Giuseppe Verdi
Narodil se 10. října 1813 v Roncolle, zemřel 27. ledna 1901 v Miláně. Verdi měl dětství a mládí velmi chudé. Ani hudební nadání se neprojevilo hned zcela jasně, nebyl ani přijat na konzervatoř. Přece však neúnavnost a nadšení pro hudbu ho přenesly přes počáteční umělecké nesnáze, přes neštěstí v rodinném životě, ba i přes neúspěch prvních oper. Prvním Verdiho velkým úspěchem byla opera „Nabucco“, jež ve čtyřicátých letech, v době politického napětí, vyjádřila pod nezávadnou rouškou biblického příběhu touhy italského lidu po politickém sjednocení a osvobození z cizí nadvlády. Verdi se umělecky postavil po bok italských vlastenců sdružených v tajné organizaci „Mladá Itálie“, a už samo jeho jméno se stalo proklamací jejich politických cílů: jednotné státní organizace pod vedením domácího vládnoucího rodu (V. E. R. D. I. – Vittorio Emmanuele Re D’Italia).
314
Když byla roku 1870 Itálie sjednocena, odmlčel se Verdi na řadu let. Jeho politické touhy a představy demokratické vlády nebyly formou italské monarchie uspokojeny. Neuspokojoval jej ani vývoj, jímž se brala italská umělecká tvorba, podléhající cizím, zejména wagnerovským vlivům proti původní národní linii domácí. Znovu vzal do ruky pero a vytvořil už v kmetském věku svá vrcholná díla. Verdiho tvorba právem nacházela u italského lidu nadšené přijetí. Uplatnil se i v jiných hudebních druzích (smyčcový kvartet) a zejména v patetickém, vznosném „Requiem“, ale jeho hlavní význam je v díle operním. Z jeho 27 oper nežijí už všechny, zato ty, které přetrvaly věky, patří k nejoblíbenějším hudebním hrám na celém světě. Verdiho velká, vznosná melodie, jeho smysl pro dramatickou účinnost, jeho napětím naplněné náměty, jeho cit pro rytmus a linii italské lidové hudby spolu se svrchovanou schopností vyjádřit to, co hýbalo myslí Itálie jeho věku, vytvářely díla, jež právě proto, že byla tak ryze italská, se stala světovými. Každá z jeho postav žije svým osobitým výrazem, každá jeho melodie má svou vlastní originalitu a charakter, každá jeho opera znamená krok vpřed. Verdi nikdy neustrnul. Odmítal bezduché napodobování nových hudebních proudů vznikajících v ostatní Evropě, zejména vlivem Wagnera, dovedl však to dobré, co Wagnerova operní reforma přinášela, přejmout a přetvořit po svém. Jeho poslední opery „Othello“ (1887) a „Falstaff “ (1892) na námět Shakespearův jsou hudební dramata oproštěná od uzavřených árií a sborových scén, vypracovaná i v orchestrálním partu k modernímu uměleckému výrazu, a přece stále typicky verdiovská, italská. Z Verdiho oper jsou nejznámější „Rigoletto“ (1851), „Trubadúr“ (1853), „Traviata“ (1853), „Síla osudu“ (1862) a zejména „Aida“ (1871), psaná pro slavnost otevření Suezského průplavu.
