1
[OBSAH] [ESO MĚSÍCE] Tetsuzo Iwamoto……………………………………………………………………………. 2 A6M2 Mod 21 loďmistra 1. třídy Tetsuza Iwamota, operační skupina letadlové lodě Zuikaku, nálet na Pearl Harbor, 7. prosinec 1941. Kamufláž vytvořil max_86z
[HISTORIE] Izraelské letectvo……………………………………………………………………………….. 7 'P-51D-5 Izraelských vzdušných sil, 1956' kamufláž vytvořil _TerremotO_
[HISTORIE] Vylodění v Normandii……………………………………………………………………….. 12 Wallpaper
[HISTORIE] TBF-1C / Avenger Mk. I……………………………………………………………………… 14 BF-1C 8. námořní perutě. Kamufláž spolu s vl. texturami poškození vytvořil Hueynam1234
[HISTORIE] M46 Patton………………………………………………………………………………………. 17 M46 Patton 4. tankového pluku (řeka Han, 1951), kamufláž vytvořil Tiger_VI
[HISTORIE] Obléhání Malty…………………………………………………………………………………. 20 Wallpaper
[HISTORIE] 653. těžký oddíl stíhačů tanků…………………………………………………………… 23 Jagdtiger 653. těžkého oddílu stíhačů tanků *Německo 1945+, kamufláž vytvořil Tiger_VI
[HISTORIE] Mexické expediční vzdušné síly………………………………………………………… 26 Wallpaper - P-47 v kamufláži Mexických vzdušných sil
[HISTORIE] Hawker Sea Fury………………………………………………………………………………. 29 Wallpaper
[LETECKÁ VÝZBROJ] Kulomety puškové i velké ráže……………………………………………. 33 [HISTORIE] PzKpfw KV-1B 756(r)…………………………………………………………………………. 37 Wallpaper
[HISTORIE] Irské vojenské letectvo……………………………………………………………………… 41 1. stíhací peruť Irského letectva; letiště Baldonnel, Irsko. Kamufláž vytvořil CmdNomad
[HISTORIE+ Modrá na modré………………………………………………………………………………. 44 Wallpaper
[HISTORIE] Jiří Maňák – velitel perutě Typhoonů………………………………………………… 49 Historická kamufláž Typhoonu velitele perutě Jiřího Maňáka, 198. peruť RAF, květen 1943, kamufláž vytvořil hráč Paegas
2
A6M2 Mod 21 loďmistra 1. třídy Tetsuza Iwamota, operační skupina letadlové lodě Zuikaku, nálet na Pearl Harbor, 7. prosinec 1941. Kamufláž vytvořil max_86z | Stáhněte zde
[ESO MĚSÍCE] Tetsuzo Iwamoto 1. června - Autor: Mark Barber Tetsuzo Iwamoto se narodil v roce 1916 v prefektuře Karafuto svým rodičům jako třetí dítě ze tří synů a jedné dcery. Jeho otec byl policistou z povolání a poté, co se jeho rodina přestěhovala do Sappora, se stal váženým úředníkem. Poté, co jeho otec odešel na penzi, se jeho rodina přestěhovala do menšího města Masudy, kde se začala věnovat farmaření - v té době Tetsuzo začal navštěvovat místní vysokou školu lesnictví a zemědělství. Přestože byl velice nadaným žákem, jak po fyzické tak i psychické stránce, jeho popularita mezi učiteli nebyla díky jeho neukázněnosti a vzpurnému
- někdy až hrubému chování - nikterak valná. Mladý Iwamoto byl po úspěšném zakončení svých studií na střední škole v roce 1934 přesvědčen, že život na farmě není pro něj. Své rodině řekl, že jede na na vstupní zkoušky na univerzitu, Iwamoto se ale místo toho nechal odvést do japonské císařské armády, čímž velice zklamal své rodiče, kteří s ním počítali na jejich rodinné farmě. Přibližně po roce služby Iwamoto pracoval jako mechanik na palubě letadlové lodi Ryujo - inspirován tamním životem pilotů začal i on
3
sám přemýšlet nad tím, že by se stal elitním námořním pilotem. Po úspěšném splnění vstupních testů začal Tetsuzo s pilotním tréninkem, který dokončil v prosinci roku 1936.
formace bombardérů, které měl chránit a zaútočil na nepřítele - povedlo se mu získat čtyři potvrzené sestřely a pátý - nepotvrzený. Iwamoto opakoval svůj skvělý výkon i 29. dubna, kde na své konto přidal další čtyři potvrzené sestřel. V září téhož roku byl převelen zpět do Japonska - v té době měl již čtrnáct sestřelů z 82 bojových misí a stal se nejlepším japonským esem celé války. Po nějakém čase, při kterém působil jako instruktor, se vrátil zpět do první linie s hodností loďmistra 1. třídy na palubě letadlové lodě Zuikaku - nyní jako stíhací pilot slavného letounu A6M “Zero”. V ten nechvalně proslulý den, kdy císařské námořnictvo zaútočilo na Pearl Harbor, měl za úkol hlídat uskupení letadlových lodí a samotného útoku na Pearl Harbor se nezúčastnil. Japonské velení ho ale silně angažovalo - většinou jakožto vedoucího pilota japonských A6M proti americkým, britským a australským protějškům. V bitvách o Korálové moře v květnu roku 1942 se zúčastnil intenzivních vzdušných bojů, při kterých jeho skupina utrpěla silné ztráty. Po těchto událostech následoval vynucený návrat do Japonska pro přezbrojení a pro nahrazení ztracených pilotů, což v důsledku vedlo k tomu, že Iwamoto a jeho spolubojovníci zmeškali bitvu o Midway.
Tetsuzo Iwamoto
Následovalo dalších šest měsíců rozšířeného pilotního tréninku, včetně kombinovaných námořních operací nicméně boje se nezúčastnil až do února 1938. Jakožto člen 12. letecké skupiny byl Iwamoto v hodnosti svobodníka poslán do Číny, kde se od července 1937 stupňovaly konflikty mezi Čínou a Japonskem. Hned při jeho první bojové misi byl napaden velkou formací letadel I-15 a I-16 nad čínským městem Nančang. Ve svém stíhacím letounu A5M se oddělil od
4
Devastující ztráty, které Japonsko utrpělo při bitvě o Midway pro Iwamota znamenaly, že byl poslán zpět do služby jakožto pilotní instruktor a člen malého týmu, který se zoufale snažil nahradit ztracené piloty, kteří by zastavili postupující spojenecké síly. Přibližně po roce instruktážích povinností byl listopadu 1943 vrchní námořní poddůstojník Iwamoto poslán opět do první linie, aby se připojil k 253. letové skupině stíhacích letounů A6M se základnou v Rabaul. Jakožto zkušený velitel vedl v každodenních bitvách skupinu začínajících a méně pokročilých pilotů proti silnému nepříteli, jakým bylo námořnictvo a námořní letectvo Spojených států. Za dobu, co Tetsuzo Iwamoto létal ze základny v Rabaul, si připsal neuvěřitelných 142 sestřelů nepřátelských letounů.
linii, než byl převelen zpět na oblohu nad Formosou a Filipínami během podzimu a zimy téhož roku. V listopadu roku 1944 se mu konečně dostalo uznání za jeho vůdcovství a byl jmenován důstojníkem v císařském námořnictvu - konkrétně do hodnosti námořního podporučíka. Jeho poslední vzlety patřily k 203. letové skupině, která bránila ostrovy Kjúšú a Okinawa na nejjižnější části Japonska proti bombardérům s dlouhým doletem - B29 Superfortress a proti ohromné síle amerických námořních sil a jejich letadlových lodím. Poslední měsíce války strávil jako instruktor pilotů kamikaze na letišti Iwakuni na ostrově Honšú. Iwamoto byl později při kapitulaci Japonska povýšen na hodnost námořního poručíka v císařském námořnictvu, což šlo ruku v ruce s jeho nuceným odchodem z aktivní služby. Díky protiválečnému smýšlení, kterému musel Iwamoto čelit, si nebyl v pová-
Po stažení z Rabaul se v červnu 1944 vrátil zpět do Japonska, aby si na nějaký čas odpočinul od bojů v první
5
lečném Japonsku schopen najít práci a postupem času se z něj stal alkoholik, trpící hlubokými depresemi. V roce 1952, kdy se spojenecké okupační síly konečně stáhly z Japonska, byl na nějaký čas zaměstnán v přádelně bohužel asi rok poté začal trpět břišními bolestmi a podstoupil několik operací, po kterých byl stále fyzicky slabší. Tyto události vedly k nevyhnutelnému a v květnu roku 1955, ve věku pouhých 38 let, Tetsuzo Iwamoto zemřel na pooperační infekci z poslední ze série operací, které měl podstoupit. Několik zdrojů tvrdí, že poslední slova, která pronesl své manželce byla: “Jakmile se z toho dostanu, chci opět začít létat.”.
podobě Řádu zlatého draka 5. třídy. Dalo by se říct, že byl otevřený, tvrdohlavý a drzý muž na zemi, a naopak pohodový, takticky smýšlející pilot, který dával přednost taktice “zaútoč a stáhni se” před manévrovacími souboji. Je dost možné, že navždy bude nejlepším stíhacím esem, které Japonsko kdy mělo ve svých službách.
Celkový počet sestřelů, kterých během války dosáhl, zůstal otevřený a nechává prostor k diskuzím. Díky kombinaci zvyku japonského velení, které uznávalo sestřely skupinám a nikoliv jedincům, a také díky tomu, že se ztratily nějaké záznamy a vznikly nesrovnalosti při srovnávání mezi Japonskem a spojeneckými silami, nebude finální počet nikdy přesně znám - nicméně nejvíce oficiálních zdrojů tvrdí, že dosáhl 80 zabití. V deníku, který si psal, si připisuje 202 individuálních vítězství, 26 sdílených a 22 nepotvrzených sestřelů. Jeho služba v armádě mu vysloužila ocenění v
Japonský Řád zlatého draka 5. třídy
V budoucnu do hry zařadíme emblém rozkvetlé višně - označení sestřelů používané Tetsuzo Iwamotem, který vytvořil Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz:
6
7
'P-51D-5 Izraelských vzdušných sil, 1956' kamufláž vytvořil _TerremotO_ | stáhněte zde
[HISTORIE] Izraelské letectvo 3. června - Autor: Jan "RayPall" Kozák Přímým předchůdcem Izraelských vzdušných sil ( י v hebrejštině, anglická zkratka IAF) byla organizace Sherut Avir. Tato vzdušná složka židovských ilegálních ozbrojených složek Haganah zpočátku disponovala pouze různorodou směsicí militarizovaných civilních letounů, které byly Židům buď darovány, nebo byly jednoduše zrekvírovány. Tato situace se ale brzy změnila vyjednáním dodávek letounů z Československa, které v té době židovské síly již delší dobu zásobovalo pěchotními zbraněmi a municí.
rozebraném stavu, přičemž první zásilka dorazila 20. května 1948 - šest dní po vyhlášení vzniku samostatného Izraele, a pět dní poté, co okolní arabské země na vznik židovského státu odpověděly okamžitým vojenským útokem, čímž odstartovaly konflikt v Izraeli známý jako Válka za nezávislost. První dodané letouny byly stíhačky Avia S-199, neboli v Československu modifikované německé stíhačky Messerschmitt Bf 109 G-6 mající místo původního řadového motoru DaimlerBenz DB 605 motory Junkers Jumo 211F. Tyto pohonné jednotky, převzaté z bombardéru Heinkel He 111,
Na území Izraele tak začaly být vzduchem dopravovány stíhací letouny v
8
nebyly vhodné pro stíhací letoun a S199 proto trpěla velmi špatnými letovými charakteristikami a extrémně nebezpečným chováním při startu a přistání. Izraelci ale nutně potřebovaly stíhací stroje, a z Avií, jež obdržely přezdívku Sakeen ("Nůž"), proto byla sestavena první izraelská stíhací peruť. Jejich bojová premiéra v izraelských barvách se pak udála 29. května 1948, den po oficiálním založení Izraelských vzdušných sil. Čtveřice S-199 ten den provedla útok na egyptské pozemní síly v okolí Ashdodu, dva letouny ale byly sestřeleny a jen z pilotů zahynul.
strojů S-199 začaly být doručovány i o mnoho kvalitnější stíhačky Supermarine Spitfire LF.Mk.IXe z československých zásob, kterých takto bylo doručeno okolo šedesáti - nutno ovšem dodat, že velká část z nich byla doručena až po konci konfliktu. 3. června získali Izraelci své první vzdušné vítězství, když Modi Alon v kokpitu S-199 poslal k zemi dva dopravní letouny Douglas DC-3, jež Egyp+ťané překonvertovali na bombardéry a užívali je k náletům na Tel Aviv. Prvního vítězství ve vzdušném souboji pak dosáhl Gideon Lichtaman, který rovněž na Avii S-199 sestřelil egyptský Spitfire. Do zastavení bojů pak byly do Izraele doručeny i další typy vojenských letounů z různých zdrojů - jednalo se zejména o těžké bombardéry Boeing B-17 Flying Fortress, bombardéry de Havilland Mosquito, a stíhačky North American P-51 Mustang. Po konci Války za nezávislost, ve které se malému Izraeli podařilo ubránit se proti početně silnější koalici arabských států, zahraniční dobrovolníci odešli a IAF se od té doby spoléhala jen na izraelské piloty. V období těsně po válce byly vyvíjeny taktické doktríny kladoucí důraz na vzdušný průzkum, a z dodávaných letounů byly stavěny nové perutě. V roce 1953 pak IAF vstoupila do proudové éry nákupem stíhacích letounů Gloster Meteor. O tři roky později pak piloti IAF hráli důležitou roli při operaci Kadeš - útoku izraelských, britských a francouzských sil na Egypt poté, co egyptský
Pilot Izraelského letectva, 1949
Kromě přílivu zahraničních pilotůdobrovolníků, jež během Války za nezávislost tvořili jádro letových osádek IAF, pokračovaly i dodávky letounů z Československa. Kromě dalších
9
prezident Násir znárodnil Suezský průplav coby strategický dopravní bod.
Šestidenní válce udělal velký dojem na administrativu Spojených států, jež po konci bojů do Izraele odeslala dodávku stíhacích letounů McDonnell Douglas F-4E Phantom II, kterým Izraelci dali přezdívku Kurnass ("Perlík"). Tím započala éra materiální podpory Izraele ze strany USA, jež trvá dodnes.
Cílem koalice Francie, Británie a Izraele bylo pochopitelně průplav získat zpět. Během této operace provedli Izraelci odvážný a velice nebezpečný útok, kdy izraelské Mustangy při letu pouhých pár metrů nad zemí svými křídly a vrtulemi přerušily telefonní linky přes Sinajský poloostrov, čímž byla narušena egyptská komunikační síť. Ostatní složky IAF pak asistovaly přepravou parašutistů do egyptského týlu a podporou pozemních vojsk.
Dalším konfliktem v sérii arabskoizraelských válek byla tzv. Opotřebovávací válka mezi lety 1967-1970, kdy se Egypťané snažili zabránit Izraeli v konsolidaci sil po Šestidenní válce a narušovat chod Izraele. Tento konflikt měl poměrně nízkou intenzitu, a vyznačoval se dělostřeleckými přepady, akcemi speciálních jednotek a horečnou aktivitou ve vzduchu. IAF v té době byla kromě zmíněných Phantomů vybavena i stíhačkami Dassault Mirage, a čelila egyptskému letectvu, jež bylo podporováno Sovětským svazem a vlastnilo moderní stíhací letouny jako například MiG-21 Do konce bojových operací si Izraelci nárokovali až 114 sestřelů, přiznané ztráty činily 26 strojů IAF. Po tomto konfliktu byla IAF modernizována a kromě dalších strojů Phantom a Mirage byly dodány jak stíhačky Douglas A-4 Skyhawk, tak v Izraeli vyráběné nadzvukové stíhací bombardéry IAI Sa'ar (licenční verze francouzských letounů Dassault Super Mystére).
Vyřazený Spitfire Mk.IXe IAF
Nejslavnější moment ale přišel až v roce 1967, kdy v rámci preventivního úderu, nazvaného Operace Focus, dokázaly letouny IAF na zemi zničit prakticky celé egyptské letectvo, a napáchat těžké škody na letectvech Sýrie a Jordánska. Během následného konfliktu, známého jako Šestidenní válka, si pak izrarelští piloti nárokovali přes 450 zničených nepřátelských letounů, z toho drtivá většina byla zničena na zemi. Výkon Izraelců v
Největší výzvou pro IAF ale byla Jomkippurská válka, kterou v roce 1973 odstartoval překvapivý útok Egyptu, Sýrie a Jordánska poté, co izraelská tajná služba selhala při odhalení pří-
10
prav na ofenzivu. Tentokrát na stroje IAF čekala velmi dobře připravená síť odpalovacích zařízení pro střely zeměvzduch, podporovaná velkým počtem protileteckých děl jako například ze SSSR dodávané samohybné kanóny ZSU-23-4 Šilka. Izraelští piloti byli nuceni působit pod neustálou hrozbou protiletadlové palby, a ačkoliv byli schopni efektivně plnit své úkoly a působit arabským silám velké ztráty, cena byla vysoká - bylo ztraceno přes 100 strojů IAF, z toho naprostá většina padla za oběť protileteckému dělostřelectvu a střelám země-vzduch. Situace byla pro Izrael tak vážná, že v noci z 8. na 9. října izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová posvětila transport třinácti taktických nukleárních zbraní o síle 20 kilotun pro rakety Jericho a stíhačky F-4 Phantom. Tato síla měla sloužit jako poslední možnost obrany v případě, že by vše ostatní selhalo. Naštěstí pro celý svět k nasazení nukleárních zbraní nedošlo, a Izrael se byl schopen ubránit, byť za cenu těžkých ztrát.
Fighting Falcon, které byly doplněny domácími letouny IAI Nesher a IAI Kfir - oba stroje jsou deriváty francouzských Dassaultů Mirage 5. V roce 1981 s novými stroji podnikla IAF úspěšný nálet na irácké jaderné zařízení v Osiraqu, a o rok později se izraelští piloti účastnili První libanonské války, kdy letouny IAF zničily postavení syrských střel země-vzduch v údolí Bikáa a nárokovaly si přes 80 syrských letounů bez jediné vlastní přiznané ztráty ve vzdušném boji.
Premiér Ben Gurion vyznamenává piloty IAF
Od začátku devadesátých let až do přítomnosti se pak pozornost izraelského letectva soustřeďuje na Pásmo Gazy, kde aktivita IAF kulminovala bezprostředně po stažení izraelských sil z oblasti v roce 2005. O dva roky později zničily letouny IAF syrské zařízení Deir ez-Zor podezřelé z výroby nukleárních zbraní, a od roku 2011 izraelské letectvo provozuje systém protiraketového deštníku Iron Dome jako ochranu před raketovými útoky na izraelská města.
Bolestivá zkušenost z Jomkippurské války měla vliv na izraelské doktríny vzdušného boje, které od té doby věnovaly velkou pozornost minimalizaci hrozby ze strany protivzdušných střel a dělostřelectva. Během sedmdesátých let a počátku let osmdesátých byly díky stálým dodávkám strojů ze zahraničí nahrazeny ztráty z války a IAF se nadále rozrůstala. Kromě Phantomů a Skyhawků tak začaly být dodávány i stíhačky McDonnell Douglas F-15 Eagle a Lockheed Martin F-16
11
Izraelské vzdušné síly, původně jen sbírka militarizovaných civilních letounů, se byly schopné během sedmdesáti let stát jedním z nejmodernějších letectev světa. Během této doby rovněž v mnoha srážkách s arabskými sousedy izraelští piloti dokázali svůj um. Dodnes může být IAF hrdá na
svou relativně krátkou, leč bohatou a úspěšnou historii. Ve hře je velká spousta letadel, které jsou skrze historii propojeny s IAF. Vyzkoušejte je sami a uctěte tím památku těchto skvělých pilotů.
V budoucnu do hry přidáme rondel Izraelských vzdušných sil, který vytvořil Colin 'Fenris' Muir
12
Wallpaper 1280x1024 | 1920x1080
[HISTORIE] Vylodění v Normandii 5. června - Autor: War Thunder tým Koncem roku 1943, a začátkem 1944 německé síly začaly opevňovat svoje pozice na francouzském pobřeží s cílem vytvořit efektivní obranu od Středozemního moře, až po Lamanšský průliv. Místem, na které se opevňování soustředilo nejvíce, bylo pobřeží Pas-de-Calais, kde Němci čekali spojenecké vylodění.
protitankovými stanovišťěmi, zatímco ve druhé linii, přibližně ve vzdálenosti 1,5 - 2 km od první, se nacházely body bráněné vojáky ve velikosti čet a rot.
Obranné pozice byly tvořeny ve dvou úrovních - pomocí min, protitankových zábran a dalších pastí. Obranné úseky první linie byly pokryty strategicky rozmístěnými kulometnými a
Když vylodění začalo, jen 14 z 58 německých divizí, které se nacházely ve Francii, bylo schopno začít se Spojenci bojovat (celkově 85 divizí bylo rozmístěno ve Francii a Itálii a okolo 240 bylo
I přes tato opatření se díky detailní zpravodajské činnosti povedlo britským a americkým jednotkám zaútočit tam, kde byly nejméně očekávané.
13
rozmístěno na východní frontě). I přes tuhý odpor v ostatních pobřežních úsecích byl pláž Omaha jediným místem vylodění, kde byl výsledek do poslední chvíle nejistý. Vylodění v Normandii bylo největším obojživelným výsadkem v historii, a zahrnovalo obrovské množství techniky a lidí prvotního útoku se účastnilo pět armádních divizí a přes 7 000 lodí. Jen letadel bylo u této příležitosti vysláno přes 11 000.
obklíčení a zničení německé 7. armády v kapse u Falais v srpnu. Spojenecká invaze měla silný psychologický efekt jak na německé, tak i na sovětské síly, které bojovaly na východní frontě. Úspěch tohoto vylodění dával jasně najevo, že konec 2. světové války je už na dohled.
K 11. červnu zajistili Spojenci poloostrov Cotentin až za město Cherbourg, ale kvůli odolné německé obraně byl další postup zpomalený. Konec operací v Normandii označilo
14
TBF-1C 8. námořní perutě. Kamufláž spolu s vlastními texturami poškození vytvořil Hueynam1234 | Stáhnete zde
[HISTORIE] TBF-1C / Avenger Mk. I 9. června - Autor: Joe “Pony51” Kudrna Sice může vypadat jako bezbranný jednomotorový torpédový bombardér, ale v žádném případě nepodceňujte jeho bojovou efektivitu na BR 2,7. Je to opravdu skvělý bojový letoun, který dokáže rozpoutat peklo na zemi, a stejně tak dobře dokáže bojovat i proti stíhacím letounům na obloze. Přestože se může zdát jeden půlpalcový kulomet na vrchní střílně a jeden kulomet ráže 7,62mm na spodní střílně málo, oba poskytují dobrou obranu před dotěrnými stíhači.
anty letounu, které byly navíc vybaveny rádiem i radarem až do ještě pozdějších verzí (cirka 1944), kde byly představeny tři verze se závěsníky pro rakety a bomby. V podstatě jediný rozdíl mezi americkou a britskou verzí je ten, že britský Avenger je o 40 km/h pomalejší. Ve hře je TBF odolný letoun, který dokáže nést čtyři 500lb bomby, které jsou univerzální na většinu hlavních cílů - nemluvě o jednom torpédu, které se hodí pro ničení letadlových lodí a jiných pancéřovaných cílů.
