Argo
zlodej145x205_str608.indd 1
18.2.2016 12:27:47
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Zloděj ze Sevilly
zlodej145x205_str608.indd 3
18.2.2016 12:27:47
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154
Juan Gómez-Jurado
Zloděj ze Sevilly /román/
Argo
zlodej145x205_str608.indd 5
18.2.2016 12:27:47
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154
Přeložil Vladimír Medek
LA LEYENDA DEL LADRÓN Argo, 2015 © LAGOESPEJO S. L., 2012 Translation © Vladimír Medek, 2015 ISBN 978-80-257-1648-9 (váz.) ISBN 978-80-257-1790-5 (e-kniha)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154
Památce Josého Antonia Gómeze-Jurada, který mě naučil ocenit dobrý příběh
zlodej145x205_str608.indd 7
18.2.2016 12:27:48
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154
PROLOG NA PŮL CESTĚ MEZI ÉCIJOU A SEVILLOU ZÁŘÍ 1587
zlodej145x205_str608.indd 9
18.2.2016 12:27:48
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154
Zem pokrývalo vedro jako houně. Po Královské cestě duněla kopyta koní. V čele oddílu jel hubený muž ostrých rysů a za ním dva vozy, tažené šedými herkami. Na jejich korbách seděli dva pacholci, kteří se starali o zvířata, a tři nádeníci, pověření nosit pytle s obilím. Průvod uzavíral houf mul, smířeně polykajících prach, jejž zvedala kola a podkovy. Muž, jenž oddíl vedl, sevřel v prstech otěže. Musel se velice přemáhat, aby nepobodl koně ostruhami a nevyrazil cvalem do Éciji. Při oné výpravě poprvé zastával funkci královského zásobovacího komisaře, pověřeného opatřit obilí pro Velkou a nejšťastlivější Armadu, nepřemožitelné loďstvo, jež připravoval Filip II. na vpád do Anglie. Nově jmenovaného komisaře jakožto bývalého vojáka ono pověření naplňovalo hrdostí a vědomím odpovědnosti. Měl pocit, že přispěje ke slávě, kterou si Španělsko v příštích měsících vydobude. Pokud on sám nemohl držet mušketu – protože od bitvy svedené před šestnácti lety měl jednu ruku bezvládnou –, mohl alespoň nasytit ty, kteří je třímali. Ani to nebude snadný úkol. Rolníkům a statkářům se rekvizice obilí nebudou ani trochu zamlouvat. Komisař měl hůlku, odznak své moci, a povolení vylamovat zámky a drancovat sýpky, aniž majitelům musel dát víc než královský dluhopis. Kus papíru výměnou za plody jejich dřiny věru nenadchne ty, kdo se celý rok hrbili na polích, obzvlášť když španělská koruna byla pověstná pomalostí, s jakou uhrazovala dluhy, jež si předtím lehkovážně nadělala.
11
zlodej145x205_str608.indd 11
18.2.2016 12:27:48
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Komisař přerušil své úvahy, když se za zákrutou kamenité cesty objevilo stavení, vzdálené co by kamenem dohodil. „To je hostinec Griján, Blahorodí,“ řekl kdosi z vozů s nadějí v hlasu. Cesta ze Sevilly do Éciji byla krušná a muži doufali, že dostanou příležitost spláchnout prach z hrdel džbánkem vína. Komisař by nejraději jel dál. Cítil, že by si mohl naložit na záda milion pytlů obilí. Za týden měl dovršit čtyřicítku, ještě stále však byl mnohem silnější, než naznačovala jeho hubená postava a čilé, smutné oči. „Zastavíme a na chvilku si odpočineme,“ odpověděl přes rameno. Koneckonců museli napojit zvířata. Muži a muly by v tom žhoucím slunci vydrželi ještě mnoho mil, ale s koňmi to bylo něco jiného. Instinkt mu okamžitě ohlásil, že něco není v pořádku. Příjezd jeho družiny žádní psi u cesty nepozdravovali veselým štěkáním a zvuky lidí, kol a zvířat také nikoho nepřiměly, aby vyhlédl ze dveří. Všude vládlo vtíravé, znepokojivé ticho. Hostinec byl malý a nuzný. Hrubá čtverhranná budova, omítnutá omšelým vápnem, s dřevěnou kůlnou místo stáje. Vzadu se rozkládal olivový háj, tak daleko se však komisař nedíval. Upíral oči na dveře. „Stůjte! Vraťte se k vozům!“ Muži, kteří už běželi ke studni, jež byla několik kroků od hostince, zůstali na místě stát. Sledovali komisařův pohled a všichni se naráz pokřižovali, jako kdyby je poháněla neviditelná ruka. Z kůlny vyčnívala vyzáblá, holá ruka mrtvoly. Nebožtíkův obličej, zčernalý a plný dýmějí, nepřipouštěl pochybnosti o příčině smrti: byla to nezaměnitelná stopa nelítostného vraha, hrůzy, jež v oněch dobách vyvolávala noční můry všech, mužů, žen i dětí. „Vždyť to je mor! Svatá Panno!“ vyjekl jeden z nádeníků.
12
zlodej145x205_str608.indd 12
18.2.2016 12:27:48
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154
Komisař pánovitým tónem opakoval svůj rozkaz a oddíl ho spěšně splnil, jako kdyby stačilo, že přišli do styku se zdejší prašnou půdou, aby se nakazili. Pět dnů hrůzného utrpení a nakonec nevyhnutelná smrt. Jen zřídka někdo vyvázl. Chtěl už dát příkaz k odjezdu, když mu v tom vnitřní hlas zabránil. ‚A co když je uvnitř někdo, kdo potřebuje pomoc?‘ Seskočil ze sedla, i když při tom musel přemáhat strach. Obešel koně, vytáhl z cestovního vaku šátek, zakryl si jím tvář a na krku si ho zavázal na uzel. Strávil dlouhá léta v Alžíru jako zajatec Maurů a všiml si, že jejich lékaři k tomu opatření často sahají, když musí ošetřit někoho nakaženého morovou ranou. Pomalu došel k domu a držel se přitom co nejdál od mrtvoly v kůlně. „Nechoďte dovnitř, Blahorodí!“ Komisař se zastavil u dveří. Na okamžik pocítil pokušení otočit se, nasednout na koně a ujet. V tu chvíli by to bývalo nejrozumnější, ale přišel by den, kdy by si muži vzpomněli, jak se jejich velitel dal strhnout strachem. Od těch, kteří ho doprovázeli, bude v příštích měsících požadovat mnoho, a nebylo by vhodné zavdat jim důvod, aby k němu od začátku ztratili úctu. Pokročil vpřed. Jeden z nádeníků se začal potichu modlit otčenáš a ostatní se ihned připojili. Dokonce i zvířata začala být neklidná, jak cítila hrůzu, jež se zmocnila jejich pánů. Komisař nahlédl do hostince a přimhouřil víčka, dokud si jeho zorničky nezvykly na šero uvnitř. Od prahu viděl velkou místnost, jež zřejmě sloužila jako obývací pokoj, jídelna i ložnice, jako skoro ve všech chudobných domech. Veškeré zařízení tvořil stůl, lavice a několik slamníků vzadu. Žádné patro tu nebylo, jenom postranní dveře, které určitě vedly do kuchyně. I přes šátek, jímž se chránil, to tu páchlo. Nebyl to však mrtvolný puch. Ten znal komisař velice dobře, a tady ho cítit nebylo.
13
zlodej145x205_str608.indd 13
18.2.2016 12:27:48
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154
Sebral odvahu a udělal několik kroků dovnitř. Houf krys, kterých si předtím nevšiml, mu proběhl mezi nohama, a on byl rád, že má silné jezdecké boty. Slamníky, jež předtím viděl ode dveří, ležely u velké hliněné kádě s olejem, bezpochyby výtěžkem malého olivového háje. Byla to dvě lůžka a na jednom někdo byl. Dokonce i v šeré místnosti poznal, že ženě, která leží na tom prvním, už není pomoci. Nažloutlé oči, upřené do stropu, pokrýval tenký zákal. Musela být mrtvá jen několik hodin. Na podlaze seděl snědý hubený chlapec a držel nebožku za pravou ruku. Jejich vzájemná podoba byla zřejmá a komisař usoudil, že je to její syn. Podle toho, jak se na matku upínal, zřejmě ještě nevěděl, že je mrtvá. ‚Zůstal tady s ní, aby se o ni staral,‘ pomyslel si komisař při pohledu na misku s vodou a nočník na podlaze vedle chlapce. Peklo, které musel prožít, a věci, které v matčiných posledních chvílích byl zřejmě nucen dělat, by kdekoho přiměly, aby utekl pryč. Pocítil záchvěv hrdosti nad chlapcovou statečností. „Slyšíš mě, hochu?“ Chlapec neodpověděl. Dýchal ztěžka, ale pravidelně a měl zavřené oči. I on se nakazil morem, stejně jako nebožka, ale dýměje mu nezasáhly obličej. Měl jich jen několik na pravé straně krku a nebyly souvislé a načernalé, ale praskly a vytékal z nich žlutavý, páchnoucí hnis. Komisař dobře věděl, co to znamená. ‚Zůstane naživu,‘ připustil si. Jenom těm nemnohým, kteří nemoc překonali, dýměje čtvrtý den zhnisaly a provalily se. Onen chlapec, jemuž nemohlo být víc než třináct let, překonal chorobu, která za několik málo dnů dokázala sklátit silného muže. Jeho hrdinství mu však nebude nic platné, když ho tu nechá, slabého a vydaného na pospas osudu. Potlačil mrzuté zabručení, protože to úplně převracelo jeho plány, ani na okamžik si však nepřipustil, že by chlapci nepomohl. Bylo jasné, že když osud
14
zlodej145x205_str608.indd 14
18.2.2016 12:27:48
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154
vedl jeho kroky do oné Bohem opuštěné hospody, měl k tomu nějaký důvod. Obešel slamníky a přistoupil ke kádi s olejem. Vytáhl z opasku dýku a několikrát bodl do spodní části obrovské nádoby, až v hlíně zela široká trhlina. Olej se s tlumeným bubláním začal roztékat po dřevěné podlaze. Komisař překročil rostoucí kaluž a vrátil se k chlapci. Dřepl si vedle něj a naložil si ho na pravé rameno. Vážil míň než obvykle chlapci v jeho věku, i tak však komisař cítil, jak mu luplo v zádech, když se zase narovnal. Uštěpačně si připomněl, že ještě před několika minutami cítil, že by sám dokázal unést na zádech všechno královo obilí. ‚Kdyby mi sloužila ta zatracená levá ruka...‘ Vykročil zpátky ke světlu, následován pramínkem oleje, který na prahu narazil na písek venku a proměnil ho v bláto. Muži zadrželi dech, když ho viděli, jak vychází s chlapcem v náručí, komisař s ním však zamířil co nejdál od nich; aby měl šanci, nesměli se o jeho nemoci dozvědět. S posledním vypětím sil chlapce složil u studny. Pak vytáhl vlastní čutoru a nalil mu čúrek vody do vyprahlých úst. „Ten kluk mor nemá, Blahorodí?“ „Ne, ale celá jeho rodina je mrtvá a on je vyčerpaný. Musím ho odvézt do Sevilly.“ „A co bude s královskými rekvizicemi?“ Komisař si zamyšleně přejel rukou po bradě. Ony muže víc poháněly jejich platy než vlastenecká horlivost, stejně však měli pravdu. Dodávky obilí se nesměly zdržet ani o den, aby loďstvo včas vyplulo dobýt Anglii. Závisely na tom tisíce životů. Ukázal prstem na dva z nádeníků. „Vy dva: rozdělejte oheň a zapalte tu kůlnu. Vy ostatní napojte zvířata vodou ze studny, ale sami ji nepijte. Pak pojedete dál do Éciji a přenocujete v prvním hostinci, který najdete. Zítra v poledne se spolu sejdeme u radnice.“
15
zlodej145x205_str608.indd 15
18.2.2016 12:27:48
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154
Bez přítěže mul a vozů mohl jezdec onu vzdálenost zvládnout za pouhého půl dne. Takže měl času víc než dost, a ještě si mohl vychutnat příjemnou projížďku. Bylo víc než pravděpodobné, že bez jeho dohledu oddíl skončí v prvním hampejzu, naštěstí jim však ještě nevyplatil žádné peníze. Takže ho nebude stát přílišné úsilí, aby je zítra nahnal do práce. ‚A kdo ví… možná že zachraňuji budoucího vojáka Jeho Veličenstva.‘ Když vozy zmizely za prvním zákrutem cesty, komisař vzal z kůlny několik hořících polen – držel je za konec, který plameny ještě nezasáhly – a hodil je do hospody. Musel to několikrát zopakovat, ale pak se oheň přece rozšířil, zachvátil nejdřív stůl a pak i prkna podlahy, nasáklá hustým olejem. Trvalo chvíli, než se vznítil, potom však plameny divoce vyšlehly až ke stropu. Za několik hodin tu zůstane jen hromada zčernalých a dýmajících trosek a mor se v kraji šířit nebude. Komisař musel vynaložit obrovské úsilí, aby chlapce posadil na kohoutek svého koně. Až do té chvíle byl potichu a napůl v bezvědomí, teď však reptavě zasténal a pootevřel oči. ‚To je dobré znamení, chlapče. Jsem rád, že ti ještě zůstala chuť bojovat.‘ Zpáteční cesta do Sevilly nebyla příliš dlouhá, ale komisař však jel krokem ze strachu, aby pohyb chlapci neublížil. Začal si dělat starosti, teprve když si uvědomil, že možná nedojede dřív, než se zavřou městské brány; v tom případě by musel s nemocným strávit noc venku, pod širým nebem nebo v nějaké hospodě, a to by bylo příliš nebezpečné: někdo by mohl postřehnout, že chlapec ještě má mor. Jeden muslimský lékař komisaři kdysi řekl, že ti, kdo zůstanou naživu, nemohou nemoc přenášet, jen těžko by však něco tak ožehavého vysvětloval strážným
16
zlodej145x205_str608.indd 16
18.2.2016 12:27:48
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154
nebo houfu ustrašených měšťanů. Jakmile by uviděli dýměje, s největší pravděpodobností by chlapce hodili někam do škarpy a podpálili ho. V minulosti už něco takového viděl. Věděl, že dostat se do města nebude jednoduché, přesto si ulehčeně oddechl, když už to měl k Macarenské bráně co by kamenem dohodil. Slunce se spěchalo schovat za věží katedrály a její krásná korouhvička se leskla oranžovou září. Pod hradbami, jimiž byla Sevilla obehnána, se před městskými branami tvořily dlouhé fronty. Zemědělským dělníkům, kupcům, podomním obchodníkům, rozvážečům vody a řezníkům skončil pracovní den a teď pospíchali pod ochranu hradeb některou z třiadvaceti bran dřív, než se zavřou. Komisař pobodl koně a dojel až na začátek fronty; provázely ho urážky a výčitky půl stovky lidí, kteří čekali, až přijdou na řadu. Ukázal strážným doklad, jenž prokazoval jeho funkci, ti si ho však podezíravě prohlíželi. Snášel jejich zkoumavé pohledy, aniž odvrátil zrak, a spoléhal, že o to míň si budou všímat chlapce. „Kdo je ten kluk?“ „Můj sluha.“ „Vypadá, jako by byl nemocný.“ „Nějak mu nesedlo jídlo.“ Jeden ze strážných se naklonil k obličeji chlapce, který ležel na kohoutku koně, tváří dolů. Komisař se obával, že zvedne šátek, který mu uvázal kolem krku, aby zakryl usvědčující dýměje, strážný však odstoupil, aniž se chlapce dotkl. „Vy máte volný průjezd, pane, ale váš sluha ne.“ Komisař začal něco namítat, ale strážný ho přerušil. „Musí zaplatit mýtné, jako všichni ostatní. Dělá to dva maravedí.“ Komisař jako správný šlechtic chvilku trpce reptal, aby zakryl, jak se mu ulevilo, sáhl do měšce a hodil strážnému měděnou minci. * * *
17
zlodej145x205_str608.indd 17
18.2.2016 12:27:48
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
V úzkých sevillských uličkách už zavládl soumrak, když nemocný a jeho záchrance zůstali stát před budovou Bratrstva Jezulátka ve čtvrti La Feria. Onen sirotčinec byl nejméně hrozný z tuctu takových zařízení, která ve městě byla; komisař to aspoň slyšel od jednoho biřice, jenž tam odložil děcko své milenky. Ten zatracený parchant se tím ještě chvástal, jako kdyby vybrat místo, kde se zbavíš nežádoucího potomka, byl důvod k hrdosti. Komisař seskočil z koně a třikrát zabušil klepadlem. Přišel mu otevřít starý, unaveně vyhlížející mnich se svícnem v ruce a obezřetně si prohlížel neznámého, jenž stál před ním. „Co si přejete?“ Komisař se sehnul, pošeptal mnichovi do ucha několik slov a ukázal na svého koně. Řeholník přistoupil k chlapci a ten zamrkal, když ucítil, jak mu kostnatýma rukama sundává z krku šátek, teď ušpiněný hnisem vytékajícím z dýmějí. Stařec přistrčil blíž svícen, aby si mohl prohlédnout účinky nemoci. „Víte, jak je to dlouho, co se nakazil?“ „Jeho matka zemřela několik hodin předtím, než jsem ho našel, to je všechno, co vím,“ odpověděl komisař. Obával se, že fráter odmítne chlapce přijmout, protože má mor, ten si však prohlédl krk nemocného z větší blízkosti a souhlasně přikývl. Potom ho jemně vzal za bradu a zdvihl mu hlavu. Plamen ve špinavém obličeji ozářil pevné rysy. „Už je velký,“ zabručel mnich. „Bude mu takových třináct. V kolika letech vaši chovanci opouštějí sirotčinec, otče?“ „Ve čtrnácti.“ „Takže by měl několik měsíců na to, aby se vyléčil a možná si našel zaměstnání.“ Mnich nevěřícně frkl. „Ze všech ubožáčků, které odkládají v našem svatém domě, se jen dva z desíti dožijí toho, že v den svých čtrnáctých narozenin
18
zlodej145x205_str608.indd 18
18.2.2016 12:27:48
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216154