Kázání – Víra a emoce
Neděle 21.11.2010
Ev.Jana 12.kapitola 1
Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých.
2
Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu.
3
Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy.
Dům se naplnil vůní té masti. 4Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: 5„Proč 6
nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. 7Ježíš řekl: „Nech 8
9
ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého 10
11
vzkřísil z mrtvých. Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara; neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše.
Významnou část naší osobnosti tvoří emoce, city. Někdy se rozhorlíme kvůli maličkosti, jindy zjihneme po prvních taktech tklivé melodie. Příčinou jsou emoce a naše schopnost je ovládnout. Emoce nás provázejí celý život, měli bychom se je snažit ovládat, rozhodně se jich ale nemůžeme zbavit. Dalo by se to přirovnat k magnetu a k jeho magnetickému poli. Magnet jsme my – naše osobnost a emoce jsou ty siločáry, které vyzařujeme. Naše emoce prokazatelně působí na naše okolí a dovedou ho ovlivnit a polarizovat.
Emoce mohou být kladné (očekávání, překvapení, radost, důvěra) nebo záporné (strach, hněv, smutek, znechucení). A jsou – jak dobře víte - velice rychle přenosné na naše okolí. Na druhou stranu jsou to právě emoce, co dává našemu životu náboj. Bez emocí bychom byli jen nudní roboti. … Vnímám ten dnešní příběh z Janova evangelia především jako příběh emocí. Jsou tam jistě i zajímavá věroučná témata, ale emoce v něm převládají. A pak je tady ještě jedna citlivá věc, kterou se dnešní text zabývá a to jsou peníze, majetek, bohatství nebo – nahlédnuto z druhé strany - chudoba.
S trochou nadsázky bych ale i toto téma přidal k emocím. Jak totiž se kdosi chytře poznamenal: „Víte, kde se nachází váš nejcitlivější nerv ?“ – Přece ve vaší peněžence…
Podle tradice byl Lazar oním bohatým mladíkem, kterému Ježíš v evangeliu Lukáše říká: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ Ale i kdyby to Lazar přímo nebyl, rozhodně patřil do stejné skupiny lidí, mladých, bohatých a zbožných. Pozn. Takových ale v žádné době opravdu moc není, takže tím mladíkem skutečně mohl být Lazar ☺ … Lazar a jeho starší sestry Marta a Marie spolu s jejich domem - vytvářeli pro Pána Ježíše a jeho učedlníky materiální zázemí. Betánie byla kousek od Jeruzaléma (asi jako Františkovy Lázně od Chebu). A kdykoliv Ježíš v Jeruzalémě pobýval, rád přijal pohostinnost jejich domu. Postupem času si tak Pán Ježíš vybudoval k celé rodině silný citový vztah.
My víme, že Pán Ježíš miloval a miluje všechny lidi, bez rozdílu – chudé, bohaté, černé, bílé… Přesto je v 11.kapitole Janova evangelia (5.verš) zvláště zdůrazněno: Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.
Tak to je první důvod, proč se v dnešním příběhu tak zřetelně projevují emoce. Druhým důvodem je pak velice čerstvá událost smrti a vzkříšení Lazara. Čteme o tom v té předchozí 11.kapitole a opět tam více než kdekoliv jinde vidíme, že Ježíš byl jedním z nás, a že měl city, že měl své radosti, ale i svá trápení. Zpráva o Lazarově nemoci a později i smrti, pro něj ale byla ale zároveň také zkouškou, zda více naslouchá svým citům nebo Božímu vedení. Nedávno jsme v rodině měli pohřeb a tak mám v živé paměti jak je to emotivní záležitost. A to nejen ve vztahu k zesnulému. Snad ještě víc se taková událost dotkne vzájemných vztahů mezi pozůstalými. … A co teprve vzkříšení – jaký to musel být úlek, údiv a pak ta radost ! A tohle všechno je v našem příběhu stále živé. Stalo se to docela nedávno a ohromilo to celé zástupy. Lidé jsou fascinovaní, nadšení. Ježíš ale dobře ví, že jen na těchto kladných emocích se nedá stavět, že přízeň zástupu (davu) je příliš vrtkavá.
Ale i další aktéři si do našeho příběhu přinášejí silný – i když negativní - emotivní náboj. Jak je uvedeno v předcházející kapitole Tomáš, jinak zvaný Didymos, není nijak nadšený z návštěvy v Betánii. Zdá se mu to příliš nebezpečné, ukazovat se tak blízko Jeruzaléma. A sarkasticky to dává najevo: Jasně, pojďme tam, nestačí že zabijou jenom jeho, ať můžou zabít i nás… Za to Jidáš je tam - zdá se - docela rád, odsud přece nikdy neodejdou s prázdnou. Má ale problém, když by tentokrát měl vzácný dar přijít vniveč. Proto se ptá „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ A konečně jako neviditelní - ale přitom všudypřítomní - jsou tam i velekněží, a především strach z nich. Jejich závist, nenávist a podlost už brzy vygraduje, aby se naplnilo Písmo a proroci. A tohle všechno „visí ve vzduchu“ …
To je vám docela emocionální zmatek – těch interakcí Marta-Marie, Marie-Jidáš, Jidáš-Tomáš … Na tom by se dal dnes s přehledem postavit mnohadílný televizní seriál. Proč ? Protože takový je život. Protože naše rodiny, naše sbory, naše společenství netvoří roboti, ale emocionálně nabití lidé. Silné i slabší osobnosti. Emoce - ani ty záporné – nejsou ještě sami o sobě špatné. Mohou nás, ale brzy zavést na scestí, pokud se s nimi necháme ovládnout a vláčet. Pozor na to, že v takovém případě se i kladné emoce mohou stát naší zkázou, a to tehdy pokud jim dáme přednost před vedením Božím Duchem. Na druhou stranu pokud své emoce dovedeme rozumně kontrolovat a řídit, mohou nás velmi obohatit.
