je to docela zajímavý zážitek. Na to se Fandarel skoro urazil a řekl, že on se jednak nechce nechat blbnout nějakým knězem, a druhak si to nehodlá rozházet se svými vlastními bohy. Určitě toho tehdy padlo ještě daleko víc, než na co si nyní dokážu vzpomenout. Pravda, neznělo to celé nijak zvlášť přesvědčivě ani promyšleně, ale doufám, že tohle bylo způsobeno prostě tím, že nám ještě nechtěli dávat příliš mnoho konkrétních informací. A jestli se pletu, tak to aby se Fandarel k těm svým bohům začal pěkně rychle modlit. Protože se s něma asi brzo uvidí.
Omyly mistra Toresaniho Jokedit mě včera dokázal tak zneDebata nad tím, jak se nejlépe bránit mentální jistět, že jsem si ještě cestou na magii. Padl návrh, že místo srazu lámal hlavu s tím, jak jako primitivní štít by mohl posloužit i obyčejný poznat, zdali se mi Toresani nepoplechový kýbl. . . kouší číst myšlenky. Poučen zkušenostmi ze mše ve Faledhelu jsem Stefan: No já myslím, že ten kýbl by naše se rozhodl pro tentokrát vynechat jednání s Toresanim dýmku a dávat si větší pozor na dost negativně to, kdy se Toresanimu dívám do ovlivnil. očí. Nejsem žádný expert na menMartis: Jó, to jsou tální magii, ale tuším, že nepozoti alcháči. Člověk si rované čtení myšlenek není vůbec vezme na hlavu kýbl a oni si z toho hned snadná záležitost, zvlášť pokud má něco vyvozují. člověk zároveň udržovat konverzaci se třemi dalšími lidmi. Martis a Elanor už na mě čekali. Vypadalo to, že o bezpečný průchod se tentokrát bát nemusíme – zbrusu nový meč a výmluvná pouzdra na Martisových botách by dokázala zchladit hlavu většině pouličních živlů. Elanorka s sebou měla nepostradatelnou lékárničku, kuši a na zádech se jí pohupoval nacpaný batůžek. 402
Vykročili jsme do hlubin Krachova. Teď, když čerstvý ranní vítr rozehnal štiplavé výpary z alchymistických pecí, nepůsobila čtvrť ani zdaleka tak truchlivě, jak jsem si ji pamatoval z naší první cesty za Toresanim. Cestou jsme potkávali jen málo lidí. Většina oken byla dosud zabedněná. Dobrá alchymie spočívá určitým způsobem i v tom, kdy se jí věnujete. Toresaniho zahradu jsme poznali už zdaleka. Koruny starých hrušní se začínaly barvit dožluta. Vysokými stébly neposečené trávy kolébal vítr a ve křoví za brankou čiřikalo hejno vrabců. Klid a mír, jako by se nad tímhle titěrným kouskem Parletu zastavil čas. Naše kroky zaskřípěly po pěšince. Okna v přízemí byla zavřená, ale nezakrytá. Okenice tam ostatně nebyly vůbec, když nad tím teď přemýšlím. „Snad ho nevytáhneme ještě z postele,� zadoufala Elanor, zatímco Martis bral za klepadlo. Pokrčil rameny. Dlouho poté, co údery dozněly, se nedělo nic. „Tře —� „Počkej!� přerušila mě. „Už něco slyším. Přece jen je doma.� Pomalé kroky se na okamžik zastavily. Klika cvakla. Starý pán neměl ani zamčeno. „Díky bohu!� V Toresaniho hlase zněla tak upřímná úleva, až jsem se zmateně ohlédl, zdali za námi nestojí ještě někdo. Ale můj pohled padl jenom mezi samotářské stromy. „Tak jste přece jen v pořádku! Už jsem se začínal bát nejhoršího,� vítal nás alchymista a v očích mu tančila radost. Fakt, že nás musel přivítat oblečený jen ve smaragdově zeleném županu, jej zřejmě nijak nevyváděl z míry. „Jen pojďte, pojďte dál.� Neušlo mi, jak Martis podezřívavě svraštil obočí, když jsme Toresaniho následovali do chodby. Ale já jsem náhle zapochyboval – proč jsme si vlastně tak jistí, že v té patálii s Adou měl prsty právě on? Nejpíše proto, že když ne on, tak kdo? Leč tyto otázky budou muset počkat. Kdo ví, třeba mi dnešek naznačí, kde hledat správnou odpověď. I kdyby mělo jít jenom o pocity. Alchymista nás uvedl do nám již známé místnosti bez oken. Ko403
berce, pokrývající celou podlahu, hladově pohlcovaly zvuk kroků. Také stěny musely být pořádně tlusté, protože zvenku sem nedoléhal ani hlásek. „Prosím,� kývl Toresani ke čtyřem křeslům, rozestaveným kolem nízkého stolku. Byl téměř prázdný, a jenom čtyři kalíšky a konvice, z níž tenkým pramínkem stoupala pára naznačovaly, že jsme přece jen nebyli hosty tak docela neočekávanými. Překvapeně jsem pozvedl obočí. „Hm,� pousmál se roztržitě. Potom nám nalil horký odvar, vonící po bylinkách, a uvolněně se posadil do křesílka naproti Elanor. „Proč jste si myslel, že se nám něco stalo?� zeptala se hobitka a opatrně usrkla z kalíšku. Toresani si povzdychl a na okamžik pozvedl zrak k Woodagovi. „Protože jsem se mýlil. A protože ten omyl vás mohl stát život.� Elanor sebou polekaně trhla. V duchu jsem smekl před její duchapřítomností. „Teprve když se roznesla ta zvěst o Žalech – to bylo asi týden poté, co jste mě poprvé navštívili – teprve tehdy jsem pojal podezření, že s tím vaším „zvonkem� to asi nebude úplně v pořádku. Zajel jsem do Žalů a důkladně jsem si prošel okolní les, snaže si vzpomenout na každou maličkost, kterou jste zmínili. Jak jistě víte, tou dobou tam již zasáhla parletská garda a okolí bývalé vesnice Žaly je v mezích možností bezpečné. Samozřejmě, že v takových podmínkách jsem těžko mohl najít nějaké stopy přímo v osadě, ale po delším pátrání se mi podařilo nalézt v lese to místo, kde Selik zřejmě bylinu získával. Strávil jsem tam, v lese za Žaly, dva dny a dvě noci, pozoroval jsem, zkoumal, pátral v paměti. Na konci jsem byl nucen přiznat, že ta rostlina, kterou jsem určil jako nějaký druh zvonku, patří ve skutečnosti k úplně jinému rodu – k rodu Serpenta.� Neubránil jsem se, abych zrakem nezaletěl k černozelené spirále nad našimi hlavami. „Ověřil jsem, co jsem mohl. Hned potom jsem spěchal do Parletu vás varovat, leč bohužel – již jsem vás nezastihl. Pan Manuci mi pouze sdělil, že jste si náhle vzali dovolenou, že jste mimo Parlet a že sám přesně neví, kdy se vrátíte. Byl ale tak laskav, že slíbil předat 404
