ŽIVOT MISTRA JANA HUSA

ŽIVOT MISTRA JANA HUSA Mládí Mistra Jana Husa Mistr Jan Hus se narodil asi v roce 1371 v Husinci u Prachatic v nepříliš majetné rodině. Přesné datum jeho narození není známo; v úvahu přicházejí roky 1364 – 1375, obvykle se udává rok 1371. Hus se sám o sobě zmiňuje k roku 1414 v „Knížkách proti knězi kuchmistrovi“, že mu ještě není padesát let: „…a já ještě nehřeším padesát let po křtu; neb mi ještě nenie padesáti let.“ Pro Husinec u Prachatic svědčí, kromě jiného, i to, že nad Husem držel ochrannou ruku mistr Křišťan z Prachatic a notář Mikuláš z Prachatic nazývá Husa svým kompatriotem, tedy spolukrajanem. V úvahu přichází i Husinec u Prahy, protože existuje záznam o Janovi z Husince, který se přihlásil k vysvěcení na kněze v roce 1400 a píše se Jan Michalův z Husince, kraj Boleslavský. Žadatelé se však nepřihlašovali z místa, odkud pocházeli, nýbrž z místa, kde momentálně bydleli nebo působili. Husův otec se nejspíše jmenoval Michal, o matce víme od samotného Husa, že „matka má mě učila řiekati: Amen, tak bóh daj.“ Z prosby Husovy před smrtí, aby mistr Martin dal syny jeho bratra na řemeslo, můžeme usuzovat, že Hus měl nejméně jednoho bratra, který měl alespoň dva syny. Známe také, zhruba od roku 1480, tradici, že Husova matka vedla malého Husa z Husince do Prachatic do školy. Říká se také, že cestou několikráte poklekla a modlila se za něho k Bohu. Kde se učil? V tehdejších dobách nebyla povinná školní docházka. Do škol chodívali obyčejně jen synkové zámožnějších rodičů, jak dlouho chtěli jejich rodiče a kam chtěli. Školy bývaly jen v městech. Husovi rodiče dali malého Jana do školy v Prachaticích. Prachatice byly tehdy bohatým městem díky obchodní cestě, která městem procházela. Šlo především o obchod se solí, která se dovážela po tzv. „zlaté stezce". Město bylo tak zámožné, že mělo při farním chrámě sv. Jakuba velikou školu, ve které učili tehdejší učitelé, zvaní „bakaláři" žáčky nejenom číst, psát a počítat, nýbrž i latině a některým předmětům, které se učily až na gamnáziích. Školní budovu, do níž prý Hus chodil, v Prachaticích počátkem minulého století ještě ukazovali; a také, jak píše Dr.Václav Flajšhans z r. 1905, ukazují na cestě z Husince do Prachatic skálu „u Husa", kde prý Hus odpočíval, když chodil do školy (do skály prý se vytlačila podoba Husova trochu výše pak má skála podobu ženské hlavy — prý matky Husovy). Opakoval si asi po cestě to, čemu ho ve škole učili. Tehdy se učívali žáci hlavně všemu nazpaměť. Ovšem v r. 1934-1939 byla postavena Husinecká přehrada a cesta podél říčky Blanice z Husince do Prachatic byla z části zaplavena vodní nádrží. Proto tyto případné památky dnes už neexistují. Možná ale stejně šlo jen o legendy. Všechno učení bylo tehdy složeno a urovnáno do básniček. Tady jakýchsi veršíků latinských i českých a těm se žáčkové učili nazpaměť. Nazpaměť se učili veršíkům mluvnickým, počtářským, slovníkářským, kalendářovým; a učili se tak nejenom na nižších stupních vyučování, nýbrž i na vyšších. A také čítanky tehdejší byly veršované. To si memorovali, když pěšky chodívali často dlouhými cestami ze školy a do školy. Místo čítanek mívali žáčkové rozmanité latinské spisy; byly to hlavně veršíky Katonovy, ve kterých měli zároveň také mravné naučení jako: „bdi vždy více; střež se spaní, drž se raného vstávání … Kdo se vstát oblevuje, krmě hříchům připravuje.“ Nebo měli v čítankách báseň o hrdinném králi makedonském Alexandru, vypravování o mládí Ježíše veršované, veršíčky o desateru a jiné podobné. Tomu všemu se učili nejprve česky, a když se naučili latině, hlavně pak latinsky. Učení vedli universitní studenti, kteří většinou studovali na kněze. Zřejmě proto náš Jan z Husince zalíbil si kněžský stav, který tehdy poskytoval veliké výhody. Kostely

a kláštery měly veliké statky, kněží a mniši měli tedy vysoké příjmy; mohli se svobodně oddávat vědám a uměním — kostely a kláštery měly veliké knihovny a pěstovaly zvláště duchovní zpěv a malbu. Kněží byli osvobozeni od nejrůznějších poplatků; měli své soudy; měli přednost před ostatními stavy a zastávali často vysoké státní úřady, protože byli vzdělaní. Navíc byli považováni za prostředníky mezi Bohem a lidmi, lidé jim záviděli a současně se před nimi skláněli. Měli i svůj vlastní luxusní životní styl: dobré bydlení, vybraná jídla, drahé nápoje, vzácné šaty, krásné domy. Proto touha mladého Jana z Husince byla docela přirozená a sdíleli ji snad všichni Janovi spolužáci. Tak jako dnes chtějí být všichni jako Justin Bieber, Lady Gaga, Johnny Depp, Bruce Willis, Bill Gates apod. Malí žáčkové (tehdy jim říkali „školníci"), měli však, když nebyli zámožní, dost nouze a trápení. Učitelé si s nimi nedávali moc práce; ukládali jim, čemu se mají naučit a pak je obyčejně metlami bili tak dlouho, doku se vše naučili. A někdy celé dni vodívali s sebou žáčky na žebrotu — neboť i oni sami bývali nuzní. Žáčkové tak chodívali koledovat o vánocích, zpívat o sv. Martině, Řehoři a jindy. Mnoho nevykoledovali; a to, co bylo lepší, rozebrali si učitelé a starší spolužáci, tak že na malé žáčky zbyl sotva hrách s chlebem. Hus si později vzpomínal, že často si tehdy udělal z chleba lžíci, tou jedl hrách a na konec pak i lžíci snědl (ani hrachu nebylo tedy příliš mnoho). Ve škole byla také často zima; žáčkové seděli jen na zemi, v prachu a v zimě, ani světla nebývalo příliš mnoho: místnost byla klenutá, okna byla malá a skleněná kolečka v oknech ještě menší. Malý Jan byla ale velice nadaný žáček. Učení mu šlo snadno. Proto po několika letech mladý Jan z Husince prachatickou školu vychodil; chtěl-li se stát knězem, musil na vysoké školy do Prahy. Hus do roku 1400 (vysokoškolské studium, počátky Betlémské kaple) Předpokládaná doba odchodu mladého Jana Husa z domova a zároveň chvíle jeho příchodu do Prahy nastala mezi lety 1386 – 1390. V hlavním městě království se nazýval nejprve „Janem z Husince“ a teprve později psal své jméno ve tvaru „Jan Hus“. Tříleté studium na