Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Hagioterapie – využití biblických příběhů v práci s klientem Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: Dipl.-Theol. Univ. Stanislava Ševčíková, Ph.D. Autorka: Bc. Marie Holubová Brno 2012
Čestné prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala zcela samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a prameny, ze kterých jsem při jejím zpracování vycházela. V Brně 1. 1. 2012 ….............…………. Marie Holubová
2
Poděkování: Velmi tímto děkuji vedoucí diplomové práce Dipl.-Theol. Univ. Stanislavě Ševčíkové, Ph.D. za její vstřícnost, ochotu a hlavně podnětné a věcné připomínky v průběhu zpracování celé práce. Děkuji manţelovi a synovi za trpělivost a podporu, rovněţ mé poděkování patří také rodině a přátelům. Děkuji rovněţ respondentům za jejich čas a ochotu při poskytování rozhovorů.
3
Obsah Úvod .............................................................................................................. 7 I TEORETICKÁ ČÁST 1 Terapeutická komunita ......................................................................... 10 1.1 Vymezení pojmu terapeutická komunita ...............................................................10 1.2 Historie terapeutických komunit ...........................................................................11 1.3 Terapeutické komunity v Evropě ..........................................................................13 1.4 Charakteristické prvky terapeutických komunit pro drogově závislé klienty .......15 1.5 Léčebné zaměření terapeutických komunit ...........................................................16 1.6 Účinné faktory terapeutické komunity v léčbě závislostí .....................................17 1.7 Terapeutické komunity v ČR ................................................................................21 1.8 Sekce TK A. N. O. ................................................................................................23
2 Tým terapeutické komunity .................................................................. 24 2.1 Obecná charakteristika týmu .................................................................................24 2.1.1 Autentický vztah mezi terapeutem a klientem ...............................................25 2.2 Kvalita terapeutického týmu ..................................................................................26 2.3 Osobnostní charakteristika člena týmu terapeutické komunity .............................26
3 Klient terapeutické komunity ............................................................... 28 3.1 Charakteristika klientely terapeutických komunit .................................................28 3.2 Bio - psycho - sociální model v přístupu k závislosti ............................................29 3.3 Spirituální úroveň bio - psycho - sociálního modelu závislosti.............................29 3.4 Osobnost dorgově závislého klienta ......................................................................30 3.5 Rodina a vztahy drogově závislého klienta, obecné sociální důsledky drogové závislosti ................................................................................................................31
4 Hagioterapie ............................................................................................ 32 4.1 Úvod ......................................................................................................................32 4.2 Indikace hagioterapie.............................................................................................33 4.3 Cíle metody ...........................................................................................................33 4.4 Pojetí víry a náboţenskosti v hagioterapii .............................................................35 4.5 Náboţenství a psychoterapie .................................................................................36 4.6 Teoretická východiska hagioterapie ......................................................................37 4.7 Role příběhu v hagioterapii ...................................................................................40 4.7.1 Forma vyuţití biblických příběhů v hagioterapii ...........................................44 4.7.2 Biblické příběhy vyuţívané v hagioterapii .....................................................45
4
II METODOLOGICKÁ ČÁST 5 Metodologie ............................................................................................. 47 5.1 Cíl výzkumu ..........................................................................................................47 5.2 Výzkumná strategie ...............................................................................................47 5.3 Dílčí výzkumné otázky .........................................................................................48 5.3.1 DVO 1 Jakým způsobem se hagioterapie vyuţívá na daném pracovišti? ......48 5.3.2 DVO 2 Za jakých podmínek by bylo moţné dle pracovníků terapeutických komunit vyuţít hagioterapii na jejich pracovišti? .............................49 5.3.3 DVO 3 Co dle pracovníků terapeutických komunit brání ve vyuţití hagioterapie na jeich pracovišti? .......................................................49 5.3.4 DVO 4 Jakým způsobem můţe být dle pracovníků hagioterapie přínosná pro klienty TK? ........................................................................................50 5.4 Charakteristika prostředí výzkumu........................................................................50 5.5 Jednotka zkoumání, jednotka zjišťování ...............................................................51 5.6 Výběr zkoumaných objektů ...................................................................................51 5.7 Metody získávání dat .............................................................................................53 5.7.1 Průběh rozhovorů ...........................................................................................53 5.7.2 Vztah ke zkoumanému prostředí ....................................................................54 5.8 Metody zpracování dat ..........................................................................................54 5.8.1 Postup zpracování dat .....................................................................................54 5.8.2 Analýza dat .....................................................................................................55
6 Interpretace dat ...................................................................................... 55 6.1 DVO 1 Jakým způsobem se hagioterapie vyuţívá na daném pracovišti? .............55 6.2 DVO 2 Za jakých podmínek by bylo moţné dle pracovníků terapeutických komunit vyuţít hagioterapii napracovišti? ...............................................58 6.3 DVO 3 Co dle pracovníků terapeutických komunit brání ve vyuţití hagioterapie na jejich pracovišti ....................................................................................60 6.4 DVO 4 Jakým způsobem můţe být dle pracovníků hagioterapie přínosná pro klienty TK .................................................................................................62 6.5 Shrnutí ...................................................................................................................64
7 Doporučení pro praxi ............................................................................. 66 7.1 Doporučení k DVO 1 Jakým způsobem se hagioterapie vyuţívá na daném pracovišti?...........................................................................66 7.2 Doporučení k DVO 2 Za jakých podmínek by bylo moţné dle pracovníků terapeutických komunit vyuţít hagioterapii napracovišti? 66 7.3 Doporučení k DVO 3 Co dle pracovníků terapeutických komunit brání ve vyuţití hagioterapie na jejich pracovišti .......................................67 7.4 Doporučení k DVO 4 Jakým způsobem můţe být dle pracovníků hagioterapie přínosná pro klienty TK.....................................................68
8 Závěr ........................................................................................................ 69 Použitá literatura....................................................................................... 71
5
Jmenný rejstřík ......................................................................................... 74 Věcný rejstřík ............................................................................................ 75 Anotace ....................................................................................................... 76 Annotation.................................................................................................. 77 Stať ............................................................................................................. 78
6
Úvod Dlouhodobá léčba drogově závislých klientů v terapeutické komunitě je jedním ze článků dnešního systému léčby drogově závislých. Je také jediným typem dlouhodobé léčby drogově závislých (pokud chtějí klienti léčbu řádně dokončit, stráví v komunitě minimálně devět měsíců, většinou se však jedná o celkovou dobu pohybující se okolo jednoho roku). Během této doby se klienti komunity postupně setkávají s různými formami „pomoci“, které jim můţou pomoci na cestě k abstinenci – ţivotu bez drog. Nejedná se pouze o psychoterapii, ale také o nacvičování různých druhů sociální dovednosti. Hlavně zpočátku jde ovšem hlavně o „prosté“ respektování určitých (mnohdy i velmi jednoduchých) pravidel. Ve chvíli, kdy klient projde určitým stabilizačním procesem v komunitě (coţ můţe být u kaţdého člena komunity individuální), přináší do terapie různá osobní témata. Jsou to témata zaměřená např. na osobní historii, kořeny drogové závislosti, objevují se často ale také témata dotýkající se pocitů viny, morálních dilemat či existenciálních otázek. Několikrát jsem se ve své praxi (pracovala jsem jako terapeut v komunitě pro drogově závislé) setkala s dilematem, které řešili pracovníci komunit. Toto dilema se týkalo zjednodušeně toho, zda dát v léčbě více prostoru nácviku sociálních dovedností či samotné terapii (kam by se řadila i témata hodnotová, existenciální apod.). Nelze jednoznačně určit, kterému z táborů dát přednost a ačkoli se v tomto terapeuti názorově mnohdy rozcházejí, je zapotřebí vţdy respektovat individualitu klienta. Sama jsem se ovšem v praxi setkalas klienty, kteří sice dokázali zavolat na úřad a vyřídit si potřebné náleţitosti, nakonec ale relaxovali z důvodu ztráty smyslu ţivota či nedořešení některých hodnotových dilemat. Hagioterapie je svébytným druhem existenciální psychoterapie zabývající se existenciálními, morálními či hodnotovými tématy. Prostřednictvím projekčního vyuţití biblických příběhů pak napomáhá klientům o těchto tématech diskutovat a vcítit se do nich. Ačkoli jsem neměla přímo ve své praxi moţnost se s hagioterapií setkat, setkala jsem se druhy pastorační či pastoračně – vzdělávací činnosti. K těmto (nebo moţná k lidem, kteří tato setkání organizovali) formám činnosti jsem však neměla důvěru uţ z toho důvodu, ţe ani samotní klienti je neshledávali nijak přínosnými. Proto mě zaujala hagioterapie, která nepracuje s věroučnými obsahy příběhů, nýbrţ s psychickými
7
strukturami, které se k náboţenskosti pojí. Zajímalo mě také projekční vyuţití biblických příběhů. Jejich poselství jsou v dnešní době opomíjena uţ třeba jen díky vlivu
jiných
kultur,
které
se
k nám
dostávají
prostřednictvím
současného
multikulturního světa. Já sama jsem ve své práci vyuţívala např. příběh Adama a Evy či Ukřiţování při vedení arteterapeutických ateliérů. Proto mě zajímalo, jak lze tyto a další příběhy vyuţít nejen při expresivních terapiích. Zároveň si myslím, ţe jsou tyto příběhy „obecně“ známé a ovlivňují naši kulturní tradici. Dále jsem si uvědomila, ţe ani moji (nyní jiţ bývalí) spolupracovníci o metodě hagioterapie patrně nikdy ani neslyšeli a mnohdy sami často tápali, jakým způsobem uchopit nelehká existenciální, hodnotová či morální témata, se kterými k nim přicházeli jejich klienti. Z těchto všech úvah tedy nakonec vyplynula hlavní výzkumná otázka: Jaké jsou postoje
pracovníků
terapeutických
komunit
pro
drogově
závislé
k využívání
hagioterapie? Na tuto otázku se pokusím odpovědět v metodologické části práce. Tamtéţ také uvedu postup práce a dílčí výzkumné otázky (Jakým způsobem se hagioterapie využívá na daném pracovišti?, Za jakých podmínek by bylo možné dle pracovníků terapeutických komunit využít hagioterapii na jejich pracovišti?, Co dle pracovníků terapeutických komunit brání ve využití hagioterapie na jejich pracovišti?, Jakým způsobem může být dle pracovníků hagioterapie přínosná pro klienty TK?) které se k tématu pojí. Oproti tomu v teoretické části práce se čtenáři pokusím představit koncepty, o které se metodologická část opírá, jsou to systém terapeutické komunity s jejím týmem, náplní, historií, klientelou. Dále pak představím metodu hagioterapie, která u nás ale není příliš známá (o tom vypovídá i mnoţství odborné literatury) a většina prací se opírá o poznatky a zkušenosti MUDr. Remeše, který se zabývá hagioterapií v PL Bohnice. Nakonec si uvědomuji, ţe mým cílem není pouze poodhalit postoje terapeutů k dané metodě. Jde mi také o to, aby se s metodou seznámili a uvaţovali či diskutovali o tom, jakým způsobem se v terapeutické komunitě pracuje s hodnotovým systémem drogově závislého klienta či existenciálními otázkami, které do léčby přináší.
8
I TEORETICKÁ ČÁST
9
1 Terapeutická komunita 1.1 Vymezení pojmu terapeutická komunita Terapeutická komunita je organizací léčby, v níţ personál i pacienti vědomým úsilím vytvářejí otevřenými informacemi propojenou a koordinovanou skupinu se společným terapeutickým cílem. Pacienti se zde stávají aktivními účastníky v terapii vlastní i v terapii spolupacientů. Přenáší se na ně část zodpovědnosti za chod komunity i za léčebný proces. Jde téţ o léčebnou metodu, v niţ se vyuţívá vlivu velké skupiny osob na jednotlivce (Hartl a Hartlová, 2004). Dle Kratochvíla (2005) je terapeutická komunita zvláštní formou skupinové terapie. Klienti1 zde spolu určitou dobu ţijí a sdílejí společný program. Kromě skupinových sezení jsou to pracovní a jiné činnosti. Takovýto malý prostor umoţňuje, aby do zmenšeného modelu společnosti, (kterým se terapeutická komunita stává) promítali klienti své ţivotní problémy a zkušenosti. Jedná se zejména o vztahy k ostatním lidem. Kromě projekce však model terapeutické komunity (dále jen TK) nabízí i zpětnou vazbu maladaptivního chování, podněcuje získání náhledu na vlastní chování (a na vlastní podíl na vytváření těchto problémů). Dále umoţňuje korektivní zkušenost a podporuje nácvik vhodnějších adaptivnějších způsobů chování. Díky těmto bodům v sobě nese komunita terapeutický potenciál. Kratochvíl (2005) také rozlišuje TK v širším smyslu – TK jako systém léčby, a v uţším smyslu – TK jako léčebnou metodu. TK v širším smyslu je tedy popisována jako systém organizace léčebného zařízení, ve kterém je podporována všestranná otevřená komunikace. Na rozhodování se zde podílejí všichni členové týmu i klienti. V tomto systému jsou důleţitá setkání personálu a klientů. Při těchto schůzkách dochází k výměně informací, projednávání problémů ve vzájemných vztazích atd. Součástí jsou ale také setkávání pouze členů personálu, kde se usiluje o pochopení interpersonálních procesů v léčebném zařízení a 1
Klienti terapeutických komunit jsou různého věku, pohlaví i vzdělání.
10
objasnění reakcí a pocitů nejen členů personálu vůči klientům, ale také reakcí a pocitů členů personálu vůči sobě navzájem. V uţším slova smyslu je TK psychoterapeutickou metodou, kde se vyuţívá modelových situací malé společenské skupiny k projekci a korekci veškerých maladaptivních interpersonálních stereotypů proţívání a chování. Vzhledem k tomu, ţe spolu klienti kaţdodenně ţijí společně v bezprostředním styku a s diferencovanými rolemi, je moţné plně vyuţívat vzájemných interakcí, které zde nutně vznikají. Klienti se tak na různých modelových situacích učí poznávat svůj podíl ve vytváření, udrţování a opakování ţivotních problémů a konfliktů. Zároveň si ale také mohou postupně osvojovat nové a adaptivnější způsoby chování.
1.2 Historie terapeutických komunit Kořeny terapeutických komunit sahají hluboko do minulosti a jsou velmi úzce spjaty s náboţenstvím (Glaser, 1981 in Kalina a kol. 2003). Ve Svitcích od Mrtvého moře je moţné se dočíst o ţidovské sektě Kumranů, která usilovala o nápravu svých nepravostí a neřestí cestou společenství, jasných a přísných zákonů a zároveň sankcí. Ve stejném duchu se od středověku vyvíjela křesťanská řeholní a řádová společenství. Ještě v 19. století však zaloţila Jane Addamsová (roku 1889) tzv. Hull House. Jejím posláním bylo pomoci lidem ze sociálně slabších vrstev v řešení ţivotní situace ve velkém městě, resp. vybudování soběstačného ţivota. Jane Addamsová podmínila pobyt v tomto „domě “ několika základními principy. Byly to např.: kaţdý ţije v komunitě jako rovný s rovným a participuje s ním na kaţdodenních záleţitostech, pracovníci ţijí spolu s klienty v komunitě, kaţdý člověk má svoji důstojnost nehledě na jeho etnický původ, pohlaví, věk atd. Jane Addamsová také věřila, ţe pokud je člověku umoţněno rozvíjet jeho schopnosti, nepřispívá pouze sobě, ale také komunitě jako celku (pro Addamsovou byl přístup k příleţitosti klíčem k úspěšné účasti v demokratické, samosprávné společnosti). Dodnes jsou principy sociální spravedlnosti, tolerance, respektu, rovných příleţitostí a občanské odpovědnosti vzorem nejen pro pracovníky v sociálních sluţbách (Addams, 1961). V novověku pak byla jasným předchůdcem terapeutických komunit Oxfordská skupina – religiózní organizace se zaměřením na duchovní přerod lidstva. Skupina
11
působila na přelomu 19. a 20. století pod vedením Franka Buchmana (Kalina, 2003). Oxfordskou skupinou (viz výše) se následně inspirovalo hnutí Anonymních alkoholiků, které přejalo některé ideje. V polovině 20. století pak dochází k rozvoji terapeutických komunit v dnešním slova smyslu ve dvou směrech. Jsou to komunity pro psychiatrické pacienty (tyto zaloţil Maxwell Jones) a komunity pro drogově závislé (spojené se jménem Charlese E. Dedericha) (Kalina, 2003). Nás bude zajímat vývoj druhého tzv. hierarchického typu komunit. Jednou z prvních terapeutických komunit tohoto typu byl Day Top Village (původní název byl Daytop Logde) v New Yorku, zaloţena v roce 1963 Danielem Casrielem2 a jeho spolupracovníky (Kalina, 2008). Casriel se nechal inspiroval svépomocnou abstinenční komunou Synanon v Kalifornii. Některé jeho principy aplikoval na své nově zaloţené centrum v New Yorku a nazval jej „terapeutickou komunitou“. První z komunit hierarchického typu se stal Synanon, zaloţený v roce 1958 Charlesem E. Dederichem3. V myšlenkách tohoto zařízení nachází své kořeny většina dnešních komunit. Synanon pracoval na základě principů, z nichţ řadu je moţné pokládat za dosud platné (Kalina, 2003): komunita nabízí náhradní rodinu, charismatický vůdce má v sobě velký terapeutický potenciál, systém odměňování je brán jako základ změny, konfrontace a frustrace jsou neoddělitelnou součástí rehabilitace, synanonská hra4 je povaţována za specifický nástroj změny chování, klient je náboţensky oddaný. 2
Daniel Casriel byl psycholog, psychoterapeut – psychoanalytik. Nejprve pracoval na Psychoanalytické klinice pro výcvik a výzkum při Columbia University v New Yorku. Udrţoval kontakty např. s J. L. Morenem, C. Rogersem či L. Yablonským. Seznámil se s drogovou problematikou a od 60. let uvaţoval o zaloţení terapeutického centra pro drogově závislé (Kalina 2008). 3
Charles E. Dederich byl bývalý alkoholik a člen Anonymních alkoholiků. Z tohoto společenství si odnesl myšlenku nejen opakovaného scházení se, ale také společného souţití. Do Synanonu ale vnesl některé prvky skupin Anonymních alkoholiků, jako např. skupinové setkávání, konfrontační komunikaci podporující změnu, jistou formu spirituality apod. 4
Synanonská hra – jedná se komplexní přístup k léčbě, terapeutický potenciál spočívá v tom, ţe se účastníci programu učí nebát se vzniku konfliktu, nevyhýbat se řešení a řešit konflikty adaptabilnějším způsobem. Synanonská hra je výrazně konfrontační, často verbálně agresivní.
12
Synanon postupně vytvořil stupňovitou hierarchii týmu i klientů. S tím jak klienti během pobytu postupovali hierarchií zdola nahoru, plnili i v komunitě náročnější a zodpovědnější funkce. Nakonec se mohli stát i členy terapeutického týmu. Ţádná pozice však nechránila klienta před ostrou konfrontací od ostatních členů komunity. I v tomto se o mnoho dnešní terapeutické komunity neliší od Synanonu (Kalina, 2003). Bylo by však chybou nezmínit, ţe Synanon se v pozdějších letech své existence dostal do vleklé krize. Důvodem bylo patrně Dederichovo nezvládnutí moci a autokratické vystupování. Postupně se Synanon distancoval od okolního světa a stával se totalitním společenstvím, kde docházelo ke zneuţívání moci a manipulacím (Kalina, 2008). I přes to, nebo právě proto, však můţe být studium historie Synanonu pro dnešní pracovníky terapeutických komunit velmi přínosné.
1.3 Terapeutické komunity v Evropě Současné terapeutické komunity v Evropě obvykle pracují jako rezidenční programy léčby pro uživatele drog5 a vycházejí ze dvou konceptů. Prvním je „komunita jako metoda“ a druhým je původní model „svépomocných terapeutických komunit pro uţivatele drog“, jeţ vznikaly v USA po roce 1958 (Radimecký in Nevšímal, 2007). První model staví na průkopnické práci psychiatra Maxvella Jonese a jeho kolegů z nemocnice v Belmontu v letech 1947 – 1959. Druhý model svépomocných komunit vyuţívá skupinu vrstevníků pro řešení problémů svých rezidentů zpravidla bez účasti profesionálů (Radimecký in Nevšímal, 2007). M. Jones a jeho spolupracovníci se snaţili nahradit dosavadní dominanci zdravotnického personálu v psychiatrických odděleních
vybudováním
demokratického
systému
prostřednictvím
zavedení
spolurozhodování pacientů. Ve spolupráci se svými kolegy M. Jones vytvořil a ukotvil tak pro další následovníky klíčové prvky fungování komunity (Nevšímal, 2004). Za tři 5
Uţivatel drog – drogově závislý klient vykazuje syndrom závislosti. Ten je dle MKN 10 (2004) definován jako soubor behaviorálních‚ kognitivních a fyziologických stavů‚ který se vyvíjí po opakovaném uţití substance a který typicky zahrnuje silné přání uţít drogu‚ porušené ovládání při jejím uţívání‚ přetrvávající uţívání této drogy i přes škodlivé následky‚ priorita v uţívání drogy před ostatními aktivitami a závazky‚ zvýšená tolerance pro drogu a někdy somatický odvykací stav. Syndrom závislosti můţe být pro specifickou psychoaktivní substanci (např. tabák‚ alkohol nebo diazepam)‚ pro skupinu látek (např. opioidy) nebo pro širší rozpětí farmakologicky rozličných psychoaktivních substancí. Patří sem chronický alkoholismus, dipsomanie, toxikomanie.
13
nejdůleţitější můţeme povaţovat tyto: Denní setkání všech členů komunity – jedná se o diskuze o záţitcích z minulého dne a společné plánování toho dalšího. Personál nemusí mít nutně hlavní slovo. Diskuse probíhají v kruhu. Tímto byly sledovány dva hlavní cíle − převzetí části odpovědnosti za komunitní záleţitosti klienty (moţnost překonání nedostatku sebedůvěry), a také učení se o pocitech ostatních členů, které jsou skryty za jejich běţným chováním (pomocí diskuze ve skupině). Týmové porady – jde o setkávání všech členů týmů vţdy bezprostředně po „komunitě“. Toto mělo za cíl otevřít společné diskuze o probíhajícím dění a zmírnění hranic rolí v týmu pracovník. Živé učení (living leasing situation) – jakmile se nějaký člen skupiny ocitl v ohroţení, mohla být svolána mimořádná krizová skupina. Zde docházelo nejen ke konfrontaci, ale zároveň také současné analýze interpersonálních problémů. První terapeutické komunity pro uţivatele drog se v Evropě objevily zhruba v 70. letech 20. století (Kooyman in Nevšímal, 2004). Od té doby se jejich evropské modifikace posunuly směrem od modelu závislosti jako nemoci k více holistickému přístupu. Zdá se, ţe se adaptovaly na zvýšené poţadavky na profesionalitu, vzdělávání a výzkum v oblasti léčby uţivatelů drog (Radimecký in Nevšímal, 2007). Současný model terapeutických komunit je definován jako program rezidenční léčby účelně vyuţívající skupinu vrstevníků k facilitaci sociální a psychosociální změny v chování jednotlivce. Všechny aktivity jsou tudíţ uzpůsobeny tak, aby přispívaly k dosahování terapeutických a výchovných změn v chování jednotlivce, přičemţ všichni zúčastnění jsou mediátory těchto změn (De Leon, 1995). Definice Terapeutické komunity přijaté Světovou federací terapeutických komunit v roce 1981 uvádí, ţe „hlavním cílem terapeutické komunity je podporovat osobní růst. Toho lze dosáhnout změnou životního stylu a díky společenství lidí. Kteří spolu pracují na vzájemné pomoci. Terapeutická komunita představuje vysoce strukturované prostředí s definovanými hranicemi – morálními i etickými. To představuje sankce a tresty stejně jako možnost dosáhnout vyššího statusu a výhod. Zvláště významným faktorem v podpoře pozitivního růstu je pocit, že člověk se stává součástí něčeho, co jej přesahuje. Lidé jsou jejími členy – tak jako v rodině −, nejsou 14
pacienty instituce. Tito členové hrají významnou roli při řízení komunity a stávají se pozitivními vzory pro ostatní. Členové a tým fungují jako facilitátoři, zdůrazňují osobní odpovědnost za vlastní život a jeho zlepšení. Členové jsou podporováni týmem a dochází ke spolupráci na smysluplných úkolech ve prospěch komunity. Tlak skupiny vrstevníků je často katalyzátorem, který skrze kritiku a osobní vhled vyvolává pozitivní změnu. Náhled na osobní problémy se děje prostřednictvím skupiny a individuální interakce, ale učení na základě prožitku, selhání i úspěchů a následků se považuje za nejsilnější faktory vedoucí k trvalým změnám. Terapeutická komunita zdůrazňuje integraci individua v komunitě a pokroky jsou hodnoceny v rámci komunity vzhledem k jejím očekáváním. Napětí mezi jednotlivcem a komunitou se využívá ve prospěch jedince a změny takto dosažené se využívá pro další úkoly při integraci dotyčného do společnosti. V komunitě existují dvě linie autority – horizontální a vertikální −, to podporuje myšlenku sdílení odpovědnosti podpory procesu společného rozhodování – pokud je to prospěšné a v souladu s filozofií a cíli terapeutické komunity“ (Kerr, 1986 in Nevšímal, 2004, str. 156).
