DAN BROWN ŠIFRA MISTRA
LEONARDA Vydání pro mládež Přeložil Zdík Dušek
ARGO
DAN BROWN ŠIFRA MISTRA
LEONARDA Z anglického originálu The Da Vinci Code (The Young Adult Adapatation), vydaného roku 2016 nakladatelstvím Random House v New Yorku, přeložil Zdík Dušek. Graficky upravil Libor Batrla. Odpovědný redaktor David Petrů. Korektury Michaela Šmejkalová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2016 jako svou 3102. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. První vydání. ISBN 978-80-257-1997-8 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: KOSMAS s.r.o. Za Halami 877 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
1 . kapitola Robert Langdon se pomalu probudil. Ve tmě zvonil telefon – neznámý kovový zvuk. Langdon se neohrabaně natáhl po lampičce vedle postele a rozsvítil. Zamžoural na své okolí – luxusní renesanční ložnici s nábytkem z osmnáctého století, fresky na stěnách a velkou mahagonovou postel s nebesy. Kde to jsem? Na žakárovém županu pověšeném na sloupku postele uviděl monogram: HOTEL RITZ, PAŘÍŽ. Pomalu se mu začalo vyjasňovat. Posadil se a unaveně se podíval do velkého zrcadla naproti přes pokoj. Muže, který mu oplácel pohled, v první chvíli nepoznával: rozcuchaný a vyčerpaný, obvykle bystré modré oči otupělé a matné. Na výrazné bradě mu vyrůstalo tmavé strniště a šedivé prameny vlasů na spáncích pronikaly hlouběji do změti drsných černých vlasů. Zvedl sluchátko. „Haló?“ „Monsieur Langdon?“ ozval se mužský hlas. „Doufám, že jsem vás nevzbudil.“ Langdon se omámeně podíval na ciferník budíku. Bylo třicet dva minut po půlnoci. Spal jenom asi hodinu a připadal si jako mrtvý. „Tady je recepční, monsieur. Omlouvám se, že vyrušuji, ale máte návštěvu. Trvá na tom, že je to naléhavé.“ Langdon si pořád připadal trochu jako ve snu. Návštěvu? Jeho pohled zabloudil na zmačkaný leták položený na nočním stolku.
– 15 –
AMERICKÁ UNIVERZITA V PAŘÍŽI má tu čest vás pozvat na
veer s Robertem Langdonem, profesorem náboženské symbologie z Harvardovy univerzity, USA
Langdon si povzdechl. Jeho knihy o náboženských obrazech a symbolech z něj proti jeho vůli udělaly celebritu světa umění a dnešní přednáška s diapozitivy o pohanských symbolech ukrytých v kamenech katedrály v Chartres pravděpodobně byla proti srsti některému konzervativnímu posluchači. Nějaký bigotní učenec zřejmě zjistil, kde je Langdon ubytován, a přišel se s ním pohádat. „Je mi líto,“ řekl Langdon, „ale jsem velice unavený a –…“ „Mais, monsieur,“ přerušil ho recepční a ztišil hlas do naléhavého šepotu, „váš host je důležitý muž. Už je na cestě do vašeho pokoje.“ Langdon byl rázem zcela vzhůru. „Vy jste někoho poslal do mého pokoje?“ „Je mi líto, monsieur, ale člověk jeho postavení… Neměl jsem oprávnění ho zastavit.“ „Kdo přesně to je?“ Recepční však mezitím zavěsil. Téměř bezprostředně nato se ode dveří ozvalo rázné zabušení. Langdon nejistě vyklouzl z postele a cítil, jak se mu nohy zabořily hluboko do koberce. Oblékl si hotelový župan a vykročil ke dveřím. „Kdo je tam?“ „Pane Langdone? Potřebuji s vámi mluvit.“ Úsečný, autoritativní mužský hlas s přízvukem. „Jsem poručík Jérôme Collet. Direction Centrale Police Judiciaire.“ Langdon se zarazil. Kriminální policie? DCPJ je něco jako americká FBI. Proč by za ním chodila? Nechal bezpečnostní řetízek zajištěný a pootevřel dveře. Uviděl před sebou vyzáblý a přepadlý obličej. Policista byl hubený, oblečený do modré uniformy. „Smím dál?“ zeptal se. Langdon nejistě zaváhal. „Oč jde?“ – 16 –