fakultě svobodných umění, představující základ systému vzdělání na pražské Karlově univerzitě, ukončil Hus roku 1393 dosažením první akademické hodnosti, titulu bakaláře svobodných umění. Hus se nespokojil s tímto výsledkem, zůstal členem univerzity a směřoval k vyšším stupňům akademických hodností. V roce 1396, asi v polovině třetí desítky let svého života, pak vykonal mistrovské zkoušky a stal se mistrem svobodných umění. Mistr Jan Hus byl poté čekatelem řádné profesury, pro niž univerzitní statuta předepisovala další dvouleté zkušební období. Tehdy se Hus mimo jiné blíže seznámil s názory oxfordského reformátora Jana Viklefa (†1384), které výrazně ovlivnily jeho následný myšlenkový vývoj. Roku 1398 dokončil pro svou potřebu opisy vybraných Viklefových textů. Téhož roku získal jako erudovaný člen univerzitní obce nejspíše další zajímavou příležitost pro uplatnění svých schopností. Nalezli bychom ho velmi pravděpodobně v poselstvu krále Václava IV., které se podílelo na setkání českého panovníka, zastávajícího v té době zároveň stále ještě důstojenství krále římského, s francouzským králem Karlem VI. v Remeši. V roce 1398 Mistr Jan Hus zároveň konečně pronikl na fakultě svobodných umění do skupiny mistrů, kteří pravidelně přednášeli žákům a měli významné slovo při organizování odborné činnosti fakulty. Postupně se vypracovával na čelného představitele českého „univerzitního“ národa. Významným centrem akademického života českého univerzitního národa se kromě příslušné koleje stala již před polovinou devadesátých let Betlémská kaple, založená roku 1391. Činnost Betlémské kaple souvisela s nadacemi podporujícími české studenty a zároveň se zde poskytoval prostor českým kazatelům, spjatým s univerzitou, k šíření reformních myšlenek mezi laickou pražskou veřejností. Mistr

Jan Hus poznal kapli nejprve jako zbožný návštěvník a posluchač kázání, později, od 1402, jako její dlouholetý duchovní správce a kazatel. Aby však tohoto postavení mohl dosáhnout, musel se nejprve stát příslušníkem kněžského stavu. Pravděpodobně nedlouho po dosažení mistrovského stupně v oboru svobodných umění se Mistr Jan Hus, vedle svých dalších univerzitních aktivit, začal připravovat pro kněžskou dráhu studiem na teologické fakultě Karlovy univerzity. Bakalaureátu teologie dosáhl Jan Hus až v průběhu prvního desetiletí 15. století. V té době si již vydobyl uznání jako zkušený vysokoškolský pedagog a známý kazatel. Nižší stupeň svěcení – jáhenství – získal Mistr Jan Hus asi ve věku třiceti let v dubnu roku 1400 a na kněze byl vysvěcen pravděpodobně před červnem 1401. Začalo nové období jeho života. Ale o tom zas až příště. Dnes si ještě přiblížíme některé jeho myšlenky a názory, které vtiskl do svých kázání, která týden co týden pronášel v kapli Betlémské. Sepsal je do Postily (tj. sbírky kázání). Jde o Husovo poslední dílo dopsané ve vyhnanství na Kozím hrádku dne 27. října 1413, ale když si v něm najdeme kázání na 3.dventní neděli – jeho poslední oddíl a porovnáme si jej s jeho kázáním na stejné téma, ale jinak zpracované, zjistíme, že Husovo charisma bylo v autentičnosti podání přímo z kazatelny a ne v propracovaném spisovatelském slohu. Přečtu nejprve to, jak to napsal do Sbírky kázání a pak přečtu ten samý oddíl na stejnou neděli a stejný text, jak se dochoval z jiného jeho zpracování. Ten, jak sami za chvíli uslyšíte, je bližší tomu, jak jej kázal z betlémské kazatelny. Jde o text z Mt 11:2-10: 8 Nebo co jste vyšli shlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. Jan Hus jej v kázání rozebírá v 6ti oddílech na 6 různých témat a poslední je na téma „drahé (podle originálu z řečtiny „měkké“) šaty. Toto téma Husa vždy zajímalo a často kázal proti přepychu bohatých. Takže to nemohl ani v tomto biblickém textu přehlédnout, ale toto téma dává na závěr a tím jeho kázání vlastně graduje. Do Sbírky kázání to napsal takto: „Dále die Kristus: "I co ste vyšli viděti? člověka měkkými oděného?" Jako by Kristus řekl: Jan nenie pochlebník; kdyby chtěl pochlebovati, nebydlil-by byl na púšti, ani by seděl v húni, jsa u Eroda v žaláři. Kdyby chtěl pochlebovati, tehdyť by pochleboval králóm, ne chudému; neb kteří chtie u měkkém a krásném oděvu choditi, tit u domóv králových jsú a pochlebují. Ó, co těch pochlebníkóv jest, a zvláště kněží u dvoróv kniežetských, králových i panských, a zvláště u dvora papežova! k němuž najvěččí pochlebníci lezú, a modlé sě a klanějí viece nežli pánu bohu. A to vše činie, aby v měkkém rúšě a v drahém chodili, aby pýchu, rozkoš a lakomstvie plodili! Jistě daleko sú ti od Janova života zablúdili! A běda nám bude, kteříž trpěti nechceme, a lehcě jsúce živi, chceme býti spaseni! Běda těm, kteříž pyšné rúcho pro chlúbu nosie, kteří je divně stříhají, … A těch popúziee S. Jakub apoštol, řka v 5 k. 1-3 v.: Lkajte již, bohatci, a plačte kvieléce nad biedami svými, kteréž vám přijdúl Bohatství vašě zhnila sú, a rúcha vašě od molóv snědena sú, zlato a střiebro vašě zerzěvělo, a rez bude vám na svědectvie, a bude žráti maso neb tělo vašě jako oheň! Toto pamatujíce múdří lidé, nemnožie sobě rúcha drahého; ale jakož podobně mohú hanbu přikryti a zimu zahnati a potřěbu tělu učiniti, tak ať rúcha požívají.“ Ale ve svém kázání na 3. neděli adventní, které se dochovalo v latině ze dne 14. prosince 1410, tady o 3roky dříve než na Kozím hrádku dopsal tuto Postilu, přidává do kázání ještě toto poučení adresované přímo ženám: V evangeliu se praví: „Kteříž se měkkým rouchem odívají." Ženy nechť poslechnou Apoštola. Neboť Pavel v 1. listě Timoteovi 2 dí: „Takž i ženy aby se oděvem slušným se stydlivostí a se střídmostí ozdobovaly, ne splétáním sobě vlasů neb zlatem aneb perlami

