Aspekty potravinové bezpečnosti ve vztahu k možnosti pěstování energetických plodin: případová studie v provincii Severní Sumatra, Indonésie Bc. Šárka Dědková
[email protected] Studentka 2. ročníku magisterského programu Sustainable Rural Development in Tropics and Subtropics na ČZU v Praze
OBSAH: 1. Úvod 2. Cíl práce 3. Metodika 4. Výsledky 4.1. Výsledky potravinové dostupnosti (food availability) 4.2. Výsledky potravinového přístupu (food access) 4.3. Výsledky potravinového využití (food availability) 4.4. Potenciál k pěstování energetických plodin 5. Závěr Reference
Úvod Indonésie je poměrně rozsáhlou zemí, která se rozkládá na více než 17 tisících ostrovech. V současné době se vyznačuje velkým potenciálem v oblasti vývoje trhu a ekonomické úrovni. Indonésie se také snaží proniknout do ekonomiky v mezinárodním měřítku. Spolu s postupným, přesto poměrně rychlým rozvojem země se zvyšuje i počet obyvatel. Ten v roce 2011 činil více než 240 milionů (WB, 2013). S tím se ovšem pojí obavy o bezpečnost obyvatel v rámci potravinového a energetického sektoru. Vzhledem k faktu, že potraviny a energie představují elementární prvky obživy a blahobytu, otázka potravinového i energetického zabezpečení je více než žádoucí. V současné době je potravinové zabezpečení diskutovaným problémem po celém světě. Tato problematika navíc úzce souvisí s energetickým sektorem prostřednictvím výroby biopaliv. To je zapříčiněno soupeřením plodin určených buď k produkci potravin pro člověka, nebo jako surovina pro výrobu biopaliv. Dostatečná produkce energie je důležitým faktorem pro celkový rozvoj Indonésie. Vzhledem k tomu, že aktuální spotřeba energie se opírá o fosilní zdroje, které navíc mají negativní dopady na životní prostředí, se Indonésie snaží zaměřit na rozšíření struktury palivových zdrojů. Proto země usiluje o vytvoření efektivní politiky v oblasti biopaliv. Nicméně pokud se chce indonéská vláda zaměřit na zemědělskou produkci dále určenou k energetickému využití, je nejprve potřeba identifikovat, zda jsou tamní obyvatelé zabezpečeni z hlediska dostatečného přísunu potravin. Na základě takového zhodnocení může být dále zvažováno, zda v dané lokalitě existuje potenciál pro pěstování energetických plodin určených k výrobě biopaliv, zejména mezi drobnými farmáři.
Pojem potravinová bezpečnost (food security) byl prvně představen na World Food Conference v Římě v roce 1974 na základě snahy o udržení stabilních cen potravin a zajištění dlouhodobého přístupu k zásobování potravinami, to vše na národní i mezinárodní úrovni. Nyní existuje několik definic potravinové bezpečnosti, z nichž nejvíce rozšířenou a uznávanou je ta, kterou zavedlo FAO v roce 1996: „Potravinová bezpečnost je stav, který existuje, pokud všichni lidé mají za všech okolností fyzický, sociální a ekonomický přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin, který splňuje jejich stravovací potřeby a preference potravin pro aktivní a zdravý život". Potravinovou bezpečnost lze jednoduše považovat za jeden z ukazatelů životní úrovně. Jedná se o komplexní fenomén, který přispívá k sociální, ekonomické, environmentální a politické stabilitě (FAO, 2003; WFP, 2009). Potravinovou bezpečnost lze charakterizovat čtyřmi klíčovými aspekty. Jedná se o potravinovou dostupnost (food availability), přístup k potravinám (food access), potravinové využití (food utilization) a stabilita (FAO, 2008; FAO, 2006; Oxam, 2008). Posledního faktoru – stability – může být dosaženo pouze za předpokladu, že předchozí tři aspekty budou v rovnováze.
Cíl práce Hlavním cílem této práce je analyzovat současný stav třech klíčových aspektů potravinové bezpečnosti mezi drobnými (small-scale) farmáři v provincii Severní Sumatra v Indonésii. Jedná se o zhodnocení potravinové dostupnosti (food availability), přístupu k potravinám (food access) a potravinového využití (food utilization). Dalším cílem je zhodnocení potenciální možnosti pěstování energetických plodin určených k produkci biopaliv tamními farmáři v závislosti na jednotlivé úrovni výše zmiňovaných aspektů.
