Argo GENASI_NEZMAR_296.indd :22:54 Ukázka elektronické knihy

Argo

GENASI_NEZMAR_296.indd 1

17.5.2016 11:22:54

Ukázka elektronické knihy

Jean-Michel Guenassia


17.5.2016 11:22:54

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217649

Jean-Michel Guenassia

Nezmar

Argo

Prˇeložila Helena Beguivinová


17.5.2016 11:22:54


Czech edition © Argo, 2016 © Éditions Albin Michel – Paris 2015 Translation © Helena Beguivinová, 2016 Cover photo © Miloš Novotný, 1973 ISBN 978-80-257-1772-1 (váz.) ISBN 978-80-257-1851-3 (e-kniha)


Georgymu, Sophii


17.5.2016 11:22:54


Ten, jehož hlava sahala až k nebi a nohama se říše mrtvých dotýkal... La Fontaine, Dub a rákos


17.5.2016 11:22:54


Neviditelný


17.5.2016 11:22:55


Zemřel jsem ve čtvrtek 5. února 2004 v 7.35 ráno. Nevím, jestli jsem byl zabit, ještě když helikoptéra letěla, nebo až při jejím dopadu na zem. Nikdo mi to nedokázal říct. Popravdě řečeno je mi to fuk. Vyjde to nastejno. Nevím také, jestli ty dotírající vzpomínky jsou důkazem, že existuje něco po smrti a že jsem teď duchem poletujícím v nekonečnu, nebo zda se mi před očima znovu odehrávají klíčové okamžiky mého života těsně před tím, než navěky zaniknu...

13


17.5.2016 11:22:55


Jsem plodem podivné lásky. Doufali ve mě, čekali mě a hýčkali tak, jako se to stane málokterému dítěti. Můj příchod na tento svět měl pro mé rodiče hluboký význam, znamenal, že měli pravdu, že udělali dobře, když se zamilovali, bojovali a čelili odsouzení svých rodin. V mládí jsem si myslel, že můj otec je výstředník s neotřelými myšlenkami, rozcházejícími se s představami jeho rodiny. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že v naší zemi je výstřednost jen rafinovanou formou, jak skrývat svůj konformismus. Pokud šlo o mého otce, ve skutečnosti byl hluboce konzervativní a reprodukoval stereotypy své společenské vrstvy, pro niž originalita chování nebyla odrazem nějakého odporu nebo osobní reflexe, nýbrž jen postojem umožňujícím vašim blízkým tvrdit, že jste rozkošný a vážně zábavný. Možná ho posuzuju špatně. Byl jsem k němu tvrdý a nerozuměl jsem mu. Tak často jsem se mýlil! Můj dědeček z otcovy strany byl advokátem v Sheffieldu, chtěl, aby syn studoval práva a převzal jeho kancelář, ale nevycházeli spolu dobře. Můj otec nikdy nemluvil o svém dětství ani o své rodině, tvrdil, že je rád, že si nezvolil cestu finanční výhodnosti, a že by nemohl dál v nejsmutnějším z anglických měst žít. Ke konci studií si našel místo inženýra výpočetní techniky ve velké americké počítačové společnosti, která ho vyslala do Singapuru, a pak se v roce 1969 ocitl v Novém Dillí, kde ho jakožto odborníka na velké systémy jmenovali vedoucím projektu obrovského rozvojového kontraktu, který jeho společnost podepsala s indickou vládou. Narodil se koncem války a s většinou Angličanů své generace sdílel zalíbení ve „Východní Indii“. V mém okolí takto Indii označoval jako jediný. Tam se seznámil s mou matkou. Pracovala coby inženýrka v jeho podniku. Vyprávěli mi o tom, jak se potkali a jaké předpojatosti museli čelit. Cizince přijíždějící pracovat do Indie hned při příjezdu varovali, aby nenavazovali žádné citové vztahy s Indkami, že to je zdrojem nekonečných potíží a nepříjemností, které mohly vést k propuštění nebo odvolání do vlasti. Muži měli od indických žen nezbytně zachovávat půlmetrový odstup, nikdy 15


17.5.2016 11:22:55


si s nimi nepodávat ruce, natož je poplácávat po rameni, ráno je na uvítanou nelíbat na tvář a vyhýbat se nemístným vtipům. Nejlepší je vůbec nežertovat, zdržet se projevů galantnosti, náznaků sympatie, poznámek týkajících se oděvu nebo účesu, nemluvit dvojsmyslně, nedělat žádné narážky a společným jídlům kromě pracovních se vyhýbat jako čert kříži. Pokud bylo nečekaně potřeba pracovně jednat mezi čtyřma očima, bylo rozhodně nutné ponechávat dveře otevřené. V brožuře rozdávané při příjezdu se takovým doporučením, předpisům a zákazům věnovaly tři stránky. Jestli jsem to správně pochopil, otec v té době chodil s jakousi Australankou, která pracovala u indických železnic, a na mé matce ho okouzlilo to, že byla jedinou osobou, kterou znal, co dokázala u počítače pracovat déle než on sám. Fulvati, což v hindštině znamená „jemná jako květina“, úspěšně zakončila studia informatiky a firma ji zaměstnala proto, že ve smlouvě byla podmínka zaměstnávat místní pracovní síly a americká etická charta zase nabádala vyvarovat se diskriminace na základě pohlaví. Na jedné skupinové fotografii pořízené u příležitosti odjezdu obchodního náměstka je matka vidět v první řadě ve fialovém sárí, s pažemi zkříženými a hrdým úsměvem na rtech, otec, ve třetí řadě, hubený a rozcuchaný, převyšuje kolegy o hlavu. Když jsme jednou v srpnu s matkou pozorovali smíšenou dvojici, jak si rozprostírá osušku poblíž nás na pláži v Ramsgate, zeptal jsem se jí, jak to mezi ní a mým otcem začalo. Usmála se a pak bez sebemenšího zaváhání odpověděla: „Byl tak krásný...“ Otec mi svým kusým způsobem vyprávěl, že k tomu došlo, aniž to chtěli, jednou večer, když ostatní kolegové už odpadli a odešli domů. Oba se ocitli před stejnou obrazovkou a kvůli klávesnici překročili svatosvatý půlmetrový odstup. Jejich prsty se dotkly, jedna ruka se včas nestáhla, druhá ji neodstrčila, tázavý pohled, sametový úsměv a nejspíš i nějaký polibek. A taky zamrazení. Před kolegy a hlavně před matčinou rodinou to museli skrývat. Tarun Kumar byl oprávněně pyšný na dceru, která v jeho očích ztělesňovala ideál indické ženy, dokonalou směs modernosti, za niž 16


17.5.2016 11:22:55


bojoval, a tradice, která byla základem jeho pojetí života. Představoval si pro ni tu nejkrásnější budoucnost. Chtěl si splnit životní sen a provdat ji za Prana, mladšího syna svého kolegy na ministerstvu, s nímž o tomto sňatku jednal už léta. Po pracném vyjednávání se nakonec oba otcové dohodli na podmínkách svatby i na věnu. V Anglii se takové praktiky v lepší společnosti pěstovaly velmi dlouho. Dnes by se proti zvyku spárovat chlapce a děvče bez jejich souhlasu každý ohradil, ale v tamním světě by nikoho ani nenapadlo zpochybňovat právo rodičů vybrat potomkovi partnera. I jejich rodiče to udělali a bylo tomu tak u všech lidí, které znali. Ještě v dnešní době pětadevadesát procent indických manželství domlouvají rodiče. Kupodivu taková manželství jakž takž fungují a rozvodů tu je jen jedno procento. Když Tarun nadhodil tuto otázku před Fulvati, ze způsobu, jak měla sklopenou hlavu a odmítala odpovědět, vycítil, že s tím má dcera nějaký problém. Přičítal tu zdrženlivost pověstné cudnosti indických dívek a jejich možným obavám ze svatební noci s neznámým mužem, neboť jim myšlenka, že snoubence poznají až o svatbě, mnohdy nahání strach. Přiměl manželku, aby dceru poučila. Když Nimiša k Fulvati promluvila, dcera ji bez přerušování vyslechla a pak sebrala veškerou odvahu a řekla matce, že si Prana rozhodně nikdy nevezme. Večer Nimiša jejich rozhovor tlumočila Tarunovi a ten vyjádřil pochopení. Stávalo se, že dívky nejsou nijak nadšené a že si dělají falešné představy. Se svou obvyklou dobrosrdečností dceři vysvětlil, že její neznalost je oprávněná, že on je tu proto, aby dohlédl na její štěstí, dostane se do jedné z nejlepších rodin v Dillí, a to je pro ni čest. Pran je inteligentní chlapec, pracovitý, s ním bude moci založit skvělou rodinu, na niž bude hrdá nejen ona, ale i její otec. Fulvati zvedla hlavu, upřela na Taruna své obrovské černé oči a prohlásila, že si Prana nevezme. „Proč, zlatíčko? Uvidíš, Pran je slušný chlapec... Buď rozumná, je ti čtyřiadvacet, tvoje sestry už mají děti. Z představy, že odejdeš, jsem smutný, ale budeš bydlet v Dillí a budeme se vídat často.“ Fulvati váhala, vždyť se chystala rodičům zlomit srdce. Řekla si, že vztah z Gordonem nemá budoucnost. Přitom jí Gordon slíbil, 17


