- 18 -
2. Emoce, motivace, frustrace V společenském styku je člověk subjektem i objektem procesu vnímání.
Mimika, řeč, pantomimika, a další projevy emocí a citů mají komunikační funkci. Poskytují důležitou informaci různým příjemcům. Často se opomíjí,
že člověk a zejména jeho tvář, je nejdůležitějším předmětem percepce. Ve společenském kontaktu se nejvíce soustřeďujeme na změny výrazu obličeje, neboť signalizují náhlé změny psychických procesů, provázené emocemi
a city. Emocionalitu lze pokládat za zvláštní dimenzi temperamentu. Emocionalita nebo emotivita je chápána jako citlivost vůči situacím, které vzbuzují emoce.Emoce jsou rozhodující složkou lidské psychiky.
2.1. Emoce
Jestliže sledujeme vývoj emočních zážitků dítěte od narození, nacházíme v něm
řadu zákonitostí, stejně jako ve vývoji motoriky, ve vývoji řeči, poznávacích
procesů. Můžeme zde sledovat především diferenciaci citových zážitků od
nepročleněného prožívání potřeb celého organismu v raném dětství až po rozvoj vyšších citů v období dospívání.
Uveďme si nyní ve stručném přehledu základní charakteristiku jednotlivých
vývojových období v rozsahu celé životní křivky :
Kojenecký věk
Na začátku života mají emoce dominantní postavení. Slouží k signalizování
základních biologických potřeb. Zhruba v polovině prvního roku věku dochází
k přesunu od převážně nelibých k libým emocím. Výrazem emoce je motorika celého těla. Postupně se diferencují afekty a nálady.
- 19 -
Období batolete (12-36 měsíců):
Labilita emocí, afektivní výbuchy, nepatrného trvání a nepatrné hloubky.
Rozšíření citového prožívání vztahu k druhým osobám o zážitky související se začátkem uvědomování sama sebe.
Předškolní věk:
Rozvíjení emočního prožívání podnětů, které poskytuje hra. Vývoj tranzitivních
citů, např. soucitu. Ke konci tohoto období přechodně zvýšená emotivita. Živé emoční zpracovávání pohádek.
Školní věk:
Převaha pozitivních náladových dominant a stenických emocí.
Rozvoj sociálních citů. Růst sebevědomí. Rozvoj mravních citů. Převažují však city malé hloubky.
Pubescence:
Tendence k rozladám, zvýšená dráždivost. Labilita sebecitu. Diferenciace
vyšších citů v souvislosti se změnami v hierarchii hodnot.
Prohloubení citů, projevy horování a nadšení pro osoby a ideály a stejně Vášnivé odmítání všeho, co se vnucuje.
Adolescence:
Z hlediska dynamiky prožívání je to bouřlivé období, projevující se
nezřídka střetáváním protichůdných impulsů. Silné přátelské vztahy. Erotické city, usilování o emoční nezávislost na rodičích. Řada osobních zklamání z rozporu mezi představou, ideálem a skutečností.
- 20 -
Mladá dospělost:
Období dynamicky progresivní, u mužů v popředí tendence po uplatnění
v povolání, ve sportu, získání sociální prestiže apod., u žen rozvoj mateřského instinktu. Intenzivní prožívání partnerských vztahů zejména v manželství, jež přináší štěstí, ale také konflikty mezi partnery.
Střední dospělost :
Vyznačuje se postupující stabilizací prožívání a jednání. Obohacení citového
života rodiny při výchově dětí. Řada kladných citových zážitků vyplývajících z úspěchů v povolání a veřejné činnosti. V průběhu pátého decennia zvýšená emoční labilita žen v průběhu klimaktéria.
Pozvolné snižování sexuální aktivity se může promítat do citové sféry a přinášet
více obav mužům než ženám.
Presenium:
Vyrovnávání tendencí k dráždivým nebo těžkomyslným náladám. Zmírnění
afektivních projevů. City jsou méně bezprostřední. Na druhé straně značná nezávislost hodnocení na citových vztazích.
Stáří:
V souvislosti se změnami životního stylu je zúžení zážitkového okruhu.
Udržování dosavadních, ale ztížené navazování nových citových vztahů. Tendence k depresivním náladám. Hrdost na úspěchy členů vlastní rodiny. Živý emoční
doprovod osobních vzpomínek, emoční labilita při snížené intenzitě projevů.( J. Švancara, Emoce, motivace, volní procesy)
- 21 -
Hypotalamus je část mozku, který se jeví jako začátek autonomního nervového
systému, působí na periferii nejen nervovými drahami, ale také cestami neurohumorálními. Prostřednictvím hypofýzy, která je nepárovou žlázou s vnitřní
sekrecí reguluje metabolismus glycidů a ovlivňuje hladinu krevního cukru, dále metabolismus lipidů a tak reguluje ukládání tuku. Dalekosáhlý vliv má stimulace sekrece pohlavních hormonů. Souhra těchto hormonálních vlivů vyvolává
v organismu stav rovnováhy a každé její narušení se výrazně promítá také do emoční oblasti. Řídící vliv na emoční procesy má kortex nebo-li mozková kůra,
umožňuje tlumit činnost podkoří. V tom se liší emoce člověka, které jsou v průběhu
vývoje stále více spjaty s činností druhé signální soustavy, od emocí zvířat. S intenzitou a kontrolou emocionálních reakcí souvisí:
Primární faktory emocionality
- emocionální stabilita, která je nejdůležitějším faktorem kontroly efektivity, a jako taková silně nasycuje tyto rysy osobnosti :
klidný, trpělivý, vyrovnaný, málo kolísavé nálady, uvolněný, zřídka vzrušený
nebo nervózní, není ve svých citech tak snadno zranitelný.U psychiatrických
pacientů bývá tento faktor nacházen jen zřídkakdy.
- nedůvěra , která souvisí s následujícími rysy osobnosti:
nedostatek tolerance vůči druhým, nedostatek pohotovosti pro pomoc druhým,
žárlivost, zlomyslnost, hledání chyb u druhých.
- bázlivost, která souvisí s pocity viny, sníženou sebedůvěrou a projevuje se jako bojácnost, úzkostnost, deprimovanost, pochyby o vlastních schopnostech
zvládnout obtížné situace a v postoji, že ve výchově dětí je na místě spíše přísnost než shovívavost.
- napětí, které se jako faktor projevuje prudkými změnami nálad a zvýšeným
emočním napětím osobnosti, snadno se dá rozptýlit, je lehce zmatený, snadno se
poleká, dělá si často neodůvodněné starosti, je ovlivněný silným kolísáním nálad, stěžuje si na nespavost, cítí se často sklíčený, má pocity napětí a vzrušení. Tento faktor je nejjistějším indikátorem neuróz a je podstatným osobnostním komponentem klinických stavů úzkosti.