315
Trubadúr V jihovýchodní části Pyrenejského poloostrova, v kraji Aragonie, ležel kdysi zámek hrabat z Luny. Bylo to už dávno, asi před 450 lety, v době, kdy pomalu končilo dějinné období zvané středověk. Tehdy bylo území celého poloostrova neustále zmítáno válkami a vzájemnými rozbroji šlechtických rodů. Prostí lidé věčnými rozbroji velmi trpěli. Muži, pracující nevolnicky s celými rodinami na šlechtických statcích, byli násilím navlékáni do vojenských mundúrů, úroda na polích málokdy dozrála, rozdupána kopyty vojenských koní, a lidé z bídy vláčeli se z kraje do kraje. Zvláště mnoho potulných cikánů ustavičně bloudilo z místa na místo a všude byli pronásledováni a stíháni opovržením. Celé území poloostrova pak bylo v zajetí náboženských předsudků a pověr. Jedním z mocných šlechtických rodů byl rod hrabat z Luny. Hrabě měl dva syny. Ještě když byli zcela malí, jednoho večera nalezla chůva nad lůžkem mladšího chlapce starou cikánku, jež nad dítě vztahovala své kostnaté ruce a cosi mumlala. Děcko od té doby chřadlo. I soudilo se, že cikánka je očarovala. Hrabě rozkázal, aby cikánku upálili jako čarodějnici na hranici. Synáček hraběte byl krátce nato uloupen ze zámku a na tom místě, kde v plamenech zahynula stará cikánka, byly jednoho rána nalezeny zbytky nové hranice a v jejím popelu ohořelé dětské kosti. Proslýchalo se, že děcko uloupila a jeho upálením se za smrt své matky pomstila mladá cikánka, jež ihned zmizela z kraje. Už ji nikdo nespatřil. Ale vyprávělo se, že její mrtvá matka se zjevovala v podobě sovy, která v temných nocích sedávala na střeše Lunova zámku, skuhrala divným nářkem a přinesla smrt každému, kdo ji spatřil právě o půlnoci. Starý hrabě zemřel žalem nad ztrátou mladšího syna, ale do smrti nevěřil, že děcko tehdy skutečně zahynulo. Zapřísáhl před smrtí staršího syna, aby neustal pátrat po záhadné cikánce a po svém bratru, anebo aby pomstil bratrovu smrt. „Kéž bych ji někdy zahlédl!“ zabručel starý věrný hraběcí sluha Fernando, když dovyprávěl starou historii několika zbrojno-
316
šům střežícím hraběcí zámek. „Pak by poznala na své kůži, co je to přinášet zhoubu hraběcímu rodu!“ Mladý hrabě Luna dospěl mužného věku a na slib, kterým ho otec před smrtí zavázal, nezapomínal. Ve stálých myšlenkách na pomstu vyspěl v člověka zlého, neschopného upřímného citu a laskavosti. I láska ke krásné hraběnce Leonoře, dvorní dámě kněžny aragonské, byla víc sobeckou vášní než láskou. V Leonoře vzbouzel hrabě Luna strach a odpor zvláště od té doby, kdy při rytířském turnaji na knížecím dvoře v Sargastu pohlédla do tváře nejstatečnějšímu z bojovníků. Zvítězil a ona jej ověnčila vavřínem. Nemohla pak na něho zapomenout. Nikdo neznal jeho jméno. Ale ani rytíř nezapomněl na krásnou dívku. Sledoval její stopy a jedné noci pěl pod jejími okny milostnou serenádu. Byl převlečen v šat potulného pěvce – trubadúra. „Jak sladce znělo tehdy moje jméno z jeho rtů!“ vzdychla Leonora, když se svěřovala své přítelkyni Inez se svou láskou k neznámému reku. Právě byla taková temná noc jako tehdy, kdy ho ve stínu stromů v sadě pod svým balkónem uzřela poprvé. Ale hle, sotva dopověděla, ozvala se známá sladká píseň. Opět ji vyzýval k lásce a setkání. Bez rozmýšlení běžela Leonora do sadu a vrhla se vstříc mužské postavě skryté pod balkónem. Ale běda, noční stíny ji zmátly. Nebyl to její trubadúr, ale hrabě Luna, jenž nenávistně sledoval nevítaného pěvce a přímo z Leonořiných úst se přesvědčil o její lásce k trubadúrovi. V zuřivé nenávisti obořil se Luna na neznámého a vyzval jej: „Nejsi-li zbabělec, zjev svou tvář i jméno!“ Trubadúr vystoupil ze stínu do měsíčního svitu a prohlásil: „Jsem Manriko!“ Jméno nebylo hraběti neznámo. Věděl, že ten muž patří mezi knížecí přívržence. Byl překvapen, a tím víc rozzuřen odvahou člověka, jenž neváhal vydat se samojediný kvůli ženě do středu svých odpůrců. Luna vytasil meč a Manrika napadl. Leonora bezmocně lomíc rukama prosila bojující, aby ustali. Manriko byl znamenitý bojovník, i láska jej posilovala. Brzy zatlačil soka ke zdi a vyrazil mu meč z ruky. Už chtěl Lunu probodnout, však jakási podivná síla mu v tom zabránila. Zdá-
