VI. Emoce ve specifických populacích
Emoce v medicíně – emoce a senioři Iva Holmerová Úvod V úvodu se musím přiznat, že mi dané téma připadalo poněkud nesourodé. Jak uchopit téma emoce v medicíně s ohledem na problematiku seniorů? Byla jsem však přesvědčena, že problematika seniorů by neměla být v tomto kontextu vynechána, a když jsem si začala svou přednášku (která je východiskem této kapitoly) připravovat, uvědomovala jsem si stále více, že v naší společnosti i v naší medicíně, což spolu samozřejmě neodlučně souvisí, se emoce k seniorům skutečně vztahují, a to v mnoha aspektech, počínaje těmi společenskými až po zcela medicínské. Již samotný vztah naší společnosti k seniorům je plný emocí. Mohli jsme to sledovat například v předvolební kampani, kdy podle mého názoru nešťastný klip nejmenované strany „Řekni bábě“ využíval protiseniorského ladění naší společnosti, o němž si musíme přiznat, že existuje – a máme pro to i dostatek vědeckých důkazů, jak uvedu dále. V časové či možná i jiné koincidenci s tímto klipem byla facebooková akce teenagerů, kteří velmi svérázným způsobem vyjadřovali svůj nepřátelský postoj k seniorům nejprve parodií na slogan známého detektivního seriálu „Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné – důchodci…“, a poté i vcelku agresivní a nepřátelskou diskusí. Stárnutí společnosti je fenoménem relativně novým a zřejmě se s ním naše společnost potřebuje vyrovnat. Naše populace je v současné době nejstarší. Je starší, než byla kdykoli předtím. To však nelze považovat za negativní fenomén, protože populace zestárla díky tomu, že jsme zdravější, bohatší, a dožíváme se tedy vyššího věku. Obdobný vývoj se ostatně týká jenom některých privilegovaných společností našeho světa. Například v zemích subsaharské Afriky se naděje dožití při narození pohybuje kolem 40 let a příliš se neliší od odhadované naděje dožití lidstva od nejstarších časů až po 17. či 18. století, kdy byla pravděpodobně kolem 30 let věku.1 Teprve v 18., a zejména v 19. a 20. století nastaly vědecké, technické i společenské změny, které přinesly výrazné zlepšení zdravotního stavu a prodloužení života. Domnívám se, že je třeba se zmínit nejen o roli medicíny samotné, ale také o roli hygieny, epidemiologie a veřejného zdravotnictví v širším slova smyslu, které v tomto ohledu sehrálo v průběhu posledních minulých století významnou pozitivní roli. Proto také Evropská unie důsledně doporučuje, aby se nadále nehovořilo o stáří a stárnutí populace jako o výzvě (challenge), kterou představuje, ale jako o příležitosti (opportunity), respektive příležitostech, které přináší. Postoj naší společnosti ke stáří však vstřícný není. Stáří se obáváme a zpravidla je vnímáme negativně. Tomu nasvědčuje také náš vlastní výzkum, který uskutečnila v roce 2004 1
Austad SN: Proč stárneme. Praha: Mladá fronta, 1997.
189
VI. Emoce ve specifických populacích Česká alzheimerovská společnost. Šlo o reprezentativní šetření vzorku 502 respondentů. Tázali jsme se respondentů, jaké slovo se jim nejspíše vybaví, když se řekne stáří. Dvě třetiny respondentů (jak mužů, tak žen) uvedly nemoc. S velkým odstupem následovaly další pojmy: 40 % respondentů uvedlo jako další zkušenost, mezi 30 a 40 % skórovaly další obávané pojmy: osamělost, bezmocnost, ztráta schopností – ale také moudrost. Laskavost, vyrovnanost a nadhled byly uváděny v cca 15 %, ale radost dávalo do souvislosti se stářím pouhých 5 % respondentů. Pohled na stáří u nás tedy radostný opravdu není. Stereotypizace stáří, mýty o stáří, ageismus Ptáme-li se, jaké je stáří, neexistuje jednoznačná odpověď. Stáří může být různé a záleží na mnoha faktorech, jaké je stáří určitého člověka, jedince, osoby. Stejně tak nelze jednoznačně odpovědět na otázku, jací jsou staří lidé. Paradoxně se s touto otázkou často setkáváme. Ještě častěji se setkáváme s chybnou stereotypizací stáří. Uvedu některé stereotypy či mýty o stáří, a to bez nároku, že tento seznam bude vyčerpávající. Pravděpodobně každý z nás bude po zamyšlení schopen některé další stereotypy přidat. Jeden z nich jsem v podstatě zmínila již v předchozím textu, je to mylné mínění, že staří lidé jsou v podstatě stejní. Dalším stereotypem, se kterým se setkáváme velmi často, a to bohužel zejména v proklamacích našich politiků, ale i v médiích, je nazývání starších lidí důchodci. Pojem důchodce označuje pouze jednu stránku života člověka, skutečnost, že přijímá či jsou mu přidělovány celospolečenské prostředky prostřednictvím důchodu. Toto nálepkování je podle mého názoru velmi škodlivé, protože označením důchodce jsou do pozadí potlačovány další důležité role, které člověk zastával či zastává ve společnosti, rodině, obci a podobně. Z praxe vím, že právě toto označení nesou starší lidé velmi nelibě, a to tím spíše, že jde o jakési „oficiální“ označení, znějící dokonce „starobní důchodce“, které je provází celým životem a prakticky všemi úředními akty v době po odchodu do důchodu. Zažívají tak situaci, kdy pracně budovaný status celého jejich dosavadního života je nahrazen jakýmsi univerzálním statusem důchodce. Veškeré diskuse ohledně nedostatku prostředků na důchody, a to včetně často velmi nevybíravé až nehorázné rétoriky našich politických představitelů, tak vedou k ještě větší frustraci starších lidí z této situace. Další stereotypní představou o stáří je ztotožnění stáří s nemocí a nemohoucností, které je u nás bohužel také velmi časté, jak jsme ostatně ukázali i v našem výše uvedeném výzkumu. S tím úzce souvisí opět politická rétorika a různé rádoby proseniorské proklamace, které lze stručně shrnout do věty „přibývá nám důchodců, postavíme ústavy pro důchodce“. Těžko říci, který z mýtů o stáří je nejškodlivější, mně osobně se nejméně líbí právě tento. Opět jde o hluboký omyl, který obraz stáří v naší společnosti poškozuje. Staří lidé v naprosté většině nepotřebují ústavy, ale potřebují normální a kvalitní život stejně tak jako všichni ostatní občané. V určitých situacích potřebují starší lidé pomoc obdobně jako všichni ostatní. Tyto situace jsou ve stáří častější. Vzhledem k tomu, že stáří je závěrečnou fází lidského života 190
VI. Emoce ve specifických populacích a vzhledem k tomu, že dosud umíráme zpravidla v důsledku nemocí, je potřeba zdravotní péče v tomto věku vyšší. Neměli bychom však zapomínat na to, že mnoho onemocnění je léčitelných i v pokročilém věku, klinický obraz je však ve stáří jiný; pokud je ale onemocnění léčitelné, měla by být dána lidem šance na léčení bez ohledu na věk. Neměli bychom tedy pouze z důvodu vysokého věku odsouvat starší pacienty na jakási následná lůžka druhé kategorie, kde nebudou řádně léčeni ani rehabilitováni. Že se to tak u nás děje, dokazují i údaje zdravotních pojišťoven ukazující, že v nejvyšších decenniích lidského života klesají průměrné náklady na léčbu a rehabilitaci. Že na tom společnost neušetří, je zřejmé, protože takto „ušetřené“ peníze se mnohdy zbytečně vydají na dlouhodobou či sociální péči, kterou navíc pacient stráví v nedobré kvalitě života, jež mohla být daleko lepší, pokud by byl řádně léčen a rehabilitován. Tato situace je podle mého názoru velkou výzvou pro moderní medicínu a také pro to, aby alespoň při velkých nemocnicích vznikala akutní geriatrická oddělení, která jsou schopna reagovat na potřeby starších pacientů v situacích akutního zhoršení stavu v terénu stařecké křehkosti a multimorbidity. Mýtus o nemoci a nemohoucnosti navíc velmi úzce souvisí s mýtem o homogennosti seniorské populace a navádí k myšlence, že všichni starší lidé jsou nemocní a bezmocní. Tak tomu zdaleka není. Kromě dalších stereotypů, například ošklivosti, šedivosti a neatraktivnosti stáří či názoru, že staří lidé jsou neproduktivní, bez programu a už se ničemu nenaučí, existuje například vcelku kuriózní představa, že staří lidé jsou politováníhodní, se kterou se opakovaně setkávám v nejrůznějších situacích: například předvánoční pořad, který chce oslovit zejména všechny ty hodné „dědečky a babičky“, kteří jsou o Vánocích sami. Co ty chudinky babičky, za kterými do nemocnice nikdo nepřijde. Zpravidla si dávám záležet na tom, abych příslušnému či příslušné vysvětlila, že staří lidé jsou normální dospělí lidé, že i ti, kteří nemají rodinu, nemusejí být osamělí, protože si dokázali vypěstovat a vybudovat přátelské vztahy, a že naopak někteří staří lidé jsou sami proto, že si své vztahy nevybudovali. I takoví jsou staří lidé. Je tomu tak proto, že stáří je prostě normální a staří lidé jsou různí stejně tak (či více než) jiné věkové skupiny. Výše uvedené označení „dědečkové a babičky“ souvisí s fenoménem, kterému říkáme „elderspeak“. Jde o specifickou formu ageismu, neúcty a diskriminace starších lidí: například o oslovování křestním jménem, které v našich kulturních podmínkách není u cizích dospělých lidí obvyklé, dokonce i o tykání nebo oslovování „babi, babičko“ atd., dále o používání zdrobnělin, pitvoření a litování, dětinské chování ke starým lidem. S elderspeakem se setkáme i v médiích, například: „Podle odborníků jsou největší šancí pro důchodce při jejich orientaci v současném dění příbuzní, kterým věří. Ti je musí upozornit na nebezpečí, která jim od neznámých lidí hrozí, a neustále jim opakovat, že nesmějí otvírat nikomu neznámému.“ Psycholog: starší lidé jsou důvěřiví, MF DNES 6. 4. 2004. Podobnost tohoto poučení se známým pohádkovým „kůzlátka, kůzlátka, nikomu neotvírejte vrátka“ je tu více než zřejmá. Na stereotypizaci stárnutí, která se objevuje v médiích, upozorňuje i Doporučení zmocněnce vlády pro lidská práva a Výboru proti diskriminaci Rady vlády pro lidská práva, které 191
VI. Emoce ve specifických populacích bylo vydáno ke Světovému dni proti násilí na starých lidech, 15. 6. 2010. Zmocněnec pro lidská práva Michael Kocáb v úvodu k tomuto materiálu, ze kterého jsem převzala i výše uvedený citát, říká: „Vyšší věk jednajících je bohužel často tím, co činí v médiích událost zajímavější, kurióznější, vhodnější pro zveřejnění – a to je ageismus. Nevhodně zpracované téma ale může přispívat k diskriminaci a sociální exkluzi seniorů. Je potřeba vnímat jako pozitivní, že senioři jsou ve většině případů aktivní lidé, což přispívá k dlouhověkosti naší společnosti.“ Zpráva upozorňuje na skutečnost, že „v českých médiích rezonuje stereotyp seniorů jako starých, vrásčitých, nemocných, osamělých, neaktivních, nepřizpůsobivých, nemoderních, mrzutých, případně pomalých, nemohoucích, vyžadujících péči, zapáchajících a chudých. Řada sdělení odráží stereotypní předpoklad, že senioři nemají žádné zájmy a aktivity, peníze ani sexuální život.“ Jako jeden z neblahých příkladů je uvedeno následující sdělení: „…Pravdou ale současně je, že přibývá i agresivity ze strany důchodců, kteří se v rychle vyvíjející a měnící společnosti cítí ostrakizování a jsou pak útoční. Navíc se lidé dožívají vyššího věku v lepší fyzické i psychické kondici, takže mohou zůstávat na dráze zločinu déle.“ Novinky.cz 5. 4. 2010. S politováníhodností stáří souvisí také politováníhodnost gerontologie, geriatrie a geriatrů a gerontologů samotných. Často slýcháváme, že děláme „záslužnou činnost“ (rozuměj takovou, kterou by jiní z mnoha různých důvodů nedělali). Zpravidla se snažím vysvětlit, že mě moje práce baví. Pocit, že má smysl, a setkání s mnoha vzácnými lidmi, jsou přidanou hodnotou. Navíc jsem si tu práci zvolila sama, a to zcela svobodně. Je však pravdou, že s postupem času se začínám domnívat, že na politováníhodnosti geriatrie a gerontologie možná i něco je. Myslím, že je všeobecně známo, že geriatrická zařízení jsou stále v hierarchii zdravotnických služeb na jednom z posledních míst, že dokonce v rámci určité „reformy“ zdravotní péče byla snaha tento obor zcela v rámci zdravotnictví zrušit. Tato situace souvisí velmi pravděpodobně zejména se dvěma faktory: prvním je nepopularita a vytlačování problému stáří jako takového – a to i ze systému zdravotnických služeb, které jsou orientované na heroickou a zachraňující medicínu, eventuálně ekonomicky lukrativní činnosti. Vytlačení geriatrie na okraj je tedy jen dalším projevem ageismu, a to tentokrát zcela systémovým – v systému zdravotní péče. Druhým faktorem jsou také osobnostní rysy geriatrů a gerontologů. K medicíně stáří je zapotřebí přistupovat s pokorou, heroické výkony a péče orientovaná na výkon tu mají jen limitovanou cenu. Tato pokora a skromnost jsou však ve „volné soutěži“ s ostatními lékařskými obory zcela jasnou a zřejmou nevýhodou. Dalším stereotypem o stáří je představa redukovaných, minimálních či nulových potřeb starších lidí. Zde je zapotřebí podotknout, že za tuto situaci si staří lidé do značné míry mohou sami svou skromností a úsporností, ochotou předávat své prostředky a statky spíše generacím mladším. Výsledkem této nízké spotřeby a poptávky je nedostatečná nabídka zboží a služeb, které by lépe vyhovovaly právě seniorům, a to v přiměřené kvalitě. Tato skutečnost se týká i služeb zdravotnických a sociálních. Domnívám se, že ve velmi blízké době dojde k významné generační změně s tzv. generací baby-boomers, silných poválečných ročníků lidí, kteří budou již lépe umět prosazovat své zájmy než generace předchozí. 192
VI. Emoce ve specifických populacích Výše uvedené postoje, které ve svých důsledcích poškozují seniory, lze shrnout pod pojem ageismus – jde o diskriminaci z důvodu věku, která je v Evropě dokonce nejčastějším důvodem diskriminace. Nejčastěji o tom vypovídají lidé v Maďarsku, dále v České republice, Nizozemsku a na Slovensku, nejméně v Irsku a Dánsku (dle nedávno provedené evropské studie)2. Existenci ageismu v Česku potvrzují vědecké studie. Například práce Lucie Vidovićové a Ladislava Rabušice z roku 2005 poukazuje, že osobní zážitek diskriminace na základě věku a pohlaví narůstá s věkem respondentů a u nejstarších lidí dosahuje až 25 %. Také oni prokázali, že osobní zážitek diskriminace (znevýhodnění) nebo nefér chování je v České republice nejčastější na základě věku (18,3 %), dále na základě pohlaví (10,5 %), zdravotního stavu (6,1 %), náboženského cítění (2,2 %), etnicity (1,6 %), sexuální orientace (0,7 %). V roce 2007 se tito autoři zabývali problematikou ageismu a demografické paniky (nepřiměřeně akcentované reakce společnosti na skutečnost stárnutí). Prokázali na reprezentativním vzorku naší populace, že například 43 % lidí souhlasí s výrokem: „Starších lidí přibývá, měli by mít omezenou možnost vstupovat do politiky, aby nemohli tolik ovlivňovat dění ve společnosti.“ Čtyřicet procent lidí se domnívá, že „starší lidé si pořád na něco stěžují, a přitom se mají docela dobře“ a 22 % lidí se domnívá, že „hodně starších lidí si užívá spokojeného života, zatímco mladší lidé na ně musí pracovat.“ Konečně 15 % lidí si myslí, že „bohaté finanční dávky, jaké dostávají starší lidé, ubírají ze státní pokladny peníze, které by měly být poskytnuty mladším.“ Přestože jsou výsledky alarmující, mohly by být zřejmě ještě horší… Pokud však srovnáme ageismus u nás a v jiných zemích, je to srovnání opravdu málo lichotivé. Co si myslí Evropané o starších lidech? Na otázku, zda jsou lidé starší 70 let břemenem společnosti, odpovědělo (ve výše uvedeném evropském projektu) pozitivně značné procento lidí a nejvíce jich bylo právě v České republice. Autorem slova ageismus je profesor Robert Butler, který za svou knihu „Why Survive? Being Old in America“ získal v roce 1976 Pullitzerovu cenu. Byl zakladatelem oddělení geriatrie při Mount Sinai School of Medicine a National Institute on Ageing. Prosazoval strategii aktivního a „produktivního“ stárnutí, a to jak svou činností, tak svým životem. Profesor Robert Butler intenzivně pracoval do svých 83 let, a to až do posledních dní svého života. Ještě 18. května loňského roku mi přišel e-mail upozorňující i ostatní kolegy z mezinárodní sítě Longevity center na článek, který Bob napsal pro The Washington Times. Také proto byla zpráva o jeho smrti v létě loňského roku tak nečekaná. Heterogennost seniorské populace Seniorská populace je populací heterogenní, troufám si říci, že je to více heterogenní populace než populace jiných věkových skupin, a to z mnoha různých úhlů pohledu. Kalendářní 2