vám můj vzkaz, jakmile se někdo z vás objeví. Pokud se objeví. Jistě si umíte představit, jak hladce taková představa zapadla do scénáře, kterého jsem se obával.� Elanor se v křesle maličko zavrtěla. „Ale proč?� Toresaniho tváří se mihlo překvapení. „Čeho jste se obával?� upřesnila Elanor a doslova mu visela na rtech. „Já jsem to vlastně ještě neřekl!� zasmál se Toresani. „Omlouvám se. Nuže, jak už jsem věděl dříve, Serpenta se v Tarii vyskytuje, ačkoliv velmi řídce. Většinou je zde uměle pěstovaná, ale to teď. . . zkrátka, tato Serpenta, kterou znám, nemá žádných zhoubných účinků. Z toho, co jsem viděl v Žalech, musím soudit, že se v Tarii objevila blízce příbuzná, avšak smrtelně nebezpečná rostlina.� Nyní Elanor odhlédla od Toresaniho a trochu sklonila hlavu. Babička přece říkala, že ta nebezpečná Serpenta tu roste už dlouho, běželo mi hlavou. Naštěstí se zdálo, že Toresani je příliš zaujat vyprávěním. „Selik – z toho, co jsem slyšel – zřejmě nevěděl, s čím si zahrává; buď, anebo se mu to vymklo z rukou. Nemohu věřit, že by to udělal záměrně,� potřásl hlavou alchymista. Přejel nás živým pohledem. „Mimochodem, vy ještě nějaké vzorky máte?� Zavrtěl jsem hlavou. „Tu rostlinu jsme vám tu nechali celou. . . mnoho jí nebylo a my jsme pro ni stejně neměli využití.� „To je dobře,� oddechl si. „Víte, poté, co jsem se doslechl o tom útoku v Konečné ulici, domníval jsem se, že důvod je nasnadě – totiž že jste Serpentu někde spálili a tohle že byl výsledek. Ale pokud ne. . . � „Opravdu, tímhle to být nemohlo,� ujistil jsem ho. „Vyšetřování toho případu stále běží, starosta jím pověřil inspektora Abberlinea. . . � „Á, Abberline!� usmál se Toresani. „O tom už jsem něco slyšel. Schopný chlapík.� Snažil jsem se rychle zapomenout na ta poslední slova. „Takže vy říkáte, že ta původní Serpenta nemá žádné zvláštní účinky,� zabodl jsem do Toresaniho zkoumavý pohled. Lehce se ošil. 405
„Ne tak docela. Nemá letální účinky, to ne, a manipulace s ní nevyžaduje zvláštních opatření. . . ale je známo, že působí jako poměrně silná halucinogenní droga.� Kratičce zaváhal a potom klidným pohybem rozpřáhl ruce. „Ačkoliv tato rostlina nepřivádí věřící přímo k pravému poznání, kněží jejích účinků nicméně využívají. Já se s tímto přístupem, pravda, neztotožňuji. Ale uznávám, že jejich poslání je z nejtěžších.� V nastalém tichu by bylo slyšet spadnout i vlas. A to všem těm kobercům navzdory. U všech všudy, vždyť nám Toresani právě otevřeně přiznal, že Woodagovi kněží používají při bohoslužbách jakési záhadné drogy! Po straně jsem na něj pohlédl – ale zdálo se, že starý pán upadl do chvilkové meditace. Vzhůru obrácená předloktí měl opřená na kolenou a jeho otevřené dlaně se zdály být nastaveny jakémusi neviditelnému dešti shůry. „No a není možné, že naopak způsob, kterým Serpentu pěstují kněží, je příčinou její neškodnosti?� otázala se po chvilce Elanor, když se Toresani neměl k pokračování. S přivřenými víčky potřásl hlavou. „Nemyslím. Tu rostlinu znám už nějakou dobu, a žádné speciální nároky na pěstování nemá. Její nebezpečnou příbuznou jsem viděl poprvé v Žalech.� Elanor ke mně vrhla výmluvný pohled. Trhl jsem rameny – těžko říct, jak moc je Toresani upřímný nyní. Potřeboval jsem čas, abych si to srovnal v hlavě. A to včetně pocitů, které byly nyní víc než rozporné. „K Woodagovi vede pouze vnitřní cesta,� zamumlal starý pán. Zdálo se mi to, nebo na jeho tvář opravdu dopadal svazek slunečního světla? Bezděky jsem se rozhlédl kolem. Okna tu přece nemá. Z konvice stále ještě stoupaly úzké pramínky páry a ve spirálách se vznášely ke stropu. Náš hostitel se mírně usmíval. „Omlouvám se,� potřásl náhle hlavou a doširoka otevřel oči. „Nějak jsem se zamyslel – kde jsme to skončili? Aha, u pana Abberlinea, že? Nu, o to víc mě zajímá, co nad touto hádankou vymyslí on. Já jsem byl předvědčen, že odpověď znám a vida – opět jsem se mýlil.� „O tom vás můžeme informovat,� odvětila Elanor s ulehčením. 406
„Ano? No, jestli budete mít cestu kolem. . . � usmál se na ni. Zdálo se ale, že myšlenkami je už někde jinde. Vyměnili jsme si pohledy – měli bychom jít. S obřadnou zdvořilostí nás vyprovodil. Když mu ve dveřích Elanor s mnohými díky vracela zelený župánek, upřímně ho to dojalo.
