Bøetislav Olšer
www.enface.cz
Vše, co je na internetu zdarma...
* počítačové programy, software, freeware * legální MP3 písničky a alba zdarma * seriály a TV poøady ke zhlédnutí online * počítačové hry zdarma, demoverze her
B Ø E T I S L AV O L Š E R
KREV POD
OBOJÍ
O S T R AVA
Pavlince, která mi uvìøila, že Bùh není v chrámech, synagogách a mešitách kupčíkù, ale pouze v každém z nás. Svým skvìlým synùm Tomáši a Martinovi, že uskutečnili mé nesplnìné sny. B. O.
© Bøetislav Olšer, 2005, 2012 2. vydání © EN FACE, 2012 Vydal Mgr. Radim Polášek, Vydavatelství EN FACE Zámecká 4, 702 00 Moravská Ostrava www. enface.cz
ISBN 978-80-87264-08-9
P Ø E D M L U VA Když jsem dopsal tuto knihu, opìt jsem si vyzkoušel osvìdčený zpùsob, jak svùj hrubopis čtenáøsky ovìøit ještì pøed jeho vydáním. Vytiskl jsem nìkolik exempláøù a rozdal je známým, aby se obìtovali, více než tøi sta redaktorským dotekem zatím nepoznamenaných stránek pøečetli a sdìlili mi pak své dojmy. Učinili žádané a nelítostnì se do mì pustili. Kromì jednoho izraelského plukovníka ve výslužbì, který nad mým textem ani okem nemrkl, s uznáním mì poplácal po zádech, jelikož vìdìl své, což bylo pro mì znamení, že vše je jak má být. A kdo jiný by se v tom všem mìl líp vyznat, než voják, který bojoval v pìti blízkovýchodních válkách. „Urážíš islám a dopadneš jak Salman Rushdie se Satanskými verši!“ dostal jsem varování, že mé znevažování perforací panenských blan dvaasedmdesáti černookých panen v ráji není zrovna košer. Kdo však víc znectil korán? Já citací jedné z jeho súr, nebo muslimští mučedníci, vraždící nevinné židovské dìti, ženy a starce? Copak se v koránu nepíše, že muslimové mají ctít vyznavače Velké knihy, tedy Židy? Nestará se snad Izrael o své muslimy líp, než kterákoli jiná neislámská zemì? V židovském státì je víc mešit, než kolik je dohromady synagog ve všech arabských zemích. A copak šéfové islámských zemí sami neprohlásili, že vražedné útoky Usáma bin Ládina, Abú Músy Zarkáviho a dalších teroristù jsou urážkou islámu, který je prý nejmírumilovnìjším náboženstvím? Výhrady mnohých lékaøù, jimž jsem také dal rukopis pøečíst, se rovnìž nedají obejít. Jsou to odborníci a asi vìdí, co øíkají. Jeden, který však vìøí v literární licenci, byl shovívavý, protože vìdìl, že na Blízkém východì je všechno úplnì jinak, tedy i transplantace. Zbývající dva tvrdili, že mùj popis hemodialýzy a atmosféry kolem dárcovství ledvin je pøíliš zjednodušený a jiné medicínské vìci že zase nepøesnì formuluji a že v Ostravì není zrovna etické psát o kupčení s orgány... Rád bych laskavé čtenáøe upozornil, že tato kniha nemá sloužit jako skripta pro studenty lékaøských fakult, ale že jde o dobrodružný román s prvky všeho, co život pøináší – tedy též s láskou, vášnivým sexem, spletitou výmìnou orgánù i se zákeønými vraždami a rafinovanou fikcí. Hlavnì mi šlo o pøiblížení bezmocnosti semitských, tedy arabských i hebrejských obyvatel Blízkého východu, které už pøestává bavit to každodenní kruté umírání, nekončící strach z atentátù a hrùzy z raket kasam
i scud. Lékaøské prostøedí je v mém podání jen kulisou pro tragédii dvou hrdinek mé knihy, jež usilují o to, aby židovské i palestinské matky žily konečnì v míru a bez obav o životy svých dìtí. Vím, že pøes všechny mé dobré úmysly mi budou spílat Židé, muslimové i „mudrcové“, kteøí se vždy umìli pøimknout k jakémukoli dubisku, jen aby si kryli záda a jimž bylo ukradené, jestli ten jejich strom konformnosti rostl smìrem k Moskvì nebo k Washingtonu DC. Ale ti jsou nám, Valachùm z Hovìzí, ukradení, jelikož my máme valašská dubiska ve svých duších a budeme si vždycky øíkat a psát, co nás tíží i povznáší, zkrátka co máme na srdci, v nìmž nám proudí krev našich nìžných matek a báječných otcù. Životadárná krev pod obojí.
BØETISLAV OLŠER
,,...Tím, že se Židé navrátí do Izraelské zemì, vrátí se ke ,kosmickým’ pramenùm své zvláštní židovské tvoøivosti a duchovnosti. Ve vztazích s Nežidy se Židé musejí v Palestinì vyhýbat vylepšování své situace na úkor jiných. Národ Izraele se musí stát humánním národem. Jeho zkouškou bude vztah k palestinských Arabùm. Postoj Židù vùči nim musí být postojem lidskosti, morální odvahy, která se udržuje na nejvyšší úrovni, i když druhá strana není vùbec taková, jakou bychom si pøáli. Ve skutečnosti je jejich nepøátelství dalším dùvodem pro naši lidskost...“ AHARON DAVID GORDON, sionista, Tel Aviv roku 1914
,,...Židovská národní domovina by mìla být požehnáním pro všechny obyvatele Palestiny bez ohledu na jejich rasu a náboženství. Na jedné stranì jsme slíbili poskytnout pomoc sionismu, a na druhé stranì jsme zaručili nežidovským obyvatelùm, že by v jeho dùsledku nemìli nijak trpìt. Každý krok, který podniknete, by tudíž mìl pøinést morální a materiální zisk všem Palestincùm. Udìláte-li to, Palestina bude šiastná a úspìšná, mír a shoda zde budou vždycky vládnout. Zmìní se v ráj a stane se, jak je psáno v Písmu, které jste mi právì vìnovali, zemí, v níž proudí mléko i med a kde trpící všech ras a náboženství najdou útočištì pøed svým utrpením. Vy, Židé v Palestinì, máte velmi velkou odpovìdnost; jste pøedstaviteli židovského národa z celého svìta, a vaše chování poskytne pøíklad Židùm ze všech zemí a bude jim dìlat čest. Nadìje vaší rasy za tolik století budou postupnì uskutečòovány zde, nejen pro vaše vlastní dobro, ale i pro dobro celého svìta... Z projevu Winstona Churchilla, ministra kolonií Velké Británie, který pøednesl v roce 1921 pøi sázení stromu na staveništi Hebrejské univerzity v Jeruzalémì.
8/B
Ø E T I S L A V
KAPITOLA
O
L Š E R
PRVNÍ
ČIŠ TÌNÍ KRVE
Izraelský muslim Muhammad Ali Fajsal nesnášel Židy, pøesto musel ležet na pøeškrobeném prostìradle jejich dialyzačního lùžka v jeruzalémské nemocnici Hadassah. Døevìnìly mu hýždì i mysl a ve své bezmocnosti slábl jak moucha uvízlá v pavučinì a vysávaná elektrickým pavoukem. Cítil se zrádnì opuštìný v cizím pokoji pod dohledem pøedpojištìných drénù a komisních sester, jež sice ovládaly spoustu úkonù, vìtšinou však jen stereotypnì podle medicínského itineráøe. Mìl padesát rokù, ale pøipadal si jak stoletý vorvaò, vyvržený osudem na mìlčinu trablù, kde bezmocnì lapal po dechu. A když ho popadla spásná døímota, začal staøecky chrápat a odfoukávat svým syrovým dechem zbytky sušenky na drsné pokrývce. Vypadalo to, jako by po namodralém písku pochodovali malí krabí poustevníčci. Byl spolumajitelem cestovní kanceláøe Palestina Tours ve východním Jeruzalémì. Dostal ji jako invalida za vìrné služby v boji za svobodnou Palestinu od Organizace a sám tuto živnost považoval za politickou trafiku pro vojenského vysloužilce a stranického zkrachovance. Naštìstí byl též manželem ženy Fatimy, jež mu dala čtyøi dìti. Mrzelo ho, že poøád nemìl vnoučata, a už vùbec ho netìšil neurčitì vymezený zbytek pochmurného času, jelikož z ledvin se mu staly skoro zbytečné svaly a ještì mu činily tìžce zvladatelné potíže. Šlo však pouze o špičku ledovce jeho životní smùly; ke všemu byl pøesvìdčený, že narodit se izraelským Arabem je značnì horší vada, než nìjaká zlotøilá ledvinová kolika v tìle, i když bez kaménkové litiázy. Medicínské termíny se neučil zpamìti, ale znal je jako cvičený kakadu; tisíckrát je slyšel z úst vydezinfikovaných lékaøù, kteøí mu bez lidských pachù pøipadali pøísnì neosobní. A tak zhrzenì chodil na hemodialýzu k Židùm, aby støídavì skøípal zuby a díval se nekonečné hodiny do bílého stropu a na umìlou náhražku své dávné výrobny moče. Jedinou výhodou toho martyria bylo, že občas nemusel pít ani močit a zvedat prkýnka na WC. A tak trpkl a zkrotle vnímal monotónní pøedení divného mechanismu, jenž mu nepochopitelnou technologií čistil krev, i když mnohem víc by to uvítala jeho duše zanesená beznadìjí, jež v nìm obsadila volné místo po vypovìzené pompéznosti. Dvakrát v týdnu se s ním na oddìlení zachraòovali další tøi pacienti, a když vidìl dva mladíky a docela
K
R E V
P O D
O B O J Í
/9
sličnou tøicátnici s celým životem pøed sebou, mìl na chvíli zklidòující pocit, že na tom není ve svém vìku úplnì nejhùø. Byli v tom éterovì nevraživém politickém klimatu tragikomickou sešlostí; tøi pravovìrní Židé a jeden muslim, jenž rouhačsky váhal, jestli má žít z farizejství židovské dobrotivosti, která stála daòové poplatníky desetitisíce šekelù za mìsíc, nebo zdali se má na své Izraelem placené pozemské ponížení vykašlat a spìchat pøedčasnì do islámského ráje za proroky a černookými huriskami. Z nudy nìkdy rouhačsky pøemítal o reálnosti Alláhových slibù. Kdoví, jestli ty panny mìly též obøízku a zda byly frigidní, nebo si dopøávaly i orgasmus. Kdyby se do inzerovaných nebeských končin dostávalo v prùmìru jen sto tisíc muslimù ročnì, muselo by s nimi dvaasedmdesát krásek obcovat s frekvencí značnì nadzemskou, aby každodennì všecky ukojily, jak slibovala jedna ze súr. V té části koránu mu nebylo jasné, jestli bude mít každý mučedník svých dvaasedmdesát pannen, nebo zdali se o nì bude muset podìlit s ostatními. To by jich ale muselo být dvaasedmdesátkrát víc než mučedníkù. A jak by knìžky rajské lásky ještì po každé penetraci stíhaly obnovu perforovaných panenských blán, na to už jeho vilná pøedstavivost nestačila. Mìl ale k projednání se sebou samým mnohem horší nelogismy a ideologická lascivnost koránu pro nìj byla v té chvíli až na druhé koleji, o níž ještì nevìdìl, že je slepìjší než všechny Alláhovy cesty z Mekky do ráje a zpìt. A jelikož i ta nejokázalejší hrdost človìka se jednou zlomí pod tíhou bezprostøední hrozby smrti, pøestal být i on hrdinou a slabošsky prahl den ode dne víc žít než umírat. Pøesto chtìl svému palestinskému snu dál sloužit. Hrdinská setrvačnost v genech byla ale jeho další svízel. Aby si oživil mátožné ideály, chabì si pøikazoval, že musí získat novou ledvinu, aby se s ní pøičinil o zánik Izraele. To si pøedstavoval zcela pragmaticky; Židy vyženou, jako oni vyhnali Palestince, ale jinak nic ničit nebudou. Ani nemocnici Hadassah. Stejnì by tady byla i bez Židù. Jen v ní vymìní personál. Arabové jsou pøece nejlepší i v medicínì. Tupí Hebrejci ještì sloužili v Egyptì jako otroci, když arabští lékaøi už dìlali se svými pacienty zázraky... „Od minulého týdne jste pøibral čtyøi kila!“ vztekala se pečovatelka z židovské sekty Samaritánù na jednoho z pacientù, pøipomínajícího dobøe krmeného zápasníka sumo. „Vdávala se moje sestra,“ zmohl se mladík na pasivní rezistenci. „Chcete vùbec pøežít?“ vyvádìla øeholnice. „Nechtìl byste místo dialýzy radìji na liposupci?“ zle vrčela a Muhammad mìl pocit, že tu starší ženu se špatnì depilovaným knírkem pøíliš zdravotnictví nebaví.
10 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
On sám se mezi jednotlivými akty toho høíšného pročisiování krve snažil jíst málo a cucal led s citronem, jen když mìl opravdu nezvládnutelnou žízeò. I jemu se stalo, že se neudržel, øíkal si, že žije jenom jednou, a nacpával se jak o život a pìt hodin s umìlou ledvinou se mu pak stalo napínáním na skøipec. „Alláhu, co je to za život, když nic nemùžu a pod krkem mì drží nìjaká zasraná umìlá ledvina v krabici!“ klel pak potichu, ale stejnì se mu neulevilo, jako nikomu, kdo se stal rukojmí smrti. „Ani souložit už nemùžu, ani odjet s rodinou k moøi, natož abych si vyrazil na ryby jako døív!“ stìžoval si, skučel a marnì poklesle láteøil. Jinak ho ale ostatní moc nezajímali. Mìl svých problémù dost, nač se ještì zabývat životními nesrovnalostmi zlotøilých Židù. Nemohl se skoro pohnout, protože do nìho napíchali a napojili spoustu jehel, hadiček a drátù, jeden mìl dokonce pøipnutý na ušním boltci, a pøipadal si jako intoxikovaný násilník pøivázaný k lùžku na protialkoholní stanici. Nepøišel sice z opileckého večírku, pøesto mu tøeštila hlava, v ústech mìl pachui žaludečních šiáv a jazyk se mu lepil palčivou vyprahlostí na rozbolavìlé patro. Vìdìl, že ta zatracená ledvinová kocovina se jen tak nevypaøí a on se z toho prkenného ležení asi brzy vstøebá do škrobu v prostìradle pod sebou. Z mozku mìl velbloudí tlamu, v níž pøežvýkával pichlavé myšlenky, jež se nedaly strávit. Okno v pokoji mìlo prùsvitné, ale neprùhledné žaluzie, proto se díval jen do stropu, na jehož kdysi bìlostné omítce už znal zpamìti všechny její prasklinky a stroupky vápenné barvy. Už nevzýval Alláha a nevolal ho na pomoc, pøestal odøíkávat súry. Proč by se namáhal, když ho nikdo nevyslyšel, nic božského mu život neulehčilo a ke zdi ho tiskla malovìrnost. Prahl po milodaru zapomnìní alespoò ve snu, v nìmž byl sice ztøeštìný, ale zdravý. Chtìl usínat, ale nedaøilo se mu to a zkoušel dìtinsky počítat kroužení umìlé ledviny. Za minutu to bylo padesát otočení podivného kruhu dialyzátoru, jež se v jeho obluzeném vìdomí jevilo jako miniaturní otáčivá klec s vìčnì bìhající veverkou, kterou si kdysi v prùbìhu svého krátkého pùsobení v Torontu poøídil do hotelového pokoje, aby se pohledem na hlodavce za møížemi kochal vlastní svobodou. Ani s imaginární zbìsile pelášící veverkou však neusnul a dál počítal jen pro zahnání nudy. Za hodinu zaznamenal pøes tøi tisíce obrátek a stále ani náznak døímoty, tak se alespoò potichu vemlouval do pøíznì vytrvale pøedoucí mašinky, aby své poslání neodbyla. Složil pro ni súru Ó slitovná má elektronická spáso močopudná, a vždy po jejím odøíkání čekal, jestli ho Alláh neztrestá za to rouhání.
K
Ó slitovná má elektronická spáso močopudná, nechi ti má krev dobøe chutná. Vysaj si mì a zase naplò, ai silný jsem jako pakùò, aby popelnice mého tìla nejmíò týden vydržela!
R E V
P O D
O B O J Í
/ 11
Potøeboval pro další dny života, aby ho boží vùle učinila v dokonalé souhøe s jeho čističkou patøičnì čilým, jak se sluší a patøí na muslima sice s chimérickým, ale pøece jen s posláním bojovníka za Palestinu, jehož život byl složitý už tím, že se nezávisle na své arabské vùli stal vinou reprodukčního prohøešku svých rodičù občanem státu Izrael. Asi až pøíliš toužil po magii døímoty, aby mohl na pár hodin vymazat z mysli svìt kolem sebe a svou zbytečnost. Čím víc se snažil upadnout do stavu snivého mámení, tím víc trpìl nespavostí. A i když se ponoøil do polospánku, nekonejšil ho sladký sen, ale pitvorné noční mùry. Nejhorší muka prožíval, když se na nìho ve snu sápaly vzteklé Samaritánky, aby ho pøipoutaly k posteli drény. O oslavì svých padesátých narozenin mìl své pøedstavy, pøesto i ten jindy hektický den protrpìl na dialyzačním lùžku a znovu se po pøečtení novin plných výhrùžek, vytáček a krve radìji bavil otupujícím počítáním. „Pøeju ti hlavnì lásku! Nač by bylo človìku zdraví, kdyby ho nikdo nemiloval!“ šeptala mu Fatima, i když si myslel, že líp by mu bylo zdravému a všemi milovanému. „Láska je nejlepší lék...“ Počítal. Žil pøesnì osmnáct tisíc dvì stì padesát dnù, tedy čtyøi sta tøicet osm tisíc hodin, což činilo už dvacet šest milionù dvì stì osmdesát tisíc minut, tøicet osm vteøin, tøicet devìt, čtyøicet... A nebylo co bilancovat. Prvních deset let prozevloval v uličkách východního Jeruzaléma, dalších pìt let se vztekal, že se narodil tím, čím se narodil, protože ho nechtìly holky, a do čtyøiceti zcela programovì nesnášel Židy. Pøitom byl skálopevnì pøesvìdčený, že další roky už prožije jako šiastný boháč a poøád ještì živý islámský hrdina. Místo toho dál nenávidìl, jen místo Židù svùj osud. Ležel bezmocnì na lùžku a štítil se sám sebe. Byl nikým, pøikurtovaný k pelesti, celé hodiny se potil a nemohl se umýt. Kdyby mìl šanci si opláchnout alespoò dlanì, jež mìl odpudivì lepkavé. Pøipadal si trapnì, jeho svaly ochably a z pórù mu čpìl pot. Za horkou sprchu by zradil Husajnùv úkryt, chorobné nutkání být čistý a vonìt vodou po holení ho sužovalo. Než si zvykl na pìt dialyzačních hodin bez mýdla, v bøichu ho tlačila neuróza, jak hromada kamení.