Metodika Celý výzkum byl realizován v Indonésii na ostrově Sumatra v provincii Severní Sumatra, konkrétně ve dvou regentstvích, a to Tapanuli Utara a Simalungun. Sběr dat probíhal v období tří měsíců od července do září 2012. Cílovou skupinou byli farmáři malého rozsahu s velikostí pole do 5 hektarů. Celkový počet respondentů činil 75 farmářů, se kterými se diskutovalo na téma potravinové bezpečnosti a socio-ekonomické situace. K získání informací byly použity participativní metody průzkumu, které zahrnovaly polostrukturovaný dotazník, polostrukturovaný rozhovor, skupinové diskuze a pozorování. K vyhodnocení každého aspektu potravinové bezpečnosti se užilo několika indikátorů, charakterizujících situaci daného hlediska.
Výsledky Průzkum zahrnoval 75 drobných farmářů, z nichž 83 % (62) byli muži a 17 % (13) ženy. Tato informace indikuje roli pohlaví v tamní společnosti, kdy jsou převážně muži majitelé polí, farmáři s rozhodujícím slovem, zatímco ženy prakticky na polích pouze pracují. Průměrný věk farmáře byl 50,2 let. Průměrná rodina se skládala z 6 členů, což byla zároveň i nejčastější velikost rodiny mezi dotazovanými farmáři. Výpočty také ukazují průměrnou velikost pole tamních farmářů, která činila 1,7 hektarů. Co se týče vzdělání, nejčastěji 2
dosaženým stupněm byla devítiletá školní docházka zakončená vyšším stupněm střední školy (až 41 % respondentů). Ovšem, často měli farmáři dokončený jen nižší stupeň střední školy (26 % respondentů) nebo absolvovali pouze základní vzdělání (až 17 % respondentů).
Výsledky potravinové dostupnosti (food availability) Pro stanovení dostupnosti potravin byly použity dva indikátory: denní spotřeba energie a původ konzumovaných potravin. První indikátor představuje denní energetickou spotřebu člověka (dietary energy supply). Tato hodnota pro jednoho indonéského obyvatele činí 2 646 kcal1 a specifikuje tak doporučené množství energie spotřebované během jednoho dne. I když je tento energetický příjem v porovnání s celkovým regionem Jihovýchodní Asie (2 386 kcal) na dobré úrovni, rozhodně nedosahuje hodnot jako v Evropě (3 362 kcal) ani celkového světového průměru (2 831 kcal). Druhý indikátor pojednává o původu potravin, zda pochází ze samotné produkce farmářů či z místních zdrojů (tržiště). 89 % respondentů zodpovědělo, že užívá svoji zemědělskou produkci nejen pro obchodní účely, ale malou část i pro vlastní spotřebu. Na druhou stranu, téměř polovina respondentů přiznala, že většina jejich denních potravinových dávek pochází z trhu. Pouze malé procento respondentů je zcela závislé na vlastní produkci, která tak představuje převážný zdroj potravy. To naznačuje, že farmáři pěstují pouze určité druhy plodin, které nejsou schopny pokrýt celé složení stravy. Jedná se především o kávu, maniok, rýži, kukuřici a chilli. V praxi to obvykle vypadá následujícím způsobem: farmáři pěstují několik druhů plodin a velkou část z nich prodají. Pouze malou část produkce si farmáři ponechají pro domácí spotřebu. Peníze získané z prodeje jim tak umožní nakoupit potraviny, které si sami nevyprodukují. Terénní průzkum ukázal, že tento proces je mezi drobnými farmáři poměrně běžný. Dále z průzkumu vyplývá, že i když domácí zemědělská produkce slouží pro domácí spotřebu, rozhodně nepředstavuje klíčový podíl na celkové spotřebě potravin domácnostmi tak, jako potraviny zakoupené na trhu. Z obr.1 lze vyčíst počet respondentů v závislosti na množství zkonzumované potravy, které bylo zakoupeno na trhu. Tento fakt je zjevně spojen s důležitostí trhu a jeho přístupností. Vzdálenost trhu, jako jeden z indikátorů potravinového přístupu, je popsán v další části výsledků.
