuším, o čem mluvíte!“ „Lžeš.“ Muž jej upřeně sledoval, dokonale nehybný až na lesk ve strašidelných očích. „Ty a tvoji bratři máte něco, co vám nepatří. Řekni mi, kde je to ukryto, a budeš žít.“ Muž zacílil pistoli na správcovu hlavu. „Jsi kvůli tomu tajemství ochoten zemřít?“ Saunière najednou nemohl dýchat. Muž nachýlil hlavu ke straně a přes mušku zbraně se díval na správce. Saunière v obranném gestu pozvedl ruce. „Počkejte,“ pravil pomalu. „Povím vám, co potřebujete vědět.“ Další slova pečlivě vážil. Lež, kterou hodlal pronést, si mnohokrát nacvičoval. Když domluvil, útočník se samolibě usmál. „Ano. Přesně to mi řekli i ostatní.“ Saunière sebou trhl. Ostatní? „Našel jsem je všechny,“ pokračoval jízlivě muž. „Všechny tři. Potvrdili to, co jsi mi právě řekl ty.“ To nemůže být pravda! Správcova pravá totožnost, spolu s identitou ostatních tří sénéchaux, byla střežena téměř stejně důkladně jako dávné tajemství, které chránili. Saunière nyní pochopil, že jeho tři sénéchaux před smrtí odříkali podle přesně vypracovaného plánu stejnou lež. Útočník opět namířil zbraň. „Až zemřeš, budu znát pravdu jenom já.“ Pravdu. V tom okamžiku si správce uvědomil celou hrůzu situace. Jestli zemřu, pravda bude navěky ztracena. Snažil se dolézt do nějakého úkrytu. Ozval se výstřel a správce ucítil vlnu horka, jak mu kulka vnikla do žaludku. Padl k zemi a snažil se bojovat s bolestí. Pomalu se otočil a zahleděl se skrz mříže na útočníka. Muž mu právě pečlivě zamířil na hlavu. Saunière zavřel oči. V hlavě mu vířila bouře strachu a lítosti. Chodbou se rozlehlo klapnutí úderníku do prázdné komory. Správce oči zase rychle otevřel. – 12 –



Muž se podíval na zbraň téměř s pobavením. Sáhl pro nový zásobník, ale pak si to zřejmě rozmyslel a klidně se ušklíbl na Saunièrovo břicho. Správce sklopil zrak a v bílé lněné košili spatřil díru po kulce orámovanou malým kroužkem krve. Rána se nacházela několik centimetrů pod hrudní kostí. Žaludek. Coby válečný veterán správce věděl, že mu zbývá ještě nějakých patnáct minut života. „Zde jsem skončil,“ řekl muž. V následující chvíli byl pryč. Sotva Jacques Saunière osaměl, znovu pohlédl k železné bráně. Dveře nepůjdou otevřít ještě nejméně dvacet minut. Než se k němu kdokoliv dostane, bude po smrti. Přes to všechno ho v té chvíli jímala hrůza daleko větší než strach z vlastní smrti. Musím předat tajemství. Namáhavě se pokusil vstát a představoval si své tři zavražděné bratry. Myslel na generace, které jim předcházely… na úkol, jenž jim byl všem svěřen. Nepřerušený řetěz vědění. A najednou, přes veškerou opatrnost… navzdory tolika bezpečnostním opatřením… je Jacques Saunière poslední spojkou, jediným strážcem jednoho z nejmocnějších tajemství, jaká kdy kdo chránil. Když se mu konečně podařilo postavit se na nohy, celý se třásl. Musím najít nějaký způsob… Je ve Velké galerii jako v pasti a na Zemi žije jediná osoba, jíž může předat pochodeň. Saunière vzhlédl ke stěnám svého okázalého vězení. Sbírka nejslavnějších obrazů světa se na něj usmívala jako staří známí. I když mrkal bolestí, sebral poslední zbytky sil. Věděl, že zoufalý úkol, který teď před sebou má, mu zabere každičkou zbývající vteřinu života.