Nakonec je to právě evangelista Jan, který nám celý ten příběh zapsal tak trochu jinak než ostatní evangelisté. Matouš, Marek a Lukáš píší svá evangelia přibližně shodně nebo alespoň porovnatelně (proto jim říkáme synoptická), kdežto Jan spolu se svými epištolami a Zjevením píše své evangelium až daleko později, a píše ho vlastně neporovnatelně. Píše o tom, co v něm hluboko utkvělo, co v sobě po celá ta léta nosil – a jsme zase u toho – to co mu utkvělo jsou především emoce. Informace zastarají, mnoho zapomeneme, ale emoce nám zůstanou dlouhá léta v živé paměti a dovedou obživit i téměř zapomenuté příběhy !
Marta, Marie, Lazar, Tomáš, Jidáš, zástupy a velekněží… Zapomněli jsme na někoho z důležitých postav ? Nezapomněli, ale teprve teď jsme se k němu přes ten zástup prodrali:
Je to on - náš Pán Ježíš Kristus – kdo je v Betánii centrem celého dění. A přesto – jak jsme si už řekli – i on má své emoce: -
Nedávno zaplakal nad hrobem Lazara. V tuto chvíli se cítí dobře, alespoň na chvíli odpočívá, u Marty, Marie a Lazara cítí to, co lidé obvykle cítí doma – pohodu a bezpečí. Zdálky už ale také vyhlíží to, co má přijít – zajetí, mučení, opuštění od Boha i lidí - a s tím přichází smutek, obavy a úzkost.
Ježíš nebyl – jak si lidé mylně myslí - na půl Bůh a na půl člověk. On byl dokonalým Bohem i dokonalým člověkem zároveň. Proto Pán Ježíš jako člověk také projevoval emoce a jako člověk také emoce vzbuzoval.
A tady se k dostáváme k jádru dnešního příběhu. K Marii, která se rozhodla své emoce doslova zhmotnit. Všichni známe ten příběh z jiné Ježíšovi návštěvy v Betánii, kdy jí sestra Marta vyčítá, že by měla také něco pro Ježíše udělat. Že ona vaří, uklízí a Marie jen sedí a poslouchá… To musela být pro Marii silná výzva. Možná právě od té doby pociťovala silnou touhu svou lásku, své emoce k Pánu zhmotnit. 3
Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti.
V Palestině se u hostin nesedělo, ale polehávalo. A toho Marie využila. Zprvu si jí nemusel ani nikdo všimnout jak se zezadu dotkla Ježíšových nohou. Během chvíle ale celý dům naplnila vůně té masti. Byl to asi litr drahého oleje, přivezeného z východu (zřejmě z Indie) a vylisovaného z výhonku byliny Nardu.
Nardus je rostlinka, která roste v nadmořské výšce 4000-5000 m.n.m. Sama o sobě je tedy zázrakem, a její výtažky se používali ke zklidnění, k úpravě krevního oběhu, na léčbu úzkostí a jako antidepresivum. V této chvíli se stává zhmotněním Mariiných citů, síly její víry a jejího obdivu k Pánu Ježíši. Ze vzácného oleje se stává vůně prostupující celý dům. Co nám tato událost říká o Marii ? -
Chtěla poctít svého Pána, vyjádřit k němu své city a něhu, to je myslím docela jasné, když olej otírá svými vlasy. Středně velká nádobka s olejem patřila do základní výbavy každé movitější dívky na vdávání. Přesto a nebo právě proto se Marie tímto způsobem rozhodla svou budoucnost složit k nohám svého Pána. Nabízí se otázka, co jsme ochotni obětovat Pánu Ježíši my ? Čím ho chceme uctít, zda vůbec někdy míváme potřebu svůj vztah, své city k němu zhmotnit. A jak to pak provedeme, jestli se zato před ostatními stydíme, nebo jsme naopak připraveni snést od ostatních i nějaké to okřiknutí.