Americký TBF-1C a jeho britský protějšek Avenger Mk. 1 (dle značení Grummanu TBF-1B) jsou osazeny dvěma půlpalcovými kulomety na křídlech, které nahradily jeden kulomet ráže 7,62 mm z původní verze. Byla to skvělá volba pro pozdější vari-
Bomby v kombinaci s dvojicí půlpalcových kulometů M2 dělají z TBF skvělou volbu. Jeho velice dobrý BR ho velice často řadí mezi slabší soupeře, což mu v kombinaci s jeho odolností a dvěma obrannými kulomety hraje do
15
jeho karet. V žádném případě se ale nejedná o obratnou stíhačku, blíže má určitě k sedící kachně - nebo chcete li “Krocanovi”. Hejno takových dokáže sestřelit i kvalitního osamoceného oponenta - nesmíme zapomenout na jeho skvělou obratnost při nízké letové rychlosti. Stále se jedná o palubní letoun s opravdu malou pádovou rychlostí, což mu umožňuje velice těsné otočky. Díky tomu je schopen si TBF vynutit situace, za kterých ho nepřítel zcela jistě netrefí a přestřelí. Pokud TBF potkáte, dejte si pozor na jeho vrchního střelce - stejně jako u jiných bombardérů. Útoky z boku či nálety ze spoda jsou cestou, jak TBF
zničit - spodní střelec je přeci jen slabší. Další efektivní cestou jak zničit Avenger je ale i střemhlavý útok, kterým zabijete pilota - nicméně dejte si pozor na výšku, přeci jen byste mohli skončit na zemi.
Moduly letounu TBF-1C
Prémiový Avenger Mk.1, který se nachází v britském stromě za 1000 GE
Na konci třicátých let minulého století si přálo US Navy nahradit svůj již zastaralý torpédový bombardér TBD Devastator. Návrh Leroye Grummana byl přijat, nicméně letoun byl na svou dobu velký a těžký. Nesl označení TBF (kde verze F je po verzi D) a do výzbroje byl zadán v dubnu 1940 - první
let proběhl 7.srpna 1941 (označení TBM je z výroby General Motors proto M). V porovnání s ostatními letouny firmy Grumman byl až neuvěřitelně vyvážený - měl stabilní let, prostorný kokpit a používal na svou dobu nejnovější technologie. Avenger také disponoval velmi chytrým systé-
16
mem sklápění křídel - podél trupu letadla, který byl použit také na pozdějších verzích stíhače F4F Wildcat tento systém byl použit až do čtvrté varianty, která měla křídla fixní. Pozdější verze letounu F6F Hellcat byly s tímto vylepšením vyráběné již od první modelové řady.
lodi Hiei a účast na útocích proti Jamato a Musaši. Bývalý prezident Spojených států George H. W. Bush byl nejmladším pilotem TBF, a například slavný herec Paul Newman byl zadním střelcem. Po válce byl stále používaný v aktivní službě v mnoha zemích a stejně tak se zúčastnil civilních misí - například na Novém Zélandu se používal pro testování nových práškovacích technik a v Kanadě jako hasící letadlo. Mnoho z těchto letadel má stále svou cenu a své použití i v dnešní době. Asi nejvíce neobvyklý sestřel, kterého Avenger dosáhl, bylo sestřelení prolétající německé bomby V-1. Nejznámější a zároveň také nejtajemnější incident bylo zmizení 19. letky, při kterém se ztratilo pět Avengerů v Bermudském trojúhelníku.
Svou pověst si ale získal zaslouženě. Letoun byl sám o sobě dostatečně velký na to, aby mohl nést plánovanou výzbroj - nicméně během přezbrojování se přišlo na to, že dokáže nést i specifickou výzbroj, kterou žádný jiný palubní letoun nedokázal. Tyto nové objevy často vedly k dalšímu vývoji rádia, radaru, zbraní a dokonce položily základ i takovým úlohám, jakým byla likvidace ponorek Anti-Submarine Warfare (ASW). TBF byl velice univerzálním letounem, který byl používán v mnoha ozbrojených složkách včetně britského Královského námořnictva, které Avengera používalo jako jedno z prvních britská přezdívka “Tarpon” se ale neujala a převzalo se tradiční označení amerického námořnictva.
Nádherný krocan!
Z úspěchů, které Avenger získal, můžeme jmenovat například potopení transportní ponorky I-52, zničení lehkých letadlových lodí Ryujo a Hiyo, účast na finálním útoku proti bitevní
TBF-1C se složenými křidly. Všimněte si odsazené pozice zadního střeliště u ocasu
17
M46 Patton 4. tankového pluku (řeka Han, 1951), kamufláž vytvořil Tiger_VI | Stahujte zde
[HISTORIE] M46 Patton 11. června - Autor: War Thunder tým Ve War Thunderu je M46 Patton americký střední tank V. úrovně s BR 7.0 ve všech herních módech. Jeho hlavní výzbrojí je kanón M3A1 ráže 90 mm, který má k dispozici několik typů munice. Základní APCBC střela M318A1 dosahuje průbojnosti 206 mm na vzdálenost 100 metrů, zatímco vyzkoumatelná munice M82 má průbojnost sníženou na 169 mm na vzdálenost 100 metrů, oproti M318A1 ale má výhodu explozivní složky výrazně zvyšující účinek v cíli. Kromě těchto střel je možno vyzkoumat dvojici podkaliberních střel APCR - munice M304 je schopná probít 302 mm pancíře na vzdálenost 100 metrů, M332 pak dosahuje na stejnou vzdálenost průbojnosti až 314 mm. Na lehce obrněné a nepancéřované cíle je pak možno užít tříštivotrhavou munici M71, která je schopná probít ma-
ximum 19 mm pancéřování na všechny vzdálenosti. Čelní pancéřová ochrana tanku je tvořena 101 mm pláty pod lehkým sklonem, zatímco boční pancíř je 76 mm silný a záď je chráněna 51 mm pancéřování. Čelo věže je rovněž 101 mm silné, záď věže je pak silná 76 mm. Rychlost nabíjení činí 11,8 vteřiny a motor o výkonu 810 koní dodává tanku maximální rychlost 47 km/h.
Vnitřní moduly tanku M46 Patton
18
Kromě klasického M46 je rovněž možné ve hře zakoupit prémiový tank M46 Patton ze stavu 73. tankového praporu, jež je sice identický co do výzbroje, pancéřování i mobility, vyznačuje se ale malbou tygří hlavy a drápů na čele tanku - tyto kresby měly
za účel demoralizovat čínské severokorejské vojáky, kteří byli často velmi pověrčiví a věřili na zlé duchy a temné síly. Jelikož pak jde o prémiový stroj, při jeho užívání získáváte dvojnásobný bonus k zisku.
Prémiový M46 "Tiger" ze 73. tankového pluku, který si můžete ve hře koupit za 6090 GE
Po konci 2. sv. války byly americké obrněné jednotky vyzbrojené směsicí tanků M4 Sherman a M26 Pershing. Shermany v té době začínaly rychle zastarávat vlivem vývoje obrněných vozidel po světě, potenciál do budoucna byl proto viděn právě v Pershingu. V době svého vzniku šlo o poměrně dobře pancéřovaný stroj, vyzbrojený kanónem M3 ráže 90 mm, jež se osvědčil jako účinná zbraň. Největší nevýhodou Pershingu ale bylo jeho hnací ústrojí - tank užíval k pohonu benzinový vidlicový osmiválec Ford GAF o výkonu 500 koní, což byl derivát motoru Ford GAA, pohánějícího tanky M4A3 Sherman. Problém spočíval v tom, že Pershing byl o cca
deset tun těžší než Sherman bez markantního nárůstu výkonu, což v kombinaci s nespolehlivou převodovkou znamenalo problémy s mobilitou a spolehlivostí. V lednu 1948 proto započaly práce na vylepšené variantě Pershingu, jež by tyto problémy řešila. Nová verze, původně označená M26E2, dostala v první řadě novou pohonnou jednotku, a to benzinový vidlicový dvanáctiválec Continental AV-1790-1 o výkonu 740 koní při 2800 otáčkách za minutu. Nový motor pak byl ovládán skrze novou, vzadu umístěnou převodovku typu "cross-drive". Allison CD-850-1, která v sobě spojovala systémy pře-
19
vodovky, směrového řízení i brzdy. Nezůstalo ale jen u výměny hnacího ústrojí - byl instalován vylepšený kanón M3A1 ráže 90 mm, jež oproti staršímu modelu M3 disponoval novým designem úsťové brzdy a systémem odvodu povýstřelových spalin, a rovněž byl vybavený novým teleskopickým optickým zaměřovačem M83. Kromě těchto bylo provedeno i množství menších změn, a množství modifikací nakonec mělo za následek přeznačení tanku z M26E2 na M46 Patton.
výkonem zvýšeným na 810 koní, vylepšenou převodovkou CD-850-4 a dalšími menšími modifikacemi. Během léta 1952 ale začaly být M46 postupně nahrazovány tanky M47 Patton II, a po určité době společné služby byly M46 v roce 1957 vyřazeny z americké výzbroje - celkem bylo vyrobeno. Kromě Spojených států pak Pattony sloužily i v armádách Belgie, Itálie a Francie. Celkem bylo přestavbou Pershingů vyrobeno 1168 kusů M46 obou variant.
Prvním (a zároveň posledním) bojovým nasazením Pattonů v amerických službách byla Korejská válka. Sem dorazily první Pattony v říjnu 1950, a při střetech se severokorejskými středními tanky T-34/85 dokázaly svou převahu v palebné síle i pancéřování. Celkem bylo do Koreje odesláno 200 Pattonů, jež postupně nahrazovaly ve službě Pershingy. Během konfliktu byla rovněž do výroby zavedena varianta M46A1, jež disponovala vylepšenými brzdami a systémem chlazení, motorem AV-1790-5B s
Střední tank M-46 Patton námořní pěchoty v Koreji, 8. červenec 1952
20
Wallpaper 1280x1024 | 1920x1080
[HISTORIE] Obléhání Malty 12. června - Autor: War Thunder tým Během Bitvy o Británii dokázalo Královské letectvo RAF způsobit značené ztráty německým bombardérům a stíhačkám, ale i přesto byly nedostatky ve výzbroji spojeneckých letounů zřetelné již od začátku. Oba páteřní letouny RAF – Supermarine Spitfire i Hawker Hurricane – byly vyzbrojeny pouze zbraněmi puškové ráže. Jak Spitfire Mk.I/II, tak Hurricane Mk.II měly v křídlech 8 kulometů Browning ráže 7,7 mm. Tato výzbroj měla sice velkou kadenci, a byla zpočátku považována za adekvátní na sestřelování nepřátelských letounů. Britové ale
brzy zjistili, že při snaze o sestřelení těžších letounů, jako byly bombardéry – začíná tato zbraňová kombinace působit nemalé problémy. Letadla jako Heinkel He 111 a Junkers Ju 88 byly mnohem lépe pancéřovány – ochrana zahrnovala prostory osádky, palivové nádrže a motory. Celá jejich konstrukce byla navíc zpevněná, a zbraním malé ráže chyběla palebná síla na to, aby byly schopny spolehlivě tyto letouny sestřelit – mnoho německých bombardérů se vrátilo zpět na domovské základny, i přes to, že byly doslova děravé jako cedník, se
21
zraněnou osádkou a navrch jen s jedním funkčním motorem.