– 13 –



1 . kapitola Robert Langdon se pomalu probudil. Ve tmě zvonil telefon – neznámý kovový zvuk. Langdon se neohrabaně natáhl po lampičce vedle postele a rozsvítil. Zamžoural na své okolí – luxusní renesanční ložnici s nábytkem z osmnáctého století, fresky na stěnách a velkou mahagonovou postel s nebesy. Kde to jsem? Na žakárovém županu pověšeném na sloupku postele uviděl monogram: HOTEL RITZ, PAŘÍŽ. Pomalu se mu začalo vyjasňovat. Posadil se a unaveně se podíval do velkého zrcadla naproti přes pokoj. Muže, který mu oplácel pohled, v první chvíli nepoznával: rozcuchaný a vyčerpaný, obvykle bystré modré oči otupělé a matné. Na výrazné bradě mu vyrůstalo tmavé strniště a šedivé prameny vlasů na spáncích pronikaly hlouběji do změti drsných černých vlasů. Zvedl sluchátko. „Haló?“ „Monsieur Langdon?“ ozval se mužský hlas. „Doufám, že jsem vás nevzbudil.“ Langdon se omámeně podíval na ciferník budíku. Bylo třicet dva minut po půlnoci. Spal jenom asi hodinu a připadal si jako mrtvý. „Tady je recepční, monsieur. Omlouvám se, že vyrušuji, ale máte návštěvu. Trvá na tom, že je to naléhavé.“ Langdon si pořád připadal trochu jako ve snu. Návštěvu? Jeho pohled zabloudil na zmačkaný leták položený na nočním stolku.

– 15 –



AMERICKÁ UNIVERZITA V PAŘÍŽI má tu čest vás pozvat na

veer s Robertem Langdonem, profesorem náboženské symbologie z Harvardovy univerzity, USA

Langdon si povzdechl. Jeho knihy o náboženských obrazech a symbolech z něj proti jeho vůli udělaly celebritu světa umění a dnešní přednáška s diapozitivy o pohanských symbolech ukrytých v kamenech katedrály v Chartres pravděpodobně byla proti srsti některému konzervativnímu posluchači. Nějaký bigotní učenec zřejmě zjistil, kde je Langdon ubytován, a přišel se s ním pohádat. „Je mi líto,“ řekl Langdon, „ale jsem velice unavený a –…“ „Mais, monsieur,“ přerušil ho recepční a ztišil hlas do naléhavého šepotu, „váš host je důležitý muž. Už je na cestě do vašeho pokoje.“ Langdon byl rázem zcela vzhůru. „Vy jste někoho poslal do mého pokoje?“ „Je mi líto, monsieur, ale člověk jeho postavení… Neměl jsem oprávnění ho zastavit.“ „Kdo přesně to je?“ Recepční však mezitím zavěsil. Téměř bezprostředně nato se ode dveří ozvalo rázné zabušení. Langdon nejistě vyklouzl z postele a cítil, jak se mu nohy zabořily hluboko do koberce. Oblékl si hotelový župan a vykročil ke dveřím. „Kdo je tam?“ „Pane Langdone? Potřebuji s vámi mluvit.“ Úsečný, autoritativní mužský hlas s přízvukem. „Jsem poručík Jérôme Collet. Direction Centrale Police Judiciaire.“ Langdon se zarazil. Kriminální policie? DCPJ je něco jako americká FBI. Proč by za ním chodila? Nechal bezpečnostní řetízek zajištěný a pootevřel dveře. Uviděl před sebou vyzáblý a přepadlý obličej. Policista byl hubený, oblečený do modré uniformy. „Smím dál?“ zeptal se. Langdon nejistě zaváhal. „Oč jde?“ – 16 –



„Můj capitaine vás žádá o znalecký posudek v jisté soukromé záležitosti.“ „Teď?“ užasl Langdon. „Je po půlnoci.“ „Je pravda, že jste se měl dnes večer setkat se správcem z Louvru?“ Langdon se náhle začal cítit nesvůj. Měl se po večerní přednášce sejít s váženým Jacquesem Saunièrem na pár skleniček, ale správce se neobjevil. „Ano. Jak to víte?“ „Našli jsme vaše jméno v jeho diáři.“ „Doufám, že se nestalo nic vážného.“ Policista si těžce povzdechl a škvírou ve dveřích Langdonovi podal snímek z polaroidu. Jakmile se na něj Langdon podíval, celý ztuhl. „Tato fotograﬁe byla pořízena před necelou hodinou. V Louvru.“ Langdon zíral na bizarní obrázek a prvotní záchvěv odporu pomalu ustupoval. Místo něj se v něm zvedala vlna zlosti. „Doufali jsme, že byste nám mohl pomoci zjistit, co se stalo. Když uvážíme vaše znalosti symbolů a to, že jste se ním měl setkat…“ Langdon pocítil neurčitý strach. „Ten symbol tady,“ začal, „a to, jak podivně je to tělo…“ „Naaranžováno?“ napověděl mu policista. Langdon přikývl a po zádech mu přejel mráz. Vzhlédl. „Neumím si představit, kdo by tohle dokázal někomu udělat.“ Policista vypadal zachmuřeně. „Vy to nechápete, pane Langdone. To, co vidíte na té fotograﬁi…“ odmlčel se, „si monsieur Saunière udělal sám.“