aneb předrahým rouchem." A v 1. listě Petrově 3 je řečeno: „Kterýchžto ozdoba budiž ne ta zevnitřní, chomáč vlasóv a províjení zlatem" aneb vlasy zlatem ovinuté, ana jako myšie hniezdo vysadí. Také se zakazuje váš zpupný přepych, který především muži nyní na ženy vynakládají. Běda ženám, jež obnažují své vlasy, aby - nastražila jako na lep, jen aby někoho přitrhla. Ženy se také naučily a zvykly si, aby jim po narození každého syna koupil muž novou sukni a dal jim ušít nové šaty, a tak své rodiny ochuzují, a to sice takto: Když na ně později dolehne nouze, běží k židům s velikou škodou: ano potom odnášejí k židům své sukně a šaty; sukně byla koupena za třiceti kop a nyní ji zastaví jen za deset - a tak svou rodinu ochuzují. Tento výňatek z kázání na 3. neděli adventní 14. prosince 1410 navazuje na Mat. 11,8-6 má v latinském textu i české vysvětlivky: Chomáč vlasóv: česky; ana jako myšie hniezdo vysadí vyčeše si vlasy do výše jako myší hnízdo - 9 jako na lep jako vnadidlo; zali by koho přitrhla zdali by někoho přivábila - 11 do židů: do židovského města k vetešníkům - 12 mykají... sukněmi pospíchají se sukněmi; stane má cenu -13 v deseti za deset (kop) Závěr: Tušíme tedy, že Husova kázání byla velmi autentická, dotýkala se každodenních praktických problémů žen a mužů, řešila konkrétní záležitosti celých rodin, jejich finance, soužití, oblékání, radosti i trápení a proto na konci každé bohoslužby podával ruku stovkám lidí, přímo z nízké kazatelny, kterou tam můžeme vidět i dnes. Na rozdíl od vysokých kazatelen jen trochu zvýšena jen proto, aby byl dobře slyšet, ne aby se nad lid vyvyšoval.

MINULE JSME KONČILI SROVNÁNÍ dvou Husových kázání na stejné téma, ale s odstupem 3 let. Dnes si také na závěr rozebereme kousek z jeho kázání, které mělo reálný základ v problému, který se stal v markrabství Braniborském. Pojďme si ale nejdříve říci, jak pokračoval jeho život. Minule jsme končili Husovým vysvěcení na kněze před červnem roku 1401. Připomeňme si ještě, že pražská univerzita byla tvořena čtyřmi fakultami – svobodných umění, teologickou, lékařskou a právnickou. Hmotné zabezpečení studentů i univerzitních profesorů bylo velmi dobré. Zajišťovaly ho výnosy z darovaných celých vesnic a domů, v nichž sídlili členové univerzity. Když Mistr Jan Hus zpětně kriticky hodnotil svoje univerzitní začátky v Praze, připomínal prvotní materiální pragmatický cíl svého snažení: „Protož já vyznávám svú zlú žádost, že když jsem byl žáčkem, tehdy měl sem mysl, abych brzo byl knězem, abych tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“ Ačkoliv stojí tento cíl v rozporu s pozdějšími Husovými ideály, odhaluje Husova otevřenost pravdivě existenční jádro úsilí chudých žáčků, k nimž Hus na prachatické škole bezpochyby patřil. Politické události v závěru 14. století Doba, v níž Jan Hus studoval, nebyla v rozměru českých zemí ani v evropském měřítku rozhodně žádnou idylou. Problémy, provázející vládu krále Václava IV., narůstaly. Král se dostával do stále hlubšího konfliktu jak s nejvyšším církevním hodnostářem v zemi, pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna (†1400), tak i s nejmocnějšími feudály, tvořícími skupinu vyšší šlechty. Spor s Jenštejnem byl ještě přiostřen kontrastem povah obou soupeřů: proti králi, neodepírajícímu si různé radosti luxusního dvorského života, stál asketický arcibiskup s mystickými sklony, uplatňující tvrdě církevní autoritu.

Mocenskou hru proti slabému Václavovi rozehráli jeho příbuzní – bratranec moravský markrabě Jošt a nevlastní bratr uherský král Zikmund. Prožitek tísně a trvalého zhoršování poměrů u lidí Husovy generace mohl být umocňován i dalšími negativními jevy, k nimž patřilo opakování morové epidemie, kořistění a zvůle loupeživé šlechty, či stupňování xenofobie, vybíjející se v protižidovském pogromu. Byla to doba velkého kontrastu s ideálem uplynulé doby vlády císaře Karla. A lidé, kteří si tu dobu pamatovali, si toho byli dobře vědomi. Reformní kořeny a počátky Betlémské kaple K plodům reformních snah doby Karla IV. patřila kazatelská kritika morálních výstřelků osobností, které měly být ostatním duchovní autoritou. Vyhlášený rakouský kazatel Konrád Waldhauser (†1369) a jeho následovník Jan Milíč z Kroměříže (†1374) před 30 ti lety oslovili české obyvatelstvo Prahy svými kázáními. Asketický život, výmluvnost, odvaha a vytrvalost, s jakými vystupovali a odhalovali zlořády jako projevy apokalyptického Antikrista, jim získaly mnoho příznivců i četné nepřátele. V místě zrušených pražských nevěstinců budoval Jan Milíč zbožný útulek pro napravené padlé ženy s kaplí, nesoucí příznačně zasvěcení sv. Máří Magdalény, a příbytkem pro žáky budoucí kazatelské školy. K významným osobnostem, hlásícím se k Milíčovu odkazu, patřil Mistr Matěj z Janova (†1394). „Mistr pařížský“, jak byl Matěj zván pro svou mimořádnou studijní průpravu na pařížské univerzitě, otevřel ve svém díle „Pravidla Starého a Nového zákona“ řadu témat, která byla později reformací rozvinuta. Téma boje s pokrytectvím, zosobněným v démonické postavě Antikrista, šlo ruku v ruce s důrazem na Písmo svaté. Betlémská kaple byla založena v roce 1391 péčí bohatého staroměstského kramáře (obchodníka) Kříže a významného dvořana krále Václava IV., rytíře Jana (Hanuše) z Mühlheimu. Kramář Kříž poskytl pozemek pro stavbu a dvořan Hanuš zřídil hmotné zabezpečení pro českého kazatele. Podle návodu žáků Milíče z Kroměříže a Matěje z Janova dal dvořan Hanuš nové kapli biblický název Betlém – tedy „dům chleba“, aby ji představil jako místo sycení křesťanů duchovním pokrmem – slovem božím. Duchovní správce kaple byl povinen především dvakrát denně česky kázat pro obecný lid a v každém církví slaveném dni, (tj. v době adventní a postní pak jenom ráno, tak, aby věřící nezdržoval od návštěvy bohoslužeb v jejich farnostech). Kaple byla zasvěcena památce „Neviňátek“ či „Mláďátek“, tedy novorozeňat, pobytých králem Herodem, jejichž svátek byl slaven 28. prosince. Kramář Kříž se stal mecenášem kaple jako obdivovatel Milíčův. Dvořana Hanuše, pocházejícího ze slezské Vratislavi, zjevně k myšlence duchovní kultivace českého prostředí přivedla jeho manželka, česká šlechtična Anna Zajícovna z Hazmburka. Povinnost výběru správce kaple přešla podle zakládací listiny na „tři mistry z Karlovy koleje, rodem Čechy“. Činnost kaple byla podporována četnými odkazy a postupně při ní vyrůstala i kolej pro české studenty. Dispozice kaple představovala nečleněný sál o rozloze 798 m2 a tato prostora pojala až 3000 návštěvníků, reprezentujících asi 1/13 obyvatel všech pražských měst! Během jediného týdne mohl slyšet kázání každý obyvatel Prahy! Léta 1400 – 1409 Od svého vysvěcení Hus kázal často. Jsou doložena jeho kázání v letech 1401 - 1402 v kostele sv. Michala na Starém Městě. Zřejmě po dohodě s místním farářem Bernardem dostal k dispozici kazatelnu. Do Betlémské kaple se Hus dostal zcela neplánovaně. Známý kazatel Štěpán z Kolína na své místo rezignoval. Po určitém jednání, které nevyznívalo vždy pro Husa příznivě, se Hus nakonec stal přece jen betlémským kazatelem a zůstal jim pak plných 10 let. V tomto okamžiku ještě nikdo netušil, k jak důležitému kroku nejen v životě Husově, ale i v dějinách celého českého

církevního reformního hnutí došlo. Církevní působení univerzitních mistrů, pokud byli vysvěceni na kněze, bylo celkem obvyklou záležitostí. Na Husa zřejmě upozornil druhého spoluzakladatele Betlémské kaple Jana z Mühlheimu další její spoluzakladatel, kupec Kříž. Po nezbytné proceduře a dobrozdáních z univerzity (byl zde i protikandidát) byl Hus nakonec 14. března 1402 ve svém úřadě potvrzen generálním vikářem pražského arcibiskupa. Hus se stal v krátké době velmi populárním kazatelem. Kázal latinsky i česky, podle posluchačů, kteří se shromažďovali pod jeho kazatelnou. Materiál, používaný v kázáních, je naprosto obvyklý. Hus cituje Písmo a církevní autority, na které se jeho pravověrný katolík odvolává. V kázáních většinou postupuje tak, že snaží za každou cenu dokázat, že autority – Otcové a učitelé církve – nejsou v rozporu s tradicí. Nebyl tedy od začátku kritikem církve. Tím se stal až od roku 1408, kdy byly i v Praze odsouzeny spisy Johna Wiklefa. Husova kázání v Betlémě jsou oblíbená proto, že se dotýkala aktuálních témat. Do jisté doby je Hus dokonce vítaným kritikem i pro světskou a církevní vrchnost, neboť i král i arcibiskup usilovali – každý svým způsobem – o církevní i společenskou reformu. V pražských chrámech se v té době zpívalo při bohoslužbě jen latinsky; českých kostelních písní tehdy téměř nebylo. České písně se směly zpívat jen dvě: „Hospodine pomiluj ny" a to jen při korunovaci králů, nastoupení biskupů atd. a píseň „Bůh všemohoucí", jež byla zpívána jen jednou do roka při procesí o vzkříšení. Kromě nich byla zpívána pobožným lidem také píseň „Svatý Václave, vévodo české země" a „Jezu Kriste, štědrý kněze", ale ne v chrámech. Hus sám sice složil i latinskou píseň „Jesus Christus nostra salus" (= Ježíš Kristus naše spása), ale již brzy po ní složil svým posluchačům také české písně: „Návštěv nás, Kriste žádoucí!", „Vstalí jest Bůh z mrtvých" a další. Tyto písně začali jeho posluchači zpívat také v kostelech. Kromě toho zpívali před kázáním „Hospodine pomiluj ny", „Svatý Václave", „Bůh všemohoucí", což do té doby nebylo běžné. A tak v Betlémské kapli začalo zpívání písní národním jazykem. Tato novota vábila pražské občany mocně do Betlémské kaple, ale způsobila také Husovi mnoho nepřátel. Němečtí pražští faráři si stěžovali a kněžská synoda r. 1406 zakázala zpívat nové písně. Hus, zdá se, příkazu poslechl. V letech 1402 - 1403 se tedy Husova kariéra začíná slibně rozvíjet. Současně se však polarizují stanoviska. Důležitou roli nejen v Husově životním příběhu, ale i v dějinách české církevní reformy, má anglický reformátor John Viklef (1330 - 1384). V zápase o Viklefa se nakonec ukázal nejen rozpor, ale i jádro problému. Někdy v r. 1402 - 1403 přináší z Oxfordu dva, do té doby v Praze neznámé, Viklefovy spisy Jeroným Pražský. Dialogus a Trialogus. Viklef už v předchozích svých spisech mohutně zaútočil na církevní tradici, jejíž normativní úlohu v podstatě popřel. Podle něho tradice není pramenem Božího zjevení. Jediným měřítkem pro církevní učení i praxi je Bible, Písmo svaté. Tyto názory vyslovil ve spisech De Ecclesia (O církvi), De veritate sacrae scripturae (O pravdě Písma svatého) a De potestate papae (O moci papežské), které byly psány v letech 1377-1378. Snad nejvíce provokoval Viklef svým učením o Večeři Páně, které s ním ovšem Hus nikdy nesdílel. Viklef se v otázce přijímání přikláněl k tzv. remanenci, to jest k tomu, že nezdůrazňoval přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Kristovu, ale klade důraz na duchovní přítomnost Kristovu, která je těmito živly symbolizována. Právě v roce 1403 došlo k důležitému kroku, který měl fatální dopad na další Husův život. Mistr pražské univerzity, Němec pocházející ze Slezska Jan Hübner, podal pražské arcibiskupské kapitule 24 článků z Viklefova díla, které byly odsouzeny již dávno předtím v Londýně, a přidal k nim dalších 21 vět z Viklefova díla, které sám

vybral. Požadoval, aby toto učení bylo odsouzeno i v Praze. Arcibiskupští úředníci se obrátili s prosbou o dobrozdání na pražskou univerzitu, kde se konala v květnu 1403 na toto téma bouřlivá disputace. Čeští mistři většinou Viklefa hájili proti ostatním. Vedle Husa pro Viklefa horlivě vystupoval Stanislav ze Znojma a zejména Štěpán Páleč. Nicméně na univerzitní disputaci byl Viklef odsouzen, neboť čeští mistři byli v menšině. Od této doby se stává Viklefovo učení nesmírně důležitým katalyzátorem, který povede obě strany (které se budou ovšem personálně měnit) na nesmiřitelné pozice. Arcibiskup pražský Zbyněk Zajíc z Hazmburku (arcibiskupem 1402 - 1411) byl zajímavou postavou v Husově životním příběhu. Obvykle se o něm v souvislosti s Husem hovoří posměšně (dal spálit přece později Viklefovy knihy, kterým příliš nerozuměl). Nebyl sice velkým teologem, ale s reformou církve to myslel upřímně. Chtěl zlepšit život kléru, vystupoval proti různým pověrám. Právě Hus měl být a skutečně byl arcibiskupovým pomocníkem v těchto jistě správných snahách. Poslechněme si citát z knihy o Husovi