Josef Čermák Přátelství s Robertem Klopstockem. Poslední léta Franze Kafky



HOP 5 (1/2013)

Josef Čermák Přátelství s Robertem Klopstockem. Poslední léta Franze Kafky Friendship with Robert Klopstock – Franz Kafka’s last years ▨ Abstract: On the basis of correspondence between Franz Kafka and Robert Klopstock, which was recently published by the author, this study presents the last years and days in the life of Franz Kafka, his connections with his family and friends and particularly with Klopstock, a medical student, who became acquainted with Kafka in 1921 at the Matliary sanatorium in the Tatras and with whom Kafka formed his last great friendship in life. Klopstock, who was himself literarily active, was very close to Kafka in the last years of his life; both were brought together by their intellectual interests. Kafka endeavoured to help Klopstock even materially, while Klopstock selflessly accompanied the writer in the last weeks of his life. This study also shows how classic medical ideas used in the treatment conflicted with Kafka’s own ideas and the efforts of his mistress Dora Diamantová, who advocated “natural cures”. ▨ Keywords: Franz Kafka; Robert Klopstock; correspondence; 1921–1924; tuberculosis; natural cures; standard medicine ▨  Josef Čermák je český literární historik, který působil mj. jako vedoucí redaktorského týmu nakladatelství Odeon. Překládá z němčiny a francouzštiny a připravil řadu edic. Zabývá se zejména životem a dílem Franze Kafky ([email protected]).

Od mládí trpěl Franz Kafka představou, že je pro život nedostatečně vybaven. Už v dětství trpěl vedle svého silácky urostlého otce pocity studu nad svým útlým, hubeňoučkým tělem na pražské plovárně nebo když čekával, až se k večeru vyprázdní koupaliště plné zdravím kypících naháčů. Už za studií, vyčerpán námahou závěrečných zkoušek, pociťoval příznaky nemoci a vyhledával pomoc v rekreačních střediscích a ozdravovnách, jednou na ostrovech v Severním moři, jindy ve slezském Zuckmantelu (dnes Zlaté Hory). Záhy začal inklinovat k různým metodám přírodní léčby, která vycházela ze zásady, že to, co příroda pokazila, může zase jen příroda napravit, a která se od počátku století stávala i ve střední Evropě módou. Stoupenci přírodní léčby byli zákonitě přesvědčenými odpůrci oficiální, klasické medicíny a ani Kafka nebyl výjimkou. Tak i on byl především vegetarián (vegetariánství se v Čechách šířilo od 19. století). Dále holdoval tzv. fletcherování, důkladnému, pomalému žvýkání potravy podle návodu amerického fyziologa Horace Fletchera. Záhy si osvojil i tzv. müllerování, tehdy populární specifické ranní cvičení v  Adamově rouše při otevřeném okně podle instrukcí Dána Jense Pedera Müllera. Pokud jde o zásady přírodní léčby, stal se Kafka stoupencem jejího propagátora, varnsdorfského továrníka Morize Schnizera, vydavatele Reformního listu pro péči o zdraví, jehož byl celoživotním odběratelem. Z tohoto dosti pochybného zdroje čerpal názory namířené proti standardní medicíně a odsuzující např. chirurgické operace, transfuzi krve, injekce nebo očkování. Spíše než léčitelství byla to podivná ideologie, opřená o šarlatánské domněnky a pseudodůkazy, a Kafka ji bohužel částečně vyznával po celý život. Jeho pokus o řešení životního dilematu příklonem k tehdy rovněž módní antroposofii po osobním setkání s jejím zakladatelem Rudolfem Steinerem skončil nedůvěrou a  nezdarem. Svou víru v  přírodní léčbu Kafka po léta prokazoval

I. Studie52

pobytem v sanatoriích přírodní léčby ve Švýcarsku, v saském Harzu, na dánských ostrovech a po propuknutí nemoci v tyrolském Meranu a v Tatranských Matliarech. Kafkova plicní nemoc propukla chrlením krve jedné srpnové noci roku 1917 v chladném pokoji malostranského Schönbornského paláce, v němž tehdy bydlel. Dala o sobě však neklamně vědět už o čtvrt roku dříve, jak Kafka po třech letech, roku 1920, napsal Mileně Jesenské: „Bylo to asi před třemi lety, nikdy jsem nebyl s plícemi nemocný… a náhle asi tak v srpnu… jsem na Občanské plovárně vyplivl cosi červeného… Chvíli jsem se na to díval a hned na to zapomněl. A pak se to dělo častěji… A to už pak nebylo zajímavé, nýbrž nudné, a já jsem na to zase zapomněl. Kdybych byl šel tehdy rovnou k lékaři – pak by pravděpodobně všechno proběhlo naprosto stejně jako bez lékaře, jenže nikdo tehdy o té krvi nevěděl, ani já vlastně ne, a nikdo tedy neměl starosti.“1 Až do pobytu v Tatranských Matliarech nesledovaly Kafkovy pobyty v sanatoriích a lázních tolik cíle vysloveně léčebné, jako spíše ozdravné, přinášející zotavení. Jejich denní režim byl v podstatě lázeňský s procedurami přírodní léčby, vzdušnými koupelemi, vodoléčbou, později i elektroléčbou. Lékaři tam v podstatě vykonávali pouze dozor a zasahovali jen v případě potřeby. Postaráno bylo zpravidla o příjemné strávení volného času, o kulturu, vycházky do okolí apod. V Matliarech tomu poprvé bylo jinak. Tam se Kafka poprvé „podíval do očí“, jak výstižně napsal,  hrozné nemoci, kterou už v  sobě nosil. Musel se tam na radu lékařů uchýlit velmi brzo po návratu z ozdravného pobytu v Meranu, který mu subjektivně ani objektivně příliš neprospěl. Osm měsíců, které v Matliarech po dvojím prodloužení pobytu strávil, prožil Kafka tentokrát jako skutečný pacient. Na rozdíl od minulých pobytů v léčebných zařízeních navázal v tomto případě také bezprostřednější vztahy se svými spolupacienty. Tatranské Matliare, vysokohorské letovisko s  nádhernou přírodní kulisou Vysokých Tater, byly za monarchie vyhledávaným letoviskem uherské klientely; oblíbené jsou dosud. A tak se stalo, že tam Franz Kafka po desetiletích navázal trvalé přátelství, poslední ve svém životě. Jeho pozornost upoutal o 16 let mladší posluchač medicíny z Budapešti Robert Klopstock, spolupacient, rovněž s nemocnými plícemi. Klopstock dorazil do Matliar o něco později než Kafka. O Kafkovi se podle jedněch dověděl, že jde o přítele slavného Maxe Broda, podle jiných ho oslovil sám Kafka, když spatřil v jeho ruce Kierkegaardovu knihu Bázeň a  chvění. Upoutal Kafku po všech stránkách, svým zjevem i svým duchovním obzorem. Bezprostředně se s tím svěřuje příteli Brodovi: „… je tu jeden 21letý student medicíny, budapešťský žid, velmi horlivý, chytrý, také velmi literárně zaměřený, ostatně navenek přes celkově hrubší rysy podobný Werfelovi, jako rozený lékař s potřebou stýkat se s lidmi, antisionista, Ježíš a Dostojevskij jsou jeho vůdci… “2

Franz KAFKA, Dopisy Mileně, překlad, komentář a doslov Věra Koubová, Praha 2001, s. 140. Franz KAFKA, Dopisy přátelům a jiná korespondence, překlad a komentář Věra Koubová, Praha 2007, s. 504.

1

2

53

Josef Čermák

A o něco později píše Kafka sestře Ottle: „Ten nešťastný medik. Tak démonickou podívanou jsem zblízka ještě neviděl. Člověk neví, jestli tu působí dobré, nebo zlé mocnosti, jejich síla je v každém případě obrovská. Ve středověku by ho považovali za posedlého ďáblem. Přitom je to jednadvacetiletý mladík, vysoký, rozložitý, silný, rudolící – nesmírně chytrý, opravdový, nezištný, jemnocitný.“3 Klopstock pocházel z Dombováru, města na jih od Balatonu, ze židovské rodiny. Otec Adolf Klopstock, inženýr státních drah, původem Slovák, brzy zemřel, a když byl Robert na gymnasiu, rodina se přestěhovala do Budapešti. Tam Robert ještě za války s vynikajícím prospěchem v březnu roku 1917 odmaturoval, jak dokazuje jeho latinsky psané (latina byla v Uhrách a dlouho i na Slovensku úřední řečí) maturitní vysvědčení. Zapsal se na lékařské fakultě budapešťské university, ale musel narukovat do vojenské služby. Byl jako důstojnický čekatel přidělen k zdravotnictvu, sloužil na východní a na italské frontě, kde onemocněl tuberkulózou. Nemoc ho pak donutila studia přerušit a přivedla ho do Matliar. Když roku 1919 maďarská armáda v čele s admirálem a pozdějším regentem Miklósem Horthym provedla převrat a na vysokých školách byl pro židovské studenty zaveden numerus clausus, musela se většina židovských studentů ucházet o studium na cizích universitách. Klopstock se léčil a zároveň praktikoval v Matliarech a  přitom se pokoušel, bohužel s  velkými obtížemi, s  pomocí Kafky a  jeho pražských přátel a známých pokračovat ve studiu na německé Karlově univerzitě. Velmi rychle se mezi nimi rozvinul přátelský vztah. Kafka ho zásobuje knihami a tráví s ním spoustu času v rozhovorech. Podobu jednoho takového rozhovoru můžeme asi rekonstruovat z dopisu, jejž Kafka Robertovi poslal hned po jeho odjezdu z Matliar. Týká se starozákonního tématu, Abrahámovy oběti, a Kafka v něm v konfrontaci s Kierkegaardovou interpretací v knize Bázeň a chvění,4 kterou dal předtím Klopstockovi poslat z Prahy, podává vlastní verzi výkladu – oním způsobem dialektiky, jejž tolikrát mistrovsky uplatnil při své vlastní interpretaci mytologických nebo literárních témat, např. v Mlčení Sirén nebo v Pravdě o Sanchu Panzovi.5 Kafka v Matliarech uprostřed milých, většinou bohužel k blízké smrti odsouzených lidí zmítán niterným neklidem a  jako nikdy předtím pociťoval blízkost smrti. Přímo symbolicky to naznačuje zážitek z počátku pobytu: Kafku k sobě pozval na smrt nemocný Čech trpící tuberkulózou hrtanu a předváděl mu nemocný hrtan vlastnoručně zrcátkem tak, že se Kafka v mdlobách sotva vypotácel z pokoje. Podívaná horší než poprava, napsal o tom Kafka. Téže noci měl sen: z jedné strany se k němu tiskne děcko v košilce, z druhé Milena a on jim vypráví cosi o ztracené peněžence. Ráno si vzpomene, že před třemi týdny poslal Mileně poslední dopis, v němž ji žádá, aby mu už nikdy nepsala a aby se už nikdy neviděli. Několik dní nato dostává zprávu, že pacient s nemocným hrtanem uprchl ze sanatoria a skočil pod vlak. Po čase, krátce před smrtí chce Kafka na Klopstockovi znát jméno nešťastného sebevraha. Franz KAFKA, Dopisy rodině, překlad a doslov Vojtěch Saudek, Praha 2005, s. 185. Søren Aabye KIERKEGAARD, Bázeň a chvění; Nemoc k smrti, přeložila Marie Mikulová­‑Thulstrupová, Praha 1993. 5 Obě díla vydal až po Kafkově smrti Max Brod. 3

4

I. Studie54

Klopstock odjel z Matliar o dva měsíce dřív než Kafka a udržovali pak dost pravidelný písemný styk, jejž si vynucovala hlavně Klopstockova svízelná životní situace. Přál si dostudovat, ale bránila mu v tom řada překážek. Nemohl a nechtěl žít v Budapešti, kde se rozmáhal antisemitismus a numerus clausus čím dál tvrději minimalizoval počet židovských studentů. Kromě toho Klopstock beznadějně, fatálně miloval svou sestřenici Rózsi Szilardovou, která na jeho počínání reagovala posměchem, takže ustavičně prchal z její blízkosti. Kafka se, byť pro to neměl zrovna vlohy, snažil s pomocí přátel umožnit, aby Robert mohl v Praze studovat. Snaha o získání československého státního občanství, ubytování nebo bezplatného stravování v akademické mense židovských studentů byla vždy marná, všechna doporučení a protekce málo platné. Klopstock bez stálého bydliště putoval mezi Prahou, Budapeští (tam si opatřoval dokumenty o předchozím studiu) a Matliary, kde měl zatím jako praktikant nejbezpečnější dočasný asyl. Kafka se v  té době spolu s  Brodem také angažoval v  případu Klopstockova staršího bratra Hanse Georga. Ten se dostal do ruského zajetí a po válce se nevrátil. Byl v sovětském Krasnojarsku zaměstnán v továrně a nyní, po pěti letech, usiloval o návrat. Robert se však obával, že by bratra, který se prý v pozdějším Sovětském svazu stal sionistou, horthyovský režim uvěznil jako sovětského špióna. Jak celá záležitost skončila, bohužel nevíme. Klopstockův od mládí trvající zájem o literaturu pochopitelně zesílil v letech, kdy se stýkal s Kafkou. Překládal tehdy – vedly k tomu jistě i důvody finanční – maďarské autory i  pro německé pražské noviny a  Kafka mu překlady po jazykové stránce rád přehlížel. V této souvislosti přišel do styku s maďarskou literaturou, se dvěma autory, s básníkem Endre Adym a s prozaikem a Frigyesem Karinthym, s prvním ve špatném překladu, s druhým v překladu Klopstockově, ale Karinthy na něho příliš nezapůsobil. Důvěra v Roberta jako literáta šla však tak daleko, že se ho Kafka snažil přimět, aby se kriticky vypořádal s knihou Hanse Blühera Secessio judaica. Filosofické základy his‑ torické situace židovstva a antisemitského hnutí,6 kterou se tehdy sám snažil v Denících posoudit, avšak nedokázal posudek dokončit. A vrcholem přátelské důvěry bylo, že Kafka u nakladatele Wolffa Klopstockovi vyhradil práva na překlad všech svých děl, tedy i na ta, která už přeložil, jistě znamenitě, Sándor Márai. Klopstock po půl roce Wolffovi oznámil, že má v úmyslu něco z Kafky v krátké době uveřejnit v předním maďarském časopise Nyugat a potom i knižně. K ničemu z toho však nedošlo. Mezi přáteli vznikl časem důvěrný vztah. Kafka se zřejmě Robertovi svěřil i se svým vztahem k Mileně a pak došlo patrně z Robertovy strany k indiskreci, která byla příčinou asi jediného rozladění, které Kafka dal svým způsobem najevo. Svědčí o něm jeho dopis Klopstockovi z dubna 1922 (Brodem v edici Kafkovy korespondenci mylně datovaný na konec března 19237). Zmínka o „velkém tajemství“ prozrazeném před třetí osobou se zřejmě týkala Klopstocka a Mileny Jesenské. A jedno k nečitelnosti přeškrtané slovo v dopise, můžeme dnes s jistotou říci, znělo Milena. Klopstock si zřejmě představoval, že v Praze budou pokračovat v úzkých každodenních stycích jako v Matliarech. Jenže Kafka, dodržující tehdy rituál své každodenní řehole, v daném případě psaní Zámku,



Vyšlo německy; srov. Hans BLÜHER, Secessio judaica: philosophische Grundlegung der historischen Situation des Judentums und der antisemitischen Bewegung, Berlin 1922. 7 Franz KAFKA, Briefe 1902–1924, ed. Max Brod, Frankfurt am Main 1989. 6

55

Josef Čermák

nekompromisně střežící svůj čas, dal Klopstockovi ve zmíněném dopise svým analyticko-inkvizitorským způsobem nelibost najevo. Byl to však jediný mráček na jasné obloze jejich harmonického vztahu. Klopstock mezitím dosáhl prvního úspěchu: 8. května 1922 byl na lékařské fakultě pražské německé univerzity imatrikulován, sice provizorně, protože neměl československé státní občanství, pouze o  ně na Slovensku v  Oravské župě, v  obci Malatina zažádal. Jako provizorní bylo ve vstupním nationale označeno také jeho pražské bydliště, a to u „Dr Franze Kafky na Staroměstském náměstí č. 6“ (odtamtud brzy přesídlil do novoměstské Bolzanovy ulice 7, III. poschodí, byt č. 12, pak na staroměstské Anenské náměstí č. 3, odtamtud zase na Malostranské náměstí 38, III. patro, v lednu 1924 bydlí na pražských Vinohradech, v ulici Na Švihance 11, III. patro). Provisorium bylo v Praze jeho údělem. Při imatrikulaci sice předložil dokument nazvaný Abgangszeugnis der Budapester Universität, vysvědčení o odchodu z Budapešťské univerzity, ale zdá se, že v  Praze musel absolvovat přednášky a  cvičení od samého začátku. Měl existenční starosti, pohyboval se neustále mezi Prahou, severní Moravou, Tatrami a  Kierlingem, obětavě se totiž v posledních měsících věnoval korespondenční cestou i osobní účastí u lůžka Kafkovi. A tak se mu první rigorosum podařilo složit až po třech letech, 26. června 1925. Přitom z korespondence víme, že zkoušky, např. z chemie měl skládat už koncem roku 1923, tj. v době Kafkova pobytu v Berlíně, kdy se zhoršoval jeho zdravotní stav. První rigorosum Klopstock skládal z  pěti zkoušek: z  obecné biologie, z fyziky, anatomie, histologie a chemie, ze dvou oborů na výbornou (ausgezeichnet) a ze tří na dostatečnou (genügend), s  výsledným hodnocením dostatečně (je ovšem třeba poznamenat, že klasifikace byla pouze třístupňová a že dostatečnou bývala klasifikována většina posluchačů). Robertova studia se vlekla: s obtížemi si na studia opatřoval finanční prostředky, zachraňoval ho zejména štědrý mecenáš, lékař dr. Steinfest, lékař ve spišské Tatranské Kotlině (Barlingliget), kde Robert občas pobýval a  praktikoval. A vlekla se i proto, že se právě v těchto měsících s nesmírnou obětavostí věnoval svému umírajícímu příteli. V době Franzovy nepřítomnosti v Praze Klopstock častěji docházel ke Kafkům do rodiny a získal si zejména srdce spisovatelovy matky Julie. Když Kafka s Dorou v Berlíně za strašlivé inflace trpěli nesmírnou hmotnou nouzí, přikládal i chudičký Robert do balíku rodičů nějakou tu dobrotu. Nebýt Kafkova výslovného zákazu, býval by se ve dnech zhoršující se nemoci do Berlína i rozjel. Příležitost poskytnout Kafkovi neocenitelnou přátelskou pomoc dostal za jeho pobytu v Rakousku, v sanatoriu dr. Hofmanna v Kierlingu. Kafkův pobyt v  rakouských léčebných ústavech není dosud dostatečně prozkoumán. Byla sice popsána, hlavně v  knize rakouské autorky Rotraut Hackermüllerové, faktografie prostředí, osob a  dokumentace související s  Kafkovou léčbou a  leccos se dovídáme z  již publikované korespondence, zejména z  dopisů rodičům, které jsme s Michalem Svatošem uveřejnili v mnoha jazykových verzích počátkem devadesátých let.8 Nebyla však dosud zpracována role osob zúčastněných na dramatickém průběhu



8

Budiž ocitována na tomto místě pouze česká mutace, Franz KAFKA, Dopisy rodičům z let 1922–1924, edd. Josef Čermák – Martin Svatoš, Praha 1990. Listy však vyšly také švédsky, německy, španělsky a francouzsky.

I. Studie56

vlastní léčby, kterou odkrývá z  největší části nepublikovaná korespondence Roberta Klopstocka a Dory Diamantové s Kafkovou rodinou, především s Ottlou, s matkou Julií a  se sestrou Elly. Vally je v  té obsáhlé korespondenci pouze jednou zmíněna a  otec Hermann bývá v závěrečných formulích jen pozdravován. Je ovšem třeba najít klíč, jak tuto korespondenci číst, aby vyšly najevo věrohodné poznatky. Tak především zprávy určené rodičům jsou stylizovány a upravovány tak, aby neobsahovaly špatné zprávy, v  krizových situacích odváděním pozornosti k  indiferentním drobnostem  – taktika, kterou Franz s Dorou rozvinuli k dokonalosti už za svého pobytu v Berlíně. Franz sám byl obklopen ochrannou zdí své „malé rodiny“, jak soužití v trojici v Kierlingu nazýval, takže k němu v pravé podobě nepronikaly zprávy a problémy spojené s rozhodováním o dalším způsobu léčby. A tady se většinou neslučitelně střetávaly představy těch dvou, v jejichž rukou byla v poslední době jeho každodenní existence, Dory a Roberta. Dora byla –jistě pod Franzovým vlivem  – stoupenkyní přírodní léčby a  od prvopočátku se snažila dirigovat léčbu tímto směrem. Naproti tomu Robert, medik – který dosud sice neměl ani žádnou ze zkoušek k I. rigorosu, ale zato měl už bohatou nemocniční praxi – stál nekompromisně na straně standardní medicíny a  od počátku sázel na předního představitele vídeňské laryngologie profesora Markuse Hajka. Spor těchto dvou představ od počátku ztěžoval každé rozhodování a komplikoval celý průběh Kafkovy léčby. Když byl Kafka 5. dubna 1924 převezen do sanatoria Wienerwald v krásné hornaté a lesnaté krajině asi 65 km jižně od Vídně, byl Robert ještě v Matliarech a Dora za Franzem dorazila asi se třídenním zpožděním. Kafka byl zesláblý, upoutaný na lůžko, stále pouze šeptal. Lékaři zjistili tzv. sekundární neboli kontaktní, z plic přenesenou tuberkulózu hrtanu, takže v sanatoriu strávil necelý týden a musel být převezen na laryngologickou kliniku prof. Hajka do Vídně, na specializované, tehdy moderně, na evropské úrovni vybavené pracoviště. Na sanatorium ve Wienerwaldu Kafka později nerad vzpomínal, oběma lékařům vytýkal, že věří v léky, ale v případě nouze jsou bezmocní. Na vídeňské klinice byla u Kafky potvrzena tuberkulóza hrtanu, a tím i Klopstockovy obavy. Dík své matliarské praxi byl s diagnostikovanou chorobou poměrně dobře seznámen. Od počátku se na dálku diskrétně snažil přes Ottlu léčbu ovlivňovat a bránit Dořiným záměrům směřujícím – určitě pod Franzovým vlivem – k uplatňování přírodní léčby. Měl naprostou důvěru a obdiv k Hajkovi a jeho terapeutickým metodám, představoval si léčbu injekcemi a případně chirurgický zákrok v hrtanu. Do rodiny tehdy už z Wienerwaldu zřejmě pronikly špatné zprávy o Kafkově zdravotním stavu. Klopstock se v dopise Kafkově matce zlobí na tamějšího nejmenovaného lékaře – měl tam známého lékaře Kafkův strýc Siegfried: „Jsem rozzlobený na toho doktora z  Wienerwaldu, který nesvědomitě po věcné stránce přeháněl, pro sanatorium není totiž těžce nemocný člověk dobrý kšeft  – hlavní kontingent se totiž skládá z lehce nemocných… Avšak proto se ještě nelze pouštět do takových nesvědomitých, nezodpovědných, lhostejných posudků, dokonce předpovědí. Jen jimi jsme byli uvrženi do takového nesmírného zoufalství.“9 Na zprávu o Kafkově vážném zdravotním stavu okamžitě zareagoval okruh jeho přátel: Max Brod, Felix Weltsch, který Kafku stejně jako švagr Karl Hermann na klinice navští Josef ČERMÁK, Život ve stínu smrti. Franz Kafka – Dopisy Robertovi, Praha 2012, s. 84.

