4. 8. 1910 Další den putování po Středočeském kraji mě zavál po proudu řeky Labe do rovinaté krajiny. Historie Poděbrad sahá do pravěku, daleko před počátky českého státu. Je pravděpodobné, že poloha místa se odráží i v dnešním názvu „pode brody“ – Poděbrady.
Rytina zhotovená kolem r. 1650 Pohled z věže zámku – r. 1909
Toto město bylo z výšky stejně, ba možná ještě více krásné nežli Kolín, který jsem už přeletěl. Už z dálky zahlédl jsem vysoký komín nějaké továrny. Když jsem se dostal blíže, proletěl jsem hustým dýmem, který z něho vycházel. Himmel hergot, co to tu vyrábí? Oka jsem měl plná dýmu, proto jsem musel dávat gross achtung, abych si neroztrhl svůj balón o tu majestátnou sochu Jiřího z Poděbrad nebo o věž poděbradského zámku. Stěží jsem znovu nabral výšku, abych přeletěl
řeku a v poklidu přistál na nedaleké podmáčené louce. Balón jsem připoutal k zemi a vydal se směrem k továrně. Cestou po mostě jsem se od místních dozvěděl, že komín patří pivovaru. Jelikož jsem měl po dlouhém letu ukrutnou žízeň, mé kroky zamířily přes most přímo tam. Když se z Poděbrad ve středověku stalo známé tržní středisko a sídlo správy rozlehlého panství, byl pro pohodlné spojení obou břehů vybudován na pražské cestě první dřevěný most. Každoročně se opakující povodně, zvlášť ničivé kvůli plovoucím krám, měly za následek časté a vážné poruchy mostní konstrukce. Proto bylo roku 1840 rozhodnuto nahradit dřevěný most trvanlivějším a pro vzrůstající provoz vhodnějším mostem železným. V důsledku přetržení jednoho z nosných prutů stál roku 1888 uprostřed řeky mohutný žulový pilíř a následujícího roku byla řeka překlenuta dvěma oblouky nové ocelové mostní konstrukce.
Pohled na Poděbrady od Labského mostu
Poprosil jsem místního sládka, zda bych nemohl koštnout zdejší lahodný mok. Protože to byl chlapík bodrý, nezdráhal se a hned přinesl dva korbele piva. Povyprávěl mi o historii zdejšího pivovaru a vzal mě na čumendu. Na oplátku mě poprosil, zda bych donesl jeden korbel do blízkého mlýna, protože je dnešní den velice teplý a mlynář má určitě vyprahlo. Ani s pomocí starých rytin si prý místní neumí představit, co stálo v prostoru od mostu k
zámku. Většinu této plochy zabíral
pravděpodobně už v polovině 13. století velký panský mlýn, který od středověku obstarával mletí pro celé panství. V roce 1816 ho v dražbě koupil mlynář Vojtěch Hlaváč a v tomto starém mlynářském rodu se mlýn udržoval po několik generací. Roku 1870 byl přestavěn a zmodernizován.
Po zastávce ve mlýně jsem se dlouhou dobu pucoval od moučného prachu, abych mohl štrádovat směrem k náměstí. Na jeho okraji jsem se zapích a zkoukl, co zde mají echtovního. Můj zrak se zastavil na chlápkovi, který seděl na koni. Pokusy postavit v Poděbradech českému králi Jiřímu z Poděbrad důstojný pomník jsou doloženy již od 1/2 19. století. Teprve roku 1883 se objevuje větší naděje na úspěch – přičiněním tělocvičné jednoty Sokol v Poděbradech vzniká Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech se sídlem v Poděbradech. Každý člen spolku odváděl pravidelně peněžní poplatky, čímž přispíval ke zbudování. K dosažení spolkového účelu sloužily příspěvky členů, dary, dobrovolné sbírky a výtěžky ze zábav uspořádaných k tomuto účelu. Po tříletém trvání spolku, tzn. roku 1886, bylo zhotovení modelu pomníku zadáno českému sochaři Bohuslavu Schnirchovi. Celá plastika přibližně ve dvojnásobku životní velikosti je provedena nezvyklou technikou. Skládá se z dvanácti dílů, převážně tepaných z měděných plátů, upevněných na ocelovou kostru.
Na rozích pískovcového podstavce stojí čtyři pážata, po stranách podstavce jsou emblémy války a míru a pamětní nápisy. Slavnostní odhalení pomníku proběhlo roku 1891 na Zemské jubilejní výstavě v Praze a po převozu pomníku do Poděbrad se konaly ve dnech 14. – 16. srpna 1896 v Poděbradech velkolepé slavnosti.
Slavnostní odhalení pomníku r. 1896
Jedná se o zobrazení krále Jiřího v okamžiku, kdy po vítězné bitvě u Vilémova roku 1469 podává ruku ke smíření poraženému Matyáši Korvínovi. Výběr této scény není náhodný, volba tohoto okamžiku snad nejlépe vyjadřuje ideu pomníku – stále aktuální snahu o mírové řešení mezinárodních konfliktů, kterou prosazoval tento český panovník už před více než pěti stoletími.
Dále jsem lehce vlevo zmerčil sloup. Něco podobného jsem viděl i v jiném stadtu, říká se mu morový. Tento pochází z roku 1765 a připisuje se poděbradskému sochaři Josefu Bergmanovi. Na rozích bohatě členěného osmibokého podstavce jsou sochy světců sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Floriána a sv. Prokopa.
poděbradské náměstí
pohled na náměstí ze zámecké věže
Najednou koukám, jak z jednoho domu v rohu náměstí vychází vážení pánové a stále o něčem horlivě debatují. Přitočil jsem se nenápadně k nim a poslouchal jejich hovor. Pochvalovali si rozhodnutí knížete umístit do zámecké
kaple
novogotický
portál. Zámecká kaple? To jsem musel vidět. Proto mé další kroky směřovaly na zámek.
V roce 1775 koupila obec od vdovy po zámeckém purkrabím Holfeldovi patrový dům proti zámku a nechala ho upravit na radnici. Stavba je v pozdně barokním slohu, v přízemí má průjezd s valenou klenbou a lunetami. Také všechny přízemní místnosti jsou klenuty křížovými klenbami a v podzemí jsou hluboké sklepy, částečně zatopené. Vížka s cibulovou střechou nad průčelím je z roku 1814.Pamětní desku nad vchodem vytvořil Bohuslav Schnirch v roce 1882. Připomíná, že se tu o devadesát let dříve (1792) narodil jeden z prvních významných literátů českého národního obrození – František Turinský.
Byl jsem uchvácen, prostory kaple ve mně vzbudily nostalgické vzpomínky, před očima jsem viděl svoji Viktorii v bílém a sebe jako mladého jinocha plného sil ve svatební den. Kdybych si měl teď vybírat platz, kde bych ji pojal za choť, řekl „na ja“, bylo by to tady.
Současný vzhled celého zámku je výsledkem posledních velkých stavebních úprav ve stylu klasicistního baroka, prováděných v letech 1752 – 1757. Zámek má číslo 1 v první čtvrti a toto prvořadé místo je mu přisouzeno i v celé historii Poděbrad. Nejstarší zachovaná část zámku pochází z let 1262 – 1268. Stavebník hradu, král Přemysl Otakar II., si v Poděbradech nechal postavit na
svou dobu neobvyklý typ vodního hradu s téměř čtvercovým vnitřním nádvořím. Když v polovině 14. století přišli do Poděbrad Kunštáti, provedli další gotické úpravy. Zanedbaný hrad proměnili v pevnost, nedobytnou tehdejšími obléhajícími prostředky. Podstatná část toho, co vybudovali, však zmizela při další přestavbě objektu v polovině 16. století. Renesanční přestavba byla tak zásadní, že určila současnou dispozici celého zámku. Z náměstí se do zámku vchází hlavní zámeckou bránou, zbudovanou z mohutných kvádrů. Pod hlavní římsou jsou malé otvory, kterými se protahovala lana spouštějící padací most. Tři štukové znaky v průčelí pocházejí z doby jen o málo později.
5. 8. 1910 Ubytoval jsem se v hotelu na Riegrově náměstí. Bylo to velmi dobré stanoviště, odkud jsem měl blízko po celém městě. Ráno jsem se šel projít k lázním, které jsem viděl z okna. Na samém začátku poděbradského lázeňství byly „Knížecí lázně“, které dosud stojí a slouží svému účelu. Tři roky po objevení prvního minerálního pramene na zámeckém nádvoří a po prvních úvahách o využití vody k lázeňským účelům byly 5. června 1908 slavnostně vysvěceny.
