ARGO TRITON
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
František Novotný Valhala
Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.
Copyright © František Novotný, 2014 Cover © Milan Fibiger, 2014 © Stanislav Juhaňák – Triton, 2014 ISBN 978-80-7387-732-3 (Triton) ISBN 978-80-257-1041-8 (Argo) Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10 www.tridistri.cz Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz
Poděkování Trvalo patnáct let, než jsem dokončil trilogii o Valhale, a druhé vázané vydání v jednom svazku je vhodnou příležitostí, abych poděkoval všem, kteří mně při této práci pomáhali a podporovali. V prvé řadě patří můj dík Martinu Klímovi, v jehož nakladatelství Altar v roce 1994 vyšel první díl, aniž bych tušil, že ve světech Valhaly uváznu na tak dlouho, a který domyslel systematiku přechodů mezi jednotlivými světy. Nemohu vynechat ani Viktora Janiše, Jana Pavlíka a Jana Vaňka jr., kteří byli tak laskavi, že si přečetli další rukopisy, upozornili mě na nesrovnalosti mezi jednotlivými díly a vůbec blahodárně zapůsobili na konečné vyznění celé trilogie. Dále chci poděkovat Lindě Kosatíkové, která mi umožnila bližší seznámení s Rolandem z Gileadu a jeho pistolnickou družinou, ještě než celá sága o Temné věži vyšla, což mi vytrhlo trn z paty, když jsem při psaní třetího dílu uvázl na mělčině.
Nemohu pominout ani Stanislava Juhaňáka, v jehož nakladatelství Triton celá trilogie vyšla, a Milana Fibigera, jenž ji ilustroval, jakož i odpovědné redaktorky Helenu Šebestovou a Michaelu Rampasovou, jejichž pečlivost ke zdaru díla nepochybně přispěla. Nejvíc jsem však zavázán Zdeňku Rampasovi, který mě po celých těch patnáct let nepřestal povzbuzovat, zasadil se i o druhé vydání vydané společnou péčí nakladatelství Triton a Argo, ujal se jeho editování a ještě si dal sisyfovskou práci s rejstříky, kterými druhé vydání doplnil a pro čtenáře zpřehlednil. Nicméně to neznamená, že se zříkám nedopatření a nedostatků, jež čtenář eventuálně v tomto druhém vydání nalezne. František Novotný
Gallwitzův poslední let Na ten dlouhý den, kdy byl zabit a vykleštěn po nymfím způsobu, neměl Arnim rytíř von Gallwitz nikdy zapomenout. Pravda, pověsti o podivných přízracích se v letectvu začaly šířit již od jara, od krvavého dubna 1917. Obzvláště mechanici se utápěli v bajkách o krásných děvách, jež se náhle zjevují a během vzdušného boje usedají na nosné plochy letounu, jehož pilot je předurčen k záhubě. Von Gallwitz těm povídačkám o valkýrách, které jako by ožily ze stránek starogermánských mýtů, nevěřil. I když sám byl v létě svědkem děsivé a nepochopitelné události. Ta se ale odehrála na zemi a ne ve vzduchu. Mechanici, samí dědkové přes čtyřicet, vysvětloval si devatenáctiletý pilot, měli odjakživa sklon k pověrčivosti. K víře v různé skřítky a zlomyslné plivníky, kteří nemají na práci nic jiného než ucpávat benzínová potrubí, uvolňovat měděné vodiče ke svíčkám a vůbec si libovat
v páchání všech těch zlomyslností, jež každému správnému chlapovi od motorů pijí krev. Avšak před necelým týdnem byl sestřelen Werner Voss, velitel sousední letky a přítel, se kterým von Gallwitz začínal válku u Jasta Boelcke. Bylo jeho povinností vzdát příteli poslední poctu. „Ještě než řezníci z anglické 56. squadrony odřízli jeho Fokkera od mého stroje,“ na vojenském hřbitůvku, kam do země pohřbili v podstatě prázdnou rakev, pak von Gallwitzovi trucovitě tvrdil do tváře Vossův wingman poručík Bellen, „jsem jasně zahlédl tu amazonku. Seděla na horním křídle Wernerova letounu. Jako kdyby to byla lavička v parku a ne nosná plocha stíhacího letounu, letícího tři kilometry nad zemí na plný plyn. Co jsem viděl, to jsem viděl,“ trval Bellen na svém a Vossův nástupce ho nechal na tři dny vypsat ze stavu. Kvůli nervové vyčerpanosti. Arnim rytíř von Gallwitz pokrčil nohy, obuté do vysokých kožešinových holínek, a levou přitlačil na příčník nožního řízení. Rukama pevněji
stiskl řídicí páku, jemně ji přitáhl k břichu a současně trošku vlevo. V návaznosti na ten pohyb přehmátl levou rukou na páku plynové přípusti a energicky ji postrčil dopředu. Šestiválcový mercedes se naplno rozeřval a uvnitř kokpitu zavířila ručička otáčkoměru. Z pozounovitého výfuku po pravé straně přídě vyrazil modrý had plamenů s velkou černou kouřovou hlavou. Letoun poskočil vpřed v levé stoupavé zatáčce. Vibrace výztužných lanek se na okamžik přenesla do trupu a von Gallwitz si uvědomil, že opět zapomněl připomenout mechanikům, aby dotáhli jejich napínací šrouby. To bylo důležitější než přemýšlet o přízracích. Byť v podobě krásných dívek. Dvouplošný Albatros, nejrozšířenější stíhací typ německého letectva na podzim roku sedmnáct, pozvedl svůj lesklý duralový čenich vzhůru a tažen duhovou svatozáří vrtule vzepřel dvojité pravé křídlo o nebe. I přes ochranu skleněného větrného štítku proud vzduchu dravě olízl obličej mladého pilota. Zavrtěl se na koženkovém polštáři pilotní sedačky, a pokud mu těsně dotažené popruhy
dovolily, natočil se celým tělem doleva. Když k tomu ještě připojil pohyb hlavy, po jedné otáčce spirály zahlédl za zeleným, rudě lemovaným ocasem svého letounu šest teček. Šest hnědavých mušek. Vznášely se v průzračném éteru a nepřestávaly klamat svou titěrnou bezvýznamností. Ani nezmizely, když se šikmo pod nimi vyhoupl nad plochý obzor purpurový kotouč slunce a nad Flandry se zrodil další válečný den – den tisící stý sedmdesátý čtvrtý. Přestože jich von Gallwitz v bojích prožil méně než tři stovky, byl natolik zkušený stíhač, aby věděl, že to, co vidí, nejsou žádné mušky. Ani kapky oleje na brýlích. Byli to dravci. Jako on. A o to větší nebezpečí představovali. Neboť, a o tom nemohlo být pochyb, se vylíhli v cizím hnízdě. Zahlédl je již před minutou a nenechal se zmást tím, že přilétají z východu. Od německé strany fronty, která se i přes chuchvalce mořské mlhy – ta každodenně vysílala od pobřeží Severního moře svá chapadla a vydržela až do desáté hodiny – prozrazovala linií tmavého kouře, jímž
probleskovaly dělové výstřely. Zpozorovaného protivníka tipoval na Angličany. Pravděpodobně jako on odstartovali za jitřního šera na ranní lov. Před hodinou, snad někde nad Dixmunde či severněji, přelétli linii fronty a vyhlíželi kořist – nějaký ten neopatrný pozorovací letoun či letoun pro řízení dělostřelecké palby – aby ji mohli zaskočit z týlu. I on používal tutéž taktiku. Pravda, s jistým rozdílem. V oválu letecké kukly se pod očnicemi brýlí zaleskly bílé zuby, jak se von Gallwitz ušklíbl. On vyrážel na lov sám. Avšak bratříci, jak s Wernerem říkali Angličanům, si potrpěli na odlišné způsoby. Podle starého dobrého anglického zvyku štvali lišku ve smečce. I nyní jich bylo šest. Leč tentokrát se spletou. On není zbabělá anglická liška, aby před nimi prchal, znovu se bíle zableskly jeho zuby. Jak byl von Gallwitz vykloněn, oči mu sklouzly na vnější povrch trupu. Na jeho oblině, přímo pod kokpitem se skvěla rudě šupinatá dračí hlava, chrlící přes jedové tesáky žluté plameny. Ano, té kresbě, táhnoucí se po trupu až
k ocasním plochám, té zůstane věrný až do konce, on svého draka nezradí. Přitom ten drak není marná hrozba, dryáčnické vychloubání, koupené za trochu barvy. V jeho případě je to symbol skutečné dravé síly, podepřené faktem dvaceti sedmi vzdušných vítězství. Zadarmo by mu Železný kříž nedali. V žebříčku jejich stíhací letky je hned na druhém místě. Kamarád Voss byl sice ještě lepší, proto dostal vlastní letku, ale teď, když padl, má možnost ho předstihnout. Přítel Werner, i bez titulu skutečný rytíř nebes. Oba začínali u Jasta Boelcke. Tam se seznámili a navázali přátelství. Společně bojovali, společně odpočívali. I na poslední řádnou dovolenku jeli spolu. Napřed do Krefeldu, kde u starých Vossů proháněli Wernerův motocykl, pak na oplátku pozval Wernera na otcův pomořanský statek. Tam zase jezdili na koních, stříleli kachny… A teď je Werner pryč, už spolu nebudou popíjet šampaňské na oslavu společných vítězství, meditoval, už nebudou mezi sebou skrytě soupeřit, kdo je lepší. Už se nebudou před
