Argo. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Argo

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Kniha vychází s finanční podporou Ústavu pro překlad korejské literatury LTI Korea. The work is published under the support of Literature Translation Institute of Korea (LTI Korea).

Přeložila Štěpánka Horáková Czech edition © Argo, 2014 Copyright © 2000 by Sun-mi Hvang Translation © Štěpánka Horáková, 2014 Illustrations © Andrea Tachezy, 2014 ISBN 978-80-257-1190-3 (váz.) ISBN 978-80-257-1234-4 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS197200

UŽ NESNESU DALŠÍ VEJCE!



Čerstvě snesené vajíčko se skutálelo k drátěnému pletivu, kde se zachytilo. Ratolístka se na ně smutně zadívala. Nelesklo se a byly na něm nepatrné stopy krve. Už dva dny nic nesnesla, a tak si myslela, že je se snášením definitivně konec, a dneska další… Takové malé ošklivé vajíčko. Jestlipak ho hospodyně odnese? Pořád si stěžuje, že jsou vejce menší a menší, ale přesto je pokaždé všechna pečlivě sesbírá. Kdepak, ta ho tu nenechá. Ratolístka se sotva držela na nohou. Nebylo divu. Nic nesnědla, a ještě snesla vejce. Kolik jich uvnitř jejího těla ještě zbývá? Kéž by tohle bylo poslední… Povzdechla si a pohlédla ven. Protože žila blízko dveří, viděla skrz drátěné pletivo klece na dvorek. Dveře haly se nedovíraly a škvírou byl vidět akátový strom. Milovala ten pohled natolik, že bez reptání snášela studený zimní průvan a letní rozstřikující se déšť. Ratolístka byla nosnice. To znamená slepice chovaná 8


O slepici, která snila o létání

pro vajíčka. Od chvíle, kdy ji asi před rokem zavřeli do nosné haly, nedělala nic jiného, než snášela vejce. Nemohla se projít, protáhnout si křídla, nemohla sedět na vejcích. Z železné klece ani jedenkrát nevyšla. Měla však tajné přání, které se zrodilo ve chvíli, kdy spatřila, jak se slepici na dvorku vylíhla maličkatá kuřátka a jak si je pěkně vodí. Kdybych tak alespoň jednou směla sedět na vejcích a dočkat se kuřátek… To přání ji pak už nikdy neopustilo. Což však bylo možné, aby se splnilo v kleci, jejíž podlaha se svažovala tak, aby se snesené vajíčko pokaždé skutálelo za drátěné pletivo? Dveře haly se otevřely a objevil se hospodář s kolečkem. „Kokokodák! Snídaně! Máme hlad. Tak honem, už nám dej! Kokokodák!“ halou se neslo rozmrzelé slepičí kdákání. „No, no. Koukejte si tu baštu zasloužit. Krmení zase podražilo,“ zabručel hospodář a zabořil naběračku do obsahu kolečka. Ratolístku však nic z toho nezajímalo, měla oči jen pro pohled, který se jí nabízel dokořán otevřenými dveřmi. Již před nějakým časem ztratila chuť k jídlu. Touha snášet vejce se také vytratila. Pokaždé když hospodyně její vajíčko odnášela, měla pocit, že jí pukne srdce. 9



Hrdost, že snesla vejce, se měnila ve smutek. Za celý ten rok se jí nepodařilo dotknout některého svého vajíčka ani špičkou pařátku. Nevěděla, co se s nimi děje poté, co je v ošatce odnesou. Cítila se již strašně vyčerpaná. Zvenku pronikala do haly oslnivá záře. Na konci dvorku sněhobíle kvetl akát. Vánek zanesl dovnitř vůni květů a zaplavil Ratolístčino srdce. Zvedla se a prostrčila hlavu skrz pletivo. V tu chvíli odhalila svůj holý rudý zátylek. Tak ty zelenkavé větvičky už zase rozkvetly! Ratolístka těm akátovým větvím záviděla. Světlounce zelené pupeny, které ještě nedávno, když přimhouřila oči, sotva viděla, vypučely a větve se obalily vonnými květy. Ratolístka spatřila ten akát hned první den, kdy ji sem zavřeli. Nejprve si myslela, že na něm není nic jiného než květy. Ty se však po několika dnech začaly snášet na zem jako sněhové vločky, uvadaly a na stromě zbyly jen zelené ratolístky. Větve se pak zelenaly až do pozdního podzimu, kdy se jejich listí zbarvilo do žluta a nakonec tiše odumřelo. Ratolístka tehdy velice obdivovala žloutnoucí větve odolávající prudkému větru a proudům deště. A teď na jaře, když spatřila novou svěží zeleň mladých pupenů, žasla znovu. Byla přesvědčená, že na světě neexistuje jméno s krásnějším významem než slovo ‚ratolest‘. Ratolest, která přijímá vítr i slunce, která nakonec opadá, listí 10