317
lo se mu, že slyší hlas, jenž mu zakazoval zabít odpůrce. Manrikova ruka klesla a on s pohrdlivým úsměvem daroval Lunovi život. Netrvalo dlouho a hrabě Luna vyrazil s žoldnéři proti knížecímu vojsku, jehož velitelem byl Manriko. V hrozné seči se mu podařilo Manrika přepadnout a krutě ho zranit. Domnívaje se, že se svého soka zbavil navždy, Luna vítězoslavně ukončil svůj výboj. Ale Manriko nezemřel. Na bojišti našla jeho tělo stará cikánka Azucena, jeho matka. S pomocí cikánů se jí podařilo dopravit Manrika do bezpečí cikánského tábora. Obětavě připravovala čaromocné léky a pečovala o zraněného, dokud se neuzdravil. Cikánský tábor byl daleko za městem. Cikáni se vyhýbali lidem z měst i ohniskům bojů. Ve dne se skrývali, nenáviděni všemi usedlými obyvateli poloostrova pro svůj kočovný život, a teprve pozdě večer se roztančili při vášnivých rytmech svých písní v divokém reji. Jen Azucena trpělivě seděla u lože Manrikova a vzpomínala na smrt své matky v plamenech ohně. Horečně jí planuly oči touhou po pomstě na Lunovu rodu a zapřísahala Manrika, aby ji pomstil nejen za smrt matky, ale i syna. Tehdy před lety skutečně unesla malého synka Lunova. Pod ochranou noční tmy snášela klestí na hranici, srovnala ji na místě smrti své matky, zažehla – to vše dělala šílená bolestí nad matčinou smrtí. Pro slzy téměř neviděla a omylem vrhla do plamenů místo Lunova děcka svého maličkého synka. Manriko pozorně naslouchal tomuto vyprávění. Vybavoval si v mysli nejzazší vzpomínky na dětství i to, co v průběhu let mimoděk Azucena prozradila ze svého života, a zdálo se mu, že chápe souvislost: „Mluv, kdo jsem já, jsem skutečně tvůj syn?“ Azucena znovu tvrdila, že je jeho matkou, a vyčítala mu, že tehdy v zahradě lehkomyslně ušetřil život svého nepřítele. Bylo už pozdě v noci, když do cikánského tábora vjel posel od Manrikova přítele Ruize. Nesl dvě zprávy: že kníže pověřil velitelstvím právě dobyté pevnosti Castelloru Manrika a že Leonora v domnění, že Manriko v bitvě padl, ještě této noci vstou-
318
pí do kláštera. Manriko se okamžitě rozhodl, vyskočil na koně a rozejel se tryskem za svou milovanou. Dorazil ke klášteru pozdě před půlnocí, rozhodnut zabránit Leonoře v jejím úmyslu. Ale také hrabě Luna se dověděl o Leonořině rozhodnutí a vloudil se do klášterního sadu, aby jí zabránil ve vstupu do kláštera a přinutil ji ke sňatku třeba násilím. Právě o půlnoci vedl průvod jeptišek Leonoru z kláštera ke chrámu, aby před oltářem složila řeholní slib. Luna její kroky zastavil a vášnivě vykřikl: „Ano, vstup před oltář, ale proto, abys mně podala ruku k věčnému svazku!“ „Nikdy!“ vykřikl jiný mužský hlas a Manriko, vynořiv se z temnot, přivinul Leonoru k sobě. Leonora sotva věřila svým očím, že skutečně živ a zdráv je člověk, kterého oplakávala jako mrtvého. Luna zděšeně ucouvl před Manrikem jako před přízrakem z onoho světa. Manriko využil jeho překvapení, a objav Leonoru, nedbaje Lunových kleteb, odvedl ji z ponurých míst na tvrz Castellor. Žárlivost a zášť doháněly Lunu k zuřivosti. Sbíral mezi svými poddanými nové a nové vojáky a pak se s nesmírnou silou rozložil kolem tvrze. Jeho vojáci se těšili na bohatou kořist. Bylo jisto, že tvrze dobudou, neboť Manrikova posádka byla nečetná. Veselili se, zpívali vítězné písně a chystali se k útoku časně ráno při rozednění. Luna obcházel tábor, povzbuzoval své žoldnéře a nenávistně hleděl vzhůru k tvrzi, kde dlela Leonora s Manrikem. Pozdě večer zvedl se v táboře hluk. Vojáci přistihli jakousi starou cikánku, jak se plíží, jistě s nekalými úmysly, k tvrzi. I zajali ji a předvedli před Lunu k výslechu. Cikánka se vymlouvala, že nechtěla opravdu nic zlého, že jen hledá své dítě. Její odpovědi byly však nejisté a zmatené a tu se Fernando pozorně zahleděl do její tváře a vykřikl: „Toť ona cikánka, pane, jež usmrtila vašeho bratra!“ Vojáci se na Lunův příkaz vrhli na Azucenu a spoutali ji. Bránila se, prosila a naříkala a volala na pomoc svého syna Manrika. Jakmile Luna pochopil, že se mu dostala do moci matka jeho nenáviděného soka, ďábelsky se zachechtal. Koneč-
