březen a duben 2010
Bohoslužby v našich sborech Tlučná – neděle 8,30 hod.
„Buď chválen, milý J ežíši, ty poklad e náš nejvyšší, za všecky mocné milosti, jichž udílíš nám v hojnos ti. Že tebe srdce můž e z nát, svým Spasitelem nazývat, že pro své v smrti zmaření všem základem jsi spasení.“
Evangelický zpěvník, č. 252
Plzeň – neděle 10 hod. Horní Bříza – neděle 17 hod. (letní čas 18 hod.) VELKÝ PÁTEK Bohoslužby 2. dubna 2010 - v Plzni od 18 hod. - v Tlučné od 20 hod. VELIKONOCE Bohoslužby 4. dubna 2010 - v Tlučné od 8,30 hod. - v Plzni od 10 hod. - v Rochlově od 18 hod.
Velikonoční poklad Jednou z mých oblíbených dětských her, která se hraje ve volné přírodě, byla stopovačka. Anglicky se tahle hra jmenuje Treasure Hunt, česky Honba za pokladem. Pravidla hry jsou vcelku jednoduchá: jeden ze skupiny dětí vyjde napřed, o několik minut před ostatními, cestou přitom kreslí na zem křídou šipky nebo zavěšuje kousky barevných fáborků. Ty pak slouží jako navigace pro skupinku „stopujících“ dětí. Čas od času musejí děti ve skupině vzadu splnit nějaký úkol, který jim zanechá ten první vpředu. Na konci děti čeká hledání truhly s pokladem (většinou je plná bonbónů či jiných sladkostí). Podobné „hledání pokladu“ se odehrává na stránkách Písma. Od samého počátku lidského tápání ve hříchu (tj. od okamžiku, kdy první lidé odmítli příkaz svého Stvořitele) dával Bůh lidem – prostřednictvím svých proroků – indicie, „barevné fáborky“, kterými je navigoval k pokladu. Mnozí se přesto po cestě ztratili, stopy nesledovali pozorně a poklad nenašli. Když ho pak jiní měli na dosah ruky, nepoznali ho. Ačkoli měli k dispozici množství starozákonních indicií, jejich cíl minuli. „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně,“ slyšeli z úst člověka, kterého považovali za rouhače (Jan 5:39). Pokračování na další straně.
Z obsahu tohoto vydání: • Pracujte ruku v ruce s Otcem • Šifra Mistra Leonarda III. • Nedávné křty • Vedení pro mladé – úryvek 1 • Akce pro mladé
1
Velikonoční poklad – dokončení z titulní strany Nevěřili jeho slovům ani znamením, která konal. A přestože ho nedokázali usvědčit ze hříchu, zabili ho. Nevědomky se tak stali nástrojem vyplnění důležité starozákonní stopy: totiž že onen poklad, určený všem hříšníkům, spočívá v zástupné oběti Spasitele za jejich viny. Prorok to popsal slovy: „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (Izajáš 53:6) Vrcholem všech těchto stop a nápověd bylo pak znamení proroka Jonáše, totiž Spasitelovo povstání k novému životu: „Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.“ (Matouš 12:40) Četl jsem před několika týdny článek v novinách o tom, že křesťané nemají ve své zvěsti nic výjimečného. Smrt a následné povstání k novému životu mělo ve svých kultech a mytologiích mnoho jiných dávných kultur a pranárodů. Údajně je původní příčinou této představy uctívání Slunce, které také k večeru zajde (umře) a ráno znovu povstává a probouzí se (nový život). Nabízí se však i jiné vysvětlení. Zaslíbení Vykupitele, který skrze své utrpení a smrt zvítězí nad zlem, dal Bůh již prvním lidem. Dalším generacím ho v různých obměnách opakoval a rozšiřoval o detaily. Není proto divu, že si jej s sebou odnesli a promítli do svých kultur lidé všech národů. (Z podobného důvodu mají mnohé civilizace ve svých mýtech také zprávu o potopě světa a záchraně hrstky lidí na velké lodi. Proč asi?) Jako křesťané však nevěříme v mýty, ale v historickou událost, předpovězenou ve starozákonních indiciích a dosvědčenou očitými svědky. Věříme v poklad, který na Velký pátek visel za nás na kříži odsouzení a na Velikonoční neděli nebyl ve svém hrobě k nalezení. Byl vzkříšen, porazil smrt, abychom i my měli jistotu věčnosti v Boží blízkosti. Radost nad „Velikonočním pokladem“ vám přeje váš pastor Petr Krákora
Křty dětí ve Sboru sv. Pavla V únoru jsme byli v našem plzeňském Sboru sv. Pavla svědky tří křtů na odpuštění hříchů. V neděli 7.2. získal toto požehnání Petr Šimon Boor, o dva týdny později, 21.2., byli obmyti dva sourozenci z Rochlova, Pavlínka Anna Hrušková a Jaroslav Petr Hruška. Všem jim přejeme Boží blízkost, kterou také jim zaslíbil jejich nebeský Otec.