W. van den Heuvel: Dignity of Frail Old, 5. září 2010, Bergen.
193
VI. Emoce ve specifických populacích stáří lze rozdělit na mladší seniorský věk, kterým rozumíme zpravidla věk 65–74 let, kdy dominuje zejména problematika skončení dosavadní hlavní pracovní aktivity a (úspěšného či méně úspěšného) odchodu do důchodu, respektive penzionování, ale také způsob trávení volného času, seberealizace, často učení a studium i další aktivity včetně zaměstnání, ať již na plný či částečný pracovní úvazek. Věkem 75–84 let rozumíme zpravidla tzv. starší seniorský věk, kdy již nabývá na významu problematika zdravotního stavu a kondice, tolerance zátěže a v případě nemoci z lékařského pohledu je to pak vyšší pravděpodobnost specifického stonání, respektive stonání v situaci multimorbidity a křehkosti. Věkem 85 let a starším rozumíme nejstarší seniorský věk (oldest old) a tzv. dlouhověkost, o které hovoříme u věku nad 90 let. V této životní etapě nabývá na významu problematika soběstačnosti, která je již zpravidla omezena alespoň v některých aktivitách, a zabezpečenosti, tedy komplexu služeb, který umožňuje co nejméně závislý a co nejvíce kvalitní život. Výše uvedená etapizace stáří a stručná charakteristika jednotlivých etap odpovídá typickým či průměrným situacím, od kterých se individuální situace mohou velmi odlišovat. S ohledem na zdravotní stav a kondici a z toho plynoucí soběstačnost a autonomii lze využít následující škály: elitní senioři, sem patří ti, kteří svou duševní či tělesnou výkonností a úspěšností vysoce přesahují průměr své věkové kategorie, dále následuje skupina seniorů aktivních, autonomních, soběstačných, křehkých, a teprve posledním stupněm celé škály jsou senioři závislí, kteří potřebují komplex zdravotnických a sociálních služeb. Etnocentrický pohled na seniory V naší společnosti hovoříme o seniorech jako o někom jiném, z vlastního etnocentrického pohledu společnosti, která je tímto vnímá jako prapodivný a cizí element: jsou to „oni“, tedy senioři a důchodci, pro něž existuje reklama jen na bolesti kloubů, přilepení zubních protéz, pravidelnou stolici či prostatické potíže. Ti, které zpravodajský obraz i našich veřejnoprávních medií představuje jako důchodce, na které nemáme peníze, jako zpravidla naivní oběti trestných činů či jako kuriozity. Mediální obraz „o nich“ je pak směsí nejrůznějších mýtů, nepřesností, nepravd a mystifikací. Těch, „o nichž“ naši politikové hovoří v intencích „postavíme jim ústavy“, nebude „pro ně“ na důchody. Často v dobré snaze se „pro ně“ pořádají různé akce i zábavy, leckdy dětinského charakteru. Tento etnocentrický pohled vidí seniory tak, jak kdysi badatelé popisovali cizí a neznámé populace exotických zemí, protože nedokázali přijmout, pochopit či se smířit s tím, že tito lidé jsou v podstatě stejní jako my ostatní. Ze seniorů v naší společnosti se tak paradoxně stávají jacísi nevítaní „oni“, zatímco úspěch, moc a popularita se zpravidla jako obraz seniora neprezentují, alespoň ne v médiích, přestože mezi nejčastěji mediálně viditelné seniory patří papež, prezident, předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, ale také Helena Vondráčková či Karel Gott a mnoho dalších. Domnívám se, že stáří je stavem normální dospělosti a starší lidi je zapotřebí respektovat jako dospělé a autonomní jedince, a to i v situaci závažného one194
VI. Emoce ve specifických populacích mocnění a omezené soběstačnosti. Pojmu senior je zapotřebí rozumět v jeho původním smyslu, tedy jako pojmu, který označuje někoho, kdo je starší než někdo jiný, obdobně jako junior je mladší než někdo jiný (v rodině, ve společnosti). Senioři nejsou prapodivné entity, ale jsme to my: v naší vlastní blízké či vzdálenější budoucnosti, v našem blízkém okolí a vztazích, naši kolegové, přátelé či nepřátelé, lidé s různými a pestrými rolemi, osudy a názory. Starší lidé jsou důležitým zdrojem společnosti, to je skutečnost, kterou si v současné době stále relativně málo uvědomujeme. Například jeden z projektů zabývajících se duševním kapitálem ve Foresight Programme (program zabývající se potenciálně velkými výzvami budoucnosti) ve Velké Británii poukázal na skutečnost, že duševní potenciál starších lidí je jedním z velice významných a dosud málo využívaných zdrojů společnosti. Jaký bude a jak se bude vyvíjet zdravotní stav naší stárnoucí populace? Tuto situaci v principu řeší několik teorií. Nejznámější z nich je optimistická Friesova teorie „komprese morbidity“, která předpokládá, že dysabilita a nemocnost budou „komprimovány“ do vyššího věku a že bude tak delší celkové dožití provázeno také významně delším zdravým dožitím. Naopak jiné teorie přepokládají, že delší dožití je do značné míry způsobeno snížením smrtnosti závažných onemocnění, a to více než snížením jejich prevalence/incidence. V důsledku toho by se zvýšila morbidita a dysabilita (nemohoucnost) způsobená těmito onemocněními, což by způsobilo naopak „expanzi morbidity“. Já se osobně domnívám, že dojde spíše (jak to předpokládá například Mantonova teorie) k „dynamické rovnováze“ v důsledku vzájemné kompenzace dvou trendů, a to jak snížením smrtnosti onemocnění vedoucím k zvýšení prevalence dysability, tak snížením prevalence a incidence chronických onemocnění, vedoucím k zlepšení zdravotního stavu. Dosud dostupná data nepotvrzují v podstatě žádnou z výše uvedených teorií. Narůstá výskyt některých onemocnění (demence, muskuloskeletální onemocnění) a klesá prevalence jiných, zejména kardiovaskulárních a respiračních. Můžeme se tak domnívat, že se zdraví bude zlepšovat i nadále (což potvrzují příznivé trendy zdravého dožití – healthy life expectancy), ale toto zlepšení se nemusí týkat všech onemocnění, respektive některých se nemusí týkat vůbec. Některá onemocnění, pravděpodobně zejména onemocnění neurodegenerativní, tak budou nabývat na významu a mohou představovat v budoucnu zvláště závažný problém. Onemocnění, která byla ještě počátkem 20. století považována za onemocnění vzácná, protože přicházela až ve vyšším věku (zejména onemocnění neurodegenerativní, z nichž jmenujme Alzheimerovu chorobu), se stala onemocněními častými právě s nárůstem počtu lidí vyššího věku. Australský neuropsycholog Henry Brodaty výstižně charakterizoval tento vývoj na konferenci francouzského předsednictví Evropské unie v prosinci 2008, když hovořil o tom, že zatímco byla medicína až do poloviny 20. století konfrontována zejména s infekčními onemocněními, v druhé polovině 20. století to byla zejména onemocnění kardiovaskulární a onkologická a v tomto století budeme řešit zejména problematiku neurodegenerativních onemocnění. 195
VI. Emoce ve specifických populacích Kromě toho naroste význam chronických onemocnění a komplexních zdravotních problémů a syndromů, jak to formulovala Mary Tinettiová, významná osobnost světové geriatrie a ředitelka geriatrických programů Yale School of Medicine, New Haven, Connecticut, USA3: „Čas dospěl k odvržení chorob jako středobodu zdravotní péče. V kontextu změny spektra zdravotních problémů, komplexní provázanosti biologických a nebiologických faktorů, stárnutí populace a interindividuální variability zdravotních priorit se jeví zdravotní péče soustředěná na rozpoznávání a léčení jednotlivých chorob přinejlepším jako zastaralá a přinejhorším jako škodlivá. Primární orientace na nemoc může neúmyslně vést k léčení