319
ně věděl, jak se Manrikovi pomstít. Nařídil, aby byla těsně pod hradbami tvrze navršena velká hranice a aby vojáci všemožně na ni připoutali pozornost obhájců pevnosti. Lunův výpočet vyšel přesně. Ruiz se ve chvilce dověděl od vojáků, co se děje dole pod hradbami, a pospíšil za Manrikem. Manriko právě velmi vážně hovořil s Leonorou. Neskrýval jí nebezpečí, v němž se tvrz nachází, a prosil ji za odpuštění, že z lásky k němu přišla do tak hrozného nebezpečí. Věřil však, že během noci budou hotovy všechny přípravy a že pevná tvrz pak odolá útokům Lunova vojska. Na Ruizovu zprávu, že pod hradbami vlekou Lunovi vojáci jakousi cikánku na hranici, přiskočil Manriko k oknu. Uviděl plameny a v jejich záři Azucenu! Hrozná úzkost mu vyrvala výkřik: „Má matka!“ Rozkázal, aby jeho lidé se připravili k výpadu z tvrze, a postavil se jim v čelo, rozhodnut vyrvat Azucenu smrtelnému nebezpečí. Bitka skončila nešťastně. Manrikovi lidé padali přesilou jako klasy o žních, Manriko byl zajat a spolu s Azucenou uvržen do vězení ve věži Lunova zámku. Leonoře se podařilo s pomocí Ruizovou uprchnout. Ubohá dívka trpěla na svobodě bolestnými výčitkami svědomí za to, že její láska způsobila Manrikovi všechno neštěstí. Rozhodla se, že ho osvobodí. Navlékla si na prst prsten s maličkou schránkou plnou rychle působícího jedu a vydala se k vězení. Už z dálky se k ní nesly smuteční zpěvy, prosby lidu za odsouzence. Slyšela i hlas Manrika, jenž se s ní loučil aspoň vzpomínkou, slyšela i nenávistný hlas Lunův, odsuzující Azucenu k smrti na hranici a Manrika ke stětí mečem. Oné noci, kdy se udála ta nešťastná bitka, Luna marně pátral po Leonoře – a tu se sama před ním objevila. Se slzami v očích prosila za svého milence, ale tím krutější zlobu vzbouzela v srdci Lunově. Nabízela svůj život za život Manrikův. Luna byl však ochoten přijmout jen jedinou cenu: ji samu. „Přísahej!“ vykřikl Luna a Leonora přísahala, že ve chvíli, kdy bude Manriko svoboden, stane se ona Lunovým majetkem. „Však pouze mrtva!“ zašeptaly její rty a ona nenápadně zvedla k nim prsten a vysála jed.
320
Manriko ve vězení neustále myslil na Leonoru a na lásku k ní. Neděsil se smrti. Zato Azucena úzkostí z ohně téměř šílela. Zjevovala se jí před očima matka svíjející se tehdy dávno v žáru ohně. Jen laskavá slova Manrikova ukolébala Azucenu přece do těžkého spánku. Manriko se znovu pohroužil do trudných myšlenek. Vyrušilo ho zaskřípění zámku. Vzhlédl, domnívaje se, že snad už jdou pro něho jeho katané. Na prahu dveří se však zjevila ta, k níž letěly všechny jeho myšlenky, a zvěstovala mu spásu, vyzývajíc jej, aby ihned vyšel z vězení. „Však ty…,“ ptal se Manriko objímaje ji. „Já zůstanu,“ zašeptala Leonora. Manriko zděšeně ucouvl. Věděl, že jen jedinou cenou mohla mu vykoupit život – zradou své lásky. Leonora nemohla popřít, jen prosila, aby neztrácel čas a zanechal ji jejímu osudu. Její osud se naplnil. Jed začal účinkovat a mdloby obestíraly její mysl. Manriko pochopil, že ne zrada, ale nekonečná láska mu přinesla osvobození. Svoboda bez Leonory neměla proň smyslu. Stanul jako přimrazen. Tak ho zastihl Luna. Se zlobou hleděl na mrtvou Leonoru. „Oklamala mne,“ procedil mezi zuby. „Nuže, následujte ji i vy!“ Pokynul rukou a stráže vlekly Manrika na nádvoří, katu pod meč. Azucena procitla posledním pozdravem Manrikovým. Šílenýma očima hleděla za ním. Křičela, aby zadrželi – bylo pozdě. Manriko padl mrtev a Azucena nenávistně zvolala: „Má matka je pomstěna. Ten, kterého jsi celý život hledal, právě padl tebou zavražděn! Manriko byl tvůj bratr!“ A Luna, poslední svého rodu, zůstal sám s těžkou vinou a nenávistí. Hudba opery je mimořádně bohatá melodiemi, rytmy a dramatickým vzruchem. V 1. dějství vypráví Fernando árií „Stará cikánka, děsná v tváři“ starou historii v rytmu ostré mazurky, Leonora zpívá vášnivé vyznání bohatou velkou árií „Záře noční plápolá“. Manrikův zpěv „Opuštěn sám tu stojím“ má ráz italských serenád. 2. dějství otevírá známý sbor cikánů, k němuž se připojuje dramatické vyprávění Azuceny „Strašlivý plamen“ a druhý velký monolog Azuceny „Ruce v okovech těžkých“. Lunova árie
321
„Oči její, jasná záře“ má vroucnost milostné široké melodie. Zvláštním dojmem chorálu působí sbor jeptišek „Všechna strast zde v žití“. 3. dějství zahajuje vojenský sbor, rázný a přesvědčivý ve výrazu, „Brzy v krutém boje víru“. Scéna Manrika a Leonory „Jen tobě chci dále žíti“ má jako všechny milostné scény Verdiho velkou melodickou vznosnost a přejde ve světově slavnou údernou strettu Manrikovu „K nebi požáry“. Velká árie Leonory na počátku 4. dějství „V tvého žaláře temnou noc“ má hloubku skutečného citu a přechází v otřesné „Miserere“ sboru. Zvláštní ráz má v závěrečném obrazu zpěv Azuceny „Ráda zavru své oči k snění“ a pak rychlý spád spěje k závěru opery. Libreto napsal Salvatore Cammarano a L. E. Bardare podle A. G. Gutiérreze.
322
Aida Nad egyptským krajem v povodí řeky Nilu vládli v dávných dobách, někdy dva či tři tisíce let před naším letopočtem, mocní faraóni. Země byla bohatá a sílila nájezdy na sousední kmeny, zvláště na ty, které sídlily v jižních krajích zvaných Etiopie. Jedno ze starobylých egyptských měst, Memfida, bylo velmi výstavné. K nebi se tyčily vysoké kamenné chrámy zasvěcené bohům Ptahovi, Vulkánovi, Isidě a Osiridu. Mohutné sloupoví věnčilo královský palác faraónův a za městem se zvedaly ohromné pyramidy navršené prací statisíců otroků nad hrobkami zemřelých faraónů. Nadešel den, kdy se do Memfidy donesly vzrušující zprávy o tom, že se král Etiopie Amonasro chystá ke vpádu do Egypta, aby osvobodil zajatce zavlečené do egyptského otroctví. Velekněz Isidina chrámu Ramfis rozechvěn tou zprávou spěchal k oltáři bohyně, aby modlitbami a oběťmi prosil o přízeň bohů a o zdar egyptskému vojsku. Kouř ze zapálené oběti stoupal mezi sloupy chrámu a zahaloval sochu bohyně. Ramfisovi se zdálo, že hlava bohyně s láskyplným úsměvem dala najevo svou volbu nového vůdce egyptských vojsk. Ramfis s díkem poklekl před oltářem a pak spěchal do paláce k faraónovi, aby mu sdělil Isidinu volbu. V kvetoucích zahradách před palácem se Ramfis setkal s Radamem, velitelem královské stráže. Radames byl krásný mladý muž, rozhodný a statečný. Jakási úzkostná touha byla v jeho zraku, když se tázal Ramfise, kdo bude hlavním vojevůdcem. Ramfis se jen usmál, pohlédl pátravě na mladého muže a zmizel v bráně paláce. „Kéž by volba padla na mne,“ zadumal se Radames. „Splnil by se můj nejodvážnější sen!“ Vést mocné egyptské vojsko proti barbarům, vrátit se ve slávě vítěze a pak veřejně přiznat, že bojoval i proto, aby získal krásnou, milostnou Aidu! Aida byla otrokyně, kterou si z etiopských dívek, zavlečených do Egypta, vybrala faraónova dcera princezna Amneris za svou služebnici. Aida byla krásná. Její temná pleť měla hebkost same-
323
tu, tmavé oko jiskřilo temným žárem, štíhlé údy byly pružné jako prut. Také princezna Amneris byla krásná, ale hodnost královské dcery a přísná obřadnost dvora jí daly nepřístupnost a vznešenou strnulost sochy. Její srdce však ve skrytu planulo k Radamovi stejným žárem jako srdce Aidy. Radames se pohroužil do svých snů o vítězném boji. Jeho oči se rozsvítily, jeho pěsti se zaťaly. Stál tu jako mladý bůh války. Zrak princezny, jež vyšla z paláce, spočinul na něm s obdivem a zálibou. Amneris si zároveň dobře povšimla, jaké rozechvění zachvátilo Radama, když se v nádvoří objevila Aida. Pochopila, že Radames miluje Aidu. Bídná otrokyně neznámého původu je tedy sokyní královské dcery! Zlé sémě nenávisti vzklíčilo v pyšném srdci princezny, ale s lichotivým úsměvem a úlisnou laskavostí oslovila Aidu: „Proč teskníš ty, již jsem si zvolila spíše za sestru a přítelkyni než služebnici?“ Aida s uzarděním sváděla svůj smutek na válečné útrapy, jež ohrožují její vlast, ale rozptýlit podezření, že skutečnou příčinou její úzkosti je láska k Radamovi, se jí nepodařilo. Slavnostní fanfáry ohlásily právě příchod faraónův. Z brány paláce vyšel jeho průvod. V čele kráčeli statní vojíni královské stráže, za nimi s obřadnou důstojností vcházel uprostřed ministrů a kněží král. Stanul na nádvoří a kázal, aby byl přiveden posel, jenž dorazil od etiopských hranic. Posel vstoupil. Hluboce se sklonil před králem a hlásil: „Ó pane, etiopské vojsko vniklo na egyptskou půdu, drancuje a pálí. Zkáza jde v jeho stopách, nářek a hrůza lidu. Nikdo se nepostavil na odpor a Etiopští ohrožují už město Théby. Thébští jsou odhodláni vyrazit proti nim vlastní silou, prosí však o rychlou pomoc proti nepřátelům, jež vede sám etiopský král Amonasro!“ Ve vzrušeném pokřiku shromážděných zanikl úzkostný povzdech Aidy: „Můj otec!“ Faraón velitelským pokynem utišil hluk a mohutným hlasem oznámil: „Nechť se ihned všechna vojenská síla Egypta připraví k boji! Shromážděte se na březích svatého Nilu k chrámu boha Vulkána. Jej, jenž je bohem války, poprosíme o pomoc našim
324
zbraním a tomu, jejž bohyně Isis vybrala za hlavního vojevůdce. Je to Radames!“ Radames s radostnou pýchou slyšel ta slova, jež však naplnila duši Aidy hlubokým zoufalstvím. Úzkostně hleděla za Radamem, jenž se vydal v čele všech k chrámu Vulkánovu. Její srdce se chvělo. Na jedné straně muž, jejž milovala celou vášní své horké krve, na druhé straně vlast a její vládce, její otec Amonasro. Krutý rozpor srazil Aidu na kolena. Bylo už šero, když král v průvodu kněží a Radama dorazil k Vulkánovu chrámu. Dlouhá řada sloupoví se ztrácela v dálce, sochy bohů už se sotva probělávaly temnotou. Kněží došli ke stupňům oltáře, vrhli se k zemi, kněžky se zvolna blížily v obřadném tanci a vedly k oltáři Radama. Radames se skloněnou hlavou stanul u oltáře, aby přijal z rukou kněží posvěcené zbraně a odznaky vojevůdcovské pravomoci. Egyptské vojsko vyrazilo proti Etiopským s plnou silou a brzy došla zpráva, že na všech stranách zvítězilo. Amneris zatím trávila dny zamyšlena ve své komnatě. Zpěv a tance otrokyň ji nebavily, ba nevšímavě a bez zájmu dala se jejich obratnýma rukama zdobit ke slavnosti. Její láska k Radamovi byla čím dál žhavější. Nesnesla už déle nejistotu. Přikázala Aidě, aby k ní přistoupila. Zdusila v sobě napovrch nepřátelství ke krásné otrokyni, naladila tvář k útrpnému soucitu a laskavými slovy Aidu vyzývala k upřímnosti: „Nemysli už na boj mezi svou a naší zemí! Svým smutkem nic nezměníš. Každý trpí válkou, vždyť i vůdce našich vojsk padl…“ „Radames!“ vykřikla Aida zoufale. Amneridina tvář se zachmuřila. Už věděla, že se nemýlila. Ale chtěla mít jistotu. „Ne, špatně jsi mi rozuměla. Radames žije!“ pravila. Tu Aida s jásotem a díky k nebesům padla na kolena. „Ty jej miluješ!“ vykřikla Amneris zlostně. „Nu věz, že já, princezna egyptská, jsem tvojí sokyní a tebe, bídnou otrokyni, zdrtím v prach! Však teď mne doprovoď do Théb ke slavnosti vítězství!“ Celý kraj kolem horního Nilu jásal nad vítězstvím egyptských vojsk nad Etiopany. Palmový háj obklopoval chrám boha světla
325