12 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
Když mìl pøíležitost, koupal se dvakrát dennì. Pečlivì, dlouze a voòavì. Trpìl utkvìlou pøedstavou, že kdyby náhle zemøel, nedìlal by nikomu potíže s tím, že by museli jeho mrtvolu složitì omývat. Pøipadal si jak podivín Igor z Irkutska, spolužák z káhirské univerzity, který na ulici vždy pøi chùzi četl. Vìøil v nahodilost osudu, že do nìj tak jednou vrazí nevídaná kráska, s níž pak bude mít úžasný život. Podíval se na okno, v nìmž nìkdo povytáhl žaluzii, a uvidìl øímsu a za ní vršky olivovníkù na nedalekém kopci. Byl rád, že v té nemocniční bledosti mìl pøed očima i trochu zelenì. Najednou si uvìdomil, že si už nedokáže pøedstavit, jak krásnì voní vìtve borovic. A ty záhonky narcisù a rùží u domù ve stráni naproti musely být tìmi nejopojnìjšími. Ležel a hodinu nic jiného nedìlal, než jen nasával svým chøípím vùni pár set metrù vzdálených stromù a kvìtin. Marnì. Byl plný jen koøení Fatimy a nemocničního pachu. Zapøísáhl se, že hned jak pùjde z dialýzy, bude čichat ke všem náhodným kytkám a kùøe stromù, aby do sebe nabral vzpružující aroma do zásoby a pøevonìl jím pøíštì všechny tinktury, étery a odéry kolem umìlé ledviny i nakyslý pach močoviny ze špatnì vypláchlých bažantù. Obezøetnì hypnotizoval škvírou v oknì tìch pár stromù a zøejmì záhon rùží pøed nimi, na dálku vidìl jen rudé chomáčky vyšité na zelené látce. Jinak bylo všechno pískovì šedé. Pøišlo mu líto, že Jeruzalém není tak šiavnatý a smyslnì zvlhlý jako Paøíž a žírný jako Ontario a že místo plodných lánù pšenice má kolem sebe jen beduínsky zákeøná skaliska stejnì fádní barvy jako písek, jenž mìsto svíral v pasti, z níž nebylo úniku. Jako by za trest pro dìdičný høích Židù byla všude jen písčitá šeï. Pouši mìli lidé ve své islámské, køesianské i židovské krvi, v očích i duších, a ti, kteøí ji mìli jen ve vlasech a jimž skøípala køemičitì mezi zuby, na tom byli nejlíp. Mìl z toho neutìšeného pohledu sucho v ústech i v srdci a vzpomínal, jak v dìtství rád padal do moøského pøílivu. Stál v nìm a čekal, až se pøíboj s šumìním rozpouštìné obøí tablety celaskonu pøiøítí, a pak do nìj plácl po zádech a díval se, jak se nad ním zavírá chladivì prùzračný poklop, jak byla najednou nebeská modø rámovaná zelenkavými vlnami a svìt pohltil chøtán vodní pøíšery s pìnou u tlamy. Strašlivì si pøál znovu se ponoøit do moøských vln; určitì by pod nimi vydržel s dechem co nejvíc, jen aby si toho očistného blaha užil. Místo toho mu jen nìjaký stín pøeletìl pøes tváø a za oknem spatøil chaotický záblesk, možná se mu to jen zdálo. Byla to velká bìlostná čmouha pøipomínající máchnutí ptačích køídel, proti svìtlu záøících jak perutì archandìla Gabriela z jeho dìtských chvil víry.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 13
„Sestro, kde se tady u vás berou rackové?“ zeptal se udivenì a pøihlouple civìl na opeøence, který se usadil na parapetu a díval se na nìho zpod žaluzií s otevøeným zobákem, jako by se mu vysmíval. Špatnì naladìná samaritánka se úkosem podívala smìrem k oknu a pak suše poznamenala, aniž by zvedla hlavu od dialyzačního pøístroje: „Kde by se tady vzal racek! To mohl být jedinì holub!“ „Pøece nejsem cvok!“ zasmál se bezmocnì. „Snad ještì rozeznám racka od holuba! Byl to bílý racek a chechtal se mi, protože to byl židovský bacilonosič!“ mumlal unavenì. „Holubi jsou všelijací!“ øekla žena s rouškou na hlavì. „To máte z toho, že jste také pøibral skoro tøi kila!“ dodala pøísnì. „Teï na vás jdou halucinace!“ „Jste dietní, nebo dialyzační sestra?“ vztekl se a prudce sebou trhl, až ho zabolelo od napíchaných pout, v nichž mu cirkulovala vlastní krev. Boží služebnice už neøekla nic, pøekontrolovala jeho drénová pøipojení letmým pohybem ukazováčku, jako by je pouze počítala, a pak vyšla na chodbu. Byl zmatený, znejistil a sám nevìdìl, jestli to na øímse byl holub, nebo racek, a jestli tam vùbec nìco bylo, protože se mu udìlalo špatnì a klidnì mohl mít vidiny. Nemohl to být ani holub na støeše, jelikož nemìl v hrsti ani žádného vrabce. „A co když to opravdu byl archandìl Gabriel?“ pomyslel si zmožený léky a z pøedstavy nebeského posla ho zamrazilo. „Asi se budu muset pøestat pøejídat!“ poručil si. Zvažoval, zdali by køesiansko-muslimský andìl vùbec mohl pøistát na parapetu judaistického okna. Jedinì, že by šlo o melachomaneze, jak øíkali Židé andìlu smrti. Umíral a mìl strach. Už to nebyla otázka desítek rokù, ale možná každé pøíští minuty, hodiny, dne... Umírání. Jak snadné bylo vyslovit to slovo, jak tìžké bylo se s ním smíøit. Øekl si, že je paranoidní podìs, a radìji si pøipomnìl, že si už dávno nebroukal žádnou melodii, jak to dìlával bìžnì doma i bìhem jízdy za volantem svého autobusu. Dìlalo mu pøíjemnì, když v nìm vibrace hlasivek jemnì rezonovala a rozechvívala mu mozek. Cítil se v takových chvílích slastnì, jako by mìl uši pod vodou a neslyšel plážový halas, ale jen hebce šumivou hudbu, znìjící z nitra šeptajících mušlí... Mìli s Fatimou zamilovanou píseò. Ani si už neuvìdomoval, kde se ji naučil, ale vryla se mu do pamìti tklivou melodií a dala se zpívat dívkám s romantickou duší. A Fatima takovou duši mìla. „Al-hubb fí kalbí ámana Fatima, malakti kalbí bi ridájek...“ zpíval jí a ona zpívala jemu, ale jen když byli sami a nikdo je nemohl slyšet. „Vìø provždy lásce v srdci mém, ó Fatimo, ó Muhammade, neb ovládla je celé milost má...“ pìli si a vùbec jim nevadilo, že ta píseò byla vìnována
14 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
jisté Káfiji a ne Fatimì, natož Muhammadovi, ale jejich parafráze se jim líbila nejvíc. „Je každý kout mé duše tvùj, ó Fatimo, ó Muhammade, ve tvých rukou osud teï spočívá mùj...“
MUSLIMOVO
TRÁPENÍ
O své ledviny se nikdy moc nestaral, vlastnì o nich prakticky ani nevìdìl. Øíkal jim dva pøerostlé dvacetidekové boby, z nichž jeden byl výš než ten druhý a dokonce mohl bloudit po tìle. A to bylo vše. Uvìdomil si, že ani pøi močení nikdy nehloubal, jak jsou ledviny a vymìšování pro tìlo dùležité. Zvedl svoji volnou ruku, pøipadala mu prùsvitná, zatnul prsty a pøedstavoval si, že potíž mu dìlá sval, který byl menší než jeho pìst. Musel to být houževnatý orgán; dennì mu kdysi pročistil skoro sedmnáct set litrù krve. „Vaše krev je hnána pumpou pøes hadičky do první části dialyzátoru, v té druhé proudí dialyzát,“ øekla mu stroze už ne samaritánská, ale obyčejná zdravotní sestra z øad ruských imigrantù. Napojovala ho na umìlou ledvinu a cítila povinnost mu øíct, co s ním dìlá. Zpočátku se snažil vnímat, jestli cítí ve svých žilách nìjaký nezvyklý pohyb a jestli pozná, že jeho krev jde z tìla ven a zase zpátky a jestli mu Židé do žil nevracejí nìjakou úplnì jinou zkaženou tekutinu. Kromì køečí v žaludku a zloby v duši nezaregistroval nic, co by napovídalo pøevratným zmìnám v jeho krevním obìhu. „Krev i dialyzační roztok jsou oddìleny polopropustnou membránou s otvory velikosti jedné molekuly, které umožòují, aby škodliviny z krve pøecházely do dialyzátu, jenž pak jde do odpadu, zatímco čistá krev se vrací zpátky do vašeho tìla,“ chrlila ze sebe sestra. Asi mìla právì po zkouškách a chtìla prokázat, že i v Moskvì vìdìli o hemodialýze. „Kolikpak mìøí jedna molekula?“ zeptal se poiouchle, aby v sobì zamluvil výčitku, že by jí mìl spíš projevit úctu a neskonalý vdìk. „Tolik, co vaše nekalé odpady!“ vìdìla si rady s jeho štiplavostí. „Myslíte nekalé nebo výkalé!“ pokusil se o žert a hned nepochopil, proč se na nìho sestra dívá jako na idiota. Zpočátku na protest proti zradì svého osudu se vùbec nechtìl o tyto vìci zajímat a upovídanou zdravotnici vnímal bìhem dialýz jen proto, že se mu líbila; byla to málo vídaná židovská blondýnka z venkova od Volhy, nemìla knír, zato tlustý cop až tìsnì nad minisukni, v níž se jí pnul pevný zadek. Když se sklánìla nad pacientem na vedlejším lùžku, s chutí se díval na její svùdné boky pod bílým minihábitem. Hladil očima její nohy a kdyby se
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 15
necítil trapnì, nechal by svoji fantazii vyšplhat až do jejího rozkroku, ale radìji otočil hlavu. Myslel na nìco úplnì jiného. Pročištìní svých útrob považoval za nezvykle dùležité. Musel být v pohodì; čekal ho složitý úkol – mìl projet svým mikrobusem s mírovými aktivisty až k sídlu Organizace v Ramalláhu, v nìmž izraelští vojáci vìznili skvìlého vùdce vùdcù Jásira Arafata a jeho spolubojovníky. Jednou se na nìho do nemocnice pøišla bez ohlášení podívat Fatima. A jelikož mìla obchod s koøením všeho druhu, vonìla víc než indický kuchaø, a když pøišla do oddìlení, všichni se za ní ohlíželi, jak kolem sebe šíøila do pachu lyzolù a injekcí opojnou vùni tymiánu s drceným høebíčkem a sladem skoøice. „Myslela jsem si, že bys mì tady chtìl mít, badyánku!“ povzbudivì se usmála. „Bylo mi smutno...“ Z jejího dávného optimismu jí zbyl jen aromaticky romantický zvyk pojmenovávat své blízké či rozličné životní situace rùznì koøenìnými a jinak dráždivými ingrediencemi. Své nejmladší dceøi Neheøe øíkala šafránku, k druhorozenému Alimu se podle ní hodil kmínek, k dospívajícímu synovi Abdulláhovi zase anýzek, ale musela si dávat pozor, aby to neslyšeli jeho vrstevníci. Nejstarší Sabra byla tymiánek a každá životní pøíjemnost či nepøíjemnost byl puškvorec a černobýl. „Chøadnu!“ vydechl Muhammad, jako by vypouštìl kroužky dýmu, ale byl rád, že se mùže v tom dezinfikovaném smradu alespoò nadechnout pøívìtivého aroma skoøice. Valil se na nìj svìt, v nìmž slabí marnì chtìli být silní a silní byli jen vyztužená želatina, na níž nešlo stavìt ani vzdušné zámky. Svìt, jenž mu pøipadal jako velký komplot jeho nefunkčích ledvin s prolhanými Židy a se zhrzenou studentkou práv Suli Kurájovou, kterou kdysi opustil pár dnù pøed jejich svatbou, jelikož se zamiloval do dívky, jež si ho jako jediná promyšlenì nevšímala a jmenovala se Fatima. „Neøíkej taková slova, badyánku,“ utøela mu kapesníkem pot z čela a pohladila pøedoucí umìlou ledvinu, aby ji očarovala ve jménu vìrných služeb svému milému. „Proč jsem zrovna badyán?“ zeptal se jí jednou, když ho to oslovení ještì nedeprimovalo. „Je to takové anýzové voòavé koøení ve tvaru hvìzdičky,“ nìžnì k nìmu pøičichla. „Ty jsi pøece moje hvìzdička...“ Když onemocnìl, pøíliš možností k vybraným nìžnostem už nemìli a každé jejich pøipomenutí ho nepovzbudilo, ale pøidávalo mu na skleslosti. „Jakýpak jsem teï voòavý badyán? Spíš páchnu jak stará oliva usychající
16 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
bez vody, kterou nám Židé odvedli z Jordánu!“ zavrčel tiše nasáklý nemocničním odérem. „Ne tak nahlas! Tady všude jsou pøece Židé!“ neklidnì se rozhlédla. „Jsi moje láska, badyánku!“ šeptla pak spokojenì, že je na ní tak závislý a už jí nikam daleko neujede; naklonila se a políbila ho na čelo. Cítila se vinná, že neobstála v testech. Tajnì se k nim pøihlásila, aby mu darovala svou ledvinu. Transplantační centrum ožilo reálnou nadìjí. „Jsi moc prima, ale když už nevíš, co s emocemi, radìji nadávej na Židy, jen mi pøed nimi neøíkej badyánku!“ øekl tak tiše, že pouze artikuloval, a Fatimy se jeho slova dotkla, ale chápavì ho pohladila. Dala mu svoji znásilnìnou ženskou čistotu, ale vìdìla, že za tu cenu by ji mìl radìji høíšnou a plnou vášnì a milostné fantazie. Nemohla za svùj chlad, který marnì pøekonávala. Jako dívka musela prodìlat obøízku. Částečnì pøišla o klitoris a malé stydké pysky, ale poøád na tom byla lépe, než jiné muslimky v jejím vìku, jež náboženské tmáøství ponížilo ještì víc a pøipravilo je také o jiné ,nečisté’ části genitálií. „Proč jste mi to museli udìlat?“ vzlykala v hrùze, když ve svých osmi letech usínala zmámená dávkou valia, které pøesto neutišilo pálivou bolest v jejím klínì. „Chtìl to tak Bùh!“ øekla jí plačící matka, jež trpìla víc než dcerka. „Bylas nečistá!“ zabručela teta Surada, otøela bøitvu po svém nebožtíkovi a uložila ji zpìt do brašny s instrumenty vykonavatelky obøízkové očisty. „Tak proč nás Bùh stvoøil s nečistým tìlem? Aby nám pùsobil bolest?“ ptala se nic nechápající dívka. „Bùh ví, co dìlá!“ øekla teta a odešla k další nešiastnici. Fatimu napadlo, že Alláh bude asi tak špatný a zmatený stvoøitel, jak špatní a zmatení byli stavitelé babylonské vìže. Jako odporný lep na ní od tìch chvil lpìla nezbavitelná výčitka, že není plnohodnotná, pozdìji pøibyla další obava, že svého muže šidí a že pùjde za jinou. Nikdy jí to sice ani nenaznačil, ale nebylo tìžké si pøebrat, co muži potøebují. Ty islámské nevyjímaje. Proto mu už dávno chtìla pomoci, aby odčinila pøíkoøí, které mu napáchala svým nezavinìným zohyzdìním. Mìla pøece obì ledviny zdravé, zøejmì by byla schopná bez vìtších potíží žít jen s jednou. Nebyla ale vhodným dárcem. Nemìli stejnou krev. Nìkolik nocí kvùli tomu proplakala. Stejnì dopadli i další a jediní dva ochotní kamarádi: Ibrahim mìl problémy s bílými krvinkami a Salima v Gaze bez hygieny nainfikovali žloutenkou. A tak Muhammad i Fatima si jen sami pro sebe pøemítali, co by se dalo dìlat. Vìdìli, že se dá ledvina koupit za nekøesianské peníze, ale nikdy spolu na
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 17
toto téma pøíliš nemluvili; mìli strach, že by jim nìkdo nìco takového mohl nabídnout a oni by se jen trápili, že by byli nuceni tuto šanci odmítnout. Slyšeli o statisících dolarech a riziku vìzení za nelegální obchodování s lidskými orgány a ještì víc jimi zmítala beznadìj, kde by takovou sumu i odvahu vùbec vzali. Byl v registru čekatelù na orgán, musel oznamovat, kde se kdy nacházel, aby byl lékaøùm kdykoli k dispozici. Myslel si ale, že je to jen záminka Židù, aby ho mìli neustále pod dohledem. Zbabìlý strach o život ho dočista pobláznil, a když jel v autì, hypnotizoval kolem šílenou rychlostí se øítící øidiče a uvažoval, jestli právì nìkterý z nich neskončí divokou jízdu nìkde pod srázem a nestane se tak jeho dárcem. Nebo dárcem tìch, jež jsou v poøadníku pøed ním a on by tak mohl postoupit blíž ke kýžené metì. Sledoval statistiky vražd i obìtí pøi nejrùznìjších katastrofách a atentátech a snažil si z toho odvodit počet pravdìpodobnosti. Stále mu ale vycházela šance na pøežití jen asi tisíc ku jedné. Za vším byla jen krev. Prolínala se i nakøáplým palestinským životem. Dìti ve školách v Gaze si zpívaly, že obìtují svoji krev za Jeruzalém, Jásir Arafat vybízel poddané, aby zaplavili krví bezvìrcù ulice satanských mìst, šejk Jásín jim zase vtloukal do hlav, že bez prolití vlastní krve nebude svobodné Palestiny. Krev na hlavy Židù. Krev ve všech podobách. Bolestnì prolévaná. Muhammad poøád ještì ze setrvačnosti nenávidìl, ve skutečnosti ale už prahl pouze po krvi šiastnì darované. Šlo o stejnou životadárnou tekutinu; její skupenství už však pro nìj nebylo potravou nenávisti, ale kajícnou záchranou. Nikdy pøedtím si nepøipouštìl, že by i nula sama o sobì mohla mít takovou hodnotu. Nula pozitivní. Krev podobojí. Fatima uvažovala podobnì; schválnì mìla v krámku tranzistorák, a kdykoli uslyšela o nìjakém neštìstí, hned byla ve støehu. Pøed televizí jen úzkostlivì čekala, jestli se po zprávì o tragické události neozve nìkdo z Hadassah, aby oznámil jejímu muži, že se našla vhodná ledvina ze zahynulého dárce. Takové myšlení ji dìsilo a unavovalo, ale vzápìtí své morbidní uvažování ve jménu svého muže omlouvala. „Jsem celý zpocený, vlasy mám mastné!“ bránil se ostýchavì, když ho znovu pohladila po hlavì. „Copak na tom záleží, když jsi moje všecko, badyánku?“ políbila ho zas na neholenou tváø a za jejími zády se ozvalo rozpačité zakašlání. Byl to jeho lékaø profesor David Gozovský. „Tak co, mladíčku, jak ti naše ledvinka slouží?“ zeptal se bodøe ten dobrosrdečný šedovlasý Žid, který i pøes svých sedmdesát let poøád ještì pilnì pečoval o pacienty.
18 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
Fatima tiše pozdravila, usmála se na svého muže a po špičkách zmizela na chodbì. Snažila se být co nejrychleji na čerstvém vzduchu; medicínské prostøedí ji deprimovalo dráždivým pachem a kumulací všech možných i nemožných bolestí svìta. Skličovalo ji, že míra toho utrpení se bezprostøednì týkala také jejího muže. „Je to prima vynález, jenom kdybyste mi ho mohli zašít pod kùži, abych se tady nemusel celé dny nudit k smrti!“ zatváøil se Muhammad naoko pøívìtivì, ale nìkde v nìm se zvedala vlna animozity, s níž ale v pøípadì svého lékaøe vnitønì bojoval. Nechtìl si to pøipouštìt, ale ve svých pøedstavách obdarovával výjimečnou pøízní toho šedovlasého doktora, jehož nos pøipomínal velký svraštìlý fík, a pøi zničení Izraele by ho nejspíš nechal velkoryse žít, aby mu dál zaopatøoval jeho ledviny. David Gozovský pocházel z polské Lodže; jeho otec byl kdysi uznávaným chirurgem na tamní klinice, pøesto musel v roce 1940 pøenechat svùj majetek zlodìjùm a pøemístit se do ghetta, z nìhož putovala jeho prominentní pìtičlenná rodina do Osvìtimi i s tøináctiletým Davidem, který v tom pozemském pekle sice už nemìl svùj elegantní pokoj a koupel s heømánkovou pìnou, ani barevné sny a bar micva, zato jako jediný z pøíbuzenstva unikl plynovým komorám. „Jenom buï rád, mladíčku, že máš alespoò ledvinový záskok, jinak by ses tady mohl k smrti unudit doslova,“ usmál se profesor pichlavì. Po dìtství plném hrubostí, hrùz a násilí miloval používání zdrobnìlin, čímž vzbuzoval v Muhammadovi odpor. Pøipomínal mu jedince s neujasnìnou sexuální identitou, a to se mu protivilo. „Víš, že umìlou ledvinu poprvé použil v roce 1943 Nizozemec Kolff?“ øekl profesor a mimodìk ho napadlo, že v tom objevném roce mu též umučili otce s matkou. Muhammad mlčel. Sugeroval si, že zatímco mu dialýza krev čistí, pouhá pøítomnost toho starého Žida ji znovu špiní. Byl však natolik soudný, že sám tuto svoji tezi považoval za zcestnou a nepraktickou. Vìdìl, že bez tìchto ,židovských špinavcù´ by už dávno dodýchal. „Poslyšte, doktore, co vy víte o beznadìji!“ øekl ráznì, ale dùvìrnì, protože v ten den byl na pokoji úplnì sám. „Trpìl jste snad v životì nìjakou vážnou chorobu, která by vám ohrožovala život?“ „Kdysi jsem mìl namále i bez zákeøné choroby a byl jsem na tom hùø než teï ty,“ svìøil se profesor, pøivøel oči a zašklebil se, až vycenil zuby, jako by dìlal reklamu na zubní pastu a zároveò trpìl zánìtem okostice. Tímto zpùsobem si zaostøoval svou dalekozrakost v mysli, když chtìl spatøit zlovolnosti
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 19
své minulosti. „A tenkrát jsem se modlil, aby mì nìkdo zachránil, že to pak celému svìtu stonásobnì vrátím!“ odmlčel se a pøestal se šklebit. „Pøežil jsem a tak se snažím.“ „Co to byl za problém?“ „Øíkalo se mu holocaust...“ Muhammad se zarputile podíval skrz žaluzie. Pomyslel si, že ti zatracení Židé budou s tím svým holocaustem vìčnì mávat jako s všemocným trumfem fatální ublíženosti a žadonit o soucit. Pøesto mlčel a chabì se pobízel, aby se omluvil, nebo udìlal alespoò nìjaké vstøícné gesto. Ten židovský doktor pøece nemohl za to, že netrpìl jako on obtížnou chorobou, jež roztøíštila jeho køišiálovou kouli plnou smìlých vizí. Stačilo, že se ten Žid dlouze a chraplavì smál svým chra chra a za každou slabikou mu poskočil ohryzek, takže vypadal, jako by se mu z krku pøes svraštìlou kùži dobýval pouštní škorpion. „Mùžete mi øíct, jak to tedy se mnou vlastnì je?“ broukl Muhammad poslušnì, aby nìjak odčinil svùj výbuch emocí. „Ptáš se otrávenì, jako bys øíkal mechanikovi, že za ty peníze by ti mohl alespoò vysvìtlit, co na tvém autì opravoval,“ zasmál se lékaø chápavì, čímž chtìl naznačit, že ho jen tak nìco nerozhází. „Vy byste nebyl otrávený, doktùrku?“ pokusil se Muhammad o odevzdaný úsmìv, ale vyšla mu jen strnulá køeč. „Takový podraz...“ „Trpíš, chlapečku, chronickým selháním ledvin, zpùsobeným rychlejším odumíráním bunìk než je bìžné, a čistící funkce je nedostatečná!“ snažil se profesor pacienta nevydìsit. „A kdyby bylo to odumírání pomalejší, problém bych nemìl?“ Profesor Gozovský si pøipadal jako na semináøi pro začínajíci zdravotnický personál. „Ledvinové buòky nám narostou v potøebném množství asi milionu v každé ledvinì už v dìtství,“ začal rozpačitì, jelikož padesátiletého studenta ještì nikdy nemìl. „Potom se už netvoøí a jen odumírají. Nìkdy jich ubude moc a ledviny mají malér!“ zakončil svoji lekci, otøel si pot z čela a se svým nevkusným puntíkovaným zelenožlutým motýlkem pod krkem vypadal jako starý klaun, jemuž se už nikdo nesmìje. Arab nic neøekl, jen nasupenì vyfoukl nosem a mrzelo ho, že se vùbec ptal; pocítil zhrzenost, že má v sobì spoustu vìcí skoro nadranc, a to jednou provždy. Proto už mlčel a dál jen dìlal, co mu pøikázali. „Jsi, chlapečku, na seznamu čekatelù, to víš, takže se možná brzy dočkáš!“ øekl slavnostnì profesor, aby ho pozvedl na duchu. „Na ledvinu u nás ve frontì pøešlapuje pøes čtyøicet pacientù, z toho pìt čeká na dárce s krevní skupinou nula jako ty!“ dodal.