11



zetlí a stane se životodárným hnojem, takže mohou vyrašit další vět vičky, které dají život novým voňavým květům. Ratolístka toužila vykonat něco podobného jako akátové větve. A protože si tolik přála být jako ony, dala si po nich alespoň jméno. Nemohla žít stejně jako akátové větve a nikdo jí tím jménem neříkal, přesto ji povznášelo. Připadala si, jako že uchovává nějaké tajemství. Od té doby, co měla jméno, upínala se na jediné. Neustále pozorovala vše, co se dělo venku – dorůstání a ubývání měsíce, východy slunce, štěbetání zvířat na dvorku… „Tak si pořádně dejte, ať snesete spoustu obrovských vajec!“ houkl hlasitě hospodář. Slýchaly to při každém krmení. Ratolístce se z těch řečí dělalo nanic. Tvářila se, že neslyší, a dál zírala na dvorek. Tam se také všechno točilo kolem snídaně. Velká kachní rodina obklopila korýtko a s ocasy vztyčenými k nebi jako jeden muž se soustředěně věnovala jeho obsahu. Vedle stejně hltavě snídal starý pes. Spěchal, i když měl misku sám pro sebe. Bál se totiž kohouta, který si kdysi dělal zálusk na jeho příděl a klovl ho při tom do čenichu, až mu tekla krev. U korýtka slepičího páru bylo místa dost. Neměli právě žádnou drobotinu, a tak kohout s kvočnou snídali v klidu, nikým nerušeni. Přesto kohout tu a tam pokradmu pošilhával po psí misce. Necouvl ani o krok, 12



i když měl starý pes stažený ocas a vrčel. Dával jasně najevo, kdo je pánem dvorku. Kohout měl nádherně zvednutá ocasní pera a rudý hřebínek. Navíc měl nebojácný pohled a ostrý zobák, takže vypadal velice impozantně. Jeho práce spočívala v tom, že každý úsvit přivítal mohutným kokrháním. Kromě toho se celé dny toulal spolu s kvočnou v humnech. Pokaždé když Ratolístka viděla slepici ze dvorku, cítila se v kleci tak stísněně, že to nemohla vydržet. Také chtěla po boku kohouta hrabat na kompostu nebo se s ním jen tak procházet. Také chtěla sedět na vajíčkách jako kvočna. Dvorek, kde spolu žili kachny, starý pes a kohout s kvočnou, byl pro Ratolístku jiný svět, do nějž nikdy nemohla patřit. Jakkoli natahovala krk, drátěným pletivem se neprotáhla, jen si zbytečně škubala peří. Pročpak já jsem zavřená v kleci a támhleta slepice si chodí po dvoře? Nerozumím tomu, proč? ptávala se Ratolístka sama sebe. Netušila, že slepičí pár patří k místnímu druhu chovanému na okrasu. Nevěděla ani to, že ať by seděla na vejcích, která sama snesla, sebedéle, nic by se nevylíhlo. Kdyby tohle všechno věděla, pravděpodobně by se její přání nikdy nezrodilo. Houf kachen, které už dosnídaly, minul akát a kolébal se směrem k nedalekému kopci. Za domácími kachnami úplně na konci kráčel poněkud menší a zcela jinak zbarvený divoký kačer. Jeho zelené temeno Ratolístce 13



připomínalo barvu akátových větví. Připadalo jí, jako by to ani kačer nebyl, ale jeho kvákání a způsob chůze svědčil o opaku. Ratolístka nevěděla, kde se na dvorku vzal, jen si uvědomovala, že vypadá jinak než ostatní. Stále ještě hleděla nepřítomně ven, když k ní přistoupil hospodář. „Co má tohle znamenat?“ zamumlal si pro sebe ve chvíli, kdy jí chtěl nandat její porci. Natáhl krk a viděl, že v korýtku leží nedotčené jídlo ze včerejšího večera. Hospodář většinou po krmení odcházel a sbírání vajec přenechával své ženě. Dnes to ale bylo jinak. „Poslední dobou vůbec nejí. Asi je nemocná,“ mlaskl nespokojeně a s nevolí pohlížel střídavě na Ratolístku a na její krví potřísněné vajíčko. Pak ho vzal do ruky. Sotva se ho ale dotkl, vajíčko se promáčklo a po jeho povrchu se rozeběhla síť tenoučkých prasklinek. Ratolístka byla v šoku. Věděla, že její vajíčko je malé a ošklivé, ale vůbec ji nenapadlo, že je tak křehké. Ach, takže dokonce ani skořápka nestačila pořádně vytvrdnout… Hospodář se jen zamračil, ale Ratolístce krvácelo srdce. Vždycky jí pukalo, když jí vajíčko odnášeli, ale nikdy to nebolelo jako dneska. Lítostí se jí sevřelo hrdlo a byla úplně strnulá. Chudáček, přišlo na svět takhle bez skořápky. Když hospodář vyhodil měkké vajíčko na dvorek, zavřela Ratolístka pevně oči. Jeho obsah se tiše rozlil po 14



zemi, přiběhl starý pes a slízal jej. Beze zbytku, i s jeho tenoučkou skořápkou. Ratolístka se poprvé v životě rozplakala. Celá se chvěla a zatínala zobák. Už nikdy nesnesu další vejce! Nikdy!

15


VENKU Z KLECE


VENKU Z KLECE

Ratolístka však i nadále milovala sledovat, co se děje na dvorku. Dívala se, jak se kachny v houfu potulují, jak je pes honí a dovádí s nimi. Zajímalo ji to víc než jídlo. Často si se zavřenýma očima představovala samu sebe, jak se svobodně prochází po dvoře, jak sedí na ošatce a zahřívá vajíčka, jak si vykračuje do humna po boku kohouta či jak se motá kolem kachen. Nakonec si ale pokaždé jen povzdechla, nezbývalo než oči znovu otevřít. To jsou ale hloupé představy. Nic takového se přece nikdy nestane. Ratolístka už další vajíčko nesnesla. Ani třetí den, ani čtvrtý den… Nebylo se čemu divit. Už se sotva držela na nohou. „Nedá se nic dělat, další vynošená. Budem ji muset vyndat z klece,“ řekla rozhodně hospodyně, když ani pátého dne nic. Její slova dolehla až k Ratolístce, která pospávala a vypadala jako mrtvá. Vyndat z klece? 18



O tom se jí ani nesnilo. Nevěděla sice, co to znamená ‚vynošená‘, ale jak zaslechla, že ji vyndají, zdálo se, že se jí do celého těla vrátila energie. Zvedla hlavu a trochu se napila. Další den vejce opět nesnesla. Cítila, že se jí v těle již žádná vajíčka netvoří. Přesto pozřela trochu vody a sezobla pár zrnek. Odteď začnu znovu. Budu sedět na vejcích a vychovám kuřátka. Dokážu to. Jen co se dostanu na dvorek… Ratolístka byla plná vzrušeného očekávání. Neustále si představovala, jak se s kohoutem prochází po polích a jak se hrabe v hlíně. Nemohla z toho klidně spát. Sedmý den bez vejce. Dveře haly se otevřely a dovnitř vjela hospodyně s hospodářem a prázdným trakařem. Ratolístka byla zesláblá tak, že nebyla schopna ani vstát, mysl však měla jasnější než jindy. Teď mě vyndají! Budu venku z klece! „Ko-ko-ko…“ Ratolístka zkusila po velice dlouhé době zakvokat. Dnešek je nejúžasnější den od doby, kdy ji zavřeli do klece. Omamná vůně akátových květů ji příjemně zašimrala v nose. „Mohli bysme snad dostat aspoň něco za maso, ne?“ „To nevim. Vypadá nemocně.“ Hospodáři si vyměnili krátký rozhovor, ale Ratolístka je neposlouchala. Byla celá rozechvělá pomyšlením, že konečně bude žít na dvorku. 19


Argo. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents