Psychologický ústav filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
EMOCE, MOTIVACE, VOLNÍ PROCESY Studijní příručka k předmětu Obecná psychologie II (prožívání, jednání)
Josef Švancara
© Psychologický ústav FF MU v Brně MSD s.r.o., Brno 2003
2
© Josef Švancara ISBN: 80-86633-11-X
3 Obsah: Úvod ................................................................................................................................................4
I. Prožívání 1. Obecná charakteristika prožívání ...................………………………………………………9 1.1. Popis a klasifikace emocí a citů .........................................................................................19 1.2. Hlavní přístupy ke zkoumání emocí a citů.........................................................................29 1.3. Teorie emocí.......................................................................................................................34 1.3.1. Klasické teorie emocí ..................................................................................................34 1.3.2. Další teorie emocí........................................................................................................37 1.4. Sociální a kulturní kontext emocí a citů.............................................................................41 1.5. Regulační funkce emocí .....................................................................................................43 2. Vývoj emocí..............................................................................................................................49 2.1. Fylogeneze emocí...............................................................................................................50 2.2. Ontogeneze emocí ..............................................................................................................54 3. Psychofyziologický přístup k emocím ...................................................................................58 3.1. Psychofyziologické indikátory emocí ................................................................................63 3.2. Psychofarmakologické prediktory emocí a motivace ........................................................70 4. Úloha emocí a citů v sociální komunikaci a interakci..........................................................73 5. Interakce emoce ⇄ kognitivní procesy .................................................................................77
II. Motivace. Jednání 6. Motivace. Základní pojmy, klasifikace motivů. ...................................................................84 6.1. Teorie motivace a metody zkoumání .............……………………………………………90 6.2. Frustrace .............................................................................................................................94 6.3. Stres....................................................................................................................................98 6.4. Výkonová motivace..........................................................................................................106 6.5. Intrapsychický konflikt ....................................................................................................111 7. Autoregulační mechanismy ..................................................................................................115 8. Volní procesy .........................................................................................................................118
III: Přílohy 9. Seznam autorů ..................................................................................................................127 10. Literatura ..........................................................................................................................134 11. Praktikum .........................................................................................................................135 12. Otázky ..............................................................................................................................137
4
Úvod První stránky tohoto skripta mají ráz jakéhosi prologu. Ve studijním textu by mohl znít prolog jako název úvodní kapitoly poněkud nadneseně. V antickém dramatu to byl úvodní výstup herců, v němž byla podána expozice děje. Každé slovo se zařezávalo do ticha a šera hlediště. Bylo třeba upoutat pozornost diváků. V prologu vystupoval některý z aktérů hry, popřípadě nějaké božstvo. Nemáme takové božstvo v psychologii, nemáme Promethea, který by byl dárcem a uchovatelem ohně obecné psychologie, kterou exponujeme v našem programu prvního cyklu studia ve čtyřech dějstvích: kognice, prožívání a jednání, metakognice, odborné texty a terminologie Nemáme ani Protea, starce znalého budoucnosti, aby nám zodpověděl otázku, které poznatky obecné psychologie budou v XXI. století nezbytné, a které postradatelné. Někteří psychologové rádi přitakávají výroku , že nevíme, co budeme vědět zítra. To se týká zejména repertoáru poznatků. Není však tak důležité množství poznatků, jako jejich struktura a použitelnost. Význam a ocenění psychologie bude bezpochyby úměrné významu těch úkolů, k jejichž úspěšnému řešení přispěje. Jestliže studujeme na Masarykově univerzitě, je namístě si povšimnout, že význam psychologie si uvědomoval TGM již ve své Logice z roku 1885: „ ... teprve psychologií rozumíme plnosti života a projevům ducha, bez něhož by svět byl temný a mrtvý. Poznáním pravé přirozenosti lidské poskytuje psychologie základ praktickým duchovědám, poučuje nás, jak máme vychovávat budoucí pokolení a sebe samy, co činiti můžeme a jak dosahovati máme svého pravého účelu lidského.“ * V návaznosti na látku našeho programu studia v obecné psychologie I, zahrnující kognitivní procesy, vznikl tento studijní text z přednášek a cvičení v obecné psychologie II, kde se zabýváme tématikou prožívání a jednání, zahrnující emoce, motivace a volní procesy. Je potěšitelné, že v posledních letech přibývá knižních publikací, které můžeme studentům psychologie doporučit k prohloubení učebnicových poznatků v této oblasti. Tento přírůstek literatury však není rovnoměrný; týká se především prací o motivaci, zatímco studijní texty zpracovávající problematiku vůle jsou stále vzácné. Se zřetelem k tomu věnujeme v tomto učebním textu pozornost interakci emocí, motivace a volních procesů i jejich integraci ve struktuře osobnosti. Studium psychologie prožívání a jednání může být obohaceno a prohloubeno ruku v ruce s rozšiřováním osobních zkušeností. U mnohých studentů se tak děje tím, že se zapojují do různých sociálních aktivit, rozvíjejí zájmová činnost ve sportu a v kulturních programech; to vše rozšiřuje okruh zkušeností, na něž lze zejména v tomto předmětu navazovat. Další zdroje zážitků skýtá četba, divadlo, film, televize, v výtvarné umění, hudba. Zde nacházíme nedostižné vyjádření lidských citů a přediva motivů, takže se nám pak může jevit vědecký popis jako poměrně chudý, jestliže se váže na odbornou terminologii. Beletrizace psychologie nemá být
5 didaktickým ideálem empirické psychologie. Na druhé straně však může být odůvodněné navázat na bohatství emocí a citů zachycených v uměleckých dílech všech dob a kultur, i když nemohou být pramenem základních psychologických poznatků. Avšak tím, že zobrazují rozmanitost života, genezi zážitků i jejich podmíněnost, mohou přispívat k rozšiřování okruhu zkušeností studentů. Daleko cennější jsou nepochybně vlastní životní zkušenosti, které psycholog nabývá postupně - v průběhu svého života a praxe v oboru. Při současném vybavení našeho ústavu nemůžeme zajistit takové podmínky, abychom mohli v seminářích a cvičeních obecné psychologie II přiblížit problematiku emocí, motivace a vůle pomocí experimentálních metod. Pro některé výzkumné záměry nebo demonstrace v této oblasti volí psychologie přinejmenším jiný druh experimentu než experiment laboratorní. V této časti obecné psychologie se budeme opírat především o metody pozorování. Na začátku studia je velmi žádoucí zdokonalovat se ve schopnostech a dovednostech systematického pozorování. Nejenom na začátku studia, ale v průběhu celého profesního vývoje lze odvodit cenné závěry z pozorování chování a jednání lidí (i chování zvířat). Úkoly opírající se o pozorování zařazujeme do některých kapitol. Na rozdíl od jiných částí obecné psychologie je možné (ba nezbytné) zajistit si podmínky pro zpracování zadaných úkolů, opírajících se o pozorování, případně strukturovaný rozhovor, a to z větší části extramurálně - mimo pracovny ústavu. Zpracování zadávaných seminárních úkolů předpokládá alespoň základní znalost psychologické metodologie, pro hodnocení výsledků uvedených úkolů lze při tom vystačit se základními statistickými znalostmi. Poznatky o prožívání, o náladách, afektech, vášních, o citech provázejících poznávání, o citech estetických, etických, o úloze citů a vůle v motivovaném jednání mohou být pro každého docela zajímavé. Základní orientace a pojmosloví v této oblasti by měla být součástí všeobecného vzdělání již na středoškolské úrovni. Vysokoškolský student psychologie se však seznamuje nejen s klasifikacemi, teoriemi a metodami zkoumání, ale také s fyziologickým základem emočních zážitků, s regulační funkcí emocí, se vztahem emocí a citů k poznávacím procesům, s interakcí emocí, motivace a volních procesů, se začleněním těchto modalit prožívání, chování a jednání ve statické a dynamické struktuře osobnosti atd. Mnohé souvislosti, interakce a zákonitosti lze pochopit teprve při uplatnění vývojového hlediska, jiná specifika vyvstanou na základě srovnání normálního a patologického průběhu emočních zážitků. Za zvlášť hodnotný výsledek naší práce považujeme evidenci o tom, že se studenti naučili psychologicky myslet. Pak je tato průprava v obecné psychologii trvale užitečná, ať už se absolvent rozhodne pro specializaci v oblasti poradenské, klinické, ekonomické, forenzní, sportovní nebo si prohloubí teoretické a metodologické základy obecné psychologie v postgraduálním, doktorandském studiu. Bohatá tvářnost emocí a citů, motivů a volních procesů otevírá studentům psychologie vstup do složité „architektury“ prožívání a jednání, jež se utváří v neustálé interakci biologických a společenských faktorů. Porozumění textu jednotlivých kapitol předpokládá průpravu, kterou posluchači odborného studia
6 psychologie získávají v předmětu obecné biologie, fyziologie a neurofyziologie; pro tématiku vyšších citů, motivace a jednání má eminentní význam znalost problematiky hodnot, sociálních vztahů a kultury dané společnosti. I když odkazy na antiku zní někdy jako otřepané fráze, stojí za to si na tomto místě připomenout, že již staří Římané dospěli k dalekosáhlému závěru, když tvrdili, že lid potřebuje dvojí: panem et circenses, chléb a hry. Lidé současné epochy potřebuje jistě mnohem více, ale stále potřebují také hry v nejrůznějších prezentacích jako zdroj emočních zážitků. Sycení emocí patří nepochybně k základním potřebám jedince i společnosti. Zmíněný pojem her je samozřejmě nutné rozšířit; zahrnuje nejen sporty, ale celou širokou kulturní nadstavbu včetně individuální zájmové činnosti. Jestliže se stále více zdůrazňuje ochrana přírody před takovými zásahy civilizace, které narušují rovnováhu životních podmínek, je neméně důležité zajišťovat pro další generace citové bohatství, které se vytvořilo v průběhu kulturního vývoje lidstva. Vidíme tedy, že problematika emocí, motivace a vůle má širokou aplikační oblast. Subjektivní a objektivní skutečnost Zatímco přírodním vědám jde o objektivní vlastnosti předmětů, psychologii jde o duševní jevy, tzn. co vyvolávají různé vnější podněty v našem „vnitřním kosmu“. V obecné psychologii I (kognitivní procesy) jsme se seznámili s tím, že obsah vjemů se nemusí krýt s objektivními vlastnostmi předmětů (srov. percepční klamy). Je dobře vědět, že poslední publikace, kterou zakladatel našeho ústavu M. Rostohar vydal v Brně, má název „Psychologie jako věda o subjektivní skutečnosti“(1950). Rozlišovat mezi objektivní a subjektivní skutečností patří k důležité průpravě na začátku studia obecné psychologie. Co rozumíme subjektivní skutečností? Neměli bychom spíše hovořit o subjektivní zkušenosti? Tyto otázky patrně vyvstanou každému přemýšlivému studentovi. Subjektivní skutečnost zahrnuje všechny obsahy, které člověk prožívá, přičemž je třeba zdůraznit, že vjemy, pocity, obavy, naděje, aspirace nejsou od okamžiku svého vzniku o nic méně skutečné než země, na které žijeme, a naše tělo. Objektivní skutečnost zahrnuje vše, co je dáno elementárními částmi, atomy, molekulami a z nich složenými tělesy, i účinky jejich pohybů (kmity a záření), zjednodušeně řečeno, objektivní skutečnost zahrnuje to, co je předmětem fyziky, chemie, biologie. Ze vztahu těchto dvou skutečností vyplývají problémy, s nimiž jsou spjaty také teorie emocí, motivace a vůle. Pro ilustraci složitosti vztahů mezi oběma skutečnostmi budeme moci uvést například experimentální zkoumání fyziologických průvodních jevů emocí. Jak poznamenává H. Rohracher (1970), o objektivní skutečnosti můžeme pouze uvažovat v pojmech, ale nemůžeme si ji názorně představit. K objektivní skutečnosti patří ovšem také naše tělo a vše, co se odehrává v jeho buňkách - tedy také procesy, které provázejí naše prožívání lásky, nenávisti, stresu nebo volního úsilí.
7 Výstavba poznatkové základny Studium obecné psychologie II, která v našem studijním programu zahrnuje emoce, motivaci a vůli, má probíhat integrativně. Doporučujeme organizovat postup samostatného studia a učlenění poznatků se zřetelem k následujícím kritériím: 1. antropické paradigma: znamená, že chápeme člověka jako jednotu, jejíž integrativní složkou prožívání a jednání, které studujeme; 1.1. fenomenálně deskriptivní úroveň duševních jevů: opíráme se především o pozorování, včetně sebepozorování; se zřetelem k vnějším i vnitřním podmínkám geneze; 1.2. klasifikace: seznamujeme se s klasifikacemi emocí, citů, motivace a vůle a uvědomujeme si přitom také kritéria, na základě nichž je klasifikace vytvořena; 1.3. časový průběh a interakce: zachycujeme aktuální genezi, funkce jednotlivých procesů a souvislosti mezi nimi - strukturní úroveň; 2. validita: uvědomujeme si, že validita poznatků, k nimž jednotliví autoři dospěli, je závislá na teoretickém východisku a na užitých metodách; 3. interpretace: při interpretaci výsledků vlastního pozorování emocí, motivace a cílesměrného jednání navazujeme na teorie kompetentních autorů v těchto oblastech; 4. propojení poznatků: zajímáme se o látku jednotlivých studijních předmětů také v návaznosti na poznatky tohoto semestru obecné psychologie; 4.1. aplikace poznatků: všímáme si možností využití poznatků psychologie emocí, motivace a vůle v každodenním životě a v odborné praxi. Text je v některých kapitolách doplněn ilustracemi (modely, schématy); mají znázornit klíčové údaje a přispět k snadnějšímu pochopení teoretických východisek a souvislostí nebo znázornit časový průběh pozorovaných jevů. Některé modely se mohou na začátku studia jevit jako obtížně pochopitelné; ukazuje se však, že po absolvování obecné psychologie III (metakognice) jsou studenti schopni a ochotni akceptovat teorie a modely, dříve nepochopitelné, jako užitečné. Dospějí dříve nebo později k tomu, že složitost dílčích systémů prožívání a jednání je třeba propracovat pomocí analogií a modelů. Na úlohu analogií ve vědeckém usuzování se někteří metodologové dívají skepticky. Přikláníme se však k názorům, že metaforické vytváření pojmů je podstatným činitelem usuzování při řešení vědeckých problémů. Zejména v psychologii emocí, motivace a vůle různé metafory nezřídka iniciovaly vznik teorií. Ukazuje se, že také velmi abstraktní souvislosti teoretické fyziky je vhodné znázornit, aby mohly být efektivně využity. I když modely jsou tedy částečné a neúplné konstrukce, přesto patří ve všech vědních disciplinách k nezbytným způsobům, jak reprezentovat realitu. Na posledních stránkách tohoto učebního textu je připojen seznam autorů jednotlivých teorií, metod a aplikací; doporučujeme, postupně aktualizovat tento seznam novými údaji.
8 Je třeba říci, že tento studijní text umožňuje pouze průhled jednotlivými oblastmi psychologie emocí a citů, motivace a vůle. V mnoha případech je tedy namístě odkázat na další literaturu - nejen knižní, ale také časopiseckou, a ovšem také cizojazyčnou. Při studiu psychologie na prahu třetího tisíciletí nemůžeme vystačit s mateřštinou. Četné prameny jsou nyní snadno přístupny v různých internetových programech. Kvůli bezprostřední návaznosti přesto připojujeme k některým kapitolám také ukázky ze zahraniční literatury. Jestliže na některých místech připojujeme „Živá slova“, má to podněcovat ke kritickému myšlení. Zařazení těchto citátů neznamená, že s nimi vždy bezvýhradně souhlasíme. Nicméně jde o pozoruhodné formulace, které mohou někoho uspokojit, jiného třeba provokovat k vlastnímu samostatnému názoru.
Poděkování: Prof.Dr. Juliu Kuhlovi (Universität Osnabrück) za souhlas se zařazením jeho originálních modelů, PhDr. Pavlu Humpolíčkovi za pomoc při úpravách.
9
I. Prožívání 1. Obecná charakteristika prožívání Prožívání se vztahuje k určitým zkušenostem, pro něž se užívá nejrůznějších jazykových výrazů jako hněv, strach, radost apod., ale ovšem také výrazů mimických, pantomimických, hlasových ad. Jestliže je prožívání silně intenzivní, bývá spojeno s tendencí k jednání. Tato podněcující složka je patrná již v etymologii slova: latinské „e + moveo, emovere …. emotum“ znamená „odstranit ven“, „v základech otřást“ a „motus“ znamená „pohyb, vzruch“, případně „motio“ je rovněž „pohyb, vzruch“. Tím se naznačuje, že emoce mohou být také hybnými silami jednání; emoce a city se tedy mohou stát vnitřními motivujícími podmínkami. Tím je plně odůvodněno zdůraznění interakce emocí s motivací a jednáním. Jestliže emoce mohou být hybnými silami, mají regulační funkci? K této otázce se vrátíme v kapitole 1.5. Zpočátku se budeme zabývat některými obecnými poznatky, k nimž se dospělo při psychologické analýze prožívání. Otázky: ⊲ Které faktory a procesy spolupůsobí při vzniku emocí (aktuální geneze emocí)? ⊲ Jak lze emoce uspořádat a klasifikovat? ⊲ Lze hovořit o základních emocí? Jestliže ano, které to jsou? ⊲ Je výraz emoce u všech lidí stejný? ⊲ Jak se projevují kulturní rozdíly v prožívání? ⊲ Lze rozlišit emoce na základě typických vzorců vzruchu? ⊲ Existují typické situace vyvolávající emoce? ⊲ Existují typická schémata kognitivního hodnocení emocí? ⊲ Jak lze emoce kontrolovat/regulovat? Tematické okruhy pro integrativní zpracování: ▢ Specifikum prožívání při srovnání s kognitivními procesy. ▢ Klasifikace modalit prožívání. Základní terminologie v této oblasti. ▢ Teorie emocí a strukturní modely. ▢ Emoce v procesu vývoje. ▢ Je prožívání „tělesně“ zakotveno? ▢ Přehled metod pro zkoumání emocí a citů. Na konci tohoto oddílu máme být schopni odpovědět na tyto otázky a prokázat znalost v rozsahu uvedených tematických okruhů.
10 Klíčové pojmy a termíny I. oddílu: adrenokortikotropin (ACTH), afekt, agrese, aktivační úroveň, alexithymie, amygdala, apetence, arousal, autonomní nervový systém (ANS), distres, emoce, eustres, hédonické kontinuum, hemisférová asymetrie, hypotalamus, limbický systém, nálada, pra-afekty, regulační procesy, stresor, talamus, temperament, vášeň, výraz emocí.
K začátkům české psychologie emocí a citů Pozoruhodným dokladem o vědeckém přístupu k citovému prožívání bylo v šedesátých letech devatenáctého století zpracování rozsáhlého hesla „Cit“ v I. díle Riegerova naučného slovníku. Není náhodné, že se tohoto hesla ujal právě Jan Evangelista Purkyně. Při vymezení pojmu cit se Purkyně opírá o srovnání s pocity, resp. počitky a čitím, jež odkazují k předmětům vnějšího světa, zatímco cit „na stav osoby naší potahujeme“. (V tomto textu Purkyně neužívá termínu emoce). Lze předpokládat, že v době, kdy Purkyně psal toto slovníkové heslo, měl k dispozici charakteristiky a klasifikace citů, které můžeme sledovat v dílech filozofů od Aristotela po Descarta, Spinozu, Kanta ad., a měl dokonalý přehled o poznatcích z oblasti zkoumání senzorických procesů a asociačních zákonitostí, jež byly předstupněm rodící se experimentální psychologie. Avšak „klasické“ teorie emocí se zrodily teprve o celá desetiletí později. Pro zpracování problematiky citů měl Purkyně - vzděláním lékař a badatelským zaměřením fyziolog - nepochybně velmi příznivé předpoklady k tomu, aby postihl specifikum této oblasti. Již ve svých unikátních experimentech z oblasti senzorických procesů prokázal mimořádné schopnosti pozorování i sebepozorování, bez nichž se nelze v psychologii citů obejít (i když ovšem toto zkoumání nemůže být závislé pouze na introspekci). Proti „fyziognosii“ zdůrazňuje Purkyně hodnotu introspektivního pozorování a označuje tuto metodu jako „heautognosis“, tzn. poznání sebe sama. Zdá se, že Purkyně mohl být také dobrým hercem, neboť jeho prototypy výrazů emocí, jak se nám zachovaly na fotografiích (Český Svět, 6, 7, 1909), jsou přímo učebnicovými ukázkami výrazu základních emocí. V encyklopedickém hesle věnuje pozornost také „jevení citů“: „Ukazujíť podoby lidské i zvířecí zvláštní pohyby, jimiž prozrazují povahu duše a panující uvnitř city, vášnivé stavy. Vpředu stojí mnohovýznamné tváření obličeje, křepčení celého těla, končetin hořejších i dolejších i hlavy na šíji pohyblivě postavené. Povšechná mluva, každému člověku i vzbuzenějším zvířatům srozumitelná. Kdož nezná čarovnost pohledu oka lidského? Vnady a vděky pohybu těla i částek spojených? .. Hlas bere na sebe všechny odstíny citu vnitřního, hlasem jevíme radost i žalost, zmužilost i bázeň, bodrost i ochabení, hrubost i něžnost, laskavost, záští, spokojenost, nevrlost, nadějnost, zoufání, přesvědčení, pochybnosti; jiným hlasem se tážeme, jiným odpovídáme.“ V současné době se psychologická analýza prožívání opírá o odlišné koncepce a užívá zčásti také odlišné terminologie než tomu bylo v druhé polovině minulého století. Z hlediska historie psychologických poznatků je však třeba velmi kladně hodnotit především fakt, že Purkyně popsal v zmíněném slovníkovém hesle širokou
11 škálu citových prožitků takovým způsobem, že to bylo českým čtenářům zcela srozumitelné, že se pokusil objasnit stavy - jejichž podstatným znakem je subjektivnost - také z hlediska objektivních příčin, že naznačil některé zákonitosti v této oblasti i metody dalšího zkoumání. V historické epoše rostoucího národního uvědomění bylo jistě velmi působivé, jestliže zde Purkyně v poznámkách k „metaforice citů“ vysoce vyzvedl bohatou zkušenost celých generací, jak je uložena v široké paletě jazykových výrazů charakterizujících citové prožívání; současně navrhuje, aby se někdo pokusil heuristickou metodou vytěžit z bohatství jazyka další poznatky o duševních jevech. (Srovnání s ostatními pracemi z té doby ukazuje, že v tomto hesle Purkyně leckdy opouští věcnou dikci svých vědeckých pojednání; analýzou stylu řeči lze prokázat, že zde vzrůstá podíl „akčních“ složek řeči. Je to již jazyk velmi bohatý, uvážíme-li, že text byl psán ještě před zavedením rovnoprávnosti češtiny s němčinou na Karlově univerzitě roku 1866).
Obr. 1. Mimické výrazy emocí, jak je sám J.E. Purkyně demonstroval svým posluchačům.
Terminologická poznámka. Ve starší české psychologické terminologii se rozlišovaly vášně „jaré“ a „chabé“, tzn. stenické a astenické. Zdůrazňovalo se, že jaré vášně vedou k výbuchu, jsou-li vystupňovány (např. hněv, radostné vzrušení, nadšení), chabé vášně (děs, smutek, stud) vedou k „záchvatu“, ochromení. Dnes bychom v této souvislosti termín „vášeň“ nahradili termínem „emoce“. (To, co označujeme jako vášeň, zahrnovali klasikové české psychologické literatury v 19.století do pojmu „náruživost“.)
O narůstání poznatků o rovněž o vývoji pojmosloví svědčí o čtyřicet let později heslo „Cit“ v Ottově encyklopedii obecných vědomostí (1908). Ukázku připojujeme na konci této kapitoly.
12 Fenomenologie emocí a jejich aktuální geneze Je třeba poznamenat, že se zpočátku nevážeme na důsledné rozlišování jednotlivých modalit prožívání. Všeobecně lze emoce, resp. city chápat jako prožívání vztahu jedince ke skutečnosti. (Existuje také vztahová teorie citů). Radost, hněv, smutek, nadšení, strach … ad. jsou prožíváním našeho vztahu k tomu, s čím se setkáváme, co poznáváme, co si představujeme, co děláme, co očekáváme. Zdrojem těchto zážitků je objektivní skutečnost, zrcadlí se v nich však prožívání vztahu jedince ke skutečnosti. Zatímco vjem nebo představu můžeme verifikovat, jestliže například předložíme jiným osobám stejné předměty nebo je konfrontujeme se stejnou situací, emoční zkušenost zůstává jedinečným zážitkem. Výstižně to zaznamenal ve svém deníku jeden mladý muž: „Lidé vědí, že jsem zamilován, ale jak miluji, to vím pouze já“. Tím je vyjádřen jeden z podstatných rysů citových zážitků zdůrazněný již v Ottově encyklopedii: subjektivnost. V poznávacích procesech je základním rysem objektivnost, poznání vede k objektu, způsoby prožívání jsou stavem subjektu stavem namnoze verbálně nesnadno sdělitelným. Kdykoliv však hovoříme pouze o emocích a citech, je to často určitá abstrakce. S výjimkou nálad (které mohou být průvodním prožíváním aktuálního stavu organismu na podkladě informací z interoceptorů), se citové stavy většinou nerozvíjejí nezávisle na poznávacích procesech, nýbrž navazují na obsah vjemů, představ, myšlení, na průběh činnosti, na úspěšné nebo neúspěšné zakončení jednání. Jestliže abstrahujeme od těchto procesů, můžeme izolovat citový zážitek jako „zabarvení“ těchto procesů a obsahů, jako rezonanci subjektu, jako kvalitu, kterou je obtížné definovat pro jednoduchost a relativní nepročleněnost každého citového stavu; proto se nezřídka pokoušíme specifickou kvalitu emoce/citu charakterizovat pojmy, případně metaforami „vypůjčenými“ z jiných oblastí, např. jako zabarvení, rezonance apod. Přes velké bohatství odstínů citového zabarvení psychických procesů a širokou individuální variabilitu citových kvalit, lze většinou z nich rozlišit jako prožívání příjemnosti nebo nepříjemnosti, libosti nebo nelibosti; v tom se od začátku vědeckou zkoumání spatřoval jeden z hlavních znaků citových zážitků. Polarita libosti-nelibosti však nemusí být vždy zcela jednoznačnou kvalitou např. u soucitu. Setkáme se také s emočními zážitky, kterou jsou z tohoto hlediska ambivalentní, v nichž se mísí libost a nelibost, které oscilují mezi těmito dvěma póly. Je známo, že ve Wundtově psychologické laboratoři v Lipsku se již koncem 19. století věnovala pozornost zkoumání projevům emocí. Pozorování směřovalo: (a) k identifikaci modality emoce, (b) k zjištění změn intenzity v průběhu emoce. Modalita. Ukážeme si později, že táž emoce, např. radost nebo strach, může být vyvolána rozdílnými podněty a opačně, že táž situace může vést k různým emočním zážitkům u téže osoby. Závisí to na způsobu apercepce, na přetrvávajícím citovém zabarvení atd. Intenzita. Experimentálně se zkoumal efekt intenzity podnětu na polaritu libostinelibosti. Zatímco u původně nelibých podnětů se nelibost stupňuje s přibýváním síly
13 podnětu, u původně libých podnětů se libost zpočátku zvyšuje, ale při pokračujícím zvyšování intenzity podnětu se zase snižuje až postupně přechází v nelibost (srov. obr. 2).
Obr. 2. Změny emočního zabarvení zvuku v závislosti na intenzitě podnětu.
Wundt doplnil citovou polaritu libost-nelibost dvěma dalšími dimenzemi: napětíuvolnění a vzrušení-uklidnění. Nejsou to emoční zážitky, ale jejich formální charakteristika. Například některé hudební skladby nás spíše vzrušují, jiné uklidňují, student je před zkouškou ve stavu psychického napětí po úspěšné zkoušce ve stavu uvolnění, vzrušuje nás sledování průběhu sportovního utkání, s uvolněním prožíváme, když náš favorit dosáhl vítězství apod. Wundtovo trojdimenzionální pojetí citových kvalit ilustruje obr. 3. Dimenzím „vzrušení“ a „napětí“ se vytýká, že jsou si blízké, takže mohou splývat. Titchener jistě oprávněně poukazoval na to, že „vzrušení-uklidnění“ a „napětí-uvolnění“ jsou výsledkem složitých procesů, značnou měrou závislých na interoceptorech. Nesporná tedy zůstala dimenze libost-nelibost (příjemnost-nepříjemnost). V moderní psychologii se však počet dimenzí citů nepovažuje za podstatný.
Obr. 3. Trojdimenzionální klasifikace emocí podle W. Wundta (1911)
Na začátku studia je třeba si uvědomit hodnotu základních přístupů ke zkoumání emocí, kterou představuje metoda popisná a metoda vysvětlující. Tyto dva přístupy se
14 nezřídka prolínají. Teprve na základě dokonalého popisu je možné emoční průběh interpretovat. Které údaje má zahrnovat úplná charakteristika emocí a citů? Jsou to: (1) popis situace, která vyvolává emoční odezvu, (2) způsob prožívání vztahu jedince k vnímaným podnětům, (3) způsob vyjádření emočního zážitku. Behaviorismus zúžil zkoumání emocí na úroveň (1) a (3): na podněty a reakci (chování). Zejména při zkoumání složitých citových stavů se však nemůžeme obejít bez introspektivních údajů. Data získaná introspekcí získávají na vědecké hodnotě při spojení s pozorováním, případně při experimentálním ověřování. Užití introspekce je však vázáno na vývojové předpoklady. Dlouhou dobu trvá než je s dítětem možné pracovat metodou „dojmu“, sebeposouzení, kdy zkoumané osoby referují o svých citových zážitcích při působení určitých podnětů. Tak lze zachytit pestrou škálu citových odstínů, o něž by jinak byly ochuzeny výsledky opírající se pouze o zkoumání výrazu emocí a citů. V dalších kapitolách si uvědomíme, jak často jsou emoce těsně spjaty s motivací. Často je nesnadné vyjádřit, jakým podílem se každá z nich podílí na interakci. Již na tomto místě (tab. 1) si chceme uvědomit hlavní rozdíly mezi emocemi a motivací:
Tab. 1. Hlavní rozdíly mezi emocemi a motivací.
EMOCE
MOTIVACE
Podnět je obvykle zřejmý
Podnět je obvykle nepozorovatelný
Běžně nejsou cyklické
Často cyklické (např. opakující se hlad)
Mohou interferovat s každodenními
Energetizují, usměrňují a udržují aktivitu
činnostmi Odpovědi jsou zaměřeny „dovnitř“
Tendence jsou zaměřeny k cíli (goal- directed)
Jsou zakoušeny jako prožitky
Jsou zakoušeny jako pohnutky
Jedinec je pasivní
Jedinec je aktivní
K rozdílům emocí a motivace se ještě vrátíme v kapitole o motivaci.
15 Srovnávací zkoumání výrazů emocí má dlouhou historii. Průkopníkem tohoto přístupu byl Darwin, jehož kniha o výrazu emocí u člověka a u zvířat (1871), je stále podnětná. Současná psychologie (Hofstätter, Ekman, Bodalev ad.) zdůrazňuje důležitost výrazu v sociální komunikaci. Každý jedinec vnímá velmi diferencovaně odstíny mimického a pantomimického výrazu jiných lidí a při společenském kontaktu se koncentruje především na tvář svých partnerů. Změny výrazu signalizují změny psychického stavu a jsou tak důležitým zdrojem informací. K této otázce se znovu vrátíme v jedné z dalších kapitol. Známý americký badatel v této oblasti Plutchik (1962) se pokusil rozlišit emoční chování od jiných způsobů chování a vytyčil kritéria, jež mají splňovat emoce: (1) mají být relevantní v rámci základních biologických adaptačních procesů; (2) mají se nacházet v nějaké formě na všech vývojových stupních; (3) nemají být ve svém vymezení závislé na zvláštních neurálních mechanismech; (4) nemají ve své definici záviset na introspekci (ač se metoda introspekce nevylučuje ze zkoumání); (5) mají být definovatelné v behaviorálních pojmech. Plutchik se domnívá se, že se mu podařilo vymezit osm typů chování, které splňují stanovené předpoklady: 1. inkorporace (přijetí prospěšných nebo příjemných podnětů), 2. odmítnutí, 3. destrukce, 4. obrana, 5. udržení sexuálního kontaktu, 6. deprivace, 7. orientace, 8. explorace.
Tyto základní dimenze emočního chování lze podle Plutchika aplikovat na všech vývojových úrovních, od nejnižších organismů až po člověka. Tyto dimenze představují bipolární faktory nebo osy s destrukcí versus obranou, inkorporací versus rejekcí, reprodukcí versus deprivací a orientací versus explorací. Popíšeme-li emoce termíny, které vyjadřují tyto polarity u člověka, stane se tento přístup zřetelnější: radost proti smutku, akceptace, přijetí proti odmítání, odporu, hněv versus strach, překvapení versus očekávání. Z těchto osmi prototypů emočního chování vychází také následující model (obr. 4), v němž vertikální směr představuje intenzitu nebo úroveň aktivace, pohybující se od maximální excitace až po hranici spánku; je patrné, že emoce jsou méně snadno rozlišitelné při nižších intenzitách prožívání. Uspořádání emocí v kruhu je provedeno tak, že příbuzné emoce jsou vedle sebe.
16
Obr. 4. Strukturní model emocí podle Plutchika (1962)
Na tomto modelu se oceňuje důsledné uplatnění vývojového hlediska. Všeobecnému rozšíření však brání méně obvyklá terminologie, naznačující závislost na teoretických východiscích, jež jsou mnohým evropským psychologům vzdálená. Tento model nepřihlíží náležitě k specificky lidským citům, které se formovaly v průběhu historického vývoje lidstva a jsou v těsném vztahu společenskému a kulturnímu životu. Řada autorů (Arnold, Rohracher, Pradines aj.) považuje za nezbytné vyčlenit jako zvláštní kategorii tzv. vyšší city, které jsou určovány životem v dané historické etapě a jsou spjaty s prožíváním hodnot. Patří sem city etické, estetické, intelektuální. Rakouský psycholog H. Rohracher zdůrazňoval, že tyto city vždy zahrnují postoj jedince jako osobnosti k hodnotám a označuje je ve své klasifikaci (nepříliš výstižně) jako „osobnostně podmíněné city“; je to však konsistentní s pojetím osobnosti a charakteru u tohoto autora. Někteří psychologové (např. Wallon , Rubinštejn, Lersch) uvádějí vyšší city v kontextu s charakterem, zahrnujícím hierarchii hodnot. Vyšší city jsou úzce spojeny se světovým názorem jedince, s jeho „osobní“, tedy implicitní filozofií. Podle J. Bowlbyho, autora teorie attachmentu (tzn. citového přilnutí dítěte k matce, srov. též kap. 1.4.), jsou emoce a city hodnotícími procesy ve smyslu intuitivního hodnocení. Probíhá v nich hodnocení trvajících i měnících se stavů. Mohou být vědomé i nevědomé. Emoční hodnotící procesy mají podle Bowlbyho tři základní funkce: (1) slouží k regulaci chování na podkladě hodnocení působení prostředí, stavu organismu a tendence k jednání; (2) představují „varovný systém“, při čemž jsou nutně uvědomovány; (3) slouží k neverbální komunikaci (gesta, mimika, pantomimika, hlasové projevy).
17 Interakce zkušenosti a individuálních dispozic Modality emocí, o nichž budeme pojednávat v další kapitole, se diferencovaly v průběhu celého fylogenetického vývoje (výrazové projevy emocí) a zejména v průběhu historického vývoje lidstva. Emoce se diferencují a integrují v ontogenetickém vývoji každého jedince působením sociálních, kulturních i ekologických faktorů a zejména vlivem výchovy a autoregulace. Tyto zkušenostní faktory se spojují s disposiční základnou prožívání, s temperamentem, a vedou k značné interindividuální variabilitě každého emočního zážitku. Na obr. 5 je znázorněno, jak tyto faktory ovlivňují intenzitu strachu. Plausibilním argumentem tohoto schematického znázornění je předpoklad proměnlivosti emocí.
Obr. 5. Interakce zkušenosti a individuálních dispozic v genezi strachu.
* V závěru této kapitoly věnované obecné charakteristice prožívání se zamyslíme nad formulí, pomocí níž se reprezentant würzburské školy Oswald Külpe (1913) pokusil zaznamenat základní podmínky vzniku citu G takto:
G = f (I, D, E(r,i,a), R(v,m), kde I značí individualitu subjektu, D disposiční základnu emočních zážitků, E zahrnuje podmínky excitace (podněty, obsahy děje), R reaktivní následné procesy primárních emočních vzruchů, a to jednak představové a myšlenkové (v), jednak motorické (m). Z toho, co jsme dosud uvedli, vyplývají některé obecné charakteristiky emočních zážitků: (a) jsou prožíváním vztahu ke skutečnosti; (b) jsou difúzní, relativně nepročleněné; (c) jsou vázány na poznávací procesy; (d) jsou stavy těchto procesů;
18 (e) jsou universální (každý proces může být spojen s emočním zážitkem); (f) jsou polaritní; (g) jsou dynamizujícími složkami psychického dění (H. Rohracher mluví o psychických silách).
Rozšiřující texty: Cit. Ottova encyklopedie obecných vědomostí, díl V. Praha 1908, 1997. Autorem obsáhlého hesla je pravděpodobně F. Čáda (v této ukázce je pouze úvodní část). „Cit jest stav duševní, vznikající za zvláštních poměrů představ. Psychologie vůbec, zvláště starší, nevěnovala citové stránce duševní náležitého pozoru, tak že dosud pole toto náleží k nejméně probadaným a mínění jednotlivých filosofův o hojných a těžkých problémech tuto se naskytujících značně se rozcházejí. Nesnáze, které ovšem již v samé věci se nalézají, zvětšují se ještě často nepřesnou terminologií. C. bývá zajisté ve všech řečech splétán s pocitem (zvláště s hmatem), od něhož podstatně se liší; mimo to v češtině nepřesně leckdy užíváme slova c. ve významu brzo abstraktním (= cítění, citlivost), brzo konkrétním. … Vlastnosti c-u. Dvě vlastnosti jsou zvláště charakteristické: 1. subjektivnost c-u, vlastnost to sice všem stavům duševním společná, ale u c-u nad ostatní vynikající; 2. přízvuk c-u, tj. ona vlastnost, že každý c. se nám jeví jako libý nebo nelibý, jako slast nebo strast. Další vlastnosti c-u jsou pak síla, hloubka a trvání. O obsahu c-u lze pak jen potud mluviti, pokud hledíme k oněm představám, jimiž byl vyvolán, či které provází. Zdali c-y na sebe vzájemně působí (aspoň nepřímo), zdali mohou býti vybavovány, jako vybavují se představy dřívější atd., jsou otázky, k nimž dosud nelze dáti odpovědi úplně jisté.“ * Z publikace ruského fyziologa P. Simonova (1972), s jehož informační teorií se seznámíme: „Emoce je odraz velikosti potřeby a možnosti jejího uspokojení v daném čase. Tento odraz probíhá v mozku vyšších živočichů a člověka … Kladné emoce mají samostatnou existenci. Nejsou recipročním „stínem“ záporných emocí. Rozlišení kladných a záporných emocí lze provést i na základě jejich informačních charakteristik. Záporné emoce vznikají v situaci deficitu pragmatických informací, přičemž tento deficit může být katastrofálně veliký, např. při ztrátě blízkého člověka. Kladné emoce jsou spojeny s narůstáním pravděpodobnosti dosažení cíle. Nejvíce pociťujeme kladné emoce tehdy, když bylo dosaženo něčeho, co jsme pokládali za neuskutečnitelné, nedostižné. Tento typ se vyskytuje zřídka, poněvadž naše prognózy bývají odrazem našich skutečných šancí. Nemalou důležitost má faktor času; pro udržení kladné emoce je důležité oživení potřeby a kladného rozpoložení. Jen tak je možné prodloužit krátkodobé zážitky vnitřní ekonomikou organismu a stabilizovat je na vysoké úrovni.“
19 * Jaký program má v současné době psychologie emocí v zahraničí? Připojujeme sylabus amerického profesora E. Klingera (v seznamu literatury je též jeho článek v Československé psychologii, 1997). V příloze k tomuto sylabu je velmi obsáhlý seznam publikací, většinou časopiseckých, z velké části amerických. MECHANISMS OF EMOTIONAL AND CONATIVE INFLUENCES ON COGNITIVE PROCESSING, WITH FOCUS ON THESE INFLUENCES AT THE LEVEL OF PROCESSING. Instructor: Eric Klinger This seminar will examine recent concepts and research bearing on thedirective influence of motivation and emotion on cognition. Topics include action control and volitionalself-regulation (including Kuhlʹs Personality Systems Interaction theory with its implications for personality, anxiety, and affective disorders),phases of goal striving, mood effects, thought flow and rumination, repressiveness, the role of attention, emotionalmediation of motivational effects on cognition, and the nature of emotion as it affects cognition at the microcognitive level. The seminar will end with integrative efforts to design testable models that account for motivational and emotional effects on cognition.Evaluation will be based on papers or oral presentations, as well asparticipation in seminar discussions. Each participant will be expected to present material to the seminar or to write a paper. Živá slova „Bez lidských emocí člověk nikdy nehledal, nehledá a nebude hledat pravdu.“ S takovým názorem se jistě můžeme setkat nejen u řady myslitelů a moudrých lidí všech dob. Naznačuje podíl emocí na motivaci a jednání.
1.1. Popis a klasifikace emocí a citů Na začátku této kapitoly se nejprve pokuste vyjádřit svůj názor: 1. Domnívám se, že lze vyčlenit některé lidské emoce jako primární? Jestliže ano, které? Jestliže ne, proč? 2. Jak bych utřídil/a emoce a city, které z vlastní zkušenosti znám? 3. Jak je patrné, na rozdíl od osnovy tohoto učebního textu některé (zejména americké) učebnice zařazují napřed kapitolu Motivation, pak kapitolu Emotion. Čím je asi toto pořadí odůvodněno? Navážeme na otázku číslo 1. V předvědeckém stadiu psychologického myšlení najdeme řadu pozoruhodných stanovisek k této otázce. René Descartes (1659, 2002) ve své studii „Vášně duše“ uvádí šest prvotních emocí: údiv, láska, nenávist, touha, radost smutek. Na první místo klade záměrně údiv, který definuje jako náhlé překvapení duše působící, že se duše
20 začne pozorně zabývat věcmi, jež se jí jeví jako vzácné a podivuhodné. Jak Descartes dále uvádí, při údivu neprobíhá v „srdci ani v krvi“ žádná změna, jako je tomu u ostatních emocí. (Z hlediska moderní terminologie tedy údiv ponejvíce není afektem - jak je uvedeno v překladu - ale patří do kategorie vyšších citů (intelektuální, etické, estetické). Běžně se považují za základní a společné všem lidem: štěstí, strach příp. úzkost, hněv, smutek, odpor resp. hnus se. Celkem tedy pět emocí. K nim někteří připojují ještě úžas (nemusí být u všech kultur), vinu (tzn. prožitek viny) a stud. Tedy celkem osm. Rovněž Robert Plutchik (1980) rozlišuje osm základních emocí: štěstí, očekávání, hněv, odpor, akceptování (sympatie), strach, překvapení, smutek; z jejich kombinací podle Plutchika vznikají další emoce: láska, submise, bázeň, zklamání, lítost, pohrdání, agresivnost, optimismus. Plutchik začleňuje emoce do výsečového grafu (obr. 6) takto:
LÁSKA OPTIMISMUS
sympatie
štěstí
SUBMISE
strach
očekávání
HRŮZA AGRESE
překvapení
hněv
POHRDÁNÍ smutek
odpor
ZKLAMÁNÍ
LÍTOST
. Obr. 6. Konfigurace základních emocí a jejich kombinací podle R. Plutchika (1980)
vlevo od shora dolů: štěstí, očekávání, hněv, odpor vpravo od shora dolů: akceptování (sympatie), strach, překvapení, smutek levý horní kvadrant: odpovídá optimismu; pravý: submisi levý dolní kvadrant: odpovídá pohrdání, opovržení; pravý: zklamání vlevo, mezi optimismem a pohrdáním, je očekávání spojené s hněvem: agresivnost vpravo, mezi submisí a zklamáním, je bázeň, hrůza spojení štěstí a akceptování (sympatie): zakládá lásku spojení odporu a smutku: lítost.
21 J. R. Averill (in Ekman and Davidson, 1994) rovněž zaujímá stanovisko k otázce, co lze považovat za základní emoce. Odpovídá, že fundamentální či primární emoce jsou ty, které plní důležitou vitální funkci. Funkci pro co nebo pro koho? Podle Averilla existují tři možnosti: mohou mít vitální funkci pro přežití druhu (biologická kritéria), pro společnost (sociální kritéria) nebo pro jedince (psychologická kritéria). Známý americký badatel v této oblasti, P. Ekman, vyjadřuje své stanovisko k otázce základních emocí jednoznačně: All Emotions are Basic. Pro klasifikaci afektů jsou podnětné koncepce vycházející z analýzy interakcí. Populární je model čtyř „praafektů“, jak je podal německý psycholog G. Kafka (1950): 1. ingesce (Sem s tebou ke mně!), 2. ejekce (Pryč s tebou ode mne!), 3. recese (Pryč se mnou od tebe!) a 4. profuse (Tam se mnou k tobě!). Tyto afekty přibližně odpovídají toužebnosti/dychtivosti, hněvu/vzteku, strachu a lásce. Kafka vychází v tomto pojetí praafektů z prožívání vztahu jedince vůči druhým, jak je to bezprostředně vyjádřeno idiokinetickými a heterokinetickými pohyby.
Obr. 7. Model praafektů podle G. Kafky
Propracovanou taxonomii emocí i jejich podrobnou charakteristiku podal C.E. Izard ve své knize Human Emotions (1971, 1972); byla záhy přeložena také do ruštiny. Zde se setkáme s rozlišením deseti základních emocí: 1. zájem-aktivace, 2. spokojenostradost, 3. údiv, 4. smutek-utrpení, 5. hněv-vztek, 6. opovržení-odpor, 7. přezíránípohrdání, 8. hrůza-strach, 9. stud-plachost, 10. vina-lítost. Kritériem tohoto rozdělení je jedinečnost emocí (po stránce neurofyziologické, výrazové, i z hlediska subjektivního prožívání), a specifičnost jejich efektu (vliv na šest subsystémů osobnosti (homeostáza, pudy, percepce, motorika, kognice a sociální subsystém). Emoce se mohou spojovat v dyády, jako smutek-hněv, nebo v triády (například strach-
22 stud-pocit viny). Podrobnou charakteristiku Izardovy teorie diskétních emocí podává I. Stuchlíková (2002). Americký psycholog Woodwort předpokládal, že se výrazy emocí zařazují do nějakého kontinua. Když na základě této hypotézy zpracoval výsledky různých autorů, dospěl k této lineární stupnici: I.
láska, štěstí, radost
II. překvapení III. strach, utrpení IV. hněv, rozhodnost V. odpor VI. pohrdání
Z tohoto uspořádání vyplývá, že výraz překvapení lze zaměnit s radostí, ale téměř nikdy s odporem. V návaznosti na tuto sestavu dospěl Schlosberg k závěru, že šest základních způsobů mimického vyjádření emoce netvoří lineární, ale cirkulární stupnici (obr. 8), neboť výraz pohrdání bývá zaměňován nejen s odporem, ale také s láskou. Později (1962) Schlosberg formuloval názor, že těchto 6 základních výrazů emocí odpovídá dvěma osám „libost-nelibost“, „příklon-odklon“, k nimž posléze připojil ještě třetí dimenzi, a to „napětí-spánek“. Posuzování emočních výrazů se však nejvíce blíží skutečnosti na ose libost-nelibost. Na obrázku je naznačena také dimenze intenzity: čím silnější emoce tím dále od středu kruhu.
Obr. 8. Klasifikace emocí na základě výrazových projevů (volně podle Schlosberga)
23 Jednoznačné je rozlišení emocí z hlediska uspokojování potřeb nebo plnění požadavků; podle tohoto kritéria se rozlišují kladné a záporné emoce. Toto rozlišení nacházíme často u ruských autorů (seznámili jsme se již s teorií P. Simanova), ale rovněž v současných koncepcích; uslyšíme ještě o tom, jaký důraz klade na specifickou funkci kladných a záporných afektů J. Kuhl (2002). Také v současných pracích některých amerických autorů (Cacioppo, Gardener, & Berntson, 1999; Thayer, 1989; Watson et al., 1999) se důsledně rozlišují kladné a záporné afekty chápané jako fyziologicky zakotvené manifestace, které usměrňují chování. Systém BAS (behavioral approach system) je senzitivní vůči nápovědím odměny a vyhnutí se trestu. Funkcí systému BAS je iniciovat chování směřující k cíli; tento systém zajišťuje zkušenost kladných afektů. Systém BIS (behavioral inhibition systém) iniciuje averzní motivaci jako odpověď na podněty spojené s trestem, s chyběním odměny. Jeho účelem je tlumit činnosti, které by mohly vést k nežádoucím důsledkům (Davidson, 1993; Gray, 1990). Tento inhibiční systém je zdrojem negativních afektů.
Všeobecně můžeme utřídit základní emoce takto: KLADNÉ EMOCE: radost, láska, spokojenost ZÁPORNÉ EMOCE: smutek, nenávist, strach
Dalším kritériem pro klasifikaci emocí je jejich vliv na činnost/jednání: jestliže je tento vliv kladný, - pak se hovoří o stenických emocích a citech; jestliže mají záporný vliv na činnost/jednání, - pak se hovoří o astenických emocích a citech. Všeobecně: stenické zážitky zvětšují sílu a energii, podněcují k činnosti, astenické zážitky zmenšují sílu a energii, snižují činorodost. Toto třídění bylo do jisté míry podepřeno výsledky faktorové analýzy. Snad prvním pokusem v této oblasti byla FA, kterou provedl 1915 anglický psycholog C. Burt. Vycházel z testových dat a z údajů o pozorování emočního chování a pomocí sumační metody určil obecný faktor, analogický pojmu obecné inteligence, „obecnou emotivitu“ a dva bipolární ortogonální skupinové faktory „stenický-astenický“.
V dalších kapitolách pojednáme o motivaci při sledování stanoveného cíle. Obecně platí, že dosažení cíle vyvolává kladné emoce a city; nezdar vyvolává záporné emoce a city.
24 Následující rozlišení emocí a citů je důležité kvůli terminologii, kterou budeme v dalším výkladu užívat. Emoce - jsou to zážitky spojené s uspokojováním nebo neuspokojením potřeb jedince; - jsou převážně krátkodobé; - mívají situační ráz; - větší podíl podkorových funkčních center.
City - charakterizují prožívání spojené s potřebami a hodnotami jedince, které vznikly v průběhu historického vývoje lidstva, především vlivem kultury; - bývají dlouhodobé; - na rozdíl od emocí je u citů větší podíl kortikálních center. Další rozlišující charakteristiku zachycuje polarita stabilita-labilita emočních zážitků, která je předmětem pozornosti diferenční psychologie; je jednou ze základních dimenzí Eysenckovy typologie. U dětí se setkáváme s labilitou emocí, u osob vysokého věku nedochází obvykle k častému střídání citových zážitků.
Z hlediska intenzity rozlišujeme: (1) citové stavy slabé intenzity, dlouhého trvání – nálady; (2) emoční stavy silné intenzity, krátkého trvání (nezřídka minuty) a prudkým nástupem – afekty; (3) emoční stavy silné intenzity, dlouhého trvání, pevně spjaté s dominantními hodnotami jedince (kladnými i zápornými) – vášně. Emoce silné intenzity se označují jako afekty. Termín afekt je odvozen z latinského substantiva affectus - stav mysli, nálada, hnutí mysli, vzrušení atd., přídavné jméno affectus pak znamená zasažený, dotčený. C.G. Jung (Člověk a duše, str. 161) se o afektu vyjadřuje vyhraněným způsobem: „Emoce není žádná činnost, ale událost, která člověka postihne. Afekty se zpravidla přiházejí na místech, nejmenšího přizpůsobení a ukazují zároveň zřetelně příčinu sníženého přizpůsobení, totiž určitou méněcennost a existenci určité nižší úrovně osobnosti. Na této nižší úrovni …. se chováme více méně jako primitiv, který je bezmocnou obětí svých afektů“. Do afektu je subjekt jakoby vtažen. Na jiném místě Jung píše, že „.. afekt se podobá ráně, jež se hojí jen pomalu“. A jako rána je úměrná zraňující zbrani, tak i afekt odpovídá násilí, jež bylo jeho příčinou. Podle našeho pojetí se afekty liší od ostatních citových prožitků pouze akcentem, důrazem. Jak jsme již naznačili, významný německý teoretik motivace J. Kuhl (2002) vyčleňuje afekty jako samostatné modality ve struktuře osobnosti.
25 Dynamiku afektů lze objektivně vymezit pomocí tří atributů: (a) znaménko – pozitivní/negativní, podle toho, zda je tendence přiblížit se nebo vzdálit se; (b) intenzita nebo stupeň afektu v rozmezí bipolárního kontinua, vymezeného maximální negativní nebo maximální pozitivní intenzitou; (c) časový průběh (trvání). Hédonické kontinuum: Znaménko, intenzitu a časový průběh emoce lze znázornit na hédonickém kontinuu. Polarita libosti/nelibosti sahá od extrémně negativní afektivity až po extrémně pozitivní afektivitu. Různé intenzity emoční excitace jsou naznačeny zkusmými jednotkami. Střední úsek je emočně neutrální, blízko něho jsou mírné emoční stavy.
Obr. 9. Hédonické kontinuum
Šipky naznačují dvě protikladné tendence změn libosti/nelibosti. Horní šipka směřuje od negativního pólu k pozitivnímu konci kontinua a představuje druh hédonické změny, která má velký význam v organizaci chování. Změny v negativním směru se rovněž často vyskytují a jsou ilustrovány dolní šipkou. Celé schéma zahrnuje princip emočního antagonismu: může zde probíhat změna ve směru k jednomu nebo druhému pólu, ale nikoliv dvě protichůdné tendence současně. Logicky a psychologicky však dospějeme ke čtyřem typům emočních změn: (1) vzrůstající pozitivní emotivita, (2) snižující se pozitivní emotivita, (3) vzrůstající negativní emotivita, (4) ustupující negativní emotivita.
Obr. 10. Cirkadiánní kontinuum nálad a afektů (A ..L = prožívání událostí v průběhu dne).
26 Dalším rozlišujícím hlediskem je hloubka citů. Indikátory hloubky citů překračují okruh pozorovatelných průvodních jevů, z nichž usuzujeme na intenzitu prožívání. Hloubka citů vyjadřuje, v jakém rozsahu jsou zážitkem tangovány jednotlivé složky osobnosti. Hlubokým citem může být např. cit lásky k vlasti, i když se neprojevuje zjevně navenek, mělká je rozmrzelost vyvolaná malichernou příčinou, nezřídka dávaná zřetelně najevo. * Zatímco dítě prožívající vztah k různým oblastem skutečnosti není v raném věku schopné uvědomovat si své zážitky, dospělý je namnoze dovede identifikovat, případně také regulovat. (Je to dáno úrovní emoční inteligence, jak ji propracoval D. Goleman úrovní intrapersonální a interpersonální inteligence, jak ji koncipuje H. Gardner). Schopnost dekódovat výrazy druhých osob se vyvíjí ruku v ruce se schopností uvědomovat si vlastní emoční zážitky. Rozlišení různých úrovní poznání a sebepoznání zážitků a motivace poskytuje model s názvem JOHARI amerického autora J. Lufta (1961, 1969). Podle tohoto modelu se můžeme pokusit zařadit kteroukoli emoci, resp. cit do jednoho z kvadrantů (dnes bychom mohli říci „Windows“) podle dvou hledisek: „známé subjektu“/„známé druhým“:
Obr. 11. „Okna“ emočních stavů (podle J. Lufta, 1969)
1. kvadrant zahrnuje chování, city a motivace, známé sobě i druhým; 2. kvadrant se týká stavů, které jsou známé druhým, ale ne subjektu; 3. kvadrant zahrnuje stavy známé sobě, ale ne druhým; 4. kvadrant zahrnuje stavy, které si neuvědomuje ani jedinec ani pozorovatelé (poněkud ironicky se říká: věčné loviště psychoanalýzy).
27 Kdybychom měli dostatečný vzorek populace, mohli bychom vyčlenit procento osob, u nichž tvoří největší část emocí a citů stavy známé jedinci a rovněž zjevné druhým. Patřila by sem řada jedinců, o nichž se říkává „co na srdci, to na jazyku“. Našli bychom však řadu případů, které by patřily k druhé extrémní variantě tohoto modelu, v níž je čtvrtý kvadrant velmi rozsáhlý. Ale ani v první variantě (která naznačuje dobré předpoklady pro sociální interakci) není naše klasifikace zcela prosta subjektivního zpracování indikátorů emočního chování, neboť výraz emoce není jednoznačnou informací, neboť prochází „filtrem“ apercepce a výsledkem toho bývá „dojem“. Uplatníme-li zde tříčlenné schéma informačních souvislostí, vidíme, že jsou v něm dva „převody“: mezi 1-2 a 2-3.
1. výraz ⇒ 2. informace ⇒ 3. příjemce Výraz emočního zážitku je nejprve „převeden“ do percepčních kategorií, které jsou nositelem informace o prožívání pozorovaného jedince, a pak je převeden do představových a pojmových kategorií pozorovatele. Časový průběh emocí
Obr. 12. Prototypy průběhu emoce (podle Wundta).
A - prudce vrcholící a pozvolna ustupující afekt, například úlek, vztek, překvapení. B – pozvolna se rozvíjející a rychle vyhasínající afekt, například starost, smutek, žal. C – intermitovaný, přerušovaný, přerývaný afekt, například setrvávání v hněvu, nenadálá radost. D – oscilující afekt, přecházející do protikladné polarity, například napjaté očekávání kolísající mezi nadějí a beznadějí.
28 V dalším grafu zachycujeme na ose x časový sled projevů jednoho z typických afektů: hněvu. Hodnoty na ose y jsou odhadnuté z průvodních jevů (změny oběhové, dýchání, mimika, pantomimika, řečové projevy). I když je třeba mít na zřeteli značnou věkovou a interindividuální variabilitu jak v povaze podnětů, jež vyvolávají afekt hněvu, tak v délce odeznívání afektu, přece jen lze vymezit prototyp hněvu jak s hlediska obsahového tak z hlediska průběhu. Typický hněv, jak je to patrné v připojeném schématu (obr. 12), bývá nezřídka intermitovaný, přerývavý, po dočasném zmírnění často znovu explozivně vrcholící.
Obr. 13. Aktuální geneze hněvu. Na osu x nanášíme čas t (minuty, hodiny), na osu y odhadnutou intenzitu afektu, jsou vyvolávající podněty v pozorované situaci.
Živá slova Idea, která není než ideou, prostým faktem poznání, nijak nepůsobí, nic nemůže; vede k činu až je cítěna, jestliže je tu nějaký aktivní stav, který ji provází, probouzí-li snahy a tužby, totiž prvky hybné.“ Francouzský psycholog Theodule Ribot: Psychologie des sentiments, 1896.
29
1.2. Hlavní přístupy ke zkoumání emocí a citů V psychologii, stejně jako v každé jiné vědě, se v průběhu doby mění ohniska zájmů. Emoce a city patřily málokdy k nejaktuálnějším problémům vědecké psychologie, i když o jejich závažné úloze v praktickém životě nebylo nikdy pochyb. Co tedy bylo příčinou poklesu psychologického zkoumání v této oblasti? Příčin je pravděpodobně více; nejzávažnější byly pravděpodobně tyto: teoretické východisko behaviorismu (zejména v americké psychologii) a metodologické nesnáze. Je pochopitelné, že směr, který vyřadil introspekci a oblast prožívání z předmětu psychologie, si uzavřel cestu k subjektivní stránce citů. Americký autor Meyer (1933) ve své práci „That whale among the fishes – the theory of emotion“ přirovnával emoce k velrybám, které se mohou jevit jako největší ryby, ale při bližším prozkoumání se zjistí, že nejsou vůbec rybami. Teorie emocí se tedy jevily nejen Meyerovi ale některým dalším behavioristům jako velryby mezi rybami. Meyer se domníval, že pojmu „emoce“, se budeme po roce 1950 jen usmívat - jako kuriozitě minulosti. Tato nesprávná prognóza byla přímo poplatná ovzduší behaviorismu. V téže době však můžeme na druhé straně sledovat snahy o vypracování nových metod, umožňujících objektivaci emočních zážitků, jak je to patrné např. ve známé práci ruského badatele A.R. Luriji o povaze lidských konfliktů (1932). Experimentálně orientovaní psychologové si slibovali všeobecně nejvíce závěrů ze zkoumání průvodních jevů emocí. Woodworth a Schlosberg (1954, 183) však hodnotili tento přístup dost skepticky těmito slovy: „Když psychologové začali zkoumat tělesné změny u emocí, doufali, že objeví nějaké indikátory umožňující odlišit jednu emoci od druhé. Bylo tu mnoho nadějných cest, ale žádná nevedla k cíli; indikátory se rozplynuly ve všeobecné úrovni aktivace.“ Orientace na pozorovatelné chování vedla také k vypracování metod pro zkoumání výrazu emocí. Omezíme-li se na pozorovatelné projevy citových zážitků, víme, že představují pouze malou část kry vyčnívající nad hladinu, nebo nejvýše dva kvadranty Luftova „Johari“ modelu, o němž se zmiňujeme v předchozí kapitole. Metoda pozorování výrazů emocí není nikdy naprosto objektivní, neboť výraz emoce není jednoznačnou informací, prochází vždy filtrem apercepce a výslednicí bývá „dojem“, takže je přesnější hovořit o zkoumání na úrovni „výraz-dojem“. Psychofyziologické přístupy jsou jistě objektivnější a slibují poskytnout širší základnu jednoznačných dat pro interpretaci emočního chování. Někteří autoři však mají sklon vidět emoce s ptačí perspektivy pouze v rámci obecných psychofyziologických koncepcí, např. teorie aktivace, jak na to upozornil Woodworth a Schlosberg, jiní především v kontextu teorie motivace, jiní pouze v procesech učení. Nemusí to znamenat, že každý z těchto dílčích přístupů je jednostranný; prožívání patří k velkým psychologickým (a nejen psychologickým) problémům a takové je vždy nesnadné vyřešit na základě jednoho přístupu. Jednou z metod vhodných pro analýzu emočních zážitků, zejména při srovnávání kontrastních skupin, je Osgoodův sémantický diferenciál nebo jeho varianty (např. chromatický diferenciál) a Hofstätterův polaritní profil. I když nejde o typický
30 introspektivní postup, přece jen výsledky těchto metod mohou být devalvovány rozdíly ve schopnosti retrospektivní introspekci ve vzorku zkoumaných osob. Zdá se, že k oživení teoretické aktivity v této oblasti vede v poslední době zaměření na objasnění regulačních vztahů v psychickém dění. Správně se zdůrazňuje, že emoce nelze zkoumat izolovaně, neboť jsou vždy regulujícími i regulovanými složkami. V systémovém přístupu, jak jej v této oblasti rozpracoval A.R. Lurija (autor konfliktové teorie emocí), lze zařadit laboratorní zkoumání regulačních aspektů emocí do rámce složitých sociálních systémů a využít poznatků z oblasti kybernetiky, teorie informací, teorie her atd. Někdejší zdůraznění strukturního aspektu citových zážitků představitele lipské školy celostní psychologie Felixe Kruegera se tak dostává na vyšší integrační úroveň.1 V poněkud nadlehčeném (ale nikoli zlehčeném) znázornění jsem se před časem pokusil také o grafické znázornění základních přístupů ke zkoumání emocí (Švancara, 1972); zde pouze textově: a) psychofyziologický přístup: rozvíjí se zejména díky novým poznatkům neurofyziologie, při realizace požadavků na zkoumání efektu nových léčiv, zkoumání drogové závislosti, v neposlední řadě vlivem stále dokonalejší přístrojové technice; b) zkoumání výrazových projevů emocí: k jejich zachycení přispívá rozšíření filmových technik, aktuální jsou nadále srovnávací kulturně antropologické výzkumy a zkoumání neverbální komunikace; c) introspektivní analýza emocí: sebepozorování průběhu citových zážitků, prováděné zacvičenými ZO ustupují v současné době do pozadí, rozdíly mezi skupinami ve škálování pojmů s emočním obsahem se zpracovávají faktorovou analýzou; d) psychoanalytický přístup: pokouší se objasnit dynamiku emocí ze vztahu mezi úrovní vědomí (ego), podvědomí (id) a „nadvědomí“ (super-ego); ortodoxní psychoanalýza spíše dokládá své teze příklady a nepostupuje cestou experimentálního ověřování hypotéz; e) konstituční základ emočních zážitků: je společným jmenovatelem výzkumů typových zvláštností vyšší nervové činnosti, vztahu somatotypu k psychologickému profilu jedince, zkoumání rozdílů a shod citového prožívání u dvojčat atd.; f) sociometrický přístup, zachycující emotivitu v sociální interakci (u nás propracoval zejména J.V. Musil, 2003). Vzájemné vztahy a rozdíly uvedených přístupů jsou velice složité. Pokusme se je převést na úroveň několika obecných metodologických kategorií:
1
Systémový přístup je spojen se jménem biologa Ludwiga von Bertalanffyho, který v třicátých letech zformuloval koncept systému. Systémové pojetí však má dlouhou historii a sám Bertalanffy uvádí, že k němu dospěl přes „přírodní historii“ Leibnizovu, Mikuláše Kusanského s jeho shodou protiv, přes dialektiku Hegela a Marxe. Bertalanffy se snažil překonat mechanicismus i metafysický vitalismus a vytvořit obecnou organizující vědu.
31 Převažující metoda: POZOROVÁNÍ PŘIROZENÉHO PRŮBĚHU – LABORATORNÍ EXPERIMENT SUBJEKTIVNÍ – OBJEKTIVNÍ PŘÍMÁ – NEPŘÍMÁ GENETICKÁ – STATICKÁ VYSVĚTLUJÍCÍ – POPISNÁ FORMATIVNÍ – NORMATIVNÍ
Emoční chování lze modelovat z nejrůznějších hledisek. Z obecných modelů chování bychom zde mohli aplikovat známý model TOTE amerických autorů Millera, Galantera a Pribrama (1960), který předpokládá princip zpětné vazby. Emoční odpověď je vždy ve vztahu souhlasu nebo nesouhlasu ke kritériím hodnocení. Domníváme se, že jednotku TOTE lze chápat v širším rozsahu než pouze na úrovni cílevědomé činnosti. Také emoční chování následuje po testování situace se zřetelem k plánu, jímž je v tomto případě udržení homeostáze individuálního nebo společenského organismu. V další operaci se ověřuje možnost jiných odpovědí až se dospěje k emočnímu projevu postupem test → operace → test → odpověď. Rozšiřující texty: R.B. Cattell (1957) koncipoval kovariační schéma, které zahrnuje tři vztahové osy a šest různých možností faktorové analýzy. Konvenční R-technika má izolovat funkční jednotky od znaků; přihlíží k souboru osob a souboru proměnných v jedné situaci. P-technika zkoumá naproti tomu funkční jednotky proměnných při intraindividuálním průběhu (jedna ZO, více proměnných, více situací), S-technika směřuje k funkčním jednotkám (typům) osob, které odpovídají shodným chováním na různé situace (např. na zátěžovou situaci). Cattell později rozšířil toto kovariační schéma. Poslední Cattellovo schéma (Basic Data Relation Matrix, 1966) zahrnuje 10 koordinát:
32
Postupy faktorové analýzy podle R.B. Cattella.
1. organismy (osoby), 2. stavy organismu, 3. fokální podněty, 4. varianty fokálního podnětu, 5. pozadí podnětů, 6. fáze pozadí podnětů, 7. způsoby chování (odpovědi nebo probíhající procesy), 8. stadia způsobů chování, 9. pozorovatelé, 10. stavy pozorovatelů. Pro zkoumání emocí je důležité Cattellovo rozlišení faktorů vlastností a faktorů stavů. K faktorům vlastností se dospívá z průřezových analýz R-technikou; představují interindividuálně platné základní vlastnosti. Faktory stavů se získávají pomocí P-techniky. Německý metodolog K.A. Schneewind (Methodisches Denken in der Psychologie, Bern, 1969) přezkoumal Cattellovu desetidimenzionální matici a považuje body 2, 4, 6, 8, 10 za redundantní. Navrhuje shrnout je do kategorie „okolnosti“, protože jde o změny, které se uskutečňují ve vymezitelném čase. K dělení na fokální podněty a pozadí podnětu Schneewind namítá, že lze sotva podat objektivní kritéria pro toto rozlišení. Uvádíme redukci schématu na pět dimenzí, vlevo jsou původní termíny Cattellovy, vpravo Schneewindovy: 1. OSOBY (ORGANISMY) … OZNAČENÍ 2. ZPŮSOBY CHOVÁNÍ … URČENÍ 3. SITUACE …
INDIKÁTORY URČENÍ MÍSTA
4. OKOLNOSTI …
INDIKÁTORY URČENÍ ČASU
5. POZOROVATELÉ …
OSOBNÍ INSTRUMENTÁLNÍ INDIKÁTORY
Typologické přístupy H. Rohracher, Kleine Charakterkunde. Wien-Innsbruck 1969, strana 13 an. „Každé vědní disciplíně jde nejprve o to, aby nějakým způsobem utřídila materiál, s nímž pracuje a získala tak první orientaci o své výzkumné oblasti. V okruhu zkoumání osobnosti je zvláště obtížné dospět k takovému uspořádání; k tomuto účelu by bylo potřeba vytvořit skupiny nebo třídy osobností téhož druhu, jak to lze provést v zoologii u zvířat nebo v botanice u rostlin. „Osobnost“ je však právě to jedinečné
33 každého jednotlivého člověka, a proto se nezdá možné seskupit lidské jedince podle individuálních osobností. Přesto však vytvoření takových skupin dlouho předcházelo jakýkoliv vědecký přístup; a to tak, že se určité znaky, společné mnoha lidem, staly hlediskem dělení a tak se dospělo ke „komplexům“ znaků, charakterizujících určitou skupinu lidí tak, že je bylo možné charakterizovat jako „typy“. Takové znaky nacházíme např. u určitých povolání: vědci, umělci, zemědělci nebo obchodníci mají určité společné vlastnosti, jež u některých z nich vystupují výrazněji, u jiných méně výrazně. Právě toto „více“ nebo „méně“ je pro pojem typu podstatné; v tomto bodě je totiž rozdíl ve srovnání s pojmy „třída“, „čeleď“ nebo „druh“ v biologickém smyslu. Živočich, např. čmelák náleží do třídy hmyzu, čeledi čmeláků a k druhu čmeláků skalních, má-li ony vlastnosti, které se vyskytují vždy ve stejné míře jako vlastní všem čmelákům skalním. Oproti tomu jsou typy skupinami, jejichž příslušníci mají sice také společné znaky, ty však mohou být u jednotlivých příslušníků skupiny zastoupeny ve zcela rozličné míře, ba dokonce mohou některé z typických znaků zcela chybět – příslušnost k „typu“ však ještě trvá, jsou-li ostatní typické vlastnosti zastoupeny obzvláště výrazně. Mohli bychom tedy navrhnout následující vymezení pojmu „typ“: Typ je skupina, vyznačující se určitým komplexem znaků, přičemž jednotlivé znaky mohou mít velmi rozdílný stupeň vyjádření. V druhém významu se jako „typ“ neoznačují skupiny, nýbrž jedinci; totiž tehdy, jestliže nějaký člověk má všechny znaky své skupiny ve zvláště výrazné formě, čímž se míní „čistí“ reprezentanti typu.“ (V tomto významu se užívá také termínu prototyp; mohli bychom např. hovořit o prototypu patického afektu vzteku, o prototypu hysterické osobnosti ap. Pozn. J. Š.) „V tomto smyslu lze o určitém člověku říci, že je typem Angličana, sportovce, organizátora nebo žurnalisty. Pojmem typ je však vždy zachycen pouze dílčí komplex vlastností jedince; vedle „typického“ komplexu znaků jsou tu vždy ještě jiné vlastnosti, které s tímto typem nesouvisí, takže člověk může náležet současně k různým typům. Typický žurnalista může být kromě toho typickým starým mládencem a typickým Francouzem nebo Švýcarem.“ Srov. též moderní publikaci: L. Osecká (2001), Typologie v psychologii. Praha: Academia.
* I. P. Pavlov, o temperamentu z hlediska jeho typů nervové soustavy. (Sebrané spisy, III, 2. Praha 1953, strana 64 an.). „Zůstaneme-li u staré klasifikace čtyř temperamentů, nemůžeme nevidět shodu mezi výsledky pokusů se psy a touto klasifikací. Náš vzrušivý typ odpovídá cholerickému, melancholický útlumovému. Dvěma formám středního typu by odpovídaly temperamenty flegmatický a sangvinický. Melancholický typ je nesporně útlumový typ nervové soustavy. Pro melancholika je zřejmě každá životní událost tlumivým činitelem, protože v nic nevěří, v nic nedoufá, ve všem vidí a ode všeho očekává jen zlo, nebezpečí. Cholerický typ je zřejmě typ bojovný, vznětlivý, snadno se vzrušující. A na zlaté střední cestě stojí flegmatický a sangvinický temperament, oba vyrovnané a proto zdravé, odolné, opravdu životaschopné nervové typy, ať už se jejich představitelé od sebe jakkoli liší navenek nebo dokonce jsou v přímém protikladu. Flegmatik je po celý život klidný, vždy vyrovnaný a houževnatý pracovník. Sangvinik je prudký, velmi produktivní pracovník, ale jen tehdy, má-li mnoho práce
34 a je-li tato práce zajímavá, to znamená, má-li stálé vzrušení.“ … „Myslím, že po všem tom, co jsem uvedl, je sotva možné popírat, že v tisícileté otázce temperamentů má slovo laboratoře pro elementárnost a relativní jednoduchost jejích pokusných objektů závažný význam.“
1.3. Teorie emocí Jak jsme již naznačili, emoce patří k nejuniverzálnějším zkušenostem. Není tedy divu, že jak v lidovém mudrosloví, tak v dílech myslitelů všech dob můžeme stopovat řešení otázky o povaze těchto psychických jevů. Filosofové všech dob začleňovali emoční oblast do svých systémů, zejména do systému filosofické antropologie. (Srovnejme vývoj názorů na emoce a city od Aristotela po Augustina, od Spinozy až po Darwina, od Freuda až po marxistickou teorii odrazu.) V průběhu 19. století se emoce stávaly stále častěji předmětem zájmu biologů. Vděčíme jim za to, že psychology stimulovali k rozpracování vývojových hledisek. V posledních desetiletích se opět setkáváme s invazí systémového přístupu do oblasti emocí; je to jednak uplatnění principů kybernetiky a teorie informací, jednak obecný systémový přístup, který vede k vícedimenzionálnímu a interdisciplinárnímu řešení problémů kterékoliv oblasti. Jestliže nejprve pojednáváme o „klasických“ teoriích emocí, neznamená to, že v těchto teoriích bylo dosaženo dokonalosti. Jde daleko více o to, abychom naznačili pevné stupně ve vývoji názorů na zákonitosti emočních zážitků, po nichž postupovali všichni další badatelé, ať už z nich přejímali dílčí východiska nebo je odmítali. Jde spíše o prototypy teorií.Z didaktických důvodů považujeme za vhodné, aby student psychologie dovedl myslet také v pojmech systémů, které byly dalším vývojem vědy doplněny nebo překonány.
1.3.1. Klasické teorie emocí A. Periferní teorie emocí V předvědeckém stadiu vývoje psychologických názorů se předpokládalo, že emoce je prožívanou zkušeností, která vede k tělesným změnám. Radikální změnou tohoto způsobu nazírání byla teorie, kterou nezávisle na sobě a téměř současně vyjádřili známý americký psycholog a filozof William James (1884) a o něco méně známý dánský fyziolog G. C. Lange (1885). Obrat v nazírání na vznik emocí je nejlépe patrný z Jamesovy doslovné formulace, že „nepláčeme, protože jsme smutní, ale jsme smutní, protože pláčeme.“ Podle toho naše emoce nejsou ničím více než prožíváním fyziologických procesů, které probíhají v našich útrobách a ve svalech. Podle teorie Jamese a Langeho vnímání (např. zlého psa) navozuje tělesné změny (podle Langeho oběhové, podle Jamese viscerální) a tyto změny prožíváme jako emoce. V schematickém znázornění na obr. 14, 1, vidíme, že vzrušující podnět (1) uvádí reflexně v činnost vnitřní orgány (2) a svalový systém (2); odtud probíhají dostředivé dráhy ke kortexu (3, 4), kde dochází k uvědomění si emoce.
35 Tato teorie je svou povahou fyziologická a protože odvozuje původ emočních zážitků od vnějších projevů reflexní činnosti, bývá označována jako periferní teorie emocí. Byla ihned přijata řadou badatelů. Ale postupně se stále více ozývaly výhrady a přibývalo také experimentálních výsledků, které naznačovaly nezbytnost revize. Například Lehmann a Höffding namítali, že emoční zážitek si uvědomujeme ještě předtím, než se rozvinou tělesné změny. Sherington zjistil, že všechny symptomy vzteku se u laboratorních psů objevovaly i po operativním vyřazení kožních a viscerálních podnětů. Cannon odstranil kočkám ganglia sympatiku a přesto se u nich projevovaly silné afektivní reakce. Tento autor dále prokázal, že tytéž viscerální změny probíhají u různých, i velmi odlišných emocí, stejně jako u jiných procesů. I když teorie Jamese a Langeho byla překonána novějšími poznatky, měla zřejmě dlouhodobý vliv na vývoj amerického pojetí emocí, dlouho zatíženého redukcionistickými tendencemi. Víme, že v třicátých letech bylo namále chápat emoce jako pseudoproblém. B. Talamická teorie emocí Kritické přezkoumávání periferní teorie vedlo Cannona (1927) a později Barda (1934) k závěru, že podstatnou úlohu v genezi emocí má jedno z podkorových center, a sice talamus, zejména jeho spodní část hypotalamus. Sledujeme-li schematické znázornění procesů na obr. 14, 2, vidíme, že vzruch se vede z receptoru nervovou drahou (1) do talamu a aktivuje hypotalamické mechanismy, které způsobují emoční výraz cestou viscerální (2a) a svalové aktivity. Tyto orgány slouží k zajištění bezprostředně naléhavých odpovědí. Stimulus může probíhat téměř simultánně do mozkové kůry (2b), kde vyvolá podmíněnou odpověď, která se vede odstředivou drahou (3) do talamu a zajišťuje kortikální inhibici výrazů emocí. Současně však probíhají impulsy zpět do kortexu (4), čímž vzniká zvláštní emoční kvalita. Samotná talamická oblast stačí k zajištění neuvědomělého emočního výrazu; spoluúčast mozkové kůry zajišťuje podmiňování citových zážitků, tzn. efekt zkušenosti a učení. Cannon zdůraznil (1915), že organismus se připravuje na kritické situace navozujících strach nebo zlost mobilizací energie. Tento pojem se spojovacím článkem k další teorii emocí. C. Aktivační teorie emocí Aktivační teorie se vyvinula pod vlivem nových poznatků o bioelektrické aktivitě mozku. V této teorii se předpokládá obecný excitační proces, arousal, zajištěný retikulární substancí. Na obr. 14, 3, vidíme, že tento vzestupný retikulární aktivační systém (RS) má klíčové postavení v genezi emočních zážitků. Obecný excitační proces (arousal) se pohybuje na kontinuu od stadia úplného klidu v průběhu spánku až po maximum aktivaci v silném afektu. Převod aktivace do různých forem chování se uskutečňuje prostřednictvím hypotalamu a mozkové kůry. Mozkovou kůru aktivuje výboj z nižších center - z hypotalamu).
36
Obr. 14. Klasické teorie emocí.
Pro ilustraci kontinua aktivace se uvádí příklad zkoumané osoby (ZO), která se nachází ve spánku, tedy blízko nulové úrovni aktivace. EEG vykazuje jen sníženou elektrickou aktivitu. Svalstvo je relaxované a vysílá do CNS jen málo zpětných impulsů. Sympatikus je neaktivní. ZO neodpovídá na podněty. Při zaznění budíku se objeví odpověď dlouhých svalů, zvyšuje se činnost autonomního systému a dojde k sekreci adrenalinu. Změny v hladkém svalstvu se vedou přes retikulární formaci jako zpětné impulsy. Hypotalamus tyto zpětné impulsy zesiluje a aktivuje kortex. Na elektroencefalografickém záznamu ZO můžeme sledovat, že mozková kůra pracuje na vyšší úrovni (Lindsley, 1951). ZO se probouzí a stává se vnímanou na podněty. Aktivace postupně vrcholí ve stavu čilé bdělosti, zajišťující diskriminaci podnětů.
37 ZO se setkává s překážkou (nenajde třeba knihu, kterou nezbytně potřebuje), stává se dráždivější, přibývá svalové aktivity, vzrůstá činnost autonomního nervového systému, hypotalamus vysílá do mozkové kůry více impulsů. Jestliže se dalšími překážkami a neúspěchy stupňuje aktivace, chování přestává být koordinované. Vzrůstající zpětná vazba a biochemické změny stimulovaly hypotalamus tak, že se téměř vymanil z korové kontroly. ZO odpovídá afektivními projevy, které překračují meze osvojených společenských způsobů chování. Emoce se z hlediska tohoto pojetí jeví pouze jako jeden konec kontinua aktivace. Není divu, že někteří autoři, např. Duffyová, navrhovali vůbec suspendovat pojem emoce. I když je správné přihlížet k tomu, že aktivace je jádrem problému emocí (ale také jiných psychických jevů), nelze zanedbávat obsahovou stránku emocí a citů. Z tohoto hlediska se většině evropských psychologů jeví aktivační teorie jako biologizující redukce. Nejde o jedinou redukci v teorii emocí, jak naznačíme v další kapitole.
Pojetí emocí v lapidárních formulacích (viz též Rozšiřující text): Common sense: „Chvěji se, neboť mám strach“. stimulus → uvědomovaný strach → autonomní arousal James-Lange: „Mám strach, neboť se chvěji“. podnět → autonomní arousal → uvědomovaný strach Cannon-Bard: „Zloděj způsobuje, že se chvěji a mám strach“ podnět → subkortikální aktivita → dvojí výstup: uvědomovaný strach, autonomní arousal.
1.3.2. Další teorie emocí
Ačkoli I. P. Pavlov nezamýšlel vytvořit teorii emocí, jeho učení mělo po celá desetiletí značný vliv také v oblasti zkoumání emocí nejen v ruské fyziologii a psychologii. Pavlov vycházel z toho, že emoce vznikají podmíněně-reflexně, a to zejména při vytváření a přepracování dynamických stereotypů. Proces excitace přitom postihuje nejen podkoří, ale probíhá na úrovni složité analyticko-syntetické činnosti mozkové kůry. Nejuniversálnějším podnětem emočních zážitků je slovo. Funkce první a druhé signální soustavy vyšší nervové činnosti (VNČ) podle Pavlova poukazuje na biologickou a společenskou hodnotu slovních podnětů a umožňuje stanovit shody i rozdíly mezi vyšší nervovou činností zvířat a člověka. Spoutává-li druhá signální soustava do značné míry první signální soustavu a podkorové oblasti, jde o rozumový, myslitelský typ, u jedinců s relativní převahou první signální soustavy se vyvíjí tzv. umělecký typ, zatímco střední typ spojuje činnost obou soustav v přiměřené míře. Při patologické převaze druhé signální soustavy se vyvine klinický obraz
38 psychastenie, na opačném pólu je hysterie, jakožto patologická převaha první signální soustavy, projevující se velmi výrazně v oblasti emoční. Při oslabení vyšší nervové činnosti středního typu se rozvíjí neurastenie. Podnětné pro pozdější zkoumání stresu byly Pavlovovy studie o experimentálních neurózách; k této problematice se znovu vrátíme v kap. 3.1.
Celou skupinu názorů na povahu emocí spojuje pojetí, že emoce jsou součástí základních instinktů. Do této skupiny bychom mohli zařadit Watsona, McDougalla, Shanda, Plutchika, ale také Freuda, Junga a další představitele psychoanalytických a hlubinně psychologických směrů. S. Freud odvozoval emoce z potenciálu instinktivní energie, jež vstupují do vědomí. Emoce jsou podle Freudova pojetí vybitím instinktivních impulsů „dvojčecích“ instinktů: sexuálního a agresivního. Pro C.G. Junga jsou emoce vědomým doprovodem nevědomých archetypálních sil. Pojetí emocí jako „významných zážitků“ rozvíjejí některé psychoanalytické směry i celostní psychologie (Krueger, Dumas, Klages).
Příspěvkem k fyziologii emocí je Papezova teorie, v níž se zdůrazňuje význam hipokampu a gyrus cinguli na hypotalamické činnosti. Papez dal svým zkoumáním podnět ke studiu retikulární formace a limbického systému (tzv. staré kůry) v emočních mechanismech. Limbický systém jako mozkové emoční centrum koncipoval před půl stoletím P. MacLean. Nové poznatky o funkci limbického systému přináší v posledních letech LeDoux. Podle něho jsou pro tvorbu emocí rozhodující dráhy, které spojují amygdalu s funkcemi prefrontálních laloků. Podle LeDouxe amygdala je schopna převzít regulaci našeho jednání, zatímco se šedá kůra mozková teprve rozhoduje. Amygdala je sídlem emoční paměti; zatímco hippocampus si pamatuje samotná fakta, amygdala uchovává vzpomínky na emoční zabarvení těchto skutečností. Jak v této souvislosti uvádí Goleman (1997), čelní laloky jsou ústředím nervové dráhy, která je schopna zastavit či přinejmenším zmírnit naše city, ovšem s výjimkou těch nejsilnějších náporů negativních emocí. Amygdala často funguje jako „spouštěč“ emoční tísňové reakce, zatímco levý čelní lalok působí jako jakýsi „vypínač“ negativních emocí: amygdala navrhuje, prefrontální lalok vetuje. Amygdala může vést k emoční odezvě dříve, než kortikální centra plně „porozuměla“, co je děje. Taková spojení prefrontální kůry a limbického systému jsou pro náš dušení život velmi důležitá jejich význam značně přesahuje pouhé „dolaďování“ emocí. Další skupina autorů (M. B. Arnoldová, Lazarus, Young, Leeper) chápala emoce jako organizující, příp. dezorganizující tendence. Podle Arnoldové „předměty nebo situace jsou vnímány, hodnoceny a prožívány jako libé nebo nelibé; tato příjemnost nebo nepříjemnost vzbuzuje tendenci přiblížit se nebo vzdálit se...“ Emoce je tedy prožívaná tendence k jednání. Arnoldová své pojetí „akčního okruhu“ podrobně popsala neurofyziologicky a neuropsychologicky. K pojetí R. Lazaruse přihlédneme v kapitole o stresu; patří k autorům zastávajícím stanovisko, že kognice předchází
39 emoci. Některým autorům splývají emoce s pojmem aktivační úrovně, případně motivace (Duffyová, Hebb, Mowrer); zmíníme se o nich znovu v souvislosti s teoriemi motivace. V posledních desetiletích dvacátého století se uplatňoval kybernetický přístup k emocím, v němž se zdůrazňuje význam zpětné vazby, přenos, zpracování a výběr informací a pojetí autoregulace. V Rusku rozpracoval teorii emocí, vycházející ze základů neurofyziologických i z teorie informací P. Simonov (srov. předchozí kapitolu); v Polsku na něho kriticky navázal Obuchowski. Síla emoce E odpovídá síle popudu (motivu) M, znásobené rozdílem mezi kvantem informace, která je nutná pro řešení daného problému, případně pro zvládnutí situace (Ik) a množstvím informace, která je k dispozici (Ip): E = M (Ip – Ik) Z toho lze odvodit: Ip < Ik = -E (záporná emoce) Ip > Ik = +E (kladná emoce)
Čím silnější je popud, motiv M, a čím větší je rozdíl mezi oběma kvanty informací, tím silnější je emoce (absolutní hodnota veličiny E). Nadmíra informace, tzn. Ip > Ik, vede ke kladným emocím. Deficit informace, tzn. Ip < Ik, vede k záporným emocím. Jestliže množství informace, které jedinec má, odpovídá informaci potřebné k řešení situace, emoce se nerozvine. K této teorii se kriticky vyjádřil Obuchowski, který sice kladně hodnotí Simonovův přístup, ale upozorňuje na to, že uvedená formule platí pro emoční zážitky z vnějších, exogenních podnětů; v podmínkách, kdy dochází k redukci silného pudového napětí (hladu, sexu), vznikne pozitivní emoce. Jak lze charakterizovat teoretickou práci v oblasti prožívání? Vidíme, že teorie emocí směřují k vysvětlení geneze emocí, k vymezení podílu determinant biologických a sociálních, k vymezení fyziologických mechanismů emocí, k vyjádření úlohy emocí v celku psychického dění. Některé teorie koncipují relativně samostatný systém emočních zážitků. Starší teorie emocí jsou namnoze klasifikující (např. Wundtovo trojdimenzionální pojetí, srov. kap. 1), některé kategoriální systémy obsahují také explikaci. Se systemizací dřívějších hypotéz a s vyvozením nových hypotéz, tedy s axiomatizovanými teoriemi se v oblasti emocí setkáváme vzácně; spíše se na tuto úroveň dostaly některé teorie z oblasti motivace. Rozsah explikace emočních zážitků a emočního chování může záviset značnou měrou na metodickém východisku badatele, zda se opírá o výsledky získané na zvířatech nebo na člověku, v jakém směru disponuje údaji o vývojových souvislostech, pracuje-li převážně laboratorně nebo se opírá o klinický výzkum nebo přirozený experiment.
40 Rozšiřující texty: Teze periferní teorie (William James, 1884): „Zdravý rozum nám říká, že pozbyvše jmění rmoutíme se a pláčeme, potkáme-li medvěda, poděsíme se a utečeme, jsme-li uraženi, rozhněváme se a udeříme protivníka. Hypotéza, kterou zde hájíme, tvrdí, že toto pořadí je nesprávné, že jeden duševní stav nenastává hned po druhém, ale že se napřed musí mezi ně vložit projevy tělesné, a je tedy správnější tvrdit, že jsme zarmouceni, protože pláčeme, že jsme rozzlobeni, protože bijeme, postrašeni, protože se chvějeme a nikoli že pláčeme, bijeme nebo se chvějeme, protože jsme zarmouceni, rozhněváni nebo poděšeni apod. Bez tělesných stavů, které nastávají po vjemu, by byl dojem rázu čistě poznávajícího, bledý, bezbarvý, beze vší citové vřelosti.“ Poznámka. V protikladu k běžnému nazírání, které by bylo možné schematicky vyjádřit sledem PERCEPCE → EMOCE → VEGETATIVNÍ ODPOVĚĎ, předpokládal James tento průběh: PERCEPCE → VEGETATIVNÍ ODPOVĚĎ → EMOCE. V modifikované periferní teorii, v podstatě instinktivistické (McDougall) se předpokládal tento průběh: PERCEPCE → INSTINKT (např. utéci), POCIŤOVÁNÍ (např. nebezpečí) → VEGETATIVNÍ ODPOVĚĎ → EMOCE (např. strach).
* Psychoanalýza měla a dosud má silný vliv ve všech oblastech umění. U některých spisovatelů najdeme také příkré odmítnutí. „Pokud se mne týče, musím velmi důrazně vydat svědectví proti Freudově nauce o snícím Erotu dítěti ... Ctím podnikavost plavce, který se první odvážně vydal na plavbu kolem černé pevniny ducha. Vypověděl, co jeho oči viděly; a také zařadil, roztřídil a rozebral ranečky polopravdivých, polosmyšlených vyprávění, které přinášely tomuto velkému zpovědníkovi karavany vychýlených duší ... Dejte mi pokoj s mýtem Oidipovým a Elektřiným! Poznal-li kdy některý syn duševní důvěrnost synovské lásky do té míry jako já, nikdy žádné dítě necítilo více než já věkovou přehradu, která mě oddělovala od starších. A je to nutno dodávat? Nijak jsem netoužil překročit tuto přehradu, neboť tento příliš zralý svět mě nijak nevábil ... Nový život hledá rád ochranu pod starými stromy; a šplhá dokonce po nich a živí se jimi; ale k nim se neupínají jeho jarní sny. Staré stromy, mýlíte se! I když se drobné paže ovíjejí kolem vaší šíje, neobjímají vás!“ R. Rolland v knize Cesta do hlubin nitra. Živá slova (Mohla by to být inspirace pro Jamese a Langeho?) „Naše slzy klamou nejdříve naše okolí a pak nás samé.“ François de la Rochefoucauld
41
1.4. Sociální a kulturní kontext emocí a citů
Člověk na současné úrovni svého vývoje většinou nemůže v sociální interakci reagovat formou praafektů, o nichž jsme se zmínili v kapitole 1.1. Kultivace emocí a citů probíhá v dané sociální sféře vlivem sociálního a kulturního zprostředkování hodnot a vlivem společenské expektance a kontroly. Z předchozích kapitol je zřejmé, že v psychologii emocí bylo vynaloženo velmi mnoho úsilí na objasnění biologických a fyziologických determinant, zatímco pro závěry o působení prostředí, výchovy a kultury na rozvoj citů není vždy k dispozici dostatek empirických údajů, které by pokryly celou oblast společenských vlivů. Některé metody pro psychologická zkoumání v tomto kontextu má poskytuje sociometrie (srov. monografii J.V.Musila, 2003). Člověk současné epochy je jednak vtažen do procesu vědeckotechnického a kulturního rozvoje, vyžadujícího širokou osobní angažovanost, jednak prožívá svůj vztah k měnícím se podmínkám životního prostředí v celé škále emocí, citů a postojů. Kultivace emocí a citů probíhá ruku v ruce se socializací chování a jednání. Vývoj socializace chování nelze chápat pouze kognitivisticky – jak se to někdy děje – ale se zřetelem k citový vývoj jedince, kdykoli se řeší otázky postupného „vrůstání“ jedince do společnosti. Toto vrůstání do společnosti probíhá na několika úrovních. Ekosystémy dané společnosti poskytují jak možnosti tak omezení emočních zážitků a projevů. Společenskou angažovaností získává jedinec nové zdroje zážitků a rozvíjí se zejména v oblasti tzv. vyšších citů, tzn. citů mravních, estetických a intelektuálních. Pražský psycholog Z. Helus (1971) zdůraznil, že povaha moderních, dynamických a bohatě členěných civilizací s velkou sociální mobilitou konfrontuje jedince se širokou škálou společenských situací, vyžadujících plynulé adaptace a kontroly emočních projevů, nemá-li se jedinec dostávat do frustračních situací a konfliktů. Regulačním činitelem jsou zde sociální normy a kulturní hodnoty, které si člověk od dětství osvojuje procesem interiorizace. Prožívání a vyjádření emocí a citů se jednak formuje v životním slohu určité epochy, jednak je manifestací životního stylu jedince. O životním slohu psal K. Honzík (1958) jistě kvalifikovaně, byť se zřetelem k limitům té doby v tom smyslu, že „je především slohem práce, slohem dílen a produktivní krajiny, slohem příbytků širokých pracujících mas, typových bytů, přivedených na vysokou civilizační úroveň; je to sloh zdravých škol stojících v zeleni, nemocnic, sanatorií, rekreačních hotelů a sportovních zařízení, rekreační krajiny; je to sloh ¨¨pracujících lidí, obývajících toto prostředí, jejich obleků, nově vytvořené etikety a vzájemné úcty. Je to také sloh jejich umění a myšlení.“ Více v rozšiřujícím textu. Vrůstání jedince do společenosti úzce spjato s rozvojem tzv. vyšších citů (mravních, estetických, intelektuálních). Bylo by zcela odtržené od skutečnosti, kdybychom se domnívali, že vývoj směřuje přirozeně od egocentrických citů k citům altruistickým, společenským. Tyto city se rozvíjejí teprve působením společenských skupin, v nichž
42 jedinec od útlého dětství vyrůstá (rodina, škola, pracoviště), vlivem zájmových činností (kultury, sportu), vlivem výchovy a posléze zejména sebevýchovy. Příslušnost k určité společenské skupině může být zdrojem kladných emocí a citů, některé z nich vzplanou, teprve až si jedinci uvědomí nerozbornou sounáležitost a stmelenost ve sledování velkých idejí (boj za národní svébytnost, nadšení revolucionářů). Emoce lze ovšem rozdmýchat také falešnými ideály (srov. běsnění nacistů, rasová nenávist, sektářství ap.). Cit solidarity je subjektivní kvalitou kladného vztahu k určité skupině lidí, kterou spojuje společná idea (náboženství, profese, pracovní kolektiv, celý národu); tento vztah je relativně stálý a prožívaný jako odůvodněný; není vždy rozhodující, zda je tu bezprostřední kontakt se skupinou, s níž jedince váže vztah solidarity. Základem toho jsou osobní vazby, jak je své teorii attachmentu (citového přilnutí dítěte k matce) rozpracoval John Bowlby (1975). Osobní vazby se vpisují do vývoje osobnosti od raného věku. Bowlby píše doslova: „Žádné chování není provázeno silnějšími city než osobní vazby (attachment). Jestliže dítě má kontakt, neomezený kontakt s osobou, na kterou je nejvíce vázáno, nebo k níž nemá příliš daleko, cítí se jisté. Nebezpečí ztráty vyvolává strach, skutečná ztráta smutek, a obojí kromě toho mohou vyvolávat hněv, zlost“. Vazba dítě-matka je fylogeneticky zakotvena, je tedy ekologicky stabilní, modality vazeb jsou však určovány zkušenostmi dítěte a jsou tedy ekologicky variabilní. * Působí společnost více na city nebo na emoce svých členů? Rozhodně působí diferencovaněji na city a nezřídka teprve přes city ovlivňuje také emoce svých členů. Velké ideje získávají průraznost a zaněcují široké vrstvy lidí tím, že jsou prožívané, vítězí proto, že jsou dlouhodobě citově pozitivně sycené.
Rozšiřující texty: K. Honzík (1958). Co je životní sloh. Praha: Čs. spisovatel. „Životní sloh je soustavou vzájemně vztažných forem, jimiž se projevuje život lidské společnosti v určité historické situaci ... Představuje-li životní sloh souhrn všech životních forem, pak tu jde o formy jednání, vztahů, vědomí a věcného prostředí.“ Jak vzniká životní sloh? „Je nesporné, že sloh života nevzniká z představy jeho formy. Jako strom roste z kořenů, vyhání zprvu kmen, pak větve, listy a květy, nabývaje tím určitých forem, právě tak – do jisté míry – roste životní sloh z kořenů života, a těmi jsou výrobní síly a výrobní vztahy. Přirovnání platí, jak bylo řečeno – prostě proto, že strom nelze doslova přirovnati k lidské společnosti, neboť lidská společnost není jedním jediným organismem, který by pasivně reagoval na vnější popudy. Lidská společnost je souhrnem lidí nadaných schopností myslet, nadaných představivostí i vůlí uskutečňovat své myšlenky, sny a touhy ... Životní sloh tedy především vzniká. Rodí se takřka samovolně z výrobních poměrů, ze vztahů mezi lidmi, ze způsobu života, nicméně jeho dovršení je urychlováno i dotvářeno zvláštní syntetickou tvořivostí,
43 koncepční iniciativou jedinců, jejichž působnost má někdy mnoho příbuzného s uměleckou tvorbou. Hovoříme-li tu o syntetické tvořivosti a koncepční iniciativě, nemámena mysli jejich zásah pouze ve věcném prostředí. Je samozřejmé, že architekti projektující města, domy a parky nebo návrháři koncipující nábytek, nádoby, textil, plakáty, obleky a jiné spotřební předměty a podílejí na vzniku životního slohu velmi účinně. Ale vedle nich působí i jiní jednotlivci podobným tvořivým způsobem, a to v oblastech jednání, vědomí a vztahů. Formují nějak své chování k bližním, vytváření určitá gesta, vyhledávají způsob, jak nosit obleky nebo obývat byty, které sami nenavrhli. Dávají životním způsobům a zvykům podle svého temperamentu určitý citový nebo rozumový přízvuk. Také v tom spočívá tvořivý podíl na vzniku životního slohu, možná někdy větší než jaký mají profesionální koncipienti našich měst, domů, obleků, nástrojů.ʺ * Emoční atmosféru ruského proletariátu v předrevolučním období vystihl M. Gorkij (Matka, v překladu V. Borka): „Když se potkali, hovořili o továrně, o strojích, nadávali na mistry, rozprávěli a přemýšleli jen o tom, co bylo spojeno s prací. V nudné jednotvárnosti dní se jedva kmitaly ojedinělé jiskřičky těžkopádných a chabých myšlenek. Vrátivše se domů, hádali se s ženami a často je bili, nešetříce pěstí. Mládež vysedávala v hostincích nebo pořádala po bytech večírky, hrála na harmoniky, zpívala oplzlé, nehezké písně, tancovala, vedla neslušné řeči, pila. Lidé vysíleni prací se rychle opíjeli a v nitru všech se probouzelo nepochopitelné, bolestné dráždění. To všechno potřebovalo úlevy. A chápajíce se chtivě každé příležitosti, aby se zbavili toho zneklidňujícího pocitu, lidé se pro každou hloupost na sebe vrhali jako dravá zvěř. Docházelo ke krvavým rvačkám. Někdy tyto rvačky končily těžkými případy zmrzačení, tu a tam vraždou. Ve vztazích lidí bylo stále více pocitu číhající zloby a ten byl tak zatvrzelý, jak nevyléčitelná byla únava svalů.“
Živá slova Milovat znamená jednat tak, aby ten druhý pochopil, že je krásný a jedinečný. Jean Vanier
1.5. Regulační funkce emocí Název této kapitoly vede k otázce, zda (případně jak) kognitivní a volní procesy regulují emoční a citové stavy? Je však možné položit otázku opačně: mohou mít emoce a city regulační funkci v dynamice duševního dění? Avšak dříve než přistoupíme k regulačním principům v teoriích emocí, připomeneme si nejprve obecné principy řízení.
44 Spojování psychologických poznatků s kybernetickými principy není již dávno zvláštností, ale spíše nezbytným důsledkem systémového přístupu. Kniha Norberta Wienera (1948) Cybernetics or Control and Communication in the Animal and the Machine naznačuje nové možnosti při konstrukci psychologických modelů. Wienerova definice kybernetiky jako vědy o řízení a sdělování v živých organismech a ve strojích zahrnuje otázky řízení v jakékoli soustavě. Také problematika emocí a motivací je oblastí, v níž se v posledním desetiletí uplatňují kybernetické principy na úrovni (a) přenosu informací, (b) zpracování informací, (c) teorie řízení2). V našem organismu probíhá řada regulačních procesů (regulace tělesné teploty, hladiny cukru v krvi ap.), které jsou samočinné a které si neuvědomujeme. Změny biologických konstant však prožíváme v odrazu také jako emoční zážitky nelibého zabarvení. O některých psychofyziologických regulačních procesech však můžeme získat informace na úrovni počitků nebo vjemů. Jestliže při jídle přizpůsobujeme sílu skusu a způsob žvýkání zvláštnostem potravy, jde o regulační systém s poměrně složitou zpětnou vazbou, který se opírá o řadu počitků v našich ústech, o percepci, tedy nikoli o fyziologický, nýbrž o psychický proces.
Vídeňský psycholog H. Rohracher (1963) poukázal na okruh zážitků z okruhu emotivity, v nichž se uplatňuje princip regulace sloužící k udržení úrovně sebecitu a sebevědomí po frustraci (nezvládnutí průběhu jednání, urážka, zklamání ap.). V takové situaci můžeme pozorovat charakteristické projevy chování, které mají přispět k tomu, aby došlo k vyrovnání na hodnotu „má býti“, tedy relativně stálou úroveň sebeprožívání a sebevědomí. Jestliže student nevyřeší při zkoušce daný úkol, může neúspěch komentovat třeba takto: „Může se to stát komukoli“ (racionalizace)2) nebo „Dostal jsem zřejmě zvlášť obtížnou otázku, aby se ukázalo, že nic neznám“ (extrapunitivní odpověď) nebo „Znám tuto látku lépe než všichni ostatní, pouze tento hloupý příklad jsem nevyřešil“ (náhradní uspokojení). Takové způsoby prožívání vznikají samočinně v rámci individuální frustrační tolerance, jsou dané povahou předchozích zkušeností a určitého temperamentu; směřují k udržení sebecitu. Přesvědčivou empirickou evidenci skýtá zkoumání homeostatických mechanismů těch emocí, které jsou fylogeneticky nejstarší. Při prožívání strachu a hněvu se zvyšuje aktivační úroveň ruku v ruce s rozsáhlými biochemickými změnami, zajištěnými autonomním nervovým systémem, které vedou k biologicky účelným projevům: hněv je provázen tendencí k atakování, strach tendencí vzdálit se nebo prchnout. V průběhu historického vývoje lidstva lze sledovat, že podkorová centra emočních zážitků jsou stále více tlumena funkcemi kortexu. Některé emoce jsou společensky neúnosné, nepřispívají k větší efektivnosti chování, ale spíše chování člověka 2
Všeobecné znalosti o kybernetice lze získat v řadě přístupně zpracovaných publikací. S těmito základními poznatky je možno přikročit k četbě studií o aplikaci v oblasti biologie a psychologie, např. L. v. Bertalanffy, Robots, Men and Minds, New York, 1967; v českém překladu: Člověk - robot a myšlení, Praha, 1972. 2
tzn. ve smyslu dodatečné racionalizace
45 dezorganizují. Na rozdíl od primitivů jsou u kulturního člověka afekty daleko více regulovány společenskými normami, k jejichž interiorizaci dochází zejména v průběhu dospívání. Společenské mantinely afektivních projevů jsou patrné i v historickém srovnání: typický hysterický záchvat, jak jej barvitě popisovali J.M. Charcot, S. Freud a P. Janet ad., je v naší kulturní oblasti dnes již vzácností. Frekvence hysterie v populaci se pravděpodobně tolik nezměnila, ale změnilo se zařazení projevů emocí do společenských souvislostí, změnily se konvence, obyčeje, způsoby komunikace. Je mnoho empirických údajů i experimentálních výsledků svědčících o tom, že organizované, efektivní způsoby chování a optimální výkony jedince jsou úměrné aktuálnímu stupni aktivace organismu. Aktuální aktivační úroveň představuje určitou hodnotu na kontinuu od počínajících hodnot v hlubokém spánku, s plynulým narůstáním v bdělém stavu, odrážejícím se ve vzrůstající pozornosti, s oživením zájmů, přibýváním kladných emocí a citů (v pásmu středních hodnot aktivační úrovně; zkratka AÚ) a postupným narůstáním astenických emocí, které postupně stále více snižují efektivitu činnosti a vědomou kontrolu chování (srov. obr. 15). Všeobecně je optimální střední pásmo diapazonu AÚ, kterou jsme nanesli na ose x. Spojíme-li vrchol křivky (invertované U-křivky), vidíme, že nejvyšší úroveň koordinace chování/jednání a dosažených výkonů odpovídá střední AÚ. Vztah mezi úrovní aktivace (arousal) a výkonem, vyjádřený třetí proměnnou, totiž složitostí úkolů a situací, se intenzivně zkoumal již na začátku tohoto století. Tento vztah vyjadřuje Yerkesův-Dodsonův zákon, podle něhož vysoký stupneň aktivace vede k docílení optimálních výsledků pouze u poměrně jednoduchých úkolů; jsou-li úkoly složitější, pak se dosahují lepší výsledky při střední aktivační úrovni. Tento princip byl odvozen z experimentů na zvířatech (kuřatech, krysách). R. M. Yerkes a I. D. Dodson (1908) „trestali“ elektrickým úderem kuřata, která v bludišťovém testu zbloudila. Zjistilo se, že v lehkých situacích se učení zlepšuje úměrně k intenzitě trestů, zatímco v obtížnějších problémech vedou ke zlepšení pouze mírné tresty. Silné elektrické rány vedly k dezorganizaci chování. Yerkesův-Dodsonův zákon bývá interpretován se zřetelem k percepčnímu poli, které se zužuje při vysokém emočním vzrušení. Redukuje se počet nápovědí, jichž by subjekt mohl v dané situaci využít. Při grafickém znázornění nám invertovaná U-křivka naznačuje, že regulační kapacita je nízká, jestliže je aktivační úroveň buď velmi nízká nebo velmi vysoká. Z hlediska teorie informací bychom mohli tento vztah vyjádřit takto: Při velmi nízké aktivační úrovni „nápověď“ neprojde; při velmi vysoké AÚ projde příliš mnoho informací, takže znemožní jedinci, aby je selektivně zpracoval. Je však možné čelit takovému dezorganizujícímu vlivu vysoké emoční excitace? Do jisté míry ano: vytvářením pevných návyků. V dalším modelu na obr. 15a vidíme, že zatímco některé procesy jsou relativně odolné i vůči vysokému stupni nebo velmi nízkému stupni aktivace, jiné dosáhnou optima pouze v poměrně úzkém pásmu AÚ. Např. start závodu, pokus s jednoduchými reakčními úkoly nebo namáhavý ergografický set vyžadují vyšší než průměrnou AÚ. Vztah úrovně výkonů a chování (osa y) a AÚ těchto výkonů vyjadřuje na našem obrázku křivka c, křivka b ilustruje optimální úroveň u většiny myšlenkových operací nebo složitých návykových stereotypů, zatímco jednoduché
46 a dobře nacvičené operace zůstávají zajištěny ve značně širším pásmu AÚ (křivka a). Vede-li afekt hněvu mimo jiné průvodní jevy také k tremoru prstů, naruší to nepochybně profesionální činnost jemného mechanika, rytce, hodináře nebo chirurga; hněv však tolik nenaruší dovednost uvázat si kravatu. Například tíživá starost o zdraví a život vlastní manželky může lékaři ztížit diagnostiku jejích obtíží, jestliže je jednou z možností rakovina, nikoli však jde-li o alergickou rýmu.
Obr. 15. Model optimální aktivační úrovně (obecně)
Obr. 15a. Pásma optimální úrovně aktivace u různých činností (a, b, c).
Aktivační teorie, jak ji v průběhu století rozpracovávali Cannon, Duffyová, Lindsley, Hebb, Spence ad., znamenala bezpochyby cenný přínos k pochopení regulační úlohy emocí a motivace. Avšak emoce, i když je vždy vázána na arousal, nemůže být nikdy identifikována pouze na základě úrovně aktivace, neboť percepční, představové a myšlenkové obsahy mají podstatný význam v genezi i v kvalitě emočních modalit. Z hlediska úlohy emocí a citů při podmiňování lze obecně říci, že při opakování činností, které jsou citově libě zabarvené, se snadno vytváření podmíněná spojení, které vytváří tendenci tuto činnost opakovat; podobně dochází k odmítání nelibě zabarvené činnosti. V experimentech Lewina a Karstenové, se však ukázalo, že opakování původně libé činnosti navozuje po určitém počtu opakování nelibost. Dochází k psychickému nasycení, jež může přejít v přesycení a ke vzrůstajícímu odporu
47 k činnosti, jestliže je ZO nucena v ní pokračovat. Po přesycení mizí tendence zabývat se touto činností, naopak se projevuje tendence změnit cíl. Nasycení se může generalizovat na celý okruh úkolů stejného okruhu. Z druhé strany bylo přesvědčivě prokázáno (kanadský psycholog D.O. Hebb a jeho škola), že zvíře i člověk se chrání před nepříznivými důsledky nečinnosti; má-li pokusné zvíře možnost „volit“ mezi nečinností a bolestivou stimulací, navozuje si bolestivé podněty. Pozoruhodné pokusy s intrakraniální stimulací krys provedl J. Olds a spol. (1954). Krysám, později i jiným zvířatům, byly implantovány elektrody v hypotalamické oblasti. Zvířata, jimž nebyl poskytnut žádný druh „odměny“, si navozovala elektrické dráždění. Jejich „nenasytnost“ ukazují počty až kolem 7000 reakcí za hodinu - více než by bylo docíleno pozitivním posilováním. Je obtížné interpretovat tyto výsledky na základě principu posilování v důsledku redukce fyziologické potřeby. Olds zde hovoří o ambivalentních reakcích. Hebb se domnívá, že i člověk je z hlediska motivace typicky ambivalentní. S živočichy jej spojují tendence k uspokojení základních biologických potřeb. Jsou-li uspokojeny, pak jeho aktivita směřuje k udržení rovnováhy mezi vysokou a nízkou aktivační úrovní, mezi nudou a emoční excitací. Ve vymezení strachu je zahrnuta tendence se vyhnout zdroji strachu; nicméně člověk již od dětství hledá situace, které navozují strach, nemá-li je, vzrušuje se děsivými zprávami v novinách ap. Nemá rád práci, kterou je nucen dělat, ale kdyby ji neměl, našel by si ji - a třeba by ji označil jako hru. Vidíme, že emoce jsou tu začleněny do širších souvislostí, jsou ve službách optimální adaptace jedince v daných životních podmínkách: tím že odrážejí vztah jedince ke skutečnosti (kladný, záporný vztah, libost/nelibost) přispívají k regulaci činnosti v souladu s danými normami společenského soužití. Člověk sice v běžných situacích jedná tak, aby dosáhl libosti a vyhnul se nelibosti, ale tento zřetel ustupuje do pozadí, jestliže se střetne se smyslem pro povinnost, se snahou dosáhnout určitého výkonu, s obětavostí při soucitu s újmou druhých atd. Teprve pak, až člověk dosáhne splnění těchto svých cílů, prožívá citové uspokojení. Tak přispívají emoce (případně vyšší city) k homeostáze jedince jako člena určitého společenství, určité úrovně civilizace a kultury. V některých případech lze získat i falešné citové uspokojení z navozování nelibosti, bolesti (středověké flagelantství, různé abnormity sexuální). Emoce a city samotné nejsou tedy vždy spolehlivou regulační instancí, jak to měli na mysli někteří autoři (u nás např. fyziolog František Mareš se přihlásil k tomuto pojetí svou knihou Pravda v citu (Praha, bez údaje roku, snad 1926). „Pravda v citu“ postuluje poznávací hodnotu citů. Na druhém pólu této dimenze bychom mohli umístit stoupence názoru, že emoce a city jsou „slepé“ nebo alespoň, že mají být „ve službách“ kognitivních procesů (srov. k této otázce v kap. 1.3 například Lazarusovu teorii kognitivního zhodnocení). Již zmíněný H. Rohracher je naopak přesvědčen, že kognitivní procesy jsou ve službách pudů, emocí a citů.
48 Rozšiřující texty:
J. Charvát (internista, autor koncepce neurohumorálních vztahů): Život, adaptace a stres. Praha, 1969. I dnes tato kniha skýtá řadu podnětů také psychologům. Str. 35 an. „Živá hmota sestává z velkého počtu složek čili subsystémů. Každý z nich má nejen svou funkci, ale i své řízení, v každém je vstup a výstup. vše je sice determinováno geneticky, ale současně i formováno zevním prostředím. Systém je tedy v neustálém pohybu, mění se v čase. Vstup a výstup se týká jak energie tak informací. V obou případech je mezi příjem a výdej zařazeno zpracování, konverze a střádání.“ Strana 81 an. „Řekli jsme, že u živé hmoty je otevřený systém definován vstupem a výstupem hmoty-energie, s udržováním negentropie uvnitř systému. V naší psyché je to jen vzdáleně podobné. Nejprve proto, že hlavní význam pro stabilitu zde má vstup a výstup informací, ač ovšem hmota-energie je pro bazální funkci nezbytná. Ale za druhé musíme uznat existenci jisté primární aktivity, která se jen obtížně dá vtěsnat do rovnice vstupu a výstupu. Nicméně některé analogie tu přece jen jsou. Je-li např. CNS přehlcován informacemi, čili přetěžován, začne se po překročení jistého prahu bránit omylem, zapomenutím, aproximacemi apod. Současně se začíná blokovat vstup většiny vcházejících stimulů, zatímco výdej se může zvyšovat, ať už motoricky, nebo hlasově, či vegetativně, aby se ulevilo tenzi. Tento příklad regulace informací je zvulgarizován a zjednodušen. Ve skutečnosti je to složitější. Přehlcení informacemi, např. při živelné panice, se snáší lépe, jsme-li v kolektivu. Absolutní zoufalství se dostaví, když se ztratil svazek s bližním. Mimoto není možno uvažovat o informacích jen kvantitativně. Informace sama nestačí. Musí vždy přistoupit její hodnocení, a právě v tomto bodu se lidský mozek zásadně liší od všech inženýrských modelů. Trvá-li jak přetížení, tak zánik informací příliš dlouho, vždy se zhorší psychika. Na druhé straně člověk nezbytně potřebuje jistý stupeň napětí. Duševní homeostáze za každou cenu by skončila v nirváně, v duševním rozpadu. Nelze ji srovnat s aktivním životem“. * J. Kuhl, M. Kazén (2002): PSSI – Inventář stylů osobnosti a poruch osobnosti. Praha: Testcentrum. Poznámka (J.Š.) Pro srozumitelnost tohoto rozšiřujícího textu je třeba předeslat již na tomto místě centrální předpoklad Kuhlovy interakční teorie osobnosti (PSI): tonické afekty oslabují podle teorie PSI vliv vyšších duševních funkcí (analytické myšlení a celostní cítění) na regulaci cílesměrného chování a zvyšují působení elementárních funkcí usměrňujících chování (intuitivní regulace chování a zvýšená vnímavost pro konflikty).
Modulační hypotézy teorie interakcí systémů osobnosti (PSI): Kladné emoce tlumí vliv analytického myšlení a zvyšují vliv intuitivního spontánního chování na volní regulaci cílesměrného jednání (1. modulační hypotéza), zatímco negativní emoce
49 tlumí vliv koherentního cítění na vědomé (sebe)prožívání a zesilují vliv elementárních, často protichůdných a konfliktních dílčích vjemů (2. modulační hypotéza). Každou systémovou konfiguraci je třeba chápat z hlediska využití při zvládání problémových situací, tzn. že lidé se obvykle střídavě pohybují mezi různými systémovými konfiguracemi (mentálními stavy) podle situačních požadavků, například mezi určitou systémovou konfigurací, v níž je kladná emotivita utlumena a převažuje analytické myšlení („stavová orientace“) nebo mezi stavem, kdy při kladné emotivitě dominuje v mentálním dění spontánní, intuitivní regulace chování („akční orientace“), pravděpodobně ve spojení s aktivací obsáhlého implicitního systému vědění, který udržuje v pohotovosti integrované (celostní) reprezentace („kognitivní mapy“) možných, i vzdálených významů, smysluplných souvislostí, přiměřených způsobů chování, vlastních potřeb a citů. Poslední uvedený systém je v dalším textu označen jako cítění.
Živá slova Mnohdy jsme silní ze slabosti a zmužilí ze strachu. Největší zběsilost je žárlivost, o to krutější, že ve jménu lásky nezná slitování. Opravdivé přátelství skoncuje se závistí a opravdová láska s přelétavostí. François de la Rochefoucauld, Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě.
2. Vývoj emocí Při obecné charakteristice emocí vždy do značné míry odezíráme od jejich vývojových zvláštností. V kap. 1 jsme se již setkali s tím, že vývojový přístup byl velmi směrodatný pro některé koncepce emocí (srov. Kafkovy pra-afekty, Plutchikův model emocí). Jestliže jsme přesvědčeni, že vývojový aspekt je nezbytný v psychologické teorii i v jednotlivých aplikacích, pak je třeba, abychom měli mít na zřeteli vývoj emocí na všech vývojových úrovních, kde se předznamenávala dispoziční základna emocí: (1) v dimenzi fylogenetické, což je nejdelší období, v němž nejdůležitější tvoří přechod k antropogenezi druhu homo sapiens; (2) na úrovni historického vývoje lidstva, které je poměrně kratší, ale pronikavě změnilo formy prožívání a chování člověka; (3) na úrovni ontogeneze lidské psychiky, kde se seznámíme s dynamikou emocí v průběhu celého životního cyklu; (4) na nejkratší časové dimenzi, jíž je aktuální geneze každého jednotlivého emočních zážitku (srov. následující model).
50
K otázce nejkratší vývojové dimenze emoce (na horizontální ose se u afektů nanášejí obvykle spíše minuty než hodiny) srov. též modely průběhu emocí v kap. 1.1.). V tomto sekvenčním a strukturním modelu fází průběhu emočního zážitku je naznačen podíl viscerálních, organismických a kognitivních komponent a princip zpětné vazby.
2.1. Fylogeneze emocí V nejobecnějším vymezení jsou také emoce projevem jedné ze základních vlastností živých organismů: dráždivosti. V této schopnosti reagovat na podněty prostředí se organismy ve vývojové řadě liší stupněm složitosti vztahu podnět → reakce. Na určitém stupni vývoje organismů se jednoduchá dráždivost vyvine ve schopnost reagovat nejen na podněty bezprostředně nutné k udržení života, ale být „dráždivý“ i na takové vlastnosti prostředí, které nejsou samy o sobě s to ovlivňovat život organismu. V tom je základ čivosti, tedy schopnosti mít počitky. Touto vlastností se značně rozšiřuje okruh interakcí organismu s okolním prostředím. Statisíce let trvající proces adaptace se popisuje v pojmech mutace, selekce a anidace. Mutacemi se mění genová základna organismu skokem; selekcí jsou upřednostňováni jedinci, u nichž mutace vedla k lepší adaptaci na prostředí; nepřizpůsobiví jedinci strádají a hynou. Náhodnou anidací se zajišťuje, že při náhlých změnách prostředí trvají způsoby života, které mají pro nové prostředí příznivější disposice. Při fylogenetickém zkoumání se hledají podobnosti, případně homologie, jak na úrovni morfologické tak na úrovni forem chování. Již ke konci 19. století vyslovil
51 anglický ornitolog Whitman názor, že je možné zkoumat instinktivní chování zvířat a přinesl řadu velmi podnětných srovnání opírající se o podrobnou znalost chování holubů. O něco později sledoval tento přístup Heinroth, opíraje se o podrobnou znalost chování kachen. Tyto průkopnické práce přispěly k vytvoření etologie, kterou později rozvinul Craig, Lorenz, Tinbergen, Thorpe a další. Etologie se postupně osvobodila od jednostranného hereditarismu Weismannova i od výlučného environmentalistického chápání znaků chování a dospěla k pojetí interakčnímu. Které druhy zvířecího chování lze vybrat jako nejbližší emočnímu chování lidských bytostí? Víme, že někteří autoři odvozovali emoce z instinktů. Instinkt zajišťuje biologicky vhodné chování na základě preformované disposice, která je vrozená. Německý vývojový psycholog H.-D. Schmidt, autor Obecné vývojové psychologie, přeložené také do češtiny (1978), opíraje se o Tinbergena, Tembrocka a další etology uvádí tuto charakteristiku instinktů: 1. u zděděných způsobů chování můžeme rozlišovat dvě skupiny: nepodmíněné reflexy a instinkty; 2. zatímco se u nepodmíněných reflexů jedná o mechanismy, které jsou „v pasivní pohotovosti“ a „čekají“ na vybavení příslušným klíčovým podnětem, je instinktům vlastní určitá spontaneita, jež vyplývá z daností endogenně buzených podnětů (uvnitř CNS); 3. tato spontaneita se v chování manifestuje tím, že zvíře projevuje určitý vnější neklid, projevující se pátracími pohyby; tuto fázi označujeme jako „apetenční fázi“; mluvíme také o specifické „náladě“ zvířete, o určitém pudovém stavu; 4. jestliže se tato apetence spojí s výskytem určitého odpovídajícího specifického podnětu, dojde automaticky k vyvolání instinktivně specifického, invariantního, jednou pro vždy daného pohybu, a to prostřednictvím předpokládaného spouštěcího mechanismu v CNS; toto je instinktivní chování, které lze homologizovat; 5. apetenční stav ovlivňuje vrozený spouštěcí mechanismus v tom smyslu, že působí jako filtr, který propouští jen zcela určité podněty – tzv. klíčové podněty, jež jsou pak vyvolávajícími podněty. Vrozená koordinace zajišťuje snížení pudové hladiny po uspokojení apetence; klesne-li pudová hladina, ztrácí klíčový podnět vyvolávací účinek a stává se pro živočicha neutrální (neovlivňující chování); 6. jestliže je apetence velmi intenzivní, aniž se objeví klíčový podnět, může dojít k tomu, že příslušnou reakci vyvolá neadekvátní podnět; apetenční stav tedy může vést ke změně prahu spouštěcího mechanismu; při narůstající apetenci může spouštěcí mechanismus pozbýt svou účinnost filtru, selektivity; 7. existují apetenční stavy, které vznikají vnějšími podněty, tedy exogenně; tyto podněty vyvolává často týž objekt, který se později stává předmětem odreagování vrozených koordinačních schémat (např. útok na zvíře téhož druhu nebo na kořist); 8. zaměření instinktivního chování zaručují usměrňující podněty cílového objektu, které provokují orientační (fixující nebo sledující) pohyby; jsou variabilnějšími složkami relativně pevného schématu instinktivního chování.
