Číslo 2
Říjen 2012
Ročník VIII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Milí čtenáři,
od vydání předchozího čísla Intelektu uplynul necelý měsíc (přesně čtyři týdny), a tak je nejvyšší čas přijít s číslem novým. Také tentokrát se jeho obsah zaměřuje především na školní akce a na vlastní zážitky našich čtenářů a redaktorů. A také přináší všechny tradiční a zavedené rubriky, na které jste zvyklí. Mimochodem: Víte, že právě tuto oblast redakční práce (totiž pravidelné rubriky na jednom a tomtéž místě, a navíc osobitou grafickou podobu) si každé pořádné noviny úzkostlivě hlídají? Je to prý něco, co dává čtenáři jistotu, že má v rukou právě svůj list, a žádný jiný. Vzhledem k tomu, že je nás v tomto školním roce v redakci pět a půl (a to nijak nezkreslujeme), děkujeme víc než kdy jindy všem externím spolupracovníkům, kteří nám se sestavením tohoto čísla pomohli. Poznáte je snadno. Jsou to všichni, kteří v závorce za jménem nemají oktávu nebo septimu. Hezké podzimní počtení vám přeje VAŠE REDAKCE
Také kvadrigu, tedy čtyřspřeží, na Braniborské bráně v Berlíně si mohli prohlédnout účastníci našeho školního zájezdu do Německa. Píšeme o něm na straně 3. -1-
Rébusy pro bystré hlavy
Řešení z minulého čísla: 1) Zapnu první vypínač, chvíli počkám. Vypnu první a zapnu druhý. Jdu do místnosti. Jedna žárovka svítí, jedna je horká, třetí nic. 2) Autobus jede na levou stranu, protože nejsou vidět dveře. Nové zadání: 1) V autě jede otec a syn (pokrevní). A jak to tak na silnicích chodí, najednou se přihodí strašná nehoda. Oba dva jsou vážně zraněni a sanitky je odvezou do dvou různých nemocnic. Syn je na operačním sále, přijde k němu chirurg a řekne: „Nemůžu ho operovat, je to můj (pokrevní) syn!“ Jak je to možné? 2) Muž je sám na pustém ostrově. Nejbližší pevnina je ve vzdálenosti pěti kilometrů a on neumí plavat, ani nemá k dispozici žádný přepravní prostředek. Přesto se bez cizí pomoci zachrání. Jak? VERONIKA BENEŠOVÁ (septima)
Vtipy pro dobrou náladu
* Na zastávce stojí autobus chystající se k odjezdu. Běží za ním chlap a křičí: „Pane řidiči, zastavte, jinak nestihnu práci!” Řidič chce odjet, ale cestující ho přesvědčí, aby počkal. Chlapík doběhne k zadním dveřím, naskočí, dveře se zavřou, on si oddychne a říká: „Kontrola jízdenek.“ * Naši turisté přijedou do Afriky a tam u jedné řeky vidí, jak žere krokodýl černocha. Kouká mu už jenom horní část těla. „Všude vykládají, jak jsou Afričané chudí,“ konstatuje jeden z turistů, „a podívejte se, on se tady válí ve spacáku od Lacoste!“ * „Tati, proč má helikoptéra tu velkou vrtuli?“ „Hlavně k tomu, aby vzduch ochlazoval kabinu, aby se pilot nepotil.“ „To je přece nesmysl!“ „Není. Na vlastní oči jsem při letu helikoptérou viděl, jak se vrtule zastavila - a tos měl vidět, jak se pilot začal hned potit.“ * Pacient na operačním sále: „Tu masku si, pane doktore, klidně můžete sundat. Stejně jsem vás poznal!“ VERONIKA BENEŠOVÁ (septima)
Přijďte se pobavit
3. 11. Kácení máje – Rajhrad, k tanci a poslechu hraje skupina THE BEAVERS 10. 11. Cestopisné povídání s čajovnou – Filmový festival zimních sportů, pořádá INSPIRO, sklepení pod radnicí, Židlochovice 15. 11. Premiéra závěrečné části Twilight ságy 16. 11. Premiéra Osud, slavnostní zahájení Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2012, Janáčkovo divadlo v 19:00 21. 11. Divadelní představení Sborovna – Lidový dům Žabčice, Divadlo Pavla Trávníčka, vstupné 120,24. 11. Hasičská taneční zábava – Židlochovice, k tanci a poslechu hraje skupina Na2fáze, vstupné 70,24. 11. Maškarní ples pro dospělé – Sokec, Hrušovany u Brna 25. 11. Cestopisné povídání s čajovnou na téma Nový Zéland, začátek v 18:00, pořádá INSPIRO, sklepení pod radnicí, Židlochovice ANETA KUČEROVÁ (oktáva) -2-
Tři dny v Německu Ve dnech 17. až 19. října 2012 se pro žáky naší školy uskutečnil poznávací zájezd do Německa, který organizovala cestovní kancelář PRO TRAVEL s. r. o. Na programu byla návštěva měst Berlín, Postupim a Drážďany a prohlídka jejich památek. Tak jsme se ve středu v noci nalodili do autobusu a vydali se vstříc německé historii. Po dvouhodinové cestě po naší slavné „dé jedničce“ k nám na pražském hlavním nádraží přistoupila paní průvodkyně Marcelka a pak už nám nic nebránilo opustit hranice České republiky. V brzkých ranních hodinách jsme byli poprvé osloveni Marcelčiným líbezným hláskem a probuzeni. Po ranní hygieně naše kroky směřovaly k zámku Cecilienhof, kde byla v roce 1945 podepsána Postupimská dohoda. Zpočátku jsme se snažili naslouchat němčině od místní průvodkyně, později se však řeči ujala Marcelka, prohlídku vzala pevně do svých rukou a překvapenou domácí průvodkyni už nepustila ke slovu. To znamenalo, že jsme se dozvěděli plno doplňujících informací, třeba i o nezdravosti margarínů. Ve středu jsme ještě stihli například procházku parkem u zámku Sanssouci Friedricha Velikého nebo návštěvu interaktivní výstavy Story of Berlin, věnované hlavnímu městu Německa. Navečer nás čekala cesta do čtyřhvězdičkového hotelu Flora ve Fredersdorfu, kde jsme se ubytovali a nocovali. Ve čtvrtek ráno jsme hned po snídani vyrazili opět „na trať“. V paměti mi nejvíce utkvěla bezpečnostní prohlídka před vstupem do areálu budovy Říšského sněmu (Reichstagu), která byla velice důkladná a zdlouhavá (ale já to chápu, co kdyby tam někdo vezl bombu až ze Židlochovic?!). Odměnou nám byl výstup uvnitř prosklené kopule na nejvyšší bod budovy s nádherným výhledem na Berlín. Následoval například přesun k Checkpoint Charlie, dřívějšímu přechodu mezi východním a západním Berlínem a možnost prohlídky zbytků berlínské zdi, kde jsou k dispozici i písemné a obrazové dokumenty – Museum Topographie des Terrors. Druhý den zájezdu jsme zakončili v nákupním centru Alexa, kde jsme strávili svůj volný čas a poté odjeli opět na hotel. V pátek nás čekalo město Drážďany. Po seznámení s jeho historickým centrem nám byl vyhrazen čas na nákupy a individuální zájmy. V odpoledních hodinách jsme udělali závěrečnou společnou fotku a vydali se k autobusu. Na zpáteční cestě se s námi v Praze Marcelka rozloučila, ale než vystoupila, ještě nám stihla přednést krátký výklad o Praze. Domů jsme dorazili kolem desáté hodiny. Myslím si, že zájezd se nám všem velice líbil a odnesli jsme si z něho spoustu zážitků. SABINA MALÁ (sexta)
Prima v knihovně Ve čtvrtek 4. října se naše třída prima vydala na exkurzi do Městské knihovny v Židlochovicích. Tam nás její vedoucí Bohumila Pavková seznámila s elektronickým systémem Clavius, který se používá nejen pro evidenci a vyhledávání knih (a to podle různých hledisek), ale i pro rezervace půjčených titulů či prodloužení výpůjční lhůty apod. V besedě se nás pak paní Pavková ptala na to, co čteme. Někdo si vzpomněl hned, někdo se při vymýšlení odpovědi pořádně zapotil. Na závěr jsme si mohli sami osahat pár knih v dětském oddělení, ale o chvíli později už jsme se s knihovnou museli rozloučit, protože hodina literatury se blížila ke konci a museli jsme spěchat zpátky do školy. ROMAN DVOŘÁK (prima) - 3-
Intelekt zpovídá novou učitelku Ov Mgr. RADKU RAFLOVOU Návrat na místo činu * První otázka: Jak se vám líbí na našem gymnáziu? „Moc.“ * Odkud pocházíte a kde nyní bydlíte? „Pocházím z Nosislavi a nyní bydlím v Hustopečích.“ * Sama jste byla studentkou našeho gymnázia; mohla byste tedy popsat, jak se škola změnila ve svém vybavení? Jaké jsou vaše vzpomínky na gymnázium? „Patřila jsem do první maturitní třídy, která končila v roce 2000. Ve vybavení se toho změnilo nejvíc, my jsme si mohli o podobných technických vymoženostech, jako jsou PC s internetem a dataprojektory v každé třídě, nechat jenom zdát. Moje vzpomínky jsou veskrze pěkné, ale člověk už toho hodně zapomněl.“ * Jaké to je být zároveň bývalou žákyní a nynější kolegyní některých učitelů? „Ze začátku to bylo určitě zvláštní, především s mojí bývalou třídní Mgr. Markovou. Dneska si tykáme a v kabinetu i docela dost věcí probereme (nejen o škole). To mě moc těší a myslím, že to svědčí o tom, že jsme měly korektní vztahy už jako studentka a učitelka.“ * Co vaše koníčky ve volném čase? „Především četba, a pak taky sport. Ráda občas zajdu do posilovny, především po úterním vyučování to funguje jako perfektní odreagování.“ * Jak se vám učí na gymnáziu? „Vzhledem k tomu, že nemám v učení žádnou praxi, tak se mi učí docela těžko. Potýkám se především s nepozorností u žáků během hodiny. Je to možná dáno i předmětem, který vyučuji. Občanská výchova spočívá hodně v komunikaci. Já se snažím studentům možnost diskutovat zachovat, ale potom mám problém je ukáznit, aby opět poslouchali můj výklad.“ * Se kterým kantorem vycházíte nejlépe? „To je těžko říct, protože jsem na gymnáziu jen jeden den v týdnu a setkávám se pouze s kolegy v kabinetu. S těmi, myslím, vycházím dobře.“ * Chtěla jste být už odmalička učitelkou? „Ale vůbec ne! Já jsem chtěla být zvěrolékařka, ale pak jsem zjistila, že mi moc nejde biologie a chemie, která by k tomu byla potřeba. Pak jsem chtěla být herečka, ale to jsem zase neměla dostatečný talent ani ctižádost. Jsem v tomhle směru spíš „hledač“.“ * Byla jste ve škole pilná studentka, nebo jste to spíše „flákala“? „Já jsem byla spíš průměr (nechci říct flákač). Středoškolský způsob výuky mi moc neseděl. Na vysoké mi to vyhovovalo víc.“ * Máte nějaké sourozence? „Mám starší sestru.“ * Máte ráda filmy? „Jasně, ale ne všechny. Vybírám si. Mám ráda české filmy. Nesnáším horory a braky. Výjimkou jsou filmy Quentina Tarantina, pro toho mám slabost.“ * Jakou hudbu posloucháte? „Nevím přesně, jak to označit, ale snad něco jako rock and folk. Takže od Jarka Nohavici přes Hradišťan a Čechomor až po Police (Sting), Genesis, Pink Floyd. Občas v tom jsou takové výstřelky, jako třeba kapely Midi Lidi či mako!mako nebo Čankišou.“ -4-
* Věnujete se nějakému sportu? „Ne nějak vehementně. Občas zajdu do posilovny, jak už jsem řekla, a jednu dobu jsem dost propadla nordic walkingu.“ * Cestujete ráda? Kde se vám nejvíce líbilo? „Velmi ráda cestuji a velmi ráda se potom vracím domů! Hodně se mi líbilo ve Švédsku, kde jsem byla s přáteli až za polárním kruhem v přírodním parku Abisko. Mělo to jednu obrovskou výhodu – vůbec jsme v noci nepotřebovali baterky! Byl tam právě polární den.“ * Vaříte ráda? Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo? „Vařím nerada. Svého času jsem si zakládala na tom, že jako intelektuálka přece nemusím umět vařit. Nicméně dnes musím. Jídlo, které sama uvařím, mi většinou moc nechutná, i když ostatní ho chválí. Jím ráda snad všechno. Naší rodinnou specialitou jsou pečená holoubátka.“ * Jak si představujete ideálního učitele? „Je zbytečné představovat si něco ideálně. I slunce má své skvrny. Taková situace nikdy nenastane, a možná je to tak dobře. Žáci nebudou nikdy ideální, ani pracovní a platové podmínky učitelů. Důležité je, aby práce učitele bavila. Protože když ho baví, tak má snahu se ve svém předmětu zdokonalovat, má snahu ho předávat žákům co nejzajímavěji a celkově působí pozitivně.“ * Četla jste Intelekt? Jak se vám líbí? „Četla. Musím říct, že na školní časopis má poměrně pěknou kvalitu článků a příspěvků. Za nás vycházel Gympláček. Znáte ho?“ * Neznáme :C . A jaké jsou vaše plány do budoucna? „Na tuto otázku se mi nechce moc odpovídat, protože ani nevím, co bych řekla. Moc neplánuji.“ * Co vám zaručeně udělá radost a zvedne náladu? „Když se někdo nabídne, že mi pohlídá dítě, a já mám pak čas třeba přečíst nějakou pěknou knihu.“ * Jaké osobnosti si vážíte? Vzhlížíte k někomu? „Těch by bylo! Osobností, ke kterým jsem vzhlížela, se během mého života vystřídalo určitě mnoho. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale vážím si svých rodičů. A čím jsem starší, tím víc. Asi je to dáno i tím, že jsem už sama rodičem a vidím všechnu tu zodpovědnost za výchovu člověka. A děsí mě to.“ * Co říkáte na nedávné krajské volby? „Podle mých představ nedopadly… Všichni odborníci a politologové se ve svých komentářích shodují v tom, že výsledky voleb odrážejí náladu a pocity ve společnosti. Mrzí mě, že u nás vládne taková skepse, i když ji samozřejmě v mnohém sdílím. Pořád věřím, že lze věci změnit zodpovědným přístupem každého z nás.“ * Vídáte se často s bývalými spolužáky z gymnázia? Pokud ano, jak často? „Nevídáme.“ * Které předměty patřily během studia na naší škole mezi vaše nejoblíbenější, a které jste naopak měla nejmíň v lásce? „Jednoznačně nejvíc mě bavila čeština, kterou jsem také vystudovala. Jako humanitně zaměřený člověk jsem bojovala se všemi přírodovědnými předměty.“ * Jak se těšíte na příští ples našeho gymnázia v roli učitelky? „No to nevím, měla bych se těšit?“ * Určitě ano! VERONIKA BENEŠOVÁ, TEREZA PAVKOVÁ (septima) -5-
Elit klub & Babylon párty
Každou sobotu jezdívám do tančírny taneční školy Starlet, jenže v první říjnovou sobotu byla na stadionu na Kounicově ulici v Brně jiná akce - výročí gymnázia Jaroška, a tak se Babylon a Elit klub párty uskutečnila už v pátek 5. října v 18:00. Organizátory akce byli Martin Krejčí a Pavla Lužná. Jako obvykle jsem jela s kamarády, a jelikož to máme komplikované s dopravou, jeli jsme autem, po cestě jsme nabrali v Rajhradě kamarádku, a jak už to bývá pravidlem, když jedeme do Brna, tak nám to na křižovatce „chcíplo“. Na stadion jsme dorazili po sedmé hodině večerní, vstupné bylo jen 40 Kč. Nejdříve jsme šli pozdravit staré přátele z tanečních a poté usedli ke stolům, kde jsme ale nevydrželi dlouho. Zaslechli jsme své oblíbené melodie a vyskočili tančit. Nejprve byly na programu standardní a latinskoamerické tance - čača, jive, waltz, samba, tango, quickstep. Moji nejoblíbenější čaču a jive nabídli dokonce několikrát za sebou. Po osmé hodině hráli chvíli modernu (disko) a hned nato se konal workshop tak zvané bachaty s Martinem Czarkowským a Dášou Bátorovou. Bachata (čti: bačata) je taneční styl, který pochází z Dominikánské republiky, kde vznikl na začátku 20. století jako smutná, romantická hudba chudých předměstí. Nejdříve jsme si všichni stoupli do řady a tančili podle Martina a Dáši a potom se také tančilo v párech. Tento tanec jsem nikdy předtím nezkoušela, ale hodně se mi zalíbil, takže doufám, že se někdy objeví znovu v tančírně. Po workshopu se tančily zase standardní a latinskoamerické tance. Program pokračoval zoukem (zouk je jeden z nejsmyslnějších latinsko-amerických tanců), salsou a opět bachatou. Po celou dobu akce byl otevřen bar s občerstvením a alkoholickými i nealkoholickými nápoji. Celá akce od začátku do konce se nám velmi líbila, až na bolest nohou. Další tančírny, která se bude konat zase v sobotu, se určitě rádi zúčastníme. Přemýšlíme také o koupi permanentky, která platí čtvrt roku a stojí 300 Kč, což se určitě vyplatí. Tak neváhejte a přijďte! VERONIKA BENEŠOVÁ (septima)
Kácení máje v Hrušovanech
V sobotu 6. října jsem se s přáteli zúčastnila kácení máje v Hrušovanech; o této akci jsem se dozvěděla na Facebooku a taky jsem o ní několikrát slyšela. Dorazili jsme ve 20:30 a hned u vchodu už nás vítal první opilec, což nás udivilo, neboť akce začala sotva půl hodiny předtím. Zaplatili jsme tedy 50 Kč za vstup a poté každý obdržel razítko na ruku s logem hrušovanské sokolovny. Pokračovali jsme do hlavního sálu, kde hrála živá kapela Modul, skládající se ze čtyř hudebníků. Pár lidí tančilo polku a několik dalších sedělo u stolů a bavilo se. Překvapilo nás, že zde bylo tak málo lidí, ale po deváté hodině začali přicházet další a další. V průběhu večera se vystřídaly polka, valčík, ploužák a dokonce i pár moderních skladeb, čímž nás kapela docela překvapila. Kolem půl dvanácté mělo asi dvacet párů stárků a stárek vystoupení, na jehož začátku jeden stárek rozbil sklenici vína, takže se všichni bavili jeho řáděním s mopem po parketu. Poté šli všichni účastníci ven, kde se také dalo sedět a kde stála mája. Venku se procházel stárek převlečený za Obelixe a spolu s dalšími stárky začali kácet máju. Po dvaceti minutách usilovného snažení se jim to povedlo a ostatní se přestali obávat, že mája spadne přímo na ně, jak to v jedné chvíli vypadalo. Všichni se nahrnuli vzít si krepové kytky a poté zůstali venku, nebo šli tančit dovnitř. Akce pokračovala až do časného rána. VERONIKA BENEŠOVÁ (septima) -6-
Pokusný nemocniční králík
Když tak sedím a přemýšlím nad vhodným tématem pro článek, napadá mě spousta věcí. Zazvoní mi mobil, a když kouknu na display, uvidím jméno své kamarádky z nemocnice. A vtom mi konečně docvakne, o čem mám psát. Nedávno jsem pocítila na vlastní kůži dotek českého zdravotnictví a upřímně doufám, že to bylo naposled. Upřímně nechápu nemocniční předpisy, nařízení a celkové nastavení pravidel, která mi v mnoha ohledech přijdou naprosto nesmyslná. Pokud člověk ví, že si ve špitálu nějaký ten čas poleží, má přece právo vzít si s sebou pár svých věcí. Počítejte ovšem s tím, že pokud jdete do dětské nemocnice, vaše věci vezmou za své. Po vyplnění přijímacích papírů provede sestřička pořádný výslech ohledně cenných věcí.: „Máte mobil? Empétrojku? Notebook? Nějaké další cennosti?“ Stačí jen na jednu z těchto otázek odpovědět kladně a můžete se rozloučit se svými elektronickými přáteli, protože vám je zamknou do trezoru a vrátí vám je pouze na několik hodin. V dnešní době, kdy má mobil a mp3 přehrávač snad každý teenager, mi to nějak nejde do hlavy. Hlavně proto, že nejlépe se děti a teenageři zabaví právě na mobilech. Když jsou vyřízeny formality, dostanete na ruku pásku (s čárovým kódem), na které je napsáno vaše jméno a v latinských zkratkách také to, co s vámi mají páni doktoři v úmyslu. V případě, že jdete na plánovaný zákrok, najdete na pásce také svoje „datum spotřeby“. Jestliže se dostanete na pokoj, kde je televize s více než třemi programy, můžete to považovat za velký luxus. Samozřejmě o dálkovém ovládání tam nikdy nikdo nic neslyšel. To je trošku průšvih, zejména v případech, kdy se člověk po operaci snaží doploužit na opačný konec pokoje, aby přepnul z jedné stanice na druhou. Někdo by mohl namítnout, že nemocnice není žádný hotel. To jistě není a musím podotknout, že to není ani škola. Jak je potom možné, že děti do patnácti let si musí brát s sebou do nemocnice učebnice a každý den povinně naklusat do jedné místnosti na oddělení a probírat pro ně často nelehkou látku? Pokud jsou přece tak nemocné, že leží v nemocnici, nemůžou být zároveň ve stavu, aby byly schopné počítat rovnice, řešit pohybové úlohy nebo rozhodovat, kdy se používá anglický předminulý čas. Hlavní by měl být přece klid, odpočinek a rychlé uzdravení. O klidu se dá ale mluvit jen stěží. Patříte-li k těm jedincům, kteří potřebují k spánku ticho, pak vám říkám, že se v nemocnici moc nevyspíte. Neustálý ruch na chodbách, věčně rozsvícená světla, pláč miminek a malých dětí … Ani přes den to nebývá o moc lepší. Především když se vám „poštěstí“ a posloužíte jako pokusný králík studentům medicíny, kteří si na vás odbudou praxi. A jestliže se ptáte, co vám pobyt v nemocnici může dát (kromě jizev), tak vězte, že si můžete také značně rozšířit obzory a proniknout hlouběji do světa medicíny, což se může hodit, nejvíc asi těm, kteří zamýšlejí studovat medicínu na vysoké škole. Co vlastně říct závěrem? Snad jen to, že i když může být pobyt v nemocnici zajímavý a poučný, po několika dnech si člověk říká: Domove, sladký domove! TEREZA PAVKOVÁ (septima) -7-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Týden knihoven
Bylo - nebylo... Ne, tohle není pohádka. To, co se vám snažím vyprávět, to se skutečně stalo. Je květnový podvečer, venku tma a já sedím znuděně u svého stolu. Jak to jen provést? Jak získat obdiv a uznání? No nejspíš tak, že začnu soupeřit v tom, co mi jde. Vyvstává další otázka: Co mi jde? Půl minuty a už datluju do klávesnice: „literární soutěže 2012“ . Chvilka hledání a ztrácím nadšení. Nejlepší sci-fi povídka? To by šlo, až na to, že já opravdu neumím napsat povídku na osm set znaků. Krátké texty prostě nejsou moje parketa. Pomalu jsem to vzdávala, když mě praštilo do očí: „Literární soutěž Týdne knihoven – Poezie, próza“. Za chvíli už jsem prohrabávala zásuvky, ve kterých jsem tajně schovávala svoje básničky. Přece jen bych asi nebyla úplně ráda, kdyby to někdo četl... Ale někdo, kdo mě nezná? Proč ne? Po dlouhém vybírání a upravování tak, aby se to líbilo mně samotné, jsem soutěžní příspěvek odeslala. Už zbývalo jen čekat a čekat... Dny pomalu plynuly, a jelikož uzávěrka, která byla posledního května, dávno pominula, přestala jsem si dělat naděje. Na soutěž jsem zapomněla; no co, nevyšlo to, tak to vyjde jindy. Koncem září otvírám e-mailovou adresu. Přes dva tisíce nepřečtených zpráv. Tak to ne. Projedu posledních pár, jestli tam není něco jiného než reklamy a nabídky na hubnutí. Najednou strnu a snažím se dýchat zhluboka. „Městská knihovna Čelákovice“ zní jméno odesílatele. S bušícím srdcem otevírám zprávu: „S potěšením vám oznamujeme, že jste byl(a) vybrán(a) do finálového kola Literární soutěže Týdne knihoven v Čelákovicích...“ Či tak nějak to tam bylo. Větší radost by mi snad udělal už jen dopis o přijetí do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Okamžitě mapy.cz a hledat, kde jsou Čelákovice. Přece jen jsem tam opravdu nikdy nebyla. Praha. Bezva. Asi dvě stě čtyřicet kilometrů. Aha. Tak to asi neklapne. No, nevadí. Dobře – vadí, ale co nadělám. Den se se dnem sešel a na internet se dostaly fotky z udílení cen. Nebylo moc o co přijít, první místo získalo rozdrcený dort a zvadlou kytici. Vidím udílení prvního místa, druhého... Kde je třetí? Nikdo nebyl hoden téhle pozice? Jen tak mimochodem otevírám seznam umístěných. Nevěřila bych, že holčičí jekot může postavit na nohy celé město. Jsem třetí! Jsem třetí! Váž- 10 -
ně jsem třetí! Vřískala jsem radostí a běžela se svěřit rodině. Neslavili tak nadšeně, jak bych čekala, ale to mi moji radost pokazit nemohlo. Moji kamarádi se radovali a učitel češtiny, bez kterého bych tohohle úspěchu rozhodně nedosáhla, na mě byl pyšný. Nebo to aspoň tvrdil. Na ukázku přikládám jednu básničku, díky níž jsem získala třetí místo:
Vzpomínky zůstanou Pamatuju, jako by to bylo dnes, prázdnotou zelo jezero a čerstvě voněl les, dvě duše, ale v jednom těle spolu, obě dívky po těžkém srdcebolu. Znaly se lépe než kdokoliv jiný, mluvily za ně jejich gesta i činy, od jejich prvního setkání uplynul téměř rok, od úzkosti jim pomáhal kůň, tužka a blok. Hledaly se, no až se konečně našly, nevím to jistě, ale ta první měla ve vlasech mašli, druhá měla rozcuchané vlasy, ostatně jako každý den, ty dvě se šťastně chytly za ruku a vyběhly spolu ven. Když padla tma a déšť se snesl k zemi, obě dívky upřely zvědavý pohled k nebi, doufaly, že budou skryty pod rouškou tmy, však ještě nehodlaly přát ostatním hezké sny. Samy nevěděly, co se bude dít, ale zato věděly, že nestačí jen chtít, že musí něco udělat, pokud mají mít štěstí a tak zalezly do stanu, aby vyhnuly se dešti. Jen ty dvě samotné v celém kempu, jiní totiž vedle tančili country v tempu, ty dvě jedna druhou konečně měly, po tak dlouhé době, co se tolik chtěly. Když ticho prořízlo tmu a hovor začal váznout, ten, kdo by to viděl, tak nestačil by žasnout, měly se k sobě víc než spolu muž a žena, stačily si dvě, nepotřebovaly už dalšího člena. Tady je důkaz, že naše vzpomínky nám nevezme nikdo, nevezme ani to, co pouze v naší hlavě vzniklo, proto uchovej si je, je to to nejdůležitější, co máš, takže drž se toho, koho miluješ a znáš.
ANITA HOFMANNOVÁ (tercie)
- 11 -
Za slepé střevo do lázní! Na začátku prázdnin mě navštívilo slepé střevo. Nastalo cestování k paní doktorce, která nás poslala do nemocnice. Tam jsme museli hodinu čekat, než nás přijali, a ještě dojít na ultrazvuk. Když si doktoři byli zcela jistí, že je to slepé střevo, poslali mě na oddělení. Já tam tedy musela zůstat. Čekala mě operace a po ní další nepříjemné věci. Poté přišla ale jedna příjemná věc spolu s odchodem! Měli jsme po třech dnech navštívit paní doktorku. Od ní jsme se dozvěděli, že mám nárok na lázně! Byla jsem strašně ráda, protože jsme záviděla svému kamarádovi, že jel do lázní, a chtěla jsme si to taky vyzkoušet. Mamka ale pokazila moji radost. Začala se vyptávat na školu a strachovat se, že učení nedoženu. Paní doktorka jí vysvětlila, že se v lázních budu učit, a tak mamka tedy kývla. Doma jsme probírali školu. Mamka mi přikazovala, abych se nechala vyzkoušet z co nejvíce předmětů. Ale přišlo další překvapení! Taťkovi došla pošta z lázní. Moje datum nástupu bylo 31. srpna - přesně na můj svátek! Začalo velké balení, připravování a samozřejmě jsme museli zařídit učebnice. Na to vše jsme měli čtrnáct dní! Ale věřte, nebo ne, my jsme to stihli a nastal den D.... Lázně Klimkovice se nacházejí poblíž Ostravy, proto jsme museli vyjet už v sedm hodin ráno, aby mě tam rodiče stihli dopravit do oběda. Jako každý jsme bloudili a na místo dorazili jen tak tak. Nahlásili jsme se na recepci. Paní z recepce nás poslala na vyšetřovny na nástupní vyšetření. Došli jsme do dlouhé žluté chodby a hledali MUDr. Marii Luxovou, která mě měla vyšetřit. Museli jsme se asi třikrát ptát, než jsme to našli. Přijali mě a změřili mi tlak a teplotu a paní doktorka se mě vyptávala na různé věci. Poté jsme měli přečíst a vyplnit papíry. Když jsme měli hotovo, odevzdali jsme je paní doktorce a šli na oddělení, které mi přidělili. Bylo to modré oddělení, konkrétně v třetím patře a číslo pokoje 310. Na oddělení jsme se nahlásili sestřičkám. Jedna z nich mě a mé rodiče dovedla do pokoje, kde jsem se seznámila se svojí spolubydlící Natálií Solskou. Sestřička mně podrobně vysvětlila, co se smí a nesmí, za co se dostávají tresty apod. Nato jsem se rozloučila s rodiči, doprovodila jsem je do přízemí a šla zpět na oddělení. Natky jsem se vyptávala na spoustu věcí a přitom jsem se vybalovala. Při vyptávání jsem zjistila, že nás budou budit v týdnu o půl sedmé a snídaně bude v sedm. Oběd poté ve dvanáct, svačina ve tři a večeře o půl páté. O víkendu jsme měli snídaně jinak, ale večeře a svačiny se neměnily. V sobotu nás budili o čtvrt na osm a snídat jsme šli o půl osmé a v neděli nás budili v osm a snídat jsme šli o půl deváté. Vybrat jsme si mohli ze dvou jídel. Hned na oběd byla žemlovka „nacucaná olejem“. Také jsem se dozvěděla, že tu je docela velký počet oddělení. Žluté, modré, růžové, červené, zelené a oranžové. Už jsem se těšila na svoji první proceduru. Jako první mě čekaly vany. Musela jsem dvacet minut ležet v jodové vodě (neboli solance). Moc mě to nebavilo, ale co se dalo dělat. Den pomalu končil večeří a nastával můj druhý den. Můj druhý den v lázních... Probudili nás o půl sedmé. Ospalí jsme šli na snídani a poté se všichni rozešli na procedury. Ten den jsem se dozvěděla, že ve všední den bývá 5-6 procedur, v sobotě jenom 1-2 a v neděli si mohli rodiče vyzvednout své děti hned po snídani a jet s nimi na výlet. V půl osmé pak už museli být na pokoji. První tři dny jsem se trochu ztrácela a nevěděla, kde mám určité procedury hledat. Pak už to bylo v pohodě. Skoro každý večer jsme měli buď kino, nebo nějakou zábavu. Chodili jsme dolů do miniobchůdku a na kolonádu nebo do vedlejší budovy. A když jsme neměli zábavu, mohli jsme hrát Playstation 2, koukat na televizi, pustit si DVD, hrát hry s kamarádkami nebo do dvou hodin jít na počítač do školy. Tresty byly v podobě večerky. - 12 -
To znamená, že když jste něco provedli, např. přišli jste pozdě na proceduru, tak jste dostali takovou večerku, že už jste v osm hodin museli být na pokoji. Za procedury jsme tam měli: jodovku, vířivku, perličku, zábaly, obklady, masáže, bazén, individuální tělesnou výchovu, tělesnou výchovu, výtvarnou výchovu, psychoterapii, střídavé koupele, saunu a hipoterapii. Každý měl jinou proceduru podle toho, jaký měl předtím úraz nebo onemocnění. První týdny probíhaly v pořádku a já jsem vzpomínala na svého psa, spolužáky a na rodinu. Jak se asi mají doma? Konec mých „prodloužených prázdnin“ se blížil. Poslední dva týdny! Snad se nic nestane. Omyl! Hned na začátku třetího týdne mého pobytu hodili mé spolubydlící puk do pusy. Natka dostala čtyři stehy a musela přijímat jenom tekutou stravu. Hned druhý den nato si jeden kluk ze žlutého oddělení obrátil prsty a vyfasoval sádru. Poté byl čtyři dny klid a pak zase něco. Mé kamarádce Nikol spadl mobil do záchodu a už se jí nerozjel. Jaká škoda! Krásný dotykový mobil! Hned příští den jsem utopila svůj mobil já, a to tak, že jsem ho položila na umyvadlo, kde byla voda s mýdlem. Natka si totiž den předtím prala oblečení a zapomněla utřít vodu. Mě už se ten den nerozjel, ale nazítří se mi podařilo ho nastartovat. Myslela jsem, že bude vše v pořádku, ale nebylo. Obrazovku jsem měla celou posunutou a viděla jenom proužek. Dva dny mi nefungoval mikrofon. Poté se zlepšil, ale obrazovka už se dohromady nedala. „Co se dá dělat?“ řekla jsem si a mobil položila na svůj stolek. Nastal můj poslední týden v lázních. Začala jsem si shánět facebooky kamarádek a telefonní čísla, i když mi mobil nejel. Den předtím, než jsem měla odcházet, byla uspořádána soutěž o lázeňskou miss. Přihlásilo se sedm dívek včetně mé spolubydlící. Natka skončila šestá. První byla jedna holčina ze žlutého oddělení. Po soutěži proběhla minidiskotéka a po ní se šlo na oddělení. Ještě večer jsem se začala balit. Ráno jsem si dobalila věci a odnesla je do jedné z našich společenských místností. Došla jsem na poslední proceduru a pak už jenom čekala ve studovně. Konečně přijeli rodiče! Dali mi láhve, které jsem chtěla, aby mi dovezli. Mohli jsme si totiž vzít domů jodovou vodu. Vzala jsem si celkem šest lahví. Rodiče zatím odnesli věci a podepsali papíry. Rozloučila jsem se s holkami a odešla. Naskládali jsme věci do auta a rozjeli se pryč. Pryč od lázní... Rodiče rozhodli, že si ještě užijeme dva dny v Beskydech. Vyšlapali jsme do poloviny Lysé hory, stavili se v Karviné a v mnoha různých městech. Nakonec jsme však v Beskydech nezůstali a odjeli domů. Dorazili jsme asi až kolem deváté hodiny večer. Vysprchovala jsem se a zalehla do postele, neboť jsem byla strašně unavená. V lázních se mi moc líbilo a přála bych všem, aby měli příležitost tam jet. V těchto lázních se sjížděli lidi z celé České republiky, a dokonce jsme tam měli rodinku Arabů! A jedna dívčina z našeho oddělení byla až z Ústí nad Labem! Taková dálka! Určitě bych do lázní chtěla jet znovu. A kdoví, třeba pojedu zas! PAVLÍNA BLAHOVÁ (sekunda) - 13-
Modrobílá vlna zaplavila O2 Arénu! Hokejový svátek, na který se všichni těšili. Kometa Brno se měla v úterý, tedy 23. října 2012, střetnout tváří v tvář s hvězdnou kladenskou formací, a co víc, se samotným Jaromírem Jágrem. Vstupenky na utkání, které se mělo (jak Jarda zařídil) odehrát v O2 Aréně, se začaly prodávat 15. října s úderem druhé hodiny ranní. Avšak kdo očekával bezproblémovou koupi, byl na omylu. Portál Sazka Ticket začal kolabovat a se získáním lístků tak nastala jistá potíž. Kdo však vytrval, nelitoval a během osmi hodin bylo vyprodáno. Samotný den utkání nezačal pro mnohé fanoušky zcela sladce, neb všemi uznávaný Jarda si neodpustil drobné haló s tím, že opravdu neví, zda nastoupí, či nikoli. Nakonec pár hodin před zápasem bolestně zkřivil tvář a všem fanouškům hrdinsky vzkázal, že na led vjede právě kvůli nim a bude se velmi přemáhat, aby vydržel celých 60 minut. Prostě rytíř, jak má správně vypadat... Suverénní Kladno, za které valnou většinu výher obstarala první útočná lajna, si nelámalo hlavu s nějakou Kometou, která nemá jedinou posilu z NHL, co by mohla chrabré rytíře ohrozit. První třetinu začali tedy poněkud vlažně s tím, že se nějaká ta hrubka smázne špičkovým výkonem brankáře Chábery. Tomu ale po 55 vteřinách vytřel zrak Kuba Svoboda parádní střelou z mezikruží. Po zhruba čtvr hodině odjel za katr domácí Plekanec a Radim Bičánek zvyšoval bombou od modré na 2:0 pro Brno! Kometa však stále neměla dost a v páté minutě druhé dvacetiminutovky se trefil Róbert Petrovický. Brněnští fanoušci byli v euforii, avšak Kladno v čele s Jardou začalo poněkud nervóznět. A tak, když rytíři nemůžou, rozhodčí jim pomůžou. (Ne)faulem na nedotknutelného Jágra a následným zahákováním Tlustého zajistilo pruhované soudcovské duo Fraňo a Hodek domácím přesilovou hru 5 na 3. To by bylo, aby nedali! Plekanec se rozmáchl a Jirka Trvaj už na jeho dělovku nestačil. Kladno se pokoušelo o tlak, ale Kuba Svoboda vše vyřešil po druhé. Stav 4:1 pro Kometu byl víc než vynikající. V polovině třetího a zároveň posledního dějství začali brněnští fanoušci slavit. Za oběhu mexické vlny vyřkl hlasatel číslo 17 182, jež označovalo počet návštěvníků, kteří tak vytvořili nový rekord. Podle odhadů bylo zhruba deset tisíc hlav právě brněnských. Osm minut před koncem se kouzelný Jarda pokusil o menší drama, když v přesilové hře propálil „neuvěřitelnou“ střelou Jirku Trvaje. A to by nebyli rozhodčí, aby se ještě nepokusili o malou výpomoc. Dvě minuty před koncem odjel pykat Švrček za podražení a rytíři na Kometu vlétli v šesti. Trvaj nás však podržel a Brno mohlo za obřího jásotu fanoušků slavit naplno. Z Prahy jsme si tedy odvezli tři cenné body. A Kladno? Na dno! VERONIKA FREYOVÁ (kvinta)
Na koho se usmálo štěstí V tajenkách naší zářijové křížovky se skrývala jména dvou slovenských měst (1. Dubnica nad Váhom, 2. Banská Štiavnica) a šťastnou výherkyní anglické brožurky se stala Mgr. Hana Stravová. Blahopřejeme! REDAKCE - 14 -