- 22 -
- sebekontrola, zvýšené sebeovládání, které se projevuje následujícími vlastnostmi osobnosti :
je energický, pokouší se známé problémy řešit novým způsobem, nepoddává se
těžkostem, dodržuje sliby, spoléhá více na zajištění než na své štěstí.
Sekundární faktory emocionality
Jsou na sobě již nezávislé. Je to faktor úzkost – emocionální přizpůsobení,
neuroticismus. Neuroticismus souvisí s menší flexibilitou myšlení a vnímání, se
zvýšenou sugestibilitou, nedostatečnou koncentrací a redukovanou rezistencí vůči tělesnému a psychickému stresu. Tento syndrom vlastností se dalece kryje s klinickým obrazem neurastenie.
Emocionalita jako trvalejší vlastnost osobnosti určuje především dynamiku
prožívání emocí, tj. citlivost, hloubku prožívání, jeho délku v čase a doznívání, častost a stálost emocí a přiměřených emočních reakcí dané situaci. Dále určuje i vnější projev emocí, sílu jejich výrazu, „stupně nasycenosti chování projevy emocí“
( A. J. Olšaníková, 1977), ale i – podle uvedené autorky – sklon k jedné ze tří prvotních emocí – radosti, strachu a hněvu. Kdo má sklon ke strachu, „stále nachází
důvod něčeho se bát … ve všem spatřuje těžkosti a nebezpečí“. Kdo má sklon k radosti, je radostně naladěn a rychle zapomíná na nesnáze. Kdo má sklon ke
hněvu, často je rozzloben i nejmenšími překážkami, nesnáze jej činí podrážděným. ( M. Nakonečný,1997 )
Říká se, že strach má velké oči, vyjadřuje se tím zkušenost, že strach působí na
vnímání, příp. hodnocení. Pod vlivem afektu strachu vnímáme třeba stín jako číhající postavu. Člověk v radostné náladě má tendenci apercipovat kladné stránky jevů.
Ze zkušeností každodenního života víme, jak emoce přispívají k převaze
asimilačních procesů. Například pachatel, jedoucí v zcela nenápadně v tramvaji, se prozradí chvatným vystupováním v okamžiku, kdy do vozu nastupuje policista,
- 23 -
který ovšem o pachateli neměl do té doby tušení. Nebo mladík, který si proti
výslovnému zákazu svých rodičů vyjede autem, má vědomí nedovoleného jednání a
strach, aby nebyl spatřen. Z toho plynoucí stav psychické tenze může narušovat jeho vnímání a rozhodování v dopravních situacích i motorickou koordinaci při řízení vozidla. (J. Švancara, 2003).
Významný vliv na jedince mají nálady, setrvávající emoční stavy, vytvářející
jakési zážitkové pozadí aktuálních dojmů, resp. jakési ladění osobnosti, které má
vztah k temperamentu ( elace-rozjařenost, spojená s aktivací a činností, a depreseskleslost, spojená s dezaktivací a nedostatkem činnosti).
Nálady jsou důsledkem celkového psychického a somatického stavu individua,
v jejich utváření se uplatňují jak minulé zkušenosti, tak i očekávání a vědomí
určitých životních perspektiv, ale i stav organismu, spojený např. s průběhem metabolických procesů. Takové emoce jako zklamání, úzkost, naděje a pocit jistoty mohou v čase doznívat a znovu se vracet tak, že si jedinec vždy plně neuvědomuje jejich příčiny. Podle
O. F. Bollnowa (1956): nálady či „životní pocity“ jsou nejspodnějším stupněm,
základem celého duševního života, a reprezentují jeho nejpůvodnější formu.
Vyjadřují druhově určené hodnocení a jejich významnými dimenzemi jsou zvláště veselost – smutek, napětí – uvolnění, lehkomyslnost – starostlivost.
2.2. Motivace
Jestliže máme odpovědět na otázku, proč se určitý jedinec chová určitým
způsobem, proč to či ono dělá nebo naopak nedělá. Jestliže je třeba objasnit, které pohnutky vedly k určitému jednání, pak se nevyhneme pojmům jako je potřeba, přání, cíl, podnět,pud, pobídka, zájem, které motivují nebo-li pobízejí jedince ke konkrétní činnosti.
- 24 -
Motiv je pohnutkou k činnosti, činitel usměrňující chování jedince k určitému
zakončení, resp. cíli, ať vědomému či nevědomému. Motivovat pak znamená podnítit pohnutku. Jestliže motivované chování naráží na překážku, prožíváme frustraci. Střetnou-li se dva nebo více motivů, pak vzniká intrapsychický konflikt.
Madsenův seznam motivů obsahuje 10 primárních, 2 emoční a 4 se - kundární
motivy, které podle jeho názoru postačují k vysvětlení lidské činnosti ( jestliže
připojíme další psychologické proměnné ). V některých případech je nutno použít kombinace dvou nebo několika spolupůsobících motivů. Předpokládá se, že
následující motivy lze nalézt u všech lidských jedinců (s individuálními, dispozičně podmíněnými rozdíly frekvence a intenzity). Motivy primární
motiv hladu, žízně, sexuální, mateřský, teplotní, vyhýbání se bolesti,exkreční,
dostatečného zásobení kyslíkem, odpočinku, aktivity (svalové, senzorické, mozkové).
Motivy emoční
motiv zachování bezpečí („strach“), motiv agrese (vztek).
Motivy sekundární
motiv sociálního kontaktu, úspěšného výkonu, moci, vlastnictví.
(J.Švancara, 2003)
Podle Prekopové si každý člověk už v nejútlejším dětství potřebuje projít nějakou
krizí aby byl schopen v životě snášet jakoukoliv zátěž a měl velkou sebedůvěru.
- 25 -
Kasuistický případ agrese
Matka sedmiměsíční holčičky a pětiletého Petra si v poradně stěžovala na
chování svého syna. Petr se od nějaké doby chová agresivně k dětem na hřišti. Matku leká hlavně to, že on je vždy útočníkem a jeho agrese směřuje proti mladším dětem. Několikrát už ho zkoušela bít, aby mu ukázala, jak to děti bolí, ale
nepomohlo to. Naopak, Petr je čím dál hrubší. Matka už v něm vidí zločince. Při
vyjádření podezření, že Petrovo chování pramení ze žárlivosti, matka odpověděla:
„ Ale to ne, má přece svou sestru rád, nikdy ji nebil a když ji kojím, chce u toho vždycky být a dívat se, jak jí chutná.“
Během vyšetření se zjistilo, že si Petr netroufl projevit svoji žárlivost
vůči své malé sestře. Projevoval tedy žárlivost vůči ostatním malým sestrám a bratrům a protože ho matka za to trestala, dostali se oba do bludného kruhu. Když ho bila, měl pocit, že ho má ještě méně ráda a nenáviděl menší děti ještě víc. Cítil se milován pouze tehdy, když byl doma hodný. (J. Prekopová, 1993)
2.3. Frustrace
V životě civilizovaného člověka dochází často k překážkám zejména
při uspokojování sekundárních potřeb. K potřebám, jejichž uspokojení může být
znemožněno v řadě každodenních situací, patří potřeba společenské prestiže, postavení mezi vrstevníky, spolupracovníky, potřeba uznání a uplatnění. Zejména v adolescenci, kdy se upevňuje sebepojetí, bývá jedinec zvýšeně vnímavý k narušení
potřeby osobní prestiže.(např.ironická poznámka kolegy ve skupině studentů a studentek se může citlivě dotknout osobní prestiže mladého muže).
V motivačním kontextu můžeme frustrační situaci definovat jako podmínku,
která se uplatňuje, kdykoli je znemožněno nebo ztíženo uspokojení potřeby. K zážitku frustrace dochází (v rámci individuální vnímavosti a tolerance), jestliže motivované chování, směřující k dosažení cíle, se střetává s překážkou (bariérou), ať
- 26 -
už fyzickou nebo psychologickou. Hovoří-li se frustraci zejména v souvislosti s
„náročnými životními situacemi“ (srov. například název knihy Čápa a Dytrycha),
nemá to znamenat, že se jedná spíše o výjimečné situace. S překážkami se
motivovaný jedinec setkává v průběhu celého života naopak velmi často (hra, která se nedaří, zmeškaná příležitost k dosažení výhody, nesouhlas rodičů, rival v soutěži i v lásce, nerespektování vlastní osoby, omezení aktivity během nemoci, při
odchodu do důchodu atd.). Ve svém vývoji (zejména v dětství a dospívání) má být jedinec výchovou a sebevýchovnými snahami veden k tomu, aby se s překážkami
dovedl stenicky vyrovnávat, aby je zvládal. Lze konstatovat, že jedinec může řešit frustrační situaci nejméně pěti různými způsoby: 1. submisivně, tzn. neschopností k akci 2. aktivně, překonáním překážky 3. obejitím překážky
4. hledáním náhradního cíle
5. stažením se ze situace (fyzicky nebo ve fantazii). Rosenzweig rozlišil tři typy situací, v nichž může docházet k frustraci: 1. strádání (chybí nutné prostředky k dosažení cíle) 2. ztráta (deprivace) 3. konflikty
Prožívání každé z těchto situací může mít vnější i vnitřní příčinu. Vnější
příčinou může být např. pozbytí řidičského oprávnění u náruživého automobilisty, endogenní deprivaci může představovat porucha sexuální potence. Vnější příčina se označuje termínem frustrátor (srov. Analogicky termín stresor).
Levitov definuje frustraci jako „stav člověka, projevující se v charakteristických
zvláštnostech prožívání a chování, který je vyvolaný objektivně nepřekonatelnými překážkami (nebo překážkami subjektivně tak vnímanými), jež vznikají na cestě k dosažení cíle nebo při řešení úkolů“.
- 27 -
Druhá definice: „frustrace je stav živočicha projevující se v charakteri-stických
reakcích vyvolaných překážkami na cestě k uspokojení biolo-gické potřeby“.
Frustrační tolerance
Z hlediska diferenční psychologie je v popředí otázka frustrační tolerance.
Některé frustrátory nevyvolají stav frustrace pro vysokou frustrační toleranci
určitého jedince. Tolerance patří k dispozičním činitelům, ale rozvíjí se výchovou. Tolerovat frustraci může být snadnější pro flegmatika, ale může se dařit jedinci jakéhokoli typu úsilím, překonáváním impulsivních reakcí na frustrátory.
Podle Rosenzweiga je odpovědí na frustraci vždy určitá forma agrese, což někteří
autoři odmítají. Rosenzweig předpokládá, že subjekt rozvíjí ve frustrační situaci
některý ze tří směrů agresivity:
-extrapunitivní (příčina frustrace se hledá v druhých osobách) - intropunitivní (příčina se hledá v sobě)
- impunitivní směr agresivity (příčina se spatřuje v nevyhnutelných okolnostech, odpadá tedy otázka „viny“).
Každá odpověď se kromě toho hodnotí z hlediska postoje k situaci jako:
1.need-persistence, přetrvávání potřeby, v níž osoba trvá na řešení problému 2. obstacle-dominance, v níž se jedinec zaměřuje na podmínku frustrace 3. ego-defense, v níž se jedinec zaměřuje na obranu osobního zájmu
Pro agresivní reakci na frustrující situaci je typický afekt hněvu
a impulsivní, neuspořádaná aktivita. Zahrnujeme sem vedle skutečného napadení
frustrovaného jedince také pouhé přání útočit, vyhrůžky a jiné projevy nepřátelství.
Agrese může být obrácena vůči vlastní osobě. (Extrémním případem takové intropunitivní agresivity může být sebevražda). Agresivní tendence mohou nacházet zadostiučinění také v oblasti fantazijní produkce. Podle Maiera protikladem agrese
- 28 -
je fixace, připoutání k frustrátoru, projevující se stereotypním způsobem vnímání a
myšlení. Další možnou odpovědí na frustrující situaci je strach, deprese, regrese chování na nižší vývojový stupeň chování na nižší vývojový stupeň chování ad.
Způsob řešení situace však vždy do značné míry závisí na okamžitém stavu organismu (exhausce, vyčerpání, únava ad. mění frustrační toleranci).
Není třeba zdůrazňovat, že poznatky o frustraci mají širokou aplikační oblast ve
výchově, v klinické práci, při sportovním tréninku, v poradenství ad. Podobně to platí o závěrech vyplývajících ze zkoumání geneze psychických konfliktů, které bývají s frustracemi často spojeny.
- 29 -
3. Děti ohrožené výchovou, týráním, šikanou Každý kdo se někdy setkal s jakkoliv ohrožovaným dítětem a poznal jeho
trauma a trápení, nemůže pochybovat o závažnosti této problematiky. Jde o
naprostou asymetrii sil, kdy mocnější zneužívá slabšího a pošlapává jeho práva. Různé formy ohrožování ( týrání, šikana, zneužívání atd.) lze najít všude kolem nás.
