charles bukowski [Faktótum] argo Ukázka knihy z internetového knihkupectví

charles bukowski [Faktótum] - - - - - - - - - - - - - - - - -

argo

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

[přeložil Jan Jařab] © Argo, 2015 Copyright © 1975 by Charles Bukowski Translation © Jan Jařab, 1992, 2015

ISBN 978-80-257-1397-6 (váz.) ISBN 978-80-257-1418-8 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS203607

Věnováno Johnovi a Barbaře Martinovým


Romanopisec netouží po tom, aby viděl, jak lev žere trávu. Je si totiž vědom, že jeden a týž bůh stvořil vlka i beránka. Potom ať se usmívá, neboť On „viděl, že to je dobré“. André Gide


Dojel jsem do New Orleansu v dešti, v pět hodin ráno. Chvíli jsem seděl na autobusovém nádraží, ale lidi mi začali lézt na nervy, a tak jsem radši vzal kufřík, šel ven do deště a zamířil do města. Nevěděl jsem, kde najít ubytovny, kde je chudinská čtvrť. Měl jsem lepenkový kufřík, který se rozpadal. Kdysi byl černý, ale nátěr se oloupal až na žlutou lepenku. Pokusil jsem se to vyřešit tím, že jsem ho natřel černým krémem na boty. Jak jsem tak šel v dešti, krém na kufru se roztekl a já si vůbec nevšiml, že si na obou nohavicích dělám černý šmouhy, když si kufřík přehazuju z ruky do ruky. No co, je to nové město. Třeba se zadaří. Přestalo pršet a vylezlo slunce. Byl jsem v černošské čtvrti. Pomalu jsem šel ulicí. „Nazdar, bílej šmejde!“ Položil jsem kufřík na zem. Na schodech seděla světlá černoška a klátila nohama. A že vypadala dobře. „Ahoj, bílej šmejde!“ Já na to nic. Jen jsem tam stál a koukal na ni. „Chceš si vrznout, bílej šmejde?“ Smála se na mne. Měla nohu přes nohu a houpala špičkama; měla hezké nohy, vysoké podpatky, houpala špičkama a smála se. Zvedl jsem kufřík a namířil si to k ní. A jak se tak k ní hrnu, všimnu si, že se na okně vlevo malinko hnula záclona. Koukám, že za ní stojí nějakej černoch. Vypadal jako Hnědej bombarďák. Zacouval jsem zpátky na chodník. Její smích mi zněl v uších až k rohu.

CHARLES BUKOWSKI [Faktótum]

[1.] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

11


[2.] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Můj pokoj byl v druhém patře naproti baru. Bar se jmenoval U muže přes palubu. Ze svého pokoje jsem viděl otevřenýma dveřma dovnitř. Bylo tam pár drsných tváří, pár zajímavých tváří. Přes noc jsem zůstával ve svém pokoji, pil víno a koukal na ty ksichty v baru; zatím mi docházely prachy. Přes den jsem se dlouho a pomalu procházel. Hodiny jsem vydržel čumět na holuby. Nejedl jsem víc než jedenkrát denně, aby mi prachy dýl vydržely. Našel jsem špinavý bufet, jehož majitel byl taky špinavý, ale dala se tam pořídit pořádná snídaně – koláče, kaše a párky – za velmi lidovou cenu.

12


[3.] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Na rohu mě zastavil další člověk. „Poslyš, příteli…“ začal. „Ano?“ zeptal jsem se. „Poslyš, jsem veterán z první světový války. Nasazoval jsem za tuhle zemi život a teď mi nikdo nechce dát práci. Nikde pro mě nemaj fleka. Nikdo neocení moje zásluhy. Mám hlad, můžeš mi pomoct?“ „Sám nemám práci.“ „Ty že nemáš práci?“ „No vážně, nemám.“ Šel jsem dál. Přešel jsem na druhou stranu ulice. „Lžeš!“ zaječel. „Ty pracuješ! Ty práci máš!“ O pár dnů později už jsem ji hledal.


Jednoho dne jsem vylezl na ulici jako obyčejně a procházel se. Bylo mi lehko a fajn. Slunce bylo jak má být. Hřálo. Prostě klid. Asi uprostřed bloku, kolem kterého jsem šel, stál před vchodem do obchodu člověk. Prošel jsem kolem něj. „Hej, KÁMO!“ Zastavil jsem se a otočil se. „Chceš práci?“ Vrátil jsem se tam, kde stál. Přes jeho rameno jsem viděl do dlouhé tmavé místnosti s dlouhým stolem, kde stáli po obou stranách chlapi a ženské. Měli kladiva a rozbíjeli s nimi předměty na stole. V tom šeru se zdálo, že jsou to škeble. Smrdělo to jako škeble. Otočil jsem se a šel dál svou cestou. Vzpomněl jsem si, jak se můj otec vracíval domů a vyprávěl matce o práci. Spustil hned ve dveřích, pokračoval u večeře a skončil v ložnici, v osm hodin, kdy zaječel: „Zhasnout!“ To proto, aby si mohl pořádně odpočinout a nabrat síly na další den. O ničem jiném než o jeho práci se nehovořilo.

13


[4.] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Seděl za psacím stolem s naslouchátkem a drátek mu vedl podél tváře za košili, kde měl schovanou baterii. Jeho kancelář byla temná a příjemná. Na sobě měl obnošený hnědý oblek, zmačkanou bílou košili a kravatu s roztřepeným okrajem. Jmenoval se Heathercliff. Ten inzerát jsem četl v místním plátku a bylo to kousek od místa, kde jsem bydlel.

Čekal jsem venku s pěti nebo šesti mladíky, kteří se všichni snažili vypadat ambiciózně. Vyplnili jsme dotazníky a pak jsme čekali. Mě zavolali jako posledního. „Pane Chinaski, proč jste nechal své práce v železničním depu?“ „No, nevidím v železnici žádnou budoucnost.“ „Mají slušné odbory, zdravotní péči, důchody.“ „V mém věku lze otázku důchodu považovat za poněkud předčasnou.“ „Proč jste přijel do New Orleansu?“ „Měl jsem v Los Angeles příliš mnoho přátel. Zdálo se mi, že to brzdí mou kariéru. Potřeboval jsem odejít někam, kde bych se na ni mohl nerušeně soustředit.“ „Jak můžeme vědět, jestli u nás zůstanete déle?“ „Možná že ne.“ „Jak to?“ „Ve vašem inzerátu stálo, že se to tu dá někam dotáhnout. Jestliže tomu tak není, pak budu muset odejít.“ „Proč jste se neoholil? Snad jste neprohrál sázku?“ „Zatím ne.“


Hledá se ctižádostivý mladý muž, který to chce někam dotáhnout. Praxe není podmínkou. Začnete v expedici a vypracujete se.

14


„Zatím ne?“ „Vsadil jsem se se svým domácím, že seženu práci za jediný den i s těmito vousy.“ „Dobře, dáme vám vědět.“ „Nemám telefon.“ „To je v pořádku, pane Chinaski.“ Zvedl jsem se a šel zpátky k sobě. Prošel jsem špinavou chodbou a dal si horkou koupel. Pak jsem se zase oblékl, šel ven a koupil si lahvinku vína. Znova jsem se vrátil do pokoje, sedl si s vínem k oknu a sledoval lidi v baru, lidi, co jdou po ulici. Srkal jsem ho pomalu a začal jsem si zase říkat, že bych si mohl pořídit bouchačku a rychle to skončit – bez velkýho přemýšlení a žvanění. Chtělo to jenom silný žaludek. Uvažoval jsem, jestli ho mám. Dorazil jsem flašku, vlezl do postele a spal. Asi ve čtyři odpoledne mě vzbudilo klepání na dveře. Byl to pošťák od Western Union s telegramem. Otevřel jsem ho:


PAN H. CHINASKI. HLASTE SE V PRÁCI ZÍTRA V 8 RÁNO. R. M. HEATHERCLIFF A SPOL.

15


Ten podnik patřil jednomu nakladatelství a zabýval se distribucí časopisů. My jsme stáli v balírně a kontrolovali, jestli nám počty na stolech souhlasí s objednávkami. Potom jsme podškrábli dodací listy, a buď jsme tu zásilku zabalili, aby ji poslali mimo město, anebo jsme to dali bokem, aby to rozvezli místními náklaďáky. Práce to byla lehká a nudná, ale ti lidi pořád zmatkovali. Báli se o místa. Byli tam samí mladí kluci a holky a zdálo se, že to tam nikdo nevede. Po pár hodinách se dvě ženské začaly hádat. Kvůli těm časopisům. Balili jsme nějaké komiksy a někdo přitom něco zvoral. Ty ženské se hádaly čím dál zuřivěji. „Mějte rozum,“ povídám. „Tohle nestojí ani za přečtení, natož pak za nějaký hádky.“ „No jasně,“ povídá mi jedna z nich, „ty si holt myslíš, že seš na tuhle práci moc nóbl.“ „Moc nóbl?“ „To se ví. Všecko je ti volný. Myslíš, že to není vidět?“ Tak jsem se poprvé dozvěděl, že nestačí jenom dělat svoji práci – člověka to musí zajímat, ba dokonce s láskou. Dělal jsem tam tři nebo čtyři dny a v pátek nás na hodinu přesně vyplatili. Dostali jsme žluté obálky se zelenýma bankovkama a přesně odpočítanýma drobnýma. Skutečný prachy, žádný šeky. Už byl skoro konec směny, když přišel šofér od náklaďáku – o něco dřív než jindy. Sedl si na štos časopisů a zapálil si. „Jó, Harry,“ povídá jednomu z kolegů, „dneska mi zvedli plat. Přidali mi o dva dolary.“ Když mi padla, skočil jsem si pro láhev vína, šel se k sobě napít a pak si zezdola zavolal do práce. Dlouho to vyzvánělo. Nakonec to pan Heathercliff vzal. Ještě tam byl. „Pan Heathercliff?“ „Přejete si?“ „Tady Chinaski.“


[5.] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

16



„Přejete si, pane Chinaski?“ „Chci přidat dva dolary.“ „Cože?“ „Slyšíte dobře. Řidič náklaďáku dostal přidáno.“ „Ale on je u nás už dva roky.“ „Potřebuju to.“ „My vám dáváme sedmnáct dolarů týdně a vy žádáte devatenáct?“ „Přesně tak. Dostanu je, nebo ne?“ „To vám prostě nemůžeme dát.“ „Tak u vás končím.“ Zavěsil jsem.

17


V pondělí jsem měl kocovinu. Oholil jsem se a šel zkusit jeden inzerát. Seděl jsem naproti vydavateli, chlápkovi, který byl jenom v košili a měl pod očima velké kruhy. Vypadal, jako by týden nespal. Místnost byla chladná a temná. Dávaly se tam dohromady jedny ze dvou novin ve městě, ty menší. Lidi seděli u stolů s lampičkami a připravovali číslo do tisku. „Dvanáct dolarů týdně,“ řekl. „Dobře,“ řekl jsem já. „To beru.“ Pracoval jsem s tlustým mužíkem, který měl takový pupek, že to nevypadalo zdravě. Krom toho měl staromódní kapesní hodinky na zlatém řetízku, vestu, zelená skla, tlusté rty a masitý tmavý obličej. Jeho tvář byla pokryta bezvýraznými a neosobními vráskami; vypadala, jako by mu ji párkrát poskládali a zase rozložili jako kus lepenky. Nosil hranaté boty a žvýkal tabák. Šťávu pak prskal do plivátka, které měl u nohou. „Pan Belger,“ řekl mi o tom člověku, co potřeboval dospat, „postavil tyhle noviny na nohy, a dalo mu to zabrat. Je to machr. Než k nám přišel, vypadali jsme na bankrot.“ Koukl na mě. „Tuhle práci většinou dávaj študentům.“ Už to mám, pomyslel jsem si, je to žabák. „Chci říct,“ pokračoval, „že tuhle práci obyčejně dělá študent. Aspoň si může študovat, když čeká, až ho zavolaj. Jste študent?“ „Ne.“ „Většinou tuhle práci dávaj študentům.“ Šel jsem zpátky do své kanceláře a posadil se. Byly tam nekonečné řady kovových zásuvek, plné předtištěných kreseb, které se používaly na reklamy. Spousta z nich se používala pořád dokola. Taky tam byla řada typů písma se jmény zákazníků a názvy jejich firem. Tlusťoch vždycky zaječel „Chinaski!“ a já jsem se šel podívat, kterou reklamu nebo který typ písma potřebuje. Často mě posílali ke konkurenčním novinám, abych si