1
Všechny uvedené hodnoty vztahující se k energetické spotřebě pocházejí z oficiálních statistických databází Faostat (2013). Tento indikátor představuje odhad potravinové dostupnosti v jednotlivých zemích či regionech. Každá země (region) má jinou hodnotu tohoto indikátoru. Jedná se pouze o doporučenou hodnotu denní energie a nevypovídá o typu ani o množství zkonzumované potravy; to znamená, že skutečná spotřeba je odlišná.
3
Obrázek 1: Procento zkonzumované potravy pocházející z trhu
Výsledky potravinového přístupu (food access) Tato kapitola prezentuje výsledky průzkumu o fyzické přístupnosti k potravinám prostřednictvím parametrů, jako jsou: celkový finanční příjem na člověka, výdaje na potraviny a vzdálenost trhu. Po celkové kalkulaci všech příjmů respondentů byla vypočítána průměrná hodnota příjmu na obyvatele, tj. $34,23 za jeden měsíc. Je třeba poznamenat, že se jedná o celkový příjem a nikoli čistý zisk. Dle oficiálních indonéských statistik je národní hranice chudoby stanovena na $26,79 za měsíc (BPS, 2013). Na základě této skutečnosti průměrná hodnota celkového příjmu na obyvatele v provincii Severní Sumatra leží nad hranicí chudoby dané země. Z toho lze usuzovat, že obyvatelé této provincie nejsou tolik poznamenáni chudobou a nedostatkem obecně, v porovnání s obyvateli jiných regionů. Pokud je tedy přístup k adekvátnímu a dostatečnému množství potravy odvozen od příjmu, lze vyvodit, že obyvatelé této provincie nejsou v tíživé životní situaci, a tudíž by neměli trpět hladem. Výzkum ukázal, že respondenti s vyššími příjmy utrácejí i více peněz za potraviny v porovnání s průměrem. Od velikosti příjmu se taktéž odvíjely kvalita a objem zakoupených potravin, tj. vyšší příjem zajišťuje více potravin o vyšší kvalitě a následné dietní rozmanitosti. Tento fakt má vliv na správné nutriční zabezpečení člověka, a tím i na jeho zdraví. To je spojeno s celkovým blahobytem. Dále byl zjištěn vztah mezi úrovní vzdělání, stejně tak celkovým příjmem, a četností konzumace masa. Lidé s vyšším vzděláním si uvědomují důležitost přítomnosti masa ve složení potravy. A vzhledem k nalezenému úzkému vztahu mezi vzděláním, příjmy a výdaji za potraviny, je pochopitelné, že určitá skupina obyvatel je schopna si dopřát dražší potraviny, jako je například maso. Navíc FAO (2012) doplňuje, že domácnosti ohrožené nedostatkem potravin se vyznačují právě nízkou konzumací masa. Tuto skutečnost lze spojit s faktem, že v zemích jako je Indonésie je maso vnímáno jako symbol bohatství. Na jídelníčku obyvatel s vyššími příjmy se tak bude vyskytovat častěji. Z výsledků frekvence konzumace masa vyplývá, že nejčastěji si ho respondenti dopřávají jednou týdně (33%) (obr. 2). Za zmínku stojí, že až 23% respondentů nekupuje maso vůbec, neboť představuje nákladnou položku pro jejich domácí rozpočet. Většina z této skupiny respondentů odpověděla, že konzumují maso jen příležitostně – párkrát do roka během rodinných oslav, kdy ho získají zdarma. Existuje tedy předpoklad, že v případě zvyšování příjmů, se budou zvyšovat celkově nejen výdaje za potraviny, ale následná konzumace masa. 4
Obrázek 2: Procento respondentů dle četnosti konzumace masa
Částka rovnající se $1,48 byla vypočtena jako průměr výdajů na celodenní stravu na jednoho člena domácnosti, včetně snídaně, obědu, večeře a dalšího občerstvení. Nicméně, významné procento respondentů (34%) utratí za potravu na jeden den méně než $1. Jednoduchými matematickými výpočty je možné získat celkové průměrné měsíční výdaje na potravu za osobu, které představují $44,4. Vzhledem k faktu, že celkový průměrný měsíční příjem na osobu činí $34,23, vyskytuje se zde určitá nesrovnalost. Proto je velmi žádoucí si uvědomit, že převážná část respondentů (62,7%) utratí za potraviny mnohem méně než je vypočítaný průměr. Třetí parametr hodnotící potravinový přístup je vzdálenost trhu. Průměrná hodnota tohoto ukazatele představuje vzdálenost, kterou respondent musí urazit, aby měl přístup k potravinám. Tato hodnota činí 5,23 kilometrů. Na základě získaných dat většina populace používá motocykl nebo místní veřejnou dopravu jako prostředek pro přepravu na trh a zpět. Doprava tak šetří čas, který může být využit pro důležitější účely, jako je například práce na poli. Indikátor vzdálenosti trhu je poměrně důležitým parametrem pro určení přístupnosti potravin vzhledem ke skutečnosti, že většina respondentů uvedla trh jako dominantní zdroj potravy (viz obr.1).
Výsledky potravinového využití (food availability) Pro docílení požadavků lidského těla ohledně vyváženého složení stravy, a to zejména s ohledem na příjmu živin, je zapotřebí správného využití potravin. To je spojeno s vhodnou manipulací, přípravou a skladováním potravin; dále se tento parametr dotýká hygieny spojené s použitím nezávadné vody. Celý proces od zpracování potravin až ke konzumaci by měl probíhat ve vhodných podmínkách. Pro zhodnocení potravinového využití byly stanoveny tři indikátory: míra negramotnosti, přístup k pitné vodě a přístup k energii. Tyto parametry jsou zcela zásadní k patřičnému potravinovému využití. Hodnota míry negramotnosti je převzata z oficiální indonéské statistické databáze a činí 3,17 %2 (BPS, 2013) pro provincii Severní Sumatra. I když míra gramotnosti dle oficiálních zdrojů roste, na základě terénního průzkumu se lze setkat s určitým procentem negramotných lidí především v rurálních oblastech (případě tohoto výzkumu se jedná o 4 %). Míru negramotnosti silně ovlivňuje úroveň dosaženého vzdělání (WFP, 2012). Navíc dle průzkumu, existuje určitá spojitost mezi stupněm vzdělání a ochotou učit se novým věcem, 2
Hodnota je vztažena k roku 2011.
5
jako jsou například nové trendy, techniky a technologie v oblasti zemědělství. Takové inovace mohou pozitivně ovlivnit příjmy farmářů a následně nákup potravin. To znamená, že vzdělání je důležitým aspektem pro stanovení budoucího životního stylu a ovlivňuje celkový status domácnosti. Co se týče přístupu k nezávadné pitné vodě, nelze s určitostí říci, zda je tento přístup snadný, normální či obtížný na základě vnímání respondentů. Dle hodnocení respondentů je přístup k pitné vodě velmi vyrovnaný na stupnici od snadného po obtížný (obr. 3). Téměř polovina respondentů považuje tento přístup za obtížný. Na druhou stranu, 31 % respondentů považuje přístup k pitné vodě za snadný. Nelze jednoznačně vyvodit závěr. Každopádně by měla být brána v potaz relativnost uvedených hodnocení. Respondenti, kteří nejsou obeznámeni s moderním hygienickým systémem a neměli možnost srovnání, hodnotí dvaceti minutovou cestu ke zdroji znečištěné vody jako přístup snadný. Takové hodnocení může být zavádějící. Nicméně, přístup k nezávadné vodě ovlivňuje nejenom zemědělskou produkci, ale má významný dopad na potravinovou bezpečnost. Je zřejmé, že přístup k palivu jako základu energie je velmi důležitý, zejména pro potravinářské využití v rámci přípravy jídla formou vaření. Především v rurálních oblastech by se řádná příprava potravy neměla podceňovat. Přístup k palivu je zásadní nejen v oblasti přípravy potravin, ale pro celkové užití v domácnosti i dopravu. Výsledky průzkumu ukázaly (obr.2), že více než polovina respondentů hodnotí přístupu k energii jako snadný. Pouze 10% respondentů považovalo přístup za obtížný. Tato skutečnost zřejmě souvisí s tamní nízkou cenou pohonných hmot.
Obrázek 3: Hodnocení přístupu k pitné vodě a energii z pohledu respondentů
Potenciál k pěstování energetických plodin Ačkoli farmáři běžně pěstovali plodiny potenciálně vhodné pro výrobu biopaliv, jako jsou kukuřice nebo maniok, téměř nikdo z respondentů netušil, že by tyto plodiny mohly být pěstovány a následně prodány za takovým účelem. 100 % respondentů odpovědělo, že plodiny, které pěstují, prodávají na potravinářské využití. Navzdory tomu, že kukuřice a maniok figurovaly na seznamu mezi nejčastěji pěstovanými plodinami dle odpovědí farmářů, nebyly uvedeny mezi nejvíce prodávanými komoditami na místních trzích. Je nezbytné uvést, že 43 % ze všech vypěstovaných plodin byly prodány na místní trhy a 45 % bylo prodáno prostředníkům. Otázkou je, kam prostředníci dále prodávají tyto plodiny? Určité vysvětlení by mohlo naznačovat, že zprostředkovatelé prodávají komodity do zpracovatelských závodů, a to pro potravinářské nebo i energetické zpracování. To by znamenalo, že samotní farmáři nemají přístup na „energetický trh“. Existuje snad nějaký vyšší smysl pro takovou spekulaci? 6
Podle zprávy zveřejněné Daemeter Consulting (2012) (společnost, která spadá pod indonéskou vládní správu) mají místní prostředníci lepší přístup k informacím, kapitálu a především do větších zpracovatelských závodů, kterým drobní farmáři nedisponují. Zmíněný dokument dále naznačuje, že existuje jistý neoficiální zákaz pro tamní farmáře prodávat komodity přímo do velkých podniků. To by znamenalo určitou záruku pro nutné užití prostředníka, který se tak může obohatit na zprostředkování obchodu mezi farmářem a podnikem. Výkupní cena plodin je stanovená pouze jedna, bez ohledu na účel výkupu. Vzhledem k této skutečnosti, farmáři se už dále nezajímají o účel výkupu plodin (na produkci potravin či energie). To by se mohlo změnit v případě nastavení speciální ceny výkupu za energetickým účelem výkupu. Otázkou je, co by nastalo, kdyby nějaký energetický koncern vstoupil na trh s atraktivní vyšší výkupní cenou plodin pro energetické účely? Na základě skutečnosti, že výkupní cena hraje důležitou roli při rozhodování farmářů o tom, co pěstovat, může být odpověď více než jasná. V takovém případě by však mohla být ohrožena potravinová bezpečnost na úkor bezpečnosti energetické. Navzdory tomu, že výkupní ceny plodin jsou stejné bez ohledu na budoucí využití, dotace na podporu produkce biopaliv budou tlačit na výkup energetických plodin. To bude díky takovým dotacím atraktivní zejména pro zpracovatelské závody. Nicméně konečný zisk rozhodně neskončí v rukou drobných farmářů.
Závěr Všechny tři aspekty potravinové bezpečnosti lze posoudit na základě výsledků specifických indikátorů. Pokud jde o potravinovou dostupnost, mají farmáři přístup k dostačujícímu množství potravin, většinou prostřednictvím trhu. Domácí produkce nehraje tak velkou roli jako právě trh. Navíc farmáři mají dostatečný energetický příjem z potravy. Z hlediska potravinového přístupu žijí farmáři z dané provincie blízko nad stanovenou hranicí chudoby. Dále disponují dostatečným příjmem pro výdaje za potraviny. Nicméně farmáři neutrácejí za jídlo více než je nezbytné. Nakupují pouze základní potraviny. I když výzkum prokazuje, že respondenti netrpí hladem, zůstává otázka problému podvýživy, která by byla vhodná k dalšímu šetření. Vlastní fyzický přístup k potravinám lze považovat za nekomplikovaný pouze v případě snadné dostupnosti prostředků hromadné dopravy či jiného transportu a finančních zdrojů k jeho využití. Správné potravinové využití bylo hodnoceno skrze gramotnost spolu s přístupem k pitné vodě a energii jako uspokojivé. Nicméně v případě přístupu k pitné vodě je zlepšení důmyslného sanitárního systému v rurálních oblastech zapotřebí.Celkové vyhodnocení třech aspektů podává důkaz o dostatečné potravinové bezpečnosti mezi drobnými farmáři. Z tohoto hlediska by tedy bylo možné soustředit zemědělskou produkci jiným směrem. Farmáři disponují kapacitami k produkci energetických plodin. Na základě