„Můj capitaine vás žádá o znalecký posudek v jisté soukromé záležitosti.“ „Teď?“ užasl Langdon. „Je po půlnoci.“ „Je pravda, že jste se měl dnes večer setkat se správcem z Louvru?“ Langdon se náhle začal cítit nesvůj. Měl se po večerní přednášce sejít s váženým Jacquesem Saunièrem na pár skleniček, ale správce se neobjevil. „Ano. Jak to víte?“ „Našli jsme vaše jméno v jeho diáři.“ „Doufám, že se nestalo nic vážného.“ Policista si těžce povzdechl a škvírou ve dveřích Langdonovi podal snímek z polaroidu. Jakmile se na něj Langdon podíval, celý ztuhl. „Tato fotografie byla pořízena před necelou hodinou. V Louvru.“ Langdon zíral na bizarní obrázek a prvotní záchvěv odporu pomalu ustupoval. Místo něj se v něm zvedala vlna zlosti. „Doufali jsme, že byste nám mohl pomoci zjistit, co se stalo. Když uvážíme vaše znalosti symbolů a to, že jste se ním měl setkat…“ Langdon pocítil neurčitý strach. „Ten symbol tady,“ začal, „a to, jak podivně je to tělo…“ „Naaranžováno?“ napověděl mu policista. Langdon přikývl a po zádech mu přejel mráz. Vzhlédl. „Neumím si představit, kdo by tohle dokázal někomu udělat.“ Policista vypadal zachmuřeně. „Vy to nechápete, pane Langdone. To, co vidíte na té fotografii…“ odmlčel se, „si monsieur Saunière udělal sám.“
2. kapitola Necelé dva kilometry odtud se mohutný albín jménem Silas vbelhal předním vchodem do luxusní rezidence v ulici La Bruyère. Kolem stehna nosil ostnatý pás označovaný jako cilice. Nosili ho všichni opravdoví stoupenci Cesty – byl to kožený pás s ostrými kovovými – 17 –
ostny, které působily bolest coby setrvalou připomínku Kristova utrpení na kříži. Jeho duše zpívala uspokojením z dobře vykonané služby Pánu. Prošel vstupní halou rezidence a potichu vystoupal po schodech. Nechtěl probudit žádného ze spolubratří. Dveře jeho ložnice zůstaly otevřené; zamykat se zde nebylo povoleno. Vstoupil a zavřel za sebou. Pokoj byl zařízen spartánsky – podlaha z tvrdého dřeva, borovicový prádelník, pletená rohož v koutě, která sloužila jako lože. Tento týden byl na návštěvě zde v Paříži, ale již mnoho let žil v podobně zařízeném útočišti v New Yorku. Pán mi poskytuje přístřeší a smysl života. Dnes večer měl Silas konečně pocit, že svůj dluh začal splácet. Rychle přešel k prádelníku, ze spodní zásuvky vytáhl mobilní telefon a vytočil číslo. „Ano?“ ozval se mužský hlas. „Vrátil jsem se, můj učiteli.“ „Mluv,“ přikázal mu hlas. Zněl potěšeně, že ho slyší. „Všichni čtyři jsou mrtví. Tři sénéchaux… i sám velmistr.“ Následovala krátká přestávka, jako na modlitbu. „Předpokládám tedy, že tu informaci jsi zjistil?“ „Všichni čtyři se shodovali. Nezávisle na sobě.“ Silas se odmlčel. Věděl, že informace, kterou od obětí získal, bude pro muže překvapením. „Můj učiteli, všichni čtyři potvrdili, že existuje clef de voûte… legendární úhelný kámen.“ V telefonu uslyšel rychlé nadechnutí a přímo cítil učitelovo vzrušení. „Úhelný kámen…“ Převorství údajně vytvořilo kamennou mapu – clef de voûte neboli úhelný kámen –, desku s rytinou odhalující konečné místo odpočinku největšího tajemství bratrstva, vědomosti takového významu, že její střežení bylo důvodem jejich existence. „Až získáme úhelný kámen,“ zašeptal učitel, „bude nám zbývat už jen jediný krůček.“ „Máme k cíli blíž, než si myslíte. Úhelný kámen je zde, v Paříži.“ – 18 –
„V Paříži? Neuvěřitelné. Je to až příliš jednoduché.“ Silas shrnul události toho večera… jak mu všechny čtyři oběti těsně před smrtí svěřily své tajemství: že úhelný kámen je důmyslně ukryt na určitém místě uvnitř jednoho ze starobylých pařížských kostelů – v Saint-Sulpice. „V příbytku Páně!“ zvolal učitel. „Jaký výsměch!“ „Vysmívají se nám už celá staletí.“ Učitel se odmlčel, jako kdyby si chtěl náležitě vychutnat svůj triumf. Konečně pravil: „Prokázal jsi Bohu velkou službu. Musíš pro mě ten kámen získat. Okamžitě. Dnes v noci.“ A vysvětlil mu, co je třeba udělat. Když Silas zavěsil, celé tělo ho brnělo očekáváním. Jedna hodina, řekl si, vděčný, že mu jeho učitel poskytl čas k nezbytnému pokání před tím, než vstoupí do domu Páně. Musím svou duši očistit od dnešních hříchů. Bolest je dobrá, zašeptal.