20 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
„Mám už padesát a nejsem žádný mladíček ani chlapeček!“ zareagoval Muhammad podráždìnì. „Mohl bys mít ledvinu hned, pokud sám objevíš nìkoho, kdo by ti ji vìnoval,“ øekl lékaø a dìlal, že narážku pøeslechl. „Víte, že to zkoušela moje žena i kámoši a marnì!“ zavøel Arab oči a napadlo ho, co by se stalo, kdyby kromì sebe ještì nìkoho z pøíbuzných ožebračil tím, že by ho pøipravil o zdravý orgán. Vlastnì bylo dobøe, že Fatima neprošla. Sama už byla i tak zmrzačená až dost. „Kdyby si lidé uvìdomili, že po smrti si stejnì své orgány do nebe nevezmou, bylo by tvoje čekání mnohem kratší,“ kývl hlavou profesor. „A co když pùjdou do pekla?“ myslel si Muhammad, že je vtipný. Doktor se ale nezasmál a jen dál kontroloval písklavé pøístroje. Pacient se podíval na jeho netøesoucí se ruce a vytetované číslo na silném pøedloktí jedné z nich, na husté prostøíbøené obočí i chlupy v nose, a mìl vztek, že ten židovský dìdek je poøád tak čilý, i když pøežil vyhlazovací tábor, zatímco on o svého tátu pøišel záhy; zemøel na infarkt už v devìtapadesáti a pøitom byl pravovìrný muslim a nikdy nekouøil ani nepil. „A co kdybych si nìjakého dárce zabil?“ chtìl být Muhammad za každou cenu vtipný, ale ihned pochopil, že se mu jeho žert nepovedl. „To ses moc nepøedvedl, chlapečku!“ zasupìl otrávenì profesor. „Ale z hlediska lidského pudu sebezáchovy je to logické, ne?“ „Že ses nepøedvedl?“ „Že chci žít!“ „Každý lidský život má svùj scénáø, do nìhož nelze dìlat samovolnì škrty,“ podíval se shovívavì profesor. „To by se osudu nelíbilo.“ „Vy že vìøíte na osud?“ nevìøícnì se podíval Muhammad. „Vìøím, že nic v životì není náhoda!“ „Takže to, že moje ledviny zkolabovaly, je promyšlený tah osudu?“ „Kdybychom znali na vše odpovìï, to bychom tady možná nebyli.“ „Myslíte, že bychom nikdy neexistovali, nebo že bychom si všichni žili v pohodì v jedné Velké Palestinì?“ zašklebil se Muhammad. „Uvidíme se za týden,“ broukl na pùl úst profesor zklamanì. Jen špatnì pøedstíral, že jeho hloupou vìtu pøeslechl, a v duchu si øíkal, koho to, proboha, zachraòuje, a jestli to vùbec má nìjakou cenu. „Doktore!“ zavolal Muhammad na udobøenou, když už profesor sahal na kliku dveøí. „Jak se vám vlastnì øíká? Ledvináč?“ usmál se bolavì. „Jsem nefrolog...“ „To zní jako nekrolog!“ zafučel Muhammad zklamanì. „Ani nevíš, chlapečku, kolik krásného se pro tebe za tím slovem skrývá,“ pokývl lékaø prorocky hlavou.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 21
„Jenom aby od toho nefrologa opravdu nebyl jen krok k nekrologu,“ povzdechl si Muhammad a byl na sebe zlý, že pøivolává neštìstí. „Vìø medicínì; není to hra se slovíčky!“ „Slova jsou fakt divná. Nefrit je polodrahokam, nefritis zase zánìt ledvin,“ zafunìl Muhammad otrávenì. „Dvì hlásky a svìt je naruby...“ „Mìl bys, chlapečku, číst radìji Robinsona Crusoa, než své chorobopisy!“ øekl stroze profesor. „A proč se øíká ledvinì též renes?“ „A proč by nemohla být nová ledvina i znovuzrozením,“ pøestalo profesora bavit pacientovo mudrování. „Lepší být nefritikem pod mým dohledem, než nekontrolovaným cholerikem v Gaze!“ nechal se unést. Muhammad se neurazil; byl sám ze své žvanivosti roztrpčený. Nerad si to pøipouštìl, ale mìl toho židovského doktora nepatøičnì rád. Musel pøiznat, že ten šedovlasý teploušský dìdek mìl na nìj otcovsky konejšivý vliv. Ale vždycky, když takhle uvažoval, hned ho jeho arabská pýcha zapøísahala, aby toho Žida ze své pøíznì okamžitì vyškrtl. A také David Gozovský se nìkolikrát pøistihl, jak pøemýšlí o tom, že pokud by mìl svou rodinu a vlastní dítì, určitì by to byl syn a mohl by být právì v Muhammadovì vìku. Proto se na svého pacienta díval mnohem nìžnìji než na jiné, i když nikdy pøedtím nic takového jako je otcovská láska k synovi nepoznal. „Tak se na mì nezlobte, doktore!“ pokusil se Muhammad omluvit. „Ještì pøed dvìma roky jsem byl normální mužský, letec se super zdravím, který mohl všecko, co si zamanul,“ nadechl se a dìlal, že tìžce hledá slova, aby na nìm nebylo znát, že je namìkko. „A teï jsem lazar. Dokážete si to vùbec pøedstavit?“ „Když mi bylo deset, spal jsem ve vytopeném pokoji na čistì povlečené posteli a jídla jsem mìl plnou lednici,“ porušil profesor svoji zásadu, že se nikomu se svým osudem nebude svìøovat. „A potom, ze dne na den, jsem se ocitl v zapáchajícím dobytčím vagonì, který mì vezl do lágru na smrt v plynové komoøe. Místo postele pryčna v baráku bez topení, k jídlu hnijící brambory, stará øepa a plesnivý chléb...“ Nadechl se, aby zakryl vzrušení v hlase a zčervenal rozpaky, jako každý, kdo se odhaluje pøed cizím človìkem. Nechápal, co ho pøimìlo k takové zpovìdi. V duchu si za to nadával tak hrubì, jak jen to pøi své distingované povaze dokázal. „Dokážeš si to pøedstavit, chlapečku?“ procedil mezi pobledlými rty. „Byl jste Žid!“ vypadla z Muhammada další hloupá vìta, jako trus z holuba, špinící Michelangelovu sochu. „Øíkáš to, jako by být Židem byl zločin, nebo nevyléčitelné choroba!“
22 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
zrudl starý muž. „Byl jsem dìcko, nemohl jsem za to, čím se narodilo!“ pokrčil neatletickými rameny a ve své vrozené shovívavosti se už dál nemínil pohoršovat zmatenými emocemi svého pacienta. „Není to všecko jeden dìsivì podìlaný svìt?“ vydechl Muhammad, zlý na svou neurvalost. „Svìt bude jen takový, jaký si ho udìláme!“ odvìtil profesor a nestydìl se za tu frázi, jelikož si ta situace nic vhodnìjšího než patetickou proklamaci nezasloužila. „Svìt je jen stav naší mysli!“ doøekl rychle, aby se zbavil pocitu, že už øeční, jak bezduchý politik. „Jaké mysli?“ zamračil se Muhammad; nechápal starcovy øeči. „Vše, co vidíš a vnímáš je jen takové, jak si to vybavuje tvùj mozek, tvoje smysly. Svìt ve skutečnosti není kolem nás, ale v nás...“ „A když Alláha nevidím, neslyším, necítím ani nenahmatám, znamená to snad, že neexistuje?“ „Tvá mysl má i dar pøedstavivosti; tvùj Alláh je proto jen v tobì...“ „Doktore ledvináči, myslel jsem si, že jste judaista a ne buddhista...“ „Jsem pragmatik!“ „A co Jeruzalém?“ „Rodinné støíbro...“ „Židovské, nebo palestinské?“ „Úplnì všech...“ „To øíká stav vaší mysli?“ „Vidím jen jeho duchovní krásu...“ „A vidíte v nìm i to vìčné zabíjení?“ „Ne všichni pracují na stavu své mysli!“ øekl profesor a znervóznìl. „Takže když si budu myslet, že mám zdravou ledvinu, mùžu se vykašlat na ty vaše dialyzační instrumenty a jít klidnì domù?“ „Správný stav mysli by tì mìl uchránit pøed banálním øešením svìtských zbytečností. Stejnì jednou každý z nás o všechno pøijde!“ zhøešil profesor proti všem zásadám lékaøské psychologie. „To se vám to mluví o mém stavu mysli, když je vám už skoro osmdesát a ten váš stav si už nemusí nic sugerovat!“ „Nejde o sugesci, ale o pokoru a nalezení duševního klidu!“ „Jo, další vítìzství ducha nad hmotou!“ øekl vztekle Arab. „Jak mùžu být klidný, když vy øadíte mezi svìtské zbytečnosti i délku života?“ „Stav mysli je o kvalitì a ne o kvantitì...“ „Jak se mám tìšit kvalitou svého života, když to mám za pár?“ prskal Muhammad, a kdyby mohl, otočil by se k profesorovi zády. Ten se už nemínil s nevrlým Arabem dál handrkovat, ani licitovat s jeho životními prohrami, a vyšel na chodbu, aby nenadìlal víc škody než užitku.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 23
Tiše za sebou zavøel dveøe a vìøil, že si Muhammad všechno v sobì muslimsky probere sám, aniž by k tomu potøeboval židovskou oponenturu.
VZPOMÍNKY
NA NESMRTELNOST
Úmorné hodiny proležené na dialyzačním lùžku pøece jen nebyly pro Muhammada tak zbytečné, aby se staly marnou marností. Byl sice nasáklý bolehlavem komplexù mrzáka, ale na druhé stranì poøád žil a mìl spoustu prostoru pro rekapitulaci všeho, co zatím tak hekticky prožil. V hlavì mu z toho bzučelo jak v roji nadržených trubcù kolem nenasytné královny, odhodlaných pro mžik rozkoše obìtovat život. Když prošlý čas zvažoval, moc se nelišil od chronického sázkaøe rvoucího si vlasy, jelikož právì zjistil, že po letech nepøetržitého sázení opomnìl podat tiket se svým tutovými čísly, jež v právì promeškaném tahu brala první poøadí. Vrátily se mu i vzpomínky na sebevìdomé spøádání velkých perspektiv. Po vystudování stavebního oboru na káhirské univerzitì, kde tutéž fakultu absolvoval i Jásir Arafat, se stal jako izraelský občan tajným členem al–Fatáhu a všichni zasvìcení Palestinci ho považovali za perspektivního funkcionáøe Organizace. Znamenalo to nejen mocnou pozici, ale i peníze, které v té dobì ještì nemìl, ale potøeboval je, i když víc by mu chutnala moc. Nestarej se o prachy! Když budeš mocný, pøijdou samy! øíkával mu jeho velitel v Gaze, jehož moc však sahala jen po strážní vìž Izraelcù. Do jeho studií investovala rodina Fajsalù celé jmìní a on nechtìl zùstat nikomu nic dlužný. A když pak nalétal nìkde za Prahou stovku hodin jako vojenský pilot na nejlepší stíhačce své doby MIG 21, zdálo se, že jeho politická kariéra bude zapsána zlatým písmem nejen do rodinné kroniky. Namlouval si, že čím døív vznikne stát Palestina, tím spíš se stane jejím ministrem obrany. Ty tam byly chvíle, kdy se jako kluk s kručením v žaludku panicky bál, že zùstane jen venkovským sluncem vysušeným feláhem s dlanìmi hrubými od oslího høbetu a násad lopaty a krumpáče. Chtìl být efendim s šancí stát se úøedníkem nebo učencem. Úpìnlivì si pøál, aby si jeho dìti nikdy nemohly øíct, že je zplodil zbytečný otec, který nic neznamenal a nic po nìm nezbylo. A když pak se slávou promoval a nechal se fotografovat s káhirskou mešitou v pozadí, vìdìl, že už je pan Nìkdo a tìšil se, jak bude efendim v obleku z kvalitní látky na míru, a ne feláhem v hrubém kabátci bez rukávù. Mohl zùstat ve svìtì, stavìt domy a mít s rodinou dùm, auto a pevný plat, a nežili by si špatnì. Mìl ale v genech zpùsob kariéry po palestinsku, což znamenalo bojovat
24 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
a nesnášet Židy a také všechny, kdož jim pomáhají. Umìl dokonale arabsky i anglicky, byl prùbojný a zodpovìdný. První stìžejní úkol jeho karierního postupu ve jménu koránu znìl: Odletìt do kanadského Toronta na Islámskou konferenci. Ve skutečnosti se zde setkal s potøeštìným vìdátorem Gerhardem Bullem, expertem na balistické støely. „Je to pøíliš vzdìlaný cvok, ale náš človìk. Staví dìla a shání prachy na své výzkumy. Obchoduje se zbranìmi a prodává je každému, kdo zaplatí,“ dostal Muhammad pøed cestou pøekvapivé instrukce. „USA a Kanada zrušily realizaci jeho projektu obøího dìla, s nímž by se daly do vesmíru vystøelovat družice. S jeho kanonem by to šlo poøídit o polovinu levnìji než s raketou, pøesto bylo zásluhou lobistù z NASA označeno jeho super dìlo jako nerentabilní...“ „Mohl bych v Iráku létat na migu, a ne dìlat poskoka nìjakému potrhlému vìdátorovi, jehož chiméry jsou pøinejmenším utopické!“ bránil se, ale o rozkazu muftího se mezi islámskými bojovníky nediskutovalo ani v tajných meditacích jejich druhých já. „Za kniplem v Iráku bys odepsal svoji rodinu v Izraeli!“ dostal radu. A tak se ocitl v kanadském Torontu, aby pochopil, že jediné, co zbylo geniálnímu matematikovi Gerhardu Bullovi z jeho snù, byl svìtový rekord v Guinnessovì knize. Šlo o dolet støely z tøicetimetrového dìla Harp, jež vytvoøil svaøením dvou námoøních hlavní. Z takto vzniklého monstra bylo možné vystøelit tunový náboj do výšky sto osmdesát pìt kilometrù. Pokud by støela byla vyslána pod úhlem pìtačtyøiceti stupòù, zvìtšila by se délka jejího doletu skoro dvakrát. Bull však mìl jiný cíl – sestrojit nejvìtší dìlo na svìtì. Aby si na to vydìlal, vyprojektoval spousty menších kanonù pro zbrojaøské firmy, od nichž pak kupoval zbranì pro klienty na Blízkém a Støedním východì. Muhammad mìl za úkol využít Bullových konexí a poøídit zbranì včetnì mobilní raketové výzbroje pro údajného adenského kupce. Jemen byl jednou z mála arabských zemí, na které se vzhledem k americkým zájmùm v oblasti Perského zálivu nevztahovalo zbrojní embargo, takže zásilky samočinných pušek, lehkých kulometù či raket zemì–vzduch bez potíží létaly v nákladních letounech pøes oceán a proplouvaly v lodích pod panamskými vlajkami Støedomoøím. A toho využívala Organizace pøi svém vyzbrojování. Když byl ,horký’ náklad naložen v kyperském Limassolu na loï, vìdìl jen úzký kruh zasvìcených, že stamilionové zboží zamíøí místo do Adenu tajnì k pobøeží Gazy, kde budou zbranì ve speciálních kontejnerech spouštìny do moøe, v nìmž už na nì budou čekat posádky člunù, aby je pøepravily na bøeh, který nemìli Izraelci plnì pod kontrolou.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 25
„Ten Bull je schopný sloužit tøeba ïáblu, jen když si uskuteční sen o nìkolikasetmetrovém dìlu!“ pochopili posedlost podivného Kanaïana též Palestinci i jejich spojenec Saddám Husajn. Ten už dlouho zvažoval, jak si levnì poøídit støely s doletem až na území Izraele a ještì mnohem dál. Muhammad Ali Fajsal byl v této høe tím, kdož mìl Gerhardu Bullovi pøedložit Husajnùv požadavek, aby mu postavil nejvìtší dìlo na svìtì v poušti nedaleko Bagdádu. Torontský profesor balistiky neváhal ani okamžik a odletìl do Iráku, kde se ihned pustil do práce. Za pùl roku už začaly firmy ve Švýcarsku, Velké Británii, Francii, Španìlsku a Nizozemsku vyrábìt potøebné zbrojní součásti, o nichž si mnozí odborníci údajnì mysleli, že jde o díly pro obøí petrochemický projekt. Muhammad jako stavební technik pomáhal Kanaïanovi s budováním speciálních lešení pro montáž jednotlivých dílù nejdelší dìlové hlavnì, jež mìla být položena na svahu jednoho z kopcù za Bagdádem. „Ušetøíte miliony dolarù jenom na tom, že své satelity vystøelíte mým dìlem, a ne raketou!“ opakoval Bull svou pøedstavu v domìní, že Husajn chce jeho dìlo nazvané Babylon použít pro kosmický výzkum. Diktátorovi se však v choré mysli rodily jiné vize, o nichž mìl Bull jen mlhavé tušení, a protože penìz najednou nescházelo, dal se do díla. Superdìlo mìlo vážit dva tisíce sto tun, jeho hlaveò mìøila podle projektu neuvìøitelných sto padesát šest metrù a byla schopná vystøelit do kosmu dvoutunovou støelu. „Myslíš, že je to možné?“ zeptal se Muhammada Husajnùv syn Kusaj. „Takové dìlo se musí rozsypat!“ kroutil nedùvìøivì hlavou následník iráckého trùnu. „Vidìl jsem v Kanadì Bullovy pokusy s dìlem Harp a je to nìco úžasného!“ potvrdil mu Muhammad. „Ten potrhlý Kanaïan je génius.“ „S takovým kanonem mùžeme zasáhnout Izrael tìmi nejtìžšími bombami, aniž by jeho armáda vìdìla, odkud støely pøiletìly!“ liboval si Kusaj, že bude po smrti svého otce nejsilnìjším islámským vùdcem. Saddám Husajn mìl zase blíž k naplnìní své pøedstavy, jak pomocí dìla s krycím názvem Babylon znovu vskøísí ten dávný babylonský svìt a kolébka lidské kultury mezi øekami Eufrat a Tigris opìt ovládne nejen Blízký východ. A tak si dva blázni začali jít na ruku a každý po svém naplòoval své zhoubné vidiny. Bull na dùkaz, že si diktátorovu dùvìru a jeho dolary zaslouží, upravil dolet nìkolika iráckých raket scud, a aby jim zlepšil i pøesnost dopadu, k pohonu jedné rakety použil svazek dalších čtyø. A ze schválených raket krátkého doletu zem – zem mìl Husajn najednou zakázanou ničivou zbraò, jež mohla dopadnout až na základny NATO v Turecku. Pak se dal Bull do hlavního projektu a s pomocí dodávek evropských
26 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
firem vyrobil prototyp ,Baby Babylon’, jehož čtyøicetimetrová hlaveò byla postavena v tajné zkušebnì dvì stì kilometrù severnì od Bagdádu a první støelby iráckou suitu nadchly. Muhammad byl též unešený, pìtkrát dennì dìkoval Alláhovi a jednou mìsíčnì líbal ruku Husajnovi pøi jeho pøísnì støežených kontrolních návštìvách. Vùdcovy ruce líbali všichni, kromì Gerharda Bulla. Muhammad pracoval ve dne v noci, skoro nespával a nebral vážnì denní vedra, která se na tomto území Iráku v letním období støídala s nočními holomrazy. Nìkolikrát silnì prochladl, mávl nad tím rukou a dychtivì očekával úspìšné zakončení pokusù a své povýšení. Byl pøece nejlepší, vytrénovaný a nesmrtelný. A když dostal rozkaz, aby s dvìma iráckými geodety pod ochranou vojáka z Husajnovy gardy prozkoumali v kurdistánském pohoøí vhodné místo pro dopad první støely superdìla, byl nadšený. Kamenitá cesta dvìma džípy do tisíc kilometrù vzdálených hor trvala čtyøi dny. Čtyøi dny, v nichž jim noční mráz a denní vedra bičovaly tváøe, dehydratovaly kùži a sliny v ústech promìnily v palčivé boláky. A sotva postavili stany, aby si odpočinuli a nechali pookøát svým tìlùm, než začnou v určeném čtverci zkoumat podmínky pro utajenou explozi rakety, pøepadli je kurdští bojovníci. Vykøikovali nìco o irácké tyranii, ale víc než bojovníci za Kurdistán to byli zlodìji a vrazi. Takových band bylo v okolí spousta. Neregulérní armáda pobudù a hrdloøezù, jimž život v horách zmìnil srdce v kámen a kteøí své duše napájeli cizí krví. Šijité pøepadali sunity, sunité stínali Kurdy a Kurdové kohokoli. Vojáka zastøelili a mladé geodety na místì popravili; uøezali jim hlavy a dali si práci s tím, aby jejich tìla pohodili až v pøedmìstí Bagdádu. Když byla poznána, nikdo nepochyboval, že stejnì skončil i Muhammad. Ten sice bídnì, ale pøece jen žil. Snad by pro nìj bylo lepší, kdyby byl mrtvý. Dìsivá smrt jeho kumpánù, jež zločinci vysvlékli donaha a vzali jim úplnì vše, včetnì dvou džípù, zásob vody, potravin i mìøicí techniky, však byla pro mladé Iráčany mnohem milosrdnìjší, než Muhammadovo skomírání v plesnivé jeskyni, kam ho Kurdové svázaného pohodili. Dva dny ležel s pouty na rukou i nohou. Bez jídla a vody, ve dne byl z vedra okoralejší než vysušený kus pity, za nocí omdléval chladem, lízal studený kámen a jen prosil Alláha, aby se už nemusel probouzet. Zjevovala se mu fata morgana, v níž plaval v obøím jezeøe sladké vody, které se však nemohl napít. Dva dny zkoušel prodøít provaz na svých rukách o kamenitou zem. Když už nemìl sílu ani aby skučel bolestí, tak se mu to povedlo. Rozedøel si pøi tom i žíly na zápìstích. Sotva si ruce bez citu v prstech uvolnil, pøisál rozpraskané rty ke svým ranám a zbìsile sál svou krev. Dostat do sebe pár kapek tekutiny. Pomyslel si, že by mìl nechat tepny otevøené, jako sebevrah
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 27
v bezvýchodné situaci. Byl vyprahlý a oteklý, rozbolavìlý a šílený žízní, chui žít v nìm ale poøád jiskøila. Napùl v bezvìdomí se vydal po stopách pneumatik ukradených vozidel v bláhové nadìji, že najde lidi a s nimi vodu. Určitì by zajásal, i kdyby spatøil své vìznitele, jen aby utekl pøed sálavými dny, jež vždy zuhelnatìly v bezcitné noci. Nic hroznìjšího než trýznivé hodiny bez vody ho už nemohlo potkat. Za lok chladivé tekutiny by šel i na smrt, jen aby pøedtím ještì zažil slast z uhašení ukrutné žíznì. Nelítostnì kamenité a vyschlé hory kolem nìho nezažily krùpìj vody celé roky a tak se další dva dny v agónii plazil neznámo kam, ožil vždy na pár chvil, když ze svých žil vysál pár douškù krve. Pak si myslel, že umøel. Ztratil se ve vlahé mlze, rozpukaný jazyk se mu odlepil od patra a pocítil úlevu; vše vùkol nìho se rozzáøilo chladivým alabastrem. Otevøel oči a uvidìl køišiálovou sklenici plnou vody. Hroznì se lekl, že to je zase jen pøelud. Prudce natáhl ruku a ospalou nemotorností sklenici pøevrhl. Vytøeštìnì se díval, jak se drahocenný mok lil po podlaze. Začal køičet. Mžik štìstí, že ho v poušti našli Husajnovi vojáci, ničil pohled na pøevržený poklad. Museli mu pøinést další sklenice vody, vypil jich asi pìt. A žádal, aby další mìl naplnìné neustále na stolku. Voda se mu stala posedlostí. Bez vody ve své blízkosti dostával záchvaty panické hrùzy a tìžce zvladatelné deprese. Kam šel, všude musel mít u sebe plnou láhev. Musel ji vidìt, cítit její vlhkost a hmatat to zázračné skupenství, aby nezpanikaøil. Pøed spaním si u postele postavil nìkolik minerálek, když došly, spokojil se s plným umývadlem, v nìmž pro útìchu vodu rukama nìkolikrát za noc pročeøil. Pro nesnesitelné bolesti v zádech a problémy s močením se musel ze svého údajného pracovního pobytu v Saudské Arábii vrátit do Izraele. Tam zaznìl lékaøský verdikt: glomerulonefritida – akutní onemocnìní ledvin následkem infekčního krčního streptokokového zánìtu, jenž zpùsobil poškození ledvinových klubíček. Nechápal, o čem se to mluví, nemìl zdání, co se s ním dìje. Lékaøùm nedùvìøoval a instinktivnì se bránil všemu, co øekli asi též proto, že byli Židé. Zmìnil se mu život, víc času trávil v nemocnicích než doma. A nemohl existovat bez pohledu na pøítomnost vody ve své blízkosti. Nevìdìl, jestli má proklínat víc svoji fóbii nebo nemocné ledviny v péči nepøátel. Na dùvìru v lidi si teprve zvykal. Arab pøece mohl vìøit jen sám v sebe a to ještì s rezervou. Vìøil v korán a nechtìl nic jiného vìdìt, než co bylo v Prorokovì písmu. Jako voják, nepøemýšlející a plnící jen rozkazy. Korán pro nìj byla jediná pravda. Nic jiného nepotøeboval vìdìt. S lidmi ob-
28 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
stál, jen když se jim mohl dívat zpøíma do očí. To mohl reagovat. Jamile se ocitli za jeho zády, ztrácel jistotu. „Jsi–li hostem v mém stanu, není pro tebe bezpečnìjšího místa!“ øekl mu jednou beduín, který ho pøijal, aby u nìho vyčerpaný pøespal pøi svém tajném pochodu z Jeruzaléma do Gazy. „Nevím, jestli nejsi židovský špion. Jakmile opustíš mùj stan, počítej s tím, že tì mohu zabít. Taková už je arabská prozíravá pohostinnost...“ A když ani po nedospaných nocích a nekonečnì složitém léčení jeho ledviny nepøišly k sobì, jedinou záchranou byly pravidelné hemodialýzy a šance, že se najde vhodný dárce ledviny pro transplantaci. Musel čekat. Na cizí smrt, pøinejlepším na nìkoho, kdo by mu obìtoval kus sebe sama a zdraví. Ale v jeho okolí byli i lidé, jež dopadli mnohem hùø. Brzy poté byl zavraždìn pøed dveømi svého belgického hotelového pokoje Gerhard Bull. Možná to byl Mossad, Iráčené, tøeba Britové... Projekt Babylon tak neslavnì skončil jednou provždy a koncepce geniálního dìla upadla do definitivní agónie po porážce Saddáma Husajna ve válce o Kuvajt v roce 1991. Byly v ní zničeny i poslední součásti tohoto vynálezu zkázy, za nìhož by se nemusel stydìt ani Jules Verne, jenž však nikdy nikoho nezabil.
K A N D I D ÁT
MUČEDNICTVÍ
„Vùbec jsme tì neodepsali! Naopak! Pøi Alláhovi, počítáme s tebou! Pøece nenecháme takového bojovníka stranou, když jdeme do akce tisíciletí. Bude to rozhodující bitva proti americkému satanovi! Alláh akbar!“ øekli mu po návratu z Iráku šéfové Organizace, podporující afghánskou teroristickou skupinu Al-Kájda. Ožil, už nedoufal, že se proslaví, ale všechno pro mìlo své proti. „Obìtuješ sice svùj život, ale dìjiny tì udìlají vìčným!“ Byl z toho v šoku, ale snažil se to nedát najevo. Svìtské slávy si chtìl užívat a tìšit se z ní i s vnoučaty. Nebyla to dobrá zpráva. Byl ale voják a rozkaz pro nìj znamenal zákon. Zákon islámu. Poøád ještì doufal, že jednou bude celý svìt i jeho nezpochybnitelným pøičinìním vìøit pouze v Alláha. Navíc nebylo tìžké si spočítat, že se špatnì fungujícími ledvinami s ním bude stejnì brzy konec, proto jeho ochota obìtovat se pro Palestinu nebyla až tak nelogicky logická. Psychicky byl trochu mimo a podle toho i myslel. Co ještì mohlo být horší, když nic lepšího na nìj už nečekalo? Zemøít za nejistých pár let jako mrzák, nebo hned a s gloriolou islámského hrdiny? Chtìlo to jen trochu chladné rozvahy. Spíš mrazivé, podchlazující zdravý rozum; co když se
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 29
všechna voda vypotøebuje a on bude znovu umírat pozvolnou trýznivou žízní? Nalhával si, že se mu ulevilo, když si pøedstavil ráj, kde nebylo tøeba ledvin ani vody, protože tam podle zaručených slibù koránu v øekách teklo mléko a živá voda, a bylo tam všeho takový dostatek, že i pozemští boháči si na nebesích pøipadali jako chudáci. A tak se ocitl v Hamburku, kde bylo dost vody. Absolvoval výcvik na trenažeru dopravního letadla. Na Floridì pak odlétal potøebné hodiny na amerických cesnách. Zpočátku nemìl tušení, co ho pøesnì čeká, jak by mìl zhynout. Cvičný kokpit znal pozpátku, jako každý vojenský pilot. A jelikož v tom zvláštním kurzu nebyl kladen dùraz na start a pøistání, patøil brzy pod vedením agenta Jasína Assada k premiantùm v tajné skupinì, jejíž členové mezi sebou ani jednou nezavedli øeč na detaily toho, co trénují a proč. Teprve po skončení instruktáže, završené martyriem v afghánské poušti, se vše dozvìdìli. Úkol, který dostal, mu pøipadal strašlivý, ale ještì víc famózní, úžasný a nejjedinečnìjší v historii obhajoby islámu a v boji arabského svìta proti židovsko–americké lobby. Mìli spolu s dalšími tøiceti muslimskými bojovníky unést z amerických letiši letadla a zboøit jimi symboly USA včetnì Bílého domu, Pentagonu, vìží Obchodního centra v New Yorku a mostu v San Francisku. Vìdìl jen, že brzy nasedne jako cestující do jednoho z dopravních letounù a že s ním budou na palubì i další muslimové, z pøísných konspiračních dùvodù se nebudou znát a vzájemnì se identifikují až podle smluvených znamení tìsnì pøed samotným únosem. Když ale jeho nefronù rapidnì ubylo, bez zásob vody na každém kroku se nemohl obejít a zdravotní stav se mu zhoršil natolik, že ledvinové záchvaty ohrožovaly úspìšné provedení akce, byl z ní odvolaný. Vzhledem k tomu, že z rùzných dùvodù odpadli také další piloti, zúžila se akce z dvanácti plánovaných útokù na pouhé čtyøi. Zmìna ho dostala do stresu svou rozpolceností; touha žít v nìm jásala, prahnutí po hrdinství si ale nevìdìlo rady, jak se s tou situací vypoøádat s mulimskou ctí, navíc už byl pøichystaný spíš na smrt než na život. Mìl napsaný i dopis na rozloučenou pro Fatimu. Neznal moc podrobností o bombasticky zrùdné akci, pøesto toho bylo dost, aby si pøedstavil, co ho čeká. Všichni počítali, že si to hrozné tajemství vezme s sebou do ráje. Ale teï žil a nebezpečí mu najednou hrozilo z obou zákeøných stran. Byl to život na dluh a v nejistotì. Netušil, kdo na nìj zaútočí jako první, a kdy; mìla ho na mušce CIA, Mossad i Hamas. A to navíc nemìl zdání, že jeho instruktor Jasín Assad nebyl ve skutečnosti muslimský bojovník oddaný svatému Džihádu, ale agent CIA Moše Bacon. Zbyla mu tak jediná hmatatelná a nejtristnìjší vzpomínka na pošetilé irácké dobrodružství a hypotetické
30 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
hrdinství nad New Yorkem – chronické selhání ledvin a klubka krevních vlásečnic. Takový mìl tedy být jeho konec. Když se pak jedenáctého záøí nedočkavì díval na televizní horor v podání Al-Kájdy, srdce mu divoce bušilo až v krku a nebyl schopný øíct, jestli je pyšný a svým kumpánùm z výcviku a čerstvým mučedníkùm za ukradenými kniply závidí mediálnì zavrženíhodnou smrt, nebo jestli ho strašlivé divadlo zcela lidsky vydìsilo. Snažil si pøedstavit, že se právì nachází v jednom z unesených boeingù a plní svùj svatý úkol. Byl zpocený, když se marnì snažil srovnat si v hučící hlavì zmatené pocity a vžít se do role obskurních pánbičkáøù, kteøí právì navádìli tuny oceli, kerosenu a hrùzy k nárazu do mrakodrapu. Vidìl se, jak počítá poslední vteøiny svého života. Pøipouštìl by si strach ze smrti? Mìl by tìsnì pøed povraždìním tisícù nic netušících úøedníkù v obchodním centru výčitky svìdomí? Cítil by uspokojení? Køičel by dìsem? Možná by se pomočil, tøeba by jen mlčel a se zatnutými zuby prosil za odpuštìní Fatimu i své čtyøi dìti. Spíš by proklínal osud, s menší pravdìpodobností by blahoøečil Alláhovi, že z nìho dìlá vyvoleného mučedníka i zločince v jednom... I když si to ve své pøezírané zbabìlosti nikdy nepøiznal, pøi pohledu na šílený newyorský masakr si z celého svého bušícího srdce oddechl, že si v té sekudnì jen hovìl spoøádanì v køesle u televize a bídnì nehynul v tisícistupòovém žáru ve škvaøící se zmìti lidských ostatkù, betonu a oceli. Byl neskonale šiastný, že vyklouzl z objetí obludné smrti a vìøil, že se na nìj Alláh nerozlítí pro znevažování nabídky čestného místa v ráji. A když ne Bùh pro zradu, tak určitì soukmenovci a Židé za to, že toho moc vìdìl. Snad i pro tyto pohnutky nevzpomínal s hoøkostí na svou zmaøenou iráckou epizodu. Nefunkční ledvina byla tou nejlepší ze všech zlých variant, pokud k ní byl ještì dostatek vody, i když ji bìhem dialýz vlastnì už vùbec nepotøeboval. Osud si s ním opìt zahrával; když po vodì šílel, vypaøila se, když jí mìl, co hrdlo ráčí, nesmìl ji pít. Pøesto se opíral o účelový pozitivismus: menší zlo potøelo vìtší a proklínaná nemoc ho zachránila. Dva roky po 11. záøí se už ale nebál tolik jako døív, kdy ho stíhala utkvìlá vidina, že mu dveøe do bytu vyráží židovské komado, k smrti vydìsí ženu i dìti, z nichž nikdo nemìl zdání, jak strašlivému spolku se jejich otec upsal. Pak mu dají emšestnáctku ke spánku, spoutají ho a potupnì pøepraví na Guantánamo, kde si ho Američané podají za spolupráci s bin Ládinem a zamezí mu jakýkoli pøístup k vodì. Nechápal, proč se tak už dávno nestalo. Snad udìlal Alláh zázrak a Židé blahosklonnì jen mávli rukou nad jeho dožitím, když zjistili, že to má už i tak spočítané. Sžíral se nejistotou, neznal dne ani hodiny a to bylo možná horší než tøi ledvinové koliky dennì.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 31
Zmìnil se; stále míò se identifikoval se svou mutací Alláhova oddaného služebníka. Bydlel a pracoval ve východním Jeruzalémì, odkud se svým společníkem v cestovní kanceláøi rozváželi hlavnì zvìdavé západní turisty do mìst Palestinské autonomie. Nebylo by na tom nic zvláštního; do tìch míst provázely návštìvníky Izraele také židovské zájezdy. Rozdíl byl v dumpingu; Muhammad s partnerem Hassanem dostávali od Organizace dotace, aby mohli podnikat výlety za symbolické ceny do Jericha, Betléma i Gazy. Tím mìli zaručeno, že propagandistický smysl bude naplnìný. Zatímco Izraelci vybírali za jednodenní výlet do Betléma osmdesát amerických dolarù, tedy asi čtyøi sta šekelù, Palestina Tours chtìla za tutéž službu jen patnáct dolarù a ještì pøidala šálek kávy a sendvič z pity. Mìli proto vyprodáno a jejich ,školení´ prùvodci mohli vyprávìt turistùm historky pøitažené za vlasy o izraelsko–palestinském konfliktu, o ,pravdì’ mučených muslimù a zločineckém øádìní Izraelcù. O tom, jak Židé vyhnali Araby z jejich rodné hroudy a drželi je v bídných uprchlických táborech, a jak jim tedy nic jiného nezbylo, než zabíjet židovské školáky na diskotékách. Zejména znudìní západní turisté považovali výlety s Palestinci za úžasné akční dobrodružství. Muhammad se na nì díval s lítostí a pohrdáním. Jeho byznys byl však mnoha muslimy považován jen za velmi lukrativní kolaboraci s Židy.
KOLABORANTI
„Co je to kolaborovat?“ zeptal se Muhammad poprvé svého otce jako desetiletý, když se popral se svým vrstevníkem z utečenecké rodiny, jenž ho nakopl do holenì a vykøikl, že kolaborují s Židy, protože neuprchli s ostatními Palestinci do Gazy a na západ od Jordánu. „Kolaborace je proradný kšeft s bezvìrci!“ odvìtil mu tenkrát s vážnou tváøí otec Fajsal, který si právì otevøel pekárnu a obchod s pečivem na uličce Via Dolorosa u pátého zastavení køesianské Køížové cesty. „Hlavnì kšefty s Židy!“ dodal pøesvìdčivì a ještì víc svraštil ostøe øezanou tváø. Mìl ji bronzovì opálenou, ošlehanou ze svých tajných cest do Egypta pøes písečné bouøe Sinaje, a drsnì brázdìnou chlapskými vráskami. Muhammadovi pøipomínal Øeka Zorbu, nebo spíš Anthony Quinna z jediného západního filmu, který do té doby vidìl, když byl s matkou na návštìvì u tety Kijáry v Larnace na Kypru. „Tak proč jsme zùstali mezi židovskými okupanty a nevystìhovali se z Izraele?“ nechápal, i když mu jejich židovští sousedé vùbec nepøipadali jako prokletí nepøátelé. „Jsme také kolaboranti, když prodáváme i Židùm?“ „Ne, nejsme! Jednou to pochopíš!“ kázal otec. „Nezapomeò, že jsme
32 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
poøád v naší Palestinì, i když nám ji Židé ukradli a pøejmenovali na Izrael,“ ztišil svùj hlas. „S nepøítelem je nutné bojovat i v jeho vlastních øadách. Ne ai o tom cekneš ve škole!“ Muhammad tedy mlčel a myslel si své o ústrcích utečencù, a když mu bylo patnáct, vìdìl už, co je to pátá kolona a jak je dùležité pro palestinskou vìc, že formálnì jsou občany Izraele také Arabové. A øíkal o Židech totéž, co zase oni tvrdili o muslimech; že nenávidìt je musí všechny, i kdyby se chovali jako jeho nejbližší bratøi, jelikož jsou prostì verbež a jejich údajné pøátelství je jen rafinovaná zákeønost. Zpočátku mu to ale se záští vùči Židùm moc nešlo, nezažil s nimi jako dítì žádný praktický støet, aby mìl pádný dùvod je považovat za své úhlavní zlotøilce. Myslel jen na to, že když mu nìkdy polezou na nervy, tak jedinì proto, že oni jsou vìtšinou bílí a on je snìdý jak africký kafr. A dost snìdý, jelikož jeho pøedci pocházeli z Etiopie. Nìkdy si høíšnì lámal hlavu i tím, jestli by nebyl radìji bílým Židem než osmahlým Palestincem bez svého státu. Musel pøiznat, že barevní to mají na svìtì mnohem složitìjší než bìloši a také bílé dívky s blond vlasy, modrýma očima a zrùžovìlou kùží mu pøipadaly bezstarostnìjší, protože byly pøitažlivìjší, čistìjší a vonavìjší než snìdá arabská dìvčata, z nichž vìtšina mìla obøízku a praktický sex jim nic neøíkal. „Vidíš to jen černobíle; naše nenávist vùči Židùm není pøece otázka barvy pleti,“ snažil se mu vysvìtlit otec. „Je to tím, že máme v genech ostražitost, která nás chrání pøed židovskou úlisností a krvelačností. To není vìc rasismu; Židy vždycky nejvíc nesnášeli bìloši, a ne barevní. Co tøeba první nacista Richard Wagner a ctitel jeho hudby Adolf Hitler, oba byli bílí,“ rád se chlubil svou sečtìlostí. „Shakespeare byl též bìloch a jeho Kupec benátský je o židovské zvrácenosti.“ „Myslíš Shylocka?“ vìdìl školák Muhammad o čem je øeč, protože doma se povinnì četlo vše od všech, co mìli na Židy øádnì spadeno. „Hnusný židovský lichváø,“ zahrozil otec. „Chtìl vyøíznout libru masa ze svého dlužníka!“ „Nedostal ale nic a ještì se musel nechat pokøtít!“ mohl se jeho syn alespoò chvíli cítit vítìzem. „A tak skončí všichni Židé!“ sliboval otec Fajsal. „Vymøou, nebo se dají na islám!“ zlovìstnì se zachechtal. Dospìlý Muhammad v sobì už zámìrnì høál záši vùči bìlejším obøezancùm. Ani zakázaná Wagnerova hudba, otcem často polohlasnì v jejich domì pouštìná, ani Shakespearovo ponížení Shylocka však neudìlalo jeho kùži bledší. Nezbledl, ani když si tajnì četl v zakázané knize Základy devatenáctého století, kterou napsal Wagnerùv zei Houston Stewart
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 33
Chamberlain. Arabové milovali jeho teorii o ,skvìlé nordické rase’ a neschopných lidských ,køížencích’ zvaných Židé. „Tramtarara rararara, tramtarara rara tram!“ prozpìvoval si svùj kód nenávisti. Drnčel mu v ústech, v krku, ve tváøích, v prstech i pažích a ve vnitønostech. Opájel ho svou boøivou neústupností. Rezonoval mu v hlavì ráznou tvrdostí od okamžiku, kdy poprvé spatøil na tajné kinoprodukci zábìry z defilád nìmeckých nacistù. Bylo to úžasné, jak se tisíce nablýskaných holínek zvedaly jako jeden muž. Vše v rytmu stovek bubínkù a ječivých píšial. „Síla, síla, síla... tramtarara rararara, tramtarara rara tram...“ Rytmus vítìzné protižidovsko–bolševické síly. Okovaný marš nadlidí. Už ve své nakažené mysli vidìl stejnì sešikované muslimy, jak vykračují dobýt svìt bezvìrcù. Nezlomné šiky, bortící svými kroky vše nečisté, hlavnì Židy! Potupný konec skvìlé nordické rasy ho neodradil. Vyhubili pøece šest miliónù lidských køízencù. Palestinci v čele arabské jednoty v rytmu disciplíny stovek bubínkù tu čistku dokončí! „Chvalme vše, co zoceluje!“ napsal si na paži, co mìli žáci Hitlerovy školy na svých dýkách. „Sláva vítìzství! Tramtarara, rararara, tramtarara rara tram...“ drnčel si a dìlalo mu to rozkoš. „Pamatuj si: Jejich bùh Jehova je bùh mstitelù! Když je nevyhubíme my, vyhubí oni nás..!“ øekl mu varovnì otec slova, jež vyøkl Adolf Hitler tìsnì pøedtím, než spustil holocaust. A aby otec Fajsal vybavil syna pro život patøičnì nakažlivým protižidovstvím, pøipsal na úvodní stránku koránu, který mu vìnoval k desátým narozeninám, další Hitlerovu výzvu: „Vychovávejte dìti ve zdravé nenávisti, ke zdravému hnìvu! Øeknìte dìtem: On je vyhnal bičem, On nenávidí Židy! Pìstujte tuto nenávist...“ A Muhammad v sobì tedy živil nenávist, jelikož mu to v jeho vìku pøišlo náramnì vhod. Cítil se být dospìlý a pohrdlivì shlížel alespoò na své arabské vrstevníky, kteøí ještì poøád chtìli být Aladinem, mít jeho kouzelnou lampu a k ruce všemocného džina, s jehož pomocí chtìli likvidovat Židy. Teï už se na pohádky díval s pøezíravým odstupem. Vìøil, že ne džin dìtství, ale islámská revoluce jeho dospìlosti jednou zničí Moše Dajana, Goldu Meyrovou a s nimi všechny bezvìrce. „Jsi jen začouzený hajzl!“ zaøval po nìm Žid v černém kaftanu, když do nìho nechtìnì vrazil v uličce Starého mìsta. „Jsi tak špinavý, že se ani začervenat neumíš!“ uplivl si. „Buï víc, než se zdá! Tramtarara rararara, tramtarara rara tram...“ bubnoval si tiše Muhammad, aby posílil svého islámského ducha.