Knížecí lázně
Nevelké lázničky se tu objevily místo původně velkoryse projektovaného lázeňského centra s kolonádami a parky, situovaného do míst panského dvora na Nymburském předměstí. Uvnitř lázní bylo šest kabin, čekárna a malá místnost pro personál. Ordinaci si musel první lázeňský lékař dr. Bohumil Bouček zřídit jinde. Hned po první lázeňské sezóně 1908 bylo
ke „Knížecím lázním“ přistavěno nové křídlo s dvanácti kabinami. I v následujících letech se lázeňská budova rozšiřovala o nové prostory. Když v roce 1910 prodal kníže Hohenlohe lázně i s přilehlým komplexem panských zahrad městu, začal vznikat lázeňský střed.
Cestou zpět, kolem poledního,
poručil to výborné pivko. Opět
byl Riegrův platz přelidněný a
bylo jako křen, proto jsem
hlučný. Dav lidí mne před sebou
nezůstal u jednoho.
hnal směrem k náměstí, ale protože jsem tam byl včera a zrovna se začal ozývat můj žaludek, zakotvil jsem v hostinci U Černého orla, kde jsem si
Hned na prahu hostince mne ovanul horký letní vzduch a věděl jsem, že je zle. Šněroval jsem si to směrem k plovárně, abych se zchladil, ale nevšiml si projíždějící drožky. V posledním momentu jsem uskočil, ale zvrtnul jsem si kotník na nerovné dlažbě. Místní dobří lidé se mě hned ujali a úzkou křivolakou uličkou mne dovedli do nedalekého špitálu.
Byl to malý domek se dvěma okénky a vysokým barokním štítem v průčelí.
Od nepaměti se mu říká Kunhuta a připomíná první manželku krále Jiřího, Kunhutu ze Šternberka, jejíž zásluhou tato stavba vznikla. Byl to první poděbradský špitál, postavený kolem roku 1440. Přes úpravy v 18. století si zachoval středověkou dispozici s pěti místnostmi a v pozdější době sloužil částečně také jako chudobinec. Základy sousedního domu, nejstarší poděbradské školy, byly také položeny zásluhou Kunhutinou kolem roku 1440. Nejdříve tu stála malá přízemní budova se třemi třídami a příslušenstvím, v polovině 19. století byla zcela přestavěna, rozšířena a zvednuta do patra. Po výstavbě dalších škol ji obec předala zdejšímu muzejnímu spolku.
Po roce 1855 byla v přízemí staré školní budovy u kostela umístěna elementárka. Ve třídě bylo tehdy 80 dětí, chlapců i dívek. V hlavní škole se tehdy učilo německy. Roku 1860 došlo k vnitřní změně ve školství, z německých škol byly české. O devět let později došlo ke změnám i v Poděbradech - čtyřtřídní hlavní škola se změnila na pětitřídní obecnou školu. Roku 1872 byla otevřena chlapecká měšťanská škola (zatím první ročník, v dalších letech se měly otevřít zbývající dva). Brzy byly měšťanská i chlapecká škola umístěny v nové dvoupatrové budově. Ve staré škole u kostela byla pro dívky zavedena paralelka 5. třídy pod názvem 6. třída obecné školy. Roku 1891 bylo povoleno zřídit měšťanskou školu pro dívky, a tak byla r. 1892 přestavena část bývalých erárních koníren v Divadelní ulici. Ředitelem dívčí školy se stal Karel Bucek. Z důvodů špatných hygienických podmínek došlo k novému umístění dívčí školy, k přistavení 3 učeben a několika kabinetů směrem k sousednímu divadlu. Poděbrady se na konci 19. století rychle rozrůstaly – stávající školy dávno nestačily. Nepřijímali se žáci z okolních vesnic, místo všech bytů ve školách se zřizovaly třídy a nakonec se učilo i v bývalých kabinetech. V letech 1901 – 1904 navštěvovalo obecnou i měšťanskou chlapeckou školu 1 638 žáků, asi 70 žáků v ročníku.
Obci se pro novou školní budovu podařilo získat prostředky a koupit velmi vhodné místo na Nymburském předměstí. Projekt by zadán zdejšímu rodákovi architektu Františku Schafferovi. Budova školy se začala stavět v létě 1903, dokončena byla do konce roku 1904, 8. 1. 1905 se světila. Mnoho poděbradských učitelů si zakoupilo parcely a na protější straně začala vznikat nová řada vilek.
Budova chlapecké školy ve Studentské ulici
Na doporučení řádových sester jsem se přeci jenom dobelhal na plovárnu, abych si zraněnou nohu chladil.