9

57

Josef Čermák

vil, nebo Franz Werfel, který se radil s  předními vídeňskými lékařskými kapacitami. Prof. Hajek bohužel diagnózu, tuberkulózu plic a hrtanu, potvrdil, zároveň se špatnou prognózou, a doporučoval pacienta propustit do domácího léčení, což jeho prognózu potvrzovalo. Na Kafku a  stejně jako na Doru přitom těžce doléhalo tísnivé prostředí Hajkovy kliniky. Ležel po prvé v životě na vícelůžkovém pokoji, na neštěstí vedle těžce nemocného pacienta, jehož nočního umírání bez přítomnosti lékařů, doprovázeného modlitbami kněze, mnicha z řádu kamiliánů, se stal svědkem. Celkový dojem z léčby a pobytu přispěl k neuvěřitelně rychlému rozhodnutí kliniku opustit. Především Dora přímo zbrkle odchod urychlila. Pro svůj záměr zřejmě získala i  pražské návštěvníky, zejména Felixe Weltsche, součástí jejího úsilí bylo i  shromažďování kritických hlasů proti Hajkovi. Ukončení pobytu na klinice znamenalo zlom ve vývoji Kafkovy léčby, konec institucionální terapie na vrcholné úrovni tehdejší medicíny. Dora v opuštění kliniky spatřovala „velký podnik, který dozrál“, vítězství svých představ, a protože praktické zařizování další léčby bylo v jejích rukou, jednala rychle. Tím se zároveň zhroutily představy stále ještě vzdáleného Klopstocka o další léčbě. Uvědomoval si, že nadále půjde pouze o konzervativní, paliativní léčbu, takovou, aby Franz netrpěl. Dora tehdy ve svém zoufalém přípisu ke Kafkově dopisu Klopstockovi z kliniky navrhovala jako zoufalé řešení návrat k přírodní léčbě, jejž se pak i pokusila uskutečnit: „Roberte! Pomozte jestli se pomoct dá! Doktoři medicíny jsou u konce se svou mocí. Absolutně to vzdali. Zoufalství mě přivedlo na myšlenku homeopatie nebo podobných léčebných metod. Už není co ztratit. Jsem ve Vídni sama, zcela odkázaná na sebe (peníze mám). Klinika, na kterou Franz přichází, je strašná. Ta urychlí jeho konec.“10 Všichni zúčastnění se shodli na tom, že převézt Franze v  tomto stavu do domácího ošetření k rodičům by bylo oboustranně kruté. Klopstock nicméně doporučoval, aby Franz i nadále zůstal pod Hajkovým dohledem, a to v některém vídeňském sanatoriu, v němž Hajek privátně léčí, jak bylo univerzitním profesorům povoleno. Bál se totiž, že ho Dora svěří do péče lékaře provozujícího přírodní léčitelství. A nemýlil se. Dora, která byla ve Vídni stále ještě sama, neboť Franz se dosud Robertovu příjezdu bránil, jednala ukvapeně. Po letmé, půldenní návštěvě na jakési doporučení, při níž stačila toliko obhlédnout prostředí a zjistit stravovací režim, zařídila Kafkovo přijetí v sanatoriu dr. Hofmanna v Kierlingu. Nestačila ani zjistit způsob a kvalitu zdravotní péče. Ve skutečnosti šlo o odpočinkové sanatorium s všeobecným lékařským dohledem, jejž obstarával majitel. Ten dbal hlavně o to, aby zdravotně handicapovaní hosté v rámci možností příjemně trávili čas. Hofmannovo malé sanatorium s pouhými 12 pokoji s krásnou zahradou bylo pro pobyt příjemné, útulné, ale z lékařského hlediska nebylo bez problémů. Odbornou lékařskou péči bylo třeba obstarávat externě, a když Franz brzy po příjezdu dostal horečku a deprese, musela se Dora na všech stranách radit, koho z Vídně k pacientovi do 15 km vzdáleného Kierlingu povolat. Byl to úkol nad její síly, to, co bylo na Hajkově klinice na J. ČERMÁK, Život ve stínu smrti, s. 78.

10

I. Studie58

dosah ruky, musela teď Dora složitě zajišťovat na cestách do Vídně přes přátele. Tak hned po 19. dubnu píše z Kierlingu Kafkově sestře Elli Hermannové: „Jedu zítra do Vídně, abych sem nechala přijet dva lékaře, kteří mi byli z mnoha různých stran doporučeni jako spolehliví. Nejdřív zajdu k jednomu ve Vídni velice vlivnému muži (pro něhož mám od Maxe doporučující dopisy), poprosit ho, aby zařídil návštěvu těch dvou lékařů. […] Jednoho lékaře pro léčení hrtanu a druhého plic. Je teď tady ve Vídni díky Maxovi, Felixi Weltschovi a Werfelovi několik lidí, kteří pomohou udělat, co nejvíc se dá. Velice se na ty dva doktory spoléhám, ten plicní lékař je prý přímo genius ve svém oboru. S lékařem přírodní léčby jsme se museli bohužel rozejít, protože sanatorium nechtělo povolit žádné cizí léčení odjinud. Na klinice to také nemělo žádné přednosti, žádné usnadnění, pokud jde o pokoj a lékařské ošetření taky nebylo skvělé. Kliniku rozhodně nepostrádáme. Ostatně byla jsem včera ještě u prof. Ehrmanna (strýce Leopolda Ehrmanna), abych se ho zeptala, koho mám nechat k Franzovi přijet, a ten mi jmenoval právě ty dva doktory a v hovoru prohlásil, že kdyby se ho byl předtím někdo zeptal (byl na cestách), rozhodně by neradil dát Franze k Hajkovi. Zní to sice smutně, ale pro mne je to teď jistá podpora v tom, že bylo naprosto správné vzít Franze z kliniky. Tak teď počkejme, co ti dva lékaři řeknou a zařídí.“11 Oba lékaři, to byli Heinrich Neumann, profesor na vídeňské klinice pro nemoci ušní, nosní a krční, a jeho první asistent docent Oscar Beck, známý Felixe Weltsche, který zřejmě návštěvu zprostředkoval. Došlo k ní na samém počátku května a Beck o ní podal okamžitě Weltschovi zprávu, bohužel velmi neradostnou: „Konstatoval jsem v hrtanu rozpadající se tuberkulózní proces, zasahující i část hrtanové záklopky. Při tomto nálezu nelze vůbec pomýšlet na nějaký operativní zákrok, a dal jsem alkoholovou injekci do nervus laryngeus superior. Dnes mi slečna Diamantová volala znovu a řekla mi, že úspěch byl jen přechodný a že bolesti začaly znovu se stejnou intenzitou. Poradil jsem slečně Diamantové, aby převezla pana dr. Kafku do Prahy, protože i profesor Neumann odhadl délku jeho života asi tak na tři měsíce. Slečna Diamantová to odmítla, protože se domnívá, že by se tím pacientovi ujasnilo, jak těžce je nemocen. Bude záhodno, abyste jeho příbuzným dokonale vysvětlil vážnost situace. Psychologicky chápu, že slečna Diamantová, která se nemocného obětavě ujímá, chce do Kierlingu zavolat ke konciliu ještě celou řadu odborníků. Musel jsem jí tudíž vysvětlit, že plíce i hrtan dr. Kafky jsou v takovém stavu, že žádný odborník už nepomůže a bolesti že lze zmírnit jen pantoponem nebo morfiem.“12 Následoval Dořin zoufalý dopis Elly. Není už schopna psát, prosí o slitování. Přeje si, aby přijel Klopstock. Robert vyhověl a přijel okamžitě, někdy 6. května. Klopstock se okamžitě ujal péče. On také napříště vedl korespondenci s rodinou, s matkou, s Ottlou a Elly, u vědomí, že už není naděje na vyléčení, snažil se Klopstock ze všech sil udržet J. ČERMÁK, Život ve stínu smrti, s. 83–84. Tamtéž, s. 251.

11

12

59

Josef Čermák

pacienta ve stavu, aby netrpěl a neslábl. Podařilo se mu získat znovu prof. Hajka, aby podle potřeby přijel do Kierlingu a  osobně na pacienta dohlédl. Popsal to podrobně v předlouhém dopise Ottle: „Byl tu včera Hajek, přivezl jsem ho z Vídně, byl celkově a vůbec velice milý – už ve voze jsme mluvili o tom, že převezme léčení. Pak zde zkusil alkoholovou injekci – ani jemu se to podle mého názoru nepodařilo. […] Hajek se vyjádřil po vyšetření, jehož výsledek ho velmi překvapil. Tak dalece se ten proces vyvinul od té doby, co Franz odešel z kliniky, že nedává velkou naději, a chce léčbu omezit jen na tišení bolestí, aby se utrpení co nejvíc zmírnilo. Doporučil vzít Franze do Vídně nebo někam do takového sanatoria, kde by hrtan mohl být 1–2 krát denně místně umrtvován, kdyby tady takový lékař nebyl. On sám velmi rád převezme Franzovu léčbu, ale řekl také, že dělat lze pouze tolik, a to dokáže stejně dobře praktický laryngolog.“13 Klopstock diplomaticky posílal zprávy rodině po dvou kolejích: pravdivě, podle skutečného stavu Ottle nebo i Elly a se šetrnou kamufláží a obratným přesouváním akcentů Kafkově matce. Tak např. v jednom dopise jí líčí Franzovu reakci na jeden dopis z domova: „Dnes např. stálo v jednom dopise z domova, že Elly a pan Karl byli někde s rodinou. Jakmile to uslyšel, pravil  – s  očima rozzářenýma jako sluníčko  – ,tak to taky pili pivo‘, ale řekl to s takovým nadšením a tak se při tom rozplýval radostí, že my, kteří jsme to slyšeli, jsme si na tom pivě, které se tam pilo, pochutnali víc než ti, co je tam doopravdy pili.“14 Také Dora se ještě snažila vykřesat jiskřičku naděje. Popsala tehdy jedné své přítelkyni ze Stuttgartu, stoupenkyni steinerovské antroposofie, Franzův stav se žádostí, zda ve svém okolí nezná lékaře, který by pomohl. Ta doporučila jistého lékaře ve Vídni. Odpověď přišla, když už Dora nedoufala. Dr. Glas, praktický lékař z vídeňské nemocnice Františka Josefa, nejenže se po delším čase ozval, nýbrž přijel rovnou do Kierlingu a udělal na Kafku neobyčejně příznivý dojem. Klopstock to popsal ve zmíněném dopise Ottle: „Přijel sem tedy […] udělal na Franze (také na nás) úžasný dojem – je to velice jemný mladý muž. Vyšetřil Franze, nález přirozeně stejný jako u těch ostatních, ale způsob, jak vyšetřoval, byl úžasný, zvláště pro Franze, který byl šťastný a dojatý až k slzám. – i kdyby to nemělo žádnou jinou přednost než tuto, stačilo by, že Franz v něho věří a raduje se, avšak má to i další přednost, že se ujme léčení – i když také přiznává, že stav je kritický, avšak má niternou sílu, že čím horší to je, tím spíš se do toho pustí, což Franz samozřejmě ihned cítí.“15 Mladý lékař vnesl tedy do svízelné situace jisté uklidnění. Uvolil se provádět ošetření hrtanu podle návodu prof. Hajka, přinesl také Kafkovi dva švýcarské léky lékařského

