Argo Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS222601

Argo

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Přežila jsem Hitlera



PŘEŽILA JSEM HITLERA Marie Jalowiczová Simonová

Zpracováno Irene Stratenwerthovou a Hermannem Simonem S doslovem Hermanna Simona

A rgo


The translation of this work was supported by a grant from the Goethe-Institut which is funded by the German Ministry of Foreign Affairs. Překlad této knihy byl podpořen Goethe-Institutem z prostředků Ministerstva zahraničních věcí Spolkové republiky Německo.

© Argo, 2016 Originally published as Untergetaucht. Eine Junge Frau überlebt in Berlin 1940–1945 © Hermann Simon und Irene Stratenwerth 2014 All rights reserved by S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main. Translation © Michaela Škultéty, 2016 Translation of Epilogue © Alena Pokorná, 2016 Map: Peter Palm, Berlin/Germany Frontispis: Marie Jalowiczová kolem roku 1944

ISBN 978-80-257-1926-8 (váz.) ISBN 978-80-257-2040-0 (e-kniha)


Obsa h

Prolog, 1942

9

JEDNA „Měla jsem se naučit prosadit“ Dětství a mládí v Berlíně

15

DVĚ „Sama v ledové pustině“ Nucená práce u Siemense

33

TŘI „Nepředstavitelně krásná duha“ Pokusy o útěk a život v úkrytech

85

ČTYŘI „To všechno nám dělá nepřítel“ První zima v úkrytu

139

PĚT „Byla jsem slečna beze jména“ Téměř normální život od roku 1943

225

ŠEST „Nesměla jsem se vzdát“ Válka je u konce

295

Doslov 335 Jmenný rejstřík

355

Poděkování 361 Poznámka k vyobrazením

363


PROLOG, 1942 Venku bylo velmi chladno a už se setmělo. Ta hospoda se nacházela v ulici Wassertorstraße, ve čtvrti Kreuzberg, kde jsem ještě nikdy nebyla. Vstoupila jsem do zatím úplně prázdného sálu. „Haló?“ zavolal kdosi ze zadní místnosti. Otevřenými dveřmi jsem uviděla sedící ženu s jehlou a nití, která cosi upravovala na nějakém kožichu. Zdálo se, že se této činnosti jen velmi nerada vzdává, aby se přišourala ke mně dopředu. Poslal mě sem Benno Heller. Měla jsem se v hospodě obrátit na jedinou servírku, ženu jménem Felicitas. Patřila k jeho pacient kám. Vlastně by jako takzvaná poloviční Židovka měla nosit žlutou hvězdu, avšak nedělala to. Gynekolog mě už párkrát někde ubytoval, tentokrát mě ale varoval: Felicitas dělá samé levoty. Nedával mi její adresu rád. Nikoho jiného, kdo by mi mohl pomoci, však už neznal. Zmocnila se mě hrůza, hluboký strach: Všechno na této situaci i v této čtvrti mi bylo cizí. Přesto jsem se přemohla a několika slovy jsem Felicitas vysvětlila, proč jsem přišla. Krátce se zamyslela. Pak mi oznámila: „Už to mám! Každou chvilku dorazí gumovej ředitel. Večer tu bejvá mezi prvníma. Ten by možná šel.“ Měla jsem si zatím stoupnout k výčepnímu pultu a chovat se jako obyčejný host, který pije sklenici piva. Za chvíli vešel do hospody muž, jemuž Felicitas říkala „gumovej ředitel“. Zhrozila jsem se. Mohlo mu být, hrubým odhadem, něco přes padesát a měl velké problémy s chůzí. Pohyboval se, jako by měl nohy z gumy. Přezdívku dostal kvůli své zvláštní motorice a protože byl skutečně ředitelem malého podniku, jak jsem se dozvěděla později. Jeho řeč byla jako jeho chůze. Mluvil jakousi hatmatilkou, byl to nesrozumitelný guláši, a musel několikrát začít, než ze sebe

9


vůbec něco vydal. Aby mu lidé rozuměli, opakoval stále dokola totéž v naději, že to tentokrát bude srozumitelnější. Opět mě popadl hrozný strach. Lékařka z okruhu našich známých mi kdysi vyprávěla o pacientech s takzvanou tabickou neurosyfilidou, o které na psychiatrii pečovala: o lidech, kteří trpěli pozdními následky syfilis. Věděla jsem od ní, že chodili, jako by měli nohy z gumy, a že už nedokázali správně artikulovat. Neříkali „mucholapka“, nýbrž „muchlolapka“, pak se opravili na „muchlopalka“, přesně jako muž, který stál přede mnou. Nepodařilo se mi zaslechnout, o čem s ním Felicitas mluvila. Později jsem však pochopila, že mě prodala za patnáct marek. Chtěla po něm dvacet, on nabídl deset, a pak se dohodli na kompromisu. Než jsem s ním odešla z lokálu, nalila Felicitas svému štamgastovi ještě pivo a řekla mi: „No, někdy se s ním tady pros tě zastav.“ V zadní místnosti mi pověděla, jakou historku si pro něj vymyslela: Že jsem její stará známá, můj muž je na frontě, já bydlím u jeho rodičů. Poměry tam jsou pro mě natolik nesnesitelné, že jsem ji poprosila, aby mi našla nějaké bydlení, lhostejno kde. Pošeptala mi ještě, že gumový ředitel Karl Galecki je nacista tak fanatický, až to hraničí s šílenstvím. Pak jsme se vydali na cestu. Venku byl takový mráz, že nám to vyrazilo dech. Nabídl mi rámě. Nepromluvili jsme spolu ani slovo. Sníh byl zmrzlý a zářivě se třpytil. Blížil se úplněk. Zvedla jsem oči k nebi: Na měsíci se dal rozeznat obrovský obličej tlustého, potutelně se šklebícího muže. Byla jsem k smrti nešťastná. Psi aspoň můžou výt na měsíc, pomyslela jsem si, já nesmím ani to. A pak jsem se vzchopila. Myslela jsem na rodiče a začala jsem s nimi v duchu mluvit: „Nemusíte si o mě dělat nejmenší starosti,“ řekla jsem. „Vaše výchova mě hluboce ovlivnila. To, co tu zažívám, nemá na mě, na moji duši, na můj vývoj sebenepatrnější účinek. Musím to prostě jenom přežít.“ To mě trochu utěšilo. Bydliště gumového ředitele nebylo daleko od hospody. Ale kvůli

10


Marie Jalowiczová v roce 1942, ve věku dvaceti let.

jeho těžkému postižení jsme se k němu blížili jen velmi pomalu. Konečně jsme se ocitli před velkým činžovním domem s klenutou branou. Průchod vedl na dvůr. Tam stál dlouhý ošklivý barák, ve kterém muž bydlel. O kousek dál bylo vidět druhý barák, ve kterém měl dílnu. Baterkou nejistě posvítil na vstupní dveře, aby našel klíčovou dírku – muselo být zatemněno. Zahlédla jsem jmenovku vedle zvonku. A pak jsem udělala první chybu. Abych zamaskovala strach, pokusila jsem se o humoristickou vložku, žertovně jsem se uklonila a řekla jsem: „Dobrý večer, pane Galezki.“ Zarazil se. Byla jsem zřejmě první člověk, který mu neříkal „Galekki“. Jak jsem ale mohla vědět, jak se vyslovuje polské „c“? Abych to vysvětlila, musela jsem si honem vymyslet nějakou lež: Když jsem byla malá, bydlel naproti nám pan Galecki, byl to Polák a trval na tom, že je „Galezki“. Gumový ředitel se okamžitě začal

11


vyptávat, zda to nemohl být jeho příbuzný, jaké měl povolání a tak dále. A pak jsme vstoupili do baráku. Žil tu úplně sám. Jeho žena, sdělil mi zajíkavě, ho opustila, protože nechtěla žít s mrzákem. Život trávil po nemocnicích a sanatoriích. A tady se teď věnoval vášni, která mu pomáhá snášet samotu: svým rybičkám. V dlouhé místnosti byly stěny nalevo i napravo obloženy akvárii. Tu a tam zbylo místo, kde stál nějaký kus nábytku. Ale v podstatě žily v tomto domě především ryby. Zeptala jsem se ho, kolik jich je. Už dávno je nedokázal spočítat, bylo to nepředstavitelné množství různých druhů ryb. Pak mi začal zdlouhavě vysvětlovat, přičemž stále znovu zápasil s výslovností jednotlivých slov, že má pevné návyky a že na nich nehodlá nic měnit. Reagovala jsem velmi tolerantně: „Jistěže budeš chodit každý večer do své oblíbené hospody. Budeme spolu bydlet, ale tak, abychom se vzájemně nerušili,“ uklidnila jsem ho. A: „Samozřejmě že obědvat budeš jako dosud u své matky.“ Od začátku jsme si tykali, tak jako si spontánně tyká hospodská sebranka. Úplně vzadu v jeho dlouhém domě stála mezi akvárii postel, úplně vepředu gauč. Tam jsem měla spát. Ukázal mi, kde najdu deku, polštář a povlečení. Na to, že je fanatický nacista, bych přišla i bez Felicitas velmi rychle. Začal mi totiž hrdě vykládat, že si v sanatoriu vyrobil ze slepených sirek model hradu Malbork a věnoval ho Vůdci. Měla jsem hádat, kolik na něj použil sirek. Řekla jsem nějaké hrozně velké číslo, které bylo přirozeně ještě příliš malé. Nadšeně mě opravil a ukázal mi několik novinových článků, které pěly chválu na jeho zázračné dílo zachycené na fotografiích. Vychválila jsem ho také. Dosti vzadu v tomto podivném obydlí visel na zdi rám obrazu s prázdnou paspartou. „Ach bože,“ pomyslela jsem si, „tady chtěl asi někdo ztvárnit nic nebo nějakou podobnou bláznivost.“ Při

12


rámování se zřejmě pod paspartu dostal vlas: Ležel úhlopříčně na volné ploše a jeho barva se zvláštním způsobem měnila. „Máš ponětí, co to je?“ zeptal se mě a ukázal na to. „Ne.“ I kdybych to tušila, nikdy bych to nevyslovila. Nakonec s tím vyrukoval: Tento kousek si opatřil složitým způsobem a stál ho těžké peníze, sdělil mi se zavřenýma očima. Je to chlup z Vůdcova vlčáka. „Ach,“ řekla jsem, „netroufala jsem si takovou domněnku vyslovit, abych se tě nedotkla, kdyby byla nesprávná. To je ale úžasné!“ Pak mi ukázal kuchyni a něco, co bych v tomhle bláznivém akváriu vůbec nečekala: postranní dveře vedly do normální, pořádné koupelny. Potom jsme spolu ještě poseděli. Už jsem si zvykla na hatmatilku, kterou ze sebe horko těžko dostával, a také jsem na něj přestala zvědavě civět. A tak postupně ztratil zábrany a zcela popustil uzdu svému nacistickému smýšlení. Já jsem ale měla hrozný strach, abych se neprozradila. Přinutila jsem se sice, abych neřekla nic nesprávného, ale své fyzické reakce jsem zcela pod kontrolou neměla. Říkal například: „Idy, šidy, Židy je třeba vyhladit.“ Cítila jsem, jak rudnu, vyskočila jsem, ukázala na jedno akvárium a řekla jsem: „Podívej, ty rybičky se teď prohánějí jinak než předtím.“ Nato zatleskal: Bravo! Pozoruji jeho miláčky opravdu pozorně! Zachvátila mě taková hrůza a zoufalství, že jsem začala s rybičkami rozmlouvat. Neznala jsem žádné broche, žádné hebrejské požehnání, které by se na ně vztahovalo, a nebyla jsem si jistá, zda Bůh vůbec existuje. Ale na druhé straně byl – hakodauš boruch hu – mým spolehlivým společníkem a jakožto takovému jsem mu řekla: „Musíš přijmout takovou formulaci broche, jaká mě napadne. Když jsi mi nenechal ani siddur, ani modlitební knížku, ani žádnou příručku, nemůžeš po mně žádat, abych se vyjadřovala dokonale.“ Myslím, že i on byl rozumný a uznalý. Moje improvizované broche znělo: „Pochválen budiž, králi světa, baure ha dogim, který jsi

13


stvořil ryby.“ V duchu jsem také oslovila přímo ryby: „Jsem ve smrtelném nebezpečí a všichni mě opustili. Vy jste nevinná stvoření, stejně jako já. Buďte prosím, vy němé ryby, mými přímluvci, když už mě lidé nechali na holičkách.“ Chvíli nato gumový ředitel oznámil: „Musím ti říct něco, co je pro mě hrozně těžké, řeknu to tedy krátce.“ Se sklopenou hlavou a slzami v očích prohlásil, že mě musí zklamat, že už není schopen žádného, jakkoli uzpůsobeného sexuálního vztahu. Pokusila jsem se to přijmout neutrálně a přátelsky. Ale přemohl mě tak jásavý pocit a taková úleva, že jsem nedokázala zůstat sedět. Utekla jsem na toaletu. Byla to ta nejslavnostnější a nejvíce povznášející návštěva záchodu v mém životě. Představila jsem si, přirozeně ve zkratce, páteční večerní bohoslužbu, jak jsem ji znala z častých návštěv Staré synagogy. „Volám vás, moji milí sboristé, zpívejte!“ pomyslela jsem si a ve vzpomínkách se mi rozezpíval sbor. To vše sloužilo v mých vzpomínkách ke gaumel benšen, k poděkování za záchranu života v ohrožení. Nevím sice, čím v té době Galecki skutečně trpěl, ale já ho považovala za syfilitika. Kdybych s ním musela sdílet lůžko, byla bych v ohrožení života. Když jsem se dozvěděla, že k tomu nedojde, pocítila jsem hlubokou úlevu a vysvobození. Hašem li welau iro – Bůh je se mnou, nebojím se ničeho – recitovala jsem do ticha, než jsem se vrátila ke Galeckému. Dům gumového ředitele by pro mě byl opravdu ideálním úkrytem, kdyby ten muž nebyl tak šílený nacista.

14


JEDNA

„Měla jsem se naučit prosadit“ DĚTSTVÍ A MLÁDÍ V BERLÍNĚ


1 Moji rodiče byli už jedenáct let manželé, když jsem 4. dubna 1922 přišla na svět jako jejich první a jediné dítě. Toto pozdní těhotenství bylo pro ně pro oba velkým překvapením. Hermann a Betti Jalowiczovi vyrostli oba v berlínské čtvrti Mitte, každý však v docela jiných poměrech. Můj dědeček Bernhard Jalowicz byl obchodník sídlící v ulici Alte Schönhauser Straße – pijan, který mlátil svou ženu. Když se narodil, jmenoval se ještě Elijahu Metr Sachs. Poté, co utekl z Ruska, koupil si v roce 1870 v Calbe od jedné vdovy doklady na jméno Jalowicz. Jeho synům se podařilo složit maturitu a pak šli na univerzitu. Můj otec se kromě studia práv angažoval v sionistickém sportovním hnutí. Židovští přistěhovalci z východu byli považováni za zdegenerované, protože žili v ghettu ve stísněných bytových podmínkách a věnovali se stále stejným činnostem, například podomnímu obchodu. Toto stigma mělo být v novém židovském národním uvědomění překonáno častým pobytem na čerstvém vzduchu. Můj otec byl po určitou dobu zodpovědným redaktorem nadregionálních Židovských tělovýchovných novin. Ve sportovní jednotě Bar-Kochba byla aktivní i moje matka Betti. Její otec byl vnukem slavného rabína Akiby Egera a patřil tedy mezi židovské učence. Tento jichus mu umožnil přiženit se do velmi bohaté rusko-židovské rodiny Wolkowyských a investovat obrovské jmění své ženy do výstavby velké špeditérské firmy na berlínském náměstí Alexanderplatz. Moje matka se narodila v roce 1885 jako nejmladší ze šesti sourozenců. Byla to malá, kulatá osůbka, která si lidi získala svým duchem, vtipem a obrovským temperamentem, jakmile otevřela ústa. Krásná na ní byla neobvyklá kombinace tmavých vlasů a modrých očí, méně krásné byly její krátké a tlusté nohy.

17


Argo Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents