DAN BROWN AUTOR ŠIFRY MISTRA LEONARDA
ZTRACENÝ SYMBOL
Z anglického originálu The Lost Symbol, vydaného roku 2009 nakladatelstvím Random House v New Yorku, přeložili Michala Marková a David Petrů. Obálku navrhla Alena Tejnická. Graficky upravil Libor Batrla. Odpovědný redaktor Petr Onufer. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2013 jako svou 1956. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání třetí, v paperbacku první. ISBN 978-80-257-0851-4 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: KOSMAS s.r.o., Za Halami 877 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Prolog DŮm Chrámu 20:33
Tajemství je v tom, jak zemřít. Od počátku věků bylo vždycky tajemstvím, jak zemřít. Čtyřiatřicetiletý kandidát upřeně hleděl na lidskou lebku, již držel v dlaních. Lebka byla dutá jako pohár a plná krvavě rudého vína. Vypij ho, pobízel sám sebe. Nemáš se čeho bát. Kdysi tuto cestu nastoupil, jak velí tradice, v rituálním rouchu středověkého kacíře vedeného na šibenici: volná halena se rozvírala a odhalovala jeho bledou hruď, levou nohavici měl vyhrnutou ke koleni a pravý rukáv vysoukaný k lokti. Kolem krku měl navlečenou oprátku ze silného konopného lana. Dnes na sobě měl ovšem stejný oděv jako ti, kteří přihlíželi coby svědci: oděv mistra. Shromáždění bratři byli odění v kompletním obřadním úboru – v kožených zástěrách, s šerpami a v bílých rukavicích. Na krku jim visely odznaky, které se v tlumeném světle leskly jako oči duchů. Ve všedním životě mnozí z nich zastávali vysoké funkce, ale kandidát dobře věděl, že mezi těmito zdmi světské posty nic neznamenají. Zde si byli všichni rovni, byli to přísahou vázaní bratři spojení mystickým poutem. Rozhlížel se po tom znepokojivém shromáždění. Koho by kdy tam venku napadlo, že se právě tihle muži sejdou na jednom místě... natož právě tady? Sál vypadal jako nějaká starodávná svatyně. Pravda byla ovšem ještě podivnější. Jsem jen pár bloků od Bílého domu. Monumentální budova, která se nacházela na Šestnácté severozápadní ulici číslo 1733 ve Washingtonu, byla replikou předkřesťanského chrámu – chrámu krále Mausola, tedy původního mauzolea – místa posmrtného odpočinku. Bronzová vrata hlavního vchodu střežily dvě sedmnáctitunové sfingy. Interiér tvořil zdobný labyrint rituálních komnat, síní, uzamčených krypt, knihoven, našla se tu dokonce i dutá zeď s dvojími lidskými ostatky. Kandidátovi bylo řečeno, že každá místnost v téhle budově má své tajemství, a přesto věděl, že žádná neskrývá větší tajemství než síň, v níž právě klečel s lidskou lebkou v dlaních.