Zapředl jsem zde hovor s jedním příjemným pánem, který projevil zájem o moje zranění. Byl to jakýsi Jan Hellich, místní lékárník. Prozradil mi též, že v nedávné době bylo vedle špitálu založeno muzeum, do kterého věnoval své soukromé sbírky. Počátky Polabského muzea, stejně jako většiny muzeí v Čechách, souvisely s přípravami na velkou celonárodní Národopisnou výstavu českoslovanskou 1895. Tehdy začalo několik nadšenců z řad místní inteligence sbírat zajímavé či historicky cenné věci pro regionální expozici na pražském výstavišti. Když se část sebraných předmětů po skončení výstavy vrátila zpět do Poděbrad a ještě k ní přidal své rozsáhlé kolekce archeologických a historických předmětů ze soukromé sbírky lékárník Jan Hellich, byl tu pádný důvod k založení muzea. Stalo se tak v roce 1902. Původní prostory muzea se nacházely v podkroví budovy Občanské záložny, do nynějších prostor bylo přestěhováno roku 1906.
Vnitřek musea
Jan Hellich
Večer jsem padl únavou a spal jsem jako zabitý.
6. 8. 1910 Přestože jsem v noci načerpal mnoho nových sil, noha ještě pobolívala. Proto jsem se rozhodl usadit se na místní kolonádě a nasávat lázeňskou atmosféru. Protože nebyla žádná lavička volná, přisedl jsem si k pohlednému manželskému páru. Abych se dozvěděl další zajímavosti o tomto malebném městě, neváhal jsem a zapředl hovor. Jaké bylo mé překvapení, když se z nenápadného pána vyklubal kníže Hohenlohe s manželkou. Pochválil jsem před ním zdejší minerální vodu, aniž bych tušil, že to díky jeho známosti s baronem von Bülovem, který byl v Německu znám proutkařskými schopnosti, byl objeven první minerální pramen na zámeckém nádvoří. Hrabě mi vyprávěl, že voda měla být v hloubce 30 m, ale vrt zůstal suchý. To však nedalo spát lékárníku Hellichovi, který požádal o provedení hlubšího vrtu, a to až do hloubky 96 m, kde se voda objevila.
Vrtání pramene na 2. zámeckém nádvoří
První minerální pramen
Průvod ku svěcení uhličitých lázní 16. 6. 1908
V lednu 1882 se Arnošt Filip oženil v Paříži s princeznou Charicleou Ypsillanti, spolumajitelkou a později dědičkou poděbradského panství. Po vyřízení všech záležitostí se knížecí manželé v roce 1885 natrvalo
přestěhovali do Poděbrad. V době honů býval poděbradský zámek plný hostů, hlavně přátel knížete z Německa. Kníže byl podle pamětníků dobromyslný, demokratického smýšlení a nikdy se nevyhýbal styku s místní společností. Kněžna byla pravým opakem – aristokratka, energická a pragmatická, držela si odstup od poděbradského prostředí. Oba hojně přispívali na dobročinné účely, zejména ve prospěch dětí. Kněžna sama založila a podporovala v Poděbradech první Opatrovnu. V péči o cizí děti tak hledali oba náhradu za to, že se nemohli starat o svoje vlastní. Jejich první dcera Štěpánka zemřela krátce po narození a druhá Marie jako čtrnáctiletá v Poděbradech na zánět slepého střeva.
Já s knížecím párem
Na doporučení knížecího páru jsem se vydal na divadelní představení místního spolku.
Budova divadla
K místnímu koloritu patřil bohatý společenský život, který se projevoval i zakládáním různých spolků. A že jich tady bylo.
7. 8. 1910 Po zážitcích (rušném životě) jsem si chtěl odpočinout někde v ústraní. Potřeboval jsem načerpat sílu, relaxovat. Zeptal jsem se místních, kam bych měl vyrazit. Všichni mi doporučovali stejné místo, na okraji města, Oboru. I vyrazil jsem tam. Herr Gott?! Jaká to krásná romantická stavbička. Strnul jsem úžasem. Jaký to fantastický monument. Zašel jsem se podívat dovnitř a na chvíli jsem i zasedl do dřevěných lavic. Obklopovalo mě uklidňující ticho. Takové jsem na svých putováních už dlouho nezažil. Jen mě znepokojovala historie tohoto malebného kostelíčka. Od místních jsem se dozvěděl, že poblíž něho přišli v roce 1496 o hrdlo kutnohorští havíři. Od té doby se mu říká Havířský kostelík. Také se k tomuto místu váže pověst, že zde rostl mohutný dub, na jehož jednu větev při popravě stříkala krev nevinných havířů. Větev od té doby rodila zvláštně utvářené žaludy připomínající bezhlavá těla v kápích. Dub byl sice vyvrácen v roce 1777 bouří, ale několik žaludů jsem přesto viděl v muzeu. Kostelík se nachází v těsné blízkosti rybníčku Jordán, nad kterým v 17. století stála dřevěná váha s košem pro nepoctivé pekaře. Který pekl malý chléb, byl spuštěn pod vodu.