J. ČERMÁK, Život ve stínu smrti, s. 98–99. Tamtéž, s. 115. 15 Tamtéž, s. 100. 13

14

I. Studie60

centra Steinerovy antroposofie v Arlsheimu, jeden proti zánětlivému procesu v hrtanu, druhý pro posílení fyzické kondice, která začínala u Kafky hrát čím dál důležitější roli. Klopstock tak rozvážnou a obětavou péčí o pacienta dosáhl konečně toho, že se dvě protichůdné metodiky léčení spojily. Dr. Glas se spontánně přizpůsoboval léčebným direktivám profesora Hajka a doplňoval je svými medikamenty. Klopstockovi se ještě s pomocí Leopolda Ehrmanna podařilo, že v posledních týdnech příliš zaneprázdněného Hajka zastoupil prof. Kurt Tschiassny, který nezištně přijel několikrát do Kierlingu a Kafku v jeho už velmi zuboženém stavu krátce před smrtí potěšil svým optimistickým výrokem. Robert Klopstock se při svém mládí jeví jako rozvážný, obětavý a naprosto nezištně oddaný přítel, překonávající svou přátelskou oddaností v kritické fázi Kafkovy nemoci i nepřízeň či neporozumění rodiny. Zřejmě už tehdy prokázal své lékařské vlohy, své porozumění průběhu nemoci a její životní prognóze. O to tíž zápasil o víru a naději, jak to vyjádřil nedlouho před Franzovou smrtí v dopisu Ottle: „Přesto je to tak, že tu stojím v silné naději; prověřuji­‑li tuto naději objektivností vědeckého pohledu, zůstává přece jen tak veliký zbytek naděje a víry, že sám pociťuji převahu nad ošetřujícím lékařem… “16 Pak se u Kafky dostavila nechuť k jídlu a střevní katar a pacient začal slábnout a ztrácet na váze: „Starosti působí a v této chvíli hrozí slabost způsobená nepatrným přijímáním potravy ve dnech té střevní záležitosti – a vůbec v posledních dvou týdnech. On chudák se nesmírně namáhá – avšak nemůže jíst, ne kvůli hrtanu, ten vůbec nebolí, nýbrž kvůli nechutenství. – Takže dnes nebo zítra začneme s umělou výživou. On je z tohoto opatření tak zoufalý, že to vůbec nedokážu vypovědět, je mu těžko na duchu. Vždyť víte, u něho je všechno spojeno – tělesné působí stejně jako duchovní a naopak.“17 Slabost a odmítání potravy byly tentokrát bohužel příznakem konce. Kafkův zápas je přitom v mnoha směrech neuvěřitelný, např. geniální luciditou ducha, do poslední chvíle schopného zaznamenat a pronášet slova, která jsou a zůstávají výsostnou literaturou. Kafka se z posledních sil se vzepne a píše dlouhý dopis rodičům, a když síly psát dojdou, snaží se Doře diktovat… Vznikl tak nejvýmluvnější dokument tragického úsilí: dopis dvakrát nedokončený… Osudovost chvíle a  velikost mrtvého vyjádřil Robert Klopstock v  dopisu Kafkově sestře Elly epitafem antické ražby, prozrazujícím i nadaného literáta: „Tak strnulá, přísná, nepřístupná je jeho tvář, jak ryzí a přísný byl jeho duch. Přísná – tvář krále nejvznešenějšího, nejstarobylejšího rodu. Vlídnost jeho lidského bytí je tatam, pouze jeho nehynoucí duch utváří ještě jeho strnulou, drahou tvář. Tak krásné je to, jako stará mramorová busta.“18

J. ČERMÁK, Život ve stínu smrti, s. 110. Tamtéž, s. 117. 18 Tamtéž, s. 119. 16 17