3
Chrám. Byla to místnost dokonale čtvercového tvaru. Rozlehlá jako jeskyně. Stěny sahaly do ohromující třicetimetrové výše a strop podpíraly sloupy z masivních bloků zelené žuly. Podél stěn se táhla galerie s několika řadami křesel z tmavého ruského ořešáku, potažených ručně vydělávanou vepřovicí. Západní stěně vévodil třicet tři stop vysoký trůn, naproti němu se nacházely skryté varhany. Stěny zdobila mozaika starodávných symbolů – egyptských, hebrejských, astronomických, alchymických a mnohých dalších, které kandidát ani nepoznal. Dnes večer byl chrám osvětlen množstvím přesně rozmístěných svíček. Jejich matnému přísvitu pomáhal jen proud měsíčního světla, jež se sem linulo rozměrným okulem ve stropě a ozařovalo nejúchvatnější část interiéru – ohromný oltář vytesaný z jednoho kusu leštěného belgického černého mramoru, který se nacházel v samotném středu čtvercového sálu. Tajemství je v tom, jak zemřít, připomněl si kandidát. „Můžeme,“ zašeptal kdosi. Zasvěcovaný zvedl oči k důstojné postavě v bílém rouchu, která stála před ním. Velmistr. Statnému muži táhlo na šedesátku a byl to jeden z idolů Ameriky, populární a nevýslovně bohatý. Kdysi tmavé vlasy mu prokvétaly stříbrem a slavná tvář odrážela jeho moc a bystrý intelekt. „Slož přísahu,“ pravil velmistr hlasem hebkým jako padající sníh. „Dokonči svou cestu.“ Cesta zasvěcovaného začala, stejně jako všechny podobné cesty, na prvním stupni. Onoho večera mu ctihodný mistr při podobném obřadu zavázal oči sametovou páskou, přitiskl mu k hrudi hrot ceremoniální dýky a otázal se: „Prohlašuješ na svou čest a bez zištných a jiných nízkých pohnutek, že se svobodně a dobrovolně stáváš kandidátem tajemství a výsad tohoto bratrstva?“ „Ano,“ zalhal zasvěcovaný. „Nechť toto je bodnutím tvému svědomí,“ varoval ho velmistr. „Pamatuj, že jestli vyzradíš tajemství, která ti budou svěřena, čeká tě okamžitá smrt.“ Tehdy zasvěcovaný strach nepocítil. Nikdy se nedozvědí, proč tu doopravdy jsem. Dnes večer ovšem v chrámu panovala zlověstně vážná atmosféra a jemu se hlavou honila všechna ta hrozivá varování, kterých se mu na jeho cestě dostalo, hrozby strašlivých trestů, které měly následovat, pokud některá
4
z těch starodávných tajemství, jež se měl zakrátko dozvědět, komukoli prozradí: hrdlo proříznuté od ucha k uchu... jazyk vyrvaný z kořene... vyvrhneme a spálíme vnitřnosti... rozprášíme do všech čtyř světových stran... vyrveme srdce a pohodíme divé zvěři... „Bratře,“ pravil šedooký mistr a položil kandidátovi levou dlaň na rameno. „Slož konečný slib.“ Kandidát v duchu sebral odvahu k poslednímu kroku své cesty, napjal vypracované svaly a znovu se zadíval na lebku, kterou svíral v dlaních. Karmínové víno mu ve slabém světle svíčky připadalo téměř černé. V síni se rozhostilo ticho a kandidát cítil, že se na něj upírají zraky všech přítomných, že všichni čekají, až složí závěrečný slib a připojí se k jejich výsostným řadám. Dnes, pomyslel si, se mezi těmito zdmi odehrává cosi, co se v dějinách bratrstva ještě nikdy nestalo. Za celá staletí ani jednou. Věděl však, že to je nezbytný počátek... že tahle jiskra v něm zažehne nepředstavitelnou sílu. To ho povzbudilo. Zhluboka se nadechl a vyslovil to, co už celé stovky let odříkával nespočet lidí po celém světě. „Pokud kdy svou přísahu vědomě či úmyslně poruším, ať se víno, které teď piji, promění ve smrtící jed.“ Klenutou síní se rozlehla ozvěna jeho slov. Pak všechno umlklo. Zasvěcovaný počkal, až se mu přestanou chvět ruce, pozvedl lebku k ústům a na rtech ucítil dotek suché kosti. Zavřel oči, lebku naklonil a pomalými, dlouhými doušky víno vypil. Polkl i poslední kapku a oddálil lebku od úst. Na okamžik měl pocit, že se mu svírají plíce a srdce že mu náhle divoce buší... Bože můj, oni to vědí! Pak ten pocit pominul stejně rychle, jako přišel. Tělem se mu rozlilo příjemné teplo. Kandidát vydechl, v duchu se usmál a vzhlédl k nic netušícímu šedookému muži, který ho tak lehkovážně přijal do nejtajnějších kruhů bratrstva. Už brzy přijdeš o to, co je ti drahé.