a pravdy Amóna v Thébách, městě sta bran. Před vstupem do chrámu byl postaven vysoký trůn a na něj usedl faraón se svou dcerou Amneridou, ministry, dvořany a kněžími. Lid je vítal zpěvem a tancem. Aida a ostatní otrokyně usedly do prachu na stupně trůnu. Fanfáry se rozhlaholily a egyptští vojíni se dali na pochod kolem faraónova trůnu. Nesli prapory a ukořistěné vlajky, zelené ratolesti a zbraně. Za nimi se blížily plavným krokem tanečnice s posvátnými nádobami na ramenou, nosiči nesli nesčetné v Etiopii ukořistěné poklady a za nimi, s radostným, hrdým pohledem, obklopen svými důstojníky, předstupoval Radames. Faraón sestoupil z trůnu, objal mladého hrdinu a vyzval jej, aby z ruky Amneridiny přijal věnec vítěze. „Přej si, co chceš,“ pravil pak k Radamovi, „a přísahám při bozích a své koruně, že tvé přání splním!“ Radames však ještě kázal předvést všechny nespočetné zajatce, šli krok za krokem, spoutáni a rychlým pěším pochodem zuboženi, ale v očích jim plála nenávist. K jednomu ze zajatých Etiopanů, oděnému úborem důstojníka, se zoufale vrhla Aida s výkřikem: „Můj otče!“ „Ani slova víc!“ zašeptal jí zajatec a pak hrdě oslovil faraóna jako rovný rovného. Líčil statečný boj Etiopanů a tvrdil, že prý v boji ztratil život jejich král Amonasro. Spolu s ostatními zajatci prosil faraóna o milost. Tu Radames, jat útrpností nad bídou otce své milované Aidy, pokročil znovu před trůn. „Slyš přání, jehož splnění jsi slíbil, pane! Prosím, abys dal svobodu všem zajatcům!“ Udiven zaváhal faraón, ale slib zrušit nemohl. Alespoň tedy na radu kněží rozkázal, aby sice zajatci byli propuštěni na svobodu, však Aida a její otec aby byli zadrženi na královském dvoře jako rukojmí a záruka klidu zbraní. Na Radama se faraón přes jeho prosby za zajatce nerozhněval. Naopak. Do sluchu ustrnulého Radama a Aidy dolehl jeho hlas: „Odměnou za vítězství dávám ti svou dceru princeznu Amneridu za manželku a s ní v budoucnu vládu nad Egyptem!“ Amneris dobře věděla, že ji Radames nemiluje. Vydala se proto do Isidina chrámu na břehu Nilu, aby si od bohyně lásky
326
vyprosila Radamovo srdce. Prošla palmovým hájem a pomalu vystoupila po stupních. Byla noc, měsíc a hvězdy se koupaly v tichých vlnách Nilu. Sotva Amneris zašla do chrámu, zazněly sotva slyšitelné, tiché, opatrné kroky. Blížila se Aida, kterou sem pozval k noční tajné schůzce Radames. A Aidě ve stopách se plížil jiný stín. Byl to její otec, etiopský král Amonasro. Amonasro vypátral lásku mezi Radamem a Aidou a ve své touze po pomstě si umínil využít Radamovy slabosti. Přemlouval Aidu, připomínal jí porobenou vlast, která může dosáhnout svobody už jen její pomocí. Vyhrožoval prokletím bohů i svým. Aida se dlouho bránila otcovu naléhání. Hnusila si čin, k němuž ji otec vybízel, odpírala vylákat od Radama tajemství, jak jsou rozloženy na hranicích egyptské voje. Pak přece slíbila doufajíc, že se jí podaří přemluvit Radama k útěku do Etiopie. Amonasro se rychle ukryl mezi sloupy, když zahlédl Radama. Milenci dlouho uvažovali, co počít. Radames sliboval Aidě, že si po další výpravě proti Etiopanům vyžádá od faraóna souhlas ke sňatku s ní, přísahal, že ke sňatku s Amneridou nikdy nesvolí. Úzkost milenců úvahami jen rostla. Oba si uvědomovali, že se buď jeden, nebo druhý musí zřeknout své vlasti a cti, nebo lásky. Aida z hrůzy před otcem zůstala silnější, takže Radames, ovládán svou láskou, nakonec povolil jejímu naléhání a slíbil, že s Aidou uprchne do její vlasti. „Kudy však půjdeme, abychom nenarazili na egyptské vojsko?“ ptala se Aida lstivě a Radames označil stezku, která zatím zůstala neobsazena egyptskými strážemi. Sotva vyřkl tato slova, vystoupil ze svého úkrytu Amonasro. Prohlásil pyšně svůj stav a důstojnost etiopského krále i to, že onou stezkou vniknou jeho voje do Egypta. Radames zděšen teď pochopil, že spáchal zradu na své vlasti a že ji vydal v plen nepříteli. Jeho čin ale nezůstal utajen. Amneris vycházející z chrámu zaslechla rozhovor Radama s Amonasrem. Velekněz Ramfis, jenž vycházel za ní z chrámu, přivolal rychle stráže. Amonasro strhl Aidu k sobě a uprchl, jen Radames zůstal bez hnutí a byl odzbrojen a spoután.