Paní šéfová Cestu zpět jsem skoro nevnímal. I když všechno, co nám Toresani řekl, znělo rozumně, přece jen se mi na tom celém něco nezdálo. Co to jenom mohlo být? V myšlenkách jsem si přehrával průběh dnešní návštěvy. Ta zahrada a ten výraz v jeho tváři, když nás spatřil přede dveřmi. . . to mi ve spojení s hypotézou Toresani-dává-vědět-Adě-jen-co-jsme-vytáhli-paty-do-Krachova vůbec nešlo dohromady. Pouhá tušení? Snad; ale po tom, co jsem zažil v Plotovískách, jsem je přestal brát na lehkou váhu. Ostatně ještě více mne znepokojoval intenzivní pocit, že jsem dosud něco podstatného vynechával i ve svých úvahách. A přitom že jsem to celou dobu měl přímo před očima. Že by to — „Za tím Broučkem bych se stavila až zítra kolem poledne,� vrátil mě do reality Elanorčin hlas. „A myslím, že by bylo lepší, kdybychom tam zašli oba, ať ví.� „Cože? Jo, jasně,� odtušil jsem roztržitě. Ale už bylo pozdě, to, co kroužilo někde na okraji mé mysli, během zlomku vteřiny zmizelo v nenávratnu. „A dneska se na přednášku vykašlu. Radši se s váma objevím v dílně, aby Manuci nezapomněl, že u něj taky pracuju,� rozhodla se ještě. Loudali jsme se pár kroků za ní. „Ani mi nepochválila můj novej meč,� postěžoval si Martis zasmušile. Martis měl toho dne prostě smůlu. Elanor nepochválila, a Kuličku by nedojal ani novým katapultem. Sotva nás spatřila v dílně, udělila nám menší přednášku o pracovní morálce a taky o tom, že během naší „dovolené� ji šéf pověřil vedením všech prací. Z čehož prý plyne 407
i to, že na ni okamžitě přestaneme tak čučet a pro jednou začneme dělat něco užitečného. Sotva dořekla tu poslední větu, rozlétly se dveře a dovnitř vkráčel sám Manuci; zavíráním se nenamáhal. Zvysoka se rozhlédl po dílně a zamířil přímo k nám. V očích měl zvláštní, tvrdý lesk. Kulička se mimoděk vytáhla do plné výšky a důstojně narovnala ramena. „Všechno v pořádku?� usmál se na ni. „Jde to jako na drátku, pane,� prohlásila rezolutně. Na což si dohlídnu, dodala pohledem směrem k nám. „Tu zakázku pro univerzitu máme už skoro vysázenou.� Další z těch vzácných úsměvů. „Výborně.� Teprve potom jako by Manuci zaznamenal přítomnost nás tří, postávajících rozpačitě a trochu provinile opodál. Pokynul nám k sobě. „S váma si chci o něčem promluvit,� řekl přísně. „Nahoře.� S odstupem jsme jej následovali po schodech. Po straně jsem vrhl pohledem po Martisovi – křenil se. V kanceláři Manuci sundal s ramen krátký plášť a přehodil jej přes křeslo. S viditelnou úlevou se posadil, nohy ve vysokých botách natažené daleko pod stůl. Beze slova na mě kývl – pečlivě jsem za námi zavřel. Šéf odsunul stranou hromádku papírů a lokty se opřel o uvolněný kus desky, opíraje se bradou o propletené prsty. Chvíli mlčky studoval koberec před stolem. „Doufám že u vás je taky všechno při starém,� řekl znenadání. „O-ovšem,� opáčil jsem překvapeně. „Kulička nám zrovna dávala nové instrukce,� pospíšil si Martis a tón jeho hlasu zaváněl servilitou až podezřelou. Manuciho tváří přelétl další krátký úsměv. „Ta holka je skvělá,� prohlásil s hrdostí. „Z té ještě něco bude, to si pamatujte. Doufám,� zachmuřil se nepatrně, „že vám vyvětlila co a jak. Zejména,� nenechal se přerušit, ačkoliv Martis se už nadechoval k odpovědi, „že jsem ji po dobu, kdy budu zaneprázdněn jinde, pověřil vedením dílny. Se vším, co to obnáší.� „Ovšem,� hlesl Martis poslušně. Elanor hlasitě kýchla a vzápětí se rozkašlala. Manuci na ni vrhl podezřívavý pohled. 408
„To ten prach, pane,� utírala si uslzené oči. „Omlouvám se.� „Hm, ovšem,� přelétl šéf zrakem dokonale bezprašný stůl. „No, odhaduju, že tento a příští týden zde nebudu příliš často. Pokud mě budete nutně potřebovat zastihnout, měli byste mě najít na radnici. Do Parletu předevčírem dorazila delegace z Vraních hor a je nezbytné, abychom udělali vše, co je v našich silách.� Přikývli jsme. Specifický slovník Alda Manuciho jsme si už uměli překládat téměř simultánně. „Hlavním vyslancem je jakýsi Korvus. Zatím to vypadá, že to je velmi rozumný. . . člověk,� zaváhal na kratičký okamžik šéf. „A že mu upřímně záleží na tom, aby se s námi dohodl na obchodních podmínkách, přijatelných pro obě strany. Musím přiznat, že jsme tak vstřícný přístup ani nečekali. Většina Rady, mě nevyjímaje, je toho názoru, že bychom se vůči Vraním horám měli zachovat podobně.� Prohlásil to tak suverénně, že mi jedna drobnost skoro unikla. Ale jen skoro. „Co na to Konrád?� pozdvihl jsem obočí. „Ten,� odfrkl Manuci, „nemá na zasedání městské rady co dělat. A mimoto,� adresoval po chvíli kamsi ke stropu, „Konrád má teď úplně jiné starosti.� A Konrád není sám, souhlasil jsem s ním v duchu. „Dobrá zpráva speciálně pro nás je to, že jednání o dodávkách kovů na sebe vzal Mentelin. A vypadá to, že i my budeme mít další zakázku. Dnes,� napřímil se v křesle Manuci a dlaněmi se opřel o stůl, „se mi konečně podařilo promluvit s Korvem mezi čtyřma očima. Vranohorští sem přijeli nejen uzavřít obchodní smlouvy, ale rádi by také rozšířili oficiální zprávy o situaci ve Vraních horách. Nabídl jsem mu k tomuto účelu služby naší dílny. Ještě jsme se nedomluvili na detailech, ale je to na dobré cestě. Typograficky nic zvláštního, vlastně jde jen o letáky se základními informacemi o současném uspořádání Vraních hor, ale obsah bude výjimečný. Každé slovo musí sednout! Rozumíte?� Rozuměli jsme. Manuciho nadšení bylo nakažlivé. Zatraceně, tohle bude ještě zajímavé. Věci se dávaly dopředu rychleji než Aradinova vojska. 409
„Co se týká Phoenixe, zprávy o něm ještě nemám. Před pár dny jsem vyslal na jedné z lodí posla do Podlesí. Dokumenty, kterými jsem ho vybavil, by měly stačit na to, aby jej vytáhl z každého vězení. Vlastně doufám, že Phoenixe někde zabásli – to by byla zdaleka ta nejlepší varianta.� „A, ehm. . . jak to vypadá u soudu?� zeptal se s obavami Martis. „Odhaduju to tak na týden nejvíc,� trhl rameny šéf. „Lipka prostě už nemá v záloze žádné rozumné námitky, a přísedící, zejména Woodagovi kněží, začínají poukazovat na neúměrně velké průtahy mezi jednotlivými slyšeními. Pokud si nechce zahrávat s ohněm, bude muset tu obžalobu Vilíka, Dereka a Lamoraka prostě vzdát.� Martis mi do ramene uštědřil přátelský štulec. Radostně se šklebil a vztyčil vzhůru palec. Manuci se usmál na půl úst; pak ale zvážněl a o poznání snížil hlas. „O tom, co jste zjistili u Tří růží, jsem už pochopitelně mluvil s Jensonem. Má za to, a já s ním – mimořádně, cha! – souhlasím, že bychom se měli pokusit ještě o jednu podobnou akci a během ní získat rozhodující důkazy. A potom už jednat rychle – zatáhnout to před městský soud, informovat starostu,� vypočítával a oči se mu přitom nepřátelsky zúžily. „Do té doby buďte ve střehu. Je možné, že budeme muset jednat rychle, bez plánování, pokud se něco zvrtne. Prosím, počítejte s tím.� Jako v hypnóze jsme přikývli. Všiml jsem si šikmých paprsků, prosvítajících ve dřevě na odkryté části stolu. U všech bohů, pomyslel jsem si, ten Lipka to opravdu neměl v hlavě v pořádku, když to na nás zkusil hodit. Třeba mu to uznají jako polehčující okolnost. Nějakou dobu poté, co jsme se vrátili k práci, sešel dolů i Manuci. V dílně se už nezastavoval, pouze kývl na Kuličku, že na ni spoléhá. „Velcí mágové nastupují do arény, a nás tady zatím komanduje ta slepice,� postěžoval si Martis trpce, když jsme se míjeli. „Do háje, Martisi, trochu to promaž!� ozvala se řečená hobitka, jako by mu četla myšlenky. „Vždyť zavaříš šroub!� Martis přestal týrat lis a se zavilým výrazem vyrazil pro olejničku. Tohle bude dlouhá směna. 410
Ke Kuliččině cti a slávě se sluší říct, že to přes všechno své vyhrožování utnula v dílně poměrně brzo, snad ještě před čtvrtou. Ona přece jen není tak strašná, jak se snaží tvářit. Svým dobrodiním mi nicméně poskytla, v poslední době vzácnou, chvíli klidu. Využil jsem ji ke zpytování svého svědomí a když jsem skončil, přál jsem si, abychom dnes byli jeli i přes noc. Asi jsem to poslední dobou nějak pustil z hlavy, ale faktem je, že za necelé čtyři měsíce mě čekají závěrečné zkoušky na univerzitě. Které, jak je z mnoha hořkých zkušeností známo, neradno podcenit, například přípravou trvající méně než jeden měsíc. O tom, co budu dělat po zbytek dne bylo tímto rozhodnuto a nebylo, co by se mi mohlo postavit do cesty. Ona totiž Prádelna∗ je, i se svými rozsáhlými knihovnami, otevřená prakticky neustále, právě kvůli takový případům jako já.
Malé radosti Ráno jsem dole potkal Jokedita. Byl jsem připraven dělat, jako že vůbec neexistuju, ale starý pán mě mile překvapil, když mi popřál dobré ráno. Vzápětí to sice shodil dotazem, zdali to bude moje poslední, ale člověk by se měl umět radovat i z malých úspěchů. Když ho takhle vidím, mám hned větší chuť zůstat naživu, čistě jemu na vztek. S pohvizdováním jsem vyrazil do dílny. Dnes bude nádherný den – podzim se sice už hlásil chladným větrem, ale obloha byla světle modrá a čistá a ani město dosud nestihlo zamořit vzduch směsicí pachů. Jeden z alchymistů, u kterého jsem občas něco pro Jokedita zařizoval, zrovna zametal schody před svým krámkem. Přátelsky na mě mávnul. ∗ Prádelna
je – v podstatě generický – název pro jakoukoliv speciálně zabezpečenou místnost určenou k tomu, aby v ní studenti magie pilovali své dovednosti. K té parletské náleží, díky práci mnoha generací studentů, i rozsáhlé knihovny, skripta a skripty.
411
„Bijte je, pampeliškožrouty ušatý!� zaječel zpoza rohu ostrý hlásek. „Volové! To si zežerete!� „Auuu!� Do cesty se mi připletla banda otrhaných kluků. Celí rozpálení, s klacky v rukou, hnali se za dvěma prchajícími, div do mě v té rychlosti nenapálili. „Bacha vole, civil vole!� Bleskově uskakovali stranou. Ztratili tím jenom zlomek vteřiny. Vzápětí mi celá řvoucí banda zmizela v další uličce. Vykročil jsem dál a po krátké době si uvědomil, že se trochu zlomyslně, trochu radostně usmívám. Odepjal jsem od opasku klíče a za chůze je začal přehazovat z jedné ruky do druhé. Levá, pravá, levá∗ . . . Domovní znak byl viditelný už z dálky. V dílně se už určitě pustily do práce lisy, věčně hladová a jako ti draci ve štítu nebezpečná zvířata, které dokázala na uzdě udržet jenom Kulička, podobná krotitelce, neúnavná, odvážná, skvělá. Rozrazil jsem dveře, div nevzaly druhou venkovní fasádu. „Ahoj,� pozdravil jsem Kuličku, sedící za pultem naproti dveřím. Znejistěla a přelétla se nenápadně pohledem. „No, nazdar,� řekla nakonec. „A čemu se tak šklebíš?�
Doktor Brouček V polední pauze jsem se vytratil z dílny a zamířil na univerzitu. Elanor už na mě čekala. Nevěděli jsme přesně, kde má doktor Brouček kabinet, ale to nijak zvlášť nevadilo. Tušili jsme, kde ho zastihnout. Minuli jsme Erikův kutloch. Chodba, kterou jsme kráčeli, byla jedním slovem hnusná – popraskané, zanesené dlaždice na podlaze si dobře rozuměly s vlhnoucí omítkou, která místy opadávala a zanechávala u zdí šedavé hromádky. Tu a tam se válelo nějaké narychlo vystěhované laboratorní vybavení, tmavé láhve s navěky zatuhlými zátkami, jakýsi záhadný tvar, přehozený ušmudlaným hadrem a označený NESAHAT! Celkovému vizuálnímu dojmu tvořil důstojný kontrapunkt všudypřítomný zápach chemikálií a horkého kovu. ∗ Pravá,
levá. . . atd.
412
U každých dveří, které stály za pokus, jsme se na chvilku zastavili a poslouchali. Doktora Broučka, když zrovna učí, není možné minout. Zvláště pokud týrá zrovna prváky – alchymisty, doplnil jsem z vlastní hořké zkušenosti. „. . . ne SAKRA! Říkal jsem ti, neber to za ten spodek! A nejdřív zavzdušnit, vodu zastav až potom!� Zaslechli jsme povědomý hlas. A po chvíli vzteklý řev: „Himlhergot!! To byl opačnej kohout!� Kývli jsme na sebe. Doktor byl dnes ve svém živlu. A další vodní vývěva zřejmě odešla do kytiček, pomyslel jsem si spokojeně. Průměrný ročník jich za semestr zničil pět až šest. „Necháme ho trochu vyběsnit, ne?� špitla s úsměvem Elanorka. Ve směsici zmatených zvuků, které následovaly, vynikal ustrašený hlásek nějakého nešťastníka, koktající omluvy. „Hej!� vznesl se nad to všechno zvučný tenor doktora Broučka. „Ty tam! Jak to držíš? Vždyť míříš přímo na Pokazsta! Okam —� Nedořekl. Ozvalo se temné „hvůůššš�. Měl jsem dost duchapřítomnosti, abych ode dveří odskočil právě včas. Z laboratoře se vyřítil mladičký hobit. Hnědé kudrnaté vlasy měl v jednom plameni. Za ním se na chodbu dlouhým skokem vrhnul starší muž, během odrazu sebral ode dveří připravený kýbl s vodou a plavným pohybem ji po hobitovi chrstl. Trefil bezchybně. „Běž do šatny a převleč se!� nakázal pofňukávajícímu a do poslední nitky promočenému studentovi. „Dnešní cvičení ti neuznávám.� S rukama založenýma v bok sledoval, jak chlapec odchází. Doktor Brouček byl menší postavy, táhlo mu snad na šedesát a se svým mohutným břichem, červenými tvářemi a mrožím knírem působil trochu legračně. Jenomže od té doby, co znám Jokedita. . . „Dobrý den,� pozdravila způsobně Elanor. „Kuš!� nadskočil leknutím. „A co vy se tu ulejváte?� zamračil se na nás přísně. „My už tohle máme za sebou,� upozornil jsem ho s úsměvem. „Ale,� vynutil jsem vážnější tón hlasu, „potřebovali bychom s vámi mluvit. Kvůli jedné. . . ééé, záležitosti.� „No tak mluv,� vyzval mě a s bohorovným klidem se opřel o futra. Náhle jsem nevěděl, jak do toho. 413
