Gymnázium a Střední odborná škola, Rokycany, Mládežníků 1115 Číslo projektu:
CZ.1.07/1.5.00/34.0410
Číslo šablony:
V/2
Název materiálu:
Pracovní list
Ročník:
4., Maturitní seminář z dějepisu
Identifikace materiálu:
JEZ_52_PL_Machar-vzpomínky_3
Jméno autora:
Jaroslava Ježková
Předmět:
Dějepis
Tématický celek: Anotace:
Pracovní list je zaměřen na rozbor a následné porozumění. Jedná se o memoárovou literaturu. Obsah úryvku dokládá společenskou atmosféru v Rakousku na přelomu 19. a 20. století.
Datum:
30.9.2012
.S. Machar – Konfese literáta Konfese literáta jsou memoárovým dílem známého českého básníka. Uvedený úryvek líčí poměry v době vypravěčova dětství a studentských let. Rázem se změnil celý můj život zde. Všecko bylo jiné, lepší. Rodičům se vedlo dobře a my děti cítily účinky toho blahobytu. Jiný rodinný život nastal: měli jsme otce doma. Měli jsme malé hospodářství, pole, koně, krávu, kozu, slepice, husy, psy. Krajánci přicházeli, a za večerů sedalo se před mlýnem a vypravovalo se. I ve škole bylo jinak. Byla naproti mlýnu, jen přes silnici, čistý, bílý domek opletený vínem, zahrádka byla kolem a tam stála řada úlů. A ve škole byly jen dvě třídy, hoši s děvčaty pohromadě v každé, a mě dali znova do třídy prvé. A pan učitel Svoboda byl malý, oholený, šedivý pán, jeden z oněch ještě pedagogů, kteří byli kdysi učitelskými mládenci, potom se dostali na vojnu a s praktickou znalostí života a světa a vojenskou disciplínou vraceli se do školy. Pan Svoboda byl dvacet roků u vojska bubeníkem, znal Uhry, Halič, Itálii, byl vášnivým muzikantem a vedle toho medikem celé vesnice. Večer sedával před mlýnem s námi, rád poslouchal a rád vypravoval. Se svými vědomostmi ze školy nymburské jsem se stal ovšem fenoménem třídy, psával jsem předpisy na tabuli a dával jsem pozor při čtení, mezitímco pan učitel se šel dívat na včely anebo šel hrát někam na svatbu... Z věd školních mi nepřibývalo nového pranic - a snad to bylo příčinou blaživého pocitu a přispívalo k harmonii tehdejšího života mého. Neboť zmizely i ty mučivé chvíle skepse nymburské, byl jsem vrácen svým legendám, povídkám a pohádkám - byl jsem znova úplným dítětem. Svět a život, zdálo se, šly někudy mimo tu idylickou krásnou vísku... Vím jenom, že jsme se po několik teplých večerů dívali na obrovskou kometu a že dorostlí věštili z ní války, mor a hlad; potom zaletly tam zvěsti o hrozném rozvodnění Berounky a pan učitel sbíral po vesnici milodary na nešťastné postižené. A že za několik dní nato přinesl Pražský deník a já že to byl, jenž předčítal ve škole seznam kvitovaných příspěvků ze Mcel, - a tam že tenkrát jsem spatřil poprvé vytištěné i své jméno vlastní. … Gymnázium... Začala tedy řada úmorných suchých let; vydali jsme svěží své duše napospas šedivému, bezcitnému a bezohlednému systému, jenž nás přímo nutil býti pokrytci, lháři a podvodníky; spjali nás do svěrací kazajky paragrafů, jichž nedbání a překročení hrozilo míti osudný vliv na celou příští životní existenci; ode dne ke dni, ba od hodiny k hodině potáceli jsme se v nervózním rozechvění, neboť člověk nikdy nebyl jist, že ví vše, nač bude
tázán, nikdy nebyl jist, že mu nesedí strašné zločiny v kompozicích a úlohách; dali nám klapky na oči, abychom neviděli svět a život, a do duší nám cpali abstrakce, věci neživé a nicotné trosky mrtvých světů, které jsme po letech musili všechny zapomenout, abychom byli lidmi a mohli vůbec žíti; valná část učitelů, nervóznějších ještě než my, spjata pouty paragrafů jako my, v privátním životě mnohdy nešťastných a ztroskotaných, neubránila se, aby nám nedala cítiti rozmary svých nálad - ach, ovšem tohle všecko neuvědomí si člověk rozumem a ne hned v primě..., ale cítí to, a neuvědoměně poznatky ty usazují se jako hořký kal na dně duše, a kdykoli se tam vzpomínka ponoří, vždy na ně naráží, vždy jej rozvíří... Strašným vězením byla mi ta škola: blýskl -li můj pohled z té síně oknem ven a zachytil tam na nebi bílý nadmutý mráček, vždy mnou prochvěla touha po volnosti, po lukách a lesích, po mém ztraceném ráji... V neděli odpoledne putovával jsem přes Karlín podél oblouku Vltavy na Ďáblický vrch, usedával tam na skálu a díval se k severovýchodu: odtamtud jsem viděl věže brandýského kostela a zámku a chrámu Panny Marie v Staré Boleslavi... Profesorem náboženství byl páter Dorovín. Krasavec, elegán s koketně načesanými vlasy, bílou pěšinkou vprostředku temene, modrýma očima třicetileté ženy pod křišťálovými brejlemi, rozdělovatel obědů, horlivý sběratel na chrám Svatovítský, první metla a obava celého gymnázia. Přišel do třídy, posadil se, načechral si vlasy, položil před sebe zlaté hodinky s těžkým řetězem, nádhernou tabatěrku, modrý hedvábný šátek, vyňal z kabátu arch Ctiborovy věrouky, vzal šňupec a přednášel. Totiž četl. Stránky měl posety svými poznámkami, a tak četl text a poznámky k tomu, a my musili psát - běda tomu, kdo by se byl chtěl držeti jen předepsané knihy! Četl celou hodinu. Zkoušel pak třikrát za pololetí. Když se blížil čas takové zkoušky, oznámil, že toho a toho dne začne zkoušet, od stránky té a té až do té a do té, pak že to „můžeme vypustit z hlavy a půjdeme dále". V den zkoušky otevřel notes, padl na kterékoli jméno, přečetl je a řadu následujících po něm. A tak například Lepař, Loschner, Liška, Machar, Majer, Max vyšli, postavili se před první lavici, páter Dorovín otevřel svého Ctibora, pohodil hlavou na Lepaře a řekl: „Apoštolové pravdu říci -" a Lepař pokračoval: „mohli, poněvadž ji znali, apoštolové pravdu říci chtěli, poněvadž ji milovali, a apoštolové pravdu říci musili, poněvadž jim tak Kristus Pán poručil -" atd. atd. - do slova vše, jak nám to během šesti neděl nadiktoval. Běda každému, kdo by byl jen jediné slovo vynechal! Examinátor díval se do své knihy, a začal-li zkoušený plavat nebo stylizoval-li si to po svém, zasvítily páterovi oči, usmál se a začal svým suchým humorem ironizovati neštastníka. „Tak vy, Liško, myslíte, že jste učenější než váš profesor? Vy ho chcete korigovat, napravit? Vám to nedostačí, jak jsem to nadiktoval? Víte, do věrouky se nedá přibásňovat pranic. Svou stylizaci ukažte například v českých úlohách -"
(Páter Dorovín věděl přitom, že I.iškova stylizace českých úloh není zrovna brilantní.) Čím kdo rychleji mlel své penzum, tím bylo líp. Drmolil-li jednotvárně, bez přízvuku, a jen v momentové pauze lapil dech a hned ujížděl dále, bral páter Dorovín šňupec, kýval hlavou, napsal známku… (Machar, J.S: Konfese literáta, Praha, Československý spisovatel, 1984)
Otázky: 1. Kdo byl J.S. Machar? Zařaďte tuto osobnost do širších souvislostí. 2. Které důležité události se staly během Macharova života? 3. Uvedené vzpomínky pochází z doby Macharových studií. Srovnejte Macharovy zážitky z vesnické školy a gymnázia. 4. Jakou představu si o škole tehdejší doby můžete vytvořit? (Sledujte vztah vypravěče ke škole, atmosféru ve škole, prostředí, vyučované předměty, vztah učitelů a žáků). 5. Po generaci, jejímž představitelem je J.S. Machar, vstupuje do literatury tzv. generace buřičů. Zkuste v uvedeném textu najít jevy, proti nimž „buřiči“ vystupovali. 6. Srovnejte poměry na gymnáziu s úryvkem z pamětí S. Zweiga. Opakování – souvislosti: 1. Vysvětlete pojem Manifest české moderny a objasněte Macharovu roli v něm. 2. Jaká tematika se objevuje v Macharově díle? 3. Znáte z pozdější doby situaci, kdy se spisovatelé obracejí k politice?
Ne že by naše rakouské školy byly špatné. Naopak, takzvané „osnovy" byly po staleté zkušenosti pečlivě rozpracovány a pokud se interpretovaly poutavě, mohly se stát základem pro plodné a vcelku univerzální vzdělání. Ale právě pro onu přesnou plánovitost a její suchopárný schematismus se naše hodiny stávaly strašlivě nudnými a umrtvujícími, chladným nástrojem výuky, jenž nebral v úvahu jedince, a pouze ukazoval jako automat s číslicemi „dobře, dostatečně, nedostatečně", nakolik žák vyhověl požadavkům učebního plánu. A právě tento nedostatek lidské lásky, tato chladná neosobnost a kasárenské zacházení byly tím, co nás podvědomě rozhořčovalo. Museli jsme se naučit své penzum a byli jsme zkoušeni, co jsme se naučili; ani jedinkrát za osm let se žádný učitel nezeptal, co my sami bychom se doopravdy rádi naučili, a právě ona podpora rozvoje, po němž přece každý mladý člověk v skrytu duše touží, nám zcela chyběla. Už svým zevnějškem působila naše školní budova chladně; byla to typická účelová stavba, spěšně, levně a bezmyšlenkovitě slepená před padesáti lety. Tato učební kasárna s
chladnými, špatně vybílenými stěnami, nízkými třídami bez obrazů či jiných ozdob, jež by potěšily oko, se svými celou budovou páchnoucími záchodky, připomínala starý hotelový nábytek, který už používali nespočetní před námi a další budou používat zrovna tak lhostejně či s nechutí; ještě dnes nemohu zapomenout na onen zatuchlý puch,…, kterému jsme říkali erární zápach, na onen puch přeplněných, přetopených, nedostatečně větraných místností, puch, který se člověku nejprve pověsil na šaty a potom na duši. Seděli jsme po dvou, jako trestanci na galéře, v nízkých lavicích, které nám křivily páteř, a seděli jsme, až nás kosti brněly; v zimě plápolalo nad našimi knihami modré světlo nekrytých plynových hořáků, v létě naopak byla okna pečlivě zastřená, aby se oko nemohlo poněkud snivě pokochat čtverečkem modravé oblohy. Ono století ještě neobjevilo, že mladá nezformovaná těla potřebují vzduch a pohyb. Desetiminutová přestávka na chladné, úzké chodbě, po čtyř nebo pětihodinovém dřepění, se považovala za dostačující; dvakrát v týdnu nás zavedli do tělocvičny, abychom tam při pečlivě zavřených oknech nesmyslně pobíhali kolem dokola po prkenné podlaze, nad níž se při každém kroku zvedal prach na metr vysoko; tím bylo hygieně učiněno zadost, stát vůči nám splnil svou povinnost „mens sana in corpore sano". …. Na neutěšenosti onoho podniku nenesli vinu ani naši učitelé. Nebyli dobří ani zlí, nebyli to tyrani, ale ani kamarádi ochotní pomáhat, nýbrž chudáci, kteří se otrocky drželi schématu úředně předepsaných osnov, splnili své „penzum" jako my to své a byli šťastní jako my to jsme cítili zřetelně - když se v poledne ozval školní zvonek, který je i nás osvobodil. Neměli nás rádi, nechovali k nám nenávist, a proč také, když o nás nic nevěděli; po několika letech znali jen nemnohé z nás podle jména, o nic jiného než zjištovat, kolik chyb „žák" udělal v poslední úloze, se nemuseli starat. Seděli nahoře za katedrou a my dole, oni se ptali a my jsme museli odpovídat, jinak mezi námi žádná spojitost neexistovala. Neboť mezi učitelem a žákem, mezi katedrou a školní lavicí, tím očividným nahoře a očividným dole, byla neviditelná bariéra „autority", která bránila jakémukoli kontaktu. Aby učitel považoval žáka za individualitu, která vyžaduje zvláštní přístup ke svým odlišným vlastnostem, nebo aby dokonce, jak je to dnes samozřejmé, o něm psal zprávy, tedy pozorovatelské posudky, to by tehdy dalece překračovalo jeho pravomoc a jeho schopnosti, stejně jako soukromý rozhovor by zase oslaboval jeho autoritu, protože to by nás žáky až příliš stavělo na stejnou úroveň s ním, s „představeným". Nic tak necharakterizuje naprostou absenci duchovního a duševního vztahu mezi námi a učiteli jako to, že jsem všechna jejich jména a obličeje zapomněl. (Zweig, St. Svět včerejška, Praha 1994, ISBN 80 -85639-29-7)