34 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
Stejnì to ale byla pravda. I kdyby se stydìl a červenal, nebylo by to na nìm znát. Nejvíc mu tato ostýchací vlastnost chybìla u arabských dívek, které ho tolik nevzrušovaly jako dìvčata s narùžovìlou kùží, jejichž tváøe dokázaly krásnì rumìlkovì hoøet studem. Sličné bìlošky mu však dávaly pohrdlivì košem, štítivì pøed ním ustupovaly a on pochopil, že jediný zpùsob, jak se vyhrabat z marasmu etnického ponížení, je být hrdý na to, čím se narodil, jelikož mu nic jiného ani nezbylo a lepší nìco než nic. „Hrdost je pouze smìšná z nouze ctnost!“ opakoval si jen pro sebe a bylo mu mizernì, že ze sebe jen dìlal pyšného Palestince, zatímco by byl nejradìji úplnì nìkým jiným a hlavnì bílým. A jako by si na nìho osud zasedl, když škodolibì pøipustil, aby se ve dvanácti zamiloval do hezkého židovského dìvčete. Štíhlá Ester byla dcerou židovského obchodníka s plechovým tepaným nádobím. Její plei mìla mnoho společného s hebkým alabastrem, pøesto jí nevadilo, že Muhammad byl jako mouøenín. Když se však po prvním polibku dozvìdìl o jejich náklonnosti otec Fajsal, dostal od nìho výprask a kázání, po nìmž se stydìl, že skoro zradil Palestinu. A za pokání se už na jasmínovou a nic nechápající Ester ani nepodíval a radìji šel házet kameny na izraelské tanky. Byl prostì outsider, pøinucený opustit svou první lásku, a ten mindrák zplodil jeho psychickou agresivitu. Začal se nesnášet a cenil na svìt zuby, aby si nepøipadal jen jako myš, která øvala. „Ve jménù Alláha slitovného a milosrdného ubližujte každému, kdo ublížil vám!“ četl mu otec z koránu vìtu, která se ho pak mnoho let držela jak krvelačné klíštì. Muhammadùv otec už dávno zemøel, ale syn na jeho slova o vrozené genetické nesnášenlivosti mezi Židy a Palestinci nezapomnìl, a pøestože s mnoha postoji otce nesouhlasil, nainfikovaná nevraživost v nìm uvzatì pøetrvávala, jako ve všech mužích umounìného rodu Fajsalù. Dlouho si též ve svém ohraničeném bojovnickém svìtì neuvìdomoval, jak okrajovou roli v životì určil své matce. Utrápené, obìtavé a pokorné, které islám vymezoval, jako ostatnì všem arabským ženám, jen podøadné místo v pozadí všemocných mužù. Teprve když oplakal smrt svého otce a zùstal jen s ní a pìti sourozenci, pochopil svoji nestoudnost, s jakou ji zanedbával a pøezíral. Ve svém manželství už byl opatrnìjší. Poøád bojoval s chimérami muslimského ega, ale už si víc vážil slávy Prorokovy dcery Fatimy i faktu, že jeho žena nosila její jméno. Definitivnì vymazal ze seznamu svých mecenášù mocného džina dìtství a mìl jasno, že když Chomejní zničil amerického pøisluhovače Páhlavího, proč by Arafat nemohl zvítìzit nad Šaronem a dalšími židovskými figurka-
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 35
mi USA. Islámská revoluce fungovala. A nezáleželo na tom, jestli byla šíjitská či sunitská. Když vedl Alláh Írán, proč by nemohl vést také Palestinu..? „Židé mají nejmodernìjší zbranì, my jen svá srdce, odvahu a touhu po svobodì!“ vášnivì myl Muhammad mozky svým dìtem. „Musíme jim zpùsobovat strach, aby každý další den pro nì byl jedinou velkou nejistotou...“ Žil s pøedstavou, že každé slovo pravdy o Židech, každý atentát proti nim, intifáda či projev občanské neposlušnosti pøiblíží konec prokleté židovské okupace domoviny jeho pøedkù. „Brzy bude žít v Izraeli víc Arabù než Židù, a to pøijde naše chvíle, zvítìzíme v jejich volbách a zmìníme ten židovský paskvil ve Velkou Palestinu!“ hrdì vyprávìl své vìrné a pracovité ženì Fatimì. „Už teï je nás tady skoro milion a tøi arabské strany jsou v knesetu, kde budeme mít brzy deset køeset a postupnì tak jednotu Židù zevnitø naleptáme,“ sliboval, ale praktické výhody toho všeho zatím ujasnìny nemìl. Ani to, jestli by si žil ve Velké Palestinì stejnì tak nad pomìry, jak se mu vedlo ve státì Izrael. „Tramtarara rararara, tramtarara rara tram...“ dál rozbubnovál svou nadìji. „A stejnì budou za sto rokù bìloši jen v rezervacích!“ pøidal mstivou pøedpovìï za dávné urážky. „Barevné rodiny ve svìtì mají v prùmìru šest dìtí, bílé jenom dvì...“
ŽIDOVSKÁ
LÁSKA
„Jakobe, Jakoubku, vnímáš mì vùbec?“ šeptla Ráchel bezradnì a v duchu si vzdychla, nač je takové milování, když je pøi nìm její nahota zbytečná. „Dívej se pøece na mì, ai tì mùžu chtít!“ dodala s nìhou nezkušené vydìračky a majetnicky objala svého muže Jakoba Assbahiho, jehož tìžkou prací napjatá kùže v sobì mìla geny naštìpované spalujícím jemenským sluncem. Stále častìji, když ležela na zádech, oddanì pod ním prostøená na čerstvì povlečené posteli s vùní levandule od aškelonské babičky, zažívala slast, ale i stísòující pocit, že nad ním ztrácí dávnou moc. Nìkde v podvìdomí matky tøí dìtí se bála, že o nìho mùže pøijít; že jí ho odloudí nìjaká mladší, mìstsky protøelejší a drzejší, co nemìla zdání o trýznivém životì na pokraji sálavé Judské pouštì a jaké to je rvát zrádnému písku obilí i každé kilo zeleniny a ještì se bát palestinských raket kasam. Nevìdìla, jestli léty zmoudøela, nebo se pominula štìstím, že stále ještì žije, ale už nechtìla ani slyšet o depilované emancipaci a høálo ji starat se o rodinu. Líbila se jí taková kariéra; obìtovat se a vydávat, být potøebná a vìøit, že za to ji budou její dìti i muž milovat. Čím bude oddanìjší, tím
36 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
bude milovanìjší. A být milována, za to by vymìnila celou gilomskou drùbežárnu, i kdyby v ní slepice snášely zlatá vejce... „Tak si mì trochu víc všímej!“ zažadonila, plaše žárlivá na vše, co by od ní mohlo odpoutávat Jakobovu pozornost a z jejich mazlení udìlat jen zadýchanou kopulaci. Možná troufale si øíkala, že má právo na víc, než na necitelnì povinnou soulož. Nechtìl ji odbývat, ale mìl naraženou kostrč od sedadla traktoru se špatným pérováním a šlo na nìj spaní. Celý pøedcházející den až do noci svážel sklizeò z banánové plantáže židovské osady Gilom. Poslušnì se vzepøel na rukách a spatøil ji z nìžného nadhledu, jak pøivírala oči a šeptala jeho jméno. Byla urostlá, a když si na purim obula lodičky s vysokými podpatky, dívala se mu skoro zpøíma do očí. Její tmavé vlasy, výrazné obočí a uhrančivý cikánský pohled pøitahovaly k Jakobovì nelibosti pozornost mužù, stejnì jako nos, ušlechtile vymodelovaný z køivek, soumìrnì se klenoucích z románských obloukù nad očima. Na jeho špičce mìla jemnì vystouplou chrupavku, jež se sotva znatelnì zaoblila vždy, když se usmála. Nebyl to žádný nosánek, ale též nic pro plastického chirurga. Asi jako drobná kráska a žena vamp. Nosní dírky mìla podlouhlé, o to víc ho dráždilo její dychtivé chøípí, když se vzrušením rozšiøovalo a v tom rytmu se jí zvedala i òadra. Byla jak moøský pøíboj. Ten však jen dlouze vzdychal a slané vlnobití nezrychloval, ani se nikdy se slastným výkøikem nezastavil, aby s ním na vrcholu vlny sladce znehybnìl. „Jsi moje moøe a já tvùj Mojžíš, pøed nímž se rozevíráš, abych mohl vstoupit do zemì zaslíbené...“ vemlouval se jí vzrušeným hlasem. Byla unešena, jak krásnì umí mluvit o lásce. Určitì byly na svìtì miliony pohlednìjších žen, ale pro žádnou z nich by ji neopustil a rval by se o ni jak o vlastní život. Považoval ji za univerzálnì vznešenou bytost, již si dokázal pøedstavit jako Missis Gilomu i v roli první dámy na recepci v hotelu King David. Jen nevìdìl, s kým by tam šla; sebe by do smokingu nevsoukal ani ve své bujné pøedstavivosti. Byl židovský sedlák v osadì Gilom na západ od øeky Jordán a už dobøe vìdìl, že spousta dobrých úrod z tìžce zavlažených polí, dìtská radost z dárkù na purim i zlé prožitky z vybuchlých arabských granátù ho mohou s ženou spojovat víc, než rafinovanì vykalkulovaná soulož. Jeden druhého potøebovali; kalkulovat neumìli a byli na sobì závislí jako rodiče, milenci i spolumajitelé poruchové japonské sajdkáry a domku s hypotékou. Sexem ji za to vše odmìòoval jen zčásti, pokud nebyl zrovna ve válce v Libanonu nebo na manévrech v Gaze, a ona mu vše vracela tím, že na nìj čekala a v ničem ze své manželské shovívavosti a milostné improvizace neslevovala. Už se nestrachoval, že mu bude nevìrná, bál se jen, že jí
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 37
nechtìnì ublíží nebo ji zklame. Vìøil, že pokud existuje Bùh, a kromì občasné malovìrnosti doufal, že tomu tak je, byl na jeho stranì, když mu dal za ženu tak vlídné stvoøení. To ho uklidòovalo, jelikož mít za sebou nìkoho tak všemocného byla dobrá perspektiva. A myslel tím Boha, jenž se lidem do života pøíliš nepletl, i Ráchel s její nekonečnou oddaností. Øíkal si, že se v životì asi moc nevyzná, když pøipouští obavy, že by ji mohl nìkdy opustit. Milovat dvanáct let jedinou ženu nepovažoval za prohøešek proti mužské cti. Pøesto nejistotu Ráchel v podvìdomí cítil a jako každý Žid z Jeruzaléma i on vnímal ženy s dìdičnou nadøazeností. Byla sametovì rùžová a hebce zvlhlá. A když byla vláčná její kùže, byla vláčná a poddajná i ona sama, její paže ho sevøely jak pouta na doživotí a všechny jejich prohlubnì i oblé tvary a údy do sebe zapadaly a proplétaly se, jako by je už pøi stvoøení nìkdo vymìøil pøesnì na jejich míry. „Nezavírej oči, jako bys mìl špatné svìdomí,“ dotkla se jeho manželské cti a zaryla mu nehty do sedlácky pevných hyždí, až sykl bolestí. „Nebo se ti už nelíbím?“ otevøela oči s jasnou nápovìdou pro jedinou možnou odpovìï a byl v nich vidìt i strach, že už zestárla. Vìdìl, že mu v tomto ohledu køivdí; pøi milování se na ni opravdu rád díval, pokud nebyl unavený. Tváø jí vždy vzrušením omládla; hebce znachovìla jako zralá broskev, rozzáøila se svitem ranní krajiny, kterou hladily paprsky vycházejícího slunce a jantarovou záøí zakryly všechny únavy vìku, kmenùm vyhladily vrásky a kalné strouhy u jejich koøenù zmìnily ve zlatonosná øečištì. Ostýchal se jí o tom øíct a byla to chyba, jako každé promarnìné vyznání a ve støedním vìku zvláštì. Místo toho uchopil její ruku, pøitáhl si ji do klína a dlaní pøitiskl na své mužství, na které byl náramnì pyšný. Dìlal to s potìšením hlavnì ve chvílích, kdy pøi milostném dialogu vyčerpal všechny jiné argumenty. Poslušnì svými prsty tiskla jeho divoce pulsující pýchu a omámená slastnì vnímala, jak v nìm cirkuluje splašená krev a naplòuje ho vzrušením jako za mlada. A pak ho v sobì ucítila, jak mohutní, bere jí vìdomí opojnou sílou a horkostí do bìla rozpálené touhy. A zase nevìdìla, jestli se vznáší nebo padá, a prostor v ní byl bezedný. Sílila v ní závrai, jakou by nezažila, ani kdyby do sebe na jeruzalémské diskotéce na King George Street vysála sto balonkù s rajským plynem, jeden za tøicet šekelù. Znovu se jí zdál sen o ráji, v nìmž první høích už pøestal být høíchem. Rozpouštìla se v datlovém sirupu. Nad ní byl mlžící se strop, který na pøání dcery Michaely pomalovala sluníčky barvy citronového cucavého bonbonu. Vidìla pohybující se Jakobovo ucho a kus jeho ramene. Mìl na nìm
38 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
od kulky z Golan leskle zubatou rùžovou jizvu, jež se vyjímala na snìdé kùži. Øíkal jí znamení znovuzrození. Kdyby ten zuøivý Syøan míøil o pár centimetrù níž, trefil by ho pøímo do srdce. „Ách, bože, ách, áách...“ chvìla se a mohla se chvìt ještì víc a vydechnout nìkolik dalších dráždivých ááách, ale vìdìla, že by jí na to Jakob už neskočil. Nesnášel podobné virtuální reality od chvíle, kdy poznal, že vzdychala a slastnì vykøikovala víc, než ji k tomu opravòovala její rozkoš, aby mìl pocit, jaký je skvìlý milenec a jak úžasnì ji vzrušuje. Odmítal taková pøedstavení. I bez uvzdychaných replik a podpùrných iluzí se cítil být nadprùmìrnì mužný a sex pro nìj nebyl jen pudovým nutkáním, ale i posilující vzájemností a pýchou na svùj rod. Žid pøece odjakživa miloval jen Židovku, aby se židovská krev neøedila a vyvolená kasta pøetrvala dál neznehodnocená. Jeden druhému proto pøi tomto obøadu lásky ustupovali, s úctou a vdìkem vzájemnì vstøebávali své energie, aby pøežili další rok i generaci a posílili svùj rod. Pokud nebyla židovská láska nejlepší ze všech, rozhodnì byla jiná než ostatní. Sára se pøece milovala ještì ve svých devadesáti letech se stoletým Abrahámem a povila mu syna Izáka, jehož nevlastní bratr Izmail, praotec Arabù, mìl v té dobì pìt rokù. Zplodil ho opìt Abrahám, tentokrát s egyptskou otrokyní Hagar, a svou promiskuitou tak zavinil národnostní tøenice na Blízkém východì. „Nepøedstavuješ si, že to dìláš s nìjakou jinou? Tøeba s tou servírkou od Aliho?“ øekla výhrùžnì, ale s nìhou, jíž dávala najevo, že sama v toto podezøení nevìøí, nebo spíš nechce vìøit, ale že je ochotná mu tento pøípadný prohøešek odpustit, když ji bude vnímat, jak má. „Jsi moje nejmilovanìjší na svìtì!“ odvìtil poslušnì ohranou frází a začínala mu být protivná. „Poøád se na nìco ptáš,“ zalapal vyčítavì po dechu. „Popadne mì erektivní disfunkce a budeš mi vyčítat, že už tì nemiluji!“ snažil se být vtipný, ale hned se zastydìl. Opravdu nìkdy myslel na jiná pevná stehna, než byla ta její, a jež stejnì jako malá hrotitá òadra a špulivý zadek patøila vysoké uhrančivé dívce, která obsluhovala s obnaženým snìdým bøíškem a dolíkem pupíku k zbláznìní v arabské restauraci ve Starém Mìstì. Chodili tam s Ráchel a bratrem Benjaminem nakupovat levný Cabernet Sauvignon, olivy, čerstvou pitu a sezamovou pastu. „A to mi povídej o nìjakém zákonu islámské šárii´e, když mi tady ty tvoje muslimky dìlají málem striptýz!“ dobíral si šéfa baru Aliho. „A tebe to, židovský obøezanče, určitì uráží!“ smál se Arab. Nebyl s Alim kdoví jaký kamarád, ale nelezli si na nervy a kupodivu spolu docela dobøe vycházeli. Obchod byl jen obchod.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 39
„Nechci, když jsi takhle se mnou, abys zavíral oči a pøedstavoval si nìjakou jinou,“ sevøela ho Ráchel hluboko ve svém klínì, až slastnì vydechl. „Žádnou mladší a štíhlejší!“ pohladila ho smíølivì po tváøi, která vypadala i na devìtatøicet let poøád ještì mladistvì, pøestože postavu mìl chlapsky šlachovitou od tìžké døiny na polích. „Copak se ti nìjaká vyrovná, blázínku?“ vymýšlel si, stejnì jako to kdysi dávno dìlával jeho dìd, když v pøedmìstí Adenu miloval jednu muslimskou dívku za druhou, protože všechny byly zvìdavé, jaké to je s Židem. „Tisknu se k tobì, aby se má kùže co nejvíc dotýkala tvé...“ „Zase hledáš výmluvy!“ øekla blahosklonnì. Jako bezbrannému mu setøela pot z čela. Vìdoma si toho, co mu zvedá sebevìdomí, znovu ho vlhce sevøela a už se nemohla dočkat opojného rozhraní mezi realitou a snem, v nìmž se pøestávala kontrolovat. Ta vášnivá vteøina mohla nastat jen ve dne, když byla doma, jelikož mìla v drùbežárnì noční a Jakob v poledních vedrech zaparkoval traktor na pár hodin ve stínu moruše za domem. Stejnì mìl v gilomském družstvu spoustu pøesčasù. Jejich dìti byly v kinì, kam jednou týdnì chodily nejradìji se strýcem Benjaminem, který s nimi povzbuzoval hrdiny dobrodružných filmù nejlíp ze všech dospìlých v rodinì. V noci se museli ztišit, protože ložnice sousedila s dìtským pokojem a stìny domku nebyly právì zvukotìsné. Ráchel se líbilo, když se nemusela ovládat, a bylo jí náramnì v prostoru milostné beztíže, v nìmž sama velela panství jejich ostýchavì bezostyšné lásky. Potøebovala se zapomínat, aby na pár minut zapudila stresující realitu venkova na Západním bøehu Jordánu. A když její vášeò pominula, bylo jí trapnì, že se na svùj vìk a matku tøí dìtí chová tak høíšnì. Že je zkažená a nečistá jak Jeruzalém, z nìhož se jednou za rok sloupla hodinová snìhová poleva, obnažila jeho slabé stránky a znovu se objevily vrásky mìsta, staré jizvy a neøestná zákoutí. Cítila se provinile, ten stud jí ale vydržel jen do další vášnì, jež ji svojí magií držela pøi sobì a obšiastòovala její dny. Jako dívka byla vychovávána v duchu zatuchlých pravidel chasidského židovství, které mìlo všechny ženy za høíšné Evy z ráje a pùvodkynì veškerého zla. Zakazovalo jim též svádìt muže a chodit s nimi na tajné milostné schùzky. Židovská láska mìla jen co nejvíc rozmnožit vyvolený národ, z nìhož se však stával zástup zaslepených vyznavačù zrevidovaných Božích pravd. Na rodinné oslavy proto vzpomínala s husí kùží; chasidští muži nikdy nesedìli ve stejné místnosti jako ženy a tančili jen sami se sebou, ženy zase jen se ženami. A pamatovala si, co tenkrát zaznìlo na jejím bat micva jako pøání rodičùm:
40 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
„Tizku le–gadla le–chupa u–le–ma’asim tovim!“ pøedøíkal kantor. „Kéž se dožijete toho, abyste ji vychovali k svatbì a dobrým skutkùm...“ Pøestože jí bylo jen dvanáct let, už se chvìla zvìdavostí, jaké to bude, až se to všechno pøihodí, a kdože se stane jejím manželem. Bála se jen, jestli se jí povede činit víc dobrého než zlého. Nahého muže pak spatøila zblízka poprvé ve svých jedenadvaceti, když se až o svatební noci milovala s Jakobem, který naštìstí pocházel z rodiny židovských liberálù a už umìl líbat a nezakazoval svým dìtem dívat se na televizi. Deset let od bat micva se proøítilo jejím životem tak zbìsile, že si pøíliš neuvìdomovala, co se bìhem nich stalo tak zásadního. Asi toho pøíliš nebylo. Jen se naučila žalmy z Tóry, své nečisté ženství koupala v mikvì, tajnì ze zvìdavosti četla korán a potom studovala veterinu, aby poznala vše, co bylo dùležité na zvíøatech a mohla jednou podle pøání svého otce jako supervizor určovat, jak je lze na košer zpùsob konzumovat, proč jíst kobylky a ne netopýry, a jak zbavit maso krve. Ten nezvyklý vztah jejího otce ke zvìrolékaøství v ní vzbuzoval odpor a studium jí značnì zprotivil. Nechápala, proč jsou židovské ženy tak podøadnì brány, když soudkynì Debora kdysi vládla biblickému Izraeli a všichni muži jí byli vydáni napospas. Nìkdy mìla vztek a vùbec se nedivila Dalile, že se mužskému pokolení Izraele pomstila zradou svého Samsona Filištíncùm. S váhavostí bývalé puritánky začala dohánìt požitky promrhaných let a s pøispìním Jakoba se ubránila hrozící sexuální i profesní deformaci. Teprve když studem rozechvìlá pøed ním stanula úplnì nahá a její kùži propálily dech beroucí doteky lásky, objevila v sobì za trpké roky nastøádanou a pøed prudérním otcem utajovanou vášeò po troufalých objetích. Rozechvìle pak očekávala, jak jí její silný muž pøisaje své rty na šíji, òadra a všude tam, kde slastnì elektrizovala, protože vìdìl kdy a kde, jak a jak dlouho se má jejího lačného tìla dotýkat. Poøád se ještì červenala, že se stydìla. I po dvanácti letech jejich milování. Vlastnì se spíš stydìla, že se poøád ještì červená, až se z tìchto rozpakù pro ni stala jen rafinovaná hra na nevinnost a nic na ní už nemínila mìnit, a Jakob teprve ne. Taková láska ji vzrušovala a bavila, v tom byla stejná jako vìtšina žen. Kdyby ale nemìla muže, co ji jednou provždy padl do oka, a s ním zdravé dìti, asi by jí sex nepøipadal jako nejlepší kulturní program, jenž pro nì Bùh vymyslel. „Nemáš se proč stydìt za nìco, za co nemùžeš!“ øíkával jí její vzdìlaný strýc Rafael z matčiny strany, pøekladatel z pìti jazykù. „Já se nestydím za svùj baòatý nos a ploché nohy, ale mám šílený mindrák, že jsem se ještì nenaučil čínsky a že neumím øídit auto...“
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 41
Moc povyražení si židovští osadníci v poušti na západ od Jordánu neužili. V osadì mìli jen malé kino s promítáním dvakrát týdnì. Ostatní se v jeho sále scházeli pouze nìkolikrát do roka pøi oslavách svátkù. Gilom vznikl spontánnì, když se nìkolik židovských rodin usadilo koncem roku 1949 v bývalých britských kasárnách v Pøedjordánsku, které se pár let poté pøemìnilo v součást Jordánského království. V další válce však tento sporný kout Blízkého východu ztratil svou pøináležnost k Ammánu a po izraelské okupaci se vžil jen jako anektovaný Západní bøeh Jordánu. Jako první sem pøišla rodina polského Žida Izáka Gobora, jehož potkal zázrak, když se mu podaøilo i se čtyømi syny pøežít koncentráky v Lodži a Osvìtimi. A jelikož jeho potomci mìli jména Izák, Lot, Orest a Moše, vznikl název osady – Gilom. A když mìl Izák Gobor smíølivý den, pøiznával, že vùbec první se pøed nimi do kasáren nastìhovali Palestinci, prchající v kvìtnu devìtačtyøicátého z Jeruzaléma. Naivnì se domnívali, že k nim na pokraj Judské pouštì pravomoc právì vzniklého Izraele nikdy nedosáhne. Nìkolik svých chatrných domkù neprozøetelnì nazvali arabsky Shalam – mír. A když pak za pùl roku znovu pøed Židy utíkali do nedaleké arabské vesnice Džalknín, kde si postavili uprchlický tábor a zmohli se jen na pomstu v podobì domácky vyrábìných raket, které občas vystøelovali na Gilom, jehož obyvatelé se marnì zdravili hebrejsky Shalom – mír. A vìøili tomu, že si mír skutečnì pøejí. Opravdový, ne jen jako politický kšeft za místo v knesetu. Byli trochu blázni, snad i velcí blázni, pomatenci, kteøí nevìdìli, co činí. Milovali své ženy a dìti, rodina jim byla nadevše, pøesto s ní zatvrzele žili v útrapách pouštì, v ohni arabské zášti a muslimských granátù a ruských nášlapných min, které Palestinci rozmísiovali všude tam, kde se jim zdálo, že by si noví židovští osadníci mohli postavit svùj dùm. Svìt v nich vidìl pomatence, ale oni zùstali sionisty v Palestinì, i když se mohli vystìhovat z neúrodných úhorù a válečných šarvátek Blízkého východu pod ochranná køídla bohatých židovských komunit v New Yorku, Austrálii či Kanadì. Dobrovolnì si vybrali chudobu, aby jejich vnuci mohli žít v dostatku. Ta sebetrýzeò se stala drahocenným vítìzstvím; mìli vlastní stát a život, v nìmž už Žid nebyl podčlovìkem. Sen o národní svébytnosti jim pomohl pøekonat veškerá úskalí. „Musíme obsazovat území, na nìmž žili už naši patriarchové!“ tloukli se odhodlanì do hrudí. „Nikomu nic nebereme; tisíce let je tady jen pouši, na níž nikdo nikdy nežil, kromì našich prapøedkù. My tu zemi, kterou zmìnili Arabové v pouši, znovu zúrodníme a pomùžeme tím i Palestincùm, živoøícím v hlinìných hnízdech na okolních kopcích. Čím víc Židù se sem pøistìhuje, čím víc osad založí, tím líp! Až nás tady bude víc než Arabù, až
42 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
tady rozkvetou sady a pole, celý svìt uzná, že si Izrael tuto zemi zasloužil! Každý osadník Gilomu sem musí pøivést alespoò jednoho Žida. Kdo tady koho døív pohltí, ten zvítìzí...“ Benjamina pøilákala na západní bøeh láska k sionismu i k dceøi Tovì nìmeckého pøistìhovalce, Jakoba pøemluvil zase jeho bratr. Myšlenka na vytvoøení velkého Izraele je držela nad vodou, nebo spíš nad zdejším pískem, a rodina Assbahiù si tak kromì kina musela vystačit jen s televizí, vzájemnými návštìvami a občasnými výlety na Jakobovì hondì. Ty však byly značnì riskantní; jen cesta do Jeruzaléma vedla kolem nìkolika militantních arabských vesnic. A tak Ráchel po práci malovala své naivní obrazy a její muž hlídal s ostatními Gilom, který považoval za rodinné støíbro, a donekonečna si hrál se svojí sajdkárou. Ne že by si nemohli koupit vysnìné Subaru za tøicet tisíc, ale byli šetrní a s motocyklem si užili víc legrace. Ale hlavní dùvod, proč se Jakob nejlíp cítil na motorce, o čemž se ale taktnì pøíliš nemluvilo, byla jeho zvláštní klaustrofóbie. Mìl strach z uzavøeného prostoru v automobilech. Ten dusivý stres se na nìj valil od strašné vteøiny, v níž s rodiči havaroval v autì a zùstal skoro hodinu zakleslý se zlomeninami nohy a tøí žeber pod hrozivì zničenou karoserií. Nemohl se pohnout, nìkolikrát nesnesitelnou bolestí omdlel a zase se probral, a vidìl umírat svého otce i matku, aniž by jim dokázal nìjak pomoci. Do Benjaminovy fordky nebo školního autobusu sedal proto jen výjimečnì a ne na delší vzdálenost, než do sousedního kibucu Leket a zpìt, i tak ho z toho dva dny bolela hlava a trpìl žaludeční neurózou. Byl tak patrnì široko daleko jediným traktoristou, který si odstranil kabinu a ve slunci i v dešti jezdil bez ní. Vydìlával si za volantem starého českého zetoru a v místní autodílnì i s pøesčasy nìco málo pøes čtyøi tisíc šekelù a v Gilomu mìli domek pøestavìný za pùjčku dvì stì tisíc. Ty mohli splácet mìsíčnì po dvou tisících. Ve mìstì by si museli koupit byt. Tøi pokoje a kuchynì za tøi sta padesát tisíc dolarù. A šekel byl pøece jen nìco jiného než dolar. Pokud ho museli vydávat. Ráchel dostávala za práci u kuøat tøi tisíce, takže si vlastnì nežili špatnì. Mohli si dovolit začít vydávat peníze i na pøístavbu, v níž chtìli zaøídit dìtem pokoje. Chanan už potøeboval víc prostoru pro učení, než jen jeden pokoj s dvojčaty, která mìla brzy chodit do základní školy. Rodina si pøilepšila poté, když si Jakob dal ve volných chvílích dohromady motocykl Honda s pøívìsným vozíkem a mohl vozit levnì svoji rodinu po částech na výlety. Tøeba v obsazení: Ráchel s Michaelou v pøívìsu, David na sedadle pøed svým otcem, zatímco Chanan trávil den u Benjamina. A tak jako jediní v okolí jezdili témìø výhradnì v sajdkáøe.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 43
Jakob vlastnì ani pøesnì nevìdìl, jestli to monstrum bylo kompletním dílem japonských výrobcù, jelikož jediné, podle čeho to šlo posoudit, byla nádrž s nápisem Honda. Nedalo se však pøesnì rozpoznat, jestli k ní nìkdo pøimontoval zbytek stroje s novými výfuky, nebo zdali k pøesvaøovanému rámu s novým pérováním a k vylepšenému motoru s pøebroušenými válci byl pøidán nažluto natøený baòatý kanystr na benzin, zkrášlený pøivaøenými písmeny, umnì vystøiženými ze støíbrného plechu. To, jak se k bizardní sajdkáøe dostal, považoval za vstøícné gesto osudu. Pøišel k ní jak rabín k biømování a s chutí tu pøíhodu dával k dobru, kdykoli se ocitl mezi pøáteli, kteøí jí ještì neslyšeli víc než tøikrát.
VEHIKL
A TLUS TÁ
AGNES
Epizoda do jisté míry boøila starý mýtus, podle nìhož byla jen za Atlantikem zemì neomezených možností, v níž zrovna ministr spravedlnosti navrhl, aby v rámci zvýšení bezpečnosti USA nosili zahraniční studenti povinnì a viditelnì na svém odìvu červený terčík po vzoru žlutých židovských hvìzd bìhem holocaustu. Bylo témìø zøejmé, že tou jedinou pravou zemí, v nichž zítra už znamenalo včera, se stal Izrael. Vymysleli zde samopal, co støílel za roh, premiér se pøevlékal za svùdnou ženu, zatajili dvì stì jaderných hlavic a kvùli stometrovému kopci rozpoutali válku, když pøedtím jako jediní na svìtì naplnili v kibucech utopii komunismu ve vzácné symbióze s kapitalismem. A za zmínìným vehiklem byl další izraelsky potrhlý pøíbìh indického dobrodruha Roberta Nehrú. Jeho lapálie pak mìly pokračování až v USA, odkud ale napøed musela pøiletìt za pøíbuznými do Gilomu Doris Rushová. Její bat micva probìhlo už pøed sedmdesáti lety a byla to sice vyschlá a všemi make-upy svìta mazaná stará dáma, ale zároveò nechutnì bohatá penzistka, dcera petrolejáøe a vdova po brusiči diamantù. Ve své závìti se zaručila, že po dobu pùl století zaopatøí kapesným své tøi vnučky. A jednu z nich sebou vzala do Izraele. Netušila, že se zde její tøicetiletá chránìnkynì Agnes støetne za naprosto neamerických okolností s indickým podivínem, který si øíkal Robert Nehrú. Mìl jen pár rokù po své plnoletosti a slavné pøíjmení v cestovním pase, i když obézní Agnes stejnì nepochopila, kde Indie leží a kdože vlastnì byl ten Robertùv proslulý jmenovec. Nebyl to filuta jen proto, že ze své nízkokastovní matky udìlal britskou šlechtičnu v domácnosti a z rolnického otce bombajského mahárádžu, že nikdy nejedl maso a dokázal ležet na nefalšovanì kovových høebech, aniž by si poranil kùži na svém vychrtlém tìle. Podivínský byl hlavnì tím, že se vy-
44 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
dal z nejvìtšího indického mìsta kolem svìta na stìží pojízdném motocyklovém monstru. Ten roztøesený stroj pamatoval zøejmì i dobu britské koloniální nadvlády v Indii. Ani Nehrú nevìdìl, jak se tento muzejní exponát ocitl u øeky Gangy. Prostì ho jednoho dne našel na rýžovém poli svého otce v nefunkčním stavu, a když se k nìmu nikdo nehlásil, opravil ho a dostal romantický nápad objet s ním zemìkouli. Vypadalo to spíš na šílenou než romantickou ideu, ale brzy se potvrdilo, že osud chtìl, aby platila druhá varianta. Po strastiplném kodrcání pøes Írán, Irák a Sýrii se neohrožený indický fakír dostal bez zranìní a hemeroidù až do Gilomu, kde pomáhal pøi pasení skotu, než ho spatøila rozmaøilá vnučka americké dùchodkynì. Položidovka s jižanskou krví po své nežidovské matce projevila zájem projet se v Nehrúovì bizardním pøívìsném vozíku. Vyrazili tedy na svùj první výlet a Agnes, jež svou hmotností skvìle provìøila výdrž starodávného stroje, se už od černookého Inda nehnula ani na krok. „To je úžasné, jak jsou všude kolem mrakodrapy a jezdí tady tolik automobilù!“ jásala pøi projížïce Tel Avivem duchem svérázná Američanka. „Na to, že se nacházíme v africké rozvojové zemi, je tady úžasná životní úroveò!“ „My však nejsme v Africe, ale na Blízkém východì!“ opravil ji s láskou Nehrú. „A Izrael má hrubý národní produkt na jednoho obyvatele vyšší než je HDP v USA!“ pøidal hrdì, protože Indové mìli odjakživa rádi všechny, kdož jim nebrali kasty, nedìlali z nich persony non grata a nebyli Angličany, kteøí potomkùm mahárádžù pøipadali od Gándhího revoluce horší než nákaza smrtelným virem HIV. „Jak je to možné, že jsou zdejší Židé bohatí, když nehrají americký fotbal a bingo, netìží naftu ani diamanty a nemají domy v Beverly Hills?“ užasla ta bodrá tìžkotonážnice, jež však mìla bankovní konto stejnì tučné jako svou zadnici a Nehrú vlastnil jen sebevìdomí a motorku se štìkajícím výfukem. Tak se stalo to jediné, co se mohlo v tom pøípadì stát – zasršel mezi nimi výboj nezištné lásky, který udeøil jako blesk z čistého nebe; svùdný Ind opustil svùj smìlý plán i japonsko–indickou čtyøkolku a odletìl na náklady Agnes do Dallasu. Tam si splnil americký sen; skončil s vegetariánstvím, ztloustl z big megù a pak se po nìm slehla zem. Ještì pøedtím ale nechal svùj vehikl u Jakoba v autodílnì, v níž se rezavý stroj na rozdíl od Roberta Nehrúa dočkal své další skvìlé renezance a nové seberealizace i bez zemì neomezených pøíležitostí. V ní právì Nejvyšší soud zvažoval, zdali má pøisoudit rozhoøčené Nancy Thomasové milion dolarù jako odškodnìní za její psychickou újmu z pohledu na silikonové òadro, které si zpìvačka Jacsonová na dvì vteøiny odhalila v pøímém pøenosu televizního koncertu na počest finále amerického fotbalu.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 45
Další americký sen o tom, jak jen spatøit, zažalovat a zbohatnout...
DÍVČÍ
TOUHY
Ráchel mìla svùj skromný žebøíček hodnot a bedlivì ho dodržovala. Když se milovala, chtìla šílet blahem, když si hrála se svými dìtmi, vše ostatní pro ni ztrácelo význam, a když pracovala, byla profesionálka; sečtìlá a čestná. Vìdìla, že pro ztrátu sexu a práce by občas za bezesných nocí hoøekovala, bez svého muže by bezmeznì strádala, ale bez svých dìtí by nepøežila. Cokoli dìlala, nepostrádalo vášeò, posedlost a neústupnou náruživost. Ta vzácnì vídaná integrita nìhy, prahnutí i odpovìdnosti z ní vytvoøila sice køehkou, ale v souboji duší neporazitelnou osobnost. Poøád byla pøitažlivá, vysoká, s udržovanou postavou a jemnì oválným obličejem s mandlovýma očima s ještì nepøíliš surovými vráskami kolem nich, s hustými, i když pøedčasnì prošedivìlými vlasy, a s plnými rty, jejichž meandry byly poøád mladistvì vykrojeny. Jako školačka chtìla být letuškou... ——— — — ———
Tu volbu, s jejíž dìtskou pøedstavou od čtvrté tøídy každou noc usínala, v ní vyvolala kráska Ruth Herzigová z rodiny nìmeckých Aškenázù, jež k nim pøišla do základní školy v Tel Avivu na besedu. Izraelci ji znali jako slavnou palubní prùvodčí z letadla Air France, které i s posádkou a dvìmi sty pasažéry unesli do Entebbe v Ugandì teroristé Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Ruth byla Židovka a pracovala ve službách francouzských aerolínií. Vláda Izraele odmítla požadavek únoscù propustit z vìzení pøes padesát palestinských teroristù. Mossad odmítl vyjednávání a pøipravil dokonalý plán osvobození zajatých pasažérù. Z Tel Avivu se vydaly na čtyøi tisíce kilometrù dlouhou cestu do Entebbe tøi letouny C–130 se tøemi sty vojáky. Po nočním pøistání na stačilo pár minut, aby se prostøíleli do objektu s vìznìnými pasažéry a posádkou. Dvanáct únoscù agenti zabili a zajatce osvobodili. Pomohla jim v tom i Ruth Herzigová, která se pak vrátila z Paøíže do Tel Avivu a stala se národní hrdinkou. Ráchel toužila být stejnì pùvabnou, bystrou a odvážnou dívkou s dlouhýma nohama, protože hrdinné sionistické ženy byly v dobì po jomkipurské
46 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
válce v Izraeli víc v módì, než všechny Miss World a Universe dohromady. Podle toho vypadal i její sen; vùbec se nemínila stát obdivuhodnì krásnou, ale spíš krásnì obdivuhodnou a vykonávat statečné činy. Proto si na stìnu v dìtském pokoji namìøila pro palubní prùvodčí požadovaných metr sedmdesát vzrùstu a každý den se nìkolikrát pøemìøovala, jestli se blíží vysnìným parametrùm. A pøestože je nakonec pøerostla o dva centimetry, letuškou se nestala, ale jinak se ve všem obdivované Ruth plnì vyrovnala.