„My jsme přišli. . . � začal jsem. K ďasu! Jak to jenom vyjádřit? Přišli jsme abychom vám vyřídili, že dva vaši kumpáni z armády plánují rozjet v Parletu takovou menší revoluci a šiklo by se jim, kdybyste jim dohodil kontakt na nějakou černovlasou matematičku, kterou jste kdysi léčil? „My jsme přišli. . . � začal jsem znova. „No to vidím sám, že jste přišli,� usmíval se doktor Brouček. Jako vždycky byl po úspěšném zásahu v dobrém rozmaru. „. . . abychom vám vyřídili vzkaz od dvou lidí, které jste znával,� vzchopil jsem se s vypětím všech mentálních sil. „A sice od pana Holubinky a Fandarela. Už nějakou dobu jsou zde, v Parletu, a potřebovali by se s vámi setkat.� Pobavení z Broučkovy tváře zmizelo a vystřídala jej směs napětí a dychtivého očekávání. „To je neuvěřitelné! A o co se jedná?� „Potřebují informace o jisté dívce jménem Jasmína.� Doktor polekaně zasykl a s paranoidním výrazem se rozhlédl po liduprádné chodbě. „Ne tak nahlas,� zašeptal. „Pojďte aspoň od těch dveří.� „Tak povídej, povídej,� vyzval mě, když jsme poodešli k jednomu z vysokých oken na opačné straně chodby. Přes zaprášené sklo se jen stěží draly mdlé pramínky světla. „To je v podstatě všechno. Žádali jenom, aby vaše setkání proběhlo co nejméně. . . na očích veřejnosti.� Brouček rychle pokyvoval hlavou. „U mě doma to být nemůže, u Kotvy a ráhna bývá narváno. . . � mumlal si překotně. „Oni sami bývají k zastižení u pana Jokedita Eimse v Konečné ulici,� dodal jsem pro úplnost. „Jistě, jistě,� kývl doktor. „No, myslím, že o místu bych už věděl. A čas, kdy, to říkali?� „Co nejdříve, podle všeho.� Starému muži se v zarudlých očích objevil podivný záblesk. Připomínal uhlíky, probouzející se k novému životu. „Dobře. Budu je očekávat dnes večer v osm hodin v hospodě 414
U chcíplého psa – takový podřadný pajzl kus za univerzitou to je. Budou vědět?� „Sotva. Ale já to místo znám, doprovodím je.� „Dobře, dobře,� souhlasil chvatně. „Vzkažte jim, že se budu těšit.� Letmo si s námi potřásl rukou a odspěchal zpátky do laboratoře. Chvíli jsme ještě postáli u okna a potom se vydali svou cestou. Elanor už toho dne neměla žádné další přednášky a plánovala stavit se v dílně. Já jsem na tom byl podobně s tím jediným rozdílem, že mě navíc čekal zdravotní výklus za Fandarelem a Holubinkou. „Vrtáci!� dolehlo k nám vzdálené zaječení. Zněla v něm špatně skrývaná radost. Cestou jsem se myšlenkami vracel k tomu, co nám Fandarel o Jasmíně předevčírem řekl. Z toho, co povídal, jsem nabyl dojmu, že nemá zatím žádný bod, od kterého by se mohl odpíchnout při svém pátrání. Ovšem, doktor Brouček by mohl. . . a potom, pokud Jasmína ještě donedávna studovala, musely o ní na univerzitě zůstat nějaké záznamy. Nemohla přece zmizet jenom tak beze stopy. Pátral jsem v paměti, jestli jsem ji někdy nepotkal osobně, časově by to bylo možné. Ale na žádnou dívku, která by se podobala Jasmíně, jsem si nevzpomínal. Přesto tu budou další lidé, kteří ji znali zcela určitě – spolužáci, vyučující. . . a Phoenix, zamrazilo mě v zádech. Náhle jsem k ní pocítil náklonnost. Chudák holka. Stejně, uvažoval jsem, popaměti se proplétaje uličkami Bernova. Stejně, proč zrovna matematika? Na tom oboru byly studentky raritou samy o sobě. A když už se našly takové, které se jí nebály, stejně raději zvolily magii. Magie není tak. . . no, bezzubá. Něco se naučíte, něco umíte. Matematika je prostě zajímavé intelektuální cvičení. Na začátku Konečné ulice jsem minul gardistu, kterého nám sem přidělil Abberline. Fandarel i Holubinka z něj musí být dost nervózní, he he. Snažili se o všemožné utajení, a teď? Jejich výpovědi jsou zaprotokolovány a bydlí v ulici s posílenou ostrahou. Doma jsem zastihl jenom Holubinku. Slíbil jsem, že se za ním a za Fandarelem před osmou stavím a cestu ke Chcíplému psovi jim ukážu. 415
Večerní zprávy Z Prádelny jsem odešel něco po sedmé. Po ostrém jasu uvnitř mi obrysy budov připadaly roztřesené a nezřetelné; před očima se mi ještě objevovaly záblesky světel a zářivé křivky, vykreslované do vzduchu magií měnící se na čistou energii. Na chvíli jsem se opřel o zeď u vchodu, zavřel oči a čekal, až se mi vrátí normální vidění. Večerní vzduch příjemně chladil spánky a odnášel s sebou únavu. Byl jsem spokojen – dnes už mi docela šly i náročnější části z časoprostorových technik, a myslím, že teleportaci bych pomalu mohl zkusit naostro. Až se stavím v Plotovískách, musím si je Zapamatovat. Pak bych byl schopen třídenní cestu zkrátit na nulový čas! „Teď zašel za roh,� sykla Elanor, opatrně vykukující ze dveří Jokeditova domu. „Pojďte.� Čtyři postavy vyklouzly ze dveří a vydaly se na opačnou stranu od hlídkujícího gardisty. Vedli jsme Fandarela s Holubinkou delší trasou, abychom se vyhnuli příliš rušným ulicím. Opustili jsme Bernov. Po naší pravici vyvstal proti nebi obrys univerzitní věže. V několika oknech ve vyšších patrech se dosud svítilo. Zahnuli jsme za roh vysoké zdi, která obepíná celý komplex budov včetně zahrad. Čpavý zápach, který se od ní linul nám jasně dával najevo, že se nacházíme na té horší straně. „Támhle je ta hospoda,� ukázala Elanor na vývěsní štít na konci ulice. Z okna pod ním se linulo jasné světlo. Fandarel něco tiše zabručel, Holubinka na nás mlčky kývl. Potom je spolklo šero. Vrátil jsem se právě včas, abych zastihl Jokedita, chystajícího se na kutě. Popřál jsem mu dobrou noc a odešel do jídelny, zahřát se u skomírajícího krbu. Večer byl chladný. Seděl jsem v křesle a padala na mě příjemná ospalost. Rázné zabušení mě dokonale probralo. Na Fandarela a Holubinku bylo příliš brzo, a ti stejně měli klíče. Pokrčil jsem rameny a vydal se ke dveřím. „Ano?� 416