5
Kapitola 1 Po jižním pilíři Eiffelovy věže se sunul výtah přeplněný turisty. Přísně vyhlížející, upravený muž obchodnického vzezření shlédl na chlapce, který stál vedle něj. „Jsi nějaký bledý, synku. Možná jsi měl zůstat na pevné zemi.“ „Mně nic není...“ odpověděl chlapec a snažil se krotit svou úzkost. „V dalším patře vystoupím.“ Nemůžu dýchat. Muž se k němu naklonil. „Já myslel, že už tě to dávno přešlo.“ A láskyplně pohladil chlapce po tváři. Chlapec se styděl, že otce zklame, ale v uších mu zvonilo tak, že sotva slyšel. Nemůžu dýchat. Musím z téhle bedny pryč! Liftboy chlácholivě vykládal cosi o hydraulických pístech a konstrukci z pudlované oceli. Hluboko pod nimi se rozbíhaly ulice Paříže. Už jsme skoro tam, říkal si chlapec pro sebe, natahoval krk a vzhlížel k blížícímu se podlaží. Vydrž. Jak se výtah strmým stoupáním blížil k horní vyhlídkové plošině, šachta se začínala zužovat a masivní rozpěry se smrskly do úzkého vertikálního tunelu. „Tati, já myslím, že ne–“ Náhle jim nad hlavou ozvěnou zaznělo staccatové zapraskání. Klec výtahu sebou cukla a trhaně se zhoupla stranou. Kolem klece začala švihat roztřepená lana, zmítala se jako hadi. Chlapec se přitiskl k otci. „Tati!“ Na jednu děsivou vteřinu se na sebe zadívali. Pak se výtahu utrhlo dno. Robert Langdon sebou na měkké kožené sedačce trhl a vyděšeně se probral z polospánku. Seděl úplně sám v ohromné kabině soukromého tryskáče Falcon 2000EX, se kterým právě houpaly turbulence. Vzadu si to rovnoměrně hučely dvouproudové motory. „Pane Langdone?“ Nad hlavou mu zapraskal palubní reproduktor. „Jdeme na přistání.“ Langdon se napřímil a poznámky k přednášce zasunul zpátky do kožené cestovní tašky. Před chvílí, právě když jeho myšlenky začaly bloudit nazdařbůh, si zrovna procházel zednářskou symboliku. Ten živý sen o mrtvém otci zřejmě – jak se Langdon aspoň domníval – souvisel s ne
6
čekaným pozváním, které dnes přišlo od jeho dlouholetého mentora Petera Solomona. To je druhý člověk, kterého bych nikdy nechtěl zklamat. Osmapadesátiletý filantrop, historik a vědec si Langdona vzal pod dohled skoro před třiceti lety a v mnoha směrech zaplnil prázdno, které zůstalo po smrti Robertova otce. A přestože Solomon pocházel z vlivné dynastie a disponoval ohromným majetkem, spatřoval Langdon v jeho přívětivých šedých očích vždy jen skromnost a laskavost. Venku za průzorem už slunce zapadlo, ale Langdon i tak rozeznával štíhlou siluetu největšího obelisku na světě, který se proti obzoru rýsoval jako špice starodávného gnómonu. Tenhle téměř sto sedmdesát metrů vysoký, mramorem obložený sloup vyznačoval samotné srdce národa. Kolem dokola kamenné jehly se do všech stran paprskovitě rozvíjela pedantská geometrie ulic a historických monumentů. I při pohledu shora vyzařoval Washington sílu téměř mystickou. Langdon tohle město miloval, a jak letadlo dosedlo, jeho vzrušené očekávání věcí příštích ještě vzrostlo. Tryskáč doroloval k soukromému terminálu, skrytému kdesi v ohromném areálu Dullesova mezinárodního letiště, a zastavil. Langdon si posbíral věci, poděkoval pilotům a vykročil z luxusního interiéru na pojízdné schůdky. Chladný lednový vzduch na něj působil jako vysvobození. Dýchej, Roberte, pomyslel si a v duchu děkoval za ten širý prostor. Nad ranvejí se plazil příkrov bílé mlhy, a když Langdon sestoupil na zamlženou plochu, měl pocit, jako by vkročil do slatiny. „Haló!“ zavolal na něj přes plochu afektovaný hlas s britským přízvukem. „Profesor Langdon?“ Langdon vzhlédl a zjistil, že k němu spěchá žena středního věku se jmenovkou a blokem a vesele mává. Zpod módní pletené čepice jí vykukovaly blonďaté kudrny. „Vítám vás ve Washingtonu!“ Langdon se usmál. „Díky.“ „Jmenuju se Pam, jsem z oddělení služeb pro cestující.“ Dáma hovořila tak energicky, až z toho šel skoro strach. „Pojďte prosím se mnou, auto už čeká.“ Langdon za ní vykročil přes ranvej k terminálu obklopenému nablýskanými soukromými tryskáči. Taxikářský štafl pro bohaté a slavné.