52
Již na tomto místě si máme uvědomit, že je třeba rozlišovat instinkt a pud. Zatímco instinkt označuje vrozené, značně stereotypní, zkoordinované chování, je pud spíše vnitřní charakteristikou vyjadřující dynamickou komponentu chování: puzení. Pokud jde o počet a základní charakteristiku instinktů, v současné odborné literatuře najdeme více rozdílů než shod. Nejčastěji bývají uvedeny tyto instinkty: sebezáchovný, sexuální, sdružovací, egoistický, altruistický. Freudova psychoanalýza vychází z předpokladu dvou základních instinktů: sexuálního a destruktivního. V poslední době přibývá prací, v nichž se zkoumá závislost instinktivního chování na podnětových situacích. Např. z výzkumů zaměřených na sexuální chování krys vyvodil cenné zobecňující závěry pražský psycholog J. Madlafousek. Všimněme si některých typických situačních daností, situačních schémat, která uvádějí v chod instinktivní chování. Důležitým usměrňujícím faktorem je teritorium, hájené území. Má vliv na to, zda zvíře zaútočí nebo prchne. Lev, který uprchne z klece do ulic, se dá snadněji zastrašit nebo zahnat, kdežto na svém teritoriu by okamžitě zaútočil. (Proto si dá krotitel přihnat šelmy do klece, kterou již okupoval.) Držitel území působí na příchozího výhružnými signály; ten je vezme na vědomí a ustoupí, aniž ve většině případů dojde ke skutečnému boji. Primáti však nejsou vždy teritoriální. Např. skupiny goril se mírumilovně mísí a zase rozcházejí. Po opakovaných střetech ve vyvine uvnitř druhové skupiny dominační hierarchie čili „klovací“ pořadí; toto pořadí je dosti stálé: každý člen skupiny má „znalost“ o tom, kým je ovládán a koho ovládá. Tento rituál se bezpochyby vyvíjel po miliony let. K pravému boji tedy dochází v přírodě zřídka; spíše je to předvádění, hrozba a zastrašování. Např. silný vlčí samec se postaví s extendovanými končetinami, zdviženým chvostem, nastraženýma ušima, zježenými chlupy a vyceněnými zuby a vrčí. Typickým koncem takového střetnutí dvou samců je ústup slabšího bez újmy na kterékoli straně. Dalším pravidlem je manifestace „nálady“ nápadnými znaky; tak např. zpěv čermáka donutí konkurujícího samečka k ústupu (na jiné druhy to nepůsobí). V některých situacích se chová zvíře tak, jakoby váhalo mezi agresivitou a dvořením. Tak mohlo vzniknout útočné předvádění, jak je lze pozorovat u racků: dva samci se blíží k sobě a vyhlížejí hrozivě. V tom náhle jeden z nich začne silně klovat do země, vytrhuje chuchvalce trávy ap.; nedovolí ani agresi ani ústup, ale třetí možnost – simuluje stavění hnízda. Jde tu o velmi důležitý typ chování - o tzv. přepojené aktivity. Takto se rozvíjí ritualizované pročesávání peří, stavění hnízda, krmení atd.; je druhově specifické. Příkladem jiného typu situace je střetnutí samců krysy (rattus norvegicus): i když samci nebojují o samičku, je síla vzájemných útoků větší v přítomnosti samičky. Někteří autoři vysvětlují toto chování substitucí koitu: boj jako náhrada koitu. Sexuální chování a agrese jsou pravděpodobně velmi blízko sebe: je-li přítomna krysí samička, která je svolná, samci na sebe „zapomenou“ a soustředí se na ni, zabrání-li koitu, uchýlí se k boji.
53 Když Barnett uvažuje o možnostech aplikace etologických fakt a teorií na lidskou psychiku, dospívá k řadě výhrad. Domnívá se, že teritorium ve smyslu hájeného území není srovnatelné s lidským majetkem, neboť pravidla, podle nichž s ním nakládáme jsou určena civilizačně. Také neexistuje soustava výstražných signálů, společná celému druhu. Také zmíněné „klovací pořadí“ je jen vzdáleně srovnatelné se vztahy submise a dominance v lidské společnosti, kde se vyvíjí formální způsoby chování v závislosti na ekonomických podmínkách dané vývojové etapy a změní se třeba takřka ze dne na den v revolučních proměnách společenské struktury. Nejvíce podobností je možno nalézti v instinktu sexuálním a rodičovském a ve vlivu zkušeností v kritických a senzitivních obdobích vývoje mláďat zvířecích a lidských. Rovněž lze zjistit některé shody ve vývoji agresivního chování a strachu. Výstavbu instinktu ilustruje zkoumání vývoje agresivity u kočky domácí. Jsou-li koťata vychovávána například společně se svou přirozenou kořistí - s myšími mláďaty, nevrhnou se na ně, i když jsou hladová. Avšak pohled na matku, která zakousla myš, má opačný účinek. Řadu shod nacházíme v působení sociálních stresorů (srov. kapitolu o stresu). Některá zvířata hynou bez prokázané biologické příčiny. V boji dvou krys je útočník ve výhodnějším postavení. Po řadě divokých skoků je napadená krysa v kolapsu, zatímco útočník nejeví známky tenze, naopak, má-li příležitost, ihned se energicky páří se samičkou v říji. U člověka je prokázáno zvýšené vylučování ketosteroidů v moči v situacích, které ohrožují život. Stejný efekt může mít nepříjemný zážitek, třeba ponížení. Při fylogenetickém sledování diferenciace chování ve frustračních a konfliktových situacích (viz dále kap. 6.2) skýtají širokou implementaci tzv. přepojené pohyby. Tyto aktivity se jeví jako situačně irelevantní způsoby chování živočichů. Setkáváme se s nimi pouze za určitých podmínek, zejména při střetnutí dvou antagonistických pudových tendencí, kdy se rozvine úhybná reakce, která neznamená ani boj ani ústup; v této situaci dochází k přepojení aktivit na jiný motivační okruh. Pro anglický termín „displacement activities“ a německý „Übersprungbewegungen“ razí K. Plocek (1967) český ekvivalent přepojené pohyby, přepojené aktivity. (Srov. též Obecnou vývojovou psychologii H.-D. Schmidta, kap. 3.3. v českém překladu.) Všeobecně lze říci, že čím je živočich ve vývojové řadě výše, tím je instinkt variabilnější, tím výrazněji se projeví efekt učení. Kortikální a kognitivní komponenty emocí a motivací jsou tím výraznější, čím větší jsou vývojové rozdíly mezi živočichy; užití srovnávací metody je zde neméně důležité než při zkoumání řešení situací. Charles Darwin (1871) předpokládal schopnost estetického cítění u ptáků. Domníval se, že samičky mají určitý cit pro krásu peří samečků. Wallace (1889), Möbius (1906) a další zoologové tento názor odmítali a předpokládali, že jde o geneticky zprostředkované reakce samiček na určité znaky. V pozdějších zkoumáních se místo samečků používalo zjednodušených atrap a zdálo se, že samičky skutečně reagují na určité klíče na základě vrozených mechanismů. V poslední době se však někteří zoologové, např. B. Rensch přiklánějí k názoru, že tato reakce je u ptáků přece jen doprovázena „estetickými“ city, které prý mohly přispívat k tomu, že preferování harmonických a „krásných“ vzorů zajišťovalo optimální vývoj druhu. Rovněž u zpěvu
54 ptáků se předpokládá estetické cítění, k čemuž přispívá také zjištění, že ptáci „rádi“ imitují a kombinují prvky zpěvu jiných druhů i zvuky člověka (kos, drozd, papoušek); jsou s to zachytit tónové „útvary“, tzn. krátké melodie a vestavět je do jiných celků. Všechny tyto závěry odporují dřívějším názorům, že estetické city se mohou rozvíjet pouze u člověka. Rensch se v této souvislosti zmiňuje o nejstarších kresbách člověka v jeskyních jihozápadní Evropy, starých „pouze“ 20.000 – 30.000 let a nevidí překážku pro předpoklad, že by se elementární estetické cítění mohlo manifestovat u mnohem starších zvířat. Ještě zajímavějším tématem jsou kresby a malby šimpanzů. Rensch uvádí, že „podstrčil“ takové malby různým znalcům; mnozí z nich je považovali za problematické lidské výtvory, někteří obdivovali jejich rytmus a dynamiku. Docílení takových pozoruhodných malířských výtvorů však předpokládá dobrou motivaci zvířete; potom šimpanzi – stejně jako malé děti – prožívají „funkční libost“ při svých malířských aktivitách. Někteří autoři se odvolávají na experimenty se zvířaty při svých závěrech o tom, že strach je vrozený. V tomto směru odkazujeme na podnětné výsledky zkoumání D.O. Hebba (1955): „Strach není „vrozený“, ale závisí na nějakém kognitivním nebo kortikálním konfliktu naučených reakcí. To je patrné v situaci, kdy šimpanzí mládě, které zná dozorce A, zná také dozorce B a vždy je přátelsky vítá, se ulekne, když spatří dozorce A v plášti dozorce B. V tomto případě je nezbytné přihlížet k úloze učení.“ Melczak je další kanadský badatel, autor monografie o bolesti, který prokázal, že dokonce i bolestivé pocity zahrnují určitý podíl učení. Lze zjistit, že zejména u vyšších živočišných druhů je mnoho způsobů chování, které lze ztěží odvodit pouze z instinktu hladu, sexu, mateřského instinktu nebo bolesti. Na závěr této fylogenetické exkurze je možné citovat Goldsteina, který považuje za chybné, jestliže někteří teoretici (má na mysli zejména behavioristy) nerozlišují emoční zážitek a emoční chování. Takoví autoři často nepřihlížejí k tomu, že nelze využít zvířecích experimentů ke zkoumání emočních zážitků.
2.2. Ontogeneze emocí
Počínajíc člověkem cromagnonským, mají další generace lidstva všechny morfologické vlastnosti, které umožňují neomezený vývoj bez podstatných změn dědičné podstaty. Na prahu kulturních dějin se zastavuje přirozený výběr v boji o život. Avšak ani na této vývojové úrovni nekončí fylogeneze; zjemnění percepčních a intelektových funkcí je závislé na výsledcích vývoje předchozích generací. Zejména pro rozvoj vyšších citů však platí, že tisíciletí společenských dějin zde přinesla mnohem více než miliony let biologického vývoje. Ruský psycholog Leonťjev zdůrazňoval, že hromadění a fixace výsledků vývoje svého druhu, jak je člověk realizuje ve své ontogenezi, se zásadně liší od biologického hromadění a fixace fylogenetických vlastností. Živočich je ve svém chování vždycky závislý na zkušenosti individuální, ontogenetické. Člověk má ještě zkušenost společensko-historickou, která
55 se sice předává z generace na generaci, ale nefixuje se dědičně. Výsledky fylogeneze jsou zvířeti dány v jeho vrozených dispozicích, člověku jsou zadány jako úkoly v objektivních jevech vnějšího světa. Jestliže sledujeme vývoj emočních zážitků dítěte od narození, nacházíme v něm řadu zákonitostí, stejně jako ve vývoji motoriky, ve vývoji řeči, poznávacích procesů atd. Můžeme zde sledovat především diferenciaci citových zážitků od nepročleněného prožívání potřeb celého organismu v raném dětství až po rozvoj vyšších citů v období dospívání. Postupné narůstání modalit a odstínů emocí a citů se však také stále více integruje a stabilizuje v rámci dílčích systémů vyvíjející se osobnosti. V průběhu vývoje můžeme dále sledovat značné přesuny v podnětech, které vyvolávají emoční odpověď. Čím je jedinec vyspělejší, tím je více schopen odpovídat selektivně na podněty a současně se desenzibilizovat na některé okruhy podnětů, které jej excitovaly v mladším vývojovém období. Uveďme si nyní ve stručném přehledu základní charakteristiku jednotlivých vývojových období v rozsahu celé životní křivky: Kojenecký věk: Na začátku života mají emoce dominantní postavení. Slouží k signalizování základních biologických potřeb. Zhruba v polovině prvního roku věku dochází k přesunu od převážně nelibých k libým emocím. Výrazem emoce je motorika celého těla. Postupně se diferencují afekty a nálady. Období batolete (12-36 měsíců): Labilita emocí, afektivní výbuchy, nepatrného trvání a nepatrné hloubky. Rozšíření citového prožívání vztahu k druhým osobám o zážitky související se začátkem uvědomování sebe. Předškolní věk: Rozvíjení emočního prožívání podnětů, které poskytuje hra. Vývoj tranzitivních citů, např. soucitu. Ke konci tohoto období přechodně zvýšená emotivita. Živé emoční zpracovávání pohádek. Školní věk: Převaha pozitivních náladových dominant a stenických emocí. Rozvoj sociálních citů. Růst sebevědomí. Rozvoj mravních citů. Převažují však city malé hloubky. Pubescence: Tendence k rozladám, zvýšená dráždivost. Labilita sebecitu. Diferenciace vyšších citů v souvislosti se změnami v hierarchii hodnot. Prohloubení citů, projevy horování a nadšení pro osoby a ideály a stejně vášnivé odmítání všeho, co se vnucuje.
56 Adolescence: Z hlediska dynamiky prožívání je to bouřlivé období, projevující se nezřídka střetáváním protichůdných impulsů. Silné přátelské vztahy. Erotické city, usilování o emoční nezávislost na rodičích. Řada osobních zklamání z rozporu mezi představou, ideálem a skutečností. Mladá dospělost: Období dynamicky progresivní, u mužů v popředí tendence po uplatnění v povolání, ve sportu, získání sociální prestiže ap., u žen rozvoj mateřského instinktu. Intenzivní prožívání partnerských vztahů zejména v manželství, jež přináší štěstí, ale také konflikty mezi partnery. Různé formy lásky v mladé dospělosti charakterizují R. Bell a L. Saxton (1983): láska altruistická, láska kamarádská, přátelská, láskyplná náklonnost, láska sexuální, láska romantická, pragmatická, praktická a realistická, l. hravá, l. manická, intenzivní a obsesivní.
Střední dospělost: Vyznačuje se postupující stabilizací prožívání a jednání. Obohacení citového života rodiny při výchově dětí. Řada kladných citových zážitků vyplývajících z úspěchů v povolání a ve veřejné činnosti. V průběhu pátého decennia zvýšená emoční labilita žen v průběhu klimaktéria. Pozvolné snižování sexuální aktivity se může promítat do citové sféry a přinášet více obav mužům než ženám. Presenium: Vyrovnávání tendencí k dráždivým nebo těžkomyslným náladám. Zmírnění afektivních projevů. City jsou méně bezprostřední. Na druhé straně značná nezávislost hodnocení na citových vztazích. Stáří: V souvislosti se změnami životního stylu je zúžení zážitkového okruhu. Udržování dosavadních, ale ztížené navazování nových citových vztahů. Tendence k depresivním náladám. Hrdost na úspěchy členů vlastní rodiny. Živý emoční doprovod osobních vzpomínek, emoční labilita při snížené intenzitě projevů.
Každou emoci a mnohé modality citů bychom mohli sledovat v jeho vývojových proměnách v průběhu celé životní křivky. Jestliže sledujeme vývoj lásky od raného věku, má zde rozhodující význam dyadický vztah matka-dítě. I když to zní trochu cynicky, je něco pravdy na tvrzení, že láska malého dítěte k matce je vděčností žaludku. Dítě miluje toho, kdo mu poskytuje „dobro“. Dlouho to ve vývoji trvá než je jedinec schopen milovat bez tohoto utilitaristického závdavku. Někteří mají trvale rádi především sebe. Do určitého věku egocentrické zaměření zcela převažuje a sociálním učením se vyvíjející osobnost stává allocentrická. Kolik forem má láska mateřská! Rozvíjí se z instinktu a v průběhu života může být emocí i citem zcela oproštěným od příměsi zadostiučinění, citovým doprovodem přání dobrého vlastnímu dítěti a do jisté míry všem dětem. Láska milenců je emocí, může být vášní,
57 může přetrvávat jako hluboký cit k vzdálenému partnerovi, který nepřeruší ani jeho smrt a mnohdy ani jeho nevěra. Cit lásky je vždy úměrný kvalitě osobnosti, mravnímu charakteru člověka, ne tolik úrovni jeho inteligence. I navenek tvrdý muž, pro něhož první láska k ženě byla mocným vzplanutím, za které se třeba později trochu styděl, neboť není nakloněn něžnostem, se vyvine v milujícího otce a sám si neví rady s tímto citem, který v něm vyvolává malá nemohoucí bytost, která potřebuje jeho ochranu. Jeden otec si zapsal do deníku tato slova: „Mám je rád – ale miluje otec své děti takhle? Kolik je na světě otců, a všichni patrně milují své děti tímto způsobem. Zkušenost obecná, a přesto nesdělitelná, nenahraditelná, jako všechny naše důvěrné zkušenosti a city.“ Láska k ženě může být neuhasitelnou vášní Dona Juana, v podstatě sexuálně nevyspělého jedince, který neustále hledá „svůj typ“, a který není schopen dát více než poskytuje sexuální styk. Z povrchních a přelétavých vztahů kamarádských v dětství se může v dospívání rozvinout láska přátelská, která patří k nejušlechtilejším lidským vztahům. K hodnotným morálním citům patří láska k vlasti, odrážející naše spojení s lidem i krajem, hrdost na slavná období historie, i prožívání těžkostí vývoje nebo ohrožení. V kterémkoli věku se setkáváme s různými formami lásky, jejíž zaměření, intenzita, trvalost a formy patří k důležitým charakteristikám osobnosti. Z uvedeného je patrné, že akční rádius emočních zážitků se v průběhu dětství až do dospělosti stále rozšiřuje (ve stáří se opět zužuje, příp. redukuje). Pubescenti jsou daleko reaktibilnější než děti na náznakové nebo symbolické podněty, zatímco jiné situace, které dříve vyvolávaly afekt, zůstávají téměř bez odezvy. Pubescence a adolescence jsou důležitým obdobím pro socializaci emocí. Setkáváme-li se v této době s citovými projevy, které odpovídají mladšímu vývojovému stadiu, je to známka psychického infantilismu, příp. regrese citového prožívání u různých patologických stavů. Individuální variabilita citového prožívání je však značná, takže přiměřenost vzhledem k věku je nutno hodnotit také se zřetelem k disposiční základně citových zážitků tzn. temperamentu. V dalších ukázkách chceme doložit některé věkové zvláštnosti prožívání.
Ukázka 1: Škálování předmětů z hlediska „příjemnosti/nepříjemnosti“ (B. Balaštíková, J. Švancara) Děti (a) mladšího a (b) staršího školního věku posuzovaly 50 různých pojmů na pětistupňové škále příjemnosti – nepříjemnosti. Každé slovo napsané na kartičce zařadily do jedné z přihrádek označených stupněm intenzity prožívány jako „velmi příjemné“, „příjemné“, „je to jedno“, „nepříjemné“ a „velmi nepříjemné“. Mladší děti užívaly průkazně častěji kategorie „velmi příjemné“, starší děti statisticky průkazně častěji stupeň „je to jedno“. Lze to považovat za doklad postupující diferenciace citového prožívání. Starší děti při tomto hodnocení pojmů častěji váhaly, neboť si uvědomovaly, že nepříjemné může být prospěšné a naopak. Tyto vztahy by vynikly při konfrontaci s dalšími škálami sémantického diferenciálu.
58 Ukázka 2 U 65letých a 75letých důchodců jsme zkoumali vztah k vlastní minulosti a budoucnosti metodou chromatického diferenciálu, pomocí explorační otázky tzv. zlatého věku a technikou zjišťování „důležitých událostí“. Ukázalo se, že starší věková skupina hodnotila svou minulost pozitivněji než 65letí. Pojem „zlatého věku“ koreloval s pozitivně zabarvenými pojmy láska, radost, úspěch. Nejšťastnější věkové období umisťovaly ženy v průměru do 19,5 roků, muži do 23,5 roků. Osoby s vyšší intelektovou úrovní, zodpovědnými funkcemi v zaměstnání udávaly šťastné životní období nezřídka ve středním věku. Z toho je patrné, že štěstí je úzce spjato s možnostmi seberealizace jedince v konkrétních životních podmínkách (A. Jakeš, J. Švancara).
Živá slova (Senzacechtivost některých adolescentů) „Dnes bych tak chtěla vidět nějaké neštěstí!“ Z rozhovoru asi 15letých dívek cestou v autobuse.
Láska (v tom širokém smyslu, daném přírodou, který zahrnuje nejen sexualitu), její problémy a konflikty mají pro lidský život nejzákladnější význam, a to přes všechna rozhořčená ujišťování o opaku; při pečlivém zkoumání se vždy ukázalo, že je mnohem důležitější, než jedinec tuší. C.G. Jung
3. Psychofyziologický přístup k emocím I když považujeme takový přístup ke zkoumání emocí, který by se opíral se pouze o fyziologickou analýzu, za neúplný a jednostranný, nicméně se nemůžeme se bez znalosti průvodních organismických jevů obejít, jestliže se chceme vyrovnat s řadou teoretických otázek a s mnohými metodickými a diagnostickými problémy. Vždyť každé reagování na osoby, věci a jevy, dosahující intenzity emoce/afektu, je provázeno fyziologickými změnami. Jak již bylo uvedeno, v málokterém úseku psychologických jevů je souvislost s psychosomatickými procesy tak evidentní a přesvědčivá. V lidových rčeních najdeme řadu zkušeností o tomto vztahu emočních zážitků. Také v běžné hovorové řeči užíváme obratů jako „zrudl hněvem“, „zežloutl závistí“, „úzkostí se mu sevřelo hrdlo“, „lekl se, že by se v něm krve nedořezal“, „třásl se jako osika“, ale také „skákal radostí“ nebo „blahem se rozplýval“. Vesměs se zde jadrně naznačuje některý ze somatických průvodních jevů emocí. Rozvoj fyziologie a zejména neurofyziologie, psychofarmakologie a řady klinických oborů (zejména psychosomatické medicíny, psychiatrie, neurologie, dermatologie) vedly nejen
59 k podrobnému prozkoumání periferních účinků emocí, ale zejména poskytly poznatky o řídící úloze CNS. Rovněž znalost funkcí autonomního nervstva je nezbytné pro správné porozumění periferním změnám u emocí. Víme, že nervový systém člověka je posledním článkem dlouhého vývoje. Má hierarchickou strukturu. Při stále dokonalejší adaptaci organismů v průběhu antropogeneze se nad míchou vytváří kmen mozkový. Primitivní míšní reflexy, jež odpovídají šablonovitě, paušálně na jakýkoli podnět se stávají stále diferencovanějšími. Vyšší mozková centra brzdí, případně odstupňovávají původní přemíru pohybů. Projevy vývojově starších odpovědí organismu ve formě jakéhosi pohybového luxusu nacházíme dosud u primitivů a u dětí předškolního věku. Zejména na dětech můžeme sledovat, jak se všechny projevy stávají úspornější a účelnější. Nižší nervová centra ztrácejí stále více na významu a samostatnosti. Od míšních, podkorových a korových center je nutno odlišit vegetativní nervový systém, který slouží – mohli bychom říci – „vnitřní politice“ organismu, zajišťuje dynamickou rovnováhu vnitřního prostředí. Vegetativní (autonomní) nervový systém, resp. jeho eferentní část, má dva hlavní oddíly: sympatikus a parasympatikus. Většina orgánů má jak inervaci sympatickou tak parasympatickou, přičemž dráždění těchto vláken má obvykle opačný účinek. Tento antagonistický vliv se však u zdravého jedince homeostaticky vyvažuje. Při zajišťování pochodů výměny látkové a dalších funkcí vnitřních orgánů je vegetativní systém se svými kmenovými centry do značné míry autonomní a jeho procesy probíhají bez našeho vědomí. Pouze velmi silné vnější podněty probíhají bez našeho vědomí. Pouze velmi silné vnější podněty zasahují bez našeho vědomí. Pouze velmi silné vnější podněty zasahují až do autonomního systému, a to tehdy, je-li nutné zajistit adaptaci na novou situaci působením adrenalinu nebo acetylcholinu. Efekt sympatiku v těchto případech překračuje meze vnitřní rovnováhy, neboť řada efektivních projevů přispívá k sociální komunikaci, např. výkřik bolesti nebo děsu, může být obranným mechanismem nebo signálem dovolávajícím se pomoci. Zrychlení tepu znamená také rychlejší rozvádění krve, zejména na periferii do končetin a vyvinulo se jako příprava organismu pro obranný boj. Slzy mohou vyplavit cizí tělíska z oka a mají desinfekční účinek. Adrenalin při tom působí jako zneklidňující činitel, stimuluje k tělesné aktivitě a vede k odreagování napětí formou pohybové bouře. Jsme-li v důsledku současných společenských konvencí nuceni zůstat při afektu bez možnosti pohybového odreagování, projevuje se naše tenze bubnováním prstů, třepáním nohou ap. Silné libé nebo nelibé zážitky stimulují sympatikus, trvalejší nelibost parasympatikus (srov. obr. 16).
60
61 Působení parasympatiku není tak rozsáhlé a tak jednotné jako účinek sympatiku. Obecně vede k zpomalení tepové frekvence, k bledosti kůže v důsledku omezení periferní cirkulace, působí žaludeční a bronchiální křeče, spíše zácpu. Rovněž omezuje celkovou motorickou aktivitu ve směru reflexu stavění se mrtvým (v němčině: Todstellreflex). Pohybová excitace sympatiku a pohybový útlum parasympatiku jsou polaritní varianty motoriky řízené z mozkového kmene. Jedná se tu o fylogeneticky staré formace, jež jsou u zvířat stále biologicky důležité. Za určitých situací se s nimi můžeme setkat i u dospělého civilizovaného člověka (panika; ztrnulost v úleku). Zejména v situaci velkého nebezpečí může dojít k přechodnému vyřazení (vývojově poměrně mnohem mladší) korové regulace a k ochrannému zapojení na starší podkorové formace. Někdy tato ochranná regrese může vést k záchraně života (v hovorové mluvě se trochu paradoxně nazývá „duchapřítomností“), ale tu a tam může vést naopak k ohrožení života, např. panika při požáru na různých shromáždištích, kdy se říká, že „člověk ztratil hlavu“ nebo při dopravních situacích, kdy ovšem může vést k nehodě i ztrnulost v úleku atd. – Většinou se působení parasympatiku uplatňuje na pozadí mírného stupně aktivace sympatiku, která je konstantní i ve stavu klidu. (S oběma variantami primitivních pohybových reakcí se lze setkat relativně častěji u dětí a u psychiatrických pacientů. Maniodepresivní psychóza a katalepsie schizofreniků jsou nejvýraznějšími příklady.) Na rozdíl od zmíněné regrese na vývojově starší centra mozkového kmene, ke které může dojít v situaci vážného ohrožení jedince, hovoří někteří autoři také o „zotavovací“ regresi, která je protiváhou zátěže korových procesů. Jedním z nejúčinnějších zdrojů rekreační aktivity rozvíjející se na základě kmenových formací je široký okruh rytmických podnětů: hudba, tanec, ale také verše, rýmy, ornament, houpání, hlazení atd. Rytmus podnětů rovněž usnadňuje napodobení. Napodobovací funkce, projevující se tendencí „chovat se jako druzí“, slouží na úrovni stádového společenství zachování života. Také v lidské emotivitě můžeme sledovat poměrně snadný přenos informace opírající se vývojově staré reflexy mozkového kmene. Začne-li na kojeneckém oddělení křičet jeden kojenec, připojí se často jako na signál celý pokoj. Všeobecně se hovoří o tom, že smích a pláč jsou „nakažlivé“, stejně tak působí „kouzlo dobré nálady“. Při tom není podstatné, jaký obsah emoci vyvolal; je vlastností korové aktivity diferencovat obsah podnětů, kdežto difusní projekční systém mozkového kmene vytváří pouze určité „zabarvení“ nebo „pozadí“. Bez této aktivační funkce podkoří se nemohou kortikální procesy rozvinout. Aferentní vlákna, vedoucí podněty, se dělí, takže jednak dodávají informaci kortexu, jednak procházejí retikulární formací a excitují nespecifický projekční systém (NPS). Každý sensitivní impuls směřuje také do nespecifického projekčního systému, kde se mísí se vzruchy přicházejícími z jiných receptorů a společně jsou pak vedeny ke koře. Kortex rovněž vysílá vzruchy do NSP; tak kortikální procesy přispívají k udržení úrovně aktivace. Zatímco specifická aferentace dodává informace, reguluje druh odpovědi, nespecifické aferentní procesy vytvářejí podmínky pro usnadnění kortikálních pochodů, tonizují kortex k čilosti, k reaktibilitě.
62 Vraťme se z této fyziologické exkurze zpět ke kapitole 1.5., kde jsme se seznámili s regulační úlohou emocí a porovnejme fyziologické poznatky o specifické a nespecifické aferentaci se vztahem mezi úrovní aktivace a úrovní zapojovacích schopností mozkové kůry. Tento vztah však nelze chápat jednosměrně. Kortex má řídící vliv na emoční procesy, umožňuje tlumit činnost podkoří. V tom se liší emoce člověka, které jsou v průběhu vývoje stále více spjaty s činností druhé signální soustavy, od emocí zvířat.
Pozorování emočních reakcí zvířat vedlo I. P. Pavlova k vypracování typologie vyšší nervové činnosti, opírající se základní charakteristiky nervových procesů: sílu, vyrovnanost, a pohyblivost. Tato typologie je všeobecně známá. Jak ruští psychologové (Levitov, Těplov, Merlin, Nebylicyn aj.) tak H. Eysenck rozvinuli na pavlovských principech nové pojetí lidské typologie. Pavlov pojednává o síle vzruchu a o síle útlumu jako o dvou základních dimenzích. Jeho „silné“ typy (sangvinici a flegmatici) se vyznačují jak silnými excitačními tak silnými inhibičními procesy, zatímco cholerický typ je charakterizován slabostí útlumového procesu. Ideální rovnováha, zajišťující organizující vliv citů a emocí, je vyjádřena pozicí jedince mezi těmito dvěma dimenzemi:
Síla excitace
Ideální rovnováha
Síla útlumu Eysenckova koncepce vztahující se k dimenzi extraverze/introverze je všeobecně známa a je začleněna také do osobnostního dotazníku Big Five (srov. adaptace Hřebíčková, Urbánek, 2002). Eysenck navazuje na Pavlova, domnívá se však, že excitaci a útlum nemůžeme srovnávat na obecné úrovni; jsou to odlišné procesy a abychom mohli vyvážit jeden ve vztahu k druhému, musili bychom se opírat o jednu nebo více vlastností, jež jsou společné oběma. Eysenckovo pojetí rovnováhy lze tedy vyjádřit jako střed kontinua excitace a útlumu:
Ideální rovnováha
Excitace
Útlum
63 Pavlovovy „silné“ a „slabé“ typy se jeví jako srovnatelné s Eysenckovými extraverty a introverty; Eysenck však naznačuje, že zdaleka nejsou identické. Rozdíl je již v pojetí síly excitace. U Pavlova se hovoří o síle excitačních procesů jako o konstantní vlastnosti NS, na níž závisí práceschopnost nervových buněk. Síla procesu excitace, chápaná jako aktuální stav, je v opačném vztahu k síle nervového systému. Čím silnější NS a čím odolnější vůči silným podnětům, tím slabší je excitační proces (u extravertů) a naopak (u introvertů). Silný typ se vyznačuje silným procesem útlumu, slabý typ (introvertní) má slabý proces útlumu. Z Eysenckových výzkumů dále vyplývá, že síla excitace, síla útlumu a pohyblivost nervových procesů jsou v negativní korelaci s neurocitismem. Hypotalamus, který se jeví jako začátek autonomního NS, působí na periferii nejen nervovými drahami, ale také cestami neurohumorálními. Prostřednictvím hypofýzy, která je nepárovou žlázou s vnitřní sekrecí reguluje metabolismus glycidů a ovlivňuje hladinu krevního cukru, dále metabolismus lipidů a tak reguluje ukládání tuku; dalekosáhlý vliv má stimulace sekrece pohlavních hormonů. Souhra těchto hormonálních vlivů vyvolává v organismu stav rovnováhy a každé její narušení se výrazně promítá také do emoční oblasti. Všechny procesy probíhající v okruhu regulačních funkcí autonomního NS se vyznačují zřetelnou periodicitou. Dokladem biologické rytmičnosti je menstruační cyklus ženy, provázený více nebo méně výraznou variabilitou emočních projevů. Všeobecně jsou ženy v některých fázích menstruačního cyklu zvýšeně dráždivé, s tendencí k negativním emocím; tyto tendence se pochopitelně projeví výrazněji u cholerického nebo melancholického typu a nadto zřetelněji u žen s vyšším skóre neuroticismu. Důležité mentálně hygienické závěry z těchto poznatků jsou nasnadě. Hovoří-li se o „náladové periodicitě“, netýká se to pouze žen. Jestliže k pravidelně se opakujícím výkyvům náladové dominanty dochází nezávisle na vnějších podnětech, pak může jít o vliv biologických rytmů. Vnějšími vlivy v tomto směru však nejsou pouze vlivy sociální a kulturní, ale také komplexní vliv celého přírodního prostředí. Zatím máme k disposici málo výzkumů, které dovolují vymezit podíl celé řady determinant, složek a faktorů v genezi emočních zážitků zdravého jedince. Evidentní jsou vlivy patologické (např. endogenní psychózy) a působení různých stresorů, o nichž pojednáváme v kapitole 6.3.
Živá slova Psychologická analýza uměleckého díla a analýza jeho prožívání skýtá bohatý zdroj poznatků o emocích a citech. Málo známá je studie Leoše Janáčka „O průběhu duševní práce skladatelské“, v níž se autor dokonce snažil užívat psychologických pojmů. (Není divu, vždyť byl první Dr. h.c. na FF MU). Byl geniem, který hluboce pronikl do všech oblastí prožívání. Hodnota jeho příležitostné studie je ovšem spíše v osobitosti názorů velkého mistra tónů. Uveďme si ukázku jeho vskutku organismického popisu emocí:
64 „Když již prostou radost, žalost neukryjeme v obličeji, tím méně dovedem zatajit prudké vášně. Ozývá se v jejich průběhu srdce klokotem, dech vyrážíme, tepna bije mlátem. A jindy nenahmatáš tepny, dechu nepopadneš, „krve se nedořežeš“. I kráse a pravdivosti skladby nevěříme, dokud „po zádech mráz nejde“, dokud nezapomeneme dýchat, odkud obličej nestrnul, dokud se nezbarví ruměnně, aby se hned na to nepokryl bledostí.“
3.1. Psychofyziologické indikátory emocí Paralelní sledování tělesných změn v průběhu navozených emočních zážitků může znamenat pro psychologa přínos ve dvou směrech: 1. umožňuje bezpečnější poznání kauzálních souvislostí sledovaného emočního procesu, případně vytvoření obecnějšího interpretačního modelu (vhodným příkladem může být okruh zkoumání aktivační úrovně organismu); 2. umožňuje stanovení a přesnou charakteristiku změn, které pak slouží jako indikátory emočních zážitků. Psychologové, kteří si uvědomovali obtížnost kontroly prchavých psychických jevů, hledali prostředky, které by umožnily objektivně zachytit průvodní jevy citových zážitků. Vývoj metod v této oblasti šel ruku v ruce s vývojem techniky. Již na začátku století se v tomto směru hodně experimentovalo s využitím pneumatických snímačů, umožňujících registrovat na kymografu bezděčné i záměrné pohyby ZO v různých experimentálních podmínkách (při očekávání příjemného nebo nepříjemného zážitku, při zátěži, interferenci dvou psychických procesů ap.). Dosud se nezřídka užívá aparatur pro registraci podmíněných motorických reakcí ve výzkumu i v klinice. Typové zvláštnosti motorických odpovědí zkoumali zejména Merlin (1964) a Umanskij (1960). L. I. Umanskij stanovil sedm zvláštností motorických odpovědí u dětí (srov. obr. 27): 1. „výchozí“ reakce, 2. protažená reakce, 3. reakce začínající extenzí, 4. reakce končící extenzí, 5. extenze při prezentování blokujících podnětů, 6. několikavrcholová reakce, 7. kupolovitá reakce – ve srovnání s obvyklou formou odpovědi. Podle Umanského se setkáváme s protaženými a kupolovitými reakcemi nejčastěji u ZO s inertními procesy. Několikavrcholový průběh reakcí a reakce začínající extenzí se vyskytují nejčastěji u ZO s labilními nervovými procesy. Jak jsme již uvedli, oddíly sympatiku a parasympatiku mají důležitou úlohu v autonomní nervové regulaci tělesných změn při emocích. U motorických odpovědí jde o projevy, které jsou podněcovány motorickými centry hypotalamu, ale regulovány kortikálními procesy, jež jim také vtiskují specifické rysy, typické pro určitou osobnost. Přesné zjištění podílu sympatiku a parasympatiku na průběhu emocí je znesnadněno tím, že rozvinutá emoční odpověď zahrnuje obvykle tělesné změny regulované parasympatickým oddílem ANS, zatímco aktivity v klidových podmínkách jsou převážně regulovány sympatikem. Pro doplnění fyziometrického zkoumání, které zajišťuje plynulou registraci tělesných změn, lze použít také sebeposouzení průvodních tělesných jevů. V klinické
65 psychologické praxi se často pracuje na této úrovni, např. v rámci subjektivní anamnézy, ve škálách úzkosti (např. Taylorové), v různých dotaznících temperamentu ap. Ze zkoumání, které provedl u studentů psychologie německý psycholog Fahrenberg (srov. tab. 2), vyplynulo především konstatování vysoké interindividuální variability tělesných symptomů u základních emocí. Každý vegetativní symptom byl posuzován na sedmistupňové škále od stupně „nevyskytuje se“ až po stupeň „rozhodně se vyskytuje“. Tab. 2. Průměrné škálové hodnoty čtyř emocí u 117 žen a 97 mužů (J. Fahrenberg, 1965)
Symptom
ÚLEK Ž
M
STRACH Ž
M
RADOST Ž
M
HNĚV Ž
M
1. Bušení srdce
5,34 4,46 5,30 4,72 4,13 3,71 3,70 3,77
2. Zrychlený tep
4,38 4,70 4,29 3,80 3,20 2,79 3,40 3,42
3. Nepravidelný tep
2,17 2,11 2,34 2,10 1,65 1,77 2,05 2,09
4. Sevření prsou a krku
3,25 2,62 3,77 3,49 2,08 1,79 2,70 2,65
5. Zčervenání a horkost
2,71 2,63 3,08 3,26 3,49 2,77 4,20 3,56
6. Zblednutí nebo mrazení
3,37 2,68 2,74 1,93 1,40 1,46 1,85 1,96
7. Váznutí dechu
3,34 2,65 2,50 2,19 2,00 1,90 2,30 2,54
8. Zrychlené dýchání
2,78 2,93 3,16 3,06 3,08 2,69 3,52 3,27
9. Vlhké ruce
3,15 3,30 4,38 4,40 2,43 2,60 2,56 3,07
10. Studené ruce
3,53 1,47 3,70 1,78 2,18 1,39 2,50 1,70
11. Vyvstávající pot
3,09 3,18 3,54 3,66 2,06 2,16 2,40 2,90
12. Pocit závrati
2,26 1,73 2,15 1,71 1,93 1,56 1,69 1,78
13. Podlamování kolen
3,50 2,61 2,88 2,47 2,50 1,73 1,98 1,65
14. Slzy v očích
2,20 1,18 1,89 1,27 3,47 2,84 3,65 2,48
15. Sucho v ústech, polykací obtíže
2,28 2,25 2,56 2,99 1,82 1,75 1,87 2,47
16. Zvýšená tvorba slin
1,47 1,81 1,38 1,64 1,42 1,70 1,59 1,70
17. Chvění rukou nebo celého těla
4,16 3,14 3,89 3,54 2,72 2,50 3,52 3,46
18. Napětí až křečovitost
3,14 2,62 3,05 2,58 1,74 1,74 2,96 3,15
19. Tlak v žaludku a vnitřnostech
2,79 2,46 3,50 3,03 1,98 1,65 2,38 2,29
20. Zvýšený pohyb střev
2,05 1,57 2,40 2,17 1,65 1,40 1,47 1,56
21. Nutkání na stolici nebo močení
2,10 1,89 2,68 2,66 1,67 1,58 1,46 1,30
Průměry všech symptomů
3,00 2,53 3,10 2,79 2,31 2,07 2,56 2,52
Ukazuje se, že profily úleku a strachu jsou podobné, stejně jako profily radosti a hněvu. Zatímco absolutní hodnoty mnohých symptomů, jako zvýšené slinění, zrychlené dýchání, pocit závrati a nepravidelný tep, málo přispívají k rozlišení afektu, jiné symptomy naopak, jako sevření prsou, zblednutí, podlamování kolenou, vlhkost rukou, tlak v žaludku a ve vnitřnostech, nucení na moč nebo stolici, slzení, mají větší
66 diferenční hodnotu. Srovnáme-li symptomovou hierarchii těchto čtyř zkoumaných afektů, ukazuje se, že tři symptomy – bušení srdce, zrychlený tep a chvění rukou, příp. celého těla – jsou vždy mezi prvními sedmi. Jestliže tedy vyloučíme tyto všeobecné symptomy emocí, dospějeme podle Fahrenberga k tomuto profilu čtyř posuzovaných emocí: ÚLEK: zblednutí nebo mrazení; relativně zřetelné rozdíly pohlaví: u žen chladné ruce, slabost v kolenou, váznoucí dýchání; u mužů vlhké ruce, pocení, zrychlené dýchání. STRACH: vlhké ruce, pocení, sevření prsou nebo krku, kromě toho u žen studené ruce a u mužů zrudnutí nebo nával horka. RADOST: zrudnutí nebo nával horka, slzení, zrychlené dýchání, kromě toho u žen slabost v kolenou, u mužů vlhké ruce. HNĚV: zrudnutí nebo nával horka, zrychlené dýchání, napětí až křeč v celém těle, kromě toho u žen vyhrknutí slz, u mužů vlhké ruce.