„Omlouvám se, že ruším tak pozdě,� řekl gardista. „Ale někdo se vám velmi snažil doručit tento vzkaz.� S tím mi podal papírek, složený na drobné čtverečky. „To. . . jo, to je v pořádku, děkuji,� odtušil jsem automaticky. „A kdo, ehm, s ním přišel?� Pokrčil rameny. „Nějaký otrhaný kluk. Nechtěl říct, od koho to je, a tak jsem ho k vám nepustil. Měl jsem?� „Ne. . . ne, na tom asi nezáleží. Děkuju za vyřízení.� Ve svém pokoji jsem nejdříve zatemnil okna a pod lampou vzkaz rozbalil. S námahou jsem zaostřil na ušmudlaný papír – jen pár slov, načmáraných slabou tužkou. Prosím, dávejte si pozor, koho máte v zádech. Promnul jsem papír v prstech. Byl velmi tenký, skoro hedvábný. Prosím. Dávejte si pozor, koho. . . Na několika místech jej silnější tahy dokonce protrhly skrz naskrz. Prosím, dávejte si pozor, koho máte v zádech. . . . koho máte v zádech. „Prosím, počítejte s tím. Do té doby buďte ve střehu. Je možné, že budeme muset jednat rychle, bez plánování, pokud se něco zvrtne. . . �
. . . zvedl se ze vzpomínky jako ozvěna Manuciho hlas. V první chvíli mě napadlo, že bych měl vyrazit ven, zkontrolovat, jak jsou na tom Martis a Elanor, ale vzápětí jsem tu myšlenku zavrhl. Pokud po nás opravdu někdo šel, poskytl bych mu ideální příležitost – koneckonců ten vzkaz mohl být podvrh. Rozhodl jsem se ten večer nic nepodnikat a počkat si na ráno. 417
Moji milí Z dílny se neozýval ani hlásek. Vzal jsem za kliku a v duchu se připravil na nejhorší. „Fuj. . . � oddechl jsem si tiše. Elanor vzhlédla od stolu, nad kterým se skláněla společně s Kuličkou a Martisem. Prudce do něj strčila. „No konečně!� uvítal mě. „Stefane, představ si to – Manuci náhle odcestoval z Parletu.� „To je ale pěkná pitomost! Děláte si srandu?� Ale už když jsem ta slova vypouštěl z úst, bylo mi jasné, že na legrácky tu nikdo nemá náladu. Zřejmě jsem nebyl sám, kdo včera obdržel nějaké to záhadné varování – vždyť Elanor měla u nohou odloženou svoji kuši, a Martisovi u pasu dokonce visel meč! „No, nechal nám tady pokyny,� pokrčil Martis strojeně rameny. Přešel jsem k nim. Jeden z pomocných dělníků nás se zájmem sledoval. Když zachytil můj pohled, rychle zrak odvrátil. Přelétl jsem očima začátek vzkazu. „Moji milí. . . � Zarazil jsem se a vrátil se na začátek řádku. Moji milí. . . Ne, tak tomuhle jsem prostě nevěřil. „Jste si jistí, že to opravdu psal Manuci?� Kulička potřásla hlavou. „No, vypadá to jako jeho písmo,� připustila, ale úplně přesvědčeně to neznělo. Vůbec jsem se nedivil – obvyklé znaky, podobné artritickým muřím nohám, nahradil dokonale vykreslený, kaligrafický rukopis. Jistě, Manuciho styl jsem v něm poznával, ale že by nám psal až takhle hezky? To se mu ještě nikdy nestalo. Kulička pokrčila rameny. „Občas, když mi tu nechával nějaké pokyny, tak to vypadalo podobně. Teda že se snažil, abych to přečetla. No a o tom, že má rozjednané nějaké dodávky přece mluvil, ne? Mně to až tak divné nepřijde.� Chtěl jsem namítnout něco o tom, že v těchto dnech má Manuci naopak všechny důvody ve městě zůstat, ale včas jsem si všiml Martisova výrazu. Mrkal jako stižený světloplachostí. 418
„Noo,� protáhl jsem váhavě. „To je vlastně pravda, že.� Kulička tím zřejmě považovala věc za vysvětlenou a vrátila se ke svému pultíku. „Děje se něco?� otázala se podrážděně jednoho z dělníků. Chlapík se k nám spěšně otočil zády a pokračoval v práci. Sebral jsem papír ze stolu a odešel k sobě. Elanor a Martis mě následovali. Sotva nás plachta skryla před zvědavými zraky, rozpoutala se doslova bouře. Ovšem vedená šeptem. „Taky’s dostal včera ten vzkaz, co?� zamával mi Martis před očima povědomým papírkem. „Jo, taky. . . počkej, nech mě to nejdřív dočíst.� Po tom příšerném a zcela nemanuciovském oslovení list pokračoval: Musel jsem narychlo odcestovat v jedné naléhavé obchodní záležitosti do Varweddy kvůli dodávkám cínu. Vrátím se za několik málo dní. Jeďte zatím podle plánu, dílnu bude mít na povel Kulička! Nezlobte ji! Váš, Aldus Manutius
A pod tím podpis, bezpochyby šéfův vlastnoruční. Tento byl ale na konci vyzdoben takovou přemírou kudrlinek a krucánků, až z toho přecházel zrak. „No?� Zavrtěl jsem hlavou. Ne že bych nevěděl, co si o tom myslet – právě naopak. Jenže jeden scénář byl pitomější než druhý. Elanor vzkaz sebrala a pozorně si jej prohlížela. Zajímalo by mě, proč si Manuci dával – teda spíš musel dávat – takovou práci s písmem, když ten papír vypadá, jak by ho požvejkala kráva. „Ten lísteček tam míval vždycky?� dotkla se hobitka jedné z kudrlinek. A skutečně – buď to byla hodně velká náhoda, nebo Manuci do svého podpisu opravdu vpašoval jednoduchý obrázek. Elanor nehtíkem zaškrábala po rozmazané skvrně na rubu vzkazu. „A co myslíte, že je tohle?� Martis skvrnu přeletěl pohledem a mlčky mi list předal. Upřela se na mě dvojice vyčkávavých pohledů. 419
„To je krev,� pokrčil jsem rameny. Martis zalapal po dechu. „No – no jasně! A ty to řekneš jenom tak?!� Chytil jsem se za hlavu. „No a co jste čekali? U všech bohů, to přece nikdo nemohl myslet vážně, že bysme na ten vzkaz skočili! Vždyť to smrdí jako táborová latrína ve Faledhelu! Já – nevím, mně to připadá spíš jako celkem jasná výhružka. Skoro se divím, že ten dopis nebyl ke stolu přibodnutej zakrvácenou kudlou, nebo tak něco!� „Nehulákej tady tolik,� mírnila mě Elanor. „To můžeme řešit později. Ať už se tím sleduje cokoliv, měli bysme si ověřit, jestli tady Manuci opravdu někde není.� To byl bezpochyby konstruktivní návrh. Vyběhli jsme po schodech, sledováni nechápavým pohledem Kuličky a dvou nebo tří dělníků. Přede dveřmi kanceláře jsme chvíli naslouchali. Zevnitř se neozýval ani šramot. Tlumeně jsem zaklepal. „Pane? Jste tam?� Odpovědi ani jiné reakce jsem se nedočkal. Bylo zamčeno. Martis ještě vyzkoušel účtárnu, ale se stejným výsledkem. „Měli bysme to otočit,� sykl. „Ať tady nekejsnem podezřele dlouho.