Jedna z nejznámějších sérií bitev, které se kanóny vyzbrojené Spitfiry zúčastnily, bylo Obléhání Malty. Tento ostrov nezměrné strategické hodnoty, který se nachází ve Středozemním moři byl ovládán britskými silami. Díky jeho poloze se z tohoto ostrova (často přezdívaného jako „nepotopitelná letadlová loď“) Britům dařilo narušovat konvoje Osy, které směřovaly do severní Afriky. Kvůli tomu byl na celý ostrov naplánován ničivý útok, který měl za úkol co nejvíce zdecimovat britské síly nacházející se na ostrově. Nálety započaly 11. června 1940. Technika Britů se sestávala především z letounů Hawker Hurricane a Gloster Gladiator, které byly v průběhu roku 1940 postupně nahrazovány právě Hurricany. Britové se proti přesile italského letectva statečně drželi, a do konce roku 1940 si nárokovali 45 sestřelů. Ztráty obránců byly pomalu doplňovány dodávkami letounů, které na ostrov směřovaly po moři. To byla zásadní část celé operace, protože odlehlá poloha celého ostrova znamenala nedostatek náhradních dílů, a řada stíhaček Hurricane byla uzemněna kvůli nedostatku náhradních dílů.
I přesto ale už Britové v rukou 20 mm zbraň vhodnou pro užití v letectví měli – Hispano-Suiza HS.404. To byla původně francouzská zbraň, kterou na britských ostrovech vyráběli pod licenci a názvem „Hispano Mk.I“. První verze disponovala bubnovým zásobníkem na 60 nábojů, a byla instalována na noční verze letounů Westland Whirlwind a Bristol Beaufighter. Tyto zbraně jim dovolovaly udělat poměrně rychlý proces s německými bombardéry. I kvůli tomu bylo přijato rozhodnutí, které mělo za následek instalaci těchto kanónů i do stíhaček. V případě Spitfiru musela ale být předělána konstrukce křídla. Původní verze „A“ byla vyrobena pouze s ohledem na kulometnou výzbroj. Konstruktéři přišli s novým typem křídla „B“, které dovolovalo instalaci dvojice kanónů Hispano Mk.I a čtyř kulometů ráže 7,7 mm. Kanóny ale musely být namontovány bokem, protože zásobník byl umístěn nad zbraní, a v této konfiguraci by se zbraně do křídla Spitfiru nevešly.
22
Počátkem ledna 1941 se situace pro Brity začala zhoršovat, protože k italským náletům se přidali i zkušení letci z německé Luftwaffe. Těm se brzy povedlo nad ostrovem získat vzdušnou nadvládu, a následně začali útočit na spojenecké konvoje, s cílem ostrov doslova „vyhladovět“. I přes těžké
ztráty ale britské síly dále bojovaly, což měly stížené německou technologickou převahou v podobě pokročilejší stíhačky Bf 109.
Přístav Valletta na Maltě ve hře War Thunder
23
Jagdtiger 653. těžkého oddílu stíhačů tanků *Německo 1945+ kamufláž vytvořil Tiger_VI | Stáhnete zde
[HISTORIE] 653. těžký oddíl stíhačů tanků 17. června - Autor: Sean "Gingahninja" Connell Těžký oddíl stíhačů tanků 653 (Schwere Panzerjäger-Abteilung 653) byl pluk složený ze tří protitankových rot, které disponovaly tanky Ferdinand (Elefant) a zcela novým tankem Jagdtiger (volně přeloženo jako “Lovící tygr”) - ten měl k dispozici opravdu silný tankový kanón ráže 12,8cm.
Díky konstrukci kanónu, která byla od počátku navržena pro střelbu dvoudílných kusů munice, mohl použít širokou škálu granátů - díky jeho univerzálnosti dokázal Jagdtiger plnit mnoho charakterově odlišných misí. Stejně tak, jako mohla jeho osádka střílet lehké či střední granáty, běžně používané u dělostřelectva, mohla použít i těžké náboje - protitankové granáty PzGr. 43 APCBC-HE. Náboje PzGr. 43 dokázaly prostřelit neuvěřitelných 200mm pancíře na vzdálenost jednoho kilometru a 148mm pancíře na vzdálenost dvou kilometrů.
Jagdtiger vycházel z prodlouženého podvozku tanku Tiger II s pevným uložením kanónu na těle - původně bylo zadáno k výrobě 150 těchto stíhačů, nicméně kompletních a aktivních jich nakonec bylo pouze okolo 80. Návrh i výroba kanónu ráže 12,8cm vzešla z návrhu rodinné firmy Krupp ke konci roku 1944. Toto dělo používalo tankové granáty o váze 28kg s úsťovou rychlostí 950m/s a byl schopen vystřelit třikrát za minutu.
Vzhledem k tomu, že se váha Jagdtigeru pohybovala přibližně kolem 75 metrických tun a faktu, že používal stejný motor jako obě verze tanku Tiger i Panther byl jeho výkon mizer-
24
ný. Motor Maybach HL230 /30 dokázal vyvinout sílu 690 koní a byl vyrobený z litiny, díky čemuž šlo v motoru použít větší průměr válců - na úkor váhy vozidla. Díky tomu dokázal Jagdtiger jet až 34 km/h na pevném povrchu a přibližně 10 km/h v terénu.
bojů na západní frontě proti britským a americkým silám. První rota bojovala v ardenských lesích v bitvě o Ardeny - nově zformovaná třetí rota byla nasazena v operaci Nordwind, pod velením 17. divize pancéřových granátníků SS. Operace Nordwind byla poslední velkou snahou o útok ze strany německé armády na západní frontě jejím cílem bylo prorazit linie americké 7. a francouzské 1. armády ve městech Alsace a Lorraine, které se nachází v severovýchodním rohu Francie. Nicméně celá operace byla neúspěšná a německá armáda utrpěla těžké ztráty na životech i technice.
Všechny tři roty z 653. oddílu se po dobu války zúčastnili bojových operací, jakým byla například bitva o Kursk či bitva o Dněpr, kde se tanky Ferdinand zúčastnily hlavních bojů, kde utrpěly těžké ztráty. V únoru roku 1944 dostala první rota jedenáct nových Ferdinandů, které později bojovaly na frontě v Itálii - v bitvě o Anzio.
V roce 1945 se slavné tankové eso Otto Carius - jakožto velitel tanku Jagdtiger 512. oddílu (Schwere Panzerjäger-Abteilung 512) - účastnil obrany na řece Rýn, kde se 15. května téhož roku vzdal americké armádě. Otto Carius později napsal ve svých pamětech “Tigers in the mud” (v překladu “Tygry v bahně”), že se tanky Jagdtiger nepoužívaly efektivně a nevyužívaly svého plného potenciálu. Dle jeho osobního názoru to bylo díky již zmiňovanému poddimenzovanému motoru, převodovce a stejně tak i hlavnímu dělu, které stále potřebovalo opakované kalibrace i po krátkém přesunu v terénu.
Druhá i třetí rota utrpěla těžké ztráty v srpnu roku 1943, kde po těžkém střetu na východní frontě zůstalo pouze dvanáct bojeschopných vozidel. Těchto dvanáct vozidel bylo zformováno do druhé roty, ve které zůstaly pod velením sedmnácté armády po celou dobu bojů se Sovětským svazem až do bitvy o Berlín v květnu 1945.
I přes všechny problémy, které kolem sebe Jagdtiger měl, se ho spojenečtí vojáci opravdu báli - zejména díky tomu, že žádný ze spojeneckých tanků
V říjnu 1944 byla třetí rota vybavena nově vyrobenými tanky Jagdtiger, které se po boku první roty účastnily
25
nebyl schopen prostřelit jeho čelní plát a také díky tomu, jak moc efektivní byl v porovnání s jejich tanky při střetu na velké vzdálenosti. V budoucnu do hry zařadíme emblém Sturmgeschütz Abteilung 197 - jednotky, jež předcházela 653. Oddílu, kt. vytvořil Branislav 'InkaL' Mirkov
26
P-47 v kamufláži Mexických vzdušných sil | 1280x1024 / 1920x1080
[HISTORIE] Mexické expediční vzdušné síly 19. června - Autor: Sean "Gingahninja" Connell Počátek mexického letectva se datuje až do dubna 1913, kdy během Mexické revoluce nařídil tehdejší Ministr války a námořnictva dvěma pilotům armádních pomocných složek, aby bombardovali cíle v hlavním městě Mexiko. V únoru 1915 vznikl na rozkaz velitele mexické armády útvar vojenského letectva, který byl později znám pod označením Mexické letecké síly.
nilo násilných teritoriálních konfliktů, které podporovala mexická armáda. V této době bylo mnoho bitev rozhodnuto právě díky letectvu. V letech 1944 a 1945 probíhal ve Spojených státech trénink Mexického expedičního letectva (MEAF) po boku spojeneckých pilotů v rámci programu o Půjčce a pronájmu. 201. peruť byla z mexického letectva ta nejproslulejší díky svým činům na frontě v Tichomoří, kde létali proti japonským pilotům. 201. peruť byla vybavená hlavně stroji P-47D, které se hodily na blízkou vzdušnou podporu, pro kterou byla 201. určená. Celá peruť odlétala v jihovýchodním Tichomoří 59 bojových
Ve 20. letech proběhla pod dohledem amerického plukovníka Ralpha O'Neilla modernizace techniky - bylo nakoupeno množství britských letounů Avro 504K a 504J, a také dvoumotorových bombardérů Farman F.50. V letech 1923 až 1929 se Mexiko účast-
27
misí - nad Filipínami, Luzonem a Formozou a dosáhla ve své roli výrazných úspěchů.
spotřebě paliva. Během bombardovací mise u Formozy musely dvě P-47 nouzově přistát na neplánovaném letišti kvůli nedostatku paliva. Průměrná délka misí typu lovu na stíhačky trvala v Tichomoří průměrně 20 minut. Vyzbrojení stroje bombami tento čas významně zkracovalo.
Nad Luzonem letěla 201. peruť od 4. června do 4. července 1945 v 31 bojových misích, z nichž většina byla naplánovaná dopředu. Množství úkolů ale vzniklo jako přímá reakce na vyvíjející se boj na zemi. Ačkoliv byl v okolí mnohokrát hlášen výskyt japonských pilotů, mexičtí letci se s nimi nikdy nesetkali. Během operací nad Formozou bylo jejich úkolem vyhledávání a ničení nepřátelských stíhaček, bohužel ale na žádnou nenarazili. To bylo poprvé a naposledy, co byla během 2. světové války použita 201. peruť k tomuto úkolu.
Po 2. světové válce pokračovalo mexické letectvo v modernizování strojového parku. Nejmodernější stroje, které má momentálně mexické letectvo k dispozici jsou F-5 Freedom Fighter a Pilatus PC-9. Nesmíme zapomenout i na vrtulníky - UH-60 Blackhawk, Mi-8 a Mi-17. Mexické letectvo od 2. světové války nikdy neoperovalo ve válečném stavu, ale v dnešní době bojuje spolu s dalšími vládními agenturami proti obchodu s drogami.
