"Chápejme nepřízeň našeho osudu jako lék, který je pro nás nejpotřebnější, stejně jako to děláme u léků, které nám nabízí lékař

Filosofický bulletin Nová Akropolis

1z7

http://akropolis.cz/bulletin/005/bulletin_Nova_Akropolis.html

Myšlenka na tento měsíc "Chápejme nepřízeň našeho osudu jako lék, který je pro nás nejpotřebnější, stejně jako to děláme u léků, které nám nabízí lékař." Marcus Aurelius NOVINKA!

Úvodník Vážení čtenáři, vstoupili jsme do nového roku doprovázeni starým římským bohem Janem, neboť po něm je pojmenován první měsíc leden (Ianuarius, January). Janus byl spojován s branami, vchody, počátky a konci a býval zobrazován se dvěma tvářemi, z nichž jedna se dívá dopředu a druhá je otočená dozadu. Jako by nám připomínal, že kráčíme vstříc naší budoucnosti, ale současně bychom neměli zcela zavřít dveře za naší minulostí. Nechceme se věčně ohlížet nazpátek a nostalgicky vzpomínat na staré dobré časy, ale byla by škoda zapomenout na všechny hezké chvíle a také na ty obtížnější, neboť mohou být cennými zkušenostmi, které nám minulý rok přinesl. Jde jen o to odstranit emocionální nános, který je zakrývá a někdy nás nutí, abychom je z paměti vytěsnili jako něco nepříjemného, a naopak přijít na příčiny těchto událostí. Zamyslet se nad tím, proč se mi to či ono stalo, proč jsem se nedokázal správně zachovat, a zkusit najít prozatím alespoň teoreticky lepší řešení. To nám pomůže neopakovat v budoucnu stejné chyby a bolestné kroky. Janus byl také symbolem změny, přechodu z jednoho stavu do druhého. Nedávno jsem v novinách narazila na úvahu, v níž autor pojmenoval starý rok rokem krize a vyjádřil naději, že ten nový bude rokem rozumu. Můžeme mít spojeno určité období našeho života s krizí, ale stačí změnit úhel pohledu a podívat se i z té druhé strany. My si nechceme minulý rok uchovat ve vzpomínkách jako rok krize, raději jsme jej spojovali s hledáním stability. Pro nás jako pro neziskovou organizaci byl obzvlášť těžký a tvrdý, ale současně každému z nás ukázal skryté rezervy a latentní schopnosti, odhalil více naše charaktery a sílu, která se může projevit právě v takových okamžicích, přiměl nás hledat řešení a dělat rozhodnutí. Není tak těžké dávat, dělat velká gesta, být příznivcem, když se daří... ale je mnohem obtížnější dokázat být ušlechtilý, velkorysý a uchovat dobrou náladu i v náročnějších situacích. Navíc jsme si silněji než kdykoli předtím uvědomili, že opory a jistoty nelze mít pouze vně, ale především uvnitř sebe. Jak nás učí moudří filosofové všech dob, hmotné věci jsou pomíjivé a vše na tomto světě přichází a odchází a často rychleji, než jsme to čekali. Pokud jsme závislí pouze na vnějších oporách, věcech a lidech, když je ztratíme, může se nám vše zhroutit. Proto je důležité odhalit svůj vlastní vnitřní pramen síly a jistoty, která může pomoci nám samým i našim blízkým.

Tato na českém trhu ojedinělá kniha přivádí čtenáře do minulosti aztéckého národa a spolu s ním má možnost vydat se vstříc budoucnosti pod vedením Pátého Slunce... PROGRAM AKTIVIT:

MYSTIKA ČÍSEL Přednáška • Zlatý řez v přírodě a v umění • Esoterní matematika – harmonie čísel • Matematika duše

SKRYTÝ VÝZNAM MÝTŮ Přednáška • Jazyk symbolů • Symbol - klíč k naší duši • Mýty 21. století

15.1.2010 5:22


2z7


Zda bude právě se rodící rok spojen s rozumem, nevím. Vidím jen, jak se Janus na obou svých tvářích potutelně usmívá pod vousy. Jedna jeho ústa říkají, že bude přesně takový, jaký si zasloužíme, protože nemůžeme sklízet to, co jsme nezaseli. A druhá nám dávají naději, že máme před sebou mnoho dnů, ve kterých můžeme uskutečnit to, co jsme dlouho odkládali, začít s něčím novým, setkat se se zajímavými lidmi anebo čestně a úspěšně pokračovat na naší cestě životem po boku s těmi, které již dobře známe a máme rádi.

MOUDROST VÝCHODU A FILOZOFIE ZÁPADU Kurz filozofie • Kurz zahrnuje 14 přednášek.

Mgr. Ivana Hurytová

Strach ze změn Tato forma psychické obavy, která začíná při různých příležitostech ovládat psychické a mentální pole, se projevuje i v jiných lidských aspektech: strach z dobrodružství, strach z rizika, strach, že něco ztratíme, a také strach z úspěchu. Mnohokrát bylo řečeno, že člověk je zvíře mající zvyky, a to je pravda. Člověk má mnoho "pánů", kteří se starají o to, aby ho vycvičili v určitých zvycích, jež mu dodávají v rámci společnosti pocit jistoty, a ti samí páni se starají o to, aby zaseli strach z toho, že se na tyto zvyky zapomene, přinejmenším v takové míře, aby to vyhovovalo úmyslům výše zmíněných cvičitelů. Rozvíjíme se v rámci společnosti, která je utvořena na základě různých motivů, některých přirozených a odpovídajících historickým potřebám, a jiných zcela umělých, podnícených zájmy a módou, které po určitou dobu řídí pohyb velkých mas. Právě potřeby falešné nebo ty, které jsou falší zabarveny, nejvíce lidi spoutávají a nedovolují jim změnit se v jakémkoli smyslu. Vysvětleme to: například milovat a cítit se milovaný je přirozenou potřebou každé lidské bytosti, ale módní společenské konvence připojují k lásce soubor rekvizit, kvůli nimž se stává falešnou a téměř ji nelze prožít. Aby si neuzavřel cestu zdravému soužití, musí pár kromě citu počítat s hmotným majetkem a dobrým společenským postavením.

Člověk ale pozoruje, co dělají ostatní, a v opakování těchto činů nachází psychický klid, který mu umožňuje důstojně se zařadit do společnosti. Boj o získání některých věcí považovaných za nezbytné ho přivádí k přesvědčení, že když je jednou získá, už je nemůže opustit, neboť by ztratil stabilitu, bohužel založenou na oporách nacházejících se mimo něj. Stejným způsobem ukládají módy předepsané styly chování, mluvy, lidského jednání, myšlení a názorů, které ujišťují o "normálnosti", alespoň dočasné. Člověk musí umět chodit v tom, jak následovat předepsané trendy a spolu s nimi se měnit, aniž by se na krok vzdálil od stáda. Z toho vyplývá strach ze změn. Každá změna, pokud je zásadní, vyžaduje vyniknout buď v dobrém, nebo špatném, vybočit ze všeobecně přijatého, odvážit se být jiným, a tudíž ztratit některé z vysoce ceněných hodnot stanovených falší. Je možné, že ztratíme falešnou přízeň lidí, kteří nás milovali málo nebo vůbec, a nestálé dobré společenské postavení, které sotva stačilo na to, abychom zapadli do pomíjivého modelu.