LÁSKA
V
MEA SHE’ARIMU
Kdykoli se s Jakobem milovali, blažilo ji, jak byl pevný a neudolatelný. Ve tøiatøiceti letech se už nesnažila dosahovat uspokojení za každou cenu. Stačilo jí vìdomí, že poøád ještì dokáže pøivést k vrcholu svého muže. Vdìčnì vnímala, jak ho ovládá, když býval bezbranný a jinošsky uvzdychaný. Øíkala si, že žena bez sebevìdomí je pøedzvìstí její zkázy. Nìkolik jejích spolužaček se rozvedlo do dvou rokù po svatbì, jen ona a Wilma Goldbergerová mìly poøád stejného manžela už pøes deset let, žádného milence a ani nadále se nemínily pøičiòovat o rùst statistiky, podle níž se rozvádìlo každé čtvrté izraelské manželství. Kde byl konec párùm, jež spolu vydržely čtvrt století i víc, jako její rodiče. „Rozvádí se jenom amatér!“ prskal Jakob rádoby svìtácky. „A podle hebrejského gerušinu k tomu musí mít navíc souhlas sta rabínù!“ „Ty mùj profesionále!“ øekla šiastnì, že jsou poøád spolu. „Kde bych sehnal tolik rabínských šarží?“ frajeøil, zakuckal se a Ráchel mu s chutí zabušila do zad. „Nepotøebuju je, jsem pøece Jakob – Boží vítìz,“ neodpustil si své soukromé velikášství. „A též jsi boží mluvka!“ „Co mùže vést ženu k tomu, že je nevìrná?“ zeptal se žárlivì. „Manželova impotence,“ zažertovala. „Myslím to vážnì!“ øekl dotčenì. „To samé, co muže...“ „U žen je to jiné; muž si chce jen užít, vy za sebou hned pálíte mosty.“ „Ty si také jen užíváš?“ „Neodpovìdìlas mi!“ „Ty mnì také ne,“ øekla vážnì. „Tøeba zoufalství...“ „Co zoufalství?“ „Vede k nevìøe...“ „Blbost!“ máchl nervóznì rukou. „Je to všecko jen chemie a nic jiného!“
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 47
snažil se odvést øeč a Ráchel mu v tom nebránila; asi by nechtìla znát všechny odpovìdi. „Takže nevìra je pouhá chemická reakce; sodík se spojí s vodou a je z toho exploze?“ „Chce to mít dobré protipožární čidlo!“ pøitiskl se k ní. „Ai se mi neuzoufáš...“ Nebylo to k popukání, ale vìøila, že je tisíckrát lepší, když myslí jako každý normální mužský i na pøespolní ženské vnady, než aby mìl pøi milování v hlavì jen Boha, patriarchy a žalmy, jak se to poneštìstilo sestøenici Sáøe ze čtvrti Mea She’arim, jejíž manžel byl zøejmì víc svatý budižkničemu než milenec. „Znáš ty nemožné Chasidy! Musíme mít pøi sexu zhasnuto, ani nemùžu být nahá, o vášnivých polibcích vím jen z filmù,“ lítostivì vzdychla čtyøiadvacetiletá Sára. „Jen ho do mì zastrčí, párkrát zafuní a čekáme tøetí dítì,“ mávla rezignovanì rukou. „Jestli z toho nìco mám, na to vùbec nemyslí, a pøitom je tak statný!“ Nechápala Sáøina muže; byl pohledný, silný a mladší než Jakob. Navíc sestøenice byla vysoká brunetka s hrotitým poprsím ebenových zuluuských tanečnic, s andìlskou tváøí a boky královny ze Sáby i stále štíhlým pasem. „Nesmí se na mì dívat, to by zhøešil, je pøece učenec z ješivy, kde snad nic jiného nedìlají, než se učí zpamìti pìti knihám Mojžíšovým,“ dala si Sára prst na ústa, jako by zrazovala státní tajemství. „On musí myslet i pøi sexu na svého Boha, minimálnì na Abraháma a Izaiáše!“ „On pøi tom myslí na chlapy?“ pøebìhl Ráchel mráz po zádech a špatnì zadržovala smích. „A nečte si náhodou u toho ještì z Tóry?“ „Jen náhodou ne, ale kdyby si mohl rozsvítit, určitì by si četl!“ vzdychla nešiastnì Sára, pøitom se utìšovala, že mohla dopadnout mnohem hùø; kdyby ji bil a po nìkolika dìtech si jí nevšímal vùbec. „Soulož je podle Tóry svátost a nesmí u ní být žádná nečistá pøedehra či oplzlé líbání. Na vše se pøece dívá Bùh!“ øekla bezradnì. Ráchel sevøela lítost i tíseò, jak je sestøenice tou útrpnou pohlavní procedurou ponižována a jestli není pro její dìti urážka, že byly počaty tak neomalenì. „Radši se modlí u Zdi náøkù, než se miluje se mnou...“ „Myslíš si, že i my dvì jsme byly zplozeny tak nedùstojnì?“ zavøela Ráchel oči, jako by mìla strach, že se dozví nìco nekalého; její otec byl pøece též napùl vìčný student Tóry. „Radši nemyslet!“ øekla Sára. „Jen aby to nebylo dìdičné!“ „Není na to nìjaký soud pro lidská práva?“ „I ti pitomí muslimové jsou trestaní, když své ženy zanedbávají...“
48 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
„Kde ses to naučila?“ žasl Jakob, když se snažila znovu prokázat, že také ona se ho umí dotýkat v pravém okamžiku na správném místì. „Nemáš náhodou milence?“ stíral si pot z čela a riskoval. Do Ráchel nikdy nevstoupil jiný muž než Jakob, a proto s milostnou ležérností pøedstírala, že ji takové øeči urážejí. Nìkde uvnitø své dychtivé duše však jimi byla potìšena, nahlas ale nic neøekla. Byl jejím jediným mužem, líbili se jí však i jiní. Tøeba mladý prodavač, u nìhož ještì za svobodna nakupovala indické koøení. Byl to Armén, mìl hladkou kùži, divoký pohled, a když se sehnul, aby jí nabral kari, nemohla odtrhnout oči od jeho svalnatých hyždí, jež se mu vypínaly v uplých džínách. Plno bylo i v jeho rozkroku, vìdìl o tom a pásl se na jejím rumìnci. To bylo veškeré její milostné dobrodružství s tímto svùdníkem. Namlouvala si, že je počestná a s ním nemùže zhøešit. Ještì ne. Vìøila, že ten pravý muž na ni teprve čeká. Objala Jakoba ještì pevnìji a oddechla si, že je zrovna takový, jaký je. Podíval se jí do očí, v nichž vidìl lesk i pøesto, že v pokoji bylo hebké pološero, protože zatáhl žaluzie, které vrhaly na strop vìjíø ze stínù jak narýsovaných podle pravítka. Jejich nekonečné pøímky utíkaly pokojem a promítaly se i na její dychtící tìlo, šikmo ho nalinkovaly a svìtelné proužky mezi nimi nazlátle prosvítaly hebkým chmýøím, až se mu zdálo, že se promìnila v harfu se slunečními strunami. Když se jich dotkl a pøejel svými prsty po sametové kùži od mateøsky kypících òader pøes smyslnì oblé bøíško až k tmavému chomáčku klínu, vlahému remízku uprostøed oble se sbíhajících obilných lánù, jako by slyšel v jejích vzdeších a tenkých výkøicích tóny symfonické básnì. Rezonovaly v nìm a slastnì intonovaly. Preludování po jejím tìle ho podnìcovalo; pomyslel si, jestli i citeru ovládající král David mìl svoji Abígajil za strunný nástroj. A pak se mohli zase líbat a narážet do sebe bezhlavì ústy s palčivými špičkami jazykù, jako když se včely snažily proletìt zavøeným oknem. Když skončili, mívala rty bolavé a rudìjší než okvìtní plátky právì rozkvetlého ibišku. Chutnala mu nejvíc po náruživém objímání, kdy už tolik nevonìla jasmínovým mýdlem, ale též smilnou smìsicí, v níž pøevládal dráždivý odér jejího potu, jenž z ní už nedìlal jen čistou lílii a vìčnou pannu. Vadila mu naparfémovaná jak turistky ve výtahu telavivského mrakodrapu Migdal Shalom nebo jak syntetické macešky na kloboucích dostihových dámiček z koòského pupku svìta v Eintreé, kam ho jednou pozval
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 49
jeho britský pøítel Willi Gardner. Chtìl, aby mu v polibcích poøád chutnala po datlích, které spolu pøed milováním pojídali jako první letošní sklizeò z jejich zahrady. To afrodisiakum mu poradil starší bratr Benjamin, jenž tvrdil, že datlový cukr dodává spoustu energie a drží potenci na chlapácké úrovni. A tak se do jejich objetí vkrádala vlahost a brala jim dech, proto si za horkých dnù pouštìli ventilátor. Stával v koutì pokoje jako jednonohý trpaslík, jenž nad nimi s mlsným voyeurstvím nedùvìøivì kroutil zadrátovanou hlavou zprava doleva. Udivenì mžikal vrtulí, na milostný propletenec nahých tìl vhánìl chladivý prùvan a okázale pøitom stačil ještì listovat v novinách odložených na stolku opodál, jako by dával najevo, že je mu milující se dvojice zcela lhostejná.
LÁSKA,
PENÍZE A GENY
Bylo protivnì dusné odpoledne, za opravu klimatizace nechtìli utrácet a bez vìtráku by se zalkli písčitým horkem i smradem, který pøinášel východní vítr vždy, když se otočil a hnal pøed sebou pachy gilomského kravína. Museli mít okna zavøená. Z vìtráku je hladil chladivý závan; kdyby mìl slanou pøíchui, pøipadali by si jako na bøehu moøe. Cítili se pøíjemnì, když jejich rozpálená tìla ovlažoval proud vzduchu, po nìmž Jakob nenápadnì lapal, aby své splašené krvi doplnil kyslík. Noční na banánové plantáži mu dala zabrat a byl rád, že ještì Ráchel neusnul v náručí. Z tváøe mu kanuly kapičky potu na její vzdouvající se òadra, jež se jak duny hebkého písku horce pøesýpaly v dešti, který zkrápìl pouši, jež toužila být úrodnou. „Mohla by ses vdát za pobožného Žida?“ zkoušel ji; rád si zahrával se svojí imaginární nezastupitelností, ale teï se ptal, jen aby neusnul. „Od nich bych si nevzala ani krev pro transfúzi,“ otøepala se s nepøedstíraným odporem; vzpomnìla si na vyšinutého muže své sestøenice. „Mìla bych strach z tìch jejich nesmyslných pøíkazù!“ øekla rezolutnì a naskočila jí husí kùže pøi pøedstavì, že by mìla být Jakobem odbývána stejnì sprostì jako Sára svým mužem. „A co kdyby ti šlo o život?“ nedal jí pokoj. „Jak o život?“ „Tøeba bys potøebovala nìčí srdce, ale jiné by nebylo k mání!“ „Tos pøehnal!“ vyjevenì se na nìho podívala, kam na ty nápady chodí, ale znejistìla, že kdyby opravdu nebylo jiného vyhnutí, asi by se nerozpakovala a brala by šanci na život od kohokoli. „Jen si tak nìkdy pøemýšlím, jestli bych poøád nenávidìl Araby, kdyby mi
50 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
šlo o pøežití a jedinì jejich krev nebo nìjaký orgán mì mohl zachránit,“ øekl vážnì, jako by četl její myšlenky. „A to by sis vzal srdce tøeba od Hitlera nebo od vrahù z Hamasu?“ „Nevzal bych si od nich pøece jejich chorý mozek, ale srdce nebo ledviny a játra, a to jsou jenom kusy masa, které nemají s charakterem nic společného,“ tvrdil. „A co jejich geny? Ty jsou i v ledvinách...“ nadechla se. „Já bych darovat nemohl nic!“ øekl vážnì. „Nesmím! Žádná kremace, ani odjímání orgánù...“ „Ty poøád ještì vìøíš na zmrtvýchvstání?“ „Co ty víš. Je to rodinná tradice, víra našich otcù...“ „A když rabína roztrhá nálož teroristy, že ho ani nedají dohromady, nebude proto spasen?“ tøeštila na nìho oči; k její vzrušené nahotì se to vùbec nehodilo. „A co Židé spálení v Osvìtimi?“ „Bavíme se jak absolventi zvláštní školy,“ radìji ji políbil na ústa, jelikož tentokrát neznal odpovìï, shodnou s jeho životní filozofií. Takové øeči se mu protivily též z lítosti, že v potu tváøe a úsilím všech svalù vydobyté okamžiky stále vzácnìjší rozkoše utráceli žvatláním o ničem, zvláštì když se každou chvíli mìly dìti vrátit z grotesky Laurela a Hardyho. Ráchel si též chtìla vše vychutnat, než se v ní krev uklidní jako jarní vádí v Kumránu, jejíž pøekotnì pádící povodòová vlna razící si cestu mìkkým pískovcem začala opadávat a vracet se do øečištì. „Stydíš se snad za to, že jsi Židovka?“ nedalo mu to. Zatváøil se, jako by právì objevil závažnou vadu na jejím životì. „Nestydím, ale je mi trapnì za blázny, kteøí zapomnìli, že støedovìk už dávno skončil!“ vyhrkla podráždìnì. „Žádný stres, lásko, já pøece pejzy nenosím!“ zasmál se ospale. „Ale bez nich by možná už nebylo Gilomu...“ Ráchel se probrala, slastné brnìní v žilách se rozmìlnilo a zas už pod svým tìlem vnímala potem zvlhlé prostìradlo, jež milostným zápolením shrnuli do režných vrásek, které ji teï tlačily do zad. Nad domem zadunìlo, až se stìny tøásly a vìtrák v koutì se mírnì zakymácel. Znali ten ohlušující ryk efšestnáctek, letících ovìšené raketami tak nízko, že bylo možné zahlédnout pilota. Už si zvykli. Jedni jásali, a tìch ubývalo, jiní zatínali pìsti a šermovali jimi k obloze. „Co se zas nìkde dìje?“ zvedla Ráchel znepokojenì hlavu. „Michaela se bude bát!“ „Letí dát Hizballáhu za vyučenou!“ øekl klidnì a mìl vztek, že vládu zajímali Židé na hranicích s Libanonem, ale na nì v Gilomu se vykašlala a mávala Arafatovi pøed nosem mírovou vìjičkou.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 51
„Lítají Bohu pod nosem a on nic...“ „A co by mìl asi dìlat? Je to náš Bùh!“ „Myslíš si, že je Desatero objektivní, když Bùh nikdy nemìl ženu, dìti ani sousedy a nemusel bojovat ve válkách, házet bomby a ničit?“ zaskočila ho høíšnì uzrálou myšlenkou. „O čem to zas pøemýšlíš?“ zatváøil se dotčenì. „A jak mluvil s Mojžíšem? Hebrejsky, nebo aramejsky?“ øekla dìtsky. „A umí též anglicky nebo čínsky?“ „Ty už se ptáš jak malý David!“ zaúpìl. „Copak tebe to nikdy nenapadlo?“ „Jestli má Bùh tlumočníky?“ „Myslím to vážnì...“ „Když mìl na to, aby stvoøit vesmír, proč by nemohl být polyglot?“ „Ale stejnì je to divné...“ „Co je divné?“ „Proč nestvoøil lidi tak, aby vùbec nehøešili? To bychom se obešli i bez Desatera a válek...“ „A ještì aby každému pozemšianovi otevøel konto ve Švýcarsku...“ „Všichni by se jen milovali!“ „To jako že by Boha nebylo vùbec zapotøebí?“ „Stejnì ho Židé vìtšinou jen proklínají!“ „Asi proto, že se nemilují...“ „Bùh musí mít ale nervy...“ „Bùh je smìrovka v poušti, po níž si každý plivne a hodí kamenem, ale hlavní je, že ukazuje ten správný smìr!“ slyšel, jak mu z úst vycházejí dávná slova jeho otce. „Jak moc mì miluješ?“ pøestala ji bavit plytká hra na moudrosti. „Buï ráda, že jsi Židovka a ne dìvče z arabské líhnì!“ pokývl varovnì hlavou. „To bys už mìla po dívčí obøízce a tvùj knoflíček libida by byl dávno ten tam!“ dotkl se jí v místì, o nìmž právì hovoøil. „Libido je hrozné slovo!“ šeptla vzrušenì, zachvìla se a pøivøela oči. „Správnì bys mìla øíkat endorfin!“ „Ty fakt vìøíš na endorfiny?“ Dál se jí dotýkal a cítil, jak se mu poddává. „Slast zpùsobuje chemie...“ „Zase Mendìlejev, to je hrozné!“ hebce zasténala. „Já myslela, že ty!“ „Vymìnila bys mùj ráj za ten nebeský?“ zeptal se bohorovnì. „Dnes toho namluvíš, jako by tì to se mnou nebavilo!“ dala mu na rty svùj prst, aby ho ochránila pøed dalším høíchem. „Chceš prožít Jakobovu milostnou syntézu?“ políbil jí na kolena a pak je
52 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
od sebe široce odtáhl, našpulil rty, jako by chtìl hvízdat a nìžnì jí foukal po vnitøní stranì rozevøených stehen až ke slabinám. „Ty mùj katalyzátore!“ zašeptala. „A také se øíká, že obøezanci jsou míò vzrušiví, ale u tebe k žádnému úbytku vášní nedošlo,“ slábl jí hlas. „Ale! Odkudpak víš, jaké vášnì prožívá neobøezaný muž?“ øekl podezøívavì a Ráchel ho za to do sebe nedočkavì pøitáhla, ještì pevnìji sevøela a vìtrák v koutì pokoje opìt jen stydlivì zakroutil drátìnou hlavou nad tou nenasytností. „Budeš mì takhle milovat i za dvacet rokù?“ zajíkla se nevábnou pøedstavou tak pokročilého vìku. „Nebo za tøicet?“ zavøela oči a silnì sevøela víčka, až se kolem nich vytvoøily paprsky začínajících vrásek. Zatím jemných a poøád smyslných. „To víš, že budu!“ políbil ji, ale nedokázal si to vybavit. Vìdìl jen nìco o zcvrklé sešlosti vìkem a vráskách hlubokých až na dno duše. „A budeme vzpomínat!“ zavrnìla laskavì a zachvìla se, jako by do ní pronikl i chladem svých myšlenek. „Nesnáším vzpomínky!“ zamračil se. „Jak začneš vzpomínat na mládí, seš stará! Jak začneš vzpomínat na lásku, pøestalas milovat! A až budu schopný jen vzpomínat na libanonské medové koláčky, budu si asi píchat inzulin!“ povzdechl. „Nebo už nebude Libanon!“ „Tak si zakážeme vzpomínání a nic se nezmìní!“ šeptla a pøipadala mu, jak velké mazlivé dìcko. „Nevím, kdo toho moc namluví!“ broukl s obavou, že opravdu usne a že stáøí nechce zažít.
