GRAFIKA K DÍLU FRANZE KAFKY Léta šedesátá
Uţ od mládí mne přitahovala idea doprovodu literárních děl, ale chtěla jsem to dělat jiným způsobem: „rimbaudovským“ mnohonásobným proţíváním obsahu textu, ztotoţněním se s autorem, intensivním vnímáním a dokonce předjímáním. Takovou zkušenost jsem proţila koncem roku 1963, kdy jsem začala připravovat svou diplomní práci na AVU v Praze. Měla mít část grafickou a část malířskou, přešla jsem totiţ z atelieru malby prof. Součka do atelieru grafiky, kde nás učil obětavý grafik Ladislav Čepelák. A tak jsem si vybrala úkol vytvořit kniţní ilustrace, v malířské části pak vznikl triptych velkých strukturálních obrazů Poutníci. Můj důvěrný vztah ke knihám mi jen ztěţoval nalezení vhodného textu. Chtěla jsem najít vnitřní kontakt s autorem, kterého ještě neznám, pokusit se proţít jeho svět tak, aby se stal mým, pak z té vize vydobýt představy, které by se daly převést na papír. K tomu mi napomohlo ovzduší bratrské spolupráce mezi studenty. Knihy a myšlenky kolovaly mezi námi horečně rychle, a tak se mi dostal do rukou strojopis ze samizdatu: nově přeloţené povídky Franze Kafky MALÁ POZOROVÁNÍ. Během jedné noci jsem je proţila a můj autor byl nalezen. Nejvíce mne k němu přitáhla jeho metoda psaní, která se k mému velkému úţasu plně shodovala s mými vlastními zápisy snů, které jsem si několik let dělala. Potvrdila se mi tak moje metoda vnitřního vidění, jak jsem tomu pro sebe říkala, a byla jsem překvapena, jak blízko k zápisům snů mají povídky Kafkovy, jak mnohé postupy se aţ zázračně shodují. Mé zápisy snů, shrnuté pod názvem „SENNÍK“ z let 1960 - 1963, čteny jako symboly či metafory ţivotních situací, dokládaly mou tehdejší vnitřní příbuznost s později poznaným autorem. Mnohé prvky byly obdobné, podivuhodně se kříţily a prostupovaly, mohla jsem Kafkovy představy proţívat tak ţivě, jako by to byly další moje vlastní sny. Mou volbu ovlivnilo i místo: naše společné město Praha. Místa, o nichţ snil Franz Kafka, jsem znala kámen po kameni, a tak nebylo pochyb a nebylo vyhnutí. Obstarala jsem si díla Kafkových současníků, četla i moderní prozaiky, abych poznala jejich metody práce a zdroje inspirací. V textech jsem hledala vnitřní souvislosti a vztahy, které by nejlépe odpovídaly stavům vědomí, které jsem nalézala u Kafky. Tak jsem se dobrala k rozlišení: kromě úsekového vidění Malých pozorování tu existuje velkoryse postavená vize ZÁMKU, dílo rozsáhlé a syntetizující, plné zdánlivě záhadných vizí a symbolů, přitom zaloţené na skrytých pilířích vysokých lidských hodnot, obsahující vlastně nový řád ţivota i myšlení. Pokusila jsem se tedy promýšlet výtvarnou představu Kafkova Zámku jako syntézy hlavních dějových uzlů vizí, a vyšlo mi z toho nakonec jedno grafické dílo. Nejprve jsem pročítala po večerech texty se skicákem v ruce. V první fázi vznikaly série poznámek jako malé skicy stavů vědomí, které jsem při četbě proţívala. Kaţdá povídka pro mne znamenala jistý stav vědomí, jakoby to byla jedna
1
ohraničená oblast, jistý velmi přesný a určitý pocit. Vybírala jsem si povídky námětově hodně různorodé, aby okruh představ byl co největší. Pak, kdyţ se to v mém vědomí samo ujasnilo, přišla druhá fáze - větší přípravné kresby. Ty byly hlavním polem, kde se mohly shromáţdit všechny zápisy o vnitřních zkušenostech, kde jsem mohla dělat analýzy, podle mně obdobné Kafkově metodě psaní. Byla jsem přesvědčena, ţe ta sloţitá technika strukturální malby a kresby vychází ze stejného kořene jako Kafkovy intuiční záznamy. Na realizaci těchto větších podkladů k pozdějším grafickým listům jsem pouţila techniku, kterou jsem si vymyslela při práci na cyklech kreseb, grafik a obrazů GEOMETRIA SPIRITUALIS. Ten vznikal současně, také v mém tehdejším sklepním atelieru poblíţ Kampy, kde ještě voněl pop po bývalé ševcovské dílně a vrkali holubi na dvoře. Zde se mi vţdy podařilo najít klid a soustředění. Připravovala jsem si podklady na kaţdou věc zvlášť. Nejprve tenký reliéf z akronexu, coţ byla mléčně zbarvená tekutina na bázi VAC, která na vzduchu pomalu tuhla a dovolila jakékoliv zásahy do povrchu. Takové podklady jsem pak pokrývala akvarelem či ředěnými tušemi, vymývala, prorývala silně či slabě různými nástroji, vrstvila místy shluky čar či odkrývala tvary, dané strukturou materiálu. Postupem práce detailní kresba pomohla na povrchu barevného podkladu vykouzlit fantazijní představy, podvědomě vázané na Kafkův určitý text. Ukazovala se mi bizarní směs obrysů předmětů, zákoutí města, postav, tváří, stínů a světel, nalézala jsem obsah i formu budoucích grafických konfigurací v takovém tichém dobrodruţství na ploše přede mnou. Fantazijní představy plynuly jedna z druhé, přestala jsem vnímat čas. Konečný cyklus, který jsem si pak vybrala k realizaci grafických listů, obsahoval 10 kombinovaných kreseb na papíře formátu cca 60x40 cm. Brzy se pak octl v majetku Památníku národního písemnictví v Praze, ještě předtím, neţ jsem dostala do ruky svůj diplom. Třetí fáze - realizace grafických listů - byla opět závislá na nové technologii. Uţívala jsem akronexu k lepení určitých částí na povrch zinkové desky, kaţdá grafika se tak stala drobným reliefem a bylo dost obtíţné ji dobře vytisknout. Přípravné kresby byly větší, grafické listy měly menší jednotný rozměr. Velký list Zámek se vymykal zpracováním i formátem z celého cyklu a uzavíral jej. V grafických listech jsem pak jednotlivá témata zjednodušovala, snaţila jsem se jim dát souznějící charakter tak, jako literát tříbí svůj jazykový styl. Práce na nich trvala přes půl roku, kaţdou jsem tiskla v několika variantách. Vzájemným porovnáváním tisků vyplynul pak konečný účin celého cyklu. Myslím, ţe jsem měla s Kafkou společnou i naprostou osamělost, kdy nikdo z mých blízkých neviděl nic z toho, co jsem dělala. Doplněním a završením cyklu byl velký list Zámek, komponovaný jako jediná vize, shrnující podle mne to podstatné, o čem Kafka v románu psal. Na přípravné kresbě jsem pracovala 14 dní, na samotné tiskové desce tři týdny. Zpracovávala jsem dojmy z textu, proţívaného celý rok, takţe výsledná představa se utvářela dlouho. Hrdina K. vchází do podivného uzavřeného světa, kde stále něco hledá, a dějí se tu příběhy snové, nelogické, s nímţ se K. smiřuje, snad i proto, ţe je stále sledován. Celou plochu grafiky jsem pod dojmem temnotného propojení příběhů zpracovala tak, aby při pozorném zkoumání a čtení mohl divák hlavní epizody a jejich postavy na povrchu tisku nalézt a sledovat je v časové návaznosti. Zpočátku jsem hledala způsob, jak zobrazit celé městečko i se zámkem, to byla pro mne ta nejtěţší věc, Napadlo mne hledat pomoc v dílech předků, v umění
2
starších generací. Začala jsem chodit do knihovny Památníku národního písemnictví na Strahově a prohlíţet vzácné barokní a renesanční tisky, pokreslila jsem dva sešity tušovými perovkami podle starých rytin, aţ jsem přišla na to, jak vytvořit jakýsi syntetický prototyp malého městečka s neforemnými přízračnými obrysy zámku, kde je moţno nalézt klikaté uličky a temná místa pobytu hrdiny K. a jeho dvou nohsledů. Ten vchází branou v levém dolním koutě grafiky, podél temných domů přichází do ubytovacího hostince, který je zobrazen v průřezu, takţe vidíme i do výčepu, kde se setkává s Frídou. Přízračné děje se odvíjejí v bizarní spleti domků a uliček, kde ve stopách hrdiny K. se ocitají jeho dva nerozluční sledovači. Divák je můţe nalézt na saních, na střechách, v důleţité parní lázni, za komíny, v uličkách i ve starém hostinci u výčepu. Městečko tone v šeru a je obklopeno tmou, vynořuje se ze sametově hluboké černi noci.J e sice zasněţené, ale stále v oparu mlhy, a tak barevnost z toho vyplývá - celý list jsem tiskla v hnědých a černých barvách, typických pro starý rembrandtovský šerosvit, který jsme tehdy milovali v obrazech. Tím jsem chtěla zdůraznit celkové působení Kafkovy vize i této grafiky: ono „vynoření se snů ze sna“, a moţná i konečné poznání snovosti našich ţivotů... V kafkovských vizích jsem se tehdy cítila jako doma. Jeho pocity a proţívání situací jsem v té době popsala jako „pocity, společné naší generaci: bloudění, hledání, labyrintovost a spletitost lidských cest, nevysvětlitelnost osudů, záhadnost příběhů, podivnost soudů, nemoţnost ospravedlnění, fantastičnost snů.“ To jsme proţívali všichni nejen jako studenti, ale i jako občané země, okupované a vysávané neviditelnými chapadly obrovského stranického aparátu. Kde by mne bylo tehdy napadlo, ţe o mnoho let později (po podpisu Charty 77) budu moci na vlastní kůţi zaţívat ono sledování a kontroly v bytě i v mé práci, výslechy, kruté výhrůţky a restrikce, dlouholeté omezování osobních svobod, vzdělání i zaměstnání. Z těchto proţitků vznikly mé další cykly obrazů, kreseb a grafiky pod názvem „VIZE ZNIČENÉ CIVILIZACE“ (1975 - 1978). ------------Ale dnes pochybuji, ţe díla, vzniklá na základě těţkého psychického nátlaku, jsou tím skutečným uměním, které by mohlo člověka osvobodit.
Podle starého zápisu z roku 1986 D. Puchnarová, leden 2007
3
KONFIGURACE K VERŠŮM F. HALASE
POTOPA – HLAD (VYDAVATELSTVÍ BLOK BRNO 1965)
O POSTUPECH MÉ PRÁCE Dana Puchnarová 1964
Pro nakladatelství Blok v Brně mne doporučil básník Václav Renč. Viděl mé práce v atelieru a poznal mou velkou příchylnost k poezii. Halasovy metafory mi učarovaly jiţ několik let předtím a dělala jsem si pro sebe doprovody k jeho básním. Z nich vznikla např. litografie k básni Ticho, tištěná v dílně na AVU 1960, návrhy na přebaly jeho sbírek, monotypy z roku 1962. Kdyţ jsem dostala rukopisy obou sbírek od editora Dr. J. Chalupeckého, velmi váţeného teoretika současného umění v našich kruzích, začala jsem se seznamovat s Halasovým světem a jeho zázemím. V poslední části rukopisu uvedl seznam knih, které ho inspirovaly, a byly to opravdu obdivuhodně vybrané texty, které nám tehdy samozřejmě škola zatajila. Tu se mi otevřel docela nový svět, všechny ty knihy jsem si po přátelích půjčovala a pročetla před započetím práce na ilustracích. Protoţe mne samozřejmě tyto knihy velmi ovlivnily, uvádím zde jejich seznam, který je vlastně Halasův: B.Bridel: Rozjímání o nebi v noci na jitřní, Co Bůh? Co člověk? Co já - co ty, Křesťanské učení o posledních věcech člověka Angleus Silesius: Poutník cherubínský W. B. Yeats: Objevy - Tajemná růže J.Vašica: České literární baroko Nietzsche: Tak pravil Zarathustra Platon: Symposion aj. Leon Bloy: Zoufalec, Poutník Absolutna, Ta, která pláče Aristoteles: Poetika Jan z Kříže: Výstup na horu Karmel Knut Hamsun: Hlad K. Emmerichová: Utrpení našeho Pána, Dopisy Kateřiny Sienské, Vyprávění o Františku z Assiísi z pera bratra... Kvítky sv. Františka Bible - Potopa
4
Poté co jsem se seznámila s kořeny této poezie, coţ trvalo mnoho týdnů, pročetla jsem celou sbírku pečlivě znovu a zaznamenávala jistá slova, jistá spojení a vztahy, a zároveň jsem k nim kreslila malé skicy. Z těchto náčrtů se vyvinulo k dalšímu zpracování asi 20 témat. Přitom jsem přemýšlela o těch nejsilnějších obrazech Halasových veršů, které se mi vryly do paměti: „ Nezacpi uši, věk náš řičí, zamotán v střevech výbuchů-věř, v šachtách víry věční dříči roztrhnou slizkou ropuchu, jež vypocuje krev a zlato na plínky dětí, chudých šat. Rozbij tu tlamu,co civí na to...“ A dále: „Kosti trčí z milovaných knih, plač Nadávej na ten svět...“ Nebo: „Chudáčku z Assisi tady ani ptáci nezpívají Dej ať svět střelí si jednu do břicha Kam ale složit hlavu chudí mají.“ Velmi na mne zapůsobily obrazy jako: „Stavitelko kostnic, shazovačko korun. soudný den hrá na šalmaje, lásko chudých MISERERE“ nebo další: „Hrdlořez mor Zadkem moru vytřena Je bídy krajina...“ „Ni co ta... Ni co ta... Smrti Poselkyně ticha .... roucho plné zmaru… Věznice strasti... Neřádstvo těla rozpadlého“ Neobvyklá slova začala přitahovat mou pozornost a začala jsem si uvědomovat jejich hlubokou vnitřní závislost na barokní obraznosti. Slova jako SMRTHOLKA, BROKÁTOVOU PLESNIVINOU, LEDOVITOU UMRLČINOU, NEŠTOVIČNOU PRAŠIVINOU silně podněcovala mou fantazii, dokázala jsem si rychle představit, jakým způsobem udělám jejich výrazy, jakou technikou mohu to vše zvládnout.