T ŘI P ETŘI (Vlevo pastor Petr Krákora, vpravo otec Peter Boor, uprostřed spící malý Péťa Boor.)
D ĚTI H RUŠKOVI Z R OCHLOVA
●
●
●
Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Galatským 3:26-27
2
●
●
●
J EŽÍŠ , M ÁŘÍ M AGDALÉNA , D A V INCI A D AN B ROWN III. V tomto vydání PV uzavíráme naši sérii článků věnovaných některým zavádějícím a klamným tvrzením Dana Browna, autora posléze zfilmované knihy Šifra mistra Leonarda. Historická, řádně podložená fakta, dokládají, že kniha je smyšleným románem, beletrií, nikoli popisem skutečnosti.
Ad 5 – Poškozuje křesťanství důstojnost a snižuje hodnotu žen na úkor mužů? … NE. V historii křesťanské církve existuje jistě mnoho tragických příkladů sexismu, tj. znevažování opačného, zde konkrétně ženského, pohlaví. Pokud se podíváme na tyto nespravedlnosti, křivdy a odpornosti, máme sklon odpovědět na ono tvrzení ANO. Nicméně podíváme-li se na biblické učení, vidíme, že zde naopak nalézáme základ pro stejnou důstojnost, hodnotu a význam mužů i žen. Muž i žena byli stvořeni k Božímu obrazu (Genesis 1:26-28). Apoštol Pavel také napsal věřícím v Galácii: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ (Galatským 3:28-29) Bible také popisuje různé role v životě, které muži a ženě dal jejich Stvořitel. Muž byl stvořen, aby „spravoval a vedl“, žena byla stvořena jako „pomocnice muži rovná“, jemu odpovídající, jeho doplňující, jeho podporující. Žena má tedy odlišnou roli a pozici (např. nemá mít duchovní autoritu nad mužem); neznamená to však, že je méněcenná či méně důležitá. Muži i ženy mají také různá „obdarování a vybavení“, kterými se navzájem doplňují a potřebují. V Bibli jsou mnohé příklady bohabojných žen, hrajících významnou roli v Božím jednání. Některé biblické knihy jsou dokonce po ženách pojmenovány, např. Rút či Ester. Je pravda, že v židovské kultuře 1. století byly ženy obvykle (a mylně) považovány za druhořadé a neměly taková práva jako muži (v některých zemích má dodnes žena cenu dobytka). Ježíš sám však překračoval tyto bariéry a prokazoval ženám zvláštní ohledy. Jednal s každým s respektem, vědom si lidské hodnoty každého. Mezi Jeho „setkání“ se ženami patří např.: rozhovor se samařskou ženou u studny; vzkříšení zemřelého, jediného syna vdovy; návštěva u Marty a Marie; přítomnost Ježíšovy matky a dalších žen pod křížem; zjevení vzkříšeného Ježíše Marii Magdalské a dalším ženám; atd. Ženy jsou uváděny i v rodopisu Ježíše, což bylo v jeho době nepředstavitelné. Jaký je, pro srovnání, pohled „gnostických evangelií“ na postavení ženy? Podle gnostického evangelia Máří Magdalské Ježíš předal vedení křesťanské církve právě Marii z Magdaly. Ježíš tak byl údajně prvním feministou. Nicméně v gnostickém evangeliu podle Tomáše zase najdeme pohled, který snižuje hodnotu žen. Petr ve výroku 114 říká Ježíši: „Ať Marie odejde, neboť ženy nejsou hodny života.“ Ježíš nato odpovídá: „Já ji povedu a učiním z ní muže, aby se stala živým duchem, jako jste vy, muži. Neboť každá žena, která se stane mužem, vstoupí do království nebeského.“ Gnosticismus tak zjevně převzal starořeckou představu o tom, že muž a žena jsou dva stupně lidské bytosti spíše než dva druhy, přičemž muž je standardem či „přirozeným“ stavem lidství.