1.4 Charakteristické prvky terapeutických komunit pro drogově závislé klienty Terapeutické komunity pro drogově závislé klienty mají určité společné a jedinečné prvky. Všichni zde musí např. dodrţovat stejná pravidla, ale ne všichni mají rovná práva a povinnosti. Komunita má hierarchickou podobu, kde většinu pravomocí6 má komunita. Při hlasování má stejný počet hlasů tým, ale i klienti komunity. Zde je jasně vidět, ţe podíl klientů na spolurozhodování o chodu komunity je významný a ne zanedbatelný. Samozřejmě je toto právo uskutečňováno do té doby, pokud to umoţňuje zachovat stávající základní principy a zachování smyslu léčby v komunitě. Tým má pravomoci ve věcech týkajících se především odborné stránky a výjimek z pravidel. Vedoucí komunity má právo veta (pokud jde o rozhodnutí týmu i o rozhodnutí komunity). Další hierarchie se týká skupiny klientů. Ti mají rozdílná práva vzhledem k zařazení do určité fáze (např. klient v 0. fázi léčebného programu v komunitě TK 6
Jedná se o pravomoci jako např. chod domu, přestup klientů z jedné léčebné fáze do druhé, sankce, uzavírání a kontrola kontraktů, vyloučení z komunity, znovupřijetí klienta apod.
15
Podcestný Mlýn7 se nemůţe stát doprovodem klienta stejné fáze na vycházce, protoţe ještě není „zralý“ na střet s reálným světem, mohlo by dojít k ohroţení obou klientů např. případným relapsem. Tak tedy doprovod zajišťuje klient 2. a vyšší fáze, který je na střet s okolím jiţ lépe připravený). Hierarchická struktura je i mezi funkcemi, které klienti zastávají (pro ilustraci opět nahlédneme do chodu komunity TK Podcestný Mlýn, kde je např. funkce zdravotník – tento klient se stará o podávání léků a věcí tím spojených dalším klientům, nebo funkce šéf domu – dotyčný klient hodnotí a rozepisuje sluţby ostatní, stará se celkově o chod komunity). Terapeutická komunita má také velmi sloţitou a obsáhlou legislativu (pravidla). Ta usnadňuje průběh všech vnitřních procesů v komunitě (jedná se o tzv. manuály, kde jsou jasně shrnuta základní i vedlejší pravidla, kterými se řídí nejen klienti, ale i tým komunity. Tyto manuály bývají v průběhu času doplňovány či měněny ku prospěchu chodu komunity, nikdy však ne bezúčelně.) Pojmem, který je v komunitách pro drogově závislé skloňován snad ve všech pádech, je určitě odpovědnost. Tu by měl cítit nejenom celý tým, ale i klienti nejen vůči celému zařízení, skupině, ale i vůči sobě samým. Ve chvíli, kdy kdy je tento pocit odpovědnosti a jeho reálné uplatňování v chování v celém ţivotě komunity obsaţen, stává se komunita komunitou. Avšak jak autoři uvádějí, je tento bod jeden z nejproblematičtějších v budování komunity (Richterová – Těmínová, Adameček, Kalina in Kalina a kol., 2003).
1.5 Léčebné zaměření terapeutických komunit Obecně existují 4 základní sloţky, které jsou nezbytné pro efektivní léčbu a resocializaci v TK. Prolínají se veškerými aktivitami. Jsou to: Zaměření na vývoj jedince – osobnostní růst, otázky klientovy osobní historie nebo i moţná budoucnost je moţné řešit při individuální či skupinové terapii.
7
TK Podcestný Mlýn je komunitou spadající do Sekce TK A. N. O. (viz níţe v textu). Je jedním ze zařízení sluţeb poskytující péči drogově závislým, které jsou součástí brněnského sdruţení Podané ruce, o.s. Více na www.podaneruce.cz.
16
Zaměření na chování – velkým korektorem chování klienta v komunitě jsou bezpochyby ostatní klienti – resp. skupina, pomocí zpětných vazeb je moţné korigovat klientovo chování a upozorňovat ho na ne neefektivní či maladaptivní vzorce chování. Zaměření na duchovní rozměr osobnosti, etiku a společné hodnoty – hodnoty klientů TK jsou často deformovány, v drogovém světě fungují naprosto jiným způsobem, proto je nezbytné řešit etické otázky i otázky hodnot např. formou diskuzí při zaměřených skupinách na danou problematiku. Vhodnou formou terapie by tu byla např. zmíněná hagioterapie. Zaměření na dovednost přežít a být profesně zajištěn – jak se vyhnout relapsu či recidivě, jam najít vhodné zaměstnání, bydlení, jak se zařadit do majoritní společnosti – a další otázky jsou mimo terapii kaţdodenně v TK řešeny. Mnohdy mohou být tyto otázky pro samotné klienty mnohem palčivější neţ jejich problém s případnou agresivitou v komunikaci. V praxi je tato problematika s klienty řešena pravidelně a na konci léčby by měl mít klient většinu těchto otázek zodpovězených či alespoň nastíněných. Z toho tedy vyplývá, ţe se při práci se závislými v terapeutických komunitách uplatňuje rovnocenně psychoterapie, výchova, vzdělání, sociální práce, medicína atd. Co je však při práci TK nepostradatelné, je hodnotový rozměr. (Richterová – Těmínová, Adameček, Kalina in Kalina a kol., 2003) Terapeutická komunita je místem naděje a víry. Klienti mohou věřit, ţe se mohou vědomě změnit a skupina můţe tento proces výrazně urychlit. Dále moţné věřit, ţe léčba je moţná pouze prostřednictvím přijímání odpovědnosti za vlastní ţivot a za své okolí. V neposlední řadě je důleţité, ţe struktura, kterou komunita nabízí, stabilizuje a ukotvuje. (Deitch, 1995 in Kalina a kol. 2003).
1.6 Účinné faktory terapeutické komunity v léčbě závislostí „Zdroj terapeutického potenciálu terapeutické komunity je ve stálém napětí mezi realitou a terapií, mezi každodenním spolužitím na straně jedné a podporovaným a monitorovaným sociálním ušením a nácvikem na straně druhé“ (Kalina, 2003, str. 57). Kooyman (1993) uvádí 15 poloţek tradiční filozofie TK. Tyto faktory jsou pokládány
17
za nezbytné pro efektivní terapeutický proces v léčbě závislých, ale nejen u nich. Pokud některý z nich chybí, je léčba méně účinná. Zde je 15 účinných faktorů TK: 1. Bezpečné prostředí pro růst – klienti TK mají nárok na bezpečné prostředí bez drog, pokud je droga do komunity vnesena, má kaţdá z komunit vlastní postup, jak tuto situaci řešit (např. v TK Podcestný Mlýn se po vnesení drogy do objektu komunity rozběhne akce „Cikán“, tzn., ţe klienti vystěhují ven veškeré věci z komunity a ty jsou důkledně prohledány). 2. Jednotná filozofie – pro úspěšnou léčbu v TK je nezbytné, aby filozofie centra nebo léčebná metoda byly jasné a srozumitelné kaţdému členu skupiny, neméně ovšem také členům týmu, jelikoţ ti toto poselství většinou předávají. Nejde však pouze o metodu a její psychoterapeutický cíl (přínosy či úskalí), ale o celou filozofii TK, která se týká i onoho společenství, hodnot či elementu sjednocení. 3. Terapeutická struktura – klienti v TK se v její struktuře pohybují od niţší pozice k vyšší, struktura by měla vytvářet prostor pro učení se v jednotlivých fázích léčby. Dále má funkci ochrannou – je jasná a srozumitelná a klient se o ni můţe opřít, pokud se vyskytnou nějaké nejasnosti. Tím pádem by i z řad členů týmu nemělo docházet k nejasným či dvojznačným informacím (tzn. vyjasnění rolí v týmu). Dle Kooymana (1993) by měla mít TK málo,
ale
jasných pravidel. Komunita s velkým počtem pravidel je dle Kooymana mrtvá. 4. Rovnováha mezi demokracií, terapií a autonomií jedince – demokracií se rozumí, rozdělení moci tak, ţe se konflikty a rozhodnutí řeší na základě většinového hlasování. Není však na místě, aby byla moc přidělena pouze klientům, kteří jsou v komunitě v přesile. Mohlo by pak docházet k vyhýbání se terapie, konfrontacím apod. V TK je terapie povinná, je kaţdodenní součástí léčby. Zde je omezena autonomie klienta v tom, ţe je součástí skupiny – musí rozhodovat, účastnit se terapie atd. 5. Sociální učení prostřednictvím sociální interakce – klienti se v komunitě učí novým formám chování pomocí sociálních interakcí. Klient je od počátku svého pobytu vtahován do dění ve skupině, nejenţe dostává informace o svém chování a postojích, ale zároveň dává sám zpětnou vazbu ostatním. Díky funkcím a fázím, které klient prochází, prochází také různými sociálními rolemi 18
(klienti vyšších fází by měli slouţit jako vzory pro klienty niţších fází, pokud tomu tak není, do dění v komunitě zasahují členové týmu). Postupně získává také náhled na své chování, učí se rozhodovat a nést následky těchto rozhodnutí. 6. Učení prostřednictvím krizí – kaţdá krize v sobě nese moţnost změny, dalšího posunu v léčbě, pokud je dobře uchopena a klient je jí správně proveden. Členové týmu podporují krizové situace v TK. Klientovy staré vzorce chování jsou díky krizím dezintegrovány a posouvány na vyšší úroveň. Je ovšem pravdou, ţe nezvládnutí některých krizí v komunitě můţe vést v horším případě k rozpadu skupiny či odchodu člena skupiny z programu. 7. Terapeutický dopad všech aktivit na komunitu – veškerá činnost, která se v komunitě odehrává, je terapie (Kooyman, 1993). Nejde pouze o sezení v kruhu ve skupině, ale pro některé klienty můţe mít obrovský terapeutický dopad např. mytí toalet, nebo starání se o zvířata či práce v kuchyni. Zodpovědnost klientů za své chování – klient TK není zbaven zodpovědnosti za své chování, není s ním zacházeno jako s pacientem v některých léčebnách, kde je zbaven své zodpovědnosti za stav, ve kterém se nachází. Klient je v komunitě veden k tomu, aby nesvaloval vinu na svou závislost ani okolí, dokázal si říct o pomoc či pomoc uměl poskytnout druhému. 8. Zvyšování sebehodnocení vlastní prací a zažitým úspěchem – pokud klient můţe v léčbě překonávat strach z věcí, o kterých si myslí, ţe by je dříve nezvládnul, zvyšuje tak postupně své sebehodnocení. Toto má samozřejmě za následek pozitivní efekt – a to, ţe jakmile roste jeho sebehodnocení, utvrzuje se ve své hodnotě pro druhé. Je také na místě, aby i členové týmu vhodně reagovali na případné úspěchy klientů, zvláště pak těch, kteří ocenění ve svém ţivotě zaţívali jen málo. 9. Zvnitřnění pozitivního žebříčku hodnot – klient se v léčbě setkává s určitým pozitivním systémem hodnot, který je mu nabízen prostřednictvím léčebně starších klientů či členů týmu. Tento ţebříček postupně zvnitřňuje, učí se být čestný. Zároveň konfrontuje ostatní členy skupiny se sebedestruktivními a negativními způsoby chování.
19
10. Konfrontace – kaţdodenní pobyt v komunitě přináší nové a nové situace, ve kterých je klient konfrontován se svým chování, s jeho starými zaběhlými vzory či obrannými mechanismy. V důsledku pozitivní terapeutické změny se klient začíná v programu cítit bezpečněji a můţe se chovat přirozeněji, bez zbytečných obran. Postupně se učí verbálně vyjadřovat své pocity, pojmenovávat vnitřní konflikty, připustit si pocit viny či vlastní neschopnost. Je nutné, aby klient pochopil, ţe konfrontace není zaměřená vůči němu, ale vůči jeho chování. Můţe potom zaţívat kladné hodnocení svého nového chování, přičemţ tak mizí strach z odmítnutí. I zde hrají důleţitou roli členové týmu, kteří se často a mnohdy nechtěně ocitají v roli „rodičů“ a provázejí klienta od role dítěte k roli dospělého člověka. 11. Pozitivní tlak ostatních klientů – od prvního dne léčby v TK jsou klienti součástí skupiny, která na jejich chování reaguje. Jsou konfrontováni s negativním chováním, odmítáni, pokud se snaţí manipulovat nebo hrát oběť. Tlak skupiny můţe vést i k tomu, ţe se klient rozhodne přestat brát drogy. Ostatní, zvláště pak starší členové, na něj mohou působit jako kladné, pozitivní vzory. 12. Učení porozumět sobě samému a vyjádřit emoce – tento faktor je pro osobní ţivot klienta velmi důleţitý. Pokud klient porozumí svým vnitřním pochodům, můţe si v různých ţivotních situacích vyloţit své chování podle toho dále jednat. Ve skupině jsou klienti podporováni k tomu, aby vyjádřili své emoce (hněv, strach, bolest atd.), ale nebáli se dát najevo i ty pozitivní (např. radost či lásku). Zároveň jsou klienti upozorňováni na dopady své nečitelnosti ve vyjadřování emocí. 13. Změna negativních postojů k životu v postoje pozitivní – ve chvíli, kdy klient v léčbě odhodí masku „sebevědomého feťáka“, odhaluje negativní sebepojetí vůči druhým lidem (toto se většinou utvářelo jiţ v raném dětství). Jedním z cílů terapeutické práce je změna těchto postojů, snaha změnit negativní postoje k sobě samému a najít vlastní skutečnou identitu. 14. Zlepšení vztahů s původní rodinou – většina závislých klientů má vztahy s původní rodinou velmi narušené. Zároveň ale právě zde můţe být jeden z kořenů závislosti klienta. Při skupinových sezeních v komunitě (kde rodiny
20
nejsou přítomny) má klient moţnost zpracovávat nedořešená rodinná témata (uţitečné jsou i různé formy expresivních terapií jako např. dramaterapie, arteterapie). Dále můţe být součástí léčby rodinná terapie probíhající formou sezení s rodinnými příslušníky za přítomnosti terapeuta. Zdá se, ţe „usmíření“ se s rodinou bývá mnohdy velmi silným momentem v léčbě, který můţe klientovi pomoci i s vlastním problémem závislosti. Jsou ale také případy, kdy uţ jsou vazby s původní rodinou natolik narušené, ţe se komunikace mezi rodinnými příslušníky nepodaří navázat.
1.7 Terapeutické komunity v ČR Jiţ v 70. letech 20. století se dařilo českým psychoterapeutům mluvit o modelu „terapeutické komunity“ jako o doporučovaném modelu a metody pro léčbu neuróz (Kratochvíl, 1979). Před označením „léčebný kolektiv“ začal být preferován název „terapeutická komunita“, a to díky pracím A. S. Makarenka (Nevšímal, 2005). Tento ukrajinský pedagog vedl v tehdejší sovětské Ukrajině několik výchovných zařízení, která kreativně a úspěšně pracovala s mravně narušenou mládeţí. Pro Makarenka bylo „společenství vychovatelem“. K základním znakům těchto komunit patřila úcta k člověku, důvěra, náročnost či podpora pozitivním změn. Jeho společenství nesla řadu společných znaků s dnešními hierarchickými typy terapeutických komunit. Na Makarenkovu inspiraci u nás navázali např. Skála či Kratochvíl (obohatili systém o behaviorální prvky), dále pak prvky psychoanalýzy vnesli např. Knobloch, Junová, Mrázek či Hausner (Kalina, 2008). V roce 1948 bylo v Praze zaloţeno první specializované lůţkové oddělení pro léčbu a studium alkoholismu Apolinář. Oddělení vedl od r. 1982 MUDr. J. Skála, který jej také zaloţil a spojil zásady terapeutické komunity s behaviorálními přístupy (byly zde uplatňovány prvky jako individuální zodpovědnost, pravidelná shromáţdění celé komunity, skupinová terapie, práce s rodinou nebo posilování fyzického stavu klienta). I přes notnou dávku inspirace z různých komunitních zařízení či konceptů si Skálův model ponechal nezávislou a originální koncepci. Dle ní poté vznikala řada oddělení pro návykové nemoci při psychiatrických léčebnách (PL Červený Dvůr, Jeseník, Praha – Bohnice, Jihlava, Opava, Brno – Černovice atd. V roce
1971
byla
zřízena
terapeutická 21
komunita
pro
léčbu
neuróz
v Psychiatrické léčebně Kroměříţ pod vedení prof. PhDr. S. Kratochvíla. Název „terapeutická komunita“ neslo od počátku. Komunita se nejvíce podobala komunitám demokratického
typu
a
spojovala
v léčebných
metodách
psychodynamické,
interpersonální a behaviorální směry (Kalina 2008). Dle Kaliny (2008) je jedním z milníků v historii TK vznik psychoterapeutického výcviku SUR (Skála, Urban, Rubeš). Dodnes má rozměr velké skupiny, výcvikového společenství a pracuje na principech terapeutické komunity demokratické linie. Tímto výcvikem prošla většina mladých nastupujících odborníků (někteří z nich pak stáli u zakládání terapeutických komunit pro drogově závislé). Další vývoj ve vzniku terapeutických komunit přišel aţ po změně společenského řádu po roce 1990 (Nevšímal, 2004). Budeme se nyní zabývat TK pro drogově závislé klienty. V roce 1990 vzniklo sdruţení SANANIM, které v lednu 1991 otevřelo první TK pro drogově závislé klienty v Němčicích v Jiţních Čechách. Zařízení nebylo zdravotnického
typu
a
spojovalo
sociálně
rehabilitační,
výchovnou
a
psychoterapeutickou sloţku. Inspirací pro mladé pracovníky (M. Těmínová a spol.) byli TK Daytop Village, Phoenix House, práce S. Kratochvíla, SUR atd. (Kalina, 2008). „Obecně platí, že terapeutické komunity pro drogově závislé v České republice nejsou typickými hierarchickými komunitami (viz výše v textu), jde o syntézu různých zdrojů, podnětů a zkušeností“ (Kalina, 2008, str. 73). Za zdroje můţeme pokládat Skálův či Kratochvílův odkaz, historie Synanonu či výcvik SUR. Nelze však opomenout ani další zahraniční vlivy, které se k nám dostaly hlavně zásluhou stáţí v různých zemích. V poslední době je českým, ale i zahraničním trendem zaměřovat komunity na určité typy klientů se specifickými potřebami. Jsou to např. klienti nízkých věkových kategorií (White Light, Karlov), matky s malými dětmi (Karlov), dlouhodobí uţivatelé drog s kriminální anamnézou (SANANIM Němčice) nebo např. klienti s duální diagnózou (Sejřek). Oficiálního uznání jako legitimní léčebné formy pro uţivatele návykových látek se terapeutickým komunitám dostalo aţ v roce 2005 po schválení zákona č. 379/05 Sb. V současné době nalezneme pojem terapeutická komunita mezi sociálními sluţbami v zákoně č. 108/2006 Sb8. 8
Terapeutické komunity poskytují pobytové sluţby i na přechodnou dobu pro osoby závislé na návykových látkách nebo osoby s chronickým duševním onemocněním, které mají zájem o začlenění do běţného ţivota. Sluţba obsahuje tyto základní činnosti: poskytnutí stravy, poskytnutí ubytování, 22
Terapeutické komunity mají mezioborový charakter. Integrují v sobě postupy intervence z oborů zdravotnictví, sociální práce či výchovy a vzdělávání. Tímto se řadí do skupiny sluţeb „léčby“ k abstinenci, jeţ spadají do širší kategorie sekundární prevence. Jsou určeny pro ty uţivatele návykových látek, kteří se rozhodli naučit ţít bez uţívání drog. Klienti do nich mohou být referováni z předcházejících typů drogových služeb9. Hlavně délka programu (od střednědobé, tj. 6 – 8 měsíců po dlouhodobou, tj. 9 – 15 měsíců), jeho struktura a nároky na klienty vedou k tomu, ţe těchto sluţeb vyuţívá jen relativně malá část všech problémových uţivatelů drog (Radimecký, 2007). Na práci terapeutických komunit poté navazují doléčovací programy (programy následné péče rezidenčního či ambulantního typu), které jsou jiţ více zaměřeny na kontakt klienta s okolním světem a pomáhají mu zařadit se zpět do společnosti. Lze tedy říct, ţe terapeutické komunity tak v uceleném systému sluţeb pro uţivatele drog představují typ sluţby s vysokým prahem. Jsou ovšem zařízením, které mohou klienta potýkajícího se se závislostí vést aţ k úplné abstinenci (Radimecký, 2007).
1.8 Sekce TK A. N. O. Sekce Terapeutických komunit A. N. O. byla zřízena jako samosprávná vnitřní organizační jednotka, jejímţ účelem se stalo operativnější naplňování cílů a poslání A. N. O. – Asociace nestátních organizací zabývajících se prevencí a léčbou drogových závislostí v souladu s jejich stanovami. Sekce sdruţuje organizace působící v oblasti střednědobé a dlouhodobé léčby, které poskytují sluţby osobám závislým na nealkoholových drogách v terapeutických komunitách. Terapeutické komunity, které jsou členy Sekce TK A. N. O. se řídí platným etickým kodexem (viz příloha), který byl schválen na valné hromadě Sekce ve dnech 29. – 30. 10. 2004. Jedná se o standardy pro sluţby rezidenční péče Evropské federace terapeutických komunit (původně formulovaný Světovou federací terapeutických komunit) (www.terapeutickekomunity.org). zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí“ (zákon č. 108/2006 Sb.). 9
Drogové sluţby předcházející terapeutickou komunitu jsou např. nízkoprahová kontaktní centra, ordinace lékařů poskytující ambulantní či substituční léčbu, detoxifikační jednotky, krátkodobé programy rezidenční léčby v psychiatrických léčebnách atd. 23
Členy sekce jsou tyto komunity: Fides Bílá Voda, Krok, Magdaléna, ADVAITA, Podcestný Mlýn, Renarkon, SANANIM, Karlov, SANANIM Němčice, Sejřek, WHITE LIGHT I.
2 Tým terapeutické komunity 2.1 Obecná charakteristika týmu Jak uvádí Kalina (2008), existuje několik styčných charakteristik pro tým současných TK: tým má být multidisciplinární, smíšený, vyvážený a jasně hierarchicky uspořádaný. Multidisciplinárním se rozumí, ţe pracovníci mají různé vzdělání. V týmu se můţeme potkat se sociálními pracovníky, psychology, speciálními pedagogy, mediky – psychiatry, dále ale např. i s duchovními, pedagogy, právníky – tito mohou pracovat jako externí pracovníci. Dnes se díky bakalářskému studiu adiktologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze můţeme setkat s prvními adiktology (studium bylo otevřeno v roce 2005/2006) – resp. odborníky na drogové závislosti. Vzdělání pracovníků je moţné doplnit různými výcviky ve skupinové či individuální psychoterapii, v neverbálních výcvicích (arteterapie, dramaterapie, muzikoterapie..) či rodinné terapii. Vzhledem k faktu, ţe drogová závislost má vţdy multifaktoriální charakter a taktéţ i její léčba vyţaduje různá zaměření, je vţdy výhodou, pokud jsou v týmu zastoupeny různé profese (Bartošíková in Kalina, 2008). Pro smíšený tým je typické, ţe v něm pracují kromě profesionálů i neprofesionálové, absolventi škol, pracovní terapeuti, bývalí uţivatelé (excuseři), kteří jiţ komunitou prošli. S tím souvisí i vyváženost terapeutického týmu a to poměrem profesionálů a neprofesionálů, můţu a ţen, věkem či multidisciplinárně. Hierarchickým uspořádáním se rozumí dobře zorganizovaná pracovní skupina, kde jsou jasně stanovené pravomoci, vedení, ale zároveň také otevřená komunikace mezi jejími členy, důvěra, respekt a vzájemná spolupráce.
24
2.1.1 Autentický vztah mezi terapeutem a klientem Dle Rogerse je nezbytnou podmínkou terapie terapeutický vztah. Podmínky, které se týkají terapeutického vztahu, jsou - li naplněny, by měly být dostatečné k navození terapeutické změny. Samozřejmě se tyto podmínky velmi dotýkají osobnosti terapeuta, který do terapie vstupuje spolu s klientem. První z nich se týká vztahu. Oba dva lidé, kteří do terapie vstupují, mezi sebou musí mít vztah, kde si obau vědomují své odlišnosti. Klient, který vstupuje do vztahu je zranitelný. Klient je v inkongruentním vztahu (tzn. ţe proţívá rozpor mezi skutečností - tím, co se opravu stalo a tím jak tuto událost přijal). Cítí úzkost a vnímá záţitky, které ohroţují jeho já. Proto vyhledává terapeutický vztah a setrvává v něm. Terapeut je naproti tomu ve vztahu ke klientovi kongruentní, opravdový, autentický. Terapeutický vztah se stává autentický ve chvíli, kdy si terapeut uvědomuje své současné proţitky a je sám sebou. To neznamená, ţe by takový musel být i ve svém soukromém ţivotě, pokud jse ale o terapeutický vztah, měl by být autentický a kongruentní. Ačkoli se Rogers (in Prochaska, Norcross, 1999) nejprve domníval, ţe není nutné, aby se terapeut svěřoval se svými autentickými záţitky, po zkušenostech se schizofrenními pacienty a skupinami zaměřenými na lidské vztahy došel k názoru, ţe k tomu, aby byl terapteut autentický, patří i sebevyjádření. Další podmínkou, která definuje terapeutický vztah je nepodmíněné pozitivní ocenění klienta terapeutem. Aby klient dokázal přijmou některé záţitky, které jej učinili inkongruentním, je nutné posílit jeho nepodmíněnou sebeústu. Potom je moţné, aby si klient začal uvědomovat zkreslené a popřené záţitky. Ve výsledku je tedy moţné, ţe pokud terapeut dokáţe klienta ocenit a trvale o něj bezpodmínečně (bez ohledu na to, co klient proţívá či sděluje) pečovat, můţe i sám klient přijmout všechny stránky svého já. Přesná empatie je další z podmínek. Terapeut empaticky proţívá s klientem jeho vnitřní svět a dává mu to adekvátně najevo. Toto proţívání je však odprostěno od strachu, hněvu či zmatku. Díky tomu můţe terapeut nezaujatě sdělit klientovi, jak jeho svět chápe, a to i včetně význymů, které přináší klientovi zkušenosti a které si on sám nemůţe uvědomit. Na empatickém pochopení je zaloţena také důvěra, kterou cítí klient vůči terapeutovi. Poslední podmínka je zaloţena na faktu, ţe klient vnímá terapeuta opravdově. Pokud jej bude vnímat pouze jako člověka v určité roli, neuvěří teraoeutově empatii ani péči. 25
Ačkoli Rogers (in Prochaska, Norcross, 1999) nejprve věřil, ţe podmínky, které v terapii vyvolávají změnu, se týkají terapeutovi opravdovosti, ocenění či empatie, později se začal domnívat, ţe silným léčebným faktorem je také přímé a intenzivní vyjádření pocitů, coţ vede ke korekci emočních proţitků. V současnosti se kvalitní terapeutický vztah odehrává na pozadí zvyšování vědomí. korektivního emočního proţívání a to vše v kontextu autentického empatického vztahu, který je charakterizován nepodmíněným pozitivním oceněním.
2.2 Kvalita terapeutického týmu Dle Broţi (ina Nevšímal, 2007) je míra účinnosti terapeutické komunity přímo závislá na kvalitě týmu. Účinnost TK je moţné vymezit těmito faktory: kvalitou systému (ačkoli je prostředí komunity svobodné, je nutné vymezit pevné hranice pro přehlednost), motivací klientů, vzdělaností pracovníků, stabilitou a pravdivostí týmu (všeobecné přesvědčení, ţe komunita jako model léčby má smysl). Poslední bod přitom povaţuje za nejdůleţitější. „V určité míře na něm závisí i naplnění předchozích tří bodů, budování pevného a stabilního pro všechny přijatelného systému. Týká se osobně každého člena týmu a podle některých autorů je zásadní pro zdárný léčebný proces v terapeutické komunitě…V terapeutické komunitě má tým bezesporu nejvýznamnější podíl na schopnosti navazovat důvěryhodné vztahy, ovlivňovat dění a tvořit smysl komunity. Na něm ve velké míře závisí spokojenost klientů a úspěšnost léčby. (Broţa in Nevšímal, 2007, str. 193) Vzhledem ke skutečnosti, ţe jedním z významných faktorů vzniku závislosti je ztráta či nerozvinutí vztahu – ať uţ k sobě samotnému, k nejbliţší rodině či společnosti, závisí úspěšnost léčby schopnosti členů týmu tvořit důvěryhodné a kvalitní vztahy. Ačkoli se zdá, ţe by mohl být vztahový rámec pouze pracovní, je zároveň i lidsky pravdivý.
2.3 Osobnostní charakteristika člena týmu terapeutické komunity Zde je několik bodů, kterými lze charakterizovat „vyváţenou“osobnost člena týmu (jedná se o určité osobnostní předpoklady dobrého terapeuta):
26
Integrace v současném světě – vše co se děje má svůj smysl, svou hodnotu. Toto můţe člen týmu TK předávat klientovi, ačkoli ţivotní zkušenosti klientů mohou být často negativní. Bez tohoto „pozitivního“ a realistického postoje je pracovník vůči klientovým problémům bezmocný. Ţivotní zkušenost – pokud má pracovník různé ţivotní zkušenosti (které nejsou vţdy radostné) a ty jsou alespoň z části zpracované, můţe klientovi poskytnout nezaujatý postoj a pomoc při hledání ţivotní cesty. Pracovník by si měl uvědomit, ţe to, co pomohlo jemu, nemusí být dobré pro klienta. Ten se musí rozhodovat sám za sebe. Uvědomění si své role – člen týmu by měl znát nejen svou roli, ale i postavení v týmu a zároveň i své postavení vůči klientovi. Ačkoli je komunita postavena na demokratickém rozhodování členů, pracovník je v hierarchii vţdy výš (minimálně v očích klienta). Respektování odlišností – do terapeutické komunity jsou přijímáni klienti různého pohlaví, věku, rasy, vyznání, kulturního odlišení. Pracovník si na tento fakt musí zvyknout a přistupovat ke všem klientům se stejnými měřítky. Je však samozřejmé, ţe se mohou u pracovníka vyskytnout negativní pocity vůči určitým charakteristikám klienta. Toto by mělo být tématem supervize či intervize týmu. Umění naslouchat – umění aktivně naslouchat je základním předpokladem dobrého pracovníka TK. Pracovník pak s klientem diskutuje, společně zpracovává témata, hledá nové směry a východiska. Přirozená komunikace – pracovník by měl být ve své profesi přirozený, umět přirozeně a nenuceně komunikovat, ve chvíli, kdy je v komunikaci nucený, není klienty přijímán. To samé platí, pokud je jeho práce pouze profesní rolí bez osobního nasazení. Spolupráce s týmem – vzhledem k tomu, ţe tým by měl být kohezní a působit jako celek, je vhodné, aby členové týmu byli týmovými hráči. Je moţné dát prostor i individualitě – toto je však náročné na prostor i komunikaci v týmu. Reflexe vlastní názorů – nejen supervize, ale i vlastnost umět reflektovat sebe sama pomáhá pracovníkům lépe se orientovat v práci s klientem i v týmu.
27
Potřeba dalšího duševního rozvoje – je vhodné, aby člen týmu měl nejen praktické zkušenosti, ale dokázal je také zařadit do určitého teoretického rámce. V rámci sebepoznávacích či různých psychoterapeutických výcviků pak můţe pracovník dál pracovat na osobních překáţkách práce s klienty. Kromě toho se členové týmu účastní pravidelných vzdělávacích kurzů, přednášek či konferencí. Zvládaní atak klientů – pracovník komunity by měl nejen umět rozpoznat různé druhy atak od klientů (v podobě např. přenosů, různých projekcí, identifikací, přilnutí apod.), ale také je pojmenovat, zařadit a správně s nimi pracovat v léčebném procesu.
3 Klient terapeutické komunity 3.1 Charakteristika klientely terapeutických komunit Dle Galanter a Kleber (1999) je moţné charakterizovat sociální profil klienta přijímaného do TK takto: většina klientů pochází z neúplných či rozpadlých rodin nebo má aktuálně rozvrácené rodinné zázemí. Více neţ dvě třetiny klientů jsou nebo byli v konfliktu se zákonem. Dále je méně neţ třetina klientů během posledního roku před přijetím do terapeutické komunity zaměstnána. Studie, kterou uvedl National Institute on Drug Abuse v roce 2002 ukazuje, ţe klienti komunit mají často závaţné problémy, jako je závislost na Studie dále popisuje 2345 klientů, kteří byli přijati do TK a z nich dvě třetiny měli problémy s trestnou činností a jedné třetině klientů byla dokonce léčba doporučena orgány činnými v trestním řízení (zde je ovšem třeba brát zřetel na místo studie, a to USA, kde je pohled na drogovou kriminalitu značně vyšší neţ v ČR). Co se týče podílu ţen v TK, ukazuje se, ţe jde cca o jednu třetinu z celkového počtu klientů. O léčbu se také dle NIDA pokusilo jiţ 60 % klientů TK. Na základě dotazníkového šetření, které provedl Nevšímal (in Nevšímal, 2007) v roce 2002 u 261 klientů terapeutických komunit v České republice (komunity registrovány v Sekci TK A. N. O.) bylo zjištěno, ţe 64% klientů jsou muţi, 36 % klientely terapeutických komunit jsou ţeny. Věkový průměr klientů je 23 let. Objektivně byla u 38 % z nich zjištěna virová hepatitida typu B nebo C. 50 % klientů
28
mělo základní vzdělání, 25 % bylo vyučeno, 25 % s maturitou. 25 % mělo stálejší zaměstnání, 15 % příleţitostné zaměstnání, 60 % ţádné (z toho 40 % klientů bylo evidováno na pracovním úřadu). Co se týče bydlení, 45 % klientů mělo své vlastní stabilní ubytování, 4 % klientů naopak nebydlela, zbytek pobýval v toxi bytech, pronájmu či v azylových domech. Dále se ukázalo, ţe 50 % klientů bylo bez problémů se zákonem, u 22% klientů probíhalo trestní stíhání, 25 % bylo odsouzeno, 4 % byla uloţena ochranná léčba. Preferenční droga: závislost na heroinu nebo pervitinu bylo v poměru 50 : 50 klientům, 40 % uţívalo obě látky, 50 % navíc uţívalo marihuanu, 1/3 alkohol. 94 % klientů si drogu aplikovalo intravenózně (přičemţ průměrná doba uţívání i. v. byla 5 let).
3.2 Bio − psycho − sociální model v přístupu k závislosti V bio – psycho – sociálním modelu se bio − medicínský model rozšiřuje o další rozměr, a to psychických funkcí a mezilidských vztahů. Vzniká tu dynamický vývoj, kde se tyto faktory vzájemně podmiňují. Drogová závislost tedy vzniká v průběhu vývoje osobnosti. Do tohoto vývoje vzájemně zasahují biologické, psychologické a vztahové faktory. Vzhledem k tomuto faktu by mělo léčení drogové závislosti zahrnovat všechny tyto tři faktory modelu (kromě detoxifikace a farmakoterapie je to tedy i psychoterapie) (Kudrle in Kalina a kol., 2003). Ačkoli bio – psycho – sociální model vstoupil do psychiatrie jiţ po II. světové válce, rozmachu se mu dostalo aţ v šedesátých letech. Jiţ několik desetiletí je bio – psycho – sociální model hlavním přístupem k léčbě drogových závislostí. Vyuţívá zdravotnické pojmy, jako jsou např. individuální diagnóza, prevence, léčení, rehabilitace atd. Opírá se koncept zdraví, který prosazuje i Světová zdravotnická organizace a ta definuje zdraví jako stav tělesné, duševní a sociální pohody, nikoliv pouze nepřítomnost nemoci nebo vady (Kudrle in Kalina a kol., 2003).
3.3 Spirituální úroveň bio - psycho - sociálního modelu závislosti „Spiritualitu lze charakterizovat jako vztah k tomu, co člověka přesahuje, k čemu se člověk vztahuje jako k nejvyšší autoritě, řádu, ideji. Jedná se o intimní oblast přímého
29
prožitku toho, co je za každodenním úsilím. Spiritualita dává tomuto úsilí a životu vůbec smysl“ (Kudrle in Kalina a kol., 2003, str. 93). V práci s drogově závislými a závislými vůbec je velkým tématem vzdání se svého závislého Já jako sebestředného pojetí osobnosti. Je nutné, aby se závislý klient naučil pokornému naslouchání a přijal moţnosti, které mu jeho ţivot můţe reálně poskytnout. Deprese, ztráta smyslu bytí a další témata, která nejsou zodpovězena, ale klient na ně při své léčbě (ale i po ní) můţe narazit. V terapeutickém programu je tedy nutné pamatovat na přístupy, které se dotýkají těchto potřeb. Tyto přístupy mohou velmi často také souviset s objevováním významu jiných úrovní vědomí. Tyto stavy přicházejí spontánně, ve formě krize, nebo mohou být reflektovány v zrcadlícím se empatickém rozhovoru s terapeutem či blízkou osobou. Z technik pro aktivizaci vnitřního ozdravného potenciálu a k navození vnímavosti pro spirituální rozměr jsou to např. relaxace, jóga, meditace, holotropní dýchání (Kudrle in Kalina a kol.,2003). V současné postmoderní společnosti lze sledovat nárůst spirituálních potřeb. Tuto tendenci můţe vyvolat celá řada jevů jako např. konzumní způsob uspokojení nebo absence duchovních hodnot. Dalším důvodem je patrně i vnitřní proces, kdy vědomí touţí poznat samo sebe (Weil, 1980 in Kalina a kol., 2003) a stimul po transcendenci je hluboce vnitřní. Určité procento závislých hledalo původně v drogách naplnění této potřeby. V této souvislosti se objevují i novodobé rituály zasvěcování a kultovní aspekty. Jednou cestou jsou stimulancia a taneční drogy, které jsou uţívány s touhou po skupinové transcendenci (např. na diskotékách, techno party atd.). Tou druhou cestou je uţívání drog v izolaci, v ústraní a očekávání prolomení vlastní osamělosti v mimořádných proţitcích (jak tomu můţe být např. u závislých na heroinu). Namísto vnitřní svobody však přichází fatální vazba na drogu − závislost (Kudrle in Kalina a kol., 2003).
3.4 Osobnost drogově závislého klienta Závislost na psychoaktivních látkách a jejich abúzus mění psychické projevy a v souhrnu celou osobnost takového jedince. Dlouhodobé uţívání psychoaktivních látek můţe vést aţ ke vzniku tzv. organického psychosyndromu, tj.psychických změn, které jsou vyvolány poškozením mozku (Vágnerová, 2004). Změny psychiky lze shrnout do 30
několika bodů: Emoční proţívání bývá deformováno, citové reakce nejsou vţdy přiměřené vyvolávajícímu podnětu. Drogově závislí bývají afektivně labilnější, se sklonem k extrémním citovým reakcím. Časté bývá vztahovačné aţ paranoidní ladění, úzkostná či depresivní nálada. V důsledku uţívání drog dochází ke změnám v oblasti kognitivních procesů. Dochází ke zhoršení koncentrace pozornosti, paměťové funkce a mění se způsob myšlení. Z toho vyplývá narušení orientace v okolním světě a v sobě samém. Při uţívání některých psychoaktivních látek můţe dojít aţ k celkovému úbytku kognitivních schopností, někdy aţ k demenci. U drogově závislého klienta se mění motivace chování a hierarchie hodnot. Na prvním místě je droga, vše ostatní přestává mít význam. Jedinec není ani schopen potřebného sebeovládání a nemá dostatek vůle k překonání potíţí, s nimiţ je abstinence spojena. Uţívání psychoaktivních látek mění aktivační úroveň. Pod vlivem drogy je jedinec buď extrémně aktivizován, nebo je naopak v útlumu. Dochází ke změně chování a k celkovému zhoršení výkonnosti. Závislost jedince mění jeho ţivotní styl a postupně jej redukuje na jednoduchý stereotyp. Aktivita jedince se zaměřuje na získání drogy a její uţití. Osobnost drogově závislého klienta postupně upadá. Mění se osobnostní vlastnosti, ubývá různých kompetencí apod. Závislost na psychoaktivních látkách poškozuje nejen somatické zdraví jedince (poškození CNS, zaţívacího traktu, jater, ledvin, pankreatu, cévního systému, zvýšené riziko infekce hepatitidou C, HIV apod.), mění se také zevnějšek jedince (anorektický vzhled, abscesy, nedodrţování osobní hygieny atd.).
3.5 Rodina a vztahy drogově závislého klienta, obecné sociální důsledky drogové závislosti Závislost na psychoaktivních látkách má významné sociální důsledky, které často
31
vyplývají z psychických změn a z odlišného chování těchto lidí. Závislý jedinec přestává respektovat normy, neplní své povinnosti, přestává pracovat, studovat atd. Rodinní příslušníci se postupně vzdávají iluzí, ţe by mohli na situaci něco změnit, a rezignují, kdyţ mají pocit, ţe vyčerpali všechny své dostupné moţnosti. Drogově závislý jedinec je pro svou rodinu přítěţí, zatěţuje ji ekonomicky, psychicky (někdy i fyzicky). Chování drogově závislého bývá pro jeho okolí většinou nepřijatelné. Pod vlivem drog se stává nespolehlivým, sobeckým, necitlivým k potřebám ostatních lidí. Mění se jeho hodnotová orientace. Schopnost navázat a udrţet jakýkoli citový vztah závislost na psychoaktivních látkách ničí. Droga má větší subjektivní hodnotu neţ všechno ostatní. Častým důsledkem drogové závislosti je trestná činnost. Finanční náročnost drogové závislosti, změna osobnosti a hodnotového systému zvyšují pravděpodobnost nezákonného jednání. Kriminální chování je většinou spojené s drogou (výroba a distribuce drog, krádeţe a vloupání zaměřené na jejich získání, násilné trestné činy pod vlivem intoxikace apod.). Mnozí drogově závislí končí jako bezdomovci, zcela závislí na svém okolí (Vágnerová, 2004).
4 Hagioterapie 4.1 Úvod Slovo hagioterapie je odvozeno z řeckých slov „therapeia“ – péče, léčba, a „hagios“ – svatý, čistý, posvátný. Cílem hagioterapie je očištění ţivota od dysfunkčních vzorců chování a jedním z jejich nástrojů je projektivní práce s posvátnými, biblickými texty. Hagioterapie představuje nový směr existenciální psychoterapie. Jejím specifikem je to, ţe povaţuje náboţenskost za geneticky danou, evolučně výhodnou a mimořádně mocnou intervenující sílu lidského duševna. Nepracuje s věroučnými obsahy, které hlásají jednotlivá náboţenství, nýbrţ s psychickými strukturami, které se s náboţenskostí pojí – se strukturami existenciálními (např. s otázkami smyslu ţivota, hodnot, vztahů, smrti, zodpovědnosti atd.), numinózními (například s postoji obdivu, 32
vděčnosti, lásky či sebeobětování) a morálními (dobro a zlo, vina, trest, odpuštění atd.). Projektivní práce s těmito strukturami napomáhá člověku k objevování nových („jiných“), prospěšných a méně destruktivních způsobů chování, nových způsobů sebeproţívání a konstruktivních vztahování se ke světu (www.hagioterapie.cz). Hagioterapie se vyvinula z metod pastorační terapie a duchovního poradenství, jak byly praktikovány v době normalizace v podzemních strukturách katolické církve. Tyto metody byly později rozvíjeny v biblioterapeutické práci s biblickými příběhy ve skupinách pacientů PL Bohnice, které od roku 1991 pravidelně vede MUDr. Prokop Remeš a posléze byly zformovány do uceleného teoretického systému existenciální psychoterapie (Remeš, 1998).
4.2 Indikace hagioterapie Hagioterapii lze vyuţít u psychopatologických stavů, u kterých se dá předpokládat, ţe rozkolísání morálně hodnotových obsahů, ze kterých plynou poruchy motivace, se na etiopatogenezi základní psychické poruchy podílejí. Hagioterapie lze zařadit mezi přístupy, které doprovází člověka při hledání sebe sama a hledání smyslu své existence. Nejde o zmírnění příznaků, ale o pronikání do podstaty problému, který je spatřován v patologicky utvořené hodnotově – morální struktuře (www.hagioterapie.cz). Dále lze tuto metodu indikovat u jedinců s neurotickými poruchami, s poruchami příjmu potravy, poruchami proţívání ţivotního smyslu a s poruchami osobnosti. U psychotických klientů by se měl biblický příběh volit zvlášť opatrně; zázraky
a
zjevení
mohou
u
takových
klientů
vyvolat
neţádoucí
reakce
(www.hagioterapie.cz).
4.3 Cíle metody Cílem hagioterapie nemusí být nutně pouze rozlišení dobra a zla, ale také uvědomění si vlastního hodnotově – morálního systému. Takto orientovaná terapie se v klientech snaţí probudit schopnost svobodně přehodnotit vlastní normy a postoje. Na základě tohoto nového poznání pak můţe klient usměrnit své další jednání a to s vědomím plné odpovědnosti. Dle Remeše „lidé většinou velmi dobře vědí, co je
33
vhodné a dobré, a nejlepší pomocí ke zdravému jednání není poučení v oblasti znalostí morálky,
ale
posílení
schopnosti
svobodně
se
rozhodovat
a
jednat“
(www.hagioterapie.cz). Jinak lze říct, ţe je nutné naučit člověka, jak lépe lze zacházet s vlastními morálními a hodnotovými postoji, aby pak sám mohl čelit nejistotě svého ţivota (Friedlová, 2007). Z toho je tedy moţné odvodit dva cíle – obecný a specifický. Obecný cíl lze definovat jako pokus o rozbití klientova idealizovaného sebeobrazu. Ačkoli je pravé Já často odmítáno, je nutné mu porozumět, aby bylo moţné přijmout sebe sama, a to i jako nedokonalou bytost. Hagioterapie dále usiluje o nové uspořádání sebesystému ku prospěchu nenarcistických postojů. Veškeré ať hodnotové či morální výstupy by tak měly být racionálně obhajitelné, v souladu s citovou sloţkou psychiky a vyuţitelné v situacích reálného ţivota. Obecné cíle se odráţí v první řadě ve formě terapeutovy komunikace s účastníky skupin (terapeut oceňuje autentičnost oproti neupřímnému vyjadřování účastníků skupiny) (Uholyeva, 2001). Specifické cíle navazují na strukturu skupinových aktivit. Klienti mají moţnost identifikovat se s jednotlivými postavami biblických příběhů. Díky tomuto proţitku si účastníci mohou procvičit schopnost přejímat odlišné sociální perspektivy, dále také překročit vlastní úzký rámec proţívání. V neposlední řadě si můţe klient vyzkoušet zaujmout různé a to i vyhraněné hodnotově morální postoje (Křivohlavý, 1986). Hagioterapie tedy ve svém důsledku usiluje o hlubší rozvoj struktury dle Fromma jde o duchovní svědomí. To lze charakterizovat především postojem k ţivotu, otázce vyţadující odpověď a také budováním autentického systému hodnot, ve kterém jsou na nejvyšší příčce hodnoty nesouvisející s vlastními potřebami (Fromm, 1993). V průběhu sezení by tedy klient měl najít sám řešení svého problému. Klient by měl sám dojít k tomu, ţe důvodem proč přestat brát drogy, pít alkohol, hazardně hrát či krást není to, ţe nesmí, ale ţe nemusí. Jde o to, aby klientovo rozhodnutí např. abstinovat, bylo svobodné. Není pak tedy důleţité, zda klient recidivuje, ale to, jak na svou recidivu nahlíţí (např. zda bude vinit okolí, nebo bude schopen jí vidět jako jeden z mnoha pádů na své cestě k abstinenci a dokáţe ji přijmout jako výzvu) (www.hagioterapie.cz).
34
4.4 Pojetí víry a náboženskosti v hagioterapii Do oblasti lidské náboţenskosti zasahují i psychoterapeutické směry. Ty mohou ovlivňovat duchovně hodnotové struktury člověka. Hagioterapie je jednou z forem existenciální psychoterapie. Existenciální psychoterapie se zaměřuje na pochopení lidské existence. Někteří představitelé jako např. L Binswanger či M. Boss věří, ţe člověk je schopen dělat rozhodnutí a nést za ně odpovědnost, je však třeba mu pomoci rozeznat vlastní schopnosti, aby věděl, kým je teď a kým by mohl být. Existenciální psychoterapii lze definovat jako přístup překračující orientaci (May, Angel, Ellenberger, 1958 in Prochaska, Norcross, 1999), jako dynamickou terapii zabývající se nejzásadnějšími otázkami ţivota (Yalom, 1980 in Prochaska, Norcross, 1999). Existenciální terapii je moţné chápat spíše jako filozofii o terapii neţ systémem psychoterapie. Primárním cílem hagioterapie je zaměření se na morálně axiologické struktury, na které působí i terapeutické intervence existenciální psychoterapie. Pojem „dobra“ se tak stává ústřední kategorií hodnotových struktur (Friedlová, 2007). „Hagioterapie vychází ze sociobiologických koncepcí, které považují široce vnímanou náboženskost za jednu z nejmocnějších intervenujících sil lidské psychiky“ (Remeš, 1998, str. 207). Náboţenskost je tedy geneticky podmíněná a přítomná ve všech jedincích a můţeme ji povaţovat za výhodnou a sebezáchovnou pro přeţití druhu Homo Sapiens. Nepracuje s věroučnými přesvědčeními, ale spíše s hodnotami a existenciálami. Ty mohou být vyuţity jako prostředek k objevení jiných, méně destruktivních, ale prospěšných způsobů chování, proţívání a vztahování se ke světu (Remeš, 1998). Dle Remeše (1998) vstupují do prostoru mezi klasickou psychoterapií a náboţenstvím 4 další obory lidské činnosti. Jsou to pastorace, pastorační terapie, transpersonální psychologie a také hagioterapie. Kaţdá z těchto činností však vyrůstá ze specifického pozadí, charakteristického světonázoru. Odlišují se však od sebe různou mírou psychoterapeutického potenciálu. Pastoraci lze definovat jako činnost institucionalizovaného náboţenství, která směřuje k uspokojení náboţenských potřeb jedinců. Předpokladem této činnosti je ochota přijímat náboţenský výklad světa (Hartl a Hartlová 2004).
35
Modifikovanou formu pastorace představuje pastorační terapie, psychologicko terapeutický směr uţívající prostředků a postupů klasického křesťanského duchovního vedení k psychoterapeutickým účelům. Oba tyto proudy vycházejí z explicitního teismu, ale na rozdíl od pastorace jde pastorační terapii primárně nikoliv o spásu duše, ale o duševní uzdravení (www.hagioterapie.cz). Ze strany psychologie vstupuje do náboţenské oblasti především transpersonální psychologie. Ta zdůrazňuje psychické jevy a schopnosti, které nejsou údajně vázány na materiální nositele a jejichţ prostřednictvím se naše osoba podílí na univerzálním bytí (Hartl a Hartlová 2004). Dále se zaměřuje na mimořádné stavy vědomí a proţitky náboţenských
a
mystických
zkušeností.
Na
rozdíl
od
náboţenství
odmítá
transpersonální psychologie tyto proţitky věroučně interpretovat, a sama sebe často vnímá jako pouhou náboţenskou psychotechnologii (www.hagioterapie.cz). Dle Vymětala (2004) je transpersonální10 psychologie tvořena celou řadou různých přístupů, které volně navazují na humanistickou psychologii. Inspiraci dále nachází ve východních
filozofiích,
šamanismu,
náboţenských
systémech
(buddhismus,
hinduismus). Vyuţívá poznatků z ohledně výzkumu účinků psychotropních látek na lidský mozek. Z psychoanalýzy si často půjčuje pojem nevědomí. Transpersonální psychologie se zaměřuje na změněné stavy klientova vědomí (které lze navodit řadou technik např. hluboká meditace či holotropní dýchání), resp. na běţně nepřístupné − nevědomé psychické obsahy (ty se pomocí zmíněných technik vynoří). Tyto obsahy jsou později psychoterapeuticky zpracovávány. Záţitky z rozšířeného stavu vědomí bývají interpretovány jako součást individuálního a druhového nevědomí.
4.5 Náboženství a psychoterapie Frankl (2007) uvádí zajímavé pojednání o vztahu religiozity a psychoterapie. Ačkoli dle Remeše (1998) je hagioterapie jednou z forem existenciální psychoterapie, která se zaměřuje na morálně axiologické struktury, i přesto vyuţívá témata, která souvisí dle 10
Výraz transpersonální chápe Grof jako vztahující se k transcendenci, k překročení hranic lidské osobnosti. Výraz zahrnuje také mnoho proţitků, které se dají označit jako spirituální, mystické, náboţenské, okultní, magické či paranormální. Grof však upozorňuje, ţe je nutné vymezit faktory, které člověka svazují s kaţdodenním ţivotem a brání mu ve styku s transpersonální dimenzí. Je to například vnímání sebe sama jako fyzické bytosti uzavřené v kůţi. Pokud ale člověk vstoupí do transpersonální oblasti, hranice vnímání se rozpouštějí a je tak moţné se identifikovat s ostatními jedinci, skupinami či celým lidstvem (Grof, 1999). 36
obecného mínění s náboţenskými otázkami. Frankl zde mluví o tom, jak je důleţité, aby klient objevil religiozitu spontánně, existenciálně ji cítil (pokud je tedy klient či lékař stejně naladěn a chce ji vyuţít i při terapii − léčbě). Naopak v případě naléhání na klienta by bylo jakékoli usilování zbytečné a nepřineslo by ţádný uţitek. Jak jiţ uvedl Freud, terapeutický účinek uvědomění si neuvědomovaných obsahů je přímo závislý na míře spontánního uvědomění si zmíněných obsahů. Frankl tedy přirovnává tento proces k procesu uvědomění si religiozity. Podobně jako u potlačených komplexů, kde vede k uzdravení pouze spontánně zpracované uvědomění, můţe jen spontánní průlom neuvědomované náboţenskosti přispět ke spáse (Frankl, 2007). Psychoterapeut není kněz a je nutné si tento fakt uvědomit. Pokud je psychoterapeut sám věřící, můţe víru pouţít u klienta, který si toto vyţádá, psychoterapeut zde však vystupuje ze své pozice a mluví s klientem jako věřící s věřícím. Psychoterapie a náboţenství nejsou jedno a totéţ a není moţné je zaměňovat. Náboţenství by se také nemělo stát terapeutickým prostředkem, resp. ačkoli náboţenství a jeho sekundární efekt mohou být psychoterapeuticky účinné, primární efekt není psychoterapeutický. Primárním cílem náboţenství je spása duše (příznivě můţe ale působit také na duševní zdraví či duševní rovnováhu). Nemá však vytyčené ţádné psychohygienické cíle. „Náboženství obdarovává lidi více než psychoterapie – a také po nich více vyžaduje. Každé smíšení těchto dvou oborů, které se sice mohou krýt ve svém účinku, ale ve svých záměrech jsou si vzdálené, je třeba zásadně odmítnout“ (Frankl, 2007, str. 47). Obdobně platí tyto teze pro cíle psychoterapie a náboţenství. Nelze říct, ţe by cíle psychoterapie a náboţenství stáli na stejné úrovni. Blíţe je člověku úroveň duševního zdraví. Úroveň spásy duše neboli úroveň náboţenská, je vyšší a daleko rozsáhlejší. Zde se ovšem člověk ocitne pouze prostřednictvím víry nikoli vědomí.
4.6 Teoretická východiska hagioterapie Hagioterapie se ovšem neodvozuje pouze ze stávajících psychoterapeutických směrů, zejména existenciální analýzy (viz níţe) a logoterapie, ale v uţším slova smyslu vychází ze specifické teorie, zvláště z prací R. L. Selmana (Ontogeneze přejímání sociální
37
perspektivy), Lawrence Kohlberga (Ontogeneze morálního myšlení) a Jamese W.Fowlera
(Ontogeneze
stádií
víry),
kterou
zpracovává
do
specifického
psychoterapeutického postupu (Remeš 1998). Logoterapie Viktora Frankla11 (1905−1997) jako jedna z terapeutických přístupů zdůrazňuje fakt, ţe pokud člověk ve svém ţivotě ztratí proţívání smyslu, můţe mít tato ztráta aţ patologické následky. V opačném případě můţe mít smysluplné směřování léčivé účinky. Diagnostické, terapeutické a poradenské uplatnění je pak moţné díky existenciální analýze (viz níţe v textu) (Balcar in Vymětal, 2007). Frankl se zaměřuje na duchovní stránku lidské existence. Ta se zaměřuje právě na ty situace člověka, kdy provádí svobodnou volbu, za kterou je zodpovědný. Tyto volby jsou pak smysluplné či nesmyslné vůči rozpoznávaným ţivotním hodnotám. Pokud člověk tyto hodnoty naplňuje, stává se jeho kaţdodenní ţivot smysluplnějším, objektivně hodnotovým. Jednou z hlavních tezí logoterapie tvoří myšlenka, ţe člověka necharakterizuje pouhé „bytí“ zde, ale „existence“, která se od pouhého bytí liší svobodnou a odpovědnou reflexí. Název logoterapie pak vznikl na základě rozlišení terapeutického směru od filozofického směru existencialismu. Dle Frankla by neměl současné psychoterapeutické směry nahradit, ale spíš je obohatit o právě zmíněný lidský rozměr „existence“. Frankl je v tomto cenný i pro dnešní dobu, kdy dochází k redukcionismu některých oblastí lidského ţivota. V terapeutické praxi se pak logoterapie zaměřuje kromě tělesné a duševní stránky také na stránku duchovní a pracuje pomocí terapie smyslem. V současné době má logoterapie mezi psychoterapeutickými směry své nezastupitelné místo12. Irvin D. Yalom doplňuje poznatek Frankla (Frankl ve své praxi zjistil, ţe 51% pacientů postrádá smysluplnost ve svém ţivotě) o nedostatku smysluplnosti v lidském ţivotě a uvádí, ţe klienti, kteří měli problémy se smysluplností ve svém ţivotě, došli poté k vyšší zralosti či ţivotní moudrosti. Terapeuti by si také měli být vědomi toho, ţe 11
Viktor Frankl se otázkou smyslu ţivota zabýval jiţ od mládí. Svými úvahami upoutal např. i S. Freuda nebo A. Adlera, se kterými i spolupracoval, ale po názorových neshodách se s nimi později rozchází. V průběhu 30. let 19. Století pak zakládá vlastní školu. Jeho původní myšlenky byly vţdy spojeny s válečnou zkušeností (sám přeţil pobyt ve čtyřech koncentračních táborech, většina jeho rodiny i příbuzných v nich zahynula). Po druhé světové válce pak svoje myšlenky dále prohluboval a šířil. 12
Nejvýraznějšími přímými pokračovateli V. Frankla jsou E. Lukasová a A. Langle. Kromě překladů Franklových knih jsou logoterarpii věnované i četné konference a časopisové články. Dále zde probíhají výcviky v logoterapii e existenciální analýze (Olomoucký institut pro integrovanou psychoterapii, praţská Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu). 38
do terapie přichází mnohem více pacientů kvůli obavám o smyslu ţivota, neţ by si mysleli (Yalom, 1980). Yalom tedy nakonec prohlásil, ţe lidé jsou tvorové hledající smysl. A jako psychoterapeut později charakterizoval terapii jako hluboké a obsáhlé zkoumání průběhu lidského ţivota (Yalom, 1999). Po letech psychoterapeutické praxe Yalom dochází k závěru, ţe existují čtyři základní skutečnosti existence, témata. Při konfrontaci s nimi dochází u člověka k pocitu hluboké úzkosti nebo také k existenciálně dynamickému konfliktu. (Yalom, 2006) Jsou to tedy: Smrt – dle Yaloma je smrt tím nejzákladnějším a nejvíce představitelným pojmem. Ten se zakládá na faktu, ţe nyní ţijeme, ale jednoho dne přestaneme existovat. Pokud si tento fakt uvědomíme, reagujeme na něj strachem, hrůzou. Existenciálním
konfliktem,
který
zde
vzniká
napětí
mezi
vědomím
nevyhnutelnosti této situace a přáním nadále existovat. Svoboda – ačkoli svobodu kaţdý člověk povaţuje za pozitivní pojem, můţe být ale svázána s obrovským strachem. Člověk ţije ve světě, který má určitý řád. I sám jedinec si vytváří svůj vlastní vnitřní řád pro kaţdodenní bytí. A právě zde svoboda znamená absenci řádu, nebo také určité vnější struktury. Je to chaos, prázdnota. Konfrontace s prázdnotou a touhou po řádu a struktuře je dalším existenciálním konfliktem. Existenciální osamělost − neboli také izolace ve smyslu ţivotní osamělosti od ţivých bytostí i od světa. Kaţdý člověk na tento svět vstupuje sám za sebe a také z něj sám odchází (nejde tedy o interpersonální ani o intrapersonální osamělost). Existenciální dynamiku zde tvoří konflikt mezi vědomím absolutní osamělosti a naproti tomu přáním po kontaktu či stát se součástí širšího celku. Absence smyslu – základní otázkou je, jaký má ţivot smysl, pokud ţijeme s vědomím smrti, osaměle? A pokud i přesto člověk nalezne „nějaký“ smysl, je to dost pro to, aby ţil dál? V tomto vidí Yalom polední konflikt, který pramení z rozporu jedince hledajícího smysl, který se ovšem ocitá ve vesmíru, jeţ ţádný smysl nemá. Yalom (2006) dále uvádí, ţe pokud bychom se chtěli těmito existenciálními
39
faktory zabývat, musíme zohlednit transpersonální hledisko. Jde o to, ţe odpovědi na existenciální otázky je nutné hledat hlouběji, neţ kam sahá osobní ţivotní historie kaţdého člověka. Po zkušenosti s prací s klienty konstatoval, ţe pokud chce člověk překonat existenciální úzkost, je nutné zaměřit se na takové činy či myšlenky přesahující samotného člověka, zaměřené na někoho či něco mimo sebe (ať je to láska k bliţnímu, k boţské podstatě, k nějakému cíli apod.). Do diskuze o smysluplném ţivotním cíli jsou zapojeny pojmy jako altruismus, hédonismus, plodnost, tvořivost, sebeaktualizace, oddání se určitému cíli (Yalom, 1999). Z hlediska teologického se cítí hagioterapie obohacována zkušenostmi křesťanské spirituality, zejména zkušenostmi tzv. otců pouště, křesťanských mnichů poustevníků z Egypta a Sýrie v období 4. aţ 5. století našeho letopočtu. Ti vypracovali strategii boje proti zhoubným emočním stavům, kterou řecky označovali antirhesis – odmlouvání. „Tato metoda spočívala v tom, že při náporu ovládavých emocí, s nimiž si člověk nevěděl rady, se mu nabízela pomoc, která spočívala v ponoření se do určitých textů Bible. Tyto texty navozovaly v duši čtenáře nové, optimistické a radostné postoje a jejich pozitivní emoční ladění pak postupně původní zhoubné emoce přerámovalo a překrylo emocemi novými.“ (www.hagioterapie.cz). Jak dále uvádějí Bredero (1994), Crane (2002), ve středověku (14., 15. století) se hagioterapie vyskytovala v podobě magických aspektů postav svatých. Kaţdé onemocnění nebo zdravotní postiţení mělo svého „patrona“. Kaţdý ze světců byl potom povaţován za odborníka ve svém „oboru“. Mezi metody léčení patřily motlitby, poţehnání, různé druhy poboţností a svaté poutě.
4.7 Role příběhu v hagioterapii Asi nejdůleţitějším terapeutickým faktorem v hagioterapii je interakce klientů se samotným příběhem (dalším faktorem je také interakce klientů s terapeutem). Vyuţívání Bible a jejího obsahu k terapeutickým účelům má dlouhou tradici, která sahá hluboko do historie (Pitlachová, 2006). O jeho významných milnících se zmiňuje Remeš (2000): Ve 4. a 5. století n. l. povaţovali biblické texty poustevníci za účinný nástroj proti negativním emocím. V současné době má v USA tradici tzv. biblické
40
poradenství, jehoţ podstatou je objektivní výkladu bible (tzn., ţe jsou v textu vyhledávány zmínky o různých ţivotních obtíţích a náměty k jejich překonání, Bible je brána jako „poradenská příručka“. Evropskému prostředí bude zřejmě nejbliţší hlubinně analytický přístup, kterému Bible slouţí jako projekční materiál; na podkladě biblických obrazů se mohou v mysli člověka vynořit některé obsahy dosud nepřístupné vědomí (prostřednictvím ztotoţnění sebe sama nebo významných druhých s jednou nebo i více postavami z příběhů). „Možnosti oslovení člověka tímto příběhem se neomezují historickými fakty, ale pouze odvahou otevřít se mu ve své jedinečné zkušenosti.“ (Remeš, 2000, str. 23). Hlubinně analytický přístup, který je v hagioterapii vyuţíván, je zde integrován s přístupem existenciálně analytickým (Pitlachová, 2006). Existenciální analýzou se dle Frankla rozumí pohled na člověka zevnitř, z hlediska vlastní existence. Ţivot potom chápe nejméně ve třech dimenzích – kromě tělesné a duševní je to dimenze duchovní. Pokud se blíţe zaměříme na ony tři zmíněné dimenze, tělesná dimenze nebo také tělesné bytí je charakterizováno ţivotem organismu v určitém prostředí a čase. Tělesné bytí je objektivní, vědecky pozorovatelné i měřitelné. Další dimenzí je duševní (psychické) bytí. Jedná se o proţívání člověka, které směřuje k ovládání sebe sama a svého okolí. Zákonitostmi, kterými se řídí tato dimenze, jsou vnímání, cítění, učení, myšlení, motivace. Duševní dění je na danostech závislé jen z části. Psychické děje jsou subjektivní. Třetí a poslední dimenze je dimenze duchovní. Jejím znakem je vůle (tzn. akt, který předpokládá sebeuvědomění a svobodné rozhodování, jenţ vede k odpovědnosti). Hledání smyslu je hlavním znakem duchovního bytí. Zde je člověk na danostech nezávislý, mění své postoje na základě smysluplných hodnot. Duchovní dění je individuální a je závislé na lidském svědomí. Toto jednání je tedy charakteristické „vůlí ke smyslu“, směřující od toho, „co je“, k tomu „co má být“ (Balcar in Vymětal, 2004). Lze tedy přeneseně říct, ţe tento přístup ţivotní situace člověka jak určitý úkol, který má být naplněn. Pokud jedinec hledá a bere situace jako výzvu, můţe najít pozitivní odpovědi a dodat tak ţivotu smysl. Dalším pozitivem je i uvědomění si hodnot, které můţe uskutečnit. K něčemu podobnému mohou vyzývat i dramatické zápletky v biblických
41
příbězích: Při práci s nimi dle Remeše dochází ke střetu roviny příběhu s aktuální situací z klientova ţivota. Napětí mezi nimi, „konfrontace s potenciálním smyslem a hodnotami, které by měl uskutečnit, může spustit konsonanční proces, který zpevní jeho osobnost“ (Remeš, 2000, str. 23). Bettelheim (2000), který píše o roli příběhů v ţivotě člověka, popisuje, ţe porozumění smyslu ţivota je konečným výsledkem dlouhého vývoje, který značí psychologickou zralost. Pokud však člověk chce nalézt hlubší smysl existence, je nutné překročit vlastní hranice své sebestředné existence. Bettelheim si při práci s malými dětmi všimnul, jak důleţité je i pro pozdější hledání ţivotního smyslu působení rodičů (či starajících se osob) v raném věku, a také kulturní dědictví (které je předáváno správným způsobem, v dětském věku nejlépe pomocí literatury). Pokud má kniha, resp. příběh zaujmout dítě, pokud ho má nějakým způsobem obohatit, podnítit jeho představivost a pomoci rozvinout rozumové schopnosti či pomoci porozumět jeho pocitům, musí se vztahovat ke všem stránkám jeho osobnosti zároveň. Jak uvádí Bettelheiem, je nejlepším východiskem lidová pohádka. Dle některých autorů (Bettelheim, 2000; von Franz 1999; Černoušek, 1990) plní nejstarší literární vyprávění funkci výchovnou, terapeutickou a (sebe)poznávací. Je pravděpodobné, ţe biblické příběhy vychází z podobných pramenů jako mýty a pohádky (některé biblické příběhy mohou dokonce být převyprávěnou formou mýtů a slovesných vyprávění). Stejně tak jako pohádky či jiná mytická vyprávění i biblické příběhy mohou člověka oslovit v kaţdé době i kultuře. „…mnoho biblický příběhů je téže povahy jako pohádky…Většina pohádek vznikala v dobách, kdy náboženství bylo velmi důležitou součástí života, takže se náboženskými tématy přímo či nepřímo zabývala“ (Bettelheim, 2000, str. 17). Příběhy hovoří symbolickým jazykem, čerpají z lidské imaginace, mohou odpovídat na různé existenciální otázky a odráţet všeobecnou lidskou zkušenost (Pitlachová, 2006). Stejně jako děti, i závislí klienti se učí znovu ţít ve společnosti a nutno říct, ţe jejich vlastní vnitřní zdroje mohou být díky vlastní osobní historii velmi omezené. V terapii se učí, jak si uspořádat vnitřní prostor a jakým způsobem uspořádat své pocity. Smysl těmto vnitřním pochodům mohou dát staletími převyprávěné příběhy (ať uţ se jedná o pohádky, mýty či biblická vyprávění). Tyto mají schopnost sdělovat skryté i
42
zjevné významy, promlouvají ke všem rovinám lidské osobnosti (a je jedno, zda se jedná o dítě či dospělého) (Bettelheim, 2000). Z psychoanalytického hlediska je zvláště nevědomí velmi mocným a určujícím činitelem chování. „Když je nevědomí potlačeno a jeho obsahu odepřen vstup do vědomí, vědomá mysl je v důsledku toho buď částečně zaplavena druhotnými projevy nevědomých prvků, nebo je člověk musí nesmlouvavě a nutkavě kontrolovat do té míry, že může dojít k těžkému narušení osobnosti. Když ale naopak určitému množství nevědomého materiálu dovolíme, aby se stal vědomím a propracujeme ho v obrazotvornosti, jeho moc působit škodu se velmi oslabí a některé z jeho sil pak mohou sloužit kladným účelům“ (Bettelheim, 2000, str. 11). Zde se proto nabízí vyuţít představivost klienta za vhodného pouţití příběhů. Ty nabízejí obrazy, které pomohou strukturovat nevědomý obsah a převádět jej do vědomých fantazií, a tak s nimi dále pracovat, rozvíjet je, porozumět jim. Klient má moţnost se na relativně bezpečné půdě setkat prostřednictvím příběhů s takovými existenciálními tématy jako je potřeba být milován, strach z vlastní bezcennosti, strach ze smrti či osamělosti aj. Příběhy pak nejen problém zvědomí, ale mohou ukázat i smysl počínání, provést člověka krizí a dát naději na lepší konec. Ještě tedy dodejme, ţe pohádka či příběh nabízí proměnu niterných duševních pochodů na vnější a mohou se stát srozumitelnými díky tomu, ţe jsou zobrazeny pomocí postav a událostí příběhu. Jak uvádí Bettelheim, např. v tradičním hinduistickém léčitelství byla duševně zmatenému člověku nabídnuta k meditaci pohádka, která by problému dávala tvar. Pomocí příběhu mohl nemocný odhalit povahu problému i moţnost řešení. „V tom, co určité vyprávění vypovídalo o lidském zoufalství, nadějích a způsobech překonávání utrpení, mohl pacient objevit cestu ven z nesnází, i cestu, jak nalézt sama sebe, jako hrdina příběhu.“ (Bettelheim, 2000, str. 27). Co se týče závislých klientů, je jejich ţivotní strategií útěk od světa a od ţivota. Z tohoto předpokladu vychází i hagioterapie. Závislý klient se dále vyhýbá nejen utváření pevných ţivotních postojů, ale také deklarování výroků, které by mohly zavazovat k pevnému postoji v konkrétním místě a čase (Uholyeva, 2001). Jestliţe má klient při terapii problém vţít se do biblických příběhů, je moţné vyuţít tzv. zeskutečňujích příběhů. Jedná se o krátké příhody s pointou a
43
s odpovídajícím morálním dilematem. Pomocí nich hlavní příběh nabývá konkrétního tvaru a mnohdy snázeji proniká skrz obrany, které brání vcítění se do hlavního příběhu (Uholyeva, 2001). Na závěr lze tedy říct, ţe příběhy mohou ztvárnit a pojmenovat vnitřní i vnější sociální konflikty člověka, poukazují na moţné přístupy k určité problematické skutečnosti, a také na řešení či moţné výsledky těchto skutečností. V neposlední řadě dodávají naději v nelehkých ţivotních situacích (Uholyeva, 2001). 4.7.1. Forma využití biblických příběhů v hagioterapii Remeš dle Pitlachové (2006) integroval v osobitém technickém rámci hagioterapie některé specifické terapeutické faktory, které účinkují při práci s příběhem. Průběh kaţdé skupiny má pevně danou strukturu. Ta vypadá takto: Příběh se přečte celkem třikrát a při třetím čtení jsou klienti vyzváni k aktivní imaginaci. Ta v hagioterapii slouţí hlavně k reflexi vlastních pocitů. Zvláště u závislých klientů je pak důleţité ujasnit si hranici mezi představou a skutečností. Přínosem je také fakt, ţe „i smyšlená fantazie vyvolává reálné emocionální reakce“ (Pitlachová, 2006, str. 47). Dále přichází na řadu verbalizace vlastních pocitů z příběhu. To se děje po pětiminutovém individuálním promyšlení děje příběhu, kdy účastníci sdílí pocity a dojmy. Dále je z příběhu vyzdvihnut subjektivně důleţitý moment. Terapeut můţe dále nastavit zrcadlo. Tím se rozumí vyzvat účastníky, aby se identifikovali s některou z postav příběhu a mohou tak dále reflektovat případné podobnosti. Remeš (in Pitlachová, 2006) uvádí, ţe závislí klienti se často nechtějí ztotoţnit s negativní či slabou postavou a často jsou hostilní vůči postavám, které zrcadlo nastavují a vyzývají např. k pokání (to můţe souviset s neochotou přijmout své vlastní reálné „já“. Moţnost vcítění se do jednotlivých postav pak nabízí moţnost přijmout odmítanou část sebe sama či odlišnou sociální perspektivu. Remeš dále vyuţívá v hagioterapeutickém procesu několik projektivních technik: jsou např. technika prázdné židle (ve středu skupiny „sedí“ postava z příběhu, se kterou jsou v interakci účastníci skupiny. Dále je to psychodrama, které slouţí k přehrávání interakcí či nacvičování různých forem chování. Modelování je pak statickou verzí předchozích technik, vyuţívající pantomimu. Kdykoli během skupinového sezení můţe terapeut poţádat o objasnění procesu. Tím se rozumí popis aktuálního dění ve skupině „tady − a − teď“. Účastníci 44
hagioterapeutické skupiny jsou terapeutem ţádáni o zaujímání hodnotících postojů. Klienti hodnotí jednání postav hrdinů, a to i z morálního hlediska. Hagioterapie při práci se závislými vyzchází z předpokladu, ţe jejich strategií je útěk od světa i ţivota. Tento strach je charakterizován i následným vyhýbáním se jakékoli určitosti, determinovanosti a konečnosti. Závislý klient nedokáţe utvářet pevné ţivotní postoje, vyhýbá se závazným postojům v konkrétní situaci (Uholyeva, 2001). Těmto útěkům se snaţí terapeut při skupinových sezeních předcházet. 4.7.2 Biblické příběhy využívané v hagioterapii Remeš (2004) při skupinové práci s klienty vyuţívá příběhy z Bible, a to ze Starého i Nového zákona. Jedná se o Stvoření Adama a Evy a pád člověka Pád člověka a vyhnání z ráje Spravedlivý Jób stíhán neštěstím Kain a Ábel a Stavba babylónské věţe Potopa světa Příběh o Abrahámovi Příběhy o Josefovi Příběhy ze ţivota Mojţíše Dobytí Jericha Povolání Gedeonovo Příběhy o Samsonovi Příběhy o Saulovi David a Bat − Šeba a další příběhy z jeho ţivota Amnón, Támar a Abšalóm Nábotova vinice a smrt krále Achaba Naamánovo malomocenství, Elíša, Géchazí Příběhy z Jonášova ţivota Júdit a Holofernés Příběhy o Danielovi Narození Jeţíšovo a příběhy z jeho ţivota Příběhy ze ţivota Jana Křtitele Máří Magdaléna a apoštol Tomáš.
45
II METODOLOGICKÁ ČÁST
46
5 Metodologie 5.1 Cíl výzkumu Cílem metodologické části této diplomové práce je snaha porozumět hlavnímu výzkumnému problému, kterými jsou postoje pracovníků terapeutických komunit pro drogově závislé k využívání hagioterapie. Neméně významné jsou však dílčí závěry a názory na vyuţívání této metody v terapeutických komunitách, které bych čtenáři ráda představila. K formulaci tohoto cíle mě vedla vlastní zkušenost z terapeutické komunity. Za své dvouleté působení (na pozici terapeuta) jsem se nesetkala s metodou hagioterapie. Pokud byl do programu komunity vnesen nějaký prvek související s křesťanstvím, jednalo se o pastoraci či jiné podobné aktivity, a to se zároveň pojilo s velmi kontroverzními postoji některých terapeutů. Nikdy jsem však neslyšela o vyuţití biblických příběhů v práci s klientem, a proto mě toto téma velmi zaujalo. Sama jsem se pak snaţila přehodnotit některé postoje, které s tímto celým tématem souvisí. Zajímaly mě proto i názory a postoje mých bývalých kolegů či kolegů z jiných komunit. Pomocí kvalitativní výzkumné strategie se je zde budu snaţit prezentovat.
5.2 Výzkumná strategie Ke zkoumání postojů pracovníků terapeutických komunit k vyuţívání hagioterapie jsem zvolila kvalitativní výzkumnou strategii. Dle Staruss, Corbin (1999) se jedná o výzkum, jehoţ výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur či jiných kvantifikačních způsobů. Naopak jsou některé oblasti, které vyţadují kvalitativní typ výzkumu. „To je třeba případ výzkumu, který se snaží odhalit podstatu něčích zkušeností s určitým jevem.(Strauss, Corbin, 1999, str. 10). Kvalitativní výzkumné metody se tedy vyuţívají k odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o kterých toho moc nevíme. Ţiţlavský (2003) hovoří o tzv. orientovaném kvalitativním výzkumu (s odkazem na Pattona), kde se nejprve objevuje teoretická či ideologická perspektiva. Ta určuje nejdůleţitější proměnné a pojmy, a také určuje, jakým způsobem budou zjištění 47
interpretována. Jádro kvalitativní výzkumu spočívá v empirických datech o sociální skutečnosti, z těch je potom vytvářena sociální teorie. Kvalitativní výzkum se odehrává v přirozených sociálních podmínkách. Případ, který je zkoumán, je chápán jako jedinečný celek − jako komplex vzájemných vztahů. Výzkumník zastává neutrální postoj vůči případům, které zkoumá, ţádným způsobem nemanipuluje s daty, aby dosáhl předpokládaného výsledku. Data, která výzkumník postupně získává o sociální skutečnosti, pozměňují sociální teorii (Ţiţlavský, 2003). V diplomové práci vyuţívám zkrácené formy výzkumu. Tomu předcházelo vypracování teoretické části. Jedná se o orientovaný výzkum, kdy se snaţím poznávat danou oblast s exploračním záměrem, spíše neţ na objev se ale zaměřuji na objasnění daného problému. Výzkum se nezakládá na předem stanovených hypotézách. Dle poznávacího cíle (zaloţeného na hlavní výzkumné otázce) jsem určila dílčí výzkumné otázky, klíčové termíny a indikátory otázek. Formulací dílčích výzkumných otázek a následnou interpretací získaných dat se pak budu snaţit zodpovědět hlavní výzkumnou otázku. Hlavní technikou sběru dat se pro mě stane rozhovor, resp. polostrukturovaný rozhovor (viz kapitola Metody získávání dat).
5.3 Dílčí výzkumné otázky Při hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku (HVO): Jaké jsou postoje pracovníků terapeutických komunit pro drogově závislé k využívání hagioterapie? jsem si poloţila další dílčí výzkumné otázky (DVO). K dílčím výzkumným otázkám bych zde ještě ráda uvedla jejich indikátory a otázky pouţité v rozhovoru s terapeuty. 5.3.1 DVO 1 Jakým způsobem se hagioterapie využívá na daném pracovišti? Indikátorem této otázky je zkušenost pracovníků s vyuţitím hagioterapie přímo na jejich pracovišti. Chtěla jsem mít také představu, jestli se terapeuti s hagioterapií jiţ setkali, zda ji znají či nikoli. Také jsem se chtěla dozvědět, zda se pracovníci setkali v komunitě s vyuţitím biblických příběhů i jiným způsobem neţ jen prostřednictvím hagioterapie. Otázky rozhovoru: Jakým způsobem se hagioterapie využívá na tvém pracovišti? Setkal/a jsi se někdy s hagioterapií?
48
Jakou formou jsi se setkal/a s hagioterapií? Využívají se příběhy v prací s klientem ve vaší komunitě? 5.3.2 DVO 2 Za jakých podmínek by bylo možné dle pracovníků terapeutických komunit využít hagioterapii na jejich pracovišti? Indikátorem otázky je formulace podmínek, za kterých by bylo dle pracovníků komunit moţné vyuţít hagioterapii na jejich pracovišti. Zajímal mě osobní názor na situaci na daném pracovišti. Otázky rozhovoru: Bylo by možné zařadit hagioterapii do programu komunity? Do jaké části programu konkrétně by bylo možné hagioterapii zařadit? Za jakých podmínek by bylo možné využít hagioterapii ve vaší komunitě? 5.3.3 DVO 3 Co dle pracovníků terapeutických komunit brání ve využití hagioterapie na jejich pracovišti? Indikátorem otázky je formulace překáţek ve vyuţití hagioterapie v terapeutické komunitě. Chtěla jsem, aby respondenti uvaţovali o překáţkách v rovině systému terapeutické komunity, zařazení hagioterapie do programu komunity, v rámci výběru člověka, který by pracoval s klientem pomocí hagioterapie. Dále mě ale zajímal i osobní názor či předsudky, které se k celému tématu pojí (z osobního pohledu terapeuta) a které by bylo moţné označit jako překáţky ve vyuţití hagioterapie v terapeutické komunitě. Otázky rozhovoru: Co by mohlo bránit využití hagioterapie na vašem pracovišti? Čeho se týkají pochybnosti či předsudky ohledně využití hagioterapie? Jaké jsou tvé osobní zkušenosti s katolicky zaměřenými terapeuty či pracovníky různých sociálních zařízení?
49
5.3.4 DVO 4 Jakým způsobem může být dle pracovníků hagioterapie přínosná pro klienty TK? Indikátorem této otázky je moţný přínos hagioterapie pro klienty terapeutických komunit na základě výpovědi pracovníků komunit. Zajímalo mě, čím by případné vyuţití hagioterapie v systému terapeutické komunity mohlo být přínosné v práci s klientem. Otázky rozhovoru: Jaký by mohla mít hagioterapie přínos pro klienty komunity? Dokážeš vyjmenovat některé konkrétní přínosy, které by mohla mít hagioterapie v práci s klienty?
5.4 Charakteristika prostředí výzkumu Výzkum proběhl celkem ve třech terapeutických komunitách zařazených do Sekce TK A. N. O. Vybírala jsem záměrně komunity, které jsou do Sekce zařazeny, protoţe jsou zde uplatňovány standarty pro sluţby rezidenční péče Evropské federace terapeutických komunit. Ve svém výzkumu jsem se nepokoušela navštívit všechny komunity v ČR (zařazené do sekce TK A. N. O.), nýbrţ zajímaly mě názorové postoje jednotlivých terapeutů k danému tématu. Všechny komunity, ve kterých výzkum proběhl, mají společný charakter léčby a veřejně přístupný manuál, kde jsou obsaţena platná pravidla, podle kterých se řídí klienti i terapeuti (viz např. http://www.podaneruce.cz/programy-a-pece/terapeutickkomunita-podcestn-mln/). Ve všech třech komunitách, se během denního programu střídají aktivity (komunita, pracovní terapie, skupinová terapie, sportovní aktivity, úklid domu, individuální pohovory) – průběh denního programu je aţ na drobné výjimky stejný. Na těchto aktivitách se různým způsobem podílejí terapeuti, pracovní terapeut, sociální pracovnice. Vzhledem k faktu, ţe terapeutickou komunitu je moţné charakterizovat jako zvláštní formu skupinové terapie (Kratochvíl, 1979) − jsou při skupinových sezení vyuţívány různé druhy psychoterapie. Skupinová terapie (spolu s vyuţitými technikami,
50
jejichţ uţití se odvíjí od specializace terapeuta či aktuálních potřeb klientů) je ve všech třech komunitách vnímána jako nejdůleţitější část denního programu. Stejně jako uvádí Nevšímal (2007) se při skupinové psychoterapii vyuţívá skupinová dynamika, která je zaměřená na vztahy a interakce mezi členy skupiny i mezi členy skupiny a terapeutem. Dle platných Standardů péče v terapeutické komunitě pro drogově závislé klienty jde o 3 – 4 hodiny skupinové terapie denně. Ačkoli platí, ţe veškeré dění v komunitě je terapie (Kooyman, 1993), je moţné právě při skupinové práci posunout vývoj skupiny i jednotlivce dopředu. Klienti jsou do programu vybíráni na základě jasně stanovených pravidel (které si stanovuje samo pracoviště), všichni z nich však přicházejí se syndromem závislosti. Syndrom závislosti jde dle aktualizovaného vydání charakterizovat souborem behaviorálních, kognitivních a fyziologických stavů, který se vyvíjí po opakovaném užití substance a který typicky zahrnuje silné přání užít drogu, porušené ovládání při jejím užívání, přetrvávající užívání této drogy i škodlivé následky, priorita v užívání drogy před ostatními aktivitami a závazky, zvýšená tolerance pro drogu a někdy somatický odvykací stav (http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html).
5.5 Jednotka zkoumání, jednotka zjišťování Jednotkou zkoumání se rozumí jev, jehoţ vlastnosti se během zkoumání budu snaţit zjistit. V tomto výzkumu se tedy jednotkou zkoumání stávají postoje pracovníků terapeutických komunit k vyuţití hagioterapie. Jednotku zjišťování představuje konkrétní osoba, která v rámci zkoumání poskytuje informace. V tomto výzkumu se jedná o jednotlivé terapeuty pracující v terapeutických komunitách s drogově závislými klienty.
5.6 Výběr zkoumaných objektů Účastníky výzkumu jsem vybírala metodou záměrného (účelového) výběru (Miovský, 2006), kde jsou respondenti cíleně vybíráni dle určitých vlastností a splňují předem stanovená kritéria (v tomto případě se jedná o kritérium pracovní pozice terapeuta, odlišnost v pracovním zaměření, různá délka odpracovaných let v terapeutické 51
komunitě). Všichni dotazovaní byli ochotni se do výzkumu zapojit. Rozhovory byly provedeny s devíti terapeuty (T1, T2, T3, T4, T5, T6, T7, T8, T9). Sedm z nich je v současné době zaměstnáno na pozici terapeuta v terapeutické komunitě, dva z nich jsou vedoucími terapeutické komunity, ale stejně jako jejich kolegové, pracují s klienty a jejich pracovní náplň je během sluţeb v komunitě stejná. Věk
Vzdělání
Délka pracovního Pracovní poměru v TK
T1
37
MUDr.,
obor 12 let
psychiatrie
pozice,
specializace Vedoucí TK, Absolvoval
výcvik
ve
skupinové psychoanalýze T2
33
SŠ
s maturitou, 10 let
zdravotní sestra T3
44
Terapeut, Vedoucí zátěţových akcí
Mgr., obor supervize
4 roky
Terapeut, Bez zaměření
T4
45
Bc., obor arteterapie
6 let
Terapeut, Arteterapeut
T5
29
VOŠ,
obor
sociální 5 let
pracovník T6
26
Terapeut, Bez zaměření
Mgr., obor psychologie
3 měsíce
Terapeut, Gender problematika
T7
31
Bc., obor arteterapie
3 roky
Vedoucí TK, Výcvik v Gestalt terapii
T8
25
Bc.,
obor
speciální 2 roky
pedagogika T9
34
Mgr., obor psychologie
Terapeut, Arteterapeut
6 měsíců
Terapeutka, Výcvik v systemické terapii
52
5.7 Metody získávání dat Jako vhodná metoda získávání dat se mi od počátku jevil polostrukturovaný rozhovor. Ţiţlavský (2003, str. 118) uvádí, ţe „vedle pozorování je klíčovou metodou sběru dat v kvalitativním výzkumu rozhovor“.
Rozhovor dovoluje přímý styk výzkumníka
s účastníky výzkumu. Polostrukturovaný rozhovor pak tvoří soubor otázek, které jsou v určitém pořadí a jsou stejně formulovány. Přednostmi takovéhoto typu rozhovoru je předem vytvořená struktura či schéma rozhovoru. Zde mohou být stanovený konkrétní otázky, okruhy. Těmi je moţné se během rozhovoru zabývat. Výzkumník má tedy tu výhodu, ţe můţe během rozhovoru reagovat na respondentovy výpovědi, nebo objasnit si ještě některé z výpovědí. Formulace otázek je pro účastníky výzkumu maximálně srozumitelná. Volba pojmů v polostrukturovaném rozhovoru je přímo závislá na prostředí, ze kterého pochází dotazovaná osoba. 5.7.1 Průběh rozhovorů Rozhovory jsem vedla s terapeuty v časovém rozmezí dvou měsíců. Bez výjimky jsem nejprve respondenty oslovila telefonicky. Vzhledem k faktu, ţe někteří terapeuti byli moji bývalí kolegové a ostatní oslovené terapeuty jsem znala z odborných konferencí, nebylo nutné trávit čas dlouhým představováním. V krátkém telefonickém rozhovoru jsem tedy představila účel mé práce a sjednala si schůzku s jednotlivými terapeuty. Samotné rozhovory jsem poté vedla v místě pracoviště jednotlivých terapeutů, během pauzy v pracovní době. Do průběhu rozhovorů nikdo nezasahoval, byli jsme vţdy pouze sami (ačkoli rozhovory byly prováděny na různých místech, nebyli jsme rušeni nikým zvenčí). Na začátku rozhovoru jsem ještě jednou představila jeho účel i téma mé práce. Uvedla jsem, ţe zachovám anonymitu jednotlivých dotázaných (mnohdy jsme se dotkli citlivého tématu osobní víry apod.) a poprosila jsem o svolení nahrávat rozhovor na diktafon. Poté jsem respondentům pokládala otevřené otázky (strukturu rozhovoru jsem měla předem připravenou), nechávala jsem však prostor pro vlastní vyjádření, a pokud bylo třeba, doptávala jsem se na podrobnosti. Pokud se stalo, ţe bychom se v rozhovoru vzdálili příliš od původního tématu, snaţila jsem se dotazované vrátit zpět. Na konci
53
rozhovoru jsem ponechala prostor k případnému doplnění odpovědí a případnému shrnutí či zamyšlení se nad tématem. 5.7.2 Vztah ke zkoumanému prostředí Dle Miovského (2006) je třeba věnovat pozornost zdrojům zkreslení a také přesnému pojmenování a popisu zdrojů těchto zkreslení. Chtěla bych se tedy dále zmínit o moţném vlivu mé osoby na získaná data, protoţe znám všechny dotazované osobně, navíc jsem v jedné z komunit pracovala jako terapeut – arteterapeut po dobu dvou let. Z toho důvodu ke mně bývalí spolupracovníci nepřistupovali nezaujatě. I já jsem ke kaţdému z nich přistupovala s jinými emocemi (ty jsem ale nevnímala jako překáţku pro vedení hovoru), naopak vědomě jsem vedla rozhovory stejným způsobem. Ukázalo se však, ţe i přesto byli někteří respondenti vstřícnější a dotýkali se i okruhů témat, o kterých by pravděpodobně nemluvili s cizími tazateli (zvláště v otázkách víry či předsudků vůči vyuţívání hagioterapie). Právě tito respondenti patřili z emocionálního hlediska k mým nejbliţším. Jak ale uvádí Hendl (2008) je obvyklé, ţe pokud výzkumník stráví delší čas v terénu, ve kterém je výzkum veden, zvyšuje se tak moţnost zkreslení kvalitativního výzkumu. Zároveň to, ţe prostředí i respondenty dobře znám, můţe být důvodem pro větší důvěryhodnost výsledků a zároveň se tímto redukuje zkreslení účastníky (Hendl, 2008). Miovský (2006) uvádí, ţe v kvalitativním výzkumu se objevuje vliv výzkumníka vţdy a nelze tomu nijak zabránit. Aktivní podíl výzkumníka je pak dokonce podmínkou získání dat.
5.8 Metody zpracování dat 5.8.1 Postup zpracování dat Rozhovory jsem zaznamenávala na diktafon. Kaţdý rozhovor trval 20 aţ 30 minut a zahrnoval i představení hagioterapie, pokud se respondent s technikou nesetkal. Rozhovory jsem poté doslovně přepsala do elektronické podoby ve Wordu a získala tak textový soubor. Přepsáním byl vytvořen text o velikosti sedmi stran, který jsem uloţila a zálohovala pro další zpracování a také k případnému pozdějšímu nahlédnutí. Jak uvádí
54
Miovský (2006) je výhodné mít data v elektronické podobě z hlediska analýzy, manipulace s nimi či jejich třídění. 5.8.2 Analýza dat Poté, co jsem rozhovory doslovně přepsala, jsem se data snaţila analyzovat. Ţiţlavský (2003) uvádí, ţe analýza kvalitativních dat začíná jejich popisem a aţ potom se pokračuje v interpretaci. Popis dat se stává základem pro interpretaci. V analýze textu jsem nejprve označila jednotlivé respondenty – terapeuty T1 – T9. U odpovědí, které náleţely různým výzkumným dílčím otázkám, jsem vyuţila pro lepší přehlednost techniku barvení textu (Miovský, 2006). Uvedená data byla poté analyzována dle svého obsahu a interpretována níţe.
6 Interpretace dat V následující části jsou analyzovaná data podrobena interpretaci. Dle Ţiţlavského (2003) zhuštěný popis, který data analyzuje, obsahuje významy, kterým lze později porozumět prostřednictvím interpretace. Interpretace pak zahrnuje vysvětlení zjištění, odpovídá na otázky „proč“ a dovoluje připojit význam dílčím výsledkům.
6.1 DVO 1 Jakým způsobem se hagioterapie využívá na daném pracovišti? Ačkoli je program terapeutických komunit, které jsou zařazeny v Sekci TK A. N. O., ve značné míře podobný, existuje zvláště ve vyuţití různých terapeutických směrů značná variabilita. Kaţdý terapeut přináší do komunity svůj podíl terapeutického zaměření programu. Odpověď na otázku Jakým způsobem se hagioterapie využívá na daném pracovišti? Můţe vést k jasnému závěru, který jsem se však snaţila ještě rozšířit dalšími podotázkami na základě daného tématu. Ţádný z respondentů (T1, T2, T3, T4, T5, T6, T7, T8, T9) se dle s hagioterapií nesetkal na svém pracovišti. 55
Respondenti T1, T2, T3, T4, T5, T7, T8, slyšeli o hagioterapii poprvé aţ ode mě, před naším rozhovorem nikdy. Respondent T6 slyšel o vyuţívání hagioterapie při práci s klientem od kněze, který jezdí pracovat s klienty jednou za 14x dní do jejich komunity. Respondent T9 se jiţ s pojmem hagioterapie setkal „slyšela jsem o tom až teď na kurzu v Brně, do té doby jsem jenom věděla, že něco takového existuje, ale jinak jsem se s tím nesetkala“. Vzhledem k faktu, ţe hagioterapie je poměrně novým a svébytným druhem existenciální psychoterapie, není výsledek této otázky nijak překvapivý. Ve chvíli, kdy jsem respondentům, kteří se s hagioterapií ještě nesetkali, představila metodu, dozvěděla jsem se, ţe respondenti T1 a T3 se s ní jiţ setkali nebo slyšeli o jejím vyuţití někde jinde. T1 uvedl, ţe se setkal s hagioterapií v komunitách „Teen Chalenge, Vršíček u Plzně "(komunity, které nejsou v Sekci TK A. N. O., pozn. aut.). Tento poznatek byl pro mě zajímavou informací, která svým způsobem doplňuje teorii o další místa, kde se hagioterapie vyuţívá (pro další výzkum v této oblasti by bylo přínosné zmapovat situaci v obou těchto zařízeních). Respondent T3 se s metodou setkal pří práci v PL Bohnice u MUDr. Remeše „když jsem dělal v blázinci Bohnicích, tak jsem se s tím setkal,…..v tý době s tím (s vyuţitím hagioterapie při práci s klientem, pozn. aut.) začínal“. Někteří další terapeuti (T2, T4, T6, T7, T8) uvedli různé formy pastorační či jiné činnosti, které jim po představení hagioterapie tuto metody či vyuţití biblických příběhů připomínali. Např. respondent T2 uvedl, ţe „U nás v komunitě jsem se setkala s farářem, který přinesl i tři příběhy, ale nedostalo se na ně, protože diskutoval s klienty na téma homosexualita“. S vyuţitím biblických příběhů při pastorační činnosti v terapeutické komunitě se setkali také respondenti T4 („v komunitě máme Hodnoty, kde kněz pracuje s biblickejma příběhama. Klientům je předčítá a oni pak o tom diskutují“), T8. Pastoraci je moţné definovat jako činnost institucionalizovaného náboţenství, směřující k uspokojení náboţenských potřeb jedinců. Předpokladem této činnosti je však ochota přijímat náboţenský výklad světa (Hartl a Hartlová 2004). Otázkou zde zůstává, zda je pastorační činnost přínosná pro klienty terapeutické komunity, zvláště pro ty, kteří náboţenský výklad světa nepřijímají. V tomto ohledu by bylo dobré zmapovat situaci v komunitách v ČR, uţ vzhledem k faktu, ţe je pastorační činnost v komunitách provozována. Většina terapeutů níţe uvedla určité předsudky, které se týkají zaměňování víry s terapií. Respondenti také uvedli jasné poţadavky na
56
osobu, která se podobné činnosti věnuje. V rámci této dílčí výzkumné otázky mě pro doplnění zajímalo, zda se respondenti setkali s vyuţíváním příběhu při práci s klientem. Pět (T2, T4, T7, T8, T9) z devíti respondentů uvedlo, ţe se v jejich komunitě vyuţívají příběhy (jako mýty, pohádky, bajky, bibl. příběhy apod.) při práci s klientem. Ty se vyuţívají zejména při různých druzích expresivních terapií: respondent T8 na otázku Zda se v jejich komunitě využívají příběhy při práci s klientem? odpověděl: „Ano, kolega je využívá pro nastínění situace v dramaterapii a používáme je v arteterapii, tam třeba s klienty malujeme Adama a Evu, Ukřižování a tak.“ Respondent T7 uvedl, ţe příběhy taktéţ vyuţívají: „Jo, v arteterapii, dramaterapii pohádky, v rámci vzdělávání i biblické příběhy. Komunita je o příbězích.“ Zajímavé pro mě bylo zjištění, ţe většina respondentů – terapeutů (T1, T2, T4, T5, T7, T9) vnímala vyuţití příběhů i v rámci vyprávění ţivotních příběhů samotných klientů. Zde pro ilustraci uvádím odpověď respondenta T1, který na dotaz, zda se v jejich komunitě vyuţívají při práci s klientem příběhy, uvedl: „Moc ne, ale je to škoda, protože klienti vyprávějí příběhy a my v tom hledáme symptomy, ale myslím, že by se s tím dalo pracovat i jinak…. Určitě, nastartuje to jiné uvažování, takže pak můžou těžit i ze svých příběhů…tady je to zaměřené na symptomy – drogy a je to jednostranné.“ Stejně jako děti, i závislí klienti se učí znovu ţít ve společnosti a nutno říct, ţe jejich vlastní vnitřní zdroje mohou být díky vlastní osobní historii velmi omezené. V terapii se učí, jak si uspořádat vnitřní prostor a jakým způsobem uspořádat své pocity. Smysl těmto vnitřním pochodům mohou dát staletími převyprávěné příběhy (ať uţ se jedná o pohádky, mýty či biblická vyprávění). Tyto mají schopnost sdělovat skryté i zjevné významy, promlouvají ke všem rovinám lidské osobnosti (a je jedno, zda se jedná o dítě či dospělého) (Bettelheim, 2000). Dále plní příběhy funkci výchovnou, terapeutickou a (sebe)poznávací (Bettelheim, 2000; von Franz 1999; Černoušek, 1990). Vzhledem k faktu, ţe tým terapeutické komunity je multidisciplinární, je pochopitelné, ţe ne všichni oslovení terapeuti vyuţívají při práci příběhy a jejich potenciál. Odpovědí na první dílčí výzkumnou otázku: Jakým způsobem se hagioterapie využívá na daném pracovišti? je, ţe se hagioterapie ţádným způsobem nevyuţívá na pracovišti jednotlivých terapeutů. Pět z devíti terapeutů slyšelo o hagioterapii poprvé aţ ode mě,
57
přičemţ čtyři zbývající se jiţ s hagioterapií setkali nepřímo (prostřednictvím informací od jiných terapeutů či pracovníků na bývalém pracovišti).
6.2 DVO 2 Za jakých podmínek by bylo možné dle pracovníků terapeutických komunit využít hagioterapii na jejich pracovišti?
Prostřednictvím této otázky jsem se chtěla dozvědět, jaké jsou představy terapeutů o moţném vyuţití hagioterapie na jejich pracovišti. Zajímalo mě, kde v programu komunity by mohla mít hagioterapie místo, co je pro terapeuty určující při zavedení nového druhu terapie v komunitě. Téměř všichni dotazovaní (T1, T2, T4, T5, T6, T7, T8, T9) uvedli, ţe by bylo moţné zařadit hagioterapii do programu jejich komunity. Zároveň ale právě podmínky uvedení do praxe pro ně byly určující. Respondent T3 uvedl, ţe hagioterapii povaţuje spíš za nadstavbu. Z jeho pohledu je nutné, věnovat se s klienty víc nácviku sociálních dovedností: „Myslím, že u nás by na to nebyl čas, je to spíš nadstavba. Terapeutická komunita je zaměřena na KBT, na skupinové terapii…, není čas. Klienti víc potřebují nácvik sociálních dovedností. Ale metoda proč ne? Asi by jim to nic nevzalo. Dokážu si představit hagioterapeutický týden před Vánocema a Velikonocema.“ Pak ale respondent ještě dodává: „Byla by to ale stejně nadstavba, nejdřív jít po symptomu, to je jako základ domečku, abstinence a pak teprve hodnoty! Hodnoty přináší systém terapeutické komunity.“ Jako nadstavbu nad programový rámec terapeutické komunity vidí hagioterapii také respondenti T2, T7, T8. Bylo by tedy moţné zařadit hagioterapii do programu komunity za podmínky, ţe by klienti měli dostatek prostoru pro nácvik sociálních dovedností. Ačkoli odborná literatura uvádí základní faktory, které jsou nezbytné pro efektivní léčbu klientů v terapeutické komunitě, podle kterých vyplývá rovnocenné uplatnění psychoterapie, výchovy, vzdělání, sociální práce a medicíny. (Richterová – Těmínová, Adameček, Kalina in Kalina a kol., 2003) Co je však při práci TK nepostradatelné, je hodnotový rozměr. I přesto se terapeuti obávají, zda je prostoru pro nácvik sociálních dovedností dostatek. Lidský faktor je další důleţitou podmínkou zavedení hagioterapii do programu. Respondenti T1, T2, T3, T4, T5, T8, T9 se nezávisle na sobě shodují, ţe je třeba, aby
58
terapeut, který se chce v komunitě zabývat hagioterapií, znal metodu velmi dobře a dokázal ji vhodně prezentovat nejen členům týmu, ale hlavně klientům. Pro ilustraci této podmínky zde uvádím výpověď respondenta T8: „…a terapeut, který by s tím přišel, by tým musel utvrdit v tom, že není skrytý fanatický kněz a nebude nikoho přesvědčovat o tom, že jen křesťanství je ta pravá cesta ven z abstinence. A musel by se v té metodě dobře orientovat, musel by tým přesvědčit, že je to pro klienta přínosné.“ Zde by bylo moţné diskutovat o tom, co znaméná znát dobře metodu hagioterapie. Vzhledem k faktu, ţe výcvik v hagioterapii neexistuje, jednalo by se zřejmě o osobní zkušenost s hagioterapií. Kromě nastudování teorie by bylo moţné navštívit např. skupiny MUDr. Remeše, který hagioterapii vyuţívá při práci s klientem., Další podmínkou je nalézt v programu komunity časový prostor pro danou metodu. To se zdá být dle výpovědí náročné v důsledku jiţ tak dost nabytého programu. Tento fenomén ilustruje např. odpověď respondenta T4: „V současných podmínkách ale není na hagio ani čas, ani peníze, ani vůle. Dokážu si představit, že by to fungovalo, ale nedokážu si představit, že bychom to zaváděli.“ Minimální časový prostor pro vyuţití hagioterapie vnímají také respondenti T7, T8. Naopak respondenti T1, T2, T6 nachází prostor pro vyuţití hagioterapie místo jiného (vzdělávacího) programu komunity. Respondent T6 uvedl: „no v naší komunitě se pracuje s křesťanskými hodnotami ve formě skupin jednou za 14 dní cca. Kněz, který na to dochází, přednáší svoje myšlenky frontálně ke klientům a jen zřídka se odehraje diskuze, ačkoli, když už do toho některý z klientů jde, tak to stojí za to! Odráží se v tom často jeho vztah k okolí do velké části (vztah kněze k okolí, pozn. aut.), takže intenzivnější projektivní práce by měla určitě smysl. Nebo řekněme systematičtější práce.“ Ten samý respondent pak ještě uvádí, ţe by hagioterapii zařadil právě místo uvedeného programu. Bylo by moţné diskutovat, zda je opravdu nutné hledat v jiţ tak nabytém programu komunity nový prostor pro hagioterapii, nebo zda nahradit některý ze stávajících programů, které nejsou pro léčbu klientů v terapeutické komunitě efektivní. Zajímavé pro mě bylo zjištění, ţe pouze jeden respondent T9 uvedl jako podmínku připravenost klienta pro daný druh terapie: „u klientů s pozitivním nebo alespoň neutrálním postojem k biblickým příběhům, zřejmě i s alespoň základní znalostí těchto příběhů. Umím si to představit, jak na individuálu, tak na skupině. Myslím si, že ze strany klientů je třeba dostatečné představivosti, určité úrovně myšlení. Pochopit
59
příběh a najít v něm smysl.“ Jak uvádí teorie, hagioterapii lze vyuţít u psychopatologických stavů, u kterých se dá předpokládat, ţe rozkolísání morálně hodnotových obsahů, ze kterých plynou poruchy motivace, se na etiopatogenezi základní psychické poruchy podílejí. Tuto metodu lze indikovat u jedinců s neurotickými poruchami, s poruchami příjmu potravy, poruchami proţívání ţivotního smyslu a s poruchami osobnosti. U psychotických klientů by se měl biblický příběh volit zvlášť opatrně; zázraky a zjevení mohou u takových klientů vyvolat neţádoucí reakce (www.hagioterapie.cz). V tomto ohledu a po shrnutí poznatků lze tvrdit, ţe je metodu by bylo vhodné pouţít pro klienty drogově závislé, jejichţ morálně hodnotový systém je narušený. Není moţné opominout ani spirituální rozměr modelu v přístupu k původu závislosti (Kudrle in Kalina, 2003). Odpovědí na druhou dílčí výzkumnou otázku: Za jakých podmínek by bylo možné dle pracovníků terapeutických komunit využít hagioterapii na jejich pracovišti? je výčet podmínek, které uvedli respondenti. Hagioterapii by tedy bylo moţné dle pracovníků terapeutických komunit vyuţít na jejich pracovišti za podmínky, ţe by se našel terapeut s patřičnou kvalifikací, dále by bylo nutné najít v programu komunity časový prostor, někteří z dotazovaných vnímají jako podmínku dostatek prostoru pro nácvik sociálních dovedností (aţ pak by bylo moţné do programu zavést další druh terapie) a v poslední řadě je zde také podmínka − připravenost klienta pro hagioterapii.
6.3 DVO 3 Co dle pracovníků terapeutických komunit brání ve využití hagioterapie na jejich pracovišti? Kdyţ jsem vedla s terapeuty rozhovory, přímo či nepřímo jsme se pokaţdé dotkli některých skutečností, které by různými způsoby mohly působit jako překáţky v případném vyuţití hagioterapie v dané terapeutické komunitě. Na základě výpovědí respondentů se budu snaţit některé tyto faktory pojmenovat níţe. Prvním a nejvíce zmiňovaným faktorem, který je překáţkou ve vyuţití hagioterapie, je dle všech dotazovaných respondentů T1, T2, T3, T4, T5, T6, T7, T8, T9 křesťanský původ hagioterapie, resp. obava z moţného zaměření hagioterapie směrem k víře a nikoli terapii. Ačkoli byli všichni dotazovaní obeznámeni s faktem, ţe 60
nejde v případě hagioterapie o pastoraci či evangelizaci, ale o jeden z terapeutických směrů, i přesto v nich představa vyuţití biblických příběhů vyvolávala negativní emoce ve smyslu případného odklonu od terapie k víře. Samozřejmě tento případný odklon měl mít „na svědomí“ případný terapeut, který by se hagioterapií v komunitě zabýval. Toto by ráda potvrdila alespoň některými výpověďmi. Respondent T1 uvedl: „.. pochybnosti o těch lidech, kteří to provádějí..chtělo by to toho člověka poznat, že to není šílenec, co chce lidi převádět na víru…Dřív jsme zvali faráře na Velikonoce a Vánoce, ale on není šikovnej a klienty to v předsudcích utvrdilo. Pokud by se to zaměřilo na smysl života a smysl obecně, to by bylo užitečné. Další respondent T4 odpověděl: „.. nesměla by se do toho zatahovat víra. Jinak by mohla víra být pro některé klienty únikem, pojímali by ji neuroticky.“ Respondent T7 také uvádí moţná rizika spojená s evangelizací klientů namísto terapie s nimi: „…myslím, že by tým byl ostražitý z důvodu obavy zaměnění terapie za evangelizaci klientů.“ A nakonec ještě uvádím odpověď respondenta T8: „Mám většinou předsudky, pokud se do terapie nesprávným způsobem vnáší víra, nebo si kněz myslí, že za nás může jen tak dělat práci a nikomu to neřekne.“ V tomto momentě pro mě bylo zajímavé hledat příčiny tohoto aţ iracionálního strachu o moţné vnášení křesťanské víry do terapie s klientem. U většiny respondentů (T1, T2, T4, T6, T7, T8) se tato obava zakládala na proţité zkušenosti s určitým člověkem, který s klienty v terapeutické komunitě či jiném zařízení pracoval. Tento člen týmu byl zároveň, katolík, kněz či řádová sestra. Pro ilustraci zde uvedu zkušenost respondenta T8: „Bohužel většina mých setkání s věřícími terapeuty nebo lidmi, kteří s klienty pracují a jsou věřící byla negativní. Uvedu případ jedné řádové sestry, co pracovala v
, ta kdyby mohla, tak by si nakonec klienty vodila i domů. Vždycky jim
půjčovala peníze nebo je materiálně nějak podporovala a oni pak neměli potřebu se někam posouvat. Ta ženská neměla žádné hranice a víc klientům škodila. Ona si to samozřejmě nemyslela.“ Respondenti T3, T5, T7 se shodují, ţe překáţkou můţe být využití samotných biblických příběhů ve smyslu jejich možné nesrozumitelnosti. Respondent T7 k problematice vyuţití hagioterapie ještě dodává, ţe by měl pochybnosti: „Také z důvodu možných interpretací jednotlivých příběhů – může to být interpretováno různě. Záleželo by na člověku, který by to dělal… A pak je zde málo prostoru pro zemité věci, obyčejné…
například sex. Neustále jsme konfrontováni s hodnotami z Bible, je to
61
zakořeněno v kultuře…Zajímali by mě příběhy starozákonní – jak je využívat, třeba „oko za oko“ a tak.“ Je pravděpodobné, ţe biblické příběhy vychází z podobných pramenů jako mýty a pohádky (některé biblické příběhy mohou dokonce být převyprávěnou formou mýtů a slovesných vyprávění). Stejně tak jako pohádky či jiná mytická vyprávění i biblické příběhy mohou člověka oslovit v kaţdé době i kultuře. „…mnoho biblický příběhů je téže povahy jako pohádky…Většina pohádek vznikala v dobách, kdy náboženství bylo velmi důležitou součástí života, takže se náboženskými tématy přímo či nepřímo zabývala“ (Bettelheim, 2000, str. 17). Příběhy hovoří symbolickým jazykem, čerpají z lidské imaginace, mohou odpovídat na různé existenciální otázky a odráţet všeobecnou lidskou zkušenost (Pitlachová, 2006). V tomto se tedy zjištěná skutečnost rozchází s literaturou. Ačkoli je křesťanská tradice v naší kultuře silně zakořeněna, stále se k ní pojí určité předsudky a obavy. Remeš
(1998) sice uvádí, ţe hagioterapie
nepracuje s věroučnými přesvědčeními, ale spíše s hodnotami a existenciálami. Ty pak mohou být vyuţity jako prostředek k objevení jiných, méně destruktivních, ale prospěšných způsobů chování, proţívání a vztahování se ke světu. I přesto je stále obava z moţné evangelizace klienta prostřednictvím hagioterapie u terapeutů velká. Odpovědí na třetí dílčí výzkumnou otázku: Co dle pracovníků terapeutických komunit brání ve využití hagioterapie na jejich pracovišti? Jsou faktory, které by mohly bránit vyuţití hagioterapie v dané terapeutické komunitě. Jsou to křesťanský původ hagioterapie (resp. obava z moţného zaměření hagioterapie směrem k víře, nikoli terapii) a vyuţití biblických příběhů ve smyslu jejich moţné nesrozumitelnosti.
6.4 DVO 4 Jakým způsobem může být dle pracovníků hagioterapie přínosná pro klienty TK? Zodpovězením této otázky jsem se snaţila přimět terapeuty, aby přemýšleli nad moţnými přínosy hagioterapie pro klienty jejich komunit. Témata odpovědí se ukázala jako velmi variabilní. Pět respondentů z devíti (T2, T3, T6, T7, T9) ve svých odpovědích uvedli, ţe by hagioterapie mohla být pro klienty přínosná z hlediska podpory jejich hodnotového
62
systému. Terapeuti mluví o hodnotových dilematech, které je moţné pomocí biblických příběhů řešit. Dále mluví o podpoře a ukotvení obecných společenských hodnot nebo o snaze pomoci klientům rozlišit „dobro“ a „zlo“.
V tomto se respondenti shodují
s poznatky literatury, která uvádí, ţe cílem hagioterapie nemusí být nutně pouze rozlišení dobra a zla, ale také uvědomění si vlastního hodnotově – morálního systému (www.hagioterapie.cz). Respondenti T1, T2, T8 se shodují v tom, ţe je moţné prostřednictvím biblických příběhů upevnit klientům kořeny naší kultury, či jen najít pevné místo v dnešním multikulturním světě. Respondent T8 uvádí: „Zajímá mě využití těch biblických příběhů, něco jako propojení s vlastní kulturou, která tu byla vždycky. Dneska je všechno tak multikulturní, že člověk neví, kde má kořeny... Ale i jako všeobecná znalost určitého kusu naší historie.“ Také respondent T2, se zamýšlí nad přínosem v oblasti kulturního ukotvení: „… zvláště v konzumní době se zastavit a chytit se něčeho, kde jsou kořeny.“ Klient terapeutické komunity hledá své místo ve světě. Nejen, ţe hledá kořeny své závislosti, ale později, pokud dokáţe abstinovat, se znovu navrací do poslečnosti, v níţ hledá své místo. Myslím si, ţe by bylo pro klienty přínosem znát své kulturní kořeny i tradice. V současné postmoderní společnosti lze sledovat nárůst spirituálních potřeb. Tuto tendenci můţe vyvolat celá řada jevů jako např. konzumní způsob uspokojení nebo absence duchovních hodnot (Weil, 1980 in Kalina a kol., 2003). Dalším přínosem hagioterapie v programu terapeutické komunity by podle respondentů T5, T8 bylo projekční využití biblických příběhů. Mohou se tak dle dotazovaných terapeutů objevit různá témata, která by jinak nemusela být do skupiny přinesena. Dále také respondent T5 uvádí, ţe: „…když nějaký problém nebo situaci demonstruješ na nějakém příkladu, v tomto případě na příběhu, člověk si to dovede lépe představit a lépe se vžít do situace.“ Pouze jediný dotazovaný (T4) uvedl, ţe by mohla být hagioterapie přínosná v oblasti zpestření programu jako zajímavá alternativa ke klasické psychoterapii. Respondenti T1, T4, T6, T7 uvádí velmi variabilní odpovědi v otázce přínosu hagioterapie klientům. Tyto odpovědi by se však daly zahrnout do skupiny s názvem přinos v oblasti řešení osobních témat klientů. Témat, která jsou do terapie běţně vnášeny při individuální i skupinové terapii. Jedná se např. o téma víry, naděje, osobní 63
síly, sebeúcty, respektu, tolerance, sebepoznání, viny… Respondent T1: „ Ale třeba i v rámci tématu utrpení, mohlo by jim to ukázat, že i utrpení, kterého tihle klienti zažívají hodně, má nějaký smysl. Napadá mě příběh o Ježíšovi.“ Respondent T4 uvedl, ţe by biblické příběhy mohli klientům přinést nový pohled na vlastní ţivot a také, ţe by „biblické příběhy mohly klientům sloužit jako modely řešení různých životních situací“. Respondent T7 se potom zamýšlel i nad konkrétními biblickými příběhy a jejich vyuţití v praxi: „Mohla (hagioterapie, pozn. aut.) by mít přínos pro klienty, co mají potíže s abstrakcí, že metafory jsou jednoduchý. Pro klienty, co zažívají silné pocity viny, tak tady např. příběh Marnotratný syn, Máři Magdalena. Pro klienty, kteří se fixují na materiální hodnoty v životě, například bez peněz si nenajdu holku a tak dál. A pro klienty, kteří využívají racionalizaci, mohli by se dostat pocitům.“ Vzhledem k faktu, ţe se hagioterapie zaměřuje zvláště na psychické struktury existenciální, numinózní či morální (www.hagioterapie.cz) napomáhá tak hledat různé nové pohledy a východiska k ţivotním situacím. To je moţné ocenit i z pohledu terapeutů. Odpovědí na čtvrtou dílčí výzkumnou otázku: Jakým způsobem může být dle pracovníků hagioterapie přínosná pro klienty TK? je formulace moţných přínosů ve vyuţití hagioterapie s klienty terapeutických komunit. Jsou to podpora hodnotového systému klienta, upevnění kořenů naší kultury klientům drogově závislých, dále projekční vyuţití biblických příběhů (z toho plynoucí témata skupinové terapie), zpestření programu terapeutické komunity a přínos v oblasti řešení osobních témat klientů.
6.5 Shrnutí V této části práce se pokusím shrnout některé poznatky, které jsem v rámci výzkumu učinila. Ačkoli se ţádný z terapeutů nesetkal s vyuţitím hagioterapie na svém pracovišti, všichni dotazovaní byli ochotni podělit se se mnou o názory o případném vyuţívání hagioterapie v terapeutické komunitě. Většina terapeutů se o hagioterapii dozvěděla aţ ode mě, při zmínce o ní si někteří vzpomněli, ţe uţ se s hagioterapií setkali, např. prostřednictvím jiné osoby. Poté, co byli terapeuti seznámeni s metodou, uvedli některé druhy pastorační či jiné činnosti (při které jsou vyuţívány biblické příběhy), jeţ jim
64
hagioterapie připomínala. Terapeuti se také na svém pracovišti setkali s vyuţíváním příběhů (a v některých případech i biblických), zvláště při expresivních terapiích (arteterapie, dramaterapie), při zkoušení divadla, ale také při kaţdodenní práci s klienty, kteří vyprávějí příběhy ze svého ţivota. Tyto příběhy jsou však zaměřeny hlavně na drogy v ţivotě klienta. Dotázaní terapeuti si sice dokázali představit, ţe by mohli hagioterapii vyuţít na jejich pracovišti, ale podmínky, které potom uváděli, v podstatě toto zařazení do programu znemoţnily. Terapeuti se shodují, ţe by bylo nutné najít profesionála v oblasti hagioterapie, který by se vyhnul pastorační činnosti s klienty při terapii, dále pak poukazují na nedostatek času v programu komunity pro nácvik sociálních dovedností (a proto chápou hagioterapii jako nadstavbu). Časový harmonogram terapeutické komunity je velmi nabytý, a proto se jen těţko hledá prostor pro vyuţití nové metody. Zároveň je také otázkou připravenost klienta na danou metodu. Nejzásadnějším faktorem, který brání dle terapeutů ve vyuţití hagioterapie při práci s klientem je křesťanský původ hagioterapie, resp. moţný odklon hagioterapie k víře. Tento faktor se však ukázal být zaloţený spíše na osobních domněnkách či zkušenostech jednotlivých dotazovaných spolupracovníků (ať uţ bývalými či současnými). Tyto názory terapeutů se nezakládaly na přímé zkušenosti s hagioterapií. Terapeuti se také obávají moţné nesrozumitelnosti biblických příběhů (ať uţ ve smyslu interpretace jednotlivých příběhů či jejich konkrétního pouţití). Terapeuti vidí přínos dané metody pro klienty hlavně z hlediska podpory jejich hodnotového systému, který je vlivem společnosti, ve které se nacházejí, uţíváním drog narušen. Respondenti zmiňují hodnotová dilemata, která by mohla být podrobena diskuzi na základě vyuţití vhodného příběhu. Dalším přínosem pak můţe být upevnění kulturních kořenů prostřednictvím vyuţití biblických příběhů (na jejich základě pak mohou být diskutována témata, která by se jinak do skupiny nedostala). Hagioterapie můţe být také určitým zpestřením programu nebo můţe být nápomocná v některých osobních tématech klientů, které se týkají např. morálních dilemat či existenciálních otázek.
65
7 Doporučení pro praxi Na základě interpretace dílčích výzkumných otázek bych zde ráda uvedla několik doporučení týkajících se terapeutické praxe.
7.1 Doporučení k DVO 1 Jakým způsobem se hagioterapie využívá na daném pracovišti? Ačkoli se ani na jednom z pracovišť hagioterapie nevyuţívá, i přesto bych doporučila seznámení se s metodou. Vzhledem k faktu, ţe léčebné zaměření terapeutické komunity se týká také duchovního rozměru osobnosti, etiky a společných hodnot (Richterová – Těmínová, Adameček, Kalina in Kalina a kol., 2003) a tento faktor je dle autorů jedním ze čtyř pilířů efektivní léčby a resocializace, nelze jej opomenout, a tudíţ by bylo vhodné, zařadit do programu i ty aktivity (jako je hagioterapie), které se této sloţce věnují. Zůstává zde dle odpovědí respondentů velký potenciál ve vyuţití příběhů (ať jiţ biblických či jiných) v terapii s drogově závislými klienty. Ty jsou však vyuţity spíše při expresivních terapiích, ačkoli většina respondentů uvádí, ţe příběhy jsou hojně vyuţívány i samotnými klienty, ovšem jsou často redukovány na vztah klient – droga. Zde bych se zamyslela nad potenciálem vyuţití příběhů v terapeutické komunitě ve větší míře. Pochopení příběhů můţe přinést pozitiva a posun v léčbě závislých klientů. Příběhy mohou nabídnout smysl některým vnitřním pochodům, moţnost uspořádat vnitřní prostor a pocity (Bettelheim, 2000).
7.2 Doporučení k DVO 2 Za jakých podmínek by bylo možné dle pracovníků terapeutických komunit využít hagioterapii na jejich pracovišti?
Vzhledem ke skutečnosti, ţe tři respondenti dokázali najít v časovém harmonogramu
66
terapeutické komunity prostor pro vyuţití hagioterapie (namísto programu, který povaţovali za zbytečný), bylo by vhodné zahájit alespoň diskuzi v týmu, která by mohla vést k efektivní úpravě programu TK. Jelikoţ veškeré činnosti, které jsou obsaţené v denním programu komunity mají stejnou důleţitost a jsou rovnocennou součástí terapie. Důleţitými prvky programu dne jsou pak kontinuita, návaznost, obsahové propojení a časový soulad programu dne. Jeho přijetí i důsledné dodrţování poté dávají klientům potřebnou jistotu zakotvenou v bezpečné struktuře (Mahrová in Nevšímal, 2007). Zde bych tedy doporučila terapeutům moţnou obsahovou změnu některých částí programu, které se jim i klientům zdají být zbytečné. Ačkoli někteří dotazovaní povaţovali hagioterapii či zaměření se v terapii na hodnotový systém klienta za nadstavbu, chtěla bych upozornit, ţe v současné postmoderní společnosti lze sledovat nárůst spirituálních potřeb (Weil, 1980 in Kalina a kol., 2003), u drogově závislého klienta se navíc mění motivace chování a hierarchie hodnot (Vágnerová, 2004). Toto vůbec není zanedbatelný problém a, i kdyţ se klient naučí zvládat některé sociální návyky, které vyţaduje fungování v majoritní společnosti, je moţné, ţe jeho případný relaps bude mít příčinu v neuspořádaných hodnotách či hodnotové orientaci.
7.3 Doporučení k DVO 3 Co dle pracovníků terapeutických komunit brání ve využití hagioterapie na jeich pracovišti? Zde bych ráda připomněla, ţe hagioterapie představuje nový směr existenciální psychoterapie. Náboţenskost je v jejím případě geneticky daná, evolučně výhodná a intervenující
síla
lidského
duševna.
Pracuje
s psychickými
strukturami
–
existenciálními, numinózními, morálními (www. hagioterapie.cz). Z tohoto pohledu vidím jako neopodstatněné obavy z křesťanského původu hagioterapie, které uváděli respondenti. Doporučila bych terapeutům zahrnout téma „víra a terapie“ do supervizních témat z důvodu aţ iracionálních obav, které se týkaly hagioterapie a jejího původu. Supervize slouţí k tomu, aby terapeutická sezení byla plně vyuţita pro léčebný proces. V zájmu supervidovaných pak rozvíjí jejich kapacitu prostřednictvím rozvíjení dovedností a moţností, schopnosti reflektovat (coţ jev tomto případě nezbytné) a zpracovávat 67
terapeutický proces (Svobodová, 2002). Dle Havrdové (2008) má supervizní dialog za účel pochopit a změnit postoje zúčastněných. Pokud by pracovníci komunit měli zájem o vyuţití hagioterapie, doporučila bych jim prostudování materiálů či navštívení zařízení, kde se hagioterapie pouţívá, z důvodu seznámení se s metodou a moţností jejího vyuţití při práci s klientem. Rovněţ bych také uvaţovala, pro jaký typ klienta je hagioterapie vhodná. Hagioterapii bude moţné v omezené míře uplatnit u klientů, kteří budou mít problémy s abstraktním myšlením (půjde tedy o klienty na hranici mentální retardace)a také u psychotických pacientů, u kterých
by
mohli
některé
biblické
příběhy
vyvolat
neţádoucí
reakce
(www.hagioterapie.cz).
7.4 Doporučení k DVO 4 Jakým způsobem může být dle pracovníků hagioterapie přínosná pro klienty TK? Hagioterapii je moţné vyuţít u psychopatologických stavů, u kterých se předpokládá rozkolísání morálně hodnotových obsahů. Z těch poté mohou plynout i poruchy motivace. Hagioterapie lze zařadit mezi přístupy, které doprovází člověka při hledání sebe sama a hledání smyslu své existence (www.hagioterapie.cz). V tomto směru by bylo dobré pozastavit se nad dalším moţným přínosem hagioterapie drogově závislým klientům. Vzhledem ke zkušenosti s prací v terapeutické komunitě mohu prohlásit, ţe minimálně jednou za dobu trvání léčby jsem se u klienta setkala s řešením existenciálních otázek, zvláště pak ve smyslu „jaký má můj ţivot smysl“. Deprese, ztráta smyslu bytí a další témata, která nejsou zodpovězena, ale klient na ně při své léčbě (ale i po ní) můţe narazit. V terapeutickém programu je tedy nutné pamatovat na přístupy, které se dotýkají těchto potřeb a na spirituální úroveň léčby (Kudrle in Kalina a kol., 2003). Vzhledem k zakořenění některých kulturních vzorců, které mají spojitost s křesťanstvím, by mohla být hagioterapie přínosná ve smyslu diskuze o některých např. morálních dilematech prostřednictvím vyuţitých příběhů. I o tomto přínosu bych v souvislosti s vyuţitím hagioterapie uvaţovala.
68
8 Závěr Tato magisterská diplomová práce se zabývala postoji pracovníků terapeutických komunit pro drogově závislé k vyuţívání hagioterapie. Teoretická část práce reflektuje koncepty, které jsou důleţité pro tuto práci (představila systém a metodu terapetuické komunity, s jejím týmem, klientelou atd.), dále pak metodu hagioterapie. Diplomová práce vychází z teorie hagioterapie, která se potkává s metodou terapeutické komunity zvláště v práci s hodnotovým systémem klienta. Dále pak formuluji hlavní výzkumnou otázku a dílčí výzkumné otázky, které z teoretických konceptů vyplývají. Tyto otázky jsou zodpovězené v metodologické části práce. Na hlavní výzkumnou otázku nelze jednoznačně odpovědět, zda jsou postoje terapeutů k vyuţití hagioterapie pozitivní či negativní. Na základě získaných dat je moţné tvrdit, ţe za určitých podmínek by na svém pracovišti dotazovaní terapeuti hagioterapii uvítali. Nicméně je důleţité uvést, ţe postoje pracovníků terapeutických komunit jsou ovlivněni tím, ţe se v praxi s hagioterapií nesetkali. Vzhledem k tomu, ţe má hagioterapie základ v biblických příbězích (tudíţ příbězích křesťanské tradice), vnímali toto terapeuti jako jednu z hlavních moţných překáţek v jejím vyuţití. Tento předpoklad se však spíše zakládal na jejich zkušenosti s jinými pracovníky, kteří ve své práci s klientem mnohdy směšovali víru a terapii. Nešlo o přímou zkušenost s hagioterapií. Postoje terapeutů k hagioterapii ovlivňuje také představa moţného terapeuta, který by hagioterapii přinesl do programu komunity. Ten by musel mít metodu dobře nastudovanou, umět ji předat klientům a nesměl by zaměňovat terapii za evangelizaci klientů. Pozitivně pak působí na dotazované terapeuty některé případné přínosy, které by hagioterapie mohla mít. Je to zvláště působení v oblasti hodnot a morálních dilemat. Dále pak také v oblasti upevnění kulturních kořenů, zpestření programu. Pozitivně je vnímáno také projekční vyuţití biblických příběhů či moţnost otevření některých osobních témat klientů, které se týkají např. víry, sebepoznání, naděje, respektu atd. Ačkoli je působení hagioterapie v oblasti hodnotového systému drogově závislých klientů vnímáno terapeuty pozitivně, existuje zde určité dilema, které
69
dotazovaní uváděli. Tím byly také jejich postoje negativně ovlivňovány. Jedná se o to, ţe terapeuti vnímají jako velmi podstatný nácvik sociálních dovedností. Hodnoty jsou pak dle jejich názoru aţ jakousi nadstavbou v hierarchii částí programu. Podobně tedy vnímají i hagioterapii. Vymezení časového prostoru pro další novou činnost je v komunitě velmi náročný proces a nesetkává se u terapeutů s kladnými postoji. Postoje terapeutů jsou dále pozitivní, pokud se mluví o vyuţití biblických či jiných příběhů při práci s klientem. Zvláště jsou-li pouţívány projekčně a daný terapeut je správně interpretuje. Uvědomuji si, ţe hlavní výzkumná otázka:
Jaké jsou postoje pracovníků
terapeutických komunit pro drogově závislé k využívání hagioterapie? mohla být formulována jinak a přesněji vůči danému tématu či jednotce zjišťování. Doporučovala bych tedy dalším potenciálním výzkumníkům, kteří by se tématem chtěli zabývat aby se zaměřili spíše na to, čím by mohli být postoje pracovníků terapeutických komunit ovlivňovány nebo jaké jsou konkrétní moţnosti vyuţití hagioterapie při práci s konkrétní klientelou. Diplomová práce poskytla vhled do postojů pracovníků terapeutických komunit k vyuţívání hagioterapie. Dále díky výzkumným rozhovorům se ale také pracovníci komunit dozvěděli o této metodě a uvaţovali v diskusi nad různými otázkami, jako je např. práce s morálním a hodnotovým systémem klientů jejich komunity (zda je dostatečná či či nikoli), dále pak jakým způsobem se pracuje s existenciálními otázkami, které klienti do terapie přináší. V neposlední řadě to ale také byly úvahy nad pochybnostmi ohledně zařazení biblických příběhů do terapie, úvahy nad jejich předsudky k náboţensky motivovaným druhům terapie. Nejen tedy objasnění postojů pracovníků komunit, ale také tuto diskuzi povaţuji za součást cíle dilpmové práce, který se mi podařilo naplnit.
70
Použitá literatura ADDAMS, J. 1961. Twenty Years at Hull – House. USA: Henry Steel Commager. BETTELHEIM, B. 2000. Za tajemstvím pohádek. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. BREDERO, A. H. 1994. Christendom and Christianity in the Middle Ages, USA: Wm. B. Eerdmans Publishing Co, Michigan. CRANE, S. 2002. The Performance of Self: ritual, clothing, and identity during the Houndred Years War. USA: University of Pennsylvania Press. ČERNOUŠEK, M. 1990. Děti a svět pohádek. Praha: Albatros. DE LEON, G. 1995. Rezidential therapeutic communities in the mainstream: diversity and issues. Journal of Psychoactive Drugs, 27 (1), p. 3 – 15. FRANKL, V. E. 2006. Vůle ke smyslu: vybrané přednášky o logoterapii. Brno: Cesta FRANKL, V. E. 2007. Psychoterapie a náboženství: hledání nejvyššího smyslu. Brno: Cesta. FRIEDLOVÁ, A. 2007. Hagioterapie. Diplomová práce. Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. FROMM, E. 1993. Budete jako Bohové: Radikální interpretace Starého zákona a jeho tradice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál. HAVRDOVÁ, Z., HAJNÝ, M. et al. 2008. Praktická supervize: průvodce supervizí pro začínající supervizory, manažery a příjemce supervize. Praha: Galén HENDL, J. 2008. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. KALINA, K. 2008. Terapeutická komunita: obecný model a jeho aplikace v léčbě závislostí. Praha: Grada Publishing. KALINA, K. et al. 2003. Drogy a drogové závislosti 1: mezioborový přístup. 1. vyd. Praha: Úřad vlády české republiky. KALINA, K. et al. 2003. Drogy a drogové závislosti 2: mezioborový přístup. 1. vyd. Praha: Úřad vlády české republiky. KOOYMAN, M. 1993. The Therapeutic community for addicts: Intimacy, parents involvement and treatment success, Swets en Zeitlinger, Amsterdam. KRATOCHVÍL, S. 2005. Skupinová psychoterapie v praxi. 3. vyd. Praha: Galén. 71
KŘIVOHLAVÝ, J. Biblioterapie. Československá psychologie, 1986, roč. 5, s. 472-478. MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing. NEVŠÍMAL, P. et al. 2004. Terapeutická komunita pro drogově závislé: vznik a vývoj. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. NEVŠÍMAL, P. et al. 2007. Terapeutická komunita pro drogově závislé II: česká praxe. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. PITLACHOVÁ, K. 2006.
Psychologické aspekty hagioterapie. Diplomová práce. VŠ
Masarykova univerzita Brno.
PROCHASKA, J., NORCROSS, J. C. 1999. Psychoterapeutické systémy:průřez teoriemi. 1. vyd. Praha: Grada Publishing. REMEŠ, P. Bible a psychoterapie. Psychologie Dnes, 2000, roč. 2, č. 2., s. 22-23. REMEŠ, P. Hagioterapie – nový směr psychoterapie. Česká a slovenská psychiatrie, 1998. roč. 4, s. 206-210. REMEŠ, P., HALAMOVÁ, A. 2004. Nahá žena na střeše: Psychoterapeutické aspekty biblických příběhů. Praha: Portál. SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ. Zákon č. 108/2006 Sb., zákon o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů. SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ. Zákon č. 379/05 Sb., zákon o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů. STRAUSS, A., CORBIN, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Nakladatelství Albert. SVOBODOVÁ, P. 2002. Úvod do supervize: cyklický model. 1. vyd. Tišnov: Sdruţení Scan. UHOLYEVA, K. 2001. Hagioterapie. Závěrečná absolventská práce. Olomouc: Caritas – Vyšší škola sociální. VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. Praha: Portál. VON FRANZ, M. L. 1999. Mýtus a psychologie. Praha: Portál. VYMĚTAL, J. et al. 2004. Obecná psychoterapie. 2.vyd. Praha: Grada Publishing. VYMĚTAL, J. et al. 2007. Speciální psychoterapie. 2.vyd. Praha: Grada Publishing. YALOM, I. D. 1980. Existential psychotherapy. New York: Basic Books.
72
YALOM, I. D. 1999. Teorie a praxe skupinové psychoterapie. 1. vyd. Hradec Králové: Konfrontace. YALOM, I. D. 2006. Existenciální psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál. ŢIŢLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita. http:// www.hagioterapie.cz http:// www.podaneruce.cz http:// www.terapeutickekomunity.org MKN 10 2004 dostupná z http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html Studie NIDA (National Institue on Drug Abuse) dostupná z http://www.drugabuse.gov/nidahome.html
73
Jmenný rejstřík Adameček, 16, 17, 58, 66 Addams, 11 Angel, 35 Balcar, 38, 41 Bartošíková, 24 Bettelheim, 42, 43, 57, 62, 66 Binswanger, 35 Boss, 35 Bredero, 40 Broţa, 26 Casriel, 12 Corbin, 47 Crane, 40 Černoušek, 57 De Leon, 14 Dederich, 12, 13 Deitch, 17 Ellenberger, 35 Fowler, 38 Frankl, 36, 37, 38 Freud, 37 Friedlová, 34, 35 Fromm, 34 Galanter, 28 Glaser, 11 Hartl a Hartlová, 10, 35, 36, 56 Hausner, 21 Havrdová, 68 Hendl, 54 Jones, 12, 13 Junová, 21 Kalina, 11, 12, 13, 16, 17, 21, 22, 24, 29, 30, 58, 60, 63, 66, 67, 68 Kerr, 15 Kleber, 28 Knobloch, 21
Kohlberg, 38 Kooyman, 14, 17, 19, 51 Kratochvíl, 10, 21, 22, 50 Křivohlavý, 34 Kudrle, 29, 30, 60, 68 Mahrová, 67 Makarenko, 21 May, 35 Miovský, 51, 54, 55 Mrázek, 21 Nevšímal, 13, 14, 15, 21, 22, 26, 28, 51, 67, Norcross, 25, 26, 35 Patton, 47 Pitlachová, 40, 41, 42, 44, 62 Pitlachové, 44 Prochaska, 25, 26, 35 Radimecký, 13, 23 Remeš, 8, 33, 35, 36, 38, 40, 41, 42, 44, 45, 56, 59, 62 Richterová – Těmínová, 16, 17, 22, 58, 66 Rogers, 25, 26 Rogerse, 25 Rubeš, 22 Selman, 37 Skála, 21, 22 Staruss, 47 Strauss, 47 Svobodová, 68 Uholyeva, 34, 43, 44, 45 Urban, 22 Vágnerová, 30, 32, 67 von Franz, 42, 57 Vymětal, 36, 38, 41 Weil, 30, 63, 67 Yalom, 35, 38, 39, 40 Ţiţlavský, 47, 48, 53, 55
74
Věcný rejstřík Analýza dat, 55 Apolinář, 21 Bettelheim, 43 Bible, 40, 45 biblické příběhy7, 33, 42, 43, 47 57, 60, 62, 64, 68, 77 bio – psycho – sociálním model, 29 cíl výzkumu, 47 Day Top Village, 12 dílčí výzkumné otázky, 48, 60, 62, 64 drogově závislý klient, 15, 22, 32, 51, 69, 77 duchovní poradenství, 33 existenciální analýza, 37, 41 existenciální psychoterapie, 7, 32, 33, 35, 36, 56, 67, 79 hagioterapie, 7, 17, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 40, 43, 44, 47, 49, 50, 51, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 72, 73, 77, hlavní výzkumná otázka, 8, 70, 77 hodnotově morální systém, 32, 63, 64, 65, 69, 87, 88 hodnoty, 56, 58, 70, 81, 88 Hull House, 11 interpretace, 55 jednotka zkoumání, 51 jednotka zjišťování, 51 křesťanství, 47, 59, 68 kvalita terapeutického týmu, 26 kvalitativní výzkum, 48, 71, 85 logoterapie, 37, 38 mytická vyprávění, 42, 62 náboţenskost, 32, 35, 37, 79
nácvik sociálních dovedností, 58, 60, 65, 70, 87, nevědomí, 36, 43 osobnost člena týmu TK, 26 Oxfordská skupina, 11 pastorace, 35, 56 pastorační terapie, 33, 35, 36 polostrukturovaný rozhovor, 48, 53, 86 pravidla, 15 prostředí výzkumu, 50 příběh, 42, 43, 44, 60, 64, 77, 79, 85 psychoterapie, 17, 29, 35, 36, 37, 50, 58, 71, 72, 73, 77, 79, 81, 82, 83, 89 religiozita, 36, 37 Sekce Terapeutických komunit A. N. O., 23 smysl existence, 42 sociální návyky, 67 současný model terapeutických komunit, 14 spirituální úroveň bio - psycho - sociálního modelu závislosti, 29 supervize, 67 SUR, 22 svitky od Mrtvého moře, 11 Synanon, 12, 13, 22 terapeutická komunita 14, 16, 17, 58, 62, 64, 71, 72, 79, 80, 89 terapeutický vztah, 25, 26 terapeut, 47, 50, 53, 56, 57, 58, 62, 63, 64, 65, 69, 70 transpersonální psychologie, 35, 36 tým současných TK, 24 uţivatel návykových látek, 22, 23 výzkumná strategie, 47 ţidovska sekta Kumranů, 11
75
Anotace Název práce: Hagioterapie − vyuţití biblických příběhů v práci s klientem Diplomová práce se zabývá postoji pracovníků terapeutických komunit k vyuţití hagioterapie na jejich pracovišti. Teoretická část popisuje systém terapeutické komunity pro drogově závislé. V tomto systému se odehrávají interakce mezi týmem, klientem a samotným modelem terapeutické komunity. Hagioterapie je oproti tomu svébytným terapeutickým přístupem, který je moţné vyuţití při práci s klientem. Z těchto teoretických konceptů jsou vyvozeny výzkumné otázky. Na tyto otázky je pak odpovězeno v metodologické části práce. Zde je kromě popisu práce uvedena interpretace výzkumných poznatků získaných polostrukturovanými rozhovory s devíti terapeuty pracujícími v terapeutických komunitách pro drogově závislé klienty. V závěru práce jsou shrnuty poznatky a souvislosti a je zodpovězena hlavní výzkumná otázka: Jaké jsou postoje pracovníků terapeutických komunit pro drogově závislé k využívání hagioterapie? Počet slov základního textu: 19 145 (od úvodu do závěru) Klíčová slova: biblický příběh, bio − psycho − spirituální model, člen týmu terapeutické komunity, drogová závislost, hagioterapie, klient terapeutické komunity, náboţenství psychoterapie, příběh, psychoterapie, terapeutická komunita, tým terapeutické komunity, víra.
76
Annotation Title: Hagiotherapy − use biblical stories to work with the client This thesis deals with the attitudes of workers to the use of therapeutic communities hagioterapie in their workplace. The theoretical part describes the system of therapeutic communities for drug addicts. In this system, the interaction taking place between the team, the client and the therapeutic community model itself. Hagioterapie other hand, is an original therapeutic approach that can use when working with a client. From these theoretical concepts, research questions are drawn. These questions are then answered in the methodological part of the work. Here, in addition to the job description given interpretation of research findings obtained semi-structured interviews with nine therapists working in therapeutic communities for drug-dependent clients. In conclusion summarizes the findings and context, and answer the main research question: What are the attitudes of workers therapeutic communities for drug addicts to use hagiotherapy? Thesis word count: 19 145 (from the introduction up to the conclusion) Key words: a team of therapeutic community, biblical story, bio − psycho − spiritual model, the team member therapeutic communities, client therapeutic communities, drug addiction, faith, hagioterapie, psychotherapy, religion, story, therapeutic community, therapy
77
Stať Název práce: Hagioterapie − vyuţití biblických příběhů v práci s klientem Autor práce: Marie Holubová Klíčová slova: biblický příběh, bio − psycho − spirituální model, člen týmu terapeutické komunity, drogová závislost, hagioterapie, klient terapeutické komunity, náboţenství psychoterapie, příběh, psychoterapie, terapeutická komunita, tým terapeutické komunity, víra
Úvod Terapeutická komunita je dle Kratochvíla (2005) zvláštní formou skupinové terapie. Klienti13 zde spolu určitou dobu ţijí a sdílejí společný program. Kromě skupinových sezení jsou to pracovní a jiné činnosti. Takovýto malý prostor umoţňuje, aby do zmenšeného modelu společnosti, kterým se terapeutická komunita stává, promítali klienti své ţivotní problémy a zkušenosti. Jedná se zejména o vztahy k ostatním lidem. Kromě projekce však model terapeutické komunity (dále jen TK) nabízí i zpětnou vazbu maladaptivního chování, podněcuje získání náhledu na vlastní chování (a na vlastní podíl na vytváření těchto problémů). Dále umoţňuje korektivní zkušenost a podporuje nácvik vhodnějších adaptivnějších způsobů chování. Díky těmto bodům v sobě nese komunita terapeutický potenciál. Hagioterapie oproti tomu představuje nový směr existenciální psychoterapie. Jejím specifikem je to, ţe povaţuje náboţenskost za geneticky danou, evolučně výhodnou a mimořádně mocnou intervenující sílu lidského duševna. Nepracuje s věroučnými obsahy, které hlásají jednotlivá náboţenství, nýbrţ s psychickými strukturami, které se s náboţenskostí pojí – se strukturami existenciálními, numinózními a morálními. Projektivní práce s těmito strukturami napomáhá člověku k objevování nových („jiných“), prospěšných a méně destruktivních způsobů chování, nových způsobů 13
Klienti terapeutických komunit jsou různého věku, pohlaví i vzdělání.
78
sebeproţívání a konstruktivních vztahování se ke světu (www.hagioterapie.cz). Cílem hagioterapie je očištění ţivota od dysfunkčních vzorců chování a jedním jejích z nástrojů je projektivní práce s posvátnými, biblickými texty. To, zda bude hagioterapie vyuţita při práci s klientem terapeutické komunity (nebo např. zařazena do jejího dtrukturovaného programu) záleţí na mnoha faktorech. Jedním z nich je také postoj pracovníků komunity − terapeutického týmu k této metodě. Ve své práci se tedy snaţím odpovědět na otázku Jaké jsou postoje pracovníků terapeutických komunit pro drogově závislé k využívání hagioterapie? prostřednictvím těchto dílčích otázek: Jakým způsobem se hagioterapie využívá na daném pracovišti?, Za jakých podmínek by bylo možné dle pracovníků terapeutických komunit využít hagioterapii na jejich pracovišti?, Co dle pracovníků terapeutických komunit brání ve využití hagioterapie na jejich pracovišti?, Jakým způsobem může být dle pracovníků hagioterapie přínosná pro klienty TK?. Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky je nutné objasnit některé pojmy, které s tématem úzce souvisí. Jsou to např. léčebné zaměření terapeutických komunit (TK), některé účinné faktory TK, charakteristika týmu a vlastnosti jednotlivce týmu TK, dále také charakteristika klientely TK, bio − psycho − sociálního modelu v přístupu k závislosti se spirituálním přesahem. Dále je třeba představit v souvislostech metodu hagioterapie.
Terapeutická komunita, tým TK Terapeutické komunity pro drogově závislé klienty mají určité společné a jedinečné prvky. Všichni zde musí např. dodrţovat stejná pravidla, ale ne všichni mají rovná práva a povinnosti. Komunita má hierarchickou podobu, kde většinu pravomocí14 má komunita. Při hlasování má stejný počet hlasů tým, ale i klienti komunity. Tým má pravomoci ve věcech týkající se především odborné stránky a výjimek z pravidel. Vedoucí komunity má právo veta (pokud jde o rozhodnutí týmu i o rozhodnutí 14
Jedná se o pravomoci jako např. chod domu, přestup klientů z jedné léčebné fáze do druhé, sankce, uzavírání a kontrola kontraktů, vyloučení z komunity, znovupřijetí klienta apod.
79
komunity) (Richterová – Těmínová, Adameček, Kalina in Kalina a kol., 2003). Dle Richterové – Těmínové, Adamečka a Kaliny (in Kalina a kol., 2003) obecně existují 4 základní sloţky, které jsou nezbytné pro efektivní léčbu a resocializaci drogově závislého klienta v TK. Prolínají se veškerými aktivitami. Kromě změření na celkový vývoj jedince, chování, dovednost přeţít a být profesně zajištěn, je to také zaměření na duchovní rozměr osobnosti, etiku a společné hondoty. Z toho tedy vyplývá, ţe se při práci se závislými v terapeutických komunitách uplatňuje rovnocenně psychoterapie, výchova, vzdělání, sociální práce, medicína atd. Co je však při práci TK nepostradatelné, je hodnotový rozměr. Hodnoty drogově závislých klientů jsou často deformovány, v drogovém světě fungují naprosto jiným způsobem, proto je nezbytné řešit etické otázky i otázky hodnot např. formou diskuzí při zaměřených skupinách na danou problematiku. Vhodnou formou terapie by tu byla např. hagioterapie (viz níţe). „Zdroj terapeutického potenciálu terapeutické komunity je ve stálém napětí mezi realitou a terapií, mezi každodenním spolužitím na straně jedné a podporovaným a monitorovaným sociálním ušením a nácvikem na straně druhé“ (Kalina, 2008, str. 57). Koyman (1993) uvádí 15 poloţek tradiční filozofie TK. Tyto faktory jsou pokládány za nezbytné pro efektivní terapeutický proces v léčbě závislých, ale nejen u nich. Pokud některý z nich chybí, je léčba méně účinná. Jsou to tedy: bezpečné prostředí pro růst jednotná filozofie; terapeutická struktura rovnováha mezi demokracií, terapií a autonomií
jedince
sociální
učení
prostřednictvím
sociální
interakce
učení
prostřednictvím krizí terapeutický dopad všech aktivit na komunitu zodpovědnost klientů za své chování zvyšování sebehodnocení vlastních prací a zažitým úspěchem zvnitřnění pozitivního žebříčku hodnot konfrontace pozitivní tlak ostatních klientů učení porozumět sobě samému a vyjádřit emoce změna negativních postojů k životu v postoje pozitivní zlepšení vztahů s původní rodinou. Podívejme se blíţe na faktor zvnitřnění pozitivního žebříčku hodnot. Klient se v léčbě setkává s určitým pozitivním systémem hodnot, který je mu nabízen prostřednictvím léčebně starších klientů či členů týmu. Tento ţebříček postupně zvnitřňuje, učí se být čestný. Zároveň konfrontuje ostatní členy skupiny se sebedestruktivními a negativními způsoby chování. Hodnotově orientované jsou v terapeutické komunitě některé části programu (skupinová 80
psychoterapie, některá sezení při individuální psychoterapii, vzdělávací skupiny zaměřené na hodnoty). Tým TK je multidisciplinární. Tím se rozumí, ţe pracovníci mají různé vzdělání. V týmu se můţeme potkat se sociálními pracovníky, psychology, speciálními pedagogy, mediky – psychiatry, dále ale např. i s duchovními, pedagogy, právníky – tito mohou pracovat jako externí pracovníci. Vzhledem k faktu, ţe drogová závislost má vţdy multifaktoriální charakter a taktéţ i její léčba vyţaduje různá zaměření, je vţdy výhodou, pokud jsou v týmu zastoupeny různé profese (Bartošíková in Kalina, 2008). Člen týmu by měl dle Broţi (in Nevšímal, 2007) splňovat určité osobnostní předpoklady dobrého terapeuta. Jsou to: integrace v současném světě, ţivotní zkušenost, uvědomění si své role, respektování odlišností, umění naslouchat, přirozená komunikace, spolupráce s týmem, reflexe vlastních názorů, potřeba dalšího duševního rozvoje, zvládaní atak klientů.
Klient terapeutické komunity Závislost na psychoaktivních látkách a jejich abúzus mění psychické projevy a v souhrnu celou osobnost takového jedince. Dlouhodobé uţívání psychoaktivních látek můţe vést aţ ke vzniku tzv. organického psychosyndromu, tj.psychických změn, které jsou vyvolány poškozením mozku (Vágnerová, 2004). Osobnost dorgově závislého klienta prochází určitými změnami, které se týkají např. emočního proţívání − to bývá deformováno, dále pak dochází ke změnám v oblasti kognitivních procesů. U drogově závislého klienta se mění motivace chování a hierarchie hodnot. Uţívání psychoaktivních látek mění aktivační úroveň. Závislost jedince mění jeho ţivotní styl a postupně jej redukuje na jednoduchý stereotyp. Aktivita jedince se zaměřuje na získání drogy a její uţití. Osobnost drogově závislého klienta postupně upadá.
81
Bio − psycho − sociální model v přístupu k závislosti se spirituálním přesahem V bio – psycho – sociálním modelu se bio – medicínský model rozšiřuje o další rozměr, a to psychických funkcí a mezilidských vztahů. Vzniká tu dynamický vývoj, kde se tyto faktory vzájemně podmiňují. Drogová závislost tedy vzniká v průběhu vývoje osobnosti. Do tohoto vývoje vzájemně zasahují biologické, psychologické a vztahové faktory. Vzhledem k tomuto faktu by mělo léčení drogové závislosti zahrnovat všechny tyto tři faktory modelu (kromě detoxifikace a farmakoterapie je to tedy i psychoterapie) (Kudrle in Kalina a kol., 2003). V současné postmoderní společnosti lze sledovat nárůst spirituálních potřeb. Tuto tendenci můţe vyvolat celá řada jevů jako např. konzumní způsob uspokojení nebo absence duchovních hodnot. Dalším důvodem je patrně i vnitřní proces, kdy vědomí touţí poznat samo sebe (Weil, 1980 in Kalina a kol., 2003) a stimul po transcendenci je hluboce vnitřní. Ztráta smyslu bytí a další témata, která nejsou zodpovězena, ale klient na ně při své léčbě (ale i po ní) můţe narazit. V terapeutickém programu je tedy nutné pamatovat na přístupy, které se dotýkají těchto potřeb. Tyto přístupy mohou velmi často také souviset s objevováním významu jiných úrovní vědomí. Transcendentální stavy přicházejí spontánně, ve formě krize, nebo mohou být reflektovány v zrcadlícím se empatickém rozhovoru s terapeutem či blízkou osobou. Z technik pro aktivizaci vnitřního ozdravného potenciálu a k navození vnímavosti pro spirituální rozměr jsou to např. relaxace, jóga, meditace, holotropní dýchání (Kudrle in Kalina a kol.,2003).
Hagioterapie Hagioterapii lze vyuţít u psychopatologických stavů, u kterých se dá předpokládat, ţe rozkolísání morálně hodnotových obsahů, ze kterých plynou poruchy motivace, se na etiopatogenezi základní psychické poruchy podílejí. Hagioterapie lze zařadit mezi přístupy, které doprovází člověka při hledání sebe sama a hledání smyslu své existence. Nejde o zmírnění příznaků, ale o pronikání do podstaty problému, který je spatřován v patologicky utvořené hodnotově – morální struktuře (www.hagioterapie.cz). Dále lze
82
tuto metodu indikovat u jedinců s neurotickými poruchami, s poruchami příjmu potravy, poruchami proţívání ţivotního smyslu a s poruchami osobnosti.
Cílem hagioterapie nemusí být nutně pouze rozlišení dobra a zla, ale také uvědomění si vlastního hodnotově – morálního systému. Takto orientovaná terapie se v klientech snaţí probudit schopnost svobodně přehodnotit vlastní normy a postoje. Na základě tohoto nového poznání pak můţe klient usměrnit své další jednání, a to s vědomím plné odpovědnosti. Dle Remeše „lidé většinou velmi dobře vědí, co je vhodné a dobré, a nejlepší pomocí ke zdravému jednání není poučení v oblasti znalostí morálky, ale posílení schopnosti svobodně se rozhodovat a jednat“ (www.hagioterapie.cz). Jinak lze říct, ţe je nutné naučit člověka, jak lépe lze zacházet s vlastními morálními a hodnotovými postoji, aby pak sám mohl čelit nejistotě svého ţivota (Friedlová, 2007). Hagioterapie dále usiluje o nové uspořádání sebesystému ku prospěchu nenarcistických postojů. Veškeré ať hodnotové či morální výstupy by tak měly být racionálně obhajitelné, v souladu s citovou sloţkou psychiky a vyuţitelné v situacích reálného ţivota. Obecné cíle se odráţí v první řadě ve formě terapeutovy komunikace s účastníky skupin (terapeut oceňuje autentičnost oproti neupřímnému vyjadřování účastníků skupiny) (Uholyeva, 2001). Klienti mají moţnost identifikovat se s jednotlivými postavami biblických příběhů. Díky tomuto proţitku si účastníci mohou procvičit schopnost přejímat odlišné sociální perspektivy, dále také překročit vlastní úzký rámec proţívání. V neposlední řadě si můţe klient vyzkoušet zaujmout různé a to i vyhraněné hodnotově morální postoje (Křivohlavý, 1986). Hagioterapie tedy ve svém důsledku usiluje o hlubší rozvoj struktury dle Fromma jde o duchovní svědomí. To lze charakterizovat především postojem k ţivotu, otázce vyţadující odpověď a také budováním autentického systému hodnot, ve kterém jsou na nejvyšší příčce hodnoty nesouvisející s vlastními potřebami (Fromm, 1993). Asi nejdůleţitějším terapeutickým faktorem v hagioterapii je interakce klientů se samotným příběhem (dalším faktorem je také interakce klientů s terapeutem). Vyuţívání Bible a jejího obsahu k terapeutickým účelům má dlouhou tradici, která sahá
83
hluboko do historie (Pitlachová, 2006). Ty sahají aţ do 4. − 5. st. našeho letopočtu (Remeš, 2000). Hlubinně analytický přístup, který je v hagioterapii vyuţíván při práci s příběhem, je zde integrován s přístupem existenciálně analytickým (Pitlachová, 2006). Existenciální analýzou se dle Frankla rozumí pohled na člověka zevnitř, z hlediska vlastní existence. Ţivot potom chápe nejméně ve třech dimenzích – kromě tělesné a duševní je to dimenze duchovní.
Příběhy hovoří symbolickým jazykem, čerpají z lidské imaginace, mohou odpovídat na různé existenciální otázky a odráţet všeobecnou lidskou zkušenost (Pitlachová, 2006). Stejně jako děti, i závislí klienti se učí znovu ţít ve společnosti a nutno říct, ţe jejich vlastní vnitřní zdroje mohou být díky vlastní osobní historii velmi omezené. V terapii se učí, jak si uspořádat vnitřní prostor a jakým způsobem uspořádat své pocity. Smysl těmto vnitřním pochodům mohou dát staletími převyprávěné příběhy (ať uţ se jedná o pohádky, mýty či biblická vyprávění). Tyto mají schopnost sdělovat skryté i zjevné významy, promlouvají ke všem rovinám lidské osobnosti (a je jedno, zda se jedná o dítě či dospělého). Ještě tedy dodejme, ţe pohádka či příběh nabízí proměnu niterných duševních pochodů na vnější a mohou se stát srozumitelnými díky tomu, ţe jsou zobrazeny pomocí postav a událostí příběhu. (Bettelheim, 2000).
Metodologická část
Cílem metodologické části této práce je snaha porozumět hlavnímu výzkumnému problému, a tím jsou postoje pracovníků terapeutických komunit pro drogově závislé k využívání hagioterapie. Neméně významné jsou však dílčí závěry a názory na vyuţívání této metody v terapeutických komunitách, které bych čtenáři ráda představila. Ke zkoumání postojů pracovníků terapeutických komunit k vyuţívání hagioterapie jsem zvolila kvalitativní výzkumnou strategii. Kvalitativní výzkumné metody se tedy vyuţívají k odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o kterých toho moc nevíme (Strauss, Corbin, 1999). Kvalitativní výzkum se odehrává v přirozených sociálních podmínkách. Případ, který je zkoumán, je chápán jako jedinečný celek − jako komplex vzájemných vztahů (Ţiţlavský, 2003). V tomto výzkumu se jednotkou 84
zkoumání stávají postoje pracovníků terapeutických komunit k vyuţití hagioterapie. Jednotku zjišťování představují jednotliví terapeuti pracující v terapeutických komunitách s drogově závislými klienty. Jako vhodná metoda získávání dat se mi od počátku jevil polostrukturovaný rozhovor. Ţiţlavský (2003, str. 118) uvádí, ţe „vedle pozorování je klíčovou metodou sběru dat v kvalitativním výzkumu rozhovor“. Rozhovory byly provedeny s devíti terapeuty ze tří různých terapeutických komunit. Sedm z terapeutů je v současné době zaměstnáno na pozici terapeuta v terapeutické komunitě, dva z nich jsou vedoucími terapeutické komunity, ale stejně jako jejich kolegové, pracují s klienty a jejich pracovní náplň je během sluţeb v komunitě stejná. Při hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku
Jaké jsou postoje pracovníků
terapeutických komunit pro drogově závislé k využívání hagioterapie? jsem si poloţila další dílčí výzkumné otázky: Jakým způsobem se hagioterapie využívá na daném pracovišti?, Za jakých podmínek by bylo možné dle pracovníků terapeutických komunit využít hagioterapii na jejich pracovišti?, Co dle pracovníků terapeutických komunit brání ve využití hagioterapie na jeich pracovišti?, Jakým způsobem může být dle pracovníků hagioterapie přínosná pro klienty TK? Poté co, jsem provedla analýzu a interpretaci získaných dat, mohu poznatky shrnout v následujícím textu.
Shrnutí poznatků Ačkoli se ţádný z terapeutů nesetkal s vyuţitím hagioterapie na svém pracovišti, všichni dotazovaní byli ochotni podělit se se mnou o názory o případném vyuţívání hagioterapie v terapeutické komunitě. Většina terapeutů se o hagioterapii dozvěděla aţ ode mě, při zmínce o ní si někteří vzpomněli, ţe uţ se s hagioterapií setkali, např. prostřednictvím jiné osoby. Poté, co byli terapeuti seznámeni s metodou, uvedli některé druhy pastorační či jiné činnosti (při které jsou vyuţívány biblické příběhy), jeţ jim hagioterapii připomínala. Terapeuti se také na svém pracovišti setkali s vyuţíváním příběhů (a v některých případech i biblických), zvláště při expresivních terapiích (arteterapie, dramaterapie), při zkoušení divadla, ale také při kaţdodenní práci s klienty, kteří vyprávějí příběhy ze svého ţivota. Tyto příběhy jsou však zaměřeny hlavně na drogy v ţivotě klienta.
85
Dotázaní terapeuti si sice dokázali představit, ţe by mohli hagioterapii vyuţít na jejich pracovišti, ale podmínky, které potom uváděli, v podstatě toto zařazení do programu znemoţnily. Terapeuti se shodují, ţe by bylo nutné najít profesionála v oblasti hagioterapie, který by se vyhnul pastorační činnosti s klienty při terapii, dále pak poukazují na nedostatek času v programu komunity pro nácvik sociálních dovedností (a proto chápou hagioterapii jako nadstavbu). Časový harmonogram terapeutické komunity je velmi nabytý, a proto se jen těţko hledá prostor pro vyuţití nové metody. Zároveň je také otázkou připravenost klienta na danou metodu. Nejzásadnějším faktorem, který brání dle terapeutů ve vyuţití hagioterapie při práci s klientem, je křesťanský původ hagioterapie, resp. moţný odklon hagioterapie k víře. Tento faktor se však ukázal být zaloţený spíše na osobních domněnkách či zkušenostech jednotlivých dotazovaných spolupracovníků (ať uţ bývalými či současnými). Tyto názory terapeutů se nezakládaly na přímé zkušenosti s hagioterapií. Terapeuti se také obávají moţné nesrozumitelnosti biblických příběhů (ať uţ ve smyslu interpretace jednotlivých příběhů či jejich konkrétního pouţití). Terapeuti vidí přínos dané metody pro klienty hlavně z hlediska podpory jejich hodnotového systému, který je vlivem společnosti, ve které se nacházejí, a uţíváním drog narušen. Respondenti zmiňují hodnotová dilemata, která by mohla být podrobena diskuzi na základě vyuţití vhodného příběhu. Dalším přínosem pak můţe být upevnění kulturních kořenů, projekční vyuţití biblických příběhů (na jejich základě pak mohou být diskutována témata, která by se jinak do skupiny nedostala). Hagioterapie můţe být také určitým zpestřením programu nebo můţe být nápomocná v některých osobních tématech klientů, které se týkají např. morálních dilemat či existenciálních otázek.
Závěr Na hlavní výzkumnou otázku nelze jednoznačně odpovědět, zda jsou postoje terapeutů k vyuţití hagioterapie pozitivní či negativní. Na základě získaných dat je moţné tvrdit, ţe za určitých podmínek by na svém pracovišti dotazovaní terapeuti hagioterapii uvítali. Nicméně je důleţité uvést, ţe postoje pracovníků terapeutických komunit jsou ovlivněni tím, ţe se v praxi s hagioterapií nesetkali. Vzhledem k tomu, ţe má hagioterapie základ v biblických příbězích (tudíţ příbězích křesťanské tradice), vnímali toto terapeuti jako 86
jednu z hlavních moţných překáţek v jejím vyuţití. Tento předpoklad se však spíše zakládal na jejich zkušenosti s jinými pracovníky, kteří ve své práci s klientem mnohdy směšovali víru a terapii. Nešlo o přímou zkušenost s hagioterapií. Postoje terapeutů k hagioterapii ovlivňuje také představa moţného terapeuta, který by hagioterapii přinesl do programu komunity. Ten by musel mít metodu dobře nastudovanou, umět ji předat klientům a nesměl by zaměňovat terapii za evangelizaci klientů. Pozitivně pak působí na dotazované terapeuty některé případné přínosy, které by hagioterapie mohla mít. Je to zvláště působení v oblasti hodnot a morálních dilemat. Dále pak také v oblasti upevnění kulturních kořenů, zpestření programu. Pozitivně je vnímáno také projekční vyuţití biblických příběhů či moţnost otevření některých osobních témat klientů, které se týkají např. víry, sebepoznání, naděje, respektu atd. Ačkoli je působení hagioterapie v oblasti hodnotového systému drogově závislých klientů vnímáno terapeuty pozitivně, existuje zde určité dilema, které dotazovaní uváděli. Tím byly také jejich postoje negativně ovlivňovány. Jedná se o to, ţe terapeuti vnímají, jako velmi podstatný, nácvik sociálních dovedností. Hodnoty jsou pak dle jejich názoru aţ jakousi nadstavbou v hierarchii částí programu. Podobně tedy vnímají i hagioterapii. Vymezení časového prostoru pro další novou činnost je v komunitě velmi náročný proces a nesetkává se u terapeutů s kladnými postoji. Postoje terapeutů jsou dále pozitivní, pokud se mluví o vyuţití biblických či jiných příběhů při práci s klientem. Zvláště jsou-li pouţívány projekčně a daný terapeut je správně interpretuje.
87
Použitá literatura BETTELHEIM, B. 2000. Za tajemstvím pohádek. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. FRIEDLOVÁ, A. 2007. Hagioterapie. Diplomová práce. Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. FROMM, E. 1993. Budete jako Bohové: Radikální interpretace Starého zákona a jeho tradice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. KALINA, K. 2008. Terapeutická komunita: obecný model a jeho aplikace v léčbě závislostí. Praha: Grada Publishing. KALINA, K. et al. 2003. Drogy a drogové závislosti 1: mezioborový přístup. 1. vyd. Praha: Úřad vlády české republiky. KALINA, K. et al. 2003. Drogy a drogové závislosti 2: mezioborový přístup. 1. vyd. Praha: Úřad vlády české republiky. KOOYMAN, M. 1993. The Therapeutic community for addicts: Intimacy, parents involvement and treatment success, Swets en Zeitlinger, Amsterdam. KRATOCHVÍL, S. 2005. Skupinová psychoterapie v praxi. 3. vyd. Praha: Galén. KŘIVOHLAVÝ, J. Biblioterapie. Československá psychologie, 1986, roč. 5, s. 472-478. PITLACHOVÁ, K. 2006. Psychologické aspekty hagioterapie. Diplomová práce. VŠ Masarykova univerzita Brno. REMEŠ, P. Bible a psychoterapie. Psychologie Dnes, 2000, roč. 2, č. 2., s. 22-23. STRAUSS, A., CORBIN, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Nakladatelství Albert. UHOLYEVA, K. 2001. Hagioterapie. Závěrečná absolventská práce. Olomouc: Caritas – Vyšší škola sociální. VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. Praha: Portál. ŢIŢLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita.
http:// www.hagioterapie.cz
88