Může začít v rodině, ve školce, pokračuje ve školách, v zájmových skupinách,
na vojně, v zaměstnání, v partnerských vztazích, v nemocnicích, mezi nájemníky
domu a končí třeba napadáním seniorů v rodině nebo v domovech důchodců. Připomeňme si například obrovský výskyt domácího násilí, kdy obvykle muž systematicky
týrá
svoji
manželku,
nebo současný
podnikatelský
rejstřík
„komunikace“, který zahrnuje zastrašování, mučení, dokonce i vraždy na objednávku. Je to skutečnost, kterou nelze ignorovat. Následující kapitoly by nám měly tuto problematiku přiblížit.
3.1. Formy násilí Násilí na dětech bylo identifikováno a definováno jako syndrom zneužívaného a
zanedbávaného dítěte. Definice zdravotnické komise Rady Evropy z roku 1992 uvádí, že syndrom zahrnuje níže uvedené formy násilí : - tělesné týrání
- sexuální zneužití
- citové týrání - zanedbávání
- systémové týrání - domácí násilí
- 30 -
- komerční zneužívání dětí - šikanování
3.2. Děti ohrožené výchovou Děti jsou často vystavené různému nebezpečí. To nebezpečí může být různé
např.: dopravní situace, koupání v přírodě, nebezpečím mohou být také
zvířata i lidé. I když se jednotlivá nebezpečí mohou prolínat, v této práci se budeme
zabývat nebezpečím ze strany nás lidí. Může to být špatná výchova doma, špatný
přístup od pedagogů ve škole i všech dalších lidí se kterými přichází často do kontaktu.
Nejčastěji jsou to rodiče, kteří negativně mohu ovlivňovat výchovu svých dětí.
Většinou se toto děje neúmyslně. Může to být ovlivněno vzděláním (nedostatek znalostí), zdravotními dispozicemi rodičů ( mentální úroveň ) nebo malým zájmem
o dítě (nechtěné děti = zanedbání péče). Nejčastěji bývají ohroženy děti, které jsou postižené .
V dnešní době kladou rodiče na děti velké nároky a ty jsou značně přetíženy.
(Ve škole musí dosahovat co nejlepších výsledků, dále je zapisují do mnoha kroužků, takže jsou od rána do večera zaměstnáni nějakými povinnostmi).
Mnoho rodičů jedná se svými dětmi příliš autoritativně a nedává jim vůbec
prostor na projevení jejich iniciativy. Dráždí je svým chováním ke vzdoru. Když děti vyrostou, z pouhého vzdoru dělají rodičům naschvály.
Někteří rodiče dávají svým dětem naopak příliš velkou volnost, ať si dělají, co
chtějí. Nevěnují svým dětem dostatek pozornosti. Jsou příliš zaměstnáni svojí prací,
zájmy a jinými aktivitami a na děti už nezbývá čas. Takže se děti takzvaně „vychovávají samy“. Takovým dětem chybí láska, pozornost a péče rodičů, snaží se
si to nějak vynahradit a proto vyhledávají různé party, kde nejsou samy a mají pocit, že mezi svými vrstevníky mají význam.
- 31 -
Dalším problémem při výchově dětí je hněv v partnerských vztazích, který se
projevuje neustálými hádkami, vzájemnými urážkami, netolerancí a egoismem.
Největší prohrou je, když se partneři začnou hádat před svými dětmi. Často si
neuvědomuje, jak negativně tímto působíme na psychiku svých dětí. Často jsou děti těmito hádkami poznamenány na celý život.
Dalšími lidmi, kteří ovlivňují výchovný proces dětí jsou pedagogové ve školních
zařízeních. Pedagogové mohou svým dílem přispět pozitivně - negativně hodně záleží na jejich postojích a názorech. Negativním postojem rozumíme různé nálepkování,
podceňování,
vyvolávání pocitu strachu atd..
ponižování,
ignorování,
lhostejnost,
přehlížení,
Učitel ovlivňuje žáky na dvou úrovních – působí jako model
- vytváří podmínky pro učební proces
V ideálním případě se jedná o vliv záměrný, který vychází z poznatků teorie učení
kdy učitel postupuje tak, aby odpovídajícími prostředky dosáhl pozitivního učebního efektu. Mnohdy však nastane paradoxní situace „přes pozitivní záměr přimět žáka aby se choval pozitivním způsobem, dosáhne učitel opaku tzn. Žák se nadále chová
nežádoucím způsobem“. Pokud taková situace nastane, je možné vycházet z toho, že si učitel ve svém postupu neuvědomil, jak důležité je potvrzení zdařené činnosti či pokusu o ni pro efektivní učení a nevědomě posílil problémové chování. Takové posílení má následující formy :
Náhodné posílení nežádoucího chování
Pokud učitel věnuje nadměrnou pozornost relativně malým přestupkům (tzn.
když přeruší svoji práci, domlouvá žákovi, vysvětluje mu, jak a proč se má
jistým způsobem chovat apod.), potvrdí žákovi, že jeho rušivé chování je účinnou metodou vynucení pozornosti. Díky této zkušenosti se zvýší odhodlání žáka se
takto chovat , kdykoliv bude mít potřebu, aby se jím učitel osobně zabýval.
- 32 -
Ignorování žádoucího chování
Chová-li se žák při výuce žádoucím způsobem, tzn. je pozorný, aktivní, hlásí
se, mluví, když je vyvolán, kooperuje s ostatními, má své věci v pořádku, doma se připravuje apod., nebo alespoň ukazuje snahu se takto chovat. Pokud učitel
považuje toto chování resp. snahu o toto chování za samozřejmou povinnost žáka a plnění povinností za něco o čem není třeba mluvit, pak začne žák dříve či
později ztrácet motivaci k tomuto chování a „ poohlédne“ se po takových formách vystupování, které lépe zajišťují pozornost učitele ( podle hesla: „když nedostanu pozitivní pozornost, tak se zkrátka postarám alespoň o negativní. Podstatné je, že na sebe upozorním“).
Zavádějící forma zadávání úkolů resp. udělování pokynů
Zda a do jaké míry žák vyplní pokyny dané učitelem závisí v prvé řadě na jeho
schopnosti je pochopit a dále na jeho ochotě akceptovat je jako závazný rámec činnosti. Na první podmínku je nutné brát ohled při obsahově-formálním
utváření pokynů k práci, druhá se vztahuje na postoj žáka k učivu a k učiteli. Pokud na ně učitel nedbá může udělat následující chyby:
- Příliš mnoho pokynů vzbuzuje v žákovi pocit, že je není možné splnit. Tím znejistí a spíše dělá chyby či na nějaký pokyn zapomene.
