B.Bláhová
Camino de Santiago de Compostela
Námětem následující práce je rituální povaha a symbolika poutní cesty Camino de Santiago de Compostela, která je od dob středověku jednou z největších poutních cest v Evropě. Na cestu se každoročně vydávají tisíce poutníků, aby pěšky, na kole anebo na koni došli či dojeli ke hrobu Sv. Jakuba v Santiagu de Compostela na severozápadě Španělska. Konkrétně jsem se zaměřila na pěší variantu této pouti a to po její hlavní trase, tzv. Camino Francés (dále jen Camino) kterou jsem v létě 2010 podnikla. Pouť, někdy také označovaná jako Navarrská cesta1, začíná ve francouzském městečku Saint Jean-Pied de Port a prochází 795 kilometrů napříč celým severem Španělska do Santiaga. Město patří ke světovému dědictví UNESCO a Camino Francés je od roku 1984 první uznávanou evropskou poutní trasou. Někteří poutníci se rozhodnou pokračovat v cestě ještě na mys Fisterry na pobřeží Atlantiku, který byl ve středověku někdy také považován za konec světa. Tato 90 kilometrů dlouhá poutní cesta je od Camina oficiálně oddělena, ale často se mezi poutníky objevuje názor, že právě na útesech u majáku Faro de Fisterre je pouť symbolicky dovršena. Sama jsem se pro tuto část cesty rozhodla a do práce jsem proto zařadila popis i rituálu, který je s Fisterrou spojen. Struktura práce a metodologie V práci vycházím z předpokladu, že poutnictví samo o sobě představuje určitou formu lidské mobility jako přechodového rituálu, jak ho popisuje např. Turner.2 V samotné struktuře poutní cesty je pak možné vypozorovat fáze takového rituálu a to: 1. fáze separace, kdy se člověk odjezdem na cestu vyřazuje ze zavedených struktur svého každodenního života. Na cestě je pak zbaven své předchozí identity i společenského statusu a je mu přidělen amorfní status „poutníka“. Identitu poutníka a symboly, které ji upevňují, rozebírám a fotodokumentuji v první části práce. Samotný pobyt na cestě v komunitě ostatních poutníků, kteří jsou ve stejné situaci, obsahuje prvky druhé fáze rituálu, fáze liminality. V této fázi vzniká mezi poutníky tzv. communitas, jehož členové vzájemně vytváří jakési společenství solidarity, s typickým vztahy. V tuto chvíli dochází např. k tomu, že se k sobě poutníci vzájemně chovají jako rovný k rovnému a společně ignorují svou předchozí společenskou pozici. 3 V druhé části této práce blíže rozebírám řadu každodenních činností a rituálů, spojených zpravidla s fyzickým aspektem cesty, které dle mého názoru vznik communitas podporují. 3. Po návratu domů dochází k reintegraci poutníka do původních společenských struktur. Zda, a za jakých podmínek dochází k vnitřní proměně poutníka po ukončení cesty je prozatím námětem mého dalšího výzkumu, v závěru této práce jsem se proto věnovala cílům cesty jako takové a zvykům, které jsou spojeny s jejich dosažením. Informace k práci jsem čerpala zejména z vlastního pětitýdenního výzkumu mezi poutníky a také z literatury, která je k tématu poutnictví a turismu k dispozici. Informace jsem během celého výzkumu získávala pomocí neformálních rozhovorů a zúčastněným pozorováním. V příloze práce připojuji za přehledem literatury poznámky k metodologii a tabulkový přehled informátorů, jejichž výpovědi v práci uvádím. Každá část práce je doplněna fotodokumentací s využitím popisků.
