© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 78 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2016/02
O staré vratislavické hasičině „A tu někdo zabušil na vnější okenní tabule a chraplavý hlas křičel do hospody: Hoří, hoří! Chlapi jako když si sednou na řežavé uhlí a hospodský, co náčelník hasičů, otevřel prudce dveře do kuchyně a zavolal na své ženské, aby mu podaly helmici, uniformu, pás a holínky, ale čile…“ Z knihy Rok se valí přes hory
H
asiče můžeme potřebovat možná častěji, než jsme si ochotni sami připustit. Třeba když nám, nedej bože, hoří střecha nad hlavou a my nevíme, jestli dříve vynášet nábytek, peřiny nebo babičku. Zahoukají, přiřítí se, babičku odnesou po žebříku v náručí a plameny uhasí. Sháníme se po nich ale také, když je vody zase najednou příliš moc, hladina Nisy se zvedne a my náhle plaveme v rozbouřené řece uprostřed vlastního domu. Nebo když se vybouráme v autě a oni nás musí vystříhat ven z plechu velkými hydraulickými nůžkami, abychom v troskách dočista nezcepeněli. Chlapi v hasičských uniformách sem tam také vyhánějí z kůlen a půd sršně, otevírají bez klíčů beznadějně neodemknutelné dveře, vyprošťují zoufalce, na které spadl jejich chatrný sklep či stodola a přehrazují potoky, když do nich nějaký ničema vypustí jedovaté látky. Na první pohled to vypadá, jako by hasiči byli jakousi holkou pro všechno, poslední záchranou. Potomkem dávných ostrostřelců či domobrany, která měla chránit obyvatele proti všemu zlému. Snad to někdy neradi slyší, ale je to pravda. Skoro nikdo totiž nedělá pro lidi tolik jako hasiči. Oni nejenže vyprošťují, zachraňují a hasí, ale nadto ještě slouží za dobré „koření“ obce. Vystavují na odiv svoji techniku, starají se o hasičský dorost, pořádají zábavy pro děti i dospělé, vaří guláše pro hosty nejrůznějších slavností a veselic a soutěží v hasičském sportu na přeborech a mistrovstvích. Zdejší lidé je sledují, jak pulírují svoji hasičárnu a červené cisterny; někdo se nad tím usmívá, jiný je obdivuje, dalším jsou lhostejní – ale to jen do doby, než začne potřebovat jejich pomoc. A co na to samotí hasiči? Vlastně nic, žijí pro svoji hasičinu, někdy dokonce v celých rodinách, kde se ušlechtilé hasičské řemeslo předává z generace na generaci. V přísném pořádku udržují všechnu svoji techniku, hrdě chodí ve svých pracovních i svátečních uniformách. A po každém zažehnaném ohni suší hadice a potom připíjejí na počest svatému Floriánovi, svému patronu. Na další ohně a boj s nimi. A budou to tak asi dělat až
617
do konce věků, protože hasiči jsou dnes se životem lidí v obci srostlí natolik, že je od něj nemůže oddělit nic jiného než zkáza celého světa. A i s tou se jistě pokusí poprat…
P
ožáry jsou v údolí Nisy stejně staré jako zdejší osídlení. Původní dřevěné domky s odtahem spalin z topenišť natvrdo skrze šindelové či doškové střechy, či novější trámové chalupy s prkennými komíny čas od času prostě vždycky poškodil či dočista pohltil červený kohout. Nutno říci, že se to asi příliš neřešilo, protože hasit požáry na troud vyschlých chalup bylo v dávných dobách takřka nemožné – nejčastěji probíhalo jen tak, že se z domu stojícího v plamenech strhávaly háky hořící části, tak aby nedošlo k zapálení staveb v okolí. Roztroušená zástavba vesnických Vratislavic naštěstí v tomto ohledu skýtala velkou výhodu – oheň se obvykle přenesl jen na sousední stodolu či drobné kůlny a dále se již nešířil. Jak rozdílné to bylo v malých městech, kde sebemenší plamínek na střeše dřevěného domu okamžitě přerostl ve zkázu celých ulic. Vyprávět o tom mohli kupříkladu ve starém opevněném Frýdlantě, kde kdysi nedopatřením jisté ženštiny od kamen chytla a shořela velká část města. Plošné zničení vesnic v jizerském podhůří ohněm za nejstarších dob bývalo spojováno spíše s válečnými událostmi, kdy nepřátelská vojska při svých průtazích vyhrožovala vypálením všech domů. A dost často nejen vyhrožovala, ale i konala. Většina domů tak v tomto kraji lehla popelem nejen za časů válek husitských v 15. století, ale zejména v důsledku kruté války třicetileté ve století sedmnáctém. Jakákoliv obrana proti vypálení vesnice nepřítelem byla marná, stejně jako hašení hořících domů. Od 18. století se ve vsi nad Nisou začalo stále více domů budovat z kamene a střechy získávaly svoji téměř nehořlavou krytinu z břidlice a pálených tašek. Jenže rozvoj řemesel a konečně i vratislavického průmyslu v počátku 19. století zase přinesl nové hrozby. Dílny, manufaktury a nakonec i velké továrny, to vše představovalo živnou půdu pro vznik požárů, dost často i velmi rozsáhlých. Práce s ohněm a hořlavinami, rozpálené transmise pohánějící stroje ve výrobních halách plných vyschlé vlny, mlýny s dřevěným ústrojím, které se občas vznítilo, později i kotelny s parními stroji a konečně lokomotivy projíždějící Vratislavicemi za sršení jisker, to vše přinášelo velká rizika požárů. A řada z nich nakonec opravdu vypukla a zničila rozsáhlé hodnoty. Věhlasný a dlouho tradovaný byl například požár, který 20. února 1907 brzy ráno vypukl v horní přádelně Gizkeyovy továrny – v tzv. Elstnerově mlýně. Ze čtyřposchoďové budovy stojící nad řekou Nisou pod vratislavickou školou tehdy zůstaly jen obvodové zdi.
618
Jedna z menších hasičských zbrojnic, které stávaly porůznu na území Vratislavic nad Nisou, zde patrně šlo o hasičárnu na Nové Rudě
Potřeba koordinovaného hašení požárů větších budov a později zejména oněch rozsáhlých továrních areálů tak typických pro Vratislavice a Proseč vedla nutně ke zrodu zdejšího hasičského umění. Zprvu ale ještě tak trochu nesměle. Stalo se to takto: poslední šolc pravobřežních Vratislavic , Ignaz Hauser II., vydal dne 24. března 1836 úplně první požární řád pro tuto část vsi. Podle jeho příkazu musela být v každém zdejším domě umístěna nádoba na vodu, žebřík a lucerna osvětlující vchod a lidé měli povinnost účastnit se záchranných prací. Stalo se, organizovaná hasičina zde spatřila světlo světa! Protipožární vybavení samotné obce bylo ale v době vydání řádu ještě veleskromné: na hašení ohňů byly připravené pouze tři požární háky, umístěné v domech č. p. 14, 47 a 82. Dále pak „družstvo“ 36 velkých džberů rozmístěných ve dvanácti dalších domech na různých místech vsi. K těmto větším nádobám pak mohlo k boji s ohněm „nastoupit“ ještě dalších 30 kyblíků. A k tomu ještě jedna sekera a krumpáč. Nejdůležitější požární vybavení bylo uloženo ve zděné hasičárně, které tehdy zdejší Němci říkávali
619
Spritzenhaus čili Dům pro stříkačku. První – ruční a vcelku nevýkonnou – vratislavickou stříkačku mělo podle pravidel daných šolcem obsluhovat dnes až neuvěřitelných dvacet osob. Musely býti pamětlivy toho, že nebudou-li v případě požáru včas přistaveny koňské potahy, musí stříkačku dotáhnout na místo zásahu vlastní silou. Buď jak buď, rok 1836 lze označit za zrod hasičiny ve Vratislavicích, byť tedy pouze v tehdy samostatné vsi na pravém břehu Nisy. Na založení samostatného hasičského sboru bylo ale nutné si ještě pár desetiletí počkat. V té době byla likvidace požárů totiž pořád ještě věcí všech členů vesnické obce. Nutno zdůraznit, že šlo o osoby bez jakékoliv přísné organizace a prosté hasičského výcviku. Žebříky a konve na vodu museli k požáru vždy přinést vesničané ze svých domů. Stejně tak muselo být určenými dobrovolníky dopraveno k požářišti obecní vybavení z hasičárny. Při vzniku požáru měl vratislavický učitel za povinnost vyzvánět na kostelní zvon a tím vyzvat všechny, aby šli rychle hasit. Velitelem zásahu, v dnešní terminologií řečeno, byl tehdy sám šolc coby obecní představený, později starosta obce. Zajímavé bylo, že se ve vsi pravidelně držely noční požární hlídky, v horní i dolní části obce strážila každou noc vždy dvojice mužů, které chodil představený namátkově kontrolovat. Teprve ve druhé polovině 19. století vznikl i v údolí Nisy organizovaný hasičský sbor. Co sbor, hned sbory! A další dva pak následovaly v počátku století dvacátého!
Typická ruční stříkačka, která byla ve Vratislavicích používána za časů nejstarších hasičů
620
Nejprogresivnější byla v tomto ohledu samozřejmě kobercárna, kde byl vznik požáru velmi pravděpodobný. V roce 1869 se proto Ignaz Ginzkey rozhodl zřídit vlastní tovární hasičský sbor. Sestával zprvu z 12 lezců a 48 hasičů, k nimž později přibylo ještě dalších 20 pomocných hasičů. Lezci zvaní štajgři měli nejtěžší úkol, museli být schopni vylézat po zvláštních žebřících na hořící budovy, zachránit odtud lidi a majetek i strhávat hořící kusy či hasit ve výškách. Na starých fotografiích se štajgrovské čety poznají podle lan spletených do zvláštních „vánoček“ které se v případě potřeby rozpletly a používaly pro lezení a slanění z budovy. Ginzkeyův sbor byl velmi slušně vyzbrojen: pro likvidaci požárů mu továrník pořídil hned dvě stříkačky, plachtu pro záchranu osob z hořících domů a další běžné nářadí jako háky, žebříky, sekyry. Vrchním velitelem tohoto úplně prvního sboru mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem byl určen Anton Schäfer. Patrně to byl onen poslední rychtář levobřežní vsi, jehož rychta stála nedaleko továrny, byť na protilehlém břehu Nisy. Výkonným velitelem byl pak Stefan Schäfer, adjutantem Josef Klogert, velitelem lezců Franz Sitte, jeho zástupcem Ignaz Bergmann, vedoucími čet byli zvoleni Ignaz Ginzkey jun., Willy Bergmann, Karl Wöhl a Franz Peukert. Ještě v tomtéž roce, jen o několik měsíců později, následovalo založení Freiwillige Feuerwehr der Gemeinden Maffersdorf čili Sboru dobrovolných hasičů vratislavických obcí, který – soudě i podle názvu, byl zřízen společně pro levobřežní i pravobřežní vesnice. Velitelem se stal Franz Appelt a adjutantem pak Ignaz Appelt. Dochovala se kupodivu i všechna jména velitelů od založení až do časů těsně před vypuknutím 1. světové války. Zmíněný Franz Appelt svoji funkci vykonával jen do roku 1872, kdy jej nahradil Gustav Hauser, který pak sboru velel šest let, do roku 1878. Tehdy na jeho místo nastoupil Anton Porsche, otec Ferdinanda Porscheho, jenž tuto funkci zastával celých 20 let. Až do roku 1898, kdy jej nahradil Josef Fritsche. Jednotka obecních hasičů byla nejdříve organizována do jednoho lezeckého oddílu a čtyřech oddílů hasebních, později dokonce přibyly ještě další dva oddíly – sbor tak měl celkem šest čet. Po základním výcviku pod vedením vratislavického lékaře Dr. Emila Molitora byl ve sboru roku 1902 zřízen i oddíl samaritánů. Stará hasičárna z roku 1836, jejíž přesnou lokalizaci již dnes neznáme, nemohla tak velkému sboru stačit. Nová hasičská zbrojnice byla proto zřízena na pozemcích v dnešní ulici U Tělocvičny roku 1875. V roce 1897 byla tato budova přestavěna na onen malý zámeček s věží a stěnami zdobenými hrázděním. Architektonicky byl sladěn se vzhledem hospodářských objektů
621
v okolí Ginzkeyova zámečku. Přestože není autor znám, lze předpokládat, že šlo minimálně o inspiraci stylem architekta Hanse Grisebacha, autora Zámecké konírny. Někde na území Vratislavic ještě musela existovat věž nebo nějaké jiné zařízení na sušení hadic, věžička v nové hasičárně tomuto účelu totiž nesloužila. Hasičský zámeček u tělocvičny byl určen 1. a 6. četě lezecké, tedy elitě. Ostatní čety měly další čtyři menší hasičárny, postavené v podobě větších garáží různě po vsi: na Nové Rudě, v Rochlické ulici a na hranicích s Prosečí a Kunraticemi. Hasiči sice disponovali slušným vybavením a lidskou silou, ale vlastní potahy nedrželi. Pravidlo dopravy stříkaček bylo pořád ono staré a jednoduché – sedlák bydlící nejblíže k hasičárně měl stříkačku zapřáhnout a dovést na požářiště, v případě nutnosti se do stříkačky opřeli přímo lidé. Rozmístění hasičáren po celé vsi bylo rozmyšleno tak, aby každé místo ve Vratislavicích bylo jednou z čet dosažitelné v krátkém čase. Další čety pak postupně nastupovaly až po zahájení likvidace ohně podle potřeby ze vzdálenějších míst. Díky tomu, že měl sbor své vybavení rozmístěno takto šikovně, vypomáhal při hašení požárů i v sousedních vsích Proseč, Vesec a Rochlice. Roku 1894 došlo k modernizaci požární techniky – byla zakoupena parní stříkačka, o patnáct let později byl pořízena dokonce stříkačka elektrická. V roce 1925 byla pro vratislavické hasiče u chomutovské firmy Herold objednána konečně i nejvhodnější stříkačka motorová. Vylepšení byla ale celá řada – v dobách první republiky byli ve Vratislavicích zřízeni tzv. Rychlí hasiči čili Schnelle Feuerwehr, kteří se po vsi svižně pohybovali na kolech. V těch dobách je vratislavická hasičina také hodně spojena se jmény zdejších lékařů – Dr. Emila Molitora, Dr. Rudolfa Knoblocha a Dr. Emila Haslera, kteří byli zárukou pro samaritánské činnosti sboru. V roce 1928 došlo ještě k jedné velké změně: při ohlašování požáru bylo upuštěno od kostelního zvonění, které bylo nahrazeno houkáním sirény umístěné na věži hasičárny. V roce 1929 měl vratislavický sbor celkem 599 členů – mezi čestné členy patřily zdejší osobnosti – Willy Ginzkey, starosta Josef Brix či právě lékař Dr. Emil Molitor. Celkem 415 členů bylo pouze přispívajících, ale i tak zde bylo dalších 142 členů schopných výjezdu. Ve vybavení bylo v té době již šest stříkaček – vedle tří ručních i ona elektrická, parní a motorová a celkem dva kilometry hadic. A to zdaleka nebylo v hasičině v údolí Nisy všechno. V roce 1912 byl ještě založen Betriebsfeuerwehr der Maffersdorfer Brauerei (Podnikový hasičský sbor
622
Vratislavická hasičská zbrojnice postavená na konci 19. století na okraji parku přiléhajícího k zámečku Ginzekeyů. Na obrázku je ještě před rekonstrukcí v prvním desetiletí 21. století.
623
Vratislavického pivovaru) a roku 1921 navíc dobrovolný sbor Fabriksfeuerwehr der Fa. Carl Wagner und Co. (Podnikový hasičský sbor firmy Carl Wagner a spol.). Navíc i v sousední Proseči existoval hasičský sbor, založený již roku 1871, byť šlo v porovnání s tím vratislavickým o jednotku výrazně menší – na konci 19. století měla 50 členů. Dohromady ale stály na stráži dobra před zlem živelných katastrof v údolí řeky Nisy stovky chlapů s vybavením! Jejich nejkrásnější defilé přišlo v létě 1929, kdy se všechny zdejší sbory sešly na vratislavickém „náměstí“ – na ploše dnešního hřiště u kina v Dlouhomostecké ulici – při příležitosti oslav 60. výročí vzniku obecního sboru. Dodnes se z této události dochovalo pár černobílých snímků. Na pokosené louce u Nisy, v pozadí betonový most: koňské potahy se stříkačkami, žebříky, první motor, hadice a okolo desítky a desítky hasičů. Všichni hasičští chlapáci ve světlých překrásných uniformách, s lesklými helmicemi na hlavách. Okolo jejich holky a děti. Uprostřed nich pak stojí – velitel Anton Porsche, syn předválečného komandanta stejného jména a bratr konstruktéra Ferdinanda. Co z té starohasičské krásy zůstalo poté, co mladé chlapy od stříkaček odvedli na frontu do ruské zimy? Ano, nepochybně i řada prvorepublikových hasičů německé řeči horovala před válkou pro Henleina, ale asi jen málokdo z nich čekal, že místo pomáhání bližnímu v hasičské uniformě bude věčně mrznout v kabátu wehrmachtu kdesi v bahně. Historie starých vratislavických hasičů tak končí s koncem druhé světové války. Dne 31. ledna 1946 zde byl prvními 33 členy založen nový český sbor. Ale to už je další, i když velmi podobný příběh o nadšení a obětavosti.
Zajímavým „sousedem“ staré hasičské zbrojnice ve Vratislavicích je pamětní kámen F. F. Jahna – „otce tělocviku“
624