Co nám říká ten příběh o ostatních ? -
Vždycky se najde někdo, kdo v danou chvíli nebude mít pro naše emoce pochopení. Jidáš vidí v nádobce s olejem statisíce, které mohli pomoci chudým. 300 denárů odpovídalo roční mzdě námezdního dělníka, tedy na dnešní poměry asi 100-200 tis. Kč. Představte si, že by někdo přišel do sboru a takový poklad vylil na zem. Myslím, že by Jidáš nebyl sám, koho by napadlo, že to mohl donést v papírové podobě a vhodit do příslušné schránky, nehledě na to následné uklízení ☺
Důležité je tady ale i zjištění, že se svými emocemi, prožitky a vyhodnocením situace si nemusíme nutně porozumět s ostatními lidmi. Vzniká z toho pak napětí (+,-) a někdy i zásadní nedorozumění.
Právě proto nás ap. Pavel vybízí v Řím 12,15: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Pokud jsme svědky emocí druhých, snažme se raději o empatii (vcítění) než o posuzování a hluboké filosofické úvahy (jako Tomáš) nebo zásadní ekonomické rozbory (jako Jidáš) . Rozhodně druhým pomůžeme víc, pokud část jejich emocí přejme - pak je lépe pochopíme a tak snadno nezraníme jejich city. … Co nám ten příběh říká o Ježíši ? -
Jak už jsme si řekli byl Pán Ježíš dokonalým člověkem. Člověkem, který potřeboval projevovat a opětovat city, na chvíli si odpočinout a – musíme to tak říct – i se nechat pohladit. Právě Ježíš je nám příkladem jak mistrně dovedl vyvážit propast mezi radostí a steskem, mezi chudobou a bohatstvím, mezi láskou a zradou. To všechno ale dovedl právě proto, že se nikdy nenechal svázat city natolik, že by zapoměl na své poslání, že by mu zastínily Boží vedení.
Ježíš Jidášovi odpovídá: 7
…„Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! 8Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“
Uprostřed zjitřených emocí si náš Pán tak zachovává chladnou hlavu. Ví jaký je jeho cíl a ani na okamžik ho nespouští ze zřetele. Ví, že namísto vzkříšeného Lazara bude zanedlouho v hrobě ležet sám. Čin Marie mu přijde prorocký. Své tělo už vidí mrtvé a Marii s mastí u hrobu. A co – jinak racionální - argumentace, že tolika oleje, takové hodnoty je pro něho škoda, že by se to mohlo využít pro chudé. Myslím, že nebýt toho z jakých pohnutek to řekl Jidáš, nebýt toho že se chtěl zastat Marie, sám by ten argument použil. Mk 10,45 Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
Jenže tuto chvíli jde Pánu Ježíši o něco jiného. Jde mu o to zastat se Marie, ocenit její přístup a ukázat všem ostatním, že si máme dávat navzájem najevo své emoce a že je dokonce máme dávat najevo i Pánu Bohu.
Je to možná překvapivé zjištění, ale Pán Bůh stojí o naše emoce, stojí o naše oběti a především stojí o naše modlitby !
V knize Zjevení Jana (toho samého Jana, který zapsal náš příběh) 5,8 čteme: A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu.
Tou příjemnou vůní, vzácným olejem, který můžeme a máme Pánu Bohu obětovat jsou naše modlitby. Už dlouho si lámu hlavu nad tím na co Pán Bůh naše modlitby potřebuje. Proč nemáme dát ten čas raději rodině, dětem, ostatním potřebným. Pán Bůh přece není závislý na tom, zda ho o všem budou lidé v modlitbě podrobně informovat. Zdá se, že v tomto textu se mi podařilo nalézt odpověď. Padá na mě bázeň, když to mám vyslovit. To o co Pánu Bohu v naší modlitbě skutečně nejsou informace – má je lepší, má je úplnější a má je dřív. To hlavní, o co mu v našich modlitbách jde jsou naše city a emoce. Vyjádření naší radosti i našeho smutku, vyjádření naší vděčnosti i proseb, vyjádření našeho odhodlání i dosažení našeho doznání. Přísloví 23,26 Můj synu, dej mi své srdce… Naše srdce - naše city, naše emoce. To je to jediné, čím můžeme našeho Pána obdarovat, to ostatní už má. Zatímco lidé nemusí naše city pochopit, nemusí nakonec ani jejich smyslu porozumět. Bůh je ten kdo naše city chápe, on je ten kdo je vítá a oceňuje. … Přemýšlejme důsledně o dnešním textu – pozorujme důkladně jednotlivé aktéry, ale především Marii a její čin lásky, kterým poctila Pána a provoněla tak celý dům. Co pro Pána Ježíše můžu udělat ? Čím ho mohu potěšit a čím mohu potěšit i ostatní ? Najdu k takovému činu vůbec odvahu ? Ode dneška buďme také pozorní k tomu, když jsme svědky náboženských emocí druhých lidí. Nesnažme se v takovém případě za každou cenu hledat racionální pseudoargumenty, proč je ten či onen projev úplně vedle.
A konečně mějme na paměti onu zázračnou rostlinku Nardu, která roste vysoko v horách – blízko Bohu - svými kořeny se prodírá mezi skálou, aby se následně stala vzácným olejem. Olejem s vůní k potěšení Pána Boha i lidí. Je symbolem našeho odevzdání Pánu Bohu, symbolem našeho srdce, které vyléváme před naším Pánem, které se tak v podobě našich modliteb stává všeprostupující vůní před Božím trůnem.
Amen