2. kapitola Necelé dva kilometry odtud se mohutný albín jménem Silas vbelhal předním vchodem do luxusní rezidence v ulici La Bruyère. Kolem stehna nosil ostnatý pás označovaný jako cilice. Nosili ho všichni opravdoví stoupenci Cesty – byl to kožený pás s ostrými kovovými – 17 –



ostny, které působily bolest coby setrvalou připomínku Kristova utrpení na kříži. Jeho duše zpívala uspokojením z dobře vykonané služby Pánu. Prošel vstupní halou rezidence a potichu vystoupal po schodech. Nechtěl probudit žádného ze spolubratří. Dveře jeho ložnice zůstaly otevřené; zamykat se zde nebylo povoleno. Vstoupil a zavřel za sebou. Pokoj byl zařízen spartánsky – podlaha z tvrdého dřeva, borovicový prádelník, pletená rohož v koutě, která sloužila jako lože. Tento týden byl na návštěvě zde v Paříži, ale již mnoho let žil v podobně zařízeném útočišti v New Yorku. Pán mi poskytuje přístřeší a smysl života. Dnes večer měl Silas konečně pocit, že svůj dluh začal splácet. Rychle přešel k prádelníku, ze spodní zásuvky vytáhl mobilní telefon a vytočil číslo. „Ano?“ ozval se mužský hlas. „Vrátil jsem se, můj učiteli.“ „Mluv,“ přikázal mu hlas. Zněl potěšeně, že ho slyší. „Všichni čtyři jsou mrtví. Tři sénéchaux… i sám velmistr.“ Následovala krátká přestávka, jako na modlitbu. „Předpokládám tedy, že tu informaci jsi zjistil?“ „Všichni čtyři se shodovali. Nezávisle na sobě.“ Silas se odmlčel. Věděl, že informace, kterou od obětí získal, bude pro muže překvapením. „Můj učiteli, všichni čtyři potvrdili, že existuje clef de voûte… legendární úhelný kámen.“ V telefonu uslyšel rychlé nadechnutí a přímo cítil učitelovo vzrušení. „Úhelný kámen…“ Převorství údajně vytvořilo kamennou mapu – clef de voûte neboli úhelný kámen –, desku s rytinou odhalující konečné místo odpočinku největšího tajemství bratrstva, vědomosti takového významu, že její střežení bylo důvodem jejich existence. „Až získáme úhelný kámen,“ zašeptal učitel, „bude nám zbývat už jen jediný krůček.“ „Máme k cíli blíž, než si myslíte. Úhelný kámen je zde, v Paříži.“ – 18 –



31.10.2016, 11:47:56

„V Paříži? Neuvěřitelné. Je to až příliš jednoduché.“ Silas shrnul události toho večera… jak mu všechny čtyři oběti těsně před smrtí svěřily své tajemství: že úhelný kámen je důmyslně ukryt na určitém místě uvnitř jednoho ze starobylých pařížských kostelů – v Saint-Sulpice. „V příbytku Páně!“ zvolal učitel. „Jaký výsměch!“ „Vysmívají se nám už celá staletí.“ Učitel se odmlčel, jako kdyby si chtěl náležitě vychutnat svůj triumf. Konečně pravil: „Prokázal jsi Bohu velkou službu. Musíš pro mě ten kámen získat. Okamžitě. Dnes v noci.“ A vysvětlil mu, co je třeba udělat. Když Silas zavěsil, celé tělo ho brnělo očekáváním. Jedna hodina, řekl si, vděčný, že mu jeho učitel poskytl čas k nezbytnému pokání před tím, než vstoupí do domu Páně. Musím svou duši očistit od dnešních hříchů. Bolest je dobrá, zašeptal.

3. kapitola Otevřeným okénkem policejního vozu projíždějícího Paříží se dovnitř dral svěží dubnový vzduch. Robert Langdon se na sedadle vedle řidiče snažil utřídit si myšlenky. Po rychlé sprše a oholení už sice vypadal poměrně upraveně, ale úzkost se mu zatím zahnat nepodařilo. Jeho mysl se neustále zaobírala děsivým obrazem správcova těla. Jacques Saunière je mrtev. Langdon si nemohl pomoci – od okamžiku, kdy se o správcově smrti dozvěděl, na něj doléhal pocit velké ztráty. Přestože měl Saunière pověst samotáře, jeho oddanost umění z něj činila obdivovanou osobnost a Langdon se na setkání s ním velice těšil. Město pomalu utichalo – bylo vidět poslední pouliční prodavače kandovaných mandlí s jejich pojízdnými vozíky, číšníky z restaurací, – 19 –



DAN BROWN Šifra mistra Leonarda

Recommend Documents