3. kapitola Otevřeným okénkem policejního vozu projíždějícího Paříží se dovnitř dral svěží dubnový vzduch. Robert Langdon se na sedadle vedle řidiče snažil utřídit si myšlenky. Po rychlé sprše a oholení už sice vypadal poměrně upraveně, ale úzkost se mu zatím zahnat nepodařilo. Jeho mysl se neustále zaobírala děsivým obrazem správcova těla. Jacques Saunière je mrtev. Langdon si nemohl pomoci – od okamžiku, kdy se o správcově smrti dozvěděl, na něj doléhal pocit velké ztráty. Přestože měl Saunière pověst samotáře, jeho oddanost umění z něj činila obdivovanou osobnost a Langdon se na setkání s ním velice těšil. Město pomalu utichalo – bylo vidět poslední pouliční prodavače kandovaných mandlí s jejich pojízdnými vozíky, číšníky z restaurací, – 19 –
kteří právě vynášeli pytle s odpadky, párek pozdně nočních milenců tulících se k sobě, aby se zahřáli ve vánku provoněném jasmínovými květy. Citroën majestátně projížděl okolním chaosem a jeho nelibozvučná siréna prořezávala provoz jako nůž. „Le capitaine byl potěšen, když se dozvěděl, že jste pořád v Paříži,“ řekl policista a vřítil se do severní vstupní brány slavných Tuilerijských zahrad. Langdon je vždy považoval téměř za posvátnou půdu. Tady Claude Monet experimentoval s formou i barvami a doslova vdechl život impresionistickému hnutí. Policista vypnul kvílející sirénu a Langdon vydechl. Užíval si náhlé ticho. Citroën uhnul doleva a pokračoval centrální cestou parku směrem na západ. Objeli okrouhlé jezírko a opuštěnou stezkou dojeli na široké čtverhranné prostranství. Langdon nyní spatřil konec Tuilerijských zahrad s obří kamennou bránou. Arc du Carrousel. Toto místo uctívají všichni milovníci umění, protože odsud lze vidět čtyři z nejkrásnějších muzeí umění na světě, každé na jiné světové straně. Přes pravé okénko směrem na jih spatřil Langdon působivě nasvícenou fasádu starého vlakového nádraží – nyní proslulého Musée d’Orsay. Vlevo mohl rozeznat vrchol ultramoderního Centre Pompidou, v němž sídlí Muzeum moderního umění. Na západ za ním se nad stromy zvedal starověký Ramsesův obelisk označující Musée du Jeu de Paume, Míčovnu. Přímo před ním, na východě, se ale za obloukem tyčil renesanční palác, který se stal nejslavnějším muzeem na světě. Musée du Louvre. Louvre, který má při pohledu shora tvar koňské podkovy, je nejdelší stavba v Evropě – měří víc než tři Eiffelovy věže položené za sebou. Na pozadí pařížského nebe připomíná pevnost – majestátní budovu s devíti hektary otevřeného prostranství mezi oběma křídly. Langdon kdysi celý Louvre obešel kolem dokola – a byla to procházka dlouhá neuvěřitelných pět kilometrů. Návštěvník by podle odhadů potřeboval nejméně pět týdnů, aby mohl důkladně obdivovat krásu 65 300 uměleckých děl, proto se – 20 –
turisté většinou spokojí se zkrácenou verzí prohlídky, kterou Langdon označoval jako „Let Louvrem“, a absolvují rychlý sprint mezi třemi nejslavnějšími objekty muzea: Monou Lisou a sochami Venuše z Mélu a Niké Samothrácké. Řidič vzal z palubní desky vysílačku a promluvil do ní rychlou francouzštinou. „Monsieur Langdon est arrivé. Deux minutes.“ Otočil se k Langdonovi. „S kapitánem se setkáte u hlavního vchodu.“ Přidal plyn a ostře vyjel přes obrubník. Teď už bylo v dálce vidět hlavní vchod. La Pyramide.Tento vchod – třiadvacet metrů vysoká neomodernistická skleněná pyramida navržená americkým architektem čínského původu I. M. Peiem – se stal téměř stejně slavným jako muzeum samo, byť zároveň kontroverzním. „Líbí se vám naše pyramida?