Odezíráme-li od jisté monotonie údajů, jeví se tyto škálované kardiovaskulární a s nimi úzce související termoregulační procesy jako shodné s obecnými fyziologickými poznatky, stejně tak poruchy regulace dýchání a neuromuskulární symptomy afektů. Standardizované sebeposuzovací dotazníky mohou tedy přispívat k vytyčení hypotéz pro další výzkum a pro zpřesnění typových zvláštností zkoumaných osob. Uvedené psychofyziologické interakce v prožívání byly dávno známy, jak o tom svědčí test viny, užívaný prý v soudnictví staré Číny, kdy podezřelý dostal rozžvýkat rýži, a jestliže zůstala suchá, neprosáknutá slinami, potvrzoval tento efekt psychické tenze podezření. Tedy jakýsi předchůdce detektoru lži, který ovšem mohl oddělit spíše neurotiky od otrlých jedinců, než pachatele od nevinných.
Přesnou registraci průvodních fyziologických korelátů emocí umožňuje celá řada stále se zdokonalujících aparatur. Uvedeme ty základní ve stručném přehledu, uspořádaném podle jednotlivých orgánových systémů: 1. Změny svalové činnosti Kromě již uvedených makromotorických projevů, zachycovaných kymograficky, sem patří také široká škála mimických a pantomimických projevů emocí, jejichž filmový záznam můžeme podle potřeby zpomalit nebo zrychlit; další zdokonalení na tomto poli přenese rozšíření videofonů. – Do tohoto rámce patří Rohracherův objev svalové mikrovibrace x) (1943), kterou lze snadno podmiňovat, jak o tom informuje x
) Lidské tělo (a stejně je tomu u teplokrevných zvířat) produkuje neustále mikroskopicky malé rytmické pohyby, jejich frekvence činí u zdravého člověka 7-13 Hz a jejichž velikost se ve stavu optimálního svalového uvolnění pohybuje v mezích 0,5-5 mikronů, měřeno na povrchu kůže (1 mikron = 1/1000 mm). Mikrovibraci lze měřit snímači piezoelektrickými, elektromagnetickými, elektrodynamickými, fotoelektrickými a dilatometrickými.
67 Reiffenstein, a jejíž vývoj v dětském věku se vyznačuje změnami amplitudy, při konstantní frekvenci (Švancara, Slavíček, 1971); z uvedené práce dále vyplývá, že u jedinců s emoční labilitou zjišťujeme v záznamu mikrovibrace nápadné změny amplitudy. Williamson uvádí, že u jedinců s experimentální zátěží ve formě zpětné vazby vlastní řeči (kterou slyšeli ze sluchátek se zpožděním 0,2 sekundy) se zvyšovala amplituda mikrovibrace o 90%. (Na obrázku je záznam MV snímaný prof. Rohracherem v jeho vídeňské laboratoři na předloktí autora.)
Změny elektrických svalových potencionálů zaznamenává elektromyograf. Při emočních zážitcích se EMG aktivita výrazně zvyšuje, k tomuto zvýšení aktivity EMG však může dojít rovněž při usilovné pozornosti. 2. Změny dýchání Poměrně jednoduchým snímačem – pneumografem – můžeme registrovat frekvenci dechu a jeho hloubku a zjišťovat poměr vdechu a výdechu. Při nenadálém podnětu (úleku) může dojít k přechodné zástavě dechu, u většiny emocí se dýchání zrychluje a prohlubuje, je porušena pravidelná frekvence. 3. Změny oběhové Ve starších pracích se zachycovaly změny tepu pomocí pneumatických snímačů, přesný záznam umožňuje elektrokardiograf, zachycující cykly kontrakcí srdečního svalu. Zvýšení krevní tlak měříme sfygmomanometrem; při chronické úzkosti může být zvýšení TK relativně trvalé. Připevnění manžety snímače je však (podobně jako jiné snímače) omezující, příp. nepříjemné a nehodí se pro déletrvající experimenty. Pletysmograficky můžeme registrovat změny objemu končetin, na nichž se projevují změny prokrvení. (Starší pneumatické přístroje byly nahrazeny elektrickými; u nás vyvinul originální aparaturu Š. Figar.) Také měření teploty kůže zachycuje změny vasomotorické aktivity. 4. Metabolické změny při emocích lze sledovat zejména na spotřebě kyslíku, registrované speciální aparaturou. 5. Sekrece potu
68 Jeden z nejčastějších průvodních jevů emocí. Je možno měřit buď přímo množstvím vody (což dermatologové považují za přesnější) nebo nepřímo prostřednictvím změn kožní vodivosti, což je obrácená hodnota kožního odporu. Pro snímání bioelektrické aktivity kůže se používá nejčastěji techniky galvanometrické nebo elektronické. Při každém emočním vzrušení i při každém novém podnětu dojde po latenci asi jedné sekundy k přechodnému zvýšení vodivosti; tento výkyv se označuje jako psychogalvanický reflex (PGR) nebo kožně galvanická reakce (KGR). V současné době se používá psychogalvanometru většinou jako jedné techniky zabudované do polygrafu, registrujícího současně několik průvodních jevů současně, např. bezděčnou motoriku, dech, tep a bioelektrickou aktivitu kůže. Na Západě bývají tyto aparatury dodávány (s komerčně nadsazenou reklamou) jako „deceptografy“ nebo přímo „detektory lži“. U nás pracovali na výzkumu bioelektrické aktivity kůže v souvislosti s problematikou motivace, psychického zatížení a interindividuálních rozdílů zejména Machač (1954), Severová (1966), na Slovensku Uherík (1965), Stančák (1972) ad. 6. Změny urogenitálních funkcí U emocí se zvyšuje frekvence močení. Intenzitu sexuální excitace muže lze registrovat pletysmografií penisu; u nás této metody užíval pražský autor Freund při podmiňování erotických podnětů u homosexuálních jedinců. 7. Ostatní indikátory U zvířat je možné registrovat změny motorické aktivity, např. u krys probíhání bludištěm nebo ve Skinnerově boxu. V experimentech, v nichž byla srdeční frekvence vzata jako měřítko aktivační úrovně, se ukázalo, že v intervalu 27 - 72 hodin omezení vody srdeční frekvence výrazně stoupala, zatímco aktivita krys ve Skinnerově boxu vzrůstala do 48 hodin a pak zase klesala, jak by se dalo očekávat podle YerkesovaDodsonova zákona. Poznámka. Výrazné změny, například v záznamu bioelektrické aktivity kůže, nastupují i při nerelevantních projevech, třeba zakašlání. V laboratorních podmínkách je však možné zajistit přesnou izolovanou registraci jednotlivých proměnných.
Známý badatel v oblasti výrazu emocí, Paul Ekman, který je profesorem Kalifornské university v San Francisku, rozlišil základní emoce na základě dvou jednoduchých kritérií: pulsu a teploty kůže:
69 PULS
rychlý
pomalý · štěstí · odpor · údiv
TEPLOTA KŮŽE
vysoká · hněv
nízká · strach · smutek
Při aplikaci většiny z uvedených psychofyziologických technik docházíme k závěru, který není pro psychologa příliš potěšující: lze identifikovat zvýšenou aktivační úroveň, která vždy emoce provází, ale nikoli určitý typ emoce.
Rozšiřující texty:
Obr. 18. Obranné stažení prstu
Popis metody. Technika obranného stažení prstu je vědomou odpovědí ovládanou z precentrální oblasti frontálního laloku. Byla v základě vypracována již Bechtěrevem a zavedena Protopopovem (1909). Lehké elektrické rány na čepičce prstu se používá jako nepodmíněného podnětu (srov. obr. 18). Prst se stáhne jako obranná reakce na bolestivý podnět; hovoří se tedy o „obranném reflexu“. Bolestivý impuls se vede míšními drahami do talamu, kde je zajištěno pociťování bolesti, avšak vznik pocitu bolesti se lokalizuje do postcentrální oblasti parietálního kortexu. Reflexní oblouk se uzavírá funkcí frontálního laloku – stažení prstu. Podmiňující signál může proběhnout na úrovni kteréhokoli receptoru. Nejčastěji se užívá auditivních podnětů.
70 Uspořádání pokusu spočívá v tom, že se ZO dotýká prstem (případně prsty) elektrody přístroje pro vytváření nepodmíněných reflexů. V novějších zařízeních je pohyb prstu přenášen pneumatickým systémem na kymograf. Gantt zaznamenával elektromyografické potenciály, Humphrey užil modifikovaného Watsonova aparátu a světelného podmíněného podnětu. ZO dostane instrukci, že její odpověď na elektrický proud bude registrována a že může prst při bolesti oddálit. Síla elektrickou proudu je nad hranicí prahu bolesti ZO. Administruje se několikrát za sebou podmíněný podnět, pak samotný nepodmíněný podnět a pak párová spojení, při nichž podmíněný podnět předchází nepodmíněný. Technika je jednoduchá, ale vyžaduje spolupráce ZO. Její nevýhoda je v tom, že odpověď může být ovlivněna vůlí. Tento faktor je možno částečně izolovat, provádíme-li současně registraci změn bioelektrické aktivity kůže.
Psychologické zkoumání hladovění Otázkám příjmu potravy věnuje současná psychologie na celém světě značnou pozornost. V české literatuře máme významnou psychologickou monografii o hladu prof. J. Stavěla z třicátých let. Velkou publikaci o vlivu hladovění vydal prof. A. Keys et al.: The Biology of Human Starvation, I-II, The University of Minnesota Press, Minneapolis, 1950. Český psycholog a antropolog J. Brožek, žijící od roku 1939 v USA, se na tomto velkém interdisciplinárním projektu podílel zkoumáním psychických změn v různých fázích polohladovění, semistarvace. Byli to většinou studenti, kteří se jako dobrovolníci do tohoto mnohatýdenního experimentu přihlásili. Na úrovni emotivity byla zaznamenána především náladová a afektivní labilita, tendence k depresivním stavům, občas neadekvátní projevy elace, snížení sebedůvěry, snížená tendence k humoru. Je zajímavé, že indikátory v Rorschachově testu a Rosenzweigově frustračním testu byly spíše nevýrazné.
3.2. Psychofarmakologické prediktory emocí a motivace
Zkušenosti o efektu různých drog na prožívání, rozhodování a jednání sahají daleko do minulosti. Civilizační změny na tom v podstatě mnoho nezměnily, spíše přibylo rafinovaných prostředků, k nimž člověk 21. století sahá, aby si navodil psychické změny - nejčastěji emoce, které každodenní život neposkytuje. Současně však přibývá experimentálních prací, na nichž psychologové spolupracují s farmakology, fyziology a kliniky za účelem zjištění léčebného efektu různých farmak, z nichž mnohé mají vyrovnávat patologické změny aktivační úrovně, ať už ve směru hyperaktivity nebo hypoaktivity, ovlivňovat emoční labilitu, úzkostné stavy a další poruchy emocí. V naší republice se psychofarmakům věnovala vždy značná pozornost (Vondráček, Roubíček, Hanzlíček, Vinař, Náhunek, z psychologů Urban, Stančák aj.). Tak monografie o toxikomaniích pražského klinického psychologa Eduarda Urbana
71 (1973) poskytuje velmi zasvěcený vzhled do této mezioborové a stále palčivé problematiky.Výsledky experimentálního zkoumání s tímto zaměřením však současně přispívají k řešení otázek psychologie emocí, motivace a volních procesů; přispívají k ověření některých předpokladů o změnách funkčních systémů osobnosti. Jeden z našich předních odborníků v psychofarmakologii O. Vinař (1997) uvádí rozlišení druhů psychofarmak z hlediska jejich vlivu na vědomí, emotivitu a psychickou integraci, a to buď v pozitivním (+) nebo negativním (-) smyslu: I. vliv na stav vědomí: a) kvalitativní
(+) nootropní léčiva a kognitiva (-) delirogeny
b) kvantitativní
(+) stimulancia (-) hypnotika
II. vliv na emotivitu: (+) antidepresiva (včetně anxiolytik) (-) dysforika III. vliv na integraci: (+) neuroleptika, serotonin-dopaminová antipsychotika (-) halucinogeny
Z nejužívanějších látek, které se sice neřadí k léčivům, ale mají silný vliv na psychiku, patří zejména alkohol. Má zpočátku lehce euforizující efekt, při větších dávkách tlumí strach, ale také opatrnost a sebekritičnost a vede k expanzivním projevům. Stejně jako u většiny drog také na alkoholu lze prokázat, že pro druh i míru účinku jsou rozhodující vyhraněné vlastnosti osobnosti konzumenta. U některých typů se po velkých dávkách rozvíjí agresivita, u jiných - za stejných podmínek depresivní rozlada. Po častém užívání alkoholických nápojů se změní úroveň tolerance, takže je pak zapotřebí většího množství alkoholu k tomu, aby se dostavil charakteristický účinek. Chronické pití nadměrných dávek alkoholu vede ke změnám CNS a vnitřních orgánů a ve sféře psychické se projevuje otupěním intelektu a citů. Morfin a opiové alkaloidy patří k dávno známým prostředkům pro tlumení bolesti. Pro své širší účinky na psychiku se staly také drogou číslo jedna v oblasti toxikomaniex). Po aplikaci morfia mizí prudká bolest nebo se pociťuje velmi tlumeně, dostaví se zvláštní euforie, mizí pocit strachu, starosti a zodpovědnosti, ale mizí také schopnost koncentrace. V toxickém stadiu se objevují halucinace a fobie. Moderní psychofarmakologie vyvinula celou řadu preparátů, které umožňují ovlivnění emočních poruch jako průvodních symptomů neuróz, psychóz a jiných nosologických kategorií. Indikátorem efektu těchto farmak na emoční zážitky jsou
x
) Toxikomanií se rozumí chronické, pravidelné i nepravidelné užívání jakékoli přirozené nebo syntetické drogy, jejích účinek je škodlivý jedinci (toxikomanovi) i společnosti.
72 četné psychodiagnostické testy i experimentálně psychologické aparatury. V některých věkových obdobích (klimakterium, stáří) se setkáváme relativně častěji s poruchami nálad a osobnostní integrace; ukazuje se, že zejména u těchto případů jsou reálné možnosti úspěšného farmakologického ovlivnění.
Rozšiřující texty: Z výše uvedené knihy J. Charváta, str. 86 an.: Úzkost vzniká aktivací limbického systému. Má co dělat s katecholaminy, ale zřejmě i s jinými metabolity, např. s laktátem. Úloha katecholaminů a vůbec monoaminů v mozku není tak jasná, jak jsme si původně představovali. Jen některé látky totiž přecházejí z krve do mozku hematoencefalickou bariérou poměrně snadno – např. dopamin. Jiné předcházejí nesnadno a pak ještě jen do některých oblastí, a jsou pravděpodobně tvořeny in situ. Nedávno se např. prokázalo, že mozek dovede syntetizovat i adrenalin. Neví se krom toho, zda jsou v mozku biogenní aminy přenašeči impulsů nebo zda modulují akci neuronů tím, že tvoří jakési chemické pole. Hlavně o noradrenalinu není shody, zda je to on nebo acetylcholin, který má význam převaděče v retikulárních drahách. Distribuce monoaminů v mozku je nestejná. Nejvíc noradrenalinu je v hypotalamu. Dopamin je hlavně v bazálních gangliích. Serotonin je lokalizován podobně jako noradrenalin. Vcelku jsou monoaminy soustředěny v limbickém systému, čili v tom oddílu mozku, který je nejvíce angažován v emocích. Léky, které dovedou inaktivovat nebo odstranit noradrenalin, působí sedativně nebo depresivně. Naopak léky, které zvyšují obsah mozkového noradrenalinu nebo potencují jeho efekt, působí stimulačně. V jiných pokusech se ukázalo, že stimulace beta-adrenergických mozkových receptorů isoproterenolem vyvolá úzkost. Když se naopak receptory inhibují propranolonem, úzkost se potlačí.
Živá slova Opilému i moře po kolena. Ruské přísloví. Při prvním poháru vína pije člověk sám, při druhém poháru pije víno s vínem, při třetím pije víno s člověkem. Japonské přísloví
73
4. Úloha emocí a citů v sociální komunikaci a interakci V společenském styku je člověk subjektem i objektem procesu vnímání. Mimika, řeč, pantomimika a další projevy emocí a citů mají komunikační funkci. Poskytují důležitou informaci různým příjemcům. Často se opomíjí, že člověk a zejména jeho tvář, je nejdůležitějším předmětem percepce. Ve společenském kontaktu se nejvíce soustřeďujeme na změny výrazu obličeje, neboť signalizují náhlé změny psychických procesů, provázené emocemi a city. Zrakový kontakt se vytváří již v prvních týdnech života dítěte a znamená pro vyvíjejícího se jedince důležitou orientaci. Později se naučí přizpůsobovat výrazu dospělého svého chování. Vidíme, že klíčovým pojmem sociální percepce je výraz emocí a citů. Deset let před publikací známé Darwinovy srovnávací studie o výrazu emocí u člověka a u zvířat (1872) uveřejnil francouzský badatel B. Duchenne jakýsi anatomický atlas emocí, v němž přesně popsal kontrakce mimických svalů vedoucích ke specifickému emočnímu výrazu lidské tváře. Zatímco zájem Duchennův byl fyziologický, Darwin uplatnil vývojovou teorii výrazů emocí, o nichž se domníval, že jsou universální. Ve shodě s tímto pojetím universálnosti výrazu emocí rozvíjel své teorie později Allport, Ash, Tomkins aj., v posledních desetiletích zejména P. Ekman a v. Friesen. Jiní badatelé považují mimické projevy za podmíněné kulturně (Klineberg, Birdwhistell, Labarre). Ruský badatel Bodalev zdůrazňuje, že je nezbytné začleňovat výrazové projevy vždy do kontextu osobnosti. Člověk sice vždy vystupuje jako individualita, která však je výsledkem konvergence konkrétních společenských podmínek v procesu práce, poznávání a společenského styku. Současné mezikulturní výzkumy poskytují široký materiál o shodách a rozdílech výrazových projevů v různých geografických oblastech. Rozdíly se zjišťují především v podmínkách, které vedou k potlačení výrazových projevů v určitých situacích a nikoli ve výrazu samotném. P. Ekman, který nazývá svou teorii výrazu emocí „neurokulturní“, ilustruje základní determinanty v genezi emočních výrazů na obr. 19. Zatímco mnohé z vyvolávacích podnětů jsou vázané na dané sociální a kulturní podmínky a průběh emoce bývá regulován vlastnostmi jedince, jež se vytvořili sociálním učením, přece jen lze předpokládat jistou uniformitu v „programu“ výrazových prostředků. To jsou determinanty, které Ekman označuje jako obecně kulturní, „pankulturní“.
74
Obr. 19. „Pankulturní“ determinanty výrazových projevů podle P. Ekmana.
V průběhu ontogenetického vývoje jedinec odráží mimický a pantomimický výraz prožitků druhých lidí a osvojuje si zkušenosti o tom, že určitý výraz je vždy vyvolán určitým okruhem podnětů a jiný výraz opět odlišným druhem vyvolávacích podnětů. Nezávisle na společenském zřízení, kultuře a jazyku jsou určité výrazy vždy spojeny s emocí štěstí, smutku, hněvu, strachu, hnusu nebo údivu. Tato shoda vyplývá z toho, že výraz emocí je determinován CNS. V našem zkoumání (Matulová, Švancara, 1970) se ukázalo, že rozlišení výrazu obličeje působí dětem předškolního věku daleko menší obtíže než dekódování slovních výrazů, označujících emoce a rysy osobnosti. Daleko obtížnější je i pro starší školní děti pochopení stylizovaného pantomimického výrazu, jak jej naznačují např. tyčkové figury na dalším obr. 20.
75
Obr. 20. Předloha pantomimických výrazů emocí.
Tento druh apercepce zkoumala Repinová u 3-7letých dětí, jimž předkládala dva typy obrázků: na jedněch byl výraz emoce vyjádřen mimikou a gestem jedné osoby, na druhém byly emoce vyjádřeny několika osobami, jejich vzájemným vztahem a vztahem mezi osobami a věcmi. Ukázalo se, že nejsnadněji děti pochopily výraz hněvu, radosti, smutku a žalu objasňovaly s určitými nesnázemi. Teprve nejstarší děti předškolního věku byly s to pochopit jak situaci tak výraz emoce. Z hlediska přenosu informací dochází na straně „vysílajícího“ k řadě modifikací výrazu se zřetelem k „příjemci“; ve zvláštních případech to může být vědomé a záměrné. Vysílající může např. skrývat zážitek, který v něm probíhá – ať už z ohledu k druhé osobě nebo s ohledem na vlastní prospěch; může tedy disimulovat, zastírat svůj citový stav. Je také možné, že projevuje stav, který zde není, tedy simuluje např. údiv, soucit, smutek. V obou případech je rozrušena jednota zážitku a výrazu. Vysílající tedy užívá modifikovaných projevů jako specifických průvodních jevů emocí. Jestliže docílí příslušné apercepce u příjemce, je to z hlediska validity klamný vjem. S tímto záměrem vystupuje herec, ale setkáváme se s ním také na „prknech života“. S jiným případem se setkáváme u hysteriků, kde je zážitek a výraz homogenní, avšak emoce není úměrná vyvolávacím podnětům. Není hraná, neboť hysterik svou roli po určitou dobu skutečně žije. Chování druhých lidí aktivuje v mnoha směrech naše etické a estetické cítění. Někdy tento odraz může být dočasně klamný jako v mnohých případech tzv. prvního dojmu. Zkušený psycholog je s to zjistit diskrepanci zážitku a výrazu, pokud ovšem je sám v dané situaci kritickým příjemcem informace. Filmový záznam (s možností opakování, zrychlení či zpomalení) může přispět k identifikaci „předváděných“ výrazů.
76 Rozšiřující texty: Bodalev (1970) zkoumal závislost mezi úrovní percepce a hodnocení druhých osob a emočním vztahem k nim. Rusalinová zjišťovala v laboratoři prof. Bodaleva u pěti skupin učňů výrobně technických učilišť, jaké vlastnosti má jejich mistr. Stupeň vlastností měli učni vyjádřit formou následujícího posouzení: VLASTNOST: Náročný Hodný Dobře vysvětluje látku Je možno se mu svěřit Zná dobře výrobu Rozumí žertu Stará se, aby nikdo nezůstal bez práce Přívětivý Má rád svoji práci Zřídka se rozčiluje Přistupuje tvořivě ke svému oboru Má správný vztah ke kolektivu Má široký rozhled Ochotně pomáhá učňům Je spravedlivý Bere v úvahu mínění kolektivu Zajímavý člověk Využívá pracovní dobu Chová se dobře ke všem učňům
Vlastnost je rozvinuta: silně - středně – slabě- vůbec není.
Emoční aspekt chování učňů k mistrovi byl zachycen pomocí přímé otázky v anketě: „Líbí se ti váš mistr?“ Odpověď: velmi se mi líbí, líbí se mi, moc se mně nelíbí, nelíbí se mi, nevím. Koeficient korelace mezi kladným citovým vztahem učňů k mistrovi a mezi mírou jejich hodnocení kladných osobních vlastností mistra činil r = 0,788; je to doklad o těsném vztahu mezi těmito dvěma faktory. Výsledky Rusalinové poukazují na významný faktor percepce druhých osob: idealizaci. Tato „idealizace“ osobních vlastností druhého člověka je tím výraznější, čím více se hodnocený člověk líbí hodnotícímu. Idealizace může mít i záporný
77 charakter, tzn. že se u hodnotícího jedince setkáváme s tendencí zveličovat nedostatky a záporné vlastnosti hodnoceného, případně celé skupiny hodnocených osob. Pokud někdo trvale nesprávně hodnotí vnitřní život a vlastnosti druhých a připisuje jim motivy, které ve skutečnosti nemají, svědčí to podle Bodaleva pro zúžení citových vazeb a zakořeněný sklon vnímat zaujatě. Takový názor na lidi se může upevnit třeba jen jedinou zkušeností, jestliže je silně emočně zabarvena, například druzí lidé někomu hluboce a nezaslouženě křivdí, když znevažují něco pro něj velmi cenného, když ho ponechají v nebezpečí, ohrožení apod.. * Mnoho zajímavých a nových poznatků přinášejí moderní mezikulturní výzkumy, zpracovávající psychologickou problematiku výrazu emocí a jejich komunikační funkce v rámci tzv. kulturní antropologie. Na jiné úrovni se provádí srovnání výrazu emocí neurotiků (např. hysteriků), schizofreniků aj. se srovnatelnými zdravými jedinci. Aktuální je problematika výrazu emocí u herců a recitátorů. Pozoruhodným příspěvkem k problematice emocí a citů je studie našeho jazykovědce M. Grepla (1962, 63) o citové výstavbě výpovědi, zahrnutá také jako samostatná kapitola v citované knize. Autor se zde zabývá zvláštnostmi signalizace citového zabarvení jazykových jednotek a analyzuje prostředky citového zabarvení při pojmenování a při formulaci výpovědí.
5. Interakce emoce ⇄ kognitivní procesy
Jestliže oddělujeme emoce a city z didaktických nebo z metodologických důvodů od poznávacích procesů, měli bychom vždy mít na mysli, že se pohybujeme na určité úrovni abstrakce. Již W. Wundt (1911) chápal emoční zážitky jako subjektivní složky psychického dění, které jsou spojeny s vjemy a představami. V pozdějších pojetích (např. u H. Rohrachera) se zdůrazňuje, že emoce a city jsou stavy psychických procesů, že vjemy, představy a produkty myšlení jsou adynamické a vystupují pouze ve „službách“ pudů, zájmů, přání a rozhodnutí. I když je toto pojetí v některých směrech jednostranné, přece jen naznačuje důležitou stránku emočních zážitků – totiž jejich vliv na psychické procesy. V řadě studií se tento vliv také experimentálně ověřil. Ukazuje se, že vytvoření určité emoční dominanty před pokusem a v jeho průběhu značně modifikuje obvyklý průběh vnímání, paměti, představ a jiných procesů. Tyto souvislosti jsou do jisté míry všeobecně známé. Jestliže se například říká, že strach má velké oči, vyjadřuje se tím zkušenost, že strach působí na vnímání, příp. hodnocení. Pod vlivem afektu strachu vnímáme třeba stín za stromem jako číhající postavu. Člověk v radostné náladě má tendenci apercipovat kladné stránky věcí a jevů. Vztah emocí a poznávacích procesů je však nutné chápat v interakci: emoce jednak ovlivňuje průběh poznávacích procesů, avšak současně poznávací procesy vyvolávají emoční zážitky. Budeme se zabývat nejdříve prvním z těchto zřetelů.
78 Jestliže nyní navážeme na předchozí výklad a připomeneme si vztah mezi aktivační úrovní a výkonovou úrovní (srov. kap. o regulačních procesech a obr. 15 a 16), bude nám zřejmé, že afekt, který znamená přesun aktivační úrovně doprava, bude mít dezorganizační vliv na průběh kognitivních procesů. V afektu dochází k porušení rovnováhy mezi objektivními a subjektivními složkami ve strukturaci vjemů. Afekty tak mohou vést ke kvalitativním poruchám vnímání (iluze, halucinace). Pod vlivem vzpomínkových obsahů dochází snadno k zfalšování objektivních dat a k chybné, iluzorní percepci skutečnosti. (Například Hauss uvádí, že intenzivní afekty mohou těmito mechanismy reaktivovat již odezněné psychotické stavy.) Běžně známá je zkušenost, že afekt vede k zúžení zorného pole. Například dítě propadne panice ze strachu, že rodiče, kteří vyšli krátce před ním z domu, mu utekli; vyběhne s děsivým křikem a nevnímá rodiče, ačkoli stojí několik metrů od něho.
Vrátíme-li se ke kap. 2, můžeme si povšimnout, že v modelu aktuální geneze emoce je naznačen podíl poznávacích (kognitivních) a organismických (viscerálních) komponent emocí. Zatímco v interpretační fázi mají kognitivní procesy převahu, v průběhu rozvinuté emoce jejich vlivu na chování ubývá a výrazněji se opět uplatňují ve fázi reflexe (v raném vývojovém období není ještě rozvinuta).
U civilizovaného člověka převládají v každodenním životě pravděpodobně nálady a city nad afekty. Víme, že tyto nálady a city se většinou pohybují v rozmezí optimální aktivační úrovně, která zajišťuje koordinaci výkonů a regulaci chování. Aktivační teorie však neumožňuje vysvětlit pozitivní úlohu citů např. při učení, neboť odezírá od obsahu emočních zážitků. Známý je postřeh J.A. Komenského, že děti se snadněji naučí tomu, co je těší; pochopitelně budou opět mít radost z toho, co se naučí. Kladná náladová dominanta je tedy činitelem, který facilituje, usnadňuje průběh kognitivních procesů. Současné experimentální práce z tohoto okruhu zpracoval ve výstižném přehledu kanadský psycholog D. Berlyne (1964, srov. literaturu).
Obr. 21. Polarita známého a neznámého v dimenzích prožívání.
79 V padesátých letech upoutalo pozornost zkoumání „percepční obrany“. V tachistoskopických (tzn. zlomek sekundy trvajících) expozicích prezentovali psychologové (J. S. Bruner aj.) jednak slova s příjemným obsahem a odpovídající systému hodnot zkoumané osoby, jednak slova protikladná a rovněž slova, která patří do okruhu „tabu“. Nepříjemná a nežádoucí slova nebyla při tachistoskopické expozici vnímána. Předpokládá se, že náš organismus se brání „dlouhým vedením“ proti nepříjemným dojmům a organizuje podněty ve svůj prospěch. Tyto studie nepřinesly jednoznačné závěry, spíše se staly východiskem dalšího zkoumání.x)
V tzv. detektoru lži se předpokládá vliv emoce na průběh asociací. V řadě slovních podnětů jsou některá slova, která mohou jedné ze ZO signalizovat souvislost, kterou by si přála skrýt, zatímco pro ostatní ZO jsou tato slova indiferentní. ZO, která si nepřeje být prozrazena, je v psychickém napětí, prožívá strach a bude pravděpodobně reagovat na kritická slova prodloužením latentní doby, neadekvátní asociací a změnami fyziologických indikátorů (dýchání, tep, psychogalvanickým reflexem atd.).
Ve zkušenostech každodenního života máme širokou evidenci o tom, jak emoce přispívají k převaze asimilačních procesů. Například pachatel, jedoucí zcela nenápadně v tramvaji, se prozradí chvatným vystupováním v okamžiku, kdy do vozu nastupuje policista, který ovšem o pachateli neměl do té doby tušení. Nebo mladík, který si proti výslovnému zákazu svých rodičů vyjede autem, má vědomí nedovoleného jednání a strach, aby nebyl spatřen; z toho plynoucí stav psychické tenze může narušovat jeho vnímání a rozhodování v dopravních situacích i motorickou koordinaci při řízení vozidla.
Pozoruhodné empirické údaje o genezi strachu a vlivu strachu na chování sportovních parašutistů přinesli Epstein a Fenz (1965, 1967). Na dalším obr. 22 je zachyceno sebeposouzení strachu, jak jej prováděli parašutisté na 10 stupňové škále od nejslabší intenzity (1) až po nejsilnější intenzitu strachu (10) ve 14 časových intervalech. Jak je patrné, u začátečníků strach vzrůstal až do okamžiku signálu k seskoku a pak klesal. U zkušených parašutistů se strach vyvíjel odlišným způsobem. Vzrůstal v době týden před seskokem až do rána dne seskoku, pak prudce klesal. V této zkušené skupině byl strach podstatně slabší v okamžiku seskoku, ale pak opět vzrostl, což naznačuje uvědomění si strachu, který byl předtím utlumen.
x
) Poznámka. V experimentech s dětmi školního věku jsme při tachistoskopických expozicích nemohli tuto percepční obranu potvrdit; snad proto, že slovo samotné je v této vysloveně laboratorní situaci pro dítě přece jen natolik abstraktním podnětem, než aby mohlo evokovat emoční odezvu.
80
Obr. 22. Prožívání strachu u parašutistů
Tyto výsledky by mohly naznačovat určitou uniformitu uvnitř skupin začínajících a zkušených parašutistů. V rámci každé skupiny jsou však zřetelné individuální rozdíly, ukazující zřetelně na vliv struktury osobnosti na průběh strachu a na stupeň ovlivnění výkonových schopností. Fenz a Epstein uvádějí výsledek měření změn bioelektrické aktivity kůže u tří vybraných zkušených parašutistů. Nejprve jejich charakteristika: Parašutista S. T.: vynikající soutěžní parašutista, více než 500 seskoků volným pádem, nejzkušenější z těchto tří. Jeho všeobecné schopnosti: Instruktor A: vynikající Instruktor B: vynikající Emoční kontrola: Instruktor A: vynikající Instruktor B: vynikající
Parašutista D. B.: více než 150 seskoků Všeobecné vlastnosti: Instruktor A: slabé Instruktor B: slabé Emoční kontrola: Instruktor A: slabá Instruktor B: slabá
81 Parašutistka M. A.: více než 200 seskoků za 3 měsíce Všeobecné schopnosti: Instruktor A: slabé Instruktor B: lehce podprůměrné Emoční kontrola: Instruktor A: výborná Instruktor B: lehce nadprůměrné
Obr. 23. Změny bioelektrické aktivity kůže tří parašutistů v různých fázích přípravy.
Záznam PGR ukazuje na velmi dobrou emoční kontrolu S.T, u D.B. šlo o vyšší počáteční úroveň arousalu a prudký vzestup kožní vodivosti startem. Autoři srovnávají tyto tři parašutisty s pavlovskými typy: jak útlumový typ M.A., tak excitační typ D. B. má nesnáze v percepci a výkonnosti, první v neschopnosti reagovat diferencovaně na nové situace, druhý v důsledku nezvládnutí anxiozity.
Říká se, že člověk v dobré náladě vidí všechno „růžové“. Lze tuto lidovou zkušenost podepřít experimentálními fakty nebo teoretickými souvislostmi? Jsou zde doklady obojího druhu. V Rorschachově testu lze prokázat, že jedinci vyznačující se živou emotivitou, produkují při spodobování tvarů neurčitého významu interpretace, opírající se o percepci barev, zatímco výrazně racionální jedinci mají tendenci k odpovědím, determinovaným především tvarem. V populárních fyziologických publikacích se uvádí, že červeň excituje sympatikus, zatímco modř jej tlumí. Percepce barev je zčásti záležitostí podkorových center a také nedominantní hemisféry. Diferenční psychologie dokládá, že ženy mívají lepší smysl pro kombinaci barev a nebývají barvoslepé. Doloženy jsou rovněž změny profilu Lüscherova barvového testu například v afektu, u deprimovaných jedinců vlivem terapie ad. (charakterologické závěry, které Lüscher vyvozuje však překračují meze empirické evidence). Odedávna se doporučuje depresivním jedincům, aby si dali pokoje vymalovat růžově nebo červeně; předpokládá se oživující nebo excitační účinek těchto barev.
82 Rozšiřující text Emoce: stresující, tíživé Volně zpracováno podle publikace R. Tausch: Hilfen bei Stress und Belastung. Reinbeck bei Hamburg, 1996. Strana 36 an. Zda vůbec prožíváme tíživé city, a které to jsou, závisí podstatně na tom, jak hodnotíme nějakou situaci, nějakou osobu, nějakou událost v našem světě. A jak hodnotíme sami sebe. Jestliže hodnotíme nějakou osobu nebo nějakou událost tak, že jsou pro naši pohodu ohrožující, spojeny s nevýhodami, škodou nebo ztrátou, že omezují naše plány a cíle nebo na nás kladou vysoké požadavky: pak pociťujeme tíživé city, zjevná napětí, úzkosti, zlost. Následující schéma to znázorňuje:
Tíživé emoce a city např. napětí, zlost, vzrušení, strach
Vjemy, představy, hodnocení (předsudky, vzpomínky s ohrožujícím obsahem, nejistota, očekávání nepříznivého průběhu ad.)
Osoby,
Procesy
události a situace
v nás samých
v prostředí
Tělesné, vegetativní reakce
Z tohoto schématu je zřejmé, že je to naše vnímání a hodnocení, že jsou to naše myšlenky vztahující se k situacím i ke stavu nás samých, co podstatně ovlivňuje naše prožívání. Naznačený vztah mezi percepcí, hodnocením, posuzováním na jedné straně a emocemi na druhé straně vyplyne také z definice stresu v kap. 6.3.: stres je duševní (prožívaná) a somatická reakce na události ve světě a v nás samých, události
83 které hodnotíme, posuzujeme jako omezující naši pohodu. Takové hodnocení - zda je něco pro naši pohodu ohrožující, neutrální nebo pozitivní - zaujímáme vůči každé osobě, každé události, každému předmětu, vůči všem zkušenostem, ale také vůči sobě samému. Tomu pak odpovídají naše city, tělesné pocity a způsoby chování. Hodnocení tohoto druhu probíhá zejména v dynamice každodenního života velmi rychle, v sekundách. Nebývají to pomalé, uvážlivé myšlenkové úsudky; často vznikají, aniž si to uvědomujeme. Jestliže se změní naše posuzování a hodnocení události nebo osoby, pak se bezprostředně mění také naše city. Komentář. Zkušenost, že emoce a city jsou vyvolávány naším hodnocením, představami a myšlenkami, vyjádřil již před dvěma tisíciletími filozof Epiktet takto: „Nejsou to věci samy, které znepokojují člověka, nýbrž představy o věcech“. A shodně s tím napsal před dávnými věky římský císař a filozof Marcus Aurelius: „Věci samy samy se nedotýkají žádným způsobem duše ani nemají přímý přístup k duši, ani ji nemohou měnit nebo pohnout. Pouze hodnotící soudy, které duše činí, určují ráz věcí“. Kdybychom měli pokračovat dále, bylo by nezbytné zastavit se u dalších souvislostí hodnocení; zejména u zkušenosti, že způsob, jak hodnotíme samy sebe, ovlivňuje naše hodnocení světa kolem nás. Z uvedeného je zřejmé, že je těsný vztah mezi emocemi a vegetativními reakcemi. K uvedenému schématu bychom tedy mohli připojit další panel zachycující rámcově vegetativní reakce, aktivaci sympatiku a celý okruh biochemických změn. (Při dlouhotrvajících negativních emocích se mohou rozvinout bolesti hlavy, krku, bolesti v zádech, poruchy usínání a další psychosomatické poruchy.)
Ze skryté pozorovatelny (Slzavé vzpomínky) Dramata skýtají bohaté ztvárnění emocí. Je to pro psychologa velká inspirace pokud jde o témata i výrazové projevy herců, ale také pokud jde o prožívání diváků. K tomu nahodilé pozorování prvních řad návštěvníků divadla ze zákulisí: Muž asi 60letý, růžový obličej s knírem, byl několikrát na reprízách Piskáčkovy operety Slovácká princezna, vždy v první řadě. Vždy na stejném místě tomuto muži tekly slzy jako hrachy. Živá slova Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Antoine de Saint-Exupéry
84
II. Motivace. Jednání 6. Motivace. Základní pojmy, klasifikace motivů. Klíčové pojmy a termíny II. oddílu: autoagrese, autochtonní dynamika, autoregulace, cíl, extrinsická motivace, fenomén flow, fenomotiv, genomotiv, hodnota, homeostaze, incentiva, intrinsická motivace, konativní perseverace, kvazipotřeba, motiv, nadsituační aktivita, obranné mechanismy, odměna-trest, pobídka, podnět, potřeba, pud, překročení Rubikonu (jako metafora), tendence, touha, úspěch, zájem, zaměření. Otázky: Na úvod do problematiky motivace se zastavíme u skupiny otázek, které si kladou psychologové a nezřídka i laici: ▷ Proč jsem si dnes všímal výkladů s nápoji, ač je jindy míjím bez povšimnutí? ▷ Proč student u zkoušky neuplatnil poznatky, jestliže si je bezpečně osvojil? ▷ Proč má tato žena ambivalentní vztah ke své tchyni? ▷ Proč kuřáci věnují informacím o škodlivosti kouření méně pozornosti než nekuřáci? ▷ Čím to je, že dovedu naplno pracovat pouze v situaci těsného časového limitu?