jednou nadměrnému, jednou nedostatečnému a jindy jinak nevhodnému“. Medicína 21. století bude samozřejmě pokračovat ve svém vývoji vědecké, úspěšné, heroické disciplíny, a to zejména ve své akutní oblasti. Pacienti těchto oborů však již nebudou nadále představovat (a v současné době již ani nepředstavují) absolutní většinu pacientů, klientů a konzumentů zdravotní péče. Jaké budou tedy další pravděpodobné výzvy a příležitosti související se stárnutím populace? Stav geriatrického pacienta zpravidla nelze charakterizovat pouze souborem diagnóz, jak je to dosud ve zdravotnictví obvyklé. Dva pacienti se stejným souborem diagnóz mohou být ve zcela odlišném stavu soběstačnosti a autonomie. Proto klademe důraz nikoli na jednotlivé diagnózy, ale na komplexní geriatrické syndromy a na zvláštnosti onemocnění ve stáří, kdy dominuje multimorbidita, odlišný průběh onemocnění a jejich atypický klinický obraz, selhávání nejkřehčího orgánu, specificky geriatrické komplikace (rychlý rozvoj imobilizačního syndromu, delirium), kaskádový, dominový efekt a řetězce komplikací, převaha nespecifických symptomů (zhoršení celkového stavu, zhoršení mobility, únava, apatie), nedostatečná signalizace změn a potřeb, souvislost a vzájemná podmíněnost zdravotní a sociální problematiky. Klíčovým geriatrickým syndromem se v posledních letech stala geriatrická křehkost (frailty), a to z pohledu koncepčního, klinického i výzkumného. Dle Kalvacha jde pravděpodobně o východisko k pochopení problematiky a specifičnosti geriatrických pacientů i povahy geriatrických intervencí. Je to stav nízké a progresivně se zhoršující úrovně zdraví pacientů vysokého věku, který je multikauzálně podmíněn a charakterizován multisystémovými funkčními deficity, celkovým zhoršováním stavu a postupným zhoršováním soběstačnosti. Dále se vyznačuje výrazně zvýšeným a narůstajícím rizikem opakovaných dekompenzací zdravotního a funkčního stavu. Pojetí geriatrických syndromů je komplexnější než obvyklé pojetí syndromů v medicíně, kde často představují pouhou množinu symptomů způsobených jednou společnou příčinou. Geriatrické syndromy jsou naopak multikauzální, dochází k vzájemnému ovlivnění biologických, psychologických, sociálních a dalších faktorů, takže jejich vymezení není tak jasné a zřetelné, jako je tomu u syndromů klinických. Významnou součástí geriatrických syndromů je deprese, která velmi úzce souvisí s mnoha dalšími funkcemi, soběstačností a kvalitou života starších pacientů. Podrobnější diskuse na toto téma je však již nad rámec možností a rozsahu této kapitoly. 3
Citováno z: Kalvach Z. et al: Geriatrické syndromy a geriatrický pacient, Praha, Grada 2008.
196
VI. Emoce ve specifických populacích Závěr Na závěr si dovolím připomenout zhodnocení situace a prognózy naší stárnoucí populace, jak ji v roce 1994 na semináři v Edinburghu prezentoval skotský kolega geriatr dr. Kenny. Tehdy mi to připadalo poněkud cynické, ale s postupem času zjišťuji, že to bylo spíše předvídavě realistické. „Milí kolegové, 8 % seniorů v populaci nepředstavuje žádný problém ani zvláštní potřebu. Při 10 % je zapotřebí vytvořit a přizpůsobit některé služby a při 12 % je třeba služby lépe koordinovat. Pokud u nás žije 14 % seniorů, někteří hovoří o problému s ohledem na zajištění zdravotní a sociální péče. Při 16 % seniorů začneme uvažovat o eutanazii (zde musím podotknout, že výrazná diskuse, a to i na politické úrovni v České republice, předběhla tuto prognózu o celé jedno procento – tedy v době, kdy u nás žilo necelých 15 % seniorů). Při 18 % budeme legalizovat eutanazii. Ale pozor, kolegové, až bude 20 % seniorů v populaci – to bude právě ta doba, kdy budeme staří my sami.“
197