5
Halas ve svých poznámkách v rukopise nechal mnoho jen lehce nahozených veršů, například: „ hvězda smrtonoš... jak je nacpán svět mršinami.. ...duchovní mor.... Kde smrti je tvůj dluh ?..... ... sám v mlýnici protikladů... skryté zjevným učinil atd..... K tomu jsem si našla ve Steyerových Písních o mukách pekelných (Vašica) smrtelně drásavé obrazy, které dozajista podnítily Halasovu fantazii: „Rozškleb se tlamo pekelná zatemnělá jeskyně buď mi aspoň dnes zřetelná ať vkouknu do tvé síně neb mám bídu všemu lidu zatracenců malovat jejich muky, ďáblů hluky všem vykontrfektovat.“ „Pejcha co holub nadutá v šarlatě tu obchází smilstvo nevěstka smrdutá... Hněv, by ses rval, žrádlo bys žral, skrbnost bys bral, popouzí…“
atd.
V rozvrzích ke Hladu F. Halas prozrazuje své oslnění protiklady temnot a světla, a tuto jeho inspiraci duchem i původem jasně barokní mi potvrdil v rozhovorech i jeho syn pan F. X. Halas. Ty všechny uvedené knihy měli doma v knihovně v Praze a později v Brně. V duchovní situaci 60. let se drastické barokní metafory přiblíţily dobře našim pocitům, a abych mohla ducha baroka lépe proţít, studovala jsem v Památníku národního písemnictví na Strahově na rytinách staré bitevní scény, válečné nástroje, sbírky a rytiny přírodnin, knihu Technica Curiosa, starou anatomii, herbáře, astronomické a zeměpisné atlasy (dva sešity perokreseb). Pro proţívání válek jsem studovala soubor Dürerových dřevorytů Apokalypsa, Boschovy obrazy, fotografie z bojišť I. světové války, knihy válečných reportáţí. Pak jsem se pustila do druhé fáze práce: několik desítek kombinovaných kreseb na předem připraveném podkladě. Byly pracovány dost sloţitě barevně, také perokresbou, tušemi. Průběh této práce byl pro mne dramatický. Vycházela mi celková koncepce jako cesta od naprostého chaosu k řádu, ale jeho dosaţení nebylo v lidských silách v té době moţné. Sotva jsem nějakých 5 dní u tohoto „chaosu“ vydrţela (byly to pokusy „nahromadit ošklivost“, jak psal F. Halas), bylo nutno násilím začít práci od druhého konce, neboť pobývání ve světě temnot mi dělalo značné obtíţe psychického rázu. To vyvrcholilo jedné noci, kdy jsem dokončovala poslední kombinovanou kresbu k tématu CHAOS, jiţ zmiňovaným silným vnitřním duševním převratem, kdy jsem byla dovedena
6
k nutnosti opustit okamţitě vnitřní svět bolesti, úzkostí, strachu z katastrof a duchovního temna. Ve třetí etapě mé práce jsem sloţité velké kresby měla zjednodušit do litografií, zredukovat jejich počet na osm základních, coţ odpovídalo počtu objednaných celostránkových ilustrací, a ve dvou případech se mi podařilo prosadit dvoustrany. Na ty jsem určila protikladná témata, ke kaţdé části knihy jsem dala litografii jako frontispice. Dvě témata jsem umístila samostatně v textu. Po dlouhém váhání jsem zvolila techniku litografie, protoţe byla knihtisku nejblíţe. Poţadavek z nakladatelství byl na dvě barvy. Zvolila jsem černou pérovku jako výrazného nositele obsahu, a sloţitě pracovaný hnědý podtisk. Hnědá je pro mne vţdy barvou země, má v sobě jistou pevnost, pan F. X. Halas v ní viděl barvu fašismu, neboť jeho otec ty sbírky chápal jako protifašistické. Navrhla jsem přebal knihy jako kombinaci ze dvou témat - Chaosu a Nebeských výšek, tedy z témat první a poslední dvoustrany a písmo titulků na přebalu jsem napsala ručně jako velkou předlohu, která se dále zpracovávala fotograficky. Přebal je vlastně spojením výtvarné symboliky celé knihy v jedno. Plátěná vazba má slepotisk se stylizovaným motivem kresby Kříţ – ţebř - s poslední příčkou Kristem... Typografickou úpravu jsem navrhla podle rukopisných listů F. Halase na formát A5, sazba cicero Didot, vše jsem komponovala na střed, aby čtenář byl co nejméně rušen. Dbala jsem na to, aby stránky byly vyváţeny a aby kniha byla doprovázena těmi nejsilnějšími symboly, vybranými z několika desítek témat, které by mohly koncentrovaně působit na city čtenáře. Můj výtvarný doprovod nazval nakladatel pan Vokolek konfiguracemi, coţ je myslím velmi výstiţné označení. Tato práce znamenala v mém vývoji podstatný přelom. (Uvědomovala jsem si to silně při vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 do našich zemí, a později, kdyţ jsem proţívala situaci kolem Charty a byla posléze diskriminována.) Byla pro mne odrazovým můstkem, poučením i posílením, otevřením brány do duchovního světa, tak důleţité pro mou další cestu v ţivotě i v umění.
7
SLOVA TÍHY A NADĚJÍ V POEZII BÁSNÍKŮ 20. STOLETÍ HALAS - MÁCHA - THÁKUR
Vytvoření konfigurací k tak silné poezii jako jsou verše básnických sbírek Fr. Halase POTOPA / HLAD / BÁSNĚ Z VÁLKY bylo pro mne něčím jako překonání vlastních mezí a završení jedné fáze duchovního vývoje, která nutně musela přerůst ve vlastní protiklad. Končila jsem studia na praţské AVU, přátelila jsem se s širokým okruhem praţského „undergroundu“, se skupinou tzv. strukturální malby, stejně nás všechny trápilo zoufalství z necitelného diktátu totality, nedostatku informací, nemoţnosti kontaktu se svobodným světem na západě. Tím více jsme si cenili toho, co vyzařovalo autenticky proţitky duše a vědomí - a právě poezie F. Halase působila na nás jako zjevení. Jezdívala jsem za vzděláním k rodině Němcových, kde se scházeli Plastic People a konaly se filozofické semináře, za nakladatelem Vl. Vokolkem do Pardubic, za Floriany do Staré Říše. Tak jsem se setkala s básníkem V. Renčem, právě propuštěným z dlouholetého utrpení v kriminálu. V mém sklepním atelieru na Kampě v Praze prohlíţel mé obrazy a vznikající strukturální kresby k povídkám Franze Kafky a náhle řekl: „Vy budete dělat básně Františka Halase, spolupracuji s Blokem v Brně a někoho takového hledáme“. Kvůli tomu jsem se setkala s teoretikem Jindřichem Chalupeckým, který redigoval pozůstalost Halasovu, také se synem básníka PhDr. F. X. Halasem ještě v Dejvicích. Objasnili mi okolnosti vzniku veršů i různé peripetie Halasova ţivota, zároveň i mnohé z filozofie umění, coţ nám na vysoké škole citelně chybělo. Dostala jsem do ruky i originální Halasovy rukopisy, abych podle nich mohla provést typografickou úpravu knihy. Pak začalo neuvěřitelné a zároveň utajené dobrodruţství - něco jako vnitřní bitva na mnoha frontách najednou. Šlo především o to poznat vše, z čeho Halas vycházel, co uváděl ve svých Poznámkách ke kaţdé sbírce: Aristoteles, Platon, Plotin, Jan z Kříţe středověká mystika, barokní poezie - hlavně Angelus Silesius a Bridel, z nichţ čerpal závratně vznešené i drasticky hrůzné vize, metafory válečného děsu. Pak zmiňoval Leona Bloye a Maritaina - (jehoţ spis Umění a scholastika ovlivnil i malíře Mikoláše Medka a Jiřího Valentu v 60. letech). Další fáze práce znamenala výběr témat, zároveň hledání vhodné techniky v menších kombinovaných kresbách, pak velké kresby a zároveň vytváření propalovaných a zašívaných strukturálních obrazů. Velké formáty na výšku člověka byly poselstvím i pro mne. (Nejbarevnější z nich - asambláţ „Kříţ - ţebř - Světlo“ byl vystaven na V. Biennale Christlicher Kunst v Salzburku 1966 a reprodukován v knize o evropském sakrálním umění). Práce na Halasovi mi přinesla jedné noci roku 1964 naprosto neracionální hluboký vnitřní převrat, kdy celé mé podvědomí se vzbouřilo proti katastrofickému proţívání světa. Jiţ nikdy jsem se nemohla k té temné epoše vrátit a začala jsem pracovat s čistými liniemi a čistými barvami. Dokončila
8
jsem „Bílé obrazy“ a „Bílé monotypy“ a začala cyklus „Geometria Mechanica“, inspirovaný myšlenkovým řádem matematiky, deskriptivní geometrie a filozofií, která podporuje sílu lidského ducha. Proţila jsem na sobě, ţe umění je práce s vědomím člověka a ţe to vyţaduje velkou opatrnost k tomu, co druhým ke vnímání předkládám. Halasova kniha veršů POTOPA / HLAD vyšla r. 1965 v nakladatelství Blok v Brně. Pro náš národ mohla být i vizí další invaze v r. 1968. Alespoň v mé velké kresbě Anděl potopy /dnes v majetku AJG Hluboká/: anděl s ohnivým mečem bojuje proti hlavním tanků a “všemu neřádstvu“ v duších s halasovskou urputností dodnes. Cyklus litografií k MÁJI K. H. MÁCHY vznikl o řadu let později 80. letech na podnět skupinky sběratelů umění. Ţila jsem v jiţních Čechách, měla jsem za sebou podpis Charty 77 a sledování i vyšetřování státní bezpečnosti, pracovala jsem na cyklech Vize zničené civilizace a UTOPEIA. Máchovská symbolika věčného putování, prostor hledání, splývání se zemí, přírodou, vrcholící v proţitku bytí sama v sobě otevírala prostor duchovní svobody, která je s námi všude,protoţe je v nás“. Hluboce a šťastně jsem proţívala univerzální kosmické vanutí závěru Máje, rozšíření vědomí, blízké východnímu myšlení. Některé výtvarné formy přešly sem z mých volných cyklů (Hlava - vězení, Člověk - torzo). Volila jsem černou a modrou pro jejich, vnitřní význam: sametová hloubka, váţnost, tajemství, smutek a úderná síla černé, prostor nebes, nekonečna, naděje, touhy a věčnost modré. - Cyklus nebyl nikdy vystaven ani publikován. Máchovská myšlenka prolíná i moje fotomontáţe s kresbami OBLAKA, která končí Máchovými verši o zemi milované, jediné vlasti. Souvisí to s bolestí naší generace, která ţila v neviditelném duchovním vězení a mnozí z přátel i ve vězení materiálním. V té době jsem podepsala u Dr. Věry Jirousové text Charty 77. Nedlouho potom se ozval zástupce skupin brněnské jogy s návrhem vydání cyklu barevných grafik ke GÍTANDŢALÍ RABÍNDRANÁTHA THÁKURA, jehoţ dílo se nesmělo veřejně vydávat. Prostudovala jsem Thákurův ţivotopis dokonce v ruštině, a všechnu jeho poezii, co jsem sehnala po známých. Vznikla řada akvarelů, často s vpisovanými verši. Litografie - aţ šestibarevné - vycházejí z čistoty zářivých básníkových symbolů, objevujících krásu v drobných maličkostech, z jeho opojení přírodou, ale i z procítění všelidské sounáleţitosti a pomáhajícího bratrství. Tak se pro mne vnitřně uzavírá oblouk halasovských vizí (Hmota touţí po Duchu, Země touţí po Výsostech atd.) otevřením nových cest poznání, ukázáním velké svobody, existující stále s námi v našich duších, které nikdy nekončí. Dana Puchnarová (Nakladatelství Blok v Brně)
9
GEOMETRIA MECHANICA A GEOMETRIA SPIRITUALIS
GONIOMETRICKÉ FUNKCE Od roku 1965 byly mé výzkumy vztahy čáry, křivky a plochy inspirovány kresbami počítačů, vystavených na vzorkových veletrzích v Brně - mé myšlení bylo náhle zcela ponořeno do jiné úrovně vnímání. Mé vědomí bylo uchváceno spirituální krásou a poetickým nábojem počítačových kreseb, zvláště záznamy goniometrických funkcí. Stála jsem u těch strojů v úţasu a brzy se jejich kresby objevily v mém sklepním podzemním atelieru na Kampě. Myšlenka na to, ţe lidský mozek a vlastní ruka i oko jsou schopny taká takové výrazové síly, podnítila vznik mnoha mých kresebných i grafických cyklů, nazvaných „Geometria Mechanica“ podle barokního latinského spisu vědců - řeholníků z knihovny kláštera na Strahově. (Tam jsem chodívala prohlíţet staré knihy s rytinami v době mého kafkovského cyklu 1363-64). V nové etapě práce se čistá bílá plocha se stala nekonečným prostorem myšlenkových objevů, jemných pravidelných sítí křivek, dějištěm nových událostí, prostředkem k očištění mysli od emocí, polem bojů, konfliktů i oasou ticha a neporušení. Kresby následovaly vlastní zákonitosti, neseny svými rytmy. V témţe roce vznikly i čisté čárové lepty Křivka klidu, Rotace-otáčení (velké suché jehly s pouţitím matric s dřívějších obrazových a grafických komposic) Kříţení, Postupné rytmy atd. V roce 1966 vznikly pracné a dlouho malované obrazy olejem na hladké ploše plátna, kde barva i křivka mluvily samy za sebe, znamenaly však zároveň vítězství myšlenky nad hmotou, neboť byly samy sebou zhmotnělou myšlenkou. Na mnohokrát lazurované červeně zářící podkladní ploše se vznáší symbol parabol ve tvaru kříţe, uprostřed jemně prosvětlené ohnisko vyzývá k zastavení. Je to nové duchovni poselství - nová transformace starších symbolů, taková soukromá kříţová cesta a zároveň hold matematickým zákonům, které vlastně spoluurčují a ovlivňují naše současné myšlení, filozofii 20. a 2l. století. „Hold kybernetice“ jsem vzdávala v době, kdy byla v tisku zavrhována jako kapitalistická nectnost. Byly to mé první meditační kresby, grafiky a obrazy… Obrazy a grafické listy dostaly po mých cestách nové podněty. Po návratu ze studijního a tvůrčího pobytu v mezinárodním atelieru na jihu Francie, z cest do Holandska a NSR vznikají nové, jiţ barevné kombinované kresby „Křivky“, jeţ daly vznik řadě grafických listů jinotajného významu. Byly zaloţeny na prolínání linií i čistých barev.
10
Tisky z několika desek dávaly moţnost soutisků a násobení, kterou jsem stále více rozpracovávala. Od grafických listů „Pokus o překonání hranice“, „Zámek snů“, „Patafyzický kabinet A. Jarryho", "Velké otáčení", "Veselý kinetista" přes gordický uzel křivek v obraze a grafickém listě „Labyrint světa a ráj srdce“ na motiv J. A. Komenského pokračují násobené otisky „Koruna trpělivosti", „Mao- ce-tungův smích“ a konečně listy „Znaky", jimiţ začíná nový cyklus kreseb, obrazů a grafických listů. Obraz „Pokus o překonání hranice“ (olej, cca 140x100 cm) jsem toho roku dala do Galerie Platýz spolu s několika grafikami cyklu. Bylo to před Vánoci roku 1967. Obraz se k mé lítosti za několik dnů prodal do NSR, takţe alespoň on překonal hranici mezi civilizacemi. Do rušného roku 1968 přicházím s kresbami a obrazy v barvách modré, červené a bílé, jako bych cítila nutnost stmelit národ, zachránit jej před hrozící katastrofou. Témata „Stupnice naděje" se opakují v kresbách, grafikách i v obrazech, nastává období "Dialogu" a „Problémů spoluţití", křivky přebírají roli znaků, významů situací ve vědomí českého národa. Velký obraz „Problémy spoluţití" - ve vlasteneckých barvách - byl vystaven ve slavném Jaře 1968 na výstavě mladých v ÚLUVU v Praze. V té době jsem jiţ pracovala na edicích teologických knih pro ÚCN a zde jsem uplatňovala na obálkách tyto symbolické motivy mých výzkumů významu linie v ploše. Čistotě výrazu linie jsem pomáhala různými křivítky. Byly to nové typy rýsovacích pomůcek, které jsem poţívala asi od roku 1966, kdyţ jsem si je dovezla z cest zároveň s kufrem knih. Čistota výrazu mne fascinovala. Zdálo se mi jedinou moţnou protiváhou v tom světě chamtivosti a násilí, který se kolem nás tiše zavíjel a odvíjel.
CYKLUS GEOMETRIA SPIRITUALIS
Pracovala jsem v těch letech v nově zaloţené liturgické komisi u praţského biskupství církve římskokatolické. Zde jsme realizovali jen málo, ač jsme se týdně scházeli. Nejvíce poučení jsem si v těch letech odnesla ze soukromého studia filosofie a psychologie z knihoven rodiny PhDr. Jiřího a Dany Němcových, kde se scházíval jak krouţek filosofu (Hejdánek, Hejda a další z budoucí „Tváře“), tak i mladí umělci a hudebníci. Zajíţděla jsem často k rodině Florianů do staré Říše, k básníku Renčovi do Fryštáku, s jehoţ dcerou Zuzanou jsme si vzájemně četly své básně, k velmi vzdělanému nakladateli panu V. Vokolkovi do Pardubic i k jeho bratru básníkovi V. Vokolkovi do Děčína. Z těchto kořenů rostla moje snaha vloţit do umění hlubší vnitřní smysl, snaha o neustálé hledání řádu, která se nesla od mých prvních obrazů po vstupu na AVU v roce 1958 aţ po ty kruté časy po vpádu sovětských vojsk na naše území I968. Stalo se to několik dnů po mém návratu z měsíčního pobytu ve Francii (ten jsem si hradila z ceny udělené v roce 1966 ve Folkwang - Muzeu Essen za vystavené grafiky cyklu Geometria Spiritalis.)
11
Spojovala jsem vţdy svou výtvarnou činnost s hledáním skutečné vnitřní hodnoty, proto na mne jiţ v roce 1963 hluboce zapůsobila četba spisu L. Klímy „Svět jako Vědomí a Nic“. H. Bergsona "Vývoj tvořivý", Maritainovo dílo "Umění a scholastika", Platon, Plotinos, Aristoteles. Dávala jsem výraz svým pocitům v poetických textech, které mám řazeny přímo podle témat výtvarné činnosti, a pak ve hře na klavír i na varhany ve venkovském chrámu o prázdninách. Nejvíce mne oslovil v té době P.T. de Chardin, kterého nám tehdy překlady zprostředkoval Dr. Jiří Němec. Nacházela jsem zde tak nesmírné rozšíření vědomí, ţe jsem pokládala za naprosto nemoţné, přičítat umělecké činnosti funkci zobrazující, popisující vnější svět - kaţdá zmínka o socialistickém realismu byla mi výsměchem onomu velkému personalizujícímu vesmíru, onomu úsilí o pokrok evoluce v nás, o spolupráci všech psychických aktivit v noosféře Kaţdá věta P. de Chardina mne inspirovala: U cyklu „Geometria spiritualis“ to byly jeho úvahy "Duchovní moc hmoty" - cituji na př.: „Koupej se ve hmotě, synu člověka. Ponoř se do ní tam, kde je nejhlubší a nejprudší. Potýkej se s jejím proudem a pij z jejích vln. To ona kdysi kolébala tvoji nevědomost - a ona tě donese až k Bohu!" Nebo „Hymnus na hmotu" - cituji: „Buď požehnána, univerzální hmoto, étere bez hranic, trvání bez břehů, trojí propasti hvězd, atomů, a generací, jež stále překračuješ naše těsné míry a zjevuješ nám rozměry boží... …Pozdravuji tě, božské prostředí, nabité tvořivou silou, jako moře zmítané Duchem, jako hlína, oživovaná a hnětená vtěleným slovem… Kdo tě chce dosáhnout, hmoto, musí začít ve styku se vším, co se zde na zemi hýbe a pak pociťovat, jak se mu pod rukama vytrácejí všechny jednotlivé podoby toho, co v nich drží, až se nakonec střetne s jedinou podstatou všeho pevného, sjednoceného.“ Mé praţské období končí vpádem sovětských vojsk, jejichţ tanky nás odřízly od světa a postupně nastolily krutovládu. Odešla jsem vědomě do ústraní, abych pokračovala ve hledání toho, co je daleko nad tím. Cítila jsem toto drastické narušení ţivota národa i duchovní atmosféry tak silně a trvale, ţe jsem volila raději dobrovolnou emigraci na venkov do jiţních Čech. Zde jsem se plně soustředila na výzkum psychologického působení linie, křivek a přímek v ploše, na zkoumání účinků čistých barev, na jejich přechod do prostoru a na obnovování prostorů vědomí, vztahů, skupinových komunikací.