V této peruti bylo během tažení v Pacifiku zařazeno 35 aktivních pilotů, z nichž pět zahynulo - tři během bojových operací a dva během tréninkových letů. Tyto ztráty měly velký dopad na to, že bylo upuštěno od nasazení perutě v podpůrné roli nad Okinawou. I když je P-47 Thunderbolt považován za jedno z ikonických letadel 2. světové války, nebylo dokonalé, a to se promítalo do výkonů 201. perutě. Protože ta byla určena primárně k přímé podpoře pozemních jednotek, každý vzlet byl hodnocen jako vysoce rizikový, hlavně kvůli
Republic P-47D-30-RA Thunderbolt z 201. perutě nad Filipínami během léta 1945
28
Republic P-47D-28 z 201. perutě, kamufláž vytvořil RiderR2 | Stáhněte zde V budoucnu do hry zařadíme emblém 'Mexických vzdušných sil, který vytvořil Colin 'Fenris' Muir:
29
Wallpaper 1280x1024 | 1920x1080
[HISTORIE] Hawker Sea Fury 22. června - Autor: Scott “Smin1080p” Maynard Hawker Sea Fury se nachází na samotném vrcholu britských pístových letounů námořní linie, který díky jeho výborným parametrům a všestranným schopnostem patří mezi nejlepší vrtulová letadla ve hře. Díky jeho historii a úchvatné konstrukci patří Sea Fury mezi oblíbené stroje pilotů ve War Thunderu.
oproti jeho předchůdci - Seafire disponuje navíc i širším podvozkem, se kterým se mnohem lépe přistává. Ti z vás, kteří již měli možnost létat s letadly Hawker Tempest, budou mít rozhodně snazší začátky se Sea Fury ten od svých předchůdců zdědil opravdu hodně vlastností - hvězdicový motor Bristol Centaurus a také elegantní design křídel, která nesou stejně jako Tempest II silné 20mm kanóny.
Na samotném vrcholu čtvrté úrovně je umístěn především díky silnému motoru, vysoké rychlosti, dobrému stoupání a až překvapivě dobré obratnosti, kterou disponuje. Stejně tak
Sea Fury disponuje čtyřmi kanóny Hispano Mk.V s celkovou kapacitou
30
580 nábojů - tuhle štědrou kapacitu 20mm nábojů doplňuje později i možnost výzkumu útočného nábojového pásu, který dává skvělou kombinaci munice proti vzdušným cílům. Tento útočný pás je velice efektivní volbou při vzdušných soubojích, a zajistí vám maximální útočný potenciál letounu. Sea Fury disponuje i vnějšími podvěsy, které se otevřou ihned po výzkumu 250 / 500 lb bomb, či po výzkumu raket RP-3 - všechny výše popsané modifikace dovolí letounu přizpůsobit se různým cílům i situacím, čímž trochu supluje i roli útočného letounu.
znalost techniky svých nepřátel, a tedy i na jeho schopnost rychlého odhadu a reakce. Díky skvělým vlastnostem motoru ve vysokých výškách se tento vrtulový letoun ukáže ve svém nejlepší světle í proti prvním proudovým letounům, které bude potkávat. Nicméně díky kombinaci jeho všestranných parametrů, které jsou navíc časem vylepšeny vyzkoumanými moduly, budete schopni bez obav zaútočit na téměř každý letoun vaší úrovně.
Stejně jako jeho sourozenci z rodiny Hawker je i letoun Sea Fury závislý na energii - ale i přesto je poměrně dost obratný. S letadly, které není schopen vymanévrovat, si dokáže poradit díky vynikajícím vlastnostem a udržení energie v klesání, nebo stoupání. To ale klade velký důraz na pilota a jeho
Pohled na vnitřní moduly Sea Fury
Historická kamufláž Sea Fury, kterou pilotoval Peter "Hoagy" Carmichael - tento konkrétní letoun sestřelil nad Koreou MiG-15. Kamufláž vytvořil printf8via | Stáhnete zde
31
Sea Fury byl úplně posledním vrtulovým strojem, kterým firma Hawker ukončila celou rodinu započatou slavným Hawker Fury. Se zkušeností s výrobou modelů Hurricane, Typhoon a Tempest, byl Sea Fury navržen s ohledem na bojovou efektivitu, kterou jeho předci disponovali - právě toto vedlo k jednomu z nejdokonalejších vrtulových letounů na světě. Původně byl v RAF zavedený jako Hawker “Fury” - lehčí a silnější verze Tempest II, která se objevila již v rozběhnuté éře proudových letounů a kde vrtulovým stíhačům pomalu, ale jistě zvonil umíráček. Kvůli tomu byl Fury stažen - především díky již nasazenému Tempestu II a stále se zlepšující technice proudových letounů, jako byli například Meteor a Vampire.
hák. Dále byl osazen velkou pětilistou vrtulí, na kterou motor Centaurus přenášel výkon přes 2000 koňských sil. Přestože letoun nesl hodně znaků z jeho pokrevní linie Hawker, Sea Fury se “zrodil” příliš pozdě do námořní služby na to, aby se stihl účastnit bojů ve 2. světové válce.
Sněhem pokrytá paluba HMS Theseus s letouny Sea Fury a Firefly
Přestože RAF mělo proudové stíhací letouny v aktivní službě, námořnictvo si bylo vědomo jejich složité konstrukce a také tomu, jak obtížné je udržovat nové technologie v bojeschopném stavu na letadlových lodích. A to byl hlavní impuls, proč se začalo Fleet Air Arm zajímat o nové, vysoce výkonné vrtulové letouny, které by splňovaly všechny důležité podmínky, které námořní letoun musí mít. Jako příklad si můžeme uvést pevný podvozek, dobrou bojovou výdrž a co nejlepší stoupání letadla. Jak již bylo zmíněno, Sea Fury používal již osvědčený hvězdicový motor Bristol Centaurus z jeho předchůdce - Tempest II, stejně jako konstrukci draku, který nesl několik vylepšení. S námořní verzí samozřejmě přišly sklápěcí křídla a přistávací
Sea Fury měl své první bojové nasazení ve válce v Koreji, kde již ale operovaly proudové stíhací letouny. Za války byly nasazeny z letadlových lodí, jako například HMS Ocean či HMS Theseus a jejich mise byly zejména eskortní, výjimečně pak při útocích na pozemní cíle. Jejich příchod značně ulehčil nasazení již tak přetíženým letounům Seafire. Po incidentu, kdy spojenecké bombardéry americké armády B-29 střílely na letouny Sea Fury královského letectva, byly natřeny černobílými invazními pruhy - takovými, které se používaly v den D. Asi největší úspěch Sea Fury se odehrál 9. srpna roku 1952, kde poté co byl pilot Peter Carmichael (letoun zn. WJ232) napaden, sestřelil nepřátelský
32
proudový MiG-15.
letoun
Mikojan-Gurevič
iráckém, australském, pákistánském, čí marockém letectvu. Dodnes patří mezi hlavní “zbraň” pořadatelů leteckých show, která dokáže přitáhnout pozornost mnoha lidí. Je stále možné tyto stroje spatřit při leteckých závodech a exhibicích - mnoho z dochovaných kusů je pořád schopno létat.
V té době bylo mnoho vrtulových letadel vyřazeno z aktivní služby, nicméně Hawker Sea Fury se v ní několikanásobně osvědčil - a to nejen u Britů, ale například i v kanadském,
Sea Fury z 804. perutě vzlétá z paluby HMS Glory
33
[LETECKÁ VÝZBROJ] Kulomety puškové i velké ráže 23. června - Autor: Joe “Pony51” Kudrna Výzbroj byla vždy pro efektivitu vojenských letounů stejně důležitá, jako konstrukce letounu samotného a schopnosti pilota. Správná kombinace výzbroje mohla za vhodných okolností představovat prostředek výrazného znásobení účinnosti, který mohl sotva průměrné stroje pozvednout na úroveň legend. V dnešním článku se proto podíváme na vývoj letecké výzbroje.
jedna z těchto zbraní ale nebyla pro užití na letadlech zpočátku optimální, a samotné první stroje nebyly pro vzdušné souboje vhodné o nic více. Jak ale válka pokračovala a vývoj letectva nabíral na obrátkách, nosnost a výkon letounů se zvyšovaly. To postupně dovolilo instalaci nejprve pouze jednoho, později pak i dvou kulometů puškové ráže na dvojplošné stíhačky. Stejné zbraně byly užívány na pohyblivých lafetách coby obranné kulomety, a prakticky jediným typem munice v té době byl standardní celistvý náboj puškové ráže, označovaný v angličtině jako „Ball“. Později byl americkým vynálezcem a konstruktérem Johnem Mosesem Browningem sestrojen slavný kulomet M1917, jež vynikal svou spolehlivostí a užíval náboj .30-06 Springfield (7,62 mm). Ten byl později převzat britskou armádou a po menších úpravách byl zaveden do výzbroje pod označením .303 British (7,7x56 mm) jako stan-
Když v roce 1914 vypukla 1. sv. válka, samotný koncept vzdušných bojů byl více fikcí než skutečností, natož aby probíhal vývoj letecké výzbroje. I v této době ale někteří prozíraví představitelé bojujících stran předpověděli budoucí vývoj, a rychle došli ke zjištění, že pokud bude zapotřebí vyzbrojit létající stroje, kulomet je jasnou volbou oproti opakovacím puškám a pistolím. Naprostá většina raných leteckých kulometů byla konstrukčně založena na kulometu Maxim, případně na lehkém kulometu Lewis – ani
34
dardní náboj pro prakticky všechny britské prvoválečné letouny.
Ve dvacátých a třicátých letech šel vývoj letecké techniky, metalurgie i konstruktérství kupředu mílovými kroky, a letadla se stávala rychlejšími, pevnějšími a schopnějšími nést větší náklad i výzbroj. Konstrukce tvořené dřevem a plátnem byly postupně nahrazeny celokovovými trupy, a letouny dosahovaly vskutku průkopnických výkonů. Toto období se právem označuje jako zlatá éra letectví. Bylo tedy přinejmenším zajímavé, že výzbroj vojenských strojů zůstávala stále na prakticky stejné úrovni jako za dob 1. sv. války. Stíhací letouny i nadále disponovaly dvěma, maximálně čtyřmi kulomety puškové ráže, a postupně proto začaly být v polovině třicátých let navrhovány možnosti posílení výzbroje.
První světová válka rovněž znamenala zrod obrněných sil, a to nejen na zemi. Když byl americký generál John J. Pershing svědkem prvních nasazení obrněných vozidel, stejně jako prvního obrněného letounu na světě, Junkersu G.I, začal aktivně prosazovat vývoj zbraní, které by dokázaly pancéřování překonávat. John Browning, jež v té době pracoval na vylepšeném kulometu M1919, na tento požadavek odpověděl sestrojením kulometu M1921, jež užíval vysoce účinný náboj .50 BMG (12,7 mm) vytvořený prakticky jen zvětšením náboje .30-06 a schopný probíjet prakticky jakékoliv pancéřování té doby. S koncem války byl ale vývoj této zbraně zastaven, a ačkoliv byl M1921 vskutku revoluční zbraní, nebyl přijat do výzbroje. Browning se ale nenechal odradit, a s kreativitou sobě vlastní design neustále vylepšoval. Jeho úsilí inspirovalo několik zbrojovek v různých státech, které se rovněž začaly do budoucna zabývat vývojem velkorážných kulometů vlastní konstrukce.