Jestliže máme odpovědět na otázku, proč se určitý jedinec chová určitým způsobem, proč to či ono dělá nebo naopak nedělá, jestliže je třeba objasnit, které pohnutky vedly k určitému jednání… pak se nevyhneme pojmům jako je potřeba, přání, cíl, podnět, pud, pobídka, zájem ad. S více či méně výstižnými postřehy se setkáváme v hovorové řeči: „měl silnou potřebu vyjádřit…“, „byl vždy ve svém jednání veden nenávistí“, „bylo zřejmé, že jedná pod tlakem“, „stále toužila po troše lásky a něhy …“, „zdálo se, že prožívá hluboký vnitřní konflikt“, „byl neustále v opozici vůči …“, „nedal si pokoj, dokud …“. Takové projevy byly známé od pradávna, ale teprve zhruba od začátku XX. století jsou zakotveny v systémech dynamické psychologie. Některé oblasti psychologie se výrazně liší již typem otázek, jimiž se vymezuje předmět zkoumání. V kapitolách o kognitivních procesech i v předchozím oddílu o prožívání jsme si často kladli otázky typu „jaký“, „který“, „zda“, kdy. Ale již teorie emoce byly vedeny základní otázkou „proč“ a ještě daleko častěji je otázkou „proč“ předznamenána analýza pohnutek a zaměření. Je zřejmé, že v těchto případech nejde primárně o určitý výkon, vlastnost ani o citový prožitek sám o sobě, nýbrž o to, co je „za“ pozorovanými projevy chování, čím se iniciuje chování/jednání a k čemu směřuje. Odpověď na tyto otázky z hlediska
85 psychologie motivace se opírá o zachycení a objasnění složek, determinant a faktorů; některé z nich budou označeny jako potřeby, zájmy, pobídky snažení či nečinnosti, jiné jako vnitřní pohnutky chování a jednání. (Zatím nechceme předbíhat specifické modality a odborné termíny.) Jestliže chceme dospět ke správné odpovědi na uvedené otázky, pak by jejich základem měl být ověřený fakt. K jedné z uvedených otázek: V první etapě zkoumání máme již například ověřeno, že kuřáci a nekuřáci zpracovávají odlišně informace o škodlivosti kouření. Teprve na základě tohoto zjištění se ptáme, proč tomu tak je. Zastavme se nyní u dalších příkladů. V každém je zahrnuta tendence k dosažení nějakého cíle. ⊲ K čemu se upínají Vaše naděje? ⊲ XY se projevuje jako člověk, který je schopen jít za svým cílem hlava nehlava. ⊲ Zdá se mně, že na něco se těšit je ještě krásnější, než toho dosáhnout. ⊲ K čemu Vám bude úspěch v zaměstnání, povede-li to k zanedbání rodinného života? Odpověď na tyto otázky bude odpověď směřovat k objasnění typu „k čemu“, „kam, jakým směrem“ nebo také „jak se něčemu vyhnout“. Tím se dostáváme k dynamice pohnutek, které jsou (na rozdíl od primárních potřeb) specificky lidské; typická je zde nadsituační aktivita, kdy si jedinec vytyčuje cíle, které jsou vzdálenější, případně náročnější než východisková úroveň. Takto mohou vzniknout nové motivy činnosti/jednání. Potencionálními formami nadsituační aktivity jsou zejména zájmy a hodnoty. Pohnutky čili motivy chování a jednání se nejčastěji konkretizují formou přání, tendencí, představ. Nejvíce vyhraněné pohnutky mají formu představ s určitým obsahem, s dlouhodobým zaměřením; pak směřují k realizaci představ a k vytvoření kontaktu s cílovým objektem (s osobami, předměty, aktivitami). Jak je patrné, motivy vedou k selektivní, výběrové aktivitě subjektu. Zaznamenali jsme, že motivy lze charakterizovat z hlediska: (a) směru, zaměření; v dalším textu se seznámíme s dvěma dalšími kritérii: (b) prožívaní intenzity motivace, (c) trvání motivace. Předběžně můžeme již nyní postupovat na základě definice, že motivace je tendence jedince (případně zvířete) být aktivní selektivním a organizovaným způsobem. Vraťme se k pojmu potřeba, neboť patří ke klíčovým motivům jak v chování zvířat tak v lidské činnosti; je to stav vyvolaný buďto fyziologickým nedostatkem, který má psychologickou odezvu (jako hlad, pohybová deprivace), nebo vyvolaný prožívaným nedostatkem v lidských vztazích ( například nedostatek láskyplného vztahu, chybějící sociální opora, existenční nejistota). Potřeby jsou spojeny s napětím a tendencí
86 k činnosti/jednání; jsou prožívány jako přání, touhy, puzení i vášně. Uspokojením potřeby se redukuje prožívání nedostatku a dochází k uvolnění napětí (srov. obr. 24).
MONITOROVÁNÍ STAVU ORGANISMU
OPTIMÁLNÍ STAV ?
ANO
STOP
NE AKTIVACE POPUDU JÍST
JÍST
Obr. 24. Blokové schéma předpokládaného mechanismu pro udržení energetické homeostáze. Hlad, stejně jako žízeň ad. jsou potřeby s homeostatickou regulací.
Americký psycholog Henry A. Murray patřil k těm autorům, kteří se při zkoumání motivace zaměřovali více na analýzu potřeb než na mechanismy a síly motivace. Murray uveřejnil seznam potřeb a rozdělil je na primární (vrozené) a sekundární (osvojené učením). Čelný ruský teoretik S. Rubinštějn charakterizoval potřeby z dvou aspektů: jednak jako prožívání žádoucnosti něčeho, co je mimo člověka, jednak jako výchozí pohnutky činnosti. V návaznosti na něho Leonťjev rozlišil dva druhy potřeb: (1) takové zaměřenosti organismu, které nejsou zprostředkovány předměty, (2) zaměřenosti, které jsou uspokojovány prostřednictvím předmětů. Tyto poslední se vyznačují tím, že je můžeme v předmětech poznávat, že je lze na předmětech konkretizovat a fixovat. S výhradami se setkává Leonťjevův názor, že motivy nelze popsat všeobecnými pojmy subjektivní povahy, jako přání a pud. Podle něho neexistují vyšší a nižší motivy. Vyšší lidské potřeby nelze chápat jednoduše jako nadřazené instinktům; vznikají ze změněné zaměřenosti subjektu na cílové objekty v průběhu celého vývoje.
87 Známé je hierarchické uspořádání potřeb čelného reprezentanta humanistické psychologie Abrahama H. Maslowa (1954), který vytyčil sedm kategorií lidských potřeb, seřazených od nejnižších po nejvyšší: 1. fyziologické potřeby; bývají signalizovány při porušení homeostáze organismu; 2. potřeba bezpečí, 3. potřeba lásky a náležení; projevuje se snahou být milován a náležet nějaké skupině, 4. potřeba uznání, respektu, kompetence, 5. potřeba seberealizace, 6. potřeba poznání, 7. estetické potřeby. Podle Maslowa je třeba dosáhnout napřed uspokojení základních potřeb, aby jedinec mohl postoupit k uspokojení vyšších potřeb. Nepochybně existuje řada výjimek. Někteří kritici namítají, že se v tomto uspořádání potřeb nepřihlíží náležitě ke kvalitativnímu rozdílu mezi potřebami organismu, které má člověk společné se zvířaty, a specifickými lidskými potřebami, odrážejícími úroveň rozvoje osobnosti. Maslowův model je však gradační, tzn. že úroveň 1.-4. je sice oblastí deprivační motivace, ale 5.-7. je oblastí motivace sebeutváření, „růstu“ osobnosti. Začneme-li první kategorií potřeb podle Maslowa, pak se převážně na této úrovni realizuje motivace novorozence; směřuje k uspokojení primárních potřeb, jež jsou společné lidem i zvířatům. Základní potřeby novorozence však nejsou pouze fyziologické, ale také psychologické: výzkumy psychické deprivace prokázaly důležitost citové vazby dítěte s matkou (v kap. 1.4. odkazujeme na teorii přilnutí, attachmentu J. Bowlbyho), význam širšího sociálního kontaktu a zakotvení v rodině, skýtající dítěti pocit bezpečí. Sekundární potřeby se vyznačují specifickým způsobem uspokojování; v jejich rozvoji se uplatňuje v největší míře sociální učení, formují se tedy v daných společenských a kulturních podmínkách. Z uvedeného je patrné, že potřeby se vyznačují prožíváním nedostatku nebo nadbytku podnětů, prožíváním žádoucnosti něčeho nebo tendencí provést určitou akci. Mají povahu psychických sil směřujících k vnějším cílům. Rozvinuté chování a jednání kulturního jedince nelze ovšem téměř nikdy uspokojivě interpretovat na základě jedné potřeby, neboť takové chování je výslednicí interakce různých motivačních činitelů. Potřeby je tedy třeba chápat v kontextu životního prostředí, které zakládá celý rámec možností pro uspokojování potřeb. V posledním desetiletí se do kontextu motivace začleňují další psychologické kategorie. Patří sem také „potřeba vyhledat pomoc“ (help-seeking), která se ztěží včleňuje do kategorií A. Maslowa. Z hlediska psychologie motivace jde specifickou formu autodeterminace a hledání pomoci lze interpretovat nejen negativně (nezralost, závislost), ale také pozitivně, jak na to upozorňuje J. Mareš (2002). Je veškeré chování motivované?
88 Na základě uvedených poznatků a utřídění motivů budeme asi mít tendenci odpovědět kladně. Odborníci se však neshodují v odpovědi na tuto otázku. Jestliže považujeme za úkol analýzy motivace vysvětlit jak psychické dění závisí na různých determinantech, pak na tuto otázku odpovídáme kladně. V našem pojetí jsme již definovali motivaci jako tendenci jedince být aktivní výběrovým a organizovaným způsobem. Na základě toho bychom však mohli rozlišit chování a činnosti jako motivované, případně nemotivované. Např. naše chůze většinou nebývá motivována. Vyhýbá-li se však dítě v rámci nějaké hry (nebo v důsledku neurotické obsese) některým dláždicím nebo spojům na chodníku, pak jde o selektivně organizovanou aktivitu. Naše chůze bude rovněž motivována, jestliže je podnícena potřebou se projít. Také E. Holas považoval za nezbytné rozlišovat chování motivované a nemotivované. V publikaci Chování, subjekt, psychika (Praha, Academia, 1971, 145) uvádí: „Je-li chování navozeno primárně vnějším podnětem, takže jeho cíl vzniká teprve dodatečně (akcidenčně), budeme mluvit o stimulaci chování. Je-li navozeno vnitřním stavem, takže cílem chování je primárně odstranění deficitu, pak budeme mluvit o motivaci chování. Každé reaktivní chování je tedy stimulované, každé intencionální chování je motivované. Při stimulaci je cíl teprve důsledkem nahodile působícího podnětu čili cíl chování je determinován podnětem. Při motivaci je tomu naopak: od začátku chování jeho cíl rozhoduje o tom, zda ten či onen jev se uplatní jako podnět a jak bude jako podnět působit.“ Motiv je pohnutkou k činnosti, činitel usměrňující chování jedince k určitému zakončení, resp. cíli, ať vědomému nebo nevědomému. Motivovat pak znamená podnítit pohnutku. Jestliže motivované chování naráží na překážku, prožíváme frustraci. Střetnou-li se dva nebo více motivů, pak vzniká intrapsychický konflikt, o němž pojednáme v kapitole 6.5. Frustrace jako pohnutka? Jako diskutabilní se jeví Amselovo (1952) chápání frustrace jako motivu, vedoucího ke zvýšení výkonu v úkolu, v němž se frustrace uplatnila. Amselovy bludišťové experimenty opakoval např. A. Senini (1971) a nemohl potvrdit, že by frustrace zlepšovala výkon. Podle jeho názoru však může zesilovat perseverační tendenci v souhlase s efektem Zeigarnikové. Jak jsme již uvedli, při analýze motivace může být potřebné vyjádřit intenzitu zkoumaných pohnutek. Při tom se podle belgického psychologa osobnosti J. Nuttina používá nejčastěji těchto objektivních kritérií: 1. míra preferování určitého předmětu před jinými, 2. počet předmětů určitého okruhu, jichž jedinec použil, 3. míra efektu učení při provádění úkonů potřebných k dosažení zvoleného cíle, 4. velikost překonané překážky, příp. jiná míra obtížnosti, kterou jedinec zvládl, aby dosáhl svého cíle. Nezávisle na intenzitě vnějších pobídek, incentiv se podle známého amerického teoretika osobnosti G.W. Allporta může chování udržovat „v chodu“ relativně samostatnými, autonomními systémy. Stručná charakteristika autonomních motivačních systémů:
89 (a) rytmičnost Nejen vnitřní rytmické procesy organismu, ale také navozené rytmy (např. denní režim) se uplatňují prostě proto, že „přišel čas“, pokud nekolidují silnější specifické podněty. (b) podmíněné reflexy nevyžadující posilování Většinou velmi intenzivní zážitky (úraz, katastrofické události, ztráta blízké osoby ap.). (c) cirkulární reflex Opakování určité aktivity, dokud nedojde k „nasycení“, k únavě nebo k přerušení jiným atraktivním podnětem. (d) konativní perseverace. Tendence dokončit přerušený úkol se stává kvazipotřebou, která má dynamickou působnost (srov. efekt konativní perseverace Blumy Zeigarnikové). (e) korelace schopnosti a zájmu. Schopnost, vytvořená dovednost se stává zdrojem zájmu a působí jako síla, i když už původní motiv třeba ustoupil do pozadí. (Srov. též fenomén flow.) V předchozím textu jsme se obešli bez jednoho pojmu, kterým se přímo hemží americká literatura o motivaci, totiž pojmu pudu (anglicky drive, v němčině der Trieb). Pud je hypotetickým konstruktem vymezujícím zdroj všeobecné, nespecifické energie, která se uplatňuje v motivačních procesech. V neobehavioristickém systému C. L. Hulla má drive (zkratka D) klíčovou posici a je zde proměnnou se specifickým, usměrňujícím aktivačním působením. Hullův pojem „pudový podnět“ byl silně kritizován zejména teoretiky učení. Hull totiž předpokládal, že spojení podnětu a reakce se uskutečňuje „redukcí pudu“ (přesně řečeno: redukcí potřeby, která byla uspokojena); je však dobře známo, že existuje učení bez uspokojení potřeby. Jako problematická se rovněž jeví Rohracherova hypotéza, že „motivy nejsou ničím jiným než našimi pudy a zájmy.“ Pud, puzení, vymezuje energetickou dimenzi motivace; překrývá se do značné míry s pojmem aktivační úrovně, o níž jsme pojednali zejména v kap. 1.5. Dánský teoretik motivace K.B. Madsen (1972) vymezuje motivaci poměrně široce; zahrnuje sem všechny dynamogenní funkce, tj. funkce, které determinují energetické charakteristiky chování. Lidské motivy rozděluje na primární (vrozené, biogenní) a sekundární (získané, psychogenní). Madsenův seznam motivů obsahuje 10 primárních, 2 emoční a 4 sekundární motivy, které podle jeho názoru postačují k vysvětlení lidské činnosti (jestliže připojíme ještě další psychologické proměnné). V některých případech je nutno použít kombinace dvou nebo několika spolupůsobících motivů. Předpokládá se, že následující motivy lze nalézt u všech lidských jedinců (s individuálními, disposičně podmíněnými rozdíly frekvence a intenzity).
90 Motivy primární: 1. motiv hladu, 2. žízně, 3. sexuální, 4. mateřský, 5. teplotní, 6. vyhýbání se bolesti, 7. exkreční, 8. dostatečného zásobení kyslíkem, 9. odpočinku, 10. aktivity (svalové, senzorické, mozkové). Motivy emoční: 11. motiv zachování bezpečí („strach“), 12. motiv agrese (vztek). Motivy sekundární: 13. motiv sociálního kontaktu, 14. úspěšného výkonu (achievement motiv), 15. moci, 16. vlastnictví. Chování je podle Madsena funkcí interagujících motivů, centrálních kognitivních procesů a dynamogenních a řídících dispozic.
6.1. Teorie motivace a metody zkoumání
Hypotézy o funkčních vztazích mezi jednotlivými motivy, jakož i mezi motivy a jinými psychologickými proměnnými, nejlépe vyniknou v jednotlivých teoriích motivace. Madsen (Teorie motivace, 1972) zrekonstruoval primární hypotézy (axiomy) motivace, aby je mohl snadněji srovnávat. Jeho kniha je dosud ve světové literatuře ojedinělým pokusem o systematické zpracování celé problematiky motivace (citovaná kniha je prvním dílem této práce). Najdeme zde jednotným způsobem provedenou rekonstrukci klasických teorií a syntézu dosažených výsledků v bádání o motivaci. Konstruktivní motivační axiomy Madsen nachází u McDougalla, Moora, Allporta, Cattella; reduktivní motivační axiomy klasifikuje dále jako axiomy homeostáze, které lze prokázat u Tolmana, Younga Hulla, Freemana, Maiera ad., z jiných biologických axiomů motivace vycházejí Lewin, Murray, Hebb, Tinbergen, McClelland, FrenkelBrunswik, Skinner ad. První z uvedených teoretiků motivace, anglo-americký psycholog McDougall, nejprve vyjádřil určité znepokojení (Fyziologická psychologie z roku 1905; později přeložena také do češtiny), když poukázal na to, že podobně jako fyzici - když začali pracovat s pojmem energie, aby vysvětlili pohyb věcí - se také někteří psychologové domnívají, že je třeba, aby se pohybu dostalo místo v jejich systémech. Avšak do jisté míry v rozporu s tímto znepokojením vypracoval posléze svou hormickou psychologii (hormé = puzení), jejíž základní zákon zní takto: „Tendence, uvedená v činnost směrem k jakému cíli, má určitou vytrvalost a sílu prosadit se vůči všem překážkám, dokud není jejího cíle dosaženo. Zřetelné projevy tohoto zákona snažení spatřujeme v živočišném chování“ (cit. z překladu knihy K. B. Madsena, 1972). Důležité místo v McDougallově systému mají „instinkty“ a „sklony“, jež jsou primární motivační proměnné, které organizují a usměrňují veškeré duševní procesy a chování v zaměření na speciální cíle. McDougallova teorii motivace je tedy charakterizována zmíněným hormickým axiomem a druhým axiomem formulovaným takto: Veškeré chování je účelné a motivované vrozenými sklony (v součinnosti s jinými proměnnými).
91 Americký experimentální psycholog R.S. Woodworth zajistil v psychologické terminologii motivace pevné místo termínu „drive“; tento pudový podnět měl nahradit zčásti kontroverzní termín „instinkt“. Drive je silou, která zajišťuje organismu k akci. Tolmanovu teorii motivace lze charakterizovat takto: Veškeré chování je determinováno několika hypotetickými a empirickými proměnnými, jež jsou ve vzájemné interakci, a je motivováno „pudy“ jimiž se rozumí biologické stavy nerovnováhy homeostatického systému. Youngovu teorii charakterizuje hypotéza o tom, že veškeré chování je motivováno uvolněním energie determinované „potřebami“, které se chápou jako biologické stavy nerovnováhy. Allport chápe chování jako motivované dynamickými, psychologickými proměnnými (motivačními rysy), které mohou být u dospělého funkčně nezávislé na biologických potřebách, ale které jsou pak ovlivněny vnějšími podněty. Autor teorie pole K. Lewin chápe chování jako motivované „napětími“, které jsou determinovány jak reálnými (biologickými) potřebami tak kvazipotřebami (záměry atd.). V Hullově již zmíněné teorii je veškeré chování motivováno několika málo primárními „pudy“ (drives), které jsou určeny potřebami organismu, a velkým počtem druhotných, získaných „motivů“. Potřeba se chápe jako narušení homeostáze a na funkční úrovni se toto pojetí vyjadřuje tímto postupovým schématem: POTŘEBA → PUD → CHOVÁNÍ → REDUKCE → POTŘEBY V Hebbově teorii je veškeré chování zajištěno energií, determinovanou nepřetržitou aktivitou nervového systému a organizováno a řízeno kognitivními proměnnými, které jsou získané. McClelland formuluje podle Madsenova shrnutí motivační axiom takto: Veškeré chování – pokud jde o jeho energii – je determinováno primárními afekty (které jsou výslednicí rozdílu mezi úrovní adaptace jedince a percipovanou situací), nebo získanými motivy (jež jsou expektancí, očekáváním změn v afektivních stavech). Hebb (1955) a Berlyne (1960) zdůraznili v psychologii motivace argument, že podnět musí představovat něco nového, aby byl prožíván jako příjemný. Z prací těchto kanadských autorů vzniklo pojetí optimální stimulační úrovně jako stavu, o který se „snaží“ všechny organismy. Nové podněty působí příjemně na NS, který je jinak zatížen zvládáním repetitivních informací. White (1959) a DeCharms (1968) vysvětlují intrinsickou motivaci poněkud jinak. Podle těchto autorů jde hlavně o to, aby jedinec cítil, že je původcem jednání a nikoli že je k němu nucen vnějšími okolnostmi. Toto pojetí potvrzují další empirická zkoumání (Deci, 1971, Lepper, Greene a Nisbett, 1973) a souhlasí rovněž se starou filozofickou doktrínou, že svoboda je rozhodujícím kritériem radostného konání. V tom je důvod, že mnozí myslitelé jako Hérakleitos, Platón, Nietzsche, Sartre a další
92 tolik hru oceňují, neboť hra je činností, kterou lze začít a ukončit na základě svobodné vůle. Moskevský psycholog Jaroševskij podrobil ve svých dějinách psychologie odmítavé kritice zejména teorie sociálních instinktů, vycházející vesměs z McDougallovy koncepce; největší nebezpečí z hlediska aplikace spatřuje v „antihistorickém pojetí hybných sil života jedince i společnosti“. Jako nepřijatelné hodnotí rovněž Freudovo vymezení základních motivačních principů: Eros (sexuální instinkt) a Thanatos (instinkt smrti, destruktivní instinkt). Kladně naopak hodnotí systém C. L. Hulla, který v mnohém navazoval na učení I.P. Pavlova. * Zkoumání motivace, jakkoli rozvětvené, lze kategorizovat z hlediska základních přístupů: 1. pozorování a popis zážitků Tento přístup zahrnuje metody biografické a klinické, včetně technik bezprostředních i provokovaných výpovědí o motivech a jejich souvislostech. Je zde zajištěna bezprostřednost osobního vztahu; přesná interpretace verbálních projevů a kontrola proměnných je obtížná. 2. experimentálně psychometrický přístup Při zkoumání motivace experimentálními metodami se zahrnují různé druhy nezávislých proměnných, jako vytváření frustračních a konfliktových podmínek, deprivace fyziologických a psychologických potřeb, manipulace intenzitou podnětů, situace volby předmětů, vytváření soutěžních situací atd. Jako závislé proměnné se při tom zkoumají změny aktivační úrovně, změny cílového zaměření, změny vztahu k překážce ap. 3. faktorově analytické přístupy Vychází se ze souborů biografických, diagnostických a experimentálních dat a při zpracování speciálními technikami se dochází k vymezení základních faktorů motivace (srov. znovu kap. 1.5.). K přístupu 2 a 3 je třeba poznamenat, že podle současných metodologických poznatků se experimenty klasického jednofaktorového typu málo osvědčují při zkoumání motivace; přibývá naopak výsledků ukazujících, že změna jediného faktoru může vést k přestavbě složitého systému. Jakkoli jsou faktorově analytické přístupy cenné jako první stupeň prozkoumání složitého přediva motivační struktury, jejich nedostatkem může být kladení podstatných a nepodstatných, nadřazených a podřazených, zákonitých a nahodilých jevů na roveň výchozích dat.
93 Rozšiřující texty: Tab. 2. Interakce emocí, motivace a volních procesů (podle různých pramenů J.Š.)
Význam situace 1
nic neohrožuje
Valence
Emoce
Motivační
Akční
funkce
tendence setrvalost
kladná
spokojenost
udržet zdroje
2
postup k cíli
kladná
štěstí
sebeuspokojení
3
neobvyklost
žádná
překvapení
orientace
4
překážka
záporná
hněv
5
nebezpečí
záporná
strach
nepravost
záporná prožívání viny
6
7
nedostatek, neúspěch
záporná
být na výsluní/ být ve spojení zaměřit pozornost
odstranění
útok/
překážky
odmítnutí změnit plán
ochrana
smutek
jednání
sankcionování
snaha dosáhnout
sebe
standardu
poučit se,
revize plánů/
nabrat síly
zotavení
* Dosud pozoruhodný článek významného kanadského psychologa: D. O. Hebb, Pudy a CNS (zde ve významu koncepční nervový systém). Psychological Review, 1955, 62, 245-254) „Problém motivace stojí bezpochyby ve středu obecného problému porozumění chování. Přesto se však zdá, že je mnohdy nejméně realisticky zpracovávaným tématem psychologické literatury. Do značné míry se tato nesnáz týká onoho CNS odmítaného Skinnerem, z jehož vlivu se on i jiní autoři snažili vyprostit. Ale CNS z r. 1930 byl zřejmě zrovna tak jako gin, který se tehdy pil, sám o sobě nepříliš dobrý, ale jak ukázal Skinner - lidé si na něj zvykli. Snaha vymanit se z tohoto vlivu nebyla příliš úspěšná. Prohibice je dávno za námi. Když pít musíme, dostaneme dnes lihoviny lepší jakosti; podobně dnes už CNS z r. 1930 zastaral a musíme-li neurologizovat, přikloníme se k nejlepšímu druhu neurologie, který lze najít. Ačkoli jsem osobně s mírou nakloněn jak alkoholu tak neurologizování, tento příspěvek nikterak nepředpokládá, že jedno z obou je dobré. Často se psychologie opájí horší značkou, než by měla zapotřebí. Mnozí psychologové nemyslí v pojmech neuroanatomie; avšak
94 prosté setrvávání na určitých představových konstrukcích ukazuje na omezující vliv dřívějšího neurologizování. Při psaní tohoto příspěvku jsem zjistil, že musím – jak se ukáže – provést změny svých teoretických stanovisek. Než pokročíme dále, je účelné objasnit pojmy „motivace“ a „pud“. Motivace se zde vztahuje zcela obecně na energetizující komponentu chování a zvláště na zdroje energie určité skupiny odpovědí, jež zajišťují dočasnou dominanci nad jiným tendencemi a vysvětlují kontinuitu a zaměřenost chování. Pud považujeme za specifičtější koncepci o způsobu, jak se to děje. Je to hypotéza motivace, která považuje energii za funkci určitého procesu na rozdíl od funkcí S-R nebo kognitivních funkcí, jež jsou zásobeny energií. V jistých souvislostech jsou však pojmy „motivace“ a „pud“ zaměnitelné.“
Živá slova
„Odpověď na otázku, co je nesprávného na psychoanalýze, je prostá: psychoanalýza je nevědecká. Jedině užitím tradičních metod vědeckého výkladu a experimentu můžeme doufat, že sklidíme plody génia jejího zakladatele.“ Hans J. Eysenck byl kritikem psychoanalýzy z pozice scientistické psychologie Bez tvůrčích, samostatně myslících a soudících osobností není rozvoje společnosti myslitelný, právě tak jako vývoj jednotlivých osobností bez živné půdy společnosti. Albert Einstein Někdy mám strašnou chuť učit se, ale umím se ovládat. Z nápisu na bundě jednoho studenta
6.2. Frustrace
Dříve se někteří studenti při prvním seznámení s pojmem frustrace domnívali, že jde o nově popsané zážitky. Dlouho však je frustrace slovem hovorového jazyka. Termín frustrace je odvozen z latinského frustrare, což znamená zhatit, zmařit. V psychologii motivace se frustrací rozumí stav motivovaného jedince, který při směřování k cíli naráží na překážku. V předchozích kapitolách jsme naznačili, že mnohé modality emocí a citů vznikají právě v takových situacích, kdy jedinec naráží na překážky. Prožívání takových situací je důsledkem specifického motivačního kontextu. Jestliže navážeme na vymezení potřeb uvedené v předchozí kapitole 6, uvědomíme si, že v životě civilizovaného člověka dochází často k překážkám zejména při uspokojování sekundárních potřeb. K potřebám, jejichž uspokojení může být znemožněno v řadě každodenních situací, patří potřeba společenské prestiže,
95 postavení mezi vrstevníky, spolupracovníky, potřeba uznání a uplatnění. Zejména v adolescenci, kdy se upevňuje sebepojetí, bývá jedinec zvýšeně vnímavý k narušení potřeby osobní prestiže. Například ironická poznámka kolegy ve skupině studentů a studentek se může citlivě dotknout osobní prestiže mladého muže. V motivačním kontextu můžeme frustrační situaci definovat jako podmínku, která se uplatňuje, kdykoli je znemožněno nebo ztíženo uspokojení potřeby. K zážitku frustrace dochází (v rámci individuální vnímavosti a tolerance), jestliže motivované chování, směřující k dosažení cíle, se střetává s překážkou (bariérou), ať už fyzickou nebo psychologickou; schematicky je to znázorněno na obr. 25. V životě kulturního člověka se uplatňují mnohem častěji překážky povahy psychologické.
Obr. 25 . Modelové znázornění frustrační situace
Hovoří-li se o frustraci zejména v souvislosti s „náročnými životními situacemi“ (srov. například název knihy Čápa a Dytrycha), nemá to znamenat, že se jedná spíše o výjimečné situace. S překážkami se motivovaný jedinec setkává v průběhu celého života naopak velmi často (hra, která se nedaří, zmeškaná příležitost k dosažení výhody, nesouhlas rodičů, rival v soutěži i v lásce, nerespektování vlastní osoby, omezení aktivity během nemoci, při odchodu do důchodu atd.). Ve svém vývoji (zejména v dětství a dospívání) má být jedinec výchovou a sebevýchovnými snahami veden k tomu, aby se s překážkami dovedl stenicky vyrovnávat, aby je zvládal (coping). Pokusili jsme se na dalším obr. 26 naznačit, že tomu tak vždy nebývá. Lze konstatovat, že jedinec může řešit frustrační situaci nejméně pěti různými způsoby:
Obr. 26. Alternativy při řešení frustrační situace
96
1. submisivně, tzn. neschopností k akci; 2. aktivně, překonáním překážky; 3. obejitím překážky; 4. hledáním náhradního cíle; 5. stažením se ze situace (fyzicky nebo ve fantazii).
Teorie frustrace Problematika frustrace byla zpočátku rozpracována jak z výchozích posic psychoanalytických tak behavioristických. Dnes už klasické jsou studie amerického psychologa S. Rosenzweiga (1938, 1944 a pozdější), který předpokládal, že odpovědí na frustraci je agrese. Z takového teoretického východiska rovněž vycházeli další autoři. Často se cituje hypotéza „frustrace ⇒ agrese“ jak ji formulovali Dollard, Dobb, Miller, Mowrer a Sears (1939); ilustruje ji toto postupové schéma: PŘÁNÍ .. CÍLE
+
EXTERNÍ
PŘEKÁŽKY
⇒
FRUSTRACE
⇒
TENDENCE
K AGRESI ⇒ AGRESIVNÍ CHOVÁNÍ ⇒ REDUKCE AGRESIVNÍ TENDENCE.
Rosenzweig rozlišil tři typy situací, v nichž může docházet k frustraci: 1. strádání (chybí nutné prostředky k dosažení cíle), 2. ztráta (deprivace), 3. konfikty. Prožívání každé z těchto situací může mít vnější i vnitřní příčinu. Vnější příčinou deprivace může být například pozbytí řidičského oprávnění u náruživého automobilisty, endogenní deprivaci může představovat porucha sexuální potence. Vnější příčina se označuje termínem frustrátor (srov. analogicky termín stresor). Stojí za povšimnutí, že při přezkoumávání Rosenzweigova pojetí frustrace vyvodil ruský psycholog Levitov (1967) nezbytnost dvou definic – jedna se zřetelem k motivaci člověka, druhá se zřetelem k potřebám zvířat, neboť frustrace má v každé z těchto oblastí odlišný význam, i když je zde řada podobností. Vycházeje z pojetí frustrace jako psychického stavu, Levitov definuje frustraci jako „stav člověka, projevující se v charakteristických zvláštnostech prožívání a chování, který je vyvolaný objektivně nepřekonatelnými překážkami (nebo překážkami subjektivně tak vnímanými), jež vznikají na cestě k dosažení cíle nebo při řešení úkolů“. Druhá definice: „Frustrace je stav živočicha projevující se v charakteristických reakcích vyvolaných překážkami na cestě k uspokojení biologické potřeby“.
97 Z hlediska diferenční psychologie je v popředí otázka frustrační tolerance. Některé frustrátory nevyvolají stav frustrace pro vysokou frustrační toleranci určitého jedince. Tolerance patří k disposičním činitelům, ale rozvíjí se výchovou; tolerovat frustraci může být snadnější pro flegmatika, ale může se dařit jedinci jakéhokoli typu úsilím, překonáváním impulsivních reakcí na frustrátory. Podle Rosenzweiga je odpovědí na frustraci vždy určitá forma agrese. Tento názor je od začátku odmítán některými autory, kteří se domnívají, že agrese není jedinou reakcí na frustrační situaci. Nicméně známý Rosenzweigův test (Picture-Frustration Study ve třech verzích: pro děti, dospívající i dospělé) může být užitečným nástrojem, i když lze mít výhrady k teorii autora. Rosenzweig předpokládá, že subjekt rozvíjí ve frustrační situaci některý ze tří směrů agresivity: (a) extrapunitivní (příčina frustrace se hledá v druhých osobách), (b) intropunitivní (příčina se hledá v sobě), (c) impunitivní směr agresivity (příčina se spatřuje v nevyhnutelných okolnostech, odpadá tedy otázka „viny“). Každá odpověď se kromě toho hodnotí z hlediska postoje k situaci jako: (1) need-persistence, přetrvávání potřeby, v níž osoba trvá na řešení problému, (2) obstacle-dominance, v níž se jedinec zaměřuje na podmínku frustrace a (3) ego-defense, v níž se jedinec zaměřuje na obranu osobní zájem.
Pro agresivní reakci na frustrující situaci je typický afekt hněvu a impulsivní, neuspořádaná aktivita; zahrnujeme sem vedle skutečného napadení frustrátora také pouhé přání útočit, výhružky a jiné projevy nepřátelství. Agrese může být obrácena vůči vlastní osobě. (Extrémním případem takové intropunitivní agresivity může být sebevražda). Agresivní tendence mohou nacházet zadostiučinění také v oblasti fantazijní produkce. Podle Maiera protikladem agrese je fixace, připoutání k frustrátoru, projevující se stereotypním způsobem vnímání a myšlení. Další možnou odpovědí na frustrující situaci je strach, deprese, regrese chování na nižší vývojový stupeň chování ad. Způsob řešení situace však vždy do značné míry závisí na okamžitém stavu organismu (exhausce, vyčerpání, únava ad. mění frustrační toleranci). Netřeba zdůrazňovat, že poznatky o frustraci mají širokou aplikační oblast ve výchově, v klinické práci, při sportovním tréninku, v poradenství ad. Podobně to platí o závěrech vyplývajících ze zkoumání geneze psychických konfliktů, které bývají s frustracemi často spojeny; o nich pojednáme v kap. 6.5.
98 Z kasuistiky Ve zmíněném Rosenzweigově testu (PFS) je na jednom obrázku zachycena situace s textem: „Tebe nepozvu na své narozeniny!“ Tato věta by mohla být frustrací mladé kamarádky. Na daleko tíživější situaci ze svého mládí vzpomíná, nyní již klidně, osmdesátiletá paní. Sestra ji nepozvala na svou svatbu. Dívka napřed vzplanula hněvem a vzdorem, ale pak ... „šla brečet ke králíkům“ (na dvůr venkovského stavení - do ústraní, možná také k nějakým živým tvorům.)
6.3. Stres Ke konceptu stresu přistupujeme v tomto učebním textu v širším vztahovém rámci adaptace jedince v životním prostředí. Otázky: ▷ Které podmínky a podněty svého životního prostředí prožívá jedinec jako zátěže? ▷ Za jakých okolností se člověk cítí být na pokraji svých sil? ▷ Patří vůbec problematika stresu do osnovy obecné psychologie? Ve starších učebnicích obecné psychologie pochopitelně nenajdeme kapitolu s názvem stres. Zatímco se i některé současné učebnice obecné psychologie stresem nezabývají, je třeba ocenit, že Michael Eysenck, autor moderně koncipovaného úvodu pro začínající studenty s názvem Simply Psychology (1996), věnoval stresu kapitolu 4. V mém skriptu Psychologie emocí a motivace (1984), byla již zařazena kapitola o prožívání zátěží, informující o novém rozpracování obecného adaptačního syndromu (GAS) v knize Hanse Selyeho z r. 1974, v níž se setkáme s rozlišením únosného stresu – eustresu (srov. střední pásmo kontinua prožívání na obr. 27) a distresu (obě krajní pásma kontinua). Stres má své místo také v osnově obecné psychologie, a to v tématech druhého semestru, který v našem studijním programu zahrnuje prožívání, výkonovou motivaci a jednání. Podrobněji se pak problematikou stresu zabývají další předměty odborného studia psychologie. I když to někomu může znít paradoxně, hodnotný duševní život nemůže probíhat bez stresu. Člověk se vystavuje opotřebování i proto, že „život bez pocitu naplnění je nevýslovně otupující“, jak píše Selye, a že osobnost se může skutečně zocelit jen ve výhni zátěží.
99
Obr. 27. Vztah mezi úrovní stresu a prožíváním. (Podle L. Leviho, 1967, cit. H. Selye, 1974).
Pojem stresu Představme si, že bychom se rozhodli dotazovat se chodců na České ulici, zda vědí, co je to stres. Možná by většina odpověděla kladně. Mnozí by spontánně připojili, že oni sami žijí ve stresu. Není to pozoruhodný efekt pronikání vědeckých poznatků? V roce 1950, kdy Selye poprvé uveřejnil svou koncepci, nikdo v tomto smyslu slova stres neužíval. A dnes je součástí hovorového jazyka. Jenže se nezřídka slova stres užívá nepřesně. Pojem stres patří k novým pojmům, které se rozšířily po druhé světové válce a pronikly velmi brzy i do hovorové řeči. Selye definuje stres jako specifický syndrom spočívající v souhrnu všech nespecificky navozených změn v rámci biologického systému. K takovému stavu dochází např. při infekci, traumatu, po působení intenzivního záření ap. Je to stav organismu, který není s to zvládnout zátěž v rámci své homeostáze. Co při tom znamená zátěž? Zátěží může být v běžných životních okolnostech také velká svalová námaha, horko, chlad, ale také očekávání těchto situací. Příčinu navozující stres nazýváme stresor. (V hovorové mluvě nezřídka nerozlišujeme mezi stresem a stresorem. Řekneme-li např. „Takový stres!“ a máme na mysli činitele, který tento stav vyvolává, měli bychom správně hovořit o stresoru. Organismus odpovídá na přetížení stresovými reakcemi, především stimulací hypofysárně-nadledvinkového systému s různými následnými projevy. Všechny procesy směřují k dosažení stability, rovnováha na redukované úrovni. Souhrn změn v celém organismu označuje H. Selye jako obecný adaptační syndrom (GAS-General Adaptation Syndrome); vede přes stadium alarmu, stadium resistence za určitých okolností ke stadiu vyčerpání. Mobilizace obranných prostředků organismu při zátěži probíhá na třech stupních: (1) poplachová, alarmová reakce zahrnuje fázi šoku i fázi doznívajícího šoku; je charakterizována řadou metabolických změn (více krve se přivádí do mozku, srdce a kosternímu svalstvu, méně k orgánům, které nejsou zátěží tolik angažovány (kůže, játra, ledviny);
100 (2) stadium resistence; v fázi se organismus optimálně přizpůsobuje zátěži; je to vrcholné adaptační „usilování“ organismu; (3) stadium vyčerpání; selhává adaptační schopnost organismu. V následujícím obr. 28 jsou naznačeny tyto tři fáze reakce na zátěž. V akutní alarmové fázi klesá odolnost organismu vůči stresorům, které vyvolávají obecný adaptační syndrom, hluboko pod úroveň normální resistence. Po zvládnutí adaptace ve stadiu resistence vzroste odolnost nad obvyklou úroveň. Ve stadiu vyčerpání resistence znovu klesne pod obvyklý průměr (podle H. Selye, 1956):
Obr. 28. Stadia obecného adaptačního syndromu (H. Selye, 1950)
Podle Selyeho je nejcharakterističtějším rysem GAS kombinace dvou typů odpovědí organismu: postupu a ústupu. Tyto obranné reakce jsou v podstatě antagonistické, neboť uvádějí v chod dvě protichůdné síly. Pro udržení života může být velmi důležité správné časování případného ústupu, postupu nebo setrvání v předcházejících podmínkách. V případě „útoku“, jak dále uvádí Selye, spočívá umění obrany v koordinaci těchto tří typů reakcí v čase a prostoru, ať jde o obranu orgánu, člověka nebo celého společenství. Připojíme-li k tomu dva okruhy podmiňujících činitelů, totiž vnitřních, geneticky upevněných, a vnějších, můžeme si utvořit správný obraz o základních mechanismech stresových reakcí. Na obr. 29 vidíme, že stresor vyvolává jak specifické tak nespecifické reakce, které působí na celý organismus (naznačený čtvercovou plochou). Působící činitel zasahuje stejně všechny části těla, avšak „cílová oblast“ je zasažena více. Rozvoj stresového procesu závisí na vnějším podmiňování, ale uplatňuje se tu také disposice hereditární i dřívější zkušenosti, tedy vnitřní podmiňování.