od Dr.Václava Flajšhanse, solidního historika, z r. 1905: „Hus byl na pomoc mladému arcibiskupovi. Král Václav byl tehdy v zajetí panském ve Vídni, na místo něho vládl Zikmund a panstvo. Za tohoto mezivládí vzmáhalo se v Čechách loupežnictví: blíže Prahy tak řádil Zoul z Ostředka s padesát mladými tovaryši. Arcibiskup se vypravil s vojskem proti němu, dobyl jeho sídel a přivedl všechny do Prahy. Tu pak byli 9. července 1404 oběšeni, Zoul nejvýše za železný hák Zoula doprovázel k šibenici Hus; a obměkčil srdce jeho tak; že se obrátil a pod šibenicí poprosil davy: „Svatá obci, prosímť vás, proste za mě pána Boha!" Na postrach ostatním visel Zoul po sedm let; jakýs milosrdný člověk chtěl ho pohřbít, ale utrhl mu jen nohu a těla sejmout nemohl … … Arcibiskup ustanovoval také mistra Husa kazatelem při slavných příležitostech', k takovým slavnostním kázáním byl Hus ostatně i jako bakalář theologie povinen. 5. prosince 1404 kázal na památku smrti Karla IV. na slova Písma „odvržme skutky temnosti a oblecme se v odění světla". Napomínal shromážděné kněžstvo, aby nehledalo v úřadě svém a při studiích marné slávy ani mrzkého mamonu. Ještě ohnivější a mohutnější jest kázaní, jež měl o rok později. Tehdy totiž shromažďovalo se kněžstvo dvakrát do roka na schůzích, řečených synody, kdež napomínáme k řádnému životu.“ Několikrát za sebou byl Hus z vůle arcibiskupa kazatelem na shromážděních (synodách) pražského kléru. Bylo tomu tak v letech 1405 - 1406 - 1407. Na těchto shromážděních tvrdě kritizoval pokleslé mravy duchovenstva a vybízel k nápravě. Kázání se zachovala a jsou jedinečným vhledem do Husových reformních snah. Hus byl arcibiskupovi věrným pomocníkem také při jiné choulostivé příležitosti. V markrabství Braniborském, které tehdy náleželo ke koruně české od roku 1383 jakýsi podvodný kněz v městečku Wilsnacku rozhlásil, že se na nalezených hostiích, ve vyhořelém chrámu, objevila krev Kristova. K tomuto falešnému zázraku putovali lidé odevšad; a brzy začali rozhlašovat i nové falešné zázraky. Na přiklad pražský měšťan Petřík z Achu putoval do Wilsnacku, a měl ochrnutou ruku; obětoval tam té zázračné Kristově krvi stříbrnou sochu ruky, aby byl uzdraven, ale marně. Třetí den ve Wilsnacku, vystoupil jakýsi kněz na kazatelnu a kázal, že prý stal se nový zázrak: Že jakýsi pražský měšťan byl prý uzdraven a na památku toho prý dal ruku stříbrnou. Tu Petřík, který tomu kázání byl přítomen, zvolal: „Knězi, proč lžeš? Podívej se ruka má je pořád ochrnutá, tak jako dříve!" A takové falešné zázraky, za něž kněží ve Wilsnacku vydírali na poutnících peníze, se začaly dít i jinde: na Blaníku, v Mnichově Hradišti, v Chrudimi, v Krakově, v Prešpurku, v Bologni. Všude tam se najednou děly zázraky.

Bylo patrno, že je to podvod nejhrubšího zrna; arcibiskup tedy pověřil Stanislava ze Znojma, Štěpána z Kolína a Jana Husa úkolem, aby prošetřili, zdali jsou zázraky pravdivé. — Tato komise vyslechla v první polovici r. 1405 mnoho poutníků, shledala u všech, že je domnělé divotvorství jenom sprostý podvod a na základě jejich výroků pak arcibiskup v červnu 1405 na synodě nařídil, aby nikdo do Wilsnacku neputoval. A pro poučení širších vrstev uspořádal Stanislav ze Znojma na universitě veřejné hádání, v němž Hus důkladně dokázal, že Kristus žádné své krve na zemi nezanechal, nýbrž s celým svým vzkříšeným tělem vstoupil na nebesa. Byl to kus jeho bohosloveckého bádání. Mnozí ze starších professorů se sice proti Husovi stavěli, ale Husova slova zvítězila. Koncem r. 1405 Hus výsledek těchto bojů vydal ve spisku pod názvem „de sanguine Christi" („o krvi Kristově"). Knihu jeho schválila universita i arcibiskup. A Hus to použil i ve svém kázání. Podívejme se nyní na kousek z kázání z r. 1413 z Postily české, kterou napsal na Kozím Hrádku: Je to kázání pro NEDĚLI ČTVROU PO VELICĚ NOCI. Čtení z Písma je dané: Jan 16: 5-7 „Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě nezeptá: Kam jdeš? Ale že jsem s vámi tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Tu věz, že ač Kristovo člověctvie má milováno býti a má býti ctěno nad jiná stvořenie, učedlníci byli sú nezřiezeně přichýleni k člověctví Kristovu, jakož jest to ukázal Petr, radě Kristovi, aby nedal sě na utrpenie. A pro tu nezřiezenú příchylnosť ostřě ho Kristus tresktal, řka jemu, Mt. 16, 23: Jdi po mně, Šatane! nesmýšlíš božských věcí, ale lidské. Jako by řekl: Nezřiezeně mě miluješ, chtě, abych netrpěl; neb nemiluješ viece božstvie, než mého člověctvie. A toto by měli znamenati ti, kteříž nezřiezeně milují těla svatých a kupují za penieze u papežóv, aby je za svaté stvrdili. Také mají to znamenati ti, kteříž chtie tělestným okem zde, smrtedlni jsúce, krev Kristovu v oplatcě, neb jeho tělo viděti, že blúdie obojí. Neb co platno jest kterému svatému, aby pro penieze papež ho potvrdil? A pro biedné lakomstvie potvrdil-li by, že by oplatek nesvěcený měli za svatý zpósob chleba a tak za tělo božie, a některého kněze krev, jiež jest ukropil na oplatek, měli by za Kristovu krev? Jakož sě přihodilo v mnohých miestech, a zvláště v Litomyšlském biskupství, v němž sú byli kněžie krví svú oplatek zkrvavili; ale potom když sú zkúšeni, přiznali sú sě, že sú to učinili. K těm lakomcóm, jenž tak lid svodie, a mají žádosť nezřiezenú, jíž jsú přichýleni viece k zboží než k nebes-kému království, duch svatý nepříde! Neb poňavadž k apoštolóm, jenž sú neměli žádosti k zboží, byl by duch svatý nepřišel, jakož die Kristus, by on byl neodšel a jich od nezřiezené milosti a bázni nevyčistil, a oni by sě byli po jeho vstúpení posty, modlitbami a svatým myšlením nespósobili: o kterak mohú přijieti dary ducha svatého lakomci, smilníci, svatokupci, kostečníci, žráči, pyšní a pijáci, poňavadž duch svatý nemóž přěbývati v člověku, jenž jest v hřieše smrtedlném, a jenž treskce svět z hřiecha? Závěr: Opět slyšíme, že Husova kázání byla velmi autentická, dotýkala se reálných praktických problémů tehdejší doby. Příště si povíme o konci jeho života.

DNES MÁME POSLEDNÍ BIBLICKOU HODINU O M. J. HUSOVI Hus byl veřejně vyloučen z církve a postižen jejím prokletím už r. 1410, ale ochrana krále Václava IV. způsobila, že vyloučení zůstalo jen na papíře. Papežská bula nebyla v Praze respektována a kázání neustala. Proti ustanovením papežské buly protestovala i pražská univerzita. Ale kněžská synoda z června 1410 obnovila příkaz k odevzdání

knih a nařídila jejich spálení. Proti tomu podal Hus spolu s několika dalšími účastníky žalobu k papežské kurii. Tímto podáním se Husova záležitost dostává před papežský soud. Husovo vystoupení proti prodávání odpustků v červnu 1412 pohněvalo náladového panovníka tak, že se od Husa navždy odvrátil a Husovi nezbylo než opustit Prahu. Propukly tu pouliční bouře, neboť církev mohla nyní přikročit k provedení klatby až do konečných důsledků. Tj. zastavit v hlavním městě jakékoli bohoslužby, pohřby i křty. Husovi samému hrozila smrt, a králův dvůr, jak sám vzpomíná v Postile, naléhal na něho, aby z Prahy odešel. Odešel do Sezimova Ústí na Kozí Hrádek. Do Betlémské kaple se vrátil ještě asi dvakrát, ale jen na zapřenou a asi v červenci opustil Prahu trvale. Husovi stoupenci mají již tehdy své mučedníky, a to nejen v Praze, kde během demonstrace proti odpustkům padli tři mladí Husovi stoupenci rukou kata, ale i na Moravě. Ze Sbírky kázání „Postilly české“ dopsané ve vyhnanství na Kozím Hrádku dne 27. října 1413 si přečteme oddíly kázání, v nichž Hus kritizuje prodej odpustků, které papež vždy ve velké míře vyhlašoval, když potřeboval peníze na nějakou válku. Promítneme si text na zeď, abychom mu lépe rozuměli. Neděle prvá po Veliké noci: (na text: „komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny a komu neodpustíte, odpuštěny nebudou“) … protož aby kněžie nechápali sě moci odpuštěnie hřiechóv, jakož dovodí S. Augustin, Kristus když jest odpustil hřiechy dnú zlámanému, a Maří Mandaléně i jiným odpúštěje, neřiekal jest: Já tobě odpúštiem hřiechy! ale, Marek 2, 5: "Odpúštějí sě hřiechové tvoji." to věz od boha. A to jest učinil proto, aby jiní po něm též řiekali: Doufaj, synu neb dcerko! poňavadž želéš a nechceš viece hřěšiti, odpúštějít sě hřiechové tvoji od boha; ale aby neřiekali: Já tobě odpúštiem hřiechy tvé! neb tak řka, jakož die S. Augustin, v kacieřstvie by upadl. A ač by člověk, jenž sě zpoviedá, vzal pro své želenie hřiechóv odpuštěnie od boha, však tak řka kněz, lhal by; pakli by člověk neželel hřiechóv, maje je, a bóh by neodpustil, tehdy opět kněz řka: Já tobě odpúštiem hřiechy! lhal by. Protož dosti jest knězi, aby vida člověka, an dává znamenie, že hřiechóv želé, a die že nechce hřěšiti, aby maje naději, ale ne jistotu, řekl tomu člověku: Doufaj, milý bratře! žet milosrdný pán bóh odpustil jest tobě tvé hřiechy. Tak sú řiekali apoštolé a po nich jiní světí, ale nechlubili sú sě, aniž sú řiekali, by komu hřiechy odpúštěli; ale nynější a najviece kněžie smilní a lakomí, ti sě chlubie, že odpúštějí hřiechy, a že mohú, koho chtie, i do nebes i do pekla poslatil a přěkúpiece odpustky lživé, i řiekají na zpovědi: Já tobě dá vám odpuštěnie hřiechóv, i muk zbavenie. Ale bud pán bóh požehnaný na věky, že jim nedal té moci, aby komuž chtie hřiechy odpustiti, odpustili by, a aby do pekla poslali, koho chtie: neb, by tak po jich vóli bylo, své kněnie by rozhřěšovali a do nebes posielali, a ty spravedlivé, kteříž proti jich smilství a lakomství mluvie, do pekla by porazili, nébrž kto by jim nepřivolil k jich zlosti, ihned by hřiechy jemu zadržěli; a tak která by žena šlechetná hanebnému knězi k smilství nepřivolila, řekl by jí: Já tě do pekla pošlu, zadrže tobě hřiechy. Ale již pán bóh otvierá rozum věrným, že sě jim nedadie klátiti; neb již znají, že kněz nemóž hřiešného rozhřěšiti, jedné ač jest právě kající a pán bóh ho rozhřěší; a také že nemóž jemu hřiechóv kněz zadržěti, když pán bóh odpustí. A tak by všichni kněžie volali, řkúce, že mi hřiechy zadržují, a pán bóh sám by mi je odpustil, tehdy by mi byli odpuštieni a oni by lhali. Neděle čtrnáctá po svaté Trojici: (na text: „uzdravení 10 malomocných) … malomocní znamenají kacieřě, jenž sú vnitř rozličnými poškvrnami zprzněni a mají od lidu lúčeni býti, aby svým hřiechem jiných nezprznili. A že svatokupectvie, to veliké

kacieřstvie, pohřiechu! velmě jest kněží zprznilo, by měli odlúčeni býti, aby jiných neprznili, prodávajíce odpustky, zpověd, křest, kázanie, mší slúženie, pohřeb, olej svatý, žehnánie, i kostelóv svěcenie i oltářóv, a věččí svatokupci prodávajíce biskupstvie i jiné obroky, a jiní kupujíce, by řku ti byli s pomahači svými odlúčeni od úřadu kněžského a od obcě, věrně nedostalo by sě mnoho kněží! Na Kozím Hrádku měl pracovitý Hus dostatek času nejen kázat, ale také promýšlet svá stanoviska a psát texty zásadní povahy. Bezprostředním důvodem Husova odchodu ze Sezimova Ústí na Kozím hrádku kolem poloviny července 1414 bylo zřejmě rozšíření epidemie pravého moru. Poslední venkovský azyl nalezl Hus pod ochranou vlivného šlechtice a vratislavského hejtmana Jindřicha Lefla z Lažan na hradě Krakovci u Rakovníka. Byl to přepychový hrad, vybudovaný