- Žádné pokyny, málo pokynů či pokyny všeobecně nekonkrétní vnímají žáci jako svolení k tomu, aby si dělali co chtějí.
- Příliš specifické a přesně definované pokyny určují do detailu, kdy co a jak musí žák udělat. Tím mu berou prostor pro vlastní aktivitu a rozhodování. Působí na
žáka jako rozkaz, vyvolávají často zjevný či skrytý odpor a vedou k celé paletě různých forem nežádoucího chování.
- Pokyny zadané nepřímo, tzn. bez nezbytné osobní prezence působí nezávazně. Žáci mají tendenci je nebrat vážně, neboť nezávaznost vyvolává dojem libovolnosti a vytěsňuje možné následky za nesplnění úkolu z vědomí.
- 33 -
Hodnotící vyjádření v negativním afektu
Pokud je učitel žákovým chováním silně rozzloben, snadno se stane, že
namísto aby se kriticky vyjádřil k chování, použije výroky hodnotící přímo či skrytě osobu žáka ( např. „Jsi hlupák!“ , „Takový zlobivec nám tady
chyběl!“, „Kdyby tě slyšel tvůj táta, tak by se musel stydět“ apod.). Takové
vyjádření budí v žákovi dojem nedostačivosti, otřásá v základech jeho pocitem sebehodnoty a vnitřně ho destabilizuje. Také narušuje vztah mezi učitelem a žákem. Není divu, když žák začne své pochyby kompenzovat vynucováním
pozornosti, určováním dění, odplatou či dokazováním neschopnosti. Trestání jako výchovný prostředek
Používání trestů ve výchovné praxi je považováno za problematické. Nejde o
to, vůbec na nežádoucí chování nereagovat, ale namísto potrestání nechat působit
přirozené či logické důsledky (např. nedbá-li dítě na výzvu matky vzít si rukavice,
když jde v zimě bruslit, nemusí ho za neposlušnost nikdo trestat – mráz se už postará o subjektivně nepříjemný důsledek a tím i o to, aby dítě příště samo dbalo
na oblečení přiměřené počasí). Přes veškeré námitky pedagogické teorie jsou tresty
ve školním světě používány i nadále jako snadno a rychle použitelný prostředek usměrnění žáka. Ať je již učitel odůvodňuje či ospravedlňuje jakkoliv, pokud s nimi pracuje následujícím způsobem, nepřinesou kýžený efekt a působí kontraproduktivně :
- Učitel oznámí žákovi, že ho potrestá za nežádoucí chování, ale nakonec z trestu
sejde. Opakuje-li se tato situace častěji, přestane žák dříve či později tuto hrozbu
trestu i učitele samotného brát vážně a začne si dělat co chce.
- Učitel potrestá žáka v silném afektu. Zde hrozí reálné nebezpečí, že trest je
přehnaně tvrdý anebo potrestání není tou nejvhodnější reakcí na daný přestupek.
Následkem je pocit křivdy či zraněná důstojnost, na kterou žák reaguje stažením do sebe nebo agresivitou.
- Učitel překonává svoje rozladění a nereaguje na rušivé chování až do okamžiku,
- 34 -
kdy se dostane až na hranici své frustrační tolerance. V tom okamžiku potrestá žáka i za malé a ve srovnání s dosavadními přestupky nepodstatné „vybočení
z řady“ ( Jak se říká : „ S poslední kapkou přeteče pohár“). Takovému trestu žák nerozumí, je dezorientován a cítí se být potrestán nespravedlivě. Následkem je rozhořčení a někdy touha po odplatě. Osobní nepřátelství
Pokud učitel bere rušivé chování žáka osobně, má tendenci ho interpretovat
jako záměr („to dělá naschvál, aby mě rozčílil!“) a dříve či později je jeho averze
k žákovi tak silná, že ji přímo vyzařuje. Vnímat žáka jako osobního nepřítele je sice
jasná pozice, ale do profesionální pedagogiky naprosto nepatří. Tímto přístupem si učitel jen zjednodušuje život na úkor žáka – přisoudí mu vinu za problémy a odůvodní tím nezbytnost tvrdého postupu. Výsledkem je interakce typu boje „dobrého“ učitele proti „zlému“ žákovi.
Uvedené způsoby chování učitele mají v každém případě zatěžující vliv na jeho
interakci s žákem, kterého spíše podněcují k nežádoucímu chování, než aby ho
utvrdily v tom, že je smysluplné se chovat žádoucím způsobem. Naštěstí postupuje
většina učitelů jinak a dokáže žáky získat pro chování, které je nápomocné pro splnění úkolů a dosažení cílů výuky. Toto tvrzení se opírá o fakt, že převážná část žáků stále ještě opouští školu vybavena vědomostmi a dovednostmi, které dostačují ke zvládnutí úkolů života.
Učitelé s pozitivně působícím chováním mají snahu vystupovat vůči žákům
otevřeně, konstruktivně, kooperativně a s pochopením pro jejich pocity, potřeby a pro to, co je pro ně důležité. Působí zejména na žáky v mladším školním věku jako model k napodobení a podněcují je k podobnému chování. ( Františku, přestaň konečně zlobit, nebo… )
- 35 -
3.3. Týrání dětí Tělesné týrání
Je tělesné ublížení dítěti anebo nezabránění ublížení či utrpení dítěte, včetně
úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo, že mu vědomě nebylo zabráněno.
V České republice je přibližně 50-60 dětí ročně usmrceno či utýráno k smrti, dle
odhadu jsou tisíce dětí vystaveny tělesnému týrání a statisíce dětí jsou krutě tělesně trestány.
Citové týrání
Zahrnuje takové chování dospělé osoby, které má negativní vliv na citový vývoj
dítěte a vývoj jeho chování. Citové týrání může mít formu verbálních útoků na
sebevědomí dítěte, opakované ponižování dítěte či jeho zavrhování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte,
vyvolávání situace, kdy má dítě pocit strachu, kdy je vystaveno dlouhodobé životní nejistotě způsobuje citové ublížení.
Nepřiměřené ambice dospělých členů rodiny, dysfunkce rodiny vede často ke
stálým útokům na dítě, stejně tak jako když rodiče či vychovatelé mají tendenci
udržovat rovnováhu své osobnosti na úkor dítěte. To může mít podobu podceňování,
nadávání, ignorování, sekýrování, zesměšňování, nerespektování soukromí,
odepírání pochvaly či ocenění, přehlížení, ponižování, ječení, podrážděné reakce, negativní nálepkování, zneužívání své autority k rozhodování a nepřiměřené vychvalování cizích dětí.
S jednorázovým atakem citového týrání mají zkušenosti téměř všechny děti,
rozhodující je tedy citové klima, ve kterém děti vyrůstají. Záleží na tom, zda je určité chování komunikativní normou v rodině nebo zda se jedná o selhání.
Významně nepřiměřené jsou ataky citové manipulace s dětmi formou popouzení
při řešení rozvodových sporů. Rozvod a uspořádání po rozvodu včetně svěření dítěte
- 36 -
do péče je typicky riziková situace pro expozici dětí citovým týráním. Soudy
tradičně svěřují většinu dětí do péče matek, které často brání otcům dětí ve styku s nimi. ([cit.24.4. 2005]http://www.ruzovalinka-praha.cz/formy.htm)
Kasuistické případy 1.
Matka sedmi dětí střídala nejen své životní druhy, ale i bydliště. Při posledním
stěhování zatajila své nejmladší dítě, šestiletého chlapce, kterého zavřela v kůlně a
soustavným bitím a hladověním ho přivedla do tak těžkého stavu, že dítě krátce po převozu do nemocnice zemřelo na rozsáhlý subdurální hematom (nitrolební
krvácení). Byla sice odsouzena, ale pro nové těhotenství jí byl výkon trestu přerušen a vrátila se domů, aniž by byla zajištěna ochrana zbývajících dětí, které byly ponechány v její péči. 2.
Po prověření anonymního telefonického oznámení na Linku bezpečí byl pro
trestný čin týrání svěřené osoby vzat do vazby třiapadesátiletý ředitel Zvláštní školy internátní v Olešovicích. Vyšetřováním bylo prokázáno, že svěřence bil pěstmi i
gumovou hadicí, sprchoval je ledovou vodou, tloukl jim hlavou o záchodovou mísu a dopouštěl se na nich i jiných násilností. Přitom v minulosti již byl pro obdobný
trestný čin jako ředitel jiné zvláštní školy odsouzen, přičemž mu byl uložen i trest
zákazu činnosti s mládeží a ústavní léčba. Protože však došlo k zahlazení tohoto odsouzení, nebylo ve výpisu z rejstříku trestů uvedeno. 3.
jen
V létě roku 2004 pozdě odpoledne telefonoval na fond ohrožených dětí (dále FOD) muž a rozčileně sděloval, že ve vytopených garážích na Palmovce
v Praze 8, které obývají bezdomovci, žije na hromadě odpadků a mezi potkany malá
asi dvouletá holčička, přímo ohrožená na životě i blízkostí frekventované silnice. Uvedl, že to již předešlého dne hlásil na policii a na sociální péči, ale nic se
nezměnilo. Policie si matku s dítětem sice odvezla k výslechu, ale pak obě zase přivezla zpět. Na místo se ihned vydali dva sociální asistenti FOD a se zděšením
zjistili, že oznamovatel ani trochu nepřehání. Holčička byla ve velice zuboženém
stavu, celá špinavá, promočená a pokálená, oba její údajní rodiče na mol opilí. Ihned proto asistenti zavolali policii a telefonicky informovali i orgán sociálně-právní
- 37 -
ochrany s tím, že dítě v těchto podmínkách nechat nemohou. Sociální pracovnice souhlasila s jejich návrhem, že holčičku odvezou za asistence policie do Klokánku (klokánek je zařízení podobné dětským domovům rodinného typu kam pracovníci
FOD přechodně umísťují odebrané děti). Na dotaz potvrdila, že předešlého dne jim
byl případ oznámen, ale na místě dosud nebyli. V průběhu jednání po odpadcích , na kterých dítě předtím žilo a dokonce i po opilém otci, přeběhlo několik potkanů.(zpravodaj FOD )
Systémové týrání
Druhotné ponižování je působeno tím systémem, který byl založen na pomoc a
ochranu dětí a jejich rodin. Často se v praktickém životě setkáváme s tím, že dítěti je
upřeno právo na informace (např. absence sexuální výchovy, obava informovat dítě o lékařských zákrocích, jeho pobytu v psychiatrické léčebně), situace kdy je dítě neprávem odděleno od rodičů jenom proto, že chybí servis sociální služby, který by
tuto situaci pomohl řešit, zanedbání nebo špatná péče o děti v denních zařízeních,
školách, dětských domovech (dále jen DD), ústavě, pěstounské rodině či v jiném
prostředí, ale také sem patří např. úzkost způsobená dítěti v rámci jeho kontaktu se soudem – protahování slyšení, protahování a oddalování procesu, odepření dítěti být slyšeno a vyslovit svůj názor či přání, ale také nedostatečná nebo neprofesionální
pomoc týranému dítěti a nerespektování věkových zvláštností a vývojových zákonitostí dítěte při kontaktu s ním rozhodování o jeho životě. Posledně uvedená skutečnost se bohužel v praxi často vyskytuje a nedostatečná pregraduální a
postgraduální příprava profesionálů je závažným nedostatkem současnosti, která může mít a bohužel má za následek sekundární viktimizaci dětí, které toto druhotné trauma často poškodí více než prvotní trauma.
- 38 -
Zanedbávání
Je pojímáno jako jakýkoliv nedostatek péče, který způsobuje vážnou újmu
Vývoji dítěte a nebo dítě ohrožuje. Může se jednat o zanedbávání tělesné, citové,
zanedbávání výchovy a vzdělání, péče o zdraví, ale také zanedbání ve smyslu přísunu informací apod..
V České republice existují určité komunity, kde je předpoklad určitého stupně
zanedbání. Jde především o neschopnost naplnění citových a duchovních potřeb dětí v ústavní výchově, děti podnikatelů či velmi zaneprázdněných rodičů, kteří mají
nedostatečně saturovány především sociální, duchovní a někdy i emocionální potřeby, jde o děti různých etnik žijících na území ČR a jejich vzdělávání v mateřském jazyce, děti žijících v regionech se znečištěným ovzduším, např.
v Praze, kde jsou vyčerpány jejich adaptační mechanismy na tento stres a nezbývá jim kapacita ke zvládání dalších obtížných situací, nedostatečnou osvětou rodičů
klesá péče o zubní zdraví dětí, v některých regionech děti nemají možnost volného pobytu na čerstvém vzduchu atd.
Sexuální zneužití
Je nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování.