1 2 3
Lebedová 2008, str. 20 Turner and Turner 1978, str. 34-35 Turner, the Forest of Symbols, str. 99
1. Symbolika poutní cesty, atributy a identita poutníka Tradice poutní cesty do Santiaga de Compostela se formovala už od středověku a vzhledem k náboženské povaze cesty je většina symbolů, se kterými se na ní setkáváme spojena s křesťanstvím. Postupem času se mnoho původně známých symbolů vytratilo a moderní poutníci si je často ani neuvědomují, jiné symboly ale byly předávány dál a dnes jsou na cestě hojně k vidění, ačkoli je jejich původní význam, který měly pro poutníky ve středověku, často pozměněn anebo přenesen. Objevuje i řada symbolů nových, které jsou spojeny s moderní formou poutnictví. Mezi nejznámější atributy poutníka, které zmíním, patří mušle, poutní hůl, pas poutníka a v moderní době také oblečení a batoh na zádech ( který nahradil středověké poutní mošny). Všechny tyto symboly posilují identitu poutníka a odlišují ho od ostatních turistů. Místní se k poutníkům obvykle chovají velice vstřícně a poutníci mohou čerpat řadu výhod jako např. levné ubytování, slevy na jídlo v restauracích (tzv. menu de peregrino) atp. Poutní hůl Poutní hůl byla už pro středověkého poutníka důležitým symbolem, tzv. „třetí nohou“, která ho na cestě podepírala a zároveň také symbolem Boží trojice. 4 Na pouti sloužila mimo jiné i k osobní obraně. V dnešní době tato funkce do jisté míry přetrvává a mnoho poutníků hůl používá k obraně před psy, kteří v této oblasti Španělska volně pobíhají v okolí vesnic. Poutní hůl je dnes ale často nahrazena trekovými holemi, které plní spíše účelovou, než-li symbolickou funkci - ulevují tlaku na klouby a celkově zlepšují stabilitu poutníka. Z mé výzkumné skupiny používalo hole dvanáct poutníků, z toho šest hole trekové. Pouze tři poutníci si zakoupili na začátku pouti společně se Svatojakubskou mušlí také dřevenou okovanou poutní hůl, která pro ně byla naopak více symbolem cesty, než potřebou. Dva z nich popsali, jak si na hůl během cesty rychle přivykli, ačkoli ji k opoře při chůzi původně nepotřebovali - anebo jim dokonce překážela - a neuměli si pak Obr. 1 : C. Na cestě do Najery - na batohu nese poutní hůl s okovanou špičkou, kterou si před začátkem cesty koupil společně představit pokračovat cestu bez ní. Někteří s mušlí jako symbol cesty. poutníci pak takovou hůl nesli na batohu, jako symbol, společně se svatojakubskou mušlí (viz obr. 1).
4
Vrbová 2006
Zvláštní podskupinu tvořili ve skupině tři poutníci, kteří si dřevěnou hůl opatřili cestou pod vlivem bolesti kvůli úlevě a ti všichni k ní měli velice zvláštní vztah – každý z nich měl svůj příběh, jak hůl získali, který zpravidla obsahoval prvek nadpřirozena, kdy opatření hole dovolilo poutníkovi pokračovat v cestě. Mnoho poutníků si takto získanou poutní hůl během cesty různě vyřezává a upravuje. Pro hůl jsou ochotni se i celé kilometry vracet, pokud ji někde zapomenou: „Zapomněl jsem si svojí hůl ráno v albergue, a doslova jsem pro ní běžel celé ty tři kilometry zpátky, hrozně jsem se bál, že mi jí někdo odnese! Naštěstí tam byla.“ Poutník si pak hůl často odváží i s sebou domů - případně ji zanechává na konci cesty u poutní kanceláře v Santiagu de Compostela anebo ji hází ze skály u majáku na mysu Finisterry. Mnoho poutníků používá poutní hůl i ve větších městech, ačkoli už ji nepotřebují k chůzi – často se stává pouze symbolem jejich identity. Poutní průkaz
Obr. 3: Poutní průkaz, který je poutníkovi vydáván na začátku cesty. Na deskách je nakreslen další ze symbolů cesty – mušle hřebenatka.
Je dokument, kterým se poutník na cestě prokazuje v ubytovnách pro poutníky, tzv. albergue a všude tam, kde může čerpat služby za zvýhodněné ceny. Na těchto místech poutník do pasu dostává razítko, jako potvrzení, že danou lokalitou skutečně prošel. Po příchodu do Santiaga pak průkaz v poutní kanceláři předkládá, a pokud razítka mapují cestu o minimální délce 100 km pěšky anebo 200 km na kole, získává poutník osvědčení o vykonání pouti.
Obrázek 2 : Druhý den cesty, při přechodu Pyrenejí; atributy poutníka: nalezená poutní hůl, batoh, svatojakubská mušle, kterou SA. nese ze strany na batohu bohužel není v záběru vidět.
Svatojakubská mušle Se symbolem mušle se v průběhu cesty nelze nesetkat. Před cestou si většina poutníků opatří také atrapu mušle, kterou nosí připevněnou na batohu anebo na provázku na krku po celou dobu pouti. Původní význam mušle, který měla ve středověku je ale zcela jiný, než jak se prosadil dnes: „...ti, co se vracejí z Jeruzaléma, přinášejí palmovou ratolest, stejně tak ti, co se vracejí ze svatyně sv. Jakuba, přinášejí mušli (...) přišijí si ji na své pláště k uctění a na vzpomínku apoštola, nesouce ji s velkou radostí do svých domovů jako odznak tak velké cesty.“ 5 Tento typ mušle je možné najít pouze na Galicijském pobřeží a poutník si tedy mušli původně přinášel zpět domů, nikoli na cestu s sebou. O této skutečnosti věděla ale pouze menšina poutníků. Cesta samotná je označena žlutými šipkami a často také právě symbolem svatojakubské mušle. Celkově se objevují značky: žluté šipky namalované barvou, cedule, které v průběhu času umístili místní obyvatelé, patníky s reliéfem mušle a oficiální cedule Obr.4: Poutníci často sami označují cestu ostatním poutníkům na sebe naskládanými kameny atp. s motivem mušle hřebenatky (obr.5). Na mnoha místech, kde je cesta hůře značená se můžeme setkat i se symboly, které vytváří sami poutníci – na sebe naskládanými kameni, botami co dosloužily atp. (obr. 4).
Obr.5 – Cesta je obecně dobře značená, málokdy ale tak důkladně jako na fotce; jsou vidět různé způsoby označení směru, se kterými je možné se setkat. 5
Liber Sancti Jacobi 2004, str. 204-205.
Z mé výzkumné skupiny mělo mušli čtrnáct informátorů, většina z nich uvedla, že to je pro ně symbol cesty, jakýsi výraz statusu poutníka a jeho podobu s ostatními poutníky: L: „ Když vidím někoho s mušlí na batohu, je mi hned o něco líp, cítím k němu takovou zvláštní sounáležitost (..) jakože jsme na tom stejně.“. D., který mušli neměl, uvedl : Nějak jsem necítil, že bych si ji měl koupit. Možná proto, že nejsem křesťan, tak bych si nepřipadal dobře. Vnímám se spíš jako poutník vnitřně, než že bych potřeboval dávat najevo, že jdu Camino.“ Často se ozýval i názor, že pokud místní vidí poutníka s mušlí na batohu, chovají se vstřícněji. Sama jsem se s tímto přístupem nesetkala – vzhledem k tomu, že se na cestě pohybovalo opravdu velké množství poutníků, bylo zpravidla jednoznačným průkazem poutníka cestovní oblečení a batoh na zádech. Batoh a oblečení Z mého pozorování vyplynulo, že mnohem podstatnějším symbolem poutníka než je mušle a hůl je cestovní oblečení (s postupem cesty onošenější a často zaprané, zašívané atp.) a zejména batoh na zádech. Poutník, který batoh z různých důvodů nenese je skupinou často vyloučen – absence batohu je spojena s poutníky, kteří jdou třeba jen úsek cesty anebo si cestu ulehčují posíláním batohu napřed do cílového města, které zajišťují za poplatek některé ubytovny. Na cestě jsem se ze strany Španělů setkala s termínem „turegrinos“ 6, který označoval ty poutníky, kteří šli jen krátký úsek cesty (zejména pouze posledních 100 km), jezdili úseky cesty autobusem a podobně. Charakterizovala je často právě absence batohu (ačkoli mušli i poutní hůl zpravidla nesli) anebo jen malý batoh a zářivě čisté oblečení. Ke konci cesty byl rozdíl mezi poutníky, kteří šli již delší dobu a „turegrinos“ viditelný na první pohled. Vhledem k tomu, že tito krátkodobí poutníci díky malé zátěži a často pomocí jízdy autobusem často dorazí do cílového města první a obsadí všechny levné ubytovny, na poutníky, kteří jdou celý úsek cesty poctivě, nezbývá místo a musí spát venku, příp. v hotelu. Mezi skupinami proto vzniká napjatá a často nepřátelská atmosféra – termín „truegrino“ má jednoznačně negativní konotace. Dočasné posílání batohu napřed anebo využívání autobusu je ostatními poutníky tolerováno jen Obr.6: L. na cestě z Burgosu, v typickém cestovním oblečení s batohem (na batohu schne ručně vyprané oblečení, tento systém používají takřka všichni poutníci), trekovými holemi a mušlí na batohu.