Ve Velké Británii tyto snahy vyvrcholily v listopadu 1934, kdy major Ralph Sorley vytvořil specifikaci budoucí výzbroje letounů RAF, jež stanovovala, že stíhačky RAF neměly nést méně než osm kulometů puškové ráže. Tento požadavek vycházel z názoru, že v boji moderních strojů bude na střelbu na cíl jen velmi málo času, a je proto důležité vypálit během pár vteřin co nejvíce nábojů. Co si ale ani Sorley, ani ostatní představitelé RAF neuvědomili byl fakt, že moderní celokovové konstrukce letadel mají vůči střelivu puškové ráže velkou odolnost. V praxi se to ukázalo zejména během bitvy o Británii, kdy se německé bombardéry, vyznačující se dobrou úrovní pasivní ochrany, doká-
35
zaly vracet na domovské základny i přes to, že byly doslova prostřílené jako řešeto. Ačkoliv pak mnoho z těchto strojů již nebylo schopno nadále se účastnit operací, piloti Spitfirů a Hurricanů vyzbrojených osmi kulomety ráže .303 si stěžovali, že tato výzbroj jednoduše není proti nepřátelským bombardérům dostačující. Ani navýšení počtu kulometů na 12 u Hurricanů Mk.IIb situaci příliš nevylepšilo.
kulomet puškové ráže vůbec. Kulomety puškové ráže se nakonec udržely ve výzbroji leteckých sil velmocí až do konce války, ať už to bylo způsobeno problémy s dvacetimilimetrovými kanóny či problémy s instalací rozměrných velkorážných kulometů. Týkalo se to zvláště obranných kulometů u bombardérů Luftwaffe. V tu samou dobu americké letectvo USAAF disponovalo letouny, jež byly vyzbrojeny odlehčenou, vzduchem chlazenou verzí kulometu Browning M1921, označovanou jako AN/M2. Vývoj této zbraně byl dlouhý, nicméně po jejím zavedení byl na základě zkušeností z Evropy přijat do výzbroje nejen USAAF, ale i v případě RAF jako náhradu za domácí projekt velkorážného kulometu Vickers. Americký M2 Browning se následně stal inspirací i pro zbraně zemí Osy. Italové využili M2 Browning jako základ pro domácí kulomet Breda-SAFAT, zatímco Japonci využili koncept Browningu ke zkonstruování kulometů Ho-103/Ho-104. Sovětský kulomet Berezin UB již byl spíše domácí konstrukcí, nicméně v určitých věcech kulomet AN/M2 překonával. Německý 13 mm kulomet MG 131 pak byl oproti AN/M2 až o 56% lehčí, měl vyšší kadenci a nižší úsťovou rychlost kompenzoval explozivním zápalným střelivem (stejný náboj byl vyvinut i v Japonsku a Itálii).
Německá Luftwaffe došla ke stejnému závěru. Co víc – němečtí představitelé během testování zjistili, že proti nepřátelským bombardérům postrádají účinnost často i 20 mm kanóny. I přes to ale Němci pokračovali ve vývoji kulometů puškové ráže. Příkladem může být kulomet MG 81Z, jež vznikl spřažením dvojice kulometů MG 81J dohromady. Sovětští konstruktéři pak sestrojili kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm, jež se vyznačoval velmi vysokou kadencí (avšak na úkor spolehlivosti), a posloužil jako základ pro kulomet nazvaný Ultra-ŠKAS (Ultra-????), jež se svou kadencí až 3000 ran za minutu představoval dost možná nejúčinnější
Zatímco evropské národy se postupně dávaly cestou kanónové výzbroje, v USA byla situace odlišná. Je možné argumentovat tím, že zatímco Ně-
36
mecko, Velká Británie, Japonsko či SSSR se musely potýkat s útoky bombardovacích letounů, Američané nikdy takovou hrozbu nezažili, a většinu času jejich stroje čelili pouze stíhacím strojům či lehkým bombardérům. Proti těmto cílům byla baterie kulometů AN/M2 plně dostačující, neboť šlo o vyváženou zbraň, kombinující solidní účinek v cíli, poměrně vysokou kadenci (oproti kanónům), rozměry usnadňujícími vícenásobnou montáž a možnost nést velké množství munice.
Stejná zbraň slavila úspěch i jako obranná zbraň u amerických těžkých bombardérů, a toto sjednocení letecké výzbroje výrazně usnadnilo logistiku, výcvik i údržbu (a to i z důvodu, že AN/M2 měl mnoho dílů shodných s menším kulometem M1919). V dané době šlo tedy o ideální zbraň pro potřeby amerického letectva, jež se dočkala i širokého využití u armádních sil, a právem se stala legendou, jež je užívána armádami mnoha zemí světa dodnes.
37
Wallpaper 1280x1024 | 1920x1080
[HISTORIE] PzKpfw KV-1B 756(r) 24. června - Autor: Jan "RayPall“ Kozák Ve War Thunderu je PzKpfw KV-1B 756(r) těžký tank v německém stromě na 3. úrovni a jeho bojová efektivita (BR) je 5,3. Jako každé prémiové vozidlo je i toto hned po zakoupení vybaveno všemi modifikacemi (včetně všech dostupných typů munice).
Přední pancíř na spodní části a vrchní části má tloušťku 75 mm při sklonu 26 stupňů, které spojuje pancéřový plát tlustý 40 mm při sklonu 72 stupňů. Neskloněný pancíř po stranách je tlustý 75 mm. Na zadní straně dole je pod sklonem 14 stupňů a o tloušťce 70 mm a nahoře o tloušťce 60 mm. Zepředu je na spodní i vrchní části namontován přídavný 25 mm plát, což ve výsledku dává 100 mm pancéřovou ochranu. Prstenec věže chrání tři přídavné pancéřové pásy o tloušťce 25 mm. Věž je ze všech stran pancéřovaná 105 mm oceli a mantlet zbra-
Váží 47,5 tuny a jeho maximální rychlost je 37 km/h, které dosáhne na rovném povrchu po 15 vteřinách akcelerace. Jeho věž se otáčí rychlostí 12 stupňů za vteřinu a jeho dělo je nabité za 6,2 vteřiny za předpokladu, že je váš nabíječ plně vycvičený.
38
ně má tloušťku 50 mm. Velitelská věžička má dokola pancíř o tloušťce 50 mm.
ce silnější, než pancéřování Tigera (stejná tloušťka, ale navíc o sklonu 30 stupňů), a když je dobře naúhlován, dokáže být velice odolný proti nepřátelské palbě. Navíc se vám díky vzadu umístěné převodovce vyhne znehybnění tanku při průrazu v přední části vozidla. Výkon hlavní zbraně je adekvátní bojové efektivitě, kterou tank má - dokáže spolehlivě prorazit drtivou většinu vozidel, které může ve hře potkat, a dokáže být velice ničivý, obzvlášť pokud míříte na slabá místa nepřátelských tanků. Stejně jako když řídíte Tiger ale nesmíte podlehnout pocitu vlastní nesmrtelnosti. Pokud budete zasažení ze strany, můžete mít velký problém, protože právě na bocích máte umístěné palivové nádrže, které jsou náchylné k výbuchům a ohni. Mantlet má navíc jen 50 mm tlustou pancéřovou ochranu, a ačkoliv představuje díky své malé velikosti poměrně těžko zasažitelný cíl, dokáži skrz něj prorazit i náboje malých ráží, které mohou způsobit vyřazení osádky, nebo detonaci nábojů, které jsou ve věži umístěné. Doporučujeme tedy snížit množství vezené munice tak, abyste ve věži žádnou neměli a snížili tak pravděpodobnost potenciální exploze. Pokud stojíte proti tomuto tanku, doporučujeme mířit na průzor řidiče, kde není přídavné pancéřování.
Pohled na vnitřní moduly PzKpfw KV-1B 755(r)
Co se týče palebné síly, tak je tank vyzbrojen dělem KwK 40 L/48 ráže 7,5 cm. Se základním granátem Pzgr.39 APCBC dokáže tento kanón prorazit na vzdálenost 10 metrů až 136 mm kolmého pancíře, na 1000 metrů 109 mm a na 2000 metrů už jen 86 mm kolmého pancíře. Jako alternativu můžete použít náboj Pzgr.40 APCR, jehož použitím dosáhnete větší průraznosti, co se týče kolmého pancéřování, ale proti naopak horších vlastností proti skloněnému ocelovému plátu. Třetím typem dostupné munice je Hl.Gr.38B HEAT, který je schopný prorazit až 80 mm pancíře na jakoukoliv vzdálenost, ale s nevýhodou nižší úsťové rychlosti. Sekundární výzbroj tvoří spřažený kulomet MG34 ráže 7,92 mm, s kapacitou 4350 nábojů. Pro hlavní zbraň si s sebou můžete vést až 80 kusů munice.
Se skvělým pancířem, dobrou palebnou sílou na svoje BR a dobrou manévrovatelností, stojí PzKpfw KV-1B 756(r) za GE, které za něj zaplatíte. Za ně dostanete skvělý těžký tank, který vám vydělá velké množství SL a RP,
Tomuto tanku se často přezdívá "Malý Tiger", a ačkoliv se jedná o původně sovětský tank, je toto označení celkem výstižné. Přední pancíř je dokon-
39
jako ostatně každé jiné prémiové vozidlo.
(model 1942). Výzbroj u drtivé většiny tanků neměnili, ale posléze bylo rozhodnuto, upravit a vybavit zajaté tanky KV-1 německou technikou a výzbrojí. Vzniklo tak vozidlo s označením PzKpfw KV-1B 756(r), které bylo postavené na základě tanku KV-1 model 1942 s odlévanou věží a přídavným pancířem o tloušťce 25 mm. Sovětské děla F-34 ráže 76,2 mm bylo odstraněno, a místo něj nainstalován kanón KwK 40 L/43 ráže 7,5 cm spolu s mantletem ze středního tanku PzKpfw IV Ausf.G - tato změna dramatickým způsobem zvýšila palebnou sílu celého vozidla. Další změny zahrnovaly novou velitelskou věžičku převzatou z tanku PzKpfw IV, ventilátor na vršku věže původně z ukořistěného stroje T34 mod. 1942 a další úložné prostory v podobě košů.
Když německá armáda narazila během roku 1941 na sovětské těžké tanky KV-1 během operace Barbarossa, byla to pro ně šokující zkušenost. Tato těžká vozidla byla pro německé zbraně - ať už ráže 3,7 cm, 5 cm, nebo 7,5 cm - prakticky neprůstřelná. Zatímco KV-1 se dokázaly o německé tanky postarat i na velkou vzdálenost. To se ale změnilo spolu s příchodem středního tanku PzKpfw IV Ausf.F2 a samohybného děla StuG III Ausf.F, které byly oba vyzbrojeni dělem KwK 40 L/43 gun ráže 7,5cm. Tato zbraň dokázala prorazit přední pancíř KV-1, a ukončili tak sovětskou palebnou nadvládu. Sověti kontrovali několika novými variantami KV-1, měly zesílené pancéřování (modely 1941 a 1942), nebo byly obratnější, ovšem za cenu snížené ochrany (KV-1S). I přes tyto modernizační pokusy ale KV-1 zastarával a byl ve službě postupně nahrazen novou linií těžkých tanků IS, které měly lepší výzbroj a poskytovaly osádce lepší ochranu.
Byl vyroben pouze jeden kus PzKpfw KV-1B 756(r). Byl používán 204. tankovým plukem, který patřil k 22. tankové divizi, a byl použit v boji při bitvě u Kurska v roce 1943. Osud stroje je neznámý.
Během zuřivých bojů na východní frontě se Němcům podařilo ukořistit množství KV-1. Většinu z nich jejich původní osádky opustily kvůli poruchám, nebo poškození v boji. Němci nakonec několik z nich opravili a použili proti Sovětům pod označením PzKpfw KV-1A 753(r) (pro model 1941), nebo PzKpfw KV-1B 755(r)
40
V budoucnu do hry zařadíme emblém 22. tankové divize, který vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov
41
1. stíhací peruť Irského letectva; letiště Baldonnel, Irsko. Kamufláž vytvořil CmdNomad | Stáhněte zde
[HISTORIE] Irské vojenské letectvo 25. června - Autor: Mark Barber Počátky vojenského letectví v Irsku se nedají charakterizovat jinak, než jako unikátní. Když britská vláda vstoupila do diskuze s provizorní vládou Irska, její lídr - Michael Collins potřeboval letadlo, které by ho v případě, že by jednání nedopadla dobře, evakuovala z Londýna. S nákupem jediného dvouplošníku Martinsyde typ A se tedy zrodilo irské vojenské letectví. Během června 1922 už velitelství operovalo s 13 letouny a 14 piloty. V roce 1924 byly oficiálně založeny Irské obranné síly.
připojil k německé posádce při jejich 37 hodin trvajícím letu na ostrov Greenly. Meziválečné období znamenalo další vývoj Irského letectva - hlavně ve výcviku odborného personálu - jak pro piloty, tak také pro pozemní personál. V roce 1936 vznikly i první irské národní aerolinky, Aer Lingus. Ty ze začátku sdílely letiště Baldonnel s armádou.
V roce 1928 proběhl první úspěšný let přes Atlantický oceán - a to na chvíli zvýraznilo Irsko na světové mapě leteckého dění. Nejen, že tento let proběhl z letiště v Baldonnelu, ale velitel letiště - James Fitzmaurice se
Air Corps Avro Anson C.19 ve službě v letech 1946 až 1962
42
plošníků Gladiator ke zničení desítek barážových balónů, které se nad britským územím utrhly a nyní bezcílně směřovaly nad irské území. Po válce se embarga a požadavky na dodávky vojenského materiálu uvolňovaly, takže mohli Irové snadněji získat moderní výzbroj. Stroje Hurricane byly nahrazeny Supermarine Spitfiry, ze kterých byly odebrány námořní modifikace s cílem snížit jejich váhu. V roce 1956 se stala tréninková verze letounu de Havilland Vampire prvním irským vojenským proudovým letadlem. Po obzvláště silné zimě na přelomu let 1962/63 posílili svoje letectvo nákupem helikoptér Alouette III, které byly určené k pátracím a záchranným operacím.
Tréninkové verze de Havilland Vampire T11 IAC
S vypuknutím války v Evropě bylo Irsko v pozici, ve které mohlo zůstat neutrální, ale i přesto byl irskou vládou vyhlášen stav pohotovosti. Irské vojenské letouny měly za úkol hlídkovat v národním letovém prostoru a okolo pobřeží. Všichni si byli vědomi, že jen o pár mil dál svádějí britské a německé letectvo zuřivé boje. V té době byl nejmodernější letoun v irském letectvu Gloster Gladiator. Mimo to zde sloužily letouny jako de Havilland Dragon, Supermarine Walrus, Westland Lysander a Avro Anson.
Po krátkém období rozšiřování v 70. letech nyní síla Irských vzdušných sil spočívá na bedrech vrtulníků, transportních letadel a námořních hlídkových letounů.
Jak britsko-německá bitva pokračovala, muselo 163 zahraničních letadel vykonat nucená nouzová přistání na irské půdě. To vedlo k zajímavým situacím, kdy byli internovaní britští i němečtí piloti umístěni často velice blízko od sebe, kolikrát i v sousedících budovách. Na druhou stranu tak dostali Irové příležitost některá z letuschopných letadel opravit a začít provozovat ve vlastních vzdušných silách. Tímto způsobem začali Irové létat na strojích Hawker Hurricanse. Tyto letouny používali bok po bok dvou-
43
V budoucnu do hry zařadíme - Výsostný znak IAC a emblém 1. stíhací perutě IAC, které vytvořil Colin 'Fenris' Muir
44
Wallpaper 1280x1024 | 1920x1080
[HISTORIE] Modrá na modré 26. června – Autor: Adam “BONKERS” Lisiewicz V roce 1917 dorazily Americké expediční síly vedené generálem Johnem Pershingem do Francie, kde se měly přidat do bojů proti Německu na západní frontě. A přesně tehdy mohli Američané poprvé vidět zcela nové lehké tanky Renault FT-17. A právě tyto tanky - na svou dobu revoluční stroje - byly perfektními adepty pro připravovanou jednotku Spojených států – US Tank Force. Protože Američané v roce 1918 zakoupili licenci na FT-17, mohli začít s vlastní výrobou těchto tanků pod označením M1917. Tanky M1917, spolu s těžkými tanky
Mark VII byly oporou amerických tankových sil. Počátkem roku 1920 se ale mělo vše změnit - s přijetím zákona o Národní obraně byla celá idea výroby těžkých tanků přehodnocena, a následná konstrukce tanků se měla soustředit buď na pětitunový lehký tank, nebo patnáctitunový střední tank. Tímto rozhodnutím byla americkými zákonodárci vydlážděna cesta, která vedla ke zrušení všech projektů těžkých tanků včetně prototypů a prvních modelů. Toto rozhodnutí bylo přijato i přes fakt, že celý projekt lehkých a středních tanků měl do té
45
doby minimální financování, kterému odpovídal i jeho pokrok. Dalším problémem byly rozdílné názory na použití tanků. Tam, kde mnoho důstojníků věřilo, že tanky by měly být omezeny pouze pro podporu pěších jednotek měl generál Douglas MacArthur, který byl zároveň Náčelníkem štábu Americké armády, zcela odlišný názor. MacArthur podporoval myšlenku toho, aby se tanky používaly stejně jako jezdectvo – tedy jako rychlá ofenzivní jednotka, a protože kavalérie nemohla tyto „tanky“ použít, zrodila se zcela nová myšlenka – "bojová vozidla".
7,62 mm) a pouze 16mm pancíře. Armáda se pro změnu zajímala o projekt Waltera Christie – „T1 Combat Car“, ale později od svého zájmu upustila a rozhodla se tento projekt nechat být. Walterův projekt byl ovšem později přijat Sovětským svazem a zaveden do sériové výroby pod označením „BT“. V USA si nakonec i armáda zvolila svůj tank - prototyp lehkého tanku s označením „T2“ a ten „protlačila“ do masové produkce. Tank T2 se později standardizoval jako M2 a stal se hlavním tankem Spojených států předválečné éry. I přestože se jednalo o moderní vozidla, v nejlepším případě měly k dispozici půlpalcové kulomety, což z nich v podstatě dělalo podpůrné jednotky pro pěchotu. Na základě zkušeností ze Španělské občanské války bylo Generálním štábem Spojených státu odsouhlaseno - a následně i bojovými zprávami podpořeno - že tank musí být vyzbrojen kanónem tak, aby byl schopen uspět při střetu s nepřátelským tankem. Tyto události vedly k započetí prací na projektu lehkého tanku s označením „M3“. Mezitím jednotky armády Spojených států začali na modernizování jejich lehkých tanků M2 na verzi M2A4. Tato inovovaná verze tanku kromě lepšího pancíře nesla i jako hlavní zbraň 37mm kanón, který nahradil původní půlpalcový kulomet. Mezi tím prototyp tanku „T7“, který se později přejmenoval jako „M3 Light Tank“ (Lehký tank M3) se začal blížit jeho finální podobě.
Model FT-17
Bojová vozidla se v dnešní době dají zhruba specifikovat jako malý, lehce obrněný a rychlý tančík, který disponuje malorážními zbraněmi. V roce 1930 byly odstartovány práce na dvou souběžných projektech - pro armádu a pro kavalérii. Kavalérie měla získat prototyp T5, který byl později znám jako „M1 Combat Car“ (Bojové vozidlo M1). Zatímco tyto tanky byly extrémně rychlé - s maximální rychlostí 72 km/h na rovné ploše, disponovaly pouze třemi kulomety (jeden půlpalcový kulomet a dva kulomety ráže
46
US Ordnance Department (Americké oddělení výzbroje) na základě bojových zpráv ze severní Afriky připravilo specifikace pro nový lehký tank. Měl být osazen kanónem ráže 75 mm a co největší počet identických dílů s tankem M5, aby se usnadnila údržba tanku. V roce 1943 byl představen prototyp T24, který byl hned po následujících testech přijat do výzbroje americké armády pod označením lehký tank M24. Jenže jeho sériová výroba začala až v roce 1944 a to vedlo k tomu, že takové množství obrněných divizí nebylo schopno před koncem války nahradit své stávající tanky M3 a M5. Tank M24 byl používán ve válce v Korei, kde se ovšem ukázal jako neadekvátní soupeř proti středním tankům T-34-85, které používala Severní Korea. Dále byl použit v bojích v Indočíně, kde ho používali francouzské síly během bojů u Dien Bien Phu. Ovšem Spojené státy začali pracovat na jeho modernější náhradě ještě před Korejskou válkou. Lehký tank T37 byl prototyp, který vyšlapal cestu k lehkému tanku „M41 Walker Bulldog“.
Bojové vozidlo М1
Testy potvrdily jeho připravenost k boji a následně byl zadán k sériové výrobě v roce 1941. Lehký tank M3, Brity přezdívaný jako „Stuart“ nebo také „Honey“ byl bojově nasazen v listopadu roku 1941 v severní Afice, kde prošel svým prvním křtem ohněm. Nicméně britské jednotky v severní Africe utrpěly těžké ztráty a i díky jeho nedostatečné výzbroji u nich nebyl M3 příliš oblíbený. Stuarty i tanky M2A4 se zúčastnily i bojů na Tichomořské frontě, například na Filipínách nebo na ostrově Guadalcanal. Tankové bitvy v těchto končinách byly ale vzácné a to i díky nepříznivému terénu. Tank M3 se během bojů na ostrově Guadalcanal osvědčil a to díky i obrovské palební převaze, kterou USMC disponovalo proti japonským složkám. Stále větší kritika vyvíjená na účet tanku M3 byla nakonec vzata v potaz a nedlouho na to se ve výzbroji objevila zlepšená verze tanku – M5. Příchodem tanku M5 se ale stále nevyřešila otázka výzbroje – 37 mm kanón se nezměnil díky němu se M5 spíše používal jako podpora pěchoty a také jako průzkumný tank. Zanedlouho ale měl být uveden nový lehký tank.
М3A1 na Guadalcanalu
47
Lehký tank osazen vysokorychlostním 76 mm kanónem, který byl schopen použít širokou škálu munice včetně podkaliberních střel APDS (průbojná střela s oddělitelným vodícím pouzdrem). Ovšem i Walker Bulldog byl nasazen příliš pozdě na to, aby se mohl hojně použít v Korejské válce… nicméně byl použit ve Vietnamské válce armádou Jižního Vietnamu, jakožto náhrada za M24 Chaffee. Bulldog byl bezesporu dobrým tankem, ale i tak nebyl bezchybný. Jeho provoz byl velice drahý a existovalo jen malé množství letadel, které ho dokázaly naložit a úspěšně vzlétnout. Armáda Spojených států se tank M41 později snažila nahradit zejména tanky T71 a T92, ale ani jeden z těchto prototypů nikdy nebyl zařazen do výroby.