7
„Promiňte, jestli se pletu, pane profesore,“ ozvala se ostýchavě žena, „ale nejste vy ten Robert Langdon, co píše knížky o symbolech a náboženství?“ Langdon zaváhal a pak přikývl. „Já si to myslela!“ rozzářila se. „Ve čtenářském klubu jsme četli vaši knihu o posvátném ženství a církvi. Ta tedy způsobila moc pěkný skandál! Vás asi baví provokovat, co?“ Langdon se usmál. „Skandály jsem vážně neměl v plánu.“ Žena patrně vycítila, že Langdon nemá na debaty o svém díle zrovna náladu. „Promiňte. Já toho vždycky napovídám... určitě už vás musí unavovat, jak vás lidi v jednom kuse poznávají. Jenže za to si můžete sám.“ Zvesela ukázala na jeho oblečení. „To ta vaše uniforma, ta vás prozradila.“ Uniforma? Langdon se na sebe podíval. Jako obvykle měl na sobě rolák, tvídové sako, pohodlné plátěné kalhoty a na nohou kožené oxfordky. Totéž oblečení, v jakém ho bylo možné vidět na seminářích, přednáškových turné, na záložkách knih i na společenských akcích. Žena se zasmála. „Tyhle roláky jsou dávno z módy. V kravatě by vám to seklo mnohem víc.“ Do oprátky? pomyslel si Langdon. Ani náhodou. Když Langdon kdysi chodíval na střední, na prestižní Phillipsovu akademii v Exeteru, museli kravatu povinně nosit šest dní v týdnu. A přestože je tenkrát ředitel zásoboval romantickými teoriemi o prapůvodu vázanek v hedvábných fascaliích, jež nosili římští řečníci, aby si zahřáli hlasivky, Langdon dobře věděl, že slovo „kravata“ etymologicky souvisí s tlupami nemilosrdných chorvatských žoldáků a s jejich šátky, které si vázali kolem krku před každou lítou bitvou. A že si tuhle dávnou bojovou výstroj přivlastnili dnešní kancelářští bijci, kteří se jí snaží zastrašovat nepřátele v každodenních zasedačkových řežích. „Díky za radu,“ zasmál se Langdon. „Budu o tom uvažovat.“ Naštěstí se v tu chvíli z elegantní, předlouhé limuzíny Lincoln, která parkovala poblíž terminálu, vynořil profesionálně vyhlížející muž a zvedl ruku. „Pan Langdon? Já jsem Charles, firma Beltway Limousine.“ Otevřel Langdonovi dveře. „Dobrý večer, pane profesore. Vítám vás ve Washingtonu.“ Langdon odměnil Pam spropitným za laskavost a vsoukal se do přepychového interiéru lincolnu. Řidič mu předvedl, kde se reguluje topení a kde jsou láhve s vodou a teplé vdolečky. A za pár vteřin už Langdon
8
uháněl po soukromé příjezdové cestě pryč z letiště. Tak takhle si žije horních deset tisíc. Jakmile vyrazili po Windsock Drive, nahlédl řidič do seznamu pasažérů a provedl bleskový telefonát. „Tady Beltway Limousine,“ pronesl profesionálně praktickým hlasem. „Měl jsem vás vyrozumět, jakmile pasažér přistane.“ Odmlčel se. „Ano. Váš host, pan Langdon, právě dorazil a já ho před sedmou vyložím u budovy Kapitolu. Není zač.“ Zavěsil. Langdon se usmál. Neponechat nic náhodě. Peterův smysl pro detail byl jednou z jeho největších ctností, díky které mohl svou značnou moc používat se zdánlivou lehkostí. A pár miliard na účtu ostatně taky nezaškodí. Langdon se uvelebil v luxusním koženém sedadle a zavřel oči. Letištní halas za ním slábl. Kapitol byl odsud půl hodiny a Langdon byl rád, že si může chvíli nerušeně rovnat myšlenky. Všechno se to dnes seběhlo tak rychle, že o tom neuvěřitelném večeru, který měl před sebou, vlastně začal doopravdy přemýšlet až teď. Přijíždím v utajení, pomyslel si. Ta vyhlídka ho bavila. Patnáct kilometrů od Kapitolu se jistý muž o samotě dychtivě připravoval na Langdonův příjezd.