� Vrátili jsme se do dílny. Kulička si nás změřila přísným pohledem. „Co tam blbnete?� „My. . . no, byli jsme se podívat, jestli nám nenechal nějaký vzkaz i nahoře,� vymýšlel jsem nahonem. „Hm!� odfrkla hobitka. Možná chtěla ještě něco dodat, ale její pozornost v tu chvíli odvedlo něco jiného. „Pometale! Co to zase provádíte? Vždyť ten rám už skoro prasknul! To nemáte uši?� Z hlasu jí čišela neobvyklá nervozita. „Mě už to vážně přestává bavit! Nejdřív ty klíče, a teď nám zlikvidujete sazbu!� „Cože?� nastražil se Martis okamžitě. „Někdo tu měl problém s klíči od dílny?� „Jo!� dštila Kulička blesky. „Tenhle,� bodla vztekle do vzduchu směrem k chapíkovi, který byl každým okamžikem menší a menší, „se včera někde ožral, nebo co, a ráno zjistil, že nějakým nevysvětlitelným způsobem přišel o klíče. Dnes tady stepoval na ulici, pouštěla jsem ho dovnitř.� 420
Během její litanie jsem potichu zacouval do svého kamrlíku a znova jsem vytáhl pomačkaný vzkaz. Pokud měl šéf tolik duchapřítomnosti, že si dovolil tam něco přimalovat, určitě neskončil u jediného obrázku. Očima jsem se vpíjel do dokonalých písmen. Dokonalých, pravidelných a — A moment! Levou rukou jsem zašmátral v polici za sebou. Někdo mi vtiskl do dlaně tužku. „Díky, Elanor.� „Ehm. . . � „Díky, Martisi,� opravil jsem se nepřítomně a jako o život sázel na cár papíru jednotlivé hlásky. JDETE NAHORU KE ME ZLOBI
„Doprdelekurvadrát!� vysypal ze sebe Martis a otočil se na patě. „Ne —� Chtělo se mi klít, ale bylo už pozdě. Jestli nám nastrčili někoho i sem do dílny, tak jsme do toho právě naplno šlápli. Martise jsme dostihli až nahoře. Zalomcoval klikou. Mnou zalomcoval vztek. „Šéf si klíče vždycky brával s sebou, co?� „Tak na to asi budeme muset jít silou, hmm?� opřel jsem se o bytelná futra a zatlačil do dveří dlaní. Povolily okamžitě. Propadl jsem skrz a rychle mrkal, aby vyhnal z očí dřevěných prach. Místnost tonula ve tmě. „Lux!� „Hu!� vyhekla překvapeně Elanor a těkala po kanceláři hledáčkem natažené kuše. Místnost byla prázdná. Martis došel k vysokým oknům a trhnutím odhrnul zatažené záclony. Dovnitř se vedralo denní světlo. Elanor s cvaknutím povolila spoušť. „Vy dva účtárnu, já byt,� rozdělil kompetence Martis a s taseným mečem se vrhnul do dveří napravo.
421
Účtárna, kde blahé paměti úřadoval Phoenix, byla obrazem klidu a míru. Žádný nepořádek, žádné stopy po boji. . . nábytek dokonce už stihla pokrýt slabá vrstva prachu. Manuci sem pěknou dobu nezavítal. Vrátili jsme se do kanceláře. Naproti se vynořil Martis. „Nikde nikdo,� zatasil meč. „Ale. . . Elanor, hej!� Hobitka klečela na zemi kus za dveřmi. Opatrně vztáhla ruku a prstem po něčem přejela. Zadrnčelo to. „Dělej – za dveře!� sykl Manuci a drapl kuši. Sotva jsem stačil zapadnout za futra, ozvalo se zabušení na dveře. Viděl jsem, jak klika klesá a zase se zvedá, jak se dovnitř vrhá jakási postava a pak. . . . . . pak se Elanor válí na zemi, rukama si kryje hlavu a na píď od ní se v podlaze chvěje šipka z kuše.
„Po někom střílel. A netrefil.� Jako na povel jsme se vrhli ke stolu. Papíry, na první pohled jakž takž srovnané, na něm byly navršeny bez ladu a skladu, některé pomačkané a s tmavými šmouhami, o jejichž původu jsme se nemuseli dlouho dohadovat. Martis je odstrčil stranou. Rýhy v desce stolu byly tmavé krví. „Hle hle, červánky,� ušklíbl se morbidně. Klesl na kolena. Kapky krve už v tmavém koberci ztvrdly do drobných ostrůvků. S potížemi jsem otevřel přihrádku pod deskou – kuše v ní byla vzpříčená, jako by ji tam někdo narval ve spěchu a násilím. Zbytek papírů šel stranou. Tmavý flek na stole byl dobře rozeznatelný, útočnící se nijak zvlášť pečlivým uklízením nenamáhali. Buď to, anebo už prostě neměli čas. Manuci se nedal jen tak lacino. A s největší pravděpodobností je stále ještě naživu. „Teď jde o to, jestli to máme považovat za dobrou zprávu,� ozval se Martis, dosud prohledávající zem pod okny. S heknutím se napřímil a vztáhl ruku ke světlu. V prstech se mu cosi kovově zablýsklo. Knoflíček. „Pan Gradan si dal dvě a dvě dohromady zatraceně rychle, co říkáte?� 422
Nesem vám noviny „Co — co to —� Odpovědi se Kulička nedočkala. V dílně doznívalo už jenom hlasité prásknutí vchodových dveří. „Kde ho. . . budeme. . . shánět nejdřív?� vyrážela ze sebe Elanor, zatímco si za chůze připínala k opasku klíče, nalezené v Manuciho kanceláři. „V dílně přece.� Martis mě popadl za loket a přiměl zastavit. „To jim chceš po tom všem lízt na oči? Dyť nás vynesou v zubech!� Netrpělivě jsem jeho ruku setřásl. „Ale nevynesou!� odbyl jsem ho a pokračoval v chůzi. Naštvaně zafuněl. „Deš první, jasný?� Zlaté slunce zářilo. Na kratičký okamžik jsem zaletěl zrakem k literám pod domovním znakem a v duchu jsem, jako ostatně už tolikrát, před jejich tvůrcem hluboce smekl. Všechna čest, pane Jensone. Připravte písmovky, nesem vám noviny. Do nosu mě udeřila povědomá směsice pachů. Člověk, sedící za zákaznickým pultem, k nám unaveně zvedl zrak. Kolem hlavy se mu bělaly obvazy. „Dobrý den. Co si pře —� Nedořekl. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak k němu míříme, a výraz šoku v jeho tváři rychle vystřídala čirá nenávist. „Vy —� Na víc mu nestačil čas. S bezmeznou drzostí jsem se opřel pěstmi o papíry, které měl rozložené před sebou. „To si nech na později. Potřebujeme mluvit s Jensonem. Kde je?� „Co —� Naklonil jsem se ještě o něco více dopředu. Instinktivě ucukl. „Jenson, sakra!� zavrčel jsem mu do obličeje. „Váš. Šéf. Je tady?� Horečnatě zavrtěl hlavou. „Nene,� zakoktal. 423