15.1.2010 5:22


3z7


Pro nás, kteří toužíme stát se filosofy, milovníky moudrosti, je první a základní změnou, kterou musíme uskutečnit, probuzení vědomí. Pokud se ono dostane do beztvaré masy našich fyzických, psychických a mentálních potřeb a vlastností, zároveň vyvolá souhrn odpovídajících změn. Když se žije nazdařbůh, není důležité přijmout ten či onen zvyk a zapadnout do něj, zaktivované vědomí však ukládá znovunabytí mnohých aspektů existence, o kterých se nám předtím zdálo, že nemají žádný význam. Filosof si především musí zvyknout na to, aby si začal klást základní otázky týkající se života, sebe samého a osudu... Jeho mysl se znovu musí stát zkoumavější a vede ho k tomu, aby znovu podrobil otázkám způsob jeho vlastní existence, a ukazuje mu nové cesty neustálého zdokonalování. Změny, o které stojí filosof, neodpovídají ani módě, ani tomu, co je všeobecně schvalované. Právě naopak, jsou to vzestupné změny, při kterých každý krok představuje jeden stupeň zlepšení. Spíše než o změnách bychom měli mluvit o jedinečných a opravdových přínosech, které utvářejí lidskou bytost, bez ohledu na změny materiálního štěstí, bez ohledu na život a smrt, bez ohledu na touhy a mínění. Proč tedy přichází strach, když intelektuálně víme, že tyto zvláštní změny s sebou přinesou pouze dobro a povedou k lepšímu duchovnímu rozvoji?

Proto, že tyto změny se musí uskutečnit o samotě, tváří v tvář sobě samému, aniž by pro nás měl cenu souhlas ostatních, aniž by nám záleželo na potlesku či kritice jiných. Proto, že tyto změny sice předpokládají určité ztráty, což je zřejmé, ale jsou to ztráty, které razí cestu mnohem stálejším a harmonizovanějším novým hodnotám. Proto, že každá změna obsahuje riziko, neznáme však ani jednoho hrdinu, ani jednoho oblíbeného syna bohů, který neprošel nebezpečnými zkouškami a nesetrval v nich až do vítězství. A protože, jak jsme řekli na začátku, jsou i tací, kteří se dokonce bojí i úspěchu, neboť ví, že když ho jednou dosáhnou, budou se muset udržet na výši tohoto úspěchu, aniž by si dovolili pády a sklíčenost, neboť vnitřní úspěch má výrazné požadavky vůči našemu vlastnímu svědomí. Nestojí ale za to pokusit se o to? Osudem člověka je dosáhnout co nejdokonalejšího stavu lidství a v každém případě, jak to naznačují esoterní tradice všech dob, překonat lidská omezení až do té míry, že se stane důstojným učedníkem bohů, a ne "cvičitelů lidí". Tento osud musíme naplnit všichni, dříve či později, s větším či menším utrpením. Změna je ale nevyhnutelnou podmínkou. Tedy, proč nezačít hned teď? Proč se nezbavit strachu, který není ničím pozitivním? Proč nerozvíjet odvahu toho, kdo ví, co chce, a bojuje, aby to získal? Na nás je volba: buď banální strach ze změny toho, co se v každém případě změní, a zanechá nás bez ochrany, nebo hodnota opravdové změny, která nás přemění v silné muže a ženy jisté si sebou samými, kteří kráčí Životem a vstříc Osudu. Prof. Delia S. Guzmán

Podobenství o moudrosti: Jeden císař hledal nejmoudřejšího muže, aby ho mohl jmenovat svým rádcem. Po náročných zkouškách a úkolech zůstali tři muži. Císař jim řekl: "Před vámi stojí poslední překážka. Budete v zavřené místnosti, dveře budou opatřené pevným a složitým

15.1.2010 5:22


4z7


zámkem. Kdo se první dostane ven, stane se mým rádcem." Dva z mužů se pustili do složitých výpočtů, sestavovali grafy, psali sloupce čísel. Občas se podívali na dveře a s povzdechem se vrátili k práci. Třetí muž chvíli přemýšlel. Náhle se zvedl, vzal za kliku. Dveře se otevřely a on vyšel ven.