Ad 6 – Je Převorství siónské ochráncem tajemství Svatého grálu od roku 1099? … JDE O DALŠÍ JASNOU MYSTIFIKACI. Podle Šifry mistra Leonarda objevil rytířský řád Templářů dlouho ztracený dokument, který odhaloval historii Převorství siónského, tajemného společenství, jehož velmistrem byl údajně v letech 1510-1519 i Leonardo DaVinci. Objevený dokument měl také objasňovat pravou podstatu „svatého grálu“. Autor Dan Brown zde spoléhá na knihu vydanou roku 1982 pod názvem „Svatá krev, svatý grál“, jejíž autoři zase spoléhali na dokumenty předložené Francouzem Pierrem Plantardem (ten za plagiátorství strávil už roku 1953 nějaký čas ve vězení). Roku 1954 utvořil Plantard spolu s dalšími pěti muži společenský klub nazvaný „Převorství siónské“. První veřejná zmínka o tomto klubu pochází z roku 1956. 3
V 60. a 70. letech dvacátého století přišel Plantard s podvrženými dokumenty, které „dokazovaly“ existenci pokrevní linie vedoucí od Máří Magdalény až k francouzským králům. Již roku 1971 však jeden z členů Plantardova klubu, Philippe de Cherisey, veřejně připustil, že zmíněné pergameny jsou padělky. Plantard potvrdil, že jde o falzifikáty, ale později se snažil zvrátit své tvrzení prohlášením, že jde o padělané kopie skutečných dokumentů. Ještě později přišel Plantard s dalšími dokumenty a celou novou teorií, avšak učinil zásadní chybu: jako velmistra Převorství uvedl jednoho z přátel francouzského prezidenta. Roku 1993 se konalo soudní řízení, ve kterém: • Plantard vypověděl pod přísahou, že si celý projekt Převorství siónského vymyslel. • Soud nařídil domovní prohlídku Plantardova domu a nalezl další dokumenty, „dokazující“ tentokrát, že Pierre Plantard je skutečným králem Francie. • Plantard vyvázl od soudu s výstrahou a nálepkou „neškodného blázna“. Mnoho knih a článků (valná většina ve francouzštině) popisuje a odhaluje Plantardovu mystifikaci. Přesto milióny lidí dnes věří, že jde o skutečnost. (Další informace o pozadí Převorství siónského najdete na internetové stránce www.priory-of-sion.com.)