O
BABIČCE
JUDITÌ
„Ty budeš divoška po tvé babičce Juditì!“ zlobil ji, když oba znovu sotva popadali dech. Spìchal, aby je dìti nepøistihly, a aby si dokázal, jak je poøád plný mladických sil, a též proto, že se chtìl konečnì vyspat. „Co je zase s babičkou?“ zhluboka vydechla. „Zdìdilas po ní erotické geny,“ pohladil ji po òadrech, lehce se dotkl horkými dlanìmi jejích vrcholkù, až se zachvìla. „Asi se jí též líbili muži, když se vdala, rozvedla a znovu se vdala a opìt rozvedla,“ vypočítával. „Nechala pøece dìdu a vzala si dvacetiletého Henry Gardnera, který byl od ní o hezkých pár rokù mladší,“ dobíral si ji. „Už s tím zase začínáš?“ pleskla se dlaní do čela. „Každý druhý chlap si po milování zapálí cigaretu, ale ty místo toho začneš o údajných flirtech naší Juditky,“ zatahala ho za nos a zlostnì stiskla.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 53
„Mám začít kouøit?“ podíval se na ni vážnì a byl zlomyslnì rád, že ji vyvedl z míry. „Jsi trapný, když mi poøád pøedhazuješ ten nesmysl,“ štval ji; už si to osudové rodinné drama mockrát vyøíkali, ale Jakob si z nìho udìlal oblíbené škádlení. „Jinak by babička pøece nedostala jako Židovka vízum pro vystìhování do Haify!“ napomenula ho. „Britové na Blízkém východì Židy nechtìli!“ „Vždycky se báli konkurence!“ øekl v žertu, ale víc to myslel vážnì. Lehl si na záda a pøitáhl Ráchel na sebe. „Angličtí vojáci se mohli i se svými rodinami usadit tam, kde ve válce bojovali,“ uvelebila si hlavu na jeho hrudi a své boky mu pøitiskla do klína. „Proto se vdala za Brita, aby ji pustili do Palestiny. Vìøila, že až se zabydlí, její muž s dcerou se za ní pøistìhují...“ „A co když tvoje Juditka toho britského vojáčka moc dobøe znala a nìco s ním mìla?“ trápil ji, ale nemyslel to zle; mìl krevní skupinu nula a k ní koøistnický pud lovce, který ho nutil pohrávat si se svou obìtí. „Všecko zaøizovala židovská obec s Brity, kteøí se pøes Evropu vraceli z druhé svìtové války,“ hájila počestnost své babičky. „To manželství bylo formální a stálo rodinu čtyøi sta dolarù pro Henry Gardnera. Ještì nebyla svatba a už byl domluvený rozvod.“ „A neøíkej, že si kráska Judita Mayerová nechala ujít svatební noc s mladým a nìkolik válečných let nepolíbeným vojákem?“ zažertoval, ale Ráchel nemìla pro podobné narážky pochopení a uraženì se k nìmu otočila zády. „Babička nebyla žádná vypočítavá holka!“ øekla pøes nahé rameno. „Promiò,“ udobøoval si ji a prstem jel po jejích vlhkých zádech až dolù. „Copak ti to Willi nevysvìtlil?“ Jakobovy hloupé žerty ji vehnaly slzy do očí. Willi byl vnukem babiččina britského vojáka Henry Gardnera a sklízel plody vdìku Rácheliny rodiny za nìkdejší byznys svého dìdy. Mìl jméno po svém prastrýci Willimu von Schwarcovi z Hamburku, který se v zákopech první svìtové války stal pacifistou a pro politické neshody s nesnášenlivými pøíznivci kaprála Hitlera se z Nìmecka vystìhoval do Anglie, kde si vzal Eleonoru Gardnerovou. Mladičký voják Henry na svoji nezvyklou židovskou exmanželku Juditu Mayerovou nezapomnìl ani v Londýnì a napsal jí dopis do Haify. Nikdo z obou rodin dodnes neví, kde sehnal její adresu. Zøejmì mu ji poskytli na ambasádì, pøes níž se mladí manželé na dálku rozvádìli. V psaní se ptal Judity, jestli nepotøebuje pomoc a pøiložil i čtyøi sta dolarù s omluvou a pozval ji, aby se za ním pøestìhovala do Anglie, alespoò
54 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
než skončí válka o Jeruzalém. Podìkovala mu, ale nabídku odmítla; v té dobì byla ještì pøesvìdčená, že se za ní její manžel ze Slovenska určitì jednou vydá. Její dopisování s Henry Gardnerem ale pokračovalo, pøestože se brzy po její záporné odpovìdi oženil. A když pak vnuk Willi po letech zatoužil vyrazit do svìta na zkušenou, vedla jeho cesta do Izraele k rodinì Judity Mayerové – Gardnerové. Pozdìji se sblížil hlavnì s Jakobem a Ráchel a potom už byly jeho návštìvy v Tel Avivu a Jeruzalémì pravidelné. A nikomu z Židù v rodinì nevadilo, že je to anglikánský køesian bez obøízky. „Tak už se mé babičce nedivíš?“ otočila se. „Také snila o vyvolené zemi!“ políbila ho a svým prstem zase ona jela po jeho hrudi, po bøichu až dolù, dlouze ho líbala a Jakob cítil, že poøád chutná po datlích. „A co na to asi øíkal dìdeček?“ zkoumal její nahost i zepøedu a napadlo ho, že kdyby to umìl, určitì by ji namaloval. „Vìøil, že se s dcerou Rózou, mojí matkou, do Izraele vydají, ale pøišla zlá doba a Židé museli na vystìhování zapomenout!“ vzdechla. „Takže se už nikdy nevidìli?“ „Takže se už nikdy nevidìli!“ opakovala smutnì. „Nebýt ale Williho dìdy a troufalosti babičky Judity, nemìl bych dnes tebe!“ zašeptal nìžnì a pøitiskl ji k sobì. „Nebýt odvahy mé mámy, která sama utekla do Izraele z Košic pøes Vídeò v osmašedesátém!“ „Musela to být divná doba!“ podíval se do stropu. „Ty by ses se mnou rozvedla kvùli nìjaké vyvolené zemi?“ øekl stroze. „A nechala mì samého s dìckem žít na druhém konci svìta?“ „Nevím. Určitì ne. Dneska ne, ale tenkrát...?“ pøimkla se k nìmu tak silnì, že zalapal po dechu. „Kdybychom pøežili holocaust, ty bys nechtìl za každou cenu zmizet z toho evropského hrobu Židù?“ zeptala se smutnì. „A nebyla to ,nìjaká’ vyvolená zemì...“ „Máš asi pravdu!“ vzpamatoval se a bylo mu trapnì, že se rouhal. „V Jemenu nemìli lidé ponìtí, že existovala Osvìtim...“ „V Jemenu byly také pogromy...“ „Proč poøád všem vadíme?“ „Protože jsme nejchytøejší!“ „Ještì se divíš, že naše Juditka musela pryč?“ podívala se leskle. „Jenom jsem žertoval... Promiò...“ øekl sklesle a byl na sebe zlý. „Také jsme utekli do Izraele...“ „Kazíme si to...“ „Co si kazíme?“ „Pøece milování...“
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 55
„To si tedy kazíme...“ Zavøela oči a pootevøela ústa. Sevøel ji a prostoupil jejím vìdomím, až se jí zatočila hlava. Ten krátký vír jí pøesto pøinesl nepopsatelnou slast. „Dítì ne!“ vzpamatovala se, čas ochromení pominul a nastalo zpoždìné øešení jeho možných dùsledkù. „Promiò!“ zasupìl rozjitøenì. „Máme tøi dìti a penìz na dalšího potomka míò a míò,“ pokárala ho a vzápìtí jí bylo líto, že tak pokazila doznívající blaženost. „Neboj, vím jak ušetøit!“ dlouhým nádechem si okysličoval krev. „Z čeho?“ objala ho, aby v ní ještì zùstal. „Øeknu ti to až zítra, abych to nezakøikl!“ zasmál se spokojenì a vyžíval se v horkosti jejího tìla i z její zvìdavosti, co pro ni pøichystal. Tìšil se, že se jí bude jeho pøekvapení moc pozdávat. Byla to moc dobrá zpráva. Vìtrák v koutì, jako by chtìl pøispìt do jejich lamentování, pøi jednom ze svých otočení zavadil proudem vzduchu o deník The Jeruzalem Post, položený na nočním stolku. Neviditelné prsty ventilátoru v novinách zalistovaly a odkryly stránku, na níž byl výrazný palcový titulek: „Ortodoxní Židé nabádají ostatní Izraelce: Odmítejte službu v armádì a zakládejte osady na autonomních palestinských územích, které jsou odjakživa zemí našich patriarchù!“ Ani podtitulek článku neznìl zrovna smíølivì: „Zákony pìti Mojžíšových knih musejí být nad zákony knesetu!“ A tučnì vysázené záhlaví tohoto povídání rovnìž nepojalo vztah obou židovských komunit právì v rukavičkách: „Gojové vyhrožují, že pokud je bude ortodoxní minorita Židù nadále omezovat zvláštì o šabatech, jsou rozhodnuti sjednat nápravu i s použitím fyzického násilí! Prezident Weizmann proto požádal rabína Josefa Ovádiu, aby zamezil krvavému støetu mezi Chasidy a goji...“ „Je mi nìjak zima,“ otøásla se najednou, jako by tušila, o čem se píše v novinách, a pøetáhla pøes jejich nahá tìla pokrývku. Nerada četla zlovùlí prosáklé deníky; jedovatou černí psané zprávy jí nahánìly hrùzu. Pøinášely jen zlé zvìsti a nic povzbuzujícího, jako by svìt byl jen odpadkový koš plný svinstva, špíny a zhoubné nákazy. Nejvíc se bála, že takový opravdu mohl být. „Mohl bys vypnout ten vìtrák?“ zašeptala zimomøivì. „A fakt mi to nemùžeš øíct už teï?“ nìžnì ho ještì v sobì pøidržela. „Zítra!“ øekl rozhodnì. „Musí to uzrát...“ napínal ji. Potom vstal, a jak byl celý nahý, liknavì pøešel tøi metry k ventilátoru v co nejdelším čase. Cítil, že má formu, a vìdìl, že ho Ráchel bedlivì sleduje a hladí svými pohledy. Byl na sebe smìšnì hrdý a ve své kohoutí pýše si
56 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
øíkal, že i ta jeho mužská okrasa je proto tak dokonalá, že je židovská. Vìdìl, že Ráchel ví, že on to ví, že se na nìj mlsnì dívá, a oba ten fakt vzrušoval a snad je to víc spojovalo než vzrušovalo, a též z toho dùvodu jim to zøejmì v manželství tak dobøe klapalo. Stejnì mìl na neposkvrnìné židovství svùj nezveøejnitelný názor. Jako zbožný chlapec pøečetl svému otci úryvek ze Starého zákona, jehož obsah mu v pubertì vrtal hlavou. „Šalamoun si zamiloval mnoho žen cizinek; faraónovu dceru, Moábky, Amónky, Edómky, Sidoòanky a Chetejky. Mìl sedm set knìžen a tøi sta ženin...“ „No a co? Byl to nejmocnìjší král, mohl si to dovolit!“ štìkl otec. „Ale tím zplodil spoustu Položidù a Položidovek v oblasti východního Støedomoøí!“ „On neznečistil židovskou krev, ale naopak zasel židovské sémì mezi bezvìrce a naleptal tak jejich soudržnost!“ „Jako pátá sexuální kolona?“ zeptal se prostoøeký syn. „Nalistuj si radìji Desatero a čti si tam, jak máš ctít svého otce!“ „I matku svou!“ doplnil drze malý Jakob a pøimìl otce Assbahiho, aby začal mnohem pøísnìji sledoval jeho duševní vývoj, jestli se ubírá v jím vyznačených kolejích.
KAPITOLA
DRUHÁ
RISKANTNÍ HRA
„Volte stranu kuøákù marihuany, koalici bojovníkù proti ozonové díøe nebo hnutí manekýnek a dívek na telefon!“ hlásaly bulvární deníky a Židé tiše žasli, kolik podob má jejich demokracie, a muslimové ještì zbìsileji brojili proti satanským móresùm Izraele. Na houpačce tøiceti politických stran, které se pravidelnì ucházely o køesla v knesetu, byl øadu let i ultrapravicový blok Národní jednota – Izrael je náš domov – Ihud Leumi-Jisrael Bejtejnu. Sedmnáctého øíjna 2001 byl zastøelen pøedstavitel tohoto stranického seskupení a zároveò ministr turistiky Šaronovy vlády Rahavan Zeevi. K útoku se pøihlásila Lidová fronta pro osvobození Palestiny (PFLP) a Izrael okamžitì požádal Palestince o vydání vrahù, což Jásir Arafat sice ráznì odmítl, ale zároveò pokrytecky prohlásil PFLP za nelegální organizaci.
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 57
Když Izraelci nemohli dopadnout vrahy svého človìka, nechal Ariel Šaron obklíčit sídlo Organizace pro osvobození Palestiny v Ramalláhu. Mìl ovìøené zprávy, z nichž vyplývalo, že se v této budovì skrývají také čtyøi vrazi jeho ministra turistiky. ——— — — ——— Muhammadova žena Fatima byla na dnì sil a také podle toho vypadala. Mìla necelých čtyøicet let, ale nezasvìcený by jí podle paprskù vrásek a kruhù pod očima hádal nejmíò o deset víc. Ze slušnosti by to sice neøekl, sama však svoji únavu vnímala a její duše byla bludný balvan, jenž ji tížil tak, že když pøišla z nákupu, prožila slast úlevy jen pøi pouhém dosednutí na židli. Její kdysi havraní vlasy zùstaly poøád temnì černé, o to výraznìji vynikaly stále zøetelnìjší støíbrné pramínky nekončícího trápení. Též si je už pečlivì nečesala do uhlazeného drdolu. Z tmavých očí s odstínem zralých datlí zmizel dávný lesk; byly matnìjší a človìk nemusel být vìštec, aby z nich vyčetl obavy o rodinu. Poøád se leskly, ale nebyl to lesk štìstí, ale slz. Bála se, aby je Židé za mužova protiizraelská zpøísahání nevyhnali ze zemì. Strach mìla o své dìti. Osmiletý Ali a jeho o tøi roky starší sestra Nehera ještì chodili do základní školy, šestnáctiletý Abdulláh s vìčnì stisklými zuby vzdoru se učil v manufaktuøe na kožené zboží, od dámských kabelek a opaskù až po lehké sandály, a neustále si stìžoval, že s ním dívky nechtìjí ani do kina, protože byl cítit kozí kùží. „Obuvník je na tom líp než psycholog! Podívá se človìku na boty a podle sešlapaných podrážek pozná, s kým má tu čest!“ snažil se ho otec udržet pøi øemesle vznosnými øečmi. Jeho syn o nì ale nestál, jelikož jedinou psychologií, která ho právì zajímala, byla ta, jež by zmátla o dva roky starší sousedovu Lejlu a její pøíliš citlivý nosík. Nevìdìl si s ní rady, a to mìl kdysi poøádnì za ušima. Ještì ani neumìl poøádnì chodit a už prohlašoval, že bude hasičem, protože ti chlapíci s vodními hadicemi moc nepracují. U nich v ulici pøece hasili jen jednou, a to když obchodník s velbloudími karavanami z olivového døeva usnul s hoøící cigarerou v ruce. Abdulláh mìl být po kom mazaný. Když bylo jeho otci pìt rokù, strýc Izmail se ho zeptal: „Tak čímpak budeš, mladej, až dorosteš?“ Otázka to byla spíš ze zdvoøilosti, jak se strejdové svých synovcù ptávají, aniž by očekávali nìjakou objevnou odpovìï.
58 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
Okatý Muhammad však bez zaváhání øekl: „Budu turistou!“ „Turistou? To chceš cestovat?“ zasmál se zaskočenì strýc Izmail. „To ne, ale budu bydlet v hotelu Král David s bazénem a jen chodit po mìstì, jíst chumus a všechno si fotografovat!“ doplnil svùj sen a tìšil se, jak si bude s takovou prací žít. Brzy mnohé nuance života pochopil a s pohrdáním se díval na své klienty a stydìl se za své dìtsky neuvážené proslovy. Jeho dìti už byly zøejmì praktičtìjší; nebo možná jen neumìly, jako kdysi on, tolik snít. Nejstarší Sabøe, jež mìla jméno po babičce, které libanonské køesianské milice v uprchlickém táboøe Sabra u Bejrútu prorazily lebku pažbou kalašnikova, bylo už sedmnáct a učila se švadlenou. „Až se vyučíte øemeslu, neutratíte nic za nákup šatù a obutí!“ pobízel je otec, když se jim do učení moc nechtìlo. „To už se ale nebude platit židovskými šekely, ale našimi palestiny!“ snil a jeho dìti se na nìho dívaly s chladným nezájmem, který však bral pouze jako dočasnou naivitu, s níž se dalo mnohé udìlat k lepšímu. Nebo též k horšímu. Fatima poznala svého muže, když jí bylo devatenáct a jemu už tøicet let. Vrátil se s čerstvým inženýrským titulem z Káhiry, ona zrovna ukončila støední školu a chystala se na Palestinskou univerzitu ke studiu sociologie a arabštiny. Byl vysoký švihák s energickými rysy ve tváøi, uhrančivýma očima a hustým obočím k nerozeznání od Omara Sharifa. Možná byl o nìco snìdší a s egyptským hercem toho nemìl kromì výbojného obočí pøíliš společného, ale Sharif byl populární Arab a Muhammad se tomu srovnání nebránil. Trauma klukovských mindrákù pominulo a mladý Muhammad mìl v úmyslu si vše vynahradit. Chtìl jít v Omarových šlépìjích slávy a vùbec mu nevadilo, že dívky v jeho náručí snily víc po Sharifovi. Bydlel v domì s arabskými balkony svých pekaøských rodičù naproti skromnému bytu otce Fatimy, která vidìla uhlazeného mladíka neustále obklopeného sličnými dívkami. Slyšela o nìm, že je velmi významný muslim, nìkdo øíkal, že snad i budoucí prezident Palestiny. Všechny Muhammadovy lásky ale jako by rázem vyčichly, mladý muž se zamiloval do Fatimy a brzy byla svatba. Plytkých koket se už nabažil, chtìl oddanou a počestnou matku svých dìtí. Jeho rodina musela být početná. Ctil stihomam, že jen v množství Palestincù v týlu nepøítele je jejich síla. Když se narodila Sabra, zùstala s ní Fatima dva roky sama doma. Její muž musel služebnì na rok do ciziny, a tak si místo studia sociálních vìd vybrala praktičtìjší kurz účetnictví. Potom zjistila, jak si poradit s podnikáním, otevøela si obchod, spíš krámek v prùjezdu domu
K
R E V
P O D
O B O J Í
/ 59
Muhammadových rodičù, a začala jako vynalézavá kuchaøka prodávat koøení i jejich speciální smìsi. Umìla je namíchat, aby se hodily ke každému jídlu stejnì jako bílé nebo červené víno ke kuøeti či kebabu a domù si pøinášela svìží vùni badyánu, šafránu i bazalky a šalvìje. Svùj aromatický svìt chutí a barev si bedlivì pìstovala a hýčkala jako pojistku, kdyby úplnì vše selhalo. Kam se ztratily Muhammadovy sladké sliby a nebetyčné vidiny? Nebyla ani vila s výhledem na moøe, mercedes s osobním øidičem a guvernantka k jejich dìtem. Kdepak guvernantka. Jen písek v očích a permanentní úzkost v srdci. Co též mohla čekat od farizejského Jeruzaléma? Tolik božích podob v nìm mìlo své lukrativní filiálky a stejnì to nepomohlo. Z nejsvatìjšího místa s inzerovanou láskou k bližnímu a Boží milostí se stalo zákeøné mìsto høíchu a krvelačných mstitelù. Desatero pøikázání v nìm pøestalo být zákonem, ale jen statutem duševních analfabetù, kteøí neumìli do pìti napočítat. A z nezabiješ! bylo zavraždíš... Mìla z toho mìsta strach. Nutnì potøebovala protipól k hrùzám, které se odehrávaly všude kolem a jak otrávený vzduch pronikaly do jejího života každou nepozornou skulinkou. Omamná koøení a voòavé byliny se pro ni staly lapačem zlých pachù, deodorantem proti odéru potu a krve, extraktem s léčivostí bez záruky.
NEŠiASTNÝ
N Á PA D
„Nevím, jestli to prospìje tvému zdraví, ale rozhodnì nám hrozí jen velké starosti, prokletý čas pelyòku a puškvorce,“ øekla svému muži, když jí po návratu z dialýzy sdìlil svùj plán dostat k vìznìnému Arafatovi do Ramalláhu skupinku cizincù. Nešiastná stála uprostøed kuchynì a nevìdìla od samých starostí, kam døív. Často svého muže vozila autem, bylo to jistìjší. Musela mít pøesnì určené trasy. Trápila ji Muhammadova vodní mánie. Na noc si brával do ložnice k posteli nìkolik láhví minerálky a od té doby už s ním jezdila do nemocnice jen kolem stánkù s vodou, kde nebyly, musela stát alespoò fontána. Stejnì tak si vybíral cestu ke své kanceláøi, tajnì si nìkdy na určená místa vodu pøedem schovával... „Jsi tìžce nemocný arabský Izraelec, léčí tì Židé a naše dìti chodí do izraelské školy. Jak se židovská policie dozví, žes byl u Arafata, nevím, jak to s námi tady dopadne,“ marnì mu to vymlouvala. „Je to domluvené s mírovými aktivisty, jsou mezi nimi i Židé, pøesto s námi bojují za Palestinu, riskují své životy a my, muslimové, máme zùstat stranou?“ okázale hrál rozhoøčený údiv, ale vnímal její obavy. Sám byl skoro pøesvìdčený, že stejnì má neustále za zády nìjakého ži-
60 / B
Ø E T I S L A V
O
L Š E R
dovského špicla. Namlouval si, že je to jen paranoidní mámení z tìch vìčných dialýz. Pøesto se bál, že na ten svùj hýčkaný svìt banánových hrdinù jednou opravdu i s celou rodinou krutì doplatí. „Až nás vystìhují do Gazy, budou ti všichni tam zase riskovat za tebe?“ zvýšila hlas a podivila se, jak z ní stres setøásl poddanost. „Co si tam počneš bez vody?“ nevybíravì zaútočila. „Až nás vystìhují, budeme to øešit!“ zaostal za její argumentací a snažil se uklidnit tím, že si pøevlékal kalhoty. Džíny vymìnil za pohodlnìjší plátìné, ale byly mu v pase velké, tak si je poøád musel popotahovat. Opasek už nenosil. Zaøezával se mu do beder a ledviny ho pak bolely ještì víc. Ze skøínì vytáhl obnošenou sportovní brašnu a ledabyle do ni uložil čerstvì vyžehlené tričko a ručník. Nepozorovanì si vzal také své léky. Hlavnì rocaltrol, aktivní formu vitamínu D, který potøeboval pro správné vstøebávání vápníku ve støevech a k zabránìní jeho vyplavování z kostí. Tìžko si pøedstavoval, jak se mu nìco vyplavuje z lebky nebo kyčlí, ale neodmlouval a léky polykal. Dùležitý epoetin nemusel, copatá ruská zdravotnice mu ho píchla hned po dialýze. Mìl v zásobì i heparin, zabraòující srážení krve. A to ještì pøibyly tablety snižující vysoký krevní tlak, dìdičný po otci. „Vedlejší účinky toho svinstva pro mì budou nakonec horší než moje chcíplé ledviny!“ vztekal se, ale vìdìl, že s tím stejnì nic nenadìlá. „Je ze mì jen zdrogovaný šašek!“ nadával si. Potom v jeho tašce ještì zmizely tøi pet láhve coly, dva kartony cigaret a pár konzerv s hovìzím masem a fazolemi. Mìl to být dárek pro pøátele Salima a Ibrahima, kterým už v obklíčeném sídle kručelo v žaludku a okusovali si nehty z chuti na cigarety. Pro sebe toho moc ke stravování nepotøeboval. Od doktorù poøád jenom slyšel, že nesmí žádný draslík ani sodík a fosfor, omezit musel i vápník, což znamenalo pøestat jíst ovoce, zeleninu i oblíbené oøechy, kečup a brambory. A zatímco všichni ostatní, kteøí se chtìli zdravì stravovat, mohli ryby, sýry, soju i celozrnné pečivo, on si musel odpustit i tyto pokrmy a s odporem polykat jen nìkolikrát vyvaøený kvìták nebo plané hrušky, ale kde by je sehnal. Prostì žádná radost ze života. Možná právì proto to pøehánìl s vlastenectvím, aby zapomnìl, že už tančí se smrtí ploužáka. „Musím projevit vdìčnost Alláhovi, že nám pøes Arafata dává na živobytí!“ pøipomnìl Fatimì. Bez dotací na provoz cestovní kanceláøe by jinak nemìl sám pro sebe na solidní plat. Nepozorovanì zastrčil do tašky dvoulitrovou minerálku. Mìla by mu na cestu tam a zpìt vydržet.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.