Číslo 10
Červen 2012
Ročník VII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Milí čtenáři,
tak jsme zase o jeden (školní) rok starší! Máme ve škole průběžně osm tříd, ale zmíněné „postaršení“ více pociťuje přesná polovina z nich. Zajímá vás, které to jsou? Nuž začněme shora. Z oktavánů, tedy maturantů, se (až na rovný pár výjimek) stali absolventi. Septimánům končí bezstarostná léta a od září se z nich stávají maturanti. Kvartáni jsou přesně v polovině studia; končí jim povinná školní docházka a dále už budou docházet do školy takříkajíc „dobrovolně“. A konečně nesmíme zapomenout ani na primány, kteří patrně prožívají největší přerod, neboť přestávají být na škole bažanty a nesmírně rádi předají nováčkovskou štafetu těm ještě mladším. Není jistě bez zajímavosti, že právě zmíněné čtyři třídy se nejvíce podílely na tvorbě posledního vydání Intelektu v tomto školním roce. Ale vezměme to pěkně po pořádku a podívejme se, co vám číslo deset (a od prvopočátků časopisu již sedmdesáté) nabízí. Druhá strana je tradičně vyhrazena rébusům pro chytráky. Trojka přináší článek o zapojení našich absolventek a jedné sextánky do blížícího se všesokolského sletu v Praze. Na dvojstraně čtyři a pět si můžete přečíst rozhovor s naším ředitelem, který před pár týdny v konkurzu obhájil svůj post i pro další období. A protože toto interview nezabírá celé dvě strany, je doplněno ještě ohlédnutím za testováním kvarty z počátku června. Šestá a sedmá strana nás informují o výletu primy a vodáckém kurzu septimy. Tyto třídy totiž vyrazily na zmíněné akce o týden dříve než ostatní, a tak nám jejich zástupci stihli ještě sepsat své postřehy a zážitky. Prostřední dvoustrana je věnována tradiční křížovce o ceny. Následuje strany poezie a prózy z vlastní autorské dílny našich studentů. Na dvanácté straně zavítáme do „tajných“ chodeb Janáčkova divadla v Brně a na straně následující pro změnu do světoznámé brněnské vily Tugendhat. A blížíme se do finiše. Zbývá ještě poetické zastavení na nejoblíbenějším místě primána Mikiho, „nábor“ do hasičského kroužku v Rajhradě, desáté vydání naší automobilové rubriky, zamyšlení kvartánky Ádi nad plodností dnešních a budoucích generací, pozvánka na červencovou kulturu - a jsme u tiráže... Mimochodem, všimli jste si, že v předcházejících řádcích tohoto úvodníku ani jednou nezaznělo slovo „prázdniny“. Tož ať se vám všem vydaří! To vám přeje Trocha slovenštiny nikoho nezabije VAŠE REDAKCE VYBRÁNO Z INTERNETU -1-
Rébusy pro bystré hlavy Věk pana ředitele Učitel hudby říká učiteli matematiky: „Vidím do školy přicházet tři osoby, které jsou dohromady stejně staré jako ty. Jestliže jejich věky znásobíme, dostaneme číslo 2450.“ Učitel matematiky povídá, že mu pro určení stáří těchto osob tyto informace nestačí. Učitel hudby doplní svoji informaci tím, že žádný z těch tří není starší než ředitel. Nyní už učitel matematiky ví, jak staré jsou tyto osoby. Jak starý je ředitel? Řešení z minulého čísla Čelenky: Třetí muž může jednoznačně určit, jakou má čelenku, jen pokud mají oba před nim červené čelenky. Když nejsou první 2 červené, je třetí muž ticho. Potom druhý muž ví, že on a ten před ním nemůžou mít současně červené čelenky. Proto kdyby byl třetí muž ticho a první muž by měl červenou čelenku, druhý by věděl, že má bílou čelenku, takže by to řekl. Jelikož třetí a druhý muž můžou jednoznačně určit, jakou mají čelenku, jen v případě, když má první červenou čelenku, tak z toho, že jsou třetí a druhý muž ticho, může první určit, že má na hlavě bílou čelenku. Dvě čísla: Vytvoříme si tabulku se 4 sloupci. Do prvních dvou napíšeme všechny dvojice čísel větších než 1, které jsou v součtu menší než 14. V dalším sloupci si napíšeme součty a v dalším součiny. Po prvním výroku můžeme vymazat řádky, u nichž je součin tvořen dvěma prvočísly nebo druhou či třetí mocninou prvočísla. Po druhém výroku vyřadíme pouze dvojici 3 a 4, protože žádná jiná dvojice nemá součet 7. Po třetím výroku vymažeme řádky, jejichž součin se dá rozložit i jiným způsobem na činitele se součtem větším nebo rovným 14. Nakonec zbude 7 dvojic čísel, 6 z nich můžeme vymazat, protože součin by mezi nimi nebyl jednoznačný. Zbudou čísla 2 a 6. Sudoku
Řešení z minulého čísla
-2-
Nové zadání
LENKA DRATVOVÁ (oktáva)
Chystáme se na slet Od 1. do 6. července se v Praze uskuteční XV. všesokolský slet, který letos také oslavuje 150. výročí založení Sokola. Celkem se představí jedenáct skladeb. Některé jsou pro rodiče s dětmi, jiné pro žáky, žákyně a pro dospělé. Cvičí tedy velcí, malí, mladí i ti dříve narození. Já a dalších pět dívek, z nichž čtyři chodily na naše gymnázium do třídy pana učitele Továrka a maturovaly přesně před pěti lety, cvičíme skladbu Nebe nad hlavou, kde se skáče přes švihadla. Ještě než vyrazíme do Prahy, musely jsme vystoupení předvést na krajském sletu, který byl v neděli 17. června v Brně na Stadionu na Kounicově ulici. Konečně jsme si mohly vyzkoušet před publikem vše, co jsme se už od prosince učily. I když je naše skladba pro dorostenky a ženy, cvičili s námi také dva kluci. Naštěstí nemuseli mít sukýnky jako holky, ale byli stejně jako my sladěni do bílé a modré. V tu horkou neděli jsme nejdříve měli ráno generálku a odpoledne jsme museli být na srazu na Zelném trhu, odkud jsme šli průvodem až na stadion. Když se všichni účastníci sletu řadili na náměstí, procházela kolem zrovna skupinka japonských turistů. Zajímalo by mě, co si teď o Češích (či spíš Moravanech) musí myslet, když tolik lidí dobrovolně „tajtrlíkovalo“ uprostřed města. Samozřejmě si nás patřičně zdokumentovali. Když jsme znovu dorazily na stadion, na tribunách už sedělo asi tisíc diváků. Naše vystoupení přišlo na řadu až na konci, takže jsme se mohli dívat na ostatní. Všechny skladby jsou velmi zajímavě vymyšlené, ale mně se stejně nejvíce líbily ty, které cvičily děti. Také jsem ve dvou skladbách viděla cvičit našeho školníka pana Pukla. Když přišel náš čas, padla na nás nervozita, ale nakonec jsme to všichni zvládli. Nějaké chybičky tam jistě byly, jako třeba zamotané švihadlo nebo nezvládnutý přeskok, ale je to za námi a do hlavního vystoupení v Praze se vše doladí. ELIŠKA KLEINOVÁ (sexta) - 3-
Staronový ředitel gymnázia RNDr. JIŘÍ KUBEŠ pro inTELEkt: V létě chci víc relaxovat První interview s ředitelem naší školy RNDr. Jiřím Kubešem jsme přinesli již v historickém, premiérovém vydání inTELEktu (tehdy pouze čtyřstránkovém) v září roku 2005, tedy už skoro před sedmi lety. Impulzem k tomu druhému, současnému, nám byly ředitelské konkurzy, které krajský úřad začátkem tohoto kalendářního roku vyhlásil na více než půldruhé stovce středních škol v celém Jihomoravském kraji. A samozřejmě také na Gymnáziu Židlochovice... - Nedávno jste se zúčastnil konkurzu na ředitele gymnázia. Jak jste se na konkurz připravoval? „Začal jsem podáním přihlášky. Spočívá v tom, že se musí poskytnout spousta materiálů, od diplomů, výpisu z rejstříku trestů až po zdravotní způsobilost. Mimo jiné se musí zpracovat i koncepce rozvoje gymnázia. Ta mi dala asi nejvíc práce. Než jsem ji odevzdal, dal jsem ji přečíst paní Zemenové a paní Saňkové. Jinak jsem se na konkurz nijak zvlášť nepřipravoval, protože jsem vycházel z praxe a ze zkušeností.“ - A jak takový konkurz na ředitele probíhá? „Nejdříve se sešla konkurzní komise, která měla sedm členů, a ti překontrolují přihlášky, zda uchazeči splňují všechny požadavky. Po měsíci se komise sešla znovu a pozvala kandidáty. Proběhl asi hodinový rozhovor, a protože jsem byl jediný uchazeč, hlasovalo se pouze, zda jsem vhodný kandidát.“ - Na našem gymnáziu jste ve vedoucí pozici už poměrně dlouho. Pozorujete za tu dobu nějaké změny? „Mění se celá společnost a stejně tak se mění i chování žáků. Změny také doprovází rychlý technický pokrok, který mladým lidem umožňuje získat informace, ke kterým dříve nebyl takový přístup.“ - V současnosti se objevuje názor, že se děti chovají k dospělým čím dál hůř. Myslíte si, že je to pravda? „Myslím si, že se to nějak dramaticky nemění. Vždycky v minulosti nadávala starší generace na tu mladší, že jsou drzí a nevychovaní, tak to prostě je. Stejně je to i dnes.“ - Z hodin matematiky vím, že chodíte pravidelně běhat. Co vás motivuje ke sportování? „Běhat je přehnané slovo. Je to spíše pokus o běh. Zdraví už nemám takové jako dřív, takže se snažím dbát o svoji kondici. Zároveň je to i způsob odpočinku. Při práci mám málo pohybu, takže potřebuji nějakou fyzickou aktivitu, abych se odreagoval. Myslím, že třeba šachy, které jsem dříve hrál, mi v tomto směru moc nepomáhaly. Také občas jezdím na kole, to hlavně v létě.“ - Také o vás vím, že pěstujete kaktusy. Jak dlouho se tomuto koníčku věnujete? „Kaktusy pěstuji už asi třicet let. V současnosti jich mám doma přes dvě stovky. Mám je v létě venku na dvoře, v zimě je dávám do sklepa. Letos však pro mě zima znamenala poměrně značné ztráty, protože jsem pozdě zareagoval na ty silné mrazy, co přišly.“ - Minulý rok jste si koupil nové auto. S jeho výběrem jsem měl tu příležitost vám osobně pomáhat. Jste s ním spokojený? „Ano, jsem. Rozhodoval jsem se mezi Toyotou a Nissanem. Toyotu jsem měl už předtím, byl to vlastně stejný model jako teď – Corrola, akorát teď je to novější typ. -4-
Rozhodl jsem se pro ni hlavně kvůli její spolehlivosti.“ - Blíží se prázdniny, takže se nabízí otázka, jaké máte plány na léto. Pojedete někam na dovolenou? Nebo se budete především věnovat přípravám na další školní rok? „Loni měla škola existenční problémy, takže jsem chodil do práce téměř každý den. Letos bych chtěl více relaxovat, abych si vynahradil loňské léto a odpočinul si. Nevím ještě, jestli pojedu na dovolenou na nějaké určité místo, ale určitě chci podniknout nějaké výlety a taky bych chtěl jezdit na kole.“ - Na závěr položím trošku vážnější otázku: Myslíte si, že je nebezpečí ohledně existence naší školy už zažehnáno, nebo dále trvá? „V současnosti se škola neruší ani neslučuje, ale je možné, že se tato situace bude někdy opakovat. Dnes musí každá škola svoji existenci obhajovat. Malé školy, jako je ta naše, to mají ještě horší. Menší školy se ruší mnohem snadněji než ty velké. Ale já věřím, že už se to snad nestane. Přál bych si, aby ze školství zmizela byrokracie. Potěšilo by mě také, kdyby se po dlouhé době do naší školy investovalo. Rád bych, aby se konečně dotáhly do konce maturity. Je špatné, když třída septima neví ještě dnes, jak bude maturita příští rok probíhat.“ Děkuji vám za rozhovor. Zpracoval MICHAL ODLOŽILÍK, otázky připravila i KLÁRA GALOVÁ (septima)
Kvarta a testování NIQES Naše škola se ve dnech 4. až 6. května, tak jako mnohé školy v ČR, podrobila celoplošnému testování 9. tříd (kvart). NIQES je oficiální zkratkou strategického rozvojového projektu, jehož plný název zní „Národní systém inspekčního hodnocení vzdělávací soustavy v České republice“. Jelikož v naší třídě již podobné testování vloni na podzim proběhlo, nikdo si s tím tentokrát hlavu moc nelámal. Podstatný rozdíl pro nás, kvartány, mezi tímto a tím minulým testováním byl snad jen jeden: OSP (obecné studijní předpoklady) vystřídala angličtina. Právě z té jsem měla asi největší strach. I když se ji učíme už šestým rokem, přijde mi, že se ve všech těch časech pořád ztrácím. Pro mnohé z řad mých spolužáků byla však noční můrou spíše matematika. Češtiny se obával jen málokdo. Každý test byl ještě rozdělen na dvě části – na základní a těžší verzi. Na testy jsme měli 40 (ČJ), 45 (MA) a 60 minut (AJ). Všechno se to odehrávalo elektronicky, tudíž jsme se museli kvůli nedostačujícího počtu počítačů v učebně informatiky rozdělit na dvě půlky. Většinu třídy to potěšilo, protože vidina možného opisování v malém prostoru učebny byla silná, ale následné zklamání ještě silnější. Otázky byly v jiné posloupnosti, učitelský dozor byl (jako vždy) nekompromisní a dělat si „taháky“ nemělo smysl. Ale jak jsme se sami mohli přesvědčit, všechno jde i bez „malých užmoulaných papírků“ a vzájemných debat se spolužákem. Vůči ostatním školám v ČR jsme totiž, jako třída, dopadli nadprůměrně. A co bych k tomu řekla na závěr? Konečné výsledky jsou stejně spíše dílem štěstěny. Už předem se však my, budoucí kvintáni, „těšíme“ na další testování, které nás čeká v příštím školním roce. Neříkám však, že takovéto testování není užitečné, ale třikrát do roka by být opravdu nemuselo. To neustálé vysvětlování rodičům, proč nemám celých sto procent, to mě už zkrátka nebaví… KATEŘINA FURCHOVÁ (kvarta) -5-
Podhradí patřilo primánům
Sraz na školní výlet byl v Brně nebo v Pohořelicích, a to ve středu 13. června ráno. Doprovod pro naši třídu tvořili: naše paní třídní učitelka Zemenová, její syn Viktor, jeho kamarádka Vendi a ještě Míša, která se k nám přidala na poslední chvíli. Nastoupili jsme a potom museli všichni vyplňovat formulář, který nám Viktor dal. Měli jsme tam napsat, jak moc je kdo ze třídy sympatický a jaký má vliv. Také tam bylo políčko pro vlastní vyjádření k člověku. V políčku člověka, se kterým jsme chtěli být v chatce, jsme to měli vyznačit. Bohužel jsme přestupovali ve Znojmě na další autobus, ve kterém s námi jela ještě jedna škola, a proto tam byla hrozná tlačenice a sedli si jen ti nejmenší. Nějak jsme to přežili a dorazili až do Podhradí nad Dyjí. Hned jak jsme dojedli oběd, byl nástup. Paní učitelka nám na záda lepila papírky se všelijakými tvary. Měli jsme se bez mluvení roztřídit do skupinek podle tvarů. Stejné znaky byly i na chatkách a tím jsme si rozdělili chatečky. Měli jsme čas na vybalení a potom začala hra Molekuly. Poslední cvičení v molekulách byly dvojice. Ty dvojice měly ještě na chvilku zůstat pohromadě a začít psát pravidla chování, která budeme na výletě dodržovat. Potom se vždy dva páry spojily a vytvořily čtveřici. Takhle to pokračovalo dál, až se dohodla celá třída na šesti pravidlech, ta se sepsala na papír, který byl potom vyvěšen v jídelně. Pak následovala hra jménem Klubíčko anglického oblečení. Klubíčko je velmi zábavná a legrační hra. Potom jsme v dešti plnili čtyři různé úkoly, ve kterých bylo potřeba v týmu spolupracovat. Pak už ale byla večeře a po vydatné večeři jsme osmkrát postupně převypravovali pověst, vznikla tak pěkná zamotanice. Večerka byla v deset hodin a následoval další den. Byl čtvrtek ráno a v sedm měl být budíček. S holkami v chatce jsme se vzbudily dřív, a tak jsme si četly ve vyhřátém pelíšku. Jenže když byl budíček, nestíhaly jsme si vyčistit zuby, převléct se a utíkaly jsme na rozcvičku. „Přišly jsme pozdě, holky,“ říkaly jsme si v hlavě už z dálky. Samozřejmě, všichni už hráli hru „Ocásky“ jak pominutí. Oddřepovaly jsme si svůj trest za pozdní příchod a šly jsme hrát s ostatními. Následovala snídaně a po ní obří přírodní scrabble. Odpoledne jsme se vydali na velký výlet na zámek Bítov. Jeli jsme autobusem a cestou tam i zpátky jsme hráli hry o papírky. Dovnitř zámku jsme ale nešli. Vynahradili jsme si to rozhlednou a hřištěm u rozhledny =D. Pak jsme ale jeli jen jedním autobusem a vydali jsme se po zelené turistické značce. Když jsme šli lesem, rozdělili jsme se do skupinek v soutěži o ty papírky. Cestou po zelené značce jsme byli čím dál soutěživější a chamtivější. Pomalu, ale celkem rychle jsme se blížili ke středisku kvůli večeři, na kterou jsme přišli o nějakou chvíli později, ale stihli jsme to před bouřkou. Večeře byla jako vždy dobrá a po ní jsme začali skládat papírky, až z toho vznikl dopis. V něm bylo napsáno, že máme jít na zříceninu hradu, tam najít tajemného Viktora, taky tam bylo, co si máme vzít a kdy a kde bude sraz. Vydali jsme se kolem deváté hodiny večer na zříceninu bez baterek. Za vesnicí jsme všichni dostali svíčky, se kterými byla kupa legrace. Když jsme se strachem došli před zříceninu, objevil se Viktor v tajemném plášti. Povídal nám o našich činech, které se musí odměnit, a volal si nás podle abecedy. Dostávali jsme kapesníčky se svým monogramem. Potom nám Viktor rozdal papíry a obálky, na které si máme napsat dopis do budoucnosti a otevřeme jej až v oktávě po maturitě. Všem se to moc líbilo a i přes všechen strach se nám to moc líbilo. Rychle a potichu jsme se vrátili do střediska unavení a ospalí. Večerka byla o půlnoci. Nastával poslední den, pátek, den odjezdu. Budíček měl být v devět, ale byl o dost dřív. Na tuhle rozcvičku jsme naštěstí přišly včas. Hráli jsme hru jménem Panenky. Zase jsme se rozdělili do dvojic a navzájem se zachraňovali. Následovala další vydatná snídaně a pak moje hra zvaná Totem. Tu jsme si moc užili. Pak jsme se sešli u ohniště a pověděli si co dál. Potom byl čas na oběd. Nastávala hodina balení a odjezd domů. Výlet byl krásný a těším se na příští rok na lyžák. VERONIKA KONEČNÁ (prima) -6-
Dobrodružství septimy Tak jako skoro každá septima se letos naše třída vydala na pověstnou „vodu“. Jakmile se začalo blížit datum našeho pětidenního výletu na Vltavu, všichni se s obavami vrhali na nespočty předpovědí počasí. Popravdě - vypadalo to špatně. Brousil si na nás zuby déšť a to nebyl zrovna fakt, ze kterého bychom mohli skákat do vzduchu. První den nás nechal déšť naštěstí na pokoji. Abychom si to ale vynahradili jinak, už hned v Brně na nás čekala výluka. Trvalo snad milion let, než jsme se přepravili autobusy, obzvlášť když je řídili opravdu milí řidiči. Cestování celkově bylo úmorné, ale na to si už člověk za ta léta nějak zvykl. S loďkami jsme společně vypluli až druhý den. Ze začátku bylo hezky, dokonce se hodily i sluneční brýle. Brzy se ale vyplnily předpovědi a začalo pršet. Musím říct, že to byla fakt síla, a to nejen pro ty, kteří se už po cestě vyklopili do Vltavy. Nakonec jsme se nějak doklepali do Rožmberka, kde byli všichni neskutečně příjemní. Přesvědčte se sami: S úplně promočeným spacákem v náručí jsem šla za paní, která to tam vedla. Na otázku: „Dobrý den, mohla bych se zeptat, jestli tady máte nějakou zásuvku?“ mi odpověděla: „Záleží na co.“ A když jsem jí oznámila, že na fén, ona mě odpinkla: „Tu tady nemáme.“ Nemusím snad upozorňovat, že v mokrém spacáku by se mi ve studené noci spalo hodně špatně. Ale to přece nevadí, že? Po planých zprávách jsme naštěstí odtamtud další den pádlovali pryč. Dostali jsme se do Českého Krumlova, kde jsme se dozvěděli, že se opravuje jez Jelení lávka. Podle mého názoru to tam vypadalo dost děsivě. Po nekonečných úvahách se tedy rozhodlo, že tady naše plutí končí (a vůbec to nebylo kvůli něčí lenosti). Čtvrtek se nesl v duchu volna po Českém Krumlově. Ten sám o sobě byl moc krásný, to jsem musela uznat, přestože moc na zámky a tak nejsem. Úzké uličky, lemované na sebe namáčknutými domy, mi tak trochu připomínaly středověk. A ty kavárny a cukrárny přímo u řeky! Na chvíli jsem si připadala, jako bych byla v samotných Benátkách v Itálii. A musím říct, že po jídlech v restauracích bylo opravdu těžké se vrátit zpátky k naší školní jídelně. Každopádně jsem opravdu ráda, že jsem po svém předchozím zatvrzelém odmítání nakonec změnila názor a na vodu se vydala. Stálo to opravdu za to. A co se týče počasí… Člověka opravdu naštve, když se po mrznutí dozví na internetu, že „o víkendu mají přijít tropická horka“. Ale bez toho by to přece nebylo takové dobrodružství, no ne? KATEŘINA ŠEVČÍKOVÁ (septima)
-7-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby)
Vzhledem k tomu, že toto je naposledy, kdy vytvářím tuto rubriku, rozhodla jsem se, že budu stručná (a také proto, že básnický příspěvek je velmi dlouhý a já nechci úvodem zabírat víc místa, než je nezbytně nutné). Takže… díky za všechno. Byla to sranda :) Příjemné čtení! VENDULA KREPLOVÁ (oktáva)
Ďábelské přání
TEREZA SINGEROVÁ (sekunda) Jednou jsem byla v pekle, Začala jsem nenávidět vše i samu sebe. když jsem umřela, „Proč jsem musela do pekla, chci do nebe!“ vstoupila jsem do brány naříkala jsem a to jsem nenáviděla, a všechny bolesti pekel zřela, tu žena na lávce seděla. bolest, horko a žár, mučili mne, pak jsem prošla bránou zas, Byla to královna, přišla jsem k ní, spatřila zemi, mohla jsem v náručí mrtvý její muž. „On jen sní,“ znovu okusit života krás. zanaříkala, ale jeho tělo krví září, jeho smrt potvrdila i slza na její tváři. Převtělila jsem se do padající kapky, dopadla jsem na koňské klapky, Byl mrtev, válka začala, velká krvavá klec, stekla jsem po nich a vsákla se do země, boj a válka - nekonečná to věc, najednou se objevila pekel brána, přesně, jak jsem si přála, volají mě. to přání je mučitel, nepamatuji se, že bych se kdy smála. Chtějí mě zpět do horoucích pekelských komnat, Ale já nikdy neskončím, to byl můj sen, chci se zase převtělit, nechci skonat, budu nenávidět, den a den, chci být něčím, co žije věčným životem, válka nikdy neskončí, nemůžu umřít, chci být radostí, Amorovým hrotem. můj úkol je nenávidět a vše přežít. Ale nic z toho netrvá věčně, Cinkot mečů, broušení nože, vše jednou skončí, za to samotný ďábel může, a potom zase pekel brána a smrti kočí, za to, že nikdy nebude klid a mír, přišel ke mně ďábel, nehmotný, možná o tom ďábel snil. ale přítomný, „Že už jsi tu podruhé,“ O nekonečné touze vést boj, poprvé byl skromný. ze mě si udělal jen nenávistný stroj. Vtom oko boží milosti, „Můžeš si vybrat, od věčného prokletí mě oprosti. v co se reinkarnuješ,“ pravil, zahleděla jsem se do jeho pekelných Zbavil mě veškeré nenávisti v mém životě, očí: „Moc času jsi tu strávil.“ všude okolo mě modré živé slatě, „O mě se nestarej!“ po chvíli s nimi souzním a stanu se vodou, vyhrkl. „Raději si něco přej!“ vtom vojsko přes jezero vedou. „Chci být něčím, co žije věčným životem!“ pravila jsem náhle. Znovu souzním s válkou, Ďábelsky se zasmál, pro něco sáhne. ďábel mě strhl spolu s vodní skalkou, byl to jen sen, jen chvíle potěšení, „Buď tedy nenávist a nekonečný boj! teď už je to jen nenávist, špatné to řešení. Toho je všude, války hoj!“ Poslední, co jsem slyšela, Moje duše je ďáblem znovu pohlcena, byl jeho smích, zaplatit duší, toť jest moje cena, byla tu brána, prošla jsem, pocit zvláštní mě pohltil… vánek mi do tváře dých. Jsem jako sup, který o vegetariánství snil… - 10 -
Vražedný pohled (10) „Jak se to jen mohlo stát?“ naříkal muž kráčející přede mnou. Nikdy v životě jsem ho neviděla, ale stoprocentně jsem věděla, že patří k organizaci. Všichni okolo mě totiž byli z naší organizace. Se svázanýma rukama jsme byli rychle hnáni kupředu, kolem dokola obklíčení vysokými zelenými stvořeními. Mimozemšťané teď už nevypadali jako malí vyschlí mužíčci. Teď z nich čišela hrůza. „Dokážou měnit podobu,“ vysvětlil mi tiše Alex, když si byl jistý, že to nepřátelé nezpozorují. Nebylo dobré na sebe zbytečně upozorňovat. „Nechápu, jak jste si mohli nevšimnout, že je mezi vámi mimozemšťan. Vetřelec. Zvěd,“ zamumlala jsem směrem k němu. „Dělali jste takové divadlo kvůli mně, nováčkovi, a přitom jste měli zrádce celou dobu mezi sebou. To jste ji nekontrolovali, nebo co?“ Navenek jsem se pokoušela vypadat silně a nepokořeně, ale v duchu jsem se klepala strachem. Provaz, kterým jsem měla svázané ruce, se mi zařezával do odřenin, které jsem utržila při svém předchozím zajetí. Snažila jsem se to nevnímat. Jedno bylo jasné. Ať už mi Alex prokázal sebevětší laskavost, když mě zachránil a dovedl k organizaci, raději to neměl vůbec dělat. Kdyby mě nechal, možná bych měla nějakou šanci se z toho dostat. Jenže teď nás všechny hnali jako stádo směrem do polí, kde jsem předtím viděla tu zatracenou mimozemskou loď. Měla jsem velké obavy, že s námi chtějí někam odletět. Moje naděje, že ještě někdy uvidím svou rodinu a přátele, se ještě víc snížila. Uvědomila jsem si, že mi Alex ještě neodpověděl. Upřeně hleděl do země a vypadal hodně zoufale. Musel si všimnout mého zvídavého pohledu, protože nakonec přece jen promluvil. „Amanda taky prošla testem. Neukázalo to u ní nic neobvyklého. Museli nás nějak obelstít.“ Povzdechl si. „Jsou vážně mazaní. Amanda obzvlášť. Našla si takovou funkci, u které ji všichni mohli nejméně podezírat, že je zvěd.“ V tom měl rozhodně pravdu. Stačil jeden telefonát a už jsme se s Alexem poslušně vraceli zpátky do pevnosti organizace. Amanda nás měla všechny pohromadě a potom se to všechno seběhlo neskutečně rychle. Díky Amandinu pochybnému testování se v organizaci nacházelo mnohem víc mimozemšťanů, než si vůbec kdo mohl myslet. A teď jsme se pomalu, ale jistě blížili k jejich vesmírné lodi. Světla reflektorů slábla, jak se pomalu začínalo rozednívat. Jako obrovský chřtán se k nám otvíral vchod do lodi. Mimozemšťané nás tam začali postrkovat. Děs. To bylo jediné, co jsem cítila. Neměla jsem jedinou možnost se odtamtud dostat. Rozrušený dav lidí mě odnášel s sebou přímo do lodi a potom ještě hloub, do jejího nitra. Nikdy v životě jsem necítila větší bezmoc. Srdce mi vystrašeně tlouklo a uvnitř v hlavě jsem křičela panikou. Když nás pak nahnali do podivných cel, jako k smrti vyděšené štěně jsem se snažila najít Alexe, který se mi v tom mumraji někam ztratil. Místo toho jsem však uslyšela Amandu, která stála venku mimo naši celu. Teď už byla zase v lidské podobě, až na kůži, která jí zeleně zářila. „Chvilku potrvá, než si zase zvyknu na svoji původní podobu a náš jazyk,“ promluvila. Když si všimla pohledu mimozemšťana stojícího vedle ní, zeptala se: „Co je?“ Znepokojeně se zavrtěl, skoro jako by se jí bál. „Co s nimi máme udělat?“ vyhrkl a ukázal na mě a ostatní lidi z organizace. Amanda ledabyle mávla rukou. „Zbavte se jich.“ KATEŘINA ŠEVČÍKOVÁ (septima) - 11 -
Janáčkovo divadlo z druhé strany
aneb Kudy chodí hvězdy brněnské opery Poprvé se mi poštěstilo dostat se do zaměstnaneckých prostor Janáčkova divadla asi před rokem. Šla jsem na hodinu zpěvu k sopranistce Andree Široké (tenkrát ještě Priechodské). Myslela jsem, že to tam bude podobně velké jako v částech, které jsou v den představení zpřístupněny veřejnosti. Byla jsem překvapená, když jsem vešla dovnitř a mohla jsem vidět pouze malou halu, v jejímž rohu se nacházela skleněná „přepážka“, kde seděla paní vrátná. Ta mi podala tužku a tlustou knihu návštěv. Musela jsem zapsat své jméno, datum a hodinu, kdy jsem přišla, a datum a hodinu, kdy hodlám odejít. Vedle vrátnice na stěně visela nástěnka přeplněná všemožnými rozpisy zkoušek, oznámení o změnách obsazení nebo termínů představení a podobnými věcmi. To jsem ani nečetla. Stejně bych se nic nedozvěděla. Byly tam jen desítky a desítky jmen, o kterých jsem v životě neslyšela. Ještě tam byl automat na kávu, dvě dlouhé temné chodby, schodiště a několik dveří s nápisy jako DRAMATURG OPERY, REŽISÉR – a na další už si ani nevzpomínám. V těch dlouhých chodbách bylo dveří mnohem víc. Na jejich cedulkách byla jména členů orchestru. Potom jsem musela po schodech nahoru. Šla jsem zase dlouhou chodbou kolem šaten sboristů, chvílemi jsem míjela zvláštně prosklené místnosti s rekvizitami a kostýmy. Taky jsem prošla kolem velkých kovových dveří s nápisem, jehož znění si už nepamatuji přesně, ale říkal mi, že je tam jeviště a že tam nemám co dělat. Tak jsem kráčela dál, až jsem potkala úplně speciální dveře. Na první pohled tedy vypadaly úplně stejně jako všechny ostatní. Ony vlastně byly stejné. Jen na nich byla cedulka se jménem ANDREA PRIECHODSKÁ. Pár minut jsem tam stála a čekala, až hodiny ukážou čas, na který jsem byla s paní sólistkou domluvená. Odněkud jsem zaslechla zpívat nějaký ženský hlas. Nebyl její. Ale v tu chvíli mi veškeré sebevědomí kleslo někam do záporných hodnot. Když nastal ten pravý čas, zaklepala jsem. Otevřela mi mladá tmavovlasá slečna, jen o pár centimetrů vyšší než já, podala mi ruku, představila se, vzala mě dovnitř a řekla mi, ať se posadím. Byla to malá místnost s malým pianinem béžové barvy v rohu u stěny. Na druhé straně byla tři zrcadla: jedno obrovské a dvě trošičku menší. Ze stropu visel zaprášený skleněný lustr. Přes celou stěnu, tu naproti dveřím, bylo okno. Abyste si to dokázali lépe představit: když se díváte zvenku na Janáčkovo divadlo, vidíte spousty a spousty oken. A každé jedno okno patří právě k jedné šatně. Ze všeho jsem měla neuvěřitelný respekt. A největší z paní Priechodské. Měla jsem pocit, že všechno, co řeknu, bude špatně. Tak jsem radši mlčela. Asi jsem na ni musela působit opravdu divně. Byla jsem tam hodinu, přičemž jsem ani jednou nezpívala. Celou dobu jsme dělaly dechová cvičení. Ano, i takhle může vypadat hodina zpěvu. Potom jsem tam chodila pravidelně. Postupně jsem to tam poznala trochu lépe. Bylo úžasné potkávat tam lidi, které znám z jeviště. Jednou jsem potkala zrovna na WC samotnou Carmen (Janu Wallingerovou)! V současné době už tam nechodím, ale v budoucnosti si plánuji s paní Širokou domluvit ještě pár soukromých hodin, protože myslím, že málokterá učitelka zpěvu mi dokáže přiblížit správnou techniku tak dobře jako ona. LUCIE VAŇÁČKOVÁ (kvarta) - 12 -
Tak tam bych chtěla bydlet… Každý z vás již jistě slyšel o vile Tugendhat, ojedinělém funkcionalistickém díle a památce UNESCO, která se nachází v Brně-Černých Polích. Protože je tak známá a jedinečná, paní učitelka Karla Jarošová pro nás, třídu kvintu, připravila exkurzi do této vily. My jsme opět nezklamali. „Hujeři“ zůstali ve škole, aby si mohli vylepšit klasifikaci, takže nakonec se nás tam v pátek 15. června vydalo pouze třináct z původně přihlášených šestadvaceti. A to ještě dva studenti nebyli z naší třídy. Všichni jsme se setkali na hlavním nádraží v Brně, nakoupili jsme si svačiny a popojeli autobusem na zastávku Schodová. Tady nás čekala ranní rozcvička - stoupání asi do stovky schodů. No a pak už to byl k našemu cíli jen kousek. Když jsem poprvé uviděla vilu z ulice, říkala jsem si: „Panebože, co je na tomhle tak zvláštního? Vždyť to vypadá jako větší dům.“ To, co jsem ale viděla později, mě okouzlilo. Prohlídka začala. Nejdříve ze všeho jsme se podívali z terasy na zahradu, ale hlavně na Brno. Měli jsme krásný výhled. Po chvíli za námi přišel náš průvodce. V ten moment se pozornost všech dívek a možná i paní učitelky obrátila na něj. Byl to totiž asi dvacetiletý, „namakaný“ kluk. A pak jsme se měli soustředit na vilu! Pověděl nám spoustu zajímavých věcí, které kdybych měla sepsat, tak by mi na to ani celý Intelekt nestačil, a proto vás seznámím jen s těmi nejdůležitějšími. Vila Tugendhat je dílem německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe, který vypracoval její návrh na žádost manželů Tugendhatových. Peníze nehrály žádnou roli, takže se mohl pořádně „vyřádit“. Vila je tvořena třemi patry, přestože při pohledu z ulice působí jako přízemní budova. Horní patro tvoří přijímací hala, oddělené ložnice manželů (pan Tugendhat asi chrápal), sociální zařízení, dva dětské pokoje a pokoj vychovatelky. Patřil sem také byt správce a garáž pro dvě auta. Prostřední patro pak bylo hlavní obytná a reprezentační část. Obsahuje prostor, který je dělen pouze dřevěnou půlkruhovou stěnou, která odděluje jídelnu. No a potom onyxovou stěnu, která odděluje pracovní prostor od obývacího. Když údajně viděli poprvé onyxovou stěnu při západu slunce, byl i sám pan architekt překvapen. Pod určitým úhlem totiž propouští sluneční paprsky a mění se tak její barva. Velké okenní tabule, ze kterých je výhled na zahradu, mohou být úplně zasunuty do podlahy. Spodní patro bylo vyhrazeno služebnictvu a technickému zázemí (klimatizace, vytápění). Celá stavba domu a zahrady přišla nakonec na 5 milionů „prvorepublikových“ korun, přičemž cena průměrného celého domu v té době činila 50 tisíc korun. Stavba byla zahájena v červnu 1929. Podílela se na ní řada domácích i zahraničních firem, přírodní materiály se dovážely z různých koutů světa. Vila byla dostavěna v rekordně krátké době, v prosinci 1930 se manželé mohli stěhovat. Žili zde však pouze do roku 1938, kdy jako Židé byli nuceni opustit ČSR. Během války byla vila obsazena gestapem. V roce 1945 ji zabrala Rudá armáda. V této době byla zničena velká část interiéru, dokonce i velká okna. Nějakou dobu zde byli ustájeni i koně. Je velké štěstí, že před válkou správce obezdil onyxovou stěnu a tím ji pravděpodobně i zachránil před devastací. V roce 2001 byla vila Tugendhat zapsána do listiny UNESCO. V letech 2010-2012 prošla rekonstrukcí a nyní vypadá úplně stejně, jako když se do ní manželé Tugendhatovi nastěhovali. Většině z nás se ve vile líbilo, a komu ne, tak ten si alespoň užil den bez školy. Za všechny zúčastněné paní učitelce Jarošové děkuji. ANNA BIELÁKOVÁ (kvinta) - 13 -
Kam chodím nejraději…
Ani jsem nemusel nějak dlouho přemýšlet a hned mi bylo jasné, které svoje oblíbené místo bych vám rád přiblížil. Je to kopec jihozápadně od naší vesnice Křepice. A protože je odtud nádherný výhled do kraje, tak mu doma říkáme Vyhlídka. Na posezení jsou tu dřevěné lavičky a stůl, které zvou k odpočinku… Bylo mi 6 nebo 7 let, když jsme běhali po venku s mým kamarádem Šimonem. A právě tehdy to byl on, kdo mě sem zavedl. Když jsem se celý udýchaný rozhlížel kolem, bylo mi jasné, že jsem tu sice poprvé, ale rozhodně ne naposledy. V každém ročním období má toto místo i cesta k němu co nabídnout. Zmíněná pěšina je sice pořád do kopce, ale to vůbec nevadí. Hned zjara, když sleze sníh a cesty trochu oschnou, vezmu naši fenku Norinku na vodítko a jdeme se podívat, jestli se přes zimu něco nezměnilo. A nejsem zdaleka sám. Nás pejskařů je tu spousta. A když sluníčko ohřeje zem, rozkvetou stromy i keře, to je potom teprve krásná vycházka! Cestu na Vyhlídku lemují akáty, které na jaře opojně a sladce voní, v trávě už kvetou jahodníky, okolo mého místa rozkvetly první luční kvítky. Do toho všeho bzučí spousta pilných včeliček. V létě nás k vycházce láká krásné teploučko, ve kterém nás osvěžuje příjemný větřík. A než dojdeme nahoru, ochutnáváme lesní jahody, ostružiny a maliny. Přímo u posezení roste divoká třešeň, která je každoročně obsypána sladkými černými plody. Mlsání slaďoučkých třešniček má ale jednu velkou nevýhodu – máme ruce i ústa úplně fialovočerné od šťávy. A když začne podzim, je pohled do kraje z Vyhlídky nejkrásnější. Celá krajina je nádherně vybarvená. Stromy září odstíny žluté, červené, zelené a hnědé… V zimě moje oblíbené místo působí opuštěně a poněkud smutně. Jen občas se tu dá potkat otužilý pejskař. Ale to nevadí. Už se zase těším, až tam půjdu. A všem doporučuji takové místečko mít… MIKULÁŠ NEVÍDAL (prima)
Mladí hasiči v Rajhradě
První hasičský sbor vznikl v Rajhradě již v roce 1883. Prošel zajímavým vývojem, ale v 90. letech 20. století zanikl. Objekt hasičské zbrojnice připadl státu a nyní v něm sídlí Policie ČR. Na jaře letošního roku byl při rajhradské záchranné stanici dravých ptáků vytvořen prostor pro založení oddílu mladých hasičů. Kroužek momentálně navštěvuje prvních několik hochů ve věku 13-19 let. Nemáme hasičskou zbrojnici, techniku ani vybavení. Přesto se budeme snažit, podobně jako to nedávno učinili v Modřicích nebo Vojkovicích, založit Sbor dobrovolných hasičů. Při první schůzce mladých hasičů 17.dubna jsme se vypravili na exkurzi do stanice Hasičského záchranného sboru v Židlochovicích. Hoši si vyzkoušeli manipulaci s vyprošťovacím zařízením, dýchání se vzduchovým přístrojem, sjezd po tyči do garáží aj. Nabízíme mladým lidem a dětem jinou alternativu trávení volného času, než bylo dosud v Rajhradě možné. Členové oddílu vyjíždějí na exkurze, výlety, získávají znalosti o požární ochraně a povědomí o činnosti hasiče. Zatím nemůžeme jezdit na hasičské závody, protože nemáme potřebné vybavení nutné k tréninku, ale postupně vše pořídíme tak, aby i naše účast byla možná. Kdo by se k nám chtěl od září přidat, ať nám napíše na
[email protected]. DAVID SOUDEK (oktáva), JAROSLAV SEDLÁČEK - 14 -
Za volantem (10): Rekviem za sporťák Určitě jste si všimli jedné věci na mé rubrice. Není zrovna moc o normálních autech. Vlastně vůbec není o normálních autech. Kromě Fiatu Panda a VW Beetle se v ní rozplývám nad supersporty s šílenou cenou a ohromující rychlostí. Ale na levná, obyčejná auta pro obyčejné smrtelníky zapomínám. Možná si řeknete proč? Proč se bavit o autech, na která drtivá většina populace nikdy nedosáhne? Jsou to mistrovská díla automobilového průmyslu. Výstavní skříně technicistní dokonalosti. Bohužel, když se zamyslím nad jejich budoucností, jsem z toho trochu smutný. Svět snad vede válku proti těmto autům. Krize na východě, emisní normy, ochrana ovzduší, problémy s ekonomikou, to vše hraje proti sportovním vozům. Svět aut se rychle mění. Ropa dochází, emisní normy tlačí, a tak se přistupuje k razantním změnám. Auta jsou tichá a žerou čím dál míň. To je sice skvělé, ale chtěli byste, aby byl takový i supersport? Ne! Supersport je symbolem toho, že auta nejsou jen prostředky k dopravě z bodu A do bodu B. Je to spojení techniky, krásy a výjimečnosti. A navíc tato auta jsou snad jediné stroje, které mají něco jako charakter. Pro některé lidi je sporťák symbolem rozežranosti a zbytečného plýtvání. Já myslím, že to tak není. Sporťák je symbolem zábavy za volantem. Ztělesňuje ji a jako jediný typ ze současných aut vám ji dokáže stoprocentně nabídnout. Je sice nepraktický a hodně spolyká. Ale na druhé straně vám poskytne dynamiku a radost z jízdy, jakou jinde nezažijete. To je ale ten problém. Automobilová výroba se totiž dostává k těžkému období, kdy se bude muset přerodit. Musí se najít jiný typ pohonu, který je klíčový pro každé auto. Benzín dojde – a co pak? Auta se zkrátka během několika desetiletí dost změní, a protože změny nebývají snadné, může to leccos odskákat. A sporťáky budou nejspíš na prvním místě. Klasický sporťák je už nyní ohrožený druh. Kolik najdete ve světě sporťáků s atmosférickým motorem, manuálem a pohonem zadních kol? Naprosté minimum. Už prostě nestačí. Emisní normy požadují nižší spotřebu při stejném výkonu, přijde tedy turbo. Dále optimalizované řazení s co nejmenšími ztrátami, takže je na řadě automat. A tak to půjde dál, až budeme snad u elektromotoru. Nezdá se vám to? Ale ano, je to pravda. Lamborghini s odchodem Gallarda přestane vyrábět manuální převodovky a navíc rozjede výrobu SUV, stejně tak Maserati. Porsche muselo pro zachování manuálu přidat sedmý rychlostní stupeň a taky vyrábí SUV. A Ferrari? Kdybyste před pěti lety řekli, že Ferrari bude vyvíjet hybrid, byli byste za voly. Teď je to ale realita a v roce 2015 má vyjet první hybridní auto z Maranella. Vidíte, že tito hlavní představitelé sportovních značek značně odcházejí od toho, čemu se říká klasický sporťák. Není to sice ještě tak katastrofální, ale asi bude. Jen doufám, že i v budoucnu budeme moct řídit auto sami a nebude to za nás dělat počítač. A tak mě napadá, zažije vůbec příští generace, co je to sporťák? Uslyší někdy řev osmiválce? Sevře někdy řadičku tuhého sportovního manuálu a uslyší při přeřazení to precizní kovové cvak? Bohužel, je dost možné, že ne. MICHAL ODLOŽILÍK (septima) - 15 -
Zkumavka - naše budoucnost?
Čím dál častěji se můžeme doslechnout o problému rozmnožování a že plodných mužů ubývá. Hrozí nám vymření a přežijeme jen díky moderní době, laboratořím a zkumavkám? Zajímavé je, že se tento problém vyskytuje hlavně ve vyspělých státech. V zaostalých zemích Afriky a Asie se nevyskytuje téměř vůbec. A čím je to způsobeno? V některých případech je to geny, někdy je to následek vážné nemoci, ale většinou si to způsobujeme sami. Dostatek jídla? V dnešní době, kdy je na našem trhu potravin nadbytek, ztrácíme přehled o tom, co je vlastnězdravé a čím nás klame reklama jen za účelem nákupu. Například jogurt plný modifikovaných škrobů, škodlivých éček a barviv, šunka, ve které není maso... Takže se náš příjem skládá ze samých éček, náhražek a to na správné fungování našich tělesných pochodů určitě stačit nebude. Proto se dnes vyskytuje stále častěji i u mladších lidí onemocnění rakovinou a již zmíněné problémy s početím. Když už žena otěhotní, vše, co sní, putuje k rostoucímu miminku - a z čeho se má správně vyvíjet a růst? Z barviv a éček? To určitě... Vysoká životní úroveň? Spíš se zvyšuje počet stresových situací, které musíme řešit. A jak? Alkoholem a cigaretami. Kouření u mužů způsobuje sníženou kvalitu spermií a u žen zvyšuje počet cyklů bez ovulace. Alkohol působí stejně. Také psychika má velký vliv (hlavně u mužů). Řešením těchto problémů se zabývají speciální kliniky asistované reprodukce. V ČR jich najdeme hned několik (např. Iscare v Praze a Repromeda v Brně). První „dítě ze zkumavky“‘ u nás se narodilo ve FN Olomouc roku 1993. Bohužel se počet lidí, co mají problémy s početím, zvyšuje, a pokud to bude tímto tempem pokračovat dál, můžeme se „těšit“ na to, že celá bílá rasa bude jednou pocházet ze zkumavky a ve světě bude v početní menšině. Vážně to tak chceme? ADÉLA SKLENÁŘOVÁ (kvarta)
Přijďte se pobavit!
6.-7. 7. Hudební festival Slavkov 2012 – zámek Slavkov 6. 7. Tradiční krojované hody - Zaječí 8. 7. Koncert amerického dětského sboru Saint Gabriel - Židlochovice 14. 7. Nohec na Sokecu – Hrušovany, Sokec 20.-22. 7. Superbike World Championship 2012 – Brno, Masarykův okruh 20.-22. 7. Mendelův víkend – Brno, Dietrichsteinský palác 20.-22. 7. Jakubské hody - Nosislav 21. 7. COPA de ŽIDLE 2012, turnaj v malé kopané – Židlochovice, fotbalové hřiště 27.-28. 7. Festival krásných lidí – Velké Němčice 28.-29. 7. Jakubské hody – Nikolčice VÁCLAV VRBAS (septima)
Na koho se usmálo štěstí
Posledním šťastným výhercem mezi křížovkáři v tomto školním roce se stává MATĚJ STROUHAL ze sekundy. Poslal nám správné znění obou tajenek (1. MARTIN MONESTIER, 2. DĚJINY SEBEVRAŽD), měl při losování víc štěstí než jeho dvě spolužačky, a tak od nás dostane něco malého anglického k prázdninovému čtení. REDAKCE inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Klára Galová. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 4 Kč. - 16 -