12
GEOMETRIA
MECHANICA
Goniometrické funkce od r. 1965 Od r. 1965 byly mé výzkumy vztahů čáry, křivky a plochy inspirovány kresbami computerů. Toho roku jsem se rozjela do Brna na vzorkové veletrhy, abych na vlastní oči viděla nové stroje, které samy kreslí. Mé myšlení bylo uchváceno poetickým nábojem a spirituální krásou počítačových kreseb, bylo náhle vytrţeno do zcela jiné úrovně vnímání, kdyţ jsem pozorovala vznikání liniových sítí, jimiţ stroj zobrazoval různé GONIOMETRICKÉ FUNKCE. Chodila jsem dlouho kolem těch zázraků v úţasu a několik kreseb jsem si odvezla do Prahy, abych si je ihned vyvěsila v atelieru. Uvědomila jsem si ještě u počítačů, že lidský mozek a vlastní ruka i oko mohou být schopny vytvořit také takové kresby, plné výrazové síly. Ta představa podnítila vznik nových cyklů mých kreseb, grafik i obrazů, které jsem souhrnně nazvala podle barokních výzkumů GEOMETRIA MECHANICA. Studovala jsem totiž předtím renesanční a barokní rytiny ve starých knihách klášterní knihovny na Strahově kvůli mému kafkovskému cyklu a při tom jsem objevila jeden latinský spis řeholníků- vědců, který nesl tento název. V nové etapě mé práce se čistá bílá plocha papíru nebo plátna stala náhle nekonečným prostorem vizuálních i myšlenkových objevů, jemných pravidelných sítí křivek, dějištěm nových událostí, prostředkem k očištění mysli, polem bojů a konfliktů i oázou ticha a neporušenosti. Kresby si vytvořily vlastní zákonitosti, sledovaly svůj jasný řád, neseny určitými rytmy. Bylo to pro mne důleţité zlomové období, neboť jsem během jedné jediné noci proţila silný vnitřní převrat, který mne bez mé vlastní vůle donutil opustit svět drásajících existenciálních pocitů, temných barev a sloţitých plastických struktur a obrátit se k k čisté linii a ploše, nevyjadřovat a nevyvolávat katastrofické pocity, které ubliţovaly nejen mé duši, ale i duším diváků v přítomnosti a budoucnosti. A tak náhle, přes noc jsem opustila to, čím ţila moje generace po ta smutná léta našich studií na Výtvarné škole a pak na Akademii výtvarných umění v Praze. Koncem zimy, tedy počátkem roku 1965 začaly vznikat první liniové kresby, pak serie čárových leptů (Křivka klidu, Rotace- otáčení) a velké suché jehly s pouţitím matric z dřívějších obrazových a grafických kompozic strukturálního období (Kříţení, Postupné rytmy aj.) Následovaly velmi pracné a dlouho malované obrazy, kde barva i křivka mluvily samy za sebe z hladké plochy plátna. Zdálo se mi, ţe mohou být samy zhmotnělou myšlenkou, ţe ukazují vítězství myšlenky nad hmotou, a uzavírala jsem se s těmito sny a představami do samoty jen proto, abych mohla v nich nerušeně pokračovat. Nebyl pro mne důleţitý ţádný názor teoretiků ani dřívějších spoluţáků ze škol či generačních vrstevníků a kamarádek. Cítila jsem, ţe ty obrazy mají v sobě jakési nové a silné duchovní poselství. Jako třeba obraz Kříţ z parabol: je tvořen červenou podkladní plochou, mnohokrát lazurně přemalovávanou tak, aţ barva 13
začala zářit zevnitř. Od ní se odráţí pečlivě malovaná svislá a horizontální síť tenkých bílých křivek parabol, řazených do tvaru kříţe. Cítila jsem to tehdy jako novou formu i starých symbolů, jako zároveň hold matematickým zákonům, které vlastně spoluurčují a ovlivňují naše myšlení. „Hold kybernetice“ (barevný lept) jsem vytiskla v době, kdy byla tato věda u nás zavrhována jako burţoazní přeţitek. Měla jsem ostatně k matematice blízko - ve škole jsem si zamilovala deskriptivní geometrii, moje matka byla léta zaměstnána v Matematicko - fyzikálním ústavu Karlovy univerzity.
CYKLUS KŘIVKY V roce 1967 vznikly barevné kombinované kresby „Křivky“, cyklus cca 2O lavírovaných perokreseb formátu cca 60x40 cm, od nichţ se odvíjely grafické listy symbolických významů. Tisky z několika desek dávaly moţnost soutisků a násobení, variací a permutací: od grafických listů „Pokus o překonání hranice“, „Zámek snů“, „Patafyzický kabinet A. Jarryho“, “Velká rotace“, “Veselý kinetista“ přes gordický uzel křivek v obraze a grafickém listě „ Labyrint světa a ráj srdce“ (J. A. Komenský) pokračují násobené otisky v listech „Koruna trpělivosti“, “Mao-ce-tungův smích“ k listům a obrazům „Znaky“, jimiţ počíná nový cyklus. Čistotě výrazu linií jsem pomáhala různými křivítky a pravítky. Zkušenosti s rýsováním se tu také uplatnily. Začala jsem pracovat i s velkými gumovými křivítky, která umoţňovala vytvořit jakýkoliv tvar křivky a drţela jej hodně dlouho, proto jsem mohla libovolně stejné tvary opakovat, násobit, otáčet a pokládat v různých směrech. Právě takový čistý výraz mne fascinoval. Byl pro mne jedinou moţnou protiváhou v tom světě temných politických vášní, chamtivosti, touhy po moci a násilí na přátelích, který se kolem nás zavíjel a odvíjel. Neobyčejně mne vzrušovalo i objevování - kaţdá kresba a kaţdý tisk se staly pro mne novými malými světy, které se hned začaly vyvíjet do nového stavu, do nových forem a barev. Z obrazů jsem vybrala olejomalbu „Pokus o překonání hranice“ (1967,140x100cm) a odnesla na prodej do Galerie Platýz, spolu s několika grafikami. Bylo to před vánocemi a obraz se k mé lítosti za pár dní prodal do NSR, takţe alespoň on překonal hranici mezi civilizacemi. Byla to kompozice křivek černých a červených na promalované, skoro bílé ploše, připravená předtím kresbami a grafikou, vázaná ještě k cyklu Geometria mechanica. V rušném roce 1968 jsem pracovala na kresbách, grafikách a obrazech v červené, modré a bílé barevnosti, neboť jsem stále ţivěji cítila nutnost stmelit národ, posílit jej před hrozící katastrofou, která se dala tušit, kdyţ prosté lidské hlasy se postavily proti teroru a ohromné ozbrojené moci. Témata jako „Stupnice naděje“, „Znaky víry“, „Znak pro naději“, „Znak osvobození“ jsem rozpracovávala v obměnách tak jako hudebník dělá variace na základní téma. Pak přišly „Dialogy“, „Problémy spoluţití“ a cyklus „Protiklady - protivníci“. Tady pro mne křivky přebírají roli jakýchsi psychoznaků, představují určité významy situací ve vědomí lidí a snad metaforicky situaci ve společnosti, v národě nebo mezi národy a různými skupinami. Tak jsem to cítila z nesčetných rozhovorů s přáteli, z četby denních novin, z rozhlasových zpráv. Velký obraz „Problémy spoluţití“, malovaný 14
zase ve vlasteneckých barvách na světlém pozadí, byl dokonce vystaven ve slavném jaře 1968 na výstavě mladých v praţské síni ÚLUV a reprodukován ve Výtvarné práci, měsíčníku na křídovém papíru. Mé praţské období končí rokem 1968. Ještě jsem stačila zrealizovat tisk nákladu barevné litografie pro galerii Tangente v Heidelbergu ve dnech vpádu sovětských vojsk 21.srpna. Byli jsem pak nadlouho odříznuti od světa. Odešla jsem vědomě do ústraní v jiţních Čechách, abych mohla pokračovat ve svém hledání a studiu. Plně jsem se soustředila na výzkum psychologického působení linie, křivek, přímek, ploch, na zkoumání účinků čistých barev, na jejich přechod do prostoru, na objevování prostorů vědomí, vztahů a skupinových komunikací. Z křivek vznikají Architektouny, Hry (cykly obrazů a serigrafií), prostorové projekty UTOPEIA, SOCIO - PSYCHO SPACE. Zvrat nastal kolem Charty 77: jako svědectví o drastickém narušení duchovní atmosféry národa vznikal cyklus kreseb, grafiky a obrazů VIZE ZNIČENÉ CIVILIZACE (1976-1979).
15
GEOMETRIA SPIRITUALIS Poznámky k cyklu kreseb, grafiky a obrazů z katalogu výstavy v Brně r. 1964
Geometrie je mi svrchovaným řádem. Fascinuje svou přesností, dokonalou účelností, stává se zcela objektivní kompoziční osnovou, jeţ je však zároveň naplněna zásahy rukopisu v materii, poplatnými času, době, těţkostem. Sama však vládne nezúčastněna, zůstává nad. Uděluje věcem nadosobní hodnotu, metafyzické trvání. Systém rovnoběţek, kruţnic a přímek, trojúhelníků a křivek, rozloţený do plochy podle pevných kompozičních zákonů, zpracovávaný a doplňovaný detail po detailu, splňuje hnutí podvědomých přání i vědomého úsilí mé bytosti - totiţ touhu po řádu, upevnění mého myšlení, ustálení mých rozptýlených pohnutek, mých roztříštěných činů. Je třeba pozorovat povrch díla bedlivě, zblízka a dlouho, je jimi potřeba ţít, těmi čarami, těmi vrypy, které se snaţím činit s rozmyslem - poloţit se do horizontál, být vytrhován vertikálami vzhůru, prozkoumávat škvíry, spáry a hlubiny, dotýkat se a hladit pukliny, vrstvy, vypouklá místa, utajená písma číst soustředěně. Není tu strach z ničeho, zde je oblast klidu, nekonečný světelný prostor... síť, která pevně váţe vše, co je pod ní. Geometrie je forma myšlení. Ţivý pevný zákon ve stálé proměně. I s nutností porušit jej. Geometrie je systém ve spletitosti. Je to obrovitá konstrukce, stavba, jejíţ části jsou přes všechnu sloţitost pevně skloubeny. Člověk, stojící u její paty, s úţasem ohledává teprve její základy. Geometrie je především hold a poklona duchu. Drţí mne nad vodami. Dává tvar a obrys věcem, vytvořeným rukou člověka. Dává mi také tvar myšlení. Je dotvářena kaţdým z nás. Je výzvou ke způsobu ţivota. Geometrie je plná svého ţivota. Plná vzrušujících spojů a svázání, směrů, jeţ neočekávaně uvádějí opět v systém, neustále otevřené pole, vyzařování všude pronikající. Nemohu zabloudit. (Katalog výstavy Dana Puchnarová v Klubu lékařské fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Brno 1964)
16
CYKLUS KŘIVKY Kolem obrazu Fuga J. S. Bacha (2006)