Úryvek z rozhovoru se spisovatelem Danem Brownem Víte, že Wikipedie má k nepřesnostem v knize zvláštní sekci, která má na dvaadvacet stran? Nedivil bych se, kdyby jich bylo mnohem víc. Neuvěřitelné množství lidí se knihu snaží zdiskreditovat. Předpokladem mé knihy je, že historie, kterou se učíte na škole a v kostele, není přesná. Logicky se tedy najde hodně lidí, kteří ty dvě verze historie srovnávají a říkají: Tohle není pravda, to není pravda... Ale to je podstata mé knihy. Nebylo by jednodušší tvrdit, že jste napsal román, a nezdůrazňovat, že jde o pravdivá fakta, jak to neustále děláte? Kritika mě nezajímá, nevzrušuje mě. Mám rád romány, které se vztahují ke skutečnosti, čistou beletrii moc nečtu. Proto o skutečnosti píšu: historie, architektura, věda, popis starých rituálů, záhad, míst je v mých knihách pravdivý. Pravdivý? Převorství siónské, údajně jedna z nejvlivnějších tajných společností, nebylo založeno ve středověku, jak tvrdíte vy, ale roku 1956 si ho vymyslel jistý Pierre Plantard... Ale to je jen jeden z názorů. Napsal jsem knihu, kterou považuju za osobní pravdu, a všichni jí věřit nemusí. V tom spočívá krása spisovatelství, vyprávět svoji verzi. Stojím si za vším. Celý rozhovor si můžete přečíst na idnes.cz. (viz Dan Brown: Myslím, že přijde konec světa. Strach ale nemám. – idnes.cz) Na závěr otázka ke zvážení: Má člověk věřit „osobní pravdě“, „vlastní verzi“ spisovatele, kterého „nezajímá a nevzrušuje kritika“? Nebo má raději věřit výpovědím mnoha očitých svědků Ježíšova upřímného a pravdivého života – výpovědím zapsaným v Bibli a podporovaným mnoha ověřenými mimo-biblickými materiály? „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“ (2 Timoteovi 4:3-4)
Přeložil a sepsal pastor Petr Krákora
4
Poznámka: Při sepisování tohoto článku byla použita přednáška Arta Lindsleye z Institutu C.S. Lewise, otištěná v magazínu Knowing & Doing. Chcete-li si sami přečíst o tomto tématu více, je možné si u pastora Krákory vypůjčit knížky Šifra mistra Leonarda: Dekódováno od Nicky Gumbela nebo Věrohodnost Nového zákona od F. F. Bruce. Obě jsou v češtině.
V EDENÍ PRO MLADÉ 1 Výňatek z knihy „Otázky a odpovědi pro -náctileté“
Z KAPITOLY RODIČE Moji rodiče jsou velmi přísní. Nedovolí mi žádnou zábavu. Proč mají tolik zásad?
Bůh ti dal ty rodiče, které máš. (Poděkuj Mu! Neobviňuj Ho!) Udělal to ze dvou důvodů: prvním bylo, aby ti zabránil mít v životě jakoukoli zábavu, a druhým, aby ses v období dospívání cítil co nejhůř. Ne, utahuju si z tebe, i když vím, že se ti to tak někdy může zdát. Skutečný důvod, proč ti Bůh dal rodiče, je ten, že tě chce ochránit před nebezpečím. Ptáš se, kdy tě rodiče nějak chránili? Víš, tvoji rodiče vidí možné nebezpečí i tam, kde ty ho nevidíš, jako např. když chceš zůstat venku po půlnoci. A naopak, to, co se tobě zdá nebezpečné a škodlivé, pokládají za tu nejsprávnější věc, jako např. dodělat si domácí úkoly. Buď proto rodičům vděčný za to, že plní svoji zodpovědnost, kterou jim Bůh dal, a zároveň pomáhají tobě, abys plnil tu svou. V listě Koloským 3,20 se píše: „Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu.“ Proč je tak těžké mluvit s mými rodiči? Když se o to pokouším, neposlouchají mě. Co mám dělat, abych s nimi mohl lépe komunikovat?
Komunikace je náročná věc. Je často jednodušší o věcech mlčet, než o nich mluvit. Něco jiného ale je vyhýbat se rozhovoru pomocí výmluv typu: „Stejně mě neposlouchají. Zase to skončí hádkou. Jenom si mě budou dobírat.“ Vyhni se především tzv. „zabijákům komunikace“. Když se ti zdá, že ti rodiče nerozumí, během chvíle si můžeš vytvořit zlozvyk, který bude vaši komunikaci soustavně ničit. Příklady těchto špatných návyků jsou: o Metoda mlčení. – Snažíš se vůbec se s rodiči nebavit (zvláště tehdy, když jde o nějakou nepříjemnou věc). Když k tobě mluví oni, obracíš oči v sloup. o Poslední slovo. – Ať mluvíš ve zlosti nebo s předstíranou zdvořilostí, musíš mít v každé diskuzi poslední slovo ty. o Jako by hrách na stěnu házel. – Říkáš rodičům, co chtějí slyšet, naoko s nimi souhlasíš, ale potom si stejně děláš věci po svém.