6
Sloučení španělských slov turistas – turisté a peregrinos - poutníci
v případě těžšího zranění.
Ztráta atributů poutníka, ohrožení identity? Zajímavý byl moment, kdy skupina, kterou jsem pozorovala, zůstala jeden den v Burgosu, kvůli mistrovství světa ve fotbale, kdy se Španělsko dostalo do finále, a všichni se shodli, že by na rozhodující zápas chtěli zůstat. Většina informátorů se během dne vydala na prohlídku města, často sami anebo v malých skupinkách, bez batohu a dalších symbolů, které identitu poutníka stvrzují. (Někteří poutníci si alespoň mušli na batohu ponechali anebo dokonce po městě chodili s poutní holí. Jiní, kteří to neudělali, situaci popsali takto: L: Cítila jsem se divně, jako bych tam nepatřila. Mohla jsem klidně být jedna z místních a nikdo by nic nepoznal (..) nevím úplně proč, ale bylo mi hodně nepříjemně, jako by se na mě všichni dívali (…) Odpoledne jsem si na hostelu vzala alespoň bandáže na kolena, i když jsem je už úplně nepotřebovala, nějak jsem se pak v očích místních cítila méně zranitelná. Jako že se na mě podívali a řekli si „jasně, bandáž, to je určitě poutník. No a pak mi už bylo líp. Po tomto dni všichni informátoři vyjádřili, že se nemohli dočkat, až město opustí a budou zpátky na cestě, většina dokonce uvedla, že vstali mnohem dříve než obvykle, aby mohli na cestu vyrazit. Obrázek 7: D. v Burgosu během dne volna – někteří poutníci si i během „volna“ mimo dny chůze ponechávali věci, které běžně používali na cestě, např. lahev s vodou, poutní hůl a podobně.
II. Fyzický rozměr cesty Jak jsem už zmínila v úvodu práce, společná situace na cestě a status poutníky na cestě stmeluje a zakládá vztahy vzájemnosti. Poutníci obecně věří, že prostřednictvím fyzického pohybu na cestě – pěšky anebo na kole – dochází k silným prožitkům či prožití zkušeností, které vedou k osobní proměně. Věří, že dosáhnout podobné zkušenosti a osobního růstu je nemožné pro ty, kdo cestují autobusem atp. Z výsledků mého výzkumu vyplynulo i potvrzení toho, co píše Freyová – že pocit komunity zakládá zejména právě tento fyzický aspekt cesty jako sdílená zkušenost.7 Z výpovědí a pozorování mnoha poutníků jsem došla k názoru, že právě různé každodenní, opakované rituály spojené s péčí o tělo zakládají mezi poutníky zvláštní blízkost, která často překonává i rozdíly v osobní rovině. Z vyprávění L. : „ Před několika dny jsme potkali na cestě jednu holku, nemohla jsem jí vystát. Byla afektovaná, arogantní neustále na sebe strhávala pozornost ostatních, v její přítomnosti nebyl vůbec prostor pro jiný názor než její. Večer se k nám přidala na večeři a snažila se mi vnutit názor, že moje zaměstnání je vlastně úplně na nic, nemohla jsem jí snést. Ráno jsem vyšla na cestu a potkala ji, jak sama sedí stranou u cesty a prohlíží si chodidla. Přišla jsem blíž a viděla ji, jak brečí, nohy měla úplně od krve z puchýřů. Seděla jsem tam s ní asi hodinu, půjčila jsem jí na to Betadine a povídaly jsme si – vyprávěla mi jak se už týden nemůže zbavit infekce a já jí zas vyprávěla jak mě v Los Arcos bolely ty kolena. Nakonec jsme se objaly a rozloučily a i když s námi pak šla ještě dva dny a večer se zas chovala jako předtím, už mi nevadila. Jen jsem se nad tím vždycky usmála.“ To, co popisuje L., je klasický průběh sblížení, které vzniká mezi dvěma poutníky, kteří si na cestě pomohou. Je to jakési vzájemné přiznání si fyzické slabosti, a často zakládá silný vztah i mezi poutníky, kteří se v podstatě neznají – i pokud se pak na nějakou dobu rozdělí a po několika týdnech znovu potkají, často se vřele vítají např. objetím.
Obr. 8: CL. a M. si vzájemně ošetřují puchýře Betadinem a provádí tradiční „rituál“s jehlou a nití
7
Frey 2004, str. 106
Ve chvíli, kdy tělo přestává fungovat, dochází k tomu, že si ho poutník začíná mnohem více uvědomovat. V případě poškození těla se vytváří se zároveň jakýsi emocionální odstup, k noze se odkazuje jako „ta noha“ atp.8 Dochází k jakési éterizaci vlastní identity, která se zaměřuje na duševní život a od těla se odděluje. Ztrácí se tak do jisté míry pocit vlastní sebezáchovy a největší obavou j pro poutníka eventuelní nutnost cestu přerušit. Tělo se podřizuje duševní motivaci - často jsem se setkala např. s nadužíváním analgetik, kdy zraněný bral až 4000mg ibuprofenu v několika dávkách denně a odmítal na cestě zastavit. Na druhou stranu mnoho poutníků takové chování odsuzuje. L. : „V takových dávkách musí úplně ztratit představu, co se s tělem vlastně děje a jakmile přestanou prášky působit, zblázní se bolestí (…) Myslím, že je na cestě stejně důležité umět se zastavit, jako umět překonat bolest, i když to třeba znamená ztrátu skupiny, se kterou momentálně jdete.“ Objevuje se i vnímání „těla jako stroje“, o který je třeba pečovat, aby nedělalo problémy. Právě uvědomění si mechaničnosti těla popisuje mnoho poutníků. D: „Čím víc tu jsem, tím víc mi připadá, že tělo je jako stroj, často na obtíž – někdy už ani nepřemýšlím, co vlastně jím, protože toho jím hrozně moc a pořád, a připadám si, jako kdybych jen neustále doplňoval palivo.“ Každodennost poutníků se tímto imperativem péče o tělo řídí a během dne se opakují určité rituály, které k udržování těla slouží. Péče o tělo zabírá v průměru dvě hodiny denně. Péče o nohy Velká většina poutníků si už na začátku cesty uvědomí, jak důležitá je péče o nohy. Puchýře, ze kterých může snadno vzniknout infekce, která zabrání v cestě pokračovat, jsou jedním z nejčastějších komplikací. Den často začíná tím, že si poutníci ještě ráno na ubytovně potírají nohy alkoholem, aby tak eliminovali případné množení bakterií, oblíbená prevence nežádoucího tření kůže je i lékařská vazelína. Někteří poutníci se ale přiklání k tomu, že puchýře je nejlepší neléčit nijak a nechat odeznít. Problémy s puchýři mělo z mé výzkumné skupiny třináct z patnácti poutníků. V průběhu dne Obr.9: B. odpočívá po sedmi hodinách chůze. Na fotce je vidět stav jeho nohou po dvou týdnech cesty. Až do konce Cmina se mu ale po celé ploše chodidel je pak při každé přestávce třeba sundat tvořily další a další puchýře. boty i ponožky a místa, kde poutník cítí tření oblepit jednovrstvou náplastí bez podložky. Stávající puchýře se pak vydesinfikují roztokem na puchýře, ve Španelsku je častý tzv. 8
Obdobně jak popisuje Murphy v případě úrazu a postižení . Murphy, 2001 str. 86
Betadine, roztok s antimikrobiálním účinkem. Pak se příčně propichují jehlou s navlečenou nití, nit se v puchýři ponechá, aby odvedla vnitřní tekutinu z puchýře a puchýř se přelepí (viz obr. 6) Názory na tuto léčbu se různí, mnoho poutníků využívá speciální náplasti na puchýře, které se na postiženém místě nechávají několik dní. Během této procedury poutníci často sedí společně v kroužku anebo si s ošetřováním vzájemně pomáhají. Diskutuje se přitom obyčejně o různých tématech spojených s cestou, nejprocítěněji o fyzických obtížích, únavě, jídle ale samozřejmě také o osobních věcech. Rituál péče o nohy se opakuje při skončení chůze odpoledne nebo večer v ubytovně. Poutníky je pak často možné vidět, jak odpočívají s nohami ve vodorovné poloze a málokdy nosí boty na chůzi, které přes noc nechávají větrat u dveří albergue. Mimo problémů s puchýři provází nohy spoustu dalších možných zranění – bolest z velké zátěže, výron kotníku, záněty šlach, ekzémy atd. Oblíbeným rituálem je proto chlazení nohou ve vodě a to ať v řece, fontánách při cestě anebo bazénech, které jsou výjimečně u některých ubytoven. Obr. 10 Boty poutníků na chodbě ubytovny – větráním bot je možné předcházet vzniku puchýřů.