Zahrnuje jakékoliv pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče nebo kýmkoliv, kdo dítě zneužívá. Takovou osobou může být rodič, příbuzný, přítel, odborný či dobrovolný pracovník nebo cizí osoba. Pohlavní
zneužívání se dělí na bezdotykové a dotykové. Bezdotykové zneužívání např.
zahrnuje setkání s exhibicionisty a účast na sexuálních aktivitách, kde nedochází k žádnému
tělesnému
kontaktu,
např.
vystavování
dítěte
pornografickým
videozáznamům. Dotykové zneužití je takové, kde dochází k pohlavnímu kontaktu, včetně laskání, pohlavnímu styku orálnímu nebo análnímu pohlavnímu styku.
Na základě retrospektivních studií byla identifikována skutečnost, že přibližně
10 % mužů a 15 % žen bylo v ČR v dětství sexuálně zneužito kontaktní formou.
- 39 -
Dívky jsou mnohem častěji sexuálně zneužívány osobou opačného pohlaví
z okruhu blízkých lidí a ke zneužívání dochází opakovaně, zatímco chlapci jsou
častěji předmětem homosexuálního ataku ze strany cizí osoby, které tudíž bývá
jednorázové. Velká skupina souboru uvedla kontakt s exhibicionistou a expozici pornografií.
Domácí násilí
Domácím násilím můžeme nazvat všechny předchozí formy násilí. Kromě nich
jsou tu ještě další dvě formy. Jde o situace kdy dítě je v roli svědka vystaveno partnerskému – rodičovskému násilí anebo se samo na svých rodičích dopouští.
Komerční zneužívání dětí
Komerční zneužívání dětí má tři formy - dětská prostituce
- dětská pornografie
- obchodování s dětmi Dětská prostituce
Je definována jako zjednání nebo nabízení služeb dítěte k provádění sexuálních
aktů za peníze nebo jinou odměnu.
V ČR dětská prostituce existuje, objevila se v posledních letech, kdy překvapila
všechny evropské země, ve kterých se také objevila. Ve velkých městech se častěji setkáme s chlapeckou prostitucí a v příhraničních regionech s dívčí ( odhadovaný
průměrný věk dětské prostituce je 16-17 let). Ojediněle byly zaznamenány případy, kdy rodiče sami nabízeli k prodeji své dítě ve věku předškolním nebo mladším školním. V této souvislosti je významné zmínit rizikovou skupinu dětí a mladistvých dospělých, kterými jsou vedle dětí ohrožených násilím ( zanedbáním, sexuálním zneužitím ) děti zdravotně postižené.
- 40 Dětská pornografie
Existuje obrazová a zvuková. Je definována jako zobrazování dítěte při
výslovně sexuální činnosti, skutečné nebo simulované nebo vystavování pohlavních orgánů
pro sexuální uspokojení uživatele. Zahrnuje výrobu, rozšiřování nebo
používání takového materiálu.
Ač je výroba a distribuce dětské pornografie v ČR trestná, vyrábí se různé
kategorie a k distribuci se nabízí na řadě lehce přístupných míst. Specifický
problém představuje dětská pornografie na internetu. V souvislosti s tím je třeba
upozornit na absenci takových technologických postupů, které budou takové
stránky vyhledávat a blokovat minimálně v těch PC, kterými budou vybaveny školy, zájmové kroužky a internetové kavárny,které jsou dětmi hojně navštěvovány. Obchodování s dětmi
Touto činností rozumíme jakoukoliv aktivitu zahrnující získávání dětí za
účelem sexuálního vykořisťování jakýmikoliv prostředky : „ únos, prodej, nákup,
poskytnutí
útulku,
fingované
domácí
práce,
nabídka
brigád,
stáže
apod.“.Významným rizikem je chudoba a děti ulice, ale také internet zprostředkovávající rozmanité formy komunikace a nabídek.
3.4. Šikanování Děti bývají často obětí šikanování. Šikanování je forma patologické agrese, je
projevem poruchy sociálního zdraví.Šikana je chování jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit ho a zastrašovat. Je to cílené a opakované užití násilí jedincem vůči
- 41 -
jinému jedinci či skupině dětí, kteří se neumí nebo nemohou bránit. Dítě může být
předmětem šikanování ze strany rodiče, učitele nebo jiné dospělé autority anebo ze strany svých vrstevníků. Následky krutého šikanování jsou na vývoj dítěte stejně zhoubné jako následky týrání či sexuálního zneužití.
K šikanování dojde v takové skupině dětí, kde je vysoká tolerance k násilí,
chybí silná pozitivní osobnost dětí, dospělý nerozeznal úvodní varovné signály a ve
skupině jsou přítomny potencionální agresor a potencionální oběť. Dítě, které šikanuje bývá samo často v hloubi duše nešťastné, hluboce se mu něčeho nedostává, bývá silně zakomplexované a proto má strach, že bude odhaleno jeho nízké sebepojetí a na svoji ochranu je ochotno udělat cokoliv. Tedy i šikanování, jehož mechanismem se zbaví svého strachu tím, že ho předá své oběti a tak pociťuje silné
zadostiučinění, že se ho oběť bojí. To znamená, že oběť nevystoupí a neodkryje jeho slabiny. Obětí často bývá dítě odlišné, často „kvalitní“, slušné. Typické pro něho je,
že se neumí bránit bezdůvodné agresi. Šikana je surový a sprostý atak agrese, pro
který se oběť obává vyhledat pomoc a opakovanému ataku agrese čelí sama, často dlouhou dobu, kdy ztrácí kamarády a příznivce.
Rozeznáváme 5 stupňů vývoje šikany:
1.stupeň – zrod ostrakismu
Jde o mírné ,převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře
– je neoblíbený a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním ,
pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet „drobné“legrácky apod.
Tato situace je již zárodečnou podobou šikanování a obsahuje riziko dalšího
negativního vývoje.
2.stupeň – fyzická agrese a přitvrzování manipulace
Dvě nejčastější příčiny díky kterým může ostrakismus přerůst do dalšího stadia
šikanování:
- V náročných situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci
- 42 -
instinktivně sloužit jako ventil. To znamená, že spolužáci si na nich
odreagovávají své nepříjemné pocity např. z očekávané písemné práce,
z konfliktu s učitelem nebo prostě jen z toho, že chození do školy je obtěžuje.
- V jedné třídě se sejde několik výrazně agresivních asociálních jedinců a
v rámci své „přirozenosti“ od samého počátku používají násilí pro uspokojování
svých potřeb. V tomto případě je v popředí krajně nepříznivá konstelace žáků.