Okolí železitých lázní
Musím přiznat, že jsem udělal dobře. Krásný les dělal kulisu lázeňskému městu. Skvěle jsem se provětral. Jediné, co mi vadilo, byly nálety protivných komárů, které v místních luzích ve velkém množství zřejmě pobývají. Mával jsem rukama kolem sebe a na celé okolí vykřikoval kakraholte, zpropadení komáři. Ani jsem si neuvědomil, že mě sleduje paní s psíkem. Uklidnila mě, že nejsem první, kterému to vadí. Na zdejší nepříjemný zážitek s komáry ve svých dopisech příteli, poděbradskému sbormistrovi Procházkovi, vzpomínala i slavná pěvkyně Ema Destinová. V Poděbradech byla rybařit v roce
1908 a nechytila, jak píše, ani kuklen, zato na množství komárů si pamatovala i po letech.
Ema Destinnová
moje maličkost
Utřídil jsem si v hlavě všechny nové poznatky a na konci své procházky jsem si dal výtečný oběd v restauraci vybudované ve švýcarském stylu s hudebním pavilonem. Obora byla založena rozhodnutí samotného císaře Ferdinanda. Původně šlo o dosti rozsáhlý porost, ohrazený dřevěným plotem, do kterého se nasazovala různá zvěř. Obora se v roce 1742 změnila v obyčejný les, a když ve městě zahajovaly provoz Knížecí lázně, souhlasil kníže Hohenlohe s jeho zpřístupněním veřejnosti a upravením cest k vycházkám lázeňských hostů. Na konci hlavní cesty Oborou byla postavena v roce 1908 výletní restaurace ve švýcarském stylu, a za ní se dokonce o něco dříve nacházelo sokolské letní cvičiště. Na severním okraji Obory, blíže k městu, měl už v roce 1893 čilý klub velocipedistů
první cyklistickou dráhu, byly tu i tenisové dvorce a hodně propagované cvičiště pro rytmický tělocvik.
Obora
Švýcarská kavárna v Oboře
Nakoupil jsem zásoby na další cestu, nějakou tu lázeňskou oplatku pro milovanou Viktorii,… a zjistil jsem, že mé finanční prostředky poněkud dochází. Ano, i mě, takovému zkušenému cestovateli, se tohle někdy stane. Poděbrady jsem po těch pár dnech celkem dobře znal, a tak jsem věděl, že pro peněžní injekci musím na náměstí krále Jiřího, do poděbradské záložny, kde se nachází finanční úřad. Monumentální budova v novorenesančním stylu byla postavena roku 1898 podle projektu Karla Huga Kepky. Stavbu provedla stavební firma Dušana z Poděbrad za 80 000 zl. Průčelí do náměstí bylo vyzdobeno freskami se symboly spořivosti, poslední prací módního malíře Luďka Maroda.
Záložna
Po posledním letu se mi nedostávalo potřebného množství písku do zátěžových pytlů. Přemýšlel jsem, kde bych si zásob obstaral. Vzpomněl jsem si, že jsem při přistávání zahlédl nějakou vodní plochu s písečným břehem kousek od místa, kde teď parkuje balón. Vydal jsem se tím směrem, moc daleko to nebylo, a napytloval jsem si písek. Jelikož byla voda v jezeře průzračná, neodolal jsem a smočil se.
Když jsem si začal věci urovnávat v balóně, zamyslil jsem se. Váží si zdejší občané toho, jak jejich město vzkvétá? Uvědomují si, že jenom díky jejich spolupráci toho tolik dokázali? Budou schopni rozšířit lázeňské služby? Co přichystají nadcházející roky Poděbradským nového? Zamával jsem ještě z výšky hraběti, který právě rajtoval po lukách na svém bělouši, a již jsem musel opět dávat pozor, abych chytl správný luft a směr.
Představa Poděbradských, jak by mohlo jejich město vypadat za 100 let.