M41. Nicméně veškeré plány na přezbrojení nakonec Americké oddělení výzbroje smetlo ze stolu a namísto toho započaly práce na vývoji nového lehkého tanku. Skoro až po deseti letech byl uveden nový design od firmy Cadillac - nesl označení XM551. Tento nový tank nebyl vyzbrojen konvenčním, rychlopalným kanónem, ale byl osazen krátkým 152mm kanónem / vrhačem, schopným odpalovat protitankové naváděné střely „MGM-51 Shillelagh“. A přesně tímto způsobem měl nový XM551 šanci bojovat proti sovětským těžkým a hlavním bitevním tankům. V roce 1967 a po opravdu rozsáhlém testování i následných úpravách původního konceptu byl tento nový tank zaveden do výzbroje pod označením „M551 Sheridan“. Svou roli sehrál ve válce ve Vietnamu, kde byl ovšem používán jako vozidlo podpory pěchoty. Jeho zařazení tedy mělo za následek i fakt, že nikdy nevystřelil žádnou z naváděných protitankových střel na nepřátelský tank. Fakt, že Sheridan měl pancéřování z hliníku mělo za následek těžké ztráty díky protitankovým minám, které neměly problém s proražením pancíře vozidla. Po skončení války ve Vietnamu byly Sheridany znovu nasazeny armádou Spojených států během operace „Just Cause“ a později i v Perském zálivu. Poslední Sheridan byl stažen z aktivního nasazení v roce 1996 a byl nahrazen bojovým vozidlem pěchoty (IFV) M2 Bradley a mobilním zbraňovým systémem (MGS) M1128 Stryker. Obě tyto vozidla nyní plní úkoly, které
М24 Chaffee
S příchodem středních tanků T-54 se vyskytla i otázka, zdali se budou tanky M41 přezbrojovat. Následkem této myšlenky se v roce 1950 objevil prototyp tanku pod označením T49, který byl osazen 90 mm kanónem - náhrada za 76 mm kanón používaný na tanku
48
kdysi byly v kompetenci lehkých tanků armády Spojených států. T49 V budoucnu do hry zařadíme emblém "Wolfpack" 15. tankového pluku, 6. obrněné divize, který vytvořil Branislav "InkaL" Mirkov
49
Historická kamufláž Typhoonu velitele perutě Jiřího Maňáka, 198. peruť RAF, květen 1943, kamufláž vytvořil hráč Paegas | stáhněte zde
[HISTORIE] Jiří Maňák – velitel perutě Typhoonů 28. června - Autor: Petr Žižka Jedním z pouhých tří Čechoslováků, kterým bylo svěřeno velení nad britskou perutí, byl Jiří Maňák. Dne 1. 5. 1943 se stal po Františku Fajtlovi v pořadí druhým Čechoslovákem, který se dostal na funkci velitele britské perutě. Třetím a posledním z našich letců, bylo československé eso a hvězda let 1943–1944 Otto Smik. S odstupem času lze vidět, že tato velká pocta, která byla oceněním jejich mimořádných schopností, měla i svoji hořkou část. Všichni tři stíhači totiž
zakončili svoje působení u jim svěřených perutí sestřelením nad okupovanou Evropou. Nejdéle ve své funkci vydržel hrdina dnešního příběhu, jehož čas u jeho 198. perutě se naplnil 28. 8. 1943. S/Ldr Jiří Maňák, se narodil 16. 12. 1916 v Českých Budějovicích. Jeho otec Jaroslav Maňák byl propagátorem letectví, a tudíž měl mladý Jiří Maňák dobré podmínky k tomu, aby naprosto propadl letectví. Ještě před
50
složením maturity a odchodem na prezenční vojenskou službu v roce 1935 se zúčastnil několika plachtařských kurzů a dosáhl na diplom pilota sportovních letadel. Během vojny se z něho stal letecký pozorovatel u Leteckého pluku 3 a následně po rozhodnutí zůstat v armádě nastoupil v roce 1937 na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Současně také zahájil letecký výcvik. Během mobilizace byl ovšem přidělen coby letecký pozorovatel na Aviích B.71 u Leteckého pluku 6.
len nejdříve k 310. peruti, odkud směřoval vzhledem k nedokončenému stíhacímu výcviku k výcvikovým jednotkám 12. OTU a 56. OTU. Po ukončení operačního výcviku byl přiřazen 26. 11. 1940 k 601. peruti (County of London), u které zůstal až do 15. 11. 1941 a dosáhl během tohoto období v kabině Hurricanu Mk.IIB dvou jistých sestřelů Bf 109 F. Prvního sestřelu dosáhl 6. 5. 1941 a druhého 2. 6. 1941. Kromě Hurricanů si vyzkoušel u 601. peruti i nevšední Airacobra Mk.I. V srpnu 1941 se stala 601. peruť jedinou jednotkou vyzbrojenou Airacobrami Mk.I. Jelikož letouny nevyhovovaly bojovým podmínkám západní Evropy, tak netrvalo dlouho a Airacobra Mk.I uzavřela svoji bojovou kariéru u RAF. Bylo uskutečněno 9 bojových letů na 5 letounech, z nich dva lety podnikl Jiří Maňák. 10. 10. 1941 s letounem Airacobra Mk.I (AH595, UF–M) poškodil u Gravelines několik invazních lodí a následujícího dne provedl ozbrojený protilodní průzkum.
Airacobra Mk.I od 601. perutě, srpen 1941
Od 15. 11. 1941 až do 7. 7. 1942 byl na odpočinku u 61. OTU v Rednalu. Téměř osudnou se mu stala nehoda z 26. 6. 1942, kdy mu žák ustřihl vrtulí záď jeho Spitfiru Mk.I (R6991, KR–T) a on musel využít služeb svého padáku. Po odpočinku následovalo zařazení k 81. peruti vyzbrojené Spitfiry Mk.VB. Po měsíci se stěhoval znovu. Tentokrát k 611. peruti (West Lancashire) vyzbrojené Spitfiry F Mk.IXC. V jejich řadách dosáhl na dva poškozené Fw
Po vzniku Protektorátu odešel 28. 6. 1939 do Polska a následně odplul do Francie. Po propuknutí války byl nejdříve poslán na kurz palubních střelců do Tours, z kterého se mu podařilo v lednu 1940 dostat ke stíhacímu výcviku v Etampes. Výcvik se táhl a během pádu Francie byl stále v pilotní škole a do boje nezasáhl. Po evakuaci do Velké Británie byl přidě-
51
190 A. Jednoho poškodil během operace Jubilee 19. 8. 1942 a druhého 5. 9. 1942. V obou případech letěl ve Spitfiru F Mk.IXC s kódovým označením FY–N (BS116).
vyřadit čtyři lokomotivy, z nichž jedna mu byla připsána jako zničená a tři jako těžce poškozené. Úspěšnou dráhu velitele perutě nakonec přetrhl nešťastný 28. 8. 1943.
Dne 23. 9. 1942 se stěhoval znovu. Novým působištěm se stala nedávno založená 182. peruť s výzbrojí kombinující Typhoon Mk.IA, Typhoon Mk.IB a pro snazší přechod na nový typ disponující také staršími Hurricany Mk.I a Mk.X. Měsíc po příchodu se stal velitelem A–letky. Po prohlášení perutě za bojeschopnou 1. 1. 1943 se Maňákovi dostalo pocty uskutečnit první bojový let 182. perutě. První akce připadla na 3. 1. 1943, kdy provedl spolu se svým číslem útok na invazní bárky v okolí Brugge. Pumami o hmotnosti 250 lb se mu podařilo poškodit několik invazních lodí. Následovala řada úspěšných akcí, které nakonec dopomohly k tomu, že byl za svoje bojové výkony a velící schopnosti vybrán k velení britské 198. perutě.
Šest Hurricanů Mk.IIB od 601.sqn v létě 1941
Osudným letem se stal stíhací sweep nad okupované Nizozemsko, který byl na podporu bitevních Hurricanů Mk.IV chystajících se zaútočit raketami SAP 60 na vrata kanálu Welmeldinghe. Na akci vzlétla v 18:46 z Manstonu čtveřice Typhoonů od 198. perutě pod vedením S/Ldr Jiřího Maňáka letícího v Typhoonu Mk.IB (JP613, TP–N). Dále formaci tvořili F/Lt L. S. B. Scott, F/O A. W. Breck a P/O R. Abbott. Po překročení belgického pobřeží zaúřadovala protiletecká obrana. Poblíž belgického Knokke v čase 18:59 vybuchl granát z protiletadlového děla poblíž Maňákova letounu. Střepiny granátu si našly cestu k chladiči Typhoonu, který začal vypouštět černý a později bílý dým. Zhruba ve stejnou chvíli byl ohlášen konec akce pro špatné počasí. Nikdo ze čtyřky Typhoonu nezpozoroval zásah od flaku a i přes ohlášení konce akce se chtěli poohlédnout po
Dne 1. 5. 1943 byl jmenován velitelem perutě. Ve výzbroji perutě byl pro Maňáka již dobře známý Typhoon Mk.IB. 198. peruť sídlila v Manstonu a v čele s Maňákem podnikala nejrůznější bojové akce. Jednalo se o útoky na pozemní a námořní cíle, protilodní průzkum, hlídkování nad nepřátelskými letišti a stíhací akce. Za období jeho velení se mu podařilo pozdvihnout úroveň 198. perutě a přitom sám dosahoval v akcích značných úspěchů. V první polovině července se mu podařilo při čtyřech bojových letech
52
nějakém vlaku. O chvíli později již hlouběji ve vnitrozemí byl zjištěn nejen zásah Maňákova letounu, ale i Typhoona Scotta, který zvolil nouzové přistání na pobřeží u města Breskens. Po přistání Scott upadl do zajetí.
v které přečkal bouři a velmi rozbouřené moře ho táhlo k nizozemskému pobřeží. Zhruba ve tři ráno přistál na ostrově Walcheren a vzápětí byl zajat. Sestřelení Maňákova Typhoonu měla na svědomí Flak Batterie 2/810, 6/810 a Marine Flak Batterie 7/202. Mezitím u perutě předpokládali, že Maňák zahynul. Proto byla milým překvapením zpráva z konce října, že nouzové přistání přežil a je v zajetí. Stal se tak jedním ze tří pilotů Typhoonů, kteří přežili nouzové přistání na vodní hladinu. Maňák byl mezitím převezen do tranzitního tábora Dulag Luft v Oberurselu, kde byl vyslýchán. Vyslýchajícího zajímal především Typhoon, který byl stále celkem neznámý a chtěl se proto dozvědět co nejvíce technických informací. Podařilo se mu utajit československou národnost a do Stalag Luft III v Saganu odjížděl 11. 9. 1943 jako Brit. Podílel se na přípravě velkého útěku ze Stalag Luft III a nakonec byl po dlouhém evakuačním pochodu osvobozen 2. 5. 1945 poblíž Lübecku britskou 11. obrněnou divizí.
Hawker Typhoon Mk.IB od 198. perutě na letišti v Manstonu, leden 1944
S/Ldr Jiří Maňák se rozhodl dotáhnout svůj Typhoon nad moře, aby ho mohla vytáhnout britská záchranná služba. Bohužel teplota glykolu stoupala a při opětovném překročení pobřeží se začal zadírat motor. Moře bylo hodně rozbouřené a přistání s těžkým Typhoonem vypadalo jako nemožné. Maňák odhodil kryt kabiny a pomalu klouzal k mořské hladině. Ideálně by se mělo přistávat podél vln, aby nešel letoun ihned pod hladinu, což se nezdařilo. Typhoon mířil přímo proti vlnám. Při dopadu na hladinu měl Maňák obrovské štěstí, protože i přes převrácení letounu a okamžité potopení se mu povedlo uvolnit kurty a dostat se z kabiny. Nacházel se hluboko pod vodou, ale i přes ztrátu orientace nezazmatkoval a sáhl po kohoutku záchranné vesty a ta ho vynesla na hladinu. Podařilo se mu vlézt do dinghy (záchranný člun – pozn. edit.),
Po válce byly jeho osudy velmi pestré. V letech 1945–1948 byl zkušební pilot, jehož rukama prošly všechny významné vojenské i sportovní typy letadel. Poté pracoval do roku 1950 jako pilot na Ministerstvu dopravy. Následovalo zatčení, vazba a soud, který ho sice neodsoudil, ale nemohl dále vykonávat práci pilota. Vystřídal několik zaměstnání, než byl v roce 1964 částečně rehabilitován a po
53
přeškolení na tehdejší dopravní letadla mohl opět pracovat jako pilot. Nastoupil k ČSA, kde létal do roku 1971 na letounech Il-14, Tu-104 a Tu124. V roce 1990 byl pak plně rehabilitován a v roce 1992 obdržel Řád M. R. Štefánika. S/Ldr Jiří Maňák, DFC zemřel 29. 12. 1992 v Praze a poslední rozloučení proběhlo 8. 1. 1993 v krematoriu v Praze–Strašnicích.
Jiří Maňák na poválečném snímku
54