o Moudřejší, lepší, hezčí. – Říkáš svým rodičům, jak jsou rodiče tvých kamarádů lepší než oni. o Útěk. – Jsi natolik zklamaný či frustrovaný, že odejdeš z pokoje nebo z domu, aby ses vyhnul další konfrontaci. o Ubíjení dogmatizmem. – Tvoje reakce jsou plné zobecňujících frází, jako např. „Vy nikdy...“ a nebo „Vy vždycky…“ o Trápení až k smrti. – Doufáš, že budeš-li své rodiče dostatečně dlouho trápit svým chováním, nakonec ustoupí a ty dosáhneš svého. A jedna rada nakonec: Nezatrpkni a nevzdávej to. Snaž se udržovat komunikaci, i když se ti může zdát, že nedochází k žádnému pokroku. Když vydržíš, určitě se váš vzájemný vztah zlepší. Chci pro sebe jen trochu prostoru, ale rodiče mě drží zkrátka. Co mám dělat, aby mi dovolili normálně dýchat?
Ano, bojuješ bitvu za nezávislost. Chceš mít (a oprávněně) pro sebe stále více svobody. Chtěl bys mít auto, zůstávat dlouho venku, koupit si něco drahého nebo si sám rozhodovat, co kdy budeš dělat. Ale rodiče ti „povolují uzdu“ jen pozvolna. Jaký důvod k tomu mají? Bezesporu si uvědomují, že dospíváš. Ovšem problém je, že se někdy chováš stále jako dítě. Když rodiče přemýšlejí, zda ti dát klíč k samostatnosti, mají těžkosti představit si tě jako dospělého člověka. Pamatují si tě jako tříletého špunta, který při jízdě na tříkolce narazil do jediného stromu v okolí, který se dal pohodlně objet. Tyto vzpomínky navíc umocňují nedávné okamžiky, kdy ses znovu změnil z dospělého člověka, kterým začínáš být, zpátky na ufňukané a protivné děcko. Aby se rodiče k tobě začali chovat jinak, musí zcela přeprogramovat svoje myšlení, a to určitý čas potrvá. Druhým důvodem, kterému budeš možná hůř rozumět, než tomu prvnímu, je fakt, že tě mají rodiče rádi a možná ani nechtějí, abys odrostl příliš rychle. Mají radost, že jsi stále s nimi a že jsi na nich závislý. Uvědomují si, že tak tomu bude už jen pár let. Tobě se to může zdát jako celá věčnost. Pro ně ale letí čas příliš rychle. A tak se nějak snaží zbrzdit to, o čem vědí, že je to stejně nevyhnutelné. 5
Pracujte ruku v ruce s Otcem Napsal Donald W. Patterson, pastor sboru Holy Word, Austin, USA KDYŽ NÁS BŮH ZVE, ABYCHOM SPOLUPRACOVALI NA JEHO DÍLE ZDE NA ZEMI, NECHCE, ABYCHOM SE NAD TÍM STRESOVALI. KONECKONCŮ, PRACUJEME S NAŠÍM NEBESKÝM „TÁTOU“. „Tati, můžu ti pomoct?“ Jelikož mám čtyři syny, slyšel jsem tuhle otázku nejméně stokrát. Naposledy minulý týden. Nejmladší, pětiletý, mě viděl, jak připravuji domácí sekanou. A chtěl mi pomoci. Přestože zvládnu většinu věcí rychleji a lépe, skoro vždycky odpovím, „Jasně“. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. „Přisuň si židli a přines támhlety chlebové kousky. Potom je nasyp do mísy,“ dodal jsem. Mám své syny rád a chci, aby měli radost z toho, že mohou ovlivňovat svět kolem sebe. Uprostřed naší kuchařské mánie mě synek objal a prohlásil: „Tati, moc rád s tebou něco dělám.“ Nejenže měl radost. Ale také se vůbec nestresoval. A proč? Protože pracoval se svým tátou. Nemusel se trápit nad přesným množstvím surovin, teplotou trouby a konečným výsledkem. Věděl, že o to všechno se postarám já.