V tomto období počátkem 70. let jsem pracovala s čistými barvami a křivkami v ploše. Začala jsem barevnými kresbami, kterým jsem ještě dodávala trochu drsnosti vyškrabáváním ploch a plošek, později pokrytých akvarelovou barvou nebo ředěnou tuší. (Rotace, Průběh křivky obrazcem, Prostory s křivkami, Kabinety patafyziky, Znaky a erby s křivkami, Dialogy aj.) Podnikla jsem studium jednoho jediného problému: studovala jsem křivky, vedené stejným směrem, stejnými úhly a oblouky po ploše, vertikálně dělené. Je to uţ specializace práce, přesně tak, jako ve vědeckých oborech. Pak přišly malé obrazy: Škály, Erby, Postup akordů, Fugy. Ve velkém obraze Fuga J. S. Bacha jsem vyuţila vertikálního dělení ještě k dalšímu kroku: k pohybu v ploše obrazu. Je zde proveden posuv vertikálních plánů. Křivky dostaly stejnoměrný rytmus, posuvem je však uskutečněno narušení principu řazení, to řazení však je tím oţiveno, protoţe tu nastává napjetí v bodech přerušení tvarů. Domnívám se, ţe jde o rytmické energetické napjetí, které v celku velkého obrazu, přesahujícího tělesné rozměry člověka, můţe vyvolávat pravidelné vibrace. Ty mohou působit na diváka tím lépe, čím déle pozoruje obraz, čím déle před ním stojí nebo sedí, prostě s ním pobývá a medituje. Takovým tvarem křivky se zabývám skoro tři roky a myslím si, ţe to je zcela můj tvar. Je mnoho umělců, kteří byli posedlí jedním tvarem (Albersovy či Lohseho čtverce) nebo obměnami a variacemi několika základních tvarů (Vasarely). Moje několikaleté období práce s křivkami mi ukazuje jejich ţivotnost jako ţivotnost myšlení. Křivka je pruţná, mnohotvárná, krásná, zejména při vizuálním zobrazení goniometrických funkcí. Má také mnoho významů v rovině psychické, dokáţe symbolizovat vztahy a jejich narušení i moţnou harmonii. Tak např. v cyklu barevných leptů Protiklady a Protivníci /1970/ se prolínají vlny křivek v opačném postavení, jsou tištěny kontrastními barvami, které stojí v barevném Ostwaldově kruhu proti sobě, tím mají vyvolat dojem sváru, neshody při setkání partnerů nebo skupin, ale zároveň naznačit i jeho vyrovnání. V obrazu Stupnice naděje / 967/ jsem poprvé odstupňovala barevnou křivku opakovaného stejného tvaru a zakřivení ve škále ze studených do teplých tónů. Vyladění tónů v malbě trvalo několik týdnů. Cítila jsem, ţe jeho prohlíţením a vnímáním se divák psychicky přeladí do příjemného stavu mysli i pocitů. V cyklu kreseb, obrazů a grafik Znaky se objevují přesně komponovaná barevná pole (s poučením z heraldiky) a komponované křivky. Všechny měly určitý politický podtext: podporu národa, např. Znak osvobození jsem tiskla 21. srpna 1968 jako tříbarevnou litografii v tiskárně AVU, na stole bylo rádio, které hlásilo, jak postupují 17
sovětská vojska s tanky po Čechách a já jsem ještě další den stačila odeslat náklad do galerie Tangente v Heidelbergu, která si jej objednala. Obrazy a grafiky měly názvy Znaky víry, Znaky naděje, Znak síly, Znak přátelství, Znak kříţe z parabol. Poslední obraz byl zvláště dlouho malován: bílé přesně štětcem vykreslené paraboly na červeném, mnohokrát lazurovaném podkladě vyţadovaly zasychání a pokračování po několik měsíců. Jako staří mistři, a co mne k tomu vedlo? Myslím, ţe to neklidné a traumatizující prostředí uţ při studiu na praţské AVU, tyranie vládců, krutost a faleš politiků i vyučujících, a také silná touha být sám se sebou vyrovnán. Člověk z bytostné nutnosti hledal oporu a řád - a to mi zůstalo jako vklad při mém vstupu do Klubu konkretistů, jehoţ jsem členkou. Můj tvar křivky v obraze Fuga J. S. Bacha /1972/ je zakřiven poněkud nesymetricky, ale způsob jeho provedení je pro mne zákonitý. Dodrţovala jsem jeho formu v mnoha dalších obrazech i grafikách. Pouţila jsem jej jako základní tvar pro modul keramické výzdoby stěny v jedné kavárně v Berouně, kde se v bílém reliefním kachlu nespočtukrát opakoval na rozměru stěny 400x650 cm. Stejnou kompozici jsem opakovala v barevném sítotisku, ve větším cyklu Hry člověka a Člověk v šachovém poli, doprovázeném pak většími obrazy, malovanými lazurní technikou. Mí přátelé nazvali tento tvar křivky „nekrytě leţící střelec“, neboť připomíná terče, do nichţ se cvičně učili střílet na vojně. V tehdejší podivné době, kdy jsme ţili ve strachu a pod tlakem reţimu, to lidové pojetí docela vystihovalo utajenou symboliku mých prací, ačkoliv se musím přiznat, ţe onen terč jsem nikdy v ţivotě neviděla. Obdobným tvarem jsem do prostoru vykomponovala otočný objekt „ Jihočeská růţe“, který parafrázoval rudou pěticípou hvězdu na českobudějovické radnici. Byla to moje první kinetická plastika, poháněná motorkem z gramofonu a vznikla v době, kdy jsem se s rodinou přestěhovala do Českých Budějovic a manţel arch. V. Štorm jako architekt města musel dohlíţet na instalaci rudé plechové hvězdy na špici radniční věţe. Můj dřevěný objekt byl vyroben v dílně Domu kultury Č. Budějovice, konstrukce je řešena na bázi pentagramu a vypadá trochu jako umělá květina s plátky ve tvaru mých křivek. Později jsem tuto ideu ještě vyuţila v projektech „Poslední květina na planetě Zemi“, která byla mechanická a pojízdná, pohybovala se po dlouhých plochách z betonu, které tu zbyly po naší civilizaci /cyklus „Vize zničené civilizace“/. Tento grafický list s ekologickým významem byl i vytisknut v nákladu 200 ks pro Spolek přátel výtvarného umění v Olomouci. Tím příběh Křivek zdaleka nekončí. Ve velkoformátových kresbách na pauzovacím papíře se staly z nich nositelky čistých barev a energií, a to po roce 1991, kdy jsem začala učit kresbu a malbu na olomoucké univerzitě Počátkem 90. let jsem cítila potřebu, ba nutnost světelného prozáření mých prací a nevěděla jsem dlouho, jak na to. Vznikly tzv.“Zahalené kresby“, kde jsem pracovala na různých průsvitných či průhledných materiálech, vyuţívala jsem stále křivek a barev a tento cyklus vystavila v Olomouci v tehdejší galerii Aura na Hradě. Pak jsem přešla na pauzovací papír, který jsem začala uţívat i při tisku litografií. V r. 1996 jsem si splnila sen: navštívila jsem Indii a také ašramy největšího ţijícího duchovního učitele. To mělo velký transformační vliv na mé výtvarné postupy a záměry. Křivky se zaoblily a spojily svými konci, vznikly tvary, podobné oblým trojúhelníkům nebo šestiúhelníkům, spojené v sítě, a kaţdý tvar obrazně představoval jedno lidské vědomí.
18
Opět mne poháněla jakási posedlost, nebo vnitřní nutnost (jak to vyjádřil Kandinskij) k tomu, abych využila všech možností variací, permutací, škál, stupnic a prostupování křivkových tvarů i sítí. Osvobození hranic přineslo i osvobození vědomí - a tak jsem se dozvěděla mnoho o energetickém vyzařování barev a tvarů a mohla jsem i realizovat myšlenku jejich léčivého působení v nových obrazech a závěsných průsvitných litografiích v plexisklech. Domnívám se, že to může být také smyslem současného umění, ale s velkými obtížemi a námahou hledám slova. V r. 1997 průsvitná litografie v plexiskle „Kousek Buddhovy sítě“ byla poctěna cenou za experimentální grafiku na výstavě Inter Kontakt Grafik v Praze. Byla jsem do té doby na pochybách, zda moje práce nalezne porozumění. Od té doby vznikla ještě řada průsvitných litografií i nové kresby a obrazy. V r. 2004 jsem vydala pro diváky k mé výstavě v Praze a později v Plzni malou knížku O čistých barvách a energiích obrazů. V r. 2006 jsem se v jedné velké litografii vrátila k čistým výrazným barvám obrazu Fugy J. S. Bacha - k hluboké a zářivé modři, k jasné i tmavé zeleni a výrazné signální červeni křivek. Myslím, že tento list - tak jak se na něj denně dívám v atelieru - může dávat divákovi vnitřní posilu a energii.
19