„Na radnici?� „Jo. . . jo, jo.� Věnoval jsem mu poslední varovný pohled a zvedl ruce ze stolu. Ve chvíli, kdy se k nám z dílny doneslo hlasité klení, jsme už stáli venku na ulici. Radnice. Hned za masivními vraty nám cestu zastoupili dva strážní. „Koho hledáte?� změřil si nás hodnotícím pohledem první. Bylo jasné, že jsme příliš neobstáli. Snažil jsem to nebrat příliš na vědomí a přednesl jsem naši žádost. Muž se obrátil na svého kolegu. „Jenson – viděl jsi ho ráno?� Pokývnutí. Ten, který se mnou mluvil, mávl rukou směrem k několika křeslům v rohu haly. „Budeme ho informovat.� „Jsme tady strašlivě na očích,� ošil se Martis a pootočil křeslo tak, aby byl pokud možno zády do rozlehlé haly. S tím se nedalo nesouhlasit, ale bohužel to nebylo zdaleka první dnešní pochybení. Vlastně jsme podělali, co se jen dalo. Jednali jsme strašlivě zbrkle. Jestli nás někdo sledoval, je to v řiti. Čekání se nepříjemně protahovalo. Kolem nás co chvíli prošel, nebo spíš majestátně proplul, nějaký vážený měšťan. Tu a tam na nás ulpěl zvědavý nebo pohoršený pohled. Mohli jsme mluvit o neuvěřitelném štěstí, že nám osud do cesty nepřihrál rovnou samotného Lipku. „No konečně,� špitla Elanor. Na vzdáleném konci vestibulu se vynořil náš gardista, následován vysokou siluetou Nicolase Jensona. Bleskově jsme povstali. „Co se děje?� zatáhl nás Jenson do kouta. „Jak dlouho tu čekáte? Kdo všechno vás viděl?� „Jednu otázku,� vskočil jsem mu do řeči. „Víte, kde je Manuci?� „Aldus?� nakrčil překvapeně čelo. „No, brzy ráno odjížděl do Varweddy, jak jsem slyšel.� Vyměnil jsem si s ostatními významný pohled. Jak jsem slyšel. „Jo, nechal nám v dílně vzkaz,� ušklíbl se křivě Martis. Zašátral jsem v kapse a podal Jensonovi onen kus papíru. S rukou nataženou daleko od sebe na něj nechápavě zazíral. Vytřeštil zrak. 424
„Tohle přece. . . to mi tvrdíte, že to psal on ?� „To přece nikdo z nás neřekl,� bránil se Martis. Stručně jsem Jensonovi vylíčil, co jsme zjistili. „Ten had!� zasyčel Jenson a kolem rtů mu vztekle zacukalo. Ihned se ale ovládl. „Musíte odsud okamžitě zmizet. Pojďte.� Vyvedl nás ven a cílevědomě zamířil ke stanici městské gardy. Cestou jsme míjeli podium uprostřed náměstí. Připadalo mi, že kostry tří šibenic si nás škodolibě prohlížejí. Na jaké bych se tak pohoupal nejraději? Krátké zbytky provazů se kývaly ve větru a odpovídaly za mě: na žádné, na žádné. . . Vklouzli jsme za dveře a ocitli se ve vstupní hale vyšetřovatelství. Ta zdejší toho měla s honosným vestibulem radnice společného máloco, ale byli jsme zde chráněni před nechtěnými svědky našeho setkání. „Zrovna takový Abberline nemá Lipku nijak v lásce,� poznamenal Jenson. Zrovna takový Abberline by nám tu teď byl vhod jako osina v prdeli, pomyslel jsem si trpce. Seznámili jsme Jensona s tím, co jsme od rána zjistili a udělali. Na rozdíl ode mne si nemyslel, že by mohlo jít o nějakou skrytou, rafinovanější blamáž. Pečlivě si prostudoval vzkaz a hladce nám objasnil význam onoho lístečku – lipový lístek, Lipka. JDETE NAHORU KE ME ZLOBI LIPKA
„Že si ale pospíšil,� řekl stísněně. „Ale dává to smysl – právě Lipka totiž dneska roztrušoval tu zprávu o Manuciho odjezdu, to si dobře pamatuju, protože Aldus sám se o ničem takovém včera nezmiňoval.� „No bodejť, když to včera ještě sám nevěděl,� uchechtl se hořce Martis. „Navíc s tím soudem na krku. . . � Martisův hlas se vytratil do ztracena. Jenson nás přelétl vážným pohledem. „Tak to mám pro vás další špatné zprávy – na předslyšení, které se u městského soudu konalo dnes ráno, měl Lipka dlouhou řeč. V pod425
statě se mu podařilo zpochybnit věrohodnost vašich svědků, zejména té Grety, co vypovídala minulý týden. S poukazem na všechna dosavadní pochybení a přehmaty městského soudu vydal příkaz k převzetí celého šetření Nejvyšším soudem.� „Cože?!� vyjekl Martis. „Jistě, byl jsem tam a snažil se oponovat,� zamračil se Jenson. „Ale já za vaše svědky nenesu zodpovědnost, nemohu se za ně zaručit. Proti se ozvali i Woodagovi kněží, ale v Manuciho nepřítomnosti nezmůžou mnoho. Čistě technicky představují jenom hlas veřejnosti.� Narychlo jsme se domluvili, co dál. Bude nutné informovat o všem Grapa; to jsem si vzal na starost já. Jenson se vrátí zpátky na radnici a pokusí se vysledovat, zdali si je Lipka naší aktivity již vědom. Především se ale okamžitě vrátíme do dílny a zkusíme ještě zachránit, co se dá. „A mimochodem, ten Lipkův asistent si prý nechává říkat Algol,� rozloučil se s námi Jenson. Zvláštní, pomyslel jsem si, když jsme kráčeli přes Rynek. Algol. . . přísahal bych, že musí mít něco společného s Adou.
Ruce od krve Před dílnou na nás Martis mrkl a natáhl se po klice. „Počkej!� vyhrkli jsme s Elanor unisono. Zarazil se ještě včas. Podezřívavě jsme se sklonili k narezlé šmouze, která ještě včera krásnou fasádu naší dílny zcela jistě nezdobila. Nebyla nijak výrazná a normálně by naší pozornosti asi unikla, ale dnes nás všelidová paranoia nutila přehodnotit běžná měřítka. Šmouha sama začínala v nezřetelném fleku na futrech a byla rozmáznutá směrem ke Krachovu. Skoro jako by se tu někdo opřel zakrvácenou rukou o zeď a pak s ní prudce trhl. . . nebo možná někdo trhl s ním. . . Elanorka zřejmě přemýšlela podobně jako já a navíc měla bezkonkurenčně nejlepší pozici. Zlehka se dotkla místa, kde flek začínal. „Ještě se v tom dá rozeznat i otisk té dlaně.� 426