Zavaleni povinnostmi a odpovědností? Vidíte v tom poučení pro nás? Bůh také chce, abychom věděli, že i když nás zve ke spolupráci na svém díle v tomto světě, nechce, abychom se nad tím stresovali. Koneckonců, pracujeme přeci s naším nebeským Tátou. On má celý projekt pod svou kontrolou. Král David si toto poučení vzal k srdci. Byl jedním z nejtvořivějších a nejaktivnějších mužů, kteří zdobili Izrael. Vzpomeňte na všechny ty bitvy, které dlouhé roky vedl. Rozšířil hranici svého království jako málokterý král. Měl na starost stovky vojáků, které bylo třeba vyzbrojit a živit. Zeptejte se nějakého vojenského důstojníka, kolik práce stojí jen příprava víkendového cvičení pro stovku vojáků. David vedl roky trvající vojenská tažení, a to v době bez aut, bez počítačů a bez obchodů s potravinami. Nebo vzpomeňte na jeho stavební aktivity. Vystavěl města a paláce. Pokud jste někdy stavěli dům, umíte si to představit. Jen to mnohokrát znásobte, včetně počtu dělníků, a přitom odečtěte použití stavebních strojů. A co všechny ty chvalozpěvy, které napsal! A co jeho způsob, jakým organizoval chrámové zpěváky k bohoslužbě ve Stanu setkávání! Zeptejte se kteréhokoli pastora, jaké by to bylo připravovat společná shromáždění 365 dní v roce. Obrovská práce!
Přenechejte kontrolu na Bohu! Jsem si jist, že se David mnohdy cítil zavalen povinnostmi a odpovědností. Ale učil se během svého života přenechávat Bohu kontrolu nad každým projektem. Učil se pracovat ruku v ruce s Bohem, jak dosvědčuje např. jeho Žalm 131: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej/doufej, Izraeli, na/v Hospodina nyní i navěky.“ David se učil vkládat svou ruku do té Boží a pracovat bez stresů. Uvědomoval si, že mnohé věci jsou zkrátka příliš velké a záhadné, aby se jimi „prokousával“. Jako chlapec, který spoléhá na svého otce, že nastaví teplotu trouby a postará se o konečný výsledek projektu, tak i David dělal, co uměl, a nechal Boha, aby řídil výsledek. Strachovat se a stresovat nad úspěchem svých projektů by bylo pro Davida jako honit se za divy, jež nevystihne. Připadal si jako odstavené dítě, odpočívající v bezpečí milující náruče. Zažíval radost a pokoj při své pilné práci na díle Boha, kterého miloval. Přitom ale viděl, že mnozí v Izraeli takový pokoj nezažívají. Se srdcem pastýře napsal v posledním verši: „Doufej, Izraeli, v Hospodina.“ Volal lidi Izraele, aby vložili ochotně svou ruku do ruky Boží a pracovali a žili radostně s Ním, namísto toho, aby pracovali a žili, jako by byli na všechno sami, jako by oni měli na starosti všechny věci, malé i velké. Starověký Izrael je dnes minulostí. Ale jsme tu my a i my máme před sebou neuvěřitelné poslání. Máme kolem sebe lidi, které chceme oslovit evangeliem, máme křesťanské sbory, které chceme budovat, máme křesťanské školy, které chceme spravovat, máme rodiny, které chceme vést, máme pracovní povinnosti, které chceme plnit. Jste vystresovaní některými nebo všemi těmito způsoby, jakými sloužíte Bohu zde na zemi? Přemýšlejte, zda na tom všem pracujete pro Boha, nebo s Bohem! Je v tom totiž rozdíl. Pracovat pro Něho znamená cítit se zavalený a přespříliš zodpovědný. Pracovat s Ním znamená radost, pokoj a uvolnění. Až se příště budete cítit celí vystresovaní svou prací a životem Božího dítěte, vzpomeňte si, jak jsou děti uvolněné, když pracují spolu se svými rodiči. Vzpomeňte si na Davidův žalm. Uvolněte se vědomím, že pracujete ruku v ruce se svým nebeským Tátou. Toto ujištění vám umožní žít aktivní život s radostí a pokojem v duši. Potom i vy budete vyznávat v modlitbě: „Tati, moc rád s Tebou dělám.“
6
Work with your hand in God's hand, Forward in Christ, Jan 2003, vol. 90/1, © Forward in Christ 2003, Used with permission. (Použito se svolením vydavatele.) Vydává Česká evangelická luteránská církev, Školní nám. 1, Plzeň, 318 05, www.luterani.cz, e-mail:
[email protected]. .