na konci 14. století stavebníky královské huti Václava IV. pro panovníkova přítele Jíru z Roztok. V odlehlé krajině, stranou hlavních cest, měl mistr Jan zajištěno pohodlí i bezpečí. Už v jarních měsících roku 1414 vybídl nový římský král Zikmund Lucemburský prostřednictvím českých šlechticů Jana z Chlumu a Václava z Dubé Mistra Jana Husa k účasti na obecném koncilu svolaném do říšského města Kostnice na počátek listopadu. Dne 11. října 1414 nastoupil Hus cestu do Kostnice bez průvodního, ač slíbeného královského listu. Za jeho obhájce určil Husovi král Václav IV. pány Jan z Chlumu, příjmením Kepka, Václav z Dubé a na Leštně, dále Jan Renštejna, Petr Mladějovic a další. Do Kostnice dorazili bezpečně 3. listopadu 1414. Než Hus cestu nastoupil, napsal dopis svému nejdražšímu a nejdůvěrnějšímu žáku, také magistru teologie, Mistru Martinovi, či Martinkovi z Volyně (jak jej Hus oslovuje). Dopis vypovídá o Husovi, co se týče jeho povahy a zásad více, než všechny pozdější popisy, jak vypadal a jaký byl. Tento list, většinou nazývaný Husovou závětí, zanechal Hus zapečetěný se žádostí, aby ho Martinek z Volyně otevřel až poté, co by slyšel, že Hus podstoupil smrt: Mistře Martine, bratře nejdražší v Kristu! Napomínám tě v Pánu, aby ses bál Boha, jeho přikázání zachovával, vyhýbal se společnostem ženským a byl obezřelý, když posloucháš zpověď žen, aby pomocí pokrytectví ženského satanáš tě nepodvedl; neboť praví Augustin „Nevěř pobožnosti, protože čím je pobožnější, tím je bujnější a pod rouškou zbožnosti skrývá se uvnitř útroba žádostivá. I střez se tedy, abys nepřišel o nenahraditelné panictví, které doufám zachováváš. Pamatuj, že od mládí tvého jsem tě učil sloužiti Kristu Ježíši a jak bych tě byl naučil, kdybych byl mohl, za jeden den rád, co jsem věděl. Víš také, že jsem zatracoval lakotu a nespořádaný život kněžský, začež z milosti boží trpím pronásledování, které brzo proti mně bude dovršeno; a nehojím se zahanben býti pro jméno Ježíše Krista. Prosím tě také srdečně, abys nedychtil po statcích; budeš-li nicméně zavolán k plebánství (o plebánech se zmiňuje Hus ještě ve dvou pozdějších listech, ale ničeho určitějšího o nich, ba ani jména jejich nevíme, než to, že Husovi přisluhovali) čest Boží, spása duší a práce ať tebou vládnou, ne majetek prasat neb polností. A staneš-li se plebánem, měj se na pozoru, abys neměl mladou kuchařku, abys nevzdělával více příbytek než duši svou; hleď, abys byl vzdělavatelem stánku duchovního, jsa nakloněn k chudým a ponížen; a abys neprojídal statky v hodech. Bojím se také, nenapravíš-li života svého upouštěje od krásných šatů a nadbytečných, že těžce budeš pokárán od Pána, jakož i já nešťastný, jsem byl pokárán, jenž jsem je míval dav se svésti špatným zvykem lidí, mezi nimiž byl jsem raněn proti Bohu duchem pýchy. A proto, že's mé mluvení a hlásání veřejné od mládí svého znamenitě poznal, není mi třeba ti více psáti. Ale prosím tě pro milosrdenství Ježíše Krista, abys mne nenásledoval v

žádné lehkomyslnosti, kterou's na mně spatřil. Víš, že jsem --- jak mne to bolí! --- před kněžstvím svým rád a často hrál v šachy, mařil čas a často jiné i sebe onou hrou nešťastně přivedl do hněvivosti. Pročež dopustiv se i jiných chyb bezpočetných, odevzdávám se tvým prosbám k Pánu nejmilostivějšímu za odpuštění, pokud bys nelenil vzývati jeho milosrdenství, aby ráčil život můj říditi a po překonání ničemností nynějšího věku, těla, světa a ďábla, aspoň v den soudný mne usídliti dal v nebeské oblasti. Buď zdráv v Kristu Ježíši se všemi, kteří ostříhají zákona jeho. Sukni šedivou kdybys chtěl nechati si pro sebe na památku; ale ty se štítíš, myslím, šedivé barvy; tedy dáš ji, komu se ti lépe bude zdáti. Sukni bílou dáš plebánovi. Žáku mému Jiřímu či Jiříkovi také dáš 1 kopu neb šedivou sukni, protože mi věrně sloužil. Prosím tě, abys tohoto listu neotvíral, leč dostaneš-li zprávu o tom, že jsem mrtev. V Kostnici na svobodě pobýval Hus v Kostnici jen krátce – pětadvacet dní. 28. listopadu 1414 byl zatčen a na svobodu se již nikdy nevrátil. Za mřížemi (vystřídal několik vězení) psal Hus drobné traktáty, některé dokonce na prosbu svých žalářníků, a udržoval tajně korespondenci se svými přáteli a průvodci v Kostnici. Pokračujme dopisem, adresovaným Janu z Chlumu, který byl Husův obhájce. Dopis Hus napsal po uzdravení v 2. pol. ledna 1415 z vězení dominikánského kláštera, kde těžce onemocněl a téměř zemřel. Od chvíle, kdy Hus rozhodl se jíti na sněm, měl jistou naději, že veřejně na sněmu bude mluviti, že se očistí z podezření a snad i že si sněm pro svůj názor nakloní. Zařiďte, prosím, (Jane z Chlumu) aby se král (Zikmund) optal, kdo má býti mým soudcem, protože sněm ani mne nezavolal, ani mne neobeslal, ani nikdy nebyl jsem; obžalován před sněmem, a sněm mne uvěznil a zástupce svého proti mně ustanovil. Dále prosím, urozený a milostivý Jene, bude-li mi dáno slyšení; aby byl král při něm a aby mi blízko něho bylo vykázáno místo, aby mne mohl dobře slyšeti a mi rozuměti. I vy také s p. Jindřichem s p. Václavem a jinými vůbec, bude-li možná, buďte při tom a poslouchejte, co Pán Ježíš