Kapitola 2 Ten, který si říkal Malach, si přitlačil hrot jehly k vyholené hlavě, a jak se ostrá špice vnořila pod kůži a zase z ní vyjela, slastně zavzdychal. Tiché bzučení elektrického strojku bylo návykové... stejně jako ten pocit, jak se mu jehla zakusuje hluboko do pokožky a zanechává v ní barvivo. Jsem mistrovské dílo. Při tetování nikdy nešlo o krásu. Šlo o proměnu. Od zjizvených núbijských kněží z druhého tisíciletí před naším letopočtem přes tetované přívržence starořímského kultu bohyně Kybelé až po jizvy moko, kterými se pyšní dnešní Maoři, se lidé tetovali, aby tím svá těla částečně obětovali, přetrpěli bolest zkrášlování a vyšli z něj jako jiné bytosti. Přes zlověstná varování ve Třetí knize Mojžíšově, kde se výslovně zapovídá činit si na těle jakákoli znamení, se z tetování stal novověký
9
iniciační obřad spojující miliony lidí – podstupují ho vymydlení puberťáci, protřelí feťáci i maminy z předměstí. Akt tetování je zástupným prohlášením o svrchovanosti, světu se jím dává najevo: jsem pánem svého těla. Omamný pocit moci, pramenící z fyzické proměny, způsobil u milionů lidí závislost na technikách měnících tělo – na plastických operacích, na piercingu, kulturistice a steroidech; dokonce i na bulimii a změnách pohlaví. Lidský duch prahne po ovládnutí vlastní tělesné schránky. Stojací hodiny jednou odbily a Malach vzhlédl. Půl sedmé. Vstal od svých nástrojů, zahalil své sto devadesát centimetrů vysoké tělo do hedvábného kimona a vydal se po chodbě. Vzduch v rozlehlé vile byl těžký čpavou vůní pigmentů na kůži a kouřem ze svíček z včelího vosku, kterými si sterilizoval jehly. Mladý obr cestou míjel italská umělecká díla nedozírné ceny – Piranesiho lept, renesanční sesli, stříbrnou olejovou lampu od Bugariniho. Když procházel kolem okna, jež sahalo od podlahy až ke stropu, krátce se zadíval ven a pokochal se klasickým panoramatem v dálce. Proti temnému zimnímu nebi se rýsovala zářivá kupole Kapitolu. Tam se to skrývá, pomyslel si. Někde tam je to zakopané. Vědělo o tom jen málo lidí – a ještě méně jich znalo jeho úžasnou moc nebo důmyslný způsob, jakým je to ukryto. Do dnešních dnů to zůstávalo jedním z největších nevyřčených tajemství této země. A ti nemnozí, kdo pravdu znali, ji halili za závoj symbolů, legend a alegorií. Teď mi pootevřeli dveře, pomyslel si Malach. Před třemi týdny, během temného rituálu, kterému přihlíželi nejvlivnější mužové Ameriky, postoupil Malach do třicátého třetího stupně, na nejvyšší příčku hierarchie nejstaršího stále živého bratrstva na světě. Navzdory Malachovu současnému postavení mu však jeho spolubratři nic neprozradili. A ani neprozradí, to věděl. Takhle to nechodilo. Existovaly kruhy uvnitř kruhů – bratrstva uvnitř bratrstev. A jejich naprostou důvěru by si možná Malach nevydobyl ani po letech čekání. Naštěstí k získání jejich nejhlubšího tajemství jejich důvěru nepotřeboval. Mé zasvěcení posloužilo svému účelu. (…)
10