Zážitek, jak chutná moc, když biji a týrám někoho slabého a ustrašeného, může vyvolat u disponovaných jedinců prolomení posledních zábran – začínají své agresivní chování opakovat.
3. stupeň – klíčový moment - vytvoření jádra
Vytvoří se skupinka agresorů „úderné jádro“. Tito šiřitelé „viru“ začnou
spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti. V počátku se stávají
jejich oběťmi ti, kteří jsou už osvědčeným objektem ostrakizování. Jde o žáky, kteří jsou v hierarchii nejníže , tedy ti „slabí“.
4. stupeň – většina přijímá normy agresorů
V případě, že není ve skupině silná pozitivní podskupina, činnost jádra agresorů
může bez odporu pokračovat. Normy agresorů jsou přijaty většinou a stanou se
nepsaným zákonem. V této době získá neformální tlak ke konformitě novou dynamiku a málokdo se mu dokáže postavit. Následkem toho dojde ve skupině k šokující proměně. Je to něco podobného, jako když virus přemůže buňku a plně ji
ovládne. Buňka zůstává navenek zachována, avšak místo aby organismus
podporovala, zevnitř ho rozkládá. I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě – aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají přitom uspokojení. 5. stupeň – totalita neboli dokonalá šikana
Je posledním stádiem nemoci. V něm jsou normy agresorů přijaty nebo
respektovány všemi, popřípadě téměř všemi členy skupiny, a dojde k plnému
- 43 -
nastolení totalitní ideologie šikanování, tzv. „stadia vykořisťování“. Jde o rozdělení žáků na dvě sorty „otrokáře a otroky“. Agresoři sami sebe označují za nadlidi, nacisty, plantážníky, krále, velkoknížata, ministry, kingy, mazáky …
A své oběti za podlidi, židy, negry, poddané, nevolníky, hulibrka, bažanty. Otrokáři využívají na otrocích všeho, co je využitelné : od materiálních hodnot (peněz a
osobních věcí) po jejich tělo, city, rozumové schopnosti, školní znalosti apod..
Důkazem moci nad těmito otroky je to, že jim otrokáři mohou způsobovat bolest, znásilňovat všemi způsoby, a oni nejsou schopni se bránit.
Agresoři, kteří ztrácejí poslední zbytky zábran a smysl pro realitu, jsou nutkáni
k opakovanému násilí. V malé skupině zcela vítězí zlo, nápadně podobné fašismu s jeho ideologií pánů a otroků. Původně neutrální nebo mírně nesouhlasící členové
skupiny se stále větším zájmem přihlížejí, případně se stále aktivněji zapojují do týrání nebo už šikanování také realizují. Brutální násilí se začíná považovat za normální, dokonce za výbornou legraci. Zbytky lidskosti jsou vytěsněny, není zde
místo pro soucit s utrpením a zcela chybí pocit viny. Neúnosnost utrpení řeší oběti únikem do nemoci, neomluvenou absencí, odchodem ze školy, pokusem o
sebevraždu, případně se zhroutí. Někdy se v důsledku brutálního fyzického násilí a těžkého zranění šikana provalí.
Tato vývojová stadia jsou pro nás velmi důležitá z hlediska vyšetřování a
následné léčby, protože každé vývojové stadium má svoje specifika. V případě, že
bychom reagovali pouze na vnější projevy a nerespektovali zvláštnosti jednotlivých
stadií, naše sebepoctivější snaha pomoci by vyzněla naprázdno a byla by spojena s rizikem, že více ublížíme, než pomůžeme.
Kasuistický případ - Nájemný vrah za 200 Kč
Po nástupu do nové školy Patrik mezi spolužáky nezapadl. Nevzali ho mezi
sebe. Zpočátku mírné psychické násilí nabralo rychle na obrátkách. Po nějaké době nastal ve vývoji šikany nečekaný zvrat. Dva starší spolužáci Karel a Miloš s ním
- 44 -
začali hrát krutou hru. Stavěli se do role kamarádů, předstírali, že ho chrání, a Patrik jim na to vděčně skočil. Ve skutečnosti si ho jenom testovali jako manipulovatelného polootroka a zdroj peněz. Jejich náklonnost obnášela i
ponižování, urážení a bití oběti. Přesto na nich Patrik visel, měl konečně kamarády.
Tento nerovnoprávný vztah se pomalu, ale jistě prohluboval. Jistotu nadvlády
agresorů nad bezmocným objektem ukazuje malá příhoda kolem prázdnin. Patrik měl zakázáno se s Karlem a Milošem stýkat. Nicméně jeden z nich přišel za ním
domů aby prarodičům oznámil, že jejich vnuk s nimi pojede na víkend. Když dědeček řekl, že mají jiný program, tak suverénně odvětil: „V žádném případě! Patrik bude poslouchat nás, ne vás.
To nejhorší se však odehrálo po prázdninách, hned na začátku školního roku.
Povedení kamarádi zatáhli Patrika do trestné činnosti. Nejdříve mu přikázali pod hrozbou zbití, aby rozbil kukátko u bytu jedné známé dívky. Tím ho dostali ještě pod větší kontrolu. Několik dní poté ho vzali s sebou na loupež v knihovně.
Všechny věci, které ukradli, si vzali pro sebe, včetně počítače. Patrik neměl nic.
Když byli pachatelé vloupání dopadeni Patrik byl spoluviníkem, který musel nést všechny následky.
Zdrcení prarodiče tomu nemohli uvěřit a snažili se rozmluvami s dětmi zjistit, co
se stalo. Nakonec došli k názoru, že Patrik byl zmanipulován a trestnou činnost nedělal ze své vlastní vůle. Navíc se situace stále vyhrocovala pachatelé měli strach, že na ně Patrik něco „práskne“. Začali mu vyhrožovat. Dokonce požádali jednoho
chlapce, aby ho fyzicky zlikvidoval za 200 Kč. Patrik se začal hrozně bát. Zhroutil se. Údajně se pokusil třikrát během krátké doby o sebevraždu.
Dědeček spolu s matkou hledali v této situaci pomoc u mnoha lidí a institucí.
Obrátili se na ředitele školy, policii, státní zastupitelství, školský úřad, MŠMT ČR,
Českou státní inspekci, psychiatra, Fond ohrožených dětí atd.. Nikde však neuspěli. Ředitel kategoricky prohlásil, že šikana na jejich škole nebyla a není.
Všechny autority, které se v případu angažovaly, verzi školy přijaly a považují
případ za uzavřený ( s tím, že matka výchovu syna nezvládla a svaluje vinu na druhé). (M. Kolář, 2001)