17.5.2016 11:22:55


že si ji vezme, odveze ji do své země a nikdy ji neopustí. Co o něm doopravdy věděla? Kromě toho, že byl vynikající inženýr, šéf, který dodržuje, co zákazníkům slíbí, a se spolupracovníky jedná slušně a spravedlivě; s ním mohla mluvit hodiny o čemkoli, jako dosud nikdy s nikým. Připadal jí tak krásný, měl vlnité vlasy do rezava, růžovou pleť, jemné ruce, jimiž na klávesnici pracoval úžasně rychle, a dokázal se neuvěřitelně smát, což rozesmávalo i ji. Džentlmen, který se takhle směje, nemůže lhát. A potom, jestli dnes poslechne, bude toho litovat celý život. Byla ochotná toto riziko podstoupit a ověřit si, zda dokáže přemoci prostředí, z něhož pochází. Koneckonců otec ji učil, že musí být bojovná jako muž. Podporoval ji, aby si vybrala zaměstnání, které ji baví, a vychovával ji tak, aby byla nezávislá. Teď, když má dobré a odpovědné postavení, se nehodlá všeho vzdát a stát se ženou v domácnosti. Fulvati se chystala učinit nejdůležitější rozhodnutí v životě a zvažovala jeho důsledky: jestli se rozhodne pro Gordona, rozejde se se svou rodinou, bude vyobcována z příbuzenstva. Je připravená opustit ty, které miluje, kvůli muži, jehož zná půl roku a který je svým způsobem stejnou hádankou jako Pran? Uvědomovala si, že tím svého otce poníží, způsobí mu bolest, jakou si nezaslouží. Ztratí tvář před svými kolegy. Je možné, že se z takové urážky nikdy nevzpamatuje. Nebylo by lepší se toho šílenství vzdát a vydat se cestou, jakou jí vytyčil osud, než snít o vzdušných zámcích? V rozrušení celá zmatená slyšela samu sebe, jak vyrovnaným hlasem říká: „Nikdy si Prana nevezmu. Seznámila jsem se s někým. Jmenuje se Gordon. Miluju ho a chci žít s ním.“ V otcově pohledu uviděla nesmírné opovržení. Odešel z místnosti a dceři už nevěnoval ani slovo. Pro něj Angličan, byť vysoce postavený, patřil mezi nedotknutelné a Fulvati se navzdory tomu, že rodem patřila do kasty válečníků, svou nesmyslnou volbou připojila k tomu praseti do nebytí. ***

18


17.5.2016 11:22:55


„Jsi dítě lásky,“ tvrdívala matka a já neměl žádný důvod jí nevěřit. Opakovala mi: „Udělala jsem to pro tebe... Pro tebe, miláčku.“ Nechápal jsem, co tím chce říci, přikyvoval jsem a ona měla radost, že souhlasím. Moje matka se objevila u mého otce. Strčila pár kusů oblečení a své náramky do cestovní tašky, a to bylo vše, co si ze svého minulého života přinesla. Její otec se jí zřekl. Když na prahu bytu mému otci vylíčila, co se stalo, řekl „Ach tak!“ a pak ji pozval dál, ale ona se k němu do bytu nepřistěhovala, ubytovala se v hotelu poblíž, a tam bydlela až do svatebního obřadu. Ten se konal o dva měsíce později na velvyslanectví. Byla to svatba vyřízená v deseti minutách, jedinými účastníky byli jejich svědkové, čtyři západní kolegové z práce. Mým rodičům to bylo jedno. Na svatební cestu odjeli do Kóčinu ve svazovém státě Kérala, což bylo místo, které se podle matčiných slov podobalo představě, jakou si dělali o ráji. Právě tam učinili rozhodnutí, které jim připadalo samozřejmé. Logické by bylo odjet do Evropy, oba byli cenění inženýři, pracovali pro americkou počítačovou firmu a byli by našli práci kdekoli. Ale odjet by znamenalo ustoupit, přiznat, že Indie se nemůže změnit, že tradice jsou neomylné a že oni udělali chybu. Proto zůstali. Otec doufal, že toho, kdo měl být jeho tchánem, obměkčí, chtěl se dovolávat jeho inteligence, hájit svůj názor ve jménu modernosti. Matka tvrdila, že to nebude k ničemu, čelila situaci, kterou každý Ind od malička chápe, ale kterou není možné vysvětlit člověku ze Západu, a to ani muži svého srdce. Byla to osudovost, s níž se nedá bojovat, bylo by to jako chtít odstranit bídu světa nebo přeplavat oceán. Gordon trval na svém, tolik věřil ve své přesvědčovací schopnosti a tak naléhal, že mu dovolila, aby napsal jejímu otci dva dlouhé dopisy, které se oba vrátily neotevřené. Moje matka měla strýčka, nejmladšího bratra mého dědečka, který ji měl velice rád. Pokusila se kontaktovat jeho. Na vzkazy jí neodpověděl. Napsala svým sestřenicím a tetám. Telefonovala jim s mým otcem po boku. Nenamáhaly se s ní promluvit ani ji 19


17.5.2016 11:22:55


vyslechnout. Fulvati pro ně už neexistovala. Ne jako by zemřela, nýbrž jako by se nikdy ani nenarodila. *** Bydleli jsme v rozlehlém služebním bytě v centru Nového Dillí s výhledem na přízračnou kopuli parlamentu, neustále v mlze, v zimě v létě. Na druhé straně široké ulice se rozkládal park indonéského velvyslanectví s řadami plumérií, pestrých bougainvilleí a velkým banyánem. Říkalo se, že to je nejkrásnější památka ve městě, les sám o sobě, strom s tisíci vzdušných kořenů, které se ovíjely kolem nejvyšších větví, spadaly dolů jako šedí hadi a vzápětí opět vyrůstaly o kus dál v nekonečném bujení. Matka nebývala doma o nic víc než otec. Oba trávili u svých počítačů dvanáct hodin denně, což je možná důvod, proč tyhle stroje nemám rád. Obchodní náměstek jim doporučil chůvu, která se dřív starala o jeho děti, a tak zaměstnali Dhanju, pocházející z vesnice poblíž Manikaranu v severní Indii. Nejtěžší pro ni bylo vracet se tam každý rok na dovolenou, protože tehdy měla dojem, že se vrací do středověku. To ona mě naučila mluvit hindsky. Nepoznal jsem nikdy ženu, mou matku nevyjímaje, která by nosila krásnější sárí. Většinu svého platu posílala rodině na ten vzdálený venkov, sama bydlela u nás. Jak říkával můj otec: „Její plat, to je kapesné, ne?“ Po dobu pěti let ráno co ráno na Dhanju a mě čekal u vchodu do našeho domu Rameš ve své žluté rikše, odvezl nás do britské školy ve čtvrti Čanakjapuri a večer nás ve zdraví přivezl domů. Jezdil nepředstavitelně rychle, dopravním ruchem se proplétal přímo ďábelsky. Neustále mluvil a komentoval současné dění, podle něho byli všichni politici této země zkorumpovaní, a proto se lidem vede tak špatně. Pocházel z Himáčalpradéše stejně jako Dhanja a snažil se jí dvořit, ale nezdálo se, že by se jí líbil. Tvářila se, že neslyší, co Rameš povídá, zatímco já vedle ní jsem slyšel naprosto dobře. Od chvíle, kdy její manžel zahynul při železničním neštěstí rok předtím, než nastoupila do práce u nás, se Dhanja odmítala 20


17.5.2016 11:22:55


Argo GENASI_NEZMAR_296.indd :22:54 Ukázka elektronické knihy

Recommend Documents