Obr. 11 : Poutníci si chladí unavené nohy v bazénu.
Santiago de Compostela Ze skupiny, kterou jsem pozorovala, skončilo deset poutníků svou cestu v Santiagu de Compostela, pět pak pokračovalo dalších 90 km na mys Finisterre. Dosažením cíle v Santiagu, účastí na bohoslužbě a modlitbou u hrobu Sv. Jakuba by měl být poutník dle křesťanské tradice očištěn od svých dosavadních hříchů a cesta završena. Prvním cílem poutníků po příchodu do Santiaga je náměstí před katedrálou, Plaza del Obradoiro. Mnoho poutníků popisuje, že když poprvé přišli ke katedrále, prožívali až euforický pocit, který definovali jako radost spojenou s pláčem. Tento popis mi poskytli bez výjimky všichni ti, kteří uvedli jako motivaci k cestě náboženské důvody. Od ostatních jsem se ale setkala i se zklamanými reakcemi, například D. : Když jsem přišel před katedrálu, měl jsem pocit, jako kdyby se nedělo nic zvláštního, nerozuměl jsem, co z toho všichni tak nadělají. Víc mě mrzelo, že cesta už končí a nemůžu jít dál – ale je pravda, že jsem sám původně chtěl pokračovat do Fisterre, Santiago jsem si jako cíl určil až na poslední chvíli, když mi docházel čas do odletu domů. Možná proto mi to tak silné nepřišlo. Dalším cílem je po příchodu do Santiaga bohoslužba za poutníky, která se slouží v katedrále. Na mši jde mnoho poutníků ve svém nejlepším oblečení, které si často nechávají poslat do Santiaga, už když cestu začínají. Při příchodu do katedrály tak je člověk zbaveni identity poutníka a ven už vychází „proměněn“. V katedrále je pouť oficiálně považována za dokončenou. V průběhu mše nejsou výjimkou silné reakce, mnoho poutníků pláče, atmosféra je plná Obrázek 12 Neznámý poutník v Santiagu v katedrále v průběhu bohoslužby za poutníky. napětí. V době, kdy jsem byla v Santiagu, to vše poněkud narušoval obrovský počet turistů, kteří katedrálou procházeli sem a tam a devalvovali tak jakousi auru klidu a posvátna. Někteří poutníci byli ale po celou dobu bohoslužby jakoby ve svém vnitřním světě, nehledě na okolí. B. mi později řekl: V katedrále na mě najednou dolehla hrozná úleva a zároveň nekonečná únava, cítil jsem všechny ty kilometry a najednou už se mi ani nechtělo pokračovat nikam dál, byl to opak mého původního pocitu, kdy jsem se hrozně netěšil, až to všechno skončí. V tu chvíli jsem tak nějak věděl, že i když mi Camino hrozně dalo a bylo to skvělé, je čas jít zpátky domů. Určitým způsobem tam pro mě Camino skončilo.
Dalším bodem cesty je poutní kancelář, kde poutníci obdrží certifikát v latině anebo potvrzení o vykonání Camina – s ohledem na to, zda uvedou, že cestu podnikli z náboženských důvodů, anebo ne. Poutníci musí také potvrdit, že šli celou cestu anebo alespoň posledních100 km z ní pěšky a že nevyužívali žádné dopravní prostředky. Nejednou jsem se setkala s tím, že poutníci uvedli v poutní kanceláři své důvody jako náboženské a to zcela bez ohledu na to, zda mi předtím svojí motivaci popsali jako náboženskou. Převládal názor, že latinský certifikát je „ten pravý“ a za námahu si ho „zaslouží“. Jednoho z informátorů jsem se ještě před Santiagem ptala, z jakého důvodu neplánuje přiznat svou skutečnou motivaci k cestě. CA. : Když lžou oni mně, můžu i já lhát jim. („Oni“= církev) (Obecně bylo ale velice těžké motivace kategorizovat – mnoho poutníků uvedlo, že k pouti měli spirituální či náboženské motivy, ale necítí se jako křesťané a neztotožňují se tedy plně se všemi náboženskými významy, které se s poutí spojují.)