skutečnosti, že trh přestavuje hlavní zdroj potravy pro farmáře namísto vlastní zemědělské produkce, jsou schopni poskytnout pozemky pro pěstování energetických plodin. Takovou změnu by mohlo přinést zavedení atraktivní výkupní ceny energetických plodin. Ta je v současné době uniformní jak pro potravinové tak energetické účely. Farmáři si nejsou vědomi potenciálu pěstování energetických plodin. Proto lze doporučit vyšším kapacitám, v rámci posílení politiky biopaliv, soustředit se na šíření a utužení znalostí o možnosti pěstování energetických plodin mezi farmáři; seznámit je s pojmem produkce biopaliva, a tím přispět k energetickému zabezpečení, a to zejména na lokální úrovni. Pěstování energetických plodin lze tedy uskutečnit za podmínek podpory a propagace konceptu pěstování energetických plodin především ze strany státu, nastavení atraktivních výkupních cen, redukce hodnotového řetězce (zejména přítomnosti prostředníka). 7
Pěstování energetických plodin samozřejmě s sebou může přinést i negativní aspekty. Jedna z nejdůležitějších otázek je, co by nastalo, když by většina farmářů přeorientovala svoji zemědělskou produkci za energetickým účelem? Vzhledem k teoreticky vyšší výkupní ceně plodin pro energetické účely by takový scénář mohl být možný. Poté by však nezbyl nikdo, kdo by zásoboval lokální trhy. Zvýšil by se tak import z jiných regionů, či dokonce zemí? Snížila by se soběstačnost samotných farmářů a zvýšila tak jejich závislost na trhu? S rozvojem kultivace energetických plodin je potřeba zavést určitá opatření, především ze strany státu. Bylo by nutno zavést určité kvóty tak, aby se zachovala soběstačnost a samozásobitelství alespoň na lokální úrovni. S problematikou pěstování energetických plodin je spojena celá řada otázek, která je vhodná k dalšímu zkoumání.
Analýza vznikla v rámci projektu Food Right Now, který je financován ze zdrojů Evropské unie a podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
8
Reference Badan Pusat Statistic Database. [online]. Available at: http://www.bps.go.id. [cit. 2013-03-2]. Daemeter Consulting. 2012. Baseline survey of livelihood and value chain of leading conomic sectors [online]. Final report for Conservation International Indonesia. Bogor, 86 pp. Available at: http://www.conservation.org/about/centers_programs/slp/Documents/Daemeter_Madina_repo rt_Final.pdf [cit. 2013-04-14]. FAO. 2003. Trade reforms and food security: conceptualising the linkages [online]. Rome, Foood and Agriculture Organization of the United Nations, 296 pp. Available at: ftp://ftp.fao.org/docrep/fao/005/y4671e/y4671e00.pdf [cit. 2012-06-10]. FAO. 2006. Food security: Policy brief: Issue 2 [online]. Available at: ftp://ftp.fao.org/es/ESA/policybriefs/pb_02.pdf [cit. 2012-10-9]. FAO. 2008. Food security information for action: practical guides [online]. EC - FAO Food Security Programme. Available at: http://www.fao.org/docrep/013/al936e/al936e00.pdf [cit. 2012-10-9]. FAO. 2012. The State of Food Insecurity in the World: Economic growth is necessary but not sufficient to accelerate reduction of hunger and malnutrition [online]. Rome. Foood and Agriculture Organization of the United Nations, 62 pp. Available at: http://www.fao.org/docrep/016/i3027e/i3027e.pdf [cit. 2013-04-14]. Faostat. 2013 [online]. The Statistics Division of the Food Agriculrure Organization of the United Nations. Oxfam. 2008. Food crisis: Timor-Leste food security baseline survey report. [online]. Australia, 66 pp. Available at: http://www.oxfam.org.nz/sites/default/files/reports/TimorLeste%20Food-Security-Baseline-Survey.pdf [cit. 2013-03-9]. WB. 2013 [online]. World Bank Database. Available at: http://data.worldbank.org. WFP. 2009. A Food security and vulnerability Atlas of Indonesia. Jakarta. World Food Programme, 210 pp. WFP. 2012. The state of food security and nutrition in Yemen. World Food Programme [online]. 63 pp. Available at: http://documents.wfp.org/stellent/groups/public/documents/ena/wfp247832.pdf [cit. 2013-039].
9