“ zeptal se policista. Langdon se zamračil. Věděl, že to je záludná otázka. Pokud připustíte, že se vám líbí, budete vypadat jako člověk bez vkusu, a vyjádříte-li nechuť, urazíte tázajícího se Francouze. „Mitterand byl velice odvážný muž,“ odpověděl Langdon, čímž rozťal gordický uzel. Tento zesnulý francouzský prezident, který výstavbu pyramidy zadal, prý trpěl „faraonským komplexem“. Jen díky němu je v Paříži tolik egyptských obelisků, artefaktů a umění vůbec. „Jak se jmenuje váš kapitán?“ změnil Langdon raději téma. „Bezu Fache,“ odpověděl řidič. „Říkáme mu Le Taureau.“ Langdon se na něj podíval. „Býk?“ Policista povytáhl obočí. „Vaše francouzština je lepší, než připouštíte, monsieur.“ Moje francouzština stojí za houby, pomyslel si Langdon, zato docela dobře znám znamení zvěrokruhu. Astrologie je víceméně stejná po celém světě a „taurus“ je vždycky Býk. Policista zastavil a ukázal mezi dvěma fontánami na velké otočné dveře v boku pyramidy. „Mám příkaz vás tu nechat. Musím plnit jiné úkoly. Hodně štěstí, monsieur.“ Langdon si povzdechl, vystoupil z vozu a vykročil k hlavnímu vchodu. Auto hned odjelo. Langdon zvedl ruku, aby zabušil na sklo, ale z temnoty uvnitř se vynořila postava a zamířila po točitém schodišti ke – 21 –
dveřím. Byl to podsaditý snědý muž se širokými rameny a krátkýma, silnýma nohama. Pokynul Langdonovi, ať vstoupí. „Jsem Bezu Fache,“ představil se, když Langdon vešel otočnými dveřmi. „Kapitán z Centrálního ředitelství kriminální policie.“ Jeho hlas se k němu hodil – připomínal dunění, jako by se už už měla strhnout bouře. Langdon mu podal ruku. „Robert Langdon.“ Facheova tlapa ji s drtivou silou stiskla. „Pane Langdone.“ Kapitánovy ebenové oči se vpily do Langdonových. „Pojďte.“
4. kapitola Kapitán Bezu Fache se opravdu nesl jako rozzlobený býk, se širokými rameny staženými dozadu a bradou skloněnou na prsa. Langdon ho následoval po slavném mramorovém schodišti do atria zanořeného pod skleněnou pyramidou. Během sestupu minuli dva ozbrojené policejní strážce se samopaly. Jejich poslání bylo jasné: Nikdo dnes v noci nesmí projít dovnitř ani ven bez požehnání kapitána Fache. Langdon bojoval s rostoucím znepokojením. Fache zrovna neoplýval vlídností a v Louvru vládla v tuto noční hodinu téměř pohřební atmosféra. Schodiště bylo, podobně jako uličky v temném kině, ozářeno světélky uloženými v každém schodu. Langdon slyšel, jak se zvuk jeho kroků odráží od skla nad ním. Když vzhlédl, spatřil slabě nasvícené pruhy vodní tříště z fontán, které se pomalu rozplývaly nad průhlednou střechou. „Líbí se vám to?“ zeptal se Fache a trhl širokou bradou vzhůru. Langdon vzdychl a odpověděl, příliš unavený na to, aby něco předstíral: „Ano, vaše pyramida je nádherná.“ Fache si odfrkl. „Jizva na tváři Paříže.“ Jedna nula. Langdon vycítil, že jeho společníka hned tak něco neuspokojí. Přemítal, jestli Fache ví o tom, že tuto pyramidu na výslovný – 22 –