Estetika chaosu "Tuším, že naše chvějící se století snad přinese kromě technologické revoluce i něco důležitějšího: náznak počátku nové úrovně lidské biologické evoluce, na jejímž konci bude matematik kráčet jednotně s básníkem." (Nicholas Tabakis) Podle Platonského pojetí je Příroda tělesným a živoucím projevem světa archetypů nebo idejí. Tento směr myšlení měl významný vliv v celých dějinách filosofie estetiky až do dnešních dnů. Odedávna člověk pozoroval Přírodu, hvězdy, krystaly, Universum všeobecně s hlubokým obdivem, pokládaje za samozřejmé, že se chovají a řídí podle předem stanovených harmonických zákonů. Dodnes se předpokládá, že planety se už od pradávných dob pohybují na svých oběžných drahách bez sebemenších odchylek. Sluneční soustava se chápe jako obrovské hodiny, které se nikdy neporouchají. Chemická, molekulární a atomární seskupení podléhají neměnným zákonům a kontrolovatelným a předvídatelným výsledkům. Celá Příroda je jako dobře pracující a promazaný stroj, který automaticky samostatně funguje ve službách a s možností kontroly člověka. Toto mechanistické a materialistické pojetí světa, zakořeněné v moderní západní a laické společnosti, a donedávna dokonce i ve vědeckém způsobu myšlení, přeměnilo estetiku a umění posledních dob na automatizovaný formalismus zbavený Duše a Života, intuitivní představivosti, bez životních střetů, bez ponechání prostoru pro neočekávané, neznámé a překvapující. Vpád karteziánského racionalismu do západní civilizace, vítězství mechanistiky a newtonský řád vnesly hlubokou změnu do moderního způsobu myšlení, jejímž důsledkem bylo omezení umění na pouhé estetické formy podřízené mechanistickým a technologickým prostředkům. Současná estetická pojetí školy Bauhaus z předválečného Německa jsou příkladem tohoto formalistického a mechanistického způsobu myšlení, dokonale uspořádaného a racionalistického, avšak postrádajícího dynamiku a vnitřní život. Architektura Bauhaus – která později silně ovlivnila ostatní výtvarná umění – se pohybuje v euklidovském estetickém prostoru, stejně jako moderní malba Josepha Alberta, což je nanejvýš reprezentativní příklad, s jeho složitými, lineárními, geometrickými, pravidelnými a monotónními barevnými čtverci. Představují estetickou geometrii statického druhu. Stejný směr následují Mondrian, Paul Klee nebo Kandinsky v rámci uměleckého a estetického proudu, který si nechal říkat modernismus a který zahrnuje kubismus, abstraktivismus, strukturalismus atd.

Avšak dnes, v plném proudu postmoderny, už architekti nemají zájem o budování ohromných mrakodrapů, jako je budova Seegram v New Yorku, která byla v průběhu 50. až 70. let tolik vychvalována a napodobována. Dnes se tento estetický způsob myšlení mění. Příčina se zdá zcela jasná: jednoduchá geometrická schémata jsou zbavená lidskosti, ba dokonce jsou nepřirozená, neboť Příroda je ve velké míře chaotická. Jednoduchá schémata neodpovídají způsobu, jakým lidské vnímání pojímá Kosmos, ani způsobu, jímž se sama Příroda všeobecně uspořádává. Svědčí o tom i slova německého fyzika Gerta Eilembergera, odborníka na nelineární zákonitosti a supravodivost: "Proč je silueta holého stromu, který se ohýbá v bouři na pozadí zimního stmívání, považována za nádhernou, zatímco odpovídající silueta universitní budovy s její složitou účelovostí se za nádhernou nepovažuje, navzdory všem záměrům architekta? Věřím, že odpověď, i když snad hypotetická, je dána novými poznatky o dynamických soustavách.

15.1.2010 5:22


5z7


Náš smysl pro krásu – tedy naše estetika – je v nás probouzen harmonickým soužitím řádu a nepořádku, jak je tomu i ve fyzických předmětech, v oblacích, ve stromech, v horách a v krystalcích sněhu. Formy všech těchto věcí jsou dynamickými procesy, které vykrystalizovaly do fyzických podob, na jejichž podstatě se společně podílejí konkrétní kombinace řádu a nepořádku." Velká část Přírody je zaplavena nepořádkem, chaosem. Jsou to dynamické soustavy chaotického, neuspořádaného, nepředvídatelného a neovlivnitelného typu. Turbulence vod v řece, vzduchové víry v proudech větrů nebo spirály cigaretového kouře, pohyby ohně nebo tvary blesků, geologické linie napětí, stromovité větvení cévního systému nebo struktura plic, to všechno jsou projevy chaosu v Přírodě, které nelze vtěsnat do dosud známých matematických vzorců nebo estetických zákonů. Totéž se stává ve společenských systémech, kde se chaos objevuje ve všech oblastech, v rytmech vzestupů a poklesů cenových křivek na trhu, na burze, v křivkách nehodovosti atd.

Opakované probírání problematiky chaosu ve fyzikálních vědách uznalo v posledních dvou desetiletích existenci zmíněného chaosu, dokonce i v soustavách, které byly považovány za uspořádané a stabilní, což znamená předvídatelné a kontrolovatelné. Takový je případ Sluneční soustavy, v níž byly odhaleny anomálie a nerovnováhy, které lze vysvětlit pouze jako důsledky existence chaosu v Soustavě. Výzkumy, především v období 80. let, nás informovaly o tom, že ve skutečnosti nelze žádnou planetární oběžnou dráhu považovat za předvídatelnou a podřízenou přísnému řádu. Takto se v 90. letech zrodilo nové vědecké odvětví: fyzika chaosu, specializovaná na dynamické soustavy v Přírodě, které podléhají nelineárním rovnicím neboli těm, v nichž získaný výsledek není lineární funkcí faktorů, které rovnice obsahuje, a takto vznikají nové faktory nepořádku, nepředvídatelného, a následně se objevuje chaos. Nicméně chaos je možné popsat, vymezit a formulovat pomocí nové geometrie zvané fraktální, která se objevila v tomto posledním desetiletí. Tuto novou geometrii, která umožňuje vnést do chaosu řád, nalézt příčiny náhodného, určit neurčitelné, lze chápat jako skutečnou geometrii Přírody, která obsahuje zákony a principy nové přírodní estetiky. Fraktál, geometrie chaosu Teorie chaosu nebo chaotické dynamiky již tvoří zvláštní odvětví vědy, v němž nachází řešení mnoha dosud neřešitelných otazníků stále více vědců z různých oborů (medicíny, geologie, termodynamiky, sociologie, biologie, aerodynamiky atd.). A to nejdůležitější snad je, že přináší důsledky estetického a filosoficko-metafyzického typu.

Podstatná část vědeckého světa jde v obhajobě nové vědy o chaosu tak daleko, že tvrdí, že vědecký rozvoj 20. století vstoupí do dějin, do paměti člověka pouze kvůli třem věcem: kvůli teorii relativity, kvantové mechanice a teorii chaosu, která je chápána jako třetí velká vědecká revoluce tohoto století. Tato nová teorie tvrdí, že veškerá krása Přírody se svou nesmírnou mnohotvárností není podřízena složitým zákonům, nýbrž vychází z velmi jednoduchých postupů, i když nelineárních. Molekula vody je například velmi jednoduchá, avšak pokud zmrzne a spojí se s dalšími molekulami, vzniknou složité formy krystalů sněhu. A žádný krystal není naprosto stejný jako nějaký jiný. Nyní víme, že v Přírodě se všechno chová nelineárním způsobem. Donedávna jsme neměli matematickou metodu pro studium tohoto faktu. Naše matematika byla lineární,

15.1.2010 5:22


6z7


statická. Fraktální geometrie podléhá matematice dynamické, matematice pohybu, neustálého proudění na způsob předsókratika Hérakleita. Vědecké povědomí o chaosu začalo experimenty Edwarda Lorenze v 60. letech, které se týkaly klimatických změn Země. Ten odhalil takzvaný "fenomén motýla", podle něhož klidný let motýla v Číně může v podnebí Spojených států vyvolat hurikán. Tento zvláštní fenomén nám ukazuje, že celý dynamický systém je velmi citlivý a závislý na počátečních podmínkách. Tato citlivost a počáteční závislost je zodpovědná za to, že se v kterémkoli okamžiku objevuje chaos. Toto odhalení se stalo ozvěnou populárního úsloví, které říká: "Kvůli hřebíku se přišlo o podkovu. Kvůli podkově se přišlo o koně. Kvůli koni se přišlo o jezdce. Kvůli jezdci se přišlo o bitvu. Kvůli bitvě se přišlo o Impérium." Filosofické učení o Karmě je příkladem, který je možné přizpůsobit tomuto modelu. Velmi drobné detaily v řetězu příčin a následků mohou vyvolat nesmírně složité důsledky, zdánlivě náhodné, nepředvídatelné a chaotické. Avšak nyní už víme, že existuje také vyšší Řád v rámci chaosu a zdánlivý chaos a náhoda v životě a v dějinách jsou podrobeny příčinám a zákonům vyšší, dynamické a nelineární úrovně.

Americký fyzik Mitchel Feickenbaum, romantik, který hledal inspiraci v Gustavu Mahlerovi a Goethovi, byl tím, kdo učinil velký objev, jenž se začal nazývat Zákonem universality. V polovině 70. let objevil konkrétní způsob, podle něhož se pravidelné chování v soustavě mění na chování chaotické. Pozoroval jeden druh přeměny řádu v chaos, který nastal v konkrétním matematickém modelu, a ptal se, zda by ke stejné přeměně, se stejnými rytmy změn, došlo také v jiných modelech. Takto zjistil, že z různých matematických rovnic, u nichž by nikdo neočekával, že z nich vyjdou stejná čísla, tato čísla přesto vyšla. Feickenbaumovo universální číslo je nové transcendentální číslo (jako zlaté číslo, číslo "pi" nebo číslo "e" přirozených logaritmů), které umožňuje porozumět chaosu. Jeho hodnota je 4,6692016090 s nekonečným množstvím dalších desetinných míst. Universalita vyjadřuje přírodní zákon soustav v jeho přechodu z řádu do chaosu; je platná kvalitativně i kvantitativně, ne pouze pro přírodní formy, nýbrž také pro exaktní čísla. Chaos a náhoda jsou projevem dosud neznámého matematického zákona, vyššího Řádu universálního charakteru platného pro jakoukoli bytost nebo soustavu v dynamickém chování. Universalita znamená, že různé systémy se chovají stejným způsobem, nebo jinak řečeno, je to hermetický princip, který říká, že: "Jak nahoře, tak i dole, jak dole, tak i nahoře." Chaotické dynamické soustavy přesto neodpovídaly žádnému známému geometrickému modelu, který by byl schopen je popsat. Byla zapotřebí nová geometrie schopná vysvětlit, proč se nám chaotické chování Přírody, její neformální a dynamické formy zdají krásné a estetické; schopná vysvětlit přírodní estetiku s jejími příčinami a zákony, chaotickými schématy oblaků, hor, blesků, řek, větvení stromů, které vypadaly, že se neřídí žádným pevným řádem, žádným "logickým" a nenáhodným geometrickým modelem. Fraktální geometrie vytvořená americkým matematikem Benoitem Mandelbrotem v 70. letech dokázala tuto trhlinu zaplnit. Obsahem této nové geometrie jsou takzvané fraktální objekty, jejichž hlavní charakteristikou je soběpodobnost. To znamená, že každá z jejich jednotlivých částí v různých stupních velikosti je podobná úplnému celku. Objekt se opakuje, "reprodukuje" sám sebe ve svých částech, v jakémkoli měřítku, v němž se pozoruje. Fraktální objekty jsou takto živými bytostmi se schopností autoreprodukce v nekonečně velkém i v nekonečně malém. Jedná se tedy o aktuální vědecké ztělesnění hermetického principu analogie "jak nahoře, tak i dole, jak dole, tak i nahoře", o němž jsme se zmínili už výše.

15.1.2010 5:22


7z7


Další základní charakteristikou fraktálních geometrických objektů je to, že mají fraktální dimenzi, odtud i jejich název. Jejich geometrický rozměr je uprostřed, vytváří most mezi přímkou a rovinou nebo mezi rovinou a prostorem nebo mezi prostorem a časem, v n-dimenzionálních prostorech. Samotný B. Mandelbrot uvádí příklad, na základě něhož lze lépe porozumět tomuto zvláštnímu a paradoxnímu aspektu fraktální geometrie. Kolik rozměrů – ptá se – má klubko provázku? Pro Mandelbrota je odpovědí to, že záleží na vzdálenosti nebo měřítku, na základě něhož pozorujeme. Z velké vzdálenosti není klubko ničím více než bodem v prostoru, což znamená, že nebude mít rozměr. Z větší blízkosti se zdá, že klubko zaujímá kulovitý prostor nebo že má tři rozměry. Z ještě větší blízkosti se nám ukáže provázek a následně má objekt pouze jeden rozměr, lineární, ačkoli je omotán sám kolem sebe takovým způsobem, že využívá trojrozměrný prostor. Pokud přistoupíme k mikroskopickému pozorování, rozměry se znovu změní na klubko v závislosti na měřítku, ve kterém jej pozorujeme. Mandelbrot došel nematematickým způsobem k myšlence relativity: "Myšlenka toho, že aritmetický výsledek má záviset na vztahu, který má objekt vůči pozorovateli, patří v našem století do naprostého nitra ducha fyziky a vytváří její důležitou interpretaci." Avšak co by se stalo v případě použití středních hodnot mezi "velmi dalekým" a "nejbližším"? Takto se dochází již k matematicky formulovanému konceptu fraktálních dimenzí. Fraktální geometrie vytváří objekty, jejichž části jsou vždy podobné (nikdy naprosto stejné) úplnému celku. Což znamená, že část je celek a celek se nachází v každé z částí, jak říkala starodávná hermetická moudrost a druhý princip analogie nebo souvislosti v Kybalionu. Kvalita této podobnosti se sebou samým, této autoreprodukce, je základní charakteristikou fraktálního objektu v jakékoli z fraktálních dimenzí. Použití této fraktální geometrie umožňuje reprodukovat a modelovat většinu dynamických a chaotických forem přírodních soustav: jedná se o skutečnou geometrii Přírody, schopnou pojmout a utvářet novou estetiku, která je přesto tak stará jako sama Příroda, estetiku chaosu.

Hory nejsou kužely, mraky nejsou koule, blesky neputují přímou čarou, dynamické rytmy nejsou naprosto pravidelné. Tato geometrická schémata jako abstrakce přírodní reality patří rozumovému světu, avšak neodrážejí se jako taková ve fyzické Přírodě a neumožňují pochopení a reálný popis přírodních dynamických fenoménů. Vyjadřují vnímatelnou krásu, avšak k pochopení složitosti chaosu v Přírodě se ukázala jako neužitečná. A právě proto se začalo mluvit o chaosu v Přírodě, zatímco nyní, s novou fraktální geometrií můžeme mluvit o řádu uvnitř chaosu. Náhoda přenechala místo nutnosti. Tvary oblaků, proudění řek, dráha blesků na obloze, rozmístění galaxií, kráterů na Měsíci nebo na Marsu, šíření epidemie mezi obyvatelstvem již nejsou náhodnými výsledky, nýbrž se řídí poznatelnými zákony, zákony fraktální geometrie. To všechno dalo zrod novému estetickému chápání a novému uvažování filosofického a metafyzického druhu, která se velmi přibližují starým tradičním esoterickým pojetím, jak uvidíme dále .... více >>> Prof. Georgios Alvarado Planas Elektronický bulletin naleznete také na www.akropolis.cz. Pokud již nechcete dostávat tento bulletin, odepište prosím na tento e-mail a v předmětu uveďte "STOPINFO".

15.1.2010 5:22

"Chápejme nepřízeň našeho osudu jako lék, který je pro nás nejpotřebnější, stejně jako to děláme u léků, které nám nabízí lékař

Recommend Documents