101
Obr. 29. Hlavní faktory stresové reakce (H. Selye, 1956)
Indikátory stresu Při psychofyziologickém zkoumání je důležitá otázka standardizovaných zátěží; hovoří se také o normativních stresorech. Používá se různých pracovních zátěží (stoupání schodů, různé typy ergografů), podnětové zátěže (tepelné, chladové, hyperventilace, apnoe), zátěže výměny látkové (zvýšený nebo redukovaný příjem uhlohydrátů, bílkovin, vody, kyslíku atd.), farmakologické a hormonální zátěže. V řadě studií se řeší vztah fyziologického a psychologického stresu. Zejména polští autoři hovoří bez rozpaků o psychologickém stresu, přestože koncepce tohoto pojmu není zcela objasněna. Kocowski (1970) identifikuje psychologický stres s jakýmkoli stavem emoční excitace bez ohledu na to o jaký druh emoce jde; autor rozlišuje stresory fyzikální, sociální psychické konflikty aj. Jde o pojetí, které navazuje na aktivační teorii emocí. Fyziologickým indikátorem psychologického stresu jsou pak změny pulsu, dýchání, kožního odporu, krevního tlaku, svalového napětí atd., jež provádějí vysokou úroveň aktivace (srov. kap. 3.1., 6.2., 6.5.). Vidíme, že se zde překrývá pojem psychologického stresu s pojmem frustrace a psychického konfliktu. Experimentální psychologické práce zahrnovaly celou řadu zátěží dávno předtím než byla formulována teorie stresu, případně psychologického stresu. Byl sledován efekt bolestivých podnětů při zkoumání podmiňování, např. pomocí Protopopova nebo Watsonova přístroje, který je na obr. 18 (určité vizuální nebo akustické podněty jsou spojeny s elektrickou ranou); byl zkoumán efekt oslnění, příp. bleskového světla,
102 nenadálého hřmotu nebo výstřelu. Zkoumané osoby byly vystaveny změnám teploty v místnosti, zdánlivému propadnutí židle, podrobily se deprivaci spánku. Stresorem prý může být pro moderního člověka požadavek, aby soustředěně naslouchal předčítání z Kantovy „Kritiky čistého rozumu“. Analogicky resistenci vůči stresu ve smyslu GAS se uvažuje také o odolnosti vůči psychologickému stresu, jež se chápe jako schopnost jedince k efektivnímu řešení situací při vysoké aktivační úrovni a při komplexnosti řešených úkolů (Kocowski). Vidíme, že vysoká resistence vůči psychologickému stresu znamená vždy do jisté míry překročení relací Yerkesova-Dodsonova zákona. Tato resistence je výslednicí vnitřních činitelů, v nichž nevidíme pouze konstituční základ temperamentu, ale především soubor vlastností vůle, rozvinutý v procesu sociálního učení. Tím však není řečeno, že by měl být člověk na vysokém stupni civilizace jen v zájmu tréninku resistence vystavován neomezeným zátěžím. Je např. žádoucí chránit CNS před přehlcením informacemi, neboť to je jeden ze stresorů. (Studenti to dobře znají, především ti, kteří se v důsledku nepravidelného režimu studia snaží teprve v poslední fázi přípravy zpracovat větší počet bitů než je únosné; dojde pak k poplachové reakci organismu.) Příjem, zpracování, uchovávání a výdej informací má být v rovnováze. Některé zátěže (živelní pohromy, katastrofy v dopravních situacích ap.) se snáší lépe, jestliže se jedinec přimkne k organizované skupině. Charvát (1969) přesvědčivě ukazuje, že opakované psychické stresy organismu škodí, neboť při nich dochází k zbytečnému mobilizování energie, která zůstává nevyužita a ke zbytečným adjustačním mechanismům. Vyplavená glukóza a mastné kyseliny, nadbytečné proteiny, cholesterol atd., které organismus mobilizuje ve stavu úzkosti nebo vzteku provázeného agresí, by mohly být zkonsumovány pouze při značné svalové námaze. Afektivní stavy civilizovaného člověka však nebývají provázeny takovou svalovou aktivitou; naopak, mnohdy nucenou nečinností. Vnitřní tenze se pak stále více podílí zejména na patogenezi kardiovaskulárních chorob. Tyto souvislosti byly experimentální zkoumány v laboratoři I.P. Pavlova, který byl předchůdcem moderní koncepce stresu svým zkoumání experimentálních neuróz u psů a poznatky o patofyziologického mechanismu nadměrného podnětu. Emoční zážitky uplatňující se jako stresory mohou být akutní i dlouhodobé. Příkladem prvního typu může být nenadálá ztráta milované osoby, příkladem druhého typu může být vleklý manželský konflikt, který vede ke stresu až „přeteče poslední kapka“. Ke stresu může vést ztráta naděje, moderněji řečeno nedostatek cílové perspektivy. Autor koncepce logoterapie Viktor Frankl patří k těm, kteří mohli podat přesvědčivé svědectví o tom, že těžké útrapy koncentračních táborů dovedli přestát především ti, kteří si zachovali naději. K teorii psychologického stresu Tzv. psychosomatická teorie stresu vychází nejčastěji z Freudovy psychoanalýzy a z Cannonovy teorie emergence (Alexander, Wolf, Grinker, Margolin aj.). Zdůrazňuje se zde princip regrese, tzn. návrat k vývojově starším, ranějším způsobům reakcí. Existencialisticky orientovaní psychosomatičtí specialisté chápou zase chorobný
103 proces jako jedinečný a pouze z hlediska subjektu pochopitelný. Tyto teorie bývají kritizovány pro spekulativnost a nedostatek empiricky, případně experimentálně zkoumaných zátěží. Zátěží je i podle běžného názoru nejenom přemíra podnětů (jako třeba v silničním provozu) ale také nedostatek stimulace (deprivace podnětů nebo nuda). Když však lidé hodnotí nějakou situaci jako stresující, zátěžovou, opírají se o subjektivní a rozdílná hodnotící kritéria. Může to vést k tomu, že se leckdy teorie stresu zříkají obsahového vymezení stresujících podnětů. Autoři teorií stresu jsou tak vystaveni výtkám z různých stran, že ve svém modelu nepřihlíželi k tomu nebo onomu stresoru, jehož škodlivost pro prožívání a jednání je zřejmě prokázána. Jestliže se však používá jiných pojmů k popisu snížených nebo zvýšených zátěží organismus, pak by bylo vůbec možné upustit od pojmu „stres“. Kritici tedy spatřují slabinu teorie stresu, případně nedostačivost některých pojetí stresu v tom, že libovolně označují buď vše nebo nic. Nicméně se stres jeví ve smyslu situačně podmíněné psychofyziologické aktivace jako nezbytná a tím přirozená složka našeho života. Hans Selye tuto souvislost lapidárně vyjádřil, když uvedl, že úplné osvobození od stresu se dosáhne teprve po smrti. Jeho rozlišení „dobrého“ eustresu a „špatného“ distresu, byť má zásadní význam, však nepomáhá příliš pro vytváření psychologické teorie stresu, neboť případ od případu spočívá na subjektivním hodnocení dotyčného jedince, neumožňuje tedy závaznou klasifikaci podnětů nebo prognózy organismických změn. V protikladu k tomu byl Lazarusův přístup vydatnější jak pro teoretickou analýzu zátěží, tak pro psychologickou poradenskou praxi. Lazarus (1980, 1981) vychází z toho, že psychologický stres se nezakládá pouze na situaci ani pouze reakci osoby; závisí ovšem na obou. Psychofyziologické zátěže vznikají podle jeho pojetí spíše na základě toho, jak jedince vnímá situaci, ve které se právě nachází a jak hodnotí své možnosti ovlivnit toto fyzikální a/nebo sociální prostředí (srov. obr. 29). Lazarus zdůraznil, že je třeba věnovat pozornost hodnocení účinnosti zvládacích strategií, připojil však otázku „v čem, u koho a za jakou cenu?“.
104
Obr. 29. Transakční model psychologického stresu podle R.S. Lazaruse (1980, 1981).
*
Pro závěr této kapitoly předkládáme text z citované publikace německých autorů W. Janke, G. Erdmannová (2003): ʺPsychické a somatické změny („stres“), nastupující nebo očekávané v zátěžových situacích („stresory“), se nepojímají pasivně, nýbrž jako odpovědi směřující k tomu, aby byla dosažena výchozí psychosomatická úroveň, nebo aby se zamezila větší odchylka od výchozího stavu. Tyto procesy zahrnují jak biologicko-fyziologické adaptační mechanismy, tak psychické procesy, označované jako strategie zpracování nebo zvládání stresu, případně jako zvládací způsoby a dovednosti (angl. coping). Psychické strategie zvládání stresu lze rozdělit na akční způsoby a intrapsychické způsoby (vjemy, představy, myšlenky, emoční a motivační stavy)“. Rozvedení těchto tezí je v připojeném rozšiřujícím textu. Souhrn 1. Stres je specifický syndrom spočívající v souhrnu všech nespecificky navozených změn v rámci biologického systém (Hans Selye).
105 2. Stresor je biologický, fyzikální, chemický, ekologický, sociální i intrapsychický podnět vyvolávající v organismu stres. 3. Indikátory stresu jsou měřitelné fyziologické, biochemické a psychologické odchylky od normálního stavu organismu (narušení homeostáze). 4. V současné době neexistuje jediné a všeobecně přijatelné paradigma psychologického stresu a jeho zvládání. Četné recentní práce se zaměřují na teorie zvládání stresu (coping theory) se zřetelem k adaptační efektivnosti jedinců a celých skupin v náročných životních situacích.
Rozšiřující text: Za instruktivní lze považovat práce německého psychologa Wilhelma Jankeho (1976, 2002) a jeho spolupracovníků, kteří se řadu let zabývají teorií psychologického stresu a vývojem metod pro zkoumání zvládání stresu. Stres chápe Janke jako psychický a somatický stav, který znamená v určitém okamžiku (nebo časovém úseku) déletrvající a/nebo silnější odchylku od obvyklé úrovně excitace. Somatické parametry stresu se týkají především vegetativních změn ve smyslu zvýšené aktivity sympatiku a endokrinních změn ve smyslu aktivace nadledvinek a produkce hormonů (adrenalin, kortikosteroidy). Psychické parametry stresu zahrnují úroveň emočního prožívání, vnitřní vzrušení, případně napětí, cílené i bezcílné činnosti a jednání, desorganizované při vysokých intenzitách stresu. Pod pojmem „způsoby“ zpracování stresu W. Janke rozumí takové psychické pochody, které nastupují plánovitě a/nebo neplánovitě, vědomě a/nebo nevědomě při vzniku stresu, tak aby se dosáhlo jeho zmínění nebo ukončení. Způsoby zpracovávání stresu lze rozlišit podle druhu, zaměření, funkce a podle jejich účinnosti. Podle druhu lze rozlišit akční způsoby (směřující k jednání) a intrapsychické způsoby zpracování stresu. K základním akčním strategiím patří útok, útěk, nečinnost, navázání sociálního kontaktu, sociální uzavřenost, jakož i mnohé komplexní činnosti a řetězce jednání, které směřují ke změně nebo odstranění zátěžové situace a/nebo reakce na zátěž. Intrapsychické strategie zahrnují kognitivní procesy jako vnímání, představy, myšlení i motivačně emoční stavy. Důležité intrapsychické způsoby zpracování jsou odklon, podceňování, popírání a přehodnocení stresoru a stresové reakce, jakož i zdůraznění a nadhodnocení vlastních zdrojů vzhledem k možnosti překonat stresor a/nebo stres. Mnohé intrapsychické způsoby zpracovávání lze jen obtížně definovat a tím jsou ztěží operacionalizovatelné. Za stejně tak důležité jako rozlišení druhů strategií při zpracovávání stresu považuje Janke perspektivní hledisko: „cílenost jednání a funkce“. Diferencovat lze především na podkladě zjištění, zda se způsoby/opatření vztahují spíše na reakci při zátěži nebo spíše na zátěžovou situaci - stresor, čímž se vztahují na reakci při zátěži nepřímo. Všechny uvedené akční a intrapsychické způsoby zpracování by tak mohly
106 být rozlišeny jako situačně orientované (zaměřené na stresor) nebo na reakci orientované (zaměřené na stres). Velký význam má rovněž posuzování účinnosti různých způsobů zvládání stresu: akční a intrapsychické způsoby, zaměřené na stres či na stresovou reakci, mohou mít rozdílnou účinnost, tzn. ovlivňují různou mírou stav stresu a/nebo jeho důsledky. Z hlediska směru působení lze rozlišit způsoby stres snižující nebo zvyšující. Přitom je třeba mít na zřeteli, že směr působení jakož i jeho intenzita jsou zpravidla časově podmíněné. Určité strategie zpracování mohou například krátkodobě stres redukovat a dlouhodobě stres zvyšovat, jako třeba vyhýbání se nebo bagatelizování. Směr a intenzita efektivity určitého způsobu zpracování jsou dále závislé na situačních souvislostech, na druhu a intenzitě stresorů a na charakteristikách osob. Lze však vycházet z toho, že určité strategie zvládání obvykle – tzn. u většiny podmínek – stres buď zvyšují nebo snižují. Rezignační strategie zřejmě prakticky stres vždy zvyšuje nebo udržuje, zatímco uplatnění akčních tendencí, směřujících k zmírnění nebo odstranění zátěží, vždy stres redukují.
6.4. Výkonová motivace V třicátých letech XX. století se stala pro psychology podnětnou zkušenost, že jedinci se stejnými výkonovými schopnostmi dosahují rozdílných výkonů v závislosti na motivaci. Byla vytvořena koncepce aspirační úrovně (německy Anspruchsniveau), vycházející z teorie Kurta Lewina. V práci, kterou pod Lewinovým vedením provedl F. Hoppe (1930), se aspirační úroveň definuje jako „souhrn s každým výkonem se přesunujících, hned méně jistých, hned určitějších očekávání, stanovení cílů nebo požadavků ve vztahu k vlastnímu budoucímu výkonu“. Obvykle dochází po zážitku úspěchu k mírnému zvýšení a po neúspěchu k mírnému snížení aspirační úrovně. Avšak prožívání určitého výkonu jako úspěšného nebo neúspěšného závisí na tom, zda bylo dosaženo očekávání, požadavku, ctižádosti, tedy aspirace, s níž jedinec činnost zahajuje. Sekvenční analýzu aspiračního chování (podle Lewina a jeho spolupracovníků) ilustruje graf 30. Jestliže však zde není aspirační úroveň, pak není výkon provázen ani zážitkem úspěchu ani neúspěchu.
Obr. 30. Sekvenční analýza výkonové situace.
107 Původní závěry Hoppeho se opíraly o malé počty zkoumaných osob a byly teprve v dalších letech přezkoumávány formou výkonových experimentů a projektivních metod. Lewin a jeho spolupracovníci shrnuli tyto výsledky v práci z r. 1944, kde je uvedena také Frankova definice aspirační úrovně jako „úroveň budoucího výkonu ve známém úkolu, kterou se jedinec, obeznámený s úrovní svého předchozího výkonu, rozhodne dosáhnout.“
Rozdíl mezi předchozím výkonem a po něm následujícím vyjádřením úrovně aspirace se nazývá cílová diskrepance. Tato diskrepance může být pozitivní, jestliže je aspirační úroveň vyšší než předchozí výkon nebo negativní, je-li nižší než minulý výkon. Někteří autoři (např. Mehl) referují o tzv. atypických reakcích, které značí snížení aspirační úrovně po úspěchu a naopak. Ze srovnání vyjádřeného předpokladu o výši výkonu a dosaženou úrovní vyplývá případná výkonové diskrepance. „Reakce“ na nový výkon je s ohledem na vyjádřenou aspirační úroveň zážitkem úspěchu nebo neúspěchu. V některých pracích se chápe aspirační úroveň jako silně dynamická proměnná, závislá na situačních faktorech, v jiných pracích se předpokládá relativně dlouhodobá aspirační úroveň jedince jako relativně stabilní rys osobnosti. Behavioristicky orientovaní autoři hledají původ aspirační úrovně v oblasti potřeb a pudů; aktivační úroveň je podle jejich názoru subjektivním odhadem pravděpodobnosti dosáhnout určitého cíle a vyplývá z potřeby dosáhnout úspěšného výkonu (need for achievement, zkratka nAch). Jiní autoři zdůrazňují sociální faktory, např. snahu jedince dostát určitému očekávání skupiny, snahu o udržení sociální prestiže ap. Rozdílné teoretické koncepce se projevují také v metodách zkoumání. Američtí autoři (Atkinson, McClelland aj.) užívali často projektivní metody (např. interpretace obrázků TAT (tematického apercepčního testu), ruští autoři (Zeigarniková, Nějmarková aj.) volili nezřídka úkoly, které mají blízko ke školní práci. Někteří evropští autoři zařazují motorické úkoly ve spojení s poznávacími procesy (Heckhausen, Mehl aj.) další vytvářejí dotazníkové metody (např. Kuhl, na jehož pojetí úspěchu/neúspěchu odkazujeme v Rozšiřujícím textu). U nás se zabývali problematikou aspirace Balaštíková, Švancara, Brichcín, Dolejší, Hlavsa ad. Mnichovský psycholog H. Heckhausen, který se zaměřil na motivaci při stanovení aspirační úrovně (Anspruchsniveausetzung), vyvodil závěr, že jedinci motivovaní k dosažení úspěchu si kladou realistické cíle (adekvátní až mírně vysoké), zatímco jedinci s očekávající neúspěch (strach z neúspěchu) si kladou buď nízké nebo extrémně vysoké cíle.
Byl zkoumán vztah aspirační úrovně k inteligenci. Tak ruská autorka Vikulová prokázala, že utváření aspirace slabomyslných má odlišnou strukturu: i po déle trvajících neúspěších u nich nedocházelo ke snížení aspirační úrovně a po úspěšném řešení si vybírali ještě snazší úkoly. I malé pokárání experimentátora vedlo u nich k okamžitému poklesu aspirace. Shodně s tím udává H. Gardner, že slabomyslní se dají neúspěchem snadněji deprimovat než normální jedinci a také, že u normálních jedinců dochází k většímu vystupňování výkonů.
108 Diskrepantní teorie J.W. Atkinson (1958) pojímá výkonovou motivaci z hlediska interakce mezi motivační dispozicí, pohnutkou a úrovní očekávání. Podle diskrepantní teorie je libost maximální tehdy, jestliže událost je podle subjektivního chápání mírnou odchylkou od obvyklého stavu nebo od stabilního stupně očekávání. Ve shodě s touto hypotézou zisk v soutěžní situaci posiluje očekávání, které může být velmi silné (vysoká pravděpodobnost), středně silné (střední pravděpodobnost) nebo velmi slabé (nízká pravděpodobnost). Odchylka mezi skutečným výskytem události (p = 1,00) a stupněm očekávání (nějaké p < 1,00) je v prvním případě velmi malá, ve druhém mírná a ve třetím případě velmi vysoká. Vzrůstání libosti provázející zisk, graficky znázorněné ve vztahu k pravděpodobnosti očekávání, by mělo stejný tvar jako výkonové křivky. Diskrepantní teorie postuluje, že člověk bude pociťovat více uspokojení, jestliže se dřívější očekávání zisku nacházelo na střední úrovni mezi velmi vysokým a velmi nízkým stupněm. Pokud má splnění očekávání nepatrnou pravděpodobnost, pak je možné, že jeho uskutečnění vyvolá negativní emoci ve smyslu „útěku před neobvyklým“. Pokud má mírnou pravděpodobnost, pak by úplné uskutečnění mělo navodit libost (jako při četbě kriminálního románu nebo při hře v karty). Jestliže je však očekávání splnění velmi pravděpodobné, pak přesné splnění vyvolává nudu nebo indiferentní stav (jako opakované čtení kriminálního románu, který jsme již jednou rádi dočetli). Diskrepantní teorie má tedy za to, že síla tendence přiblížit se nějakému cíli, tzn. výši výkonu, udává přímo stupeň libosti, který může být při výkonu dosažen. Libost lze předpokládat, jestliže subjektivní pravděpodobnost zisku se pohybuje kolem 50:50. Výkonovou motivaci lze podle Atkinsona vyjádřit formulí: stupeň motivace = f (motivační dispozice x pohnutka x očekávání). * Efektem přerušení úkolů se zabývala studentka a později spolupracovnice K. Lewina Bluma V. Zeigarniková (1927). Ve svém zkoumání porovnávala úroveň navazující reprodukce a zjistila, že zkoumané osoby podržely v paměti lépe ty úkoly, které byly přerušeny. Poměr reprodukovaných nedokončených úkolů k dokončeným úkolům byl přibližně 2 : 1. Tento efekt nedokončených, přerušených úkolů je všeobecně známý jako „efekt Zeigarnikové“. V kontextu autonomních motivačních systémů jde o „konativní perseveraci“. I když některé z pozdějších replikací dospěly k poněkud odlišným výsledků, ukázalo se, že zkoumání nedokončených úkolů je velmi plodný přístup, a to nejen k výkonové motivaci. Heckhausen (1965) se domnívá, že vybavování nedokončených úkolů je spojeno s mírnými stupni motivace a slouží k vyhnutí se neúspěchu, neboť se tím zamezují vzpomínky na neúspěchy. - Zkoumání v této oblasti pokračují.
109 Rozšiřující text Fenomén flow Csikszentmihalyi, Mihaly: Beyond Boredom and Anxiety - The Experience of Play in Work and Games. S. Francisco: Jossey Bass, 1975. V průběhu let vydal americký psycholog maďarského původu další publikace s tímto zaměřením, například monografii o vztahu motivace a tvořivosti. V českém překladu vyšla autorova popularizace flow fenoménu pod názvem „O štěstí a smyslu života“. Praha: LN 1996. (V německých překladech se ponechává anglický termín flow, v českém překladu najdeme „plynutí“. I když jde o jazykově správný překlad, není to nejvýstižnější vyjádření toho, co je pro stav flow podstatné; flow znamená spíše „být unášen proudem“ činnosti, která se stává autotelickou. Text této knihy navazuje na každodenní zkušenosti. Jestliže jedinec odhaduje požadavky na činnost, úkol, případně jednání jako natolik obtížné, že značně překračují jeho schopnosti, vede to k napětí, které je prožíváno jako strach; jestliže je úroveň jeho schopností vyšší, ale stále ještě nedosahuje úrovně požadavků, pak člověk přistupuje k činnosti se starostí, s obavou. Stav flow nastane teprve tehdy, když požadavky na jednání/činnost, případně možnosti vyplývající ze situace, jsou v rovnováze se schopnostmi osoby; zážitek je pak autotelický. Jestliže naopak schopnosti převyšují možnosti jednání, rezultuje z toho nuda. (Autor uvádí, že také tento stav může při značné diskrepanci přejít do strachu.)
Obr. 31. Model stavu flow (M. Csikszentmihalyi, 1996).
110 Jestliže jedinec odhaduje požadavky na činnost/jednání jako natolik obtížné, že značně překračují jeho schopnosti, vede to k napětí, které je prožíváno jako strach. Jestliže je úroveň jeho schopností vyšší, ale stále ještě nepřiměřená úrovni nároků, pak se k situaci přistupuje se starostí, s obavou. Flow se rozvine tehdy, když požadavky na jednání/činnost, případně nároky vyplývající ze situace, jsou v rovnováze se schopnostmi osoby; zážitek je pak autotelický. Jestliže z druhé strany schopnosti značně převyšují rozsah možností být aktivní, rezultuje z toho nuda; v modelu autora překvapuje, že takováto velká diskrepance může vést ke strachu. Ke vztahu mezi flow zážitkem a uspokojením základních potřeb jako hladu, sexu atd.V uvedeném modelu se zážitek libosti jeví jako zážitek nižší komplexity, neboť nevyžaduje komplexní schopnosti. Flow si můžeme představit jako kontinuum, které se pohybuje od repetitivních, téměř automatických činností (jako čárání nebo žvýkání žvýkací gumy) až po komplexní činnosti, které vyžadují plné nasazení tělesných i duševních schopností jedince. Dolní část modelu na obr. 31 ilustruje dvě možnosti, jak lze dospět do stavu flow: Šachista A nastoupí se starostí a obavou proti hráči se schopností y, jestliže je sám na úrovni x. Existují pro něho různé možnosti, jak se dostat z úrovně „obava“ na úroveň flow. Může například trvat na tom, že se utká pouze s hráčem své úrovně. Jiná cesta by vedla k rozvinutí vlastních schopností až na úroveň y. Hráči by se také mohli sjednotit na tom, že slabšímu budou poskytnuty určité výhody. Flow stav Ayy je komplexnější než Axx, neboť v prvním případě stojí proti sobě vyšší, bohatší schopnosti proti náročnějším, složitějším požadavkům. Komentář. Jistě bychom sami našli další příklady: flow plavce začátečníka - stačí mu (když to přeženeme) rybníček pro kačeny, zatímco trénovaný plavec se bude na malém koupališti nudit a prožije flow třeba při plavecké soutěži napříč přehradou. Běžný konsument hudby: spokojí se s dechovkou nebo třeba s rockem na úrovni zvukové kulisy a bude třeba „unesen“. Pro náročného to může být nuda a bude ho unášet náročná kompozice Stravinského nebo Martinů. A co student psychologie? Stává se, že leckterý začátečník je někdy diskutabilním popularizujícím pojednáním nebo přenáškou showmana na atraktivní téma, zatímco vyspělý student prožije stav plného zaujetí třeba při zdárném řešení náročného projektu své diplomové práce a nedá se odvést jakýmkoli senzačním tématem. * Julius Kuhl: Dotazník HAKEMP-K 2000 (Regulace jednání po úspěchu, neúspěchu a prospektivně). Pracovní verze. Na základě rozsáhlého validizačního zkoumání lze dnes říci, že konstrukt orientace na jednání - versus „stavové“ orientace se vztahuje (1) na schopnost vzestupné regulace afektu iniciujícího jednání, který je redukován v zátěžích (HOP=„sebemotivace“); (2) - v ohrožujících situacích - na schopnost sestupné regulace negativního afektu (HOM =„uklidnit se“). Obě složky orientace na jednání se týkají účinnosti regulace
111 emocí, tzn. schopnosti uplatnit stávající kompetenci regulovat afekt v zátěži, případně ve stresu. Dotazník HAKEMP pro zachycení regulace jednání tvoří dvě škály: (1) orientace na jednání po předchozím nezdaru (HOM; opačný pól: orientace na prožívání situace, vázanost na situaci, starost) (2) stupeň plánování při rozhodování a jednání (HOP; opačný pól: orientace na situaci, váhavost) Ukazuje se, že HAKEMP je vhodný pro řešení takových psychologických problémů, u nichž jde o to, abychom zachytili stupeň kontroly, respektive regulace jednání po nezdaru, při provádění činnosti, jakož i v procesech rozhodování a plánování jednání. Přitom jsou položky formulovány tak, že dotazník lze dobře administrovat jak dospělým tak i žákům (od 12 roků věku). Škála HOM se zvlášť dobře osvědčila pro predikci generalizovaných deficitů výkonu po nezdaru („naučená bezmocnost“). Na rozdíl od Seligmanovy teorie, podle níž zážitky nezdaru u určitého typu úkolů vedou k deficitu očekávání a motivace také u jiných typů úkolů, autor předpokládá, že generalizované výkonové deficity spočívají v narušení „regulace jednání“ v tom smyslu, že na situaci vázaní, tzn. stavově orientovaní jedinci (níže než medián HOM) mají při sledování nového cíle (například zpracování testového úkolu) nižší úroveň kontroly nad výskytem kognitivních obsahů (vztahujících se k vnitřní nebo vnější situaci), vyvolaných recentními zkušenostmi s nezdarem; tyto kognice působí rušivě na efektivní zpracování nového úkolu. Podle autorova zjištění nastupuje deficit výkonu v důsledku indukce nezdaru pouze u jedinců, kteří jsou orientovaní stavově, tzn. ulpívají na prožívání situace; podrobněji o tom v článku J. Kuhl (1981), Motivational and functional helplessness: The moderating effect of action vs. state orientation. Journal of Personality and Social Psychology, 40, 155-170.
6.5. Intrapsychický konflikt Pojem konflikt užívaný odedávna pro spory diplomatické (z lat. confligere = srazit se, utkat se, zápolit) převzala do své terminologie také psychologie. Z motivačního hlediska hovoříme o konfliktové situaci, jestliže na subjekt působí dva nebo více motivů přibližně stejně silných, ale protikladných nebo nesouhlasných. Chceme-li zdůraznit prožívání tohoto střetnutí motivů, hovoříme o intrapsychickém konfliktu jako o prožívání konfliktové situace. Je pravděpodobné, že v psychoanalytickém pojetí konfliktu nepřijatelných představ, zatlačených do „podvědomí“, proráží vliv Herbartovy nauky o mechanismu představ, vybudované sice na spekulativním základě, ale obsahující mnohé podněty pro dynamické pojetí konfliktu. I když nepřijímáme bez výhrad psychoanalytické pojetí konfliktu, podle něhož lze všechny lidské konflikty převést na základní konflikt libida s bariérami vyplývajícími ze společenských norem, přesto uznáváme, že
112 Sigmund Freud odhalil rozhodující význam konfliktů v etiologii neuróz. Mnoho neuróz se rozvinulo na podkladě nevyřešených nebo nedořešených vnitřních konfliktů. V experimentálních pracích I. P. Pavlova a jeho školy nacházíme četná pozorování konfliktů z hlediska dynamiky vyšší nervové činnost. „Na mozkové hemisféry dopadají bez ustání z vnějšího světa i z vnitřního prostředí organismu nespočetné podněty různé kvality a intenzity ... Všechno se to setkává, sráží, vzájemně na sebe působí a musí se konec konců utřídit a vyvážit ...“ (Pavlov, Sebrané spisy, III, 2). Pokud tyto střetávající se podněty nepřesahují funkční schopnosti korových buněk, dochází k jejich vyrovnání činností přizpůsobovacích mechanismů určitého dynamického stereotypu. Fyziologickým základem psychického konfliktu je podle Pavlova střetávání takových excitačních a útlumových procesů, které vedou k funkční poruše korové dynamiky a iradiací postihují také podkoří. Čím má jedinec diferencovanější motivační strukturu a čím rozmanitější situace mu život přináší, tím snadněji u něho může docházet k střetnutí protichůdných motivů, vytvářejících dominanty psychického napětí. K psychickým poruchám (zejména k neurózám) vedou však pouze neřešené a nedořešené konflikty silné intenzity a dlouhého trvání. V nejobecněji pojatém intrapsychickém, vnitřním konfliktu se tedy něco, co udržuje v chodu a reguluje naše prožívání a chování, ale střetává s něčím jiným, co má stejnou funkci s opačným znaménkem. Společným pojmem těchto protichůdných pochodů je motiv. Chápeme jej jako konstrukt, který má přispět k objasnění konfliktu; neříká nám však nic o obsahu prožívaného impulsu. Na této modelové úrovni zpracoval konflikty Kurt Lewin(1935); rozlišil tři základní typy konfliktů, schematicky znázorněných na obr. 32. Čtvrtý typ připojil později americký psycholog N.E. Miller (1944):
Obr. 32. Modely intrapsychického konfliktu
1. konflikt dvou kladných alternativ (motivů), přiblížení-přiblížení; 2. konflikt dvou negativních alternativ, oddálení-oddálení; 3. konflikt mezi kladnou a zápornou hodnotou (ambivalence), přiblížení-oddálení; 4. dvojitý ambivalentní konflikt.
113 Jednoduchý konflikt prožívá například batole, které by se rádo zmocnilo pěkné panny, ale muselo by pustit medvídka, který patří k nejoblíbenějším hračkám. Známá bajka o Buridanovu oslu, který stojí přesně uprostřed mezi dvěma stejně lákavými kupkami sena a nemůže se tedy „rozhodnout“ pro žádnou z nich, demonstruje současně malou stálost tohoto napětí v konfliktu dvou kladných valencí; neboť malý pohyb doprava nebo doleva přibližuje jednu z alternativ, „charakter výzvy“ se u ní zvětšuje. Konflikty tohoto typu jsou velmi časté, bývají obvykle krátkodobé a projevují se nejčastěji krátkým kolísáním mezi dvěma možnostmi. Ve druhém typu konfliktu negativních valencí nebo cílů (např. splnit nepříjemnou povinnost nebo nést důsledky nesplnění) vzniká tendence vyhnout se obojímu, opustit „pole“. Konflikt se projeví jako trýznivý, jestliže nějaká „bariéra“ tento únik znemožňuje. Každý odklon od jednoho nežádoucího cíle přivádí jedince blíže k druhému, rovněž negativnímu cíli. Ve třetím ambivalentním konfliktu se setkáváme s cílem, který je jak přitažlivý, tak odpudivý, je lákadlem i nebezpečím. Všechny zkoušky odvahy, dětskými hrami počínaje a výstupem na vrcholky hor konče, mohou vést ke kolísání, k ambitendenci (někteří autoři rozlišují mezi „ambivalencí“, jíž charakterizují protikladnost emocí a citů a „ambitendencí“, jíž charakterizují protichůdnost snažení). Čtvrtý konflikt je modelem „multivalence“ mnoha životních situací; v uvedeném modelu je to dvojitý ambivalentní konflikt, který zdaleka není v každodenním životě něčím výjimečným. (V neurotickém konfliktu dochází k omezení vnitřní svobody jednání: neurotik buď pro nutkání neudělá, co by chtěl, nebo je neschopen se rozhodnout, nebo dělá obsedantně, co dělat nechtěl, zatímco konflikt v něm přetrvává; srov. rozšiřující text.)
Konflikty je možno dále rozdělit podle toho, zda se odehrávají mezi jedincem a jeho sociálním prostředím (vnější konflikty) nebo uvnitř jeho hodnotícího systému (vnitřní konflikty). Dále lze konflikty rozlišit ve shodě s kritériem, které jsme ilustrovali JOHARI-modelem, na konflikty vědomé a nevědomé. (Mnoho neurotiků si neuvědomuje konflikt, který je příčinou jejich poruchy.) Kdybychom dosavadní zkoumání konfliktů přehnali do karikatury, mohl by se člověk jevit třeba jako koule na kulečníku „životního pole“. Bylo by chybné, abychom vyřadili funkce myšlení a uplatnění vlastností vůle z dynamiky životních konfliktů, jak to můžeme vidět v některých behavioristických pracích o motivaci, kde se vůle rozplynula v „chování zaměřeném k cíli“, v němž často hlavním motivem jsou pudy. Proti tomu jsou koncepce motivace (Nuttin, Maslow, Kuhl aj.), které chápou pudy spíše jako atypické faktory lidské motivace a zdůrazňují, že základem teorie motivace má být integrovaný celek organismu. Takto pojatá teorie motivace by se měla rovněž daleko více zaměřovat na základní a perspektivní cíle než pouze na dílčí a povrchové cíle nebo prostředky k těmto cílům. Je to důležité také se zřetelem k řešení konfliktů, které se zákonitě objevují v praxi výchovné, v pracovním prostředí a všude, kde životní podmínky nabyly určitého stupně složitosti.
114 K aplikacím V klinické psychologii stejně jako v poradenské psychologii a v psychologii práce představuje analýza konfliktů náročný a zodpovědný úkol, při jehož řešení bude mít pravděpodobně největší úspěch psycholog, který dovede spojovat poznatky získané několika přístupy. Nepochybně bude shromažďovat data umožňující přesně vymezit rozsah konfliktového okruhu, zjišťovat konfliktové činitele a bezprostřední příčiny konfliktu a rovněž přihlížet k disposičním faktorům. Neobejde se bez metod umožňujících závěry o prožívání konfliktu a jeho řešení. Konfliktovým okruhem je vymezen výsek společenských determinant konfliktu. Tento okruh nemusí být vždy shodný s prostředím, v němž jedinec stráví nejvíce času, naopak může mít úzce selektivní ráz, může zahrnovat pouze určité členy kolektivu, takže zde vystupují do popředí konfliktoví činitelé. Mnozí jedinci mají konflikty jen na pracovišti a nikoli doma, jiní přesně naopak. Zjištění takového Janusova profilu může být důležitým krokem k hledání příčin konfliktů. Cenné údaje vyplynou obvykle z konfrontace objektivního prostředí s odrazem tohoto prostředí, tedy s prostředím, jak je jedinec prožívá. Z uvedeného je zřejmé, že konflikty jsou oblastí, která zasluhuje zvýšené pozornosti v široké aplikační oblasti.
Rozšiřující text: Barbara Gordonová: Tančím tak rychle, jak dokážu. Z angličtiny přeložila Jitka Beránková. Praha: Práce, 1979, str. 333: (David Aaron, psychoterapeut) „Neurózy fungují jako lana, kterými je člun připoután ke kotvišti. A jako to poutající lano brání ve volném pohybu člunu, neurózy brání osobnosti ve svobodném, nezatíženém životě. Naše terapie bude záležet v opatrném odvazování lan, jednoho po druhém...“ (Julie) „A pak budu volná, pak budu zdravá?“ „Ano, za předpokladu, že dokážete sama nastartovat motor a necháte se jen tak unášet proudem ... Ale na cestě musíte být připravena na pár černých mraků.... Právě tak jako člunu s každým odpoutaným lanem přibude vratkosti a může hladce vyplout teprve po odpoutání všech lan, tak i vám se může stát, že až se začnete zbavovat těch lan, budete nejistější a vyděšenější. Člun je vždy útulnější a bezpečnější, když je připoutaný ke kotvišti - jenže nemůže nikam plout.“ Živá slova Trpím životem? Jak bych netrpěl. Miluji život? Jak bych ho nemiloval. Je v tom rozpor? Ne, je v tom život sám. Karel Čapek
115 Boj je otcem všeho i králem všeho a jedny činí bohy, druhé lidmi, jedny dělá otroky, druhé svobodnými. Hérakleitos
Nec sine te nec tecum vivere possum. (Nemohu žít ani s tebou ani bez tebe.) August Strindberg o vztahu ke své ženě.
7. Autoregulační mechanismy Jak máme v tomto kontextu chápat „mechanismus“? V nejširším smyslu můžeme mechanismus chápat jako autogenní proces (tzn. mající původ v subjektu), který usnadňuje přizpůsobení jedince v situaci formou transformace ustálených postupů chování/jednání. V návaznosti na kapitolu o motivaci je třeba mít na zřeteli, že se různé autoregulační mechanismy uplatňují na dvou úrovních: (1) jako nevědomé, případně dodatečně homeostaticky uspokojení vzbuzených motivů;
uvědomené
procesy,
dosahující
(2) jako složky záměrného sledování cílů, kdy se jedinec v procesu motivace rozhoduje na základě svého poznání.
Realistické řešení náročných situací Většina lidí se dovede adaptovat nejen v mírně náročné situaci, ale frustrační situaci takovými způsoby chování a jednání, které lze „realistické“; k nim patří zejména: 1. řešení pokusem a omylem, 2. usuzováním, 3. schopností tolerovat frustraci. K těmto třem formám poznámek.
také v tíživé, označit jako induktivním nyní několik
Ad 1. Trial and error je v původním významu způsob učení u živočichů, jak jej popsal anglický psycholog C.L. Morgan již 1894. Subjekt užívající tohoto způsobu zkouší různé prostředky, opírající se o předchozí zkušenosti tak dlouho než překoná překážku. Ad 2. Induktivní usuzování rozvíjí vyšší úroveň při řešení frustrační situace a uplatní se především při řešení složitých situací. Ad 3. Kapacita frustrační tolerance se sice opírá o vrozené dispozice, ale všeobecně jde o naučenou schopnost obstát i při dlouho trvající frustraci, aniž by jedinec musel uplatňovat vysoké úsilí ani řešit tenzi nepřímo, tzn. obrannými mechanismy. Janke a Erdmannová (2003) rovněž poukazují na to, že zvládací schopnosti a dovednosti si člověk do značné míry osvojuje učením, které zřejmě většinou probíhá podle principu učení na základě efektu a modelu zátěžových situací. Důležitý význam přikládají také učení vhledem (v nejširším smyslu) ve „strategii řešení problémů“.