ZA ŘÍDÍTKY (12): Dvoukolý Veyron I když se moje zkušenosti s jednostopým motorovým vozidlem zakládají na jedné jízdě s babetou a jedné projížďce na skútru osmdesátce, budu dnes psát o jedné skvělé motorce. Je to Ducati 1198 Panigale. Koncern Volkswagen se nedávno rozrostl. A to když jeho dceřiná značka Audi koupila italského výrobce motorek Ducati. Takže se v rodině VW momentálně nachází velká skupina supervýkonných strojů. Patří sem například Audi R8, Porsche 911, Lamborghini Aventador, Bugatti Veyron či lamželezo z Británie Bentley Continental. A teď do toho přišlo i 1198 Panigale. Osobně si myslím, že je to snad ze všech dalších superstrojů koncernu VW ten nejbrutálnější. O pohon se stará kapalinou chlazený dvouválec s válci sevřenými v pravém úhlu. Ze zdvihového objemu 1198 cm3 vydoluje 195 koní. Suchá hmotnost stroje je pouze 164 kilogramů. To znamená, že poměr výkonu k hmotnosti je enormní. Z aut vám tak parádní hodnotu nenabídne ani proslulý Veyron. Panigale se maximálně rozjede na 292 km/h, mnohem větší dojem však udělá udávané zrychlení. Je to 7,7 sekundy. A není to z nuly na stovku, nýbrž z nuly na 200 km/h! Navíc má bike tak vypracovaný podvozek, že zadní kolo má tolik trakce, že se i v rychlostech kolem 150 km/h celý stroj zvedá na zadní. Design je typický pro Ducati. Agresivní kapotáž, která kombinuje hrany s křivkami a je skvěle aerodynamická. Bike jezdí na 17palcových černých ráfcích, na kterých má 33centimetrové kotouče od Bremba se čtyřpístkovými třmeny. Základní barvou je rudá, ve které to Panigale sakra sekne. Když se nad tím zamyslím, je Panigale nejen extrémně rychlé, ale i nebezpečné. Jezdit se strojem, který si namaže na chleba i to nejsilnější Ferrari, musí být kumšt. A tak mě napadá, že když si tuto motorku koupí mladý nevyježděný motorkář, dostane do ruky víceméně zbraň. Motorka má sice spoustu asistenčních systémů, ale potenciál stroje je ohromný. Jezdec, který je nezvládá, pak může být hodně nebezpečný jak sobě, tak i ostatním. Tyto obavy však nejsou zcela namístě. Tato motorka totiž stojí v základu 574 000 Kč. A koupit si za ty prachy stroj, na kterém uvezete jen spolujezdce (který se díky nepohodlnému a malému místu modlí, ať už je konec), chce opravdu hodně nadšení pro věc. I když je pravda, že vám Ducati nabídne srovnatelné zážitky z jízdy jako třeba otevřený Veyron, ale ten stojí asi padesátkrátkrát víc. MICHAL ODLOŽILÍK (oktáva) - 15-
Laik na opeře Ačkoli bych to od sebe nečekal ani já, ani moji známí, byl jsem nedávno s několika spolužáky na opeře. Což o to, to není nic nenormálního, ale ti, co mně znají, si jistě řeknou, že opera není rozhodně můj šálek kávy. Téhož mínění jsem byl i já sám. A rozhodně jsem nečekal, že na operu v dohledné době půjdu. Shodou náhod jsem se však k návštěvě této vznešené zábavy dostal. Nikdy předtím jsem na opeře nebyl. Maximálně jsem někdy viděl kousek v televizi a vždy to raději přepnul. Moc jsem o opeře ani nevěděl. Jen, že se tam zpívá (spíše ječí) a že je to zpravidla v původním jazyce, takže tomu nebudu rozumět. Ale řekl jsem si, že se pokusím aspoň nějak tuto společenskou zábavu vysoké úrovně pochopit, a tak jsem se jako úplný laik vydal do divadla. K samotnému představení. Byla to opera Carmen. Údajně nejkrásnější opera ze všech. No to moc nemohu posoudit, na žádné jiné jsem v životě nebyl. Je to příběh o vojáku donu Josém, který jednoho dne přijede se svou jednotkou do Sevilly, kde se zamiluje do zdejší krásné dívky Carmen. Aby jí dokázal svou lásku, nechá se kvůli ní dokonce vsadit do vězení. Pak s ní odejde. Ale protože Carmen je temperamentní a citově nestálá, její láska k Josému brzy vyprchá a zamiluje se do toreadora. José ji nakonec ze žárlivosti zabije. Zahráno bylo toto představení nepochybně dobře. Kostýmy vypadaly perfektně a herci odvedli dle mého laického názoru skvělou práci. Hlavně představitelka Carmen se mi zamlouvala. Zlato v hrdle, ňadra dmoucí – co víc chtít. Co však bylo úplně nejlepší, byla hudba. Když vám hraje ten velký živý orchestr, je to prostě něco skvělého. Tak krásný zvuk nezahraje žádný reprák. A v kombinaci se sborovým zpěvem herců z toho někdy až mrazilo v zádech. Další, co mě potěšilo, bylo, že jsem čas od času rozuměl tomu, co herci zpívají. Carmen je totiž francouzská a já fráninu studuji. Takže i přes moje nevalné známky je vidět, že mě paní učitelka Nechvílová něco naučila. Jediné, co mě moc nenadchlo, bylo třetí dějství. Písně i děj v něm za moc nestály a já po hektickém dni jsem se na to skoro ani nemohl soustředit a navíc ta sedadla byla tak pohodlná… Krom toho mi připadá, že opera jako taková je strašně marnotratný žánr. Hlavně proto, že i obyčejný dialog tam díky tomu, že je zpívaný (nebo spíš ječený), trvá strašně dlouho. Ono se ani nedá divit, když se Carmen Josého ptá: „Kaaaaaaaaaam mě odvééédééééte,“ a on jí odpoví: „Doooooooooo vězeeeeeenííííííí.“ a Když na sebe takhle sáhodlouze hulákají delší dialog, je jasné, že se hra hodně prodlouží. Po představení jsem byl velice překvapen. Ani ne divadlem, ale spíš tím, že se mi opera nečekaně líbila. A dokonce hodně. Nikdy bych nemyslel, že tuhle větu někdy řeknu, ale je to tak. Šel bych na operu klidně znova, ale nejdřív tak za půl roku. MICHAL ODLOŽILÍK (oktáva)
inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava: Jiří Musil. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 4 Kč. - 16 -