Kristus, můj zástupce i zastánce i soudce nejmilostivější, dá mi v ústa, abyste, ať umru, ať budu živ, mohli býti pravdivými a schopnými svědky, aby lháři neříkali, že jsem ustoupil od pravdy, kterou jsem kázal. Dále vězte, že jsem před svědky a zapisovateli ve vězení žádal kommissaře, aby mi určili zástupce a zastance a oni to slíbili a potom ho dáti nechtěli. Já jsem se tedy svěřil Pánu Ježíši Kristu, aby sám zastupoval i zastával i soudil při mou. Dále: vězte, že nemají, jak se domnívám, obvinění proti mně, než že jsem překážel bulle o zdvižení kříže (Bulla o křížové válce proti králi Apulskému r.1412 a s tím souvisící prodej odpustků.) A mají psaní mé, které bylo čteno mně do očí; a já jsem je poznal. Druhé mají proti mně, že jsem byl tak dlouho v exkomunikaci a konal obřady. Třetí, že jsem se odvolalo k papeži. Neboť četli odvolání přede mnou, o kterém, s myslí veselou a s úsměvem, jsem přede všemi řekl, že je mé. Čtvrté, že jsem zanechal po sobě list, který byl čten v Betlémě (kapli Betlémské), který velmi zle nepřátelé přeložili a vyložili … Dále, bude-li mi dáno slyšení, aby po něm král pán nedovoloval mne opět strčiti do vězení, abych mohl užívati rady vaší a přátel, a kdyby se Bohu líbilo, něco králi pánu říci pro dobro křesťanstva i jeho. V Praze mezitím M. Jakoubek ze Stříbra zahájil podávání večeře Páně pod obojí způsobou. To bylo pro církev nepřijatelné, protože to znamenalo porušení liturgické jednoty. O kalich se začaly vést ostré polemiky. Hus nejprve váhal, zda má přijímání pod obojí schválit, ale v Kostnici v posledních dnech své volnosti s ním souhlasil a napsal kvestii, která je doporučuje.

Hus byl v Kostnici opětovně vyslýchán. V čele soudu stál kardinál Pierre d´Ailly, rozhodný odpůrce Husových názorů. Proti všem pravidlům řízení proti kacířům byly na přání krále Zikmunda – Husovi povoleny tři veřejné výslechy. Hus byl konfrontován se články vybranými z jeho spisů, zvláště z traktátu De Ecclesia (O církvi), a pokoušel se je hájit. Neuvědomil si patrně, že se nekoná scholastická disputace, na kterou se připravoval, nýbrž trestní řízení pro kacířství. Ač byla jeho obhajoba statečná, dopustil se některých netaktických výroků. Nejhoršími protivníky a žalobci Husa byli čeští účastníci koncilu, zvláště jeho někdejší přítel M. Štěpán z Pálče. Ze žaláře psal Hus své poslední dopisy přátelům v Kostnici i domů do Čech. Tyto listy jsou velmi krásné a ukazují Husův vřelý vztah k lidem. Jsou adresovány především univerzitě, věrným Čechům (se známou větou „Také vás prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy Boží každému přáli“) či jednotlivým mistrům nebo šlechticům. V posledním listě z 5. července 1415 Hus píše: „Bóh s vámi! A rač vám dáti odplatu věčnú, že jste mi mnoho dobrého činili… Také prosím, aby dobře živi byli a Boha poslúchali, jakož jste slýchali. Králové, mé milostivé paní, děkujte ode mne ze všeho dobrého, jež jest mi činila. Čeledi své pozdravte, i jiných věrných přátelóv, jichž nelze jest popsati. Prosím také všech, aby za mě Pána Boha prosili, u jehož svaté milosti skóře se shledámy s jeho svatú pomocí. Amen. Psán list v čakání odsúzenie na smrt v žaláři, v okovách, jež úfám, trpím pro Boží zákon. Pro Boha, nedajte hubiti dobrých kněží! Mistr Hus, v naději slúha Boží“ Husovi byla nabídnuta velmi umírněná formule odvolání, o kterou se přičiní jeho někdejší soudce a také nyní člen soudu kardinál Zabarella. Hus odmítl s odůvodněním, že nemůže odvolat něco, co nehlásal. Je tedy považován za zatvrzeného, zbaven kněžské hodnosti a odevzdán světskému soudu k potrestání. 6. července 1415 byl Mistr Jan Hus odveden na popraviště a upálen. Na hranici nevyužil ani práva pacholka, ani práva kata. Jistě ne proto, že by neměl peníze, nebo že by mu na to některý z doprovodu českých přátel peníze nedal. Popel z hranice byl pak vysypán do Rýna. Zpráva o Husově upálení vyvolala v českých zemích mezi přívrženci betlémského kazatele nebývalé vzrušení, ústící v projevy smutku, lítosti i nevole. V Betlémské kapli uspořádali Husovi stoupenci tryznu, vzpomínkové akce se pak každoročně opakovaly dne 6. července. K Husově památce se přihlásila pražská univerzita, šlechta z Čech a Moravy protestovala 2. září 1415 proti Husovu odsouzení a popravě stížným listem, adresovaným kostnickému koncilu. Pečeti k několika vyhotovením textu přivěsilo 452 příslušníků nižší i vyšší šlechty, na nejčelnějších místech nejvyšší pražský purkrabí Čeněk z Vartenberka a moravský zemský hejtman Lacek z Kravař. Husovo potrestání a smrt list prohlásil za „věčnou hanbu a skvrnu nejkřesťanštějšího Království českého a nejjasnějšího Markrabství moravského a nás všech…“. Kostnický koncil protesty českých šlechticů nevyslyšel. Necelý rok po Husově smrti, dne 30. května 1416, byl na stejném místě jako betlémský kazatel upálen jeho přítel, oblíbenec pražských studentů a výmluvný filozof Mistr Jeroným Pražský. Oba muže, Husa a Jeronýma, začali jejich přívrženci uctívat jako světce. Brzy se probudilo hnutí zvané „husitské“, do jeho čela se postavil vojevůdce a hejtman Jan Žižka z Trocnova. A začalo období husitských válek.