116 Je odůvodněné předpokládat, že tyto pochody učení vedou k získání dovedností zpracovávat tíživé situace; tyto dovednosti - stejně jako veškeré fenomény naučené na základě procesů diferenciace a generalizace - jsou jak podnětově a situačně specifické, tak na podnětech a situacích nezávislé. Nerealistické řešení náročných situací Nemalá část lidí však není schopna se realisticky adaptovat v situacích spojených se zátěží a frustrací. V intrapsychické dynamice se pak rozvíjejí - více nebo méně nevědomě - tendence, jejichž společným jmenovatelem je „obrana já“, „ochrana osobní prestiže“. K nejčastějším způsobům vyrovnávání se s frustracemi tímto způsobem patří zejména: racionalizace, kompenzace, identifikace, denní snění, sublimace (např. při neschopnosti mateřství - sublimace mateřských citů v sociální činnosti), substituce (na rozdíl od sublimace je základní puzení uspokojováno sociálně nepřijatelným způsobem: pornografie, obscénní tématika), projekce (např. blamovat druhé ve svých fantaziích), idealizace (nadhodnocování sebe nebo milovaného jedince, hledání pozitivních důsledků na nepříznivých událostech: „reakce Polyany“), displacement (tzn. přenos emoční energie z jednoho objektu nebo subjektu na jiný), agrese (tendence přímo nebo nepřímo napadnout druhého nebo jeho vlastnictví), autoagrese a regrese chování (zvrat na nižší vývojovou úroveň chování u dospělého jedince). I když pojetí „obranných mechanismů“ iniciovala psychoanalýza (S. Freud, 1894, Abwehrmechanismen des Ichs; a zejména A. Freudová, 1936), lze je interpretovat nezávisle na psychoanalytické teorii v rámci tendencí intrinsické motivace (autochtonní dynamiky) a zejména v rámci širší koncepce adaptace, v níž tyto tendence slouží k redukci diskrepance mezi potřebami jedince a požadavky společenského prostředí. V optimálním případě je jedinec schopen se pomocí změn chování/jednání plynule vyrovnávat s podmínkami prostředí. Variabilita těchto adaptačních mechanismů zahrnuje i relativně stereotypní způsoby, sloužící k ochraně sekundárních potřeb; některé z nich – což dále uvidíme – lze chápat jako nejsnadnější způsob, jak se vyrovnávat se svízelnou situací; jiné se pohybují na rozhraní normality a patologie. (Nepovažujeme za vhodné označovat tyto způsoby zpracovávání situací jako „metody“ nebo „techniky“, neboť většinou nejde o prostředky vědomě zvolené se zřetelem k určitému záměru.) Zastavíme se u některých obranných mechanismů. Jedním z častých prostředků pro zvládnutí neúspěchu je tzv. dodatečná racionalizace. Zatímco racionalizace je jistě velmi hodnotný a žádoucí postup při řešení životních problémů, při dodatečné racionalizaci jedinec objasňuje své chování a přesvědčení, jako by bylo podloženo rozumnými důvody a tak se chrání před pocity nelibosti, provázejícími neúspěch, pocity viny, výčitkami svědomí ap. Nejznámější ilustrací dodatečné racionalizace je Ezopova bajka o lišce a džbánu. Když liška nemohla vyskočit na hrozny, na které si dělala laskominy, odešla s tím, že jsou stejně kyselé. Podobnou racionalizací si pomáhá ten, kdo propásl lákavou příležitost a dodatečně uvádí všechny negativní stránky věci. Opačnou taktikou je postoj „sladkých citronů“, uplatňující se tak, že se nepříjemnosti líčí jako výhodné a přínosné, případně že se na svízelné situaci hledá také něco dobrého. Pedagogové i samotní studenti jistě znají případy, kdy někteří jedinci mají tendenci
117 „svalovat vinu“ za svůj neúspěch při zkoušce na examinátora. Je to jedna z mírných forem projekce, kdy jedinec blamuje druhé, aby se sám neblamoval. Rovněž v takovém případě, kdy někdo častěji tvrdí, že např. „Všechny lidi lze koupit, záleží na tom, kolik nabídnete…“, je pravděpodobné, že se tím někdo chce exkulpovat před svým svědomím nebo touto generalizací přispět k podpoře vlastního názoru. Jestliže je v dětském věku přirozené, že dlouhou dobu „podle sebe soudí jiné“, v dospělosti se již promítání vlastních názorů a motivů do interpretace jednání druhých nezřídka jeví jako obranný mechanismus. Jinou formou, úzce spjatou s projekcí, je identifikace. Do jisté míry všichni známe tento mechanismus z četby a nebo ze sledování sportovního utkání. V obou případech může být ve službách sebepojetí ztotožňovat se s hrdinou románu, jehož život a činy vyvolávají obdiv. Identifikační mechanismus zahrnuje i heslo „Šaty dělají člověka“. Dalším obranným mechanismem, na který upozornila zejména individuální psychologie A. Adlera, je kompenzace. Klasickým příkladem je Démosthenes, který překonával poruchu řeči s takovým úsilím, až se stal úspěšným řečníkem. Kompenzace nezřídka nekončí vyrovnáním určitého nedostatku nebo slabosti, ale vede k překompenzaci. Jestliže někdo projevuje nadměrnou odvahu, není vyloučeno, že jde o překompenzování strachu. Velikášskými tendencemi (napoleonský komplex) může být překompenzováním komplexu méněcennosti v souvislosti s malým vzrůstem. Při potlačení nepříjemných zážitků jde rovněž o prostředek ve funkci ochrany já pomocí „zapomnění“ nepříjemných obsahů a souvislostí. Při úniku do nemoci nejde o simulaci příznaků, ale o takové prožívání obtíží, které je nevědomým prostředkem ochrany před svízelnou situací. Pro některé jedince je typický únik do oblasti fantazie; v představách si vytvářejí situace, v nichž vystupují jako úspěšní, uznávaní a mocní jedinci. Do jisté míry je tento mechanismus regresí na úroveň pubertálního denního snění. Existují také jiné formy regrese, tzn. zvratu chování na nižší vývojovou úroveň. Povahu autoregulačních mechanismů mají také parafunkce; mají ráz motorických aktivit s cílem (ponejvíce nevědomým) docílit redukci svalového napětí zejména obličejové muskulatury, která bývá ve stresu obzvlášť silně a dlouhodobě aktivována. Proto chápat skřípání, sevření čelistí, okusování rtů a jiné parafunkce jako motorické strategie zvládání stresu, jak jej jsme o něm pojednávali v kapitole 6.3. O dalších typech obranných mechanismů bude pojednáno v rámci obecné a speciální patopsychologie. Setkáváme se s nimi často v symptomatologii neuróz, psychopatií i psychóz. U zdravých jedinců se s popsanými obrannými mechanismy setkáváme jako s návykovým způsobem reagování, které bývá spojeno s určitým stupněm sebeklamu. Mohou to být neškodné prostředky k zvládání nesnází a rozporů, pokud se nestanou „životní filosofií“. Jestliže jedinec je schopen kritického sebehodnocení, pak ho může i tzv. dodatečná racionalizace přivést k žádoucí racionalizaci svízelné situace, a zmizí setrvávání v sebeklamu.
118
8. Volní procesy Klíčová slova: vůle, volní proces, chtění, snažení; determinující tendence; činnost versus jednání; autoregulace; svoboda vůle - etický i psychologický problém; determinismus-indeterminismus; síla vůle; styl volního jednání; hypobulie, abulie. Cizojazyčné ekvivalenty: L: voluntas, A: will, volition, action; N: der Wille, die Volition, die Handlung; F: volonté, action. Autoři: W. Wundt, T. Ziehen, O. Külpe, N. Ach, J. Lindworsky, E. Webb, L. Klages, Ph. Lersch, P. Janet, K. Lewin, H. Heckhausen, R. Assagioli, J. Kuhl, M. Brichcín a další. Otázky: ▷ Je vůle z psychologického hlediska „sui generis“, je primární a nepřevoditelnou složkou subsystému osobnosti? ▷ Které modality vůle lze rozlišit? ▷ Lze experimentálně zkoumat volní procesy? ▷ Jaký je vztah mezi motivací a vůlí? ▷ Jak lze rozlišit modality a vlastnosti vůle? ▷ Má člověk svobodnou vůli?
Vůle patří k integrativním subsystémům osobnosti; z tohoto hlediska se o vůli pojednává v psychologii osobnosti zejména v kontextu stavebních složek osobnosti. V obecné psychologii se zabýváme volními procesy, snažením, chtěním, usilováním v kontextu psychických procesů a stavů, v interakci s kognitivními procesy, emocemi, motivací. V naší druhé části obecné psychologie je nasnadě zejména propojení s motivací. Seznámili jsme se již s výkonovou motivací, kde je podíl vůle zvlášť výrazný (a nezřídka opomíjený), stejně jako u frustrací a vnitřních konfliktů – zejména situace volby. V dějinách filozofie se již od starověku řeší otázka, zda je člověk ve svém jednání veden rozumem, tedy poznáním nebo ještě něčím jiným. V prvním případě - veden rozumem - je špatné jednání chápáno jako jednání z nevědomosti, v druhém případě by špatné chování mohlo vzejít ze „zlé vůle“. Otázka svobody vůle je jedním ze základních problémů etiky. Rovněž právníci a soudci odedávna uvažují o tom, zda je zločinec k svým činům determinován a nevyhnutelně páchá zločiny nebo zda má svobodnou vůli a může tedy být obviněn a potrestán za to, že zvolil „zlo“ místo
119 „dobra“. I. Kant vyjádřil názor, že člověk je jako přírodní bytost determinován - že tedy dělá, co dělat musí - avšak jako mravní bytost je svobodný, schopný rozhodnout se mezi dobrem a zlem, má možnost nečinit zlo. Nás však budou v dějinách psychologie ve druhém ročníků více zajímat především názory psychologů. Tak F. Herbart, T. Ziehen ad. odvozovali vůli z převahy jedné představy. Někteří psychologové odvozují vůli z citu (k tomuto pojetí má blízko i W. Wundt), jiní odvozují vůli ze svalového napětí (například Baldwin), další považují vůli za primární aktuální psychický proces. Tak lze rozlišit dvě skupiny teorií: (1) heterogenetické, které spojují činnosti označované jako volní na základě jiných procesů, (2) autogenetické, podle nichž jsou volní procesy sui generis, „svého druhu“, nepřevoditelné na jiné duševní procesy, případně složky osobnosti. Experimentálně psychologické zkoumání, datující se od začátku 20. století, prokázalo, že fenomenologicky jsou modality vůle - chtění, rozhodování, úsilí samostatné a odlišitelné od poznávacích procesů nebo od emocí. Akt rozhodnutí rovněž není pouze výslednicí spolupracujících nebo soupeřících motivů. I když je pro chtění zapotřebí poznání, i když emoce mohou chtění provázet, ve všech modalitách volní činnosti se aktivně uplatňují funkce JÁ, jáství (self, subjekt); v protikladu k tomu je v emocích je naše já pasivní (zmínili jsme názor C.G. Junga týkající se afektu). Volní procesy vyžadují vyšší stupně vědomí, zejména při řízení těch složek jednání, pro něž jedinec dosud nemá v pracovní paměti k dispozici algoritmus akčních vzorců. Moderní psychologie vůle, „Volitionspsychologie“ (Heckhausen, Kuhl aj.), klade do popředí zkoumání analýzu kognitivních, emočních a motivačních procesů, které se podílejí na realizaci jednání (action, Handlung). Německý psycholog osobnosti a motivace Kuhl (1983) navrhl označovat tento proces jako „Handlungskontrolle“, jako regulaci jednání.
Nejprve k všeobecnému chápání slova/pojmu vůle. Podle Slovníku jazyka českého se slovo vůle užívá v těchto významech: (1) schopnost jednat podle svého úmyslu, schopnost rozhodnout se, chtít; (2) snaha o dosažení nějakého cíle; (3) výsledek rozhodování, rozhodnutí, požadavek; (4) svoboda rozhodování, jednání; (5) dobrá (zlá) v. dobrý (zlý) úmysl; (6) (ne)přátelství, (ne)shoda; (7) mezera mezi dvěma součástmi, díly apod. Je zřejmé, že vůle je slovo mnohoznačné a je třeba znát kontext, v němž se užívá. I když se nechceme zříci pojmu vůle, v empirické psychologii zužujeme předmět zkoumání obvykle na volní procesy. Které to jsou? Jak bychom mohli vystihnout jevy a činnosti na těchto ilustracích (obr. 32-34)?
120
121
Na úvod do fenomenologie a klasifikace volních procesů jsme z ilustrací, které uvádějí mnichovští autoři H. Heckhausen et al., vybrali 12 ukázek, v nichž jsou naznačeny modality volní činnosti: je zde expandér jako metafora činnosti vyžadující vytrvalé úsilí; dopravní policista reprezentující usměrnění, případně i tlumení nežádoucích aktivit; kormidelník reprezentuje cílesměrné jednání (goal directed action v anglické terminologii); dirigent jako integrující činitel orchestru a další. Pokusme se o slovní popis jednotlivých ilustrací. Poslední naznačuje tříštění vln o skalnaté pobřeží: metafora odolnosti. Jestliže budeme hledat pro tyto modality volní činnosti společného jmenovatele, dospějeme patrně k závěru, že se vůle v těchto 12 situacích uplatňuje v podstatě ve dvou směrech: (a) jako motivující, aktivující činitel, (b) jako tlumící, brzdící činitel. Zdá se, že psychologové věnují více pozornosti první funkci: zvyšování motivace, aktivizace subjektu. Neméně důležité pro regulaci činností/jednání i pro vývoj osobnosti však může být druhá funkce, tedy taková forma autoregulace činnosti, která zajišťuje dosažení cíle tlumením, brzděním nežádoucích aktivit. Při nahlédnutí do problémově zpracovaných dějin psychologie, si připomeneme, že W. Wundt spatřoval ve vůli základní funkci duševního dění, čímž vystupoval proti substancialistickému pojetí asocianismu. Wundtovo „učení“ lze tedy označit jako voluntarismus, nikoli filozofický, ale experimentálně psychologicky zdůvodněný. K přívržencům tohoto pojetí patří především würzburská škola (O. Külpe, N. Ach, J. Lindworsky ad.). Tímto zaměřením na volní procesy bylo ovlivněno také americké zkoumání chování a motivace (C.L. Hull, E.L. Thorndike, E.C. Tolman, G.W. Allport ad., byť mnozí behavioristé odmítali metodu sebepozorování. Velkou pozornost věnovala funkcím vůle „rozumějící“ (verstehende Psychologie) psychologie, která
122 spatřuje ve vůli buď formální princip, jako L. Klages a Ph. Lersch, nebo rozlišuje a popisuje volní procesy podle jednotlivých oblastí jako je vůle k životu, vůle k učit se, výkonové úsilí, vůle přijmout hodnoty (E. Spranger). Empirická zkoumání směřovala k vyjádření podílu vůle na představových a myšlenkových pochodech (T. Ziehen, E. Meumann), případně na „elementárních citech“ (H. Ebbinghaus). Strukturně psychologicky orientované zkoumání motivace (K. Lewin, H. Rohracher, G.W. Allport) dospívá k závěru, že pravé motivy chtění jsou vědomé nebo skryté, a že nevědomé motivy mohou být aktem reflexe učiněny vědomými. Jeden z psychologů würzburské školy, Narciß Ach (1905), experimentálně prokázal, že pojem „vůle“ zahrnuje zvláštní energetický potenciál, který je s to překonat silné protichůdné síly, jako asociační zábrany, únavu, potřebu relaxace ad. Z motivačního aktu resultuje rozhodnutí, z něhož vycházejí determinující tendence, které jsou regulovány cílovou představou a zůstávají účinné i při přerušení jednání. Vynaložení energie je měřitelné (jak to dokládá například W. Arnold); může to být důležité pro zkoumání zaměřující se na vytváření návyků a automatizaci činnosti.N. Ach v dalších letech svého zkoumání (1935) formuloval zákon obtížnosti motivace zdůrazňující působení vůdčích motivů (leitmotivů) a hranic motivace. Zákon o specifické determinaci stanoví, že záměr lze o to snadněji realizovat, čím speciálnější je cílová představa. Z hlediska zaměření subjektu mohou být volní procesy orientovány dovnitř osobnostní struktury, tzn. na regulaci pudových a afektivních hnutí, na kontrolu reakcí a zájmů, jestliže mobilizují schopnosti stabilizovaného chování a jednání. V každém případě subjekt prožívá ve svém „já chci“ také určitou míru svobody osobního rozhodnutí. Fenomenologie vůle Již Narcis Ach (1905 an.) vyzvedl ve svých analýzách volní činnosti moment zřetelné césury, energický zážitek chtění: „Opravdu chci“; uvádějí to i další autoři jako W. Stern „Jetzt will ich“, který razí pojem Willensdruck (tlak vůle), Michotte „Tak to udělám“, W. James hovoří o momentu „fiat“. F. Weinert (1987) uvádí 5 základních aspektů volních procesů: energetická funkce vůle, funkce zaměření, funkce vlastní iniciace, kontrolní funkce, kvalita vědomí. Weinertovu kapitolu najdeme v podnětné publikaci s názvem„Na druhé straně Rubikonu“ (H. Heckhausen et al., Jenseits des Rubikon: Der Wille in den Humanwissenschaften. Berlin 1987). V této publikaci Heckhausen spojuje koncept vůle se třemi fenomény: (a) vědomé, subjektem určené jednání, rozhodnutí a volba, (b) nevědomá determinovanost a kontrola jednání při realizaci záměrů, zajišťující, že se při konkurujících záměrech, cílech a odklonech neztratí realizace jednou stanoveného cíle, (c) plánování kroků jednání. (Srov. rozšiřující text, v němž je sekvenční a strukturní model H. Heckhausena, uvádějící fázi „překročení Rubikonu“).
123
Pojetí vůle v české psychologii František Krejčí věnoval vůli 6. díl svého systému psychologie s názvem Psychologie vůle (Praha 1926). Duševní jevy po stránce snahové označuje jako volní jevy. Z hlediska empirické psychologie není vůle nic než pouhé slovo; vůle nemá reálnou existenci, existují pouze volní jevy. Johannes Lindworsky, který byl profesorem německé univerzity v Praze mimo jiné autorem monografie o vůli (Der Wille, 1919 ad.). Rozvinul koncepci vůle na podkladě motivů. Zdůraznil velký význam vůle při vnímání,pozornost chápal jako účinek vůle Prováděl zkoumání vůle opírající se o metodu systematického sebepozorování, v čemž navazoval na würzburskou školu (O. Külpe, Narciß Ach). Vladimír Tardy kladl důraz na měření volních vlastností, neboť jinak nelze podle něho hovořit o „síle vůle“. Dlouhodobě se věnoval zkoumání vůle Milan Brichcín. V obsáhlé monografii Vůle a sebekontrola (1999) rozlišuje volní vlastnosti (jako iniciativa, rozhodnost atd.) jež jsou relativně stálé charakteristiky osobnosti a volní procesy, které zajišťují interakci se světem předmětů a subjektů, spoluurčují tempo a úroveň rozvoje volních vlastností. Vlastnosti a procesy vůle jsou ve vzájemné interakci. Svoboda vůle Svoboda vůle se chápe jako vlastní, vnitřní spontánní schopnost rozhodování. Není pouhou svobodou jednání, neboť to závisí na vnějších činitelích, ani svobodou ve smyslu “smím, směti“ jako zákonná svoboda, svoboda před zákonem, neboť je v její moci právě ono „smím“ překročit. Determinismus zcela popírá svobodu vůle, indeterminismus zdůrazňuje, že iracionální „jádro osobnosti“ dospěje ke konečnému mravnímu rozhodnutí, přestože je chtění dalekosáhle determinováno „vnějšími faktory“. Psychologicky pozoruhodné je vědomí svobody vůle, tzn. skutečnost, že člověk při sebereflexi prožívání nezřídka dospívá k dojmu, že by byl mohl jednat také jinak než jednal; není to ovšem rozhodující argument pro svobodu vůle. Na experimentálně psychologické řešení otázky svobody vůle se zaměřoval již N. Ach, J. Lindworsky a d. Volní vlastnosti K označení volních vlastností člověka se užívají desítky, ba stovky slov daného jazyka. V těchto slovech jsou uloženy zkušenosti celých generací. Klasifikace projevů chtění a jednání, vedoucí k vytváření typologie volních vlastností, užívá názvů hovorové řeči. Zvláště je to patrné ve dvou tříděních, které si uvedeme: je to klasifikace Ludwiga Klagese a Philipa Lersche. Klages rozlišuje aktivní vůli: ráznost, energie, činorodost, iniciativa, pružnost vůle, rozhodnost, pasivní vůli: vytrvalost, odolnost, pevnost, nepovolnost, stálost, neovlivnitelnost; schopnost koncentrace; uměřenost, sebeovládání, sebekázeň; a reaktivní vůli: tzn. reakci na vůli druhého ve dvou směrech: aktivní – opozičnost, sklon
124 k odporu, svévole; spíše pasovní: svéhlavost, vzdorovitost, tvrdohlavost. Některé charakteristiky shodně uvádí Ph. Lersch: rozhodnost, samostatnost v kladení cílů, síla vůle (nárazová a udržení napětí, tzn. ráznost a vytrvalost čili aktivní a pasivní vůle v Klageově klasifikaci, dále u Lersche vůle obrácená dovnitř (sebeovládání a pevnost rozhodnutí) a vůle obrácená navenek (schopnost odporu a sebeprosazování).
Rozšiřující text
*
Tab. 3. Konfigurace subsystémů charakterizujících různé modality nebo funkce vůle (J. Kuhl, 2001) Úroveň Modalita nebo funkce
Kladný afekt/ emoce
Záporný afekt/ emoce
Relativní aktivace Vysší kognitivní systémy
Elementární systémy
1) seberegulace
A+ <> A(+)
A(-) > A-
EP > IP
IRJ > RO
2) sebekontrola
A(+) <> A+
A - > A(-)
EP < IP
IRJ < RO
3) volní inhibice (váhání)
A(+) << A+
A - > A(-)
EP<< IP
IRJ < RO
4) inhibice přístupu k reprezentacím (zaujatost)
A(+) < A+
A - >> A(-)
EP < IP
IRJ << RO
125 Legenda (ad Tab. 3.): A+ = kladný afekt A(+) = tlumení kladného afektu A - = záporný afekt A(-) = útlum záporného afektu (sestupná regulace) IP
= intenční paměť
EP = extenzní paměť IRJ = intuitivní regulace jednání RO = rekognice objektů Æ = vzrůstající >
= více aktivován než …
>> = trvale mnohem více aktivován než <
= méně aktivován než
<<
= trvale mnohem méně aktivován než
<>
= někdy více a někdy méně aktivován než ("emoční flexibilita") *
Pozoruhodnou ilustrací interakce kognice, emoce a volní regulace je model WIPP „houpačky“ J. Kuhla (2002):
126 Vůle v typologiích osobnosti Ze starších typologií temperamentu je instruktivní typologie Heymanse a Wiersmy, která se opírá se o tři kategorie: emotivitu, aktivitu a primární/sekundární funkci. Kvůli má vztah aktivita i sekundární funkce, zajišťující trvalost dušeních dějů. N. Ach zkoumal experimentálně zvláštnosti volní činnosti schizotymů a cyklotymů: schizotymové volí obvykle obtížnější úkoly než cyklotymní, i když přijímají úlohu pasivněji nežli cyklotymní jedinci, déle u ní vytrvávají. Pozdější zkoumání směřovala k faktorové analýze volní činnosti (např. Webb, který analogicky ke Spearmanovu g faktoru inteligence stanovil w faktor vůle, dále Cattell, Eysenck ad.).
Živá slova Člověk sice může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce. Arthur Schopenhauer Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. L.N. Tolstoj I can resist everything but temptation. Oscar Wilde ….. když přinutit znáš srdce své a čivy by s tebou vytrvaly nejvěrněj, ač tep a pohyb uniká ti živý a jen tvá vůle káže „Vytrvej!“ …. R. Kipling: Když ... (Z „Písní mužů“. Báseň „Když“ je krásnou apoteózou vůle. Stojí za to přečíst si celou báseň v některém z dokonalých překladů, např. O. Fischera).
127
III: Přílohy
9. Seznam autorů, kteří řeší problematiku emocí, citů, motivace a vůle ADLER, A. komplex méněcennosti (kompenzace); konjuktivní a disjunktivní city ADRIAN, E. D. koncepce adaptace ACH, Narciß experimentální zkoumání volních procesů; determinující tendence ALLPORT, G. W. motivace a osobnost; autonomní motivační systémy ANTHONY & BENEOVÁ metoda ke zjišťování citových vztahů dítěte k příslušníkům rodiny ANOCHIN, P. K. model funkčního systému s akceptorem činnosti, úloha retikulární formace ARISTOTELÉS emoce odvozuje z chtění ARNOLDOVÁ, M. B. emoce jako prožívané tendence vedoucí k akci ATKINSON, J. W. expektance a výkon BALCAR, K. situační vymezení citů BARD, Ph. Cannonova a Bardova talamická teorie emocí BECHTĚREV, V. M. emoce jako somaticko-mimetické reflexy BERLYNE, D. E. efekt novosti podnětů v motivaci BERTALANFFY, L. von systémový přístup, biofyzika plynulé rovnováhy BLEULER, E. vymezení afektivity v rámci obecné psychopatologie BOWLBY, J. koncept attachmentu – citového přilnutí dítěte k matce BRICHCÍN, M. volní aspekty činnosti; monografie o vůli BROŽEK, J. vliv polohladovění na emotivitu a frustrační toleranci BULL, Nina posturální teorie emocí BURT, C. faktorová analýza emocí
128 BYKOV, K. M. kortikoviscerální teorie CANNON, W. B. talamická teorie emocí (Cannon a Bard) CATTELL, R. B. faktorová analýza psychofyziologických indikátorů emocí CSIKSZENTMIHALYI, M. fenomén flow: optimální prožívání; motivace činnosti ČAPEK, Karel známý spisovatel je autorem pojmu „robot“ DANIEL, J. pracovní zátěže DARWIN, C. srovnávací studie výrazu emocí DESCARTES, R. pojem reflexu; 6 typů „vášní“ DUMAS, G. zkušenostní faktory emocí DUFFYOVÁ, E. redukce emocí na intenzivní aktivaci, identifikace s mobilizací energie EKMAN, P. mezikulturní zkoumání výrazu emocí FAHRENBERG, J. multivariační zkoumání emocí z hlediska průvodních fyziologických jevů FÉRÉ, C. psychogalvanický reflex (1888), modifikace kožního odporu FESTINGER, L. teorie kognitivní disonance FIGAR, Š. pletysmografie FRANKL, V. logoterapie, vůle ke smyslu FREEMAN, N. E. teorie emocí opírající se o neuromuskulární homeostatické mechanismy FREUD, S. psychoanalýza; censura; citová ambivalence; obranné mechanismy; projekce; potlačení FREUDOVÁ, A. obranné mechanismy GELLHORN, E. fyziologie emocí: emoce jako nadstavba tělových počitků GRIÉGER, P. entotyp; rozpracování typologie Heymanse a Wiersmy HARLOW, H. F. mateřské vazby u opic; exteroceptivní motivace HAUSER, Kašpar - prototyp extrémní psychické deprivace, izolace (srov. vlčí děti) HEBB, D. O. koncepce „organizace chování“; aktivační teorie emocí; koncepce „sdružování buněk“
129 HECKHAUSEN, H. výkonová motivace; volní proces; metafora „Rubikonu“ HELSON, H. úroveň adaptace HESS, W. S. subkortikální centra emocí HEYMANS, G. charakterologická triáda zahrnující emotivitu, aktivitu a primární/sekundární funkci HOLST, E. von biologická regulace u zvířat i u člověka, princip reaference HOPPE, F. výkonová motivace, úroveň aspirace HOVLAND, C. J. konfliktograf HÖFFDING, H. kritika Langeho teorie emocí; voluntaristické pojetí HULL, C. L. emoce v souvislosti s posilováním v učení CHARVÁT, J. fyziologie stresu IZARD, C.E. charakteristika emocí a citů JAENSCH, W. eidetismus, psychofyzické konstituční typy JAMES, W. periferní teorie emocí JANET, P. psychologická tenze; abulie; psychastenie JUNG, K. emoce spjaty s nevědomými archetypovými silami; extroverze/introverze; volné asociace KAFKA, G. pra-afekty KANT, I. rozlišení intelektových procesů a emocí; emoce stenické a astenické KLAGES, L. výraz emocí; „Triebfedern“ – pudový zdroj tendencí KONEČNÝ, R. analýza snů u Zeyera KÖHLER, W. výrazové projevy emocí KRAEPELIN, E. psychastenie; hypobulie; depresivní psychosa KRETSCHMER, E. vztah somatotypu a temperamentu; cyklotymie, schizotymie KRUEGER, F. celostní pojetí citů
130 KŘIVOHLAVÝ, J. konflikty mezi lidmi; strategie copingu KUHL, J. interakční model afektů a motivace; koncept akční versus stavové orientace; LACEY, J. I. autonomní systém; individuální variabilita odpovědí LANGE, C. G. autor periferní teorie emocí LAZARUS, R. S. koncept psychologického stresu LE BON, G. psychologie davu LE DOUX, J. funkce amygdaly v geneze afektů LEEPER, R. W. motivační funkce emocí LEHMANN, A. emoce jako orgánové počitky LEVITOV, N. D. kritika frustrační teorie LEWIN, K. psychologické pole, quasi potřeba, valence, tenze, lokomoce; modely psychických konfliktů LINDSLEY, D. B. aktivační teorie emocí LINDWORSKY, J. experimentální zkoumání volních procesů LIPPS, T. pojem empatie (1903) LORENZ, K. etologické aspekty emocí; pojetí agrese LURIJA, A. R. konfliktová teorie emocí; „spřažená“ asociační verbálně-motorická metodika (Lurijova metodika) LÜSCHER, K. predilekce barev a emotivita (Lüscherův test) MADSEN, K. B. systematické zpracování teorií motivace (nejobsáhlejší kritický přehled) MAGOUN, H. W. arousal, vigilance MACHÁČ, M. úroveň aktivace MALMO, R. B. fyziologické koreláty emocí MAN, F. empirické zkoumání motivační struktury MARIE, P. agnosie bolesti MASLOW, A. H. hierarchie potřeb; instinktoid
131 McCLELLAND, D. C. výkonová motivace McDOUGALL, W. „hormická“ psychologie; emoce jako invariantní doprovod instinktů MELZACK, R. emoční teorie bolesti MIKŠÍK, O. experimentální psychologické zátěže MILLER, N. E. teorie frustrace (Dollardova - Millerova) MJASIŠČEV, V. N. úloha emocí v klinické psychologii a psychoterapii MORENO, J. L. sociometrie; psychodrama; role; afektivní expanze MOWRER, O. H. emoce v kontextu sociálního učení; změny tenze v průběhu psychoterapie MRKVIČKA, J. „Kniha o radosti“ MUSIL, J.V. sociometrie NOWLIS, V. autoregulace nálad NUTTIN, J. teorie motivace, měřítko intenzity motivů OBUCHOWSKI, K. emoce z hlediska teorie informací OLDS, J. a M. E. posilování; systém „odměn“ v mozkových procesech OSGOOD, C. E. metoda sémantického diferenciálu: aplikace při zkoumání emocí a motivace PAPEZ, J. W. „emoční okruh“ v mozku PAVLOV, I. P. vztah mozkové kůry a podkoří; lidské typy; experimentální neurózy PIAGET, J. asimilace, egocentrismus, regulace PIŤHA, V. český neurolog, význam alokortexu člověka PLUTCHIK, R. základní emoce; evoluční teorie emocí PRIBRAM, K. neuropsychologické aspekty emocí; jednotka TOTE REYKOWSKI, J. psychologický stres; psychofarmakologický výzkum RIBOT, Th. rudimentární teorie emocí; vymezení „sensitivního“ typu RORSCHACH, H. Rorschachova metoda: typ prožívání
132 ROSENZWEIG, S. teorie frustrace; frustrační tolerance; „Picture-Frustration-Study“ testy pro děti, adolescenty a dospělé SELYE, H. obecná teorie stresu; pojem eustresu a distresu SEVEROVÁ, M. motivace a výkon SHAND, A. pojem sentimentu SHERRINGTON, C. S. harmonie antagonistů SCHLOSBERG, H. zkoumání výrazů emocí; faktor zkušenosti u strachu SCHULTZ, J. H. autogenní trénink SIMONOV, P. V. fyziologická teorie emocí; informační teorie emocí SMÉKAL, V. integrace osobnosti; smysl života SPENCER, H. W. biologické pojetí emocí SPITZ, R. A. psychická deprivace; hospitalismus STANČÁK, A. význam psychofarmakologie pro zkoumání emocí STAVĚL, J. psychologická analýza hladu STUCHLÍKOVÁ, I. empirické zkoumání emocí a motivace SZONDI, L. Szondiho test: diagnostika pudové struktury osobnosti ŠVANCARA, J. přístupy ke zkoumání emocí, citový vývoj; autoregulační procesy TARCHANOFF, J. v. psychogalvanický reflex (1890) TAYLOROVÁ, J. M. dotazník manifestní úzkosti (MAS) TINBERGEN, N. etogram; „Übersprungshandlung“ TRAXEL, W. psychogalvanická odpověď + osobnost UHERÍK, A. bioelektrická aktivita kůže + psychické procesy URBAN, E. psychologické zkoumání toxikomanie VINAŘ, O. psychofarmakologie drogových závislostí VONDRÁČEK, V. psychofarmakologie; patický afekt vzteku
133 WALLON, H. proprioplastická aktivita; projektivní konfusionismus WATSON, J. B. emoce jako naučené reakce WIENER, N. kybernetický model chování, zahrnující tzv. afektivní zabarvení WOODWORTH, R. S. zkoumání výrazu emocí WUNDT, W. trojdimenzionální teorie emocí; psychologický voluntarismus YERKES, R. M. Yerkesův-Dodsonův zákon YOUNG, P. T. vztah emoce a motivace ZAZZO, R. projekce; test bestiaire ZEIGARNIKOVÁ (Zeigarnik), Bluma V.: efekt Zeigarnikové; konativní perseverace Doplňujte další autory, s jejichž teoriemi, metodami a výsledky se seznámíte ….
134
10. Literatura Arnold, M.B. (1968).: The nature of emotion. Harmondsworth: Penguin Books. Výbor 27 významných prací o emocích, redigovaný známou badatelkou v této oblasti. Assagioli, R. (1982). The act of will. New York; Die Schullung des Willens. 7. Aufl. Paderborn, 1994. Publikace se zaměřuje na aplikaci poznatků o vůli. Bertalanffy, L. v. (1972). Člověk - robot a myšlení. Psychologie v moderním světě. Překlad a úvod J. Kamarýt. Praha: Svoboda. Stále podnětná kniha amerického badatele evropského původu, nezbytná pro porozumění jeho obecné teorie systémů. Bratská, M. (2001). Zisky a straty v záťažových situáciách alebo príprava na život. Bratislava: Práca. Brichcín, M. (1999). Vůle a sebekontrola. Praha: Academia. Monograsfie reprezentuje dlouholetou badatelské práce autora. Czako, M., Seemannová, M., Bratská, M. (1982). Emócie. Bratislava: SPN. Csikszentmihalyi, M. (1996). O štěstí a smyslu života. Praha: LN. Popularizace fenomenu flow. Descartes, R. (2002). Vášně duše. Přeložil O. Švec. Praha: Mladá fronta. Ekman, P., & Davidson, R. J. (Eds.) (1994). The nature of emotion: Fundamental questions. New York: Oxford University Press. Eysenck, M. (1996). Simply Psychology. Hove: Psychology Press. Fraisse, P. (1967). Emócie. In: Kapitoly z experimentálnej psychológie, str. 185-257. Bratislava: SPN. Přehled poznatků podaný francouzským autorem. Goleman, D. (1995). Emotional Intelligence. New York; Emoční inteligence. Praha: Columbus (1997). Harré, R., Gerrod W. (Eds.). (1996). The emotions. London. Izard, C.E. (1997). Human Emotions. New York; též v ruském překladu. Janke, W., Erdmannová, G. (2003). SVF 78. Strategie zvládání stresu. Přeložil a upravil J. Švancara. Praha: Testcentrum. Klinger, E., Man, F., Stuchlíková, I. (1997). Současné vybrané teorie motivace. Československá psychologie, 41, 415-428. Kolektiv autorů (1966). Emoce. Praha: SZdN. Zahrnuje zčásti také obecnou problematiku, většina kapitol řeší klinické aspekty emocí. Kuhl, J., & Goschke, T. (1994). State orientation and the activation and retrieval of intentions in memory. In J. Kuhl & J. Beckmann (Eds.), Volition and personality: Action versus state orientation (pp. 127-154). Göttingen: Hogrefe & Huber. Kuhl, J., Kazén, M. (2002). PSSI-Inventář stylů osobnosti a poruch osobnosti. Přeložil a upravil J. Švancara. Praha: Testcentrum. Lazarus, R. S. (1981). Streß und Streßbewältigung. In: S. H. Filipp (Hrsg.) Kritische Lebensereignisse. München: Urban & Schwarzenberg. Madsen, K.B. (1972). Teorie motivace. Praha: Academia. Náročná pro studium nezbytná publikace. Madsen, K.B. (1979). Moderní teorie motivace. Praha: Academia. Meili, R., Rohracher, H. (1967). Učebnice experimentální psychologie. Kap. VI. City a výraz citů. Praha: SPN.
135 Musil, J.V. (2003). Sociometrie v psychologické kognici. Olomouc: CMTF UP. Obuchowski, K. (1969). Psychológia ĺudských snažení. Bratislava: Obzor. Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: P&B. Stuchlíková, I. (2002). Základy psychologie emocí. Praha: Portál. Švancara, J. (1972). Emotions as a theoretical and practical problem. Studia psychologica, XIV, 9. Švancara, J. (1973). Emoce, city a motivace. Praha: SPN. Učební text. Švancara, J. (1976). Biologická determinácia správania. Bratislava: SPN. Naznačuje mj. vliv emocí na regulaci chování (slov. = správanie). Vygotskij, L.S. (1958). Problema emocii. Voprosy psichol. 3, 125-134. Stále aktuální studie významného ruského psychologa. Woodworth, R.S., Schlosberg, H. (1959). Experimentálna psychológia. Bratislava: SAV. 1959. V publikaci jsou kapitoly o emocích s instruktivním přehledem starších experimentálních výzkumů.
11. Praktikum Úkol 1 Na základě vlastního pozorování popište dva afekty (emoce silné intenzity a krátkého trvání). Uveďte okolnosti jejich vzniku, popište jejich průběh a chování osoby po odeznění afektu. Znázorněte graficky průběh každého afektu (srov. obr. v kap. 1.1); na ose x naznačte alespoň přibližně časové jednotky, na ose y odhadovaný stupeň excitace. Naznačte případně také rysy temperamentu pozorované osoby. Lze odhadnout, zda se u pozorované osoby uplatnila asimilační funkce afektu? Úkol 2 Replikace Fahrenbergova výzkumu průvodních jevů čtyř emocí (kap. 3.1., tab. 2). Proveďte u dvou osob lišících se věkem nebo pohlavím. Uveďte v kterých položkách se Vaše údaje liší. Úkol 3 Porovnejte shody a rozdíly mezi slovy hovorové řeči o emocích, citech a motivech a odbornými psychologickými termíny. Úkol 4 Popište, k jakým změnám dochází, jestliže se zaměříte na pozorování průběhu svého emočního zážitku. Úkol 5 Popište typický afekt dítěte předškolního věku. Uveďte charakteristiku pozorovaného dítěte, situaci, vyvolávací podněty a odezvu, kterou má emoce v prostředí dítěte.
136 Úkol 6 Pokuste se dospět k závěru o rozdílech prožívání na základě pozorování téže emoce u jedince mladšího, případně středního věku a jedince vysokého věku (nad 80 roků). Úkol 7 Je-li k dispozici přístrojové vybavení, proveďte podmiňování obranného stažení prstu. Zkoumejte rozdíl efektu slovního a světelného podmiňování. Rozšíření: Jsou rozdíly (a) mezi muži a ženami a (b) mezi odlišnými temperamenty? Úkol 8 V další variantě laboratorního pokusu připojte psychogalvanometr a srovnejte rozdíl záznamu pohybu prstu a PGR u ZO schopného značného volního úsilí při potlačení bolestivé reakce. Úkol 9 Vypište z odborných pramenů základní termíny z oblasti motivace a připojte k nim ekvivalenty v angličtině, v němčině, případně v dalším jazyku, který studujete. Úkol 10 Na základě vlastní zkušenosti, pozorování a interview se pokuste uvažovat o možných souvislostech uvedených obranných mechanismů, uvedených v kap. 7. Úkol 11 Popište způsob prožívání a řešení frustrační situace v podmínkách každodenního života. Užijte kritérií S. Rosenzweiga z kapitoly 6.2. Úkol 12 Na základě (extramurálního) pozorování zaznamenejte ambivalentní intrapsychický konflikt, naznačte podmínky vzniku, dobu trvání, případně způsob (vy)řešení. Úkol 13 Zaznamenejte kasuistiku zachycující uplatnění některého z autonomních motivačních systémů (srov. kap. 6). Úkol 14 Se zřetelem k přesnému psychologickému pojmosloví zaznamenejte vlastní pozorování, resp. zkušenosti, v nichž se uplatnila volní regulace formou tlumení, brzdění.
137
12. Otázky 1. Jaká je úloha emocí a citů v každodenním životě, ve výchově, v rodinném životě, na pracovišti? 2. Charakterizujte emoční zážitky. 3. Přínos Wilhelma Wundta k problematice emocí. 4. Klasifikace modalit prožívání. 5. Které proměnné má zahrnovat komplexní zkoumání emočních zážitků? 6. Klasické a moderní zkoumání výrazu emocí. 7. Jaký je vliv emocí a citů na činnost? 8. Jaká je úloha emocí v sociální interakci? 9. Emoce v behavioristickém pojetí. 10. Teorie emocí v ruské psychologii. 11. Přehled přístupů ke zkoumání emocí. 12. Temperament jako dispoziční základna emocí a citů. 13. Úloha emocí a citů v procesu socializace chování. 14. Charakterizujte periferní teorii emocí a pokuste se ji kriticky zhodnotit. 15. V čem byl přínos talamické teorie emocí? V čem jsou její nedostatky? 16. O co se opírá aktivační teorie emocí? 17. Charakterizujte vznik a průběh afektu (a) hněvu, (b) strachu, (c) úleku, (d) nenadálé radosti. 18. Které experimentálně přístrojové metody lze užít při zkoumání emocí a motivace? „Detektor lži“ – popis, užití, limity. 19. Jaký vztah vyjadřuje Yerkesův-Dodsonův zákon? 20. Jak se uplatňuje „percepční obrana“? 21. Funkce amygdaly v aktuální genezi emoce? 21. Jakou funkci mají afekty podle modulační hypotézy J. Kuhla. 22. Které důvody mohou vést ke ztotožňování emocí a motivace? 23. Definice stresu podle Selyeho a výklad základních pojmů. 24. Charakterizujte tři stupně obecného adaptačního syndromu. 25. Co se rozumí normovanými stresory? 26. Koncept psychologického stresu; aplikace. 27. Uveďte typické frustrační situace v každodenních životě. 28. Kterými metodami můžeme objektivně sledovat průběh emocí a motivace? 29. Vliv alkoholu na emoce, city, volní procesy? 30. V čem je přínos psychofarmakologie pro teorii emocí? 31. Způsoby řešení intrapsychického konfliktu. 32. Zkratka nAch se užívá v jedné z teorií motivace. Které? 33. Klasické a moderní teorie výkonové motivace. 34. Rozlišení chování a jednání. 35. Kritérium „síla vůle“ – pro a proti. 36. Vysvětlete pojem „determinující tendence“. 37. „Překročení Rubikonu“ jako metafora – čeho, v jakém směru? 38. Naznačte oblasti aplikací poznatků o volních procesech. 39. Koncept vůle u českých psychologů. 40. Psychologické řešení svobody vůle.