Obr. č. 13: Neznámí poutníci v katedrále během bohoslužby. Camino podnikaly celé rodiny, často i s malými dětmi
Obr. 14 : Poutníci v cíli cesty - na náměstí Plaza del Obradoiro, před katedrálou v Santiagu.
Fisterra Dalším cílem cesty byl, pěšky už jen pro menšinu poutníků, mys u městečka Fisterra u pobřeží Atlantiku, který byl ve středověku někdy považován za konec světa (ačkoli se ve skutečnosti nejedná o nejzápadnější místo Iberského poloostrova) a odkud už Keltové pozorovali západ Slunce. Většina poutníků, která se na tuto cestu vydala, mluvila o rituálu, kdy je celé Camino opravdu dovršeno právě až na mysu Fisterry. Tradice spojená s koncem pouti, která se během středověku rozvinula, pravděpodobně navazuje na předkřesťanské zvyky. Dle ní má poutník po koupeli v oceánu u majáku (Faro de Fisterre) spálit oblečení, které měl na pouti na sobě (anebo alespoň některé jeho části) a následně pozorovat západ Slunce. Legenda slibuje, že druhý den se poutník probudí jako nový člověk. Často jsem se setkala ještě s dalšími prvky rituálu, jako například tím, že se má poutník dotknout posledního kamene na útesu bosou nohou, koupat přímo v moři u majáku a podobně. Většina poutníků se ale drží tří základních bodů rituálu. Je zajímavé, že každý poutník pojal rituál po svém, někteří odmítli své oblečení pálit v ohních, které k tomu byli určeny - obklopeni ostatními poutníky - a slézali proto na skály níže, až takřka k moři. Všichni informátoři popsali, že na ně měl příchod do Fisterre neočekávaně silný dopad a to nejen v průběhu rituálu a po něm. Výpovědi se ale často nelišily od toho, co popsali poutníci, kteří skončili cestu v Santiagu. Např. S. : „Ve Obrázek 15: S. pálí své cestovní oblečení dole na útesech Fisterry. chvíli, kdy jsem spatřil po všech těch kilometrech oceán došlo mi, že už není kam dál jít, že cesta končí. Bylo to pro mě hodně emocionální, jako by ve mně něco skončilo. Cítil jsem hroznou únavu a už jsem se skoro těšil, až se vrátím domů.“
Obr. 16 : B. dokončuje rituál u majáku Farro de Fisterra; oblečení pálí v oficiálním ohništi.
Závěr V průběhu cesty jsem se během výzkumu setkala nejen se znaky pouti jako přechodového rituálu, ale také s řadou každodenně opakovaných činností, které upevňují vztahy mezi poutníky a zakládají pocit komunity. Celý přechodový rituál pouti může vést po završení třetí fáze k vnitřní proměně poutníka, dle Nashe 9 ale také nemusí - jde o dobrovolný, nikoli společensky nutný proces. Se skupinou poutníků, které jsem na cestě pozorovala, zůstávám i nadále v kontaktu a do budoucna bych se ráda zaměřila na otázku, za jakých podmínek a jakým způsobem k dovršení přechodového rituálu dochází.
Použitá literatura FREY, N.L.: Pilgrim Stories: On and Off the Road to Santiago, University of California Press, Berkeley 1998. FREY, N.L Pilgrimage and Its Aftermaths in BADONE, E : Intersecting Journeys. The Anthropology of Pilgrimage and Tourism; University of Illinois Press; 2004
NASH, D. : Anthropology of Tourism; New York: Pergamon1996. LEBEDOVÁ, Š. Funkce poutnictví v dějinách evropské kultury Diplomová práce (Bc.) Univerzita Karlova v Praze, Filosofická fakulta LIBER SANCTI JACOBI, „Codex Calixtinus“, traduccion por los Profesores A. Moralejo, C. Torres, J. Feo, [Santiago de Compostela] : Consellería de Cultura, Comunicación Social e Turismo, Xerencia de Promoción do Camiño de Santiago, 2004
TURNER, V.: The Forest of Symbols : Aspects of Ndembu Ritua, Ithaca, N.Y.: Cornell University Press, 1967 TURNER, V., TURNER. E., Image and Pilgrimage in Christian Culture. Antropological Perspectives, Columbia University Press, New York 1978 VRBOVÁ, Kateřina. Fenomén současného náboženského poutnictví na příkladu pouti do Santiaga de Compostela Diplomová práce (Bc.) Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií MURPHY, Robert F.: Umlčené tělo; Slon 2001
9
Nash, 1996, str. 41
Příloha č. 1 – Poznámky k metodologii a tabulkový přehled informátorů -
-
Všichni informátoři, které jsem pozorovala, absolvovali z celkové cesty min. vzdálenost 600 km a to formou pěší chůze. Tabulka ukazuje bližší údaje o věku, povolání, původu a vzdělání informátorů, a dále heslovitě shrnuté motivace k vykonání cesty. Jména klíčových informátorů jsou v tabulce zvýrazněna tučně. Všichni informátoři se na cestu vydali sami (až na výjimku CL. a SA.) a skupina se formovala až v průběhu cesty. V průběhu cesty nešli všichni členové stále společně – několik členů se vždy odpojilo a šli den či dva napřed / pozadu, zároveň ale měli všichni ze skupiny snahu o opětovné shledání s ostatními (např. na sebe čekali ve větších městech atp.)
Jméno
Věk
Povolání
Liana
L.
26
Herečka, zpěvačka
Země původu AUS
Vzdělání
Motivace k uskutečnění cesty
VŠ
Čas k reflexi vlastního života, rozhodnutí se o budoucnosti, kontakt s přírodou, spirituální motivace Využití cesty k reflexi vlastního života, rozhodnutí se o budoucnosti, zjištění hranic vlastních fyz. možností, spirituální motivace Forma cestování ve volném čase, dobrodružství, zábava Forma cestování ve volném čase, dobrodružství, zábava Vyrovnání se se smrtí manžela, sebeobnova, jeden z mnoha cestovních plánů během celého roku. Cesta jako dobrodružství, překonání sama sebe Náboženské motivy, ŘK; kontakt s přírodou, oddělení se od každodennosti Forma cestování ve volném čase, dobrodružství, zábava Forma cestování ve volném čase, dobrodružství, zábava Forma cestování ve volném čase, dobrodružství, zábava, snaha najít sama sebe Forma cestování ve volném čase, dobrodružství, zábava ale také náboženské motivy – křesťanské, ŘK Forma cestování ve volném čase, dobrodružství, zábava i náboženské motivy, snaha rozhodnout se o budoucnosti Forma cestování ve volném čase, dobrodružství, zábava, snaha dokázat si, zda cestu sama zvládne Snaha vyrovnat se na cestě s vlastní minulostí, ztrátou blízkého člověka Náboženské motivy – křesťanské, ŘK Náboženské motivy, ŘK
Drew
D.
30
Herec
USA
VŠ
Carlos
C.
22
Nezaměstaný
SP
studuje
Sergi
SE.
22
Student - Informatika
SP
studuje
Marry
M.
46
Koordinátorka humanitárních projektů
AUS
VŠ
Brian
B.
33
Life couch
SŠ
Romano
R.
35
Fyzioterapeut, trenér
SOUTH AFR. IT
Gavin
G.
25
Barman
IRL
SŠ
Claudia
CL.
24
Studentka - Ekonomie
CAN - FR
studuje
Sarah
SA.
22
Asistentka prodeje
CAN - FR
SŠ
Dominik
D.
22
Student – Enviromentální studia
GER
VŠ
Simon
S.
23
Student – Humanitní studia
GER
studuje
Ashley
A.
24
Učitelka na SŠ
IRL
VŠ
Kyle
K.
35
Učitel na SŠ
CAN - EN
VŠ
Attila Fabrizio
AT. F.
29 29
Řidič Inženýr
HUN IT
SŠ VŠ
VŠ