požadavek prezidenta Mitteranda sestavili z 666 skleněných tabulí – tato zvláštní skutečnost patří k horkým tématům všech vyznavačů konspiračních teorií, kteří tvrdí, že 666 je číslo samotného Satana. Langdon se rozhodl o tom raději pomlčet. Když sešli ještě níže do podzemní haly, ze stínů se najednou vynořil doširoka otevřený prostor. Dvacet metrů pod zemí se nacházela nově vybudovaná hala o ploše 6500 čtverečních metrů, připomínající nekonečnou sluj a obložená teplým okrovým mramorem, který dobře ladil s medovým zbarvením fasády Louvru. Přes den doslova vibrovala slunečními paprsky a množstvím turistů, ale dnes v noci byla prázdná a tmavá – jako chladná krypta. „Kde je obvyklá ostraha muzea?“ zeptal se Langdon. „En quarantine,“ odpověděl Fache, jako kdyby Langdon zpochybňoval jeho rozhodnutí. „Dnes večer se zjevně dostal dovnitř někdo nepovolaný. Všechny noční hlídače vyslýcháme. Bezpečnost muzea momentálně převzali moji lidé.“ Langdon přikývl a přidal do kroku, aby Facheovi stačil. „Jak dobře jste znal Jacquese Saunièra?“ zeptal se kapitán. „Vlastně vůbec ne. Nikdy jsme se neviděli.“ Fache vypadal překvapeně. „Dnes večer jste se měli setkat poprvé?“ „Ano. Měli jsme se sejít na recepci pořádané Americkou univerzitou po mé přednášce, ale neobjevil se tam.“ Zatímco si Fache čmáral do notesu několik poznámek, Langdon si všiml méně známé louvreské pyramidy – La Pyramide Inversée –, ohromného obráceného střešního okna, které viselo ze stropu jako stalaktit. „Kdo navrhl vaši schůzku?“ zeptal se najednou Fache a odvedl Langdona po krátkém schodišti nahoru. „Vy, nebo on?“ Tato otázka připadala Langdonovi podivná. „Pan Saunière,“ odpověděl, když vstupovali do chodby Denonova křídla, nejslavnějšího ze tří částí Louvru. „Jeho sekretářka mě před pár týdny kontaktovala e-mailem. Sdělila mi, že se správce doslechl o mé přednášce v Paříži a že by si se mnou během mého pobytu chtěl promluvit.“ „Promluvit o čem?“ – 23 –
„Nevím. Asi o umění. Měli jsme podobné zájmy.“ Fache se tvářil skepticky. „Vy vůbec netušíte, proč se s vámi chtěl sejít?“ To Langdon opravdu nevěděl. Když schůzku domlouvali, byl pochopitelně zvědavý, ale připadalo mu neslušné se vyptávat. O uctívaném Jacquesi Saunièrovi se vědělo, že má rád soukromí a že přijímá velmi málo hostů – Langdon byl potěšen už jen tím, že se s ním měl osobně seznámit. „Pane Langdone, nedokázal byste alespoň odhadnout, o čem s vámi oběť vraždy mohla chtít hovořit tu noc, kdy byla zabita? Mohlo by nám to pomoci.“ Přímost jeho otázky Langdona zarazila. „To bych skutečně nedokázal. Neptal jsem se ho na to. Byl jsem poctěn už tím, že mě vůbec kontaktoval. Obdivuji jeho dílo. Ve svých kurzech často používám jeho knihy.“ Fache si tuto skutečnost poznamenal. Oba muži byli asi v polovině spojovací chodby do Denonova křídla a Langdon už na konci viděl oba eskalátory, které se však teď nehýbaly. „Pojedeme výtahem,“ řekl Fache. „Jak jistě víte, galerie je pěšky docela daleko.“ Prohrábl si masivní rukou vlasy. „Takže jste měli shodné zájmy?“ zeptal se, když se otevřely dveře výtahu. „Ano. Vlastně jsem podstatnou část minulého roku strávil tím, že jsem sestavoval koncept knihy zabývající se hlavním předmětem zájmu pana Saunièra. Těšil jsem se, že zjistím, co si o tématu myslí.“ „Aha. A jaké je to téma?“ Langdon zaváhal. Nebyl si jistý, jak to co nejlépe vysvětlit. „Můj rukopis je v podstatě o ikonografii kultů ženských božstev – o posvátném ženství, umění a symbolech, které jsou s tím spojené.“ „A Saunière byl odborníkem v této oblasti?“ „Nebylo většího.“ „Chápu. Možná Saunière o vašem rukopise věděl?“ napadlo Fache. „A tu schůzku navrhl, aby vám s knihou pomohl.“ (...)
– 24 –