327
Byl svolán královský soud, aby zvážil Radamovu vinu. Amneris se ještě ale nevzdávala naděje na Radamovu lásku. Vyčkala chvíle, kdy byl Radames veden k soudu. Nenávist k Aidě, zoufalství nad vlastním beznadějným citem a divoká touha odčinit urážku Radamova odmítnutí její lásky přivedly ji na myšlenku záchrany. Oslovila Radama: „Hrozí ti smrt, Radame. Však slíbíš-li mi, že se navždy vzdáš Aidy a že své srdce přichýlíš ke mně, pak tě prosbami u otcových nohou zachráním!“ Ale Radames netoužil po životě. Uvědomoval si, že bez Aidy nemůže žít a že lásku k ní by musil vykoupit zradou na své vlasti. Kněží, oblečení v bílá roucha, už vstupovali do soudní síně. Za nimi uprostřed stráží, spoután a zasmušen, vešel Radames. Tvrdě zněla obžaloba proti němu. Zrušení vojenské přísahy a věrnosti králi, prozrazení válečného tajemství, zrada vlasti. Radames se ani slůvkem nehájil, jen níž a níž klesala jeho hlava pod tíhou neodpustitelné viny. „Jsi odsouzen k smrti“, zněl rozsudek. „Skončíš svůj život hladem a žízní, zbaven světla, zazděn v kobce pod chrámem!“ Amneris s hrůzou naslouchala krutým slovům. Vrhla se soudcům k nohám, přiznávala se ke své lásce k Radamovi a proklínala bohy i soudce, ale vše marně. V temné stíny halil se vysoký chrám boha Vulkána, když do kobky v podzemí sestupoval nešťastný Radames. Strážní vojáci uzavřeli ohromnou kamennou deskou neprodyšně vstup a Radames stanul bez pohnutí uprostřed holých zdí. Ani paprsek světla nevnikal do kobky. Náhle uslyšel jakýsi šumot a tiché kroky. Kdosi se k němu blížil, nebo to snad byl jen přelud rozrušených smyslů? Tichý hlas Radama oslovil a Radames poznal Aidu. Skryla se v kobce, když se dověděla o rozsudku. Vyrvala se při útěku otci a rozhodla se podstoupit se svým milencem dobrovolně smrt. Milenci se vroucně objali. Zvenku doléhaly k nim matně zpěvy kněží a Amneridy, která se v slzách modlila za spásu Radamovu. A dole v kobce se loučili Radames a Aida se životem, který byl k nim a jejich lásce tak nelítostný.
328
Hudba opery je velmi dramatická, ve velkých vzrušených celcích. Krátká introdukce přechází do velkého zpěvu Radama „Ó božská Aido“. 1. obraz uzavírá Aida bolestným zpěvem „Ve slávě vrať se zas“. V 1. obraze 2. dějství je vzrušený hovor Aidy a Amneridy, v dalším obraze je známý triumfální pochod, ve scéně na břehu Nilu duet Aidy a Radama, ve 4. dějství scéna Amneridy a Radama a závěrem velký duet v hrobce. Libreto napsal Antonio Ghislanzoni a C. de Lacle podle námětu E. Marietta.
329