[6.] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

18



půjčil některé jejich typy. Oni si zase půjčovali naše. Byla to příjemná procházka a já jsem po cestě našel v jedné zapadlé uličce výčep, kde se dalo koupit za niklák pivo. Protože mě tlusťoch moc často nevolal, začal jsem brzo u niklákového piva vysedávat. Tlusťoch mě pak nemohl sehnat. Zpočátku mi to oplácel jen nevlídnými pohledy. Pak se jednoho dne zeptal: „Kde jste byl?“ „Venku, dal jsem si pivo.“ „Tohle je práce pro študenta.“ „No jo, to já nejsem.“ „Budu vás muset propustit. Potřebuju někoho, kdo bude pořád tady a nehne se odtud.“ Vzal mě za Belgerem, který vypadal stejně unaveně jako vždycky. „Tohle je práce pro študenta, pane Belgere. Tenhle člověk se nám bohužel nehodí. Potřebujem študenta.“ „Dobře,“ povídá Belger. Tlusťoch vypadl. „Kolik vám dlužíme?“ zeptal se Belger. „Za pět dnů.“ „Fajn. Skočte si s tímhle do pokladny.“ „Řeknu vám, Belgere, ten starej zmrd je ale k zblití.“ Belger jenom vzdychl. „Kristepane, jako bych to nevěděl!“ A šel jsem do pokladny.

19


Ještě pořád jsme byli v Louisianě. Dlouhá cesta napříč Texasem byla teprve před námi. Dali nám konzervy, ale bez otvíráků. Poskládal jsem si ty svoje na podlahu a natáhl se na dřevěném sedadle. Ostatní chlapi se slezli v přední části vagónu a seděli tam spolu, mluvili spolu, smáli se spolu. Zavřel jsem oči. Asi za deset minut jsem ucítil, jak se ze škvír mezi laťkami zvedá prach. Byl to velmi starý, rakvový prach, ze kterého táhla smrt, něco dávno zemřelého. Lezl mi do nosu, usazoval se mi na obočí a pokoušel se mi dostat i do úst. Pak jsem uslyšel někoho zhluboka dýchat. Mezi laťkami jsem uviděl chlápka přikrčeného za sedadlem, jak mi fouká ten prach do ksichtu. Posadil jsem se. Ten chlap se odtamtud vyškrábal a utekl do přední části vagónu. Otřel jsem si tvář a čuměl jsem na něho. Nemohl jsem věřit svým očím. „Jestli po mně půjde, tak mi pomožte,“ slyšel jsem, jak říká ostatním. „Musíte mi slíbit, že mě v tom nenecháte.“ Celá parta si mě začala měřit. Znovu jsem se natáhl na sedadle. Slyšel jsem, jak říkají: „Je ňákej vadnej, co?“ „Co si o sobě myslí?“ „Má nás všecky na háku.“ „Pořád sedí sám tam vzadu.“ „Až ho vytáhnem na koleje, bude mít dost, hajzl jeden.“ „Myslíš, že ho zmákneš, Paule? Vypadá jako magor.“ „Jestli ne já, tak někdo jinej. Každopádně dojede se zkopaným pajšlem.“ O něco později jsem musel jít dopředu, abych se napil vody. Když jsem šel kolem nich, zmlkli. Tiše mě sledovali, jak piju vodu z hrnku. Když jsem se otočil a vrátil se na své místo, zase se začali bavit. Vlak zastavoval často, ve dne i v noci. Na každé zastávce, kde bylo trochu zeleně a poblíž nějaké město, jeden nebo dva chlapi vyskočili. „Ty vole, co se stalo s Collinsem a Martinezem?“


[7.] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

20


charles bukowski [Faktótum] argo Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents